Jan Vozka: Ještě  se  musíme  naučit  milovat  ticho  a  tmu

Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu je třetí řadovou sbírkou libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.

Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu je třetí řadovou sbírkou libereckého básníka Jana Vozky. Sbírka zahrnuje 44 básní z let 2019 – 2021 tematicky rozdělených do tří oddílů.
První část Někam pryč obsahuje rozličné záznamy ze života, ty stále tekuté písky času: rozmanitá vyprávění, často zemitá a neuhlazená; lidé, věci a místa, co se náhle zjeví, aby stejně tak náhle zmizeli „někam pryč“.
Ve druhé části Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu pak následuje pozvolný sestup či vzestup do noci: odcházení a přibližování se k tichu a tmě.
Třetí, závěrečná část, Jemný písek ve slepém rameni řeky je jako muzeum přesvícených a vyšisovaných fotografií, které chtějí ve své umanuté pomíjivosti ještě jednou vyprávět nějaký hluboko zasutý příběh.
Vozkova sbírka se od začátku snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.

Ještě  se  musíme  naučit  milovat  ticho  a  tmu / Jan Vozka / www.dauphin.cz  / 2021

Jan Vozka (1984)
žije a pracuje v Liberci. Studoval na VOŠ filmové ve Zlíně a následně na katedře filmových studií FF UK. Publikoval například ve Tvaru, Ravtu, Hostu, Protimluvu, Revolver Revue a jinde. Vydal dvě básnické sbírky: Světlo zpoza dveří (Dauphin, 2018) a Jedním dechem (Dauphin, 2019).

Ukázky:

Tady
Jakési bezpodmínečné vědomí toho
že něco bylo
že někde něco bylo
leželo
bylo položeno a zmizelo

Přecházení po pokoji
rozsvěcení
zhasínání
rabování šuplíků
nahlížení i do těch nejposlednějších škvír

Tady
bezpodmínečné a jisté
tady
a díváš se na prázdné místo
tady
bohapustá linie světla a stínu
tady
to přece vždycky bylo

Hlušina
Prázdné místnosti
do kterých se snáší prach
vychozené prahy
a vrzání schodů
srolovaný koberec
lavice v rohu
stůl a na něm zapomenutý leták
starý program kina
zásuvka s plesnivějícím chlebem
klíč
od bůhvíčeho
tráva
rostoucí ve škvírách
mezi dlažebními kostkami
otisk chodidla
na mokré podlaze
okousané nehty
v temnotě za postelí
starý pohled
zastrčený pod nohou stolu
z něhož rozeznáš
už jen bledě modrou barvu
nebe pod tebou

Axiómy
Kudlimu

Básníka kritikem nevydělíš
nulou nelze dělit
platí to i naopak

Přičtením básníka k prezidentovi
k vyznamenání
instituci nebo jiné neznámé
veličině xy
se dosáhne opět nuly

Odečtením básníka od prezidenta
partaje
veličiny xy
vyznamenání
a obecně od všech funkcí
dostaneme neznámého básníka xy

Básník s klobásou
je klobásník
Básníka nelze derivovat
pak už by nebyl básníkem
ale funkcí

Skazky
I.
Sebrali mě na ulici
nejdřív mě pěkně zbili
a pak odvezli na stanici
když zjistili
že se tak opravdu jmenuju
vyděsili se

Někam zavolali
a na noc mě dali
do cely
jen postel a v rohu díra
byl jsem tam sám

Ráno mi dali najíst
nějaký oblečení
a řekli kam jít

Tam čekal chlap
kouřil
zeptal se na moje jméno
když jsem mu ho řek
zahodil cigaretu
zaved mě dovnitř
a ukázal mi co a jak

Od tý doby mám zas práci
a mám kde bydlet
nebýt toho jména
neměl bych nic

II.
Ze školy
mě vyhodili
byl jsem na demonstraci
pořádáme koncerty
vydáváme časopis
snažíme se
jak to jde
vzdorovat

Že se jmenuju stejně
není náhoda
jsme příbuzní
hodně vzdálení
ale příbuzní
myslím
že o mně ví
určitě o mně ví

III.
Jsem tady
už přes dvacet let
na vrtech
práci mám stejnou
a navíc tuhle fotku na zdi
z jednoho večírku
tady nedaleko

Přijel osobně
sám
jen tak si s námi
potřást rukou
popít a pokecat

 

o životě
on už takovej je
všemu se rád zasměje

IV.
Někdo si mě objedná
zeptám se za kolik
a pak jedu

Sedím a čekám
atrakce
jeden z hostů

Představí mě
hovor ztichne
nikdo nevěří
ale každej se se mnou
chce fotit

Nebe nad New Yorkem
Zelené tapety a vzadu hádka
u záchodů
na baru peníze
zmuchlané dolarovky
několik čtvrťáků
po stěnách fotky hokejistů
vybledlí hráči
za okny
rušná avenue nebo street
dopijeme kafe
zaplatíš a odcházíme
ulice jsou plné lidí
světel a aut

Teď jsou ale prázdné
bez hluku
jako v tom posledním patře
soumrak nad Brooklynem
a parta černochů
co inscenovala v metru
jakési nám neznámé divadlo

Nebo když nás večer
probudila střelba
zatímco jsme spali
na plesnivých matracích
v pokoji nad barem v Queensu

Hučící větrák
dunící metro
jako mátohy jsme ráno vešli
do kavárny naproti
vypili tři čtyři kafe
a až pak metro míjelo uzavřené stanice
počmárané graffiti
siluety schoulených bezdomovců
rozmazané barvy a sladká vůně nafty
ta nejistota každého kroku do neznáma
jako perforace a švy
na hladkém nebi
jako do noci zrnící
rozostřený obraz v televizi

Romance
Byla to báseň v němčině
co jsem zamumlal
a na konci roku
mi hrozila pětka
učitelka si mě zavolala do kabinetu
a řekla: Vezměte tu krabici
a o známku se nemusíte starat
tak jsem ji vzal
a odnesl do jejího auta

Ještě tu mapu
a ukázala na stěnu
byla to mapa Německa
co visela obráceně
Mnichovem vzhůru

Kdysi se na ní prý utrhlo poutko
a ten kdo tam dával nové
připevnil ho na opačnou stranu
a nechal mapu tak jak je
viset u ní v kabinetu
a jí to přišlo asi zábavné
mít mapu
co visí obráceně

 

Na začátku školního roku
když se nevrátila zpět
začalo se říkat
že ten někdo
kdo spravoval tu mapu
ji prý tajně miloval
a ze školy odešel kvůli ní
a ona sama
pak taky odešla