Kniha vzpomínek slavného francouzského šansoniéra, herce a skladatele, Charlese Aznavoura, “Napoleona francouzské písně”, dobře známého i u nás.
Od Moskvy po New York, od Rio de Janeira po Singapur, od Paříže po Sydney, projel jsem svět křížem krážem a přitom několikrát objel naši planetu, vždycky se stejnou chutí navštěvovat, dozvídat se, poznávat národy, jazyky, náboženství, způsoby života, toleranci a porozumění. Naučil jsem se nikdy neodsuzovat a hlavně nekázat. Tolik jsem toho viděl, a přesto mám pocit, že jsem neviděl ještě nic, a má žízeň po objevování se nedá uhasit.
Napsal Charles Aznavour (22.5. 1924 – 1.10. 2018), fenomenální zpěvák, šansoniér.
Čím víc dělám
Tím víc mi toho zbývá
Čím víc piju
Tím míň se ještě pívá
Čím víc mluvím
Tím méně zbývá říci
Čím víc žiju
Tím méně zbývá k žití
Sám se asi v roce 2000 chopil pera a ačkoliv měl obavy, že je schopen psát jen ve verších, podařilo se mu zajímavě a vtipně vylíčit nejen obtížné začátky v rodině arménských přistěhovalců, ale i osudové setkání s Edith Piaf a dalších více než šedesát let na scéně, kde se setkával s takovými hvězdami, jako byli Sinatra, Montand, Liza Minelli, Truffaut a mnoho dalších. Píše i o milostných vztazích, nevyhýbá se ani prohrám. Text je doplněn seznamem alb, filmů a her, v nichž Aznavour účinkoval, a černobílými fotografiemi zachycujícími jeho soukromí i setkání s nejrůznějšími světovými osobnostmi.
Ukázka z knihy...
Když nevadil mně, proč by vadil ostatním? Nebyl to nos Cyranův, ani Pinocchiův nebo Kleopatřin, byl můj, mého národa, ani židovský, ani bourbonský – nos arménský.
Reine zase začala: „Znám chirurga, který dokáže zázraky. Je to dobrý ydde (žid), jako já, a i když je o něj zájem, našinci udělá dobrou cenu.“
Na to jsem odpověděl: „Ale já nejsem žid.“
Po chvíli překvapení dodala: „Nemusíš mu to říkat, nebude přece operovat v tvých kalhotách.“
„Ale já na to nemám.“
Edith se ozvala: „Bude to dobré pro tvou kariéru. Podívej, já ti ten tvůj nos zaplatím.“
Tahle jednoduchá operace změnila můj život a já jsem se mohl jen radovat, že mi amputace nejen vylepšila vzhled, ale dovolila mi pomyslet na to, že budu moct konečně zpívat písně o lásce, které jsem psal pro jiné.
Charles Aznavour / Vzpomínky - Čas včerejšků / Albatros, 2004
Básně, šansony z knihy...
Milování
Tvoříme jednu bytost
Milování
Když nám tělo ztěžkne
V zmačkaných pokrývkách
Zůstanem jako v snách
Milování
V hlubině dne
V objetíKlidně si tu trčí
Nic jim nehne žlučí
Žádnou paniku
Když jsme mrtví děsem
A celí se třesem
Tváří k publiku
Když s výrazem splínu
Pátrají ve stínu
S perem jako zbraň
Mají předem jisto
Naše slabé místo
Každý snadno zraň
Zleva nebo zprava
Jim se právo dává
Psaní je jim vhod
Jenže ani chvíli
Pero nesmočili
Do svěcených vod
A jak se to spraví
Když je člověk slabý
Zranitelný Sám
Když je konec jasný
Dál si myslím na sny
Držet hubu mám
Tam před branami do Provence
Slepice zrní zobají
Kuřata strachy kvokají
Nad nimi svítí velké slunce
Zajeď si do Marseille
Když stín nebo slunce je
Dej si pastis a zpívej
Refrény od Scotta
Co ti tak dobře šly
A pak jdi poradit
Chlápkům při koulené
Mluv nahlas a mluv moc
A nepřiznej jim bod
Ale když láska pak
Jak provensálský vítr
Lehký i divoký
Tě náhle vyruší
Zajeď si do Marseille
A tam se dvoř Mireille
Čeká tě rozpálená
Děti jí uděláš
A ty jim přízvuk dáš
Marseille
Tvá jara pak rozkvetou znovu
Tvé krásné dny se zrodí znovu
A po zimě
A po pekle
Vyroste strom který žije
Pro tebe Arménie
Naše cesta je plná fantazie
Od rána pouštíme se do radostí
A vždycky víme že se hezky žije
Jsme šťastní i z maličkostí
Když jenom tak si začnu prozpěvovat
Do refrénu se tvůj hlas se mnou pustí
A v rytmu kroků vyslovujem slova
Jsme šťastní i z maličkostí
Bylo nám něco přes dvacet
A nemohli jsme utrácet
Žili jsme spolu jak se dalo
Pár dní jsme byli dospělí
A všichni o nás věděli:
“Podobní jsou si – a ne málo”Tak ruku v ruce každý den
Jsme bojovali s osudem
Každý náš problém byl jak sázka
Žaludku věčně o hladu
Iluze zvednou náladu
Kdy stačila ti moje láska
Tvé roční doby budou zpívat
Tvé děti dál stavět a hlídat
I po hrůzách
A obavách
Bůh zraněnou půdu zalije
Pro tebe Arménie
Čím víc se do života hroužím
Tím víc zjišťuju zas a zas
Vítr mých bláznovství tu krouží
Neviděl jsem jak plyne časOd pokrývek kde byla mladost
A kde můj spánek neměl kaz
Až k hodinám kde je má slabost
Neviděl jsem jak plyne časNevím jak ten čas utíkal
A neslyšel jsem žádný hlas
Kým jsem se za tu dobu stal
Když jsem si málem zlomil vaz
O budoucnost se tehdy rval
A teď už uplynul ten časNa tisíc otázek se skrývá
A v mysli zneklidňují nás
Jediná odpověď nám zbývá
Neviděl jsem jak plyne čas
Dvě kytary v mé hlavě
Jako neklidný průvod
Říkají mi jak marně
Se odvíjí náš život
Co žijeme
Proč žijeme
Jaký je smysl bytí
Ty tu žiješ právě dnes
A zítra přijde smrt
A pozítří zas ještě vícČím víc dělám
Tím víc mi toho zbývá
Čím víc piju
Tím míň se ještě pívá
Čím víc mluvím
Tím méně zbývá říci
Čím víc žiju
Tím méně zbývá k žití
