Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesátých let a došla si až pro Pulitzerovu cenu i Cenu Thomase Stearnse Eliota.
Její - česky v roce 2014 Hostem vydaná - kniha Papežův penis a jiné básně sestává ze čtyř básnických oddílů, jimž jsou Jedno tajemství, Přesně doladěná křivka odcházení, Sépiový vzduch a Úřad pro nedoručitelnou poštu.
A jestliže máme za povinnost čtenářům tohoto literárního webu, tím spíš čte-li o Sharon Oldsové vůbec poprvé, ukázky z jejího kumštýřství v nich obsažené odkrýt bez frází a bez laciných lichotek. Střízlivě zkrátka.
Nuže. Poprvé - jak to básnířka prožívala, když Ze syna se stal muž:
"Najednou je mnohem ramenatější, / rozrostlý jako Hioudini, / když ho poutali řetězy. Jako by to bylo dnes, / kdy jsem mu pomáhala do pyžámka, / posunovala jeho lýtka zšeřelou chodbou, / zapínala mu zip, vyhazovala ho do vzduchu a / v náručí tlumila jeho tíhu. Je těžké si přiznat, / že už není dítě, a vím, že se musím připravit, / zbavit se strachu z mužů, když teď / bude jedním z nich. Takhle jsem / to nemyslela, když se ze mě dral jak / zapečetěný kufr ledovými krami do Hudsonu, / rozlomil zámek, vykroutil se z řetězů / a už jsem ho měla v náručí. Teď se na mě dívá, / stejně jako Houdini zkoumal bednu, / aby přišel na to, jak z ní ven, a s úsměvem se nechal spoutat." (odd. Přesně doladěná křivka odcházení)
Podruhé - Proč mě matka stvořila, ptá se, aby se již zahloubala:
"Třeba jsem tím, po čem odjakživa toužila, / mým otcem v ženském vydání, / třeba jsem tím, čím toužila být, / když ho poprvé spatřila, jak stojí / před fakultou, vysoký a úhledný, / a ulízané pačesy se mu blýskají / v drsně chlapském světle roku 1937. / Chtěla být silná jako on. Veliká jak on. Mnula ho / a mnula jak hebkou burbonovou / karamelu, mnula a mnula / a mnula jeho tělo, až si vymnula mě, / lepkavou a lesklou, její život po životě. / Možná jsem, jaká jsem, / protože přesně takovou mě chtěla, / ženu, která by byla celá / po ní, ale nespoutaná, a proto / se do něj co nejpevněji vetkla / a úpěnlivě tiskla a tiskla čiré klubko / svého těla jako kostku šlehané smetany / na jeho ukoptěný, kyselý škrabák z ocele, / než jsem vzešla z druhého konce jeho těla, / já, vysoká žena, ukoptěná, kyselá, břitká, / ale v duši jako mlíčko. / Nyní tu ležím jako kdysi, / její výtvor v ohbí její paže, / a cítím, jak se ve mně shlíží / jako stvořitelka dýky / v lesku ostří."
Stejně tak báseň Sestry sexuálního pokladu z oddílu Sépiový vzduch mnohou čtenářku (a čtenáře) rozruší.
"Hned jak jsme se sestrou vypadly / z matčina domu, jediné, co jsme chtěly, / bylo šukat, vymazat / její drobné vrabčí tělo a úzká / sarančí stehna. Mužská těla / byla jako tělo otcovo! Mohutné / holeně, slabiny, stehna, / chlapsky stavěné boky, kolena, lýtka - / mohly jsme ho tam mít, příkré zapovězené / hýždě, ohyb kolen, ptáka / v našich ústech, ach, ptáka v ústech. / Jako objevitelky ztraceného / města jsme šílely / štěstím, svlékaly muže / pomalu a opatrně, jako / bychom odkrývaly pohřbené artefakty / potvrzující naši teorii o ztracené civilizaci: / jestli o ní matka tvrdila, že tam není, / znamenalo to, že je."
A jak že to vlastně je s tím Papežovým penisem? Svůj další pokus o pochybnou originalitu Oldsová vložila do oddílu závěrečného, do Úřadu pro nedoručitelnou poštu. Je jednoslokový:
"Visí mu v hlubinách roucha, jemně / klinkající srdce v nitru zvonu. / Pohne se s každým jeho pohybem, rybí přízrak / v nimbu stříbrných chaluh, chlupy / rozvlněné šerem a parnem - a v noci, / když oči spí, vstává / k chvále Boží."
Už jen závěrem - námi připomenutou knihu přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová. Děžinský k ní napsal i doslov.
