Emily Dickinson a Jiří Orten v jazzovém podání skupiny Davida Dorůžky

Kytarista David Dorůžka, jehož věhlas dávno přesáhl hranice České republiky, a který obdržel řadu cen za své debutové album Hidden Paths (2004) sestavil své druhé album z vlastních skladeb na básně Emily Dickinson (anglicky) a Jiřího Ortena (česky) a na švédské texty švédské zpěvačky Josefine Lindstrand, která všemi třemi jazyky na albu taktéž zpívá, za doprovodu polského rytmického dua Łukasz Żyta (bicí a perkuse) a Michał Barański (kontrabas). Intimní upřímná hudba s vynikajícími výkony a zvukem získala cenu Anděl jako nejlepší jazzové album roku 2008.

David Dorůžka (* 25. ledna 1980, Praha) je český jazzový kytarista, syn Petra Dorůžky a vnuk Lubomíra Dorůžky. V letech 1999–2002 studoval kompozici a hru na kytaru na prestižní americké Berklee College of Music.
Potom se přesunul do New Yorku, kde hrál s celou řadou významných jazzových hudebníků.

V roce 2004 mu u labelu Cube Metier vyšla deska Hidden Paths. Zahrál si na ní v triu, na bicí a kontrabas ho doprovází jeho spolužáci z Berklee. Na albu jsou skladby, které si napsal David sám a pak cover verze skladeb Coltranea, Monka nebo Björk. Album sklidilo přízeň hudebních kritiků a obdrželo hudební cenu Anděl v kategorii jazz a blues.

V březnu 2008 vyšlo druhé CD Silently Dawning, které získalo cenu Anděl za nejlepší jazzovou desku roku.
Účinkují na něm švédská zpěvačka Josefine Lindstrand, polský basista Michal Baranski a bubeník Lukasz Zyta. Na albu je deset Dorůžkových kompozic na básně nebo texty Emily Dickinson, Jiřího Ortena a Josefine Lindstrand.

Zatím poslední, v pořadí třetí CD Wandering Song vyšlo v prosinci roku 2009, které bylo nahráno v listopadu 2007 ve Španělsku a zahráli si s ním v triu ještě přední španělský pianista a varhaník Albert Sanz a známý bubeník Jorge Rossy. Na albu je celkem osm kompozic, přičemž polovinu složil David Dorůžka a druhá polovina je tvořena převzatými skladbami od autorů jako jsou Herbie Nichols, Ornette Coleman a Kurt Weill.

Obsazení a zvuk
David Dorůžka – elektrická kytara, akustická kytara
Josefine Lindstrand – zpěv
Michał Barański – kontrabas
Łukasz Żyta – bicí a perkuse

1. The Things That Never Can Come Back / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

2. November / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

3. The Heart Has Narrow Banks / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

4. Percussion interlude / (Łukasz Żyta)

5. Noc a den / (David Dorůžka / Jiří Orten)

6. I Felt My Life / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

7. Tears / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

8. Before Spring Comes / (David Dorůžka)

9. Voice and guitar introduction / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

10. Forever Lost / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

11. Hope Is the Thing with Feathers / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

12. Pohádka / (David Dorůžka / Jiří Orten)

https://animalmusic.cz/album/david-doruzka-silently-dawning

BÁSNICKÉ TEXTY...

Jiří Orten / Noc a den

Do únavy jsem svážel seno,
které už bylo usušeno,
po cestách tolika.
Jsem jenom vraník, ale cítím,
že neusnu, když nezachytím
vítr, jenž naříká.

Hodím se do tmy, říkali to,
a je mi toho někdy líto,
brní mě kopyta.
Upiju z noci ještě doušek
a proměním se na bělouše.
Podívej! Nesvítá?


Jiří Orten / Pohádka

Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! - Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.

31. VII. 1941.


Emily Dickinson / The Things that never can come back, are several —

The Things that never can come back, are several —
Childhood — some forms of Hope — the Dead —
Though Joys — like Men — may sometimes make a Journey —
And still abide —
We do not mourn for Traveler, or Sailor,
Their Routes are fair —
But think enlarged of all that they will tell us
Returning here —
"Here!" There are typic "Heres" —
Foretold Locations —
The Spirit does not stand —
Himself — at whatsoever Fathom
His Native Land —


Emily Dickinson / The Heart has narrow Banks

The Heart has narrow Banks
It measures like the Sea
In mighty – unremitting Bass
And Blue Monotony

Till Hurricane bisect
And as itself discerns
Its insufficient Area
The Heart convulsive learns

That Calm is but a Wall
Of unattempted Gauze
An instant’s Push demolishes
A Questioning – dissolves.


Emily Dickinson / Srdce má těsný břeh

Srdce má těsný břeh,
měří jak oceán
ten jeho stálý mocný bas,
ta stejně modrá pláň,

než tne jej vichřice.
A když se přesvědčí,
že nestačí mu prostor,
pochopí za křeči,

že klid je pouze zeď,
nevyzkoušený tyl,
již náhlý náraz poničí,
již dotaz rozpustí.


Emily Dickinson / “Hope” is the thing with feathers

“Hope” is the thing with feathers –
That perches in the soul –
And sings the tune without the words –
And never stops – at all –

And sweetest – in the Gale – is heard –
And sore must be the storm –
That could abash the little Bird
That kept so many warm –

I’ve heard it in the chillest land –
And on the strangest Sea –
Yet, never, in Extremity,
It asked a crumb – of Me.


Emily Dickinson / „Naděje“ je to s křídly

„Naděje“ je to s křídly,
co hnízdí uvnitř nás
a pěje píseň beze slov
a stále zvedá hlas.

Ve vichru zpívá přesladce.
Bouře je ošklivá,
že se tak vrhá na ptáče,
jež duši zahřívá.

Slyšela jsem ho na mořích,
v zemi, již kryje led –
a ani v nouzi nejvyšší
neřeklo o drobek.