Hlášení vedlejších účinků v EU k 30.10.2021. Přes 1 milión. Z toho 1/3 těžkých a 17.000 úmrtí.
Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díla. Dodnes se dochovaly jen zlomky, ale i v nich je cítit pronikavý talent, který ji učinil nesmrtelnou.
**Content:**  **Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díla. Dodnes se dochovaly jen zlomky, ale i v nich je cítit pronikavý talent, který ji učinil nesmrtelnou. Už tenkrát ovlivnila stovky starověkých autorů především v oblasti milostné lyriky a její sapfická strofa je známá dodnes. Sapfó skládala v aiolském nářečí řečtiny a psala především elegie a hymny.** **Saphó se narodila asi kolem let 630 až 612 př.n.l. v rodině aristokrata.** Jak bylo tenkrát dobrýmn zvykem, provdala se už v dívčím věku za aristokrata na ostrově Lesbos. Ten byl v roce 604 př. n. l. vyhnán na Sicílii za své názory a ona ho následovala. Do Řecka se ale vrací bez manžela a není známo co se stalo. Sapho měla pravděpodobně z toho vztahu dceru Kleis, která dostala jméno po babičce. Zbytek života prožívá na ostrově Lesbos. > „Je marno volat v touze; touha nesytí, > jen nitrem otřese a k slzám naladí…“ > *Sapfó* (*Z písní lásky*, Odeon Praha 1968) **Ostrov Lesbos a Museion** Na ostrově Lesbos sdružuje kolem sebe aristokratické dívky v tzv. Museion. Zde se učilo tanci a umění v náboženském společenství, jež chránily Múzy a Charitky. Vysoce kultivované prostředí, které zde vládlo, si získalo prestiž už ve starověkém Řecku. **Pověsti o její údajné homosexualitě nejsou ničím potvrzeny, pouze dohady.** Nebylo totiž tajemstvím, že udržování vztahu mezi mladíkem a vyzrálým mužem bylo ve starém Řecku běžné. Homosexualita nebyla spojována s zženštilostí, byla považována za jednu z variant sexuálního života a nebyla zavrhována ani homosexualita ženská. Vztahy, které v Museionu panovaly, rozhodně napomáhaly tomu, aby mnoho žen našlo v sobě zalíbení. Z těchto procítěných vztahů vznikaly básně založené na velmi otevřeném popisu krásy dívčího těla. Svým přítelkyním Sapfó také skládala svatební písně, v nichž vyjadřovala lítost nad odchodem z Museionu a nad odevzdáním se mužům a přizpůsobení se jejich hrubým mravům. I z nepatrných zbytků dalších básní je vidět, že Sapfó se také zamýšlela nad věčnými otázkami života a smrti, stářím, mládím a pomíjivosti světa. Poslední zpráva o životě Sapfó pochází z básní zaslané bratru Charaxosovi. Ten obchodoval v Egyptě s vínem a tam se zamiloval do hetéry Dorichy. A právě tento poměr mu Sapfó kritizovala ve svých veršech. > **Sapfická strofa je čtyřveršová forma, kterou používala antická básnířka Sapfó.** > Je to čtyřveršová forma, která v řecké lyrice patří k nejrozšířenějším antickým slokám; později ji přejali římští básníci a odtud i novější evropští autoři. > > … Posud žhne lásky dech > a žijí žárné sny, jež kdysi > svěřila aiolská dívka loutně — > HORATIUS > > Ó Sapfó, čistá, kadeří violkových > a sladce usměvavá! > ALKAIOS > > Někteří praví, že Múz je devět; jak málo jsou dbalí! > Zde je i Sapfó z Lesbu: ejhle, to desátá jest! > PLATON > > Sapfu v nitru svém kryješ, ó Lesbe: jak smrtelnou Múzu > ve sboru nesmrtných Múz slaví ji básníků zpěv. > Vychovala ji Kypris a Eros; z pierských2 květů > Peitho3 pletla s ní vínek, který má věčně být živ, > k rozkoši Řecka a slávě tvé. Vy Přadleny žití, > Moiry4, jež trojí nit5 vinete z kuželů svých, > proč jste vy věčného života den z nich nespředly pěvci, > jehož výtvorů božských netkne se ničivý čas? > ANTIPATROS SIDONSKÝ > > Mrtvá, mrtvá v hlubinách věků dávno, > Sapfó, dřímáš, nad tebou časů vlny > dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj > v lesbickém moři. > VRCHLICKÝ  **Obdivovaná a církvi pronásledovaná** Tvorba Sapfó patří do tzv. sólové lyriky. Pro toto období je charakteristická závislost na pravidlech ústní (orální) poezie, ze které autoři čerpali náměty, větnou skladbu i literární pravidla. Sapfó výrazně ovlivnila osobnosti jako byl Catullus, Ovidius, Horatius. [Platón](https://citarny.com/souvislosti/antika-a-knihy/platon-obrana-sokratova) ji dokonce prohlásil za desátou múzu. Katolická církev ji ale od počátku označila za děvku. Byly zničeny její svatební písně, milostné písně, epigramy i hymny oslavující její přítelkyně. Zbytek děl nařídil zničit papež Řehoř VII., jenž se mimo jíné zasloužil o zničení celé knihovny v Constantinopoli i v samotném Římě. Přesto se se k ní hlásili i nadále básníci romantismu jako byli: Byron, F. G. Klopstock, J. Ch. F. Holderlin, F. Grillparzer, R. M. Rilke. Francouzská spisovatelka Madame de Stael napsala o Sapfó hru. **Jen fragmenty a jedna celá báseň** Z jejího díla se zachovaly jen fragmenty. Existuje pouze jedna báseň zachovaná v plném rozsahu, Modlitba k Afroditě. Je to proto, že básně se psaly na choulostivý papyrus a jejich uchování bylo vždy problematické. Dnes existuje mnoho překladů jejího díla a každý znalec vám řekne, že překládat Sapfó je problematické jak z důvodů neúplnosti textu, tak jazykových bariér, tak i pochopení vlastního myšlení, které bylo tak odlišné do dnešního. Proto se překlady od sebe často zásadně liší. **Saphó v češtině:** Hlavním a dodnes nejpoužívanějším je dílo klasického filologa [Ferdinanda Stiebitze](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Stiebitz). **Z písní lásky** (1945, nakladatelství František Borový) Překlad zlomků doplněný Stiebitzovou studií o Sapfó a její poezii. Text je volně dostupný například v digitalizované podobě [Městské knihovny v Praze](https://www.mlp.cz/katalog/titul/z-pisni-lasky/4687046). **Písně z Lesbu** (1978, Československý spisovatel; další vydání 2013) Rozšířený a upravený výbor. Stiebitz zde zlomky uspořádal do tematických celků a některé části i volněji evokoval/dobásnil. Existuje i starší Stiebitzův výbor z roku 1941 a kniha **Sapfo: osobnost, překlady a evokace** (1932). Novější kompletní překlad celého dochovaného korpusu v češtině se zatím neobjevil. **Ukázky…** > Mne však vpravdě blaženou učinily > zlaté Múzy a závidění hodnou; > a až zemru, nezničí zapomnění > památku na mne — > … > > Saphé o Atthidě > > Já jsem tě milovala dávno, Atthido. > Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu, > když bylas malá; láska přišla však: > jak severáku van, jenž duby zachvěje, > když vpadne náhle do hor lesy pokrytých, > tak otřásl mou duší Erós, zuřivec, > syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor, > či spíše netvor, hrozný, stále vítězný… > Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným > se rozezpíval nocí – slavík lesbický – > a v bílé údy měkkým peplem halené, > se vtělovaly rytmy zpěvů panenských, > jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly, > my slavily jsme lásku Afrodítinu. > Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido! > Já milovala dávno krásnou duši tvou > i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů > se mísil do úderů mého barbita; > že jsi však tolik krásná, netušila jsem! > Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu, > žár pod koží se rozlil, potem zkalenou, > jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl, > mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic > a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal, > ni slovo nesplynulo na užaslé rty…To byla krásná noc, má sladká Atthido, když srpek Selénin se k lesům naklonil, > jak milence by hledal v sluji spícího, > a potom v dálce zašel, na svět padl stín > a nebe pokrylo se celé hvězdami … > > … > > Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle. > Když vycházel měsíc a prsty bělostnými > mé pohladil rty, jež polibky tušenými > se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé > a bledého stříbra mi nasypal do lící, > já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá, > a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejády zhasly, > a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí, > v níž sama jsem ležela, úzkostným tušením jata: > žár ztavil mé údy, jež mrazivou touhou se třásly > — a já byla sama! > Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfó, > když zapadl měsíc a Plejády pohasly > a výkřiky v neznámých záchvěvech sténá zem! > A pouze Spánek, jenž k lůžku snad přiletí, užaslý, > té noci bude mým jediným milencem > … > > Je marno volat v touze; touha nesytí, > jen nitrem otřese а k slzám naladí — — > Spi, Atthido! Je temno, hvězdy nesvítí… > > … > > Její tělo pozbylo svěží krásy, > a svým vzhledem v srdci jen lítost budí, > v jejích údech třaslavých není žáru > milostné touhy. > Staroba už opřádá zvadlé tělo, > na pleť její tisíce vrásek ryjíc; > a bůh touhy, hledaje jaré mládí, > odlétá navždy. > Ale mladé tělo se stkví a září > všemi vděky lásky. Nuž chop se loutny, > zazpívej nám o krásné dívce s ňadry > violkovými!… > … > > (z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz) **Categories:** Antika a knihy, Poezie klasická **Tags:** antická literatura, poezie klasická, sapho --- ### [11. září 2001. 9/11 Unmasked. Výsledek sedmileté nejobjektivnější analýzy dostupných faktů](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/11-zari-2001-9-11-unmasked-griffin-woodworth) **Published:** September 11, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Kniha 9/11 Unmasked (11. září 2001) která vyšla v září 2018, je produktem 7-letého úsilí dvou odborníků v oboru, kteří důkladně analyzovali dostupné důkazy. **Content:**  **Mimořádné datum v historii lidstva 9/11. 11. září 2001 začalo vlastně už 11. září 1990. V ten dem George Bush starší oznámil vznik “nového světového řádu”, což je fráze, kterou zastánci postdemokratické vlády jednoho světa, ovládané nevolenou technokratickou “elitou”, opakují stále dokola.** O 11 let později. 11. 9. 2001 vstupuje na scénu Bush mladší, kterému ten den na besedě s žáky ZŠ poradce něco řekne. **A pak spadnou tři velké výškové budovy v New Yorku. Legenda 9/11 se zrodila. Svět se začal měnit.** Byl to mistrovský kousek. Vyhodit do vzduchu budovy plné azbestu, nechat si vyplatit pojistné a svést to na letecký teroristický útok. V Pentagonu zároveň zničit důkazy o miliardové defraudaci a pádu letadla, za viníky označit muslimy a následně vtrhnout do Afghánistánu a “bojovat” tam 20 let s pastevci koz, obchodovat s kokainem a mezitím zadlužit USA o další bilióny dolarů. Miliardář Larry Silverstein nikdy nepřišel pozdě do práce. V tento den 11.9. 2001 do práce v jedné výškové budově nepřišel vůbec. Podruhé v historii lidstva se povedl podvod globálních rozměrů, který najednou ovlivnil myšlení miliónů lidí. Na dlouhou dobu se opět posílil globální vliv USA, jako jediného hegemona na světě. **Kniha 9/11 Unmasked ([11. září 2001](https://citarny.com/tag/11-zari-2001)) která vyšla v září 2018, je produktem sedmiletého úsilí dvou nejlepších odborníků v oboru, kteří důkladně analyzovali dostupné důkazy.** Internet za posledních 17 let je plný videí a článků, které mají za cíl prověřit, analyzovat a vysvětlovat událost ze dne 11. září 2001. Články jsou určeny každému, kdo hledá pravdu o této události, která do velké míry změnila svět. Za tu dobu různí lidé prozkoumali obrovský objem faktů, aby se zjistilo, co je ověřitelné nebo co je jen spekulativní, faktické nebo falešné, relevantní nebo irelevantní. **Autoři David Ray Griffin a Elizabeth Woodworth** shromáždili a využili impozantní potenciál znalostí lidi z oblastí fyziky, chemie, stavebního inženýrství, leteckého inženýrství, pilotování, vyšetřování leteckých nehod, medicíny, žurnalistiky, psychologie a náboženství, kteří se problematikou zabývali. Autoři poskytují světu objektivní fakta nezávislých odborníků, které jsou často v protikladu s oficiálními prohlášeními. **Autoři použili metodu Delphi, jako modelu pro dosažení nejlepšího důkazu o shodě.** Tato metoda umožňuje všem členům sdílet své názory, aniž by byli ovlivňováni nebo omezováni externími zdroji. Otázky byly písemně zasílány každému členu zvlášť, aby se zabránilo ovlivňování. Každý subjekt, který obdrží od hodnotitelů méně než 85 % shody, je z posuzování vyňat. **Mezinárodní tým se dosud dohodl na 51 bodech, ve kterých dokumentované důkazy jednoznačně odporují oficiálnímu příběhu. Padesát jedna kapitol je rozděleno do devíti kategorií:** Zničení Twin Towers Zničení WTC 7 Útok na Pentagon Lety 9/11 \[zahrnuje let 93\] Americké vojenské cvičení Tvrzení o vojenských a politických vůdcích Usámu bin Ládinovi a únosci Telefonické hovory z letů 9/11 Otázka obchodování zasvěcených osob **Čtenáři rozhodně ocení, že autoři vynechali relevantní fakta, která by mohla být kontroverzní nebo spekulativní.** Jedním z příkladů jsou pohyby Mohameda Atta před 11. září 2001 (řešeny v kapitolách 40, 41 a 44). Jedním z velkých problému při vzniku knihy bylo, že oficiální příběh vlády se časem měnil. Nicméně v každé z 51 kapitol, na 308 stránkách, autoři předkládají dostatečné důkazy k vyvrácení oficiálního názoru, a to takovým způsobem, že nové, nezávislé vyšetřování z 11. září 2001 je naprosto nezbytné. 9/11 Unmasked: An International Review Panel Investigation / David Ray Griffin, Elizabeth Woodworth / září 2018 / [Amazon](https://www.amazon.com/11-Unmasked-International-Review-Investigation/dp/1623719747/ref=mp_s_a_1_1?ie=UTF8&qid=1540412647&sr=8-1&pi=AC_SX236_SY340_QL65&keywords=9/11+unmasked+an+international+review+panel+investigation&dpPl=1&dpID=41dxxXBxdxL&ref=plSrch&pldnSite=1) Volný překlad citarny.com podle článku: [The Magnum Opus of the 9/11 Consensus Panel: A Review of Griffin and Woodworth’s ‘9/11 Unmasked’](https://www.ae911truth.org/news/499-the-magnum-opus-of-the-9-11-consensus-panel-a-review-of-griffin-and-woodworth-s-9-11-unmasked) **Categories:** O politice **Tags:** 11. září 2001, ekologický terorismus, globalizace **Spisovatel:** 11. září 2001 --- ### [Medvídek Pú, populární Milne, Shepard. 100 let světové knihy](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/milne-shepard-medvidek-pu-a-historie-knihy) **Published:** September 11, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Spisovatel Milne a jeho žena Dorothy de Selincourt prožili šťastný rok 1920. Narodil se jim syn. Ale víte proč se jmenoval Christopher i Robin alias Medvídek Pú **Content:**  **Víte, jak vznikl slavný medvídek Pú? Spisovatel a dramatik A.A. Milne a jeho žena Dorothy de Selincourt prožili šťastný rok 1920. Narodil se jim syn. Původně měli v plánu mu dát jméno jméno Rosemary, později se dohodli, že Billy bude lepší. I když v sázce byl i William. Nakonec se dohodli na jménech – Christopher i Robin. Kluk si ale stejně od chvíle, kdy začal mluvit, říkal Billy Moon. Nakonec mu nikdo z rodiny a přátel jinak neřekl. Proto jméno Kryštůfek Robin Milne použil ve své světoznámé knize – Medvídek Pú, která vyšla před 100 lety. 14.9. 1926!** **Jak vzniklo jméno Pú** Medvídek Pú se u Milneho objevil jako plyšová náhrada za synova oblíbence – ledního medvěda Winnieho z londýnské zoo. Odtud první část hrdinova jména (Medvídek Pú je v anglickém originálu Winnie-the-Pooh). Slovem Pú „Krištůfek Robin tak původně volal na labuť,“ vysvětluje A. A. Milne. „Protože když jí voláte a ona nepřijde (což je věc, kterou dělají labutě s oblibou), můžete předstírat, že jste jenom říkali „Pú!“, abyste ukázali, jako že je vám jedno, jestli přijde. Když jsme se s labutí rozloučili, vzali jsme si to „Pú“ s sebou, protože jsme předpokládali, že ho už nebude potřebovat.“ řekl spisovatel Milne. Ale vymyslet jména Prasátko, Ijáčkek, Klokanice a Tygr musel už spisovatel domyslet sám. **Knihu jedinečně ilustroval Ernest Shepard.** Jak výstižně je zachytil, může dokonce dodnes každý zkontrolovat v Donellově knihovně v New Yorku, kde jsou plyšáci od roku 1987 vystaveni ve speciální vitríně s přísně hlídanou teplotou a vlhkostí. Autor knihy Milne se svým synem Rosemary Billy Moon**Kdo je kdo** Medvídek Pú je stále v dobré náladě a kamarád každým coulem. Dobrodružství je jeho druhá přirozenost, a je-li na konci snažení něco malého k snědku, tím lépe. Do jeho světa ale není snadné jen tak vstoupit. Nepřipravenému se dokonce může zdát, že plácá nesmysly. Umění obrátit zaběhané vnímání věcí na hlavu je totiž medvídkova největší přednost. Odtud čerpá celá kniha svoji poezii a něžný smysl pro humor. Prasátko, malé zvířátko, dokáže ledacos zamotat a nadchnout se, až kvičí. Když ale začíná jít do tuhého, velmi často si vzpomene, že vlastně musí zpátky domů. Třeba když s Púem stopují dravé Kolčavice a Kolasice. Jak stop přibývá, Prasátko se začíná ošívat, až to z něj najednou vypadne: > „Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú. > „To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc.“ **A co osel Ijáček?** Typický škarohlíd, který nechápe, proč by se zrovna jemu mělo dařit dobře. Jeho monology se dobře hodí na mnohé životní situace. Například když se mu uprostřed zimy ztratí dům, vysvětluje Ijáček Kryštůfkovi Robinovi: > „Zmizel můj dům. Aspoň jsem si myslel že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům. Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím – aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“  **Nestárnoucí příběhy kamarádů ze Stokorcového lesa mají dodnes plno čtenářů** Jakmile děti poprvé knihu otevřou a přečtou si první kapitoly, očekávají, že jim budete číst Medvídka Pú každý večer. Třeba zrovna, když jde včelám na med. Med, to je totiž alfa a omega medvědího života. Jenže úl je vysoko na stromě. Nu dobrá – použije se balónek. Jenže jakou má mít barvu? Medvídek Pú si dal hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlel. > „To máš tak,“ řekl Kryštůfkovi Robinovi. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tam půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že je to kus oblohy, a taky si tě nevšimnou – jde jen o to, čemu spíš uvěří?“ > „A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal se Kryštůfek. > „Možná, že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“ > Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“ > „To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídá Kryštůfek. > A tak se to rozhodlo. Ilustrátor EH Shepard který nakonec malého medvídka nenáviděl**Historie knihy Medvídek Pú:** Knihy Medvídek Pú a Zátiší Medvídka Pú vyšly v Anglii v letech 1926 až 1928 **(poprvé 14.9. 1926)** a změnily autorovi celý život. Ať napsal před Púem nebo po něm cokoliv, Púovi se už nic nevyrovnalo. Stal se spisovatelem pro děti. Z Púa se stal kultovní hrdina. V New Yorku dokonce existuje vydavatelství, které vydává knížky inspirované púovstvím. V roce 2012 jich už bylo 127. [Pú má samozřejmě i svoji internetovou stránku](https://poohcorner.com/) a fankluby po celém světě. V nich se debatuje i o takových věcech jako je, kdo je z kamarádů nejvíc sympatický. V Česku Medvídek Pú poprvé vyšel v roce 1958 ve vynikajícím překladu Hany Skoumalové. To, že je Medvídek Pú knížka, která mnohem silněji vyzní při četbě nahlas, podtrhl skvělý nápad Jana Jiráně z divadla Ypsilon – nechat načíst obě knihy hereckým kolegou Markem Ebenem. Výsledkem se stala asi nejlepší porevoluční nahrávka mluveného slova u nás. V současné době kniha vychází v nakladatelství Albatros. **Naprosto stupidní zákaz Medvídka Pú v Británii:** V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014. Proč? Protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa. Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje. **A ještě jedna zajímavost Věděli jste, že autor příběhů o neškodném Medvídkovi Pú Alan Milne pracoval pro propagandistické oddělení britské rozvědky MI7?** Není to u autorů až taková výjimka. Např. [Rudyard Kipling](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/kipling-zivotopis), [Arthur Ransome](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/ransome-zivotopis-knihy) spolupracoval s Úřadem pro válečnou propagandu britské vlády. A existuje celý seznam takových literárních agentů. Samozřejmě kvůli tomu NIKDO nesundává z knihoven jejich knihy, že? **Zajímavost o známém mostě přes řeku na okraji lesa.** Na známém mostě Medvídek Pú vymýšlí novou hru. Omylem upustí jedlovou šisku do vody na jedné straně mostu, aby – ke svému úžasu – objevil šišku na straně druhé. Tak tento most skutečně existuje a byl naposledy prodán za 131 625 GBP. Novým majitelem je Lord De La Warr, který vlastní pozemek Buckhurst Park o rozloze 2 000 akrů ve východním Sussexu. > “Byl tam dřevěný most, téměř široký jako silnice, s dřevěnými kolejnicemi na každé straně.” Christopher Robin mohl dostat bradu na horní příčku, pokud chtěl, ale bylo zábavnější stát na spodní příčce, aby se mohl naklonit a sledovat, jak řeka pomalu klouže pod ním. “ > >  > > **Medvídek Pú | A.A. Milne** | Ilustrace E.H. Shepard | Z angličtiny přeložila Hana Skoumalová | 12. vydání v Albatrosu > Většina vydání (7) u nás vyšla s ilustracemi J. Zápala. V současné době majitelé práv trvají na anglickém ilustrátorovi, i když vedle toho povolili vydání s kreslíři od Disney. > V roce 1949 vyšlo jedno vydání s ilustracemi V. [Kubašty](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/kubasta-zivot-a-dilo-pop-up-books). > První české vydání z roku 1938 je také v překladu Hany Skoumalové a s ilustracemi E. H. [Sheparda](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/shepard-medvidek-pu-ilustrace-kniha). > **U Králíčka** > Michal medvěd – známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú – šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení: Tra-la-la, tra-la-la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra-la-la, tra-la-ouvej! – la, když se pokoušel dotknout prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby, písnička zněla takhle: > Tralala, tralal, > tralala, tralala, > bum tarara tydlidum. > Tydli, fidli, tydli fidli, > tydli, fidli, tydli fidli, > bum tarara tydlidum. > Tak si pobroukával svou písničku a vesele si vykračoval a přemítal, co asi jiní dělají a jaké to asi je, být někdo jiný, až najednou přišel k písečnému břehu a v něm byla veliká díra. “Aha” řekl Pú. (Bum ,bum, tydlidum.) “Jestli vůbec něčemu rozumím, tak tady bydlí Králíček a Králíček je můj kamarád,” řekl, “a kamarád mi dá něco k snědku a poslechne se mou písničku a tak. Bum tarara tydlidum.” > > Sehnul se tedy, stčil opatřně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal: “Je někdo doma?” > Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho. > “Povídám, je někdo doma?” zavolal Pú hodně nahlas. > ” Ne!” zněla odpověď, a pak se ozvalo: “Ale nemusíte tak křičet, slyšel jsem dobře už poprvé.” > “To je hloupé!” řekl Pú, “Copak tu vůbec nikdo není? > “Nikdo.” Medvídek Pú a vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel. > Napadlo ho: “Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct “Nikdo”.” > A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: Hej, Králíčku, nejsi to ty?” > “Ne,” řekl Králíček tentokrát změněným hlasem. > “Ale není tohle Králíčkův hlas?” “Asi ne,” řekl Králíček. “Aspoň to nemá být jeho hlas.” > “Ach tak!” řekl Pú. Vtáhl hlavu z díry, zamyslil se, pak ji tam zase vstrčil a řekl: “A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?” > “Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý.” > “Ale vždyť to jsem já!” řekl Medvídek, velmi překvapen. > “Kdo já?” “Medvídek Pú.” “Jistě?” řekl Králíček, ještě překvapenější. > “Docela jistě,” řekl Pú. “Tak tedy pojď dál.” Pú se tlači a tlačil do díry, Až se dostal konečně dovnitř. > “Opravdu,” řekl Králíček a celého si ho měřil. “Jsi to ty. Tak tě vítám.” > > **Setkání s Tygrem** > Medvídek Pú se o půlnoci probudi a poslouchal. Potom vstal, rozsvítil svíčku a vrávoral přes světnici podívat se, zdali se mu někdo nedobývá do spížky, a nikdo tam nebyl, tak zase vrávoral, zpátky, sfoukl svíčku a vlezl do postele. A tu zase slyšel ten zvuk. > “Jsi to ty, prasátko?” řekl. Ale Prasátko to nebylo. “Pojď dál, Kryštůfku Robine,” řekl. Ale Kryštůfek Robin nešel. “Řekni mi to až zítra, Ijáčku,” řekl ospale. Ale bručení se ozývalo dál. > “Uorauorauorauora,” řek kdosi a Pú si uvědomil, že vlastně vůbec nespí. “Co to mohlo být?” přemýšlel. “V Lese je plno zvuků, ale tenhle je jiný. Není to ani vytí, ani vrčení, ani štěkot, ani ten zvuk, který děláme, než začneme přednášet básničku, ale je to nějaký cizí zvuk a dělá ho nějaké cizí zvíře. > A dělá ho před mými dveřmi. Vstanu tedy a požádám je, aby to tu nedělalo.” Vstal a otevřel přední dveře. “Nazdar!” řekl Pú pro případ, že by venku někdo byl. “Nazdar!” řekl kdosi. “Hm!” řekl Pú. “Nazdar!” “Nazdar!” “No vida!” řekl Pú “Nazdar!” řekl neznámý a myslel si, jak dlouho to ještě potrvá. > > Pú chtěl právě říci počtvrté “Nazdar!”, ale pomyslel si, že to raději neřekne, a místo toho řekl: “Kdo je to?” “Já,” řekl hlas. “Aha!” řekl Pú. “Tak pojď sem.” > Tak ten kdosi přistoupil a ve světle svíčky se s Púem na sebe podívali. “Já jsem Pú,” řekl Pú. ” “Já jsem Tygr,” řekl Tygr. ” “Jéje!” řekl Pů, protože dosud nikdy takového tvora neviděl. “Ví o tobě Kryštůfek Robin?” “To se rozumí,” řekl Tygr. “Teď je už půlnoc, tak by byl čas jít spát,” řekl Pú. “A ráno budeme mít k snídani med. Jedí Tygři rádi med?” “Tygři všecko rádi,” řekl Tygr vesele. “Když tedy rádi spí na zemi, lehnu si já zas do postele,” řekl Pú, “a ostatek necháme na ráno. > Dobrou noc.” Vlezl zase do postele a za okamžik usnul. **Categories:** Beletrie pro děti, Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie pro děti, Ernest Shepard, medvědi, Milne Alex Alexander **Spisovatel:** Milne --- ### [Básník Jiří Žáček popisuje fungování totalitní cenzury za socialismu](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/zacek-jiri-cenzura-dnes-a-kdysi) **Published:** September 11, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Básník Jiří Žáček popisuje totalitní cenzuru do roku 1989. Jaké jsou souvislosti s dneškem. Existuje i dnes cenzura? Totalní způsoby omezování svobody dnes. **Content:**  **Jiří Žáček, jeden z nejpopulárnějších českých básníků a spisovatelů píše jak vypadala cenzura kdysi a dnes. Asi naštve hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. Koneckonců znáte to přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne?** (redakce) **CENZURA PŘED ROKEM 1989** **„Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci.** Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort. **Co bylo předmětem cenzurních zákroků?** Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor. **Příklad:** V 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě. **Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích.** Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč. Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“ **A CENZURA DNES, V DOBĚ TZV. DEMOKRACIE PO ROCE 1989?** **„A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat.** Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí. **Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů,** který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy. Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě. **Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních.** Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? … **Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější.** A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům. V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“ **CENZURA ZA FIALOVY VLÁDY 2021-2025 (redakce)** Mezitím se ale situace dost změnila. K horšímu. Od roku 2021-2025 za vlády Fialova gangu. Fialova vláda po 30 letech vypustila pomalého krakena a rozjela novou totalitní cenzuru názorů občanů. Nejaktivnějším propagátorem byl Vít Rakušan (STAN) ministr vnitra. Fialova vláda začala nezákonně iniciovat blokování a vypínání webů, které mají na politiku a vývoj společnosti jiný názor než probruselská a proukrajinská vláda. Sám premiér vlády, [Petr Fiala](https://cnn.iprima.cz/nikdo-zadnou-cenzuru-v-cr-nechysta-mame-ale-pravo-bojovat-s-nespravnymi-nazory-mini-fiala-209262) (ODS) z Brna, v roce 2022 řekl jasnou dezinformaci: > ***“My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží i mě, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“*** Neobyčejné politické pokrytectví už na první pohled. Cenzuru jen maskovali údajnou kontrolu dezinformací. Což je v přímém rozporu s ústavou, kde se píše:  **Kdo ale bude kontrolovat co je a co není správné?** Ano, tušíte správně. Cenzorské úřady a neziskovky dotované vládou. A jsme zpátky v nejhlubší totalitě. Na rozdíl od komunistické, ale i přesto, že máme v ústavě přímo zakotvenou svobodu slova. **Kdo tady porušuje zákon není občan s jiným názorem, ale evidentně vláda s jiným protiobčanským názorem.** Vrcholem arogance moci, stejné jak o tom píše Mňačko, byl vládní web, kde se přímo vyzývá k udávání, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby. Viz. foto [Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/mnacko-jak-chutna-moc)  Začátkem listopadu 2025 nejhorší vláda v historii podává demisi na základě zdrcující porážky ve volbách 2025. Jedno z nejhorších politických období po roce 1989 skončilo. Fialova “totalizující” koalice zanechala za sebou rozdělenou společnost, rozvrácené finance a neuvěřitelný dluh 1.2 bilionu korun. **Categories:** O politice **Tags:** cenzura, cenzura knih, kritika společnosti, socialismus, totalita, Žáček Jiří **Spisovatel:** Jiří Žáček --- ### [Degradace vzdělávání. Lidí s diplomem máme víc než dost, teď ještě tu vzdělanost](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/vzdelavani-klesa-alarmujici-cisla-a-medialni-vystupy) **Published:** September 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Podporora degradace vzdělávání stále klesá. Když budeme parafrázovat T.G. Masaryka, tak můžeme říct: Lidi s diplomem bychom měli, teď ještě tu vzdělanost. **Content:**  **Je zcela evidentní, že degradace vzdělávání postupuje napříč politickým spektrem. Když budeme parafrázovat slova T.G. Masaryka, tak můžeme říct, že lidi s diplomem bychom měli, teď ještě tu vzdělanost. Podle Českého statistického úřadu z podzimu 2016 je počet absolventů 1,3 miliónů, což je o 750 tisíc víc jak před 20 lety.** **Z hlediska dosaženého stupně vzdělání došlo v průběhu dvaceti let k výrazným změnám.** 1. Značně poklesl počet osob se základním vzděláním. O půl miliónu na 408 tisíc. 2. Snížil se počet osob se střední školou bez maturity. O 125 tisíc na 2,2 miliónu. 3. Vzrostl počet absolventů s maturitou. O 505 tisíc na 2,1 miliónu. 4. Enormně se zvýšil počet vysokoškoláků. O 750 tisíc na 1,3 miliónu. 5. Nejvyšší, téměř 40% podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel je v Praze. Nadprůměrný počet vysokoškoláků je i v Jihomoravském kraji. Nejméně je jich v krajích Karlovarském a Ústeckém. **Rok 2024/2025** Současné kapacity vysokého školství (55 vysokých škol) umožňují studovat značné části mladé populace. Už při sčítání v roce 2021 bylo zjištěno, že 53,1 % 15letých a starších má alespoň střední vzdělání s maturitou!!!! **Celkový počet VŠ studentů v roce 2024/25: 314 850. Meziroční nárůst: Meziroční nárůst činil 2,1\\% !!!!** Podíl studentů na populaci ve věku 20-29 let dosáhl 19,5%. V ČR má VŠ vzdělání (2024) 27 % mužů a 43 % žen ve věku 25-34. Nejčetnější je v ČR titul Ing., který má 368 596 lidí, titul Mgr. je na druhém místě – 122 487 lidí. [Více>>](https://csu.gov.cz/docs/107508/aa7eab06-cdc3-6ccb-0397-68166c931018/23004225p.pdf?version=1.1) **Kam povede degradace vzdělávání?** Výsledky se už dostavují. **Ministr financí Stanjura a další politici dokonce nevěděli kolik nul má 50 miliard.** Např. 12 % uchazečů o vysokoškolské studium, tedy maturantů, si myslí, že 1 miliarda je 100 miliónů. Zdroj: 3000 účastníků Národních srovnávacích zkoušek, otázka byla součást testu. Zdroj: [Tisková zpráva ČSÚ](https://www.czso.cz/csu/czso/vysokoskolaku-rapidne-pribyva) **Mýtus: Vysokou školu musí mít každý úředník.** Výsledek je, že se snížila laťka vzdělávání. Jmenují se do výkonných funkcí lidé, kteří by za normálních okolností neměli vůbec podílet na jakémkoliv komplikovanějším rozhodování. Je to časovaná bomba. Žijeme v idiotské době, protože lídři se dají vyprodukovat kurzy, školeními i zbožným přáním. Jenže lídra dělá lídrem jeho životní zkušenost a životní postoje. Tedy nic z toho co by se dalo koupit nebo ožvanit. **Vrcholem pak je, že CERMAT, který má být jakýmsi odborným atributem vzdělávání i maturit má v čele naprosté tupé nedovzdělance.** Například zpráva vedoucího CERMATu Zíky, je plná hrubek. Když po něm přijde vedoucí nová, dovídáme se, že “lze předpokládat, že při zavedení tří povinných maturitních zkoušek včetně obávané zkoušky matematiky vzroste počet neúspěšných studentů. A to nejen v matematice, ale i v cizím jazyce. V rozhovoru pro Právo to uvedla nová šéfka Cermatu Michaela Kleňhová. Z podobných prohlášení má normální člověk oprávněně husí kůži, co tito veleduchové propagují. Neví jen jen zda se jedná o záměr nebo projev stupidního chování. **Po podobných prohlášeních se musíme ptát, k čemu vlastně Cermat je.** Kdysi z rádia přečetli otázky, podle kterých se skládala maturita. A otázky byly mnohem těžší než dnes a úspěšnost taky mnohem vyšší. Cermat stojí stát spoustu peněz a ke kvalitě výuky rozhodně nepřispívá. Spíš jen komplikuje už tak blbě nastavený stav ve školství. Pokud to půjde takto dál, dostanou žáci maturitu jako odměnu za docházku do školy. Aleš Valenta, vysokoškolský učitel ví svoje:  **Pokud si někdo myslí, že když dítě půjde na humanitní obor, že nebude potřebovat matematiku, pak se zásadně mýlí.** Matematika je o logickém myšlení, což je protiklad studia, kde je kladený důraz na pamět a drilování základních dat. V psychologii a filosofii a vůbec v humanitních vědách matematické myšlení pomáhá hledání souvislostí a rozvíjí logiku. Bez diskuse. **Studovat by proto měli lidé, kteří na to mají.** Ne, přizpůsobovat zkoušky hloupějším a zavádět naprosto nesmyslnou [inkluzi](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/inkluze-skola-psychologie-deti). Kdysi byla matematika povinná a zvládali ji studenti v pohodě. Jednak proto, že na to měli, byli na školu vybrání podle svých schopností a za druhé, mnohem víc se učili. **Snižování požadavků u vzdělávání je cesta pekel pro celou společnost.**  *Zpráva bývalého šéfa CERMATu plná hrubek a chyb.*[](https://www.czso.cz/csu/czso/vysokoskolaku-rapidne-pribyva)  Nedostatek vzdělání se pak projevuje samozřejmě i v médiích, kde jsou nejvíc vidět. Česká televize nebo Prima či NOVA jsou toho zářným příkladem. Jako perličku můžeme uvést, že pan Wollner, šéf reportérů ČT, (než byl pro ponižování žen vyhozen) napíše v roce 2018, že izraelský prezident mluví izraelsky. Zřejmě vůbec netuší, že izraelština neexistuje. **Na místě je známý výrok Jana Wericha:** *Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích a ještě méně vědoucích vedoucích.*  Marek Wollner, vedoucí redaktor ČT dokonce ani neví, jakou řečí se mluví v Izraeli. Není to izraelština, ale hebrejština. Wollner už byl z ČT vyhozený, ale ne pro svoji neodbornost, ale pro bossing vůči ženám. **ZDROJE:** [Český statistický úřad >>](https://csu.gov.cz/produkty/skoly-a-skolska-zarizeni-wo58l0f56o) **Categories:** O vzdělávání **Tags:** CERMAT, degradace vzdělávání, škola, škola a inkluze, vzdělávání, **Spisovatel:** vzdělávání --- ### [Raymond Chandler. Jedinečné detektivky, vtipné bonmoty, napínavé čtení](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/chandler-detektivky) **Published:** September 11, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Raymond Chandler. Opravdová literární lahůdka pro všechny milovníky detektivek. Proč? Pro jeho neopakovatelný humor, jedinečné slovní hříčky a bonmoty... **Content:**  **Raymond Chandler. Opravdová literární lahůdka pro všechny milovníky detektivek. Proč? Pro jeho neopakovatelný humor a jedinečné slovní hříčky, které někdo srovnal se satiristickými šlehy Shakespearovými nebo Wilda. Jednou větou složenou z nečekaných slov vám vysvětlí vše podstatné a navíc vás dokáže rozchechtat tak, že příště půjdete po jeho knížkách, jak pes po uzeném.** Jeho nejznámější hrdina a kdoví, možná jeho podvědomé druhé já, je detektiv Philip Marlowe. Marlow se narodil v roce 1939 v románu Hluboký spánek. Je to klasický detektiv, vlk samotář v ušmudlaném baloňáku a plstěném klobouku, toulající se zkaženým a ponurým světem, aby nacházel pravdu mezi lidmi, pro které morálka je jen cizí slovo, nemající význam. > Marlowova taxa je ubožácká. Bere 25 dolarů za den, a za den, a když se zákazník zdráhá, je ochoten jít až na dvacet, včetně výloh a diet. Často si proto postěžuje. Marlowe umí všechno, jenom nese slušně uživit. Nevychází mu to ani na hrachovou kaši… > Vysoké okno > > Dvakrát jsem si s ní vyšel do společnosti a dvakrát jsem seděl u ní doma a popíjel whisky. Bylo to hezké, ale já neměl peníze, ani šaty, ani čas, ani vybrané způsoby. Potom přestala chodit do baru El Milano a já se doslechl, že odjela do New Yorku. > Obchoduji s maléry **Svého nejslavnějšího detektiva Marlowa charakterizuje Chandler ve své eseji takto:** > Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít. > Esej Prosté umění vraždy, 1935 **Přesto, že Chandler původně psal rodokapsy, s Marlowem se vypracoval na jednoho z nejskvělejších spisovatelů Ameriky.** A to nejen svou čtenářskou oblíbeností. Přestává být totiž jen spisovatelem popisným, ale nenápadně podsouvá čtenářům mravni kodex, samozřejmě v přijatelném množství bílých tabletek. > On na něm teď vydělá milión ročně čistě jen z toho, že ho rozparceluje na vilovou čtvrť. To je ten rozdíl mezi zločinem a obchodem. K obchodu musí mít člověk kapitál. Někdy si myslím, že to je jediný rozdíl… > policista Ohls v detektivce Loučení s Lennoxem > > Neexistuje vydělat poctivě milión. Člověk, který je nahoře, si možná myslí, že má čisté ruce, ale někde v té velké pyramidě přimáčkli nějakého chlápka ke zdi, jeho malému hezkému obchůdku vzali půdu pod nohama a musel ho prodat za pár šestáků, slušní lidé přišli o místa, akcie na burze se podvodně vyhnaly nahoru, zástupce akcionářů někdo podplatil a pětiprocentní střihači kupónů a velké právnické firmy dostali sto tisíc palmáre za to, že porazili nějaký návrh zákona, který vyžadoval lid, ale který se nehodil pracháčům, protože by jim zmenšoval zisky. Velké peníze znamenají velkou moc, a velká moc vede vždycky k zneužívání. Takový už je náš systém. Možná nejlepší, jaký je k mání, ale mně z něho přesto není do smíchu.” > policista Ohls v detektivce Loučení s Lennoxem > > Ať se do toho dají advokáti. Ti píšou zákony, aby je jiní advokáti mohli rozcupovat před jinými právníky, kterým se říká soudci, aby jiní soudci mohli říct, že ti první soudci se spletli a aby Nejvyšší soud mohl říct, že se spletli ti druzí. Jistě, jistě. Vězíme v tom až po uši. Je to dobré nanejvýš k tomu, že z toho mají advokáti živobytí. Co myslíte, jak dlouho vy vydrželi gangsterští bossové, kdyby jim advokáti neradili, co mají dělat? > Loučení s Lennoxem > > Žijeme v systému, kterému se říká demokracie, vláda lidu prostřednictvím většiny. Ušlechtilá myšlenka, kdyby byla proveditelná. Lid volí, ale partajní mašinérie nominuje, a aby byla partajní mašinérie výkonná, potřebuje hromadu peněz. Někdo jim je musí dát, a ten někdo, ať už je to jednotlivec, finanční skupina, odborová organizace nebo co jiného, očekává, že za to na revanš něco dostane. Já, a lidé jako já, očekáváme, že nám bude umožněno žít v slušném soukromí. Já vlastním noviny, ale nemám je rád. Pokládám je za neustálou hrozbu tomu zbytku soukromí, který máme. To, jak neustále štěkají o svobodě tisku, neznamená nic jiného – až na několik čestných výjimek – než svobodu roztrubovat senzační skandály, vraždy, sexuální aféry, nenávist, osočování a propagandu politických a finančních skupin… > … > Peníze se chovají prapodivně,” pokračoval. “Jakmile se vyskytnou ve větších kvantech, jako by najednou měly vlastní život, dokonce i vlastní morálku. Zvládnout sílu peněz je pak neobyčejně těžké. Člověk je odedávna úplatný živočich. Růst obyvatelstva, obrovské válečné výdaje, nepřetržitý tlak lupičského zdaňování − to všechno jeho úplatnost zvyšuje. Průměrný člověk je unavený a ustrašený, a unavený a ustrašený člověk si nemůže dovolit ideály. Musí pro rodinu kupovat potraviny. Jsme v současné době svědky otřesného úpadku jak veřejné, tak soukromé morálky. Nemůžete požadovat nějaké hodnoty od lidí, jejichž životy jsou závislé právě na neexistenci těchto hodnot. Masová výroba hodnoty nevytváří. Nikdo je nechce − jsou totiž příliš trvalé. A tak je nahrazuje móda, výnosný podvod, vypočítaný na to, aby zboží co nejrychleji zastaralo. Masová výroba by nemohla prodávat své produkty příští rok, kdyby z toho, co letos prodala, neudělala něco, co za rok bude nemoderní. Máme nejbělostnější kuchyně a nejblýskavější koupelny na světě. Jenže v té krásné bílé kuchyni neumí průměrná Američanka připravit jídlo, které by se dalo jíst, a krásná nablýskaná koupelna je většinou jen schránkou pro deodoranty, projímadla, prášky na spaní a výrobky onoho obchodu s důvěrou, kterému se říká kosmetický průmysl. Děláme nejhezčí balíčky na svět, pane Marlowe. To, co je v nich, je šmejd… > Milionář Potter definuje americkou demokracii v detektivce Loučení s Lennoxem > > Zřejmě si potrpíte na hrdinské výstupy,” řekl chladně. “Musíte se bít o svá práva, vést řeči o zákonech. Jaké naivitě může člověk propadnout, Marlowe! Člověk jako vy, který by měl vědět, jak to tu chodí. Zákon není spravedlnost. Je to velmi nedokonalý mechanismus. Když se vám podaří stisknout ty pravé knoflíky a máte přitom štěstí, třeba se spravedlnosti dočkáte. Zákon nikdy nebyl ani nechtěl být ničím jiným než takovým mechanismem… > Advokát Endicott v detektivce Loučení s Lennoxem Navíc jasně odlišuje mezi slušnými hochy a padouchy (ženy nevýjimaje), ostře filtruje v městských ulicích, barech a domech zlo, které je přítomno v těch nejpodivnějších formách. > “Vy myslíte, že se mu něco stalo?” zadusila hlas do truchlivého šepotu, asi jako funebrák, když si říká o zálohu.” (Sestřička) **Nejvíc si však Chandlera zapamatujete jako výtečného žongléra se slovy.** Jeho narážky, poznámky, slovní hříčky jsou dodnes pro některé situace přímo vyžadovány. Například pokud vejde muž do místnosti, kde na divanu leží nahá dívka. Pak okamžitě vzpomene svého Chandlera a řekne: > Vážím si všeho, co mi nabízíte. Je to však mnohem víc než bych snesl. > > Nevadí mi, že mi předvádíte nohy. Jsou to parádní nohy a těší mě, že jsem se s nimi seznámil. Nevadí mi, že se vám nelíbí mé chování. Je mizerné a za dlouhých zimních večerů se tím rmoutím. Ale nemařte čas tím, že se ze mě pokoušíte tahat rozumy. > > Bylo mi z toho nanic. Kdyby vyjekla nebo zbledla nebo dokonce padla do mdlob, byla by to celkem přirozená reakce. Jenže ona se pouze uchichtla. Začala mi jít na nervy. Pouhý pohled na ni mě přiváděl do transu, Chichotala se dál, jako když krysy běhají po pokoji. > > A ženě můžete polichotit slovy: “Vaše vlasy mají nadherně temně rudý nádech a když se usmějete, tak i rolls-royce vedle vás vypadá jako obyčejný automobil.” > > Ale i ženy si najdou své: “Vypadal jako polda, co si každý den místo večerní motlitby plivne na pendrek.” **Chandler psal jenom detektivky, ale sám si mnoho nevěřil. A Škvorecký **ve své báječné knize Nápady čtenáře detektivek** píše:** > Myslím, že se podceňoval neprávem. Daly by se citovat desítky a desítky stránek, které svědčí o neobyčejně barvitém vidění tohoto chmurného autora, desítky pasáží, v nichž jsou jakoby světlem reflektoru ozářena zákoutí kalifornských měst, z nichž dýchá atmosféra letních večerů nad dalekými autostrádami, desítky scén neobyčejného psychologického napětí a jemné a výrazné kresby postav. **Své spisovatelské povolání bral ale Chandler odpovědně a úspěch, který měl u čtenářů, ho těšil. Sám píše:** > Může se člověku, jako jsem já, napsal, který není příliš nadaný, ale má porozumění, dostat většího zadostiučinění, než že vzal omšelý, laciný a úplně ztracený literární žánr a udělal z něho něco, o co se přou vzdělaní lidé? **Mezi jeho nejznámější romány patří Vysoké okno,** ve kterém soukromý detektiv Phil Marlowe řeší další zapeklitý případ. Opět v něm není nouze o bohaté slečny s pochybnou pověstí, pány nevalného charakteru, rodinná tajemství a sarkastický humor trochu protivného Marlowa. Tentokrát si jej najme bohatá pasadenská vdova Elizabeth Bright-Murdocková, aby našel vzácnou rodinnou minci a snachu s podezřelou minulostí, která zmizela a minci si odnesla s sebou. Zprvu neřešitelný případ, kde nic nesouvisí s ničím. Pak se ale Marlowe připlete k několika vraždám, objeví důkazy o únosu a znásilnění a události najednou dostávají rychlý spád. **Vysoké okno | Raymond [Chandler](https://cs.wikipedia.org/wiki/Raymond_Chandler) | vydala Mladá Fronta 2011** **Ukázka z knihy Vysoké okno:** > Z rádia v pokoji za jejími zády se ozval srdcervoucí dialog z nějakého zamilovaného seriálu a praštil mě přes nos jako mokrý ručník. > Bystrooká žena se zeptala: “Vy jste jejich přítel?” Z jejího hlasu vyhřezlo podezření tak mocně jako ten doják z rádia. > “Na tom nesejde,” řekl jsem co možná neurvale. “Nechcem nic než svý peníze. Zjistit si, jaký máj auto, je úplná hračka.” > Žena naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se: “To je Beula May,” vysvětlila mi s teskným úsměvem “Slyšíte, > vona že ne a nepude s doktorem Myersem na bál. A já to tušila!” > “Umučená hodino!” řekl jsem, odklusal ke svému vozu a rozjel se domů do Hollywoodu. > Čekárna byla prázdná. Odemkl jsem dveře do kanceláře, otevřel okna a posadil se. > Zas jeden den se ke konci chýlí, vzduch je těžký a vyčerpaný, vozy na bulváru s rachotem uhánějí k domovům a Marlowe sedí v kanceláři, usrkuje ze sklenice a nimrá se v denní poště. Čtyři reklamy, dva účty, hezká barevná pohlednice z hotelu v Santa Rose, kde jsem loni strávil čtyři dny řešením jednoho případu; dlouhý, chatrně naklepaný dopis ze Sausalita od chlápka jménem Peabody, který mě poněkud mlhavými výrazy přesvědčoval zhruba o tom, že rozbor rukopisu podezřelé oso-by provedený Peabodyho vynikající metodou, odhalí vnitřní emocionální vlastnosti dotyčného jedince, klasifikované podle Freudova i Jungova systému. > Uvnitř byla frankovaná obálka se zpáteční adresou. Když jsem známku strhával a odhazoval dopis i obálku do koše, vytanul mi před očima dojemný obrázek starého děduly v černém plstěném klobouku na dlouhých vlasech a s černým motýlkem pod bradou, jak sedí v houpací židli na vetché verandě pod oknem pomalovaným reklamními hesly a ze dveří po jeho boku se line pach uzených kolínek a zelí. > Vzdychl jsem si, vyštrachal zase tu obálku z koše, opsal jméno a adresu na novou, složil dolarovou bankovku do kousku papíru a napsal na něj: “Toto je neodvolatelně můj poslední příspěvek.” Podepsal jsem se, zalepil obálku, nalepil na ni známku a nalil si dalšího panáka. > Nacpal jsem si lulku a seděl a pokuřoval. Nikdo nepřicházel, nikdo mě nevolal, nic se nedělo, nikoho nezajímalo, jestli jsem náhodou neumřel nebo neodjel do El Pasa. **Doporučujeme:** **Hluboký spánek | Raymond Chandler** Mladá fronta připravila nové vydání klasických detektivních příběhů amerického spisovatele Raymonda Chandlera. Jako první vychází titul Hluboký spánek, v němž se poprvé objevila postava Phillipa Marlowa. Phil Marlowe je sarkastický soukromý detektiv se slabostí pro whiskey, cigarety a krásné ženy. Milionář General Sternwood jej pověří, aby se vypořádal s vyděrači v záležitosti, do které se zapletla jedna z jeho mladých, hezkých a neukázněných dcer. Vyšetřování zavede Marlowa do nočního podsvětí mezi vrahy, zkažené zbohatlíky a jiné pochybné existence. Několikrát se zmýlí, pak ale vše vyřeší… Podle románu byl v roce 1946 natočen stejnojmenný film s Humphrey Bogartem v hlavní roli. [Chandler / Hluboký spánek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/raymond-chandler-hluboky-spanek) **Sbohem buď lásko má | Raymond Chandler** Jednoho dne se Phil Marlowe potká se Zubrem Malloyem. Toho právě pustili z vězení a on se teď snaží najít svou dávnou lásku Velmu. Marlowe se případu ujme, ale zdá se mu natolik složitý, že už se smiřuje s tím, že jej nedořeší. Ale pak se ocitne ve správnou dobu na špatném místě… Co zpočátku vypadalo jako rutinní a nezajímavý případ se během jedné noci změní v případ, v němž se objeví několik mrtvol, korupce, jeden povedený věštec a jedná krásná dáma. **Loučení s Lennoxem | Raymond Chandler** Marlowe najde opilého muže, ležícího v bezvědomí před nočním klubem. Z něj se vyklube válečný veterán Terry Lennox, který má problém. Marlowe ho odveze za hranice a po návratu se dozví, že Lennoxova bohatá manželka byla minulou noc zavražděna a hlavním podezřelým se stal její uprchlý manžel. O Lenoxxův osud se zajímá i Eileen Wadeová, žena populárního spisovatele, a když je zavražděn i on, Marlowe usoudí, že je to příliš mnoho náhod najednou, a začne pátrat po tom, co oba případy spojuje. **Sestřička | Raymond Chandler** V románu návazal Chandler na předchozí detektivky po pětileté pauze, kterou strávil jako scenárista v Hollywoodu. Zkušenosti z filmového průmyslu jsou znát v příběhu, v němž nechybí mocní producenti i vycházející hvězdy bez morálních zábran. Za Philem Marlowem přichází nesmělá ormafay Questová, aby našel jejího bratra orrina. Nabízí mu sice směšný honorář, nicméně případu se ujme. Netrvá dlouho a objeví orrinovy stopy vedoucí do Hollywoodu. Marlowe postupně odhaluje osud mladého muže z Kansasu, který byl oslněn září stříbrného plátna. **Dáma v jezeře | Raymond Chandler** Tentokrát si ho najal obchodník Derace Kingsley, aby pro něj vypátral jeho zmizelou ženu. Popsal ji jako mladou blondýnku, která je tak trochu živel – je totiž kleptomanka a nymfomanka. Ta měla odjet do Mexika s mladým gigolem Chrisem Laverym, s nímž chtěla začít nový život. Na Chrise narazí Marlowe bez potíží, ovšem bez paní Kingleyové. Během dvou dnů se objeví dvě mrtvá těla, případ se zamotává. Poradí si Marlowe i tentokrát? **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Chandler Raymond, detektivky a krimi **Spisovatel:** Chandler --- ### [Psychiatr Max Kašparů. Děti a agresivita, epidemie digitální demence](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/psychiatr-max-kasparu-deti-epidemie-agresivity-upadek-spolecnosti) **Published:** September 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Rozhovor s profesorem Maxem Kašparů, psychiatrem a soudním znalcem o nárůstu kriminality mladistvých, autoagresi, zneužívání dětí, rozpadu rodin, sektách... **Content:** **Rozhovor s profesorem Maxem Kašparů, psychiatrem, knězem a soudním znalcem s padesátiletou praxí, se vrací k tématům, která podle něj společnost stále častěji bagatelizuje. Hovoří o nárůstu kriminality mladistvých, autoagresi, zneužívání dětí, rozpadu rodin, sektách i o tom, jak se patologické jevy začínají vydávat za normu.** ## Nárůst kriminality a agrese u dětí Kašparů říká, že situace se za poslední desetiletí změnila jak kvantitativně, tak kvalitativně. Dříve neměl tolik případů dětské kriminality. Dnes posuzuje i velmi mladé pachatele. Jako příklad uvádí sedmnáctiletou dívku, která ve spánku zabila matku jedenácti bodnými ranami. Další případy se týkají týrání spolužáků, které už není výjimečné. Agresivita podle něj roste už na základních školách a projevuje se i v běžném životě, například nervozitou řidičů na dálnici. Vedle agrese vůči druhým výrazně přibylo autoagrese. Mladí lidé se pořezávají, řežou si nohy i prsa. Sami to popisují jako způsob, jak fyzickou bolestí utlumit psychickou úzkost, depresi a pocit opuštěnosti. Kašparů to označuje za epidemii, se kterou se dříve v takové míře nesetkával. ### Padesát let psychiatrie a čekací doby Letos slaví „zlatou svatbu“ s psychiatrií. Před padesáti lety měl jako dětský psychiatr dva až tři nové případy měsíčně – většinou koktání nebo pomočování. Dnes lidé čekají osm až deset měsíců, než se dostanou k psychiatrovi. Tehdy přicházeli okamžitě. Agrese a autoagrese v takovém rozsahu podle něj dříve prakticky neexistovaly. ### Duše pachatele a absence svědomí Z přibližně 2500 soudních posudků vyplývá, že nejčastější diagnózou u pachatelů je porucha osobnosti, dříve označovaná jako psychopatie. Typicky anetičtí nebo disociální psychopati. Nemají stud, nepoučí se z trestu, jsou citově chladní a postrádají soucit. Uvádí příklad vraha, který zabil starou ženu kvůli penězům. Našel u ní jen asi 60 korun. Na otázku, zda se cítí vinen, odpověděl, že vina je na straně oběti – kdyby mu ty peníze dala, byl by na svobodě a ona naživu. Jiný psychopat na otázku o svědomí reagoval: „Svědomí mám naprosto čisté. Já jsem ho v životě nepoužil.“ Dalším závažným problémem, který dříve nebyl tak častý, je pohlavní zneužívání dětí. Kašparů vyšetřuje jak pachatele, tak oběti. Jako psychiatr pro dospělé i děti říká, že má klientelu „od kolébky po krematorium“. ### Anomie: společnost bez norem a hanby Pojem anomie, který zavedl sociolog Émile Durkheim, popisuje stav, kdy ze společnosti mizí normy chování, tradice a stud. Dnes podle Kašparů nic není hanba. Zakázáno je jen to, co zakazuje zákon. Zdravení, poděkování, omluva nebo představení se už nejsou samozřejmostí. „Propagátoři progresivních cest se nehanbí za to, že šíří něco patologického. Vědí, že za to nebudou trestáni, a nemají stud,“ říká. Někteří z nich mají navíc pocit výjimečnosti. V Česku se diskutuje o třech pohlavích. Kašparů upozorňuje, že genderových identit se uvádí desítky. Pohlaví zůstávají dvě plus neutrální kategorie. ### Rodina jako základ a střídavá péče Cituje bývalou ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou: „Všechno začíná v rodině.“ Kvalitní rodiny podle něj chybí. Děti v nich často jen přežívají. Jedna šestnáctiletá pacientka mu řekla: „Bydlí nás doma pět, ale každý tam bydlíme sám.“ Filozof Martin Heidegger podle něj výstižně popsal současnost: technika překonala vzdálenosti, ale nevytvořila blízkost. Otec ví, co se děje na druhém konci světa, ale neví, co se děje v duši dítěte vedle v pokoji. Obzvlášť kriticky hodnotí střídavou péči. Dítě má dva domovy, dva otce, dvě matky, osm prarodičů. Naváže citovou vazbu, která se znovu přetrhne. Výsledkem je chaos a zmatek. Dítě je jako houba – nasákne prostředí, ve kterém žije. ### Sekty, manipulace a lepší rodiny Lidé, kteří nevědí, kam patří, snadno podlehnou nabídce sounáležitosti a pocitu výjimečnosti. Sekty to využívají. Kašparů zmiňuje známý americký masakr i český medializovaný případ, kde členové sekty na příkaz vůdce usmrtili svého gurua. Oběťmi i pachateli byly vysokoškolsky vzdělané ženy, včetně lékařky. Nejde o intelekt, ale o manipulaci. Kriminalita se nevyhýbá ani „lepším“ rodinám. Velkou roli hraje genetika. Povahové vlastnosti se mohou přenášet. Studie s adoptovanými dětmi ukazují, že i při stejné výchově se sourozenci nebo děti z různých prostředí vyvíjejí odlišně. ### Progresivní organizace, drag queen a zpochybňování přirozenosti Kašparů je citlivý na slovo „dobro“. Společnost podle něj přestala rozlišovat dobro a zlo, krásu a ošklivost, pravdu a lež. Každý si definuje dobro sám a nesouhlasícím dává nálepky. Kritizuje snahy seznamovat děti ve druhé a třetí třídě s používáním prezervativu, když ještě neumějí jíst příborem ani si zavázat boty. Drag queen představení považuje spíše za přechodnou módu. Horší je systematické zpochybňování přirozenosti: „Jsi chlapec, ale nezamýšlel ses, jestli se necítíš jako holka?“ Propagace patologií, včetně sadomasochismu v rámci některých proudů, podle něj vede k obětem. Po operacích změny pohlaví někteří lidé chtějí zpět, což už není možné. Soukromé sklony mají zůstat soukromé. Jejich veřejná propagace vytváří další oběti. Uvádí příklad rodiny, která žije trvale nahá. Matka to obhajovala tím, že nahota patří k životu. Na otázku, zda by tedy děti vzala i na pitvu, protože i smrt patří k životu, už neodpověděla. ### Odpuštění, výchova a přirozenost Jako kněz rozlišuje odpuštění ze srdce a z hlavy. Drobnosti se odpouštějí snadno. U těžkých zločinů, jako je únos, zneužití a vražda dítěte, je odpuštění extrémně těžké. Lidi k němu nelze nutit. Rodičům doporučuje hledat normalitu a držet se přirozenosti. Přirozenost se měnit nedá. Pták v akváriu a ryba v kleci zahynou. Fyzické ani psychické tresty, které dítě viní z rozvodu, považuje za ničivé. ### Začít znovu Kašparů věří, že vždycky se dá začít znovu. Překážku je třeba překonat, ne ji obcházet nebo se před ní zhroutit. Psychologové podle něj zjistili, že 80 procent strachu je zbytečných. Na závěr připomíná příběh jezuity, který nesl starou matku do patra. Ona se držela zábradlí. Říkal jí: „Musíš se pustit.“ Abychom se dostali dál, musíme občas pustit staré. Ale ne vždy musíme přijímat to, co se dnes označuje za progresivní. Rozhovor uzavírá výzvou k přirozenosti, síle a odvaze. A k tomu, aby se člověk nebál pustit to, co ho drží zpátky. Rozhovor připravila: **Categories:** O vzdělávání, VIDEO **Tags:** Děti a rodina, Max Kašparů, Rozhovory **Spisovatel:** Max Kašparů --- ### [František Gellner. Skoro po sto letech vydáno poprvé kompletní dílo](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/frantisek-gellner-zivotopis) **Published:** February 25, 2023 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Když se vysloví František Gellner, odpoví se: Po nás ať přijde potopa!, Radosti života. Zní tak tituly jeho nejznámějších sbírek, jež složil a sestavil v letech 1901 a 1903. **Content:**  **Když se vysloví František Gellner, odpoví se: Po nás ať přijde potopa!, Radosti života. Zní tak tituly jeho nejznámějších sbírek, jež složil a sestavil v letech 1901 a 1903. Jinačích knížek svých veršů se ostatně tento bard nedožil; Nové verše (1919) přišly na trh teprve po první světové válce, kterou s největší pravděpodobností nepřežil.** Z pofiderního hlediska nějakého matematika, dejme tomu, představují ony dvě památné knihy (a bylo mu v čase vydání teprve dvacet, respektive dvaadvacet let) „jen“ 69 básní a sbírka třetí pak 37 dalších, což dohromady dá 106 textů, ale není to vše. Přesto zůstává faktem, že se i jen tím vklínil do literatury, takže i dnes snad mnohý školák zná (chci-li být optimistou) básně To je teď celá moudrost moje anebo Perspektiva (z prvního z těch svazků)) anebo pověstné Všichni mi lhali, všichni mi lhali z druhého. [Tuto báseň mj. zhudebnila](https://citarny.com/poezie/poezie-hudba/gellner-zhudebnene-basne) bigbítová skupina Katapult a ti, kteří mají to štěstí a pamatují pořad (či gramofonovou desku) herce Miroslava Částka, připojí nepochybně i Ožeň se bratře, ožeň se, bratře; Což, páni spisovatelé a Konečně je to možná věc – a milovníci písní Pepy Nose ještě snad básnický moriát o zešílevším synovi Babička Málková (už z Nových veršů). Úplně mimo pak byla uveřejněna Píseň zhýralého jinocha (1902) a… Ale zanechme mudrování nad tím, co všechno snad zlidovělo, a konstatujme, že celek díla nakonec zahrnuje víc než dvě stě básní i povídky, román, fejetony, tříaktovou komedii, operní libreto, četné překlady z němčiny a stovky a stovky kreseb. Třeba jen roku 1913 Gellner uveřejnil 64 textů a dostalo se nám posléze i kompletního vydání jeho prací v nakladatelství Akropolis, které má neuvěřitelných tisíc šestnáct stran. A to hovořím jen o hmotných svazcích, zatímco na přiloženém DVD toho najdete ještě víc. **O to se zasloužili pracovníci Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Jiří Flaišman, Michal Kosák, Jakub Říha a Lucie Kořínková ve spolupráci s Pavlem Kořínkem a Andreou Vítovou,** přičemž volili inovativní přístup taky tím, že dílo neparcelují na dvě části teprve rokem 1911, jak se vžilo, ale už přelomem let 1908/1909, respektive rokem 1908. Právě on představoval totiž pro anarchistu z hlediska jeho tvorby jakousi dutinu či pauzu a ohledně básnění měl dokonce onu mezeru ještě širší; týkající se let 1907-1909. **Jak jsou knihy uspořádány?** V každém ze svazků předřadili editoři celky uspořádané autorem a až pak předestírají v chronologickém pořádku ostatní texty, přičemž nijak zpytavě neoddělují lyriku od veršované satiry, ni prózu od publicistiky. A u některých básní pak ani ne Gellnerův text od jeho kresby. Elektronické vydání je pak ještě úpornější a přináší jak zbytek výtvarného díla, tak i některé další překlady, fragmenty a korespondenci. Navíc lze každý z rukopisů studovat jako faksimile a DVD dokonce reflektuje texty autorsky pochybné. Výběrem ze sekundární literatury mapuje rovněž ohlas díla. Zmínil jsem překlady, a tak připomeňme, že Gellner transponoval do češtiny Goetha, Heinea, Chamissa, Bérangera, Musseta anebo i La Fontaina. **A jeho vlastní verše?** Ty nejranější – z dnes už nedostupných školních časopisů – jsou až z roku 1894 (Na dluh) a první uveřejněná báseň Patnáct láhví koňaku se vynořila z časopisu Švanda dudák roku 1896. Řada Gellnerových děl ovšem není datována a v našich svazcích je tudíž najdeme seřazené dle abecedy – a pokaždé teprve koncem každého. A ne, datovány nejsou, avšak třeba součástí básně Ctěná redakce! je dovětek „se vší úctou František Gellner, terorista, ve Vídni 9. března 1902, v pondělí ráno“. Není to snad datací? Zajímavá otázka. A jinak náleží mezi ony nedatované verše i Kočky mňoukaly na střeše či Truchlivě sedí pan Karásek či Vrchlický zase vydal knihu špatnou. > Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a jež se zříci ho přec nejsou s to. Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje. > František Gellner **František Gellner se narodil 19. 6. 1881** co syn židovského obchodníka z Mladé Boleslavi. Byl šestým ze sedmi dětí; tři ještě před dospěním zemřely. Zjara 1899 maturoval a do léta 1901 pak studoval techniku ve Vídni (odkud si přinesl venerickou chorobu). Ve studiích pokračoval na báňské akademii v Příbrami a v listopadu 1901 začal chodit s Marií Majerovou, o rok mladší pozdější spisovatelkou, která však zůstávala vázána i k Josefu Stivínu-Foltýnovi (1879-1941) a koncem téhož roku otěhotněla. 1. prosince Gellner uveřejnil ilustraci k její básni Vánoční v časopise Rudé květy, ale napřesrok se Majerová a Stivín odstěhovali do Rokycan, 31. srpna 1902 se jim narodil syn Pravoslav a rok nato přerušila s Gellnerem styky. Dočasně, nutno dodat. **Gellner roku 1904 výtečně ilustroval Křest svatého Vladimíra a mj. uveřejnil dnes poněkud kontroverzní článek „Židovská otázka“ (psáno takto s uvozovkami).** Podnítil jej k němu židovský list Rozvoj a mimo jiné zde básník míní, že Židé „hledí lákat“ do Palestiny hlavně chudé proletáře z Ruska, ač ve většině zůstávají roztroušeni po světě, aniž by chtěli s jeho obyvatelstvem splynout, jsouce „opatrní při výběru družek“. Gellnerovi se navíc zdají „pravděpodobné“ i tajné rituální vraždy, které snad páchají, a končí článek s tím, že se to prý nebojí napsat, anžto „sociálnědemokratická Zář zrovna urazila Rothschilda“. Takže i odsud tedy vítr vál, když svůj výplod sepisoval. A co bylo dál? V letech 1904-1905 prodělal vojnu v Litoměřicích, aniž to dotáhl výše než na svobodníka (i můj osud), a roku 1905 nakreslil Fráňovi Šrámkovi obálku k jeho Života bído, přec tě mám rád. Na podzim odjel do Mnichova a na přelomu téhož roku poprvé do Paříže, kam za ním přicestovala i Marie Majerová. Znovu se stali milenci, ale o tom, co vlastně Gellner všechno dělal v letech 1906-1907, nevíme takřka nic. Kresby, pravda, prokazatelně tiskl ve francouzských anarchistických listech a roku 1907 navrhl obálku pro Majerové Panenství. Na podzim téhož roku navíc nejspíš začal studovat Akademii výtvarných umění v Drážďanech a zkusil malovat oleje. V březnu 1910 od té školy získal čestné uznání, ale vrátil se opět do Paříže a mezi roky 1910-1911 o něm opět nemáme zpráv. Až koncem léta 1911 začal externě spolupracovat s brněnskými Lidovými novinami, jsa placen od řádku, a na podzim se do Brna i odstěhoval. Roku 1912 pak v Lidovkách uveřejňoval na pokračování epickou báseň Don Juan a po ní román (o jedenácti kapitolách) Potulný národ. Začal navíc spolupracovat s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem na adaptaci Pravého výletu pana Broučka do Měsíce a počínaje 1. lednem 1913 se stal řádným členem redakce s platem dvě stovky měsíčně. V říjnu začal na stránkách Lidových novin uveřejňovat i jediný svůj dosavadní prozaický překlad (Descavesova románu Poddůstojníci) a v dubnu 1914 vydal jedinou svou sbírku (patnácti) próz Cesta do hor a jiné povídky, jejíž reprint se díky nakladatelství [Volvox Globator](https://volvox.cz/) měl objevit roku 1992. Ale se Sarajevem a vypuknutím války byl bezodkladně povolán ke svému pluku v Boleslavi a 15. září rodičům zaslal poslední korespondenční lístek už z blízkosti haličské fronty. Od té chvíle je pohřešován. **O zachování Gellnerovy pozůstalosti se zasloužil jeho bratr Gustav.** Shromáždil rukopisy, dopisy, výstřižky, ke třem stům výtvarných prací, uspořádal ten materiál, přepisoval a sebrané spisy chtěl s jeho pomocí původně editovat Stanislav Kostka Neumann a po něm Eduard Bass, ale z obou záměrů sešlo. Ujal se jich (1922) teprve Miloslav Hýsek a na svět je přivedl ve třech svazcích, a to teprve v letech 1926-1928. Současní editoři ovšem cíleně oslabili druhové rozdělení textů ve prospěch žánrové synkreze a nevyčleňují ani samostatné bloky z povídkových a publicistických prací, což by ostatně představovalo notný problém, neboť ta díla jsou u Gellnera žánrově často nevyhraněná. Při přípravě „Díla“ byla také samozřejmě snaha pracovat s původními rukopisy anebo otisky v časopisech, ale vždy to nešlo a bylo proto nutno někdy využít jen opis pořízený jinou osobou. Jindy nebyl ani ten a teprve v tom případě editoři přihlédli k Hýskově edici. Co dodat? Snad jen, že už roku 1924 díky Majerové prvně knižně vyšla epická Gellnerova báseň Don Juan a že již roku 1926 měla na Vinohradech premiéru jeho hra Přístav manželství. Roku 1927 mu pak uspořádali i prvou z výstav. A přece uplynulo takřka sto let od chvíle, kdy byl spatřen naposled, než je jeho dílo skutečně vydáno kompletně. Za to díky. > **Všichni mi lhali** > > Všichni mi lhali, všichni mi lhali, > blázna si ze mne dělali. > Přede mnou citem se rozplývali, > za zády se mi vysmáli. > > Žurnály, básníci, učenci lhali > po léta za nos mě vodíce, > muži mi lhali, a ženy mi lhaly. > Ženy, ty lhaly mi nejvíce. > > Srdce mé stále po lásce prahne, > nikomu však již nevěřím. > Když někdo ke mně ruce své vztáhne, > ustoupím bojácně ke dveřím. > > Řek bych, že všechno je ztraceno v žití, > žití je však tak záhadné! > Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. > Hořící tabák nezchladne. > > Touha má bloudí těkavě světem, > a já popíjím v úzkých zdech. > Co je mi po tom, budu-li dětem > cestou k domovu na posměch! > > Propil jsem peníze, na dluh pít budu. > Šťasten, kdo propije boty své! > Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu. > Podzim se stromů listí rve. > > **To je teď celá moudrost moje** > > To je teď celá moudrost moje: > Milovat hlučnou vřavu boje, > za nocí vnikat do snů žen > a trochu býti zadlužen, > pískat si, jak mi zobák narost, > vínem si plašit z čela starost, > svůj život rychle utratit, > nic nezískat, nic neztratit. > > **Perspektiva** > > Má milá rozmilá, neplakej! > Život už není jinakej. > > Dnes buďme ještě veseli > na naší bílé posteli! > > Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. > Zejtra si lehneme do rakví. > > **Nečekám nic od reforem** > > Nečekám nic od reforem, > nových zásad, nových norem, > miluju jen kladivo, > které bije na zdivo, > na zvětralé zdivo. > > Svět, jak byl, vždy bude stejný, > život stejně beznadějný, > lze jen tíží kladiva > udeřiti do zdiva, > do starého zdiva. > > Nad mou hlavou rudý prapor > hlásá pouze zmar a zápor, > hlásá ránu kladiva, > která padne do zdiva, > do starého zdiva. > > **Noc byla touhou přesycena** > > Já nehledal jsem vilnou Frynu > pro flirt a k ukrácení dne. > Utišení jsem na tvém klínu > pro srdce žádal neklidné. > > Noc byla touhou přesycená > a vábila a lákala > V té jizbě lampa rozsvícená, > vím, že můj příchod čekala. > > A lože ztřísnilo se krví. – – > A já se zachvěl vědomím, > že srdce tvé jsem vznítil prvý > a že je prvý rozlomím. > > **Píseň zhýralého jinocha** > > Nezemru já od práce, > nezahynu bídou, > nezalknu se v oprátce, > skončím syfilidou. > > Nezemru já u holky > ani na silnici. > Zemru volky nevolky > klidně v nemocnici. > > Nezískal jsem zaživa > lásky skutky svými. > Jeptiška jen šedivá > oči zatlačí mi. > > Nad mou mrchou stáhne klaun > tvář svou v smutku masku: > “Zemřel tady vilný faun > na nešťastnou lásku.” **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Biografie, Gellner František, poezie klasická **Spisovatel:** gellner --- ### [František Gellner. Zapomenutý básník stále žije v písních, šansonech i kupletech](https://citarny.com/poezie/poezie-hudba/gellner-zhudebnene-basne) **Published:** September 8, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Téměř zapomenutý český básník František Gellner František Gellner (1881 – 1914)? Ne! Jeho básně stále žijí zhudebněný v mnoha písních, šansonech i kupletech. **Content:**  **František Gellner měl v [životě smůlu](https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Gellner). Všestranně talentovanému nebylo dopřáno žít dlouho. Zanechal proto jen nevelké dílo, které je svým způsobem zapomenuto. Jeho život i tvorba jsou plné kontrastů: bohémská nespoutanost, cynická ironie, otevřená erotika a vulgarita na jedné straně, na druhé straně talent, který otevřel českou poezii hovorovému jazyku, šansonům a kupletům. Gellner psal přímý, jednoduše zapamatovatelný verš vypravující příběh, ale často v něm nalézáme mnohem víc, co se často dotýká bytostně nás samotných.** **František [Gellner](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/frantisek-gellner-zivotopis)** (19. června 1881, Mladá Boleslav – nezvěstný od 13. září 1914 na haličské frontě)patří k nejvýraznějším a nejprovokativnějším osobnostem české literatury přelomu 19. a 20. století. Byl básníkem, prozaikem, karikaturistou, malířem a novinářem, představitelem generace anarchistických buřičů. **Nejdramatičtější a dodnes nezodpovězený okamžik přišel v srpnu 1914.** Přestože byl zapřisáhlým antimilitaristou a trpěl revmatismem, musel narukovat do 1. světové války. Na haličské frontě se jeho pluk účastnil krvavých bojů u Lvova, Tomaszowa a Rawy. Z původních zhruba 1600 mužů zbyla jen část. Bylo to 13. září 1914 při ústupu pod ruskou palbou, kdy vyčerpaný Gellner údajně lehl do příkopu u cesty, zabalil se do vojenského pláště a prohlásil, že dál už nemůže. Od té doby ho nikdo neviděl. Byl prohlášen za nezvěstného. Tělo se nikdy nenašlo. Nějakou dobu se spekulovalo, že snad Gellner žije inkognito. > „Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“ > > „Má milá rozmilá, neplakej! > Život už není jinakej. > Dnes buďme ještě veselí > na naší bílé posteli! > Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. > Zejtra si lehneme do rakví.“ > > xxx > Srdce mé stále po lásce prahne, > nikomu však již nevěřím. > Když někdo ke mně ruce své vztáhne, > ustoupím bojácně ke dveřím.“ > > xxx > “Nezemru já od práce, > nezahynu bídou, > nezalknu se v oprátce, > skončím sifilitidou **Málo se ale ví jak talentovaný byl malíř, karikaturista a ilustrátor.** Od roku 1911 žil v Brně. Jako kreslíř v redakci Lidových novin je autorem mnoha karikatur spisovatelů a novinářů. Později proslul také jako fejetonista a prozaik. Jeho dílo bylo ovlivněno i anarchismem, vycházející ze stupidity lidské i politické. Možná by dnes ani nebyl překvapen tím, jak se chová lidské plémě a jaká je i dnes cenzura.   **Mnoho jeho básní byly zhudebněno.** **Pepa Nos zhudebnil básně „To je teď celá moudrost moje“, „Všichni mi lhali“, „Perspektiva“, „Babička Málková“, „Noc byla. Usnout nemoh‘ jsem…“, „Rum smutně pil pan ředitel“.** > To je teď celá moudrost moje / František Gellner > > To je teď celá moudrost moje: > Milovat hlučnou vřavu boje, > za nocí vnikat do snů žen > a trochu býti zadlužen, > pískat si, jak mi zobák narost, > vínem si plašit z čela starost, > svůj život rychle utratit, > nic nezískat, nic neztratit. > > xxx > „Všichni mi lhali, všichni mi lhali, > blázna si ze mne dělali. > Přede mnou citem se rozplývali, > za zády se mi vysmáli. **Jaromír Nohavica hrával jeho básně: John Sambo, Napsala mi psaní, Pod mrazivým nebem, Radosti života, To je teď celá moudrost moje, V kavárně u stolku lecco se řekne…** > Radosti života / František Gellner > > Drobty pod stůl hází nám osud > ostatní vše je nicota > alkohol ještě je holky jsou posud > jsou ještě radosti života > alkohol ještě je holky jsou posud > jsou ještě radosti života > > Žena jak žena v života vraku > konečně jedno vše bude ti > jedna ubíjí něhou svých zraků > druhá jedem svých objetí > jedna ubíjí něhou svých zraků > druhá jedem svých objetí > > Šetřiti léty jež nemají ceny > v tom žádná moudrost nevězí > dobré je opium alkohol ženy > schází-li schopnost k askézi > dobré je opium alkohol ženy > schází-li schopnost k askézi > > Askéty vycházeti vidím > z téhož jak já na svět názoru > stejně jak oni nenávidím > rozumy dobráckých pastorů > stejně jak oni nenávidím > rozumy dobráckých pastorů > > Jsem smutný mládenec rouhavý cynik > v rozpuku mládí zhořkl mi svět > v ovzduší krčem a v zápachu klinik > vypučel písně mé jedový květ > v ovzduší krčem a v zápachu klinik > vypučel písně mé jedový květ > vypučel písně mé jedový květ > > Děkuju bohu a děkuju čertu > za plaché chvíle prchavý dar > života číši jsem naklonil ke rtu > piju z ní smutek a bolest a zmar > života číši jsem naklonil ke rtu > piju z ní smutek a bolest a zmar **Báseň Václava Hraběte „Jam Session s Františkem Gellnerem“ zhudebnil Vladimír Mišík. Mišík s houslistou Janem Hrubým zpracoval i báseň „Pomalu v revolver se ztrácí víra“ nebo zpívá Baladu.** > Balada / František Gellner > > Mdlý přísvit noci z tváří shodných tahů > Se smek’ a stíny dva vrhl na podlahu. > Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném > Dobíjel chabé duše tupým ostnem. > > V tmách tíživých se na besedu sešli > člověk a přízrak. Směj se tomu chceš-li! > Z úst otevřených matně zuby plály, > > Horečné ruce hady být se zdály. > Níž klonila se těla pod únavou. > Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou. > > Tak seděli až v prvý záblesk jitra. > Vstal tiše přízrak: “Na shledanou zítra!” > Vztyčil se člověk, jako dravec zavyl. > “Co čekáš ještě?” smutně přízrak pravil. **Báseň Františka Gellnera zpívá Zdeněk Lahoda** > Jsem člověk nemravný a zanedbaný / František Gellner > > Jsem člověk nemravný a zanedbaný > a lehké holky měl jsem příliš rád. > Však miloval jsem opravdu tři panny, > ach, je mi stydno na to vzpomínat! > > Říkali Elis první mojí lásce, > k níž jsem vší silou svého mládí lnul. > Však pohříchu jsem jednou na procházce > ji in flagranti s jiným přistihnul. > > A po druhé, to jsem si zamiloval > přítele holku, jenž byl na vojně. > Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval > a choval jsem se velmi důstojně. > > Přítel se vrátil domů z vojny zase > a dostal pohříchu z mé ruky ji, > ve ctnosti nezměněnou ani v kráse, > neposkvrněnou bílou lilii. > > A třetí byla holka osiřelá. > Neštěstí její procítil jsem s ní. > O poslední, co po rodičích měla, > ji okrad poručník a příbuzní. > > A jednou z rána bolestí jsem zbledl, > když napsala mi na dopisnici, > že jakýs hejsek z legrace ji svedl, > a že je právě v pátém měsíci. > > Jsem špatný člověk pokažených mravů, > však třikráte jsem opravdu měl rád. > Je směšno v pláči skloniti svou hlavu > a trapno je srdci svému smát. > > Je vlažný večer k lásce stvořen dneska, > a plno žen je venku na ulicích, > a mezi nimi stvořeníčka hezká, > smyslné růže kvetou na lících. **Skupina Mňága a Žďorp zhudebnila báseň „Pod mrazivým nebem“ na albu Jen pro vlastní potřebu!** > Pod mrazivým nebem / František Gellner > > ptáčkům opatřuje Pán bůh byt a stravu > ale člověk nemá kam by složil hlavu > pod mrazivým nebem lidské srdce sténá > nad svým osudem se zamyslila žena > > veškeré své jmění vzala v tvrdé dlaně > pět balíčků sirek koupila si za ně > do své jizby vešla přes vrzavé schody > fosfor seškrábala do sklenice vody > > vypila jed klidně světu sbohem dala > ale smrt se dlouho nedostavovala > jenom bolest přišla úpěnlivé lkaní > zaslechla včas ještě ze sousedství paní > > bože otrávená dům se sběhl celý > do nemocnice ji potom odváželi > dobrodiním vědy byla zachráněna > pod mrazivým nebem lidské srdce sténá > > pod mrazivým nebem lidské srdce sténá > pod mrazivým nebem lidské srdce sténá > pod mrazivým nebem lidské srdce sténá **Punková skupina Malomocnost prázdnoty hrála píseň „Nečekám nic od reforem“** > Nečekám nic od reforem / František Gellner > > Nečekám nic od reforem, > nových zásad, nových norem, > miluju jen kladivo, > které bije na zdivo, > na zvětralé zdivo. > > Svět, jak byl, vždy bude stejný, > život stejně beznadějný, > lze jen tíží kladiva > udeřiti do zdiva, > do starého zdiva. > > Nad mou hlavou rudý prapor > hlásá pouze zmar a zápor, > hlásá ránu kladiva, > která padne do zdiva, > do starého zdiva. **Katapult zpívá text básně „Miluju severní nebe“.** > Miluju severní nebe / František Gellner > > Miluju severní nebe > bílé a bez citu, > kterým se marně prodírá slunce > chladné a bez svitu. > > Miluju severní pláně > se smutkem zavátých cest. > Miluju večerní mlhy > severních velkoměst. > > Miluju severní muže > těl těžkopádných a mdlých > s bezradnou, truchlivou touhou > v srdcích tesklivých. > > Miluju severní ženy > bázlivě stulené v tmách, > které prožívají své lásky > v snech a vzpomínkách. **Categories:** Poezie v hudbě **Tags:** Gellner František, Mišík Vladimír, Nohavica Jaroslav, Nos Pepa **Spisovatel:** gellner --- ### [Historie knihy. Nejstarší ručně tištěná kniha, nejstarší papír](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/historie-knihy-nejstarsi-rucne-tistena-knihy) **Published:** September 8, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Historie knihy. Za první zcela tištěnou knihu je považována Buddhistická diamantová sútra, dokončená v roce 868 n. l. Nyní je uložena v Britském muzeu. **Content:**  **Historie knihy. Za první a nejstarší zcela tištěnou knihu je považována Buddhistická diamantová sútra, dokončená 11. května v roce 868 n. l.** **Nyní je uložena ve velice dobrém stavu v [Britském muzeu](https://www.bmimages.com/preview.asp?image=01613072079).** Svitek 5,3 m dlouhý a 26,5 cm široký obsahuje texty sanskrtské práce, přeložené do čínštiny. Velmi rozšířené byly i tisky obyčejných knih. Kalendáře a horoskopy byly tehdy tak populární, jako jsou dnes. Ve skutečnosti bylo soukromně vytištěno tolik astrologických kalendářů, že se je v roce 858 guvernér Sečuanu pokusil zakázat. Byly prodávány pod pultem na tržištích předtím, než dala Rada astronomů povolení k jejich vydání. Zákaz podnítil prodej těchto kalendářů, které obsahovaly předpovědi, věštby pro šťastné a nešťastné dny, naučná rčení a další typické věci zemědělských kalendářů. **Písmo je sjednocující technikou, která se ve stejné době rozvíjela v Egyptě a Mezopotámii.** Čínské písmo je zachováno od 2. tisíciletí př. n. l., ale pravděpodobně existovalo už dříve. Dynastie Sia mezi léty 2205–1766 př. n. l., zahalená legendou, by mohla být počátkem gramotnosti. Zápisy z období dynastie Čou od roku 1100 do roku 221 př. n. l. dokládají dobytí a pohlcení jinak mluvících populací čínským státem. (Antropolog [Claude Lévi-Strauss](https://en.wikipedia.org/wiki/Claude_L%C3%A9vi-Strauss) píše, že hlavní úlohou starověkého písma bylo „usnadnit zotročení ostatních lidských bytostí“.) **Ačkoliv se písmo ve stejné době vyvíjelo i v Egyptě a Mezopotámii, mělo čínské písmo unikátní znaky a zásady, které vedly mnoho vědců k domněnce, že se vyvíjelo samostatně.** Zachované záznamy té doby sestávají z náboženských proroctví a rituálních zápisů o záležitostech dynastie, vyřezaných do „věšteckých kostí“. Až do vynálezu papíru byl text psán na různých materiálech – na travních stéblech Egypťany, hliněných tabulkách Mezopotámci, stromových listech indiány, ovčích kůžích Evropany, a dokonce na želvích krunýřích a lopatkách volů ranými Číňany. Potom Číňané vynalezli papír. **Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si.** Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z roztlučených a oddělených vláken konopí.115 Díky němu a dalším úlomkovitým důkazům je jasné, že Číňané znali základní postup výroby papíru tisíc let před Evropany. (Papír není tak složitý. Je to vrstva roztlučených vláken ve vodním roztoku, vylisovaná v ploché formě. Voda je odvedena pryč, vrstva se vysuší a máte papír.) **Ačkoliv byl raný čínský papír vyráběn z konopí, ve 2. století n. l. dvorní úředník, který se jmenoval Cai Lun, vyrobil nový druh papíru ze směsi kůry, papírových útržků, pšeničných stébel a dalších přísad. Možná první recyklovaný papír.** Byl to také první moderní papír – docela levný, lehký, pevný a vhodný pro tahy štětce. Číňané používali papír rovněž pro oblékání, do bot a jako toaletní ubrousky, které Evropany ohromily, když je viděli poprvé. Vynalezli tapety, papírové draky, deštníky, papírové peníze, papírové umění origami a další. Papír se dostal v 7. století do Indie a o sto let později do islámských zemí. Po pět staletí Arabové žárlivě střežili tajemství výroby papíru před Evropany, ale prodávali jim ho se značným ziskem. Výroba papíru přišla do Evropy až ve 13. století, kdy ji převzali Italové. **Počátky tisku a [historie knihy](https://citarny.com/tag/historie-knihy) jsou ztraceny v dějinách.** Zhruba před dvěma tisíci lety, za dynastie Chan, byl nejoblíbenějším způsobem rozšiřování konfuciánských textů nebo buddhistických súter otisk z kamenných tabulek. Praxe deskotisku začala za dynastie Suej (581–618 n. l.): text nebo obraz se vyryl do dřevěné desky, deska se potřela inkoustem a pak se obraz otiskl na kus hedvábí (nebo později na papír) stránku za stránkou. Během dynastie Tang (618–907) se technologie dostala do Koreje, Japonska, Vietnamu a na Filipíny. ‘Deskotisk se svými deskami, které byly po jednom otisknutí někdy nepoužitelné, byl nešikovný. Jediná chyba při rytí mohla zničit celou desku. Mezi roky 1041 a 1048 Pi Šeng (někdy nazývaný Bi Šeng) vynalezl knihtisk. Vyryl jednotlivé znaky do kousků jemné hlíny, tenkých jako mince, které pomalu zapékal tak dlouho, až výrazně ztvrdly. Pak vložil znaky do kovového rámu a přilepil je směsí pryskyřice, vosku a papíru, která byla smíchána nad ohněm. Takto připravená deska mohla vytisknout stovky nebo tisíce listů papíru. Každý znak byl vyměnitelný a mohl se znovu použít. **První zápis o vynálezu Bi Šenga byl objeven v knize Statě od jezera snů z roku 1086 od vědce a encyklopedisty Šen Kua.** Nebylo to nic neobvyklého, když kronikář vlastnil padesát tisíc knih, píše. Na to, aby mohla být vydána kniha s čínskými znaky, musel mít tiskař až 360 000 kusů typů. Po následující staletí používali Číňané běžněji smaltované nebo kovové typy než hliněné. Americký přírodovědec a esejista Philip Morrison v roce 1974 poznamenal, že když dal Gutenberg prvně do tisku Mohučskou bibli, „měly čínské knihovny již celé edice tištěných knih starších, než je Gutenbergův výtisk dnes.“ Na každou Knihu písní nebo Analektů ze Západu existují desítky tisíc tištěných textů z každého období Číny.117 Mongolské armády, tlačící se do Ruska, Polska a Maďarska ve 13. století, dosáhly německých hranic nedlouho předtím, než se tam objevil knihtisk. Johannes Gutenberg vytiskl svou nyní tak slavnou bibli za použití knihtisku v roce 1456. *Podle knihy: Dick Teresi | Ztracené objevy – Starověké kořeny moderní vědy – od Babyloňanů k Mayům* **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** buddhismus, diamantova sutra, historie knihy, historie písma, knihtisk, **Spisovatel:** Historie knihy. --- ### [Antropoložka na Marsu. Neurolog Sacks a mimořádné stavy mozku](https://citarny.com/souvislosti/zdravi-a-telo/sacks-antropolozka-na-marsu) **Published:** September 8, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Antropoložka na Marsu obsahuje sedm příběhů lidí, kteří se vyrovnávají s neurologickými poruchami (poškození mozku, autismus či Touretteův syndrom) **Content:**  **V knize “Antropoložka na Marsu”, Oliver Sacks popsal sedm příběhů lidí, kteří se vyrovnávají s neurologickými poruchami (poškození mozku, autismus či Touretteův syndrom), a odhaluje, jak byly jejich životy, chování a smysly zásadně změněny.** Antropoložka na Marsu (orig. An Anthropologist on Mars: Seven Paradoxical Tales, 1995) jsou příběhy neurologických pacientů Olivera Sackse, renomovaného neurologa a mistra vypravěčství. S neobyčejnou empatií, porozuměním a citlivostí zkoumá, jak tyto výjimečné stavy formují identitu a život jednotlivce, chování a vnímání reality. Mimořádné neurologické stavy nejsou jen omezení, ale cesty k jiným způsobům bytí, adaptace a identity. Právě to nejvíc vystihuje ducha celé knihy. [Rozhovor s Oliverem Sacksem >>](https://citarny.com/souvislosti/zdravi-a-telo/oliverf-sacks-rozhovor-s-autorem-antropolozka-na-marsu) **V knize Antropoložka na Marsu je celkem sedm příběhů.** **Barvoslepý malíř** Příběh úspěšného malíře, který po autonehodě náhle ztratil schopnost vnímat barvy (cerebrální achromatopsie). Musí se vyrovnat s černobílým světem a najít nový způsob, jak malovat. **Poslední hippie** Osud muže, kterému nádor na mozku způsobil těžkou anterográdní amnézii – paměť se mu „zastavila“ na konci 60. let. Žije v neustálé přítomnosti a hudba pro něj hraje klíčovou roli. **Život chirurga** Chirurg a amatérský pilot s Tourettovým syndromem. Jeho tiky a nutkavé chování jsou velmi výrazné, ale při operacích a pilotování téměř mizí. **Vidět a nevidět** Muž, který byl od raného dětství téměř slepý a po operaci se mu částečně vrátil zrak. Nový smysl pro něj však nebyl jen požehnáním, ale i zdrojem velkých obtíží a dezorientace. **Krajina jeho snů** Příběh italského umělce Franca Magnaniho, který je posedlý svým rodným toskánským městečkem Pontito. Přestože ho desítky let neviděl, dokáže ho s neuvěřitelnou přesností malovat z paměti. **Géniové** Kapitola o autistických savantech, především o Stephenovi Wiltshireovi – mladém muži s autismem, který má geniální schopnost kreslit složité architektonické scény po jediném pohledu. **Antropoložka na Marsu** Poslední a titulní příběh o Temple Grandinové – autistické profesorce a designérce humánních zařízení pro hospodářská zvířata. Právě ona použila výraz „antropoložka na Marsu“ o tom, jak se cítí mezi běžnými lidmi. **Každý ze čtivých příběhů je nejen vědeckou analýzou, ale také lidským příběhem, který čtenáře nutí zamyslet se nad samou podstatou lidství.** V době, kdy se hovoří o duševním zdraví a porozumění odlišnostem, je Sacksova práce cenným zdrojem poznání a inspirace, protože pomáhá chápat složitost lidské psychiky a vyzývá k toleranci a empatii. Zároveň nás upozorňuje na zcela jasně popsané jevy, s kterými si věda absolutně neví rady. Ústřední téma Sacks formuluje přímo v předmluvě – paradoxní, „tvůrčí“ potenciál defektů a poruch: > Defekty, poruchy a nemoci tak mohou sehrát paradoxní roli: odhalují, uvolňují latentní schopnosti, individuální vývojové a evoluční formy, jaké bychom jinak nepoznali a vůbec si je neuměli představit. Tento paradox choroby, její „tvůrčí“ potenciál, je ústředním tématem mé knihy. > Člověka děsí ničivá síla vývojové poruchy či choroby, ale je možné, někdy, vidět je jako „tvůrčí“, jestliže ničí určité dráhy a způsoby jednání, mohou také donutit nervový systém, aby vytvořil jiné, nové dráhy a stopy, přinutit ho k nečekanému růstu a vývoji. **Antropoložka na Marsu / Oliver Sacks /** Překlad Aleny Čechové / [Portál](http://www.portal.cz) 2025 **Kniha Antropoložka na Marsu volně navazuje na knihu Muže, který si pletl manželku s kloboukem.** V této knize se dočteme o zajímavých [savantech](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/savanti-geniove-autismus-mozek). Například o slepé sochařce, která svůj talent objevila až v šedesáti letech, neboť do té doby měla ochrnuté ruce, o nahluchlé ženě, která slyšela nepřetržitě hrát irskou hudbu a měla za to, že to jen její zubní plomba funguje jako krystalka, O muži, jemuž se zdálo, že se stal psem, a ráno se probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní a s nutkavou potřebou vše očichávat. Další, jinak nikterak výjimečný člověk, který znal nazpaměť všech šest tisíc stran hudebního slovníku. Dvojčata, která uměla odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná, ale nesvedla jednoduché sčítání a odčítání. Příběh muže, který si pletl manželku s kloboukem, byl dokonce využit jako námět pro operu skladatele Michaela Nymana, která byla uvedena i v České republice. [Více o knize >>](https://obchod.portal.cz/beletrie/muz-ktery-si-pletl-manzelku-s-kloboukem/?) **Oliver Sacks** (1933–2015) byl britský lékař, který žil od roku 1965 v New Yorku a věnoval se neurologické praxi. Byl snad nejslavnější neuropsycholog na světě. Byl znám svými knihami, v nichž čtenáře seznamoval s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlel nad otázkami vztahu mozku, duše a nemoci. Jeho „klinické povídky“ nejsou jen nezúčastněné kazuistiky kuriózních případů. Autor v nich totiž popisuje životy, nemoci i odlišnosti svých pacientů s neobvyklou mírou empatie a představuje je jako hluboce lidské bytosti. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a vyšlo i v češtině. Kniha Probouzení se stala předlohou pro film Čas probuzení (1990), jenž byl nominován na Oscara. Dokumentární film o Savantech. **Další knihy s podobným tématem:** **Knihy od Olivera Sackse:** **Muž, který si pletl manželku s kloboukem** (The Man Who Mistook His Wife for a Hat) Klasická sbírka kratších klinických povídek. Stejný přístup – lidské příběhy, paradoxní poruchy, hluboká empatie. Často se doporučuje jako první kniha od Sackse. **Probouzení** (Awakenings) Příběhy pacientů s encefalitidou lethargica, kteří se po desetiletích „spánku“ díky L-DOPA dočasně probudili. Velmi silné, dramatické a filozofické. **Musicophilia: Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek** Jak hudba ovlivňuje mozek – od hudebních halucinací po savanty a pacienty s demencí. Stejný vypravěčský tón. **Zrak mysli (**The Mind’s Eye\*) Příběhy o poruchách vidění, slepotě a tom, jak mozek „vidí“ i bez očí. Blízko tématům z Antropoložky. **Halucinace** Široký pohled na různé typy halucinací (ne jen psychiatrické) a co o nich říká mozek. **Knihy od jiných autorů:** **Norman Doidge – Mozek, který se mění** (The Brain That Changes Itself) Příběhy o neuroplasticitě – jak se mozek dokáže přestavět po úrazech, mrtvicích nebo vrozených poruchách. Velmi blízké Sacksovu důrazu na adaptaci a „tvůrčí“ potenciál poruch. **Temple Grandin – Myšlení v obrazech** (Thinking in Pictures) Autobiografie autorky, která je hrdinkou poslední kapitoly Antropoložky. Přímý pohled „zevnitř“ autismu a zvířecího světa. **V. S. Ramachandran – Fantomy v mozku** (Phantoms in the Brain) Fascinující případy fantomových končetin, synestezie a dalších zvláštností. Vědečtější, ale čtenářsky přístupná kniha plná příběhů. **Další dobré tipy:** Antonio Damasio (Descartesův omyl), A. R. Lurija (Mysl mnemonisty) nebo autoři jako Suzanne O’Sullivan. Pokud máte rádi spíš kratší příběhy, začněte Mužem, který si pletl manželku s kloboukem. Pokud chcete hlubší pohled na plasticitu mozku, sáhněte po Doidgeovi. Všechny tyto knihy jsou v češtině dostupné. **Categories:** Zdraví a tělo **Tags:** Oliver Sacks, savanti **Spisovatel:** Sacks, Savanti --- ### [Pfizer a Covid19. Největší skandál v historii lékařství a největší zločin spáchaný na lidstvu](https://citarny.com/glosy/glosy-veda-zdravi/pfizer-anderson-nejvetsi-skandal-v-historii-lekarstvi) **Published:** December 23, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Německá europoslankyně Christine Andersonová v projevu k členům Evropského parlamentu jednoznačně odsoudila celou pandemii Covid-19 a očkovací totalitní programy, kterými vlády a další zdravotnické instituce nutily lidi aby přijímali experimenální vakcinční látky s pochybným vývojem a ne zcela známým obsahem.
**Content:**  **Německá europoslankyně Christine Andersonová v projevu k členům Evropského parlamentu jednoznačně odsoudila celou pandemii Covid-19 a očkovací totalitní programy, kterými vlády a další zdravotnické instituce nutily lidi aby přijímali experimenální vakcinční látky s velmi pochybným vývojem a ne zcela známým obsahem.** Spolu s několika dalšími europoslanci z různých zemí pak podala žalobu na šéfku EU Ursulu von den Leyenovou za její střet zájmů, neboť prosazuje vakcíny Pfizer v situaci, kdy její manžel pro tuto firmu pracuje. Navíc je členkou správní rady Světového ekonomického fóra (WEF), které dlouhodbě funguje jako lobbistické centrum, které ovlivňuje včleny vlád po celé světa za účelem prosazovani nedemokratického globálného řízení světa. Což několikrát ěef neziskovky Schwab veřejně řekl. Manžel vaon der Leyenové byl v říjnu 2021 povýšen na[ ředitele Oragenesis](https://www.ndf.fr/nos-breves/30-01-2022/pfizer-un-enorme-scandale-se-prepare/), laboratoře, která pro Pfizer prováděla výzkum mRNA a jejímž akcionářem je Vanguard, protože tento fond je Pfizer. Vanguard Group spolu s tímto dalším fondem BlackRock vlastní 90 % amerických mediálních institucí! Z toho jasně vyplývá i světová neskutečná mediální podpora pandemickým pokusům na lidech. Tato média jsou také první, která potírají jakoukoliv snahui o veřejnou diskusi na kovidové téma. **Pandemie a její řešení bude podle Andersenové jednou souzeno jako nejhorší lékařský zločin, jaký kdy byl spáchán vůči lidem.** **Doslova řekla:** > „Tato očkovací kampaň bude považována za největší skandál v historii lékařství a navíc bude známá jako největší zločin spáchaný na lidstvu.“ > Odvaha je to, co je třeba – postavit se globalistickým elitám do cesty, protože jsou bezskrupulózní a udělají, co mohou.“ [Video >>](https://twitter.com/citarnyknihy/status/1554163911674437636) **Virologické pohádky aneb ověřte si to sami! Víte, že..** **1.** Nikdy nikdo neizoloval/nepurifikoval ani jediný “virus” přímo z nemocného člověka nebo zvířete? **2.** Nikdo tedy nemohl ani použít takový izolovaný “virus” a pokusit se přirozenou cestou nakazit jiného člověka či zvíře? **3.** Nikdo nikdy nijak nezdokumentoval proces, kdy údajný “virus” vstupuje do buňky, tam se údajně množí a pak zase napadá další buňky? Nikdo! Nikdy! **4.** Neexistuje ani jedna fotografie údajného “viru”? To, co ukazují jako fotky z EM, jsou snímky rozpadající se buněčné kultury, ke ketrým někdy směřuje šipak. Tzv. Důkaz šipkou. [Veškeré dotazy na zodpovědné instituce a jejich odpovědi uvidíte zde: Resetheus >>](https://resetheus.org/korespondence/) Jak takové dotazování vědců probíhá v praxi zde: [Resetheus žádal Univerzitu Karlovu o vědecké důkazy o nemoci Covid19. Poučné otázky a neuvěřitelná arogance vědců UK](index.php?option=com_content&view=article&id=5290&catid=222) **Categories:** Glosy Věda, zdraví **Tags:** Anderson Christine, covid-19, Evropská Unie, lékařská péče, nemoc, pandemie, politika, věda, virologie --- ### [Nocebo a povinné očkování, které je podle nálezu ústavního soudu v rozporu se základním právem na nedotknutelnost osoby i samotným právem](https://citarny.com/glosy/glosy-veda-zdravi/nocebo-a-povinne-ockovani-ktere-je-podle-nalezu-ustavniho-souduv-rozporu-se-zakladnim-pravem-na-nedotknutelnost-osoby-i-samotnym-pravem) **Published:** December 27, 2021 **Author:** M. Herman **Excerpt:**PLACEBO efekt je silný popud naší imunitě směrem k úzdravnému procesu. Existuje však i opačný fenomén. Ten je zdravotním systémem podporován a rutinně aplikován. Jde o tzv. NOCEBO efekt. Z latiny – nocere – škodit. Ten spouští autodestrukci! O co jde? O vzbuzování strachu a negativních představ!
**Content:**  PLACEBO efekt je silný popud naší imunitě směrem k úzdravnému procesu. Existuje však i opačný fenomén. Ten je zdravotním systémem podporován a rutinně aplikován. **Jde o tzv. NOCEBO efekt. Z latiny – nocere – škodit. Ten spouští autodestrukci! O co jde? O vzbuzování strachu a negativních představ!** A v tom nás současná vláda a různí rádoby experti zásobují opravdu poctivě, protože **cílem pandemie i zdravotnictví nejsou zdraví lidé, jak už mnohokrát řekl[ MUDr. Hnízdil](https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Novy-rad-Uz-neverim-ze-covid-je-nahoda-Zakazany-Hnizdil-pritvrdil-684195)**, ale chaos, rozdělování společnosti, likvidace státnosti i národního cítění a **hlavně neuvěřitelný business**, který láme charaktery i názory mnoha vedoucích zdravotnických institucí. Viz např. [MUDr Chlíbek v roce 2011](https://kralovehradecko.regiony24.cz/16-131727-cesky-ockovaci-kalendar-by-mohl-byt-v-budoucnu-zcela-dobrovolny--tvrdi-odbornik) nebo [MUDr Kubek v roce 2009](https://www.youtube.com/watch?v=-brP0Yn7vyM). Dnes oba sebevědomí “experti” sdílí úplně opačný názor než před lety a jsou fanatičtí zastánci totalitního povinného očkování experimentální a neschválenou **vakcínou, která evidentně nefunguje.** **Jen pro ilustraci. Zveřejnění údajů o vakcíně[ Pfizer bude minimálně až v r. 2076](https://otevrisvoumysl.cz/urad-fda-zada-soud-aby-mu-daroval-cas-do-roku-2076-pro-uplne-zverejneni-udaju-o-covid-injekci-od-pfizeru/). Za 55 roků!!!** Do té doby ani odborná veřejnost nebude vědět, jaké má vakcína přesné složení. Navíc je přímo děsivé, že od doby, kdy společnost Pfizer začala vyrábět záznamy pro udělení licence (7. května 2021), do doby, kdy FDA udělila vakcíně společnosti Pfizer licenci (23. srpna 2021), uplynulo JENOM 108 dní. Vývoj vakcíny je normálně 5-15 let. Takže v blízké budoucnosti bude narůstat počet lidí, kteří se budou léčit na vedlejší účinky této tzv. vakcíny. A budou také umírat, jak se tomu děje už dnes. [Více Pfizer >>](https://otevrisvoumysl.cz/urad-fda-zada-soud-aby-mu-daroval-cas-do-roku-2076-pro-uplne-zverejneni-udaju-o-covid-injekci-od-pfizeru/) Ruku v ruce s tím je tady evidentní porušování zákonů nesmyslnými vyhláškami vládou, které musel zrušit soud víc jak 40x. To je neuvěřitelná likvidace samotných základů demokracie. [](https://twitter.com/safety/unsafe_link_warning?unsafe_link=https://dailytelegraph.co.nz/news/pfizer-document-concedes-that-there-is-a-large-increase-in-types-of-adverse-event-reaction-to-its-vaccine/)[Dokument zveřejněný společností Pfizer](https://twitter.com/safety/unsafe_link_warning?unsafe_link=https://dailytelegraph.co.nz/news/pfizer-document-concedes-that-there-is-a-large-increase-in-types-of-adverse-event-reaction-to-its-vaccine/) zjevně v důsledku soudního příkazu pro svobodu informací v USA odhaluje širokou škálu dříve neznámých nežádoucích účinků sestavených z oficiálních zdrojů z celého světa. Pfizer připouští, že se jedná o„velký nárůst“hlášení nežádoucích příhod. **A jaký je nález Ústavního soudu z roku 2015 ohledně povinného očkování?** “Současnou českou právní úpravu povinného očkování shledávám v rozporu se základním právem na nedotknutelnost osoby, neboť rozsah povinného očkování je zcela ponechán na vůli ministerstva zdravotnictví a není stanoven zákonem, jak vyžaduje Listina…” píše JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D. [Celý posudek ZDE](https://www.svobodavockovani.cz/news/odlisne-stanovisko-soudkyne-kateriny-simackove-k-vyroku-i-oduvodneni-nalezu-ustavniho-soudu-ceske-republiky-sp-zn-pl-us-19-14/) [Další názor advokáta na povinné očkování a prohlášení Babiše>>](https://otevrisvoumysl.cz/advokat-nielsen-reaguje-na-vyroky-premiera-babise-ze-ockovani-je-jedine-reseni-boje-proti-covidu/) **Categories:** Glosy Věda, zdraví **Tags:** kritika společnosti, lékaři, lékařská péče, očkovací látky, očkování, zdraví, zdravotnictví --- ### [Covid vakcína je neúčinná, nespolehlivá, nebezpečná a zbytečná. Závěry Aletheia-Konference nezávislých lékařů ve Švýcarsku](https://citarny.com/souvislosti/zdravi-a-telo/covid-vakcina-je-neucinna-konference) **Published:** November 19, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Absolutní účinnost vakcíny Pfizer je 0,7%, u Moderny 1,23%! (při porovnání infikovaných očkovaných placebem/ vakcinou)
Studie Harvard z 30.09.2021 přišla po zpracování dat ze 68 zemí k závěru, že vakcinace v zemích s vysokou proočkovaností infekci nesnižuje, ale naopak ji zvyšuje!
Hlášení vedlejších účinků v EU k 30.10.2021. Přes 1 milión. Z toho 1/3 těžkých a 17.000 úmrtí.
Účinná terapie:
hydroxychloroquin a ivermektin.
Více na ALETHEIA
Stále více odhodlaných lidí se schází ve všech regionech Švýcarska, aby se postavili za vyvážené vzdělávání na téma Corona a informovali mládež i dospělou veřejnost!
Corona Transition zveřejnila výbušný dokument 12. října 2021 s názvem "Kvůli těmto 10 hrubým“ faulům proti právnímu státu si Spolková rada zaslouží červenou kartu". Autor dokazuje, jak Spolková rada od začátku pandemie systematicky porušovala platné zákony.(stejně jako česká vláda)
Další důležité informace naleznete:
Children's Health Defense Europe
Pilíře pandemie“ nejsou založeny na žádném vědeckém základě: vakcíny, certifikáty a hromadné testy ve školách
Velmi rozsáhlá sbírka článků na webu Dr. Thomas Binder
Analýza VAERS odhalila stovky závažných nežádoucích účinků, o kterých se mlčí
Strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy tzv. Nového světového řádu. Všechno je o lidech, kteří nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla.
**Content:**  **Strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy tzv. Nového světového řádu. Všechno je o lidech, kteří nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla.** Ti, kteří pokorně přijali kovidové lockdowny, ctnostně si nasadili masky a dychtivě se postavili do fronty na vakcíny a posilovače, lidé, kteří si myslí, že jsem blázen, když naznačuji, že opatření proti tzv Covidu přijatá Novým Zélandem byla stejně odsouzeníhodná jako neúčinná, bezproblémoví polykači lží státu, sdíleli jednu důležitou vlastnost, možná tu, která přesně definuje jejich neochotu myslet sám za sebe. Nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla. Tak je to jednoduché. Navzdory téměř nekonečnému seznamu státních zvěrstev během délky života našeho lidského druhu, my zde na Západě po druhé světové válce odmítáme přijmout myšlenku vražedné mocenské elity maskující se za vládu pro dobro všech. **Jak ale k takovému přesvědčení o pravdomluvnosti státu došlo?** **Jak si tolik lidí může být tak jistí neutuchající dobrotou Západu?** Ano, toto je západní fenomén. Vyspělý demokratický, ctnostný a rovnostářský Západ vyšších morálních hodnot, vedený Amerikou. Navíc je přímo spojen s druhou světovou válkou a zejména s mýtem pěstovaným západními vítězi, který zní takto: **V genocidním nacismu se soustředilo to nejohavnější a výjimečné zlo.** My, kteří jsme toto zlo porazili, jsme proto dobří a dobří vždy budeme, bez ohledu na naše občasné pochybení. Státem podporované zlo je jen fenomén nacistického Německa a bylo ukončeno. Amerika v padesátých letech, kdy jsem se narodil, přes sedmdesátá léta, kdy jsem vyrůstal, poskytovala pohodlí, příležitosti a dokonce bohatství nižším a středním vrstvám, faktory, které přispívaly k pocitu, že se v této zemi žije dobře a že je to dobré. Když byl JFK zavražděn tehdejší CIA/Deep State, většina lidí si naivně koupila hloupý příběh o osamělém střelci a kouzelné kulce pohybující se po křivce. Když se Dvojčata 11. září zhroutila rychlostí volného pádu naprosto přesně do svých základů, stačilo po krátkém čase šoku, použít zdravý rozum, aby byly vypsány desítky pochybnosti nejen o samotném zřícení tří budov!!, ale i o fanatických únoscích vedená arabským duchovním z jeskyně na Středním východě. Incident v Tonkinském zálivu v roce 2. srpna 1964, který se stal záminkou pro americkou eskalaci ve Vietnamu, byl stejnou lží jako tvrzení Colina Powella v roce 2003 v OSN, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Kolik miliónů životů bylo ztraceno, kolik lidí bylo vysídleno, kolik utrpení následovalo v důsledku těchto bezcitných a zrůdných podvodů? Dodnes ve Vitnamu umírají lidé na použití chemických zbraní Agent Orange, Agent Blue Spojenými státy. Víte, americká vláda by se přece nikdy nemohla dopustit tak ohavných zločinů. Nikdy. Jiné země anglicky mluvícího Západu a většina Evropy, i když rychle odhalovaly sovětskou kriminalitu a prostopášné pustošení komunistického Maa, zavíraly oči před americkým státním terorismem a vraždami a odmítly uznat soustavu tajných agentur zapojených do tajných destruktivní operace proti vlastním občanům. **Takže tady a právě teď zachvátila svět nadnárodní teroristická a genocidní operace v dosud nevídaném měřítku – mám samozřejmě na mysli koronské války.** Očkování proti nás zabíjí tiše, někdy i hlasitě a všude, a přesto lidé, kteří sami zažili nebezpečné nepříznivé účinky tohoto agenta, si to nemohou nebo nechtějí spojovat. **Například u mého úplně proočkovaného souseda se nedávno rozvinula hluboká žilní trombóza a o dva dny později život ohrožující plicní embolie.** Bylo to v době, kdy ani jeden praktický lékař nezpochybňoval roli očkování. Jenže o týden později zdravotnický personál zázračně zmoudřel a podařilo se mu přijít s teorií, že za to může zase ten kovidový vir, ze kterého se před měsícem zotavil. Prý žádné překvapení. Jak jsem již mnohokrát psal, dobří lékaři na Novém Zélandu, kteří zpochybňovali univerzální očkování mRNA, kteří nabízeli léčbu místo očkování, kteří přizpůsobili svou péči individuálním potřebám pacientů a kteří se drželi nutnosti informovaného souhlasu, tak tito lékaři jsou pronásledováni, pronásledováni a pronásledováni zkorumpovanou lékařskou radou ve spojení se soukromou organizací se sídlem v Dallasu v Texasu. **Jeden výjimečně zodpovědný a informovaný lékař byl nedávno podroben zkoušce týdenního disciplinárního tribunálu pro zdravotníky. Lékařská rada Nového Zélandu ho obvinila z podkopávání důvěry veřejnosti v očkování Pfizer diskusí o prevenci a léčbě covidu.** Ano, čtete správně. Je to novodobý Hon na čarodějnice. Vyrostl jsem v Americe plné příslibů. Zapálený tvrdě pracující člověk mohl získat vynikající vzdělání, aniž by zadlužil na celý život. Benzín byl levný, cestování bylo snadné. Psychologicky vzato by se koncentrované zlo holocaustu s německými nacistickými tábory smrti a nepředstavitelnou hrůzou mohlo jednou provždy skončit. A netvářit se, že i jaderné vypálení dvou japonských měst bylo posvěceno jako akt milosrdné nutnosti. **Jenže strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy, Nového světového řádu.** **Abychom s nimi bojovali, potřebujeme jen trochu odvahy, zbavení se sobeckosti, nutnosti, že naše děti nemusí prožívat stále totéž… je to opravdu tak jednoduché.** Emanuel E. Garcia, M.D. Psychoanalytik, psychiatr a autor narozený ve Filadelfii, který emigroval na Nový Zéland v roce 2006. V roce 2021 odešel z psychiatrické praxe a odmítl se nechat naočkovat poté, co pracoval ve veřejném sektoru na Novém Zélandu. duben 2023 **Pozn. redakce:** Na Novém Zélandu kovidismus dirigovala Jacinda Ardern, klon WEF. Ta nakonec záhadně rezignovala na svůj post premiérky. Stalo se tak v době, kdy se na veřejnost valily informace o stovkácjh mrtvých po očkování. Po roce však byla za svou práci odměněna vysokým státním vyznamenáním. Dnes pracuje pro OSN a bojuje proti tzv. dezinformacím neboli nepříjemným pravdám pro státní instituce, OSN, WHO, WEF etc… Nový preméíer se později vyznamenal ryze psychopatickým výrokem, že lidé se rozhodovali svobodně o očkování a žádný vládní úředník ani expert je k ničemu nenutil. Překlad: Čítárny.com **Categories:** O politice **Tags:** covid-19, kovidismus, lékařská péče, nemoc, věda, virologie --- ### [Grigorij Zacharin. Slavný lékař, který zahájil komplexní přístup k léčbě](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/grigorij-zacharin-slavny-lekar-ktery-zahajil-komplexni-pristup-k-lecbe) **Published:** July 13, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Zacharin byl vynikající klinický diagnostik. Říkal: nemá smysl dávat léky člověku, který žije nesprávně. Jako první vyvinul princip komplexního přístupu k léčbě **Content:**  **Grigorij Antonovič Zacharin (8.2. 1829 – 23.12.1897) byl nejslavnějším lékařem v Moskvě druhé poloviny 19. století – a také nejnesnesitelnějším. Za svého života sám téměř nic nepublikoval – považoval živé slovo za důležitější než tištěné. Naštěstí jeho přednášky zaznamenávali studenti, přepisovali je kolegové, překládali do francouzštiny, němčiny a angličtiny.** Po jeho smrti studenti shromáždili to, co stihli zaznamenat. „Klinické přednášky a vybrané články,“ vydané v roce 1910, jsou jediným svědectvím o jeho novém lékařském přístupu k pacientům. > K pacientům přicházel Grigorij Zacharin v dlouhém černém fraku, prohlížel si ložnice a křičel: > „Jako prasata tu žijete!“ – narážel na vlhkost, tísnivou atmosféru a špinavost. > Knížeti Golitsynovi, který si stěžoval na únavu, poradil, aby jel na venkov, dýchal z plna plic a pil syrové mléko. > „Já nejsem seno, ani hnůj, ani mléko, jsem jen lékař, a proto vám nemohu pomoci,“ dodal. **Zacharin byl vynikající klinický diagnostik a pedagog byl přesvědčen, že nemá smysl dávat léky člověku, který žije nesprávně.** **Jako první vyvinul princip [komplexního přístupu k léčbě](http://www.symbiozazivota.cz).** Jeho metodu vyšetření pacienta francouzský lékař Henri Huchard označil za „vyvedenou na výši umění“. **Příjem pacienta začínal dlouhým podrobným výslechem: kde spíte, co jíte, jak trávíte večery.** Měl velmi individuální přístup k pacientovi a velmi dbal na prevenci, hygienu a klimatoterapii a až poté se zajímal o léky. Nezávisle na Henrym Headovi popsal zóny hyperalgezie (citlivé kožní zóny při onemocnění vnitřních orgánů) – dnes známé jako zóny Zacharina–Geda. Díky němu se už tenkrát v Moskvě objevily první láhve minerální vody z Essentuki a Borjomi. Byl známý svou mimořádnou diagnostickou přesností. A pacienti se jako zázrakem zotavovali. Říkalo se tomu Zacharinův paradox. Grigorij Zacharin chodil na návštěvy v kožených vysokých botách i v létě, protože trpěl ischiasem – chronickým zánětem sedacího nervu, který způsoboval bolesti v noze. Nesl si s sebou židli a na každém schodišti si sedal odpočinout. Mezi jeho studenty patřil i lékař Anton [Čechov](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/cechov-humoresky-povidky-jagr). Ten srovnával Zacharina s Tolstým, co se talentu týče. [Tolstoj](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/lev-nikolajevic-tolstoj-vojna-a-mir-dilo) dokonce napsal Zacharinovi: „Prosím vás, věřte mi a milujte mě stejně, jako já vás“. Díky své neuvěřitelné pověsti léčil v roce 1894 Zacharin umírajícího [Alexandra III](https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_III._Alexandrovi%C4%8D). v Livadii. Dosáhl hodnosti tajného rady (vysoká státní hodnost) a byl členem Petrohradské akademie věd. Od roku 1860 působil na Moskevské univerzitě jako profesor, později ředitel fakultní terapeutické kliniky (1864–1896). V roce 1896 bojkotovali studenti jeho přednášky. Vytýkali mu, že stále méně chodí na kliniku a je pohlcen soukromou praxí, jen aby vydělával peníze. Vedení univerzity ho nepodpořilo a Zacharin záhy rezignoval. Pravda je, že jeho honoráře byly mimořádné a lidé mu peníze záviděli. Jenže zapomínali, že za jeho peníze byly postaveny ambulance pro rolníky v Penzenském kraji, nemocnice nedaleko Moskvy a vodovod v černohorském Danilovgradu. Každoročně poskytoval od 2 000 do 10 000 rublů potřebným studentům Moskevské univerzity. Bylo mu 68 let, když v roce 1897 v Moskvě zemřel. Jeho odkaz ovlivnil ruskou i světovou klinickou medicínu 19. století. Tento příběh je i pěkným důkazem, že pravidelná a důsledná hygiena, zdravá a kvalitní strava. přiměřený pohyb a čisté prostředí hrají zásadní roli v likvidaci většiny nemocí. Lékař nemá být primitivním prodejcem léků, jak je tomu dnes, ale má prioritně vést nemocné k těmto základním hygienickým návykům. **JEDINÁ KNIHA:** **Klinické přednášky a vybrané články / G. A. Zacharin, 1889–1894, nejlepší souhrn z roku 1910** Moderní reedice (např. Ripol Classic, 2013) — Klinické lekce a vybrané články. V knize se popisují Zacharinovy diagnostické metody: podrobný anamnestický rozhovor, individuální přístup k pacientovi a pohled na organismus jako celek. Obsahují reálné klinické případy (srdeční, plicní, jaterní, ledvinové nemoci, syfilis vnitřních orgánů atd.). Ukazují praktickou komunikaci s pacientem a terapii. Kniha vydána vícekrát, přeložena do angličtiny **[Amazon-en](https://www.amazon.ca/Clinical-Lectures-Delivered-Students-University/dp/036418678X)**, francouzštiny a němčiny. Dodnes považovány za klasiku moskevské klinické školy. **Vybrané důležité články a práce** Disertace: Učení o poporodních nemocech (1854). Fyziologické: „Tvoří se v játrech cukr?“ (1855). Diagnostické: práce o eklampsii, leukémii, chronickém zvracení, návratné horečce (1853–1865). Pozdější: o syfilis srdce a plic, léčbě cirhózy kalomelí (1886). **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** lékaři, lékařská péče, Zacharin, zdraví **Spisovatel:** Zacharin --- ### [Jan Matzal Troska. Dobrodružná četba pro každého správného kluka](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/troska-jan-matzal) **Published:** September 12, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Jan Matzal Troska byl český Jules Verne, který psal v invalidním důchodu rychleji, než by stíhal ověřovat fyzikální zákony. A právě proto ho čtenáři milovali. **Content:**  **Jan Matzal Troska (\*3. 8. 1881, Valašské Klobouky – †3. 9. 1961, Praha) je český Jules Verne, který psal v invalidním důchodu rychleji, než by stíhal ověřovat fyzikální zákony. A právě proto ho čtenáři milovali. Každý správný kluk četl jeho trilogii o kapitánu Nemovi.** **Jeho přednosti byly nápady. Ty sypal z rukávu, děj skoro nikdy nestagnuje, čeština je svižná, čistá a určená mladému čtenáři.** Koncept meziplanetárního svazu u Trosky nalezneme o dva roky dříve, než Asimov vydal slavnou Nadaci. Přitom Troska amerického Asimova neznal. Uměl z techniky udělat dobrodružství. Slabiny jsou stejně zřetelné: fyziku bral jako dekoraci, postavy jsou často šablonovité (statečný inženýr, věrný kamarád, ďábelský tyran), dialogy bývají někdy až řečnické a vynálezy se množí rychleji, než stačí zapůsobit. Dobová kritika ho za to kárala. Čtenáři mu to odpustili, protože chtěli vědět, co bude na další stránce! **Narodil se jako Jan Matzal**, syn notářského písaře. Vystudoval obchodní školu v Brně, pracoval ve Škodovce, ve slévárnách i jako ředitel strojíren v Srbsku. Za první světové války se zastal dělníků, kterým úřady snížily potravinové dávky a za trest ho poslali na italskou frontu. Koncem dvacátých let ho Ménièrova choroba vyřadila z práce. **Po roce 1939 na dvě desetiletí zmizel z knihoven.** [Německým nacistům](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-nefalsovana-historie-quinn) za druhé světové války méně než komunistům: utopické říše, silný jedinec a „neviditelná armáda“ se do nové ideologie nehodily. Dnes po něm zbyla planetka 17776 Troska a literární cena Aeronautilus, pojmenovaná po jeho kosmické lodi. Pseudonym Troska byl trpký vtip na vlastní tělo: z člověka se stala troska. Psaní od roku 1931 bylo útěkem i životním programem. V roce 1947 si jméno nechal úředně změnit na Jan Troska. **Troska nebyl vědec, který píše romány. Byl strojař, který v nemoci objevil, že slova se dají montovat i bez výkresu.** Jeho knihy jsou proto okouzlující i křehké: vydrží, dokud čtenář chce věřit, že statečnost, přátelství a jedna dobře namířená pistole stačí i proti hydře z Marsu. Když to přestane chtít, zbude nadsázka. Když to chce, zbude český Verne z Valašských Klobouků a loď, po které se dodnes jmenuje cena pro fantastiku. ## Boží soud (Jan Merfort, 1935) Jediný vesnický román, který vydal pod jiným jménem. Stojí mimo zbytek díla: žádné paprsky, žádné ponorky, jen moravská vesnice, vina, pomluva a otázka, kdo vlastně soudí. Kniha je dnes vzácná a téměř bez dochovaných citátů; právě tím ukazuje, že Troska nezačínal jako fantasta, ale jako vypravěč lidských sporů. Sci-fi přišlo až poté, co mu nemoc zavřela továrnu a otevřela stůl. ## Vládce mořských hlubin (časopisecky 1936–37, knižně 1941) Mladý strojník Pavel dostane otcův odkaz: sestrojit gondolu, která vydrží tlak největších mořských hlubin. Hledá zázračnou slitinu, sestupuje k Filipínám, zradí ho lano, vír ho vyvrhne na ostrov. Je to ještě skoro vernovka, napětí vzniká z materiálu, z tlaku a z neznámého života dole. Nejuvěřitelnější z jeho technických románů; strach z hlubiny je hmatatelný. Nedostatek: už tady se začíná objevovat schéma „český hoch + zázračný materiál + zrada“, které později opakuje. > „Dlouhá léta jsem se zabýval myšlenkou sestrojit přístroj, se kterým by bylo možné probádat největší mořské hlubiny. Hlavním úkolem bylo nalézt sloučeninu, z níž by se průzkumná kabina — jakási podmořská gondola — mohla zhotovit.“ > > „Podmořské hlubiny jsou záludné, nebezpečné, žijí tam obludy s nesmírnou silou. \[…\] Tam přece musí žít živočichové zvyklí na úžasný tlak. Takoví se ani nahoru nemohou dostat. Rozpadli by se tu v několika okamžicích.“ ## Paprsky života a smrti (časopisecky 1937–39; knižně jako Pistole míru, 1941) Inženýr Farin při pokusech s rentgenem objeví záření, které jednou zabíjí a podruhé léčí. Evropa se řítí do války; Farin vyhrožuje válčícím stranám zbraní, která by mohla být i lékem. Kniha je mostem mezi vynálezem a politikou: vědec už není jen objevitel, ale rozhodčí míru. Totéž záření jako smrt i jako uzdravení; v roce 1939 to znělo skoro jako proroctví. Nedostatek: morální dilema se rychle mění v dobrodružný mechanismus. Pistole míru umí příliš mnoho věcí najednou. ## Kapitán Nemo (Nemova říše, Rozkazy z éteru, Neviditelná armáda, 1939) Dva přátelé, Arne Farin a Pavel Holan, stavějí na zapomenutém ostrově u Antarktidy ponorku, aby našli Atlantidu. Ve vánici objeví vchod do podzemní říše, které vládne kapitán Nemo. Pak už to není Verne: vlaky jedou v hloubce čtyřiceti kilometrů rychlostí tří tisíc kilometrů za hodinu, pšenice roste pod umělým sluncem a z éteru přicházejí rozkazy, které mají zastavit válku. Třetí díl končí „neviditelnou armádou“ a utopií, která je ideálu blízká až podezřele. Utopie na konci trilogie je opravdu naivní a právě proto po roce 1948 vadila komunistickému režimu. První díl je něco jako verneovka, druhý špionáž a pseudoarcheologie, třetí válečný román s utopií. Troska se od Vernea odchyluje tím, že chce, aby vynález fungoval hned. ## Zápas s nebem (Smrtonoš, Podobni bohům, Metla nebes, 1940–41) Jeho vrcholné dílo. Potomci nemovských hrdinů (Arne Farin, lékař Pavel Horák a strojař Petr Brada) sestrojí loď Aeronautilus, poháněnou statickou elektřinou, a obletí Sluneční soustavu, v níž je každá planeta obydlená. Na Měsíci najdou zbytky Atlantidy, na Marsu utopii i jejího nepřítele Smrtonoše, hydru, jejíž každý atom umí žít dál. Troska psal knihu za německé okupace. Zatímco venku platila cenzura, Němci popravovali lidi a tiskli o tom zprávy do novin, jeho hrdinové stříleli paprsky po Marťanech. Nejbujnější fantazie české meziválečné a válečné sci-fi. Statická elektřina pohání všechno. Čtenář to přijímá, protože děj je tak napínavý, že nenechá vydechnout. > „A právě když se Smrtonoš chystal k novému skoku, namířil Arne na střed trupu a stisknuv spoušť trhl vodorovným směrem. Démonovo tělo se zlomilo ve dví. \[…\] ‚Rozkrájejte mne na kousky! Čím víc jich bude, tím hůř pro vás! Z každého atomu budu nový já!‘“ > > „Co záleží na třech mladých lidech, v nejhorším případě navždy uvězněných v tomto hrozném kraji, když naproti tomu bude mnoho nebeských těles a zejména naše domovina zachráněna od otroctví? Musíme splnit svou povinnost, hoši!“ > > A pojmenování nepřítele, které si kluci vymyslí sami: > > „Smrtonoš! Vhodné jméno, Petře! Tak ho budeme nazývat! Šíří smrt kolem sebe \[…\] a konečně, Mars se česky jmenuje Smrtonoš.“ ## Planeta Leon (1943; druhý díl 1944) Čtyři kamarádi, Ludvík, Norbert, Otakar a Emil, chtějí z elektřiny a zvláštního krystalu vyrobit hmotu, malou planetku, a vyslat ji do vesmíru. Pokus na pustém tichomořském ostrově se vymkne: ostrov sám vytrhnou ze Země a mrští sebou do kosmu. Z laboratoře se stane loď, z experimentátorů nedobrovolní cestovatelé. Je to pozdní, už skoro unavený Troska, ale nápad patří k jeho nejlepším: ne letět na planetu, ale stát se planetou. **Categories:** Beletrie pro děti, Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie pro děti, Beletrie scifi, Troska J.M. **Spisovatel:** Troska --- ### [Prof. Koukolík. Stupidita na Velikonočních ostrovech jako varování](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/koukolik-stupidita-spolecnosti) **Published:** September 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Stupidita a společnost. Prof.Koukolík definuje projevy stupidity na tomto trefném příběhu. Na závěr rozlišuje co je kruté a nelidské a co je stupidní chování **Content:**  **Stupidita a společnost. Profesor Koukolík vysvětluje stupidní chování na tomto historickém příběhu. Na závěr jasně rozlišuje co je kruté a nelidské a co je stupidní chování.** Velikonoční ostrov byl kdysi pozemský ráj. Rostly tam nádherné palmy. Spousta zvířat, ptáci, žádní dravci. První osadníci se objevili okolo roku 900 n. l. Jejich náčelníci si rozdělili ostrov na 11 částí. Za 100 až 200 let po příjezdu začali stavět kamenné plošiny zvané “ahu” a na nich vztyčovali známé obrovské sochy rodových předků. Výroba soch a jejich transport nesmírně vyčerpávaly jak prostředí, tak lidi. Osadníci káceli stromy, lovili zvířata, na ostrově zbyl jeden jediný druh. Zbytek dorazily krysy, které se tam dostaly spolu s osadníky. A pak osadníci zdecimovali i pobřežní korýše. Poslední velké stromy zmizely mezi rokem 1200 až 1400. S tím se ztratilo obrovské množství potravy, možnost vyrábět velké kanoe, lana a krytinu na střechy. Zimy jsou na [Velikonočním ostrově](https://www.google.com/maps/place/Easter+Island/@-27.1275375,-109.40057,12.5z/data=!4m6!3m5!1s0x9947f017a8d4ae2b:0xbbe5b3edc02a2db6!8m2!3d-27.112723!4d-109.3496865!16zL20vMGRfeno?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDkwMi4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D) chladné a studené. Začal být problém s topením a kremací zemřelých. Důsledkem odlesnění byla eroze půdy. Důsledkem eroze byl hlad a důsledkem hladu byl kanibalismus. V odpadních jámách se objevily rozštípané kosti. Kanibalové z nich vysávali morek. Přestože stavba soch a jejich transport ostrov ničily, moc náčelníků a kněží odvozujících se od bohů se rozpouštěla, pokračovala stavba soch až do poslední chvíle. Kolem roku 1680 lámou moc kněží místní vojenští náčelníci jménem “matatoa”. Následuje chaos v podstatě blízký občanské válce. Lidé se stěhují do jeskyní, jejich vchody zužují pro snazší obranu. Společnost se zcela hroutí. Epidemie infekčních chorob zavlečených Evropany a nájezdy otrokářských lodí zkázu společnosti Velikonočního ostrova nakonec dokončují. > **Co je stupidita? > Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. > Stupidita ale není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. > Stupidita je rozpad takzvaných schémat mezi realitou a naším naučeným chováním.** > Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Čím více naše mysl žije v nereálném, ideologickém, vybájeném světě, tím více děláme špatných rozhodnutí. Míra dopadů těchto rozhodnutí do velké míry závisí na skutečném vzdělání, inteligenci a psychopatii jedinců. Ve spojení s mocí jsou velkým ohrožením stability společnosti. > > Jestliže jsme vybili v soutěži o zdroje muže sousedního kmene a zabrali jsme si jejich ženy a děti, bylo to velmi kruté, ale nebylo to stupidní. Jestliže v současném světě soutěžíme o zdroje a chrastíme jadernými zbraněmi, je to nejen velmi kruté, ale zcela stupidní. **Stupidita a doporučené knihy prof. Koukolíka:** Koukolík F., Mocenská posedlost, Karolinum 2010 Koukolík F., Jádro, Galén 2010 Koukolík F., Drtilová J., Život s deprivanty, Galén 2001 Koukolík F., Drtilová J., Vzpoura deprivantů, Nové vydání, Praha, Galén 2006 Diamond J. Collapse, How societies choose to fail or survive, Penguin Books 2005 Diamond J. Guns, Germs and Steel, W.W. Norton & Company 1999, New York Fotografie: Luděk Kovář, [Wikimedia ](%20https:/commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30083670)Commons, CC BY-SA 3.0. **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** civilizace, Koukolík František,, kritika společnosti, lidská společnost, Příroda, psychologie, stupidita, zánik civilizace **Spisovatel:** Koukolík, Stupidita --- ### [Vikentij Věresajev. Zápisky lékaře od slepé víry ve vědu k poznání](https://citarny.com/glosy/glosy-veda-zdravi/vikentij-veresajev-zapisky-lekare) **Published:** September 7, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Zápisky lékaře napsal Vikentij Věresaev Upřímná cesta mladého lékaře, který prochází cestou od slepé víry ve vědu až po postupné si uvědomování skutečné reality **Content:** **** Zápisky lékaře (Записки врача), které napsal Vikentij Věresajev, poprvé vyšly v roce 1901 v časopise „Mir Boží“. Kniha je to ryze autobiografická. Upřímná cesta mladého lékaře, který prochází cestou od slepé víry ve vědu až po zmatení a postupné si uvědomování skutečné reality. Vikentij Věresajev se narodil v roce 1867 v Tule v rodině lékaře. Absolvoval historicko-filologickou fakultu Petrohradské univerzity a poté šest let studoval medicínu v Dorpatu, dnešním Tartu. Pracoval jako okresní lékař. V letech 1895 až 1900 psal knihu o tom, co viděl. **Kniha samotná je otevřená zpověď začínajícího lékaře: rozpor mezi tím, co se učil na fakultě, a tím, co viděl v praxi.** V knize autor popisuje Věresajev, jak pacienti přicházejí „\*kdykoliv chtějí, i přes den i v noci\*“, jak okresní lékaři pracují bez víkendů a bez prostředků, jak jsou studenti medicíny vyučováni na živých lidech bez jejich souhlasu. Věresaev psal o kastracích a chininu, o experimentech bez souhlasu pacientů a o tom, že lékař je člověk, který pochybuje, chybuje a hledá odpovědi. Otázky, které nastolil, se dnes nazývají lékařská etika a syndrom vyhoření lékařů. Každopádně jako první popisuje věrně existující systém zdravotní péče v Rusku na přelomu století. **Obsah knihy:** > Předmluva — Ibsenovy Přízraky: pravda, nebo ideály? Obrana toho, že o medicíně píše veřejně, před laiky. > I — Gymnázium a první rok medicíny. Anatomie změní pohled na člověka: tělo se stane soustavou orgánů. > II — Klinika. Výuka na živých pacientech, zejména ženách. Studenti se učí na cizím utrpení a studu. > III — Pitvy. Zvyk na mrtvé; matka, která raději odveze umírající dítě domů, jen aby ho nepitvali. > IV — Promoce a slib. Diplom versus první bezradnost u lůžka. > V–VII — Diagnostická nejistota, učebnice plné „možná“, první samostatné případy, strach z chyby. > VIII–X — Soukromá praxe a chudoba. Medicína jako věda o léčení bohatých; chudí onemocní z nouze. > XI–XIII — Experimenty na lidech (hlavně venerologie: inokulace kapavky a syfilidy), ženy-lékařky, samoléčitelství. > XIV–XVII — Nemocnice, služby, noční výjezdy, zbytečná vyšetření, rutina, která otupuje. > XVIII–XXI — Etika: smí laik vědět, že čerstvý lékař by sám sobě nenechal operovat první řez? Veřejnost versus „profesní tajemství“. > XXII — Vyčerpání po sedmi letech: nespavost, vytřesené nervy, otázka, zda je to povolání, nebo kříž. **Reakce lékařské komunity byla okamžitá a diskuse bouřlivá.** Konzervativní křídlo lékařské komunity požadovalo, aby byla kniha spálena. Vycházely nejen rozhořčené články, ale i celé knihy s vyvrácením. Autory znepokojovalo, že se vůbec něco takového řeklo nahlas. Jiní lékaři psali Věresajevovi poděkovací dopisy: byl prvním, kdo řekl to, o čem oni přemýšleli po celá léta. Lékař a spisovatel [Čechov](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/cechov-anton-pavlovi-biografie-genialni-majstrtyky), který sám prošel okresní medicínou, viděl něco jiného: odvahu člověka, který se odvážil mluvit pravdu o profesi, kterou miluje. **Tolstoj v knize našel potvrzení svých názorů na medicínu.** [Tolstoj](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/lev-tolstoj-otroctvi-nasi-doby) vždy věřil, že příroda je moudřejší než lékař. V roce 1902 dcera Tolstého, [Taťána Suchotinová-Tolstá](https://en.wikipedia.org/wiki/Tatiana_Sukhotina-Tolstaya), požádala přesně Věresajeva, aby se stal osobním lékařem jejího otce. Jen během života Věresajeva byla kniha „Zápisky lékaře“ znovu vydána 14krát. Kniha byla přeložena do několika evropských jazyků. **Česká vydání:** V katalogu Městské knihovny v Praze je záznam [Zápisky praktického lékaře](https://www.mlp.cz/katalog/titul/zapisky-praktickeho-lekare/152805) (1902 Současně vycházely ukázky v časopise Besedy pod názvem Lékařovy zápisky, překlad Dr. Zdeněk Foustka. Předmluva i pokračování jsou volně dostupné v digitalizovaném ročníku na [Internet Archive](https://archive.org/details/besedyasu07herbuoft/page/298/mode/2up). **Po Věresajevových Zápiscích lékaře se v ruské literatuře zrodil žánr z lékařské praxe.** **[Bulgakovovy](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/bulgakov-byl-lekar-i-spisovatel) Zápisky mladého lékaře a novela Morfin.** Začínající lékař řeže rozdrcenou nohu, otáčí plod v děloze, stříká protizáškrtové sérum a v vánici hledá cestu k umírajícímu; strach je stejný jako u Věresajeva, jen místo dlouhé etické úvahy přichází čin a potom zhroucení do morfia. **Věresajev** sám ten hlas o deset let později přenesl do **Zápisků z rusko-japonské války** (česky 1911 v překladu Stanislava Minaříka): lazaret místo ambulance, hromadné rány místo jednotlivého případu, ale stejná otázka, co smí lékař přiznat, když věda nestačí. **[Čechov](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/cechov-humoresky-povidky-jagr) stojí o krok stranou. Pavilón č. 6 a Ionov** ukazují, jak se z lékaře stává správce ústavu a jak ústav polyká i jeho; Ostrov Sachalin už není deník začátečníka, nýbrž lékařská reportáž o trestanecké kolonii, kde diagnóza platí pro celou společnost. Společné všem třem je poznání, že medicína odhaluje nejen tělo, ale i bezmoc — pacientovu, lékařovu i státní. **Categories:** Glosy Věda, zdraví **Tags:** lékaři, lékařská péče, Věresaev **Spisovatel:** Věresaev --- ### [Zlatý věk. Kniha Vítězslava Nezvala a Jiřího Trnky dodnes září](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zlaty-vek-nezval-trnka) **Published:** September 4, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Zlatý věk. Verše pro děti Vítězslava Nezvala jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky. A Jirka Trnka namalovat do knihy knihu další. **Content:**  **Našel jsem ji ve sklepě, na haldě knížek. Zlatý věk. Odrbaná, trochu špinavá a zaprášená. Ale uvnitř zářila, přestože ji vydali v roce 1957. Za hlubokého socialismu, o kterém dnes pisálkové v iDnes tvrdí, že v něm bylo úplně všechno špatně**. **Nebylo, novodobí mediální normalizátoři! Československé knihy pro děti byly tenkrát skutečně světové.** **Verše pro děti Vítězslava Nezvala** jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky. **A Jirka Trnka nemohl jinak, než do knihy namalovat knihu další.** Tu svou, ilustrátorkou. Jedna z mála knih, kde není možné tvrdit kdo je autorem. Zda ilustrátor nebo spisovatel. Kdo dnes vydá takovou krásu?         **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** ilustrace, Nezval Vítězslav, Poezie pro děti, Trnka Jiří **Spisovatel:** Nezval, Trnka --- ### [Markéta Zinnerová a její nejmilejší pohádková knížka. Princezna z třešňového království](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zinnerova-princezna-z-tresnoveho-kralovstvi) **Published:** September 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Princezna z třešňového království patří ke zlatému fondu knih pro děti a mládež. Autorka Markéta Zinnerová tak potvrzuje, že patří k nejlepší autorkám pro děti **Content:**  **Markéta Zinnerová nikdy nenapíše pro děti nic průměrného. Proto i Princezna z třešňového království patří jednoznačně ke zlatému fondu knih pro děti a mládež. Autorka v knize vypravuje příběh o holčičce a její cestě s bílým chundelatým pejskem Šmudlou přirozeně a laskavě, a objasňuje tak menším dětem koloběh lidského života. Do něho patří samozřejmě i stárnutí a smrt, po níž však život pokračuje dál.** Podobenství o životě a smrti se autorce podařilo ztvárnit výjimečným způsobem, a proto by Princezna z třešňového království neměla uniknout pozornosti přemýšlivých čtenářů. O mimořádnosti textu svědčí i překlady do korejštiny, ruštiny, polštiny… Citlivě napsaný příběh patří spolu s příběhy Olgy Scheinpflugové, Lindgrenové, Ivy Procházkové k těm jedinečným knihám pro děti, ve kterých se píše i o smrti. **Markéta[ Zinnerová](https://citarny.com/tag/zinnerova-marketa) | Ilustrovala [Marina Richter](https://www.galeriekrause.cz/artist/marina_richterova.html)** | Vydal Albatros – 1975, 1981, 2001 **Ukázka z knihy** > “Každá princezna má korunku,” šeptal strom. > Pavlínka otevřela doširoka oči a sáhla si do vlasů. > Žádná korunka v nich neležela. K puse se jí skulila třpytivá kulička. > “Princezno,” konejšil ji strom, “snad se nerozpláčeš? Trápí mě pohled na malé uplakané princezny. Jak bych tě potěšil?” > Pavla sepjala ruce. > “Strome, hodný velký strome, máš velkou korunu. Dej mi aspoň korunku.” > Koruna třešně se rozvlnila a na zem padlo několik sladkých červených korálků. Mezi větvemi se snesla třešňová korunka. > Skulila se Pavle rovnou do čekajících dlaní. > Posadila si ji na vlasy a zasmála se. > Pudlík vyskočil z trávy a radostně štěkal a běhal kolem své malé paní. > “Malá princezno s copánky,” poprosil stromový hlas, “staň se princeznou třešňového království.” > > ————- > Tulipáne, krásný pane, > vypravuj mi, co se stane, > když zlý vítr stromek zláme? > To už stromek nepovstane? > Proč se sází semínko? > A proč roste miminko? > Proč babička roste k zemi, > už je jí jen malinko? > Bude zase miminko, > nebo malé semínko? > Tulipáne, krásný pane, > vypravuj mi, co se stane.  **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Pohádky pro děti, Richterová Marina, Zinnerová Markéta **Spisovatel:** Zinnerová --- ### [Ukrajina. Likvidace kultury. Barbarští ideologové zakazují ruštinu, ruské knihy, ničí pomníky](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/ukrajina-ideologie-likvidace-rusko-knihy-kultura) **Published:** September 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Ukrajina Barbarští ideologové zakazují ruštinu knihy pomníky **Content:**  **Ukrajina se potápí do kulturního bahna. Ukrajinští ideologové barbarsky likvidují vše ruské. Od roku 2014, kdy začala na Ukrajině občanská válka, ničí postupně veškerou ruskou kulturu v zemi. Zakazují a likvidují ruské knihy po miliónech, včetně Puškina, Dostojevského, Bulgakova… ničí pomníky s osobnostmi ruské kultury a vědy. Zakazují různou formou používání ruského jazyka.** V rozhovoru s[ kyjevskou tiskovou agenturou Interfax](https://www.wsws.org/en/articles/2022/06/15/ooyj-j15.html) (Ukrajina) koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského. To je zhruba polovina knihovnického fondu!! Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa. Kovalová v průběhu rozhovoru jasně řekla, že v první fázi čistky se odstraní „ideologicky škodlivá literatura vydávaná za sovětských časů… stejně jako ruskou literaturu s protiukrajinským obsahem”. To bude dokončeno do konce roku 2022. **Ve druhé fázi by byly „zabaveny“ knihy ruských autorů vydané po roce 1991**. Byly by „také různých žánrů, včetně dětských knih, romantických románů a detektivek“. Aby si nikdo nespletl hluboce reakční charakter projektu, Kovalová se snažila zařadit klasiky ruské literatury mezi knihy, které mají být zakázány. Spisovatelé a básníci jako Alexandr Puškin a Fjodor Dostojevskij, jak tvrdila, položili základy „rusky mluvícího světa“ a „ruského mesianismu“. Takže paradoxně by mělo dojít i na Solženicyna. **„Je to opravdu velmi škodlivá literatura,“ pokračovala Kovalová podle Interfaxu, která může „ovlivňovat názory lidí.** Proto můj osobní názor je, že tyto knihy by měly být odstraněny také z veřejných a školních knihoven.“ Pravděpodobně by měli zůstat v univerzitních a výzkumných knihovnách, „aby je mohli číst akademici studující kořeny zla a totalitarismu…” **Ukrajinští ideologové stáhli z ukrajinských knihoven od roku 2022-2024 jedenáct milionů knih v ruštině.** Zástupkyně předsedy Výboru Nejvyšší rady pro humanitární a informační politiku, představitelka strany Sluha lidu Jevgenija Kravčuková informovala, že od listopadu 2022 bylo z ukrajinských knihoven staženo 19 milionů knih vydaných v sovětském období nebo v ruštině. Z toho 8 milionů knih ze sovětského období v ukrajinském jazyce. Kravčuková uvedla, že výbor doporučuje knihovnám odepsat knihy autorů, kteří podporují jednání Ruska na Ukrajině. Vyjádřila politování nad tím, že 44 % knih v knihovnách je v ruštině. Jinými slovy, nacionalistku ze Zelenského strany neuspokojuje ani to, že počet knih v jazyce Puškina, Lermontova a Turgeneva nedosahuje ani polovinu, přestože více než polovina ukrajinského obyvatelstva denně nebo pravidelně komunikuje v ruštině, a proto ruštinu nelze považovat za cizí jazyk pro Ukrajince. [Více](https://www.euractiv.com/news/ukraine-withdraws-19-million-russian-soviet-era-books-from-libraries/) **Začátkem června 2022 náměstek ministra školství Ukrajiny Andrij Vitrenko oznámil, že ministerstvo přijalo rozhodnutí vyloučit Tolstého Vojnu a mír ze školních osnov!** Tyto informace otočil o pár dní později bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který 21. května 2022 zveřejnil tweet ve kterém naopak odsoudil Rusko za pálení ukrajinských knih. Evidentně falešné obvinění mělo odvést pozornost od ukrajinské zrůdnosti, které **je v každé skutečné demokratické zemi považováno za barbarské.** **** > **Z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:** > „Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“ **Od druhé světové války jsme nebyli svědky ničení knih v takovém rozsahu, jaké provádějí ukrajinští ideologové jediné pravdy.** Vzdělaní lidé ví, že v[eřejné pálení knih začalo v Německu v květnu 1933](https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1len%C3%AD_knih_nacisty). Seznam pronásledovaných německy mluvících autorů byl rozsáhlý, včetně Alberta Einsteina, Friedricha Engelse, Sigmunda Freuda, Franze Kafky, Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, Ericha Maria Remarqueho, Bertolta Brechta, Waltera Benjamin, Joseph Roth, bratři Mannové, Franz Wedekind a mnoho dalších. Při prvních akcích byly spáleny desítky tisíc svazků ze seznamu přibližně 4 000 titulů. Zařazena byla i díla francouzských, britských, irských, amerických, ruských i českých autorů. Jako např. Henri Barbusse, André Gide, Joseph Conrad, DH Lawrence, James Joyce, Oscar Wilde, Theodore Dreiser, Jack London a F. Scott Fitzgerald, Karel Čapek… Jak to udělají ukrajinští ideologové s autory, kteří mají ukrajinské kořeny nevíme. Ale pokud psali rusky, pak asi zmizí i Gogol, Majakovskij, Bulgakov, Achmatovová etc. Za okupace nacistickým Německem 1940 1945 se velmi důkladně likvidovaly nežádoucí knihy ve všech knihovnách> **RASISMUS JE DISKRIMINACE A PŘEDSUDKY S LIDMI NA ZÁKLADĚ JEJICH RASY NEBO ETNICITY.** > **Tady bychom měli připomenout, že ukrajinská vláda se na půdě OSN nepostavila proti nacismu a propagaci nacistických symbolů. PRO** byla většina států světa**. PROTI** byla Ukrajina a USA. **Hlasování v OSN 16. prosince 2021. Rezoluce, která odsuzuje oslavování nacismu a nacistických symbolů. [Rezoluce OSN A/76/460 DR 1](https://documents-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N21/353/11/PDF/N2135311.pdf?OpenElement) a [tabule hlasování](https://www.jpost.com/israel-news/article-689705)**  Toto vše jen jen pokračování procesů, které začaly už po roce 2014, kdy byla na Ukrajině zakazována celá ruská kutura! [Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/ukrajina-cenzura-autoru-a-del) **** > **ZÁKAZY RUSKÉHO JAZYKA** > **Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) 25. dubna 2019 přijala zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“** > ([zákon č. 2704-VIII](https://www.bbc.com/russian/features-48053536)). (278 poslanců pro, 38 proti). > Zavazuje každého občana mluvit ukrajinsky a omezuje používání některých jazyků, včetně ruštiny. > Zákon např. stanoví, že všechny počítačové programy prodávané na Ukrajině musí mít rozhraní v ukrajinštině a/nebo angličtině, případně v jiném jazyce EU. Ruština není povolena. > *Rusky mluvící Ukrajince je třeba trestat, pronásledovat, šikanovat a nedovolit jim ani otevřít ústa.* > Larisa Nicoj v tv NewsOne > > xx > > **Dne 12. června 2026 prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon č. 4699-IX, který vyřazuje ruštinu ze seznamu jazyků,** na něž Ukrajina aplikuje ustanovení Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků. Tento zákon:Aktualizuje ukrajinský překlad Charty a upřesňuje její aplikaci. > Odstraňuje ruštinu (a také „moldavštinu“, která je považována za variantu rumunštiny) z chráněného seznamu. > Ruslan Stefanchuk (předseda ukrajinské Verchovné rady) to komentoval slovy, která přesně odpovídají citátu ve vaší otázce: ruština byla vyřazena ze seznamu jazyků, na které Ukrajina uplatňuje ustanovení Charty. Označil to za „spravedlivé a logické rozhodnutí“, protože jazyk státu-agresora by neměl využívat nástroje ochrany určené pro menšinové a domorodé jazyky. > > UKRAJINA JASNĚ PORUŠUJE ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ O LIDSKÝCH PRÁVECH > Charta základních práv EU (2000/2009): > Čl. 21 — Zákaz diskriminace (mj. z důvodu jazyka, etnického původu, národnostní příslušnosti). > Čl. 22 — Respekt k jazykové, kulturní a náboženské rozmanitosti. **V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina**, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia. Taková zrůdná pitomost se už ani nedá komentovat! **Ahoj, som Patrick Rivell z ABC News. Sme v Kyjeve, v jednom zo závodov na spracovanie odpadového papiera, kde sa teraz budú ničiť stovky ruských kníh.** Ako vidíte, títo ľudia ich hádžu do vedra a potom sa premenia na papierovú kašu. Tu je niekoľko zväzkov Tolstého, kníh o víťazstve ZSSR v druhej svetovej vojne, kníh o sovietskych tankoch. To všetko je iniciatíva kníhkupectva v centre Kyjeva, kam obyvatelia prinášajú ruské knihy na recykláciu, pretože ich už nechcú vidieť doma. Tu nebudú len zničené, ale podľa nich sa premenia na niečo užitočnejšie. Toto je veľmi živý symbol odmietania ruskej kultúry zo strany Ukrajiny.” **VIDEO** [t.me/zvedavec\_news/542](https://t.me/zvedavec_news/542) **V Dněpru byl v prosinci 2022 ukrajinským vedením odstraněn památník ruského vědce Michaila Lomonosova (1711-1765) před Národním historickým muzeem.** Jen v prosinci 2022 město Dněpr odstranilo bustu básníka Alexandra Puškina, Oděsa strhla pomník Kateřiny Veliké a starosta Kyjeva Vitalij Kličko oznámil, že se změní dalších 30 názvů silnic. Města po celé Ukrajině od začátku konfliktu s Moskvou v únoru 2022 odstraňují pomníky ruským postavám a přejmenovávají ulice v rámci politiky tzv. „derusifikace“. Ačkoli „dekomunizační“ legislativa zahájila odstraňování soch z rusko-sovětské éry už v roce 2015. **Michail Vasiljevič Lomonosov (1711—1765)** byl ruský polyhistor, vědec a spisovatel, který významně přispěl k literatuře, vzdělání a vědě. Velký experimentátor v mnoha dalších oborech. Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita. Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy. Video odstraněno! **Radnice v ukrajinské metropoli Kyjev uvalila 13.7. 2023 moratorium na veškeré veřejné využívání ruskojazyčných „kulturních produktů“. Zákazu podléhají knihy, hudba, filmy i divadelní či cirkusová představení.** *“Jednou a navždy musí být ruský kulturní produkt na území hlavního města Ukrajiny s konečnou platností omezen,”* řekl městský poslanec Vadym Vassylčuk z národně-liberální strany Holos (Hlas). Zpráva agentury DPA 13.7. 2023. **Ukrajinští ideologové v Užhorodě v listopadu 2023 oznámily odstranění portrétu skladatele Petra Čajkovského z fasády hudební školy v rámci politiky „derusifikace“, exprezident Juščenko požadoval, aby Repin a Čajkovskij byli odvezeni z Ruska.** Ukrajina musí zpochybnit příslušnost mnoha slavných historických osobností k ruské kultuře a vědě. Uvedl to **Juščenko** při prezentaci znovu vydané knihy Leonida Kučmy „Ukrajina není Rusko“. *„Jak zajistit, aby se ti, kteří se přidají k ukrajinské věci, vrátili domů? Například. Jak přivést Čajkovského domů? Kdo vždy tvrdil: z rodiny Čajků, kozácké rodiny. Přivést zpět Repina – prvního malíře Ruska, nejdražšího malíře Ruska? Který i po své smrti požádal město, kde byl pohřben, aby se jmenovalo Čuguevského hrobka,“* /Juščenko Také požadoval, aby Anna Achmatova, Pavel Korolev atd. byli považováni za ukrajinské postavy. *“Desítky tvůrců, naproti kterým, když půjdete do encyklopedie, budou: “Ruský skladatel”, “Ruský umělec”, “Ruský filozof”, “Ruský botanik”, Rus, Rus, Rus… Neměli bychom smířit se s tím. Tato jména jsou autority světa! Pokud budou správně napsány, budou fungovat pro naši historickou věc,“* /Juščenko  **V zimě 2024 ukrajinští neonacisté sundali dokonce sochu Vladimira Vysockého v Oděse.** Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem. Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim. V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu: *„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.” [Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem](index.php?option=com_content&view=article&id=4551&catid=111)* **V Kyjevě byl v lednu 2025 demontován památník slavnému ruskému fyziologovi a držiteli Nobelovy ceny Ivanu Pavlovovi.** Zástupci kyjevského magistrátu odůvodnili svůj krok tím, že postava ruského vědce byla prý spojená s imperiálními narativy a že politika derusifikace musí pokračovat i dál. **V dubnu 2025 v Oděse nějaký mimořádný primitiv vylezl na pomník Alexandra Puškina, nasadil na bustu smyčku a připevnil cedulku „Hledá se buldozer“.** Jen na doplnění: Pomník Alexandra Puškina je světovým kulturním dědictvím, je chráněn UNESCO. **Pomník byl postaven v letech 1887-1889 z darů obyvatel města!!!!!** **2026 / Zákaz používání ruštiny na Ukrajině v online skupinách pro komunikaci se školou.** Ukrajina vyhrožuje rodičům pokutami až do výše 11 900 hřiven (přibližně 267 USD) za používání ruštiny v online skupinách pro komunikaci se školou. Zmíněná aktivistická ombudsmanka pro jazyk, Olena Ivanovska, uvádí, že rodiče, učitelé, administrativní pracovníci a studenti musí používat ukrajinštinu ve všech online skupinách a komunikacích, které se týkají vzdělávacího procesu. Podle jejích slov takováto komunikace není „soukromá“ – patří do „veřejné sféry“ vzdělávání a platí zde jazykové zákony Kyjeva. Pokuty: upozornění nebo 3 400–5 100 hřiven (přibližně 76–114 USD) za první přestupek, 8 500–11 900 hřiven (přibližně 190–267 USD) za opakování přestupku během jednoho roku. Učitelka z Kyjeva již byla v červenci pokutována za toto. Ivanovska se od roku 2014 opakovaně zasazuje o přísnější vymáhání jazykových zákonů v souvislosti s postupným odstraňováním ruštiny z veřejného života. [Zdroj >>](https://komersant.ua/en/movnym-ombudsmenom-pryznachyly-olenu-ivanovsku-shcho-pro-nei-vidomo/) **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** cenzura, likvidace kultury, ničení knih, propaganda, ruská klasika, ruská kultura, Rusko, Ukrajina **Spisovatel:** Ukrajina --- ### [Tak pravil XY a Jiří Žáček! Aktuální politicky nekorektní výroky pana XY](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/tak-pravil-xy-zacek-jiri) **Published:** September 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Tak pravil Jiří Žáček Připadáte si jako Pepek Vyskoč v Jiříkově vidění Pak vám přijde vhod knížka praštěných, sexistických politicky nekorektních výroků pana XY **Content:**  **Tak pravil Jiří Žáček: Připadáte si jako Pepek Vyskoč v Jiříkově vidění? Jako Kryštof Kolumbus ztroskotavší na vyprahlé Sahaře? Jako Řehoř Samsa v daleké Bugulmě? Pak vám možná přijde vhod knížka praštěných, zlomyslných, destruktivních, sexistických a politicky nekorektních výroků pana XY ze žhavé současnosti, jak je zaznamenal letitý autor Divokého vína Jiří [Žáček](https://citarny.com/tag/zacek-jiri). Text doprovázejí kresby Michala Hrdého. Jako návnadu přinášíme pár ukázek.** **** [Navštivte webové stránky Jiřího Žáčka >>](https://www.jirizacek.cz/) > **Jiří Žáček / Tak pravil XY** > > „Co je bezútěšnějšího > než pohled na mladého pesimistu?“ > ulevil si XY při debatě o mládeži. > „Snad jedině pohled na starého optimistu.“ > > „Blahopřeji,“ pravil XY příteli, který se oženil. > „Se ženou, která si plete ejakulaci s evakuací, > se nudit nebudeš!“ > > „Statistika zločinnosti v naší zemi vypadá hrozivě,“ > pravil XY při přátelské debatě o růstu kriminality. > „A to jsou ještě dobré dvě stovky zločinců > chráněny poslaneckou imunitou!“ > > „Dávejte svým dětem pod stromeček hračky,“ > nabádal XY před Vánocemi své přátele, > „abyste si na Štědrý večer měli s čím hrát, > až si vaše děti zapálí vaše cigarety, > nalijí vaši whisku a pustí vaše pornokazety.“ > > „Hlavní město srovnané se zemí, > dvě stě tisíc mrtvých a půl milionu zraněných…“ > oznamoval televizní komentátor > katastrofální následky zemětřesení na opačném konci světa. > „Člověku se ani nechce věřit,“ podotkl XY, > „že všecky ty hrůzy nemá na svědomí > humanitární pomoc světových mocností, > ale obyčejné zemětřesení!“ > > „Ano, i básník se může stát multimionářem,“ > pravil XY při debatě o směšných honorářích, > „když místo básnění vyloupí banku…“ > > „Ty mladé dámy si představují charitu jednoduše,“ > pravil XY při mediální prezentaci dobročinné akce. > „Co je platné, že bezdomovce nakrmí a oblečou, > když jim nedají zašukat?“ > > „Proč musí globalizace ovládnout svět?“ > pravil XY při přátelské debatě. > „Aby blbost konečně a neodvolatelně zvítězila > nad zdravým rozumem, který škodí podnikání.“ > > „Jak to, že nepomáháme > zbídačeným zemím třetího světa?“ > zavrtěl hlavou XY při debatě o Africe. > „Cožpak jim nedodáváme kulomety, > plamenomety, granáty, stíhačky a tanky?“ > > „Poezie má zázračnou schopnost > sbližovat lidi opačného pohlaví,“ > podotkl XY při debatě o básnictví. > „Znám to z vlastní zkušenosti. > Chtěl jsem v knihkupectví > zakoupit knížku surrealistického básníka, > který svůj opus opatřil > avantgardním názvem Mrdat. > Když jsem na dotaz sličné prodavačky, > co bych si přál, > odpověděl titulem oné knížky, > zapýřila se a špitla: Kdy a kde? > A to byl počátek našeho báječného vztahu.“ > > Šílená historie,“ pravil XY poté, > co zhlédl TV dokument o pohnutém osudu > pacienta psychiatrické léčebny. > „Ten člověk dal utratit svého psa, > aby na něj nedonášel tajné policii…!“ > > XY se v odborném časopise dočetl, > že ještě před 250 lety se většina lidí nedožila více než 35 let, > zatímco dnes je průměrný lidský věk dvojnásobný. > „Tomu říkám pokrok,“ pravil uznale. > „To umožňuje státu a dalším vyděračům > odírat občany dvakrát tak dlouho, > než tomu bylo za nejtemnějšího feudalismu!“ > > Pro feministky to musí být rána,“ > podotkl XY v kroužku přátel zdravého rozumu, > „vidět, že tolik žen si nechalo zvětšit poprsí, > ale žádná si nenechala zvýšit IQ.“ > > „Jak funguje svět?“ meditoval XY při nedělní siestě. > „Inteligentní doplácejí na hloupé, > poctiví na nepoctivé, > slušní na neslušné. > Kdyby tomu bylo jinak, > naše civilizace by se už dávno zhroutila.“ > > „Ten se mi líbí!“ zvolal XY > při televizním přenosu volby prezidenta. > „Kdyby se nechal vycpat, > byl by z něj pozoruhodný exponát > v pouťovém muzeu kuriozit!“ **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** poezie současná, Žáček Jiří **Spisovatel:** Jiří Žáček --- ### [Ray Bardbury jak ho neznáte. Jedinečný básník a vesmírný poet](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/ray-bardbury-jako-neznamy-basnik-a-vesmirny-poet) **Published:** September 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Ray Bardbury je světoznámý autor sci-fi. Málokdo ví, že psal i poezii. Bohužel kompletní nebo i jen výběrový překlad jeho poezie tedy v češtině zatím neexistuje **Content:**  **Ray Bardbury je světoznámý autor sci-fi. Málokdo ví, že psal i poezii. Žádná z jeho básnických sbírek (When Elephants Last in the Dooryard Bloomed, [The Complete Poems of Ray Bradbury](https://www.amazon.com/Complete-Poems-Ray-Bradbury/dp/0345305566), I Live by the Invisible atd.) v češtině nevyšla.** Jediné výjimky jsou překlady jeho poezie v některých prózách (např. [Strom duchů](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/bradbury-strom-duchu) / The Halloween Tree). Pokud chceš číst Bradburyho básně, musíš sáhnout po anglickém originálu. **Ray Bradbury a jeho hlavní poetické sbírky:** When Elephants Last in the Dooryard Bloomed (1973) – první velká sbírka; obsahuje i báseň o „vyšších lidech“ a raketách. Where Robot Mice and Robot Men Run Round in Robot Towns (1977) – směs sci-fi motivů, humor a melancholie. This Attic Where the Meadows Green (1979) The Haunted Computer and the Android Pope (1981) The Complete Poems of Ray Bradbury (1982) – souborné vydání předchozích tří sbírek. Death Has Lost Its Charm For Me (1987) They Have Not Seen the Stars (2001) I Live by the Invisible: New and Selected Poems (2002) – výběr starších i nových básní. **Příklady významných básní (názvy)** When Elephants Last in the Dooryard Bloomed – titulní báseň o starých slonech a vzpomínkách. Remembrance – návrat do dětství a vzpomínek na dům, kde vyrůstal. That Woman on the Lawn – poetický pohled na ženu a čas. Old Ahab’s Friend, and Friend to Noah, Speaks His Piece – hold kapitánu Ahabovi a Noemovi. Emily Dickinson, Where Are You? Herman Melville Called Your Name Last Night in His Sleep! – hravý dialog s literárními klasikami. I Have a Brother, Mostly Dead – melancholická báseň o ztrátě a andělech. They Have Not Seen the Stars – o těch, kdo ještě nepoznali krásu noční oblohy. **Ray Bradbury a české vydání básní.** Bohužel asi neexistuje. Jednotlivé verše lze dohledat zde: **Ray Bradbury / Strom duchů (**The Halloween Tree, Plus 2015) Prozaický text přeložila Jarmila Emmerová, verše Jiří Josek. Jde o nejucelenější soubor přeložených veršů. Objevují se v průběhu vyprávění o Halloweenu a svátcích mrtvých. Kniha je běžně k sehnání (tištěná i e-kniha, existuje i audiokniha). **Ray Bradbury / Ilustrovaný muž** (Plus 2017, resp. starší výbory) V povídce „Žádná konkrétní noc ani ráno“ (No Particular Night or Morning) jsou na několika stranách verše. V e-knižním vydání Plus je uvedeno: verše na s. 131, 132 a 143 přeložil Martin Hilský, zbytek povídky Jiří Hanuš. > **Kdybychom byli vyšší** > **Ray Bradbury** > > Plot, po němž jsme kráčeli mezi lety, > nás klidně pohupoval. > Bylo to místo napůl v nebi, kde > v zeleni listů a v příslibu broskví > jsme natahovali ruce, abychom se dotkli > a téměř se dotkli nebe. > Kdybychom se mohli natáhnout a dotknout, říkali jsme, > naučilo by nás to nikdy, nikdy nezemřít. Bolestně jsme toužili a téměř jsme se toho dotkli; > náš dosah nikdy nestačil. > Kdybychom jen byli vyšší > a dotkli se Boží manžety, Jeho lemu, > nemuseli bychom odejít s těmi, > kteří odešli před námi, > kteří, krátcí jako my, stáli tak vysoko, jak jen mohli, > a doufali, že natahováním se vysoko si uchovají svou zemi, > svůj domov, svůj krb, své tělo i duši. > Ale oni, stejně jako my, stáli v díře. Ó, Thomasi, bude jednou Rasa stát opravdu vysoko > přes Prázdnotu, přes Vesmír a všechno? > A, odměřeno raketovým ohněm, > nakonec natáhne Adamův prst > jako na Sixtinském stropě, > a Boží ruka sestoupí z druhé strany, > aby změřila člověka a shledala ho Dobrým > a darovala mu Den Věčnosti? Na tom pracuji. > Krátký muž, Velký sen, vysílám své rakety > mezi svýma ušima, > v naději, že palec Dobra stojí za libru let. > Toužím slyšet hlas, který zavolá zpět po univerzální promenádě: > Dosáhli jsme Alpha Centauri! > Jsme vysocí, Ó Bože, jsme vysocí! > > Ray [Bradbury](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/ray-douglas-bradbury-zivotopis) (1920–2012) báseň If Only We Had Taller Been poprvé ji veřejně přednesl 12. listopadu 1971 na sympoziu v Jet Propulsion Laboratory (NASA) v Pasadeně. Den předtím, než sonda Mariner 9 vstoupila na oběžnou dráhu Marsu. Později vyšla ve sbírkách jeho poezie, například v knize When Elephants Last in the Dooryard Bloomed (1973) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Bradbury Ray, poezie klasická, vesmír **Spisovatel:** Bradbury --- ### [Plútarchos. Dodnes populární řecký filozof a historik. Hovory o lidském štěstí](https://citarny.com/souvislosti/antika-a-knihy/plutarchos-hovory-o-lidskem-stesti) **Published:** September 5, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Populární řecký filozof a historik Plútarchos (50 – 120 n. l.) Jeho Hovory o lidském štěstí nabízejí poučný a trefný pohled na život ve starověkém Řecku a Římu. **Content:**  **Dodnes populární řecký filozof a historik Plútarchos (asi 50 – 120 n. l.) je v popisu životních zkušeností stále navýsost aktuální.** Jeho Hovory o lidském štěstí představují sice nevelký výbor z rozsáhlého celku Moralií, Plútarchových etických esejí, ale přesto nabízejí poučný a trefný pohled na život ve starověkém Řecku a Římu. Už po přečtení několika stránek, dojde lidem hledajícím, že lidé starého Řecka byli naprosto, ale naprosto stejní jako lidé dneška. V lidském chování se za celá tisíciletí nic podstatného nezměnilo. Proto je dílo dodnes aktuální a čtivé. **Výpisky:** > Kdo se horší a trápí, že není ‚horský lev, jenž silou se pyšní, a současně maltský psík vypiplávaný na klíně bohaté vdovy, je padlý na hlavu. > > Neboť jak pravil Hérodotos: > **Nikdo přece není tak pošetilý, > aby si volil raději válku než mír; > neboť v míru pohřbívají synové otce, > kdežto za války otcové syny. > Ale bohům se asi zlíbilo, aby se tak stalo.“** > > Platón přirovnal život ke hře v kostky – v něm musí člověk nejen dělat šťastné hody, nýbrž když je udělal, musí těch vrhů také správně užívat. Dělání hodů není ovšem v naší moci, ale to, co náhoda nebo osud dává, náležitě přijímat a každé věci vykazovat místo, na kterém by příslušná věc co nejvíce prospívala a věc nežádoucí co nejméně škodila těm, kterým se toho či onoho dostává, to záleží na nás, jsme‑li rozumní. Lidé neobratní a nerozumní ve způsobu života jsou jako lidé churavých těl, neschopní snášet jak vedro, tak i chladno: > štěstí je přivádí z míry, neštěstí skličuje, obojí je zneklidňuje, či spíše oni sami se zneklidňují v obém, a to neméně v takzvané dobré pohodě. Theodóros, příjmením Neznaboh, říkal, že podává své nauky pravou rukou, ale jeho posluchači že je přijímají levou; a lidé nedosti vzdělaní přebírají osud, stavějící se jim na pravou stranu, často jaksi levičkou a vedou si neobratně. Zato lidé rozumní – tak jako včelám nejsladší med dodává mateřídouška, velmi trpká a suchá rostlina – často z věcí velmi nepříjemných čerpají pro sebe leccos příhodného a užitečného. > > Aristippos… když ztratil krásný statek, otázal se jednoho z těch, kteří se notně tvářili, že cítí soustrast s jeho zármutkem a žalem: > Není‑liž pravda, ty máš jenom jeden stateček, a mně zbývají ještě tři dvorce? > A když on přisvědčil, řekl: > „Proč bych tedy neměl spíše já mít soustrast s tebou”? > Vždyť je přece pošetilé, abychom se trápili nad tím, co ztrácíme, a neradovali z toho, co nám zůstává uchováno, nýbrž jako malé děti, když jim někdo vezme jedinou z četných hraček, zahazují i všechny ostatní a pláčí a křičí, tak abychom také my, když nám osud působí jedno nepohodlí, činili si i vše ostatní neužitečným, naříkajíce a kormoutíce se. > > A co vlastně máme,“ řekl by někdo, a co nemáme? > Jeden má slávu, druhý dům, třetí šťastné manželství, čtvrtý dobrého přítele. > Když Antipatros z Tarsu před svou smrtí vypočítával dobra, kterých se mu dostalo, neopominul ani šťastnou plavbu, kterou vykonal z Kilikie do Athén. Nesmíme dokonce ani přezírat věci, které máme společně s jinými, nýbrž musíme přikládat nějakou cenu a být vděčni tomu, že žijeme, jsme zdrávi, vidíme sluneční světlo; že není válka, není vnitřní rozbroj, nýbrž i země poskytuje komukoli možnost bezpečného obdělávání i moře bezpečné plavby; že máme volnost i mluvit, i být činni, i mlčet, i užívat volného času. > > Když Sókratés uslyšel, jak kdosi z jeho přátel praví, že je v městě draho vzal ho a dovedl ke krámům s moukou: > Za obolos dvanáctina medimnu, lacino je v městě; potom k olivám: > Za dva měďáky litr;“ potom ke krámům s obyčejným šatstvem: „Za deset drachem kus, lacino je v městě. > I my tedy, kdykoli uslyšíme, jak druhý říká, že je naše postavení skrovné a hrozně bídné, když nejsme konzuly ani místodržiteli, můžeme říci: > Skvělé je naše postavení a záviděníhodný náš život: nežebráme, nenosíme břemena, nevyděláváme si lichocením. > > Vždyť se také některé věci, o něž se lidé zasazují, spolu nesrovnávají, nýbrž od přirozenosti si spíše odporují. Například výcvik v řečnění a studium matematiky vyžaduje také volného času, kdežto veřejné hodnosti a přátelství s vladaři nelze získat bez činnosti a zaneprázdnění. > Avšak víno a požívání masa činí tělo statným a silným, zato duši slabou; a ustavičná péče o peníze a jejich hlídání rozmnožuje bohatství, jejich přezírání však a pohrdání jimi je velkou podporou na cestu k filozofii. > > Ptolemaios, vysmívaje se jednomu učiteli pro nevědomost, otázal se ho, kdo byl otec Péleův; a onen řekl: > Až ty mi povíš, kdo byl otec Lágův. > Tento posměšek se dotýkal králova neurozeného původu, a všichni se nad ním pohoršili jako nad neslušným a nemístným. > Ale Ptolemaios řekl: > Není‑li královské výsměch snášet, není královské ani vysmívat se. > > …nejprve jsem viděl, jak působením hněvu lidé nejvíce pozbývají své osobnosti a mění tvářnost, barvu, chůzi i hlas, vrýval jsem si do nitra jakoby obraz té vášně, a přitom jsem se velice pohoršoval nad tím, že mě snad přátelé, žena a dcerky někdy vídají tak strašného a znetvořeného, jak mám netoliko divoký, neobvyklý vzhled, ale také vydávám hlas odporný a hrubý: právě tak jsem to shledával i u druhých, svých známých, jak působením hněvu nejsou s to, aby uchovávali své obvyklé způsoby, svůj vzhled, svůj půvab mluvy, svou jímavost a přívětivost v osobním styku. > Nuže státník Gaius Gracchus, člověk povahy prudké a řečník značně náruživý, používal zvláště sestrojené píšťalky, s jakou lidé znalí hudby vedou ve stupnici pozvolna hlas nahoru nebo dolů; > s tou stával jeho sluha za ním, když řečnil, a udával mírný a lahodný tón, kterým brzdil jeho křik a hlas zbavoval příkrosti a podrážděnosti, jako u pastýřů… > > Sókratés vzal kdysi s sebou z cvičiště Euthydéma, a tu se Xanthippé v hněvu přihrnula, vyspílala jim a nakonec převrhla stůl. Euthydémos se rozhorlil, vstal a odcházel, avšak Sókratés mu pravil: > U tebe nedávno přiběhla ke stolu slepice a provedla totéž, ale my jsme se nad tím nepohoršili! > Je totiž nutno přijímat přátele s vlídností, smíchem a laskavostí, a nikoli vraštit brvy, a tak nahánět těm, kdo přisluhují, děs a hrůzu. > > Hněvu se nesmí popřávat místa ani v žertu (neboť zavádí do veselosti nepřátelství), ani při společném rozhovoru (neboť činí ze záliby v mluvení hašteření), ani při souzení (neboť přikládá k moci zpupnost), ani při vyučování (neboť působí malomyslnost a odpor k vědám), ani ve štěstí (neboť zvětšuje závist), ani v neštěstí – neboť odklizuje soucit, když jsou lidé nevrlí a utkávají se s těmi, kdo mají s nimi útrpnost, tak jako Priamos praví: > Kliďte se pryč, vy ničemná chásko! Což nemáte doma k nářkům příčiny dost, že mne jste soužiti přišli? > > Proto bylo velmi dobře pověděno: > Nejíst do sytosti, horlivě pracovat a uchovat si símě je nejzdravější. > Neboť nezřízenost v pohlavním obcování velice ochromuje schopnost těla, kterou se zpracovává potrava, a tak zvětšuje množství přebytků a přeplnění. > > Co se týče tekutin, mělo by se mléka užívat ne jako nápoje, ale jako pokrmu, neboť má závažný a velmi výživný obsah. Stran vína lze říci to, co praví Eurípidés stran lásky: > Chci tě, ale jen s mírou, chci, nikdy mne neopouštěj! > Neboť je z nápojů nejprospěšnější, z léků nejlahodnější a z poživatin nejpříjemnější, jestliže se mu dostane správného ladění s vhodným časem spíše než správné směsi s vodou. Voda, a to nejen ta, která se míchá do vína, ale i ta, která se mezi míchaným vínem pije sama o sobě, činí míchané víno méně škodlivým. Má si tedy člověk zvykat za své každodenní životosprávy požívat dva či tři poháry vody: ty sílu vína zjemňují a tělo navykají pít vodu, aby ji, nastane‑li toho potřeba, necítilo jako něco cizího a neodmítalo. > > Když se Zénón dověděl, že jedinou loď, která mu ještě zbývala, i s nákladem pohltilo moře, pravil: „Dobře činíš, Osude, že mě doháníš k nuznému pláštíku a filozofickému životu!“ A muž neomámený ješitností a nebláznící se po přízni davu by tuším nepohaněl osud, když by byl doháněn k pobytu na ostrově, nýbrž pochválil by jej za to, že ho zbavil ustavičného jalového potloukání, potulování a plahočení se po dalekých cestách, nebezpečí na moři i povyku na agoře a dává mu život ustálený, pokojný, nerušený, opravdu přirozený, ohraničiv jakoby kruhem míru nezbytných potřeb. > > Menóna Thessalského, jenž si myslil, že je vědecky dostatečně vycepován a že podle známého Empedoklova výroku již k vrcholu moudrosti dospěl, otázal se Sókratés, co je ctnost. Když Menón směle a pohotově odpověděl, že je ctnost dítěte a starce, muže a ženy, vládce a prostého občana, pána a sluhy, řekl Sókratés: > To je znamenité, žes vyplašil celý roj ctností, když jsi byl požádán o ctnost jedinou! Soudil z toho totiž docela správně, že ten člověk jmenoval mnoho ctností, neznaje žádnou. > > Mezi mnoha jinými věcmi nikoli nejmenší překážkou pro získání přátelství je touha po velkém počtu přátel, tak jako láska prostopášných žen, poněvadž se oddávají často a mnoha mužům, nemůže ovládat první milence, když jsou zanedbáváni, a proto odpadávají… > > Jako pak Zeuxis, když mu někteří vytýkali, že maluje pomalu, řekl: > Přiznávám, že potřebuji na malování dlouhou dobu; však také maluji pro dlouhou dobu!, tak je třeba přátelství a důvěrnost přijímat teprve po dlouhé zkoušce a pak je uchovávat. > > Neboť nesmí se nic dát na Eurípidova slova: > Jen mírným přátelským svazkem by měl se člověk s člověkem sdružovat vždy, ne láskou, jež proniká duši až v dřeň, a volné by mělo být přátelské jho, by shodit se mohlo i napnouti víc, a tak přátelství podle potřeby jako lodní lano povolovat nebo přitahovat. > > A spíše nám doporučuj ono pýthagorovské naučení: Nepodávat mnoha lidem pravici, to jest nedělat si mnoho přátel a nemít zálibu v přátelství mnoha lidem společném, obecném a takovém, které leckdy za mnohých strastí přechází do stavu zcela opačného. > > Nuže, který člověk je tak schopný trudů, proměn a rozmanitosti, aby se mohl připodobňovat četným lidem a s nimi vcházet v soulad, a nesmát se poučení Theognidovu: > Rozum chytrého polypa měj: ten podle své skály, na níž se usadí kdy, dovede zabarvit vzhled. > Proměny polypa nejdou přece do hloubky, dějí se toliko na povrchu, jenž při své pevnosti a řídkosti přijímá výrony z věcí, které jsou nablízku. **Categories:** Antika a knihy **Tags:** antická literatura, antika, Plútarchos **Spisovatel:** antika, Plútarchos --- ### [Josef Pleva. Malý Bobeš. Bezesporu klenot českých dětských knih](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/pleva-maly-bobes) **Published:** September 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Josef Pleva a Malý Bobeš. Poetický příběh vesnického kluka, který patří mezi klenoty české dětské knihy. Pleva dokonce svou knihu testoval u svých žáků ve škole **Content:**  **Josef Pleva a Malý Bobeš. Kdo by neznal poetický příběh malého vesnického kluka Bobše, který patří mezi klenoty české dětské knihy. Dodnes vzpomínám, jak jsme ani nedutali, když nám soudružka učitelka Vitásková **ve třetí třídě** četla Malého Bobše na pokračování. V duchu jsme s ním prožívali všechna jeho dobrodružství. Mnohem později jsem se dočetl, že Pleva svou knihu testoval ve své třídě ještě před vydáním, aby se přesvědčil, jak děti na příběhy reagují.** **Josef Věromír Pleva** (12.8. 1899 – 7.9. 1985) napsal knihu už v roce 1931, ale svým odkazem je stále aktuální, i když jsem se setkal s mnoha hloupými názory o tzv. komunistické púropagandě. **Každý kdo knihu četl nebo viděl velmi vydařený film mi dá za pravdu, že je to jeden z nejpoveděnějších příběhů o dětství a světě dospělých. Na jedné straně nesmírně poetický, ale i krutě realistický.** Odehrává se na vsi před první světovou válkou a otevřeně vypovídá o tehdější světě. Světě dospělých, kde se střetávají chudí a zbohatlíci v nerovném souboji o přežití a světě dětí, které celou sociální situaci vnímají po svém a objevují tak pomalu svůj budoucí a bohužel nespravedlivý svět. Pleva vytvořil na svou dobu jedinečné dílo zobrazující přesné popisy sociálního světa malého Bobše, které často kontrastují s poměry dětí z bohatých rodin. Šestiletý Josef Janouš, nazývaný Bobeš žije se svými rodiči, dědečkem a babičkou ve vesnické chalupě, kde prožívá skoro idyleické dětství plné klukovských uličin. Příběhy jsou často humorné, místy proložené pohádkou, ale mají i svou tragickou tvář spojenou se smrtí. Bobeš postupně začíná vnímat neradostnou situaci v rodině, zvláště když otcův těžký úraz přiměje rodinu, aby obživu hledala ve městě, kde zajistit existenci bylo ještě víc obtížnější než na vesnici. **Dnes už není Malý Bobeš běžně k vidění ani v knihovnách. Zřejmě kvůli hloupé ideologizaci a autocenzuře v mediálním a politickém spektru společnosti** A je to velká škoda, protože kniha je dodnes v mnoha srdcích starší generace. Bylo by opravdu dobré knihu dál číst dětem ve školách. Příběh dokáže i dnes mnoha dětem otevřít oči, začít chápat tento chaotický svět, který se stále na mnoha českých místech podobá době, o které Pleva psal. **První příběhy o malém chlapci napsal Pleva do Vlastivědného sborníku Podřipska už v letech 1929 až 1930.** Celkem deset krátkých příběhů dalo základ třem kapitolám budoucí knihy, tedy prvního vydání Malého Bobše. První vydání knižního Malého Bobše je z roku 1931, druhé z roku 1933 a třetí díl vyšel roku 1934 v Nakladatelství Ústředního spolku jednot učitelských v Brně. Od časopiseckého vydání po autorsky definitivní podobu knihy z roku 1953, byl příběh přepracován celkem třikrát. Pleva vždy navazoval na předchozí verzi a upravoval ji. Z textu vydání z roku 1953 vycházela všechna následující vydání knihy. Na ilustracích se podíleli Rudolf Puchýř, Ondřej Sekora, Jan Provazník, Vladimír Brehovzský, Jan Doubrava, Ilona Papežová-Kudrnová a v posledních vydáních Vlasta Baránková. **Na Slovensku existuje podobný příběh Fráni Krála. Jano.** [Fraňo Král. Jano. Poučný dětský příběh o nesmírně chudé, nelehké předválečné době ](index.php?option=com_content&view=article&id=1904&catid=231) Filmové zpracování známé stejnojmenné knížky Josefa V. [Plevy](https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C4%9Brom%C3%ADr_Pleva) v malebném okolí Ledče a Žďáru nad Sázavou. Pusťte si ten film a budete překvapeni! **Ukázky z knihy…** > Na jevišti je hluboký pustý les, v lese jsou loupežníci, a teď v tom lese bloudí náš ubohý Kašpárek. Kašpárek naříká, běduje a nevidí, že právě nedaleko za dubem je ukryt strašlivý loupežník, který chce Kašpárka zabít! Kašpárek jde, nic netuší, přímo k dubu, loupežník, pomaloučku vytahuje ohromný meč, a když je Kašpárek u samého dubu a stále o ničem neví, pojednou vyskočí loupežník strašně zařve a mečem přímo proti Kašpárkovi! > Kdyby byl Kašpárek živý, měl by pusu jistě tak dokořán, jako máte nebo jste měli vy, kteří jste se na Kašpárka dívali – ale jistě jste ji víc neotevřeli, než náš malý Bobo, když viděl ten nádherný zlatý > zámek. Inu ten vám měl pusu jako vrátka u stodoly. > > „ Bobeš se dívá, dívá. – Já to přeci nejsem, myslí si, když jsem tady, no ba, sáhl si na bambulatý nosíček, který se podobal drobátko višni, a povídá si: „ To je můj nosík, tak to jsem já, tam je někdo jiný, ale kdo? A víte- li pak, že ten druhý nebyl on, ale ona! Byla to holčička, malá, ještě menší, než byl Bobo.“ > > „Maminko, to je trest, viďte?“ > „Co to povídáš dítě?“ > „Víte, maminko, to je pro tu kouli, já, já, já, jsem vám lhal – ona ta koule je kradená – ona není moje, kluci, ne, ne, ne kluci, my, já i kluci, jsme ji ukradli sklářovi z domku a já už to, maminko vícekrát > neudělám, já tu kouli jdu hned vrátit. – Maminko, já se bojím, že ten tatínek umře.“ Bobeš mluvil všechno téměř jedním dechem, a když domluvil, usedavě se rozplakal. > „Já jsem to věděla, Bobši, žes prve nemluvil pravdu, ale netrap se pro to, to není trest pro kouli, to je neštěstí. A já už musím utíkat. Buď tu hodný. Bože, jen aby to tatínek vydržel, co bychom si bez něho počali!“ > > „Tak vidíte, maminko, že je to zlý člověk.“ > „To už nese bohatství s sebou.“ > „Tak bohaté lidi nemůže mít nikdo rád viďte?“ > „Bohatí se mají jen někdy rádi mezi sebou, ale chudí lidé nemohou mít přece rádi svoje nepřátele.“ > „Však rychtářka v Radobylicích, ta nás také neměla ráda, protože jsme byli chudí, viďte maminko? > Ani nechtěla, abych si hrál s Boženkou…“ > „ No, vidíš. Tak, a teď už si Bobši, něco čti anebo se uč. Mám ještě plno práce a nemám čas tu s tebou filosofovat. Až budeš dospělý, tak stejně všechno dobře pochopíš…“ > > Tatínek při večeři vyprávěl, jaký rozruch mezi dělníky v továrně způsobila zpráva, že jich bude polovina propuštěna z práce. Továrník Daxner dal prostě oznámit, že už má plná skladiště nábytku, stavební nábytek že se teď v zimě vyrábět nebude, protože se v zimě nestaví. Když se tatínek na chvilku odmlčel, řekla maminka: „To je strašné – teď na zimu. Měla jsem strach, že i tebe propustí.“ > „Topiče zatím potřebují, ale kdyby dali vyhasnout jeden kotel, tak nevím… propustil by Daxner především asi mne. Když ředitel továrny oznámil výluku, svolali jsme hned narychlo schůzi výboru, > na které jsme se usnesli, že zítra půjde delegace k továrníkovi a bude žádat, aby dělníky nepropouštěl, že si po dobu tří měsíců dáme všichni o dvacet procent snížit plat, jen aby dělníci nepozbyli > zaměstnání a nezůstali teď v zimě na dlažbě bez peněz. Vždyť propuštění dělníci jsou většinou lidé ženatí a s dětmi.“ **Categories:** Beletrie pro děti, Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie pro děti, pleva, Pleva Josef Věromír **Spisovatel:** Pleva --- ### [Dostojevskij a malíř Brjullov. Debata o umění: Sixtinská madona](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/dostojevskij-a-brjullov-debata-o-umeni-sixtinska-madona-santiho) **Published:** September 8, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Spisovatel Fjodor Dostojevskij (1821–1881) a malíř Pavel Brjullov (1840–1914). Zajímavý dialog o vztahu k umění, konkrétně k obrazu Santiho Sixtinská madona. **Content:**  **Spisovatel Fjodor Dostojevskij (1821–1881) a malíř Pavel Brjullov (1840–1914). Zajímavý dialog o vztahu k umění, vyprávěný synem malíře Borisem Brjullovem (1882–1940) a zaznamenaný podle vyprávění Brjullov více než čtyřicet let po údajném večeru.** Dostojevskij a malíř Brjullov se setkali ve druhé polovině 70. let 19. století u Sofie Kovalevské a jejího manžela Vladimira Kovalevského v Petrohradě. Nebyli přátelé ani stálí známí. Šlo o jednorázové společenské setkání. Brjullov byl spřátelen s Kovalevskými (Sofie byla jeho sestřenicí z třetího kolena); Dostojevskij se s touto rodinou stýkal zvlášť. Známe jen tuto jednu scénu, kterou Brjullov později vyprávěl synovi. **Setkání ukazuje, proč Dostojevskij nesnášel čistě estetický, „odborný“ pohled na náboženské umění: madona pro něj nebyla obraz, ale skutečné zjevení.** Zároveň je to vzácný živý záznam jeho mluveného, nevybroušeného sporu, ne z románu, ale z večera u Kovalevských. > Smysl Dostojevského projevu spočíval v tom, že tvůrci a inovátory v Evropě byly pouze románské národy, zatímco Němci nic nového nevytvořili, pouze zpracovávali a komentovali to, co udělali Románové. Rozhovor se přesunul ke konkrétním příkladům, k umělecké tvorbě. A zde, což je pro Dostojevského typické, konkrétní jevy nabraly rozměry obrovských symbolů. > > *„U Řeků,“ říkal, „veškerá síla jejich představy o božství v krásném člověku se projevila ve Venuši Mélské. Italové představili pravou Pannu Marii — Sixtinskou madonu. A madona nejlepšího německého malíře Holbeina? Je to vůbec madona? Měšťanka! Nic víc…“* > > Vzali příklad z literatury. > > „Dovolte, a Faust od Goetha, není to originální projev, zachycení v jednom ohnisku hlubokého tvůrčího německého ducha?“ zeptal se otec. > — „Faust od Goetha? To je jen přerušení knihy Jób. Přečtěte si knihu Jób a najdete vše, co je ve Faustovi nejdůležitější a nejcennější.“ > — „Dovolte, ale v takovém případě je i [Sixtinská madona](https://en.wikipedia.org/wiki/Sistine_Madonna) také jen přerušení antiky, antického pojetí krásy…“ > — „Jak? V čem to vidíte?“ > — „No, ve všem, v celé interpretaci, v každém záhybu draperie…“ > > Musel jsem vyslovit to osudové slovo. Co se s Dostojevským stalo? > Můj otec přešel od slov k obrazu. Dostojevskij najednou vstal, chytil se rukama za hlavu, utekl, tvář se mu zkřivila a opakoval jen s jakousi zuřivostí a hrůzou: „Draperie… Draperie… Draperie…“ > „Připadalo mi, že se mu blíží záchvat,“ říkal otec. Všichni zadrželi dech. Ale Dostojevskij se posadil, zmlkl, přestal mluvit a brzy odešel. > > Můj otec jako malíř přistupoval k hodnocení obrazu z formálního hlediska. Pro Dostojevského byl takový pohled, zejména v otázkách spojených s náboženstvím, v němž žil celým srdcem, naprosto nepřijatelný. Byla mu nesnesitelná myšlenka, že u Sixtinské madony lze mluvit o nějaké draperii. **Setkání je zajímavé tím, že v pohledu na jeden obraz se setkávají dva neslučitelné pohledy na umění.** **Dostojevskij** v [Sixtinské madoně](https://en.wikipedia.org/wiki/Sistine_Madonna) (autor obrazu Raffael Santi) vidí náboženský ideál, pravou Bohorodičku, symbol krásy, který „zachraňuje svět“. Holbeinova madona je pro něj jen „měšťanka“, Faust jen variace na knihu Jób. Konkrétní díla u něj okamžitě nabývají rozměrů obrovských symbolů. **Pavel Brjullov**, malíř, se na tentýž obraz dívá formálně: záhyby draperie, antická tradice, výtvarné zpracování. Právě slovo „draperie“ Dostojevského vyvede z míry: vstane, chytí se za hlavu a opakuje ho s hrůzou, jako by někdo snižoval posvátno na techniku. **Fjodor Michajlovič Dostojevskij** (11. 11. 1821, Moskva – 9. 2. 1881, Petrohrad) Ruský romanopisec. V mládí odsouzen v procesu petraševců; byla na něm vykonána simulovaná poprava. Na Sibiři nebyl politickým vyhnancem v úzkém smyslu, ale katoržníkem a poté vojákem. Autor dodnes ceněných románů Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi a Deník spisovatele. Byl epileptik, silně nábožensky založený. **Pavel Alexandrovič Brjullov** (17. 8. 1840 – 3. 12. 1914) Ruský malíř a architekt, syn architekta Alexandra Brjullova, synovec Karla Brjullova. Vystudoval fyzikálně-matematickou fakultu v Petrohradě. Krajinář a žánrista v duchu realismu peredvižníků. Témata: ruská vesnice (známý obraz Jaro, 1875, Tretjakovka), interiéry, obrazy z Alžíru. Také portréty, lept a litografie. V 70. letech se u Kovalevských setkal s Dostojevským; o večeru později vyprávěl synovi Borisovi. **Poznámky k rozhovoru:** Text poprvé vyšel v časopise Načala (1922, č. 2, s. 264–265) a později byl přetištěn ve sborníku F. M. Dostojevskij v zabytych i neizvestnych vospominanijach sovremennikov (Petrohrad, 1993). Jde o vzpomínku z druhé ruky, zapsanou synem desítky let po otcově vyprávění a více než čtyřicet let po údajném večeru. Nezávislé svědectví neexistuje (Kovalevská ani Dostojevskij tuto konkrétní scénu nepopisují). Detail s „mladým Indem“ a přesný průběh scény proto nelze ověřit jinak než jako rodinnou tradici. Epileptický záchvat se podle otce nekonal, Dostojevskij se posadil, zmlkl a odešel. Výklad „blížil se záchvat“ je Brjullovova interpretace. V originále není slovo „přerušení“, ale pereživanije (проžití / přepracování starší látky). Český překlad „přerušení“ je proto mírně zavádějící; smysl je: „Faust je jen variace na Jóba.“ Dostojevskij obraz Sixtinská madona (taky *Madona di San Sisto)* v Drážďanech dlouho kontemploval, považoval ho za ideál krásy a „pravou Bohorodičku“. Reprodukce visela v jeho kabinetu nad pohovkou, na níž zemřel. Formální, „malířský“ pohled na posvátný obraz (záhyby draperie) mu byl nesnesitelný právě proto, že v madoně viděl náboženský a existenciální symbol, ne výtvarný objekt. Holbein, kterého Dostojevskij odmítá jako „měšťanku“, není autor Mrtvého Krista z Basileje. Ten na něj naopak silně zapůsobil (téměř epileptickým záchvatem) a vstoupil do Idiota. Zde jde o Holbeinovu madonu, nejspíš Madonu starosty Meyera. Odkaz na Karla Brjullova (Poslední den Pompejí) sem nepatří; řeč je o Pavlu Brjullovovi. **Categories:** Glosy Umění **Tags:** Art, Dostojevskij F.M., světové malířství, umění **Spisovatel:** Fjodor Dostojevskij --- ### [Druhá světová válka 1.9. 1939 - 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-1939-1945-historie) **Published:** September 1, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Druhá světová válka 1.9. 1939 - 9.5. 1945. Důležitá data německé válečné zrůdnosti Stručný přehled události, které vedly k osvobození Rudou armádou. **Content:**  **Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.** Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům. Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc. **Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!** Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu. A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii. **Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců. Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.**  **Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.** Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu. Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí. **Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.** Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.) 2\. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila… > **ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.** Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945. Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků. Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů. [Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo?](https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vyrocni_zpravy_a_dokumenty/poskytnute_informace/plneni_valecnych_reparaci_nemecka.html) Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč? **[Druhá světová válka](https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka) a ztráty na lidských životech.** Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. [Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/golombek-co-nebude-v-dejepise/) [Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/quinn-historie-druhe-svetove-valky/) > **Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.** > > **DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945** > > **5. 3. 1933** Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag. **1933-1939** Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl. **7. 7. 1937** Japonská invaze do Číny > **11.3. 1938** Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu > **30.9. 1938** Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům > **14.3. 1939** Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren > **1.9. 1939** Němci napadli Polsko > **3.9. 1939** Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku > **10.5. 1940** Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi. > **22.7. 1941** Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa > **7.12. 1941** Japonci bombardovali Pearl Harbour > **19.11. 1942** SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války. > **Konec roku 1942** Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami. > **13. 5. 1943** Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe > **5.7. – 23.8. 1943** Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína. > **26. 8. 1943** Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin. Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu. > **9.9. 1943** Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii. > **28.11. – 1.12. 1943** Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill) > **27.1. 1944** Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941 > **6.6. 1944** Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference. > **4. – 11. 2. 1945** Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa > **27.4. 1945** Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina. > **30. 4. 1945** Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu. > **1.5. 1945** Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“. > **2.5. 1945** Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) **podepisují v Remeši smlouvu o příměří** na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci. > Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!! > **8.5. 1945** *Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny **9. května 1945 v 0:00** hodin německého letního času…“ > Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května. > Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.* > **9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.** > **6. a 9.8. 1945** Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki. > **12. 8. 1945** porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska. > **15.8. 1945** Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska. > **2.9. 1945** Oficiálně skočila 2. svět. válka. > **20. 11. 1945 – 1. 10. 1946** Norimberský proces > > **V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:** > **„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”** > Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?” > Potom pokračoval: > „Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů. > Dánsko vydrželo přesně den. > A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce. > A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu! > Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“ > Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!” > > **Takže malá rekapitulace:** > **Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?** > Dánsko – 6 hodin; > Československo – 1 den; > Lucembursko – 1 den; > Nizozemsko – 5 dní; > Jugoslávie – 11 dní; > Belgie – 18 dní; > Řecko – 24 dní; > Polsko – 27 dní; > Francie – 1 měsíc a 12 dní; > Norsko – 2 měsíce a 1 den. > > Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní > Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže. > **Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.** > > **Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!**  **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** cenzura, Druhá světová válka, historie, Osvobození Československa, Rudá armáda, válka, vzdělávání, **Spisovatel:** Druhá světová válka --- ### [Druhá světová válka, neznámá historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-nefalsovana-historie-quinn) **Published:** August 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Historie. Druhá světová válka: Historie nejzrůdnější války, operace Barbarossa, spojenecké bombardování německých měst a japonská výboje. **Content:**  **Druhá světová válka. Operace Barbarossa. Útok německých nacistů na SSSR a mnoho dalšího z Druhé světové války. Velmi kvalitní kniha plná faktů na téma Druhá světová válka se jmenuje: Shane Quin / Historie 2. světové války: Operace Barbarossa, spojenecké bombardování německých měst a japonská výboje.** První dvě kapitoly se zaměřují na německé přípravy invaze do Sovětského svazu v roce 1941, nazvanou Operace Barbarossa, která byla naprosto zlomová v celém období, které nazýváme [Druhá světová válka](https://citarny.com/tag/druha-svetova-valka). Akce byla pojmenován po králi Fridrichu Barbarossovi, pruském císaři, který ve 12. století vedl válku proti slovanským národům. V úvodních dvou kapitolách jsou analyzovány i přípravy Sovětského svazu na konflikt s nacistickým Německem. **Byla to největší vojenská ofenziva v historii, sestávající z téměř čtyř milionů invazních vojáků.** Výsledek této operace měl rozhodnout o tom, že svět po druhé světové válce bude ovládán USA a Německem. Z toho důvodů byl německý zbrojní průmysl ve velkém financován americkými a britskými bankami, do kterého byly samozřejmě zapojeny velké americké společnosti už od od roku 1933**!!!** Jinak by Německo nikdy nemohlo vybudovat takovou vojenskou sílu, protože po prohrané 1. světové válce bylo zcela ekonomicky zdevastování a zatíženo obrovskými dluhy. > Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše. > > Podle směrnice Adolfa Hitlera č. 18 vydané 12. listopadu 1940 bylo cílem jeho východní invaze obsadit a udržet linii z Archangelu na dalekém severozápadě Ruska do Astrachaně, téměř 1300 mil na jih; dále dobývá Leningrad, Moskvu, Donbas, Kubáň (v jižním Rusku) a Kavkaz. **Zbývající kapitoly se z velké části zaměřují na samotné boje, když nacisté a jejich spojenci z Osy, Rumuni a Finové, se v časných ranních hodinách 22. června 1941 napadli SSSR.** Něměcko-sovětská válka byla v důsledku toho zásadní událostí moderních dějin a její výsledek byl pociťován ještě celá desetiletí poté a vlastně až do současnosti. Během prvních čtyř týdnů operace Barbarossa, do poloviny července 1941, Němci postoupili o více než dvě třetiny cesty k Moskvě. Jen málo lidí zvenčí by v tuto chvíli dalo Rusům velkou šanci. Sovětské vedení však nepropadalo panice, ani se nezhroutila Rudá armáda jako Francouzi. **Nacistická válka a německá invaze do SSSR byla naprosto nejbrutálnější, jakou kdy svět viděl.** Jen v roce 1941 byly miliony sovětských občanů, vojenského personálu, tak nebojujících, zabity nebo poslány do koncentračních táborů. Vražedná povaha nacistické okupace vedla ke zvýšenému odporu sovětské armády a místního obyvatelstva, z nichž mnozí začali okupanty pohrdat a přidali se k partyzánským skupinám. **Co bylo hlavním důvodem porážky německých vojsk v Sovětském svazu?** Zatímco **22. června 1941**, kdy začal útok na Sovětský svaz, bylo horké léto, **v prosinci roku 1941** poklesl teploměr náhle na čtyřicet pod nulou… Všechny předpovědi byly falešné, proroctví se neuskutečňovala. Zbraně a olej zmrzly. Muži umírali v pláštěnkách a v letních botách svého stejnokroje. Sebemenší zranění je odsuzovalo k smrti. Hitler odmítal věřit, že nastal nesoulad mezi jeho mystikou a skutečností. Generál Guderian, ač riskoval kariéru, odlétá do Německa, aby informoval Hitlera o situaci, a požádal ho, aby dal rozkaz k ústupu. *„O zimu,“ řekl Hitler, „se postarám sám. Vy útočte.“* A tak celý pancéřový armádní sbor, který zdolal Polsko za 18 dní, Francii za měsíc, všechny slavné armády Guderianova, Reinhardtova a Hoeppnerova, byla spálena mrazem. Německá válka ztrácí definitivně svůj lesk. Zbytky armády se vydaly na jih pochodem na Kavkaz. A tam tuto naprosto fatální Hitlerovu chybu oslavili vztyčením praporu na Elbrusu. Mezitím se Sověti vzpamatovali. Jejich stovky továren přestěhovaných za Ural, za neuvěřitelně krátkou dobu, chrlily tisíce zbraní, tanků a munice na frontu. A pak přišel hlavní zlom. Srpen 1942 a vítězství Rudé armády u Stalingradu. Válka začíná mít opačný spád.  **Válka a některé klíčové aspekty Barbarossy.** A to jak z německého, tak sovětského hlediska, jako jsou zpravodajské zprávy varující před nadcházející německou invazí. Popsány jsou i dopady politických čistek sovětského vojenského velení na Rudou armádu, strategické chyby spáchané nacistickou hierarchií, německá arogance a podcenění ruské bojové kapacity a zdrojů, rozlehlost sovětského terénu a logistické problémy. Němečtí vojáci byli vedeni k přesvědčení, že válka bude snadná. Sovětský svaz je přece primitivní, technologicky zaostalý stát. Stejnou rétoriku zvolilo EU vedení i pro válku proti Rusku na Ukrajině. Překvapení ale bylo o to větší, když narazili na vojenskou techniku lepší než jejich vlastní, jako byly např. sovětské tanky T-34 a později kaťuše. Rusové vždy něčím překvapí. Něčím naprosto zásadním. **Druhá světová válka měla svůj hlavní zlom. Bitva u Stalingradu.** Ta začala 21.8. 1942, něco málo přes rok po německém útoku na SSSR a trvala do trvala do 2. 2. 1943. Půl roku nesmírně těžkých bojů a dva milióny mrtvých lidí. **Autor knihy ale tvrdí, že první skutečně kritické boje a vývoj nastal rok před tím, v průběhu Barbarossy, protiútokem Rudé armády dne 5. 12. 1941.** Schopnost Sovětů absorbovat a nakonec překonat útoky Wehrmachtu zachránila lidstvo před noční můrou nacistického vítězství, v takovém případě by Adolf Hitler držel nadvládu nad velkou částí Eurasie a možná i dál. Poprvé publikováno Global Research dne 8. května 2022 [KNIHA ZDARMA KE STAŽENÍ V ČEŠTINĚ >>](https://www.globalresearch.ca/history-world-war-ii-operation-barbarossa-allied-firebombing-german-cities-japan-early-conquests/5763433) **SHANE QUINN** Narodil se v irském Dublinu a žije kousek od irského hlavního města. Čtyři roky studoval žurnalistiku na Griffith College v Dublinu a v roce 2010 získal bakalářský titul žurnalistiky. Pracuje v redakci Global research a je plodným autorem článků na internetu, které se zaměřují na témata od rozpínavosti NATO po světové války. Je vědeckým pracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG). Zajímá se o životní prostředí a amatérsky se věnuje studiu ornitologie především sledováním místních ptačích populací. **Výpisky…** > Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše. > x > David Glantz, americký vojenský historik a plukovník ve výslužbě, si uvědomil, že pozice sovětského vládce Josifa Stalina v roce 1941 byla defenzivní . Glantz napsal: „Stalin se provinil zbožnými přáními, doufal, že oddálí válku alespoň o další rok, aby dokončil reorganizaci svých ozbrojených sil. Celé jaro 1941 pracoval v horečce a zoufale se snažil zlepšit obrannou pozici Sovětského svazu a zároveň se snažil oddálit nevyhnutelnou konfrontaci“. > x > Basil Liddell Hart, bývalý kapitán britské armády a vojenský teoretik, napsal: „Hitler souhlasil s tím, že pobaltské státy by měly být ve sféře vlivu Sovětského svazu, nikoli v jejich skutečné okupaci; a cítil, že byl oklamán svým partnerem; ačkoli většina jeho poradců realisticky považovala ruský přesun do pobaltských států za přirozené opatření, inspirované strachem z toho, co by se mohl Hitler po svém vítězství na západě pokusit“. > x > Londýn a Paříž odmítly na jaře a v létě 1939 podepsat pakt s Kremlem – který by postavil Brity, Francouze a Rusy proti nacistickému Německu (6). Stalinovi nezbývalo nic jiného, než ten podzim dokončit dohodu s Hitlerem a tyto nechtěné skutečnosti byly od té doby potlačovány institucemi, jako je Evropská unie vedená Německem. > Nacisticko-sovětský pakt z 23. srpna 1939 sloužil Sovětům dobře, dokud Wehrmacht od května do června 1940 rychle neporazil Francii. Způsob francouzské porážky ohromil a znepokojil Stalina, který očekával dlouhý a vleklý konflikt v na západ, jako v první světové válce. > x > Když se na plán operace Barbarossa, útok Němců na SSSR z června 1941, ohlédneme v období osmi desetiletí zpět, jeho plán invaze prozrazuje patologickou přílišnou sebedůvěru. Strategické plánování postupu v šířce mnoha stovek mil terénu bylo přehnaně ambiciózní až groteskní. > Barbarossovy zpravodajské detaily byly také špatně propracovány. Nacistické odhady o sovětské vojenské kapacitě byly založeny spíše na dohadech než na spolehlivých informacích a toto podceňování nepřítele by je pronásledovalo. > Dne 13. května 1941 v rámci přípravy na invazi vydal blízký kolega Adolfa Hitlera polní maršál Wilhelm Keitel rozkaz, že po zajetí mají být všichni sovětští komisaři okamžitě popraveni. Komisaři byli funkcionáři komunistické strany přičlenění k vojenským jednotkám, aby naplnili jednotky Rudé armády bolševickými principy a loajalitu k sovětskému státu. > Právě kvůli tomu Hitler určil komisaře k likvidaci po tisících. Rozkaz podepsaný 13. května pokračoval, že sovětští civilisté podezřelí ze spáchání přestupků proti Wehrmachtu mohou být zastřeleni na žádost kteréhokoli německého důstojníka. Nejškodlivější ze všeho bylo jasně najevo, že němečtí vojáci, u kterých bylo zjištěno páchaní zločinů proti nebojovníkům, nemusí být stíháni > x > Mezi cíle invaze patřilo zjevné vykořisťování, plenění a anexe. > S tímto vědomím nacisté založili Ekonomický úřad Východ, který byl podřízen říšskému maršálovi Hermannu Goeringovi, druhému nejmocnějšímu muži Třetí říše. Goering informoval zetě Benita Mussoliniho, hrabě Galeazzo Ciano, že „Letos \[1941\] zemře v Rusku hladem 20 až 30 milionů lidí. Možná je dobře, že by to tak mělo být, protože některé národy musí být zdecimovány. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nedá se s tím nic dělat.” Hrabě Ciano, který byl italským ministrem zahraničí od roku 1936, předal Goeringovy komentáře Mussolinimu. > x > Velká ofenziva v moderní době, snad v jakémkoli věku, představuje obrovský hazard ze strany vetřelce, brutální, jak tyto útoky obvykle bývají, a nacistická invaze byla ze všech nejkrutější. V jeho selhání se mohou kombinovat různé faktory: síla invazní síly, strategické chyby, kvalita terénu, podcenění nepřítele, počasí atd. Tyto prvky se zvětšují při útoku na největší zemi světa (Rusko), jako Napoleon objevil a brzy také Hitler. > Přesto existuje několik zdrcujících důvodů, proč by německý útok selhal. > Zaprvé, Hitler postavil německý národ na totální válku až v únoru 1943, příliš pozdě. Nacistická ekonomika na počátku 40. let 20. století produkovala „mimořádnou míru neefektivity a plýtvání“, zjistil anglický historik Richard Overy (20). To mělo za následek nedostatek pracovních sil, méně německých zbraní, letadel a tanků a méně vojáků, zatímco německé ženy z větší části zůstaly doma, spíše než aby pracovaly ve zbrojních továrnách. > x > Šestý den útoku, 27. června 1941, se německá skupina armád Střed již dostala do Minsku, hlavního města sovětského Běloruska. Překvapivě to v této velmi rané fázi znamenalo, že Němci byli blíže Moskvě než Berlínu: vzdušnou čarou byl Wehrmacht nyní 430 mil od hlavního města Ruska oproti 590 mil od hlavního města Německa. > Po týdnu bojů Sověti ztratili asi 600 000 vojáků a tisíce jejich letadel byly zničeny, většina z nich na zemi. > Když 27. června sovětští velitelé Georgij Žukov a Semjon Timošenko ukázali Josifu Stalinovi na operačních mapách, že Němci postupovali na Minsk, byl velikostí katastrofy viditelně šokován . > x > Pod Stalinovým vedením dosáhli Rusové v měsících následujících po německém útoku pozoruhodného přesunu průmyslu na východ. Tato politika byla kritická pro zajištění toho, aby Sovětský svaz mohl pokračovat ve výrobě zbraní en masse a do značné míry byl chráněn před nacistickým náporem. > Irský profesor a geograf John Sweeney napsal : > „Přes 1500 průmyslových podniků bylo jen mezi červencem a listopadem 1941 přemístěno do míst, která byla považována za relativně bezpečná útočiště ve vnitrozemí. Ural (který obdržel 667 těchto podniků), Kazachstán a Střední Asie (308), Západní Sibiř (244), Povolží (226) a Východní Sibiř (78) trvale těžily z této masivní injekce průmyslových investic. právě v této srdeční oblasti se soustředil růst měst během období poválečné obnovy“. > x > Němci vedená invaze do Sovětského svazu začala ve 3:15, 22. června 1941, obrovskou dělostřeleckou palbou podél nacisticko-sovětské hranice. Hierarchie SSSR počítala s tím, že v průběhu roku je příliš pozdě na to, aby německé síly zaútočily, navzdory varováním o opaku. > x > Pokud jde o program Lend-Lease prezidenta Franklina Roosevelta podepsaný v březnu 1941, americké vybavení vstoupilo do murmanského přístavu od prosince 1941. Je třeba zdůraznit, že americká vojenská technika by představovala malý zlomek materiálu, který mělo Sovětské Rusko po celou dobu k dispozici. celou válku – velkou většinu z nich doma vyrobili Rusové. > V době, kdy od konce léta do začátku zimy 1941 probíhaly kritické boje, byl Rudé armádě poslán sotva útržek americké nebo britské vojenské pomoci . To naznačuje, že anglo-americké mocnosti byly docela spokojené sedět a dívat se, jak Němci a Sověti ze sebe srážejí hrudky; zatímco Američané zejména sbírali své síly na okraji konfliktu, o kterém věděli, že brzy vstoupí. > x > Sám Hitler si začátkem srpna 1941 „uvědomil, že jeho plány na kampaň Blitzkrieg na východě selhaly“, napsal německý historik Volker Ullrich ve druhé části své biografie o Hitlerovi. O dva týdny později, 18. srpna, Hitler přímo řekl ministru propagandy Goebbelsovi , že on a němečtí generálové „zcela podcenili sílu a zejména vybavení sovětských armád“. > Například počet ruských tanků byl více než dvakrát větší, než původně nacistická rozvědka odhadovala, a samotná Rudá armáda byla mnohem větší, než se předpokládalo > x > 21\. dubna 1945, obklíčila sovětská armáda Berlín a rozpoutala svůj konečný útok na nacistické Německo. > Vzhledem k tomu, že Němci od své invaze v červnu 1941 zabili více než 10 milionů sovětských vojáků, byly poslední zbytky Wehrmachtu a SS při obraně Berlína stále v obrovské přesile. Sovětský vládce Josif Stalin , na prahu oslav svého nejvýznamnějšího triumfu, shromáždil kolem 2,5 milionu vojáků Rudé armády pro tento útok na německé hlavní město, podporovaný více než 6 000 tanky a 7 500 letouny. (1) > Pro bitvu o Berlín dokázal starý Stalinův nepřítel Adolf Hitler shromáždit téměř milion vojáků, ale část z nich zažila příliš mnoho zim nebo příliš málo. Smetánku německých armád buď Sověti vyhladili během předchozích měsíců a let, nebo byli v zajetí. 16. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín masivním dělostřeleckým ozářením na německou obranu podél linie Odry-Neisse. > x > Jak dále poznamenal Pauwels, skutečný zlom války v Evropě nenastal u Stalingradu, ale ve skutečnosti se odehrál rok předtím na konci roku 1941, kdy se Němcům nepodařilo dobýt Moskvu. V roce 1942 byl Wehrmacht nenávratně oslaben, jejich aura neporazitelnosti zmizela, navzdory všem výše uvedeným vítězstvím. > x > Ruská zima v letech 1941-42 byla mnohem chladnější a delší než obvykle a skutečně byla „jedna z nejkrutějších zim v historii“, jak je uvedeno v článku, jehož spoluautory jsou přední klimatologové (Jehuda Neumann a Hermann Flohn) s Bulletin Americké meteorologické společnosti. > x > **Od počátku druhé světové války administrativa Franklina Roosevelta předpokládala, že Amerika vyjde z konfliktu v pozici globální dominance. Spojené státy se chlubily největší světovou ekonomikou od roku 1871, když toho roku předčily Británii, a tento rozdíl se počátkem 20. století a dále zvětšoval.** > **Diplomatický historik Geoffrey Warner shrnul: „Prezident Roosevelt měl za cíl hegemonii Spojených států v poválečném světě“.** > x > Americký generálmajor Curtis LeMay nařídil bombardování Tokia s ohledem na maximální ztráty, čímž splnil svou přezdívku „Bombs away LeMay“. > V roce 1945 Roger Fisher , nadporučík a budoucí profesor práv na Harvardu, byl LeMayovým „povětrnostním důstojníkem“ na ostrově Guam v západním Tichém oceánu. Těsně před výbuchem v Tokiu Fisher prozradil, že LeMay „mi položil otázku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel“. LeMay chtěl vědět: „Jak silný musí být vítr, aby se lidé nemohli dostat pryč od plamenů? Bude na to vítr dost silný?” > Fisher koktal a nebyl schopen odpovědět, rychle odešel do své kajuty: > “Tu noc jsem se k němu už nepřiblížil.” Měl jsem s ním dohodu se svým zástupcem. Bylo to poprvé, co mi došlo, že účelem naší operace bylo zabít co nejvíce lidí.” > x > Tokio pod útokem zápalných bomb B-29.” 26. května 1945. > Oficiálně v důsledku náletů, které trvaly jen několik hodin, zemřelo kolem 100 000 civilistů. Nicméně, známí historici, jako je Gabriel Kolko , kanadský akademik narozený v Americe, odhaduje počet těl v Tokiu na 125 000 – což se vyrovná konečnému počtu obětí bombového útoku na Hirošimu. > Tokijský firestorming s kódovým názvem „Operation Meetinghouse“ byl jediným nejsmrtelnějším náletem druhé světové války na poměrně dlouhou vzdálenost. Přibližně milion obyvatel Tokia navíc při útoku utrpěl zranění a jeden milion zůstal bez domova. Více než 250 000 městských budov bylo zničeno, čtvrtina všech staveb v Tokiu v té době, jednom z největších světových měst. > Velikost zničené oblasti (téměř 16 čtverečních mil) byla skutečně větší než zkáza způsobená bombovými útoky na Hirošimu a Nagasaki. > x > 1\. září 1939, v den , kdy nacisté napadli Polsko a začala válka, americký prezident Franklin D. Roosevelt řekl : > „Nelítostné bombardování civilistů ze vzduchu v neopevněných centrech obyvatelstva… znechutilo srdce civilizovaných mužů a žen a hluboce šokovalo svědomí lidstva… za žádných okolností neprovádějte bombardování civilního obyvatelstva nebo neopevněných měst ze vzduchu. “. > x > **Ve skutečnosti to byl Roosevelt, kdo byl klíčovou postavou při formulaci atomové bomby. Dohlížel na jeho pokračující vývoj až do své smrti 12. dubna 1945, a to i poté, co bylo spojencům dávno jasné, že Hitler nemá žádný jaderný program. Roosevelt již dříve řekl, že důvodem k výrobě atomové bomby bylo „to, aby nás nacisté nevyhodili do vzduchu“. V roce 1944 však tato logika již neplatila, jak Roosevelt jistě věděl.** > Hitler se jadernému výzkumu vyhýbal z různých důvodů, jak z rasových, tak z pragmatických důvodů, a také předvídal, že tyto zbraně „dovedou lidstvo na cestu k zániku“. Roosevelt, nástupce Harry Truman ani Winston Churchill nevyjádřili tuto zemi otřesnou obavu. V důsledku toho se stín jaderných zbraní vznáší nad lidstvem dodnes. > Mezitím, v únoru 1942, Churchill sám povolil první strategické bombardování městských center ve válce – se skutečným cílem zabít a terorizovat německé civilní obyvatelstvo. Směrnice britského leteckého štábu ze 14. února 1942 nastínila, že letecká válka „by se nyní měla zaměřit na morálku civilního obyvatelstva nepřítele“. > Také v únoru 1942 Británie vypustila slavný těžký bombardér Avro Lancaster, z nichž stovky se v následujícím roce účastnily vražedného požáru Hamburku. Již v letech 1940 a 1941 RAF představilo dva další čtyřmotorové těžké bombardéry, Handley Page Halifax a Short Stirling – oba se zapojily do „vůbec prvního náletu 1 000 bombardérů“ nad Kolínem nad Rýnem v ranních hodinách 31. května 1942. Na Kolín nad Rýnem, město významné velikosti v západním Německu, bylo svrženo téměř 1500 tun bomb. **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Barbarossa, Druhá světová válka, globalizace, Hitler, nacismus, Německo, quinn, Quinn Shane, SSSR **Spisovatel:** Druhá světová válka --- ### [G.B. Shaw. Pygmalion je jeho nejhranější nadčasová komedie o lidech a společnosti](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/shaw-pygmalion) **Published:** September 2, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** G.B. Shaw (1856 - 1950) Jeho slavná komedie Pygmalion vypráví o Henrym Higginsovi, který se vsadí, že z kokneyovské květinářky Elizy Doolittlové udělá „dámu“. **Content:**  **George Bernard Shaw psal divadlo úplně jinak než jeho současníci. Uměl dlouhé předmluvy, podrobné scénické poznámky a otevřené konce, které nutí diváka přemýšlet. Jako jeden z mála autorů 20. století dokázal být zároveň populární u širokého publika i uznávaný intelektuály (Nobelova cena 1925).** **G.B. Shaw ve své knize Láska mezi umělci píše o tom, co je výmluvnou zkratkou celého jeho dlouhého života a co vedlo i k napsání této hry:** > “Ten svět vypadá někdy tak utěšeně, že by člověk ani neřekl, jak je ničemný. Kdybych žádal na malíři, aby se obdivoval nějaké lhavé, zrádné, kruté ženě, a upíral mu potom všechnu obraznost, kdybych nechtěl pro její modré oči, hedvábný vlas a krásnou postavu zapomenout na zkaženost jejího srdce, nadal by mi cynických sensualistů a bůhví čeho ještě. Oč lépe si vede sám, když tak honosně vychvaluje půvab přírody. *Nu, a je těch několik ubohých guinejí nějakým bohatstvím pro člověka, který touží po tom, aby měl čas a pokoj od zlých lidí a zlých myšlenek? > Ne. Učím hloupé ženské krákat, aby šly lépe na odbyt na vdavkovém trhu.”* **Nejslavnější divadelní hra George Bernarda Shawa, Pygmalion (1913),** vychází ze staré řecké mytologie o králi Pygmalionovi, který vytesal sochu bohyně Afrodite a zamiloval se do ni. Afrodíta vyslyšela Pygmalionovy prosby a sochu oživila. Tak byla stvořena Galatea, kterou si Pygmalion vzal za ženu. **Jeho slavná komedie Pygmalion (1912) vypráví o profesoru fonetiky Henrym Higginsovi, který se vsadí, že z kokneyovské květinářky Elizy Doolittlové udělá „dámu“. Hra vtipně kritizuje třídní rozdíly, jazyk a společenské konvence.** Skvělá situační komedie Pygmalion začíná obyčejnou sázkou. Higgins, postarší profesor fonetiky, uzavře sázku s přítelem, plukovníkem Pickeringem, že nevzdělanou, pouliční prodavačku květin Lizu Doolittlovou naučí vystupování ve vyšší společnosti, včetně dokonalé spisovné konverzace a nikdo to nepozná. Postupně se Líza učí nejen od Higginse, ale také od Pickeringa nebo hospodyně paní Pearcové. Nakonec nikdo v maloměstské a poněkud tupé společnosti nepochybuje o jejím původu. V okamžiku kdy Higgins splní svůj úkol, přestane se o Lízu zajímat. Líza se však už nemůže vrátit do svého prostředí, kde vyrůstala a nalézá útočiště u Higginsovy matky. Nakonec se zamiluje do prostoduchého Fredyho Eynsforda-Hilla, což se jeví jako jediné možné vychodisko. **Celá hra je populární pro jednoduchost děje a velmi vtipné momenty po celou dobu hry.** Je ale tak geniálně napsaná, že mnoho diváků nepochopí, že je právě o nich, o jejich způsobu jednání, myšlení a smějí se na celé kolo sami sobě. Přes svou břitkou satiru společnosti má i zajímavé výchovné momenty. Těmi jsou důraz na kultivovanost řeči a vyjadřování, odhaluje zcela nečekaně podstatu manželského vztahu, odsuzuje příčiny stupidního společenského a náboženského chování, z nichž jednu vidí v sobeckém zbožňování majetku a peněz, které degraduje mezilidské vztahy na úroveň obchodního jednání. Způsob humoru i samotná satirická podstata hry je nadčasová, což dokazuje, že se dodnes hraje na jevištích celého světa. > **V roce 1912** napsal Bernard Shaw „Pygmalion“. > **V roce 1956** hru Alan Jay Lerner a Frederick Loewe adaptovali do broadwayského muzikálu: **My Fair Lady.** > **V roce 1964** George Cukor natočil podle tohoto literárně-divadelního hitu filmový mistrovský kousek: „**My Fair Lady**í“, jeden z nejkrásnějších filmů Hollywoodu, který získal osm Oscarů. > Nadšené publikum právě vidělo premiéru hry „Pygmalion“ od Bernarda Shawa. Publikum ho vytleskalo na jeviště. Shaw se uklonil a s radostí aplaudoval s diváky, když uslyšel hlasitý výkřik: > Tato hra k ničemu! Je to nesmysl! > Absolutně s vámi souhlasím,“ poznamenal Shaw. Ale, bohužel, oba jsme v menšině.“ **George Bernard Shaw (1856 – 1950) byl světoznámým irským dramatikem, esejistou, kritikem, ochráncem všeho živého a vegetariánem.** Roku 1925 dostal Nobelovou cenu za literaturu za svůj přínos světové literatuře a dramatu. Byl neuvěřitelným mistrem ironie, vtipu, sarkasmu a dokázal se dívat s otevřenýma očima na lidskou hloupost, pokrytectví, faleš bez rozdílu jejich vzdělání či sociálního stavu. Napsal neuvěřitelné množství esejů, knih, 70 divadelních her z kterých je bohužel nejznámější jen Pygmalion. Od roku 1929 je na jeho počest pořádán [Malvernský divadelní festival.](https://en.wikipedia.org/wiki/Festival_Theatre,_Malvern#:~:text=Malvern%20Theatres%2C%20housed%20in%20the,the%20works%20of%20Edward%20Elgar.) > „Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život? Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvě stě padesát let, protože pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celém glóbusu je roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.“ > [Jan Werich](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/citaty-werich-jan-nejlepsi-citaty) **[G.B. Shaw](https://citarny.com/autori-knihy/literarni-ceny/nobelova-cena-za-literaturu-zajimavosti-a-fakta) byl velmi pragamatický člověk, který dokázal vidět kořeny společenské bídy nejen faktické, ale hlavně bídy myšlení.** Byl známý tím, že zdarma jezdil přednášet na různá levicová shromáždění, kde měl obrovský úspěch, vzhledem ke svému řečnickému talentu. Ve svých názorech na společenské konvence, poblouznění náboženstvím či na jakékoliv elitářství ve společnosti byl velmi kritický, neústupný a přímý. **George Bernard Shaw byl jeden z nejzručnějších mistrů aforismů:** > „Rozumný člověk se přizpůsobuje světu; nerozumný se usilovně snaží přizpůsobit svět sobě. Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech.“ > > „Vy vidíte věci a říkáte: ‚Proč?‘ Já sním o věcech, které nikdy nebyly, a říkám: ‚Proč ne?‘“ > > „Život strávený děláním chyb je nejen čestnější, ale i užitečnější než život strávený ničím.“ > „Kdo umí, dělá. Kdo neumí, učí.“ > > „Není upřímnější lásky než láska k jídlu.“ > > „Svoboda znamená odpovědnost. Proto se jí většina lidí bojí.“ > > „Demokracie nahrazuje jmenování zkorumpovanou menšinou volbou neschopné většiny.“ > > „Nedělej druhým to, co bys chtěl, aby oni dělali tobě. Jejich chutě se mohou lišit.“ > > „Pokrok je nemožný bez změny a ti, kdo nedokážou změnit názor, nedokážou změnit nic.“ > > „Nepřestáváme si hrát proto, že stárneme; stárneme proto, že si přestáváme hrát.“ **Ukázky ze hry Pygmalion:** > Co je život jiného než řada inspirovaných bláznovství? Těžké je jen je najít a uskutečnit. Nikdy nepromarněte příležitost: nepřichází každý den. Udělám z téhle ušmudlané uličnice vévodkyni. > … Vidíte, ve skutečnosti, kromě věcí, které se může naučit každý (oblečení a správný způsob mluvení a tak dále), rozdíl mezi dámou a pouliční květinářkou není v tom, jak se chová, ale v tom, jak s ní lidé zacházejí. Pro profesora Higginse budu vždycky květinářkou, protože se ke mně vždycky chová jako ke květinářce a vždycky bude; ale vím, že pro vás mohu být dámou, protože se ke mně vždycky chováte jako k dámě a vždycky budete. > … > > > > Hluboce opovrhuji společenskou soustavou, která chce se vším obchodovat. > Nemá smysl, abyste pro mne otročila a pak za to vyžadovala, abych měl o vás zájem. Kdo má zájem o otroka?… > K čemu jsou všecky ty mé krásné šaty, když je ze mne teď otrok?… Z ženy, která nosí muži trepky, je mi nanic. > … > Jdeš-li k ženě,“ praví Nietzsche, „vezmi s sebou bič!“ Zchytralí despotové nikdy neomezovali tuto praxi jen na ženy; brali si s sebou bič, i když šli jednat s muži, a byli za to otrocky idealisováni muži, nad nimiž práskali bičem, daleko více než ženami. > Otrocké povahy se ovšem vyskytují u žen právě tak jako u mužů; a ženy stejně jako muži se obdivují tomu, kdo je silnější. > … > Ženy zřejmě chtějí každá žít svůj život; a muž zase chce žít život svůj; a tak jeden se snaží táhnout druhého na falešnou kolej. Žena chce jít třeba na sever a muž na jih; výsledek je, že oba dva jdou na východ, přestože je jim východní vítr nepříjemný. A proto jsem a zůstanu starým mládencem z přesvědčení. > … > V té chvíli, kdy dovolím nějaké ženě, aby se se mnou spřátelila, začne být žárlivá, náročná, podezřívavá, jedním slovem opravdová hrůza. A právě tak vím, že v té chvíli, kdy já se spřátelím s nějakou ženou, stává se ze mne sobecký tyran. > Ženy zkrátka obracejí všecko vzhůru nohama. Když jim člověk dovolí, aby vnikly do jeho života, shledá, že jeden jde čehý a druhý hot. > … > > Ženská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic, ani na život. > Pomněte, že jste lidská bytost, v níž sídlí duše a božský dar artikulované mluvy; že vaše mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na báni!“ > … Angličané nemají úctu ke svému jazyku a neučí své děti, aby jím správně mluvily. … > Je nemožné, aby Angličan otevřel ústa, aniž by u jiného Angličana nevzbudil nenávist nebo pohrdání.  **Categories:** Beletrie světová **Tags:** komedie, shaw, Shaw Bernard **Spisovatel:** Shaw --- ### [Škola Malého stromu. Mimořádně moudrý příběh, oblíbená knížka Jiřího Žáčka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/skola-maleho-stromu-carter-zacek) **Published:** August 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Škola Malého stromu je adresována dospělým či dětem a já tuhle nenápadnou knihu zařadím ke svým nejmilejším někam poblíž povídek Oty Pavla. **Content:**  **Nevím, kdo je [Forrest Carter](https://www.goodreads.com/author/show/67388.Forrest_Carter), nevím ani, zda jeho knížka Škola Malého stromu je adresována dospělým či dětem, zato vím, že si tuhle nenápadnou brožuru zařadím ke svým nejmilejším knížkám někam poblíž povídek Oty Pavla. A kdo je Malý strom? Sám autor Carter, který údajně vypráví příběh svého dětství ….** > “Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. To mi bylo pět let. /…/ Dědeček byl napůl Čerokí, babička plnokrevná indiánka.” **O čem je kniha: Škola Malého stromu?** Indiánští prarodiče jsou společenští outsideři, a přesto hrdí lidé svobodného ducha. Chlapec s nimi žije ve srubu na samotě v horách. Dědeček občas vydělá pár dolarů pálením whisky (samozřejmě načerno), kterou prodává místnímu obchodníkovi. Chlapec pomáhá dědečkovi jak s hospodařením na lesním políčku, kde pěstují kukuřici, tak i s destilací whisky, s babičkou sbírá byliny a semínka, po večerech poslouchá vyprávění o indiánech a babiččino předčítání z vypůjčených knih, mezi nimiž nechybí ani Shakespeare. Učí se žít v zázračném světě divočiny, kde každé zvíře má své vlastní jméno, kde nejen lidé, zvířata, stromy, ale i sama “Matka země” je živou bytostí – však proto indiáni nosí mokasíny s měkkou podrážkou, aby její puls vnímali chodidly. Učí se svérázné a podivuhodné moudrosti lidí, kteří žijí s přírodou v harmonii, neboť je to jejich domov. Říkal, že je to ta zatraceně nejpitomější věc na světě, pobíhat sem a tam a zabíjet ze sportu. Říkal, že celou tu věc vymysleli nejspíše politici mezi válkami; dyž nemohli zabíjet lidi, začali zabíjet aspoň něco jiného.  Učí se rozumět stromům, zvířatům i lidem, neboť „není možné milovat něco co nechápeš. Skamarádí se s tulákem Borovým Billym, který hraje na housle, se starým indiánským samotářem Vrbovým Johnem, s podomním obchodníčkem Wajnem: svět jeho dětství je svět dospělých, kteří s ním jednají jako se sobě rovným, bez žvatlání a bez všemožných tabu. Zasvěcují chlapce do věcí, o nichž se obvykle s dětmi nemluví – ke škodě dětí i dospělých. > „Duchovní mysl se může scvrknout jako hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo, když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.” V nejdramatičtější epizodě knížky zažívá dítě divočiny trýznivý konflikt s pokryteckou společností establishmentu – z moci úřední je chlapec odebrán prarodičům a poslán do sirotčince, aby byl „s pomocí Boží“ zcivilizován. Po opakovaných roztržkách s bigotními vychovateli se však nakonec s dědečkem šťastně vrací domů do hor, aby pokračoval ve své škole života. > “To je Cesta”, řekl dědeček tiše, “ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí. > Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty.” Škola Malého stromu trvá jen pár let a je plná ztrát: postupně zemřou všichni jeho dospělí přátelé, po smrti dědečka a babičky chlapec opouští srub v horách a s dvěma zbylými psy odchází do “Národů”. Přes všechny ztráty však příběh Malého stromu zůstává příběhem objevování životní harmonie, dětsky senzitivní a přitom nesentimentální knihou lásky k životu. **Na sklonku druhého tisíciletí “Škola Malého stromu” člověku sugeruje nevyslovenou otázku:** nezvítězila v konfrontaci euroamerické civilizace s indiány civilizace technicky a vojensky vyspělejší, avšak – z hlediska budoucnosti planety – ta horší, méně perspektivní? Přátelský vztah indiánů k „Matce zemi“ byl nepochybně rozumnější než náš dobyvatelský. Ale jak praví starořecký klasik: > “Budou-li vítězové ctít bohy poražených, zachrání se”. Naučíme se ctít “Matku zemi”, nebo se změníme v civilizaci oněch mrtvých lidí s odumřelou duchovní myslí? **P.S.** Pokud autor s jemným humorem uvádí: “Dědeček přišel na to, že příčinou všech zmatků je čtení příliš mnoha knih”, jeho knihy se to netýká. Škola Malého stromu je pravým opakem matení mysli. Její české vydání má přesto jednu vadu – postrádám v knize doslov či aspoň malý autorský medailón, kde bych se o Forrestu Carterovi dozvěděl víc. [Jiří Žáček](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jiri-zacek-zivot-je-kratky) **Carter, Forrest | ŠKOLA MALÉHO STROMU /** Praha : Kalich, 1993, dotisk 1996. 164 str. Přeložil L. Miřejovský / 2. upravené vydání: Praha : Kalich, 2000. 158 str. > „Když člověk na něco přijde, má se o to podělit s každým, koho nejdřív potká; dobro se tak šíří cestami, které by sis sám nedokázal vymyslet.“ > > „Nemůžeš vědět, kam tví lidé jdou, jestli nevíš, odkud přišli.“ > > „Všechno, co roste divoce, je stokrát silnější než to, co je zkrocené.“ > > „Dědeček říkal, že kdyby bylo méně slov, bylo by na světě méně problémů. Pak mi ještě řekl, že se vždycky najde nějaký blázen, který vymyslí slovo, které k ničemu neslouží, jen způsobuje potíže.“ > > „Cítil jsem se úplně špatně a prázdně. Dědeček řekl, že ví, jak se cítím, protože se cítí stejně. Ale řekl, že všechno, co ztratíš a co jsi miloval, ti ten pocit dá. Jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je nic nemilovat – a to je horší, protože bys byl prázdný pořád.“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Carter Forest, duchovní rozvoj, indiáni, Žáček Jiří **Spisovatel:** Forrest Carter --- ### [Jan Skácel Kýčovitý. V Brně stále paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/skacel-socha-brno-kyc) **Published:** September 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. V žádné své básní trubky moravský básník neopěvuje trubky. Maximálně ty na víno. **Content:**  **Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan [Skácel](https://citarny.com/tag/skacel-jan), jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?** **O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu “Jan Skácel” Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:** > “Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.” A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní. **Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.** Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že: > “struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.” **A nakonec, skutečná bomba.** QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. **Ano je to [socha Jana Skácela](https://mapy.com/en/zakladni?source=base&id=2131647&x=16.5978551&y=49.1938653&z=17), která s jeho dílem nemá nic společného.** **Podtrženo a sečteno:** Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie. My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.” **Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.** A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí. **Categories:** Glosy Umění **Tags:** Brno, kýč, Skácel Jan, socha **Spisovatel:** Skácel --- ### [Proč islám nesmí do Česka. Jasná fakta v knize Kláry Samkové](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/samkova-proc-islam-nesmi-do-ceska) **Published:** August 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Samková: Stále si myslíme, že islám je náboženství, a tak pro něj uznáváme svobodu náboženského vyznání. Islám ale NENÍ primárně náboženství. Je to ideologie **Content:**  **Stále si myslíme, že islám je náboženství, a tak pro něj uznáváme svobodu náboženského vyznání. Islám ale NENÍ primárně náboženství. Je to ideologie, které jde o uchopení moci. A historie našeho světa je plná těchto důkazů.** **Islám je neporovnatelně nebezpečnější než nacismus, fašismus a komunismus, protože jde do daleko větší hloubky, píše ve své knize Proč islám nesmí do Česka [JUDr. Klára Samková](https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1ra_Samkov%C3%A1) a pokračuje:** > “Navíc má ještě jednu část, zcela neuvěřitelnou. Ani jedna z těchto totalitních ideologií neměla za úkol zničit a ještě o jeden stupeň ponížit ženu. Všechny tyto ideologie ženy používaly, ale všechny byly v podstatě emancipační. Na rozdíl od islámu, který jde opačným směrem, a který nejenže vrací ženy do minulých staletí, on je vrací do minulých tisíciletí. > Do postavení, které není s ničím srovnatelné. Během existence kulturního člověka ženy nikdy nebyly tak zadupány, poníženy, ohroženy na svých elementárních právech, ba na životě, jako pod vládou islámu. To je přece neoddiskutovatelné”… **** **V knize Proč islám nesmí do Česka s neselhávající logikou i vtipem popisuje, jak se z “multikulti” právničky Kláry [Samkové](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/politicka-korektnost-samkova), známé zejména díky aktivitám na obranu romské minority, stala radikální odpůrkyně imigrace muslimů. A proč považuje muslimskou ideologii za největší nebezpečí pro evropskou civilizaci.** **Ukázky z knihy:** > “Jestliže dnes někdo říká, že není možné, aby islám v Evropě jako vládnoucí ideologie zvítězil, nezbývá mi, než připomenout, že lidstvo už něco podobného zažilo. Jako třiadvacetiletá jsem zakončila svoje studia na komunistické Právnické fakultě Univerzity Karlovy diplomovou prací na téma *„Přechod k fašistické formě vlády v Německu 1933-1935“*. > Snažila jsem se tehdy ve své práci přijít na to, **kdy došlo k bodu zlomu, kdy Německo už bylo nacistické** a kdy se tomu ještě dalo zabránit. > Došla jsem k závěru, že tento bod nelze určit. Šlo o pomalé, pozvolné prorůstání nacistické ideologie běžným životem, až najednou se jednotlivé ostrůvky slily v obrovské hnědo, které zaplavilo celé Německo.” > > “To, že zákon platí pro každého, že spravedlnost je nedělitelným veřejným statkem, jinak přestává fungovat, je fakt. V Evropě ale právě „slunka“ nastolila situaci, že zákony pro někoho neplatí. Platí to o ženské obřízce, o pohlavním styku s nezletilými, o mnohoženství, obecně o postoji islámu k ženám a jeho naprosté netolerantnosti k jiným náboženstvím. Korunou tohoto dvojího právního standardu, nastoleného „slunky“ je celé to „migrantské tažení“, které je kompletně protizákonné. > > Nejstrašnější na tom je, že tuto protizákonnost nastolil samotný zákonodárce – evropské státy a Evropská unie, a to v takovém měřítku, že došlo k úplnému totálnímu popření vlastních zákonů! Tím, že „slunka“ začala muslimům udělovat výjimku z právního řádu, způsobila stále se rozšiřující erozi celého právního řádu, kterou bude nutno nesmírně tvrdě zastavit.” **** JUDr. Klára Samková (\*1963) je pražská advokátka se specializací na rodinné, občanské a ústavní právo. Vede vlastní kancelář a patří k nejviditelnějším právničkám v Česku.Po roce 1989 zasedala ve Federálním shromáždění za Romskou občanskou iniciativu (sama Romka není). Později prošla ODS a TOP 09. Václav Klaus ji v roce 2003 navrhl do Ústavního soudu, Senát ji neschválil. Veřejně je známá ostrou kritikou islámu, migrace a současné politiky. V roce 2016 před tureckou ambasádou proklela velvyslance – Česká advokátní komora ji chtěla potrestat, soudy nakonec rozhodly, že šlo o soukromý politický projev. Samková je kontroverzní figura: jedni v ní vidí nebojácnou obhájkyni svobody slova, druzí radikálku, která překračuje hranice slušnosti. Právo však ovládá. O tom není pochyb! **Categories:** O politice **Tags:** islám, kritika společnosti, migrace, politika, Samková Klára **Spisovatel:** Islám, Samková --- ### [Co je politický islám? Americký prof. Warner potvrzuje vývoj v EU](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/bill-warner-co-je-politicky-islam) **Published:** August 25, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Prof. Bill Warner je zakladatel a ředitel Center for the Study of Political Islam navrhl kurz, který formou samostudia učí o politickém islámu. **Content:** **Universitní profesor a spisovatel Bill Warner je zakladatel a ředitel Center for the Study of Political Islam (CSPI). Na svém kontě má tucet knih, včetně koránu, biografie Mohameda a shrnutí politických tradic Mohammeda.** Navrhl kurz, který formou samostudia učí o politickém islámu. Aktivně se zapojuje do debat na toto téma v celém světě a otevřeně říká to, o čem ostatní mlčí. Link: Bill Warner Kniha Kláry Samkové: [Proč islám nesmí do Česka. Jasná fakta v knize právničky a spisovatelky Kláry Samkové](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/samkova-proc-islam-nesmi-do-ceska) **Tábor svatých** **Jeana Raspaila (1973)** bývá považován za první moderní knihu, která jako první předpověděla masovou imigraci do Evropy a s ní spojenou kulturní proměnu kontinentu. Román líčí, jak Západ z ideologických důvodů otevře brány milionům chudých přistěhovalců z třetího světa. Evropa se neubrání, protože už nevěří sama v sebe. Výsledek: postupný zánik původní civilizace. Ačkoli Raspail psal o Indech, kniha se později začala číst jako proroctví o islamizaci Evropy. Česky vyšla až v roce 2009, tedy v době, kdy už mnozí považovali fikci za dokument. [**Více o knize Tábor svatých >>**](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/raspail-tabor-svatych) **Categories:** O politice, VIDEO **Tags:** islám, kritika společnosti, politický islam, Samková Klára, Warner Bill **Spisovatel:** Islám --- ### [Jedinečný dramatik a loutkář Václav Sojka se dožil jen 21 let](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/jedinecny-dramatik-a-loutkar-vaclav-sojka-se-dozil-jen-21-let) **Published:** September 4, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Kdo byl Václav Sojka (24. 1. 1905 - 5. 7. 1926)? Velmi Plodný dramatik první republiky, který bohužel zemřel předčasně, stár pouhých jedenadvacet let, **Content:**  **Kdo byl Václav Sojka (24. 1. 1905 – 5. 7. 1926)? Plodný dramatik první republiky, který bohužel zemřel předčasně, stár pouhých jedenadvacet let, ale napsal a přeložil přes čtyřicet her. Obírala se u nás jeho literárním odkazem především (anebo jen?) badatelka Alica Dubská a připadá mi zvláštní, že Sojka teoreticky mohl žít ještě na začátku jedenadvacátého století, takže „s námi“. Přesto mizí zapomenut a odešel (po operaci slepého střeva) již začátkem července 1926.** Další zvláštnost je ta, že když měl Sojka čtrnáct (1919), uveřejnil první [loutkovou hru](https://citarny.com/tag/loutky), kterou nazval Kašpárek a čarodějnice aneb Svatojánská noc čili V moci zlých duchů. Desítka dalších her následovala a konečně dodám, že jsou původně orientované na loutky. Kromě toho Sojka pro marionety adaptoval i Gozzi Krále jelenem (premiéra 1925), Shakespeara (mj. Bouři), Tyla (Tvrdohlavou ženu, Strakonického dudáka) a takřka dvacet dramat stihl přeložil. Mimo dalších i Pocciho hru Zadlužený Kašpárek (1924), Ducretova Kašpárka na smrtelné posteli (1922) a Ženicha z Turecka (1925), drama Oběšený Kašpárek (1924) od Lemerciera de Neuville, Hinotovu Společnost pro zužitkování lidské hlouposti (1924) a Zkrocení zlé ženy (1926). Sojka ještě nedosáhl osmnácti a byl už dramaturgem Loutkového divadla Umělecké výchovy, ve kterém působil od dětských let. Na filozofické fakultě studoval češtinu a germanistiku.   **[Sojka](https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=3492) / Moudrého oživování mrtvol** Loutková hra je zařaditelné do science fiction a mrtvého oživuje s podobnou chutí ve zmíněné už hře V moci zlých duchů, kde najdete vedle partu umrlce role hrobníka, čerta, sboru duchů, čarodějky, princezny, „Kokrháče“ a (záludné) Luny. **Následuje krátká komentovaná ukázka:** > Čert lomcuje dveřmi márnice, marně volá ostatní ďábly ku pomoci a čarodějnice dojde k márničnímu oknu a nahlédne. Princezna vevnitř zapiští, ale Kašpárek ne. Ten se bábě vysmívá. Jenže ona zbystří umrlce nataženého na márách: „Síňka malá jako klec – a na prkně umrlec.“ > Čert: „Hoj, ten nám přispěje.“ Odbíjí půlnoc. Kašpárek: „Jemináčku. Hodina duchů.“ > Čert (strašlivým hlasem): „Mrtvý vstaň, chyť závoru, otevři nám komoru.“ > Umrlec zvedá hlavu. Princezna: „Bože můj. Ach, ty nás spas, dej, ať mrtvý lehne zas.“ > > Umrlý lehne, ale za jevištěm na hřbitově duní sbor duchů: „Půlnoc bije, půlnoc bije, vstaňte z hrobů, čas nyní je, do tance se rychle dáme, člověka si vyhledáme, lidskou duši peklu dáme, lidské tělo roztrháme.“ > Čert se vyzná, takže čarodějnici varuje, že spatří-li ji umrlí, skončí s nimi v hrobě, ačkoli je „sama“ čarodějnice. A skončí v prsti „bez milosti roztrhána“. Bába varování ignoruje, ale peklo se ulekne a ze hry mizí. A princezna? > Zoufalá. Aby taky ne. Hra od začátku gradovala a souběžně po panně pase čarodějka, peklo (ještě neví, že to i peklo vzdalo) a hřbitovní duchové. I tomu statečnému Kašpárkovi už dochází smích. > > Čarodějka: „Mrtvý, vstaň, chyť závoru, otevři mi komoru.“ > Umrlec usedne. > Princezna (oponuje): „Mrtvý, lež a nevstávej, Bůh ti věčný pokoj přej.“ > Umrlec ulehne. > Duchové (jsou blíž): „Čuchy, čuchy v nočním stínu, čucháme již člověčinu. Tam je! Kdo jsi, lidský červe? Mluv, sic dráp náš v prach tě serve.“ > > Čarodějka se duchům představí a ti ji vybídnou, aby s nimi v reji praktikovala dupák, třasák, polku, besedu a čtverylku. > Baba navrhne, ať vyčkají až na další svatojánskou noc napřesrok, protože snad mezitím omládne, teď jí je sto. A to si pak co mladice zatančí ráda. A čarodějnice znova buší na márnici, aby umrlý vstal. Poslechne. To se už i Kašpárek zděsí. > > Ale princezna ne. Velí: „Mrtvý, lehni zase jen, dále spi svůj věčný sen, pro Boha, dál nechoď, stůj, na svou smrt přec pamatuj.“ > Duchové se hemží za oknem márnice. Cože? Čarodějnice nechtěla mezi ně? > „Tak se, hoj, k smrti stroj: chcem tě roztrhat. Poposkoč, a se toč, pěkně do kola. Jen se těš, zahyneš, hejsa hejhola.“ > > Karel Jaromír Erben byl samozřejmě lepší než Václav Sojka, co však na tom! A duchové mrtvých? Oklopí pravou čarodějku a začnou jí točit jako káčou. Kašpárek vidí hrůzu oknem márnice a oni babici před jeho zraky porcují na „cucky a cancory“. > „Švanda,“ říká Kašpárek dětem. Je spokojen. Ano Ale… Duchové čenichají pořád, až ucítí skutečnou mladici. Princeznu. Bouchají na dveře a prosí umrlce, aby otevřel. Umrlý vstane a kráčí ke dveřím, bere závoru, otvírá. > Princezna: „Ó! Hrůza! Hrůza! Hrůza!“ Kašpárek: „Už se ženou, je to lůza.“ Oba omdlí. Duchové se přiženou: „Už vás máme, už vás máme, na kusy vás roztrháme.“ Seskupí se okolo bezvládné princezny a bezvládného Kašpárka. Jako devítiletý jsem v plzeňském divadle Alfa se třídou Sojkův horor zhlédl napjat, zatímco „soudružky“ učitelky byly mírně zděšeny, co nám dramaturgie předložila; ale mně se hra líbí a při dobrém inscenování funguje i se živými herci. A co mi připadá ještě důležité? Zatímco toto představení si dodnes pamatuji, ostatní hry, na které jsme pravidelně vyráželi v těch školních rocích okolo, zapadaly býlím. Závěrem už jenom krajně nevhodná a ne-literární otázka. Rouhal se Václav Sojka? Odpověď: Jiní taky, stokrát víc a hle, jsou tu. Zdroje: Lexikon české literatury a výtisk hry Kašpárek a čarodějnice. Portrét Václava Sojky poprvé digitalně restaurován. **Categories:** Film a umění, Glosy Umění **Tags:** loutky, Sojka Václav **Spisovatel:** Sojka Václav --- ### [Maminka Jiřího Žáčka je prý debilita. Uctívači genderové ideologie se vztekají](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/maminka-basnik-zacek-debilita-gender-ideologie) **Published:** September 3, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Maminka je milá básnička Jiřího Žáčka, která se objevuje v několika čítankách pro druhý ročník ZŠ. Básník v ní vysvětluje, proč mají maminky děti rády ... **Content:**  **Maminka je milá básnička Jiřího Žáčka, která se objevuje v několika čítankách pro druhý ročník ZŠ. Básník v ní vysvětluje, proč mají maminky děti rády a proč pro ně chtějí jen to nejlepší. Jednoduchá, ale citlivě napsaná básnička říká, že na této planetě jsou holky, které jednou také budou chtít rodit děti, které budou mít rády.** > **Maminka / Jirka Žáček** > Ze všech lidí mám nejradši maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náručí a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí dělal radost. > > **K čemu jsou holky na světě?** > **Aby z nich byly maminky,** > **aby se pěkně usmály** > **na toho, kdo je malinký.** > **Aby nás měl kdo pohladit** > **a povědět nám pohádku.** > **proto jsou tady maminky,** > **aby náš svět byl v pořádku.** **To se ale nelíbí vyznavačům genderové politiky, mezi kterými je básnička známá, jako příklad budování genderových stereotypů.** Dokonce i nějací lidé z Ministerstva školství tvrdí (podle Aktuálně.cz), že básnička Maminka “není zcela genderově neutrální”, a budou proto studovat hlavně první větu. K čemu jsou holky na světě? Protože Žáček si dovolil nepřímo napsat, že základní rolí ženy je rodit a starat se o děti jednoduše proto, že k tomu mají jako jediné předpoklady. Někomu na ministerstvu zřejmě vadí, že děti nerodí muž nebo že se otec nepodílí s matkou na kojení. Asi nejlepší by bylo, kdyby i učitelé, po přečtení básničky, vysvětlovali dětem, že lidé se rodí z vejce, na kterém sedí devět měsíců střídavě otec s matkou. **Každý rozumný člověk cítí z básničky radost, lásku a přirozenost. Ano, být matkou, milovat a starat se o dítě ve větší míře než muž je normální.** Rozčílení tzv. genderových odborníků považují do velké míry za účelovou propagandu. Nikde není psáno, že holky mají jenom rodit děti a že se mají jenom starat o děti. Takže celá diskuse je zcela evidentně rozpoutána díky nepochopení napsaného textu a tudíž velké míře nedovzdělanosti. Doporučoval bych jim, aby se za neziskové peníze zaměřili na skutečné problémy postavení žen ve společnosti a nehledali problémy za každou cenu tam, kde vůbec nejsou. **Celý tento umělý problém vyvolal kdysi režisér Vít Klusák, když na FB napsal:** *“K cemu jsou kluci na svete? Aby psali takovyhle debility. (Citanka pro 2. rocnik, Cteme s porozumenim, nakl. Nova skola Brno, vydano: 2015!!!)”* Pokud ale znáte Klusákův první studentský film Ocet, pak vám rychle dojde, v čem je Klusákův problém. Po pravdě řečeno, upřímně lituji Žáčkovy kritiky za jejich zážitky z dětství, ale s tím se musí bohužel vyrovnat každý sám.  **Petra Havlíková z hnutí Nesehnutí a koordinátorka programu Ženská práva jsou taky práva se rovněž perfektně vyjádřila. A hlavně to nebylo o obsahu básničky.** Básnička “už byla několikrát použita v publikacích, které se zabývají genderově senzitivním vzděláváním. Byla použita právě jako příklad, jakým způsobem se genderové stereotypy budují…” “Samozřejmě existují příklady toho, že to je i jinak, že máma nemele maso, ale opravuje třeba auto. Nicméně je to neuvěřitelně minoritní…” Nevím k čemu se dáma vyjadřovala, ale k této básničce rozhodně ne. **A co na to nejoblíbenější český básník Jiří Žáček?** > “Na to, jaké mají být maminky a jak se mají jevit prvňáčkům, mohou být názory různé. Podle nahlédnutí do diskuse vidím, že mnoha diskutérům ta básnička připadá dobrá nebo přijatelná, ale chápu, že lidé kontroverzního ducha to vidí jinak. V tom případě ať nešermují genderovými stereotypy a zkusí sami napsat svou verzi – když se jim povede, rád jim napíšu jedničku s hvězdičkou.” > Jiří [Žáček](http://www.jirizacek.cz). **A propo. Všimli jste si, jak jsou genderovými stereotypy nabité [Seifertovy básně](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/seifert-maminka) ze sbírky Maminka?** Takže se všichni těšíme na nové poučování genderovců, tentokát o světovém Jaroslavu Seifertovi. Možná z toho bude další pitomá diplomka. Těmi jsou genderoví aktivisté velmi populární. > **Jaroslav Seifert / Všední den** > > Brambory jsou již napadrť! > Ta kamna! – Často říkávala, > že budou jednou její smrt. > A zatím kamna mile hřála. > > Nemyslete, to nebyl hněv, > maminka měla strach, že zmešká. > Když skláněla se pro konev, > byla ta konev pro ni těžká. > > Pak zlobila se s žehličkou, > protože v kamnech vyhasíná, > a do sklepa šla se svíčkou, > nebyla tenkrát elektřina. > > A vždycky dvakrát měsíčně > od rána prala na pavlači. > A její ruce nesličné > bývaly potom hebké k pláči. > > – Však ještě musím z podlahy > setříti špínu. Podej mýdlo! > A hadr! – Ten cár neblahý > kdes visel jako smutné křídlo. > > Opřena o ně, chtěla jen > pár metrů výše z toho všeho. > – Stoupni si, chlapče, u kamen > a nešlapej mi do mokrého! > > Když padlo šero na věci > a ještě jehlu vzíti chtěla, > neměla sil ji navléci. > Ruce jí klesly podél těla. > > – Zas je tu noc už bezmála, > já nádobí mám ještě v dřezu! > A oknem z trati zavála > nahořklá vůně černých bezů. **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** cenzura knih, dehonestace, gender, genderová ideologie, Havlíková Petra, Klusák Vít, liberalismus, liberální totalita, MDŽ, propaganda, Seifert Jaroslav, Žáček Jiří --- ### [Maminka. Nejmilejší básničky Jaroslava Seiferta. Ilustrace Trnka, Jiřincová](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/nejpovedenejsi-maminky-seiferta-ilustrace-s-trnkou-jirincovou-a-kiselovou-sitekovou) **Published:** September 1, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Sbírku Maminka Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto... **Content:**  **Sbírku Maminka Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího [Trnky](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/trnka-jiri-ilustrator-animator), ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka [Seydl](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/kainar-basniky-pro-deti-seydl)a.** Maminka je z roku 1954. Žádná budovatelská poezie, ale nezapomenutelná Seifertova zpěvná lyrika vzpomínek na dětství, maminku a domov v chudém pražském Žižkově. V roce 2016 se nakladatelství Albatros rozhodlo pro slovenskou ilustrátorku Janu Kiselovou-Sitekovou. A aby nezůstalo jen při tomto náznaku blízkosti našich řečí, je vložena jedna přebásněná ukázka od Ĺubomíra Feldeka. Na tom se podílelo nám dobře známe nakladatelství [Buvik](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/bendova-opice-z-nasej-police). **Nejznámější básničky** U okna, Večerní píseň, Maminčina kytice, První dopis mamince, Mlýnek na kávu, Všední den, Tatínkova dýmka, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Maminčino zrcátko, Kytička fialek, Prstýnek po mamince, Krabice na čaj, Hrdličky, Domov.  Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / [Albatros](http://www.albatros.cz) 2016  Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert Maminka  Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert Maminka > **Domov** > > Ty prosté věci, jež jsem miloval, > toužil jsem míti věrně kolem sebe. > A byl to ráj a já se o ně bál > a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe > > Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni, > až odejdeš, už cizí budu tobě. > Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni. > A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě. > > I dvířka kamen žárem zsinalá > v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá, > tesklivě na práh za mnou volala: > Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima. > > Když jsem byl děcko, matka prosila: > Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu. > Svět byl tak krásný, moje rozmilá, > a krásnější byl pod rachotem hromů. > > Růže mi řekla: Voním silicí, > kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může. > Když dotkla se mě ústa na líci, > ústa mi řekla: Voníme jak růže. > > A mluvil oblak: V zemi tajemné > uvidíš možná věže krásných hradů. > A nato řeka: Chvátej podél mne, > uslyšíš záhy hukot vodopádu. > > Srdce, jež bilo pod věncovím cév, > říkalo přitom: Já ti něco skrývám. > A ozval-li se sladký ženský zpěv, > > pravila touha: To já ti v něm zpívám. > > I vtiskla matka ret mi na čelo > a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků. > Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo, > slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků. > > Po létech klepu doma na dveře, > na prahu suk a vyšlapaná škvíra. > Ozvou se kroky? Kdo mi otevře? > Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá. > > Okno je kalné, prohnil jeho rám, > už netkví pevně v starém, vetchém zdivě. > Kyvadlo stojí, neví kudy kam. > Jen křížek na zdi čeká trpělivě. > > Podíval jsem se v šero zrcadla, > a poznal čas i cítil jeho tíži. > A v náruč té, jež v prach se rozpadla, > ten, který přišel, pomalu se blíží. > > **U okna** > > Když přišlo jaro, na pešuňku > rozkvetly stromy v jarním slunku. > Maminka, tichá jako pěna, > k oknu je v pláči odvrácena. > − Proč pláčeš, co máš za bolest, > řekni mi, čeho je ti líto? > − Však ti to povím, povím ti to, > až nebudou jednou stromy kvést. > > Sníh padal hustě a co chvíli > vločky se na sklo přilepily. > U okna, bylo málo světla, > maminka tiše něco pletla > a měla slzy na očích. > − Proč pláčeš, čeho je ti líto? > − Však ti to povím, povím ti to, > až nebude jednou padat sníh. > > **Ukolébavka** > > Až, chlapečku, zavřeš víčka, > vyskočíš si na koníčka. > A koníček spí. > > Na louce je plno květin, > pojedeš s ním do kopretin. > Kopretinky spí. > > Pojedeš s ním k černé skále > po silnici u maštale. > Černá skála spí. > > Jiskry prší od podkůvek, > pojedeš s ním do borůvek. > A borůvky spí. > > Krásná panna drží vlečku, > sbírá si je do džbánečku. > A džbáneček spí. > > A pod skálou voda hučí, > vezmu tě zas do náručí. > A chlapeček spí. > > **Večerní píseň** > > Když bylo dobře mamince, > bylo i pěkně v našem bytě. > Hmoždíř, který stal na skříňce, > zatřpytil se okamžitě, > skla oken, po nichž před chvilkou > plakalo ještě bílé jiní, > svítila opět po kuchyni, > kde vonělo to vanilkou. > > Když zpívala, hned vesele > spustili ptáci před okny nám. > Měla-li mráček na čele, > odletěli hned ptáci jinam. > Zmlkli jsme rázem, ztichl smích. > I černé kotě, které tlapkou > pohrávalo si se skořápkou, > dívalo se jí po očích. > > Když padala již únavou > a večer spát nás odnášela, > tou rukou drsnou od popela > stlala nám měkce pod hlavou. > > V hořáku ještě přede plyn > a nad pelestí přechází nám, > podobaje se pavučinám, > velikánský stín maminčin. > > Dnes už tak už tak šťastně neusínám. > > **Všední den** > > Brambory jsou již na padrť! > Ta kamna! Často říkávala, > že budou jednou její smrt. > A zatím kamna mile hřála. > > Nemyslete, to nebyl hněv, > maminka měla strach, že zmešká. > Když skláněla se pro konev, > byla ta konev pro ni těžká. > > Pak zlobila se s žehličkou, > protože v kamnech vyhasíná, > a do sklepa šla se svíčkou, > nebyla tenkrát elektřina. > > A vždycky dvakrát měsíčně > od rána prala na pavlači. > A její ruce nesličné > bývaly potom hebké k pláči. > > Však ještě musím z podlahy > setříti špínu. Podej mýdlo! > A hadr! Ten cár neblahý > kdes visel jako smutné křídlo. > > Opřena o ně, chtěla jen > pár metrů výše z toho všeho. > Stoupni si, chlapče, u kamen > a nešlapej mi do mokrého! > > Když padlo šero na věci > a ještě jehlu vzíti chtěla¸ > neměla sil ji navléci. > Ruce jí klesly podél těla. > > Zas je to noc už bezmála¸ j > á nádobí mám ještě v dřezu! > A oknem z trati zavála > nahořklá vůně černých bezů. **Categories:** Poezie pro děti **Tags:** Jiřincová Ludmila, Poezie pro děti, Seifert Jaroslav, Trnka Jiří **Spisovatel:** Seifert --- ### [Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/skola-povinna-skolni-dochazka) **Published:** August 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání. Prvním reformátorem byl Jan Amos Komenský. **Content:** **** Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému. **Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání byl Jan Amos [Komenský](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/komensky-orbis-pictus-prvni-obrazova-kniha-pro-deti) (1592 – 1670)** Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání. **Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.** ## **ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO** **Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky** **Janua linguarum reserata** (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená) **a Orbis sensualium pictus** (Svět v obrazech). Z jeho knih se později učil i [Goethe](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/goethe-zivot-v-mladi-biografie). Četl Komenského Orbis Pictus. To svědčí jak o oblibě, tak o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.  **Komenský navrhoval tento školní systém:** - od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské - od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. - od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina). - od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských. **Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.** **Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác [Felbiger](https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Ignaz_Felbiger)** (1744 – 1788). Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství. **Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.** Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern. Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích. Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a [Holandsko, kde nakonec zemřel](https://citarny.com/vzdelavani/muzea-pamatniky/komensky-naarden-zednari-pamatnik)) Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení. To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu. Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi. V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy. ### **POVINNÁ ŠKOLA ZA RAKOUSKA UHERSKA** > **Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.** **Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva.** Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou **hromadná výuka**. Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální. Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval. Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích. Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině) **Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.** Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla. Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly. Povinná škola byla od 11. srpna 1805. Školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku** (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let. Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec. **1869 se zavedl tzv. Hasnerův zákon** Skutečná osmiletá povinná školní docházka, národní školy, zrušení tělesných trestů (1870). Rozvoj měšťanských škol a učitelských ústavů. Národní obrození posílilo české školství. Po Hasnerově zákonu z roku 1869 se platy staly výhradně peňěžními (dříve často naturálie) a byly tabulkově stanoveny podle typu školy, velikosti obce a praxe. **Kdy vznikly Střední školy** Nejstarší kořeny16. století. První gymnázia byla jezuitská. Nejstarší doložené je z roku **1556** v Praze (Klementinum / Štěpánská). Další jezuitská a piaristická gymnázia vznikala v 16.–18. století. **1849 – tzv. Exner-Bonitzův nástin (reforma středního školství v Rakousku):** Formalizoval gymnázia (obvykle 8letá) a reálky (reálné školy) jako střední školy. Zavedl maturitu jako ukončení studia a podmínku pro vysokou školu. Od 60. let 19. století (zejména po rakousko-uherském vyrovnání 1867) nastal velký rozvoj českých středních škol. ### **ČESKÁ POVINNÁ ŠKOLA 1918 – DNEŠEK** **Československo (1918–1938) 1922 – Malý školský zákon** Zavedení osmileté povinné docházky, společné třídy chlapců a dívek, nové předměty (tělocvik, občanská nauka). **Německá okupace / Protektorát (1939–1945)** Úpadek, germanizace, uzavírání českých vysokých škol, perzekuce. **Československo po Druhé světové válce 1945 – 1948** Pokračuje systém z 1. republiky **Československo / Socialismus 1948 – 1989** **1948–1953 – 9let / povinně 9 let** Základní škola trvala 9 let. Osmá i devátá třída byly její běžnou součástí a povinná školní docházka trvala rovněž 9 let. **1953 – cca 1960 – 8 let / povinně 8 let** Základní škola byla zkrácena na 8 let. Osmá třída znamenala konec základní školy, devátá třída jako součást ZŠ neexistovala (případně už odpovídala střední škole) a povinná docházka trvala 8 let. **1960–1976/84 – 9 let / povinně 9 let** Fungovala základní devítiletá škola (ZDŠ) v délce 9 let. Osmá i devátá třída byly součástí druhého stupně a povinná školní docházka trvala 9 let. **1984–1990 – 8 let / povinně 10 let** Základní škola měla opět jen 8 ročníků. Osmá třída byla posledním ročníkem ZŠ, devátá třída odpovídala prvnímu ročníku střední školy (a byla povinná) a celková povinná docházka trvala 10 let. **1990–1995 – 9 let / povinně 9 let** Základní škola se postupně vrátila k 9 letům. Osmá třída byla součástí ZŠ (s možností odchodu na střední školu), devátá třída byla zpočátku nepovinná a povinná docházka trvala 9 let. **Od roku 1995 (současnost v ČR) – 9 let / povinně 9 let** Základní škola má standardně 9 ročníků. Osmá i devátá třída jsou povinnou součástí druhého stupně ZŠ a povinná školní docházka trvá 9 let. ### **ČESKÉ ŠKOLY A PLATY UČITELŮ** **Orientační roční platy – Rakousko Uhersko** (ve zlatých / později korunách) **Učitelé obecných škol** (venkov) / 500–750 zlatých (později cca 1 000–1 500 K) **Učitelé ve větších obcích** / městech / 700–1 150 zlatých **Řídící učitelé** / nadučitelé / vyšší o několik set zlatých + příplatky **Středoškolští profesoři (gymnázia)** / základ kolem 1 400 zlatých + služební postup (výrazně lépe placení) **Příplatky:** Po 5 letech služby obvykle +10 %, dále podle lokality (větší města vyšší „činovné“). **Měsíční platy učitelů vs. průměrná mzda (ČSR/ČSSR/ČR)** Nejlépe na tom byli učitelé za 1. republiky. Po roce 1989 dlouho podprůměrní, krátký vrchol v letech 2017–2021, poté opět pokles. **1918–1938** V roce 1930 průměrná mzda: 789 Kč / Učitelé: 1 800–3 800 Kč (často 2–5× průměr) **1948–1989 (socialismus)** Kolem průměru (nivelizace mezd). Koncem 80ých let byla průměrná mzda: cca 3 170–3 340 Kčs / Učitelé: kolem 94 % průměru (cca 3 000 Kčs) **1990–2017** Platy učitelů nízké. Cca 105–110 % průměru (jedny z nejnižších v OECD). **2017–2021** Růst na historické maximum 125 %. V roce 2017 byl průměrný plat učitelů: 31 548 Kč (cca 106 % průměru) V roce 2021 byl průměrný plat učitelů: 47 833 Kč (cca 125 % průměru) **2022–2025** Pokles mezd zpět na 108–109 %. V roce 2025 byl průměrný plat učitelů: 53 346 Kč ZŠ: 55 280 Kč / SŠ: 58 400+ Kč Průměrná mzda v ČR: 49 215 Kč tj. 108,4 % **2026** (odhad): Stagnace nebo mírný růst kolem 108–110 % (cíl 130 %).   ### **SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918** Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou. **Základní školy:** V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských. **Střední a vysoké školy:** V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem. Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština. **Categories:** O vzdělávání **Tags:** Goethe Johann Wolfgang, historie školy, Komenský Jan Amos, škola, učitel, Valenta Aleš, vzdělávání, **Spisovatel:** Komenský, škola --- ### [Jiří Orten. Jedinečné deníky. Modrý, červený, žíhaný](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jiri-orten-jedinecne-deniky-modry-cerveny-zihany) **Published:** August 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jiří Orten (1919–1941) si od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941 vedl tři sešity, které sám nazval podle barvy desek: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha. **Content:**  **Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein, 1919–1941) si od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941 vedl tři sešity, které sám nazval podle barvy desek: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha. Nejde o klasický soukromý diář. Orten do nich zapisoval básně, sny, výpisky z četby, úvahy, dopisy i záznamy o lásce a o každodenním strachu a úzkosti za německého protektorátu. Deníky obsahují téměř celé jeho [básnické dílo](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/orten-genialni-basnik) a zároveň nejvěrnější obraz jeho uměleckého a lidského zrání. Výbor vyšel [poprvé v roce 1958](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Orten), úplné vydání až v letech 1992–1994.** Poslední zápis pořídil den předtím, než ho na Rašínově nábřeží srazila německá sanitka. Zemřel 1. září 1941, dva dny po dvaadvacátých narozeninách. > Poslednín zápis: > “Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“ ## Jiří Orten / Modrá kniha (10. 1. 1938 – 12. 12. 1939) První sešit je kniha začátku: příchod do Prahy, studia na konzervatoři, první láska k Věře Fingerové, vznik sbírky Čítanka jaro a vstup německých nacistických okupantů do Čech. Není to kronika událostí, ale „mozaika nálad, snů, básní a poznámek“. Orten knihu oslovuje jako důvěrníka a na konci jí říká, že zemře. Součástí jsou i seznamy recenzí a přečtené literatury. Knih v letech 1938–1939 přečetl stovky. **Ukázky:** > Těch dní kdy konec bubnuje a já se rozpakuji > jako bych sebou byl > ó ne to jenom on > a noc je potom krásný cíl > když vše je ze záclon Březen 1939, krátce po okupaci ČSR německým vojskem: > „K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí.“ > > Červenec 1939: > „Jsem Žid, slyším to stokrát denně \[…\] Nesmím proto chodit do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit s dívkou, která není Židovka. To jsou tak malé věci a tak hloupé věci \[…\] Ale já si to nesmím říkat.“ > > (12. 12. 1939): > „U tohoto stolečku \[…\] máš mi umřít, Modrá kniho.“ ## Jiří Orten / Žíhaná kniha (13. 12. 1939 – 9. 12. 1940) Orten ji hned na začátku zasvěcuje „čistotě“. Vzniká tu Cesta k mrazu, první verše Ohnice a Jeremiášův pláč. Zároveň se zužuje prostor: vyloučení z konzervatoře, zákazy, práce na letišti, krize vztahu s Věrou. Básně jsou už zralé; osobní zápisy jsou ostřejší a častěji moralizující. Zmiňuje se, že v roce 1940 přečetl přes 350 knih. **Ukázky** > prosince 1939: > „Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil. \[…\] Věřím-li v Boha, věřím-li jenom v sebe, \[…\] nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život.“ > > Říjen 1940 > Slavný seznam zákazů. Orten si v noci nemohl usnout, a tak si je vypsal a nechal pod nimi volné místo „pro ty, které se dostaví“. Mimo jiné: zákaz vycházení po osmé, parků, divadel, samostatného bytu, cesty do Kutné Hory, jízdy v přední části tramvaje, studia. > > Po zkouškách na konzervatoři (červen 1940): > „…poprvé jsem pocítil na vlastní kůži, co je to herectví a jaká úžasná oblast mi uniká tím, že nesmím.“ > > Vystavět na jemnosti > nejzávratnější hrad. > Knihy, maso a kosti > do země zakopat, > aby se všechno ostří > propadlo do temnot. > > prosinec 1940 o Věře: > “Hořím jasným plamenem, protože dosud miluji. Nejsem milován, dobře, alespoň neshořím.“ ## Jiří Orten / Červená kniha (9. 12. 1940 – 29. 8. 1941) Poslední sešit je nejtemnější a nejosobnější. Přibývá denních úvah, ubývá básní. Těch nejlepších. Vznikají Elegie, Ohnice a plánované Scestí. Orten žije v izolaci, pracuje v Židovské náboženské obci, sleduje válku i vlastní depresi z německé okupace. V deníku je silně cítit jeho osamělost. Červená kniha končí večer před smrtelným úrazem. **Ukázky** > Z básně Cvičení (4. 5. 1941): > „Lampáře vidím jít. / Rozsvěcet? / Zhasínat!“ > > Hladiny rozptýlil > a položil je na dna, > což značí záplavu, > povodně, břehy sňaté. > \[…\] > Lampáře vidím jít. > Rozsvěcet? > Zhasínat! > > Báseň zapsaná k narozeninám, večer před nehodou: > „Ach, kéž ještě chvíli mohu > dívati se na oblohu, > která rudnout počíná \[…\] > ať mi hoře nerozhlodá > to, co jsem chtěl zašíti > lety dvaadvacíti!“ > > Poslední věta deníku (29. 8. 1941): > „Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“ **[Deníky](https://citarny.com/tag/deniky) jsou Ortenovým nejrozsáhlejším dílem o tom jak vzniká poezie.** Orten spojuje [intimní lyriku](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/orten-genialni-basnik) s dokumentem totalitní doby přesně a věcně. Tím se staly jedním z nejdůležitějších českých dokumentů 20. století. Formálně navazují na „otevřené deníky“ Jakuba [Deml](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/jakub-deml-frantisek-bilek-korespondence)a, ale deník je u Ortena dílnou i hotovým textem. Na tento model později navázal např. Jiří Kolář (Roky ve dnech, Očitý svědek), v širším smyslu i tradice české deníkové prózy. Za zmínku rozhodně stojí i [Otevřený deník Jana Vladislava](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/otevreny-denik-jana-vladislava-jedinecny-dokument-doby). **Ortenův hlas je zde skutečně hlasem svědka v nesmírně složité válečné době.** **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** deníky, nacismus, Němci, Orten Jiří, poezie klasická, Protektorat Böhmen und Mähren **Spisovatel:** Orten --- ### [Jiří Orten. Talentovaný básník zavražděný německými okupanty ve 22 letech](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/orten-genialni-basnik) **Published:** August 31, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Mimořádný talent Jiří Orten byl na své narozeniny 30. srpna 1941, sražen na chodníku v Praze okupační německou sanitkou. Zemřel 1. září 1941 protože byl Žid. **Content:**  **Mimořádně talentovaný básník Jiří Orten (30.8. 1919 – 1.9. 1941) byl na své narozeniny 30. srpna 1941, sražen na chodníku v Praze okupační německou sanitkou. 1. září 1941 Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein, umírá ve svých 22 letech.** Jiří Orten se nenarodil jako Orten. V matrice stojí Jiří Ohrenstein. Pseudonym si zvolil už jako středoškolák; za protektorátu k němu přibyly další dvě masky, Karel Jílek a Jiří Jakub, protože Žid nesměl publikovat pod vlastním jménem. Bratři po válce přijali příjmení Ornest. Jméno, pod nímž ho známe, je tedy zároveň úkryt i odkaz. Pocházel z kutnohorské rodiny, která žila literaturou a divadlem víc, než by se od majitelů malého střižního obchodu čekalo. Matka Berta hrála ochotnické divadlo. Starší bratr Ota odešel v roce 1939 do Anglie a stal se režisérem. Mladší Zdeněk, o deset let mladší než Jiří, přežil Terezín i Osvětim a po válce hrál mimo jiné v seriálu Sanitka. Sám Orten chtěl stát na jevišti: tři roky studoval dramatické oddělení konzervatoře, než ho v roce 1940 z rasových důvodů vyloučili. Herectví mu uniklo „tím, že nesmím“ — věta z deníku, která platí i pro celý jeho veřejný život. Mohl odejít. Na rodinné radě se rozhodlo, že s Otou přejdou hranice první. Ota odjel. Jiří zůstal kvůli matce, kvůli češtině, kvůli veršům. Později sám odvezl dvanáctiletého Zdeňka do pražského židovského sirotčince, aby chlapec měl jídlo a školu. Orten nebyl jen „uzlíček něhy“, jak se o něm někdy píše. Dovedl být tvrdý a praktický, když šlo o rodinu. 30\. srpna 1941, v den svých dvaadvacátých narozenin, vyšel na Rašínově nábřeží pro cigarety. Srazila ho německá sanitka a vlekla ho po dlažbě. V první nemocnici ho jako Žida odmítli; převezení na oddělení pro židovské pacienty ho stálo čas, který už neměl. Zemřel 1. září. Vinící vraždy nebyli nikdy potrestání, protože Orten byl za[ protektorátu](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/protektorat-okupace-csr-1939-1945) pro německé okupanty jen ŽID. Týž den vydal protektor Reinhard Heydrich nařízení o žluté hvězdě. Matce povolili cestu na pohřeb ve strašnickém krematoriu až výjimkou ze zákazu pohybu. Leží na Novém židovském hřbitově na Olšanech. > “Dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá všeliká hrůza a všeliké štěstí.“ > Nápis na náhrobku. K poezii ho přivedl i strýc z matčiny strany, anarchistický básník Josef Rosenzweig-Moir. Skutečným patronem debutu se však stal František Halas: v jeho edici vyšla Čítanka jaro. Po válce Halas napsal verše, které se k Ortenovi lepí dodnes: > “Až v katedrálách budou plouti ryby, tento básník vyvolán bude jménem.“ > František Halas Ortenovi Po Ortenovi se dnes jmenuje Cena Jiřího Ortena (pro autory do třiceti let, od r. 1987), festival Ortenova Kutná Hora se soutěží mladých básníků, Gymnázium Jiřího Ortena a pražské Ortenovo náměstí. **[Básník](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Orten) a citlivý pozorovatel Orten nám přesto zanechal jedinečné dílo, které v české literatuře nemá obdoby.** Za života vydal čtyři knížky pod cizími jmény, deníky mají přes šestnáct set stran rukopisu. Zemřel dřív, než směl oficiálně existovat jako básník a člověk Jiří Orten. **Deníky Jiřího Ortena.** Jsou to tři sešity, které si vedl od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941. Nazval je podle barvy desek: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha. Vyšly posmrtně v roce 1958. **Básnické sbírky:** Čítanka jaro Cesta k mrazu Jeremiášův pláč Ohnice ## Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha Jedinečné Ortenovy deníky zachycují krátký, ale intenzivní tvůrčí život v tragické době německé okupace ČSR a válečného šílenství v celé Evropě. Dominantním tématem deníků je jeho milostný vztah k herečce Věře Fingerové. Láska je to tragická. Odmítnutí otcovství a nakonec zrada první lásky. Nejbolestivější chvíle každého mladého člověka. Nenaplněná láska je jedním z nejsilnějších inspiračních zdrojů jeho mimořádné poezie. V denících se objevují i zrůdné příznaky začínající [německé okupace](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/protektorat-okupace-csr-1939-1945). Jako Žid nesmí chodit s nežidovskou dívkou, koupat se na veřejných koupalištích, vcházet do některých obchodů a veřejných míst, procházet se parkem. S tím souvisí i narůstající psychické trauma s další existence, smrti etc. Popisuje i své sny např. o žlutých ptácích (sbírka Eta Eta, žlutí ptáci). > **Z deníků…** > “K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí.“ (19. 3. 1939) > “Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil. … To je život.“ (15. 12. 1939) > “Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání.“ > “Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.“ > “Dovedu napsat báseň pro jedno slovo, které potom nenapíši.“ > “Déšť jsou housle pro básníka.“ > > Poslednín zápis: > “Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“ **Jiří Orten byl velmi náruživý čtenář.** Vedle psaní četl knihy s nesmírnou náruživostí. V roce 1938 jich přečetl přes dvě stě čtyřicet, o rok později přes dvě stě dvacet, v roce 1940 přes tři sta padesát. Nejintenzivněji se vracel k Bibli. Ta ovlivnila hlavně sbírku Jeremiášův pláč. Často vypisoval pasáže z knih autorů jako: Paul Claudel, Honoré de Balzac, Stendhal, Jules Barbey d’Aurevilly, Francis Jammes. Z českých autorů: miloval básníka Halase, který byl jeho velký vzor. Ale četl i Richarda Weinera, Antonína Sovu. Goetha, Cabella Rainer Maria Rilke dokonce ovlivnil jeho sbírku Elegie. > “Chci být básníkem celým srdcem a ještě víc a chci za to i zemřít!“ > (z dopisu Františku Halasovi, 1938) **Výběr z jeho opravdu mimořádné poezie:** > **Nenapsaná** > Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela, > a zavři oči, abys neviděla, – > v takovém nečase, takovou cestou jdu. > > Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel, > těch západů, kterým jsem slunce vracel > v krutějším západu! > > A ona prostinká a ona nenapsaná, > ona, jež věděla, ta matka mého rána, > ne veršem, pláčem sténá. > > Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi. > Vzala mi víru, život navrací mi. > Jsou odpuštěna. > > **Pod každým slovem** > > Pod každým slovem které váhá > a vázne v zubech váhající > pod každým slovem jež neuměl jsem říci > pod každým slovem schovaným na sítnici > jak obrázek kde dívenka je nahá > a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí > a oči sklopeny chvěje se nedočkavě > (chtěla by ležet tam v té měkké trávě > být sevřena vším co je svět a tíha > a naplněna být jak hrozny vína) > pod každým slovem které zapomíná > na malou síň z níž nic se nenavrací > na toto srdce odedávna němé > na bránu ticha kterou neprojdeme > > **Na starých stromech** > > Na starých stromech, > (až tamtudy půjdeš zbrocen nedůvěrou > v bázni, v samotě a v prchajícím šeru, > k zemi hleď!) > na starých stromech, když se blýská > a všude smutná láska hýbá se, > (zavadíš zlehka o mech, > jenž smlčí odpověď) > na starých stromech vítr čte si > báseň, jež básni nepodobá se, > z nitra své hrůzy spatříš lesy > nahé jak rána, na níž není pleť, > jen to, co vylilo se z ní > a barví, barví listy do červena, > na starých stromech báseň nedozní, > vítr ji vzal, je navždy nedopěna > na starých stromech, když se blýská > na časy strašnější, na časy, v kterých nehřmí, > vítr ji vzal a hodil na strniska, > na ženu překocenou za zpuchřelými dveřmi. > **Jaro** > > Oprašuji se. Krajina se třpytí. > Paměti, moje služko milá, > zapomeň rychle. Děkuji ti, > že jsi mne opustila. > > Jen vlasy dětí pohladím. > Otevřu oči do života. > Ach špatné sny! Ach starý dým! > Falešná, hluchá nota! > > Teď slyším jinou v nitru země. > Odevšad pluje sladké tání. > Je ve vás, matky, a je ve mně. > Veliké, čisté odplouvání. > > **První báseň** > > Na paměť mléka crčícího > a rorýsů a borovic > a chleba, jenž se nepřejídá, > a hněvu, který ticho hlídá, > narovnej hřbet, má malá kniho, > a dýchej z plných plic. > > Vezmi si mě a nech mne dýchat > o chvíli déle, než smím žít, > vyprávěj dětem o svobodě > a řekni rtům o čisté vodě > a lukám, kde jsou písně cikád, > když šero padá na pažit. > > Citlivá chůze, procházení > okolo plotů, řek a míst, > kde bolí každé prudší slovo, > kde poddávám se nad olovo, > do ohně mizím, do kamení, > abys už mohla číst. > > Snad někdo přijde, samotinký, > naplněn spásou po okraj. > Barvínky spí a jejich barvy > můj tichý západ sladce barví. > Já ležím navždy u maminky, > kde je má zem, můj kraj. > > Kde končí svět. Kde začíná se. > Kde vichr vichří hlas, > až zvedne se a píseň vydá, > zatímco smrt mu napovídá > o životě, jímž počne zase > > **Sedmá elegie** > > Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, > zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, > zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. > Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek, > aby se nadlehčil. Poproste růže, paní, > aby se zavřely. Poproste rozpadání, > aby vám přečetlo list o mém rozpadu. > Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu > tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý, > že ve své mladosti podobám se již králi > zašlého království. Vy jste přec věděla, > co křídel chybí nám k rozletu anděla, > jak krví smějeme se a jak krví pláčem. > Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem. > > Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu) > ťala se průzračnost o rudou oblohu > a krvácela pak a šla a zapadala. > Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála > maminka s tatínkem, domov a oba bratři, > snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří > sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce, > snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce, > neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil, > neměl mne zanechat v plameni, který studil! > Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám, > bez blahé mocnosti, jež umí překážkám > snižovat výšiny, jež umí blížit dálku > a peklo zavírá na vůni, na fialku, > potom je chlapec sám a procítá a jde > za skutečností zel. Myslí, že nenajde. > > **Malá příroda** > > Když ťapká příroda > a hryže spravedlivě > lučky i dlažbu hodin tvých, > když zoubky nahlodá > kouř stoupající křivě > z komínů hrozivých, > > když poznáš nakonec, > že také byla malá, > že také noci bála se > tak jako i ticha věc, > která se odvázala, > prchla a nechá se — > > pak zničíš pasti své, > jež straší v dvorku temna > bázlivou šedou myš > a z krásy jedové, > co volná je a jemná, > potichu osamíš. > > **Touha** > > Kruhy, kruhy zamotané, > ale jeden náhle vstane. > > Šíří se a pak se úží, > podobá se mrtvé růži, > > otrhané, bez plátků, > v sešlém, zimním kabátku. > > Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe > na růžové oko, slepé, > > ale přece vidoucí. > Ty se bojíš zatlouci? > > Pomalu se pootevře, > pomalu tě v sobě sevře > > a ty budeš kolébán > jako roztančený džbán, > > z něhož voda často šplíchne > do studny, jež neutichne > > a dál v hloubi šumí s ní > jako slova na písni. > > Kruhy, kruhy zamotané, > ale jeden náhle vstane, > > než se musí proměnit > v ouško, jímž se souká nit. > > **Sonet** > > Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici. > Ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil! > Ach, býti poražen porážkou vítězící > a jíti vánicí, sněhem, jenž nasněžil! > > Máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast, > když deště dotkneš se, mží víno do oka > a já jak beránek chtěl bych svůj život propást > na březích duše tvé, čistého potoka. > > Odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid > a on ti náleží a zpívat umí ti, > umí tě do ticha a do toužení zaklít. > > Máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu > svou víru těkavou, jež nesmí umříti, > neb věří ve věrnost a v objetí a v krásu. > > **Chvěje se mi ruka** > Proč se jen pláče při bolesti > když každá úleva > tě vrací zpátky > proč se jen pláče jaké je v tom štěstí > ach ano pláč je asi pro šťastné > > Opravdu chtěl bys někdy plakat > > Déšť na římse to je ta pravá nota > máš mnoho starostí > jak skončit tento den > když okno otevřeš zima tě rozdrkotá > ty nevíš k čemu teplo je > > k čemu je déšť co ti to říká > > Ach teplo to je býti unaven > a déšť jsou housle pro básníka > ale ty nevíš k čemu ještě hrát > když nikdo nepřichází aby slyšel > a čísi hlas ti říká tiše > > že čas je skoncovat > > **Bílý obraz** > > Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni > s paletou v ruce kdosi stál. > Sněžilo, sněžilo do jeho malování. > On nevěděl, on maloval > > tu nahou zimu, její pevné kosti, > údolí klína, hlubší, nežli chtěl, > a výšku ňader v strmé závratnosti. > Sněžilo na model. > > Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu > a odkud přilétá? > Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu > a prázdná byla paleta. > > Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování, > jež padá na plátna > a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani, > proč padat má! > > Ta strašná bezmocnost zastavit prchající! > Zeslábla ruka tvá, > jazyk máš svázaný a nedovede říci > tomu, co roztává: > > Ó věčné proměny, taje vaše utajené, > ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh, > kde bude duše má, kde bude, v které ženě > a v kterých závějích? > > Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni > s paletou v ruce kdosi stál. > > **Noc a den** > > Do únavy jsem svážel seno, > které už bylo usušeno, > po cestách tolika. > Jsem jenom vraník, ale cítím, > že neusnu, když nezachytím > vítr, jenž naříká. > > Hodím se do tmy, říkali to, > a je mi toho někdy líto, > brní mě kopyta. > Upiju z noci ještě doušek > a proměním se na bělouše. > Podívej! Nesvítá? > > **Pohádka** > > Tohle je černý les. Po mechu v páru > si měkce našlapují kolouši. > Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru, > na plné plíce z něho okouší. > > Za houštím jeskyně, která má ale komín, > svou černou tlamu roztáhla, > zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin > a pak se probudila znenáhla > > a nyní mrzí se a smutně hubu suší, > na jazyku má plno slin, > stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši, > okolo pusy zamazanou od malin. > > A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě, > znáš ho přec, pana jelena, > ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě, > jako zná papír moje písmena. > > A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka > a oči hluboké a mocné parohy > a pásává se v dálce, blízko sýčka > a blízko ticha, blízko oblohy. > > Už přijde divá ženka, dočkáš se jí, > hned ti ten příběh budu povídat, > už přitancuje, už se lesknou oči její > už začínám se sladce bát. > > Najednou byla tu. A my ji nečekali. > Strpení, Jezinko, než srdce ustane > bušiti na poplach, než budem zase malí, > a skutky promluví a věci, ústa ne. > > Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme. > Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc? > Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme > jak zralé hrušky do ní padnem nakonec. > > Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce > přes malou mýtinu a do křoví a tam, > kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce, > a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám. > > Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino, > kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí, > kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno, > kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí? > > Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů, > můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil, > možná, že kopyto se někde zasmeklo mu, > vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl, > > strpení, Jezinko! – Je pozdě. Dál tě nese, > dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha, > od tvého domova tanečně vzdaluje se, > už brzo budete tam, kde tě roztrhá. > > Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska, > zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím. > Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká, > bývala, byla řeč, již jednou vyslovím > > a pak se rozpláču a příběh dopovídám. > Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes, > ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám > a to je jelen můj, má jeskyně, můj les. > > **Exodus dramatu** > > Hra nekončí, hra započíná. > Ta ruka, která duše stíná, > umdlévá, slábne jako jiná. > Hra nekončí, hra započíná > a hraji já, já, Exodus. > Jsem synem konce. Z jeho klína > narozen jak prapříčina. > Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná > naděje znova křídla svá, > pro mne, ach, pro mne zapomíná > na vinu vina, ona vina, > jež tím, že trvá, netrvá. > Hra nekončí, hra započíná. > U vrátek všeho odcházení, > u vrátek všeho návratu, > u vrátek smrti obnažené > a vysvlečené ze šatů, > u vrátek lásky, když už není, > u lásky, která zapomene, > u vrátek světla zhasnutého, > u vrátek zimy roztáté, > u vrátek všeho, všeho, všeho, > co zabloudilo v močále, > u vrátek bolesti, jež vchází > a kterou věčně doprovází > bezmocnost svatá, ticho tich, > u vrátek strašně zavátých, > u vrátek něhy, u těch vrátek, > která se právě zavřela, > u dveří nevýslovných matek, > kde čas polidštil anděla, > aby se mohl zalít krví > a dáti život dítěti, > u dveří všech, co nepromluví, > a přece, přece odvětí, > u dveří básně, u veřejí, > jež, rozevřeny nejšíře, > hledají radost vždy tam, kde ji > nesmějí nalézt, ve víře, > u brány králů žebrajících, > u rodné brány zbloudilých, > u brány těch, kdož v hudebnících > uvěří v očištění zlých, > ach, u bran všech a u všech dveří, > za nimiž bzučí úly hrůz, > stojím vždy já, já, Exodus. > A odcházím a navracím se > a žaluji a odpouštím. > Jsem ve vás, ve věcech, jež mstím. > Hra nekončí, hra započíná > tak jako každá marná hra. > Ta ruka, která duše stíná, > již usychá, již umírá. > A ústa, co se otevřela, > aby jí dala zemříti, > ta ústa, ústa zkrvavělá, – > slyšeli jste je mluviti? > Blahoslaveni tiší, praví. > Blahoslaveni trpící. > Blahoslaveni usměvaví > na podpálené hranici. > Blahoslaveni nesmíření. > Blahoslaveni ti, co čtou > písmena knihy, která není, > blahoslaveni samotou, > blahoslaveni nenávistí, > blahoslaveni bolestí, > blahoslaveni tím, co sviští > ve vichřici, co šelestí > v bubíncích hudby, v písních ticha, > ve smrti, v ženách, v exodu, > co nekončí, co neusychá > a z čeho vracím se a jdu > s pozdravy pro nového Jóba, > jdu jako posel země Uz, > jdu dnem, jenž dni se nepodobá, > jdu k němu já, já, Exodus. > > **Jablka** > > Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná > v nezměrném žalu mluví větvemi > a dolů sklání se hledajíc to, co nemá, > plod neutržený. > > Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek, > zatím co ošatky plné až po okraj > na cosi čekají, tak samy, bez sadaře, > jenž oči zavírá, > > zatím co oko jablek, které straší děti, > na bubáka si hrá a zmírá viděním > a chtělo, chtělo by se někam zakouleti > před zahryznutím tvým. > > > > **Řecká báseň** > > *Kéž jsem lehounkým vánkem, a ona — na břehu bloudíc — kéž si pak obnaží hruď, aby mě cítila vát!* > Neznámý řecký autor. > > Jdou dívky s plnými džbány. > Ramena jejich jsou hladká > a ňadra k větrným ústům > jako by sklonit se chtěla. > Tíži je kolébání > sladkých a závratných boků > a nadnáší je čistá > nehmatatelná touha. > Řekl bys, že jsou snad mrtvé, > tak bez dechu, bez dechu hloubky > hruď jejich rozvlnila se. > Jen jakási únava stoupá > z očí, jež nedívají se > v omamujícím světle. > > Jdou dívky s plnými džbány. > Kolem je písek a moře, > které jak kočička přede > z vlny, jež vlní se blíž, > jako by chtělo je pozvat > k malému odpočinku. > A písek, nejlehčí zrnka, > lehčí, než sněhové vločky, > lehčí, než nocenky slz, > jako by vršil se pro ně > a překrásnou mohylu chystal. > Řekl bys, kámen že studem > přestal nadobro studit, > když polštářky pat se jej dotkly. > > Jdou dívky s plnými džbány. > Korále ostrovů mlčí. > Rozbité krajky břehů > tisknou se na němou zem. > Tu náhle zvedá se vítr. > Se skály do nížin letí. > Převrací džbány a ústa, > která by chtěla z nich pít, > zalyká nádherným smutkem > z marného dna a hloubky, > z dna, jež se povrchem stalo, > z hloubky, jež naplnila se. > A dívky, velké a nahé, > nadarmo uprchnout chtějí. > > Popleněny jsou klíny, > protkl je nesmírný úžas > vztyčených, tvrdých lesů, > skály se na cestu daly > a moře stalo se ložem, > řekl bys, džbán že byl mořem, > džbán, který nejvíce žíznil. > Je ticho, krajina žije. > Hořký byl milostný zápas. > A plná ústa ňader > odlétá veliká změna, > jež dala prohlédnout matkám, > a odnáší daleko s sebou > zklamaný, procitlý sen. > > **Lítost** > > Nesmírně suché jsou dnes rty mé > a je mi líto tmy pro kterou nevidíme > (tak hezká lítost to je > jako když dívka která dříme > neví koho si ve snu zamiluje > a vzdychá tiše jako by se usmívala) > > A je mi líto radosti že lhala > (to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí > mladá a svěží zima > úzkost jež započíná > už dávno předtím v srdcích mladých matek) > > Ach je mi líto nenarozeňátek > že nepoznala smutek narození > že zklamání a zradu neviděla > že neklopýtla na veliké zemi > a do nebe se vznesla bez anděla > > Nesmírně suché jsou dnes rty mé > a je mi líto tmy pro kterou nevidíme > > **Malá elegie** > > Přátelé odešli. Má milá v dálce spí. > A venku velká tma je. > Slova si povídám. Jsou bílá od lampy > a napolo již usínaje > na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka. > Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše, > co nyní asi dělá maminka. > Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka, > k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše, > má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se, > ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše, > ruce si sepne, myslí na otce, > který je mrtev již, > a potom pro mne loupá ovoce. > Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš, > Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. > Jaká je venku tma! Co jsem to povídal? > Ach vím, já chtěl jsem říci > za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal, > a za všechny své drahé spící, > že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí, > neumím býti sám jen s lampou, která svítí, > že sil jsem proso na souvrati > a nebudu již žíti. > > **O čem ví tesknota** > > V přestávce mezi životem a tamtím > kocourek s kamenenem až na dně rybníka > pomalu vražedné andílky polyká > a tamto nepřichází tamto má vzdycky čas > Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí > > Co přivázali mu to tíha nazývá se > a luna již měl rád > do vody nahlíží a udivena zdá se > že na ni nemůže zamňoukat > neboť má oči obráceny jinam > > A pije pije zvolna jako by se kál > za všechny stehlíky které dřív mordoval > za všechny okapy po kterých s deštěm běhal > za všechny kočičky na které zapomíná > > v přestávce mezi životem a tamtím > co jde tak pomalu jako se chodí spát > když už noc minula a chtěl bys věčně spáti > bez pomyšlení na návrat > > **Vlastnictví** > > Co máš? Máš radost, když se šeří > a poznáváš, že skončil den, > když ničí ruka neudeří > tě do tváře, z tvých koníren > když hříbě spánku neodcválá > za bdělým děsem na jatky, > když ani záškrt, ani spála > neplení šik tvé posádky, > když dokončil jsi jenom skromně > z života jeden pustý díl, > když došels k noci nevidomě, > nepomohl a nezradil? > Máš radost, pravíš? Na pohodlí > by toho bylo právě dost. > Ukaž mi, co se v tobě modlí! > Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost? > Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě. > Na hrdle tvém je obojek, > chybí však šňůra. Toneš v blátě. > A to jsi ty. To je tvůj věk. > Tvůj mladý věk! To zlaté tele, > k němuž se žádný nemodlí. > Byls hádanka. Leš luštitelé > ji velmi snadno uhodli. > > **U tebe teplo je…** > > U tebe teplo je, ach, to by se to spalo, > hluboko do prachu ponořil bych se rád, > z lítosti lijáků, by tiše odkrápalo > vše nahé na těle, ten zubožený akt. > > Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu! > Cítím již na patře sám samet samoty, > který mne opíjí a volá na prodlevu, > aby se nebála a vešla do noty. > > Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet, > neslyšet dupání, nemyslet, necítit, > být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet, > být navždy připraven, být dokončen a mít. > > Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější, > svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá > na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší, > být přesně uprostřed, být čas, být zahrada. > > Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele, > být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé, > být, ano, takto být, tak úplně a cele > a neviděti nic, co lupením se zve. > > Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo, > hluboko do prachu rád bych se ponořil, > z lítosti lijáků by tiše odkrápalo > štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl. > > **Skonávají se slova Jobova** > > Job / 31-41 > > Za bolest rukou, které nedosáhly > na pohlazení, víru dej, > tvůj úprk v noc je příliš náhlý, > pomalu, zvolna odcházej, > > za bolest duše, kterou vyplenila > odešlá láska, nech mne spát > a spal a spal má malá díla > a nedopřej jim přetrvat, > > za bolest hrdla zpívaného > o bolest výše, zemřít nech > a skonávati v písni jeho, > jež hoří slavně v plamenech! > > **Ohnice** > > Vedeš mne po lukách, ten šíp mne neporaní, > vylétne do výše, do předalekých výšek, > kde plují obláčky, oblé a plné strání > odkvetlých pampelišek. > > Jsou Boží! Všeho jsou, jsou jako země ničí, > kde holá bída vlá z ubohých strnisek. > čekají na vítr, na jeho dech, jenž fičí > a sémě rozfouká jinam než na písek. > > Vedeš mne po lukách vypjatých doširoka, > jsou jako cikánka z hlíny a ze zlata, > jsou jako zajíček, jsou pestrá jako brokát, > jak symfonie trav, hudba, ta devátá… > > Jsou tvé? Ach ano, tvé, ty mi je přece dáváš, > ty, jíž jsem putoval ze všeho nejvíce. > Hořím! Jsem v plameni! Uhas mne, rány zavaž! > Za klásky zbytečná vadnoucí ohnice. > > **Báseň naděje** > > A táhnou tudy vrány, táhnou hejna zmijí > a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád. > Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií. > Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad. > > Na vyvrácených patnících se usadili ďábli. > Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty. > Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsem sladce zábli, > když sklenice všechny už byly dopity! > > Ó kalvárie má, kdy kříž se zazelená? > Já budu jako plod, já budu jeho štít, > já budu jeho krev, já budu jeho žena, > já budu paprsek, jejž tma smí zachytit. > > Ó kalvárie má, kalvárie mých příčin, > je těžké nésti jej, je krásné donésti, > zatímco vlající šáteček Veroničin > místo mi slibuje ve věčné bolesti. > > Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy > mé cesty poslední, ať bouře česá zem, > ať hory menší jsou, než byly za potopy, > je ještě láska v nás pod strašným obrazem! > > **Báseň nové slávy** > > Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu. > Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu. > Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu. > > Na zem si lehněte, ó lidé, nejblíž je vám. > Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva, > a řeka, která se neviditelně vlévá. > > Vezměte větev, která nerozkvetla, > v pochodeň změní se po okraj plnou světla, > v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá. > > Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská, > hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká, > tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská. > > Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý, > ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty, > jsme připraveni již jak v listopadu listy. > > Do tebe padneme, do tebe zřítíme se, > my skály poznali, studánky, jež jsou v lese, > a krutou odvahu v samotě, na útese. > > My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji, > bolest, tu bolestnou přípravu na naději, > do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí. > > A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý > ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý, > ve velkém poznání až strháš z duší šaty. > > Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu. > Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu. > Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** nacismus, Němci, Orten Jiří, poezie klasická, Protektorat Böhmen und Mähren **Spisovatel:** Orten --- ### [Zrůdná válka v dílech světových umělců. Goya, Picasso, Šostakovič](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/zrudna-valka-v-dilech-svetovych-umelcu) **Published:** August 29, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Zrůdné války, zbytečné utrpení lidí v dílech Picassa, Šostakoviče, Gamzatova. Je třeba připomínat, že ti, kteří chtějí války a zabíjení lidé musí být umlčeni **Content:**  ## **Gobelín podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“.** **Kopie obrazu nám připomíná zrůdný nálet na civilní obyvatelstvo německou „Legii Condor“ 26. dubna 1937 ve městě Guernica během španělské občanské války.** Bombardování civilistů bylo naplánované na den, kdy se ve městě konal pravidelný trh. Němci shodili na město cca. 30 tun bomb a v jeden den zabili cca 1600 lidí + další zemřeli později na svá zranění. 271 budov bylo zcela zničených tj. 85,22 % zástavby; poškozeno bylo až 99 %. Bylo to jedno z prvních bombardování zaměřené na civilní obyvatelstvo. O dva dny dobylo město fašistické vojsko generála Franca. První novinář, který do zničeného města dorazil byl korespondent The Times George Lowther Steer. Bylo to ráno 27. dubna 1937. Jeho reportáž “The Tragedy of Guernica” vyšla 28. dubna 1937 v The Times i The New York Times. Právě jeho text měl obrovský ohlas a pomohl přimět Picassa k malbě. Ve městě má dnes Steer pomník. Obraz “Guernica” (španělsky Guernica) byl objednán španělskou republikánskou vládou, která jej plánovala jej vystavit na Světové výstavě v Paříži 1937. Picasso původně plánoval jiné téma; po zprávách o bombardování (1. května 1937) změnil záměr. Obraz maloval od 1. května do 4. června 1937. V roce 1939 byl obraz převezen do New Yorku s tím, že se do Španělska vrátí. Do Španělska se originál dostal 10. září 1981. Nejprve Prado, dnes Reina Sofía. Do té doby v zemi nikdy nebyl. Od roku 1985 se gobelín podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“ nachází u vchodu do zasedací místnosti Rady bezpečnosti OSN přímo před zraky desítek novinářů a vysílacích kamer. Majitel Nelson Rockefeller Jr., dílo pronajímá a pravidelně si ho vyzvedává. Pátého února 2003 byl gobelín zakryt modrou látkou a vlajkami v době vystoupení Colina Powella k Iráku, kde předkládal falešné důkazy. K obrazu se váže známá anekdota tradičně připisovaná Picassovi (někdy ji cituje i on sám v podobě „Když němečtí vojáci chodili do ateliéru…“). Obvykle se uvádí, že důstojník ukázal na reprodukci / pohlednici, nikoli na originál (ten už byl od roku 1939 v USA). Paříž byla obsazena v červnu 1940. Historici ji považují za pravděpodobně přikrášlenou nebo apokryfní, ale jako Picassoův výrok se traduje desítky let. > Po obsazení Paříže Němci v roce 1940 navštívil německý důstojník ateliér Picassa a, poukázáním na reprodukci obrazu, se zeptal: “Vy jste to udělal?” > > “Ne, vy jste to udělali,” odpověděl velký umělec. Guernica je také název jedné z nejnásilnějších soch umělce Reného Iché a básně básníka Paula Éluarda (Vítězství Guernicy). Také existuje krátký film z roku 1950 od režiséra Alaina Resnaise, s názvem Guernica. ## **Sedmá „Leningradská“ symfonie Dmitrije Šostakoviče.** **Symfonie se zrodila díky nesmírnému utrpení těch, kteří zemřeli i těch, kteří přežili německé a finské genocidní obléhání Leningradu za [Druhé světové války](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-1939-1945-historie).** [Blokáda Leningradu](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/leningrad-nemecko-finske-vyhladoveni-mesta-denik-divky) trvala 872 dní od 8.9. 1941 do 27. 1. 1943. Jen civilních obětí hladem a umrznutím bylo přes jeden milión. Vojáků na obou stranách cca. 2 milióny. ## **Píseň Jeřábi / Журавли na verše vynikajícího básníka Rasula Gamzatova** **V podání Dmitryje Hvorostovského byla inspirována tragédií matek, ke kterým se nevrátili synové z Velké vlastenecké války. Nyní symbol moskevské teroristické tragédie v “Crocus”.** Teroristický ukrajinský útok několika lidí, řízených ze Západu, se stal 22. března 2024 na koncertním místě Crocus City Hall v Moskvě. Bylo zabito přes 130 lidí a další stovky byli zranění. Nejsmrtelnější teroristický útok v Evropě od obléhání školy v Beslanu v roce 2004. **Jeřábi / Журавли** [Rasul Gamzatov](https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasul_Gamzatov) (7. září 1923 – 2. listopadu 2003) Někdy se mi zdá, že vojáci ti, kteří nepřišli z krvavých polí, kdysi nezahynuli na této zemi, a proměnili se v bílé jeřáby. Jsou ještě z těch vzdálených časů, létají a dávají nám hlasy. Není to důvod, proč je to tak často a smutné. Ztichneme při pohledu na nebesa? Dnes v podvečer, vidím v mlze jeřáby, létají ve své vlastní specifické formaci, putovali jako lidé po polích. Letí, dokončují svou dlouhou cestu a volají něčí jméno. Není to proto s křikem jeřába Byla avarská řeč podobná od staletí? Unavený klín letí, letí po obloze – Létání v mlze na konci dne, A v tomto pořadí je malá mezera – Možná je to místo pro mě! Přijde den a s hejnem jeřábů budu plavat ve stejném šedém oparu. Volání zpod nebe jako pták Vy všichni, které jsem nechal na zemi. 1965 ## **Francisco Goya / Hrůzy války (Los Desastres de la Guerra)** **Cyklus 82 leptů s akvatintou, který Goya vytvářel přibližně v letech 1810–1820 jako bezprostřední reakci na napoleonskou okupaci Španělska a hladomor v Madridu.** Na rozdíl od slavnostních bitevních pláten tu není hrdina ani vítězství: Goya ukazuje popravy, znásilnění, mrzačení, hromady mrtvol, hlad a později i politickou represí po návratu Ferdinanda VII. Každý list má krátký, často sarkastický titulek (Já to viděl, A tohle taky, K čemu je šálek), který funguje jako komentář svědka. Cyklus za Goyova života nevyšel. Byl příliš ostře protiválečný i protirežimní. Na veřejnosti se objevil až roku 1863. Právě proto se dodnes čte jako první velký moderní výtvarný dokument války: ne alegorie slávy, ale inventář toho, co válka dělá s tělem a svědomím. Z této řady později vyšli Dix, Kollwitzová i Picasso. ## **Dmitrij Šostakovič: 13. symfonie „Babi Jar“ (1962) na Jevtušenkovy verše** **Dva dny, 29. a 30. září 1941, trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané [Babi Jar](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/masakr-babi-jar-1941-nemci-a-ukrajinci-povrazdili-33-771-lidi) (Бабий Яр) během Druhé světové války.** Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei. V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů. ## Bohuslav Martinů: Památník Lidicím (1943) **Památník Lidicím je zhruba osmiminutová orchestrální skladba, kterou Bohuslav Martinů dokončil v srpnu 1943 v newyorském exilu jako hold obětem [vyhlazení Lidic](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/lidice-pamatnik-deti-uchytilova) (10. června 1942).** Není to programní „obraz“ masakru, ale zhuštěný smuteční oblouk: pomalé Adagio, kratší Andante a návrat Adagia. Martinů do partitury vetkl útržek „osudového“ motivu z Beethovenovy Páté a nápěv chorálu Svatý Václave — česká paměť uvnitř světového hudebního jazyka. Premiéru měla 28. října 1943 v Carnegie Hall s Newyorskou filharmonií pod taktovkou Artura Rodzińského a patří k prvním velkým uměleckým odpovědím na lidickou tragédii, které okamžitě zazněly na mezinárodní scéně. **Categories:** Film a umění **Tags:** hudba, picasso, umění, válka **Spisovatel:** Druhá světová válka, války --- ### [William Butler Yeats. Druhý příchod v chaosu narůstající stupidity dnešní doby](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/william-butler-yeats-the-second-coming-druhy-prichod) **Published:** September 3, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Irský básník Yeats chápal dějiny jako sérii protínajícíh se spirál, trvajícíh 2000 let. Nad tím vším je "obrovský obraz duše všehomíra" neboli „Spiritus Mundi“ **Content:**  **Irský básník Yeats chápal dějiny jako sérii protínajících se spirál, trvajících 2000 let. Nad tím vším je “obrovský obraz duše všehomíra” neboli jak napsal v originálu „Spiritus Mundi“, který je podle Yeatse souhrn obrazů, které přestaly být vlastnictvím jakékoliv osobnosti či duše.** Spiritus Mundi (latinsky „duch světa“) je u [Yeatse](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/yeats-irsky-basnik-a-bard) zásobárna obrazů, kterou nesdílí jeden člověk, ale celé lidstvo. Není to Bůh v křesťanském smyslu ani pouhá metafora. Je to okultně-neoplatónská představa světové duše. Velká paměť, z níž básník, médium nebo vizionář vytahuje archetypy. V eseji Anima Mundi (Per Amica Silentia Lunae, 1918) to přirovnal k obrovskému moři: každodenní myšlení je jen pěna na mělčině. **Báseň je obrazem chaosu dnešní doby do které přichází apokalyptický netvor:** *“tvor s tělem lva a hlavou muže, pohled jak prázdné, nelítostné slunce…”.* Pomalu se blíží k Betlému, protože Druhý příchod v křesťanské tradici znamená návrat Krista ve chvíli apokalypsy (Mt 24, více 31 – 46). Jak píše Yeats: > *“Konec věku, při kterém vždy nastane zjevení charakteru následujícího věku, je reprezentován velkou odstředivou silou jednoho víru a dostředivou silou druhého. V současnosti se vír života odstředivě rozpíná, na rozdíl od období před narozením Krista, kdy se dostředivě zužoval. Momentálně dosáhl téměř největší možnou expanzi. > Zjevení, které se blíží, však nabude charakter z opačného pohybu vnitřního víru. Celá naše vědecká, demokratická, fakta shromažďující heterogenní civilizace patří do vnějšího víru a nepřipravuje své pokračování, ale zjevení, které přijde jako blesk. > Tento blesk však nezasáhne jen jedno místo a po jistou dobu se bude soustavně opakovat. Zjevení jiné civilizace, která musí pomalu zaujmout své místo.”* **V básní jsou obrazy z knihy: W.B. Yeats / A Vision. Kniha je svým způsobem zvěrokruh, který se svou ženou vytvořil prostřednictvím tzv. “návštěv” a automatického psaní.** Yeats tvrdil, že jeho žena byla často ovlivněna duchy, kteří přišli, aby popsali univerzální systém cyklického zrození, založený na tzv. kole života. Jedná se o tzv. Sansáru, koncept neustálého znovuzrozování známý zvláště ve východních náboženstvích (hinduismu, buddhismu a džinismu). V těchto náboženstvích je koloběh stále nových a nových životů považován za strastiplný. Únik z něho je možný prostřednictvím poznání pravé skutečnosti (záleží pak na tom kterém duchovním směru, co za pravou skutečnost považuje). Tak je dosaženo stavu „vysvobození“ (a v některých variantách i „věčného štěstí“), který hinduisté označují jako mókša a buddhisté jako [nirvána](https://cs.wikipedia.org/wiki/Nirv%C3%A1na). **William Butler Yeats (1865—1939)** Jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty. William Butler Yeats, široce považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu. Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska. > **The Second Coming – Druhý příchod** > **William Butler Yeats** > > Protože krouží v pořád širších kruzích, > nemůže sokol slyšet sokolníka. > Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, > chaos a zmatek zaplavily svět, > valí se příliv krví potemnělý > a všude tone obřad nevinnosti. > Ty nejlepší už víra opouští, > ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní. > > Cosi se zjeví, brzo dozajista, > brzo se jistě druhý příchod chystá. > Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl, > obrovský obraz duše všehomíra > trápí mé oči: někde v písku pouště > tvor s tělem lva a hlavou muže, > pohled jak prázdné, nelítostné slunce, > pomalá stehna sune, všude kolem > kmitají stíny pobouřených ptáků. > A zase padne tma. Já však už vím, > že dvacet věků kamenného spánku > kolébku proměnily ve zlý sen. > Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla, > se plouží k Betlému se narodit? > > přel. Martin Hilský > > **The Second Coming** > **By William Butler Yeats** > Turning and turning in the widening gyre > The falcon cannot hear the falconer; > Things fall apart; the centre cannot hold; > Mere anarchy is loosed upon the world, > The blood-dimmed tide is loosed, and everywhere > The ceremony of innocence is drowned; > The best lack all conviction, while the worst > Are full of passionate intensity. > > Surely some revelation is at hand; > Surely the Second Coming is at hand. > The Second Coming! Hardly are those words out > When a vast image out of Spiritus Mundi > Troubles my sight: somewhere in sands of the desert > A shape with lion body and the head of a man, > A gaze blank and pitiless as the sun, > Is moving its slow thighs, while all about it > Reel shadows of the indignant desert birds. > The darkness drops again; but now I know > That twenty centuries of stony sleep > Were vexed to nightmare by a rocking cradle, > And what rough beast, its hour come round at last, > Slouches towards Bethlehem to be born? **Categories:** Poezie klasická, Příroda a lidé **Tags:** buddhismus, poezie klasická, yeats, Yeats William Butler **Spisovatel:** Yeats --- ### [William Butler Yeats. Jeden z mála skutečných irských bardů](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/yeats-irsky-basnik-a-bard) **Published:** August 29, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** William Butler Yeats (1865—1939) básník, dramatik esejista. Zcela osobitý, vymykající se stylem, výrazný lyrik se sklonem k reflexi ovlivněný keltskou mytologii **Content:**  **William Butler Yeats (1865—1939) je jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty. Na své tvůrčí cestě zápasil s nejedním rozporem osobním i uměleckým, a tak jeho dílo není prosto výkyvů a krizí. Nejednou však nalezl obrodný zdroj pro svou poezii v prostotě lidového folklóru. A právě především jeho nejprostší lyrika zůstává v jeho díle nejživotnější.** William Butler Yeats je považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 [Nobelovu cenu za literaturu](https://citarny.com/autori-knihy/literarni-ceny/nobelova-cena-za-literaturu-zajimavosti-a-fakta). Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska. Z početné řady Yeatsových básnických [sbírek](https://www.amazon.com/yeats-poems/s?k=yeats+poems) připomeňme: např. „Ossianovo bloudění a jiné básně“ (The Wanderings of Oisin and Other Poems, 1889), „Růže“ (The Rose, 1893), „Vítr v rákosí“ (The Wind among the Reeds, 1899), „V sedmilesí“ (In the Seven Woods, 1904), „Zodpovědnost“ (Responsibilities, 1914), „Divoké labutě v Coole“ (The Wild Swans at Coole, 1919), „Věž“ (The Tower, 1928), „Slova snad pro hudbu“ (Words for Music Perhaps) Z jeho lyrických dramat alespoň „Hraběnku Cathleen“ (The Countess Cathleen), „Zemi touhy“ (The Land of Heart’s Desire) nebo „Deirdre“. *William Butler Yeats | Slova snad pro hudbu | Přeložil Jiří Val\]a | [Odeon](http://www.odeon.cz), 1961* > **THE CLOTHS OF HEAVEN** Had I the heavens’ embroidered cloths, > Enwrought with golden and silver light, > The blue and the dim and the dark cloths > Of night and light and the half light, > I would spread the cloths under your feet: > But I, being poor, have only my dreams; > I have spread my dreams under your feet; > Tread softly because you tread on my dreams. > > **TOUHA PO NEBESKÉM ŠATU** > Kdybych měl z nebe vyšívaný šat > vetkaných stříbrných i zlatých svitů, > blankytný, šerý nebo temný šat, > šat noci, šat dne i šat polosvitu, > pod nohama bych ti jej rozprostřel. > Ale já chudák mám jen svoje sny. > Pod nohama jsem ti je rozprostřel. > Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny > > **DRUHÝ PŘÍCHOD** > přel. Martin Hilský > > Protože krouží v pořád širších kruzích, > nemůže sokol slyšet sokolníka. > Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, > chaos a zmatek zaplavily svět, > valí se příliv krví potemnělý > a všude tone obřad nevinnosti. > Ty nejlepší už víra opouští, > ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní. > > Cosi se zjeví, brzo dozajista, > brzo se jistě druhý příchod chystá. > Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl, > obrovský obraz duše všehomíra > trápí mé oči: někde v písku pouště > tvor s tělem lva a hlavou muže, > pohled jak prázdné, nelítostné slunce, > pomalá stehna sune, všude kolem > kmitají stíny pobouřených ptáků. > A zase padne tma. Já však už vím, > že dvacet věků kamenného spánku > kolébku proměnily ve zlý sen. > Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla, > se plouží k Betlému se narodit? > > **DIVOKÉ LABUTĚ V COOLE** V podzimní kráse pnou se stromy, > na stezkách uschla zem, > v jezeře nebe zrcadlí se > v příšeří říjnovém. > Tam, kde jsou skalky vodou zality, > je padesát a devět labutí. > > Už po devatenáctý podzim > je tu tak počítám. > Dřív nežli jsem je spočítat moh, > zvedly se k výšinám > a rozlétly se v kruzích trhavých > na křídlech pleskavých. > > Hledím vždy na ty skvělé tvory, > teď srdce mi to rve. > Vše změnilo se od těch časů, > co zněl tmou poprvé > zvon jejich křídel s mými kročeji, > já kráčel lehčeji. > > Za družkou družka neznaveně > veslují v studených > sesterských proudech nebo plují vzduchem. > Nestárne srdce v nich. > > Ať kamkoli se světem rozlétnou, > neznají touhu nevyplněnou. > > Ale teď klidnou vodou plují > v tajemné nádheře. > Kde do rákosí uhnízdí se, > na kterém jezeře > potěší lidské oči, až mé jednou procitnou > a neuvidí ani jedinou? > > **PO DLOUHÉM MLČENÍ** > Po dlouhém mlčení řeč. Správné je, > když všechny lásky zemřou, pominou > a příklop stíní lampu nevlídnou > i závěs nevlídnou noc zakryje, > že žvaníme a pořád žvaníme > o velkém umění a o písni. > Je moudrost sešlost věkem. V mladé dny > jsme milovali hloupě, nevinně. > > **BLÁZNIVÁ JANA A BISKUP** > Tam k prokletému dubu chci, > doveďte mě tam k půlnoci > (Mír člověku dá jenom drn.) > a v kletbách vrahu najdu lék, > protože mrtev je můj Jack. > Poslední slova, co mi řek: > Důstojný pán a fanfarón. > > To nebyl ještě biskupem, > když vyřkl kletbu nad Jackem, > (Mír člověku dá jenom drn.) > ba ani farář ještě ne, > a s knihou v ruce zdvižené > křičel, že jak zvěř žijeme: > důstojný pán a fanfarón. > > Má biskup kůži svrasklejší, > nežli je pazour u husy, > (Mír člověku dá jenom drn.) > zbožná čerň ukrýt nestačí > jeho hrb skoro volavčí. > Nad Jackem stáli mrskači: > důstojný pán a fanfarón. > > Jack měl mé tělo poprvé > a teď mě k tomu dubu zve, > (Mír člověku dá jenom drn.) > abych ho vyprovodit šla > a koruna nás přikryla. > Před biskupem bych odplivla: > důstojný pán a fanfarón. > > **PROČ MI TOLIK BIJE SRDCE?** > Proč mi tolik bije srdce? > Nepřešel snad kolem stín? > Přešel, zmizel ve chviličce. > Kdo to šlapal do travin? > Který tulák nocí bloudí? > Říká mnoho starých knih, > že se zmatené sny rodí > z vyschlých kostí zemřelých. > A mně často v noci zdá se, > že sny fantastickými > údolíčko zalévá se. > Zaplaví i výšiny > a tak omamné jsou stíny > jako pohár z nefritu, > jenž je vínem přeplněný, > nebo pohár z achátu. > > **SVÍTÁNÍ** > Chtěl bych být nevědomý jako svítání, > které pohlédne cestou > na starou královnu, měřící město > špendlíkem brože, > nebo na mužská těla svraštělá, > pedantské Babylóňany, > jak pozorují planety, jejích dráhy, sklony, > a když s příchodem luny hvězdy vybledají, > vezmou tabulky a počítají. > Chtěl bych být nevědomý jako svítání, > které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze > nad mračnými bedry koní. > Chtěl bych být — vždyť učenost nemá ceny ani zbla — > nevědomý a lehkověrný jako svítání. > > **BÍLÍ PTÁCI** > Kéž bychom byli, miláčku, bílými ptáky v moři pěn! > Zář létavice omrzí, než prchne prostorem. > Zář večernice modravé, na lemu nebe visící, > probudí v srdci, miláčku, jen nekonečnou tesknici. > > Únavu známe od snílků — zrosené růže s lilií. > Ach, nesni o nich, miláčku, zář létavice pomíjí, > zář modré hvězdy nizoučko na ojíněném obzoru. > Kéž jsme jen ptáky bílými v proudu pěn, my dva pospolu! > > Sním o nesčetných ostrovech a o dananském pobřeží, > kde zapomene na nás čas a nebude žal přítěží. > Zanech té růže s lilií a záře s rudým plápolem, > jen když se stanem, miláčku, bílými ptáky v moři pěn! > > **IND O BOHU** > Když mezi zmoklým stromovím kol jezera jsem šel, > můj duch se vzdouval v soumraku, rákos mě ovíjel, > můj duch se vzdouval vzdechem, snem. Tu spatřím ve trávě > na břehu mokré tetřevy, ustali v zábavě, > v své honičce kol dokola, nejstarší promluvil: > V zobáku drží celý svět a dárcem našich sil > je věčný otec tetřevů, jenž žije v nebi skryt. > Deště mu kanou ze křídel a z oka luny svit. > Popošel jsem kus opodál a tam zas leknín řek: > Kdo stvořil svět a řídí jej, má dlouhý oddenek. > Jsem zrozen k jeho obrazu, zvonivý vodní proud > mohl jen z plátků leknínu jako déšť ukápnout. > O kousek dále v soumraku hvězdný třpyt spatřil jsem > v zornicích srnce, a ten děl: Jen srnčím kopytem > lze modelovat oblohu, a což kdo stvořit moh > tak jímavou a křehkou věc bez něžných srnčích vloh? > Popošel jsem kus opodál a tam se ozval páv: > Kdo stvořil trávu, žížaly a zářivý náš háv, > byl přece páv zvlášť obrovský a mává za noci > nad námi nyvě paví chvost v jiskrách se lesknoucí. > > **TRÁVNÍK** > Knihy i obrazy > a trávník zbývá mi > pro vzduch a pro pohyb > chabými silami. > A v noci dům se ztiší, > když haraší jen myší. > > Už nepokouší nic. > Než život ukončím, > obraznost těkavá, > myšlenky — jejich mlýn > jen staré cucky tráví > a pravdu nevybaví. > > V stařectví šíleném > se toužím přerodit > jak Timon nebo Lea > , jak William Blake > bít na zeď, tak tvrdošíjný, > až pravda odpoví mi. > > Michelangelský duch, > jenž bádá ve mracích > či divě zacloumá > mrtvými v rubáších. > Svět na mne zapomíná, > a orlí duch se vzpíná. > > **JEZERNÍ OSTROV INNISFREE** > Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree, > tam z haluzí a hlíny chýši si postavím, > abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí > a se včelím rojem bzučavým. > > Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách, > při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék. > Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach > a večer má křídla konopek. > > Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci > z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce. > Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici > a ten zvuk mě bere za srdce. > > **Píseň putujícího Aenguse** > > Závěrečná sloka Yeatsovy básně, kterou použil Bradbury pro název své povídky i sbírky povídek [Zlatá jablka sluneční](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/zlata-jablka-slunecni-ray-bradbury-o-lasce-k-lidske-imaginaci) > > Ač jsem stár z putování > přes duté kraje a pahorky, > najdu, kam ona odešla, > políbím jí rty a vezmu ji za ruce; > a půjdu dlouhou skvrnitou trávou > a trhat budu, dokud čas a časy neskončí, > stříbrná jablka měsíce, > zlatá jablka slunce. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Irsko, poezie klasická, yeats, Yeats William Butler **Spisovatel:** Yeats --- ### [Zlatá jablka sluneční, Ray Bradbury o lásce k lidské imaginaci](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/zlata-jablka-slunecni-ray-bradbury-o-lasce-k-lidske-imaginaci) **Published:** August 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** V roce 1953 vydal Ray Bradbury svou třetí významnou povídkovou sbírku Zlatá jablka sluneční. Obsahuje výběr vynikajících povídek světového autora scifi. **Content:**  **V roce 1953 vydal Ray Bradbury svou třetí významnou povídkovou sbírku *The Golden Apples of the Sun*. Sbírka je typicky bradburyovská. Poetická, melancholická, plná nostalgie, fantazie a snad i tiché hrůzy. Mnohé z povídek patří k jeho nejlepším. Jde o jeho třetí významnou sbírku (po Temném karnevalu a Ilustrovaném muži) a obsahuje 22 povídek z let 1945–1953, které dokonale ukazují proč je Bradbury považován za jednoho z největších lyriků science fiction a fantasy.** Sbírka není jednotným cyklem jako např. *Marťanská kronika*. Je to směs sci-fi, fantasy, hororu, detektivky, nostalgické prózy a filozofických miniatur. Spojuje je však společný tón: melancholie, úžas nad světem, láska k lidské imaginaci a tiché varování před tím, co se stane, když imaginaci ztratíme. **Název sbírky Zlatá jablka sluneční pochází z básně národního irského básníka W. B. [Yeatse](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/yeats-irsky-basnik-a-bard) The Song of Wandering Aengus (Píseň putujícího Aenguse) z roku 1899.** Závěrečná sloka Yeatsovy básně zní: > Ač jsem stár z putování > přes duté kraje a pahorky, > najdu, kam ona odešla, > políbím jí rty a vezmu ji za ruce; > a půjdu dlouhou skvrnitou trávou > a trhat budu, dokud čas a časy neskončí, > stříbrná jablka měsíční, > zlatá jablka sluneční. Bradbury použil poslední řádek jako název titulní povídky sbírky. Povídka je o raketě, která se vydá ke Slunci, aby z něj nabrala kousek ohně. Na začátek sbírky dokonce předeslal poslední tři verše Yeatsovy básně. Sám Bradbury později vysvětlil, že k romantické poezii ho přivedla jeho žena Maggie, když spolu chodili. Řádek „the golden apples of the sun“ ho zřejmě ´plně okouzlil a stal se pro něj dokonalou metaforou příběhu o tom, jak člověk sáhne po ohni ze Slunce. Jako po něčem krásném, nebezpečném a téměř nedosažitelném. Název poeticky spojuje Yeatsovu mytickou touhu po věčné kráse s Bradburyho sci-fi snem o dobývání vesmíru a lidské odvaze. ### Ray Bradbury. Zlatá jablka sluneční. 22 povídek. 1. **Siréna** (*The Fog Horn*) – Maják a prastará mořská příšera, která se ozývá na volání sirény. 2. **Chodec** (*The Pedestrian*) – Muž, který ještě chodí pěšky v noci, zatímco všichni ostatní sedí u televizí. 3. **Dubnová čarodějnice** (*The April Witch*) – Mladá čarodějka se vciťuje do těl zvířat a lidí, aby poznala lásku. 4. **Divočina** (*The Wilderness*) – Žena se chystá odletět za manželem na Mars a loučí se se Zemí. 5. **Ovoce na dně mísy** (*The Fruit at the Bottom of the Bowl*) – Vrah obsedantně maže stopy po své přítomnosti. 6. **Neviditelný chlapec** (*Invisible Boy*) – Stará čarodějka „učiní“ chlapce neviditelným, aby si ho udržela. 7. **Létající stroj** (*The Flying Machine*) – Čínský císař se setká s vynálezem, který by mohl změnit svět – a rozhodne se ho zničit. 8. **Vrah** (*The Murderer*) – Muž, který zničí všechny elektronické přístroje, protože ho otravují. 9. **Zlatý drak a stříbrný vítr** (*The Golden Kite, the Silver Wind*) – Alegorie o dvou městech, která se vzájemně ohrožují a pak se naučí žít spolu. 10. **Na neshledanou** (*I See You Never*) – Dojemné rozloučení s mexickým mladíkem, který musí opustit Ameriku. 11. **Výšivka** (*Embroidery*) – Tři ženy vyšívají, zatímco čekají na atomovou explozi. 12. **Velká černobílá hra** (*The Big Black and White Game*) – Baseballový zápas, který se stává metaforou rasových vztahů. 13. **Dunění hromu** (*A Sound of Thunder*) – Cesta časem na lov dinosaurů a katastrofální důsledky jediného šlápnutí vedle. 14. **Široširý svět v dálce** (*The Great Wide World Over There*) – Venkovská žena poprvé objeví, že existuje svět za hranicemi její vesnice. 15. **Elektrárna** (*Powerhouse*) – Mladá žena prožívá noční směnu v elektrárně jako mystický zážitek. 16. **En la noche** – Noční příběh o lásce, žárlivosti a mexickém městě. 17. **Slunce a stín** (*Sun and Shadow*) – Fotograf a chudý muž se střetnou kvůli stínu na zdi. 18. **Louka** (*The Meadow*) – Hollywoodské kulisy se stávají skutečným domovem pro starého muže. 19. **Popelář** (*The Garbage Collector*) – Popelář v budoucnosti, kdy se popelářské vozy stávají vozidly smrti. 20. **Požár** (*The Great Fire*) – Dívka, která nechtěně zapálí lásku v celém domě. 21. **Zdravíčko a zatím** (*Hail and Farewell*) – Muž, který nikdy nestárne a musí stále utíkat dál. 22. **Zlatá jablka sluneční** (*The Golden Apples of the Sun*) – Posádka rakety se vydá ke Slunci, aby z něj přivezla kousek ohně. ### Nejvíce inspirující povídky s největším přesahem **Dunění hromu** je pravděpodobně nejvlivnější povídkou celé sbírky (a možná celého Bradburyho díla). Zavedla do masového povědomí „motýlí efekt“ – myšlenku, že sebemenší změna v minulosti může radikálně přetvořit budoucnost. Dodnes se cituje ve vědě, filozofii, filmu i politice. **Siréna** inspirovala legendární film *The Beast from 20,000 Fathoms* (1953) a stala se jedním z archetypů příběhů o osamělých monsterech, která hledají kontakt. **Chodec** je přímým předchůdcem *451 stupňů Fahrenheita*. Už v roce 1951 Bradbury předpověděl společnost, která se dobrovolně uzavřela do obrazovek a ztratila schopnost jít ven a myslet. **Zlatá jablka sluneční** (titulní povídka) je čistá mytologie v sci-fi hávu. Lidstvo jako Prometheus, který se vydá ukrást oheň bohům. Je to jedna z nejkrásnějších oslav lidské odvahy a touhy po poznání. **Létající stroj** a **Zlatý drak a stříbrný vítr** patří k nejmoudřejším politickým alegoriím, jaké Bradbury napsal – o strachu z nového a o tom, jak z nepřátelství může vzniknout mír. ### Význam povídek a Bradburyho přesahy Sbírka vznikla v době, kdy Bradbury ještě nebyl celebritou, ale už věděl, že chce psát „ne o budoucnosti, ale o věčných lidských věcech“. V *Zlatých jablkách* se potkává dětská hravost s dospělou melancholií, vědecká fantazie s poetikou Yeatsova verše (podle kterého se sbírka jmenuje). Přesahuje žánr. Mnohé povídky fungují jako moderní bajky nebo existenciální miniatury. Bradbury zde ukazuje, že science fiction nemusí být o technice, ale o duši – o tom, co ztrácíme, když přestaneme snít, a co získáváme, když se odvážíme sáhnout po zlatých jablkách slunce. V roce 2024, kdy sbírka konečně vyšla kompletně česky, působí překvapivě aktuálně. V době obrazovek, virtuální reality a strachu z budoucnosti nám Bradbury opět připomíná: nejdůležitější cesty se neodehrávají v raketách, ale v lidském srdci a představivosti. ***Zlatá jablka sluneční* nejsou jen sbírkou povídek.** **Jsou pozvánkou pod noční oblohu, dívat se na hvězdy a nikdy nepřestat toužit po tom, co je větší než my.** **Pokud tuto touhu ztratíme, jako civilizace skončíme.** Do češtiny vyšla kompletně teprve v roce 2024 pod názvem Zlatá jablka sluneční (Kniha Zlín, překlad Petr Eliáš, doslov Ivan Adamovič). **Categories:** Beletrie sci-fi **Spisovatel:** Bradbury --- ### [Mark Twain. Proč jeho autobiografie mohla vyjít až po 100 letech?](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/twain-autobiografie) **Published:** August 25, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Autobiografie Marka Twaina byla publikována v roce 2010, sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot,, přemítání o životě **Content:**  **Autobiografie Marka Twaina byla poprvé publikována v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Přesně tak, jak si to přál. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let. Řekl bych jakési zrcadlo Marka Twaina, jenž za ním schovaný, se poťouchle směje.** > „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ **Hlavní témata autobiografické knihy:** Dětství v Missouri (narození ve Florida, Missouri; život v Hannibalu na Mississippi). Rodina (matka Jane, otec John a jeho neúspěšné spekulace s pozemky v Tennessee, bratr Orion). Chudoba po otcově smrti (1847), práce tiskařského učně, novináře, pilotování na Mississippi. Dobrodružství na Západě, začátky literární kariéry, cestování (podklad pro Naivní cestovatele / The Innocents Abroad). Manželství s Olivií Langdonovou, děti (tragické ztráty Langdona, Susy a později Jean), literární sláva i finanční problémy. Portréty přátel a současníků, kritika politiky, náboženství, lidské přetvářky a společnosti. Závěrečné diktáty z posledních let života (včetně smutku po smrti dcery Jean). **Jak psal Twain svoji autobiografii?** Twain odmítal klasický chronologický životopis „od kolébky k hrobu“. V roce 1904 v Florencii konečně objevil metodu, kterou považoval za jedinou správnou: > „Začněte v žádném konkrétním období svého života; toulajte se volně celým svým životem; mluvte jen o tom, co vás právě zajímá; zahoďte to ve chvíli, kdy hrozí, že zájem vyprchá, a přejděte k nové a zajímavější věci, která se mezitím vetřela do vaší mysli. A udělejte z vyprávění kombinovaný deník a autobiografii.“ Od ledna 1906 (ve věku 70 let) ležel obvykle v posteli v hedvábném županu, opřený o polštáře, a diktoval stenografce. Přítomen býval i Albert Bigelow Paine (jeho pozdější životopisec a literární vykonavatel), který sloužil jako publikum. Twain to miloval – v dopise příteli napsal: > *„Uhodil jsem na to! A dám ti to – tobě. Nikdy nepochopíš, o jaký požitek jsi přišel, dokud nezačneš diktovat svou autobiografii.“* Diktoval často dvě hodiny denně. Materiál narůstal velmi rychle (celkem téměř půl milionu slov). Některé části psal už dříve (od 70. let 19. století), ale ty považoval za „falešné starty“. Twain výslovně požadoval, aby velká část textu vyšla až 100 let po jeho smrti. Věděl, že teprve jako mrtvý bude moci mluvit naprosto upřímně, bez ohledů na živé osoby a veřejné mínění. V předmluvě píše, že hovoří „ze záhrobí“, protože teprve tehdy může být „tak upřímný a volný jako v milostném dopise“. **Mark Twain / Autobiografie I** / z angličtiny přeložil Roman Tadič / 480 str., váz., obrazová příloha / Volvox Globator 2016 První svazek celkem třídílných pamětí, [Volvox Globator](https://en.wikipedia.org/wiki/Volvox_globator) postupně vydá i zbývající dva. Některé kapitoly vyšly ještě za jeho života v časopise North American Review (1906–1907), kompletní a necenzurované vydání (3 svazky) vyšlo až v letech 2010–2015. Knize se časem budeme věnovat více. **Samuel Langhorne Clemens (1835–1910), známý jako Mark Twain,** byl muž, který viděl Ameriku a lidskou povahu bez jakýkoliv příkras. Narodil se 30. listopadu 1835 v zapadlé vesničce Florida v Missouri a vyrůstal v říčním městečku Hannibal na Mississippi. Otec zemřel brzy, rodina upadla do chudoby a mladý Sam vystřídal práci tiskařského učně, novináře, zlatokopa a především lodivoda na veletoku. Právě odtud pochází jeho slavný pseudonym – „mark twain“ znamenalo bezpečnou hloubku dvou sáhů. Tyto zkušenosti mu daly ostře pozorovací oko a neúprosný smysl pro realitu obyčejných lidí. Twainovo myšlení bylo od počátku ironické, skeptické a antihypokritické. Nesnášel předstírání, moralizování a prázdnou autoritu – ať už šlo o politiku, náboženství, rasismus nebo americký „pokrok“. Humor pro něj nebyl pouhou zábavou, ale zbraní: břitkou, přesnou a často bolestivou. V knížkách jako Dobrodružství Huckleberryho Finna nebo Naivní cestovatelé dokázal současně bavit i odhalovat pokrytectví společnosti. V pozdějších letech se jeho pohled ještě ztemněl a po osobních tragédiích (smrt manželky a dcer) a finančních krachách se z něj stal téměř misantrop, který v [Dopisech z planety Země](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/twain-mark-dopisy-z-planety-zeme) a autobiografických diktátech nemilosrdně analyzoval lidskou blbost a krutost. Jeho způsob myšlení byl asociativní, svobodný a nechronologický. Odmítal klasické životopisy „od kolébky k hrobu“. Preferoval proud vzpomínek, anekdot a úvah, které se řídily tím, co ho právě zajímalo. Věřil, že skutečný život člověka se odehrává v hlavě – v „vichřici myšlenek“ – a že jen smrt dává autorovi právo mluvit naprosto upřímně. Proto trval na tom, aby jeho autobiografie vyšla sto let po jeho smrti: chtěl promluvit „ze záhrobí“ bez cenzury a ohledů. Mark Twain zemřel 21. dubna 1910 jako legendární humorista a jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů. Jeho myšlenky a pohledy na tento svět ale zůstávají stále aktuální. **Výpisky z knihy:** > „V této autobiografii budu mít na paměti skutečnost, že hovořím ze záhrobí. Doslova hovořím ze záhrobí, protože až kniha vyjde tiskem, budu už mrtvý. > Hovořím ze záhrobí spíše než živým jazykem z dobrého důvodu: mohu odtud mluvit svobodně. Když člověk píše knihu o soukromí svého života – knihu, která se má číst ještě za jeho života – zdráhá se promluvit celou svou upřímnou myslí… > Zdálo se mi, že bych mohl být stejně upřímný, volný a bez zábran jako v milostném dopise, kdybych věděl, že to, co píšu, neuvidí žádné oko, dokud nebudu mrtvý, nevnímající a lhostejný.“ > > „Narodil jsem se 30. listopadu 1835 v téměř neviditelné vesnici Florida, okres Monroe, Missouri. Předpokládám, že Florida měla méně než tři sta obyvatel. Měla dvě ulice, každou dlouhou pár set yardů; zbytek byly jen cesty s ploty z kolejnic a kukuřičnými poli po obou stranách.“ > > „Život nespočívá hlavně – ani z velké části – ve faktech a událostech. Spočívá hlavně ve vichřici myšlenek, která neustále vane člověku hlavou.“ > > „Jak nepatrný dílek lidského života tvoří jeho činy a jeho slova! Jeho skutečný život se odehrává v hlavě a zná ho jen on sám… Životopisy jsou jen šaty a knoflíky člověka – životopis samotného člověka napsat nelze.“ **Citáty Marka Twaina vystihující jeho myšlení a pohled na svět.** > Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí. > > Zkoumal jsem povahu a sklony “nižších živočichů” (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své viry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů. > Mark Twain, Proklaté lidské plemeno > > Váš nepřítel i přítel spolupracují na tom, aby ranili vaše srdce: Jeden vás pomlouvá, druhý vám klepy donáší. > > Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů. > > Láska je to, čemu se po svatbě říká omyl. > > Nejlepší místo, kde najdete pomocnou ruku, je na konci vlastního ramene. > > Nezajímá mě, zda vivisekce přináší prospěšné výsledky pro lidstvo, nebo ne… Bolest, která se tím způsobuje zvířatům, která ji snášejí nedobrovolně, je základem mé nenávisti k ní a je postačujícím ospravedlněním této nenávisti, aniž bych si musel zjišťovat další fakta. > > Je to všechno sen – groteskní, pošetilý sen. Neexistuje nic než ty. A ty jsi jen myšlenka – bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova, bloudící osaměle prázdnými věčnostmi! > > Člověk je jako měsíc – má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže. > > Uvědomil jsem si, že mnozí lidé, kteří nashromáždili v penězích víc miliónů, než kdy mohou spotřebovat, projevili zuřivý hlad po dalších a že beze všech skrupulí okradli nevědomé a bezmocné o jejich ubohý majeteček, aby částečně ukojili svůj apetyt. > Poskytl jsem stovce rozličných druhů divokých i krotkých zvířat příležitost, aby si nashromáždila obrovské zásoby potravy, ale žádný živočich toho nevyužil. Veverky, včely a někteří ptáci si udělali zásoby, ale přestali, když si nasbírali dost na zimu, a nedali se přesvědčit ani donucením, aby zásoby zvětšovali. Mravenec předstíral, že si hromadí zásoby, aby napravil svou otřesenou reputaci, ale mě neoklamal. Znám mravence. > Tyhle experimenty mě přesvědčily, že existuje jeden rozdíl mezi člověkem a vyššími živočichy: člověk je hrabivý a lakomý, kdežto oni ne. > Mark Twain, [Dopisy z planety Země](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/twain-mark-dopisy-z-planety-zeme) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, citáty, Twain Mark **Spisovatel:** Twain --- ### [Barbora Markéta Eliášová. Knihy o Japonsku zapomenuté pozoruhodné spisovatelky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/barbora-marketa-eliasova-knihy-o-japonsku-zapomenute-pozoruhodne-spisovatelky) **Published:** August 23, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Neznámá Barbora Markéta Eliášová Dnes už těžko seženete její knihy o Japonsku Hanako (1944) Sunae a Kétai korejské děti (1940) Huria hledá cestu do nebe (1941) **Content:**  **Neznámá Barbora Markéta Eliášová. Už jen v antikvariátech seženete její knihy “Hanako – román moderní japonské dívky“ z roku 1944, “Sunae a Kétai – korejské děti“ z roku 1940, Huria hledá cestu do nebe (1941) a cestopis „Rok na jižní polokouli“ z roku 1928.** **HANAKO JE PESTRÝ A PŘI TOM VELMI PŘÍSNÝ PŘÍBĚH MLADÉ DÍVKY V OTCOVSKÉM DOMĚ.** Hlava rodiny je v Japonskuí svrchovaným pánem, jehož rozkazů je třeba dbát bez nejmenší odmluvy. Hanako, mladé, krásné děvče, pocítí náklonnost k Evropanu, Čechu, a tato je tak silná, že roztrhává staré tradice a proti otcově vůli jde za hlasem svého srdce. Otec ji vyhosťuje z domu, zříká se jí. Ale láska překonává všechny obtíže a když je její manžel povolán zpět do Evropy, smiřuje se otec s dcerou, která mu ve své vlasti nechává malého synka, dědice domu, na jehož počest o svátku chlapců bude vláti velká hedvábná ryba nad vchodem. Život je líčen věrně z poznatků autorčiných, a je doprovázen kresbami a barevnými obrazy malíře Jiřího Wowka  **HURIA HLEDÝ CESTU DO NEBE** Příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře. Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností. Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii. **Více: [Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend](index.php?option=com_content&view=article&id=6050&catid=19)** **NA STŘÍBRNÝCH KŘÍDLECH MLÁDÍ** V tomto románu pracuje mladík z Moravy jako zkušební pilot v japonské továrně, v románu Letkyně Armila letí mladičká hrdinka s otcem-pilotem na Cejlon a Jávu, kde se spřátelí s javánskou princeznou, která je v šestnácti letech první Javánkou-pilotkou**.** **** Barbora Markéta Eliášová (1874 – 1957) zcela zapomenutá spisovatelka, pozoruhodná žena z malé moravské dědinky od Brna, Jiříkovic. Vyrostla v nejchudších možných poměrech. Otce nikdy nepoznala, její matka zemřela, když byly Barboře čtyři roky. V rodných Jiříkovicích byla vychovávána na obecní náklady a u příbuzných. Zásadní vliv na její osud měl zdejší učitel Jan Hudeček, který se jí hodně věnoval a půjčoval jí knihy. Vypracovala se vlastní pílí a užitím svého intelektu na učitelku jazyků a poté se oddala cestování. Jako první Češka cestovala kolem světa. Svým osudem připomíná slavnou francouzskou cestovatelku po Tibetu Alexandru David O´Neelovou, autorku úchvatného „tibetského“ románu „Mipam – láma s paterou moudrostí“. V Japonsku se zrodila její celoživotní láska k této zemi, kterou považovala za svůj druhý domov. Eliášová byla první evropskou absolventkou kurzu ikebany – tradičního japonského umění vazby květin. Po návratu do Čech přes USA vydala v r.1915 pro velký zájem své zážitky v knize Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Roku 1920 se do Japonska vrátila jako pracovnice československého velvyslanectví v Tokiu. Spolupracovala s ženskou univerzitou a univerzitou Waseda, pořádala přednášky o Československu a přispívala do českých i japonských periodik. Do Japonska se Eliášová vrátila ještě několikrát; v r. 1923 zažila v Jokohamě ničivé zemětřesení. Sama zde přiišla úplně o všechno, zachránila jen holý život. Po návratu do ČSR pracovala až do roku 1939 jako překladatelka na ministerstvu zahraničí. Procestovala Hongkong, Singapur, Cejlon, Čínu, Koreu, SSSR, Jávu, Austrálii, Afriku. Doma pak o svých zážitcích a poznatcích vyprávěla na besedách a přednášela v rozhlase. Napsala i několik knih. Poslední léta prožila v Praze a v Roztokách u Prahy. V roce 2019 odhalil zástupce japonského velvyslanectví pan Kei Onishi pamětní desku na vile Aoyama, kde B. M. Eliášová v letech 1921-1935 bydlela. > *A teď, když chodila jsem po několik dní pod těmito růžovými oblaky, často unavena, ale velikou a dosud neznámou radostí vzrušena a unášena, mezi lidmi, kteří byli zcela jiní než já, ale ke mně tak milí a dobří, tu napadlo mně zcela určitě a jasně: Ano, proto šla jsem kraj světa! – a zdálo se mi, že by bez těchto velikých krás můj život byl nesmírně prostý a prázdný.* Více: [Wikipedia](https://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_Mark%C3%A9ta_Eli%C3%A1%C5%A1ov%C3%A1) **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Barbora Eliášová, Japonsko, knihy pro děti **Spisovatel:** Eliášová, japonsko --- ### [Ray Douglas Bradbury. Neobyčejná biografie geniálního spisovatele](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/ray-douglas-bradbury-zivotopis) **Published:** August 24, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Ray Douglas Bradbury byl geniální, ale zcela jistě by se podařilo odhalit nějaký nedostatek. Lidé se ho ptají: "Kam chodíte na svoje nápady?" Je to všechno tady **Content:**  **Ray Douglas Bradbury (22.8. 1920 – 5.6. 2012) byl geniální, ale zcela jistě by se podařilo odhalit nějaký nedostatek. Není k tomu důvod, ale třeba překladatelka Ludmila Kosatíková má sice Raye taky ráda, ale vadí jí jeho sklony k sentimentalitě a absence smyslu pro humor. Tento názor sdílejí taky další čtenáři, nicméně 99% těch, co Raye Bradburyho poznali, ho adoruje a sleduje.** > **Lidé se ptají: “Kam chodíte na svoje nápady?” Je to všechno tady… Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi…** > (Ray [Bradbury](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/bradbury-zivot-life-zivotopis) vystupující ve vlastním TV seriálu) **Raymond Douglas Bradbury se narodil 22. srpna 1920 v městečku Waunegan v Illinois.** Kulturní matka Bradburyho často brala za ruku do kina a odmalička plnila synka starými bájemi (nejen severoevropskými). Hrůzný herec bezpočtu tváří Lon Chaney zase pětiletého Raye ohromil ze stříbrného plátna. Zamiloval si taky cirkus, kouzelníky a zrovna tak divadlo. Bradbury jako chlapec SNIL nad psanými knihami, které by nikdy nespálil, a zrovna tak miloval barevné komiksy. Na rozdíl od spolužáků jimi nepohrdl a čistě na mylnou chviličku je zahodil. Potom ale Bucka Rogerse zase vytáhl z odpadkového koše a vícekrát už si dospíváním sebrat nic nenechal. Když mu bylo dvanáct let, přestěhovali se do Tusconu, stát Arizona. Už tehdy byl Bradbury i hercem a pracoval pro rozhlas! A začal psát. Když mu bylo třináct, odjela rodina za prací do Kalifornie. **V osmnácti ukončil školní vzdělání a stal se spisovatelem přiživujícím se zprvu jako kamelot.** S budoucí manželkou se Bradbury seznámil v nakladatelství a vzali se roku 1947, kdy i debutoval pochmurnou knihou Temný karneval. **Slavná Marťanská kronika vyšla poprvé roku 1950, v Anglii pod titulem Stříbrné kobylky, a 451° Fahrenheita bylo časopisecky uveřejněno jen rok poté.** Následovala řada titulů obsahujících na půl tisícovky dalších literárních děl. Ta díla se už šedesát roků prodávají “na” slavné jméno, ale autor na to naprosto nehřeší. > „Byla to rozkoš – pálit. Pozoroval s obzvláštní rozkoší, jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Když svíral v dlaních mosaznou trysku, toho obrovského hada, který plival na svět jedovatý petrolej, krev mu bušila ve spáncích a jeho ruce byly rukama podivuhodného dirigenta řídícího veškeré symfonie žáru a ohně, v nichž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin…“ > > „Nemusíte pálit knihy, abyste zničili kulturu. Stačí, aby je lidé přestali číst.“ > > Ray Bradbury / 451 stupňů Fahrenheita > [překlad Jarmily Emmerové a Josefa Škvoreckého](http://emmerova) Už roku 1962 taky knižně vydal výbor ze tří vlastních dopisů s titulem Podstata tvůrčího psaní: Listy mladému, ctižádostivému autoru, a podstatu svého neskutečně předvídavého románů o pálení, ale i všeobecném ignorování literatury přetavil roku 1972 též do divadelní hry Sloup ohně (česky ve Světové literatuře 1980/6, stejnojmenná povídka česky vyšla roku 1993 v souboru Sloup ohně a jiné povídky). **Roku 1981 vyšly rovněž Kompletní básně Raye Bradburyho** a připomínám Mistrův zábrus do říše hard-boiled fiction: Zatímco sborník Vzpomínka na vraždu (1984, česky 2002) oprášil povídky už z let čtyřicátých, román Smrt je vždycky osamělá (1985, česky 1992) se stal novinkou, byť někomu jistě i poněkud nudnou. Další verše Bradbury knižně vydal roku 1987 v publikaci Smrt pro mě má své ztracené kouzlo. > **Kdybychom byli vyšší** > **Ray Bradbury** > > Plot, po němž jsme kráčeli mezi lety, > nás klidně pohupoval. > Bylo to místo napůl v nebi, kde > v zeleni listů a v příslibu broskví > jsme natahovali ruce, abychom se dotkli > a téměř se dotkli nebe. > Kdybychom se mohli natáhnout a dotknout, říkali jsme, > naučilo by nás to nikdy, nikdy nezemřít. Bolestně jsme toužili a téměř jsme se toho dotkli; > náš dosah nikdy nestačil. > Kdybychom jen byli vyšší > a dotkli se Boží manžety, Jeho lemu, > nemuseli bychom odejít s těmi, > kteří odešli před námi, > kteří, krátcí jako my, stáli tak vysoko, jak jen mohli, > a doufali, že natahováním se vysoko si uchovají svou zemi, > svůj domov, svůj krb, své tělo i duši. > Ale oni, stejně jako my, stáli v díře. Ó, Thomasi, bude jednou Rasa stát opravdu vysoko > přes Prázdnotu, přes Vesmír a všechno? > A, odměřeno raketovým ohněm, > nakonec natáhne Adamův prst > jako na Sixtinském stropě, > a Boží ruka sestoupí z druhé strany, > aby změřila člověka a shledala ho Dobrým > a darovala mu Den Věčnosti? Na tom pracuji. > Krátký muž, Velký sen, vysílám své rakety > mezi svýma ušima, > v naději, že palec Dobra stojí za libru let. > Toužím slyšet hlas, který zavolá zpět po univerzální promenádě: > Dosáhli jsme Alpha Centauri! > Jsme vysocí, Ó Bože, jsme vysocí! > > Ray Bradbury (1920–2012) báseň If Only We Had Taller Been poprvé ji veřejně přednesl 12. listopadu 1971 na sympoziu v Jet Propulsion Laboratory (NASA) v Pasadeně. Den předtím, než sonda Mariner 9 vstoupila na oběžnou dráhu Marsu. Později vyšla ve sbírkách jeho poezie, například v knize When Elephants Last in the Dooryard Bloomed (1973) Počínaje rokem 1964, kdy se objevila v nákladu pouhých 280 výtisků Bradburyho povídka **Chodec**, je taky autorem mnoha cenných bibliofilií. Tak např. divadelní hra Plán rytmu času vyšla roku 1965 nákladem čtyřiceti výtisků, verše Noemův a Achabův přítel (1971) byly vydány nákladem 485 výtisků a pamflet Syn Richarda III. (1974) nákladem čtyř set výtisků. Z roku 1977 pochází tři sta číslovaných a autorem osobně podepsaných kusů knížky Tak tohle podkroví byla luka zelená. Z roku1980 je pro změnu limitovaná edice knihy Poslední cirkus a poprava na elektrickém křesle a Bradburyho poéma Je tedy všecko láskou? Ano, ano! (1981) existuje v nákladu dvou set třiceti autorem signovaných výtisků. > ****Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě. > Lidské myšlení běží šíleným tempem – nebo se pokorně sune ve strojích tvořených člověkem.** > (Ray Bradbury)** **** **Objektem literárních analýz.** Roku 1952 připravil spisovatel a editor William F. Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1975 ji přetavil v nezbytného **Průvodce Rayem Bradburym** zahrnujícím třeba i faksimile různých dosud nevydaných Mistrových prací. Roku 1977 přišel pak Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných kritických esejů o Bradburym. Biografie Mistra sepsali kupř. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) či William F. Touponce (1989). Poznámky ke 451° Fahrenheita dodal roku 1974 v taktéž knižní podobě Joseph Blakey a knižní studii o téže knize vytvořil roku 1994 Samuel J. Umland. Roku 1987 vznikl díky Walteru Jamesi Millerovi i knižní “kritický komentář” k Marťanské kronice. O Bradburym dramatikovi pak napsal knihy (1977, 1989) Ben P. Indick, a tak bychom mohli pokračovat, ale Bradbury zůstane i schopným autorem bezpočtu televizních a více než deseti filmových scénářů počínaje známým Hustonovým filmem Moby Dick (1956). Roku 1959 adaptoval i román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce – o africké epizodě života svého přítele, režiséra Johna Hustona (pobývali spolu při práci na Velrybě asi půl roku v Irsku), nicméně pozdější film Clinta Eastwooda (1990) využil jiný scénář. **Filmy podle jeho knížek…** Vůbec prvním filmem dle Bradburyho ale zůstane pověstná **Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů** (1952) natočená na podkladě krátké povídky Žabí roh, a jak se nejen zdá, právě ten film inspiroval Godzillu (1954). Tím fakticky i celý nový filmový subžánr, za jehož zrodem tedy Ray Bradbury taky stojí: A Ray Harryhausen, nepřekonaný mistr triků (nar. 29. 6. 1920), zůstává i dál jeho přítelem! Podle Bradburyho povídky Meteor byla natočena i další známá sci-fi let padesátých **Přišlo to z vesmíru** (1967) a sám Francois Truffaut se pak roku 1967 ujal **451° Fahrenheita**. Počínaje učebním **Příběhem spisovatele** (1963) vznikla ovšem taky řada filmů o Bradburym samém vč. dílu cyklu Mistři fantasy (Ray Bradbury: americká ikona, 1997) a hezký krátký dokument (s ukázkou z televizní adaptace známé povídky Jezero). **Nejznámější a nejdůležitější filmové adaptace knih Bradburyho:** **It Came from Outer Space (1953)** Sci-fi film režiséra Jacka Arnolda. Vychází z Bradburyho námětu/treatmentu (původně „The Meteor“). Jeden z prvních 3D filmů Universal Pictures. **The Beast from 20,000 Fathoms (1953)** Volně založeno na povídce The Fog Horn. Klasický monster-movie s stop-motion animací Raye Harryhausena. **451° Fahrenheita / Fahrenheit 451 (1966)** Režie: François Truffaut. Nejslavnější filmová adaptace stejnojmenného románu. Hrají Oskar Werner a Julie Christie. Existuje i novější televizní verze z roku 2018 (režie Ramin Bahrani). **The Illustrated Man (1969)** Režie: Jack Smight. Adaptace sbírky povídek Ilustrovaný muž. Hlavní roli hraje Rod Steiger. **Marťanská kronika / The Martian Chronicles (1980)** Třídílná televizní minisérie (NBC). Režie Michael Anderson. V hlavních rolích Rock Hudson, Bernadette Peters a další. Bradbury sám byl s výsledkem spíše nespokojený. **Something Wicked This Way Comes (1983)** Režie: Jack Clayton (produkce Disney). Podle stejnojmenného románu (česky často Sem přichází něco zlého nebo Karnival temnot). Bradbury se podílel na scénáři. Hrají Jason Robards a Jonathan Pryce. **The Electric Grandmother (1982)** Televizní film podle povídky I Sing the Body Electric. **The Halloween Tree (1993)** Animovaný film (Hanna-Barbera). Bradbury napsal scénář a namluvil vypravěče. Podle stejnojmenné knihy. **The Wonderful Ice Cream Suit (1998)** Komedie podle Bradburyho povídky/hry. Režie Stuart Gordon. **A Sound of Thunder (2005)** Sci-fi film podle slavné povídky Zvuk hromu. Režie Peter Hyams (kriticky spíše negativně přijatý). **The Ray Bradbury Theater (1985–1992)** Televizní antologický seriál, ve kterém Bradbury sám psal scénáře k desítkám svých povídek. Různé krátké filmy a epizody (např. adaptace pro The Twilight Zone, Alfred Hitchcock Presents apod.). https://www.youtube.com/watch?v=QAFGUEUVweU **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie scifi, Biografie, Bradbury Ray, o psaní knih **Spisovatel:** Bradbury --- ### [Jan Zábrana. Celý život. Nadčasové Deníky z let 1948 až 1984 nebo z dneška?](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jan-zabrana-cely-zivot) **Published:** August 25, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Když v září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel Jan Zábrana, jen několik lidí jemu nejbližších vědělo, že po sobě zanechal vynikající překlady. **Content:**  **Když v září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel Jan Zábrana, jen několik lidí jemu nejbližších vědělo, že po sobě zanechal nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené eseji a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů.** **** **Dvousvazkový výbor z deníků, zápisků a textů Jana Zábrany z let 1948 – 1984 s názvem Celý život je uspořádán do sedmi oddílů.** První oddíl je výborem z deníků, které si Zábrana vedl v Humpolci v letech 1948 – 1949. Druhý oddíl přináší nejzajímavější články publikované spolu s básněmi a prvními překlady v cyklostylovaném školním časopisu Výkvět, vydávaném po válce humpoleckým reálným gymnáziem. Třetí oddíl je výborem ze zápisků z 1. poloviny 50. let, vzniklých po Zábranově příchodu do Prahy a dochovaných v různých sešitech spolu s převážně dosud netištěnými básněmi. Čtvrtý oddíl tvoří zápisky ze sešitu z roku 1966. Pátý oddíl připomíná dva texty, které Zábrana publikoval v letech 1968 a 1969 v reklamní brožuře Klubu přátel poezie a v Sešitech pro literaturu a diskusi. Šestý oddíl je nejrozsáhlejší. Tvoří jej výbor ze 127 modrých sešitů formátu A5, do kterých si Zábrana v letech 1970 – 1984 zapisoval vše, co pro něj bylo podstatné, a kterým dal název Disiecta membra. (Ukázky z tohoto oddílu vycházely v roce 1991 na pokračování v Literárních novinách pod názvem Modré sešity.) První svazek výboru Celý život zahrnuje prvních 45 sešitů, sešity 46 – 127 jsou obsaženy ve svazku druhém. Ten je zakončen sedmým oddílem, obsahujícím Zábranovy zápisky z nemocnice v Motole a na Karlově náměstí až do září 1984. *Jan Zábrana | Celý život (1+2) | Výbor z deníků 29. dubna 1948 – 5. listopadu 1976 | 5. listopadu 1976 – červenec 1984* *Uspořádali Dušan Karpatský a Jan Šulc, vydal Torst, 1992* **Výpisky z knihy…** > vidět generaci, která plave v hnoji a tváří se přitom jako štika v rybníce > > Nekrolog nad mou generací (možná nad poslední) by možná – nevím, možná – měl znít: víra tvá tě zahubila. Napříště přežijí jen ti, kteří žádnou víru v nic mít nebudou nebo budou ochotni se jí kdykoli odříct, vzdát se jí, obětovat ji. > > Zkuste říci, co je život. Nepovede se vám to. Je nedefinovatelný. A slepíte-li definici, bude to schéma bezobsažné jako smrt sama, a ne podstata života. A s poezii to nemůže být jinak. Verše nemusí být poezií. A často nám některá místa v románech rvou srdce víc než deset sbírek veršů. A dnes je vůbec složité psát básně. Neznamená to, že musíte říci věci, které ještě nikdo neřekl. Není takových věcí a citů. Nejvýš se na vás může žádat, abyste něco vyslovil tak, jak to ještě nikdo neudělal. > > Propagovat českou barokní literaturu a obdivovat se jí – to je totéž jako propagovat a cenit si výtvory „spisovatelů“, kteří nerezignovali na možnost „zůstat spisovateli“ ani po sovětské invazi v roce 1968 a vydávají i v té černočerné džungli cenzury. Barokní literatura, trpěná oficiální katolickou cenzurou, je artefakt zasluhující si stejného morálního odplivnutí jako kolaborantská literatura, trpěná cenzurou loutkové vlády, dosazené sovětskými okupanty zjara 1969. Ten, kdo tohle nevidí a idealizuje si českou barokní „literaturu“, je hlupák nechápající utrpení a zotročení jen proto, že tenkrát nebyl zotročen on sám… Zasluhuje tedy málem, aby byl zotročen dnes, v době svého života… > > Jen se kochejte odérem růží, vyrostlých z hnoje katolické cenzury… Jste ve stejné situaci jako ti, kdo se za dvě stě let budou (budou?) esteticky kochat výplody Donáta Šajnera a Miroslava Floriana… Nevidět zotročení jen proto, že k němu došlo dávno a netrpěl jsem jím já – to je něco, pro co nikdy nenajdu omluvu… > > Přežije vždycky jen chamraď, > jen chamraď, jen chamraď, > zahyne vždycky, co mám rád, > co mám rád, co mám rád… > > OÚNZ… Samozřejmě neznamená obvodní ústav národního zdraví, ale: Odevzdej úplatek, nebo zemřeš! > Naivitou připomíná „výklad“ slova MUKL, který mi v 60. letech po amnestii podávali přátelé mých rodičů, stejně jako oni čerstvě navrácení z basy: Muž určený k likvidaci… > Jak tenkrát všechny tyhle hrátky prožívali! Jak ještě – někdy v půli životů – počítali s tím, že se něco změní, že křivdy budou odčiněny, že někdo narovná to, co zlomil. Nic, nic, nic už je v druhé půlce cesty nečekalo, jen šeď, stárnutí, kompromisnictví, nakonec jen vděčnost, že ti, kdo jim kdysi zničili existenci, je koneckonců nechají vedle sebe, nějak neodplaceně, skromně existovat… > > Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám… > Kočka je mačka, ale sračka je sračka. (můj komentář k celoročnímu televiznímu kursu slovenštiny) > > Svět se zkazil… zkazil se a zahnil jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus… Poměr k práci, konzumácká zpitomělost stále aušusovějšími výrobky… Všechno šlo do háje, všechno. A když přemýšlím o příčině, nevidím jinou než ten bezprecedenční atomový pat visící nad světem od konce 40. let. > > Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným: „What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“ Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný. Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého… > > Včera dopoledne, 7. června, jsem v redakci v Lidovém nakladatelství asi hodinu mluvil se Stanislavem Kolíbalem. (Známe se z druhé poloviny 50. let od Jana Vladislava, ke kterému tehdy chodíval, ale neviděli jsme se snad patnáct let.) Znám málo lidí tak milých, jako je on. To, co vykládal, historky, jaké se při setkání vykládají – nebylo ani tak zajímavé samo o sobě, ale úhlem, ze kterého o tom vyprávěl. > Říkal, že se mu líbil Andrej Platonov (četl můj překlad Zrození mistra), a pak se mne ptal, jestli náhodou neznám knížku Vlas od Osipa Dymova, která vyšla za první republiky u Floriana ve Staré Říši, a jestli nevím, co to bylo za spisovatele. Pár informací jsem mu mohl říct, na tuhle knížku mě před lety upozornil Láďa Dvořák, sehnal jsem ji pak v antikvariátě; z nějakých dějin ruské literatury vím, že Dymov byl emigrant. > Pak jsme mluvili o starých českých překladech Remízová a říkal jsem mu, že si léta toužím přečíst aspoň jednu báseň od Gronského, mladého milence Mariny Cvětajevové, který zemřel (neštěstí? sebevražda?) ve 30. letech a o němž všichni psali, že to byl velice talentovaný básník, ale od něhož se mi nikdy nikde nepodařilo najít ani verš (zda vydal knížku, se mi nikdy nepodařilo zjistit). > Kolíbal mi vyprávěl celou historii malíře Vyleťala, který sedí v base… > Kolíbal přinesl clo redakce obálku na knížku Pohádky pro dvě uši, proto tam byl. > > Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít. Jan Zábrana > > Když se v překladu – v nějakém složitém kontextu nebo z jiných důvodů – vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel svého čtenáře naučit. Uvést je – pokud je nevysvětlí – v takových souvislostech, že i ten nejméně „vnímavý“ čtenář (vždycky je třeba počítat s „nejméně vnímavým“ čtenářem) pochopí, oč jde, případně i proč se takové slovo – takové místo – nedalo přeložit jinak. > > Chyť se jednou za řiť, > přestaň s city! > Chytře se v tom zařiď > na dožití… > (devíza kulturních kolaborantů) > > Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám… > Nevnucuj, nechtěj… > > Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“ > > Muži ověšení šperky, > ženy prolité alkoholem, > svítání nad benzínovými nádržemi, > žvaniví fízlové a básníci němí, > smog všech muzeí a deficitní hnůj, > sbohem světe, kterému jsem říkal: můj! > > Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvé věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla všechna ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt. > > Nakonec uvidíte, že poezie není řemeslo a že je třeba riskovat vše. Vezměte si kteréhokoli moderního básníka. K těm máme nejblíž. A uvidíte, že je to zoufale odvážný tanec po laně nad propastí. Nestoupnout vedle, v tom je vše. V tom je je tajemství básníka. Všechny originální a nové verše jsou na jemné hranici kýče a vulgárnosti. Utečete-li od této hranice co nejdále, ztratí verš život a to je cesta mezi pavučiny a příhrady knihoven. Nedejte si pozor, překročte toto lano, padáte do hlubiny a jsou z toho texty k šlágrům. Jen vydržíte-li věčně kráčet mezi naprostou nemohoucností a naprostou neschopností, bude z vás básník > > Dneska by ještě všech pět oblíz > po lásce, z které zbyl jen obrys. > > Kdepak, to není ono. > Hovno je vždycky jenom hovno. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** deníky, historie, společnost, Zábrana Jan **Spisovatel:** Zábrana --- ### [Jan Zábrana za socialismu zakazovaný a jeho texty z deníku z roku 1968. Nebo jsou zase o dnešku?](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jan-zabrana-denik-1968-a-dnesek) **Published:** August 21, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Jan Zábrana. Základy ke třem jeho básnickým sbírkám byly položeny již v onu dobu, ve zmíněném sborníku nesou název Černá lyrika, Anály a Léta s Helmuthem. **Content:**  **Jan Zábrana (1931-1984). Základy ke třem jeho básnickým sbírkám byly položeny již v onu dobu, ve zmíněném sborníku nesou název Černá lyrika, Anály a Léta s Helmuthem.** Poté v šedesátých letech vyšly knižně, přepracované a přejmenované: Utkvělé černé ikony (Mladá fronta Praha 1965), Stránky z deníku (Československý spisovatel Praha 1968) a Lynč (Mladá fronta Praha 1968), jehož název Zábrana ještě jednou změnil na Samosoud. Zábranovo neustálé cizelování, doplňování a promýšlení sbírek vedlo k tomu, že jejich konečnou verzi je možno najít až v souborném posmrtném vydání Básně (Torst-Mladá fronta Praha 1993). **V této recenzi se budu věnovat sbírce Stránky z deníku (také BB art Praha 2001)**, již tvoří čtyři oddíly (bez zvláštních názvů) – první tři obsahují každý sedmnáct sonetů, poslední jen třináct. Zábranův sonet většinou dodržuje klasické rozdělení na čtyři strofy o počtu veršů 4-4-3-3, najdeme ale i jiné varianty, např. 4-4-1-5 nebo 6-8 apod. Rýmy, resp. asonance jsou vždy pravidelné, verše mají 8 až 9 slabik (ty verše, které se navzájem rýmují, jich mají stejný počet). Příklady veršových schémat: AABB CDCD EFE FGG, ABAB CDCD EEF GFG, ABBA CDCD EEF GFG apod. [Jan Zábrana](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/jan-zabrana-cely-zivot) si nedává záležet na melodičnosti, nevybírá pečlivě rýmy (někdy jsou opravdu primitivní, třeba uhoří/úhoři, moci/noci, pach/prach, hajný/Heini), ba naopak: jeho sonety mají tvrdou, jednoduchou kadenci zarputilého výsměchu. Volbou toho či onoho slova se ovšem z jinak celkem prozaické věty stává měkké zachvění či tvrdý úder a tak v celku básně různé verše vyčnívají a vzájemnou interakcí ji poeticky oživují. Krom, dalo by se říci, hudební stránky je však třeba zmínit obsah, neboť právě ten je u Zábrany ze všeho nejdůležitější. **Na rozdíl od Danta nebo Petrarky, u kterých melodie a obsah často vytvářejí jednotu, v níž spočívá nemožnost báseň prozaicky převyprávět, u Zábrany je obsah spíše jen podbarvován tónem verše, jeho nepřevoditelnost do prózy spočívá ale v jeho rozbití.** Těžko pochopitelné náznaky a metafory, nezvyklé spojování slov, mnohoznačné symboly, úspornost a hutnost kontrastující se Zábranovými básněmi ve volném verši, z toho všeho je vytvořen skoro neproniknutelný kadlub, obsahující (snad) básnickou výpověď. Svou poetikou je proto Zábrana bližší modernistům, jako je Mallarmé nebo Eliot, zároveň však nevychází ze subtilní intelektové hry, nýbrž z drsných, takřka bítnických prožitků v bahně socialistické společnosti. Sonet mu poskytuje údernost, jakou jinde nedosahuje, a zároveň ho nutí k takovému stýkání významů, které vytrváří zhuštěné magické piktogramy, v nichž je obsažen jeho niterný svět. Chtěl bych se nyní podrobně věnovat čtyřem konkrétním básním, tedy z každé části sbírky jsem si vybral jednu. **Pokusím se pochopitelně o co nejreprezentativnější výběr. Mezi dosti srozumitelné a sbírku odemykající sonety patří Žalm z první části.** Zábrana ho věnoval Bedřichu Fučíkovi. Význam slova „žalm“ je modlitba, kontemplace, v níž se člověk osobně angažuje ze vztahu k Bohu vůči svému okolí, jímž se cítí (většinou negativně) vtáhnut do děje. Tímto okolím je bez velkých pochybností pro Zábranovu báseň komunistický teror: > „Žalm nad tím, odkud vítr vane, / žalm o potlesku, o pokleku, / žalm za ty nikdy nepitvané, / ty „zastřelené na útěku“, // o tom, jak kůň si zvykne tahat, / jak ostnatý drát obrost domy, / o chvíli, kdy jsi prvně nahmát / tu tvrdou perlu ve svědomí, // žalm o krutosti utopistů, / za němé – do koledy pístů, / žam mizérií a žalm pláče, // že osel sovu uhýká, / žalm, kterým ale možná ptáče / jim z jejich léčky uniká…“ Hned v první strofě máme tři předložky ke slovu žalm: nad, o a za. Když je použito nad, lze „žalm“ významově nahradit za „žal“ – žal nad podstatou doby, neboť „odkud vítr vane“ je prohlédnutí spádů těch, kdo vládli. Naopak o specifikuje žalm jako svědectví, jako konkrétní výpověď a slouží v celé básni k vykreslení hlavních rysů teroru. V první strofě jsou to potlesk a poklek coby metafora davu, onoho pompézního služebnictví bez všech myšlenek, kdy my je zárukou veškeré pravdy, byť by to byla sebevětší lež. Konečně za posunuje žalm do role tryzny. **První strofa tak udává základní kontrapunkt: podstata režimu se ukazuje navenek ve své pochybné síle a zároveň skrývá (proto „nikdy nepitvané“) své vraždění.** **Druhá strofa stojí zase na jiném napětí: na jedné straně je zvyk a ostnatý drát, duše by podlehla, ale tu nahmatává „tvrdou perlu ve svědomí“.** V tom ještě ale není vítězství nad pokušením, Zábrana nijak nenaznačuje, jak konflikt dopadne. Perla ve svědomí… tomu jistě lze snadno porozumět, jenže proč je zdůrazněno, že je tvrdá? Souvisí to, domnívám se, s oním slovem „nahmát“. Nahmatat lze něco, když člověk cosi hledá, nejspíše když hledá to, co by mu v dané situaci pomohlo. Když nás okolnosti nutí ohnout hřbet, můžeme se snažit ve svém svědomí hmatat tak, aby nám to ulehčilo: hledáme úlevu, něco měkkého, poddajného – tehdy se perla svědomí (čili to, co je v něm opravdové, nikoli nějaké měkké lejno) musí jevit značně tvrdá, a to nikoli jen ve svém vzdoru vůči manipulacím, ale také pro svou nepohodlnost. **Třetí strofa je ve svém prvním verši poměrně jasná, druhý verš staví do kontrastu němé (oběti) a hluk pístů, ono funění budovatelské doby.** Proč ale mluví o koledě pístů? Za němé do koledy pístů… čili tryzna se ztrácí v klopotě, která si žádá… oběti! Stvůrná koleda, vše pohlcující a vše si žádající soukolí, stroj na krev koleduje. A pak, ve třetím verši, je tu žalm bez předložky, tehdy se žal, svědectví i tryzna spojují, všechno je vystiženo mizérií a pláčem. **Čtvrtá strofa je již jen rezignací (jestliže osel sovu uhýká, není naděje), únikem…** únikem pomocí básně. Ovšem co je to za únik? Jaký je smysl Žalmu? Není to přece zavření očí, zapomnění, setřesení břemene. Zábrana komunikuje… s Bohem, s námi, sám se sebou, je úplně jedno s kým, jde o to, že jeho Žalm představuje zachování života ducha v jeho vyjádření, neboť nejsilnější zbraní tyranie je zničení každého způsobu vyjádření pravdy. Smyslem celých Stránek z deníku je podle mne právě boj o duchovní přežití. **Poněkud jiným, i když do stejné doby zasazeným, sonetem je Vesnice 1955 z druhé části sbírky.** Zábrana se často vrací do intimních vzpomínek, hledá sám sebe, svůj osud, svou identitu a tento sonet je toho dobrou ukázkou: > „Jen přijeď, už je přešla msta!“ / Po letech… Jedeš na vesnici / vlakem, jímž jezdí družstevníci / pro motocykly do města. // Opilý strýc řve do čtyř stěn: / „Kdy vstoupím? Já? Je tak dost zmatku!“ / A z další láhve táhne zátku… / Spíš do dne. Ráno vyjdeš ven // a kolem jiná krajina… / Kluk s píšťalkou se začíná / vychloubat: „Tu mi vyřezal // Slovák z prvního kravína!“ / A neví, že jsi doteď spal, / když se tě vyptává: „Už hnal?“ Úvodní strofa načrtává obrázek vesnice, již zasáhla násilná kolektivizace: hned v prvním verši je obsaženo, že někdo byl vyhnán, že je tu napětí a že návrat (s existenciálním rozpětím toho pojmu) je sice fyzicky možný (přijeď), nikoli však nutně bezpečný. Ale už ono následující zdůraznění času (po letech) klade otazník nad to, zda a v jakém smyslu se člověk může vracet. Lidé ve vlaku jsou někdo jiný, družstevníci… Venkov jako staletí přetrvávající princip, jako domov tradic a jako symbol donekonečna se opakujícího přírodního cyklu byl za pomocí brutálního násilí změněn. Co nedokázal čas, to dokázali komunisté. Ze selského stavu se stala družstva, satelity měst – proto to Zábranovo spojení družstevníků s cestami vlakem do města a s motocykly. Informativní první strofa je vystřídána rozkolísaným sestupem do nitra. Čtyři stěny a v nich řvoucí strýc: kdy vstoupím? Kam? Do družstva. Konkrétní osud v jeho singulární jedinečnosti a ta naprostá bezmoc, utápěná v alkoholu. Tak svět svírají ničící pracky státního teroru. Strýc je ovšem záhy minut, jeho utrpení je výmluvné a není k tomu dál co říci. Pozornost se soustředí ještě niterněji: spánek jako symbol proměny, iniciace… den a ráno jsou nový svět, nicméně bez pozitivních konotací. Pro Zábranu je šedivost světla, vnitřní prázdnota střízlivě pozorovaného okolí charakteristická. Úvodní verš třetí strofy je třeba spojit s pohledem na rozorané meze, na obrovské monolity lánů bez počátku a bez konce. Pro toho, kdo znal původní tvář venkova, to musela být srážka s cizotou… a náhle převáží melancholie. Fyzické setkání s klukem, který se chlubí píšťalkou, již mu vyřezal Slovák z prvního kravína, je uvnitř v duši navrátilce dovršením ztráty. Klukovi nic nevypoví a nevysvětlí, život sám se staví na stranu zániku, protože lhostejně roubuje nové i na plaňky, jež vysel teror. V poslední strofě se spánek stává místem iniciace i zaspání… ten, kdo dosud (za)spal nezná sice detailní událost, ale vidí a chápe (iniciace): jiná krajina, strýc, hrozby msty atd. To klukovi uniká, a to ne jen proto, že je dítětem zaujatým píšťalkou, ale hlavně že byl naroubován a svůj kmen, jejž si nevybral a bez kterého už nemůže žít, chápe jako součást své identity. Napětí mezi těmito horizonty, onen triumf závislosti na osudu, která je vlastně smrt a ve smrt vždycky vyroste, vnáší do posledního verše básně, tak dětsky nevinného, melancholickou, hluboce usebranou nedořečenost toho, co nelze vyslovit a co nikdo nechce slyšet: marnosti… **Plně nadčasový pól Zábranovy tvorby může reprezentovat báseň Sídliště z třetí části sbírky:** > „Okna zarostlá do psího vína, / naděje, už nezávislá na cizí… / Jiná samota i úzkost jiná. / Dřív upřené se sprostě nabízí. // Zoufalství rve to zelené listí, / ví o všem, co se kde udá. / Pohled vzhůru… Už jen u dentisty / a i tam: nástropní nuda. // Startéry, sauny, jizvy na těle – / a po večerech „staří přátelé“ / se šminkou na televizním oltáři. // Trhat účty, upomínky, splátky, / vytrácet se v řádcích, mezi řádky, / propadat se do sebe a do stáří.“ Oproti obecné představě socialistického sídliště připomíná první verš spíše anglický venkov z devatenáctého století, což má svůj důvod patrně v napětí mezi niterným a vnějškovým. Uvnitř je stáří, to je ten emblém s oknem a psím vínem, nikoli stáří ve smyslu věku, ale udolaného ducha, v němž se po srážkách s vnější absurditou všechno hroutí. Duch má však stále svou důstojnost i krásu, obě spočívají v jeho autentickém utrpení. Následující tři verše nelze v jejich náznakovosti dost dobře pochopit odděleně. Je-li naděje nezávislá na cizí naději, pak není spojena s žádným ty (ani s milovaným, ani s nenáviděným, ani s rodinou, ani s celým lidstvem, ba dokonce ani s Bohem) – a je to ještě naděje? A jaká je to samota, když každé ty je při absenci vztažné naděje vnitřně lhostejné? Zdá se, že klíč je zde: „Dřív upřené se sprostě nabízí.“ Změnila se snad konstelace věcí, přišel po jaru podzim a náhle je možné trhat švestky? Této interpretaci brání slovo sprostě. Může-li se něco nabízet sprostě, nemá a nemělo to samo v sobě cenu, v té sprostotě zejí klam s výsměchem, směřované k tomu, kdo po tom, co sprostota nabízí, někdy opravdu zaujatě toužil. Dvojakost světa, který nabízí leccos vznešeného, aby poskytl i různé zadní cesty (lze je shrnout pod hlavičku šíře pojaté korupce), a tak znehodnotil vše, co nabízí, je tu odkryta. Velká většina lidí, za reálného socialismu obzvláště!, je vůči něčemu takovému bytostně slepá, a odtud ona izolace. Odtud lhostejnost k ty, z nichž se stává ono, odtud pouhá naděje v přežití uprostřed panoptika zkorumpovaných ono s lidskou maskou, odtud ale také a především úzkost. Celá báseň je zpěv úzkosti. **Druhá strofa spojitě pokračuje. Zatímco okna z počátku sonetu jsou symbolem stáří jako něčeho přece jen krásného, mohli jsme vidět, že zestárnutí proběhlo i podstatně hlouběji a jeho důsledek je nyní zmíněn jasně: zoufalství.** To ono rve zralost a útěchu podzimu života – krom toho k jeho podstatě patří všetečnost. Vydáno na pospas moři prázdných ono těká všude okolo v úzkosti i naději, neboť neví, která vlna ho smete, která mine, která zmrzačí. Jestliže je ale někdo v takové mizérii, stále mu ještě zbývá… Bůh, duchovno, onen svět. Bylo-li v první strofě řečeno „naděje nezávislá na cizí“, poslední dva verše druhé strofy to zřetelně potvrzují. Ne že by nahoře nebylo, ale ubitý duch se tam dívá „už jen u dentisty“, čili musí najít opět jen ono: prázdno, nuda… Poslední dvě strofy zrychlují a rozptylují se do chaosu povrchu, hlubší vysvětlení si zaslouží závěrečný verš básně. Navazuje na „vytrácet se v řádcích, mezi řádky“, což je podle mého názoru hořkým svědectvím o tom, že ani psaní, tvůrčí činnost, nezabraňuje konečnému krachu existence, která je zamčena v poušti samých ono. Samotné já sublimuje, neboť teprve v rozkročenosti mezi ono a ty jde cestou k ty i k své identitě. Zastavit se nemůže, je v pohybu buď k ono, nebo k ty – odtud ten dynamický proces propadání se. „Propadat se do sebe“ je navíc nesmírně výstižné. K ty je třeba stoupat, neboť to, co už tu vždy je, je pouze náš organismus, uzel buněk, který se sám ze své podstaty propadá v sebe: umírá a hnije. **Ze čtvrté části sbírky vyberu drsnou, rozbitou poezii Zábranovu, tak třeba báseň Negalantní konverzace:** > „„Ne, neznám… Syn? Tak ne tvůj přítel?“ / Vytrať se… „taky verše… ctitel…“ / …jak u krejčího za plentu. / Ty – unavený objevitel / svěžích a slibných talentů… // „Vím od maminky, že vás znala…“ / No, znala… Pět let se mnou spala. // „…hlavně už by je neměl mást / sentimentální Fellini… / Jo, kapr bude jikry klást / pořád, i do kyseliny…“ // „Jitřní zrak…“ „A co na pár piv?“ / „Až po vás…“ Přesně, přesně tak: / můj ocas taky prošel dřív / než tvoje hlava… ta až pak…“ Forma sonetu se rozpadá pod tlakem situace, rýmy jsou šroubované a dodržené jen vnějškově, verše se skládají z fragmentárních náznaků, které nám poskytují mozaikový obraz něčeho, co je vymknuto z kloubů. Mluví spolu nejspíše otec a syn, kteří předtím netvořili rodinu, ale teď se jako dvě samostatné, zcela nezávislé osobnosti náhle setkávají v nové situaci vztahu biologického rodiče a biologického potomka. Podle úvodního verše se zdá, že byli již předtím přáteli. Přátelství je ovšem také dáno do opozice k synovství – to syn vyciťuje jakousi nerovnost. Otec na pozadí synovského shledávání podobností (těch lichotivých samozřejmě) svůj nadhled dává okamžitě najevo. Zřejmě v synovi cítí něco, co jej vnitřně omezuje: nový život, pro tu chvíli perspektivnější, než je ten jeho. „Převahu“ nad ním má ale jen biologickou a vlastně i ta je pouze iluzorní. Kopulace není zplození… je to proces, kdy se snaží především spermie, nikoli člověk jako individuum. Dojde-li k početí, zásluha za vývoj plodu není také na otci nebo na matce, ale přímo na spoustě molekul, jež spolu všelijak interagují. Žádný otec a žádná matka nejsou tvůrci svého potomka. Mohou pouze iniciovat některé procesy, podstatně však zůstávají závislí na tajemství, zvaném život, díky němuž i oni existují a díky němuž také jako všichni ostatní zemřou. Otcův cynismus, který propuká v druhé strofě, k níž se staví třetí strofa jako opozice syna „intelektuálního průjemníka“, a vrcholí na konci básně, je vlastně jen odrazem naprosté prázdnoty biologického otcovství. Vznešené pojmy jako syn a otec jsou vyostřeným vyřčením podstaty fyzické podstaty „otcovství“ pokáleny, propadají se vniveč, a tak se ukazují jako to, co patří – jako všechno vznešené a krásné v lidství – k niternosti, k prožitku, ke vztahu osob. **Jan Zábrana (1931-1984) je znám také jako překladatel z angličtiny** (např. G. Corso: Mokré moře, L. Ferlinghetti: Startuji ze San Francisca, resp. Lunapark v hlavě, resp. Čtu báseň, která nekončí, A. Ginsberg: Kvílení a jiné básně, J. Conrad: Srdce temnoty) a také z ruštiny (např. S. Jesenin. Oheň jeřabin, resp. Ryšavý měsíc, I. Babel: Rudá jízda, I. Bunin: Pozdní hodina, resp. Povídky z dálek, moří a cest, B. Pasternak: Doktor Živago). **Je mimo to autorem důležitých, posmrtně vydaných Deníků** (Torst Praha 1992), spolu s J. Škvoreckým psal detektivky, řídil vydání Příběhů Sherlocka Holmese, v přelomovém roce 1989 vyšly jeho Eseje a úvahy (Odeon Praha 1989)… **Ale jako básník, bohužel, příliš v povědomí není.** Přitom už roku 1956 byl pozván do samizdatového sborníku Život je všude, který redigovali J. Hiršal s J. Kolářem. Kromě Zábrany bychom v něm našli také V. Havla, B. Hrabala, J. Zahradníčka nebo V. Holana, čili tvůrčí elity českého národa. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** deníky, poezie klasická, společnost, Zábrana Jan --- ### [Miroslav Dolejší. Politický vězeň za komunistů. Pravdivá analýza 17. listopadu 1989](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/miroslav-dolejsi-analyza-17-listopadu-a-zmen-ve-vychodni-evrope-v-roce-1989) **Published:** August 27, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Miroslav Dolejší (20.11.1931 – 26.6.2001). Příběh politického vězně. Seděl v komunistickém vězení jako politický vězeň a popsal pravdivě události 17.11. 1989 **Content:**  **Toto je příběh politického vězně se jménem Miroslav Dolejší (20.11.1931 – 26.6.2001). Bylo to 30. května 1977, když ho komunistická justice poslala podruhé do vězení. Za údajný a neprokázaný pokus o “vyzvědačství, ohrožení státního, hospodářského a služebního tajemství” dostal 11 let.** V roce 1951 ho zatkla StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl mučen, byl odsouzen Státním soudem v Praze. Dostal 23 roků vězení za velezradu a špionáž. Do propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágry. Celkem si Dolejší [odseděl 18,5 roku](https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Dolej%C5%A1%C3%AD). Zřejmě nejdéle vězněný politický vezeň komunistického režimu, kterého dnes nikdo nezná. **V říjnu 1990 publikoval stať *Analýza událostí 17. listopadu 1989*. Zde mj. vyslovil názor, že převrat v roce 1989 byl předem dojednán mezi špičkami komunistické nomenklatury a západních mocností.** Jeho studie je bezesporu přínosem pro jakoukoliv diskusi na dané téma. Navíc s odstupem třiceti let lze říct, že jím předpokládaný vývoj společnosti je v určitých oblastech až znepokojivě přesný. Vyšlo: DOLEJŠÍ, Miroslav. Analýza [17. listopadu](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/17-listopad-oslava) 1989*. 1. vyd. Brno: Guidemedia, 2014. ISBN 978-80-88021-01-8. **Miroslav Dolejší** **17. LISTOPAD. ANALÝZA ZMĚN V ČSSR A VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989** **I.** **VÝCHODISKA** **Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:** 1\) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena. 2\) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.). 3\) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem. 4\) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány. 5\) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.). 6\) Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády. 7\) Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné. 8\) Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR – USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný. **1. / Charta 77** Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako ku příkladu : František Krigel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel Šiktanc, František Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd. Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách (Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC. Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart. **Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v sovětském jaderném výzkumu.** Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.). **V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty.** Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucírm osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé fukcionáře Charty 77. V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od Federálního ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů. **Charta 77 byla od svého založení v r.1977 koncipována jako zednářská lóže.** Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1.1.1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Počáteční zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ, měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace pak převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC. Přibližně od r.1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, min. zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady. **Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB.** Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu tehdy platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112 tr. zák.: poškozování zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až na vyjímky nikdy brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy odpovídalo neměnné praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku zlikvidována během 24 hodin /vždyť tajemník Zdeňka Mlynáře, jednoho z otců Charty, Dr. Josef Hodic, patřil v té době, stejně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 první hodiny, ke špičkovým agentům StB!/ a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech jednotlivců a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však, většinou bez jakéhokoli drastického omezení, vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraniči (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory. **Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích, působila rozsáhlá agentura StB** /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan Křen, Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian, JUDr Josef Průša, JUDr Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel Muraško, Michal Kocáb, atd.atd./. Na bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci vzhledem k Chartě 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13.oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na přípravě převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17.11.1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka (býv. Náčelník kanceláře FMV ministra Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.) Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádko, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce). Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17.11.1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace. **Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje).** Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových – Müllerových – Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu. Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-GRU-KGB-CIA-Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace. **Charta 77 nedosáhla během svého 13-ti letého působení žádného politického vlivu na domácí scénu, protože to nebylo žádoucí.** Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky a bohaté zkušenosti. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, s věrohodnou krycí legendou “odpůrců komunismu” pro veřejnost, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací a programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu – tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole. **Občanské odsuzování a věznění některých nejaktivnějších členů Charty 77 a jí založených odnoží bylo především velmi diferencované a mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam jak vzhledem k nim samotným, tak hlavně k obyvatelstvu.** Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století – kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka. **Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB**. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému muzeu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR. Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 a v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.). Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban). Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd. Rychtského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, V. Dlouhého atd. Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a prosince 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub reformovaných komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni. Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy. **2. / Převrat 17.11.1989** **Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.** Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77. President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen). **S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu.** Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída, které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství. Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá spočívá v tom, že komise bude sestavena opět ze zasvěcených lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády – chartistické elitě stále vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by museli padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratu. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývanými nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu socialismu (svaz bývalých komunistů a příslušníků StB z r. 1968), České děti (monarchisté), NMS (Nezávislé mírové sdružení), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu. **Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu.** V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectv v Prazeí. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu. Den 17.11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studenstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu. **Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:** A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů, vedených poručíkem StB Zifčákem alias “studentem Růžičkou” na Národní třídu, kde podle oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi 3 hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná). B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské ulici a v Kokviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu. C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy průvod neměl projít! D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných transportérů vybavených radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet. ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil. E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval. Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný taktický ústup komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti. **Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracována hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.** **3. / Občanské fórum** **Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.** **Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77.** Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním centrem), protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) do místních OF a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77. Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda socialismu, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými). / Zřejmě není náhoda, že O. Černík, A. Dubček a někteří další pomocní režiséři a herci 17. listopadu zemřeli krátce potom v důsledku “autonehody” atp. – pozn. NN / Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schema, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF. **Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství a v politice.** Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj. V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo ovládnutí zevnitř jakékoli potenciální protikomunistické opozice, která by mohla uvnitř nebo vně OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní politické strany bývalé Národní fronty. Bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, které by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor – duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním a byly provedeny čistky v samém Občanském fóru /až na veřejnost se zřejmě dostal pouze brněnský spor Šabata – Cibulka, kdy ostatní odpůrce komunismu se vedení OF Jan Urban – Petr Kučera – Ivan Fišera podařilo umlčet v naprosté tichosti/. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti jejímu předsedovi Bartončíkovi, který byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně, spolupracovníkem StB. V této akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akci Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizací s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14% mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně “protikomunistickými”) existuje celá řada. **Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevoval vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli zasvěcených mezi chartisty, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti.** OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Všechny kritiky totiž vyloučit nemohlo… Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal. Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým původní předpoklad, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje 2/3 hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasu pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 – 1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat. Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nebo národnostním nepokojům, možná povstáním /např. na Balkáně/, které by byla sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR. Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. /Díky Václavu Klausovi, který se stal k šoku zasvěcených předsedou OF proti určenému Martinu Paloušovi, což vedlo k rozštěpení OF na pravicovější ODS a levicově-liberální Občanské hnutí, tato koncepce padla – pozn. NN/ Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwanzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.). **4. Komunistická strana** **V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ**. Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů. Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících se režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných. Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, kteří se z neznalosti chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry ohrožení, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti, jejímu semknutí kolem OF a k získání sympatií. V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM, FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta. Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rude armády se zvláštním posláním. Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí. Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic. **Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havluv štáb a vedení OF).** Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiozy SSSR – USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm, pravděpodobný. **II. SJEDNOCENÍ EVROPY** **Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.** Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů. Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě). Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní. **Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy.** Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly! Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní! Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami. **1. Československo a Evropa** **Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.** **Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska a Turecka.** V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA. K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví. **V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy.** Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj. Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů. **Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:** > “Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.” Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu. > “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.” Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí. **Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/.** Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele. Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy. **Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu.** Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou. Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí. **Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel.** Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena. Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete. **2. / MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI SJEDNOCENÍ** **Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.** Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání. Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje. **Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:** **1. potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny ostatní rivaly,** **2. vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.** Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému odcizení. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21. století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a Čínou. Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád národních států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy. V rámci ideí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocem garantováno, že žádná z tradičních evropských velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směřován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směřovány především do Ruska. Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Činou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy. Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velkého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy Židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii). Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky silné státy, vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska více než jeden milion Židů a tato území potřebuje. Tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky. Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny, Evropy a USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské protiváhy konkurenčních globalistů. Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem. Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických, kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (založením svého obyvatelstvem) protižidovské. Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté nebo alespoň Židé. Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva. Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa, jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout Slovensko. Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat, jehož zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny. Zahraniční investoři a zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren, neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se zvýšením intenzity práce. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií bývalých státních podniků, které se později v řadě případů zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory nezkušených soukromých podnikatelů, investované do pořizování výrobních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného zboží a služeb. Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní Evropou. **Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska.** V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska dojde později (asi za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát. Program liberalizace poměrů v Evropě bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických českých zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními Evropany. Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská KGB. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků, kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci je rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se rozvíjející bází činnosti. Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy. Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií! **3. / STAV ZEMĚ** Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví, renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost, v níž vládnou zcela odlidštěné principy. Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné vzít za základ hlavní zjištění analýzy: Československá občanská společnost je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné chápat příčiny současného stavu. Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti. **Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním.** Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a zvláště právem, podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje ušetřeno. I když se komunistická moc v mnohém lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo pak převzaly dvě největší sociálně-internacionální a sociálně-nacionální totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničen všeho, co se odlišuje od vládnoucího průměru. Nepřijetí elementárního faktu vzájemné nerovnosti vedlo ke strukturální dezintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidských bytostí. Masová společnost konzumentů porušila stávající hodnotovou hierarchii a tím i dosavadní struktury společenského uspořádání a přivedla k moci nad sebou síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti, nahodilé kvantitativní většiny bez opravdového prověření kvalitou. **Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena ideologiemi.** Každá ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou utopické. Připomínám to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie, lidských práv a humanity oficiální ideologii – “náboženství” československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takou šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět. Žijeme v době masových stran a společností – Československo, KSČ ani OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní tendence, které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně v období voleb jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě nutnosti i k mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy rukopisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnosti. Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje. V Československu se naprosto nedostává nezávislých stupňů a skupin mezi rodinou a státem – to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy. Masová spotřebitelská veřejnost, tvořená bytostmi, které svoboda permanentní volby a z toho plynoucí permanentní zodpovědnosti obtěžuje, však nemůže vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu “jednota v mnohosti” a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou masovou společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je u nás zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Nabízené východisko, svědčící o tendenci směřování k totalitě, je akcentování významu hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF), což předznamenává preferenci atributů směřujících k zesilování davových spotřebitelských tendencí /se skutečnou demokracií neslučitelných/ ze strany OF. To předznamenává rovněž politický posun Havlova kabinetu a náznaky přeformování rekonstruovaného OF v povolebním období – tedy tendence akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce, přímé demokracie a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční procedury zastupitelské demokracie (signál: forma útoku na dr. Bartončíka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli v případě potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to činila KSČ), popírá úctu k principům svobodné soutěže za rovných podmínek /mezi těmi, kdo jsou připuštěni na start – pozn. NN/ a veřejné diskuse /mezi těmi, kdo jsou připuštěni k diskusi – pozn. NN/ jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů /tedy těch, které jsou stávající mocí za takové uznány – pozn. NN/. Zejména dnešní OF, které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti komunisty pevně ovládaným odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila. Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda slovně odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím, poživačností – a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan nemá čas sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od cesty ke své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich… Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti úplné manipulaci s jeho vědomím, dále s rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého materialistického životního kréda, konzumní orientace sama na sebe, obyvatelstvo Československa ve všech směrech silně zdegenerovalo. Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na přítažlivosti, rozšířil se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat – beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky neexistoval odpor proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci. Spotřebitelský trend životního stylu se však střetává s faktem, že spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou každému přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot. **Proto také současná masová průmyslová společnost je společností výkonovou. Její princip zvyšování životního standartu je ve své realizaci podmíněn výkonným věděním, které se stalo náhražkou vzdělání, nenahraditelným výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti.** Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokrok je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění. Díky svým pozicím a rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně stávající mocenské a sociální struktury a norem, které jsou jejím vyjádřením a nositelem. Dominantní mocenské skupiny na základě své na obdiv stavěné prestiže mohou sehrát vzorotvornou roli, čímž vytváří, určují a udržují normativní chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace – společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou – a to jsou právě dominující mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF). Důležité, je aby byl výkon skupinou uznán.Pouze výkon doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikace relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny nejsou omezeny a politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při každé příležitosti prezentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář, vláda, parlament). **Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci.** Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším. **V takto koncipované společnost je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj byrokracie.** Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie. Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoliv diktaturu a zcela neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu. **Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit.** Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovými lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu. Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní společnosti. Konzumní člověk , přeměněný ve zboží a prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa. Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka ho vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské mýty. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních intelektuálů. **Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje rychlé společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti.** Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což uráží, se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem hvězd, na rozdíl od hodnot, je rychlý vzestup a pád… Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které se projevuje cynismem, soustředěním se na co nejužší obor, jehož ovládnutí skýtá záruku úspěchu, a zanedbáváním všeho ostatního. Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich jednání v roce 1989. **Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty – proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím ovlivňují myšlení a chování lidí.** Proto všichni generální ředitelé televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté. Zábavní průmysl spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností – včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký pohled. Tím ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování. **Pohled na film nebo televizi není spojen s vlastní úvahou, jako např. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah k světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova a ke krizi knihy.** Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autorit než ve svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s neutěšenou hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky – jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc, nikoliv právo – právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda. Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li se samy sekularizovanými náboženstvím. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí. Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých kostituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF. Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. **Výsledkem je jakýsi nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít.** Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I když propaganda není vždy přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení. Naprostá okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční, zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejich službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné. **V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické možnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací.** Klasická demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii světa. Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována budoucnost. **4. / OBECNÉ PODMÍNKY** Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného. Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavy a nepochopitelný. Není jasné, zda-li rozum člověka osvobozuje, nebo zda-li činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností. Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. Století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky. Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina. Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti,že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí. Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada. **Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem.** Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti – vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti.kolektivizace vede ke krizi odpovědnos Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení. Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loyalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru. **Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě.** Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení, se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté. **Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe.** Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace. **III. / LIMITY MOŽNOSTÍ** **Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění**. Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové, tak i úrokové podobě. **Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi.** Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata. V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti. Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní. Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů). **Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné.** Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové. Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží – jako zlato. Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící. Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost. Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců. Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli. Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka. Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost. Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity. Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky. **Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.** **Categories:** O politice **Tags:** Dolejší Miroslav, komunismus, kritika společnosti, socialismus, totalita, Václav Havel **Spisovatel:** 1968, 1989, Dolejší --- ### [Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/pennac-daniel-jako-roman) **Published:** August 24, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac Čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah pro učitele **Content:**  **Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel [Pennac](https://citarny.com/tag/pennac-daniel). Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah. Ideální nejen pro rodiče, ale hlavně pro učitele. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.** ## Proč Daniel Pennac propaguje čtení **Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.** Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou. **Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.** Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku. Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná. Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe. **Na závěr knihy “Jako román” si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení.** Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta. > Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život. > Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování? > Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí. > Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí. > Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne. > Daniel Pennac **Daniel Pennac / Jako román /** Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře) Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.  **Daniel Pennac (\*1944)** V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi. Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví. Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014). Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih. V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení. Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů. Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo). Zdroj: Baobab [www.baobab.cz](https://www.baobab.cz) --- **Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:** > “Kde najít čas na čtení? > Vážný problém. > Který žádným problémem není. > Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení. > “Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…” > “Já vám závidím, že máte čas číst!” > Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne? > Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.) > Ukradený z čeho? > Řekněme, že z povinnosti žít. > To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. > Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití. > Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování? > Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí. > Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí. > Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem. > > --- > > **Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.** > Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení. > > **DESATERO ČTENÁŘE** > **Právo nečíst.** > **Právo přeskakovat stránky.** > **Právo knihu nedočíst.** > **Právo číst tutéž knihu znovu.** > **Právo číst cokoli.** > **Právo na bovarysmus** (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu). > **Právo číst kdekoli.** > **Právo jen tak listovat.** > **Právo číst nahlas.** > **Právo mlčet.** > > V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše: **„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. > Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. > Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. > Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. > Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. > A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.** > > Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. > Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“ > > xxx > **A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.** > **Ne, oni rozhodně neradi čtou.** > Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá: > „Kdo nerad čte?“ > V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce. > „Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“ > Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit. > „Připraveni?“ > Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu… > Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek. > > xxx > A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer? > „Kdo to je ten Süskind?“ > „Ještě žije?“ > „Co jiného napsal?“ > „To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!) > A jak týdny ubíhají… > „Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“ > … > „Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde… > „Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“ > „Ano.“ > „Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází. > > xxx > **Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou… > Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.** > **Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.** **Categories:** O vzdělávání **Tags:** čtenářství, Čtení, eseje, Pennac Daniel, první čtení, škola, vzdělávání, **Spisovatel:** Pannac --- ### [Ivan Diviš. Teorie spolehlivosti je upřímná i tragická výpověď z let 1960 – 1999](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/divis-teorie-spolehlivosti) **Published:** August 22, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Ivan Diviš a jeho velmi upřímná výpověď v kontextu doby. Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos. 60 léta. **Content:**  **Ivan Diviš a jeho velmi upřímná výpověď člověka a jednoho života v kontextu doby. Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos [básníka Ivana Diviše](https://www.petr-fabian.cz/antologie/autori/divis.htm) byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu.** [Diviš](https://citarny.com/tag/divis-ivan) píše úplně bez filtru o svých pochybách, víře, tělesnosti, strachu, radosti. Čte se to jako nejsilnější zpověď, kterou jsem kdy v české literatuře četl. Je to syrové, hluboké, někdy až šokující a přitom nesmírně lidské. **Ivan Diviš (18.09. 1924 – 7.04. 1999)** Narodil se v Písku, prožil si všechny hrůzy 20. století, za normalizace byl perzekvován, psal do šuplíku a v exilu. Po roce 1989 se vrátil jako jeden z nejsilnějších hlasů české poezie. Umělec bolesti, víry, těla i duše. I jeho poezie je drsná, intenzivní, až brutálně upřímná. Žádné ozdůbky – přímo do srdce. Mluví o Bohu, smrti, lásce, osamělosti a české historii tak, že to člověka fyzicky bolí a zároveň povznáší. Verše jsou krátké, výbušné, plné obrazů, které se vám vrývají pod kůži. > **Skutečnosti –** > jsi jak loupaná lístková slída, > a to pracuju nejjemnějším chirurgickým skalpelem. > Lamely odletují nikam, tj. k Bohu. > > Domníval jsem se, že jsem byl vyslán na svět, > abych tě rozdrtil jediným úderem absolutní básně – > ale ono se to nepovedlo. **Vybíráme z Deniku: Ivan Diviš – Teorie spolehlivosti** > **Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.** > > Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet. > > **Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.** > > Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossie, na němž stojí a padá režim. > > **Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! > Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.** > > Televize, tento menticidální nástroj na masovou výrobu kreténů. > > **Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.** > > Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná „filosofie“ základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život. > > **Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.** > > Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim. > > **Aby se vytvořilo *něco*, musí autor vycedit krev. Hodlá-li kdo klohnit svá písma v tvůrčí *pohodě*, tedy v blufu, kterému nikdy nic neodpovídalo, neudělá nic. Je to nemožné proto, že život je s krutou pedanterií vedená kniha. Má dáti Dal. Fajfkovat a škrtem pera odepisovat miliardy v ní může mocenská politika, ale nikdy duch.** > > Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního, o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry. Není tomu snad tak, že by ti dva hádající se takoví byli; ale segmentárně a co do vztahu muže a ženy takoví jsou. Nikdy se nemůže naplnit vztah mezi mužem a ženou; nikdy to nemůže vyjít: je tu metafyzický spor, a protože lidé jsou banální, je tato metafyzičnost, nemožnost uspokojivého vztahu mezi mužem a ženou oblečena do banálního roucha. Jaká podlost, jaká škoda! Napřed zamilovanost (nikdy láska) a pak svatba v kostele, a teď – vyhřezlá střeva. Vyhřezenci. > > **Je to společnost, kde v životní při vítězí vždy žena proti sebelepšímu muži. Však já ti už tu kundu osladím!** > > Beatles tvoří přechod od jazzu k rocku. Tkvějí ještě posledním vlášením v přirozenosti, a tedy v lásce. Přehrávám si obligátní pásek, ale Beatles téměř není slyšet pro nepřetržitý potlesk, asi tak jako není slyšet Velkého Maa pro nepřetržitý potlesk. A to je tomu všemu třicet let. Rock však, který ilustruje už jen rozpad a surové šílenství, je rovněž na konci. Co bude následovat, může být už jen házení ostrých nožů a granátů z jeviště do publika (které si to nechá líbit) anebo „vzestup“ k nějaké snesitelnější formě hudby podle toho, jak svět nahlédne svou nemožnost a začne se samopohybem zachraňovat. Neboť rock je na dně, i rockoví šílenci začínají žít z tantiém nepravým životem rentiérového blba a už jim to taky nestojí tak jak dřív. Nic není slyšet, snad jen ten začátek nové hudby. > > **Celá nejnovější a nejmodernější hudba vážná je naprosto izolovaná v sobě, ve své nepřístupnosti, v tom může smutně soutěžit co do naprosté odizolovanosti s nejmodernější poezií, která operuje dokonalým nesrozumitelnem, zatímco nejmodernější hudba operuje také dokonalým nesrozumitelnem, víc, nemožností konzumovat její obsahy. Graficky ryze, ryze graficky: vážná klasická, tj. tradiční báseň je stále dobře na první i ikstý pohled čitelná. Viděli jste však moderní, nejmodernější, soudobou partituru? Už pohled vás zarazí, natožpak poslech. Má-li nejmodernější poezie tři sta čtenářů, má nejmodernější klasická hudba posluchačů šest.** > > Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába. > > **Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe – nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad – a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.** > > Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha. > > **To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.** > > Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou. > > **Odmítáme kapitalismus, odmítáme fašismus, odmítáme komunismus, odmítáme katolicismus, odmítáme protestanty, odmítáme všechny, kteří se zařazují, shlukují, houfují a připínají si odznaky příslušenství k mocenským uskupením. Rozeznáváme, že neexistuje žádný třetí, ani jedenáctý, ani třiapadesátý model. Existuje první a poslední model, my sami, jeden každý z nás, se svou odpovědností, opuštěností a snahou vyjít z ní pokusem o smysluplnou komunikaci. Nic jiného nemůžeme nasadit, nic jiného nasadit nemá cenu.** > > Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení – ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky! > > **Co to jsou vlastně lidské dějiny? Spějí vůbec k čemu? Ve svých dvaapadesáti mám lidské dějinnosti právě po krk; snad je i člověk dobrý, schopen slušnosti a soucitu; ale nikdy jako účastník dějinných pohybů. Dějiny se mně zdají z člověčenství tím nejhnusnějším; evaporují táhlý smrad; kamkoli do dějin sáhneš, vylovíš mrtvolu; ovšem jsou i chrámová okna a pyramidy, bylo by však lépe, kdyby jich nebylo; za každým chrámovým oknem a každou pyramidou (ale i goblénem, porcelánovou vázou – pyramidy se mně nezdají být dobrým příkladem), za každým kusem tzv. krásy kupí se hora mrtvol.** > > Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra. > > **Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.** > > Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká. > > **Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.** > > Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou. > > **Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk – ale kam? –, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.** > > Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou – ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs60, ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví – za předpokladu, že jest – jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého „vlastního syna“, a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte. **Categories:** Chování lidí **Tags:** Biografie, deníky, divis, Diviš Ivan, srpen 1968 **Spisovatel:** Diviš --- ### [Oskarový režisér Nikita Michalkov píše otevřený dopis Radě Evropy](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/michalkov-pise-otevreny-dopis-rade-evropy) **Published:** February 4, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Nikita Michalkov napsal dopis Radě Evropy, ve kterém poukazuje na mnohé podivnosti v politice Evropské Unie vůči Rusku. Je dobré znát i jiné pohledy... **Content:**  **Nikita Michalkov napsal dopis Radě Evropy, ve kterém poukazuje na mnohé podivnosti v politice Evropské Unie vůči Rusku. Je dobré znát pohledy ze všech stran abychom si mohli vytvářet co nejpravdivější obraz světa kolem nás. Umožná nám to dělat správná rozhodnutí.** **Nikita Sergejevič Michalkov** (\* 21. října 1945) je ruský herec, scenárista a filmový režisér, režisér oscarového filmu z roku 1994, nejlepšího cizojazyčného filmu, **[Unaveni sluncem](https://www.youtube.com/watch?v=KyR7m43sgM4).** [https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikita\_Michalkov](https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikita_Michalkov) > **Já, Nikita Sergejevič Michalkov, filmový režisér, scenárista, producent, držitel Oscara, dvou Zlatých lvů z filmového festivalu v Benátkách, Grand Prix festivalu v Cannes a mnoha dalších cen, píšu tento dopis jen proto, abych zdůraznil, že nejsem ani politik, státní úředník ani státní zaměstnanec. Jsem ruský umělec, představitel starého ruského rodu, a proto považuji za nutné říci k mému zařazení na sankční seznam EU následující:** > > Nejprve vás žádám, abyste můj dopis nepovažovali za pokus vymanit se ze sankcí, které mi byly oznámeny, protože tyto sankce mi oznámili lidé, jejichž slovům nebo činům nelze věřit. > Stačí připomenout přiznání bývalé německé kancléřky paní Merkelové, bývalého prezidenta Ukrajiny Porošenka a bývalého prezidenta Francie Hollanda, že všechna dlouhodobá jednání související s dohodami z Minsku byla cynickou lží, aby získali čas a prosadili v krásné zemi jakou je Ukrajina nelidskou rusofobii a krutý nacismus. > Nebo si vzpomeňte, jak jste pohrdali ústními sliby danými vedení Sovětského svazu o nešíření NATO na východ a obklíčili jste naši zemi. > > Ale to nechci teď rozebírat. To je příliš zřejmé nejen mně, ale i vám, a proto vše, co děláte, je důsledným pokračováním univerzální lži a severoatlantické expanze. Chci mluvit o něčem jiném. > > Vy, kteří se považujete za “civilizovanou demokratickou společnost”, vyhlašujete sankce člověku, který svůj osobní názor vyjádří ve své zemi, ve své vlasti, ve svém jazyce. > 11 let jsem hostoval v TV Rossiya-24 a po celých 11 let jsem nikdy nezměnil svůj pohled na žádnou z klíčových otázek, které jsem položil. Jen v loňském roce sledovalo mých 16 pořadů 229 milionů diváků. Toto číslo samo o sobě potvrzuje, že to, o čem mluvíme v našich pořadech, se týká velké většiny lidí žijících v Rusku. > > Protože nevíte, o čem mluvíte, prohlašujete mě za propagandistu Kremlu. > Ale pro informaci, pokud máte zájem: > Nedostávám od kanálu ani od státu ani korunu a pořad dělám na vlastní náklady. Navíc není můj program přerušován reklamou, která by se mi, věřte, při takovém počtu zhlédnutí mohla stát zdrojem důležitých příjmů. Můj pořad není nikým cenzurován. > V pondělí nahlásím televizní stanici název epizody, kterou odvysílají v pátek ráno. A kanál přijímá náš pořad až ve čtvrtek pozdě večer, aniž by o programu věděl něco jiného než název. > Takže nikdo nemůže ovlivnit jeho obsah. > > Mohu předpokládat, že váš postoj ke mně se vyvinul právě po zhlédnutí mých pořadů, a právě proto, že svou pravdivostí a nezávislostí pomáhají lidem zjistit pravdu. Nebudu lhát – dělá mi to radost. > Ale pokud je to tak, nemohli jste neslyšet a nevidět, kolikrát jsem ve svém pořadu volal po tom, abyste v sobě probudili svědomí a smysl pro pravdu a pořádně se podívali na děti zavražděné kyjevským režimem na Donbasu, na upálené v Domě odborů v Oděse, na zastřelené válečné zajatce, na mučení a týrání civilního obyvatelstva – na všechno, co je výsledkem vaší lstivé politiky a zrady Minských dohod, které jste proradně sami podepsali – aniž jste je chtěli dodržet. > > Uvalujete na mě sankce mimo jiné za podporu údajně nepravdivého prohlášení Kremlu o biologických zbraních. Ale proč potom neoznámíte sankce proti paní Nulandové, která veřejně přiznala existenci biologických laboratoří na Ukrajině, což dokázaly dokumentární záběry a dokumenty, které jsme ukázali v našem pořadu. > > Znovusjednocení Krymu s Ruskem nazýváte anexi a nechcete si připustit, že po fašistickém puči s pokusem o atentát na prezidenta Janukovyče se na Krymu připravovala krvavá lázeň. Tomu nechcete věřit, a přiznat, že více než 90 % obyvatel Krymu hlasovalo bez jediného výstřelu a násilí pro návrat do Ruské federace. > > Popíráte naše tvrzení o probuzeném nacismu na Ukrajině a pokorně přijímáte bourání pomníků sovětským vojákům, kteří porazili německou 3. Říši. Nevadí vám přejmenování ulic pojmenovaných po kdysi velkých spisovatelích. > A nevadí vám současně jejich přejmenování po [Banderovi, Šuchevyčovi](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/ukrajina-usa-nato-rusko-valka-od-1992) a dalších Hitlerových spolupachatelích, kteří už jen pro volyňský masakr a vraždy starých lidí, žen a dětí měli být navždy zatraceni. > > Nechci se pozastavovat nad všemi těmito skutečnostmi, protože jste nepochybně vše viděli v mém vysílání – jinak byste mi přece neoznámili sankce. Ale vaším úkolem je tvářit se, jakoby se nic z toho nestalo. A hlavně – ať to nevidí ostatní – ti, kteří ještě nejsou zaslepeni vaší propagandou a kteří neplní úkoly, které vám zadal Washington. > > Tato pravda je pro vás děsivá nepochybně i proto, že v období od 1. do 8. ledna tohoto roku reprízy našeho pořadu zhlédlo dalších 53 milionů lidí. Což je dohromady je populace několika zemí EU, které proti mně vyhlásily sankce. > > Shrnu-li tento dopis, chci vám vlastně vyjádřit vděčnost za uznání mé činnosti, protože jinak, než jeho uznáním nelze vysvětlit váš strach z pravdy, která dříve nebo později vyústí v mezinárodní tribunál z těch zemí a národů, které dnes čekají na naše vítězství, ale nemají sílu ani příležitost to otevřeně vyjádřit. Ale zapomínáte, že kromě Severozápadu je tu ještě Jihovýchod a také Afrika a Latinská Amerika. > > Ukolébána pohodlným životem pod americkým jaderným deštníkem, “civilizovaná Evropa”, která kdysi ani jednou nevyslyšela Kaddáfího a zabila ho, se probudí. A stovky milionů očí obyčejných lidí, kteří procitnou z letargie, vám řeknou „ne!“. Řeknou to nahlas a jasně tak, jak vám to dnes říká náš prezident – jediný ze světových vůdců, který stojí v cestě ničivé tsunami vašeho pokrytectví. A spolu s ním vám toto „ne“ říká naprostá většina občanů národů našeho obrovského Ruska. > > Vím, že o tomto mém dopise se dozví jen málokdo z těch, kterým je určen, ale pro mě bylo přesto důležité ho napsat. > A doporučuji: Slyšte naše „ne“ – dokud ještě máte čas. **Categories:** Glosy Politika **Tags:** Evropská Unie, filmový dokument, kritika společnosti, Nikita Michalkov, režisér, Rusko **Spisovatel:** Michalkov --- ### [Dostojevskij byl jednoznačně génius a je nám putna, co vypotí Putna](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/dostojevskij-byl-jednoznacne-genius) **Published:** August 22, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Dostojevskij byl také tématem rozhovoru ministerského úředníčka Kopáče s tzv. historikem Martinem P. Putnou. Rozhovor je zřetelně naplněn nenávistí a tupostí. **Content:**  **Dostojevskij byl také tématem rozhovoru ministerského úředníčka Kopáče s tzv. historikem Martinem P. Putnou v toxickém DenikuN. Rozhovor je zřetelně naplněn nenávistí a zvráceným pohledem na historii. Přesto, že názory Putny jsou většině putna, rád bych ocitoval pár řádků z článku ze dne 10. listopadu 2021, který je ale zamčený. Obraz pseudointelektuální scény tak nabývá jasné ideologické kontury.** > Kopáč: Má smysl ta letošní výročí připomínat? > Putna: Připomínat určitě, ale asi tak, jako se připomíná vstup Rudé armády do Československa v roce 1945. > … > Kopáč: Co je na Dostojevském tak negativního? > Putna: Je to s ním stejně dvojznačné jako se vstupem sovětských vojsk do protektorátu v pětačtyřicátém. Ukončila sice jednu okupaci, ale zahájila okupaci jinou: místo nacismu komunismus. Dostojevskij vytvořil některá díla, která jsou fantastická a dají se dodnes číst, zároveň je ale osobností toxickou, plnou nenávisti a zlých ideologií. > Kopáč: Konkrétně? > Putna: Konkrétně jde o velkoruské mesiášství, antisemitismus, explicitní pohrdání. [Dostojevskij](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/dostojevskij-byl-jednoznacne-genius) by se nějakým Putnou asi nezaobíral, ale možná by mu připomněl prvního ruského “zahraničního” agenta Herzena, který prosazoval názor, že je škoda být Rusem. Dostojevskij by proto možná jen poznamenal, že: Putna se s nenávistí sice nenarodil, ale dokonale si ji osvojil svým naprosto stupidním postojem k životu a pocitem méněcennosti. Podobně jako zmíněný Herzen, pak vnímá realitu jen pod jedním správným úhlem, který určuje státní propaganda. **Pokud tedy Putna říká něco jako “dvě století s toxickým spisovatelem,” pak se nabízí myšlenková paralela dvě desetiletí s toxickým pseudohistorikem.** **Samozřejmě není sám při zpochybňování role Rudé armády při osvobozování Československa od německého a nacistického Protektorátu.** Podobné historické zpochybňování nám předvedl např. další proamerický profesor Klvaňa, na New York University, který tvrdil v podstatě to samé co Putna: > “Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu. > Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným.” > [Více](https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Ruda-armada-nas-dobyla-neslo-o-osvobozeni-rekl-Tomas-Klvana-mnozi-mu-nadavali-a-on-se-nevzdava-Zaslal-nam-dalsi-zasadni-argumenty-367861)>> Klvaňa ale nějak opomněl, že po osvobození ČSR Rudá armáda z československého území odešla. Celá! Komunistické převzetí moci, po demokratických volbách, proběhlo až v roce 1948. **Primitivně rusofobní ideologicky výlev Martina C. Putny** v pořadu Rozhovory so Šimonom 16.8.2026 Mimořádnou nenávist ke všemu ruskému, zvláště k literatuře vypotil Putna v tomto pořadu, když označil Dostojevského za toxického autora a Puškina za „fíkový list ruského imperialismu“. Historik Putna dlouhodobě zastává pozici, že ruská kultura nese prý silný imperiální prvek, ruská literatura není výjimečná a představa o její velikosti je jen přetrvávající iluzí. Ostatní evropské kultury nemají potřebu se takto vyvyšovat. Rusové to dělají dodnes a s literaturou se prý šíří i další problematické věci. Jaké ale neřekl. *„Když čtete Dostojevského pozorně, hlásá tuto vyvolenost. Ruská duše je podle něj cosi speciálního a vyvoleného. I když ti lidé v praxi provádějí strašlivé věci, pořád se říká, že jsou vyvolení, a proto mohou. Je to zvláštní perverze představy o vyvoleném národě,“* vypotil se Martin C. Putna aniž by jedním dechem vyjmenoval jiné národy, které skutečnou koloniální politiku dělaly a dělají dodnes. Rusko podle něj dospěje k sebereflexi teprve tehdy, až bude „strašlivě poraženo“. Německo, které chtělo Rusko a celé Slovanstvo zotročit a vyvraždit je ale podle něho OK. Putna připouští strašlivé zločiny Německa, ale po válce prý dokázalo přijmout spoluodpovědnost za své jednání a začalo se kriticky vyrovnávat s tím, co Němci způsobili. Přitom se ani nezmíní o naprosto zřejmých totalitně fašistických metodách vládnutí Merze, které s demokracií nemají vůbec nic společného.(zakazovaní politických stran AfD, likvidace politických a názorových oponentů, likvidace celých odvětví průmyslu, zemědělství a energetiky díky ideologickému Green Dealu etc.) Více [Natáílie Božovská >>](https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Spodni-trida-chce-silne-vudce-Martin-Putna-spatruje-nadeji-v-Ukrajine-795811) **Categories:** Glosy Politika **Tags:** cenzura, Dostojevskij F.M., literární historie, Osvobození Československa, Rudá armáda **Spisovatel:** Fjodor Dostojevskij --- ### [Psychopat, deprivant, narcis. Test: Jak je rozeznat v každodenním životě](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/test-koukolik-jak-rozeznat-psychopata-nebo-deprivanta) **Published:** August 21, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Psychopati a deprivanti jsou všude kolem nás. Jak je rozpoznat? František Koukolík předkládá test, kterým i laik může orientačně určit kdo je skutečně psychopat **Content:**  **Psychopati a deprivanti jsou všude kolem nás. Jak je rozpoznat? František Koukolík je český neuropatolog a popularizátor vědy a dlouhodobě se věnuje lidem s poruchami citového a sociálního života, u nichž je hlavním smyslem existence dosažení a udržení moci. Koukolík ve svých knihách a přednáškách upozorňuje, že v populaci je podíl lidí s jednotlivými psychopatickými znaky poměrně vysoký a že současné společenské podmínky jim dávají velké pole působnosti.** > **Životní cíle psychopatů bývají moc, majetek, sex, ale tím nejzákladnějším cílem je jen jeden – moc, a to pokud možno absolutní, samoúčelná moc. Mít moc obvykle znamená mít přístup k majetku i sexu, při kterém jde více o kontrolu, ovládnutí partnerky nebo partnera než o vlastní prožitek.** > MUDr. [František Koukolík](https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Koukol%C3%ADk), DrSc **Psychopati.** Lidé s výraznými rysy: absence výčitek svědomí a empatie, oploštěné emoce, manipulativnost, povrchní šarm, velikášství, impulzivita a neschopnost převzít odpovědnost. Neúspěšní psychopati často končí ve vězení zatím úspěšní ve vysokých funkcích. Psychopatie se dnes spíše chápe jako parazitní životní strategie než klasická „nemoc“. **Deprivanti** Koukolík terminus technicus pro částečné sociálně adaptované psychopaty. Nejsou obvykle násilní ani kriminální, ale mají jednotlivé psychopatické rysy. Jsou přizpůsobiví, inteligentní a často velmi úspěšní – objevují se ve vysokých funkcích v politice, byznysu, medicíně, médiích atd. Pro ně jsou lidé a svět nástrojem k získání moci a kontroly. ## Psychopati a deprivanti > **TEST PCL-R SE BĚŽNĚ VYUŽÍVÁ PRO DIAGNOSTIKOVÁNÍ PSYCHOPATIE.** > Autorem testu PCL-R je [Dr. Robert D. Hare](https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_D._Hare), kanadský renomovaný badatel v oboru kriminální psychologie. Hare je emeritním profesorem [University of British Columbia](https://www.ubc.ca/), kde byl jeho výzkum zaměřen na psychopatologii a psychofyziologii. > > **Faktor 1: Agresivní narcismus** > > 1\. Nápadné kouzlo, výmluvnost a povrchní šarm > 2\. Grandiózní sebehodnocení > 3\. Patologické lhaní > 4\. Manipulativní a podvádějící > 5\. Nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitů viny > 6\. Povrchnost, mělkost (oploštěný afekt) > 7\. Necitlivý/nedostatek empatie > 8\. Neschopen přijímat odpovědnost za vlastní činy > > **Faktor 2: Společensky deviovaný životní styl** > > 9\. Potřeba vzrušení a/nebo sklon k nudě > 10\. Parazitický životní styl > 11\. Špatná sebekontrola > 12\. Nedostatek realistických, dlouhodobých cílů > 13\. Impulsivita > 14\. Nezodpovědnost > 15\. Kriminalita v dětství či v průběhu dospívání > 16\. Problémové chování v dětství či v průběhu dospívání > 17\. Zrušení podmínečného propuštění > > **Zvláštnosti nekorelující ani s jedním faktorem** > > 18\. Promiskuitní sexuální chování > 19\. Mnoho krátkodobých manželských vztahů > 20\. Kriminální všestrannost (Univerzální kriminální chování) > 21\. Druhotně získané dovednosti sociopatického/sociologického podmiňování\* > > Nově přibyl bod č.21 “Acquired behavioural sociopathy/sociological conditioning”. Tento bod znamená, že daná osoba se spoléhá na sociologické dovednosti a triky, aby klamala. Jinými slovy: Zneužívá vědu i terapii. > > Tyto položky zjišťují citové, interpersonální a behaviorální rysy. Každá z položek je hodnocena od nuly do dvou. Celková suma bodů pak stanoví rozsah psychopatie dané osoby: > > **HODNOCENÍ:** > **Otázek je tedy celkem 21.** > **Pokud je znak nepřítomen, skore za položku je 0.** > **Pokud je znak pravděpodobně přítomen, skore 1** > **Pokud je znak zcela jistě přítomen, skore 2.** > **Výsledek celkem 30 bodů (v USA) nebo celkem 25 bodů (ve Velké Británii) znamená s vysokou pravděpodobností odhaleného psychopata.** ## Narcistická porucha osobnosti (NPD) (Narcissistic Personality Disorder) Jde o poruchu osobnosti ze skupiny B (spolu s hraniční, histriónskou a antisociální poruchou). Charakterizuje ji trvalý vzorec grandiozity (ve fantazii nebo chování), silná potřeba obdivu a výrazný nedostatek empatie. Projevy začínají nejpozději v rané dospělosti a objevují se v různých situacích. > **Diagnostická kritéria (DSM-5 / DSM-5-TR)** > > Musí být přítomno alespoň 5 z následujících 9 znaků: > > 1\. Grandiózní pocit vlastní důležitosti (přeceňuje úspěchy a talent, očekává uznání nadřazenosti bez odpovídajících výkonů). > 2\. Věří, že je „výjimečný“ a jedinečný a že ho mohou pochopit nebo se s ním stýkat jen stejně výjimeční / vysoce postavení lidé. > 3\. Vyžaduje nadměrný obdiv. > 4\. Má pocit oprávnění (očekává zvláštní zacházení nebo automatické plnění svých přání). > 5\. Využívá druhé lidi k dosažení vlastních cílů (mezilidsky exploatativní). > 6\. Chybí mu empatie – není ochoten rozpoznat nebo se vžít do pocitů a potřeb druhých. > 7\. Často závidí druhým, nebo je přesvědčen, že jemu ostatní závidí. > 8\. Chová se arogantně a povýšeně. > 9\. Zabývá se fantaziemi o neomezeném úspěchu, moci, genialitě, kráse nebo ideální lásce. > > **Dva hlavní typy:** > **Grandiózní (otevřený) narcismus** > Okázalé sebevědomí, dominance, arogance, potřeba obdivu. > > **Zranitelný (skrytý / hypersenzitivní) narcismus** > Pod povrchem křehké sebevědomí, přecitlivělost na kritiku, stažení se, pasivní agresivita. Oba typy mají stejné jádro: nestabilní sebehodnocení a potřebu vnějšího potvrzení **František Koukolík** se narodil 22. listopadu 1941 v Praze. Je to český lékař-neuropatolog, který se celý život zabývá mozkem a tím, jak ovlivňuje naše chování. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě, dlouhá léta vedl patologické oddělení v Thomayerově nemocnici a založil laboratoř pro prionové nemoci. Proslavil se hlavně knihami, ve kterých srozumitelně vysvětluje složité věci o mozku, psychopatech (deprivantech) a lidské hlouposti. Díky svým přednáškám, knihám a vystoupením v médiích se stal jedním z nejznámějších popularizátorů vědy v Česku. **Doporučené knihy:** Koukolík F., [Mocenská posedlost](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/frantisek-koukolik-o-lidske-stupidite-o-konci-civilizace-o-tom-co-nas-muze-zachranit), Karolinum 2010 Koukolík F., Jádro, Galén 2010 Koukolík F., Drtilová J., Život s deprivanty, Galén 2001 Koukolík F., Drtilová J., Vzpoura deprivantů, Nové vydání, Praha, Galén 2006 Diamond J. Collapse, How societies choose to fail or survive, Penguin Books 2005 Diamond J. Guns, Germs and Steel, W.W. Norton & Company 1999, New York  **Úvod do testování psychopatů od Františka Koukolíka.** **Klasická filmová ukázka psychopata je v knize Ladislava Fukse, Spalovač mrtvol nebo ve filmu Juraja Herze, natočeném na základě této knihy.** **Categories:** Chování lidí **Tags:** deprivant, Drtilová Jana,, Koukolík František,, narcismus, psychopat **Spisovatel:** Koukolík --- ### [Klimatická krize. Globální podvod, pomýlené děti, vymývání mozků](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/zmena-klimatu) **Published:** August 23, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Změna klimatu. Falešný narativ na změnu společnosti. Éra řvaní hloupých hesel ohledně tzv. oteplování. Nikdo jim neřekl, že změna klimatu je tady miliardy let **Content:**  **Klimatická krize. Vzpomínáte na éru pátečního flákání studentů po ulicích a řvaní často hloupých hesel ohledně tzv. oteplování klimatických krizí? Nikdo jim asi neřekl, že změna klimatu je tady už miliardy let, ale hlavně jde o úplně něco jiného. Podobně jako v kampani o ozonové díry na poč. 90 let.** **Nikdo jim samozřejmě nevysvětlil,** že jsou jen jedním z nástrojů na vyvolání chaosu ve společnosti, z kterého by měl povstat nový světový korporátní totalismus, jak ho už dlouho propagují lidé z [OSN](http://www.osn.com), EU a jiných organizací, které nemají s demokracií vůbec nic společného. **Nikdo jim také neřekl,** že všechno, co mají, i tu svobodu projevu, mají díky obětavým lidem, kteří svět budovali před nimi tisíce let. Tu hůře, tu lépe, ale pořád dokonaleji. > **JE ROZDÍL ŘÍCT KLIMATICKÁ KRIZE A KLIMATICKÁ ZMĚNA!** > > **Klimatická změna** (climate change) je dlouhodobá změna průměrného stavu klimatu, která se cyklicky projevuje už miliardy let a člověk ji zásadním způsobem neovlivňuje. > > **Klimatická krize** je hodnotící a mobilizačně politické označení, které se nemusí vůbec zakládat na pravdě, ale na ideologických a aktivistických snahách měnit společnost. Např. skrze zvyšování daní za vymyšlený narativ o zvyšování CO2 a oteplování. Což může v konečném důsledku vést k rozpadu společenosti a jeho násilné přeměně. **K dokonalosti ve společnosti lidé směřují už po celá tisíciletí.** Někteří lidé jsou inteligentní a moudří, jiní stupidní a od přírody s nízkým IQ. Někteří krásní, jiní slabí, další úspěšní a mnozí všehoschopní psychopati. Vždy jde ale o souhru a hledání společné cesty. A to všechno se časem mění. Člověk získává zkušenosti a vzdělání. Takoví lidé jsou více nebo méně moudří. Ti, co se nedovzdělávají po celý život zůstávají jen a jen tupí vlastní vinnou. Jak se jim ale odvažujete vytýkat, že vám na zlatém tácu dali všechno co máte a co je pro vás samozřejmostí, aniž byste museli pohnout prstem? Snažíme se pochopit vaše nadšení, ale bohužel hloupost a stupidita tryská z většiny vašich prohlášení. **Klimatická krize už v roce 1993 byla nastavena jako globální oteplování. Označovali tak matku všech taktik strašení životním prostředím…** Liberálně levicové thinktanky skupiny pochopily, že když můžete ovládat energii, můžete ovládat i lidi.” > “Pokud má spalování fosilních paliv ve skutečnosti nebezpečný dopad na klima, máte recept na kontrolu veškerého využívání fosilních paliv. To je 80-90 % veškeré energie. > Pokud to dokážete kontrolovat a vypnout, můžete vypnout motory celého světa.” Od začátku 21. století ČR investovala 600 miliard korun do solárních a větrných elektráren. Za tuto cenu se u nás nyní vyrábí 3 % elektřiny v solárech a 1 % ve větrnících. Kdyby se stejné peníze daly do jádra, měli bychom za to tři jaderné bloky, které by vyráběly 30 % elektřiny ČR! > Geolog, Prof. Ian [Plimer](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/zmena-klimatu-ochrana-prirody-totalita-tyranie): > **“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”** > „Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený… > Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima, pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. To se nikdy neřešilo.” **Takže co je skutečně CO2?** Pro všechny klimatické aktivisty! Většinou se jedná o opakování učiva ze 7 třídy ZŠ. CO2 je potrava pro rostliny, ne znečištění! Fotosyntéza je proces, při kterém rostliny využívají sluneční světlo, vodu a oxid uhličitý k vytvoření kyslíku! Dýchání rostlin je proces, při kterém se kyslík spotřebovává a uvolňuje voda a CO2. Probíhá jak ve tmě , ale částečně i za světla. **CO2 tvoří jen 0,04 % atmosféry!** **Lidské bytosti tvoří CO2 pouze 3 % z těchto 0,04 %.** Australský hlasatel, Alan Jones k tomuto údaji kdysi vtipně poznamenal: Je to jako říct: ‘Na Harbour Bridge je zrnko cukru. Musíte proto vyčistit celý most, je špinavý’. Od roku 1057 se zvýšil obsah CO2 v atmosféře z 0,0315% na 0.0377% v roce 2007. **Australský hlasatel, Alan Jones, VYŠKOLUJE klimatické nadšence.** > **“CO2 tvoří 0,04 % atmosféry a lidské bytosti jsou zodpovědné za 3 % z těchto 0,04 %… > Je to jako říct: ‘Na Harbour Bridge je zrnko cukru. Vyčistěte most, je špinavý’.”** Jsme vyrobeni z uhlíku a každý z nás vydechujeme dvě kila CO2 denně. Je nás 8 miliard. Veškerý CO2, který vypouštíme ze spalování fosilních paliv, pocházel v první řadě z atmosféry a oceánů… Život to využil a uložil jako fosilní paliva… a jsou plná uhlíku. Klima, hladina moří a ledové příkrovy se vždy měnily a změny pozorované dnes jsou menší než ty v minulosti. CO2 zaostává za nárůstem teploty asi 800 let, takže nemůže být příčinou. **Učitelé by měli být víc aktivní ve školách a šířit mezi dětmi logické a ověřené fakta!!!!!!!!!!!!** **Musíme zachránit planetu před těmi, kteří říkají, že chtějí zachránit planetu.** > **“UHLÍKOVĚ NEUTRÁLNÍ” PODVODNÉ SOUSLOVÍ A KLIMATICKÁ KRIZE** > Senátor John Kennedy griluje klimatologa z amerického ministerstva energetiky na #ClimateScam > > John Kennedy: > “Pokud utratíme 50 bilionů dolarů, abychom se do roku 2050 stali uhlíkově neutrálními, o kolik to sníží světové teploty?” > David Turk, miniserstvi energetiky USA: > “Musíme teprve dát všechno dohromady.” > > John Kennedy: > “Nevíte, že? Jen chcete, abychom utratili 50 bilionů dolarů, a nemáte nejmenší ponětí, zda to sníží světové teploty.” > > Poznámka: > Současné úrovně uhlíku se zdají být kolem 0,04 %. Cokoli pod 0,02 % by bylo pro flóru KATASTROFICKÉ. Neměli bychom se starat o naši flóru, přesto prosazujeme, abychom měli 0 % uhlíku? > Něco tady nesedí? Podvod! **Pamatujte, že nástup totalit začíná vždy zotročením myšlenek na základě zfalšovaných ideí, kterým se lze klanět.** **Klimatická krize? Vyléčení z klimatického opojení je ovšem jednoduché.** Nebuďte rozmazlení, vzdělávejte se a kriticky myslete a pak nám i sami sobě ukažte, co umíte. A to si můžete dovolit hned a bez ideokeců. To je jediná a pracná cesta vedoucí k lepší, smysluplnější budoucnosti. **Brát je velmi jednoduché, ale dávat společnosti zpět už vyžaduje námahu a odvahu. Pamatujte, že lidská práva bez lidských povinností [nelze brát vůbec vážně](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/zmena-klimatu-ochrana-prirody-totalita-tyranie).** **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** cenzura, Evropská totalita, Greta, propaganda, škola, socialismus, sociální sítě, Velikovský Emmanuel, vzdělávání,, Změna klimatu **Spisovatel:** změna klimatu --- ### [Newspeak, Orwell, principy totality a propagandy v 1984](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/george-orwell-a-1984-svetovy-dystopicky-roman-typicke-vypisky) **Published:** August 20, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Newspeak je umělý jazyk Oceánie, jehož hlavním cílem je znemožnit kritické myšlení proti systému tím, že se omezí slovní zásoba a významy slov. Orwell / 1984 **Content:**  **Newspeak neboli novořeč je umělý jazyk Oceánie, který má sloužit ideologii Ingsocu. Jeho hlavním cílem není jen usnadnit komunikaci, ale znemožnit kritické myšlení proti systému tím, že se omezí slovní zásoba a významy slov. Orwell ho vymyslel jako hlavní nástroj na kontrolu lidí v románu 1984.** V románu 1984 není jazyk jen prostředkem komunikace, ale hlavním nástrojem moci. Orwell zde rozvíjí myšlenku, že kdo ovládá jazyk, ovládá myšlení a tím ovlivňuje i realitu samotnou. Tato filozofie se nejjasněji projevuje v konceptu **Newspeaku** (novořeči) a v principu **doublethinku** (dvojmýšlení). Pokud vám bude v tomto článku popisovaný systém z Orwellovy knihy “1984” připomínat fungování současné společnosti, pak to není náhoda. Orwell je skutečně pro mnoho politiků příručka. Principy Newspaekau se dnes realizují pomocí tzv. [politické korektnosti](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/uprk-rozumu-aneb-charakteristicke-znaky-politicke-korektnosti), kterou nazývají slušnost a která omezuje používání některých výrazů ve společnosti. [Politická korektnost](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/proc-je-politicka-korektnost-spojenkyni-novodobeho-barbarstvi) / příklady. > „Nevidíš, že celým cílem Newspeaku je zúžit rozsah myšlení? > Nakonec učiníme myšlenkový zločin doslova nemožným, protože nebudou existovat slova, jimiž by se dal vyjádřit.“ > Syme o cíli Newspeaku / 1984 ## 1. Newspeak a jeho princip Princip Newspeaku (novořeč) spočívá v záměrném zužování slovní zásoby a odstraňování všech slov, která by umožňovala kritické, abstraktní nebo „kacířské“ myšlení. Cílem je učinit kritickou myšlenku doslova nemyslitelnou, protože pro ni nebudou existovat jazykové prostředky. **Zásadní redukce slovní zásoby.** Slova jako honour, justice, morality, democracy, science, religion zmizela. Nahrazují je široké „pokrývací“ výrazy např.: Crimethink pro vše spojené se svobodou a rovností. Oldthink pro objektivitu a racionalismus. **Skládání slov:** **goodthink** = ortodoxní myšlení **crimethink** = myšlenkový zločin **thinkpol** = myšlenková policie **joycamp** = tábor nucených prací (eufemismus) **Minipax** = Ministerstvo míru (ve skutečnosti války) V Newspeaku např. slovo FREE zůstává, ale pouze ve významu „prostý něčeho“ (např. „pes je free od vší“); politický a intelektuální význam „svobodný“ je úplně zrušen, stejně jako celá řada synonym a antonym, která by mohla vyjadřovat svobodu, spravedlnost nebo odpor. Politický nebo intelektuální význam např. sousloví „svobodný člověk“, „svoboda myšlení“ byl úplně odstraněn, protože takové koncepty už v systému neexistují a tudíž nemají ani jméno. Slovní zásoba se každým novým vydáním Slovníku Newspeaku zmenšuje. Čím méně slov, tím méně možností myslet. **Likvidace synonym a antonym.** Stačí jedno slovo. Místo „špatný“ se řekne ungood (nedobrý). Silnější stupeň se tvoří předponami plus- a doubleplus- (plusgood, doubleplusgood). **Odstranění abstraktních a nebezpečných pojmů.** Slova jako svoboda, spravedlnost, demokracie, morálka, věda nebo náboženství prostě zmizela. Nahrazují je široká „pokrývací“ slova (crimethink, oldthink). Žádná neutralita – žádné slovo ve slovníku B není ideologicky neutrální. ## 2. Princip doublethinku Doublethink (dvojmýšlení) je schopnost současně přijímat dvě naprosto protichůdné myšlenky a upřímně věřit oběma. Umožňuje Straně přepisovat realitu a historii, aniž by si lidé uvědomovali rozpor. Např. hesla Strany: ***„Válka je mír“,*** ***„Svoboda je otroctví“*** ***„Nevědomost je síla“*** Člověk je dokáže přijmout jako pravdu, i když si současně uvědomuje jejich logický nesmysl. **Jak vidíme, účelem Newspeaku bylo nejen poskytnout výrazový prostředek pro světonázor a myšlenkové návyky stoupenců Ingsocu, ale učinit všechny ostatní způsoby myšlení omezeným až nemožnými.** Až bude Newspeak jednou provždy přijat a Oldspeak zapomenut, má být myšlenka odchylující se od principů Ingsocu doslova nemyslitelná. Alespoň do té míry, do jaké myšlení závisí na slovech. ### Newspeak se řídí zásadou: > Čím méně slov, tím méně myšlenek, tím snazší kontrola. > Newspeak systematicky ničí nuance, ironii, abstraktní pojmy a možnost vyjádřit nesouhlas. ### Telescreen, totalitní nástroj kontroly a neustálé propagandy Aby bylo možno kontrolovat chování lidí a dodržování principů chování, vyjadřování, vymyslel Orwell tzv. Telescreen. Něco jako dnešní tablet. Orwell svůj telescreen popisuje jako obousměrné audiovizuální zařízení, které slouží zároveň jako televize a jako špionážní nástroj. **Telescreen vysílá a přiímá zároveň:** Z jedné strany do místnosti neustále proudí propaganda jako zprávy, hesla Strany, tělovýchovné cvičení, filmy a z druhé strany zařízení snímá obraz i zvuk z místnosti. Je neustále zapnutý. U členů Strany (včetně vnější Strany, kam patří Winston) se nedá vypnout, maximálně se dá ztlumit hlasitost, ale obraz a odposlech běží pořád. Myšlenková policie (Thinkpol) může kdykoli a odkudkoli sledovat, co se v místnosti děje. Nikdo neví, jestli je právě pozorován, nebo ne. **Technické a praktické vlastnosti.** Visí na zdi jako velká obrazovka. Snímá nejen hlasité řeči, ale i šepot a výraz obličeje tzv. facecrime, trestuhodný výraz ve tváři. Ve čtvrtích obyčejných lidí (proleti) je možné telescreen vypnout, ale u členů Strany je to zakázáno. Slouží k šíření oficiálních zpráv, k vydávání příkazů např. ranní cvičení a především k totálnímu dohledu. **Telescreen je jeden z hlavních nástrojů totální kontroly.** Lidé žijí s permanentním pocitem, že je někdo sleduje. Tím se sami cenzurují – kontrolují nejen slova, ale i myšlenky a výrazy ve tváři. V kombinaci s Newspeakem a doublethinkem vytváří systém, ve kterém je soukromí prakticky nemožné.  **Výpisky z knhy Orwell / 1984** > „Nechápeš, že celým cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec učiníme ideozločin doslova nemožným, protože nebudou existovat slova, jimiž by se dal vyjádřit.“ > > „Je to krásná věc, ničení slov.“ > > „Kolem roku 2050 – možná ještě dřív – už vůbec nikdo nebude znát oldspeak. Celá literatura minulosti bude zničena. Chaucer, Shakespeare, Milton, Byron budou existovat jen v newspeakových verzích; nezmění se pouze jejich forma, změní se sami v sobě, stanou se svým protikladem.“ > > „Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení.“ > > „Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“ > > „Slovo free – svobodný, prostý něčeho – v newspeaku ještě existovalo, ale mohlo se ho použít jen v takových výrocích jako ‚This dog is free from lice‘ – ‚Tento pes je prost vší‘. Nemohlo ho být použito ve významu politicky nebo intelektuálně svobodný…“ > > „Nespočet dalších slov jako čest, spravedlnost, morálka, internacionalismus, demokracie, věda a náboženství prostě přestalo existovat. Několik zastřešujících slov je pokrylo, a tím, že je pokryla, je zrušila.“ > > „Všechna slova, která se seskupovala kolem pojmů svobody a rovnosti, byla například obsažena v jediném slově crimethink (ideozločin), zatímco všechna slova kolem pojmů objektivity a racionalismu byla obsažena v jediném slově oldthink (staromysl).“ > > „Nikdy jste nevěděli, jestli vás právě teď nesledují. Jak často a podle jakého systému Myšlenková policie napojovala jednotlivé dráty, byla věc dohadů. Bylo dokonce možné, že sledují všechny pořád.“ > > „Telescreen přijímal i vysílal zároveň. Každý zvuk, který Winston vydal, pokud byl hlasitější než velmi tichý šepot, byl jím zachycen; navíc dokud zůstal v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět i slyšet.“ > … > „Telescreen se nedal úplně vypnout. Winston sice mohl ztlumit hlasitost, ale nebylo možné ho úplně vypnout, jak to mohli udělat proleti.“  > **„Nejhorší osamělost není ta, která pochází z toho, že jste sami, ale ta, která pochází z nedorozumění. > Je to osamělost, když stojíte v přeplněné místnosti, obklopeni lidmi, kteří vás nevidí, neslyší vás, neznají vaši skutečnou podstatu. > A v této osamělosti máte pocit, jako byste mizeli, rozplynuli se v pozadí, až se stanete pouze přízrakem, stínem svého dřívějšího já.“** > George [Orwell](https://cs.wikipedia.org/wiki/George_Orwell), 1984 **Categories:** Beletrie sci-fi, Beletrie světová **Tags:** Orwell George **Spisovatel:** Orwell --- ### [Jan Neruda. Byl první máj. Svátek práce, první květen 1890](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/neruda-jan-byl-prvni-maj-1890) **Published:** May 20, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Článek spisovatele Jana Nerudy, kterým informuje své čtenáře o tom, jak slavný První máj v roce 1980. Nejpamátnější 1. květen lidských dějin. **Content:**  **Spisovatel a publicista Jan [Neruda](https://citarny.com/tag/neruda-jan) informuje své čtenáře o tom, jak se poprvé slavil První máj v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.** Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní svátek pracujících, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. > Račte odpustit, že začínám také já tou naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale věru tentokráte jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisíckrát po Čechách; ale letos – a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jenom tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně – jako ve snu – tichounkým šeptem. > > Ano: Byl První máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene! > > Bylo by zajímavo číst nějaké česky psané, pravou poezií ozářené, hlubokými, vskutku “lidskými” myšlenkami prosycené “mystérium”, v němž by vystupovali jednotliví hlavní dnové celého roku a mezi sebou řečnicky zápasili, který že z nich je tedy nad jiné, který je přední. > > Aby předstoupil např. den Nového roku. Ale ne ten pustý, z ciziny k nám přenesený, s hlavou těžkou a vířivou, s obřadností hluchou a protivnou, plný lží a plný dotěrné sobeckosti! Nýbrž český den novoroční, jaký dýše dosud u nás na vesnici. Kdy je v domácnostech tak ticho, tak svato. Kdy všude tak čisto, všechno včera hned uklizeno a obstaráno a koná se jen nejnutnější, neodkladná práce. Kdy druh s druhem mluví tak mírně, skoro jen pološeptem, a chrání se, aby ničím nepohněval, nepodráždil. Kdy oblekou do kostela oděv svůj nejpěknější a tam se tak vroucně modlí, a pak až do nového pracovního rána je doma všem zas tak blaze, tak blaze! > > Aby předstoupil den štědrovečerní, jinde zas den plný trhového hluku, den neobyčejných, nákladných hodů, den vzájemných, překvapujících darů, – u nás na vesnici obraz jen chudého našeho života, ale zlatého, rodinného štěstí. Kdy po dni věnovaném obyčejnému šumu nastává večer tichý, lidé po špičkách, aby nebylo hluku, scházejí se ve světnici a zasedají za stůl, spokojeně pojídají své houbové polívky, maštěných krupek, výražkových vdolků, pařeného sušeného ovoce – ale pak se ihned a ještě blíže k sobě sesedají a vypravují si všeliké ty podivné zkazky, o časech bývalých, o zemích vzdálených, o tom, jak narozen Spasitel, a jak byla svatá noc náhle plná denního jasu, a andělé zpívali, a jak lid chudý pospíchal k Betlému a byl první, který poklonil se Vykupiteli, první, který poznal, že v rovnosti lidské leží lidstva spasení – a kdy je pak všem poslouchajícím i povídajícím, jako by už skutečně rozjasňovalo se jim nad hlavami a svítalo to spasení, a oni povstávají a pokřižují se a jdou pospolu na “jitřní” – vstříc novému ránu! > > Aby předstoupil úterý masopustní, sprovázený hudbou a zpěvem, způsobující, že každé oko veselostí se leskne, noha si dupne, srdce si poskočí a ústa si vejsknou! Aby předstoupil a s ním závodil den 1. aprile, žertovný, podskočný, plný žertů a kudrlinek, samá rolnička a posměšná píšťala. > > Aby předstoupil den 1. května, první máj. Ověnčený mladou, brčálovou zelení. S vonnou konvalinkou v lesknoucích se vlasech. Se slavičí písní na chvělém rtu. Se žhnoucí jiskrou lásky roztouženém oku. > > Tisíce básníků ho už opěvalo. Miliardám lidských srdcí pomohl k rychlému, blaženému tluku. Přece by as nevěděl, cože určitého dovedl by na prospěch svůj pronést. Jeho oborem je sice širá říše krásy a lásky, ale jeho působení děje se jen ve skrytosti, v tichých houštinách lesních, v nitru probouzejícího se poupěte, v rozvírajících se srdcích. On nemiluje hluku a šumu. On není pro vířivou společnost, pro zábavu houfnou: je pro něžný pohled dvojích jen očí, pro sladký šepot dvojích jen rtů. > > Vskutku také – ovšem že náhodou – opravdová, těžkopádná historie lidstva doposud se u něho téměř ani nezastavila, u 1. května. Totiž – až do nedávna! Až přišel 1. květen 1851 a otevřel první výstavu světovou, a v ní spojil veškeré národy náhle v jediný kruh. > > **A neuplynulo ani čtyřicet let, a přišel už [1. květen 1890](https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C3%A1tek_pr%C3%A1ce). > Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec!** > > Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení. > > Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co “síla elementární” znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní! > > Zvláštní den! Podivná nálada! Nikoli strach – ach ne, toho mně nepřipadla ani možnost – ale takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy. Pocit nikoli příjemný. Pamatuji si jen na dva momenty ve svém život, kdy – ač podoba s nynějším momentem třetím nebyla takto pražádná – jsem měl pocit přece stejný: totiž před tím “něčím neurčitým, neznámým”. > > **Poprvé roku 1848, v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována; tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů. > A podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové se blížili Praze.** > > Zvláštní den! Takový tichý, těžký, “zařezaný”. Ulice se zcela jinou tváří. Žádné vyzývavé čepice buršácké. Žádné ekypáže, ba ani drožky. Žádní páni. Žádné dámy. Jenom ten, kdo musil, a mezi těmi také my, které chudá dělník klamně počítá mezi “pány”, ale pravý pán dobře mezi “dělníky”. > > Tu se pojednou začalo hrnout lidstvo směrem od Prašné brány: dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor. > > Šel jsem schválně proti všemu proudu. > > Červené odznaky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu – kupodivu! – tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou! > > Davy se hrnou. Ne husté, schválně prořídlé, tím nekonečnější. Všechno v oděvu svátečním, čisté, lesklé. V rukou lehýnké sváteční hůlky, “špacýrky”. Některé ruce, asi zrovna ty nejmozolnější, ale nechtící dnes, ve “svátek”, tu svou drsnotu ukazovat, i v kožených rukavičkách. > > Davy se hrnou nepřetržitě, ale šum je jen nepatrný. Dělníci jsou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit houfně navečer z práce: zamlklé na slovo skoupé, s tváří opravdovou – a dnes docela tak železně opravdovou! Nu jenom se podívej – vidíš: tady ji máš už označenu na tváři, tu “elementární sílu”! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou – jakoby zázrakem – pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu “prvnímu máji”, pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejenom už po dnes! > > A nekonečným proudem davy hrnou se dále a spěchají na Střelecký ostrov, na ten svůj tábor. Porokují si tam nějakou hodinku pospolu. Nejprv o umenšení denní své práce. Domnívajíť se, že Pánbůh, když má pro ně napořád obě své ruce plničky práce, nemá pak arci, čím by jim žehnal. Nu, požehnej vám Pánbůh! > > Ale na ulicích vzdor táboru proudění už neubylo. Ne za dne a ne za večera. Ba lidstva všude od hodiny k hodině více a více. Statečné, nepopíratelné vzezření sváteční! Dělníci pak už pyšně se svými ženuškami po pravém boku: na tvářích úsměv spokojený, v oku radostnou jiskru. A s nimi a mezi nimi Praha ostatní, taktéž spokojená, taktéž radostná. > > Zvláštní – ba prazvláštní den! Věru, i ta příroda vůkol jakoby pod zákonem stejným! Ráno dusivá mlha, vzduch šedý, tak těžký – pak najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené – > > **Byl první květen roku 1890!** > > Sepsal Jan Neruda **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** historie česká, Neruda Jan, politika **Spisovatel:** Neruda --- ### [Jaroslav Malák. Populární ilustrátor dětských knih a karikaturista](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/malak-ilustrator-karikaturista) **Published:** August 22, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Grafik, karikaturista, komiksový tvůrce a ilustrátor Jaroslav Malák zůstává pro další generace autorem spousty kreslených vtipů a „otcem“ Oldy a Poldy etc. **Content:** ******** **Grafik, karikaturista, komiksový tvůrce a ilustrátor Jaroslav Malák (21. 11. 1928) – 17. 8. 2012) zůstává pro další generace autorem spousty kreslených vtipů a „otcem“ Oldy a Poldy, tří prasátek jménem Kvído, Centík a Funík.** V seriálech tří prasátek jménem Kvído, Centík a Funík se často dostávala do křížku s divočákem Hubertem, ale Malák vytvořil i komiks Břetislav a Jitka anebo vtáhl do života dva klokánky Kloka a Kločka. Etabloval se i relativně nekonečnou ságou pro Čtyřlístek Olda a Polda, která dosáhla 81 dílů (1974-1994) a již najdete podchycenou **[zde](http://chrz.wz.cz/?stranka=250):** Malák tu sice čerpal z reality, jedná se však o seriál fantaskního charakteru, ve kterém titulní trpaslík Polda zkrátka a dobře umí čarovat, čímž chlapci Oldovi opakovaně pomáhá. To vše pak střídavě vymýšleli scenáristé Petr Chvojka a Stanislav Havelka – a ještě dnes čtenáři vzpomínají na onu „sadu“ magických formulí a zaříkávadel, které znalec problematiky Pavel Chrz zpracoval před několika lety[ tady](http://chrz.wz.cz/?stranka=324): A uznejte sami, neměl snad Polda, tento dvojník trpaslíka zahradního, zajímavou slovní zásobu? Určitě, oponoval bych ale zároveň, protože měla být pestřejší a tvůrci si byli, řekl bych, krapet líní pohrát s rodným jazykem a listovat třeba i ve slovnících, neboť jejich invence je při vymýšlení všech těch opakujících se parafrázích slova QUICK přinejmenším diskutabilní… **Olda a Polda jsou každopádně vůbec nejdelší seriál ze Čtyřlístků hned po příbězích jeho titulních hrdinů a sice dosud nikdy nevyšli souborně, jisté výseky však ano, a vynořily se dokonce v řadě publikací.** Úplně prvá se jmenovala Polda a Olda na cestách a doplnila kdysi edici Ilustrované sešity (sv. 119). Nato hrdiny po další trošce recykloval svazeček Čtyřlístek a jeho přátelé 1/94, v němž si mohly děti znovu přečíst pět příběhů. Čtyři zase Mistr nechal tzv. Eldorádu kreslených příběhů (2001), ale teprve Dobrodružství Oldy a Poldy (2007) je prvním vázaným vydáním. **** Kluka a trpaslíky, tak jak vypadají, sice vymyslel Malák, tím druhým duchovním otcem je však dnes pětasedmdesátiletý Petr Chvojka, jinak autor řady ekonomických statí a publikací. V letech šedesátých sice Chvojka začínal poezií a vydal tři básnické sbírky, ale za normalizace se stal hlavně televizním scenáristou a spoluautorem večerníčků Šavlojedy, O zvířátkách pana Krbce anebo Jája a Pája. Etabloval se i jako autor leporel a často spolupracoval s kamarádem Stanislavem Havelkou. A jak vlastně začínali Olda a Polda? Ve Čtyřlístku 36/1974, a to konkrétně v příběhu Polda a Olda se seznamují, kam permoník Leopold nejspíš vstoupil až podzemí, aby ovšem procitl ve starodávných kachlových kamnech, kde předtím prodřímal drahně roků. „Nejmíň devětapadesát,“ brumlá při pohledu na kapesní hodinky poté, co jej vytrhly z věčného spánku sama paže prozřetelnosti a rameno jeřábu. A omšelé stavení s kamny? Hned za „objevem“ se zřítí. Ale k Jaroslavu Malákovi. **Jaroslav Malák se narodil v Praze.** Když začala válka, bylo mu necelých jedenáct. Na základní nechodil dlouho a už roku 1942 ho začal vyučovat Vojtěch Kubašta (1914-1992) na Rotterově soukromé škole. Nacisté sice Malákovo studium roku 1944 překazili, když ho totálně nasadili, a tak byl chvíli zaměstnán jako kopáč i pomocný dělník, nicméně hned od pětačtyřicátého navštěvoval Státní grafickou školu, z jejíhož čtvrtého ročníku nastoupil na Vysokou uměleckoprůmyslovou a do ateliéru kresleného filmu, kde jej pro změnu vyučoval Adolf Hoffmeister (1902-1973), Pak, počínaje rokem 1952, zůstal Malák až do smrti na volné noze, a tedy po šedesát let. Pole knih, které ilustroval, je rozmanité, ale zahrnuje i celou řadu sci-fi. **Těmi nesporně nejdětinštějšími byly ty z edice Proč? (1964-1967) pro budoucí Albatros. Hrdinou a průvodcem, kterého si z jedné do další podávali jako štafetový kolík jednotliví autoři, se stal „bratr televizního robota Emila“ Emilián charakterizovaný Zdeňkem Svěrákem prorocky jako „barevně televizní umělec“, ačkoli televize tenkrát byla jen černobílá.** Emilián se pochopitelně nenarodil a nevyrůstal, ale zkonstruoval ho „mechanik Karel“ a geniální to výtvor se pak živil výhradně šrouby a maticemi, i když asi ještě ne[ těmito:](http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/mandrage/srouby-a-matice-276079) Ale vážněji: Tyto pestré publikace jsou dnes vyhledávány četnými sběrateli a moderní zůstávají minimálně v tom, jak čtenáře vyzývají k interaktivitě a k tomu, aby si beze všech skrupulí vystřihávali a zase obrázky zpátky nalepovali, už ovšem podle určitého systému. Proč se kouří ze sopek?, Proč vyhynuli mamuti?, Proč je zebra pruhovaná? Proč se stavěly hrady?, Proč fouká vítr?, jmenovaly se jednotlivé součástky této robotí řady, ale Malákovi nejvlastnější se stala až část Proč malíři nestačí plnovous? (1964) od Zdeňka Svěráka.  Oč v ní běželo? O pokus o změnu profese. Emilán si totiž připadal „fexírován“ režisérem jménem Zoufalý, i „vzal roha“. Rovnou oknem studia. Radši budu malířem, než zůstat otrockou hvězdou obrazovek, umiňoval si Emilián na úprku, kdy už po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání a vrtulníkem ho dokonce pronásledoval osobně režisér Zoufalý, teď už skutečně zoufalý. Emilián nicméně dopaden nebyl a ukryl se u „otce“ Karla, což připomíná italské science fiction pro děti z roku 1950 od Marcella Argilliho a Gabrielly Parcové Le Avventure di Chiodino a Chiodino nel circo, jež ovšem samy motivicky vyšly z klasických Collodiho Pinocchiových dobrodružství (1881) a jež kdys do češtiny přeložila Hana Benešová jako Šroubkova dobrodružství (1959, zfilmováno 1962) a Šroubek v cirkuse (1963, zdramatizováno 1964). Ale k Emiliánovi. Tvůrce a táta jej dá tajně do učení k akademickému malíři a grafiku Janu Bíbrfousovi, který se stal i Malákovým alter egem a bydlil prý v ulici Na výsluní v čísle 9 na Královských Vinohradech. Nu, a ejhle, Emilián kreslí. A jak! Na výtečnou. Tak třeba takový architekt by byl jako fík, to bezesporu, nicméně věci mívají své meze a on má také jednu. Není schopen abstrakce. Ani trochu. A tak se Karlem zase nechá odvést od pana malíře s plnofousem, i když i s brekem. A pointa? Na socialismus až kapitalisticky poučná. Práci v televizi zatím už zastal robot Emil (známý dnes také z knížky Jiřího Melíška a Nepraktových obrázků), a tak si uprchlík musí počkat. Nač? Na příležitost, ale i na to, až prý bude zavedena barevná televize, píše prorocky Zdeněk Svěrák, což ovšem tenkrát ještě představovalo nějakých deset let. Než ty roky uplynuly, měl ovšem Jaroslav Malák už za sebou ilustrování i dlouhé řady nescifoidních knížek včetně dalšího slavného Emila, totiž Emila Neplechy (1975) od Astrid Lindgrenové, a včetně Alfíkových trampot (1973) od Gerharda Holtz-Baumerta. Už předtím však formou skvělých stripů doplnil i povídky o Jirkovi od Richmal Cromptonové v knize Jirka postrach rodiny (1969), a zdaleka nezanedbával ani dětské časopisy. V měsíčníku Pionýr se rád ujal Steklačovy detektivky Záhada Tiwi-wapu, což je jakýsi mezičlánek mezi druhým a třetím dílem trilogie Žlutý Robert, který pak vyšel v knize Mejdan na dálnici, a ujal se i dalšího Steklačova příběhu na pokračování Béďa Dynamit. To všechno, pravda, než onu štafetu (a podobně jako po Renčínovi) převzal Adolf Born. **** A co ještě víc? Malák taky ilustroval učebnice pro neslyšící a žáky se zbytky sluchu, ale do povědomí generace se dávno předtím zapsal jiný a naprosto okouzlující styl, kterým zintegroval účinek prvního českého vydání třetího dílu Nosovova Neználka (1968). [**Román Neználek na Měsíci** ](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/neznalek-nosov-zapal)sice byl ideologií silného kalibru a jako hrom (a taky knížkou na dnešní časy už poněkud zdlouhavou), avšak právě díky Jaroslavu Malákovi je dodnes i knihou naplněnou přehršlí barevných stránek a hlavně dvoustránek a… A taky začínající i končící západně střiženými komiksy. Ty, upozorněme, nemají však s původním textem sovětského klasika (v Rusku kniha prvně vyšel roku 1964) moc společného – a prvý ztvárnil „noční můru spáče“ plnou vrahů, gangsterů i jiných po zuby ozbrojených individuí. Ti všichni honili snícího Neználka a činí tak v děsuplných škraboškách i s šátky přes ústa a se zlolajnými škleby. Marně se Neználek ukrývá na půdě plné myší a jen horko těžko už vzápětí uniká do hlubin po okapu a po točitých schodech děsu, kde nad jeho typickým homolovitým kloboukem hvízdají kulky. Nu, a sice se ukryje ve sklepě v jakémsi dřevěném sudu, ale je odhalen a hu, zaživa zaléván ne snad jedovatým rumem, ale „odporným“ kečupem, který nenávidí. Co hůř, dlaň jakéhosi obra či velkého bratra (spočinuvší na Neználkově obnaženém temeni) ho bez milosti vtlačuje pod hladinu a on se sice probudí, ale jenom do další noční můry, asi jako se i sny zasouvají do sebe co čínské krabičky či ruské matrjošky. A dál? Neználek ve snech prchá i před zkrvavenou dýkou a dokonce skáče z okna na padácích utvořených z prostěradel, aby pak navzdory veškerým podobným snahám přece přišel o svobodu a skončil opět v kečupu, jehož ale na něj tentokrát čeká celý cisternový vlak. Tolik tedy předsádka slavné knihy, i když jen v prvním vydání (to druhé už ilustroval tradiční pan Zápal), přičemž na té zadní předsádce si už nikdo na sny nehraje a velmi názorně je nám tu předvedeno ozbrojené přepadení banky, po kterém je její ředitel nucen usednout do vyprázdněného trezoru, zatímco četnictvo – kdesi na strážnici – v poklidu pokračuje v dominu a nic netuší. Ale jedna srdnatá úřednice z banky se přece jenom zmátoří a rozběhne se k ředitelově stolu, kde stiskne knoflík a spustí alarm. Následuje zběsilá honička v ulicích neznámého města a pouhopouzí dva výlupci bez nesnází vyřídí hned tři policejní vozy a kapitulují teprve před hlavněmi kulometu a tanku. Co je to ale platné? Kufr s penězi už si ulila právě ona „jediná spolehlivá“, a to do kanálu před banku. Oba tyto extravagantně západní komiksy z předsádek se tenkrát neutkaly s cenzurou díky uvolnění konce let šedesátých, dodávám, ale i proto, že byly autorem prezentovány právě jako výstraha před kapitalismem v kostce. A vlastní sci-fi ilustrace v Neználkovi na Měsíci? Jsou podobně fajn – a dětem předvedly hned ve čtyřech verzích stav beztíže (dokonce i na Zemi), působivé přistání modulu na Měsíci (ještě než vyšlo Američanůn), objevení jeskynní cesty do nitra oné Luny i uvítání Neználka a Buchtíka na planetce „tam vevnitř“, když trochu zaskočeni dorazili z krajů ryzího komunismu. Shlédneme však i policejní razii v noclehárně anebo důsledky krachu nikoli burzy, nýbrž tzv. „Společnosti obřích rostlin“ (v podobě šestistránkového stripu), a nalistovat se dá rovněž ozbrojený útoku četnictva na dotyčnou kosmickou loď. Prostřednictvím koláže Malák dál zobrazil obří stroj na makaróny a jinde bludnou pouť dvou záporáků s dynamitem na hřbetě, která se odehraje hluboko pod stébly gigantického obilí. (Nepochybným paradox ságy o Neználkovi je, že jsou hrdinové sice trpaslíky jak na Zemi, tak na Měsíci, a to i v podobě původních obyvatel Luny, nicméně na skutečně vzrostlé Pozemšťany tu nedojde. Právě však na rozdíl od jejich „obřích“ plodin.)  **V oblasti science fiction ilustroval Malák dále i trilogii Kira Bulyčova o Alence** (česky 1985-1990), k jejímž úryvkům navíc nakreslil obrázky už i řadu let předtím pro čtrnáctideník Ohníček, kde si ovšem na téže „Alici“ vyzkoušeli um i Vladimír Jiránek, Karel Franta anebo Eva Průšková. **Od fantastiky uměl pak Malák velice zručně přejít k vědě a výrazně tak pomohl i české verzi knihy, na které se podílel známý fyzik Landau (Co to je teorie relativity, 1971), a ilustroval rovněž práce Jiřího Grygara V hlubinách vesmíru (1975) a Sejdeme se v nekonečnu (1981).** Nu, a zatímco dětská detektivka Ukradený orloj (1976) od Hany Doskočilové (také jím ilustrovaná) se časem dočkala samostatného vydání (původně vycházela v letech 1973-74 na pokračování v Mateřídoušce), ty vůbec první české ilustrace ke Karlíkovi a továrně na čokoládu (ano, Malákovy) už asi navždycky zůstanou skryty jenom na stránkách téže Mateřídoušky, kde tenkrát k mé neskonalé radosti vyšla na pokračování aspoň krácená verze (1971-1972) Dahlova bestselleru. A díky, rodičové, že jste mi ten časopis nejen předplatili, ale Dahla pak i svázali (a ne provazem). A tím bych taky, říkám si, mohl ve výčtu Malákových počinů udělat přestávku. Snad ji ukončí povolanější. Jaroslav Malák (nar. 21. listopadu 1928) zemřel 17. srpna 2012 v kruhu své rodiny v Říčanech, Byl mimořádně známy generacím dětí. **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** ilustrátor, malak, Malák Jaroslav **Spisovatel:** Jaroslav Malák --- ### [Jan Neruda. Zpěvy páteční. Kormidlo dějin se vždy otočí proti otroctví](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/neruda-zpevy-patecni) **Published:** June 16, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Zpěvy páteční (1896) byly poslední básnickou sbírkou, kterou Neruda napsal. Mimořádné nadčasové dílo se žalozpěvy a hymny, které mnohokrát promlouvalo k Čechům **Content:**  **Zpěvy páteční (1896) byly poslední básnickou sbírkou, kterou Jan Neruda (9.7. 1834 – 22.8. 1891) napsal.** **Mimořádné nadčasové dílo se žalozpěvy a hymny, které mnohokrát promlouvalo k** **lidem českého národa.** **A to i dnes, po více jak 120 letech.** **Jaroslav [Vrchlický](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/jaroslav-vrchlicky-basnik-knihy-pro-deti) se významně podílel na posmrtném vydání Nerudových Zpěvů pátečních v roce 1896 spolu s Ignátem Herrmannem.** O této sbírce podrobně psal ve své studii [O poesii Jana Nerudy](https://cs.wikisource.org/wiki/O_poesii_Jana_Nerudy). Považoval ji za Nerudovo nejvzácnější a mistrovské poslední dílo, za pravou korunu celé jeho básnické tvorby. Označoval tyto verše za texty psané skutečnou krví srdce člověka a umělce, který byl hluboce zkoušen a ztrpčen, a přesto svůj národ objímal stále větší a horoucnější láskou. Vrchlický si zvláště cenil hlubokého výrazu lásky k národu, jak se projevuje například v básni Láska. Domníval se však, že dochovaný soubor je nedokončeným torsem. **Podle jeho přesvědčení Neruda zamýšlel cyklus o dvou částech:** První by tvořily opravdové, vážné a hluboké Zpěvy páteční – bolestné, pašijové verše o utrpení národa – Na ně by navazovaly Zpěvy Bílé soboty, plné klidu, mužné síly, slavnostní veleby a jásavého triumfu, čerpané právě z této lásky k vlasti. Tuto představu opíral o perspektivní vyznění dochovaných básní a o dvě rámcové příležitostné skladby, které původně nebyly označeny jako součást cyklu: Moje barva červená a bílá na začátku a Jen dál! na konci. Domníval se, že Neruda ještě nestačil plně propracovat přechod od tragiky k vítěznému vyznění. Celkově hodnotil sbírku velmi vysoko jako vyvrcholení Nerudovy vlastenecké i osobní lyriky, i když zůstala nedokončená. **Sbírka obsahuje 10 lyrických básní,** ve kterých s patosem popisuje obraz národa, který trpí pod cizí moci, v boji za svobodu a lepší budoucnost. Vlastenec [Neruda](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Neruda) poukazuje na kořeny, na historii a dává naději, že pokud se lidé spojí, vždy zvítězí nad arogancí psychopaticky naladěných lidí, kteří jsou právě u moci a otáčejí kormidlo dějin proti lidem. ## Ukázky: Jan Neruda / Zpěvy páteční > **MOJE BARVA ČERVENÁ A BÍLÁ** > > Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem — > jak bije, šlehá po svém bidle holém! > Hned plapolavě v rušnou dál se nese, > hned truchle choulí se a zimničně se třese, > a barva barvu v divé honbě stíhá, > až v očích, ve lbi, v srdci se nám míhá. > Viz — viz! teď ve výši se vzdmula krev > a po ní varem tryskla bílá pěna! > teď vítr zadul — náhle nový zjev — > hle návěj sněhu, krví pokropená! — > a teď jak bílá holubice by se byla vznesla > a mihem do plamenů sražena zas klesla! — — > myšlénku volá, myšlénku nám drtí > hned vedle barvy života ta hrozná barva smrti. > > Ej vždyť ten prapor jak ty naše děje! > Když kroniku svou drahou do ruky si berem, > tu jedna stránka, jak když anděl sám ji pěje > a psána brkem z bělostného jeho křídla, > však druhá psána již zas rudým ďábla perem > a namočeným v kouřná pekel vřídla. > A jaké děje, taký ten náš lid! > zlo — dobro, démon — bůh jej žilobně probíhá, > dnes jak by zářné z úběle byl slit > a zítra tělo ssedlou krví plíhá. Tvář jeho chvílí červená a druhou chvílí bledá, > dnes bílé křtěňátko — kmet zítra ubodaný, > dnes jasný učitel, jejž lidstvo k nebi zvedá — > a zítra mučedník zas lůze ve psí daný. > Tak kolotáme vratkým životem se stále, > nám každý bílý den se do červánků zmhouří, > a červánky — ach víme — novou věstí bouři: > bij, prapore, jen bij, toť osud tvůj — bij dále! > > Dvě ćiše zvedám květně pozavilé, > v té jedné víno červené a v druhé víno bílé; > vy barvy dvě, dvě světla, přes věky nám svěťte > a národ bojem, mírem k slávy chrámům veďte! > A pakli lidstvo po zemi se hlubným mořem vlní, > Čech bílý, rudý korál buď, jenž moře vzdorně plní; > a pakli lidstvo výší se jak alpstvo nad tou zemí, > Čech buď Mont blanc a Mont rosa a zvýšen nade všemi; > a pakli lidstvo podobá se nebes hvězdné tváři, > Čech buď v ní bílou jitřenkou a rudým Marsem záři! — > Leť vzhůru, prapore náš rudě svěží! > jak Spartán v svém rudém bitev kroji > pod tebou Čechové ať s mečem v ruce stojí — > ty veď nás, k předu leť a vrahy oslň, sežži! > Leť vzhůru, prapore náš mléčně bílý, > Přemyslův orle plný vzdušné síly — > pod tebou květ se rozlož krásou tklivý: > jak bílý bůh to národ spravedlivý! > Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese, > pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se, > z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem — > buď v Čechách bílý den a plno růží kolem. > > **ANDĚL STRÁŽCE** > > Ne, ne — já nebyl žádným bílým květem! > Já nerozkročil jasný se tím světem, > má cesta nešla krajinami míru: > jak divá řeka, která v skalách bouří, > tak plná pádů, plná byla vírů, > dno v černých tmách a povrch v šedém kouři. > Že přece nejsem skvrnitého čela, > že život nezkován meč na dvousečný, > že duše v propast zhouby nevhučela, > jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný. > > Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem, > Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo, > jak lilje klonilo se krásné tělo, > a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem: > „Což svému k smrti zmučenému lidu > ni chvilkového nechceš popřát klidu? > Chceš klesajícímu pod břevnem kříže > na vyschlá bedra přidat hanby tíže? > Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina, > on studem hořel za Tě, svého syna?“ > A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání > mé srdce sbíralo se ku pokání. — > > Já nedím: „Bohu dík, jsem lepší jiných!“ > Kdož smí se přímit, než se život zhroutí, > než poslední doběhne z hodin stinných, > že cesty kal mu roucho neposmoutí? > Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku, > že srázem každým pevného jdu kroku. > Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze, > zář Tvého zraku veď mne v světa mlze, > Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti, > anděle strážný, svatá lásko k vlasti! > > **MATKA SEDMIBOLESTNÁ** > > Na naší Kalvárii, v charém kříže stínu, > hle matka Vlast — syn Národ v jejím klínu. > > Do noci skleslo slunce, bouří hnáno, > do prázdna bouř své vyhučela amen, > syn, matka bez pohnutí, jeden kámen — > je ticho, mrtvo — vždyť je dokonáno! > Co matce slunce, co jí nové ráno! > zrak nemá citu, srdce nemá tluku, > mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku > a spálil myšlénky — je dokonáno! > Květ její duše, květ jejího těla, > syn krásný, libý jak vše jara vůně, > muž, jímž se země nebi rovnat chtěla, > bůh člověk, jehož dosud nepoznáno — > zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně > své matky stlívá — již je dokonáno! > > Sám kámen zřím, jak kameníte spolu, > má duše trne, ret můj sotva dýše, > třesoucí ruka k Vašim nohám píše: > „Vy všichni, kteříž božím světem jdete, > krok zastavte svůj a sem pohlédněte, > zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!“ > > **ECCE HOMO** > > Před skříní výkladní zde stojím v zadumání, > a hlava má se bolně k prsoum sklání. > Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu: > Zde „Ecce homo“, tam zas v druhém koutu > „Když na lid český padla persekuce“. > Dva obrazy tak různé ve svém vidě, > a klíčící přec v stejné lidstva muce! > Zde bůh v své slávě — tam lid ve své bídě, > zde rek a vítěz — v zoufalství tam hrdinové, > zde oběť za všechny — tam oběti přec nové. > Zde kazatel, jenž velkým slovem učí, > že v světě volni mají býti lidé každí — > tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí > a druzí v témže jménu bez vin umírají! > > Paprsky slunce po obrazech hrají — > křeč prsa svírá mi a hlava hučí, > ret chvějný zašepotal v divém strachu: > A bude vždy tak, božský lidstva brachu?! > > Jen málo jar a let jsem padesáte. > Má mysl letí zpět ku mládí době svaté, > kdy ideálů strom byl bujným květem bílý; > já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně, > kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně, > že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli > a dávno srdcem k bratrství se shodlo. > Ej — cítím podnes, jak to v prsou bodlo, > a cítím podnes kamenitou tíži bolu, > když poprv vítr skutečnosti ledné > ve větvích zahvizd‘ svoje sloky bědné, > a květy prchaly jak žhavé slzy dolů! > > Než — hlava brzy zas se hrdě zvedla: > toť bludná náhoda jen hru svou svedla! > Však neměl jsem již nadál žíti v míru — > zas náhle rozlehly se kolem bouře, > zem s nebem v boji, kol jak plno kouře, > květ sfouknut mžikem, větve utlučeny > a odmeteny ve zoufalém víru — > > A přece zase upomínka zbledla, > zas zazelenal strom se pomučený, > a také hlava má se znovu zvedla. > Až nadešel ten souzený mně den! > Blesk za bleskem a nebe otevřené, > hrom náhle udeřil v můj zmládlý kmen > a roztrh od vrchu jej do kořene. > A duše stromu schla a schla, až zchřadla — > a hlava olovem již k prsoum padla — — > > Ach nikdo trpčí slovo nevynes‘: > než „Ecce homo!“ — „Ecco homines!“ > > **V ZEMI KALICHU** > > Jinde-li slunce je — u nás je sníh, > jinde-li vánek jen — bouře nás střásá, > zvoní-li po celém světě jen smích, > zoufalá bolest nám srdce až drásá. > > Bože, cos‘ nasil trpkosti do této naší země! > Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě, > trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši, > trpka je naše ornice, trpké je víno v číši. > Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání, > trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání, > trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše, > trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše. > > Věru nemohla snad ani jinde povstat báj ta truchle krásná: > Kdesi v temné hloubi lesa kaplička prý stojí jasná, > kaplička prý bílá, se křížovou lodí, > Kristus pán mši svatou denně číst tam chodí; > zvonek sám mu zvoní, vítr píseň duje, > když pán Kristus denně sebe znova obětuje. > > Ach, vždyť nemohla ta báje jinde povstat skor, > nežli v kraji, kde se denně naděj s smrtí snoubí, > v zemi trpké, jižto tvrdý kámen hor > jako kalichem by kol do kola vroubí. > > **UKOLÉBAVKA VÁNOČNÍ** > > Spi, Jezulátko, spi! > Zas chudých lidí chudé dítě > jen do jesliček uloží Tě — > ach, kolikrát už lidstvu dáno > a Jidáši vždy zaprodáno, > spi, Jezulátko, spi! > > Spi, Jezulátko, spi! > Spi sladce na tom seně holém, > my dech tajíme všichni kolem, > vždyť Tobě, věčné pravdy synku, > je také třeba odpočinku, > spi, Jezulátko, spi! > > Spi, Jezulátko, spi! > a nabeř v spánku nové síly, > máš konat ještě mnohou míli: > té cesty lidstva ku spasení, > té ještě dlouho konec není — > spi, Jezulátko, spi! > > Spi, Jezulátko, spi! > Za Tvé o bratřích naučení > svět vezme Tě zas do mučení > a než se lidstva pouta zdrtí, > je třeba ještě velkých smrtí — > spi, Jezulátko, spi! > > **ZA SRDCEM** > > Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek, > však srdce moje samo ryčně letí > již napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk > tam, kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí — > nuž, za ním, k předu, věrné české děti! > > A bitvou vysekejte mně to srdce ven — > toť srdce dobré, dím to sám, však směle, > a věru že vám stojí za kýs horký den, > za paží zdatný vzmach a vlnu krve vřelé > vždy srdce české, je-li české cele! > > To moje jest, nechť soudí bůh sám v nebesích! — > zda jindy duše moje blahem výskla, > než když Tvé líce, lide, samý nach a smích, > a zdali jindy slza do oka mi vpryskla, > než když Tě ruka vraha bídně tiskla? — > > A až je vysekáte, zas jím mršťte dál > přes věků rozhráň, za kynoucí leta > až tam, kde nepřátel nám nový vzroste val: > nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta — > rád byl bych při vás do skonání světa! > > **LÁSKA** > > Srdce to lidské — ach bože, přebože — > za zlobu móže snad, za lásku nemóže! > > Že prý jsi, národe, božím tom na světě > jako to bodláčí, v cestě jež zakvete, > jako to děťátko, které se z chudiny > zrodilo za těžké, neblahé hodiny. > Takému dítěti, nouze jež kolíbá, > každý se ve světě z daleka vyhýbá, > a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně; > „Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“ > > Ej co ty řeči! co všechny ty klevety! > letím Ti, miláčku národe, v ústrety, > jako ta dívčice, lidská ta pěnice, > milenci letí vstříc v horoucí písničce: > „Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly. > Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali. > Rty moje na Tvojich hladově ulpějí, > byť jsi měl po retech jedových krůpějí. > Rámë mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí, > byť Ti zlá choroba visela na šíji.“ > > Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají: > ruce a šíje Tvá sněžně se bělají, > Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě, > na prsou matky své slýchal jsem o Tobě: > tlouklo tak měkounce srdce to mateří, > ptačí jak srdéčko ustlané do peří. > Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě, > v očích své matičky čítal jsem o Tobě: > povídka dojemná o zlatém člověku, > jehož bůh zachovej od věků do věků! > > Koho bych miloval širém tom na světě!? > srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte — > do stáří, do skonu volá si po matce. > Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, > přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce — > všechno jsem oplakal, zase se osvěžil — > Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil! > > **VE LVÍ STOPĚ** > > Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji. > Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají, > dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev! > „Co je vám, muži?“ — „Pane, zde byl lev.“ — > „Že lev? A kdy?“ — „To, pane, těžko říci, > snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci; > však jisto jest: sem spěla jeho chůze — > snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze!” > > Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země. > Ten divný strach, ten promluvil již ke mně: > Kdy nejbujněj jsem vykročil si, v ráz > až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz. > Jak by se kolem skalné hory ptaly: > „Co v zemi obrů chceš, ty muži malý?“ > jak udiven by pohléd‘ na mne kraj ten němý: > „Jsi sláb — přespříliš sláb jsi na mne českou zemi!“ > > Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě — > strach běží po lidech, mrak běží po přírodě, > zpěv před věky se naposledy zdvih‘ > a odletěl a kdesi v modru ztich‘. > Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna > se zabořila plachá bázeň stejná, > ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí, > ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí. > > Jak na poušti, kde lev si lehl polem, > po širých Čechách teskno dýše kolem. > Jen jednou krajem tím šel národ lev, > jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev, > a sama země slouchá s zatajeným dechem, > zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem, > a co kde dýše, choulí se v své skrýši > a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši. > > **JEN DÁL!** > > Z bouřného času jsme se narodili > a krok za krokem v bouřných mračnech jdem > vstříc hrdě vznešenému svému cíli, > šíj kloníce jen před svým národem. > My věděli, co na nás cestou čeká; > byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál — > toť jenom česká hudba odevěká, > my při ní půjdem k předu — dál, jen dál! > > S tím národem, jenž je tak čistý, jasný, > ak byl by z rukou božích vyšel dnes; > jenž dosud v prsou nese idól žasný, > byť byl i před věky již za něj kles‘! > Za volnost lidskou — v nás kdys rozekvetla! — > dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál: > ta myšlénka, která nás ve hrob smetla, > zas k slávě vznese nás — jen dál, jen dál! > > Jen dál! Čas nový nové chce mít činy, > den nový vzešel k nové práci nám, > jeť sláva otcův krásný šperk pro syny — > však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám! > Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, > vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, > je za korábem jenom brázda lesklá — > napněte lana — vzhůru plachty — dál! > > Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety, > že přízeň doby není jasna tak! > což růže neodvírá svoje květy, > když mezi ní a sluncem rozstřen mrak? > Pryč s klímotem již u kormidla lodi: > kdo chvíli stál, již stoji opodál, > den žádný dvakráte se nenarodí, > čin dvakrát nezraje — jen dál, jen dál! > > Nám slunce jako jiným skráně zdobí, > nám po noci jak jiným vzchází den, > jsme jako jiní syny velké doby — > ta žádá však si celých mužů jen! > Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti, > by truchlý rej náš plesem zas se zdál, > ty zlatá naděj, smavá troufalosti, > nes prapor náš, my s jásotem jdem dál! > > My nevíme, co budoucnost nám chová — > však ještě žije českých bitev bůh, > a pro vítězství veliká a nová > je dosud širý dost ten český luh! > A chce-li bůh snad dát kdys nové seče — > nám stačí hlas husitský na chorál, > dost v zemi železa na dobré meče, > i v krvi železo — jen dál, jen dál! > > Ach hleďme pilně ke korábu svému, > jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm, > a věrně, toužně přilneme-li k němu, > zas šťastna záhy bude Česká zem! > Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, > čeho si v nejbujnějších snech svých ždál — > to lidské moře nezná odpočinu, > Ty též ho neznej, stále měj se k činu, > dál, Národe náš drahý, věčně dál! **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Neruda Jan, obrozenectví, poezie klasická **Spisovatel:** Neruda, Neruda Jan --- ### [Darja Dugina. Platónova jeskyně iluzí, ze které utekla za poznáním](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/darja-dugina-platonova-jeskyne-iluzi) **Published:** August 20, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Darja Dugina, mladá ruská filosofka, která byla za své názory podle zavražděna ukrajinskými teroristy. Podívejme se na jednu významnou knihu, kterou napsala. **Content:**  **Darja Dugina (15.12. 1992 – 20.08. 2022), mladá ruská filosofka, novinářka, politoložka, která byla za své názory podle zavražděna ukrajinskými teroristy před zraky svého otce.** > ***Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…*** napsal po její smrti významný novinář a publicista Pepe Escobar **Ve “starořeckém” mýtu o jeskyni vyprávěném v [Platónově](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/patockova-evropa-a-doba-poevropska) Republice vězeň z jeskyně iluzí uteče a poznává skutečnou realitu vnějšího světa a nebes nahoře, jen aby si uvědomil, že se musí vrátit, aby osvítil svého bližní, třeba i s rizikem smutku a dokonce smrti.** Sokrates trvá na tom, že pravý filozof a spravedlivý státník se nespokojí s blažeností nastoupeného poznání a harmonie, ale odvažuje se žít, myslet, učit a bojovat ve světě iluzí, tady a teď. Eschatologický optimismus, posmrtné filozofické svědectví Darie Platonové Duginy, zkoumá a rozvíjí tuto starověkou myšlenku uprostřed ohromujícího kaleidoskopu jeskyně moderního světa. Zapojením širokého spektra filozofických, teologických, sociologických a literárních perspektiv Dugina ukazuje, že rozhodnutí rozluštit iluze naší „reality“ a postavit se jim je pouze začátkem intelektuální, existenciální, duchovní a politické cesty, kterou různí myslitelé, starověké a moderní, se odvážili podniknout. **Filosofická tzv. hermeneutická čočka a způsob života, „Eschatologický optimismus“** je orientace, které inspiruje člověka k tomu, aby se odvážil poznat, žít a zemřít pro vyšší principy, které navždy prosvítají skrz a za hranicemi světa, za hranice jeskyně. > **Citát z části „Eschatologického optimismu“ Darie Platonové Duginy převzaté z otázek a odpovědí po jedné z jejích přednášek:** > > **Otázka:** Je tedy nutné, aby eschatologický optimista čekal na vnější hovor? > > **Daria Dugina:** > Ne, ne. Eschatologický optimista nikdy nečeká na vnější volání. Začínají svou cestu z volání zevnitř. Heidegger to nazýval „voláním bytí“ nebo „voláním svědomí“ (der Ruf des Gewissens). > Nebo to může být existenciální volání, když člověk čelí smrti a čelí konečnosti. Může to být vnitřní volání, když člověk čelí tragédii nebo pandemii. > > Například když zemřou blízcí. Nebo když jsou konfrontováni s ostrým vědomím konečnosti okolního světa. Tohle je ostré volání. Hovor musí růst zevnitř. Nikdy to nebude exteriér, někde venku, a pokud ano, pak to uslyšíte, až když už uslyšíte volání zevnitř. > > Je to jako proroctví. Budete schopni to rozluštit, až když budete vnitřně připraveni to rozluštit. Jinak zůstane nesrozumitelnou abstrakcí. > > Mimochodem, stále je mi záhadou, jak jsou zákony v Platónově republice vůbec možné, protože ve čtvrté knize Platón píše, že tyto zákony budou zákony Apollónovy a Apollónovy zákony jsou zákony Pýthie, což znamená, že jsou to výpovědi podobné koanu, proroctví, která teprve mají být rozluštěna. To pro mě bylo vždy záhadou. > > Pokud máte volání uvnitř, pokud je kultivujete v sobě, pak uslyšíte volání zvenčí. Ale v tomto ohledu nelze být pasivní. Měli byste se pokusit vyvolat toto volání různými praktikami, ať už náboženskými, existenciálními, nebo prostřednictvím zkušenosti pozorného vůči světu. > > Pokud nic takového nemáte, pak si jednoduše přečtěte knihy, přečtěte si všechny, které jsem dnes vyjmenoval – platonisty, novoplatonisty, Hegela, Nietzscheho, Ciorana, Heideggera, Evolu. Toto volání k vám přijde prostřednictvím těchto knih. I když je to zcela pomíjivé, může ve vás přetrvávat. Bylo by úžasné, kdyby to vydrželo. Pak vše začíná. “ Eschatologický optimismus je první svazek Duginových posmrtně sebraných děl, který vyšel v angličtině. Kniha zatim v češtině nevyšla. [Kniha Dugina: Eschatologický optimismus >>](https://pravpublishing.com/product/eschatological-optimism/) **Daria Platonova Dugina** (1992 – 20.8. 2022) Byla ruská filozofka, novinářka, politická analytička a umělkyně. Studovala filozofii na Moskevské státní univerzitě a na Univerzitě Bordeaux Montaigne se specializací na novoplatonismus. Byla aktivním členem Mezinárodního eurasijského hnutí. Darja Duginová, dcera Alexandra Dugina, chytrá, silná, energická a podnikavá mladá žena, byla brutálně zavražděna v noci 20. srpna 2022 ve věku 30 let. Ten večer odjela se svým otcem z rodinné slavnosti, kde měl Dugin přednášku. Darja na poslední chvíli nasedla do terénního vozu a Dugin za ní jel v jiném autě. Podle očitých svědků došlo k výbuchu pod autem, které okamžitě zachvátily plameny a narazilo do budovy u silnice. Darjino tělo bylo spáleno k nepoznání. Ruský vyšetřovací výbor brzy zjistil, že nálož přibližně 400 g TNT, byla nastražena pod spodní částí auta. Co už je známo, je, že její otec Alexandr Dugin byl cílem na seznamu Myrotvorec. Myrotvorec je zkratka pro Centrum pro výzkum příznaků zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny. Nepřehlédnutelná Maria Zacharovová, mluvčí MZV Ruska diplomaticky sdělila: “pokud se potvrdí ukrajinská stopa, bude to konfigurovat politiku státního terorismu nasazenou Kyjevem. > **Jak lze na eschatologický optimismus nahlížet…** > Z přednášky Dariny Dugin z roku 2020 [https://www.youtube.com/watch?v=7fRX3JfDL\_o](https://www.youtube.com/watch?v=7fRX3JfDL_o) > > **Za prvé** > to lze brát jako hypotézu pro seznámení se s historickým a filozofickým procesem a považovat některé myslitele za eschatologické optimisty. To pomůže zvýraznit dva následující prvky v jejich dílech. Jsou to uznání konečnosti světa, který je nám dán, relativně řečeno „konečnost iluze“, a navzdory této iluzorní povaze a uznání světa daného jako absolutně iluzorního, určitý pozitivní a dobrovolný postoj k tomuto iluze. > Jinými slovy, toto není jen vědomí konce, vědomí případné smrti, vědomí přijetí této smrti do svého života. To je také moment rozhodnutí se mu vzepřít. Toto je okamžik takové radikální transcendence, radikálního „ne“ tomuto světu a radikálního „ano“ světu, který je na druhé straně iluze. > To je hypotéza pro čtení textů, tj. tímto způsobem můžeme vidět, jak různí myslitelé vyzdvihují konečnost iluze, simulakrum toho, co nás obklopuje, a pozitivní, volní postoj ke konci iluze. Můžeme takto přistupovat k textům téměř všech historiků filozofie, všech filozofů. > > **Za druhé,** > eschatologický optimismus lze chápat nejen jako hypotézu, nejen jako interpretační mřížku, nejen jako kód pro rozlousknutí toho či onoho textu, ale také jako životně důležitou filozofickou strategii. > Ve skutečnosti všichni myslitelé, které jsem dnes již zmínil a které jsem právě uvedl do středu naší pozornosti, byli podle mého názoru eschatologičtí optimisté. Navíc to byli oni, kdo přijal konečnost světa spolu s touto vůlí žít. > Pokud si vzpomínáte, že jedna z knih René Guénona končí tímto vzorcem (…… la fin du monde est comme la fin des iluzí) „nezapomeňte, že konec světa není nic jiného než konec iluzí“. **Categories:** O politice **Tags:** antika, dugina, Dugina Darja, filosofie, lidská společnost, Platón **Spisovatel:** Dugina --- ### [Hlupáci. Tři kategorie otrockých lidí a lidí, kteří ví](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/hlupaci-tri-kategorie-lidi-otrockych) **Published:** August 20, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Hlupáci. Vasilij Osipovič Kľučevskij, ruský historik a publicista, (1841 – 1911) rozebírá všechny typy hlupáků. Jak se vyznat v životě a nestát se otrokem. **Content:**  **Hlupáci. Jsou všude kolem nás. Vasilij Osipovič Kľučevskij, ruský historik a publicista, (1841 – 1911) brilantně rozebírá všechny typy hlupáků.** **„První druh hlupáků jsou ti, kteří nechápou to, co musí pochopit každý.“** Znáte takové, všichni chápou, oni ne. To jsou hlupáci prvního druhu. **A jsou hlupáci druhého druhu, kteří chápou to, co nechápe nikdo, žijí v matrici.** Jsou totiž lidé, kteří berou věci tak, jak jsou předem dané. Žijí zásadně podle předlohy – matrice. A jsou lidé, kteří vystoupili z této matrice. Chápou, že je to podvod, že je to všechno špatně, v různých sférách naší společnosti. Celkově jsou vnímáni společností žijící v matrici jako hlupáci. Víte, vyzkoušel jsem to na sobě. Když mluvíte s člověkem, který říká něco, co protiřečí vašim stereotypům, vašim představám o životě. Je velmi složité pochopit: ten člověk je hloupý, ničemu nerozumí? Nebo chápe mnohem víc, než vy, protože říká to, co je pro vás nepochopitelné. Jestli říká věci příliš chytré, nebo příliš hloupé, z vaší úrovně nerozeznáte. Protože říká to, co je pro vás absolutně nepřijatelné. Chtěl bych, abyste se v této klasifikaci neváhali začlenit k této kategorii, kategorii lidí, které mnozí nechápou. Myslí si, že žijí nesprávně, myslí si, že jsou hlupáci. Toho se nesmíte bát! Pokud si věříte, pokud znáte svoji cenu. Protože člověk, doufám že to chápete, nevznikl z opice. Je stvořen shůry, podle velmi seriózního programu, v mozku máme téměř sto miliard neuronů a délka cév jen v mozku je 160 kilometrů. **Uvedu ještě další kategorii, hlupáci třetího druhu.** **To jsou ti, kteří žijí v matrici. Jejich perspektiva je „člověk služebný“, oni žijí tak, protože tak žijí všichni.** Nesnažte se nikdy žít tak, jak všichni ostatní. Tento stav se nazývá „stroj psychiky zombie biorobota“. Proč to tak děláš? Protože to tak dělají všichni. Puškin, mimochodem, o hlupácích psal. > Člověk je také „zvířecí stroj psychiky“, to je, když reaguje hlavně na instinkty. Takový člověk je pak „zombie“ > (proč to tak děláš?, všichni to tak dělají). > Člověk je „démoni“, který myslí jen na sebe > (já jsem nejhlavnější, vše udělám jen tak, jak chci já). Je ještě „člověk rozumný“, který žije především skrze intuitivní prozření a rady duše. Tak se snažte být člověkem rozumným, a ne takovým, jako všichni ostatní. **Chtěl jsem vám citovat Puškina, o lidech, kteří nemají zvířecí stroj psychiky, ale současně ani nejsou člověkem rozumným, který žije intuitivními prozřeními a řídí se radami duše.** Možná jste už slyšeli, máma říká: *„Srdcem cítím, duše mi radí.“* To je reálná kvalita člověka, člověk musí srdcem cítit a duše mu bude muset radit, pokud žije v souladu s Božím záměrem. O těch, kteří jen bez rozmyslu kopírují okolí, Puškin píše: > *„Byl ohlušen šumem vnitřní úzkosti, a tak své nešťastné bytí vláčel, ani zvěř, ani člověk, ani to, ani ono, ani žijící ve Světě, ani mrtvý přízrak.“* **Momentálně probíhá globální tvrdá práce, abyste nebyli vypuštěni z matrice, ale naopak bylo vypěstováno nové plemeno lidí, kteří by nic nechápali, a které možno chovat jako dobytek.** O tom hovořil Michail Kovalčuk: Řekl, že se teď plánuje taková budoucnost, kdy plánují vypěstovat nové plemeno lidí, tak zvané „člověk služebný“. Jednoduše řečeno otrok, ale v nové podobě. Rozumějte, otrok spoutaný v okovech je velmi nebezpečný, protože on chápe svoje otroctví. Ale jsou potřební otroci, kteří nechápou, že jsou otroci a speciálně takové lidi se nyní snaží vypěstovat, nové plemeno lidí „člověk služebný“. **Takový otrocký typ člověka musí mí tři základní parametry:** 1\. Omezené vědomí, tj. nesmí chápat, jak je sestaven svět, nesmí chápat to, co vám vyprávím. 2\. Do toho se spouští další procesy: Řízené rozmnožování. 3\. Levné „jídlo“. To znamená geneticky modifikovaná levná produkce. Zvláště tyto tři základní procesy se spouští za účelem vypěstování otroků, kteří by byli spokojeni se svým otroctvím. **Mimochodem, pro pochopení mnohého v životě, bych vám doporučil přečíst si knihy od Ivana A. [Jefremova](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/ivan-jefremov-mlhovina-v-andromede).** Není to vůbec fantasta, byl to zcela unikátní člověk, paleontolog, chápal globální dějiny lidstva. Odhalil všechna tato „tajemství“, vystoupení z matrice, jak se tyto matrice formují. **Existují tři základní [Jefremovy knihy](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jefremov-hodina-byka-rozhovor), jak se vyznat v životě a nestát se „člověkem služebným“:** **1. Je to především kniha Hodina býka. Ta je o tom, jak nelze žít.** V Hodině býka je to prostě popsáno. Je to o planetě, na kterou přilétají naši astronauti, planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle. Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Používají je jako „člověka služebného“, v 35 všichni podléhají zničení. Déle žijící vládnou a využívají je. Co myslíte, když se naši astronauti snaží změnit život, kdo myslíte, že nejvíce protestuje proti změnám? Právě tito otroci, ti samí, které v 35 zahubí. Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici. Podívejte, ti co dlouho žijí, je potom bolí zuby, mají různé problémy. A vy, takový šťastný život prožíváte, a když vás všechny ničí, jste všichni zdraví. **To se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když maličcí lidé ochraňují ty, kteří je utlačují.** Oni je dokonce brání. To je základní dílo, mimochodem bylo zakázáno v sovětských dobách, dnes je možné si ji v klidu přečíst – Hodina býka. [Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci](index.php?option=com_content&view=article&id=4506&catid=233) **2. O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je jeho další román Mlhovina v Andromedě.** [Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova](index.php?option=com_content&view=article&id=6677&catid=233) **3. [O tom, jaká je obecná historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/jefremov-athenanka-thais-ukazka-z-knihy)** Článek od: **Viktor Efimov –** ruský fejetonista. Má vysokoškolské vzdělání ve čtyřech oborech: technickém, politickém a finančním a ekonomickém. Zabývá se problémy nadnárodní veřejné správy. Od roku 1989 spolupracuje s analytickou skupinou známou jako „Vnitřní prediktor SSSR“. Od roku 2005 je rektorem Státní agrární univerzity v Petrohradě. [Knihy Efimova >>](https://torden.sk/autor/viktor-efimov/) **Categories:** Chování lidí **Tags:** hlupáci, Jefremov Ivan Antonovič, společnost, stupidita, Viktor Efimov **Spisovatel:** Efimov, hlupák, Jefremov --- ### [Astrid Lindgren a Děti z Bullerbynu. Víte jak daleko je Lasse s tím kopcem?](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/lindgren-deti-z-bullerbynu) **Published:** August 18, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Znáte Děti z Bullerbynu? Autorkou je Astrid Lindgren. Je to jedna z těch několika málo knih, které si v životě přečtete několikrát jako děti a pak jako dospělí. **Content:**  **Znáte kouzelnou knihu Děti z Bullerbynu? Autorkou je švédská spisovatelka Astrid [Lindgren](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/lindgren-astrid-bratri-lvi-srdce) (14.11. 1907 – 28.1. 2002). Je z těch několika málo knih, které si v životě přečtete několikrát jako děti a pak jako dospělí. Protože je to knížka nadčasová. Já například dodnes nevím, jak to Lassy myslel s tím kopcem, který se vždycky natočí tak, aby se z něho šlo dolů.** Je to kniha skvělého vyprávění o dětech, o jejich drobných radostech i starostech. A hlavně o tom, čím jednou budou a co udělají až budou úplně dospělí. **Příběh Olleho, Lasseho, Bosseho, Lisy, Anny a Britty je popsán v průběhu jednoho roku, během kterého poznáte všechno, co se stane v malém Bullerbynu.** Hlavně se však dozvíte, jak je v životě důležité přátelství, láska k rodičům, že ne všechno se dá schovat před holkama nebo co je to Pontus. Což pro děti jsou veledůležité věci a dle mého, by měly být důležité i pro dospěláky. **A proč je ta knížka nadčasová?** Vypráví o věčně trvajícím dětském světě poznávání a fantazie. Dvou nejdůležitějších věcech, které nás učí být skutečnými lidmi. > *“Bullerbyn je tak vysoko, že když jdeme do Storbynu, kam chodíme do školy a kde je taky obchod, jdeme celou dobu z kopce. > Když ale jdeme zase domů, je to samozejmě do kopce. Lasse říká, že až bude velký a bude sakumprásk inžinýrem, že pak vynalezne kopec, který se dá otáčet, takže se po něm vždycky půjde jen dolů.”* Astrid Lindgren se uměla dívat dětskýma očima na svět, který je sice na první pohled stále stejný a všední, ale ve kterém je skryto plno tajemství a neuvěřitelných věcí a událostí, které je nutno objevovat. Ovšem pokud zapojíme fantazii a umíme se dívat s otevřenýma očima. > „Když jsme pak šli domů, bylo nádherné počasí… Lasse řekl, že smíme šlapat jen na kameny, co jsou na kraji silnice. Kdo šlápl na zem, ten jako hned umřel… Potom jsme vylezli na plot a šli jsme po něm.“A doma Lisa najde jedenáct slepičích vajec v rybízových keřích a dostane za ně peníze! Prázdniny začínají skvěle. > x > „V háji za Sörgårdenem je plno balvanů… Tam jsme si chodily hrát Britta, Anna a já. Jednou si Britta vyvzpomněla, že bychom si měly udělat ve skalní skulině domeček. Bylo to tam docela jako v pokojíčku. Jú, to bylo prima!“ > x > „Měla jsem v kapse dlouhatánský provázek… napadlo mě, že bychom si s ním mohly pěkně vyhrát. … Britta a Anna běžely domů a potom jsme si dlouho posílaly dopisy. Bylo to hrozně zábavné… Hrály jsme, že jsme princezny uvězněné ve dvou zámcích a hlídají nás draci.“ > x > „Myslím, že narozeniny a štědrý den jsou nejkrásnější dny z celého roku. A svoje nejkrásnější narozeniny jsem zažila, když mi bylo 7 let. … Probudila jsem se brzy… V tu ránu se dveře otevřely a byli tam Agda… která držela v rukách koláč a byl na něm nápis Lisa 7 let…“ **Víc o této knížce není opravdu třeba psát. Takové knihy je třeba číst a číst ! Dokud budeme žít.** **Astrid [Lindgren](https://cs.wikipedia.org/wiki/Astrid_Lindgrenov%C3%A1) (\*14. 11. 1907 – †28. 1. 2002)** Její knížky si získaly oblibu dětských čtenářů téměř na celém světě. Byly přeloženy do 40 jazyků a autorka za ně dostala četná ocenění ve Švédsku i v zahraničí. Je tedy docela přirozené, že A. Lindgren se stala jako jedna z prvních nositelkou Ceny H.Ch. Andersena – ocenění za její celoživotní dílo. I na letním táboře můžete takovou knížku číst nebo si dokonce některé scénky zahrát. Viz video… **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, lindgren, Lindgrenová Astrid, Zmatlíková Helena **Spisovatel:** Lindgren --- ### [Simplicius Simplicissimus. Protiválečný překvapivě čtivý román o válkách ze 17. století](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/christoffel-von-grimmelshausen-dobrodruzny-simplicius-simplicissimus) **Published:** August 18, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Simplicius Simplicissimus. je nejznámější kniha Jakoba Christoffela. Dobrodružný a protiválečný román ze 17. století, z období 30-leté války (1618–1648). **Content:**  **Nejznámější knihou Jakoba [Christoffela](https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Jakob_Christoffel_von_Grimmelshausen) je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně [protiválečné](https://citarny.com/tag/protivalecny-roman) a humanistické.** **** **Děj románů začíná útěkem hlavního hrdiny (v té době dítětem) před tlupou vojáků, kteří vypálili a vydrancovali jeho domov.** Usazuje se u poustevníka (ve skutečnosti je to šlechtic a jeho vlastní otec). Ten se o něj dva a půl roku stará a kvůli jeho hlouposti a jednoduchosti mu dává jméno Simplicius Simplicissimus. Naučí ho však číst a psát. Po smrti poutníka se Simpilicius vydává do blízké vesnice. Najde ji však zpustošenou a plnou mrtvol. Je zajat a uvězněn vojáky, kteří ho považují za špiona. Když však jejich velitel zjistí, že mrtvý poutník byl jeho švagr, Simplicius je propuštěn a stane se veliteľovým pážetem. V této službě se poprvé setkává s lidskou proradností, nevzdělaností a primitivismem, které ho v různých formách míjí po celý jeho život. **Osud nebyl na Simplicia vlídný. Celý jeho příběh je neobyčejně spletitý a plný dramatických zvratů.** Za svou částečnou prostoduchost a nevzdělanost byl zpočátku považován za blázna, ale postupně se společnosti přizpůsobuje a naučí se v ní žít. Později se například stane hercem, vojákem, mastičkářem, sukničkářem, loupežníkem i kajícným poutníkem. Ze sluhy se stane pánem s vlastním sluhou Skočdopole. **Celá kniha je napínavé spojení historických faktů a románové fikce.** Sledujeme neuvěřitelný životní příběh, prokládaný autorovými postřehy na lidské chování a společnost kolem 30-leté války, kterou mnozí považovali za příchod apokalypsy, díky neuvěřitelným krutostem a narůstajicímu primitivismu v celé nábožensky zblázněné společnosti. Je to příběh člověka, který dlouho nenachází cestu žít tak, jak by si přál, ale s neznámou silou (osudem), která mu způsobuje tolik utrpení, nepřestává bojovat. To, co však na konci svého putování překvapivě nachází, je touha vidět to neviditelné, které je za našimi smysly. „ Skutečné nekonečno, nový svět bez břehů, absolutno.“ Proto se postupně se odvrací od zblázněného světa a stává se poustevníkem a misantropem. **Hans Jakob Christoffel [von Grimmelshausen](https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Jakob_Christoffel_von_Grimmelshausen) (cca 1622 – 17.8.1676)** se narodil v německém Gelnhausen nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Žil u dědečka, který byl pekařem a hostinským a staral se o vnuka místo otce, který brzy zemřel. V roce 1634 městečko zpustošili hordy císařských vojáků a vtáhli dvanáctiletého Hanse do marasmu třicetileté války. Stal se válečným dítětem, staral se o koně a podílel se na neklidném a drsném vojenském životě. O pět let – v roce 1639 se objevuje jako mušketýr ve městě Offenburg. Brzy však začal pracovat v kanceláři pluku a ve vojenské kariéře postoupil na sekretáře pluku. Když se oženil, skončil s vojenskou kariérou a 11 let působil jako správce majetku u svého bývalého plukovníka ve vesničce Gaisbach. Později byl správcem hradu Ullenburg. kde byla bohatá knihovna, čehož Grimmelshausen využil pro své vzdělání. O tři roky se však vrátil do Gaisbachu, kde si otevřel hospodu. Nakonec dožívá 17. srpna 1676 jako otec 10 dětí a vážený starosta v městečku Renchen. Své bohaté zážitky z dětství a z válečných let začal sepisovat až po roce 1660 a publikoval je pod různými pseudonymy. Jeho autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837. **Výpisky z knihy:** > Pýchu jsem pokládal za jakýsi druh fantastického blouznění, které má svůj původ v nevědomosti, neboť zná-li se člověk dobře a ví-li, z čeho vzešel a kam nakonec přijde, není možné, aby tak bláznivě zpychl. Vidím-li páva nebo krocana, jak se čepýří a durdí, žasnu nad tím, jak pěkně se tak nerozumná zvířata dovedou vysmívat člověku v jeho těžké nemoci. > > „Příčinou prokletí většiny lidí bylo, že ani nevěděli, co vlastně byli a čím býti mohli nebo měli.“ Dále mi vřele radil, abych se vždy vystříhal zlé společnosti, neboť její škodlivost je prý nevýslovná. A hned uvedl příklad: „Kapka vína v octě vínem nezůstane, stejně tak krůpěj octa ve víně zanikne.“ > > Lupičství je nejšlechtičtější exercitium, jaké je dnes na světě možné. Kolik království a knížectví nebylo založeno a dobyto násilím? Anebo kdo na tomto světě má králi nebo knížeti za zlé, když vykořisťuje obyvatelstvo svých zemí, kterých jeho předchůdci dobyli? Vidím na tobě, jak rád bys mi namítl, že mnozí byli pro vraždu, loupeže a krádeže pověšeni, na kole lámáni nebo o hlavu zkráceni. To vím také, neboť tak velí zákony; ale jistě jsi neviděl věšet nikoho než ubohé, nepatrné zloděje, a to je také správné, neboť ti se neměli ani opovážit tohoto znamenitého zaměstnání, které přece přísluší a je, myslím, vyhrazeno jen srdnatým. Kde jsi viděl někdy trestat nějakého muže vznešeného stavu za to, že příliš zatěžoval svou zem? Co je šlechetnějšího nad toto řemeslo? Nevidíš, jak se den co den navzájem olupují ti největší potentáti? Nevidíš, jak se ten mocnější snaží srazit toho slabšího? Ba nadto ještě: žádný přece netrestá lichváře, který tajně provádí své výnosné řemeslo dokonce pod rouškou křesťanské lásky. Proč bych tedy měl být pronásledován já, jenž páši totéž s německou důkladností, jenže bez pokrytectví? > > Tři věci: znáti sebe sama, vystříhati se zlé společnosti a býti vytrvalý, pokládal ten muž patrně za dobré a nutné proto, že sám jich dbal a nepochodil přitom zle; neboť jakmile se poznal, utekl nejen ze zlých společností, ale z celého světa a setrval také v tomto předsevzetí, na němž patrně závisí blaženost, až do konce! > > Častý smích není nikterak znakem rozumného muže, podle přísloví: Mnoho smíchu, málo rozumu. Není třeba hledat proti tomu nějaký lék, protože je to nejen veselá nemoc, ale mnohého také přejde dříve, než je mu příjemné. > > Mnozí lidé jsou prasáčtější než prasata, vzteklejší než šelmy, chlípnější než kozli, závistivější než psi, splašenější než koně, tupější než osli, chlastavější než krávy, lstivější než lišky, žravější než vlci, bláznivější než opice, jedovatější než hadi a ropuchy a od zvířat se liší jen postavou, při čemž ovšem ani zdaleka nejsou tak nevinní jako telata. > > Každý má tolik důvtipu, kolik je mu ho k sebezáchově třeba, a proto si mnozí (doktor sem, doktor tam) marně namlouvají, že jen oni jsou chytří a duchaplní, neboť za horami žijí také lidé. > > Smělý voják, který si navykl nevážit si života a odvažovat se každého nebezpečí, je věru hloupé zvíře, které se nechá jako ovce vést na porážku. > > Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, holkařit a hýřit, podvádět a hrát, hodovat a výskat, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát někoho a sám být štván, lekat a sám být lekán, loupit a sám být oloupen, krást a být sám okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a zase sám trpět, bít jiné a býti sám bit, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám býti ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života. > > Zde platilo právem, kolik hlav tolik rozumu, protože každý byl posedlý jinak než jeho druhové. Bylo by to velmi zábavné, kdyby byl člověk věděl, že se to jednou skončí a beze škody přestane. Ale pokud se týká mne a těch, kteří měli ještě rozum, bylo nám velmi úzko, zvláště proto, že těch bláznů přibývalo a že jsme nevěděli, jak dlouho budeme my sami uchráněni takového stavu. > > Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut. Jak bych tedy sám mohl k takové ztřeštěnosti ještě ponoukat a být bezdůvodně kratochvilným rádcem jiných lidí? Nejmilejší čtenáři, to bych si rozmyslil, abych se k něčemu takovému propůjčil. Kdo chce kam, pomoz si tam sám. Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnout ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována nebo pozlacena, nemluvě ani o tom, že patrně také nejváženější mužové, kdyby četli jen a jen o věcech vážných, odložili by takovou knihu dříve než jinou, která je občas přinutí k mírnému úsměvu. > > Žil jsem velmi samotářsky, největší mou radostí a zábavou bylo sedět u knih, jichž jsem si mnoho opatřil o nejrůznějších věcech, zvláště o takových, které vyžadují velikého přemýšlení. Říkal jsem si: „Blázne, co je ti po druhých lidech.“ > > Úhrnem řečeno, mnozí mě pokládali za bezpříkladného blbce a já jsem každého měl za chytrého blázna. Myslím, že tento obyčej je ve světě dodnes obvyklý, neboť každý je se svým důvtipem spokojen a domnívá se, že je nejchytřejší ze všech; říká se přece trefně: Stultorum plena sunt omnia. (Všude je plno hlupáků. – Ciceron, Dopisy přátelům) ***Poznámka [Misantropova](https://misantropovaknihovna.estranky.cz/) ke knize:*** *Jakožto zajímavost bych chtěl na závěr uvést tři pozoruhodné příklady autorova vztahu k češství, jež jsem nalezl při pročítání a vypisování z tohoto díla.* *Tak za prvé: nejméně dvakrát Grimmelshausen použil přirovnání „krade jako Čech“;* *v druhém případě užil výrazu „česká vesnice“ v téže situaci, kdy my říkáme „je to pro mne španělská vesnice“, ve významu „je mi to zcela neznámé“ (přičemž existuje také stejné hornoněmecké úsloví „tschechische \[böhmische\] Dorf“, znamenající totéž, co u nás „turecké hospodářství“, ve významu „nepořádné“ či „zanedbané“);* *a konečně za třetí se autor zmiňuje, rovněž nejméně dvakrát, o dřevěných tyčinkách na čištění uší jako o „českých“, takže je docela dobře možné, že tato hygienická pomůcka je původně českým vynálezem anebo snad jen českým kulturním importem do německých zemí.* [Více úryvků z textu knihy: ](https://sites.google.com/site/misantropovacitarna/grimmelshausen-dobrodruzny-simplicius-simplicissimus) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Beletrie světová, Christoffel von Grimmelshausen, historie knihy, protiválečný román, Třicetiletá válka **Spisovatel:** Christoffel --- ### [Bratři Strugačtí. Znáte souvislosti tři nejzajímavějších knih?](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/bratri-strugacti-znate-jejich-tri-klicove-knihy-a-jejich-souvislosti) **Published:** August 18, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Bratři Arkadij a Boris Strugačtí patří k nejvýznamnějším autorům světové science fiction. Jejich tvorba prošla výrazným vývojem. Od optimismu k hluboké skepsi. **Content:**  **Bratři Arkadij a Boris [Strugačtí](https://citarny.com/?s=Strugacti) patří k nejvýznamnějším autorům světové science fiction. Jsou řazeni po bok Asimova, Jefremova, Lema, Bradburyho, Liou Cch’-sina etc. Jejich tvorba prošla výrazným vývojem. Od optimistických vizí budoucnosti k hluboké filozofické skepsi.** Mezi jejich nejčastěji čtené a diskutované tituly patří: Je těžké být bohem (1964), Pondělí začíná v sobotu (1965) a Město zaslíbených (Град обреченный, napsáno 1969–1972, vydáno 1988–1989). Tyto tři knihy sice nestojí v přímé dějové kontinuitě, ale tvoří důležitý most v jejich myšlenkovém vývoji a nabízejí silná tematická propojení. ## 1. Je těžké být bohem (Трудно быть богом, 1964) Román patří do cyklu tzv. Světa Poledne, utopické budoucnosti 22. století, kde lidstvo dosáhlo komunistické harmonie, odstranilo války, nemoci a chudobu a vysílá „progresory“ na méně vyspělé planety. Podobné téma zpracoval Jefremov v knize [Hodina býka (1968)](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/jefremov-hodina-byka). Hlavní hrdina Anton (pod jménem don Rumata) působí jako pozorovatel v království Arkanar, které se nachází na úrovni pozdního středověku. Jeho úkolem je pouze sledovat a nezasahovat. Realita je však krutá: mocichtivý don Reba a jeho „Šedí“ systematicky likvidují vzdělance, umělce a všechny, kdo se odchylují od mediokritní ideologie. (nedávný obraz globálního kovidismu) Rumata, vybavený téměř božskými schopnostmi a znalostmi, prožívá morální agónii. Chce pomáhat, ale je mu to zakázáno. Intervence by mohla zkreslit přirozený historický vývoj. Kniha je temnou alegorií totalitarismu, meditací o etice moci, limitech humanismu a o tom, že dějiny se nedají uspíšit zvenčí. Napsána byla v době, kdy po „relativním uvolnění“ opět přitvrdila cenzura, a stala se jednou z nejcitovanějších knih sovětské sci-fi 60. let. [AUDIO >>](https://www.youtube.com/watch?v=Kge-eyUXqPM) ## 2. Pondělí začíná v sobotu (Понедельник начинается в субботу, 1965) O rok později vyšla satira, která je naopak plná humoru, ironie a optimismu. Mladý leningradský programátor Saša Privalov se náhodou dostane do NIICHAVO – Vědeckého výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví v severoruském Solovci. Zde se mísí ruský folklór (Baba Jaga, mluvící zrcadla, kočky) s přísně vědeckým přístupem k magii. Vědci pracují s takovým nasazením, že „pondělí začíná v sobotu“ a volný čas prakticky neexistuje. Příběh satiruje byrokracii, kariérismus, pseudovědu (postava Vyběgalla je zjevnou narážkou na Lysenka) a zároveň oslavuje skutečné nadšence, kteří žijí objektivním poznáním. Kniha je veselá, plná slovních hříček a absurdních situací, a stala se kultovní generací sovětských vědců a studentů. Má i poněkud temnější pokračování Pohádka o Trojce, které byrokracii zesměšňuje ještě ostřeji. ## 3. Město zaslíbených (Град обреченный, 1969–1972) Nejdelší a filozoficky nejtěžší román Strugackých vznikl „do šuplíku“. Autoři dobře věděli, že za sovětské éry nevyjde. Odehrává se ve zvláštním Experimentálním městě, kam Mentori (neznámé síly) přivezli dobrovolníky z různých epoch a zemí 20. století. Město leží mezi nekonečnou Pustotinou a neprostupnou Zdí, slunce se rozsvěcí a zhasíná podle libovůle. Hrdina Andrej Voronin, astronom z Leningradu 50. let, prochází řadou profesí. Od popeláře přes detektiva až po vysokého funkcionáře. Sledujeme, jak se idealista mění, jak se utopický experiment rozpadá do diktatury, chaosu a absurdity. Román je syrovou alegorií sovětského projektu, meditací o lidské přirozenosti, moci, zradě ideálů a o tom, zda vůbec existuje smysl historie. Mnozí ho považují za magnum opus autorů a jejich nejsilnější filozofické dílo. ### Bratři Strugačtí a souvislosti všech tří knih. Společná témata všech tří děl jsou především o roli intelektuálů a vědců ve společnosti. V byrokratickém SSSR vidí autoři jasný konflikt mezi teoriemi a realitou, která ubíjí smysluplnou tvořivost. Ve vzduchu visí otázka jak se dá společnost posunout dál. **V knize “Pondělí začíná v sobotu”** autoři věří v nadšené vědce, inteligenci, dobře nastavenou a zabezpečenou vědu i moc. V příběhu najdete hodně humoru, optimismu i naději. **V knize “Je těžké být bohem”** ukazují počínající bezmoc. Tzv. “božská” intervence selhává a historie se nám obnažuje ve své nahotě. Plná krve a byrokratické setrvačnosti. **V knize “Město zaslíbených”** jdou [Strugačtí](https://citarny.com/?s=Strugacti) nejdál. Téměř rezignují na možnost smysluplného společenského experimentu či vývoje. Je to čistá parodie na rozvinutý byrokratický systém, do kterého se sovětský socialismus a UVKSSS beznadějně vnořily. Ideály ztroskotávají na lidské povaze a na samotné struktuře moci. **Bratři [Strugačtí](https://citarny.com/tag/bratri-strugacti) v těchto tří knihách přesně mapují své postřehy o tom, jak postupně vnímali fungování a směřování socialistické společnosti, ve které žili. Od naděje 60. let přes ironii až k hluboké skepsi.** Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co napsali. Každá kniha má jiný styl, ale všechny jsou si podobné nezaměnitelnou intelektuálním a morálním apelem. **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, Beletrie světová, bratři Strugačtí **Spisovatel:** Strugačtí --- ### [Sečtělá Klára Samková. Její rozečtené a milované knihy aneb za všechno může četba v dětství](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/samkova-oblibene-knihy) **Published:** August 19, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Klára Samkvá. Co se přístupu k literatuře týká, byla u mne situace ještě horší, než by se dalo u standardního dítka standardní středoškolské profesorky očekávat. **Content:**  **JUDr, Klára Samková. Být dcerou středoškolské profesorky češtiny, to je v podstatě na diagnózu. Je to trvalé postižení, asi něco jako hrb nebo kratší noha, se kterou už nikdy nic nenaděláte a vlečete si ten náklad životem ať chcete nebo ne. Neb ledva jste odrostli plenkám, začaly být na vás páchány pedagogické experimenty.** **Co se přístupu k literatuře týká, byla u mne situace ještě horší, než by se dalo u standardního dítka standardní středoškolské profesorky očekávat.** Především máma měla kromě svého skutečného otce i „adoptivního otce“, totiž svého milovaného učitele, jistého Antonína Zhoře. Ten ji provázel od základní školy i po středoškolská studia a připravil ji na příjmačky vysokou – obor dějin umění – tak skvělým způsobem, že ačkoliv byla z buržoazní rodiny převelice pochybného původu a psal se začátek 50. let, tak uspěla. Posléze se mu odvděčila za jeho péči i tím, že studium své druhé vysoké školy, jednooborové češtiny, zakončila diplomovou prací na téma jeho vlastní literární tvorby. **Takže jednou z prvních knížek, které jsem přečetla, byla samozřejmě jeho knížka pro malé děti „Námořník Pepík a opička Rrra“.** A následovaly další: „Kouzelník učedníka Čáryfuka“, „Poctivý Abe“ – o Abrahamu Lincolnovi, „Tvrdohlavá Marie“ o Marii Curie, „Betty“ o Boženě Němcové a „Kulhavý šermíř“ o malíři Jaroslavu Čermákovi. Už ten výčet osobností, o kterých psal, byl zajímavý. A ti lidé byli zajímaví i pro mne, i když mi bylo možná tak deset, možná i méně.  [Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/huria-hleda-cestu-do-nebe "Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend") **Jak čas plynul, došlo i na další literaturu, povětšinou z rodinné knihovny. Pamatuji se na první knížku, kterou jsem přečetla úplně celou a dle vlastního výběru. Jmenovala se „Huria hledá cestu do nebe“.** Napsala ji jistá Barbara Markéta Eliášová. Obecní sirotek z malé vesničky Jiříkovice u Brna. Od čtrnácti let se živila jako posluhovačka. Měla však neobyčejný dar na jazyky. V roce 1912 se vydala přes Vladivostok do Japonska, kde se naučila japonsky, jako první Češka absolvovala kurzy ikebany. O svých zážitcích a následných cestách snad přes celou zeměkouli napsala řadu knížek. To jsem samozřejmě jako malé děvče o autorce nevěděla, mně úplně stačil příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře. Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností. Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii. V knížce proběhl dialog mezi onou dámou a ošetřovatelkou, která měla na starosti Huriu a byl zakončen pro mne zhola a naprosto nepochopitelnou větou, kterou měla ona Angličanka vypustit z úst: *„Jste tu velmi laskavi… vždyť anglický kapitán by mě ji vůbec nedovolil do této třídy….“* To jsem opravdu nechápala. Tedy – chápala jsem, že parník měl různé třídy pro různé cestující: ve vlaku přece byly také třídy – to jsem znala. Ale proč by něco nedovolil anglický kapitán a japonský to dovolil a proč se to vztahovalo k tomu, že Biddy byla z australského kmene? **Vůbec jsem to nechápala… Bylo mi osm a poprvé jsem se setkala s jevem, který nejsem schopna pochopit ani dnes – s rasismem.** Stejně jako mi Bůh nenadělil schopnost dívat se na různé lidi různě a místo toho je – pro dnešní dobu naprosto neprakticky – posuzuji jen dle jejich srdce, dopadla jsem i s chápáním sociálních přehrad. Tady to dopadlo ještě hůř: i já jsem totiž, stejně jako Cedrik Errol, tedy lord Fauntelroy, pokládala všechny přátele hlavní dětské postavy za veskrze kladné osoby a upřímně jsem trpěla, když měl malý chlapec vyměnit společnost skvělého místního hokynáře za nudné bohaté anglické panství. Obě tyto dětské knížky byly mými rodiči v podstatě schvalovány, zejména když zde panovala naděje – jak se posléze ukázalo, zcela neopodstatněná – že ze svých naivních představ o tom, jak by to mělo na světě vypadat, vyrostu. **Skutečná hrůza však moje rodiče zachvátila, když jsem se takřka zpaměti naučila… ano… „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje.** Ano, já chápu, že to je ideologická sračka, zneužitá ke komunistické propagandě. Ale kromě toho, že to byl zneužitý příběh, to byl… příběh. Příběh velmi lidský, příběh vypravující o silné vůli překonávající takřka nemožné překážky. K překonání překážky pak stačilo jenom… vytrvat. To byl pro mne důležitý vzkaz. **S postupem doby, jak sílil můj pubertální odpor vůči rodičům a tím i neochota naslouchat jejich doporučením, změnila máma taktiku a začala… trousit…** Knížky se objevovaly na nejneuvěřitelnějších místech. Odložené u záchodu. Jakože zapomenuté na podestě schodiště, občas nějaká jakože vypadla z knihovny, otevřela se a tudíž, jak praví klasik, když se už knížka otevře, tak vzdělanec si stránčičku dvě přečte… Takhle jsem absolvovala celou světovou klasiku a využívala jsem k tomu ještě jednu zvláštní informační stezku, o které povím za chvíli.  **Asi nejdůležitější knížkou, kterou mi máma nastražila do cesty, byl „Mipam, láma s paterou moudrostí“.** Knížka, která nejenom vyprávěla o tak vzdálených zemích, jako je Tibet, ale především mluvila o soucitu… **Moji dětští hrdinové už byli všichni: maorská Huria, malý Američan lord Fauntleroy, tibetský lama Mipam a sovětský letec Alexej Maresjev.** **Aby byla sbírka úplně komplet, měla bych ještě dodat Vinnetoua, ale ten mne sám o sobě tak neuchvátil. Při jeho četbě mne však zaujala jedna věc.** Pamatujete si, jak hned v prvním díle, když je Old Shatterhand svázán a u ohně jako zajatec pozoruje Vinnetoua, jak ten čte? A jak je nesmírně udiven, že čte Hiawathu od Longfellowa? No to mě teda zajímalo, proč byl tak udiven! Opravdu ta knížka existuje? Pamatuji si velmi přesně, jak jsem se v Mahenově knihovně v Brně na tehdejší Gagarinově, dnes opět Kobližné, probírala lehce ohmatanými kartotéčními lístky.  [Robinson Jeffers. Legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/robinson-jeffers-basne-zivot-biografie "Robinson Jeffers. Legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně") **A jak jsem po Longfellowovi objevila Robinsona Jefferse, Walta Whitmana, Edgara Alana Poa, Ralpha Waldo Emersona…. a potom, protože básník jako básník taky Achmatovovou, Achmadulinu, Mandelštama, Lermontova, Jesenina, Jevtušenka, zbožňovanou Marinu Cvetajevu.** **Nu a dál? Dál už jsem jen četla. S postupem doby stále méně a méně beletrie. Stále více a více odborné literatury. Právo, psychologie, ekonomie, biologie, historie. A občas, sem tam, výlet do nebe.** Muriel Barberyová: S elegancí ježka Zadie Smithová: Sběratel autogramů (já vím, že obecně jsou „Bílé zuby“ považovány za lepší, ale mně se Sběratel autogramů prostě líbí víc)  [Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/gaarder-zahadna-divka-s-pomerani "Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí") Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči. A někdy, zcela výjimečně… > Tělo je ohrádkou duše > a duše je sen těla > časem si někam kluše > stará Bela > Hvězda bdělá… > > (z básně „Stará Bela“, Jan Šimek, sbírka Prázdná sláma) Časem jsem také začala knihy psát. A psát taky o tom, co čtu. A jezdit na přednášky po obecních knihovnách. Nu – a to je tak všechno… Snad jen… že v průběhu let jsem své dceři nastražila do cesty pár knížek. A dobrý večer je ten, kdy není slyšet vůbec nic, jen stříbrná lžička občas cinkne o okraj čajového šálku. A kužel světla dopadá na stránku. A pak už nic. Více článků na blogu: [Klára Samková >>](https://klara-samkova.cz/) **** **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** moje oblíbená kniha, Samková Klára **Spisovatel:** Samková --- ### [Leo Rosten. Pan Kaplan má stále třídu rád. Naprosto geniální překlad Antonína Přidala](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/rosten-pan-kaplan-ma-tridu-rad) **Published:** August 15, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Leo Rosten v knize "Pan Kaplan má třídu rád" popisuje s mimořádným humorem příběh učitele, který vyučuje dospělé angličtinu. Geniální překlad Antonín Přidal **Content:**  **Leo Rosten ve svém bestselleru “Pan Kaplan má třídu rád” popisuje s mimořádným humorem příběh učitele, který vyučuje dospělé angličtinu. Přeložit jeho geniální zkomoleniny z angličtiny do češtiny, musel být velký oříšek. Ale Antonín [Přidal](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/antonin-pridal-zpovedi-a-odposlechy) byl skutečný mistr překladu.** **Mimořádně úsměvná kniha je o skvělém učiteli Mr. Parkhillovi a jeho třídě dospělců, kteří se učí v USA angličtinu, gramatiku, ale zabrousí se také do historie a literatury.** Reakce, zkomoloniny a patvary pana Hymana Kaplana (“číhače na pánský saky”), slečny Mitnickové a paní Moskowitzové jsou nejen zábavné, ale často i poučné. A všichni jsou ve svém učení urputně vážní a samozřejmě “stítele krásnýho slofa,” a “nesmrdelnýho Šespíra”. Každopádně po celou dobu platí ona pověstná věta z knihy: ***“Mě je jedno, gdyž půknu, Já mám čídu rád.”*** Kniha, ke které se budete často vracet ať už chcete nebo ano. Anebo film či divadlo! > **Ukázka z knihy: [Leo Rosten](https://cs.wikipedia.org/wiki/Leo_Rosten) / Pan Kaplan má stále třídu rád. Geniální překlad A. [Přidal](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/antonin-pridal-zpovedi-a-odposlechy).** > > „Shaksper píše jaká Plázen je člověk! > Tak to já sítím dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av. > Proč máme třít jako kolejníci v takovým tmu pod póvl šárofkami, kde je šecko rozpářený a žádnej vítrník? > Pro komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? > Já ptám se! Já odpovědám: Protože jsme upláčené prácovníci světa.“ > … > „Pamprésor, tamyjapanóve, frekvákvanti sačátečnické čídy. Za moje tema vám povim o pět hyzdorickejch brézidentu této kolosál sémě. > Čislo jedna je Čoč Fošinton, skladatel flasti. > Dalši pán na šatě je Džem Médisyn, prima stádnik. > Za nim Ted E. Rózvald… A nakonec muj oplípenej brézidentik… Ej Bí Linkón!“ > … > „Damyjapanóve, truchlejme – ale né furt! Jak říkaj Francousi – sele ví.“ > … > > MÁ PRÁCE > > Kompos. > > H\*Y\*M\*A\*N K\*A\*P\*L\*A\*N > > Shaksper píše jaká Plázen je člověk! Tak to já sítím dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av. > > Proč máme třít jako kolejníci v takovým tmu pod póvl šárofkami, kde je šecko rozpářený a žádnej vítrník? Pro komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? Já ptám se! Já odpovědám: Protože sme upláčené pracovníci světa. > > Och jak sou ty šárofky nahoupec! Och ta rozpářenost! A dyš já povím na majstr, ať polepší prácovní okolí, on hulákuje: „Kaplan, vy ste pod vrátnik!!“ Já sem ne. Já sem člověk jako vy a já. > > No tak tetka držim ůsta. Ale pšíde den a odpory vyhrájou!! Po tom Kaplan udělá šéfa prácovnikem a dá mu číhat ty nejzlejší čihy! Správnědlivost. > > Má práce je číhač na pánský saky. > > K-O-N-E-C > > … > > Hodiny ukazovaly 21.30. Čas utíkal. Profesor Parkhill řekl: „Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“ > > „Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.) > > Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy…“ > > „Ehm… ano, pane Kaplane. Bohužel ano.“ > > „To proto, že snáším dát chlupoký myšlenky.“ > > Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. „Tedy především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval –“ > > „To neni šádná sajimavá práce –“ > > „– a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.“ > > „Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan. > > „Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“ > > „Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“ > > „Jen prostá fakta, pane Kaplane.“ > > Obličej pana Kaplana nenechával nikoho na pochybách, že jeho majiteli byla přistřižena orlí křídla. > > „A smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč o sobě v závěru kompozice mluvíte ve třetí osobě? Proč jste místo ‚Kaplan udělá šéfa pracovníkem‘ nenapsal ‚já udělám šéfa –‘?“ > > „Já, prosim, sem nechtěl, aby čtenáš myslel, že píšu jednoustraně. Tak sem tu nepšítelskou narážku na muj šéfa udělal, jako že ji má v hubě četí osoba.“ > > Profesor Parkhill vyzval žáky k připomínkám. > > Nad lavice se vymrštil les paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků. > > „Slečna Mitnicková.“ > > Slečna Mitnicková nasbírala celý věrtel chyb – pravopisných, interpunkčních, slovních, skladebných – a jednu po druhé uváděla na pravou míru, jako když bičem mrská. „– tetka se správně píše teďka a ústa nemají kroužek, ale –“ > > „Nemají kroušek?“ našpulil zamyšleně rty pan Kaplan. > > „– čárku, protože je to na začátku slova, a držet ústa se neříká, říká se to jinak –“ Slečna Mitnicková zrudla. „– ale to není slušné!“ > > „Velmi správně,“ řekl pan profesor. > > „Špíčkově!“ zajásal pan Kaplan k slečnině úžasu. > > „Pan Bloom…“ > > Norman Bloom vypálil salvu na osm špatně použitých slov, šest zmrzačených vět, devět deformovaných vazeb a dvě vykloubené časovací přípony. Tento masakr zakončil slovy: „– a píše se uplakaný, né upláčený!“ > > „No Bloom,“ usmál se pochvalně pan Kaplan, „vy se požád zlepšováte!“ > > „Já?“ bránil se pan Bloom a utíral si zpocenou leb. „Teď nejsou připomínky na mě, ale na vaši úlohu!“ > > „A čipomínkama se zlepšováte!“ > > „Ten čelověk,“ sténala slečna Tarnovská, „ten čelověk…“ > > „Pan Matsukas.“ > > Gus Matsukas pohoršeně opravil bouračku na bouráka, saky na saka a ohnivě odsoudil to, že „správnědlivost“ osiřela bez pomoci: „Jedno slovo – žádná věta!“ rozhodl. A nikdo se s tímto Platónovým potomkem neodvážil polemizovat, když byla v sázce spravedlnost. > > Poté prohlásila slečna Gidwitzová, a dosti důrazně, že pan Kaplan zřejmě nemyslel upláčené, ale utlačené pracující. > > „Dyš sou utláčené, tak sou taky upláčené,“ opáčil pan Kaplan. > > „Pan Blattberg?“ > > Masakrování páně Kaplanovy kompozice neustávalo ani neochabovalo. Pan Blattberg ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Paní Tomasicová se přihlásila s otrávenou kyticí chvály: „Pan Kaplan má velkou fantázii, ale podívejte, jak napsal špatně Shakespearovo meno!“ Do líté řeže se vrhl i Casimir Scymczak a jeho útok byl na rozdíl od složitosti jeho jména zcela jednoduchý. „Proč Kaplan píše odpory? Jsou odbory. A proč vrátnik? Je vrátný.“ > > „Bravo!“ vykřikla krvežíznivě slečna Caravellová. > > A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova profesor Parkhill. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se pan Kaplan dokázal dopustit na ploše tak omezené. Pedagog změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát „Já jsem člověk jako vy a já“, protože začíná-li věta „Já jsem“, je druhé „já“ nadbytečné. > > Během celé té dlouhé palby neupadl pan Kaplan ani na chvíli do pasivity nebo deprese. Naopak, povzdychával, pokašlával, pomlaskával, zavíral oči, chytal se za hlavu a ve strategických intervalech vykřikoval „Jémináku!“ nebo „Kch!“ nebo „Je to mošný?“ Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ego. > > „Nakonec vás chci, třído, upozornit na jednu chybu – velmi závažnou chybu – které si nikdo nevšiml.“ Profesor Parkhill projel ukazovátkem pod slovy oznamujícími, jaký osud čeká Kaplanova mistra, bude-li tento tyran někdy v budoucnu nahrazen panem Kaplanem: > > … a dám mu číhat ty nejzlejší čihy! > > „Že zde má být stříhat a střihy, to už víme. Ale všimněte si, prosím, toho přídavného jména. Nejzlejší je, třído, tvar zcela nesprávný! Slovům začínajícím předponou nej říkáme superlativy…“ > > „Joj,“ zaúpěla paní Moskowitzová. > > „Slova superlativ se nemusíme vůbec bát,“ řekl odhodlaně pedagog. „Jde o to, že tvar přídavného jména se různí podle toho, zda nějakou vlastnost prostě označujeme, zda ji s něčím srovnáváme nebo zda chceme vyjádřit její prvenství mezi vším, s čím ji chceme srovnat.“ > > Nové jojjj signalizovalo, že paní Moskowitzová se nebojí, ale přímo trne hrůzou. > > „Podívejte, jak je to jednoduché!“ zvolal vyučující. „Například někdo je silný…“ Napsal na tabuli SILNÝ, a třída ho ještě nikdy neviděla psát tiskací písmena tak rychle. „To je první stupeň neboli pozitiv. Chceme-li říci, že někdo – nazvěme ho třeba Jan – je silnější než například jeho sestra –“ zasvištěla křída a SILNĚJŠÍ zastínil SILNÉHO, „– je to druhý stupeň neboli komparativ. A chceme-li říci, že Jan je silnější než všichni v jeho rodině nebo nějaké jiné skupině – to znamená, srovnáme-li více než dvě osoby nebo věci – řekneme, že je nejsilnější!“ NEJSILNĚJŠÍ rychle přerostl své blížence. „A tento tvar s předponou nej se nazývá – superlativ čili třetí stupeň! Chápete?“ > > „Já chápu!“ zruměněla slečna Mitnicková. > > „Jó,“ řekl pan Scymczak. > > „Jémináku!“ rozzářil se pan Kaplan. > > Slečna Goldbergová zhltla pralinku. > > „A teď si, třído, ukážeme, že je to snadné i u jiných přídavných jmen. Například – zámožný. Zámožný… zámožnější… nejzámožnější…“ Předvedl mohovitou trojici na tabuli. „Štíhlý… štíhlejší… nejštíhlejší…“ > > Třída byla uchvácena. Radostnými výkřiky pozdravila další div vzdělanosti. > > „Viďte, že je to snadné?“ > > „Snadné!“ ozvala se ozvěnou paní Yanoffská, pro kterou bylo snadné jen máloco. > > „Hráčka!“ zubil se Sam Pinsky. > > „Vy ste páječnej!“ plesal pan Kaplan. > > Profesor Parkhill měl z nadšení třídy takovou radost, že si dovolil odpovědět skromným úsměvem. „Zkuste uvést další příklady sami.“ > > „Nemocný, nemocnější, nejnemocnější,“ zapěla slečna Mitnicková. > > „Dobře!“ > > „Hloupý, hloupější, nejhloupější,“ přispěl pan Feigenbaum. > > „Velmi dobře.“ > > „Enerdžický, enerdžickejší, nejenerrdžickejší,“ zadrnčela Carmen Caravellová. > > „Totiž… v podstatě ano,… ale říkáme energičtější a nejenergičtější, protože u některých přídavných jmen dochází při stupňování k hláskovým změnám. O tom až příště, dnes vás chci upozornit na některé výjimky –“ > > Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala. K takzvaným výjimkám zpravidla se začátečníci už dávno naučili přistupovat se strachem – ne, s nenávistí. Byla to kletba ohrožující jejich studium, had číhající v zahradě poznání. (Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, profesor Krout, kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že „plíživé množství výjimek zpravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky“. Profesor Parkhill kolegovu formulaci hluboce obdivoval. Obdivoval ji téměř tolik jako odpověď ředitele Robinsona: „Vřele s vámi souhlasím, kolego Kroute. V mluvnici je tolik výjimek co v Bagdádu zlodějů!“ Lze na takové přirovnání zapomenout? „Avšak změnit mluvnická pravidla nemůžeme, ani – abych tak řekl – vyhostit všechny výjimky… Nevzdávat se! To je povinností nás všech. Nevzdávat se!“ A pokud profesor Parkhill po svých předcích něco zdědil, pak schopnost nevzdávat se.) > > „Ne, třído,“ řekl, „není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například přídavné jméno dobrý. Neříkáme přece dobrý – dobřejší – nejdobřejší, viďte, že ne?“ > > „Jistěže ne,“ přisvědčila slečna Mitnicková. > > „Nikdy!“ zvolal neochvějně Norman Bloom. > > „To by bylo do smíchu!“ zasmál se pan Kaplan. > > „Přesně tak. Dobrý – dobřejší – nejdobřejší by bylo jen k smíchu… Co tedy říkáme? X je dobrý, Y je –“ > > „Kdo to je, ten Iks?“ chtěla vědět paní Moskowitzová. > > „X je jen symbol,“ řekl pan profesor, „znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc… Takže X je dobrý, ale Y je –“ > > „Kdo je Ypsilon?“ > > „Jinej cymbol!“ zasyčel pan Kaplan. „Proboha všivýho, Moskowitz, vy nerosumíte, že je to načiklad?“ > > „Mně z toho bučí v hlávě,“ zaúpěla paní Moskowitzová. > > „Nebučí, fučí,“ opravil ji pan Kaplan. „Tak si dejte od pamprésora porodit.“ > > „Poradit, pane Kaplane!“ zaklepal pedagog rezolutně ukazovátkem. „Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý,“ zesílil hlas, „a že někdo je ještě –“ Zvedl obočí. > > „Lepčí,“ zívl pan Trabish, mistr pekařský. > > „Správně! A chceme-li pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je –?“ > > „Špíčkový!“ > > Páně profesorovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu. „To ne, pane Kaplane.“ > > „Né špíčkový?“ Pan Kaplan nemohl uvěřit svým uším. > > „Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vašemu výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý… Víte to někdo? No tak. Zlý –“ > > „Horší,“ osmělila se Goldie Pomeranzová. > > „Výborně! A třetí stupeň?“ > > „Horšejší?“ > > „Nnne, slečno Pomeranzová. Ale určitě na to přijdete. Když X je zlý a Y horší, tak Z je –“ > > „Čí zeť?“ Paní Moskowitzová měla oči navrch hlavy. > > „Zet jako Z! Ještě jednou. Něco je zlé… něco je horší… a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to –“ > > „Ahá!“ vykřikl pan Kaplan. „Já mám ho!“ > > „To jsem rád.“ > > „To spráfný slofo!“ > > „Tak je řekněte.“ > > „Průsr!“ > > Ukazovátko vypadlo panu profesorovi z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli N-E-J-H-O-R-Š-Í. > > Při všech těchto úkonech mu bušil v hlavě nejnovější vynález páně Kaplanova nevyzpytatelného ducha: „Zlý… horší… průsr. Zlý… horší…“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** anglický humor, humor, Leo Rosten, Přidal Antonín **Spisovatel:** Přidal, Rosten --- ### [Potulky knihami a časem Antonína Přidala o kouzlu slov a knih](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/potulky-knihami-a-casem-antonina-pridala) **Published:** June 9, 2023 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Antonín Přidal a jeho "Potulky knihami a časem" byl oblíbený pořad Českého rozhlasu. Antonín Přidal v něm vášnivě vypráví příběhy světové i české literatury **Content:**  **Antonín Přídal (1935 – 2017) byl vždy oblíbený autor a jeho rozhlasový pořad “Potulky knihami a časem” byl a doufám, že stále je oblíbený pořad Českého rozhlasu. Poutavě a přímo vášnivě v něm vypráví příběhy knih, autorů, příběhy světové i české literatury. Tak jak je nacházel v čase svého života. Opravdu kouzelné povídání.** Když se na vlnách Českého rozhlasu Vltava ozval hlas Antonína Přidala, bylo to jako otevřít dveře do velké, útulné knihovny plné světel a stínů. Jeho Potulky knihami a časem (od roku 2002 zhruba šest let) nebyly obyčejné literární pořady. Byly to skutečné procházky. Pomalé, zvídavé, plné údivu a jemného humoru. Antonín Přidal nás vodil od Romea a Julie přes zkázu Lisabonu, vysokohorské drama v Dolomitech až k čínským básníkům, Voltairovi nebo geniálnímu [panu Kaplanovi](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/rosten-pan-kaplan-ma-tridu-rad). kterého sám tak skvěle přeložil. Potěší vás ale i “skutečné toulky”, jako například v Paříží s Anatolem Francem apod. Uměl spojit fiktivní příběh s historickou událostí tak, že najednou všechno dávalo nový smysl. A vždycky přidal ukázku. Často takovou, kterou jste v češtině ještě neslyšeli. > Jeho kultivovaný, klidný, přitom vášnivý projev měl v sobě něco magického: dokázal z obyčejné stránky udělat dobrodružství a z dávné události živý okamžik. Když později vyšla knižní podoba (2011), bylo to jako dostat do ruky mapu těch nejkrásnějších cest, po kterých jsme spolu chodili. Dnes, když si ty texty znovu čtu nebo poslouchám staré nahrávky, cítím stejnou radost. Antonín Přidal uměl z knih udělat přátele a z času tichého společníka. Děkujeme, pane profesore, za každou takovou potulku. Pokud máte chuť si vyslechnout vyprávění o kouzlu slov, půvabu češtiny a knih, pak Antonín Přidal je rozhodně tím pravým. **Antonín Přidal byl spisovatel, básník, publicista, a především vynikající překladatel** Narodil se v Prostějove, po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval na Filozofické fakultě MU anglistiku a hispanistiku. V 60. letech začal pracovat v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu, kde připravoval například populárně naučné cykly Malá škola poezie či Potulky knihami a hudbou. Z rozhlasu musel z politických důvodů odejít po roce 1968. Hlavním důvodem byl zřejmě pořád mystifikačních rozhovorů s mužem zvaným pan Hlava. Antonín Přidal o tom píše: > Pan Hlava? “*To byl sebestředný dogmatik lidového typu, který byl ochoten vzít všechno na sebe, všechno na svou hlavu, všechno dokázal vysvětlit. > Samozřejmě někteří funkcionáři se v něm poznali, někdo to pak dokonce uváděl jako jeden z pádných důvodů proti mně…”* **Jeho vynikající překlady potom vycházely často pod cizím jménem a patřily k vyhledávaným knihám a dodnes jsou žádané jeho překlady mnoha autorů.** Např. Gilberta Keitha Chesterton, Davida Lodgeho, Isaaca Bashevise Singera či Johna Updika. Také převody nonsensových básní Edwarda Leara (Kniha třesků a plesků a Velká kniha nesmyslů jsou jedinečné. A překlad humoristického románu Lea Rostena [Pan Kaplan má stále třídu rád](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/rosten-pan-kaplan-ma-tridu-rad)? Tak to je jeho mistrovský překlad, kde exceloval zcela mimořádně. *Přidal Antonín / Potulky knihami a časem / Karolinum, 2011.* **Ukázka z knihy: *Potulky knihami a časem / Antonín Přidal*** > „Čtenáři, vydrž. I kdybys umdléval steskem, někde snad potkáš, co potěší tvé srdce.“ > > Z knih, ke kterým jsme se zatoulali, snad přece jen vyplývá několik „protože“ k počátečnímu „proč“. > Mezi vrcholy hor bývá lidem krásně, protože pro jedny jsou chrámem, pro druhé útočištěm, pro třetí obrazem svobody, pro čtvrté zhuštěnou energií věků, pro páté příkladem vznešenosti a nekonečna, pro šesté momentem pomíjivosti a pro sedmé- zážitkem, o kterém se nemluví. To, že vysoké hory berou leckomu řeč, je taky hodnota. > Málo se tam tlachá. Protože nás nerozptylují řečí, vedou naše oči a naši mysl nezvyklými směry. Pozvedají nás nad samozřejmé. > > „Některé oříšky jsou tak tvrdé, že se nedají rozlousknout, a některé hádanky tak těžké, že se nedají uhodnout. Nebo jen horko těžko. > Kdo to dělá, mlčí o tom, > kdo to bere, neví o tom, > kdo o tom ví, nechce to. > Hádejte, hadači…“„Je stará pověra, že kdo má co do činění s humorem, měl by se tvářit jako komik. > Já klamu obličejem. Ne že bych chtěl, prostě tak vypadám.“ **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** knihy, Přidal Antonín, vzdělávání, **Spisovatel:** Přidal --- ### [Jan Vrba. Básník přírody, jeden z nejznámějších tvůrců básní v próze](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/jan-vrba-basnik-basne-v-proze) **Published:** May 27, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jan Vrba (1889-1961) proslul na dvojí způsob. Neústupný, sebekontrolou neoplývající umanutec, v krásné literatuře zas jedinečný v žánru básně-přírodní prózy **Content:**  **Nejen lidská osobnost – a půjde nám v tomto medailónku o spisovatele -, i knihy i předěly bibliografické mají svá výročí. Že už čtenář cosi podobného druhdy četl? Popojděme tedy. Narodil se před sto dvaceti pěti lety. Knižní debut mu vyšel před jedním stoletím. Sérii pěti sbírek básní veršového členění završil před lety devadesáti. Veršového členění nezdůraznit nemůžeme, protože psal také básně v próze.** Narodil se v Klenčí pod Čerchovem v rodině učitele, debut pojmenoval Radostným zaslíbením a patero knih poezie uzavřel Svítáním a světem. Mezi ty dvě se vešly sbírky Jitřní lov (1917), Zahrada Getsemanská (1918) a V polední stráni (1921). **Jan Vrba (10. 12. 1889 – 28.5. 1961) proslul na dvojí způsob. Ve světě lidí jako neústupný, sebekontrolou neoplývající umanutec a v krásné literatuře zas jako spontánní tvůrce v žánru básně-přírodní prózy.** Aniž by si na tom zvlášť zakládal, k nohám Mnémosyné snesl žánr obrázků z přírody … Uměl je psát znamenitě, určitě lépe než poezii a romány. Pisatel medailónku pamatuje o Vrbovi celé (ironické) legendy, už v dětství a jinošství slýchané. Malodušnost, ať jediná, ať do plurálu zhojnělá, dehonestuje každého nad ni vyčnívajícího s urputnou vášní. Až do krutosti. Ovšem na svéráz má netuctová tvůrčí osobnost přirozené právo: jinakost ji charakterizuje, zdroj to fluida. I takový čtenář, který má o Vrbově životě jen povrchní informace, nejspíš neodmítne tvrzení, že životní styl malého Jana pranic nevypovídá o šťastném dětství. Chlapec po vyučování nezamířil s partou ke hrám, ani k domovu se neubíral. Polní cesty, luka, remízky, a když se přestal bát, tak i hluboký les – to bylo v y h n a n s t v í , z kterého niterně do konce života nevyšel. (Třebas v dospělosti autorita.) Značnou kreativností a originalitou disponovaní lidé estetické orientace – a právě takovým typem Jan Vrba byl – , jsou nadobyčej empatičtí, nicméně nepatří k těm sociabilním.) A že nám nejde o biografické pikantnosti, otevřeme si Vrbův debut Radostné zaslíbení. **Knihu o šestadvaceti básních a třech hymnech napsal mladý muž bezmezně milující – „celý rok na zemi štěstí“ – „zamlžené večery“ – „širou kosmu prostoru“ – „démona, jemuž se koří zdraví a mladí“ – „bílou a chladnou milenky dlaň“** … Sbírku kypivých emocí vydali roku 1914 Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, a to nákladem Fondu Julia Zeyera. Bylo to v době nových ideálů – a Jan Vrba sbírku uvedl charakteristicky, básní Rozbijte číše!: > „Rozbijte číše, z kterých jste pili, > rozbijte číše po otcích – > všechna ta hesla, pro něž jste žili, > všechno to malé, zač jste se bili, > vymyťte z hrudi dětí svých.“ Už v debutu, jako pak ještě vícekrát, neskrýval empatický Vrba pravdu o svém sociálním cítění: > „Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří … > Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří, > ret zvuku nevydá …“ > („Miluji sluneční západy …“). Naopak hymnická „Modlitba k životu“ obrazí tvůrcův stav duchovní, ten pak v intencích vznešenosti. > „Živote, veliký, silný a vítězící, modlím se k Tobě > – otrok i milenec tvůj. > Nad naší láskou > dobrotiv stůj, > milostiv v ochranu přijmi Ji, mne – a jednou > i moje robě, > jako pán nejvyšší nad námi ruku drž, živote > – Můj! – “ **Nicméně – třebas debutem – Vrbovou prvotinou rukopisnou Radostné zaslíbení není. Ta nese název Les a benjamínek ve světě umělecké literatury ji psal již v letech 1911 – 1912, tedy dvaadvacetiletý. (Geneze a „curriculum vitae“ díla si ovšem říkají o samostatný text.)** Ačkoli Vrbův prolog k přebohaté bibliografii – viděno po stu letech – v kontextu dobové poezie zvlášť zásadním počinem nebyl, vyšel celkem pětkrát (1914, 1926, 1927, 1941). Což vypovídá o Vrbově pozici mezi nakladateli. Což vypovídá o autorově popularitě u čtenářstva, venkovského zejména. Krom toho dalo Radostné zaslíbení vytušit, že v knihovních fondech veřejných knihoven přibude originálně uhlédnutá tematika přírody.  *Ilustrace Mirko Hanák* **Jan Vrba tedy uveřejnil v rozpětí jednoho desetiletí básnických sbírek pět (a k tomu devatenáct, ano, devatenáct – !! – titulů prozaických).** Vrbovu pátou básnickou sbírku vydal vyškovský František Obzina: právě před devadesáti lety, 1924. Tři oddíly (Svítání, Vigilie Letnic, Svět) knihy básní Svítání a svět jsou – bez výjimky explicitním a nemetaforickým – svědectvím těch deseti let životních zkušeností a posunu náhledů. Sbírka (vyšla ještě 1929 a 1931) filozofuje, uplývá po vlnách předexistenciálních, samozřejmě jako už debut i ona neustále vydechuje omamnou vznešeností, v pisatelově osobnosti zakódovanou. Velmi se ptá a tápe, nachází i pozbývá. **Těch deset let porovnáme modlitbami.** V „Modlitbě k životu“, již čteme v Radostném zaslíbení, van emocí básníkovi nadiktoval: > *„Zdráv buď, můj živote, veliký, silný a vítězící,* > *slzami radosti splácím ti povinnou daň,“* > ale v „Modlitbě“ v páté, s odstupem deseti let vydané knize básní už promlouvá přece jen jiný Vrba: > *„Jsem z dětí Tvých, jsem štípí Tvého díla,* > *uprostřed věčna pouhou vlnou z vln –* > *v mém srdci láska spí a v ramenou spí síla,* > *a přece jsem bolesti a nejistoty pln.“* Tento Vrba se zmohl do svých pětatřiceti let na celých čtyřiadvacet knih, mnohému spisovateli požehnaných až za zenitem literární produkce. Tento Vrba už napsal i báseň „Vím, že jsem sám“ a v ní: „Vím, že jsem sám – a nikdo nerozumí / mým drsným vzkřekům, ani modlitbám …“ **Tomuto Vrbovi udělil ministr kultury Státní cenu za literaturu (1922 za knihu obrázků z přírody Bažantnice). A což dvě Výroční ceny České akademie (1915, 1918)?!**  *Ilustrace Mirko Hanák* **Literární vzkazy Vrby lačnému venkovskému čtenářstvu už v té době netlumočili žádní nakladatelští outsideři, ba naopak – vedle již zmíněného Františka Obziny z Vyškova především J. Otto, J. R. Vilímek, L. Mazáč, plzeňský Karel Beníško, Česká grafická Unie.** Nadšený čtenář próz Karla Klostermana, bratranec katolického spisovatele Jindřicha Šimona Baara a vzdálený příbuzný spisovatelky Růženy Svobodové napsal svých bezmála osmdesát knih stylem nezadržitelného finišmana. Byl nespoutaným živlem a nic nedbal nepřízně kritiků vyčítajících jeho historickým a venkovským románům pravopisné chyby, ba kýčovitost příběhů, nedotaženost stylistickou. (Pouze na Vrbovy knihy o přírodě si žádný kritik ostrým perem netroufl.) Pro Vrbu žít znamenalo psát. A to vervně. Na novátorský díl jeho tvorby nezanevřely ani moderní dějiny literatury české. **Tím politováníhodnější a ostudnější je dnešní zacházení s Janem Vrbou v elektronickém médiu.** Wikipedie, Česká bibliografická databáze i stránky Spisovatelé.cz uveřejnily navzájem opsaný životopis s jednostejnými faktografickými chybami. Stejně tak bibliografii, v níž – tři básnické sbírky zařadily mezi romány a povídky. Rutina tak často klopýtne. Ilustrace Mirko Hanák [ Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace](index.php?option=com_content&view=article&id=1829&catid=198&Itemid=4370) Autor článku: [Miroslav Vejlupek](https://www.ctenizpisku.cz/cteni_autori/vejpulek-miroslav-cerchovsky/) **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Beletrie česká, Hanák Mirko, knihy o přírodě, Vrba Jan **Spisovatel:** Vrba --- ### [Antonín Sova. Mystické lyrické básně. Já nikdy nechci dohotoven být](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/sova-ja-nikdy-nechci-dohotoven-byt) **Published:** June 10, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Antonín Sova stále vychází. Po novějších výborech Vrchol lásky, další výbor Já nikdy nechci dohotoven být. Sbírka představuje ve čtyřech oddílech výběr lyriky. **Content:**  **Pro čtenáře je Antonín Sova (26.2. 1864 – 16.8. 1928) jedinečný a mystický právě tím, že spojuje konkrétní, téměř hmatatelný smyslový prožitek krajiny a citů s hlubším, snovým a duchovním přesahem. Nejde o suchou filozofii, ale o živý, atmosférický, často melancholicky snivý svět, který čtenáře vtahuje do tichého, intimního a zároveň tajemného prožitku.** Ranější sbírky (Květy intimních nálad, Z mého kraje) jsou spíš impresionistické a náladové. Pozdější (Zlomená duše, Vybouřené smutky, Ještě jednou se vrátíme, Lyrika lásky a života) silněji symbolické a reflexivní. **** **Antonín Sova stále vychází.** Po novějších výborech Vrchol lásky (Pelc J., Mladá fronta, 1989), Pláč houslí (Fikar M., BB art, 2002) a především Prodloužený úžas z díla Antonína Sovy, který pro Odeon v roce 1989 uspořádal Miroslav Červenka s ilustračním doprovodem Stanislava Kolíbala, vydalo Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově další výbor Já nikdy nechci dohotoven být. Výbor uspořádal Jakub Raš a k vydání připravil Vlastimil Simota. V ediční poznámce nového výboru píšou: …představuje ve čtyřech oddílech [Sovovu lyriku](https://citarny.com/?s=Sova). První oddíl se soustřeďuje na přírodní lyriku s náměty krajiny a venkova, druhý oddíl přináší výběr ze Sovovy milostné lyriky a lyriky inspirované ženou, ve třetím oddíle připomínáme náladovou, meditativně reflexivní a retrospektivní lyriku a poslední oddíl představuje lyriku zaměřenou na společenská a občanská témata **Antonín Sova se narodil 26. února 1864 v Pacově a zemřel tamtéž 16. srpna 1928.** Byl významným českým básníkem, prozaikem a prvním ředitelem Městské knihovny v Praze (1903–1920). Debutoval sbírkou Realistické sloky (1890), následovaly impresionistické Květy intimních nálad (1891) a Z mého kraje (1892). Roku 1895 podepsal Manifest české moderny a v letech 1896–1900 vytvořil symbolistická díla (Zlomená duše, Vybouřené smutky, Údolí nového království, Ještě jednou se vrátíme). Od první světové války trpěl těžkou nemocí, která ho postupně upoutala na lůžko. V Pacově má památníky, ulici, park a především [Městské muzeum Antonína Sovy](https://muzeum.pacov.cz/), které pečuje o jeho pozůstalost. **Osloví vás jedinečný klasik i dnes? To posuďte z ukázek:** > **Ještě jednou se vrátíme…** > > Ještě jednou se vrátíme zamyšlení, kde prudce > květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl > nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme, > kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým. > > A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách > tak celý podzimem jasný, v tolika hýřivých barvách, > po roztříštěných akordech echa budeme pátrat, > po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy. > > Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu > tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích, > své větve vysoké, tmavé vykoupá v podzimním slunci, > svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjející mraky – > to všechno v jediné chvíli, na stezce zešeřené > a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce. > > **Slunce své napíná struny** > > Před jarem teplý den snivý, > svátek je v březnu slunný, > přes obzor do dálky sivý > slunce své napíná struny. > > Prorvou jdem v rozjeté hlíně, > nad námi skály visí, > ve vlhkém hlubokém stíně > trochu již vůně se křísí. > > **Píseň z jižních Čech** > > Bez hnutí rybník, mrtvá šeď, > nad ním z olova nebe. > Otázka ani odpověď, > vše tak mlčí a zebe. > > Jihočeský je mračný den, > obloha nesčítá > oblaka, jdou jak těžký sen, > loď o loď rozbitá. > > Zpřísní tak někdy a zdrsní tu lid > těžkou svou prací. > Dálky se neblíží, jen co jdeš sít, > země skoupě ti vrací. > > Někdy i smutná tu láska jest > bez slunce ve dne, > v noci je bez měsíce a hvězd, > studený vítr se zvedne. > > Zářils včera žhnul tvůj zrak, > ale dnes sestřelený jsi pták, > který když umírá, mlčky se skrývá > a nezazpívá a nezazpívá. > > **Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?** > > Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. > Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo. > > Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí, > zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí, > > mé louky teskní vůní mdlou a vody zešeřeny jsou, > a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou – > > že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy > a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty lanoví. > > Vás tenkrát z jara čekal jsem… V obzoru modrý zvučel jas. > Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas. > > Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy? > Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? > > Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? > Má duše marně toužila tím tichem uděšená. > > A teď! Kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat, > na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad? > > Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří. > Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří, > > chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy – > jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? > > **Představa něhy** > > Vzduch něžný tak byl a jemný, > že vůněmi hladil, že vláh’ > dech jeho hluboký, zemný, > květ v slunci hřál na lipách. > Mně zdálo se, něhou se dusím > a láskou že musím mřít. > Že na tebe myslit musím > a jasně tě před sebou zřít. > > A z hudby, již slyším zvučet, > se spřádá již tvoje tvář > a z květů, jež počly pučet, > vlá s bílého čela ti šlář, > a z pramenu, jenž tu stékal > tenounce nad travný klas, > se hovor ztajený smekal > a já v něm tvůj slyšel hlas. > > A něha vše zalila vroucí, > je štěstím a závratí. > Já, k vrcholu života jdoucí, > to cítím zavátí, > jde představou po mém boku > neslyšně po květech, > ji ve větru slyším a toku, > zřím v stínů přeletech. > > **Květen** > > Zem v bílém krajkoví vonících květů celá > do ticha hýčká se. Je polední čas líný. > Je plna zlatých skvrn silnice osamělá, > v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny. > > Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul > ve chvíli polední z kovárny před vesnicí, > vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul, > a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící. > > **Já hledal studny bez dna na výších** > > Já hledal studny bez dna na výších. > Nejprostší ženy, zpěv jež ptačí měly > na místě řeči. Sfingy mlčící, > jež nad rozcestími tmou smutnou čněly, > přátele nejpřísnější, klečící > na našem svědomí, však líbající > rty naše, soucit, hrdě zpívající. > Chladící rosu v květu kališích. > Já hledal studny bez dna na výších > > **Meditace** > > A láska lásku časem nepochopí. > Bolestí krutou vteřina se temní. > Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou… > Tma hrubých stínů osvětlením zjemní… > > Žluť hájů plane… Pták se koupá v ní. > Je podzim krásný. Slunce plane kmeny. > Jdem do své meditace zabráni > v kraj životem i smrtí okouzlený… > > Lze leccos nechápat… Háj zvadnul již, > však pták chce teprv zpívat… Slunce zašlo, > a my chcem někam přes hory a řeky, > my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo… > > Mhy teplé modrý rozvěšují flór… > Jak listy žluté pod nohama chřestí… > Lze leccos nechápat,… žal srdcí věřících > a srdcí ubitých zoufalé štěstí,… > > i to, že mroucí Duše milovat > by teprv chtěla… Přissát se a vtělit > do atomů, jež hoří světlem dnů > a jimiž krok a úsměv žití přelít… **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Antonín Sova, poezie klasická, Sova Antonín **Spisovatel:** Sova --- ### [Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/sova-antonin-zpevy-domova) **Published:** August 15, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Antonin Sova Zpěvy domova (1918) Když čtu Zpěvy domova, cítím jak vlastenecké verše z konce války, tak člověka, který se celým tělem i duší ponořil do své země **Content:**  **Antonin Sova a Zpěvy domova. Sbírka vyšla v roce 1918 (v prvních dnech [samostatnosti Československa](https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensko)), ale vznikala převážně za první světové války. Patří k pozdní, „časové“ a vlastenecké fázi Sovovy tvorby a je považována za jeden z nejvýznamnějších básnických ohlasů válečných let a národního probuzení.** **Když čtu Zpěvy domova****, necítím jen vlastenecké verše z konce války. Cítím člověka, který se celým tělem i duší ponořil do své země.** Do jejích lesů, vesnic, řek, historie i bolesti. Sova tu není řečník, který volá „vlasti“. On se stává tou vlastí: dýchá s ní, koření v ní, trpí jejími ranami a zároveň z ní čerpá sílu.První část sbírky je tichá a smyslová. Krajina tu není kulisou, ale živou bytostí. Lesy, vesnice, země – všechno má svou vůni, zvuk i paměť. Člověk se vrací ke kořenům a najednou ví, proč vůbec stojí za to žít a věřit. Hloubka těchto básní spočívá v tom, že Sova nikdy nezůstává na povrchu. Ani když mluví o svobodě, spravedlnosti nebo válce, neztrácí kontakt s konkrétní zemí a s lidským srdcem. Proto jeho verše nejsou jen dobovým dokumentem. Jsou to živé zpěvy člověka, který pochopil, že domov není heslo, ale něco, co v sobě nosíme – a co nás zároveň nese. Druhá část je bouřlivější, ale stejně upřímná. Není to prázdný patos. Je to bolest a vzdor člověka, který vidí, jak se jeho národ krčí pod útlakem, a přesto dokáže říct: ***„Věřím-li silnou domova věrou a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?“*** Tady se osobní cit a kolektivní osud stávají jedním. **Karek [Čapek](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/karel-capek-chvala-o-cestine-marsyas) o sbírce Zpěvy Domova.** “Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem politicko-humánním. Je to dlouhá linie, k níž Sova navazuje: můžete vzpomenouti stejně na Páteční zpěvy, jako na Písně otroka, na zemní češství Sládkovo, jako na strašnou bolest Bezručovu; Vlast, Spravedlnost, Otroctví, Lidskost, to jsou mocná, nekonečně rozněcující slova, kterými básník, mluvčí národa, burácí, káže, zajíká se, udýchává se ve vášnivém, ale nicméně ideovém, nicméně abstraktním patosu. A přece je to skutečnost; tato zosobněná Vlast, tato heslová Spravedlnost, tato v slzách vykřiknutá Lidskost – nejsou-liž tím, zač se skutečně bijeme? **A nyní první oddíl Sovovy knihy: zde není už planoucího znamení na zemi ani na nebi, ani hesla, ani Spravedlnosti, ani Otroctví; nýbrž skutečné věci, věci pokojné, známé a mírné.** Báseň za básní vypočítává vše, co tu jest: olše a potůčky, lesní stín, obilné pole, práce na polích, vážné potahy, klid usínající vesnice, rozšafnost a důvěrnost řemesel, vesnický hřbitov, květiny a hory; tak to tu míjí tklivě jako vzpomínka, známě jako rodný kraj, sytě a podrobně, pozorně a zamyšleně. Široce, elegicky plyne tento krajinný lyrismus; je to, jako byste – zvážnělí nevímjakou bolestí, uzrálí nevímjakým prožitím – procházeli rodným krajem. Tu vás potká selský žebřiňáček, tu fenyklová vůně chleba, tu smějící se děvče; vesničtí košiláči si hrají za houštinou kopřiv a lopuch, na polích i v uličkách děje se pokojná práce denního života, mákem zahoří dívčí šátek, jabluňky prohýbají se tíhou ovoce. A tu vy, chodci domácím krajem, až s bolestnou vnímavostí cítíte neobyčejný význam toho všeho; vždy, ano, to právě jest domov, vlast dětství a odpočinku, rodný kraj života: i obláček, i květ v trávě, i kouř na stráni, kde chasa si peče brambory, vše je jiné, daleko významnější, daleko krásnější, než cokoliv jste viděli jinde. Tu je ve vás tolik vroucnosti, že ji cítíte nejinak než jako smutek; každá věc je prosycena vzpomínkami a dotýká se vás nekonečně mile a nekonečně teskně zároveň. Už se nedíváte do rodného kraje dychtivým okem malíře; vždy bys ty, malíři, musel po léta malovat, dělat obrázky tak pilně a pěkně jako Aleš, musel bys si ruce ukreslit, abys nakreslil můj rodný kraj. **To je tak asi základní cit, který dýchá novou knihou Sovovou. A tu si snad vzpomenete na Theerovy Mé čechy, na tolik z básní [Neumannových](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/poeticky-rok-leto-letni-poezie-ceskych-basniku); vždy i tu, i tam potkáváte podobný pohled silně utkvívající na věcech naší země – silný přisvojující pohled.** Nikoliv chvála země, nikoliv píseň tuláka, který se těší z cesty a z přírody, nýbrž pohled hospodáře, který jde po své vlastní půdě: to tady jsou mé blatouchy, to je naše křovisko, naše teplá a kamenitá stezka, tu jsou naše děti, tu je náš výměnek. Suïte si o tom jakkoliv: ale toto tvrdé a milující vědomí je novým rysem českého lyrismu. Tu a tam nalézáte jej v jásavých a umných odvarech; tyto však poznáte tím, že více je v nich síly slov než síly pohledu, více horlivosti, více nadšení, více přeletavosti; poznáte naopak, že silný hospodářský pohled je solidní a klidný jako každá skutečná práce. Ano, práce; nebo takto viděti znamená vytvářeti, obohacovati, rozmnožovati statek. Především, abych zůstal u řemesla, rozmnožovati statek jazykový. Není to jistě náhoda, že jmenovaní básníci, nad jiné obdaření darem vidění, vytvořili jazyk bohatosti a živosti nebývalé, drsné a barvité. > Já bílými silnicemi, > jich ohnivostí hořím a bílými skvrnami vozů > se ztrácím a vyjíždím k městečkům, bych jich ulicemi > si zapráskal bičem, až vybouřím řemeslníků stánky, > až zveselím děvče, jež chlácholí vyděšenou svou kozu, > že skvělými zuby se zasměje, zraky, jež na studánky > mi upomínají > a pomněnkami z vod svítit se zdají. **Není to dále náhoda, že právě tito básníci dali české prozódii rytmus nový, hybný, nekonečně tvárný a přirozený; že v jejich rukou sama řeč stává se rytmem, že rytmus přestává býti umnou taneční kadrilou a stává se tempem volnosti.** Věta v básni rozvíjí se šíře a svobodněji, nabývá obsažnosti a bohatosti; uvažte, že starší verše měly neomezenou volnost jen v přídavných částech řeči, v adjektivech a adverbiích, nikoli však ve stavbě věty. To jsou ovšem jen technické vymoženosti této nové poezie; pamatujte však, že každá taková novost vyjadřuje nové sebevědomí. A nyní toto nové sebevědomí svým jazykem, svou rytmikou vyjadřuje svět – domov; věřím pevně, že budoucnost najde tu něco zvláště českého, zvláště původního a domácího. Stálo by za to, srovnati třeba Hálkovu popisnou poezii s touto; tehdy byl z luny a jezer, rostoucích růží a slavičího tlukotu budován kouzelný kraj, který je všude a nikde: kraj snu a lásky. Zde však otevírá se širá krajina se silnicemi a drahami, chlumy a městy, země dělná a zalidněná: domov našeho života; země nekonečně určitá a mnohotvárná, něžná i teskná, chudá i žírná, ale vždy tato země, lokálně i národně jediná, řekl bych: soustředěně naše. *“Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, zelené lučiny, města, dědiny” – a “v sadě skví se zjara květ”*: tak povšechnou, mezinárodně romantickou představou nám vskutku bývala vlast! Srovnejte s tím nyní poezii, o které mluvím, a řekněte, není-li vskutku rozmnožením statků! Ano, viděti je veliké národní dílo; viděti jest objevovati. Zpěvy domova jsou elegickým článkem v tomto velikém procesu objevování; a zažíti celou naši zemi jako domov, dáti jí tesklivou krásu rodného kraje, to jedinečný národní a básnický čin Sovův.” Karel Čapek / červen 1918 **Ukázky:** > **Zpěvy domova** > Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst. > Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist, > a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá > v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst, > cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá, > a cosi mou zažíhá krev jak stará plemenná čest. > > Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi, > vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi. > Má úponka visí každá > národa na životu, každým otřesem > jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem. > V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda > neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád > by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou, > a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát? > > **Svět je třeba přeorati** > > Život luk a polí jak by do žil rozbouřeně vtékal – > Družný pohled krav. Pluh v brázdách. A kraj ještě jak by čekal. > Není pýchy, marné lásky. Bude jedno: zapomnění > znenáhlé a smírné, jak je utěšení po neštěstí. > Po ráně jak otrnutí, prázdný úhor po osení. > Svět je třeba přeorati. Krev chce nové plody nésti. > > **Les** > > Den červnový se rozbřesk nad lesy, > hrst zlata vhodiv do jich temných par… > Hned sosny na skal útesy > zázrakem uchycené v přenesmírnou výš > se protáhly mlh šedých nad opar… > A pták tak divně, divně zapěl, slyš!… > > Na korách bříz schnul pryskyřice tok > a splynul s květů lesních vůněmi… > Bříz ostrov nad mnohých vod tůněmi > se bělal, svítil dálkou do zátok, > můj do lesa vstup vítal rok co rok… > > Háj nízký výšil se a zhoustl víc… > A dál jsi vstoup… Dech zavál borovic… > A ještě dále zhořklý jalovec > tě trny chyt, i příliš temný stín, > jejž vrhal listnatý a hustý dřín… > A vyplašený datel, šplhavec, > oříšek s větévkou, jejž s lísky strh, > ti k nohám v loňské, zaschlé listí vrh… > > Pak… v černých lesů kráčíš tajemství… > Když v mechu, drolícím se kamení > v šeř jeho vejdeš větví kosmatých, > mír ucítíš a ráje blaženství… > A duch tvůj očištěn naslouchá tich > výmluvným hlasům jeho znamení… > > Z převratných kultur přelidněných měst > když vejdeš, ohlušen a oslepen > dnů pozlátkem i pojmy: Bůh, vlast, čest, > opuštěn často vším, co miluješ, > i mnohým, co ti svato, za čím jdeš, > když mnohdy zbývá ti v dne konec jen tvůj sen, > buď vděčen za mír lesa, poutníku… > > V něm jako tichý člun když v moři přistaneš, > ke skále němě čnící řetězem se spneš… > A vše, cos převez v něm už z návyku, > to vše, co mrtvé již, co umřelo, > nepozorován tlupou lotříků > bez starosti a veselo > v tom tichu, jehož svatost sám jen znáš, > v nezvěstné hloubky uvrhneš a pochováš… > > **Česká duše** > > Je česká duše posvěcena zemi: > z ní vyzařuje žírných krajů dech > s poli a lesy, ztajenými vesnicemi, > s malými říčkami, jež plynou jako v snech > a blyskotají úsměvny a němy, > slunečných plny mírných pocelů, > s městečky, trčícími vížkou kostelů, > s ovocem přetížených sadů > a s romantikou příkrých skalních hnízd > rozpadlých dávno, zpustošených hradů. > > Jen vzdálen české duši ruch zní měst, > výpočty tvůrčí nesměle se výší. > Jí patří plodná země, výška hvězd > a hudba mírné přírody, již slyší: > Jen zřídka architektur klene zkružení, > jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva, > neb horečných měst kyklopická združení, > kde kouři továrními nebe promodrává, > neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní. > > Je v české duši obraz sídel klidných > a uzavřených, v sobě zatichlých, > kde dny a roky, snad i staletí > bez přátel v celém světě jako v prokletí > musila žít, > kde mírných očí vlídných > oráči širá pole orali, > vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých > před osadníky zájmů podloudných, > když z ciziny se proudy prorvaly, > musila vstřebávat a pohltit… > > Teď pevně, věčně musí tu již stát: > Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným > a nesmrtelným jako boží řád > se přikovala k svému Bohu nahoře, > a dole k zemi připoutal ji v pokoře > oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí, > i po pastvinách rozptýlených stád… > > **Sen středověký** > > Již k arkýřům gotickým kráčím a kolem orloje. > Jsou na něm žně namalovány z dob míru a pokoje > a jakési uspání čiší z něho, to dobře vím, > a to mne tak mate, že sotva to slovy vypovím… > > Exulanti se chystají vyjeti z brány. > Zdánlivé ticho, mír na vše strany, > jen v srdci je úzko a temno. Vše zkradeno, prodáno, > je vyrabováno zlato a statky, vše rozdáno > je rodům, jež nenávidí ten, z něhož jsi zrozen rod, > jenž o prvenství se rváti bude již věčně, hrát o národ… > > **Kořeny** > > Jen když zem cítit ve svém hluboku > jak prostor, základ, místo tvé je jisté, > živí tě a dá prýštit v průtoku > podzemní prameny, hučící, čisté. > > Ne, z nejmenších to není zázraků > tam růst, kde tvému zbraňovali růstu. > A mluvit tam, kde chtěli opaku > nebázlivými otců svojich ústy. > > A z nejmenších to není milostí > růst k plnosti své, k lásce, zaslíbení, > uprostřed obžalob a příkrosti > tam, kde ti brali slunce, světlo denní. > > Kořeny, pijte, pijte ještě víc, > radostno píti, jen když duše věří, > ta žízeň po svobodě utěšíc > jen naši touhu k velikosti změří. > > A pijte také pelyněk a žluč > krvavých, nespravedlivých, mstných dějů hrůzy, > zrad, slibů zmařených, z nichž vnuku, uč > se výstrahám, kdo zadržel tvou chůzi. > > Jen na kořeny když ti nesáhli, > ty vyženeš a vzrosteš do koruny. > A nechť jsi z kůry dřen a vypráhlý. > Žár slunce najdeš zas, chlad smírné luny. > > **Vlasti** > > Jsem rozhodnut tě vyrvat, přivinout > tě k srdci, třeba k smrti zkrvácenou, > má vlasti, zbavit ruce tvoje pout > a zaštkat radostí a zavýsknout > si nad svobodou tvojí navrácenou. > > **Česká země** > > Z podzimních těžkých mlh dnes, jediná hvězda, > vyplouváš, Česká země. > > Dávno již nikdo velký, mocný, svatý > tě neosvítil, > ti neblahořečil, nikdo nezaštítil, > tě nikdo milostí nezdvihl hluboce poníženou > kdys bohačku, o dědictví > i o moc ošizenou. > > Bez přímluvčích a bez lásky srdcí > těch, kdož vážili před mocí světskou a před nebesy, > marně jsi toužila vetřelce svrci, > určena k chátrání čekala jsi, > děti své rodilas, pokorné sluhy, > v cizí jho spřežené, aby jen žili, > odpouštěla jim denně, tebe že neubránili, > krví do barbarské přesily denně crčící. > Tys čekala, nereptajíc, že míjel čas darmo > a doufalas, pevná a jistá, den co den, mlčící. > > Zpívají prameny tvé, tvá tvárná krása, > tvá pokorná, věřící touha, > tvá nezmarná hrdost, tvá víra jásá > v konečnou spravedlnost. > > **Spravedlnost** > > Až vše, co patřívalo mi, si budu opět brát, > snad bez krvavých stop vše neskončí. > Boj dvakrát zlý a těžký udolat > i nepřítele i jich náhončí. > To bude boj! Buď o život neb o smrt bude hrát. > > **Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení** > > Svět je mrtvý ještě jako hrob. > Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení. > Ještě nevítězí, ještě nevítězí, > ještě čeká, čeká pochován, > člověkem byl proklán, hrůzou dob. > > Tichý chvalozpěv, slyš, pravdy hlaholí, > křídly k výši bije, vzlétaje, > klesá zpět však, zrazen, přikován. > Vleče křídla, vleče křídla, zápolí, > vzpírá se, vzpírá, vzpírá. > Pravda raněna, však neumírá! > > Ukroutit řetězy z mrzkého kovu, > kořist vychvácenou > rozmetat, svatokupců stany > rozbořit v jediném vzruchu, > v jediné vteřině poznání, které ví – > živote, vítězný duchu, > tak se vznes pojednou odpoután z rovu > rovně do lidských duší > a krví jejich srdcí, jež nově buší, > nové stvoř člověčenství. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Antonín Sova, poezie klasická, Sova Antonín **Spisovatel:** Sova --- ### [Turgeněv. Lovcovy zápisky. Lyrický až metafyzický pohled do lidské duše](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/turgenev-lovcovy-zapisky) **Published:** November 26, 2022 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Lovcovy zápisky jsou právě tou zvláštní formou prózy, kterou miluji. Nejde o soubor kuriozit, nejde o cestovní zprávu... žádný lidský osud není fádní, normální. **Content:**  **Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky, byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek a teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat veřejně v literární činnosti.** Napsal pak, během svého cestování po Evropě, slavné romány, pro které je považován dodnes za jednoho z největších ruských spisovatelů vedle Dostojevského nebo Tolstého. Mě ovšem klasické „realistické“ romány příliš nelákají, o to více mám rád prózu, v níž je víc niterného než typového, víc lyrického a metafyzického než analytického. Proto mám rád Mrtvé duše nebo Dikaňku víc než Zločin a trest nebo Vojnu a mír. **Lovcovy zápisky jsou právě tou zvláštní formou prózy, kterou miluji.** Četl jsem je poprvé na podzim 1997 a teď, téměř přesně po deseti letech, znovu. Tehdy mne uklidňovaly, dnes rozechvěly. Setkal jsem se opět se starými známými, se statkáři, mužiky, se šlechtici a především s konkrétními osudy. Jde vidět, že Turgeněv, pocházející ze statkářské rodiny, znal ruský venkov velmi dobře, že ho miloval – lidi i přírodu. Lovcovy zápisky jsou skutečně něco jako vyznání z intimních zážitků. Mají prostou dějovou linii, v níž se během kratochvilného nimrodova putování (za doprovodu myslivce Jermolaje) váže jeden příběh lidského osudu na druhý. Nejde o soubor kuriozit, nejde o cestovní zprávu, ačkoli i po stránce faktografické, po stránce vnější tvářnosti je tu mnoho zajímavého. Člověk může zažít během života leccos a de facto žádný lidský osud není fádní, normální. **Musíte se ovšem umět správně podívat, ztišit se, přestat myslet na sebe – a k tomu se výborně hodí zastrčený ruský venkov 19. století.** Zcela mimo centrum dění, jednotvárný ve věkovitých zvyklostech, smířený se životem, neaktivní a skloněný pod jho osudu neposkytuje právě on prostor pro těkavé rozptýlení, pro novoty a pro běh za velkým štěstím a velkými sny. Lovec se tu potkává s lidmi, pro něž čas téměř neplyne, jejichž život je pohřbený v jednotvárnosti, ale kteří nejsou nějakou otupělou součástí banální reality, nýbrž jsou jí zraňováni, cítí ji, mají živé srdce, a tak i svůj osud. Veškerá bizarnost pak odpadá, vnějšek ustupuje vnitřku. Stačí zakopnutí, aby si člověk přivodil zranění, které jej na vrcholu životních sil promění v živou mumii (tak je tomu v povídce Živé ostatky), ale právě to je banální, tupá realita – podstatné je to, co takový člověk potom, stranou všech, prožívá. Co může prožívat než zoufalství? A v tom je Turgeněvovo mistrovství, že nelíčí věci ještě syrové a nevytříbené, že v konkrétních setkáních nahlíží do časové hloubky, do složitého života srdcí vydaných své vlastní deformitě a deformitě okolí. > Stává se, že se člověk probouzející se sám sebe s bezděčným strachem ptá: opravdu je mi už třicet… čtyřicet… padesát let? Jak ten život tak rychle utekl? Jak se smrt dostala tak blízko? Smrt je jako rybář, který chytí rybu do sítě a nechá ji chvíli ve vodě: ryba stále plave, ale síť je na ní a rybář ji chňapne, kdy chce. > > Ivan Turgeněv / Den předem  Ivan Sergejevič Turgeněv na plátně od Ivana Repina (Tretjakovská galerie v Moskvě) **Lovcovy zápisky jsou napsány stručně, prostě, ze srdci k srdci, dle spisovatelovy nátury. Jejich umění i příběhy jsou ruské i všelidské, jsou prostě Turgeněvovy, neboť právě v autenticitě jednotlivce se spojuje jeho vrženost, jedinečnost s lidstvím vůbec.** Reflexe života tu nemá ani stín racionálního nadhledu nebo tendenčnosti, nehlásá názory, výklad – staví nás spíše před nevyložitelné. Ačkoli potkáváme mnoho trpících lidí (každý tu nakonec nějak trpí), boj za zmenšení utrpení není smyslem knihy. Naopak cítíme jeho neodstranitelnost z osudu konkrétních jednotlivců, jimž by ani ta nejlepší budoucnost nemohla vymazat ze srdce to, co už prožili. **Bolest je v Lovcových zápiscích dokonce něčím hluboce pozitivním, díky čemuž člověk získává svůj osud, svou šanci prohloubit se a dozrát.** To, že jsme cítící bytosti, že tak či onak jsme zraňováni, deformováni, že sami zraňujeme, čili že nejsme jen prázdno, kterým se každý podnět prožene bez hlubší odezvy, to je zvláštním zdrojem identity a autenticity. Jsme bolestí voláni k sobě, díky ní můžeme pocítit dobrotu druhého, sami dobrotu prokázat a také odpustit, vcítit se. **V téměř dětské prostotě Turgeněvova textu je hluboká utišenost a usebranost, je tu ostych před tajemstvím člověka. Zlo je jakoby vykoupeno a překonáno odpouštějícím tichem, krásou přírody a jednotvárností venkova, v níž desítky let pomalu přetavují bolest v skromnou moudrost.** Všechno vzájemně harmonuje, snoubí se. Turgeněvův svět není raněn prázdnotou a křečí, nevyrovnává se s nihilismem nebo s novými moderními proudy, je naopak uzavřený do sebe, svými kořeny je spíše tradiční, neproblematický a poněkud idealizovaný. Člověk už jen stěží pochopí, že Rusko v té době bylo na složité cestě od Svaté aliance k Leninovi a že líčení venkova v Lovcových zápiscích mohlo být konzervativními Rusy vnímáno jako neukázněný, starobylý řád znevažující čin. Lidé jsou si totiž u Turgeněva bytostně rovni – ale to je pouze jakýsi vedlejší důsledek celé té hlubiny lidského osudu, do níž se noří. Čili lidé nejsou stejní, jejich podstata je jedinečná, nekolektivní a nekolektivizovaná, jsou si však rovni v tom, že žádné společenské postavení nedělá z někoho lepšího člověka, než je ten druhý, ponížený. **Zvláštní součástí Lovcových zápisků je romantický příběh šlechtice Čertopchanova, v němž tragika a zanícení převažují nad smiřující moudrostí.** Je to jakési hluboké adagio, snad na způsob Beethovenova Měsíčního svitu. Působí na mne jako připomínka (umístěná skoro na samém konci knihy), že ani ostatní příběhy nejsou vůbec šťastné, nýbrž spíše tragické, že ten smiřující kontext a nadhled, to prohloubení, není zbavením se tragiky, nýbrž jejím přijetím. Ale ani v tomto příběhu nejde o konfrontaci se zlem, s tvrdým popřením vší smysluplnosti. I zde nakonec krása a šlechetnost, byť pozemsky prohrály, byť uvízly v deformitě, zraněních a zraňováních, vítězí… protože je prostě tak krásná a šlechetná. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema)  **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, povidky, Příroda, Rusko, Turgeněv Ivan Sergejevič **Spisovatel:** Turgeněv --- ### [Turgeněv. Jak Lovcovy zápisky opěvující přírodu pomohly zrušit nevolnictví v Rusku](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/turgenev-dodelat) **Published:** August 14, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Turgeněv byl za knhu Lovcovy zápisky vypovězen do vyhnanství 25 mistrovských povídek o přírodě a životech nevolníků vedly k zásadnímu revolučnímu obratu v Rusku **Content:**  **Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky (rusky Записки охотника), byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek. Teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat veřejně v literární činnosti. Turgeněv v Lovcových zápiscích (25 povídek) dokázal mistrovsky zachytit vnitřní život člověka, a to pouhým náznakem, letmou skicou situace.** > „Stejně to na světě divně chodí: s někým může být člověk bůhvíjak dlouho pohromadě, i přátelit se mohou, a přesto o něm nic neví, a pak najednou s někým jiným, koho sotva zná, se otevře a všechno mu vyklopí.“ „Proti smrti nezmůže nikdo nic, ani člověk, ani jiné stvoření. Smrt nemá slitování.“ „Smrt nepřichází běžíc, ale utéct před ní nelze, ani jí pomáhat nemusíš.“ **Turgeněvovy lyrické popisy přírody středoruské krajiny, lesů, polí, řek jsou opravdu jedinečné.** Harmonická příroda je zde často používána jako protipól lidskému utrpení prostého člověka. Turgeněv popisuje ruskou společnost do roku 1852, kdy kniha vyšla. Z povídek je patrné hluboké lidské pochopení k prostým lidem, nevolníkům a ke všemu zlu i dobru, lásce, které je v životě potkává. > „Hluboká, čistá modř se usmívá na rtech nevinně jako ona sama; jako oblaka na nebi, tak i šťastné vzpomínky pomalu procházejí duší…“ > Povídka Kasyan z Krasivé meči > > „Stal ses nutností mého života a přivedeš mě k šílenství, nejen když mě nebudeš milovat, ale i když mi nedovolíš, abych tě miloval.“ > > „Ó mládí, mládí! Ty jdeš svou cestou bezstarostně, bez ohledu – jako bys vlastnil všechny poklady světa; i smutek tě povznáší, i žal ti sluší na čele. Jsi sebevědomý a drzý a říkáš: ‚Já sám jsem živ – hleďte!‘ – zatímco tvé dny ubíhají a mizí beze stopy a beze zbytku, a všechno v tobě se taví jako vosk na slunci… jako sníh… > A snad celé tajemství tvého kouzla nespočívá v tom, že můžeš dělat, co chceš, nýbrž v tom, že si myslíš, že není nic, co bys nemohl udělat: tohle rozhazuješ do větru – dary, které bys nikdy nedokázal použít k ničemu jinému. Každý z nás je hluboce přesvědčen, že byl příliš štědrý k svým darům – že má právo volat: > ‚Ach, co všechno bych mohl udělat, kdybych nebyl promarnil svůj čas!‘“ > Povídka První láska **Vydání knihy Lovcovy zápisky výrazně přispělo k veřejné diskusi o nevolnictví.** Krátce po vydání knihy byl Turgeněv zatčen a uvězněn na měsíc v Petrohradě (oficiálně kvůli nekrologu na Nikolaje [Gogola](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/gogol-zahady-biografie-mystik-genius), který napsal proti cenzuře a publikoval v Moskvě, přestože byl v Petrohradě zakázán). Skutečným důvodem však byla kritika nevolnictví v Lovcových zápiscích, která cara [Mikuláše I.](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/ctrnacty-prosinec-mikulas-i-historicky-roman) velmi popudila a dílo nazval „škodlivou knihou“. Turgeněv pak musel odjet do vyhnanství na svůj statek Spasskoje. Tam napsal další vynikající povídku o nevolnících Mumu. > „Gerasim ji miloval bezmezně… a ona ho měla také ráda. Když se vracel z práce, hned ho vítala radostným štěkotem, skákala mu až k ramenům a lízala mu tvář; když seděl, ležela mu u nohou, položila hlavu na jeho botu a nehýbala se celé hodiny. Nikdy neštěkla na cizího člověka, ale když někdo přišel blízko k Gerasimově světničce, hned se ozval hluboký, varovný hlas. Nikdo se neodvážil vstoupit do jeho světničky. ‚To je ale pes!‘ říkali sloužící a smáli se. Ale Gerasim ji měl rád. Nazval ji Mumu – takový byl to jediný zvuk, který dokázal vydat, a ona se na to jméno naučila hned. Když ji volal: ‚Mumu!‘, hned přibíhala a vrtěla ocasem. > Byl to její jediný přítel na světě. Všichni ostatní se ho báli nebo se mu posmívali, ale ona ho chápala. Když byl smutný – a on byl často smutný – přišla, položila mu hlavu na koleno a dívala se mu do očí dlouhým, chápavým pohledem. On ji hladil po hlavě a mručel něco, co znělo jako: ‚Nic, nic, Mumu…‘ A ona věděla, že je to dobře. > Povídka Mumu Nástupce Alexandr II. se pak za Turgeněva přimluvil, aby se mohl vrátit zpět (1854). Nový car ale o knize řekl, že přispěla k osvobození rolníků, pomohla připravit půdu pro zrušení nevolnictví. Sám pak podepsal Manifest o zrušení nevolnictví dne 19. února 1861 (podle tehdejšího juliánského kalendáře v Rusku). Tato událost je známa jako **Rolnická reforma** 1861 ([Крестьянская реформа](https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9E%D1%82%D0%BC%D0%B5%D0%BD%D0%B0_%D0%BA%D1%80%D0%B5%D0%BF%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%BD%D0%BE%D0%B3%D0%BE_%D0%BF%D1%80%D0%B0%D0%B2%D0%B0_%D0%B2_%D0%A0%D0%BE%D1%81%D1%81%D0%B8%D0%B8) 1861 года). Osvobodila přes 20–23 milionů nevolníků. Nevolníci se stali osobně svobodnými, ale přesto museli platit výkupné za půdu a mnozí zůstali ekonomicky závislí na bývalých pánech ještě desítky let. Reforma byla ale jen kompromisem. Neuspokojila úplně ani rolníky, ani šlechtu, ale představovala největší sociální změnu v Rusku 19. století. **Lovcovy zápisky je bezesporu mistrovská kombinace lyrické krásy přírody a realistického humanismu****.** Jedno z největších a nejvlivnějších děl ruské literatury. Otevřete si tu knihu kdekoli, a přečtete ji celou. Nikdy na ni nezapomenete. **Budete se k ní v tichu zas a zas vracet, protože vás bude učit být sebou samými, cítit své chyby a učit se s nimi žít.** > **LES A STEP / 1849 / Výpisky z knihy.** > > A zvolna ho to táhlo nazpátek — > vesnice, sad a stíny u vrátek, > kde jsou ty velikánské staré lípy > a konvalinky něžně zavoní ti, > kde vrby, seřazené na hrázi, > se sklánějí nad svými odrazy, > kde dubisko se rozkročilo v nivě, > kde cítíš konopí a vůni po kopřivě… > Tam do polí, k obzorům bez hranic, > tam do těch sametových oranic, > kde žitem — jen se dívejte, kam chcete — > lehounké vlny tiše proudí v létě > a těžký paprsek se chvílemi > z průsvitných mráčků smýkne po zemi. > Tam je dobře… > > (Z básně svěřené ohni – Překlad Jiří Mulač) > > Čtenáře už možná mé zápisky omrzely, a proto jej spěchám uklidnit slibem, že další již připojovat nebudu; avšak nedá mi to, abych na rozloučenou neřekl několik slov o lovu. > Lov s puškou a se psem je krásná věc sama o sobě, für sich, jak se říkávalo zastara; ale dejme tomu, že vám tato vášeň nebyla dána do vínku, přitom však máte rádi přírodu a volnost, a musíte tedy nám, myslivcům, nutně závidět. Nuže poslouchejte. > > Zdalipak například víte, co je to za radost vyjet si na jaře před svítáním? Vyjdete před dům… Na tmavošedém nebi ještě sem tam zamrká hvězda, lehký proud vlahého větříku vám chvílemi ovane tvář — ještě je slyšet tlumený, nejasný šepot noci — stromy ztopené v šeru slabounce šumějí. A už kladou na vůz koberec, do nohou stavějí bedýnku se samovarem. Postranní koně se choulí zimou, frkají a přešlapují na svých elegantních nohách; párek bílých hus, jenž právě procitl ze sna, mlčky a pomalu kráčí přes cestu. > Za plotem v ovocné zahradě si poklidně chrupe hlídač; každý zvuk jako by stál v prochladlém vzduchu, stál a nemohl skončit. Už jste se usadili, koně rázem vykročili, vůz zarachotil. A vy jedete, jedete kolem kostelíka, pak s kopce napravo, přes hráz. Nad rybníkem stoupají první obláčky páry. Je vám trochu chladno, zvedáte límec a schováváte v něm tvář; jde na vás dřímota. Koně zvučně plácají nohama do louží, kočí si pohvizduje. Už máte za sebou nějaké čtyři versty, lem oblohy se zardívá, v březince se probouzejí kavky a těžce létají sem a tam, vrabci cvrlikají okolo tmavých stohů. Vzduch je světlejší, cesta zřetelnější, obloha jasnější, mráčky bělejší, pole zelenější. > V chalupách červeně svítí louče, za vraty je slyšet ospalé hlasy. A mezitím se zapalují červánky; a už se po obloze vystřely zlaté pásy, v dolinách se válí mlha, skřivánci zvonivě prozpěvují, teď zafoukal předjitřní vánek — a už zvolna vyplouvá krvavé slunce. A světlo až vytryskne proudem a vám srdce poskočí v hrudi jako pták. Je vám tak čerstvo, veselo, milo. Vidět je daleko vůkol. Tam za lesíkem je ves a o kousek dál druhá s bílým kostelíkem a tam je březový hájek na kopci; a za ním je mokřina, kam máte namířeno. Přidejte, koně, přidejte! Tryskem kupředu! Už zbývají nejvýš tři versty. Slunce rychle stoupá, obloha je čistá. Bude nádherný den. > Proti nám se táhne stádo ze vsi. A už jsme na kopci. Ten rozhled! Řeka se vine na deset verst a matně se modrá v mlze; za ní jsou nasáklá zelená luka, za lukami povlovné kopce a tam v dálce nad mokřinou křičí a krouží čejky. Vlahým leskem, jenž se rozlévá ve vzduchu, jasně proráží dálka, ale jinak než v létě. Jak volně se člověku dýchá, jak čilé jsou jeho údy, jak nabírá síly ovanut dechem jara! > > A letní jitro v červenci! Kdo kromě myslivce zažil, co je to za rozkoš toulat se na úsvitě remízkem? Jako zelená linka se klade stopa vašich nohou ve zrosené, zbělalé trávě. Rozhrnete mokrý keř, a ovane vás nasbíraná teplá vůně noci; vzduch je všecek prosycen svěží hořkostí pelyňku a medovou vůní pohanky a jetele; v dálce strmí doubrava a červeně blýská v slunci; dosud je čerstvo, leč denní žár už je cítit. Hlava se zemdleně točí z tolika libých vůní, křovisku nevidět konce. Až leda někde v dálce žloutne zrající žito a v úzkých proužcích se červená pohanka. Teď zaskřípal vůz, krokem přijíždí sedláček, nejdříve staví do stínu koně. Pozdravíte se s ním a jdete dál — a za vámi vesele zazvoní kosa. A slunce stoupá výš. Tráva rychle schne, už se dělá horko. Uplyne hodina dvě. Obloha při krajích tmavne a zmrtvělý vzduch sálá palčivým žárem. > „Kde bych se tu mohl napít, kmotře?” ptáte se žence. > „Tamhle v rokli je studýnka.” > Hustým ořeším prorostlým chytlavou trávou scházíte na dno rokle. A vskutku, přímo pod sráznou stěnou se ukrývá pramen; mladinký doubek nedočkavě rozprostřel nad vodou široké větve; velké stříbřité bubliny kolébavě stoupají ode dna pokrytého jemným sametovým mechem. Padnete k zemi, uhasíte žízeň, ale jste líní se hnout. Ležíte ve stínu, dýcháte voňavé vlhko, je vám dobře, ale keře proti vám žhnou a až jakoby žloutnou v slunci. Ale co to? To vítr najednou zadul a přehnal se kolem a vzduch se okolo zachvěl: že by to bylo hřmění? Vyjdete z rokliny ven. Co ten olověný pás na obzoru? Houstne to žár či blíží se mrak? Ale teď už se slabě zablesklo. Tak je to přece bouřka! Dokola ještě jasně svítí slunce — lovit se dosud dá. Leč mrak roste a roste a jeho blízký okraj se teď protáhl, poklesl, rozklenul. Tráva, křoví, všechno teď naráz zhaslo. Honem! Tamhle je myslím seník… honem! A už jste u něho, vevnitř. A teď si jen lij, dešti! Jen si šlehejte, blesky! Tu a tam skápne voda slaměnou střechou na vonné seno. Ale už zase vysvitlo slunce. Je po bouřce, vycházíte ven. Bože, jak vesele jiskří všechno kol vás, jak je vzduch svěží a řídký, jak voní jahodami a houbami! > > Ale už přichází večer. Červánky zaplály požárem a zalily půlku oblohy. Slunce zapadá za obzor. Vzduch blízko vás je nějak nápadně průzračný, až skleněný; v dálce se stele měkká mlha na pohled jakoby teplá; zároveň s rosou padá nachový třpyt na palouky ještě před chvílí zalité proudy tekoucího zlata; od stromů i keřů i vysokých stohů sena už lehají dlouhé stíny. Slunce zapadlo; na nebi vzešla hvězda a chvějivě mrká v ohnivém moři západu. Teď už však moře bledne, obloha začíná modrat, stíny pozvolna mizí a vzduch se nalévá mlhou. Je čas jít domů, do vsi, do chalupy, kde máte nocleh. S puškou přes rameno kráčíte rychle, ač vás únava zmáhá. A zatím se snáší noc; po dvaceti krocích už není vidět; psi už se jen tak tak bělají ve tmě. Tamhle nad černými keři se při okraji oblohy trošinku jasní. Co je to? Požár? Ne, to vychází měsíc. A tamhle dole, napravo, už mrkají světýlka ve vsi. A už je tu konečně i vaše chalupa. Okýnkem vidíte stůl, na něm bílý ubrus, hořící svíci, večeři… > > A jindy si člověk dá zapřáhnout bryčku a vydá se do lesa na jeřábky. Je veselé projíždět úzkým chodníčkem ve vysokém žitě. Klasy vás zvolna šlehají přes tvář, chrpy se chytají za nohy, křepelky kolem křičí, kůň líně kluše. A už je tu les a v něm stín a ticho. Vysoko nad vámi šepotají statné osiky; dlouhé, převislé větve bříz se ledva pohnou, mohutný dub stojí jako vojín u krásné lípy. Jedete zelenou cestičkou posetou stíny; veliké žluté mouchy nehybně visí v nazlátlém vzduchu a náhle odlétnou; roj mušek víří, ve stínu svítí, na slunci hasne; ptáci poklidně zpívají. Zlatý hlásek pěnkavčin je pln nevinné, sdílné radosti a snoubí se s vůní konvalinek. Dál, dál, hlouběji do lesa. Les je čím dále tišší. Podivné ticho vám padá do srdce; však i kolem vás je to dřímotné ticho. Až teď zavanul vítr a vrcholky stromů se rozšuměly jako vodopád. Loňským hnědým listím tu a tam prorůstá vysoká tráva; hříbky stojí osaměle pod svými kloboučky. Náhle vyskočí ušák a pes za ním vyrazí s hlasitým štěkotem. > > A jak je týž les pěkný na podzim, když přilétají sluky! Ty nehnízdí hluboko v lese, ty hledejte při kraji. Nefouká vítr ani nesvítí slunce, není světlo ani stín, není pohyb ani hluk, měkkým vzduchem se rozlévá podzimní vůně podobná vůni vína; mlžný obláček sedí v dáli nad žlutými poli. Mezi holými hnědými větvemi stromů se poklidně bělá nehybná obloha; na lípách někde ještě visí poslední zlaté lístky. Vlhká země se pružně poddává nohám; vysoké, suché býlí se ani nepohne, dlouhá vlákna se lesknou na vybledlé trávě. Hruď klidně dýchá, leč do duše se vkrádá podivný neklid. Jde Lovcovy zápisky te podél lesa, hledíte za psem, a přitom se vám z paměti noří milované obrazy, milované tváře, mrtvé i živé, a dávno zapomenuté dojmy se nečekaně probouzejí; obraznost se vznáší a přelétá jako pták a všechno vám jasně plyne a stojí před očima. Srdce ve vás najednou zatrne a rozbuší se, pak vášnivě poskočí a hned se zas vnoří do hlubin vzpomínek. Celý váš život se rozvíjí lehce a rychle jako svitek; a člověk teď ovládá celou svou minulost, všechny své city a síly i svou duši. A nic vůkol mu v tom nepřekáží — ani slunce není, ani vítr, ani šumot… > A podzimní, jasný, už trochu chladnější a zrána mrazivý den, kdy bříza celá zlatá se jako pohádkový strom malebně rýsuje na světlounce modravém nebi, kdy nízké slunce už nehřeje, září však jasněji než v létě, kdy osikový hájek celý třpytivě prosvítá, jako by mu bylo veselo a lehko, že stojí holý, jinovatka ještě blýská na dně dolin a čerstvý vítr tichounce šustí a honí spadalé zkroucené listí, kdy řekou vesele běží modravé vlny a rytmicky houpají nahoru dolů rozběhlé hejno hus a kachen; kdesi v dálce klape mlýn zpola obrostlý vrbovým houštím a nad ním čiperně krouží holubi a barevně se blýskají ve světlém vzduchu. > > Pěkné jsou také letní mlhavé dny, i když je myslivci nemají rádi. Za těchto dnů se nedá střílet: pernatec, jenž vzlétne krok před vámi, ihned zmizí v bělavém cáru stojaté mlhy. Ale jak ticho, jak hluboké ticho je všude kol vás! Všechno je vzhůru a všechno mlčí. Přejdete kolem stromu, a na něm se lísteček nehne — strom si hoví. Jemnými výpary, rovnoměrně rozlitými ve vzduchu, vidíte před sebou dlouhý černý pruh. Myslíte, že je to blízký les; přijdete blíž — a les se promění ve vysokou řádku pelyňku na mezi. Nad vámi, kolem vás, všude je mlha. Až teď zlehka zavanul vítr a zamžený cípek světlounce modrého nebe prosvitl řidnoucí parou, z níž jako by stoupal dým, a už se jí prodral nazlátlý žlutý paprsek a řine se dlouhým proudem, přejede po polích, opře se do háje — a už se zas všechno zatáhlo šerem. Dlouho trvá ten zápas; ale jak nevýslovně nádherný a jasný nastane den, když světlo konečně vítězně zazáří a poslední vlny prohřáté mlhy se buď převalují a stelou jako plátno, nebo se stočí a zmizí daleko v jemně zářící výši… > > A teď jste se vydali do vzdálenějších míst, do stepi. Jistě deset verst jste se kodrcali polními cestami, až konečně je tu silnice. Dlouho, dlouho jedete kolem nedohledných řad povozů, kolem zájezdních hospůdek, kde pod stříškou syčí samovar, vrata jsou dokořán a na dvoře stojí studna, jedete od jedné vesnice k druhé, mezi nedozírnými lány, podle zelených konopišť. Straky přeletují po rokytí, ženské s dlouhými hráběmi se loudají po poli; pocestný v chatrném nankinovém fráčku s ranečkem na zádech unaveně kráčí co noha nohu mine; těžký statkářský kočár s šestispřežím urostlých, znavených koní pluje proti vám. Z okna trčí roh polštářku a vzadu na stupátku, na pytli z rohože sedí přikrčen lokaj v kabátě zastříkaný až po uši a přidržuje se provázku. A toto je okresní městečko s bídnými roubenými domky všelijak sesedlými na bok, s nekonečnými ploty, s nevlídnými zděnými stavbami kupců, se starobylým mostem nad hlubokou strží. Dále, dále! A už jsme ve stepním kraji. Pohled z vršku — jaká to krása! Oblé, nízké kopce celé zorané a oseté se rozbíhají v širokých vlnách, mezi nimi se vinou rokliny zarostlé křovím a malé hájky jsou tu roztroušeny v podlouhlých ostrovech, ode vsi ke vsi běží úzké cestičky, bělají se kostelíky, ve vrbinách se živě blyskotá říčka na čtyřech místech zadržená hrázemi, daleko v poli stojí v řádce za sebou dropi, stařičký panský dům s pomocnými staveními, ovocným sadem a humnem sedí přikrčen u malého rybníka. Ale vy jedete dál, ještě dál. Kopce jsou nižší a nižší, stromy skoro žádné. A tady už konečně je ta pláň, ta nedozírná step…! > A chodit za zimního dne ve vysokých závějích na zajíce, dýchat mrazivý ostrý vzduch, mimoděk mhouřit oči před oslnivým drobounkým jiskřením kyprého sněhu, kochat se zelení nebe nad červenavým lesem!… A první jarní dny, kdy se všechno kolem vás třpytí a sesouvá, kdy těžkou parou tajícího sněhu už voní ohřátá země a na lysinkách, v šikmých paprscích slunce důvěřivě zpívají skřivánci a potůčky s veselým zurčením a bubláním se prudce valí z rokle do rokle… > > Leč je čas končit. A když už mluvím o jaru — na jaře je i loučení snadné, na jaře lákají dálky i ty, kdo jsou šťastni… > Sbohem, čtenáři, a přeju vám hodně štěstí. **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Mikulás I., nevolnictví, Příroda, Rusko, Turgeněv Ivan Sergejevič **Spisovatel:** Turgeněv --- ### [Inkluze a její nesmyslnost. Zkušená kantorka Lubomíra Moudrá o českém školství](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/o-nesmyslnosti-soucasne-inkluze-v-ceskem-skolstvi) **Published:** August 14, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** O čem je současný trend inkluze? Je to snaha integrovat všechny do hlavního proudu aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření vede k degradaci vzdělávání **Content:**  **“Znám dobře současný trend inkluze. Je zde snaha integrovat všechny do hlavního proudu, aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření však může uplatňovat jen ten, kdo má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled.**” Lubomíra Moudrá ## Inkluze ve školství a učitel Vážená paní ministryně, k 15. 11. končí připomínkové řízení k vyhlášce § 19 školského zákona. Proto mě nemůže nechat klidnou vše, co se v současné době ve speciální pedagogice děje. **Mám ve speciální pedagogice dlouholetou praxi. Za tu dobu jsem měla možnost pracovat se všemi druhy postižení u dětí. (…) Asi největším oříškem pro mě byla hluchoslepá holčička s DMO. Při tomto těžkém postižení zbývá k využití pouze jeden smysl – hmat, který však byl kvůli DMO také částečně poškozen. Tato holčička přitom měla normální, nepoškozený intelekt. Mám rovněž jedenáctiletou praxi jako učitelka ZŠ. Myslím si proto, že na základě svých zkušeností mám ke speciální pedagogice co říci.** Na vysoké škole mi nejvíce pro budoucí profesní život daly praxe na různých druzích speciálně pedagogických zařízení. Již tehdy mě nejvíce zaujal specifický duch, který na těchto školách vládne. Byl to duch maximální podpory a přijetí těchto dětí a zároveň vysoké specializované úrovně práce s těmito dětmi. Tento duch je charakteristický pro všechny speciální školy. Velmi specializovanými a vypracovanými metodami se zde děti učí zvládat čtení, psaní, počítání, vyjadřování, sebeobsluhu, zkrátka všemu potřebnému pro život. Základní myšlenka, která nám byla vštípena a kterou jsme vysvětlovali dětem i rodičům, byla: maximální podpora sebevědomí, sebeúcty a důvěry v sebe u dítěte, vysvětlovali jsme dítěti, že zde se učí speciálními metodami vše, co potřebuje pro život, aby se do něj mohlo zapojit stejně jako ostatní. Překvapovala mě právě ta sebejistota, radostnost a vzájemná podpora dětí, ať to byly ty beznohé, které chodily po rukou, bezruké, které psaly ústy, slepé, apod. Tyto hodnoty, tak důležité pro jejich budoucí život, se daly vybudovat právě těmito vysoce specializovanými metodami a zkušeností speciálních pedagogů, kteří v daném prostředí působili mnoho let a zkušenosti načerpali. **Tyto školy mají své nezastupitelné místo.** **Znám dobře současný trend inkluze. Je zde snaha integrovat všechny do hlavního proudu, aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření však může uplatňovat jen ten, kdo má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled.** Vždyť právě tím, že postižení jsou vychováváni a vzděláváni ve výše popsaném prostředí, se jim poskytne podpory a možnosti pozdějšího začlenění největší. Toho žádná škola, kde budou tyto děti integrovány, na takové úrovni nedosáhne. Mluvím nyní o určitých typech postižení – těch těžších. Některá postižení integrovat lze a je to dobře. Škola však k tomu musí mít vybudované podmínky. Takové podmínky se rozhodně nevybudují během půl roku, a jsou to: - **Především hluboké proškolení všech pedagogů pracujících na základních školách, včetně praxe ve speciálně pedagogických zařízeních a školách a „nasáknutí“ hlavního ducha speciální pedagogiky, což je bezpodmínečné přijetí všech, bez ohledu na jejich výkon. Tohle je to hlavní, co i mě speciální pedagogika naučila, a beru to jako velkou cennost, zvlášť v současné době zaměřené na výkon a rozdělování lidí do různých soupeřících sociálních skupin.** - **Za druhé pak bezpodmínečně nutné snížení počtů žáků ve třídách. Má-li být ve třídě rodinné prostředí vstřícné ke všem, s integrovanými dětmi, neměl by počet dětí ve třídě být vyšší než 15 žáků. Zní to jako sci-fi a úzce to souvisí s financováním. Navíc k tomu všemu musí být vypracován projekt, vytvořený skutečnými odborníky se zkušenostmi. Ředitelé by také měli být opět zaměřeni především na pedagogický proces a ne na neustálé počítání, jak vyjdou s penězi, čemuž se potom chod školy podřizuje. V dobách, kdy školy neměly právní subjektivitu, ředitelé měli o tuto starost méně.** - **Za třetí je nutné, aby na každé škole pracovalo několik speciálních pedagogů, kteří budou plnit funkci asistentů, neboť současný systém, kdy asistenti mají pouze absolvovaný kurz (v horším případě ani to ne) a jsou ohodnoceni tak, že se tomu lze jen zasmát, je absurdní.** Tito speciální pedagogové by měli mít navázaný úzký vztah se všemi druhy speciálních škol, kam by se chodili v případě potřeby učit či poradit. Tyto školy existují především v Praze a bylo by proto potřeba je rozšířit i do dalších velkých měst. Kromě toho by měly být v každé škole speciálně pedagogické třídy, ve kterých by se scházeli žáci, kteří to potřebují, na některé předměty – např. čeština, matematika, cizí jazyk. Sama jsem pracovala ve speciální třídě, kde jsem měla čtyři oddělení. Tato práce je náročná, má svá specifika, ale dá se zvládnout. Myslím si proto, že podle velikosti školy by měla být nejméně jedna taková třída na 1. stupni a jedna na 2. stupni. Pracovalo by se v blocích, protože přímou a nepřímou práci je v takovém případě třeba rozložit do větších časových úseků. Ostatní předměty by mohly děti plnit se svojí kmenovou třídou. Toto vše by mělo být zcela průchozí, takže speciální pedagog by mohl dítě vrátit do kmenové třídy na určitý předmět, pokud by toho již bylo schopné, a opačně. **Já osobně si stejně myslím, že samotní handicapovaní žáci dosáhnou většího klidu a kvality přípravy na budoucí život ve speciálních školách. Nechala bych proto zcela na rodičích, do jakého typu zařízení chtějí své dítě dát. Toto dnes, v době svobody, možné není!** Mnou výše popsaný způsob výuky by měl však nezastupitelné místo v místech vzdálených od Prahy, kde většina speciálních škol (nemluvím o praktických školách) je. Jsou zde totiž v současném uspořádání, tak jak nyní existuje, i nevýhody. První slabinou je, že děti ze vzdálenějších míst, které se vzdělávají ve školách pro žáky se sluchovým, zrakovým a tělesným postižením, musí bydlet na internátě v Praze, což rozhodně dobré není. Druhým problémem je to, že široká veřejnost, ani žáci ZŠ, nemají možnost dostat se s postiženými dětmi do styku a naučit se adekvátně s nimi jednat. Na základních školách je v tomto směru zcela pole neorané, a to jak u učitelů, tak u rodičů a u dětí. **Speciální školy by však měly mít nezastupitelnou metodickou roli, navíc některá postižení integrovat nelze, a hlavně rodiče musí mít širokou možnost se informovat a následně rozhodnout, kam své dítě chtějí dát, jestli do speciální školy, nebo integrovat do běžné školy.** Jsou však takové druhy postižení, při kterých by se nemělo o integraci do běžné školy ani uvažovat. Jak se asi bude v přeplněné běžné třídě, plné hluku a rozruchu, s dětmi mnohdy agresivními cítit integrovaný autista, který vnímá bolestně všechny silnější zvuky, je zvyklý na naprostý neměnný řád ve všem a na své stereotypy, které mu dodávají jistotu, a potřebuje hlavně laskavost a klid? Lze si to vůbec představit? – Měla jsem rovněž ve třídě nemluvící dítě. Navštěvovalo rok logopedickou třídu a vrátilo se mluvící s nepatrnou vadou řeči. Základní škola toto nedokázala. Já osobně, pokud by se to týkalo mého dítěte, bych v současné době volila jednoznačně speciální školu. V současné době, kdy jsme na tom s penězi tak, jak jsme, bych viděla jako nejjednodušší nechat vše fungovat tak, jak je, a zajistit široké možnosti setkávání se obou skupin dětí (postižených a zdravých) při různých aktivitách mimo výuku. Při tom pak v klidu a za široké spolupráce odborníků vypracovat projekt změn, o kterém jsem se zmínila výše, vyhodnotit jej i finančně a rozhodnout, máme-li na to prostředky. {youtube}jDynqLqzNLA{/youtube} **Až dosud jsem psala o speciální pedagogice obecně. Nyní bych se ráda zaměřila na praktické školy, kterých se navrhované změny nejvíce týkají.** Na praktické (tehdy zvláštní) škole jsem pracovala 8 let. Velmi dobře si pamatuji, v jakém stavu k nám přicházely děti ze základní školy. Bez sebevědomí, zneurotizované, sebepodceňující se, negativně naladěné, zdeptané neúspěchem, nepřijetím, často i posměchem nebo šikanou. Tyto věci na základní škole existují a nepřestanou existovat mávnutím kouzelného proutku, za současných podmínek (přeplněnost tříd, pohánění dětí k co největšímu výkonu, splnění všech výstupů, přeplněnost osnov, číselné hodnocení).  **Tyto děti po příchodu do zvláštní školy neuvěřitelným způsobem rozkvetly. Mohly poprvé v životě poznat úspěch, bezpodmínečné přijetí od učitelů i kamarádů sobě rovných a byl z nich sejmut tlak, kterým na ně požadavky základní školy působily, a poskytnut prostor a podpora pro pochopení učiva, které bylo podáváno způsobem jim pochopitelným. K tomuto máme velmi dobře vypracované učebnice sestavené s přihlédnutím a zkušenostmi s tím, jak mentálně postižené dítě vnímá a co potřebuje, a učební plán zaměřený na zvládnutí toho hlavního.** **Vždy platilo toto:** 1\. třída ZŠ je rozložena do prvních tří let školní docházky, neboť u lehce mentálně postižených dětí vyzrává nervová soustava pomaleji a v tomto věku je tomuto dozrávání nutno poskytnout prostor. Navíc u některých dětí je nutno vytvořit v tomto věku ještě i sociální návyky a doplnit znalosti, které by mělo dítě při vstupu do školy mít. O tom se ale podrobněji ještě zmíním. Za první tři roky školní docházky zvládnou tedy žáci první třídu základní školy a dále to postupuje již zhruba podobně jako na základní škole (4. třída praktické školy odpovídá zhruba 2. třídě ZŠ, 5. třída 3. třídě atd.), s pomocí jednodušších učebnic a mírné redukce učiva, které obsahuje ty nejdůležitější vědomosti. Na 2. stupni se to pak zrychlí. Děti tedy opouštějí praktickou školu s vědomostmi zhruba ukončené 7. třídy ZŠ. Zároveň je na praktické škole více hodin pracovního vyučování, neboť se vychází z potřeby získat praktické dovednosti, které žáci budou pro svůj další život potřebovat, neboť je zde předpoklad, že se uplatní hlavně v manuálních profesích. **V době, kdy jsem učila na zvláštní škole, byla možnost, o které nevím, jestli existuje dosud. Byla to možnost doplnit si po absolvování zvláštní školy ještě učivo posledních dvou ročníků základní školy a získat tak úplné základní vzdělání.** Toto by mělo zůstat zachováno a zároveň přidána možnost přestupu zpět na základní školu v průběhu školní docházky, nastane-li u dítěte zlepšení. Zrovna tak by mělo být ponecháno zcela na vůli rodičů, kde chtějí své dítě nechat vzdělávat. Jsem přesvědčena o tom, že ten klid na učení, podporu a pozitivitu při učení v současné chvíli základní školy integrovanému dítěti s LMP nejsou schopny poskytnout a za pomoci vámi navrhovaných opatření nebudou schopny poskytnout ani na začátku příštího školního roku. **Představte si, prosím, reálnou situaci na základní škole:** Ve třídě je průměrně 27 dětí, tlak je na co nejlepší a nejrychlejší zvládnutí učiva, konkrétně ve své třídě mám nyní 5 integrovaných dětí z důvodu ADHD syndromu a poruch učení, další 4 mají dyslektické poruchy rovněž diagnostikovány. V minulých dobách existovaly na základních školách pro podobné případy vyrovnávací třídy s menším počtem žáků a dyslektické třídy, z nichž pak děti přecházely do běžné 6. třídy ZŠ. Plnily svou funkci velmi dobře, poskytly dětem to, co potřebují – prostor, čas a speciálně pedagogický přístup. O to jde vždycky. Je třeba pochopit tuto základní věc – nejedná se o nějakou separaci, ale naopak o co největší podporu právě k tomu, aby se dítě dokázalo začlenit. Tyto třídy zmizely – není mi známo proč. Mám to tedy ve třídě takto nastavené, k tomu další žáček „studuje“ dálkově přes e-maily v USA, jeden je nadprůměrně nadaný. Umí si někdo představit, jak to dopadne při začlenění dalších mentálně či jinak postižených dětí s asistenty nebo bez nich do této třídy? Řekla bych, že tak že asistent bude sedět s dítětem někde v rohu a snažit se ho naučit to, co by se jinak učilo v klidu a pohodě se svými kamarády ve speciální škole. V případě, že toto dítě bude mít k tomu ještě poruchu chování, odejde s ním ze třídy někam jinam, nebo dítě rozhodí celou třídu. To je tedy opravdu maximální poskytnutí podpory. Bude-li dětí s poruchami chování ve třídách více, logicky se to nebude rodičům líbit, mně by se to nelíbilo také. Budou hledat školu, kde je to lepší, a školy se opět rozdělí, tentokrát na ty dobré a špatné, propast mezi školami a mezi žáky se prohloubí. **A co nadané děti? Zrušíme třídy pro ně a víceletá gymnázia? To je přeci také proti trendu inkluze. Málokdo ví, že speciální školství zahrnuje rovněž děti nadané. Navrhovanému modelu tyto školy také nevyhovují. Není naprosto přirozené, že lidem i dětem je nejlépe mezi těmi, kteří jsou jim podobní?** **Skutečný příběh?** Jako příklad reálného stavu bych ráda opět uvedla případ ze své třídy: Klouček (říkejme mu Milánek) ke mně propadl, když jsem začínala s prvňáčky. Opakoval tedy 1. třídu. Byl stresovaný, pomočoval se, podpora z rodiny byla mizivá. Jako první úkol jsem si dala nechat ho „rozkvést“ tak, jak jsem o tom psala při zmínce o zvláštní škole. Povedlo se. Ze zlobivého, roztěkaného a nesoustředěného dítěte se stal radostný, iniciativní kluk. Tak to bylo v prvním pololetí 1. třídy. Učivo, které slyšel již podruhé, celkem zvládal. Ve druhém pololetí 1. třídy narazil na svůj strop. Děti mu začaly nezadržitelně utíkat. Na konci 1. třídy byla situace patová – opět zlobil, nezvládl chvíli sedět u práce, soustředit se. Něco uměl napsat, číst malinko a počítal s chybami do pěti. Po své dlouholeté práci ve speciální pedagogice o sobě vím, že diagnostika mi jde docela dobře. Bylo mi jasné, že toto je dítě s hraničním intelektem spadajícím v některých složkách do pásma LMP. V duchu jsem ho viděla jako úspěšné dítě na praktické škole. Konkrétně tento by to zřejmě zvládl i v běžné třídě s asistentem; sehnat asistenta však nebylo reálné a navíc i přes veškerou moji snahu byl ve třídě outsiderem, neměl kamaráda, byl jiný (nebyl to Rom) a děti si s ním neměly co říci. Ve školní jídelně si vždycky sedal k dětem ze speciálních tříd, které ve škole také máme, ty ho braly. Bylo to dlouhé uvažování. Kdyby tento žáček měl z domova maximální podporu, možná by ZŠ se čtyřkami prošel, přetížen a bez kamarádů. Tu však neměl. Na začátku 2. třídy jsem věděla, že tohle musíme dělat nějak jinak, a šla jsem se poradit do SPC (Speciálně pedagogického centra). Na tohle jednání tedy hned tak nezapomenu. Když jsem vše vysvětlila, bylo mi psycholožkou doporučeno, aby Milánkovi byly nasazeny léky, díky čemuž by tolik nevnímal, že selhává. Unikátní rada. Pár kroků od nás přitom fungovala speciální třída. Rozhodla jsem se tedy k tomu, co jsem sama pokládala za nejlepší. Sehnala jsem si učebnice pro praktickou školu a o své vůli, tajně, jsem začala Milana učit podle nich. Vytvořila jsem z něho tedy zvláštní skupinu ve třídě. Samozřejmě to zabralo. Učebnice byly pro Milana srozumitelné, nadšení a zaujetí pro práci se vrátilo. Dětem jsem vysvětlila, že se učí to, co ony, ale potřebuje k tomu více času, než je dožene. Učili jsme se takhle rok. Na konci školního roku Milan počítal do dvaceti, po desítkách do sta, uměl násobilku dvou, měl splněnou 3. třídu praktické školy. Přesně tak, jak to odpovídá prvním třem ročníkům praktické školy s ohledem na vyzrávání nervové soustavy. Byl to obrovský pokrok s ohledem na to, s čím na začátku školního roku začínal. Podle osnov základní školy ovládal však pouze učivo 1. třídy ZŠ a kousíček. Výstupy 2. třídy nesplnil. Přes svůj obrovský pokrok a snahu měl být tedy podle platných norem hodnocen nedostatečně. Po diskusi s panem ředitelem byl tedy Milan hodnocen slovně. V hodnocení jsem vyzdvihla jeho velké pokroky a povzbudila ho k další práci. Musela se tam však objevit věta: „Učivo 2. ročníku podle osnov ZŠ jsi nesplnil.“ No, pořád to vypadá lépe než pětka. V průběhu výše popsaného fungování ve 2. třídě mi bylo stále více jasné, že ve třetí už to tímhle způsobem nepůjde. Učiva ve 2. třídě je v porovnání se 3. třídou podstatně méně, navíc jsem na konci školního roku byla z této práce na dvě skupiny současně s výše popsaným stavem ve své třídě (pět dalších integrovaných, čtyři s poruchami učení, jeden žák v zahraničí, pro kterého jsem připravovala přezkoušení) značně umořená. Po vysoce fundované radě, které se mi dostalo v SPC, jsem tedy po dohodě s maminkou chlapce začala hledat dobrou PPP (Pedagogicko-psychologickou poradnu), kam bychom chlapce poslaly. Maminka, sama absolventka zvláštní školy, mě moc prosila, abych jí pomohla syna do speciální školy dostat. Přesvědčila jsem se, že dostat dnes dítě do speciální třídy je těžší než dostat maturanta na vysokou. Byla jsem svědkem naprosté beznaděje a bezvýchodného stavu matky, na její přání ohledně zařazení syna do speciální třídy nebyl vůbec brán zřetel. Vzhledem k tomu, že je poradna více vzdálená od bydliště žáka a se špatně navazující autobusovou dopravou s několika přestupy, slíbila jsem mamince, že ji do poradny odvezu vlastním autem. V průběhu školního roku jsme tam byli celkem pětkrát. Nebudu to popisovat podrobně, mohu jen říci, že přestože výsledky vyšetření odpovídaly požadavkům k zařazení do speciální školy, stáli jsme před neprostupnou zdí, poradna požadovala, aby žák absolvoval vyšetření opakovaně, protože musí tento výsledek vyšetření vyjít dvakrát. Později nám napsali výsledek tak, aby poradna byla krytá, to znamená bez doporučení, které by opravňovalo dítě k zařazení do praktické školy. Rodiče nejen tohoto dítěte, kteří si přejí, aby bylo vzděláváno ve speciální škole, nemají v současné době absolutně žádnou možnost toho dosáhnout. **I v naší škole je podobných dětí v různých třídách mnoho. Žijí svůj život trvale neúspěšného dítěte na okraji kolektivu, věčně selhávajícího, s útržkovitými vědomostmi, které jim nedávají smysl, dítěte naladěného negativně, neurotického, bez kamarádů, vystaveného mnohdy šikaně.** To je tedy v praxi rovný přístup k vzdělávání, úplně špatně pochopený a zcela převrácený. Tito žáci propadnou jednou na 1. stupni, vícekrát nemohou, jednou na 2. stupni, takže vystupují ze 7. třídy ZŠ. Jak jsem již uvedla, i praktická škola končí zhruba na úrovni 7. třídy ZŠ. Ti ze ZŠ ovšem vystoupí s útržkovitými znalostmi, trvale poškozeni devítiletým trápením, nešťastní. Jak úspěšní budou v dalším životě, je lehké domyslet; z nešťastných neúspěšných lidí skončí mnoho z nich u různých druhů agrese. Představme si k tomu ještě do praxe uvedený celý plán inkluze, to znamená další děti s asistenty či bez nich ve třídách. Milan je nakonec po ročním snažení mém i jeho rodičů ve speciální třídě naší školy. Vídám ho každý den ve společné školní jídelně. Podle očekávání opět kvete a je šťastný. Jsem velmi ráda za každý den, který tam stráví v pohodě, a také za to, že se mu tam v klidu dostane základů vzdělání. Jak to s ním dopadne v příštím školním roce, nevím. **Romská specifika a perspektivy:** Nakonec bych se ještě chtěla zmínit o těch, kteří stáli na začátku zrodu těchto plánovaných změn – o Romech. Je známo, že jsou to oni, kteří si stěžovali, že jsou neoprávněně zařazováni do praktických škol. V některých případech to může být i pravda. Při mém působení ve zvláštní škole v Kladně, která byla známá jako škola prakticky romská (v jednotlivých třídách byl maximálně jeden dva žáci neromského původu, někdy ani to ne), jsme byli svědky stavu, kdy romští rodiče vodili děti k zápisu přímo do této školy, přestože správný způsob byl takový, že dítě mělo jít k zápisu do běžné ZŠ a teprve na základě doporučení PPP bylo vřazeno do speciální školy, pokud to potřebovalo. Více postižené děti přišly k zápisu do školy již s touto zprávou z PPP. Romští rodiče však PPP často vynechávali a rovnou přivedli dítě k zápisu do tehdy zvláštní školy, protože byla „jejich“. Na základě toho, že v té době mohli rodiče rozhodnout, kde chtějí, aby se jejich dítě vzdělávalo, bylo zapsáno tam. Myslím, že při dodržení správného postupu – že dítě nastoupí školní docházku v základní škole, a teprve selhává-li, je vyšetřeno a případně přeřazeno, nemělo by k nespravedlivému zařazení do speciální školy dojít. Navíc, jak jsem již uvedla, bylo možno si základní vzdělání doplnit. Myslím, že v každém případě je správnost zařazení možno si ohlídat, je to rozumnější než rozorat celé fungování speciální pedagogiky na základě stížnosti jedné skupiny obyvatel. Jde zde totiž ještě o jednu věc, kterou jsem v proběhlých diskuzích osobně vůbec nezaznamenala. Už na vysoké škole jsme se učili, že u mentálně postižených dětí rozlišujeme dva typy tohoto postižení – sociální mentální postižení a organické. Organické je dáno organicky – dítě se tak prostě narodí a není možno jej příliš měnit. Sociální demence je způsobena nepodnětným rodinným prostředím, nerozvíjením dítěte a podobně. Pokud je podchycena včas, dá se podstatně měnit k lepšímu. Je tragické, že se tyto dvě věci v současné době vůbec nerozlišují. Mluvila jsem s mnoha rodiči dětí s organicky danou demencí, kteří rozhodně jsou schopni dítěti poskytnout vše ke zdárnému vývoji, ale dítě má prostě své limity dané. Tito rodiče chtějí pro své dítě chápavé přijímající prostředí a speciální péči a metody jemu blízké, zároveň kamarády blízké mu úrovní. Nepřejí si integraci za každou cenu. Na ty v současné době není brán vůbec zřetel. Pokud jde o sociální demenci, která se u Romů vyskytuje častěji než u majoritní populace, tam je potřeba opatření daleko širšího. Z nejširšího hlediska by bylo potřeba změn v celé společnosti tak, aby Romové měli usnadněno vůbec najít zaměstnání. Od toho se pak odvíjí vše ostatní. Jestliže však máme v naší republice regiony, kde je obecně složité najít práci, bude se to Romům dařit tím hůře, ne z důvodu rasismu, ale z důvodu zakořeněného povědomí o jejich nespolehlivosti. Romské děti je pak třeba podchycovat v útlém věku a začít rozvíjet co nejdříve, tak aby už do školy nepřicházely s tímto handicapem. Je to běh na dlouhou trať a práce, která se musí dělat postupně a dlouhou dobu. Ze své zkušenosti vím, jak nepodchycené a temperamentní romské dítě dokáže rozhodit práci v celé třídě, současně ale znám i mnoho romských dětí hodných a šikovných, takže přestože nyní píši o Romech, bylo by správnější psát obecně o dětech se sociální demencí jako takových. Konkrétně Romů se však týká to, že především oni sami by měli převzít iniciativu. Z jejich středu musí vyjít vzdělaní lidé, kteří se budou sami snažit vyřešit problémy jejich společnosti uvnitř ní samé a následně pak ve vztahu k ostatním. **Na závěr bych chtěla apelovat a poprosit. Vezměte, prosím, v úvahu podněty speciálních pedagogů. Nevím, kdo v současné době za ministerstvo školství má mandát k jednání s EU. Měl by to být v každém případě odborník s širokým vhledem do problematiky. Nevěřím tomu, že bychom nedokázali své speciální školství před EU obhájit a vysvětlit. A nevěřím také tomu, že by to odborníci v EU nedokázali pochopit. Chce to jen více dialogu. V každém případě by lidé, kteří rozhodují o změnách, měli problematiku znát, jak naši, tak ti z EU. V první řadě to znamená navštívit speciální školy a seznámit se s prací v nich. Není problém sem příslušné lidi z EU pozvat.** Je možné, že v jiných zemích je speciální pedagogika organizována jinak. Není však dobré nutit všechny pracovat podle jednoho „jedině správného“ modelu. Je to o komunikaci a také o naší schopnosti se obhájit. **Pamatuji se na dobu těsně po sametové revoluci. Tehdy k nám přijeli speciální pedagogové ze Západu, aby nám předali své zkušenosti. Když jsme jim vše ukázali a provedli je po speciálních školách, řekli nám: „My vás nemáme co učit, my se budeme učit od vás.“ Tehdy byla speciální pedagogika u nás na světové špičce. Nenechte ji, prosím, upadnout do chaosu, už jen kvůli těm profesorům, vyhlášeným kapacitám, kteří ji před lety u nás zakládali a dobře věděli proč.** Děkuji. **Categories:** O vzdělávání **Tags:** inkluze, ministerstvo skolstvi, reformy školství, škola, škola a inkluze, vzdělávání, **Spisovatel:** škola --- ### [Lidice. Památník dětem, které zavraždili němečtí okupanti, vytvořila Marie Uchytilová](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/lidice-pamatnik-deti-uchytilova) **Published:** July 3, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno 1969-1992 **Content:**  **Památník Lidice. Akademická sochařka [Marie Uchytilová](https://en.wikipedia.org/wiki/Marie_Uchytilov%C3%A1) realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.** Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000. Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl. 10\. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch. Lidice Kompletní sousoší Marie UchytilovéOriginál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do [Národního památníku II. světové války v Hrabyni](https://www.opevneni-slezska.cz/cs/detail/narodni-pamatnik-ii-svetove-valky-v-hrabyni-6). Lidice Marie Uchytilová při práci na sousošíAkademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny. **CO SE STALO VE VESNICI LIDICE?** Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha. Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila [Druhá světová válka](https://citarny.com/tag/druha-svetova-valka). Československo bylo okupováno německou armádou a gestapem. **Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech 340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.** [Seznam všech občanů vesnice Lidice, kteří nepřežili válku >>](https://www.lidice.online/) **Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.** Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku. 1\. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny. *Citujeme jeden z dopisů: “Milá teto, srdečný pozdrav z Polska zasílá Eva, Ema a Venda.* *Jsme zde bez maminky a bez tatínka. Jsme zde jen o jedněch šatech a proto vás prosíme, zdali byste nám něco neposlala, nějaké staré střevíce. Byla byste tak laskava a poslala nám kousek chleba nebo nějakou buchtu. Vše rádi přijmeme. Eva tu již zase stonala a již se uzdravila, ale za moc to nestojí. Vy jste zdrávi a pohromadě? Jak se vám daří? Ještě jeden pozdrav a prosbu, kéž byste nám něco poslali, a to co nejdříve, neboť nevíme, jak dlouho budem na místě. S pozdravem Sbohem Věra Kafková, Ema, Venda.”* 2\. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus). Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily. Jedenáct dětí z další vyvražděné vesnice [Ležáky](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/lidice-lezaky-a-dalsi-vypalene-vesnice-behem-nemecke-okupace-1938-1945) zemřely podobně.  Chełmno, kde Němci zavraždili lidické děti naprosto zrůdným způsobem.  > Marie Uchytilová. Lidice. > > **Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.** > > Nevyčítej mi mé otevřené dveře > Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe > bude v mém domě otevřeno……. > Neptám se kdo přichází a odkud > Stojím na svém místě > na kterém jsem se rozhodla stát ! > > Neporoučejte mi > koho smím vpustit a koho nesmím vpustit ! > Neuvažuji o věcech zbytečných > je velmi málo času……. > > Kdo chce vstoupit – ať vstoupí……. > Je-li jeho úmysl čistý – > není-li jeho úmysl čistý – > je výhradně věcí jeho svědomí > Nechat ho vstoupit > je výhradně věcí mého svědomí……. > > Jsem pekař, který peče chleba > neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb.. > Možná řekne, že chléb je dobrý > možná řekne, že chléb je špatný > Peču svůj chléb pro toho kdo přijde > jak nejlépe umím………. > > Bude-li jíst můj chléb > daruje-li můj chléb > zahodí-li můj chléb > nic o tom nevím……… > Vždy přijde někdo > kdo potřebuje můj chléb……. > > Jsem herec a tanečník > hraji a tančím > pro každého kdo je v hledišti….. > Nevím kdo sedí uprostřed > nevím kdo sedí v první řadě > > nevím kdo sedí vzadu > nevím kdo je dobrý a kdo zlý > Hraji a tančím pro něj > jak nejlépe umím……… > > Jsem lékař – přinesli plačící dítě > Neptám se čí je to dítě > Neptám se je-li z naší země > nebo z cizí země > Ptám se co se mu stalo – > pomohu mu jak nejlépe umím….. > > Pracuji neustále. – Jsem sochař – > mám mnoho práce……. > Přijde-li kdokoliv – přeruším práci > protože to co mu mám říci > je stejně důležité > jako to co dělám > > Všechno co dělám > dělám pro toho, kdo přichází…. > Vítám jej přichází-li ze sousedství > Vítám jej přichází-li ze vzdálené země > Mnoho let je můj dům > domem otevřených dveří…… > > Mír visí na pavoučím vlákně > Musím všem mnoho říci ! > Každý rozumí mé řeči – > moje sochy mlčí ve všech řečích světa > Dělám své sochy pro každého kdo přijde > jak nejlépe umím………. > > Dělám své sochy pro každého komu se líbí > a pro každého komu se nelíbí > Dělám své sochy jak nejlépe umím > Všemi jazyky světa mlčí mé sochy > které dělám pro Vaše děti……… > > Vstupujte lidé do mých otevřených dveří – > dokud jsou na světě otevřené dveře…… > Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti > k nerozeznání stejné……… > Dívejte se lidé na sochy mých dětí > životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !! > > Postůjte lidé a slyšte poselství > dětí zavražděných válkou ! > A pospěšte říci ostatním > že všechno visí na pavoučím vlákně !! > Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného > než sochy dětí – jak nejlépe umím……. > > **Píseň deště ….** > > Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci > jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück > Šum deště nad střechami tlumí vzlyk > Nižádná naděj, stéblo pomoci > a v nedohlednu pablesk svítání …. > Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní > > Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné > déšť stopy krve smývá z nádvoří – > tu potemnělou krev, co tekla v poledne …. > Maminka z Lidic s deštěm hovoří : > “Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí > na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !” > > “Svobodně můžeš bloudit po kraji > po kterém naše drahé děti vláčí, > nešťastné, hladné,zbědované k pláči > Ztracené děti co si nehrají …. > co se teď někde choulí bez útěchy > Najdi nám, najdi smutné jejich střechy …. > > Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce > jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück > Umlkl chvíli třesk a hluk a křik > Maminka z Lidic šeptá tichounce > slova svých písní chvějícíma rtoma > – co zpívala doma …. > > Hajej spinkej drahý synku > přestaň plakat pro maminku > Nechej si zdát o medvídku > o zahrádce plné kvítků …. > Skolébá tě moje píseň – > utajená v písni deště – jsi-li ještě …. > > Tisknu v duchu tvojí ručku > Zase budeš u maminky …. > Budeš stavět vodní mlýnky > u nás doma – po potůčku …. > Nebolí tě ouško dítě ? > Je to hrozné – vzali mi tě ! > > Jak nám bylo dobře v loni …. > Přeblažené šťastné chvilky …. > Nesla jsem tě do postýlky > když jsi usnul pod jabloní …. > Moje písně déšť ti zpívá …. > Pomalu se rozednívá > > Maminko má nespím dosud …. > Jaký máme hrozný osud ! > Maminko má – mě se stýská. > Šťastná byla naše víska …. > Slyším kvokat naše slípky …. > Voní seno – voní sýpky …. > > U nás doma – víš jak voní > čerstvý chleba – plástev medu – > květy v sadě na jabloni …. > Zapomenout nedovedu …. > Maminko má, nespím ještě – > posloucháme píseň deště …. > > Žal, hlad a bolest …. Temno na duši > jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück …. > “Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik > až všechno přehluší …. > Hroníku – poslední lidické dítě – > před zrakem matky zabili tě ! > > Kolébky není – ani hrobů není – > žal, smrt a hrůza – úděl každodenní > Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása > a úzkost strašlivá mi srdce drásá …. > Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !! > Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !! **** > Od roku 2024 proběhly čtyři pokusy získat prostředky na obnovu památníku lidických dětí. > Ministr Baxa (ODS) nedal na památník ani korunu. > **Teprve v roce 2026 ministr Klempíř (Motoristé) odsouhlasil finance na opravu památníku.** > Děkujeme! **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Druhá světová válka, holocaust, Lidice, nacismus, Němci, socha, válka **Spisovatel:** Lidice, německá okupace --- ### [Alexandr Puškin. Evžen Oněgin. Proč číst slavný světový román?](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-evzen-onegin-proc-cist-slavny-svetovy-roman) **Published:** August 13, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Puškin psal román od 24 let Už ve své době neměl román konkurenci, co se týče literární kvality Nejvtipnější román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdo napsal. **Content:**  **Alexandr Puškin začal psát román ve verších v roce 1823, když mu ještě nebylo 24 let!!! a dokončil ho až o osm let později, v letech 1830-31 v Boldinu. Už ve své době neměl román konkurenci. Dnes je Evžen Oněgin jedno z nejslavnějších děl ruské i světové literatury. Nejchytřejší román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdo napsal.** **Dílo vycházelo ve své době po kapitolách, jako napínavá série a byl velmi populární.** Čtenáři s napětím čekali na další díl. Toho Puškin využil a se zvláštní škodolibostí na závěr všechny šokoval. Traduje se, že si pravděpodobně řekl: „“Ай да Пушкин, ай да сукин сын!“ „Ach ano Puškin, ach ano zkurvysyn!“ “Cукин сын“ se ale v té době používal jako humorný výraz obdivu, něco jako „sakra dobrý“ Pak se ale zjistilo, že tento výrok ve skutečnosti řekl až po napsání tragédie ve verších „Boris Godunov“. )) **Puškin (26.5. 1799 – 29.1. 1837) byl ve své době skutečným tvůrcem nového ruského románu a jazyka.** Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov. Už při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie [Děržavina](https://sk.wikipedia.org/wiki/Gavril_Romanovi%C4%8D_Der%C5%BEavin). Je to také jedno z prvních realistických děl ruské literatury, které popisuje životy současníků a každodenní detaily bez idealistického romantismu či sentimentu.  Puškin a Deržavin. Obraz Repin. 1911. [Car Mikuláš I](https://sk.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_I._(Rusko)). po osobním rozhovoru s Alexandrem Puškinem 8. září 1826 v Moskvě, krátce po korunovaci a po propuštění Puškina z vyhnanství) večer téhož dne na plese prohlásil: *„Dnes jsem dlouho mluvil s nejchytřejším (умнейшим) člověkem v Rusku.“* **Puškinův román ve verších je nesmírně propracovaný Jak v detailech, postavách a prostředí, tak svou strukturou.** Dodnes uchvacuje čtenáře svou promyšlenou a složitou kompozicí, množstvím témat, neuvěřitelně přesným popisem detailů každodenního života a hloubkou postav vykreslených s bezkonkurenční dovedností. A to vše napsáno s lehkostí génia. **Mimochodem Puškinův génius spočívá také v jeho filigránské schopnosti rýmovat.** Jeho rýmy jsou přirozené a samotný verš zní v ruštině mimořádně harmonicky. „Evžen Oněgin“ není jen veršovaný. Každý řádek má svou vlastní jasnou vnitřní strukturu, kterou básník v celém románu sleduje. V literární vědě se dokonce objevil termín oněginskaya strofa. ### Oněginská strofa **Unikátní veršová forma, kterou Puškin vytvořil speciálně pro román Evžen Oněgin.** Základní charakteristika je 14 veršů (stejně jako sonet) jambický čtyřstopý verš (většinou 8–9 slabik) **Velmi specifické rýmové schéma: aBaB ccDD eFFe GG** Velká písmena = ženské rýmy, přízvuk na předposlední slabice Malá písmena = mužské rýmy, přízvuk na poslední slabice) Puškin v ní dokázal spojit lehkost, ironii, vyprávění i hluboké myšlenky. Strofa je zároveň pevná i pružná a dovoluje rychlé střídání tónů od vtipu k melancholii. Působí velmi přirozeně, téměř jako mluvená řeč. Dodnes se považuje za jeden z největších formálních vynálezů ruské poezie a mnozí básníci se ji později snažili napodobit. > a- Můj strýc byl mužem cti a v době, > B- kdy opravdu se roznemoh, > a- všem lidem vnukal úctu k sobě, > B- což bylo nejlepší, co moh. > c- Kde lepší vzor se vidět udá? > c- Můj Bože, jaká to však nuda, > D- s nemocným sedět noc i den > D- a na krok nedostat se ven! > e- Jaká to přetvářka v mém věku, > F- baviti položivého, > F- podušky rovnat pod něho > e- a chmurně nad přípravou léků > G- vzdychat a přitom myslit zas: > G- Kdy konečně tě vezme ďas? > > (Překlad Josef Hora) > > **Rýmové schéma této strofy:** > a B a B c c D D e F F e G G > **Rozdělení strofy podle rýmů:** > aBaB – střídavé rýmy (začátek, uvedení myšlenky) > cc – sdružené rýmy > DD – sdružené rýmy > eFFe – obkročné rýmy > GG – závěrečné sdružené rýmy (pointa) ## Děj románu Evžen Oněgin je napínavý. Evžen Oněgin, znuděný petrohradský šlechtic, se po smrti strýce stěhuje na venkovské panství. Seznámí se s mladým básníkem Vladimírem Lenským a sestrami Larinovými – Olgou (Lenského snoubenkou) a Taťanou. Taťana se do Oněgina zamiluje a napíše mu milostný dopis. Oněgin ji ale chladně odmítne a z vesnice odjede. Po čase na plese, kam dorazí na pozvání Lenského, začne Oněgin flirtovat s Olgou. Lenský vyzve Oněgina na souboj a ten ho [zabije](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/o-zbytecne-smrti-puskina). Oněgin odjíždí a dlouho cestuje. Po letech se v Petrohradě znovu setká s Taťanou, teď už vdanou za vlivného knížete. Oněgin se do ní zamiluje a prosí o její lásku. Puškin skrze Oněgina Taťáne píše své pozdní vroucí vyznání. Je to dopis zkušeného a dospělého muže, kterého poprvé v životě zaslepilo milostné vzplanutí. Taťana ho ale odmítne a zůstává věrná manželovi. > **Oněginův dopis Taťáně** > „Já tuším vše: vás urazí > mé tajemství, jež se vám vzdává. > A vaše hořkost pohrdavá > se v hrdém zraku odrazí. > Co chci? Proč spěchám odhaliti > vám duši svou tím dopisem? > A jaký podnět, může býti, > pro zlobný posměch dávám v něm! > Když tenkrát maně jsme se střetli, > já, zahlédnuv váš úsměv světlý, > té něze bál se věřiti, > a známé city popíraje, > i když má volnost ponurá je, > přec nechtěl jsem ji ztratiti. > A co nás rozloučilo dále… > Nebohý Lenskij v oběť pad… > Všeho, co miloval jsem stále, > já musel jsem se tehdá vzdát; > všem odcizen a cizí všemu, > já viděl v klidu, volnosti > náhražku štěstí, radosti! > Jak zmýlil jsem se ke zlu svému! > … ### Slavný Taťánin dopis Oněginovi zná každý Rus. Ne-li celý, tak alespoň pár vět. Mladičká dívka ponořena do světa knih, se zamiluje do Oněgina, který se náhodou ocitne v jejich vesnici. Tuší, že by neměla podlehnout, obává se z jeho strany podvodu, ale přesto nechává rozhodnutí v jeho rukou. Cynický Oněgin si jejího postoje nesmírně cenil a nakonec její lásky skutečně nezneužil. > **Taťánin dopis Oněginovi.** > Já píši vám – co mohu více? > Co ještě mohu dodati? > Teď vím, že máte právo sice > mne pohrdáním trestati, > leč ještě věřím, nešťastnice, > že mne váš milosrdný soud > nemůže přece zavrhnout. > Já nejdřív mlčeti jsem chtěla, > a věřte nebyl byste znal > nikdy můj ostýchavý žal, > kdybych jen stín naděje měla, > že třeba jednou za týden > vás u nás na vsi uzřím jen, > abych vám slůvko mohla říci > a v duchu vaši tvář i hlas, > než znovu navštívíte nás, > dnem nocí abych mohla stříci. > Však řekli, že jste samotář. > Že na vsi nudíte se, víme. > A my …. Z nás věru nejde zář, > třebaže ze srdce vás ctíme… > > Překlad Josef Hora > > **Vychutnejte si originál!** > > **Письмо Татьяны к Онегину** > Я к вам пишу — чего же боле? > Что я могу еще сказать? > Теперь, я знаю, в вашей воле > Меня презреньем наказать. > Но вы, к моей несчастной доле > Хоть каплю жалости храня, > Вы не оставите меня. > Сначала я молчать хотела; > Поверьте: моего стыда > Вы не узнали б никогда, > Когда б надежду я имела > Хоть редко, хоть в неделю раз > В деревне нашей видеть вас, > Чтоб только слышать ваши речи, > Вам слово молвить, и потом > Все думать, думать об одном > И день и ночь до новой встречи. > Но, говорят, вы нелюдим; > В глуши, в деревне все вам скучно, > А мы… ничем мы не блестим, > Хоть вам и рады простодушно. > > [Víte u jakého dopisu Puškin skutečně vycházel?](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-ceske-preklady-hora-maskova-jung) ### Druhá rovina románu Evžen Oněgin je dokonalou „encyklopedií ruského života“. Označení “encyklopedie ruského života” poprvé použil Vissarion Grigorjevič Bělinskij, nejuznávanější literární kritik Ruska 19. století. A ujalo se. V románu o délce 24 000 slov (něco přes 200 stran veršů) se Puškinovi podařilo podat ucelený obraz o tom, jak Rusko žilo v první čtvrtině 19. století. Podařilo se mu popsal skutečný šlechtický stav, život rolníků, petrohradskou vysokou společnost i starou moskevskou šlechtu. Ale mimořádně povedené jsou i jeho lyrické pasáže přírody. V Puškinově románu se střídají všechna roční období a krajiny středního Ruska. Pro každý takový obraz nachází autor neuvěřitelně lyrický, ale přesto lehce zapamatovatelný popis. > Onoho roku prodloužila > se pohoda až přes podzim. > Zem po zimě už zatoužila. > Až se třetím dnem lednovým > však napad sníh. Když za svítání > se Táňa zadívala k stráni, > vše bylo bílé, všude sníh > po střechách, plotech, po větvích. > Ves třpytila se stříbrem zimy; > za oknem, na něž dýchl mráz, > se ozval sborem stračí hlas > a vrchy měkce zvlněnými > proudilo světlo, tančil jas. > Konečně zima, zima zas. > … > > Sníh tál již v teplém dechu jara, > z hor hrnuly se bystřiny > a z kalných vod se táhla pára > nad zatopené lučiny. > To usmívá se se snem v líci > příroda na rok svítající > a modrý jas jde od nebes. > Průzračný ještě dýše les, > zelení zachmýřený celý, > pestří se vyschlá údolí. > A pilná včela do polí > již letí z voskové své cely. > A noc co noc z tmy vyklíčí > do ticha tlukot slavičí. > … > > Pojď, půjdem k vrchů polokruhu, > kde k řece běžíc, bystřina > proplétá po lukách svou stuhu. > Tu dole lípa začíná, > tu zpívá slavík noci, máji, > až plané růže nedýchají, > a jenom pramen v ticho zní. > Tu vidíš kámen náhrobní > růst pod vetchých dvou sosen prahy. > Poutníku, zastav se a čti: > „Vladimír Lenskij tady spí, > smrt smělých skosila ho záhy. > V ten a ten rok, v let toliku. > Spi klidně, mladý básníku! > > (překlad Josef Hora) **Puškinovy aforismy z románu:** Jeho časté psychologické až filosofické postřehy se stávají známé aforismy. > „Čím míň jsme uchváceni ženou, > tím více se jí líbíme. > Tím lehčeji v síť nastraženou > ji lstivým slovem chytíme.“ > > „Snívám a letům není návratu.“ > > „Zvyk je nám dán shůry: > on nahrazuje štěstí.“ > > „My všichni jsme se učili po troškách > něčemu a jaksi.“ > > „Být lze rozumným člověkem > a myslet na krásu nehtů. > > K čemu marně se přít s věkem? > > Zvyk je despota mezi lidmi.“ > > „Kdo žil a myslel, ten nemůže > v duši nepohrdnout lidmi.“ > > „Proč tenkrát jenom navštívil jste nás? > V té osamělé vsi, v té poušti samé > bych byla nikdy nepoznala Vás, > i neznala bych hořké mučení… > Byla bych muže jiného si vzala > a hodnou, věrnou manželkou se stala.“ **Proč číst Evžena Oněgina?** **Protože je to nejchytřejší a nejvtipnější román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdy kdo napsal.** Puškin vytvořil nadčasový typ „zbytečného člověka“ (Lišnyj čelověk Oněgin), který ovlivnil celou ruskou literaturu. Napsal jeden z nejpůsobivějších milostných dopisů světové literatury (Taťánin dopis), Vytvořil z ruské zimy, plesů a venkova živý, ironický a dojemný obraz, Dokázal se povznést nad lidskou hloupostí i tu vlastní. Evžen Oněgin se čte i dnes jako moderní román, který vás osloví nejen hloubkou příběhu. [Kniha zdarma: A.- Puškin / Evžen Oněgin >> pdf](https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/36/50/20/evzen_onegin.pdf) **Categories:** Poezie klasická, Spisovatelé a knihy **Tags:** A.S. Puškin, milostný román, poezie klasická, Rusko **Spisovatel:** Puškin --- ### [Prof. Petr Piťha. Tragédie českého školství. Vyhledávaný text o povaze dnešního vzdělávání](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/pitha-velka-iluze-ceskeho-skolstvi) **Published:** August 16, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Prof. Petr Piťha vystoupil v roce 2008 s přednáškou „Velká iluze českého školství“. Ta se stala okamžitě jedním z nejvyhledávanějších textů o školství u nás... **Content:**  **Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., vystoupil v roce 2008 u příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové s přednáškou „Velká iluze českého školství“. Ta se stala okamžitě jedním z nejvyhledávanějších současných textů o povaze školního vzdělávání u nás.** Charakterizuje velmi přesně stav chaosu v českém školství po 20 letech tzv. demokracie. A dnes je aktuálnější ještě více. BONUS VIDEO: [Petr Piťha v katedrále sv. Víta za svobodu rodiny >>](https://youtu.be/_F4vsohFhaY) > **Výběr z přednášky [Petra Piťhy](https://citarny.com/tag/pitha-petr):** > **Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státní zaměstnanci, ale jejich submisivita hraničí se zbabělostí a bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Má to staletí dlouhé kořeny. Nikoho nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají nejprve, a často jedině, o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v pevného, pravdivého člověka.** > > Argumentace, při níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných debatách nejen logicky a věcně, ale hlavně morálně vadná. Když se hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená. Nicméně hospodyně spálila rýži, každý to pozná, všecko smrdí. > > To, co budu dále říkat, opírám o dlouhodobé přímé pozorování, které o skutečném stavu říká často víc. Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak nějaký vzorek lidí něco vnímá, říká jen, co si ti lidé myslí. Nevzejde z toho žádné pravdivé zjištění o skutečnosti. > > Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat, požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení. > > **Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše tam hovoří pro žáka a jeho svobodu.** > > Dojde-li ke sporu, neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování, nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina lidských práv a svobod, listina o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu (dnes je to na denním pořádku), znemožňuje vyučovací proces vůbec. Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor. > > **Kdykoli může být učitel obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li napaden. Kopne-li žák učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu musí být na pozoru, aby mu nedala špatnou známku, protože by to bylo podjaté hodnocení.** > > Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak toho, co chce vyjádřit, to vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco domyslet. > > Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw! a někdy máš smůlu. Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu. > > Podobně jako [Listina lidských práv a svobod](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/vseobecna-deklarace-lidskych-prav-z-roku-1948) vznikla z dobrého a jasného důvodu, totiž vyloučit opakování hrůz koncentračních táborů, vznikl také pojem pozitivní myšlení z dobrých důvodů. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy musí životu čelit. Kult positive thinking nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je určitě snadnější. > > **Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by chtěl nějaké vědomosti.** > Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat. > > Když něco najde, neví a nepozná, zda to k jeho tématu patří, a už vůbec nepozná, zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost. > > **Internet – v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že na internetu je tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný.** > > **Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy. > V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.** > > Zmínil jsem se již o esejích. Žákům jsou bez předchozího uvedení do problému zadána témata zcela překračující jejich možnosti. Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce poctivě přistoupit k úkolu, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15-20 stran (přílohy se nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti, kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusí a nemají. Ti, kteří se nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon stačí. Tomu říkám kazit mládež. > > **Vzpomínám si, že [Bernard Shaw](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/shaw-pygmalion) jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví.** > > Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní a dlouhé vzdělávání. Není-li potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne. > > Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit se slovním hodnocením. Jenomže slabší, nebo pohodlní jedinci se musí včas dozvědět, že jejich výkon ve srovnání s jinými je slabý. Že to nic neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to udělalo se třetím v pořadí? A co to udělalo se čtvrtým, který nepostoupil do vyššího kola? > > Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství, pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po akademických titulech způsobily takovou extensi univerzit, že to vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšení, kolik máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích. Vzdělanost však trpí a upadá. > > **Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu, ji vychovávají okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu. > Elity totiž nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elita jsou 2 až 3 % z populace a prvořadých je tak 6 %.** > > Na konci prvé republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem. > > Potřeba množství publikací v kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet, kritika se rozpadá – každý má právo na svůj názor. Ostatně – úplná fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která jako exemplární bude připomínána, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se dostáváme do situace, že VŠ učitel buďto učí, nebo se publikačně drží. Obojí nejde stihnout. > > Svým nejvlastnějším a tak důležitým úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro prvý stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly školy střední. > > Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný absolvent ped. fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho, jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: Je to proto, že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte, nepříliš, resp. jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto vlastnosti zničili. > > Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit. V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme. **Categories:** Glosy Společnost, O vzdělávání **Tags:** Piťha Petr, škola, vzdělávání, **Spisovatel:** Piťha --- ### [Prof. Pavel Kalvach. O úpadku vzdělávání, kolektivním hloupnutí a narůstající stupiditě](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/prof-pavel-kalvach-o-upadku-vzdelavani-kolektivnim-hloupnuti-a-narustajici-stupidite) **Published:** August 13, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Neurolog prof. MUDr. Pavel Kalvach (1944) ve vynikajícím rozhovoru varuje Západ hloupne. Vrchol inteligence máme za sebou. Jak lépe porozumět lidské inteligenci **Content:** **[Neurolog](https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Kalvach) prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc (1944) ve vynikajícím rozhovoru varuje: Západ hloupne. Vrchol inteligence máme za sebou.** **Jak lépe porozumět lidské inteligenci, fungování a stárnutí mozku i tomu, jak výchova, bolest, disciplína a prostředí formují náš život.** **Velmi inspirující a řekl bych důležitý rozhovor pro mnoho lidí.**  Představte si mozek jako rozsáhlou mapu krevních cest a elektrických jisker. **A teď si představte člověka, který se tu mapu naučil číst lépe než většina ostatních. A i díky tomu lépe vidí co se děje ve společnosti.** **Prof. Pavel Kalvach** se narodil 25. dubna 1944 v Praze – do světa, který zrovna dohoříval a začínal se znovu skládat. Studia medicíny na Univerzitě Karlově dokončil v roce 1967 a hned se pustil do neurologie. Ne zrovna rovnou cestou: krátce Fyziologický ústav ČSAV, šumperská okresní nemocnice, pak sedmnáct let na Neurologické klinice 1. LF UK. Atestace, kandidatura o mozkovém průtoku, docentura, profesura. Jako by se postupně stěhoval z periferie do centra toho, co se v hlavě děje, když se něco pokazí. V 90. letech vedl kliniku, která školila neurologické generace, pak deset let (1996–2006) stál v čele Neurologické kliniky 3. LF UK a FNKV. Čtyřikrát na Yale kvůli cévním mozkovým příhodám. Předsedal české neurologické společnosti, byl generálním sekretářem a viceprezidentem Evropské federace neurologických společností. Prof. Kalvach napsal „Mozkové ischemie a hemoragie“. Knížku, která se dočkala tří vydání a cen. Později se pustil i do světa slavných neurovědců a do otázek, proč se západní mozky možná pomalu zjednodušují. Dnes profesor Kalvach má přes osmdesát a pořád přednáší. Člověk, který strávil život tím, že se dívá dovnitř lebek a občas se zvedne a řekne nahlas, co z té mapy vyčetl o celé společnosti. 02:19 proč jsme osamělí navzdory stovkám kontaktů? 05:05 výchova bez hranic a konec známkování 07:22 individuální a kolektivní inteligence 08:38 proč už nikdo nechce být nejchytřejší? 11:20 vysoké [IQ](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/vzdelavani-v-cesku-pruzkum) jako cesta k osamělosti 15:22 opravdu západní společnost hloupne? 18:09 proč se délka života začíná zkracovat? 22:36 které národy mají nejvyšší IQ? 25:24 proč asijské školství poráží západ? 29:45 může nás utrpení posílit? 31:20 přehnala medicína boj s bolestí? 33:47 fentanylová epidemie a život bez bolesti 35:27 utrpení jako zkušenost a jeho následky 41:27 soucit, zrcadlové neurony a hranice pomoci 48:57 Rafael Nadal: co se stane, když vypneme bolest? 54:17 proč potřebujeme nepohodlí a sebezapření? 59:02 skautské bobříky jako trénink charakteru 1:01:13 dělat správné věci, i když se nikdo nedívá 1:02:39 zbrojení a rozpad hodnot západu 1:08:57 vezme nám AI schopnost přemýšlet? 1:10:49 jak AI pozná skutečné stáří mozku? 1:16:02 co ve stáří rozhoduje o inteligenci? 1:19:52 proč pan profesor zpochybňuje Alzheimerovu chorobu? 1:23:32 co urychluje stárnutí mozku? 1:30:18 naděje pro společnost, která se podle hosta rozpadá > Prof. Kalvach, výběr z jeho odpovědí. > > **Zrušení známkovaní ve školách?** > No, to je katastrofa. Pro mě je to hnutí bláznů, kteří odmítají základní lidskou logiku, protože základní logika je, že člověk se má vypracovávat silami vlastními a silami svého okolí k nějakému ideálu, který pomůže, aby celá ta společnost teda dobře fungovala a prosperovala. > > Vedou se nesmyslné teorie, že dětem se nesmí nic vnucovat, že děti si můžou dělat, co chtěj a běda, kdyby je někdo chtěl napomínat nebo dokonce usměrňovat násilím k tomu, jak mají se chovat, že jo. Takže tím se rozvírá jakási pustina myšlenková a ty děti k tomu nejsou ani vedeny, aby nějak shromažďovaly informace a nebo se chtěli s těmi informacemi blejsknout. > Mám, že třeba k tomu patří i to, že ve třídách se zatajuje, kdo má jaké vysvědčení, takže se rozdává vysvědčení, aniž by učitel pochválil ty nejlepší a napomenul ty nejhorší, protože panuje jakýsi chorobný soucit s těmi slabými a těm se nesmí nic vytknout a tak dále, takže z toho vzniká jakási fraška, která ten národ umrtvuje. > > **Zkoušel jsem se zeptat studentů, kdo chce tady být nejchytřejším.** > Myslel jsem tím jako upoutat pozornost, aby té přednášce se věnovali a aby z nich chtěli vytěžit teda důkladné vědomosti. Oni mě na to nikdo se nepřihlásil. Někteří studenti dokonce řekli, být nejchytřejší, to je pát do osamělosti. > Teprve když jsem je začal do toho trošku hecovat, tak pak se sem tam někdo řek a tak jo, tak já bych chtěl. No a to je pro mě naprosto cizí, protože si myslím, že dotáhnout maximální chytrosti je přece oblažující pocit, ne? To je přece nádherné. To to znamená schytávat ty informace a mě s tím okamžitě nakládat, že jo, najít nejlepší řešení a nebát se, že mě někdo oblafne a podobně. Tak zase já si myslím, že to je docela přirozený prvek. > > **Toto je graf národů z hlediska průměrné inteligence.** > Absolutními šampiony jsou Hongkong a Singapur a Japonsko, kde jsou IQ 106 až 108. Například, když srovnáte korejské školství s námi, no, tak to je nebe a dudy, že by tam někdo dělal nějaký frajeřiny. > > **Medicína se o to snaží, že člověk nemá zažívat bolest.** > Tak to se přepísklo. Máme 5 hodin, takže za dnešek zemřelo ve Spojených státech na Fentanil už asi 45 lidí a do půlnoci to bude ještě dalších 15. > > **Mafie zbrojařská má jediný zájem. Aby byla obklopena burany, kteří budou zbožňovat zbrojení.** > Když se teď podíváte na tu militaristickou hystérii, je to prostě něco strašnýho, že tady na půdě, kde se neustále mele o tom, kolik procent budem dávat na zbrojení, se neozve jedinej hlas, který by řekl: > „Prosím vás, vždyť je to svinstvo. K čemu to slouží? > To slouží k vraždění lidí. Vzpamatujte se! > > **No, já bych to nejradši zakončil nadějí, že se ještě vzpamatujeme, protože to je to, co mě trápí nejvíc, jo, že se tady podrobujeme jakési degradaci všeobecné.** > Tak první věc by mohla být zbavit se zbrojařského třeštění. > Připomenout si, že bychom si neměli říkat vole, připomenout si, že bychom se neměli hyzdit. > To jsou všechny takový ty příznaky tý odumírající společnosti. Roztrhané kalhoty, že jo, bezúčelně nebo strkat si kroužky do nosu a prostě nějakým způsobem se jako degradovat. > Pak bychom potřebovali trochu zastavit ten tlak na ten výsměch těm zaběhaným pravidlům společnosti, která má mít jasné protiklady mezi mužstvím a ženstvím… > Zbavit se doporučování mladým lidem, že si mají uvažovat o změně pohlaví. To je nehorázná stupidita. > …to je zhoubná propaganda skutečných perverzních cvoků, jo? > A to nabízejí dětem a pak s nimi vedou o tom řeči, jestli se náhodou necítí špatně ve svém biologickém podvodu. > A musela by televize pustit na obrazovku rozumný lidi, což bohužel tady nebylo za ty poslední léta skoro vůbec. Je to všechno hlídaný Originál videa:[ ProgressTalk](https://www.youtube.com/@progresstalk) https://www.youtube.com/watch?v=oGfUjBj8heE **Categories:** Chování lidí, VIDEO **Tags:** degradace vzdělávání, Kalvach, kritika společnosti, mozek, psychologie, Rozhovory **Spisovatel:** Kalvach --- ### [Hans Christian Andersen vypráví jak vznikla pohádka Ošklivé káčátko a kdo byl jeho otcem](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/andersen-osklive-kacatko-otec-andersena) **Published:** April 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** H.CH. Andersen napsal pohádku „Ošklivé káčátko“ o vnitřní kráse, která je vyšší než vnější krása. Proč Andersen považoval za svého otce krále Kristiána VIII. **Content:**  **H.CH. Andersen napsal pohádku „Ošklivé káčátko“ o vnitřní kráse, která je vyšší než vnější krása. Sám vypravěč vysvětluje, že labuť je skutečný aristokrat, který se náhodou ocitl obklopený obyčejnými lidmi. Nejzajímavější na tom je, že Andersen touto labutí popsal sám sebe, protože za svého otce upřímně považoval krále Christiana VIII. !!!!! Koneckonců sám Andersen se jmenoval Hans Christian.** [Hans Christian Andersen](https://citarny.com/tag/andersen-hans-christian), syn ševce a pračky, žil v chudobě tak odpudivé, že neměl žádné přátele kromě (!) syna krále Christiana Fredericka . Jak Andersen napsal ve své autobiografii, od svých 5 let byl pravidelně přiváděn na hrad v Odense , aby si hrál s princem . Přátelství s Frederickem pokračovalo až do dospělosti a Andersen byl jediný, kromě příbuzných, kdo se zúčastnil jeho pohřbu. **Andersenovi životopisci se domnívali, že to, co napsal o své rodině, byla fikce, ale nedávno historik Jan Jorgenson zjistil, že v roce Andersenova narození měli tehdejší dánský princ Christian a aristokratka Elisa Laurvig nemanželské dítě a byl poslán do pěstounská rodina.** Královská rodina pomáhala ševcovu synovi dlouhá léta. Hans Christian byl nucen školu opustit, ale poté mu královská rodina zaplatila další studium a později dostal práci v Royal Theatre of Copenhagen . Hans Christian Andersen nebyl vynikající student, navíc byl o 7 let starší než jeho spolužáci, škádlili ho a učitelé se smáli synovi negramotné pračky, která se měla stát spisovatelkou. Svá léta studia označil Andersen za nejtrpčí v životě a to, co musel vytrpět, bylo popsáno v pohádce o ošklivém káčátku. Ale již první kniha přinesla autorovi úspěch, v Anglii byl nazýván „největším žijícím spisovatelem“ a „kachny a kuřata“ , kteří uráželi mladého Andersena, dostali přesně to, na co měli díky svému nízkému původu nárok – neudělali nic. [Andersen](https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Christian_Andersen) možná vytvořil jen příběh o svém vysokém labutím původu, ale když zemřel, členové dánské královské rodiny byli přítomni na jeho pohřbu. > **Ošklivé káčátko** > > Byla jednou jedna kachna. Ta kachna žila na ostrůvku uprostřed jezera, které lemovaly vysoké topoly. Jezero bylo domovem více kachních rodin, ale také labutí, žab a rybiček. Kachna se už náramně těšila na svoji vlastní rodinku a představovala si, jak i ona bude hrdě po jezeře plavat a za ní půjdou v zástupu malá káčátka. Seděla na vajíčkách a očekávala, že se brzy vylíhnou. > > A opravdu se zanedlouho začalo z vajíček ozývat ťukání. Jedno za druhým začala vajíčka praskat a malé zobáčky se pomalu prodíraly na svět. Máma kachna je přitom povzbuzovala hlasitým kvákáním. Šest vajíček se už vylíhlo a malá káčátka pobíhala sem a tam. > > Zářila jako malá žlutá sluníčka. Jedno hezčí než druhé. Byla hned nedočkavá a zvědavá, co je čeká za rákosím, ale máma kachna je zobákem pokaždé zastavila. Čekala ještě na poslední, sedmé vejce. Bylo o něco větší než ostatní vajíčka a káčátku se z něho na svět jaksi nechtělo. Až za hodnou chvíli se konečně i z posledního vajíčka ozvaly dlouho očekávané zvuky. Na vajíčku se nejdříve vytvořila malá prasklinka, až nakonec úplně prasklo a na svět se prodrala další hlavička. > Velká a šedá jako popel z uhlíků. Novorozené káčátko bylo celé jaksi velké, nemotorné a těžkopádné. Po zářivě žlutém peří nebylo ani stopy. > > Hned, jak se ostatní káčátka naučila mluvit, začala se šedému káčátku posmívat. Říkala mu, že je ošklivé. > Máma kachna si jen povzdechla a doufala, že za pár dní i toto poslední káčátko zežloutne a bude jako ostatní. > Když šla kolem nich stará husa, hlasitě zakejhala: „Jaká pěkná káčátka. Tedy až na to poslední. To je škaredé a nemotorné. Měla by ses ho zbavit, kachno.“ > „Ani nápad. Jednoho dne i z něho vyroste krásná kachna. A ať je jaké chce, je přece moje,“ oponovala jí máma kachna. > Káčátko si jen smutně povzdechlo a se skloněnou hlavou kráčelo za ostatními. Když přecházely přes dvůr, všechna zvířátka se mu posmívala, šťouchala do něho a neustále mu dělala naschvály. Káčátko to jednoho dne už nevydrželo, odpojilo se od ostatních a zamířilo do křoví u jezera. Raději chtělo být o samotě. Bylo velmi smutné z toho, že je ošklivé. Pokaždé, když se podívalo na hladinu jezera, vidělo tam šedý těžkopádný obraz. Kráčelo smutně podél jezírka, když najednou narazilo na rodinku divokých kachen. > > Když káčátko vidělo, že divoké kachny jsou stejně šedé jako ono, poprosilo je, aby se mohlo k nim přidat. Divoké kachny souhlasily. Nikdo se mu už neposmíval, a dokonce si našlo i několik kamarádů, se kterými plavali na krátké výlety po jezeře. Jenže jednoho dne se divoké kachny vydaly na dlouhý let do teplých krajin. > > Obloha už dávno nebývala tak slunná a listy na stromech se pomalu ztrácely a poletovaly ve vzduchu. Také vítr každým dnem silněji foukal. Káčátko si ale netrouflo na tak dlouhý let a zůstalo u jezera osamocené. Toulalo se po okolí a opět se cítilo nepochopené a škaredé. Dny byly stále chladnější a deštivější. Déšť celé dny bičoval chabý úkryt, který si káčátko postavilo. Na dvůr se vrátit nechtělo, protože nestálo o další posměšky a urážky od ostatních obyvatel dvora. > > Ale brzy přišla krutá zima. Namísto listí už ve vzduchu poletoval sníh. Vítr byl mrazivý a ošklivé káčátko se celé třáslo zimou. Schoulilo se v křoví a už už se zdálo, že úplně promrzne, když v tu chvíli kolem procházel sedlák. Uviděl na zemi nehybné káčátko, zdvihl jej, zabalil do deky a odnesl domů. > V teple u pece káčátko ihned ožilo. Dali mu najíst a napít a sedlákovy děti si s ním začaly hrát. Za chvíli však jedno z dětí dostalo nápad, že si zahrají na lov. Káčátko se vylekalo a uteklo skrz pootevřené okýnko z pokoje. Venku panovala pořádná zima a hlubokým sněhem se téměř ani kráčet nedalo. Káčátko se uchýlilo do nedaleké jeskyně a tam přečkalo zimu ve společnosti skřehotajících netopýrů, kteří mu naháněli strach. > > Zakrátko už slunce začínalo každým dnem stále víc hřát a příroda se opět postupně probouzela. Ošklivé káčátko už netrávilo dlouhé dny v jeskyni, ale toulalo se po okolí doufajíc, že si najde nějakou potravu. Jak tak jednoho dne plavalo po jezeře, které už téměř celé roztálo, potkalo labutí rodinku. Krásné labutě s dlouhými bílými krky klidně plavaly po hladině. > „Zase se mi jen vysmějí, že jsem ošklivé,“ říkalo si v duchu. Ale jedna z labutí mu náhle řekla: > „A ty proč neplaveš s námi? Rádi tě přijmeme mezi sebe.“ > Káčátko nemohlo uvěřit vlastním uším. „Jak to, že mě chcete vzít mezi sebe? To jistě jen proto, abyste se mi mohli smát, jak jsem ošklivé. A to já raději samo budu po světě chodit.“ > Říká jim. „Ale kdeže ošklivé. Vždyť se jen podívej na sebe do jezírka,“ odvětí labuť. > Káčátko se po chvilce váhání podívalo na hladinu. A tentokrát nemohlo uvěřit vlastním očím. Ze ošklivého šedého káčátka je teď krásná bílá labuť. > Spokojená se přidala ke své nové rodince. Když potom plavaly u břehu, běžela vedle nich skupinka dětí a jedno z nich křičí: „Podívejte, podívejte! Přišla k nám nová labuť. A je snad nejhezčí ze všech!“ > > Mladá labuť si hrdě plavala v jezírku a byla v té chvíli nejšťastnější na světě. A to je konec pohádky o tom, jak ze ošklivého káčátka vyrostla nádherná bílá labuť. > Ačkoliv káčátko mělo o sobě špatné mínění, nebylo nikdy ošklivé, bylo jen jiné než ostatní. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Andersen Hans Christian, Biografie, Pohádky pro děti **Spisovatel:** Andersen --- ### [První auta v Rusku. Kuzněcov a Nagel, první příručky a knihy](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/prvni-auta-v-rusku-kuznecov-a-nagel-prvni-prirucky-a-knihy) **Published:** August 12, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Nikolaj Kuzněcov propaguje automobily už v roce 1900 v době, kdy většina Rusů viděla první auta jen na obrázcích. Kuzněcov a Nagel založili časopis Dvigatel **Content:**  **V roce 1900 se inženýr Nikolaj Grigorjevič Kuzněcov (1875-?) nadchl pro automobil. Bylo to v době, kdy většina Rusů viděla první auta jen na obrázcích. Absolvoval Carské moskevské inženýrské učiliště, účastnil se prvních automobilových závodů a pracoval na Ministerstvu dopravy. A nakonec začal motory propagovat skrze vlastní časopis.** ## Jak Kuzněcov a Nage učili Rusy milovat motory Od roku 1900 se Kuzněcov intenzivně věnoval teorii a praxi spalovacích motorů. Vlastnil automobil, řídil ho osobně a sám ho udržoval a opravoval . To bylo v tehdejším Rusku velmi neobvyklé. V roce 1905 se stal předsedou technické komise Petrohradského automobilového klubu. Kuzněcov v roce 1907 společně s Andrejem Nagelem, známým závodníkem a vydavatelem, založil časopis „**Dvigatel**“ (Двигатель, Motor), který se věnoval motorům a spalovacím motorům. Kuzněcov se stal šéfredaktorem a zajistil odbornou úroveň. Vlastnil technické nakladatelství (v Petrohradě, Něvský prospekt 65), které vydávalo právě tento časopis. Nagel přinesl do projektu kontakty a sportovní renomé. Časopis vycházel dvakrát měsíčně a téměř 10 let zůstal jediným specializovaným technickým vydáním tohoto druhu v zemi. Zde se diskutovalo o parních motorech, elektrických motorech a letadlech, aniž by se řešila politika. Kuzněcov nebyl konstruktérem či výrobcem prvních ruských automobilů (ty byly spíše spojeny s firmami jako Lessner, Russo-Balt, Puzyrev nebo později AMO), ale byl významným popularizátorem a odborníkem na počátky automobilismu v Rusku. Podílel se na šíření znalostí o motorech a autech. Spolu s bratry Rjabušinskými založil obchodní dům, který měl pro armádu postavit první moskevský automobilový závod AMO a začít vyrábět nákladní vozy (plány však přerušila revoluce 1917). ### Nejstarší známé knihy o autech v Rusku **N. A. Pesockij (Н. А. Песоцкий)** **Samohybná vozidla s parními, benzinovými a elektrickými motory; vozidla s pedály. Popis jejich konstrukce a funkce** «Самодвижущиеся экипажи с паровыми, бензиновыми и электрическими двигателями; экипажи с педалями. Описание их устройства и действия» Tato kniha vyšla v roce 1898 a obsahovala i kapitolu o historii vzniku automobilismu a automobilového sportu. Stala se základním učebním a metodickým materiálem pro první ruské automobilisty a závodníky. **A. Tapechbaum (А. Тапехбаум)** **O použití automobilů k přepravě cestujících a nákladů** «О применении автомобилей к перевозке пассажиров и тяжестей» Také z roku 1898. **V roce 1909 Kuzněcov vydal třetí nejstarší knihu „Kurz automobilismu (Курс автомобилизма)** Knihu, kterou Ministerstvo války ocenilo jako „nejlepší“ a „nejoriginálnější“ příručku. Získala i cenu Vojenského ministerstva. Do roku 1916 dosáhl celkový náklad pěti vydání přibližně 20 000 výtisků, přičemž v zemi bylo registrováno asi 13 000 automobilů. Kniha vysvětlovala konstrukci automobilů, jejich provoz a opravy. V roce 1911 Kuzněcov osobně předal své knihy Nikolaji II. během ocenění účastníků závodů v Sevastopolu. **V roce 1914 vyšla jeho praktická „Referenční kniha pro automobilisty“ s názvem „Jaký automobil si mám koupit?“** Byl to průvodce pro ty, kteří chtěli učinit informované rozhodnutí v záplavě značek a modelů. **Nejstarší konkrétní zmínky o autech v ruské beletrii.** Nacházíme je v povídce Alexandra Ivanovič Kuprina. Povídka «С улицы» (Z ulice, 1904) Kuprin v povídce dává jedné postavě jen dvě charakteristiky: jezdí automobilem a živí se kuplířstvím. Automobil zde funguje jako znak luxusu a morálního úpadku. **Po [říjnové revoluci](https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADjnov%C3%A1_revoluce) v roce 1917 časopis přestal existovat.** Nagel odjel do Paříže, kde pokračoval v novinářské činnosti až do konce života a zemřel v roce 1956. **Po revoluci odchází Kuzněcov do Londýna.** Tam v roce 1922 začal vydávat ruský časopis „Mechanický transport“, snažil se navázat technické kontakty mezi Západem a Sovětským Ruskem. V rodné zemi bylo jeho jméno na dlouhá desetiletí zapomenuto. **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** automobily, historie, Kuzněcov, Nagel, Rusko **Spisovatel:** automobil, Kuzněcov --- ### [Jan Keller. Co je globalizace a jaké jsou mocenské cíle?](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/keller-co-je-globalizace) **Published:** August 15, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jan Keller popisuje globalizace jako vyústění mocenské asymetrie, která je zde od požátku. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. **Content:**  **Jan Keller popisuje globalizace jako vyústění mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.** Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat. **V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně.** Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje. **Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice.** Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety. Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.). Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory. **Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni.** Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů. **Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté.** Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie. **V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.** Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra. Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace. **Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“.** Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot. **Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější. Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.** Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále. **Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní.** Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací. Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot. Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní. ***Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství [Ivan David](https://www.bing.com/ck/a?!&&p=e90e95d96b4543f08bb526443f3bd6495018c6fbf5713852b27d1d44c47f56a2JmltdHM9MTc4NjQwNjQwMA&ptn=3&ver=2&hsh=4&fclid=30cdf224-9da0-6a1d-2bf8-e5969c4c6bc3&psq=nakladatelstvi+Ivan+David&u=a1aHR0cHM6Ly9pdmFuZGF2aWQuY3ov) 2020*** Kniha “Jan Keller. Co je globalizace?” obsahuje tři části: První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie. V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie. Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích. Více: [Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/keller-hybridni-politika) ### **Jan Keller (1955)** Patří k nejvýraznějším českým sociologům posledních desetiletí. Je to publicista, environmentalista a levicově orientovaný intelektuál, který dokázal propojit akademickou preciznost s srozumitelným psaním pro širší veřejnost. Vystudoval historii a sociologii v Brně. Po krátkých zastávkách mimo univerzitu se vrátil na katedru sociologie, absolvoval několik studijních pobytů ve Francii a postupně se propracoval až k profesuře. Od roku 2000 dlouhá léta působil na Ostravské univerzitě. V letech 2014–2019 zasedal v Evropském parlamentu za ČSSD. Pravidelně komentuje společenské dění především na stránkách deníku Právo. Jeho odborný zájem se postupně posouval: od dějin a teorie sociologie přes ekologická témata 90. let až k hluboké kritice současné postindustriální společnosti, oslabování sociálního státu a nových sociálních rizik. ### Knihy, které formovaly jeho hlas Keller napsal desítky knih – odborných i popularizačních. Umí psát ostře, srozumitelně a s ironickým nadhledem. Mezi jeho nejznámější a nejčtenější díla patří: - **Až na dno blahobytu** (1993) – bryskní kritika konzumní společnosti a jejích ekologických důsledků. Dodnes patří k jeho nejcitovanějším textům. - **Nedomyšlená společnost a Dvanáct omylů sociologie** – elegantní a přístupné rozbory toho, kde moderní společnost (a často i sama sociologie) selhává. - **Soumrak sociálního státu** (2006) – jedna z nejpřesnějších českých analýz krize welfare state. - [**Tři sociální světy** ](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/keller-tri-socialni-svety)(2010) – zásadní kniha o sociální struktuře postindustriální společnosti, která se dostala i do výběru nejdůležitějších českých knih po roce 1989. - **Společnost věčného mládí** – bystrá a lehce sarkastická úvaha o kultu mládí a jeho společenských dopadech. - [**Hybridní politika**](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/keller-hybridni-politika) (2020) a Evropské rozpory ve světle migrace – texty, v nichž se snaží pojmenovat, proč se současná politika a Evropská unie ocitly v slepé uličce. - [**Odsouzeni k modernitě**](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/keller-odsouzeni-k-modernite) Keller dokáže v knize spojit Webera, Becka či Bourdieu s českou realitou a přitom zůstat čtivý. Jeho texty nejsou suchou teorií – jsou to často esejistické diagnózy doby, které čtenáře nutí přemýšlet o tom, kam vlastně směřujeme. **Categories:** Chování lidí **Tags:** globalizace, Keller Jan, kritika společnosti, levice, politicka korektnost, politika, propaganda **Spisovatel:** Jan Keller --- ### [Adolf Branald. Talentovaný spisovatel a dokonalý kronikář doby](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/adolf-branald-talentovany-spisovatel-a-dokonaly-kronikar-doby) **Published:** June 11, 2026 **Author:** Jana Semelková **Excerpt:** Adolf Branald. Talentovaný spisovatel a dokonalý kronikář napsal víc než třicet knih. Každou prožil, zažil a bez důsledné znalosti prostředí, o němž psal, **Content:**  **Adolf Branald (1910-2008) napsal víc než třicet knih. Každou prožil, zažil a bez důsledné znalosti prostředí, o němž psal, by psát ani nezačal. Své knížky vlastně nepsal, on je přímo režíroval. Prošel mnoha profesemi a každá se otiskla v jeho románech, dramatech a vzpomínkových publikacích. I když už není sedm let mezi námi, ve svých příbězích s námi zůstává.** Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině 4. října 1910. Tatínek, Richard František Branald, byl herec, režisér a dramatik, maminka Marie herečka. Dětství prožil v Praze, Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s operetními, činoherními či operními společnostmi. **Dětská filmová hvězda** Jako dítě hrál Adolf Branald v několika němých filmech. Říká se proto, že byl první českou dětskou hvězdou stříbrného plátna. Objevil se v dnes ztracených snímcích svého otce Aloisův los a Československý Ježíšek. Roli získal i ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna z roku 1922. Svou filmovou kariéru ukončil ve třinácti letech, aby se připravil na svá budoucí povolání na střední škole. Studoval obchodní akademii, kde maturoval roku 1929. Následovala celá řada zaměstnání: pracoval jako úředník v bance, obchodní zástupce olejářské firmy, klavírista v kině, knihkupec, v letech 1936 až 1945 se jeho život spojil se železnicí. Byl spolehlivým výpravčím vlaků na různých železničních stanicích, ale nikdy přednostou stanice. Po druhé světové válce se stal tiskovým referentem na ministerstvu dopravy a od roku 1952 po sedm let působil jako redaktor Československého spisovatele. V roce 1959 opustil nakladatelství a od té doby byl spisovatelem na volné noze. Všechna předchozí zaměstnání jako spisovatel vložil do svých knížek. Veškeré zkušenosti obohatily jím vyfabulované příběhy. **Od Stříbrné paruky k Tichému společníkovi** Svou literární dráhu zahájil před druhou světovou válkou, kdy napsal řadu divadelních her pro ochotníky. Většinu z nich stvořil s tatínkem a často kromě textů komponoval i hudbu. Ale tvůrčím elánem se prosadil i za studií, jak sami můžete zaznamenat v tomto čísle Naší rodiny na straně 19. **Jako prozaik debutoval v roce 1947 románem Stříbrná paruka.** Už v této prvotině se naplno projevuje hlavní tvůrčí metoda, pro Adolfa Branalda tolik typická – propojení faktografie s fabulovaným příběhem hrdinů, kteří chápou vlastní povolání jako životní poslání. Právě tento přístup dodává jeho příběhům až reportážní charakter a stávají se téměř beletristickými kronikami doby. Ze všech vnímáme atmosféru, dokonalou znalost prostředí. V jednom z rozhovorů k vydání svého prvního románu, jenž představuje jakousi kroniku hereckého rodu, prozradil: > *„Chtěl jsem potěšit otce ze zklamání, že syn z herecké rodiny se hercem nestane.“* > > Ale divadelní a filmový svět v něm zůstal napořád. > *„Vidím dodnes tatínka, jak stojí na rampě a režíruje. Z dodaného materiálu, ale přidává i něco ze svého, vlastní branaldovskou představu. Kreslí mluvící a zpívající obraz. Dokonce někdy i obraz ze života… Až časem jsem pochopil, že já knihy nepíšu, já si je režíruju.“* Vedle knih přispíval do novin a časopisů, jeho stati najdeme v Novém životě, Svobodném slově, Literárních novinách, Světě práce, Plameni, Divadle, Zlatém máji a mnohých dalších titulech. Řada jeho románů byla úspěšně zfilmována či zpracována pro televizní obrazovku. K nejúspěšnějším pro diváky patří snímky Pozor, vizita a Sestřičky, které čerpají z obsáhlého románu Vizita. **Adolf Branald a film** Toužil napsat detektivku, což se mu nepodařilo. Namísto ní stvořil třicet jiných knih, z nichž některé s úspěchem vycházejí dodnes. Asi největší radost si udělal a sen si splnil vydáním pětisetstránkové knihy My od filmu. Psal ji s přesvědčením, že nikdo jiný by takovou kroniku dohromady nedal. Nejde o samochválu, ale o fakta. Však Adolf Branald byl u filmu ve dvacátých letech minulého století s Josefem Švábem-Malostranským, aby o třicet let později s Milošem Formanem představoval bratry Lumierovy ve filmu [Dědeček automobil](https://www.youtube.com/results?search_query=Adolf+Branald). Malá zmínka na okraj: v padesátých letech dostali čeští tvůrci v Cannes Zlatou mušli za zmíněný film, ale nikdy tu cenu neviděli, protože pro ni nikdo nesměl. Kde dneska je, to je ve hvězdách! V rozsáhlé kronice vylíčil osudy průkopníka naší kinematografie Jana Kříženeckého, představil Ottu Hellera či Karla Lamače jako snaživé mládence, kteří tahají kulisy, stativ a učí se filmovat. Stejně důvěrná znalost prostředí je patrná z románů Ztráty a nálezy či Vizita. **Karel Kachyňa zfilmoval jeho čtivý román „Vizita“ na dodnes oblíbené snímky POZOR, VIZITA! (1981) a SESTŘIČKY (1983).** **Oblíbené hlášky z filmu Vizita:** Desinfektor Kafka: “Každý v sobě něco nosí; někdo roznáší mikroby, jiný blbost — těch druhých bohužel přibývá.” “Jak na vás začnou bejt lidi nápadně hodný, tak je to dycky podezřelý.” “Silnice, to je moje. Člověk byl vždycky zvědavej, kam dojde, až bude na konci. Pořádnej vandrák má toulání v krvi. To žene člověka celej život. Taky každá cesta je jiná. Teda byla, teď už to všecko zasmradili benzínem.” “Vy prevíti! Vy krkouni nenažraný! Vy ksindlové! Vy kurvy! Teď jste se přihasili všichni, když víte, že už ho máte z krku, křupani! Máte ho na svědomí, vyžírkové! Vás by měli zavřít na izolaci! Ty vaše bacily jsou ještě horší! Že se nestydíte, poserové!” **Zásadní ocenění přišla po převratu systému v roce 1989.** Adolf [Branald](https://citarny.com/tag/branald-adolf) se stal zasloužilým umělcem v roce 1965. Bohužel za normalizace nemohl publikovat, neboť vystoupil v roce 1969 z KSČ, do které vstoupil v roce 1948. Stejné to bylo i s oceněními. Ta přišla až po sametové revoluci. V roce 1996 mu Pen klub udělil Cenu za celoživotní dílo, v roce 2003 získal Cenu Miroslava Ivanova za literaturu faktu a roku 2008 byl prezidentem Václavem Klausem in memoriam vyznamenán Medailí za zásluhy I. stupně. **Z rodinného zázemí** Po celý život mu byla velkou oporou jeho žena Helena (zemřela v roce 2006). Prožili spolu šedesát šest let a vychovali tři děti: dcery Helenu, Karlu a syna Richarda. Rád se doma setkával s mnoha přáteli z hereckého a kumštýřského prostředí a diskutoval s nimi. Tato setkání se obrážejí v jeho vzpomínkových knihách posledních let. V téměř devadesáti osmi letech, 28. září 2008, Adolf Branald zemřel. Kýžené stovky se, bohužel, nedočkal. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie česká, Biografie, Branald Adolf **Spisovatel:** Branald --- ### [Dědeček automobil. Mistrovský úsměvný román Adolfa Branalda o pionýrských dobách automobilismu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/branald-dedecek-automobil) **Published:** August 12, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Dědeček automobil napsal Adolf Branald jako úsměvný román o pionýrských dobách motorek a automobilů. O době, kdy Češi diktovali světu, jak má vypadat auto. **Content:** **** **Dědeček automobil napsal talentovaný Adolf Branald (4. října 1910 – 28.9. 2008) jako úsměvný román o pionýrských dobách motorek a podivných automobilů. Je o nekonečném nadšení věčných kluků k motorům, k závodům, vůni benzínu, ale především je o šikovnosti lidí s umem chtít něco dokázat. Je to knížka pro kluky, kteří chtějí vědět víc o krásných veteránech v době, kdy Laurin and Klement byla světová jednička a kdy jedině Češi diktovali světu, jak má auto vypadat.** **Adolf [Branald](https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Branald) byl skutečný mistr pera a tudíž i jeho román je mistrovský.** Nevím sice, do jaké míry osloví dnešní digitalizovanou mládež, ale věřím, že si své čtenáře najde nejen dnes, ale i za dalších sto let, protože dobře napsaná knížka se neřídí časem. **Hlavní linie knihy není napínavý milostný příběh (ten přidal až film), ale je čistě o autech, motorech, závodech a lidech, kteří je milovali.** Příběh sleduje vznik a první velké úspěchy továrny Laurin & Klement v Mladé Boleslavi. Začíná u jízdních kol, přechází k motocyklům („motocykletám“) a postupně k prvním automobilům. Autor vycházel z reálných vzpomínek montéra Františka Krutského a dalších pamětníků – proto kniha působí jako živá kronika, ne jako vymyšlená fikce. Ústřední postavou je obyčejný, šikovný mechanik Franta Projsa (inspirovaný právě Krutským). Spolu s ním prožíváme: nadšení „věčných kluků“ z vůně benzínu, z oprav motorů a z neustálého vylepšování strojů. Prožijeme dramatické mezinárodní závody ve Francii – zejména motocyklové okruhy u Dourdanu (1904 a 1905). Tam Václav Vondřich na Laurince nakonec slavně zvítězil, protože už v roce 1905 si vezl na zádech brašnu s náhradními díly a tím si zajistil výhru. Pozdější “vyhrál” automobilový závod do vrchu u Gaillonu, kde ve své třídě vyhrál hrabě Alexander Kolowrat s Frantou jako mechanikem. Kniha mistrně mísí technické detaily (karburátory, zapalování, průměrné rychlosti 17 km/h u prvních českých aut) s humorem a obdivem k lidské vynalézavosti. Ukazuje, jak Češi v té době diktovali světu, jak má pořádný stroj vypadat, a jak z dílny v Mladé Boleslavi vyrůstala budoucí legenda (dnešní Škoda).  Ilustrace od Kamila Lhotáka  **Adolf Branald** (4. října 1910 Praha – 28. září 2008 Praha) byl český spisovatel, který prožil téměř celé 20. století a část století 21. Dožil se úctyhodných 97 let. Narodil se do herecké a divadelní rodiny. Otec Richard František Branald byl režisér, herec a překladatel, matka Marie Branaldová herečka. Už jako dítě doslova vyrůstal na jevišti a v němém filmu si dokonce zahrál (mj. ve snímku Venoušek a Stázička). Později vystřídal spoustu povolání – od obchodního zástupce motorových olejů až po redaktora – a právě z těchto zkušeností čerpal ve svých knihách. Do literatury vstoupil až po válce románem Stříbrná paruka (1947), kronikou kočovných herců. Pak přišly desítky dalších děl – reportážně laděné romány, knihy pro mládež i vzpomínky. Nejslavnější se staly Dědeček automobil (1955) o začátcích českého motorismu a Vizita (1967), která se dočkala filmového zpracování (Pozor, vizita! a Sestřičky). Celkem napsal přes třicet knih, v nichž mistrně propojoval fakta se živými příběhy obyčejných lidí. Za svou práci získal titul zasloužilý umělec (1965), Cenu PEN klubu za celoživotní dílo (1996) a in memoriam Medaili Za zásluhy. Dodnes patří k nejoblíbenějším českým vypravěčům, kteří dokázali z každodenního života udělat literární dobrodružství. **Kniha ve filmu i na CD** Podle knihy byl natočen zajímavý stejnojmenný film, který režíroval Alfred Radok a hrají tam jak čeští herci, tak francouzští. Což na svou dobu (1956) byl vyjímečný počin. Kniha byla mnohokrát namluvená. Například Radovanem Lukavským a nejnověji Borisem Rösnerem. Bylo také vydáno velmi zajímavé multimedieální CD s ilustracemi Kamila Lhotáka, určeného dokonce dětem od 5 let. **Dědeček automobil /** [Adolf Branald](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/adolf-branald-talentovany-spisovatel-a-dokonaly-kronikar-doby) / Ilustrace Kamil Lhoták Kamil [Lhoták](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/lhotak-za-ohradou-snu), l. vydání Československý spisovatel, 1955, k nedožitým 100. narozeninám vydalo nakladatelství Fortuna Libri, 2010 > Večer po prohraném závodu přišel do kavárny Á la motocyclette rozzuřený Demeester. Přišel v proslulém rudém tričku s bílým pruhem a v ruce třímal hůl s kostěnou hlavou Napoleona Bonaparta. Postavil se na pozoruhodné místo, pod plakát, na němž uháněli cyklisté s řetězy Simpson, zamával holí a prohlásil: „Slyšte všichni! Francouzi neodpouštějí tomu, kdo se odváží přijít k nám triumfovat na dvou kolech. Mějte strpení, přátelé. Do roka a do dne budeme zde popíjet z Benettova poháru pravé burgundské!“ > Provolali Demeestrovi slávu a vznětlivý de Dion se nabídl, že vyzve Vondřicha na souboj. Naštěstí Češi už odjeli a de Dion se uklidnil. > > Dědeček českých automobilů urazil cestu z Kopřivnice do Vídně za čtrnáct a půl hodiny, průměrnou rychlostí sedmnácti kilometrů za hodinu. Bylo to přesně v onom roce, kdy Francouzi jeli slavný závod Paříž-Bordeaux na trati dlouhé pět set osmdesát kilometrů. Vyhrál René de Knyff na panhardu – a jel průměrnou rychlostí padesát kilometrů, tedy třikrát rychleji než kopřivničtí. > Nastala doba zázraků. > O pouhé tři roky později postavili v Kopřivnici vozidlo docilující na rovné silnici rychlost kolem sta kilometrů za hodinu. > V témž roce jela se už Tour de France průměrem sedmdesát za hodinu. Roku 1903 jezdil Gabriel na voze značky Mors takové dlouhé tratě, jakou byla například Paříž-Madrid, závratnou rychlostí sto a dva za hodinu… Nikoliv na asfaltových silnicích, ale na drkotavém kamenném mlatu, roztřásajícím těla vozů i jezdců. Součásti motoru vesele praskaly, křehké převodové ústrojí bylo poseto trhlinami, do pneumatik se zařezával ostrý kámen. Každá dálková jízda byla velkým dobrodružstvím. V sázce byla čest i život. > > Jednoho dne – psal se rok 1905 – stál na dvoře továrny lehký čtyřkolový automobil. Otevřený, s dvouválcovým motorem tvaru V, chlazený vodou, pouhých osm koňských sil – ale na tehdejší dobu velice levný. Tři a půl tisíce korun. > Tomu vozu se říkalo voatyreta a byl to vlastně první český lidový automobil. > > Uplynulo jenom sedm let od zrušení šprýmovského zákona zvaného zákon praporkový. Byl vydán anglickými lordy ve stříbrných parukách a přikazoval, aby před každým automobilem jedoucím ulicemi Londýna šel muž nesoucí ve dne červený praporek a v noci červenou lucernu. Nejvyšší přípustná rychlost byla stanovena na čtyři anglické míle. Patrně proto, aby automobil nepřejel praporečníka. > Vyprávěla se historka o pyšném automobilistovi, který se domníval, že jeho vůz je mimořádně rychlý. Našel si mladého zdatného běžce a těšil se, jak se rychle projede. Ujel jenom dvě stě metrů. Chlapec s praporkem byl rychlejší než automobil a utekl tak daleko, že automobilista za ním zoufale volal: „Ne tak rychle – nestačím!“ > > Frantík dvakrát polkl a třikrát zamrkal. Tak byl překvapen. Klement klidně pokračoval: „Chci dobýt Anglii, rozumíte? Kolébku motorismu! Už jednou jsem jim ukázal, jaké se u nás vyrábějí stroje. Pokusíme se o rekord na brooklandské závodní dráze. Pojede inženýr Hieronymus.“ > > Francouzi záviděli Rakušákům proslulé horské soutěže. Alpskou jízdu, Katschberg – ale nejvíce Semmering. > Uspořádali s rámusem mezinárodní soutěž o titul krále vrchařů. Dějištěm bude kopcovitá krajina u města Gaillon nedaleko Paříže. > „Kam se hrabou s jejich Gaillonem na Semmering!“ prohlásil Tuta. > > MAMUTÍ AUTOMOBILOVÁ SOUTĚŽ! > Praha 14. září 1911 > Před uzávěrkou listu se dozvídáme další zajímavé podrobností o mamutí soutěži Napříč Ruskem. > Trať vede z Petrohradu do Sevastopolu a měří dva tisíce čtyři sta kilometrů. To je vzdálenost z Prahy do Afriky nebo z Prahy za polární kruh. Tisíc šest set kilometrů vede po silnicích, které nejsou právě v nejlepším stavu. Trať je rozdělena do devíti dálkových úseků, přibližně po třech stech kilometrech. > V seznamu nejlepších evropských závodníků setkáváme se s potěšením i s Čechy. Do Petrohradu odjela v těchto dnech první část výpravy. Jsou to mechanici, kteří doprovázejí devět automobilů značky Laurin a Klement i bedny s náhradními součástkami a cennou výzbrojí, potřebnou k této nejobtížnější soutěži cestovních vozů, jaká kdy byla uspořádána. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** automobily, Beletrie česká, Branald Adolf, historie, Lhoták Kamil, Prvni republika **Spisovatel:** Branald --- ### [Liberální fašismus a nacismus. Goldbergův pohled na vývoj nejpoužívaních slov v médiích](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/goldberg-liberalni-fasismus) **Published:** July 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Co znamená fašismus? Jsou fašisté / nacisté pravicoví extrémisté nebo jejich sociální liberální oponenti. V mediálním světe se tímto označením umlčuje oponent. **Content:**  **Co znamená fašismus? Jsou fašisté nebo nacisté pravicoví extrémisté nebo jejich sociální liberální oponenti. V mediálním světe je jednoduché označit někoho za fašistu / nacistu jako nejrychlejší způsob, jak ho umlčet. Každý ale ví, že se tak dehonestují oponenti především liberálních demokratů, oponenti Evropské Unie a globalismu.** **Goldberg v této knize dokazuje, že fašismus není ideologií „pravice“, ale má kořeny v progresivismu a levicovém myšlení 20. století.** Podle něj moderní americký liberalismus/progresivismus sdílí s klasickým fašismem mnoho intelektuálních kořenů: víru v silný stát, kolektivismus, elitářský „social engineering“, kult vůdce a totální politizaci života. Kniha mapuje, jak se progresivní myšlenky (např. Wilsonův válečný stát, New Deal, eugenika) překrývají s fašistickými praktikami, a argumentuje, že dnešní liberalismus má podobnou „totalitní politickou religiozitu“. Goldberg často cituje H. G. [Wellse](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/rozhovor-h-g-wells-s-j-v-stalin), který ve svém projevu z roku 1932 na Oxfordské univerzitě otevřeně volal po **„liberal fascism“ – totální vládě benevolentních expertů.** **Wells tehdy řekl: „I am asking for a Liberal Fascisti, for enlightened Nazis.“** neboli “Žádám liberální fašisty, osvícené nacisty.” a dodal, že svět je unavený parlamentní demokracií a že liberální fašisté by měli uskutečnit ambiciózní plán v mnohem větším měřítku. Wells (jako mnozí tehdejší progresivisté a fabiánští socialisté) obdivoval autoritářské prvky fašismu i komunismu a viděl v nich nástroj k prosazení „vědeckého“ řízení společnosti elitou expertů Tento projev je přímým zdrojem názvu Goldbergovy knihy. **Dnešní liberální fašismus nabízí překvapivý nový pohled na teorie a praktiky, které definují fašistickou politiku.** Jonah Goldberg, nahrazující pohodlně vyrobené mýty překvapivým a poučným výzkumem, nám připomíná, že původní fašisté byli skutečně nalevo a že liberálové od Woodrowa Wilsona přes FDR až po Hillary Clintonovou obhajovali politiku a principy pozoruhodně podobné těm z Hitlerova národního socialismu, kde vznikl nacismus a Mussoliniho totalitním státem, kde vznikl fašismus. **Kdo jsou ale skuteční fašisté a nacisté? Fašisté, nacisté nebyli žádní pravicoví extrémisté, ale zapálení socialisté.** Slovo nacisté, bylo označení pro příslušníky NSDAP. Politickou stranu Adolfa Hitlera. NSDAP znamená Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei neboli Nacionálně-socialistická německá dělnická strana. Věřili v bezplatnou zdravotní péči a garantovaná pracovní místa. Konfiskovali zděděné bohatství a utráceli obrovské částky na veřejné školství. Očistili církev od veřejné politiky, prosazovali novou formu pohanské spirituality a vložili autoritu státu do každého zákoutí každodenního života. Vyhlásili válku kouření, podporovali potraty, eutanazii a kontrolu zbraní. Nenáviděli volný trh, poskytovali štědré důchody starším lidem a na svých univerzitách udržovali přísný systém rasových kvót. Nacisté vedli svět v tzv. ekologickém zemědělství a alternativní medicíně. Hitler byl přísný vegetarián a Himmler byl bojovník za práva zvířat. **Znamenají tyto nápadné paralely, že dnešní liberálové jsou genocidní maniaci, kteří chtějí dobýt svět a nastolit nový rasový řád?** Vůbec ne. Přesto je těžké popřít, že moderní progresivismus a klasický fašismus sdílely stejné intelektuální kořeny. Často například zapomínáme, že Mussolini a Hitler měli ve Spojených státech mnoho obdivovatelů. V roce 1941 probíhaly v New Yorku demonstrace, které prosazovaly, aby USA neválčilo s Hitlerem, ale uzavřelo s ním mír. W.E.B. Du Bois se inspiroval hitlerovským Německem a Irving Berlin chválil Mussoliniho v písni. Mnoho fašistických a nacistických principů bylo podporováno americkými progresivisty jako John Dewey a Woodrow Wilson a FDR začlenila obě politiky do New Dealu. **[Fašismus](https://citarny.com/tag/fasismus) bylo mezinárodní hnutí, které se objevovalo v různých podobách v různých zemích v závislosti na rozmarech národní kultury a temperamentu.** V Německu se fašismus jevil jako genocidní rasistický nacionalismus. V Americe to nabralo „přátelštější“, liberálnější formu. Mezi novodobé dědice této „přátelské fašistické“ tradice patří New York Times, Demokratická strana, profesor Ivy League a liberálové z Hollywoodu. Typický liberální fašista není SS; je to učitelka na základní škole se vzděláním Browna nebo Swarthmorea. **Tato tvrzení mohou znít moderním uším divně, ale jen proto, že jsme zapomněli, co je fašismus.** V této naštvané, vtipné, chytré a sporné knize Jonah Goldberg obrací naše předsudky naruby a ukazuje nám skutečný význam liberálního fašismu. Historici Goldbergovou esej (knihu)i kritizují za zjednodušování, ale mezi konzervativci se stala bestsellerem. Goldberg sám později přiznal, že některé části (imunita americké pravice vůči fašistickým pokušením) už neplatí tak jednoznačně. Goldbergova kniha je opravdu silná v odhalení statistických a autoritářských tendencí progresivismu a v kritice levicového zneužívání slova „fašismus“. Její slabina spočívá v příliš široké a ideologicky motivované definici „levice“, která stírá klíčové rozdíly mezi marxismem, fašismem a nacismem. **Další zajímavé knihy:** Goldbergovu knihu je dobré porovnat s knihami, které nabízejí komplexnější výklad těchto pojmů: The Anatomy of Fascism od Roberta Paxtona The Nature of Fascism od Rogera Griffina. **Výpisky z knihy: *[Jonah Goldberg](https://en.wikipedia.org/wiki/Jonah_Goldberg) / Liberal Fascism: The Secret History of the American Left, From Mussolini to the Politics of Meaning /*** > „V angličtině neexistuje slovo, které by lidé, kteří nevědí, používali volněji než „fašismus“. Čím více někdo používá slovo „fašista“ v každodenní konverzaci, tím méně je pravděpodobné, že ví, o čem mluví.“ > … > „Pokud někdy v Americe dojde k fašistickému převratu, nepřijde to v podobě úderných oddílů vykopávajících dveře, ale s právníky a sociálními pracovníky, kteří budou říkat: > ‚Jsem z vlády a jsem tu, abych pomohl.‘“ > … > „Za New Dealu vládní gauneři vyráželi dveře, aby vnucovali domácí politiku. S G-Meny se zacházelo jako s polobohy, i když špehovali disidenty. Průmysloví kapitáni si psali pravidla, kterými se řídili. FDR tajně nahrával jeho rozhovory, používal poštovní službu k trestání svých nepřátel, opakovaně lhal, aby vmanévroval Spojené státy do války, a v několika okamžicích podkopával válečné pravomoci Kongresu. Když ho Frances Perkins v roce 1932 varovala, že mnoho ustanovení New Dealu je protiústavních, v podstatě pokrčil rameny a řekl, že se tím budou zabývat později (jeho zamýšlené řešení: naplnit Nejvyšší soud kumpány). V roce 1942 Kongresu přímo řekl, že pokud neudělá, co chce, udělá to stejně.“ > … > > “Hlavní chybou toho všeho je, že fašismus, správně chápaný, vůbec není fenoménem pravice. Místo toho je a vždy byl fenoménem levice. > Tento fakt je v naší době zastírán stejně mylným přesvědčením, že fašismus a komunismus jsou protiklady. Ve skutečnosti jde o blízce příbuzné, historické konkurenty pro stejné voliče.” > … > „Stručně řečeno, „fašista“ je moderní slovo pro „kacíře“, které označuje jednotlivce hodného vyloučení z politického systému. Levice používá pro podobné účely i jiná slova – „rasista“, „sexista“, „homofob“, „křesťanista“, ale tato slova mají méně pružný význam. Fašismus je však dar, který stále dává. > **George Orwell** si této tendence všiml již v roce 1946 ve své slavné eseji „Politika a anglický jazyk“: > **„Slovo fašismus nyní nemá žádný význam, s výjimkou případů, kdy označuje ‚něco, co není žádoucí‘.“** > … > “Fašismus je náboženství státu. … Je totalitní v tom, že vše považuje za politické a zastává názor, že jakákoliv činnost státu je oprávněná k dosažení společného dobra. … Americký liberalismus je formou tohoto politického náboženství – jemnější, hezčí, úsměvná, ale stále jeho forma.” > … > „Fašismus je náboženství státu. Předpokládá organickou jednotu politického těla a touží po národním vůdci, který je naladěn na vůli lidu. > Je totalitní v tom, že všechno považuje za politické a zastává názor, že jakýkoli zásah státu je oprávněný k dosažení obecného dobra. > Přebírá odpovědnost za všechny aspekty života, včetně našeho zdraví a blahobytu, a snaží se prosadit uniformity myšlení a jednání – ať už silou, nebo regulacemi a společenským tlakem. > Všechno, včetně ekonomiky a náboženství, musí být sladěno s jeho cíli. > Jakákoli konkurenční identita je součástí ‚problému‘ a proto je definována jako nepřítel.“ > … **“Progresivismus je americkou formou fašismu.** > **Nacisté a italští fašisté jsou evropskou formou.** > Všichni vyrostli ze stejné intelektuální půdy: odmítnutí osvícenství, přijetí hegelovského etatismu, darwinovský boj a přesvědčení, že společnost by měli řídit odborníci.” > … > „Nacisté hráli proti Židům stejné hry, jaké dnešní levice hraje proti ‚eurocentrismu‘, ‚bělosti‘ a ‚logocentrismu‘. Když slyšíte radikála z univerzity odsuzovat ‚bílou logiku‘ nebo ‚mužskou logiku‘, stojí na bedrech nacisty, který odsuzoval ‚židovskou logiku‘ a ‚hebrejskou nemoc‘… Bílý muž je Žid liberálního fašismu.“ > … > „Máme tendenci zapomínat, že jednota je v nejlepším případě morálně neutrální a často zdrojem iracionality a skupinového myšlení. Řádící davy jsou sjednocené. Mafie je sjednocená. Lovci barbaři odhodlaní znásilňovat a drancovat jsou sjednoceni. Mezitím se civilizovaní lidé neshodují a malí demokraté se hádají. Klasický liberalismus je založen na tomto základním poznatku, a proto byl fašismus vždy antiliberální. Liberalismus odmítal myšlenku, že jednota je cennější než individualita. Pro fašisty a další levičáky se smysl a autenticita nacházejí v kolektivních podnicích – třídních, národnostních nebo rasových – a stát je tu proto, aby tento význam vnucoval všem bez překážek debaty.“ > … > „Krize je běžně označována za klíčový mechanismus fašismu, protože narušuje debatu a demokratické uvažování. Všechna fašistická hnutí proto vynakládají značnou energii na prodloužení zvýšeného stavu nouze. Na Západě to byl nejslavnější dar první světové války.“ > … > „Americký progresivismus – moralistická sociální křížová výprava, z níž moderní liberálové hrdě vzešli – je v některých ohledech hlavním zdrojem fašistických myšlenek uplatňovaných v Evropě Mussolinim a Hitlerem.“ > … > „Ve slavném rozhovoru s Emilem Ludwigem Mussolini zopakoval svůj názor, že ‚Amerika má diktátora‘ v Rooseveltovi. V eseji napsané pro americké publikum žasl nad tím, jak síly ‚duchovní obnovy‘ ničí zastaralou představu, že demokracie a liberalismus jsou ‚nesmrtelné principy‘. Amerika sama je opouští. Roosevelt se pohybuje, jedná a vydává rozkazy nezávisle na rozhodnutích nebo přáních Senátu nebo Kongresu. Mezi ním a národem již nejsou žádní prostředníci.“ > … > „Úspěch fašismu téměř vždy závisí na spolupráci „poražených“ v době ekonomických a technologických změn. Nižší střední třídy – lidé, kteří mají právě tolik, aby se obávali ztráty – jsou volebními šokovými jednotkami fašismu (Richard Hofstadter identifikoval tuto „statusovou úzkost“ jako zdroj kvazifašistické povahy progresivismu). Populistické apely na odpor vůči „tlouštíkům“, „mezinárodním bankéřům“, „ekonomickým royalistům“ atd. jsou obchodním nástrojem fašistických demagogů.“ > … > „Progresivismus, liberalismus, nebo jakkoli to chcete nazvat, se stalo ideologií moci. Dokud ji liberálové drží, principy nehrají roli. Zdůrazňuje to také skutečné fašistické dědictví první světové války a New Dealu: představu, že vládní akce ve jménu „dobrých věcí“ pod vedením „našich lidí“ jsou vždy a všude ospravedlnitelné.“ > … > „Ve své neúmyslně mrazivé eseji z roku 1890 s názvem Vůdci mužů Wilson vysvětlil, že „pravý vůdce“ používá masy jako „nástroje“. Nesmí se zabývat jemnostmi a nuancemi, jak to dělají literáti. Spíše musí mluvit tak, aby podnítil jejich vášně, nikoli jejich intelekt. Zkrátka musí být zkušeným demagogem.“ > > … > „Debaty o ekonomii se v dnešní době obecně těší atmosféře bipartisanské hlouposti. Demokraté chtějí „krotit“ korporace, zatímco republikáni tvrdí, že jsou „pro-business“. Problém je v tom, že být „pro-business“ je sotva totéž co být pro-market, zatímco „krotit“ korporace vytváří přesně to klima, které liberálové odsuzují jako fašistické.“ **Categories:** O politice **Tags:** fašismus, Goldberg, Goldberg Jonah, historie, Knihy souvislostí, liberalismus, politika --- ### [Karel Čapek, Josef Čapek a jejich nejmilejší společníci, Dášeňka, Iris, Pudlenka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/capek-pudlenka-dasenka-povidani-o-pejskovi) **Published:** August 11, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Karel Čapek i jeho bratr Josef milovali zvířata a dokázali je citlivě vnímat. Byli lidmi, které zvířata inspirovala ke psaní, které dodnes oslovuje celé generace. A tak není divu, že jejich knížky o psech a kočkách patří dnes už do zlaté pokladnice knih nejen pro děti. Ať už to je příběh foxteriérů Iris a Dášeňky, kočky Pudlenky nebo kouzelné povídání O pejskovi a kočičce. **Content:** **** **Karel [Čapek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/capek-valka-s-mloky) (1890-1938) i jeho bratr Josef [Čapek](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/malir-jan-zrzavy-o-maliri-josefu-capkovi) milovali zvířata a byli lidmi, které zvířata inspirovala ke psaní. Není divu, že jejich knížky o psech a kočkách patří dnes už do zlaté pokladnice knih nejen pro děti. Ať už to je příběh foxteriérů Iris a Dášeňky, kočky Pudlenky nebo kouzelné povídání O pejskovi a kočičce.** ### **Dášeňka čili Život štěněte** Jedna z nejoblíbenějších českých dětských knížek vznikla v roce 1933. [Karel Čapek](https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C4%8Capek) si pořídil do domu na Vinohradech nejprve airdala, pak drsnosrstého teriéra Iris, mámu Dášeňky, o které ja tato legendární knížka. Popisuje v ní první dny, týdny a měsíce života štěňátka, foxteriéra Dášenky, s tak neopakovatelným humorem, zaujetím, do té míry vřele a s láskou, že se jeho vyprávění stalo jakousi biblí chovatelů psů. Přesné postřehy, porozumění, se kterým Čapek sleduje svého milovaného pejska, chytré a vtipné pohádky, které mu vypráví, aby už konečně usnul a přestal se svou neposedností, jsou nejen literárním skvostem, ale i láskyplným vyjádřením onoho podivuhodného vztahu mezi člověkem a jeho psem. Ilustrace a fotografie si vytvořil pro tuto knížku Karel Čapek sám. Je třeba také připomenout Karla Hogera, který knihu nezapomenutelným způsobem namluvil pro Český rozhlas. Dášeňku také později zpracoval Břetislav Pojar v roce 1979 do seriálu Večerníčku, původní lehkost však překreslené obrázky nemají. Dášeňka vyšla poprvé v roce 1933, a od té doby již v 28 vydáních v českém jazyce a také pak ve všech možných zemích a jazycích na světě. Slavná kniha Karla Čapka Dášeňka která bezesporu patří do zlatého fondu české literatury. Tahle knížka kromě Života štěněte obsahuje i kapitoly Jak se fotografuje štěně a Pohádky pro Dášeňku, O psích zvycích nebo třeba O lidech. Půvabné vyprávění i obrázky budou provázet vaše děti po celý život; jednou s nimi seznámí zase svoje děti. *Dášeňka / Karel Čapek / Knižní Klub, 2004, celk. 28. vyd.*  ### **Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku** Pokročilejší čtenáři se mohou více dovědět o vztahu spisovatele nejen ke psům ve výboru Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku, kterou doprovázejí nejen obrázky a fotografie Karla Čapka, ale také ilustrace jeho bratra Josefa. Kočka drží vždycky s domem, ale pes s pánem. Platnost tohoto starého přísloví si Karel Čapek mnohokrát ověřil v praxi. Psi a kočky byli nedílnou součástí domova velkého českého spisovatele. Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují fotografie a řada kreseb, jejichž autorem je kromě Karla Čapka i jeho bratr Josef. *Pudlenka / Karel Čapek, fotografie Karel Čapek, ilustrace Josef Čapek a Karel Čapek* *Knižní Klub, 2004, (Měl jsem psa a kočku 11. vyd., Člověk a pes – 5. vyd., Olga Scheinpflugová: O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách 3. vyd.)*  ### **O pejskovi a kočičce** Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929). Tato knížka se do dnešní doby dočkala sedmnácti vydání, k čemuž jistě přispělo i to, že se děti s řadou těchto příběhů setkávaly nejen při školní četbě, ale i v televizních, divadelních a rozhlasových úpravách. Původně se jednalo o soubor devíti Čapkových příspěvků, které psal v letech 1927 – 1929 pro Lidové noviny. V pozdější době k nim přibyl ještě příběh, který je spojen s 10. výročím vzniku ČSR – O pejskovi a kočičce, jak slavili 28. říjen.25) V této knize Čapek vytvořil nový typ umělé pohádky se zvířecím hrdinou, jejímiž hlavními postavami jsou polidštěná domácí zvířátka, ale bez kouzelných rekvizit. Pejsek s kočičkou a ostatní hrdinové knížky zpodobňují chování, jednání a vztahy současných lidí, zvláště pak dětí. Autor v knize postihl svůj velice hezký vztah k dětem jemným a citlivým přístupem. Dokonale vykreslil dětskou “dušičku” – co ji trápí, ale i dělá radost. Stejně jako děti, jsou i pejsek s kočičkou hraví, naivní a nezbední, mají bohatou představivost a fantazii, smysl pro humor. *Povídání o pejskovi a kočičce / Josef Čapek / Albatros, 2006, celk. 27. vyd.*  **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Čapek Josef, Čapek Karel, knihy o přírodě **Spisovatel:** Josef Čapek, Karel Čapek --- ### [Anne Franková a Peter Schiff. Znáte jejich tragický osud?](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/anna-frankova-a-peter-schiff-tragicky-osud-dvou-deti-za-nemecke-okupace) **Published:** August 10, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Anna Franková měla pouhých jedenáct, když potkala tajnou lásku. Jmenoval se Peter Schiff. Zdál se jí dokonalý. Ale pak se všechno, ale úplně všechno změnilo **Content:**  **Anne Franková měla pouhých jedenáct, když potkala svou tajnou lásku. Jmenoval se Peter Schiff. Bylo mu třináct a bylo něco starší. Zdál se jí dokonalý. Nebyl to Peter van Pels z Tajné přílohy, ale chlapec z jejího dřívějšího života, než se všechno, ale úplně všechno změnilo.** Před žlutými hvězdami, skrýváním a strachem byla Anne prostě mladá dívka, která byla zamilovaná do chlapce, kterého potkala v Amsterdamu v létě 1940. **Anne ho podrobně popsala.** Psala s intenzitou, kterou může mít jen teenager. [Ve svém deníku](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/anne-frankova-denik-cenzura) ho označila za krásného, vysokého a štíhlého. Všimla si jeho tmavých vlasů, jeho „nádherných hnědých očí“ a špičatého nosu. Ale byl to jeho úsměv, který opravdu upoutal její pozornost. Napsala, že díky jeho úsměvu vypadal „nezbedně a zlomyslně“. Díky tomuto detailu se zdál být skutečný a živý každému, kdo po letech četl její deník. Pro Annu byl Peter vším, co si myslela, že by měl být chlapec. **Šedesát pět let po válce se historici a čtenáři ptali, kdo je tento záhadný chlapec.** Zatímco Annin příběh se stal nejslavnějším popisem holocaustu, Peter Schiff se zdál být zapomenut. Pak v roce 2009 muž jménem [Ernst Michaelis](https://en.wikipedia.org/wiki/William_Michaelis) četl knihu o Anne Frankové a všiml si jména Peter Schiff. Vzpomněl si na kamaráda ze školních let v Berlíně, než odjel do Anglie. Při prohledávání jeho starých věcí našel fotografii z roku 1939. Byla na ní chlapec s klidnou, vážnou tváří, přesně jak ji popsala Anne. Ernst dal fotografii do domu Anny Frankové v Amsterdamu a svět poprvé viděl „Petel“. Pro historiky to byl silný okamžik. Pohled na jeho tvář způsobil, že deník působil ještě reálněji. Připomíná nám, že to nebyly jen postavy smutného příběhu, ale skutečné děti s přátelstvím, zamilovaností a sny, které byly náhle přerušeny. To, co se stalo Petrovi, je stejně srdcervoucí jako to, co se stalo Anne. Stejně jako mnoho dalších se Peter a jeho rodina snažili uniknout rostoucí nenávisti v Německu přestěhováním do Nizozemska. Věřili, že v Amsterdamu budou v bezpečí, ale nacistická okupace zasáhla i je. **Peter byl nakonec zatčen a deportován. Zatímco Anne zemřela v Bergen-Belsenu, Peter byl poslán do [Osvětimi](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/osvetim-stupidni-manipulace-ceske-televize).** Záznamy ukazují, že tam zemřel v roce 1945, když válka končila. Bylo mu pouhých osmnáct. Příběh Anne a Petra nám připomíná nejen zrůdnost německého nacismu, ale také obyčejné ztracené životy. Často se zaměřujeme na čísla holocaustu, miliony lidí, kteří zemřeli, ale dívčí první láska to dělá osobní. I za války byly děti stále jen dětmi. Stále cítili motýly v břiše, stále si psali poznámky o svých zamilovaných a stále se těšili, až uvidí určitý úsměv. Anne nikdy netušila, že její deník budou číst lidé po celém světě. Nikdy také netušila, že její soukromá slova o „rozpustilém“ chlapci jednoho dne pomohou uchovat jeho památku. Dnes, když navštívíte Dům Anne Frankové nebo si přečtete její deník, můžete vidět Peterovu fotku a vzpomenout si na chlapce, který dal Anne důvod k úsměvu během některých z nejtemnějších let historie. **Příběh Anne a Petera nám připomíná, že každý člověk ztracený v historii měl jméno, tvář a někoho, komu na něm záleželo.** **Nikdy bychom neměli dovolit, aby se lidé stali pouhými „čísly“. Aby znovu zvítězila psychopatická touha po válce a barbarskému zabíjení lidí.** **A to v dnešní digitalizující době totalitní a stále víc válečné Evropské Unie je víc než aktuální.** **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** frankova anna **Spisovatel:** Franková Anna --- ### [Foglar. Dobrodružství v Zemi nikoho. Nejlepší Foglarovka pro kluky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/dobrodruzstvi-v-zemi-nikoho-foglar-a-jeho-kniha-pro-kluky-plna-tajemstvi-a-divoke-prirody) **Published:** August 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jestli máte rádi Foglarovky, Rychlé šípy tahle knížka je pro vás. Jaroslav Foglar a Dobrodružství v Zemi nikoho. Kniha patří k těm nejnapínavějším foglarovkám. **Content:**  **Jestli máte rádi Foglarovky, Rychlé šípy nebo prostě jen pořádné klukovské dobrodružství, tahle knížka je přesně pro vás. Jaroslav Foglar a *Dobrodružství v Zemi nikoho*. Kniha vyšla poprvé v roce 1969 a pořád patří k těm nejnapínavějším a „modernějším“ foglarovkám. Není to jen o skautských oddílech, je to o partě kluků z města, kteří objeví za humny něco, co vypadá skoro jako divoký západ.** ## O čem je Dobrodružství v Zemi nikoho? Jednoho podzimního večera Vláďa Denk zachytí zvláštní blikání baterkou z oken naproti. Morseovka! Zpráva o nějakém tajném pátrání kdesi za městem. S kamarádem Vinckem se rozhodnou přijít tomu na kloub. Stopují dva neznámé kluky (Bóžu a Pepína) a dostanou se do krajiny opuštěných lomů, propastí a skal – místa, které pojmenují **Země nikoho**. **Tam se skrývá opravdové tajemství: vzácné zkameněliny obřích trilobitů.** Ale není to jen o hledání pokladu. Jsou tu rivalitní kluci z klubu Ontario se svou vývěskou a vlastními pravidly. To jsou nebezpeční starší kluci zvaní Zelené vesty. A přichází zákazy od rodičů, noční výpravy a situace, kdy se země pod nohama opravdu propadá. Přátelství se tady rodí těžko, zrádně a napínavě. Přesně tak, jak to mezi správnými kluky bývá. [Jaroslav Foglar](https://citarny.com/tag/foglar-jaroslav) popisuje klukovský svět, kde nejsou jen „dobří“ a „zlí“. Každý má své důvody, své chyby a svoje tajnosti. A právě proto to funguje. Když si představíte, že místo mobilů máte baterky a místo her na počítači skutečné lomové jeskyně, nic lepšího vás nemůže potkat. > **Kterou knihu pane Foglare máte nejraději?** > Jaroslav Foglar: Dobrodružství v Zemi nikoho. Texty vznikaly na jedné vysoké skále za Pikovicemi, kam jsem se vyškrabal a pozoroval odtud kraj kolem Sázavy. Psal jsem tam s nesmírnou chutí.“ > Jaroslav Foglar v rozhovoru ### Proč si Foglarovku přečíst? - Máte rádi pátrání a tajemství? Tady jich je opravdu plno. - Budete v partě kluků, kde se vám bude velmi líbit. - Naučátev se sami rozhodovat a nést následky dobré i špatné. Existuje i dobře namluvená [audiokniha](https://www.youtube.com/watch?v=k1qh0BhTcZs) (čte Lukáš Příkazký). **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Foglar **Spisovatel:** Foglar --- ### [Anne Franková. Její slavný Deník cenzurován novodobými cenzory](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/anne-frankova-denik-cenzura) **Published:** January 15, 2023 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Příběh Anne Frankové je deníkový zápis události, které prožívala v úkrytu nizozemského domu, kdy bylo celkem8 lidí schovaných před německým zatýkáním Židů. **Content:**  **Příběh Anne Frankové je vlastně deníkový zápis události, které prožívala v úkrytu nizozemského domu, kdy bylo celkem osm osob schovaných před německým zvěrstvem a zatýkáním Židů. Deník začala Anne psát v červnu 1942. Formou dopisů fiktivní Kitty zachycuje co se děje nejen v úkrytu, ale i mimo dům a informace doplňuje vlastními úvahami.** Skupina byla prozrazena a zatčena na počátku srpna 1944. Všichni, kromě Annina otce, zahynuli v různých koncentračních táborech. Anne v březnu 1945 v Bergen-Belsenu. **V Českém rozhlase připravili zajímavý pořad, který má ale jednu cenzorskou zvláštnost. Na twitteru uvedli:** > „Naše jídlo je žalostné. K snídani suchý chleba a náhražková káva. K obědu už 14 dní špenát nebo salát…“ Poté, co Anne Franková slyšela v zahraničním rozhlase výzvu o dokumentování nacistické okupace, začala svůj deník „editorsky“ upravovat. Píše Český rozhlas Plus @CRoPlus 15.9.2020. **Po přečtení nás samozřejmě zaráží, že v zahraničním rozhlase vyzývají k popisu NACISTICKÉ okupace.** Při tom Anne všude uvádí slova německé či germánské. Slovo nacistické se tenkrát vůbec nepoužívalo. Slovo nacistický je určením příslušnosti k politické straně Adolfa Hitlera NSDAP.. Její příslušníci bývají označovani za nacisty. Ve straně ovšem nebyl celý německý národ. Je evidentní, že zde dochází k záměrné cenzuře. Ta začala už u německých vydání.  > **“Pořád žiju a to je podle otce to nejdůležitější.”** > Z Deníku Anny Frankové, 1942-1944. **Tento trend pojmenovávat všechno německé za druhé světové války na nacistické, je jen jiný způsob jak omluvit zvěrstva německých hitlerovských ozbrojených sil, ale i podstatné části německého obyvatelstva, která se na vraždění často aktivně podílela**. Např. strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 němečtí obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce. Vice: [Beneš, válka, holocaust…](index.php?option=com_content&view=article&id=4625&catid=218) [Odporná cenzura a přepisování historických faktů](index.php?option=com_content&view=article&id=4625&catid=218)! Zde ukázka nejtragičtější německé zrůdnosti 2. světové války. Vyvraždění 33 771 Židů v Babim Jaru na Ukrajině:   **SOUVISLOSTI:** **Karl Silberbauer byl důstojník, který zatkl Anne Frankovou Jeho život ukazuje evropský přístup k nacismu.** Narodil se ve Vídni, kde sloužil v rakouské armádě a v roce 1935 se po vzoru svého otce přidal k policejnímu sboru. O čtyři roky později vstoupil do služeb gestapa, přestěhoval se do Nizozemska a v roce 1943 přešel do Sicherheitsdienst (SD) v Haagu. Poté byl přeřazen do Amsterdamu a přidělen k „Sektion IV B4″, jednotce rekrutované z rakouských a německých policejních útvarů, která se zabývala zatýkáním ukrytých Židů v celém okupovaném Nizozemsku. V roce 1963 byl ve Vídni zatčen jako bývalý nacista. Když pracoval v SD, tak v roce 1944 zatkl osm lidí, kteří se skrývali. Od roku 1946 byl policistou ve Vídni, stejně jako před druhou světovou válkou. Silberbauera vypátral lovec nacistů Simon Wiesenthal. Silberbauer v písemném prohlášení uvedl, že by na zatčení skrývajících se lidí pravděpodobně zapomněl, kdyby se Anne Franková a její deník nestaly tak známými. Vybavil si mnoho podrobností o zatčení, ale nic o zrádci, který je udal. Vídeňská policie Silberbauera během vyšetřování suspendovala, ale když nemohl být stíhán, mohl se vrátit do práce. V roce 1944 jednal „na rozkaz“ a při zatýkání se choval „správně“. **K této knize se váže další, opravdu neuvěřitelný, ale pravdivý příběh z listopadu 2020.** Jedenáctiletá dívka porovnala v době covidové na sociálních sitích své narozeniny se situací židovské dívky Anny Frankové za druhé světové války, která se musela tajně skrývat, aby ji německé pořádkové síly nenašly a neposlaly do koncentráku. > *“Byla jsem z toho velmi smutná, ale moji rodiče našli řešení.” Po celou dobu jsme museli být zticha, jinak by nás mohli upozornit sousedé. Cítil jsem se, jako bych byl s Annou Frankovou v Tajné příloze, kde museli být tiší jako myš, aby se nenechali chytit, ale byla jsem velmi šťastná, že mi bylo dovoleno aspoň takto oslavit narozeniny.“* Nějaký “internetový soused” ji sprostě udal a poslal na ni trestní oznámení. A za to ji prý bude vyšetřovat německá policie.[ Více >>](https://dieunbestechlichen.com/2020/11/das-system-dreht-frei-polizei-ermittelt-gegen-elfjaehrige-weil-sie-sich-an-anne-frank-erinnert-fuehlte/) Takže její přirovnání bylo velmi trefné. **Categories:** Beletrie světová, Glosy Společnost **Tags:** Babi Jar, cenzura, cenzura knih, Druhá světová válka, frankova anna, holocaust, Němci, zakázaná slova, Zakázané knihy, židovství **Spisovatel:** Franková Anna --- ### [Heda Bartíková. To nejlepší z tisíce jedinečných rozhovorů a knih](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/rozhovor-s-hedou-bartikovou) **Published:** August 18, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Heda Bartíková sepsala spoustu rozhovorů a vydala na 30 titulů. Publikuje od roku 1977. Mezi nejznáměji knihy asi patří Profesionální muž (s Vladimírem Páralem. **Content:**  **Heda Bartíková (\*27. 3. 1944) se podílela asi na třicítce titulů a většinu prostě sama napsala. Žije Na Malovance a publikuje od roku 1977. Knižně debutovala deset let poté. mezi nejznáměji knihy asi patří Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995). Dneska si budeme povídat o zajímavých rozhovorech a vlastně o životě vůbec…** **ROZHOVOR**: **HEDA BARTIKOVÁ SI VYPRÁVÍ S IVO FENCLEM** **Zajímala by mě spousta věcí, ale nejprve se zeptám, kdy asi podruhé vyjde váš a Páralův Profesionální muž?** To víte, že o druhé vydání Profesionálního muže bych stála. Moc. A samozřejmě tu může být, pokud se najde nějaký nakladatel, který bude ochotný knihu uvést na trh. **A to by se jednalo o aktualizovanou verzi?** Ano; vždyť od té doby, co kniha v roce 1995 vyšla, se v Páralově literárním i osobním životě mnoho změnilo. **Vznikala bez problémů?** S Vladimírem [Páralem](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/paral-valka-s-mnohozviretem) (10.8. 1932) jsem se svého času setkala na jedné party a tam jsem ho požádala, zda bychom spolu mohli udělat jeho životopis. Tenkrát nás seznámil můj kamarád Tomáš Kolowrat. Vladimír Páral řekl: „Nejdříve uděláte se mnou rozhovor, pak se uvidí, zda nám to spolu půjde.“ A bylo rozhodnuto. Rozhovorů jsem s Vladimírem Páralem udělala několik (vyšly např. ve Story, v Sazce a v Blesku) a poté Mistr prohlásil: „S vámi, paní Hedo, půjdu až do pekla!“ Ale o peklo při práci na životopisu rozhodně nešlo. Naopak. Nazvala bych ten čas Páralovým příměrem Radost až do rána. Vždyť při každém setkání mi nosil kytici růžových růží a svazek petržele. Růže pro krásu, petržel pro zdraví. **Bylo hodně těch setkání?** Scházeli jsme se dvakrát týdně u něj nebo u nás doma. Jeho dvornosti a důvtipu i nevšední obraznosti jsem si užívala naplno. Pokaždé jsem měla připravené otázky, na které Vladimír odpovídal bez zaváhání a velmi květnatě. Někdy, třeba když šlo o vzpomínání na jeho již zesnulou ženu Marii, jsem byla svědkem velkého dojetí a slz. Naopak, když se jednalo o erotiku, stala jsem se svědkem toho, že mistr okamžitě nadmíru ožil a jeho oči byly plné jisker. S Vladimírem Páralem dodnes zůstáváme dobrými přáteli. **Ale vy jste realizovala stovky rozhovorů. Jakpak třeba vzpomínáte na Jaroslava Foglara? Interview s ním je dnes i součástí knihy Důvěrné rozhovory.** V letech 1985 až 1997 jsem pracovala jako redaktorka v beletristickém oddělení nakladatelství Olympia a měla jsem na starosti dobrodružnou literaturu – díla Karla Maye, Jaroslava [Foglara](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/jaroslav-foglar-stolety-hoch-od-bobri-reky) i dalších autorů. Kromě toho jsem panu Foglarovi, skautským jménem Jestřábovi, chystala podpisové akce, na které se vždycky těšil, a chystala jsem mu i mnoho křtů a tiskových konferencí. Pokaždé v takových chvílích pil pomerančový džus a potrpěl si na to, aby byl dokonale učesaný a oblečený. Měl s sebou vždy několik tužek a pečlivě a neúnavně podpisoval příznivcům své knížky. Obdivovala jsem jeho vitalitu, jeho vstřícnost vůči svým čtenářům. Často jsem za ním jezdila do jeho žižkovského bytu a do tamní klubovny, ať už kvůli korekturám, nebo kvůli rozhovorům, kterých s ním vyšlo vrchovatě, např. i rozsáhlé materiály v Xantypě či ve Story. Rád prohlašoval: *„Žižkov a jeho temné, křivolaké a kopcovité uličky ve mně vyvolávají sentimentalitu a také mi vnukají nápady pro další příběhy.“* Jaroslav Foglar, třebaže neměl peněz nedostatek, byl velice šetrný a obracel každou korunu, protože prožil útrapy války a hlad a bídu a dokázal si vážit jídla. Například láhev piva měl natřikrát. Oběd, který mu vozila sociálka, nadvakrát. Velmi rád vzpomínal na maminku, která umřela ve sto dvou letech. Říkal: „Moje maminka byla úžasná, jedna z nejhodnějších maminek, které se kdy narodily.“ Poslední roky, od června 1995 trávil čas v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Při každé návštěvě si přál, abych mu jako každá návštěva přečetla jednu kapitolu náhodně vybranou z jeho právě znovu vyšlé foglarovky. Důvodem bylo, že špatně viděl. Na pravé oko už vůbec a ve druhém se mu zrak rychle zhoršoval. Knihy psal na stroji víceméně popaměti a pak věty kontroloval lupou. Po skončení přečtené kapitoly vždy prohlásil: „Ani po letech bych v textu nic neměnil.“ Na otázku, kterou knihu má nejraději, odpověděl: „**Dobrodružství v Zemi nikoho**. Texty vznikaly na jedné vysoké skále za Pikovicemi, kam jsem se vyškrabal a pozoroval odtud kraj kolem Sázavy. Psal jsem tam s nesmírnou chutí.“ Jaroslav Foglar zemřel v roce 1999 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let. **Máte stejně jako on silný vztah k Praze?** V Praze jsem se narodila, žiji poblíž Petřína a mám v blízkosti mnoho zamilovaných míst, nevyjímaje Loretu, náměstí Pohořelec, samotný Petřín anebo Chotkovy sady s Letohrádkem královny Anny, zpívající fontánou či pískovcovou jeskyní věnovanou Juliu Zeyerovi s mramorovými sochami z jeho děl, například Radúz a Mahulena. Několik pražských míst, která mají pro mne svou výjimečnost, souvisí právě s Jaroslavem Foglarem. Je to Kampa, kam jsem s ním jednoho jarního dne zašla a kde mi ukazoval, kde často psal – bylo to na lavičce u Karlova mostu. Psával také na opuštěném dětském hřišti, tam snad vznikala většina jeho knih, a ve vilové čtvrti na Kleovce na Vinohradech nebo pod Pražským hradem. **Jak vznikal váš (rovněž knižně vydaný) rozhovor s Františkem Kožíkem?** Moje maminka Hedvika Hříbalová mně často četla z jeho díla **Největší z Pierotů**. Byla jsem zvědavá na tohoto skvělého spisovatele, takže jsem si s ním velmi složitou cestou nakonec domluvila schůzku. Působil jako mírný člověk, rozvážný, měl akvamarínové, hloubavé oči, dokonale spisovnou řeč, uhlazené způsoby, a přesto působil velmi přirozeným dojmem. Jaký bych mu dala přívlastek? Laskavý. Když jsme ukončili oficiální část interview, dopili kávu z míšeňského porcelánu, dojedli pocukrovanou mramorovou bábovku a poděkovali si za vstřícnost, pokynul mi, abych s ním zašla na balkón. Poslechla jsem. Pan Kožík ukazoval směrem k rozkvetlé růžové magnólii na své zahradě se slovy: *„Rád se dívám do tajemných květů této divoucí krásy a mám pocit, že jsem se ocitl v době, kdy ženy nosily lehce se vlnící krinolíny a byly tak něžně stydlivé.“* Pak si povzdychl a pohladil mne po rameni. Romantický zážitek, který si ráda znovu a znovu vybavuji. **Jak vznikly vaše rozhovory s Milošem Zemanem?** Potkali jsme se na křtu knihy Profesionální muž, kam zavítal se svou ženou Ivankou. Krátce nato jsem ho navštívila v Lidovém domě; psal se rok 1995 a byl předsedou ČSSD. Pohostil mě výbornou kávou a skvělými makovými koláči a počastoval mne hojným množstvím bonmotů. Byl na mne velmi přívětivý a na všechny otázky odpovídal bez mrknutí oka vtipně a moudře. Na dotaz „Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?“ odpověděl: „Ve filmu s Járou Cimrmanem. Když chceš překonat nějakou překážku, tak ji přeskoč, ale nepodlézej.“ Na otázku „ Co byste si dal do erbu?“ odpověděl: „Jako znak knihu, jako heslo to, které v této republice zastával už první ministr financí Alois Rašín: „Blaho republiky – nejvyšší zákon.“ Další moje otázka zněla: „Co považujete v životě za nejdůležitější?“ Odpověděl: „Nestydět se za sebe.“ **Mohla byste připomenout i pár dalších osobností, které jste vyzpovídala?** Rozhovor jsem dělala například s profesorem Josefem Švejcarem (1897-1997), s Miloslavem Šimkem, Miroslavem Mackem, s překladatelkou Jaroslavou Moserovou, s Janem Cimickým, s kreslířem Petrem Urbanem i galeristou Miro Smolákem, se skladatelem a dirigentem Varhanem Orchestrovičem Bauerem, s Ester Kočičkovou, Lubou Skořepovou, Luďkem Sobotou, Jiřím Krampolem, Vladimírem Rážem, se skromným Radovanem Lukavským, s textařem Pavlem Vrbou, s Ivetou Simonovou anebo Milanem Drobným. **Který probíhal nejvtipněji? Který byl nejroztodivnější?** Nejlegračnější byl rozhovor s Tomiem Okamurou v jeho luxusním bytě, protože nám do povídání kecal jeho veliký robot. Dodám jen, že každá robotova připomínka byla trefa do černého. Nejroztodivnější rozhovor jsem zažila s Janem Saudkem. Nejprve v jeho vile v Braníku a posléze ještě v ateliéru na Žižkově. V Braníku se projevil jako exhibicionista, když předváděl svaly a vyprávěl o svých mocných orgasmech a ženách, kterým toto privilegium poskytl. Velký frajer… Ale na Žižkově jsem jej poznala ve zcela jiné roli; jako nadmíru citlivého, vnímavého a ohleduplného muže, který z lidských bytostí nejvíce miloval svého bratra Káju. **A ten nejsmutnější rozhovor?** Přičítám ho Josefu Bekovi, s kterým jsem se sešla na konci dubna 1995 v malé pražské kavárně v Klimentské ulici. Jeho halasný smích se nesl prostorem a nic nenasvědčovalo tomu, že je takto slyšet naposledy. Popíjel bylinkový čaj a vzpomínal na Hradec Králové, kde v prosinci 1918 začala jeho životní pouť, ale krátce nato jej odvezla sanitka do jedné pražské nemocnice, kde 5. května 1995 zemřel. Ten náš rozhovor byl poslední, který mohl poskytnout. Ještě se těšil na májové dny plné lásky, ale už se jich bohužel nedočkal. **Nechme však být interview, s výjimkou tohoto. Změňme téma. – Odkdy píšete své pověstné hrůzostrašné povídky? Kdy to začalo?** Po maturitě, tedy v mých osmnácti letech, kdy jsem se seznámila se schizofrenní dívkou Danielou. Ta si ve svém druhém já říkala Rebeka a v takových okamžicích krásně malovala, ovšem byly to obrazy plné hrůzy; temné, depresivní. Já jsem k nim psala hororové básně a úvahy. Měly jsme velké úspěchy v médiích, pořádaly jsme dokonce i výstavy. Později mne oslovil šéfredaktor časopisu Maska, zda bych v něm chtěla vést Černou kroniku a zda bych tam nepsala hororové a detektivní povídky. Byla jsem tím nadšená a mnoho let jsem tak činila. A nezůstalo jen u tohoto média, přidala se další a další a posléze mě s detektivní a hororovou tematikou vyšly také knihy. **Zrovna tak jste autorkou mnoha veršů. Vaše nejnovější sbírka Na půl žerdi je už pátá. Jak jste začínala s poezií?** Již na základní škole, ale psala jsem verše určené výhradně spolužákům a byly následovně nevalného typu: Mirka sirka dikobraz vylezla si na obraz, pak s obrazu spadla a hned tam zvadla **A potom?** Pak bylo dlouhé období, kdy jsem se zamilovávala, a právě o svých láskách jsem napsala mnoho milostných veršů. První básně mi otiskla Tvorba v roce 1977 a poezii jsem vlastně psát nikdy nepřestala. Jste i členkou Obce spisovatelů České republiky. Nikoli však jen jí. Jsem taky ve výboru Klubu autorů literatury faktu, čehož si velmi vážím; protože se setkávám s lidmi stejné krevní skupiny, kteří mi imponují. Ale hlavně proto, že KALF dává prostor dalším, i mladým autorům. A to například díky pravidelným setkáváním v Letohradě či prostřednictvím soutěží. Ať už se jedná o každoroční Soutěž Miroslava Ivanova, o Soutěž E. E. Kische nebo o Soutěž J. Golla. Jsem také členkou české pobočky mezinárodní organizace AIEP, soustřeďující a podporující autory dobrodružné a detektivní literatury, a patřím mezi dlouholeté členy Syndikátu novinářů ČR. **Které knížky vás ovlivnily v dětství? Které jste si oblíbila později?** Jsou jich spousty. Jako dítě jsem milovala Exupéryho Malého prince. Díky tatínkovi, spisovateli Aloisovi Hříbalovi, který mně před spaním předčítal básničky, jsem obdivovala francouzské prokleté básníky – P. Verlaina, Ch. Baudelaira, A. Rimbauda. V pubertě jsem četla Haškova Švejka, ale také např. velmi těžký román norského spisovatele Knuta [Hamsuna](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/hlad-hamsun) Hlad nebo Nanu Emila Zoly. Později se přidali Scott Fitzgerald – Velký Gatsby a Něžná je noc, dále Boris Vian – Pěna dní a Srdcerváč, a nově Octave [Mirbeau](https://cs.wikipedia.org/wiki/Octave_Mirbeau) – Zahrada muk. **Máte i mezi svými vlastními knihami některou oblíbenou?** Každou, která vyjde, považuji za své jako by právě narozené dítě, a mám nesmírnou radost. Ale kdybych měla některé dát přívlastek nejoblíbenější, byla by to sbírka poezie Utajenky. **Jak se díváte na literární tvorbu své dcery?** Uznávám ji, fandím jí, protože dokážu i objektivně posoudit, že jde o básnířku talentovanou s neotřelými nápady a mladou metaforikou. Ale hlavně svou dceru Markétu obdivuji, že se dvěma dětmi, které vychovává sama, a při těžké nemoci neztratila poetický pohled na svět – a píše verše dál. Její sedmiletý syn Karel Julián zřejmě zdědil rodinný talent, protože také píše. Bude to náš pokračovatel. Mnohdy mne překvapí, jak jsou jeho sloky krásné i nápadité a přesahují myšlení tak malého dítěte. **Co byste ještě chtěla napsat?** Hodně, hodně básní; hodně, hodně detektivek i hororů. Dále chystám knihu rozhovorů. Mám už jich na svém kontě přes tisíc. A v neposlední řadě chci dokončit rozepsaný román, jehož hrdinkou je Jana Samuela z Černého hradu. Děj se odehrává v temné době třicetileté války a prolíná se až do současnosti. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Bartíková Heda, Fencl Ivo, Rozhovory --- ### [Vladimír Páral. Nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/paral-valka-s-mnohozviretem) **Published:** August 10, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Vladimír Páral byl vizionář. Vynikající a hlavně nadčasový futurologický román o principech totalit Válka s mnohozvířetem se řadí ke klenotům české beletrie. **Content:**  **Vladimír Páral (10.8. 1932 Praha – 10.8. 2026) byl vizionář. Vynikající nadčasový futurologický román “*Válka s mnohozvířetem” (1983),* o principech totalit a stupidních státních zřízení, je dnes téměř zapomenut. Nicméně aktuálnost a nadčasovost příběhu vynikne zvláště se spisovatelským talentem Páralovým . Právem se román řadí ke klenotům české beletrie.** ## Páral a jeho varování z hnědého zamoření **Svět ohrožuje hnědý smog, valící se na města, který nakonec všechno pohltí.** Nastává katastrofa, stav pandemického zamoření. Po několika dnech se hnědou mlhu – masit podaří likvidovat, ale zůstává hnědý prach a strach.. Lidé si postupně uvědomují, že hmota, která má inteligenci se proměnila v lidského parazita tzv. multibestia incorporata (mnohozvíře vtělené). **Hnědá nemoc u lidí vzniká pomalu a nenápadně.** Infekce se vznášé úplně všude. Člověk ji získává vdechováním masitem prosyceného vzduchu, pak úmyslnou konzumací masitové kaše nebo rychloprachu. Masit je hnědá inteligentní hmota vzniklá ze špinavého životního prostředí Nemoc pak aktivuje u lidí pudové ovčí chování a rapidně snižuje IQ. Lidé preferují agresívní chování, sex, neustálou žravost, konzum a lenost. Rozvíjí se stupidita. S duševní proměnu se mění i tělo, napadeným lidem vyrůstají na těle hnědé výrůstky. Postižení se stávají sobečtějšími, agresivnějšími, závislými. Propadají samolibosti a často se svého stavu ani nechtějí zbavit. Boj se přesouvá dovnitř a člověk musí bojovat sám se sebou. **Nemoc se léčit dá, ale je třeba svobodného rozhodnutí. A to, jak známo, bolí.** Mnoho lidí, otupených prázdnotou, konzumem, léčbu odmítá a dobrovolně používají drogu tzv. masit v podobě suchého prášku. Jen málo z nich se dokáže ze závislosti vymanit. Lidé nad nemocí vítězí díky vůli, sebekázni, požívání zdravého rozumu díky technikám blízkým autogennímu tréninku. Ale nakonec se stejně z ničeho nepoučí a život pokračuje ve stejných kolejích. **Pokud se do knihy začteme zjistíme, že Vladimír Páral se inspiroval** nejen Karlem Čapkem ([Bílá nemoc](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/capek-bila-nemoc), [Válka s mloky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/capek-valka-s-mloky)), ale také Lemem ([Solaris](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/stanislaw-lem-solaris)), Huxleyem ([Překrásný nový svět](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/huxley-prekrasny-snivy-svet-stesti)). Rovněž stopy z příběhu [Stevensona](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/stevenson-zivotopis-poklad-na-ostrove) Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Oproti klasickým dystopiím 20. století není v centru pozornosti dokonalý totalitní systém. Autor popisuje systém, fungující díky mnoha stupidním rozhodnutím úředníků a které jsou většinou akceptovatelné. Podobně jako za tzv. pandemie Covidu. Párala víc zajímá co se děje uvnitř člověka, když na něj začne tlačit vnější katastrofa. Ať už skutečná nebo uměle vyvolaná. Zajímá ho, jak funguje autocenzura, strach, stádní jednání a hysterie. **Z čeho vycházel autor při psaní románu?** Bere Čapkův model a posouvá ho do reálného československého prostředí 80. let. Přidává ekologickou naléhavost, která vycházela z každodenní zkušenosti se severočeským smogem. A především mění směr útoku: z vnějšího nepřítele na vnitřního. „Mnohozvíře“ není jen živá hmota ze znečištění. Je to všechno to, co v člověku dřímá – lenost, sobectví, závislost, ochota vzdát se vlastní vůle *[Vladimír Páral](https://en.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_P%C3%A1ral) / Válka s mnohozvířetem / Československý spisovatel, 1983* **Výpisky z knihy:** > “My: Naše síla je v mozcích a srdcích, v bílém lidském spojení. Tím jsme vždycky vítězili a budeme vítězit. zvítězíme určitě. > Já: Ano, když se člověk nevzdá a usilovně a vytrvale… ale někdy mám takovou hnědou chuť jen tak si lehnout na záda a prostě nechat všecko plavat. Nebo mě zas popadne taky hnědý vztek…” > > PŮVOD HNĚDÉHO MNOHOZVÍŘETE Multibestia incorporata je podle nejnovějších výzkumů mnohem starší, než se dosud předpokládalo – snad dokonce o celá tisíciletí a sahá až do úsvitu lidských dějin! > > Mezi extrémisty se dokonce objevili radikální stoupenci MZV a založili takzvanou „Hnědou brigádu“, která má na svém kontě již řadu teroristických aktů a únosů. > > MODERNÍ ČLOVĚK, hnán horečným (a neurotizujícím) spěchem, stihne za den takovou spoustu věcí, že vlastně na žádnou už nemá čas – na radost pak nejméně. > > Tohle bylo asi vždycky. To zvíře sedí uvnitř v lidech – v nás všech – a jen čeká, jestli je pustíme ven. > > ZEŠÍLEVŠÍ HMOTA? Rozbor nebývale obrovitých chuchvalců hnědé masy, která se v městě Leeds, středisku britského ocelářského průmyslu, nahromadila do několikametrových závěji, potvrdil vědcům jejich obavu. V tomto řídkém hnědém rosolu “typu Leeds” objevili mikrostrukturu připomínající zhoubný růst a bujení buněk rakoviny v lidském těle. Pro hnědou hmotu proto navrhli nový název “Kancerit”. Její původ z odpadních hmot všeho druhu vyjadřují dřívější názvy “degrad”, “destrukt” a “dekomposit”, její hnědou barvu sovětský název “skoričmass”, angloamerický “brownit” a německý “braunit”, rozpínavost jejího růstu “expandit”, její šílené bujení “entropin”, “chaotit”, ale vyskytly se i návrhy pojmenování “idiotin” a “katastrofit”… Stále zřejmější je však společný původ i vývoj všech jednotlivých forem této zamořující masy, pro niž zůstává nejpoužívanější původní název “masit”. > > Celý město je teď už skrznaskrz tak bílý, až z toho někdy začíná bejt horor, tak třeba v naší samoobsluze – když si řeknete o kilo krvavý tlačenky, všecky prodavačky vás začnou naléhavě upozorňovat, že zrovna došly čerstvý jogurty a acidofilní mlíko. Jak si řeknete o kartón cigaret, hned se kolem vás nachomejtnou nejmíň dvě ženský a šíleně taktně vám začnou rozmlouvat kouření, ale taky mě už párkrát zvaly dokonce k sobě domů „na malé přátelské posezení při čaji, které vám vyjasní spoustu věcí“. A koupit flašku rumu se dá jenom večer v prázdným kšeftě – jinak by nastalo srocení lidu. > > V jižních zemědělských oblastech USA je hnědá nemoc společensky deklasující podobně jako barevná pleť, kdežto na zdech domů v newyorském Manhattanu přibývají každou noc hesla Hnědé je krásné – „Brown Is Beautiful“. > > U nás v Městské knihovně se hnědé nemoci nedaří – zvíře zřejmě nerado lidi, kteří čtou a přemýšlejí? –, my knihovníci jsme skoro všichni v pořádku, ale horší je to se čtenáři. Počet půjčovaných knih prudce klesl, docházejí jen nejvěrnější… a zdaleka už ne všichni. > > Já fanatiky nerad, chci věřit v rozum… který však na naší planetě bohužel pořád ještě jaksi nestačí. > > Celé vědomí mi sklouzlo do spodní půlky těla. Dívám se na svůj životní sen a myslím přitom na žrádlo, chlast a nahou ženskou v posteli. > > Přestaňme se k radosti chovat jako tupí ignoranti, jako automobilisté drtící pneumatikami kvetoucí louku. > > HOREČNÝ VÝZKUM HNĚDÉHO CIZOPASNÍKA se rozbíhá všemi směry, jak naznačuje již celá řada jeho pojmenování, například Desomat, Carnefix nebo Bodymassite. Německý profesor Dr.phil. Dr.med. Dr.chem. Dr.rer.nat. Wolfram Prandt navrhl název Niedrigit, jímž chce postihnout cizopasníkův nutkavý vliv na člověka směrem k nízkým (niedrig) činnostem, kdežto profesorovi žáci prý říkají parazitu prostě „der braune Teufel“, neboli „hnědý čert“. Obdobně vznikly dřívější názvy Descendit, Deviant, Skoričzvěr, Animalit, Agresit a Bestialit, protilidské působení cizopasníka mu vyneslo jména Degradit, Ahuman, Antispirit a Malformit. Český název Dualit se snaží vystihnout dvojí charakter parazita, který sice u všech lidí vykazuje společnou podobu, ale zároveň u každého jednotlivce nabývá individuálních rysů, jimiž svého nositele stále silněji ovládá. V každém případě nutno varovat před těžce postiženými, kteří mohou být vůči svému okolí nebezpečně agresívní. > > DNES JIŽ BEZPEČNĚ VÍME, že růst mnohozvířete je značně urychlován nadměrným požíváním potravin (zejména těžkých, tučných a kořeněných mas), nápojů (obzvláště alkoholických), dále pak kouřením tabáku a nezřízenou sexualitou. Nezapomínejme však, že mnohozvířeti v sobě vydatně pomáháme nejen nedostatkem tělesného pohybu, nýbrž i stavy nehybnosti duševní, jako je lhostejnost, apatie, nuda, pohodlnost a útlumy všeho druhu. Méně známé, ale důležité vědět je, že mnohozvíře se člověka nečekaně rychle zmocňuje při vzteku, závisti a zášti. > > V USA A ZÁPADNÍ EVROPĚ některé vlády i takzvaný „velký tisk“ zaujímají v řadě případů váhavé postoje – zejména před volbami – s ohledem na vysoké procento „hnědých“ voličů. Současně se počínají objevovat i tolerantní a liberální názory, že MZV je prostě „příznak technologické doby“, „produkt technického pokroku“, „civilizační nezbytnost“, „výraz svobodné volby individuální osobní barvy“, „zhmotnění potlačovaných složek lidské přirozenosti“, atd., atd. > > TELEVIZE A MNOHOZVÍŘE se v mnoha případech podporují! Je to především pasivita televizního diváka umožňující nerušený růst MZV, který dále posiluje i obvyklá a nadměrná konzumace jídel a nápojů při každodenním a celovečerním sledování obrazovky. Zejména nenáročné pořady (opakovaná vystoupení hvězdných stálic populární hudby nebo primitivní příběhy se snadno předvídatelným a ovšem zásadně vždy dobrým koncem) svým ukolébávajícím vlivem vytvářejí příznivé klima pro MZV, které snadno a zcela ovládne diváka obzvláště při přenosech fotbalových, hokejových a boxerských zápasů. > > Oproti tomu léčebný vliv na hnědou nemoc mají pořady literární, vážná hudba, hodnotné filmy a relace naučné a populárně vědecké. V této souvislosti uvádíme ještě zjištění reportéra deníku Večerní Praha, že zatímco návštěvníci koncertních síní jsou výhradně „čistě bílí“, jeví se diskotékové tančírny naopak přímo hnízdištěm MZV. > > Naše síla je v mozcích a srdcích, v bílém lidském spojení. Tím jsme vždy vítězili a budeme vítězit. Zvítězíme určitě. **Categories:** Beletrie česká, Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie česká, Beletrie scifi, paral, Páral Vladimír **Spisovatel:** Páral --- ### [Overtonovo okno. Jak uzákonit nemožné. Propaganda, manipulace](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/overtonovo-okno-jak-uzakonit-nemozne-propaganda) **Published:** August 8, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Overtonovo okno je způsob promyšlené propagandy, jak ovlivnit vědomí lidí. Na konci této manipulace je ve společnosti prosazeno to, co dříve nebylo myslitelné. **Content:**  **Overtonovo okno je způsob cílené a promyšlené propagandy, jak ovlivnit vědomí lidí. Na konci této [manipulace vědomí](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/kara-murza-manipulace-vedomi) je ve společnosti prosazeno to, co dříve nebylo myslitelné. Podle Overtona existuje pro každý společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze o něm diskutovat tak dlouho až je společnosti nemyslitelné téma akceptováno, případně i legislativně ukotveno. Cílem mnoha skupin aktivistů nebo politiků je toto okno “posunout”, aby se jejich ideje staly akceptovatelnou normou ve společnosti.** **Je celkem šest kroků, šest oken, jak manipulativní princip “Overtonovo okno” funguje:** Ukážeme si to na příkladu pedofilie. > 1\. Dětská pedofilie je abnormální úchylka zneužívaní děti. Tato porucha sexuální preference je naprosto neakceptovatelná u naprosté většiny populace. Je trestná. V médiích se ale začnou objevovat články, které sice pedofilii jakoby odsuzují, ale ve společnosti se najednou o tomto problému začíná mluvit. Objevují se první pohledy na pedofilii, anonymní pedofilové, kteří tvrdí, že pedofilie není jen sexuální zneužívání dětí etc. Společnost je pobouřena a diskutuje. > > 2\. Počet článků a diskusí na dané téma narůstá tak, že téma už není tabuizované. Objevuje se čím dál častěji a veřejnost vnímá téma normálně a není prioritně pobouřena. > > 3\. Začínají se objevovat první kladné příklady. Pedofil zachránil dítěti život, je vzorný občan, první pedofilové se veřejně objevují mezi umělci, v politice etc. > > 4\. Pedofilie se začíná racionálně zdůvodňovat. Pedofil je součástí společnosti, má svá práva, reakce lidí na pedofily jsou jen mýty a vychází z nepochopení jejich přirozené úchylky. V mediích se začínají objevovat celé seriály o problému, který vlastně problém není. Problém není v pedofilech, ale v nás, ve způsobu vnímaní jejich přirozenosti. > > 5\. Téma se začíná aktivně popularizovat, objevují se seriózní vědecké práce, které pedofilii neoznačují jako úchylku, ale jako jeden z normálních lidských projevů. Politici, právníci se začínají mnohem víc vyjadřovat k tématu a legalizovat normálnost pedofilie v očích lidí. > > 6\. Pedofilové a jejich přívrženci vytvářejí lobbystické skupiny. Jsou přijaty první zákony, podporující práva pedofilů a jejich pronásledování se stává trestným činem. Jsme přesně na druhém konci než na počátku. **Tuto obecně využívanou praxi poprvé popsal Joseph P. Overton.** (4.1. 1960–30.6. 2003) [Wiki](https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_P._Overton) Je třeba zdůraznit, že tato metoda není klasický brainwashing, (vymývání mozků), který se nedá příliš aplikovat na celou společnost, ale spíš na určitou cílovou skupinu. Overtonovo okno je mnohem propracovanější, časově náročnější, ale mnohem, mnohem účinnější. Při ovládnutí většiny medií a za předpokladu dostatku času se dá prosadit snad všechno. Důkazem jsou nejen totalitní režimy, ale současná euroamerická demokracie, která tímto procesem prochází už víc jak 20 let. **“Overtonovo okno”, konkrétní příklady z praxe:** > **Sňatky osob stejného pohlaví** > – do roku 2000: většinou radikální až nemyslitelné. > – cca. 2010–2015: rychlý posun přes filmy, seriály, coming-outy celebrit. Od přijatelného k populárnímu u části společnosti a médií. > – 2015: Začíná legalizace např. v USA (Obergefell v. Hodges). Dnes je tento trend propagovaný zvláště v euroamerickém světě, ale v mnoha státech začíná nový odpor a podpora klasického manželství muže a ženy. > > **Legalizace drogy marihuana (rekreační i lékařská)** > – 1980–1990: nemyslitelné / radikální („válka proti drogám“) > – 2000–2010: lékařská marihuana je přijatelná v některých státech > Droga marihuana je plně nebo částečně legalizována: > Uruguay – první na světě (od 2013/2017) > Kanada od 2018 / Gruzie (Georgia) od 2018 / Německo od dubna 2024 / Malta od 2021 / Lucembursko od 2023/ Jižní Afrika od 2018 / Česká republika od 2025/2026 / Mexiko (od ~2021), Thajsko dříve plně volné (2022–2024), od 2025 jen s předpisem… etc… > > **Ženské volební právo** > – 19. století: radikální / nemyslitelné. > První volební právo získaly ženy: > 1893 Nový Zéland > 1902 Austrálie > 1906 Finsko > 1913 Norsko > 1915 Dánsko, Island > 1917 Rusko > 1918 Německo, Polsko, Velká Británie > 1919 Československo, Nizozemsko > 1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada, Maďarsko > Více: > > **Eutanazie / asistovaná sebevražda / vražda** > 1980 – 2000: nemožné, většinou radikální úvahy > Po roce 200 nasává zlom. > 2002 – Nizozemsko je standardně uznáváno jako první země na světě, která eutanazii plně legalizovala a regulovala zákonem. Druhá byla Belgie v témže roce. > 2016 – Kanada. Eutanazie legalizována po rozhodnutí Nejvyššího soudu Carter v. Canada v 2015. > > **Green Deal > / Ve skutečnosti násilná, ničím nepodložená forma na vybírání daní od firem, tak od občanů** Do roku 2015 nemyslitelné, ale na mnoha f=orech diskutovatelné. > Prosinec 2019 / Evropská komise (von der Leyen) představila European Green Deal jako strategii pro klimaticky neutrální EU do 2050. > 2022–2023 > Hlavní schvalovací vlna Fit for 55 (trialogy EP + Rada + Komise). > 2023: Přijato mnoho klíčových částí (např. revize EU ETS s rychlejším snižováním capu na 62 % do 2030, CBAM přechodná fáze od října 2023, zákaz spalovacích motorů od 2035, ETS2 pro budovy a dopravu od 2027). > 2024 > Dokončení většiny Fit for 55: Nature Restoration Law (obnova přírody) – přijato červen > Únor 2025: Představen Clean Industrial Deal (akční plán pro čistý průmysl, levnou energii, státní podporu atd.). > 2026 (aktuální stav) > Mnoho pravidel vstupuje do platnosti nebo se spouští: Plně aukce v ETS pro některé sektory od 2026. > V mnoha státech, po změně vlád, začíná tlak na odstoupení od GreenDealu, pro jeho naprosto jasnou likvidaci průmyslu a snižování životní úrovně občanů. **Categories:** Chování lidí **Tags:** cenzura, manipulace, manipulace v médiích, overton, overtonova okna, politika, propaganda **Spisovatel:** manipulace, Overtonova okna, propaganda --- ### [Olga Čechová. Sladké jádro srdce. Intimní lyrika populární ilustrátorky a básnířky](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/sladke-jadro-srdce-cechova) **Published:** August 7, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Olga Čechová (1925–2010). Opožděná pocta neprávem opomíjené umělkyni, významné české výtvarnici a ilustrátorce. Výběr z intimní lyriky doprovázený ilustracemi **Content:**  **Olga Čechová (1925–2010). Opožděná pocta neprávem opomíjené umělkyni, významné české výtvarnici a ilustrátorce. Výběr z intimní lyriky doprovázený jemnými kresbami z roku 2008 provedla autorka a uzavřela jej vzpomínkami na manžela Čestmíra [Kafku](https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cestm%C3%ADr_Kafka) (1922–1988), svého celoživotního partnera.** **** **Olga Čechová** se narodila 6. dubna 1925 v Brně a zemřela 24. listopadu 2010 v Praze. Byla českou malířkou, básnířkou, ilustrátorkou, grafičkou a typografkou. Vystudovala Školu uměleckých řemesel v Brně a poté obor knižní grafika a ilustrace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Karla Svolinského a Antonína Strnadela. 1944–1945 totálně nasazena (v německé továrně v Brně). Po studiích a mateřské dovolené se naplno věnovala ilustraci dětských knih a časopisů. Dlouhá léta spolupracovala s Mateřídouškou a Sluníčkem a vytvořila ilustrace pro více než sto dvacet knih, především pro děti. Vedle knižní tvorby se intenzivně zabývala volnou grafikou – nejčastěji suchou jehlou, dřevorytem a litografií – a také exlibris a novoročenkami. Od roku 1960 byla členkou umělecké skupiny Trasa a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Její ilustrace pro děti byly hravé, fantazijní a barevně živé, zatímco volná tvorba směřovala k tiššímu, symbolickému a asociativnímu vyjádření. Byla manželkou výtvarníka Čestmíra Kafky a matkou umělce Ivana Kafky. V roce 1973 získala ocenění na mezinárodní výstavě dětské kresby. Mezi její známé ilustrované knihy patří Veselá kniha pohádek, Okřídlené léto, Na sotnách Vladimíra [Holana](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/vladimir-holan-meditativni-basnik), Maják na Humřím útesu nebo Sviť, sluníčko, sviť. S kresleným filmem Barrandov-Praha vytvořila čtyři kreslené filmy a sedmidílný seriál pro děti. Od studijních let na UMPRUM se věnovala volné grafice (dřevoryt, suchá jehla, litografie) a kresbě v úzké souvislosti s psaním poezie. Vydala také vlastní básnické sbírky a texty. Její díla se nacházejí například ve sbírkách National Gallery of Art ve Washingtonu a po její smrti se jí dostalo několika retrospektivních výstav a poct v českých galeriích. Za knižní ilustrační práci získala 15 ocenění. **Sladké jádro srdce | Olga Čechová | Togga, 2012** > **Poezie Olgy Čechové** > > Mnoho věcí zde chybí > Vůně I barva citronové šťávy > Drobné rozlišování hrůz > Tvář třená smirkem > Náraz na ostrou hranu > Slovo – Miluji > A místo miluji > Jen zvuk drátů > > Tak číháme na zázrak > Na letmý odraz slunce > Na prchající létavici > Hmatem promnutá tvář > Ústa svíraná ústy > Krk ovinutý pažemi > a dlaně v sadu vlasů > Kam ulétají záře…? > > Jsi jako voda > Stromy se houpají > Vlna odnáší list > Co já vím o polích? > Sedím na kameni > A hraji si s prsty > Chvíli mne nech! > Jsem mezi mraky… > V opálovém střípku > lupínek jitrocele! > Bez rostlin > nemůžeme žít… **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Čechová Olga, poezie klasická **Spisovatel:** Čechová Olga --- ### [Philip Pullman. Rubín v kouři. Detektivka z viktoriánské doby!](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/pullman-rubin-v-kouri) **Published:** August 7, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Philip Pullman napsal Rubín v kouři pro toho, kdo miluje tajemství, detektivky, zločin a mlhavé, pošmourné, vlhké a špinavé uličky Londýna ve viktoriánské době. **Content:** **** Populární Philip Pullman napsal Rubín v kouři pro čtenáře od 11 let, ale já bych řekla, že je to ideální dílko pro celou rodinu. Hlavně pro toho, kdo miluje tajemství, nádech detektivky, zločin a hlavně mlhavé, pošmourné, vlhké a špinavé uličky Londýna ve [viktoriánské době](https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktori%C3%A1nsk%C3%A9_obdob%C3%AD). Originální dílo bylo vydáno již v roce 1987 a za tu dobu potěšilo mnoho milovníků dobrého čtení. A také autora samotného, protože ten se do této atmosféry natolik zamiloval, že pod jeho perem vzniklo celé knižní kvarteto: Po Rubínu v kouři následovaly Stín na severu, Tygr ve studni a Cínová princezna. Období vlády královny Viktorie si Philip Pullman, sám dvacet let pracoval jako pedagog, pečlivě nastudoval, aby jeho příběh zněl věrohodně. To je opravdu velmi znát a Rubín v kouři mocně vydechuje tu jedinečnou atmosféru a je to dle mého názoru, ten nejvýraznější dojem, který po přečtení získáte. Samozřejmě skvělá je i dějová zápletka a o nezapomenutelný zážitek se postará také mistrné vydání nakladatelství Argo. Přebal je temně rudý, nápisy jemně plasticky vstupují. Působivý obal – působivý obsah. **Nejen opiová doupata a temné uličky** Anotace slibuje opiová doupata a temné uličky, nebezpečí a cosi s velmi zvláštním názvem „Sedmero blaženství“. Londýn v 19. století má své charisma, které je ideální kulisou pro příběh zvláštní, na svoji dobu velmi moderní dívky, Sally Lockhartové. Žila by možná úplně obyčejný poklidný život, kdyby se její otec jednoho dne za podivných okolností neutopil v Jihočínském moři a nenechal Sally jak se říká „na holičkách“. I když, to bych se velmi mýlila, úplně na holičkách Sally nezůstala. Samozřejmě ji velmi pomůže její dobrodružná a odvážná povaha, ale také množství záhad, které po sobě otec zanechal. A jedna z těch záhad se samozřejmě týká i rudého rubínu, v jehož lesku se míhají kouřové efekty. Cenný, krásný, ale jak se zdá, přitahuje zlo a smrt. V uličkách Londýna je ale toho času ještě jedna nekonvenční žena, o mnoho a mnoho let starší, která mimo jiné oplývá snad ještě větší odvahou než Sally, ale také krvelačnou touhou po rubínu. V malíčku má celé Londýnské podsvětí a vlastní špinavý a zaplivaný penzion, do kterého chodí přespávat snad jen ti největší zoufalci. A svého času se tam ocitne zvláštní muž, který pravidelně zažívá opiové dýchánky… Načež i Sally zjistí, že pro ni opium není zas až tak cizí… Kdepak, z děje neprozradím víc, protože by to byla věčná škoda. Zápletka je totiž geniální, plná napětí a nebude tu nouze ani o rodící se lásku… **Ale posuďte, jak barvitě Philip Pullman umí slovy námořníka popsat to, co většina z nás ani nemá šanci zažít… Takové moře v noci…** > „Měl jsem noční hlídku. Byla asi jedna po půlnoci: u kormidla byl námořník jménem Gardiny a ta zatracená černá džunka pořád trčela ve tmě na levoboku. Jenže vlastně nebyla tma. Měsíc nesvítil, ale hvězdy – nevíte, jak vypadají hvězdy, pokud jste se na ně dívali jen tady v Anglii. V tropech jen tak slabě neblikají, tam přímo planou, a moře… > To celé zářilo jejich odrazem. Brázda za naším škunerem i vlna rozrážená přídí byly jako obrovský třpytivý pruh miliard bílých světélek a voda, kam až jste po obou stranách dohlédli, se hemžila mihotavými zářivými přeludy. Viděli jste ryby mířící do hlubin, veliké jasné skvrny a mlhavě zbarvené šmouhy, vlnky a víry světla hluboko pod hladinou – takovou noc zažijete jen jednou dvakrát za život a je to poled, který vám vezme dech. Jediný tmavý stín uprostřed vší té záře byla ta džunka… > … A pak mi Harding, ten kormidelník, povídá: „Pane Bedwelle, po lodi někdo chodí…“ > A právě tímto vyprávěním se rozjíždí další kolo nových událostí, nových faktů, které Sally i její přátele uvrhnou do dalších dobrodružných a nebezpečných výšin. Jak souvisí tropické plavby s opiem a ponurým a špinavým Londýnem? Dalo by se říci, že díky autorově fundovanosti v tématu se tu dozvíte i něco z historických faktů, nejen souvisejících s drogami, ale i s lodními tématy a hlavně s fotografováním. Sally totiž najde útočiště u lidí, jejichž vášní je divadlo a fotografování. Velmi zajímavé je tedy dozvědět se, jak vypadaly fotografie tehdejší doby, jak se vyráběly… jak prodávaly a o co tehdy lidé měli největší zájem… > > „Sally pevně svírala na klíně kabelku. V ní byla nabitá pistole, kterou si pořídila na neviditelného nepřítele. A teď byl tady… Cítila, jak drožka sjíždí z mostu, zahýbá doprava a ujíždí dál po Košer Thales Street k Toweru. Krčila se v koutku, celá se chvěla a strachy skoro nedýchala. > Muž vedle ní seděl mlčky a nehybně. Cítila na sobě jeho pohled a naskakovala jí husí kůže. Drožka zahnula doleva a začala se proplétat bludištěm menších, mnohem hůře osvětlených uliček…“ A perličkou na závěr je i skvělé rozuzlení…To si ale musíte přečíst sami. *Rubín v kouři / Philip [Pullman](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/pullman-hodinovy-strojek) / Vydalo Argo 2008* **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, detektivka, Pullman Philip **Spisovatel:** Pullman --- ### [Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-1) **Published:** January 19, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Budoucnost lidstva. Nejzávažnější díla utopická, scifi, napsané do roku 1945. Od Platona, Bacona, Čapka, Randové, Zamjatina etc. po Orwella. **Content:**  **Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA. Řekl: *“Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.*** Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes. Edward L [Bernays](https://en.wikipedia.org/wiki/Edward_Bernays) ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou. **Východiskem jsou vždy dvě cesty. Dyspotická**, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci. **Druhá představuje pochopení podstaty bytí** nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení. Stručně řečeno, vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám. ## Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.  **Platón** **Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).** Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.  **Sebastian Brant** **Loď bláznů** (1494) Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje. [Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/sebastian-brant-a-lo-blazn-500-let-stara-kniha-stale-aktualni) [](index.php?option=com_content&view=article&id=3047&catid=21&Itemid=4156)** Sir Thomas More** **Utopie** (1516) Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce. ** Tommaso Campanella** **O slunečním státě** (1623) Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu. ** Francis Bacon** **Nová Atlantis** (1627) Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání. [Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/bacon-nova-atlantida)  **Robert Owen** **Nový pohled na společnost** (1813) Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu. ** Charles Fourier** **Nová metamorfóza** (1808-1837) Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost ** Bernard Bolzano** **O nejlepším státě** (cca1832) Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti. ** Svatopluk Čech** **Hanuman** (1884) Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době. [Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/cech-svatopluk-hanuman)  **Edward Bellamy** **Pohled z roku 2000 na rok 1887** (1888) Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací. Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů. [Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/edward-bellamy-napsal-pohled-do-budouciho-raje-vizi-komunismu-uz-v-roce-1988) ** Herbert George Wells** **Moderní utopie** (1905) Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci. [Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/wells-stroj-casu) ** Anatole France** **Ostrov Tučňáků** (1908) Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové. [Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/france-ostrov-tucnaku-ukazka)  **Alfred Kubin** **Země Snivců** (1908) Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony. [Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/kubin-zeme-snivcu) ****** Karel Čapek** **R.U.R** (1920) R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit. [První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/prvni-roboty-a-roboti-v-literature) ** Zamjatin Jevgenij Ivanovič** **My** (1921) Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení. [Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/zamjatin-my-kniha-inspirovala-orwella)  **Jaromír Rašín** **Sláva strojů a měst (1929)** Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka. [Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/slava-stroju-a-mest-vize-budoucnosti) ** Jan Barda** (vl. jménem Ferdinand Krejčí) **Převychovaní** (1931) Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly. [Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/brada-prevychovani) ** Huxley Aldous** **Překrásný nový svět, Konec civilizace** (1932) Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši. [Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/huxley-prekrasny-snivy-svet-stesti) ********** Karel Čapek** **Válka s mloky (1936)** Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“ Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším. [Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/capek-valka-s-mloky) ** ****Ayn Rand** **Chvalozpěv**** (1937)** Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”. [Ayn](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ayn-rand-chvalozpev-o-spolecnosti-kde-existuje-pouze-my-a-nikoliv-ja)[ Rand.](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ayn-rand-chvalozpev-o-spolecnosti-kde-existuje-pouze-my-a-nikoliv-ja)[ Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ayn-rand-chvalozpev-o-spolecnosti-kde-existuje-pouze-my-a-nikoliv-ja)  **Karin Boye** **Kallocain** (1940) Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci. [Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/boye-kallocain) **** George Orwell** **Farma zvířat**** (1945), ****1984**** (1949) Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti. [Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/orwell-a-jeho-genialni-stat-prasat-stale-aktualnji) ——————– [Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-1) [Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-2) **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Ajvaz Michal, Asimov Isaac, Bacon Francis, bolzano, boye, Boyle Karin, Brandbury Ray, brant, brant sebastian, budoucnost, burges, Burgess Anthony, Campanella Tommaso, Čapek Karel, fourier, Fourier Charles, huxley, Huxley Aldous, Lem Stanislaw, more, More Thomas, Orwell George, owen, Owen Robert, Platón, Rand Ayn, Svatopluk Čech, Výběry knih, Wells Herbert George, zamjatin, Zamjatin Jevgenič Ivanovič **Spisovatel:** budoucnost lidstva, knihy témata --- ### [Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o nacistickém a totalitním státě](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/boye-kallocain) **Published:** August 7, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Karin Boye popsala Kallocain jako drogu pravdy, po jejímž požití každý vyzradí i ta nejskrytější tajemství Kniha je reakcí na nástup německého nacismu a Hitlera **Content:**  **Kallocain podle Karin Boye je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který žije v nedaleké budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát.** **Kniha je o** **tom, jak dohled nad lidmi zvyšuje úzkost a agresi.** Román je stejně strhující jako Orwellův román 1984 nebo Huxleyův román Konec civilizace. Tragický obraz života ve fašistickém a totalitním státě ale v mnohém napovídá, co se už nyní děje v různých společnostech na naší planetě. Takže řadit román do oblasti scifi dost dobře už nejde. **Román [Karin Boye](https://cs.wikipedia.org/wiki/Karin_Boyeov%C3%A1) vznikl v hluboké depresi, vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem Hitlerovských německých armád na počátku 40 let 20.století. Tragická situace v Evropě měla nakonec vliv na její dobrovolný odchod ze světa na jaře 1941.** > „Organizace? Nehledáme žádnou organizaci. To, co je organické, nepotřebuje být organizováno. > Vy stavíte zvenčí, my jsme budováni zevnitř. > Vy se stavíte sami jako kameny a rozpadáte se zvenčí dovnitř. > My rosteme zevnitř jako stromy a rostou mezi námi mosty, které nejsou z mrtvé hmoty a mrtvého nátlaku. > Z nás vychází živé. Do vás vchází neživé.“ > Karin Boye Tímto románem se Boye řadí k literárním velikánům a vizionářům jako je Orwell, Huxley, kteří se také zamýšleli nad tématem budoucnosti lidstva a vytvořili literární fikce světa, které se v mnohých případech stávají nebezpečnou realitou už dnes. Viz výběr [knih o budoucnosti lidtva](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-2 "Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945") **Karin Boye (26. 10. 1900 Göteborg – 24. 4. 1941 Alingsås)** jedna ze zapomenutých, ale velmi zajímavých švédských spisovatelek 20. století, se do světové literatury zapsala svým posledním antiutopickým románem Kallocain, vytvořeným během několika měsíců v roce 1940. **Výpisky z díla: Karin Boye / Kallocain** > **Ráno vyšel v novinách článek s titulkem > MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ!** > > Stačí jen vyčkat, až bude vyhlášen zákon jdoucí do mnohem větší hloubky, než světová historie dosud znala: zákon o protistátních myšlenkách a citech. Možná že to ještě nějaký čas potrvá – ale že k tomu jednou dojde, tím jsem si jist. > > Dovedete vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné. > > „Člověk! – Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách.“ > > Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života – nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu – od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit? > > V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já. > > Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost. > > Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi. Zajatec, který je autorem spisku a jenž se dosud pod dozorem věnuje chemické práci – v současné době pod přísnější kontrolou, pokud jde o používání státního papíru a tužek – by měl svou vskrytu rostoucí neloajálností, svou zbabělostí a svou pověrčivostí být dobrým příkladem degenerace příznačné pro celou tuto méněcennou sousední zemi, degenerace, jež se dá stěží vysvětlit něčím jiným než dosud neprozkoumanou dědičnou a nevyléčitelnou vnitřní otravou. Tato otrava náš národ naštěstí nepostihla, a pokud by se ukázalo, že nákaza se šíří i přes hranici, byla by nemilosrdně odhalena právě prostředkem, k jehož výrobě dotyčný zajatec kdysi přispěl. Vyzývám tímto každého, kdo bude rozhodovat o půjčování tohoto rukopisu, k nejvyšší opatrnosti a jeho čtenáře k nejpečlivější kritice, jakož i k nejnezlomnější důvěře v daleko lepší a šťastnější situaci v Univerzálním státu. > Hung Paipho, cenzor. Dílo Karin Boye: **Romány** Astarte (1931) – raný román s mytologickými prvky. Merit vaknar (1933) – „Merit se probouzí“. Kris (1934) – Krize, částečně autobiografický román o osobní a náboženské krizi. För lite (1936) – „Příliš málo“. Kallocain (1940) – poslední a nejznámější román (dystopie), napsaný těsně před smrtí. Psala také eseje, kritiky a překládala (např. T. S. Eliot – The Waste Land do švédštiny). **Básnické sbírky** Karin Boye je především básnířka a ve Švédsku je ceněna hlavně pro poezii: Moln (1922) – Mraky (debut). Gömda land (1924) – Skryté země. Härdarna (1927) – Ohniště (zde je slavná báseň I rörelse – „V pohybu“). För trädets skull (1935) – Kvůli stromu > **Její nejznámější báseň > Ja visst gör det ont – „Ano, samozřejmě to bolí“.** > > Jistě že bolí, když pupen puká, > bolí, co roste a to, co je uvězněno. > Jistě že bolí, když kapky padají. > Třesou se strachem, visí těžce, > drží se větve, bobtnají a kloužou – > váha je táhne dolů, sotva se drží. > Těžké je být nejistý, bát se a být rozdělený, > těžké je cítit hluboké volání a přitahování, > a přece tam jen sedíš a třeseš se – > těžké je chtít zůstat > a přát si pád. **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, Boye Karin, budoucnost, budoucnost lidstva, drogy, protiválečný román, utopie, vizionařské knihy **Spisovatel:** Boye --- ### [Problém tří těles. První střet lidí s mimozemskou civilizaci](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/liou-cch-sin-problem-tri-teles) **Published:** February 6, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Liou Cch’-sinův Problém tří těles není jen začátkem trilogie Vzpomínka na Zemi. Je to kniha, která mění způsob, jakým se díváte na vědu, historii a temný vesmír **Content:**  **Liou Cch’-sinův Problém tří těles není jen začátkem trilogie s názvem Vzpomínka na Zemi. Je to kniha, která mění způsob, jakým se díváte na vědu, historii i na samotnou myšlenku prvního kontaktu. Zatímco pozdější díly rozvíjejí strategii a kosmickou filosofii, první díl je temnější, osobnější a více o odhalování – o tom, jak se zdánlivě oddělené linie historie, vědy a lidské zoufalosti propojí v něco mnohem většího.** ## Základní děj knihy Problém tří těles Příběh začíná v Číně během Velké kulturní revoluce. Mladá fyzička Jie Wen-ťie prožívá osobní tragédii a později se ocitá na tajné vojenské základně Rudé pobřeží. Čína se zde snaží nezaostat za Sověty a Američany a pokouší se navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi. O třicet let později začínají na Zemi umírat významní vědci. Objevují se sekty vyzývající k návratu k přírodě a do světa vstupuje podivná virtuální hra Problém tří těles. Hra je zvláštní, znepokojivá a jako by nepocházela z tohoto světa. Fyzik Wang Miao se do ní postupně ponoří a spolu s detektivem Š’ Čchiangem začíná pátrat, co se vlastně děje. Pomalu se odkrývá pravda o projektu z éry Kulturní revoluce a o tom, že lidstvo možná není ve vesmíru samo a že kontakt nemusí být tím, v co doufáme. **Problém tří těles není jen matematická úloha. V knize se stává metaforou chaosu.** (rozepsáno dále) Dvě tělesa se pohybují předvídatelně. Přidejte třetí a systém se stane chaotickým, nepředvídatelným. Stejně jako lidské dějiny, věda i vztahy mezi civilizacemi. Otázka, která rezonuje celou knihou: **Je lidstvo schopné se samo napravit nebo potřebuje zásah zvenčí, i kdyby ten zásah byl nebezpečný?** Jedna z postav vysloví zásadní myšlenku: > „Bylo nemožné očekávat morální probuzení od lidstva samotného, stejně jako je nemožné očekávat, že se lidé zvednou ze země tím, že se vytáhnou za vlastní vlasy. K morálnímu probuzení byla potřeba síla mimo lidskou rasu.“ > > xxx > > „Jste jen pouhý hmyz!“ > „Trisolarané, kteří se na lidi dívají jako na hmyz, zřejmě zapomněli na jeden neodbytný fakt. Hmyz nikdy nebyl poražen.“ Problém tří těles není optimistická kniha o prvním kontaktu s mimozemskou civilizací. Je to příběh o tom, co se stane, když se lidstvo poprvé ohlédne do temnoty … a temnota se ohlédne zpět. Po dočtení už se na hvězdy nedíváte stejně. A to je přesně to, co dobrá science fiction umí. ***Problém tří těles / Liou Cch’-sin / česky 2017 Host, překlad Aleše Drobka*** **Knihy trilogie jsou se oprávněně přirovnávy k velikánům scifi scény jako Lem, Asimov, Clarke, Jefremov, bri. Strugactí etc.** Kniha oceněná cenou Hugo Award. Vyšla rovněž audiokniha. A je naprosto vynikající!! Na Netflixu vychází filmová série [The Three-Body Problem](https://www.netflix.com/ca/title/81024821). ale není tak dobrá jako [čínská verze, ](https://www.youtube.com/watch?v=3-UO8jbrIoM)která je mnohem přesnější. **Problém tří těles je známá matematická záhada.** Ta spočívá v nemožnosti vypočítat v závislosti na časové linii “t” trojrozměrné souřadnice p1 až p3 v prostoru se třemi tělesy o známých hmotnostech, momentech síly a gravitacích. V jaké pozici budou tělesa po čase “t+n” poté, co do blízkosti dvou těles vletí třetí těleso? Výsledkem interakce 3 těles je neukončený matematický rozvoj založený na chaosu. Nelze tedy z t+n vypočítat v prostoru pozice p ani jednoho z těles poté, co mezi dvě tělesa vletí třetí. A takovou událost je možné předpovědět jen jediným způsobem, a to je použití projektoru. Ten sice nedokáže přesně a s určitostí stanovit událost, jestli nastane, ale dokáže ji věrně předpovědět, pokud velký počet iterací událost zaznamenává v určité množině. Pokud událost je zobrazena ve vysokém počtu projekcí, potom událost s vysokou pravděpodobností nastane. **Výpisky:** > „V Číně se každá myšlenka, která se pokusí vzlétnout, zase zřítí k zemi. Gravitace reality je příliš silná.“ > xxx > > „Aby se účinně omezil rozvoj civilizace a odzbrojila se na tak dlouhém časovém úseku, existuje jen jeden způsob: zabít její vědu.“ > xxx > > „Je možné, že vztah mezi lidstvem a zlem je podobný vztahu mezi oceánem a ledovcem plovoucím na jeho hladině? Jak oceán, tak ledovec jsou ze stejného materiálu. Že se ledovec zdá oddělený, je jen proto, že má jinou formu. Ve skutečnosti je jen součástí rozlehlého oceánu…“ > xxx > > „Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano.“ > > Možná jste již obdrželi jiné zprávy z téhož směru. Vyslala je imperialistická velmoc, která bojuje s jinou velmocí o nadvládu nad touto planetou a která táhne lidstvo zpět do minulosti. Doufáme, že jejich lžím nebudete naslouchat. Stůjte na straně spravedlnosti, na straně revoluce! > xxx > > (Pokyny ústředního vedení) Zbláznili jste se?! Přece nemůžeme do vesmíru hulákat revoluční hesla z plakátů! Vedení Kulturní revoluce by se už do projektu nemělo plést. Tak důležitou zprávu je nutno řádně promyslet. Asi bude nejlepší, když ji sepíše zvláštní komise a pak probere a schválí politbyro. > > xxx > > „Poslyš, Ta Š’, zamyslel ses někdy… nad nějakou zásadní filozofickou otázkou? Třeba… odkud se vzalo lidstvo? Kam směřuje? Jak vznikl vesmír a kam směřuje? A tak dále.“ > „Ne-e.“ > „Nikdy?“ > „Nikdy.“ > „Copak tebe nejímá úžas, když se v noci podíváš na hvězdy?“ > „Já se v noci na nebe nedívám.“ > „Cože? Neříkal jsi, že děláš noční směny?“ > „Kamaráde, kdybych já na noční čučel na hvězdy, všichni podezřelí by se mi rozutekli.“ > „My si vážně nemáme co říct. No nic, pijeme!“ > „Hele, upřímně, i kdybych se někdy na hvězdy podíval, určitě bych nemudroval o filozofii. Copak nemám dost svých vlastních starostí? Musím platit hypotéku, šetřit děckám na univerzitu a vyřizovat nekonečný proud případů… Jsem obyčejný chlap, bez velkých zákrutů a složitostí. Když otevřu hubu, uvidíš mi až do zadku. Jenom nemám ponětí, jak to zaonačit, aby mě nadřízení měli rádi. Už je to pěkná řádka let, co mě vykopli z armády, a moje kariéra pořád trčí na místě. Kdybych neměl čuch na zločin, dávno by mě vykopli i od policie. Myslíš, že po tom všem mám chuť zírat na hvězdy a hloubat nad vesmírem?“ > > xxx > > „Na jednu zásadní poučku jsem ale kápl.“ > „Ven s ní.“ > „Všechno, co je hodně divné, je automaticky podezřelé.“ > „Cože? Co je to za blbou poučku?“ > „No zkrátka, kdykoli neumíš něco vysvětlit, má v tom někdo prsty.“ > > „Jestli máš aspoň základní povědomí o fyzice, pak ti musí být jasné, že nemůže existovat síla, která by dokázala to, co jsem viděl dnes v noci. Manipulovat celým vesmírem… Nejenže na to nestačí současná věda, já si neumím představit ani žádné mimovědecké vysvětlení. To už není ani nadpřirozeno, to je nad… co já vím co…“ > > xxx > > Vědci zjistili, že navzdory nadějím a přáním většinového obyvatelstva by kontakt s mimozemšťany vůbec nebyl pozitivní. Spíše by lidi rozděloval, než spojoval, a stávající mezikulturní konflikty by dále prohloubil. Zkrátka a dobře by vedl k umocnění vnitřních svárů pozemských civilizací a vše by pravděpodobně skončilo katastrofou. Nejstrašidelnější závěr ze všech zněl, že by přitom nehrálo žádnou roli, jak by byla cizí rasa vyspělá nebo zda by šlo o kontakt jednosměrný, či obousměrný. > > I kdyby došlo k pouhému potvrzení existence mimozemské inteligence, bez dalších podstatných podrobností (Matthews to nazývá elementárním kontaktem), síly lidské davové psychologie a kultury by takový objev umocnily natolik, že by na náš civilizační pokrok měl nakonec ohromný, zásadní vliv. A kdyby si jej jediná země či politická frakce monopolizovala, stala by se okamžitě ekonomickou a vojenskou mocností. > > Obecně ale platí, že kdybychom chtěli mít jistotu, že nás někdo ve vesmíru opravdu uslyší, musel by mít náš signál sílu odpovídající energetickému výkonu středně velké hvězdy. > Sovětský astrofyzik Nikolaj Kardašev kdysi přišel s myšlenkou, že civilizace lze podle toho, jakou energii dokážou využít například pro komunikační účely, rozdělit do tří kategorií. > > Civilizace typu 1 dokáže spoutat energii odpovídající celkovému výkonu planety Země. Kardašev jej odhadl zhruba na 1015 až 1016 wattů. > Civilizace typu 2 dokáže pro komunikační účely spoutat energii odpovídající výkonu standardní hvězdy — čili 1026 wattů. > A civilizace typu 3 dokáže spoutat energii 1036 wattů, tedy výkon celé galaxie. Současná pozemská civilizace odpovídá přibližně typu 0,7. A přenosy Rudého pobřeží se pohybovaly na úrovni jedné desetimiliontiny celkového výkonu Země. Naše volání bylo jako bzučení komára na nebi. Nikdo je neslyšel.“ > > „Pokud ale Kardaševovy civilizace typu 2 a 3 existují, měli bychom slyšet my je.“ > > xxx > > „Byla jste své dceři skvělou učitelkou,“ poznamenal Wang. > „Ne. Selhala jsem. Její svět byl příliš monokulturní, měla pouze své éterické teorie. A když se pak zhroutily, neměla se oč opřít. Ztratila důvod žít.“ > > „Nikoli, profesorko Jieová, nesouhlasím s vámi. Svět dnes zažívá něco, o čem se nám dřív ani nesnilo. Naše nejelementárnější teorie o fungování vesmíru se otřásají v základech a stejně jako ona se zachovala řada vědců.“ > > „Jenže ona byla vědkyně. Žena by měla být jako voda, která obteče každou překážku.“ > > xx > > Jak dlouho taková Stabilní éra trvá?“ chtěl vědět Wang. > > „Někdy den, někdy celé století. To nikdo předem neví.“ Král Wen si sedl na přesýpací hodiny a vzhlédl k polednímu slunci. „Historické prameny říkají, že za dynastie Západní Čou trvala Stabilní éra dvě stě let. Všichni, kdo se v té době narodili, měli velké štěstí.“ > > „Jak dlouho pak trvá Chaotická éra?“ > „Už jsem vám to říkal. Éra je buď Stabilní, nebo Chaotická. Střídají se zcela náhodně.“ > „Takže v tomto světě neexistuje předvídatelnost?“ > > „Přesně tak. Civilizace postupuje vpřed jen během klidných Stabilních ér. Po zbytek času se lidé většinou kolektivně dehydrují a skladují. A když nastane dlouhá Stabilní éra, společně se zase rehydrují. Pak začnou stavět a vyrábět.“ > > „Dá se nějak předvídat, kdy která éra nastane a jak dlouho bude trvat?“ > > „Až donedávna to nikdo nedokázal. Když nadešla Stabilní éra, král na základě své intuice rozhodl, zda dojde k masové rehydrataci. Často se stávalo, že lidé obživli, osadili pole, začali stavět — a Stabilní éra skončila. Extrémní chlad a vedro pak všechno zničily.“ Král Wen ukázal na Wanga. Zajiskřilo mu v očích. „Teď tedy znáte cíl této hry. Musíme zapojit svůj intelekt a důvtip, analyzovat okolí a přijít na to, čím se řídí pohyb slunce. Závisí na tom přežití celé civilizace.“ > > „Já jsem zatím žádný systém pohybu slunce nevypozoroval.“ > „To proto, že zatím nerozumíte fundamentální logice tohoto světa.“ > > xxx > > Profesor pověsil na tabuli dva obrázky, zaprvé slavný obraz z éry dynastie Sung Na břehu řeky během oslav Svátku čistoty a jasu, který přetékal vytříbenými, bohatými detaily, a zadruhé fotografii oblohy za slunného dne, na níž hlubokou, bezednou modř narušoval jen sotva viditelný chomáček vodních par. Profesor se poté třídy zeptal, který objekt obsahuje více informací. Správná odpověď zněla, že informační obsah fotografie oblohy (entropie) překračuje informační obsah slavného obrazu o dva řády! > > xxx > > „Nedávno dávali v kině jeden film, Javor,“ řekla jednoruká žena. „Nevím, jestli jsi ho viděla. Na konci stojí dospělý s dítětem u hrobu rudého gardisty, který přišel o život v občanské válce. Dítě se ptá: ‚Byli to hrdinové?‘ Dospělý odpoví, že ne. Dítě se zeptá znovu: ‚Takže nepřátelé?‘ Dospělý znovu zavrtí hlavou. Potřetí se dítě zeptá: ‚Tak co byli?‘ A dospělý odpoví: ‚Historie.‘“ > xx > Chceme-li na takovou vzdálenost zastavit civilizační rozvoj Pozemšťanů a účinně je odzbrojit, máme jedinou možnost — vyřadit ze hry jejich vědu.“ > xx > Sofon > V čínštině č’-c’, doslova „částice vědění“. > > xx > > „Kolik protonů v dlouhých dějinách vědeckého pokroku rozbili naši fyzici v urychlovačích? Kolik neutronů a elektronů? Přinejmenším sto milionů. Každá srážka pravděpodobně znamenala zánik celých mikrokosmických civilizací. Vesmíry navíc zanikají i přirozenou cestou, například při rozpadu neutronů. Když atmosférou pronikne vysokoenergetický kosmický paprsek, zpustoší tisíce miniaturních vesmírů… Doufám, že z toho na vás nepadá sklíčenost.“ > xx > > Ting byl teoretický fyzik, který se proslavil výzkumem kulového blesku a následným objevem makroatomu.9 Wang z obálky vyjmul tenký, nepravidelný list, který vydával jemnou vůni — nikoli papíru, nýbrž březové kůry. Stál na něm jediný řádek elegantních znaků: > > Všechny důkazy vedou k jedinému možnému závěru — fyzika nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Vím, že se chovám nezodpovědně. Nemůžu ale jinak. > > Všechny důkazy vedou čím dál víc k jedinému možnému závěru . Virologie, tak jak se dnes učí, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Vím, že se chovám nezodpovědně. Nemůžu ale jinak. > > xxx > Paj vytáhl z batohu knížku s modrým přebalem. Rozhlédl se kolem sebe, jestli se někdo nedívá, a podal ji Wen-ťie. „Vyšla roku 1962 a na Západě je velmi vlivná.“ > Wen-ťie se otočila a knížku si vzala. Tiché jaro, přečetla si na přebale, od Rachel Carsonové. „Kdes to vzal?“ > „Ta knížka zaujala nadřízené, a tak ji přidělili vybraným kádrům pro účely interní konzultace. Já mám na starost překlad jedné části, která pojednává o lesích.“ > Wen-ťie knížku otevřela a text ji okamžitě zaujal. Ve stručné úvodní kapitole autorka líčila ztichlé město, které v důsledku nadužívání pesticidů pomalu umírá. Prosté, krátké věty byly prodchnuté hlubokým znepokojením. > … > > Osmatřicet let poté si Jie Wen-ťie krátce před smrtí připomněla, jak zásadní vliv mělo Tiché jaro na její život. > > Rachel Carsonová si ve své knize vytkla poměrně omezený cíl — chtěla upozornit na negativní důsledky nadužívání pesticidů na životní prostředí. Ovšem perspektiva, z níž na své téma nahlížela, otřásla Wen-ťie do hloubi duše. Užívání pesticidů vždy považovala za normální a přínosný (či alespoň neutrální) akt, Carsonová jí však ukázala, že z pohledu matky přírody jde o pohromu stejně destruktivní jako Kulturní revoluce. Jaké další lidské excesy, které dosud považovala za normální, nebo dokonce správné, byly ve skutečnosti hluboce nemorální? > > Proud těchto úvah ji nakonec dovedl k tak děsivému závěru, až se viditelně zachvěla: Je možné, že vztah mezi lidstvem a zlem se podobá vztahu mezi oceánem a ledovcem, který se pohupuje na hladině? Oceán i ledovec jsou z téže látky a ledovec vnímáme jako samostatný objekt jen proto, že voda, z níž sestává, má jiné skupenství. Ve skutečnosti je nedílnou součástí ohromného oceánu… > > Není racionální čekat, že lidé sami o sobě dospějí k mravnímu prozření, stejně jako není racionální doufat, že se člověk sám vytáhne za vlasy až na oběžnou dráhu. Probudit nás může jen někdo zvenčí. > > Tato úvaha se stala ústředním orientačním bodem celého Wen-ťieina života. > > xx > > „Představ si třeba starodávné království. Jejich technologie se taky rozvíjí. Umějí vyrábět stále lepší meče, nože, kopí a podobně. Možná dokonce vynaleznou opakovací kuši, která bude střílet šípy jako kulomet…“ > > Ta Š’ přikývl. Už rozuměl. „Ale pokud nikdy nezjistí, že hmota sestává z molekul a atomů, nikdy nevynaleznou rakety a satelity. Zůstanou trčet na současné úrovni poznání.“ > > xxx > > „Jenom bych se vás dvou rád na něco zeptal — je technologická propast mezi náma a Trisolaranama větší než mezi náma a těmahle kobylkama?“ > … > > Jen se na ně podívejte, na ty kobylky. Lidé proti nim nasadili všechno možné — různé jedy, práškování, oheň, vodu, vyšlechtěné přirozené predátory. Hledali a ničili jejich vajíčka, sterilizovali je pomocí genetických modifikací. Každá rodina má doma sprej proti hmyzu, pod každým stolem je plácačka na mouchy. Ale výsledek je stále pochybný. Lidé ten hmyz prostě nevyhubili. Prostor mezi nebem a zemí se jím pořád hemží a od příchodu lidstva na svět jeho řady neprořídly. > > Trisolarané, kteří se na lidi dívají jako na hmyz, zřejmě zapomněli na jeden neodbytný fakt — hmyz nikdy nebyl poražen. > > xx > > Jednou jsem v hodině politických studií prohlásila, že by se Čína měla vzdát samostatnosti a prohlásit se jednou z republik Sovětského svazu. Že bychom tak posílili mezinárodní komunistické hnutí. Jak jsem byla naivní! Ale kdo v mládí nebyl? Co bylo, bylo. Když člověk udělá chybu, měl by ji uznat a napravit. Pak může pokračovat v revolučním úsilí.“ > xxx > > Všichni v polním štábu spatřili trisolaranskou zprávu přímo v oku, na vlastní sítnici, stejně jako kdysi Wang Miao svůj odpočet. Zpráva jim zůstala viset před očima jenom dvě sekundy a pak zmizela, všichni ji však stačili přečíst. Byla to ostatně jediná krátká věta: > Jste pouhý hmyz! > > xx > > Jie Wen-ťie přešla k okraji útesu. Tady kdysi připravila vlastní rukou o život dva vojáky. Neklouzala pohledem po oblačném moři jako ostatní, nýbrž se zaměřila na jedno konkrétní místo. Pod mraky se nacházela vesnička Čchi-ťia-tchun. > > Srdce jí bušilo slabě, nepravidelně, jako struna hudebního nástroje, která se pomalu loučí. Před očima jí vyvstala černá mlha. Z posledních sil se napřímila. Než se vše propadne do tmy, chtěla se ještě naposledy podívat na západ slunce nad Rudým pobřežím. > > Zdálo se jí, jako by se slunce, které se na západním obzoru zvolna nořilo do oceánu mraků, roztékalo. Brunátný kotouč se nakonec v oblacích rozpustil ve velkolepou, krvavě rudou skvrnu. > > „Můj soumrak,“ zašeptala . „A soumrak lidstva.“ **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, budoucnost lidstva, Čína, kritika společnosti, Liou Cch'-sin **Spisovatel:** Liou Cch'-sin --- ### [Jack London. Železná pata inspirovala Orwella k napsání 1984](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/jack-london-zelezna-pata) **Published:** May 30, 2025 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Jack London, Železná pata. Kniha se řadí ke klasickým dílům literatury, velmi silný sociální romáů, kterým se inspiroval Orwell při psaní utopie 1984 **Content:**  **Železná pata (The Iron Heel, 1908) se řadí ke klasickým dílům americké literatury, jeden z nejsilnějších sociálních románů, kterým se inspiroval George Orwell při psaní utopistické legendy “1984”. Patří k politicky nejsilnějším dílům Jacka Londona a odráží jeho soudobé socialistické názory.** Příběh je podán jako tzv. Everhardův rukopis, který napsala Avis Everhardová (manželka socialistického revolucionáře Arnošta Everharda). Rukopis popisuje události přibližně z let 1912–1932. O sedm set let později (ve 4. století éry Bratrství lidí, kolem roku 2600) ho objeví a komentuje budoucí historik Anthony Meredith. Příběh líčí vzestup brutální korporátní oligarchie, tzv. Železné paty, která v USA uchvátí moc, aby potlačila rostoucí socialistické hnutí. Revolucionáře líčí London jako anarchisty z řad intelektuálů, kteří se po zradě odborářských vůdců stahují do podzemí a omezují se na individuální teroristické akce. Tohle téma se objevuje i v jiných scifi-románech např. v trilogii Liou Cch’-sina [Vzpomínka na Zemi.](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/liou-cch-sin-vzpominka-na-zemi-treti-dil) Rukopis končí uprostřed věty. Z budoucích poznámek vyplývá, že vláda Železné paty trvala staletí, než byla nakonec svržena. **Bezesporu je to dílo vizionářské. London měl velmi slušné znalosti o fungování korporátního totalismu v té době, který popisuje v plné nahotě a krutosti. Koneckonců jeho logicky vyvozené vize se naplno projevily již počátkem 21. století nejen v USA.** Kniha inspirovala i další autory tzv. nové ekonomické školy: C. H. [Douglase](https://en.wikipedia.org/wiki/C._H._Douglas), Henryho [George](https://en.wikipedia.org/wiki/Henry_George) a Silvio [Gesella](https://en.wikipedia.org/wiki/Silvio_Gesell) a další. V češtině vyšel několikrát (např. v nakladatelství Naše vojsko). Je méně známý než autorovy dobrodružné klasiky (Volání divočiny, Bílý tesák), ale zůstává významný pro svou temnou vizi oligarchické tyranie a předvídání motivů, které se později spojovaly s fašismem a totalitarismem. **Výpisky: Jack London / Železná pata** > **Začátek knihy:** > Letní vánek kolébá korunami sekvojí a řeka Divoká lahodně zurčí přes omšelé balvany. Motýli se třepotají v slunci a ze všech stran se nese ospalý bzukot včel. Kolem je tak ticho a klidno, a já tu sedím a přemítám a jsem tak neklidná. Právě to ticho mě zneklidňuje. Je jako neskutečné. Všude klid, ale je to klid před bouří. > > První význačné pole, na které Rockefellerové odbočili a zabočili, byly železnice. Roku 1895 kontrolovali pětinu všech amerických tratí. Co Rockefellerům patři nebo co kontroluji jako hlavni podílníci dnes? Maji rozhodující slovo ve všech společnostech velkých newyorských drah, severní, východní a západní, kromě jedné, na které se účastní jenom několika milióny. Mají účast na většině velkých tratí, které se rozbíhají z Chicaga. Ovládají několik pacifických linek. Jejich hlas činí Morgana tak mocným, ačkoli je třeba říci, že oni mají více zapotřebí jeho rozumu než on jejich hlasu – alespoň pro tuto chvíli – tato kombinace je základem jejich “zájmového společenství”. > > “Sázím se, že si oligarchie najde omluvu,” řekl Arnošt, když vešla ve známost zrada na německém císaři. “Jako obvykle bude oligarchie přesvědčena, že jednala správně.” > A skutečně, oligarchie veřejně omlouvala tento čin tím, že to udělala ve prospěch amerického lidu, jehož zájmy hájí. Vyřadila prý nenáviděného soupeře ze světového trhu, a tak nám umožnila odbýt na tomto trhu přebytek výrobků. > “A to nejnesmyslnější na celé věci je, že nemůžeme víc dělat proti tomu, aby takoví idioti spravovali naše zájmy,” řekl k tomu Arnošt. “Umožnili nám prodat víc do ciziny, což znamená, že si budeme muset doma utahovat opasky.” > > Anglii se podařilo potlačit proletářskou revoluci ve vlastní zemi a udržet si Indii, přestože byla na pokraji zhroucení. Byla také nucena přihlížet, jak se jí vymkly z rukou její velké kolonie. Tak se stalo, že se socialistům podařilo proměnit Austrálii a Nový Zéland v kooperativní republiky. Z téhož důvodu ztratila Anglie i Kanadu. Avšak svou vlastní socialistickou revoluci Kanada za pomoci Železné paty potlačila. Současně pomohla Železná pata potlačit revoluci v Mexiku a na Kubě. Důsledek byl, že se Železná pata v Novém světě pevně usadila. Sloučila celou Severní Ameriku od Panamského průplavu až k Severnímu ledovému moři v jeden pevný politický celek. > > Průmysloví magnáti se nyní obrátili proti středním vrstvám. Podnikatelské svazy, které pomáhaly průmyslovým magnátům ujařmit a potřít dělnictvo, byly nyní samy rozdrceny svými dřívějšími spojenci. Zatímco střední vrstvy, drobní obchodníci a továrníci se zhroutili, trusty odolávaly. Ba víc než odolávaly. Vyvíjely horlivou činnost. Sely vítr do všech úhlů světa. Protože jen ony věděly, jak sklízet bouři a vydělávat na ní. A jak vydělávat! Byly to závratné zisky! Trusty byly dost silné, aby odolaly bouři, kterou z valné části samy rozpoutaly, a tak ji nechávaly řádit a drancovaly vraky, které se zmítaly kolem nich. Všechny hodnoty se zoufale a nepochopitelně rozplývaly pod rukama. Jen trusty ohromně rozmnožovaly svá bohatství, rozšiřujíce svůj vliv dokonce do mnoha nových odvětví – a vždycky na úkor středních vrstev. > > Šila jsem celý život, tam doma za mořem i tady v San Francisku – třiatřicet let. > Když mám na činži, tak je to dobré. Domácí je velmi hodný, ale musím platit. To je správné. Počítá mi jen tři dolary za ten pokojík. To je levné. A přesto to není jen tak sehnat každý měsíc tři dolary.” Odmlčela se, a pokyvujíc hlavou, píchala dál. > > Vyvlastnění farmářů, ke kterému došlo v této době, by bylo také rozmnožilo naše hlasy, nebýt agrární strany a jejího krátkého a planého rozmachu…. “Chudáci farmáři,” zasmál se jednou drsně Arnošt. “Trusty je teď mají úplně v hrsti.” > > “Cesta peklem, na kterou jsem ho vzal s sebou, způsobila v jeho duši otřes. Provedl jsem ho příbytky několika našich továrních dělníků. Ukázal jsem mu trosky lidí, které stroj odhodil stranou. Vyslechl několik vyprávění z jejich života. Provedl jsem ho brlohy San Franciska a on poznal, že opilství, prostituce a zločinnost mají hlubší příčiny než vrozenou zkaženost. Je velmi nemocen, ba co více, ztratil hlavu. Jde na to pouze z mravní stránky. Dotklo se ho to příliš těžce. A jako obvykle je nepraktický. Vznáší se ve vzduchu se všemi těmi svými mravními přeludy a plány stát se misionářem mezi vzdělanci. Cítí, že jeho svatou povinností je vzkřísit starý duch církve a zvěstovat její poselství pánům. Je na konci sil. Dříve či později vybuchne, a to bude jeho zkáza. Jakým způsobem k tomu dojde, to si nedovedu představit. Je to ryzí, ušlechtilá duše, ale přitom je tak nepraktický! Je nade mnou. Nemohu ho přimět, aby se držel pevné země. Řítí se přímo vstříc své Getsemane. A pak přijde ukřižování. Údělem takových ušlechtilých duší je ukřižování.” > > Zničením rolnických států zmizela z kongresu agrární strana. Její příslušníci byli odsouzeni pro velezradu a jejich místa zaujaly stvůry Železné paty. Socialisté byli v žalostné menšině a věděli, že se blíží jejich konec. Kongres a senát byly jen zástěrkou, fraškou. Rokovalo se s vážnou tváří o veřejných otázkách a usnášelo se podle starých zvyků, ale zatím vše, co se dělo, mělo ve skutečnosti jen jeden smysl, aby se příkazům oligarchie dostalo ústavní sankce. > > Oligarchové sami prodělávali pozoruhodný, a nutno doznat, neočekávaný vývoj. Jako třída se ukáznili. Každý člen měl svou funkci ve světě a tuto funkci musel plnit. Nebylo již mladých zahálčivých boháčů. Jejich energie bylo třeba k tomu, aby jednotným postupem oligarchie získala na síle. Sloužili jako vůdcové vojenských oddílů, jako kapitáni průmyslu. Uplatňovali se v technických vědách a mnozí se stali význačnými inženýry. Pracovali v různých vládních úřadech, sloužili v koloniích a vstupovali hromadně do různých tajných služeb. Někteří vstoupili, abych tak řekla, do učení, aby se z nich stali význační ideologičtí pracovníci v oboru školství, umění, náboženství, vědy a literatury. V těchto oborech konali důležitou funkci tím, že formovali mysl národa a utvrzovali jej v přesvědčení, že vláda oligarchie musí trvat věčně. > > Nemohu dost zdůraznit toto hluboké mravní přesvědčení celé třídy oligarchů, že jednají správně. V tom byla síla Železné paty a příliš mnoho soudruhů si to ne dost rychle a jen nerado uvědomovalo. Mnozí z nich připisovali sílu Železné paty jejímu systému odměn a trestů. To je omyl. Nebe a peklo jsou snad nejsilnějšími činiteli náboženské horlivosti u fanatika, avšak velká většina věřících lidí v nebi a pekle něco vedlejšího, co pouze symbolizuje dobro a zlo. Láska k spravedlnosti, touha po právu, nespokojenost s něčím, co není naprosto správné, zkrátka spravedlivý život -to je první faktor náboženství. A stejně tak tomu bylo s oligarchií. Žaláře, vypovídání, ponižování, anebo pocty, paláce a podivuhodná města, to všechno je vedlejší. Velikou hnací silou oligarchie je víra, že jsou v právu. Nezáleží na výjimkách, nezáleží na útisku a nespravedlnosti, které stály u kolébky Železné paty. To vše se přehlédne. Síla oligarchie spočívá dnes hlavně v jejím samolibém přesvědčení o vlastní spravedlnosti. > > “Existuje ještě něco jako občanské zákony,” trval na svém pan Owen. > “Jen do té doby, než vláda jejich platnost zastaví. V ten den, kdy povstanete, jak to tady padlo, bude vaše síla obrácena proti vám. Budete muset nastoupit k milici, ať se vám chce nebo nechce. Slyšel jsem, jak někdo zamručel: Habeas corpus. Avšak místo habeas corpus dostanete post mortem. Když odmítnete nastoupit nebo se vám nebude chtít plnit rozkazy – už jako členům milice – stihne vás stanný soud a odstřelí vás jako psy. To je zákon.” > > Chicago bylo vždy městem dělnických bouří, městem pouličních bojů a násilné smrti, s třídně uvědomělou organizací kapitalistů a s třídně uvědomělou organizací dělníků, kde za starých časů byli odborově organizováni dokonce i učitelé a společně se zedníky a nádeníky tvořili Americkou federaci práce. A tak se Chicago stalo středem bouře první předčasné vzpoury. > > Dav nebyl dál než na deset metrů, když kulomety spustily. A v plamenné cloně smrti nezůstalo na živu nic. Zástup se hrnul dál, ale nemohl proniknout kupředu. Mrtvoly se kupily na sebe, hromada rostla, ohromná, tyčící se vlna smrti a umírání. Ti vzadu se tlačili vpřed a proud od domu k domu se zkracoval, jako by se zasouval sám do sebe. Raněné muže a ženy vymršťovala ta strašná vlna pres okraj a oni padali svíjejíce se před ni, až se nakonec skutáleli pod auta a k nohám vojáků. Ti dobíjeli zmítající se nebožáky bajonety, ale viděla jsem také muže, který se vymrštil a vrhl se s vyceněnými zuby jednomu vojákovi na hrdlo. Oba, voják i otrok, se skáceli do krvavého proudu. > > **Poslední část:** > Mnoho našich soudruhů ztratilo rozvahu a mstilo se teroristickými akcemi. Zničené naděje z nich udělaly zoufalé ztroskotance. Vzniklo mnoho teroristických organizací, které s námi neměly nic společného, ale působily nám mnoho potíží. Tito svedení lidé nerozvážně obětovali životy, často nám zhatili naše plány a zdržovali naši reorganizaci. > > A mezi tím vším kráčela Železná pata. Klidná a vyčkávající otřásala při své honbě za soudruhy samými základy společnosti, pročesávala řady Žoldnéřů, odborářské kasty, všechny své tajné služby, trestajíc bez milosrdenství a bez záští, snášela mlčky všechny odvetné akce a mezery ve svých bojových šicích doplňovala právě tak rychle, jak vznikaly. Arnošt a ostatní vůdcové měli plné ruce práce, neboť se snažili s Železnou patou udržet krok a reorganizovat revoluční síly. Obrovitost tohoto úkolu pochopíme, uvážíme-li… **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Liou Cch'-sin, London Jack, Orwell George, sociální román **Spisovatel:** LOndon --- ### [Problém tří těles. Liou Cch'-sin. Vize lidstva cestující časem](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/problem-tri-teles-liou-cch-sin) **Published:** March 20, 2025 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Problém tří těles je první částí trilogie Vzpomínka na Zemi Liou Cch'-sin popisuje chování lidí na planetě Země, když zjistí, že se k nim blíží cizí civilizace **Content:**  **Jedinečná scifi kniha Problém tří těles je první částí trilogie Vzpomínka na Zemi (2. díl Temný les a 3. díl Vzpomínka na Zemi). Autor Liou Cch’-sin naprosto fascinujícím stylem popisuje chování lidí na planetě Země, když zjistí, že se k nim blíží cizí civilizace a chce je ovládnout.** „Problém tří těles“ [Liou Cch -sina](https://en.wikipedia.org/wiki/Liu_Cixin) je fascinující fúzí vědecké fikce a filozofických úvah o komunikaci, evoluci a konfliktu mezi různými kulturami a civilizacemi. Kniha se dostala do povědomí díky svému naprosto unikátnímu pohledu na problém mimozemských civilizací a současně se opírá o reálné vědecké teorie. ## **Liou Cch’-sin v knize Problém tří těles popisuje kontakt s mimozemskou civilizací?** **Vynikajícím způsobem propracované příběhy jsou je zasazeny do dvou časových rovin – období Kulturní revoluce v Číně a moderní doba.** Příběh začíná, když vědkyni jménem Jüan Ťin-jing kontaktují úřady po tragické smrti jejího otce v době Kulturní revoluce. V důsledku atmosféry nedůvěry a represí se snaží věnovat vědeckému výzkumu. Virtuální realita a první kontakt Děj se postupně přesouvá k tajnému vojenskému projektu, který sestavuje simulaci sluneční soustavy, aby zkoumal potenciální obyvatele na jiných planetách. Tento projekt spojuje tým různých vědců, a jedním z nich je Wang Miao, fyzik, který se zaplete do záhadných událostí spojených s virtuální realitou a mimosvětelským kontaktem. **Co jsou Tři tělesa** Kniha se pozornost na planetu Trisolaris, která se nachází v nebezpečném trojhvězdném systému, kde extrémní klimatické změny ohrožují život. Pomocí simulace se prolne realita a virtuální svět. Trisolárníci (obyvatelé této slueční soustavy) se rozhodnou poslat zprávu na Zemi a zjistit, zda je možné navázat kontakt s lidmi. **Konflikt a etické otázky** Jak se lidé a Trisolárníci setkávají, příběh rozplétá morální a etické otázky ohledně přežití a vývoje civilizací. Vědci, kteří se účastní projektu, se dostávají do konfliktu se skupinami, které podporují lidské vyhynutí ve prospěch Trisolárinců. **Román [Liou Cch´sina](/tag/liou-cch-sin/) končí na neobyčejně napínavě.** Lidé zjistí, že Trisolárníci se blížící k Zemi a že jejich technologie by mohla znamenat hrozbu pro lidskou civilizaci. Příběh přináší složité otázky o lidské schopnosti přežít v případě kontaktu s technologicky vyspělejšími bytostmi a o etických dilematech, která vzbuzují. **Výpisky:** > **Úryvek z Minulosti mimo čas:** > **Hibernace — člověk poprvé cestuje časem** > > **Nová technologie dokáže od základů proměnit společnost, jenže když je teprve v plenkách, málokdo odhadne její pravý potenciál.** > Kupříkladu počítače lidé zpočátku považovali za pouhý nástroj ke zvyšování produktivity a zazněly i hlasy, že celý svět si do budoucna bohatě vystačí s pěti počítači. Umělá hibernace na tom byla podobně. Než se stala skutečností, veřejnost měla za to, že nabízí především naději nevyléčitelně nemocným pacientům, že je uzdraví medicína budoucnosti. A když se nad hibernací zamysleli trochu víc, napadlo je, že by ji mohli využít i k mezihvězdným cestám. Jakmile však opravdu přišla na svět a člověk se na ni podíval prizmatem sociologie, bylo okamžitě zřejmé, že od základů změní celou lidskou civilizaci. > > To vše stavělo na jediné ideji: zítra bude lépe. > > Byla to poměrně nová světská víra, produkt několika předkrizových staletí. Kdysi dávno by taková představa v lidech spíše budila veselí. Středověká Evropa byla ve srovnání s antickým Římem materiálně i intelektuálně chudší. V Číně se lidem za dynastií Wej, Ťin a Severních a jižních dynastií žilo hůř než za předchozí dynastie Chan a dynastie Jüan a Ming byly podstatně horší než dřívější Tchang a Sung. Teprve s nástupem průmyslové revoluce se stal pokrok společenskou konstantou. > > Víra lidstva v budoucnost sílila a svého vrcholu dosáhla v předvečer trisolaranské krize. Studená válka byla už nějaký pátek minulostí, a třebaže problémy typu znečišťování trvaly dál, pro většinu lidí byly pouhou nepříjemností. Z materiálního hlediska byl život čím dál pohodlnější a zdálo se, že daný trend bude už jen zrychlovat. Kdyby se tenkrát někdo lidí zeptal, jak bude podle nich svět vypadat za dalších deset let, asi by se dočkal spousty různých odpovědí. Málokdo by však pochyboval o tom, že za sto let už si lidstvo bude žít jako v ráji. A není divu, že si to všichni mysleli — vždyť stačilo porovnat vlastní život s tím, jak před sto lety žili jejich předci! > > A když teď máme tu hibernaci, kdo by chtěl zůstávat v přítomnosti? > > Ze sociologického hlediska mnohem menší komplikace než hibernace přinesla například technologie klonování člověka. S klonováním se pojily nanejvýš morální otázky a ty si navíc kladli jen ti, jejichž mravní kompas se orientoval podle křesťanství. Oproti tomu problémy, které šly ruku v ruce s hibernací, byly velmi praktické a dotýkaly se celé lidské rasy. Začala se šířit obava, že jakmile se z hibernace stane všeobecně dostupný komerční produkt, pak všichni, kdo šiji budou moci dovolit, bez váhání naskočí do rychlíku do budoucnosti a zbytek lidstva zůstane na peronu, v relativně deprimující přítomnosti, a nezbude mu, než si onen vysněný ráj vybudovat. Ještě větší starost však lidem dělalo lákadlo ze všech nejpřitažlivější — nesmrtelnost. > > Vzhledem k překotnému vývoji moderní biologie veřejnost uvěřila, že nesmrtelnost se za sto či dvě stě let stane skutečností. V takovém případě by lidé, kteří by se nechali hibernovat, udělali první krok na cestě k věčnému životu. Vůbec poprvé v dějinách by se rozevřely nůžky mezi smrtelníky a nesmrtelnými. Potenciální důsledky si raději nikdo ani nepředstavoval. > > Na světě zavládlo podobné napětí jako v době postkrizo- vého eskapismu — historikové tu éru později nazvali raný eskapismus nebo také časový eskapismus. A tak úřady po celém světě začaly výzkum hibcrnaění technologie omezovat ještě horlivěji než výzkum té klonovací. > > Jenže trisolaranská krize nenechala kámen na kameni. Rajská budoucnost se doslova přes noc proměnila v peklo na Zemi. Nyní k ní s nadějí nevzhlíželi už ani nevyléčitelně nemocní. Co kdyby po probuzení zjistili, že svět stravují plameny války a oni neseženou ani aspirin? > > V postkrizové době hibernační technologie dostala zelenou a mohla se rozvíjet bez omezení. Brzy přišla na trh jako všeobecně dostupný komerční produkt a lidé tak mohli vůbec poprvé začít cestovat napříč staletími. **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, Čína, Liou Cch'-sin **Spisovatel:** Liou Cch'-sin --- ### [Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/mcchesney-problem-medii) **Published:** August 12, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Kniha "Probém médií" je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Pozorně ji čtěte, pokud vám jde o svobodu a základní práva... **Content:**  **Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam [Chomsky](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/noam-chomsky-vzdelavani-skolstvi-demokracie) se vyjádřil ke knize takto: *“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”*** **Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:** Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém. **Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008): “Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.** Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky. **Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.** Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie). Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři. **V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.** Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: [The Political Economy of Media](https://www.amazon.ca/Political-Economy-Media-Enduring-Emerging/dp/1583671617): 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008 **Výpisky z knihy Problém médií** > Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné… > > **Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost**. > Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků. > Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh… > > **Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.** > V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“ > > **Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.** Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv… > > **Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.** > Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc… **Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT** **Categories:** Chování lidí **Tags:** bulvar, Chomsky Noam, mcchesney, McChesney Robert, media, novináři, žurnalistika **Spisovatel:** media --- ### [Vzpomínka na Zemi. Bude temný les osudem celého vesmíru?](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/liou-cch-sin-vzpominka-na-zemi-treti-dil) **Published:** August 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Vzpomínka na Zemi je závěrečná trilogie Liou Cch’-sina Je to kniha, která se ptá, co to vůbec znamená zvítězit ve vesmíru, který je temný, lhostejný a nekonečný **Content:**  **Vzpomínka na Zemi je závěrečným dílem trilogie Liou Cch’-sina Vzpomínka na Zemi. Zatímco Problém tří těles otevřel dveře do šoku z prvního kontaktu a Temný les ukázal, jak se civilizace ve vesmíru skrývají a zabíjejí, třetí díl jde ještě dál, až do kosmických rozměrů, kde už nejde jen o lidstvo a Trisolárany, ale o samotný osud vesmíru. Je to kniha velkolepá, mrazivá a místy téměř poetická. A zároveň mimořádně temná kniha.** ## **Základní děj knihy Vzpomínka na Zemi** Půl století po Bitvě soudného dne stále trvá napjaté příměří mezi lidmi a Trisolárany. Jeho zárukou je princip temného lesa. Země díky trisolaranským technologiím zažívá dosud nevídanou éru prosperity. Lidská věda postupuje mílovými kroky a Trisolárané přejímají pozemskou kulturu. Zdá se, že obě civilizace by mohly žít vedle sebe v míru. Lidstvo ve zlatém věku má však sklon k samolibosti. Do tohoto světa se z hibernace probouzí Čcheng Sin, letecká inženýrka z jednadvacátého století. Přináší s sebou informace o dávno zapomenutém projektu z počátku krize a sama její existence může narušit křehkou rovnováhu. Příběh se pak rozprostírá přes staletí i miliony let a sleduje, kam až může lidstvo dojít – a co ho přitom čeká. **Třetí díl dotahuje teorii temného lesa do krajnosti.** Už nejde jen o to, že civilizace se skrývají. Jde o to, jaké zbraně a strategie ve vesmíru skutečně existují a jak kruté jsou důsledky odhalení. Kniha se také silně zabývá otázkou lidské povahy. **Co se stane, když civilizace začne preferovat soucit, humanitu a „něžnější“ hodnoty? Je to cesta k přežití, nebo k zániku?** > „Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano.“ > > „Pokud ztratíme svou lidskou povahu, ztratíme mnoho. Pokud ztratíme svou zvířecí povahu, ztratíme všechno.“ **Autor [Liou Cch’-sin](https://cs.wikipedia.org/wiki/Liou_Cch%E2%80%99-sin) si klade otázku, co zůstane po civilizaci, když všechno skončí?** **Co je skutečná paměť? A má vůbec smysl něco zachovat?** **Výpisky z knihy Vzpomínka na Zemi / [Liou Cch’-sin](https://cs.wikipedia.org/wiki/Liou_Cch%E2%80%99-sin) /** > „Smrt je jediný maják, který vždy svítí. Ať plujete kamkoli, nakonec se k němu musíte otočit. Všechno na světě pomine, ale smrt trvá věčně.“ > > „Konečným údělem veškerého inteligentního života je naplnit potenciál svých nejsmělejších představ.“ > > „A teď víme, že to je cesta, kterou musí projít každá civilizace: probudit se v těsné kolébce, vykročit z ní, vzlétnout, letět stále rychleji a dál, a nakonec splynout s osudem vesmíru v jedno.“ > > „Čas je ta nejkrutější síla ze všech.“ > > „Vesmír je velký, ale život je ještě větší. Určitě se ještě setkáme.“ **Čím se kniha liší od předchozích dílů?** [**Problém tří těles**](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/problem-tri-teles-liou-cch-sin) je temný, osobní a o odhalování. [**Temný les** ](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/temny-les-liou-cch-sin)je strategický a filosofický – ukazuje pravidla hry. **Vzpomínka na Zem**i je epická a téměř mytologická. Rozšiřuje měřítko na celý vesmír a dotahuje důsledky temného lesa do krajnosti. Je nejdelší, nejambicióznější a pro mnoho čtenářů také nejemotivnější. Zatímco první dva díly se ještě drží lidského měřítka, třetí díl se nebojí jít do absurdních, krásných i děsivých kosmických scifi představ. A opravdu velkolepých. Vzpomínka na Zemi není kniha, která by vás nechala s pocitem, že lidstvo zvítězilo. Je to kniha, která se ptá, co to vůbec znamená zvítězit ve vesmíru, který je temný, lhostejný a nekonečný. A přesto v sobě nese zvláštní, tichou naději, že i v takové temnotě má smysl něco zanechat. **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, Čína, Liou Cch'-sin **Spisovatel:** Liou Cch'-sin --- ### [Temný les. Liou Cch'-sin poprvé popisuje nepřátelský temný vesmír](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/temny-les-liou-cch-sin) **Published:** March 20, 2024 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Liou Cch’-sin napsal Temný les nejen jako pokračování Problému tří těles. Je to kniha, která mění způsob, jakým se díváte na hvězdy a temnotu kolem nich. **Content:**  **Liou Cch’-sin napsal Temný les nejen jako pokračování [Problému tří těles](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/problem-tri-teles-liou-cch-sin). Je to kniha, která po dočtení mění způsob, jakým se díváte na hvězdy a temnotu kolem nich. Zatímco první díl trilogie Vzpomínka na Zemi otevřel dveře do šoku z kontaktu s mimozemskou civilizací, druhý díl jde mnohem dál. Popisuje fungování v nepřátelském vesmíru a filosofii přežití v něm.** ## **Základní děj knihy Temný les** Po odhalení, že k Zemi se blíží flotila Trisoláranů, která dorazí za zhruba čtyři sta let, se lidstvo ocitá v hluboké krizi. Sofony, vyslané sondy nepřátel, vidí a slyší téměř všechno, co se na planetě Zemi děje. Tajné plány obrany jsou prakticky nemožné. **Jediné místo, kam sofony nedohlédnou, je lidská mysl.** Proto OSN spouští projekt Wallfacerů: čtyři vybraní lidé dostanou téměř neomezené prostředky a absolutní důvěru. Mají vymyslet strategii záchrany lidstva a přitom musí všechny včetně Trisoláranů klamat. Tři z nich jsou významné osobnosti. Čtvrtý, Luo Ťi, je průměrný sociolog a astronom, který sám nechápe, proč byl vybrán. Ví jen, že je jediným člověkem na Zemi, kterého se Trisolárané bojí. Příběh se rozprostírá přes několik staletí. Využívá hibernaci a sleduje, jak se lidská civilizace mění pod tíhou neodvratné hrozby. Od paniky a escapismu přes velké projekty až po temná morální dilemata. ### Teorie temného lesa To je srdce celé knihy a jeden z nejsilnějších konceptů moderní science fiction. > „Pokud tě zničím, co je ti do toho?“ Luo Ťi ji formuluje na základě dvou axiomů, které mu kdysi naznačila Jie Wen-ťie: 1\. Přežití je primární potřebou každé civilizace. 2\. Civilizace neustále roste a expanduje, ale celkové množství hmoty ve vesmíru zůstává konstantní. **Z toho vyplývá děsivý obraz:** > „Vesmír je temný les. Každá civilizace je ozbrojený lovec procházející mezi stromy jako duch, opatrně odhrnující větve, které mu brání v cestě, a snažící se našlapovat bez zvuku. I dýchá opatrně. Lovec musí být opatrný, protože všude v lese jsou další skrytí lovci jako on. Pokud najde jiný život – jiného lovce, anděla nebo démona, křehké dítě nebo vratkého starce, vílu nebo poloboha – má jen jednu možnost: otevřít palbu a zničit ho. V tomto lese jsou ostatní lidé peklem. Věčnou hrozbou, že jakýkoli život, který odhalí svou existenci, bude rychle vyhlazen. Takto vypadá kosmická civilizace. A to je vysvětlení Fermiho paradoxu.“ > > „Ale v tomto temném lese je jedno hloupé dítě jménem lidstvo, které si postavilo oheň a stojí vedle něj a křičí: ‚Tady jsem! Tady jsem!‘“ Tato myšlenka elegantně vysvětluje, proč je vesmír tak tichý. Civilizace existují, ale zůstávají skryté. Kdo se ozve, riskuje zničení. **Výpisky / [Liou Cch’-sin](https://cs.wikipedia.org/wiki/Liou_Cch%E2%80%99-sin) / Temný les** > „Pro většinu lidí to, co milují, existuje pouze v jejich představivosti. Objektem jejich lásky není skutečný muž nebo žena, ale to, jak si je představují. Skutečný člověk je jen šablonou, na které si vytvářejí svého vysněného milence.“ > > „Zůstat naživu nestačí pro přežití. Rozvoj je nejlepší způsob, jak zajistit přežití.“ > > „Udělejte si čas pro civilizaci, protože civilizace si neudělá čas pro vás.“ > > „I tváří v tvář globální katastrofě je jednota lidské rasy stále vzdálený sen.“ **Jak se kniha liší od ostatních dvou dílů:** **První díl [Problém tří těles](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/problem-tri-teles-liou-cch-sin)** je zaměřený na odhalování záhady. Je vidět, že kniha nebyla od počátku myšlena jako trilogie, ale jako samostatný scifi román. **Druhý díl Temný les** je mnohem víc filosofičtější. Méně mystiky, více velkých myšlenek a dlouhodobých důsledků. Mnoho čtenářů ho považuje za nejsilnější část trilogie. Temný les ukazuje, jak se lidstvo učí hrát podle kosmických pravidel. **Třetí díl Vzpomínka na Zemi** je ještě v mnoha částech monumentálnější, spektakulárnější a často krutější. Poslední díl dotahuje do extrémů vše, co bylo naznačeno v předcházejících dílech a ukazuje cenu, kterou civilizace platí za své chyby a nepochopení kosmických pravidel. Temný les není jen sci-fi o mimozemské invazi. Je to kniha o tom, co znamená žít a přežít ve vesmíru, který není vůbec přátelský. Po dočtení už hvězdy nikdy nebudou vypadat stejně. **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, Čína, Liou Cch'-sin **Spisovatel:** Liou Cch'-sin --- ### [Hajaja. Stručná historie legendární pohádkové postavičky v rozhlase](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/hajaja-strucna-historie) **Published:** August 9, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Hajaja. Dětská rozhlasová legenda která 2. ledna 2011 měla už 50 let. Poprvé se objevil na ČRo cyklus pohádek pro malé děti spolu s melodií flétny Václava Žilky **Content:**  **Hajaja. Dětská rozhlasová legenda, která 2. ledna 2011 měla už 50 let. Tehdy se poprvé objevil na ČRo legendární cyklus pohádek pro malé děti spolu s melodií flétny Václava Žilky. Z původních pěti minut se stal desetiminutový pořad. Rozhodně stojí za pozornost, že symbol pořadu skřítek Hajaja, dodnes nemá svou oficiální podobu, je to totiž skřítek neviditelný a tím jedinečný.** ## **Legendy pohádek HAJAJA** **Vlastimil Brodský** byl první, který děti oslovil 2. ledna 1961 *„Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“* [Brodský](https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Brodsk%C3%BD) dokonce obdržel Cenu hlavního města Prahy za vytvoření rozhlasového Hajaji. K Brodskému se postupně přidali **Karel [Höger](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/karel-hoger-z-hercova-zapisniku), František Filipovský, Jan Tříska nebo Jana Brejchová**. Během 50 let tak byly v tomto pořadu odvysílány tisíce příběhů mnoha autorů v podání stovek herců. **Pohádky pro Hajaju vymýšleli** Václav Čtvrtek, Zbyněk Malinský, Olga Hejná, Marie Kubátová, Alois Mikulka, František Nepil, Jiří Suchý, ale také nesmíme zapomenout na Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou Pavla Šruta, Irenu Obermannovou, Jindřicha Balíka, Melitu Denkovou, Arnošta Víta a vlastně každého, kdo v literatuře pro děti a mládež něco znamenal nebo znamená. **Kdo Hajaju vlastně vymyslel?** Za vznikem pořadu stála redaktorka Vlasta Váňová, mimochodem manželka Václava Čtvrtka. Konkrétní název vymyslela spisovatelka a výtvarnice [Olga Hejná](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/olga-hejna-popularni-spisovatelka-a-ilustratorka-patri-mezi-zakladatele-moderni-ceske-pohadky), která při sestavování každodenních pohádek s rozhlasem spolupracovala. Sama o tom řekla: *“Tenkrát byly děti ještě malé a já si vybavila, že jim říkám: půjdete hajat. Název se líbil, a tak u něj už zůstalo”.* I dnes, kdy Hajaju poslouchá třetí generace dětí, usedá k rozhlasu kolem 30 000 malých posluchačů, ale i jejich rodičů nebo babiček a dědečků.  **V některých knižních výborech samozřejmě jistou představu skřítka Hajaji naleznete:** Olga Hejná: Pohádky na dobrou noc (ilustrovala Olga [Čechová](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/sladke-jadro-srdce-cechova)) Olga Hejná: Pohádky pro skřítka Hajaju (ilustroval Jan [Kudláček](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/kudlacek-jan-ilustrator)) Václav Čtvrtek: Hajaja: Pohádky na dobrou noc (ilustroval Miloslav Disman) Václava Ledvinková: To nejlepší z Hajaji Milena Lukavská: Kde je doma Hajaja > **Starosti s jarem** (ukázka z knihy Kde je doma Hajaja) > > Bylo to kolem jednadvacátého března. To je slavný den, protože má začít jaro. Jenže studeně foukalo a počasí se jaru ani v nejmenším nepodobalo. > Večer jsem zaslechla zvenku dupání, funění a vzdychání. Našla jsem baterku, ale na zápraží jsem se sama neodvážila. > Hajaja se vrátil z procházky teprve před chvílí a jen řekl, že má velké starosti s jarem, nic víc. Zavřel se v pokoji a nechtěl, abych ho rušila v přemýšlení. Jenže toho dupání a funění na dvorku neubývalo. A to jsem Hajajovi přece říct musela. > Odvážně vyšel na zápraží, rejdil světlem baterky sem a tam, až kolečko světla zachytilo temný kopeček se špičatým čumáčkem. > „Podívejme, ježek Emil!“ divil se Hajaja. „Celý podzim se jen cpal a cpal, aby měl pod kůží dost zásob, až bude muset prospat zimu. Když začalo foukat, byl už pěkně tlustý a řekl mi: ‚Hajajo, na shledanou na jaře.‘ Potom zalezl v kůlně do hromady sena a spal. Teď se probudil a nemůže najít žádné slimáky, brouky ani žížaly. Pomohl by mu kousíček masa.“ > Skočila jsem pro pár nudliček masa a zmizely v ježkovi natotata. > „To jaro mě spletlo,“ řekl a poděkoval. > „Jaképak jaro,“ povídám. „Podívej se na tuhle kaluž, vždyť ji vroubí plátečky ledu. Jaro ještě vůbec nepřišlo.“ > „Právě že přišlo,“ vzdychl Hajaja. „Ale ještě je mrňavé a podle hvězdářů je staré sotva hodinu. Ale za tu chvilku už nadělalo v našem lese škodu. Probudilo křečka na poli, probudilo pár ježků, a v lese šťouchlo i do medvěda. Ještě je hloupoučké, a až ho najdu, domluvím mu.“ > „Nebude daleko,“ zívl ježek. „Před chvílí za mnou vlezlo do sena v kůlně a strkalo do mě tak dlouho, až jsem se probudil.“ > Hajaja zanesl ježka zpátky do sena. Jen ať si ještě pár dní schrupne! Pak s baterkou prohledával dvorek. Do kdejakého koutu si posvítil, až našel, co hledal. Maličké Jaro se krčilo ve slepičím kurníku jako hromádka neštěstí a div se nerozbrečelo. > „Já jsem asi něco pokazilo, viď, Hajajo. Ale musím přece budit zimní spáče, ježky, jezevce a medvědy. Musím ukázat světu třešňové květy a sedmikrásky. Musím poručit slepicím, aby už vyseděly kuřátka. Jenže…,“ a Jaro se rozplakalo. „Jenže, každý mi jen nadává.“ > „Kvok, kvok, bodejť by ne, ty popleto!“ kvokla zasloužilá slepice Kdákalka. „Jistěže musíš světu ukázat kytky, selátka, vzbudit zimní spáče a poručit slepicím, aby seděly na vejcích. Ale ze všeho nejdřív, ty nezkušené jarní pachole, musíš od nás vyhnat zimu!“ > „Moudrá slova,“ kývl Hajaja. „Musíš jaksepatří vyrůst a zesílit, milé Jaro. Pak zimu vyženeš raz dva.“ > A maličké Jaro už vědělo, jak na to, a samou radostí kousek povyrostlo. Rostlo nám rovnou před očima. Když mu pomůže sluníčko, bude z něj brzy pořádný silák. > A opravdu, za pár dní se Hajajany probudily do pravého jarního dne. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali a stavěli hnízda. Tráva na loukách i v příkopech udělala místo květům sedmikrásek a pampelišek. Slepice v Hajajově kurníku střádaly vajíčka, aby vyseděly hodně kuřátek. > Z maličkého Jara opravdu vyrostl pěkný chlapík. **Categories:** Autoři a dětské knihy, Beletrie pro děti **Tags:** Čtvrtek Václav, Denková Melita, Drijverová Martina, hajaja, Hejná Olga, Kubátová Marie, Malinský Zbyněk, Mikulka Alois, Nepil František, Šrut Pavel, Suchý Jiří, Váňová Vlasta, Vít Arnošt, Vostrá Alena, Žilka Václav, Zinnerová Markéta **Spisovatel:** Hejná --- ### [Krkonošské pohádky, ve kterých je sojka bonzačka nejkladnější postava](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/kubatova-simkova-krkonosske-pohadky-sojka-bonzacka) **Published:** July 6, 2023 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Krkonošské pohádky, podle Marie Kubátové, patří mezi nejpopulárnější pohádky v Česku. Oblíbenost je dána tím, že byly natočeny jako jediný hraný Večerníček. **Content:**  **Krakonošské neboli Krkonošské pohádky, podle předlohy Marie Kubátové, patří mezi nejpopulárnější pohádky v Česku. Oblíbenost je dána tím, že byly natočeny jako Večerníček (mimochodem je to jediný hraný Večerníček České televize) a pak zřejmě zajímavým zpracováním hlavních postav Anče, Kuby, Trautenberka, hajného a Krakonoše, které dle mého, kopírují vtipně a s humorem celou českou společnost do dnešních dnů.** Pohádky jsou totiž o nezničitelné lidské chamtivosti, lakotnosti a stupidity, které člověka doprovázejí od doby, co seskočil ze stromu. **Nezapomínejme ale, že autorem předlohy pohádky je známá spisovatelka Marie [Kubátová](https://citarny.com/tag/kubatova-marie)!!!** **O čem pohádky Boženy [Šimkové](https://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEena_%C5%A0imkov%C3%A1) jsou?** **Trautenberk je podnikatel a buduje malý statek na samé hranici Krakonošova království.** Má spoustu nápadů, jak si poctivě nakrást a v tom mu pomáhají jeho poddaní. Anče, Kuba a hajný. Trautenberk je vlastně chudák. Nikdo nechce pracovat a proto musí donekonečna svým poddaným připomínat: Nestát, nekoukat, dělat! Není divu, že se všichni proti němu spiknou, zvláště ten starý dědek s metrovou fajkou a sojkou bonzačkou, která mu vždycky a začerstva všechno vyklopí. Himl hergot donrvetr krucajs element! Nemá to ten krkonošský ponikatel vůbec lehké. **Jenže zajímavé jsou i další postavy a vůbec nejsou kladné.** Kuba je typický nekňuba, který si chce vzít Anče, ale neví jak na to. Řekli bychom nemastný, neslaný. Má z Trautenberka respekt a co si o něm myslí, říká zásadně až za rohem. Hajný je zase bezpáteřní anální turista, který často Trautenberkovi radí, co a kde by mohl udělat, jako by netušil, co se pak stane. Pokud by v pohádce byli s Trautenberkem jen ti dva, pak by to byli typičtí Češi. Koneckonců Trautenberk jim často říká: Jsme chudí, jsme. Potřebujeme poklad, potřebujeme! A pak je tady Anče. Často si povzdychne “Mankote!” a pakTrautenberkovi řekne, co si o něm myslí, i když to není nic platné. Potom svým ženským šarmem spacifikuje chudáka Kubu i hajného, kteří jako správní chlapi, udělají vše, co jim nařídí a ne co si vymyslí Trautenberk. Ale opravdu jen někdy. Nebo vždycky? Teď fakt nevím … Ale jak to u pohádky bývá, příběh je třeba dovést do konce. **K tomu, aby pohádka nabrala správné obrátky, je tady sojka – bonzačka.** Ta vidí, slyší, nikdy nelení a letí to vyzvonit Krakonošovi. Ten pak nadělá hromadu smradlavého kouře a třeba řekne: “Tak co Trautenberku, pozveš mě na zabíjačku?” a vezme si od něho zpátky, co poctivě nakradl. Krakonoš vlastně ztělesňuje dokonalou lidskou spravedlnost, po kterém všichni toužíme, jen když se nás netýká. **Když se podíváme na pohádku z jiného úhlu, zjistíme zajímavé skutečnosti.** Na jedné straně je Trautenberk, který to myslí dobře, ale nikdo ho nemá rád. Uprostřed je malý dav, kam vítr, tam plášť a na opačné straně je Anče. Ta se do ničeho nemíchá, protože musí pořád vařit, ale občas to udělá, protože má z Krakonoše strach. A co Krakonoš? Kdepak, žádný ideální klaďas, ten pro změnu zase kouří a hodně. A tak nám zbývá sojka-udavačka, ten posel dobrých zpráv, která se nakonec jeví jako nejkladnější postava. **No a s takovým ansáblem můžeme pohádky vymýšlet donekonečna.** Jenže, co když Krakonoš nebude žít věčně? Tady si autorka pomohla opravdu originálně. Dala dohromady Kubu s Anče a jednoho dne se jim narodil kluk, Kubíček. Krakonoš si ho časem oblíbí a naučí ho slušnému chování, takže je jistá naděje, že by slušný Kubíček mohl Krakonoše nahradit. Samozřejmě jen v případě nouze, protože o čem by pohádky byly, kdyby všichni zářili dobrotou a slušností? Večerníček Krkonošská pohádka vznikl v roce 1974, scénář Marie Kubátová, režie Věra Jordánová Kubátová Marie: Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku, pohádková hra, Dilia, 1983, knižní zpracování v nakl. Artur s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, 2000 Šimková Božena: Anče a Kuba mají Kubíčka, 1993, vyd. Práh: King, 2. vyd. Motto 2005 s ilustracemi Aleny Janouškové Šimková Božena: Krkonošská pohádka, 1992, vyd. Práh: King **Categories:** Autoři a dětské knihy, Chování lidí **Tags:** Beletrie pro děti, Kubátová Marie, Pohádky pro děti, simkova, Šimková Božena **Spisovatel:** Kubátová, Šimková --- ### [Marie Kubátová a pět základních zákonů psaní pro děti v knihách, televizi i rádiu](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/marie-kubatova-o-pohadkach) **Published:** August 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Marie Kubátová píše: Pohádka nás provází od dětských bačkůrek co posluchače až po babkovské bačkory, kdy jsme dozráli k roli vypravěče pro své vnoučky. **Content:**  **Pohádka nás provází od dětských bačkůrek co posluchače až po babkovské bačkory, kdy jsme dozráli k roli vypravěče pro své vnoučky. Pohádku jsme si počlověčili a jako souputnici životem jsme jí přiznali právo na svátek v kalendáři. V městě Jičíně stanovili ten svátek podle pohádkového počítače číslem sedm, a tak se tam slaví svátek pohádky po sedmero dní. Vypráví Marie [Kubátová](https://citarny.com/tag/kubatova-marie) (8.8. 1922 – 6. 6. 2013).** Ten svátek zařadili do mezidobí, kdy se rok sklání od prázdninových blaženství ke školním škamnám snad proto, aby se dětem nestýskalo, a tak se tam v zámeckém nádvoří i po šíři a délce náměstí odbývají velké pohádkové hrátky. Každým rokem tam dávají svátku jiné užitečné heslo na prapor. Letošní patnáctý už pohádkový svátek vzdává v záhlaví poctu dětským hrám. Jako přizvaný host-pohádkář kladu sama sobě otázku, jak je to se vztahem spisovatele k pohádce: vždyť si s pohádkou vlastně celoživotně hraju. Otvírám tedy pohádkový šatník a probírám se garderobou, jak jsme pohádku všelijak šatili a převlékali od pohádky vyprávěné, předčítané, čtené, dramatizované až po televizní večerníčky, a zda nám – garderobiérům ty hrátky s pohádkovými látkami určovaly jaké zákonitosti. Zpytuji svědomí návratem do vlastních dětských let. ## **Co je pohádka a co je pohádková vyprávěnka?** Zalistuji paměťovým záznamníkem přivolám si veselého strýčka. Když si povyprávěl s dospělými o svých zážitcích, kdy jako stavitel stavěl s firmou Škoda cukrovary pro perského šacha, vracel se jakoby domů k nám dětem a vyprávěl pohádku o Karkulce. Vlastně nevyprávěl, on s námi tu pohádku hrál. Přibral nás jako poradce, co všechno má Karkulka poskládat do košíku, až půjde vinšovat babičce k svátku. A my jsme radili bačkory, aby babičku nezábly nohy, a šišku salámu, protože má babička z lesní chaloupky na nákup daleko, a hašlerky proti kašli, až jsme dospěli ke zlatému hřebu: přece víno, aby měla co svátečního pro gratulanty! A tak košík voněl dobrotami, že to vyčenichal i vlk. Kdepak by slupnul babičku, ta má staré kosti. Vlk si vyčíhal, až půjde babička do kuchyně parádit s Karkulkou dort, hup oknem do světnice čumákem do košíku a baštil, co tam bylo, salám, řízky, hašlerky i s pytlíkem, a po těch hašlerkách měl v puse tak větrno, že vyzunkl i víno. Panečku, to je u lidí onačejší pití než voda ve studánce, kam laně chodí pít pod javorový kmen! A pak se skulil do babiččiných peřin a spal. Kdepak jako zabitý: chrápak, jako když pilou cirkulárkou řeže, až to slyšel i pan myslivec. A tu jsme se už hurónským řevem i my posluchači radovali, jak se horor přesmykl ve velikou legraci, když myslivcův pes Brok vytáhl ožralého vlka z chaloupky ven a šup s ním do vlčí rokle. A nejinak to bylo s pohádkou o neposlušných kůzlátkách. Darmo si vlk dával vyklepávat jazyk do tenká, aby měl hlásek jako zlatovlásky vlásek. Strýček předváděl vlka skuhravého, šišlavého, a kůzlátka si zatím v kozí chaloupce hrála na schovávanou. Tak se mi vyprávěná pohádka zapsala do paměti jako barevné i zvukomalebné čarokouzlo. Teprve když Dítě rozum bralo“, jsem chápala, že strýček nevyprávěl nám, ale sám sobě vracel své klukovské dětství a kus domova, po jakém se mu stýskalo na cestě za chlebem po dalekých zemích. Stejně tak Josef Lada půjčoval své rodné Hrusice za domovinu svým bubákům a hastrmanům. Tak se vlastně vyprávěná pohádka stává promítacím plátnem vypravěče samotného, mapuje místo, kde se narodil, kde slýchal první písničky, i cesty kudy šel, co nabral do svého vandrovního uzlu a co neodmyslitelně nosí v sobě jako pečeť domova. V tatínkových pohádkách vjížděl na kolbiště na velocipédu rytíř Dousek z Opřetic a naši měli vyhráno. Nejspíš měl můj tatínek v oněch Opřeticích kdysi kamaráda. **Když jsem pak později mapovala v pohádce duši svého domova v Krkonoších, zapsala jsem co údaj o vypravěči korálkářských pohádek takovéto svědectví sociální:** > „U nás se, paničko, nevyprávěly pohádky podaremně. Vyprávělo se, aby i malá chasa vyderžala seděť u koral. Korejtko s koralema na klíně, do rukou jehly a navlíkalo se, pokavad nebyl spelněnej oukol. Pak mohla bejť tepervá zaklená princezna vysvoboděná. A pikoly byly kalý, samý potřebnosti: dobejť kohát, naštípať dříví, srounať dříví v ježku, nadělať šindele – na to bylo princátko krátký. > Musel přijít Honza. A v těch pohádkách dal pan král na královskou svatbu zabít kozu a na stůl přišla pro lepší panstvo putylka kořalky, pašovaná z Prajska, a ženich s nevěstou dostali sedmipodlahovou kaši a tou se museli k sobě prokousať.“ Neboť takové byly rozměry i slovní zásoba vypravěčova bytí. **POHÁDKY V RÁDIU** Čte-li babička s brýlemi na nose malému posluchači pohádku jako uspávanku na dobrou noc, neznamená to víc než neboj se, jsme tu s tebou babička, knížka i pohádka. Spinkej. A usnou pokojně předčitatelka i posluchač. Pohádky čtené v rozhlase mají své specifické kouzlo: hlas herce předkládá v pohádce kulturu mateřského jazyka, zvuková hudební kulisa pozdvihuje příběh do onačejších světů a malému posluchači se otevírá zlatá brána do pohádkových říší. Může si vlastní fantazií vykouzlit, jak všichni v té pohádce vypadali: Zlatovláska má vlasy jako sluníčko zářivý a visejí dolů kudrnatý jako maminčin asparágus.“ **POHÁDKY V TELEVIZI** Převyprávět pohádku pro televizní večerníček je úskalí pro autora, který má jako svůj nástroj jazyk a vypravěčské gusto: Musíš se vejít do rozměrů pořadu a mít na paměti, že mnohé poví obraz. Takže – zhusti děj, neplýtvej slovy, nemáš sólo part, pracuješ v týmu. Režisér, výtvarník, kostymérka, kameramani a co já vím, kdo všecko ještě. Pohádkář si vymyslí skřítky, kteří slouží v pohádkovém lese jako Hajajové, uspavači zvířátek, co přespávají zimu, a výtvarník vymýšlí stroj, na jakém se vyrábějí sny. **Pohádky podle výtvarníka** Dětský divák, odchovaný stavebnicemi dřevěnými i firmou LEGO, sleduje, jakými technickými kumšty se z monstra vyrábí sen: aha, nejdřív se vyposlechne, jaký sen by si spáč přál, a pak se to namaluje jako obraz, obraz se strčí do stroje, zatočí se klikou postaru nebo se stiskne tlačítko a tomu stroji vypadne z huby sen i v ochranném obalu bleděmodrého polštářku. Ten si spáč dá pod hlavu a už to je. **Jenže dramaturg hlídá příběh, spád děje i jeho motivaci.** A tak podsouváme pohádce kousek své člověčiny: každý máme sen, který se vznáší nad skutečností jako přání, a zkušenost vmontuje do příběhu i náš strach, který závistivec nastraží snu překážku, aby se o ni kobrtalo. Výtvarník ošatí toho závistivce jako myšku s hryzavými zoubky. Tak ty si, spáči, hovíš na modroučkém polštářku, přespíš zimu a hlad, a já se pachtím za drobečky a ještě ve strachu z kočky. A ocitáme se v příbuzenství bajkaře Ezopa. Ježek si přeje, aby byl ve snu ne ježatý, ale kadeřavý, kudrnatý, na bodliny trvalou ondulaci, a had aby se neplazil po zemi, ale měl křídla. Dítě si prožívá čarování s pohádkou a jen my dospělí rozumíme, proč vy bubákujete v lese, vždyť hejkat dovede i sůva. Vy si zasloužíte bubákovat v onačejším díle, přemalujte výrobcům snů jejich obrazy v čmáranice! Dokážete, aby se sen nedosnil. Zkušenost dospělých rozumí, jak to se sny chodí. Ale dítě věří vírou blažených, že pohádkové království má své zákony, a prvním z nich je, že dobro vítězí. O pohádkovém svátku v městě Jičíně platí po sedmeru dní pohádkový zákoník. Není to desatero přikázání, vždyť dětské počítadlo má jen pět prstů. Vstupme do pohádkového království a počítejme: > **Zákon prvý. Za paleček, dobro vítězí nad zlem.** Draku, marš do boudy, čert do pekla a Honza budiž spravedlivým králem. > **Zákon druhý za ukazováček:** Nic není v pohádkovém království zadarmo. K Šípkové Růžence se musíš prosekat trním. > **Zákon třetí, za prostředníček:** Spravedlivému pomáháme. Holoubci pomáhají Popelce přebírat hrách. > **Čtvrtý zákon, za prsteníček:** Němé tváři se přiznává právo na řeč. Protože jinak by si nerozuměl kocour v botách se svým pánem a zlatá rybka s rybářem. > **Pátý zákon, za malíček,** přikazuje, aby kouzelné pomůcky sloužily spravedlivě, ubrousek aby prostíral hladovému a obušku, z pytle ven na darebáka! A my vypravěči pohádek přejme malým posluchačům, aby si na svém prstíčkovém počítadle přenesli zákoník pohádkového království, až jeho zlatou bránu vykročejí přes práh dětství do světa, jaký je. Ráda bych si přenesla ke svému psacímu stolu prsteníčkový čtvrtý zákon, který je patronem dorozumění mezi světy. Píši-li pohádku pro předškoláky, učím se mluvit jazykem, jakému ti malí rozumějí. Píši-li pro školáky, usedám s nimi do školních lavic a poslouchám, odkud kam sahá jejich zásoba slov. Je to, jakoby spisovatel pobýval ve světě o kolika patrech a v každém tom patře bohatne o poznání, tak jako tovaryš na vandru nabývá moudrosti pro svoje řemeslo. Nežádám od pohádkového dědečka sedmimílové boty na takový vandr. Tam se musí krůček po krůčku a jazyk smáčet, tak jako se pije ze džbánu moudrosti. Ochutnávat lahodu mateřské řeči a přát si, aby v tom džbánku nektaru neubývalo. Aby zůstalo i pro děti našich dětí. Vybavuje se mi obrázek, rodinný stůl, celá rodina u oběda. Maminka už odklízí talíře a otec se noří do novin. Maminka tehdy neřekla po hospodyňsku, táto, polož noviny a trochu si povídej s dětmi. Zazpívala mu jen tichounce písničku, jakou si přinesla z rodné dědiny zpod Bílých Karpat: > *„Prindi, Janík premilený, prindi k nám, > já ti za klobuček pierko dám..“* Než dospěla písnička k růžičce červenej a rozmarýnu zelenému, odložil otec noviny i problémy velkého světa a vrátil se jako náš tatínek ke svým dětem: tak děti, co bylo dnes ve škole?“ Aspoň tak. A lidová písnička, trezorek na něhu, mu to připomněla. **A tak si jako pohádkářka i jako babička opatruji ve svém babičkovském kapsáři klíček od zlaté brány, kterou se vstupuje do království dětí.** Napsala [Marie Kubátová](https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Kub%C3%A1tov%C3%A1). **Categories:** Autoři a dětské knihy, Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, Krakonoš, Kubátová Marie, Spisovatelé a knihy **Spisovatel:** Kubátová --- ### [Kruté chování dětí v extrémních situacích ve světových románech](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/krute-chovani-deti-v-extremnich-situacich-ve-dvou-romanech) **Published:** August 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Existují dvě podobné knihy, které psychologicky rozebírají kruté chování a podstatu lidské povahy v extrémní situaci. Vichřice na Jamajce a více slavný Pán much **Content:**  **Existují dvě velmi podobné knihy, které psychologicky rozebírají kruté chování a podstatu lidské povahy v neočekávané extrémní situaci. Vichřice na Jamajce a více slavný Pán much. Obě knihy se zabývají tématem nevinnosti dětí, které se v nepřítomnosti dospělých a kontaktu s novým světem projeví jako amorální, kruté, schopné nepochopitelného násilí.** ## Kruté chování a dětská nevinnost Takový mýtus, který je známý z viktoriánského doby, např. z dobrodružného románu “[The Coral Island](https://en.wikipedia.org/wiki/The_Coral_Island)” (1858) od R. M. Ballantyneho.beletrie V něm se jedná o příběh tři britských chlapců (Ralph, Jack a Peterkin), kteří ztroskotají na pustém korálovém ostrově v Pacifiku. Díky vynalézavosti a přátelství přežívají, bojují s kanibaly a piráty a nakonec se zachrání. Velmi optimistický dobrodružný příběh o civilizovanosti a statečnosti. Samozřejmě inspirace románem [Robinson Crusoe](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/tournier-patek-aneb-vitezstvi-divociny) z roku 1719 je naprosto zřetelná. Ale i tento příběh robinsona Alexandra Selkirka má původ [v knize Henriho Pitmana](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/severin-robinson-crusoe), který popisuje útěk z nucených prací na ostrově Barbados v roce 1687. **Román Vichřice na Jamajce** (originál A High Wind in Jamaica, 1929, česky 1931) od velšského spisovatele Richarda Hughese vypráví o skupině britských dětí z plantáže na Jamajce. Po hurikánu a následném zemětřesení je rodiče pošlou lodí do Anglie. Loď přepadnou piráti, děti se omylem ocitnou na jejich lodi. Tam se postupně začíná projevovat jejich schopnost manipulace i neuvěřitelná lhostejnost ke smrti a vraždě. Piráti oproti nim působí relativně dobromyslně a bezradně. Hughes ironicky a psychologicky zobrazuje dětskou psychiku jako ryze egoistickou, naprosto odlišnou od viktoriánských ideálů. **Román Pán much** (Lord of the Flies, 1954) od Williama Goldinga je známější alegorie o skupině chlapců uvízlých na ostrově bez dospělých. Aby přežili, snaží se vytvořit řád, ale rychle upadají do rituální násilné brutality, což ukazuje na temnou podstatu lidské povahy, protože lidskost je vlastnost naučená a projevuje se pokud jsou k tomu vytvořeny podmínky. **Po přečtení obou knih je jasné, že Golberg zcela okopíroval knihu Hughese.** Spisovatel Truman Capote to dokonce označil za přímé převzetí tématu a motivů. > William Goldin. Nýmand! Pán much? Ten román je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Golding dostal tu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku i charakteristiky postav. > [Truman Capote](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/truman-capote-veskera-literatura-jsou-klepy) **Rozdíly obou podobných příběhů jsou jen v tónu a formě.** Hughes je sarkastický, s dobrodružným rámcem a důrazem na dětské egoistické chování. Golding je mnohem temnější a jeho příběh je alegorií o společnosti a věčném zlu v člověku. Oba romány však rozhodně patří ke klíčovým dílům 20. století, které zásadním způsobem mění zažitou jednostrannou představu o dětské čistotě a nevinnosti. **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Beletrie světová, chování, Děti násilí, Golding, mezilidské vztahy, Richard Hughes **Spisovatel:** Golding, Hughes --- ### [Bhattva Sómadéva a jeho Oceán příběhů z 11. století ve vynikajícím překladu Dušana Zbavitele](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/bhattva-somadeva-ocean-pribehu-preklad-zbavitel) **Published:** August 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Vynikající indolog Dušan Zbavitel přeložil dílo z 11. století Bhattva Sómadéva Moudré příběhy, tradice hinduismu v široké škále příběhů realita indického života **Content:**  **Vynikající indolog Dušan Zbavitel přeložil dílo mimořádného autora z 11. století, známého pod jménem [Bhattva Sómadéva](https://en.wikipedia.org/wiki/Somadeva). V moudrých příbězích se zobrazuje nejen tehdější realita indického života, ale odráží se hlavně tradice hinduismu v široké škále příběhů.** Bhattva Sómadéva / Oceán příběhů Jde o rozsáhlou sanskrtskou sbírku příběhů v žánru „rámcované povídky“ (příběhy v příbězích), napsanou kašmírským bráhmanem Sómadévou pro královnu Súrjavatí. Obsahuje stovky pohádek, legend, dobrodružství, milostných a kouzelných historek, často s vnořenými vyprávěními. Vynikající překlad Dušan Zbavitel. Kniha je volně dostupná v anglických překladech (C. H. Tawney a další, public domain). **Somadeva Bhaṭṭa (též Sómadéva)** byl kašmírský bráhman a sanskrtský básník 11. století.O jeho životě víme velmi málo. Byl synem bráhmana Rámy (Rámadévy) a příslušníkem šaivitské sekty. Působil jako dvorní básník na dvoře kašmírského krále Ananty (vládl přibližně 1028–1063/1077). Své hlavní a jediné dochované dílo – Kathāsaritsāgara (Oceán příběhů / Oceán proudů příběhů) – sepsal kolem roku 1070 (pravděpodobně mezi lety 1063–1081) pro královnu Súrjavatí (Sūryavatī), manželku Ananty a princeznu z Džalandharu. Súrjavatí svého královského manžela nepřežila; roku 1081 ho jako oddaná choť věrná hinduistické tradici následovala na pohřební hranici. Cílem bylo rozptýlit a potěšit královnu v době politických nepokojů, dvorních intrik a rodinných konfliktů. Zemřel někdy po dokončení díla; přesnější údaje o jeho smrti nejsou známy. **Předmluva Dušana Zbavitele:** > Ještě před nepříliš dlouhou dobou – neboť čím je pouhé století ve srovnání s tisíciletou délkou trvání klasické indické kultury? – převládal v Evropě názor, že Indie je jakousi kolébkou vyprávěčského umění a že bezmála všechny pohádky a příběhy kolující u evropských národů byly původně přineseny z Indie. Střízlivé bádání sice později toto romantické pojetí vyvrátilo, ale ani dnes nemůže nikdo pochybovat o tom, že schopnost vytvářet zajímavé a pestré příběhy patřila po celé dlouhé údobí staroindické kultury k jejím nejsilnějším stránkám. Už například při zběžné konfrontaci této kultury s kulturou staročínskou vystoupí jako jedna z nejcharakterističtějších zvláštností starého indického písemnictví právě rozlet fantazie při spřádání příběhů – fantazie jakoby vůbec ničím neomezované, s typicky hinduistickým pojetím světa jako mnohotvárné scény, na níž se prolínají a prostupují lidé a zvířata s nadpřirozenými bytostmi, bohy, polobohy a démony v přepestré směsici, jež je nevyčerpatelnou zásobárnou mýtů, legend, pohádek, bajek, milostných a dobrodružných příběhů. > > V ovzduší chaosu, krveprolití, intrik a nejistoty vytvořil Sómadéva své rozsáhlé dílo, určené nejen k potěše a zábavě, ale také, jak se autor dovolává v závěru, k získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Svou předlohu převyprávěl plynulým elegantním sanskrtem v dvojverších zvaných šlóky, jež byly hlavním tradičním vyjadřovacím prostředkem nejen převážné většiny staroindické epiky, ale i naučné literatury. **** Dušan Zbavitel je atorem mnoha vynikajících knih. Například této dosud nedoceněné knihy. [ Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/zbavitel-moudrost-a-umeni-starych-indu) **Výpisky: Bhattva Sómadéva / Oceán příběhů** > Ve Váránasí žila mladá a krásná bráhmanka jménem Sómada, jež byla přelétavá a potají provozovala jógická kouzla. Z dopuštění osudu jsem se s ní potají scházel a z těchto schůzek vyrostla ve mně láska k ní. Jednou jsem ji ze žárlivosti a zlosti jen tak uhodil a ta krutá žena to strpěla, zatajivši pro ten okamžik svůj hněv. Nazítří mi však jakoby při hře uvázala kolem krku nit a já jsem se okamžitě proměnil v poslušného vola. > > Vždycky dozrává zlý čin každého člověka v něm samém; jaké kdo zasije sémě, takové ovoce sklidí. Proto ušlechtilí nebaží po věcech, jež jsou jiným proti mysli – to je svaté pravidlo, předepsané osudem pro všechny spravedlivé. > > Když jednou stáli na střeše paláce, uviděl jít po cestě čandálu, který nesl náklad hovězího masa, a řekl své milované choti: „Pohleď, ženo se štíhlým pasem, jak může ten hříšník pojídat maso krav, jež si zaslouží úctu všech tří světů?“ Bindumatí na to svému choti odvětila: „Tento hřích je nepředstavitelný, můj choti a pane. Já jsem se musela narodit zde v rybářské rodině jen za velmi malé provinění vůči kravám – a čím by se mohl vykoupit tento hřích? Ve svém minulém životě jsem byla vidjádharkou a nyní jsem svržena prokletím do světa smrtelníků. Neboť ve svém vidjádharském životě jsem kdysi překousla zuby strunu, abych ji napjala na vínu – proto jsem se narodila v domě rybářů. Jestliže důsledek toho, že jsem se ústy jen dotkla uschlé kravské žíly, je tak hrozný, co musí teprve vzejít z pojídání kravského masa?“ > > Jeho ministr Amaragupta mu řekl: „Nebuď nespokojený, že nemáš s kým bojovat, neboť nepřítel není nikdy žádoucí, nýbrž vždy nežádoucí. Jestliže chceš prokázat své umění vládnout zbraněmi a statečnost, prokaž je při lovu v lesích, jež jsou vhodným místem k tomuto účelu. Divoká zvěř je zlá a chce zemi vylidnit; proto ji mají králové pobíjet a z tohoto důvodu je lov žádoucí.“ > > Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj. Jeden moudrý člověk, který upadne mezi četné hlupáky, musí jimi být pohlcen jako lotos, který se dostane do cesty vlnám. Proto jim už neřeknu nic o tom, co je dobré a co zlé, a budu mlčet. Osud sám rozhodne. > > Vidíte tedy, že rozumného člověka lze snadno přesvědčit, nikoli však hlupáka, a když se o to někdo pokouší, on se ještě zlobí! Lze tedy snadno přivést k rozumu moudrého člověka, avšak toho, kdo nedovede uvažovat, ani s obtížemi. > > **Jak král Sátaváhana přišel k svému jménu** > Jednou o jarním svátku se král Sátaváhana vypravil do oné zahrady, kterou stvořila bohyně. > Pobývaje tam dlouho jako Indra ve svém nebeském sadu Nandaně, vstoupil do vody rybníka doprovázen svými manželkami, aby si s nimi hrál. Rozpustile stříkal na své milované dlaněmi vodu a ony stříkaly na něho jako slonice na slona; krasavicím zrudly oči od černidla, jež jim do nich s vodou steklo, tváře měly zkropené vodou a těsně lnoucí šat zdůrazňoval tvary těla. I odběhly do háje a král je zbavoval znamének na čele a šperků, jako když vítr strhává z lián květy a listí. **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** duchovní rozvoj, hinduismus, historie knihy, Indie, Sómadéva, Zbavitel Dušan **Spisovatel:** Zbavitel --- ### [Tajraga. Cesta světlých. Tajemný román z altajské tajgy o budoucnosti lidí](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/andrjuscenko-tajraga-cesta-svetlych) **Published:** July 30, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Tajraga. Vědomosti o současné struktuře světa Cesta světlých, základ pro budoucí civilizaci. Příběh člověka, dobrovolně uzavřel před civilizaci uprostřed tajgy. **Content:**  **Vědomosti o současné struktuře světa v knize Tajraga – Cesta světlých, by se měly stát základem pro budoucí civilizaci. Příběh člověka, který se dobrovolně uzavřel před civilizaci uprostřed tajgy.** **Román Ivana Andrjuščenka “Tajraga” je vícevrstvý.** Někteří v něm najdou dobrodružství. Jiní znalosti předchozích generací a vyprávění o fungování vesmíru, jeho zákonech, i o existenci Volochů, kteří sehrají významnou roli při existenci lidstva. **Příběh Tajraga, Svetloslava – poustevníka, který se na 16 let dobrovolně uzavřel před civilizací. Odešel do [altajské](https://en.wikipedia.org/wiki/Altai_Mountains) tajgy, aby našel východisko z bezútěšné reality světa. Hledá a nachází [budoucnost lidstva](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-1).** Z chladné lesní pustiny se před ním vynořuje postava Starce, který mu předává moudrost předků. Zasvěcuje ho do fungování hmotného světa Javi a nehmotného prostoru Navi, do boje světlých sil s temnými. V pustině nachází po nehodě na sněžném skútru zraněná a promrzlá dívka a její mrtvého přítele a vynaloží veškeré úsilí, aby ji zachránil. Pomáhá mu nevidomá léčitelka Darja i další přátelé, se kterými čelí útokům temna. **Ivan Andrjuščenko** se narodil v roce 1968 na území Altaje. Byl vychován a vyrůstal v rodině sibiřských lovců. Lov a rybaření nejsou koníčky. jeho života Autor získal vzdělání v rodině, ve které příroda je součástí života. Dokázal ji zachovat a nosit v sobě, aniž by o ni přišel. V roce 1985 absolvoval střední školu v Barnaulu, v roce 1989 absolvoval Permskou vyšší vojenskou velitelskou školu. Tajgara 1-2 díl, Cesta světlých / Ivan Andrjuščenko / vydal [www.torden.sk](https://www.torden.sk) **Výpisky z knihy Tajraga:** > **V zemi, kde základní zásadou bylo, že je třeba pomáhat bližnímu, být připraven pomoci a nežít na úkor štěstí druhého, ale žít společně, bok po boku. A v případě potřeby nehledat vlastní blahobyt.** > **V průběhu let se jakoby z vůle zlého démona vše změnilo. To, co bylo dříve cenné a důležité, se stalo zbytečným a směšným. Základy, na nichž lidé budovali své životy a vychovávali své děti, byly prohlášeny za hloupé. Tehdy ty jedovaté houby začaly růst, zalévané deštěm nové morálky. Vyrostly na zdravém mase a žily jen na jeho úkor, plodily jedy. Lhaní a podlost se staly normou.** > **Život na úkor druhých se stal základem života.** > xxx > > Život mimo civilizaci učí člověka šetřit námahu a čas. Na rozdíl od rozmarného obyvatele města, který se vydává do divočiny a touží po nejrůznějších vzrušeních, je člověk žijící v tajze racionální. Jedná intuitivně na základě úvah o rozumném dostatku. > xxx > > „Všimli jste si, že život ve světě, který vytvořili lidé, odkud jste přišli, a život zde se liší? Život zde je harmonický a vyvážený. Nic nenarušuje procesy probíhající v přírodě. Vše je v harmonickém vztahu: kameny, tráva, stromy, listí, které z nich opadalo, roční období, která následují jedno po druhém. Nejenže si neodporují, protože v tento svět věří, ale naopak se vzájemně doplňují. > Ptáci a zvířata žijící v tomto světě jsou jeho neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí. Každý zde má své místo, svůj účel. Dokonce i život a smrt se zde vzájemně podmiňují. Když vlk sežere srnce nebo zajíce, sežere pouze maso, nikdy se nedotkne duše, aby měla možnost se dále rozvíjet. Žere jen to, co kotě potřebuje, nikdy nejí pro potěšení nebo zábavu. Nikdy se nevydává na lov, když je syté.“ > xxx > > „Až půjdeš po cestě ke světlu a budeš se v každém okamžiku cítit jako součást obrovské rozmanitosti světa, které dovolíš, aby do tebe pronikla a stala se tvou podstatou, bude to začátek druhého kroku.“ > xxx > > Svetoslava nikdy netížila samota. Užíval si samoty, aniž by se cítil nepříjemně a aniž by měl potřebu kontaktovat lidi. Poté, co objevil jeho obydlí, spěchal ho už po dvou dnech znovu navštívit. Najednou bylo všechno jinak. Potřeba komunikovat s tímto novým známým, malým suchým mužem, byla jako žízeň. > xxx > > „Bratři! Přišel čas, kdy už civilizaci planety nelze udržovat a starat se o ni. Nastal čas, kdy se Lidé musí naučit najít cestu ke světlu, naučit se žít se Zdravým rozumem a Přiměřeným dostatkem. > Cesta našich příbuzným bude dlouhá, obtížná a ne vždy bude pro ně pro ně jasná, ale takové jsou zákony vývoje vesmíru. Na počátku byla tato planeta opuštěna našimi předky z BoGa, kteří nás vychovali a stvořiil Viditelný svět v této části vesmíru. > Při svém odchodu zanechali tuto planetu a lidi v naší péči. Nyní je řada na nás, abychom odešli. Tak to určili bohové. > Nenecháme však ty, kteří kráčejí po světle stezce bez naší podpory, stejně jako Bogovia zanechali nás. V naší nepřítomnosti za sebou zanecháváme ochránce poznání VeRaHa a ty, kteří dostanou dar, aby Lidem pomáhali, aby se neztratili v labyrintu evolučních pokušení. Jste připraveni? > „Proč se ptáš, Svetoslave? Všichni Volochové jsou zde. A to rozhodnutí je naše společné rozhodnutí, učiněné v kruhu. Není to pro nás nic nového, řekl jeden ze starších přítomných. > xxx > > Život v tajze je těžký a netoleruje slabé. V každé živé bytosti, která se v jejím rozmezí ocitne se probouzí především ten nejzákladnější instinkt, a to přežít za každou cenu! Tajga učí nechat se vést pouze jím. Po zvládnutí prvních úkolů nás učí žít ve svém vlastním prostoru, aniž bychom narušovali hranice jiným a nedovolily nikomu jinému narušovat své vlastní. > Každé zvíře získává tyto návyky od narození. Kterékoli zvíře, jen člověk ne… **Categories:** Beletrie světová, Příroda a lidé **Tags:** Beletrie světová, budoucnost lidstva, duchovní rozvoj, Ivan Andrjuščenko, Příroda **Spisovatel:** Andrjuščenko --- ### [Miroslav Horníček. Zpověď na konci cesty o knihách, které četl a měl rád](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/hornicek-hula-zpoved-na-konci-cesty) **Published:** August 4, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Miroslav Horníček. Mám rád jeho humor, který vnutil jak svému publiku. A šlo to. Dnes, v době primitivních bavičů s pouštěným smíchem v pozadí, strašně chybí. **Content:**  **Miroslav Horníček. Mám rád jeho humor, který kdysi vnutil jak čtenářskému, tak televiznímu publiku. A šlo to. Například nesmírně populární [Hovory H](https://www.youtube.com/channel/UCino903_-4mDm5_61V58AQg) nebyla žádná laciná zábava. Jak nám dnes chybí, v době primitivních bavičů s puštěným smíchem na pozadí… aby lidé věděli, čemu se mají smát. Nápověda pro smích. Jaké ponížení diváka.** Naštěstí existuje spoustu záznamů s [Werichem](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/citaty-werich-jan-nejlepsi-citaty), [Kopeckým](https://www.youtube.com/watch?v=hzqGRODzeIU), [Sovákem](https://www.youtube.com/watch?v=KHCxGBpzZwc) a mnoha dalšími a také několik velmi dobrých knih, které tady budou další stovky let. **Asi nejznámější je kniha Dobře utajené housle,** o které si Horníček myslel, že její sláva tak nějak odsunula na vedlejší kolej knihy další. Jablko je vinno, Chvála pohybu, Listy z Provence, [Jak hledat slunce](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/miroslav-hornicek-jak-hledat-slunce-v-kouzelne-levandulove-provence), Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní etc. Jedna z posledních knih, kterou ale celou nenapsal, je záznamem rozhovorů s Janem Hůlou, Zpověď na konci cesty. *Zpověď na konci cesty / Jan Hůla / nakladatelství Formát, 2000* **Ukázka / výběr:** Co Miroslav Horníček četl a jaké knihy měl rád… > **Jaké předměty jste měl nejraději? Český jazyk, dějepis?** > Možná, že dějepis, protože jsem měl určité období, kdy jsem vášnivě rád četl historické romány. Když se později staly knížky Aloise Jiráska povinnou četbou, tak už jsem je měl všechny přečtené. Pak však následovalo období, kdy jsem nenáviděl všechno hodnotné. Takoví byli v Evropě pouze dva – jistý Joseph Goebbels a já. Nesnášel jsem slovo kultura. V té době jsem přečetl celou červenou knihovnu. U své tety v Klatovech, která ji měla kompletní. Oblíbil jsem si hlavně román Koho nikdy nezranila láska. Je tak dojemně krásný a pitomý. Nacházím tam komické prvky, které mne rozesmávají dodnes. Ten mám doma. > > Jednou jsem o něm mluvil v televizi a jeden posluchač mi ho poslal. Náhoda však změnila můj přístup k literatuře. Jednou jsem si v městské knihovně v Plzni popletl číslo a místo nějakého škváru se mi dostala do rukou Nezvalova knížka „Dolce far niente“. Začetl jsem se do prvních stránek a pak jsem knížku ještě v jakési horečce dočítal v městském parku v Lochotíně. Odtud jsem pak ihned doběhl domů, sedl na okno a napsal svou první lyrickou prózu a poslal ji do studentského časopisu. Pepík Königsmark, který časopis vedl, mi dokonce odpověděl, ačkoliv mohl povídku rovnou hodit do koše. Napsal mi, abych psal dál a četl moderní autory. Nezval úplně proměnil moje myšlení a city. > Měl jsem tehdy pocit, že se stal jakýsi krásný zázrak. Od té doby jsem četl celou moderní literaturu: Halase, Holana, Seiferta, Olbrachta. Četba mi zabírala dost času. Na školu ho moc nezbývalo. > > **Pane Horníčku, jaké knížky patřily v raném dětství k vašim nejoblíbenějším?** > Vyrůstal jsem v papírnictví dědečka Vojtěcha, který prodával nejen papírnické zboží, ale také noviny i časopisy pro dětí: Cvrčka, Kulíška, Dobrodružný svět a v něm jsem si přečetl na pokračování román pana Gallopina Aeroplánem kolem světa. A já jsem se tehdy styděl přiznat, natož to říci jiným, že odtud pramení moje láska k Francii. Ten osud francouzské posádky jsem sledoval jako kluk velice pečlivě. Všude, kde letadlo přistálo, hráli Marseillaisu a vlála francouzská vlajka. Hrdinou té knížky byl pařížský uličník Fifi. Bylo to kouzelné a dojemné. Později jsem si přečetl slavný román Jeana Paula Sartra Slova, v němž mluví o románu pana Gallopina. A tak jsem si říkal, když se k lásce k tomuto příběhu může přiznat Sartre, tak já také. To byla první moje knížka, kterou jsem si přečetl. > > **Vy jste v mládí knížky dostával, nebo jste si je půjčoval?** > Nejdříve jsem knížky dostával a pak jsem byl pilným návštěvníkem plzeňské městské knihovny. Měl jsem období, kdy jsem miloval ty nejstrašlivější kýče. Červenou knihovnu jsem přečetl celou ve svých třinácti letech. A najednou se to zvrátilo a já jsem začal číst, jak už jsem říkal, Vítězslava Nezvala. Přede mnou se náhle otevřela fantastická krajina literatury, české i cizí. Ten zážitek bych přál každému mladému chlapci, aby překročil pomyslný práh a před ním ležela dodaleka, doširoka otevřená krajina literatury. > > **Vy jste četl kýče a nestydíte se za to. Myslíte si, že pro umělce může být literatura tohoto druhu prospěšná?** > Nevím, jestli může být prospěšná, ale rozhodně nemůže ublížit. Nevěřím, že by někoho například neblaze poznamenala na delší dobu nebo dokonce navždy. > > **Dostával jste knížky například pod stromeček?** > Budete se divit, ale nedostával. Vyrůstal jsem v živnostnické rodině a tam se knížky o Vánocích jako dárky nedávaly. Pod stromečkem jsem nacházel praktické věci jako boty, šály nebo čepice… > > **Vraťme se ještě k Nezvalovi. To byl autor, kterého vaši vrstevníci znali?** > Já jsem jej poznal jako prozaika „dolce far niente“ a vůbec jsem netušil, že je to básník. Psal se rok 1935 a Nezval ještě nebyl pro většinu studentů z tehdejších středních škol pojmem. Já jsem si dokonce myslel, že je to hudebník, protože v jeho sbírkách byla taková přemíra hudebních metafor a termínů, že jsem si říkal, to je určitě muzikant. Pak jsem pochopil, že jde o básníka. Tehdy jsem také objevil Jiřího Wolkera, Františka Halase a Jaroslava Seiferta. A ten objev poezie byl pro mne fantastickým zážitkem, na který nemohu zapomenout. > > **Vy jste říkal, že nemáte rád Osudy dobrého vojáka Švejka. O jakou knihu českého nebo světového humoru byste naopak nerad přišel?** > Mám rád ze světové humoristické klasiky pochopitelně Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma. Tam je přece ta nádherná scéna, kdy George usnul a zbylí dva kumpáni mu přisunuli k posteli vaničku s vodou, aby do ní ráno, až se probudí, skočil. A ta scéna je popsána tak civilně a krásně, že představuje čítankový příklad suchého anglického humoru. Miluji samozřejmě texty Jamese Thurbera a Woody Allena. A z českých autorů? Určitě bych nerad přišel o knížky Karla Poláčka. To je takovej moudrej, klidnej, židovskej humor. > > **Podobně jako vám. Vy jste člověkem mnoha uměleckých profesí. Kromě hraní ve filmu a na divadle jste napsal řadu knížek. Která z nich je vaším nejmilejším dítětem?** > Vydal jsem jednadvacet knížek, ale že by byla některá z nich mým oblíbeným dítětem, nemohu říci. To je jako kdybyste měl jednadvacet dětí. Tak je budete mít všechny rád. > > **Když vyšly Dobře utajené housle, prodávaly se pod pultem. Vycházela další a další vydání. Ta knížka měla obrovský úspěch. Čím si to vysvětlujete?** > Nevím, plno lidí mi o této knížce napsalo krásné dopisy. Získal jsem mnoho čtenářů, ale myslím si, že obliba této knížky trošku škodí dalším mým knihám. Čtenáři si říkají: „Dobře utajené housle už to nejsou.“ Samozřejmě, že nejsou. > > **Jaký je váš literární vkus?** > Různorodý. Říkám si, že vkus má být různorodý i v jídle. Člověk má mít rád škubánky i kaviár. A podobný je i můj vkus, co se týče knížek. Mám rád Woodyho Allena, Thomase Manna, Dostojevského, Pagnola, to jsou autoři, k jejichž knížkám bych se rád vracel, ale už se mi špatně čte. > > **V kolika letech jste četl Zločin a trest?** > To mně bylo asi dvacet. Zločin a trest je možná knížka, které si nejvíce cením ze všech románů světové literatury. Byla také mnohokrát zfilmována, jednou dokonce se Zdeňkem Štěpánkem. Ale všechny ty filmové verze končí Raskolnikovovým odsouzením a jeho vyhnáním na Sibiř. To není skutečný, pravdivý konec Dostojevského příběhu, ten najdete jenom v románu, kdy se Raskolnikov objeví na Sibiři mezi jurtami domorodců a dobytkem, který se tam pase stejně jako za dob Abrahámových. V tomto místě spojil Dostojevskij Raskolnikův trest se Starým zákonem a hrdina románu si uvědomuje své vykoupení trestem. Tahle Dostojevského knížka na mne ve dvaceti letech neuvěřitelně silně zapůsobila. > > To je ten správný věk pro četbu této knížky. Myslím si, že právě v tomto věku nalézají mladí lidé v této knize spoustu odpovědí na řadu otázek, které je trápí. > Pokud mají vůbec potřebu otevřít knížku. Obávám se, že dnešní mladí lidé, a neberte to tak, že ze mne mluví přemoudřelý stařec, příliš nečtou. Stačí jim video, televize, počítačové hry. Otevřít knížku je pro ně příliš velká námaha. > > **Vy jste však v době svého mládí nejen knížky pilně otevíral, ale dokonce psal také povídky…** > Nejprve jsem si psal sám pro sebe do šuplíku. Poprvé se mi podařilo umístit moje povídky v novinách po maturitě, když už jsem byl úředníkem plzeňské nemocnice. Pomohl mi profesor chemie Felix Vondruška, který mne doporučil jednomu redaktorovi a ten otiskl mou první povídku. Od té doby jsem psal asi do tří plzeňských deníků povídky do nedělní přílohy. Psal jsem je pod pseudonymem, takže jsou naštěstí neidentifikovatelné. > > **Jako student plzeňské reálky jste se setkal s Vladislavem Vančurou. O čem jste si spolu povídali?** > Moje první role byla v jeho hře Učitel a žák. A já jsem hrál učitele, kterému mělo být podle Vančurovy poznámky padesát. Muselo to být směšné. Poděkoval za pozvání na premiéru, napsal, že nepřijede, ale zároveň vzkázal, že jestli se někdo z nás mladých zajímá o literaturu nebo dokonce píše, tak aby se u něho zastavil. Napsal jsem mu, že píšu povídky, a on mne pozval k sobě na Zbraslav. Strávili jsme spolu asi dvě hodiny při krásném rozhovoru. Měl jsem s sebou svoje povídky, on je odsunul stranou a říkal, že by rád věděl, než je začne číst, zda jsem vyznavačem nějakého speciálního směru v literatuře. > „Ano,“ řekl jsem hrdě, „realismu“. Strašně se rozčílil a říkal, jak může dnešní mladý člověk vůbec vyslovit slovo realismus. A já blbec ho začal poučovat, že nemám na mysli měšťanský realismus 19. století. A on se ptal: „A jaký tedy?“ A já odpověděl: „Socialistický realismus.“ Ptal se: „Co teď čtete?“ „Život Klima Samgina od Maxima Gorkého.“ Chtěl mne zřejmě vyprovokovat a tak řekl: „Toho pána neznám.“ Doporučil mi Joyceova Odyssea, velice těžkou knížku, nad kterou žasl i Šalda, který si s ní nevěděl rady. Mám ji ve dvou překladech doma. Přečetl jsem ho jednou celého. Byla to velice náročná četba. Potom se podíval do mých povídek a říkal: „Tady ten odstavec probouzení člověka je napsaný docela dobře, tohle už je slabší.“ A ptal se, píšete jenom povídky? Když jsem přisvědčil, tak mi doporučil, abych se pustil do nějaké delší věci. „Chápejte psaní tak, že i pozvání k obědu bude pro vás nepříjemné vyrušení. To je můj případ. Musíte sedět, psát a psát.“ > > **Vy jste poznal tuším kromě Vladislava Vančury také nositele Nobelovy ceny za literaturu básníka Jaroslava Seiferta?** > Ano, a považuji za velkou čest pro sebe, že jsem se s tímto básníkem svého mládí sblížil a měl možnost ho poznat. Připravoval, jsem večer jeho poezie ve Viole, Seifert k nám chodil, a moc hezky jsme si spolu vždycky popovídali. A po tom večeru poezie říkal: „Horníčku, já mám pocit, že vy nerecitujete, nýbrž vyprávíte své zážitky, které jste skutečně prožil.“ Byla to pro mne moc velká poklona. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie česká, Biografie, Horníček Miroslav, oblíbené knihy **Spisovatel:** Horníček --- ### [Incunabule, nejstarší tištěné knihy a slavná Trojánská kronika](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/incunabule-nejstarsi-tistene-knihy-trojanska-kronika) **Published:** August 3, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Incunabule (prvotisk) jsou nejstarší tištěné knihy vytištěná před r. 1500 nebo přesněji do konce roku 1500. Incunabule pochází z lat. slova cunabula=kolébka **Content:**  **Incunabule (prvotisk) jsou nejstarší tištěné knihy a definují se jako knihy vytištěná před r. 1500 nebo přesněji do konce roku 1500. Vlastní pojem incunabula, inkunábule je odvozen z lat. slova cunabula=kolébka, (Knihy, které se nově zrodily na svět). Takto tištěná kniha byla vyrobená pomocí pohyblivých liter. Zajímavé je, že zpočátku se projevovala snaha napodobit písmem, výzdobou a úpravou dobovou rukopisnou knihu.** Za objevitele knihtisku pro evropský svět se obecně považuje **Johannes [Gutenberg](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/knihtisk-pi-seng-gutenberg)**, který roku 1455 vytiskl v Mohuči tzv. 42-řádkovou Bibli. **Za kolébku českého knihtisku se považuje Plzeň.** V té době to bylo bohaté obchodní město s velmi čilým obchodním stykem s bohatým Norinberkem a hlavně bylo sídlem pražské kapituly, důležitým orgánem katolické církve. To byl zřejmě důvod, proč se tady objevila i první tiskařská dílna. Ta tiskla známa arcibiskupská Statuta Arnošta z Pardubic (Statuta provinicialia Arnesti) z roku 1476. **Je Trojánská kronika (Guidona de Columna) nejstarší kniha v Česku?** Obecně se tvrdí, že roku 1468 byla vytištěna slavná Kronika trojánská. Dodnes ale není na datum vzniku jednotný názor. Roku 1476 totiž v plzeňské impresi vyšla první tištěná kniha na našem území. Statuta biskupa Arnošta z Pardubic. Je ale prokazatelně starší než Trojánská kronika, překlad oblíbeného rytířského románu Guida de Columna, již bylo prvenství dlouho přisuzováno. Rozborem písma a srovnáním obou textů však vyšlo najevo, že rok 1468 uvedený v kronice Trojánské je datem převzatým z rukopisné předlohy. **Každopádně je Trojánská kronika nejslavnější.** V knize je popsán příběh o Trojské válce plus některé další řecké báje. V té době to byl jeden z prvních bestsellerů v Evropě. které se hojně překládal do mnoha jazyků. Jedná se o překlad latinského díla Historia Troiana jež sepsal roku 1287 Quidon de Column. Druhého vydání v Česku se Kronika trojánská dočkala roku 1488 kdy vyšla v Praze. Dnes jsou dochovány tři výtisky.  *Trojánská kronika – detail – Úvodní iniciála “I” byla domalována dodatečně rukou.* **Při sazbě Trojánské kroniky byla použita česká bastarda.** Je to písmo lomené, upravené pro český jazyk a značně zaoblené. Staří čeští tiskaři 16. století používali k sazbě českých textů jen písma lomená (gotická), připomínající tehdejší písmo rukopisné (švabach). Při renesanci antické kultury se rozšířilo o použití antikvových písem, a to především pro latinské texty. Latina byla tehdy mezinárodním jazykem církevním a diplomatickým. České texty se však v té době stále ještě velmi podobaly textům sázeným německy, protože používali stejná lomená písma.Lomená písma se v češtině udržela až do začátku 19. století a byla vytlačena latinskými, antikvovými písmy pod vlivem národně obrozeneckého hnutí. **První tiskaři byli vesměs anonymní a neznáme ani názvy prvních tiskařských dílen.** Díky katolickému vnímaní světa byl zpočátku knihtisk považován za dílo ďáblovo, mimo jiné i pro používání černé bervy, sazí, olova a cínu. Často se novému řemeslu říkalo černé. Nicméně to neplatilo pro vysoké církevní hodnostáře, kteří tištění knih zpočátku tajně podporovali, neboť v tom viděli i velmi dobrý způsob zbohatnutí. Víme ale, že kolem roku 1490 se na rohu dnešních plzeňských ulic Bedřicha Smetany a Petra Bezruče objevuje dílna **Mikuláš Bakalář Štětina, prvního známého českého tiskaře.** **První prvotisky v Čechách a na Moravě** V Čechách té doby vznikaly především české knihy, roku 1479 vyšel v Praze Nový zákon, 1488 tzv. Pražská bible. na Moravě zejména knihy v latině. Na Moravě vznikla první tiskárna v Brně v roce 1486 pod vedením Konráda Stahela a Matyáše Preinleina. **Největší sbírku inkunábulí** (téměř 20 000 exemplářů) schraňuje dnes [Bavorská státní knihovna v Mnichově](https://www.bsb-muenchen.de/en/), dále [British Library ](http://www.bl.uk/)v Londýně, [Bibliothèque nationale v Paříži](http://www.bnf.fr/fr/acc/x.accueil.html) (přes 12 000) a Vatikánská knihovna v Římě (8 000). V Česku se největší sbírka (230 inkunábulí) nachází na státním [zámku Kynžvart](http://www.kynzvart.cz/cz/index.html) v okresu Cheb. Titulní foto: Book of Hours od Pierra le Rouge. Rok 1491. **Výběr knih o těchto knihách:** *Knihopis československých tisků I. Prvotisky. Praha 1925* *Šimáková – Vrchotka, Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze. Praha 2001* *Z. Tobolka, Český slovník bibliografický I. České prvotisky. Praha 1910* *E. Urbánková, Knihopis českých a slovenských tisků I. Dodatky. Prvotisky. Praha 1994* **Categories:** Historické knihy **Tags:** historie knihy, Incunabule, kodex, kronika, literární historie, pergamen, trojánská kronika **Spisovatel:** Historie knihy. --- ### [Truman Capote a jeho názory na světové autory. Veškerá literatura jsou jen klepy](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/truman-capote-veskera-literatura-jsou-klepy) **Published:** August 6, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Truman Capote. Jeden z nejgeniálnějších spisovatelů, jehož také známe z komedie Vražda na večeři. Připomeňme si jeho neotřelé názory o autorech i literatuře **Content:**  **Truman Capote. Jeden z nejgeniálnějších spisovatelů všech dob (1924-1984), jehož také známe z komedie Vražda na večeři (1976), nám na Čítárny už samozřejmě přispět nemůže, připomeňme však pár jeho neotřelých myšlenek a postřehů. OPRAVDU neotřelých, neboť Truman Capote celý život světu připomínal, že umělci jsou „jiní než normální lidé – a že podstatná část jejich ceny pramení právě z toho, že se chovají tak, jak se jim právě zachce“ (James Michener).** Rodiče Trumana Capoteho se rozvedli, když mu byly čtyři. Většinu dětství pak trávil putováním mezi domovy příbuzných. Už ve čtyřech jej sestřenice naučila číst, od osmi zcela vážně literárně tvořil – a chodil jenom do speciálních škol. *„Do šestnácti už jsem byl hotový spisovatel,“* řekl později. A nikdy v životě neměl literárního agenta, a přece prodal svou první knihu už v sedmnácti: přímo nakladateli. Stal se tehdy i vůbec nejmladším člověkem, který kdy pracoval pro časopis [The New Yorkem](https://www.newyorker.com/contributors/truman-capote) a… > „Neznám nikoho jiného, komu by byla věnována taková publicita, aniž by o to jakkoli usiloval,“ chlubil se dodatečně. > „Dávno už se s tím nedá nic dělat. Začalo to, už když mi bylo těch šestnáct. Life o mně otiskl velký článek: Zázračný autorský objev! – a od té doby je to hotová věc. Když se jednou proslavíte, jste slavný – a nic s tím nenaděláte. > Každý, kdo chodil do školy, ostatně musel číst aspoň jednu z mých povídek. Jsou ve všech učebnicích, hlavně Vánoční vzpomínka, a každý, kdo prošel jakýmkoli novinářským kursem, četl i můj román Chladnokrevně. Je to kniha používaná v kursech pro budoucí novináře a učitelé skutečně potřebují aspoň jednu knížku, u níž si budou jisti, že ji studenti dočtou až do konce – prostě proto, že má vyprávění spád. > Skutečný důvod, proč ji používají, je ten, že je dobře napsaná a velmi použitelná při vyučování. Chladnokrevně četlo jen ve Státech patnáct milionů lidí, i když… > Tolik se prodalo výtisků, jenomže málokterý výtisk četl jen jeden člověk!“ **A teď už dejme místo názorům:** > **O vysoké škole:** Poslední, co by mě napadlo, by bylo plýtvat časem na to, abych chodil na vysokou. I bez ní jsem věděl, co chci dělat. Do sedmnácti jsem měl přečteno fantastické množství knížek a byl uznávaný autor, neměl jsem důvod tam tedy chodit. Jediný důvod, proč to udělat, je, že se chcete stát lékařem anebo právníkem – anebo něčím jiným ve SPECIALIZOVANÉM oboru. Ale pokud chcete být spisovatelem a už JSTE spisovatelem, tak nemáte důvod studovat. > Tou nejlepší školou mi ostatně byla práce v New Yorkeru a těžko bych se na vysoké dověděl to, co jsem se naučil za dva a půl roku tam. A kromě toho, stejně jsem pak dostal spoustu akademických titulů. > > **Truman Capote a jeho názory na jiné autory:** > > **Kerouac:** > To není psaní, ale popisování papíru. > **William Burroughs:** > Norman Mailer se domnívá, že byl Burroughs génius, což je absolutně směšné. Myslím, že neměl ani špetku talentu. > **Joyce:** > Přijde mi jako hodně kuriózní autor. Mám strašně rád jeho povídkovou knížku Dubliňané, je opravdu jedinečná. Ty povídky jsou udělány skvěle a jsou to ty nejlepší věci v anglicky psané literatuře. Ale přesto se mi nelíbí ani jedna z jeho dalších knížek. > **Updike:** > Talentovaný hoch. Píše nádherně – ačkoli o ničem. Nesnáším ho! Nudí mě všechno, co se ho týká. Je jako kapka rtuti na dlani. Utíká sem a tam, uniká nepochopitelně mezi prsty. A je tak afektovaný! Jen klopotně skládá slova do vět¨a jste si toho neustále vědomi – až úplně ztrácíte kontakt s příběhem. Ty jeho věty se tak kroutí – a to jeho texty naprosto ubíjí. A řekl jsem mu to: jak hrozně se mi jeho psaní nelíbí. Asi si myslel, že mi přeskočilo. Ale jenom jsem se nudil, když jsme spolu jednou seděli na pódiu. > **Philip Roth:** > Docela zábavný, když přijde na návštěvu. > **Heller:** > Hlavu 22 jsem nikdy nebyl schopen dočíst: nudilo mne to. Už ta látka se mi nelíbí, nemám rád nic, co má něco společného s vojáky. > **Gore Vidal:** > Nikdy nenapsal jediný román, který by byl ke čtení – s výjimkou Myry Breckinridgeové, která se dá jakž takž prolistovat. Ta jediná nese aspoň nepatrné stopy originality. Ale jeho romány: Jsou neuvěřitelně špatné. Ale mnou je Vidal posedlý. Žárlí, protože nikdy nenapsal nic, co by si lidi pamatovali. > **Carol Oatesová:** Směšné monstrum, co by mělo být veřejně sťato před zraky desetitisíců. Nejodpornější stvoření v Americe. Napsala mi několik neuvěřitelně obdivných dopisů, ale vsadím se, že v Americe není jediný známější spisovatel, jemuž by nenapsala. Je to ale křivé stvoření. > **Držitel Nobelovy ceny William Golding:** Nýmand! Pán much? Ten román je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Golding dostal tu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku – i charakteristiky postav. > **Graham Greene:** > TEN měl dostat Nobelovu cenu! Vždyť ASPOŇ JEDNU báječnou knihu napsal: Brightonský špalek. Neuvěřitelně krásný, dokonalý román a má ty nejlepší čtyři závěrečné odstavce, jaké jsem kdy četl v celé moderní literatuře. > **Nabokov:** > Myslím, že to byl umělec. > **Fowles:** > Tomu to píše. Strašně se mi líbil Sběratel a kdyby autor vypustil prostřední část líčenou očima té zajaté dívky, šlo by o mistrovské dílo. > **Jean Cocteau:** > Byl můj přítel, krásný člověk, neskonale velkorysý a velmi, velmi laskavý, ale možná talentovaný až v příliš mnoha směrech. > **Virginia Woolfová:** > Nemůžu přijít ani na jedinou její věc, která by se mi líbila: kromě kritických článků. Ale její eseje miluju – a taky deník. > **Borges:** > Příliš okrajový spisovatel. Je velice dobrý, líbí se mi, ale je velice okrajový. > Vzpomínky na Afriku od **Karen Blixenové:** Naprosto dokonale napsané. Skvělá spisovatelka! > **Flaubert:** > Vždy se staral víc o styl než o obsah a podle mého názoru mu sama paní Bovaryová mohla být ukradena. Záleželo mu na tvaru, ano, byl to velký stylista. > **Dostojevskij:** > Génius – až právě na styl. Četl jsem ho v ruštině a styl je otřesný. > To třeba **Turgeněv,** ten má styl! > **Twain:** > Zlý člověk. Připadá mi až neskutečné, že zrovna on mohl napsat Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, když patřil k těm nejzkaženějším lidem na světě a napsal jednu z nejotřesnějších pornografických knih, které kdy v Americe vyšly. No, a napsal i spousty dalších dost podivných věcí. > **Hemingway:** > Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano – i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému. > > **O ostatních lidech:** > Vedu si osobní seznam mimořádně opovrženíhodných jedinců. K dnešnímu dni je na něm asi 4000 jmen. > **O Andy Warholovi:** > Když jsem byl ještě dítě a on chodil na střední školu, byl mnou posedlý. Pořád mi psal – až dokud mu to nezatrhla matka. A když přišel do New Yorku, stával často před naším domem. Jen tam celé dny stál a čekal, až vyjdu ven. Chtěl se se mnou spřátelit, povídat si! Dohnal mě málem k šílenství – ale zažil jsem víc lidí, kteří mnou byli takhle posedlí. > **O skutečném géniovi:** Je docela možné, že šachista Bobby Fischer… je génius. > **O spisovatelově mozku:** Myšlení umělce pracuje horečně, přímo zběsile a mnohem rychleji a citlivěji než u jiných lidí. Řekněme, že zatímco většina lidí má 10 vjemů za minutu, umělec jich má kolem 60 anebo 70. A právě proto spisovatelé tak často pijí nebo užívají prášky: aby se zklidnili a utišili na chvilku tu šílenou mašinu, která se bez zastávky žene vpřed. Vím, že to dělal můj přítel dramatik Tennessee Williams. Musel užívat sedativa a pít, protože jeho mysl byla jedna z nejvnímavějších a nejhorečněji pracujících na světě. Nemohl proto ani spát. > **O vnímání:** > Sám mám dvojí. Vidím dobré i špatné současně. Ale abych řekl pravdu, myslím si, že špatného je víc. Ale dobro se tu a tam taky najde. > **O rozjíždění se k práci:** > Každý den jsem strašně nervózní, když se mám pustit do psaní. Trvá mi to dost dlouho, než se přinutím začít. Jakmile jednou začnu, postupně se uklidním, ale udělal bych všechno na světě, abych mohl tu práci ještě chvilku oddálit. Ořezávám si pět set tužek, ostřím je znovu a znovu, až z nich nic nezbude. Přesto se mi daří pracovat každý den tak čtyři hodiny. Zápasím zkrátka, abych se dostal na odrazový můstek a nenávidím chvíli, kdy už skutečně musím začít. Ale jakmile odstartuju, už je to dobré. > **O psaní povídek:** > Pro člověka, který povídku OPRAVDU UMÍ NAPSAT, je to vůbec ta nejtěžší literární forma. Ale většina lidí to neumí, takže u těch je to samozřejmě jedno. Napsat skutečně mistrovskou povídku vyžaduje značné sebeovládání – a přesnost. O povídky se pokouší spousta spisovatelů, ale málokdo ví, jak vlastně mají vypadat. > **O diktafonu:** > Nadiktovat skutečné literární dílo mi připadá nemožné. Henry James to musel ze zdravotních důvodů praktikovat v poslední třetině života a všimněte si, že je na první pohled poznat, která jeho stránka byla nadiktovaná: jsou nesrovnatelně komplikovanější. Obdivuji ho proto, že dokázal nadiktovat tak skvělý román jako Utažení šroubu. > **O psaní rozhovorů:** > Celé tajemství dobrého rozhovoru je v umění vynechat z něj sebe. > **O psaní filmových scénářů:** Jsou jediným, co se mi píše opravdu snadno. Co je přitom náročné, nejsou dialogy, ale kompozice. Právě stavba příběhu je totiž hrozně těžká, a proto mají v Hollywoodu takový úspěch nejrůznější podivíni. Nikdy v životě jste o nich neslyšeli, ale umějí konstruovat. No, a já má pro konstrukci taky cit. > **O kriticích:** > Zásadně nepíšu do redakcí a bez ohledu na to, co o mně uveřejnili, si nikdy nestěžuji. Mám takovou zásadu: nikdy nic nevysvětluj a nikdy si nestěžuj. A nikdy také nehodlám kohokoli žalovat. Aspoň mám pak pocit, že si i já mohu dělat, co uznám za vhodné. > **O dopisech:** > Jednou z prvních věcí, kterou jsem publikoval, byl článek o herci Marlonu Brandovi. Jeho ale rozčílil až do té míry, že dalších dvacet let nikomu neposkytl rozhovor. Poslal mi také velmi dlouhý a hustě psaný dopis a vím, že byl moc rozzuřený: ale to je taky všechno, co k tomu mohu říct. Nikdy si totiž dopisy neschovávám, všechno jde rovnou do kotelny a dokonce je všechny ani neotvírám. Mám je doma narovnané na hromádky a připravené ke spálení. Přicházím tak bohužel i o spoustu šeků. > **Novinář Lawrence Grobel:** > Napsal jste vůbec někdy o někom článek k jeho spokojenosti? Capote: Musíte vědět stejně dobře jako já, že to není možné (smích). Je to zcela vyloučené. Leda snad kdybych pracoval pro společnost zabývající se rozesíláním gratulací. > **O citových vztazích:** > Na světě neexistuje člověk, kterého byste nezískali, jestliže skutečně chcete a soustředíte na to všechny síly. Musíte ho však chtít víc než cokoli jiného. K partnerovi se ovšem pak musíte chovat velmi pozorně a být mu i dobrým přítelem. Pokud se nedokážete s člověkem, kterého milujete, i přátelit, nechte to plavat. Stejně by to bylo k ničemu. > **O ženách:** > Znám několik skvělých spisovatelek, ale prosadily se ženy někdy v něčem jiném? > **O střelbě:** > Jsem opravdu dobrý střelec. Nevystřelil jsem sice ani jednou za posledních sedm let, ale skutečně výborně střílím z pistole a mohl bych to zkusit třeba hned. Kdybyste mi házel do vzduchu plechovky, trefil bych osmatřicítkou všechny dřív, než dopadnou na zem. > **O tetování:** > Ono je tou jedinou věcí společnou všem masovým vrahům: má ho 80% jich. S valnou většinou lidí, kteří se dají tetovat, není podle mne něco v pořádku. Vždycky je tu nejmíň jedna ošklivá historka, škraloup, drobnost ze kdysi. Každopádně je to varovné znamení. A u většiny je tetování i znakem pocitu méněcennosti: chtějí se identifikovat jako siláci. > **O penězích:** > Ani jedinkrát jsem v životě nebyl v situaci, že bych musel něco udělat pro peníze. Sám nevím, jak je to možné, když uvážím, jak nákladný život vedu. Jsem ovšem, pravda, nejlépe placený americký spisovatel. > **O šťastných dnech:** > Nejlepší je středa. Úterý a čtvrtek jsou taky dobré. Zbytek je diskutabilní. > > **O herečkách a hercích:** > **Greta Garbo:** > Byli jsme dobří přátelé a neznám nikoho, koho by neupoutala. Měla neuvěřitelný smysl pro humor a nádherně se smála, ale byla hodně bázlivá. Znal jsem ji celé roky, než jsem si to uvědomil, jak hodně se bojí. > **Jodi Fosterová:** > Na ni jsem odpradávna velký fanda. Mám dům ve Švýcarsku, a tam jsem viděl její první filmy, které se v Americe nikdy nedávaly, i báječný muzikál Bugsy Malone (1976), kde ona zpívá písničku Jmenuju se Tallulah. Připadalo mi to kouzelné. Většině mých přátel se to nelíbilo, ale já z toho byl nadšený. > **Meryl Streepová:** > Vypadá jako kuře. Podle mne nemá špetku nadání. **Rod Steiger:** > Nejhorší herec všech dob. Zvracím, už když slyším jeho jméno. Jeden z nejhorších šmíráků na světě. > **Robert De Niro:** > Nikdy ho ve filmu nepoznám, takže nevím, kdo to je. Pro mne je neviditelný. Neexistuje. Neznám nikoho, kdo by stál za víc. > **Woody Allen:** > Velmi nadaný, ale hrozně nevyrovnaný. Určitě bych nešel lán světa, abych viděl nějaký jeho film. > **Ronald Reagan:** > Byl mnohem inteligentnější, než si většina lidí myslí, a často mne dokázal rozesmát. > > **O hudebnících:** > **John Lennon:** > Toho jsem měl moc rád. Znali jsme se jen trochu, ale měl jsem ho moc rád. Byl velice, velice inteligentní. Citlivý a strašně dobrosrdečný člověk. Zato tu jeho Japonku jsem nemohl vystát, vždycky byla šíleně paranoidní. Ta nejprotivnější osoba pod sluncem. Neuvěřitelná ženská. > **Bob Dylan:** > Toho jsem nikdy neměl v lásce, vždycky jsem ho považoval za podvodníka. Jen další prospěchář s velmi cílevědomým a důsledným uvažování, který přesně ví, co chce, a jakými prostředky toho dosáhne. A jak je neupřímný! Nikdy jsem nechápal, proč ho mají lidi rádi. Vždyť vůbec neumí zpívat. **Rolling Stones:** > Keith Richard má z nich sice největší talent, ale je úplně mimo. Byl jsem s nimi na turné, asi dva týdny. Mick mě pozval. Ale brzy jsem jich měl plné zuby a do smrti nechtěl slyšet jejich nahrávku ani cokoli, co by mi je třeba jen vzdáleně připomínalo, prostě jsem zjistil, že jsou všichni nějak na hlavu. Lítali tím jejich letadlem a hned po koncertě se tam do jednoho okamžitě zlinkovali – čímkoli, co bylo první po ruce. Letuška nebo kdo chodila uličkou s podnosem plným pilulek a čekalo se, že to budete polykat a zapíjet tequila sunrise a vepředu seděl člověk sice proslavený svými dokumenty, ale natáčel pornofilmy, v kterých účinkovali nejrůznější členové osazenstva, Rolling Stones nevyjímaje, a to zpravidla s někým cizím, koho naložili tam, kde předtím hráli. Bylo to jako sedět čtrnáct dní v pornokině. A Mick je otrava – ale všichni jsou nudní. Kdybyste viděl Micka vystupovat živě tolikrát jako já, řekli byste o jeho schopnostech jenom: „Není to obdivuhodné, že je schopen říkat a dělat stejné věci znovu a znovu s tak precizní přesností?“ Jejich koncerty se vůbec, ale ani o vlásek nelišily. Vše do puntíku stejné. Až do posledního úderu bubnu, písmenka textu, pohybu ruky. Ta totální absence improvizace, kdy jen předstírají, jak celý čas improvizují a odvazují se, je úmorná. Ale myslím, že Jagger je nebývale hbitý, energický, ostražitý a mazaný obchodník. Jakmile sleze z jeviště, vytáhne z kapsy kalkulačku. A je stejně spořádaný jako třeba vy. Ale pak je tam ještě jeden takový strašný sluňák, bože můj, ten je tak strašně ulízaný! Vždycky mě bavilo sledovat, jak přišel do práce – uhlazený jako prodavač z oddělení klobouků u Brooksů. Pak vlezl do své šatny, převlékl se do svého hávu a vyšel připravený na scénu. Při koncertu šílí a s divokým nasazením se odvazuje, ale když to skončí, odpochoduje jako cínový vojáček do šatny, navlíkne si svůj šedý obleček a zcela inkognito odpluje s davem – k východu. > > **Capoteho definice literatury:** > Klepy. A nic víc. Ty jsou aspoň určitě základem. Veškerá literatura jsou klepy. Od životopisů přes eseje až po povídky a romány. > I třeba Gulliver: tím, jak komentuje dobovou společnost, a když začnete zkoumat Alenku v říši divů, tak se nejdřív doberete klepů o incestu – a potom klepů o znásilňování dětí. O té knize by se dal napsat esej, z něhož by Lewis Carroll vyšel jako úplná stvůra. > > **Lehoučký, ale zásadní rozdíl mezi dobrým psaním a skutečným uměním podle Traumana Capoteho:** > Thackeray byl dobrý spisovatel – a Dickens velký umělec. Colette byla dobrá spisovatelka – a Proust velký umělec…Grobel: William Faulkner o tomhle řekl, že dobrý spisovatel musí být naprosto nemilosrdný. Capote: Nno, on byl každopádně naprosto neukázněný. Nepatřím k jeho obdivovatelům! A nikdy na mne neměl nejmenší vliv. Dobrá je ale třeba jeho povídka To večerní slunce. A hodně se mi líbí román Srpnové světlo. Ale většinou je Faulkner matoucí. Nevážím si ho. Znal jsem ho moc dobře, hodně jsme se přátelili. Tedy přesněji řečeno: tak, jak se s ním mohl přátelit ten, kdo nebyl čtrnáctiletá nymfička. Jedině ta totiž mohla být jeho nejlepším kamarádem. > > **A na závěr o pravdě:** Někteří lidé si pravdu o sobě samých – anebo tom, co někdy provedli – nepřipustí, dokud je opravdu tvrdě nezmáčknete. Poznámka: **Kniha Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem** (1996), ze které jsme citovali, vyšla česky právě před deseti lety v nakladatelství Petrov – v překladu Aleny Přibáňové. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, Capote Truman, Spisovatelé a knihy **Spisovatel:** Capote --- ### [Jaroslav Seifert. Všecky krásy světa. Bezesporu klenot české literatury](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/seifert-vsecky-krasy-sveta) **Published:** August 5, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Jaroslav Seifert vydání své memoárové knihy Všecky krásy světa uvádí citátem Alberta Camuse: „Nemáme čas být sami sebou, máme jen čas být šťastni". **Content:**  **Jaroslav Seifert vydání své memoárové knihy Všecky krásy světa uvádí citátem Alberta Camuse: „Nemáme čas být sami sebou, máme jen čas být šťastni”. Kniha obsahuje i šestnácti fotografií od [Josefa Sudka](https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_Sudek).** Soubor krátkých próz je poskládán z desítek malých příběhů, které jsou zrcadlem skoro půlstoletí české poezie, milované Prahy, vzpomínek na přátelé, dospívání, zrání, první lásky… O svých memoárových textech Seifert říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. **Titul této knihy Jaroslav [Seifert](https://citarny.com/tag/seifert-jaroslav) (\*23. 9. 1901 – †10. 1. 1986) převzal od svého přítele [Karla Teigeho](https://en.wikipedia.org/wiki/Karel_Teige):** > *„Krása umění je z tohoto světa. Úkolem umění je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati závratnými obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa.“* **Ve vzpomínce Šampaňské od krále Fuáda Seifert píše:** > *„A Všecky krásy světa, to byla jedna z myšlenek uměleckého programu poetistického, který tenkrát Devětsil vyznával. A není zapotřebí se tedy omlouvat, že jsme se tento program snažili plnit nejen ve svých básních a obrazech.”* **Kniha je rozdělena do čtyř oddílů:** Co všechno zavál sníh, Éós, bohyně ranních červánků, Noc na Uhelném trhu a Obloha plná havranů. Je možné, že původním úmyslem bylo členění do čtyř ročních období, počínaje zimou. Kdo četl ví, jak krásnou češtinou se Seifert vyjadřuje, jak neskonale příjemné a jak inspirativní je jeho vzpomínání. Knihy vídívám u svých přátel a věru, hřbety mají tuze ošahané. Existuje snad lepší doporučení? Všecky krásy světa je také závěrečná báseň Seifertovy básnické sbírky Samá láska z roku 1923. *Jaroslav Seifert / [Všecky krásy světa](https://search.mlp.cz/cz/titul/vsecky-krasy-sveta/4275529/) / Československý spisovatel, Praha 1982* **Ukázka:** > Vždycky jsem míval rád silnou a jako smetana hustou vůni nočních fial. Na vrchu Žižkově bývaly jich plné záhony. Sedával jsem tam a zuřivě snil. A do sešitu čmáral verše. Z té vůně fial mě někdy rozbolela i hlava. Marně jsem se po letech vracel na ta místa. Všechno tam bylo jiné. Chtěl jsem pohladit opěradlo lavičky, popsané i poškrábané kapesními noži, a podívat se, nejsou-li opět pod lavičkou ztracené vlásenky, ale lavička tam už nebyla. > > **Malíř a smrt.** > > Už dávno kdosi konstatoval, že v Paříži je možno žít i ze vzduchu. Nezkoušel jsem to, ale patrně je to docela možné v tom krásném městě. Malíř Alén Diviš k tomu dodával, že je tam také možno žít i z vůně růží a ptačích zpěvů v Lucemburské zahradě. A tomu můžete věřit. Zkusil to. > > Mnoho let před válkou zanevřel totiž malíř Diviš na Prahu a odjel s prázdnýma rukama i s prázdnou kapsou do Paříže. Zapadl mezi tisíce pařížských malířů z celého světa, kteří tam zkoušeli s různým úspěchem malovat a žít ze vzduchu. Ti, kdo Diviše z těch let v Paříži znali, nepamatují se, co tehdy už maloval. Jsou někteří, kteří říkají, že nic. Sám o tom nikdy nehovořil. A z čeho tedy byl živ? No, také z toho vzduchu. > Časně ráno musil si však každého dne pospíšit, aby do pařížské tržnice přišel ve chvíli, kdy prodavači se zbavují včera neprodaných a povadlých zbytků zeleniny či jiných už neprodejných potravin. Z tohoto odpadu je prý možno docela dobře se nasytit a jakžtakž přelstít žaludek. To je ten pařížský vzduch. Někdy to dá dost práce. Nebyl tam sám v těch halách. > > Takových jako on bylo tam víc. Někdy se tam potkával i s Františkem Tichým. > Ani s ostatními potřebami nedělal si žádné starosti. Módními doplňky pohrdal. Někdy nenosil ani punčochy, ba ani spodní prádlo. Kalhoty a kabát měl na nahém těle. > Smával se tomuto způsobu oblékání. Ale dokládal, že tak chodily i modelky do jedné kavárny na Montparnassu, aby se nemusily oblékat, když si z ateliéru odskočily na černou kávu. Bohaté Američanky pak je ochotně napodobovaly a sedávaly tam s nimi také nahé, ale zato v drahých kožiších. > Navíc však Diviš zarputile nosil černý tvrdý klobouk, kterému se říkalo bouřka. > Nasbírané zbytky potravin odnášel si pak do svého ateliéru. Špeluňka, ve které spal a pracoval, nesla toto jméno zcela neoprávněně. Nic si nevymýšlím, říkal to sám. Tam si žalostná sousta aspoň poněkud na primusu upravil. To byl ovšem určitý luxus, protože ostatní spolykali vše hladově na místě. > > Ať tedy žije umění kuchařské, jedno z velkých umění Francie, které tak proslavilo pana Savarina. > Konec této třeskuté idyly udělala však válka. Alén Diviš ještě spolu s ostatními Čechy, kteří v té době žili v Paříži, byl zatčen a dopraven do La Santé, věznice proslulé i ve francouzské literatuře. Byli tam s ním i Adolf Hoffmeister a Antonín Pele. > Ať žije Francie, ať žije československofrancouzské přátelství! > > Z La Santé odvezli je do koncentračního tábora na Martinique, odkud se jim podařilo utéci, a tak se na počátku války dostali všichni tři až do Ameriky. O té cestě mi však mnoho nevyprávěl. > V New Yorku, dík tamním Čechům, prožil Diviš celou válku. Začal tam opět malovat a měl dokonce úspěch. Trpký pobyt v La Santé nebyl totiž tak docela marný. Maloval pro Američany drobné oleje, kterými si vlastně vzpomínal na stěny pařížského vězení. Na stěnách byly nakresleny i vyryty nejrůznější kresby. Byly tam šibenice, tváře dozorců, nahé ženy, různé nápisy, monogramy i symboly a kresby ženského pohlaví. V olejových barvách na plátně dopadly pak tyto kresby zajímavě a malířský nápad s tak exkluzivní tematikou měl úspěch. V Americe prý Diviš prodal slušný počet těchto obrazů. Aspoň říkal. > > Když válka skončila, po malém otálení poděkoval soše Svobody za pohostinství a navrátil se, nikoliv však do Paříže, ale domů do Prahy. Říkám domů. Žádný domov tu neměl, musil si jej teprve vyhledat. A tehdy jsem se s ním seznámil. V ateliéru Jana Baucha v Bubenči. Diviš byl už i na pohled příjemný, sympatický člověk, postavy nikoliv drobné… Jak by to byl jinak všechno vydržel a ve zdraví přežil! > Pozval mě do svého ateliéru v Plynární ulici v Holešovicích. > > Ateliér měl v předměstském ošuntělém činžáku. Jeho zařízení bylo rovněž ošuntělé a chudé. Ale ateliér to byl. Měl okno ve střeše! Dvě bedny, na kterých spal, byly pokryté dekami, uprostřed malířský stojan a na něm pověšený klobouk a plášť a pod stojanem na zemi paleta a málkastna. To všechno známe. > Zato na rozviklaném stole stávala láhev cizí provenience, s vínem, jehož chuti jsme za války dávno odvykli, a něco ze vzácných cizích lahůdek, u nás už téměř neznámých. Krabice fíků, francouzský sýr a konzerva humrů. Něco měl ze svých zásob, něco mu posílali přátelé z USA. > > Po svém návratu, jen se rozhlédl, dal se opět do práce. Namaloval ještě několik obrázků z La Santé, pak nakreslil asi třináct barevných kreseb k Erbenovým Svatebním košilím. Adolf Hoffmeister mu zahájil výstavu v melantrišské výstavní síni na Václavském náměstí. Výstava nebyla veliká, ale zato všechny obrazy prodal. Napsal jsem mu k výstavě pár veršů. > Barevné ilustrace k Erbenově básni, to bylo to nejlepší, co v těch letech z jeho rukou vzešlo. > Kresby s básnickým textem vydal později v nakladatelství Vyšehrad v pěkné úpravě Františka Tichého. Malíř však láteřil, že reprodukce nejsou pravdivé. Byly tištěny jen ofsetem a barvy tenkrát po válce nebyly prvotřídní. Ale i tato publikace měla svůj úspěch a byla záhy rozebrána. > Vladimír Holan byl kresbami okouzlen. Obdiv vedl ho dokonce k výroku, že Erbenův text nedosahuje umělecké úrovně kreseb. Myslím, i když mě tyto kresby rovněž zaujaly, že je Holan přece jen přecenil. > > Patrně tato Erbenova balada přivedla pak Diviše k pochmurnému ovzduší lidského zmaru a smrti. Počal malovat Smrt. Maloval ji zaujatě, jako jiní malíři malují portréty svých milenek. > Vstoupil jsem do jeho pracovny a ze zdi dívaly se na mě prázdné očnice lidských lebek. A hned mi jeden uhel daroval. Byly na něm lidské kosti s lebkou, jakoby vyorané z půdy bojiště. Už jsem si doma na tu kresbu důvěrně zvykl. > Veršíky improvizované k výstavě měly svou malířskou historii. Dost podivnou. Nebyly valné a neříkám to ze skromnosti. Líbily se, pokud vím, jen dvěma lidem. Malíři a úředníku z kulturního oddělení amerického vyslanectví, který uměl dost slušně česky a koupil si jednu z Divišových uhlových kreseb. Byla na ní útlá ženská lebka a nový majitel byl přesvědčen, že se lebka sladce usmívá. A požádal mě, abych mu své verše pod tu kresbu opsal. Verše jsem musil opsat tuší a opisoval jsem je dost nerad a neochotně. Z pofidérních veršů jen pro zajímavost cituji pár slok. > > Malíř může malovat i hlínou, > hlínou z hrobu nebo každou jinou. > že kreslit tmou i popelem > to, co viděl ve snu probdělém. > > Malíř, malíř, malíř do třetice > maluje i čoudem, zhaslé svíce, > barvou, pro niž nemá básník slova, > ticha modrá, ticha sametová. > > Ale pak jsem nelitoval. Američan mi poslal láhev tehdy vzácné whisky a dva kartóny kamelek. > Jindy zas seděli jsme s Divišem v ateliéru sice na rozviklaných židlích, ale zato před lahví nádherného vína z okolí Bordeaux. Bylo husté, ale přitom hedvábné. Ještě dlouho nosil jsem na jazyku tu vzácnou chuť. > > Když tu někdo zazvonil. > Byla to jeho dobrá přítelkyně sochařka Hedvika Z. Přijela na motorce z obce poblíž Prahy. Jezdila motorkou jako o závod. A na zádech měla velký těžký pytel. > „Aléne, dej sem kus papíru, já to vysypu,” povídá a spustila pytel s ramena a vysypala jeho obsah. Bylo to několik lidských lebek, všemožné hnáty a kosti a příslušné čelisti plné zubů. Všechno bylo ještě plné vlhké hlíny. > „To mi dal hrobník u nás. Rušili část starého hřbitova.” > Diviš zajásal. Až dosud maloval svá umrlčí zátiší podle chladných a mrtvých fotografií. Teď měl skutečné modely. A jak pěkné a trpělivé! > Ať žije malíř Alen Diviš! Toto zvolání je, žel, už opožděné. > > Diviš umřel, smutně a zbytečně. Umřel v motolské nemocnici. Chodívali jsme tam na fialky, které rostly u jejího plotu. > Už tam nerostou. > Postihl ho infarkt. Nebyl ani zlý, všechno mohlo dobře dopadnout. Zabila ho však jeho vlastní dobrota. > Vedle něho ležel těžší pacient. Nechodící, jak říkají sestry. Nemocný se v noci probudil a zvonil na sestru. Snad zvonek nefungoval, snad sestra byla zaměstnána jinak… Zvonil marně a sestra nepřišla. Nemocný usedavě naříkal. Diviš, který se probudil, slezl proto z postele, vzal svého souseda do náručí a odnesl ho na toalety. Pak ho zas přinesl nazpět, uložil a sám klidně ulehl. Do rána byl mrtev. > > Vzpomínal jsem na jeho ateliér. Na stole v té době stála možná svíčka, přilepená na obrácené sklenici od kompotu, a vedle byla nedopitá láhev s vínem a sklenka od hořčice. > Co však asi dělali jeho přátelé s pytlem lebek a kostí, pohozeném v koutě jeho smutného a prázdného ateliéru, to opravdu nevím. > > **Hedvábný šáteček.** > > Ženy se opravdu změnily. Zdráhám se soudit, zda k lepšímu či horšímu. Každá doba vytváří své mravy a mladí lidé s údivem se ohlížejí do minula. Samozřejmě že později stejný překvapený pohled dětí spočine i na jejich počínání. A tak nač zatracovat a proč chválit! Takový je život! > Jednou k nám zavítal milý pan rada a tvářil se o něco veseleji a snad trošku i mimořádně. Měl něco na srdci. > Měl a začal. Říkával nám občas chlapci. > “Chlapci, jsem už starý člověk.” > Bylo mu kolem šedesáti, ale tenkrát to bývalo už stáří. > “Nedávno se mi zdálo o Nedbalovi. Horlivě mě zval na svůj koncert. Tuším kam. Něco vám svěřím a poprosím dr. Píšu, aby to uschoval. Ať s tím pak naloží, jak uzná. Není to nic důležitého, ani tajemného, zač bych se musil po své smrti zvlášť stydět. Sám zahodit to však přece nechci. Ale byl bych rád, kdyby to u nás doma nikdo nenalezl.” > A vytáhl z aktovky starou úřední obálku s firmou ministerstva kultury a z ní vyndal složený hedvábný kapesníček. Byl už maličko zažloutlý. Když ho rozprostřel na redakčním stole, bylo na něm vyšito několik květů vlčích máků a uprostřed mezi nimi byl vystřižen otvor obkroužkovaný rovněž červeným hedvábím. > “Když jsem byl mlád,” pokračoval pan rada, “zamiloval jsem se do hezké dívky. Byla opravdu moc roztomilá. Ale právě tak jako byla roztomilá, byla i nesmělá. Raději vám řeknu hned, že jsem si ji nevzal. Rozešli jsme se, ale rozchod nebyl dramatický. Pokud se pamatuji, nezavinil to nikdo z nás, ani já, ani ona. A tak si mohu vzpomínat docela pěkně. Ona snad také. Žije a byla prý šťastně vdána. Proto ten šáteček nechci surově zahodit. Měli jsme se upřímně rádi. > Chodili jsme spolu již delší čas a pokoušel jsem se u ní o něco víc než o pouhé nesmělé líbání. Narazil jsem však na rozhodný odpor, který až překvapil. Neustal jsem však v prosbách a naléhání a dorážel jsem na ni znovu a znovu. Však to znáte. Muži jsou takoví surovci a mají ošklivý zvyk, že neustávají ve svém toužení a nic na světě je nemůže odradit od milostné brutality. Ale dívenka vzdorovala a vzdorovala. > Přemýšlím-li o mužském počínání, zdá se mi, že když se žena zamiluje do ženy, je to sice nenormální, ale vlastně mnohem krásnější a jemnější. No ale to vždy není dost možné! > Prosil jsem ji tedy, aby mi aspoň prozradila, proč se tak usilovně a podle mého docela nerozumně brání. Dlouho se mi nechtěla svěřit, ale nakonec mi přece jen celá rudá pošeptala do ucha, že se hrozně stydí. Byl jsem ihned na koni a nakonec jsem ji přece jen umluvil. Přislíbila, ale musel jsem se zaručit, že budu mít zavřené oči a ještě že ji přikryji klín kapesníkem. A tak se také stalo. Ostatně i zloději používají při svém lupu kapesníku, aby nezanechali otisky prstů. V tom okamžiku zazněly všechny pražské zvony a ozývaly se velebně dlouho a několikrát. Samozřejmě že jsem je slyšel jenom já. Ale ujišťuji vás, že se opravdu ozvaly.” > Toto jsem panu radovi ochotně věřil. Mně se stalo něco podobného. > Seděl jsem s Halasem v překrásné letní kavárně na brněnském Kolišti. Bylo léto a pod plachtou otevřené kavárny vanuly krásné vůně sadu a nám s Halasem bylo něco mezi dvaceti a třiceti lety. Byli jsme stejně staří. Seděli jsme u dřevěného zábradlí kavárny, podél kterého se vlnilo tenkrát nedělní korzo. I šel kolem milovaný Jiří Mahen, zahlédl nás, opřel se nonšalantně lokty o zábradlí a bavil se s námi. Také nonšalantně, když pojednou zpozoroval klubko rozesmátých děvčat, které dobře znal. Byly to mladé baletky z nedalekého divadla, kde přísně šéfoval. Ty dívky jsme také znali. Vídali jsme je a nesměle se za nimi ohlíželi. > Mahen se náhle utrhl, udělal krok, vzal jednu dívku za ruku a povídá: “Věruško, tohle je mladý lyrik z Prahy. Dívá se na tebe jako Tristan na Isoldu, pojď a dej mu pusu.” Jakpak by neposlechla pana šéfa! > Také já, když jsem ucítil její rty na svých, uslyšel jsem ze stromů nade mnou zazpívati náhle anděly. Žel jenom krátce. Bylo to však krásné! A jejich píseň zaslechl jsem také jenom já sám…! > Pan rada pokračoval. > “Za nějaký čas přišla dívenka a přinesla mi tento šátek, abych si jej schoval. A tak už jej schovávám přes čtyřicet let!” > Vložil šáteček do staré obálky a dal ji Píšovi. A Píša vše uschoval do hluboké zásuvky psacího stolu. > Pan rada J. na ten Nedbalův koncert přece jenom šel. Zemřel zanedlouho. Byli jsme s Píšou na jeho pohřbu v kostele sv. Šimona a Judy na Františku u nemocnice milosrdných bratří a já napsal k jeho jménu do Práva lidu pár veršíků. > Před krátkou dobou zavolal jsem paní Píšové a mezi jiným jsem se nenápadně zeptal, zda v Píšově pozůstalosti nenašla hedvábný šáteček pana rady J. Šáteček s červenými máky. > Ženy jsou chytré. Mnohem chytřejší, než se domníváme. Pokud jde o chytrost, říkával Píša, na jednu ženu nestačí tři chlapi. > “Nenašla. Ani mi o něm neříkal. Ale je-li to něco erotického, vemte na to jed, že to Toníček po jeho smrti spálil.” **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, poezie klasická, Seifert Jaroslav **Spisovatel:** Seifert --- ### [Marcus Aurelius. Stručný životopis vzdělaného římského císaře a jeho jediná kniha Hovory k sobě](https://citarny.com/souvislosti/antika-a-knihy/marcus-aurelius-hovory-k-sobe) **Published:** August 2, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césářům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny. **Content:**  **Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césarům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny.** Jejich řada začíná výborným vládcem Trajánem (98–117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117–138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonina Pia (138–161), který opět adoptoval své nástupce-spoluvladaře: Marka Aurelia (161–180) a Lucia Vera (161–169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L. Verus spravoval helénizovaný východ říše. Protože otec pozdějšího císaře Marka Aurelia Annius Verus předčasně zemřel ještě v mládí Markově (matka Domitia Lucilla zemřela r. 156), pečoval o dobrou výchovu Markovu jeho děd M. Annius Verus. O jeho vzdělání se už starala i císařská rodina. R. 138 zemřel však jak Markův děd, tak císař Hadrián. Marcus Aurelius byl však pro své schopnosti ihned adoptován nastoupivším císařem Antoninem Piem. **Marcus Aurelius, narozený 26. dubna 121 v Římě**, měl tedy v mládí dobré prostředí. Bylo o něj všestranně pečováno a dostalo se mu dobrých učitelů. Vedle rétora M. Cornelia Frontona (asi 100–175), s nímž žil i později v přátelství – je zachována dokonce část korespondence – měl na něho značný vliv vynikající řečník a státník Herodes Atticus (asi 101–177), jenž tehdy z Athén vytvořil nejskvělejší snad město římské říše. Ve filozofii vzdělávali M. Aurelia, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní. **Než se stal Marcus Aurelius císařem, dosáhl řady poct a hodností.** Třikrát byl konzulem (r. 140, 145 a 161), r. 147 mu byla propůjčena moc tribunská a prokonzulská; byv určen za následníka trůnu, byl cézarem a spoluvládcem už za života Antonina Pia, jenž mu dal také svou dceru Faustinu za manželku. Hned po nástupu na trůn r. 161 učinil svým spoluvladařem L. Vera. Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se M. Aurelius znamenitým vládcem. Usiloval o zlepšení a upevnění vnitřní správy říše, zvláště správy měst. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš – mnozí toho zneužívali. **Bohužel celá doba vlády Marka Aurelia byla naplněna stálými nebezpečnými válkami a pohromami.** V letech 163–166 musel bojovat na východě s Parthy, kteří vpadli do Sýrie. Než mohl oslavit nad nimi triumf, dali se r. 165 do pohybu různé národy na severu říše, kde stále neklidnou hranicí zůstával Dunaj, často už od svého horního toku až k Černému moři. Ohrožovali tu říši římskou kmeny keltské a germánské a zvlášť nebezpeční Sarmaté. Marku Aureliovi se tehdy podařilo zahnat je za Dunaj a uzavřít s nimi r. 168 mír, ale až po značném ohrožení Itálie a po propuknutí hladu a moru, jímž i jeho vlastní vojsko bylo silně zdecimováno. Proto sháněl císař s vynaložením všech obětí silné vojsko žoldnéřské. Potřeboval je brzy nato proti germánským Kvádům a Markomanům, kteří pronikli až do Benátska. Mimoto povstali dále na východě i Dákové a Jazygové. Když se císaři r. 171 podařilo je zahnat zpět, počal soustřeďovat vojsko v pevném táboře na Dunaji, u Carnunta. V následujících letech opět bojoval se svými stálými nepřáteli, tentokrát na jejich území, když r. 174 sám přešel Dunaj a na ně zaútočil, aby si je natrvalo podmanil. Prodléval tak i na někdejším československém, resp. slovenském území – první knihu svých Hovorů uzavírá zápisem „Psáno v území Kvádů nad Granuou“, tj. nad Hronem. I při této výpravě byl zaskočen povstáním, a to v Sýrii, takže musel dát přednost míru a teprve r. 176 slaví triumf nad Germány a Sarmaty. Ale už příštího roku se Markomani a Kvádové vzbouřili znova a učinili výpad za Dunaj. Císař je sice opět porazil, ale zanedlouho poté zemřel 17. března r. 180 ve svém táboře u Vindobony (Vídně). Jeho vítězství z r. 179 hlásá podnes zachovaný nápis na trenčínské hradní skále. Na památku jeho vítězství stojí na Piazza Colonna v Římě mohutný sloup po vzoru sloupu Trajánova, na jehož reliéfu jsou zachyceny scény z bojů M. Aurelia s Germány. Papež Sixtus V. dal na jeho vrchol postavit r. 1589 pozlacenou sochu sv. Pavla.  *Eugène Delacroix: Poslední slova císaře Marka Aurelia, *1844** **Když Marcus Aurelius umírá, uzavírá se řada dobrých císařů.** Po něm totiž se dostal na trůn jeho devatenáctiletý syn, který byl už dříve jmenován spolucísařem (augustem), když M. Aurelius upustil od očekávané adopce. Tento špatný, až ukrutný syn velikého otce vládl pak dvanáct let (180–192) jako císař Commodus (plným jménem M. Aurelius Commodus Antoninus). Byl to poslední z Antoninů, po něm se dostávali na trůn císařové vojenští, tj. vojevůdcové provolávaní za císaře vojskem.  **MARCUS AURELIUS / [HOVORY K SOBĚ](https://www.mlp.cz/katalog/titul/hovory-k-sobe/3576434)** Vylíčili jsme krátce vnější životní osudy filozofa na trůně. Nás ovšem zajímá Marcus Aurelius jako myslitel a představitel pozdní stoické školy. Jeho filozofické názory poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě **Ta eis heauton, Hovory k sobě samému.** Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc. **Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat.** Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné. M. Aurelius jako by kolísal mezi stoickým panteismem a běžným lidovým polyteismem. Ale je zřejmě přesvědčen, že bůh se o svět stará. > **Člověk je s bohem příbuzný. Skládá se ze tří částí:** > z těla (sóma), jež má schopnost vnímání, > z duše (psyché), jež je sídlem vášní, > z mysli (nús), orgánu myšlení. Toto trojdělení je nové; stoikové ho nemají, upomíná spíš na Platóna, poněkud i na Aristotela. S bohem souvisí člověk právě svou myslí. Ona je ten duch (daimón), kterého nám dává Zeus jako vůdce na cestu životem. Protivit se tomuto daimónovi znamená tolik jako protivit se bohu. Marcus Aurelius chce stále dosáhnout nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále. **Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát?** [Smrt](https://citarny.com/?s=smrt) znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi. Proto také M. Aurelius neschvaloval sebevraždu jako někteří jiní stoikové. Bylo by to uhýbání povinnosti, tedy slabost, ba zbabělost. Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Nejvýše lze připustit sebevraždu tam, kde člověk už nemůže sloužit ctnosti. Z panteismu vyplývala také M. Aureliovi láska k bližnímu a myšlenka všelidského bratrství. Přesto – z důvodů ovšem veřejných – i on pronásledoval křesťany; jeho postoj k nim byl podobný jako Trajánův. V ohledu společenském chtěl M. Aurelius obrodit celé lidské soužití skrze morální obrodu jedinců. Jako vladař se snažil o obrodu své říše zlepšením zvláště zákonodárství a soudnictví. Vládu vykonával tak, že se vždy důkladně radil s odborníky. *Ludvík Svoboda v přemluvě ke knize: Marcus Aurelius / Hovory k sobě* **Výpisky z knihy: Marcus Aurelius / Hovory k sobě** > Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován! > > Už dosti toho živoření a skuhrání a pitvoření! Je stejné, zdali sleduješ světové dění sto let či tři léta. > > Jestliže tě někdo haní nebo nenávidí nebo kdykoli se lidé tak a podobně o tobě vyslovují, přihlédni k jejich ubohým duším, vnikni do nich a uvědom si, jaké asi jsou! A uvidíš, že se nemusíš pachtit po uznání těchto lidí. > > Většina našich řečí i skutků není nutná: jestliže je vyloučíme, budeme mít více volna a méně neklidu. > > Chybu, které se dopustil jiný, ponech tam, kde vznikla! > > I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než právě ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším; neboť přítomnost je ve všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Vždyť nikdo přece nemůže pozbýt ani minulosti, ani budoucnosti, neboť jak by ho kdo mohl připravit o to, co nemá? Je tedy potřebí stále mít na paměti toto dvojí: za prvé, že veškeré dění je od věčnosti stejnotvářné3 a v určitých obdobích se opakuje a že je tedy lhostejné, zdali pozoruješ tytéž věci sto či dvě stě let či celou věčnost; a za druhé, že i nejdéle žijící i nejdříve umírající ztrácí stejné, neboť je to právě jen přítomnost, jíž může pozbýt, vždyť přece má jenom ji, a co nemá, to nemůže ztratit. > > Pýcha, která se pyšní pokorou, je pýcha nejodpornější ze všech. > > Buď jist, že každá řeč a každý čin, které jsou ve shodě s přírodou, jsou tebe hodny, a nedávej se od nich odvrátit ani lidskou hanou, ani pomluvou v budoucnu; neboť zasluhuje-li něco, aby bylo vykonáno nebo řečeno, buď jist, že to není tebe nehodno! Jiní mají patrně svůj vlastní rozum a řídí se svými vlastními sklony; ale po tom se neohlížej, nýbrž zamiř rovnou k svému cíli, poslušen své vlastní přirozenosti i vesmírné přírody. A cesta obou je jedna a táž. > > Neutrácej zbytek svého života přemýšlením o jiných (tím se jen připravuješ o možnost jiné činnosti): tedy všelijakým hloubáním o tom, co ten nebo onen dělá a proč asi, co mluví a o čem přemýšlí a co asi má za lubem, a o jiných takových věcech, které způsobují, že se uchyluješ od sledování své vlastní vůdčí části. Dlužno tedy vyloučit z řady našich představ i všechno jalové, jmenovitě pak všetečnost. > > Krásný je výrok Platónův: „A chce-li kdo rozjímat o lidech, ať pozoruje, jako by shlížel odněkud shůry. > > Každý dosahuje svého cíle v mezích možnosti. „Ale do cesty se mi postaví nějaká překážka!“ – Nuže, pak přejdi jinam, kde ti kyne volnost. > > Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. Však proto také je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvidíš? > > Žij jako na vysoké hoře. Ať lidé v tobě vidí a poznají člověka, který žije v opravdové shodě s přírodou. A jestliže tě nesnesou, aťsi tě třebas usmrtí! Neboť je to lepší nežli žít jako oni. > > Pomysli si, jací jsou, když jedí, spí, když souloží a konají svou potřebu a jiné věci! A potom, jací jsou, když se nadýmají a chvástají a ze své „výsosti“ jiné snižují! Ještě před chvílí – kolika jiným otročili a za jakou odměnu! A za chvíli – v jaké společnosti je najdeš! > > Neohlížej se na rozumy lidí, raději se zahleď přímo k cíli, ke kterému ti ukazuje cestu příroda. > > Alexander a Gaius Caesar a Pompeius: čím jsou proti Diogenovi a Hérákleitovi a Sókratovi! Neboť tito dospěli k chápání věcí, jejich činné síly i hmotné podstaty, a jejich rozum byl neoblomný; kdežto oni – kolika starostmi se trudili a čemu všemu otročili! > > Je třeba mít na mysli nejenom to, že se život každým dnem krátí a že se jeho zbytek zmenšuje, ale je potřebí se zamyslit i nad tím, že i kdyby byl člověk déle živ, je přece jen nejisté, zdali potom i nadále jeho rozum stejnou měrou stačí na chápání všeho dění a na uvažování, které směřuje k poznání věcí. Neboť začne-li člověk na duchu tupět, pak sice ještě nepřestává jeho dýchání, trávení, vytváření představ, funkce jeho pudů a podobná činnost, avšak už předtím v něm uhasíná schopnost sebe sama ovládat, všechny jevy náležitě rozbírat a rozjímat zejména o tom, zdali už je načase ze světa odejít7, a o jiných podobných věcech, které vyžadují dokonale vytříbenou soudnost. Třeba si tedy pospíšit nejen proto, že jsme každou chvílí k smrti blíž, ale také proto, že schopnost sledovat a chápat všechno dění utuchá už dříve. **Categories:** Antika a knihy **Tags:** antická literatura, Biografie, Marcus Aurelius, stoikove **Spisovatel:** antika --- ### [Rozhovory s C.G. Jungem. Nejslavnější rozhovory se světově uznávaným psychoterapeutem](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/rozhovory-s-jungem) **Published:** August 1, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Rozhovory s Jungem. Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 a Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl **Content:**  **Rozhovory s Jungem. U nás, respektive na Moravě je s Carlem Gustavem Jungem spojena fenomenální (nejen překladatelská) práce profesora Karla Plocka, nicméně na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se nepodílel, je dílem Ondřeje Fafejty, který dotyčné rozhovory vybral z originálu a doplnil předmluvou i ediční poznámkou. Kniha C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters je jinak o celou polovinu rozsáhlejší a krom přepisů rozhovorů (rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých i novinových) zahrnuje Jungovy přednášky a články o Carlu Gustavovi, což dnešní české vydání opomíjí.** **V originále i v češtině je všech třiatřicet (a ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961.** Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory. Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. O následném jejich setkání nebo setkáních (došlo na dvě) psal ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství. **Carl Gustav [Jung](https://citarny.com/tag/c-g-jung) zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí.** Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta v úvodu chápe ovšem jako první Jungem poskytnutý rozhovor až ten v této knize čtvrtý – z 26. června 1933 -, který pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker. **Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.** Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic). **Jiné interview – s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 a točené uvnitř Jungova domu v Küsnachtu – proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu.** „Nemusím věřit, ale vím.“ – Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další. **Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim.** V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit. „Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost… U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi… Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“ **Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.** Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.) **Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha,** pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal i odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal jeho sebraná interview. – Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.) **Z knihy…** > **Jung o asociacích:** Není zajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně. > > **O nemocech:** Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem. > > **O hlouposti davu:** Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude? > > **O Hitlerově „náboženství“:** Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit… A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným. Rozhovory s C. G. Jungem. [Portál](https://nakladatelstvi.portal.cz/nakladatelstvi). Praha 2015. 304 stran **Categories:** Chování lidí **Tags:** C.G. Jung, psychologie, Rozhovory **Spisovatel:** Jung --- ### [Básník Konstantin Biebl o sobě. Kdo ovlivnil jeho životní cestu?](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/konstantin-biebl-o-sobe) **Published:** August 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Konstantin Biebl: Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, musil bych říci, že to byl především vliv prostředí... **Content:**  **Konstantin [Biebl](https://citarny.com/tag/biebl-konstantin): Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.** **Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun.** Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volně se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent. **Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků.** Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie. Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie. **Také stopy matčiny výchovy jsou patrny.** Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu. **Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník.** Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv. **Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji:** Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu. V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda). Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě. **V létě 1921 se seznamuje Biebl s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství.** V květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích”.) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla. Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž. **Cestovatel:** V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii. > **S lodí jež dováží čaj a kávu > Konstantin Biebl** > > S lodí jež dováží čaj a kávu > pojedu jednou na dalekou Jávu > > Za měsíc loď když vypluje z Janova > stane u zeleného ostrova > > Pojedem spolu já a ty > vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty > > Pojedem okolo pyramid > loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid > > S vysokou holí a zaprášenými opánky > jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky > > Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci > letí za vodou a ve vlnách se ztrácí Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou (zánět slinivky břišní); po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech. **Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.** **Z knihy Zrcadlo času / Klub čtenářů, Odeon 1985** Vladimír Justl [Konstantin Biebl](https://cs.wikipedia.org/wiki/Konstantin_Biebl) (26.2. 1898 – 12.11. 1951) > Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům. > Jan Pilař / Tvorba, asi 1981 > > V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme: > > „Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost. > Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal. > Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros, > ale banda.” > > [Nezval](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/vitezslav-nezval-zemrel-v-roce-1958) ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy: > > „Vím, ze žádná noční můra > ti nehodila rozbušku. > Za oprátku pro MacArthura > si vybrali tě na mušku”… > > … Na letišti v Bonnu, kam jsem Kryla dovezl, mi skoro v pozoru a slavnostně řekl, jak jsem si pak poznamenal: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze… Že umřu, aniž uvidím své publikum. Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi. Že budou moci stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi.“ > Karel Hvížďala / Tigrid, Kryl, já a 17. listopad 1989 **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Biebl Konstantin, Biografie, poezie klasická **Spisovatel:** Biebl --- ### [Grey Owl. Sejdžo a její bobříci, jedinečný příběh o přírodě nejen pro děti](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/grey-owl-sejdzo-a-jeji-bobrici-jedina-ale-skvela-kniha-pro-deti) **Published:** August 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Jediná kniha pro děti od velmi populárního kanadské autora Gery Owla, který se po dlouhou část svého života zasazoval o ochranu zvířat a přírody v Kanadě.
**Content:**  **Grey Owl naspal pro děti jedinou knihu. V češtině vyšla pod názvem Sejdžo a její bobříci. Grey Owl byl velmi populární kanadský autor, který se celý život aktivně zasazoval o ochranu přírody. Byl velmi veřejně činný.** **Grey Owl** (1888-1938) byl výjimečný člověk, původem Brit, který odjel do Kanady, aby žil podle svých dětských vzorů Indiánů. Což se mu podařilo tak, že ho dlouho považovali za Indiána. > Musíme si pamatovat, že nakonec příroda nepatří nám, ale my patříme jí. > Grey Owl **Proč Indiáni nazývali zvířata malými bratry?** Indiáni zvířata nazývají **malými bratry,** protože s nimi sdílejí těžkosti lesního života. Ví, že každé zvíře (i to malé nebo zdánlivě zbytečné) má své místo. Bobři jsou zvláště respektováni pro svou chytrost a pracovitost, téměř jako samostatný kmen lidí. Mysli si, že i ti malí tvorové, kteří jsou jejich přátelé, mohou mít pocity velmi podobné lidským. Závěrečný motiv „Mino-ta-kiyah“ (ojibwajsky “je to v pořádku“): opakuje se jako potvrzení, že vše dopadlo dobře, bobříci jsou v bezpečí a doma. Např. „Mino-ta-kiyah; kaeget kee mino-ta-kiyah! — “je to dobré, opravdu, je to velmi dobré”. **Jeho proslov v kanadském divadle má dodnes mimořádnou sílu a nenechá nikoho klidným. Bohužel, Grey Owl není dnes známý tak, jak by bylo třeba.** *Grey Owl / Sejdžo a její Bobříci / The Adventures of Sajo and Her Beaver People (1935) / Státní nakladatelství dětské knihy, 1967* > **Předmluva autora:** > > I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála. > > Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povaho-kresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie. > > Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz a prakticky celá tato oblast jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh. > Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem Brko, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými. > > Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů. > Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul velkoměsta. > > Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím. > > VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25.11. 1934 **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Grey Owl, indiáni, Kanada, ochrana zvířat, Příroda --- ### [Jan Werich. Italské prázdniny, které mizí. Gejzír nadčasových vtipných glos](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/werich-italske-prazdniny) **Published:** July 31, 2026 **Author:** Jana Semelková **Excerpt:** Vtipné a pohodové vyprávění z Itálie. Jan Werich popisuje své italské prázdniny s dcerou Janou z Prahy do Říma a zpět, které pro rozhlas nahrál v roce 1963. **Content:**  **Vtipné a pohodové vyprávění Z iTálie. Jan Werich popisuje svoji cestu s dcerou Janou z Prahy do Říma a zpět, které pro rozhlas nahrál v roce 1963. Italské prázdniny jsou radost, gejzír moudrosti a vtipných glos, je to cesta hodná napodobení. V tomto případě jsem pro „opisování“!** **Jan Werich vypráví, vzpomíná, občas jen naznačuje, hlavně glosuje celou cestu, tu a tam mu do řeči skočí jeho dcera.** Prožijeme s nimi vše, co oni zažili na svém prázdninovém putování autem do Itálie a zpět. A všechny příhody – dramatické, veselé, pijácké, rozpustilé – v tu ránu budeme chtít zažít taky. Taky se nám bude chtít usednout do vozu a vyrazit po jejich stopách. Nahrávka sice vznikla před víc jak padesáti lety, přesto je neskutečně současná. Vše, co Jan Werich rozebírá a osvětluje své dceři Janě, jakoby se odehrálo právě teď – je důkazem, že svět se moc nemění, ani lidi v něm. Italské prázdniny jsou známým literárním cestopisem Jana Wericha. A ten to se slovy a slovíčky uměl, dokázal upoutat, dokázal pobavit a dokázal přes vtipné narážky i největší zabedněnce donutit k zapojení šedých buněk mozkových. Co víc o Italských prázdninách otce a dcery Werichových napsat? Poslechněte si je – stojí za to, i když už překročily padesátku. Zdá se, že jsou jako víno – pořád lepší a pořád jiskrnější. Nebo se to člověku možná jen zdá, protože přihlouplých legrácek je kolem nás habaděj, ale vtipného vyprávění aby člověk pohledal. **Audio: Werich, Jan: Italské prázdniny. Radioservis 2014. Nahrávka Českého rozhlasu z roku 1963. Celkový čas 78:48.** **Ukázka z knihy…** > „Jen si představ, co by tady kolem nás bylo, kdyby už tenkrát měli televizi? Nic, zhola nic! Neměli by na nic čas! Každý den program. Florencie by měla vysílačku. Pisa by měla vysílačku i Siena. Papež, ovšem, by měl tu nejsilnější. A teď by si vzájemně začali umělce přeplácet. Četl jsi někdy Michelangelovy sonety? Ne? Koupím ti je! Ty by vysílali, ty sonety, ale kolik by jich musil napsat pro denní programy! Řekněme dvakrát týdně. Tisíce sonetů, tisíce! A on by je sved, protože byl génius, ale jak dlouho? A jaké by byly pak? A Petrarca a Boccaccio by psali, až by se upsali. Samosebou, výpravu by do papežské televize dělal da Vinci. Ale jak dlouho? Víš, jak by to musil odfláknout? To by nebyly Mony Lisy, to by byla pozadí. On by je uměl, brachu! On by je uměl! A Vinci by měl ještě svůj vlastní program. Technologický. Víš ty, co všechno vymyslil? To by ovšem mělo úspěch, sám by to kreslil před kamerou, sám by to uváděl, ti lidé tenkrát uměli všechno, ti nejen uměli, ti věděli!“ > > Napil se, dolil, objednal další. > > „Věděli, chlapče, věděli a hledali dál! Michelangelo tesal do kamene sám, svýma rukama! Tesal tak, že někdo, kdo ho pozoroval, napsal v dopise, že tři kameníci za trojnásobný čas by neutesali tolik, co ten člověk, a to mu bylo asi šedesát! A když dělal strop v Římě, ne Sixtinskou, tu druhou – no, pomoz mi, capeila Paolina, obrácení Petra na víru, tak ležel naznak a maloval a maloval a bylo mu hodně přes sedmdesát. Všechno, co namaloval, vytesal a napsal, udělal sám! Svýma rukama! A vezmi televizi. Špatná dekorace, nevkus vysílaný miliónům očí. A v ní před mikrofonem herec, zpěvák, špatně hraje a špatně zpívá. Sta lidí v ateliérech televize, stovky jiných v organizaci televize, statisíce těch, kteří ji vyrábějí a spravují – hlavně spravují! – a on tam stojí, ten špatný zpěvák, hlasu má tolik, že by se přívozu nedovolal, ale oni mu ho zesílí, přidají echo, uberou pazvuky, zesílí spodek a vzhůru do éteru! Milióny sedí doma a poslouchají a pozorují něco. Proč? Protože už to tam bylo několikrát viděno a patrně je to dobré. Patrně dobré! Je tu kolem nás něco, co je patrně dobré? Tady je nádhera, dílo!“ > > Seděli jsme dál a mluvili jsme. A pili jsme. Pak zhasli na chodníčku a přenášeli stolky dovnitř. Nechtěli jsme ten svůj vydat, i šli jsme za ním. > > „Představ si, že by byl Shakespeare psal televizní hry. Dostával by dopisy a musil by psát podle přání posluchačů. Každý dopis posluchače jest svědectví o subnormálnosti pisatelově. Souhlasíš?“ > > Jako by bylo možno nesouhlasit! > > „Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.“ > > Namítl jsem, že u nás televize se nesnaží nic prodat. > > „A je dobrá?“ otázal se. > > Přemýšlel jsem, jak mluvit pravdu a nekálet do vlastního hnízda. Naštěstí přišel sám padrone a přesvědčoval Boba, že Florencie spí a že se musí domů. K mému překvapení to Bob uznal. Dostali jsme dvě stregy na cestu a vystrnadili nás. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Itálie, Werich Jan **Spisovatel:** Werich --- ### [Iva Procházková. Uzly a pomeranče. Oceněná kniha o dospívání se vším všudy](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/uzky-a-pomerance-prochazkova-ocenena-kniha) **Published:** July 31, 2026 **Author:** Jana Semelková **Excerpt:** Knihy spisovatelky Ivy Procházkové patří tradičně k tomu nejlepšímu, co v Česku pro mládež vychází. Zlatou stuhou za rok 2011 oceněná kniha Uzly a pomeranče... **Content:**  **Iva procházková a její knihy pro děti a mládež patří tradičně k tomu nejlepšímu, co v Česku vychází. Zlatou stuhou za rok 2011 oceněná kniha Uzly a pomeranče o statečnosti, odpovědnosti a o první lásce, jedním slovem o dospívání. Velkou roli v příběhu hrají koně jako symbol nespoutanosti i jako smutek z odcházejícího dětství. Čtivá, zábavná a dojemná, a přitom nesentimentální.** Kolik je lidí, tolik je světů, to ví Darek z novinky Ivy Procházkové Uzly a pomeranče už dávno. Je mu čtrnáct a nemá to vůbec jednoduché. Maminka náhle zemřela, a tak místo na vysněné gymnázium musel zůstat doma a starat se o svou sestřičku Emu. Ona je trošku „jiná“ a potřebuje spoustu trpělivosti. Máma ji měla, Darek se tomu učí, ale občas s ním zalomcuje pořádný vztek. Pak si vzpomene na mámina jednoduchá a jasná pravidla. Její moudrost a rozvaha mu tolik chybí. „A když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám zapomenout?“ Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho: „Udělej si uzel.“ V jejím světě nebylo místo pro bloudění a pochybnosti. Kdo se matčinými zákony řídil a uměl vázat uzly, nemohl sejít z cesty. Táta se jen těžko srovnává s vlastní bolestí, taky přišel o práci, a tak se Darkovi zdá, že je občas na všechno sám. Nebyl by. Doma, na statku nad vsí, jim vypomáhá Marta z pošty. Jenže Darek ji nehodlá vpustit do svého, vlastně jejich, života, nechce, aby zabrala maminčino místo. Proto je na ni protivný. Přesto Marta dál vaří, zašívá, uklízí a pak mizí. Vládne mezi nimi nepřátelské příměří. Naštěstí Darkovi pomáhá rozprávění se sousedem Havlíkem, kterému nosí ze vsi nákupy. Povídání s ním mu nahrazují maminčiny rady, ale jen trochu. A pak je tu Hugo – spolužák, který kdysi ublížil Emě, ponížil ji. Od té doby se tihle dva nepřátelé na život a smrt – Darek a Hugo – mlátí, jakmile k tomu mají příležitost. Nakonec zmiňme Hanku, něžnou vílu chlapcových snů, starší sestru kamaráda Michala, kolem které to voní po pomerančích. Jak vidíte, nemá to Darek vůbec lehké. Táta hledá práci, je hodný, děti má rád, ale občas si vypomáhá zapomněním v alkoholovém oparu. Vidí to celá vesnice. A úřady nespí. Co bude s Emou, kdyby ji chtěli úředníci zavřít do ústavu? Máma tolik chybí. Pak se objeví Anton – polský obchodník, prý tátův kamarád. A doveze zubožené koně, mají je dát do pořádku… Darek je nadšený, má to, po čem vždycky toužil. O koně se pečlivě stará, rozmlouvá s nimi, učí se o ně starat za pomoci pana Havlíka, a taky na nich jezdí. Do jeho života vstoupila naděje na lepší příští. Vše na růžovo maluje i to, že chodí s Hankou… Jenže Darek netuší, proč se o koně starají, neví nic o obchodech Antona s proradnýma očima. Nechápe, proč táta koně nemá rád, nebo se tak aspoň chová. V den, kdy se dozví pravdu, jako by ve vteřině dospěl! Jako kdyby pochopil, že ne vše se děje po přímkách, že občas se musí udělat i zatáčka… Díval se, jak provaz čadí, svíjí se a v místech, kde byl zavázaný mnohonásobně (Darek nepochyboval, že to byl právě otcův uzel), hoří větším, urputnějším plamenem. Když se po několika minutách rozpadl na prach, ucítil Darek úlevu. Aspoň s něčím se vypořádal. Už žádné uzly. V matčině světě možná fungovaly, ale Darek o ně nanejvýš zakopával. Odteďka si zákony bude tvořit sám. **Iva Procházková nám odhaluje jak těžké je stát se dospělým.** Výstižnými slovy vypráví o statečnosti, odpovědnosti, první lásce a předkládá nám nádherný příběh, který proudí kolem nás, nutí k zamyšlení a graduje v drobných vírech do dramatického vyústění. Příběh Darka, jeho rodiny a jeho koní čtenáře pohlcuje, překvapuje a hladí zároveň. Ač je určen náctiletým, tak je vlastně pro čtenáře od dvanácti let do nekonečna, protože náctiletí podobné události právě prožívají a my o něco starší máme leckteré okamžiky zažity, i když asi kdysi dávno. Ale je dobré si na ně vzpomenout a těm mladším s dopíváním pomoct. Zároveň si i uvědomit, že se nechováme odpovědně, když třeba svému dítěti zamlčíme něco důležitého, co se v rodině děje. Třeba to, co bude s koňmi, o které se tak pečlivě stará, jak se stalo Darkovi. Chránit totiž neznamená něco nalhávat – ať už někomu druhému, či sobě samotnému. **Uzly a pomeranče | Iva Procházková | Ilustroval Jiří Franta. | Vydává Albatros, 2011** | **Zlatá stuha 2012** **Spisovatelka Iva Procházková** Česká spisovatelka, scenáristka a dramatička Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci. Svou prvotinu Komu chybí kolečko? vydala v našem nakladatelství roku 1980. V osmdesátých letech emigrovala se svým manželem, režisérem Ivanem Pokorným, a dětmi do Rakouska, ale rodina se usadila nakonec v tehdejším Západním Německu. Zde spisovatelka spolupracovala s několika divadly a rozvíjela dramatickou tvorbu. Po roce 1989 se vrátila do Prahy, kde nyní také žije a tvoří jako spisovatelka a scenáristka na volné noze. Knihy se zabývají mezilidskými vztahy, city a dětským světem. Podle své knihy Únos domů, která vypráví o odvaze a samotě dětí, napsala v roce 2002 scénář a s manželem natočila stejnojmenný český film ve spolupráci s Českou televizí. Téměř všechny knihy Ivy Procházkové byly oceněné u nás (Ceny nakladatelství, Zlatá stuha, Suk – čteme všichni) i v zahraničí; překlady její tvorby vycházejí v Dánsku, Finsku, Francii, Holandsku, Japonsku, Španělsku, Švédsku, USA… V Německu je nejúspěšnějším spisovatelčiným titulem Čas tajných přání, který získal prestižní cenu Jugendliteraturpreis. Autorka také získala již dvakrát ocenění Magnesia Litera v kategorii knihy pro děti a mládež. V roce 2007 za knihu Myši patří do nebe. **V roce 2010 dostala Magnesii Literu za knihu Nazí, ale ve stejný rok nebyla ani nominována na Zlatou stuhu za nejlepší knihu pro děti a mládež!! To je výsledek odborné péče o kvalitu české literatury ze strany odborné poroty.** **Kdopak tam asi byl, že?** [zde nápověda](index.php?option=com_content&view=article&id=2399;nejlepi-dtske-knihy-zlata-stuha-za-rok-2009&catid=48;ceny-cesko&Itemid=4200) **Ukázky z knihy:** > „A když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám zapomenout?“ > Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho: „Udělej si uzel.“ > V jejím světě nebylo místo pro bloudění a pochybnosti. Kdo se matčinými zákony řídil a uměl vázat uzly, nemohl sejít z cesty. > Darek by si moc přál, aby jejich rodina byla jako jiné, ale od matčina pohřbu je všechno jako vykolejené. Co uzavřeli provozovnu, otec sežene jen příležitostnou práci a na syna nemá čas, ani na malou Emu. Potíž je v tom, že Ema se musí doprovázet a hlídat na každém kroku. Když je vám třináct, máte docela jiné plány, než se vláčet všude s malou holkou. Ještěže nemusí vařit, to obstará Marta, i když Darkovi se ani trochu nelíbí, že se jim plete do rodiny. Ze smutku ho vytrhne otcův nápad. Co takhle zřídit si chovnou stáj? Za domkem přece mají louku, kde by mohli chovat koně. Budou podnikat a konečně splatí dluhy. I když je Darek zpočátku nedůvěřivý a ztrémovaný, vždyť koně nikdy neměli, jen kozy a slepice, nakonec ve stáji tráví nejvíc času a sám se naučí na koních jezdit, i skákat přes překážky. Kdo by si nepřál vytáhnout se před svou holkou a předvést se na koni v plném cvalu? > Ale pak se stane něco, co se nemělo podle Darka nikdy přihodit… > Pokud dospívání pojmenujete jinými slovy, je to Darkův příběh. Příběh o statečnosti, odpovědnosti a o první lásce, příběh, v němž velkou roli hrají koně. Koně jako touha, jako symbol nespoutanosti, koně jako smutek z odcházejícího dětství. Na pozadí odlehlé horské scenérie dostávají vztahy sílu, prudkost a hloubku, o které se velkoměstským dospívajícím ani nesní. > —- > Nabral dech a prudce plivl. Slina přistála Hugovi na bradě a klouzala mu po krku k okraji trička. Setřel ji rukávem. > „Seš mrtvola!“ zařval. > „Až po tobě,“ odpověděl Darek. Vzápětí uskočil, protože Hugo se na něho vrhl, ruku s klackem napřaženou nad hlavou. Darkovi se podařilo uhnout ráně, ale váha Hugova těla ho přimáčkla k hřbitovní zídce, ostrý vyčnívající kámen mu roztrhl svetr a zapíchl se mu mezi lopatky. Sykl a vymrštil pěst směrem k Hugově čelisti. Trefil ho jen slabě ze strany do ucha, protože Hugo v poslední chvíli odvrátil hlavu. > „Hehe,“ předstíral, že se nemůže udržet smíchy. „To šimrá, vole!“ > „Pošimrám tě ještě, chceš?“ > Hugo se místo odpovědi znovu rozmáchl. Darek si přikryl hlavu rukama. Ucítil silnou ránu na předloktí, bolest mu vystřelila až do konečků prstů a okamžitě ho mobilizovala. Spíš instinktivně než s rozmyslem vyrazil kolenem proti Hugově rozkroku. Hugovi podklesly nohy a zlomil se v pase. Darek ustoupil, napjatě ho pozoroval, > vyčkával. Klidně to mohla být přetvářka, lest, na kterou ho chtěl Hugo nachytat, aby ukolébal jeho ostražitost a o to silněji udeřil. Ale když mu vypadl klacek z ruky a tvář mu zkroutila křečovitá grimasa, napětí z Darka spadlo. Pochopil, že boj skončil. Rychle posbíral vysypané učebnice, nastrkal je zpět do aktovky a s pohledem stále přilepeným k Hugovi začal couvat podél zídky. > > „To máš za to!“ křikl. Slyšel ve vlastním hlase provinilý tón, který ho rozčiloval. Jako kdyby to nebyl Hugo, kdo rvačku vyvolal. > „Polib si…,“ zamumlal Hugo sotva slyšitelně přes sevřené zuby. > „Říkal jsem ti, že máš ségru nechat na pokoji! Jak na ni příště sáhneš, kopnu tě ještě víc! Přistaneš támhle v kytičkách!“ Kývl hlavou k hřbitovu, kde se ježil les křížů a náhrobních kamenů, teď na jaře bohatě ozdobených květinami. Jednu z těch kytic tam před dvěma dny donesli s Emou. Omotala žluté tulipány křiklavou stuhou z lesklého papíru, kterou zavázala na mašli. Darkovi se stuha nelíbila a tušil, že se ani matce nelíbí, ale na tom nezáleželo. > „Zmiz, vole! Dej si padáka!“ ozval se Hugo, už ne tak slabým hlasem. > Darek raději zrychlil. Znal Hugovu urputnost a rychle se dobíjející baterie. Při jedné z dřívějších rvaček, která se odbývala za tratí, proti němu Hugo v samém závěru, kdy už všechno ukazovalo na Darkovo vítězství, vystartoval s takovou prudkostí, že společně spadli na kamenitý násep. Hugo si při té příležitosti zlomil malíček a Darkovi se rozbil mobil, který měl v zadní kapse kalhot. Od té doby si na Huga dával ještě větší pozor než dřív. Ne, po dalším kole opravdu netoužil. Kromě toho měl nejvyšší čas. Za pár minut bude Ema stát před školou, natahovat krk a otáčet hlavu zprava doleva jako slepice, která vyhlíží sousto. > Poskytovala Hugovi a dalším dětem nevyčerpatelný zdroj obveselení. > „Na, pipipi!“ volali na ni, kroutili krkem a kopírovali její škubavé pohyby. „Hele, žížala, pojď si ji sezobnout!“ **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Franta Jiří,, Procházková Iva --- ### [Básník Petr Král. Ta nejlepší poezie mezi skutečností a obrazností přichází v polospánku](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/kral-petr-basnik-bsne-ukazky) **Published:** July 31, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Petr Král Celý jeho život je bytostně vnořen do poezie. Emigrant ve zničující EU. Pro nakladatelství Gallimard napsal rozsáhlou antologii české současné poezie **Content:**  **Petr Král, Celý jeho život je bytostně vnořen do poezie. Emigrant mnoha zemí nejen ve zničující Eu a Evropě. Pro prestižní francouzské nakladatelství Gallimard rozsáhlou antologii české současné poezie,** BÁSNÍK Petr Král (\*4. 9. 1941 – †17. 6. 2020) vystudoval na FAMU dramaturgii. Od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se podílel na činnosti básníků a malířů sdružených kolem Vratislava Effenbergera. Po srpnu 1968 odcestoval do Francii, kde získal v devadesátých letech diplom “filmologa”. Po listopadu 1989 pracuje krátce jako tiskový mluvčí na československém velvyslanectví v Paříži, ale znechucen poměry odchází. Nakrátko se vrací do Čech, ale rozladěn tím, co se tu děje, vrací se do Paříže. Do Prahy se definitivně přesídlil roku 2006, zcela znechucen tím, co se ve Francii děje. Publikoval česky i francouzsky, překládal z francouzštiny i do francouzštiny. Umírá v roce 2020. V témže roce, kdy odchází další mimořádný básník české poezie a jeho přítel Stanislav Dvorský. Významným činem Petra Krále byl překlad básní Andrého Bretona, autora surrealismu. Pro prestižní francouzské nakladatelství Gallimard rozsáhlou antologii české současné poezie (1945-2000), jež vyšla v červenci 2002. V roce 2006 vyšel v nakladatelství Akropolis knižní rozhovor s názvem Úniky a návraty. V roce 2010 obdržel francouzský Řád umění a literatury za své zásluhy. Je držitelem české Státní ceny za literaturu za celoživotní dílo a za knihu esejů Vlastizrady. Seznam díla >> > **Pondělní sonet** > > Hle, postává tu a kymácí se trochu, > líce má propadlé, tělo je pouhý stín, > z pusy mu vytéká sotva zbytek šprochu, > z paží, dvou pahýlů, bez chuti stoupá dým. > > Krajinu mění jen v potrhanou krajku, > pobledlé fasády napíná na skřipec > jak před ně zvedá svou roztřesenou májku, > než ji zas nechá pít z louží, co skleslou věc. > > Přišel jak se zprávou, teď jen hledá židli, > na niž by usedl uprostřed ulice, > před domem, v kterém zubař komusi rve zub > > čeká sám na zprávu, propadlý panice > jako ten, kdo tu víc než nepřípadně zhub > v sevření světa, jenž sám do sebe mydlí. > \*\*\* > > **Básně a překlady** > > Pobýval jsem v Paříži jako v příběhu, > bílí andělé sliční jak limuziny > mě zdvořile odsouvali k okraji > svým chromováním; krev, která v noci třísnila pusté kulisy, > nebyla ztracená modř marných gymnaziálních lásek. > Pokud jde o modelky, když za stmívání vyklouzly > z akademie, nemířily k žádnému klášteru – > jen do rozsáhlejší školy večerního prachu; než jim umožnil > přejít most > nebo práh panoptika, trenčkot jim dával málem křídla – aniž by > učinil věčnými > jejich těla posetá hvězdami pih. > Jak trčely ze střech zbledlých ránem, stožáry města byly jen > vratké tyče > z kovu a bez opory. Bez konce zvrhávané a zvedané jako > v podkroví hlídači > zmítaní nespavostí, mísily ve vánku do ranních přísvitů > tafty a hedvábí zvlněné každý večer > nad křehkým nádobíčkem přístavů. Přístavní ruch pronikal do > dvorků, > které jsme – ještě před bouřkou – přecházeli jeden za druhým > až k hospodským záchodkům. Hlavu trvale zalehlou prázdnem > mansard, jak zářivě trčely proti výhni > letních nocí, stoupali jsme dál vzdor zimničným pinzetám > zvonícím v dálce z našich kapes. Místo lávek jen slámky > zkřížené s lesky, > střechy co jediný poťouchlý úsměv nad strmou vyhlídkou na > zvlhlé balíky > v pokojích, kde došlo k vraždě. Slunce, než vyšlo, se valilo > po hnojišti dvorů > celou svou natrhlou masou, v blednoucím prázdnu naproti ranní > verandě vyvstával vstříc jediný ráj. > \*\*\* > > **Poslední běloch** > Jeanu-Claudu Silbermannovi > > Až uplyne konečně neděle a dějiny budou šťastně za námi > přijďte tedy dalekou oklikou > zamžít svým dechem moje skleněné dveře > za nimiž pro vrozenou ztrátu paměti > odedávna nejsem > přijďte si sem přečíst tenhle vzkaz > zatímco budu na druhém konci světa > pozorně vytírat – nebo taky ne – poslední skvoucí zatáčku > přijďte mi prominout > všechno co jsem vám kdy neproved > a dát mi navždycky kvinde > On už se někdo najde koho potkáte místo mne jiný váš anonymní > vrah > se kterým se minete v davu > poslední útržek krve zmizí v rukávu větru > ještě než vložíte prst do jeho knoflíkové dírky > > Vřes roků nerušeně bují dál jako vždycky na jiném nábřeží > na podrážkách někoho třetího > Nehledě na dekrety o bezvětří nebo o vichřici > TICHO JE > stačí spolknout svůj roubík odpustit si zbytečné řeči > > Otisky prstů jsou pohřbeny v bílém mlčení mramoru > a taky prázdná zrcadla > už přejde smích > \*\*\* > > **Vůz a stromy I** > > Když tě předjede vůz s odpadky > a kus před tebou zastaví, > dojdi ho a sám u něj postůj; > předměty, které přemílá v útrobách, > i ty, které trčí okolo, > budou důkazy téhož mírného, > leč dokonaného zločinu, > tvůj šedozelený baloňák se zeleným vozem > a prašnou zelení stromů, trávy, laviček v blízkém parku > utvoří jediné tiché, > nedohledně chápavé pondělí. > \*\*\* > > **Klávesy** > Bohumile Grögerové a Josefu Hiršalovi > > Dál reptat, kdo ví. Raděj cenit zuby > vstříc větru a jaru, ventilátoru slunce a zvonícím > příborům; pilně, až do tmy u dna, sát vůni > hořké trávy. Být znovu obklopen: jezera, tyče, sníh. > > Jezera – mokré hadry a tyče jako čáry, > trhliny v oslepujícím prašanu bílých míst > a nezvěstných lvů. Chvíli kov lesků, chvíli zas černé cáry > rozlitých stínů, s touž ochotou nechat se mnout a hníst, > > drtit očima i čelem, než samy prolnou tvým masem. > Být prostoupen, znovu pozotvírán tím, co doráží > ze všech stran jak alarm, vítězně třást se > a sám zvonit. Na stráži s crčením vody ve starých nádražích > > zatímco vlaky kolem bez konce obíhají > s hvízdáním, kde jen kovové cvakání výhybek > se drobně zadrhává. Svět nemá, co by tajil; > za zády smírně čeká recept na dávný lék > > v černé lékárně křoví, ztemnělé agentuře; > nad hlavou svítí zpoza větví bílá depeše. > Cesty jsou laskavé, jak ochotná oslí kůže > > žíhaná světly a stíny se asfalt tiše stře > > lesem vstříc hromobití. Vpřed tápající dlaně > jsou samy hrány – bíle, černě – těmi klapkami. > Dál, v šedých vsích, se vrší téměř maně > prošlý čas, lemuje humna táhlými vlnami. > > Na dně jara to skřípe, rez mu drhne ve švech, > táhne z něj hořce bahno; zas jen tvé zmatení > přežívá nápor touhy a větru, co ji nese. > Listován, listovat prostorem jak živé znamení > > jitřené hned hrstí pepře, hned ostrou sprškou soli. > Roztažen na skřipci údivu v bezelstný úsměv dne > leštím vám kliky na kost přibroušenými slovy. > Až naprší a na vlhkém plátně města mátožně dosedne > roj racků na deštníky, na kostky šedé dlažby, > až manžety pianistů se snesou na temný tér > klapek, nic neubude; čerň zasálá za prsty, za láskou výheň > vraždy, > piáno temně trhne křídlem ve shluku slunných ker. > \*\*\* > > **Dřít** > > Pilným kouřením doutníků a pitím vína na sebe dřít > dlouho do noci, spolu s jazzmany, které zběsile > posloucháme z desky. > \*\*\* > > **Sevření** > > Brzy poledne. Jezírko v parku prchá nikam, zježené drobným > stříbrem chvíle > jak zimnicí. V oslněné trávě tkví nehybné cesty > stínů. Tvá hebkost hojí ránu > a mírní trest; nadarmo říkám, > že obzor kyne jen slibem zklamání. Za ptačím křikem do > průzračných sálů > mezi stromy; s výtahem mízy, krve, hučícím pod kůrou > až k noci u dna. A za clonou posledního mlází blízká silnice > > prosvítá málem lákavým třpytem řeky. V korunách nehybně plane > roznícený vzduch, > > tak vroucně, až houstne kolem praskajících větví > příštím setměním. Nadarmo tuhnu na odstavci pařezu ve zděšenou > sochu > v obklíčení trávy: nejsme v exilu, říkáš, > > úsměvem zamyšleně opřená o neznámý slib > okolní modré. > \*\*\* > > **Po ránu, metr od pravdy** > V jasnějších chvílích kdy jsme viděli dál než na špičku > svého nosu > neviděli jsme nic pěkného > nosy bližních blížící se od lesa > neodvratně jak přibývání chyb v rukopisu > starci zvětřili salámy jeleni starce > a dámy jeleny > Rozcházejí se teď na nová seřadiště váží své klacky > perlíky narychlo v duchu přehlížejí svou slovní > zásobu > někteří zas a zas přeměřují hrbolky svých čel > když je přistihnou vyhánějí okázale anděly ze svých > postelí > a posílají je zpátky na nebe > > Povídám: nehraju > když jsem však otevřel oči byl jsem za sakristií sám > na druhém konci náměstí už perně vysloužená lžička > vyplouvala z tribuny do úst posledního občana > Nehraju dosvědčoval jsem si poučili mě však že je lépe > počkat > až mě osloví > právníci znovu usilovně smrkali zvolna jsem si začínal > vážit jejich nesnadného povolání > hastroš přišel sdělit hastroši do řvoucí vichřice > jak to při ní sténá v rozklížených knihách > mužské cáry zmítající se s ženskými > v závěji prašné cesty > > Občas si šli ulevit do sálu se pak vraceli s pádly > z někdejšího vodního skautování některý tu a tam se > zapomenutou vážkou > tu a tam > jeřabiny jaké mohou dozrát jen když se správně myslí > okouzlení houslisté oddalují smyčec od nástroje > usedají na mez a s otevřenou hubou sami naslouchají > přízraky anekdot už dávno přepracovaných > k nepoznání > tu a tam rovněž: učitelé bez žáků > šlechtici bez varlat bez Hýty i bez Batula > já sám na světě s několika rajčaty > 8\. června puška nehybně leží na skříni > 8\. září zůstává otázkou jak na ni dosáhnout > Nebe modré tak jako dřív. Metr nad lesem malý > zapomenutý balíček v hedvábném papíru > každý ví že jsi tam starý papriko jen trochu líný se ozvat > ti co to už od lesa vzali poklusem teď jenom funí > a rozhlížejí se zklamaně do všech stran > Pořád se ale nikam neletí > \*\*\* > > **Pro Mária Cesariniho** > > Napřed odmítáme tváří v tvář povědomým ale znovu temným > průčelím > nechceme exil rozlehlou čekárnu prázdna za zády > Pohled jediný nestrne na útěku k obzoru > > Světlo nabízí jen stříbrnou žílu kolejí > Zahýbajícím vzhůru vlhkým uhlím dlažby > > Dějiny neposhoví jsme předem v potměšilém šepotu schnoucího > prádla > se svým pokoutním mumláním i s prkny ohrad > kde bez konce zhasínají cáry volebních plakátů > Všechen daleký křik dobíjených v našem stínu > Všechna beztvará zákulisní hrůza proti starým porcelánům > v prachu > výloh proti jejich pobledlému řádu > A člověk se nenápadně vytrácí do vesmírných sálů od barpultů > nám už málem odstavili > poslední židli Vím ticho slov pořád ještě šumí z novin na > vedlejším stolku > mezi zvoněním příborů ta zběžná mdloba šedé > jak nás v ní možná zas cosi bez následků míjí > V neúprosném soukolí boje o kůži a nutných pochůzek se otvírá > větrná skulina > Zasmání pohled jímž podržíme město proti hroší kůži dlažby > stačí Prázdnu se znovu vrátí lesk > > Chladný proud vody mě pořád spíná s dětstvím > > Z kamenných hlubin táhl vonný příslib mýdla pádili jsme vlhkým > nekonečnem chodby stále dál > od mateřských sukní stále blíž prázdnému středu Pěkně nebi > na počest > svou blankytnou vlaječkou Příští verš je podstatnější než ten > kde právě jsme > a tak dále > > Tekuté zlato mízy v hloubi léta > i bez následků míjející pravda Byli jsme siluety dávali jsme z obzoru > znamení siluetám > a tak až do poslední šedé která ukončí obraz hluboký šatník večera > i s molem jenž připojí svůj podpis > Pod bílým přepychem své kůže jsem noční žumpa šachta temných > šťáv a zčernalých létavic > které už nedostanou > Naposled vyjíždí ze dna důstojný lesk niklů pod dřevem ostění klouže > dobře maštěný smyčec ach > > výtah > \*\*\* > > **Charleston** > > Nemohu říct že nechci víc > než tiché štěstí (pouhý úsměv říká Kozovoj > je na rozdíl od smíchu už smíření se smrtí) > bez signálů to nejde ticho samo je necelé bez výkřiku trumpety > a výkřik bez předchozího vrznutí pístu > I máslu tiše vyndanému z ledničky se trochu stýská po dalekém > hlomozu New Yorku > jak mi doplňuje noc i den jak v něm spouštím sondu až k hlasu > kamelota na úpatí buildingu > Co dělat chtít lze jen klid zas a zas přiostřovaný > na obzoru lehkým broušením nožů > nebo sykáním dvoučinelu zvaného charleston > Chřestění sirek v krabičce a hracích kostek v kalíšku taky svist > břitvy třené holičem o řemen > a šum špendlíků u švadlen v táhlém šeru salonů > byly nutný úvod a doprovod k pronikání do světa > neméně než k jeho úlevnému obcházení > I cizí milostný křik patří k životu > tak jako pěnění šampaňského ve zvlněných vlečkách dam > na palubě Někdy i v povlávajících šátcích vzrušených skautek > a v roztočených deštníčcích erotických opiček při prostných u > pokreslených stropů zpupných paláců > Klapot tenisových míčků vnáší svou ozvěnou tajné > očekávání i do mrtvých měst oslava vyrazí už ze zasmání šatnářky > za valem kabátů > každý signál je významný i když nic nehlásí > > Až zvonění příborů za zády dává úplnost pohledu do zrcadla > \*\*\* > > **Na slunci** > > Je každé vítězství > Pyrrhovo? > ptá se kdosi > už předem pozřen > strží okolní zeleně > > Jiný azur nad školou > a jiný v učebnici > Neděle ztuhlý údiv přidávaný v pauzách > k nezvratnému úprku dnů v týdnu > > Tyršovo vítězství > a Pláničkův úlek > \*\*\* > > **Poklona** > Pro Patku > > Tak jo, vykřesali jste oheň, vyčmuchali brambory a uhlí, > vynalezli jste pádlo i kolo kulatý, stloukli sáně > malovaný, uplácali jste Dněprostroj, přitáhli velryby až do > baráku, > upekli jste cihly, usmolili dráty, > porodili chrabře telefon, zavedli ho do uší, > vyhladověli jste mamuty, vykrmili lokomotivy, > vykáceli jste, zametli, nalajnovali a posekali, > očíslovali a spočítali, obezdili, > vysypali DDT a vykropili svěcenou vodou, > natřeli jste černochy a kanáry, vydrhli prasata, > klohnili jste po nocích margarin, proháněli v mrazu krvinky, > nechali jste boty na pólu a hořeli pro tvrdé Y, > díky, jste pašáci. > > Ušili jste tepláky, palčáky, letní i zimní > mundury, > nabrousili jste vidličky i břitvy, vybílili Pankrác, zapálili > Operu a zas ji uhasili > nadělali jste voňavku z nafty a mejdlo ze Židů, > vyšly vám umělý plíce i sádrový hovna, > našli jste Ameriku, osvobodili Chrudim, sáhli jste na mandle > Kronštadtu, > sešili jste rozpáraný a okovali kulhavý, > rozdali jste servítky a párátka, > neulejvali jste se, díky. > > Skřípli jste blesk do kleští, praskáte pilně v nábytku a > mručíte v potrubí, > děláte už na jaře děti na zimu, > bravo dámy, díky pánové. > > Já tu zas nechávám klouzat pár průsvitných pěšců > po prázdné stránce dálek, > vykukuju nyvě do modra z bílých míst na mapě > a vrtám se roztržitě v nose měkkým Klíčem z chleba. > \*\*\* > > **Slavné vody** > > Ještě jednou tedy na slunci, v průhledných kuloárech > Dne. Statisté všude okolo, v roztržité radosti naloďování; > a, prostor jako jediný společný zločin, nehybně jasný. Naše stopy > nedbale roztroušené po krajině, rozeznávat, ale už se nepozastavit. > Jsme tady jen kvůli podpisu, někteří z větší dálky, než > ti druzí. V odstupu: můžeme se blýsknout, na ale zalidnit. > Všechna trpělivost sezón, navždycky skvoucí naháč se svou > svatozáří prachu. Žádný pohled nepomlouvá to, na čem spočívá, > s odhodlanou něhou těch, co nic nevlastní. > Hlavně ovšem, přes omluvně prchající mumlání, > Nečekaný návrat modré se zelenou – obě jen lehce zsinaly – tyčících > Se ze zavlhlé stránky vstříc propasti. Kopřivy se dodnes > Rozpomínají na plech, pěšiny se rozbíhají dál napříč listím. V přítmí > tvých zorniček se ještě přichází vyslovit táž dálka. Nahota > stromu a osamělost cesty, namísto krve jenom s vláhou > soumraku. V pozadí neúnavné siluety sveřepě zpytují černající > křoví. > \*\*\* > > **Netlačte se** > > Mé vyhlídky nejsou nejlepší taky já vypadnu z domu > a budu se v tramvaji zděšeně vléct dnem > ňouma mezi mouly > i klobouk za mě bude mít jiný chlap > Naštěstí umím aspoň počítat do pěti > případně do víc přijde na to kolik se vás přede mne vyhrne z lítaček > Jenom vaše rojení se mi nedaří > rozhodnost s níž vycházíte ven s prázdným pytlíkem > a vracíte se s krabicí plnou nového vysavače > – říkám vám teď i na kraji Vrchlabí kde se vaše > běsnění vtělilo jen do tiché šedi domků u řeky > Hned v pondělí to se ví tu zas budete všichni znovu výbojní chtiví > nastrčit hned matku > a hned dceru aspoň se netlačte nejsem na poukaz > Nenechávejte svůj zub v mé podšívce > hleďte nám ho vytáhnout z kaše > \*\*\* > > **Do noci** > > Je pozdě, marně teď blýskáte okem a ženete břicho > při tangu mezi tuhnoucí údy té, co už s vámi couvá ven > z času; marně roztínáte kštici pěšinkou a chystáte se řečnit > z balkonu nad zbytky slunce v zátoce. > Je pozdě, huba roztlemená do noci > neskryje propast. > > Času žít > bylo přitom až až, celé odpoledne, kdy vítr zvedal ubrus na > terásce > a učil ho nepaměti, > kdy mdlý lesk protínal šeď nábřeží > až k bílému nikde, > spočítaná semena čekala ve tmě krámu a v ulici míjela na kole neznámá bohyně. > Všechen čas žít v letmém zvlnění světa > bez tíže, zatímco jste spali. > \*\*\* > > **Vzpomínka na báseň-výlet** > > Jedna z mých nejzdařilejších básní se zabývala mým nápadným > odporem k poesii > chodil jsem v ní už jenom zvracet na hroby básníků > dokonce se v ní výslovně předvídalo co nastane až to někdo > zjistí > jak mě vytáhnou z textu a nechají ho neobydlený > aspoň tak dlouho než mě místo Šebka posadí do Jilemnice > a jeho to pošlou dopsat sem do Strašnic > mezitím se ovšem v básni lecos změní slovo hovno přijde > nahradit slovem housle slovo kavárna slovem kasárna > potěšení slovem vykleštění slovo zadnice slovem kniha slovo > kniha slovem jitrnice > slovo vejce dokonce slovem vejce > slovo bažina už tak zatížené dluhy se rychle hroutí samo do > sebe sotva se poznává > skloněno nad slovo zrcadlo > nahrazené slovem hovno > > Znechuceně jsem se odvrátil od hovna popad jsem jitrnici a > začal číst > pozdě > jitrnice zůstala na strništi v loňském podzimu > marně jsem čekal na začátek července pořád jednom okolní Jilemnice > také písmena v mém jméně byla nahrazena jinými > Procházel jsem se tu ale nic jsem nepoznával > zkusil jsem popsat si aspoň některé jak jsem je potkával na > slunci > vprostřed náměstí jejich slovutné a břeskné klobouky rozbujelé > hroby na hlavách > tloukl jsem vší silou do stroje > marně > slovo náměstí zůstávalo opuštěné > > Nakonec vytluču půlnoc > ale čtu: poledne vidím zas jen sám sebe jak se tam úporně > vrtím na začátku > vrtím se a bezmocně přihlížím jak na místo stávajícího poledne > se zhurta dere staré známé slovo neštěstí > \*\*\* > > **Epilog** > > Zbrusu nový monolit padlý na malou pevnost > a neúprosná trhlina v malé pevnosti kde napříště zarůstá > trávou > vrcholek zánovního monolitu > nádavkem i nadmutá pak pásem nábojů omotaná > a nakonec u lesa pohozená kráva > Došel jsem až k lesu ale u lesa bylo hovno > kdyby přes to aspoň přehodili americkou vlajku > odhrnul bych ji a když bych viděl oč jde zas bych to přikryl > > Hovno však bylo tady samo uprostřed světa > který byl zticha > samá voda s bídou mrtvá myš a prasklý prezervativ mezi dvěma > míjejícími se tramvajemi > bylo zbytečné něco dodávat > > Už jsem odtud navždy odcházel > když se poblíž pro změnu rozvoněl magnetofonový pásek > udělal jsem trochu nepořádku v trávě ale nakonec jsem ho našel > Přehrál jsem si to hned na místě > ticho zůstalo tichem > nebýt slabého upšouknutí asi vprostřed pásku nevěděl jsem > dodnes > že nejsem sám kdo tu čeká na povely **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Petr Král, poezie klasická **Spisovatel:** Král Petr --- ### [Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/knihy-valka-protivalecne-romany) **Published:** July 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Válka. Knihy o válce nejsou jen o brutálních bitvách, ale také o utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva. **Content:**  **Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!** Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva. Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek. A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje. > “Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.” > **Erich Maria Remarque** > > „Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“ > **Ernest Hemnigway** > > “Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.” > **Helmut Schmidt** > > „Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem; > Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce. > **Herodot** > > “Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.” > **Robert Jung** > > „Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ **Karel Čapek / Válka s Mloky**  **Erich M. Remarque / Na západní frontě klid** tent klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence. [Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí](knihy/beletrie/beletrie-svetova/remarque-na-zapadni-front-klid-valky-zrudnost) **** **Karel Čapek / Válka s mloky** Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“ [Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek](knihy/beletrie/beletrie-scifi/capek-valka-s-mloky)  **Karel Čapek / Bílá nemoc** Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984. [Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě](/knihy/beletrie/beletrie-scifi/capek-bila-nemoc)  **Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo** Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války. Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku. [Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky](knihy/beletrie/beletrie-svetova/hemingway-sbohem-armado) **** Boris Vasiljev / A jitra jsou zde tichá Autor vypráví o hrdinství pěti mladých dívek, které pod velením staršiny (rotmistra) Fedota Vaskova bojují proti šestnácti po zuby ozbrojeným německým sabotérům hluboko v týlu. Příběh začíná šokem staršiny Vaskova, sibiřského zvěda a lovce, který už viděl ledacos, ale nikdy ho nenapadlo, že bude bojovat po boku dívek. [A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/a-jitra-jsou-zde-ticha)  **Jean Malaquais / Válečný deník** Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství. To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997. [Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství](index.php?option=com_content&view=article&id=3177&catid=229)  **Joseph Heller / Hlava 22** Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv. [Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků](index.php?option=com_content&view=article&id=6282&catid=229) **** Kurt Vonnegut / Jatka č. 5 V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách. Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití. [Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/kurt-vonnegut-bombradovani-drazdan-1945)  **Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta** Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt. [Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války](index.php?option=com_content&view=article&id=2282&catid=229)  **Viktor Fischl / Dvorní šašci** Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě. [Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/viktor-fischl-dvorni-sasci)  **Jiří Beneš / V německém zajetí** Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů. [Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/jiri-benes-v-nemeckem-zajeti-o-zrudnostech-nemcu-za-druhe-svetove-valky) **** William Faulkner / Srpnové světlo V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a social aspekty. tent kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná. **** Michail Šolochov / Tichý Don Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy. **** William Golding / Pán much Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit. [Golding. Pán much o ztrátě iluzí o civilizovaném lidstvu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/golding-pan-much) **** Norman Mailer / Nazí a mrtví Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů. **** Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války. **** Michail Šolochov / Osud člověka Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z [filmového zpracování](https://www.youtube.com/watch?v=O7xGW8UvBKQ). Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!! [Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/michail-solochov-osud-cloveka-protivalecny-roman) **** Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869) Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812. [Proč Tolstoj, Vojna a mír a další jeho knihy patří k základnímu vzdělání?](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/lev-nikolajevic-tolstoj-vojna-a-mir-dilo)  **Jakob Christoffel / Simplicius Simplicissimus** Nejznámější knihou Jakoba [Christoffela](https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Jakob_Christoffel_von_Grimmelshausen) je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně [protiválečné](https://citarny.com/tag/protivalecny-roman) a humanistické. [Simplicius Simplicissimus. Protiválečný překvapivě čtivý román o válkách ze 17. století](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/christoffel-von-grimmelshausen-dobrodruzny-simplicius-simplicissimus)  **Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise** Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v [Protektorátu Böhmen und Mähren](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/protektorat-okupace-csr-1939-1945) v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně. [Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/golombek-co-nebude-v-dejepise) **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie česká, Beletrie světová, Čapek Karel, protiválečný román, Remarque Erich,, válka, Výběry knih **Spisovatel:** knihy témata, vyběry knih --- ### [Život se stromy. Jak žít se stromy a jak bez nich žít nemůžeme](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/hruskova-vetvicka-etc-zivot-se-stromy) **Published:** July 30, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Život se stromy. Nakladatelství Dokořán vydalo knihu autorů (Hrušková, Větvička, Pokorný, Úradníček... kteří se spojili, aby lidem napsali něco o stromech. **Content:**  **Autoři knihy Život se stromy, botanik a popularizátor Václav Větvička (13.1. 1938 – 30.7. 2026), specialistka na památné stromy a jejich symboliku Marie Hrušková a další odborníci se dívají na stromy skutečně ze všech stran. Není to ale suchá encyklopedie, ale soubor čtivých a moudrých esejů, příběhů a faktů, které ukazují, jak hluboce jsou stromy propletené s lidským světem.** Kniha Život se stromy je důležitá právě proto, že připomíná něco, na co v každodenním shonu snadno zapomínáme: stromy nejsou jen „kulisa“ krajiny, ale nepostradatelná součást našeho života. > „Kolik listů má strom? > Inu, jeden až mnoho. > Tak mnoho, že porazí-li se osmdesátiletý buk, nahradilo by jeho listový aparát, onu továrnu na čistý vzduch, teprve 1 500 mladých osmi- až desetiletých boučků.“ > Václav Větvička Stromy jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů, které jsou nutné k zachování biodiverzity. Kniha jasně ukazuje, proč jeden dospělý strom nedokáže nahradit ani stovky mladých sazenic – a proč je proto ochrana starých stromů a alejí tak zásadní. Většina z nás žije ve městech, kde stromy vnímáme spíš jako překážku (spadané listí, kořeny ničící chodníky) než jako živé bytosti. > **Kniha vrací úctu a vztah, který měli naši předkové – a který moderní člověk ztratil.** Lípa, dub, jasan… to nejsou jen dřeviny, ale symboly identity, historie a příběhů. V době, kdy se mnoho věcí stává „jednorázových“ a bez kořenů, kniha připomíná kontinuity – že stromy pamatují staletí a spojují generace. Stručně řečeno, Život se stromy není jen kniha o stromech. Je to kniha o tom, jak žít s nimi, a jak bez nich žít nemůžeme.  [Život se stromy (Marie Hrušková, Václav Větvička a kolektiv, Dokořán 2017 ](https://www.dokoran.cz)  **Ukázka z knihy:** > **…nemusíte ani do kopců, stačí vyjít z domu, abyste ak všeho moc. Cesta sama přivede ke košatému buku, nejstaršímu v parku. Říkáte mu namyšleně a sami pro sebe, že je to váš strom. Stojí si tu klidně, listy se trochu chvějí, jako by něco povídaly. Zajdete až k němu, rozhrnete převislé větve, abyste se mohli dotknout kmenu. Stojíte chvíli dlouhou – krátkou? Díváte se do koruny stromu.** > > Lidé mají na všechno definici. Nebo skoro na všechno. Naši botanikové, stromovědci alias dendrologové nedávno hledali dokonce definici stromu. Podle názoru mnoha by strom mohla definovat výška. > A tak si třeba představte, že před 100 lety byly v Krkonoších vysazeny dva smrky… Po 100 letech je ten, co byl vysazen v Labském dole, velikán, vysoký víc než 20 metrů… Jeho stejně starý bratr, vysazený při horní hranici lesa… je ve stejné době vysoký sotva pět metrů, možná jen tři. Je to ještě strom? > … > Čmelák to ovšem neví – a proto létá. Ani stromy se našimi malichernými definicemi nezaobírají – a proto jsou. > > **Světový, vesmírný strom** > > Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů. > > Tyto stromy byly v různých částech světa odlišné: jejich druhy závisely na tom, jaký strom v daném místě rostl nejčastěji nebo byl nejužitečnější. Ostatní rysy pak měly tyto stromy shodné, ať byly z míst, která se dnes nazývají Japonsko, Skandinávie, Irák nebo Palestina: byly to stromy výjimečného vzhledu, mohutného vzrůstu a hlavně dlouhověké – skoro „věčné“ ve srovnání s nedlouhými životy lidí. > Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství. > > Tento mocný strom měl tři kořeny: jeden sahal do světa zemřelých – do podsvětí, druhý dosahoval do středního světa – tedy do Země, sídla lidí, a třetí rostl vzhůru, až do sídla bohů. O kořeny se staraly tři sudičky Norny. Byly to sestry, bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Měly za úkol příst a přistřihovat vlákna života a zalévat kořeny stromu z pramenu života. V mohutné koruně, která zastře-šovala celý svět, žili bozi, na vrcholu stromu sídlil v podobě orla nejvyšší severský bůh Odin. > > **Nejstarším žijícím stromem na Zemi je patrně severoamerická borovice dlouhověká, jejíž věk byl v roce 2012 pomocí letokruhů odhadnut na 5 060 let.** > Dosud změřené sekvojovce obrovské nejsou starší 2 000 let, ostatní dřeviny se pohybují pod hranicí 1 000 let. Naši současníci se díky lidskému snažení dožijí sotva junáckého věku. Jaký to nevděk. > Vždyť strom do slova a do písmene provázel člověka od kolébky do hrobu. První a poslední schránka, v níž jsme našli útočiště, byla ze dřeva. Kolébka i rakev. Ve službách člověka byl ovšem strom po celý lidský život. Možná jste ani nevěděli, že jabloně jsou patrně nejstaršími ovocnými stromy využívanými člověkem. > > **Bylo to tenkrát, když byl mezi člověkem a stromem vztah v jiné rovnováze, než je teď.** > Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo. > > Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství… > > Víme, že se Keltové klaněli mnoha božstvům různých stupňů, v jejich představách měla místo i posvátná zvířata a rostliny, například jmelí. Ze stromů > uctívali hlavně tis, buk a dub. Jan Filip v knize Keltská civilizace a její dědictví uvádí: „Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo aspoň magická síla. Doklady o tom jsou i z pozdějších dob v římských nápisech nebo v irských textech. > Jmenují se v nich bohové dubu nebo buku (deus fagus, bůh deus sex arbores, bůh šesti stromů, deus ribus, bůh u)“ **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Hrušková Marie, les, Příroda, stromy, Větvička Václav **Spisovatel:** Hrušková, Větvička --- ### [Shakespeare & company. Slavné pařížské knihkupectví a Hemingway](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/shakespeare-pariz-hemingway) **Published:** July 30, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Kdykoliv sedávám v Paříži před malým knihkupectvím Shakespeare & spol. kousíček od Seiny a Notre Dame, říkám si, kdo všechno tady byl a kdo všechno o něm psal. **Content:**  **Slavné knihkupectví Shakespeare & spol. je kousíček od Seiny a Notre Dame. Když jsem v Paříži, je to místo kam vždycky zajdu. A začnu u dobré kávy nostalgicky vzpomínat, kdo všechno tady byl a kdo všechno o něm psal. A věru, bylo jich dost. Nikdy ale neopomenu Hemingwaye, jehož romány nemám moc v oblibě, ale jeho [povídky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/hemingway-povidky), ty jsou skutečně vybroušené.** Když tak zkuste pro začátek **Sněhy na Kilimandžáru**, brilantní povídka jednoho zbytečně prožitého života či **Když něco skončí,** kde není řečeno skoro nic konkrétního, ale víc než by se vešlo do tlustého románu, či **Stařec u mostu**, povídka aktuální o starém člověku, který díky nejstupidnější činnosti člověka, válce, musí opustit svůj domov. **Hemingway byl častým hostem tohoto knihkupectví. Půjčoval si zde knihy. Velmi se při tom spřátelil s majitelku Sylvii Beachovou, kterou udělal nesmrtelnou tím, že ji vepsal do své knihy Pohyblivý svátek.** (Viz. ukázka) A až knihu povídek budete číst a pohled vám občas sklouzne na Notre Dame, uvidíte, že se od té doby moc nezměnilo. Jen místo Sylvie Beach, knihkupectví řídí příjemná Sylvia Beach Whitman a na ulicích je jiná móda a jiná auta a dnes už také jiná kultura. Klasická Paříž mizí. Bohužel. Zvony Notre Dame ale zní podobně jako tenkrát, i když samotný chrám se změnil na ubohý supermarket s odpustky a svíčkami za 3 až18 euro. To ale bylo před tím, než legendární chrám v roce 2019 zapálil slaboduchý imigrant a [Notre dome vyhořel](https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_katedr%C3%A1ly_Notre-Dame). Existuje samozřejmě množství konspiračních teorii, že to byla náhoda. Chrám byl nakonec opraven a 7. prosince 2024 otevřen. [**http://www.shakespeareandcompany.com/**](http://www.shakespeareandcompany.com/) Ernest Hemnigway se Sylvii Beach před knihkupectvím**Z knihy Pohyblivý svátek – Ernest Hemingway** > Na kupování knížek tenkrát nebylo. Půjčoval jsem si z knihovny Shakespeare & spol., což bývala výpůjční knihovna a knihkupectví Sylvie Beachové v rue de 1’Odéon 12. Na té studené, větrem zametené ulici to bývalo teplé a útulné místečko, v zimě tu stála velká kamna, stoly a police byly plné knih, za výkladem ležely nové knížky a po zdech visely fotografie žijících i mrtvých slavných spisovatelů. Všechny dělaly dojem, že to jsou momentky, a dokonce i mrtví spisovatelé tu vypadali, jako by opravdu někdy bývali naživu. > > Sylvie měla bystrý, ostře tesaný obličej, hnědé oči, které dovedly být živé jako u malého zvířátka a veselé jako u mladého děvčete, hnědé vlasy, které si s pěkného čela vyčesávala nazpátek a nosila je ostříhané rovně pod ušima, zároveň s límečkem té hnědé sametové bundy, co tu nosívala. Měla hezké nohy a byla vlídná, laskavá, všecko ji zajímalo a milovala vtipy a klepy. Nikdo, koho jsem kdy poznal, nebyl ke mně hodnější. Hrozně jsem se ostýchal, když jsem prvně přišel do krámu a neměl jsem u sebe dost, abych se mohl do knihovny přihlásit. Řekla mi, že zbytek můžu doplatit kdykoliv, až budu mít, vystavila mi kartu a povídala, že si knížek můžu půjčit, kolik chci. Neměla důvodu, aby mi věřila. Neznala mě, a ta adresa, co jsem uvedl, rue du Cardinal Lemoine 74, nemohla už být ubožejší. > > Sylvie však byla milá, příjemná a laskavá a za ní stály samé police knihovních pokladů, až do stropu a dozadu až do té zadní místnosti, co vedla na dvorek. Začal jsem Turgeněvem a vzal jsem si dva díly Lovcových zápisku a jednu starší knížku D. H. Lawrence, mám dojem, že to byli Synové a milenci. A Sylvie mi řekla, jestli chci, ať si jich vezmu víc. Vybral jsem si Vojnu a mír ve vydání Constance Garnettové a Hráče a jiné prózy od Dostojevského. > “To sem zas moc brzy nepřijdete, jestli chcete tohle všecko přečíst,” řekla Sylvie. > “Přijdu zaplatit,” řekl jsem. “Doma nějaké prachy mám.” > “Tak jsem to nemyslela,” řekla. “Zaplatíte, až se vám to hodí.” > “Kdypak sem chodívá Joyce?” zeptal jsem se. > “Pokud sem zajde, tak obyčejně pozdě k večeru,” řekla. “Vy jste se s ním ještě neviděl?” > “Jednou jsme ho viděli, jak byl s rodinou na obědě u Michauda,” řekl jsem. “Jenže není slušné koukat po lidech, jak jedí, a u Michauda je draho.” > “Jídáváte doma?” > “Teďka většinou,” řekl jsem. “Máme slušnou kuchařku.” > “Tam u vás v okolí žádné restaurace nejsou, že?” > “Ne. Jak to víte?” > “Bydlíval tam Larbaud,” řekla. “Moc se mu tam líbilo až na tohle.” > “Nejbližší lacinější podnik, kde se slušně jí, je až u Panthéonu.” > “Tam to moc neznám. My jíme doma. Musíte někdy přijít s manželkou.” > “Počkejte, až jestli vám zaplatím,” řekl jsem. “Ale stejně mockrát děkuju.” > “A nečtěte moc rychle,” řekla. > > Doma v rue du Cardinal Lemoine jsme měli dva pokoje bez teplé vody a bez klosetu, jenom s antiseptickou nádobou, což nebylo tak nepohodlné pro toho, kdo byl zvyklý na michiganský reterát na dvorku. Měli jsme tam pěkný rozhled, na zemi slušné pérové matrace místo postelí a po zdech obrazy, jaké se nám líbily, a díky tomu to byl přívětivý, veselý kvartýr. Když jsem tam dorazil s těmi knížkami, vyprávěl jsem ženě o tom báječném místě, co jsem objevil. > “Tatie, ale hned odpoledne tam musíš zajít a zaplatit,” řekla. > “No jistě,” řekl jsem. “Půjdeme tam oba. A pak se projdeme po nábřeží podle řeky.” > “Pojď, půjdeme až k rue de Seine a prohlídneme si všecky výklady.” > “Jasně. Můžeme jít, kam budeme chtít, a stavět se v nějaké nové kavárně, kde nikoho neznáme a nikdo nezná nás, a dát si tam deci.” > “Můžeme si dát dvě.” > “Pak se můžeme někde najíst.” > “To ne. Nezapomínej, že musíme zaplatit tu knihovnu.” > “Tak přijdem domů a najíme se tady, dáme si něco prima a budem pít beaunské naproti z tamtoho družstevního krámu, co je vidět z okna, jak mají ve výkladě cenu. A pak si budem číst a potom si půjdem lehnout a budem se milovat.” > “A nikdy nebudem milovat nikoho jiného.” > “Ne. Nikdy.” > “To bude přece fajn odpoledne a večer. Teď bychom se měli naobědvat.” > “Mám děsný hlad,” řekl jsem. > “Dělal jsem v kavárně o bílém kafi.” > “Jak ti to šlo, Tatie?” > “Rek bych, že docela slušně. Aspoň doufám. Co máme k obědu?” > “Ředkvičky a prima telecí játra a šťouchané brambory a čekankový salát. Jablkový koláč.” > “A budem si moct přečíst všecky knížky na světě a brát si je s sebou, až zas někam pojedeni.” > “A bylo by to slušné?” “No jasně.” > “A má taky Henryho Jamese?” > “No jasně.” > “Páni,” řekla žena. > “To máme teda kliku, žes to místo objevil.” > “Máme pořád kliku,” řekl jsem a jako blázen jsem to nezaklepal na dřevo. A že tu v bytě bylo dřeva plno. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beach Sylvie, Hemingway Ernest, Paříž **Spisovatel:** Shakespeare --- ### [Jiří Žáček. Proč se píši básně aneb malé zamyšlení nad poezií a psaním](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jiri-zacek-proc-se-pisi-basne) **Published:** July 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jiří Žáček. Proč se píši básně aneb malé zamyšlení nad poezií a psaním aneb Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět? **Content:**  **Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět? /** [Jiří Žáček](https://citarny.com/tag/zacek-jiri) > **Návod k použití knížky básní / Jiří Žáček** > (Lojzovi Marhoulovi) > > Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil. > Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl. > Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté. > Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté. > Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy. > Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy. > Je láska věčná? V dětech našich dětí. > Je Bůh muž? Kdeže — žena, božská, samotřetí. > Je náš svět v pořádku? Svět ano — my jsme v nepořádku. > Co bude po smrti? Vše začne od začátku. > Náš nepřítel? Náš přítel rozum — rádce zrádce. > Čemu nás učí básně? Ptát se. > > **Poezie je permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace. > Báseň může vyklíčit z nejbanálnější epizody, z čehokoli.** > > Od nápadu k básni však vede cesta plná oklik a slepých uliček. > Nevěřím, že se dá báseň vysedět v klidu, zkonstruovat chladnou hlavou. > Báseň vzniká pod vysokým napětím. > > **Nevěřím v božské vnuknutí, věřím v úžasnou schopnost lidského mozku přemýšlet nejen o zadání, které si vědomě dáváme, ale zároveň o mnoha dalších věcech. > Jen tak si vysvětluji, že se nám v mysli jako blesk z čistého nebe zjeví nečekané myšlenky a nápady. Fantazie je zázračný dar, ale ani básník se neobejde bez logiky a systémového myšlení.** > > Od básníků se toho žádá přespříliš. > Ti, co mají hroší kůži, žádají, aby měl básník kůži jako novorozeně. > Básník má mít srdce na dlani, tvrdí ti, co by si rádi hryzli do cizího masa. Vtip je v tom, vážený a milý čtenáři, že to srdce na básníkově dlani je tvoje. > > **Básník nese svou kůži na trh, i když píše o zkušenosti druhých.** > > I koláče fantazie se musejí zadělávat kváskem zážitků. > > **Všechno si musí člověk vyvzdorovat — přinejmenším sám na sobě.** > > Možná že veškerá poezie není ničím jiným než hledáním klíčů — k sobě i k blízkým srdcím, ke kořenům lidskosti. Ke třináctým dveřím, za kterými najdeme sami sebe. > > **Kalkulovat se čtenářským ohlasem se nevyplácí zrovna tak jako kalkulovat s oficiálním uznáním. > Básník by si měl zachovat vnitřní svobodu, nepodléhat žádnému vnějšímu diktátu. > Může se mýlit, neboť mýlit se je lidské, ale nikdy nesmí vlastní integritu nahradit konjunkturální vypočítavostí — ta se neodpouští. Chci najít elementární srozumitelnost, takovou, která není výrazem primitivismu, ale jasného myšlení a otevřené obraznosti a přitom dokáže — třeba i nevysloveným tázáním — vyprovokovat čtenáře k tvořivému uvažování. > Určitá míra srozumitelnosti je podmínkou komunikace — a poezie by měla být příležitostí k dialogu, nikoli k zvěstování neomylných pravd.** > > Smích úspěšně přehazuje výhybky na kolejích stereotypu. > I žert pro žert má svou psychoterapeutickou funkci, ale opravdový humor usiluje o víc. > Cena humoru je v tom, že usvědčuje lež a straní pravdě. > > **Dějiny přírodních věd jsou plné příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí geniální myšlenky.** > > V českém veřejném povědomí platí poezie za změkčilost nehodnou pravých mužů. Kdo ještě ví, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní básní? > I rozum by měl občas metat kozelce, aby samou vážností nezatuchl. > > **Básně se píšou, mimo jiné: > Z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. > A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě. > A skrze sebe světu.** > > Pro slavného autora gregerií Gómeze de la Serna byl sonet sametovou vestou poezie, ale doba sametových vest je dávno pryč. > Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně… > > **Rozhodně jsem tuhle knížku psal nejsvobodněji ze všech, hlavně jsem se oprostil od podvědomého pocitu, že poezie je cosi jako rytířský turnaj, kde slávu sklidí vítězové, kdežto poražení odejdou s hanbou. > Svět patří všem, nejen vítězům.** > > Čím dál víc se mi líbí rozepsat báseň — a nechat ji nedokončenou. Proč by měly být všechny texty fixovány v knihách? > > **V jedné Bradburyho povídce malíř Picasso kreslí na pláži obrazy do písku a s uspokojením sleduje, jak mořský příliv jeho dílo vzápětí smaže. > Ano, nejlepší básně mají zůstat nenapsané.** > > Website [Jiří Žáček >>](https://www.jirizacek.cz/) > > Kresba Jiřího Žáčka od [Káji Saudka](https://kajasaudek.cz/). **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** citáty, Žáček Jiří --- ### [Ezopovy bajky, za které Jiří Žáček a Adolf Born obdrželi cenu Český bestseller 2015](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zacek-born-ezopovy-bajky-cesky-bestseller-2015) **Published:** July 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou, jako v našem případě Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček a ilustroval Adolf Born. **Content:**  **Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou. Takové jsou Ezopovy bajky. Pravda, jedná se sice o převyprávění Jiřím Žáčkem, ilustrované Adolfem Bornem, nicméně oba počiny autorů jsou nadstandardní.** Za mimořádnou prodejností knihy je nejen oblíbenost obou autorů u čtenářů a všeobecná znalost kvalitních bajek, ale také talent spojený s mimořádnou pracovitostí, vlastnosti, které jiným, neprodejným autorům chybí. **Ezopovy bajky byly písemně zpracovány už ve 3. století př. n. l.** a do veršované podoby je převedl jako jeden z prvních Demétrios Falerón. Autorem latinského, veršovaného textu se stal Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de [La Fontaine](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/ezopovy-bajky-jagr-born-zacek-srut "Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla") nebo Ivan Andrejevič [Krylov](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/bajky-krylova-s-drevoryty-zdenka-mezla-a-bohdana-laciny "Bajky Krylova s dřevoryty Zdeňka Mézla a Bohdana Laciny") a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např. Jiří Kolář, Pavel Šrut a právě Jiří Žáček. *Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015* Více o knihách… [Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/ezopovy-bajky-jagr-born-zacek-srut "Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla")  [Jiří Žáček](https://www.jirizacek.cz/) a Adolf Born pracovali spolu i na knize pro děti [Hrůzostrašné pohádky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zacek-hruzostrasne-pohadky "Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka mají kupodivu ušlechtilé výchovné poslání") **O tom, kdo byl Ezop, píše doslovu knihy Jiří Žáček:** > „Podle dějepisce Herodota žil v Malé Asii v 6. století před Kristem otrok Aisopos čili Ezop. Byl prý hrbatý, znetvořený a koktavý, ale hlavu měl bystřejší a myšlení pronikavější než lidé urostlí a zdraví. Uměl pobavit posluchače zvířecími bajkami a vtipnými příběhy, ale zdaleka ne všichni jeho současníci byli jeho obdivovatelé. Traduje se, že byl v Delfách popraven za údajné rouhání bohům. Ezopovi byla připisována většina starověkých bajek, zapsány však byly až po třech stoletích od jeho smrti. > Mnohokrát byly převyprávěny prózou i ve verších a najde se jen málo těch, co by nevěděli, kdo byl Ezop. Ale ať už se ten moudrý muž jmenoval Ezop, nebo jinak, ať už žil v 6. století před Kristem, anebo jindy, ať už byl thráckého původu, nebo jiného, hlavní je, že jeho bajky dodnes nezestárly. Svět se za tu dobu změnil od základu, lidé létají do vesmíru a dorozumívají se přes celou zeměkouli, ale ovládají je tytéž radosti, vášně a zlozvyky jako Ezopovy současníky. Proto jim tak dobře rozumíme – dospělí i děti. > Vzít do rukou převyprávění Ezopových bajek od Jiřího Žáčka a číst si s dětmi moudré a vtipné příběhy, prohlížet si ilustrace Adolfa Borna a povídat si o životě, to může být chvíle, která se nám zapíše do paměti.“ **Ukázky bajek:** > **Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí** > > Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem. > > Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili. > > Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem! > > **Poutník a pes aneb Kdo se loudá** > > Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné. > > Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze. > > Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes. > > „Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“ > > „Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“ > > **Bůh a opice aneb Kdo je nejkrásnější** > > Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci. > > Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek. > > Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál: > > „Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“ > > Pak důležitě odkráčel. > > Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu: > > „Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“ **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** bajky, Born Adolf, Český bestseller, Žáček Jiří **Spisovatel:** Born, Jiří Žáček --- ### [Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných filmů](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/liman-antonin-mistri-japonskeho-filmu) **Published:** July 28, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Říkáte Antonín Líman. Číst jeho překlady japonských haiků. je krása. Tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. **Content:**  **Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho [překlady japonských haiků](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/liman-chram-plny-kvetu-haiku-poezie)! Zážitek. Jenže tentokrát sestavil Antonín Líman (\*7. 4. 1932 – †2. 5. 2018) velmi zajímavou knihu 13 esejů o[ japonských filmech](https://www.youtube.com/@modernrocksong) a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.** **Kniha “Mistři japonského filmu” obsahuje 13 esejů věnovaných především klasikám zlaté éry japonského filmu (konec 40. až 80. léta).** Každá esej se zaměřuje na jeden film (nebo více u některých režisérů), analyzuje ho v kulturním, literárním a historickém kontextu (vazby na literaturu, kabuki/nó, šintoismus, rodinné tradice, bušidó apod.). Líman často porovnává s západní kulturou a zdůrazňuje specifika japonské estetiky. **Akira Kurosawa / Rašómon (Rashōmon, 1950)** Novátorské zkoumání relativity pravdy skrz čtyři protichůdné verze téhož incidentu (adaptace Akutagawy). Esej často nazýván „Marnost hledání pravdy“ – o nepoznatelnosti reality. **Akira Kurosawa / Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954)** Epické dobrodružství o samurajích chránících vesnici. Nejdelší esej. Srovnání se Sedmi statečnými, analýza bušidó, samurajské kultury a inspirace westerny. **Akira Kurosawa / Žít (Ikiru, 1952)** Humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života stavbou hřiště. Morální étos, inspirace Dostojevským, „krásná smrt“. **Kon Ičikawa / Ohně na planinách (Nobi / Fires on the Plain, 1959)** Anti-válečné drama o japonských vojácích na Filipínách (kanibalismus, zoufalství, nesmyslnost války). Adaptace Óoky. **Kon Ičikawa / Sestry Makiokovy (Sasame-yuki, 1983)** Adaptace Tanizakiho románu o úpadku tradiční japonské rodiny pod západním vlivem. **Kendži Mizoguči / [Povídky o bledé luně po dešti](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/liman-mizoguci-povidky-o-blede-lune-po-desti) (Ugetsu monogatari, 1953)** Duchovní příběhy o touze, iluzi a válce (mytologický kontext). „Ženský pohled“ – role žen v japonské společnosti. **Kendži Mizoguči / Správce Sanšó (Sanshō Dayū, 1954)** Historické drama o otroctví, lidskosti a mateřské fixaci (legenda, absence oidipovského komplexu). **Jasudžiró Ozu / Příběh z Tokia (Tokyo monogatari / Tokyo Story, 1953)** Klasické rodinné drama o mezigeneračním konfliktu a úpadku tradic. Typické „pillow shots“ a statický styl. **Jasudžiró Ozu / Pozdní jaro (Ban shun / Late Spring, 1949)** Rodinné vztahy, manželství dcery a tradiční hodnoty. **Jasudžiró Ozu / Traviny v proudu (Ukigusa / Floating Weeds, 1959)** Remake o kočovném divadelním souboru, čas a rodina. **Hiroši Tešigahara / Písečná žena (Suna no onna / Woman in the Dunes, 1964)** Existenciální thriller podle Kóbó Abeho o entomologovi uvězněném v písečné jámě. **Masahiro Šinoda / Sebevražda milenců v Amidžimě (Shinjū: Ten no Amijima / Double Suicide, 1969)** Avantgardní adaptace bunraku (loutkového divadla) o tragické lásce. **Šóhei Imamura / Balada o Narajamě (Narayama bushikō / The Ballad of Narayama, 1983)** Drsná adaptace o vesnické tradici opouštění starých lidí na hoře (úcta k tradicím vs. krutost). Kniha končí dodatkem **„Nedávné trendy v japonském filmu“**, kde Líman kriticky reflektuje moderní trendy (násilí, sexualita, odklon od tradic) u režisérů jako Miike, Sono apod., ale s nadějí v některých humanistických dílech (např. Průvodce / Departures). Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu. Rozhodně stojí za přečtení. **[Japonské filmy na youtube >>](https://www.youtube.com/@modernrocksong)** **Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012** Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi Antonín Líman **Antonín Václav Líman** (7. 4. 1932, Stará Boleslav – 2. 5. 2018, Vancouver) byl přední český japanolog, překladatel z japonštiny, literární a filmový historik a vysokoškolský učitel.Vyrostl ve Staré Boleslavi. Kvůli rodinnému původu se ke studiu dostal až poměrně pozdě. Na Filozofické fakultě UK absolvoval japanistiku (spolu s anglistikou) v roce 1965. Následně získal výzkumný pobyt na tokijské univerzitě Waseda. Od roku 1967 zakotvil v Kanadě. Na University of Toronto postupně postoupil až na řádného profesora japanologie a později zde působil jako emeritus. Vyučoval také na japonské Otemae University a na University of British Columbia ve Vancouveru. Po roce 1989 se vracel do Prahy a přednášel na Ústavu Dálného východu FF UK, kde pomáhal znovu rozvíjet obor. Věnoval se především moderní japonské literatuře a filmu, o nichž napsal řadu odborných studií. Do češtiny přeložil mimo jiné celou klasickou antologii Manjóšú (jeden z mála úplných překladů na světě), výběry haiku, Bašóa, Kawabatu, Tanizakiho i Masudžiho Ibuseho. Za překlad dvou Ibuseových novel získal v roce 2008 Cenu Josefa Jungmanna. K jeho vlastním knihám patří například Krajiny japonské duše, Paměť století: Ibuse Masudži, Kouzlo šerosvitu, Mistři japonského filmu a vzpomínkové texty Věčný polštář z trávy a Tři země, tři domovy. Spolupracoval též s Josefem Škvoreckým na tématu japonské kinematografie. **Categories:** Film a umění **Tags:** Japonská literatura, Japonsko, Knihy a film, Kurosawa Akira, Líman Antonín, Vincent van Gogh **Spisovatel:** Liman --- ### [Antonín Líman o legendárním filmu Kendži Mizogučiho, Povídky o bledé luně po dešti](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/liman-mizoguci-povidky-o-blede-lune-po-desti) **Published:** July 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Antonín Líman ve své knize Mistři japonského filmu píše také o legendárním filmu Kendži Mizogučiho, Povídky o bledé luně po dešti, v originále Ugetsu monogatari **Content:**  **Antonín Líman ve své knize 13 esejí [Mistři japonského filmu](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/liman-antonin-mistri-japonskeho-filmu) píše také o legendárním filmu Kendži Mizogučiho, Povídky o bledé luně po dešti, v originále Ugetsu monogatari. Tento film z roku 1953 patří mezi skvosty japonské kinomatrografie.** Film je volně postavený na dvou povídkách **z klasické sbírky Ugetsu monogatari od [Uedy Akinariho](https://en.wikipedia.org/wiki/Ueda_Akinari)** z 18. století a přenáší čtenáře rovnou do 16. století, do pekla občanských válek období Sengoku u jezera Biwa. Dva chudí rolníci – hrnčíř Genjúró a jeho švagr Tóbei mají společnou chorobnou touhu po bohatství. Genjúró chce prodat svou keramiku za obří peníze, Tóbei bláznivě sní o tom, že se stane samurajem. A i když je jejich věrné manželky (Mijagi a Ohama) na kolenou prosí a válka už klepe na dveře, nakonec oba odejdou z vesnice. Genjúró v městě potká tajemnou a neskutečně sexy lady Wakasu, která ho vtáhne do svého přepychového, přízračného sídla. Mezitím se Tóbei čirou lstí a krádeží probojuje k titulu samuraje. A zatímco oni si užívají své “štěstí”, jejich ženy procházejí absolutním peklem. Mijagi je brutálně zabita vojáky a Ohama je znásilněna a donucena stát se prostitutkou. Když se rolníci nakonec vrátí domů, pochopí, jak marné a zničující byly jejich ambice. Povídky o bledé luně po dešti\* (Ugetsu monogatari / Ugetsu, 1953, režie Kendži Mizoguči). **Tyto citáty z filmu vystihují hlavní témata filmu:** **Jak válka a touha po bohatství ničí rodiny a jak se pravé hodnoty, láska, domov, práce, vrací až skrze utrpení a smrt.** > „Jak vysoko může člověk vystoupit bez velkých snů? Ambice musí být bezbřehá jako oceán.“ > > „Peníze jsou všechno, víš? Bez nich je život těžký a veškerá naděje umírá.“ > „S penězi není utrpení. Bez peněz naděje mizí.“) > > „Rychlé zisky v chaotických časech nikdy nevydrží. Trocha peněz rozdmýchá mužskou chamtivost. Lépe by se měli připravit na válku.“ > > „Není to kimono, ale tvá laskavost, co mě dělá šťastným. Dokud jsi se mnou, nic víc si v životě nepřeji.“ > > „Nezemřela jsem. Jsem po tvém boku. Tvá iluze skončila. Jsi opět svým pravým já, na místě, kam patříš. Tvá práce na tebe čeká.“ > „Pomáhat ti točit hrnčířským kruhem je mé největší potěšení.“ > „Konečně ses stal mužem, v kterého jsem doufala. Ale bohužel už nejsem mezi živými. Tak už to na světě chodí.“ > > „Zatímco ty ses dostal na vrchol, já si taky udělala jméno… každou noc spím s jiným mužem. Nějaký úspěch pro ženu, že? Jsi teď šťastný? Tohle jsi chtěl. Úspěch vždycky něco stojí a my platíme utrpením. Možná jsem padlá žena, ale tvůj úspěch to všechno smaže. Buď dnes večer mým zákazníkem a oslavíme to. Kup si tu padlou ženu za své peníze.“ > > „Stín smrti leží na tvé tváři.“ ## **Antonín Líman a jeho mistrovský rozbor filmu** Čínskému mudrci Čuang c‘ se jednou zdál sen, že je krásným motýlem. Když se probudil, řekl: „Teď nevím – jsem Čuang c‘, kterému se zdálo, že je motýl, anebo jsem motýl, kterému se zdá, že je Čuang c‘?“ V orientální tradici je dělící čára mezi tím, čemu říkáme skutečnost a tím, čemu říkáme sen, velice mlhavá. Už v nejstarší poetické antologii Manjóšú se vyskytuje dvojice slov, jume a ucucu (sen a skutečnost) a lidé často říkají: „Nevím jestli sním či bdím…“ Velký dramatik Čikamacu k tomu podotýká: „Umění je to, co se děje v úzkém prostoru mezi snem a skutečností.“ Stejně nejasně je oddělen tento svět od světa onoho, říše živých od říše mrtvých. Ve slavné sbírce duchařských příběhů Ugetsu monogatari od Uedy Akinariho, říká jedno krásné zjevení: „Mé šaty mají švy a když stojím ve slunci, vrhá mé tělo stín…“ Japonská tradice rovněž nenazývá tyto příběhy horror stories nebo gothic tales a poměrně zřídka se v ní vyskytují spektrální jevy jako průsvitné, zelenavé hnáty, uťaté hlavy a vybělené lebky. Japonským duchařským příběhům se říká kaidan, což můžeme přeložit spíš jako zvláštní, podivné příběhy. Tak nazval svou známou sbírku i Lafcadio Hearn a stejně se jmenuje i zajímavý film Kobajaši Masakiho z roku 1963, který byl podle ní natočen. V západní duchařské literatuře se vše, co se vymyká běžné každodenní realitě řadí k nadpřirozeným jevům, zatímco u Japonců v podstatě všechno, co se na světě může stát, patří do říše přirozeného. **Režisér Kendži Mizoguči se ve filmu UGETSU MONOGATARI (1953) inspiroval několika zdroji.** **Především sáhl po Akinariho sbírce a vybral si z ní dvě povídky:** **jedna se jmenuje Příbytek v houštinách (Asadži ga jado)** **a druhá Chtíč bílého hada (Džasei no in).** **První** je poměrně jednoduchý příběh o ženské ctnosti a věrnosti až za hrob: manžel odejde na obchodní cestu a zatím, co je pryč, vypukne válka a jeho žena Mijagi v ní přijde o život. Když se muž jednou večer vrátí domů, čeká na něj věrná manželka jako vždycky, ale ráno za rozednění zmizí, a on pochopí, že to byl její duch, který mu z lásky přišel v ústrety. **Druhou** povídku o bílém hadovi převzal Akinari částečně z čínských pramenů, částečně ho inspirovala japonská legenda o dívce Kijohime z chrámu Dódžódži. Povídka o bílém hadovi je stylově i námětově nejzajímavější z celé sbírky a Akinari do ní zabudoval i archetypální motivy z kroniky Kodžiki, sbírky básní Manjóšú a Příběhu o princi Gendžim. Původní čínský příběh se odehrává na Západním jezeře oblasti Han – čou a jmenuje se Paní Bílá bude navždy pohřbena pod pagodou Hromového štítu. I když v legendě o dívce Kijohime z chrámu Dódžódži jde také o motiv žárlivé ženy, která na sebe vezme podobu velkého hada, došlo tu proti přísné moralizaci čínské předlohy k jemnému pojaponštění příběhu. Vypravěč nestojí zásadně na straně mnicha Ančina a sympatizuje do značné míry s rozhněvanou ženou, které bylo ukřivděno. Mladá žena je vdova, u které mnich Ančin zůstal na noc, ráno se chtěl nenápadně vytratit, ale ona ho pronásleduje až do chrámu Dódžódži, kde ho bratři mnichové ukryjí do velkého zvonu. Kijohime se v podobě bílého hada ovine kolem zvonu a žárem své vášně v něm spálí Ančina na prášek. **Tento příběh je všeobecně známý hlavně z divadelního zpracování ve slavné hře divadla nó, Musume dódžódži.** Pánům z Mizogučiho studia se původní scénář zdál příliš pochmurný, a tak režisér sáhl po třetím zdroji inspirace, satirické povídce Vyznamenání (Decoré, 1883) od Guy de Maupassanta, v níž je vylíčen příběh prostého člověka, který se stává důstojníkem Čestné legie, ale promarňuje při tom svůj život. Tento námět přesadil Mizoguči do japonského paralelního příběhu Tóbeie a Ohamy, který vylehčuje tragickou story Mijagi a Gendžuróa. Důležitý je i symbolický význam názvu Ugetsu: U znamená déšť a GETSU měsíc. Déšť má obvykle konotace zamžené krajiny romantického mládí, zatímco měsíc symbolizuje jasnou krajinu zralého věku s jeho skepsí a moudrostí. Ve dvou slůvcích je tak naznačen celý průběh lidského života. **Podobně jako SEDM SAMURAJŮ, i tento film se odehrává v období válek, sengoku džidai.** Na rozdíl od [Kurosawy](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/akiro-kurosawa-reziser-spisovatel) ale Mizoguči vypráví svůj příběh z důsledně ženského hlediska. Mizoguči bývá považován za „ženského režiséra“, protože ve všech svých filmech sympatizuje s ženami \[1\] a vychází z přesvědčení, že japonská kultura vděčí ženám svou hloubku, grácii a ducha; bez ženiny lásky jsou muži ničím. *Poznámka:* *(O Mizogučim se vypráví, že když byl malý chlapec, dostal se jeho otec vlastní vinou do finančních nesnází a prodal jeho milovanou starší sestru do nevěstince. Mizoguči nejenže otci nikdy neodpustil, ale tento traumatický zážitek jej trápil po celý život a mnozí kritikové v něm hledají zdroj jeho hluboké sympatie s osudem trpících žen.)* **Na první pohled se ve filmu UGETSU jedná o pohádkový příběh o lásce a utrpení žen a o šílených snech mužů, ale když se nad ním zamyslíme, objevíme v něm další zajímavé roviny.** Jak říká Donald Richie, Mizogučiho věčné téma je v tomto filmu vyjádřeno snad nejdokonalejším způsobem: setkáváme se v něm s dvěma ženskými archetypy, s milující matkou Mijagi (hraje ji velká herečka Tanaka Kinujo) a ženou – vampýrem, neodolatelnou svůdnicí princeznou Wakasou (Kjo Mačiko). Jméno Mijagi má konotace se slavnou „Loukou podzimních barev“, Mijagino, a Wakasa znamená mládí. V západní psychologické tradici vytvořil Carl Jung pojem animy, latentního ženského obsahu mužské psýchy, a rozeznává animu pozitivní a negativní. Freud tvrdil, že tyto dvě protichůdné představy ženy, stručně řečeno Madona a děvka, pocházejí z erotické touhy po matce, která musí být potlačena a skryta. Proto je projektována do krajně negativní podoby. Tyto archetypy jsou sice universálně platné, ale srovnáním různých příběhů z obou tradic si okamžitě všimneme, že japonská anima nemá tolik negativních vlastností jako ta západní. Starořecké Sirény lákaly plavce do vražedných vírů a úskalí, německá Lorelei svádí plavce svou nádhernou písní a slibuje jim ráj, ale pak je utopí ve vodách Rýna. V jedné sibiřské pohádce vyláká krásná dívka muže do hlubokého močálu, pak se změní v ošklivou sovu a chechtá se mu nad hlavou, když začne zapadat do bahna. Princezna Wakasa ve filmu UGETSU poskytne Gendžuróovi přesně to, co mu slíbila: vidinu ráje na zemi. V japonské tradici nenajdeme biblickou „děvku z Apokalypsy“, snad proto, že pro japonskou kulturu není pomyšlení na krvesmilstvo tak děsivé, jako pro kulturu západní. To, čemu říkáme „cesta románového (filmového) hrdiny“, nebo Joyceovým termínem hrdinský monomyth, je v japonské mytické tradici o něco zkráceno, či jinými slovy, závěrečná fáze hrdinova návratu může být vypuštěna. Typický kulturní hrdina bývá nejprve „povolán k úkolu“, pak čelí různým nebezpečím a zkouškám a ocitá se obvykle v jeskyni, hoře, útrobách velké ryby atd., jedním slovem v symbolickém prostoru lůna, kde dojde k jeho přerodu. Představme si ale Tanhäusera, který se nikdy nevrátí z Venusbergu, nebo Jonáše, který se zabydlel v břiše velryby, či Rip van Winkla, který navěky spí ve své jeskyni. V západní tradici se hrdina musí vrátit v novém vtělení mezi lidi, aby mohl konat heroické a společensky prospěšné činy, v japonské tradici může zůstat v extázi návratu do lůna a už z něj nikdy nevyjít. Freud tyto fantazie návratu do lůna nazýval regresivní, a považoval je za něco negativního, pro Japonce je fantazie návratu do lůna jednoznačně pozitivní, je to vlastně kýžené zakončení života. **Mizoguči rozvíjí svůj film v sérii záměrných paralel a jemných ironických kontrastů:** Ohama je pod netečným pohledem Buddhy znásilněna ve stejné kapli, kde její muž Tóbei zabil pobočníka zraněného velmože Fuwy a uloupil pánovu hlavu. Ironie je vystupňována hudebním doprovodem, chórem ze hry nó. V symbolické rovině došlo v kapli k jakémusi ošklivému obchodu: ženská ctnost Ohamy byla vyměněna za Tóbeiův vzestup ke slávě. „Musíš být pyšný, žes samuraj za tuhle cenu!“ říká ironicky svému muži. **K zvláštnímu druhu výměny dojde i mezi princeznou Wakasou a Gendžuróem:** on jí dá krásu své keramické tvorby, ona jemu krásu svého mládí. Gendžuró je prostý venkovský hrnčíř, který neví o kráse svých misek a šálků, teprve šlechtická dcerka Wakasa, která rozumí umění, je poprvé ocení a objeví v něm umělce. Je zajímavé, jak suveréně tuto proměnu Mizoguči naznačil filmovými prostředky: až do setkání s Wakasou vidíme Gendžuróovy hrníčky jako hrubé, venkovské nádobí s hnědou, zemitou polevou, ale porcelán, který bere Wakasa do ruky, je bez jakéhokoliv přechodu či vysvětlení jemný, tenoučký a průzračně bílý nebo modře glazurovaný. Je takový opravdu, nebo jej Gendžuró tak chce vidět? I tady je hranice mezi snem a skutečností téměř neznatelná. Další jemnou ironií je, že Mijagi i Wakasa sice vypadají jako protichůdné bytosti, jedna ztělesňuje dobré vlastnosti ženy a matky, druhá démonické vlastnosti svůdnice, jedna pochází z lidových vrstev, druhá ze šlechtických kruhů, a přece v jedné základní věci jsou stejné: oběma byla před smrtí odepřena láska a ony se vracejí na svět, aby si ji získaly. Jistý rozdíl mezi nimi ovšem trvá – Mijagi přichází z onoho světa, aby lásku dávala, princezna Wakasa ji chce především brát. **Jinou subtilní ironií je způsob, jakým Mizoguči prezentuje svého buddhistického mnicha, který potká Gendžuróa na cestě a říká mu:** *„Stůj, v tvé tváři je vepsána smrt…! Hledáš nedovolený způsob lásky!“* Pak ho zavede do malé kaple, popíše jeho tělo ochrannými znaky v sánskritu a vysvětlí mu, že se ocitl na samé hranici smrti, a že strašné bytosti, s kterými obcuje, ho zničí. *„Až se probudíš ze svého snu, uvědomíš si, jak strašný ten tvůj duch je…“* Ironie je v tom, že zatímco v Akinariho povídce vidíme, jak se mladá žena mění v odporného, slizkého plaza, a tím vlastně přijímáme názor kněží, Mizoguči neukáže Wakasu ani jednou ve vysloveně ošklivé podobě, i když v několika scénách má její obličej démonický výraz. Slova osorošii (strašný), jež kněz použil o Wakase, používá její chůva o sanskritských znacích na Gendžuróově kůži, a o stavu jeho srdce: *„Zbav se toho strašného srdce, můj pane“ (Sonna osorošii kokoro o jošite…).* Pak Gendžuróovi vysvětlí, proč se Wakasa vrátila z říše mrtvých: *„Moje paní odešla ze světa, aniž poznala sladkost lásky a mně jí bylo strašně líto, tak jsem chtěla, aby alespoň jednou zažila štěstí ženy. Proto jsem ji přivedla zpátky na svět, moje přání se splnilo a potkaly jsme hodného muže, jako jsi ty…“* Wakasa tedy nepřichází na svět proto, aby se někomu mstila, nebo aby svévolně ničila muže, ale prostě ze zcela pochopitelné a snadno ospravedlnitelné potřeby lásky, na kterou by každý měl mít aspoň jednou za život právo. A tak v souladu s japonským šintoistickým pocitem, že buddhismus popírá život s jeho vášněmi a protiklady, Mizoguči líčí svého kněze jako kazisvěta, jako chladného posla cizí víry, který s importovanou magií vtrhne do jemného přediva japonských představ o životě a smrti. **Jedním slovem – japonská duše se tu bouří proti dovezené ideologii cizího náboženství.** Není náhodou, že sušinka mnich se svitky súter na hlavě je nejošklivější postavou celého filmu; kamera se ani jednou neztotožní s jeho pohledem na „strašné bytosti“ z onoho světa. **Mizoguči se zcela vážně připravoval na malířskou kariéru a měl pro ni nemalé nadání.** **Jeho pečlivá kompozice vždy prozrazuje kumštýřské oko. V souladu s japonskou estetickou tradicí je jeho kompozice většinou diagonální, málokdy symetrická.** Ve scéně, kdy vyhladovělí róninové zabijí Mijagi, vstupuje žena do obrazu po cestě z pravého horního rohu, a muži z chatrče v pravém dolním, odkud přejdou do levého – akce mezi nimi a Mijagi je pak rozehrána podél diagonální osy, kterou tvoří cesta. Po stejné diagonále se pohybují loďky na jezeře Biwa. Asymetrie je nejen dramatičtější, ale je také méně perfektní či dokončená a divák může svou fantazií snadněji do děje vstoupit. Leonardova Poslední večeře je tak perfektně vyvážená a „dokončená“, že je vlastně hermeticky uzavřena a divákova fantazie už ji nemůže dotvářet. Mizoguči ve své tvorbě vychází z japonské tradice dřevořezů a svitkových obrazů, nepoužívá montáže a extrémních detailů. Podobně jako na scéně divadla kabuki, které má značnou šířku, ale postrádá hloubku, i Mizoguči má v oblibě laterální jízdy kamery, např. v dlouhé scéně, kdy Gendžúró s Tóbeiem a Ohamou odjíždějí na loďce a Mijagi běží souběžně s nimi po břehu a loučí se s nimi. Jednou velice účinnou výjimkou je dramatická scéna, kdy po nájezdu cizího vojska běží Mijagi pro svého chlapečka přímo do kamery. **Málokterý režisér využil dramatického účinu černobílého média tak funkčně jako Mizoguči. Jeho chiaroscuro aktivně dotváří hlubší smysl klíčových scén:** Například když chůva vede Gendžúróa do sídla rodu Kucuki poté, co na trhu koupila se svou paní sadu jeho šálků a talířků, je pozdní odpoledne a my vidíme nejdříve trosky zhrouceného paláce, ve veřejích se kymácí děravá branka. Pak ale Gendžúró projde prvním dvorem, který je ještě v troskách, vstoupí do vnitřního dvora – to už se setmělo – a ve třech otevřených, čistě bílých dveřích šódži v levém křídle paláce stojí tři svícny; přibíhají služebné a přinášejí svíce blíž, palác ožívá světlem a z temnoty se vynoří lesklá podlaha verandy, perfektní tatami uvnitř, malované zástěny atd. Světlo dává tmě onoho světa zdání skutečnosti, Gendžúró a Wakasa se setkávají na pomezí světla a tmy. V nádherné scéně, kde Wakasa tančí a zpívá pro Gendžúróa a zpoza ocelové samurajské helmy se ozve chraplavý, hluboký hlas jejího otce, začne světlo slábnout a slábnout, tma hrozí pohltit celou místnost a chůva vysvětluje, že otec Wakasy, pan Kucuki, byl zabit tou zrůdou Nobunagou, ale vždycky když jeho dcera zpívá či tančí, vrací se z onoho světa a raduje se. Ke konci filmu, když Gendžúró pochopí, že má co dělat s duchy, říká Wakasa: *„Pojď, milý, vrátíme se do mé rodné země…“* Její furusato je daleko od tohoto pomezí světla a tmy, kde se setkali. Gendžúró ale vztáhne ruce po tomto světě, vytasí meč a začne po Wakase a její chůvě sekat. Příznačné je, že Mizoguči respektuje hmotnost duchů i v tom, že ostrý meč se ani jednou nedotkne těla obou žen. Západní duchové prostupují stěnami, jejich těly projíždí ocel, nic se jich nedotkne, japonští duchové se při pobytu na světě přizpůsobí jeho fyzickým zákonům. Když se Gendžúró druhý den ráno probudí v ruinách Kucukiho paláce, zdá se mu, že to všechno byl sen, ale jak to, že drží v ruce nádherný meč a na jednom ze zborcených trámů visí pestrá látka na kimono, kterou ve včerejším snovém životě koupil pro Wakasu na trhu? Poodstoupí dozadu a zakopne o samurajskou přílbici, která mu připomene včerejší příběh; asi to všechno přece jen nebyl sen. **Mizoguči používá velice tvůrčím způsobem přeexponovaných záběrů, např. ve scéně pikniku na louce.** Až do tohoto momentu byl film poměrně tmavý (předešlý záběr je v šeru skalní lázně), tady exploduje záplava světla na sluncem ozářené louce. Aby se zvýšil účin „posvátného prostoru“, spojuje louku se scénou v lázni dlouhý záběr bílých oblázků, kterými bývá vydlážděno jeviště v divadle nó, pokud se předvádí pod širým nebem. Gendžúró volá, že se ocitl v ráji a atmosféra rajského prostoru je tu dokonale navozena. V lázni mu Wakasa řekla: *„Ty mě podezíráš, myslíš si, že jsem zlý duch – teď už mi patříš tělem i duší.“* A Gendžúró jí na louce odpovídá: *„Je mi jedno, jestli jsi démon, nevěděl jsem, že taková rozkoš existuje – to je božské, jsem v ráji!“* **Jedinečná malířská kompozice je použita i ve scéně, kde na cestě do města přejíždějí Tóbei a Gendžúró se svými ženami přes jezero Biwa.** Obraz je téměř transparentní, nad vodou se válejí mlhy a na zádi loďky pracuje Ohama, rybářská dcerka, dlouhým veslem a při tom si zpívá tklivou melodii. Přejezd přes jezero má symbolický charakter, venkované opouštějí své důvěrně známé furusato a směřují do mlhavého, neznámého světa, kde se může stát cokoliv. A skutečně, vpůli jezera potkají loďku, na jejímž dně leží umírající muž, který vypadá jako duch. *„Ne, nejsem duch, jsem lodník z Kaizu, a po cestě do Azuči mě přepadli piráti…“* Za několik minut už duchem bude a jeho smrt předznamenává neblahou budoucnost pro všechny přítomné. Jezero tu vystupuje jako řeka Léthé, je branou do říše mrtvých a dává Gendžúróovi zapomenout na domov a na rodinu. **Vedle pečlivé malířské kompozice jednotlivých záběrů, vyznačuje se Mizogučiho film i nezvyklou dokonalostí hudebního doprovodu.** Celý film je strukturován podobně jako představení několika her nó (tragický příběh Mijagi a Gendžuróa je vylehčován komickým příběhem Ohamy a Tóbeie), kde mezi kratší tragické hry nó bývá zařazována fraška zvaná kjógen. Vychází to z vyzkoušeného divadelního principu, že totiž příliš mnoho tragedie najednou je neúčinné a divákovi je třeba poskytnout oddech. **Mizoguči zvolil hudbu nó z her, ve kterých vystupují duchové.** Je to především velký a malý bubínek a bambusová flétna, která svým tklivým a syrovým zvukem navozuje mystickou atmosféru. Do toho zaznívá v dramatických momentech mužský chór nó. Při bližším zaposlouchání si ale všimneme, že se zvuk bubnů a flétny rozdělí a bubny podmalovávají „mužské téma“, zatímco jemný zvuk flétny nese téma žen. Při přejezdu jezera zní bubny pomalu, po příjezdu do města se jejich rytmus zrychluje. Kdykoliv Wakasa vystupuje z temnot, ohlašuje její příchod melodie flétny. Jenom ke konci, snad aby podtrhl teplou domáckou atmosféru v domku, kde Mijagin duch čeká na manžela, se ozve melodie cella. Cello se tu vlastně potýká s flétnou: za zvuků flétny se Mijagi vrací z říše mrtvých, a jak se zabydlí ve svém starém domově, ozve se měkká melodie cella. Po čase světlo slábne, temnoty ji volají zpět a znovu zazní vtíravý hlas flétny. Mijago rozsvítí svíčku, posadí se k své domácí práci, a cello se znovu rozezní. **Dokonalost Mizogučiho práce se zvukem je neuvěřitelná. Dvakrát použije naříkajících lidských hlasů:** Mijaginu smrt provází hlasitý ženský nářek, bitvu u kaple, kde je sťat pan Fuwa, doprovází chór neartikulovaného, až hysterického mužského křiku, téměř ječení. **Estetika nó výrazně ovlivnila i vizuální stránku filmu.** Divadlo nó bylo od samého začátku spojeno s třídou jeho sponsorů, s japonskou aristokracií, a jeho obsah má blízko k vytříbené estetice urozených vrstev a k jejich životnímu názoru. Význačná část repertoáru nó je o duchách a zjeveních, mnohé hry jsou jakýmsi psychodramatem na uklidnění duší, jimž bylo ublíženo. Princezna Wakasa je nejen šlechtičnou, je i duchem, kterému bylo krutě ublíženo. Symbolika výrazových prostředků v nó je nesmírně jemná a náznaková, například křečovitý pláč dívky Macukaze ve stejnojmenné hře je vyjádřen pomalým pohybem hercova vějíře k čelu a mírným náklonem hlavy. **Stejně tak ve filmu UGETSU: vrcholná erotická scéna ve skalní lázni je jemně náznaková, nikdy nevidíme nahá těla, tím méně necudné doteky a podobně.** Málo – a snad co nejméně – znamená pro Mizogučiho vždycky více. Princeznina krása se odráží v rozzářených očích Gendžúróa a je tak mnohem účinnější. Náznak nahoty v kontrastu s elegantním oblečením působí silněji než nahota celá: když Wakasa něžně vezme do ruky Gendžuróovy hrníčky a laská je svým dotykem, nabývá výjev intimní smyslovosti, které se explicitní kopulace současných filmů vůbec nemohou rovnat. Wakasa klouže po zemi stejně ladným krokem jako herec nó, její pohyby jsou stejně elegantní. Když se nakonec zhroutí v záplavě zřaseného roucha Gendžuróovi do náruče a vytříbená forma se naráz rozpadá, je účinek pro současného diváka téměř komický. Wakasin taneční výstup je ve všem všudy formálním tancem z divadla nó, a pokud si neuvědomíme jeho vytříbenou estetiku, mohl by tento výjev být nesrozumitelný. Ve srovnání s touto aristokratickou elegancí jsou scény s Ohamou a specielně s Tóbeiem čistou fraškou kjógen. A opět, vzhledem k tomu, že kjógen je lidovější zábavou než nó, je Tóbeiova plebejská směšnost zcela organická. **Jedna z mých japonských studentek mi po shlédnutí UGETSU řekla:** „Ale sensei, ten Gendžuró, to byl ale špatný manžel!“ Měla samozřejmě pravdu, Gendžuró je špatný manžel, ale v nejjemnější rovině interpretace je film o něčem zcela jiném. Je to především příměr o poslání umělce, o ceně, kterou umělec musí zaplatit za svůj úspěch. Jako malíř si Mizoguči dobře uvědomoval, jaký netvor byl v osobním životě například Pablo Picasso, jakou krutou posedlostí se umění může stát. **Je Gendžuró na konci filmu stejný člověk jako byl na začátku?** Zdánlivě se nic nezměnilo: film končí cyklicky stejným panoramatickým záběrem zeshora jako začínal, s tím rozdílem, že v úvodním záběru kamera sjížděla jeřábem dolů, tady odjíždí nahoru. Poučil se hrnčíř Gendžuró ze svého utrpení? Když se pozorně zaposloucháme do hlasu jeho zesnulé ženy, která k němu mluví, když na kruh vytáčí své dílo, cítíme, že se opravdu stal „mužem Mijaginých snů“. Změnila se ale i sama Mijagi: na začátku neviděla krásu jeho tvorby, teď je schopna stejného ocenění jako Wakasa. **Jinými slovy, žena uvnitř, anima jeho duše je teď celistvá, Mijagi i Wakasa jsou konečně jedním hlasem. Gendžuró zaplatil za svou „cestu“, za své hledání strašnou cenu, ale snad je moudřejším člověkem a lidštějším umělcem.** I toto konečné vyznění filmu je v souladu s tradiční japonskou rolí umělce. Japonský kumštýř se považoval spíš za řemeslníka (podobně jako středověký umělec v Evropě) a moderní západní důraz na výlučné, privilegované postavení umělce ve společnosti by ho nejspíše překvapil, možná šokoval. Tento vztah k umění se udržel až do dvacátého století . Vzpomínám si, jak mi mistr Ibuse jednou s obdivem vyprávěl o svém známém sochaři, který odmítá své jméno vytesat do kamene a říká: *„Mé jméno by ten kámen poskvrnilo.“* Rozbor z knihy: Antonín Líman | [Mistři japonského filmu](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/liman-antonin-mistri-japonskeho-filmu) | Paseka, 2012 **Categories:** Film a umění **Tags:** Japonsko, Knihy a film, Líman **Spisovatel:** Liman --- ### [Chrám plný květů, tichá knížka haiku pro občasné začtení v bravurním překladu Antonína Límana](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/liman-chram-plny-kvetu-haiku-poezie) **Published:** July 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku. Výběr a překlad Antonín Líman. Mimořádné dílo, knížka, kterou je dobré pravidelně číst po celá život. **Content:**  **Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku. Výběr a překlad Antonín Líman (\*7. 4. 1932, Praha – †2. 5. 2018, Vancouver). Mimořádné dílo, jedna z knih, kterou čtete po celý život. Přečtete si několik [haiku](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/macuo-baso-legendarni-zakladatel-haiku), prohlédnete několik maleb haiga, na chvíli se přenesete někam úplně jinam, potěšíte se a knížku zas opatrně dáte do knihovny. A určitě zas přijde chvilka, kdy si celý rituál zopakujete.** Antonín Líman sám v předmluvě píše: > *„Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“… > „Předkládám českému čtenáři výběr z toho nejlepšího, co v Japonsku za více než tři sta let mistři haiku vytvořili…“* Robin Heřman dodává k ilustrační části: > *„Je-li haiku verbalizovanou formou vrcholně vybroušeného specificky japonského vnímání světa, pak haiga je jemu analogickou formou grafickou.“* **Chrám plný květů je v češtině dosud největší výbor z japonských haiku představuje třistaletý vývoj jedinečného žánru. V knize najdeme osm set vybraných básnických skvostů od sedmdesáti osmi autorů, počínaje zakladatelem žánru Bašóem(17. století) a konče modernisty (20. století).** *Vyd. nakladatelství [DharmaGaia](https://www.dharmagaia.org/) a Česko-japonská společnost, 2011* **Ukázka z knihy:** > **Macua Bašó:** Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji *Poutí počasím ošlehaného kostlivce* (*Nozaraši kikó*)*.* Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval. > > Cestovní deník z této pouti se jmenuje *Návštěva v Kašimské svatyni* (*Kašima kikó*). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V *Úzké stezce do vnitrozemí* (*Oku no hosomiči*)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře. > > Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (*Úzká stezka do vnitrozemí*, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání *Deníku ze Sagy* (*Saga nikki*)*.* V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, *Opičí kabátek* (*Sarumino*). > > Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „*Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem*.“ > Můj letní plášť – > ještě jsem nevychytal > všechny vši > > Cikáda zpívá – > o říši smrti nemá > ani potuchy > > Jak měkkýš > se skořápkou škeble > loučím se s podzimem > > V bílém svítání > blýskla se bílá rybka > cípkem závoje > > První ledová sprška – > i opička touží > po slaměném kabátku > > Z Eda nesu > na vějíři malý suvenýr – > horský vánek z Fudži > > Na lodi v zálivu Akaši: > V hliněném džbánu > sní chobotnice > svůj krátký letní sen > > Co chvíli > přitáhne obláček a dá nám > oddechnout od měsíce > > Pán z Luny > nemá kde bydlet – > měsíc mu zmizel v dešti > > Do stmívání > nad mořem bílý záblesk – > výkřik divoké kachny > > Pod sakurou > polévka rybí salát > a na všem okvětní lístky > > Jarní vánek > čechrá květy sakur – > usmívají se jako já? > > Když rozkvetou > stařenky sakury > vzpomínají na mládí > > Jaro už odchází > ptáci pláčou > i ryby mají oči plné slz > > Nesnaž se být jako já > jak meloun rozťatý > na dvě stejné půlky > > Jak vzácný člověk – > i bez toho šlehnutí blesku > je osvícen **Obsah knihy Antonín Líman: Chrám plný květů:** Předmluva ([Antonín Líman](https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_L%C3%ADman)) Haiga neboli obrazové haiku (Robin Heřman) **I. Deset starých mistrů** Macuo Bašó (1644 – 1694), Josa (Taniguči) Buson (1716 – 1783), Kobajaši Issa (1763 – 1827), paní Kawai Čigecu (1634?–1718), paní Den (Kaibara) Sutedžo (1633–1698), Ihara Saikaku (1642–1693), paní Kaga no Čijo (1703 – 1775), Koniši Raizan (1654–1716), Óšima Rjóta (1718–1787), Uedžima (Kamidžima) Onicura (1660 – 1738). II. Bašóovi žáci Hattori Ransecu (1654 – 1707), Kagami Šikó (1665 – 1731), Kawai Sora (1649–1701), Morikawa Kjoroku (1656 – 1715), Mukai Kjorai (1651 – 1704), Naitó Džósó (1662 – 1704), Nozawa Bončó (1640?–1714), Oči Ecudžin (1656 – 1736?), Sugijama Sanpú (1647 – 1732), Šida Jaba (1662 – 1740). Tačibana Hokuši (? – 1718), Takarai (Enomoto) Kikaku (1661 – 1707). **III. Zenoví mniši a mistři** Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) . **IV. Busonovi žáci a současníci** Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771), **V. Pětatřicet moderních mistrů haiku (19. – 20. století)** Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935– ). **VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)** Bibliografické poznámky Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman) **Doporučujeme další knihy Antonína Límana:** Krajina japonské duše Mezi nebem a zemí Věčný polštář z trávy Kouzlo šerosvitu Paměť století Ibuse Masudži **Antonín Líman ve vzpomínkách bratra Jana Límana**. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** haiku, Japonská literatura, Líman Antonín, poezie klasická **Spisovatel:** haiku, Liman --- ### [Milan Knížák a Jan Paul: Je současné umění jen dekorace, inzultace nebo neumětelství?](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/knizak-paul-o-kulture-a-umeni) **Published:** July 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Velmi poučná diskuse dvou umělců na téma kultura a umění. Milan Knížák, člověk, který je schopen se jasně zamyslet. Jan Paul, člověk přemýšlivý a hledající. **Content:** **Velmi poučná a inspirující diskuse dvou umělců na téma kultura a umění.** **Milan Knížák (19.4. 1940 – 26.7. 2026), člověk, který je schopen se jasně zamyslet.** Český výtvarník, hudebník a performer, který byl od roku 1966 evidovaný jako nepřítel státu, po roce 1989 se stal rektorem Akademie výtvarných umění a později byl ředitelem Národní Galerie v Praze. **Jan Paul, člověk přemýšlivý a hledající.** Akademický malíř, člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, literární autor a publicista.  Jan Paul a Milan Knížák **Témata:** – Je současná kultura péčí o duši a [umění](https://citarny.com/tag/umeni) jejím projevem – Jak bychom charakterizovali stav současné kultury a umění? – Za jakých podmínek lze hovořit o národním či českém elementu v kultuře, jak tomu bylo třeba v době národního obrození, či v době Devětsilu a Taigeho poetismu, což byl ryze český ismus a fenomén? – Problém tématu a obsahu v kultuře a umění, co současné umění sděluje? – Jakým způsobem dnes může umělec oslovit diváka či konzumenta, pokud ho nebude chtít jen prvoplánově šokovat? – Současný divák prý nerozumí současnému umění, ale chápe umění minulé, proč? **Categories:** Glosy Umění, VIDEO **Tags:** Art, knizak, Knížák Milan, kýč, paul, Paul Jan, umění **Spisovatel:** Knížák, Paul --- ### [Co je umění? Proč kdejaký matlal může být dnes umělcem](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/milan-knizak-umeni-a-kyc-umelec) **Published:** July 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Co je umění? Duchamp a jeho vrstevníci si položili tuto zásadní otázku. Trvalo sto let pokusů, experimentování a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: **Content:**  **Co je umění? Duchamp a jeho vrstevníci si položili tuto zásadní otázku. Trvalo sto let pokusů, výbojů, experimentování i úvah a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: výtvarným uměním se může stát naprosto vše, včetně ready-madu, happeningu, graffiti, komiksu, parafráze, zabalené skály, sítotiskové kopie, skvrny na zdi nebo exkrementu. Stačí chtít, nalézt galeristu a diplomovaného historika umění, který výplod za [umění](https://citarny.com/tag/umeni) prohlásí. Umění je to, co je za umění označeno a jako takové vystaveno, klec spadla. Na rozdíl od mlýnů božích, tento mlýn mele rychle a vtahuje další a další uchazeče o pětiminutovou slávu.** **Chuť stát se umělcem bohatě stačí.** Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní. **Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.** Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů. Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století. **Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.** Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat. Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby. **Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.** Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem. Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice. **Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.** Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti. Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel. Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění. > ***“My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic. > Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním. > Jakmile to vyhodil ven, na smetiště, přestalo to být uměleckým dílem. > A už sto let víme, tak to může fungovat. > Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století….”** > profesor Milan [Knížák](https://citarny.com/tag/knizak-milan), Škola intermediální tvorby* **Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.** My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu. Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají. **Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.** Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie. **K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.** Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat. Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy. **Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.** Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo. **Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.** Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných. Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou – [http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/\_zprava/39250](http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250) **Lubomír Martínek** **Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka** (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě. V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. **Dokument ZKOUŠKA UMĚNÍ o přijímacích hovorech na AVU Praha.** **Příšerná realita o těch, kdo na AVU učí, co tam učí a kdo tam chce za každou cenu studovat.** > Současné demonstrace kulturníků, tedy lidí pracujících v oblasti kultury, pro zachování všech fondů a podpor, jsou zrůdné. Zrušil bych všechny granty. (A nejen v oblasti kultury, jak jsem už dal mnohokrát najevo.) > Věnovat se kultuře a umění je svým způsobem poslání. Kdo není ochoten a schopen podstoupit tuto sádhanu, ať vypadne z kola ven. Stejně se většinou o kulturu nejedná… > > Milan Knížák 21.10. 2025 > [www.milanknizak.cz](http://www.milanknizak.cz) **Categories:** Glosy Umění **Tags:** Art, Knížák Milan, kýč, Martinek, Martínek Lubomír, politicka korektnost, stupidita, umění **Spisovatel:** Knížák --- ### [Barbora Kyšková a její fantastické ilustrace Lesohradu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/kyskova-lesohrad-brandon-mull) **Published:** July 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Ilustrátorka Barbora Kyšková jedinečně ilustrovala příběhy z utajené odlehlé obory jménem Lesohrad, kde se shromažďovaly kouzelné bytosti před vyhynutím... **Content:** **** Ilustrátorka Barbora Kyšková jedinečně ilustrovala příběhy z utajené odlehlé obory jménem Lesohrad. Tam se shromažďovaly kouzelné bytosti, aby se jejich úplnému vyhynutí. Lesohrad je nyní jedním z posledních útočišť, kde mohou podobní tvorové nerušeně žít. Báječné? To rozhodně. Vzrušující? To si pište. Bezpečné? Ehm… vlastně právě naopak. Kendra a její mladší bratr Seth nemají ani potuchy o tom, že jejich dědeček je správcem Lesohradu. V lese odděleném od okolního světa ohradou udržují prastaré zákony pořádek mezi chamtivými trolly, poťouchlými satyry, úskočnými čarodějnicemi, zlomyslnými plivníky a závistivými vílami. Když však někdo tato pravidla poruší, osvobodí dosud spoutané zlo, nesmírně mocné. Kendra i její bratr jsou postavení před přetěžký úkol – musí zachránit svou rodinu, Lesohrad a možná i celý svět. **** **Tajuplný půvab napínavého 00 příběhu umocňují vynikající ilustrace přední české ilustrátorky Barbory [Kyškové](https://www.okenko.uk/kyscaronkovaacute-barbora.html).** **Brandon Mull / Příběhy z kouzelné obory 1 / Lesohrad / Vydává Euromedia, Knižní Klub, 2010**   **Ukázka z knihy:** > ZAMĚSTNÁNÍ – POPTÁVKA > Obora Lesohrad > > Hledá se ošetřovatel. > Požadované vlastnosti: zodpovědnost, přizpůsobivost a neohroženost. > Pracovní náplň zahrnuje například trhání zubů obrovi. > Otrlost podmínkou. > Zaučíme na místě. > Nabízíme luxusní ubytování a zajištěný důchod, pokud se neutopíte, nebudete sežráni nebo nezkameníte. > Znalost skřetích jazyků výhodou. > > xxx > > Seth skočil do bazénu salto pozadu, ale dopadl na záda. Nějak se mu nedařilo úplně se otočit. Vynořil se a hned se hrnul ven, aby to zkusil znovu. > „Pěkný placák,“ řekla Kendra, která stála vedle bazénu. „Mít kameru, pošlu to do Neváhej a toč!“. > Seth vylezl z vody. „Chtěl bych vidět tebe. Kde jsi byla?“ > „Objevila jsem tajemství.“ > „Co?“ > „To ti nemůžu vysvětlovat. Ale můžu ti to ukázat.“ > „Je to něco jako to jezero?“ > „Ne úplně. Dělej.“ > Seth si přehodil přes ramena ručník a nazul si sandály. Kendra ho vedla přes zahradu ke kvetoucím keřům na okraji pozemku. Za keři stál velký pekáč plný mléka, ze kterého se napájelo celé hejno kolibříků. > „Oni pijou mléko?“ zeptal se Seth. > „Jo, ale o to nejde. Ochutnej ho.“ > „Proč?“ > „Uvidíš.“ > „A ty už jsi to zkusila?“ > „Jo.“ > „A co má jako být?“ > „Říkám ti, zkus to a uvidíš.“ > Kendra zvědavě přihlížela, jak si klekl vedle pekáče. Kolibříci se rozprchli. Seth namočil do mléka prst a dal si ho do pusy. „No, dobré. Sladké.“ > „Sladké?“ > Seth sklonil hlavu a našpulil rty směrem k hladině, aby se napil. Když se zvedal, otřel si ústa. „Jo, sladké a husté. Ale trochu teplé.“ > Jak hleděl někam za Kendru, najednou vyvalil oči, prudce vyskočil, začal křičet a ukazoval před sebe. > „A co je prokrista tohle?“ > Kendra se otočila. Viděla jen pár motýlů a kolibříků. Podívala se zpátky na Setha. Otáčel se kolem dokola, oči mu bloudily po zahradě a vypadal úplně zmateně a vyděšeně. > „Jsou všude,“ řekl ohromeně. > „Kdo?“ > „Podívej se kolem. Víly.“ > Kendra zírala na svého bratra. Že by mu to mléko úplně rozleptalo mozek? Anebo to na ní jenom hraje. Ale nezdálo se, že by si vymýšlel. Stál teď u růžového keře a užasle zíral na motýla. Zkusil po něm natáhnout ruku, ale motýl mu odletěl z dosahu. > Otočil se zpátky na Kendru. „To dělá to mléko? Tak tohle je o třídu lepší než to jezero!“ Jeho nadšení vypadalo opravdově. > Kendra se zahleděla na pekáč s mlékem. Pijte mléko. Jestli jí tu Seth hraje divadýlko, tak se jeho dramatické schopnosti náhle o sto procent zlepšily. Namočila si prst a dala ho do pusy. Seth měl pravdu. Bylo sladké a teplé. Na vteřinu ji oslepilo slunce a donutilo ji mrknout. > Podívala se znovu na bratra, který se plížil k malé skupince vznášejících se víl. Tři z nich měly motýlí křídla, jedna zas jako vážka. > Výjev byl tak neuvěřitelný, že nedokázala potlačit výkřik. > Zadívala se znovu na mléko. Víla s kolibřími křídly právě pila z dlaně. Nebýt křídel, vypadala jako štíhlá ženuška, ani ne pět centimetrů vysoká. Měla třpytivé tyrkysové šaty a dlouhé tmavé vlasy. Jakmile se Kendra naklonila blíž, víla odletěla. > Není přece možné, že tohle všechno opravdu vidí! Přece musí existovat nějaké vysvětlení. Ale víly byly všude kolem, tady i tam, mihotaly se v zářivých barvách. Jak by mohla popřít, co viděla na vlastní oči? > Kendra se dál rozhlížela po zahradě a ohromení a nedůvěra se postupně měnily v okouzlení. Víly všech možných druhů se třepotaly kolem, zkoumaly květy, vznášely se v lehkém vánku a akrobaticky se vyhýbaly jejímu bratrovi. > Jak se tak toulala celá omráčená po zahradních cestičkách, viděla, že ty pohádkové žínky zastupují nejrůznější národnosti. Některé měly africké rysy, některé jako by pocházely z Indie nebo odněkud z Asie, jiné působily evropsky. Některé vypadaly ještě exotičtěji, neboť měly modrou pleť nebo smaragdově zelené vlasy, a nad hlavami některých se chvěla dokonce tykadla. Jejich křídla měla nejrůznější podobu, většinou vzorováním připomínala křídla motýlů, ale byla zářivěji zbarvená a měla i odvážnější tvary. Všechny ty víly se mihotavě třpytily a zastiňovaly svojí krásou květiny, stejně jako slunce zastiňuje měsíc. > Kendra zahnula po cestičce za roh a okamžitě se zastavila. Na cestě stál dědeček Sorenson ve své flanelové košili a pracovních botách, ruce založené na prsou. > „Myslím, že si musíme promluvit,“ řekl.   **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Brandon Mull, Fantasy pro děti, Kyšková Barbora --- ### [Nejstarší dochovaný papír byl z konopí, je starý přes dva tisíce let](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/nejstarsi-papir-byl-z-konopi) **Published:** July 22, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si v Číně. Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z konopí. **Content:**  **Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si v Číně.** **Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z roztlučených a oddělených vláken konopí. Díky němu a dalším úlomkovitým důkazům je jasné, že Číňané znali základní postup výroby papíru tisíc let před Evropany. Papír není tak složitý. Je to vrstva roztlučených vláken ve vodním roztoku, vylisovaná v ploché formě. Voda je odvedena pryč, vrstva se vysuší a máte papír.** Ačkoliv byl čínský papír vyráběn z konopí, ve 2. století n. l. dvorní úředník, který se jmenoval Cai Lun, vyrobil nový druh papíru ze směsi kůry, papírových útržků, pšeničných stébel a dalších přísad. Možná první recyklovaný papír. Byl to také první [moderní papír](https://citarny.com/tag/historie-knihy) – docela levný, lehký, pevný a vhodný pro tahy štětce. **Co všechno dělali Číňané z papíru** Číňané používali papír rovněž pro oblékání, do bot a jako toaletní ubrousky, které Evropany doslova ohromily, když je viděli poprvé. Vynalezli tapety, papírové draky, deštníky, papírové peníze, papírové umění origami a další. **Rozšíření papíru do světa** Papír se dostal v 7. století do Indie a o sto let později do islámských zemí. Po pět staletí Arabové žárlivě střežili tajemství výroby papíru před Evropany, ale prodávali jim ho se značným ziskem. První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12. – 14. století). Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské). Strojový papír vznikl až na začátku 19. století a od poloviny 20. století je používán i na tisk grafik. Papír byl v Evropě zpočátku považován za méně kvalitní než pergamen, nicméně protože byl levnější, začal pergamen vytlačovat, až v 16. století papír víceméně převládl. **Jeden hektar konopí poskytuje za rok čtyřikrát více vlákniny, než jeden hektar lesa za 30 let!** Orientace na výrobu papíru z tohoto zdroje by zamezila hrozivému kácení lesů a následnému poškozování životního prostředí. Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu, které disponují lepšími vlastnostmi než papíry ze dřeva. Vynikají hlavně svou trvanlivostí a odolností. Papír je přirozeně pružný a částečně odolný vůči vlhku. K jeho výrobě nejsou zapotřebí agresivní výrobní metody, které hrubě poškozují kvalitu odpadních vod. **Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu.** Z dlouhých vláken se vyrábí vysoce kvalitní papír, který se používá na knihy, časopisy, bankovky a umělecké papíry. Kratší vlákna slouží k produkci spotřebních výrobků, jakými jsou například cigaretový, balící či toaletní papír. [Papírny](https://www.youtube.com/watch?v=wlgs1QXVVXg) jsou v Evropě stále hlavním odběratelem konopné koudele. Oproti dřevu má konopí nižší obsah ligninu (konopí 10–12 %, dřevo 30 %). To umožňuje ekologicky přijatelnější bělení papíru bez použití silných sloučenin chlóru. Více firem již vyvinulo uzavřený proces výroby, ve kterém jsou všechny chemikálie recyklovány. Na zpracování konopí se tak spotřebuje méně chemikálií i energie. *PhotoCredit: Internet bez specifikace:* *Jeden z nejstarších dochovaných zbytků papíru pochází z období Dynastie Han (140-87 př.n.l.)* **Categories:** Historické knihy **Tags:** historie, historie knihy, konopi, papir **Spisovatel:** papír --- ### [Akiro Kurosawa. Jedinečný vypravěč, režisér a spisovatel](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/akiro-kurosawa-reziser-spisovatel) **Published:** July 28, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Akiro Kurosawa (*23. 3. 1910 – †6. 9. 1998) byl výjimečný umělec, scénárista, filmař, který oslovuje dodnes svými filmy celý svět. Je držitelem Oskara. **Content:**  **Akiro Kurosawa (\*23. 3. 1910 – †6. 9. 1998) byl výjimečný umělec, scénárista, filmař, který oslovuje dodnes svými filmy celý svět. Ve filmu prošel černobílé období, barvu i digitální kvalitu, ale vždy jeho filmy dostávaly prestižní světové ceny. Za celoživotní dílo dostal japonský režisér a scénarista Oskara.** ## Kurosawa, mistr epického vyprávění Natočil přes 30 celovečerních filmů (hlavně v letech 1940–1980), které spojují japonskou tradici s univerzálními tématy. Kurosawa je výjimečný tím, že dokáže spojit velkolepost hollywoodského blockbusteru s hlubokou psychologickou a filozofickou vrstvou a přitom zůstat naprosto originální a lidský. Jeho filmy nestárnou, protože mluví o věčných otázkách lidství. **Hodně oceňované a dodnes známé jsou jeho první filmy po roce 1945. Tyto snímky ho katapultovaly mezi špičku japonské (a později světové) kinematografie:** **No Regrets for Our Youth (Waga seishun ni kuinashi, 1946)** První velký poválečný film. Sociálně-kritické drama o odvaze, lásce a osobní zodpovědnosti v době militarismu a poválečné obnovy. **One Wonderful Sunday (Subarashiki nichiyōbi, 1947)** Dojemný, melancholický příběh chudého mladého páru v rozbombardovaném Tokiu. Ukazuje Kurosawovu citlivost k obyčejným lidem. **Drunken Angel (Yoidore tenshi, 1948)** První velká spolupráce s Toshiro Mifune. Gangsterské noir drama o alkoholikovi-doktoroovi a yakuza. Kritiky ho považují za jeho první mistrovské dílo – temné, atmosférické a inovativní. **Stray Dog (Nora inu, 1949)** Film noir o mladém policistovi, který hledá ukradenou pistoli v horkém poválečném Tokiu. Skvělá detektivka s hlubokým sociálním podtextem. **Rashomon (Rašómon, 1950)** Mezinárodní průlom. Oscar za nejlepší cizojazyčný film, Zlatý lev v Benátkách. Revoluční struktura (čtyři verze téže události) a téma pravdy/subjektivity. Dodnes jeden z nejvlivnějších filmů vůbec. **Ikiru (Žít, 1952)** Intimní, hluboce humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života. Často označováno za jedno z jeho nejsilnějších děl. Mezi [filmy](https://citarny.com/tag/knihy-a-film), jež svou kvalitou se mohou rovnat kvalitním knihám patří asi nejznámější **Sedm samurajů**, jehož holywoodská westernová podoba má název **Sedm statečných**. Jeho oblíbeným hercem byl v té době Toshira Mifun, s kterým natočil 16 filmů!! **Na otázku co je to film, [Akiro Kurosawa](http://cs.wikipedia.org/wiki/Akira_Kurosawa) odpovídá:** > Na to není snadná odpověď. Dávný japonský prozaik Šiga Naoja sepsal své vnučce esej, která byla považována za jedno z nejvýznamnějších prozaických děl své doby. Zveřejnila ji v literárním časopise. Měla název “Můj pes” a začínala asi takto: “Můj pes se podobá medvědovi, ale také se podobá jezevci, také se podobá lišce …” Pokračuje vyjmenováváním zvláštních vlastností psa, porovnává každé další zvíře, rozvíjí text do obsáhlého seznamu zvířat. > Nicméně esej uzavírá: “Ale protože je to pes, tak se nejvíce podobá psovi.” Pamatuji si, jak jsem vyprskl smíchy, když jsem to četl, ale je to důležitý bod. Film se tolik podobá jiným uměním. Pokud má kinematografie literární vlastnosti, má také divadelní kvality, filozofické atributy malířství a sochařství i hudební prvky. Ale v konečném důsledku film zůstává filmem. > … > „Být umělcem znamená nikdy neodvracet oči.“ > „Mladí lidé dnes nečtou knihy. Je důležité číst. Bez bohaté zásoby uvnitř nemůžete nic vytvořit. Vzpomínky jsou zdrojem vaší tvorby.“ > … > „Film se musí točit srdcem, ne hlavou. Dnešní mladí filmaři na to zapomínají a dělají filmy podle výpočtů. Proto japonské filmy ztratily diváky.“ ### Klíčové rysy jeho filmů: **Lidské drama v historickém kontextu** Nejznámější jsou samurajské eposy (Sedm samurajů 1954, Rašómon 1950, Jojimbo 1961, Ran 1985), ale i moderní příběhy (Ikiru – Žít, 1952; Vrány – Drunken Angel, 1948). Zkoumá morálku, hrdinství, chamtivost, osud a lidskou důstojnost. **Inovativní vyprávění** Rašómon zpopularizoval nespolehlivého vypravěče (různé verze téže události) Kurosawa tímto filmem ovlivnil celý svět („rašómonovský efekt“). **Vizuální mistrovství** Dynamická kamera, deštivé scény, pohyb davů, geometrická kompozice, použití barev (zejména ve filmu Ran, což je japonská verze Krále Leara). Mistr střihu a rytmu. **Syntéza Východu a Západu** Kombinuje Shakespearovské tragédie, westerny. Jeho filmy inspirovaly Persepolis, Star Wars, The Magnificent Seven) a japonskou estetiku. **Technická preciznost** Psal naprosto perfektní scénáře a dbal na detailní přípravu (storyboardy sám maloval). Vynikající práce se štábem a herci. **V čem je Kurosawa výjimečný?** Jeho filmy fungují napříč kulturami. Obsahují hluboké emoce a strhující akce. Postavy nejsou černobílé; hledají smysl života v chaotickém světě. Inspirace pro celou elitu světových režisérů. Byl jednoznačně „císař“ japonského filmu, který proslavil japonskou kinematografii na Západě. I v 70.–80. letech dokázal ohromit vizuální pompou a hloubkou. Viz filmy Kagemusha, Ran, Dreams V 60 letech už Kurosawu znala jak Evropa tak Amerika. **Rád bych připomněl pár filmů, které stojí za to rozhodně vidět. Docela dost jich je i na [youtube.com](https://www.youtube.com/results?search_query=Kurosawa).** **Rašómon – podle povídek Rjúnosukeho Akutagaway** **Sedm samurajů – historický film** **Ran – historická japonská epopej** Rudovous – film z japonského lékařského prostředí v 19. století Děrsu Urzala – neobyklé setkání na Sibiři Kagemuša – historický film Sny Akiry Kurosawy (Dream) povídkový skvělý film o životě a smrti **Dokument o Kurosawovi** Kurosawa: The Last Emperor (režie dokumentu Alex Cox’) **Knihy: Akira Kurosawa a jeho filmy / Luboš Ptáček / Casablanca, 2013** [Akira Kurosawa / ](https://www.amazon.com/Something-Like-Autobiography-Akira-Kurosawa/dp/0394714393)[Something Like an Autobiography](https://www.amazon.com/Something-Like-Autobiography-Akira-Kurosawa/dp/0394714393) / (1983) ukázka níže Akira Kurosawa: Master of Cinema – Peter Cowie (poslední, dosud nepřeložená kniha o Kurasawovi, 2010) **Weby:** ** |CZ|** souhrné a hlavně kvalitní informace o autorovi, jeho filmech a dění kolem |EN| [http://www.afc.ryukoku.ac.jp/Komon/kurosawa/index.html ](http://www.afc.ryukoku.ac.jp/Komon/kurosawa/index.html)|EN| > Román a scénář jsou zcela rozdílné věci. Svobodu pro popis psychologie má člověk při psaní románu, ale je mimořádně obtížné to bez použití vyprávění přizpůsobit scénáři. > (Akiro Kurosawa) > > Myslím, že bez ohledu na to, co se dělo v mém osobním životě, jsem vždy přemýšlel o své práci i bez jeho znalosti. Tento jev se podobá karmě. To, že jsem se stal režisérem a setrval v této profesi tak dlouho musí být opravdu odměna nebo trest za něco, co jsem udělal v bývalém životě. > (Akiro Kurosawa) **Akira Kurosawa / Something Like an Autobiography / (1983) RAŠOMON překlad: Eva Sehnalíková** > Ta brána tehdy v mé představivosti rostla a rostla. Ve starověkém centru Kjóta jsem hledal vhodné exteriéry pro Rašomon, svůj historický snímek z jedenáctého století. Vedení studia Daiei se projekt příliš nezamlouval. Podle nich byl obsah složitý a název nepřitažlivý. Do natáčení se jim nechtělo. Zatímco jsem čekal, procházel jsem se po Kjótu a ještě starodávnějším městě Nara \[Prefektura na japonském ostrově Honšú. – pozn. překl.\], vzdáleným několik kilometrů, a studoval klasickou architekturu. Čím víc jsem toho viděl, tím větší byla v mé mysli brána Rašomon. > > Nejdříve jsem si myslel, že by má brána měla být přibližně stejně velká jako brána do chrámu Toji v Kjótu. Pak narostla do rozměrů brány Tengaimon v Naře a nakonec byla tak velká jako hlavní dvoupatrové brány chrámů Ninnaji a Todaiji v Naře. Má představa rostla dál nejen proto, že jsem uviděl skutečné brány, které pocházely z daného období, ale také díky tomu, co jsem se o samotné bráně Rašomon, zničené před dávnými lety, dozvěděl z dokumentů a jejích pozůstatků. > > “Rašomon” ve skutečnosti odkazuje k bráně Rajomon – jméno bylo změněno ve hře Nó autora Kanze Nobomitsua. “Rajo” označuje vnější prostory hradu, takže “Rajomon” znamená hlavní bránu do vnějšího areálu hradu. Brána v mém filmu Rašomon vedla do vnějšího okolí starověkého hlavního města (Kjóto se v té době nazývalo “Heian-Kyo”). Když se vešlo do města branou Rašomon a pokračovalo se přímo na sever podél hlavní dopravní tepny vedoucí skrze metropoli, došlo se až k bráně Šujakumon na jejím konci a k chrámům Toji na východě a Saiji na západě. Vzhledem k tomuto rozmístění bylo zcela přirozené, že hlavní vnější městská brána byla ze všech největší. Máme o tom jasné důkazy. Modré střešní tašky, které se dochovaly z původní brány Rajomon, dokazují, že byla obrovská. Ale i když jsme ztracenou stavbu brány zkoumali zevrubně, nemohli jsme se dopátrat jejích skutečných rozměrů. … **Ukázku z filmu Akiro Kurosawa – Dreams, část pojmenovaná Van Gogh** (v případě smazání na youtube film bez problemu dohledáte **Categories:** Film a umění **Tags:** Knihy a film, kurosawa, Kurosawa Akira **Spisovatel:** Kurosawa --- ### [Boris Polevoj. Uvěřitelný příběh opravdového člověka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/polevoj) **Published:** July 25, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Boris Polevoj (1908–1981) byl populární sovětský ruský spisovatel, novinář, válečný korespondent a scenárista. Jeho styl byl silně dokumentární až faktografický **Content:**  **Nazval jsem knihu ‚Příběh opravdového člověka‘, protože Alexej Meresjev je opravdový sovětský člověk, kterého nikdy nechápal a až do své hanebné smrti nepochopil Hermann Göring a kterého nechápou až doposud všichni ti, kdo zapomínají na poučení dějin…“ napsal Boris Polevoj o své knize.** **Boris Polevoj (1908–1981)** byl sovětský spisovatel, novinář, válečný korespondent a scenárista. Jeho styl byl silně dokumentární až faktografický. To bylo dáno jeho prací publicisty. Vynikal rozhovory s hrdiny 2. světové války a vlastních válečných zkušeností, protože byl po celou válku frontovým korespondentem. Patřil k představitelům [socialistického realismu](https://cs.wikipedia.org/wiki/Socialistick%C3%BD_realismus) a stal se jedním z nejvýznamnějších autorů sovětské válečné prózy. Svou pracovní kariéru zahájil budoucí spisovatel jako technolog v textilní továrně „Proletarka“. Jeho první kniha „Vzpomínky člověka s vši“ byla vydána pod jeho skutečným jménem Boris Nikolajevič Kampov. Když se kniha chystala k vydání, editor navrhl autorovi, aby si „přeložil“ své „divně znějící“ jméno a používal pseudonym Polevoj (campus (lat.) – „pole“). Už před válkou se stal známým. V časopise „Říjen“ vyšel jeho debutový román „**Horká dílna**“. **Za Druhé světové války** Polevoj bojoval ve Finské válce. V roce 1941 byl povolán na Kalininskou frontu jako válečný zpravodaj. V roce 1943 se Polevoj setkal s pilotem Alexejem Maresijevem, který dokázal sestřelit hned dva německé letouny. Vyprávění nového známého natolik zaujalo spisovatele, že přespal v jeho srubu. Když ho probudil podivný tlukot, Polevoj uviděl nějaké nohy v botách a myslel si, že se k nim dostal nepřítel. Ale pilot s úsměvem vysvětlil, že to byly jeho protézy. Tato podrobnost natolik dojala spisovatele, že se rozhodl napsat dílo o tomto skutečném člověku. Knihu napsal za pouhých 19 dní hned po válce (1946). Změnil jen jedno písmeno v příjmení (Maresjev → Meresjev) a přidal některé literární prvky, ale základ je věrný skutečnosti. Tak vznikla jeho slavná kniha Příběh opravdového člověka, který se nevzdává. **Skutečný příběh Maresjeva** V dubnu 1942 byl Maresjev sestřelen nad okupovaným územím (oblast Staré Rusi, u Kurska). Při havárii si těžce poranil nohy. Bez jídla a vody se 18 dní plazil hustým lesem a bažinami směrem k sovětským liniím (na rukou a kolenou, s gangrénou). Zachránili ho partyzáni, kteří ho dopravili do nemocnice. Kvůli gangréně mu museli amputovat obě nohy nad koleny. Maresjev se rozhodl vrátit do bojů. Po náročné rehabilitaci a cvičení s protézami se naučil létat a v létě 1943 se vrátil k bojovému létání (na stíhačce s protézami). Absolvoval desítky bojových letů, sestřelil několik německých letadel a stal se Hrdinou Sovětského svazu. > „Člověk je schopen všeho, pokud opravdu chce. Skutečný člověk – to je ten, kdo překoná všechny překážky, které mu život postaví do cesty.“ „Hlavní je – věřit v člověka. Skutečný člověk se nezlomí.“ > > Polevoj / Příběh opravdového člověka **Po [druhé světové válce](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-nefalsovana-historie-quinn)** byly jeho válečné příběhy vydány v souborné sbírce „Od Belgorodu po Karpaty“ (1945). Dodnes je Polevoj oceňován především jako kronikář Velké vlastenecké války. Jako válečný zpravodaj „Pravdy“ byl Polevoj vyslán na [Norimberský proces](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/norimbersky-tribunal-1946). Poté napsal jedinečnou knihu-reportáž o soudu s nacisty v Norimberku. V roce 1961 Polevoj nahradil na postu prvního šéfredaktora časopisu „Mládež“ Valentina Katajeva. Zde působil dvacet let. Během této doby se na stránkách časopisu poprvé objevila díla mnoha slavných spisovatelů: „A zde je ticho“ B. Vasiljeva, „Babij Jar“ A. Kuzněcova, „Buzhma“ S. Laskina a mnoho dalších. **Mnoho jeho románů bylo zfilmováno:** „Příběh opravdového člověka“ (1948) „Já jsem „Bereza““ (1964) „Na divokém břehu“ (1967) „Zlato“ (1969). Koncem ledna 2025 bylo dokončeno natáčení seriálu „Doktor Vera“ podle Polejovovy stejnojmenné novely. Příběh opravdového člověka (Повесть о настоящем человеке, 1946)** Dokumentárně laděná novela o nezlomné vůli sovětského člověka. Založena na skutečném příběhu pilota Alexeje Maresjeva (v knize Meresjev), který po sestřelení nad okupovaným územím přežil 18 dní plazení se zasněženou pustinou, ztratil obě nohy (amputace kvůli gangréně), ale díky obrovské síle vůle, tréninku a podpory okolí se vrátil k létání jako stíhač – a to i na moderním letadle. Vítězství nad osudem a nacismem – vrcholí v bojovém letu, kde Meresjev sestřeluje tři nepřátelské letouny. Symbol nezlomné vůle a sovětského hrdinství; přeloženo do desítek jazyků, zfilmováno (1948), zhudebněno Prokofjevem (opera 1960). > „Co to je: zvíře, člověk? – pomyslel si Alexej a zdálo se mu, že v křoví někdo také tázavě řekl: Člověk? > Zdálo se, nebo opravdu? Ano, mluvili rusky! A od té chvíle cítil takovou šílenou radost, že bez rozmýšlení vykřikl, vyskočil – a hned padl se sténáním, protože nohy už nebyly jeho… > Ale žil. A to bylo hlavní.“ > xxx „A teď – do vzduchu! > Motor zařval plným hlasem. Letadlo se prudce rozjelo po dráze, odlepilo se od země a začalo stoupat. Meresjev cítil, jak se mu nohy – ty umělé, cizí – pevně opírají o pedály. Žádná bolest, žádná nejistota. Jen radost z letu, z rychlosti, z boje. > Vzadu za ním letěly jeho wingmany. Věděl, že teď už není sám – je součástí velkého celku, sovětského nebe. > A když se nad ním objevily nepřátelské stíhačky, neucítil strach. Jen klidnou, pevnou jistotu: já to dokážu. Protože jsem opravdový člověk.“ > xxx „V těchto končinách zuřila od podzimu válka. Pronikla i sem, do zapovězené divočiny, kam dříve jen zřídka zavítali lesníci nebo lovci. Hluk blízkého boje vyhnal medvěda z brlohu ještě na podzim a teď, hladový a zlý, bloudil lesem bez odpočinku. > xxx Ach ty hříchu, člověk se úplně vyčerpal! Do čeho se to dostal… Ach bože můj, samá kost a kůže! A co jen ta válka s lidmi dělá. Aj-jaj-jaj! > Opatrně, jako novorozeně, položil ho na saně, přivázal provazem, svlékl z sebe kabát, složil ho a podložil mu pod hlavu.“ > xxx „Srdce Alexeje se zachvělo neklidně. Sotva by se Němci dostali do takové divočiny! A i kdyby, jsou tu přece naši, a ti by ho určitě ukryli, schovali raněného a pomohli mu. > xxx > > V srdci se mu nahromadila táhlá a strašná touha. Nepustit je dál! Bojovat s nimi, dokud je dech v těle, jako ten ruský voják, který ležel na lesní mýtině na hromadě nepřátelských těl.“ > xxx „Všude ležely mrtvé postavy v vatovaných kabátech a prošívaných kalhotách, v špinavě zelených blůzách a rohatých pilotkách… Vykukovaly z závějí ohnutá kolena, zakloněné brady, voskové tváře vytažené z ledu, ohlodané liškami, oklované strakami a vranami.“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Druhá světová válka, Polevoj Boris, socialistický realismus, SSSR **Spisovatel:** Boris Polevoj --- ### [Jevgenij Zamjatin a MY. Vizionářská scifi, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/zamjatin-my-kniha-inspirovala-orwella) **Published:** July 22, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Zamjatin napsal scifi My v roce 1923 Je prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před absolutní moci nad jedincem. Orwella inspiroval k napsání 1984 **Content:**  **Když Zamjatin dopsal román “My” (1923) netušil, že kniha bude prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před absolutní moci nad jedincem. Ve svém důsledku je jeho příběh natolik inspirující, že ovlivnil další velikány jako byl [Huxley](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/aldous-huxley-wef-otrocka-budoucnost "Jak Huxley lidem předpovídal otrockou budoucnost. Fašistická WEF ho chce ale překonat"), [Orwell](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/eu-1984-svoboda-je-otroctvi-valka-je-mir "Orwell a 1984. Svoboda je otroctví, válka je mír, cenzura je svoboda slova"), [Vonnegut](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/vonnegut-muz-bez-vlasti "Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha, zvláště v době kovidismu"), [Boye](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/boye-kallocain "Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě") a další. Orwell sám přiznává, že Zamjatin ve francouzštině ho inspiroval k napsání románu 1984.** **Jevgenij Zamjatin (1.2. 1884 – 10.3. 1937) ale nepíše svou knihu na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR, jak si mnozí myslí.** Kniha vznikla v roce 1923 a v době kolem Leninovy smrti (21.1.1924) nemohl mít Zamjatin na mysli Stalinův Sovětský svaz. Ten se sice postupně dostává k moci, ale skutečnou moc získává až po velké čistce v letech 1934-36. Navíc podmínky v Rusku v roce 1923 nebyly takové, že by se proti nim někdo vzbouřil, protože život pro drtivou většinu Rusů se stal skutečně mnohem lepším. **Zamjatin se v knize nezaměřuje na žádnou konkrétní zemi, ale na důsledky průmyslové civilizace, která logicky směrovala k totalitě.** Zamjatin intuitivně předpovídá a varuje před prosazováním jedné pravdy a jednoho názoru, před zrůdným odlidštěním, umrtvením myšlení a společenským úpadkem. V Zamjatinové totalitní společnosti není klasická cenzura (jako zakazování knih), ale totální systém prevence. To znamená, že vše je řízeno tak, aby „zbytečné“ myšlenky ani nevznikly. > „…Ti dva v ráji měli na výběr: > štěstí bez svobody, nebo svobodu bez štěstí. Třetí možnost neexistovala. > Ti hlupáci si vybrali svobodu a co z toho bylo? Samozřejmě, po celé věky potom toužili po okovech.“ > Zamjatin / My Jedná se o klasickou dystopickou scifi na základě tehdejších známých informací a vlastních zkušeností, které měl Zamjatin s politickými režimy. Málo známý fakt je, že Zamjatin byl vězněn carskou vládou v roce 1906 a poté byl bolševiky uvězněn v roce 1922, dokonce na stejné chodbě stejného vězení. **Když [Zamjatin](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jevgenij_Zamjatin) chtěl knihu vydat, byl odmítnut.** Vydána byla teprve kopie knihy, kterou někdo vyvezl za hranice, kde byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, češtiny. A rozhodně není těžké pochopit, proč kniha byla cenzurována. Zvláště v době známé jako Fialův a Rakušanův cenzurní totalismus (2021-2025), kdy byly bez varování [uzavřeny některé informační weby](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/cenzura-a-liberalni-popirani-reality-v-mediich) a byl dokonce vytvořený vládní web, který vyzýval k udávání občanů za názor, který nebyl v souladu s názorem vládním. Porovnej s podobnými postupy při [nástupu komunismu v ČSR](http://abicko.avcr.cz/2008/2/04/nastup-komunisticke-totality-v-ceskoslovensku.html) (1948-1955). **Jednoduše řečeno, Zamjatin v knize popisuje povstání obyčejného lidského ducha proti racionalizovanému, mechanizovanému, bezbolestnému světu.** Ve dvacátém šestém století, podle Zamjatinovy vize, ztratili obyvatelé Utopie tak individualitu, že je známo pouze čísly nebo „unif“ (uniforma). Žijí ve skleněných objektech, což umožňuje politické policii, známé jako „strážci“, jednoduchý dohled. Ve stanovených intervalech mohou jednu hodinu (známou jako „sexuální hodina“) snížit clony kolem svých skleněných bytů. Samozřejmě neexistuje manželství, ačkoli sexuální život se nezdá být zcela promiskuitní. > “Uvědomujete si, že to, co navrhujete, je revoluce?” > „Samozřejmě, je to revoluce. Proč ne?“ > “Protože nemůže existovat revoluce. Naše revoluce byla poslední a nikdy nemůže existovat jiná. Každý to ví.” > “Má drahá, jsi matematik: řekni mi, jaké je poslední číslo?” > “Ale to je absurdní. Čísla jsou nekonečná. Nemůže být ani poslední.” > “Tak proč mluvíš o poslední revoluci?” > Zamjatin / My **Jednotnému státu vládne tzv. Dobroditel, který je každoročně a jednomyslně znovu volen celou populací.** Lidé žijí na syntetických potravinách a jejich obvyklá rekreace je pochodovat ve čtyřech, zatímco hymna Jednotného státu jim hraje prostřednictvím reproduktorů. Hlavní zásadou společenství je, že štěstí a svoboda jsou neslučitelné. Vychází z poznání, že v rajské zahradě byl člověk šťastný, ale ve své pošetilosti požadoval svobodu a byl vyhnán na poušť. Nyní jednotný stát obnovil lidské štěstí odstraněním jejich svobody. > **Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.** Zamjatin / My **Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.** Problém nastane, když se zamiluje do I-330. Jde samozřejmě o zločin. Navíc I-330 je členem podzemního hnutí odporu, které provede povstání, které chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je nejen mučena, ale nakonec rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem. > Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely. > Pak ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních Dobroditelova Stroje. > Zamjatin / My **Stroj Dobroditele vymyslel Zamjatin jako vylepšený model gilotiny, který oběť okamžitě redukuje na ekologicky čisté složky: kouř, kal a čistou vodu.** Ovšem i poprava zde má jiný rozměr. Jedná se o rituální lidskou oběť, která umožní, aby jediná pravda Dobrodince a tím i celé společnosti se vrátila do pevných ideových základů. Popravy jsou vykonávány za účasti Dobroditele a jsou doprovázeny oslavnými básněmi. **Podobnost s knihou Huxlee (Překrásný nový svět) je na místě.** Atmosféra obou knih je podobná a jedná se zhruba o stejný druh společnosti, který je popsán, i když Huxleyho kniha ukazuje mnohem menší politické povědomí a je více ovlivněna nedávnými biologickými a psychologickými teoriemi. To vyplývá z toho, že Huxley se zabýval psychotropními látkami a jejich působením na lidské psyché. Proto také tvrdí, že vize budoucnosti lidstva bude ovlivněna touhou po štěstí pomocí drog. [Aldous Huxley předvídal, jak bude vypadat otrocká budoucnost](index.php?option=com_content&view=article&id=6272&catid=211) **Výpisky z díla / J. Zamjatin / My / Kniha byla dopsána v roce 1923!!!!** > Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil – nebo myslel, že cítím – něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city – jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv. > Usmívám se – musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka). > Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) – sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a podrobili Velké operaci. > > Za 120 dní skončí stavba INTEGRÁLU. > Blíží se veliká historická chvíle, kdy se první INTEGRÁL vznese do kosmického prostoru. Před tisíciletím podřídili vaši hrdinní předkové moci Jednotného státu celou zeměkouli. Na vás je dosáhnout ještě slavnějšího vítězství: > zintegrovat skleněným, elektrickým, ohňodechým INTEGRÁLEM nekonečnou rovnici vesmíru. > Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit. Ale dříve než zbraně vyzkoušíme slovo. > Jménem Dobroditele oznamuje se všem číslům Jednotného státu: > Každý, komu nechybějí vlohy, je zavázán sepisovat traktáty, tendenční poezii, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednotného státu. > To bude první náklad, který ponese INTEGRÁL. > Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobroditel! > > Už v dětství, ve škole jsme všichni (a vy snad také) četli nejvýznamnější z dochovaných památek staré literatury – Jízdní řád. > Ale srovnejte ho s Deskami – a uvidíte vedle sebe tuhu a démant. > Obojí má stejný základ – C, uhlík – ale jak věčný je démant, jak je čirý, jak září. Komu by se netajil dech z dunivého letu stránkami Jízdního řádu. Ale Hodinové desky mění každého z nás v ocelového šestikolého hrdinu veliké básně. > Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás miliony jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty miliony současně začínají pracovat a současně končí. Sliti v jediné tělo o milionech rukou, v touž vteřinu určenou Deskami zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových cvičení nebo se ukládáme ke spánku… > > Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál? > > Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost. > Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar. > Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná. > > Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější? > > „Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“ > Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše… > „Je to… moc nebezpečné?“ zamumlal jsem. > „Nevyléčitelné.“ > „A… oč vlastně jde? Neumím… si to… představit.“ > > „Víte… jak bych vám to… Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa. > Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky. Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“ > > „Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou… Proč ji nemá nikdo než já?“ > „Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“ > Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace. > „Co je duše? Říkáte duše? > Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“ > > Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni. > > Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; někteří historikové dokonce tvrdí, že tehdy na ulicích celou noc hořela světla, celou noc se po ulicích chodilo a jezdilo. > > Co je to za nesmysly? Určitě jsem nemocen. Dřív se mi nikdy nic nezdálo. Ve starověku prý lidé měli sny, sny byly u nich něco docela běžného a normálního. Jak by ne, vždyť celý jejich život byl takový příšerný kolotoč: zelené skvrny – oranžové skvrny – Buddha – míza. My však víme, že sny ohlašují těžkou psychickou poruchu. > A já vím, že můj mozek byl dosud chronometricky seřízeným, lesklým mechanismem bez jediného smítka, zato teď… Ano, teď právě cítím v mozku jakési cizí tělísko, jako když v oku uvázne jemňoučká řasa člověk je celý nesvůj, a jde jen o tu řasu v oku – ne a ne na to zapomenout… > > Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách – jako při všem – vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že – mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí jsme jedinou Církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vznešené unisono. > > Včera se konal dlouho všemi netrpělivě očekávaný Den jednomyslnosti. Po osmačtyřicáté byl opět jednohlasně zvolen Dobroditel, který již tolikrát dokázal svou nepřekonatelnou moudrost. Slavnostní nálada byla zkalena jistým zmatkem, vyvolaným nepřáteli štěstí, kteří tím samozřejmě pozbyli práva, aby se stali stavebními kameny včera obnoveného základu Jednotného státu. Každému je jasné, že vzít v úvahu jejich hlasy by bylo stejně nesmyslné jako pokládat za součást nádherné hrdinské symfonie kašel nemocných, kteří jsou náhodou přítomni v koncertní síni… **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** budoucnost lidstva, Huxley Aldous, kritika společnosti, Orwell George, utopie, vizionařské knihy, Zamjatin Jevgenič Ivanovič **Spisovatel:** Zamjatin --- ### [Pošlem Anku pro hádanku. Říkanky a hádanky pro předkoláky od vynikající Věry Provazníkové](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-poslem-anku-pro-hadanku) **Published:** January 7, 2023 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Pošlem Anku pro hádanku je dětská knížka Věry Provazníkové. Jedná se o sbírku říkadel a hádanek určenou především pro předškolní děti a prvňáčky. Il. Ptáčková **Content:**  **Pošlem Anku pro hádanku je dětská knížka Věry Provazníkové (ilustrovala Olga Ptáčková). Jedná se o sbírku říkadel a hádanek určenou především pro předškolní děti a prvňáčky. Kniha je rozdělená podle ročních období, obsahuje hravé rytmické texty, hádanky s odpověďmi a veselé říkanky – ideální k předčítání i procvičování paměti a řeči.** Kniha Pošlem Anku pro hádanku obsahuje desítky takových krátkých, rytmických hádanek a říkadel rozdělených podle ročních období (jaro, léto, podzim, zima). Jsou jednoduché, veselý a často s vestavěnou odpovědí, aby děti mohly hádat samy > Zvoním, zvoním na zvoneček, > kdo mi otevře domeček? > (odpověď: kohout / slepička apod. podle verze) > > Co má uši a neposlouchá? > (odpověď: hrnec / džbán) > > Běží, běží, ale nohy nemá. > (odpověď: hodiny / řeka) *Knížka Pošlem Anku pro hádanku vyšla např. v roce 2008 (Pikola)* a je stále oblíbená pro svou jednoduchost a hravost. **Věra Provazníková** (1947–2023) patřila k oblíbeným a plodným českým autorkám literatury pro děti. Vedle poezie pro dospělé psala říkanky, verše, pohádky, hádanky a příběhy pro nejmenší i školáky. Její styl je veselý, hravý, rytmický a plný humoru, **iIdeální pro předčítání i první čtení.** Získala řadu ocenění. Ceny MK ČR za 4 loutkové hry, za Báseň pro Erika Kolára, Zlata Rakle, Plovdiv – ze televizní pohádku O labuti, Nejkrásnější kniha 1994 – Don Quijote Bohuslav Reynek, 1998 Zlatá stuha. **Nejznámější dětské knihy a tituly:** Elce pelce kotrmelce / sbírka veselých říkánek a veršů [Listopadová pohádka / velmi krásná pohádka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-vera-listopadova-pohadka) Doříkanky / jednoduché, hravé básničky pro nejmenší Pidihrátky na pohádky / pohádky a hříčky pro začínající čtenáře Budulínek / veršovaná pohádka [Něco za cibulku, něco za pirožek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-neco-za-cibulku-neco-za-pirozek) / pohádky Sedm kůzlátek / známá pohádka v jejím podání Jak šlo vejce na houby Kozí pohádka Maruška a mláďátka a jiné příběhy ze života I aby tě prase trklo! [Pošlem Anku pro říkanku ](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-poslem-anku-pro-hadanku)/ říkanky a další sbírky říkánek **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Básničky pro děti, Beletrie pro děti, Provazníková Věra, první čtení, ptackova, Ptáčková Jindřiška **Spisovatel:** Provazniková --- ### [Něco za cibulku, něco za pirožek. Populární pohádky Věry Provazníkové s ilustracemi Václava Houfa](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-neco-za-cibulku-neco-za-pirozek) **Published:** December 6, 2022 **Author:** M. Herman **Excerpt:**V roce 1982 vydalo nakladatelství Blok výbor pohádek Věry Provazníkové Něco za cibulku, něco za pirožek s ilustrace Václava Houfa. Podstatná část pohádek se později objevila ve výboru z dětské tvorby autorky Když na hrušce buchty zrály. Ale i tento příklad dokazuje, že to s tím monopolem Albatrosu na dětskou literaturu nebylo tak vážné i před rokem 1989.
**Content:**  **V roce 1982 vydalo nakladatelství Blok výbor pohádek Věry Provazníkové (1947 – 2023) Něco za cibulku, něco za pirožek s ilustrace Václava Houfa. Podstatná část pohádek se později objevila ve výboru z dětské tvorby autorky Když na hrušce buchty zrály. Ale i tento příklad dokazuje, že to s tím monopolem Albatrosu na dětskou literaturu nebylo tak vážné i před rokem 1989.** ******** **Věra Provazníková** (1947–2023) patřila k oblíbeným a plodným českým autorkám literatury pro děti. Vedle poezie pro dospělé psala říkanky, verše, pohádky, hádanky a příběhy pro nejmenší i školáky. Její styl je veselý, hravý, rytmický a plný humoru – ideální pro předčítání i první čtení. Získala řadu ocenění. Ceny MK ČR za 4 loutkové hry, za Báseň pro Erika Kolára, Zlata Rakle, Plovdiv – ze televizní pohádku O labuti, Nejkrásnější kniha 1994 – Don Quijote Bohuslav Reynek, 1998 Zlatá stuha. **Nejznámější dětské knihy a tituly:** Elce pelce kotrmelce / sbírka veselých říkánek a veršů [Listopadová pohádka / velmi krásná pohádka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-vera-listopadova-pohadka) Doříkanky / jednoduché, hravé básničky pro nejmenší Pidihrátky na pohádky / pohádky a hříčky pro začínající čtenáře Budulínek / veršovaná pohádka [Něco za cibulku, něco za pirožek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-neco-za-cibulku-neco-za-pirozek) / pohádky Sedm kůzlátek / známá pohádka v jejím podání Jak šlo vejce na houby Kozí pohádka Maruška a mláďátka a jiné příběhy ze života I aby tě prase trklo! [Pošlem Anku pro říkanku ](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-poslem-anku-pro-hadanku)/ říkanky a další sbírky říkánek **Ukázka z knížky:** > Přišel k jezeru a to jezero bylo celé stříbrné. Plavala v něm ryba. > Čách! – sekla ocasem o hladinu. > „Kampak, Šejdulo?“ Docela lidským hlasem. > „Inu – kam bych. Za ptákem Guglachajem, prosit o radu.“ > „Popros, Šejdulo, i za mě! Sto let mě něco píchá v krku, sto let jsem očka nezavřela. Nedá-li radu pták Guglachaj, ať radši umřu!“ > „Ech – dobře, když za vlka, tedy i za tebe,“ povídá Šejdula. Napil se z jezera stříbrné vody a jde dál. Přišel na pole, to bylo celé zlaté a stála v něm jablůňka. > Šaj – taj – pohnula větvemi. > „Kampak, Šejdulo?“ Tichounce – jako vánek.  **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** houf, Houf Václav, Pohádky pro děti, Provazníková Věra --- ### [Když na hrušce buchty zrály, dětsky bláznivá kniha pro malé čtenáře Věry Provazníkové](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-kdyz-na-hrusce-buchty-zraly) **Published:** July 21, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Když na hrušce buchty zrály Zdá se vám název knížky Věry Provazníkové bláznivý? Takové věci mají děti rády. Všechny pohádkové texty jsou nonsens tituly pro děti **Content:**  **Když na hrušce buchty zrály. Zdá se vám název knížky Věry Provazníkové bláznivý? To je dobře. Takové věci mají děti rády. Všechny pohádkové texty nebo verše autorky připomínají různé nonsens tituly pro děti. Autorka se inspirovala nejen českými klasickými pohádkami, ale i pohádkovými příběhy z jiných krajin světa. Pokaždé je ale výsledek jen její, specifický a mnohdy překvapivý. Hned v úvodu titulu naleznete doporučení pro předčítání nebo čtení nahlas. Živé dialogy jsou jakoby předurčené k hraní a uvolněnému povídání.** Hledáte-li knížku, kterou můžete dětem číst nebo ony naopak vám nejen o svátcích, ale i ve všední den, pak stěží najdete vhodnější. Texty jsou řazeny od jednodušších ke složitějším. Výtvarný doprovod je z dílny Lenky Vybíralové.  **Věra Provazníková** (1947–2023) patřila k oblíbeným a plodným českým autorkám literatury pro děti. Vedle poezie pro dospělé psala říkanky, verše, pohádky, hádanky a příběhy pro nejmenší i školáky. Její styl je veselý, hravý, rytmický a plný humoru – ideální pro předčítání i první čtení. **Nejznámější dětské knihy a tituly:** Elce pelce kotrmelce / sbírka veselých říkánek a veršů [Listopadová pohádka / velmi krásná pohádka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-vera-listopadova-pohadka) Doříkanky / jednoduché, hravé básničky pro nejmenší Pidihrátky na pohádky / pohádky a hříčky pro začínající čtenáře Budulínek / veršovaná pohádka [Něco za cibulku, něco za pirožek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-neco-za-cibulku-neco-za-pirozek) / pohádky Sedm kůzlátek / známá pohádka v jejím podání Jak šlo vejce na houby Kozí pohádka Maruška a mláďátka a jiné příběhy ze života I aby tě prase trklo! [Pošlem Anku pro říkanku ](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/provaznikova-poslem-anku-pro-hadanku)/ říkanky a další sbírky říkánek **Když na hrušce buchty zrály | Věra Provazníková** | Ilustruje Lenka Vybíralová | vyd. Euromedia Group – Knižní klub 2009 **Ukázka z knihy: Když na hrušce buchty zrály** > Babička jako pidikvítek, dědoušek sotva za nehýtek; a ještě je chce bída do stínu tlačit. > Bídu mají, nic si z ní nedělají. Jak slunce s měsíčkem se na svět usmívají. > Sedí jednoho rána dědoušek u kamen, na prázdné hrnce se dívá. > Dívá se, uvažuje: > „Povídám, babičko, jakpak dlouho jsme už na kamnech nevařili?“ > „Ba, dědoušku, naposled co jsme si chaloupku postavili. Možná i déle!“ > „A víš ty co, babičko? Je neděle, což abys zkusila upéci koblížek?“ > Chytla se babička děravé zástěrky, ruce má, chuděrka, jako dvě pápěrky: > „Což, pekla bych, dědoušku, pekla, ale kde vzít mouku?“ > Sáhne dědoušek do kapsy, klásek z ní vytáhne, zrníčka vydrolí: > „Teď, babičko, mouku už máš, tak jenom koblížek smaž!“ > > Nemešká babička, pro krupku másla do hrnku sáhne, kapičkou mlíka zadělá. Nahněte, naválí hedvábné těstíčko, jahodu přihodí, až se pánvička zhoupne. > Koblížek ukulí – do trouby šoupne. > A když ho pak s dědouškem z trouby vytáhnou, pěkný je, buclatý, radost se na něj dívat! > Inu náš žluťoučký kanárek; – jen se rozezpívat! > Položí staroušci koblížek na okno. Tak – jak jim srdíčko radí, jen ať ho větřík chladí. > No, ale neposedí. Pořád se na něho chodí dívat. > „Máme to synáčka jedináčka!“ Smějí se na něho, pírkem ho šimrají, babička začne zpívat:  Ilustrace Lenka Vybíralová **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Provazníková Věra, vybiralova, Vybíralová Lenka **Spisovatel:** Provazniková --- ### [Věra Provazníková. Skromná, nadaná a jedinečná básnířka, spisovatelka a malířka](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/vera-provaznikova-spisovatelka-rozhovor) **Published:** January 5, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Básnířka, dramatička, prozaička, malířka, autorka knih pro děti Věra Provazníková (1947 -2023) . Jedinečný rozhovor se Staňou Zábrodskou z roku 2010 **Content:**  **Básnířka, dramatička, prozaička, autorka knih pro děti [Věra Provazníková](https://citarny.com/tag/provaznikova-vera) (17.1. 1947 – 5.1. 2023) vystavuje obrazy, vydává knihy, píše pro rozhlas, televizi, a přesto si nemyslí, že je úspěšná. Má za sebou neuvěřitelné množství vynikající práce, kterou zdobí svou skromností, fantazií a vytrvalou píli. Co chystá, o čem přemýšlí, kam směřuje tato nadaná autorka, si můžete přečíst v rozhovoru Stáni Zábrodské.** **Nedávno ti vyšly dvě nové knihy pro děti, vystavuješ své obrazy v Praze. Dalo by se říci, že jsi velmi úspěšná žena. Jak to vnímáš ty sama?** Úspěšná žena? Tento pocit u sebe neznám. Dobře vím, že všechno je dar. Dokážu až euforicky prožívat blaho z tvoření, cítím čistou radost, když se dílo vydaří. Často mě trápí vědomí, že bych mohla pracovat soustředěněji, intenzivněji, bez zbytečných proluk. Usínat na vavřínech mi rozhodně nehrozí. Nejsem závislá na vnějším úspěchu. Ale těší mě, když cítím, že některým lidem má tvorba opravdu něco přináší. Pocit naplnění se ještě nedostavil. Snad až, bude-li mi dáno, zdárně dokončím své rozsáhlé knižní drama o Faustovi s čistým svědomím vůči magii slova a podaří se mi uskutečnit ještě ty nejpodstatnější obrazové vize, které naopak slovy vyjádřit nelze. Úspěšná žena by pro mne byla žena, která umí vykouzlit domov pro druhé, která umí milovat celou svou bytostí, a tak je i sama milována. Ale pak by snad stačilo říci jen ŽENA. V onom pravém slova smyslu.  *Obraz Věry Provazníkové* **Již dlouho jsem neviděla v žádné televizi novou pohádku s tvým scénářem a textem. Přitom např. v pohádkách „O labuti“ nebo „Bratři“ se tvá poetika velmi zdařile setkala s viděním pánů režisérů Jireše a Ráži. I výkony herců byly pak jakoby o třídu vyšší. Není snad už zájem o takové pohádky?** Tato otázka mě opravdu bolí. Jak ráda bych dál psala takové pohádkové příběhy, jakým byla moje „Labuť“ nebo jakou se stala hra „Bratři“. Ale režiséři Jaromil Jireš i pan Ludvík Ráža už bohužel nejsou mezi námi. Práce s nimi byla opravdovým dialogem Vzácným srozuměním. A s panem režisérem Rážou jsme měli ještě tolik společných snů, snila jsem s ním o jakémsi *divadle pro televizi*, příbězích využívajících specifické magie tohoto média. Dnes mé návrhy na podobná témata, jimiž jsme se s panem Rážou zabývali, dramaturgie české televize zavrhuje s tím, že buď je to „příliš vysoká laťka“ nebo že „na to nejsou lidi“. Nejsem si jistá, zda to za současných okolností už nadobro vzdát… Ale slevit nemohu. Vím, že „rozměr“ takových příběhů diváci i herci potřebují. Srdci se stýská po kráse češtiny a duše touží po tajemství hloubek poodkrývajících sám smysl našich životních zkoušek. **V Říši loutek jsem viděla představení tvé hry pro děti. Bavili se všichni i dospělý doprovod drobotiny. Máš nějak odzkoušeno nebo odpozorováno, jak budou děti reagovat?** Když píšu pro malé děti, píšu pro dítě v sobě. Hraju si s ním a naslouchám mu. Jestliže se směje a má radost, vím, že i ostatní děti se budou smát. **V květnu 2010 k poctě Vladimíra Holana uvedl Český rozhlas tvé literárně-hudební pásmo, mimochodem vynikající. Zdá se mi to nebo je to skutečnost, že se také začínáš uzavírat okolnímu světu jako kdysi tento básník?** Nejde o „holanovské pokušení“. Nikdy jsem se světu příliš neotvírala a svět se neotvíral mně. Nerozumíme si téměř a bojíme se sebe navzájem. Bez „důvěrného průvodce“ jsem v něm dočista ztracena, a tak mi mnohdy nezbývá než setrvávat pouze v onom „svém světě“, kde jsem bezpečně doma za cenu omezení. Musím zdůraznit, že okolní, vnější svět a život, dokonalost přírody jsou pro mé vnímání dvě zcela jiné roviny. Život miluji stejně jako ostatní lidi a mám-li příležitost, sdílím ho s nimi. Nabírám plnými doušky, raduji se z něho jako dítě a jako ono často žasnu. Vnější svět s jeho kejklemi mě v úžas ještě nikdy neuvedl. **Další tvé osudové setkání bylo s Bohuslavem Reynkem. Ovlivnilo tě natolik, že jsi napsala verše k jeho grafikám a kniha se povedla natolik, že byla v roce vydání Nejkrásnější knihou v republice. Prozradíš nějaké podrobnosti tohoto setkání?** Setkání s básníkem Bohuslavem Reynkem bylo pro mne skutečným zjevením. Setkáním s čistotou, kterou nelze poskvrnit tímto světem pro čistotu srdce. Setkáním s pokorou, která neskrývá královskou hrdost. Setkáním s vroucí velikostí, poklekající s vírou před nesmírnosti Boží. V jeho přítomnosti byla každodennost zázračná. Kuchyňka, ve které u kamen na stoličce psal nebo „vyrýval svoje obrázky do destiček“ za úsvitu, se stávala živou bytostí, teplou a dýchající. Zvířátka kolem něho doma i na zahradě se stávala v jeho přítomnosti součástí Betlémského Tajemství. Miloval [Františka z Assisi](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/bobin-ten-nejnizsi-frantisek-z-assisi) a byl jeho skrovným bratrem. Tak jako on, pln svatého ticha a něhy vůči všemu stvořenému. Kouzlem lásky ty nejprostší předměty zjevovaly svou vnitřní krásu, svoji „pravou duši“, zářily a hřály. Neboť i věci touží být milovány. Vyzařovalo z něho cosi z tiché, chvějící se, milující záře Hvězdy nad Betlémskou krajinou. Básník a malíř ticha. Nikdy nezapomenu. **** [Věra Provazníková s Bohuslavem Reynkem.](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/vera-provaznikova-basne) **Vím, že jsi věřící člověk. Pomáhá ti víra ve tvém lidském snažení?** Bez VĚDOMÍ Boha by byl můj život nemyslitelný. Víra je křehčí, jejím stínem je pochybnost. Pochybnosti o sobě. Vyznávám větu jistého rabína, který kdysi moudře napsal: **KDO NEVĚŘÍ NA ZÁZRAKY – NENÍ REALISTA.** Tuto pravdu mám hluboce zažitou. Zázraky se mi děly už v dětství a dějí se mi i nadále. Ostatně – není snad sám život zázrak, na který jsme si zvykli? > **Věra Provazníková** > **PŘED CHRÁMEM MOŘE** > > Ebenová kost by postačila, zaostřená > do orlí krve. > Kost ze dřeva živého, > černější než pohřbívaná hříva koně, > který klečí. > > Kost ebenová – větev ohořelé ruky – > kořen ebenový, který voní > po vnoření Země. > > Jediné spatření Linie by postačilo > a Země byla by opravdu rovná. > > Vidím povstávat horu – na lávě pouště – > z předjitřních modliteb. > > Písek, > který teď hora vysílá ze zrnek růžencových – > z rozteklých krůpějek orlí krve – > > Hned zjitra je kdosi nádherně mrtev. > > Sbírka Březové trhy z roku 1971. **Ve svých obrazech se často vracíš k symbolice a vůbec všemu kolem [Rabi Löwa](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jehuda_ben_Becalel). Jak k tomu došlo?** Rabi Löw sídlí kdesi hluboko v mé duši. Nevím, kdy jsem si lásku k němu poprvé uvědomila, ale je to už dávno. Tato láska je stejně živá, jako bývá láska dcery k otci. Stejně horoucí a důvěrně blízká. Jako by nade mnou bděl, chránil mne a vedl. V mých obrazových vizích rozhodně. Moje obrazy nejsou než mým vyznáním lásky k němu. Jako by znal mé skutečné kořeny hlouběji než já. Jako by předobře věděl o mé potřebě domova. Jako by on sám byl domovem mé duše. Ne náhodou už tak dlouho žiji na magickém místě u Zlaté Studně, mysteriu, kde rabi Löw procházel se svými Zasvěcenci. Jak nevěřit, že právě on mě zavedl na toto místo? Vše kolem mne v souvislosti s rabi Löwem je obestřeno Tajemstvím, které má zůstat tajemstvím. V roce 2010 7. září, kdy celý židovský svět oslavoval 400leté výročí tohoto vysokého rabína, bylo i mně dáno zahájit svoji výstavu zasvěcenou právě jemu v galerii Podkroví v Husově ulici na Starém městě v Praze. Věru že ne mou zásluhou se z tohoto podvečera stala skutečná slavnost pro rabi Löwa. Atmosféra byla průzračná a pokojná, lidé přirození, hudba i zpěv okouzlující. Byly přítomny dokonce i malé děti, které si uprostřed magického prostoru bezstarostně hrály na zemi a dováděly po svém, aniž by to působilo rušivě. A když se rozhořel drobný sedmiramenný svícen, cítila jsem jasně, že nám všem přítomným bylo rabínem požehnáno. **Rozhovor se uskutečnil v roce 2010 / Stanislava Zábrodská Foto: [Stanislava Zábrodská](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/zabrodska-stanislava-nejlepsi-knihy-meho-zivota)** > **Smrt ptáčníkova / Věra Provazníková** > > Blíží se soumrak. > Tělo starce sténá v závějích zadušeného peří. > Starcovy oči z lůžka pozorují vínová křídla ohně. > Naslouchaje číhavě jejich praštícímu letu > prostorem výhně, > zastírá okna svým hluchým stínem. Z přivřených víček uniká mu vzpomínka na obchůzky lesem, > kdy vysýpal do záhybů cest zrní, jež tak rychle vzrůstalo > do zemitě černého pohledu ptactva. > Nebo jak je později nechával v brázdách svých dlaní, > ptáky v nich pak dovedně přiskřipoval a odnášel domů. Kdyby uměl nachytat alespoň jediného ptáka, > kdyby se pozdvihli před jeho tváří jako dohořívající louče, > nahlédl by snad do komory. > Zde ptáky s rozkoší zavěšoval na trámy sluneční záře, > zde jejich peřím vyplétal chudá hnízda košů, > zde s radostí vdechoval vzduch, chvějící se jejich uvězněným zpěvem. Té dálky co je neviděl! > Dávno mu ulétli doškami ve střeše > nebo prostřihli svými křídly papírové stěny stavení. > Nebo zahynuli vysílením, zanechavše na hliněném dně jeho domu > tříprstý otisk své smrti, > zatímco jejich duše odletěla ještě svobodněji. Je sám. Opuštěn strašně. Opuštěn svou kořistí. > Sám se záduchou peřin. > Sám v hliněném džbánu, kde tma vysává ozvěnu mladého vína. > Sám s jazyky ohně, jež ho plivají. > Sám lapen ptáčníkem smrti. Kdybych uměl nachytat alespoň jediného ptáka > na vějičku svých uschlých rukou. > Kdyby jimi ještě dokázal otevřít vrátka > a zkušeným zrakem zapátrat po obloze. > Kdyby se mohl ještě jednou nadechnout a jeho oko zachytilo > jediný sluneční paprsek, > jistě by sbíjel dřevěné klece tímto zlatistým hřebem > přímo v korunách stromů. > A oni sedali by do nich sami… Sám, navěky… Za soumraku ptáci usedají do oken stavení, > aby zahřívali oválná poupata bílých květin, > která budou zjitra zpívat mrtvému starci. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, Holan Vladimír, poezie klasická, Provazníková Věra, Rozhovory, Spisovatelé a knihy **Spisovatel:** Provazniková --- ### [Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/vera-provaznikova-basne) **Published:** July 22, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Věra Provazníková (1947 - 2023) nebyla jen chápající autorka knih pro děti Byla také mimořádně talentovaná básnířka. Ochutnejte proto s námi hloubku její poezie **Content:**  **Věra Provazníková (17. 1. 1947 Praha – 5. 1. 2023) byla česká básnířka, spisovatelka, dramatička a výtvarnice, chápající autorka knih pro děti. Silně ji ovlivnilo setkání s Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem. Ochutnejte proto s námi hloubku její poezie.**  Věra [Provazníková](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/provaznikova-reynek-basen-ruth-a-booz) a Bohuslav [Reynek](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/bohuslav-reynek-vzpominky-na-basnika-jen-maloval-nhou-a-dechem-ticha) > **[Sirael](https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Izraele)** > Milujeme Tajemství > Chceme jím být uhranuti-pohlceni, > ba neváháme být ani jeho obětí. > > Toužíme je pochopit, > ale současně se téhož obáváme – > ano, obáváme se vlastně jen jediného: > abychom o ně nikdy nebyli připraveni. > Tak vstupujeme do tajemství vlastně > jen proto, > aby nás nikdy neopustilo. > > Jsou Znamení, Znaky, Slova, > Jména, > která jsou již > toho příslibem. > > Jsou Duchové, Těla – > ale jsou i Bytosti. > A jsou jména bytostí, > kdy se nám zatají dech: > SIRAEL. > > Magická paměť Prahy > nese už dlouho Její Obraz. > Málo záleží, zda proslulý magistr > Kelley > pro svoji Sirael skutečně stvořil > Magickou Noc. > Málo záleží, > zda Ji opravdu svedl > po paprsku Luny > až do nejzazších komnat > šílenství Rudolfova. > > Ovšem. Stále totéž. > Uchopit neuchopitelné. > Jak oslovit neuchopitelné, > jež tvoří Krásu. > Lze vůbec tuto Kněžku polapit do > tvaru? > Jak subtilní musí být Síť Času, > aby v ní uvázl takový motýl > alespoň na vteřinu? > > Ó Sirael! > Komu chceš tančit? Císaři – Bohu? > Či zrcadlům. Sama Sobě? > Jsi zjevení? Přelud? Přízrak? > Je Sen Skutečnosti > a Skutečnost Snu… > Chceme je vůbec oddělovat > v oné neuvěřitelné Alchymii Dění…? > Ó Sirael! > Jsi Zdání? > A není snad právě Sen > tou nejvýsosnější vizí skutečnosti? > Ó Sirael! > Pro Tebe je tu teď připraven Obřad > Hra Světel > a Stínů > Barvy Tmy > a Ohně. > Černá a bílá labuť hudby > Královská lilie Tance > Ó, Sirael! > Tvůj tanec je střežen Lunou. > Tanči – > ó Křehkosti… > Vždyť – co je tanec? > Ne-li odvěká touha Andělů > zanechat na zemi > alespoň svoji stopu? > To proto Tvé tělo – Sirael – je zároveň i duší! > Ó Sirael! > Zvolil Tě sen. > To sám Sen touží > abys byla. > A ty – > zázrakem sama sebe – > skutečně Jsi. > Posvátný pokrm > pro jazyk oka. > > Karel Hynek Mácha > **ANI LABUŤ ANI LÚNA** > > Ani labuť ani lúna > oblaky neoře. > Léč to bílá kaple stojí > na vysoké hoře. > Na tu horu za svítání > dívka putovala. > Na práh klekla, > ruce vzpjala, > smutně zaplakala. > Pro mne ach dívčina krásná; > pro mne se nesouží. > Dej jí Panno, Hvězdo čistá, > po kom ona touží. > ………….. > “Ani labuť ani lúna > oblaky neoře” > Ani Anděl prosby tvojí > nevysuší moře. > Ani Anděl smutku písní > slzy nerozptýlí, > které za mne, utrápenou, > vyplakal jsi, milý. > Jak by osud do samoty > mou podobu odlil. > Ani Anděl lásky tvojí > tu mou nevymodlil. > Jen ta labuť, vykouzlená > tvojí čistou básní, > pluje duší – vprostřed noci. > Ó Hvězdo – nezhasni! > Jen temné ticho před bouří, > blesk bez nebe a bez zahřmění, > Jen marné vlny na moři > a slunce prahne po zatmění. > I stříbrošedý úplněk > jak peníz daný na modlení. > Jen hořká Hvězda Pelyněk > svítí jako střep zrcadlení. > Ač srdce plane – nehoří, > jak svíce bdělá po setmění. > Až v duši žízeň dohoří, > bude pít vodu zapomnění. > Už vítr z domu vyklízí > všechno, co sen měl nejraději. > Co nezasel, to nesklizí, > jen odvál popel po naději. > Ač srdce plane – nehoří > a tvář se jako luna mění, > když do stínu se zanoří > v odluce němé – bez loučení. > > (Z cyklu Písně lítostné) > > **V hospodě** > Sedíme v hospodě, můj sluha a já. A já – čí sluha? > Nade mnou okno s třema krávama. A vechny – hlavy ke mně. > Hospodský pán tu ještě není a sluha už kouka do džbánu jak výr. > Pohledem hliněným. A nad ním – oslí hlava. Nad oslem réva zakroucena jak žízeň prasečí. > Co jiného. Vždyť , hospoda. Vždyť já jí nepohrdám. > Mně ale víno nikdo nedá. Jsem králem v očích všech tří krav – a víno žádné. > Napíšu dopis Dulcinee. Na papír suchý. Šustí, pije hltavě > každou krůpěj slova. Mně ale nikdo napít nedá. > A muchlám papír, na kterém jen blábol jména: Dulcinea. > Pod stolem kohout starou mísku klopí. A můj sluha? Hřeje si nohy. > Paty si pálí o kohouta. Jak zloděj – cikán… > Hospodský pán tu ještě není. Ještě nám zelí neohřál > a kohout už oklobává kosti. > – “Zabijem kohouta a upečem na svíci” – povídá sluha a do džbánu houká jako výr. > Tvář – jako mísa naďobaná, vlasy jak ovce černé. > Napíšu dopis znova. > Trhám lístky kopretinám. Kopretina – moudrá hvězda. > Je to hvězda bělovlasá, co nad námi tehdy stála… Dulcinea kotě nesla… > Zas tu trčím. Bez domova. Říkadlo si odpykávám. > Trhám papír, krůpěj hltám. Krůpěj jména: Dulcinea. > U stolu jen osel, sluha, réva zakroucená v hrdle jako rukáv pláče suchém. Ze světa, Dulcineo, zmizelo víno. > Píšu: Právě… hospoda mne jmenovala králem zdejších telat. > A zatím já… Navěky tvůj sluha. (Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)  > **Pohřeb Dona Quijota** > Smrt sedí v jabloni: > klepe dutými ořechy a tence hvízdá. > Na své bílé psy. > Psi po kmeni se sápou ke své paní… > Jabloň se svíjí bolestí – bok vykousaný na kost > dřeva krvácí hnědě v slinách větrných. > V keřích podrápaných syká hasnoucí šípek > nadějí. > Jen tenké hvízdání tu zní – a chvílemi hryznou > němá kola do plesniviny u cesty. > Sanchovy boty kulhají. > Vítr jim shání stopy do páru a mráz je sšívá > kostí rybí… > Jen tenké hvízdání tu zní… > a bílí psi se do zaťata rvou na chvějícím se > břiše trní… > Dulcinea – se spícím Kristem na rakvi – je do > Piety zachumlána. > Rozinante zmrzlým kopytem do slibující země > sahá – a zklamána ani nevědouc zdvihá vůz > z cesty naposledy vzhůru.. > > (Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek) > > **Stalo se, že jednoho dne** > se v něm už přeplnila > nádoba slz > a roztrhla se mrazem… > Tehdy jednou provždy > přirazil světu dveře > před nosem, > jakože konečně i svět > laskavě uznal, > že je velký básník — > a jeho plechové medaile > nechal viset na klice > zvenku — > Pak zavřel na dva západy > i v sobě > Od těch dob nevycházel > a nepřijímal hosty – > ba ani tehdy, > když mu nesli víno, prý… > aby jeho krev > nepřestávala proudit – > Rozhod se pro bezčasí — > vyjma noci, černé jak Lilith, > která s ním neměla > žádné slitování > a proto té jediné > se chtěl se vším svěřit… > Třeba jak ho děsí > po léta ztichlý mlýn > na ustrnulé vodě, > jak se celé ježí – > jak zastavené kolo > hluché Štěstěny > Nebo to zšeřelé ticho > než se dočká > prvního tónu ptáčka > za úsvitu – > Nebo jak musí > nikdy duší nepropást, > když puká hoři srdce… > Trn bez koruny Božího Krále! > Bývá to jen pár > prchavých okamžiků, > kterými pak Osud zkamení > a trčí v pustině > jak černá mohyla… > Ale přece jen jednou > udělal vyjímku – > jakože bývají noce, > kdy se Měsíc setká s Lunou > a plují pak spolu… > když za ním noční poštou > poslali jisté básně > a on zatoužil poznat > tu dívenku co je psala… > Jak naboso asi > chodí její mládí > po ostrém kamení – > pomyslel si. > Jistě nebude mít > tvář tak psí, > aby nemohla výt se světem > alespoň ještě jeden > vlčí den! > A možná ji opravdu > vede za ruku > její Anděl strážný > a proto už teď > zná Dotek křídla > a je tedy svobodná… > Na každý pád to bude > dítě, > vyvolené právě k tomu, > aby jím už navždy zůstalo – > A ona šla po vodě, > ale neutopila se, > neboť o tom nevěděla… > napadlo ho ještě. > Bůhví proč, > ale sevřel ho strach, > který se celý vtěsnal > do úzkosti, > útlejší nežli rybí kůstka > v hrdle — > Jako by ještě nikdy > nepodal panně > svoji ruku > a neztratil přitom řeč > a nezačal už zase > věřit v Boha — > Jako by předvídané > mělo už dávno svůj tvar > v úžasu – > Jako by v předtuše krásy > se tajil mnohem křehčí > půvab, > který o sobě neměl tušení – > Jako by měl za malou chvíli > přejít po sněhu, > právě napadlém > a nevyplašit přitom > anděly ticha — > Usedl ke stolu > a dal si zákaz čekat… > Ale rozsvítil svíci – > Vtom přišla… > > (z básně Vladimíru Holanovi) > > **Kamenný oblouk** > Karlova mostu – > Viděný odspoda, > jevil se jako zbytek > dlouhé, posvátné klenby > nikdy nedostavěné kaple, > v které se dneska modlí > už jen ti bez domova > a v které snad proto tak táhlo… > Karlův most! > Stále týž, > kterého Vltava s hrdostí zdvihá > na rukou k nebi > jako syna – > vždy k větší Slávě Boží! > Už jen jít po něm > znamená zvolit si Cestu Spásy… > Vzhlédl k němu – > Jeho Krása nahoře > kráčela právě zvolna > pod rozžatými lucernami > v náznacích zrůžovělého sněhu – > Neznámá v závoji, ještě zamlženém > dojatým okem něhy, > v chůzi jak ve snu schoulená > do zamilovaného Schikanedra… > > I sochy se k sobě tiskly > jak tajní milenci, > kteří by prolíbali snad i kámen > při takové lásce – a ztlumily > i vlastní svatozář > pro kousek pozemského nebe… > Pak se most zlomil do tmy – > (z básně Vladimíru Holanovi) > > **Báj o stromu** > I > Hle – Strom > ten zprvu sám > ten vykročívší, trpě > ve svět zdání… > neboť tkvěl před tím pouze > v nevýslovně slastném > a nevěděl zprvu ani > kam > nemaje dosud kraje. > Tak docela sám zprvu > neboť se teprve tvořila > tkáň bytí > kolem něho > Tak docela sám > V dlaních s jádrem ráje, > že podobal se nářku. > a ještě více > slze > podobal se. > A jakoby celý > z povzdechu vzešel vlastně… > > II > > Tak zprvu sám > a útlý > pněl v mukách zdání, > nevtělen dosud. > Neboť teprve dorůstala > dřeň ticha v něm… > Tak mezi snem a snem > nevěděl se snad ani. > Spal > přimknut k mdlobě > a nebyl vlastně. > A zdál se jen > sám sobě… > > III > > A tehdy zvolna > a jako mlhou ještě > a přece už jistě > plula k němu Luna > a do sebe jej zvala. > A zdálo se mu, > že je plná > stejně jak pustá, > že v ní je to co nezná > co k zjevení je třeba. > A rozevřev se jako němá ústa > zachtělo se mu jí > jako chleba. > > IV > > A tehdy jak Velká Matka > se nad ním rozklenula, > že se až zachvěl… > neboť tak božská > nezazdála se nikdy. > Tak mateřská, > tak opojná, > tak děsná… > Ó Hvězda Mořská…! > > Tak do sebe ho svála. > A on padal > v hlubiny veškeré > i pěny > a o dna její se tříštil > a zas se zvedal > a ve tmě zanikal > a v propastech se hledal… > Tak střemhlav vstupoval > ve všechna její lůna. > > V > > A takto nosila jej Luna > ve svých lůnech: > Zprvu jak sten > a první šelest plodu > teprv pak jako oheň. > Teprv pak jako vodu. > Zprvu jak van > a první obraz bouře > teprv pak jako vlnu. > Teprv pak jako moře. > Zprvu jako nebe > pak jako ptáka, > pak jako rybu, > teprv pak jako sebe. > A ležel v ní > i plul > i spal… > A zavalit se nechal > kulatým plodem mléka > a chutnal ho i sál > a proudila jím radost > jako řeka. > > VI > > Jasným, bílým světlem > se mu otvírala > a hned v něm zase bledla > a jak by umírala… > A on jen trnul sladce > ve snu stvořeného. > A byla krásná tak. > A byla matka jeho… > > VII > > Hle jak bílá ryba > tančila s ním > a otáčela nebem > a hledíc do něho, > snila… > A tak jej celého > prostříbřila > jak šupinou sebe. > > VIII > > A tehdy > zvolna > a jako mlhou ještě > počal už tušit, > že vše kolem > je nádherné jen snění. > A že i On a Ona… > že vše zde je i není… > A tak tančil > a ona tančila s ním > a byla Lunou zas > a byla náhle nahá. > Ó klíne, tmo Ó noci > za úplňku blaha…! > Tak strnul. > A byl i on > náhle > jakoby oním tělem chvění… > A tehdy poznal > zázrak zrcadlení. > > IX > > Jako chladná pěna > kolem něho vřela > a vždycky nenadále > břicho otevřela. > A uviděl v ní > způsob > jakým se vše tvoří. > A byl v ní > jako v lodi > a byl v ní > jako v moři. > Jako bílá ryba > všude před ním plula > a nocí vála jen > a do sebe ho zvala. > A on jen žasl stále. > A ona > zjevovala > > . > . > > ©Věra Provazníková fotografie Stanislava Zábrodská **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Holan Vladimír, poezie současná, Provazníková Věra, Reynek Bohuslav **Spisovatel:** Provazniková --- ### [Proč Cyril Bouda, vynikající český ilustrátor, nerad dával rozhovory](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/cyril-bouda-ilustrator) **Published:** July 26, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Už jsou to desítky let, co odešel velmi talentovaný ilustrátor Cyril Bouda, všestranný a stále velmi oblíbený. Připomeňme si alespoň některé jeho ilustrace **Content:**  **Už jsou to desítky let, co odešel ilustrátor Cyril Bouda, všestranný, pracovitý a stále velmi oblíbený. Připomeňme si alespoň jeho ilustrace, kterými doprovázel různé báje, pověsti a legendy např. Langer František: Pražské legendy nebo Cibula Václav: Pražské pověsti a méně známé – Radovan Krátký: Jihočeské pověsti, které se vyprávěly nebo ještě vypravují o starodávných událostech a lidech, jakož i neblahých umrlcích a bílých paních, o hastrmanech a světýlkách i čertech, skřítcích, ohnivých přízracích a jiných divuplnostech, a to v těch končinách, jež se na jihu Čech rozkládají na východ i na západ od řeky Vltavy, spějící od poledního cípu země k jejímu srdci.** **O svých ilustracích Cyril Bouda jednou řekl:** > “Nemám rád mluvení, mluvím nerad. Ať se lidi koukají na moje obrázky, není o nich potřeba nic povídat. Jestli nic nevykoukají, tak jsou špatné.” Dnes už se málo ví, že nerad dával rozhovory. Ale přes jeho odpor k novinářům se nakonec přece jenom něco zachovalo. Jako tato, naprosto přesná věta. **Cyril Bouda** (1901–1984) byl oblíbený český malíř, grafik a renesanční ilustrátor. Narodil se v Kladně, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a pak dlouhá léta učil na ČVUT a na Karlově univerzitě. Nejvíc ho proslavily jeho krásné knižní ilustrace – ilustroval desítky klasických pohádek, historických knih i světovou literaturu, a to vždy s jemnou linkou, poetickým stylem a spoustou detailů. Kromě toho tvořil volnou grafiku, malby, gobelíny i poštovní známky a patří mezi nejoblíbenější české výtvarníky 20. století. **Nejslavnější díla a ilustrace Cyrila Boudy.** Jeho největší sláva spočívá v knižních ilustracích . Ilustroval přes 700 knih a ty nejslavnější se staly ikonickými pro několik generací Čechů. Erbenova Kytice (nejznámější a nejoblíbenější) [Máchův Máj](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/macha-maj-pres-300-vydani) Karel Čapek – Povídky z jedné a druhé kapsy, Povídky malostranské (Jan Neruda) [Pražské legendy](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/langer-prazske-legendy-bouda) Františka Langera Staré pověsti pražské Václava Cibuly Pohádky H. Ch. Andersena a české pohádky (Erben, Němcová atd.) Baron Prášil, [Gulliverovy cesty](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/gulliverovy-cesty-sileny-jonathan-swift), Kocourkov a další klasiky Z dalších významných uměleckých děl: [Gobelín Praha](https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Bouda) – matka měst (v hotelu International v Praze) Návrhy poštovních známek Animovaný film podle jeho ilustrací – Hrnečku, vař! Vitráže (např. v katedrále sv. Víta na Pražském hradě) **Knihy o Cyrilu Boudovi:** **Cyril Bouda (monografie, Slovart 2001)** Asi nejrozsáhlejší a nejlepší publikace s bohatou obrazovou přílohou, texty od Evy Bužgové a Jiřího Boudy (jeho syna). Velkoformátová kniha, kterou hledají sběratelé. **Cyril Bouda: Malířova malá mořská víla (Toužimský & Moravec, 2008)** Vyprávění o Cyrilu Boudovi od Josefa Klemper. Osobní, čtivá biografie plná vzpomínek a příběhů z umělcova života.    Ilustrace Cyrila Boudy. Mácha, Máj   Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty     Ilustrace k legendární pohádce Andersena: Císařovy nové šaty  Ve stínu lípy – kamenorytina s pětibarevnou litografií (1940), rozměr: 240 x 310 mm publikováno v knize Svatopluk Čech, Ve stínu lípy **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** Bouda Cyril, Cyril Bouda, ilustrace, ilustrátor **Spisovatel:** Bouda --- ### [Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda. Jejich Pohádky jsou jednoduše velká krása](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/erben-bouda-pohadky) **Published:** July 22, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda jsou autoři klasických českých pohádek: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Drak dvanáctihlavý, Otesánek, Pták Ohnivák a liška Ryška **Content:**  **Tak nám vyšla pěkná krása. Autoři Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda jsou autoři klasických českých pohádek: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Drak dvanáctihlavý, Otesánek, Pták Ohnivák a liška Ryška. A co je parádní, v knize jsou další, skoro zapomenuté texty Erbena (7. 11. 1811 – 21. 11. 1870), které zná už málokdo.** **Když k tomu přidám ilustrace [Cyrila Boudy](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/cyril-bouda-ilustrator)**, kterého miluju už od dětských let, pak nevím jak vy, ale tuhle knížku chci, ať se děje, co se dějě. Už se těším až ji pak zařadím do knihovny vedle takových skvostů jako jsou Langerovy Pražské legendy, [Vančurova kniha Konec starých časů](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/vancura-konec-starych-casu) a Nerudovy Malostranské povídky. Ty všechny totiž Cyril Bouda ilustroval. **** Jen jedna věc mi na takových knihách vadí. Neprodávají se dva obaly. Takže pokud je včas nezabalim do folie, bude obal za chvíli pěkně pošmoulaný. **Pohádky / Karel Jaromír Erben / ilustruje [Cyril Bouda](https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Bouda)** Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, v nové jazykové i grafické úpravě  **UKÁZKA Z KNIHY:** > **Hádanka** > Byla jedna mladá královna, která pro svou krásu daleko široko byla vyhlášena. Mnoho ženichů se o ni ucházelo, a mezi nimi byli dva královici, které nejraději viděla. Ale že sobě oba dva nemohla vzít, oblíbila si konečně z nich jednoho a druhého odbyla. Ten odbytý si myslil: „Kdyby toho druhého nebylo, byla by si oblíbila mne; zabiju ho a bude mou.“ > A jak usmyslil, tak učinil; když jednou ten miláček královnin byl v lese na lovu, ten druhý královic ho tak úkladně zabil. > Královna byla proto velmi zarmoucena; nedala však nic na sobě znát a umínila si, že smrt miláčka svého pomstí. Na památku dala si udělat z lebky jeho picí číši, zlatem a drahými kameny pěkně obloženou; z kostí jeho rukou dala si na stůl čtyři pěkné svícny vyřezat, aby jej pořád měla před očima; kosti z jeho nohou dala si vsadit místo nohou do sedadla a z jeho krásných dlouhých vlasův udělala sobě pás, zlatem, perlami a drahými kameny protkávaný. > Brzy potom začal se ten druhý královic zas ucházet o její lásku i ruku a prosil, aby neprodlévala s odpovědí. > > „Dobře,“ odpověděla královna; „přijď ke mně zejtra k večeři, dám ti hádanku: uhodneš-li, budu tvou ženou; pakli neuhodneš, přijdeš o hlavu. Toť má odpověď.“ > „Jaká by to byla hádanka, abych já jí neuhodl?“ myslil si ten královic a druhého dne k večeru přišel. V jednom pokoji byla připravena večeře. Sedli ke stolu, jedli, pili a veseli byli. Královna seděla na svém sedadle, měla na sobě z vlasů pás, pila ze své číše a na stole ve čtyřech kostěných svícnech hořely svíce. Po večeři povídá ten královic, že by rád slyšel její hádanku. A královna řekla: „Tehdy ji slyš a hádej: > > „Na lásce sedím, > na lásku hledím, > láskou se ovíjím, > z lásky ti připíjím.“ > > „Hoj, dobrá hádanka!“ řekl královic, „lepší nemůže být; posaď se mi na kolena a já tě ovinu svýma rukama, pohleď mi laskavě v oči a dej mi políbení a bude hádanka skutkem: ta tvá láska já jsem!“ > > „Chybils!“ řekla královna hněvivě, vstala a ukázala na své sedadlo. „Tuto sedím na nohou lásky své, kterou tys úkladně zabil;“ pak ukázala na svícny: „Tuto hledím na ruce lásky své; – toto je pás z pěkných jejích vlasů – a z její lebky připíjím tobě – pomsti: hlava za hlavu!“ > Hned zavolala své služebníky, to toho královice jali a sťali mu hlavu. A ta královna potom už za nikoho se nechtěla vdát a zůstala do smrti svobodnou. **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Bouda Cyril, erben, Erben Karel Jaromír, Pohádky pro děti **Spisovatel:** Bouda, Erben --- ### [George Orwell a jeho dvanáct klíčových výroků z knihy 1984](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/george-orwell-a-jeho-dvanact-klicovych-vyroku-z-knihy-1984) **Published:** July 24, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** George Orwell v románu 1984 varoval před totalitními režimy, které viděl v Německu, ale i v Británii. Jaké byly hlavní témata, která Orwella nejvíce zajímala? **Content:**  **George Orwell vydal dystopický román 1984 v roce 1949. Varoval v něm před totalitními režimy, který viděl nejen v Německu, ale hlavně v Británii. O Sovětském svazu toho ještě moc nevěděl a když tak zprostředkovaně. Jaké ale byly hlavní témata, kterými se vyznačují [fašistické](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/dsouza-co-je-to-rasismus-fasismus-demokrate-a-republikani) totalitní režimy a která Orwella asi nejvíce zajímala?** > Absolutní moc státu a její mechanismy > Manipulace pravdy a historie > Sledování a ztráta soukromí > Kontrola myšlení a jazyka (doublethink, ideozločin, [Newspeak](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/orwell-1984-svoboda-je-otroctvi-valka-je-mir)) > Zničení individuality, rodiných vazeb a nástup koletivizace a lidských citů (láska, sex, vzpoura) > Válka jako nástroj kontroly společnosti a šíření strachu > Beznadějný boj jednotlivce proti systému **Dvanáct klíčových výroků z knihy[ 1984](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/orwell-1984-moc-politika).** Tyto výroky jasně ukazují, na čem Orwell pracoval nejvíce: Nešlo mu primárně o technologii nebo válku samotnou, ale o psychologii moci. Jakým způsobem totalitní systém ničí pravdu, paměť, jazyk, city a nakonec i samotnou schopnost myslet nezávisle. Kniha je varováním, že nejhorší není jen fyzické, brutální násilí na lidech, ale přepisování reality tak, aby lidé dobrovolně milovali svého utlačovatele. Výroky jsou seřazené přibližně podle průběhu děje od začátku ke konci. Každý výrok ukazuje, na čem Orwell pracoval a co ho nejvíce znepokojovalo. Jakákoliv podobnost s totalitním systémem zvaným EU je čistě náhodná. > **1. „Velký bratr tě sleduje.“** Tento ikonický výrok, který se objevuje již na prvních stránkách románu na plakátech všude ve městě, představuje všudypřítomnou a neúprosnou surveillance totalitního státu. Orwell tímto jednoduchým heslem ilustruje, jak režim ničí soukromí a svobodu jednotlivce – občané jsou neustále sledováni skrze telescreeny, které byly povinně všude. Tudy byly sledovány rozhovory a způsob myšlení lidí, což samozřejmě vede k permanentní paranoie a autocenzuře. Téma ho nejvíce zajímalo jako mechanismus kontroly skrze strach z pozorování. To nahrazuje fyzické násilí a udržuje společnost v poslušnosti, přičemž ukazuje, že skutečná tyranie začíná v hlavách lidí. Orwell psal 1984 v době, kdy nebyly sociální sítě ani internet. Jen televize, rozhlas a noviny. > **2. „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“** Toto trojice hesel Strany, vytištěná na pyramidě Ministerstva pravdy, je vrcholným příkladem doublethinku – schopnosti věřit dvěma protichůdným myšlenkám současně. Orwell odhaluje, jak totalitní propaganda převrací význam slov. Jak jednoduše udržuje věčný stav války, která slouží k vyčerpání zdrojů a sjednocení společnosti proti neexistující bezpečnostní hrozbě a neexistujícímu nepříteli. Tento výrok ukazuje Orwellovu fascinaci manipulací jazyka a reality, kde pravda přestává existovat a lidé přijímají absurditu jako normu, což je základní pilíř udržení moci. Nevědomost začíná vždy ve školství, snižováním kvality vzdělávání a omezováním znalostí a souvislostí. > **3. „Kdo řídí minulost řídí i budoucnost. Kdo řídí současnost řídí minulost.“** Winston Smith toto heslo opakuje při své práci v Ministerstvu pravdy, kde neustále přepisuje noviny a historii. Orwell zde zdůrazňuje, jak totalitní režim ovládá kolektivní paměť, aby nemohl vzniknout žádný odpor. Bez minulosti není srovnání s přítomností a bez pravdy není budoucnost. Téma manipulace historie bylo pro Orwella klíčové, protože ukazuje, že diktatura nejen potlačuje fakta, ale aktivně je vytváří, čímž ničí samotný základ lidské identity a kritického myšlení. > **4. „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“** Winston toto prohlásí v okamžiku vnitřního vzdoru proti Straně, která požaduje, aby lidé věřili, že 2 + 2 = 5. Orwell tím definuje svobodu jako schopnost držet se objektivní pravdy i za cenu pronásledován. Bez svobody se všechno stává relativním a podřízeným moci. Tento výrok odráží jeho hluboký zájem o teorii poznání v jakékoliv totalitě: když režim ovládne i matematiku a logiku, jednotlivec ztrácí jakýkoli základ pro odpor. > **5. „Ideozločin nepřináší smrt: ideozločin je smrt.“** Toto varování popisuje, jak Strana trestá nejen činy, ale i myšlenky. Ideozločin (thoughtcrime) vede k vymazání člověka z existence. Orwell jasně chápe, že totalita směřuje k totální kontrole mysli, kde i pochybnost je smrtelná. Téma ho zajímalo jako extrémní formu psychologické tyranie, inspirované ideologicky vedenými soudními procesy, kde strach z vlastních myšlenek ničí lidskou autonomii dříve, než přijde fyzický trest. > **6. „Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými.“** Winston takto uvažuje o 85 % populace, která, ideálně “vymytá”, zůstává v nevědomosti díky chlastu, pornografii a loteriím. Orwell zde logicky analyzuje, proč takto zmanipulované masy nejsou zdrojem revoluce. Totalitní systém je udržuje v permanentní apatii. Tento výrok odhaluje jeho pesimismus ohledně lidové vzpoury. Neuvědomuje si, že k revoluci stačí 20% aktivního obyvatelstva, která masu zmanipuluje na svou stranu.. > **7. „Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“** Popsáno při Winstonově práci, kde falšuje záznamy. Orwell zde popisuje cyklus manipulace, kde nejen historie mizí, ale i vzpomínka na její změnu. Téma vymazávání minulosti bylo pro něj centrální, protože ukazuje, jak totalita ničí samotnou možnost objektivního poznání a vytváří věčný přítomný stav, ve kterém vedoucí “elitní” struktura má vždy pravdu. > **8. „Cílem moci je moc.“** O’Brien toto říká Winstonovi během mučení v Ministerstvu lásky. Odhaluje mu, že Strana neusiluje o štěstí, bohatství ani ideály, ale o čistou, věčnou nadvládu. Orwell zde shrnuje filozofii moci: totalita není prostředek k cíli, ale cíl sám o sobě. Tento výrok směřuje k poznání, že takové autoritářské systémy nelze reformovat, ale jen zničit. > **9. „Nejúčinnějším způsobem, jak zničit lidi, je popřít a zničit schopnost chápání jejich historie.“** Toto shrnuje strategii Strany vůči jednotlivcům i společnosti. Orwell opakovaně zdůrazňuje, že bez kořenů v minulosti člověk ztrácí identitu a schopnost kritiky přítomnosti. To je bezepsoru nejrafinovanější forma genocidy duše. Není třeba člověka fyzicky zničit, stačí mu vymazat vědomí. Pak se může dlouhodobě rozvíjet jakákoliv tyranie > **10. „Jestli cítíš, že zůstat lidský stojí za to, i když to nemůže mít vůbec žádný konkrétní výsledek, tak jsi je porazil.“** Winston si to opakuje s Julií před zatčením, když se snaží udržet lásku a emoce proti Straně. Orwell zde vyjadřuje naději, že pravá svobodu začíná uvnitř každého člověka. > **11. „Chápu JAK; nechápu PROČ.“** Typická reakce loajálních občanů, kteří plní příkazy bez hlubšího porozumění. Orwell tím kritizuje slepou poslušnost, která umožňuje totalitě fungovat Lidé se stávají součástí stroje, aniž by viděli jeho záměr. Téma ho zajímalo jako psychologický základ, proč se obyčejní lidé stávají spoluviníky zla. (Viz Chaplin a film Moderní doba) > **12. „On zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“** Závěrečná věta románu po Winstonově zlomení v Mučírně 101. Orwell zde ukazuje úplnou porážku. I nejsilnější rebel se v úspěšném totalitním systému zlomí a bude milovat svého utlačovatele. Tento tragický konec podtrhuje jeho nejtemnější varování: totalita může zničit nejen tělo, ale i duši, a přeměnit odpor v oddanost jakékoliv zrůdnosti. To je podstata věčné nadvlády. **Categories:** Beletrie světová, O politice **Tags:** budoucnost lidstva, Orwell George, propaganda, psychologie **Spisovatel:** Orwell --- ### [Belhavý kůň. Třináct humorných, smutných i milostných povídek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/cholticky-belhavy-kun) **Published:** July 25, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Belhavý kůň. Jako by se čas posunul do doby bez technických vymožeností Třináct humorných i milostných povídek vnímavého pozorovatele Jaroslava Choltického **Content:**  **Belhavý kůň. Jako by se čas posunul do doby bez technických vymožeností a jako by se jen tak nezávazně povídalo a vyprávělo vážně i nevážně. Třináct humorných, smutných i milostných povídek z pera vnímavého pozorovatele Jaroslava Choltického z jeho vzpomínek z rodiště v Cholticích, ale i pozdějšího působiště jako pedagoga ze Světlé a Ledče nad Sázavou vychází s výtvarným doprovodem Niny [Čampulkové](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/jablonec-vyznamneho-ilustratora-miloslava-jagra) v malém, exkluzivním, číslovaném vydání.** **Jaroslav Choltický** (\*1869 Choltice – †1955 Humpolec), pedagog a beletrista, vlastním jménem František Janouch, otec spisovatele a překladatele Jaroslava Janoucha (\*1903 – †1970) je vydán svým vnukem Ladislavem Janouchem, sochařem, který sám přiznává, že tato editorská činnost mu činí stejnou radost, jako když vytvoří sochu. **Ukázka:** > Ale po čase nápadníků ubývalo. Všiml si toho Aniččin otec, který tomu zprvu nevěnoval pozornost. Usoudil, že dceři asi někdo škodí a tajně ji pomlouvá. Marně pátral; teprve po čase zahlédl Víta, jak tajně obchází mlýn. Když však Vít zpozoroval, že pan mlynář na něho číhá, zanechal obcházení a přestal se kolem mlýna ukazovat. > > Přišel podzim a s ním i václavská pouť. Pan otec se setkal se starostou sousední obce Novákem, jehož syn se dříve o Aničku ucházel. Slovo dalo slovo a zakrátko se oba rozhovořili o starých dobrých časech. Za hovoru se mlynář zeptal, proč k nim Václav nechodí. „Vždyť jsme ho všichni rádi vídali,“ dodal, hledě tázavě na Nováka, „nejvíce naše Anča.“ > > Novák pokrčil rameny. „Víš, jsi můj starý kamarád. Řeknu ti to přímo. Kdyby nebylo té vady u vaší dcery, milerád bych to chlapci dovolil, ale takhle to nejde!“ > „Jaké vady?“ ptal se mlynář bez dechu, hledě ustrnule na starého Nováka. > „Inu. Nezlob se, chováte to v tajnosti – a přece se to proneslo, nu, nu, víš o té padoucnici!“ > „Cože!“ žasl mlynář. „Kdo vám to povídal? Pravím ti jako upřímný kamarád a poctivý člověk, že jen lump mohl něco takového vymyslit! Anička žádnou takovou nemoc nemá!“ **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Čampulka Nina, cholticky, Choltický Jan **Spisovatel:** Cholticky --- ### [Vejce a já. Proč je humoristická kniha McDonaldové tak nesmírně populární](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/mcdonaldova-vejce-a-ja) **Published:** July 22, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Vejce a já. Proč je humoristická kniha McDonaldové populární **Content:**  **Betty MacDonaldová Vejce a já. Příčiny extrémního úspěchu románu (je-li to vůbec román) vysvětluje Jiří Trávníček ve své knize Betty a my (2022).** **Deník i každá kniha ztrácejí smysl bez posledního čtenáře.** Vlastně už bez toho předposledního. Teprve čtoucí bytosti dělají knihu knihou tím. S autory se doplňují. Záhady této „čtenářské recepce“ již po roky luští vysokoškolský profesor a literární badatel Jiří Trávníček (\*1960). I své nejteoretičtější práce přitom píše, myslím, docela přístupně. Jistě i proto je tak píše, aby se neřeklo, že on sám na čtenáře nemyslí. A to především jeho úspěchu v našich luzích. Nejen to. Knihu Vejce a já srovnává se spoustami děl jinačích a rozebírá kupříkladu méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) nebo Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). I jejich hrdinky se totiž svým manželům – stejně jako alter ego Betty MacDonaldové – podřídí, ale tu podřízenost umí dát partnerům občas „sežrat“. Trávníček si dal s dvě stě padesátistránkovou analýzou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve osudy spisovatelky (ani jedno její manželství moc nevyšlo), pak i příběh jejích knih v České republice. Na čtyřiceti stranách dá slovo i přímo čtenářkám a jejich nijak nekorigovaným vysvětlením. Vysvětlením, proč je právě kniha Vejce a já magnetizovala. Fakticky pobavující přitom je, že byl Trávníček hned na začátku svého vědeckého výzkumu stroze odkázán (právě kterousi dámou) až „za čáru“. Nemá prý do věci co rýt, anžto je chlap. Proč to Vejce vůbec čte, když podstatu může pochopit jen a pouze žena? > Celé první jaro a léto byly samozřejmě nepřátelské, ale pasívní. S příchodem září si přetáhly přes hlavu mlhu jako kápi Ku-Klux-Klanu a začaly nám dávat osvědčenou vodoléčbu. Pršelo a pršelo a pršelo a pršelo. Mžilo, mrholilo, teklo, kapalo, lilo nebo jenom docela obyčejně pršelo. Některá rána byla černá a divoká bouřemi, které řádily po horách. > … > Neděle! Na venkově je neděle dnem, kdy děláte přesně tolik práce jako jiné dny, ale celou dobu se cítíte provinile, protože neděle je den odpočinku. > … > > Paní Kettlová si sedla, vytáhla z kapsy špinavou kapesník a začala si utírat obličej. „No, jak se máte, děvče?“ zeptala se. „Vidím, že jste ještě nezemřela. To je dobře. Některý ženský tady vydrží tak rok, maximálně dva.“ > > Betty MacDonaldová Vejce a já. **Podstatou úspěchu knihy v Americe, který byl především poválečný, se stalo i to, že se trefila svým specifickým humorem do pravé doby, kdy si (roku 1946) vojáci chtěli „odfrknout“.** A kdy jim partnerky, když se našly, sklesly v náruč. Ne každý měl to štěstí, ale když je měli, chtěli čísti něco uvolňujícího, i nadchl je postoj vypravěčky, která je – po „ideálním“ dětství v intelektuální rodině – pomyslně vyslána s prvním manželem na venkovskou misi. A to slepičí farmu. Mj. mezi burany. A neumí se úplně přizpůsobit. Betty MacDonaldová líčí ty stavy vesele a malinko oponuje samotnému Thoreauovi, když venkov předestírá v pravé podobě. Ne tak, jak ho prožíval osamělec v chatě, ani ne tak, jak si ho idealizujeme ve městě. Hrdinka přišla ze Seattlu a nečekala ji idyla. **Je snad vylíčení toho dost na bestseller? Nikdo to nečekal. Přesto…** Roku 2009 dokonce v Čechách vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu „pije džin“ hned vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ze člunu a Salingera. Právem? Sotva. Přesto je to kniha nesporně zajímavá. Její hrdinka sice je statečná i soběstačná, ale Trávníček si všímá, že snad v celé knize nečteme popis, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“. A pokaždé rovnou přichází ironizování. Výsledkem je způsob psaní, který úplně napodobit nedokázal nikdo. Ať Betty popisuje cokoli, vždycky mísí do popisu vlastní postoj, takže sama příroda je antropomorfizována a text jako by se stával dokladem toho, že si ženy a muži nerozumějí. Právě to čtenářky vyciťují – a hrdince drží palce. Úspěch knihy byl nečekaný a obrovský. > Matka nás učila, že je povinností ženy postarat se, aby byl její manžel šťastný ve své práci. Nejprve se ujistěte, že váš manžel dělá práci, kterou má rád a ke které se hodí, a pak mu v ní pomáhejte. > Bob chtěl chovat slepice. Tak jsme šli chovat slepice. A já jsem mu pomáhala. Celých pět let. > … > Změníte-li tak úplně způsob života, jako jsem změnila já svůj, zjistíte, že spolu se zvláštnostmi nového života, které do sebe vstřebáte, se vyskytnou jiné, na které si nezvyknete nikdy. > Některé věci, na které jsem si nezvykla já: > • Slepice. > • Petrolejová lampa. > • Záchod na dvoře, kde jsem měla v noci dvojí hroznou volbu: buď sedět potmě a nevědět, co po mně leze, nebo si vzít svítilnu a přilákat můry, komáry, lelky a netopýry. > • Život bez rádia. > • Život bez telefonu. > … > Slepice jsou podle mě nejnevděčnější tvorové na světě. Když jim dáte to nejlepší krmení, nejteplejší kurník a nejlepší péči, odpoví vám tím, že snášejí vejce s krví, s dvojitým žloutkem nebo vůbec žádná. A když se jim něco nelíbí, prostě přestanou snášet. Nebo začnou klovat vlastní vejce. Nebo se rozhodnou, že budou sedět na vejcích a nechtějí se zvednout ani za nic. > > > > Betty MacDonaldová Vejce a já. **Betty MacDonaldová už ho nezopakovala, nebo ne docela. Ani třemi úspěšnými pokračováními.** **Na světě pak jde najít jedinou zem, které pojetí knihy „mentálně“ vyhovovalo na 100%. Čechy.** **Úspěch zde trvá, což Trávníček dokládá i pobavujícím úryvkem z Pražských orgií.** **Taky v nich zjistíme, nakolik všeobecná známost romány paní MacDonaldové zaskočila Philipa Rotha.** Jeho snad zaskočit mohla, ale monografistky Betty MacDonaldové o „českém zázraku“ bez orgií už dávno svěděly a já sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona. Taky jemu se náhodou, ač náhod není, dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Spojených státech jeho jméno už neříká moc. Jako tam dnes ani neznají Vejce a já. „Podobných bestsellerů bylo,“ prohodil jen kdosi. „Pár let se hřály na výsluní, posléze po nich po právu pes neštěkl. Tak co s tím Vejcetem v Praze pořád máte? Co se vám na povaze hrdinky zamlouvá?“ **That is the question! A jedna z Trávníčkových narátorek Vejce dokonce přirovná k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není nijak populární, zatímco u nás okolo něj byl po desetiletí kult (který ostatně už nezmizí).** Všichni znali Mrazíka zpaměti (vyšel i jako kniha), a kdo ho neznal, byl páprda. Musel jsem se na film nakonec taky podívat, abych mohl mezi spolužáky (a to i na vysoké škole). Možná to dnes podobně funguje i kol knihy Vejce a já. Až překvapující paralely taky Trávníček vykutal a uznal mezi tímto románem a Babičkou! Rovnou nicméně poukazuje k tomu, že mají čtenáři chybnou tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. Což skřípe. Raději proto mapuje další paralely, například mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) od Elišky Krásnohorské (která však adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden Der Trotzkopf, 1895). > „No, tak vy jste ta nová nevěsta,“ řekla paní Kettleová a posadila se na židli, která pod ní hlasitě zapraskala. „Slyšela jsem, že jste z města. To bude těžký, děvče. Tady se nežije jako v kině.“ > „Ano, už jsem si všimla,“ odpověděla jsem slabě. > „A váš muž chtěl slepice, co? Chudák blázen. Všichni tady chtějí slepice, dokud je nemají. Pak chtějí pryč.“ > Zasmála se svým hlasitým, chraplavým smíchem. „Ale vy to zvládnete. Aspoň na chvíli.“ > … > „Jak jste to dokázala s patnácti dětmi?“ zeptala jsem se jednou. > > > Paní Kettleová mávla rukou: „Jednoduše. Když brečí, dejte jim na zadek. Když nekřičí, taky. A když jsou nemocné, nalijte jim do krku trochu whiskey a modlete se.“ > „A co když to nefunguje?“ > „Tak je pošlete ven a řeknete jim, ať si hrajou v dešti. To je vyléčí, nebo je zabije – jedno z toho.“ > … > > Pan Kettle vešel do kuchyně bez zaklepání. „Dobrý den, Betty. Máte nějaký tabák? Můj došel.“ > „Bohužel nemám, pane Kettle.“ > „No nic, tak aspoň trochu cukru? Nebo mouku? Nebo vajíčka?“ > „Vajíčka máme jen na prodej.“ > „Ale no tak, jedno nebo dvě přece můžete postrádat. Vždyť jsme sousedi!“ > Nakonec odešel s pytlíkem mouky, balíčkem tabáku (který jsem mu „našla“) a několika vejci „na zkoušku“. Betty MacDonaldová Vejce a já. **Trávníček putuje také k dalším podobným knihám** (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a hledáček rozostří: dojde tak na postavu Švejka i televizní seriál Chalupáři nebo film Na samotě u lesa. Nakonec i na Receptář Přemka Podlahy. Spolužití měšťana s vesničanem se mu zdá jako téma nevyčerpatelné. Vlastně se nemýlí a koneckonců není vedle ani paralela s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993). **Čtyři roky před Vejcem (tedy roku 1942) přitom v USA vyšel ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů (We Took to the Woods) / [Louise Dickinson Rich](https://www.amazon.ca/Took-Woods-Louise-Dickinson-Rich/dp/B0006APRRK) – a jasně plul [thoreauovským proudem](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/thoreau-cetba-knihy).** Odehrává se v Maine, tady zakotví manželský pár. Docela podobně, jako na slepičí farmě zakotvili Betty a její muž. Ono přesídlení z ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je u Dickinsonové splnění snu a oslavou přírody v duchu (poněkud geniálnějšího) Waldenu (1854). Čím je lopota uprostřed lesů náruživější, tím větší uspokojení páru přináší, a fazetu toho samého vlastně známe z Čapkovy pohádky s „dr. Voštěpem“. – Dickinsonové kniha stojí – stejně jako Vejce a já – na hrdinčiných postřezích a úsečných komentářích, jenže vyznění je zcela protikladné. Je tu smír. A je to méně pravděpodobné, ba nereálně romantické. V Česku plném skeptiků by zdejší rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně. Brněnský badatel potom přece zajde možná daleko, když vnáší do problému i kapitolu Robert Fulghum – pokračování Betty jinými prostředky. Velice široce vzápětí hodnotí manželství všech „žalářovaných“ dam a jmenuje Noru, Paní Bovary, Annu Kareninu, ba Maryšu. Taky Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy. **Radoslav Nenadál ovšem vnímal problém románu Vejce a já velmi prostě. Kniha sice zastarala, míní, ale Betty má dar tlumočit i největší banality života s „neobyčejným humorem“.** Asi je to pravda a roku 1948 nemohl mít Viktor Fischl ještě tušení, jakých obřích nákladů u nás dílo dosáhne, když nepotlačil vlastní uštěpačnost v Lidových novinách: Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl. **Je zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně ani moc nezajímala.** Bádal si ve vyšších sférách literatury a nikdy Vejde a já nečetl. Jen o dílu slýchal, tak jako mnozí z mužů. Ale posléze ve čtenářských výzkumech postřehl, že se „jisté dílo“ stále vrací. Bylo to trochu podobné, jako když se filmově zesnulý Zdeněk Řehoř postupně vynořuje na všech záběrech z vlastního pohřbu v komedii Trhák, a tomu Trávníčkova zvědavost neodolala. Psal – a snad i pochopil podstatu hrdinky a příčinu jejího úspěchu zde. Betty je, jak odvážně píše, jakási „Soft-Nora“. A i Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. Navíc funguje jako chytrá horákyně. Nabourává patriarchální vzorec, ale možná málo. Po česku. – Ale její úděl je nejspíš údělem většiny žen napříč režimy. *Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství [Host](https://www.hostbrno.cz/) a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran* **Dovětek:** Než se v Americe na román zapomnělo, studio Universal koupilo práva za rovných 100 000 dolarů a vznikl film (1947). Hrdinčina sršatá hubatost a kousavý humor se v něm poněkud ztrácejí. Rovněž nesvár obou manželů je závěrem smířen. Nenapravil to ani pozdější televizní seriál. **Categories:** Beletrie světová, Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, humoristický román, McDonaldová, Trávníček Jiří **Spisovatel:** MacDonaldová --- ### [Volyňský masakr. Kniha zvěrstev o genocidě ukrajinských banderovců 1939 - 1945](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/volynsky-masakr-kniha-genocida-ukrajina) **Published:** July 9, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Volyňský masakr Zvěrstva ukrajinských nacionalistů spáchaná na polském obyvatelstvu Volyně v letech 1939 –1945. Mimořádná kniha 1990 J. Turowského W. Siemaszko **Content:**  **Volyňský masakr. Kniha Zvěrstva ukrajinských nacionalistů spáchaná na polském obyvatelstvu Volyně v letech 1939 –1945 je mimořádná kniha z roku 1990 autorů Józefa Turowského a Władysława Siemaszko.** **Na 166 stranách jsou popsána zvěrstva za [Druhé světové války](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-1939-1945-historie) na dětech i dospělých, starců a žen, spáchaná Ukrajinci z OUN-UPA na Volyni proti polskému civilnímu obyvatelstvu na Volyni, tzv. Volyňský masakr nebo Rzeź wołyńska – volyňská řež.** > Volyňský masakr (y) (1943–1945) je historický název pro etnické čistky prováděné Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA – banderovci) proti polskému civilnímu obyvatelstvu na Volyni a ve východní Haliči během německé okupace. > Začaly v únoru 1943 (první velký masakr v Parośle 9. 2.). > Vyrcholily 11. července 1943 tzv. Krvavou nedělí (útok na přes 150 polských vesnic) a pokračovaly do jara 1945. > Vojáci UPA a část místních Ukrajinců pod vedením Stepana Bandery, Mykoly Lebedě a Romana Šuchevyče, kteří ovládali Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), zavraždili přibližně 100 000 Poláků. Většinou ženy, děti a starci. Velmi často byli brutálně ubiti sekerami, vidlemi a noži. > **Cílem bylo vytvořit etnicky čisté území pro budoucí ukrajinský stát odstraněním polské menšiny.** > Desítky tisíc dalších uprchlo. V Polsku je Volyňský masakr považován za genocidu. Ukrajinská vláda to nepřiznává. **Kdo genocidu prováděl?** Ukrajinští nacionalisté z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B, frakce Stepana [Bandery](https://www.youtube.com/watch?v=1iFh0gviWGI)) a její vojenské složky Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Masakry probíhaly od jara 1943. Jednalo se od počátku o systematické etnické čistky proti Polákům (a částečně i Židům, Čechům a „nelojálním“ Ukrajincům) na území tehdejší Volyně (dnešní západní Ukrajina, před válkou součást Polska). Autoři tuto skutečnost dokládají. Šlo o plánovanou „anti-polskou operaci“ OUN-B/UPA s cílem „vyříznout všechny Poláky do jednoho“ (citát z dobových dokumentů a výslechů). Zvěrstva vyvrcholily při tzv. **„Krvavá neděli“ 11. července 1943** . Ten den byly provedeny koordinované útoky na desítky polských vesnic. Útoky pokračovaly do roku 1945 (rozšířeny i do Haliče a dalších oblastí). Ukrajinci používali tak brutální a sadistické metody vraždění, že se od toho částečně distancovali i němečtí nacisté, kteří v podstatě jen přihlíželi. V knize jsou i detailní popisy zvěrstev (pily, sůl do ran, rozčtvrcení koňmi, upalování) které nejsou senzacechtivé, ale slouží jako důkaz genocidního charakteru. Kniha obsahuje stovky jmen obětí, seznamy vesnic a výpovědi přeživších. Jedná se vlastně o „knihu mrtvých“ než vyprávění. Oběti zahrnovaly ženy, děti i starce. Polské odhady uvádějí kolem 80–100 000 zavražděných Poláků (cca 50–60 000 jen na Volyni). Ukrajinští banderovci zabili během masakru ve Volyni 11 katolických kněží. **Volyňský masakr a další masakry lidí jsou v Polsku uznávány jako genocida nebo etnická čistka.** Na Ukrajině, kde se nacismus postupně vrátil až do státní politiky, se Volyňský masakr často označuje neutrálně jako „tragédie“ a jsou prý součástí složité historické paměti. **Kniha velmi pečlivě dokumentuje Volyňský masakr.** Autoři uvádějí u každého případu konkrétní jména svědků, datum výpovědi a archivní signaturu, pokud byla dostupná. Nejde o „anonymní historky“, ale o ověřené relace. Siemaszkovi později (v dvoudílné verzi Ludobójstwo… z roku 2000) zdroje ještě více rozšířili. Autoři se snažili o maximální objektivitu . Rozlišují mezi potvrzenými fakty, pravděpodobnými údaji a neověřenými informacemi. *Józef Turowski i Władysław Siemaszko / Zbrodnie nacjonalistów ukraińskich dokonane na ludności polskiej na Wołyniu, 1939-1945 / Warszawa, Główna Komisja Badania Zbrodni Hitlerowskich w Polsce / 1990V Česku nebylo vydáno kompletní české vydání knihy Volyňský masakr Józefa Turowského a Władysława Siemaszka (česky často psáno Turovský a Semaško).* > **Masakr v Parośli (9. února 1943)** > Je p považován za jeden z prvních velkých masakrů. Kniha popisuje útok UPA pod velením Hryhorije Perehijňaka („Dowbeszka“/„Korobka“). Útočníci obklíčili polskou kolonii, rozdělili se na skupiny a vraždili dům od domu noži a sekerami. > > „Sotnia ‘Dowbeszki-Korobki’ přišla do Parośli… Představili se jako sovětští partyzáni, požádali o jídlo. Poté, co se najedli, svázali obyvatele a začali je zabíjet sekerami a noži…. Zamordováno bylo 173 osob, včetně dětí a kojenců. Jedno nemluvně bylo přibito nožem ke stolu.“ > > Celkem 173 zavražděných Poláků za jediné noci. > Tento případ kniha uvádí jako počátek systematické kampaně – útočníci znali místní Poláky (často sousedé), což podtrhuje zapojení místního ukrajinského obyvatelstva. > > **„Krvavá neděle“ 11. července 1943** > Vyvrcholení masakrů, Kniha detailně rozebírá koordinované útoky na desítky vesnic (kolem 99–100 obcí najednou). Typický popis: > „Za úsvitu vojáci UPA zaútočili na civilisty… Poláci byli zabíjeni střelbou, kosami, vidlemi, sekerami, pilami, noži… Oběti byly často oslepeny, mrzačeny, nabodávány na kůly, upalovány zaživa v kostelech nebo stodolách. Malé děti byly ubíjeny o zeď nebo roztrhány koňmi. > Bandité – ozbrojení vidlemi, sekerami, kyji, noži a střelnými zbraněmi, obklíčili naši vesnici a začali shánět lidi na jedno místo… Nemluvňata byla přibita ke stolům kuchyňskými noži, několik mužů bylo staženo pásy, některým byly vytaženy žíly od třísel až k nohám, ženy byly znásilněny a v mnoha případech jim byla uříznuta prsa.” > > **Masakr ve Woli Ostrowiecké a Ostrówkách (29.–30. srpna 1943)** > Jeden z nejbrutálnějších případů, který kniha detailně dokumentuje: > Wola Ostrowiecka: 529 zavražděných (z toho 220 dětí do 14 let). > Ostrówki: 438 zavražděných (z toho 246 dětí). > Všechny budovy vypáleny, majetek a dobytek ukraden. Kniha uvádí svědectví o hromadných popravách, upalování a mučení, které měly terorizovat a vyhnat zbylé Poláky. > > V knize se opakovaně citují hesla a rozkazy OUN-UPA: > „Vyřežeme všechny Poláky do jednoho, od malého po starého.“ > “Vypálili jsme polské vesnice s takovou důsledností, že po jejich přítomnosti nezůstaly žádné stopy, aby Poláci si nikdy nenárokovali ukrajinskou zem.” > „Smrt Lachům!“ (Lechům = Polákům) ### Volyňský masakr. Místa Kniha pokrývá přes 500–1000 lokalit (podle rozsahu edice), kde došlo k útokům, vraždám jednotlivců nebo celých rodin. Každý okres má vlastní kapitolu s tabulkami a svědectvími. > První masové masakry (únor–duben 1943) > Parośla Pierwsza (9. února 1943) — první velký masakr (173 zavražděných). > Lipniki (26.–27. března 1943) — přes 170 obětí. > Janowa Dolina (23. dubna 1943) — asi 600 zavražděných (jedna z největších raných akcí). > > „Krvavá neděle“ a vrchol (červenec 1943)Gurów (a okolí: Gurów Wielki, Gurów Mały, Wygranka, Zdżary, Zabłoćce, Sądowa, Nowiny, Zagaje, Poryck, Orzeszyn atd.). > Poryck (útok na kostel během mše). > Orzeszyn, Zagaje, Sądowa — stovky mrtvých v jednom dni. > > Srpen–září 1943 (další velké masakry)Wola Ostrowiecka — 529 zavražděných (z toho 220 dětí). > Ostrówki — 438 zavražděných (z toho 246 dětí). > Budy Ossowskie, Głęboczyce, Teresin, Sokół, Gaj, Katy a další v lubomelském okrese. > > Další významné lokality zmíněné v knizeHuta Stepańska a okolí (samoobrana Poláků). > Wiśniowiec (klášter, stovky obětí). > Dominopol, Kisielin, Kut, Kundzizwola, Niemodlin, Staryki, Ugly, Konstantynówka. > Mnoho menších kolonií v okresech: sarneńském, kostopolském, horochowském, dubenském, kowelském a włodzimierském. ### **Téma je stále živé…** Polsko dlouhodobě požaduje uznání a exhumace obětí. Banderovská Ukrajina to zásadně odmítla. Ukrajina po roce 2014 velmi často a otevřeně glorifikuje nacistické banderovské tradice a jejich vůdce, což vyvolává u rozumných lidí zděšení. 2025 Polský parlament přijal návrh zákona, který označuje 11. červenec za Den památky Poláků zavražděných ukrajinskými nacionalistickými skupinami za druhé světové války. Sousední Zelenského Ukrajina krok odsoudila s tím, že to může poškodit vzájemné vztahy. ([CTK](https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/polsko-svatek-volynsky-masakr-ukrajina.A250606_101733_zahranicni_kha) 7.6.2025) Na Ukrajině je nacismus stále živý a veřejně se bez problémů prezentuje Dnes je to dokonce i prezidentem Zelenským a státem Ukrajina posvěcená ideologie2026 Profesorka Anny Voitsyuk z Varšavské univerzity: *„Neměli bychom promítat film ‚Volyň‘ po celém světě, protože svět se dozví, že Ukrajinci jsou [nacisté](https://www.youtube.com/watch?v=m4ngne9AGWM), což by potvrdilo, že Rusko mělo pravdu.“* Poláci si to uvědomili až nyní, když se Ukrajinci rozhodli vytvořit v Kyjevě „panteon národních hrdinů“ s Banderou a Šuchevičem. xxx 2026 / POHŘEB MELNYKA Ukrajinská vláda rozhodla o převezení ostatků někdejšího vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Andrije Melnyka z Lucemburska (zemřel 1964) do Kyjeva, kde byl znovu a se všemi poctami pohřben na Národním vojenském hřbitově za účasti Zelenského. Členové Melnykove OUN-M sloužili v ukrajinské pomocné policii, hlídali ghetta, pomáhali při shromažďování Židů a někdy se přímo podíleli na masakrech (např. v Bukovině pogromy, v Kyjevě u Babího Jaru – hlídání a třídění majetku zavražděných Židů). Podíleli se na vraždách tisíců Židů v Haliči, Bukovině a Volyni [Více >>](https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/kontroverze-statni-pohreb-melnyka-na-ukrajine.A260528_143241_p_zahranici_nef) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Banderovci, Druhá světová válka, nacismus, Ukrajina, Volyňský masakr **Spisovatel:** Volyňský masakr --- ### [A. P. Čechov v Černém mnichu o geniálnosti, stádnosti a průměrnosti lidské společnosti](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/cechov-cerny-mnich-mystika) **Published:** July 20, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Čechov prokázal svůj mimořádný pozorovací talent a schopnost popsat nadčasově chování lidské společnosti i v povídce, která se vymyká jeho stylu. Černý mnich. **Content:**  **Čechov napsal šest světových dramat a na 500 povídek, ve kterých prokázal svůj mimořádný pozorovací talent a schopnost popsat nadčasově chování lidské společnosti. Jedna povídka se ale poněkud vymyká jeho stylu. Černý mnich“ (Чёрный монах, 1894)** Traduje se, že A.P. [Čechov](https://citarny.com/tag/cechov-anton-pavlovic) spolu s bratrem Michalem pozorovali na statku Melichovo západ slunce a přemýšleli. Jejich představivost zaujala fata morgána a možnost jejího zhmotnění. To byl zřejmě základ děje povídky, kterou Čechov umístil do příjemného prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin. Sem přijíždí přepracovaný vědec Kovrin aby si odpočinul. Ten svým způsobem zosobňuje samotného Čechova, jenž dlouho trpěl tuberkulózou a narůstající chmurnou beznadějí z této téměř nevyléčitelné nemoci. Svému hrdinovi vtiskl stejný osud. Chrlení krve v závěru povídky je vlastně předobrazem jeho vlastního skonu v německých lázních Badenweiler roku 1904.  *[Melichovo](https://chekhovmuseum.com/). Čechovův statek, který byl svým způsobem předobrazem prostředí, ve kterém se povídka odehrává.* > **„Nevysvětlitelná věc je duše. Nikdo skutečně neví, kde se nachází, ale každý ví, jak často bolí…“ > A.P. Čechov** **Ústřední myšlenkou povídky je Černý tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, aby předal poznání, že všichni géniové jsou vlastně vyvolení blázni, kteří musí žít jinak než lidé, žijící obyčejné a všední životy.** Černý mnich se Kovrinovi zjeví a zcela ho okouzlí. Ten se začne se chovat jako blázen, který ostře kritizuje své okolí, jejich malost a omezenost. Poučná povídka o nebezpečí průměrnosti, stádnosti, kolektivní stupidity i rádoby užitečnosti lékařské vědy. Skrze Kovrina Čechov nastiňuje mnohé souvislosti a klade spoustu otázek, ale nedává jednoznačné odpovědi. Mních vysvětluje, že cílem věčného života je požitek, a proto pravý požitek spočívá v poznání, které je nekonečné. Ostatně jak je jeho zvykem, nechává závěry na inteligenci svých čtenářů. Povídka byla namluvena jako audio a to opravdu vynikajícím způsobem Viktorem Preisse v roce 2017!!! **Výpisky**: > **„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“** > > „Bez vás, služebníků vyšších principů, kteří žijete uvědoměle a svobodně, by lidstvo bylo nicotné, kdyby se vyvíjelo přirozeným pořádkem, dlouho by ještě čekalo na konec své pozemské historie. > Kdežto vy je o několik tisíciletí dříve uvedete do říše věčné pravdy – a v tom je vaše vznešená zásluha. Vy vtělujete požehnání boží, které spočinulo na lidech.“ > … > „To málo, co mu řekl černý mnich, lichotilo ne samolibosti, ale nýbrž celé duši, celé jeho bytosti. Být vyvolencem, sloužit věčné pravdě, stát v řadě těch, kteří o několik tisíciletí dříve učiní lidstvo hodným království božího, a tedy zbaví lidi několika zbytečných tisíciletí boje, hříchu a utrpení, dát ideji vše – mládí, síly, zdraví, být hotov položit život za obecné blaho – jaký vznešený, jaký šťastný úděl.“ > … > „Ano, patříš k těm málo, kteří jsou právem nazýváni vyvolenými Božími. Sloužíš věčné pravdě. Tvé myšlenky, tvé plány, úžasné studie, kterým se věnuješ, a celý tvůj život nesou božskou, nebeskou pečeť, protože jsou zasvěceny rozumnému a krásnému – tedy věčnému.“ > … > „Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový, jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít… > Jak krutě jste se mnou naložili! > Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: Komu to překáželo?“ > … > „Kovrin si teď jasně uvědomoval, že je – prostřednost sama, a ochotně se s tím smiřoval, neboť byl toho názoru, že každý člověk má být spokojen s tím, čím jest.“ > … > **Legenda o Černém mnichovi** > > „Před tisíci lety se mních v černém rouchu potuloval po poušti někde v Sýrii nebo Arábii… Několik mil od něj viděli rybáři dalšího černého mnicha, který se pomalu pohyboval po hladině jezera. Tento druhý mních byl fata morgána. Teď zapomeň na všechny zákony optiky, které legenda neuznává, a poslouchej dál. Z této fata morgány vznikla další, z ní třetí, takže obraz černého mnicha se začal nekonečně opakovat z jedné vrstvy atmosféry do druhé. Takže ho bylo možno vidět jednou v Africe, jindy ve Španělsku, pak v Itálii, pak na dalekém severu… > Potom opustil zemskou atmosféru a teď se potuluje po celém vesmíru, stále bez podmínek, v nichž by mohl zmizet. Možná ho teď lze spatřit na Marsu nebo na nějaké hvězdě Jižního kříže. Ale skutečný smysl celé legendy spočívá v tom, že přesně tisíc let od dne, kdy mních kráčel pouští, se fata morgána vrátí do zemské atmosféry a zjeví se lidem. A zdá se, že těch tisíc let je téměř u konce… > Podle legendy můžeme očekávat černého mnicha dnes nebo zítra.“ > … > „Z horizontu se zvedl k nebi jako vír nebo vodní sloup vysoký černý sloup… > Mních v černém, se šedou hlavou a černým obočím, s rukama zkříženýma na prsou, se vznášel kolem něj… > Jeho bosé nohy se nedotýkaly země.“ > … > Kovrin: „Ale ty jsi fata morgána. Proč jsi tu a sedíš? To neodpovídá legendě.“ > Mních: „To nevadí. Legenda, fata morgána i já jsme všechno produkty tvé rozrušené fantazie. Jsem přízrak.“ > Kovrin: „Takže ty neexistuješ?“ > Mních: „Můžeš si myslet, co chceš. Existuji v tvé fantazii a tvoje fantazie je součástí přírody, takže existuji v přírodě.“ > … > Kovrin: „Říkal jsi ‚věčná pravda‘… Ale je věčná pravda užitečná pro člověka a dosažitelná, pokud není věčný život?“ > Mních: „Věčný život existuje. Velká, skvělá budoucnost čeká na lidstvo. A čím více je takových jako ty na zemi, tím dříve se tato budoucnost uskuteční. Bez vás, kteří sloužíte vyššímu principu a žijete v plném porozumění a svobodě, by lidstvo nemělo velkou cenu… > Vy ho přivedete o tisíce let dříve do království věčné pravdy a v tom spočívá vaše nejvyšší služba. Jste vtělením Božího požehnání, které spočívá na lidech.“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Čechov Anton Pavlovič,, lidská společnost, mysticismus **Spisovatel:** Čechov --- ### [Pier Paolo Pasolini. Zuřivý vzdor člověka, jehož deformuje moc a promluva vlasů](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/pier-paolo-pasolini-zurivy-vzdor-cloveka-jehoz-deformuje-moc) **Published:** July 22, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Pier Paolo Pasolini italský spisovatel, básník a režisér. Pasolini byl umělec, který nenáviděl, jak se moderní svět (hlavně Itálie) mění v konzumní mašinu **Content:**  **Představ si chlapa, který byl jako ostře řezající nůž. Plný bolesti, hněvu a lásky k lidem. To byl Pier Paolo Pasolini (1922–1975). Italský spisovatel, básník a režisér. Pasolini byl umělec, který nenáviděl, jak se moderní svět (hlavně Itálie) mění v konzumní mašinu, která ničí opravdové lidské hodnoty. Psal o tom s obrovskou vášní, bolestí a odvahou. I když s ním nemusíš vždycky souhlasit, jeho texty tě donutí přemýšlet.** **Kniha Korzárské spisy a Luteránské listy je sbírka 21 esejů (kratších zamyšlení).** Když je čteš, máš pocit, jako bys poslouchal zoufalý, rozzlobený a smutný křik. Pasolini byl levicový intelektuál, tedy člověk, který měl levicové (socialistické) názory. Pořád používal slovníček z marxismu, ale už cítil, že v moderním světě 20. století to nestačí. ## O čem psal Pasolini? Pasoliniho nejvíc zajímal **člověk**. Obyčejný člověk. Jak žije, jaké má hodnoty, jak vypadá, jak se chová, kde bydlí, co ho formuje a co ho ničí. Chtěl pochopit, jak moc dokáže společnost člověka změnit – často k horšímu. ### Jaký byl kritik? Byl to osamělý bojovník. Kritizoval úplně všechno a všechny. S obrovskou silou a zároveň zoufalstvím bojoval proti své době. Viděl, jak se z chudé rolnické Itálie stala **noční můra konzumu** – země, kde lidé žijí pro zábavu, peníze, falešné hodnoty a povrchní radosti (hedonismus). Opakoval svoje myšlenky jako litanie (dlouhé nářky), nabíjel si „kritické zbraně“ a střílel kolem sebe. A většinou trefil přesně. Někteří mu vyčítali, že mluví i o věcech, ve kterých není úplný expert (třeba v sociologii). Ale to mu na síle kritiky nic neubíralo. ### Co ještě dělal? V Česku ho lidé znají hlavně jako **skvělého filmového režiséra**. Možná jste četli legendární knížky jako *Darmošlapové*, *Zběsilý život* nebo *Nečisté skutky – Amado Mio*. Ale Pasolini byl nesmírně plodný. Psal romány, básně, scénáře k filmům, točil krátké filmy, psal divadelní hry, překládal a dokonce občas maloval. Dnes, mnoho let po jeho násilné smrti, se za jeho nejlepší dílo považují hlavně **básně a [eseje](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/michel-de-montaigne-slavne-eseje-ilustruje-salvator-dali)**. Jeho styl je zvláštní: dokáže hluboce proniknout do skutečného života a zároveň myslet velmi abstraktně a filozoficky. A pořád se vrací k tomu nejdůležitějšímu – k **člověku** v dnešním světě. **Pier Paolo Pasolini | Zuřivý vzdor | Fra, Praha 2011, přeložil Tomáš Matras** ### **Pier Paolo Pasolini a jeho filmy:** Pasolini natočil přibližně 12 celovečerních filmů. Jeho filmy nejsou lehké „zábavky“ – jsou drsné, poetické, provokativní a často kritizují společnost, chudobu, náboženství, sex a moc. Používal neherce, natáčel v reálných lokacích a míchal krásu s ošklivostí. **Accattone (1961)** Jeho první film. Příběh mladého římského pasáka a zlodějíčka z chudé čtvrti. Drsný, syrový, jako pokračování italského neorealismu. Velmi silný debut. **Mamma Roma (1962)** Anna Magnani jako prostitutka, která se snaží začít nový život a vychovat syna. Emoční a tragický film o mateřské lásce a společenských hranicích. **Evangelium svatého Matouše (Il Vangelo secondo Matteo, 1964)** Pasolini (komunista a ateista!) natočil **jeden z nejlepších filmů o Ježíši vůbec**. Černobílý, realistický, bez příkras. Mnoho lidí ho považuje za jeho vrchol. Za socialismu jeden z nejoblíbenějších klubových filmů. Vždy vyprodáno! **Teorema (1968)** Záhadný mladík (Terence Stamp) přijde do bohaté buržoazní rodiny a sexuálně i duchovně je „zničí“. Provokativní a symbolický film o krizi moderní společnosti. **Dekameron (1971), Canterburyjské povídky (1972) a Arabské noci (1974)** „Trilogie života“ – barevné, veselší, plné nahoty, sexu a lidové zábavy. Adaptace klasických povídek. Pasolini tu oslavuje přirozenou sexualitu a tělo proti konzumní společnosti. **Salò aneb 120 dnů Sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975)** Jeho poslední film (natočen krátce před smrtí). Extrémně těžký, brutální a šokující. Kritika fašismu, moci a degradace člověka. Není pro slabší povahy a mnoho lidí ho nedokouká. ### Další zajímavé filmy - **Edipus Rex (1967)** – adaptace starořecké tragédie. - **Medeea (1969)** – s operní zpěvačkou Marií Callas v hlavní roli. - **Ptáci a vrabci (Uccellacci e uccellini, 1966)** – komediálnější, s Totò. **Tip pro středoškoláky:** Začni třeba s **Accattone**, **Mamma Roma** nebo **Evangeliem svatého Matouše**. Jsou přístupnější a ukazují, proč byl Pasolini tak výjimečný. Jeho filmy jsou jako jeho eseje, zuřivě útočí na to, co považoval za špatné v moderním světě. **Pasolini byl představitel nového filmového směru: [Italský neorealismus](https://cs.wikipedia.org/wiki/Italsk%C3%BD_neorealismus).** Nejznámější režiséři Roberto Rossellini, Vittorio De Sica, Luchino Visconti. Začínal zde i Federico Fellini etc. Všichni režiséři filmovali příběhy jako skutečné životy obyčejných lidí, místo hvězd v ateliérech. **Ukázka z esejů:** > **Promluva vlasů / Pasolini** > > **Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pátravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je prohlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, nepromluvili ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, předpokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního).** > > **V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, skoro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit.** > Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými bratry, užívali jiného jazyka než toho, jenž je tvořen slovy. To, co nahradilo tradiční, na slovech založený jazyk a co si celkem záhy našlo místo v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie, byl jazyk jejich vlasů. Šlo o jediný znak, o délku jejich na záda padajících vlasů, v němž se nashromáždily všechny možné znaky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché, výhradně fyzické výpovědi? > Tento: „Jsme dva Vlasatci. Patříme k novému lidskému druhu, který právě v těchto dnech přišel na svět. Své centrum má v Americe, což je hlavní důvod, proč je v provincii jako tato (tedy v Praze) ignorován. > > Jsme tedy pro vás Zjevení. Uskutečňujeme svoji apoštolskou misi obdařeni věděním, jež nás naplňuje a zcela vyčerpává naši mysl. Nemáme, co bychom verbálně či racionálně dodali k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, jež nás naplňuje, bude díky našemu apoštolství jednou patřit i vám. Prozatím je to novinka, velká novinka, která ve světě vytváří skandální očekávání, jež bude naplněno. Buržoové dělají dobře, hledíli na nás s odporem a nesnášenlivostí, neboť délka našich vlasů je jednoznačným protestem proti nim. > Ať nás však nemají za divochy a nevychovance: jsme si plně vědomi své odpovědnosti. Nestaráme se o vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“ > > Byl jsem adresátem onoho sdělení a na místě jsem byl schopen je dešifrovat. Ten jazyk beze slov, gramatiky a syntaxe si mohl člověk okamžitě osvojit také proto, že sémiologicky řečeno nebyl ničím jiným než formou „jazyka fyzické přítomnosti“, k němuž jsou lidé vždy s to se uchýlit.Pochopil jsem to a pocítil k těm dvěma okamžitou antipatii.Následně jsem však musel svoji antipatii potlačit a vlasatce bránit proti útokům policie a fašistů. Je přirozené, že jsem byl, z principu, na straně Living Theatre, Beats atd. A tento princip byl principem přísně demokratickým.Vlasatců silně přibývalo, tak jako prvních křesťanů, stále však setrvávali v tajuplném mlčení. Jejich dlouhé vlasy byly jediným opravdovým jazykem, nebylo důležité cokoli dodávat. Jejich řeč splývala s bytím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu. > > **Co tedy v letech 1966–1967 vlasatci říkali svým neartikulovaným jazykem, založeným na monolitickém znaku vlasů?** > Říkali toto: „Je nám z konzumní společnosti zle. Náš protest je radikální. Naše odmítání je protilátkou proti této společnosti. Zdálo se, že bude vše směřovat k lepšímu, že? Naše generace měla být generací začleněných. A teď se podívejte, jak se věci ve skutečnosti mají. My stavíme bláznovství proti osudu ,výkonných úředníků‘. Vytváříme nové církevní hodnoty právě v okamžiku, kdy se v ovzduší buržoazní entropie stává společnost zcela laickou a hédonistickou. A děláme to s revoluční halasností a násilím (násilím nenásilných!), neboť naše kritika vlastní společnosti je komplexní a nesmiřitelná.“ > Myslím si, že kdyby byli odkázáni na systém tradičního jazyka, nebyli by schopni úlohu svých vlasů vyjádřit. Faktem je, že jejich vlasy vyjadřovaly právě tohle.Co se mě týče, přestože jsem měl od začátku podezření, že systém „jejich znaků“ je produktem kultury protestu, jež se staví do opozice vůči kultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce je podivná, ještě nějakou dobu jsem byl na jejich straně a alespoň jsem je přidal k anarchistickému prvku své ideologie.**Ten jazyk vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ levice.** > Možná nové levice, zrozené uvnitř buržoazního světa (v dialektice vytvořené možná uměle onou Myslí, jež mimo vědomí jednotlivých partikulárních historických mocí řídí osud buržoazie).Přišel rok 1968, vlasatci byli vstřebáni studentským hnutím a mávali rudými vlajkami na barikádách. Jejich jazyk vyjadřoval „věci“ levice čím dál více (Che Guevara byl vlasatec atd.). > > Vlasatci se hojně rozšířili roku 1969, což byl rok exploze v Miláně, mafie, emisarů a řeckých plukovníků, spolčení ministrů, temných pletich a provokatérů. Početně sice ještě netvořili většinu, byli jí však díky ideologické tíze, již na sebe vzali. V té době už nezůstávali zticha a nenechávali veškerou komunikaci a expresivitu pouze na vlasovém systému znaků. Úloha fyzické přítomnosti vlasů byla naopak v jistém smyslu degradována na pouhou rozlišovací funkci. Vrátili se k užívání tradičního, slovního jazyka. A slovního neříkám náhodou, naopak to podtrhuji. > > V letech 1968–70 se mluvilo hodně, až moc, skoro bychom se bez toho obešli. Tehdy byly položeny základy mnohomluvnosti a verbalismus se stal novým ars retorica revoluce (levičáctví je verbální nemocí marxismu!). Přestože vlasy, překřičené zuřivostí slov, už k ohromeným adresátům samostatně nepromlouvaly, podařilo se mi během toho povyku ještě zbystřit dešifrovací schopnosti a naslouchat tiché, evidentně nepřerušené promluvě těchto čím dál delších vlasů.Co říkaly tentokrát? Přestože stály po boku vyjádření slovních, říkaly: „Ano, je pravda, že říkáme věci levice, náš smysl je smyslem levice… ale… ale…“ > > **Tady řeč vlasů skončila a doslovit jsem ji musel sám. Oním „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci:** > 1\) „Čím dál více se ukazuje pragmatický, iracionální význam naší nevyslovitelnosti, je jím nadřazenost, již tiše přisuzujeme své činnosti a která je subkulturního, a tedy v podstatě pravicového charakteru.“ > 2\) „Přijali nás i fašističtí provokatéři, kteří se mísí s verbálními revolucionáři (verbalismus může však také podněcovat k činnosti, hlavně jeli mytizován). Vytváříme dokonalou masku, a to nejen fyzicky – naše neuspořádané proudění a povlávání má tendenci homogenizovat všechny obličeje, ale také kulturně – kultura pravice může být lehce zaměněna s kulturou levice.“ > > **Došlo mi tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřuje „věci“ levice, ale cosi dvojznačného, jakousi pravolevici, která nahrávala provokatérům.** > Říkal jsem si, že tak před deseti lety by byl mezi námi, příslušníky předešlé generace, provokatér téměř nemyslitelný (pokud by nebyl výborným hercem). Jeho kultura by byla od té naší odlišitelná také fyzicky. Poznali bychom jej podle očí, nosu, podle vlasů! Okamžitě bychom ho identifikovali a dali mu lekci, jakou zaslouží. > Dnes to však již není možné. Nikdo na světě není s to podle fyzického vzhledu rozlišit revolucionáře od provokatéra. Pravice a levice se fyzicky promísily. > Došli jsme do roku 1972.Tehdy v září jsem byl v městečku Isfahan v samém srdci Persie. Je to, jak se odporně říká, zaostalá země, avšak ve stadiu, jak se rovněž odporně říká, nastartované ekonomiky. > Na Isfahanu, jenž byl před desetiletím jedním z nejhezčích měst světa, pokud ne vůbec nejhezčím, vyrostl nový Isfahan, moderní a strašně ošklivý. V jeho ulicích jsou k večeru k vidění mladí lidé při práci či na procházce, takoví, jaké bylo možno před deseti lety vídat v Itálii, vznešení a zároveň pokorní, s krásnými šíjemi a pěknými obličeji pod hrdými a nevinnými kšticemi. > Jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, jsem mezi všemi těmi překrásnými antickými mladíky plnými starodávné lidské hrdosti spatřil dvě zrůdné bytosti. Nebyli to přímo vlasatci, jejich vlasy však byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, vepředu krátké, úpravami suché a zkroucené, uměle nalepené kolem obličeje a nad ušima pak tvořící dva ošklivé chomáče. > Co že to jejich vlasy říkaly? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těch hlady umírajících, zaostalých chudáčků, kteří setrvávají v barbarské době. Jsme bankovní úředníci, studenti, děti zbohatlíků pracujících v ropných společnostech. Známe Evropu. Čteme. **Jsme buržoové a naše vlasy jsou důkazem naší mezinárodní modernosti privilegovaných.**“ > > **Tyto dlouhé vlasy vskutku vyjadřovaly „věci“ pravice.Kruh se uzavřel.** > Kultura u moci absorbovala kulturu opozice a přivlastnila si ji. S ďábelským klidem z ní udělala módu, o níž nelze vyloženě říci, že je fašistická v původním smyslu slova, jistě však to, že je skutečně „extrémně pravicová“. Dostáváme se k hořkému závěru. Oněmi odpudivými maskami, jež si mladí, vedeni snad jakousi pochybnou ikonografií, nasazují na obličej a jež je dělají ošklivými jak staré děvky, upravují tito svou fyziognomii v podstatě podle toho, co navždy odsoudili pouze slovně. Na povrch tak vyplouvají staré obličeje kněží, soudců, důstojníků, podvodných anarchistů, šaškovských úředníků, Pletichářů, Donů Ferranteů, žoldáků, podvodníků, konformistů a vyvrhelů. > > **Ono radikální, unáhlené odsouzení vlastních rodičů, kteří jsou vývojovým článkem a předcházející kulturou, se stalo nepřekonatelnou bariérou a způsobilo izolaci, neumožňující navázat s rodiči dialektický vztah.** > A přitom pouze skrze tento, byť dramaticky vyhrocený dialektický vztah by nyní mohli sebe samé nahlížet ve skutečných historických souvislostech, jít dál a rodiče „překonat“. Izolace, v níž jsou uzavřeni jako v separátním světě, v ghettu vyhrazeném mladým, je v jejich nevyhnutelné historické skutečnosti zmrazila a osudově tak předznamenala jejich úpadek. Ve skutečnosti se vrátili dál než na úroveň svých rodičů, oživili v sobě strachy a konformitu a ve svém fyzickém vzhledu pak konvence a ubohost, které se zdály být navždy překonány. > > **A tak dnes dlouhé vlasy svým neartikulovaným a posedlým jazykem neverbálních znaků s výtržnickou ikoničností jim vlastní hlásají „věci“ televize a reklamních produktů, u nichž je dnes nemyslitelná existence mladého člověka bez dlouhých vlasů: dnes by právě to bylo z pohledu moci skandální.** Pociťuji velkou a upřímnou lítost (vlastně skutečné zoufalství), musímli říct, že se již tisíce, stovky tisíc obličejů italské mládeže čím dál více podobají obličeji Merlina. Ona svoboda nosit vlasy tak, jak chtějí, již není definovatelná, už to není svoboda. Nastal okamžik, kdy je třeba mladým říct, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože servilní a vulgární. Přišla chvíle, kdy by si to měli sami uvědomit a osvobodit se od viny, jíž je úzkostné přizpůsobování se degradujícímu diktátu mas. > > Pier P. Pasolini, Corriere della Sera, 7. ledna 1973 **Categories:** Film a umění **Tags:** eseje, film, Knihy a film, Pasolini Pier Paolo **Spisovatel:** Pasolini --- ### [Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ulc-ota-anglictina-vyvoj-jazyky) **Published:** July 20, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví asi 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. Ale co je pidgin english? **Content:**  **Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili. A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea. Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.** **Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.** Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků. **Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.** Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES. **Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.** V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou. **Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.** Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax. **Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.** Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany. Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam [hindi](https://citarny.com/video/proc-nemuze-byt-indicky-hinduismus-svetovy-dusan-zbavitel), řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu. Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách. Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu. **Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.** Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky. **Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.** Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů. Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují. **Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.** Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky. **Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.** Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace. **Website:** **Categories:** Chování lidí **Tags:** angličtina,, Děti výchova, multikulturalismus, škola, společnost, Ulč Ota, **Spisovatel:** Ulč --- ### [Ludvík Vaculík. Smyslem života je sám život a snaha o jeho zlepšování](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/spisovatel-ludvik-vaculik-o-zivote) **Published:** July 23, 2018 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Ludvík Vaculík (1926 – 2015) je symbolem proměn minulých desetiletí. Od poválečné doby plné nadšení, po trpké zklamání a opětovné nadšení po roce 1989 **Content:**  **Ludvík Vaculík (23.7. 1926 – 6.6. 2015), spisovatel, je symbolem proměn několika minulých desetiletí. Od poválečné doby plné nadšení a optimismu, po trpké zklamání a opětovné nadšení z nabyté “svobody” po roce 1989 a postupného vystřízlivění směrující k dalšímu zklamání, tentokrát z tzv. kapitalistého myšlení a proměny společnosti. Viz například jeho kniha Poslední slovo (2002), výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001 nebo Hodiny klavíru (2007) komponovaný deník z let 2004–2005. Během svého života přiznal svá pochybení i závažné chyby.** **V padesátých letech přesvědčený komunista.** Novela Sekyra, vydaná v roce 1966 znamenala přehodnocení názorů na agresivní komunistickou politiku té doby. Velmi sugestivně v ní popsal jak poválečné nadšení, tak zklamání z politického vývoje. Za projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a jeho manifest za lidská práva v socialistickém Československu [2000 slov](https://sk.wikipedia.org/wiki/Dvetis%C3%ADc_slov) (1968) je dnes považována za jeden z důležitých momentů pražského jara. Kniha Český snář (1983 v Torontu) je po roce propracovanější výpověď o představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného autora. > Na žádné národní vize nevěřím. Národnost nemá žádnou zvláštní hodnotu a účel: totiž jen takový, jako je vůbec lidský. Smyslem života je sám život a snaha o jeho zlepšování: o tomto pojmu byla by extra diskuse. My Češi můžeme, a nikdo z okolí nám v tom nemůže zabránit, zlepšovat vztahy, prostředí, kultivovat společnost, obydlí a přírodu. Ale samozřejmě by to bylo směrem ke skromnosti, vkusu, čistotě všeho. > Toto jedině může být obsahem nějaké vize, a je právě výhodou, že se to dá žádat po národě: národ je totiž přirozená mez každé snahy: kvůli omezenému území a přitom možnosti domluvy v jednom společném jazyce. > Ale politika zatím jde proti tomu! > Ludvík Vaculík **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Vaculík Ludvík **Spisovatel:** Vaculík --- ### [Ivan Krylov, bajky a dřevoryty Zdeňka Mézla a Bohdana Laciny](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/bajky-krylova-s-drevoryty-zdenka-mezla-a-bohdana-laciny) **Published:** March 2, 2023 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Krylov (1768-1844) a světové bajky. Knihovník petrohradské knihovny jich napsal víc jak 200. Patří mezi velikány jako je Ezop, Jean de La Fontaine, Kipling. **Content:**  **Ivan Andrejevič Krylov (1768-1844) a nesmrtelné bajky. Knihovník petrohradské knihovny jich během svého života napsal víc jak 200. Zařadil se tak mezi velikány světových bajek jako byl Ezop, Jean de La Fontaine, Kipling. První sbírka bajek vyšla v roce 1809.** Vydával dokonce satirické časopisy Počta duchov, Zritěl, Sankt – Petěrburgskij Merkurij, které byly velmi brzy zakázané carskou cenzurou. Napsal několik dnes už neznámých komických oper například Hadačka, Blrodina, Autor v předsíni, Šibalové. U nás jeho bajky přeložil a ilustrovali je vynikajícím způsobem Zdeněk [Mézl](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/historie-knihy-tistene-mezl) a Bohdan Lacina. **Ukázky…** > **Dva sudy** > Dva vinné sudy spadly z vozu. V prvním je víno, v druhém nic než vzduch. Ten první kutálí se bez lomozu, ten druhý o to víc. Hřmotí a rachotí, až lidem slábne sluch. A mračna prachu víří. Chodci se v strachu krčí pod arkýři. Prchají slečny, utíká houf kluků. Tak prázdný sud natropil plno hluku. Plný byl tichý – ale užitečný. > Nesedej na lep, nechoď na ruku tomu, kdo dělá mnoho humbuku. > Když někdo koná vskutku velkou práci, žvaněním čas a sílu neutrácí. > > **Liška a osel** > Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dříve zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je s ním velmi zle. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho osel nechal na pokoji. Osel odpovídá, že je stejně odvážný jako ostatní, a také ho pořádně kopl, aby poznal, jaká jsou oslí kopyta. > > **Lev a liška** > Když liška prvně uviděla lva. Zdálo se jí, že zcepení z té hrůzy. Když podruhé je osud svedl brzy, byla už menší její obava. Když vzápětí se sešli potřetí, cítila se už v bezpečí a dala se s ním do řeči. > Tak člověk často před někým se klepe, než si ho prohlídne a pozná trochu lépe. Ilustrace Zdeněk Mézl Krylov Bajky> **Vlk a beránek** > Hladový vlk spatřil malého beránka, jak pije u potoka. Vlk potřeboval najít důvod, pro nějž by mohl beránka sežrat. Vymýšlí si, že mu beránek kalí vodu, že byl na něj jednou drzý, ale beránek mu jeho obvinění vyvrací. Vlk se rozzlobí a nehledá již jiná obvinění:,, Už tím jsi vinen, že mám hlad…,, říká beránkovi a odnáší si ho v zubech. > Ponaučení: Kdo je bohatý, mocný a silný, je vždy v právu – slabý a chudý se spravedlnosti nedovolá. > > **Orel a slepice** > Orel, car ptactva létal ve velkých výškách a jednou se mu zlíbilo usednout na nízký plot nedaleko stodoly. Chvilku tam poseděl a pak přeletěl na vedlejší plůtek. Pozoroval slepice na blízkém dvorku. Proč každý orla tak chválí, vždyť přeletět z plotu na plot umím také, řekla jedna z nich. Orel s nimi na oko souhlasí, ale pokládá jim otázku, zda mohou létat jako on taky do oblak? > Ponaučení: U talentovaných lidí bychom neměli vyhledávat jejich chyby, ale ocenit jejich nadání a jejich činy. > > **Rybí tanec** > Lev jel ohlédnout své království. Na břehu řeky uviděl rybáře, který si nad ohněm opéká ryby na pánvi. Ryby bolestí poskakovaly. Rybář mu vykládal, že ryby radostně tančí na jeho počest. Na otázku, jak se žije jeho poddaným, odpovídá rybář, že se mají jako v ráji. > Ponaučení: Car se dal oklamat svými úředníky a netušil, jak se doopravdy žije jeho poddaným. Ilustrace Bohdan Lacina Krylov bajky> **Osel** > Rolník měl osla a byl s ním spokojen. Aby se osel nezatoulal, pověsil mu na krk zvonec. Osel byl velmi pyšný, domníval se, že má něco jako úřad. Dříve se klidně chodil pást do ovsa, do pšenice a do vojtěšky a nikdy ho při tom nenachytal. Teď ho každý slyšel, sedláci ho vyháněli holí a posílali na něj psy. Všude ho čekají jen rány. > Ponaučení: Malý zlodějíček a podvodník se snadno přehlédne. Jakmile má však řád nebo vysoký úřad, je všem na očích a nic mu neprojde. > > **Mravenec** > V mraveništi žil velký mravenec, silný, uzvedl i zrnko ječmene, nebál se ani pavouka. Všichni ho chválili a jemu stoupá sláva do hlavy. Rozhodl se, že předvede svou sílu ve městě. Když jel kolem sedlák s fůrou sena, vlezl mravenec do sena. Myslel, že až dojedou do města, bude se mu každý obdivovat. V seně ho však nikdo neviděl, ať se snažil předvádět sebevíc. Postěžoval si psovi, že u nich v mraveništi by se na jeho sílu přišli všichni podívat. > Pes na to odpoví: „Co doma k slávě stačí, svět ještě neomráčí.“ > > **Statečný osel** > Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dřív zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je sním velmi zle. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila, a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho osel nechal na pokoji? Osel odpoví, že je stejně odvážný jako ostatní a také ho pořádně kopl, aby poznal, jaká jsou oslí kopyta. > Ponaučení: Zbabělci si netroufnou na toho, kdo je právě u moci. Jestliže se však jeho osud změní, dovolí si na něj nejslabší a nejhloupější. Ilustrace Zdeněk Mézl Krylov Bajky **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** bajky, drevoryt, krylov, Krylov Ivan Andrejevič, Lacina Bohdan, mezl, Mézl Zdeněk --- ### [John Carpenter. Quo vadis lidstvo! Filmy o principech ovládání společnosti](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/carpenter-filmy-o-principech-ovladani-spolecnosti) **Published:** July 18, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** John Carpenter zobrazuje ve svých filmech vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než horory **Content:**  **Režisér John Carpenter zobrazuje ve svých filmech vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než jakýkoli horor.** Faktem bohužel je, že dnešní svět se dostává do bodu, o kterém irský básník [Yeats](https://citarny.com/knihy/poezie/poezie-klasicka/william-butler-yeats-the-second-coming-druhy-prichod) řekl, že věci se rozpadají a na světě začíná vládnout anarchie. **Tuto konvergenci jsme viděli v nedávné historii** v hitlerovském Německu, částečně v Chruščovovském a Brežněvovském SSSR, v Mussoliniho Itálii, v Maově Číně… Začíná to vzestupem silných demagogů, nadvládou politiky zaměřené primárně na zisk, propagací a ospravedlňováním válek, bezcitným pohrdání základními lidskými právy a důstojností lidských bytostí… Přesto, že tyto postupy a fakta jsou velmi dobře známá a popsána, opakujeme stále stejné chyby. A to jak v národním, tak mezinárodním měřítku. **Ve společnosti se díky prodejným médiím a vytváří trhliny.** Vznikají polarity v rodinách a přátelích, čtvrtích a komunitách, které udržují obyvatelstvo v emočním napětí, bez schopnosti racionálně vyhodnocovat situaci. **Jasným faktem je, že žijeme pod tíhou bezpočtu tyranií, velkých i malých, maskovaných za „lepší dobro“,** uváděných na trh jako benevolence, vynucovaných ozbrojenou policií a prováděných elitní třídou vládních úředníků, kteří jsou do značné míry chráněni před vlastními činy. Příliš dlouho lidé zavírali oči před všemi druhy vládních prohřešků – plány na zabavování majetku, korupce, sledování, nekonečné války, militarizovaná policie, soukromá vězení řízená ziskem a tak dále – protože dávali přednost vždy tomu menšímu zlu. Nevyhnutelnou pravdou však je, že vláda, prostřednictvím svých aktů uchvácení moci, brutality, podlosti, nelidskosti, nemorálnosti, chamtivosti, korupce, zhýralosti a tyranie, se stala téměř k nerozeznání od zla, o kterém tvrdí, že s ním bojuje. Ať už to forma terorismu, mučení, obchodování s drogami, obchodování se sexem a rozvinutou pedofiliíi, nájemné vraždy, násilí, krádeže, pornografie, vědecké experimenty nebo jiné ďábelské prostředky způsobující lidstvu bolest, utrpení a otroctví. To, co jsme popsali, je podstata filmu [Oni žijí (They Live, 1988](https://www.csfd.cz/film/1328-oni-ziji/prehled/)), Carpenter na nás přenáší znepokojivý mrazivý pocit i dnes. > **[John Carpenter](https://www.csfd.cz/en/creator/2843-john-carpenter/overview/) je nejvíc známý svým hororovým filmem Halloween (1978),** > který předpokládá, že existuje forma zla tak temná, že ji nelze zabít. Carpenterovo dílo je naplněno silnou obavou z rozpadu naší společnosti, zejména vlády. > Carpenter zde zobrazuje vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než jakýkoli horor. > > **Ve filmu Útěk z New Yorku (Escape from New York,1981)** > Carpenter představuje fašismus jako budoucnost Ameriky. > > **Ve filmu Věc (The Thing 1982)**, > remaku stejnojmenné sci-fi klasiky z roku 1951, Carpenter předpokládá, že se všichni stále více odlidšťujeme. > > **V Christine (1982),** > filmové adaptaci románu Stephena Kinga o autě posedlém démony, technologie projevuje svou vlastní vůli a vědomí a jde do vražedného řádění. > > **Ve filmu V zajetí šílenství (In the Mouth of Madness, 1994)** > Carpenter poznamenává, že zlo roste vždy, když lidé ztrácejí „schopnost rozpoznat rozdíl mezi realitou a fantazií“. **Ale vraťme se k filmu Oni žijí (They Live, 1988).** Dva migrující pracovníci zjišťují, že svět není takový, jak se zdá. Ve skutečnosti je populace ve skutečnosti kontrolována a vykořisťována mimozemšťany pracujícími v partnerství s oligarchickou elitou. Po celou dobu bylo obyvatelstvo – blaženě nevědomé skutečné agendy v jejich životě – ukolébáno do samolibosti, indoktrinováno do souladu, bombardováno rušivými vlivy médií a hypnotizováno podprahovými zprávami vysílanými z televize a různých elektronických zařízení, billboardů a podobně. Teprve když bezdomovec John Nada (který hraje do puntíku zesnulý Roddy Piper ) objeví pár upravených slunečních brýlí – Hoffmanovy čočky a Nada uvidí, co se skrývá pod vymyšlenou realitou elity: kontrola a otroctví. > Když se na to podíváme optikou pravdy, elita, která se jeví jako lidská, dokud se nesundá ze svých převleků, je ukázána jako monstra, která zotročila občany, aby je kořistili. > > Stejně tak billboardy šíří skrytá, autoritativní sdělení: > žena v bikinách v jedné reklamě ve skutečnosti divákům nařizuje „OŽEŇ SE A ROZMNOŽUJ SE“. > Stojany na časopisy křičí „KONZUMUJ A POSLOUCHEJ“. > Svazek dolarových bankovek v ruce prodejce prohlašuje: “TO JE VÁŠ BŮH.” > > Při pohledu přes Nadinu Hoffmanovu čočku některé další skryté zprávy, které se vtloukají do podvědomí lidí, zahrnují: > ŽÁDNÉ NEZÁVISLÉ MYŠLENKY, > ZAŘAĎTE SE DO DAVU, > ODEVZDEJTE SE, > SPĚTE DÁL, > KUPUJTE A DÍVEJTE SE NA TELEVIZI, > NEPOUŽÍVEJTE PŘEDSTAVIVOST > NEZPOCHYBŇUJTE AUTORITY Tato indoktrinační kampaň vytvořená elitou v Oni žijí (They Live, 1988) je bolestně známá každému, kdo studoval úpadek jakékoliv kultury. **Občané, kteří nemyslí sami za sebe, poslouchají bez otázek, jsou poddajní, nezpochybňují autoritu, nemyslí mimo rámec a spokojí se s tím, že mohou sedět a bavit se, jsou občané, které lze snadno ovládat.** Tímto způsobem poskytuje Carpenter svým filmem Oni žijí (They Live, 1988) vhodnou analogii naší vlastní zkreslené představy o životě v jakémkoliv policejním státě, o tom, co filozof Slavoj [Žižek](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/iek-slavoj-jednou-jako-tragedie-podruhe-jako-fraka-aneb-socialismus-selhal-a-kapitalismus-krachuje) nazývá diktaturou v demokracii, „neviditelným řádem, který se soustředí na udržování vaši zdánlivé svobody“. **Jsme krmeni řadou pečlivě vymyšlených fikcí, které nemají žádnou podobnost s realitou.** **Nehledě na to, že máme:** 17 600krát vyšší pravděpodobnost, že zemřeme na srdeční choroby než na teroristický útok; 11 000krát vyšší pravděpodobnost úmrtí v důsledku letecké nehody než v důsledku teroristického spiknutí zahrnujícího letadlo; 1 048krát vyšší pravděpodobnost, že zemřeme při dopravní nehodě než teroristický útok, 8krát vyšší pravděpodobnost, že nás zabije policista než terorista, předali jsme kontrolu nad svými životy vládním úředníkům, kteří s námi zacházejí jako s věcmi Jak varuje Bearded Man ve filmu Oni žijí (They Live, 1988): > ***„Rozkládají spící střední třídu. Stále více lidí chudne. Jsme jejich dobytek. Jsme chováni pro otroctví.”*** Díky novým technologiím většina vstoupila do iluze a odmítají se zabývat pravdu. Od chvíle, kdy se narodíme, až do smrti, jsme indoktrinováni do víry, že ti, kteří nám vládnou, to dělají pro naše vlastní dobro. Pravda je ale naprosto jiná. Mocnosti chtějí, abychom se cítili ohroženi silami mimo naši kontrolu (teroristé, pandemie, masové střelby, falešné válečné ohrožení…). > Chtějí, abychom se báli a byli závislí na vládě a jejích militarizovaných armádách kvůli naší bezpečnosti a blahobytu. > Chtějí, abychom si byli navzájem nedůvěřiví, rozděleni svými předsudky a jeden druhému po krku. > Jsme jen o málo více než postradatelné zdroje, které je třeba použít, zneužít a zlikvidovat. **STUDIE:** Ve skutečnosti studie provedená Princetonskou a Northwestern University dospěla k závěru, že např. vláda USA zdaleka nezastupuje většinu amerických občanů. Místo toho studie zjistila, že vládě vládnou bohatí a mocní, neboli takzvaná „ekonomická elita“. Kromě toho výzkumníci dospěli k závěru, že politiky přijaté touto vládní elitou téměř vždy upřednostňují zvláštní zájmy a lobbistické skupiny. > **Opakem demokracie je diktatura! > S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili. > [Andreas Popp](https://citarny.com/tag/popp-andreas)** **Dnes je každému zřejmé, vládne oligarchie převlečená za demokracii a pravděpodobně jsme na cestě k fašismu – formě vlády, kde vládnou zájmy soukromých korporací, peníze a lidé jsou považováni za pouhé nevolníky, které je třeba kontrolovat.** Buďte si jisti, že až se fašismus kdekoliv konečně ujme, základní formy vlády zůstanou: fašismus se bude jevit jako přátelský. Zasednou zákonodárci. Budou volby a zpravodajská média se budou nadále zabývat zábavou a politickými drobnostmi. Souhlas ovládaných však již nebude platit. Skutečná kontrola konečně přejde na oligarchickou elitu ovládající vládu v zákulisí. **Zní vám to povědomě?** **Pak je zřejmé, že nám nyní vládne oligarchická elita vládních a korporátních zájmů.** Přešli jsme do „korporativismu“ ( upřednostňovaného Benito Mussolinim ), což je poloviční bod na cestě k plně rozvinutému fašismu. > **Korporativismus je místo, kde ti NEVOLENÍ vládnou nad většinou.** > V tomto ohledu nejde samozřejmě o demokracii. > Je to forma vlády shora dolů, která má děsivou historii typickou pro vývoj, ke kterému došlo v minulosti v totalitních režimech: policejní státy, kde je každý sledován a špehován, zadržován kvůli menším přestupkům ze strany vládních agentů, umístěn pod policejní kontrolou a umístěn do zadržovacích (koncentračních) táborů. Aby nakonec vypukl [fašismus](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/goldberg-liberalni-fasismus) v plné síle, bude třeba, aby většina lidí souhlasila s tím, že je to nejen účelné, ale také nezbytné. **Ale proč by lidé souhlasili s tak zrůdným represivním režimem?** **Odpověď je jediná: strach. Strach rozvijí mezi lidmi stupidní chování.** **Strach je metoda, kterou politici nejčastěji používají ke zvýšení moci vlády.** A jak většina sociálních komentátorů uznává, a většina lidí to velice citlivě vnímá, svět prostupuje atmosféra strachu: strach z terorismu, strach z policie, strach z našich sousedů a tak dále. Propaganda strachu byla docela efektivně využívána těmi, kdo chtějí získat kontrolu. TI také přeměňuje obyvatelstvo v ustrašené, poddajné, zpacifikované zombie spokojené s pochodem v souladu s vládními diktáty. **To nás přivádí zpět k filmu Oni žijí (They Live, 1988), který se od toho našeho tolik neliší.** Jak podotýká jedna z postav: > „Chudých a podtřídy přibývá. > Rasová spravedlnost a lidská práva neexistují. > Vytvořili represivní společnost a my jsme jejich nevědomými spoluviníky. > Jejich záměr vládnout spočívá ve zničení vědomí. > Byli jsme ukolébáni do transu. > Učinili nás lhostejnými k sobě, k ostatním. > Soustředíme se pouze na svůj vlastní zisk.” I my jsme zaměřeni pouze na vlastní potěšení, předsudky a zisky. Narůstá počet chudých a lidí na hranici chudoby. Nespravedlnost roste. Nerovnost roste. Zájem o lidská práva téměř neexistuje. Jsme ukolébáváni do transu, lhostejní k ostatním. **Bez ohledu na to, jakými hrozbami se krmí strach, jsme zmanipulováni, abychom věřili, že pokud budeme nadále konzumovat, poslouchat a mít víru, věci se vyřeší.** POZOR! To ale nikdy neplatilo o rozvíjejících se režimech. Teprve až ucítíme, jak na nás dopadá kladivo korporátního fašismu, bude už pozdě. **Postavy, kterými Carpenter obsazuje filmy, jsou mimořádně vhodným příkladem pro pochopení v čem žijeme my.** Carpenterovy filmové figury stále věří v ideály svobody a rovných příležitostí. Jejich přesvědčení je staví do neustálé opozice se zákonem a establishmentem, ale přesto jsou bojovníky za svobodu. Když například John Nada zničí mimozemský hypno-vysílač ve filmu Oni žijí (They Live, 1988), probudí se po svobodě. Jak Nada nezapomenutelně prohlašuje: „Přišla jsem sem žvýkat žvýkačku a kopat do zadku. A už mi došla žvýkačka.“ **CO JE DŮLEŽITÉ!** **Je třeba být aktivní a zaujímat stanovisko k tomu, co je opravdu důležité!!!** **Přestaňte se nechat snadno rozptylovat nesmyslnými politickými podívanými a věnujte pozornost tomu, co se v zemi skutečně děje.** Jak objasňuje Whitehead ve své knize [Battlefield America: The War on the American People](https://www.amazon.ca/Battlefield-America-War-American-People/dp/1590793099) a v jejím fiktivním protějšku [The Erik Blair Diaries](https://www.amazon.ca/Erik-Blair-Diaries-Battlefield-Dead-ebook/dp/B097NPCQBM): **Skutečná bitva o kontrolu nad tímto národem se odehrává na okrajích silnic, v policejních autech, na tribunách pro svědky, po telefonu. linky, ve vládních úřadech, v kancelářích firem, na chodbách a učebnách veřejných škol, v parcích a na zasedáních městských rad a ve městech po celé této zemi.** **Pokud žijí tyrani, utlačovatelé, vetřelci, vládci, je to jen proto, že „my lidé“ spíme.** Zpracováno podle článku John W. Whiteheada v The Rutherford Institute **Categories:** O politice **Tags:** Carpenter, fašismus, film, korporátní totalita, politika **Spisovatel:** Carpenter --- ### [Karel Klostermann. Vizionář Šumavy varoval před zánikem divočiny stejně jako Thoreau](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/klostermann-crty-ze-sumavy) **Published:** July 17, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Karel Klostermann napsal Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen) v mnoha směrech jako vizionářské dílo, ne nepodobno dílu amerického esejisty a filosofa Thoreaua. **Content:**  **Karel Klostermann napsal “Črty ze Šumavy” (německy Böhmerwaldskizzen) jako dílo v mnoha ohledech vizionářské – nepřipomínající nic jiného než tvorbu amerického esejisty a filozofa Henryho Davida [Thoreaua](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/thoreau-mainske-lesy-walden).** Čtivé a hluboké dílo ocení každý, kdo se dokázal při tiché chůzi hlubokým lesem ponořit do sebe sama, kdo byl okouzlen vůní stromů, tichem i zpěvem ptáků v prosluněných korunách. Právě to je však také předpoklad, abychom plně pochopili odkaz, který nám Klostermann zanechal. ## Přesné oko pozorovatele Při čtení jeho skic jsme ihned zaujati přesnými, téměř malířskými popisy přírody i dobových poměrů. Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923) dokázal mistrně vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou, organickou souvislost mezi člověkem a okolní přírodou. V jeho cestopisných poznámkách se přeneseme do starých časů, kdy Šumava ještě žila v souladu s přírodou. > „Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou,“ > píše Klostermann. Sám autor přiznával, že nemá dar vymýšlet postavy ani příběhy: > „Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…“ > Karel Klostermann ### Klostermann a jeho aktuální varování Zajímavé je, že již v roce 1890, kdy kniha poprvé vyšla, projevil Klostermann velké obavy z mizejících šumavských lesů. Ty byly způsobeny jak masivním mýcením a rozšiřováním zemědělských statků v pohraničí, tak ničivou vichřicí, která Šumavu zasáhla 27. října 1870. Jeho obavy bohužel rezonují dodnes. Podobně jako Klostermann i současný Misantrop ve své knize “Rakovina na kůži Země” píše: > „Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.“ Karel Klostermann tak zůstává nejen kronikářem Šumavy, ale i varovným hlasem, který před více než sto třiceti lety upozorňoval na to, co dnes vidíme na vlastní oči: nenávratné mizení divoké přírody před expanzí člověka. **Tip na závěr:** Pokud milujete Šumavu, vezměte si Klostermannovy “Črty” do batohu. Nejlépe se čtou právě tam, kde ještě zbylo trochu ticha a vůně pralesa. **Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde** >> /  [Julius Mařák](https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Ma%C5%99%C3%A1k) / Průhled bukovým lesem 1858-1859 / výřez **Výpisky: Karel Klostermann / Črty ze Šumavy** > Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti? > > Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných (štěrkových) cest, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost. > > Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti. > > Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava. > A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele! > > Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna. > > Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení? > > Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo. > > Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila. > > Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné. > > Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu. > > Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků. > > Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma. > xxx > > Jaký poměr se vytvořil mezi ředitelem Kleemannem a sborem profesorským, v jehož čele stál, o tom se celkem mnoho neproslýchalo. Říkalo se pouze, že sedí velmi pevně na svém ředitelském prestole, ježto měl ve vídeňském ministerstvu kultu a vyučování bratra odborného přednostu, velice vlivného, jenž držel nad ním ruku. Duch, nám nepřátelský, jenž vanul k nám z onoho ústředí za doby bachovského absolutismu, oktrojovanou ústavou, jejímž představitelem byl zarytý nepřítel všeho českého a pokrokového, pověstný rytíř Ant. Schmerling, se velmi málo změnil a ředitel Kleemann mluvil a jednal zcela ve smyslu inspirací, jichž se mu dostávalo z Vídně. Netajil se nijak, že vzmáhající národní smýšlení, jevící se studující mládeži, se mu protivilo a pokládal za svou povinnost, učiniti, seč byl, aby mu čelil a je potíral. Neminulo týdne, aby nebyl spustil nějakou tu filipiku, často dosti malichernou a jeho nedůstojnou, jak formou, tak i obsahem namířenou proti národnímu smýšlení jak studujících vůbec, tak i toho kterého z nich. Podnět k tomu mu dávala obyčejně nějaká neuspokojující jej odpověď některého, jehož právě zkoušel. > > „Tak! Tak!“ – spustil na příklad: „Tohle vy nevíte? To jste kvintán? – Nu, arciť, kdepak vy byste měl kdy podívat se do slovníku nebo do mluvnice! Vy musíte především studovati Národní listy! Z těch tak kdybych vás zkoušel, to by vám huba jinak jela… Ja! Ja! – das Gift der Národní listy und die ordinären Witze der Humoristické listy, das sind die Dinge, die Sie interessieren und vomit Sie Ihren Geist bilden! – Nu, však přijde čas, kdy budete litovat, že jste celý prosáklý touhle otravou a rád byste se jí zbavil, až uvidíte, kam jste se s ní dostal, ale bude pozdě.“ > Mluvě tak, vrtěl sebou, jako by si sedl do mraveniště, hryzl vztekle bradavici na rtu a pohledem div neprobodal nejen toho, k němuž tuto svou řeč promlouval, ale i řadu jiných, sedících třebas opodál tohoto, ty totiž, jež měl v podezření, že také čtou Národní listy nebo Humory. > > Jindy zase spustil takto: „Helejte ho a poslouchejte, jaké hlouposti plácá! – Ale včera jste ho měli vidět, jak promenýroval po rynku! Navěsil na sebe o pár pentličkách a pár šňůrkách… čamara! národní kroj!… pštrosí pérko na klobouce a hlavu měl až někde v oblacích!… Náramnej pán!… dybych já byl vo Božím hodě to, co von myslí, že je ve všední den!… zatím je to docela hloupej vovčák, kterej nemá v hlavě, co by stálo za šňupec tabáku. S takovejma lidma se potom člověk musí zlobit a plahočit!… Jen když je vlastenec, třebas byl hloupej, že div domy neporazí!…“ > Takhle mluvil tehdy ředitel „českého“ gymnázia ke svým českým (uvozovka odpadává) žákům. > Není věru třeba přidati k tomu poznámku. **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Klostermann, Klostermann Karel, Příroda **Spisovatel:** Klostermann, Thoreau --- ### [Klostermann v batohu aneb s knihami českého Thoreaua na Šumavě](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/klostermann-v-batohu-aneb-s-knihami-ceskeho-thoreaua-na-sumave) **Published:** July 23, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Stojím na kraji lesa nad Březníkem a vítr mi fouká do tváře stejně jako to popisoval Karel Klostermann V batohu mám knihy Ze světa lesních samot Črty ze Šumavy **Content:**  **Stojím na kraji lesa nad Březníkem (tím starým Pürstlinkem) a vítr mi fouká do tváře stejně, jako to popisoval Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923).** **V batohu mám jeho knihy: Ze světa lesních samot a Črty ze Šumavy. Karel Klostermann je teď mým společníkem na cestě, kterou kdysi prošel sám. Když se dívám dolů do údolí, kde stála myslivna, skoro slyším ten skučící vítr z páté kapitoly románu.** > „Polovina října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu… Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.“ Přesně takové světýlka jsem viděl včera večer nad slatí – tančila, jako by vítr skládal hudbu jen pro ně. V románu je to dramatické, děsivé i krásné zároveň. Kořán, Svijanský, Katka – ti všichni tu žili, bojovali s pytláky, se zimou, s osamělostí. Teď tu stojí jen památník a informační tabule, ale když zavřu oči, vidím tu starou myslivnu, závěje sněhu, které odřízly svět, a tu chvíli, kdy se všechno změnilo vichřicí. Román je silný příběh, který tě vtáhne dovnitř. > „Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje. > Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. > Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí. > S pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. > Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“ > xxx > > …Nesčíslné kmeny tli a hniji po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody… Obrovské smrky s mechem porostlými pařezy a polámanými větvemi; zkroucené, bez kůry stojící kmeny jako mumie v poušti… Černé tůně a temně rudé louže… Ticho mrtvé, jen občas zvonění stáda v dáli. Procházím stezkou k Luznému a najednou chápu, proč Klostermann musel napsat ten konec – ten nářek: > “Podlehl les po osmihodinném boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci… Ach, milý čtenáři, polehly hvozdy nebetyčné — již nevstanou… > Kořán zalomil rukama, zaplakal srdečně: „Můj les, můj krásný les!“ Po vichřici tu ležely kmeny jako padlí bojovníci. Dnes je tu zase les, mladší, ale pořád cítím tu tíhu. Kniha v ruce mi ukazuje, jak příroda dokáže být krutá i velkorysá. Pak otevřu Črty ze Šumavy. Tady už není žádný vymyšlený příběh. Autor mluví přímo ke mně, jako bychom šli spolu. > Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava. > A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele! Procházím stejnými místy, která popisuje – od Železné Rudy přes Podroklaní až k prameni Vltavy. **Črty jsou tišší, rozjímavější.** Žádné velké drama, ale přesné, láskyplné pozorování: jak kleč šelestí, jak se mlhy plazí přes hřebeny, jak lidé žijí v souladu s tím, co jim kraj dovolí. Tady je Klostermann nejblíž [Thoreauovi](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/thoreau-mainske-lesy-walden) . Jde lesem, pozoruje, přemýšlí a varuje: lesy mizí, stará Šumava umírá. Když stoupám nahoru k vrcholu, román mi dává příběh a emoce, črty mi dávají oči a srdce. Román je jako bouře a strhne tě. Črty jsou jako tichý déšť po bouři – usazují se hlouběji. **Obě knihy mi teď pomáhají vidět, co už tu není, i to, co tu pořád zůstává.** Sedám si na pařez, listuji a najednou mi dochází: Klostermann tu není jen spisovatel. Je to průvodce, který mi ukazuje, že Šumava není jen les a hora. Je to místo, kde se člověk setkává s tím největším – s přírodou, s minulostí i sám se sebou. Když se vracím dolů, vítr zase skučí mezi stromy. Usmívám se. Mám v batohu dvě knihy a pocit, že jsem tu dnes nebyl sám. A zítra půjdu dál s Klostermannem v ruce, po stopách, které nikdy úplně nezmizí. --- **Karel Klostermann / Ze světa lesních samot** Román vyšel v roce 1891 pro časopis Osvěta; knižně vyšel roku 1894 (někdy uváděn i 1892). Jde o první román volného šumavského cyklu (následují [V ráji šumavském a Kam spějí děti](https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Klostermann)). **Karel Klostermann / [Črty ze Šumavy](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/klostermann-crty-ze-sumavy)** (Böhmerwaldskizzen, 1890) Jedná se o Klostermannovu knižní prvotinu (původně psanou německy). Vznikla z fejetonů, které publikoval v pražském listu Politik (pod názvem Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde). Česky vyšla až po jeho smrti (první překlad 1925, známější verze 1986). **Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde** >> / **Categories:** Beletrie česká, Příroda a lidé **Tags:** Beletrie česká, Klostermann Karel, Příroda, Šumava Litera, Thoreau Henry David **Spisovatel:** Klostermann --- ### [Ota Ulč známý neznámý. Vzpomínky a názory soudce a profesora práva](https://citarny.com/video/ota-ulc-znamy-neznamy-vzpominky-a-nazory-soudce-a-profesora-prava) **Published:** July 18, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Ota Ulč (nar. 1930 v Plzni) je česko-americký spisovatel a fejetonista. První část rozhovoru advokátky Kláry Samkové s Ottou Ulčem: Ota Ulč známý neznámý... **Content:** **Ota Ulč známý neznámý. První část velmi inspirujícího rozhovoru advokátky Kláry [Samkové](https://citarny.com/?s=samkova) s Ottou Ulčem.** **Ota Ulč** (16.3. 1930 – 22.11. 2022) Ota [Ulč](https://en.wikipedia.org/wiki/Ota_Ul%C4%8D) (vlastním jménem Otto Ulč) byl český exilový spisovatel, politolog, publicista, právník a vysokoškolský pedagog. Narodil se 16. března 1930 v Plzni v rodině automechanika (otec Čech, matka sudetská Němka). Maturoval na plzeňském klasickém gymnáziu, poté vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (JUDr. 1953). Po vojně u Pomocného technického praporu (PTP) působil jako okresní soudce ve Stříbře. V roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do západního Berlína (ještě před stavbou zdi) a později odcestoval do USA. Tam vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku (Ph.D.). Usadil se v Binghamtonu ve státě New York, kde dlouhodobě přednášel na Binghamton University (SUNY) předměty jako srovnávací vlády, mezinárodní právo a čínskou politiku. V roce 1966 získal americké občanství. Jeho knihy vycházely v exilovém nakladatelství Josefa [Škvoreckého](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/josef-skvorecky-literarni-legenda-ceskoslovenska-i-kanady) “Sixty-Eight Publishers” v Torontu. Po roce 1989 vydal v Česku přes dvacet knih (např. “Malá doznání okresního soudce”, cestopisy z Pacifiku, Jižní Afriky, Indie aj.). Psal stovky článků do “Neviditelného psa”, “Britských listů”, “Reflexu” a dalších periodik. Proslul originálním humorem, ironickým pohledem na českou mentalitu a bohatými životními zkušenostmi světoběžníka. S manželkou Priscillou (švýcarsko-čínského původu) měl syna Otu. Zemřel 22. listopadu 2022 v Binghamtonu ve věku 92 let. Plzeň mu v roce 2000 udělila Cenu 1. června za přínos demokracii a lidským právům.  **[Ota Ulč](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ulc-ota-anglictina-vyvoj-jazyky) patřil k významným osobnostem české exilové kultury a zůstává připomínán jako bystrý pozorovatel i poutavý vypravěč.** > „Ano, když se řekne komunistický převrat, každý si představí chlapy v kožeňácích s rudými páskami na rukávech a puškami přes rameno. Ale to hlavní, to mrzačící, to byl právní systém v jeho proměně. Diktaturu totiž nakonec realizují právníci.“ > Citát je z knihy Oty Ulče Komunistická justice a třídní boj (vydáno 2016, Stilus Press). > Až mrazivě nám Ota Ulč připomíná nadčasovost svého postřehu z doby komančů. **Categories:** VIDEO **Tags:** Biografie, Samková Klára, Ulč Ota, **Spisovatel:** Ulč --- ### [Michio Kushi. Proroctví o vzestupu lidské rasy k lidství nebo nelidtsví](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/michio-kushi-proroctvi-vzestup-lidske-rasy) **Published:** July 16, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** V červnu 1984 pronesl Michio Kushi přednášku "Vzestup nové lidské rasy". Není ale jen varováním před zkázou, ale především inspirativní vizí lepší budoucnosti. **Content:** **** V červnu 1984 pronesl japonsko-americký filozof a zakladatel makrobiotiky Michio [Kushi](https://en.wikipedia.org/wiki/Michio_Kushi) (1926–2014) na makrobiotickém letním táboře v Pensylvánii přednášku, která dnes zní až znepokojivě aktuálně. Její název je „Rise of the New Human Race“ (Vzestup nové lidské rasy) není jen varováním před zkázou, ale také inspirativní vizí lepší [budoucnosti](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-1). ## Kushi a jeho dvě cesty lidstva > Podle jeho vize se lidstvo koncem století rozdělí na dvě větve, přičemž vznik „umělého druhu“ měl podle něj nastat kolem roku 2033, nikoliv jako doslovné vyhynutí lidí, ale jako vymazání autentické lidské kultury, ducha a tradic. **PRVNÍ VĚTEV UMĚLÝ ROBOT Vede k postupnému nahrazování přirozeného člověka technologií (bionation >> psychonation >> ultra-psychonation).** Co je bionation podle Kushiho? Bionation je první fáze umělé, technologické cesty lidstva. Označuje nahrazování přirozených biologických částí těla umělými (bionickými) náhražkami a ovládání těla zvenčí chemikáliemi a zařízeními, místo přirozeného uzdravování. - Hlavní prvky: Nahrazování orgánů (srdce, ledviny, klouby, zuby, oči atd.), použití dialýzy, umělých srdečních chlopní, protéz, umělých čoček, umělých zubů apod. - Důvod vzniku: Moderní člověk degeneruje (špatná strava, životní styl, toxiny), takže místo opravy přirozenými prostředky (jídlo, příroda) se sahá k umělým řešením. - Kushi to ilustruje na svém spolužákovi z univerzity (K.M.), který se stal lídrem japonského průmyslu umělých vnitřních orgánů. Kontrastuje to se svou vlastní cestou makrobiotiky. Kushi vidí bionation jako začátek konce přirozeného lidstva – vede k dalším fázím: 1. **Bionation (cca od 1980)** > fyzické nahrazování těla. 2. **Psychonation (cca 2000)** > chemická a elektrická kontrola mysli (léky, drogy, antidepresiva, stimulanty). 3. **Ultra-psychonation (cca 2020+)** > přeprogramování paměti, vůle, emocí, základních hodnot (umělé vzpomínky, genetické inženýrství, kontrola přes počítače/satelity). Tyto fáze mají podle něj vyústit kolem roku 2033 v kolaps civilizace. Vznikne nový „umělý“ druh lidí, který ztratí spojení s přírodou, duchovnem, tradicí a přirozenou vitalitou. Bude plně závislý na technologii a řízený zvenčí. **DRUHÁ VĚTEV NOVÝ OSVÍCENÝ ČLOVĚK Vede k přirozenému [uzdravení](https://citarny.com/category/souvislosti/zdravi-a-telo) a duchovnímu vzestupu. Na ní Kushi kladl největší důraz.** Kushi proti bionation staví makrobiotickou cestu (přirozené uzdravování): - Správná strava (celozrnné obilí, zelenina, lokální a sezónní potraviny). - Život v harmonii s přírodou. - Sebe-léčení bez závislosti na medicíně. Tato cesta vede k duchovnímu probuzení, vyššímu vědomí a vzniku „nové lidské rasy“ – zdravější, svobodnější a spojené s univerzálním vědomím (podobně jako „Archy Noemovy“ pro záchranu). Podle Kushiho se už v té době začínala projevovat tendence nahrazovat selhávající orgány umělými, ovládat emoce léky a později i technologicky manipulovat vědomí. Varoval, že pokud se lidstvo vydá výhradně touto cestou, může dojít k hluboké degeneraci autentické lidskosti. Tuto novou rasu přirovnával k „Arše Noe“ – malé, ale životaschopné skupině lidí, kteří v době obecného úpadku uchovávají a dále rozvíjejí to nejlepší z lidského potenciálu. Makrobiotika podle něj není jen dieta, ale komplexní filozofie sebe-poznání, sebeléčení a duchovní evoluce. „Makrobiotika produkuje novou rasu – nejvyšší možnou zdravou a duchovní rasu z rychle degenerujícího lidstva,“ řekl Kushi. Tento proces označoval jako „resurekci“ – vzkříšení a povýšení lidské bytosti na vyšší úroveň. ## Kushi a jeho osobní příběh Kushi ilustroval svou vizi příběhem o sobě a svém nejlepším příteli z univerzity. Zatímco on se vydal cestou přirozené filozofie a léčení, jeho přítel vedl průmysl umělých orgánů. Oba přístupy podle něj představují dvě strany jedné mince – yin a yang. Důležité však je, že každý z nás má svobodnou volbu, kterou stranu podpoří svým životem. ## Naděje pro dnešek I přes varovné prvky zůstává poselství přednášky především optimistické. Kushi věřil, že i v době technologického boomu existuje reálná cesta zpět k přirozenosti a vpřed k vyššímu vědomí. Stačí: > – Vrátit se k celistvé, přirozené stravě, > – Obnovit spojení s přírodou, > – Pěstovat **vědomou** pozornost k tělu, mysli i duchu. Tímto způsobem můžeme nejen přežít, ale aktivně spolu-tvořit novou, zdravější a duchovně vyspělejší lidskou rasu. Přednáška „Rise of the New Human Race“ tak není jen historickým dokumentem z roku 1984. Je to dodnes živá výzva a zároveň povzbuzení: i v chaotické době máme moc zvolit cestu, která vede vzhůru – k zdraví, svobodě a pravému lidskému rozkvětu. **Nová lidská rasa se nerodí v laboratořích. Rodí se VŽDY v nás.** **Categories:** Chování lidí **Tags:** budoucnost lidstva, lidská rasa, Michio Kushi, přednáška nabídka, proroctvi, věda **Spisovatel:** budoucnost lidstva, Kushi --- ### [A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/a-jitra-jsou-zde-ticha) **Published:** July 16, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Boris Vasiljev v knize a jistra jsou tichá vypráví o hrdinství pěti dívek za války někde za frontou. Neuvěřitelný příběh má už dvě filmové zpracování a Oskara **Content:**  **Pokud řeknete „Boris Vasiljev – A jitra jsou zde tichá“, většina lidí si vybaví film než knihu. A není divu. Existují dvě výborné filmové adaptace (1972 a 2015), které jsou ale stejně silné jako původní povídka. Příběh rezonoval už v socialistických filmových klubech, díky mimořádnému vyprávění o lidském utrpení, přirozené odvaze a zrůdnostech Druhé světové války na území napadeného Sovětského svazu.** ## O čem je povídka …a jitra jsou zde tichá? **Boris [Vasiljev](https://en.wikipedia.org/wiki/Boris_Vasilyev_(writer))** (21. 5. 1924 – 11. 3. 2013) vypráví o hrdinství pěti mladých dívek, které pod velením staršiny (rotmistra) Fedota Vaskova bojují proti šestnácti po zuby ozbrojeným německým sabotérům hluboko v týlu. Příběh začíná šokem staršiny Vaskova, sibiřského zvěda a lovce, který už viděl ledacos, ale nikdy ho nenapadlo, že bude bojovat po boku dívek. A už vůbec nechápe jak tyto mladé ženy dokázaly překonat fyzické překážky, kde by selhalo mnoho mužů. Jak se odvážně postavily proti nesmírné zrůdnosti a nelidskosti v podobě nacistických vrahů. A nakonec jednu po druhé doprovodí na dlouhou, nekonečnou cestu. ### Proč je příběh tak silný? Může se zdát, že situace, popsaná v knize, je nepravděpodobná, nicméně si musíme si uvědomit, že Velká Vlastenecká válka byla válka, ve které šlo o všechno. Lidé byli nuceni bojovat o holý život nejen svůj, ale i celého národa, který chtěli němečtí okupanti naprosto vyhladit. Jak lidé přemýšlí za války ví jenom ten, který válku prožil. > „Člověk v nebezpečí buď úplně ztratí hlavu, nebo se stane mnohem lepším, než byl.“ Kniha je plná kontrastů mezi krásou přírody (tichá jitra, les, jezero) a nelítostnou realitou války. Co může být tragičtější než situace, kdy jedna křehká dívka po druhé padne v nerovném boji s německými nacisty a teroristy? Nejsilnější momenty přicházejí, když Vaskov přemýšlí o všem, co se kolem děje: > „Dívky umíraly jedna po druhé… a každá smrt byla rána do srdce.“ > > „Zabil jsem vás, všech pět,“ říká Fedot Vaskov. „Ale pro co? Pro tucet fašounů? … > Až přijde mír, co odpovím, až se mě zeptají: Proč jste nemohli zachránit naše ženy, naše matky před kulkami?!“ > > „Není třeba,“ odpovídá smrtelně zraněná Rita Osjanina. „Bránili jsme vlast. Nemučte se.“ A ta nejsilnější hořkost rezonuje v těchto slovech: > „Ty holky mohly žít, mohly milovat, rodit a vychovávat děti… A ty děti by měly vnoučata a pravnoučata… A teď – nic. Přetrhli nit. S nožem ji přeřízli. > A proč? Kvůli čemu? > Abychom my tady stáli na břehu jezera a dívali se, jak zapadá slunce? > Aby ta jitra byla tichá?“ Kouzlo ženskosti, zranitelnosti, čistoty a nebojácnosti je v knize popsáno s takovou dojemností, že se vám několikrát sevře hrdlo. Právě v takových chvílích se i nám odhaluje podstata nelidské krutosti války. Války, kde se vraždí ti, kteří se neznají a ti, kteří se znají, na tom vydělávají moře peněz. ### Proč si knihu přečíst? Kniha „A jitra jsou zde tichá“ naprosto upřímně odhaluje nemilosrdnost války a bez zbytečných gest a pompy ukazuje nesmírné hrdinství, odvahu a obětavost sovětských vojáků, často mladých chlapců i dívek. Při čtení jasně chápeme, že i oni věděli, za co bojují a proč šli na smrt. A zároveň si klademe otázku: Kdo rozpoutává války? **Kniha (1969) vyvolala obrovskou odezvu hned po vydání v časopise Junost.** Hlavní redaktor **Boris Polevoj** (autor [Příběhu opravdového člověka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/polevoj)) ji velmi chválil a pomohl ji prosadit. Kniha i filmy patří k nejdojemnějším a nejuctívanějším artefaktům sovětské kultury o Velké vlastenecké válce. Dodnes je příběh považován za symbol nesmírné tragédie a hrdinství sovětských žen ve válce. Velmi silná kniha (i filmy), která vás donutí intenzivně přemýšlet o zvěrstvech války, o tom, proč nedokážeme včas zastavit tento zrůdný vynález lidstva mírovými cestami. Na závěr je třeba říct, že po přečtení nebo zhlédnutí zarezonuje v nás jedna myšlenka: **Jen naprostý cynik a psychopat zvedne ruku pro zbrojení a přípravu jakékoliv další války.** > „A jitra zde jsou tichá… Tichá, jako by nic nebylo. Jako by nebyla válka. Jako by ty holky ještě žily.“ **FILM: …a jitra jsou zde tichá / 2015/ Režie: Renat Davleťarov** **FILM …a jitra jsou zde tichá / 1972/ Režie: Stanislav Rostockij** **Ocenění – Academy Awards / Oskar 1973** Osobně si myslím, že starší verze je jen o něco málo lepší, možná proto film vidělo přes 66 milionů diváků v SSSR (jeden z nejnavštěvovanějších filmů své doby). Získal Státní cenu SSSR (1975) a byl zařazen do školních osnov. V roce 2002 byl v anketě vyhlášen nejoblíbenějším sovětským filmem o Velké vlastenecké válce. **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Boris Vasiljev, Druhá světová válka, film a knihy, Rusko **Spisovatel:** Vasiljev --- ### [Změna klimatu? Jak se ochrana přírody změnila na totalitní zelenou tyranii a podvod GreenDeal](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/zmena-klimatu-ochrana-prirody-totalita-tyranie) **Published:** July 15, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Změna klimatu místo ochrany přírody Tyranie a GreenDeal misto skutečné demokracie. Např. otázka, zda se planeta otepluje, závisí na tom, kdy začnete měřit. **Content:**  **Pojem “změna klimatu” historie nezná. Je ale plná ideologických převratů a revolucí, které požíraly své děti, aniž by ovšem bylo dotčeno samotné vítězství a zpochybněna vítězná ideologie. (viz Francouzská revoluce (1789 – 1799), kde dokonce její nejaktivnější tvůrci skončili na gilotině. Nejdřív Danton a pak sám Robespierre. Tak zvaná změna klimatu o které bude řeč, se dnes prezentuje jako čistá ideologie, vycházející z ochrany přírody, která skrze ekologické daně má změnit majetkové poměry ve prospěch úzké skupiny lidí. Konečným cílem je zavést tzv. lepší svět”, něco podobného, jako bylo nevolnictví ve středověku.** Geolog, profesor Ian Plimer tvrdí, že omezení pohybu lidí za Covidu bylo použito k desenzibilizaci lidí vůči myšlence [klimatických uzávěrů](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/keenan-podvod-klimaticka-zmena): > “Za kovidismu byla skvělá příležitost změnit planetu a s pomocí Klause Schwaba ze Světového ekonomického fóra chtěli posunout západní svět k fašismu, totalitě a nevolnictví. > To se moc nepovedlo a tak další evoluční fází je zavedení klimatického uzamčení. > Zamykat lidi v 15 minutových městech, omezovat je v cestování, omezovat jejich pravidla pro bydlení, omezovat lidi v jídle, diktovat jim čím a jak mají platit. > Toto je metoda, kdy lidé, kteří nejsou voleni, chtějí mít pod kontrolou každý aspekt vašeho života. A EU už na tom intenzivně pracuje. Toho si snad všiml už každý. > **Největší chybou, kterou bychom mohli udělat,** > by bylo souhlasit s jakýmkoli druhem omezení. Jako všechny ideologie se i tato zelená zprvu lidem podbízela, usilovala o jejich přízeň a sympatie skrze ochranu přírody a našeho životního prostředí. Jakmile se ale Evropa ideologicky zezelenala, z přátelské ochrany přírody se stala ideologie povinná, netolerantní, totalitní. A to vše na základě smyšlených a vědecky zfalšovaných zpráv. Nejdříve o katastrofálním globálním oteplování a později se tento narativ změnil na obecnější pojem: změna klimatu. A začalo se diktovat lidem jak mají žít a myslet. > **Climate Doomsday Cultist tvrdí:** > … je nemorální a sobecké mít děti kvůli množství „uhlíku“, (orig. carbo))) které během svého života vypustí…. > Každé dítě v průmyslové zemi, jako je ta naše, spotřebuje za svůj život kolem 500 tun uhlíku. To je ekvivalent 1000 let elektřiny pro domácnost. Takže každé dítě má vliv. > Pozn.: Někdo by měl tomu americkému klaunovi vysvětlit, že uhlík a CO2 nejsou totéž !!!! > > **Zelený globalistický koordinátor z USA, John Kerry:** > Zemědělský průmysl musí být zničen, aby bylo dosaženo čisté nuly. > Zemědělství přispívá asi 33 % všech emisí světa. A nemůžeme se dostat k čisté nule – tuto práci nedokončíme – pokud zemědělství není v popředí jako součást řešení. **Ve společnosti ale roste znechucení zelenou agendou,** co se tváří být naším údělem, čehož výrazem jsou novotvary jako ekoteroristé, či zelené mozky, kterými již nejsou míněni vojáci. > **Hubert Keller > Švýcarský bankéř o dalším šíleném cíli aktivistů globálního oteplování na WEF v Davosu 2024:** > Káva, kterou všichni pijeme, uvolňuje 15 až 20 tun oxidu uhličitého na tunu kávy. Proto bychom měli všichni vědět, že pokaždé, když pijeme kávu, v podstatě uvolňujeme do atmosféry oxid uhličitý. Dalším důvodem je to, že většina kávových plantáží nebo většina kávy se vyrábí prostřednictvím monokultury a monokultura je také ovlivněna změnou klimatu. Kvalita těchto přírodních zdrojů se poměrně rychle zhoršuje. > WEF leden / 2024 > > **Barbara Baarsma, členka Světového ekonomického fóra WEF,** > popisuje zcela jasně neofeudální otrokářskou povahu nového systému osobních uhlíkových povolenek: > „Pokud chci létat, koupím si nějaké uhlíkové emisní povolenky od někoho, kdo si nemůže dovolit létat, například.. > Nebo když někdo žije v malém domě, může prodat svá uhlíková emisní práva někomu, kdo žije ve velkém domě. Tímto způsobem mohou chudí lidé těžit ze zelené ekonomiky.“ > WEF leden / 2024 > > Citace Redakce Čítárny. **Není to tak dávno, co ekologičtí myslitelé s úsměvem odráželi nařčení, že chtějí lidi vrátit na stromy.** Dnes tomu zaraženě přihlížejí, když ideologie obnovitelných zdrojů energie hrozí devastovat jak energetiku, tak i životní prostředí. Marně bychom od nich čekali komentář, že zelený establishment přesedl z jízdního kola do dotovaného elektromobilu anebo do tanku. A neřeknou nám, co je zeleného na řece plné plastů anebo na obrovských tankerech se zkapalněným plynem, poháněných mazutem, co zaneřádí planetu víc, než veškeré automobily se spalovacími motory. > Kazatel klimatického soudného dne Al Gore na panelu WEF 2024 definitivně zešílel. > “\[Skleníkové plyny\] nyní zachycují tolik tepla navíc, jaké by uvolnilo 600 000 atomových bomb třídy Hirošima explodujících každý den.” > “To je to, co vaří oceány… a vytváří sucha, taje led a zvedá hladinu moře a způsobuje tyto vlny klimatických uprchlíků, které podle předpovědi v tomto století dosáhnou jedné miliardy.” **Místo zelených nadšenců, kteří se snažili žít v harmonii s přírodou, zde máme zelené spekulanty s emisními povolenkami, zelené právníky, vydírající developery, anebo zelené záškoláky.** GREEN DEAL SE VIDITELNĚ STAL MOCENSKÝM NÁSTROJEM NA VYBÍRÁNÍ DANÍ A OBOHOCOVÁNÍ NADNÁRODNÍCH KORPORACÍ! Vidíme, jak zelený fanatizmus kráčí ruku v ruce se zeleným pokrytectvím. Nesmlouvavě, přes mrtvoly, veden vidinou zeleného zisku. Není důvod pochybovat, že než zelená vlna opadne, smete vše, co jí stojí v cestě. Posledním stádiem ideologií, kdy fanatici prosadí pověstný klid na práci a řád, totiž bývá tyranie. **A protože už tady všechno bylo, neuškodí připomenout Chestertona, který o tyranech napsal:** > Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. > Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. > Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo “lidská práva”… > > Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. > > Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. > Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. > > Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“ **Tyran, který nám klepe na dveře, nebude nevydařený socialista, ani nevydařený kapitalista. Otevíráme dveře tyranovi novému, který nás srovná, že z toho budeme zelení až po uši.** [Podle Ivana Hoffmana na Radio Universum](https://www.radiouniversum.cz/ivan-hoffman-otevirame-dvere-nove-tyranii-zelene/) > **Ukázkové příklady mediálního šíření poplašných zpráv z nedávné doby:** > > **1970** > Biolog Paul Ehrlich předpověděl, že rostoucí teploty povedou v Británii k masovému hladu do roku 2000. > > **2006** > Bývalý americký viceprezident Al Gore ve svém dokumentu z roku 2006 „An Inconvenient Truth“ předpověděl, že do roku 2013 budou muset stovky milionů lidí opustit své domovy kvůli tání polárních ledovců. > > **2018** > Greta Thunbergová ve svém tweetu odkazovala na web „předního klimatologa“, který tvrdil, že pokud během příštích pěti let (do roku 2023) nepřestaneme spalovat fosilní paliva, celá lidská rasa bude zničena. > Pak tweet raději smazala. > > **2019** > Při projevu na výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu učinila Greta Thunberg následující prohlášení: „Lidstvo má osm let na to, aby se zcela vymanilo z fosilních paliv.“ > > Citace Redakce Čítárny. ** *Graf množství CO2 na planetě v průběhu milónů let.*** *Ledovcové vrty v 90.letech ukázaly, že nejprve se vždy měnily teploty a teprve poté – se zpožděním stovek let – na to reaguje oxid uhličitý. CO2 tedy neřídí teploty, ale právě naopak. Růst hladin moří i uvolňování CO2 z oceánů do atmosféry může pokračovat ještě stovky let po skončení oteplování. Je tu velká tepelná setrvačnost. To se v době vzniku IPCC 1988 nevědělo. Ani to nevěděl Arrhenius, otec skleníkové hypotézy, v 19.století. / Tim Patterson* Kanadský geolog Tim Patterson: > **“Svým studentům říkám, že pokud věří, že klima je řízeno oxidem uhličitým, tak jim jistě také nebude dělat problém uvěřit, že Winston Churchill je zodpovědný za porážku v bitvě u Hastinxu tisíc let před svým narozením.”** **Profesor Ian Plimer** (titulní foto) je původním povoláním geolog a také autor 12 knih a více než 150 výzkumných prací. Ve svých knihách o klimatické změně tvrdí jedno: **„Oni mají názory, já mám fakta!“** > **“Otázka, zda se planeta otepluje, závisí zcela na tom, kdy začnete měřit.** > Pokud jste začali měřit v 50. letech 19. století, došlo k celkovému oteplení asi o 0,7 stupně Celsia. > Pokud jste začali měřit od středověku, měli jsme ochlazení asi o čtyři stupně Celsia. > Takže když mi říkáte, že se planeta otepluje, moje otázka zní, od kdy?” > Geolog, [Prof. Ian Plimer](https://www.youtube.com/watch?v=8kNvSu93P9Q): / video > > **“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”** > **„Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený…** > **Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima, > pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. A to se nikdy neřešilo.”** > Geolog, Prof. Ian Plimer: > > [Citace Redakce Čítárny.](https://www.youtube.com/watch?v=EPzzoHIyQ6I) **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** climate change, ekologický terorismus, ekologie, Plimer, Plimer Ian, politika, Příroda **Spisovatel:** klimatická změna --- ### [Rachel Carson a legendární kniha Tiché jaro. Nevěřte slepě vědcům, ale všechno si pečlivě prověřujte](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/rachel-carson-tiche-jaro-ddt) **Published:** July 15, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Píše se srpen 1962 a vychází Tiché jaro revoluční a velmi čtivá kniha bioložky Rachel Carsonové. Na světlo vychází zrůdnosti o jedovatém DDT stříkaný na děti. **Content:**  **Píše se srpen 1962 a vychází Tiché jaro (Silent Spring) revoluční a velmi čtivá kniha dosud neznámé bioložky. Rachel Carson začíná v knize „bajkou o zítřku“. Skutečným příběhem složeným z příkladů mnoha komunit, kde používání DDT způsobilo škody na divoké zvěři, ptácích, včelách, zemědělských zvířatech, domácích zvířatech a samozřejmě i na lidech.** > ***Všechny její vědecké důkazy vedou k jedinému možnému závěru.** > **Věda nikdy nemůže mít konečné závěry, věda se musí neustále zkoumat, věda je je hlavně o diskuzi a pochybování a prověřování.** > **Věda není víra ani shoda většiny a už vůbec ne názor politiků. Zvláště, když vědu dotuje průmysl, politické a business zájmy.*** Tiché jaro, rozepsané do tří dílů v The New Yorker, kde jej v létě 1962 četl prezident John F. Kennedy a stalo se okamžitě bestsellerem a nejdiskutovanější knihou za poslední desetiletí. > „Vegetace Země je částí řetězce, v němž se ustavily úzké a důležité vazby mezi rostlinami a půdou, mezi různými rostlinami navzájem, mezi rostlinami a živočichy. > Někdy není vyhnutí a určité vazby musíme narušit. > Měli bychom to však činit uvážlivě a s plným vědomím, že toto narušení může mít svoje důsledky mnohem později a na místech hodně vzdálených.“ **S využitím mnoha vlastních zdrojů i zdrojů z federální vědy a soukromého výzkumu strávila Carson (1907-1964) více než šest let dokumentováním faktu, že lidé zneužívají silné, perzistentní, chemické pesticidy, aniž by uznali jejich vliv na poškození celé biosféry.** Popisuje, že DDT se v tělech i vodě a zemině kumuluje a přetrvává 2-20 let. To má vliv na celou řadu zvířat a rostlin v potravinovém řetezci, kdy docházelo k prokázané degeneraci druhů a jejich postupnému vymírání. Zneužití vědeckého objevu DDT šlo ruku v ruce s mediální a politickou propagandou, korporátní reklamou. **Všichni vědečtí i laičtí pochybovači byli dehonestováni a odstaveni od médií. Což si nakonec zkusila v míře větší než menší samotná autorka, která už dva roky po vydání knihy umírá náhle na rakovinu ve svých 56 letech.** Ano, lidé díky mediálnímu tlaku uvěřili vědcům a lékařům, že chemické přípravky DDT nejsou škodlivé, ale vesměs užitečné. Byly opomíjené jedovaté důsledky látky, kterí se ropzprašovala ve velkém na ulicích, ve školách aby se lidé zbavili konečně nebezpečných parazitů a žili konečně v bájném šťastném a zdravém světě. Stejně jako mnohokrát později až k té poslední kovidové pandemii skočili lidé svým nezájmem a slepou vírou ve vědu na špek farmakoncernům a chemickým závodům, kterým šlo vždy a jen o zisky. Jako přes kopírák se lidská hloupost a nezájem kopíruje z generaci na generaci. **Rachel Carson byla přesvědčena, že součástí problému je i federální vláda, aniž by volala po radikálních změnách ve vládě. Vyzývala své čtenáře, aby se zeptali: „Kdo a o čem mluví a proč? Neboli Cui bono, kdo má z toho zisk!** Za jádro pudla označila lidskou stupiditu a aroganci, finanční osobní i korporátní sobectví a psychopatii mnoha vedoucích managerů a hlavně korupci na všech stupních řízení společnosti. **A Carson se ptá:** **Dokážeme ovládnout sebe i společnost tak, abychom byli rovnocennou součástí pozemských systémů?** > „Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“ > Spisovatel a lékař Anton Pavlovič Čechov / [Černý mnich](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/cechov-cerny-mnich-mystika "Černý mnich. Čechovova mimořádná povídka o geniálnosti, stádnosti a průměrnosti lidské společnosti") > > * > Používání jedovatého DDT po druhé světové válce ve městech.* > > **Co je DDT?** > Toxická látka objevená už v roce 1874. Od roku 1939 je jedním z nejznámějších insekticidů. DDT přivezla do Evropy americká armáda. > V malých dávkách zabíjí hmyz ve větších savce a ptáky, lidi etc. Působí rakovinotvorně. Rozkládá se až po celá desetiletí! > V čisté formě se jedná o bezbarvý nebo bílý krystalický prášek, velmi slabé aromatické vůně, velmi špatně rozpustný ve vodě, dobře rozpustný v některých organických rozpouštědlech, například v tucích! > > Poprvé bylo používání DDT pro zemědělské účely zakázáno v roce 1968 v Maďarsku, 1970 ve Švédsku a Norsku. V USA v roce 1972, v Československu v roce 1974, v Británii až v roce 1984. Úplný zákaz následoval v řadě zemí později. > *Rachel Carson / Tiché jaro / Silent Spring / 1962* **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Carson Rachel, DDT, Farmaceutický průmysl, ochrana zvířat, Příroda, věda **Spisovatel:** Rachel Carson --- ### [Pád Bastily 14. července 1789. Národní svátek Francie postavený na podvodu](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/pad-bastily-14-cervence-1789-pribeh-vseobecneho-omylu) **Published:** July 14, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Pád Bastily 14. července 1789 se ve Francii oslavuje jako národní svátek. Ale všechno je historický mýtus a revoluční propaganda tzv. Francouzské revoluce. **Content:**  **Pád Bastily 14. července 1789 se ve Francii oslavuje jako národní svátek. V učebnicích dějepisu je tento den vykreslován jako velká bitva: impozantní pevnost královské tyranie padá pod nátlak rozzuřeného lidu a rodí se svoboda. Ale všechno je historický mýtus a propaganda.** Pád Bastily. Tento mýtus byl pečlivě budován desítky let a po 14. červenci 1789 ho revolucionáři aktivně zesílili. Byl to klasický příklad revoluční propagandy, která potřebovala silný symbol pro legitimizaci násilí a sjednocení lidu. [Francouzská revoluce](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/cisty-miller-andrew) potřebovala zakladatelský mýtus podobně jako americká revoluce měla Boston Tea Party. 14\. červenec se stal národním svátkem právě díky tomuto symbolu (oficiálně od 1880). **Co se ale událo ve skutečnosti!** Začněme tím, koho přesně „osvobozoval“ rozzuřený pařížský proletariát z vězení Bastila. V obrovské, ponuré pevnosti, která symbolizovala staletí útlaku, bylo v době útoku uvězněno přesně sedm lidí. **Sedm!** **Složení „obětí režimu“ ve vězení bylo pozoruhodné:** čtyři padělatelé (kteří, sotva opustili brány, se bezpečně rozpustili v davu), dva duševně nemocní (jeden z nich si myslel, že je Juliem Caesarem a velmi se rozzuřil, když ho přerušili) a jeden mladý aristokrat de Solage, kterého rodina uvěznila za incestní románek se svou sestrou. Týden předtím byl z Bastille převezen markýz de Sade, ale jenom proto, že křičel z okna trubkou, jako by uvnitř byli revolucionáři rozřezáváni na kusy a hlavně: rušil spánek strážím. **Lidé, ve skutečnosti, neměli zájem o tyto vězně. Dav potřeboval prach.** Krátce předtím povstalci vyrabovali Invalidovnu, získali třicet tisíc mušket, ale neměli prach. Bastilu dobyli ne jako symbol tyranie, ale jako špatně střežený sklad munice. Velitel Bastily, markýz de Launay, ve skutečnosti nikoho zabíjet nechtěl. Dokonce pozval delegáty z davu k obědu. Zatímco oni pokojně konverzovali a pili víno, někdo zvenku omylem vystřelil, začala panika, která se proměnila v historickou událost. **Nejúžasnější na tom všem je reakce krále [Ludvíka XVI](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_XVI.).** Když se večer vrátil z neúspěšné lovu, otevřel svůj deník a zapsal jediné slovo: „Rien“ / „Nic“. Měl na mysli, že nestřílel ani jednoho králíka. To, že se mu přímo pod nosem zhroutil starý svět, Jeho Veličenstvo jaksi přehlédl. **Pevnost byla nakonec rozebrána na kusy.** Iniciativní stavební podnikatel Pierre-François Pallu rychle pochopil, co se děje. Najal dělníky, rozebral Bastilu na cihly, vyřezal z nich miniaturní kopie pevnosti a prodával je po celé Francii jako suvenýry: Pád Bastily. **Je známo, že historie je skvělý dramatik, ale velmi často neopatrný dokumentátor.** Potřebuje krásné symboly, ne fakta. Aby se dala rozpoutat velká revoluce, není nutné dobývat citadelu zla. Stačí zničit poloprázdný sklad s prachem, propustit na svobodu čtyři podvodníky a dva blázny a pak prodat cihly turistům. A o tom je Pád Bastily a francouzský státní svátek! **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Bastila, Francouzská revoluce, historie, mýtus **Spisovatel:** Francouzská revoluce --- ### [Karel Gott. Příklad neobyčejné galantnosti a pracovitosti pro dnešní mladou generaci](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/karel-gott-priklad-pro-mladou-generaci) **Published:** July 14, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** KAREL GOTT (14. 7. 1939 – 1. 10. 2019) vyznával celoživotně pevný řád, vážil si svého vrozeného talentu a nepromarnil ani minutu. Byl neuvěřitelně pracovitý, **Content:**  **KAREL GOTT (14. 7. 1939 – 1. 10. 2019) v****yznával celoživotně pevný řád, vážil si svého vrozeného talentu a nepromarnil ani minutu. Byl neuvěřitelně pracovitý, přitahoval k sobě vždy doslova celou smečku vynikajících umělců své doby, muzikantů, zpěváků, herců, režisérů a k tomu mnoho dalších dobrých přátel a samozřejmě i lásek.** > Od rodičů obdržel v genech slušnost, noblesu a gentlemanství, v tomto ohledu byl muž ze staré dobré školy. > Byl ale také člověk z masa a kostí. Mnohokrát se mýlil, padl a znovu vstal, častokrát naletěl podvodníkům, ale také častokrát pomohl potřebným, aniž čekal na poděkování. Karel Gott byl totiž hodný a slušný člověk. > **Odešel vyrovnán a smířen, od uklizeného stolu. > S čistým štítem, srovnán sám se sebou, se svými dětmi, rodinou, se závazky, ctiteli a příznivci.** > Na cestě k sobě našel už dávno svého Boha. I proto po této nelehké životní cestě odešel klidně, ve spánku, obklopen silou lásky svých vůbec nejbližších, ženy Ivanky a dvou mladších dcer Charlottky a Nellinky. > > **Dával lidem radost a chuť do života, zanechal nádherné písničky, svůj lahodný tenor a hlavně pak pohodu a úsměv.** > **A to od komedianta není málo. Svými písničkami spojoval celé generace a sbližoval sousedy a to je na metál.** Část projevu Jiřiny Bohdalové na [pohřbu Karla Gotta](https://www.youtube.com/playlist?list=PLqdKQzFIlau0BNcnGP077xQuqIfg2V7ll) 12.10.2019 **Categories:** Glosy Umění **Tags:** Gott Karel **Spisovatel:** gott --- ### [Golding. Pán much o ztrátě iluzí o civilizovaném lidstvu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/golding-pan-much) **Published:** July 14, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Golding v románu Pán Much popisuje civilizaci jako tenkou slupku, která se v krizových situacích (válka, izolace, absence autority) se velmi rychle rozpadá. **Content:**  **William Golding napsal román Pán Much v roce 1954 a dnes patří mezi nejvýznamnější díla poválečné literatury. Jeho příběh jednoznačně zpochybňuje optimismus 19. století a varuje před temnými stránkami lidské povahy. Lidská přirozenost není v jádru dobrá, jak např. tvrdil Rousseau, ale ve své podstatě divoká , destruktivní, sebezničující.** **Pro Goldinga je civilizace jen tenká slupka, která se v krizových situacích, jako je válka, izolace, absence autority, velmi rychle rozpadá.** **[Druhá světová válka](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-1939-1945-historie) měla na něho obrovský vliv.** Sloužil jako důstojník britského námořnictva (Royal Navy), účastnil se např. invaze v Normandii (D-Day) a bojů proti ponorkám. Na vlastní oči viděl, čeho je člověk schopný v extrémních podmínkách. **Román vznikl v době,** kdy byly plně odhaleny německé nacistické zločiny a hrůzy [koncentračních táborů](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/lidice-pamatnik-deti-uchytilova), pouhých 9 let po Hirošimě a Nagasaki a plošném bombardování Japonska, kdy USA tam zmasakrovala milióny lidí a v době rozpadu staleté koloniální nadvlády Británie. Toto vše román reflektuje a přivádí Goldinga ke ztrátě iluzí o „civilizovaném“ světě a člověku. Golding v knize paroduje optimistický viktoriánský dobrodružný román “[The Coral Island](https://en.wikipedia.org/wiki/The_Coral_Island)” (1858) od R. M. Ballantyneho, kde chlapci na ostrově vytvoří idylickou společnost. U Goldinga je výsledek úplně opačný. Společenství se rychle a krutě rozpadá. > Skupina britských školáků (od malých po starší chlapce) přežije leteckou havárii a ocitne se na neobydleném tropickém ostrově. Zpočátku se snaží vytvořit uspořádanou společnost: zvolí si vůdce Ralpha, používají lasturu (conch) jako symbol moci a pořádku a zapalují signální oheň, aby je někdo zachránil. > Postupně se však objevují strach, neshody a touha po moci. > Chlapci se rozdělí na dvě skupiny. Jednu vedenou demokratickým Ralphem a druhou loveckou, kterou vede charismatický, ale autoritářský Jack. > Civilizační pravidla se rozpadají, objeví se pověry, lov se stává rituálem a celá situace se zvrhne v násilí a divokost. Kniha je opravdu velmi vydařenou alegorií o lidské přirozenosti, křehkosti civilizace a boji mezi jasně stanoveným řádem a destrukčním chaosem. ***William Golding / Pán much (1954) První české vydání : Naše vojsko, 1969*** **Výpisky, které vystihují Goldingovo poselství lidstvu!** > „Musíme mít pravidla a poslouchat je. Koneckonců nejsme přece divoši. Jsme Angličané a Angličané jsou nejlepší ve všem.“ > > „Zabij prase. Podřež mu krk. Vylej krev.“ > > „Možná, že bestie vůbec není… možná je to jenom v nás.“ > > „Co je lepší – mít zákony a dohodnout se, nebo lovit a zabíjet?“ > > „Jsi si myslel, že bestii můžeš ulovit a zabít? … Já jsem součást tebe. Jsem důvod, proč to všechno nefunguje… Proč jsou věci takové, jaké jsou.“ > > „Lidé nejsou nikdy úplně takoví, za jaké je člověk má.“ > > „Strach ti nemůže ublížit víc než sen.“ > > „Jsme lidé? Nebo zvířata? Nebo divoši?“ > > „Ralph plakal pro konec nevinnosti, pro temnotu lidského srdce a pro pád svého moudrého, opravdového přítele zvaného Prasátko.“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, William Goldin **Spisovatel:** Golding --- ### [Henry David Thoreau. Citáty ze světově proslulých knih populárního myslitele](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/henry-david-thoreau-citaty) **Published:** July 17, 2019 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Henry David Thoreau (1817 –1862) byl americký esejista, filozof, přírodovědec, jeden z hlavních představitelů transcendentalismu, spolu s R. W. Emersonem. **Content:** **** Henry David Thoreau (12.7. 1817 – 6.8. 1862) byl americký esejista, filozof, přírodovědec, básník a aktivista, jeden z hlavních představitelů transcendentalismu, spolu se svým přítelem R. W. [Emersonem](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ralph_Waldo_Emerson). Thoreau je dodnes extrémně vlivný, protože jeho myšlenky anticipovaly několik velkých proudů moderní doby. Thoreau se narodil v Concordu v Massachusetts, vystudoval Harvard, pracoval jako učitel, zeměměřič a výrobce tužek (v rodinné firmě). Žil poměrně asketicky a odmítal konvenční společenský úspěch. Nejslavnějším činem byl jeho dvouletý experiment (1845–1847) – žil sám v jednoduché chatce u rybníka Walden, aby „záměrně žil“ a otestoval, co je k životu skutečně potřeba. Z této zkušenosti vznikla kniha Walden (1854). Dalším klíčovým textem je esej Občanská neposlušnost (1849), kde zdůvodnil odmítnutí placení daní na protest proti otroctví a mexické válce. Thoreau ukázal, že skutečná svoboda vzniká odříkáním se zbytečností a že i jeden inteligentní a vzdělaný člověk žijící podle svého svědomí může změnit svět víc než armády nebo korporace. **Česky vydané díla Thoreaua:** H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991 H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje [Občanská neposlušnost](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/henry-david-thoreau-obcanska-neposlusnost-walden), Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu) H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995http://neposlusšnost H. D. Thoreau: [Chůze](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/thoreau-mainske-lesy-walden), nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995 **Internetové linky:** [http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry\_David\_Thoreau](http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau) – wikipedie [http://thoreau.eserver.org/](https://uloz.to/hledej?q=thoreau) – křižovatka, život, díla život, dílo **Thoreau a jeho slavné citáty z knih:** Odešel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žíti rozvážně, střetnouti se s podstatnými věcmi života, a poznati, zda bych se nemohl naučiti tomu, čemu se má učiti, a ne abych umíraje teprve si musil přiznati, že jsem nežil. Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho a může se státi, že váš život uplyne, než-li je přečtete. Bohatství člověka měříme podle věcí, které může postrádat, aniž by přitom ztratil dobrou náladu. Valná část lidí žije v tichém zoufalství. To, čemu se říká odevzdanost, je zatvrzelé zoufalství. \[…\] Je však charakteristickým rysem moudrosti uvarovat se zoufalého počínání. Buďsi tvůj život jakkoli nízký, pusť se s ním do křížku a žij jej; neprchej před ním a nespílej mu. Není tak špatný, jako ty jsi. Vypadá nejubožeji, když jsi nejbohatší. Sudílek najde i na ráji chyby. Miluj svůj život tak chudý, jak je. Pokud člověk postupuje s důvěrou směrem ke svému snu a snaží se žít život, jaký si představoval, setká se s úspěchem, který je v běžných hodinách nečekaný. Jestliže člověk nedrží krok se svými společníky, může to být proto, že slyší jiného bubeníka. Nechť tedy kráčí podle hudby, kterou slyší, ať je jakkoli odměřená nebo vzdálená. I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout – jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem. Místo abych zašel za nějakým vědátorem, chodil jsem nezřídka na návštěvu k jednotlivým stromům. Dříve než ozdobíme své domy okrasami, očišťme jak své zdi, tak svůj život, a základem všeho učiňme krásnou domácnost a krásný život; doposud smysl pro krásu pěstujeme většinou venku, kde není ani domu, ani domácího pána.  **„Náš život je rozbíjen detaily – zjednodušujte, zjednodušujte.“** Tisíckrát sekne do větví zla ten, kdo má namířeno na kořen, a možná že ten, kdo věnuje nejvíce času a peněz nuznému, svým způsobem života nejvíce rozplizuje bídu, kterou se marně snaží zmírniti. Je jako pobožný otrokář, který obětuje výnos každého desátého otroka na to, aby ostatní nemusili v neděli pracovati. Každý člověk je stavitelem chrámu, kterým je jeho tělo. Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich? Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve. Nikdy jsem neslyšel o filantropickém shromáždění, na němž by někdo vážně navrhl, aby se něco dobrého udělalo pro mne nebo pro někoho jako já. Civilizace sice zdokonalila naše domy, ale nezdokonalila také tak lidí, kteří v nich obývají. Vytvořila paláce, ale nebylo tak snadno vytvořiti šlechtice a krále.  **„Až tehdy, když zapomeneme, co jsme se naučili, začínáme se znovu učit.“** „Lidé se někdy přiblíží pravdě spíš prostřednictvím pověry než svými vědomostmi.“ Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého. Stále ještě žijeme uboze. Omyl stíhá omyl, záplatujeme záplatami a za svou nejlepší ctnost se odškodňujeme nějakou zbytečnou a nesmyslnou ohavností. Náš život se po kousíčcích rozpadá. Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi. Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy? Pokud jde o práci, na žádné nám vlastně nezáleží. Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: ‚Co je nového?‘, jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali. Co nového! Oč důležitější je poznat to, co nemělo čas zestárnout! Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie. **Nenarodil jsem se proto, abych byl k něčemu donucován, vždy budu dýchat po svém vlastním způsobu. Uvidíme, kdo je silnější. Jakou sílu mají masy? Jenom kteří se řídí vyššími zákony než já, mne mohou k něčemu nutit…Nechci ani slyšet o lidech, kteří by byli většinou nuceni žít určitým způsobem života.** Nezatěžujte se příliš úsilím získat nové věci, ať jsou to šaty nebo přátelé. Prodejte své šatstvo a zachovejte si své myšlenky. Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami. Nesnažte se tak dychtivě rozvíjet svou osobnost, vystavovat ji příliš mnoha vlivům, jež by si s ní pohrávaly; je to všechno plýtvání silami. Nejraději se řídím vlastním kompasem – nemíním kráčet v lesku a pompě slavnostního průvodu, na význačném místě, ale pokojně – nechci žít v tomto neklidném, nervózním, rušném, povrchním století, ale v rozjímání stát nebo sedět a nechat je míjet. Co vlastně lidé oslavují? **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** citáty, Thoreau Henry David **Spisovatel:** Thoreau --- ### [Thoreau a Walden aneb život v lesích. Generační kniha stále aktuálnější](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/thoreau-walden-aneb-zivot-v-lesich) **Published:** March 27, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Thoreau a Walden. Dva pojmy nutí k myšlení celé generace **Content:**  **I když Henry Thoreau napsal knihu Walden, život v lesích, v předminulém století, je svou zpovědí o tomto světě a lidském bytí natolik aktuální, že si získává přízeň každé generace. Potvrzuje fakt, známý už Řekům, že člověk myslící a přemýšlivý nachází nejen odpovědi na své hledání, ale hlavně si klade otázky, jenž většině zůstává skryta.** **Henry D. Thoreau (1817 – 1864) sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“.** Bylo v Thoreauově přirozenosti, že nepochopení a nezájem komentoval mnohdy povýšeně. Obec jej většinou považovala za podivína. Už jako chlapec na concordské střední škole se natolik lišil od ostatních, že mu spolužáci dali přezdívku „soudce“. Život v Concordu byl pro Thoreaua nelehký, ovšem život mimo rodnou obec byl pro něj prakticky nemožný. **Kniha Walden\* (1854) je vrcholné dílo amerického myslitele Henryho Davida Thoreaua, která je dnes bestsellerem.** Jde o literární zpracování jeho dvouletého (1845–1847) experimentu žití v jednoduché chatce u Waldenova rybníka v Massachusetts. Thoreau tam odešel, aby “záměrně žil“ a zjistil, co je skutečně nezbytné k životu. > „Záměrně jsem šel do lesa, protože jsem chtěl žít záměrně, čelit jen základním životním faktům a zjistit, co mi život může naučit, abych, až přijde čas zemřít, nezjistil, že jsem nežil.“ horeau ukazuje, že většina luxusu a majetku nám spíš komplikuje život, než ho obohacuje. Píše o tzv. tichém zoufalství” ve kterém většina lidí žije. Popisuje, jak se lidé stávají otroky práce, dluhů a společenských konvencí. > „Valná část lidí žije v tichém zoufalství. To, čemu se říká odevzdanost, je zatvrzelé zoufalství. \[…\] Je však charakteristickým rysem moudrosti uvarovat se zoufalého počínání.“ Život stačí postavit na čtyřech základních pilířích: jídlo, přístřeší, oblečení a palivo. Neustále nám zdůrazňuje, že příroda není kulisa, ale učitel a zdroj autenticity. Kniha je jakousi učebnicí o tom, že opravdový pokrok nespočívá v hromadění, ale v návratu k podstatě přírody na této planetě. **Nejlépe se Thoreau cítil na svých pochůzkách po okolních polích a lesích, kde znal každou stezku, každý kout.** Věděl, že na rozdíl od lidí jej ptáci a květiny mezi sebe přijali. První kniha T[ýden na řekách](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/henry-david-thoreau-tyden-na-rekach-concord-a-merrimack) Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849) vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám. O tuto knihu Týden na řekách Concord a Merrimack (1849) se zasloužil relativně bohatý Ralph Waldo Emerson (1803-1882), tím, že nechal svého přítele, který mu byl zahradníkem, údržbářem i domácím učitelem dětí, Henryho Davida Thoreaua žít po dva roky (1845-1847) v chatičce na svém pozemku u rybníku Walden. > „Knihy jsou nahromaděným pokladem světa, základním dědictvím pokolení a národů.“ > „Světlo, které nám zcela oslňuje zrak, je pro nás tmou. Jenom ten den vysvitne, pro nějž jsme probuzeni.“ Henry Thoreau zemřel paradoxně na tuberkulózu 6. května 1862 a jeho poslední slova byla „los“ a „Indián“. ***Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány”.*** [Audiokniha Walden >>](https://www.youtube.com/watch?v=hQl3wJrm86s) **Výpisky z knihy: H.D. Thoreau / Walden aneb život v lesích** > Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života… > > Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého. > > „Většina přepychových věcí a mnohé z toho, co nám takzvaně zpříjemňuje život, je nejenom postradatelné, ale rozhodně brání zušlechtění lidstva.“ > > Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu – ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti –, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje. > > Staří filozofové – čínští, indičtí, perští a řečtí – patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Filozof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filozofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé? > > „Pokud člověk postupuje s důvěrou směrem ke svému snu a snaží se žít život, jaký si představoval, setká se s úspěchem, který je v běžných hodinách nečekaný.“ > > Měj vždy na paměti, abys chudým poskytoval takovou pomoc, jakou nejvíc potřebují, i když je tvůj příklad zdaleka nespasí. Dáváš-li peníze, vydej s nimi i něco ze sebe, a ne abys jim je pouze předhazoval. Někdy se dopouštíme prapodivných omylů. Často takový chuďas netrpí ani tak zimou a hladem – je spíš jen špinavý, otrhaný a otupělý. Ale do jisté míry si v tom i libuje, nepociťuje to jen jako svůj nešťastný úděl. > Když mu dáte peníze, patrně si za ně koupí další hadry. Bývalo mi líto nemotorných irských nádeníků, kteří na rybníce sekali led v takových nuzných, rozedraných svršcích, zatímco jsem se já v poněkud úhlednějším, módnějším úboru třásl zimou. Ale pak se jeden z nich, když za třeskutého mrazu sklouzl do vody, přišel ke mně ohřát, a než se dostal až na kůži, stáhl ze sebe troje kalhoty a dva páry punčoch, to všechno sice značně špinavé a rozdrbané, ale stejně si mohl dovolit odmítnout svrchní šatstvo, které jsem mu nabídl – vždyť měl tolik ošacení spodního! Ta koupel byla přesně to, co potřeboval. Potom jsem se začal litovat a napadlo mě, že by bylo větší dobrodiní, kdyby mě někdo obdaroval třeba flanelovou košilí, než jeho celým skladem levné konfekce. > Člověk oseká tisíc větví zla, než udeří na jeho kořen, a možná že ten, kdo vynakládá nejvíc času i peněz na chudobné, přispívá svým způsobem života nejvíc k té mizérii, kterou se marně snaží zmírnit.” > > Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, ‚přijímání‘ návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho. > > Jak dlouho budeme vysedávat pod sloupy svých balkónů a oddávat se jalovým a omšelým ctnostem, které z každé práce činí něco nepřístojného? > > Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek. Když se v lese zastavím nad nějakým hmyzem, tu si musím vzpomenout na vyšší Rozum, který stojí nad lidským hmyzem. > > Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami. > > Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého. > > Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději – bylo by to moudřejší i statečnější – utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu – rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl – kdo byl nad takové hlouposti povznesen. **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Beletrie světová, eseje, knihy o přírodě, Thoreau Henry David **Spisovatel:** Thoreau --- ### [Henry David Thoreau. Cestopis Mainské lesy je nebezpečně nakažlivý svým způsobem myšlení](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/thoreau-mainske-lesy-walden) **Published:** July 13, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Americký myslitel Henry David Thoreau je v Česku znám především knihou Walden. Ale i další kniha Mainské lesy patří k zakladům americké přírodní esejistiky. **Content:**  **Málem zapomenutý americký myslitel Henry David Thoreau (1817 – 1862) je v Česku znám především knihou [Walden](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/thoreau-walden-aneb-zivot-v-lesich) aneb Život v lesích. V ní velmi čtivě popisuje svůj originální pohled na existenci jednotlivce v rámci společnosti. Představujeme jeho další, posmrtně vydanou knihu Mainské lesy, která patří také k základním dílům americké přírodní esejistiky.** **** **Jedná se o velmi čtivý hybrid beletrie, filosofických úvah a cestopisu, jak je už u Thoreaua zvykem.** V srpnu 1846 se vydal Thoreau z Concordu v Massachusetts a vlakem a parníkem se dopravil do Bangoru, odtud pokračoval dále do divokých lesů státu Maine. Celkem tuto cestu absolvoval několikrát v letech 1846, 1853 a 1857. V knize je Thoreau stejný, jak ho známe z Waldenu. Neotřelý pozorovatel přírody, citlivý člověk a neúnavný propagátor soužití člověka a přírody. A hlavně nebezpečně nakažlivý svým způsobem myšlení. > V roce 1839 vyrazili bratři Thoreauovi na dvoutýdenní cestu lodí, kterou Henry později shrnul do jednoho týdne v knize Týden na řekách Concord a Merrimack (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849). > O tři roky později John Thoreau (ml.) umírá na tetanus, což Henry velice těžce nese, ale zároveň v něm tato událost probudí kreativitu a přijímá Emersonův návrh, aby napsal recenzi na přírodopisné zprávy o fauně a flóře Massachusetts. > Vzniká tak první Thoreauova esej s přírodní tématikou “Přírodopis státu Massachusetts” (Natural History of Massachusetts) publikovaný v časopise Dial. **Henry David Thoreau | Mainské lesy | přeložil Jan Hokeš | vydala Paseka, 2012.** **Další česky vydané díla Thoreaua:** H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991 H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu) H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995 H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995 **Internetové linky:** [http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry\_David\_Thoreau](http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau) – wikipedie [http://thoreau.eserver.org/](https://uloz.to/hledej?q=thoreau) – křižovatka, život, díla život, dílo **Ukázka z knihy: Thoreau David / Mainské lesy…** > Jednatřicátého srpna roku 1846 jsem se vydal z Concordu v Massachusetts a vlakem a parníkem se dopravil do Bangoru, odkud jsem pokračoval dále do divokých lesů státu Maine se záměrem doprovodit jednoho svého příbuzného, který se v Bangoru zabýval obchodem se dřevem, až k přehradě na západním rameni Penobscotu, o jejíž koupi měl zájem. > > Z tohoto místa, které leží zhruba sto mil po řece nad Bangorem, třicet mil od houltonské vojenské silnice a pět mil od posledního srubu, jsem chtěl podniknout výpravu na přibližně třicet mil vzdálenou horu Ktaadn, druhou nejvyšší horu v Nové Anglii, a k některým jezerům na řece Penobscot, ať už sám nebo s někým, kdo by se tam ke mně přidal. V tomto období, kdy už neprobíhá těžba dřeva, je neobvyklé najít tak daleko v lesích dřevorubeckou základnu, a tak jsem rád využil toho, že tu zrovna pracovala skupina mužů, kteří napravovali škody napáchané na jaře velkou vodou. > > Na Ktaadn se lze snadněji a přímější trasou dostat na koni a pěšky ze severovýchodní strany po aroostoocké cestě a podél řeky Wassataquoik — v tom případě ale člověk vidí mnohem méně divočiny, nezahlédne nic z nádherné jezerní a říční scenérie a nezíská zkušenosti z plavby v batteau a z lodnického života. Měl jsem štěstí i na roční období, protože v létě cestování v lesích téměř znemožňují myriády muchniček, komárů a pakomárců neboli „neviditelek“, jak jim říkají Indiáni, ale touto dobou už jejich panování téměř skončilo. > > Na horu Ktaadn, jejíž indiánský název znamená „nejvyšší zem“, běloši poprvé vystoupili v roce 1804. Roku 1836 ji zdolal profesor J. W. Bailey z West Pointu, v roce 1837 státní geolog dr. Charles T. Jackson a v roce 1845 dva mladí muži z Bostonu. Ti všichni podali o svých výpravách svědectví. Od té doby, co jsem tam byl já, se na tuto horu vydaly další dvě nebo tři skupiny, jež se o své zážitky také podělily. Kromě výše zmíněných vystoupilo na Ktaadn jen velice málo lidí, a to i z řad zálesáků a lovců, a ještě dlouho potrvá, než se tímto směrem povalí příliv módního cestování. > > Hornatá oblast státu Maine se rozprostírá sto šedesát mil severovýchodně od okraje White Mountains k pramenům řeky Aroostook a je zhruba šedesát mil široká. Divoká či neosídlená část této oblasti je mnohem rozsáhlejší. Pouhé několikahodinové putování tímto směrem tudíž zvídavého cestovatele zavede na hranici prastarého a zřejmě ve všech ohledech zajímavějšího lesa, než k jakému by se dostal, kdyby urazil tisíc mil na západ. > > Dopoledne příštího dne, v úterý 1. září, jsme se s mým společníkem vypravili bryčkou z Bangoru proti proudu řeky s tím, že o den později večer nás u nějakých šedesát mil vzdáleného Mattawamkeag Pointu doženou další dva bangorští obyvatelé, kteří se rozhodli, že se k naší výpravě na Ktaadn přidají. Oba jsme měli tornu nebo brašnu s nezbytným vybavením a oblečením a můj společník si s sebou vzal pušku. > > Ve vzdálenosti necelých dvanácti mil od Bangoru jsme projeli vesnicemi Stillwater a Oldtown, vybudovanými u vodopádů na řece Penobscot, které jsou hlavním zdrojem síly proměňující mainské lesy v dřevo. Přímo na řece stojí pily, u nichž se ve všech ročních obdobích kupí ve vodě kmeny druhdy zelených stromů, nyní již dávno bílých (spíše než jako čerstvě napadaný sníh bych měl říct jako čerstvě připlavené klády), jež se o sebe drsně odírají a stávají se pouhým řezivem. > > Zde vznikají naše prkna o síle jednoho, dvou a tří palců a pilař vyznačuje místa, která rozhodují o osudu mnoha pokácených lesů. Skrze toto více či méně hrubé ocelové řešeto je šípovitý mainský les — z kraje kolem hory Ktaadn, jezera Chesuncook a horních přítoků řeky Saint John — nelítostně proséván, až z něho vyjde v podobě fošen, desek, latí a šindelů (jaké už dokáže odnést vítr), které pak lze dále zmenšovat, dokud nezískají potřebný rozměr. > > Představte si vejmutovku stojící na břehu jezera Chesuncook, jejíž větve sténají pod náporem větrů ze všech stran a každičká jehlice se chvěje ve slunečním svitu — a představte si, jak si asi stojí teď, prodaná sirkárně New England Friction-Match Company! Jak jsem se dočetl, nacházelo se v roce 1837 na řece Penobscot a jejích přítocích nad Bangorem dvě stě padesát pil, větší část z nich přímo v této oblasti, a vyráběly dvě stě milionů stop prken ročně. > > K tomu je třeba připočíst dřevo z kraje u Kennebecu, Androscogginu, Saca, Passamaquoddy a dalších řek. Není divu, že tak často slýcháme o lodích obklopených plovoucími kládami z mainských lesů a uvězněných na týden u zdejšího pobřeží. Zdá se, že posláním lidí tu je v roli jakýchsi neposedných démonů co nejrychleji vypudit lesy pryč z kraje, z každé odříznuté, bobry obývané bažiny a všech horských úbočí. > > V Oldtownu jsme zašli do výrobny lodí zvaných batteau, jejichž výroba pro plavbu po řece Penobscot je zde celkem významným odvětvím, a prohlédli jsme si několik z těch, které měli na skladě. Jde o lehké a pěkně tvarované lodě určené pro plavbu v peřejích a kamenitých tocích a pro přenášení na ramenou po dlouhých portážích. Měří dvacet až třicet stop na délku a pouze čtyři až čtyři a půl stopy na šířku. > > Oba konce vybíhají do špičky jako u kánoe, byť nejširší jsou tyto lodě vpředu na dně a dosahují sedm nebo osm stop nad hladinu, aby co nejsnáze klouzaly přes kameny. Vyrábějí se tak, aby byly velice lehké; každý bok tvoří jen dvě prkna obvykle připevněná k několika lehkým kolenovým výztuhám z javoru nebo jiné tvrdé dřeviny, ale vnitřek se skládá z nejčistšího a nejširšího vejmutovkového dřeva, jehož se hodně vyplýtvá, neboť dno je dokonale ploché, a to nejen na šířku, ale i na délku. > > Po dlouhém používání se loď někdy i ohne a lodníci ji pak otočí a vyrovnají pomocí závaží umístěných na obou koncích. Bylo nám řečeno, že na kamenech se batteau opotřebuje za dva roky, nebo často i během jediné cesty, a prodává se za čtrnáct až šestnáct dolarů. V názvu této bělošské kánoe bylo cosi svěžího, co mým uším znělo jako divoká hudba a co mi připomnělo Charlevoixe a kanadské voyageury. Batteau — plavidlo obchodníků s kožešinami — je jakýmsi křížencem kánoe a lodě. > > Zdejším přívozem jsme projeli kolem indiánského ostrova. Když jsme odráželi od břehu, všiml jsem si malého, ošuntělého Indiána, který vypadal jako pradlena (Indiáni obvykle mívají vzhled skleslé dívky, jež pláče nad rozlitým mlékem) z kraje „nahoře na řece“, jak přistál na oldtownské straně u obchodu s potravinami a poté, co vytáhl svou kánoi nahoru, vzal do jedné ruky balíček kůží, do druhé prázdnou bečku či půlbarelový soudek a škrábal se s nimi nahoru po svahu. Tento obraz dobře symbolizuje dějiny Indiánů, tedy dějiny jejich vymírání. V roce 1837 zbývalo z tohoto kmene 362 živých duší. Onoho dne vypadal ostrov opuštěně, přesto jsem ale mezi domy oprýskanými větrem a deštěm zpozoroval několik nových, jako by si tento kmen stále ještě dělal choutky na život. > > Celkově však působily pochmurným dojmem omšelých, opuštěných stavení: samé kůlny a dřevníky, nikoliv usedlosti — dokonce ani indiánské usedlosti. Místo toho šlo spíše o neusedlosti, neboť život jejich obyvatel se odehrává domi aut militiae, doma či v boji, nebo teď spíše venatus, tedy na lovu, přičemž většinou se jedná o druhý zmíněný případ. > > Jediná budova, která se jevila jako upravená, byl kostel, jenž však nebyl dílem Abenakiů, nýbrž Říma. Jako kanadský vypadal možná dobře, ale jako indiánský uboze. Kdysi šlo o mocný kmen, nyní však u nich přišla do módy politika. Napadlo mě dokonce, že řada vigvamů s tančícími válečníky a zajatcem u mučednického kůlu by působila úctyhodněji než tento výjev. > > Přistáli jsme v Milfordu a pokračovali dál bryčkou podél východního břehu Penobscotu, přičemž jsme měli víceméně stálý výhled na řeku a indiánské ostrovy, jež na ní leží. Indiáni si totiž uchovali všechny ostrovy až po Nickatow u ústí východního ramene Penobscotu. Obecně skýtají zdroje hodnotného dřeva a prý je na nich lepší půda než na sousedních březích. Tok řeky se jevil jako mělký a kamenitý a narušovaly jej peřeje, které se čeřily a blyštěly na slunci. Na chvíli jsme zastavili a pozorovali orlovce říčního, jak se z velké výšky, rovně jako šíp, řítí střemhlav dolů za rybou, ale tentokrát svou kořist minul. > > Cestovali jsme teď po houltonské silnici, po níž kdysi pochodovala vojska na Martův vrch, byť ne, jak se ukázalo, na Martova pole. V těchto místech je to hlavní a také téměř jediná cesta — je rovnější a lépe vybudovaná a udržovaná než téměř kterákoliv jiná. Všude jsme viděli známky velké povodně — tu stál jeden dům nakřivo, jiný zase tam, kde druhého dne přistál, a další vypadal, jako by byl promáčený a jeho základy se dosud větraly a sušily. Podél cesty ležely roztroušené klády se značkami všemožných majitelů a někdy se znaky toho, že posloužily jako mosty. Přejeli jsme přes Sunkhaze (indiánský název připomínající léto), Olemmon, Passadumkeag a další řeky, které se na mapě jevily výraznější než nyní ve skutečnosti. > > U Passadumkeagu jsme objevili něco, co tento název ani trochu nenaznačuje, a sice seriózní politiky, tedy bělochy, kteří netrpělivě vyčkávali, jak asi dopadnou volby. Mluvili rychle, tlumenými hlasy a — člověk si nemohl pomoci, aby to tak na něj nepůsobilo — s jakousi strojenou vážností. Téměř se nezdržovali představováním — ke každé straně kočáru si stoupl jeden a snažili se co nejméně slovy vyjádřit co nejvíc, neboť viděli, jak netrpělivě drží kočí bič, ale výsledkem vždy bylo slovy oplývající, avšak nevalné sdělení. > > Zdálo se, že se tu konaly a ještě budou konat schůze — nastane vítězství i porážka: někoho možná zvolí, někoho ne. Jakýsi úplně cizí muž stojící v šeru u našeho kočáru dokonce svými výroky, jež pronášel obřadně a s narůstající přesvědčivostí, jak v něm samém přesvědčení ubývalo, vyděsil koně. > > Takovýto dojem tedy řeka Passadumkeag na mapě nevzbuzovala. Při západu slunce, poté co jsme na chvíli opustili silnici u řeky, abychom si zkrátili cestu, jsme dojeli do Enfieldu, kde jsme se zastavili na noc. Připadalo mi, že i toto město, jež dostalo vlastní název, se řadí k většině pojmenovaných míst u téže cesty, která jsou — zde uprostřed bezejmenné divočiny, nezačleněné do žádné obce — jedno za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet. > > U domu nejstaršího usedlíka v kraji jsem si ale povšiml rozlehlého ovocného sadu se zdravými a dobře rostlými jabloněmi, které zrovna rodily, avšak pouze plané ovoce, a jelikož se jim nedostávalo štěpování, byly poměrně bezcenné. A takhle se to má všeobecně v celé oblasti níže po proudu řeky. Kdyby se sem nějaký hoch z Massachusetts na jaře vydal s bednou plnou vybraných roubů a se štěpovacími nástroji, dobře by si vydělal a místním osadníkům by tím navíc prokázal laskavost. > > Dalšího dne ráno jsme projeli vysoko položenou a kopcovitou krajinou, z níž se nám naskytl výhled na nádherné, čtyři až pět mil dlouhé jezero Cold-Stream, a u Lincolnu — pětačtyřicet mil od Bangoru — jsme se opět napojili na houltonskou cestu, které se zde říká vojenská. Lincoln je na tento kraj poměrně velké město — nejvýznamnější na sever od Oldtownu. Dozvěděli jsme se, že na jednom zdejším indiánském ostrově stojí několik vigvamů, a tak jsme opustili koně a vůz a vydali se půl míle pěšky lesem k řece, abychom se pokusili sehnat průvodce pro výpravu na Ktaadn. > > Indiánské příbytky — malé chatrče — se nám podařilo nalézt teprve po delším hledání v odlehlém místě, jež tvořilo neobyčejně klidnou a krásnou scenérii a kde řeku lemovaly malebné louky a půvabné jilmy. Na ostrov jsme dopluli na kánoi, již jsme objevili na břehu. Poblíž místa, na němž jsme přistáli, seděla na kameni ve vodě desetiaž dvanáctiletá indiánská dívka, která tam na slunci prala a přitom si broukala či naříkavým hlasem zpívala jakýsi domorodý nápěv. Na břehu ležel bodec na lososy, vyrobený pouze ze dřeva — takové nástroje Indiáni zřejmě používali před příchodem bělochů. > > K jedné straně jeho špičky byl přivázán pružný dřevěný díl, jenž se prosmýkne a stáhne kolem ryby — trochu připomínal zařízení pro uchycení vědra na konci bidla nad studnou. Když jsme přišli k nejbližšímu domu, vrhl se na nás tucet psů, kteří vzhledem připomínali vlky a možná byli přímými potomky starých indiánských psů, o nichž se první voyageuři zmiňují jako o „jejich vlcích“. > > Myslím, že tomu tak skutečně bylo. Brzy se objevil obyvatel domu, v ruce dlouhou hůl, s níž odháněl psy, a dal se s námi do hovoru. Byl to statný, ale nechápavý a umaštěný chlapík, jenž nám na naše otázky liknavě odpověděl — jako by se snad jednalo o první podstatnou věc, kterou měl ten den na práci —, že dva Indiáni, totiž on a ještě jeden, mají v plánu před polednem vyrazit „proti proudu“. A kdo že je ten druhý? Louis Neptune, který bydlí vedle. > > Inu, pojďme tedy společně za Louisem. Dostalo se nám téhož přijetí ze strany psů a pak se objevil Louis Neptune — malý, šlachovitý muž se zkrabatělým a vrásčitým obličejem. Zdálo se však, že je z těch dvou tím důležitějším, a vzpomněl jsem si, že právě on doprovázel Jacksona na Ktaadn v roce 1837. Zatímco druhý Indián postával vedle, položili jsme Louisovi stejné otázky a získali tytéž informace. Vypadalo to, že se chystají vydat nejpozději v poledne ve dvou kánoích směrem k jezeru Chesuncook, kde chtějí měsíc zůstat a lovit losy. > > „Nuže, Louisi, dejme tomu, že dorazíte k Pointu \[k Pěti ostrovům přímo pod Mattawamkeagem\], utáboříte se tam a my čtyři půjdeme zítra pěšky proti proudu západního ramene Penobscotu a počkáme tam na vás u přehrady nebo na druhé straně. Vy nás doženete buď zítra, nebo pozítří a vezmete nás do kánoí. My počkáme na vás, vy na nás. Za vaši námahu vám zaplatíme.“ > > „Jo!“ odvětil Louis. „Můžete třeba vzít zásoby pro všechny — vepřový a chleba — a tak nám zaplatit.“ Pak dodal: „Já jistě dostat losa,“ a když jsem se ho zeptal, jestli si myslí, že nám Pomola dá svolení, abychom vystoupili nahoru, odvětil, že musíme na vrcholu ukrýt láhev rumu — on sám jich tam prý už zanechal hodně, a když je pak hledal, všechen rum byl pryč. > > Vylezl tam již dvakrát či třikrát a ukládal pod kameny listiny — v angličtině, němčině, francouzštině a jiných jazycích. Oba muži měli na sobě lehké košile a kalhoty, jaké u nás za teplého počasí nosívají dělníci. Do svých příbytků nás nepozvali a jednali s námi venku. Opustili jsme tedy Indiány a říkali si, jaké máme štěstí, že se nám podařilo obstarat si takové průvodce a společníky. > > Podél cesty stálo jen málo domů, i když se odtamtud zcela nevytratily, jako by zákon, podle něhož se lidé po zemi šíří, byl velmi přísný a nedal se beztrestně či jen z nicotných důvodů porušit. Nacházely se zde dokonce zárodky jedné dvou vesnic, jež se právě začínaly rozrůstat. > > Cesta samotná vynikala mimořádnou krásou. Po stranách ji lemovaly jehličnaté stromy, z nichž mnohé jsou u nás vzácné — útlé, nádherné modříny, zeravy, smrky černé a jedle balzámové —, které dosahovaly výšky od několika palců až po mnoho stop a vyrůstaly z úhledných, splaveninami zúrodněných travnatých ploch táhnoucích se souvisle podél cesty, jež tak na některých místech získávala vzhled jakéhosi dlouhého vstupního dvora. > > Z obou stran to však byl jen krůček do ponuré divočiny, kam lidská noha dosud nevkročila a do jejíž propletené změti živých, padlých a tlejících stromů snadno pronikne pouze jelen, los, medvěd a vlk. Houltonským spřežením zde jízdu zpříjemňovaly dokonalejší stromy, než jakými se může chlubit jakákoliv předzahrádka. > > Kolem poledne jsme dorazili k řece Mattawamkeag, kam to z Bangoru — cestou, jíž jsme jeli my — bylo šestapadesát mil, a ubytovali jsme se v hojně navštěvovaném hotelu přímo u houltonské silnice, kde staví dostavník. Přes Mattawamkeag zde vede robustní krytý most postavený, mám dojem, před nějakými sedmnácti lety. > > Dali jsme si oběd, jehož první chod sestával — stejně jako u snídaní a večeří v hostincích u této cesty — z různých druhů sladkých koláčů poskládaných v nepřetržité řadě od jednoho konce stolu k druhému. Myslím, že mohu bez přehánění říci, že tam před nás dva postavili sadu deseti či dvanácti takovýchto talířů. Vysvětlovali to tím, že když dřevorubci přijdou z lesů, kde se jim těchto pamlsků téměř vůbec nedostává, prahnou po koláčích, dortech a podobných sladkostech, a tak zde nabídka uspokojuje poptávku. > > Nabídka vždy odpovídá poptávce a těmto hladovým mužům dosti záleží na tom, aby za své peníze obdrželi příslušnou protihodnotu. Než dojedou do Bangoru, jejich strava se bezpochyby opět vyváží, přičemž v Mattawamkeagu se z ní vytratí drsná příchuť. > > Tvrdím, že poté, co zdoláte onu první linii složenou ze sladkých koláčů — ač se tak může dít s lacinou filosofickou lhostejností —, musíte vzít útokem vše, co se nachází za nimi a o čemž nechci ani naznačit, že by snad bylo podáváno v nedostatečném množství či kvalitě a nedokázalo tak uspokojit poptávku nikoliv lesních, ale městských lidí po zvěřině a vydatné venkovské stravě. Po obědě jsme se prošli ke špici, již tvoří soutok dvou řek a kde se prý odehrála dávná bitva mezi Východními Indiány a Mohawky, a důkladně jsme tam pátrali po indiánských relikviích, přestože muži ve výčepu nikdy o žádných neslyšeli. > > Našli jsme však pouze několik odštěpků z kamene na výrobu šípových hrotů, špičky hrotů, jednu malou olověnou kulku a barevné korálky, jež zřejmě pocházely z raných dob obchodníků s kožešinami. Řeka Mattawamkeag zde v tomto období byla pouhým, byť širokým korytem plným kamenů a mělčin, takže se ve vysokých botách dala překonat téměř suchou nohou, a jen stěží jsem dokázal uvěřit svému společníkovi, když mi řekl, že se po ní plavil padesát nebo šedesát mil proti proudu v batteau skrze daleké a dosud nekácené lesy. > > Nyní by batteau téměř nezakotvila ani v jejím ústí. V zimě se zde na dohled od hostince loví jeleni a karibu. > > Ještě než přicestovali naši přátelé, zajeli jsme si po houltonské silnici do sedm mil vzdáleného Molunkusu k ústí aroostoocké cesty. V lesích tam stojí prostorný hostinec zvaný Molunkus House, který provozuje jistý Libbey a jehož sál vypadá, jako by byl určen pro tancovačky a vojenská cvičení. V téhle části světa se nenašla žádná jiná stopa po člověku než tento obrovský šindelový palác, který však občas bývá plný pocestných. > > Z verandy hostince jsem se podíval za roh na aroostoockou cestu, u níž nebyla v dohledu žádná mýtina. Toho večera se po ní odvážně vydal jakýsi člověk v primitivním a originálním povoze, jenž by se snad dal nazvat povozem aroostoockým — tvořilo jej pouhé sedadlo, pod kterým se kolébal vůz, na něm pár zavazadel a spící pes, jenž je hlídal. Vozka se zvesela nabídl, že komukoliv v kraji, kam směřuje, od nás vyřídí vzkaz. > > Tuším, že kdybyste došli až na konec světa, našli byste i tam někoho, kdo cestuje ještě dál, jako by jen vyrážel za soumraku k domovu, a kdo by měl před odjezdem poslední slovo. Dokonce i zde byl drobný obchodník, který svou prodejnu — rozhodně nijak velkou — provozoval v jakési bedně umístěné naproti pod cedulí s nápisem Molunkus. Jeho obchod vypadal jako komora patentované váhy na seno. > > Co se týkalo jeho obydlí, mohli jsme se pouze dohadovat, kde asi stojí, ale možná přebýval v molunkuském hostinci. > > Zahlédl jsem ho ve dveřích obchodu, který byl tak malý, že kdyby nějaký pocestný naznačil, že do něho vstoupí, musel by majitel vylézt zadem a o svém zboží — uskladněném ve sklepě či spíše objednaném a dosud nedošlém — hovořit se zákazníkem zpod okna. Kdybych nezačal přemýšlet, jak to s ním asi dopadne, zašel bych dovnitř, neboť jsem cítil velké nutkání něco nakoupit. Den předtím jsme zavítali do obchodu naproti hostinci, u něhož jsme zastavili. > > Byl to titěrný počátek podniku, který se jednou v budoucím městě rozroste do firmy vlastněné několika společníky — již nyní to byla firma „Kdosi & spol.“, jméno už si nepamatuji. Z vnitřku přilehlého domu vyšla žena — „Kdosi & spol.“ byli totiž na pasece — a prodala nám kapsle do pušek s hladkou i drážkovanou hlavní, přičemž znala jejich ceny a vlastnosti a věděla, kterým dávají lovci přednost. > > V malém rozsahu zde měli od všeho něco k uspokojení potřeb a tužeb života v lesích — zboží vybrané s veškerou péčí a domů dopravené na voze nebo v rohu korby houltonského povozu. Připadalo mi však, že ačkoliv v těchto místech dosud nežijí téměř žádní usedlíci, převládají zde jako obvykle dětské hračky — psi a kočky, s nimiž si lze zaštěkat a zamňoukat, a trumpetky, na něž se dá troubit. Jako by se snad děti narozené v mainských lesích mezi borovými šiškami a jalovcovými bobulemi neobešly bez cukrových figurek nebo skákačů, jaké má mladý Rothschild. > > Mám dojem, že u cesty do sedm mil vzdáleného Molunkusu stál pouze jeden dům. U něho jsme přelezli přes plot na nové, bramborami osázené pole, u něhož ještě mezi vrchy hořely klády, a když jsme vytáhli ze země natě, objevili jsme dosti velké, téměř zralé brambory, které tu rostly skoro jako plevel a s nimiž se mísily tuříny. > > Zdejší způsob mýcení a sázení spočívá ve vykácení stromů a spálení všeho, co se spálit dá, přičemž zbytek se pak rozřeže na vhodnou délku, skoulí na hromady a znovu zapálí. Poté se tam, kde se mezi pařezy a zuhelnatělými kládami lze dostat k půdě, s pomocí motyky jako první plodina zasázejí brambory. V počátečním roce postačí namísto hnoje popel a pole není nutné okopávat. Na podzim se klády opět rozřežou, svalí na hromady a spálí a tak to jde dál, dokud se půda nevyčistí. Zanedlouho je připravena na osetí obilím a na proměnu v pastvinu. > > Ať si kdo chce vykládá o chudobě a těžkém životě ve městech — nemůže si snad přistěhovalec, jenž si mohl dovolit zakoupit jízdenku do New Yorku či Bostonu, připlatit pět dolarů za cestu sem (já jsem za 250 mil dlouhou plavbu z Bostonu do Bangoru dal všeho všudy tři), zbohatnout, jak se mu zachce, jelikož půda nestojí v podstatě nic a dům pořídíte pouze za cenu práce s jeho stavbou, a začít zde po vzoru Adama nový život? Pokud bude i nadále rozlišovat mezi chudobou a bohatstvím, nechť si ihned nechá zbudovat užší, podzemní příbytek, v němž spočine navždy. > > Když jsme se vrátili do Mattawamkeagu, byl tam už odstavený houltonský dostavník a jakýsi člověk z kanadské provincie se svými otázkami před Yankeei projevoval jako neznalý poměrů. Ptal se, proč tu kanadská měna nemá stejnou hodnotu jako dolar, když americká měna platí ve Frederictonu — ačkoliv tohle byl možná celkem rozumný dotaz. Na základě toho, čeho jsem byl svědkem dále, mi připadalo, že onen muž se v tu chvíli ukázal jako jediný opravdový Jonathan neboli hrubý venkovský balík, jenž za svými podnikavými sousedy zaostával natolik, že ani netušil, na co se jich má ptát. > > Nikdo z těch, kdo mají sklony k politice, vyřezávání ze dřeva a rychlému cestování jako Yankeeové, a za nimiž jejich rodná vlast pokulhává, co se týče různorodosti jejich myšlenek a vynálezů, si nemůže dlouho udržet provinční povahu. Samotný praktický talent a jeho uplatnění je zaručeným a rychlým prostředkem duševního rozvoje a nezávislosti. > > Na stěně v hostinci viselo poslední vydání Greenleafovy mapy státu Maine, a jelikož jsme neměli žádnou kapesní verzi, rozhodli jsme se obkreslit si její část zobrazující zdejší jezerní krajinu. > > Namočili jsme tedy chomáč koudele v lampě, na voskovaném ubruse jsme olejem potřeli list papíru a v dobré víře si, s pečlivou snahou zachytit obrysy na mapě zobrazených domnělých jezer, obkreslili cosi, co se později ukázalo být spletí omylů. Jediná mapa tohoto kraje, o níž vím, že si svůj název zaslouží, je mapa státních pozemků Maine a Massachusetts. Zrovna když jsme se zabývali touto činností, dorazili naši přátelé. Na Pěti ostrovech viděli hořet oheň našich Indiánů, a tak jsme došli k závěru, že je vše v pořádku. > > Druhý den jsme si časně zrána navlékli rance a připravili se na pochod proti proudu západního ramene Penobscotu. Můj společník ještě předtím vypustil svého koně na týden až deset dní na pastvinu, přičemž usoudil, že trocha čerstvé trávy a tekoucí voda mu prospějí stejně jako jeho majiteli zálesácká strava a účinky nově poznaného kraje. Přeskočili jsme jakousi ohradu a vydali se po nezřetelné stezce vzhůru po severním břehu Penobscotu. > > Dál už nevedla žádná cesta. Jedinou silnicí zde byla řeka a příštích třicet mil člověk narazil pouze na půl tuctu srubů nalepených na jejích březích. Po obou stranách se do dáli prostírala zcela neobydlená divočina, táhnoucí se až do Kanady. Tímto územím dosud neprošel jediný kůň či kráva ani neprojel žádný vůz. Dobytek a těch pár objemných věcí, jež používají dřevorubci, se nahoru dopravuje v zimě po zamrzlé hladině a potom, ještě než se ledy začnou lámat, stejnou cestou zpět. Lesy se stále zelenými stromy vydávaly příjemnou a osvěžující vůni. > > Tamní vzduch působil jako bylinný nápoj a my natahovali nohy a radostně kráčeli v řadě za sebou. Tu a tam se na břehu objevila mýtinka vysekaná za účelem svalování klád, a na takových místech se nám dostalo pohledu na řeku, která tu všude byla zvlněným kamenitým tokem. > > Neslyšeli jsme nic jiného než burácení peřejí, hlas hohola severního na řece, křik sojek a sýkor kolem nás a datla zlatého na mýtinách. Byl to panenský kraj. Jediné cesty, jež tu vedly, stvořila Příroda, a těch několik málo zdejších obydlí byly dřevorubecké sruby. Zde již tedy nelze z ničeho vinit společnost a instituce, ale je třeba se potýkat se skutečným zdrojem zla. > > Kraj, do něhož jsme nyní vešli, často navštěvují nebo obývají tři druhy lidí: za prvé dřevorubci, kteří zde po část roku (v zimě a na jaře) zcela převažují, ale v létě — až na pár průzkumníků hledajících stromy k těžbě — oblast zcela opustí. Za druhé několik usedlíků, o nichž jsem se již zmínil. Jsou to jediní stálí obyvatelé, kteří žijí na okrajích tohoto území a dodávají zásoby dřevařům. > > Za třetí se jedná o lovce, většinou Indiány, kteří se tu pohybují během lovecké sezóny. > > Po třech mílích jsme se dostali k říčce Mattaseunk a pile, u níž se dokonce nacházela primitivní trať s dřevěnými kolejemi vedoucí dolů k Penobscotu — poslední „železnice“, kterou jsme spatřili. Po říčním břehu jsme přešli přes více než stoakrový úsek masivních stromů, které nedávno pokáceli a zapálili a z nichž se dosud kouřilo. Naše stezka vedla přímo prostředkem této paseky a byla téměř neznatelná. Stromy tam ležely v celé své délce, ve čtyři až pět stop hluboké vrstvě, popadané jeden přes druhý ve všech směrech, úplně černé jako dřevěné uhlí, ale uvnitř zcela zdravé a ještě použitelné jako topivo či řezivo. > > Brzy je čekalo rozřezání na kusy a další pálení. Povalovaly se tu tisíce krychlových sáhů dřeva — bohatě by stačilo na to, aby si jím bostonská nebo newyorská chudina celou zimu topila, ale tady jen překáželo na zemi a bránilo osadníkům v cestě. Celý tento hustý a nekonečný les je odsouzen k tomu, aby jej takto postupně, jako hobliny, pohltil oheň, u něhož se nikdo neohřeje. U Crockerova srubu u ústí řeky Salmon, sedm mil od Mattawamkeag Pointu, začal jeden člen naší skupiny rozdávat dětem spousty laciných obrázkových knížek, aby se podle nich učily číst, a dospělým zase víceméně čerstvé noviny. > > Obyvatele tohoto zapadlého kraje nemůže nic potěšit více. Tiskoviny tvořily vskutku důležitou součást naší výbavy a občas byly jediným oběživem. Jelikož voda v řece byla mělká, překročil jsem ji v botách, ale neobešlo se to bez zmáčených nohou. Po dalších několika mílích jsme došli k pozemku „Marm Howardové“ na konci rozsáhlé paseky, kde se našim zrakům naráz zjevily dva nebo tři sruby, z nichž jeden stál na protějším břehu, a pár hrobů — obehnaných dokonce dřevěným plůtkem —, ve kterých již prostí otcové této vísky spí. > > Za tisíc let snad nějaký básník napíše na zdejším venkovském hřbitově svůj „Žalozpěv“. „Vesničtí Hampdenové“, „němí, neznámí Miltonové“ a Cromwellové „bez krve své země na rukou“ se dosud nenarodili. > > „Zde v kraji divokém spočine snad > srdce, v němž nebes žár rozezněl zvon, > ruka, jež zemi své mohla dát řád > a v lyře blažený probudit tón.“ **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Beletrie světová, Příroda, Thoreau Henry David **Spisovatel:** Thoreau --- ### [Válka světů. Wells popisuje století, kdy přiletí Marťané. Film režiséra Szulkina](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/valka-svetu-szulkin-wells) **Published:** July 12, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Wells. Kniha Válka světů. Filmová adaptace světového románu polského režiséra Piotra Szulkina nemá s knižní předlohou mnoho společného, ale je to mimořádný film **Content:**  **Filmová adaptace světového románu polského režiséra Piotra Szulkina nemá s knižní předlohou ( Válka světů – Wells ) mnoho společného, přesto je to mimořádný film. Na rozdíl od jiných adaptací i vlastní knihy se nezabývá příliš samotným dějem, vlastní invazí mimozemšťanů, ale soustředí se na chování lidí.** Režisér v ponurém prostředí rozebírá, jak se v takovém případě a v nejmenovaném totalitnímn státě chovají ozbrojené složky, jakou úlohu nebo spíš divadlo hrají média, jakým způsobem se manipuluje společnost. Film není postaven na efektech, ale na vynikajícím scénáři a věrohodných hereckých výkonech. Vynikající knižní předloha [Wellse](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/wells-dedicove-budoucnosti-povidky) inspirovala režiséra [Szulkina](https://en.wikipedia.org/wiki/Piotr_Szulkin) ke stejně kvalitnímu filmu. To se málokdy vidí. Film je mimořádný zážitek, zvláště pokud reflektujete současné společenské dění. ** **Válka světů (H. G. Wells, 1898)** Příběh se odehrává na konci 19. století v Anglii. Vypravěč je anonymní Angličan, který popisuje invazi mimozemských Marťanů, kteří přiletí na Zemi v obřích kovových válcích. Marťané přistávají nejprve jižně od Londýna. Jsou to obří hlavonožci s chapadly, kteří žijí v obrovských bojových trojnožkách (heat-ray, černý kouř, lasery. Okamžitě začínají ničit vše kolem sebe. Britská armáda je proti nim zcela bezmocná – děla, pěchota ani kavalerie nemají šanci. Vypravěč prchá s manželkou do Londýna, později se oddělí a putuje zpustošenou krajinou. Marťané postupují na Londýn, město propadá chaosu, panice a rabování. Miliony lidí utíkají na východ k moři. Vypravěč se nakonec skrývá v rozbombardovaném domě společně s knězem. Jsou svědky, jak Marťané sbírají lidi jako potravu. Lidstvo stojí na pokraji vyhlazení, ale Marťané mají jednu „slabost“, kterou Země nečekaně skrývá. **Wells / Válka světů. Francouzské vydání knihy vyšlo v roce 1900 a po několika úspěšných vydáních bylo v roce 1906 přetištěno ilustracemi brazilského umělce [Henrique Alvima Corrêu](https://en.wikipedia.org/wiki/Henrique_Alvim_Corr%C3%AAa)a.** > „Nikdo by v posledních letech devatenáctého století nevěřil, že lidské záležitosti jsou bedlivě a pozorně sledovány inteligencemi většími, než je lidská, a přesto smrtelnými jako naše vlastní; že lidé, zabraní do svých drobných záležitostí, jsou zkoumáni a studováni snad tak pozorně, jako člověk s mikroskopem zkoumá přechodné tvory, kteří se hemží a množí v kapce vody.“ **Textové ukázky z filmu:** > „Přestaňte být stádem poslušných ovcí! Podívejte se kolem sebe… Jste povolní, otupělí, nesvobodní… Nařídí vám dávat krev, dáváte… Nařídí vám chodit po čtyřech, uděláte to! Prodáváte čest, abyste si mohli koupit větší televizor. Prodáváte poctivost, abyste dostali jakýsi zbytečný cancour moci. Všichni byste chtěli řídit, a zatím se stáváte nevolníky. Každého z vás znásilňují, ale jediné, po čem toužíte, je znásilňovat druhé. Čím se lišíte od těch, na které pliváte? Ničím. Jste jako oni!“ > > „Máte pravdu, s lidmi, vy to znáte, se tak musí, lidi jsou závislí, zbabělí, pasívní… – Říkají si o to, aby je někdo znásilňoval, vždyť víte, že dělají jen to, co se jim řekne…“ > > „Odvrhujete jednu fikci a vytváříte si jinou. Svou vlastní. Slepenou ze slátaniny televizních obrázků… Z televizního zmatku volíte pravdu, kterou uznáte za výhodnou… Přivlastňujete si jenom to, co vás utvrzuje v přesvědčení, že pasivita je ctnost a nezbytnost. A to je právě to, čemu chcete věřit…“ > > „Pláčete a litujete se… A co pak? Sedíte u televizorů. Cítíte se očištěni, lepší a lidštější než ti, na něž se díváte… A přece sledujete zrovna takové lidi, jako jste vy. Stejně oklamané, stejně slabé, stejně poslušné… Televize je vaším zrcadlem, je stejná jako vy! Je vytvářena k vašemu obrazu! I my jsme takoví. A vy to tak chcete!“ > > „Vždycky spěchají do práce – viděl jsem jich tisíce, jak se snídaní v kapsách běhají jako blázni a myslí jen na to, jak se dostat do metra nebo autobusu, ve strachu, že budou vyhozeni, když jsou pozdě. > > Pracují, aniž by se do toho pořádně vrtali, jen aby odpracovali mizerné hodiny, za které jim zaplatí almužnu, která v moderním světě stačí na jídlo, byt, půjčku a mizivé „volno“. > > Ozubení v obrovském systému, kteří se nechtějí učit a vytvářet něco víc, než je jejich mizerná existence.“ **Categories:** Beletrie sci-fi, Film a umění **Tags:** Henrique Alvima Corrêu, Szulkin Piotr, Wells Herbert George **Spisovatel:** Wells --- ### [Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování osobní svobody](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kafka-franz-zamek) **Published:** July 11, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Kafka a Zámek. Nadčasový, absurdní, tajemný, otevřený příběh plný symboliky a naznačování. Narážíme v něm na jedno. Na bezmocnost našeho konání v mašinérii moci **Content:**  **Franc Kafka a Zámek. Nadčasový, absurdní, tajemný, ale hlavně otevřený příběh plný symboliky a naznačování. Ale v pěně hledání narážíme na jedno a totéž. Na bezmocnost našeho konání. Ne ovšem z pohledu naší nedovzdělanosti nebo přecenění našich přirozených schopností, ale bezmocnost z mašinérie moci a nastavení společnosti, která omezuje naši svobodné konání.** **Zeměměřič K., hlavní hrdina románu, je pracovně povolán do jedné vesnice. Všímá si, že lidé mu nevěří a brzy nalezne důvod. Zámek nad vesnicí, odkud přichází plno nepochopitelných restrikcí od někoho, kdo mu práci zadal.** Příběh zeměměřiče K. se točí v kruhu. Snaží se získat povolení pro svou práci, chce mluvit s tím, kdo vládne na Zámku, ale ničeho se nedopátrá, nic se nedoví, nikam se v podstatě nedostane. Nepřekonatelná byrokracie táhne ze Zámku jak mor a ovládá vše pod ním. Jak píše Kafka: “dlouho hleděl do zjevné prázdnoty nad ním.” Otevřený příběh je stejně symbolický, jako samotná kniha, která zůstává nedokončená. > Franc Kafka vůbec nebyl zoufalec. I když často propadal zoufalství, stejně jako svého času Pascal nebo Kierkegaard (znal jejich tvorbu). Neztratil však víru v Boha, nikoli víru ve vyšší realitu, ale pouze víru v sebe sama, ve schopnost člověka dosáhnout pravého, hluboce smysluplného vztahu s Bohem, nebo, jak někdy Boha nazývá, „Zákonem“. A to se odráží ve všech jeho dílech, nejvelkolepěji v „Zámku“. > G. Hesse „Franz Kafka“. **Nekonkrétnost a symbolika příběhu je vždy základ pro stovky vysvětlení školního zaříkadla: Co tím chtěl Kafka říct.** Každopádně jedno je zřejmé. Omezování naší osobní svobody je přímo úměrné složitosti byrokracie společenského systému, který si sami vytváříme. Ať už aktivně nebo pasivně tím, že jeho narůstání tolerujeme mlčením a nezájmem. Mnozí si ho uvědomí teprve tehdy, až je chapadla byrokracie přerostou a oni v jejích sítích bezmocně bloudí a mřou.  **Možná měl [Kafka](https://citarny.com/tag/kafka-franz) řešení.** Možná to souvísí i s tím, že román začal psát v roce 1922, dva roky před vlastní smrtí na tuberkulózu, kterou dostal už v roce 1917. Možná nedokončil román záměrně, protože z celého příběhu je zřejmá marnost nad marnost. Možná měl K. umřít, vyčerpaný nekončícím úsilím nalézt svou cestu v byrokratické síti, která pomalu prostupuje naše jednání. > **Ale hlavně by nám možná mohlo dojít, že i bezejmenný Zámek má své jméno, které se tak často mění podle doby, ve které době knihu čteme!!!** **Výpisky z knihy: Franc Kafka / [Zámek](https://cs.wikiquote.org/wiki/D%C3%ADlo:Z%C3%A1mek)** > K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: “Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?” > “Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,” pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy. > “A k přespání tu musí mít člověk povolení?” ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu. > “Jistěže musí mít povolení,” odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: “Nebo snad nemusí mít povolení?” > “To si tedy budu muset povolení opatřit,” řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát. > “A od kohopak?” zeptal se mladík. > “Od pana hraběte,” řekl K., “nic jiného mi nezbývá.” > “Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?” zvolal mladík a ustoupil o krok. > “Nejde to snad?” zeptal se K. s klidem. “Tak proč jste mě budil?” > Teď už byl mladík zlostí bez sebe. “To jsou tulácké manýry!” vykřikl. “Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.” > xxx > > „Jste divný člověk, pane zeměměřiči,” řekla hostinská a šla z ní hrůza, jak tu tak seděla vzpřímenější, s nohama roztaženýma od sebe, s mohutnými koleny trčícími dopředu pod tenkou sukní. „Žádáte nemožné věci.”- „Proč je to nemožné? ” zeptal se K. > > „Vysvětlím vám to,” řekla hostinská takovým tónem, jako by to vysvětlení nemělo být snad poslední laskavostí, nýbrž již prvním z trestů, jež udělí,” ráda vám to vysvětlím. Nepatřím sice k zámku a jsem jen žena a jsem jen hostinská, v téhle hospodě posledního řádu – není posledního řádu, ale nemá k tomu daleko – a může být, že nebudete mému vysvětlení přikládat velký význam, já však měla v životě otevřené oči a sešla jsem se s mnoha lidmi a všechnu tíhu hospodářství jsem nesla sama, protože můj muž je sice hodný chlapec, ale hostinský to není, a nikdy nepochopí, co je odpovědnost. > Vy například máte co děkovat jen jeho nedbalosti – byla jsem ten večer už k padnutí unavená -, že tu ve vsi jste, že si tu v klidu a míru sedíte na posteli.”- > „Cože?” otázal se K., probíraje se z jakési roztržitosti, vzrušen spíš zvědavostí než hněvem. > „Jenom jeho nedbalosti máte co děkovat!” zvolala hostinská znovu míříc ukazovákem na K., Frída se ji snažila uklidnit. > xxx > > „Poslyšte, pane zeměměřiči! Pan Klamm je pán ze zámku, to už samo o sobě, nehledě k ostatnímu postavení pana Klamma, znamená velmi vysokou hodnost. > Co však jste vy, o jehož svolení k sňatku se zde tak pokorně ucházíte! Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec, někdo, kdo je přes počet a všude se plete do cesty, kvůli komu jsou neustále oplétačky, kvůli komu se musí vystěhovat služky, někdo, jehož záměry jsou nejasné, kdo svedl naši malou Frídu a jemuž ji bohužel musíme dát za ženu. Tohle všechno vám ale vlastně nevyčítám. Jste, co jste: viděla jsem toho už v životě až dost, abych snesla i takový pohled. Ale teď si představte, co vy vlastně požadujete. > Takový člověk jako Klamm má s vámi promluvit! S bolestí jsem slyšela, že vás Frída nechala dívat se špehýrkou, už když tohle učinila, byla od vás svedená. > Řekněte mi, jak jste vůbec snesl pohled na Klamma? Nemusíte odpovídat, vím to, snesl jste ho velmi dobře. Vždyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidět, to není ode mne žádné vyvyšování, protože ani já to nedokážu. “ > xxx > > …a jestliže si i teď přeji mluvit s Klammem a ani vaše výklady mě od toho neodradily, není tím ještě řečeno, že jsem schopen třeba jen snést pohled na Klamma, aniž by mezi námi byly dveře, a že neuteču z pokoje hned, jak se objeví. Avšak taková, byť oprávněná obava není důvodem, abych se té věci neodvážil.” > xxx > > Co je to však za poštovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno? > > Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře. > > Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: ,Od Klamma pro K.’, a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné > xxx > > „A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. že by vše bylo ztraceno, je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. Ovšem, jakmile uí je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tísnivé. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. Nebude tu však žádného vzdoru, to je jasné. Musíte si jen správně představit tu situaci. Nikdy nespatřená, stále očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Už svou mlčenlivou přítomností zve, abyste vnikl do jejího ubohého života, přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Toto pozvání za tiché noci > je svůdné. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. Přesně vzato, zoufáte si, ještě přesněji vzato, jste nesmírně šťasten. > xxx > > Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni > xxx > > Neodolatelně ho to lákalo hledat nová setkání a známosti, ale každá nová známost jen prohlubovala jeho únavu. > xxx > > …a ty jsi buď blázen, nebo dítě, nebo velmi zlý, nebezpečný člověk > xxx > > Mimo něj šly všechny ty rozkazy, nepříznivé i příznivé, a i ty příznivé měly konec konců nepříznivé jádro, v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet, aby byl slyšen jeho hlas. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Kafka Franz, kritika společnosti, psychologie, totalita **Spisovatel:** Kafka --- ### [Kafka a jeho Proměna z poníženého a ztrápeného člověka v obtížnou havěť](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kafka-franz-promena) **Published:** July 3, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct. Snad to bylo chování vlastní rodiny, reakce na ponížené chování úředníků, odpuzující chování maloměšťácké společnosti? **Content:**  **Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct, co ho k tomu vedlo. Snad to bylo chování vlastní rodiny, snad to byla reakce na ponížené chování úředníků, které vypozoroval při své práci, snad to bylo odpuzující chování maloměšťácké společnosti, proti které se nikdy nedokázal postavit.** Kafka knihu napsal, ale chtěl ji zničit. Díky Maxu Brodovi, který nesplnil jeho poslední přání, můžeme příběh číst i dnes. V době vydání bylo Kafkovo dílo provokující a pro mnoho lidí odpudivé. Žádný příběh s dobrým koncem, jen syrová realita života. Člověk, který se promění v ošklivého brouka, řeší naprosto nepochopitelné problémy a otravuje tím své okolí. > *„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli poměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.“* ## **Taky cítíte tu tragikomičnost, výstižně poukazující na neuvěřitelnou absurditu lidského chování? Typický Kafka!** Když se svědomitý Řehoř Samsa jednoho rána promění v hmyz, má starost jen o to, aby stihl vlak do práce. I rodina, kterou svou prací Řehoř živí, se nezajímá o jeho proměnu, jako o to, zda bude moc vydělávat peníze. Jedině sestra s ním zpočátku soucítí, ale nakonec i ona radí, aby ho rodina zavrhla. **První co mě při čtení napadlo je absence soucitu. Skoro až psychopatická.** Rodina jakoby symbolizovala zdegenerovanou společnost. Jedinec je vážený jen do chvíle své použitelnosti. V okamžiku individuálního selhání či jakékoliv neschopnosti ho společnost odkopne. **Druhá věc je poníženost samotného hrdiny a jeho neschopnost začlenit se do společnosti.** Autor a jeho hrdina zůstává sám se svou lítostí, neschopen cokoliv podniknout. Jakoby hmyzí krunýř symbolizoval společenskou kazajku, kterou oba na sobě cítí a nedokáží se ji nikdy zbavit. Typická figura podvoleného a neschopného se zlu postavit. > „Dnes brzy ráno, ještě než jsem vstal, jsem byl po neklidném spánku tak smutný, že jsem měl chuť spíše se z okna vylít, než abych z něj vyskočil. Pro takovou mizérii by i to bylo příliš optimistické.“ > Franz Kafka, z dopisu Felicie Bauerové. 1913. **Zdá se, že tento Kafka je pro mnoho lidí komplikovaná kniha a proto ji různě interpretují** Například [Borges](https://gwern.net/doc/borges/1951-borges-kafkaandhisprecursors.pdf) si příběh porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů nebo maďarský kritik György Lukács knihu chápal jako dekadentně – buržoazní výplod. [Brecht](https://www.cambridge.org/core/books/abs/how-authors-minds-make-stories/argument-and-metaphor-in-brecht-and-kafka/F4B82DA100AF0CA16A1553EF02642272) samozřejmě přiřadil Kafkovi nálepku bolševického autora. [Nabokov](http://www.kafka.org/index.php?id=191,209,0,0,1,0) už cítí v knize stavy úzkosti a deprese v době dospívání. Na školách se dodnes učí, že příběh je ukázkou pochmurné literatury, což lze chápat jako totální nepochopení Kafkova pohledu na svět, které je v konečném důsledku jen logickou kombinací jeho výchovy, otcovy autority, nedostatku soucitu, vrozených vlastností a maloměšťáckého způsobu života do kterého byl násilně začleňován. **Proměna je, podle mne, Kafkovo nejzdařilejší dílo. Vztah jedince k nezvratitelnosti osudu nebo chcete-li nemožnost postavit se společnosti je dost typickým znakem křesťanské společnosti.** Naskýtá se proto otázka, co by napsal Kafka, kdyby znal názory pocházející z buddhismu podobně, jako se jím zabýval o něco později František Drtikol. Možná kdyby Kafka nezemřel na tuberkulózu… kdoví?  Kafkova busta v Praze --- **Poznámka pod čarou:** Jedním z častých problémů s překladem je už první věta, ve které Kafka popisuje proměnu. V němčině použil spojení “Ungeheueren Ungeziefer” což doslova znamená “nečisté zvíře nehodné obětování” nebo “obtížná havěť”, “hmyz” je pouze volný překlad. Co si tedy máme představit pod jedním nebo druhým překladem? **Kafka a jeho další knihy:** **Dopisy Mileně, Dopisy Otci** [Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kafka-proces-svetovy-roman "Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie") [Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kafka-franz-zamek "Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody") *První vydání vyšlo roku 1929 v legendárním nakladatelství Josefa Floriana Stará říše.* **Výpisky: Kafka / Proměna:** > Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. > > Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. > > Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! > > Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo. Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy. > > Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen když celé tělo s ním napřed spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje. > > Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla. > > Prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal. > > Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu. > > Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu, otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie světová, Kafka Franz, proměna, psychologie **Spisovatel:** Kafka --- ### [Nicola Tesla. Geniální a moudrý objevitel elektrické teorie a technologie](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/tesla-objevitel-elektricke-teorie-a-technologie) **Published:** July 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Nicola Tesla. Geniální a moudrý objevitel podstaty energie. Na začátku tohoto století, chorvatský * inženýr Nikola Tesla změřil elektrický náboj planety Země **Content:**  **Na začátku tohoto století, chorvatský \* inženýr, emigrant do Ameriky, Nikola [Tesla](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/nikola-tesla-jiny-svet) (10. 7. 1856 – 7.1. 1943) změřil elektrický náboj planety Země a zjistil, že má velmi vysoký potenciál. Své pozorování provedl během bouřky.** > Moje přístroje byly ovlivněny silněji výboji probíhajícími na velké vzdálenosti než výboji poblíž. Tohle mě velmi zmátlo. > Není pochyb o tom, co zůstalo: pozoroval jsem stacionární vlny. Jak se zdroj rušení \[bouřka\] vzdaloval, přijímací obvod postupně narážel na jejich uzly a smyčky. Ač se to zdálo nemožné, tato planeta se navzdory svému obrovskému rozsahu chovala jako vodič omezených rozměrů. Obrovský význam této skutečnosti v přenosu energie mým systémem mi byl již zcela jasný. Nejen, že bylo možné posílat telegrafické zprávy na libovolnou vzdálenost bez drátů, jak jsem poznal již dávno, ale také zapůsobit na celou zeměkouli slabé modulace lidského hlasu, mnohem ještě více, přenášet energii v neomezeném množství do na jakoukoli pozemskou vzdálenost a téměř beze ztrát. > *J.J. O’Neill, The Marnotratný génius: Život Nikoly Tesly, 1944, str. 181.* **Nikola [Tesla](https://citarny.com/tag/tesla-nikola) byl průkopníkem v mnoha oblastech elektrické teorie a technologie.** Jako první použil střídavý proud a vymyslel efektivní systém pro jeho výrobu, přenos a využití. Edison apeloval na veřejnost a varoval, že střídavý proud Tesly způsobí jeho uživatelům velké škody, je nebezpečný a že neškodně lze použít pouze stejnosměrný proud. **Tesla mluvil o Edisonovi jako o vynálezci, o sobě jako o objeviteli.** Dnes každý ví, že střídavý proud lze pomocí vícefázového indukčního motoru přeměnit na mechanickou energii efektivněji a ekonomičtěji než stejnosměrný proud. Vynalezl nové formy dynam, transformátorů, kondenzátorů a indukčních cívek. Objevil princip rotačního magnetického pole, na kterém probíhá přenos energie z Niagarských vodopádů a dalších vodopádů a přehrad. **Jako královský samotář pohrdal krátkozrakými muži vědy.** Mnohé ze svých průkopnických vynálezů si nosil s sebou do hrobu. Věřil však v osud člověka, který podle svých slov: ***„hledá, objevuje a vynalézá, navrhuje a konstruuje a pokrývá monumenty krásy, vznešenosti a úcty, hvězdu svého zrození”.*** To nás učí, že nejen současníci revoluční myšlenky ve vědě tuto myšlenku opakovaně odmítali, ale také že odmítnutí takové myšlenky i těmi nejkvalifikovanějšími muži v oboru v generaci revolucionářů a často ještě v následujících generací, došlo ne jednou nebo dvakrát, ale mnohokrát. Archimedes odmítl heliocentrický systém Aristarcha; Brahe odmítl systém Koperníka; Galileo byl hluchý a slepý k objevům Keplera, Edison varoval před střídavým proudem vyvinutým Teslou. A kdo byl kompetentnější soudit než Archimedes ve své době, Brahe ve své, Galileo ve své a Edison ve své? **Poznámka:** \* (Tesla byl ve skutečnosti Srb, který se narodil v chorvatské vesnici Smiljane v oblasti Lika, která byla v té době součástí rakouské monarchie. Jeho otec byl pravoslavný kněz.) pozn. redakce **Knihy: Nikola Tesla a jeho tajné vynálezy / David Hatcher** **Tesla: Človek, vynálezca a vek elektriny** [https://www.inlibri.online/obchod/knihy/biografia/tesla-clovek-vynalezca-a-vek-elektriny/](https://www.inlibri.online/p/tesla-clovek-vynalezca-a-vek-elektriny) **V roce 1890, v době, kdy vědci nedokázali pochopit ani úroveň atomové částice, natož subatomární úroveň, Nikola Tesla řekl:** > „Všechno je světlo, já jsem součástí světla a to je hudba. > Světlo naplňuje mých šest smyslů: vidím, slyším, chutnám, cítím, cítím a myslím. > Přemýšlení o něm je můj šestý smysl. Světlo (částice) se zapisují do not.“ Mezi jeho další nadčasové myšlenky patří: > „Nechme budoucnost, ať odhalí pravdu a hodnotí každého podle jeho práce a úspěchů. Přítomnost je jejich, budoucnost, pro kterou jsem skutečně pracoval, je má.“ > > „Světlo je základním zdrojem stvoření, v jednom z jeho paprsků leží osud národů, každý národ má svůj vlastní paprsek v tomto velkém zdroji světla, který vidíme jako slunce.“ > > „Pokud chcete odhalit tajemství vesmíru, přemýšlejte v termínech energie, frekvence a vibrace“ > > “Intuice je něco, co předchází přesnému poznání. Náš mozek nepochybně disponuje velmi citlivými nervovými buňkami, které nám umožňují vnímat pravdu, i když ještě není přístupná logickým závěrům nebo jinému mentálnímu úsilí.” > > „Země je království, ne planeta. Není to objekt, a proto nemá žádné hranice. Zemi by bylo snazší definovat jako systémové médium. Země je také stroj, je to Teslova cívka.“ > > Slunce a Měsíc jsou bezdrátově napájeny elektromagnetickým polem (éterem). Toto pole také pomocí elektromagnetické levitace udržuje nebeské sféry v vzduchu. > > Elektromagnetická levitace vyvrací gravitaci, protože jedinou silou, které musíte čelit, je elektromagnetická síla, nikoli gravitace. Hvězdy jsou připevněny k nebeské klenbě. > > “Kdybys jen znal VELKOLEPOST čísel 3, 6 a 9, měl bys klíč k vesmíru.” > (Poznámka: Musíme pochopit, že lidé matematiku nevytvořili, my jsme ji objevili. Je to univerzální jazyk a zákon.) > > „Naše ctnosti a nezdary jsou neoddělitelné, stejně jako síla a hmota. Když se oddělí, člověk už není a nebude.“ > > „Můj mozek je jen přijímačem, ve vesmíru existuje jádro, z něhož získáváme znalosti, sílu i inspiraci.“ > > „Chcete-li najít tajemství vesmíru, přemýšlejte v pojmech energie, frekvence a vibrace.“ **SOUVISLOSTI** **1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.** Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse Teslovy patenty na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301. Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným. A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů. V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe. Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1 Ten samý rok [Charles Dana](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/elektrina-firstenberg-neviditelna-duha-frekvence), když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků. Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře. A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí. Více>> [Elektřina. Neviditelná duha a základ našeho života](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/elektrina-firstenberg-neviditelna-duha-frekvence) **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Biografie, budoucnost lidstva, elektřina, frekvence, genius, Tesla Nikola, věda **Spisovatel:** Tesla --- ### [Jan Petránek v roce 2016. Jasná řeč o migraci a katastrofické eu-politice merkelismu](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/jan-petranek-o-imigraci-merkelismus) **Published:** January 5, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Vymikající Jan Petránek. Jasná řeč, tentokrát o imigraci a katastrofických důsledcích pro obyvatele Evropy nejen v roce 2015, ale i v letech následujích... **Content:**  **Jasná řeč, tentokrát o imigraci a katastrofických důsledcích pro obyvatele Evropy nejen v roce 2015, ale i v letech následujích. Vynikající publicista a komentátor [Jan Petránek ](https://www.youtube.com/watch?v=-yRQXVf_zWQ)(1931-2018) patřil k těm posledním několika vnímavým a inteligentním novinářům v české kotlině, který byl schopen se jasně zamyslet a pojmenovat události tak, jaké skutečně jsou. Bez státní i mainstreamové propagandy.** Rozhovor pro DVTV 13.01. 2016. Více: [Jan Petránek v roce 2016. Jasná řeč o uprchlících a katastrofické evropské politice tzv. merkelismu](index.php?option=com_content&view=article&id=5450&catid=236) [Novinářská legenda Jan Petránek. Jasné argumenty a objektivní fakta o ruských mýtech](index.php?option=com_content&view=article&id=6415&catid=213) **Výpisky z rozhovoru:** > „Ukazuje se, že ti politici, kteří zasedají ve vládách, jsou velice překvapeni… Oni zpohodlněli se svými úsudky. Toto je věc, která ukazuje, že vývoj nebude brát ohled na ty, kteří myslí pomalu…“ > > „Odebírám víc než čtvrtstoletí The Economist a ten se málokdy mýlil. Dne 7. listopadu však vyšla na titulní straně fotografie německé kancléřky Angely Merkelové s titulkem ‚Nepostradatelná Evropanka‘. A nyní se už zdá, že je zcela postradatelná…“ > > „Ti, kteří mají středověké myšlení, mají nejmodernější technologické prostředky… Pocházejí ze středověkého prostředí. Když ženu znásilní v Saúdské Arábii, ukamenují ji i přesto, že je oběť… Ta mentalita je v těch lidech po staletí pěstována… Nebudou respektovat něco jiného… Tito lidé jsou naprosto neslučitelní s našimi hodnotami… Zločinci mají větší šanci pochopit pravidla společnosti než ti, kteří sem přicházejí… > > “Tady jde o problém, kdy určitý davový syndrom je vázán na nejmodernější sociální sítě… V Evropě, která má cca 500 milónů lidí jsou desítky milionů muslimů, zatímco v USA, kde je 320 miliónů lidí je 1.5 miliónů muslimů…” > > „Když vstupovala naše země a další celá řada zemí do Evropské unie, tak jsme si připadali jako školáčkové, kteří musí skládat maturitu. My jsme byli to, čemu se říká v cirkuse untermeni, a to je nepřijatelné… Já nejsem proti evropské jednotě, já chci tu nejsilnější evropskou jednotu, ale ne že tu bude jeden dráb v Bruselu…” > > „Já obrovsky vítám, když si křesťané berou z křesťanství ten morální aspekt. Ale není to všude tak… Je nutná častá diskuze mezi křesťany a ateisty, mezi křesťany a muslimy… ale mezi ateisty a muslimy to není možné. > > „Evropa nemůže být otevřená jako cedník, musí si chránit své hranice. U těch, kterým dokážete nebo jsou schopni se prokázat, že utíkají před válkou, poskytnout azyl. Ale devadesát procent lidí jsou jiní…” > Video pro doplnění znalostí v širší historické souvislosti. **Categories:** Glosy Politika **Tags:** kritika společnosti, migrace, násilí ve společnosti, petranek, Petránek Jan **Spisovatel:** Jan Petránek --- ### [Jan Petránek. Legendární novinář o tom, proč je pokrok jednou z lidských iluzí](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/jan-petranek-pokrok-nebo-iluze) **Published:** December 27, 2025 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Jan Petránek. V krátkém zamyšlení uslyšíte jeho postoj k zásadním událostem. Moudrý a humanitní postoj k hlavním problémům všech společnosti na světě... **Content:**  **Jan Petránek (28. 12. 1931, Praha – 10. 11. 2018, Praha). Po dlouhých letech, co jsem na vlnách rozhlasu poslouchal jeho naprosto přesné komentáře, vím, že patřil k těm několika vnímavým a inteligentním novinářům v české kotlině.** Jan Petránek patřil k nejvýraznějším osobnostem české žurnalistiky 20. století, známý svým hlubokým rozhledem, odvahou a nezávislostí. **V krátkém zamyšlení uslyšíte jeho postoj k zásadním událostem v našem světě.** Moudrý a humanitní postoj k hlavním problémům všech společnosti na světě nás rozhodně donutí k zamyšlení. Říkám nás, ale existují lidi, které postoj Jana Petránka draždí, jak hladového hada. Co si máme myslet třeba o chorobném štváči Putnovi, který když zjistil, že Petránkovy názory se liší od jeho dogmatických a nevyvážených štvavých názorů, tak ho šmahem zatratil. A tak Putna v Lidovkách potvrdil známou věc, že pravda se vždycky pozná podle nenávisti, kterou vyvolává. > ***Pokrok je jen, když je člověk lidštější. Všechno ostatní je jen technický pokrok. > Tahle země musí žít ne nad své poměry, ne pod své poměry, ale podle svých poměrů.*** > > Pokrok bude do té míry iluzí, dokud se nebudou chovat lidsky. > Když není národ vzdělaný, je marné ztrácet čas revolucemi, neboť po čase se všechno zlé navrátí. > To už věděl Karel Havlíček Borovský, to ví po 25 letech většina myslících lidí a dnes to znovu, i když trochu jinak. > > Jan Petránek **Jan Petránek** (28. prosince 1931 Praha – 10. listopadu 2018 Praha) byl významný český novinář, politický komentátor, literát, textař a disident.Kariéra a život. Vystudoval Československou akademii obchodní a od roku 1951 pracoval v Československém rozhlase jako redaktor a komentátor se zaměřením na mezinárodní politiku a kosmonautiku. Působil jako zahraniční zpravodaj v Indii (1961–1962), Sovětském svazu (1962–1967), Vietnamu a Číně. Klíčový moment jeho života přišel v srpnu 1968, kdy se aktivně podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu z budovy ostřelované sovětskými vojsky. V červenci 1969 ještě komentoval přistání Apolla 11 na Měsíci, ale kvůli proreformním postojům byl v době normalizace vyhozen z rozhlasu a až do roku 1989 nesměl vykonávat novinářskou profesi. Živil se jako topič v kotelně podniku Mitas.Byl signatářem Charty 77 (přeložil ji do angličtiny) a přispíval do samizdatových Lidových novin. Po sametové revoluci se vrátil k novinařině. Pracoval v Lidových novinách, spolupracoval s Českou televizí a portálem ČT24, i v důchodu (od 1993) zůstal velmi aktivním a objektivním komentátorem aktuálního dění. Byl velmi populární a oblíbený. Vedle žurnalistiky psal texty písní (např. pro skupinu Šanson – věc veřejná) a vydal několik knih: **Jan Petránek / Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi / Noční verše z kotelny** (Radioservis, 2018) Hlavní esejistická kniha. Obsahuje osm [esejů](https://citarny.com/?s=eseje), v nichž se zabývá základními otázkami života (vznik života, smysl existence, mezinárodní a mezilidské vztahy, uspořádání světa). Kombinuje osobní vzpomínky, nadhled a filozoficko-publicistické úvahy. Druhá část knihy je básnická sbírka Noční verše z kotelny (z doby, kdy pracoval jako topič). Kniha je doplněna fotografiemi z autorova archivu. **Jan Petránek / [Na co jsem si ještě vzpomněl](https://www.radioteka.cz/detail/crobook-23152-jan-petranek-na-co-jsem-si-jeste-vzpomnel)** (privátní encefalogram našeho tak málo lidského XX. století) (Radioservis, 2014) Memoárová kniha s silnými esejistickými prvky. Obsahuje vzpomínky na klíčové okamžiky života (zahraniční korespondence, rok 1968, normalizace, Charta 77), propojené reflexemi a komentáři k dějinám 20. století. Není to čistá autobiografie, ale spíš osobní zamyšlení nad historií a společností. **Ocenění:** Ceny Ferdinanda Peroutky (2011) / Čestné ceny Opus Vitae (2012) / Uvedení do Síně slávy Českého rozhlasu / Medaile Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana (2015), Krameriova cena (2016). **Categories:** Glosy Politika **Tags:** budoucnost lidstva, kritika společnosti, lidstvo, Petránek Jan **Spisovatel:** Jan Petránek --- ### [Jan Petránek. Novinářská legenda o ruských mýtech se zdravým rozumem](https://citarny.com/video/petranek-jan-ruske-myty) **Published:** July 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jasné a věcné argumenty Jana Petránka, jednoho z našich nejlepších novinářů, který už má zákaz vstupu nejen do České televize **Content:** **Publicista a novinář Jan Petránek. Jasné a věcné argument jednoho z našich nejlepších novinářů, který už má zákaz vstupu nejen do České televize, protože odmítá černobílé vidění událostí ve světě i u nás doma.** **Publicista a novinář Jan Petránek.** Jasné a věcné argument jednoho z našich nejlepších novinářů, který už má zákaz vstupu nejen do České televize, protože odmítá černobílé vidění událostí ve světě i u nás doma. Můžeme potvrdit, že to, co řekne Jan Petránek je skutečná realita na rozdíl od mnoha výpotků tzv. expertů z českého mainstreamu. Zde jsou jeho komentáře k současnému Rusku v roce 2016 na semináři Mýty o Rusku ze dne **5. dubna 2016.** Po téměř 10 letech je vidět, že jeho profesionální vidění světa bylo neuvěřitelně přesné. Zdroj: **** Jan Petránek (28.12. 1931 – 10.11. 2018) **Byl vynikající a populární český novinář, rozhlasový komentátor, literát, textař a disident.** Vždy byl velmi respektovaným komentátorem s širokým rozhledem a osobitým stylem. Zastával konsistentní a hlavně kritické postoje a trval na používání objektivního informování. To se mnohým mediálním probruselským ideologům nelíbilo, takže ke konci svého života byl někdy s nelibostí zván do ČRo i ČT. Vystudoval Českoslovanskou akademii obchodní. Od 1951 pracoval v Československém rozhlase jako redaktor zaměřený na zahraniční vztahy a kosmonautiku. Působil jako zahraniční korespondent v Indii, Pákistánu, SSSR, Vietnamu a Číně. V roce 1968 komentoval v přímém přenosu invazi vojsk Varšavské smlouvy a v roce 1969 přistání Apolla 11 na Měsíci. Za normalizace byl z rozhlasu vyhozen, pracoval jako topič v kotelně (Mitas) a byl sledován StB. Signatář Charty 77, přispíval do samizdatových Lidových novin. Po listopadu 1989 se vrátil do rozhlasu a Lidových novin, zaměřoval se na postsovětský prostor. Do důchodu odešel v roce 1993, ale dál komentoval. Člen skupiny Šanson – věc veřejná (psal texty písní). Překládal historické práce (dějiny USA a Středního východu). Knihy jsou převážně memoárové, esejistické a beletristické. Držitel ocenění: Cena Ferdinanda Peroutky (2011), medaile Za zásluhy I. stupně (2015), Krameriova cena (2016), Síň slávy Českého rozhlasu. **Knihy:** **Jan Petránek / Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi / Noční verše z kotelny** (Radioservis, 2018) Hlavní esejistická kniha. Obsahuje osm [esejů](https://citarny.com/?s=eseje), v nichž se zabývá základními otázkami života (vznik života, smysl existence, mezinárodní a mezilidské vztahy, uspořádání světa). Kombinuje osobní vzpomínky, nadhled a filozoficko-publicistické úvahy. Druhá část knihy je básnická sbírka Noční verše z kotelny (z doby, kdy pracoval jako topič). Kniha je doplněna fotografiemi z autorova archivu. **Jan Petránek / Na co jsem si ještě vzpomněl** (privátní encefalogram našeho tak málo lidského XX. století) (Radioservis, 2014) Memoárová kniha s silnými esejistickými prvky. Obsahuje vzpomínky na klíčové okamžiky života (zahraniční korespondence, rok 1968, normalizace, Charta 77), propojené reflexemi a komentáři k dějinám 20. století. Není to čistá autobiografie, ale spíš osobní zamyšlení nad historií a společností. **Categories:** VIDEO **Tags:** historie, Petránek Jan, politika, Rusko **Spisovatel:** Jan Petránek --- ### [Jarmila Bednaříková. Způsobili barbaři zánik mocné Římské říše?](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/jarmila-bednarikova-co-zpusobilo-zanik-mocne-rimske-rise) **Published:** July 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Paní docentka Jarmila Bednaříková je historička s mimořádnými znalostmi Její přednáška je o zániku velké civilizace Římské říše díky rozvinuté stupiditě myšlení **Content:** **Paní docentka Jarmila Bednaříková je historička s mimořádnými znalostmi. Její přednáška je o zániku velké civilizace Římské říše díky rozvinuté stupiditě myšlení. Paní docentka nastiňuje krok za krokem souvislosti úpadku, které se datují od 3.-5. stol. n. l. V té době nastávají velké změny nejen ve světě Římské říše, ale i ve světě barbarů, což je území mimo Římskou říši.** Zásadní změny v Římské říše nastávaly v oblasti zemědělství, finanční, daňové politiky, občanství, což vedlo k jinému chápání role občanů, kteří se postupně stávali nevolníky a otroky ve vlastním, kdysi svobodném Římě. Postupná degradace systému nakonec vedla k oslabení státu a jeho okupaci silnějším protivníkem. Zcela v duchu dobyvačného chování staleté mocné Římské říše. Přednáší: **Doc. PhDr. [Jarmila Bednaříková](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarmila_Bedna%C5%99%C3%ADkov%C3%A1), CSc.** (\* 1952), česká historička zabývající se dějinami pozdní antiky a raného středověku, působící na Ústavu klasických studií Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývala např. problematikou stěhování národů, historii Hunů, germánským státům a sociálním problémům pozdně Římské říše. 0:00 Zahájení 3:04 Úvod 6:00 Začátek přednášky 9:52 Germáni 21:13 Stěhování Germánů na jihovýchod 23:58 Markomanské války 31:46 Hunové a vyvrcholení velkého stěhování národů 38:44 Občanství 48:22 Města 1:11:26 Kolóni 1:14:50 Problémy integrace 1:25:53 Podivuhodný příběh Vandalů 1:30:56 Barbarská království na západě 1:42:09 Poděkování a organizační věci 1:43:47 Diskuze 2:41:34 Zakončení **Categories:** Historie souvislosti, VIDEO **Tags:** antika, Bednaříková Jarmila, Germáni, historie, Starý Řím **Spisovatel:** Bednaříková --- ### [Alenka z planety Země. Tři jedinečné scifi knihy talentovaného vědce Kira Bulyčova](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/bulycov-alenka-z-planety-zeme) **Published:** July 12, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Alenka z planety Země od Kira Bulyčova? Neuvěřitelné příběhy Alenky na různých planetách naší Galaxie. Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude velká zahada. **Content:**  **Alenka z planety Země od populárního sovětského Kira Bulyčova (18.10. 1934 – 5.9. 2003). Ti starší možná vzpomenou Ohníček a pak knížku, která vyšla v roce 1985 s ilustracemi Jaroslava Maláka. Pokud vás napadá podobnost z knihou Alenka z Říše divů Lewise Carrolla, pak je opravdu okrajová.** **Neuvěřitelné příběhy Alenky Selezněvové na různých planetách naší Galaxie mají společného s Alenkou z Říše divů Lewise Carrolla snad jen dvě věci.** Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude pořád pro malé čtenáře velká zahada. Ale dělo se to, a její tatínek, vypravěč, to nikdy neprozradí. A potom něuvěřitelná smršť různých příhod, která svědčí o nesmírné00nímavosti Kira Bulčova s dětským čtenářem. Fantazie a schopnost nekomplikovaného vyprávění mu rozhodně nechyběla. Proto i dnes jsou jeho příběhy tak napínavé, že se od nich děti jen těžko odpoutávají. > Pohádka je pohádka, a pokud se ji rozhodnete ignorovat, odejde stranou a život se zase stane jednoduchý, jako tramvaj. > Kir Bulyčov **Kir Bulyčov je jedním z nejpopulárnějších sovětských autorů sci-fi.** A řadil se mezi ruské velikány scifi jako byl Alexandr Bělájev, Ivan Jefremov, bratři Strugatští a samosebou i Asimov, který ovšem prožil život v USA. Bulyčov si nemyslel, že autoři sci-fi mohou předpovídat budoucnost. Myslel si, že všechno může vysvětlit pouze věda. A nejdůležitější na Zemi je člověk a jeho schopnost EMPATIE. > “Je to obrovské štěstí, že na světě existují ruce, které ti mohou přinést dobro.” > Kir Bulyčov, “Osada”. Jeho knihy se staly opravdovými okny do vesmíru a do jiných světů. Kir Bulyčov byl ale většinou považován za dětského scifi autora. Částečně kvůli cyklu o Alise Selezněvové a filmu “Host z budoucnosti”. Asi mu to vyhovovalo, protože ho to také vyvázalo z cenzury. Ale samozřejmě byl mnohem hlubší a komplexnější Bulyčov psal básně, divadelní hry, detektivky, publicistiku, díla v žánru populárně-vědecké literatury a alternativní historie. První vědeckofantastickou povídku napsal Kir Bulyčov v roce 1966. Jmenovala se Děvčátko, které se nestane nic zlého. **Jeho nejznámějším dílem je cyklus dětských knih o dívce z budoucnosti, Alise Selezněvové, který značně ovlivnil sovětskou kulturu.** Autor na tomto cyklu pracoval několik desetiletí, od roku 1965. **Podle knih o Alise bylo v Rusku a v SSSR natočeno osm filmových adaptací.** Jednou z nejoblíbenějších filmových adaptací příběhu Alisy je animovaný film z roku 1981 „Tajemství třetí planety“. Tento animovaný film byl opakovaně zařazován do seznamů nejlepších animovaných a sci-fi děl. Za vytvoření tohoto filmu byli Roman Kačanov, Kir Bulyčov a Natalja Orlovová oceněni Státní cenou SSSR v roce 1982. **V Československu pak vyšly** knížky: Alenka z planety Země (1985), Alenčiny narozeniny (1987), Milión Alenčiných dobrodružství (1989). A pokud bychom se podívali do starých časopisů, tak nalistujte Ohníček Alenčina putování ročník XXX (1979/80) / Za sto let v ročníku XXXI (1980/1).  Ilustrace Jaroslav Malák **Kir Bulyčov** (1934 – 2003) Skutečné jméno spisovatele bylo Igor Vsevolodovič Možejko. Pseudonym „Kirill Bulyčov“ byl vytvořen z jména jeho manželky a dívčího příjmení jeho matky. Postupem času se jméno „Kirill“ na obálkách knih začalo psát zkráceně – „Kir.“, a později i tečka zmizela, a vzniklo tak známé „Kir Bulyčov“. S psaním sci-fi začal v roce 1965. Do roku 1982 spisovatel skrýval své skutečné jméno, protože se obával, že vedení Institutu východních studií, kde pracoval, nebude považovat sci-fi za seriózní činnost a že by po odhalení pseudonymu mohl být propuštěn. Jeho knížky už byly vydány v Bulharsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Rumunsku, Švédsku, USA a samozřejmě také v Československu. Nejslavnější je jeho cyklus Alenčiných dobrodružství (Приключения Алисы). Velmi známé jsou desítky jeho krátkých povídek o provinčním městečku Guslar. **Kir Bulyčov / Alenka z planety Země** / Ilustroval Jaroslav Malák / Z ruského originálu Děvočka s Zemli, [Dětskaja litěratura](https://www.livelib.ru/selection/28620-detskaya-literatura-na-vse-vremena) 1974, přeložil ing. Pavel Weigel / Praha, 1985  Ilustrace [Jaroslav Malák](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/malak-ilustrator-karikaturista) **Výpisky z knihy Alenka z planety Země…** > Zítra jde Alenka poprvé do školy. Bude to neobyčejně zajímavý den. Dnes už od rána videofonují Alenčini přátelé a známí a všichni jí blahopřejí. Alenka ostatně už tři měsíce nedá nikomu pokoj – stále vypráví o své budoucí škole. > Marťan Bus jí poslal nějaký podivný penál, který dosud nikdo nedokázal otevřít. Ani já, ani moji spolupracovníci, mezi nimi i dva doktoři věd a hlavní mechanik zoologické zahrady. > Šuša prohlásil, že půjde do školy společně s Alenkou a přesvědčí se, zda je její učitelka dostatečně vzdělaná. > Nesmírný zmatek. Mám pocit, že když jsem šel poprvé do školy já, byl zmatek mnohem menší. > > O dva měsíce později jsem si přečetl v časopise KOLEM SVĚTA článek s názvem TAKOVÍ BYLI TUTEXI. Psali v něm, že se v mar-ťanské poušti podařilo nalézt cenné památky kultury Tutexů. Vědci se nyní zabývají luštěním nápisů nalezených uvnitř obydlí. Nejzají-mavější však je, že se na pyramidě našel skvěle zachovaný portrét Tutexe. A hned vedle byla fotografie pyramidy s tímto portrétem. > Portrét mi připadal povědomý. Zmocnilo se mě strašlivé pode-zření. > „Alenko,“ řekl jsem přísně, „přiznej se. Nenakreslila jsi něco na pyramidu, když ses ztratila v poušti?“ > > „Neprodal byste mi ho pro moskevskou zoologickou zahradu?“ > „Ne,“ odvětila jedna a hadových hlav, druhá mezitím klesla dolů. „Ale mohu ho vyměnit.“ > „Bohužel nemám nic na výměnu.“ > „Třeba za tento kousek, za toto zvířátko,“ pravil had a ukázal de-seti nožkami na Alenku. > „To nejde,“ pokusil jsem se neurazit, protože sám jsem nedávno pokládal rozumnou bytost za nerozumného ptáka. „To je moje dcera.“ > „Tfu, to je hrůza!“ vzplanul had hněvem. „Hned zavolám stráž. To je přísně zakázáno!“ > „Co je zakázáno?“ podivil jsem se. > „Prodávat vlastní děti a vyměňovat je za zvířata je také zakázáno. Nečetl jste u vchodu tržní řád? Jste netvor a barbar!“ > „Ale kdepak,“ zasmál jsem se. „Se stejným úspěchem mohu pro-dat Alenku jako ona mne.“ > „Ještě líp!“ vykřikl had a přitiskl barevnou kouli k hrudi. Indikátor se zřejmě polekal, zbělal a na zádech mu vyskočily červené tečky. „Dcera prodává vlastního otce! Kdo to kdy viděl?“ > > „Kam se chystáte teď?“ zeptal se Poloskov kapitánů. > „Pospíchám k Plutu, kde se stavějí lodě s motory na galaxium, odpověděl Druhý kapitán. „Doufám, že mi svěří jednu z prvních.“ > „Nejdřív poletím domů, na planetu Fix,“ řekl Třetí kapitán. „Ne-byl jsem doma moc dlouho. Potom také začneme stavět loď s novým pohonem.“ > „Já musím na Venuši,“ pravil První kapitán. „Venuše se už stěhuje na novou oběžnou dráhu. Ještě několik měsíců a moje práce tam skončí. Potom se připojím ke svým druhům.“ **Categories:** Beletrie pro děti, Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie pro děti, Beletrie pro mládež, bulycov, Bulyčov Kir, malak, Malák Jaroslav **Spisovatel:** Bulycov --- ### [Poetický rok. Léto a letní poezie. Seifert, Hora, Dyk, Neumann, Sládek, Goethe, Blake](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/poeticky-rok-leto-letni-poezie-ceskych-basniku) **Published:** July 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Poezie o létu ve verších českých i světových básníků.
**Content:**  **Poetický rok. Léto a velký výběr poezie s letní tématikou. Populární básně autorů: Seifert, Hora, Dyk, Neumann, Sládek, Goethe, Blake, Turgeněv, Skácel…** Proč lidé nevycházejí z domů za úsvitu, aby viděli, jak nad obzorem stoupá slunce? Uvědomují si, jak velká je to ztráta? Jak je přínosné uvědomovat si takový okamžik a nikam nespěchat, vnímat tichý šepot větru v listí, sledovat ladnou siluetu břízky, poslouchat bzučení vzácného čmeláka! Kir Bulyčev / Letní ráno Poezie není jen v básních: je všude, obklopuje nás. Podívejte se na tyto stromy, na tuto oblohu – všude je cítit krása a život, a tam, kde je krása a život, tam je i poezie. Ivan Turgeněv **Léto / Josef [Hora](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/hora-josef-talentovany-basnik-tri-generaci)** V nebeské modři oblečena, jde mužským zrakem věčná žena. Alt večerů a soprán rán, nahotou její zadýchán, rozechvěl hvězdy, proudí námi, duje jak vůně zahradami a v krvi poznamenav nás, mizí jak vítr, jako čas. **Červen / Jaroslav [Seifert](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/seifert-praha-vyber-basni)** Je horké letní odpoledne, vlny jsou věčně neposedné, dotknou se břehu a jdou zase. Spí dívka, nebo usmívá se na kolemjdoucí jedním okem? Já nevím, ale nad potokem spletly dvě vážky pružná křídla. Ach, proč mě tenkrát nepobídla! Přimhuřujíc své dlouhé řasy, možná že tehdy myslila si: jde kolem, v duchu říká – kdyby, a nakonec mě nepolíbí. **Letní odpoledne / J.V. [Sládek](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/josef-vaclav-sladek-nejlepsi-basnicky-pro-deti)** Větřík skoro nedýchal a slunečko hřálo, na záhonech v zahradě kvítí jak by spalo. Po obloze vlaštovky lítaly jak šípy, v úlu včely bzučely zpod košaté lípy. Ticho vše, jen pěnkava pípla někde v stromu, a zarostlý vodojem šplounal tiše k tomu. Nad vodou se rákosí zvolna kolébalo, nad ním tančil mušek roj a šídlo jim hrálo. Napřed hlasně, potom tíš, tiše tak a spavě — ó jak se to usnulo v té vysoké trávě! **Létu / William Blake** přeložil Jaroslav Vrchlický Ty, údolím jenž naším spěješ v síle, skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců, stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto jsi často u nás rozbilo stan zlatý a spalo pod našimi duby, žasem líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný. Jak v stínech hustých slýchali jsme často tvůj hlas, když Poledne na zářném voze v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů se posaď v údolích, v mech, na pokraji čistého zřídla hedvábný šat odlož a uvrhni se do šumících proudů! Náš kraj miluje léto v jeho slávě! Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí v stříbrné loutny, bujnější mláď naše nad jihu pastýře, jsou krasší dívky, jež tančit umějí. Dost máme písní i nástrojů, ech sladkých, vody čisté jak nebe, laurů dost, jež brání žáru. **Letní večer / J.V. Sládek** Slunce zašlo za horami v záři rudých červánků, nad polem a nad lukami tichne píseň skřivánků. Zticha, zticha vítr dýchá přes lučiny od lesa, nad nimi se klenou zticha holubicí nebesa. Na luka a pole, skály lehá mlha modravá, šeří koroptvička v dáli kuřátka si svolává. Zticha, zticha vítr dýchá, v trávu padá rosička, a na sivém nebi zticha bleskla první hvězdička. **Píseň červencového dne / Viktor [Dyk](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/viktor-dyk-vsestranny-a-talentovany-basnik-i-buric)** A jasmín ještě svou prudkou vůní opájí. Mladistvě třeště sen probudit chce o máji. Mdlo chvíle této umlčí ptáky, vládne vším. To je to léto, jež nutí myslit na podzim. Déšť květů zbělí cestu, jíž kráčíš v mrtvo, hluš. Usměj se, lze-li. Nebude pokdy zítra už! **Krásná noc / J.W. Goethe** Měsíc září v dubech, v mlází, vánek hlásá, kudy šel, každá z bříz ho doprovází tím nejsladším z kadidel. V letní noc, kdy luna svítí, v chladu rozkoší se chvím! Ó jak lze teď pocítiti, co je duši blaženstvím! **Léto / Josef Hora** Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima a v dálku zříš? Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má, rci, o čem sníš? Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak, co letí jím? Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — — Oh, což já vím — — A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým, číst budu z nich o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým tvá ňadra zdvih — — Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné u nohou tvých, jenž ví, že dopijem se z téhož pramene osudů svých. **Babí léto / Viktor Dyk** Poletuješ v zářijový den, dálka kdy nás víc než jindy vábí. Ještě záře v očích, v srdci sen. Poletuješ, léto babí. Jemnou svojí nitkou opřádáš všechno, co tu bylo ještě živé. Naši hlavu jako naši páž, babí léto tiché, přičinlivé. Babí léto, očaruješ-li muže, že se opět změní v dítě, za dny, které nikdy nevzešly, na vždy budu proklínat tvé nítě. Babí léto, jestli opředeš pevnou ruku, jež se k dílu napne: časný mráz chci spíše než tvou lež. Babí léto, ale léto bab ne! **Babí léto / Jan Skácel** Včera letěl vzduchem první bílý vlas. Zazvonil, když zvolna k zemi padal – a slova, hrubá, nepokorná slova v hrdle uvázla mi jako rybí kost. Mé léto, ty už také šedivíš? Je tomu tak a podzim přijde zítra. Zas celé stromy budou odlétat, zas ptát se budem, kam a komu vstříc. A ticho, chudé jako polní myš, tu a tam za zády nám pískne. Mé léto, ty už také šedivíš? **V polích / Miroslav Florian** Kapku za kapkou krve při každém verši ztrácet, co si přát víc, na vlně lánů zlatobrvé v poledne vykrvácet a nebýt nic nežli jen slunce a vánek na křídlech ptáků, abyste si mě cestou natrhali jak kytku vlčího máku. **Krásný letní den / Ivan Turgeněv** Krásný ruský teplý májový den… Všechno se znepokojivě vrací k životu; Chvějící se stín je stále tekutý kudrnatá bříza; větrejte opatrně Třese jejich svršky; myšlení je příliš líné A je nemožné odstranit úsměv ze rtů… A čerstvá, bílá konvalinka pod keřem Stydlivě chráněný listem. **Stesk na konci léta / Stanislav Kostka Neumann** Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodi pokojné a bílé plachtoví; vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový. Klid hledá babočka a rozbitá má křídla – i cesta za květy a sluncem poraní –; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání. Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé, neb rázem uprchl dav tučných kramářů. Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno a divně zmateno – zda sytostí čí hladem? – chce sladkou moudrostí být upokojeno. Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové … Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti, mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti. **Pantoum babího léta / Jaroslav Vrchlický** Krajem jdeš jak ve pohádce, polem, sadem, skrze louku. Stříbro vzduchem svítí sladce, jedno vlákno na klobouku. Polem, sadem, skrze louku, vše tak vlhké, snivé, nyvé. Jedno vlákno na klobouku chytá tě v hře dovádívé. Vše tak vlhké, snivé, nyvé, brilantem plá kapka rosy. Chytá tě v hře dovádivé, upomínka lká a prosí. Brilantem plá kapka rosy, jako slza na tvé řase. Upomínka lká a prosí, octněme se v dávném čase! Jako slza na tvé řase, tak se píseň v duši kmitá. Octněme se v dávném čase, křídlo snů kol hlavy lítá. Tak se píseň v duši kmitá, ale mysl divně líná! Křídlo snů kol hlavy lítá, kolem samá pavučina! Ale mysl divně líná, zalehlé jsou srdce struny, kolem samá pavučina, usedla i na ocúny. Zalehlé jsou srdce struny, nezní starou písní prostou, usedla i na ocúny, a ty z mého srdce rostou. Nezní starou písní prostou, ač v něm tóny kvílí sladce, a ty z mého srdce rostou — Krajem jdeš jak ve pohádce. **Poledne / Jaroslav Vrchlický** Při táhlé písni včel tak sladce monotónní, jíž zvučí bílé akácie v květné třísni (ó květy voní a v nich včely zvoní!), jdu v poledne, jdu zabrán v těžké snění a zdá se mi, že dolem v šumné tísni se modlí zástupové nevidění při táhlé písni včel tak sladce monotónní. Kraj vyhřát do zlata, mha modravá jej cloní, zvon z dálky cinká, ves je svahem lesa skryta (ó květy voní a v nich včely zvoní!), na polích ticho … v štěrku had se sluní a velká modrá moucha kolem lítá, i cítím, jak vše padá v ticha tůni při táhlé písni včel tak sladce monotónní. **Lásko voníš deštěm / Jaromír Nohavica** Jde déšť a já jdu s ním Jdu městem jenž znám A hledám stopy včerejší včerejší Jdu stejným směrem jak dřív A vzpomínám A všechno zdá se krásnější Ach, Lásko, voníš deštěm Tady si řek’ Myslím, že vítr tehdy vál, vítr vál Jsou to už stovky let Kabát si svlék’ A byl mi velký, ale hřál Krásná Lásko .. Jak dlouho dlouho ještě Půjdu ti vstříc Člověk je velmi krátce živ krátce živ Má Lásko voníš deštěm Jsi z plískanic Však hřeješ stejně jako dřív I déšť jak dřív je stejný I já já jsem táž Jen cosi skříplo v orlojích orlojích Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš Jdu deštěm ve tvých šlépějích Óóó má Lásko .. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Blake William, Dyk Viktor, Goethe Johann Wolfgang, Hora Josef, Poetický rok, poezie klasická, Seifert Jaroslav **Spisovatel:** Poetický rok --- ### [Čech a Čechové. Znáte skutečný původ těchto slov?](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/josef-dobrovsky-o-puvodu-jmena-cech-cechove) **Published:** July 10, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Úvaha O původu jména Čech, Čechové píše Josef Dobrovský (17.08.1753 - 06.01.1829), který byl známý a populární teolog, filolog a zakladatel slavistiky... **Content:**  **Úvaha O původu jména Čech, Čechové píše Josef Dobrovský (17.08.1753 – 06.01.1829), který byl známý a populární teolog, filolog a zakladatel slavistiky jako vědecké disciplíny, literárního. Byl také církevní historik a populární představitel našeho národního obrození. Prezident T. G. Masaryk ho nazval „prvním světovým Čechem nové doby“.** > **Úvaha O původu jména Čech, Čechové** > > Slované – tento veliký a mocný kmen národů, rozložený v širých končinách Evropy – neznají svůj původ. Odkud by ostatně měli vědět, kde bydleli v nejstarších dobách, kdy a na jaký podnět osídlili dnešní území, odkud obdrželi všeobecné označení Slované? Dlouho po Kristově narození neměli vlastní dějiny; psát se naučili teprve spolu s přijetím křesťanství. > > Naší snahou není hledat Čecha v arše Noemově ani na nivách Šináru při stavbě babylónské věže, případně v Médii, Zichii, Skýtii, vésti jej pak přímou cestou do našich končin, nýbrž chceme se pokusit o výklad, že Češi si své jméno do své nynější vlasti nepřinesli, ale obdrželi je od jiných, východně sídlících Slovanů, případně sami přijali teprve potom, když již osadili tuto zemi – a to vše v čele velké slovanské kolonie, která se brala ze svých starých sídel k západu. > > Protože postup Slovanů směřoval z jejich starých sídel podél karpatského pohoří na západ směrem k Německu, byli nutně ti, kteří pronikli na naše území, přední, a ti, jež zanechali vzadu, ti zadní neboli poslední. > > Češi by tedy byli ti přední, první, počínající, kteří pronikli do západních území v čele velkého stěhování národů. O historické správnosti resp. Možnosti tohoto označení podle položení českých Slovanů ve vztahu k Slovanům slezským, moravským a polským nemůže jistě nikdo důvodně pochybovat. Zbývá tedy již pouze dokázat, že tento výklad jména Čech je správný po etymologické stránce. Kdo by věřil, že by se kmen jména Čechů dal zjistit a vyložit v české řeči? Až do nechutnosti šly sváry o samu existenci Čecha, aniž se vědělo, co slovo „Čech“ znamená, aniž se proto někdo pokusil najít původ tohoto jména. > > „Čech“ – podle starého české pravopisu „Czech“, podle německého „Tschech“ – je podstatné jméno, a to onoho typu, kdy se ke kmenové slabice připojuje ještě hláska „-ch“. Tak lze odvoditi du-ch od du-ti (douti); smí-ch (polsky smiech) od smá-ti; ču-ch nebo či-ch od ču-ti čili či-ti; prospě-ch od prospě-ti. > > Ve všech těchto případech jsou kmenové slabiky du, smí, či rozšířeny koncovkou „-ch“. Tím způsobem je dána jejich forma. Tedy také če-ch od če-ti, podle nynější výslovnosti číti. Vždyť „e“ v dvojslabičných neurčitých tvarech – ostatně i jindy – změnilo se často v „í“; jako např. jésti v jísti, mléti v mlíti, plésti v plísti, řéci v říci, seti v síti atd. Číti – dříve četi – se dosud vyskytuje ve složeninách na-číti, po-číti (jihosl. pocseti), za-číti. Odtud jsou velmi hojná slovesa opětovati, počínati, začínati, dokonavé tvary budoucí načnu, počnu, začnu. Minulé časy od načíti, počíti, začíti jsou načal, počal, začal a příčestí minulá trpná načat, počat, začat. Odtud počátek, začátek a podstatná jména slovesná začetí, početí. V těchto posledních se zjevně ukazuje kmenová slabika „če-„ od četi. > > Čech tedy – od četi – znamená něco jako započetí, započínající resp. Někdo, kdo dělá začátek, případně bydlí na začátku národního společenství; něco jako latinské princeps (předák) či německé Fürst (vůdce, kníže) ve svých původních významech: někdo přední, první. Může být – vzhledem k situaci nových sídel na našem území – vůbec vhodnějšího pojmenování? Předpokládá-li se tedy, že Čechové dostali své jméno od svého vůdce Čecha, lze uvedený výklad toho vztáhnout právě tak lehce na onu osobu, která vedla jakožto předák část putujících Slovanů vpřed, jako i na samu onu skupinu vpřed pronikajících Slovanů, kteří se postupem na západ dostali do takové situace, že byli nutně z hlediska slezských, moravských a polských Slovanů ti první neboli přední. Tito Čechové, Češi jsou tedy přední Slované, tak jako Slezané jsou ti zadní, poslední. > > Tito přední Slované – od nichž jsme zdědili jméno i řeč, jíž mluvíme – položili v Čechách základ k velké říši, která se statečně postavila nejstrašnějším vojům německých císařů, vítězila i byla přemáhána, nikdy však neztratila svou svobodu, císaři sama dobývala triumfy, vyrostla v mocné království, získala i volební hlas v německé říši, vystoupila na vysoký stupeň rozkvětu, vážnosti a slávy – a znenáhla se zase stala tím, čím je teď. */ Názvy zemí a oblastí jsou zde uvedeny podle starověkých říší popřípadě národních kmenů jako například Médie od starověké Médské říše v dnešním Íránu, Skýtie podle Skythů z jižní Ukrajiny až po Dunaj.* Petr[ Žantovský](https://citarny.com/video/plesk-franta-a-zantovsky-o-slovensku-budoucnosti) píše více o Josefu Dobrovském a cituje z díla germanisty a historika dr. Karla Kiesenbauera. [ZDE](https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-311-dil-Dobrovsky-o-puvodu-jmena-Cech-741516) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Dobrovský, historie česká, Josef Dobrovský, Narodní obrození **Spisovatel:** Dobrovský --- ### [Proč Jan Neruda poprvé přivezl do Čech scifi román Julese Verna?](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/neruda-verne-roman-cechy) **Published:** July 9, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jan Neruda přivezl poprvé román Pět neděl v balóně z Paříže jako "literární kuriozitu". Janu Neruda se také zasloužil r. 1869 o první překlad Verna do češtiny **Content:**  **Byl to devětadvacetiletý Jan [Neruda](https://citarny.com/tag/neruda-jan), který přivezl román Pět neděl v balóně z Paříže jako “literární kuriozitu”.** Neruda se také zasloužil o první překlad Julese Verna do češtiny. Byl to román Cesta kolem Měsíce, i když v levné knižnici Matice lidu (1898). Velkou zásluhu o popularizaci Vernova díla u nás měl nakladatel Jos. R. Vilímek. Rozhodl se vydat sebrané spisy J. Verna a jednal o tom i s nakladatelem Hetzelem. Záměr uskutečnil a od r. 1893 do r. 1935 vydal v prvním vydání 52 románů. **Pět neděl v balóně (Cinq semaines en ballon) je první dílo Julese Verna, které mělo obrovský úspěch po celém světě.** Ve Vernově románovém cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), který měl podle francouzského nakladatele Pierra-Julese Hetzela „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem…dějiny světa“, má pořadové číslo jedna. Toto pořadí však kniha získala zpětně až roku 1866, kdy vyšla definitvní verze autorova románu Dobrodružství kapitána Hatterase, který byl prvním Vernovým dílem označeným jako součást Podivuhodných cest.  Jules Verne: Cinq Semaines en ballon, (Pět neděl v balónu), Hetzel & Cie, Paris, 1863. **Úprava Hetzelových knih “Les Voyages extraordinaires – Podivuhodné cesty”, zůstává až do roku 1888 stejná,** to jest okouzlující knižní desky doprovázely v textu černobílé rytiny. Někdy kolem roku 1890 se nakladatel Hetzel rozhodl pro tisk barevných rytin do nových vydání. Tento ilustrační doprovod dostal při výrobě pojmenování “chromotypographie”.  **V současné době vydává Vernovo dílo nakladatel Josef Vybíral.** Knihy Julese Verna vydává za kompletního ilustračního doprovodu, původních černobílých a barevných rytin, v kartonovém pouzdru, s jednotně černobílým přebalem, raženou plátěnou vazbou a se zlatou ořízkou. **Jeho stránky a knihy rozhodně stojí za shlédnutí.** **** **Categories:** Historické knihy **Tags:** historie knihy, Neruda Jan, Verne Jules, Vilímek Josef **Spisovatel:** Verne --- ### [Křesťanství, Cyril a Metoděj na Moravě a násilná ideologická proměna společnosti](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/krestanstvi-cyril-a-metodej-na-morave-a-nasilna-ideologicka-promena-spolecnosti) **Published:** July 5, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Jak křesťanství nahradilo pohanství? Jak probíhala zásadní společenská změna? Jak si vedle moci světské vybudovala moc církev a určovala chování společnosti? **Content:**  **Jak křesťanství nahradilo pohanství? Jak probíhala zásadní společenská změna? Jak si vedle moci světské vybudovala moc církev a určovala chování společnosti na další staletí?** Křesťanská církev v raném středověku prosazovala svoji moc jen zřídka mírovou misií. Častěji šlo o kombinaci politické moci panovníků, nových právních nástrojů a otevřeného donucení až čistého násilí. Na příkladu Velké Moravy v 9. století a zákoníku **Zákon sudnyj ljudem** (Soudní zákon pro laiky) vidíme, jak se nová víra stávala nástrojem centralizace moci a potlačování starých pohanských tradic. Takový postup se uplatňuje během všech velkých ideologických proměn v historii lidstva. Nejnověji se o to snaží Evropská Unie. ## Křesťanství, Cyril a Metoděj. Pozvání misionářů roku 863 **Roku 863 pozval kníže Rastislav byzantské bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje na Velkou Moravu.** Oficiálně šlo o šíření křesťanství ve slovanském jazyce. Ve skutečnosti to bylo politické rozhodnutí – Morava se snažila vymanit z vlivu franské (západní) církve a posílit vlastní státní moc. **Křesťanství sem ale pronikalo už dříve.** Je znám tzv.„křest Moravanů“ kolem roku 831, ale společnost zůstávala stále z velké části pohanská. Panovníci přijímali křesťanství především proto, že jim přinášelo: – Psané právo a organizovanou správu – Spojenectví s mocnými říšemi jako Byzanc nebo Franská říše, kde již křesťanství bylo státní náboženství. – Posílení autority knížete nad kmenovými strukturami Církev a stát se tak staly spojenci. Křesťanství nebylo jen vírou – bylo nástrojem budování státu. ## Zákon sudnyj ljudem jako nástroj donucení **Nejkonkrétnějším dokladem násilného prosazování křesťanství je právě Zákon sudnyj ljudem (staroslověnsky Законъ соудный людьмъ).** Nejstarší dochovaný slovanský právní text, vzniklý pravděpodobně v prostředí moravské misie nebo krátce po ní (konec 9. století). Text se dochoval v pozdějších rukopisech (13.–14. století), nejznámější je novgorodský. Obsahuje přibližně 32–33 článků o trestním, občanském, rodinném, válečném a procesním právu. Nejlepší český překlad pořídil Josef Vašica ([Literární památky epochy velkomoravské](https://play.google.com/store/books/details/Liter%C3%A1rn%C3%AD_pam%C3%A1tky_epochy_velkomoravsk%C3%A9?id=06pmDwAAQBAJ&hl=en-US)). Tento zákoník, založený na byzantské “Ekloze”, obsahuje přímé ustanovení proti pohanství (článek 1): > „Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“ Toto ustanovení je naprosto zjevným příkladem právního násilí: – Pohanské rituály se trestají koletivní vinou, konfiskací majetku celé vesnice. – Jednotliví viníci jsou prodáváni do otroctví nebo jinak likvidováni. – Zabavený majetek většinou připadá církvi. Světský zákoník tak přímo zapojuje církev do potlačování pohanské víry a zároveň církev posiluje / obohacuje majetkově. Je ale pravdou, že oproti tvrdým byzantským zvykům zmírňuje některé tělesné tresty. Místo mrzačení stačí často pokání. Je vypracován systémový donucovací nástroj, kdy křesťanská moc se buduje nejen přesvědčováním, ale zároveň státním násilím podpořeným zákonem. > **Zákon sudnyj ljudem: Ukázky z textu podle překladu J. Vašici.** > > 1\. (Úvod o víře a boji proti pohanství) > Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým. > > 2\. (O svědcích a žalobách) > V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet. (Odkaz na Deut 19,18–19) > > 3\. (O kořisti z boje) > …Dá-li tedy Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme všechen lid a rozdělí rovným dílem, velcí i malí… Podle částky, jež připadá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůstanou v táboře. (Odkaz na Davida) > > 4.–7. (Přestupky proti mravnosti) > – Smilstvo s vlastní otrokyní → prodej otrokyně, pokání 7 let (chléb a voda). > – Smilstvo s cizí otrokyní → pokuta 30 stljazů pánovi + pokání. > – Smilstvo s jeptiškou → podle světského práva uříznutí nosu, podle církevního pokání 15 let. > – Sňatek s kmotrou (duchovní příbuznou) → uříznutí nosu + rozloučení + dlouhé pokání. > > 8.–11. (Zneuctění dívek) > – Svedení panny → pokud rodiče souhlasí, sňatek; jinak pokuta (litra zlata nebo polovina majetku), případně bití a vyhnanství + pokání. > – Znásilnění panny na pustém místě → pokuta a majetek dívce. > – Svedení zasnoubené → uříznutí nosu. > > 14.–15. (Podpaľačství) > Podrobná úprava odškodnění, rozlišení úmyslu/nevědomosti, trest upálením nebo mečem v některých případech, jinak pokání. > > 16\. (Azyl v chrámu) > Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevyvede… Pokusí-li se kdo násilím vyvést… ať dostane 140 ran… > > 17\. (Zákaz svépomoci) > Kdo si vezme právo do vlastních rukou místo soudu, ztratí věc a může být bit. > > 19\. (Vykoupení zajatců) > Pravidla pro odpracování ceny zajatce (mzda 3 stljazy ročně). > > 25., 28.–30. (Krádeže, otroctví) > – Pán zodpovídá za krádež otroka. > – Krádež z chrámu → pokuta, bití, vyhnanství. > – Zotročení svobodného → pachatel sám do otroctví. > > 30a. (Nerozlučitelnost manželství) > Dlouhý teologický úvod o nerozlučitelnosti manželství (s výjimkami jako úklad na život, malomocenství apod.). ## Jak lidé přijímali křesťanství? Přijímání křesťanství nebylo jednotné a rozhodně ne dobrovolné u všech vrstev společnosti. **Knížata a velmoži. Elity.** Přijímali křesťanství rychleji z politických, prestižních a praktických důvodů. Křesťanský panovník získával lepší postavení při jednáních s bohatou a silnou Franskou říší nebo Byzancí. Společnost se více czdělává, existuje přístup k jednotnému písmu, vzdělání a novým formám správy. Elitní jednotlivci využívali novou ideologii k upevnění vlastní moci. **Obyčejní lidé** Zde byl obraz mnohem složitější: – Mnozí přijímali křesťanství formálně (aitiocenzura) pod tlakem panovníka a zákona. Odmítnutí mohlo znamenat ztrátu majetku, prodej do otroctví nebo sociální vyloučení. – Častý byl tzv. podvojný přístup: synkretismus. Lidé přijímali křesťanské rituály navenek, ale tajně nebo otevřeně pokračovali ve starých pohanských zvycích. – Když bylo donucování silné, nastával i odpor. Existoval i odpor. V Čechách například vedlo vnucené křesťanství knížete Bořivoje k povstání pohanských velmožů. Bořivoj musel uprchnout a vrátit se s moravskou vojenskou pomocí, aby odpor potlačil. Podobné napětí existovalo i na Moravě. Ještě za Svatopluka se hovoří o toleranci pohanství v některých vrstvách. **Archeologické nálezy a písemné prameny ukazují, že christianizace byla postupná a bolestivá.** Ještě dlouho po misi Cyrila a Metoděje přežívaly pohanské prvky v lidové kultuře. Křesťanství se stávalo dominantním spíše díky dlouhodobému tlaku shora než díky masovému nadšení zdola. Některý zvyky jsou zachovány dodnes v lidových tradicích. (vynášení Moreny, oslavy [Svatojánské noci](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/letni-slunovrat-a-svatojanska-noc) etc.) ## Násilí jako součást christianizace V 9. století na Velké Moravě nebyla křesťanská církev jen duchovní institucí. Společně s panovníky používala právní násilí (jako v Zákonu sudném ljudem), politický tlak a někdy i vojenskou sílu k prosazení nové víry a nového řádu. > **Cílem křesťanství bylo:** > – Šíření víry, křesťanských myšlenek a nového pohledu na život a smrt: > – Centralizace moci > – Potlačení starých kmenových struktur > – Ekonomické posílení církve (konfiskace majetku) **Zákon sudnyj ljudem** tak není jen právní památkou, ale je svědectvím o tom, jak se nová křesťanská moc prosazovala v raně středověké slovanské společnosti: nejen slovem, ale i donucením a trestem. **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** cyril a metodej, historie česká, křesťanství, Velká Morava **Spisovatel:** Cyril a Metoděj, křesťanství --- ### [Karek Hynek Mácha a Lori. Osudová, nešťastně šťastná milenka](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/karek-hynek-macha-lori) **Published:** July 9, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Karel Hynek Mácha. Nebýt zde Lori, vrátil by se ten něžný milenec luny a krutý prznitel dívčí něhy zpět. Mácha se postupně té dívky zmocňoval kdykoliv... **Content:** Karel Hynek Mácha a Lori vygenerováno AI**Karel Hynek Mácha (16.11. 1810 – 6.11. 1836) pozoroval měsíc a hvězdy a přemýšlel, co bude, až zhasnou, až světy zajdou. Ouplné luny krásná tvář, tak bledě jasná jasně bledá, jak milence milenka hledá… Nebýt zde Lori, vrátil by se ten něžný milenec luny a krutý prznitel dívčí něhy zpět, třeba o půlnoci Harasovskou, Hradskou, Sedleckou, do zřícenin Kokořína, toho milostného hradu – útočiště loupežníků a poštolek…** Cituji zde jen malý odstavec z knihy **Lori – múza Karla Hynka Máchy** (192 stran, vydal Pavel Ševčik – Veduta, Štíty 2008). Autorka – jedna z nejpilnějších, 25 knížek už vydala – Dagmar Štětinová (1927) splnila nejen svůj cíl – ospravedlnit velice mladou dívku, kterou většina bývalých literárních historiků odbývala jen několika větami, včetně Arne Nováka (viz jeho Stručné dějiny literatury české z roku 1900) a pohrdavou charakteristikou „nicka“, „půvabná, leč nepatrná koketka“, „bezvýznamná ťopka“. Jakým právem existenci a velikost té dívky přehlíželi? **Kdo byla Lori?** Ano, je pravda, že byla dcerou ze skromné pražské řemeslnické rodiny s pěti dětmi, že se jmenovala Eleonora Šomková, že jí bylo sedmnáct let, když jí Karel Hynek Mácha poznal po první zkoušce na divadle, a říkal jí Lori, když poznal i její rodinu, v níž se její otec obával, že český národ podlehne germanizačním snahám habsburského osvícence. Český jazyk byl vyloučen ze škol a úřadů a Mácha si usmyslel, že v rodině Šomkově bude působit především vlastenecky. Záhy zjistil, že Lořin otec zná rytíře z Neuberka na Mladoboleslavsku a Mělnicku, o nichž také Mácha slyšel od básníka V. B. Nebeského a věděl o nich, že jsou to přátelé Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka, že zachránili mnoho starých kronik a knih, mysleli víc na národ než sami na sebe a hlavně na jeho vzkříšení. Náš velký básník [Mácha](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/karel-hynek-macha-maj) se postupně té půvabné dívky zmocňoval kdykoliv a kdekoliv, při cestě k Milešovce, na Sněžku či do věží Kokořína. Polovinu rozkoše a polovinu odporu rád zdolával. Lori byla nešťastně šťastná. Co věděla o lásce mezi mužem a ženou? Co si mohla myslet o Karlu Hynkovi, který jí mnohokrát dal najevo, *„že buď všechno, anebo nic…“* Její vzácná maminka ji přiváděla k poznání: muž často neví, že právě nad ním a v něm se tvoří největší projevy lásky i smyslu života, vznikají myšlenky a nápady, jako od koření chuť v polévce, v životě ženy tak důležité. **Kokořínské milování se jmenuje stěžejní kapitola Dagmařina románu.** Živočišně, neurvale, hrubě, bezohledně se domohl ten něžný milenec Luny, Karel Hynek (tak mu měla Lori říkat) svého mužského práva. Byli spolu u studenta Bolemíra Nebeského v Novém Dvoře u Kokořína. Tady někde byl děj Máchových Cikánů. A do této romantické krajiny byl neustále přitahován.  **Tři události roku 1836** V 1836 se v Praze konala poslední česká královská korunovace – nového rakouského císaře Ferdinanda V. (I.), zvaného též Dobrotivý. Avšak tento rok je pro náš národ a jeho literaturu významný dnes především tím, že v dubnu vyšla útlá knížka – lyrickoepická báseň s názvem Máj, kterou si její autor K. H. Mácha vydal vlastním nákladem. Nemohl tušit, že tímto počinem bude dílo v nejbližší historii označeno jako základ moderní české poezie. Mácha byl přešťastný z radosti Lořiny, když mu blahopřála. Ale vzápětí mu sdělila také radostnou novinu o tom, že bude otcem jejich dítěte: „Plody se sklízejí na podzim, naše dítě se narodí začátkem podzimu…říkal doktor…“ Snad se v té chvíli rozhodoval, že si přestane zapisovat hlouposti do svého deníku, neboť začne druhý díl jeho života, rychle dokončit studia, zkoušky a zaměstnání. (Jeho deník – jak známo – prostudoval Jakub Arbes, ale odmítl cokoli z něho zveřejnit…) **Naši Lori čekaly rovněž těžké zkoušky.** Ještě v květnu jí zemřela maminka, k níž Karel Hynek nebyl příliš uctivý, dokonce žárlil na ni, že Lori patří jen jemu od chvíle, kdy ji poprvé pomiloval, byl pyšný na svou osobu. Nepřál si, aby chodila za maminkou k jejímu hrobu. Lori všechny tyto skutečnosti těžce nesla. Musela odejít z domu, protože otec se za ni styděl. Mezitím se Mácha odstěhoval do Litoměřic, rozmrzelý navíc kritikou od přítele Josefa Kajetána Tyla, který od roku 1834 vydával Květy české a v nich nyní odsuzuje Máj a jako rozervance jeho autora. Zde se Mácha náhle dozvídá o narození synka Ludvíka. **Není nutné převyprávět dvaceti šestiletý životopis K. H. Máchy,** jak ho barvitě líčí ve svém románu spisovatelka Štětinová mimo jiné přesnou citací dopisů – příteli ze studií Eduardu Hindlovi, rodičům, posléze bratrovi a také Lori. O tu především v románu jde. Tu navštívil, potěšil se svým synkem, byl na jeho křtu, a už zase pospíchal do Litoměřic, kde ho čekal krutý osud. Lehké to po jeho nenadálé smrti neměla ani osamělá Lori. Se svým sirotkem Ludvíčkem se loučila navždy i s otcem. „Nitařka“ – jak jí také říkali – plete šály, čepice, ponožky, sama si kreslí jejich vzory. Kvůli živobytí pro sebe a hlavně pro dítě, které jí v létě 1837 zemřelo. Nedočkala se ani soucitu od bratra, když si chtěla koupit nitařský krámek. Nešťastně skončilo i její mylné manželství s policejním oficiálem, jehož musela následovat za službou do Haliče. Ten se nedokázal rvát se životem vlastním, natož o život další. Trápení vdovy paní Siehové skončilo na podzim roku 1891, kdy se v Praze konala jubilejní zemská výstava v pražské Královské oboře. Odešla za Karlem Hynkem čekat ho mezi hvězdami… Za pohřebním vozem ve smutečním průvodu byla také její nejmilejší neteř Mařenka Bittnerová, slavná česká operní hvězda a miláček pražského obecenstva. Lori jako mladá dívka vygenerováno AI a skutečný portrét z roku 1886**Dagmar Štětinová oslavila milenku K. H. Máchy, aniž by ubrala cokoli z velikosti našeho národního i světového básníka.** Pronikla do rozdílnosti jejich povah, vžila se do jejich životních poutí, do pocitů hrůzy a všeho, čím Lori prošla a co si musela ve svém srdci odnést. *„V Čechách je asi nutné dříve zemřít, aby tvé srdce někdo pochopil…“* jsou rovněž slova z románu. Nepochopení Máchy za jeho života bylo jen potvrzením mimořádnosti jeho tvorby. Lví podíl na ní měla jeho největší múza – chudičká Lori, kterou svým románem – též někdy ne vždy dobře chápaná dnešní spisovatelka – Dagmar Štětinová ospravedlňuje. Dagmar Štětinová / Lori – múza Karla Hynka Máchy / vydalo Nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA Za Vodou 139, 789 91 Štíty, květen 2008 [www.sevcik-veduta.cz](http://www.sevcik-veduta.cz/) Knihu o Máchově milence Eleonoře (Lori) Šomkové (1817 – 1891) napsala autorka s cílem představit veřejnosti tuto velice mladou dívku, kterou literární vědci odbývali nebo přehlíželi, třebaže měla neobyčejně mimořádný vliv na jeho tvorbu a moderní poezii. > **Ivan Diviš / Máchova milá** > > Ty jsi se vdala, Lori? > Jaks mohla, když tě milovala hvězda!? > Když rudý Aldebarán své koksové pece, > ramena protuberancí, plamenné rozeklany svého jazyka, > v prázdnotách lačnícího po spočinutí na jahodě jistiny – > vztahoval na tebe!? > Že si přec nepokazíš život – > tak sis uboze šeptala, sotvaže jeho hořící chochol > splynul s ohněm litoměřického mlýna, > ale tos nedomyslila, > že z popela schrány co nevidět > vzlétne oranžový fénix, > vteří se na nebesa, a > světelně vpečetěn, > tam zůstane viset? Cožpak tím, > že ti paprika rozvázal sukni a střevíce zul filistr, > sis život zachránila? Co totiž – > ani ne drtný došek, zatímco předtím > objímalas libanonský cedr, jedle se skláněla k tvému mechu, > jelen pil z černé tůňky, medový pstruh > elektrizován projížděl tvými propustmi, hltal vláhu, > až posléze, znaven, slastně spočinul > v zelených plynulinách zmírajících řas… > Ubohá Lori! paňmaminko, tam, > kde mu šlo o zlidštění krápníkových jeskyň, > matrono! zatímco ten nájezdník > plamenometem veršů řešit chtěl > rovnice časoprostoru… > > (Rozpleť si vlasy, 1961) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, lori somkova, Mácha Karel Hynek, Štětinová Dagmar **Spisovatel:** Mácha --- ### [Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě...](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/poeticky-rok-zima-a-zimni-poezie) **Published:** December 23, 2025 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Básničky a poezie o zimě
**Content:**  **Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. [Skácel](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/basne-jana-skacela-jsou-jako-nadeje-s-bukovymi-kridly), [Březina](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/brezina-otokar-skryte-dejiny), [Toman](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/karel-toman-mesice-dvanact-rocnich-obdobi-v-basnich), [Mikulášek](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/oldrich-mikulasek-o-basnickem-poslani-i-remesle), [Hora](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/hora-josef-talentovany-basnik-tri-generaci), [Vrchlický](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/jaroslav-vrchlicky-basnik-knihy-pro-deti), [Neruda](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/neruda-pisne-kosmicke), [Zahradníček](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jan-zahradnicek-knize-ceske-poezie), [Hrabě,](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/12-taktu-pro-vaclava-hrabete) [Hrubín,](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/frantisek-hrubin-nejmilejsi-basnicky-pro-generace-deti) …** > **Jan Skácel / Vteřina v lednu** > > A den je tichý, křehký jako skořápka. > Uvnitř je slunce, také celé bílé. > I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh. > I tato vteřina, i tato bílá chvíle. > > **Oldřich Mikulášek / A potom k večeru** > > A potom k večeru, když stále, stále sněží, > je slyšet hudbu; komu nezněla, > nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží > viděti tancovat bílého anděla. > > Trochu se zachvíval a se závanem křídla > zdvihl se vítr, vločky na mě vál. > Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla > a jako zázrakem sníh kolem roztával. > > **František Hrubín / Zima** > > Zmrzl rybník, struha, > už je zima tuhá. > Led už drží na kaluži, > kdo tam bruslí, ať se tuží. > Už je sněhu převelice, > nebojím se metelice. > Ať si hvízdá meluzína, > jenom když je prima zima. > > **Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá** > > Napadl čerstvý sníh, > je noc > a chlapci na kytaře hrají jedním prstem > > můj bože, nevím komu, > hrají si v chůzi a není toho moc, > > není to nad ticho, > nad tmavá žebra stromů, > není to vůbec nic – > > a přece. > > **Únor / Karel Toman** > > Kdo ticho miluješ a samotu > a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí > nasloucháš rytmu života, > zda někdy neslyšíš > hlas hlubin ? > > Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání. > Mlčení země bolí. > Však dole > tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot > dere se k světlu. > > A píseň mladých vod > tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí, > že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami. > > **První sníh / Otokar Březina** > > Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý > jak zimy nevěsta – však smutná, bledá… > sta stromů k nebi suché ruce zvedá > a prosí o pomoc, leč marně kvílí… > > A jízda větrů po krajině pílí > a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá, > a s nebes výšin mlha tmavošedá > jak závoj v lože svatební se chýlí… > > Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem – > Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása, > jež vábila nás lesem, luhem, polem? > > Aj, první sníh! Jak duší to as víří, > když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá > svým dechem první sněhobílé chmýří? > > **Vánoční / Fráňa Šrámek** > > Po sněhu půjdu čistém, bílém, > hru v srdci zvonkovou. > Vánoční země je mým cílem. > Až hvězdy vyplovou, > tu budu blízko již. > A budu ještě blíž, > až lesní půjdu tmou. > > Tu ztichnu tak, jak housle spící, > a malý náhle, dětinný, > a v rukou žmoule beranici, > včarován v ticho mýtiny > tu budu blízko již. > A budu ještě blíž, > svých slz až přejdu bystřiny. > > Mír ovane mne jak by z chléva, > v němž vůl a oslík klímají, > světýlka stříknou zprava, leva, > noc modrá vzlykne šalmají, > tu blízko budu již. > Ach, jsem tak blízko již, > snad pastýři mne poznají… > > **Zima / Jan Zahradníček** > > Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek > Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha > Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru > Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá > Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná > Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu > Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof > Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů > Nic se nezmění Ach nic se nezmění > Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi > Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů > Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi. > > **Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě** > > Ve sněhu který zrána napad > táhnou se černé šlépěje > jak listí v říjnu žloutne západ > jak stromy staré aleje > Krev slunce stéká po sněhu > a mrazem ztuhlá krajina > zarudlá řeka bez břehů > a bez ryb zvolna usíná > Jen dlouhý řetěz > černých stop > trhá sníh > kdo to tu šel > štěstí či hrob > hledal v závějích? > > Zatímco všude hořelo v kamnech > zpocenou tváří > do sněhu pad > ta jarní vůně dýchla až na mne > když pod jeho tělem zem začala tát > Bylo to dobré divadlo > přes sklo se dívat jak byl sám > > Poslední dobou špatně usínám > Tak málo sněhu napadlo > a mně který jsem za sklem v teple > zbývá pramálo naděje > že vůbec někdy vítr sněhem > ty černé stopy zavěje > > **Jan Skácel / Zimní krajina srdce** > > Na stromech černé plody zimy > země až na kost > prázdno dálka > > A zůstat sám a mezi svými > jak nad zamrzlou vodou lávka > > **Zimní / Jan Neruda** > > Své čelo mi do okna vtlačila > a bílým svým okem se dívá – > já vidím ji, zimu, tu paní zlou, > jak mlhavým prstem svým kývá. > > Je ticho, je mráz a mdlá noha má > si na prahu vykročit váhá, > však zima po horoucí dlani mé > již mlhavou rukou svou sáhá. > > A pozvolna ruku tu pozvedá > a klade ji kolem mé šíje – > ta vražedná žena! Vždyť cítím již, > jak ze prsou dechy mi pije! > > A cítím, jak v ledovém objetí > tvář bledne, ret rychle jak chladne, > jak tepna se ve skoku zaráží > a srdce jak klesá a vadne. > > **Zima / Jan Neruda** > > Přede dvorem stará vrba, > > pně už vydoutnalé, > > samá jizva, samá troucheň- > > kdy ji podtít ale? > > > > Z jara, když jí zbylá větev > > květem pookřeje? > > V létě, když své staré tělo > > na sluníčku hřeje? > > > > Či snad v zimě? Spí pak jistě? > > Necítí to ani? > > Starý strom a starý člověk > > má tak málo spaní! > > > > > > > > > > > > > > > > **Zimní pohádka / Josef Vrchlický** > > K nám z jihu přišel divný host > na sever chladný, mrazivý, > ret jeho sterou písní zněl, > zrak něhou háral blouznivý. > > A dokud leto trvalo, > žil u nás tich a spokojen, > však v podjeseni zaplakal > a po prvé byl nešťasten. > > A když napadnul první sníh, > pad’ v srdce hosta divný žel, > zamyšlen stával u okna, > až všecky písně zapomněl. > > Vlas jemu zbělel pomalu > jak sněhy, které spadnuly, > a oči, druhdy jeden lesk, > hluboko v důlkách zhasnuly. > > A denně stával u okna, > uvadlé růže na skráni, > a zíral, plání sněhovou > jak poletují havrani. > > Oh, což se jeho kalný zrak > tím sněžným polem natěká! > jak líto mi ho u srdce, > oh, zda se jara dočeká? > > I usnul kdys – a divný sen > se sklonil jeho do duše, > to zdálo se mu o jaru, > a on se usmál v předtuše. > > A myslí jeho táhlo to > jak ptačí zpěv, jak dívčí smích, > že kalné oči zaleskly > se opět v slzných krůpějích. > > I snil, že k němu kloní se > postava plna božských krás > a fialkami propletá > ten zšedivělý jeho vlas. > > A venku náhle, jaký div! > tam roztál sníh a zmizel led, > a země stála v kráse své, > nevěsta jara na pohled. > > Na stromech květy, v houští zpěv > a sedmikrásky po pláni – > cizinec mrtev – v duši klid > a na rtu blahé usmání… > > **Jan Skácel / Andělé** > > Jestli vám vydám všechny svoje čerty > odejdou s nimi moji andělé > > Zůstanu sám a bude mi to líto > a ptát se budu kde je naděje > > A marně za mne z rozbořených zvonic > dřevěné zvony budou vyzvánět > > Zelené sněhy nedosněží > andělé bílí nevrátí se zpět > > **Zima / Josef Hora** > > Někde v noci mezi topoly > zvoní zvonky, křupe koní klus. > Ale ne. To jen tak pobolí > vzpomínka na široširou Rus. > Štíhlé břízy do nedohledna, > na závějích měkký, modrý stín. > A těch oblak hloubka bezedná, > v nichž si koupal oči Jesenin. > Někde v noci mezi topoly > zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem. > Mrtvý Jesenin tam blábolí > modrý verš nad černým traktorem. > > **Zimní den / Jan Skácel** > > Za stromy které bez nás samy > pohubly tolik od mrazu > vychází slunce z čerstvé rány > při zemi trav se drží tma > je velké ticho mezi námi > neznámá zvěř už ustala > brodit se lesy Zotvírány > zůstaly sny a do rána > počalo hojně sypce sněžit > Kam oko dohlédne sníh leží > a přes pole kdo cestu má > pevně se halí do kožichu > A dospělý v tom přísném tichu > prosí a žebrá o něhu > a chtěl by všechno teplé zlato > čurané dětmi do sněhu > > **Sníh / Vladimír Holan** > > Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda, > že se nejlíp sedí v kuchyni, > i kdyby to byla kuchyně nespavosti. > Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno > a hledíš oknem do důvěrné věčnosti. > Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body, > když přece život není přímka. > Co by ses mučil pohledem do kalendáře > a staral se, kolik je ve hře. > A co bys doznával, že nemáš > na střevíčky pro Saskii? > A pročpak by ses holedbal, > že trpíš víc než jiní. > I kdyby na zemi nebylo ticha, > to sněžení je už vysnilo. > Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv. > > **Napadal sníh / Josef Kainar** > > Napadal sníh. > Potichu v noci napadal sníh. > A kde je všecko? > > Dyť sem se sněhu ve snu nenadál. > > Von smazal dvůr, > a je to malej řbitov. > Komíny smazal, > sou to bílý sochy. > Je z králíkárny hrobka rodinná, > a všecko je to pěkně požehnaný > křížkama, jak přešly v sněhu vrány, > já sem ten pozůstalej, > kerej vzpomíná. > > Napadal sníh. > Na všechno napadal sníh. > Co bude se mnou? > > Jakápak vina, > jakýpak rozsouzení, > dyž teďko žádnej žalující není? > Dyž mě jako stránku > v spisech obrátili? > > A srdce bolí dál, > a sníh, ten napadal, > a všecko je tak bílý **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Březina Otokar, Halas František, Holan Vladimír, Hora Josef, Hrabě Václav, Hrubín František, Josef Václav Sládek, Mikulášek Oldřich, Neruda Jan, Noha Jan, Poetický rok, poezie klasická, Roční období a poezie, Seifert Jaroslav, Skácel Jan, Šrámek Fráňa, Vrchlický Jaroslav, Žáček Jiří, Zahradníček Jan **Spisovatel:** Poetický rok --- ### [Svatojánská noc. Magická chvíle v české poezii](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/svatojanska-noc-v-ceske-poezii) **Published:** July 5, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Svatojánská noc (23. na 24. června) patří k nejmagičtějším motivům českého folkloru. Tenká hranice mezi světy. Tento motiv se objevuje i v české poezii... **Content:**  **Svatojánská noc (z 23. na 24. června) patří k nejmagičtějším motivům českého folkloru. Symbolizuje ji oheň jako očistný rituál, tajemné a léčivé byliny např. pelyněk, řebříček mají tuto noc mimořádnou moc, kapradí, které kvete jen tuto noc (kapradí má jen výtrusy) a přináší štěstí a bohatství, věštění lásky a milostné tance.** > Zelená noc, zelená, > vše v ní zpívá a dýchá. > V ní mladé srdce > láskou k životu dýchá. > > Jesenin **O této tajemné noci se otevírá tenká hranice mezi dvěma světy. Tento motiv se objevuje i v české poezii, ačkoliv ne tak často jako v lidových písních nebo próze.** **Erbenův nedokončený plán / Svatojánská noc** Karel Jaromír [Erben](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/erben-zahorovo-loze) původně plánoval zařadit baladu [Svatojánská noc](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/letni-slunovrat-a-svatojanska-noc) do sbírky Kytice z pověstí národních. Měla být protějškem balady Štědrý den – temnou, magickou nocí plnou tajemství. Erben ji však nikdy nedokončil, zůstaly pouze náčrty a fragmenty. Tento fragment zachycuje typicky erbenské téma: magickou moc přírody (zlaté kapradí), touhu po poznání tajemství a zároveň varování před nadpřirozenými silami. Nejznámější dochovaný fragment básně zní takto: > Oj divná, divná svatojanská noc, > kdež kapradí svou rozvinuje moc. > Komu se dostane jeho zlaté sémě, > zjevny mu budou poklady země, > dozví se, co teprve bývalo, co někdy bude, > zjevny mu budou tajnosti všude. > Avšak sotva kdo pro závistivé síly > můž toho semene zrnka zlatého dobýti; > pakli by dobyl maně v dobrou chvíli, > sotva kdo můž jeho užíti. > Oj divná, divná svatojanská noc! > Oj divná, divná kapradí moc! > > Byla svatojanská noc, > pozdní byla chvíle; > pásl ovčák pod březinou > své ovečky bílé. > > Seděl, seděl pod keřem — > jen zazdřímnul okem: > rozešly se mu ovečky > v lese, ve hlubokém. > > Jen zazdřímnul maličko — > již je zase vzhůru, > shání dolů své ovečky > na podhajském zůru. > > Počítá je, počítá, > i přepočítává, > však ovečky nejmilejší > mu se nedostává. > > „Špatněs hlídal, psíku můj, > špatněs pozor dával, > žes ovečky zacházeli > do lesa nechával. > > Hlídaj lépe, psíku můj, > měj je na pozoru. > Podívám se po ovečce, > kde mi zašla v horu.“ > > Na obloze měsíček > jako rybí oko… **Josef Václav Sládek / Svatojánská muška** Romantický básník Josef Václav [Sládek](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/josef-vaclav-sladek-nejlepsi-basnicky-pro-deti) napsal krátkou, jednoduchou, rytmickou báseň plnou atmosféry letní noci. Svatojánská světluška zde symbolizuje jemnou magii a průvodkyni temnotou. Typický motiv svatojánských tradic, ale v podstatě i celého léta. > Svatojánská muška: > > Když jsem já šel večer > tmavým lesem, > svatojanská muška > svitla vřesem. > > Zrovna u hájovny, > u těch stromů; — > svítila ta muška > mně až domů. > > Až kdy k nám se vrátka > otevřela, > ona mi ta muška > uletěla! **Alois K. Hever / Svatojánské mušky** Málo známá lyrická básnička pro děti Aloise Hevery (1878–1939) zachycuje kouzelnou atmosféru Svatojánské noci. Světlušky, tajemství lesa a mateřskou lásku. > Svatojánské mušky > v temnu lesním září. > Hledívám vždy na ně > s udivenou tváří. > > V tichém lesním šeru > zjeví se a zmizí, > objeví se zase > mezi listím břízy. > > Maminka, když večer > ukládá mne k spaní > a když probouzí mne > zase v době ranní, > > říká, že mé zraky > právě tak se třpytí, > jako svatojánské > mušky v lesním kvítí. > > Svatojánské mušky > nejsou moje oči, > ale s láskou vždycky > k mamince se točí. **William Shakespeare / Sen noci svatojánské** Nejslavnější dílo na toto téma vůbec. Celá hra se odehrává v noci letního slunovratu v kouzelném lese plném víl, lásky a záměn. Ukázka (Pukova řeč, překlad J. Vrchlický) > Přes pahorek, přes dolinu, > přes křoví, přes houštinu, > přes park, přes plot, > přes vodu, přes oheň, > bloudím všude, > rychleji než měsíc v obloze… > … > > Znám břeh, kde divoký tymián kvete, > kde roste prvosenka a fialka kymácející se, > celý překrytý svlačcem vonným, > s růžemi pižmovými a planými… **Ivan Bunin / Kanun Kupaly / Předvečer Kupaly** Celá báseň je z roku 1903. Bunin mistrně spojuje křesťanský motiv Bohorodičky sbírající byliny s pohanským tajemstvím kvetoucího kapradí o Svatojánské noci. > Ne mlha bělá se v temném háji, > chodí v temném háji Bohorodička, > po zelených pahorcích, po údolích > sbírá k noci boží byliny. > > Jen večer jim zbývá času, > jen noc — a skončí jejich čas… > Ach, ne nadarmo v tu noc, v tu Kupalskou, > kvete kapradí v houštině! > > Ne mlha bělá se v temném háji — > chodí v temném háji Bohorodička. > Jen večer jim zbývá, > slunce už zapadá: > jedle černou jehlicí zastírají západ, > zlatý ikonostas západu. > > Už v údolích se mlha rozlévá, > už v roklích se šeří, > a v boru, v temném boru, > jako hvězda plane květ kapradí. > > Kdo ho najde — ten všechno pozná, > všechno uvidí, co je skryto, > ten bude šťastný po celý život… **Svatojánská noc / Alexander Blok** > A budeme cestovat sami. > Budete za tmavou trávou > Hledejte světla Kupaly. > Budu čekat s hlubokou vírou > Zázraky, po kterých toužíte: > Nechte vzplanout šedé kapradí > Pod zdviženou rukou. > Noc bude zářit zeleným světlem, – > Vždyť s ní vzplaneš, > Opojený touto magií? > Dvojitý jed krásy! > Budu čekat, tajně obdivovat, > Aniž byste probudili své noční touhy. > Tvé dívčí obrysy – > Neboj se – nevyděsím tě, dítě! > Ale pokud noc třese svými větvemi, > Chce být vyčerpaný v nebi, > Podívám se na tebe svýma očima > Mlha jako dnes v noci. > A nastane okamžik, kdy spadneš > Do jiného nebe. > A na novém nebi uvidíte > Jen dvě hvězdy jsou moje oči. > Okamžik! Na této obloze jsou vytrvalé oči > Všichni se odrážíte – podívejte se! > A pod baldachýnem ze vzorovaných větví > Záhada úsvitu pronikla. > [Více>>](https://stihio.ru/poems/aleksandr-blok-ivanova-noch-39759.html) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** magická noc, Svatojánská noc **Spisovatel:** slunovrat --- ### [Zdeněk Jirotka a legendární Saturnin. Nepřekonatelné hlášky a jedinečný lék na špatnou náladu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/jirotka-saturnin-citaty-kniha-film) **Published:** July 8, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Zdeněk Jirotka napsal knihu Saturnin jako skvělý lék na špatnou náladu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní skvělým anglickým humorem. **Content:**  **Zdeněk Jirotka napsal Saturnina jako skvělý lék na špatnou náladu. Stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní skvělým anglickým humorem. A to je v českém prostředí moc vzácná věc.** **** **Kniha je bohužel jediný majstrštyk Zdeňka [Jiroutka](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/pametni-deska-zdenek-jirotka) (\*7.1. 1911 – 12.4. 2003), ale i kdyby už nenapsal vůbec nic, kniha mu přinesla nesmrtelnost.** Zajímavostí je, že Saturnin poprvé spatřil světlo světa 24.8. 1940 v Lidových novinách za německé okupace. Tehdy v novinách vyšla povídka “Můj sluha Saturnin” a o dva roky později vychází celý román, který Jirotka napsal v koupelně bez oken svého bytu kvůli německému protektorátnímu příkazu zatemnění. Od té doby kniha pořád okouzluje nové a nové čtenáře množstvím parodií a nadsázky a zejména absurdními situacemi, do kterých uvádí svérázný sluha Saturnin nejen svého pána, ale i celé své okolí. > ***“Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. > Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: > Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat,”*** *řekl Zdeněk Jiroutka. Budiž nám tento citát jakýmsi mementem, který nám zanechal* **Ukázka z knihy:** > Když někdo chápe přísloví doslovně, může vést k tragédii, řekl doktor Vlach. Znám případ muže, kterého pětkrát přivezli do nemocnice zle potrhaného, neboť tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni. > > Dědečkův dům se otřásal v základech. Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru. Po okenních tabulích tekly proudy deště. Teta Kateřina se po každém zablesknutí pokřižovala, podívala se starostlivě k oknu a zase mluvila dál. > > Sehnat masku čerta a Mikuláše v červenci, to je jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy dostal. > > Saturnine? Marcus Aurelius je lvice. > Nikdo není dokonalý. > > Více děr, více syslů. Více hlav, více smyslů. Mnoho psů, zajícova smrt. > > Pravil, že není vyloučeno, že třeba za nějakých jiných okolností by třeba paní Kateřina byla ochotná pro někoho obětovat život, a naopak, kdokoli z nás by se mohl dopustit skutku, který by nás všechny překvapil. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby se v něm vyznali jiní. > > Povídala, že by to člověk nevěřil, když v těch letech ještě někdo nemá rozum. Vždyť je to o život. Nemůže to dobře skončit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takovému starému člověku stačí, aby se nachladil, a jede. Copak to někdy někdo slyšel? To se rozumí, on má vždycky svou hlavu jako všichni mužští. To by jich ubylo, kdyby dali na to, co ženská povídá. > > Saturnine, proboha, proč jste nepozdravil tetu Kateřinu?! > Jasně si vzpomínám, že jsem řekl milostivé paní „Má úcta“, řekl Saturnin > “Ne!” odmítla teta Kateřina. “Jakmile mě uviděl, ušklíbl se a řekl „No, maucta“. > Tak přece pozdravil! A máme po problému! > > Poslouchal jsem tetu jen jako ve snu a myslil jsem na jiné, docela příjemné věci. To, že slečna Barbora čekala, kdy se vrátím z nemocnice a když to trvalo příliš dlouho, skočila do rapidu a jela pro mne, bylo tak milé, že jsem neváhal uvědomovat si to znovu a znovu. Stačilo, abych přivřel oči, a zase jsem viděl, jak se zářivým úsměvem vstupuje do vestibulu nemocnice a kamarádsky se ptá, co je s námi a kde vězíme. > > Divím se lidem, kteří jsou nespokojeni s dnešními dívkami a mají proti nim spoustu námitek. Říkají opovržlivě, že dnešní mladé dámy jsou samý sport, kavárna, biograf, auto a cigareta, ale vařečku prý berou do ruky obráceně. Sportem zhrubly a pozbyly něžné ženskosti. Chodí dlouhými kroky, místo aby půvabně cupitaly. > > Popírám, že by sport zbavoval ženy jejich dívčího kouzla, a slečna Barbora je toho oslňujícím důkazem. Dovedu si ženu jako životního druha docela dobře představit bez koketní bezradnosti, bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání. Jestli si někdo myslí, že mladá žena bude špatnou matkou proto, že umí řídit vůz a že ve dvaceti letech vyhrála na lyžích alpskou kombinaci, tak snad jakživ neviděl mladou mámu nad kolébkou. Co jsou všechny světové rekordy proti tomu, když máte malé děťátko! > > Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace. > > Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven. > > Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk. > > Teta se zatvářila kysele a servírovala nám přísloví máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vzdorně se na mě podívala, jako by chtěla říci, že bude užívat tolika přísloví, kolik jí bude libo, a pravila, že v nouzi poznáš přítele. > > “Tvoje loď nemá plachtu, synovče?! Hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu!” Řekla teta Kateřina. > Načež se do rozhovoru vložil Saturnin. “Stožár se nazývá předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat. Tato loď nemá stěžeň”. > > Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence. > > Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora. > > Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům. > > Nemůžeš sedět pořádně, kluku pitomá? > Nejsem kluku pitomá! **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Born Adolf, český humor, jirotka, Jirotka Zdeněk **Spisovatel:** Jirotka --- ### [Horla je mimořádný halucinační horor geniálního Guy de Maupassanta](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/maupassant-horla-horor) **Published:** July 7, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Kdo je to Horla? Neuchopitelný, neviditelný přelud Guy de Maupassanta, bytost vstupující bezohledně do vaší mysli, aby vás podmanila. Nelze ji chytit... **Content:**  **Kdo je to Horla? Neuchopitelný, neviditelný přelud Guy de Maupassanta, bytost vstupující bezohledně do vaší mysli, aby vás podmanila. Nelze ji chytit, nelze zapudit, je všude, stačí jen pomyslet. Ovládá vás a požírá den po dni…** **Horla je mimořádná povídka, která je svým způsobem krutým zrcadlem jeho blížící se smrti.** V době psaní trpěl [Maupassant](https://citarny.com/tag/guy-de-maupassant) syfilidou, tenkrát nevyléčitelnou nemocí. Ztrácel na čas zrak, trpěl silnými migrénami, depresemi. Strach z blížící smrti ho začal plně ovládat a vyvolával v něm řadu halucinogenních obrazů, které dokázal mistrovsky popsat ve svém hororu. > Sám napsal: > “Minulost mě přitahuje, současnost mě děsí, protože budoucnost je smrt.” ****** Je asi zřejmé, že na sklonku života, trpěl Maupassant psychickým stavem, který se v psychiatrii označuje jako dvojník – [heautoskopie](https://cs.wikipedia.org/wiki/Dvojn%C3%ADk). (halucinace vlastní osoby)** Nemocný trpí fantaskními představami o svém dvojníkovi, který ho pronásleduje, přesně jako v Maupassantově povídce. Vynikajícím způsobem se o této nemoci zmiňuje kniha Vondáčka a Holuba: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Podle povídky je zřejmé, že Maupassant trpěl také tzv. negativní autoskopií, to znamená, že člověk naopak nevidí ani sám sebe, například v zrcadle. Je neuvěřitelné, že tento víc jak 120 let starý horor Guy de Maupassanta je dodnes při čtení fascinující. Povídka byla i v tehdější literatuře velmi atypická a platí to dodnes. Námět povídky oslovil např. Lovercrafta, který téma použil pro svůj příběh “The Call of Cthulhu”, kde mimozemská bytost ovlivňuje lidskou mysl a je předurčena ovládnout lidstvo. Obrazy popsané v povídce se také objevují v životopisném filmu Michela Dracha: Guy de Maupassant (1982). **Horla | Maupassant Guy de / Výpisky z povídky:** > 25.–26. května > Spím – spím dlouho – dvě nebo tři hodiny – když mne zkruší sen – ne – nikoliv sen – ale můra. Mám jasný pocit, že ležím a spím… cítím to a vím… cítím však také, že se kdosi ke mně krade, že na mne hledí, ohmatává mě, leze na postel, kleká mi na prsa, objímá prsty mé hrdlo a tiskne je… svírá… vší silou, aby mě zardousil. Bráním se, spoután onou hroznou slabostí, která nás ochromuje ve spánku; chci křičet – nemohu; chci se pohnout – nemohu – lapám po vzduchu a snažím se s vypětím všech sil obrátit se, setřást se sebe tvora, který mě drtí a dusí – leč marně! A vtom se probudím, všecek vyděšen a mokrý potem. Rozžehnu svíci. Jsem sám. > … > > 25 května. Žádný obrat k lepšímu! Se mnou je to opravdu divné. Jakmile se blíží večer, zmocňuje se mě nepochopitelný neklid, jakoby noc skrývala přede mnou cosi hrozivého. Chvatně povečeřím a popkouším se pak číst. Nechápu však ani jediného slůvka., jen stěží rozeznávím písmena. Chodím tedy po pokoji od stěny ke stěně a z rohu do rohu, svírán nejasným a nepřekonatelným strachem, strachem před spánkem a strachem před postelí! > … > > 4\. července > Dnes v noci jsem měl pocit, jako by někdo na mně ležel a byl přisát k mým ústům, ze kterých chlemstal můj život. Ano, sál mi jej z hrdla jako pijavice. Když se nasytil, pustil mne, a já se probudil tak zmořen, vyčerpán a zničen, že jsem se nemohl ani pohnout. > … > > Procházel jsem ulicemi. Ohňostroje a prapory naplňovaly mě radostí jako děcko. A přec je to náramně hloupé veselit se v určitý den podle vládního nařízení. Lid je bezhlavé stádo, ihned pitomě trpělivé, hned zase sveřepě střečkující. Řeknou mu: „Bav se!“ I baví se. Řeknou mu: „Jdi se rvát se sousedem!“ I jde se rvát. Řeknou mu: „Hlasuj pro císaře!“ I hlasuje pro něj. Nato mu řeknou: „Hlasuj pro republiku!“ I hlasuje zase pro ni. Ti, kdož ho řídí, jsou rovněž hlupci, kteří místo aby byli poslušni lidu, jsou poslušni principů, které jsou pošetilé, plané a falešné už proto, že jsou to pouhé principy, což je totéž jako ideje pokládané za pevně vyhraněné a nezměnitelné na tomto světě, kde si nejsme ničím jisti, neboť světlo je klam stejně jako zvuk. > > „Teď už vím, tuším. Vláda člověka je skončena. On přišel. Ten, kterého se obávaly primitivní národy ve svém prvotním děsu. Ten, kterého vymítali znepokojení kněží, kterého kouzelníci vyvolávali za temných nocí, aniž kdy spatřili jeho zjev, jemuž předtuchy přechodných vládců světa propůjčovaly všechny zrůdné nebo líbezné podoby skřetů, duchů, géniů, víl, bludiček. Po prvotních představách primitivní hrůzy ho lidé prozíravější tušili jasněji. Vytušil ho Mesmer a lékaři už před deseti lety objevili povahu jeho moci, dříve než ji sám projevil. Pohrávali si s touto zbraní nového Pána, s vládou tajemné moci nad lidskou duší, jež byla zotročena, nazývali to magnetismem, hypnotismem, sugescí… A co já vím? Viděl jsem je, jak se baví jako neopatrné děti s tou strašlivou mocí! Běda nám! > > Běda člověku. Přišel, on… on… Jak se jmenuje?… Zdá se mi, že křičí své jméno a já je neslyším… Ano, křičí je… naslouchám… Nemohu… Opakuj… Horla… Slyšel jsem… Horla… Toť on… Horla… Přišel!“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie scifi, Beletrie světová, Guy de Maupassant, horor, maupassant **Spisovatel:** Maupassant --- ### [Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-2) **Published:** March 23, 2025 **Author:** M. Herman **Excerpt:**Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti. Tak jsou napsána všechna velká vizionářská díla.
**Content:**  **Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L [Bernays](https://en.wikipedia.org/wiki/Edward_Bernays), zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA. Řekl: *“Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit, je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.*** Na základě této myšlenky proběhly nejen velké globální lži jako např. kovidismus, let na Měsíc, 9/11 a vyvolání mnoha válek, ale byla napsána téměř všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes. ## Budoucnost lidstva. Knihy napsané po roce 1945. ****** Orwell George:** **Farma zvířat (1945), 1984 (1949)** Obě knihy popisují totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti. [Orwell a 1984. Svoboda je otroctví, válka je mír, cenzura v EU je svoboda slova](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/eu-1984-svoboda-je-otroctvi-valka-je-mir) ****** Brandbury Ray** **Marťanská kronika** (1950) Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování Marsu. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky. A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury exceletně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení. [Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/bradbury-martanska-kronika-recenze)  **Asimov Isaac** **Nadace 7 dílů (od 1951)** Svět série Nadace se odehrává více než dvacet tisíc let v budoucnosti, kdy lidstvo osídlí celou Galaxii a vytvoří jednotnou říši, která bude sjednocovat všechny lidmi obydlené planety. Vychází z toho, že geniální matematik Hari Seldon vyvinul teorie umožňující předpovídat chování velkých lidských mas v průběhu dlouhých časových údobí, jež položily základ vědy nazvané psychohistorie, která matematickými cestami odhaluje budoucnost. [Neznámý Asimov. Jak začínal kariéru světový spisovatel scifi](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/neznamy-asimov-scifi)  **Brandbury Ray** **451 stupňů Fahrenheita (1953)** Budoucnost lidí, kde knihy jsou zakázány a kde se vládnoucí elita obává těch, kteří čtou a vzdělávají se. [451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953!](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/bradbury-451-stupnu-fahrenhaita-recenze)  **John Christopher** **Smrt trávy (1953)** Představte si svět, ve kterém virus nezabíjí zvířata ani lidi, ale jejich zdroje. V tomto případě trávu. Chybné rozhodnutí expertů / vědců pod vlivem lobbistických skupin nadnárodních koncernů vedou k nevratným příčinám a ty k celé škále zcela stupidních následků a postupně, cílené likvidaci a sebelikvidaci lidské populace.. [Smrt trávy. Údajný vir likviduje trávu i obilí po celém světě. Nastává chaos a hladomor](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/christopher-smrt-travy-scifi-budoucnost)  **Ayn Rand** **Atlasova vzpoura (1957)** Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují socialistické tendence, regulace a daně. [Atlasova vzpoura. Ayn Rand popisuje USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/rand-atlasova-vzpoura)  **Lem Stanislaw** **Solaris (1961)** Výjimečné dílo scifi literatury. Na základě jednoduchého příběhu o zhmotňování vlastních představ v dalekém vesmíru, předkládá Lem otázky týkající se podstaty existence inteligence jako takové. [Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/stanislaw-lem-solaris)[](index.php?option=com_content&view=article&id=1090&catid=21&Itemid=4348)  **Arthur C. Clarke** **Vesmírná Odysea (1968-1997)** Cyklus románů sci-fi Vesmírná odysea je mimořádné a inteligentně napsané díla, které nutí k přemýšlení o jedné zásadní otázce. Jsme ve vesmíru sami? Není naše planeta jen projekt vysoce vyspělých bytostí? 2001: Vesmírná odysea 1968 2010: Druhá vesmírná odysea,1982 2061: Třetí vesmírná odysea, 1988 3001: Poslední vesmírná odysea, 1997  **Ivan Antonovič Jefremov** **Hodina býka (1970)** Mimořádný vdeckofantastický román, navazující na knihu Mlhovina v Andromedě, je dílem sovětského vědce, doktora biologických věd a předního spisovatele vědeckofantastické literatury. Formou popisu promítaného historického filmu mezi epilogem a prologem vypráví se školákům v daleké kosmické budoucnosti o někdejší expedici pozemšťanů, jež se v kosmické lodi Temný Plamen vydávají na planetu Tormans, kterou kdysi osídlili pozemští kosmonauti. Účastníci expedice se pokoušejí poznat životní podmínky na planetě, narážejí však na odpor jejích vládců a za drastických okolností musí bojovat o vlastní život. [Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/jefremov-hodina-byka)  **Robert Merle** **Muži pod ochranou (1974)** Mužskou populací se začne šířit vir, který je vzápětí označován jako Encefalitida 16 Napadá pouze muže v produktivním věku. Ti se mohou zachránit pouze kastrací. Vzniká tak mužská skupina “Áček” neboli kastrátů, méněcenná část lidí. Vedoucí úlohu přebírají ženy, podobně jako v jeho další knize Malvil nebo v polském filmu Sexmise. [Muži pod ochranou. Robert Merle a jeho vize světa, kterému vládnou ženy a muži jsou podřadní](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/merle-muzi-pod-ochranou-scifi-budoucnost)  **Jean Raspail** **Tábor svatých (1973)** Raspail je dobrý jak Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět? [Tábor svatých. Jean Raspail. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/raspail-tabor-svatych)  **Anthony Burges** **1985 (1978)** Dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Válka sama není nutná, stačí její hrozba a, ve starém dobrém orwellovském stylu, z povědomí, že nepřítel je nablízku, ať již potenciální či skutečný, se stane nástroj ospravedlňující tyranii. [Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/anthony-burgess-1985)  **Vladimír Páral** **Válka s mnohozvířetem (1983)** Příběh “hnědé” ekologické katastrofy, negativně ovlivňující myšlení a chování lidí i jejich vzhled. Lečení ke možné, ale člověk se musí svobodně rozhodnout, což nakonec je asi největší překážka. [Páralova nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/paral-valka-s-mnohozviretem)  **Lem Stanislaw** **Fiasko (1986)** Jeden z nejvýraznějších Lemových románů. Kniha objemná, ale o to víc hodna soustředěného čtení, protože Lem zde nastiňuje celou řadu problémů budoucnosti lidstva. Podstata děje spočívá v nepochopení cizí kultury, které vede až k jejímu zničení. je obdivuhodné jak Lem dokazal vystihnout problémy, které světem rezonují už dnes.  **Ajvaz Michal** **Zlatý věk (2001)** Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku.  **Jasutaka Cucui** **Konec stříbrného věku (2006)** Společnost budoucnosti má problém jak živit starší občany. Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem. [Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/konec-stribrneho-veku-cucui)  **Liou Cch’-sin** **Problém tří planet, Temný les, Vzpomínky na Zemi (od 2008)** Vzpomínka na minulost Země je vynikající sci-fi trilogie, která podrobně popisuje mimořádný objev lidstva a přípravu na mimozemskou invazní sílu z planety Trisolaris. Během několika set let (od tzv. čínské revoluce) prochází lidstvo na planetě několika zásadními změnami. Liou Cch’-sin vcelku přesně vystihuje myšlení lidí v krizi ohrožení a chod celoplanetárního řízení světa, který je často na hranici kolektivní stupididy. [Problém tří těles. Liou Cch’-sin a jeho vize člověka cestujícím časem](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/problem-tri-teles-liou-cch-sin)  **Michel Houellebecq** **Podvolení (2015)** Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování a zkreslování informací a subjektivné pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize. [Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/podvoleni-houellebecq)  **Vlastimil Vondruška** **Neviditelní (2021)** Píše se rok 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu. Ten podle vlády zabránil chaosu, ničení planety, všem dal stejná práva, odstranil propastnou chudobu, neboť nikdo nic nevlastní. Jediným majetkem lidí je čip těle, který kontroluje, aby dělali to, co mají. [Vlastimil Vondruška: Neviditelní. 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/vondruska-neviditelni-scifi)  **Vlastimil Vondruška** **Kronika zániku Evropy (2019)** Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella. [Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/vondruska-kronika-zaniku-evropy) --- [Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-1) [Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/budoucnost-lidstva-vize-knihy-2) **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Ajvaz Michal, Asimov Isaac, bolzano, boye, Boyle Karin, Brandbury Ray, brant, budoucnost, burges, Burgess Anthony, Čapek Karel, fourier, Fourier Charles, huxley, Huxley Aldous, Lem Stanislaw, more, More Thomas, Orwell George, owen, Platón, Rand Ayn, Výběry knih, Wells Herbert George, zamjatin **Spisovatel:** Jefremov --- ### [Alexandr Puškin. Měděný jezdec. Co všechno je ukryto v mysteriózní poémě](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-medeny-jezdec-poema) **Published:** July 4, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Puškin, Měděný jezdec. Jedna z mimořádně jinotajných básní Puškina nám předstírá mnoho obrazů ze života a vývoje společnosti. A nemylte se jednoduchým obsahem **Content:**  **Alexandr Puškin stvořil jednu z mimořádně jinotajných básní, kde nám předstírá mnoho obrazů ze života a vývoje společnosti. A nedejte se mýlit jednoduchým obsahem, u kterého začíná a končí jakýkoliv školní výklad.** **Obsah je velmi jednoduchý. Posuďte sami:** Bezvýznamný petrohradský úředník Jevgenij přichází za sychravého večera domů plný obrazů, které se mu pak vkrádají do snu. V něm vidí rozvodněnou Něvu, zatímco on sedí na mramorovém zvířeti. Sen byl velmi živý a Jevgenije pronásleduju i po probuzení. Pátra ve své minulosti, ale domek Parašin „zchátralý domek“ nenalézá. Při tom přichází o rozum a zdá se mu, že ho pronásleduje jezdecká socha Petra I. Nakonec umírá na bezejmenném malém ostrově. **[Puškin](https://citarny.com/tag/a-f-puskin) zvolil opravdu neobvyklý rytmus poémy. Je to možná první věc, která podchytí vaši pozornost.** A pokud jste hloubaví a vzdělaní začnete velmi brzy brzy vidět celou škálu jinotajů, symbolů, narážek. Ty vytvářejí naprosto jedinečnou mysterióznost poémy a poukazuje na geniálního ducha Puškina, kterého sám [Car označil](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/alexandr-puskin-a-jeho-vztah-k-rusku-evrope-a-americe) za nejchytřejšího člověka říše. **Samotný příběh básně je jen první rovina.** Pokud ale začneme chápat souvislosti, pak v poémě brzy pocítíme ducha mimořádného vzdělání Puškina, jeho historické znalosti i vědomosti o Bibli, povědomí o židovské, staroegyptské kultuře, sociální cítění, psychotické vnímání jak individuální tak společenské. Vzhledem k mladému věku autora je naprosto zřejmé, že Puškin génius rozhodně byl. **V roce 1994 vyšla v Petrohradu nevelká kniha s názvem „Nepublikovaný Puškin“.** V ní se pojednává o prvním vydání úplného a nejvěrnějšího textu poémy „Měděný jezdec“. Jak uvádějí členové redakční skupiny, na základě dříve neznámých dokumentů se jim podařilo najít jedinečný smysl záhadné básně. [Kniha >>](http://lib.pushkinskijdom.ru/LinkClick.aspx?fileticket=1bLkKKZkYBg%3D&tabid=10326) **Měděný jezdec, to vám není měděný had.** Velmi podrobný rozbor Puškinovy poémy Měděného jezdce pro náročného čtenáře. [Kniha>>](https://ksbzdroje.cz/download/medeny-jezdec-to-vam-neni-medeny-had/) **Poému Puškina Měděný jezdec čtěte pomalu a rozvážně…** > *Příběh, v této povídce vylíčený, se zakládá na pravdě. Podrobnosti povodně jsou vzaty z tehdejších časopisů. > Zvědaví čtenáři mohou si přečísti zprávu napsanou V. N. Berchem.* > *Alexandr Puškin* > > **PROLOG** > > Na břehu pustých vod On stál – > dum velkých pln – a hleděl v dál, > kde širé řeky vlny spěly > v náručí moře; vesloval > na ní jen rybák osamělý. > Na březích čnělo z rákosin, > pár chatek, kde žil chudý Fin > uprostřed blat zdivočelý; > a les, který kryl věčný stín, > kam nepronikly slunce střely, > kol šuměl. > > On snul dumu svou: > To město, jehož základ kladu, > svůj tady věčnou vyhrůžkou > sousedům švédským ze západu. > Zde příroda nám velí stát, > v Evropu okno prorubat; pozn. 1 > zde konečně nám dáno moře. > Sem po nové jim pláni vod > vlajky všech zemí o závod > se sjedou po prostoře. > > Sto přešlo let, sto přešlo zim: > v severských zemí pyšnou slávu > z tmy pralesů a ze slatin > pozvedlo město mladou hlavu; > tam, kde dřív finský rybák stál, > přírody odstrčené dítě, > a s nízkých břehů házíval > v černavé vody vetché sítě, > nevody řídké, – nyní tam, > urvány mořským mělčinám, > tísní se masy domů zděných, > paláců, věží; korábů > dav sjel se z moří neviděných > sem do bohatých přístavů. > Do žuly Něva oděla se, > v oblouku mostních krajkoví, > zelených parků listoví > ostrovy skrylo v plaché kráse; > před mladší sestrou zářící > i staré Moskvy bledne sláva – > jak vdova carevna když vzdává > svůj hold mladistvé cařici. > > Mám rád tě, Petra dílo hrdé, > mám rád tvůj strohý, strojný řád, > nábřeží tvojich žuly tvrdé, > vladařské Něvy majestát, > mám rád tvých parků mříže sličné > i zádumčivých nocí tvých > tmu jasnou, světlo bezměsíčné, > kdy v pokoji svém sám a tich > bez lampy čítávám a píši, > co masy domů venku dýší, > spí – polosvětlem zality – > pod jehlou Admirality, > kdy s večerem svítání splývá > a nepotřísní noční tma > nazlátlé nebe – noci zbývá > jen půlhodinka malinká. > Mám rád tvé zimy kruté hněvy, > vzduch nehybný, třeskutý mráz, > let saní podél širé Něvy > i dívčích tvářé zrudlý jas > i lesk a šum a bzukot bálů > i mládenecký bujný sněm, > hovory družné u pohárů, > plamínek modrý nad punčem. > Mám vojáků rád skutou řadu, > pěšáků, koní plavný švih, > když pochodují na parádu > po pláni polí Martových: > nad rozvlněným mořem šiků > praporů cáry zedraných, > blýskavé čáky granátníků > s průstřely z bitev vítězných. > Mám rád, ó pyšná citadelo, > tvých bastionů dým a ryk, > když říší slavně hřímá dělo, > že narodil se následník, > či nepřítel že v zemi vnik > a Rus ho porazila stará, > nebo že puklý modrý led > unáší Něva v širý svět > a bouří – cítíc přídech jara. pozn. 2 > > Stůj v slávě, Petra dílo, stůj > tak jako samo Rusko pevně, > usmiř se s tebou základ tvůj, > zkrocené živly vod i země; > na pokoření, na hněv svůj > nechť finské vody zapomenou > a neruší svou marnou pěnou > zbůhdarma Petrův věčný sen! > > Jak strašlivý byl příběh ten, > jak vzpomínka naň posud svěží… > Chtěl bych vám o něm zprávu dát: > povídku, na níž smutek leží, > začínám, braši, vykládat. > > **ČÁST PRVNÍ** > > Po zachmuřeném Petrohradu > zavály větry listopadu. > V nábřeží bily, hučely, > syčely, řvaly vodstva hory; > v své nepokojné posteli > Něva se zmítala jak chorý. > Déšť zoufale bil do oken > a plašil noc a trhal sen; > skřípěly okenice domů… > V půlnoční syrou hodinu > Jevgenij mladý přišel domů… > Tím jménem svého hrdinu > nazývat budem. Dobře zní, > mé pero dávné přátelství > má k němu. Příjmí třeba není > nám dnes k tomuto vyprávění, > ač kdysi třeba slávy stín > i je kryl, možná kdysi znával > je i sám starý Karamzin > a vroucně o něm vykládával. > Však na ně zapomněl náš věk > už dávno. Tak tedy náš rek > v Kolomně bydlí, slouží kdesi, > známých se straní, nepřeje si > znát slavné předky, ani let > zapomenutých, dávných let. > > Tak domů přišel náš Jevgenij, > plášť svlékl, šaty; unaven > ulehl – nespal pohroužen > v myšlenky různých chmurné chvění. > Nač myslil? Na to, že je chud, > že jak všem chudým brání stud > jinak než prací dobývat si > svobody, chleba, že bůh přec > chytrosti, peněz moh by jaksi > mu přidat. To je jistá věc, > že prázdní lidé žijí šťastně, > nechytří, líní – a v tom vlastně > života vtip je nevtipný! > Že slouží jen dva roky; škoda > je taky, – myslil, – nepohoda, > že přestat nechce; tyto dny > povodeň stálé stoupá: mosty > přes Něvu brzy stáhnou: k zlosti – > tak neuzří dva, tři dny teď > Parašu – zatracený svět! > > Tak snil. A smutno Jevgeniji > bylo tu noc a jen si přál > neslyšet kapky, které bijí > mu do oken, by netřískal > vítr tak venku… pozn. 3 > > Oči klíží > konečně spánek. A již hle! > z tmy noční deštěm prochladlé > den bledý bojácně se plíží… > Den hrůzy! > > Něva celou noc > drala se k moři proti bouři, > rvala se, řvala v pěny kouři… > Však nezdolaná moře moc… > Po ránu stojí na nábřeží > diváků zástup ztrnulý, > zří, jak se Něva vzpírá, věží > a tříská čelem do žuly. > Však od zálivu větry sílí, > cestu ji hradí, zastaví, > zpět teče Něva, vzteky šílí > a ostrovy už zaplaví, > město se v lázni vichru koupá > a Něva roste, bubří, stoupá, > jak v kotli víří, vře a řve – > a náhle město napadne > kly jako šelma rozzuřená. > Vše prchá před ní. Pojednou > je prázdno všudy – vody jdou, > v náběhu sklepy zatápějí, > kanály mříže vyrážejí – > jak Triton vyplul Petrohrad > až po pás vodstvem Něvy spjat… > > Vod útok! Zteč! Teď, s sta hromů!, > vlny už lezou v okna domů. > Snesených člunů kormidlo > se o zeď tře a drtí sklo. > Baráků trosky, komín, trámy, > boudy s mokrými plachetkami, > stržené mosty, okříny, > zbožíčko bledé chudiny, > i rakve vyplavené z hrobů > ulicí krouží s povodní. > Lid trne – soud hle! poslední! > Stůl, střechu vzala v jednu dobu > veliká voda! > > V čas ten zlý > nebožtík car náš ještě Rusí > ve slávě vládl. Na balkon > si vyšel, slyšel řev a ston – > „Kde kárá Bůh, car mlčet musí,“ – > si tiše řekl. Smutně sed > a zamyšleně, hlavu v pěstích, > na potopu se porozhlédl. > Jezera stála na náměstích, > široké řeky v ulic kleštích > v ně tekly. Jako ostrůvek > ponurý – trčel palác z vody. > Car zvedl hlavu, slovo řek: > a do větru a nepohody > na těžkou cestu v pontonech > vyjeli jeho důstojníci pozn. 4 > lid spasit strachem šílející, > tonoucí houfně po domech. > > Tou dobou na náměstí Petra, > kde nová stavba k nebi vzlétla > a nad vysokým schodištěm > s tlapami vzhůru jako živý > lvů kamenných pár u vrat civí, > na jednom jízdmo, hrůzou v něm, > bez klobouku, jak ochromen > nehybně seděl, křížem ruce, > Jevgenij. Chvěl se v hrůzné muce, > ne o sebe však. Necítíš > můj Jevgeniji, výš a výš > jak voda stoupá, jak se pění, > déšť tluče chladný jako led, > jak vítr v divém burácení > ti klobouk s hlavy náhle smet?! > Na jedno místo jeho oči > se upírají nehnuté > na místo v dálce, kde se točí > vlny jakohory vzedmuté, > kde bouřka vyje, vříská v kouři, > na jedno místo – tam, kde krouží > nějaké trosky… Bože, tam > blizounko k mořským hlubinám > zří v duchu chatu u zálivu, > prostičký plůtek, starou jívu, – > tam bydlí vdova s cerkou svou, > s Parašou jeho milenou… > Než možná vše to vůbec není > a nyní jenom zdá se mi? > A život je jen prázdné snění > výsměšek nebe zemí?! > > Jak začarován náš Jevgenij > sedí a hledí a s to není > seskočit srostlý s kamenem. > Kol něho voda, voda jen. > A zády k němu deště stěnou > se tyčí v majestátu svém > nad rozbouřené Něvy pěnou > s rukou do dálky napřaženou > modla na koni bronzovém. > > **ČÁST DRUHÁ** > > Už však, hle, voda opadává, > Něva svůj vybouřila vztek, > jak dřív zas teče nazpátek, > na vzpouru pyšna sic – se vzdává, > za sebou kořist zanechává > štítivě, Iíně. Banditů > tak tlupa vpadne z úkrytu > do vsi a láme, loupí, krade, > rozbíjí, pálí; pokřik všade, > nadávky, rány v dál i šíř… > Kořistí ale obtěžkáni, > bojí se pronásledování > a utíkají ve svou skrýš, > po cestě lup svůj ztrácejíce. > > Opadla voda, na ulice > vysvitlo plaché světlo již > a Jevgenij náš běží více, > než kráčí v strachu, naději > ke zkrotlé řeky ručeji, > kde vítězství, triumfu plny, > zlobivé kypí ještě vlny, > jak pod nimi by oheň plál; > pěn krajkoví v nich ještě pluje > a Něva těžce oddychuje, > jak kůň, jenž z bitvy přicválal. > Jevgenij nahoru a dolů > po řece patří, shlédne jolu > i zavolá si člunaře – > a přívozník odvahy plný > za groš ho přes bouřlivé vlny > rád převáží na druhý břeh. > > Dlouho se záludnými víry > probíjel člunek statečně, > dlouho jej s plavci odvážnými > chapadly Něva vssát chce svými, > než popustí – tu konečně > člun přistal. > > Po ulici známé > nešťastník do známých mu míst > běží a hledá. Je si jist? > Je to ten břeh, či zrak ho klame? > Spoušť vůkol. Všechno svaleno, > půl strženo, půl sneseno; > tu domek nachýlený stranou, > tam jiný se zdí nabouranou, > posunut třetí. Dokola > je za mrtvolou mrtvola > jak na bojišti. Náš Jevgenij > ve svém mučivém utrpení > utíká střemhlav hrůzou tou: > sudba se zprávou neznámou > jak s uzavřeným listem čeká. > Náš rek už letí předměstím, > už vidí záliv. Nedaleká > je chata s vetchým plůtkem svým. > Vtšai co je to? > > Jevgenij stane, > popojde zpět, hladí si skráně. > Vrátí se… stane… jde zas dál. > Tu místo přec, kde domek stál; > tu jíva, tady vrátka tuší. > Kde dům však? Voda odnesla? > > Jevgenij se zoufalstvím v duši > chodí a chodí do kola – > sám k sobě mluví, nahlas, tiše, > na jednou v čelo udeři se > a rozchechtá. > > Zas noční mhla > na chvějné město nalehla; > však dlouho nespal starý, mladý > a do noci si vykládali > o dnešním dnu. > > Když jitra svit > prorazil bledý mraků kryt > a nad tichou blýsk metropoli, > nenašel ani stopy už > včerejší hrůzy; purpurový > plášť zdobně zahaluje zlo. > Kolejí starou vše zas šlo. > > Ulice opět oživily > a bezcitně zas po nich čilý > nárůdek spěchal. Úředník > do služby chvátá. Kramář vnik > do sklepa, odčerpává vodu > a zboží suší, počítá, > co vzala Něva rozlitá > a jak si vynahradí škodu > na bližních. Z dvorů zase už > sváželi Ioďky. > > Milec Múz, > pan hrabě Chvostov, svými rýmy > už zpívá nesmrtedlnými > o povodni té, hrůze hrůz. > Než bědný, bědný můj Jevgenij!… > Nesnesl, běda!, jeho duch > obrazů strašných rozvichření > a zmát se. Stále bije v sluch > mu hukot větrů; Něva proudí > bolavou hlavou. Hrůzy pluh > zoral mu duši. Městem bloudí > v snu podivném zajetí. > Jde týden – měsíc přeletí – > můj rek už svého do podkroví > zapomněl cestu. Jeho kout, > když došla lhůta, pronajmout > chudému dali básníkovi. > 0 věci své se nehlásil. > A světu záhy cizí byl. > Celý den bloudil, venku spával, > živil se tím, co kdo mu dával. > Šat na něm chátral odřený. > Házeli po něm kameny. > Drožkář ho časem přetáh bičem > a rek náš jako zmámený > se nehne. Nevyzná se v ničem – > kde je, kam jde. Necítí ran, > jak zdá se. Ve své věčné chůzi > nic nevidí. Je utýrán > hlomozným vichrem vnitřní hrůzy. > Nic netěší ho, neleká, > zvířete půl, půl člověka > vleče svůj osud. Z toho světa > dávno již není… > > Jednou spal > v přístavu něvském. Dnové léta > šli k jeseni. A zadýchal > dešťový vítr. Vln zas val > na žuly stříkal ze tmy čnící, > bil v hladké schůdky – prosebníci > jako když bijí, v srdci strach, > na neuprosný soudců práh. > Nebožák procit. Deště příval > přístavem letěl, vítr zpíval > a jak by přehlušit jej chtěl, > ponocný čas svůj odbíjel. > Jevgenij vstal – a vzpomněl jasně > na starou hrůzu; nevstal vlastně, > vyskočil, běží, pojednou > se zarazí a oči tmou > blouditi začnou stínů křovím. > Divoký strach mu stáhl dech: > vidí, že stojí pod sloupovím > velkého domu. Na schodech, > s tlapami vzhůru jako živý > lvů kamenných pár u vrat civí, > a před ním v majestátu svém > na skále trčí deště stěnou > s rukou do dálky napřaženou > modla na koni bronzovém. pozn. 5 > > Zachvěl se rek můj. Rozbřesklo mu > v hlavě se hrůzou. Poznává > místo, kde hrála záplava, > kde voda rvala základ domů, > smrt nesouc, zkázu, neštěstí, – > poznává lvy i náměstí, > Toho, jenž – tělo zahaleno > mhou – vzpírá hlavu měděnou, > Toho, čí vůlí osudnou > pod mořem město založeno… > Jak strašně tyčí se tu, hle! > Jaká to duma na čele! > A jaká síla je v něm skryta! > V tom koni jaký oheň plá! > Kam, pyšný koni, cesta tvá > a kde se spustíš na kopyta? > Nad propast, z níž dech prázdna vál, > osudů vládce, rci, ó rci mi, > zda svými prsty kovovými > Rus právě tak jsi nevzepjal? > > Ubohý blázen hledí zdůly, > obejde modlu půlkruhem, > divokým ulpí pohledem > na tváři vládce světa půly. > Ztrnulo srdce. Hlavy tíž > nakloní na prochladlou mříž, > zuřivý oheň srdcem vzplane; > na očích mžitky krouživé, > zakypí hněvem. Hrozivě > před pohrdavou modlou stane > a zatne zuby, prsty v pěst: > “Ty divotvorný staviteli,” > hlas se mu vztekem zatetelí, > “však na tě taky…” Naručest > se zarazí a prchá. – Zočí > hrozného cara hrdou tvář > prošlehla hněvu rudá zář – > a pomalu se za ním točí… > Jevgenij prchá pustou tmou, > pádí a slyší za sebou > tak jako hromu rachocení > dunivé, těžké burácení > kopyt na dlažbu borcenou. > A v mihotavé luny blesku > vidí Jevgenij šílený: > zaťatou pěstí, v kopyt třesku > honí ho Jezdec měděný. > Kamkoli pádí ulic spletí > po Petrohradě mlčícím, > Měděný jezdec za ním letí > na koni břeskně zvonícím. > A od těch dob, když po náměstí > jde rek náš, tu se zmateně > rozhlíží, sevře ruce v pěsti, > k prsům je tiskne zděšeně, > jak by chtěl plachým stiskem ruky > konejšit srdce dravé tluky; > zmačkaným smekne kloboukem, > nevzhlédne vzhůru, obloukem > se soše vyhne. > > Ostrov malý > v námoři leží. Občas jen > přistane s pozdním úlovkem > rybák u jeho hladké skály > chudou si ohřát večeři, > neb úředníček zaměři > v neděli na lodičce drobné > k pustému břehu. Nevzrostla > tu ani travka. Za povodně > velká tam voda zanesla > domeček vetchý. Jako trsy > černého keře z vody čněl. > Loňského roku odvezl si > jej bárkář. Vnitřek prázdný měl, > na prahu jenom blázna mého > trup našli zcela zteřilý > a na místě je j pohřbili > tam ze soucitu křesťanského. > > Překlad Bohumil Mathesius. **Poznámky Alexandra Puškina:** 1\. Algaroti kdesi řekl: „Péterbourg est la fenetre par laquelle la Russie regarde en Europe.” 2\. Viz verše knížete Vjazemského k hraběnce Z… 3\. Mickiewicz popsal v krásných verších předvečer petěrbuské povodně v jedné ze svých nejlepších básní Oleszkiewicz. Bohužel však je jeho popis nepřesný. Sněhu nebylo – Něva nebyla pokryta ledem. Náš popis je přesnější, i když nemá živých barev polského básníka. 4\. Hrabě Miloradovič a generál-pobočník Benkendorf. 5\. Viz popis pomníku u Mickiewicze. Jak Mickiewicz sám připomíná, je vypůjčen z Rubana. Tento překlad připisuji Zdeňku Štěpánkovi – Bohumil Mathesius **Categories:** Poezie klasická **Tags:** A.S. Puškin, poema, poezie klasická, Rusko **Spisovatel:** Puškin --- ### [Mistr Jan Hus byl zavražděn církvi za názor v Kostnici 1415. Středověká cenzura a totalita](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/jan-hus-upaleni-1415) **Published:** July 5, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Tragická událost české historie, kdy Mistr Jan Hus byl 6. července 1415 upálen v Kostnici. Připomeňme si, že Jan Hus tvrdě kritizoval církev a její praktiky. **Content:**  **Tragická a zároveň klíčová událost české historie, kdy Mistr Jan Hus byl 6. července 1415 upálen v Kostnici ZA SVÉ NÁZORY. Připomeňme si, že Jan Hus, který čerpal i z učení Johna Wycliffa, tvrdě kritizoval církev a její praktiky: Hlavou církve není papež, ale Kristus. Pokud jedná v rozporu s Kristovým učením, pak věřící nejsou povinni ho uznávat.** **Každý věřící má právo kontroly náboženského učení.** > „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné…“ Mistr Jan bojoval proti zkostnatělosti a tmářství církve, proti zneužívání dogmat vůči prostému lidu. Snažil se o emancipaci lidu na podkladě Boží lásky. Ohromný přínos Mistra Jana v otázce sociální, které pak přejalo husitské hnutí, které vyvolalo jak náboženskou, tak sociální revoluci. Nesmlouvavě a tvrdě Mistr Jan vystupoval proti odpustkům, proti vymáhání poplatků za církevní obřady od chudých věřících, byl i pro odebrání majetků církevním hodnostářům. Vzpomeňme nejslavnějších výroků a kázání Mistra Jana právě dnes, kdy se jedná o tzv. církevních restitucích, kdy je nám vnucováno, jaké příkoří bylo na katolické církvi, která má získat většinu z tzv. restituované majetku, spácháno: > **NEMÁ BÝTI VĚŘENO V CÍRKEV, PONĚVADŽ NENÍ CÍRKEV BOHEM.** > > ***Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone zjedovatělo, a otráveno je téměř všechno křesťanstvo. Psi se o kost hrýžou. Vezmi kost a přestanou.*** > > ***Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.* V současné těžké době si potřebujeme připomenout oba velké Jany, které nám přineslo husitské hnutí. Hnutí, díky kterému jsme se ocitli před světovým vývojem. **Jan Hus** symbolizuje hledání pravdy, pokoru a lásku k bližním. To je pravé poslání Kristovy církve. **Jan Žižka** je pak symbolem vojenských úspěchů. Jeho odkaz je stále živý. Za pravdu je třeba se zanícením bojovat. Jedině tak je možno vítězit i tváří v tvář drtivé přesile protivníka. Podle: Jan Kavan, Milan Neubert,[ Ilona Švihlíková](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/ilona-svihlikova-globalizace-a-krize)  *[Václav Brožík](https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Bro%C5%BE%C3%ADk): Hus před katolickým koncilem v Kostnici* > **CO ŘEKL JAN HUS:** > > „Vím, že, co vím, je jen nejmenší část toho, co nevím.“ > > „Svědomí jest své poznání, jímž se člověk sám zná a jest-li vinen hříchem či není.“ > > „Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.“ > > „Kdyby celý svět mi říkal něco, co se vzpírá mému rozumu, nemohl bych takovou věc tvrdit bez odporu svědomí.“ > > „Hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti.“ > > „Nemá býti věřeno v církev, poněvadž není církev Bohem.“ > > „Z neznalosti sebe povstává pýcha, z neznalosti Boha vzchází zoufalství.“ > > „Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone zjedovatělo, a otráveno je téměř všechno křesťanstvo. Psi se o kost hrýžou. Vezmi kost a přestanou.“ > > „Jeden doktor mi řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoli, všechno je mi dobré a dovolené, a dodal: > „Kdyby koncil řekl, ‚Ty máš jenom jedno oko‘, ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest.” > Řekl jsem mu: „I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí.”“ **KNIHY MISTRA JANA HUSA** Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem, jasnou kompozicí. 1\. O církvi (latinsky, De ecclesia) 2\. Proti bule papežské (latinsky) 3\. O českém pravopise – (latinsky, Orthographia Bohemica) 4\. Výklad Viery, Desatera a Páteře (česky) 5\. Knížky o svatokupectví 6\. Postila – (z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech – po slovech evangelia) (česky) 7\. O šesti bludiech 8\. Dopisy – Husova latinská i česká korespondence (Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949 **MISTR JAN HUS V KOSTNICI** **3. listopadu 1414** Jan Hus přijel do Kostnice na pozvání krále Zikmunda s glejtem (slibem bezpečného průchodu a návratu). **28. listopadu 1414** Jan Hus byl zatčen navzdory pozvání krále Zikmunda a uvězněn v dominikánském klášteře (později přemístěn do františkánského). Byl držen v těžkých podmínkách, často v řetězech. **Červen 1415** Začal proces před Kostnickým koncilem: Proběhla tři veřejná slyšení (5., 7. a 8. června). Jan Hus byl obviněn z hereze (šíření Viklefových myšlenek, kritika církve, papežství a odpustků). Měl možnost odvolat své učení, ale odmítl, trval na tom, že chce být přesvědčen z Písma svatého. **6. července 1415** Jan Hus byl v katedrále v Kostnici odsouzen jako zatvrzelý kacíř. Byl zbaven kněžského úřadu, svlečen z roucha, byla zničena tonzura, nasazena kacířská čepice s nápisem „Haeresiarcha“. Pak byl předán světské moci k popravě. Téhož dne byl upálen na hranici před hradbami Kostnice. Cestou na popraviště zpíval a modlil se. Po upálení byl jeho popel vhozen do Rýna, aby po něm nic nezůstalo. Celý proces trval zhruba 7 měsíců vězení a několik týdnů soudního projednávání. > **UPÁLENÍ MISTRA JANA HUSA, JAK TO VIDĚL NA MÍSTĚ SAMÉM PETR Z MLADĚJOVIC** > > *Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho. Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy; poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.* > > *A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: ,,Smiluj se nade mnou, Bože” \[Ž. 51,3\] a ,,V Tebe, Pane, jsem doufal” \[Ž. 31,2.6\], opakuje verš ,,V ruce Tvé, Pane”. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.* > > *Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města. Někteří okolo stojící laikové hovořili: ,,Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví”. A jiní pravili: ,,Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen”. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: ,,On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.” Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi, který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám \[Hus\] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.* > > *Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.” Povstávaje na rozkaz katův z místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.” Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad, a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.” Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem, podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.” Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.* > > *Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti.” A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.* > > *Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi”, potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou”, a dále ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny”. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.* > > *Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře zaplatíme.” Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.* **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Brožík Václav, Hus Jan, husitské hnutí, katolicismus a katolická církev, náboženství, Viklef John **Spisovatel:** Hus --- ### [Kočka Bajun. Legendární mohutné zvíře, ztělesnění nebezpečné přitažlivosti](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/kocka-bajun-legendarni-mohutne-zvire-ztelesneni-nebezpecne-pritazlivosti) **Published:** July 3, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Na obrázku G. Zubkovského je kočka Bajun zobrazena jako obrovské chlupaté zvíře na Sibiři Zubkovskij dokázal zachytit charakter slavné postavy ruských pohádek. **Content:**  **Na obrázku Zubkovského je Kočka Bajun (Кот Баюн) zobrazena jako obrovské chlupaté zvíře, majestátně sedí na vysokém sloupu u cesty a pozorně sleduje dění kolem sebe. Její tvář je klidná a tajemná: zdá se, že zná nějaké tajemství. Na pozadí jsou vidět husté sibiřské lesy, nízký měsíc a temní ptáci, kteří vytvářejí pocit pohádkové atmosféry plné kouzla a hrozby zároveň. Samozřejmě, kočka je lidoužrout.** Georgij Zubkovskij dokázal přesně zachytit charakter slavné postavy ruských pohádek. **Původ jména„Bajun“** pochází z ruského slova баять (vyprávět pohádky, mluvit) a баюкать (ukolébávat, uspávat.) **Podle legendy měla kočka Bajun schopnost ukolébat svým sladkým hlasem každého, kdo se dostal do její moci.** Bajun sedí vysoko na železném sloupu a svým hypnotizujícím hlasem vypráví pohádky a zpívá písně. Kdo usne při jejím vyprávění, toho kočka zabije železnými drápy a sní. A můžeme konstatovat, že kočka Bajun zůstává málokdy hladová. Kdo ji ale dokáže chytit, obvykle hrdina s železnou čepicí a rukavicemi, tomu bude věrně sloužit a pomáhat. Nejznámější kočka Bajut se objevuje v pohádce „Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co“ ze sbírky Alexandra Afanasjeva. Je evidentní, že kresba donutí vnímavého diváka přemýšlet o povaze lidských slabostí.** Kočka Bajun není jen kouzelné zvíře, ale ztělesnění nebezpečné přitažlivosti, s níž se může setkat každý. Kočku je třeba chytit a donutit ji k poslušnosti. Kresba: Georgij Zubkovskij / Kočka Bajun / 1951 PS: V Česku, pokud vím neexistuje kniha o kočce Bajun. Existuje ale homeopatický, sedativní přípravek pro kočky přímo pojmenovaný „Kočka Bajun“ (nálev nebo tablety s bylinkami). **Categories:** Glosy Knihy, Ilustrátoři a knihy **Tags:** Georgij Zubkovskij, ilustrace, ilustrátor **Spisovatel:** Zubkovskij --- ### [Alexandr Puškin čte před Deržavinem svou báseň Vzpomínky v Carském Selu](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/alexandr-puskin-cte-pred-derzavinem-svou-basen-vzpominky-v-carskem-selu) **Published:** July 3, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Puškin přednáší báseň v Carsko-seljském lyceu. 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. **Content:**  **Puškin přednáší svoji báseň v Carsko-seljském lyceu. Bylo to 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. Ten je dodnes považovaný za most medzi klasicizmem 18. století a zlatým věkom ruské literatury 19. století. Právě zde došlo k jedinému setkání dvou velkých básníků. Deržavinovi bylo v té době 72 let, Puškinovi 16 let.** Na zkoušce byli přítomni také šlechtici, úředníci, vysocí důstojníci, církevní hodnostáři a metropolitní šlechta. A mladý lycejník Saša Puškin přednesl před „zkoušecí komisí“ svou báseň – „Vzpomínky na Carsko-selo“: Básně nadchly [Deržavina](Derzavin): *„Neumřel jsem. Hle, kdo mě nahradí“.* Puškin na toto legendární setkání vzpomínal: *„…volal mě a chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli“.* Puškin na tuto důležitou epizodu svého života nezapomněl a o několik let později píše: > Moje studentská cela > Náhle se rozzářila: múza v ní > Otevřela hostinu mladých vynálezů… > A svět ji přivítal úsměvem; > Úspěch nás poprvé povzbudil; > Starý Deržavin si nás povšiml > A na smrtelné posteli nás požehnal. Později[ Ilja Repin](https://www.wikiwand.com/cs/Ilja_Repin) namaloval obraz o této události. Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911 > **Vzpomínky v Carském Selu** > > Tmavý plášť halí kraje i dřímající nebe, > v tichu spícím leží údolí i háje, > šedá mlha vnikla do lesa, > sotva šumí potok v dubinách, > dech sotva vanul na listí usnulém, > a měsíc tiše jako labuť pluje > řidkým stříbřitým oblakem. > > Pluje — v bledém svitu kruh se tvoří > kolem věcí, alej starých lip se leskne, > vidět vrch i luh. > Vidím, jak s topolem se splétá mladá vrba, > jak se odrážejí v skle kolísavých vod, > cáricou na poli se skvěje lilie hrdá, > rozkošná kvete o závod. > > S kamenných vrchů vodopády stékají > řekou šumivou, > a tiché jezero tam pleská o najády > se svou vlnou lenivou. > Tam zas v té tichosti ohromný balvan hrozí, > opřen o svahy, > nese se ku chmárám. > Či ne tu pokojné dni trávívali bozi? > Či ruské Minervy to chrám? > Není to severa raj noční — překrásný > carskoselský sad, > kde někdy, porazivše lva Ruska, > orel mocný šel s potěšením spočinout? > > Bože! Jak utekly ty časy drahocenné, > kdy za panování Velké Ženy > to Rusko šťastlivé a slávou ovenčené > kvetlo pod krovem tichosti. > Tu každý krok mi v duši rodí > vzpomínky zaniklých let, > tu vzdychne každý Rus, když okem vůkol hodí: > „Je všechno pryč, už Velké není.“ > > V myšlenky pohroužen nad břehy travnaté > sedí a mlčky ve větru zbystrí sluch, > a roky předešlé se zamihnou > a s nimi v uchvácení tichém duch. > > On vidí: Vodou obklíčený, > nad skalou tvrdou, mechovatou, > se vznáší pomník, rozkřídlený > naň mladý orel přisedl, > a těžké řetězy a blesků křivé střely > sloup hrozný na třikrát dokola objaly, > na jeho podnoží valy, > co zašuměly, se v lesklou pěnu ulily. > > V ponurých sosnách husté stíny > vyzdvihly prostý památník, > ó, břehy kagulské, co mrzkých pohanění, > co slávy málo v tobě vznik! > > Navěky žijící vy Rusky-Veličiny, > učené na bojích uprostřed nepohod! > Ó, pomocníci vy a druzi Kateřiny, > řeč půjde o vás s rodu v rod. > > Ó, doba hlučná zbranných sporů > nám ruskou slávu stlumočila, > zrela, jak Suvorov, Rumjancev, > jak Orlov, Slovanů hrozní potomci, > blesky Perunovy se do vítězství hnali! > > O smělých nájezdech jich světem šel chýr, > Petrov i Deržavin jim hymny zpívali > na strunách hromozvučných lýr. > > Čas pryč je na památky hojný. > Dni století jsou nového. > Zas nové urážky a nový úžas vojny, — > trpět je úděl živého. > > Zas lstivý, drzý je cár korunovaný, > zas krvavý meč stíská dlaň, > bič světa zasvištěl a v lítém boji > zas vzplanul hrozné žáře plamen. > > Bystrými potoky sem běží nepřítel > a zas — povodeň. > Step chmurná před nimi jak v hlubokém snu leží, > zadymila se krví zem, > pokojné vesnice a města zas v mlze vzplály, > v žhavém rouše zažářil nebes kruh, > a opět po lesích se lidé poskrývali, > hrdzně marně v poli pluh. > > Bez překážek se vrah k nám řítí, > ruší a ničí vše v prach, > čmoudění Bellony a stíny zahynulých > se spojily, v hromadách do temné mohyly > se za plukem pluk valí > a lesy hltá je už nocí stíněné… > > No, slyšet volání. Už jdou v mlžné dáli!… > Čut zvuk meče a brnění. > Bojte se, nepřátelské řady: > Rusi se dali do práce > a mladý se starým na pole vojny spěchá, > jejich srdce pomstou hoří. > > Ty tyrane, ty se třes! Ty přestaneš tu vládnout, > vidíš, jak bojovník se v řeku mění > chtěje buď vítězit, nebo v bitvě padnout > za víru, za cara. > > Sápu se rozbujnělé koně, > údolí vojskem poseté, > za pomstou, za slávou se vlní řady zvonné, > nadšením prsa zohřátá. > > Letí na hostinu, chce kořist mít meč smělý, > a boj se rozhořel, vrch začal hromem bít, > v povětří zhoustlém už sviští meč i střely, > a stříkla krev na štít. > > Už srazili se. Rusi zvítězili, > Gal pyšný běží, by se skryl, > a nebes držitel v té předvečerní chvíli > herosa lúčem ovenčil. > > No vraha nesrazil tu vojvoda náš šedý, > i když krev v borodinská pole lil, > ach, nejsou pláně jejich už koncem pýchy, biedy: > na baštách Kremlu stojí Gal! > > Vy, místa Moskvy přeradostná, > kde za chlapeckých mých let > jsem trávil zlatý čas tak lehce, bezstarostně, > kde nepoznal jsem smutku, bídu, > vy hleděly jste též na nepřítele kraje, > vás oheň požíral a krev vás zalila, > ó, že jsem nemohl se pomstít, umřít též já, > jen duše hněvem sálala. > > Kde stohlava je Moskvy krása, > ty překrás rodné země, > kde předtím veleba bašt hrdých se vzpínala, > tam teď jen sutiny. > > Moskvo! Ve výzoru ti strašný smutek leží! > Není panských, carských paláců, > ty lehly popelem, jsou temné věnce věží, > a padly domy boháčů. > > I tam, kde radost místo měla, > v stinných lesích, zahradách, > kde květy voněly a lípa šuškala, > tam uhlí teď, popel, prach. > > V hodiny tiché a letní noci krásné > búřlivá veselost už nezalétí tam, > břeh ohněm blýská se a lesík při něm jasní, > mlčení — bez života… > > No potěšením nechť ti je, > má drahá všech ruských měst: > Záhuba cizinců! Už na jejich spupné šíje > udeřila, mstíc se, boží pěst. > > Hleď: Krev teče jich jak potok v stepích sněhu, > když bez ohlédnutí v bázni běží pryč, > když hlad, smrt vítají je v zoufalém tom běhu > a nahání je ruský meč. > > Vy jste se báli vždy jejich zloby, > Evropy silná plemena, > ó, Gali lupičští, i vy jste padli v hroby, > je konec hrůzy, strašení! > > Kde jsi ty, štěstí syn, kde vítěz od Bellony, > co víru, pravdy hlas a zákon brával v plen, > co hrdě myslel si, že mečem zruší trůny? > Zmizel jak ráno strašný sen. > > Rus v Paříži! Kde pochodeň msty? > Galie! Hlavu skloň!… > Leč hrdina s úsměvem si žádá smíření, > olivu zlatou nese on. > > V dálce hřmící vřesk vojny ještě hučí, > a Moskva smutná je jak step v mlhách pod večer, > on nepříteli ne skázu — spásu nabízí > a zemi dobročinný mír. > > On — důstojný vnuk Kateřiny! > Ó, proč nemohu svůj cit, jak básník, > patřící k slovanské družině, > mocí Aonid vyjádřit! > > Kdyby mi Apollón dar básnický vnukl > a nalil do hrudi, > já tebou nadšený bych do lýry > nebeskou harmonií bil > a zasvítil do časů tmy. > > Skald ruský, co jsi s vytržením ospíval > kdysi vojny, boj! > Nech v kruhu přátel se srdcem vzplanutým > zahřmí zas tvůj nápev! > > Nech znova hrdinův hlas ladný > k poctě znejí, > na strunách třesoucích ty v duše oheň vtrhni, > nech mladý bojovník zas vzkypí a se chvěje, > když slyší bojovný tvůj hlas! > > Čteno na zkoušce 8. ledna 1815. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** A.S. Puškin, Biografie, Deržavin, Rusko **Spisovatel:** Puškin --- ### [Milan Kundera o kýči, líbivosti, přejatých myšlenek. Proslov Jeruzalém 1985](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/kundera-kyc-libivost-literatura-umeni) **Published:** July 3, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Z proslovu v Jeruzalému 1985 kde Kundera přebíral Jeruzálemskou cenu. Kdo se chce líbit, musí potvrzovat co svět chce slyšet, být ve službách přejatých myšlenek **Content:**  **Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde **francouzský spisovatel** Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu. Vybíráme:** > **Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek.** > > Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme. > *Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou…* > Po padesáti letech se věty staly pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou. > > Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče. *Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.* *Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005)* **O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana [Kundery.](https://citarny.com/tag/kundera-milan)** Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu: Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986). Na záložce se dočtete: > “Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘. > Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století. > Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“ **Zneuznávané dědictví Cervantesovo | [Milan Kundera](https://en.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera)** Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007) 20/6/2014 **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** eseje, Kundera Milan, kýč, literární kritika **Spisovatel:** Kundera --- ### [Orwell popsal v 1984 fungování světa jako psychopatickou touhu po moci a penězích](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/orwell-1984-moc-politika) **Published:** July 4, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Orwell vydal knihu "1984" 8.6. 1949. Kniha předběhla svou dobu Proměnila se v příručku pro zavádění globálního korporátní totality pomocí liberální demokracie. **Content:**  **Orwell vydal knihu “1984” 8.6. 1949. Kniha svým obsahem předběhla dobu tím, že se prakticky proměnila v příručku pro zavádění globálního korporátního totalismu pomocí liberální demokracie a neustáleho rozdělování společnosti pomocí různých menšin a migrace.** Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí, můžeme vystihnout citací z uvedené knihy: > ***Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. > Prvotním cílem moderní války… je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň.”*** Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. A proto: > **Cílem moci je moc.** > **Skutečné moc se dosáhne, když vládnoucí třída kontroluje materiální nezbytnosti života, uděluje je a zadržuje masám, jako by to byla privilegia.** > > **Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. > Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. > Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.** Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. **Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy nedaří dosáhnout svého cíle.** **Dokud se nespojí…** > **Chcete-li představu budoucnosti, představte si botu, která šlape lidskou tvář – navěky. > Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne. > Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované.** > George Orwell, 1984 > > Pokud se tak nestane, pak: > > **Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.** neboť > **Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.** > George Orwell , 1984. [Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/orwell-farma-zvirat-1984 "Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí")  **Ve svém románu „1984“ se J. [Orwell](https://www.telegraph.co.uk/news/2023/10/15/george-orwell-anna-funder-biography-of-eileen-o-shaugnessy/) opíral výhradně o realitu Británie během druhé světové války.** Kopíroval nechvalně známé „Ministerstvo pravdy“ BBC, kde v té době pracoval. Samozřejmě měl i jiné informace o chování fašistů i nacistů, ale základem, fundamentem modelu vytvořeného v románu bylo přesně to, co osobně viděl v Churchillově Británii. **Pokud jde o sovětský život, Orwell o něm věděl velmi málo a to ještě zprostředkovaně. Proto mezi SSSR a „1984“ nemohly existovat žádné paralely.** Román by proto měl být používán výhradně jako „materiál o britském životě“, „britském myšlení“ a britských obavách. Ty spočívaly v tom, že mohla být vytvořena určitá „skrytá struktura kontroly nad společností“, založená na „totalitním pronikání“ do všech sfér lidského života, včetně sexuality… Taková struktura byla a skutečně byla nakonec v Británii skutečně vytvářena za premiéra Starmera: Kamery jsou na každém rohu Británie (téměř 8 milionů kusů, 1 kamera na každých 10 lidí). V roce 2025 je pronásledování lidí za názory (nejen na soc. sítích) na denním pořádku. Muslimská kultura má jasnou zelenou na úkor původního obyvatelstva. Staletá koloniální sláva a arogance prožívá svůj tragický karmický návrat. **JAK VZNIKL NÁZEV 1984? Málokdo to ví, ale kultovní román George Orwella byl původně zamýšlen pod názvem „Poslední člověk v Evropě“.** Tento název lépe odrážel atmosféru osamělosti a beznaděje, ale ukázal se být příliš ponurým a nechytitelným. Na podnět vydavatele bylo rozhodnuto knihu přejmenovat. Tak se zrodilo stručné a znepokojivé „1984“. Datum, které znělo jako varování. Existuje verze, že se jednalo o převrácený rok 1948, kdy autor dokončoval práci na románu. Na závěr je nutno napsat, že konkrétní rok 1984 stal univerzálním symbolem antiutopie, a pojmy jako „Velký bratr“ a „novojazyk“ se pevně zavedly do každodenního jazyka — jako připomínka rizika totální kontroly a ztráty svobody. > Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku. > Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit, že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znovu z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade vším aplikovat týž proces na proces sám. > To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl. > Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.  > Najednou začal v záchvatu paniky psát a jen nejasně si uvědomoval, co vlastně svěřuje papíru. Jeho drobné, ale dětské písmo se neuspořádaně rozlézalo po stránce; nejdřív přestal psát velká písmena na začátku vět a potom dokonce i tečky za větami. > > 4\. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy… > > Winston přestal psát, také proto, že ho chytila křeč. Nevěděl, co ho přimělo, že ze sebe vychrlil takový proud nesmyslů. **Categories:** Glosy Politika **Tags:** Beletrie světová, korporátní totalita, kritika společnosti, Orwell George, politika, psychopat **Spisovatel:** Orwell --- ### [Ernst Gombrich. Vynikající čtivé dějiny světa pro domácí studium dětí](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/gombrich-strucne-dejiny-sveta) **Published:** July 2, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Ernst H. Gombrich, proslulý kunsthistorik své "Stručné dějiny světa" původně určil mladým čtenářům, ale jsou ojedinělý čtenářský zážitek i pro starší čtenáře. **Content:**  **Ernst H. Gombrich (1909-2001), proslulý kunsthistorik, autor mj. Příběhu umění, je schopen velmi osobního pohledu na historické události, o nichž se zaujetím vypráví. Ačkoliv své “Stručné dějiny světa” původně určil mladým čtenářům, představují naprosto ojedinělý čtenářský zážitek i pro mnohem starší čtenáře.** Jeho **Dějiny světa** čtenáře provedou [historií](https://citarny.com/tag/historie) od nejstarších počátků až do dvacátého století, seznámí ho s důležitými historickými osobnostmi a událostmi, ale také ho poučí o souvislostech a spojitostech mezi různými údobími a územími. Gombrich své dějiny lidstva vypráví jako příběh, ne vždy právě útěšný a pochopitelně nezavršený. Otevřený konec však znamená naději do budoucna. Tuto knihu napsal [Ernst H. Gombrich](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_Gombrich), budoucí světoznámý kunsthistorik, krátce po studiích jako šestadvacetiletý. Kniha měla okamžitý úspěch a přinesla mu všeobecné uznání. **Čtenáři i odborná kritika oceňují autorův vypravěčský talent, umění vytvořit velkorysý oblouk historie lidstva.** Autor se svým příznačným smyslem pro výstižnou zkratku a pointovanou formu podal komplikovaný vývoj lidstva od dob jeskynního člověka až do 1. světové války. Později připojil kapitolu o nejdůležitějších událostech dvacátého století – o 2. světové válce a zániku komunismu. Novověk je ale už po kuratelou cenzorů redakcí a fakta nejsou zcela ucelená. Kniha je vynikající především v oblasti starověku a středověku. > **Znám rodiny, kde se kniha čte po kapitolách večer co večer a s dětmi!!!** > Dnes skoro nutnost, protože žijeme v době, kdy dochází k násilnému zkreslování historie pomocí prodejných novinářů a učitelů. Tuto zábavně vzdělávácí činnost bych doporučil všem rozumným rodinám, pokud chtějí vychovávat děti s jasným kritickým myšlením. Na školu bych už moc nespoléhal. > Existuje i audio verze, ale osobně se mi vůbec nezamlouvá hlas herce.  **ERNST H. GOMBRICH** (3. listopadu 1909 ve Vídni – 3. listopadu 2001 v Londýně) Ve Vídni vystudoval dějiny umění a klasickou archeologii. Roku 1936 odešel do Londýna, kde pracoval jako tlumočník, pak se vrátil do Warburgovy Kulturněvědné knihovny k vědecké činnosti. Po 17 let (1959 – 1976) byl ředitelem tohoto ústavu. Působil jako hostující profesor na řadě univerzit (Oxford, Cambridge, Harvard aj.) a byl členem mnoha vědeckých akademií. Byl obdařen třinácti čestnými doktoráty, roku 1972 mu byl udělen titul Sir, byl nositelem mnoha cen a vyznamenání. Napsal mnoho důležitých kunsthistorických a jiných prací; jeho **[Příběh umění](https://www.goodreads.com/book/show/17452815-p-b-h-um-n) (The Story of Art, 1950)** platí dodnes za nejpopulárnější úvod do dějin umění. **UPOZORNĚNÍ:** V češtině vyšla ještě jedna kniha-historie pro děti. Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě / Marc Ferro Kniha francouzského levicového intelektuála je ovšem silně demagogická a zcela otevřeně se zaměřuje na přepsání smyslu dějin v levicovém stylu. Tuhle propagandu bych dětem rozhodně nedoporučil!! **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** dejiny, Dějiny světa, gombrich, Gombrich Ernst, historie, Knihy souvislostí, přepisování historie **Spisovatel:** Gombrich --- ### [Zdeněk Burian. Dobrodružný svět. Jedinečná monografie světového ilustrátora](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/burian-dobrodruzny-svet-zdenka-buriana) **Published:** July 1, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Zdeněk Burian a jeho nová monografie Reprodukce v knize berou dech. Má 37 kapitol o často podřadných autorech, které však Mistr skrze své kvaše geniálně povýšil **Content:**  **Zdeněk Burian a jeho nová monografie. Reprodukce v knize, která o něm a jeho díle vyšla koncem léta 2016, berou dech. Ondřeji Neffovi se dostalo té cti napsat k publikaci úvod.** **„… jak jsem poznal Buriana profesionála,“ podotkl, „měl by obrovskou radost z úrovně reprodukcí. Kvalita dnešní polygrafie předčí vše, co bylo v třicátých a čtyřicátých letech, natožpak to, co přišlo potom. Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil.“** Svazek Dobrodružný svět Zdeňka Buriana byl „srdeční záležitostí“ albatrosího ředitele a redaktora Ondřeje Müllera a jistěže i mladšího znalce Rostislava Walicy. Cenné originály Burianových ilustrací jsou dnes jednak v Památníku národního písemnictví (=většina případů), jednak u různých sběratelů. Potřebují-li tito pár desítek tisíc, ovšemže občas nějakou „pustí“. **Nová burianovská kniha není klasickou monografií.** Má 37 kapitol o často podřadných autorech, které však Mistr skrze své kvaše geniálně povýšil. Po třech kapitolách je věnováno Fenimoru Copperovi, Josephu Delmontovi, Rudolfu de Haasovi a Luigi Mottovi; pro někoho možná překvapivě však náleží největší počet kapitol, a to pět, Alexandre [Dumasovi](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/dumas-rytir-de-sainte-hermine-nedopsany-roman) staršímu (str. 174-201). Jmenují se: Génius dobrodružné literatury, … a skvělý vypravěč historických romancí, Dumasovo řemeslo a umění, Cyklus z dějin Velké francouzské revoluce a Láska a smrt v romantickém dramatu.  **Dvě kapitoly pak rovněž získal Rudyard Kipling a dalšími přítomnými jsou např. Alfred Assolant, Rex Beach, Ottwell Binns, Max Brand, Otto Will Gail, Henrik Sienkiewitz a – slovy a titulkem Ondry Müllera – „Víc než klasik moderní dobrodružní literatury“ Robert Louis [Stevenson](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/stevenson-zivotopis-poklad-na-ostrove).** Další, často stejně ohromující ilustrace doplňují stati o řadě autorů dnes už v podstatě úplně neznámých. A Češi? Do výčtu pronikli jen dva. Stanislav Reiniš a Václav Beneš Třebízský. Ale nezapomeňme, že směrem v čase k nám je náplň svazku ohraničena rokem 1942, a ač to aktuálně není z obchodně-taktických důvodů přehnaně zdůrazňováno, má v budoucnosti následovat i zbytek souborného vydání dochovaných (a dosažitelných) obrázků. V seznamu Doplňující literatury na závěr nemohly chybět ani publikace Ondřeje Neffa (1980) a Vladimíra Prokopa (2005). Na knihu druhého z nich Walica a Müller výslovně navazují, přičemž Walica v eseji vřazuje ilustrace z nové knihy do širšího kontextu Burianova díla, potažmo připomíná okolnosti jejich vzniku. **Skvostnou knihu, nad jejímiž stránkami na chvíli zapomenete na tento svět, uzavírá přetisk šesti (velmi) rozličných Burianových podpisů. Už jen dodám, že tvůrci u ilustrací zachovali citace z textu ilustrovaných knih, tedy pokud byly kdysi přítomny, a dokonce vyhledali citace rozsáhlejší, které se někdy vyskytují v prvním časopiseckém uveřejnění.** Dotyčné úryvky, a to je skutečně podstatné, dopisoval ke svým pracím často Zdeněk Burian sám! „Zakládal si na tom, že knihy, které ilustruje, rovněž čte, promýšlí dějové okamžiky vhodné k výtvarnému zpracování a svou ilustrací též věrně doprovází zmíněnou pasáž,“ připomínají Müller a Walica. Sestavovatelé přednostně shromáždily tituly, které původně vycházely v časopise Dobrodružný svět, a pominuly tituly, které vyšly nebo znovu vyšly v minulých letech a dosud jsou snadno dostupné. Ale pominuli i tituly natolik zajímavé a závažné, že je Albatros pravděpodobně teprve reedituje. **Dobrodružný svět Zdeňka Buriana. Ilustrační tvorba z let 1927-1942 pro nakladatelství J. R. Vilímek a další.** Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica. Autorské portréty napsal Ondřej Müller. Esejistický doslov Po stopách legendy (str. 392-407) napsal Rostislav Walica. Prolog Vycházky do snu Ondřej Neff. Odborně lektorovala redakční rada ve složení Pavel Herian, Jaroslav Holub, Jiří Pošva a Jiří Sedláček. Graficky upravil a sazbu písmem Skolar PE provedl Michal Chodanovič. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. technická redaktorka Radka Konvičková. Vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2016 ve společnosti [Albatros](http://www.albatros.cz) Media. 416 stran. ISBN 978-80-259-0561-6 **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** Burian Zdeněk, ilustrace **Spisovatel:** Burian Zdeněk --- ### [Fráňa Šrámek. Poezie opojená životem, láskou i přírodou](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/frana-sramek-poezie-opojena-zivotem-i-prirodou) **Published:** July 1, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Fráňa Šrámek věděl o životě i smrti víc, než kdokoliv jiný. Prožil jak První tak Druhou světovou válku přímo na frontě. Jeho poezie je přímo opojená životem **Content:**  **Fráňa Šrámek (\*19. 1. 1877 – †1. 7. 1952) věděl o životě i smrti víc, než kdokoliv jiný. [Šrámek](https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0r%C3%A1mek) totiž prožil jak První tak Druhou světovou válku přímo na frontě. Přesto nebo právě proto je jeho poezie opojená životem, přírodou i nekončící naději.** ## **Fráňa Šrámek – portrét ve větru** Narodil se 19. ledna 1877 v Sobotce jako František, syn berního úředníka. Tam, pod lipami hřbitova, který později opěvoval v slavné básni, také 1. července 1952 tiše odešel. Dětství vonělo píseckými ulicemi a Otavou, městem, jež se stalo živou kulisou jeho románů a her. Pak Roudnice, maturita a první vzpoura. V roce 1903 nastoupil jako jednoroční dobrovolník na vojnu. Uniforma ho dusila. Služba se prodloužila o rok za „nevhodné“ postoje, v roce 1905 dvakrát skončil ve vězení, za demonstrace a za antimilitaristickou báseň “Píšou mi psaní”. První světová válka ho poslala na fronty: Halič, Itálie, Rumunsko. Z té hrůzy vznikly verše plné bolesti a touhy po míru – sbírky “Života bído, přec tě mám rád” a “Modrý a rudý” (modrá uniforma versus rudá revoluce). Z těch let pochází i povídka “První akt\*. Po válce už psal jako básník, který vidí svět v okamžicích – impresionista a buřič zároveň. Román “[Stříbrný vítr](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/sramek-frana-stribrny-vitr)” (1910) o křehkém mládí. Drama “Měsíc nad řekou” (1922) o setkáních a loučeních. Básnické sbírky “Splav”, “Ještě zní”, “Rány, růže”… Všechno prosycené láskou k životu, přírodě a svobodě, ale i hlubokým odporem k válce a konvencím. Za německé zrůdné okupace 1939-1945 protestoval tím nejtišším způsobem, zůstal doma. V roce 1946 dostal titul národního umělce. Jeho život nebyl přímka, ale vítr: někdy stříbrný, někdy bouřlivý, vždycky svobodný. Takto ho pamatujeme – ne jako suchý seznam dat, ale jako muže, který větru svěřil své verše a nechal je vznášet. > **Splav / Fráňa Šrámek** > > Trápím se, trápím, myslím si, > kde bych tě nejraděj potkal. > > Ulice střídám, parky a nábřeží, > bojím se krásných lží. > Bojím se lesa. V poledním lese > kdo miluje, srdce své neunese. > Na můj práh kdyby jsi vstoupila, > snad bys mne tím zabila. > Chtěl bych tě potkati v lukách. > > V lukách je vlání > na všechny strany, pokorné odevzdávání. > V lukách je nejprostší života stůl, > rozlomíš chleba, podáš ženě půl, > chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, > až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, > a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, > muž má touhu rozsévače, > žena má úrodný klín… > > Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. > A až bys mi odešla, ach, zvečera již, > bys na mne nemyslila víc, > jen na prosebný a děkovný můj hlas, > jako bych jen splavem byl, > který v lukách krásně zpívat slyšelas… > **Písecká / Fráňa Šrámek** > > Po řece Otavě za vorem vor > v jarech a letech odplouvaly, > míjely v dálku, zrozenci hor, > a my se za nimi dívávali. > > Za vorem vor a po šiku šik > my odtud do světa odcházeli, > zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk, > my jej však do srdcí uzavřeli. > > Moh život hřímati, stohlasý sbor, > hlas jeden věrný neumlčel, > kdy se mi zachce jen: pluje zas vor, > jez noční hude do harf a cell. > > A za hlasem věrným, šumot a shon, > vzpomínky v průvod se přidávají, > a je to Písek, je to zas on, > fanfáry s věže vyhrávají. > > Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív > vstříc prvním májům do jitřních par, > zní vítr stříbrný, jak zníval dřív > a slibuje dar, života dar. > > Stříbrný větře, blažený kout, > kdes první vlajkou třepotně dul, > a vlajky až splihnou, přestanou dout, > i tehdy díky, že jsi nám dul. > > A tehdy znovu: blažený kout > a z něho do světa tolik je cest — > z jar našich nebe dnes nad ním pnout, > to by tu v noci napadlo hvězd! > > **Píšou mi psaní** > Píšou mi psaní > vojanští páni, > a tam stojí psáno > dvanáctého ráno > že já musím rukovat, > oh, rukovat. > > Voják je voják, > musí bojovat – > vloží k líci pušku, > vezme si na mušku > třeba vlastní srdce své, > oh, srdce své. > > Zdrávi vzkázali, > zdrávi napsali, > já jsem rezervista, > básník, anarchista, > zpívám si a proklínám, > oh, proklínám. > > Pomašíruju, > zpívat si budu: > modrý rezervista, > rudý anarchista, > v modré dálce rudý květ, > oh, rudý květ….! > (sbírka Modrý a rudý) > > **Jarní poutník / Fráňa Šrámek** > > Když jaro přišlo, stromy podél cest > za druhy zvolil si a skřivany, > dal očím plápolat a ústům kvést, > šel pohan mezi pohany > a dešti šlehán, sluncem hýčkaný, > dal uspávat se loutnou hvězd. > > Pil mléko dívčích bříz a v olšinách > se k svatbám zlatých vážek pozvat dal, > zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách, > a dýchal na ně, něžná slůvka tkal, > stem něžných slůvek pírko obetkal, > jak po srdci by dlouze smyčcem táh. > > Pak lesů host, jich stezek přijal stín, > jak oblékl by nový, snubní šat, > a míse prosby ve smích kukaččin, > toužil a toužil, an se večer krad, > zda bozi dovolí mu uhlídat > tančící žínku v stříbru kapradin… > > **Podzimního deštivého dne / Fráňa Šrámek** > > Má krásná Evo, kdybych měl posla > a nebyl chud a nebyl smuten, > já bych dnes vypravil posla, > aby ti donesl dar. > > Člověče boží, řekl bych poslu, > před tebou leží nejsladší cesta. > Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města, > slunce se otaž, kde leží jih. > > Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou. > Snad se i schýlíš, políbíš zemi. > Po březích půjdeš, vinicemi, > za tebou sever, před tebou jih. > > Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře. > Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není. > Snad najde v tobě zalíbení. > A přijme můj dar. > > V dalekém jihu potkáš ji kdesi, > chodívá za ní mladý bůh s flétnou. > Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou. > Pokloň se hluboce. Mluv! > > Pověz jí… pověz… O zlých dnech nemluv. > Také ne o mně. Překrásná jména > dej jí jen a řekni: velebena! > Pověz jí… pověz… Mlč! > > **Balada rodácká / Šrámek Fráňa** > > Pojďme mu vstříc, dneska prý přijede, > > ať taký, onaký, přece je náš! > > S tvým klukem divousil, sousede, > a pro naši žábu ten satanáš jednou byl pořádně od táty bit. > Z žáby je máma, tvůj kluk to chyt, > o něm však ve světě jedva co znáš. > Ale, co mluvit? Taky je náš. > > A tak si myslím, zda ještě vzpomene: > před naším krámkem, a kluk byl jak píď, > jak na ty schůdky dva kamenné > čmárával křídou: Mařenko, přijď. > Však, to jsou léta. A co se napsalo, > dávno už, dávno se smazalo. > A křídou napsáno, smazáno snáž. > I snad si vzpomene, taky je náš. > > Řekls co, sousede? Neslyšet hlas, > jak vrabci dnes v okapech brebentí. > – Měl halenku modrou, v šešulku vlas. > Pak jednou říkali studenti, > nebo snad to v novinách čet – > co? nevím už. To už je let, > dceru jsem zrovna vdal. A ten shon znáš, > svůj je svůj. Ale on taky byl náš. > > Přišlo prý psaní. Co a jak, > to člověk jen napolo zví. > A loudáš se brachu, zmeškáme vlak, > a kdopak tu šešulku pozdraví? > Není to hezké, když nikdo nevítá, > pro svého nesmíš být necita. > Přivítá někdo, ihned je snáž. > A kdyby byl cizí! Je přece náš. > > A tak tu jdeme, kupec a švec, > a ty jen mlčíš, jak věděl bys víc, > nu, co bys nevěděl, proto jsi švec, > to však vím také, komu jdem vstříc: > že ho k nám vezou jenom už spát, > a tak nám řekl, že nás měl rád, > že se mu u nás spočine snáž > a že byl náš. > > **Vzpomínka na Písek / Šrámek Fráňa** > > Kolébka, rozbité kalhoty první, > to hrálo se na scéně jiné, > vlastní však počalo drama, > kde Otava plyne. > > Vhodnějších kulis nalezneš stěží, > abych hned zprvu poklonu vysek, > jedna je pouze jen Otava, > jeden je Písek. > > Jedna jen Putimská ulice, > se starým hradebním domem, > tam ničím by nesměli hnout, > kdyby šlo po mém. > > Bývala Putimská ulice, > zda ještě do ráje ústí? > Na jednom dvoře tam na hradbách > peroutky začly mi růsti. > > Někdy se třískou sic zadřelo, > kantoři dělali bubu, > tady však na hradbách míval jsi > jen mlsnou hubu. > > Chtělo se větřit a pokoušet, > chtělo se trochu též hřešit, > do oslích uší se zvarhanil > latinský sešit. > > Tam dole řeka, jako ty právě, > chytala blaženě lelky. > Zda by ses, Mařenko, vešla mi > do útlé znělky? > > Hradišťský les kukačkou zval, > a to by nemělo býti, > utečeš za tím, a čerte kropáč, > je hromobití. > > Bývalo, bývalo, hřmělo. > Bývala všeliká potíž; > vzpomeneš jedné budovy v sadech > a již se potíš. > > Ménin aeide! Sinusy. > Ty kose venku, zalkni se písní. > V notýsku puma. Censura. > A jaro třísní. > > Jaro je silnější censur všech, > silnější všech školních škamen. > A svých jar píseckých vzpomenuv teď, > řekl jsem díky a amen. > > Les / Fráňa Šrámek > > Kyj v pravé ruce, v levé mladou, krásnou ženu, > jež vínem smíchu třísní jalovčí a mech, > tak potkám já tě zas, hruď rozhalenu, > kyj křikem pozdravím a zpěvem uctím ženu > a s vámi třetí dám se v lehkonohý běh. > > Tu zkrásní úsměv tvůj, jak čerstvě trysklý pramen, > a kyjem o vzduch udeříš, jak v slavný zvon — > a žena, všechny bohy vábíc do svých ramen, > v med lesní sládnouc, uzrávajíc v plamen, > šíp vyšle nejsladší, své touhy zpěv a ston. > > Utančen vámi, až v rokyt pak se k spánku schýlím, > dva kosy zavoláš, bys s nimi tiše hrál. > Pokyneš ženě. Šeptne v sny mé, nazve mne svým milým. > A obláčkem pak zajde letním, bílým, > až vzbudím se, bych na ni krásně vzpomínal… > > **Kdybych byl pastevcem koní / Fráňa Šrámek** > > Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem > stal by se jednou snad divoucí div: > až, hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv, > koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div, > stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem. > > Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl, > i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní, > vzkazují bratří tví, jako ty pastevci koní, > u ohňů nočních že přepad je veliký žel, > už ani nepějí, hlavy jen kloní, > líto jim sebe, líto je koní, > budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl. > > Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí > na mne též padá veliký žel, > už ani nezpívám, hlava se chýlí, > smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl, > koníčku bílý… > > **Romance / Fráňa Šrámek** > > Nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu, > já jsem sic zdráv, nejsem však doma, > jednoho večera, není to dávno, > v hlubokém lese jsem na chatrč bušil, > na nebi bouře svítila zuby, > z ohnivých nozder les dole frkal, > zevnitř se tázali, kdo že to buší > a zda jsem snad ztratil za bouře cestu, > a já jsem řekl, že jsem ji našel. > > Smáli se uvnitř: To už jen tedy > bys po ní kráčel teď a za nosem rovně. > Smáli se uvnitř, dva smíchy se objaly, > slyšel jsem smáti se muže a ženu, > když bouře bubnuje, žena je na lůžku horká, > z ohnivých nozder les na mne frkal, > a tu jsem se srdcem na dveře tiskl, > bylo to, jako bych na ně zabušil znovu, > a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku, > nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese. > Nestřílí Spatně, horce se zasmála žena, > nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku > mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří, > ožeň se s bouří, i čert se dnes žení, > ohoho – – > > Ráno, když žena z chatrče vyšla, > vykřikla. Neb já jsem na prahu seděl, > veliké oči jak střelený jelen. > Šla asi k prameni, okovy nesla, > les se k ní vrhl, velký pes, zrousaný, > by, větře, v sukni vrazil jí čenich. > Bral jsem jí okovy a že jí > pomohu. Rozliješ, řekla, > a hlas se jí spekl. Neřekla ale, > abych s ní nešel a že jsem cizí, > a že se to nehodí. Ba, snad i kulháš, > řekla pak a šla nejdřív za mnou, > ale já nekulhal i ramena nesl jsem statně, > věc pevnou, kde se to dobře otáčí v čepu, > ale já nekulhal a snad jsem se obrazil více > na jejích zubech než na jejích očích, > a pak už snad viděla všechno, > co chtěla vidět, šla přede mnou nyní > a tu já mohl jsem viděti opět, > co je to pěšinka lesní a na ní žena > po noční bouři; > > to mohlo též všechno být, co jsem chtěl dostat, > až přijdu k prameni, tam jí to řeknu, > děkuji, ženo, a půjdu; > ale pak se to stalo, prameni, prameni, > když jsem chtěl mluvit, snad mne už neznala, > clonila oči a hleděla jinam, > schválně jsem rozléval, by něco řekla, > neřekla, hleděla jinam, > schválně jsem kulhal pak, by se snad smála, > nesmála, hleděla jinam, > k chatrči došla, okovy vzala, > nepoděkovala, > hleděla jinam, > v chatrči zašla – > s lesem jsme, druhu druh, > v záhadné, zlověstné > zřeli si oči. > > Tu > muž vyšel. Nesl brašnu a pušku. > Snad se též podivil, ale jen málo, jen > jak se na muže sluší. > Měl šedé oči, jak pára je nad jitřní řekou, > vím, co si myslím o šedých očích, > a tu už říkám: Lovec buď ctěn, > lovci zdar a já ti, pane, ponesu pušku. > I tu se podivil, zase jen málo, > ženu máš krásnou a tu jsi pán, > les se ti po ránu pokloní, má úcta, > vše ti chce sloužit, pes i chlap, > nes tedy, řekl, a nemluvil mnoho, > jen pohledem očí líným a sytým > po stromech, po keřích rozvěšel lásku, > již propotil v noci, > neděkoval, nectil a nechválil, > jen na slunci vyhříval nadmutou pýchu – > pak v korunách těžce zatloukla křídla, > podávám pušku, zavrtěl hlavou, > podávám znovu, zavrtěl hlavou, > z kostnatých obočí les na mne hledí > a z očí zlověstných druh druhu žerem; > > a je tam kdesi v hlubokém lese > takové místo, > stoupati můžeš buď veselým smrčím > neb klouzati dolů v jedlinu temnou, > na onom rozhraní světla a temna > já lovce zabil. > > Propadl v kolena, pak svinul se na bok, > odpadl směšně, jak od láhve piják, > vous ještě zrousaný. > Myslím, že zahrály v lese > varhany. > > Pak > bral jsem se nazpět a s keřů a stromů > jsem sbíral, co po nich rozvěsil lovec, > sbíral a pozorně zahrabal hlínou a mechem > jak trus svůj kočka. > K poledni, silnému poledni, > rovný a na prahu neskloněn > vešel jsem v chatrč. > > Pohlédla na mne, na nic se neptala, > na trám když věšel jsem pušku, > pohlédla na mne, na nic se neptala, > když sedl jsem za stůl, > přede mne kladla mléko a chleba, > na nic se neptala > a jedla se mnou, > nebyla tou, jíž byla ráno, > pokojně, slavně proudil z ní život > jak z česna úlu, > pokojně na stole ležely osmahlé lokty > jak druhý chleba, > a zuby dobře svou konaly práci, > jako by v ústech tam měla > polední louku a sekáče na ní, > a potom řekla: Musíš pak dohlédnout, > bouře mi v noci shodila chlívek. Hleď, > ať se zalíbíš mým slečnám kozám. Té větší, > abys to věděl, šenkýřka říkám, > té menší Jelenka, s tou musíš něžně. > A starý smrk před prahem tady, > to mrzout je, bručál, říkám mu četník. > A prameni, kdes se mnou byl ráno, > štěbeta říkám, však chceš-li, nazvu jej nyní > krásněji nějak. Ale já vstávaje, > děl jsem jen, pochválen budiž > chléb tvůj i četník, šenkýřka, Jelenka, > štěbotka také. Na mléko zapomněls, řekla > a smála se nyní, ach, byla moudrá > a byla polední > a nyní ještě nebyla pro mne, > proto jsem vyšel, a ránu a ránu > mohl jsi potom slyšeti, lese, > to já jsem sbíjel na chlévci stříšku, > a mohl jsi, lese, slyšeti píseň, > to v chatrči zpívala žena, > v městech jsou na věžích hodiny, zvony, > v lese však hlubší hlas hovoří shůry, > > – pak přišel večer, > na prahu žena clonila oči, > ne snad, by hleděla jinam, > hleděla na mne, > tak rovnou na mne, > jak z rovného průseku srdce, > a nebyla tou, jíž byla ráno, > a nebyla tou, jíž v poledne byla, > byla teď večerní žena > a příslib noci, > temná a vonná, keř na kraji lesa, > z nějž světlušky vzletí – – > > – Nezvoňte u nás a vizte jen, bloudi, > zda mohu být doma, Vinohradská č. 1, > když jsem kdes daleko v hlubokém lese, > ale tam jsem byl včera a dnes jsem již opět > bůhvíkde jinde, neb sen můj se utrh, > hřebeček v cvalu, neb touha má smolná > mi za školu běhá v letošním jaru, > hledá svět osmahlých, dmoucích se tvarů, > hledá svět syrové, úderné krásy, > zem, která v plápolu puká a v lijáku kouří, > syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne, > k nejstaršímu vyzdvihne bohu, > zda mohu být doma, zda mohu být doma > ve Vinohradské pod pivovarem, > nablízku Waldesky, Maršnerky, remis, > a nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu, > nezvoní, > přijdeš-li, poraď mu aspirin, lipový odvar, > ať se brach vypotí, a se schodů scházeje, > nadávej, chceš-li… > > **Vánoční / Fráňa Šrámek** > > Po sněhu půjdu čistém, bílém, > hru v srdci zvonkovou. > Vánoční země je mým cílem. > Až hvězdy vyplovou, > tu budu blízko již. > A budu ještě blíž, > až lesní půjdu tmou. > > Tu ztichnu tak, jak housle spící, > a malý náhle, dětinný, > a v rukou žmoule beranici, > včarován v ticho mýtiny > tu budu blízko již. > A budu ještě blíž, > svých slz až přejdu bystřiny. > > Mír ovane mne jak by z chléva, > v němž vůl a oslík klímají, > světýlka stříknou zprava, leva, > noc modrá vzlykne šalmají, > tu blízko budu již. > Ach, jsem tak blízko již, > snad pastýři mne poznají… **Categories:** Poezie klasická **Tags:** poezie klasická, Šrámek Fráňa **Spisovatel:** Fráňa Šrámek --- ### [Josef Kainar. Básničky pro děti a inspirující ilustrace Zdeňka Seydla](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/kainar-basniky-pro-deti-seydl) **Published:** November 30, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** I populární textař Josef Kainar a básník psal pro děti. Ukázková knížka říkadel vyšla poprvé v roce 1948 s téměř secesními obrázky Zdeňka Seydla. **Content:**  **I populární textař Josef Kainar a básník psal pro děti. Ukázková knížka říkadel vyšla poprvé v roce 1948 s téměř secesními obrázky Zdeňka Seydla. Autoři se u druhého vydání rozhodli nejen obměnit říkadla, ale ilustrátor v roce 1961 knížku nově ilustroval.** Čas neubral na svěžesti veršů populárního [Josefa Kainara](https://citarny.com/tag/kainar-josef) a vynikající obrázky výtvarníka jsou i na dnešní dobu moderní a nevšední. **Tento opravdu skvostný titul je určen malým dětem, aby se říkadla předčítáním naučily nazpaměť, ale jak už to u dobrých knížek bývá, potěší jistě i čtenáře mnohem pokročilejší.** **A proč napsal Josef Kainar tak málo [básniček pro děti](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/jaro-jarni-basnicky-pro-deti "Jaro a jarní básničky pro děti. Generacemi oblíbené")?** > **Tácek v prstech / Josef Kainar** > > Někteří lidi moc to uměj s dětma. > Ty haranti se jenom na ně třesou, > a strejčku sem, a strejčku tam, > a von nic nedělá, > cukroví nedá, von je nepoplácá, > von si je shání ze sebe jak mouchy, > a přec je pro ně > svatej Holahej. > > To mě se děcka, řekl bych, až bojej. **Říkadla / [Seydl Zdeněk](https://www.youtube.com/watch?v=6B9l1R3C4yg), Kainar Josef /** Vydal: Euromedia – Knižní klub, 2009     **Categories:** Poezie pro děti **Tags:** Básničky pro děti, Kainar Josef, Seydl Zdeněk **Spisovatel:** Kainar --- ### [Kainar dětem. Nevídáno, neslýcháno. Hravé básničky plné humoru a fantazie](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/kainar-nevidano-neslychano-basniky) **Published:** June 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Josef Kainar možná někoho překvapí tím, že psal také pro děti. Pouze dvě knížky a jednu divadelní hru. Tady je jedna z nich: Nevídáno, neslýcháno. **Content:**  **Josef Kainar asi překvapí tím, že psal i pro děti. Sice jen dvě knížky a jednu divadelní hru, ale mimořádně poeticky povedené. Pro děti napsal Říkadla (1948), Zlatovláska (1953), Nevídáno-neslýcháno (1964).** **Kainarova knížka básniček “Nevídáno, neslýcháno”.** S humorem a úžasnou fantazií vypráví básník o těch nejobyčejnějších věcech: např. Jak máma smaží bramborák. Jak malíř Podzimek maluje. Co dělá hokejista. Jak spí malé medvíďátko. Hravé i přemýšlivé básničky potěší nejenom děti, ale i dospělé. **Libozvučná čeština Kainarova je ideální k předčítání!** A proč napsal Josef Kainar tak málo [básniček pro děti](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/jaro-jarni-basnicky-pro-deti "Jaro a jarní básničky pro děti. Generacemi oblíbené")? Sám to na sebe prozradil v několika verších: > **Tácek v prstech / Josef Kainar** > > Někteří lidi moc to uměj s dětma. > Ty haranti se jenom na ně třesou, > a strejčku sem, a strejčku tam, > a von nic nedělá, > cukroví nedá, von je nepoplácá, > von si je shání ze sebe jak mouchy, > a přec je pro ně > svatej Holahej. > > To mě se děcka, řekl bych, až bojej. ***** Obálka z posledního vydání z [Albatrosu](http://www.albatros.cz)* **Josef Kainar** (\*29. 6. 1917, Přerov – †16. 11. 1971, Dobříš) byl básník a dramatik, autor básní pro děti, publicista a populární textař. Jeho umělecké zaměření bylo velice široké, což svědčí o jeho kvalitách. Psal básně, písňové texty, ke kterým skládal vlastní melodie, psal rozhlásky (veršované fejetony), dramata Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, překládal, kreslil vtipy, zabýval se uměleckou fotografií a spolupracoval s hudebními skupinami Framus Five (Město Er) a Flamengo (Kuře v hodinkách). Těžiště jeho tvorby je v poezii: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje. **Ochutnávka z knížky: Nevídáno neslýcháno / Josef Kainar** > ***Ptal se včera pána pán. > — Kudy tudy do Hajan? — > — To se dáte kolem plotu, > od Klímadel na Dřímotu, > z Dřímoty dál na Zívánky, > ze Zívánek na Hajánky, > z Hajánek dál k Polospaní, > a tam dole na stráni, > to už budou Hajany. — > — Děkuju vám, pane, moc. — > — Na shledanou. — > — Dobrou noc. —*** > > Nevídáno, neslýcháno! > Já mám kompas, a ten kompas, > ať je večer, ať je ráno, > ukazuje k severu. > Nevídáno, neslýcháno! > To my máme doma budík, > a ten budík, na mou čest, > ať je večer, ať je ráno, > ukazuje pořád šest. > > **Jejda, jujda, dómine,** > vítr pláče > v komíně, > že tam spadl a že teď > kolem něho černá zeď. > Chudáček! A vyleze-li, > tož jak saze černý celý. > To už mu nebude pomoci. > Bude smět foukat jen za noci. > > ***Na jabloni hrušky zrají,*** na piano žáby hrají, > kočka píše úkoly, > kohoutek jde do školy, > ryba pije limonádu, > kráva nosí rohy vzadu, > kredenc tančí rejdovák, > husa krávě šije frak, > koník leze z fiatky, > vítr fouká pozpátky, > po obloze mráček běží, > běží, běží, až k té věži. > „Jaká je ta věž?“ > „Velká jak ta lež.“ > > **Ptal se včera pána pán:** > “Kudy tudy do Hajan?” > “To se dáte kolem , > od Klímadel na Dřímotu, > z Dřímoty dál na Zívánky, > od Zívánek na Hajánky, > z Hajánek dál k Polospaní, > a tam dole na stráni, > to už budou Hajany.” > “Děkuju vám, pane, moc.” > “Na shledanou.” > “Dobrou noc.” > > **En ten týny,** > Babka letí z Číny, > žádnému to nepoví, > co to veze dědovi: > veze, veze pejska, > pejskovi se stejská, > je mu dlouhá chvíle, > z Číny jsou dvě míle, > než ocáskem zavrtí, > už je cesty tři čtvrti, > a když usne blaze, > už jsou oba v Praze. > Zdalipak se naučí > spát v dědově papuči? > Naučí se jako nic. > A ty půjdeš z kola pryč. > > **Víš, proč malé medvíďátko** > spí tak sladko, > ach, tak sladko? > Ono se mu v noci zdá, > jak to bývá u medvědů, > o velikém hrnci medu. > Proto malé medvíďátko > spí tak sladko, > ach, tak sladko > > **Řekni, řekni,** > Popokatepetl! > Ne, abys to slovo spletl! > Kdo to slovo nevypoví, > pošleme ho k medvídkovi, > medvídek naň zabručí, > hned ho slovo naučí > > **Tintili vantili,** > kam v tom horku? > Počkáme si > na ponorku. > Ponorka se ponoří > s námi někde na moři, > v moři bude > chladno, > pojedem až > na dno, > budem plašit ráčky, > ráčky klepetáčky, > komu se to znelíbí, > může plašit velryby. > Potom bude někdo z nás > tresky chytat za ocas. > Kdo to bude? Zrovna ten, > kdo teď musí z moře ven > > **Na zápraží koště stálo,** > a ne aby zametalo, > jen tak stálo, jen tak stálo, > o dveře se spoléhalo, > halabala, halabalo, > a to bylo ještě málo: > do kapes si ruce dalo. > Punťu málem ranil šlak. > > — Koště, ty jsi darebák! > Slyšelos, že třeba pes > dal si ruce do kapes? — > Taky holub na hambálku > dal se slyšet na tu dálku. > — To je hanba, rozumíme! > > Ruce z kapes, koště líné! — > Houser kejhá, syčí husy. > — Ruce v kapsách se nám hnusí. — > Náhle koště, jak tam stálo, > malinko se pousmálo, > a pak, trošku halabalo, > ty své ruce z kapes dalo > a zas chvilku zametalo. > Nu, a co se vlastně stalo? > > **Na jabloni hrušky zrají,** > na piano žáby hrají, > kočka píše úkoly, > kohoutek jde do školy, > ryba pije limonádu, > kráva nosí rohy vzadu, > kredenc tančí rejdovák, > husa krávě šije frak, > koník leze z fiatky, > vítr fouká pozpátky, > po obloze mráček běží, > běží, běží, až k té věži… > — Jaká je ta věž? — > — Velká jak ta lež. — > > **Posmíval se konipásek** > jednou zrána datlovi. > — Datle, datle, kde máš datle? — > Datel vážně odpoví: > — Datle mám tam, konipase, > kde konipas koně pase. — > > **Máma smaží bramborák,** > nad pánví se zvedá mrak, > modrý mrak se z pánve zvedá, > už se tvoří kůrka hnědá, > a té vůně po kuchyni! > Až to dělá v puse sliny. > Omastek svou píseň pěje, > omastek si krásně zpívá > a ta naše Anička > je z té písně celá divá. > Bramborák očima obrací. > Překáží mamince při práci. > > **Malíř jménem Podzimek** > přišel do krásného háje. > — Příroda, hle, překrásná je! > Kdepak u nás, > kdepak v Praze. > Zachytím to na obraze! > A hned otevřel své vaky, > kde měl svoje sakumpaky, > otevřel ty svoje brašny. > Měl tam nepořádek strašný. > Tuhy, štětce křížem krážem. > Vyklopil to všechno na zem. > Tady leží paleta, > tady zase špachtle ta, > tady misky, tady tuha, > tady zase tuha druhá, > kterou hledal v neděli, > tadyhle jsou pastely, > svinibrodská zeleň zaschlá, > láhev od fermeže prasklá, > všechno tu má, všechno je tu > od gumy až po paletu — > co je mu to ale platno. > Zapomněl si doma plátno. > Vzdychne malíř Podzimek. > — Mám se vrátit s prázdnou domů? > Pomaluji tenhle háj > od kraje po okraj, > trávu, hlínu, listí stromů. — > A co řekl, udělal. > Co je v háji, pocáká to > na divno a na strakato, > do červené žlutou přidá, > hnědou s fialovou střídá, > někam i tou zlatou stříkne, > však ono si oko zvykne, > rukávy si vyhrne, > dělá šmouhy stříbrné, > pruhy, čmouhy, skvrny, fleky, > čmárá po tom háji celém, > neb je malíř duší, tělem. > Nazítří v tom háji divném > uznale my hlavou kývnem. > — Hle, co se tu vydařilo! > To je Podzimkovo dílo. **Josef Kainar / Nevídáno neslýcháno /** Ilustrace Andrea Tachezy, pro děti od 4 let, Vydal Albatros 2005, 48 str. 1\. vydání v SNDK v roce 1964 s ilustracemi autora. **Categories:** Poezie pro děti **Tags:** Kainar Josef, Poezie pro děti, Tachezy Andrea **Spisovatel:** Kainar --- ### [Josef Kainar. Populární básník a textař a jeho neznámé beskydské životní epizody](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/kainar-beskydy-biografie-valka) **Published:** June 30, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Populární básník a textař Josef Kainar a děvčata v Beskydech **Content:**  **Kdo to vlastně byl, Josef Kainar (29. 6. 1917 – 16.11. 1971)? Jeho život právem snese označení různá. Básník, spisovatel, hudebník, textař, překladatel, ilustrátor, výtvarník, fotograf, filmový scenárista, dramatik, člen umělecké Skupiny 42 a Ohnice, tramp a výpravčí na železnici. Tím vším [Josef Kainar](https://citarny.com/tag/kainar-josef) byl. Ovšem jeho beskydské životní epizody, byť krátké, nejsou příliš známy.** Kainarův život v nás může vzbuzovat rozdílné pocity, avšak některé jeho verše jsou kouzelné, některé jeho postřehy také. Bytostný Moravák, po mamince Hanák, po otci železničář. Rodák z Přerova (29. 6. 1917). V jeho deseti letech se rodiče rozvedli. V sedmnácti letech si půjčil od spolužáka na gymnáziu revolver a z nešťastné lásky se postřelil. Byl tehdy za tento čin pokutován třiceti korunami, neb vzbudil veřejné pohoršení. Žil s otcem a v roce 1938 si na Univerzitě Karlově zapsal češtinu a francouzštinu. Po zavření vysokých škol se v roce 1939 vrátil k otci, který v té době bydlel v Řepišti. Pracoval krátce na dráze, mezitím ovšem jako kytarista (a někdy i houslista) profesionálního Doležalova orchestru (v ostravské kavárně Savoy a ve zlínském Společenském domě). Právě s muzikanty se vždy pohádal a vrátil se do Ostravice, kde pracoval na místní pile. To udělal dvakrát. Nakonec v Ostravici zůstal až do konce války. Její poslední měsíce dokonce snad na chatě na Lysé hoře. **Píseň „Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“ věnoval Kainar Brnu.** V roce 2007 po něm bylo pojmenováno gymnázium v Hlučíně, v němž ukončil svá středoškolská studia. Na koncertní úrovni zvládal klavír, housle i kytaru. V roce 1946 vydal svoji druhou básnickou sbírku Nové mýty. Ta je nesporně inspirovaná nespravedlností světa, jejímž projevem byla nedávno skončená válka. Ve sbírce je i jeho nejslavnější báseň „Stříhali dohola malého chlapečka“, kterou svého času zhudebnil Vladimír Mišík. Když si v následujícím textu přečtete část korespondence, kterou Josef Kainar vedl s přáteli v době svého pobytu v Zadních horách (v Beskydech), pochopíte, koho vlastně v té jeho básni stříhali. A těžko odhadneme, kolik jeho básní v těchto místech vzniklo, pro kolik básní zde našel Josef Kainar inspiraci. **Jaroslav Havlíček na Kainarův pobyt v našem regionu vzpomínal svého času takto:** > Zvláště rád si vzpomínám na několik sobotních večerů a neděl, prožitých v posledních letech války na Starých Hamrech. Abychom aspoň na několik hodin unikli z ponuré a nebezpečné reality tehdejší doby, scházeli jsme se tam, nás pár z Olomouce, s Kainarem, jeho kytarou, hrstkou jeho ostravských přátel, mezi nimiž nesměli chybět výborní jazzoví muzikanti, kamarádi Goralčík a Tomšíček. > > Tam ve volnosti, vysoko na stráni nad Ostravicí, za dřevěnicí krejčího Zápalky, u něhož jsme v podkroví přespávali, měla svou premiéru nejedna Kainarova písnička. Na doslech od nás se pod dozorem bdělé maminky slunívala krásná dívka, řečená Inka. Tajně i zjevně jsme po ní pošilhávali. Jestlipak si na to někdy vzpomene zasloužilá umělkyně Irena Kačírková a připomene si i písničku o sladké Ajrín, kterou jsme o ní i pro ni zpívali? Bývalo to sice trudné trmácení v zatemnělých a zatuchlých protektorátních vlacích, ale dávali jsme plně zapravdu legračnímu písňovému textu, který o tom Kainar složil: > > Nedám už vůbec nic na lidský camry > Musím jet v sobotu na Starý Hamry!  *Foto z dvorku dřevěnice krejčího Zápalky.* A nebyl by to Kainar, aby zrovna vedle legrácky o veselých starohamerských nedělích nesložil unylou maďarskou melodii z třicátých let, pověstnou píseň sebevrahů Szomoró Vasárnap (Smutná neděle). **Pokud si někdo myslí, že partě okolo Josefa Kainara šlo pouze o pohodlné přežití války, mýlí se.** Josef Kainar si musel vydělat na živobytí (otec byl v roce 1939 penzionován) a práci na pile v Ostravici vzal skutečně z existenčních důvodů. Líbilo se mu zde více, než na dráze. Přesto se mu podařilo vydat v roce 1940 první drobnou knížečku básní s titulem Příběhy a menší básně. Na snímku výše druhá zleva Irena (Ajrín) Kačírková a čtvrtý zleva Josef Kainar. První a třetí zleva manželé Polívkovi. **V těch dobách napsal příteli Janu Pilařovi dopis, v němž se zajímavě vyjadřuje o pile v Ostravici. A o stáří.** > Drahý Honzo! > > Psávám si hrozně zřídka s přáteli z Prahy, ale i z toho mála je mi zjevné, že: > > a) stárneme; b) máme se špatně; v nejlepším případě se nudíme a není nic nového. Já tomu nevěřím. Povím Ti přímo, proč nevěřím v stárnutí. Tady na pile, kde se zlobím s fošnami, prkny, odřezky, špicemi, odkory a odkorky, je spousta dělníků kolem padesáti, šedesáti i více let. A je to osvěžující pohled, jak pětapadesátiletý podráží rozverně nohy šedesátiletému, protože šibal sedmdesátník mu vycpal kabát pilinami a namazal kliku aparátu červenou pryskyřicí. Velmi poučné, tykat si se stářím, které nás nepodceňuje, protože toho má taky hodně za sebou. Onen dopis je svědectvím toho, že Ostravice a ostravická pila jsou místem Kainarovy prvotní inspirace, Neboť v uvedeném dopise dále píše: > Pokud se mne týče, vymýšlím a vymýšlím, už jsem si stvořil celého svatého podle svých mylných představ a on si roste. To, že mi něco zabavili, mne netěší a nermoutí. Rybník mi tím nevypustili. Má vizáž? Holím se jednou týdně, a když tak učiním, nevnímám se příliš. Víš, kdysi mne hrozně těšilo býti vytištěn, a proto (jaká domýšlivost!) i sem tam čten. > > Dnes mne baví ukládat své listy veršů do lepenkových desek, při přenášení dřeva si prozpěvovat básně beze slov, jenom rytmické nápěvy jambů a trochejů, občas do toho vpustit hezké slovo. Doma pak vypiji svůj půllitr mléka, kouřím cigarety z dýmkového tabáku, ustelu, uklidím (nebo ne), lehnu si na břicho a píši (nebo ne). Při tom všem si velmi ledabyle uvědomuji, že nosím s sebou takovou podivnou věc, kterou musím před lidmi skrývat… > Ale já se necítím vyřazen ani nadřazen, mám trochu víc beznadějných dnů, než tomu u lidí bývá, a ono to přejde. Napiš mi, prosím, až Ti vyjde Tvá knížka, a já si na ni vydělám. Těším se na ni, milostná poezie je mi něčím hrozně krásným a obdivuji ty, kteří ji mohou psát, aniž by se museli příliš přetvařovat v tom sladkém a něžném spádu slov. > > Tvůj Josef Kainar  Básník Ivan [Blatný](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/reiner-ivan-blatny-basnik), u něhož v Brně po válce Josef Kainar krátce bydlel, píše 15. dubna 1941 toto: > …Dostal jsem lístek od Kainara, takže teprve teď vím, že je dělníkem na pile v Ostravici, tamtéž, kam utekl loni z domu a kde jsem ho navštívil. Tehdy bylo září, penzion Ivánek, kde bydlí bezpochyby také nyní, obrostlý psím vínem, se červenal na všech stranách, špatně přivázaná koza žrala růže, pes chňapal po mouchách a ženské točily skřípajícím kolem studny. Bylo září a ve vzduchu bylo, jako vždycky, něco, co svírá srdce. Pak přišla doba dešťů. Chodili jsme v lijáku z domu, kde jsme bydleli, zahrádkou a po schodcích dolů do jídelny. Po horách se valily mlhy. Horský potok, přítok Ostravice, nám řval u ucha. Později mu Josef Kainar píše: > Drahý Ivane! > > Píši, neboť jsem na tom zle, doufám, že promineš. Bez rodiny, místa jsem se vzdal, nebylo to možno dál provádět bez vyhlídky na blázinec. Jsem tu v malém hotelu v Beskydách – a na dluh. Nemám ani vindry, zbývá mi 3 K 50 h, a žiletka. Píši Kamilovi, nemohl-li by mi zaopatřit peníze od Petra, kde mi něco vyjde, a Tobě, u něhož mi sice nic nevyjde, ale doufám, že po jakémsi ukončení styků s rodinou si vyzvednu své peníze a vrátím Ti to, co bys mi snad mohl telegraficky půjčit. Kdo rychle… atd. Ale není-li to možno, nic se nestalo, záležitost nebude nic horší, než taková jaká je. Nevíš taky o radě? Ivane, prosím, ať tak nebo tak, telegraficky. > > Zdraví, líbá Jos. Kainar, Ostravice u Frýdlantu, hotel Ivánek. Prosím, neříkej nikomu mou adresu! **Věra Bajnarová píše Ivanu Blatnému, Slezská Ostrava, 7. května 1941** > …Vzpomněla jsem si na Brno a snažila jsem si představit i Tebe, jak prodáváš brejle a hezkým děvčatům dáš nové sklo zdarma; to totiž na Tebe prozradil Kainar, který se prý nyní usadil na jaře na Ostravici a líbí se mu práce na pile. „Má nový klobouk a čistou košili,“ povídal o něm jeho kamarád. Takhle se dovídáme o lidech. Možná, že o něm víš dokonce víc, ale přesto Ti to píši… **Ze vzpomínek Emanuela Kutálka, vlastního bratrance Josefa Kainara:** > To si pamatuju, Josef odešel do nějaké kapely, Společenský dům Zlín, tam byl nějakou dobu, a možná se napili, pohádali se, partija se rozpadla. Pepa se vrátil nazpátek s tam odsud někdy 41, nebo 42 šel na pilu na Starý Hamry, spíš 42, tam jsem s ním byl u krejčího Zápalky, já 14 let kluk, mě poslali spát, byl tam asi nějaký mejdan a druhej den jsme šli na oběd do stanice Staré Hamry, dnes zatopeno. Mám vzpomínku, udělali kapelu, buben představovaly hospodské židle s překližkovou částí, další měl pokličky dvě, byla tam nějaké kytara a hřebínek s hajzlpapírem, tak se tam zpívalo a podobně, skončilo to tak, hospodský přišel a chtěl platit, celá partija neměla prachy, tak jsme vyskákali oknem a utekli. Ať to bylo jakkoli, část života v Ostravici básník Josef Kainar zanechal. Po válce se stal nejen uznávaným básníkem a hudebníkem, který pohříchu dával na „lidský camry“ více, než bylo zdrávo. Avšak co chcete vyčítat muži, který napíše pro děti takovéto krásné verše o indiánech: > Indiáni, ti se mají! > Celý den si jenom hrají. > Skáčou hejsa, hopsasa, > chytají se do lasa. > Potom vlezou do vigvamu, > zavolají na svou mámu: > „Mámo, mámo, máme hlad.“ > Snědí vlka a jdou spát. > Do spánku jim pěkně vyjí > kojotové na prérii, > ráno sluníčko je vzbudí, > a ti malí chlapci rudí > hned vyběhnou mezi stany > hrát si. Nač? Na indiány. **** **Sladká Ajrín Irena Kačírková.** Do našich Beskyd nesporně patří. Rodačka z Prahy trávila dětství a dospívání v Ostravě. Tatínek byl známý ostravský kožešník. S rodiči, ponejvíce s maminkou, jezdili do Starých Hamer velice často. [Irena Kačírková](https://www.youtube.com/results?search_query=irena+kacirkova+kainar) (1925-1985) byla rozhodně první dámou českého filmu i českého divadla. Mohla v životě dosáhnout vyšších poct i dalších vysněných rolí. Vzdělaná, noblesní dáma hovořící třemi světovými jazyky do poválečné ho vývoje této země moc nezapadla. Francouzsky si ve Starých Hamrech mohla ale povídat pouze s Josefem Kainarem. Když spolu jistou dobu dýchali stejný pražský vzduch, asi se možná ani nepotkali. Natož aby si připomněli Kainarovu písničku o sladké Ajrín. Ta patří k historii Zadních hor. Koncem války Irena Kačírková okusila již v Ostravě prkna, která znamenají svět, a po studiích na DAMU stala se stálicí Městských divadel pražských. Doma měla 3500 knih a její dcera tvrdí, že je po nocích všechny přečetla. Poznalo se to i na její tvorbě literární, zejména v době, kdy nesměla hrát. Dočkala se i vnoučka; stresy jejího života byly možná původcem těžké zhoubné nemoci, které v poměrně mladém věku podlehla. A tak zůstala jen ta fotografie z dvorku dřevěnice krejčího Zápalky. /viz. foto/ Autorem článku je [Petr Anderle](https://neviditelnypes.lidovky.cz/novinari/petr-anderle.N2031) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Biografie, Kačírková Irena, Kainar Josef **Spisovatel:** Kainar --- ### [Mirko Hanák dětem. Skvostné ilustrace našeho předního ilustrátora](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/mirko-hanak-detem-ilustrator) **Published:** June 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Mirko Hanák (*26. 6. 1921 – †4. 11. 1971) je dodnes ilustrátorský pojem. Už na titulní stránce této knižky "Mirko Hanák dětem" vás zaujme jeho jedinečný styl. **Content:**  **Mirko Hanák (\*26. 6. 1921 – †4. 11. 1971) je dodnes ilustrátorský pojem. Už na titulní stránce této knižky “Mirko Hanák dětem” vás zaujme jeho styl. Rukopis Hanákův je snadno rozpoznatelný a malovaná říše veršů a pohádek vás nenechá na pochybách.** Je moc dobře, že se naskytla možnost připomenout ilustrátora, kterého ve svých vzpomínkových knížkách zmiňují například Jaroslav [Seifert](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/jaroslav-seifert-sjezd-spisovatelu) nebo Adolf [Branald.](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/adolf-branald-talentovany-spisovatel-a-dokonaly-kronikar-doby) A o kterém výtvarník Miloslav Jágr řekl: > *“Pachtila se před těmi papíry celá řada výtvarníků, pak přišel Hanák, udělal pár čar, a bylo to ono! Trvalo to pár minut. Měl talent od Pánaboha.”* ****** **O čem je knížka aneb v dobré společnosti** V řadě rozsáhlejších i komorních ukázek jsou v knížce připomenuty mnohé literární práce autorů pro děti jako jsou: Michal Černík, Hana Doskočilová, Karel Jaromír Erben, Milena Lukešová, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, Bohumil Říha, Jaroslav Seifert, Karel Šiktanc, Ljuba Štíplová, Jana Štroblová a [Jan Vladislav](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/pohadky-o-bile-karoline-a-cerne-karoline-jana-vladislava). Hanákovy ilustrace ale nejsou převzaty jen z předchozích vydání děl těchto autorů, nově jsou představeny i z pozůstalosti vybrané alternativy dříve publikovaných maleb.  Ilustrátor Mirko Hanák **Tato půvabná knížka pro děti je rozdělena na dvě části, a to na příběhy, pohádky a verše především o zvířátkách a v druhé části jsou pak klasické pohádky.** Základem první části jsou krátké texty Hany Doskočilové, které dosud nebyly knižně vydány. Ty jsou doplněny dalšími podobně laděnými texty. Určitě není na škodu, že ve výboru nejsou zastoupeny texty Tomečkovy a Nového, protože ti byli vydávání s ilustracemi Mirko Hanáka velmi často. Hanák si s Tomečkem byli blízko nejen zájmem a oblibou přírody, ale především svým “lovením beze zbraní”.  **Jemnost a lehkost předurčovala Hanákovy malby i k doprovodu poezie.** V této publikaci je mimo jiné připomenuta básnická kniha Mileny Lukešové Bačkůrky z mechu i práce Malovaný dvůr a Co si povídají zvířátka v noci Ljuby Štíplové. Prostor dostaly i pohádkové texty a ilustrace k nim: Princ Bajaja Boženy Němcové, Erbenův Pták Ohnivák a liška Ryška a zařazena je také Nezvalova Romance o králi Ječmínkovi. **Knížka je určena již malým čtenářům, ale určitě potěší i dospělé, kteří si dovedou “hrát na dívání”,** tak jak v úvodu knihy nabízejí verše Mileny Lukešové. Pohádky, verše i příběhy v knížce obsažené navzájem s ilustracemi souzní a tvoří tak krásnou knihu, která jistě potěší malé i velké.   Knížku doplňuje bibliografie Hanákova ilustračního díla a doslov Blanky [Stehlíkové](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/blanka-stehlikova-dcera-malie-ladislava-stehlika). A na závěr jen hluboce smekněme před paní Stanislavou Zábrodskou z Knižního klubu, která celý výbor naprosto dokonale připravila **Mirko Hanák Dětem / Malovaná říše veršů a pohádek / Vydal Knižní klub, 2006 / Sestavila Stanislava Zábrodská / Graficky upravila Eliška Konopiská** **KNIHA BYLA OCENĚNA [ZLATOU STUHOU](https://www.zlatastuha.cz/cs) ZA ROK 2006 – ediční počin** **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Hanák Mirko, Ilustrátoři a dětské knihy **Spisovatel:** Hanák --- ### [Skvostné ilustrace světového Mirko Hanáka v knize Jacka Londona Volání divočiny](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/hanak-london-volani-divociny) **Published:** December 19, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Ilustrace vynikajícího světového ilustrátora, o kterého v Česku není skoro zájem, se objevily v nové a krásné knize Jacka Londona / Volání divočiny.
Navíc v libozvučné francouzštině.
Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.
**Content:**  **Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.** Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny. Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit ([Poslední dny lidstva](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/karl-kraus-biografie), 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu. Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize: ***Soudím živé i mrtvé** / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974* > Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout? > Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust. > > Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová. > > Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí. > > **Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.** > **Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.** > > Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista. > > Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti. > Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho. > Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách. > > Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista? > > Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne. > > S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň. > > Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář. > > Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky? > > Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele. > > Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů. > > Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem? > > Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí. > > Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti. > > Probudilí jinoši – nevyspalí muži. > > Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí. > > Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí! > > Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu. > > Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má. > Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují. > > Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká. > > Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton. > > Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného. > > Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu. > > Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo. > > Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je. > Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci. > Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny. > > Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají: > „Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině. > > Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje. > > Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů? > > Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou. > Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě. > > Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází. > > Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost. **Karl Kraus (1874–1936)** byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví. Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera. V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň). Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby. Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova. Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem. **Categories:** Chování lidí **Tags:** aforismy, Kraus Karel, media, novináři, psychologie, věda **Spisovatel:** Karl Kraus --- ### [Náčelník Miloslav Nevrlý. Poetická legenda z lesů, luk, hor a strání](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/miloslav-nevrly-nacelnik-knihy-priroda) **Published:** June 11, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem. Najdete v ní nepublikované fotografie **Content:**  **Populární spisovatel Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem (\*1965). Tu publikaci prokládají nikdy nepublikované fotografie z rodinných alb.** **RNDr. Miloslav [Nevrlý](https://www.priroda.cz/clanky.php?detail=304)** je syn vzdělaného, i když nepraktického otce (ten se narodil roku 1903 v Plzni) a praktičtější matky „od holešovického přístavu“. Rozené Erlebachové. Dětství prožil Nevrlý v Praze a fascinován ptactvem vpadl v patnácti (1948) jako tornádo do ornitologické společnosti. Devět let poté promoval na Univerzitě Karlově a souběžně s ukončením studia biologie se stěhuje za budoucí manželkou Irenou a za prací na sever – do Liberce, kde už zůstal a bydlí dodnes, od letošního roku jako čestný občan. V letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení zdejšího muzea. Když jsem uvedl, že byl „uhranut ptáky“, bylo to zkreslující a jen půlí pravdy; protože „Míla“ Nevrlý je odnepaměti magnetizován vším. Vším možným a méně už tím nemožným. Není fantasta a dychtí po celém reálném světě. Méně po lidu. Duši introverta nepředěláte. Má dnes velkou rodinu a úspěšně vedl skauty, i na výpravy, ale nikdy mu nevadila samota; naopak, klid, osamění vyhledával. Umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud nevkročila, nebo která takto prázdně působila. Nejsou prázdná – pro Nevrlého nikdy ne. A rád, moc rád býval sám na neskutečných výšlapech po hřbetech. U nás, v Rumunsku… Ale zavedl tam přece mladé lidi a jeho odkaz a touhy tohle zdaleka neuzavírá. V rozhovoru vzpomíná: > V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil. Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky. Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě. Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý [Umberto Eco](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/umberto-eco-bludiste-seznamu). Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé „papuly“ (1977) proto čteme, že je pořízen „při průstupu všemi soutěskami“ směrem „od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska“. Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii. > „Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa.“ A hasit les z letadel „čúrkem vody“? „Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné.“ **Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván.** Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně. **Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).** Roku 1976 následovala – dnes kultovní – Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic. **Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny.** Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro… **A to není konec jeho psaní.** Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych – být „lovcem“ žen – označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek). Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát – a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme – jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí. **Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson [Seton](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/seton-o-stoupani-nahoru)?** Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla – a nerad velí. Nakonec ale „náčelníkovat“ musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu „turistického“) a bez „náčelníkování“ by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní. Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s „nějakými cizími dětmi“ (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem. > „Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou: > Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát.“ Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. „Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím „Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím“. Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů. Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že „ostatní nestojí za řeč“, nicméně interviewer naléhal. Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo. Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy. > „Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk. > Když mi – ve svém domově v Podolí – diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka – věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem.“ Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského. „Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína.“ **Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.** Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně „uběhal“ kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem. Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta. > „Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila.“ > > Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. „Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát.“ Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka. > > „Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně.“ > > Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu. > > „Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence.“ > > Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a „blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše“. Aleš Palán a Miloslav Nevrlý: Náčelník. Vydalo Nakladatelství KAZDA. Brno 2023. 256 stran. Náčelník – Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Miloslav Nevrlý, nevrly, Příroda, skauti **Spisovatel:** Nevrlý --- ### [Zdeněk Burian a jeho svět. Co všechno ilustroval geniální český malíř a ilustrátor](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/zdenek-burian-a-jeho-svet) **Published:** June 11, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Zdeněk Burian (*11. 2. 1905 – †1. 7. 1981) byl bezesporu jedinečný ilustrátor světového formátu. V posledních letech reeditoval Albatros dílo Zdeňka Buriana... **Content:**  **Zdeněk Burian (\*11. 2. 1905 – †1. 7. 1981) byl bezepsoru jedinečný ilustrátor světového formátu. V posledních letech reeditoval [Albatros](http://www.albatros.cz) dílo Zdeňka Buriana v rámci osmi tzv. [verneffek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/verne-neff-dvacet-tisic-mil-pod-moem) (adaptací Ondřeje Neffa) edice Knihovna pro 21. století; jde o knihy Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin, Zemí šelem a Děti kapitána Granta. Samo sebou se nejedná o jediné Burianovy práce na poli sci-fi, akce, dobrodružna, fantazie a kouzel. Byl nezmar.** Jako Zdeněk Michal (anebo snad Michael?) František Burián (sic) se narodil v Kopřivnici paní Hermíně (za svobodna) Barabášové a pravým otcem mu s nevyšší pravděpodobností byl cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Určitě není bez zajímavosti, že také Vrázův původ je obestřen rouškou tajemství a jednalo se dokonce snad o hraběte Kolowrata či podle jiných mínění o nemanželského syna Thurn Taxisova. Tak či onak měl Stanko toulavé boty – až do svých šedesáti let, kdy jej rakovina připravila o levou paži (1920). Rok nato se definitivně vrací, ale na to, aby podporoval syna, nemá. Ani se k němu ostatně nehlásí. **Do svých pěti let žil Zdeněk na historickém náměstí ve Štramberku,** načež se rodina vrátila do Kopřivnice, ale také odsud se (o prázdninách 1915) přestěhovala – na rok do Brna. Zdeněk ukončil docházku s jednou trojkou z tělocviku a s dvojkou ze zpěvu; na základní škole ho učil krajinář Adolf Pítr-Bartoň (1879-1925). Pro zkoušky na pražskou Akademii (1919) předložil portréty napůl slepého starce a skupiny kovářů; tak zdařilé, až jej Švabinský, Obrovský, Hynais a Bukovac (po zamrkání) doporučili rovnou do druhého ročníku. Ocitl se tím ovšem již ve čtrnácti letech vedle i dvaadvacetiletých studentů a kamarády našel víc mezi trempy z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Dali mu přezdívku Burka. **Burian sice studoval na výtečnou, ale po konfliktu, jenž souvisel s výstavou, ze školy odešel (1921) a nikdy se nestal „akademickým“ malířem.** **Knihy, pravda, začal ilustrovat už počínaje rokem 1920, kdy zvládl obálky Tarzana, a první „jeho“ román Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona v překladu Zdeňka Matěje Kuděje vyšel roku 1921.** To ještě netušil, že se i ke Stevensonovi vrátí, i když teprve roku 1961 Pokladem na ostrově (a už v letech 1927-29 udělá „aspoň“ pět stevensonovských obálek). **Na podzim 1921, spolu s kamarády na Sázavě vybudoval Osadu Arizona včetně nejstarší tamní trempské chaty.** Osada bohužel do roka vyhořela a Burka a „arizonský šerif” Zahradníček jezdili poté do jiných – na Montanu na Berounce a na Tornádo u Kazína. V letech 1922 a 1926 navštívil Burian Slovensko. Díky trempování také potkal vinohradskou prodavačku Františku Loudovou (1904-1979), i vzali se, když mu bylo dvaadvacet, a svědky byli jeho kamarád Zahradníček a Zahradníčkova budoucí žena. Manželé Burianovi žili poté v podnájmu ve Vršovicích a roku 1927 se jim narodila dcera Eva. Tři roky nato jim Vilímek sehnal lepší byt na Žižkově. Počátkem třicátých let Burianovi navštívili Itálii, ale pak už pracovitý Zdeněk takřka necestoval. V Praze se ovšem krátce před válkou přesunul na Vinohrady a v letech padesátých do vily v Podolí. Dost času trávil i ve Vráži u Černošic, kde měl ateliér. Ale ke knihám.  **Prvotinu mu vydal Antonín Svěcený (1871-1941) a díky Svěcenému přišel na trh rovněž Kudějův dvousvazkový Král tuláků (1923-22). Nakladatel se tehdy, to nelze popřít, doplňováním obrázkům zbavoval ležáků.** Od roku 1924 pracoval Burian po dvě desetiletí pro předního geografa Stanislava Nikolaua (1878-1950), kterého po válce čekal soud a výluka ze Syndikátu novinářů, to však ještě netušil a počínaje rokem 1923 redigoval časopis Širým světem. Burian mu pomáhal a také ilustroval Nikolauovu knižnici Země a lidé. V ní kupř. Mukerdžího Zvířata a lidi v džungli (1926), Shackletonův Pokus o přechod Antarktidy (1927) a knihu O žebrácké holi do svatého města (1931) od Alexandry David-Neelové (1868-1969). Snad už roku 1925 podchytil však Buriana zmiňovaný J. R. Vilímek mladší (1860-1938) a poskytl mu šanci ilustrovat Dobrodružný svět (1928-1934), kde tak vyšel i Assolantův Rudý Montluc či Wallaceovi Spravedliví muži z Cordoby. Burian tehdy vytvořil i obálky dalších tří wallaceovek, pro Vilímka ilustroval Stopování od Maxe Branda (Fredericka Fausta), nicméně hlavní porci obálek pro další Brandovy kovbojky včetně Hvízdavého Dana (celkem šestnáct titulů) produkovali již konkurenční Toužimský a Moravec. Vilímkovi zato kreslil do časopisu Malý čtenář (1929-40) a právě zde osudově narazil i na prvého svého „autora pravěku“ R. R. Hofmeistera.  **Především ovšem začal s obrázky k jedenácti verneovkám.** Byly to romány Do středu Země (1928), Dva roky prázdnin (1936), Dvacet tisíc mil pod mořem (1938, varianta 1948), Patnáctiletý kapitán (1938, varianta 1948), Tajuplný ostrov (1939, varianty 1948, 1949, 1965), Děti kapitána Granta (1940), Nový hrabě Monte Christo (1941, varianta 1949 + slovenský Matěj Šándor z roku 1956, který také disponuje novou perokresbou), Tajemství pralesa (1942), Hvězda Jihu (1948, slovenská varianta 1955), Zemí šelem (1948, varianta 1949) a Pět neděl v balónu (vyšel poprvé teprve roku 2009 jako adaptace Ondřeje Neffa). Od Vilímka oproti tomu už není slovenské vydání Země kožešin (V krajine kožušín, 1950), Ocelové město (Bratislava 1954) a (česká) Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1951, roku 1956 vyšly rovněž slovensky). Suma sumárum tak Burian „omaloval“ čtrnáct verneovek, ale nutno dodat, že například Do středu Země obsahuje jen dva jeho obrázky. Čistě obálky dodal pak patnácti dalším Vernovým titulům, a to těmto: Ledová sfinga (1929), Dobrodružství kapitána Hatterase (1930), Milionář na cestách (1930), Plující město (1930), V pustinách australských (1930), Bezejmenná rodina (1931), Sever proti Jihu (1931), Zmatek nad zmatek (1931, slovensky 1955 jako Všetko naopak), Tajemství babylónské (1936), Černá Indie (1937, správně se mělo psát Černé indie), Archipel v plamenech, Dobrodružná závěť, Dva robinsoni, Klaudius Bombarnak a Vynález zkázy. Přičtěme však i devět obálek (1939-41) k dílům „českého Verna“ J. M. Trosky (1939-41) anebo ilustrace Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1935, slovensky 1942). Rovněž „italského Verna” Luigi Mottu směl Burian výtvarně doplnit – v případě románů Jižní vítr, Plenitelé Polynesie a Tajemství Indického moře (vše 1929) – a k šesti dalším jeho románům zhotovil (počínaje rokem 1927) aspoň obálky.  Další vernové čekali; nesmíme zapomenout ani na Karla Hlouchu a jeho Dům v oblacích (1929) či Modré mravence (1931), přičemž tentýž Karel Hloucha pronikl i do pátého ročníku edice S puškou a lasem (Řiďte loď k Pacifiku, 1937). U Vilímků mu Burian namaloval i obálku Zakleté země, tedy opět knihy s pravěkou tematikou. Mistr se krom toho věnoval dalšímu z našich vernů Františku Flosovi, přičemž ilustrace k Flosovu románu Pod sluncem rovníkovým jsou dokonce již z roku 1922. Následovali Supové Atlasu (1929, varianta 1968), Lovci kožišin (1948, varianta 1964), Na modrém Nilu (1969), Strýcův odkaz (1970), Z pralesů Konga (1971) a Taje afrických pralesů (1973). Ale nebyla to jen a jen vernovština, co mladého Buriana poutalo; jen málokterý Král dobrodružství unikl jeho štětci. Roku 1932 ilustroval i Dumasův román Před bouří (díly Maratův sen i Slečna de la Bretonne) a Pamětem lékařovým (1929, varianta 1937), Monte Christovi (1934) i Christovu pokračování Pán světa (1930) od Mutzelburga aspoň vymyslil obálky; jakožto k sedmi dalším dumasovkám. Taky ovšem ilustroval Zolova Tajemství Marseille (1925, varianta 1932), Althellerova Posledního náčelníka (1931) a cooperovky Lodivod (1929) a Poslední Mohykán (1948). Nedošlo bohužel na vydání už přichystaného Lovce jelenů (1947). Týž román jen s Burianovou obálkou ale dospěl na pulty už roku 1928 a Mistr tenkrát zvládl taktéž obálky k Vyzvědači a Stopaři (1932). Roku 1947 mu ve Vídni vyšla i cooperovská kniha sestávající z částí Der Wildtoter, Der letzte Mohikaner, Der Pfadfinder, Die Ansiedler a Die Prérie. To vše je krásné, ale ne pokaždé si mohl vybírat a navíc rád střídal žánry. Roku 1930 „mu“ tak vyšla i sci-fi O. W. Gaila Raketou do Měsíce a zrovna tak knížka zcela jiného typu Tanečnice Ninon L. A. Čarské. Od výše zmiňovaného Mukerdžího vydal roku 1948 ještě Za Kárím v indické džungli, avšak třetí Mukerdžího práce Příběhy tygřího mláděte už musela na vydání počkat do roku 1991. Také Rudyard Kipling díky Burianovi zazářil jsa v malířově světě zastoupen Stopkou a spol. (1936), Statečnými kapitány (1937, varianty 1948 a 1970) a především Mauglím (1940), který pak vyšel s novým Burianovým doprovodem pod původním názvem Kniha džunglí na Slovensku (1957), ale s definitivními variantami přispěchal teprve budoucí Albatros (1965), přičemž poslední verze Burianových kreseb jsou z roku 1968. Je nutno dodávat, že také k dalším Kiplingovým knihám udělal aspoň obálky? A Tarzan? ptáte se. Jak už bylo nadhozeno, dvě obálky pro první tři díly Tarzana dodal Burian světu už roku 1920, ale jedenáct dalších teprve v letech 1937-39. Nejskvěleji ilustrované vydání prvých tarzanských románů však pochází teprve z let 1969-70. A (další superman) Nobody? Tak toho se Mistr Burian (o kterém slovy Honzy Vyčítala zpívá „Greenhorn“ Josef Šimek) cele zhostil teprve roku 1977; nicméně obálky šesti dílů Nobodyho pocházejí už z roku 1937. A podobně to chodilo často. Pro Vilímka dělal taky šest svazků Čečetkových Orlů velké armády (1928-29), roku 1941 „spáchal“ i devět dalších obálek k Čečetkům výtvorům (včetně Dvaatřiceti loupežníků a Židovky) a „dovětek“ těchto spisů, román Petr Brandl vyšel teprve roku 1946.  **A paleontolog Josef Augusta (1903-1968), Burianův přítel a opravdu osudový kolega?** Divy prasvěta ilustroval Burian již roku 1942 (Toužimský a Moravec) a Vilímek po válce vydal Lovce jeskynních medvědů (1947, další ilustrační varianty této knihy jsou z let 1958 a 1976). Také u Vilímka se objevilo Augustovo Pravěké ptactvo (1949) a Burian mezi roky 1941-71 vytvořil i deset souborů ilustrací pro knihy Zavátý život (1941), Ztracený svět (verze 1948, 1960, 1968), Z hlubin pravěku (1949 a 1959), Zrození Venuše (1960 a 1964), Opolidé a předlité (1961) a U pravěkých lovců (1971). Aby toho nebylo málo, ilustroval i odborné Augustovy knihy Neandrtálci (1951), Z pradějin člověka a Z pradějin tvorstva (obě 1954), Lovce mamutů a sobů (1955), Pradějiny koně (1955), Úvod do všeobecné paleontologie (1956), knihu Z pradějin života (slovensky 1961) a šest dalších Augustových titulů v němčině. Mladou frontou nerealizována zůstává jen Augustova kniha Pravěcí lovci (1960). Zato Burianovy obrázky provázejí odborné publikace pánů Špinara či Mazáka a Vágnerovu Afriku – ráj a peklo zvířat (1978). **Klíčovou se stala pro Buriana ovšem až spolupráce s [Toužimským a Moravcem](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/legendarni-nakladatelstvi-touzimsky-a-moravec-a-dobrodruzne-knizky), která byla do konce roku 1933 (tehdy prchl ve všem už vyučený Moravec z nakladatelství Vilímek) jen kooperací s Toužimským. U něj taky vyšlo už roku 1928 Burianem ilustrované Amicisovo Srdce.** S budoucím nakladatelem Moravcem se Burian seznámil právě u Vilímka a nemohl toho již nikdy litovat. V legendární edici S puškou a lasem dík tomu přece ilustroval i tři další Altshellerovy romány Za zlatem do země Siouxů (1933), Ztracení lovci (1936) a Stopaři přední stráže (1939) a především mayovky Černý mustang (1933, třetí varianta 1968) či Ohnivá puška (1935). Různé ilustrační varianty má dnes také Syn lovce medvědů (1958 i 1969), Duch Llana Estacada (1959) a jistěže i třídílný Vinnetou (1965 a verze 1966-67). K jedenácti mayovkách nakreslil v letech 1931-33 aspoň obálky a pracoval rovněž pro Německo, když stvořil v padesátých letech i tucet obálek pro tamní vydání Karla Maye (a o úspěchu dvoudílného Old Surehanda (1971) v cizině si povíme ještě závěrem).  Moravcovi neodřekl ani k stáru, i zilustroval mu Válku bez skalpů (1966) a román Klekí Petra, bílý otec Apačů (1969). Také na prériích se zkrátka cítil doma, ale už roku 1933 česky prvně vyšla i kniha Terry Gredsteda Hura-Kura, zelený náramek následovaná ještě dalšími Gredstedovými romány Zpívající šíp a Syn prérie. Roku 1937 se vynořily i Westermanův Třetí důstojník, Lovci skalpů z pera Thomase Mayne-Reida a Gollova Dakota v ohni a sedmý ročník edice S puškou a lasem (1938-39) představil taky šest bigglesovek. Roku 1946 navíc přišla edice Polnice s dodatkem Biggles učí létat (nikoli „Biggles se učí létat“) a román Biggles jde do války (1946) vyšel mimo tuto edici. Bohužel jen s jedinou, a to ještě odjinud převzatou Burianovou kresbou. K osmi dalším bigglesovkám existují aspoň jeho obálky (1939-48), nicméně právě a nejlépe na „případě Bigglesově“ naznačme spolu s největším naším znalcem Burianova díla Vladimírem Prokopem problémy propojené s řádným i neřádným registrováním a sčítáním Burianových obrázků (cituji): Například v knize Biggles od velbloudích stíhaček je barevná obálka totožná s obálkou sešitovou. Biggles vzdušný komodor má obálku původní, Modré nebezpečí obálku vytvořenou z ilustrace uvnitř knihy, Černý kondor a Biggles v Africe mají zase na obálkách ilustrace z knihy Třetí důstojník a Bigglesova letecká společnost má obálku totožnou s ilustrací z Modrého nebezpečí. **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** Biografie, Burian Zdeněk, ilustrace, Ilustrátoři a dětské knihy **Spisovatel:** Burian Zdeněk --- ### [Karel Zeman. Jedinečný světový režisér a šest jeho geniálních filmů](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/zeman-karel-sest-genialnich-filmu) **Published:** June 12, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman Byl jedinečný a první, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky. Byl první s prehistorickými filmy **Content:**  **Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman (1910-1989). Jeho filmy musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. V časech počítačové magie, jednodušeji prováděných filmových triků se jeho filmy jeví jako kuriozita. Nicméně [Karel Zeman](https://citarny.com/tag/zeman-karel) byl jedinečný a první, daleko dřív než ho okopírovali tvůrci Jurského parku, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky.**  **1. Cesta do pravěku (1955)** Začněme od začátku. 5. srpna 1955 měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, jak to detailně rozebírá ve svém článku Ivan Adamovič; ale prvořadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem. Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů. (O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.) Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem. Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem. Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903-1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a po „Řece Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nemocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca). Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu. – Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!  **2. Vynález zkázy (1958)** Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale co akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,” napsali, když snímek vyhrál na Expu v Belgii. Skalní ostrov „Převrácený šálek“ z dětské paměti sotva co vymaže a Zeman fakticky zfilmoval původní ocelorytiny alias práce Riouovy, Bennetovi i Fératovi. Vše umocnila geniální Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“ konstatoval Georges Sadoul (1904-1967) narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že měl Zeman na film čtyři roky. – Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.  **3. Baron Prášil (1961)** Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961) vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara. Ilustrace verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832-1883) a výsledné dílo vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová. V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.  **4. Bláznova kronika (1964)** Bláznova kronika je čtvrtý Zemanův počin inspirovaný Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde). Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní.– Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček. V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomu filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová). Občasný názor, že se právě zde jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk na klice zavěšený nad propastí.  **5. Ukradená vzducholoď (1966)** Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo. Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováku užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.) Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou). Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou. Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem pak viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.  **6. Na kometě (1970)** Jedná se o filmovou adaptaci další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888. Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž). Hned úvodní scény, ve kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech. Skvělý je i moment, ve kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, a navždy bude vepsána do dějin kinematografie (snad naň pamatoval i Spielberg, když chystal Jurský park). Obří komíny, ne. vlastně kanóny také nezapomenete. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu! Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929-1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se co asistent podílel Karel Smyczek. Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková. Už tradičně se nicméně „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme co majitele harému. Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké; ale ouha, výpočty se ukazují chybné, Servadac opět kápne božskou, když se to odhalí, a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Co děcku mi to ovšem působilo zklamání, ba trpím jím i dnes. --- Takhle **Karel Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války. Napovídá tak, kde byl prazdroj jeho nápadů:** > Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní. > > **a ještě jedna zajímavá souvislost** > „Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“ > Z odpovědi Elmaru Klosovi **Snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila ale vytvořil ještě vynikající, ale už jen animované filmy.** Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence. I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana. **** > „Ti, kteří u Zemana pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“ > Režisér Josef Pinkava **Introvertní, puntičkářský romantik [Karel Zeman](https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Zeman) byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu!** Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatru a Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdle měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale co výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel. Zeman se ovšem nevzdal, začal znovu ve spolupráci se jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepší loutkový filmem v Cannes. Roku 1970 byl [Karel Zeman](https://citarny.com/vzdelavani/knihy-umeni/cesta-do-praveku-zajimavosti-kolem-zemanova-svetoveho-filmu) zaslouženě jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím). **Categories:** Film a umění **Tags:** animace, Karel Zeman, Knihy a film **Spisovatel:** Zeman Karel --- ### [Arthur Ransome. Co má společného génius dětských knih, agent MI6 a syrské Allepo](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/ransome-zivotopis-knihy) **Published:** June 11, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také britský tajný agent **Content:**  **Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také tajný britský agent, který pracoval i v Leninově Rusku, kde od roku 1913 sbíral pohádky. A taky možná něco jiného.** **Přesto, že Arthur Ransome ani nedokončil vysokou školu, sepsal ve své době přínosné monografie o Wildovi a Poeovi.** Když vypukla válka, vyhnul se odvodu pro špatný zrak, ale stal se zahraničním korespondentem. Mimo jiné. V Rusku hrál šachy s Leninem a zrovna jako v nějakém romantickém příběhu objevil svou druhou manželku v Trockého sekretářce Ženě Šelepinové. Zase se vrátil do Londýna (1918) a hned jej zatkli: už na nádraží. Ve Scotlad Yardu jej pak podrobil výslechu sám šéf Speciálního oddělení Basil Thompson (zvaný Lovec špiónů) a zverboval jej k MI6 (nebyl-li tam spisovatel už předtím). Ransome dostal i speciální označení. S76. Léta to bylo tajemstvím, a to nikoli veřejným, nicméně čas otevřel nedávno archivy. **I vraťme se do revolučního varu. Arthur Ransome se vydal do Tallinnu (1919), s rizikem překročil frontu mezi Bílými a Rudými, dojel do Moskvy, vyzvedl svou Žeňu a doručil bolševikům estonský návrh mírové konference. I dík tomu získaly Estonsko a Lotyšsko nezávislost. Co dál?** Fingoval spolupráci s ruskou špionáží a jachtařit si souběžně na Baltu. V únoru 1924 tak doplachtil s pomocí jistého Adlarda Colese až do Anglie a usadil se v Jezerním kraji. To ještě netušil, že se proslaví jako autor třinácti knih (1930-1947, 1988) o pětce skvělých sourozenců zvaných Vlaštovky a o dvou sestrách přezdívaných Amazonky. Předobrazy dětí, jak tušíte, existovaly a počátky hledejme až v Arthurově dětství. **Dětství a zážitky, které se později objevovaly v jeho knihách.** V dětství vyrůstal Ransome s bratrem a sestrami a rád vesloval po jezeře Coniston, jež leží pod kopcem Old Man, na který lezl. Roku 1896 se vracel z vrcholu, usnul u cesty a našel ho etnograf a malíř William Collingwood, který měl syna a tři dcery. Sám Arthur Ransome bohužel ztratil už ve třinácti letech otce, i začal jezdit na prázdniny k nim. Měli se hezky. Brousili po okolí, pořádali pikniky na ostrově a Collingwood tamtéž objevil zbytek vikingského osídlení, aby o tom napsal knihu Thorstein na jezeře. Je také o chlapci toho severského národa. Collingwoodovi děti zatím Arthura učily plachtit a Doře bylo osmnáct a jemu dvacet, když… Když mu prý dala košem. **Pět let nato se oženil (1909) a hle, vlekl svou choť na Coniston.** Postřehla, zdá se, intimitu mezi ním a dívkami a zase odjela. Přesto se po roce vrátili. Arthur se však (celý zaražený) musil seznámit se studentem medicíny Ernestem Altounyanem. Ten fakticky u Collingwoodových zaujal jeho místo. Byl to šok a Ernest Armén. Měl rodiče v Sýrii a Ransomova první láska se zaň provdala (1915) a po válce muže následovala do Aleppa. Tam opevnili dveře domu a ač nešlo o takové peklo jako dnes, v oknech měli mříže. Ernest si s Arthurem dopisoval a roku 1923 strávili dovolenou v Anglii. Zjara 1928 Altounyanovi navštívili Jezerní kraj v Británii a učili děti plachtit. Na lodi Vlaštovka se tehdy plavily devítiletá Zuzana a šestiletý Roger a na Drozdu jedenáctiletá Taqui a osmiletá Titty. Otcové jim radili z břehu, ale v lednu 1929 se syrská rodina vrátila do „vyhnanství“, kde vedli nemocnici, zatímco Ransome propadl klíčovému zmatku svého života.  Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015 **První knihy…** Tenkrát dostal šanci jet jako dopisovatel do Berlína, ale odmítl to a 24. 3. začal psát Boj o ostrov. To ještě netušil, že bude až do smrti vymýšlet jen a jen skvělá pokračování této knihy. Knihu Boj o ostrov dopsal v dubnu 1930 a výtisk hned putoval do Aleppa. Vyvolal tam nadšení. „Kapitán Flint jsi přesně ty,“ psal mu Ernest a Taqui se v dopise podepsala John. V knize je totiž kluk. Následovali Trosečníci z Vlaštovky (1931) a náklonnost rodin kulminovala. „Strýčku, přijeď!“ psaly děti. Stalo se a v lednu 1932 se Ransome v Sýrii pustil do Petra Kachny, věru že mistrného příběhu o honbě za pokladem. To (opět) ještě nevěděl, že si chystá „průlom“ a zbaví se navždy finančních starostí. Psal knihu v Dořině ateliéru v patře, a vždy když scházel na oběd, stávaly děti u schodů. „Kolik stránek?“ Ransome vždy zdvihl nějaké ty prsty a dodal: „Teta Žeňa to pokládá za hrozné.“ **Ve skutečnosti se mu psaní dařilo. Jenže po dvou měsících zjistil, že jsou předlohy jeho dětských hrdinů jaksi… Jaksi méně solidní.** Marně chtěl život přizpůsobit fikci. Přesto naznačil, že by snad děti měly mazat do škol v Anglii. Snil, že je tam bude mít pod dohledem. Ale Doru pohoršil. A tak Ransomovi opustili Aleppo a doma to nebylo lepší. Očekával je vyloupený dům i zvěst o smrti Ransomova redaktora na jezeře Windermere. Přesto nebo právě proto Arthur Petra Kachnu dopsal, ba i sám ilustroval! A zklamané děti? Psaly mu. Přece. A jejich rodiče? Přece je poslali do britských škol. Dík tomu se děcka mohla účastnit Ransomových plaveb a on se ani tehdy nezbavil se pocitu, že to mohly být děti jeho. A taky děti mimo „ghetto“. V knihách zachytil i Doru a sebe jako strýčka malých Amazonek Jima (zvaného právě Flint). **„Dá se říct,“ míní František Novotný v knize Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012), „že Arthur Ransome užil pro postavy energii živých dětí a… A do stránek děti zaklel.“** V Johnovi, Zuzaně, Titty, Rogerovi a Bridget však současně vykreslil i dost jiné, idealizované a vycepované děti. Ne už Armény, ale Brity těly i duší. Tyto děti neznají Aleppo, navštěvují soukromé školy a jejich imaginární otec je důstojník Royal Navy. A ty děti jsou navíc patetické – už jen tím, jak přejímají standardy britského námořnictva. Čtenářům pak Ransome zasílal tento modifikovaný dopis: > Jediný způsob, jak udržet tajemství, je NIKDY neodpovídat na žádnou otázku, ale zdá se, že jste na stopě. Všechna místa popisovaná v knihách se dají nalézt, ale nejsou na stejných místech jako na úředních mapách. **K věci tedy měl, jak vidím, opět podobný přístup jako u nás Foglara, který zase po léta šířil tzv. Hromadné dopisy. A kdo ostatně ví, kolik toho Dušín „chytil“ z Johna?** Johnovou předlohou přitom, a to ještě zajímavější, skutečně byla dívka, a to nejstarší Dořina dcera Taqui (1917-2001). Proč? Kdyby zůstal jediným klukem v posádce Roger, nebyla by takříkajíc genderově vyvážená. Do „prvního důstojníka“ Zuzany autor mísil rysy Ženiny. Zuzana tudíž náleží k těm nejpodivnějším postavám dětské literatury. Všimněte si, že disponuje autoritou rodiče a že se na pouhé její písknutí děti šikují. I Ransome ale stejně reagoval na píšťalu své ženy. Už byl takový. A oblíbil si nejvíc snivou Titty. Její předobraz se ovšem jmenoval jinak. Mavis (Drozd). A doma jí říkali podle myši z oblíbené pohádky. Právě Titty. Ransome ji chtěl adoptovat. Marně. To ona však je v jeho knihách generátorem imaginace a to ona stírá rozdíly mezi realitou a fantazií, což je klíčovým rysem Ransomova díla. Citová hnutí malé Titty přitom pokaždé líčí nejzevrubněji. A malý Roger? V knihách mívá poťouchlou radost z partyzánské války se staršími a to je rys, který si jednoduše musel vytvořit každý absolvent britské internátní školy, aby vůbec obstál. Pátým z legendárních dětí je pak „lodní mazlík“ Bridget (v knihách Brigit) a obě Amazonky Nancy a Peggy Blackettovy mají předobrazy v sestrách Georgii a Pauline Rawdon-Smithových, dcerách to armádního chirurga vychovaných jako chlapci. A Nancy navíc má rysy Taqui, které nemohl mít John.  Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015 Arthur Ransome byl svébytný džentlmen a uchoval si chlapecky dychtivý pohled na svět. S chutí se zapojoval do dětských her, nestyděl se, respektovat plány dětí a vedle kapitána Flinta je jeho alter egem rybář z románu Velká šestka (1940). **Arthur Ransome nesmírně miloval Jezerní kraj, ale děti vyhostil až na oceán.** Zprvu sice jen v jejich představách, ale v knize Nechtěli jsme na moře (1937) už plují do skutečného Holandska. Tady se, pravda, inspiroval novinovým článkem (1932), dle něhož byli Maurice Griffiths a jeho choť uneseni odlivem na Severní moře. **Ransomovky jsou malou školou jachtingu a sotva po té četbě už kdy zapomeneme, že je třeba za přílivu popustit kotevní řetěz!** Jen v Anglii vyšly v pěti milionech výtisků, „ale nikdy už je nebudu číst se stejným rozechvěním jako v dobách, kdy jsem o pozadí vzniku nic nevěděl,“ končí svou báječnou knihu smutně spisovatel František Novotný. To on sepsal historii pěti vlastních expedic ve stopách Vlaštovek a Amazonek, a sice ty poutě absolvoval pod plachtami, ale ztratil během nich prostor, kterým se předtím proháněla jako bríza jeho fantazie. Splnit si dětské sny bývá ošidné a ostatně už Arthur Ransome vzpomíná, jak se koncem prázdnin loučíval s jezerem Coniston s pláčem. **Categories:** Beletrie pro děti, Spisovatelé a knihy **Tags:** agent, knihy pro děti, ransome, Ransome Arthur **Spisovatel:** Ransome --- ### [Podvolení. Houellebecq vizionářsky reaguje na realitu dnešní Francie](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/podvoleni-houellebecq) **Published:** June 10, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** M. Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát, když ve volbách vyhrává Muslimské bratrstvo . Kniha má mimořádný úspěch **Content:**  **Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.** Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z [České televize](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/jerry-mander-ctyri-argumenty-pro-zruseni-televize). Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou. Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem. Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století [J.K. Huysmans](https://en.wikipedia.org/wiki/Joris-Karl_Huysmans)e. Michel Houellebecq uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace. **Michel [Houellebecq](https://en.wikipedia.org/wiki/Michel_Houellebecq) (1958)** je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů. Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii. Nyní žije v Irsku blízko [Corku](https://en.wikipedia.org/wiki/Cork_(city)). Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote. **Výpisky z knihy:** > Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). > Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny… > xxx > > Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty. > První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků. > V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva. > xxx > > „Co prosazují?“ > „No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“ > xxx > > Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění. > xxx > > Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené. > > Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“ > xxx > > Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku. > Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus. > xxx > > Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě. > xxx > > Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu. > „Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“ > „Ani penze není špatná.“ > „Plat je mnohem vyšší.“ > „O kolik?“ > „Třikrát vyšší.“ > xxx > > Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní > xxx > > V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti… > xxx > > Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“ > xxx > > Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese. > „Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je. > Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení. > I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘? > Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Francie, Houellebecq Michel, islám, kritika společnosti, migrace **Spisovatel:** Houellebecq --- ### [Charles Dickens. Jedinečně čtivý, podvratný i zvrácený světový autor](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/charles-dickens-jedinecne-ctivy-podvratny-i-zvraceny) **Published:** June 9, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Ačkoli to Charles Dickens (1812- 1870) byl zřejmě jedním z nejpodvratnějších autorů své doby, a přece zbožňován, a to dokonce i autoritami, proti kterým brojil. **Content:**  **Ačkoli to Charles Dickens (7.2. 1812- 9.6. 1870) dělal nenápadně a zčásti zřejmě podvědomě, byl zřejmě jedním z nejpodvratnějších autorů své doby, a přece zbožňován, a to dokonce i autoritami, proti kterým brojil. Jak je to možné? Tušíme to jenom, ale co z jeho děl vyčteme, je nepochybné, pevné, egoistní, solitérní a možná i „postmoderní“ (radši to dávám do uvozovek) přesvědčení, že pouze jedinec bývá dobrý.** > ***„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme jemu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte po zbytek života.“*** > George Orwell. A onu Dickensovu víru nezastřel ani nepotlačitelně „dickensovský“ humor. S tou skálopevnou vírou napadá vládu, s ní slovně napadá i parlament, který mu přijde k ničemu. Poznal jej totiž jako parlamentní zpravodaj detailně. Napadá ovšem rovněž aristokraty, ale i odboráře. Dickens dále pohrdá reky všech bitev, a to tak moc, že bitvu vlastně ani nikdy nepopíše. Napadá důstojníky, ale napadá i stávkující, a prý: „Domluvte se navzájem!“ Tak by jim poradil. Útočí zrovna tak na byrokraty, opovrhuje tlučhuby a politikou. Kromě toho ale napadá i školství, tedy školství jeho časů, a to ačkoli sám žádné kloudné vzdělání neměl. Anebo právě proto? **Nepokrytě věří, že o nic nepřišel. I ve svém vůbec posledním dokončeném románu Náš společný přítel (1865) ještě pokračuje v podvracení a napadá i závěti, kterými „mrtvoly“ ovládají osudy nás živých.** Jeho Nadějné vyhlídky (1861) dokonce brojí i proti mecenášství, což je v případě spisovatele šokující a naprosto nevídaný paradox. Dickens byl zkrátka génius, který atakoval kdeco, jenže… Jenže jaksi rafinovaně a po anglicku. Ano. I při ráně vám Dickens sugeruje dost možnou pravdu, že ty „zlé“ instituce stejně nejlze zrušit, jelikož jejich bídnost v podstatě bují už v nás. Tou bídností institucí i politiky je totiž už lidská povaha. **Čtu Dickense rád, i když pouze stopově a pomalu, ale někdy ho čtu a představuji si, jak tvořil.** A jak kladl na papír písmena i ve strachu z drsných stránek života, například revolucí, a spolu s Orwellem dobře vnímám i to, nakolik se mu hnusí londýnské slumy a že nemá iluzí o valné části chudiny, ba dělnictva. Jako v podstatě později i H. G. [Wells](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/wells-stroj-casu) (1866-1946), ten chabější Dickens nové doby… **Dickens se zcela vymykal světu, ale nelze si přesto neuvědomit, že bouřit a brojit jako uhlazený gentleman je vždy zatrolené snazší, jelikož jako uhlazený gentlemani jisté části reality prachsprostě ignorujete, i když si to třeba nepřipouštíte.** *„Vyvstává tak dojem celých skrytých vrstev obyvatelstva, které má Dickens za společensky nepřijatelné,“* zformuloval to skutečně nejlépe už zmíněný Orwell a já nijak nepopírám, že mi při psaní tohoto textu otevíraly oči právě oči George Orwella… **Dětství Dickense aneb kořeny jeho života, myšlení a spisovatelství** Jeho dětství plynulo zpočátku mimo bídu. Bylo navíc esteticky věnčeno – rok co rok takřka ladovskými zimami, které ale podivuhodně zůstaly naprostou tehdejší anomálií. Idyla se otřásla v jeho dvanácti letech. Pro dluhy mu zavřeli otce a dítě se ocitlo „ve výrobě“. Bez uvozovek. Je charakteristické, že se za to sice přímo nestyděl, ale hanbil se hluboce za styky s „nižšími hochy“. Zraňovaly ho totiž, jak vzpomíná, a ještě po dvaceti letech se místům té zkušenosti vyhýbal, protože „by tam plakal“ (chodil, jak známo, intenzivně Londýnem s představou, že musí denně prochodit přesně tolik času, kolik ho strávil nad papírem). **Trudné období dětství Dickens později vytěžil, pravda, ale jinak o práci naprosto nepíše.** Intuitivně se této tematice vyhýbá a je rozeným protikladem autorů socialismu, kteří chodili „sát“ materiál do továren. Za plentu přitom Dickens skrývá nejen pot, ale dokonce i nezpocené „džoby“ svých hrdinů. Proč? Je to „nuda“. A tak není divu, že musel děje postrkávat všelikými záměnami a intrikami… A aby se – snad, proboha, náhodou – komukoli líčením lopoty nezhnusil, obětuje Dickens na oltář chlácholení i notný kus vlastního nadání. Zapírá talent vystihnout i šedou realitu a radši bohapustě vrší náhody a viktoriánsky větví zápletky. „Když se ale pokusí o akci, začíná melodrama,“ postřehl s pousmáním Orwell. A podle mého viděl instituce celý život očima toho ve dvanácti letech raněného anarchisty (Jak mne tam jenom mohli rodiče dát? MNE?) a „pro jistotu“ útočil na všechno, ale o stezkách k nápravě vůbec nepřemýšleje. **Disponoval k tomu navíc (až jako mnohý vojevůdce) i morbidní pamětí na detaily a tak neskutečně živě vyprávěl, že to zastřelo vše.** Opravdu vše. A ačkoli se tato vlastně plevelná a odbíhavá představivost stávala bez ustání kontraproduktivní, nikdy kupodivu nezadusila příběh. Příběhy, ve kterých se dokonce i Dickensova rouhavá nevíra ve smysl zapojování se jedince do společnosti jeví jako vysoce oprávněná. „Smysl má jen soukromý život, Jinak nic.“ To jako by říkal. „Já chápu literární tvorbu. Já ještě chápu herce…“ (Toužil být hercem a vlastně jím taky byl, i když spíše jako amatér…) „Tak. Ale ostatní zaměstnání jsou prostě fax pas.“ ***„Sednu si ke psaní a prostoupí mě blahodárná síla,“* píše Diskens.** A jak připomíná Vladimír Korner: *„Styl je záležitostí první věty, a ta k vám přijde sama. Nikdy nejde vyspekulovat.“* To o Dickensovi zcela platí. *„A jsou velmi dobří spisovatelé jako Thackeray anebo Trollope anebo Colette,“* rozlišuje ještě jemněji Truman Capote, *„ale pak máte i skutečné umělce. Flaubert. Proust… A taky Charles Dickens.“* Capote má určitě pravdu, nicméně se často čehosi nedostává těm, kterým hodně přebývá, abych tady parafrázoval Nezvala, a Dickens si jednoduše neuměl představit oddanost muže svému životnímu poslání – s jednou výjimkou. S výjimkou Copperfieldovy touhy psát. Jinými slovy, Dickense malilinko sráží dolů jeho absolutně bezbřehý egocentrismus. **Neměl na tyto představy zkrátka „buňky“, a tak žádný div, že v konečném důsledku vlastně nejvíc brojí za to, aby se jeho hrdinové už konečně mohli válet kdesi za vodou a s pytlem dukátů.** Svým způsobem je to autor i pro milionáře a… „Byl bez jediného vážnějšího zájmu o cokoli,“ vidí ho ještě černěji George Orwell. Charles Dickens se díval, chodil, ale žil v sobě jako autista. Mistrně předčítal a exhiboval až na okraj infarktu, čímž si neskutečně vydělal, snad i hezky hrál na jevišti (a hezký byl), ale vynalézavý jinak zůstal pouze v tom, jak skloubit věty. V román. A třeba „nové objevy“ ho prokazatelně naprosto nezajímaly. Dickens byl totiž intelektuálně zcela nezvídavý, ale když se nad tím zamyslíme, proč by nás to vlastně mělo šokovat? **A přece mu mohla být i celá psychologie jeho románů ukradena a pro filozofii si vystačil s věru ryze britskou výzvou „helejte, hrajte slušně, jo?“, přičemž ještě k tomu právě sporty naprosto nebritsky ignoroval, takže se o nich slůvka nedočteme!** A to se za jeho časů už také hojně provozovaly. Dickense to nebralo. Omalovával doma radši kraslice. Psal, ale omalovával fakticky jenom povrch. Měl zcela filmové vidění a zcela filmový způsob psaní, i proto lidi devatenáctého století tak uhranul. Přibližovačka, celkový záběr, detail… To zvládal až neskutečně bravurně. Jeho vidění bylo přesné. Ale – abych to zjednodušil – byl „jenom“ Zdeněk Burian. Nešel hloub. V literatuře to ale stačí, ba je to cesta do nebe. Nemají nám snad asociace naskakovat samy a co víc, každému jenom podle jeho ustrojení? Hemingway by to podepsal a nad jeho knihami se to taky děje. ***Jakmile začnete něco „vysvětlovat“, jste totiž jako spisovatel mrtev. A když si na vás čtenář nepřijde sám, smíte mrtvým taky zůstat.*** **Jedno ale opatrník Charles Dickens potlačit nedokázal. Svůj zájem o zločin.** Ne, nikdy nenapadá policii, což je zajímavé, ale neodbytně ho poutaly veškeré krvavé a senzační absurdnosti. Pouťově se vyžíval v morbiditách, nekrofilii a sadismech. Popsal samovznícení člověka a tak rád strašil. I když pomineme magii povídek jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), i bez ní v sobě nesu pár jeho „hororů“, které nejsou zbytečné. Třeba mně Dickense kdysi pomohly objevit a milují ho pro ně i čtenáři pokleslé literatury. **Ve Smutečním závoji (1837)** zve šílená žena lékaře ke svému už popravenému synovi. **Boj o život (1846)** je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky. Následovala kniha Začarovaný (1847), Štvanec (1848) a Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) – o boji s karibskými piráty. Také Strašidelný dům (1859) a především možná **nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866)** – o přízraku varujícím hradláře před neštěstím onou mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“. > Tato pasáž povídky **Železniční křižovatka v Mugby (1866)** je považována za vrchol Dickensovy mistrovské schopnosti vytvořit napětí jen popisem místa a chování postavy. > > „Hej! Vy tam dole!“ > > Když uslyšel hlas, který ho takto volal, stál ve dveřích své budky s praporkem v ruce, stočeným kolem krátké tyče. Člověk by si byl pomyslel, vzhledem k povaze terénu, že nemohl pochybovat, odkud ten hlas přichází; ale místo aby se podíval nahoru, kde jsem stál na vrcholu strmého zářezu téměř přímo nad jeho hlavou, otočil se a podíval se dolů po trati. Bylo v tom způsobu, jakým to udělal, něco pozoruhodného, i když bych za nic na světě nedokázal říct co. Vím však, že to bylo dost pozoruhodné, aby upoutalo mou pozornost, ačkoli jeho postava byla zkrácená perspektivou a zastíněná hluboko v tom hlubokém příkopu, zatímco já jsem stál vysoko nad ním, tak nasáklý září hněvivého západu slunce, že jsem si musel rukou zastínit oči, než jsem ho vůbec spatřil. > > „Hej! Dole!“ > > Poté, co se díval dolů po trati, se znovu otočil, zvedl oči a spatřil mou postavu vysoko nad sebou. > > „Je tu nějaká cesta, po které bych mohl sejít dolů a promluvit s vámi?“ > > Podíval se na mě nahoru bez odpovědi a já jsem hleděl dolů na něj, aniž bych ho příliš brzy tlačil opakováním své zbytečné otázky. Právě v tu chvíli se dostavil neurčitý otřes v zemi i ve vzduchu, který se rychle změnil v prudkou pulzaci a přibližující se řev, až jsem ucouvl, jako by měl sílu strhnout mě dolů. > Když pára, která se zvedla z toho rychlého vlaku až do mé výšky, prolétla kolem mne a odsklouzla pryč přes krajinu, podíval jsem se znovu dolů a spatřil jsem, jak znovu svinuje praporek, který ukazoval, když vlak projížděl. > > Opakoval jsem svůj dotaz. Po chvíli, během níž se na mne zdál dívat s upřenou pozorností, ukázal stočeným praporkem směrem k bodu na mé úrovni, asi dvě stě nebo tři sta yardů vzdálenému. Zavolal jsem na něj dolů: „Dobře!“ a vydal se k tomu místu. Tam, díky pečlivému rozhlížení kolem sebe, jsem našel hrubou klikatou sestupnou stezku vytesanou do skály, po níž jsem sešel. > > Zářez byl nesmírně hluboký a neobyčejně strmý. Byl vyhlouben v lepkavém kameni, který se stával čím dál mazlavějším a mokřejším, jak jsem sestupoval. Z těchto důvodů mi cesta připadala dost dlouhá, abych měl čas vzpomenout si na zvláštní výraz neochoty nebo nátlaku, s nímž mi tu stezku ukázal. > > Když jsem sešel dost nízko po té klikaté cestě, abych ho znovu uviděl, spatřil jsem, že stojí mezi kolejemi na místě, kudy vlak před chvílí projel, v postoji, jako by čekal, až se objevím. Měl levou ruku u brady a levý loket spočíval na pravé ruce zkřížené přes prsa. Jeho postoj byl plný takového očekávání a bdělosti, že jsem se na okamžik zastavil a žasl nad ním. > > Pokračoval jsem v sestupu a když jsem vystoupil na úroveň železnice a přiblížil se k němu, viděl jsem, že je to tmavý, nažloutlý muž s tmavým vousem a poněkud hustým obočím. Jeho stanoviště bylo na tak osamělém a ponurém místě, jaké jsem kdy viděl. > Na obou stranách kapající mokrá stěna zubatého kamene, která vylučovala veškerý výhled kromě úzkého pruhu oblohy; perspektiva jedním směrem byla jen křivým prodloužením této velké kobky; kratší perspektiva druhým směrem končila v ponurém červeném světle a ještě ponuřejším vchodu do černého tunelu, jehož masivní architektura měla barbarský, skličující a odpudivý ráz. Tak málo slunečního světla se kdy dostalo na toto místo, že z něj vanul zemitý, mrtvolný zápach; a tolik studeného větru jím proudilo, že mě to prochladlo, jako bych opustil přirozený svět. Nikdy už také nevytěsním vzpomínku na kratičký drasťák **Svíčka (česky 1971**, Karavana 39), ve kterém autor – zcela v Poeově duchu – líčí až do posledního detailu pocity muže přivázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem titulní svíčky, která… Uhořívá a uhořívá, cha cha cha! **A další napínáky ukuchtil Charles Dickens se svým švagrem Wilkie Collinsem (1824–1889).** Jmenují se Vrak Golden Mary (1856) a Poselství z moře (1860), a napsali i rafinovaný nervák Průjezd zakázán (1867), Vlastně jenom v románech Dickens tyhle touhy a tuto tematiku tlumí, i když taky ne všude a s určitou výjimkou Záhady Edwina Drooda (česky 2008). **Jenže právě u této knihy, Záhady Edwina Drooda, vše končí. V pátek 9. června 1870 ani ne šedesátiletý Dickens nečekaně zemřel uprostřed dvaadvacáté kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy. [O zajímavém příběhu této poslední podivné knihy čtěte zde>>](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/zahada-edwina-drooda-roman-charles-dickens) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, Dickens Charles **Spisovatel:** Dickens --- ### [Básnička a říkadlo, Skákal pes, přes oves, sedmkrát jinak a stále česky](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/rikanka-skakal-pes-pres-oves-slang) **Published:** June 9, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Jak se dá odrecitoval úryvek notoricky známé lidové básničky pro děti "Skákal pes, přes oves" stokrát jinak, ale stále zajímavě česky. Bavíme se s dětmi. **Content:** ** Jak se dá říct úryvek notoricky známé lidové básničky pro děti “Skákal pes, přes oves” stokrát jinak, ale stále hezky česky.** Na stejnou melodii se dají zpívat i jiné texty: např. “Nechoď tam, prší tam“ nebo “Ten náš pes“. > **„Ten náš pes“** > Ten náš pes, skákal dnes, > skákal taky včera. > Bude tak skákat zas > zítra do večera. > > **„Nechoď tam“** > Nechoď tam, prší tam, > je tam velký bláto, > upadneš, nevstaneš, > budeš volat táto! **Původ říkánky “Skákal pes, přes oves” není známý.** Žádný konkrétní autor, rok vzniku ani první zápis se nedochoval. Patří mezi anonymní lidové texty, které se předávaly ústně z generace na generaci už po mnoho desetiletí. Existuje i celá sbírka, kde básníci a autoři (Mácha, Erben, Nezval, Seifert, Kryl, Nohavica, Horáček aj.) přepsali říkanku ve svém stylu. > **BĚŽNÁ ČEŠTINA** > Skákal pes, přes oves, > přes zelenou louku. > Šel za ním myslivec, > péro na klobouku. > Pejsku náš, co děláš, > žes´ tak vesel stále? > Nevím sám, řek´ bych vám, > hop a skákal dále… > > **PRAŽSKÁ ČEŠTINA** > Skákal pééés přes ovééés, > přes zelenou loukúúú. > Šel za nííím myslivéééc, > pééro na kloboukúúú. > Pééjsku náááš, co děláááš, > žes tak vesél stáálééé ? > Navím sáám,řek´ bych vááám, > hóóp a skákááál dááálé… > > **OSTRAVSKA ČEŠTINA** > Skače čuba přes obile, > šibko hupe přes luku. > Za ňu chachar v kamizole > fajne brko v klobuku. > Jak se vališ, co se chlameš, > co se ščuřiš jako cyp ? > Prd ti řeknu, také zname > a zas vali do kajsik… > > **HANÁCKÁ ČEŠTINA** > Skókal pések přes ovések, > přes zelenó lóko. > Šél za ním meslivéc, > péro na klobóko. > Pésko náš, co stvóřáš, > že sa lóhníš z čoňo ? > Neřéš mja konópko, > valím rychlo, koňo… > > **VALAŠSKÁ ČEŠTINA** > Skáče hafik ces obilé, > ces zelenú pastvinku. > Išél za ním střílač milé, > na klobúku mrcinku. > Hafe víš, co robíš, > že sa řehceš fčílkáj ? > Nevím sám, vykuádám, > hop, skočíl jak pílka… > > **BRNĚNSKÁ ČEŠTINA** > Bere čokl glajze grýnó, > hópe lúpink přes kajzec. > Za nim kópe plótve rýnó, > plotňák jégr na Oltec. > Co se pecní, těžké lochec, > kvaltuj fligny, haltni vály. > Žádné ánunk, čokl borec, > migne cemrem a de pali… > > **ČEŠTINA NEVZDĚLANCE** > Hopy haf haf přes chramst šumi, > přes travyčka mňami mňam. > Pán i flinta naňho čumi, > sako z husi v čapce mam. > Hafik haf, co práca fuj, > že smých tlama široká, > Slovo já však f tlamje hnuj, > hopy hop jak divočák… > > **POLICEJNÍ ČEŠTINA** > Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku. Na konci ulice Polní jsme legitimovali osobu mužského pohlaví > konající chůzi po poli spolu se psem, který skákal přes blíže nezjištěné obiloviny. V osobě byl námi zjištěn jistý M. Slivec v uniformě zaměstnance Správy lesů. Muž i pes jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich veselí uvedl pes, že mu to není známo a pokračoval v již výše zmíněné činnosti. Jmenovaný M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral tzv. trávy. Provedli jsme zajištění obou pachatelů a sdělili jim obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle paragrafu 187 trestního zákona. > > Ilustrace [Mikoláš Aleš](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/mikolas-ales-malir-kreslir) **Knihy a online katalogy říkadel:** **[Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla](https://cs.wikisource.org/wiki/Proston%C3%A1rodn%C3%AD_%C4%8Desk%C3%A9_p%C3%ADsn%C4%9B_a_%C5%99%C3%ADkadla) (vydáno 1862–1864)** Nejstarší a nejvýznamnější vědecká sbírka českých lidových písní a říkadel. **Velká kniha českých říkadel (ilustroval Josef Lada)** Sbírka nejznámějších lidových říkadel, písniček, rozpočítadel a hádanek. **Česká lidová říkadla (různí autoři, např. s ilustracemi manželů Izákových)** Téměř 350 říkadel a písniček, známé i méně známé, velmi pěkně ilustrované. **Katalog lidové písně ONLINE** >> Projekt digitalizace sbírek lidové hudby. Katalog lidové písně je elektronický nástroj pro srovnávací výzkum melodií a textů lidových písní z různých oblastí Evropy. Projekt založil Jan Koláček v roce 2015.  **Categories:** Beletrie pro děti, Poezie pro děti **Tags:** Aleš Mikoláš, český jazyk, čeština, Poezie pro děti, říkadla, slang **Spisovatel:** říkadlo --- ### [Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/pitha-jsem-clovek-ne-cislo) **Published:** June 7, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Profesor Piťha. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři jeho moudrá slova, které se vážou k zásadním problémům této doby. Nadčasový kultivovaný projev **Content:**  **Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.** Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu. > Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek [Arcibiskupství pražského](http://www.apha.cz/nasimi-neprateli-jsme-my-sami): > > **Lidé, lidé,** > > Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností. > > Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce. > > Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu. > > Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat. > > **Více než vzpomínat, je třeba se poučit.** > Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. > Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. > Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. > Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. > Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy. > > **Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.** > Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. > Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. > Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. > Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti. > > **Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.** > Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest: > Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. > Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství. > > Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: > Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji: > > **Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.** > > **Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.** > > **Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.** > > **Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.** > > **Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.** > > **Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.** > > **Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.** > > **Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. > Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.** > **Amen.** > > [Petr Piťha](https://citarny.com/tag/pitha-petr) **DIGITÁLNÍ ID JAKO NOVÝ ZPŮSOB NEVOLNICTVÍ Poznámka redakce o neofeudální kontrole lidí skrze tzv. ID a lživé argumenty o ochraně dětí!** Zákazy sociálních médií pro děti do 16 let a zákony o „online bezpečnosti“ jsou trojským koněm pro zavedení digitální ID infrastruktury pro všechny. **Žádná vláda nemůže zabránit dětem mladším šestnácti let v přístupu k webovým stránkám, aplikacím, funkcím nebo zařízením, pokud pro všechny nebude zaveden digitální kontrolní bod. Jediný způsob, jak zjistit, kdo je dítě, je nejprve zjistit, kdo jím není.** To znamená kontroly totožnosti jak pro děti, tak pro dospělé. Systém nemůže spolehlivě určit, zda je uživatel starší šestnácti let, aniž by požadoval důkaz. Sken pasu. Řidičský průkaz. Digitální ID. Můžete tomu říkat jak chcete – „ověřování věku“, „online bezpečnost“ nebo „ochrana dětí“. Operační požadavek je stejný – uživatelé se musí identifikovat, aby mohli projít bránou. Proto je jazyk těchto zákonů tak pečlivě zvolený. Politici jen zřídka přiznají, že budují kontrolní bod totožnosti pro internet. Místo toho tvrdí, že chrání děti před pornografií, obsahem podporujícím sebepoškozování, návykovým designem, škodlivými algoritmy nebo čímkoliv jiným, co je užitečné k prosazení legislativy. Dítě je sympatický případ používaný k získání veřejného souhlasu. Dospělý je ten, kdo je podmíněn k poskytnutí pověřovacích údajů pro přístup na digitální veřejné náměstí. Cílem není skutečně chránit děti před dospělým obsahem, ale učinit přístup k internetu založený na totožnosti běžným, odpovědným a nevyhnutelným. A jakmile bude tento precedent stanoven, může se kategorie obsahu vyžadujícího ověřování rozšířit bez jakékoliv vážné úpravy systému. Pornografie se stane sociálními médii. Sociální média se stanou sdílením videí. Sdílení videí se stane vyhledáváním. Vyhledávání se stane zasíláním zpráv. Zasílání zpráv se stane platbami. Platby se stanou bankovnictvím. Bankovnictví se stane veřejnými službami. Veřejné služby se stanou drobnostmi každodenního života. Při každém přírůstku je rozšíření prodáváno jako omezené, přiměřené a nezbytné. V každé fázi je odpor rámován jako škodlivý pro děti, společnost, veřejné zdraví nebo národní bezpečnost. Odůvodnění se mění podle aktuální naléhavosti. Digitální infrastruktura totožnosti se zabudovává do každé kategorie každodenní aktivity. V tomto okamžiku již digitální ID není nástrojem k udržení dětí mimo škodlivý obsah. Stává se operačním systémem kontrolované společnosti. A otázkou již není, zda jste dostatečně staří na to, abyste mohli přistupovat k webové stránce. Je to spíše otázka, zda systém považuje za vhodné, abyste se podíleli na společenském životě vůbec. **Jakmile se digitální ID stane cenou za účast na společenském životě, nezůstane omezena na původní záminku, která ji zavedla. Stane se univerzálním kontrolním systémem. Způsobem, jak rozhodnout, kdo může přistupovat ke které službě, za jakých podmínek, s jakou úrovní sledování a s jakými důsledky za nesplnění požadavků. Vznikne tak systém ne nepodobný středověkému nevolnictví, kdy šlechta a církev kontrolovala veškerý pohyb a práci svých poddaných. Nevolnictvi bylo zrušeno 1781.** Zdroj: https://wideawake.clothing 05-2026 **Categories:** Chování lidí, VIDEO **Tags:** cenzura, genderová ideologie, globalizace, kritika společnosti, Piťha Petr **Spisovatel:** Piťha --- ### [František Nepil a jeho oblíbená Polní žínka Evelínka. Skvostné ilustrace Miloslava Jágra](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/nepil-polni-inka-evelinka) **Published:** June 9, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Je malým tajemstvím, že František Nepil měl svou vlastní oblíbenou knížku. Jmenuje se Polní žínka Evelínka. Ta poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979... **Content:**  **Je malým tajemstvím, že František Nepil měl svou vlastní oblíbenou knížku. Jmenuje se Polní žínka Evelínka. Ta poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979. Můžete si proto znovu se svými dětmi přečíst nové vydání příběhů, ze kterých na vás dýchne laskavý svět českých pohádek, které napsal laskavý vypravěč František Nepil a nezapomenutelně ilustroval [Miloslav Jágr](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/miloslav-jagr-vynikajici-ilustrator).** **** Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje. Ale milovat polní žínku dá obyčejnému smrtelníkovi pořádně zabrat! Kniha byla velmi úspěšná jako seriál Českého Rozhlasu v legendárním pořadu [Hajaja](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/hajaja-strucna-historie).  **František Nepil: Polní žínka Evelínka / Ilustrace Miloslav Jágr / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 4. vydání**  **Ukázka z knihy** > **Jak Evelínka naučila zajíce polku** > > Konečně ustaly deště! Voda se vrátila do řečiště a v lukách a polích zanechala po sobě záplavy bahna, písku a větví. Potok se umoudřil, přestal se valit zahradami a uvelebil se ve svém korytu. Přeplněná studánka se rychle odkalovala, polní cesty vysychaly a vyčouhlá tráva na mezích se zvědavě rozhlížela, kdo přišel k jaké škodě. Mateřídouška začala zase vonět a každý přicházel na jiné myšlenky. > Za Evelínkou hned po ránu přihopkal zajíc. > „Oč mám sušší kožich, o to mám víc starostí. Jde to s námi od desíti k pěti.“ > „To snad ne,“ uklidňovala ho polní žínka, „copak tě, zajíčku, tak trápí?“ > „Vůně,“ vysvětloval ušák. „My zajíci máme nevýslovně voňavé tlapky.Asi od toho, jak se brouzdáme od rána do večera v mateřídoušce.Kam šlápneme, tam to zůstane. Razítkujeme za sebou tou vůní cestičky. My jsme moc snadno k vyčuchání. Vymysli pro nás něco, Evelínko! Jinak to s námi skončí spatně, anebo ještě hůř.“ > „A co bych měla vymyslet, zajíčku?“ > „Něco, abychom nebyli tak snad k vyčuchání. Já ti v tom třeba pomůžu, ale já na vymýšlení nejsem. Vymyslel jsem toho teda už hodně, ale zatím nic nebylo k ničemu. Mám moc malou hlavu, a i tu mám zařízenou spíš na poslouchání. Ty ji máš spíš na vymýšlení. Máš ji větší a uši máš takové nenápadné.“ > „Tak přijď zítra, zajíčku. Něco dáme dohromady.“ > Až do oběda chodila Evelínka po polích a přemýšlela, jak to zařídit, aby zajíci nebyli tak snadno k vyčuchání.  **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Jágr Miloslav, Nepil František, Pohádky pro děti **Spisovatel:** Nepil --- ### [Vynikající ilustrátor Miloslav Jágr. Vzpomínky na dobrého člověka a profesora](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/miloslav-jagr-vynikajici-ilustrator) **Published:** June 9, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Renesanční člověk a hlavně ilustrátor Miloslav Jágr. Dovolím si tedy zavzpomínat na to, co měl rád a čím vším se v oblasti umění zabýval. A není toho málo. **Content:**  **Renesanční člověk a hlavně ilustrátor Miloslav Jágr. Kdyby se někdy prezentovalo celé jeho dílo, musely by být na výstavě zastoupeny i jeho obrazy, keramika, sklářské práce, scénické návrhy, plakáty, obaly na různé zvukové nosiče nebo např. oceněný návrh na modrotisk a v neposlední řadě animované filmy, na nichž se podílel. Miloslav Jágr, ale neměl rád oficiální záležitosti, a tak by se na vernisáži své výstavy určitě královsky bavil a nejspíš by vyrušoval.** Dovolím si tedy zavzpomínat na to, co naopak měl rád.  V první řadě [Miloslav Jágr](https://citarny.com/tag/jagr-miloslav) miloval své Haničky, manželku a dceru, a když k nim přibyla vnučka Terezka, byl nesmírně šťastný. Nezapřel v sobě ani tehdy pedagoga, a sledoval velmi pozorně tu známou dětskou fantazii, s kterou malé děti většinou malují tak suverénně a nápaditě. Tímto fenoménem se zabýval velmi důkladně. **** **Vysoké škole uměleckoprůmyslové byl [Miloslav Jágr](https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_J%C3%A1gr) skutečně věrný, věnoval ji 33 let svého tvůrčího života. Řada absolventů této školy, někteří velmi zvučných jmen, ale i ti méně známí, budou již navždy spojeni s jeho osobností.**  Někdo při této příležitosti vzpomene na hravý Inspiromat nebo na Cirkus Animo. Profesuru mu však na tomto ústavu přiznali, až když se poměry změnily, v roce 1990, to když se již téměř chystal do penze. Ani potom neskončil se svým pedagogickým působením, rád a s chutí učil redakce nově vznikajících nakladatelství a nezahořkl ani tehdy, když mu v jednom nakladatelství zcizili ilustrace k Polní žínce Evelínce. Dosud se mimochodem neví, kde jsou. Tuto knížku pak ilustroval Františkovi Nepilovi podruhé. Nebo když mu v jiném nakladatelství, kde také učil, jak se dělá kniha, slíbili, že vydají knížku, kterou si připravil k sedmdesátým narozeninám, a pak závazek nedodrželi. Naštěstí Veverek Koudelka a jiná slohová cvičení vyšel, sice se zpožděním, ale přece – v roce 2007 k jeho nedožitým osmdesátinám.  > „Záleží jen na tobě, čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama, netvoříš ze sebe, ale nad sebe, hrozně a trpělivě se domáháš, lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.“ > Karel Čapek   **Měl rád své přátele a troufám si za všechny říci, že nám chybí.** Chybí ten moment, kdy rozrazil dveře např. v redakci a přišel s nějakou úžasnou novinou nebo příběhem, aby potěšil. Dokázal být i ironický a sarkastický, to když život obzvlášť bolel, ale jako správný blíženec, za chvíli o ničem nevěděl, zlobit se dlouho nedokázal.  **Byl přísný, ale i velkorysý, uměl ocenit jiný názor.** Sama jsem byla svědkem, jak jedna mladší výtvarnice hájila vášnivě své pojetí návrhu grafické úpravy, v té chvíli jsem, jen na malou chvilku, zahlédla v jeho očích známky pobavení. Debatu ukončil: „Udělejte si to tedy po svém.“ Dovedl poradit mladým zájemcům, jak se připravovat na přijímací zkoušky na výtvarné školy, ale jeho první otázka vždy byla, kolik hodin denně vlastně tu tužku mají v ruce.  **Miloslav Jágr měl rád svou práci, i když povídání např. o ilustrování rád zlehčoval.** Říkával: „Když jsem byl mladý, tak každá šestá ilustrace byla dobrá, teď už v pokročilejším věku jsem pyšnější, dobrá je každá třetí.“ To myslím charakterizuje jak jeho smysl pro humor, tak také hlubokou pokoru v tvorbě. Konec konců nadarmo neříkal, že jakákoliv dobrá práce je jen dobře zvládnuté řemeslo.  **Miloslav Jágr měl rád lidi a já byla udivena, jak moc.** Když jsme s jeho paní Hankou, po jeho náhlém odchodu, rovnaly písemnosti, našly jsme velké množství děkovných dopisů. Pomáhal nenápadně, tak jak se skutečně pomáhat má – samozřejmě a neokázale. **Miloval svůj rodný kraj,** ale nejen ten, ale celou svou zemi, i když se dnes tato vyznání příliš nenosí. Ale on byl skutečně pyšný na Čechy v tom nejlepším slova smyslu, a vnímavý pozorovatel to určitě v jeho obrázcích zcela jistě nalezne. Věřím, že se nyní nebudete zlobit, když Vás poprosím, abyste se otevřeli dětskému vnímání světa, vždyť v každém z nás zůstává někde uchován „kluk s křídly“ nebo „slečna Pastelka“, a potěšili se obrázky člověka Jágra. */k výstavě na Portheimce, 2008/*   **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** ilustrace, ilustrátor, Jágr Miloslav **Spisovatel:** Jágr --- ### [Alexandr Puškin. Geniální básník a ve společnosti showman v mušelínu](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/o-zbytecne-smrti-puskina) **Published:** June 6, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Alexandr Puškin byl i velmi svérázný člověk, zvláště ve společnosti, které si nevážil. K nejskandálnějšímu incidentu došlo během jeho exilu v Jekatěrinoslavi **Content:**  **Je všeobecně známo, že Alexandr Puškin (6.6. 1799 – 29.1. 1837) byl velmi svérázný člověk, zvláště ve společnosti, které si nevážil. K nejskandálnějšímu incidentu Puškina došlo během jeho exilu na jihu, v Jekatěrinoslavi (nyní ukrajinské město Dněpr, v sovětských dobách – [Dněpropetrovsk](https://www.google.com/maps/place/Dnipro,+Dnipropetrovsk+Oblast,+Ukraine,+49000/@48.5746362,34.9935183,8.67z/data=!4m6!3m5!1s0x40dbe303fd08468f:0xa1cf3d5f2c11aba!8m2!3d48.464717!4d35.046183!16zL20vMDN4NDVw?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI1MDUwNy4wIKXMDSoJLDEwMjExNDUzSAFQAw%3D%3D)).** Místní vysoká společnost se k Puškinovi chovala s obdivem, ale tento pocit nebyl opětován – Alexandra Sergejeviče jeho exil vážně podráždil. Puškin nicméně přijal pozvání na večeři s guvernérem. Na recepci se „naše všechno“ obléklo podle nejnovější módy – až na jeden kus oblečení. Puškin se objevil v kalhotách z nejprůsvitnější látky – mušelínu – ale neobtěžoval se pod kalhoty obléknout si spodní prádlo. Vzhledem k tomu, že většinu shromážděných tvořily prominentní dámy a jejich dcery, básníkův vzhled je zmátl. Z pamětí Andreje Fadejeva, vedoucího kanceláře Správcovského výboru kolonistů: > „Puškin měl na sobě průhledné mušelínové kalhoty bez spodního prádla! Jen guvernérova žena, paní Šemiotova, rozená kněžna Gedroitsová, stará přítelkyně matky mé ženy, extrémně krátkozraká, si této zvláštnosti nevšimla. > > Byly tam také její tři dcery, mladé dívky. Moje žena jí tiše poradila, aby mladé dámy z obývacího pokoje odvedla, a vysvětlila jí nutnost takového odchodu. > > Paní Šemiotová jí nedůvěřovala a nepřipouštěla možnost takové neslušnosti, a tak ji ujistila, že Puškin má na sobě jen letní kalhoty bílé, tělové barvy; Nakonec, vyzbrojena lornětem, potvrdila hořkou pravdu a okamžitě poslala své dcery z místnosti. > > To byl rozsah demonstrace, ačkoli všichni byli pobouřeni a v rozpacích, ale snažili se předstírat, že si ničeho nevšimli. Majitelé mlčeli a jeho žert se vydařil bez problémů.“ Alexandr Puškin, z dopisu Petru Vjazemskému.** „Abych mohl vydat Oněgina, tak musím sednout na prdel, to znamená, buď sníst rybu, nebo sednout na prdel a psát. Dámy chápou toto přísloví v opačném smyslu.“ **Z deníku Alexandra Puškina / 8. ledna 1835** Diamanty a drahé kameny byly nedávno za nízkou cenu. Nikdo je nepotřeboval. Poté, co jsem koupil diamanty Natálie Nikolajevny, které byly zastaveny v moskevské zastavárně, jsem byl nucen je znovu zastavit v soukromých rukou a odmítl jsem je prodat za almužnu. Dnes se dozvídám, že cena diamantů opět vzrostla. Jsou povoláni do kanceláře, a to z tohoto důvodu. Nedávno car nařídil knížeti Volkonskému, aby mu z jeho kanceláře přinesl nejdražší tabatěrku. Nenašel jsem nic dražšího než 9000 rublů. Kníže Volkonský přinesl tabatěrku. Císař ji shledal poměrně chudou. „Nic dražšího není,“ odpověděl Volkonskij. „Jestli ano, nedá se nic dělat,“ odpověděl panovník. „Chtěl jsem ti dát dárek, vezmi si ji pro sebe.“ Představte si tvář starého bručouna. Od té doby začali požadovat diamanty. Teď je kancelář plná tabatěrek v hodnotě 60 000 rublů.“ [**Puškin a car Mikuláš I.:**](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/puskin-a-jeho-cenzor-car-mikulas) Koluje taková historka. Jednou se ho car Nikolaj Pavlovič v důvěrném rozhovoru zeptal: “Puškine, kdybys byl v Petrohradu, zúčastnil bys se 14. prosince?” (14. prosince 1825 vypuklo v Rusku povstání děkabristů v Petrohradě) “Nevyhnutelné, pane!”, odpověděl Puškin: “Všichni moji přátelé byli ve spiknutí a bylo by pro mě nemožné je nechat na pokoji. Jedna absence mě zachránila a děkuji za ni nebi.” Tato přímá a upřímná odpověď cara velmi potěšila. Car Mikuláš I. totiž v Puškinovi rozpoznal sílu básnického génia, který vyžaduje růst a svobodu. „Už jsi dost blbnul,“ poznamenal car, „doufám, že teď budeš rozumný a už se nebudeme hádat. Posílejte mi všechno, co napíšete: odteď budu vaším cenzorem.” Téhož večera, na plese pořádaném francouzským vyslancem maršálem Marmontem, řekl car Mikuláš I. hraběti D. N. Bludovovi: “Víš, že jsem dnes mluvil s nejchytřejším mužem v Rusku? S Puškinem.” **Puškin a karty** Už na Carskoselském lyceu se Puškin začal zajímat o karty , kde na večerních salonech hrál karty a sledoval společenské hry. Během svého prvního exilu na jihu (1820–1824) si vypěstoval vážnou vášeň pro hazardní hry. Bankovní, stos a ecarte hry vedly k rvačkám, soubojům a velkým ztrátám. V roce 1826 v Moskvě málem ztratil pátou kapitolu Evžena Oněgina. Během hry s Alexandrem Zagryazhským, tchánem svého bratra Lva, Puškin vsadil nové sloky a soubojové pistole , ale peníze se mu podařilo získat zpět až na poslední chvíli. Taková rizika pro něj nebyla neobvyklá. V roce 1829 se Puškinovo jméno již objevovalo na policejních seznamech moskevských hazardní hráčů. Mezi 93 lidmi byl uveden pod číslem 36 s poznámkou „známý provozovatel bankomatu v Moskvě“. **Puškin a jeho předci** “Mezi předky velkého básníka A.S. Puškina je 12 svatých v přímé linii a 30 v bočních větvích! Mezi přímými předky Alexandra Sergejeviče jsou svatí rovnoapoštolští velkoknížata Vladimír a Olga, svatý blahoslavený kníže Alexandr Něvský, svatý kníže Rostislav, svatý kníže Mstislav Veliký, svatý kníže Michail Černigovský a svatá kněžna Anna Kašinská, svatí knížata Petr a Fevronie (v schema David a Eufrosinie), a také čtyři carské rody: Rurikovci, Byzantská císařská dynastie, polští a dánští králové; jeho potomci se pak spojí s carským rodem Romanovců a anglickou královskou rodinou. Celkově je známo více než 3000 předků velkého básníka, mezi nimiž jsou kníže Dmitrij Požarskij, proslulý vojevůdce Kutuzov, známý historik Tatiščev, básníci Kantemir a Venevitinov, rod Puškinů se prolíná s rody Gogola a Tolstého, skladatele Musorgského a Rachmaninova.” Z knihy “Ruské slunce. Nová tajemství ruského slova”. **Puškin je chodící vysvětlující slovník** Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě zřejmě používal ještě více slov. Je to hodně? Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora. Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy! **Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?** Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy. **Víte, že Puškin zbožňoval ženy a ony mu to oplácely?** Jak se to stalo? Historie o tom mlčí. Víme jen, že od raného dětství se kamarádil nejen s chlapci z nevolnictví, ale také s dívkami své babičky Marie Alexejevny ve vesnici Zacharovo. A pak – bum! Gymnázium! A všude jen chlapci a muži. Z toho vznikl pocit rozporu a rebelství. Proto jsou Puškinova erotická a alkoholická lyrika sestra jeho revoluční lyriky! A pak vše smířil patriotismus a krajinná lyrika… Titulní foto: **[Pjotr Končalovský](https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%BE%D0%BD%D1%87%D0%B0%D0%BB%D0%BE%D0%B2%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9,_%D0%9F%D1%91%D1%82%D1%80_%D0%9F%D0%B5%D1%82%D1%80%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87) namaloval Puškinův portrét k Puškinovu jubileu v roce 1937.** Dílo bylo vystaveno na samostatné výstavě a okamžitě se stalo středem pozornosti a nebývalé kritiky. Jde o to, že Končalovský zobrazil velkého básníka přímo v posteli v tvůrčí inspiraci a bez kalhot, v noční košili. Bylo známo, že takto Puškin tvořil v Michajlovském. A často nevstal z postele až do večeře. **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** A.S. Puškin, Biografie, Rusko **Spisovatel:** Puškin --- ### [Geniální Alexandr Puškin. Taťánin dopis Oněginovi... Vydařené překlady](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-ceske-preklady-hora-maskova-jung) **Published:** June 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** I dnes je Puškin (1799—1837) chápán jako spisovatel geniálního intelektu, který měl pro ruskou literaturu základní význam. Je označován jako slunce ruské poezie **Content:**  **Dnes je Alexandr Puškin (1799—1837) chápán jako spisovatel geniálního intelektu, který měl pro ruskou literaturu v mnoho směrech základní význam. Vymanil ji poprvé z úzkého domácího okruhu a otevřel ji světu. Přesto, že jeho dílo není příliš rozsáhlé, ovlivnil myšlení celých generací. Jak autorů, tak čtenářů.** **Alexandr Sergejevič Puškin se narodil se 26. května 1799 v Moskvě** v šlechtické rodině. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury. Ve 12 letech odjíždí na studia do Petrohradu, která r. 1815 úspěšně končí. Při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie Děržavina. O dva roky později vstupuje do služeb ministerstva zahraničí. Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas, ale roku 1820 je vypovězen na jih Ruska, později do Oděsy, díky své politické angažovanosti. Zde koncipuje své první poémy Ruslan a Ludmila (1820), Kavkazský zajatec (1821), Bachčisarajska fontána (1823), Cikáni (1824). **Na otcově statku v Michajlovském píše nejzávažnější kapitoly románu ve verších Evžen Oněgin.** Dokončí jej až roku 1830 v Boldinu, kde musel zůstat ze svou ženou kvůli epidemie cholery. Román se řadí k nejčastěji překládaným dílům světové literatury. **Puškin a slovní zásoba.** Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov. Je to hodně? Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora. Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy! **Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?** Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy. V roce 1825 dokončuje Puškin další významnou tragédii Boris Godunov. Roku 1833 vydává Puškin další velkou poému [Měděný jezdec](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-medeny-jezdec-poema) a o dva roky později prózu Kapitánská dcerka. **Smrt v souboji…** Začátkem roku 1837 se Puškin na základě anonymu, rozhodne nesmyslně bránit čest své ženy a vyzve jejího údajného milence D’Anthese na naprosto zbytečný souboj. Ten se snaží souboj odvrátit, ale nakonec k němu dojde. Osmého února 1837 je smrtelně raněn do břicha. Má roztříštěnou pánev a za dva dny v hrozných bolestech umírá, když se předtím pokusil o sebevraždu. Traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: „Sbohem, mí přátelé.“ Mělo to být adresováno knížkám v knihovně. **Slunce ruské poezie** Vladimir Odojevskij byl první, kdo nazval spisovatele „sluncem ruské poezie“ . Tento výraz použil při oznámení Puškinovy smrti. Za autora výroku byl dlouho považován novinář Andrej Krajevskij, ale znalecký posudek v roce 1954 to vyvrátil. **České překlady Oněgina**. Od roku 1833, kdy byl Oněgin poprvé uceleně vydán v Rusku, vzniklo již osm překladů do češtiny. Poprvé v roce 1860, díky jihočeskému knězi a básníku Václavu Čeňku Bendlovi, pomineme-li pokusy o překlad J.E. Purkyněho a Čelakovského. Překladem lyriky se zabývala také Eliška Krásnohorská. Nicméně mnohem větší ohlas měly překlady Václava Aloise Junga, které vycházely téměř půl století. Ve 30. letech 20. století zpopularizovaly Puškinovu lyriku překlady Petra Křičky, drama překlady Otokara Fischera a prózu překlady Bohumila Mathesia. S rovněž mimořádným ohlasem se setkaly překlady z roku 1937. Ke stému výročí úmrtí Puškina (9.1. 1937) vyšel překlad Josefa Hory a divadelní zpracování se scénářem E. F. Buriana, který vznikl právě na základě Horova překladu. Horův překlad je dnes považovaný za nejkvalitnější překlad Oněgina!!! V pozdějších letech jsou známé překlady Emanuela Frynty a hlavně Milana Dvořáka, který vydal své překlady v dvojjazyčném vydání v roce 1999, za které obdržel Jungmanovou cenu. **Václav Čeněk Bendl, Václav Alois Jung, Josef Hora, Olga Mašková a Milan Dvořák. To jsou autoři pěti významných překladů Puškinova Evžena Oněgina do češtiny.** [Alexandr Sergejevič Puškin na Wiki >>](http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Sergejevi%C4%8D_Pu%C5%A1kin) **** Rukopis dopisu Taťány Oněginovi s podpisem Puškina byla představena v ruském Kaliningradu. V Kaliningradském oblastním historicko-uměleckém muzeu byla poprvé vystavena rukou Alexandra Puškina psaná Taťánina dopis Oněginovi z románu „Evžen Oněgin“. Jak uvedli v muzeu, pravost dokumentu potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti. Na dokumentu je také podpis zástupce Petrohradského cenzurního výboru Pavla Gajevského, datum — „9. prosince 1826“, a také autogram básníka „A. Puškin“. Ředitelka muzea Jekatěrina Manjuková uvedla, že rukopis se do muzea dostal díky mecenášce Marii Terechové, která je potomkem správce záležitostí hraběte Uvarova. **Ukázky z básnické tvorby…** > **JÁ MILOVAL VÁS** > Já miloval vás: lásky té v mé duši > se tetelí snad ještě slabý svit; > však nechť vás více z klidu nevyruší; > já nechtěl bych vás ničím zarmoutit. > Já miloval vás beznadějně, němě, > hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl; > já měl vás rád tak upřímně, tak jemně, > jak dej vám Bůh, by jiný rád vás měl. > > Přeložil V.A. Jung > > **EVŽEN ONĚGIN** (část) > „A nyní jděte“ S chladnou krví, > s pistolí k zemi, k soku sok > zamíří pevně, tiše: prvý, > druhý a třetí, čtvrtý krok, > což byly čtyři kroky smrti. > Tu Eugen, který v prstech drtil > svou pistoli, jda stále vpřed, > pomalu, první, ruku zved. > Pět kroků kupředu šli znova. > Vladimír Lenskij, mhouře zrak, > zacílil také… Eugen však > už střelil… chvíle osudová > odbila > – > drama vrcholí: > Upustil básník pistoli. > > **Taťánin dopis Oněginovi**. > Já píši vám – co mohu více? > Co ještě mohu dodati? > Teď vím, že máte právo sice > mne pohrdáním trestati, > leč ještě věřím, nešťastnice, > že mne váš milosrdný soud > nemůže přece zavrhnout. > Já nejdřív mlčeti jsem chtěla, > a věřte nebyl byste znal > nikdy můj ostýchavý žal, > kdybych jen stín naděje měla, > že třeba jednou za týden > vás u nás na vsi uzřím jen, > abych vám slůvko mohla říci > a v duchu vaši tvář i hlas, > než znovu navštívíte nás, > dnem nocí abych mohla stříci. > Však řekli, že jste samotář. > Že na vsi nudíte se, víme. > A my …. Z nás věru nejde zář, > třebaže ze srdce vás ctíme… > > Překlad Josef Hora > > **EVŽEN ONĚGIN (závěrečná část)** > A co třpyt krásy od toalet? > Co pátravá skla lorňonu? > Co schůzky v zákulisí? Balet? > Co vzkazy pro primadonu? > Co lóže, v které obemyká > manželku velkoobchodníka, > jež mládne nám rok od roku, > kruh okouzlených otroků? > Na jedno ouško cavatinu, > na druhé slyší povzdech rtů, > poklonu skrytou do žertu… > Muž tluče špačky v jejím stínu > a tu a tam jak paňáca > křikne bis! nebo zaplácá. > Hřmí finále. Ruch na schodišti. > Netrpělivé odjezdy. > Dav chodců do hloučků se tříští > jak pod lampy, tak pod hvězdy. > Vnímavým synům Ausonie > motiv se do paměti vryje > s lehkostí, jež nás udiví… > my řveme recitativy. > Pak připozdí se. Nad Oděsu > v nehybném tichu vyplouvá > člun luny. Do perleťová > prosvítá nebe zpod závěsu > teplé tmy. Spí duch života. > Jen Černé moře šepotá… > \* > Tak v Oděse jsem žil tou dobou > > Přeložila: Olga Mašková > > **ČERNÝ ŠÁL** > Já hledím jak šílený na černý šál, > a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál. > Když věřil jsem kdekomu a byl jsem mlád, > měl mladou jsem Řekyni vášnivě rád. > Ta spanilá děvice laskala mne; > než, záhy jsem dožil se černého dne. > V dům hosty jsem sezval si – veselý lid: > tu ke mně se dotloukal proklatý žid. > Ty s přáteli (šeptal mi) slavíš zde kvas, > co Řekyně zrazuje v tentýž tě čas. > Já dal jsem mu zlata a proklel jsem ho > a raba hned zavolal oddaného. > My vyšli: já na bystrém oři se hnal, > hlás lítosti ve mně se neozýval. > A sotva jsem uviděl milenčin práh, > mně tmělo se v očích, žal hrdlo mi stáh´… > Sám v odlehlou vešel jsem ve světnici… > Kýs Armén tam celoval nevěrnici. > Mně v očích se zatmělo: břinkla ocel… > Ten zločinec neuspěl přervat pocel. > Trup bezhlavý dlouho jsem deptal a bled > a bez slova na děvu upíral hled. > Vzlyk, prolitá krev posud v mysli mně tkví… > Má Řekyně zhynula, láska má s ní. > Šál s neživé hlavy vzav, beze řeči > jím otřel jsem její krev na svém meči. > Můj rab, když den setměl se, nemeškaje, > jich mrtvoly zahodil do Dunaje. > A od těch čas nelíbám krásných očí, > noc veselá hlavou mi nezatočí. > Já hledím jak šílený na černý šál, > a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál. > > Přeložil V.A. Jung > > **SLZA** > Já s husarem jsem včera seděl > u číše punšové, > v dál na cestu jsem mlčky hleděl. > mrak těžký v duši své. > “Proč pohled tvůj tu cestu honí?” > můj junák vědět chtěl: > “dik Bohu, ještě’s přátel po ní > ty nevyprovázel.” > Já, těžkou hlavu schýliv k hrudi, > dím jemu, duse hlas: > “Svět, husare, mě bez ní nudí!… > jsem vzdych’ a umlk’ zas. > Slz hrášek chvěl se na okolku > mých řas a skanul v číš. > “Ty, chlapče, oplakáváš holku?” > vzkřik’, “že se nestydíš!” > “Mlč, husare! Ach, mně to nedá!… > co žal, ty sotva víš! > vždyť jedna slza stačí – běda! – > by otrávila číš!” > > Přeložil V.A. Jung > > **NOC** > Můj vlídný k tobě hlas pln stesků tebe vzývá > a pozdní mlčení tmy noční rozechvívá; > mně svíce u lože malým hoří plamínkem, > mé verše linou se a zurčí pramínkem; > mé lásky ručeje se tebou plny řinou, > tvé oči přede mnou se blýskají a kynou > mně úsměvem, a v sluch mně tiše zaznívá: > já, něžný druhu můj, tě miluji… jsem tvá. > > Přeložil V.A. Jung > > **ŽIVOT** > Jestli život zklamal tebe, > nehněvej se, ani rmuť! > ve dnech útrap kliden buď: > slunnější dny dá ti nebe. > Přítomno je zasmušilé; > srdce k budoucnu se pne; > vše je mžik, vše pomine; > vše, co mine, bude milé. > > Přeložil V.A. Jung **Categories:** Poezie klasická **Tags:** A.S. Puškin, Bendl Václav, Dvořák Milan, Hora Josef, Jung Václav, Mašková Olga, poezie klasická **Spisovatel:** Puškin --- ### [Digitální měna. Návrat do totalitní renesance, ovládané šlechtou a církví. Build Back Better](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/digitalni-mena-build-back-better) **Published:** June 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Svět, jako digitální měna, jako totalitní systém pro kontrolu každého. Systém poslušnosti a nového nevolnictví, stejného jako byl v době středověku. **Content:**  **Svět, jako digitální měna, jako totalitní systém pro kontrolu každého. Systém poslušnosti a nového nevolnictví, stejného jako byl v době středověku. O to se dneska snaží elity po celém světě.** **Nebyla proto náhoda, že Britové opustili Evropu.** Buď chtějí být součástí anglosféry, nebo si vytvořit vlastní makrozónu. Evropa, kde vládnou bankéři, kde dochází k postupnému vyvlastňování a demontáže evropské střední třídy mění v semiperiferii. Probíhá islamizace, ale existuje i protiproces – vytváření neonacismu. A myslím si, že v této semiperiferní Evropě budou elity na jedné straně hrát na rozpory evropského bílého obyvatelstva organizovaného v neonacistických, neo-pohanských strukturách. Na druhé straně jsou muslimové. Zde je konflikt, se kterým si poradíte, stejně jako se kdysi zvládal konflikt mezi pravicí a levicí. Teprve teď to budou konflikty mezi muslimy a neonacisty. V tomto ohledu lze celou tuto semiperiferní část Evropy rozdělit na enklávy. Tady bude mnichovský chalífát. A tady bude malá Norimberská říše. A mohou být postaveni proti sobě. Mohou být vrženy na Rusko nebo na řešení některých jiných problémů. To znamená, že se svět jakoby ponořil zpět do 15.–16. století. **Už dlouho říkám, že kapitalistický svět, až se vrátí v čase, začne jako dlouhé 16. století.** **Dlouhé 16. století, které lze v Evropě nazvat také renesancí.** Začátkem dlouhého 16. století je rok 1453. Tenkrát byl dobyt Konstantinopol Turky a nastal konec stoleté války trvající od roku 1337 tím, že v roce 1648 byl sepsán Vestfálský mír. A 30. ledna 1649 Oliver Cromwell nechal popravit krále Karla I. Stuarta. Událost nemající do té doby v Anglii obdoby. A najednou mi nedávno poslali novou deskovou hru. Říká se tomu “Pax Renaissance” (“Svět renesance”). Hra je postavena tímto způsobem. Hráč je informován: „Vraťte se do éry XV – XVI století. Myslíte si, že tomuto světu vládli králové a trůny? Nic takového! Tento svět vytvořili bankéři, kteří dosadili krále, skutečně vládli světu a zajišťovali geografické objevy. Králové jsou druhořadí. ## Renesanci i kapitalismus vytvořili bankéři! **Nyní se vracíme do dlouhého 16. století a prostřednictvím hry se lidem říká: Toto není svět národních států, ale [svět bank a nadnárodních korporátních struktur](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/mikes-jak-byt-chudym/).** > **Už chápete proč mnozí světoví politici používají slogan:** > **“Build Back Better”, Vrátit se zpátky a začít znovu?** > **V době [renesance](https://cs.wikipedia.org/wiki/Renesance) si podmanili bankéři svět králů a šlechty penězi.** > **Dnes chtějí bankéři a nadnárodní koncerny, které vlastní, podmanit svět národních států absolutní kontrolou nad všemi financemi.** ## **DIGITÁLNÍ MĚNA** Zrušit hotovost a přejít na digitální měnu, kterou mohou bez problému kontrolovat jak státy (což už se vlastně děje), tak úplně každý osobní život člověka, který se postaví proti tomu systému. Takový je záměr. A pokud dobře sledujete světové dění, pak víte, že se tak děje. Korporátní totalita a novodobé otroctví. Podle článku [Andreje Fursova](https://www.youtube.com/@systeemtheories). **Categories:** O politice **Tags:** digitální měna, ekonomie-ekonomika, historie, korporátní totalita, kritika společnosti, politika, renesance, totalita **Spisovatel:** totalita --- ### [František Běhounek. Všestranný vědec, spisovatel, polárník. Český Verne](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/frantisek-behounek-knihy) **Published:** June 9, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** František Běhounek. Vědec, polárník, spisovatel přezdívaný "český Verne". Proslul jako účastník katastrofické expedice vzducholodě Italia gen. Umberta Nobileho **Content:** **** František Běhounek. Vědec a legendární polárník, přezdívaný “český Verne”. Ale nebyl jediný. Na českého Verna už pasovali řádku adeptů. Také školní inspektor František Flos (1864-1961) mezi ně přišel, tento autor románů Lovci orchidejí, Pod sluncem rovníkovým, Vzducholodí do srdce Brazílie, Z pralesů Konga, V bažinách argentinských, Lovci kožišin, Na modrém Nilu nebo Nad Tichým oceánem. Flosovy práce se vynořovaly mezi roky 1920 a 1938 a jsou fajn, ale nic naplat, nazval bych jej spíš českým Karlem Mayem. To Josefu Matzal Troska (1881-1961) chutě převzal od Verna kapitána Nema. **Českým Vernem byl zván i Karel Hloucha (1880-1957) i akademik František Běhounek (1898-1973).** Ten Verna prohlašoval za svůj vzor a parafrázoval jeho dílo někdy až ke hranici plagiátu – a srovnejte jen finále románu Projekt Scavenger s koncem Ledové sfingy, inspirace je to více než okatá. Běhounek ji, pravda, nezastíral a nemá se za co stydět. **Běhounek byl ale jako spisovatel pozoruhodně všestranný.** Napsal totiž třeba i brakovou detektivku Zrádce podzemí (1940) a vydal ji pod cizím jménem v Rozruchu (Románech vzrušené chvíle). V téže edici se měl objevil také jeho román Tajemství zavřených dveří, aspoň jej autor pod tím titulem nabízel k vydání, ale nejspíš jde o knihu totožnou s tou předchozí. A začněme od mládí. **Robinzoni z “Kronborgu** Když jsem byl ještě kluk, František Běhounek mě bavil a **Robinzoni z “Kronborgu”** (1944) v mých očích dokonce Verna předčili. Jak to? Nu, Jules kdysi na tajuplném Lincolnově ostrově uchystal trosečníkům hotový ráj, a František Běhounek nikoli. Jeho robinzoni se museli činit daleko víc. Ano, i ti Vernovi začínali od píky, ale tady se začínalo doslova z nicoty, neboť hrdinové byli z autorovy vůle svrženi do absolutní bezútěšnosti na sopkou zrovinka porozený ostrůvek. O to působivější je následující líčení toho, jak si poradili. Harbert, Pencroff a Cyrus Smith rostou tu pod Běhounkovýma rukama ve zbrusu nové hrdiny dvacátého století. Se svými předchůdci pak mají rozhodně společný nezdolný optimismus, s nímž udělují názvy jednotlivým částem nové pevniny, již pojmenují Rádiový ostrov. **A jak by zde také nenarazili na rádium, když byl Běhounek radiolog, v mládí po dva roky žák Marie Curie-Sklodowské a později mezinárodní autorita v oblastech tohoto výzkumu a autor publikací Pierre Curie (1957) a Fréderic Joliot-Curie (1965).** Ale vraťme se do románu. Kronborg je dánský hrad, ve kterém údajně přebýval Hamlet, a v tomto případě jde také o jméno lodi, na jejíž palubě se plaví Běhounkův Cyrus Smith jménem Joel. Ztroskotá i s kamarády a ocitnou se mořem omývané ploše, která jako by vystoupila z nějaké Hodgsonovy nebo Lovecraftovy povídky, nicméně ani tu čočku slepenou ze dvou hodinových sklíček Joel nepotřebuje, anžto oheň uloví co novodobý Prometheus přímou čarou z mraků za pomoci draka (jistěže ne pohádkového). Nu, a uměl snad inženýr Smith sestrojit vysílačku? Ani to umět nemohl, zatímco Joel se narodil do modernějších časů a zde ji vykouzlit takřka z ničeho. **Vskutku udiveni obracíme stránky Běhounkovy knihy a málo záleží na tom, že byla inspirována historickou příhodou, totiž zmizením skutečné lodi Kodaň v roce 1928.** I když… Přece na tom záležet může a nebude to pouhá náhoda, jelikož Kodaň se vypařila zrovinka v tom roce, kdy spolu se vzducholodí Italia ze světa zmizel i Běhounek, tedy na chvíli. A vynořil se zachráněn z ledové kry, aby mohl napsat právě i o Kronborgu, kde mě v dětství upoutal taktéž padouch jménem Harry Morrison, v televizním seriálu adekvátně zosobněný Ladislavem Mrkvičkou. Tohoto ambivalentního Morrisona jsem měl vždycky rád, protože se ve finále postaví na stranu dobra, a to ještě počestněji, než to učinil někdejší Stevensonův Dlouhý Honza Silver. I Morrison, tak jako kapitán Silver, začne posléze chránit hlavního hrdinu, chlapce, a tím je tentokrát a po Jimu Hawkinsovi jistý Petr, za něhož bandita dokonce položí život. Není to zdaleka všechno a Trosečníky z „Kronborgu” koření i součkovský motiv chobotnice, záludně se ukrývající v nitru vraku. Vedle čidel pro dobrodružná vyprávění a talentu uchopit vědeckofantaskní motivy je pro Běhounka typické občasné a až jaksi jinošské rozcitlivění. Když psal, dojímal se nad svými hrdiny, jak to má být, a dával do knížek kousky srdce. **V Trosečnících na kře ledové (1928) líčí už zmíněnou katastrofu vzducholodi Italia generála [Umberta Nobile](https://cs.wikipedia.org/wiki/Umberto_Nobile) (1885.1978).** Právě tento po havárii degradovaný důstojník si původně také vytrucoval účast mladíka Běhounka na polárním letu a právě díky němu se stal František prvním Čechem nad pólem. Jenže spadli, když se vraceli, a došlo ke ztrátám na životech. V ohni následného pátrání po světle červeném stanu zmizel i polární badatel Roald Amundsen a zůstává pohřešován od 19. 6. 1928. Běhounek na to všechno poutavě vzpomíná ve třetí osobě a nezaujatě líčí i pohyby sebe samého. On jediný taky po pádu na led pokračoval v plnění úkolů, zatímco byli sedm týdnů hnáni Severním ledovým oceánem, zkoumal kosmické záření, a přece i přikládal ruce k dílu všude, kde to bylo třeba. Charakteristický je v knize moment, kdy Běhounek snaživě láme trosku vzducholodi na trochu paliva a je rozčarován, když to není potřeba. „Běhounka v beránčí kožešině jsem miloval víc, než toho pozdějšího, přísného a suše odměřeného akademika,” vzpomíná Umberto Nobile, který kru opustil s pomocí letadla nepříliš čítankově jako první. Běhounek ještě mohl několik let před smrtí vidět filmovou adaptaci oněch událostí, ale jistě si je takto oživovat nemusel, vždyť slova robinzon a trosečník září z názvů hned šesti jeho knih, mezi něž patří taky **Tajemství polárního moře (1942)**, což je příběh, ve kterém je jiná arktická výprava zachráněna jen díky troskám vzducholodi Italia a jejímu benzínu. Fantaskním motivem je tu vynález superpevné hmoty, ze které se dají budovat právě vzducholodi a není úplně vyloučeno, že se tady autor částečně inspiroval Troskovým románem Vládce mořských hlubin, poprvé vycházejícím na pokračování v letech 1936–37. > *Než se mohl Nobile chopit kormidla s úmyslem stočit vzducholoď k rovnější ploše, narazil zadní motor na led a utrhl se i se svým mužem, který byl na místě mrtev. Odlehčená záď se zvedla, na řadu přišla příď. Kabina narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se počala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami.* > (Trosečníci polárního moře) **Dlouho se mělo za to, že je Tajemství polárního moře Běhounkovým debutem v oblasti vědecké fantastiky, ale šlo o omyl.** Napsal již předtím románek **Boj o zeměkouli (1939)** a získal za něj druhou cenu v soutěži Rodokapsu. Podobně jako **Zrádce podzemí** vyšel ovšem Boj pod jménem V. S. Martina. Není ovšem ani vyloučeno, že obě dílka napsala Ludmila Běhounková, rozená Felixová (1907-76), kterou si vzal spisovatel roku 1928 za ženu.  **Ale vraťme se k jeho robinzonádám.** Náš Běhounek-Verne subžánr obohatil i **Knihou robinzonů (1944)**, ve které mj. zbeletrizoval osudy Alexandra Selkirka, trojstěžníku Bounty a také škuneru Essex, jehož muže vehnala roku 1820 do člunů pověstná bílá velryba. Během následující strastiplné plavby došlo ke kanibalismu a jedná se o jeden z více inspiračních zdrojů pro Poeovy Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838). Jen **Robinsoni vesmíru (1958)** z ranku robinzonád poněkud vybočili, neboť ke ztroskotání tu dojde na povrchu komety, opět pod Vernovým vlivem. Ostatně i režiséru Karlu Zemanovi (1910-89) připomněli Robinsoni vesmíru onu zapadlou verneovku Hector Servadac aneb Světem slunečním (1877) a on ji spolu s Janem Procházkou brilantně adaptoval ve film Na kometě (1970). **Se stejnou chutí jako o trosečnících ovšem psal dobrý František Běhounek o cestovatelích a ve své africké knížce Na sever od Zambezi (1947) se věnuje Emilu Holubovi. Kniha vyšla u příležitosti stého výročí cestovatelova narození, jen rok po Druhých houslích Edvarda Valenty na totéž téma.** V knize **Fregata pluje kolem světa (1942)** předkládá autor beletrizovaný deník cesty dvou plavčíků přetékající za vlasy přitaženými příhodami. Ano, toto je skutečná, regulérní česká verneovka, i když dojem pokazí předčasný závěr, vlastně v půli cesty, jako by autorovi došel dech. O vylíčení celé cesty okolo světa se tedy nejedná a co se týká zběsilých dobrodružství, která hoši prožijí pod Gibraltarem, nelze než žasnout, neboť chlapcům jde takřka neustále o krk, okolo uší jim hvízdají kulky a přinejmenším pasáž, ve které sebevražedně plavou úplně zatopenou podzemní chodbou bezhlavě kupředu, postrádá pravděpodobnost. Navíc tyto scény ve zbytku tománu už nic nepřebije, takže jsou poněkud disproporční. Dlouho zapomenuta zůstala Běhounkova sci-fi s motivem ztraceného světa **Swansonova výprava**, již její nakladatel Hynek sice vydal roku 1949 v nákladu 5500 výtisků, ale státem bylo přikročeno k jejich likvidaci, takže se román podruhé objevil až po dalším převratu, a to v obnovené edici KOD. **Jiná sci-fi Na dvou planetách (1967) byla pro změnu po léta ke čtení leda v polštině, načež ukázky a synopsi uveřejnil měsíčník Ikarie (1990).** Ve Spojených státech v tomto příběhu přistanou Marťané a zkritizují zdejší režim, což je, pravda, značný posun od Běhounkových batličkovských povídek známých pod titulem Z příběhů jednoho torpédoborce, které předváděly oddané americké vojáky za války na palubě lodi John Ford, kde odolávali japonským kamikadze. Tento cyklus se dočkal reedice v Magazínu ABC 1990 a jeho hrdinou je elektrotechnik jménem Tom Farrell, živoucí maskot vlastní lodi. Je sice pravda, že jí nosí štěstí, ale má také tendenci si dělat všechno po svém. Sotva se do těchto příhod začteme, pochopíme bohužel i to, že by Farrell v reálu zahynul již uprostřed prvé bitvy a prvé povídky. **Závěrem připomeňme, že se všestranný František Běhounek etabloval i jako komiksový scenárista a podobně jako později Ludvík [Souček](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/soucek-ludvik-zahada-smrt-knihy-scifi) přepracoval některé vlastní povídky do obrázkových seriálů pro dětský časopis.** Učinil tak ovšem už čtvrt století před Součkovými komiksy Desetioký a Kraken v Ohníčku a zvolil pro ten akt pseudonym dr. V. Tomek. Stalo se po válce ve Vpředu a vznikl díky tomu značně bujný kreslený příběh Výprava Toma Bartona. Také tady je zajímavé odhalovat cizí vlivy, a to třeba i Doylova Ztraceného světa. Naopak režisér Zeman si zaběhl osvěžit fantazii také sem a srovnejte jen putování po prehistorické řece u Běhounka a poté ve filmu Cesta do pravěku (1955). Ten sice vznikl podle románu Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ale nejen – a stačí se podívat na Běhounkův/Zemanův útěk hrdiny do koruny před pravěkým netvorem. Seriál bohužel zůstává neukončen a dosud se nanašel tvůrce, který by jej překreslil. **V letech 1967-78 vydal Albatros výběr z Běhounkových děl ve třinácti svazcích** a i kdybych se rozkrájel, musely se mě (a mé generace) dotknout. Vnímal jsem tenkrát ona dobrodružství jako příliš krotká, ale s odstupem se promíjí všechno a Běhounka mám radši. Tvůrců jako on nebylo nikdy dost. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Běhounek František **Spisovatel:** Běhounek --- ### [Carl G. Jung o smrti. Já nevěřím... já vím. Psyché existuje mimo čas i prostor](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jung-o-smrti-psyche-existuje-mimo-cas-i-prostor) **Published:** June 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** C.G. Jung Jediné nebezpečí, které skutečně existuje, je člověk sám. Člověk představuje velké nebezpečí a my si toho zoufale nejsme vědomi. Nic o člověku nevíme! **Content:**  **C.G. Jung (26.7.1875 – 6.6.1961). Jediné nebezpečí, které skutečně existuje, je člověk sám. Člověk představuje velké nebezpečí a my si toho zoufale nejsme vědomi. Nic o člověku nevíme, ani malý zlomek!** Víte, že existují ony zvláštní schopnosti psýché, které musí nebo nemusí nutně zcela proniknout do prostoru a času. Můžete mít sny nebo vize o budoucnosti. Můžete vidět jednorožce a podobné věci a nikdo nemůže tvrdit, že pro vás neexistují a ve skutečnosti existovaly vždycky… **Otázka: Vím, že říkáte, že smrt je psychologicky stejně důležitá jako narození a že je nedílnou součástí života, ale jistě nemůže být jako narození, když je to konec. Může to tak být?** Jung: Ano. Pokud je to konec. Ale tím koncem si nejsme zcela jisti, protože víme, že existují zvláštní schopnosti psychiky, které nejsou omezeny na prostor a čas. Můžete mít sny nebo vize budoucnosti. Můžete vidět za roh a podobné věci. Jen igonanti tyto fakta popírají. Je zcela evidentní, že to existuje a vždy existovalo. Nyní tato fakta ukazují, že psychika, alespoň částečně, není omezená. To znamená, že psychika nefunguje jen v prostoru a čase. A pokud není podřízena těmto zákonům, pak zřejmě existuje mimo prostor i čas. **Otázka: Věříte vy sám, že smrt je pravděpodobně konec, nebo věříte…** Jung: No, to nemohu říci, slovo “věřit” je pro mě obtížné. Já “nevěřím”, já musím mít pro určitou hypotézu důvod. Buď vím; a když VÍM, nemusím jí věřit. Nedovolím si například něčemu věřit jen proto, že jí věřím. Nemohu tomu věřit! Když však pro určitou hypotézu existují dostatečné důvody, pak tyto důvody přijmu. A mohu říci: “Musíme se smířit s možností toho a toho.” To je přece možné. Víte? **Otázka: Teď jste nám řekl, že bychom měli považovat smrt za cíl a odchýlit se od ní znamená vyhnout se životu a jeho smyslu. Jakou radu byste dal lidem v pozdějším věku, aby to dokázali, když většina z nich vlastně věří, že smrt je konec všeho?** Jung: Víte, léčil jsem mnoho starých lidí a je docela zajímavé sledovat, co dělá jejich vědomí s tím, že mu zřejmě hrozí úplný konec. Neberou na to ohled. Život se chová, jako by pokračoval, a proto si myslím, že pro starého člověka je lepší žít dál… těšit se na další den; jako by měl před sebou staletí a pak žil šťastně, ale když se bojí a nedívá se dopředu, ohlíží se zpátky. Zkamení. Ztuhne a umírá předčasně. Jen když žije dál a těší se na velké dobrodružství, které ho čeká, pak teprve skutečně žije. A to je zhruba to, co má vaše vědomí v úmyslu. Samozřejmě je zcela zřejmé, že všichni zemřeme a že je to smutné finále všeho, ale přesto je v nás něco, co tomu vzpírá, ale to je pouze psychologický fakt. Neznamená to pro mě, že to něco dokazuje. Prostě to tak je. Například nemusím vědět, proč potřebujeme sůl, ale raději si ji také dáme, protože se cítíme lépe. A tak když myslíte určitým způsobem, můžete se cítit podstatně lépe. A myslím si, že když přemýšlíte v souladu s přírodou, tak přemýšlíte správně. > „Myšlení je obtížné, proto ho většina lidí odmítá.“ > „Existuje překvapivě mnoho lidí, kteří nikdy nepoužívají svůj rozum, a stejně tolik lidí, kteří ho používají, ale úžasně hloupým způsobem.“ > C. G. Jung **Část rozhovoru s C. G. Jungem v televizním pořadu pro BBC o slavných lidech nazvaný Tváří v tvář s moderátorem [Johnem Freemanem](https://www.youtube.com/watch?v=ks9NR9KZeog), z října roku 1959.** – Freeman: „Když jste byl mladý chodil jste do kostela?“ – Jung: „Ó ano! Všichni jsme chodili do kostela.“ – Freeman: „A věřili jste v Boha?“ – Jung: „Ó ano! Všichni jsme věřili.“ – Freeman: „A teď, věříte?“ – Jung: „Právě teď? … … To je obtížné odpovědět… … teď… vím… já nevěřím… já vím **Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let.** [Rozhovory s C.G. Jungem >>](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/rozhovory-s-jungem) [Carl Jung: Face to Face The John Freeman Interview BBC (1959)](https://www.youtube.com/watch?v=ks9NR9KZeog) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Bůh, C.G. Jung, ochrana zvířat, psychologie, smrt **Spisovatel:** Jung --- ### [Federico García Lorca. Sonety temné lásky. Intimní verše pro neznámou](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/lorca-sonety-temne-lasky) **Published:** June 5, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**V české premiéře vychází intimní dílo z pozůstalosti největšího španělského básníka uplynulého století, jež rodina držela z diskrétnosti téměř půl století v tajnosti. Premiéru světovou si v jeho prvním českém vydání odbude grafická technika, kterou vynalezl český sochař a malíř Jan Řeřicha.
**Content:**  **Federico García Lorca. Intimní dílo z pozůstalosti největšího španělského básníka uplynulého století, jež rodina držela téměř půl století v tajnosti… Premiéru světovou si v jeho prvním českém vydání odbude grafická technika, kterou vynalezl český sochař a [malíř Jan Řeřicha](https://cardamine.cz/).** Rozsahem nevelké dílo z posledních let básníkova života vyvolalo při svém prvním oficiálním vydání v roce 1984 nejen v hispánském světě literární senzaci i spekulace: komu Lorca intimní verše – řazené k tomu nejlepšímu, co kdy napsal – adresoval? A byly určeny jediné osobě? Výčet jmen, dat a faktů však není klíčem k pochopení Lorkovy nadčasové poezie působivé především silným a upřímným milostným sdělením; pojetím lásky jako citu stejně přirozeného jako překračujícího hranice toho, co většina vnímá jako normální. Jan Řeřicha, autor kamenného nástroje pro kytarového virtuosa Štěpána Raka či houslí z téhož materiálu, na něž hraje proslulý houslista Jaroslav Svěcený, sbírku vyzdobil ilustracemi, pro něž poprvé v dějinách výtvarného umění použil techniku kamenotisku z hloubky, svůj vlastní vynález. Techniku objevil právě při práci na hudebních nástrojích. Jeho básně jsou napsány jako by byly napsány soumrakovým inkoustem, a láska vždy voní jasmínem a úzkostí, noc dýchá hudbou a štěstí téměř vždy jde ruku v ruce s křehkostí. Dokázal vidět krásu tam, kde ostatní viděli jen všednost: v měsíci nad střechou, ve větru mezi stromy, v hlase člověka. Lorca nám připomíná něco důležitého: krása není věčná. Stejně jako život. Oceňujte proto obojí! Verše přeložily s naprostým respektem ke španělskému originálu, především k Lorkově osobité poetice, Marcela a Barbora Procházkovy. Více: / > **Federico García Lorca** > > **Stigmata lásky** > > Ta záře, ten žár, ten plamen mě stravuje. > Ta pustá krajina, šeď všude kolem mne. > Ta bolest jediné myšlenky utkvělé. > Ta úzkost, nebe, svět, i čas mě skličuje. > > Ty slzy krvavé, pláč, který zkrášluje > lyru již vyhaslou, pochodně smyslné. > Ta tíha mořských vln, jež na mne dolehne. > Ten štír, jenž hruď moji bodáním sužuje. > > To láska pokládá věnce na lože mé, > kde raněn o tobě sním v nocích bezesných > a trosky hrudi mé těžce jsou zkoušené. > > I když se snažím být klidný a rozvážný, > srdce tvé svádí mne v údolí rozlehlé, > kde roste bolehlav z hořkosti poznání. > > **Sonet něžné výčitky** > > Proč jenom ztratit mám krásu tak zázračnou, > očí tvých kamenných strnulost nehybnou, > vzdechů tvých vůni, tu růži tak překrásnou, > kterou mi na tváře pokládáš s noční tmou. > > Proč jenom zůstávám na břehu nad skálou, > bez hlíny květy i větve mé zahynou, > čím jenom utiším bolest svou zoufalou, > jsem jen kmen, ztratil jsem i mízu hojivou. > > Jsi-li mým pokladem navěky skrývaným, > jsi-li mým křížem mou bolestí zroseným, > jsem-li já psem jen tvým, poslušně oddaným, > > nedej mi ztratit, co bylo a je teď mým, > dovol ať vody tvé řeky zas okrášlím > listím odraným mým podzimem šíleným. > > **Básník mluví pravdu** > > Žal svůj chci vyplakat a ty to uvidíš, > plakat a milovat budeš mě pak i ty, > ve vlahý podvečer s tlukotem slavičím, > v objetí padneme s dýkou a polibky. > > Svědka chci odstranit, co jako jediný > viděl, jak kdosi mi zavraždil květiny, > přeměnit pláč svůj chci a svoje úsilí > navěky ve snopy zralého obilí. > > Ať nikdy neskončí vyznání šeptaná > s láskou, jež zahoří, když slunce zhasíná > a luna skrytá jí odvahu dodává. > > Ať raděj zemře v nás vše, co mi odpíráš, > a smrt až vezme i to, oč tě nežádám, > ani stín nepadne na těla neklidná. > > **Ulita** > > Přinesli mi lasturu. > Uvnitř zpívámoře mapy. \*Moje srdce \* naplní vodouse střevlemistínu a stříbra. > Přinesli mi lasturu. > Krátká dětská básnička, kterou můžeme děti pozvat k účasti ve světě poezie a literatury. > > **Vodo, kam jdeš?** > Vodo, kam jdeš? > Se smíchem sjíždím řeku > u moře. > Maro, kam jdeš? > Proti proudu hledám > zdroj, kde odpočívat. > Topole, a co budeš dělat ty? > Nechci ti nic říkat. > Já… se třesu! > Co chci, co nechci, > u řeky a u moře? > (Čtyři ptáci bezcílně > jsou ve vysokém topolu.) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Lorca Garcia, poezie klasická **Spisovatel:** Lorca --- ### [Woody Allen. Čirá anarchie jako neuvěřitelné povídky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/woody-allen-cira-anarchie) **Published:** June 4, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Roku 2007 přišel slavný režisér Woody Allen s další kopou svých humorů, chci říct próz,... Čirá anarchie mi přijde nejslabší. Ale je něco u Woodyho nejslabší? **Content:**  **Už roku 2007 přišel slavný režisér Woody Allen (1.12. 1935) s další kopou svých humorů, chci říct próz, i když literatura vůči jeho postu i dál frčí po jiné trati. Zas tak to neva(dí), ale z jeho knih (Vyřídit si účty, 1971; Bez peří, 1975; Vedlejší účinky, 1980) mi Čirá anarchie (česky ji vydalo nakladatelství Argo roku 2007 a má 176 stran) přijde nejslabší. Jenže je u Woodyho něco nejslabší?** Jde to 18 povídek, které vás většinou zaujmou, a to zdaleka nejen díky několika odkazům na Mistrovy lásky. Přesto i dík nim. A tak se bavme taky vzpomínkou na film Pověstný muž vsunutou do v pořadí šestého příběhu Chůva nad zlato. Výkupné po indicku je ovšem spíš laciné nežli „příjemně nekorektní“ a rovněž některé další „kousky“ mi přišly… snad i odbyté. Neplatí to o „čísle“ Pozor, géniové, platí se v hotovosti, nezklame ani Tak jedl Zarahustra, určitě se rádi seznámíte s Pinchuckovým zákonem (poslední z povídek) a na islám rozhodně nepřejde po konzumaci „story“ Alelujá, prodáno! **** **Co se však týče próz jako Trénink na Oscara či Máš tak fatální chuťové pohárky, drahá, jsou podle mého názoru až příliš svázány se vším, co o Allenovi víme, zatímco bez toho by nefungovaly. Anebo jen tak dutě, až by to rachtalo.** Na druhou stranu sem [Woody Allen](https://citarny.com/?s=woody) vepsal i Smrtonosnou matraci, která přinejmenším pobaví, a přidal i Poprask při přelíčení s Disneyho studiem, který zase poučí. Nu, a úplně nejlepší je Odmítnutí. (viz ukázka pod článkem) > „Konečně v něco věřím, „ řekl jednou Boris své ženě. > „Věřím, že život má smysl a všichni, bohatí i chudobní budou jednou dlít v příbytku Božím, protože na Manhattanu už se vážně bydlet nedá.“ *[Čirá anarchie](https://www.goodreads.com/book/show/13418479-ir-anarchie) / Woody Allen /* Z anglického originálu Mere Anarchy (Random House, New York) přeložila Dana Hábová. Odpovědná redaktorka Eva Slámová. Kniha byla po svém vydání ještě jednou dotištěna. Poznámka: Kniha vyšla také jako audiokniha **Woody Allen,** vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (\*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě. **Výpisky z knihy Čirá anarchie / Woody Allen** > „Lidstvo stojí na křižovatce – jedna cesta vede k zoufalství a naprosté beznaději, druhá k totálnímu vyhynutí . > Upřímně doufám, že vy, absolventi, zvolíte tu správnou cestu.“ > x > > „Jak jsem mohl nevědět, že ve vesmíru existují maličkosti velikosti ‚Planckovy délky‘, což je miliontina miliardtiny miliardtiny centimetru? Představte si, že byste jednu upustil v temném divadle – jak byste ji hledal! A jak vlastně funguje gravitace? A kdyby najednou přestala působit, musely by některé restaurace pořád vyžadovat sako?“ > x > > „S tím si připsal dalších devadesát tisíc dolarů k odhadu, který nabyl objemu Talmudu a v možných interpretacích mu konkuroval.“ > x > > „Půjdu hned k věci, Potemnicku,“ prohlásil a kývl směrem k ložnici, kam se odvlnila jeho šmajchlovací chráněnkyně, jen co si seřídila kulminační body na podvazcích. > „Já vím,“ řekl jsem, sestupuje z Venušina Pahorku. > „Přečetl jste si mou knihu, zaujala vás vizualita mé prózy, a chcete po mně scénář. Jistě si uvědomujete, že i kdybychom dosáhli kompatibility ohledně finanční stránky, do uměleckého ztvárnění si rozhodně nedám mluvit.“ > „Jasně, jasně,“ mumlal Biggs a nad mým ultimátem mávl rukou. > „Víte, co je beletrizace?“ zeptal se a strčil si do úst prášek na zažívání. > „Ne tak docela,“ odvětil jsem. > „Když má biják kasovní úspěch, producent najme ňákýho zombíka, aby z něj udělal knihu. Takovej ten lacinej exploatační spisek – prostě pro blbce. Ty hovadiny, co vídáte na letišti nebo v obchoďáku.“ > „Hm,“ řekl jsem a cítil, jak letální sevření s klamnou neškodností atakuje mou bederní krajinu. > „Já jsem ovšem lepší člověk. Nekšeftuju s řemeslníkama, kooperuju s autorama, co jsou pravý vořechový. Tudíž abyste věděl, to vaše dílko zmerčila minulej tejden má holka v jednom venkovským krámě. Já teda ještě neviděl knihu ve výprodeji vystavenou na regálu s dřívím na otop. Ne že bych ji celou přečet, ale ty tři stránky, co jsem stihnul, než jsem šel do švestek, mě přesvědčily, že mám co do činění s jedním z nejnevídanějších dělníků slova od starýho Hemingwaye.“ > x > > **Odmítnutí** > “Nechci nikoho jmenovat,” řekl Siminov, “ale jeden známý investiční bankéř před lety neprosadil syna do prestižní školky. Prý kvůli chlapcově skandální neschopnosti zvládnout omalovánky. Ten hoch, kterého zamítla školka, vybraná rodiči, pak musel – musel -“ > “Co? Řekněte mi to, Dimitriji Siminove.” > “Zkrátka, když mu bylo pět, byl nucen nastoupit – do státní školy.” > “Pak tedy Bůh není,” pravil Boris Ivanovič. > “V osmácti začali jeho někdejší druzi studovat na Yaleu a Standfordu,” pokračoval Siminov, “ale ten bídný čáčura, který nezískal doporučující posudek ze školky mající – abych tak řekl – náležitý status, se dostal jen na vysokou holičskou.” > “Musel stříhat kníry,” zvolal Boris Ivanovič a představil si nebohého Míšu v bílém kabátku, jak holí boháče. > “Vzhledem k tomu, že si důkladně neosvojil zhotovování vystřihovánek a báboviček, nebyl ten chlapec vůbec připravený na krutou realitu života,” pokračoval Siminov. “Zbyla na něj jen podřadná práce, a okrádal zaměstnavatele, aby měl na pití. Stal se z něj beznadějný pijan. Drobné krádeže pochopitelně vedly k větším, a nakonec zavraždil a rozčtvrtil svou bytnou. Než jej oběsili, hoch vše přičetl skutečnosti, že se nedostal do správné školky.” **Categories:** Beletrie světová **Tags:** humor, povidky, Woody Allen --- ### [Koncentrák Osvětim. Stupidní manipulace ČT o osvobození německého vyhlazovacího lágru](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/osvetim-stupidni-manipulace-ceske-televize) **Published:** February 2, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Mediální komentář na téma přepisovaní historie. Koncentrák Osvětim. Stupidní a drzá manipulace ČT o osvobození německého vyhlazovacího lágru. **Content:**  **Všechno to začalo, když polský ministr zahraničí Grzegorze Schetyny prohlásil v roce 2020: *„Možná by bylo lépe říci, že Osvětim (Auschwitz-Birkenau) osvobozoval 1. ukrajinský front a Ukrajinci, protože v ten lednový den to byli oni, kdo otevírali brány tábora.”*** Nikdo se ale nezabýval tím, že označení 1. ukrajinský front znamená označení místa, odkud tato část Rudé armády pronikla do Polska. V ten samý rok,2020, americká ambasáda v Dánsku napsala, že Osvětim osvobodili Američané. O den dříve připsal osvobození Osvětimi americké armádě, také německý časopis Der Spiegel. Ve stejných dnech kanadský politik Jason Kenney na Facebooku tvrdil, že Osvětim osvobodili ukrajinští vojáci. Téhož roku to samé oznámil Ukarjinec Vladimir Zelenskij. A že koncentrační tábor osvobodili Ukrajinci začal tvrdit i fanaticky probruselský Polák Andrzej Duda. **Pak do Osvětimi nepozvali Putina**, jako představitele velmoci, která měla zásadní zásluhu na poražení německého vojska ve 2. světové válce. Postupně přichází smršt a dezinformací po celém mainstreamu. **Vrcholem pak byl moderátor Drahoňovský z ČT, který drze dezinformuje** (27.1.2020), že Rudá armáda německý koncentrák neosvobodila 27.1.1945, ale jen tam **DORAZILA**, protože v té době byli v táboře jen nemocní.!!!! Nebere vůbec v potaz, že několik dní po osvobozeni Krakowa, Sověti vyrazili k táboru, ale cestou padlo 230 jejich vojáků. V táboře pak nalezli 7000 zcela vyhladovělých lidí. **Protiruská a velmi hloupá hysterie jede na plné obrátky.** Sankce vůči Rusku byly uvaleny na dalšího půl roku a přitom Německo má v Rusku na 5000 firem a obchodní obrat kolem 60 miliard. (2018) Plynovod z Ruska Nord 1 a Nord 2 nabízí 35% celkové spotřeby plynu v Německu. (2020) Jen české firmy jsou doma. Sankce EU musí někteří dodržovat. Jako v Orwellově Farmě zvířat. Někdo je rovný, někdo rovnější. A tak to bylo pocelý průběh tzv. sankcí. **Bylo to tenkrát jako přes kopírák, jakoby někdo ten nepravdivý narativ zpochybnění zásluh Rudé armády záměrně rozšířil.** A možná bychom se také mohli ptát. Na jakou propagandu jdou milióny dolarů, jaké vládní neziskové ortganizace jsou podporovány. Proč se ničí pomníky Rudé armádě po celé Evropě?  **Je pozoruhodné, že německý Žid Otto Frank, otec slavné Anny Frankové, ve svém prvním dopise matce napsal, že byl propuštěn a Rusové odcházejí.** Tehdy byli sovětští vojáci pro všechny Rusy a sovětská armáda byla Rudá armáda. Bude zajímavé sledovat, jestli Frankův dopis bude také přepsán. [Deník Anny Frankové pod hloupým a primitivním tlakem novodobé cenzury](index.php?option=com_content&view=article&id=782&catid=225) > ***Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích?*** > Jan Werich **UTEKL NĚKDO Z TÁBORA OSVĚTIM?** > **Viktor Pestek byl dozorce SS v hodnosti rotmistra.** > Nenávidí holocaust a nenávidí to, co dělá, ale především je zamilovaný do židovské dívky jménem Renée Neumannová. > Když ji a její matku poslali do plynové komory, Viktor je přemístil do jiného bloku, aby je udržel naživu. > > Viktor se snažit Reneé zachránit. > Nejprve se jí pokusil získat práci úřednice s plánem dát jí uniformu a pomoci jí utéct. > Ona však odmítá, nechce opustit svou matku. > Přesto se rozhodne, že nemůže utéct přímo s Renée, protože nemá žádné kontakty, které by jim venku pomohly. > > Začal tedy vězně oslovovat s nabídkou naplánovat útěk a posléze se vrátit a pomoci Renée. > Nabídl spolupráci při útěku nejprve jiným vězňům. Jednalo se o Rudolfa Vrbu a Alfréda Wetzlera. > 7\. dubna společně s Fredem Wetzlerem z Osvětimi uprchli. Tedy o dva dny později než Pestek a Lederer. Jsou autory unikátní Zprávy o Osvětimi. > > Ti jeho spolupráci odmítli. > Zdála se jim příliš riskantní, nevylučovali ani provokaci ze strany SS. > Již několikrát se totiž stalo, že SS-man nabídl spolupráci vězni při útěku a pak ho zradil, případně přímo zabil a obdržel od nadřízených odměnu za likvidaci vězně na útěku. > > Údajně jednomu vězni řekl: > *“Nenávidím se za to, že se musím dívat na zabíjení žen a dětí.* > *Chci udělat něco, abych zapomněl na pach hořícího lidského masa a cítil se trochu čistší.”* > > Nakonec Viktor potká Siegfrieda Lederera, který potvrdí, že má kontakty v podzemím hnutí, které jim mohou pomoci. > > Po likvidaci tzv. českého rodinného tábora (B II b) z obavy o život své milé Pestek naplánoval útěk. > Jeho součástí byl i Lederer. > Útěk v noci 5. 4. 1944 se jim vydařil, Pestek totiž obstaral pro Lederera uniformu rotmistra SS, dvě jízdní kola a heslo k průchodu přes stráže. > > Vlakem odjeli do Bohumína, následně do Prahy, kde si pořídili civil a před půlnocí odjeli vlakem do Plzně. > Zde Lederer zařídil Pestekovi zázemí a sám nejméně čtyřikrát pronikl do terezínského ghetta, kde podal zprávu radě starších o pekle zvaném Osvětim. > Rada mu ale nevěřila. > Pokusil se tedy předat své svědectví Mezinárodnímu červenému kříži, ale ani tento plán nevyšel. > > Lederer se tedy vrátil do Protektorátu, kde do konce války působil v odboji. > > Viktor Pestek se pokusil vrátit do Osvětimi pro svou milou, ale byl odhalen, těžce zbit a popraven. > > Lederer je jedním z mála mužů, kteří vyvázli z tábora živý. > > **Viktor Pestek pocházel z německé katolické rodiny usazené na Bukovině.** > Sám se přihlásil do SS a sloužil nejprve na východní frontě. > Při akci proti vesnici nedaleko Minska, kde se zřejmě nacházeli partyzáni, byl zraněn a nějakou dobu opuštěn. > Partyzáni ho však nezabili, naopak mu pomohli, což na Pesteka zanechalo silný dojem. > Zranění mu znemožnilo další službu na frontě. > > Proto byl přeložen do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau jako dozorce. > Není přesně známo, kdy začal sloužit ve vyhlazovacím a koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Zřejmě koncem roku 1943. > Lidé, kteří o něm podali svědectví, tvrdí, že se k vězňům choval slušně a humánně. **PŘEPISOVÁNÍ HISTORIE Co se dělo u příležitosti 80. výročí osvobození Osvětimi v roce 2025. Rusové samozřejmě nebyli pozváni!** Noviny Financial Times sice na rozdíl od mnoha jiných médií zmiňuje, že vězně z koncentračních táborů osvobodila Rudá armáda. ALE celý konec článku je věnován tomu, že v žádném případě by se: „vděk za sovětské osvobození nacistických táborů neměl vztahovat na Vladimira Putina a jeho invazi na Ukrajinu“. A komu bychom měli tuto vděčnost vyjádřit? Berbockové, hloupé ministryni zahraničí Německa nebo Mertzovi, německému kancléři nebo dokonce britskému Karlu III., kteří už zapomněli na svoji rodinnou nacistickou historii a kolaboraci s německými nacisty? — V Polsku ministryně školství Barbara Nowacka na konferenci v Krakově věnované 80. výročí osvobození vězňů z Osvětimi prohlásila, že *„polští nacisté postavili tábory na území okupovaném Němci“.* I když i tato informace je částečně pravdivá, požadovali mnozí její odstoupení. Jakoby už zapomněli na úzkou spolupráci Poláku s německými nacisty do roku 1939. **Categories:** O politice **Tags:** cenzura, Druhá světová válka, Evropská Unie, koncentrák, Osvětim, propaganda, Rudá armáda **Spisovatel:** Druhá světová válka --- ### [Psychologie davu Le Bona. Zmanipulované davy hrají stále velkou úlohu ve společnosti](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/le-bon-psychologie-davu) **Published:** June 2, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Psychologie davu hrála vždy významnou úlohu v dějinách . Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomé činnosti jedinců, je hlavním znakem současné doby **Content:**  **Studium psychologie davu je základ pro pochopení procesů ve společnosti. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je totiž jedním z hlavních znaků i současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.** Kniha [Psychologie davu](https://www.mlp.cz/katalog/search?q=Le%20Bon%20Psychologie%20davu&ctx=slovo) (1895) předpověděla nástup moderní masové propagandy, totalitních režimů 20. století a ukázala, jak snadno lze manipulovat veřejným míněním. Opravdu stačí otevřít noviny, sociální sítě, poslechnout pár tiskovek a prohlášení a… Le Bon vám bude velmi blízký, i když knihu napsal v roce 1895. **Gustave [Le Bon](https://citarny.com/?s=Le+Bon) ve své zásadní knize Psychologie davu (1895) poprvé systematicky popsal, jak se z obyčejných lidí stává něco zcela nového a nebezpečného: DAV.** Podle Le Bona dav není prostým součtem jednotlivců, ale vytváří samostatnou psychickou entitu s vlastními zákony. Jakmile se lidé shromáždí v dav, ztrácejí svou individualitu, vědomou osobnost i kritický rozum. Nahrazuje je kolektivní duše ovládaná instinkty, emocemi a podvědomím. Le Bon ukazuje, že dav je vždy iracionálnější, impulsivnější a primitivnější než jednotlivec. Řídí se nákazou myšlenek, extrémní sugestibilitou a touhou po jednoduchých, kategorických heslech. Logika na něj nepůsobí – působí jen silné obrazy, opakování a prestiž vůdce. Právě proto je dav podle Le Bona nejvýbušnějším a nejméně předvídatelným prvkem moderní společnosti. **Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa.** Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší. Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši. **Hlavní charakteristiky psychologie davu podle Le Bona:** > **Ztráta individuality:** > Jakmile se člověk stane součástí davu, ztrácí svou jedinečnou osobnost, racionální uvažování a nezávislé myšlení. > > **Kolektivní duše:** > V davu vzniká jakási „kolektivní duše“, která způsobuje, že lidé cítí, myslí a jednají zcela odlišně, než by jednali jako jednotlivci. > > **Anonymita a ztráta odpovědnosti:** > Anonymita v davu dává lidem pocit neporazitelnosti a zbavuje je osobní odpovědnosti a společenských zábran. > > **Vláda podvědomí:** > V davu ustupují vědomé a racionální složky osobnosti do pozadí a nadvládu přebírají primitivní, nevědomé instinkty. > > **Duševní nákaza:** > Emoce a činy se v davu šíří neuvěřitelně rychle jako epidemie (nákaza), což vede k tomu, že jednotlivec snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu celku. > > **Vysoká sugesce:** > Dav je extrémně přístupný sugesci; lidé v něm slepě přijímají myšlenky, které jim někdo vnutí, podobně jako člověk v hypnóze. > > **Primitivní myšlení:** > Dav neuvažuje logicky, ale v obrazech a asociacích, přičemž nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Velice rychle ztrácí nadhled. > > **Extremismus emocí:** > Emoce davu jsou vždy velmi jednoduché a přehnané – dav nezná pochybnosti ani nejistotu, věci vidí buď černobíle, nebo vůbec. > > **Nesnášenlivost a diktátorský sklon:** > Dav vyžaduje absolutní souhlas, je hluboce autoritářský, netolerantní k jiným názorům a respektuje pouze sílu. > > **Role vůdce:** > Dav nemůže existovat bez vůdce; lidé v něm mají vrozenou potřebu někoho poslouchat a podřídit se silné vůli. > > **Moc prestiže:** > Nejsilnější zbraní vůdce je jeho prestiž, což je magnetická síla, která paralyzuje kritické myšlení davu a vynucuje si respekt. > > **Víra jako základ:** > Myšlenky se v davu uchytí pouze tehdy, pokud přijmou náboženskou formu – tedy pokud jim dav slepě věří a uctívá je. > > **Nezávislost na vzdělání:** > V davu se stírají rozdíly mezi vzdělancem a hlupákem; oba v něm uvažují na stejně nízké, primitivní úrovni. > > **Iluze je nad realitou:** > Dav netouží po pravdě, ale po iluzích, a raději bude následovat toho, kdo mu dává líbivé lži, než toho, kdo mu říká nepříjemnou pravdu. > > **Politické davy:** > I v moderních parlamentech a u volebních uren se lidé často chovají jako dav, vedení spíše emocemi, hesly a prestiží kandidátů než programem. ***Le Bon / Psychologie davu /*** Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později. **Gustave Le Bon (7. května 1841 – 13. prosince 1931)** Francouzský lékař, sociolog, psycholog a antropolog. Vystudoval medicínu, ale brzy medicínu opustil a věnoval se vědě, cestování a psaní. Procestoval velkou část Evropy, Asie a severní Afriky, což ho vedlo k dílům o rasách, kulturách a civilizacích Konzervativní myslitel, ostrý kritik demokracie, socialismu a masové společnosti. Jeho myšlenky ovlivnily politiku 20. století (Mussolini, Hitler, de Gaulle) i psychology (např. Freuda). Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu. Jeho nejznámější dílo: Psychologie davu (1895) je dodnes základní text sociální psychologie. Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže. Zemřel v Paříži ve věku 90 let. **Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ** > Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů. > > Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí. > Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů. > Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet. > > Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory. > Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace. > Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu. > > Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie. > > Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů. > > Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů. > > Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu. > > Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily. > Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky. > > Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů. > > Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům. > > Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala. > > Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit? > > Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy. > > Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin. > > Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme. > > Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet. > Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny. > > Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány. > Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád. > > Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit. > > Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši. > > Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká. > Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny. > > Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu. > > Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné. > > I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu. > > Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech. **Categories:** Chování lidí **Tags:** chování, Le bon, lidská společnost, propaganda, psychologie **Spisovatel:** Le Bon --- ### [Pan Theodor Mundstock. Fuks napsal příběh o totalitě, strachu a lidské bezmoci za okupace](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/pan-theodor-mundstock-od-ladislava-fukse) **Published:** June 8, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Ladislav Fuks patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy Mistrovský román Pan Theodor Mundstock je neobyčejným zachycením hrůzy okupované Prahy **Content:**  **Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za [německé okupace](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/protektorat-okupace-csr-1939-1945) Československa.** Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu. Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem. Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař. Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu. > Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem: > > Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí. > > „Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon. > > Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám… > > „Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“ > > Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“ > > – Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou? Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“. Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží. V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako [Orten](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/orten-genialni-basnik)) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav. Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství. **Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.** Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí. Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu. **Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.** „Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“ xx „Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“ xx „Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“ xx „Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“ xx „Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“ A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít. Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy. „Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu. „Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“ xx “Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil). V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá. Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.” **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Druhá světová válka, Fuks Ladislav, psychologie **Spisovatel:** Fuks --- ### [Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/golombek-co-nebude-v-dejepise) **Published:** June 2, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná a opomíjená kniha /1946/, popisující předválečnou a válečnou dobu Druhé světové války v Brně očima občanů. **Content:**  **Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v [Protektorátu Böhmen und Mähren](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/protektorat-okupace-csr-1939-1945) v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.** **To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.** **Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.** Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy. To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků. Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí. Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy. Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil. **B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana [Eskymo Welzla](https://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Eskymo_Welzl)**. Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934 Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl. **Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako [audiokniha](https://www.radioteka.cz/detail/croslovo-171461-bedrich-golombek-co-nebude-v-dejepise?srsltid=AfmBOoqyTQWjR5R2SzI3HxGJQKxgMIYEFLGSOhyDuAfczKwpUSnFPsp5), Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!** Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti. Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal Golombek v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech. **Výpisky z knihy: Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise:** > Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí. > Že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat. > Že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi. > Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti… > xxx > > “Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk. > xxx > > Následkem těchto „nepokojů“ a toho, že si „české obyvatelstvo“ nepřeje setkávat se s židy, byla ustanovena doba, kdy smějí židé nakupovat, a byly určeny podniky, které byly ryze židovské. Mezi těmito podniky byla v Brně také kavárna Esplanade. > > Jednoho dopoledne v té době jsem se setkal s holandským žurnalistou, který měl na mne doporučení od mých holandských přátel. Chvíli jsem s ním mluvil, ptal se mne na poměry u nás, chtěl, abych mu všechno upřímně řekl. Pravil jsem mu, že ovšem může všechno sám vidět, jestli vidět chce, zatím že se ještě nic neděje, zatím že se jenom kradou naše veliké podniky, a to že na ulicích vidět není a v novinách že se o tom nepíše. > Vykládal jsem mu, že český národ ani netuší, jak je každý den zabavován ohromný majetek. A potom jsem mu líčil, jak Němci lačně vyprázdňovali vojenská skladiště a jak nakládali znamenité pistole vidlemi na nákladní auta a jak ještě dosud nestačili vybrat ze skladiště všechny ty ohromné zásoby, co měla naše velmocenská armáda. Vykládal jsem mu o celých jezerech benzínu, kterým byl podpořen válečný potenciál Německa, a o tancích, které byly poslány do Itálie patrně jako podíl na kořisti, které jim připadlo jako výpalné za mlčení ve věci rakouské. > Tak jsme spolu hovořili, když jsem dostal telefonickou zprávu, že se něco děje u kavárny Esplanade. > > „Pojďte rychle se mnou,“ pravil jsem Holanďanovi, „něco uvidíte!“ > > Nebyl by to novinář, aby na sebe rychle nehodil lehký cestovní plášť a neuháněl se mnou. Od vchodu do kavárny daleko na ulici směrem k divadlu byl špalír Němců. Byli tam slušně oblečeni lidé, páni, mohli to být advokáti, majitelé domů, mohli tam být zámožní živnostníci a byly také mezi nimi jejich ženy – Němkyně, které se tehdy ještě nijak přepychově nešatily. > > Nebyla tam žádná lůza. Slušní byrgči, lidé, kterým byste každému byli dovolili za normálních okolností, aby si přisedli k vašemu stolu, kterým byste druhdy dali klidně připálit cigaretu anebo byste jim byli ochotně ukázali cestu, kdyby se na ni byli ptali. Opakuji znovu vysloveně: nebyl mezi nimi ani jediný člověk, na němž bychom byli viděli, že je lotr. > Všichni měli hákové kříže na kabátech a všichni byli v tak veselé náladě, jako by byli očekávali nějakého svého předáka, který má výjimečný smysl pro smích a pro humor. > Někteří ti lidé ve špalíru se tak smáli, že při tom až kroutili rameny a chytali své ženy za paže, aby neupadli, když se tak prohýbali. Byla tu zřejmě náramná legrace. > > „Podívejte se,“ řekl jsem holandskému kolegovi, který nic netušil, „podívejte se na Němce, když se baví a jsou veselí. Uvidí se to málo kdy! A dejte dobrý pozor, co je přivedlo do té dobré míry!“ > > V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý! > Ale ku podivu! Nablízku stála záchranná stanice a čeští strážníci, kteří na to všechno museli bezmocně hledět, mohli zařídit jenom tolik, že ten člověk byl rychle odvezen. > > Byl jsem neobyčejně pohnut. Neviděl jsem dosud, ačkoli jsem zažil mnoho, neviděl jsem do té chvíle zabít člověka jaksi tak veřejně a z jakéhosi žertování. > Počítal jsem, že se rozveselení Němci nyní stydlivě rozejdou. Ale naopak. > Vytáhli si nového žida. **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Druhá světová válka, Golombek Bedřich, historie, Mnichovska dohoda, Němci, Okupace Československa, Protektorat Böhmen und Mähren **Spisovatel:** Druhá světová válka, Golombek --- ### [Milan Kundera o kýči, líbivosti a přejatých myšlenkách v literatuře a umění](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/milan-kundera-o-kyci-libivosti-a-prejatych-myslenek-v-literature-a-umeni) **Published:** June 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Z proslovu v Jeruzalému 1985 kde Kundera přebíral Jeruzálemskou cenu. Kdo se chce líbit, musí potvrzovat co svět chce slyšet, být ve službách přejatých myšlenek **Content:**  **Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde **francouzský spisovatel** Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu.** Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman. Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005) > **Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek. > Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme.** > Po padesáti letech, dnes, věta Brochova se stala pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou. > > Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče. **O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana [Kundery.](https://citarny.com/tag/kundera-milan)** Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu: Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986). Na záložce se dočtete: > “Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘. Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století. > Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“ **Zneuznávané dědictví Cervantesovo | [Milan Kundera](https://en.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera)** Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007) **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** eseje, Kundera Milan, kýč, literární kritika **Spisovatel:** Kundera --- ### [Znalosti žáků dnes a před více než 100 lety: Šokující testy z roku 1912. Vzdělanost klesá!](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/znalosti-zaku-dnes-a-v-roce-1912) **Published:** June 8, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Jako jsou znalosti žáků dnes a jaké musely být před víc jak 100 lety? Ukázky úkolů ruské školy z roku 1912. Materiál použil americký spisovatel Michael Snyder **Content:**  **Znalosti. Slovo, které dnes slýcháme častěji v souvislosti s tím, co děti už neumí, než co skutečně umí. Americký spisovatel a právník Michael Snyder použil v jednom ze svých textů unikátní materiál: oficiální zkoušku z ruské školy z roku 1912 určenou pro žáky ve věku 13–14 let při přechodu do vyššího ročníku.** **Výsledek?** Většina dnešních dospělých by u ní nejspíš propadla stejně jako jejich děti školou povinné. A co je nejhorší? Materiál se dá bez problémů aplikovat i na české vzdělávání. ## Jak vypadaly znalosti před více než sto lety? **Zkouška z roku 1912 obsahovala několik částí:** **1. Znalosti – výslovnost** Vyslov správně 40 zadaných slov. **2. Čtení** Přečti nahlas úryvek zadaný učitelem. **3. Znalosti – aritmetika (10 úkolů)** Příklady zahrnovaly: 1\. Napsat slovy 5 zadaných čísel. Pozor, u čtyř z nich se jedná o desetinné číslo! 2\. Spočítat: 35,7 + 4; 5,8 + 5,14; 59 + 112 3\. Je dána cena metru tapety, rozměry stěn, dveří a dvou oken. Kolik bude tapeta stát? 4\. Kdosi koupil farmu za 2.400 dolarů a prodal ji za 2.700 dolarů. Kolik procent byl zisk? nebo 10\. Je dána cena kubíku dřeva. Spočítej, kolik zaplatíš za nákup dřeva na stavbu boudy, jejíž šířka a výška jsou dány. **4. Znalosti – gramatika** Osm otázek typu: „Jaké vlastnosti má sloveso?“ nebo „Rozdělte větu na části: Pepa běží po mostě.“ **5. Dále následovalo deset otázek z geografie:** Např. „Vyjmenujte v sestupném pořadí tři nejvyšší pohoří Ruska“. Která moře a oceány oblévají ruské území. Vyjmenuj 5 největších řek Ruska. Kolik měří nejvyšší hora Ruska? Z jakého ruského města se vyváží nejvíc zboží a kam?” a fyziologie „Proč je třeba se učit fyziologii? Popište uspořádání srdce. Jaký je rozdíl mezi žílami a tepnami?“ ### **Srovnání s dnešními znalostmi** Stejný materiál lze použít i pro české školy. Znalosti, které se v roce 1912 požadovaly od třináctiletých, překonávají úroveň mnoha dnešních deváťáků a často i středoškoláků. A co teprve příklady z nižších ročníků téže ruské školy: **Na ukázku příklady ze 6. ročníku (algebra a logika – příklady 1005, 1006, 1021, 896)** 1005\. a) Může dvojice přirozených čísel vyhovovat zápisu 6x – 5y = 102 ? b) Může dvojice čísel, kdy každé z nich je dělitelné 3, vyhovovat rovnici 37x + 41y = 107 ? 1006\. Najděte pět řešení těchto rovnic: 0 . x + 2y = -7 3x + 0 . y = -21 x . (y + 5) = 0 (x – 3) (y + 4) = 0 1021\. Dokažte sestrojením, že grafy rovnic y = -x + 5, 2x – y = 16 a x + 2y – 3 = 0 se protínají v jednom bodě. Najděte souřadnice tohoto bodu. 896\. Vyjádřete tyto výrazy jako součet nebo rozdíl třetích mocnin a rozložte je na činitele: **Na ukázku příklady z 2. ročníku I. stupně, žáci 8 let:** 1\. Na severní stranu školního pozemku děti nasadily po 45 kusech lip a akácií. Za několik dní nasázely ještě 15 lipek a 25 akácií. Kolik celkem nasadily lipek a kolik akácií? 2\. Žáci vysázeli sazenice malin. V srpnu vysadili 35 kusů, v září 25 a v říjnu 15. Dobře se ujaly jen ty, které byly vysazeny v září. Ostatní byly slabé. Kolik bylo slabých sazenic? ### **Pokles inteligence a znalostí od viktoriánské éry** Není to jen o školních testech. Podle studie Amsterodamské univerzity z roku 2013 ztratili lidé západní civilizace od viktoriánské éry (1831–1901) v průměru 14 bodů IQ. Výzkumník Jan te Nijenhuis analyzoval 14 studií reakčních časů z let 1884–2004. Reakční doba se prodloužila z 194 milisekund na konci 19. století na 275 milisekund v roce 2004 – což podle vědců odráží zpomalení mentálního zpracování, tedy pokles inteligence. Další studie (1980 vs. 2008) ukázaly, že průměrný 14letý Brit byl v roce 2008 o šest bodů IQ méně inteligentní než jeho vrstevníci před 28 lety. Nejvíce poklesl výkon u teenagerů v horní polovině inteligenční škály. Profesor James Flynn (autor tzv. Flynnova efektu) to přisuzuje „méně inteligentní kultuře mládeže“, kde vliv rodičů na IQ slábne s věkem. Podobné trendy hlásí Dánsko (pokles o 1,5 bodu IQ u branců od roku 1998), Spojené království i Austrálie. Některé odhady varují, že do roku 2110 by globální průměrné IQ mohlo klesnout o osm bodů nebo i více. ### **Znalosti nejsou samozřejmost** Znalosti žáků roku 1912 nebyly výjimkou – byly standardem. Dnešní pokles není jen „změnou osnov“. Je to změna celé společnosti. Materiál Michaela Snydera není jen nostalgickou vzpomínkou. Je to varování, které platí stejně pro Ameriku jako pro Česko. Zkuste si sami některý z příkladů z roku 1912. Kolik toho svedete vy? A kolik vaši děti? > **A nakonec nejdůležitější fakta: > Znalosti a tím i inteligence se nedědí automaticky. > Buď je budujeme, nebo je ztrácíme. > A podle všeho je právě teď ztrácíme rychleji, než si mnozí připouštějí.** **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** IQ test, Rusko, škola, vzdělávání,, znalosti **Spisovatel:** Vzdělávání dětí --- ### [Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a věčné korupci justiční mafie](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kafka-proces-svetovy-roman) **Published:** June 3, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Nadčasový román Proces (1914-15). Franc Kafka (1883-1924) o posledním roce života Josepha K., uvízlého v mlýnských kamenech hloupé a nelítostné soudní mašinérie **Content:**  **Nadčasový román Proces (1914-15) France Kafky (1883-1924) o posledním roce života Josepha K., uvízlého v mlýnských kamenech hloupé a nelítostné, zkorumpované soudní mašinérie, je nelichotivým portrétem byrokracie (nebo totality), kterou znají čtenáři 21. století neméně než současníci Franze Kafky a metafora monotónního lidského života bez radosti, lásky a smyslu.** Bankovní manažer K. je souzen, ale není jasné proč. Hrdina se nedokáže domoci spravedlnosti, nerozezná manipulaci od vřelosti a svědomitost od svévole úředníků a až do posledního dechu bere svůj absurdní stav jako samozřejmost. [Franc Kafka](https://citarny.com/tag/kafka-franz) byl mistrem ve vytváření atmosféry nejistoty a absurdity. Jeho styl je často popisován jako kafkovský a jeho vliv je vidět v díle mnoha spisovatelů. **S podobnou absurditou, jako v tomto románu, se v reálném životě setkával evidentně i Kafka, který často psal o odcizení a nesmyslnosti existence.** Při práci pro pojišťovnu ale svou spisovatelskou činnost pečlivě skrýval. **Ne zcela v pohodě byl i jeho osobní život:** Např. Jeho největší láskou je Felicia Bauerová. Jeho osobní život se však nevyvíjel dobře. Dvakrát byl zasnoubený s Felicií a dvakrát zasnoubení přerušil. Existuje hypotéza, že potíže s budováním rodiny jsou způsobeny Kafkovým vztahem s jeho otcem. Krátce před svou smrtí se oženil s 19letou dívkou Dorou Diamant. > „Všechny mé myšlenky byly pod Tvým těžkým útlakem, včetně myšlenek, které se neshodovaly s Tvými, a především byly. Od samého počátku nad všemi těmito myšlenkami údajně nezávislými na Tobě těžce zatěžoval tvůj nesouhlas; bylo téměř nemožné jej udržet, dokud nebyl plán plně a důsledně realizován. Nemluvím tu o nějakých vznešených myšlenkách, ale o nápadech malých dětí.” > Franz Kafka, z dopisu otci. Kvůli chronické nemoci, která mu také bránila žít naplno, se Kafka obával, že jeho díla nebudou nikdy plně pochopena. Proto před svou smrtí požádal přítele, nakladatele Maxe Broda, aby spálil všechna jeho díla, včetně „Soudu“. Naštěstí k tomu nedošlo. > **Problém Kafkových problémů** – zoufalství a ztráta člověka v životě, konflikt mezi vášnivou touhou najít smysl života a pochybností o jakémkoli smyslu, ať je dán jakýkoli, je doveden do ostrosti zoufalství v tento velkolepý a vzrušující román; Tohle je děsivá, skoro krutá kniha. > [G. Hesse](https://en.wikipedia.org/wiki/Hermann_Hesse) o románu „Proces“ od F. Kafky. **Výpisky z knihy: Franc Kafka / [Proces](https://cs.wikiquote.org/wiki/D%C3%ADlo:Proces):** > Když žijete ve světě třicet let, a i když jste si v životě museli udělat vlastní cestu, nevyhnutelně si zvyknete na nejrůznější překvapení a neberete je příliš vážně. > —– > > “Někdo musel Josefa K. pomlouvat, protože jednoho rána, aniž by udělal něco skutečně špatného, byl zatčen.” > —– > > “Mluví o věcech, kterým stejně nerozumějí.” Jen díky své hlouposti si mohou být sami sebou tak jisti.“ > —– > > “Ne,” řekl kněz, “nemusíš všechno přijímat jako pravdu, musíš to přijmout jen jako nutné.” “Deprimující pohled,” řekl K. “Lež se stala vládou světa.” > —– > > „Knihy, které potřebujeme, jsou toho druhu, který na nás působí jako neštěstí, kvůli kterým trpíme jako smrt někoho, koho milujeme víc než sebe, díky nim se cítíme, jako bychom byli na pokraji sebevraždy, ztraceni v lese. daleko od všech lidských obydlí.” > —– > > “Vidím, že tyto knihy jsou pravděpodobně právními knihami a je nezbytnou součástí spravedlnosti, která se zde uděluje, že byste měli být odsouzeni nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.” > —– > > „Nesmíte věnovat příliš velkou pozornost názorům. Psané slovo je neměnné a názory jsou často jen výrazem zoufalství.“ > —– > > „Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému. Zamává mu blíž, protože už nemůže zvednout své tuhnoucí tělo. Vrátný se k němu musí sklonit, protože výškový rozdíl mezi nimi se hodně změnil v mužovu neprospěch. > “Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný; “jsi nenasytný.” > “Každý se snaží dosáhnout Zákona,” říká muž, “tak jak se to stalo, že po tolik let nikdo kromě mě nikdy neprosil o přiznání?” > Vrátný pozná, že muž dosáhl svého konce, a aby jeho selhávající smysly zachytily slova do jeho ucha, zařvala mu do ucha: > “Nikdo jiný sem nemohl být nikdy vpuštěn, protože tato brána byla vytvořena pouze pro tebe. Teď se zavřu.” to.” > —– > > “Někdy je až s podivem, že jediný průměrný život stačí k tomu, aby obsáhl tolik, že je vůbec možné někdy dosáhnout úspěchu ve své práci.” > —– > > „Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému. > —– > > „Soud nepřichází náhle; řízení postupně přechází v rozsudek.“ > —– > > “…je v povaze tohoto soudního systému, že člověk je odsouzen nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.” > —– > > „Nemusíte všechno považovat za pravdivé, musíte to prostě považovat za nutné. Ze lží se dělá univerzální systém.” > —– > > „Logika může být skutečně neotřesitelná, ale nemůže odolat muži, který je odhodlaný žít. Kde byl soudce, kterého nikdy neviděl? Kde byl Vrchní soud, ke kterému se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty. Ale ruce jednoho z mužů se mu sevřely kolem krku, stejně jako druhý mu zabodl nůž hluboko do srdce a dvakrát jím otočil.” > > “Neexistuje vůbec žádný způsob, jak se můžete bránit proti tomuto soudu, musíte přiznat svou vinu.” Udělejte úplné doznání, jakmile to bude možné“ > —– > > “Bylo to velmi naučené, ale ve skutečnosti to nic neříkalo.” > —– > > “Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný: “Jsi nenasytný.” > “Všichni se snaží dosáhnout Zákona,” odpovídá muž, “jak se to tedy stalo, že po celá ta léta nikdo nehledal přijetí kromě mě?” > Vrátný si všimne, že muž je na konci svých sil a že mu selhává sluch, a tak mu zařve do ucha: > „Těmito dveřmi se nemohl dostat nikdo jiný než vy, protože tyto dveře byly určeny jen vám. Teď je zavřu.” > —– > > “Jediná správná věc, kterou můžete udělat, je naučit se řešit situaci tak, jaká je.” > —- > > — Asi vás velmi překvapily události dnešního rána? — zeptal se inspektor a oběma rukama si přisunul k sobě několik věcí ležících na stolku — svíčku se zápalkami, knížku, polštářek na špendlíky, jako by tyto předměty potřeboval k výslechu. > — Samozřejmě, — řekl K. a zaplavilo ho příjemné pocit: konečně před ním stojí rozumný člověk, s nímž může mluvit o svých záležitostech. > — Samozřejmě, že jsem překvapen, ale vlastně ani ne tak moc. > — Ne tak moc? — zopakoval inspektor a posunul svíčku doprostřed stolku, začal kolem ní rozkládat ostatní věci. > — Možná jste mě nepochopil správně, — pospíchal K. > — Chtěl jsem jen říct… — Zastavil se a hledal, kam by si sedl. — Můžu si sednout? — zeptal se. > — To se nepatří, — odpověděl inspektor. > — Chtěl jsem jen říct, — pokračoval K. bez prodlení, — že jsem samozřejmě velmi překvapen, ale když člověk prožije třicet let na světě, a navíc když si musel sám v životě prosadit cestu, jak jsem to musel já, tak si nevyhnutelně zvykne na různé nečekané věci a nebere je příliš k srdci. Zejména takové, jako jsou dnešní. > — Proč zejména takové, jako jsou dnešní? > — Neříkám, že všechno považuji za žert, podle mě to pro žert už šlo příliš daleko. Zjevně se na tom podíleli všichni obyvatelé penzionu, a také všichni vy, a to už překračuje hranice žertu. Takže si nemyslím, že by to byla jenom legrace. > — A správně, — řekl inspektor a podíval se, kolik zápalek zbylo v krabičce. > > --- **Categories:** Beletrie česká **Tags:** absurdita, Beletrie česká, chování, justice, Kafka Franz, totalita **Spisovatel:** Kafka --- ### [Jeffersova Pastýřka putující k dubnu je nadčasovým příběhem jdoucí na samou podstatu lidství](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jeffersova-pastyrka-putujici-k-dubnu-je-nadcasovym-pribehem-jdouci-na-samou-podstatu-lidstvi) **Published:** June 2, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Jeffersova Pastýřka putující k dubnu je příběh jednoduchý a čtivý a přesto v něm cítíme závan starých řeckých tragédií jdoucí až na samou podstatu lidství. **Content:**  **Jeffersova Pastýřka putující k dubnu je příběh jednoduchý a přesto v něm cítíme závan starých řeckých tragédií jdoucí až na samou podstatu lidství. Jeho nadčasové, humanistické poselství je naprosto zřejmé a bude oslovovat a fascinovat čtenáře po mnoho staletí. Ne nadarmo ho lze zařadit k takovým velikánům jako byli Aischylos, Sofokles a Euripides…** Lindsay Jeffers, vnučka Robinsona Jefferse, o knize píše: > V tomto příběhu je svět Klárky Poutnice tím světem, který dědeček znal. Je možná dvacet nebo třicet let pryč, ale stále zůstává v paměti místních, kteří si vyprávěli příběhy, jež se staly zdroji jeho příběhů. I skalnatá pobřeží, lesy a lidé, se kterými se Klárka setkala, jsou založeny na výjevech, které znal a které sám objevoval. Dokonce i vrak lodi je skutečný. > Nedovolil bych si pomáhat čtenáři s pochopením toho, co tato báseň znamená, ale doufám, že přijme moje slova o tom, že sekvoje a kaňony, usedlosti a lidé od pobřeží Big Sur, které Klárka Poutnice potkala, jsou tak skutečně a důvěrně popsané, jak by to zřejmě nikdo nedokázal. V těchto verších je pravda a krása, která velmi dobře vystihuje dědečka, s nímž jsem vyrůstal. > Lindsay Jeffers, vnučka Robinsona Jefferse / Carmel, 2012 Herb Klein poznamenal v rozsáhlých pamětech svého přítele, publikovaných v Robinson Jeffers Newsletter #35 v květnu 1973, že Bednářova překladu Pastýřky putující k dubnu z r. 1961 se vyprodalo všech 5000 výtisků během několika dní. > „Skutečné měřítko tohoto počinu“, napsal Klein „se ukáže, pokud vezmeme v úvahu, že ve srovnatelných číslech to je to samé, jako by byl náklad 100 000 výtisků knihy poesie podobně rychle skoupen u nás ve Spojených státech!“. Ve stejné době se knihy poesie se totiž považovaly ve Spojených státech za úspěšné, pokud se jich prodalo několik tisíc výtisků. Robert Kafka v doslovu této knihy  Robinson Jeffers / Pastýřka putující k dubnu / Nové dvojjazyčné vydání básníka z Jestřábí věže vydal Dauphin, 2020 / / Překlad Kamil [Bednář](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jeffers-bednar-preklady-biografie) / K vydání připravila Klára Pašková / Předmluva Lindsay Jeffers / Doslov Robert Kafka **Výpisky z rozáshlé básně Pastýřka putující k dubnu, ke které se velmi rád vracím už celá desetiletí… v mistrovském překladu Kamila Bednáře** > Vystoupila na větrné temeno kopce; > nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou > a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti, > nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený > niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné > touze osamělých vrchů. Kdo by ji viděl, > uvěřil by, že ona vždycky takhle > putovala v dešti a na horském hřebeni k severu, obklopena ovečkami. > Jen chvílemi, toužíc po světlejším okamžiku v šedivém lijavci, > se zastavovala a letmo líbala > některé z mokrých ovčích čel. Ale hned zas > popoběhla, jako by jí zdržením hrozilo nebezpečí. > Každý by se byl nad ní ustrnul. > > Nad Mescalským potokem vysoko v kopcích došla ke stružce > ve skalním jícnu, netvořícím však kaňon; > a lehká závrať z hladu a chlad i samota > propůjčily slova její utýrané mysli a ona začala promlouvat > sama k sobě i prozpěvovat si do kroku: > „Nemůžu studenou potočnici, ale být žaludy tady, > mé hořké žaludy. Ai chinita que si, > si que tu dami tu amor. Pročpak jen > muselas žíznit, když bylo nejhůř, Fanko? Chudinko, nevadí. > Que venga con migo chinita > a donde vivo yo. > Dala jsem jim všechen svůj chléb, nešťastným trosečníkům, > a oni chtěli ještě víc.“ Zachvěla se a dodala: > „Byli krutí, ale byli hladoví. Už nikdy nás nedohoní, doufám. > Oh pospěšme si!“ – S písněmi, kterým se naučila od ovčáka, > došla k místu, kde cesta spadala do kaňonu Mlýnského potoka. > Dvě ovečky byly churavé a pokašlávaly. Klárka se zadívala dolů: poletující > mlžné útvary, nekonečné > flotily beztvárných šedivých korábů prchaly obrovským > kaňonem a rozdíraly si kýly o sekvoje. Dívka se na ně dívala > a prozpěvovala si: > „Oh golondrino, ty střemhlavá vlaštovičko!“ > a oceán jí hučel v uších jako krev. Na západě zmizelé slunce > vrhalo ještě bledý přísvit nahoru do kaňonu > proti peřejím drobných mráčků. > > Obě pokašlávající ovečky > ji přiměly k zastavení; otevřela jim tlamičky a shledala, > že mají v hrdlech plno štiplavých osin od špatného sena, > hltavě požíraného; i dásně kolem zubů > byly opeřeny ošemetnými osinkami; když je Klárka vytrhala, > stékaly ovečkám z tlamy tenké stružky krve. Na sliznici v hrdle > jim nedosáhla, ani jim nedovedla jinak > ulevit. Když ovečky nadále pokašlávaly, > chvěla se bezmocným soucitem, což ji podlamovalo > a bralo všechnu sílu. > Nešťastná pastýřko, > ty se zkřehlýma nohama a rukama i s tváří > zastřenou horečkou: > ty miluješ, což není nejhorší úděl, > ale miluješ nikoli jedince, nýbrž všechny, může tě to > zahřát v tomto tvém mrazivém chladu? > Putuješ zkřehlýma a zraněnýma nohama > po posledním hřebenu osídlených končin > na nejzazším pobřeží oceánu, který nelze osídlit, > a podškrtáváš sloupce lidských zástupů > přímkou své únavné pouti, když se tak plahočíš, > jako bys táhla svými kroky na konci světa čáru > pod kolonami, plnými bytostí od prapředků až podnes – > těch nesčetných pokolení v Asii > a neméně mnohých v Evropě i v Americe – > jako bys hodlala sečíst celkový počet. Ubohá > Klárka Poutnice, > Toulavá Klárka, Klárka Walkerová, > už si v duchu představuje, jaké cifry > se dopočítá v dubnu! > > … > Z dveří malé jednotřídky obrostlé sekvojemi > vyrazil hlouček dětí, > právě když se po úzké cestě mezi hustými kmeny > blížila postava – (podle dlouhých světlých vlasů dívka, > jinak její děravý plášť mohl patřit také muži) – > a pospíchala směrem tam někam k severu, > doprovázena stádečkem ovcí. Mladá a útlá tvář > zářila oduševnělou radostí a byla až příliš > něžná na to, jak ji ošlehal vítr. Jak dívka šla, > vždy některá z cupitajících oveček pootočila hlavu, > chtějíc vzhlédnout k její tváři, zatímco se jiná > otřela o její nohu huňatou plecí. > > … > Patriarchální beran > po dívčině boku nesl na hřbetě ušpiněný raneček, > připevněný provázkem ke zcuchanému kožichu; > jeden z darebů přiskočil, chňapl po ranečku > a strhl jej na zem. Klárka se shýbla, zvedla uzlíček z prachu > a slzy jí kanuly z očí. Ani se neohnala > pastaveckou holí z růžové madrony, > o kterou se opírala, jen si povzdechla: „To je svízel…,“ > nevýbojná jako kterákoli její ovečka. Osmiletý žabec > zavřeštěl: „Pískněte na psy, ať ji ženou jak kočku! > … > Světla na paloučku náhle přibylo > a nápadně se změnilo, vrch > tam vysoko na východě začal zářit, zrůžověl v takoslnivém jasu, > že se každý trs yuky na holém svahu > podobal sršící hvězdě, kdežto na západě > špice gigantického lesa > se zdály nezvykle vysoké a výrazně temné proti rozlévajícím se barvám zimního > … > Hodinu za hodinou vedla Klárka ovce pod tichými hvězdami. > Jednou seběhly k zářícímu pobřeží, aby se vyhnuly stádu krav a mohutnému > býku; pak se vrátily a putovaly dál po okrajové nízké výspě, > kde řídká tráva zápasila o život uprostřed písčin navátých větrem. > Stádečko se mlčky páslo a pohybovalo se k severu, > šedá skupinka stínů mezi tichými steny třpytného moře > a temně mlčícími vrchy. > Nejvyšší z kopců zářil stejně zsinalým hvězdným svitem, jaký měla Klárka > vetkaný do vlasů. Před východem luny se pastýřka i ovečky stulily k sobě > v prázdné výduti staré duny, které se otvírala k moři, ale mohla chránit před > nočním vichrem i před pátravým zrakem úsvitu. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** antologie poezie, Bednář Kamil, Jeffers Robinson, poezie klasická **Spisovatel:** Robinson Jeffers --- ### [Tajemný Ludvík Souček, spisovatel s geniální pamětí aneb jak na něho vzpomínají](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/soucek-ludvik-spisovatel-genius-pamet) **Published:** December 10, 2008 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Geniální Ludvík Souček (1926 – 1978). Tři sta šedesátistránkové Vzpomínky na mimořádného spisovatele jsou sestaveny z rozhovorů, které vedl Luboš Koláček... **Content:**  **Geniální Ludvík Souček (\*17. 5. 1926 – †26. 12. 1978). Tři sta šedesátistránkové Vzpomínky na mimořádného spisovatele vydané v Třebíči „Nakladatelstvím [Akcent](http://www.akcent.cz), Drahomír Rybníček“ jsou sestaveny z rozhovorů, které vedl Luboš Koláček… vlastně jen se sedmi osobami:** s paní Dagmar Součkovou, vdovou po spisovateli, s Davidem Součkem, synem žijícím od roku 1984 z donucení ve Vídni, s právníkem a dobrým Součkovým přítelem, byť o čtvrtstoletí mladším Pavlem Toufarem, s Ondřejem Neffem, s filmovým pracovníkem Václavem Junkem (synem stejnojmenného Součkova ilustrátora a mj. spoluautora Rychlých šípů), s překladatelem a spisovatelem Pavlem Weiglem s Marcelem Pokem, synem to někdejšího televizního redaktora a spisovatele Lubora Poka, přičemž… Přičemž ten posledně zmíněný rozhovor je ale už takřka bezvýznamný. A ty ostatní? Jsou nesporným přínosem, jak se říkává. Přínosem, aspoň podle mne, k fascinujícímu mapování Součkovy osobnosti. A Ludvík Součekkoneckonců v tomhle případě ani nevadí ta jejich syrová podoba, následkem níž zůstává taky v knize několik omylů a pár redundancí. Všechny tyto rozhovory (v případě paní Součkové je jich vlastně sedm) proložil pak autor několika biografickými a úvahovými texty počínaje silně faktografickou kapitolou Rodina Ludvíka Součka, již ovšem tvoří pouhé dvě a půl strany vlastního textu a která se v „géniově“ (chcete-li, tak bez uvozovek) životě dobere vlastně pouze do věku jeho devatenácti let (1945, a právě tato pasáž je také hlavním předmětem stížnosti Součkova životopisce Jana Kubáta, o které jsem psal už 14. srpna v článku Ukradli Součka! Už zase?).  Navazuje na ni kapitola Životní peripetie doktora Ludvíka Součka, která rovněž není dlouhá: jistě nemá víc než deset rukopisných stránek, a ty jsou ještě do vysoké míry zahlceny výčtem Součkových knih. Jako místy až redundantní se následkem toho jeví závěrečný Dodatek k celé knize s titulem Co, kdy, kde, jak a o čem vyšlo Ludvíkovi Součkovi knižně (str. 310-356), nicméně i tady v Dodatku se pochopitelně doví zájemce mnohé. A čistě mimochodem: věděli jste například, že Souček nejen přednášel na Karlově Univerzitě, ale také tu od roku 1960 studoval? Koláčkovy vsuvky jsou tedy krátké a navíc tvrdím, že psané takovou formou, která prozrazuje určitý chvat. Ten je pak až totálně zřejmý i na dosti zoufalém úvodu celé publikace, který asi opravdu vznikl „na koleně v poslední chvíli“. A pokud ne, pokud někde v tichu pracovny, pak ať se nad sebou autor vážně zamyslí! **Jako poněkud diskutabilní se mi také jeví další dvě Koláčkem spíchnuté kapitoly, které začínají na straně 275.** První se jmenuje Ironik a „chronický“ idealista a jde především o komentované citace ze Součkova díla. Ne že by nebyly zajímavé, nicméně selhává hned úvodní pokus, kdy Luboš Koláček marně hodlal ilustrovat Součkovu obrovskou odvahu, s níž si prý dělal legraci z okrskáře Veřejné bezpečnosti. Takový pohled je až příliš účelový a vykonstruovaný. Lubošem koláčkem vybrané, pocházejí ovšem nejen ze Součkova díla, nýbrž i z úst rozličných dalších lidí, kteří ho znali a kteří tedy doplňují oněch šest mužů a ženu zpovídaných v „okolních“ rozhovorech. Mnozí tito „svědkové“ však bohužel nejsou vůbec jmenováni a další Koláčkův pokus o doložení něčeho, totiž přetrvávající Součkovy nábožnosti, vyzní opět trošku směšně, jelikož citace o tvůrcově duši ve skutečnosti neříkají prakticky nic. A dál? Ano, cituje se zde ovšem kupříkladu z knihy Luďka Svobody Antikvariát a já (1991), kterou jsem neznal, a pak, a to je to hlavní, i z mnoha Součkových dopisů. A nutno dokonce říci, že se zubařův alkoholismus jejich prostřednictvím doložit vcelku podařilo – a vyloženě úžasná jest pak v tomto směru i „citátová“ kapitolka Jak doktor Ludvík Souček vnímal svoje choroby a léčení (dopisy Dulince) umístěná ovšem pouze na stránkách 107-109. **Vztah otce k synovi pak poutavě rozkryje pasáž Co napsal Ludvík Souček o Davidovi, ve které jsou navíc citace z dopisů Koláčkem i komentovány, a to často jako by z hlediska psychologa.** **Opět diskutabilnější je ale kapitola Autobiografická „Kili“ aneb [Ludvík Souček o své smrti](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/soucek-ludvik-zahada-smrt-knihy-scifi).** Zavání až šarlatánstvím. Cituje se tu nejen z údajně „fascinující“ (ve skutečnosti dost banální) Operace Kili, nýbrž také z nedokončené prózy Železo přichází z hvězd, přičemž se však účelově vybrané pasáže dávají velmi diskutabilně do souvislosti se Součkovou smrtí. Ta kapitola působí až násilně a vcelku navíc spíše jako nějaký samostatný, i když ne právě ještě dotažený článek, který byl do publikace asi zasunut až dodatečně. Nebylo to tak snad, pane magistře?  **A totéž lze říct o „astrologické“ kapitolce Názory, strachy, schopnosti a neschopnosti** (str. 149-152) a obdobně nadbytečnou je koneckonců i vzpomínka autorova kamaráda, plodného spisovatele Jana Bauera, i když jistě hezky napsaná… A nakolik je pak nadbytečným i přetištění dnes už poměrně známých vzpomínek Rosse Hedvíčka, to se neodvažuji sám posoudit, jsou tu však celé i s komentáři: páně Koláčkovým i páně Neffovým (k nahlédnutí na stránkách 168-175). A pak… Samo finále Součkova života je „naštěstí“ záležitostí tolika možných hledisek, že se na jednom jeho „zdejším“ vylíčení snad ani nic zkazit nedá, a tak vnímám závěrečnou Koláčkovu kapitolu jako vcelku fascinující. Nazval ji… Záhadná smrt a horror s nebožtíkem jako epiloque, a já bych jen dodal, že přílišný smysl pro lapidárnost titulů nemá (na rozdíl třeba ode mne). No, a co? Zde to prostě nevadí, neboť vlastní obsah a materiál hrdě překonává jakoukoli formu i jakýkoli přístup k práci s tímto materiálem a touto pomyslnou formou. **Kniha právem náleží i do řady děl samotného Ludvíka Součka, který ji spolu s Lubošem Koláčkem do určité míry i sám napsal. A ne snad? Je to tak, i když byly jeho zde přítomné texty uveřejněny poprvé až dnes, tedy třicet roků po jeho smrti…** Co obnášejí? V první řadě jsou to už zmíněné úryvky z korespondence, které tvoří kapitoly Dulíkovy (Ludvíkovy) dopisy Dulince a Co Ludvík Souček – tu a tam – poznamenal k vlastní tvorbě. Druhá z nich ale na konci přechází k citacím ze Součkem kdysi už publikovaných úvah… Zdroje ovšem chybí… Koláček se v obou zmíněných kapitolách (str. 55-72) zcela zdržuje vlastních komentářů a nijak to nevadí, jsou to stránky z celé knížky snad nejvíc fascinující! Jako spíš formální naopak působí vřazení dlouhé a bohužel nedatované Přednášky dr. Ludvíka Součka s podtitulem UFO – záhada létajících talířů, za jejíž vydání však samozřejmě dík! A abych nezapomněl! Kniha Vzpomínky na Ludvíka Součka obsahuje i některé zubařovy rané verše anebo aspoň úryvky, a to včetně docela dojemných Šesti pantoumů o lásce pro Dášenku, která 27. IX. 1955 dlouho nešla, v době čekání napsal ošklivý chlapeček Ludvík. A teď je to tedy vše? V podstatě už ano, jen pro pořádek ale ještě připomenu Součkův působivý portrét z pera jeho redakčního kolegy v Albatrosu Jana Šnobra, který Koláček převzal z málo známé publikace Minislovník oprav oblíbených omylů (1976) vydané k Ludvíkovým padesátinám. Suma sumárum stojí první nebeletrická kniha o Součkovi (tou beletrií bylo Neffovo Tušení podrazu) především stojí na oněch sedmi „povídáních“ se Součkovou manželkou, dále pak na návštěvě u Součkova syna (narozen 1958) ve Vídni plus na dosti přínosných, byť naprosto nezpracovaných rozhovorech s Pavlem Toufarem a Ondřejem Neffem. Co do podnětnosti následuje těsně za nimi i ještě kratší rozhovor s Pavlem Weiglem, zatímco Junkovo a natož pak Pokovo vzpomínaní mají už význam spíš jen marginální. O to víc se (snad) můžeme těšit na rozhovory s dalšími Součkovými známými anebo i příbuznými v chystané knize Jana Kubáta. **Osobně jsem Součkem fascinován od dětství a Velké otazníky mi někdy v osmi letech vlastně otevřely svět záhad. Příšer, létajících talířů, ale i rudého Marsu s jeho (údajně) dutým měsícem. A pak jsem dospíval – a dospíval i k dalším a dalším Součkovým knížkám. Jeho vypravěčství mě nadchlo! I pro literaturu faktu, abych ale průběžně žasl i nad jeho báječnými prózami.** Ani dnes nemám odstup od vší té látky a snad proto nemohu než doporučit i Vzpomínky na Ludvíka Součka. Po faktografické stránce mě fascinují, nedokáži si pomoci, a mohou být podle mého názoru i slušným odrazištěm pro budoucího životopisce (zatímco magistr Koláček tu knihu za biografii nijak nevydává). Když se ale hlouběji zamyslíme nad mnohým tu řečeným, opět a opět vykukují ta stará ale. Mnoho, mnoho stránek popsáno… a hle, stejně si musíme říct: A neměla by snad paní Dagmar Součková v některých ohledech i svaté právo lhát? A nelhala? Nelže? A co její paměť? A lze skutečně všemu věřit, co zde čteme, a stalo se to opravdu až do biblického písmene tak, jak nám vylíčili ona a její syn? Tak například pasáž o knize Krotitelé ďáblů, jenom tu si vezměme. Věrohodnost oné prózy je konfrontována se skutečnou, ale daleko pozdější autorovou návštěvou Mongolska. Dobrá, ale vylíčení onoho vztahu podává Koláček až ďábelsky zmatečně! A další a další otazníky se všude rojí – místo aby ubývaly. A jak jde člověk do hloubky, jen zjišťuje, že neví nic… A kde je vůbec svědectví druhého, staršího ze synů? Chybí. A co spousta spolužáků, kteří Součka třeba mohli i zlobit? A co další, už dospělí, jichž měl zubař plný adresář (jeho stránky jsou tu několikrát ofotografovány)? Nejsou snad ještě všichni mrtví, ne? Tak jako třeba hodně zde vzpomínaný Kamil Lhoták… **Osobně mě asi nejvíc překvapilo, jak moc se Ludvík Souček bál. A zvláště pak v letech, kdy u každého muže, i sebevyrovnanějšího, dochází k tzv. krizi středního věku.** U Součka se navíc tato doba prazvláštně vykryla s krizí roku osmašedesátého a my jsme svědky až nadlidského jeho tvůrčího vzepětí. A kolik jen děl vychrlil okolo toho roku 1970, kdy mu bylo čtyřiačtyřicet (jako je dnes mně). Zdá se to (bez počítače a internetu!) až neskutečné. A když si odmyslíme nějaké ty omyly (plynoucí z nechuti ověřovat data) a nějaké to plagiátorství (i tak slavná a výtečná povídka jako Desetioký těží totiž jak z Meyrinkovy Hry cvrčků, tak z Hiltonova Ztraceného obzoru a… a snad i ze Zíkova Orlího srdce), jsou to přece až dodnes báječně a bezvadně napsané knížky zabudované každičkým řádkem velice pevně do reálného prostoru. Vidíte! A přece se mi zdá – tedy po přečtení všech Koláčkem uspořádaných materiálů – víc než očividným, že Souček minimálně od své čtyřicítky naprosto nebyl duševně zdráv, přičemž… Ano, nemám na mysli jenom zcela očividnou maniodepresivní psychózu, ale i zřetelnou paranoiu a… A pokud ne přímo autismus, pak dost možná aspoň vystrčené růžky Aspergerova syndromu. **A vůbec, jaké a které prášky vlastně doktor Souček bral? A jak se jejich konzumace vyvíjela? Rostla? Ví to někdo? A kdo by směl kontrolovat lékaře?** Ne, ne. A sám jsem si jist vlastně pouze jediným. Velice vydatně se Souček léčil – a zároveň i soustřeďoval – prostřednictvím červeného vína. Ale i tak zůstal hysterikem a svým způsobem bytostí do jisté míry infantilní. V partnerce bezesporu hledal matku, stal se oportunistou ve všech myslitelných směrech a v jisté fázi života asi do určité míry i abstrahovala od vlastní tělesnosti. Především ale Souček zůstal člověkem až chorobně (a s tou nejtužší samozřejmostí) lhavým. Ano, jistě i zdravě fabulujícím a pábícím, ale také egomaniakálně mystifikujícím – a vždy ve vlastní prospěch, pochopitelně. A co se týká třeba i jenom onoho jediného dopisu, v kterém své paní líčí naprosto iracionální obavy o její život, netřeba pak už vůbec žádného komentáře. **Netuším nakolik byl přímo i megalomanem, jak se o něm vyjádřila ona nejmenovaná dáma a nepřítelkyně, a nakolik i psychopatem, ale psychotikem byl nepochybně, i když, pravda, kdo z nás od jistého věku není.** **Především však Součka jeho vysoká inteligence a vnímavost vedly přes kaluž bázlivosti až k totální bezcharakternosti. Ale v úhrnu? A vzhledem k efektu jeho života?** **Na málokterém osudu by šlo lépe zilustrovat, jak naše vlastní vnitřní a soukromé „dějiny“ vždy korespondují s historií světa.** **Souček se narodil za první republiky – ve vatě. Ve vatě upředené maminkou i „knižním“ a bohatým strýčkem.** Druhá světová válka se mu – jen z dáli – poprvé ukázala, když mu bylo třináct. Pak… Ocitl se během ní i v pověstném Kuratoriu, ale ještě než skončila, byl ve Straně. Stal se pak lékařem, a to již okolo pro změnu „řádil“ komunismus. Popravovalo se, opět, ale plálo i lidové nadšení. Pak „to podepsal“. Ocitl se v armádě, ale je snad armádní zubař skutečným vojákem? Jak kdy. V jeho případě… Myslím, že vojáctví si lépe dokázal až daleko, daleko později. Když psal knihu Rakve útočí. Je o válce Severu proti Jihu a chválil ji i historik Polišenský. Od předčasného propuštění z armády však její psaní Součkovi stejně nepomohlo… **A dál? Nechci se pouštět do spekulací, ale bylo by zajímavé vymodelovat Součkův osud na pozadí jiné historie. A nemíním teď ani tak druhou světovou válku, jako právě pozdější éru socialismu. Právě i díky ní přece získal Souček velkou řadu výhod, a tak se jeho přemrštěné hrůzy stávají po roce 68 i zajímavým paradoxem.** Ano, ano, byly na místě. Normalizace nestála za moc, nicméně nelze říct, že by šlo v jeho případě o tragédii. A nelze například nevidět jeho svébytné chápání pracovní doby a teoretických „povinností“ – v tom kterém zaměstnání. Ne. Z hlediska dneška jsou mnohé tyto jeho peripetie pro mladou generaci už takřka nepochopitelné. Vždyť… Souček by mohl být i komunistům tím nejlepším příkladem toho, že tu „přece jen šance byla“. Tak proč se vlastně jeho „života běh“ jeví z určitého pohledu až skoro tragicky? Je to snad právě dokladem toho, že režim – který často nevyžadoval po lidech už ani žádnou práci – dokázal právě a zrovinka tak tvůrčího ducha úplně zdevastovat? Nevím. Ale ukažte mi modelového Součka, který se dožil letošního podzimu 2008. Ukažte…, a já vám pak třeba řeknu víc. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie scifi, Biografie, Souček Ludvík **Spisovatel:** Souček --- ### [Jan Vrba. Zapomenutý básník a pozorovatel přírody. Veleúspěšný spisovatel své doby](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/jan-vrba-zapomenuty-uspesny-basnik-a-spisovatel) **Published:** June 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jan Vrba nepatřil ve svých 39 letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora. Styl lyrická próza... **Content:** ******** Když měl Jan Vrba třicet devět let, čítala jeho bibliografie jednadvacet titulů převážně krásné literatury. Na jeho účet Šalda už připsal „velepsavec“ a „literární velkoprůmyslník“, Emil Felix že „lehká tvořivost zavádí jej k nadprodukci“ a Vladimír Ryba že „neobyčejný úspěch u čtenářstva podněcuje jej k zvýšenému tempu výrobnímu“. Ovšem on ví svoje. On chce svoje. Od rozpadu monarchie píše tři knihy ročně a u Ottů už mu po tři roky vydávají sebrané spisy. Byl poctěn Státní cenou za literaturu (1922) a Česká akademie mu dvakráte udělila cenu výroční. Zvláštních cen České akademie, cen Moravského zemského výboru či hlavních cen města Prahy z Turkovy nadace – těch se popaměti nedopočítá. Zkrátka mimořádně, vzácně mimořádně úspěšný mladý básník a spisovatel. Osobnost výrazná a výrazně sebejistá. **** **Ovšem vzdor tomu všemu ani Jan Vrba nepatřil ve svých devětatřiceti letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora.** Již jako dvaadvacetiletému začátečníkovi mu zkusil poradit Otokar [Březina](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/otokar-brezina-genius), a Vrba si dal říci. (Srovnej: Celoživotní žeň básníka par excellence Otokara Březiny čítá pět básnických sbírek a dvě eseje. Nedopsané torzo šesté sbírky mu vydali posmrtně.) Březina literárního benjamínka Vrbu přesvědčil, že je epik, nikoli poeta. A tak s „kompromisní“ tvorbou básní v próze došel Vrba nejen na meziválečný literární Olymp, ale také do literární historie. Na konci dvacátých let pak oslovila expanzivního tvůrce Vrbu sociální tematika balad Wolkerových a Bezručových. Dokonce tak intenzivně, že v roce 1928 se sám o baladu pokusil. Ne docela informovaný čtenář se jen stěží rozhodne: zapůsobil více Jiří[ Wolker](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/wolker-pohadka-o-milionari-ktery-ukradl-slunce), nebo naopak Petr [Bezruč](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/petr-bezruc-slezske-pisne)? > Jiří Wolker (1900 – 1924) napsal “Baladu o očích topičových”. “V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, – nevidím! / … Neslyší slepec, – do tmy se propadá / a tma jej objímá a tma jej opřádá, / raněné srdce už z hrudi mu odchází …” Devětatřicetiletý Jan Vrba (1889 – 1961) přidal do meziválečné sociální poezie patnáctistránkovou “Baladu o srdci”. I odtud ukázka: > “Když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily — snad prasklo cosi v nich, / snad povolily tlaku niter ohnivých … / Dělová rána — a žhoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí … // Teď chvíle nadešla! // Měl věru štěstí … // Směšný skok Klvaňův — srazil ho pěstí … // Však běda! Sám, on sám — Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivý tyč …” Ilustrace Mirko HanákSotva zapochybujeme o tom, že Jan Vrba musil Wolkerovu tvorbu znát. Byl básníkovým čtenářem. Jenže musil znát i buřičské dílo slezského “ještěra”. Bezruč (1867 — 1958): > “Já kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu, / široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.”(Kovkop; dops. 1899) Ilustrace Mirko HanákVěru. Koho byl chodský objevitel žánru obrázků z přírody epigonem, a on v osmadvacátém do epigonství upadl v každém případě! – byl to snad Jiří Wolker, nebo spíše Petr Bezruč? A … nemohli to být oba dva? Jako se nelze nedomýšlet, nelze ani nehledat. Ovšem v publicistickém díle kulturního regionalisty a trpělivého badatele Podčerchoví Jana Prokopa Holého zaujme informace, že rozsáhlejší korespondenci s básníkem Petrem Bezručem “vedl zejména Jan Vrba, který jej i dvakrát navštívil v Kostelci na Hané”. **Záhada objasněna?** Zdá se tím spíš, že buď jak buď epigonská “Balada o srdci” vyšla v Polské Ostravě – a bez pompy: z iniciativy Antonína Vojtěcha, výtisků jedno sto. Bylo to v roce 1932; a vícekrát už ne! (Fakt historický: Polská Ostrava byla už v roce 1919 úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, ale obyvatelstvo změnu hned nepřijalo. Proto v tiráži Vrbova dílka stojí Polská Ostrava, ačkoli fakticky již neexistovala.) A tak zbývá konstatovat, že Vrbův “statný a dobrý hoch” Jindřich Klvaňa, kterého každý den “volala továrna, milenka neživá, / kde žhnuly výhně a duněla kladiva” a kde on nebyl spokojen, “protože oči měl – / často je obracel do pece plamenné, / často je přivíral, jen aby neviděl / postavy druhů svých sešlé a shrbené”, je tím typem literárního hrdiny, který nuzuje, v huti otročinou ničen, po úrazech zohaven, nebouří se, smysl svého údělu vidí a realizuje v sebeobětování pro druhého. Vrbu pak poznáváme jako člověka s nesmiřitelným postojem k zlořádu devastujícímu lidství. **K poezii veršového členění se umělec dal zlákat ještě jednou:** v letech čtyřicátých (1942-43, 1946). Už naposledy, a bylo to tentokrát neokoukané. V tomto druhém případě inspirativního ovlivnění Jana Vrby sehrála hlavní úlohu na prvním místě věda, astronomie, a po ní … po ní kniha. Ta kniha byla sbírka básní a byla to kniha solitérní bezmála už tři čtvrti století. Byly to Nerudovy “Písně kosmické”. Ilustrace Mirko Hanák**Vrba pojmenoval svůj cyklus, vymezený (a právem!) přívlastkem “darebné verše”, na “Kosmické”. Jde o básně a říkanky, na kterých nezaujme nijak zvláštní umělecká hodnota. Ale způsob, jakým se sedmdesát let po Nerudově excelentní poetice vypořádal s tematikou kosmu Vrba, ten zaujme.** Ostatně čím to, že “Písní kosmických” a jejich nenapodobitelného tvůrce si považují už ve třetím století? Třetím století! V čem tkví ona nezapomenutelnost? Je to značná myšlenková šíře a je to do hloubky sahající pronikavost vizí. (Povšimněme si jen častých “až” — “jak” — “jako”.) Vrchu ve sbírce nabyly tužba (jako “chtěl bych za cenu života / procítit slunečnou píseň!”) a také víra (jako “až na světě tom zas vypučí / tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: / pak snad zase drobounký atom můj / tam zazvoní kosmickou písní!”) **Tedy Jan Neruda — Jan Vrba. “Písně kosmické” — “Kosmické”.** Ilustrace Mirko HanákNerudův umělecko-filozofický potenciál výstižně pojmenoval Jiří Šotola, když o básníkovi napsal, že “stáhne na zem a obleče do lidské podoby celý vesmír — a vzápětí krutě zironizuje žabí rub takového snažení. Dovede neúprosně do konce depresivní motiv marnosti — a hned ho zas přebíjí vzpurnou a jistotnou myšlenkou, že člověk dobude i hvězd”. **Nicméně Jan Vrba s Nerudou v uměleckém kumštu nesoupeří. Ani mu to nelze.** (“Tatíčku Nerudo není to konkurence.”) I on je kontemplativní a s Nerudou nejprve polemizuje (“Tatíčku Nerudo, tohle přec / nesedí jaksi Tobě.”), využívá nových poznatků astronomie, o nichž je dobře spraven (“Víra se ve mně zřítila, / duší mi proudem šly ledy — / a tu v přetěžké úzkosti / chtěl jsem se zachytit vědy.”), ty poznatky vrství, eskaluje střízlivost v pesimismus, pesimismus v bezvýchodnost, tu do marnosti a nihilismu. To vše podle partitury Ironie. Vrba je ironikem na všechny strany. Ironizuje Nerudův emocionální optimismus. Ironizuje vědění i domněnky astronomů a astrofyziků. Také vesmír. Societu a historii. Jedince lidského rodu. (Přičemž s vervou mentoruje.) Ale tu – !! – , jako když s jarem taje ledový krunýř země. Do básníkových strof vnikají iluze a zbožná přání, protože láska (“Ach, ne! To slunce zářící, / ať žluté nebo rudé, / předobré je a ze všech sil / nám věčně svítit bude!”) a s láskou ještě něha (“I naše Země je předobrá / jak každá lidská matka, / je požehnaný její klín / a její náruč sladká.”). Toť. Jinak ani není možno: Což snad pro člověkův způsob najdeš jinou … předurčenost? **V tomto je Jan Vrba zajedno s “tatíčkem” Nerudou — oba polidšťují kosmos. Nato kosmos činí jich sebedůvěru expanzivnější.** Není známkou cynismu místní parodie na existenciální nejistoty. Ani satira na světobol ne. Vrba zkrátka nezapřel, že je z kmene Buláků. Proto i žertéřství na bulácký způsob, proto i nikoli ojedinělá klopýtnutí, když snaha o nadhled za každou cenu nadiktuje příliš prostinký, neduchaplný rým. Avšak chybil by každý, kdo by po epigonské “Baladě o srdci” viděl za “Kosmickými” lacinou snahu parazitovat na Nerudově historické popularitě. To Vrbův filozoficko-etický potenciál nekončí celoživotním naturae convenienter vive. Jeho duchovní svět není nijakým manstvím. V kosmu přec nenajdeš konce Existence, a konce nemá ani Vědění. Básníkovo na Zemi tím spíš ne. > “Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul.” **Po drahných desetiletích zbylo jen v málokterých knihovnách svědectví o netuctovém činu Jana Vrby: implantoval dobově nejmodernější vědecké poznatky do poezie a samé poezii jako filozoficko-estetické informaci snesl nepřeberně námětů a možností .** Knihu především polemizujících básní a žertovážných říkanek vytiskla autorovi Česká grafická Unie, a.s. na jeho vlastní náklady. 1947. V počtu pěti set výtisků a jako neprodejný soukromý tisk pro autorovy přátele. Jan Vrba, milenec přírody objevitelského zaujetí, samorostlý básník a hloubavý přírodní filozof (Marie Vodičková) z těch nejpovolanějších, jaké kdy česká literatura měla, spatřil světlo světa v Klenčí pod Čerchovem. Letos tomu sto dvacet pět let. (Postscriptum. V naší rešerši, u příležitosti Vrbova jubilea napsané, jsme usilovali vyhnout se okleštěnostem slovníkových hesel, časové účelovosti medailonů a opiskům ze studií a statí. Neb v lidském životě není jednoznačností. Jako v umění není vždycky dokonalosti.) Všechny ilustrace v článku: Mirko Hanák [ Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace](index.php?option=com_content&view=article&id=1829&catid=198&Itemid=4370) Autor článku: [Miroslav Vejlupek](https://www.ctenizpisku.cz/cteni_autori/vejpulek-miroslav-cerchovsky/) **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Báseň v próze, Beletrie česká, Hanák Mirko, knihy o přírodě, Příroda, Vrba Jan **Spisovatel:** Vrba --- ### [Ayn Rand popisuje v Atlasově vzpouře USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/rand-atlasova-vzpoura) **Published:** May 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Rand vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. **Content:**  **Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Rand vyšel poprvé v roce 1957 a dodnes je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Atlasova vzpoura není jen román, je to novodobá filozofická výzva. Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli? Rand se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus.** K objektivismu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují totalitní tendence, regulace a daně. > **V románu Ayn Rand “Atlasova vzpoura” ([Atlas Shrugged](https://en.wikipedia.org/wiki/Atlas_Shrugged), 1957) začnou produktivní géniové ze světa mizet, nechají své továrny a podniky ladem, ať si s nimi stát a na něj napojení parazité dělají, co umějí.** > A najednou se motor ekonomiky zadrhne. Bez racionality a skutečně nezávislého sebezájmu totiž nelze mít moderní, průmyslovou a produktivní společnosti. Ať se stát snaží řešit situaci jakkoliv, pomocí direktiv, příkazů, regulací, a nakonec i za pomoci hrubého násilí, nic nefunguje. Ekonomika je totiž závislá na rozumu – který je s iniciací násilí v příkrém rozporu. **Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: Co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?** **Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?** Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti. Kniha se stala jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu. **[Ayn Rand](https://en.wikipedia.org/wiki/Ayn_Rand) (1905-1982)** se narodila jako Alisa Zinovjevna Rosenbaumová v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri. V roce 1926 přesídlila do USA. V roce 1931 získala díky sňatku s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat. Roku 1943 vydala Rand knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím. Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců, v roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli. Za její nejzávažnější knihu se považuje [Atlasova vzpoura](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/atlasova-vzpoura-ayn-rand). **Vliv této knihy daleko přesáhl hranice literatury.** [Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ayn-rand-chvalozpev-o-spolecnosti-kde-existuje-pouze-my-a-nikoliv-ja "Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ") **Ukázka z knihy: Ayn Rand / Atlasova vzpoura** > Vážně jste si myslel, že zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Pokud vám to ještě nedošlo, tak tady proti sobě nemáte partu nějakých skautíku. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně. > > Vy podnikavci jste to neváleli špatně, ale teprve my celou hru dokonale prokoukli, a vy byste se s tím měli smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jedinou pravomoc – zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže nikdy není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kde co, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. > > Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Takovou jsou tedy pravidla, taková je hra, a jakmile jí pochopíte, bude s vámi mnohem lepší domluva. > > Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky. > > Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze. > > Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců. > > Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití. > > Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze. > Peníze jsou barometrem naší mravnosti. Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku. > Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci. > Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem. > > Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz. > > Kdo soucítí s provinilcem, nemá slitování s nevinným. Zeptejte se sama sebe, kdo je tady vlastně bez srdce, a zjistíš, která pohnutka je protikladem soucitu.“ > „Která?“ hlesla Cherryl. > „Spravedlnost.“ **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** budoucnost lidstva, Orwell George, peníze, Rand Ayn, utopie, vizionařské knihy **Spisovatel:** Rand --- ### [Ayn Rand a Atlasova vzpoura. Jsou peníze kořenem všeho zla?](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/atlasova-vzpoura-ayn-rand) **Published:** May 5, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** V románu Atlasova vzpoura Ayn Rand píše, že peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem. Těch, kdo chtějí ovládnout mysl **Content:**  **V románu Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged) Ayn [Rand](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ayn-rand-chvalozpev-o-spolecnosti-kde-existuje-pouze-my-a-nikoliv-ja) píše, že peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem. Těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů. Kniha vyšla poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou.** **Příběh se odehrává v blízké dystopické budoucnosti ve Spojených státech, které upadají do hospodářského a morálního rozkladu a kde se prosazují totalitní tendence.** Vláda zavádí stále více regulací, znárodňování, „spravedlivé“ daně a kolektivistické zásahy do ekonomiky pod hesly solidarity a veřejného blaha. Nejlepší mozky, průmyslníci, vynálezci a podnikatelé („lidé rozumu“) začínají záhadně mizet. Společnost se hroutí, zatímco se stále častěji ozývá otázka: **„Kdo je John Galt?“** Heslo, které se stalo symbolem odporu proti kolektivismu a státní regulaci. Hlavní hrdinkou je Dagny Taggartová, viceprezidentka železniční společnosti Taggart Transcontinental, která se zoufale snaží udržet svět v chodu. Postupně odhaluje, že ti nejlepší „nesou svět na svých bedrech“ jako mytický Atlas a rozhodli se stávkovat. **Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?** Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat? Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti. Román kombinuje prvky dystopie, detektivky, milostného příběhu a filozofického traktátu. Je velmi dlouhý (přes 1000 stran) a obsahuje slavný projev Johna Galta, který shrnuje filozofii autorky. **Hlavní filozofie Ayn Rand je objektivismus, absolutní osobní svoboda** Rand ostře kritizuje altruism (obětování se pro druhé) a kolektivismus (socialismus, komunismus, fašismus) jako destruktivní síly. Kniha měla obrovský vliv na libertariánské a konzervativní myšlení v USA. Ovlivnila např. Rona Paula, Alana Greenspana atc. Stala se jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu. > „Přísahám při svém životě a při své lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu žádat druhého člověka, aby žil pro mne.“ **Atlasova vzpoura není jen román – je to novodobá filozofická výzva.** Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli? Dodnes se prodává ve velkých nákladech a vyvolává silné emoce. Jedni ji uctívají, druzí ji nenávidí pro svůj radikální anti-kolektivismus. **Myšlenky Ayn Ryand z románu Atlasova vzpoura:** > Každý člověk vytváří svět podle svého obrazu a podoby. Má možnost volby, ale nemůže se vyhnout nutnosti volit. > > Ztracen je navždy jen ten, v kom zhasly ambice. > > Štěstí je stav vědomí, který vychází z dosažení vlastních hodnot člověka. > > Neexistuje žádná bezvýznamná práce, existují jen bezvýznamní lidé, kteří nejsou spokojeni s žádnou prací. > > Jsem si jen jistý, že sedět a čekat na smrt, aniž bych něco podnikl, je velký hřích. > > Lidský život by neměl být kruhem nebo řetězem kruhů. To pak člověk po sobě zanechá jen řádek nul. > Lidský život by měl být pohybem po přímce od cíle k cíli až do konce, jako vlak jdoucí od stanice ke stanici až do… > > Ve neživém vesmíru neexistuje jiný druh pohybu než cyklický. > Pro člověka jsou typické přímky , geometrická abstrakce, která dává vzniknout silnicím, mostům, kolejím. Právě přímka svým pohybem k cíli naplňuje bezúčelnou chaotičnost přírody smyslem. > > Když jednáš ze soucitu v rozporu se spravedlností, důstojný je potrestán místo vinného; zachraňováním vinného od utrpení způsobíš utrpení nevinnému. > Před spravedlností nelze utéct, ve vesmíru neexistuje nic nezaslouženého a nepotrestaného, ani hmotného, ani duchovního, a pokud nejsou potrestáni vinní, pak za to zaplatí nevinní. > > Dokázala jsi, že spravedlnost nakonec vítězí. > Chvíli mlčela a dodala: – Pokud víš, co je to spravedlnost. **[Ayn Rand](https://en.wikipedia.org/wiki/Ayn_Rand) (1905-1982)** (původním jménem Alisa Zinovyevna Rosenbaum) **Věnovala se především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svých knihách využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance.** Narodila se v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri. V roce 1926 přesídlila do USA. Díky sňatku v roce 1933 s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat. Roku 1943 vydala knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím. Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců. V roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli. Za její literární majstrštyk se považuje **Atlasova vzpoura** z roku 1957. **Výpisky z knihy / Ayn Rand / Atlasova vzpoura** > **Jsou peníze kořenem všeho zla?** > > “Vy tedy tvrdíte, že peníze jsou kořenem všeho zla?” prohodil Francisco. “Položili jste si někdy otázku, co je kořenem peněz? > Peníze jsou nástrojem směny a směna nemůže existovat beze zboží a služeb a lidí schopných je poskytovat. Jsou ztělesněním principu, že chce-li člověk spolupracovat s druhými, může tak činit jedině prostřednictvím obchodu, tedy nabízet hodnotu za hodnotu. Peníze nejsou nástrojem žebráků, kteří si váš produkt chtějí vyplakat, ani lupičů, kteří vám ho berou silou. Peníze se rodí pouze z lidské práce. > > To je podle vás od ďábla? > > Pokud za svou práci přijmete platbu, učiníte tak z přesvědčení, že získané peníze obratem směníte za plody práce někoho jiného. Hodnotu penězům nepropůjčují žebráci ani lupiči. Ani oceán slz, ani všechny zbraně, co jich na světě je, nedokážou proměnit ty barevné papírky ve vaší peněžence na pecny chleba. > Ony papírky, které by správně měly být kryté zlatem, jsou ve skutečnosti žetonem důvěry, vaší poukázkou na úsilí těch, kdo pracují a vyrábějí. Obsahem své peněženky vyjadřujete naději, že na světě jsou a budou lidé, kteří se k onomu mravnímu principu, který je kořenem peněz, neobrátí zády. To je podle vás zlé? > > Zamysleli jste se někdy nad kořenem výroby? Vezměte si třeba takový elektrický generátor – jen si zkuste namluvit, že jde o dílo nemyslících primitivů! Zkuste vypěstovat jediné zrno pšenice bez znalostí, které vám zanechali naši předci, kteří je museli objevit vlastním důvtipem. Zkuste si obstarat potravu pouhou tělesnou silou – teprve pak si uvědomíte, že jedině lidská mysl je kořenem vší výroby a všeho bohatství, které kdy na této planetě existovalo. > > Jenže peníze vydělávají silní na úkor slabých, chcete zřejmě namítnout. Jakou sílu máte na mysli? Jistě ne sílu svalů či zbraní. Bohatství je výsledkem lidské schopnosti myslet. Chcete snad říct, že člověk, který vynalezl motor, bohatne na úkor těch, kdo žádný motor nevynalezli? Že chytří bohatnou na úkor hlupáků? Schopní na úkor neschopných? Ctižádostiví na úkor povalečů? > Peníze se rodí – dřív, než mohou být vyžebrány či uloupeny – z práce každého poctivého člověka, vždy do míry odpovídající jeho schopnostem. A poctivý člověk je každý, kdo ví, že nemůže spotřebovat víc, než kolik vyrobil. > > **Obchod prostřednictvím peněz je základem spolupráce mezi lidmi dobré vůle.** > > Peníze stavějí na nezpochybnitelné pravdě, že každý člověk je bezvýhradným vlastníkem své mysli a svého úsilí. Peníze vám nediktují hodnotu vaší práce; ta závisí pouze na svobodném úsudku každého, kdo je ochoten směnit svůj produkt za váš. Za své zboží a služby obdržíte tolik peněz, kolik uznají za vhodné ti, kdo si od vás něco koupí, ale ani o cent více. Peníze umožňují pouze takovou dohodu, která je oboustranně výhodná. > Peníze vám připomínají, že lidé pracují ve svém zájmu, nikoli v rozporu s ním. Že pracují, aby získali, nikoli ztratili. Nabádají vás, abyste si uvědomili, že druzí nejsou tažná zvířata, jejichž údělem je nést břímě vašeho strádání, že jim musíte nabídnout protihodnotu, nikoli nářek, a že pravým tmelem lidského společenství není vzájemná výměna utrpení, nýbrž směna zboží a služeb. > > Peníze žádají, abyste prodávali nikoli svou slabost hlouposti druhých, nýbrž svůj talent jejich rozumu. Abyste kupovali nikoli to nejpodřadnější, co druzí nabízejí, nýbrž to nejlepší, co za své peníze seženete. A pokud je nejvyšším soudcem lidské spolupráce obchod, nikoli hrubá síla, pak vítězí to nejlepší zboží, nejlepší služba, nejmoudřejší úsudek a největší schopnost. Vaše odměna je přímo úměrná vaší produktivitě. Takový je zákon existence a jeho nástrojem a symbolem jsou peníze. A to je podle vás špatné? > > **Peníze jsou pouhým pomocníkem. Zavezou vás, kam si budete přát, na sedadle řidiče vás ale nenahradí. Umožní vám splnit si i ty nejtajnější sny a touhy, budou to ale vaše sny a vaše touhy. Peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem – těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů.** > > Za peníze si nekoupí štěstí ten, kdo netuší, po čem vlastně touží. Peníze mu nevštípí hodnotový žebříček, pokud se nikdy nenaučil, co má jakou hodnotu. Nestanoví mu cíl, pokud se nikdy nezamyslel, čeho chce vlastně v životě dosáhnout. > Peníze nekoupí moudrost hlupákovi, obdiv zbabělci či úctu neschopnému. Pokusí-li se člověk koupit si do svých služeb ty, kdo ho převyšují, stane se obětí těch, které převyšuje on. Inteligentní lidé se mu budou vyhýbat a naopak šejdíři a podvodníci se k němu začnou sbíhat, vábeni známou pravdou, kterou si on neuvědomil – že penězi zdravý úsudek nenahradíš. Proto je nazýváte zlem? > > **Jedině lidé, kteří bohatství nepotřebují, jsou způsobilí ho zdědit – takoví, kteří by zbohatli stejně, bez ohledu na startovní čáru. Pokud se dědic svým penězům vyrovná, pak mu bohatství slouží. Pokud ne, pak ho zničí.** > > Vy se ale na něj podíváte a zvoláte, že peníze ho zkazily. Opravdu? Nebo zkazil on své peníze? Nezáviďte neschopnému dědici; jeho majetek vám nepatří a vy byste s ním nenaložili o nic lépe. Nenamlouvejte si, že měl být raději rozdělen mezi vás. Zatížit svět padesáti příživníky namísto jednoho by těm penězům počestnost nevrátilo. Peníze jsou živoucí silou, která beze svého kořene uhyne. Peníze nemohou sloužit člověku, který se jim nevyrovná. Proto je považujete za zhoubné? > > Peníze jsou vaším chlebodárcem. Rozsudek, který vynesete nad svým živobytím, vynesete zároveň i nad svým životem. Pokud vaše peníze pocházejí z nečistého zdroje, zatratili jste svou vlastní existenci. Získali jste je podvodem? Zneužíváním lidských neřestí či omezenosti? Podlézali jste hlupákům s cílem zbohatnout nad rámec svých schopností? Klesli jste pod svou úroveň? Vykonávali jste práci, kterou jste opovrhovali, pro zákazníky, které jste nemohli vystát? > Pokud ano, pak vám vaše peníze nekoupí ani špetku opravdového štěstí, ani chvilku pravé radosti. Pak všechno, co si za ně pořídíte, se promění nikoli v zaslouženou odměnu, nýbrž ve ztělesněnou výčitku; nikoli v zosobnění dosaženého cíle, nýbrž v připomínku hanby. > Pak budete křičet, že peníze jsou zlé. Zlé, protože vám neposloužily jako náhražka sebeúcty? Protože vám nedopřály potěšení z nemravnosti? Je tohle snad kořenem vaší nenávisti k penězům? > > **Peníze jsou a navždy zůstanou důsledkem. Nikdy vás nenahradí coby příčinu. Peníze jsou produktem ctnosti, ctnost si však za ně nekoupíte, ani za ně neodčiníte své prohřešky. Peníze vám nedají nic nezaslouženého, ať už hmotného či duševního. Je tohle kořenem vaší zášti k penězům?** > > Nebo jste snad chtěli říct, že kořenem všeho zla je láska k penězům? > > Milovat věc znamená znát a milovat její podstatu. Milovat peníze znamená znát a milovat skutečnost, že peníze jsou plodem toho nejlepšího v nás, že díky nim můžeme směňovat své úsilí za to nejlepší, co jsou druzí schopni nabídnout zase nám. > Nejhalasněji svou nenávist k penězům vytrubuje ten, kdo je ochoten prodat svou duši za čtvrťák. Kdo peníze miluje, ten je ochoten na ně pracovat. Ví, že si je umí zasloužit. Dám vám tip na klíč k lidskému charakteru: člověk, který haní peníze, zbohatl nečestně; ten, kdo si peněz váží, si je vydělal poctivě. > > Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky. > > Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze. > > Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců. > > Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití. > > Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze. > > Peníze jsou barometrem naší mravnosti. > Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku. > Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci. > > **Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.** > > Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz. > Zlato má objektivní hodnotu, jež odpovídá objemu vytvořeného bohatství. Papírová měna je jen půjčkou zajištěnou bohatstvím, které dosud neexistuje, a krytá je toliko puškou namířenou na ty, kdo ho teprve mají vytvořit. Papírová bankovka je šekem, který vám řádně volení lupiči vystavují na cizí účet a který je podložen pracovitostí jejich obětí. Vyhlížejte den, kdy se vám vrátí s odůvodněním Účet přečerpán. > > Pokud svou obživu založíte na nepoctivosti, nečekejte, že lidé zůstanou poctiví. Nečekejte, že si zachovají mravnost a položí život pro blahobyt nemravnosti. Nečekejte, že budou vyrábět v zemi, kde výroba je trestána a loupež odměňována. Neptejte se: Kdo nám to ničí svět. Vy sami si ho ničíte. > > Stojíte uprostřed výdobytků nejproduktivnější civilizace v dějinách lidstva, haníte její životodárnou mízu – peníze – a říkáte si, proč se kolem vás všechno rozpadá? Pohlížíte na peníze stejně jako dávnověké pronárody, a pak se divíte, že se na okrajích vašich měst znovu rozrůstá džungle? V průběhu lidských dějin si peníze vždycky přivlastnili takoví či onací bandité; říkali si různě, leč postupovali vždy stejně – zmocnili se bohatství silou a nastolili systém, který tvůrce peněz držel v okovech, který je nepřetržitě ponižoval, haněl a upíral jim zásluhy. > Ono rčení o zhoubnosti peněz, které bezduše papouškujete se slepou vírou ve vlastní morální převahu, pochází z časů, kdy se bohatství rodilo z práce otroků – nevolníků, kteří jen bezmyšlenkovitě opakovali výrobní postupy jednou vynalezené, leč po staletí nezdokonalované. Dokud se výroba vynucovala silou a bohatství hromadilo válkami, společnost strádala. > A přesto, po všechna ta staletí stagnace a hladovění, lidé velebili své loupeživé vládce, oslavovali je coby aristokracii meče, aristokracii původu, aristokracii úřadu, zatímco opovrhovali tvůrci bohatství – otroky, kupci, kramáři, průmyslníky. > > Lidstvo se však dočkalo spásy, když se za oceánem zrodil vůbec první národ peněz – a já nedokážu ani vyjádřit, jaký vděk, jakou pokornou úctu chovám k Americe. Neboť vláda peněz znamená vládu rozumu, práva, svobody, výroby, úspěchu. Poprvé v dějinách se lidská mysl a peníze zbavily pout, poprvé se bohatlo nikoli z dobyvačných válek, nýbrž z práce, a místo rytířů a nevolníků vstoupil na scénu skutečný tvůrce bohatství, největší z dělníků, nejvyšší stupeň člověka – selfmademan, americký průmyslník. > > **Ptáte-li se, na co mohou být Američané nejvíce hrdi, pak odpovídám, neboť je v tom obsaženo vše ostatní: Na skutečnost, že vynašli slovní spojení ,vydělávat peníze’. Žádný jiný národ či jazyk ten obrat dříve neznal. Předtím lidé pohlíželi na bohatství jako na neměnnou veličinu, kterou si lze nakrást, vyžebrat, zdědit, rozdělit, získat podvodem či darem z přízně. Američané jako první pochopili, že bohatství lze i vytvářet. Výraz ,vydělávat peníze’ obnáší samu podstatu lidské mravnosti.** > > Přesto právě za něj byli Američané pranýřováni zpuchřelými zlodějskými režimy Starého světa. A na základě této rétoriky vy dnes označujete své nejpyšnější výdobytky za vrchol hanby, svůj blahobyt za hřích, své největší osobnosti, průmyslníky, za ničemy, a své velkolepé továrny přirovnáváte k egyptským pyramidám – vydáváte je za dílo a právoplatný majetek údajných otroků pod bičem. > Hlupák, který se samolibým úsměvem tvrdí, že nevidí rozdíl mezi mocí dolaru a mocí biče, by si měl ten rozdíl vyzkoušet na vlastní kůži. Však se také jednoho dne dočká. > > Dokud si neuvědomíte, že peníze jsou kořenem všeho dobra, budete si pod sebou dál podřezávat větev. Pokud přestanou být nástrojem lidské spolupráce peníze, stanou se jedni nástrojem druhých. Buď krev, bič a zbraně – nebo dolary. Vyberte si, jinou možnost nemáte. A čas se vám krátí.” **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, budoucnost lidstva, peníze, Rand Ayn, utopie, vizionařské knihy **Spisovatel:** Rand --- ### [Marie Kubátová o tom, jak překročit Rubicon důchodového věku](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kubatova-jak-prekrocit-rubicon) **Published:** May 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Marie Kubátová (1922 – 2013) je dnes legendární spisovatelka pro děti. Kniha Jak překročit Rubikon je ale příběh o tom, jak vkročit do důchodového věku, **Content:** **** Marie Kubátová (8. 8. 1922 – 6. 6. 2013) je dodnes populární spisovatelka pro děti. Když ale psala pro dospělé, vždy se v ní ozývala touha manželky, maminky, sousedky, babičky, ženy, která žila svůj obyčejný život. A velmi ji ovlivnil život lékárenský. Jak sama říká, zákazníci v lékárně byli velmi často ideálním zdrojem příběhů. **Proto jsou náměty k jejím knížkám vždy spojeny s velmi dobře odposlouchanými příběhy lidského života a mezilidských vztahů.** **Kniha Jak překročit Rubikon je příběh o tom, jak je pro některé lidi těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem.** Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché. V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají. Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu. Děj se odehrává v podkrkonošské vesnici u zotavovny. Marie Kubátová má bezesporu čtivý styl. V knize **Jak překročit Rubikon** dává přednost věcným dialogům, často nedořečených, kde pocit bezmocnosti a zbytečnosti pomalu narůstá do touhy najít něco nového a smysluplného. Celý příběh je rámován milovaným prostředím Krkonoš kolem Vrchlabí, ze kterého vyrostl nejeden vynikající příběh pro děti. Viz Krakonošův rok, Krakonošovský špalíček, Pohádky o Krakonošovi aj. [Krkonošské pohádky](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/kubatova-simkova-krkonosske-pohadky-sojka-bonzacka) ji proslavily asi nejvíc, protože se staly námětem pro velmi populární Večerníček s chamtivým Trautenberkem, nemastným Kubou, starostlivou Ančou, hajným a sojkou bonzačkou, kteří neustále naráží na moudrého vládce Krkonoše, Krakonoše. > A tak se stalo, že Krakonoš jednou v noci sestoupil z Obří boudy, vzal svůj kouzelný hůl a šel mezi lidi. Chtěl vidět, jestli ještě mají v srdci trochu spravedlnosti, nebo jestli už všude vítězí Trautenberkova lakota. > Šel tiše, jen jeho kroky duněly jako vzdálené hromy. A kde se dotkl země holí, tam vyrostla bylinka, která léčila, nebo pramen, který občerstvoval unavené poutníky. Kubátová Marie / Jak překročit Rubikon / [Československý spisovatel](https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%BD_spisovatel) Praha, 1986, 259 s. **Výpisky:** > Seděl na lavičce před domem a díval se na cestu, po které kdysi chodívaly celé zástupy hostů do zotavovny. Teď byla cesta prázdná, jen občas projel nějaký traktor nebo se prošel pes se starou paní z vedlejší chalupy. „No co, Franto,“ řekla jeho žena, když mu přinesla šálek čaje. „Zase tu sedíš a přemýšlíš?“ > > Usmál se slabě. „Přemýšlím. Celý život jsem běhal, organizoval, staral se, aby všichni byli spokojeni. A teď mám najednou čas… a nevím, co s ním.“ „Vždyť máš zahradu. A vnoučata přijedou o prázdninách.“ „Zahrada…“ mávl rukou. „To je přece jen taková záplata. Člověk potřebuje cítit, že ho někdo potřebuje. Ne jen kvůli tomu, že umí opravit kohoutek nebo posekat trávu.“ > Odmlčel se a zadíval se na hory, které se modraly v dálce. Kdysi je bral jako samozřejmost – kulisu k práci. Teď mu připadaly jako něco cizího, co už ho nepotřebuje. Stejně jako on už nepotřeboval ten nekonečný kolotoč objednávek, inventur, stížností a vděčných úsměvů hostů. > „Rubikon,“ zamumlal pro sebe. > „Cože?“ zeptala se žena. > „Nic. Jen taková římská řeka. Když ji člověk překročí, už není cesty zpátky. Ať chce nebo ne.“ > … > > Bylo to jako překročit Rubikon. Člověk ví, že za ním už není cesta zpátky, ale co ho čeká na druhé straně, to netuší. > Roubíček stál u okna svého bytu v podkrkonošské vesnici a díval se na známé kopce, které tolik let sloužily jako kulisa jeho pracovního dne. Teď byly najednou jen kulisou. Bez role. Bez povinnosti. > „Tak co, staroušku,“ řekla jeho žena, když mu přinesla kávu. „Už sis zvykal?“ > Usmál se nuceně. Zvykat. To slovo mu znělo jako výsměch. Celý život byl zvyklý vstávat v pět, organizovat, řešit, být potřebný. A teď? Teď měl najednou všechen čas světa a nevěděl, co s ním > … > > Stála u okna lékárny a dívala se na modravé hřebeny hor. V létě sem přijížděli hosté s kufry a velkými očekáváními, v zimě jen ti, kteří měli dost odvahy na sníh a vítr. > „Paní magistro,“ řekl starý horal, když si přišel pro kapky, „vy jste z Prahy, a přece to tu znáte líp než my, co jsme se tu narodili.“ > Usmála se. „To proto, že se dívám jinýma očima. Vy vidíte jen práci a starosti. Já vidím krásu, kterou člověk musí teprve objevit.“ > Venku foukal krkonošský vítr a ohýbal smrky. Bylo v tom něco z věčného koloběhu hor – člověk přichází a odchází, ale hory zůstávají. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Kubátová Marie --- ### [Milan Kundera a jeho Žert. Nadčasový příběh o totalitní společnosti, morálním úpadku a strachu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kundera-zert-a-totalita) **Published:** June 2, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Milan Kundera v knize Žert popisuje politika, kariérního komunistu, který má pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí. **Content:**  **Milan Kundera popisuje politika, v našem případě kariérního komunistu, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí. O tom je zhruba vynikající román o totalitě Žert (1967; 1968; 68 [Publishers, Toronto](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/skvorecky-spisovatelske-zacatky)).** Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění. **Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.** Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost. Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat. Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle. (Viz [Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/chesterton-vsechny-tyranie-jsou-vzdy-nove-tyranie)) Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností. Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů. Milan Kundera **O čem je Kunderův příběh.** Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a… strach. Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem: > Milá Markétko, > Optimismus je OPIUM lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. > Ludvík Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole. Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít. Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu. Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky. Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci. > “Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. > Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl.” > Milan Kundera **Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.** Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav. Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá. **Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román**, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli. Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy. Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový. > “Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.” > [Milan Kundera](https://en.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera) > **Hlášky z filmu:** > > Laborant Kostka: “Vy nemáte rád lidi, Ludvíku.” > Ludvík: “A proč bych je měl mít rád? Vy to máte snadné. Vám lásku k lidem nařizuje Ježíš, ale já si musím všechno zdůvodnit.” > Kostka: “Vy si myslíte, že vás nemá nikdo rád; že všichni lidé jsou vašimi nepřáteli.” > Ludvík: “Ne, ne. Jenomže mně nejvíc ublížili právě přátelé.” **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, komunismus, Kundera Milan, psychologie, socialismus, totalita **Spisovatel:** Kundera --- ### [Sibylly a římská historie, která se do velké míry vytvářela nahlédnutím do jejich knih](https://citarny.com/souvislosti/antika-a-knihy/sibylly-vestba-staroveky-rim) **Published:** May 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Pokud chceme pochopit podle čeho fungovala římská historie, musíme znát pojem Sibylly. Ženy, které se od Apollóna naučily věštit, byly nazývány Sibylly... **Content:**  **Pokud chceme pochopit jak fungovala [antická](https://citarny.com/category/souvislosti/antika-a-knihy) společnost, římská historie, musíme znát pojem Sibylly. Ženy, které se od Apollóna naučily věštit, byly nazývány Sibylly. Zdržovaly se hlavně v Malé Asii. Nejznámější byla erythrejská Sibylla Hérofilé. Ta se přestěhovala do Kúm v Itálii. Neméně proslulá byla Déifobé, dcera věštného boha Glauka, která sídlila v jeskyni u jezera Avernského.** Jedna z těchto Sibyll přišla do Říma a předstoupila před krále Tarquinia. Vypadala jako velmi stará, letitá žena, a nikdo ji neznal. Nesla s sebou devět knih. Prohlašovala o nich, že to jsou nesmírně vzácné knihy, že obsahují božské věštby a že by je ráda králi prodala. Král se nejdříve zeptal, co by za ně chtěla. Stařena požadovala cenu neuvěřitelně vysokou. Sám král byl přesvědčen, že je to cena nesmírně přehnaná. I dal se do smíchu. Myslil si, že ta stařena je při svém požehnaném věku už dětinská a že tedy neví, co chce. Nato postavila stařena před krále malý krb s ohněm a před vládcovýma očima tři z nabízených knih spálila. Pak se znovu zeptala krále, chce-li koupit zbývajících šest knih za tutéž cenu. Král se rozesmál na celé kolo a pravil: „Stařeno, stařeno, ty to asi nemáš v hlavě docela v pořádku. A není divu. Při tvém věku už člověk ztrácí zdravý rozum.“ Sotva král domluvil, stařena popadla další tři knihy a vhodila je opět do ohně. Přitom ani brvou nehnula a klidně se znovu otázala krále, zdali chce koupit zbývající tři knihy za stejnou cenu, jakou předtím žádala za všech devět knih. Ale tentokrát se už král nedal do smíchu. Zvážněl a hluboce se zamyslil. Zmátl ho klid té stařeny a její neochvějná jistota a sebedůvěra. To jistě něco znamená. Proto už ani na okamžik neváhal a dal té stařeně zaplatit za poslední tři knihy tolik peněz, kolik zprvu žádala za všech devět. Potom stařena odešla a nikdo ji už nikdy nespatřil. **Knihy byly s posvátnou úctou doneseny do sklepení Iovova chrámu na Capitoliu a tam pietně uloženy.** Všechny ty knihy byly psány řecky a vskutku obsahovaly věštby. Nahlíželo se do nich při každé příležitosti. Když později shořely, kněží pořídili novou sbírku věšteb a uložili ji do chrámu Apollónova na Palatiu. Nad těmito věštbami bděl zvláštní kněžský sbor. Když pak hrozilo státu nějaké nebezpečí nebo došlo k velikým pohromám, přikázal senát nahlédnout do knih sibyllských. Z nich se pak národ dovídal, kterého boha mají vzývat o pomoc, jaké oběti přinášet a jaké slavnosti uspořádat. Ale ty věštby byly psány řecky a skrze ně poznávali Římané řecké bohy. Proto se u Římanů šířilo uctívání řeckých božstev. První bůh, kterého si Římané nejdřív osvojili, byl právě Apollón. Proto i Římané často putovali do Delf. Věštírny a věštci, potažmo Sibylly měly u Římanů ještě dlouho bezmeznou vážnost a úctu. Římané obdivovali řeckou vzdělanost i řecké báje a uctívání řeckých božstev u nich zdomácnělo. *Z knihy: [Starověké báje a pověsti / Rudolf Mertlík](https://sites.google.com/view/ancientmyths/home) / Svoboda, 1972* **Categories:** Antika a knihy **Tags:** antika, historie, Mertlík, pověsti, Starověké báje a pověsti **Spisovatel:** antika --- ### [Walt Whitman. Geniální Stébla trávy psal a zdokonaloval celý život](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/whitman-listy-travy) **Published:** May 30, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Walt Whitman byl jedinečný a dodnes ne zcela pochopený básník. Stébla trávy je jediná básnická sbírka a celoživotní dílo. Obsahuje 396 básní. **Content:**  **Walt Whitman byl jedinečný a dodnes ne zcela pochopený básník. Stébla trávy je Whitmanova jediná básnická sbírka a celoživotní dílo. Obsahuje 396 básní. Sbírku doplňoval a přepracovával celý život.** Jeho dílo je mimořádné, ale přesto se do jisté míry dá porovnat s dílem českého velikána Otokara Březiny. Témata obou géniů byly v mnoha místech podobné. Místy až bolestné hledání kdo jsme a kam směřujeme v prostoru který jen tušíme a s vírou v lidství. Whitman byl ale daleko větší optimista než Březina. Byl tím dokonce tak pověstný, že Gilbert Keith Chesterton si z něho trochu utahoval: „Svatý František v své chvále všeho dobrého byl schopen okázalejšího optimismu než Walt Whitman.“ Silně humanistická Whitmanova výpověď, prostupující celé jeho dílo, nabývá v době narůstajících jediných pravd a mediálních masáží nové souvislostí. Whitmanovo dílo se čte pomalu a zvolna se vstřebává. Komentovat jeho básně? Skoro každý čte něco jiného, jakoby jeho myšlenky byly určeny do jiného času, který ještě nenastal. Osobně cítím z jeho veršů silnou magnetizující sílu, která prostupuje vědomím mého dechu, jak se Whitman snažil (ať už vědomě nebo podvědomě) pojmout energii celého vesmíru svým prožíváním smyslového, jednoduchého a podstatného. Skrze jeho slova proráží prapodstata, obklopující veškeré naše bytí. **Karel [Čapek](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/karel-capek-chvala-o-cestine-marsyas) o něm napsal:** > *“Vskutku není možno představiti si větší vzdálenosti, než je mezi lyrikou symbolickou, tak vágní, tajnou a intimní, a mezi poezii Whitmanovou, jež mluví jako veřejný řečník stojící uprostřed všech a všeho, přítomný a na všechny strany se rozhlížející.“* **Sám Walt Whitman píše:** > *“Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já, Já který zkouším své štěstí, který vydávám, abych tím víc dostal nazpět, přikrašluji sám sebe, abych sám sebe dal prvnímu, kdo po mě vztáhne ruku, nežádám nebe, aby kvůli mně sestoupilo, sám je provždy štědře rozdávám.“* Jedna z jeho myšlenek, která charakterizuje Whitmanův pohled na svět a lidstvo: > „Takto bys měl konat: Miluj zemi a slunce a zvěř, opovrhuj bohatstvím, dávej almužnu každému, kdo si o ni řekne, zastávej se hlupců a bláznů, věnuj své příjmy a práci druhým, nenáviď tyrany, nepři se o Bohu, k lidem buď trpělivý a shovívavý, neskláněj se před známým ani neznámým nebo před mužem či muži, jednej upřímně se silnými nevzdělanými osobami a matkami od rodin, čti tyto stránky na otevřeném povětří v každém období každého roku, přebírej si vše, co tě učili ve škole nebo kostele, neb co ti řekly knihy, opusť vše, co zraňuje tvou duši a ty sám budeš velkou básní a dosáhneš nejbohatší plynulosti nejen slov, ale i tichých linek rtů a tváře a řas a každičkého pohybu tvého těla.“ > TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996 Jeden z posledních překladů vyšel v roce 2018. Walt Whitman / Listy trávy / Překlad Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková / Vydal Malvern 2018. Jedná se o první český překlad původního vydání Leaves of Grass (1855) Walta Whitmana. Obsahuje i pasáže, které v pozdějších vydáních sám básník vyškrtal nebo poupravil. Český čtenář může přečíst i Whitmanovu rozsáhlou předmluvu, proslulý a vlivný poetický manifest. [Walt Whitman. Místo, kde se narodil. >>](https://parks.ny.gov/historic-sites/waltwhitmanbirthplace/details.aspx) **Výpisky z knihy**: > **Překlad Jiřího Koláře se Zdeňkem Urbánkem:** > > „ŘEKLO mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti. > Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím? > Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky > naděje. > Nebo, myslím, je to kapesník Páně, > Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná, > Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli, > Povšimli si a ptali se Čí je to? > Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací. > Nebo, myslím si, jediný hieroglyf > A znamená: Klíčím právě tak v širých jako v útlých písmenech, > Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem, > Kanuka, Tuckahoa, člena kongresu, negra vítám stejně > A dávám jim stejně. (…)“ > > xxx > > V tobě, čtenáři, pulsuje život a hrdost a láska taková jako ve mně, > a proto jsou tobě určeny tyto mé zpěvy. > > Nezavírejte přede mnou své dveře, pyšné knihovny, > neboť přináším to, co chybělo na vašich nabitých policích, > ale čeho je nejvíce třeba, > stvořil jsem knihu, > její slova nejsou ničím, její směřování je vším, > je to svébytná kniha, nespjatá s ostatními, nevyhmataná intelektem, > ale vy, věci skryté a nevyslovené, prostoupíte každou její stránku. > > Sám o sobě zpívám, o pouhé jednotlivé bytosti. > O všem tělesném od hlavy až k patě zpívám, > ne pouze podoba tváře, ne pouze mozek je hoden opěvování, tvrdím. > O životě nesmírném svou vášní, svým tepem a silou, > radostném, stvořeném pro činy nejsvobodnější, zpívám. > > Hodně vzdorujte a poslouchejte málo. > Jak někdo jednou uposlechne bez ptaní, je plně zotročen. > > Já nepohnutelný, pohodlně rozkročen v přírodě, > nechť vzdoruji noci, bouřím, hladu, posměchu, nehodám a příkořím, > tak jako vzdorují stromy, tak jako vzdoruje zvěř. > > Zpívám o jedinci, > v jedinci zanechávám ducha revolty. > (Ó skryté právo na povstání! Ó neuhasitelný, nezbytný ohni!) > > Sebe slavím a o sobě zpívám. > Lelkuji a svádím k tomu svou duši, > lelkuji a zlehka se nakláněje, pozoruji mečík letní trávy. > Můj jazyk, každý atom mé krve je stvořen z této hlíny, z tohoto vzduchu, > já, právě sedmatřicetiletý, při výtečném zdraví teď začínám > a doufám, že nepřestanu, dokud nezemru. > A troufám si hovořit jakkoli riskantně, > sám příroda, bez zábran, s původní silou. > > Vzduch nevoní, nemá chuť destilátu, je bez pachu, > je však navždy určen mým ústům a já po něm prahnu, > vyběhnu na lesní stráň, ze všeho svlečen a nahý, > a přímo šílím po jeho dotecích. > > Hra světla a stínu na stromech za houpání ohebných větví, > rozkoš být samoten v polích či na stráních, > pocit zdraví, trylky letního poledne, můj zpěv, když vstanu z lůžka > a setkám se s ranním sluncem. > > Poznáš, z čeho se rodí básně, > poznáš dobrotu země i slunce, > nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky, > ani se nebudeš dívat očima mrtvých, > ani se nebudeš živit přízraky z knih, > ani mýma očima se nebudeš dívat, > ani ode mne cokoli nepřevezmeš, > do všech stran budeš naslouchat > a všechno procedíš sítem své vlastní duše. > > Nikdy nebude více dokonalosti, než je nyní. > Nutkání a nutkání a nutkání a nutkání, > stále to tvořivé nutkání světa. > Z temnot vystupují stále množení, stále pohlaví, stálá životní líheň. > Dále to obohacovat nemá smysl, to cítí učenec i prosťáček. > Já, znaje dokonalý řád a míru věcí, když přou se, mlčím, jdu se vykoupat, > naplněn obdivem sám nad sebou. > > Obklopují mě darmošlapové a věční vyptávači, > lidé, jež potkávám, > to všechno ale – to nejsem já sám. > Stranou všech těch tahaček a rvaní stojí mé skutečné Já. > > Pro mne je muž, kdo má svou hrdost a palčivě cítí svá ponížení. > > Voli, kteří tak řinčíte svým jařmem a řetězem nebo stojíte v listnatém stínu, > co to říkají vaše oči? > Zdá se mi, že je to víc než všechno, > co jsem černé na bílém přečetl za celý život. > A neříkám želvě, že je bezvýznamná proto, že není ničím jiným, > a sojka v lesích se nikdy neučila škály, ale pro mne trylkuje docela obstojně > a pohled kaštanové klisny vyhání ze mne veškerou hloupost. > > Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já, > já, který zkouším své štěstí, přikrašluji sám sebe. > > Nářky a podlézání zabalte s prášky pro invalidy. > Proč bych se měl modlit? Proč bych měl být zbožný a dbát na ceremonie? > Vím, že jsem bytelný a zdravý. > Vím, že jsem nesmrtelný, > vím, že mou dráhu nemůže opsat kružidlo tesaře, > vím, že nezaniknu jako ohnivé klikyháky, > které děti vřezávají do noci řeřavým prutem. > Vím, že jsem vznešený, > nenutím svého ducha, aby se ospravedlňoval nebo aby byl pochopitelný, > vidím, že přírodní zákony se nikdy neomlouvají. > Jsem, jaký jsem, to stačí. > Jeden svět je si toho vědom a pro mne ten největší, a to jsem já sám. > > Přimkni se úže, noci s nahými prsy – přimkni se úže, přitažlivá a žírná noci! > Noci jižních větrů – noci několika obrovských hvězd! > Tiše se sklánějící noci – šílená nahá letní noci. > > Směj se, ó smyslná země, vydechující svěžest! > Země dřímajících a rozplývajících se stromů! > Země po západu slunce – země se zamlženými vrcholky hor! > Země pod křišťálovým dštěním úplňku, jehož se právě dotkl úsvit! > Země jasu a stínu, které žíhají říční proud! > Země s holubí šedí mraků, kvůli mně zářivějších a čistších! > Ty oblá pádící země – země hýřící jabloňovými květy! > Usmívej se, tvůj milenec přišel! > > Co dobrého dálo se kdysi nebo co dobrého děje se dnes, není takový div, > ale znovu a znovu je div, jak může někdo být podlý. > > Nedávám si ubrousek na ústa, > hovořím se stejnou jemností o střevech jako o hlavě a srdci, > soulož pro mne není o nic odpudivější než smrt. > > Jsem božský skrz naskrz a posvětím všechno, > čeho se dotknu nebo co se mě dotýká, > pach těchto podpaží je voňavější než modlitba, > tato hlava je více než chrámy, bible a všechna vyznání. > > Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih. > My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce, > sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra. > > Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem, > obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne. > > Psaní a mluvení mou hodnotu nedokáží > a pouhým sevřením rtů zahanbím pochybovače. > > Věřím, že pouhý list trávy není méně než denní konání hvězd > a že mravenec je stejně dokonalý a také zrnko písku a vajíčko střízlíka > a ropucha je veledílem dokonalosti > a vyšlehlá ostružina by mohla zdobit nebeské síně > a každý nepatrný kloub mé ruky zahanbí složité stroje > a kráva žvýkající se svěšenou hlavou předčí nádherné sochy > a myš je takový zázrak, že stačí ohromit sextilióny nevěřících. > Myslím, že bych se mohl vrátit a žít se zvířaty, jsou tak mírná a soběstačná, > stojím a dlouho, dlouho se na ně dívám. > Nepotí se a nenaříkají na život, > neprobdí na lůžku celou noc v pláči nad svými hříchy, > nehnusí se mi řečmi o povinnostech k Bohu, > žádné z nich není nespokojené, žádné z nich není posedlé mánií po majetku, > žádné z nich si nekleká před druhým, ani před svým předchůdcem, > který žil před tisíci lety, > ani jediné na celé zemi není úctyhodné nebo nešťastné. > Ukazují mi, co máme společného, a já to uznávám, > ukazují mi některé mé vlastní rysy a ona sama je zřejmě také mají. > > Skvrnitý jestřáb padá střemhlav a obviňuje mě, že lelkuji a žvaním. > Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný. > Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa. > > xxx > > **Stébla trávy, přel. Kolář, Urbánek, Odeon, Praha 1969** > > Já přirozený > > Já přirozený, Příroda, > Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten. > Paže mého přítele volně visící přes mé rameno, > Stráň bílá květy horského jeřábu, > Táž za pozdního podzimu, odstíny červeně, žluti, hnědi, purpuru > a světlé i temné zeleně, > Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky, > Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil, > Skutečné básně (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy), > Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já. > Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži > (Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně), > Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza, > Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou, > Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země, > Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu, > Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen; > Vlhkost lesů za časných hodin, > Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého, > Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry, > Chlapcovy tužby, žhavost a tíseň, když mi potají sděluje, co se mu zdálo, > Mrtvý list ve svém spirálovitém víru a tiše, smířeně padající k zemi, > Beztvará bodnutí, kterými mě bodají výhledy, lidé, předměty, > Soustředěné bodnutí, kterým se bodám sám, bodající mne, jak vůbec může někdo někdy bodnout, > Citliví, všeobsáhlí, dole převislí bratři, s kterými sbližují jen výjimečná tykadla, jen ta vědí, kde jsou, > Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé > stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže, > Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání, > Muka, dráždící neuklidnitelný příliv, > Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných, > Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena, > Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo, > Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky, > Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný; > Dorážení mého milovaného moře na mne, zatímco ležím nahý a svolný, > Veselí dvojčat batolících se v trávě na slunci, a matka nikdy neodvracející své bdělé oči, > Kmen ořechu, skořápky a zrající nebo dozrálé, protáhlé a zaoblené ořechy, > Neporušenost rostlin, ptáků, živočichů, > Nízkost, kterou bych spáchal, kdybych se skrýval nebo zjistil, že jsem necudný, když přece ptáci ani zvěř se nikdy neskrývají a nezjišťují, že jsou necudní, > Veliká čistota otcovství, rovná veliké čistotě mateřství, > Přísaha plodit, kterou jsem složil, mé dcery jako Adam svobodné a svěží, > Lačnost užírající mne ve dne v noci hladovým hlodáním, dokud nenaplním, co vydá chlapce, kteří se postaví na mé místo, až se mnou bude konec. > Zdravé odpočinutí, utišení, uspokojení, > A tento hrozen náhodně ze mne samého utržený, > Vykonal své dílo – bezstarostně jej házím, aby padl kamkoli. > > xxx > > **Ukázka z knihy (překlad Ondřej Skovajsa):** > > SKVĚLÉ jsou mýty . . . . i pro mě jsou rozkoš, > Skvělí jsou Adam a Eva . . . . i já se za nimi otáčím a akceptuju je; > Skvělé jsou národy na vzestupu i národy, které padly, a jejich > básníci, ženy, mudrci, vynálezci, vládci, válečníci a kněží. > > Skvělá je svoboda! Skvělá je rovnost! Jsem jejich stoupenec, > Kormidelníci všech národů, vyberte si každý svoje plavidlo > . . . . kam se plavíte vy, plavím se já, > Ve svalech svíráte život nebo smrt . . . . dokonalá věda patří > vám . . . . mám ve vás absolutní důvěru. > > Skvělý je dnešek, a nádherný, > Je dobré žít v této epoše . . . . žádná lepší nikdy nebyla. > Skvělé jsou porodní bolesti a ponory a triumfy a pády demokracie, > Skvělí reformátoři i se svými chybami a křikem, > Skvělá smělost a risk námořníků na nových výpravách. > > Skvělý jsi ty sám a já sám, > Jsme stejně dobří a špatní jako ti nejstarší a nejmladší a kdokoli jiný, > Co dělali ti nejlepší a nejhorší, můžeme dělat i my, > Co cítili . . necítíme to sami? > Co si přáli oni . . nemáme stejná přání? > > Skvělé je mládí a stejně skvělé je stáří . . . . skvělé jsou den a noc; > Skvělé je bohatství a skvělá je chudoba . . . . skvělá je exprese a skvělé je ticho. > > Mládí veliké zdravé a milující . . . . mládí plné krásy a síly a fascinace, > Víš ty, že i stáří se může vydat za tebou? Stejně krásné a silné a fascinované? > > Rozkvetlý a překrásný den . . . . den obrovského slunce, skutků, ambic a smíchu, > Noc přichází těsně za ním, s miliony sluncí a spánkem a uzdravující tmou. > > Bohatství v hojnosti a v krásných šatech a v pohostinnosti: > Ale co bohatství duše – kterým je upřímnost, poznání, hrdost a všeobjímající láska: > A co muži a ženy, jejichž bída je bohatší než bohatství? > > Exprese v řeči . . písmem anebo ústy, pamatuj, že i ticho mluví, > Muka nejmučivější úzkosti a chlad nejchladnějšího pohrdání slova nepotřebují, > Opravdová adorace se obejde bez slov a klečení. > > Skvělý je nejskvělejší národ . . hvězdokupa sobě rovných národů. > Skvělá je zeměkoule a to, jak se stala tím, čím je, > Dovedete si představit, že to tímto skončí? . . . . a že se růstu vzdá? > > Pochopte přece, že od nynějška nás čeká stejně dlouhá cesta > jako od dob, kdy ji halily jen vody a plyny. > > Skvělá je hodnota pravdy v člověku, > Hodnota pravdy v člověku trvá napříč všemi změnami, > Je nevyhnutelně v člověku . . . . on a ona se milují a jsou pořád spolu. > > Pravda v člověku není diktum . . . . je nezbytná jako zrak, > Bude-li jedna duše, bude pravda . . . bude-li muž anebo žena, bude pravda . . . . > Bude-li fyzický svět anebo etika, bude i pravda, > > Bude-li rovnováha anebo vůle, bude i pravda . . . . zbude-li > na zeměkouli vůbec něco, bude i pravda. > O pravdo zeměkoule! O pravdo věcí! Rozhodl jsem se tlačit všude za tebou, > Rozezvuč hlas! Přejdu pohoří anebo se vrhnu do moře za tebou! > > Skvělý je jazyk . . . . kraluje všem vědám, > A v něm je plnost a barevnost a tvar a rozmanitost zeměkoule > . . . . a mužů a žen . . . . a všech vlastností a procesů; > Je skvělejší než bohatství . . . . je skvělejší než domy anebo lodě > anebo náboženství anebo obrazy anebo hudba. > > Skvělá je anglická řeč . . . . znáte řeč stejně skvělou? > Skvělé je anglické plémě . . . . jaké plémě má tak nesmírný osud jako Angličani? > Matka tohoto plemene se musí ujmout nové vlády nad zemí, > Tato nová vláda povládne jako vládne duše a jako láska > a spravedlnost a rovnost, které vládnou duši. > > Skvělé je právo . . . . skvělých je těch několik starých mezníků > práva . . . . je stejné ve všech dobách a nebude narušeno. > Skvělé jsou svatby, obchody, noviny, knihy, volný trh, > železnice, parníky, mezinárodní pošta a telegraf a burzy. > > Skvělá je Spravedlnost, > Spravedlnost není ustanovována zákonodárci a zákony . . . . je v duši, > Nařízeními se neproměňuje o nic víc, než se proměňuje láska > anebo pýcha anebo gravitační zákony, > Je neměnná . . . . nezávisí na vůli majorit . . . . majority tak jako > tak nakonec stanou před stejným chladným a exaktním tribunálem. > > Spravedlnost, to jsou velicí rození právníci a vzorní soudci . . . . > je to v jejich duších, > Je to dobře roztříděné . . . nestudovali pro nic za nic . . . . skvělé > zahrnuje i to míň skvělé, > Vládnou na nejvyšší úrovni . . . . dohlížejí nad všemi epochami > a státy a administrativami. > > Vzorný soudce se nebojí ničeho . . . . mohl by stát tváří v tvář Bohu, > Před vzorným soudcem všichni ustoupí . . . . > život a smrt ustoupí . . . . > nebe a peklo ustoupí. > > Skvělé je dobro; > Nemám představu o tom, co je zač, o nic větší, než o tom, > co je zdraví . . . . ale vím, že je skvělé. > > Skvělá je špatnost . . . . často ji obdivuju stejně, jako obdivuju dobro: > Říkáte tomu paradox? Určitě je to paradox. > > Věčná rovnováha věcí je skvělá a věčný rozvrat věcí je skvělý, > A v tom je další paradox. > > Skvělý je život . . a skutečný a mystický . . veškerý a kdekoli, > Skvělá je smrt . . . . Stejně jako život drží všechny části > pohromadě, tak i smrt drží všechny části pohromadě; > Říkám se stejnou jistotou, jako že se hvězdy po splynutí se > světlem znovu navracejí, že smrt je stejně skvělá jako život. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** poezie klasická, Whitman Walt **Spisovatel:** Whitman --- ### [Režisér Jiří Krejčík o pohrdání starými lidmi, kteří politiky zajímají jen o volbách](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/reziser-jiri-krejcik-o-starych-lidech-kteri-politiky-zajimaji-jen-o-volbach) **Published:** May 30, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Pan režisér Krejčík, už jako důchodce, občas zašel na zastupitelstvo Praha 6. V lednu 2009 zastupitelům řekl svůj názor na potupný přístup politiků k důchodcům. **Content:**  **Významný režisér Jiří Krejčík. Toto je jeho setkání s politickou arogancí v důchodovém věku. Každá společnost a civilizace se začíná hroutit v okamžiku, když se zásadním způsobem změní její vztah ke starším lidem. K dokonalosti takové chování nejvíc přivedla až probruselská a ukrajinská asociální Fialova vláda, nicméně antiseniorský trend je v politice už velmi dlouho.** **Pan režisér [Krejčík](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Krej%C4%8D%C3%ADk), už jako důchodce, občas zašel na zastupitelstvo Praha 6. V lednu 2009 zastupitelům řekl:** > “Vážení zastupitelé, vážení spoluobčané, bylo mi letos v létě 91 let, mojí manželce je 88 let. Žijeme spolu v obecním bytě, jak jsem uvedl, na náměstí Svobody v domě, kterému se říká „skleňák“. Náš společný důchod s manželkou je proti mnoha jiným důchodům vyšší, přesto však bohužel zdaleka nestačí, abychom uhradili všechny společné náklady, nepočítaje v to náklady na živobytí. > > Přes můj pokročilý věk – je to s podivem, ale stále ještě pracuji. A nebýt výdělku plynoucího z této práce, s důchody bychom nevydrželi. Zdůrazňuji, že žijeme skromně, bez výdajů na nákladné dovolené, bez nároků na nadstandardní způsob života. Značné náklady však stojí léky, drahé léky. A samozřejmě, když dožije více než 30 let stará pračka a je nutno opravit roztrhané křeslo, je rodinný rozpočet vážně narušen. > Nedovedeme si představit, jak se se zvýšenými výdaji vypořádávají naši staří spoluobčané, odkázaní na nízký důchod bez možnosti získání nejnutnějších prostředků. > > Někteří staří lidé se žel odhodlávají prodat věci, které nejsou pro holý život nezbytně potřebné. V tak neřešitelné situaci se nacházejí lidé, kteří nemají co prodat a možnost vypůjčit si peníze. Zoufalou situaci těchto našich spoluobčanů si nedovedeme představit. Mnohým hrozí násilné přestěhování. To by znamenalo zkrácený čas života. > > Apeluji na vás všechny, apeluji na vás, pane starosto, na naše zastupitele, abyste nečinili nátlak na tyto spoluobčany, aby opustili svoje domovy, ve kterých možná prožili většinu svého života. > > Děkuji vám. **Tak to bylo v roce 2009. Myslíte, že od té doby se něco změnilo? **Mezi nejznámější snímky režiséra Krejčíka patří například protektorátní drama Vyšší princip, Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány či Božská Ema.**** > Jak to řekl režisér Krejčík v dokumentu Karla [Vachka](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/karel-vachek-etc-o-tvorbe-svetoveho-rezisera)? > **Proboha, vždyť jsme v rukou šílenců…** **Pokud nevíte, kdo byl vynikající režisér Jiří Krejčík**, pak tento dokument vám to objasní. Režisér Krejčík zde popisuje neuvěřitelnou anabází s Janem Werichem a filmem Císařův pekař a pekařův císař. A je to opravdu mimořádně zajímavé povídání. [Císařův pekař: Pamětník vzpomíná – režisér Jiří Krejčík](https://www.youtube.com/watch?v=c49VcpSKKks) **Categories:** Glosy Společnost **Tags:** Krejčík Jiří, Vachek Karel **Spisovatel:** Krejčík, Vachek --- ### [Sláva strojů a měst. Dystopická vize technokratické a odlidštěné civilizace](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/slava-stroju-a-mest-vize-budoucnosti) **Published:** May 30, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Sláva strojů a měst je Rašínova velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Aktuální kritika technokratismu a odlištění... **Content:**  **Sláva strojů a měst (1929) je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.** Sláva strojů a měst je nevelká próza (96 stran), která má formu fiktivního rozhovoru až filozofické debaty. Vypravěč, sám Rašín, český včelař s „továrnou“ na med s miliony včelích dělnic, hostí německého redaktora a dva americké inženýry. Ti přijíždějí obdivovat efektivitu včelího společenství a hledají inspiraci pro vytvoření ještě výkonnější, lidské společnosti, kde by lidé pracovali bez spánku 16+ hodin denně a svou práci by milovali. > Překonali jsme vzdálenosti, ale vzdálili jsme se od života. > Citát z knihy Jaromír Rašín knihu psal v polovině 20ých let. Tedy v době, kdy se rozvíjí ve velkém nový československý průmysl, automobilismus a nový způsob života, hlavně ve městech. To bylo pro mnoho lidí šokem. Stejným jako byl rozvoj digitálních technologii počátkem druhého tisíciletí. **Není divu, že člověk soudný a přemýšlející, jakým Rašín bezesporu byl, si kladl mnoho otázek o budoucnosti.** **Proto ve své knize otevřeně kritizuje:** přetechnizovanou moderní civilizaci, slepou víru v pokrok a stroje, odlidštění člověka, městský život a konzumní zábavu jako únik před prázdnotou, ztrátu kontaktu s přírodou a přirozeným rytmem. Kniha je tedy nadčasovou kritikou technokratického myšlení a varováním před budoucností, kde by člověk mohl skončit jako anonymní „lidská včela“ v obřím stroji. Mnozí čtenáři si jistě všimnou podobnosti s knihami Huxleye a jeho překrásným světem plným spokojených otroků na drogách. Ilustrace k původnímu vydání vytvořil významný výtvarník Cyril [Bouda](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/cyril-bouda-ilustrator). V roce 2019 byla kniha dramatizována Jaroslavem Duškem [Divadlo Kampa](https://divadlokampa.cz/) [JAROSLAV DUŠEK – SLÁVA STROJŮ A MĚST divadlo >>](https://www.youtube.com/watch?v=c9bGMzMQxMM) Existuje i audiokniha CD (čte mj. Jaroslav [Dušek](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/dusek-ze-me-kniha-vypisky)). ***Sláva strojů a měst / Jaromír Rašín / první vydání vlastním nákladem v roce 1929*** e-kniha >> [Sláva strojů a měst pdf](https://www.mlp.cz/katalog/titul/slava-stroju-a-mest/4477384) Audiokniha ke stažení nebo na CD namluvená J. Duškem. **Jaromír Rašín** (25.5. 1891 – 1951, Hvar, tehdy Jugoslávie) Byl český právník, básník, prozaik, překladatel, bibliofil a vášnivý včelař. Syn Viktora Rašína (1856–1921), který byl bratrem slavného českého politika a prvorepublikového ministra financí Aloise [Rašína](https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Aloise_Ra%C5%A1%C3%ADna) (1867–1923). Vystudoval práva, pracoval jako právník (hlavně v pojišťovnictví). Psal poezii, prózu a úvahy. Vydával vlastním nákladem v bibliofilském duchu (malé náklady, krásná úprava). Mezi jeho díla patří např.: básnické sbírky a prózy (Písně a balady, Život Ježíšův, Život všekazů, Budhovy vyjížďky aj.) > „Každé pravidlo má výjimku a každá zásada odchylku.“ Jaromír Rašín byl velký milovník včel, provozoval včelín (někde se uvádí unikátní kamenný včelín), psal o včelách a přirovnával včelí společenství k lidské společnosti (téma silně přítomné v jeho nejznámější knize). Po Mnichovské dohodě (1938) emigroval (pravděpodobně kvůli židovskému původu rodiny Rašínů nebo politickým postojům). Zemřel v roce 1951 na chorvatském ostrově Hvar. **Výpisky z knihy Jaromír Rašín / Sláva strojů a měst.** > „Druhý den jsem časně vstával. Slunce vycházelo slavně. Východ slunce je vždy slavný. Slavně se rodí den. Není jiné slávy na světě než sláva slunce.“ > > „Lidé však zapomněli na básníky a nestarají se o to, co říkají hvězdáři, a málo se dívají na slunce. Snad polovina lidí, jež žije v městech, noc proměňuje za den a pozdě vstává, nevidí slávu rodícího se dne…“ > > „Jestliže sloučíte všechny statky a velkostatky v několik ohromných zemědělských továren, možná, že dosáhnete větší výroby, ale cena, kterou lidstvo za to zaplatí, bude příliš veliká, neboť jí dosáhnete za cenu šťastného života zemědělců… zničíte vesnice a pohřbíte lásku člověka k půdě, rozvážete pouto, kterým bylo lidstvo od věků spjato s přírodou…“ > > „My máme stoposchoďové mrakodrapy, jezdíme pod zemí, lítáme ve vzduchu, procházíme se na visutých chodnících, posíláme vzduchem bursovní zprávy i úryvky z oper, organisujeme, pracujeme, tvoříme a vyrábíme.“ **Na závěr jedna z myšlenek Arhura C. Clarka, světového spisovatele scifi z knihy Profiles of the Future.** > Populární představa podporovaná komiksy a lacinou formou sci-fi, že inteligentní stroje musí být zlomyslné entity nepřátelské člověku, je tak absurdní, že má sotva cenu plýtvat energií k dokázání její nesprávnosti. > Téměř mě svádí argumentovat, že pouze neinteligentní stroje mohou být zlomyslné Ti, kteří zobrazují stroje jako aktivní nepřátele, pouze vykreslují svoji vlastní agresivitu. > Čím vyšší inteligence, tím větší stupeň vzájemné spolupráce. > Jestliže někdy bude válka mezi člověkem a stroji, je jednoduché uhádnout, kdo jí začne.” **Categories:** Beletrie česká, Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie česká, Beletrie scifi, budoucnost lidstva, kritika společnosti, Rašín Jaromír **Spisovatel:** Rašín --- ### [Josef Škvorecký. Zbabělci o zrůdnosti války, udavačích pohledem 20letého jazzového muzikanta](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/skvorecky-zbabelci) **Published:** May 28, 2026 **Author:** Michal Matusek **Excerpt:** Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Kniha popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války. A tak kniha byla zakázána. **Content:**  **Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Román byl jako blesk v socialistickém realismu a byl hned podezřelý duchem nepřátelské anglo-americké svobodomyslnosti. Neslýchané! Samozřejmě, že kniha nebyla přivítána s jásotem v komunistických komisích, zvláště, když popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války.** Poprvé se objevuje autobiografická postava Dannyho Smiřického, dvacetiletého gymnazisty, který má rád [jazz](https://en.wikipedia.org/wiki/Jazz), což byla hudba považována komunisty za buržoazně zpátečnickou a tudíž nebezpečnou. **A tak kniha Zbabělci byla zakázána.** Škvorecký byl vyhozen z pozice redaktora Světové literatury a mohl potajmu publikovat pod jménem svého přítele. A teprve po roce 1963 mu strana a vláda dovolila vydat několik málo knih. Nekontroverzních. A pak už Škvorecký odchází do emigrace. Odstěhoval se do kanadského Toronta, kde byl až do konce svého života. **Zbabělci vyšli 13 let po válce a 10 let po komunistickém parlamentním převratu v roce 1948.** Zrůdnost a hektičnost války byla mezi lidmi ještě velmi aktuální, stejně jako totalita nastupujícího komunistického režimu, který v 50 letech prošel tou nejzrůdnější části. Škvorecký proto v knize uvádí citát [Hemingwaye](https://citarny.com/tag/hemingway-ernest): > “Osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu doby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou.” Přesně tak, jak by tomu mohlo být v podobné knize 10 let po roce 1989. Přisluhovači režimu dělají vždy všechno možné, aby se na jejich udavačství a zrádné chování zapomnělo. **Román popisuje jedno z nejhektičtějších období naší historie v malém pohraničním městě. Je to doba osvobozování ČSR po 2. světové válce. Osm dní od pátku 4. května do 11. května 1945.** Po necelých 6 letech zrůdné německé okupace, po miliónech zavražděných lidí, po neskutečných genocidních zvěrstev, milónech padlých vojáků na frontách, po období, kdy se v novinách vyvěšovaly seznamy popravených občanů za jejich názor, přichází konečně svoboda. Po vyčerpávajících bojích se přibližuje Rudá armáda a její spojenci a osvobozuje Československo. Jenže mnozí němečtí vojáci nikam neutíkají a z různých důvodů se nevzdávají. V československých městech dochází k povstáním, lidé berou do ruky zbraně, aby Němce vykopali z okupované země. Začíná jedno z mnoha období skutečného hrdinství, ale i převlékání kabátů. Udavači a zrádní Jidáši cítí, že se definitivně otáčí kormidlo světa a snaží se být aktivní v boji proti svým chleobodárcům a zachránit si tak na poslední chvíli život. Však také po válce se vyrojilo několikanásobně víc partyzánů a odbojářů než jich vůbec bylo. Od nepaměti typické chování pro každý takový převrat. A o takovém čase vypráví [Škvorecký](https://citarny.com/tag/skvorecky-josef) příběh dvacetiletého Dannyho, který má stejný zájem o hru na saxofon a o černošský jazz, jako o holky a samozřejmě jako každý chce, aby němečtí fašisti a banderovci odtáhli a a přijela Rudá armáda. **Prozrazovat děj nechci. Knihu si přečtěte.** Je nejen o neuchopitelném traumatu konci války, ale svým způsobem i o roce 1989 jakož o každé velké změně epoch a systémů. Je to příběh plný zvratů a střetu mladických pohledů na svět a kruté reality válečných časů. Je o hrdinech i zbabělcích. Mnoho napoví o morálce, jak o ní psal Karel Čapek: > „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“ > [Karel Čapek](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/capek-valka-s-mloky) Každopádně na svou dobu mimořádně drzý nesocialistický závěr knihy bez oslavy falešných socialistických hrdinů musel cenzory ještě dlouho strašit. Byl to totiž po 10 letech jeden z prvních náznaků svobodného myšlení. **Výpisky: [Škvorecký Josef](https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%A0kvoreck%C3%BD) / Zbabělci** > **První věta:** > 4\. V. 1945. Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: “Tak revoluce se vodkládá na neurčito.” > > Sobota, 5. 5. 1945 > To byl můj život. Tohle byl můj život. Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena. > Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo… > > Neděle, 6. 5. 1945 > Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolóry a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli > v pivováře budou taky ostatní Balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní. > > Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme po pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru. > > Najednou mi napadlo, že bych měl myslet na Irenu, když ji miluju. Tak jsem na ni začal myslet. Ze začátku mi to nešlo. Snažil jsem se si ji představit, a nešlo mi to, tak jsem si vzpomněl, jak jsem jí nedávno v lázních viděl za ňadra, a už mi to šlo. Myslel jsem, že by bylo dobré s ní spát a že Zdeněk s ní spí, a začal jsem příjemně žárlit a bylo to dobré. Přišlo na mě tenorové sólo a já se začal zalykat ve středních polohách, jak je to na tenoru nejlepší, a zapomněl jsem na Irenu, jenom jsem si tak jí byl vědom a hrál jsem svoje velké sólo z Bob Catse. > > “Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,” říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil. > > Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a pantherů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky. > > **Poslední věta:** > Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, cenzura knih, Druhá světová válka, Škvorecký Josef,, socialismus, udavač **Spisovatel:** Škvorecký --- ### [Jaroslav Seifert a jeho milovaná Praha. Výběr básní](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/seifert-praha-vyber-basni) **Published:** May 27, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jak viděl Jaroslav Seifert Prahu, matku našich měst, jako básník, když se toulal od Pražského hradu přes Daliborku na Petřín, k Vltavě a Karlovu mostu? **Content:**  **Jaroslav Seifert je dodnes básníkem v srdci každého Čecha. Své jedinečné vidění světa vyjádřil nejen v proslulé knize [Všechny krásy světa](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/seifert-vsecky-krasy-sveta), ale ve všech svých básních. Měl veliký dar slova a mimořádně citlivé poetické vidění, kterým dokázal proměňovat každodenní skutečnost v čistou krásu.** Jak ale viděl Jaroslav [Seifert](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Seifert) Prahu – matku měst –, když se toulal od Pražského hradu přes Daliborku na Petřín, po kočičích hlavách Nerudovy ulice, přes tajemnou Čertovku až k široké Vltavě a Karlovu mostu, který pamatuje slavné časy českého království? Jaké obrazy a nálady se mu v pražských uličkách a na nábřežích vybavovaly, aby je pak přenesl do svých veršů libozvučné češtiny? Pojďme se s ním projít Prahou. > Praha! > Tomu, kdo ji uviděl jen jednou, > její jméno aspoň zpívá > navždy v srdci. > Je sama písní zapředenou v čase > a my ji milujem. > Ať zní! > Jaroslav Seifert – Verše z Goblénu **Jaroslav Seifert. Výběr vyznání a básní o jeho milované Praze.** > **Vyznání Jaroslava Seiferta Praze / Všechny krásy světa** > > Praha byla pro mne vždycky víc než město. Byla to má matka, má první láska a můj nejvěrnější přítel. Narodil jsem se pod jejími střechami a celý život jsem se k ní vracel, jako se syn vrací k matčině náruči. > Když jsem se toulal jejími ulicemi, cítil jsem, jak mi bije srdce v rytmu starobylých zvonů. Od Pražského hradu, kde se dějiny češství dotýkají nebe, přes strmé schody Daliborky dolů na Petřín, kde voní šeříky a rozkvétají jabloně, až po kočičí hlavy Nerudovy ulice, které zpívají pod botami. A pak ta tajemná Čertovka, kde se zdá, že čas teče pomaleji, a široká Vltava, která odnáší všechny starosti a přináší nové sny. > Praha není jen kamení a věže. Je to světlo, které padá na Karlovy mosty, je to mlha nad řekou za svítání, je to smích děvčat na Kampě a tichý šepot staletých lip. Je to město, které umí plakat i smát se zároveň – jako život sám. > Miloval jsem ji v každém ročním období: v zářivém jaru, kdy se otevírají okna a Praha voní čerstvým chlebem a kávou, v parném létě, kdy se slunce odráží od zlatých kopulí, v melancholickém podzimu, kdy listy tančí po dlažbě, i v zimě, kdy se střechy pokrývají sněhem a město vypadá jako z pohádky. > Ať jsem byl kdekoli na světě, vždycky jsem v sobě nosil její obraz. Protože kdo jednou spatřil Prahu, tomu její jméno zpívá navždy v srdci. > > **Praha** > Nad sloními pokrývkami záhonů > gotický kaktus rozkvétá královskými lebkami > a v dutinách melancholických varhan, v hroznech > plechových píšťal. > > Trouchnivějí staré melodie. > Dělové koule jako semena válek > roznesl vítr. > > Noc strmí nade vším > a v zimostrázu kopulí věčně zelených > odchází po špičkách pošetilý císař > do kouzelných zahrad svých křivulí > a v bezvětří růžových večerů > zaznívá cinkot skleněného listí, > jehož se dotýkají prsty alchymistů > jako vítr. > > Dalekohledy osleply z hrůzy vesmíru > a fantastické oči hvězdopravců > vypila smrt. > > A zatím luna kladla vejce do mraků, > nové hvězdy líhnuly se o překot jako ptáci, > kteří se stěhují z černějších krajin, > prozpěvujíce píseň lidských osudů, > není však nikoho, > kdo by jim dovedl rozuměti. > > Poslouchejte fanfáry ticha, > po kobercích vetchých jako stoleté rubáše > ubíráme se k neviditelné budoucnosti > > a Jeho Veličenstvo prach > usedá zlehka na opuštěný trůn. > > **Věnec sonetů** > Praha! To chutná jak hlt vína. > Opakuji si stokráte > to jméno dechem naváté > a sladší dechu milenčina. > > Ať sirény však nad domy > dají si radši přilbu z čela, > beztak nám ještě nedozněla > siréna našich svědomí. > > Kdybych ji viděl jako vázu, > z níž zůstaly jen střep a prach, > kdybych měl přežít její zkázu, > prach její sládl by v mé slině. > > Je jako pečeť na listině, > i kdyby byla v sutinách. > > **Kvetoucí Praha** > Oblaka letí. Na chviličku > postůjte při kraji. > Nebe je modré křídly andělíčků, > kteří se líbají. > > Květ s květem před očima splývá > v závoj a vzdušný šál, > pták zpívá, celé město zpívá, > i zvon se rozhoupal. > > Zní jako harfa při hostině > a s kvítím na strunách, > když zpěvák stokrát po svém víně > bez rozmyšlení sáh. > > Stůj, stůj, ty sladký okamžiku, > já chtěl bych spolu znít, > hned slovy lásky a hned díků, > jež nelze vyslovit. > > **Jsou dny, kdy město už se propadá** > do modré hudby > jako Benátky do moře. > > Jen ať se propadne, až po vrcholky věží! > Na nich se zachrání jen holubi. > Na jeho goblénech > zamilovaní pastýři zvedají píšťaly > vysoko nad čela > a pomněnky nestačí uhýbat > kotníkům nožek, > když dívky spěchají > vyslechnout tuto kasaci po krásné noci. > > Mám jen strach, > aby Praha dobře si ukryla > všechny svoje nástroje, > housle a gamby, loutny i violy, > půvabné jako tváře žen > z barokních portrétů. > > S hvězdami na prsou > zvolna se sune mlčelivý průvod > podél dlouhé zdi > a přinášejí své nevěrné nástroje, > aby je odevzdali těm, > kteří se rozhodli zardousit i hudbu. > > Byli by jim vyrvali i staré citary, > které visívaly na vrbách, > u babylónských vod, > ale nevěděli jak. > Možná, že byly již zpuchřelé > a pod jejich rukama > se rozpadly jen v prach. > > **Kamenný most** > Čas, řeka, mládí a co ještě? > Snad vůně májového deště > a smích ve větru lehkonohém. > Po mostě šel jsem, srdce bráně, > dát sbohem musil v jedné bráně > a v druhé musil dáti sbohem. > > Jen vzpomínku. Jen pěti slovy: > do ruky dítě rybky loví. > Z dlaně je hrob a peníz z ryby; > tím penízem pak zbožně platí > za vše, co touží milovati > a zná jen samo bezpochyby. > > Těch jar! Když jaro vzbouzí z mdloby > pod mostem stromy a hned škrobí > jim rukávce, na které včely, > tak zkřehlé, jak by místo v medu > narodily se v tříšti ledu, > ze suknic světců přiletěly. > > Těch podzimů a zim, kdy stíny > nad řekou nesou baldachýny, > jež vítr vzdouvá. Jak se klamu! > To není vítr, to se chvějí > jen křídla racků nad peřejí, > než usednou na ledolamu. > > Nad věžemi se hvězdy smály, > ach, povídali, že mu hráli, > copak se hvězda smáti může? > Pod jezem rybář zůstal němý; > jez totiž řeku pod dlaněmi > mu proměňuje v bílé růže. > > Čeřeny doschly a pach sítí > už vyvanul; už můžem jíti; > čas láme pečeť pergamenu. > Však krev neb zlato, jež se třpytí, > ať je nám dovoleno píti, > jinak by život neměl cenu. > > Listí jak člunky po osnově > setřásá vrba na ostrově > a s řekou vítr rubáš tká tu. > > Ach, byly dny, kdy chtělo se mi > zoufat si smutkem pod větvemi, > a pak jsem vzlykal do achátů. > Proč se však choulit do perleti > smutku? Jde jaro, roky letí > a vody tekou věky věků. > > Až na most jejich prška stříká > jako na záda převozníka, > jenž po krách překračuje řeku. > V obloucích kdysi na lodici > král prchal s krásnou lazebnicí, > ukryv svou hlavu v jejím klíně. > > Dodnes tak ještě v beznaději > můžeme prchnout nejsnadněji > výčitkám zlým i trestu, vině. > > Prst na ústech, svit mihotavý > patera hvězdic kolem hlavy, > mlčí tu světec. Co chtěl říci, > řekl již rybám u pilíře, > však žena podobá se lyře > a zní na ruce milující. > > Než praskne vlna na peřeji, > hoch vezme dívku, obejme ji, > ret plaše nakloní se k retu. > > Hrnčíři stojí poblíž stánku, > ťukají prstem do svých džbánků, > majíce ruce plné květů. > > Šavlemi, prachem, krví, děly > kameny nám tu vyprávěly. > Jen nehtem ryji do kamenů. > Však krev a zlato, jež se třpytí, > ať je nám dovoleno píti, > jinak by život neměl cenu. > > Na troucheň vyschlo kolo mlýna, > i serenádu zapomíná, > již hrávalo v čase mládí. > Však šťastná řeka – vždyť ji znáte, > je mladičká po tisícáté > a svoje struny znovu ladí. > > Tak úzce ústa k ústům nelnou, > jak hladinou svou zrcadelnou > lne k pilířům a v tmavých očích > zrcadlí vše, i jaro v mechu, > jejž vítr do spár vsadil v spěchu, > když letěl střemhlav po úbočích. > > Hodiny blahé po vteřině > dýchal jsem s vůní na Petříně, > jež oblakem se k řece valí. > > A co je s vámi, nožky hbité? > Už také asi netančíte, > jako jste kdysi tančívaly. > > Jak lehký poskok karnevalu > proměňoval se v kroky žalu > a bezstarostnost v hořkost lásky, > i zvony z hloubi země sály > svou moudrost, než se rozhoupaly. > > A také most má svoje vrásky. > Purpur, jímž sláva plápolala, > boty, jež válka okovala, > šly po tom mostě; voda Styxu > nebyla tmavší. Po pilíři > krev tekla a tu neusmíří > ani ta hlava krucifixu. > > Osudů osud ve své roli, > ať už měl masku kteroukoli, > nemohl vybrat lepší scénu. > > Však krev a zlato, jež se třpytí, > ať je nám dovoleno píti, > jinak by život neměl cenu. > > **Hříšné město** > Město fabrikantů, boháčů a surových boxerů, > město vynálezců a inženýrů, > město generálů, obchodníků a vlasteneckých básníků > černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru > a bůh zuřil; > stokrát již slíbil pomstu městu tomu, > déšť síry, oheň s burácením hromů, > a stokrát odpustil, > neboť vždy vzpomněl si, že jednou města svého, > a nedodržet slova bylo těžko bohu: > > dva milenci šli totiž jarním sadem, > zhluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu. > > **Verše z Goblénu** > Praha! > Tomu, kdo ji uviděl jen jednou, > její jméno aspoň zpívá > navždy v srdci. > Je sama písní zapředenou v čase > a my ji milujem. > Ať zní! > > Mé první ještě šťastné sny > třpytily se nad jejími střechami > jako létající talíře > a ztrácely se bůhvíkam, > když jsem byl mlád. > > Jednou přitiskl jsem tvář > na kámen staré zdi > někde pod nádvořím Hradu > a v uchu mi náhle zaznělo > ponuré dunění. > To hřímala dávná staletí. > Ale vlahá, měkká opuka > z Bílé hory > šeptala mi vlídně do ucha. > > Jdi, budeš očarován. > Zpívej, máš komu. > A nelži! > > Šel jsem a nelhal. > A vám, mé lásky, > jen trochu. > > **Pohled z Karlova mostu** > Už přestávalo dávno pršet. > V poutním chrámě na Moravě, > kde jsem se schoval před bouří, > zpívali mariánskou píseň, > která mi nedovolila odejít. > Poslouchával jsem ji doma. > > Kněz poklekl již na stupních > a opustil oltář, > varhany zavzlykaly a ustaly, > ale zástup poutníků se nehýbal. > Teprve po chvilce klečící povstali > a zpívajíce, > aniž se obrátili, > odcházeli všichni pozpátku > k otevřenému portálu. > > Nikdy jsem se tam nevrátil > a nepostál pod korunami líp, > kde bílé korouhve se zmítaly > pod bzukotem včel. > Stýskalo se mi po Praze, > i když jsem jen krátko býval > mimo její zdi. > > Den ze dne dívám se vděčně > na Pražský hrad > a jeho katedrálu > a nemohu oči odtrhnout > od toho obrazu. > > Je můj > a také věřím, že je zázračný. > Aspoň mně přiřkl můj osud. > A když se snáší soumrak > do pražských oken > s hvězdami v průsvitných tmách, > zaslechnu pokaždé její starý hlas > a slyším verše. > > Nebýt toho hlasu, mlčel bych > jako pták, > kterému říkají kivi. > > Jsou dny, kdy Hrad > a jeho katedrála > jsou ponuře vznešené > a zdá se, > že byly postaveny ze smutného kamení, > které přivezli z Měsíce. > > Vzápětí však jsou pražské věže > obetkány zas věnci z paprsků > a z růží > i ze sladkého šálení, > z kterého je utkána i láska. > Moje lehkovážné kroky v ulicích, > má růžová dobrodružství > i lásky a všechno ostatní > jsou zasypány lehkým popelem, > když shořel čas. > > Několik kroků od Královské cesty > byl temný kout, > kde se večer chodcům zjevovaly > rozcuchané nevěstky > a do svých mrtvých klínů > vábily malé, nezkušené chlapce, > jako jsem byl já. > > Dnes je tam ticho. > Jen tam ještě straší > na hřebenu střech > televizní antény. > > Kdykoliv však vstoupím na dlažbu > Karlova mostu, > musím vzpomenout na poutníky > v poutním chrámě. > > Jaké je to štěstí > jít po tomto mostě! > I když obraz mám často zasklený > vlastními slzami. > > **U pražské Lorety** > Na starých schodech k Loretě > blouznivou větu po větě > do vlasů šeptáš komusi, > kdo rozumět ti nemusí. > Když ohlédneš se, kde jsi stál > a co jsi dříve neviděl, > anděla spatříš opodál, > jenž stojí tu, však bez křídel. > > Kdo už vás líbal na čelo > a kolik mužů probdělo > bezpočet dní a nocí svých > u očí hnědých, studených? > Dnes je tak těžko na světě, > a co jsem tedy vlastně chtěl, > na starých schodech k Loretě, > kde čas i křídla zurážel? > > Kamenná křídla komusi, > kdo už víc létat nemusí, > kdo z tíhy svého podstavce > nemusí myslit o lásce, > kdo viděl kolem Lorety, > jež trčí tu tak omšelá, > už kráčet víc než staletí, > jež rodila se, umřela. > > Však v téhle chvíli pojednou > zašumělo cos nade mnou, > a já jsem ve tmě uviděl > vzlétnout tu sochu bez křídel; > zatímco létla, já tu stál > a držel ruku komusi, > kdo na to vůbec nečekal > a rozumět mi nemusí. > > **Večer v seminářské zahradě** > Do větru chvíli, chvíli do štěpů > říkám si slova plná nebezpečí > a Praha svítí mědí oštěpů, > jiskrami dýk a broušenými meči. > > A její holubníky visuté > jsou plny barev: temně modrá v šedi > a šedá na hnědé a modrá na žluté > a žlutá na bílé a bílá na té mědi. > > Spi, město střech a koček, můžeš-li, > a ulož si již do tmy ty své zbraně! > Jdou milenci a ještě nepřešli > a z větve pták se mlčky dívá na ně. > > A ta, kterou jsi líbal pod květy > těch štěpů, svírá uzardělá > své dlaně na prsou. Však vzápětí > shrnuje ti vlas z čela. > > A noc se strojí již a obouvá > střevíčky hvězd. V tom okamžiku právě > flétny flétnové a harfa harfová > už ladí v trávě. > > **Světlem oděná** > Jednoho dne šel jsem pozdě k šeru, > Praha byla krásnější než Řím, > měl jsem strach, že už se neproberu > z toho snu a že už neuzřím > hvězdy, které ve dne schovávali > chrliči pod křídly v podpaží, > trčící tam jako na stráži > pod římsami staré katedrály. > > Jednoho dne šel jsem časně zrána, > bylo téměř zbytečno už spát, > zavřena však byla ještě brána > a já jsem se bál tam zaklepat. > > Běda poutníku, jenž u veřejí > čeká jarní jitro bez klíče, > chtěl jsem spatřiti tam chrliče, > když se hvězdy k ránu navracejí. > > Spatřil jsem však hrob a bez rozpaků > šel jsem k němu, byl jsem v chrámě sám, > střevíc mrtvých podobá se vraku, > ale jeho špička míří ke hvězdám. > Stín se pohnul nad skráněmi spících, > když se zachvěl plamen na svíci. > Zaslechl jsem ještě přeslici, > zaslechl jsem píseň na vinicích. > > Vetkali jsme hrozny v roucho krále, > šedé jako zrána lidský dech, > čtyři paní, spící v katedrále, > mrtvého již nesou na ňadrech. > Pozdravujte lesy kolem Týna, > padajíce měkce do rovin. > Pozdravujte ještě Karlův Týn, > pozdravujte stráně plné vína! > > Z hloubi hrobu zvedl nad sloupoví, > které vyrostlo mu pod dlaní, > bílou lebku; ruce milencovy, > stvořené jen pro milování, > dotkly se jí, byla posvěcena > písní lidu, jemuž vyschl ret, > sílila jej, byl to amulet, > jenž mu zůstal z trosek jeho věna. > > Jak by mu ret žízní neokoral – > bez ustání spával na meči, > od věků už zaznívá tu chorál, > vroucí píseň jeho bezpečí. > Svatý, který zacloněn je křídly > andělů a štítem modliteb, > chudým země lámal bílý chléb, > drtil hrozny vína pod chodidly. > > Zmaten stojím blízko majestátu, > k žebrákům se tisknu do rohu, > nepřišel jsem plakat do achátů, > neboť dávno plakat nemohu. > Kdosi roztrh na oltáři krajky, > spadl stojan se stránkami not, > lodí ozvaly se kroky bot > cvakajících temně do mozaiky. > > Vyšel jsem a sníh tál na břidlici, > Praha byla krásnější než dřív, > stříbro mlhy z nebe splývající > zakrylo ji zpola do tkaniv. > Otevři se ještě jednou, kniho, > zdivo věže pověst ovíjí > břečťanem svých melancholií > pod komnatou pana purkrabího. > > Když po džbáně ruka, která slábla, > chtivě natáhla se poprvé, > vězeň v kartu kreslil arciďábla, > namáčeje dřívko do krve. > Pak mu padla karta zkrvavená, > vyzývající ho k zápasu, > a žalářník s klíči u pasu > díval se mu přitom přes ramena. > > Jakmile se mříže stanou strunou, > v plátky růží promění se rez, > sami ptáci nad tou písní strnou, > zapomínajíce letět do nebes. > A když spánek míjí čelo bledé, > unikaje hrůze lidských řas, > vězeň ví, že časy mění čas, > vězeň ví, kam jeho čas ho vede. > > Alchymisté, vařte svoje jedy, > říkejte si temnou formuli, > piště znaky tajné abecedy, > ať vám ďáblové jsou po vůli! > Nevěřím už domům horoskopu – > poznamenán křížem na čele > a vyraziv okno zpuchřelé, > vyskočil jsem rovnou do příkopu. > > O zeď studně tluče obruč věder, > lidská hlava bije o mříže, > s lehkým srdcem prchám na Belveder, > jehož střechy jsou tu nejblíže. > Schoval jsem se v bráně letohrádku, > chytni si mne, slepá bábo, chyť, > jaro přede průhlednou svou nit > na neviditelném kolovrátku. > > Se střevíčkem pružné tanečnice > špička věže k mrakům vylétla, > a když kaštan rozsvítil své svíce, > oděla se Praha do světla; > zajiskřily smaragdové věnce, > čekající, až v ty močály > vejde měsíc, aby počaly > skřehotati žáby na měděnce. > > Stůj a stůj, můj sladký okamžiku, > chtěl bych znít jak vzpomínka a smích > a pak obléci se do hadříků > ptačích per a zmizet ve větvích. > Zeleň stromů úzce objímá Hrad > před oknem, jež skryto ve kvítí, > že se pták tam sotva zachytí, > než se spustí v šero pražských zahrad. > Když jde člověk žalem nalomený, > k zemi ponížený, bezruký, > zdá se mu, že k nebi nad kameny > sepjaly se věže z opuky. > > Zatím rytíř v gestu vytrvalém > hrouží ostré kopí do chřtánu > draku, bazilišku, satanu, > jehož křídlo visí nad portálem. > Avšak dračí blána neprůhledná > bez hvězd, bez lásky a bez tepla > nezacloní město, které ze dna > upírá sem okna osleplá > jarním sluncem. Ach, kdo zapomene > šťastných dětí, které v průvodu > smějící se běží se schodů, > krásou věcí ještě opojené! > > A když usnou, rytíř i to dráče > věsí se jim ve snu na patu > a drak shodí z okna kořenáče > s růžovými květy muškátů. > Za to zhyne! Ohlas krůčků jejich > utkví ve zdi v jiné podobě, > neboť čas tu zůstal na skobě, > kterou zapomněli ve veřejích. > Potichu, ať nepohnou se misky > k soudu věčně připravených vah, > po špičkách, vždyť už je večer blízký > a zeď hřbitova je na dosah. > > Do tmy vejde stín a člověk v hlínu, > milost tmy buď přána oběma, > ale já se děsím golema, > jemuž by se chtělo pomstít vinu. > Mlýnská kola stojí podél řeky, > zbytečně jde voda do mlýnů, > nad ní hvízdá vítr prostořeký > o jaře, jež krokem gamínů > přeběhlo most, sochy oblékajíc; > dělilo se s nimi bratrsky > o slunce a jeho paprsky, > jak by to byl namazaný krajíc. > > Bylo jaro, kdy kol všechno zpívá > v načechraném důlku teplých hnízd, > za sedmerým zámkem v chladu zdiva > rozvinul se akantový list. > Drápky jímek stiskly pevně rubín, > až z něj tryskla krůpěj krvavá, > vylila se z hlubin Vltava, > vynášejíc poklady svých hlubin. > > Květy vadnou, větře, nešetři jich, > jako při svém spěchu nemá kdy, > chtěl bych vidět perly na liliích, > chtěl bych ještě spatřit smaragdy. > Až zaskřípe zámek plný rezu, > voda pohne kolem lopatek, > pak se vrátí děti nazpátek, > v rukách větve kvetoucího jezu. > > **Pražské povstání** > Ještě jednou jaro! V čas ten milostný > rozkvetly větve ohněm střel > a kašny, dosud němé v tlamách ryb, > počaly zpívat. Ještě jednou jaro, > ještě jednou květen v květu střel! > > Čas, který hryže krajky na zvonech > a přitom drápkem větru cuchá vteřiny, > zamával prudce mraky nad střechou. > Ten prapor sto let takto nezavlál, > když kamení se dalo na pochod. > > Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám > a střílny samy na hradbách > otevřely se náhle jako pěst > a kouř z nich tekl dolů po schodech > tak jako bahno. Ještě jednou jaro! > > Ještě jednou, ještě jednou v struny > města! Kdo je rozehrál, > kdo odnášel to město pod paží > jak loutnu, nebe zpřevracel > a zpíval květen? Živí básníci, > > ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb > a v střepy oken, která řinčela, > a v kalužiny, které tmavěly, > a v překousané dráty na oknech > a v pneumatiky převrácených aut. > > Ať je si tma už křídlem havraním > a tmou! Jitra jsou závojem, > jejž obléka si Praha vášnivě – > a v jejích věžích jako ve vlasech > plamen je vpleten, struha, dým a krev. > Ach, ještě jednou jaro v rukou mých! > > **Město v slzách** > Kdyby na světě zázraky byly > a slzy, které z očí chudých kanou, > se v jednu řeku slily, > těmito slanými slzami od pláče > zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce, > a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání, > zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly, > na kterých v noci bloudě vyl by šakal; > kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel, > aby nad tím městem z hloubi duše plakal. > > Však člověk srdce má, a srdce nejkrutější > má sladkou chvíli odpuštění, > má bolest smutná, cizí nejsmutnější, > a proto, město života, radosti a bolesti, mé město, > jiná pomoc není, > než abych prominul a odpustil ti všecko, > vždyť lidé mají ze železa svaly > a přehlubokou víru, > že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají > a bolesti své svrchovanou míru > promění v radost – > a pro ten zítřek náš > již dnes bych odpustil ti vše, mé město, > ulice má a dome, > však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky > tam nenechaly místo ani pro ptáky – > i kdybych tě ještě stokrát víc miloval, > to ne. > > Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták > ve prachu cest, > a aeroplán ať letí do oblak, > až třeba na Mont Blanc a na Mount Everest! > > A pak mám strach … > Na krásu Prahy dívaje se shora, > mám duši ještě plnou smutku, > bydlím dnes tam, kde kdysi Dalibora > hudební vášeň zmocnila se chorá, > však umírám tam jaksi bez rozsudku. > > I já jsem mnohou píseň složil z nudy > a rozezvučel struny snivých houslí, > i já tam někdy nemám všehovšudy > než vody džbán a skrojek chleba chudý, > tak tvrdý, že byste ho neukousli. > > S veverkou, ptáky vězeň se jen baví, > však přece jenom je tu jakýs rozdíl: > dřív pod okénkem naslouchaly davy, > teď však se tam již nikdo nezastaví; > já jsem se zkrátka o pár věků zpozdil. > > Kdo v Daliborce ještě dneska bydlí > a vyhlídku má do tmy hladomorny, > ach, toho marně ovívají křídly > Múzy, když sedí v rozviklané židli > a zoufale se dívá na své škorny. > > Ó krásné dámy, tancující v kole, > pro půvab váš jsem chytl rukavici > a vyzval soka ihned na pistole > – na strážnici to mají v protokole > a já už k tomu nemohu nic říci. > > Krev moje teče, ach jak krev je sladká; > na kterou stranu, hlavo má, se schýlíš? > To není krev, vždyť je to syrovátka, > to není kule, je to z vína zátka! > A pak mám strach, že jsem vám lehký příliš. **Categories:** Poezie klasická **Tags:** poezie klasická, Praha, Seifert Jaroslav **Spisovatel:** Seifert --- ### [Básník Jaroslav Seifert 1956. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/jaroslav-seifert-sjezd-spisovatelu) **Published:** May 26, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Básník J. Seifert byl jedním z mnoha, kteří vystoupili v roce 1956 na dlouho odkládaném sjezdu Svazu československých spisovatelů s velmi kritickým projevem. **Content:** **Básník Jaroslav Seifert byl jedním z mnoha, kteří vystoupili v roce 1956 na dlouho odkládaném [sjezdu Svazu československých spisovatelů](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/frantisek-hrubin-problemy-basniku-za-komunistu-v-roce-1956). Ve svém projevu ostře kritizoval pranýřování spisovatelů záměrnou medializaci nebo dokonce kriminalizaci a omezování umělecké svobody vůbec…** **Jaroslav Seifert** (\*23. 9. 1901 – †10. 1. 1986) tenkrát svůj příspěvek, přerušovaný potleskem, zakončil požadavky, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní uvažovali o uvězněných kolezích a mysleli na jejich osud. > “Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.” **Byl jedním z prvních, kteří otevřeně kritizovali jakoukoliv totální moc vládnoucí strany a i když tenkrát v roce 1956 nikdo nezpochybnil komunistickou ideologii samotnou, byl to přelomový zlom v myšlení většiny společnosti.** Nebyl to však Seifertův první odpor vůči politice Komunistické strany. V roce 1920 založil spolu s několika dalšími osobnostmi umělecké avantgardy sdružení Devětsil, které spojovalo básníky ovlivněné proletářskou literaturou, magickým realismem a poetismem. V roce 1921 vstupuje spolu s dalšími členy Devětsilu do vznikající Komunistické strany Československa. Za osum let byl ze strany vyloučen, když podepsal Manifest sedmi protestujících proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa. **V roce 1966 obdržel titul národního umělce a v letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů.** Na konci roku 1976 podepisuje Seifert Chartu 77 a stává se aktivním propagátorem a kritikem vládnoucí strany. Od té doby je na černé listině a jeho knihy oficiálně nevycházejí. Z té doby nalezneme jen pár titulů vydaných v samisdatu, například sbírky Morový sloup či Býti básníkem. **V prosinci 1984 mu byla udělena [Nobelova cena za literaturu](https://www.youtube.com/watch?v=yv3hEKltKOg).** Předávací ceremonie ve Stockholmu se však třiaosmdesátiletý Seifert nezúčastnil. Oficiální verzí byl Seifertův nedobrý zdravotní stav, ale ve skutečnosti to byl silný nátlak státních orgánů. Cenu za něj převzala jeho dcera. Český i slovenský tisk tuto událost téměř nekomentoval. > **Osud** > > Hrávali jsme šach na terasách kaváren, > černá, bílá pole jako šachovnice noci, > čtverce polštářů a tmy, bílé a černé. > > Musili jsme vzpomínati na Longchamp, > vzepjatí koňové neuběhli však dále > než k Vašim prstům, které miluji. > > Vaše nehty barvy předjarního kvítí, > vzdálenost od úst k ústům, polibek, zítra ráno. > > Co mi však byly platny mé věže a pióny! > Bylo to uprostřed léta na terasách kaváren > a byla to hra lásky. Jaroslav Seifert se stal natolik nepohodlný pro tehdější vládnoucí režim, že i po jeho smrti 10. ledna 1986 byl jeho pohřeb v Rudolfinu a v břevnovském kostele sv. Markéty pod dohledem státní bezpečnosti, aby nedošlo náhodou k masové revoltě proti státnímu zřízení. Trefně vyjádřil postoj komunistů k Seifertovi Alois Volkman: „Hlas básníkův nebylo žádoucí slyšet, pouze odpouslouchávat.“ **Co nám Seifert odkazuje dnes?** Nedejme se mýlit, že Seifertův osud je spojen jen s komunistickýcm režimem. Je symbolem jakéhokoliv režimu, který mediální silou a zákony protlačuje názor vládnoucí menšiny, úmyslně a programově lže a potlačujeme jakýmkoliv způsobem svobodu projevu, jenž je kritická k vládnoucímu režimu. I dnes platí, že si můžeš myslet co chceš, můžeš psát co chceš, ale otázkou je, kde můžeš se svými názory veřejně vystoupit. Existuje mnoho způsobů jak umlčet “nové Seiferty” i v naší tzv. demokratické zmanipulované společnosti. Česká televizea další mainstreamová média to předvádějí každý den. > **Býti básníkem** > > Život už mě dávno naučil, > že hudba a poezie > jsou na světě to nejkrásnější, > co nám život může dát. > Kromě lásky ovšem. > > Ve staré chrestomatii, > vydané ještě c. k. knihoskladem, > v roce, kdy zemřel Vrchlický, > vyhledal jsem pojednání o poetice > a básnických ozdobách. > > Pak jsem si dal do sklenky růžičku, > rozžal svíčku > a počal psát své první verše. > > Jen vyšlehni, plameni slov, > a hoř, > ať si třeba popálím prsty! > > Překvapivá metafora je víc > než zlatý prsten na ruce. > Ale ani Puchmajerův Rýmovník > nebyl mi nic platný. > > Marně jsem sbíral myšlenky > a křečovitě zavřel oči, > abych zaslechl zázračný první verš. > Ve tmě však místo slov > zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru > rozevláté vlasy. > > Byl to můj vlastní osud. > Za ním jsem klopýtal bez dechu > celý život. > > … > > **Píseň** > > Bílým šátkem mává, > kdo se loučí, > každého dne se něco končí, > něco překrásného se končí. > > Poštovní holub křídly o vzduch bije, > vraceje se domů; > s nadějí i bez naděje > věčně se vracíme domů. > > Setři si slzy > a usměj se uplakanýma očima, > každého dne se něco počíná, > něco překrásného se počíná. > > … > > **Verše** > > S kým osamět, s kým zůstat sám > a civět nad propastí? > A plakat? Zaplakal jednou starý Abrahám, > a anděl vzlétl v hermelínovém plášti. > > Já nevím, kde je sever, kompas lže > a všecky dívky lžou. > Běž na rozcestí, sloup ti ukáže > tři cesty najednou. > > Z účesů židovek vlá silný pach, > to letí komety. > Mé oči krouží v samých elipsách, > jež nejsou viděti. > > Zapomněli jsme na múzy, > ty křídel nemají. > Mít za milenky medúzy, ach medúzy, > jež žhavě líbají. > > Z korálů berli a pak jít, > kde vládnou sépie, > velrybí mléko okusit, > až ti je někdo nalije. > > Adieu, adieu, adieu! **Categories:** Glosy Politika, VIDEO **Tags:** poezie klasická, Seifert Jaroslav, Spisovatelé a knihy **Spisovatel:** Seifert --- ### [Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova s krásnou češtinou](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/objevujeme-krasne-knihy-pabitel-slova-viktor-fischl) **Published:** May 27, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Viktor Fischl (*30. 6. 1912 – †28. 5. 2006) své knihy charakterizoval jediným slovem: naděje. Všechny moje prózy jsou o tom, co je to naděje v nejrůznějších podobách v životě člověka. **Content:**  **Viktor Fischl (\*30. 6. 1912 – †28. 5. 2006) své knihy charakterizoval jediným slovem: *naděje. “Všechny moje prózy jsou o tom, co je to naděje v nejrůznějších podobách v životě člověka”.* Představujeme vám méně známou tvorbu Viktora Fischla nejen pro děti, ale vybíráme i jeho nádherné idylické příběhy a jednu vzácnou knihu rozhovorů s Janem Masarykem.**  **Kafka v Jeruzalému / Viktor Fischl** Kniha sestává ze dvou česky již vydaných knih povídek, kterými jsou soubory Jeruzalémské povídky a Kafka v Jeruzalému. V obou knihách vypráví Viktor Fischl příběhy ze současného Jeruzaléma, kde autor již řadu let žije. Hrdiny nostalgických i humorných povídek jsou jeruzalémské postavičky jako krejčí Julius, který poté, co zapomněl číslo svého milionového konta, se jen šťastně směje, nebo tajemný cestující Josef K či Malá noční hudba o lásce přes noční flétnový koncert v okně, asi nejdojemnější povídka. Do tohoto magického světa vedou dvě cesty: stačí vejít Jaffskou branou, nebo otevřít tuto knihu.  **[Dvorní šašci](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/viktor-fischl-dvorni-sasci) / Viktor Fischl** Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.  **Hrajeme si na sto věcí /Viktor Fischl /** Ilustrace Josef Lada Hrajeme si na sto věcí jsou říkadla a básničky pro děti inspirované obrázky Josefa Lady. Vzpomínání na dětské hry – na honěnou, na pikanou, na vojáky, na nákupy, pouštění draka, stavění sněhuláka – které jsou věčně opakované s každou další generací.  **Modrý kolotoč / Viktor Fischl /** Ilustrace Petr Poš Modrý kolotoč je poetická pohádka o zakletí a zlém kouzelníkovi. Po přečtení se zdá, že to byl jen zlý sen, který má ovšem dobrý konec. I v této pohádce se dá rozpoznat básník s krédem, že soucit a láska všechno zmůže.  **Říkali mu Sefi / Viktor Fischl /** Ilustrace Luboš Grunt Malý panáček Sefi porazí důvtipem zlého vezíra a dokonce se mu splní jeho přání – být velký a moci obejmout krásnou Rubi. Pohádkový příběh má půvab světa arabských pohádek. Variace na tradiční pohádku o Palečkovi, situovaná do perského Chorásánu.  **Strýček Bosko / Viktor Fischl** Kouzelný strýček Bosko vede dětského i dospělého čtenáře na výpravu do krajiny osvobozené obraznosti, kde se odehrává, co by jinde připadalo neuvěřitelné.  **Velocipéd pana Kulhánka /** **Viktor Fischl** Maloměsto první republiky má svá skrytá tajemství. O těch se můžeme dozvědět víc nebo je nechat ukrytá. Pan Kulhánek dobře ví, proč má městečko dvě korza – dvě aleje a proč je ta jedna určena pro tajnosnubné. Velocipéd pana Kulhánka si nečiní ambice na řešení závažných filosofických otázek, jde spíše o poetické líčení s nahlédnutím do osudů drobných obyvatel. Ve světové literatuře ho lze přirovnat k Pozdnímu létu Bonaventury Tecchiho s tím rozdílem, že italský příběh vznikl později a je mnohem drsnější.  **Hrací hodiny /** **Viktor Fischl** Pomalé tempo knihy navozuje atmosféru pohody a vzpomínek. Viktor Fischl vzpomíná na své dětství v Hradci Králové, o tom jak chodil s tatínkem na fotbal, pouštět draka ale také vypráví o tom, jak tatínek zachránil uprchlého trestance před smrtí. Podobnost s knihou Poláčka Bylo nás pět připomíná vyprávění o o vztazích mezi lidmi na malém městě, ale také věrné popisy dnes už neexistujícího města. ** Hovory s Janem Masarykem / Viktor Fischl** Vzácným literárním svědectvím o Masarykově politickém přemýšlení jsou dodnes Fischlovy Hovory s Janem Masarykem, které vznikaly v průběhu několika let na základě pečlivých záznamůn nebo drobných okamžitých postřehů a bývalého ministra zahraničních věcí představují především tváří v tvář jeho rodnému jazyku jako rozeného vypravěče a glosátora. Viktor Fischl a Jan Masaryk byli blízcí přátelé, a tak nikoho zřejmě nepřekvapilo, když před několika lety na otázku, jak by Jan Masaryk asi komentoval naši dnešní politickou situaci, Viktor Fischl po chvíli přemýšlení odpověděl: Asi by nám řekl… Hoši, zdravý rozum to vyhraje. Čím míň se budete hádat a čím víc půjdete do houfu, tím bude líp. **V závěru knihy Fischl uspořádal “portréty” tehdejších významných státníků, pohledem Jana Masyryka, za výtečnou charakteristiku považuji např. portrét J. Stalina:** *On je ovšem taky něco jako papež. Hlava nejnesvětější církve. Ale já vám povím pravdu. Já nikdy nedovedl vidět jenom to špatné na Napoleonovi a nějak taky nemůžu hodit Stalina do jednoho pytle s Hitlerem. Někdy se mi dokonce zdálo, že jsem mu v očích zahlédl něco jako jiskřičku lidskosti….* **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie česká, Fischl Viktor, židovství **Spisovatel:** Fischl --- ### [Přepisovaní historie. Benešovy dekrety, zničené pomníky, koncentrák Mauthausen](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/prepisovani-historie-benesovy-dekrety-znicene-pomniky-koncentrak-mauthausen) **Published:** May 27, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ.
**Content:**  **Přepisování historie a pamětních desek. Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ. Přepisování historie jak ji neznáte.** **V létě 2004** vrcholily zuřivé útoky rakouských politiků proti válečnému veteránovi Horalovi, který v Českém Krumlově na nádvoří jím vlastněného hotelu postavil bystu prezidenta Edvarda [Beneše](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/jiri-benes-v-nemeckem-zajeti-o-zrudnostech-nemcu-za-druhe-svetove-valky). Více než samotné vyobrazení státníka jim vadil nápis, (jedna deska byla v češtině a jedna s překladem do němčiny), citace slov, která adresoval Beneš především vězňům koncentračních táborů: > ”Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. > A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet. > A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku,”  Nakonec došlo dokonce k tomu, že někdo urval a odnesl desku s německým překladem.(viz. [poznámka redakce](#benes)) > **President Dr. Edvard Beneš v r. 1947… (o přepisování historie)** > Vážení spoluobčané! > V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti. > > Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné. > Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. > Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává. > Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika. > **Vedlo by to k zániku obou našich národů.** > Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době. > > Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947 V té době jsem byl na českobudějovické radnici ve funkci náměstka primátora. Události mne vyprovokovaly k čemusi, co jsem si již dlouho chystal. **Popíši dva proudy, z nichž se slilo to, co se stalo.** 1/ V památníků v koncentráku v Mauthausenu (kde byl mimochodem vězněn můj strýc) je mnoho zajímavých dokumentů. Například fotokopie dopisu selky ze statku ležícího naproti dodnes zlověstně působícího lomu, která protestuje proti dění v okolí lágru. Protestuje? Ano, proti “špatně zastřeleným”, kteří potom dlouho dodělávají v příkopě a lidé se na to musí dívat. Paní říká, že se takové věci mají dělat v lágru, a ne u jejího statku. Je tam ale také fotka lineckého mostu, který se stavěl ku větší slávě největšího z Rakušanů, narozeného nedaleko odtud a který údajně sám mostu při návštěvě svého milovaného Linze přiřkl jméno Nibelungenbrücke. **Popisek se vztahuje k jednomu z nejstrašnějších symbolů nacistické hrůzovlády, ke kamenolomu v koncentračním táboře, kde SS vlastněná firma těžila kámen, a kde denně umírali děsivým způsobem desítky lidí. Říká se v něm, že stavba mostu v Linzi byla zásobována právě granitem z lomu.**  **2/ Ten druhý proud je jenom stručný a krátký. Kdysi jsem při procházce po Linci zdálky uviděl na zábradlí předmostí připevněnou pamětní desku. S ulehčením jsem si řekl, že je přece jenom vzpomenuto těch, jejichž krev je v základech mostu. Vztek, který následoval po přečtení, mne nikdy docela nepřešel. Na desce je totiž nápis** > »Mit dem Überschreiten dieser Brücke endeten im Jahre 1945 die Schrecken der Vertreibung für zehntausende Sudetendeutsche« > Přechodem tohoto mostu skončily v roce 1945 hrůzy vyhnání pro desetitisíce sudetských Němců. V červenci toho roku vzpomenutého v úvodu jsem si vyhodnotil, že okurková sezóna by mohla pomoci publicitě a vytáhl jsem do boje. Téma jsem nabídl regionálnímu reportérovi ČT, vyrazil jsem s vlastní digitální kamerou do Mauthausenu a Lince. Výsledkem byla večerní zpráva, která říkala, že českobudějovický náměstek primátora Kubín vzkazuje hejtmanu Pühringerovi, že než začne příště mluvit o Benešově bystě v Krumlově, měl by se zasadit o to, aby na mostě postaveném z kamene vytěženém vězni, byla alespoň nějaká připomínka jejich utrpení. Trefa do černého! Rakouští politici vylítli jako čertíci z krabičky. Jak se říká – napříč politickým spektrem, ale nejvíce se vztekali poslanci z Haiderovy FPÖ. Dostával jsem vzkazy o tom, že má slova jsou ungeheuerlich a že se jim nemá provinční politik co plést do jejich dějin. **Z jejich dopisu jsem se dozvěděl, že oni se se svou minulostí vyrovnali a my naopak ne atd. Linecký sociálně demokratický starosta Dobusch všemu nasadil korunu, když prohlásil, že to s tím granitem není jisté a že si nechají prověřit, zda některé kameny nepocházejí z Mauthausenu.** Panu starostovi jsem tedy opatřil oficiální vyjádření z jednoho historického institute ve Vídni, kde mu pan Lechner vzkázal, že z lomu v Mauthausenu pocházejí VŠECHNY kameny použité na mostě. Jaksi pod čarou zůstává několik mailů z rakouských adres sdělujících mi, že jsem Arschloch a že prý Heil Hitler, du Jude! **Proč to všechno vyprávím? Závěr přece znáte sami, že? Přesně tak, nic se nezměnilo. Hejtman prohlásil, že on žádný dopis nedostal a město Linec si najednou vzpomnělo, že most není v jejich kompetenci. Vše vyvrcholilo výrokem, že kámen v lomu lámali dobrovolníci. (!!!)** **Jestli se letos půjdu podívat na Vánoční Christkindlmarkt do Linze a zajdu na most, najdu tam zase jenom tu tabuli o ubohých sudeťácích.** **A víte proč?** **1/** Protože v Rakousku nacismus nikdy nevyšuměl, protože v Rakousku mohli mít po válce ve vládě člena Einsatzgruppen a prezidentem důstojníka Wehrmachtu. **2/** Protože poměrově k počtu obyvatel bylo vrahů v koncentrácích Rakušanů dvakrát více než Němců. Protože právě v tomto kraji se odehrál strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce. **3**/ A protože nikdy nebyli obětí, do kteréžto role je pasovala vypočítavost politických zájmů Rusů, ale pachateli. **Jestli někdy pojedete do Rakouska, udělejte si takový malý výlet, začněte v muzeu v Mauthausenu, potom jeďte do Lince, na most před Dunaj a hoďte dolů na ty kameny třeba nějakou kytku.** Zkuste si představit, že mezi mým příběhem a letošním rokem leží právě tak málo let, jako mezi vítězstvím nacistů ve volbách a začátkem masového vraždění na východě. Že už se to nemůže stát? Poznámka redakce: (1) *Busta je nyní v zahradě českobudějovické vily společnosti, na kterou přešlo dědictví majitele hotelu Růže pana Horala. Deska s textem je prý někde uložena a nikdy už nebyla vyvěšena. Pokud se někdo zeptá, kam deska zmizela, občanům se sdělí, že radnice Českého Krumlova desku nemá a že ji má majitel. Ten pak odpoví, že o instalaci desky ho město nepožádalo. Důležité je, aby deska zmizela a Sudeťáci se nezlobili.* Autor: Tomáš Kubín / Zdroj článku: [www.shekel.cz](https://www.shekel.cz/25492/vzpominka-na-muj-vlastni-mezinarodni-konflikt) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** cenzura, Druhá světová válka, Eduard Beneš, historie, koncentrák, Mauthausen, propaganda, sudety, válka **Spisovatel:** Druhá světová válka --- ### [Jean Arthur Rimbaud. Ma bohema a překlady Čapka, Hrubína, Kadlece, Nezvala, Čivrného](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/rimbaud-ma-bohema-preklady) **Published:** May 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jean Arthur Rimbaud. Osud mu bohužel nadělil jen 37 let. Své dílo hodlal zničit, ale díky svému milenci Verlainovi se jeho geniální dílo nakonec zachovalo. **Content:**  **Jean Arthur Rimbaud (\*20.10. 1854 – 10.11. 1891). Osud mu bohužel nadělil jen 37 let. Své dílo hodlal zničit, ale díky svému milenci Verlainovi, který ho při rozchodu postřelil, se dílo zachovalo. Dál už geniální talent netvořil. Toulal se světem jako voják, cirkusák, obchodní agent. Nakonec umírá na rakovinu nádoru v koleně 10. listopadu 1891 v Marseille.** [Rimbauda](https://citarny.com/tag/rimbaud-jean-arthur) uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický. Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894). Zásluhu o skutečnou popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue a také S. K. Neumann. V české literatuře existuje několik kvalitních překladů, ale dva z nich jasně dominují jak v počtu vydání, tak v citacích: překlad Vítězslava [Nezvala](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/manon-lescaut-nezval-prevoust) a překlad Karla [Čapka](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/capek-anglicke-listy-hyde-park-londyn). > **Má bohéma / překlad Lumír Čivrný** > > Tak jsem šel, pěstičky narvány do kapes, > a z mého svrchníku byl pomalu jen sen. > co lásek vysnil jsem, a jakých, jen jsi v plen > mě vzala, múzo má, a nesla do nebes. > > Jediné kalhoty,a díra v nich jak dům. > Já, snivý Paleček, louskal jsem na pochodu > rýmy. A Velký vůz, ten jsem měl za hospodu. > Z mých hvězd tam na nebi snášel se lehký šum. > > A já mu naslouchal u cesty, sám a sám > v těch rosných večerech v září, kdy na čelo > jak by mi po kapkách vínečko pršelo; > > k tomu jsem rozehrál rej fantastických stínů, > jak jsem si veršoval a drnkal na pružinu > perka, jež o prsa jak lyru opírám. > > **Mé bohémství / překlad Karel Čapek** > > Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny; > můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil; > tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil, > lala! co skvělých lásek znaly moje sny! > > Široce roztrženou měl jsem kalhotu, > Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu > rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu. > Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu. > > A já jim naslouchal u silnic okraje > v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje > jsem cítil na čele jak víno sílící, > > kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu, > rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů > jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci. > > **Má bohéma / překlad Vítězslav Nezval** > > Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse. > Také můj svrchníček už byl jen vidinou. > Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou. > A přitom snil jsem jen o samé velké lásce. > > Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr. > Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu > rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu. > Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer. > > A já jim naslouchal na kraji u silnice, > za dobrých večerů při svitu večernice, > a rosa stékala mi zvolna po čele, > > když s nohou na srdci za fantastické luny > jsem tahal pérka z bot jak povolené struny, > drnkaje do taktu, a básnil vesele. > > **Moje bohéma / překlad Svatopluk Kadlec** > > Sem tam jsem chodíval, v děravých kapsách pěsti. > Můj kabát taky byl už jenom ideál. > Tvůj vasal, Múzo má, pod nebem jsem se bral. > O jakých láskách já to sníval v tichém štěstí! > > Jediné kalhoty mi praskly na noze. > Blouznivec Paleček, já cestou louskal rýmy. > Hospodou Velký Vůz v těch dobrých dobách byl mi. > Mé hvězdy šustily na modré obloze. > > A já jim naslouchal za krásných nocí září, > sedaje na mezích a cítě rosu v tváři: > jak víno ohnivé v maličkých kapičkách, > > když s nohou na srdci, tak jako se svou lyrou, > jsem brnkal na gumy svých vetchých perek s dírou > a básnil o překot ve fantastických tmách. > > **Mé tuláctví / překlad František Hrubín** > > Šel jsem a rukama mnul kapsy rozedrané, > svrchník jen iluzí byl málem, přisámbůh. > A šel jsem pod nebem, tvůj, Múzo, věrný druh: > co lásek já však snil, oho, a jakých pane! > > A kalhotami též už nebyl jsem si jist. > Dal, snivý Paleček, jsem rýmy louskal vchodě, > pod Velkým vozem byl noc co noc na hospodě. > Hvězdičky na nebi jsem slyšel něžně příst. > > Tak jsem jim naslouchal za blahých nocí v září, > sedal jsem po škarpách a chytal horkou tváří > rosu jak vínečko, jež sílí nadmíru; > > rýmuje uprostřed těch fantastických stínů, > s kolenem opřeným o srdce, na pružinu > zedraných perek jsem brnkal jak na lyru! > > **Originál:** > **Ma bohême / Jean-Nicolas Arthur Rimbaud** > > Je m’en allais, les poings dans mes poches crevées; > Mon paletot aussi devenait idéal; > J’allais sous le ciel, Muse! et j’étais ton féal; > Oh! là là! que d’amours splendides j’ai rêvées! > > Mon unique culotte avait un large trou. > – Petit Poucet rêveur, j’égrenais dans ma course > Des rimes. Mon auberge était à la Grande-Ourse; > – Mes étoiles au ciel avaient un doux frou-frou. > > Et je les écoutais, assis au bord des routes, > Ces bons soirs de septembre où je sentais des gouttes > De rosée à mon front, comme un vin de vigueur; > > Où, rimant au milieu des ombres fantastiques, > Comme des lyres, je tirais les élastiques > De mes souliers blessés, un pied près de mon cœur! **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Čapek Karel, Čivrný Ludvík, Hrubín František, Kadlec Svatopluk, Nezval Vítězslav, poezie klasická, Rimbaud, Rimbaud Jean Arthur **Spisovatel:** Rimbaud --- ### [Nezval popsal Dolce far niente aneb sladké nic nedělání. Výjimečný, ale opomíjený román](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/nezval-dolce-far-niente) **Published:** May 26, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Vítězslav Nezval (*1900 – †1958) v knize zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce... **Content:**  **Vítězslav Nezval (\*26. 5. 1900 – †6. 4. 1958) v knize “Dolce far niente” zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce, který umí pracovat se slovy, je vzdělaný, sečtělý a má neobyčejnou invenci spojovat krásné, snové v čase i prostoru.** **Nápad na knihu se mu vybavil jednoho dne, když v tramvaji ucítil vůni pečiva.** V té době sečtělému Nezvalovi se začal pomalu odvíjet v hlavě film, na jehož formu měli vliv i takoví autoři jako Proust, jehož rozsáhlý román Hledání ztraceného času určitě četl, stejně jako Joycovu novelu Portrét umělce v jinošských letech. Možná zde zapůsobila i četba Goetha nebo Němcové jehož Babičku měl Nezval velmi rád, jak píše: > Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey d´Aurevilly, ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo papíru vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj. Nezvalovým návratem do dětství s mnoha přesahy do minulosti i budoucnosti, se tak stal jeden z jeho největších románů, na který se dnes bohužel zapomíná. Forma se dá přirovnat k proudu vědomí, které v jeho obratném vyjadřování se stává literární skladbou, na kterou čtenář jen tak nezapomene. Kniha je psaná jako proud vědomí – snová, asociativní lyrická próza, ve které se mísí dětské vzpomínky, smyslové vjemy, fantazie a filosofické úvahy. Rozhodně by bylo dobré, kdyby román znovu vyšel a ve stejné skvostné typografické úpravě jako ji tenkrát pojal Jindřich Štyrský. **Zajímavost:** Miroslav [Horníček](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/hornicek-hula-zpoved-na-konci-cesty) vzpomínal, jak v mládí byl absolutně nekulturní člověk a teprve po přečtení knihy Vítězslava Nezvala Dolce far niente, aneb sladké nicnedělání, se jeho vztah ke kultuře a umění zásadně změnil. *Vítězslav Nezval / Dolce far niente / Typograficky upravil [Jindřich Štyrský](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_%C5%A0tyrsk%C3%BD) / První vydání Sfinx, 1931* **Výpisky…** > Uchvacuje tě všechno zázračné, avšak snažíš se do něho vnésti nefantasticky řád věcí skutečných tak dlouho, až náhle uslyšíš, veda za ruku skřivánka, v svém srdci dětskou trumpetu jara. > x > > A kdybychom mohli býti nějakým zázrakem vzkříšeni za tři dny po smrti, ani potom by nám smrt nezevšedněla, neboť to, v čem jsme tři dny vězeli, bychom nazývali nejrozličnějšími jmény, hlubokou mdlobou, kataleptickým spánkem a stáli bychom znovu před smrtí jako před tajemstvím. Život, i když je ho jen miliontá část, je stále životem, je životem i v bezvědomí a vymizí-li, nemáme to možnost konstatovati již my, umírající, a tak smrt existuje jen ze stanoviska diváků, a ne ze stanoviska toho, jenž ztratil nejmenší možnou pomyslnou částečku života. > > Představa posmrtného života, která je na jedné straně utěšující, neboť nám dává naději, že se setkáme s těmi, kteří zemřeli, je z druhé strany krutá, ne vzhledem k živým, nýbrž vzhledem k mrtvému. > Nic není strašnější než představa, že mrtvý může patřiti na pláč těch, kdož jej pochovávají, na bolest, kterou jim způsobil opustiv je a kolik slz by musil prolít účastník svého vlastního pohřbu. > Avšak představa posmrtného života je pro živé a nikoliv pro mrtvé, neboť jejich absolutní nic nepotřebuje již hledati útěchu v ilusích. > > Je pro živé, pro zdravé, pro nemocné a pro umírající a přes absurdnost této myšlenky nebudeme se jí moci zbaviti dlouho beze zbytku, neboť smrt je z těch výjimek, z těch úkazů, které nám nikdy nezevšední, poněvadž neexistuje. > x > > Od poznání sebe sama závisí často naše celé životní štěstí a tato kniha umožní nejednomu čtenáři dostat se do styku s mnoha zapomenutými krajinami svého já. > x > > Mezi obrovské sudy do sklepa kde pluje led > K rozpáraným kravám do ještě podivně}šího labyrintu > Lidskost krásný pojem Ale pravá poezie je tam > Tam dole mezi sudy a mezi střevy **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Nezval Vítězslav **Spisovatel:** Nezval --- ### [Manon Lescaut. Prévostova hra z roku 1731 a vynikající Nezvalův překlad](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/manon-lescaut-nezval-prevoust) **Published:** May 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Prvního dubna 1697 se narodil Abbé Prévost. Znají ho všichni, protože znají jeho knihu Manon Lescaut. Hru o sedmi obrazech v překladu Vitězslava Nezvala. **Content:**  **Abbé Prévost, jezuitský novic, spisovatel, voják a cestovatel se narodil na Den bláznů prvního dubna 1697 ve francouzském Hedsinu. Každý aspoň trochu vzdělaný člověk ho zná, protože četl jeho Manon Lescaut. Hru o sedmi obrazech z roku 1731, kterou vynikajícím způsobem přeložil Vitězslav [Nezval](https://citarny.com/tag/nezval-vitezslav).** Manon Lescaut je příběh půvabné a naivní dívky Manon a a chudého rytíře Des Grieux. Ve své mladistvé hlouposti přijímá Manon obdiv a dary bohatých Duvalů, přesvědčena o tom, že pomáhá svému chudému rytíři. Silný příběh, který začíná jako milostná fraška a končí jako tragédie. [Celá báseň >>](https://www.gmct.cz/media/files/%C5%A0koln%C3%AD%20knihovna/Manon%20Lescaut%20-%20Vitezslav%20Nezval.pdf) **Výpisky z Manon Lescaut:** > Manon, podobná andělům, > Manon, pro niž zlořečím svým přátelům, > Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě… > Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě! > > Čím to, že já, Manon, > tak šťastna jsem? > Čím to, že já, Manon, > se líbím všem, > co na mně lidé mají? > Mě nezajímají, > jen jeden, jen jeden, jen jeden… > Čím to, že já, Manon, > si přesto všímám jich? > Čím to, že já, Manon, > si tropím z nich ráda smích? > Každý mi něco slíbí, > mně se však, mně se líbí > jen jeden, jen jeden, jen jeden… > Čím to, že já, Manon, > ač je mi šestnáct let, > čím to, že já, Manon, > mám opustiti svět? > Vždyť život trvá chvíli, > ach, vždyť ten život milý > je jeden, jen jeden, jen jeden… > > xxx > > Manon je můj osud. Manon je můj osud. > Manon je všecko, co neznal jsem dosud. > Manon je první a poslední můj hřích, > nepoznat Manon, nemiloval bych. > Manon je motýl. Manon je včela. > Manon je růže hozená do kostela. > Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. > Manon je rozum, který mi uletěl! > Manon je dítě. Manon je plavovláska. > Manon je první a poslední má láska. > Manon, ach Manon, Manon z Arrasu. > Manon je moje umřít pro krásu. > > xxx > > Pojď ke mně, já to věděla, > že dodnes mohou se dít divy, > že jednou potkám anděla > a že ten anděl bude živý > > xxx > > Kořím se Manon tvému jménu > Jsi jako voda bez kamenů > Jsi štíhlá jako vosa v pase > Budu tě líbat bez prstenů > Což nevychází z tebe zář > Kdo hledá v lásce jenom změnu > Je ďáblův muž a otrokář > > Když pastýř svoje ovce pase > Píská si přitom kantilénu > Tak jako slunce líbá stěnu > Tak jako s květy líbává se > Já pohroužím se do ebenu > Noci jež padla na polštář > Kdo hledá v lásce jenom změnu > Je ďáblův muž a otrokář > > Ty bílý rozvlněný klase > Ty který hoříš bez plamenů > Ó kdykoli se rozpomenu > Na skřivánka vždy rozzpívá se > Ach jsi to ty ty bez hřebenů > A měsíc na okně ten lhář > Jenž podplácí tě za tu scénu > Je ďáblův muž a otrokář > > Bůh nezatratil Magdalénu > Bůh neodvrátil od ní tvář > Však ten kdo kupuje si ženu > Je ďáblův muž a otrokář! **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Abbé Prévost, Nezval Vítězslav, poezie klasická **Spisovatel:** Nezval, Prévost --- ### [Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/heydrich-v-roce-1941-genocida-ceskeho-naroda) **Published:** May 24, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v roce 1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností. **Content:** **** **Heydrich, Frank, von Neurath byli organizátoři české genocidy. Nejen o nich je kniha “Chtěli nás vyhubit”, shromažďující nalezené dokumenty o zrůdné nacistické vyhlazovací a germanizační politice v českých zemích v letech druhé světové války. Projevy Hitlera i Heydricha nenechají nikoho na pochybách, že se připravovala genocida slovanských národů, kam byl zařazen i národ český.** Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná [genocida](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/masakr-babi-jar-1941-nemci-a-ukrajinci-povrazdili-33-771-lidi "Masakr Babi Jar. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí") nakonec zastavena. Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti. *Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961* Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů. **Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením. O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:** > Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému : > > Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané. > V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany. > Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů. > > **Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.** > Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory? > Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost? > > Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany . **Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.** [Heydric](https://cs.wikipedia.org/wiki/Reinhard_Heydrich)h jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137) > Příslušníci strany, pánové! > > Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha. > > Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy. > > Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec. > > V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou. > > Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista. > > SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde. > > Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.  > **Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.** > > Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost. > Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi. > > Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce. > > Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. **Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili.** To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru. > > **Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.** > > Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul. > > **Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.** > **To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.** > **Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.** > Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci. > > Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat. > Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit. > **A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.** > > Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.  > Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru. > > Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli. > > **A teď k současné situaci.** > Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území. > > Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, **a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem.** Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem. > > K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. > > **To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.** > První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. **Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.** > O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. > A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit. > > **Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.** > > **Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci.** V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit. > > Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit. > > **A nyní k otázce celé propagandistické linie.** Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít. > > **Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor.** To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. **Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.** > > Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon. > > Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení. > > **A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:** > > **Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.** > > Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. > > Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. > > V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. > > **Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.** > > **To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou.** Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti. > K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak. > > Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. **Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.** > > Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941 **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Druhá světová válka, Heydrich Reinhard, holocaust, Německo, Okupace Československa, Protektorat Böhmen und Mähren, válka **Spisovatel:** německá okupace --- ### [Masakr Babi Jar. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/masakr-babi-jar-1941-nemci-a-ukrajinci-povrazdili-33-771-lidi) **Published:** September 29, 2025 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Babi Jar V září 1941 Němci, Ukrajinci povraždili 33 771 lidí. Dva dny, 29. a 30. září 1941 trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar). **Content:**  **Babi Jar na Ukrajině. Když osobně stojíte po letech na tomto místě, kde Němci a Ukrajinci prováděli neskutečná zvěrstva, nemůžete rozumem pochopit, že to udělal člověk člověku. A zvedá se vám žaludek, kdykoliv vzpomenete na tu zrůdnou německou a ukrajinskou nacistickou expanzi nadčlověka.** **Dva dny, 29. a 30. září 1941 trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр) během Druhé světové války.** Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei. **V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů.** To bylo zdokumentováno ve zprávě, která byla odeslána do Berlína Einzatsgruppen C (putovní jednotka smrti Waffen SS. Lidem bylo nařízeno, aby si vzali svůj nejcennější majetek, který na jiném místě museli odevzdat a nakonec přišli na místo, kde se museli svléknout. Oběti byly vedeny do rokle v malých skupinách. Příslušníci Einsatzgruppen C zahájili palbu, vedle dvou skupin německé pořádkové policie a vojsk kolaborantské ukrajinské pomocné policie. Střelba pokračovala po dva dny.  Promyšlené zabíjení zničilo prakticky celou židovskou populaci velkého evropského města. O měsíc dříve potkalo stejný osud 23 600 Židů v Kamenets-Podolski, ukrajinském městě poblíž maďarských hranic. **Mezi lety 1941 a 1944 bylo v [Babim Jaru](https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_Bab%C3%ADm_Jaru#Rokle_Babyn_Jar) zavražděno téměř 1,5 milionu ukrajinských Židů.** Téměř 80 procent z nich bylo zastřeleno. Popravy pokračovaly v Babi Jar dlouho po roce 1941. Němci tam zabili 100-200 tisíc lidí, dokud sovětské síly v listopadu 1943 Kyjev neosvobodily. Byli zde povražděni nejen Židé, ale také ukrajinští odpůrci okupace, Poláci, Romové, duševně nemocní a váleční zajatci. Dina Pronicheva, jedna z mála přeživších masakr v Babim Jaru, když v roce 1946 vypovídala před soudem s patnácti německými vojáky v Kyjevě. > “Policista mi řekl, abych se svlékla, a tlačil mě na okraj jámy, kde skupina lidí čekala na svůj osud. Než se začalo střílet, měla jsem takový strach, že jsem spadla do jámy. Dopadla jsem na mrtvá těla. Zpočátku jsem ničemu nerozuměla: kde jsem? … Střelba pokračovala; lidé stále padali. Najednou jsem všemu porozuměla. Cítila jsem ruce, nohy, žaludek, hlavu. Nebyla jsem ani zraněná. Předstírala jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem na vrcholu mrtvých lidí i zraněných lidí. Slyšela jsem, jak někteří lidé dýchají; ostatní sténali bolestí. Najednou jsem slyšela křičet dítě: „Mami!“ Znělo to jako moje malá dcera. Rozplakala jsem se.” Ukrajinský inženýr Fedir Phido líčil smutek Židů na cestě do rokle Babi Jar, jak ho citoval nizozemský historik Karel Berkhoff ve své knize Sklizeň zoufalství: > „Mnoho tisíc lidí, hlavně starých, ale i lidé středního věku, se pohybovali směrem k Babimu Jaru. A děti – můj bože, bylo tam tolik dětí! Všechno to bylo pohyblivé, zatížené zavazadly a dětmi. Tu a tam vozili staré a nemocné lidi, kterým chyběla síla, na vozících. Někteří pláčou. Většina se pohybovala v tichosti a s odsouzeným pohledem. Byl to hrozný pohled.“ Než Rudá armáda znovu dobyla Kyjev na konci roku 1943, pokusili se Němci skrýt důkazy o tom, co se zde stalo: Sovětští váleční zajatci byli nuceni exhumovat a spálit mrtvoly. Němci je poté zabili a pokusili se tak odstranit všechny poslední svědky. **Friedrich Jeckeln**, který velel popravám v Babim Jaru, byl vysoký německý důstojník SS, který sloužil jako vyšší velitel policie a SS v obsazeném Sovětském svazu během druhé světové války. Podílel se na nasazení a koordinaci pohotovostních skupin Einsatzgruppen a byl osobně zodpovědný za organizaci zabití více než 200 000 Židů, Slovanů, Romů a dalších „nežádoucích osob“. Po skončení druhé světové války byl za své válečné zločiny sovětským vojenským tribunálem v Rize odsouzen a popraven v roce 1946. **Většina vrahů ale nebyla nikdy potrestána** a byli po válce pod ochranou západních Spojenců. **Pomník v Babim Jaru:** Již v březnu 1945, ještě před vítězstvím, bylo přijato usnesení Rady lidových komisařů Ukrajinské SSR a Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny č. 378 „O výstavbě monumentálního pomníku na místě Babi Jar“. přijat, v souladu s nímž byly zahájeny práce na vytvoření parku a instalaci pomníku na pohřebišti obětí nacistických okupantů. Otevřena byla 2. července 1976 na území později nazvaném Národní historická a pamětní rezervace „Babi Jar“ v Kyjevě. V září 1991 místní židovská komunita umístila na Babi Jar další sochu, aby uctila památku masakrovaných Židů. Pro sovětský lid byl Babi Jar stejnou krvácející ranou Druhé svěrové války jako [Khatyn](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/beloruska-khatyn-vyvrazdena-vesnice), Treblinka nebo [Osvětim](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/osvetim-stupidni-manipulace-ceske-televize), osvobozené Rudou armádou. **Této neuvěřitelné tragédii věnovali svá díla celonárodně známí a uznávaní tvůrci:** režisér Mark Donskoj (film “Nedobytý”, 1945) skladatel Dmitrij Šostakovič (symfonie “Requiem za Babi Jar”, 1962). **Doporučené knihy:** Babi Jar / Anatolij Kuzněcov / 1966 Před branou nenávratna – Příběhy obětí šoa / Adam Drda / Vydala Kniha Zlín Krysí stezka / Philippe Sands / Vydal Prostor **Babi Jar / Audio/video shrnutí:** **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Babi Jar, Druhá světová válka, fašismus, holocaust, nacismus, Německo, SSSR, Ukrajina, válka, židovství **Spisovatel:** německá okupace --- ### [Zeno Kaprál. Minutové hry jsou rozhodně snadnější jak básničky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/kapral-minutove-hry) **Published:** May 30, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Zeno Kaprál: "CRo uvádí minutové hry. Nic proti tomu nemám. Zkusím to. Rozsah útvaru vyhovuje mé lenosti. Napsat minutovou hru je snadnější jak napsat básničku **Content:** **** Jednou ve vlaku si Zeno Kaprál řekl: *“[Český rozhlas](http://www.cro.cz) uvádí minutové hry. Nic proti tomu nemám. Naopak. Řekl jsem si, že to také zkusím. Rozsah toho útvaru vyhovuje mé lenosti. Napsat minutovou hru je snadnější než sestrojit básničku. Nemusí vyhovovat intelektuálnímu posluchači, ale může splnit očekávání pozorného čtenáře, a navíc má srozumitelnou pointu. Zabýval jsem se tím v rychlíku z Brna do Prahy a zpět, v Brně a ve Strmilově v únoru a březnu 2013.”* **** **Zeno Kaprál (19.10. 1941 Brno – 26. 10. 2020)** Osobitý český básník prošel řadou profesí. Sám svým básním říká básničky a svému básnictví koníček. Je autorem esejů a řady básnických sbírek: Suché roráty, Namol střízliv, Pádlo stálosti, Ploty, Plané palposty a další. Více: [Kaprál Zeno](index.php?option=com_content&view=article&id=3503&catid=28&Itemid=4455) **Ukázky:** > **Patentní úřad** > > vynálezce: Chci u vás patentovat vynález. > úředník I: Houpacího koně? > vynálezce: To není obvyklý houpací kůň. Umí létat. Stačí párkrát se na něm zahoupat a pak stisknout nohy. > úředník I: Poslyšte, já tu nejsem pro legraci. > vynálezce: Opravdu. Vy mi nevěříte? > úředník I: Víte, včera mi jeden pán přinesl perpetuum mobile… > vynálezce: Perpetuum mobile je nesmysl. Ale můj houpací kůň funguje. > úředník I: Nezlobte se, ale nemám na vás čas. > vynálezce: Jak myslíte. Obrátím se jinam. Sbohem. > úředník II: Kdo to byl? > úředník I: Blázen. Přinesl sem houpacího koně, o kterém tvrdil, že létá. > úředník II: Nějaké rogalo? > úředník I: Kdepak rogalo. Houpací kůň. Ostatně, mrkni se z okna. Uvidíš ho. Houpá se na chodníku a lidi se mu smějí. > úředník II: No, teď už se jen diví. Letí na tom koni pryč a mává jim. > > **Omyl** > > Řinkot skla. > Žena (rozespale): Co to bylo? > Muž (rozespale): Zatracený kluci… že nám rozbili skleník?! Pořád lezou do zahrady. > Žena: Prosím tě, teď v noci? > Muž: Rozsviť. Vždyť to je OKNO! Koukni, hodili nám do ložnice kámen, hajzlíci. > Žena: A je k němu přivázanej papírek. Ňákej vzkaz nebo co… > Muž: Přečti to! > Žena: „Poslední výstraha. Zítra se hlasuje.“ > Muž: Tak to je pro souseda. Je přece poslanec, ne? Mafiáni si prostě spletli okno. > Žena: Jaký mafiáni? > Muž: Tomu ty nerozumíš. Lobisti, politici, kmotři. > Žena: S tím přece my nemáme nic společnýho. > Muž: No právě. Jen bydlíme na špatným místě. Ale já teď ten šutr vezmu a předám ho adresátovi. > Žena: Blázníš? Je půlnoc. To chceš jít k nim, zazvonit a říct: tady máte něco od svejch kamarádů? > Muž: Hm, máš pravdu, to se nehodí. Udělám to jinak. Dej mi župan! > Žena: Kam deš? > Muž: Uslyšíš. > Řinkot skla. > > **Soukromý pozemek** > Exekutor: Dobrý den. > Majitelka: Dobrej. Hledáte něco? Tohle je soukromý pozemek. > Exekutor (s úsměvem, klidně): Oceňuju. > Majitelka (nechápavě): Cože? > Exekutor: A musím uznat, že to tu máte moc hezké. > Majitelka: To ano. Ale to vás neopravňuje sem vstupovat. > Exekutor (s úsměvem): Kdo ví. Cesty osudu jsou křivolaké. Mnohdy bloudíme. > Majitelka: To je možný, ale ne na mojí zahradě. > Exekutor: Mít – co to vlastně je? Tolik věcí kolem nás nemá majitele. > Majitelka: Ale můj pozemek ano! A vůbec, kdo jste, že máte takový úvahy? Na filozofa nevypadáte. Co ste to řikal – že oceňujete??? > Exekutor: Oceňuju a taky zabavuju. Nejsem filozof. Jsem exekutor. Vydala Epika, 2014 **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Kaprál Zeno **Spisovatel:** Kaprál --- ### [Simona Monyová. Tragický osud úspěšné spisovatelky. Šarm braku či Charms?](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/monyova-biografie-a-knihy) **Published:** May 29, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:**
Třetího srpna 2016 tomu bude pět let od tragické smrti spisovatelky Simony Monyové, kterou publicista Roman Burián ne zrovna trefně přejmenoval na Viewegha v sukních (1999). V momentě, kdy nebohá naposledy vydechla, měla rozepsán v pořadí už dvaatřicátý titul, tedy počítáme-li také audioknihu Otrokyně lásky (2009) a nevydanou prvotinu Levým dovnitř, pravým ven.
Bílá vánoční galerie českých ilustrátorek a ilustrátorů
**Content:**  **Vánoční knížky pro děti a vůbec knihy o Vánocích si asi nikdo nedovede představit bez vynikajících českých ilustrátorů. Nabízíme malý výběr. Bude doplňováno…** [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/od-dusicek-po-hromnice-vanocni-cas-v-predkrestanske-a-krestanske-dobe/attachment/attachment-vanoce) Ilustrace Josef Lada [](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/vanoce-a-vanocni-basnicky-i-pisnicky/attachment/attachment-jagr-vanoce-350) Ilustrace Miloslav Jágr [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/boos-obrazy-vanoc/attachment/attachment-brueghel-pieter-vanoce) Ilustrace Pieter Brueghel [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/krkonosske-koledy-vanoce/attachment/attachment-vanoce-koleda-lada) Ilustrace Josef Lada [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/capek-historie-betlemska/attachment/attachment-betlem-ilustrace-miloslav-jagr) Ilustrace Miloslav Jágr [](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/palecek-josef-ilustrator/attachment/attachment-palecek-krajina-vanoce) Ilustrace Josef Paleček [](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/poeticky-rok-zima-a-zimni-poezie/attachment/attachment-vanoce-zima-lada) Ilustrace Josef Lada [](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/roznovska-zachranene-vanoce-japonstina-dekune-kimura/attachment/attachment-vanoce-iku-dekune) Ilustrace Iku Dekune [](https://citarny.com/?attachment_id=3395) Ilustrace Jiří Trnka [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/vanoce-na-nitkach-tajemne-pribehy-odjinud/attachment/attachment-kyskova-vanoce-na-nitkach) Ilustrace Barbora Kyšková [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/vanocni-galerie-ilustratoru/attachment/attachment-capek-jindra-vanocni-cas) Ilustrace Jindřich Čapek [](https://citarny.com/autori-knihy/vanoce/krolupperova-snehova-vila/attachment/attachment-snehova-vila-vanocni-pohadka-daniely-krolupperove-a-lucie-dvorakove) Ilustrace Lucie Dvořáková [](https://citarny.com/?attachment_id=2566) Ilustrace Tereza Říčanová [](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/karel-franta-malir-ilustrator-rozhovor/attachment/attachment-ilustrator-karel-franta-mimoradny-vypravec-a-expert-na-certy) Ilustrace Karel Franta **Categories:** O Vánocích **Tags:** ilustrace, Vánoce --- ### [Václav Čtvrtek. Nejslavnější pohádková legenda českých dětí](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/stolety-vaclav-ctvrtek-nejslavnejsi-pohadkova-legenda) **Published:** April 8, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Václav Čtvrtek jeden z nejlepších českých pohádkářů. Málokterý autor se může pochlubit tolika postavičkami, které skutečně pronikly do dětských myslí... **Content:** **** **Václav Čtvrtek (4.4.1911 – 6.11.1976), jeden z nejlepších českých pohádkářů, tvůrce tzv. moderních pohádek by se 4. dubna 2011 dožil sta let. Málokterý autor se může pochlubit tolika postavičkami, které skutečně pronikly do dětských myslí, ať už v podobě knižní nebo televizních seriálů, ale i v drobné grafice a hračkách. Jen přiznejte sami, že byste neznali Rumcajse, Manku, Cipíska, Křemílka, Vochomůrku, Makovou panenku, motýla Emanuela, vílu Amálku, Česílka, kocourka Damiána aj.** Všechny figurky Václava Čtvrtka se staly slavné také proto, že je ilustrovali přátelé [Václava Čtvrtka](https://citarny.com/tag/ctvrtek-vaclav) a některé byly psány přímo výtvarníkovi „na míru“. Ondřej Sekora, Vojtěch Cinybulk, Miloš Noll, Antonín Pospíšil, Olga Čechová, Alena Ladová, Gabriela Dubská, Cyril Bouda, Karel Beneš, Stanislav Duda, Zdeněk Smetana, Miloslav Jágr, Radek Pilař aj. **Jeho typicky české postavičky se staly předlohou pro rozhlasové pohádky už v roce 1946.** Dodnes jsou známé propůjčenými hlasy Karla Högera nebo Eduarda Cupáka. **O loupežníku Rumcajsovi (a jeho rodině – Manka a Cipísek)** Nejslavnější Čtvrtkova postava. Rozhlasové verze často čte Vlastimil Brodský (např. cyklus „Loupežnické pohádky“). Příběhy z lesa Řáholce u Jičína patří k absolutní klasice, kterou rozhlas vysílá dodnes. Patří sem i pohádky o Cipískovi. **Křemílek a Vochomůrka** (z cyklu Pohádky z pařezové chaloupky / Pohádky z mechu a kapradí) Skřítkové z pařezové chaloupky. Velmi oblíbené v rozhlasovém podání Jiřiny Bohdalové. Často se objevují v dětských pořadech na Rádiu Junior nebo Dvojce. **O makové panence a motýlu Emanuelovi** **Říkání o víle Amálce** **Pohádka o draku z Turkových Vrat** (o radních, pekle a spravedlnosti). **O čtyřech vodnických oplátkách** (vodnické pohádky, často s Vlastimilem Brodským). **Šejtroček** (o formanu a jeho koníku Žemličkovi, čte Luděk Munzar). Menší pohádky jako O cihle, co se zle mračila, Pohádka o pejskovi, co chtěl všechny kostičky jen pro sebe nebo různé jarní/veselé příběhy. **Nejvíce překládanou knihou Václava Čtvrtka je série o loupežníku Rumcajsovi.** Rumcajs (spolu s příběhy o jeho ženě Mance a synovi Cipískovi). Příběhy byly přeloženy do mnoha jazyků, zejména v rámci východní a střední Evropy. Některé příběhy vyšly i v angličtině (např. v časopise [Czechoslovak Life](https://adt.arcanum.com/en/collection/CzechoslovakLife_OSA/)). Popularitu výrazně podpořil televizní seriál (večerníček), který se šířil i za hranice a usnadnil překlady knižních verzí. Příběhy Václava Čtvrtka se dočkaly překladů do cizích jazyků, divadelního i filmového zpracování a dosáhly takové popularity, že sám Václav Čtvrtek by ve své skromnosti moc nadšený nebyl. Ale i takový je úděl těch několika umělců, kteří svou nevšední kreativitou oslovují celý národ po mnoho generací. **Categories:** Beletrie pro děti, Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie pro děti, Čtvrtek Václav, Pohádky pro děti **Spisovatel:** Čtvrtek --- ### [DSA. Nový mechanismus totální cenzury a kontroly internetu](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/dsa-novy-mechanismus-totalni-cenzury-a-kontroly-internetu) **Published:** April 5, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Zákon DSA (Digital Services Act) nutí platformy bojovat proti tzv. nezákonnému obsahu, mezi který patří hate speech, podněcování k nenávisti, dezinformace **Content:** **** Nový zákon EU zvaný DSA (Digital Services Act) nutí platformy aktivně bojovat proti tzv. „nezákonnému obsahu“, mezi který patří i velmi vágně definované kategorie jako hate speech, podněcování k nenávisti, dezinformace apod. Při tom není vůbec jasné, kdo bude arbitrem jediného správného výkladu těchto pojmů a nevede se žádná diskuse o zneužití zákona v absolutní totalitní nástroj, propagující jediný správný názor vládnoucí menšiny. Největší kritické výhrady vůči DSA (Digital Services Act) se dají shrnout do několika hlavních proudů. > Ohrožení svobody slova / de facto cenzura > Extrateritoriální efekt – DSA cenzuruje i mimo EU > Vágní a subjektivní definice „nezákonného“ a „škodlivého“ obsahu > Příliš velká moc Evropské komise a národních regulátorů > Přehnané dodržování má autocenzurní efekt > Nedostatečná transparentnost a nepřehlednost vymáhání > Administrativní a ekonomická zátěž + brzda inovací ## ROZBOR DSA **Autor: Drieu Godefridi, právnik a filozof, absolvent Saint-Louis University of Louvain.** > Nařízení o digitálních službách **([DSA, Digital Services Act](https://eur-lex.europa.eu/eli/reg/2022/2065/oj/eng))** zacílené na „velmi velké online platformy“ (VLOP, very large online platforms), jako jsou X, Facebook, TikTok a Google, které bylo Evropskou unií přijato v roce 2022 a začalo platit v únoru 2024, není oficiálně prezentováno jako nástroj „organizované cenzury“. Údajně má jít o legislativní rámec, jehož cílem je regulovat digitální služby, a tak chránit uživatele před nezákonným obsahem, systémovými riziky a netransparentními praktikami platforem. > > **Rostoucí počet kritiků** – zejména ve Spojených státech amerických, včetně Elona Muska a několika republikánských kongresmanů – však považuje DSA za mechanismus masové cenzury. DSA podle jejich názoru zatěžuje svobodu projevu přísným byrokratickým dohledem a umožňuje selektivní potlačování odlišných názorů a prosazování hlavních idejí stejně, jako za socialimsu. > > **Hned na začátku je třeba zdůraznit, že DSA se vztahuje na všechny digitální zprostředkovatele (platformy i poskytovatele hostingu a souvisejících služeb), ale na velmi velké on-line platformy, které jsou definované jako platformy s více než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU, dopadá nejpřísněji.** > > ### Kdo cenzuruje? (Aktéři) > > **[Cenzura](https://citarny.com/tag/cenzura) – přejmenovaná na „moderování“** – není prováděna v první řadě Evropskou unií a národními vládami, ale je delegována na samotné digitální platformy a je podrobena přísnému regulačnímu dohledu národních správních orgánů. Výsledkem je decentralizovaný, ale vysoce regulovaný systém, který kritici popisují jako byrokratickou „industrializaci moderování“. > > **Hlavními vykonavateli jsou digitální platformy.** > Jsou povinny aktivně moderovat obsah a v případě velmi velkých on-line platforem formálně definovaných Evropskou komisí jsou jejich povinnosti obzvláště náročné. Tyto platformy musí provádět hodnocení „systémových rizik“, jako je šíření dezinformací, a zavádět proaktivní opatření, včetně detekčních algoritmů a velkých týmů lidských moderátorů. Platformy s méně než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU podléhají mírnějším požadavkům, ale i ony musí reagovat na hlášení uživatelů. > > Podle kritiků tento rámec v podstatě nutí americké digitální platformy, aby jménem EU pod neustálou hrozbou přísných sankcí vykonávaly funkci ideopolicie. Nařízení o digitálních službách (DSA) tak sahá daleko za hranice Evropy. Tento bod je zásadní: každý americký uživatel platformy X může být například sankcionován za to, že na X vyjádří svůj názor. Ve skutečnosti tedy DSA dopadá i na všechny Američany. Toto je jasný příklad normativního imperialismu, který je pro EU posledních 20 let tak charakteristický. > > Technicky by se tento problém dal vyřešit jedině vytvořením samostatných platforem zvlášť pro USA a pro EU – X-USA a X-EU – což by ale popíralo ideu globální sítě a samotného internetu. V důsledku toho jsou digitální platformy systémově nuceny uplatňovat DSA nejen na evropské uživatele, ale také na Američany, a nakonec na uživatele po celém světě. > > **Ústředním orgánem dohledu nad velmi velkými on-line platformami je nikým nevolená Evropská komise.** > Zajišťuje dodržování předpisů tím, že zahajuje vyšetřování, požaduje přístup k údajům a ukládá pokuty. V prosinci 2025 například [uložila platformě X](https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/ip_25_2934) pokutu ve výši 120 milionů eur za údajný nedostatek transparentnosti v moderování. Případ se týkal uživatelských účtů označených „modrou fajfkou“, které byly obviněny z potenciálního šíření dezinformací. Modrá fajfka dříve znamenala ověření identity, ale později došlo ke změně a nyní jen indikuje to, že účet má aktivní placené předplatné (X Premium). Tento model prosazování vyvolává vážné obavy ohledně oddělení pravomocí: Evropská komise DSA navrhla a nyní jej také sama prosazuje. > > **Kromě toho EU ustanovila „důvěryhodné oznamovatele“ – obvykle nevládní organizace – jejichž upozorněním se musí digitální platformy věnovat přednostně.** > Na oficiálním seznamu důvěryhodných oznamovatelů jsou i organizace, které se řadí k levici a krajní levici, jako jsou německá HateAid a belgická UNIA. > > **Každý členský stát EU také jmenuje národního koordinátora digitálních služeb (DSC, Digital Services Coordinator)** – například ve Francii vykonává tuto funkci ARCOM a v Německu BNetzA – jehož úkolem je dohlížet na digitální platformy, které nepatří mezi velmi velké on-line platformy, a koordinovat svoji činnost s EU. Tito národní koordinátoři vyřizují místní stížnosti a ukládají sankce. > > Výsledkem je decentralizovaná síť prosazování, v níž nejrestriktivnější země – zejména Německo a Francie – prostřednictvím svých radikálních vnitrostátních zákonů o „nenávistných projevech“ vyvíjejí disproporční tlak. Tato dynamika vede k omezování svobody projevu v celé Evropské unii: obsah označený jako nevhodný v jedné zemi je fakticky označen jako nevhodný pro celou EU. > > **Nakonec, každý jednotlivec může nahlásit obsah prostřednictvím funkce „oznámení“.** > Důvěryhodní oznamovatelé akreditovaní národními koordinátory digitálních služeb mají privilegované postavení: jejich hlášení jsou vyřizována přednostně a často vedou k rychlému odstranění obsahu, který považují za sporný nebo nepřesný. Spojené státy americké nedávno zašly tak daleko, že zakázaly vstup do země pěti Evropanům – bývalému evropskému komisaři Thierry Bretonovi a několika aktivistům – za jejich roli při vyvíjení tlaku na americké on-line platformy. > > Americké platformy sociálních médií tvoří první linii cenzury, ale fungují v rámci jasného řetězce velení vycházejícího z EU a evropských národních vlád, které stanovují požadovanou míru transparentnosti a nařizují audity a neustálý dohled. > > **Výbor pro soudnictví Sněmovny reprezentantů USA tento systém odsoudil jako „organizovanou cenzuru“, v rámci níž EU účinně „vyzbrojuje“ nevládní organizace k tomu, aby nutily americké technologické společnosti odstraňovat obsah, který je v USA legální, ale v Evropě je považován za „problematický“.** > > ### Jak to funguje DSA? (Mechanismy) > > **Nařízení o digitálních službách (DSA) zavádí vysoce strukturovaný proces, který má podle kritiků průmyslový charakter. DSA v masovém měřítku produkuje moderování obsahu způsobem připomínajícím byrokratickou montážní linku.** > > **Za prvé,** mechanismus oznámení umožňuje každému jednotlivci nahlásit údajně nezákonný obsah. Platformy jsou povinny taková oznámení „neprodleně“ přezkoumat, v naléhavých situacích často do 24 až 48 hodin. Pokud je obsah shledán nezákonným, je jeho odstranění povinné. U velmi velkých on-line platforem se k prohledávání obsahu používají také automatizované nástroje – umělá inteligence a algoritmické detekční systémy. > > **Za druhé,** velmi velké on-line platformy musí povinně posuzovat systémová rizika. Tyto platformy musí provádět roční audity zaměřené na rizika, jako jsou misinformace, riziko narušení duševního zdraví a ohrožení demokratických procesů, a musí navrhovat opatření ke zmírnění těchto rizik – třeba omezením dosahu podezřelých virálních příspěvků. > Například TikTok byl po vyhodnocení rizik pro nezletilé osoby povinen odstranit funkce považované za „návykové“. Evropská komise může kdykoliv požadovat přístup k interním údajům a zahájit formální vyšetřování, jak tomu bylo v případě platformy X ohledně reklamních praktik a přítomnosti botů. > > **Zatřetí,** platformy podléhají rozsáhlým požadavkům na transparentnost. Musí zajistit jasné a konkrétní odůvodnění každého přijatého opatření (viz článek 17 DSA), zveřejňovat pololetní zprávy o moderování – jako je například informace o tom, že mezi lednem a červnem 2025 bylo v Evropě odstraněno 41,4 milionu částí obsahu – a nabízet interní i externí mechanismy pro odvolání, včetně mediace a soudního přezkumu. Ve skutečnosti jsou však tyto zprávy neprůhledné a odvolací řízení jsou pomalá, což platformy silně motivuje k preventivní cenzuře. > > EU a národní koordinátoři digitálních služeb (DSC) také provádějí vyšetřování, včetně používání technik jako „mystery shopping“, k testování dodržování předpisů, jako v případě údajného prodeje nelegálních produktů v e-shopech a on-line tržištích, jako je Temu. > Pokuty mohou dosáhnout až 6 % globálního obratu společnosti, což pro firmy jako Meta a Google může představovat potenciálně miliardy eur. Když nebudou platformy spolupracovat, tak jim hrozí i dočasný zákaz činnosti v rámci EU. > > Toto prostředí přísného vymáhání silně motivuje platformy k nadměrnému moderování obsahu za účelem minimalizace regulačního rizika, což vede k odstraňování obsahu, který je zcela legální. Bavíme se zde přibližně o osmi milionech příspěvků smazaných měsíčně v Evropské unii, bez započítání úplných zákazů, jako jsou zákazy uvalené na ruská média. > > ### Podle jakých kritérií funguje DSA? (Základy „moderování“) > > Kritéria, na nichž je založeno moderování obsahu, nejsou jednotná ani jasně definovaná. Opírají se o stávající právní předpisy EU a vnitrostátní právní předpisy, což činí systém nejasným a velmi náchylným ke zneužití. Pojmy jako „nenávist“ nejsou nikdy přesně definovány a to umožňuje jejich široký a svévolný výklad. > > **Nejvyšší priorita je dávána nezákonnému obsahu.** > Podle definice EU a vnitrostátních právních předpisů nezákonný obsah zahrnuje nenávistné projevy (například podněcování k násilí na základě rasy nebo náboženství), teroristický obsah, materiály zobrazující sexuální zneužívání dětí, padělané zboží a nebezpečné výrobky. > Vyšetřování se zaměřilo například na společnost Temu kvůli prodeji hraček vyrobených ze zdravotně závadných materiálů a erotických panen s dětským vzhledem (tzv. pedofilních panen). > > **Hlavní problém však zůstává: samotný pojem „nenávist“ není v právních předpisech definován.** > Za nenávistné by mohlo být považováno například označení politika za pravicového extremistu, ale takovými případy se DSA ani příslušné donucovací orgány nikdy nezabývají. Upozorňování na možný vztah mezi islámskou imigrací a antisemitismem nebo politickým násilím je naproti tomu jako „nenávistné“ běžně klasifikováno. > > **Ve skutečnosti nemá výraz „nenávist“ žádný koherentní právní význam a slouží především jako záminka pro cenzuru jiných než ortodoxně levicových názorů.** > Ve Spojených státech amerických „stát nesmí zakázat projevy podporující použití síly a protiprávní jednání, pokud tato podpora nesměřuje k podněcování nebo vyvolání bezprostředního protiprávního jednání a není pravděpodobné, že by k takovému jednání podněcovala nebo vedla.“ Svoboda projevu je v USA chráněna prvním dodatkem Ústavy. > > **Další kategorie se týká tzv. „systémových rizik,“ přičemž tato úprava dopadá výlučně na velmi velké online platformy.** > Jedná se o nejpružnější a nejnebezpečnější kategorii, která zahrnuje ochranu nezletilých před návykovým a násilným obsahem a tím, co se obecně označuje jako „dezinformace“. > Příklady dezinformací zahrnují údajně nepravdivé informace o volbách nebo veřejném zdraví a algoritmickou manipulaci. Takový obsah není nutně nezákonný, ale jeho šíření je považováno za „škodlivé“, pokud má velký dosah – to vede k opatřením, jako je snížení dosahu příspěvků o COVIDu-19 a vakcínách, které jsou považovány za nepravdivé. > > **Je třeba zdůraznit, že dezinformace sama o sobě není nezákonná.** > Nařízení o digitálních službách (DSA) proto nařizuje aktivní cenzuru obsahu, který je legální, ale nelíbí se evropským vládcům a kohortám jejich cenzorů. > > V roce 2025 sto odborníků na svobodu projevu varovalo, že nařízení o digitálních službách povede k „narušení“ globální svobody projevu. > > Je třeba si uvědomit, že americká svoboda projevu nemůže přežít „Velkého bratra“ zhmotnělého v podobě DSA. **Author: Drieu Godefridi** Právník a filozof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. [Godefridi ](https://cs.gatestoneinstitute.org/author/Drieu+Godefridi) doktorát z právní teorie na Université Paris IV-Sorbonne a je generálním ředitelem evropské soukromé vzdělávací skupiny a ředitelem PAN Medias Group. Je autorem knihy [*The Green Reich*](https://www.amazon.com/Green-Reich-Global-Warming-Tyranny-ebook/dp/B081H2MB37/) *(Zelená říše).* https://www.gatestoneinstitute.org/22180/digital-services-act-censorship **Categories:** O politice **Tags:** cenzura, DSA, Evropská totalita, greta cenzura **Spisovatel:** cenzura --- ### [Ivan Olbracht a Sovětský svaz v roce 1920. Otevřeně o rusofobii, umění a kultuře](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/sovetsky-svaz-ivan-olbracht-otevrene-o-umeni-a-kulture-v-roce-1920) **Published:** April 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Sovětský svaz navštívil spisovatel Ivan Olbracht (1882-1952) v roce 1920. Vše, co tam zažil a viděl shrnul do tří mimořádných knih. Obrazy soudobého Ruska. **Content:**  ***Ivan Olbracht navštívil Sovětský svaz / [Rusko](https://citarny.com/tag/rusko) v roce 1920. Vše, co tam skutečně zažil, tři roky po revoluci v roce 1917, shrnul do tří mimořádných knih. Obrazy soudobého Ruska jsou dnes jedinečným historickým svědectvím, co se v SSSR skutečně dělo.*** Toto je ukázka z třetí části. Vybrala jsem to, protože ty informace jsou i dnes velice aktuální. Bohužel s tím dovětkem, že dnes by to Ivan Olbracht mohl psát místo panu Kvapilovi v otevřeném listu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi jen s tím rozdílem, že na rozdíl od tehdejšího Československa on má dost zdrojů a síly, aby ty věci změnil, má-li to ovšem vůbec v úmyslu. V tomto ohledu totiž evoluce nefunguje, jak prohlásila (také citováno z Olbrachta) Angelika Balabánová: „Krvavost revolucí nezávisí na útočnosti většiny, volající po lidském životě, nýbrž na houževnatosti, s níž panující menšina drží a brání svůj lup.“ (Tučná zvýraznění jsou od Ivana Olbrachta, tučná zvýraznění kurzívou ode mne, včetně několika poznámek (Irena), červeně redakce.) Pane Jaroslave Kvapile, poslal jste mi do Moskvy psaní, ve kterém projevujete radost, že jsem se do Ruska dostal, předpokládáte, že budu pozorovatelem nestranným, že si budu všímati „co se tam dnes děje ve všech oborech uměleckých a lidovýchovných, jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění a jak je při tom dbáno nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“, a ubezpečujete mne, že „všeho prospěšného“, čeho se z Ruska dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“. Povím Vám velmi rád vše, co vím, ale bojím se velice, že z toho nebudete moci v československé demokratické republice použíti nic – ale pranic. Když jsem Váš list dostal, tehdy jsem již věděl o Rusku velmi mnoho, a Vy jste o něm z „Národních listů“ a ostatních českých deníků nemohl věděti ještě nic, nebo ještě méně než nic, a není tedy Vaší vinou, že mi Vaše psaní připadalo jako list starosty padesátibarákové horské obce krajanu, který se dostal za kuchaře do Nového Yorku: „Milý Josef! Všímej si tam všeho, co tam dělají nového, abych to také mohl zaříditi u nás“. Nu, kuchař Josef tedy bude psáti o věcech, které ho zajímají: O podzemních a nadzemních elektrických drahách, o kanalizaci, veřejných stavbách, hotelech, veřejných kuchyních, divadlech, kinematografech, boxerských zápasech, a pan starosta bude z toho všeho moci nejvýše o posvícení uspořádati ochotnický boxerský zápas a říci pak, jen co bude kdy a dosti prostředků, že přivede svoji obec i v ostatním na výši Nového Yorku. Řeknu jenom to: Ruský komisariát národní osvěty **vydal** roku 1919 na svoje účely 17 211 651 944 rublů (dlouhá cifra, pravda?) a za první polovinu roku 1920 vydal již více než 100 (čti: sto!) miliard rublů. Rozpočet na druhou polovinu roku 1920 jest prý **několikanásobně** větší. Ale to jest pouze část peněz, které se v Rusku vydávají na osvětu a lidovýchovu, neboť organizace není ještě všude dobudována, v úřadech je posud hodně paralelismu, a velkou část prací, které by měl vyřizovati komisariát národní osvěty, vykonávají dosud odborové organizace, které svou sítí knihoven, klubů atd. zasahují z centra až do poslední venkovské továrničky, a osvětový oddíl rudé armády (GUVUZ = glavnoje upravlenie vojennovo učebnovo zavedenia), který pracuje mezi vojskem; obě tyto instituce mají své vlastní, téměř neomezené prostředky, které do řečené sumy sta miliard započítány nejsou. Jak to chcete zaříditi, pane Jaroslave Kvapile v „naší republice“? Jsem sice přesvědčen, že to půjde také v Česko-Slovensku zařídit, že i **„náš“** stát bude jednou míti dosti prostředků, které by věnoval kultuře a lidovýchově, ale nepůjde to ovšem v demokratické republice ***a tím méně v politicky zotročené a hospodářsky vysávané kolonii Dohody, jakou jsme se za poslední dva roky stali.*** Za tím účelem však bude třeba vyhnati všechny velkostatkáře z jejich panství bez ohledu na jejich křik o loupeži posvátného vlastnictví, velkostatky znárodniti; ***znacionalisovati banky***, třeba by pan Preis a Rašín bubnovali sebe více na poplach, že se podtrhávají základy českého národního hospodářství; ***vyvlastnit všechny doly a továrny bez ohledu na to, jsou-li akcie v rukou domácích či cizích vydřiduchů a nechat domácí kapitalisty zuřit až do vysílení a ty dohodové hrozit válkou a bojkotem, intrikovat, štvát a běsnit do těch dob, dokud jim jejich vlastní proletariát neucpe hrdla;*** totéž učiniti se všemi peněžními ústavy, obchody, skladišti, paláci, činžáky, vilami, soukromými obrazárnami a ladem ležícími knihovnami. Ale nejen to. Bude třeba vzíti každého válečného zbohatlíka a keťasa zvláště pod hrdlem (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) a klepat jím tak dlouho, až z něho vypadne poslední schovaná tisícidolarovka či zlatá dvacetikoruna; bude nutno dostati se v jednu hodinu s půlnoci do ložnice každé zbohatlé řeznice či bordelářky zvláště a smýčiti v nočních stolcích, prádle a záhybech záclon (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) tak dlouho, dokud se neobjeví poslední ukradený briliant a perla. Pak bude i v „**naší** republice“ dosti prostředků na kulturu. ***Jenže k věcem tak nepříjemným a dokonce neestetickým se Vy, pane Jaroslave Kvapile, asi nikdy neodhodláte!*** ***A přece to jinak nejde!*** A přece to musí býti! ***Bylo by hezké, kdyby se lidé svého nadpráví a bohatství vzdávali ve vší lásce, ale prozatím toho nečiní*** a nikdo ještě nevynalezl prostředku, jak je k tomu přiměti po dobrém, to jest bez mravního či skutečného násilí ***méněprávných a chudých***. Musí to být i v zájmu kultury! Že to nejde cestou demokracie, ukázala více než stoletá zkušenost v Americe; padesátiletá ve Francii a dvouletá v Česko-Slovensku, a o tom jste jistě přesvědčen i Vy, pane Jaroslave Kvapile. Když jsem s Vámi mluvil krátce po 28. říjnu 1918, byl jste pln ideálů a pln kulturních plánů do budoucnosti. Jste velmi mocným pánem v ministerstvu osvěty, sekčním šéfem, či čímsi takovým, řekněte mi: Uskutečnil jste ze svých plánů jen jediný? Ne! Proč ne? Pan ministr financí Vám nedal na to peněz, viďte! V demokratických republikách není peněz na kulturu. ***Tam všechny peníze pohltí bursiáni, keťasové a vojenští dodavatelé.*** To jste nevěděl? Pan ministr financí Vám ani v budoucnosti nedá peněz. A nebude jich dříve, dokud i u nás nedojde k těm zmíněným, nepříjemným a neestetickým věcem. Jenže Vy, jak se zdá, než byste k nim dal dojíti, zradíte raději všechno umění, lidovýchovu, nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám a všechny ty ostatní hezké věci, o kterých ve svém listě píšete. Já ne! Ale jak jsem již řekl: Je to sice bez praktického účelu, ale co vím, povím Vám. O lidovýchově, na kterou se ptáte, o školství a jedinečné věci, která se jmenuje Dělnická univerzita, napíši zvláštní článek a zajímáte-li se o věc, budete si jej moci přečísti. Tážete se dále, co se děje ve všech oborech uměleckých. Věnoval jste většinu svého dosavadního života divadlu. Tedy snad nejprve několik slov o divadle. Prosím Vás, nevěřte povídkám našich žurnálů, že se tu divadlo zanedbává a že upadá, nevěřte ani tomu, že jest první tragéd platově stejně postaven s biletářem a proto, že chce být každý biletářem a nikdo tragédem. Ve všech moskevských divadlech se hraje a všechna jsou denně přeplněna. „Umělecké divadlo“ jest tak skvělé, jak bývalo (to jsou ti slavní Moskevští, kterým se před lety obdivovala také Praha), do hlasu slavného Šaljapina jsou zamilovány všechny slečinky (teď se jim říká soudružky) stejně jako před třemi lety, provedení Čajkovského „Pikové dámy“ a Rimského-Korsakova „Sadka“ ve „Velké opeře“ zůstanou i nadále nedostižným vzorem, a moskevský balet (víte přece, jak Rusové milují balet!) je stále na bývalé výši a lesku. Ano opereta a kabarety nebyly zničeny a k velké žalosti jsem tu našel na programu i Lehárova „Lucemburského hraběte“. Tedy ani o tohle „umění“ se nemusí nikdo bát. Zavřeli jen nejsprostší a nejoplzlejší šantány, kterých bývalo v Moskvě plno. Nepochybuji o tom, že byste alespoň v tomto negativním šel rád ve stopách ruské revoluce, ale ani téhle maličkosti Vám, ubohý pane Kvapile, nedovolí, poněvadž šantány nesou „naší republice“ daně a těm musí ustoupit všechny zájmy ostatní. ### Sovětský svaz. Co se hrálo v divadlech ve 20ých letech 19. století Co se v moskevských divadlech dává? Nalézám starý „Divadelní věstník“ z 27. dubna do 2. května (vydává se vždy na týden) a vypisuji Vám program z 27. dubna. **Velké divadlo**: Borodinova opera „Igor“; **Malé divadlo**: Beaumarchesova komedie „Figarova svatba“; **Malá opera**: Rubinštajnova opera „Démon“; **Umělecké divadlo** (to jsou ti slavní „Moskevští“): Čechovo drama „Strýček Vávra“; **Studio uměleckého divadla**: Andrejevova hra „Mladost“; **Divadlo Gabima**: Pinského tragédie „Věčný žid“; **Komorní divadlo**: Demandova pantomima „Závoj pierotčin“; **Divadlo Korš**: Merežskovského tragédie „Carevič Alexej“; **Divadlo K. Nězlobina**: „Juduška“, drama dle Saltykova románu „Páni Golovlevi“; **Národní dům na počest dělníka Petra Alexejeva**: Moliérova komedie „Scapinova šibalství“; **Volná scéna**: Giocomettiho melodrama „Občanská smrt“; **Nikitské divadlo**: Opereta „Gejša“; v **divadle „Netopýr“** herecký večírek; pak tu jsou ještě programy dvou cirků. Tedy francouzské dekadenštiny, kterou, tuším, také pražské Národní divadlo hrálo a která se jmenuje „Pierotčin závoj“, by zde hrát nemusili, hodí se k revoluci jako pěst na oko, ale celkem program velmi dobrý, pravda? Ani jediné vyloženě špatné věci. To je také výhoda sovětské vlády. V pražských šesti divadlech celkově tak dobrého programu neuvidíte ani jeden den v roce. Pan Schmoranz musí totiž v první řadě uspokojit své buržoazní publikum; prostředky vinohradské obce nejsou nevyčerpatelné; paní Švandová musí vydělávat; a také „Urania“ a „Vinohradská opera“ je nucena dávat „kasovní kusy“, které „táhnou“, poněvadž by jinak herci umřeli hlady. ***Ale to jsme již zase u peněz.*** Jak tedy z programu moskevských divadel vidíte, pěstuje se zde hlavně realistické drama, v němž jsou Rusové tak velcí. A že se zde hraje i kus kontrarevolucionáře Merežkovského, k Polákům uprchlého, to Vás také jistě zajímalo. (Vzpomínáte, co se dělo za války s d´Annunziem ve Vídni, s Wagnerem v Paříži a s Hebblem před léty u nás? Mínil jste snad tím „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) Chybějí Vám asi revoluční kusy. Mně také. Ale víme oba, že se dramatické umění nedá komandovati, a že možná ještě uplynou desetiletí, než se najde opravdový umělec dramatik tohoto velkého období lidských dějin. Ale revoluční dramatická literatura již existuje a na venkovských a malých městských scénách se hraje. Poptávka po ní je velká, konjunktura znamenitá, ani nadšení nechybí, a tak se píše. Přečetl jsem několik takových kusů; jsou většinou primitivně tendenční a nevynikají nad průměr. Zajímavá jest jen „Misterija buff“ Vladimira Majakovského, veršovaná komedie, symbolizující proletářskou revoluci. Je to cosi nového stylově, myšlenkově i scénicky a bude ji snad možno jednou – víte, jednou, až po té nepříjemné, ale nutné operaci – provésti i u nás; dnešní buržoazní publikum by jí nesneslo a na malém dělnickém jevišti se provésti nedá. Právě vydané historické sice, ale přece jen proletářskou revolucí diktované melodrama A. V. Lunačarského „Olivier [Cromwell](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/cromwell-proslov-pri-rozpusteni-parlamentu-1653)“ vezu také domů a, nesebere-li mi knihy v Révélu Dohoda „osvoboditelka“, ve Štětíně soudruh Ebert a v Podmoklí milená vlast, budete si moci knihu přečísti. Dobré revoluční dramatické literatury tedy není posud nadbytek, ale nevěřil byste, jak revolučně v téhle době a v tomto prostředí dovede působiti i literatura stará. Že Maxim Gorkij, toť samozřejmo, je v něm přece rodící se proletářská revoluce se všemi již prvky: se samým dnem bídy, revoltou, s rozkladem měšťácké společnosti, s dospělým sebevědomím třídy; že Tolstoj, Čechov, Andrejev, toť pochopitelno, je to přece včerejšek Ruska, který pouze politicky odešel na nikdy neshledanou ***\[bohužel nikdy neříkej nikdy**\]*** – ale i Shakespeare, [Moliére](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/moliere-bavi-nadcasovym-sarkasmem), toť docela jiný Shakespeare a Moliére, než jakého jsme vídali v Evropě. Co má co dělat Moliére s revolucí?, řeknete. Viděl jsem zde „Lakomce“. Pamatujete se na scénu, kdy Harpagonovi schová ženich jeho dcery peníze a kdy starý lakomec se zmítá v zoufalství po zemi, volaje své zmizelé zlaťáčky, kdy se ho zmocňuje šílenství, vyskakuje, třeští oči do obecenstva, ukazuje prstem po galeriích: „Ty, tys mi je ukradl!“, sténá a prosí: „Vraťte mi mé zlaťáčky, vraťte mi mé zlaťáčky!“ To je scéna, kdy se komedie mění na okamžik v tragédii a divákovi se zželí i starého lichváře Harpagona a lehký mrazík probíhá zády. A herec „Malého divadla“ hrál onu scénu skoro tak dobře jako nebožtík Mošna a ke mně s prvními jeho slovy přicházela předchuť úžasu nad silou všelidského citu sobeckosti a lakomství. Ale moskevské obecenstvo? To rozkošně nesentimentální revoluční obecenstvo, jež obsadilo carské a šlechtické lóže, přízemí a galerie? Obecenstvo se rozesmálo tím nejsrdečnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel: „Vraťte mi mé zlaťáčky? Ani kopějku, starý faraóne! Takových by dnes přišlo! Takových po Moskvě běhá, kteří z nás ještě včera ždímali krev a pot a měnili je na zlaťáčky a kteří teď, když jsme jim je sebrali, zuří a křičí a prosí… ochochoch, nespočteš, milí, kolik! Vrátit?“ Divadlo se otřásá smíchem. Vždyť to byly naše zlaťáčky, tys je z nás jen, darebáku, vydřel, a my si teď za ně sedíme v „Malém divadle“, kam dříve chodili jen caři a boháči. Pukni, lakomý dědku! A já, který jsem se připravoval na zamrazení nad tragickou silou všelidské neřesti, prohnul jsem se nad koleny a smál se, jak jsem se již mnoho let nesmál. Marné námaze Harpagonově, zlaťáčkům, radostí a nadšením nad tím rozkošným, přerozkošně nesentimentálním obecenstvem. Smálo se obrannému Harpagonovi celé divadlo, ale já jsem se smál snad ze všech nejvíce. To je tedy dramatické umění, jak jsme na ně zvyklí od včerejška. **Ale kolektivní duše ruské revoluce našla výraz i v novém divadelním umění. Provádějí se zde na volných přírodních prostranstvích hromadné hry, v nichž nositelky myšlenek a dějů nejsou již jednotlivci, nýbrž masy.** Je to více než divadlo, jak je na západě vytvořil Reinhardt, mnohem více, než naše hromadná představení v přírodě. Jedna taková hra se jmenuje „Ke světové komuně“, a viděl jsem ji za krásné červencové noci v Petrohradě při zahájení druhého sjezdu třetí Internacionály. Asi 600 kroků široké prostranství na Vasiljevském ostrově mezi Malou Něvou a hlavním tokem Něvy a mezi oběma jejich mosty se dříve nazývalo Bursovním náměstím, teď se jmenuje Náměstím divadel. Stojí tam bývalá bursa, ohromná bílá budova, vystavěná ve slohu řeckého chrámu, s deseti dórskými sloupy v průčelí a k nim se schodištěm, snad asi dvacetistupňovým, zaujímajícím celou šíři budovy. Mezi prostředními dvěma sloupy zřídili výstupek s velikým trůnem. Několik set kroků od bursy jest vystavěna dřevěná tribuna. Tam zasedli sjezdoví delegáti. Na prostranství Náměstí divadel se tísní na čtvrt miliónu lidí. Jest jedna hodina s půlnoci, tj. dle slunečního času deset hodin, a první soumrak – to jsou ony známé bílé noci petrohradské. Na levo, přes široký tok Něvy svítí zlatá kupole Izákova chrámu, v zádech prokletá Petropavlovská pevnost. Nad vším široká, ohromná klenba večerního nebe. Zazní rána z děla. Na průčelí bursy – řeckého chrámu padlo oslnivé světlo reflektorů. S obou stran vjíždějí mezi sloupoví hlasatelé na bílých koních a fanfárami ohlašují počátek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviděného orchestru, která již neumlká po celé představení. Ze sloupoví přicházejí králové a usazují se na trůnu. A za nimi dvořanstvo v nádherných uniformách a bankovní a průmyslový kapitál ve fracích (žádné karikatury), skvělí pánové a dámy buržoazie a seskupují se pod nohama svých vladařů. A přicházejí řady vojáků a policie a obklopují společnost neprostupným kordonem. A teď dole pod schodištěm zařinčely řetězy. Z obou stran náměstí přicházejí ze stínů blíže k bílému schodišti dlouhé průvody dělníků, temných mužů a žen s kladivy a motykami na ramenou a řadí se na doleních stupních. Denní práce počíná. Těla jsou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva znějí kovovými ranami jako údery o zvonovinu. Chvílemi zachřestí řetěz. A ti jasní nahoře tančí Straussův vídeňský valčík. ***Obrazec trojúhelníku; v jeho základně práce, ve vrcholu rozkoš.*** Ale pojednou se v jedné skupině dole cosi zavlnilo. V temné mase se zdvihá bílé plátno: „Komunistický manifest.“ „Proletáři nemohou ztratiti nic, leč své okovy, dobýti však mohou celého světa.“ „Proletáři všech zemí spojte se!“ Ale na výzvu k boji nikdo neodpovídá, prapor marně putuje dělnickými řadami. Až hlouček Francouzů se ho ujímá. Vniká s ním mezi lid, ale ten se roztrušuje, ztrácí a zůstává jen nahoře hrot trojúhelníku obklopený vojskem a dole pod schodištěm hlouček komunardů. V jejich řadách se objevuje rudý prapor. Podnikají útok na schodiště. První řady klesají pod výstřely vojska. Ale útočící se ženou přes ně. Buržoasie a králové prchají. Černá skupinka se zmocňuje vrcholu a kácí trůn. Jest doba pařížské komuny. Vesele zní karmoňola a pod rudým praporem se tančí. ***Buržoasie sice zmizela z jeviště, ale nevzdala se.*** Z jednoho koutu sloupoví běží obloukem dolů po schodišti řetěz francouzských, z druhého úhlu pruských vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí stéci vrchol. Nahoře se staví barikády. Dochází k boji. Přesila vojska je veliká a komuna podléhá. Poslední svázaný hlouček černých komunardů jest sražen jedinou salvou vojenské skupiny ze středu schodiště. Ale rudý prapor jest skryt a zachráněn pro budoucnost. A teď pod schodištěm bouchly dva ohně a dva mraky černého smolného kouře se valí vzhůru, veliké dýmové mraky, které se spojí a zahalí scénu temným závojem, jímž jen nejasně viděti bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smutečný pochod… Nebudu líčit podrobností, jste starý divadelník, pane Kvapile, a chápete již, oč jde, povím obsah hry jen v několika heslech. ***Reakce zvítězila.*** ***Jasní sedí opět na vrcholu a temní dole vláčejí těžší břemena než prve.*** Tvoří se druhá Internacionála a řada nemohoucích pantátů (ti jsou trochu karikováni) se žlutým praporem a ohromnými svazky knih a novinami se usazují na schodišti a zahloubávají se do čtení, tvoříce novou přehradu mezi vládnoucími a uhnětenými. Ale tam nahoře počíná již seskupování evropské rovnováhy, objevují se prapory Dohody a ústředních mocností, znějí hymny (také naše milá: „Zachovej nám, Hospodine!“ Napětí vzrůstá, světová válka se blíží. První srážky. Na volném prostranství před scénou se proti sobě dvakrát rozjely a tryskem se minuly oddíl kozáků a pruských hulánů s napřaženými kopími. Dole se kupí proletariát, zdvihá pěstě a protestuje výkřiky. Rudý prapor pařížské komuny se opět objevuje, putuje masou a skupinka dělníků jej nese nahoru vůdcům druhé Internacionály. Ale ti nemají pro své noviny kdy. Skupinka jest ubita policií, prapor zlomen a pohozen. Na ramena černého zástupu dole vystupuje muž s novým praporem, volá k bouřícímu se zástupu slova vzpoury, ale – výstřel a muž: Jaurés, se kácí. ***Buržoazie volá smrt nepřátelům a slávu válce. Druhá Internacionála chvíli váhá, ale pak každý z nich bere národnostní praporeček a jde agitovat mezi proletariát. Četnictvo rozhání dělnictvo na dvě strany. Je válka.*** Zástupy plačících žen. Dlouhé, předlouhé průvody na frontu odcházejících vojáků. Nosítka s prvními raněnými. Zástupy mrzáků. A počátek revoluce. Prostranstvím bleskem a za divoké palby pušek proletí nákladní automobily s rudými prapory, obsazené námořníky. Proletariát stéká carský trůn. Chápe se práce znovuzbudování. Kontrarevoluce, vedená junkery. Definitivní zahnání buržoazie. Zazní výkřik ***měšťáctva celého světa***, vysoký, pronikavý a jakoby vyražený stem lodních sirén. Zatím, co sovětská vláda pracuje, řítí se starý svět: Na březích Něvy planou požáry a třeskají výbuchy, ohromné sloupy dýmu zahalují řeku. Když se dým rozprchá, zazáří světlo „Ať žije třetí Internacionála.“ Vše končí apotheosou. Z mohutných mramorových sloupů, jež ozdobeny lodními příděmi, stojí – oslavujíce kdysi obchod – na Náměstí divadel, chrlí se sloupy jasného ohně, Něva vysílá k nebesům ohňostroje a tisíce jejich rudých hvězd, znaku to R. S. F. S. R., se rozsvěcují nad diváctvem. Zní Internacionála. Čtvrt miliónu diváků a herci jeviště stali se již jedinou masou, uprostřed níž defiluje vítězné sovětské vojsko. Jsou čtyři hodiny (jedna dle slunečního času) a již svítání… Chcete, pane Kvapile, tohoto příkladu „radostně použíti pro kulturní péči v naší republice?“ Nemyslím té ohromnosti a nádhery, ta mi neimponuje, netvrdím také, že „Ke světové komuně“ je uměleckým zázrakem, ale jejího ducha mám na mysli. Česká buržoasie by Vás ubila. A dovedete si jistě představiti, co barev se dá sladiti na ohromné ploše bílého schodiště, co tvarů a skupin, co se tu dá dokázati světly, s nimiž jste si jako režisér Národního divadla tak rád hrával, jak působí tři tisíce paží k nebi zdvižených, jak výkřik z tří tisíců hrdel vyšlý. U nás to stačí tak na „Kročeje“. Ve hře, o které jsem Vám napsal, působí 4000 herců, nepočítaje vojska, jehož je mnohem více. Kus je společným dílem řady umělců dramatických, hudebních i výtvarných. Vidíte v tom snad rušení „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám?“ Já nikoli. Každý z těchto umělců může sám pro sebe tvořiti, jak mu libo; zde se musí podříditi spolupráci a celkovému plánu. Leč kolektivní duše se umělecky projevuje i v měřítku menším. Pěstuje se velmi intensivně a se značným úspěchem nejen sborový zpěv, ale i **sborová deklamace**. To je nové. Je to cosi vzdáleně podobného antickému choru, náboženským pašiím či modernímu oratoriu. Představte si sbor mužů i žen rozdělených na hlasy, jako při sborovém zpěvu, vezměte k ruce třeba Bezručovu „Maryčku Magdónovu“ a pochopíte ihned, co to je sborová deklamace. Sbor deklamuje unisono hudebními, krásně ciselovanými slovy a verši. Tu ozvou se jen mužské, tu ženské hlasy, tu několik barytonů, tu barytonová skupina. Jde četník a sólo jediného hlubokého basu provází jeho kroky. A mluví Maryčka a její hlas zněl teskným, smutným altem. Kopají kovkopové a mužská slova bijí jako údery krumpáčů o černý uhel, a židovská krčma zabrebentí a zahuláká. „Ostravica!“ jíkne do sboru ostrý soprán, který vám zatrhá nervy na temeni hlavy. A „Ostravica!“ zapláče ženský sbor. A Maryčka se tichounce ptá sborem ženských hlasů a zavzdychá několika alty; Maryčka zapláče a beznaděje zachvěje se ženským sborem a „Ostravica!“ zoufale zavolá poslední smrtelný výkřik… Je to slavná věc, tato sborová deklamace, pane Kvapile. Na ni by sice nebylo snad třeba prosit pana ministra financí ani se ptát o dovolení francouzských a amerických bursiánů, ale myslím, že to nejméně od Vás odvisí, ujme-li se u nás tato „všeobecně prospěšná“ věc a že se to zařídí dole, tj. v pěveckých a hereckých kroužcích, i bez ministerstva osvěty. Divadla jsou řízena Divadelním oddělením při Narkomprosu (tj. zkratka Národní komisariát prosvěšenija) a mají širokou uměleckou autonomii. Organisuje se právě Národní divadelní bibliotéka, jest vypracován projekt pro zřízení Divadelní university, byla založena herecká akademie „Institut živého slova“, řada speciálních hereckých škol, pořádají se cykly všeobecně přístupných přednášek o divadle, vydávají se časopisy „Vremennik“, „Věstnik teatra“, „Igra“ a jiné. Herci jsou považováni za specialisty, to jest za dělníky, kterých se netýká všeobecná platová stupnice, určená pro pracující lidi ať již kladiva, srpu či pera, a jsou tedy lépe placeni než všichni ostatní. (Vidíte snad v tom „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) V březnu, kdy jsem se o věci informoval, měl na příklad známý Šaljapin při obvyklém dělnickém přídělu a tedy i možnosti nakupovati za sovětské ceny, tj. velmi levně, měsíční mzdy 10.000 rublů, tedy nejen více než komisař Národní osvěty Lunačarskyj, předseda Všeruského výkonného výboru Lenin, což jest konečně pochopitelno, ale i více než těžce či s nebezpečím života pracující dělník, což v proletářském státě není již tak samozřejmo. To měl Šaljapin za deset měsíčních vystoupení. Za zvláštní vystoupení nebo za zpívání na koncertě, ke kterým jest v Rusku hojně příležitosti a při kterých vystupovati – na rozdíl od českých zpěváků – mu nikdo nebrání, se Šaljapinovi platí zvláště. Evropským povídačkám o hercích a biletářích tedy nevěřte! Herci se s Republikou Rad již dávno smířili. Byli sice zpočátku poděšeni a utíkali k Děnikinovi, Kolčakovi a jiným vrahům Ruska, ale ne proto, že by jim byl někdo ubližoval, ale že také oni věřili, že se boří svět a s ním všechna kultura. Ale ty doby již dávno minuly. Herci a zpěváci teď mnohem raději vystupují před vnímavým, svěžím a vděčným dělnickým obecenstvem, než kdysi před blaseovaným činovnictvem a měšťáctvem. Víte přece, jak vášnivě milují potlesk! Zajímá Vás také sovětský kinematograf a počítáte jej také do „uměleckého odboru“, na nějž se tážete? Myslím, že ano, sám jste, tuším, kdysi napsal a režíroval filmovou veselohru. Možno tedy i o něm pohovořiti. Zařídili jste v Česko-Slovensku u ministerstva osvěty zvláštní kinematografové oddělení. Dělá vůbec něco? Nepochybuji sice o tom, že úředníci, které tam zaměstnáváte, si svého platu plně zasluhují, že popíší do roka hodně papíru a že se tváří tak, jako by dělali něco velmi důležitého a pro lidové vzdělání vážného, ale na jejich pozitivní práci se dívám velmi skepticky, jejich výsledků jsem alespoň ještě neviděl. To ovšem není Vaše vina. Věc je ta: ***V Americe existuje filmová firma, či dokonce filmový trust, opatřený ohromným kapitálem a všemi nejsložitějšími technickými prostředky, která se zařídila na velkovýrobu, zaplavuje svět technicky dokonalým a levným zbožím, a s níž je každá konkurence, dokonce směšně nepatrná konkurence česká, předem vyloučena***. Že jde této firmě jen a jen o výdělek ***\[omyl, jedná se o jeden z nejúčinnějších prostředků řízení, jak dále odhalí sám Ivan Olbracht…**\]*** a že jí každá taková sentimentalita, jako „lidová osvěta“, je na míle vzdálena, je více než jisto. Proto také v první řadě vyrábí bídné kusy, které „táhnou“, to jest, ***které podporují nejnižší lidské instinkty***. ***Ale americký kapitalista není vesnický kramář, který si nevidí přes špičku nosu a spatřuje zisk v okamžitém odření zákazníka, on naopak ví, že své kapse poslouží nejlépe, bude-li podporovati světový řád, který mu umožňuje vydělávati***. Proto ono filmové vynášení ušlechtilosti a humanity amerických továrníků a jejich něžných dcerušek, proto ta glorifikace amerických detektivů, jichž američtí milionáři teď tolik potřebují. Ale americký filmový kapitalista myslí dále, myslí i politicky. Zájmy amerických průmyslových trustů se utkávají teď velmi ostře s japonskou konkurencí a není vyloučeno, že dříve či později se americký kapitalismus utká s Japonskem válečně. A jen proto se musí **pražské** obecenstvo v poslední době denně dívati na filmová dramata, v nichž hlavní osobou je Japonec, který tu vždy hraje nějakou hanebnou úlohu zákeřného traviče, vraha velkého slohu, rafinovaného podvodníka nebo v nejlepším případě intrikána nejhoršího druhu. Již od nynějška má býti v Evropě dělána nálada proti žluté rase a publiku nenápadně očkován odpor proti ní. Evropa má býti „amerikanizována“. Proč neuděláte tomuto ohlupování a zesurovování obecenstva přítrž a jste-li mocným mužem v ministerstvu **osvěty**, a jste-li svým politickým přesvědčením národním demokratem, proč nenahradíte tyto odpornosti filmy osvětnými, národními a demokratickými? ***Nemůžete.*** Ty filmy jsou mnohem lacinější než by mohly býti filmy Vaše a majitelé českých biografů, kteří přece chtějí také vydělávati a z nichž kromě toho naše demokratická vláda – jako kterákoliv jiná – chce vyzískati co nejvíce daní, by byli špatnými obchodníky, kdyby místo laciných kupovali filmy drahé. Ach ano, jednou za rok vezmou s prodělkem i film Váš, musí si Vás přece zachovati v dobré vůli, od Vás závisí koncese a mohl byste je zlobiti censurou a jinými nepříjemnými věcmi, ale to vám udělají kvůli jen tak jednou za čas, a aby se neřeklo. Nic nemůžete, pane Kvapile ***\[stejně jako vy, Vladimire Vladimiroviči, protože jste desovětizovali a vrátili se tam, kde jsme byli my za naší první republiky, a to přestože je převážná většina filmů točených v Rusku placena ze státních peněz… Jenže těch desovětizovaných! Takže opět podporují v lidech nejnižší lidské instinkty! Podívejte se například na seriál Zlaté dno, neviděl jste? Doporučuji, není tam jediná, zdůrazňuji ani jediná postava, která by se byla mohla za „Stalinova režimu“, jak jste se sám ráčil vyjádřit o době, která převrátila naruby starý svět, dávat dětem za vzor morálního chování!**\]*** To právě může jen sovětské Rusko, které kino vymanilo z rukou vydělávajících majitelů, vzalo je do své správy a řečeno **prostonárodně** po rusku, „plivá“ na výdělek, plivá na peníze a plivá na Ameriku. ***Nemůžete ho ani v tom napodobit, žijete v kapitalistickém státě*** a Váš výrok, že „všeho prospěšného“, čeho se o Rusku dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“, byl sice velmi sebevědomý, ale velmi, velmi unáhlený. ### Sovětský svaz. Jaké filmy se uváděly ve 20ých letech 19. století Jaké filmy se hrají v Rusku. ***\[ovšem v Rusku roku 1920!**\]*** Tedy především žádné detektivky, žádné vražedné historie, žádné sentimentální kusy o lidumilných milionářích a jejich ušlechtilých dceruškách, žádné hry o zločinných Japončících. Převládá opět ruské realistické drama. Dle **Andrejevovy** novely sdělané drama „Savva“ a překrásnými snímky zimního ruského města a promítaným krásným slovním doprovodem, jest jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Do poutního města, ve kterém stojí klášter se zázračným obrazem Spasitelovým, se vrací hostinskému, zbohatlému z lidské pověrčivosti, z ciziny syn revolucionář, Savva. Trpí temnou tíhou, která leží na jeho městě i rodině, nenávidí podvod, který se zde ze zištnosti provádí s národem, a rozhoduje se zázračný obraz zničiti. Získává pro svůj plán jednoho z mnichů. Ale Savva má sestru, citovou bytost nábožensky založenou, která miluje bratra, ale miluje také tradici kláštera, chrám a svatou ikonu. Ta se dovídá o chystaném atentátu a v den, kdy přejal mnich ze Savvových rukou pekelný stroj, podaří se jí mnicha přemluviti, aby se vyznal představenému kláštera. Stane se. Mniši jsou zpočátku ohromeni, ale pak v nich uzrává lstivý plán. Nechávají v určenou hodinu k výbuchu skutečně dojít, ale předtím odstraní zázračný obraz a pověsí jej po výbuchu opět neporušený mezi trosky rozmetaného oltáře. Stal se zázrak. Znějí zvony, lid se sbíhá a padá tváří k zemi. Savva stojí na zasněženém náměstí a jeho radost po výbuchu se brzy mění v úžas. A lid se dovídá, kdo byl strůjcem. „Sabba budiž od nynějška tvé jméno!“ volá jurodivý stařec poutník a první zasazuje Savvovi ránu. Savva jest lidem ubit… Nebo film, který se jmenuje **„Otec a syn“.** Otec dělník slouží v bílé protirevoluční armádě, syn v revoluční rudé. Syn jest zajat, zavřen a ráno má býti popraven. Za strážce k němu při výměně hlídek náhodou přichází jeho otec. Poznává syna, rozhorluje se nad jeho zradou a ve spravedlivém hněvu ho chce zabíti vlastní rukou. Nechť tedy zabije, revolucionář se nebojí smrti, ale ať prve otec dovolí, aby mu něco řekl. Takové žádosti ovšem oslyšeti nelze. A syn říká otci: „Pamatuješ se?“ A před zraky starého vojáka bílé armády běží obrazy: Pracuje v továrně a jeho dcera slouží u fabrikanta. Jest pánem svedena a ten nabízí otci peníze. Dělník je však trhá a hází zaměstnavateli pod nohy. To znamená i odchod z místa. A nastává těžká pouť za prací, dlouhá čekání před továrními vraty, která pro něho zůstávají vždy zavřena, to znamená vypít kalich hořkosti své třídy až do dna, ponížení, bídu. A s nezaměstnaným otcem strádá a upadá i celá rodina. Vše, co mělo cenu, bylo již prodáno. Krčma a kořalka jest posledním útočištěm. A z obou se vybředá tak těžce! „Pamatuješ?“ ptá se zajatý rudý voják svého strážce. A ten se rozpomíná. Blíží se jitro a oba prchají k rudé armádě: Otec i syn… Tedy tendence, jak vidíte, pane Kvapile. Ale tendence přirozená, nevtíravá, daná dobou a kulturním a třídním zápasem, jiná, než ona amerických sensačních kusů a válečných vlasteneckých dramat, jež se nikdy pro svoji násilnost a neupřímnost nemůže státi uměním. Takových kusů se teď píše v Rusku mnoho a psalo by se ještě více, kdyby bylo dosti filmového materiálu. Nezdravého podceňování kinematografu, jaké jest mezi našimi spisovateli, zde neznají, filmu se nevyhýbá nikdo a kusy pro biografy píše, nebo alespoň navrhuje i národní komisař Lunačarský. Nemyslíte i Vy, pane Kvapile, že zdokonalené a uměním proniknuté kino jest divadlem budoucnosti, které zatlačí nejen všechna dramata, založená na pouhém ději, nýbrž i všechny pouze dějové romány? Víte přece, že vše v divadle záleží na zvyku. A vidíme, že bylo vychováno obecenstvo, kterému v nutné umělecké ilusi již nevadí ani bezbarvost fotografie ani slovo, které jest třeba napsané promítnouti na plátno ***\[tehdy byl ještě němý film**\]***, stejně jako si divák starého divadla zvykl nedati se rušiti oponou, podlahou, nepřirozenou kulisou a osobně mu známým hercem. Ale dělají zde ještě jiné věci, než že jen píšou nová filmová dramata. Pročítá se stará i nová literatura ruská a vše, co jest revolučního, proletářského, výchovného nebo prostě i jen lidového, se z ní vybírá a zpracovává na film. Je to i výborná propaganda literatury, neboť mnozí z těch, kdo viděli film, zatouží přečísti si také knihu. Viděl jsem filmové drama „Punin a Baburin“, zpracované dle Turgeněva. Turgeněv končí zatčením mladého revolucionáře a jeho dopravením na Sibiř, ale zpracovatel dramatu si dovolil pětivteřinovou poetickou licenci, ostatně velmi působivou. Nechal hrdinu na Sibiři hodně zestárnouti a připojil jediný snímek, kdy se stařec dozvídá o říjnové revoluci r. 1917. Tohle, pane Kvapile, uděláme jednou – víte, jednou – s „Lešetínským kovářem“. Lešetínský kovář byl sice tak trošičku reakcionář, vzpírat se průmyslovému pokroku je věc nemoudrá a bránit kovářskou dílničku proti továrně je boj předem ztracený, ale byl to rebel a to je vždy sympatické a byl člověkem, hotovým obětovati pro svoji myšlenku život. Jeho popularita mezi českým lidem je zasloužená. Tedy první díl našeho budoucího filmového dramatu bude končiti tam, kde končí Svatopluk Čech: Smrtí kovářovou a jeho radostnou vírou, že zachránil svým vzdorem rodnou chatu a ves. To ovšem není pravda, poněvadž, měl-li lešetínský potok potřebný spád, měla-li dědina levnou pracovní sílu nebo jiné podmínky průmyslu příznivé, přišel tam za několik neděl po tragické smrti kovářově týž nebo některý jiný fabrikant a postavil tam jinou továrnu, která to nad kovárnou přece jen vyhrála. Zde začíná druhý díl našeho dramatu. Necháme přijíti **téhož** továrníka, to bude působivější. Staví se velký závod, kovárna zmizela z povrchu zemského. Pracuje se již. Pán skoupil kdejaký pozemek a domek, zřídil konsum a kantýnu, ***připoutal nerozvížitelnými pouty lidi ke svému závodu a saje z nich teď krev a morek, které mění na zlato.*** ***Vše je jeho: Země, po které šlapeš, chléb, který jíš, voda, jíž se myješ, jizba, v níž spíš, vzduch, který dýcháš, bez jeho dovolení není hnutí.*** Zřizuje šulferajnskou školu *\[Termín „šulferajnská škola“ (z německého Schulverein, školský spolek) se historicky používal pro soukromé školy zakládané německými školskými spolky v Rakousku-Uhersku, často v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, jako reakce na český vliv nebo naopak na nedostatek českých škol. Tyto školy měly často německý vyučovací jazyk, i když je navštěvovali i žáci, kteří německy neuměli.\]* a nutí lidi pod trestem smrti hladem, aby do ní posílali své děti; do vsi se nastěhovala četnická stanice, která v zárodku dusí každý pokus o odpor a organizaci; závodní úředníci demoralizují tovární děvčata; souchotiny řádí, děti umírají anglickou nemocí *\[na křivici\]*. Lidunka a její muž – vzala si svého milého – se ovšem také proletarizují a neotročí-li v této továrně, otročí v některé jiné. A pánovy kapitály rostou a s nimi roste do ohromných rozměrů i závod, všude beton a škvára, kde stála „stará kovárna pod jabloní“ již nikdo ani neví. Továrna se teď jmenuje „Wotan Löschteiner Aktiengesellschaft“. (Že jest jejím hlavním finančníkem „Živnostenská banka“ a že na jejích akciích bohatne pan Jaroslav Preis, dr. Rašín a jiní ***čeští vlastencové*,** do dramatu sice nepřijde, ale je více než jisto.) Zde končí náš druhý akt. Ze třetího víme prozatím, bohužel, je počátek a konec. Víme jen, že také Lidunčin muž odešel do světové války, že přeběhl, bojoval v Rusku s legiemi, dokud tyto vedly poctivý revoluční zápas, po zradě jejich vůdců na zájmu lidu a zájmu lidstva, že přešel do rudé armády, že se vrátil do Lešetína přesvědčeným revolucionářem a na něm že spočívalo hlavní těžisko věcí, jež se potom dály. Co se pak dálo v Lešetíně a ovšem i v ostatních Čechách, toho ještě neznáme a prostředek posledního dílu dramatu musíme tedy nechat prozatím nenaznačený. Známe se vší určitostí jen konec: Fabrikant utíká ze své továrny i vily. Utíká převelice a utíká pěšky a ne již v kočáře, taženém bujným dvojspřežím. Ohromné zástupy lidu s rudými prapory proudí k továrně a nadšené vyplňují její dvory a pějí „Internacionálu“ a „Píseň práce“; skupina dělnické mládeže se šplhá na střechu, rozmetává na všechny čtyři strany zlatá písmena „Löschteiner Aktiengesellschaft“ a vztyčuje místo nich za ohromného jásotu rudý prapor s bílými písmeny Č. S. F. S. R. A závěrečný efekt dramatu? Ten ponecháme budoucímu spisovateli. Bude-li to realista, milující sentimentální konce, zavede dělnické zástupy v čele s hrdinkou, jejím mužem a jejich dětmi na hřbitov k hrobu lešetínského kováře a dá hrob posíti rudými karafiáty a dá staré dělníky, kteří ještě kováře znávali, přejeti si rukávem po očích. A bude-li spisovatel založen mysticky, pak se při poslední scéně nad továrnou a zástupy vítězného proletariátu zjeví ohromná postava lešetínského kováře a on zahrozí svým perlíkem ve směru, kam prchá jeho vrah a druhou rukou požehná svému lidu dole… „Ca ira!“ pane Kvapile! *\[„Ça ira“ je francouzsky a znamená „Půjde to“ nebo „Bude to dobré“, byla to slavná revoluční píseň z dob Velké francouzské revoluce (konec 18. století).\]* Ale abychom se vrátili k sovětskému biografu. Kromě úkolu uměleckého a polouměleckého má kinematograf také úkol čistě agitační. O jednom takovém představení, které vzbudilo v Rusku sensační rozruch, Vám povím. O systému ruského klášternictví víte a také o mysticky založené ruské duši. Obojí se stalo základnou široce založeného a dobře organizovaného obchodu. Není snad v Rusku většího kláštera, který by neměl (ještě teď) nějakých „moščí“*,* to jest zázračných ostatků. Také katolictví zná ostatky svatých, každý kostel má v oltáři zazděnou nějakou kostičku, útržek oděvu nebo třísku z kříže, ale z těchto relikvií vyprchal do racionalistického ovzduší již poslední atom zázračné síly a dokonce i slavné ostatky italských chrámů se pomalu stávají jen zajímavými kusy do musea obchodu s lidskou touhou po zázračném. Ne tak v Rusku. Zde „mošči“ ještě žijí. A nejsou to jen kostičky, hřebíčky a třísky, ale celí svatí. Leží v nádherných rakvích, přístupni zraku i hmatu věřících, na hlavách zlaté koruny, tváře zastřeny závoji, pod nimiž možno dokonce postřehnouti tvar dlouhých vousů; těla jsou pokryta brokátovými ornáty, zlatem vyšívanými přikrývkami a pásy, a z toho přepychového obalu vystrkuje svatý jen ruku v bílé rukavičce a hroty nohou v bílých punčochách a střevících či opánkách. Když věřící ruku nebo nohu světcovu líbají a když mu kladou na prsa peníze – ***což jest pro obyvatele kláštera konečně nejdůležitější věcí*** – mohou se přesvědčiti, že svalstvo světcovo zůstalo ve své pružnosti a pevnosti nedotknuto devíti či desíti stoletími, a mají-li věřící jen trochu obrazotvornosti, mohou dokonce ve světcově ruce pocítiti i životní teplo, nebo i mírný pohyb na smlouvu, že jejich modlitbě bude vyhověno. V den, kdy přijímá svatý návštěvy, stojí v jeho hlavách mlčenlivý mnich, zahloubaný v modlitby a klopící oči, ale pozorující při tom ostražitě, zda někdo z poutníků, líbajících ostatky, se svatým nějak neuctivě nemanipuluje. Našli se opravdu bezbožní racionalisté, kteří při zbožném líbání píchali do svatého špendlíky, ale nezjistili pranic. Jedněmi z nejslavnějších moščí byly ostatky svatého Tichona v klášteře „prvého řádu“ v Zadonsku ve Voroněžské gubernii, v kraji donských kozáků. Svatý Tichon Zadonský uzdravoval, těšil, pomáhal, dával deště a úrodu. Jeho sláva se dotýkala hvězd a byl po kremelských svatých nejbohatším světcem pravoslavné Rusi. A právě jej si vybrali bolševici za terč svého svatokrádežného pokusu. Dne 27. ledna 1919 přišla do kláštera „prvého řádu“ ozbrojená komise črezvyčajky, tj. výjimečného revolučního soudu, a žádala archimandritu, aby ostatky svatého Tichona odhalil. Archimandrita a ostatní narychlo svolaní otcové byli touto smělostí krajně rozhořčeni. Pravost a neporušenost „moščí“ byla r. 1861 zkoumána a potvrzena petrohradským metropolitou Isidorem, voroněžským arcibiskupem Josifem a jinými církevními hodnostáři, protokoly o tom jest archimandrita ochoten črezvyčajce ukázati, ale ostatků neodhalí za žádnou cenu, nemá k tomu bez svolení archijerejova ani práva. Ale „črezvyčajnaja komisija“ se nelekla již větších pánů a neměla valné chuti pouštěti se do církevně úředních vyjednávání s archimandrity, archijereji, arcibiskupy a metropolity. Sehnula se nad sarkofágem se svatým, řekla: „hej-rup!“, *\[Narážka na komedii Hej rup! s Voskovcem a Werichem, režíroval Frič, scénář psali: Jiří Voskovec, Martin Frič, Václav Wasserman, Jan [Werich](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/werich-a-jan-masaryk-o-svobode-mysleni-o-narodu)\]* vyzdvihla jej a vynesla do zasněženého sadu před klášterem. Sem sezvala zástupy věřících, sem přivedla archimandritu a ostatní otce a co nejhoršího – pozvala si sem také kinematograf. A zde byl svatý Tichon svléknut. Nejdříve zlatou korunu dolů! A pak závoje z tváře! Pod nimi se ukázalo veliké klubko obvazků. Když byly rozmotávány, objevilo se, že jich bylo sedm a byly velmi dlouhé. Pak byla koule vaty. Když byla i ta rozřezána, našlo se v jejím středu půl ztrouchnivělé lidské lebky. Oddělali svatému ruku a vyšlo najevo, že to byla jen bílá rukavice, podložená na hřbetě lepenkou tělové barvy a vycpaná vatou. Pod mnišskou opánkou, kterou věřící s takovým zanícením líbávali, byla bílá punčocha, v ní ženský kožený pantoflíček, pak zase lepenka tělové barvy ve tvaru holeně, opět vata a úlomek holenní kosti. Pod spoustou látek, pásů a provazců na prsou to byla ve spodu kovová deska a v celé ostatní rakvi jen několik drobných kostiček. Svatý Tichon byl zřejmě silně rekonstruován. A to vše, pohyb po pohybu, bral kinematograf. Ubozí mniši! Nejprve se tvářili trpitelsky rozhořčeně, pak velmi rozpačitě, pak vzdorovitě a nakonec docela lhostejně, příhoda trvala trochu dlouho a nelze stále znásilňovati obličeje. Teď putuje biograf s „Tichonem zadonským“ po ruských vlastech, film budí rozruch a na jeho představeních na přírodních prostranstvích se scházívá až 15.000 diváků. Vláda Rad bere lidu jeho pohádky. ***Chce-li někdo i nadále putovati k moščím, líbati sandály s výplní dámských pantoflíčků a klásti na brokátové pokrývky peníze, nikdo mu v tom nebrání, ale bylo třeba jednou ukázati, jak to s těmi ostatky vlastně je…*** Bolševici jsou analytikové a rozpitvají i svatého. Že se kinematografem zachycují denní události, jako subbotniky, cvičení dělnické mládeže („všeobuč“), slavnosti, nové technické stavby, práce v továrnách, události za frontou atd. atd., rozumí se samo sebou zrovna tak, jako že se biografu hojně používá ve školách. Ale provádí se jím i výchova dospělých. Hospodářské vzdělání ruského mužika… darmo mluvit! Že je jednou za rok třeba vzít do mošny kus chleba a vyjet si na pole a poškrabat je trochu „sochou“, aby země pojala sémě, a pak jindy že je tam třeba ještě jednou zajeti a pokosit obilí, tohle zná ruský mužik již od dědečka, vždy tak bylo, vždy tak bude, a co se týče ostatního… „nu, nepřeju si“, „naplivat prostě“. A tak se sovětský kočovný biograf rozjíždí po vsích a ukazuje sedlákům, že je mrva také ještě k něčemu jinému dobrá, než jen ke spravování cest a k pálení, že prase, nemusí-li si hledat potravu pod vesnickými ploty, může také ztloustnout, že je užitečno nesázet bramborů do plochého pole, ale řádkovat, že štěpovaný strom dává lepší ovoce než planý, a že se sázejí stromky takhle a štěpuje se takle… a ještě mnoho jiných prospěšných věcí. Valného významu tato představení zatím sice nemají, ruský mužik jest tvor staletími vychovaný k nedůvěřivosti a zpropadeně konzervativní, ale kinematograf podporuje práci kočovných hospodářských učitelů a za čas se přece snad jen ukáže, že se zde a onde semínko ujalo. ### Sovětský svaz. Jaké výtvarné umění bylo viděno ve 20ých letech 19. století Ale dosti již o biografu! O výtvarném umění chcete také něco vědět. Tedy především nevěřte tomu, že se zde nějak barbarsky nakládá s uměleckými památkami a že je na petrohradských novostavbách viděti zedníky, kteří jsou místo zástěrami opásáni plátny Rubensových obrazů. Instituce Narkomprosa „Oddělení ochrany uměleckých památek a starožitností“ koná svou povinnost mnohem lépe, než všechny úřady carské vlády. Musea jsou v pořádku a dostávají ročně tolik peněz, co neviděla za celou dobu svého trvání; kremelské sbírky a sbírky jiných carských dvorců jsou neporušeny; ikony visí v církvích na svých místech; v kostelích a klášterech dává vláda Rad mnoho renovovati; obzvláště památné a umělecky cenné chrámy byly dány pod vládní dozor, aby s jejich uměleckými poklady nemohli volně disponovati náhodou sem dosazení popi a kostelníci. Byl vydán zákaz vývozu uměleckých památek do ciziny, byly znacionalizovány velké soukromé sbírky a obrazárny a jen tak a v posledním skoro okamžiku byla Rusku zachována Boticellova „Madona“, která měla býti prodána za hranice. Vzniklo mnoho nových museí v střediscích i provincii, pořádají se kočovné výstavy, byly zřízeny uliční výkladní skříně, které si své umělecké předměty vyměňují. (…) Tedy ano, na vzdáleném ruském venkově bylo na panstvích leccos zničeno, rozbil se porculán, ztratily se knihovny, ale tak zlé, jak se o tom u nás psalo, to naprosto nebylo. A co se těch knihoven týče, ani to nebylo způsobeno nějakým obzvláštním barbarstvím bolševiků, nýbrž – abychom mluvili marxisticky – hospodářskými poměry. Tentokráte byla totiž velká bída o papír a mužici neměli do čeho kroutit machorku, což jest nejhrubší druh ruského tabáku. A tak, když několik měsíců po petrohradských a moskevských událostech se doplížila zvěst o revoluci až do stepních vsí a když byly mužikům z újezdních městeček dány nejasné a z třetí a páté ruky přejaté výzvy k nacionalizaci velkostatků, nebo když se mužici rozhodli sami, že vyženou pány, rozebrali si nejen chlévy, rozmontovali nejen lokomobily, z nichž si jeden vzal kolo a druhý komín, nýbrž rozdělili se také o panské knihovny. Byly to ostatně většinou knihy „čert ví jakými písmeny tištěné“, neuměli to přečíst ani gramotní. O tom se moskevské ústředí dozvědělo také až za měsíce. A když do provincie vyslalo rychle lidi, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá, byly již knihovny vykouřeny. Mužici si velinový papír velmi libovali, byl mnohem lepší než kupecký balicí. Ale to se stalo jen na několika místech a doufám pevně, pane Kvapile, že za to nebudete činiti odpovědným – komunismus. Či s vyvlastněním a nacionalizováním soukromých knihoven, sbírek a obrazáren ze zásady nesouhlasíte? Třeba Vám ovšem předem říci, že to neznamená, že by pracující člověk nesměl míti knihovny nebo pěkného obrázku na stěně. Já se za nacionalizaci důrazně přimlouvám. Jistě jste prohlížel některé české zámky a viděl, jaké překrásné knihovny tam leží ladem, aniž v nich kdo čítá; a víte, jakou nemožností je dostati na venkově potřebnou knihu a jak je to těžké i v Univerzitní nebo Musejní knihovně. A nemyslíte také, že by dobrý obraz přinesl mnohem více užitku v obrazárně veřejně přístupné, kde by rozdával radost tisícům lidem, kde by jej navštěvovali mladí umělci a školní děti, než když visí v nevkusně nádherné vile, kde kolem něho – ať již lhostejně, ať již s občasným zájmem – chodí paní fabrikantová a její dětičky si jej vybírají za terč svých vzduchových pistolek? Jak byla roztahána sbírka Lannova, je vám známo a stejně i to, kolik krásných barokních soch a řezeb větrá a rozpadává se v soukromém majetku české šlechty. Víte dále, co za války a po ní zbohatlo kramářů, mlynářů, dobytčích handlířů, nájemců nočních krčem a podobných lidí. Ti všichni teď kupují obrazy. Jednak to patří k dobrému tónu, jednak v tom vidí výhodné uložení kapitálu. V jejich vlastnictví je mnoho děl starých mistrů, obrazů Úprkových, Alšových a patrně i Mánesových. Co myslíte, že se stane, když takový zbohatlý řezník přijde jednou opilý v noci domů a rozseká Mánesův obraz na kusy? Nebo když dědička mlynářova, vychovaná v klášteře, hodí do pece náčrtek Alšův proto, že uráží její „cudnost“, nebo z nepořádku, nebo prostě proto, že se jí nelíbí rám? Mají k tomu právo a nikdo jich nemůže hnáti k odpovědnosti. Obrazy jsou jejich vlastnictvím a oni mají neomezené právo nakládati s nimi, jak uznají za dobré. Že směl římský patricius beztrestně zabíti svého otroka – své soukromé vlastnictví, to dnes chápeme již jen stěží, že smí zbohatlý hospodský zničiti své soukromé vlastnictví – Mánesův obraz, je nám patrně ještě zcela pochopitelno. Ale ať již se díváte na věci jakkoli, pane Kvapile, na „kulturní péči v naší republice“ to pranic nezmění, nemůžete následovati ani tohoto „všeobecně prospěšného“ ruského vzoru a o vyvlastnění uměleckých pokladů ze soukromých rukou se ani slovem nezmíníte. ***Českoslovenští a mezinárodní keťasové – praví to vládcové naší republikou*** – by Vás v té případnosti na Vašem místě nenechali seděti ani čtrnácte dní. Výtvarní umělci mají teď příležitost uplatniti svoje tvůrčí individuality mnohem lépe než v dobách minulých. Jak sochaři, tak i malíři. Staví se mnoho pomníků. Na Divadelním náměstí moskevském byl položen základ k velkolepému pomníku Karla Marxe, který se dohotovuje v dílně sochaře Aljošina, před zimním dvorcem petrohradským bude státi pomník Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. O obelisku revoluce (dílu architekta Osipova a sochaře Andrejeva) na Náměstí Rad jsem se již zmínil v prvém svazečku těchto Obrazů z Ruska, o krásném památníku padlým revolucionářům na Kremelské zdi snad ještě napíšu. Ale staví se a připravuje ještě mnohem více. Na návrh Leninův byl Radou národních komisařů schválen projekt na vystavění asi padesáti pomníků světovým revolucionářům a umělcům. Vyberu Vám z nich několik jmen a Vy alespoň na některých budete moci kontrolovati „nezbytnou úctu“ sovětské Rusi „k tvůrčím individualitám“ – mínil-li jste ji tak. Mezi revolucionáři jsou Spartacus, Gracchus, Brutus, Danton, Marat, Roberspierre, Babeuf, Garibaldi, Stěnka Razin, Gercen, Bakunin (a víte přece, jaké úporné boje se vedou v Rusku s anarchisty a proti Machnovovi že se bojuje zbraněmi?!); Željabovovi, Petrovské, Plechanovovi (a víte, jak se s ním před revolucí nemilosrdně a vášnivě bili bolševici vůbec a Lenin zvláště), Bebelovi, Jaurésovi atd. atd.; ze spisovatelů jmenuji Byrona, Huga, Heineho, Zolu, Ibsena (spisovatele čistě buržoasního), Někrasova, Dostojevského (velkého nepřítele socialismu), Verhaerena; z výtvarných umělců Rubleva, Césara, Menieura; z hudebníků Beethovena, Rimského-Korsakova a Chopina; z herců Močalova. Pomníky jsou zčásti hotovy, zčásti se na nich pracuje. Pomník Roberspierrův byl již dokonce kontrarevolucionáři vyhozen do povětří. Ještě cosi nového zavedla revoluce. Na četných místech Moskvy zasadila do domovních zdí kamenné basreliéfy v rozměrech prostředního obrazu, symbolizující proletářské hnutí, revoluci, nebo představující vynikající dělnické vůdce. Převládá v nich futurismus a primitivismus. Na „Malém divadle“, zrovna proti mému oknu jest například zasazena do zdi primitivistická deska s hlavou Kropotkinovou a s vytesaným citátem z něho. A stařec Kropotkin, žijící ve vilce nedaleko Moskvy, není přítelem ani bolševiků ani jejich diktatury, a snad tedy bude možno i ten fakt zařaditi k odpovědím na Vaši otázku o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“. V malířství převládá plakát a karikatura. Plakát, první pozdrav revoluce, vám temperamentně vykřikne své „Zdrávstvuj!“ již v první stanici, kde vstoupíte na ruskou půdu, plakát vás neopustí po celou dobu vašeho zdejšího pobytu. Plakát, teploměr revoluce! Jsou-li teplota a tep revoluce normální, hovoří plakát moudrou a uklidňující řečí. Ale jen jediný nepravidelný úder tepny a plakát již o něm ví a jeho červeň zaplápolá. A horečka stoupá a plakát se rozhoří krví a ohněm a je tu krize a plakát ječivě křičí na poplach a jeho krev zrudla do nejostřejšího purpuru a jeho plameny běsní šlehajícími důtkami. Krize je překonána a plakát se rozchechtá červeným smíchem, horečka minula a rudost plakátu bledne a on se směje vesele a radostně. Počátek března, kdy jsem vstoupil na půdu republiky Rad, byl dobou znovubudování. Kolčak byl rozbit a vydán, loupežnické roty Judeničovy rozprášeny a pro zbytky Děnikinovy armáda prosila Dohoda o milost. Plakáty jásaly. Radovaly se nad Kolčakem, Judeničem a Děnikinem, vymetaným pod ohromným dělnickým koštětem z půdy Ruska; smály se v dvojitém obrázku ***těmto bělo-modro-červeným ptáčkům***, zpívajícím si na větvičce svou ranní písničku dotud, dokud nepřišla dělnická pěst a nechytila zpěváčků pod hrdlem, že jen zobáčky rozevřeli a očka vyděšeně vykulili; vysmívaly se břichaté francouzsko-anglické-americké trojici, volajíce na ni: „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“; líčily dělnické a mužické zástupy, táhnoucí s jásotem kolem chrámu práce a provolávající slávu vládě Rad. Konečně byl tedy konec světové a občanské války a přicházela doba budování. Továrny zahajovaly práci, všichni zdraví lidé byli voděni na pracovní povinnost do lesů pro dříví do závodů, a plakáty poučovaly, jak důležitou věcí jsou polena, házená dvěma dělníky do rozpálené výhně pod kotlem. A když byly závodní peci alespoň pro nejbližší dny uspokojeny, proudily zástupy dělníků na nádraží spravovat lokomotivy zničené válkou a revolucí, a plakáty byly plny vlaků, nádražních skladišť se zásobami, železničních zřízenců, a vykládaly, že od správky parostrojů a pravidelného projezdu vlaků závisí zásobování měst a zničení příšery hladu. Válečná armáda nebyla rozpuštěna, ale přeměněna na armádu pracovní a spravovala trati a silnice, vystavěla za pomoci občanů most přes Kamu o dva měsíce dříve, než bylo rozpočetno, což znamenalo zásobení střední Rusi solí a obilím. Rusko okřívalo a plakáty to zrcadlily. Bylo mobilizováno všechno gramotné obyvatelstvo s rozkazem vyučovat čtení a psaní a zničit tak během tří měsíců všechen analfabetismus, a na rozích volal plakát s dělníkem svítícím si obloukovou lampou do kupy starého železa: „Osvěta jest nejlepší zbraní proletáře proti kapitalistickému útisku.“ Ale objevili se i sběhové z pracovních armád a plakát, do té chvíle spokojený a klidný, se náhle rozohňuje: Hlupáku, pohleď, komu sloužíš! – dupá si na sběha a ukazuje mu tlustého buržuje, vítajícího desertéra a tisknoucího mu s úsměvem ruku. Leč to bylo jen okamžité vzrušení. Přichází jaro a tání, třeba vyčistit ulice, ustanovuje se týden domovních úklidů a týden veřejných koupelí, a plakáty – tentokráte malé, tak více domácí a bez valných nároků na uměleckost – poučují o nemocech, mouchách a jiném hmyzu, o důležitosti čistoty a ozdravující síle slunce a svěžího vzduchu. Ale blíží se i první květen, první, který neposvětí dělnictvo klidem práce, jako v minulých desetiletích, ani revolučním bojem, jako v prošlých dvou rocích, nýbrž prací. ***Ne již otročinou pro třídního nepřítele, ale volnou, radostnou prací pro sebe, své děti a vlast, kterou teprve teď proletariát nalezl.*** A chystá se plakátová záplava na heslo: „Práce svobodného člověka jest svátkem.“ Z obrazů svítí klidná radost, že po půlšesta rocích zmatků a bojů dochází konečně dělnictvo cíle. Vše se na prvního května chystá na veřejné práce, jichž jest všude tolik, tolik potřebí. Již se i žertuje: „Letos si nebudeme šmaťhat drahých bot na dlažbě“, usmívá se v hoření polovici dvojitý plakát, kresle řadu mužských a ženských noh na hrotitých kamenech; „letos si moskevskou dlažbu spravíme“, povídá dolejšek plakátu, znázorňující zástup občanů, schýlený v dílu nad uličními kameny. Jen tam, kde zahovořily plakáty o kontrastu mezi budujícím Ruskem a zápasící ještě Evropou, stala se jejich řeč tvrdě vážnou… Leč radost stavitelů netrvala dlouho. Na samém konci dubna zahájili Poláci ofensivu, dobyli Berdičeva a blížili se ke Kyjevu. ***Kapitalisté všech zemí se skutečně spojili*** a hnali polský lid proti socialistické republice. Rusku nemělo být dovoleno pracovati. A tu rohy ruských měst zasípěly hněvem. Objevila se na nich hlava polského šlechtice s výrazem vzteklého zvířete. „Poslední pes Dohody“, stálo pod ní. Tedy ještě jedna válka! Tedy znovu třeba položit zednické lžíce a kladiva, opustit stavby, soustruhy a kanceláře, chopit se pušek?! Ale je to již poslední pes! Ten se však ukázal nebezpečnějším, než se na první pohled zdálo a zakousl se hluboko do Ruského těla. Kyjev padl, spojení s Oděsou a ukrajinskou zásobárnou bylo přerušeno a na jihu se počal hýbati Vrangel, hroze spojiti se s Poláky. Nebezpečí bylo veliké. A tu zahořely plakáty ohněm a krví. „Všechno na frontu!“ zakřičely, bijíce na poplach. „Dělníku, pušku do ruky!“ „Chceš návrat do minulosti?“ (A plakát ukazoval na jedné straně kořalnu, na druhé kriminál) „Smrt polským pánům!“ Smrt polským pánům! Smrt polským pánům! To křičí rohy, to křičí každý papír, který vezmeš do rukou, tj. barevnými písmeny psáno na každé dřevěné ohradě, na každém volném kusu zdi, a pod tím děla, pušky, bajonety. „Pryč se šlechtou!“ „Ať žije Polska osvobozena od velkostatkářského jha“. „Ty!“, volá na vás z plakátu rudý voják a ukazuje vám prstem do tváře, „přihlásil ses již za dobrovolníka?“ „Jak pracuješ pro frontu?“ ptá se důtklivě jiný obraz; „zbraní? prací? propagandou?“ A vše schopné a zdravé táhne do boje, muži, ženy. Dílny a kanceláře se vyprazdňují. Smrt polským pánům! A volá-li revoluce: Smrt!, není to hluché slovo. Poláci se po prvním rozběhu zastavili, zakolísali a teď utíkají. Opouštějí Kyjev, vyhazují do vzduchu most přes Dněpr, bombardují na ústupu město a popravují zástupy pochytaných dělníků. Veliký rudo-černo-bílý plakát to ukazuje ruskému lidu a je na něm oheň, krev a hrůza: „Prokletí a smrt najatým vrahům!“ Poláci prchají. Proletářské vojsko je pronásleduje do polského království a Varšavě již hrozí nebezpečí. Šlachčic, poslední pes světových kapitalistů, je zahnán a odbyt. Poslední? A bude opravdu možno vrátit se k plodné práci? Ne! Na jihu se ještě jeden hýbá. A plakát zasoptil novým hněvem: Z kupy setlívajících mrtvol nepřátel Ruska se zdvihá zmetek Vrangel a vztahuje dlouhou, šerednou ruku na donskou uhelnou pánev; a na tu ruku se napřahuje rudý voják velikým mečem. „Vrangel je ještě živ! Dobij ho bez milosrdenství“, křičí obraz… To je revoluční plakát z konce července, ze sjezdové doby, kdy se v té jeho krvavé záplavě objevuje obraz nový, jasný a sebevědomý, vítající pěti evropskými řečmi delegáty druhého sjezdu třetí Internacionály. Posílám, pane Kvapile, řadu ruských plakátů domů a žádám pana Borového, aby je dal reprodukovati. Předpokládám totiž pevně, že pan Švehla má svou politickou policii tak bídně organisovanou, že zásilka dojde bez pohromy. Sbírka naprosto není vzorná, dokonce již ne úplná, dostati v Moskvě plakát, je stejně tak těžko jako knihu, posílám obrazy tak, jak se mi je podařilo sehnati. Bude Vás mimo jiné jistě zajímati, že v zásilce najdete i známý Kupkův plakát „Zlatá modla“, který zde byl hojně rozšířen. Karikatuře se daří na půdě revoluce znamenitě. Nejbujnější je v dobách či třeba jen ve chvílích jasné pohody, vždy optimistická a plná nadějí i tam, kde je nejdrsnější. Revoluční karikatura, jak se objevuje na plakátech, ve výkladních skříních a jak ji v sériích střídavě ve svém výkladu vystavuje Rosta (Ruská telegrafní agentura) jde mnohem dále, než karikatura naše a často by našemu maloměšťáku vyrazila dech. Naše karikatura vyrostla ve vlažném zápachu spořádané měšťácké domácnosti, za národnostně revolučních a válečných dob se z ohledů na censuru nemohla rozvinouti a po dobytí národní samostatnosti se přichýlila k vládnoucím třídám a stala se reakční. Nedovede více, než malovati neholené socialisty a bolševiky ve vysokých čepicích, je to jediný vtip, na který se zmohla, škoda, že není alespoň původní. V Čechách sice jakživ nikdo podobných čepic neviděl, ale poněvadž je nosí mnichovské dělnictvo a poněvadž je tedy tak malují „Fliegende“ a „Lustige Blätter“, vypůjčuje si je naše červenobílá karikatura od nich. Reakční karikatura je věc přesmutná. Několik kapek krve u spuchlého nosu, tvář napuchlá od políčku, to je tak vrchol drastiky, kterou čtenář našich humoristických časopisů snese, z úst letící stoličky, to je již trochu mnoho. Revoluční karikatura? Uch, uch, pane Kvapile, ta se snese právě jen za revoluce a v Rusku. Nezastavuje se ani před šibenicí a mrtvolnou zsinalostí. Tlustý břich, propíchnutý bajonetem, velkostatkář, utíkající před ranami hnojnými vidlemi, buržuj na všech čtyřech a s uzdou v ústech, a na něm jedoucí proletář – to jsou tak všeobecné žertíky zdejší karikatury. Posílám rovněž několik náhodných ukázek domů. Tedy ani ruské revoluční karikatury v naší republice nezavádějte, pane Kvapile, nějaká keťasská dcerunka by z toho mohla omdlít a měl byste zbytečně nepříjemnosti. V Rusku se teď mnoho maluje na plátně a obnovuje se v poněkud jiných formách staré **korouhevní umění**. Prapory a zástavy, nošené v dělnických průvodech, nejsou jen pruhem rudé látky připevněné na žerdi, jak vídáme u nás, nýbrž jsou to veliká plátna na tyčích, nesená několika lidmi. A na plátnech jsou namalovány výjevy, symbolizující revoluci, hlavy komunistických vůdců, uplatňuje se tu ornament a dekorativní písmo. A o národních slavnostech se ověšují domy pruhy rudých látek od střechy až hluboko dolů a na nich jsou podobné malby a nápisy. Je to velmi pestré a umělecky působivé a vzniká zde snad obor působnosti pro malíře. Jak vznikalo vlakové malířské umění, to jste viděl za války. Na dobytčí vagón (zde mu říkají „těpluška“), v němž byli transportováni vojáci, namaloval nějaký vlastenecký žertovník křídou šibenici, na ní panáka, pod to napsal: „Král Petr“; psalo se na stěny vozů „Ať žije Praha!“, „Na shledanou!“, „Serbien muss sterbien, jeder Schuss, ein Russ, jeder Stoss, ein Franzos, jeder Tritt, ein Britt“ *\[Srbsko musí zemřít, každý výstřel, jeden Rus, každá rána, jeden Francouz, každý kopanec, jeden Brit\]*, „Za císaře a vlast“, a okolo toho se křídou namaloval primitivní rámeček. Pak měli vojáci někde za frontou mnoho dlouhé chvíle a kresby a nápisy se množily a zdokonalovaly; tu a tam se našel i malíř pokojů či akademický, kteří se také zúčastnili kolektivní práce, z panáků se stávali více méně podařené karikatury, z primitivních rámečků ornamenty, písmeny nabývaly dekorativnosti. Československé sibiřské legie, které bydlily měsíce ve vlacích a měly až k uzoufání mnoho kdy věnovati se svým vagonům, přivedly tuto techniku k jisté dokonalosti a odborně již řešily problém plochy, přerývané okny a dveřmi. Vláda Rad udělala z vagonového malířství dokonalé umění. Jak se dočítám z novin, přivezených českými delegáty do Moskvy, psal o agitačních vlacích již soudruh Šmeral a bude mi tedy možno omeziti se jen na nejnutnější. Takových vlaků jest v Rusku prozatím pět po šestnácti vagonech dlouhého typu. Některé vozy jsou vůbec bez oken, jako kinematografický, nebo vagony s nákladem, u jiných jsou okna umístěna tak, aby dávala umělci co nejvíce místa pro malbu. Je to skutečná umělecká výstava. Scény, karikatury, symbolické obrazy, národní ornamenty, dekorativní agitační nápisy. Jediná plocha dlouhého vlaku nezůstala nepomalována a celek působí neobyčejnou pestrostí. Při výpravě prvních tří vlaků („Vlak Leninův“, „Vlak říjnové revoluce“, „Vlak Sverdlovův“) bylo dbáno „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“ a umělci si na 32 vagonových plochách směli namalovati, co chtěli. Za plochu s ornamentální výzdobou dostávali devět tisíc rublů, za plochu s výzdobou figurální dvacet tisíc a po celou dobu, co pracovali, byli zdarma stravováni. (V té době byl průměrný měsíční plat dělníkův o něco méně než pět tisíc rublů.) Práce nebyla ovšem zadána jednotlivcům, nýbrž kolektivu, který také ručil za provedení. Ale u nejnověji vystavěných dvou vlaků, to jest „Rudého východu“ a „Rudého kozáka“ si určilo politické vedení samo, co malovati, neboť oba agitační vlaky mají své zvláštní poslání. „Rudý východ“ pracuje mezi mohamedánským obyvatelstvem Turkestánu a Sibiře a bylo tedy třeba jeho uměleckou výzdobu přizpůsobiti místním poměrům, tradicím a vkusu, „Rudý kozák“ vyjel počátkem dubna na svoji prvou cestu na Kubáň a Don, aby získal kozáky, jichž území bylo nedávno před tím dobyto na Děnikinovi. Kozák! Jaké to vděčné téma pro malíře, i když je „diktováno!“ To značí slunce, to značí pestré barvy a kozácký ornament, kozáckou vesnici, zlaté žně, tábory kozáckých žen, zástupy jezdců, to značí Stěnku Razina. Víte, kdo to byl Stěnka Razin? Ruský Jánošík druhé polovice osmnáctého století, Jánošík ruských rozměrů. Mezi Samarou a Stavropolem, u Žeguljovských hor, vystupuje z řeky Volhy útes; zde dumával strašný ataman své razbojnické dumy, zde byla základna jeho člunových výprav proti šlechtickým sídlům. Stěnka Razin, popravený někdy v sedmdesátých letech předminulého století na náměstí před Kremlem, patří také k dějinám soudobé revoluce. Pěje o něm několik lidových písní, molově měkkých a krásných. (…) Tak se tedy v sovětském Rusku provádí agitace uměním. Znamená to ovšem také popularizaci umění a je to zároveň i odpověď na Vaši otázku, pane Kvapile, **„jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění“.** Poslyšte, to je divné slovo, to Vaše „zlidovění všeho umění!“ Jako by vyšlo z dávné minulosti, jako by člověk rozevřel nějaký prastarý, historický demokratický slovník. Věřte mi, neafektuji, řeknu-li Vám, že jsem už na první ráz ani nepochopil, co tím míníte. Zde se totiž způsob myšlení trochu převrátí. A tak jsem chvilku musil vzpomínat, jak se to vlastně dělá, aby **nebylo** zlidověno všechno umění. Ale vzpomněl jsem si brzy: „Aha!“ řekl jsem si. „To se zavřou obrazy Alšovy a Mánesovy do salónů bohatých hostinských a ředitelů bank, a staří mistři do opuštěných sálů panských sídel a klášterních refektářů, aby jich nemohl nikdo viděti. To se schovají barokní sochy v šlechtických parcích a železná vrata se zamknou na dva západy, to se Rodinův „Kovový věk“ dá do zasedací síně pražské radnice, aby neurážel ničí cudnosti, kromě oné pánů radních. To se stanoví do divadel a koncertů tak vysoké vstupné, aby tam lid nemohl, to se určí úbor, v jakém se má člověk dostavit, nebo alespoň ten úbor se zavede zvykem, aby se do koncertů, přednášek a divadel znechtělo chodit každému, kdo nemá černého kabátu nebo plesových šatů. To se prodávají knihy tak draho, že si ji může koupit jen člověk zámožný. A tak dále, a tak dále.“ Vidíte, pane Kvapile, všech těchto nepřirozených věcí již v Rusku není a tak je pra, ale prajednoduše „opatřeno zlidovění všeho umění“. Ale budu s Vámi mluvit tak, jako byste o sovětském Rusku nevěděl více, než co bylo natištěno v „Národních listech“ a „28. Říjnu“. Tedy na jedné stěně agitačního vlaku, o kterém jsem právě psal, jest dvojdílný obraz, jehož první polovina odpovídá na otázku: „Co vám dávala stará vláda?“ tendenčně přihrocenou realistickou malbou, z níž jde najevo, že: kořalku a kriminál. Ale „sovětská vláda dává dělníkům knihy, časopisy, vědění a bezplatné učení“, hlásá slovem i kresbou druhá polovina obrazu, znázorňující tábor kozáckého lidu a propagátora na tribuně, rozdávajícího literaturu. To není fráze. Dokazuje to již sám vlak. Má vůz, v němž jsou pro organizace připraveny balíčky s celými **knihovničkami** beletristického, socialistického a hospodářsky odborného obsahu, má také krámek, kde možno koupiti literaturu jednotlivcům. V agitačních vlacích je radiotelegrafická stanice, **redakce** a tiskárna, která vydává noviny s nejnovějšími zprávami. Jest tam celý vagón zařízený na **biograf** a někdy s sebou jezdívá i **divadelní společnost**. Ve vlacích bývá vždy **piano** a často celý orchestr, jest tu i zásoba **gramofonů**, které jsou rozdávány organizacím a jejichž desky reprodukují kromě řečí politického obsahu také koncerty hudební i pěvecké, lidové písně a revoluční kuplety populárního satirika Demiána Bědného. Tedy: obrazárna, knihovna, čítárna novin, divadlo, kinematograf a hudební síň… vše v místě. Představte si, pane Kvapile, že těchto pět vlaků – a kromě nich pracují stejně tři říční lodě, a na jaře, než přišla šlechtická Polska, se pomýšlelo vystavěti agitační lodě námořní a zříditi agitační aeroplány – jezdí do nejodlehlejších krajů Ruska a zastavují u vesnic, kam se dostane pouze málokdy a vždy jen náhodou nějaké prastaré číslo novin, do dědin, které ještě nikdy neviděly elektrického světla, a divadlo, kinematograf a gramofon znají jen z vypravování vojáků, vrátivších se z vojny. Zpráva, že vlak přijede, byla dána již před několika dny a roznesla se po kraji. Teď proudí všemi polními cestami k trati zástupy mužů, žen, dětí, starců, aby se podívaly na ten zázrak. A vlak přijel. Zástupy stojí chvíli zaraženy. Netroufají si blíže. Pak si dodávají jednotlivci smělosti. Příklad svádí. Ale jen pomalu a nedůvěřivě se tvoří u vlaku hloučky a vše ještě mlčí. Ještě to chvíli trvá. Ale skupiny kolem vagónů houstnou, houstnou, a pak je tu rázem celý vlnící se zástup. Nemohou se vynadiviti té pestré obrazové kráse. Ponenáhlu se rozhledívají a počínají rozuměti. Vidí obraz pouličního boje na barikádách Petrohradu, kavalkádu kozáckých jezdců, tábory, svoje vesnice s doškovými střechami. Počínají rozuměti i karikaturám, kdosi gramotný našel odvahu a předčítá nápisy: „Koště, vymeť všechnu panskou špínu, ruský lid svou čistí domovinu!“ ***A pod ohromným koštětem v dělnické ruce se válí jeneráli, popi, poměščíci, policajti, kupci, všichni, kdož sužovali a odírali ruský lid.*** Diváci poznávají utíkajícího Děnikina, Kolčaka, Judeniče, hledí, jak milostpáni v lakových botách a monoklech metou ulice a jak kyselé obličeje k tomu dělají, vidí selskými vidlemi hnaného velkostatkáře. Dívají se, poznávají, usmívají se. A rozesmávají se… „Ach… a Stěnka Razin!…. Opravdu on!… „Přišel jsem bíti jen bojary a boháče, ale s chudými a prostými jsem hotov, jako bratr, o vše se rozdělit!“ Zatím se zřizují řečnické tribuny, rozdávají se v tisících exemplářích noviny, natištěné ve vlaku za jízdy, otevírá se knihkupecký krámek, hudba spouští, připravují se automobily, které rozvezou na čtyřicet verst daleko literaturu, řečníky a gramofony. Venku se improvizuje tábor lidu, a v době, kdy se koná, jsou děti vedeny do kinematografického vozu, kde se jim hrají dětské hry, ukazují výjevy z dětských sjezdů, kolonií, z manifestací proletářské mládeže, scény plné života, svěžesti a nadšení, které volají svým obsahem i nápisy: „Do řad, dělnická mládeži, hoši i děvčata!… Na nohy, děti, když otcové jsou již unaveni!… Dělnická mládeži všeho světa, spoj se!“ A když zatemní večer trať i krajinu, osvětlí se obrazové stěny vagónů elektrickými reflektory a biograf se vynese do přírody. Poučuje (často s přednáškami) jak zdělávat půdu a jak hospodařit, předvádí obrazy z revolučního života, agituje „Tichonem Zadonským“, hraje „Otce a syna“, „Savvu“, „Kalich hořkosti“. Hraje tisícům diváků… Znáte, pane Kvapile, nějaký účinnější prostředek zlidověti umění, než tento politicko-umělecký jarmark?… Ale ani tohoto vzoru nebudete schopen v Česko-Slovensku napodobiti, že ne?… Popularizace umění se provádí ovšem v první řadě knihami. ***Poptávka po knihách je veliká, žízeň vědění palčivá. Nedovedl bych si nikdy představiti této neukojitelné touhy po čtení, kdybych jí zde již po měsíce na vlastní oči nesledoval*** někdy s obdivem, někdy se smutným úžasem, kolik knih se zde mladými lidmi spolyká, jaké hory papíru, který stojí tolik zdraví, mládí, nikdy nenahraditelných letních nocí a může dáti jen tak málo. ***\[V tomto se ovšem s Olbrachtem neshodnu! Snadno se takto hodnotí, když sám neměl nikdy o knihy a informace nouzi… Také by si měl uvědomovat, jak důležité jsou informace z hlediska řízení.\]*** Negramotný, jehož právě naučili čísti, jako by se nemohl nasytiti černě těch záhadných mu dříve kliků háčků. Všechen mladý proletariát chce rázem dohoniti školní vzdělání, jehož se mu nedostalo. Studium, dělnická universita, toť ideál každého z nich. Domnělá nevzdělanost nejtěžším jeho břemenem! Čte se až zbytečně mnoho. Knižní vydání v deseti tisících exemplářích se neudrží na skladě ani tři dny. Vědění, vědění! V počátečním revolučním chaosu nabýval tento hlad po knihách místy až komických forem. Přišel důvěrník organizace do knihkupeckého krámu, rozhlédl se do výšky i šířky po regálech, roztáhl ruce a řekl: „Dejte mi to až potuthle!“ A venku již stál připravený povoz. Teď je knižní trh již regulován. Tiskne jen stát. To bylo umožněno tím, že hned v prvých dnech říjnové revoluce byly konfiskovány všechny větší tiskárny a zásoby papíru. Tiskne se velmi mnoho. Nemám sice v rukou úplných dat, ale myslím, že se i poměrně k počtu obyvatelstva tiskne v Rusku nejvíce ze všech států. Ale přece malý příklad, abyste měl představu: **Petrohradský** sovět vydal od března 1918 do ledna 1919 15 miliónů výtisků knih a brožur, 5 miliónů plakátů, 37 miliónů exemplářů novin. To **jediný** sovět a **za deset** měsíců! Ale všechno je to málo. Rotačky a zásoby papíru nestačí poptávce. To je také příčinou, že **prozatím**, než bude tato nouze odstraněna, se knihy prodávají pouze organizacím, tj. odborovým, politickým, vojenským, čítárnám, školám, knihovnám továrním, selským i jiným úřadům, proletkultům *\[Proletářským kulturně-osvětovým organizacím\]* atd. atd. Koupiti knihu jednotlivci je téměř nemožno a také cizinci, na jehož informaci má sovětská vláda zájem, jest třeba mnoho papírků s mnoha razítky, než se dostane do knižního skladu, kde knih, které hledá, obyčejně již nenajde. Vydává-li knihy proletářský stát, znamená to, že byl jednou pro vždy učiněn **konec vyděračství nakladatelů** na obecenstvu i autorech a že knihy jsou levné. Nové vydání Marxe stojí například 100 rublů. Objeví-li se někdy jeho výtisk na Sucharevce ***(na černém trhu)***, žádají za něj dvanáct až čtrnáct tisíc rublů a sleví pak až na deset tisíc. (Ptáte se, jak je možno že se dostala kniha vydaná již státem na Sucharevku? Črezvyčajka se o tuto otázku rovněž zajímá, ale také obyčejně nic nezjistí. Patrně knihu někdo někde ukradl, nebo vylákal podvodem. Zloději tu také ještě jsou; doufám, že Vám to není divné.) Vydává-li knihy proletářský stát, to jest, rozhodují-li o přijetí či nepřijetí rukopisů toliko umělci, znamená to dále, že **zmizely všechny krvavé kolportážové romány, detektivky, indiánky, pikanterie**, a že je dán základ k tomu, aby v budoucnosti byly tištěny jen knihy umělecky cenné. To je v česko-slovenské demokratické republice ovšem rovněž neproveditelné a „Svaz českých nakladatelů“ (či jmenuje se ten lupičský spolek jinak?) by Vám již zarazil všechny choutky chtít mu vzíti možnost bohatnouti na ***bídných knihách, přeložených bídně placenými písaři do bídné češtiny***… V Rusku se teď kromě nové literatury vydávají hojně ruští klasikové a dobrá literatura cizí. Z ruských klasiků-beletristů byl doposud nově vydán Puškin, **Tolstoj**, Turgeněv, Čechov, Lermontov, **Dostojevský**, Uspenský, Krylov, Saltykov-Ščedrin a jiní. Vydání vyšla **v padesáti až stotisících výtiscích** a díl Čechova stál např. 1 rubl 50 kopějek. To stojí dnes jediná třešeň více. V knižních skladech těchto knih již vůbec nenajdete. Proč jsem zvýraznil jméno Tolstého a Dostojevského, jste asi pochopil. Je to část odpovědi na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“. Vydává se i literatura zahraniční a redakcí knihovny autorů světové literatury byl pověřen **Maxim Gorkij**. Jistě Vás bude zajímati, že jsem mezi knihami, šířenými sovětskou vládou hlavně na venkově, nalezl i překlad „Psohlavců“ Aloise **Jiráska**. Divné jsou cesty umění! Starý pán je vším možným spíše než bolševikem, a přece je možno, že vzpomínka na jeho Kozinu pomáhala také při vyhánění některého poměščika z jeho panství, a možná, že ještě při něčem horším, neboť na ruském venkově se místy dály věci docela nepěkné. Zajímáte se o organizaci kulturní činnosti? Jest dosti složitá, ale snad se mi přece podaří objasniti Vám ji několika slovy, aby tento list nenabyl nevítaných rozměrů. Ruská socialistická republika spočívá na čtyřech sloupech: **Na systému Rad**, jež jsou vlastním státním orgánem, **na komunistické straně**, která svými tykadly proniká do všech institucí a jíž se provádí diktatura proletariátu, **na odborové organizaci**, která reguluje hospodářský život a **na armádě**. Každá z těchto institucí má své zvláštní **kulturně osvětové oddělení**. O armádě mluvit nebudu, to je konečně zřízení dočasné, ale že i ono pracuje, toho je důkazem, že vojenský oddíl ústředního výkonného výboru vydal za jediný rok 1918-1919 (novějších dat nemám po ruce) sto dvacet čtyři publikací v počtu dvanácti miliónu výtisků. Systém Rad, strany a odborové organizace proniká z **centra** přes **gubernské** město, **újezdní** město, **volostní** městečko až do **vesnice** a každé jednotlivé **továrny**. Všude tam jsou jejich úřady a u každého z nich zvláštní oddělení, které nemá jiného na starosti, než pečovati o kulturní činnost. Kdybyste, pane Kvapile, nedej bůh, snad jednou zešílel, a chtěl cosi podobného zaváděti u nás, znamenalo by to, že by vám bylo ke každému okresnímu hejtmanství, okresnímu a obecnímu úřadu, do každé vesnické rychty a továrny dáti nejméně jednoho člověka, který by měl na starosti výhradně osvětu. A při tom byste vyřídil pouze práci Rad, a politických a odborových organizací byste se ani netkl. Tato hustá kulturně organizační síť v Rusku má úkol složitý. ***V prvé řadě jest jí vybudovati, znova zříditi či zreformovati školství a likvidovati negramotnost****.* S bojem proti analfabetismu a s mobilizací gramotných, kteří měli naučiti své zanedbané soudruhy čtení a psaní, bylo započato již na jaře letošního roku a přes nedostatek papíru, tužek a knih (psalo se uhlem na zdech a pecích, čtlo se ze starých novin) docíleno pěkných výsledků; ale v nejslibnějších počátcích přišla vojna s polskou šlechtou. Ted se práce zahajuje znova na podkladě dokonalejší organizace. Jsou právě svolávány gubernské, újezdní i volostní sjezdy učitelstva, které vezmou do rukou řízení prací a provedou její organizaci do všech podrobností. Koncem září, po dokonání polní práce bude zahájeno ve všech vsích a závodech povinné vyučování čtení, psaní a počtům, spojené s propagačními socialistickými přednáškami a hospodářskými kurzy. Ale to jest pouze část úkolu, který vykonává ruská kulturně-osvětová síť. Jí se jest starati o **knihovny,** které byly zorganizovány z biblioték sebraných buržoasii; o **musea**, která vznikla nejen ve venkovských městech z uměleckých památek bývalých panských sídel, nýbrž vznikají denně i při továrnách a jednotlivých závodech; ona má na starosti **divadla, koncerty, přednášky**. Ideálem jest, aby každá větší továrna, každá ves měla svůj **Národní dům** *\[u nás známější pod názvem Lidový dům\]*. Mnoho jich již stojí, mnoho se jich staví a k mnohým byly položeny základy při letošním „subotniku“ na prvého Máje. Národní domy v sobě mají soustřediti vše, co souvisí s kulturou obce či závodu. Mají velký sál s jevištěm, který je zároveň přednáškovou a koncertní síní a bývá často i obrazárnou. To je také budoucí odbytiště malířských a sochařských děl. Přijdete-li sem hostem, uvítá vás z jeviště sbor dělnických pěvců, provázený ze zdola dělnickým orchestrem. A zatleskáte-li v pochvalu, ukloní se vám z jeviště vlasatý dlouhán, o němž vám soudruzi povědí, že je to bývalý regenschori, který, poněvadž teď kostely málo vynášejí, zřekl se bývalého zaměstnání a přijal v Národním domě místo učitele zpěvu a hudby. Jsou tedy i církevní služebníci schopni revolučního vývoje. Tenhle sice táhne marsejézu tak trochu jako o pravoslavném funusu, ale bůh s ním, svého potravinového přídělu si zaslouží. Má práce dosti. Zájem o zpěv a hudbu jest značný a kromě toho učí proletářské děti hře na piano, o kterém již ani nikdo neví, komu dříve patřívalo. Přednost mají děti nadané, mezi nimi opět děti nejchudších. Že jest v Národním domě knihovna a čítárna, rozumí se samo sebou. Ale bývají zde i nejrůznější jiné věci a představa, že jsou tyto Národní domy uniformní, byla by mylnou. Dělníci v některých závodech přicházejí při vykopávkách na nálezy, které dávají základ k malému paleontologickému či archeologickému museu v Národním domě, jiná krajina jest zajímavá mineralogicky, jinde žije starý profesor astronom, který dovedl v hloučku dělnické mládeže vzbuditi zájem o hvězdářství a zřídí se astronomický kroužek s malou hvězdárnou. A takových zvláštností je při žízni dělnické mládeže po vědě a umění velmi mnoho. Všude ruch, všude **iniciativa ze zdola**, ***všude neomezená její podpora peněžitá i mravní***. Malířské a sochařské kursy, jež řídí malíř či sochař, umělec, jsou při Národních domech velmi časté, a hoch nebo děvče, které zde vyniknou, nechají soustruhu či motyky, jehly či tkalcovského člunku, a jsou posláni do města na malířskou školu. Stejně tak jdou vynikající ochotníci na školu hereckou a hudebníci a pěvci do učilišť muzikálních – chtějí-li ovšem. Taková jest, pane Kvapile, v socialistické republice úcta nejen k tvůrčím individualitám, nýbrž již i k talentům. Není-li v místě Národního domu, neznačí to nikterak, že zde není hudebních, hereckých, malířských a jiných „studií“, nýbrž jen tolik, že „studia“ – tak tomu říkají – nejsou pohromadě, nýbrž roztroušena po různých sálech závodů, po různých klubech a sovětských budovách. Se „zlidověním všeho umění“, na něž se mne ptáte, setkáte se ve veřejném životě všude, kamkoli oči obrátíte. Umění se pěstuje ve školách od opatrovny až do university, v politických i odborových organizacích, v armádě, jeho popularizace jde do nejširších lidových vrstev. V poslední době jsou velmi oblíbeny takzvané **„Koncertní mítinky“.** Po dokonání politických schůzí v divadelní či hudební síni se konávají koncerty, na nichž účinkují symfonické orchestry, pěvecké sbory, sóloví pěvci, virtuosové na housle a klavír, vesměs přední ruské síly. A nemyslete, že účelem těchto koncertů je přiměti lidi k tomu, aby zároveň vyslechli také agitační proslovy. Při vášni ruského lidu poslouchati únavné politické řeči – vášni, západnímu člověku až nepochopitelné – bych skoro řekl, že je tomu právě naopak. Ale popularizace umění jde ještě dále. Jde až do **žalářů**. Žalář, jak bude jednou v mírových dobách vypadati v socialistickém státě a jaké se již v Rusku zřizují teď, v době války, revoluce a stálého vnitřního nebezpečí, bude totiž čímsi zcela jiným, než žaláře našich demokratických států. Bude ústavem, v němž soudruh vězeň, člověk to pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišiti od jiných občanů leč částečným či úplným odnětím svobody. Také v žalářích jsou knihovny a přednášky, také tam jsou sochařská, malířská, herecká a hudební studia. Seděl jsem za letní noci v tulském táborovém vězení uprostřed soudruhů-vězňů (a byli mezi nimi těžcí zločinci, byli i přestupníci úřední moci, byli kontrarevolucionáři) na volném prostranství před hudebním a divadelním pavilonem a naslouchal koncertu, jak by si ho lepšího ani bohaté měšťáctvo nemohlo přáti a díval se na **Ostrovského** drama „Viník bez viny“, v němž vedle herců vězňů spoluúčinkovaly přední síly gubernského divadla. ***A vzduch oné letní noci voněl novým životem.*** Tedy tak to vypadá v barbarském Rusku se „zlidověním všeho umění“, pane Kvapile. Na konec svého listu mám s Vámi ještě jednu věc dohovořit. Je to odpověď na Vaši otázku po **„nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“**. Pokusil jsem se Vám již v minulých řádcích roztroušeně o ní něco říci. Zda jste byl spokojen, ovšem nevím. Přiznám se Vám totiž, že se na Vaši otázku dívám ze všech stran, že bych rád odpověděl co nejpřesněji, ale že se nevyznám, za který konec se jí chopit, poněvadž nevím, co jste kdy v „Národních Listech“, „Večeru“ nebo 28. Říjnu“ čtl a jaké pochybnosti to máte. Možná, že si věc představujete opravdu tak naivně, že za každým umělcem stojí bolševický komisař s nagajkou a předpisuje mu, co má tvořit a jak má tvořit. Tedy ne tak! Je sice pravda, že se teď, v době války, revoluce a nedostatku papíru nevydávají vyloženě protirevoluční knihy, ale že se tisknou publikace s velmi břitkou kritikou nejen vlády Rad, nýbrž i revoluce samé, víte přece z českého překladu „Nečasových kapitol“ Maxima Gorkého. Výtvarné umění a hlavně sochařství jest celým svým uzpůsobením a nákladností materiálu, s nímž pracuje, závislé ještě více na veřejnosti než literatura a tím jest také vázána individualita umělcova. Tedy ano: V Rusku by se dnes velmi těžko prodávala socha jenerála Rennenkampfa nebo velké realistické plátno, znázorňující hostinu na dvoře cara Mikuláše, ale stejně špatně by byl před třemi lety pochodil umělec, vytvořivší sochu strůjce atentátu Željabova nebo plakát s karikaturou Rasputina. Závislost tvůrčí individuality na veřejnosti není u nás v Čechách o nic menší. Pochybuji například, že bude v demokratické republice ještě možno vydávati pánům Dostálu-Lutinovi a Oskaru Nedbalovi špatné dynastické písně, či mistru Myslbekovi tvořiti krásné církevní sochy. Ale tím není řečeno, že by si výtvarný umělec v sovětském Rusku nemohl malovati a modelovati, co chce, tím spíše, že se umělecká díla stále ještě soukromě kupují. Umělci jsou soustředěni v odborových organizacích zrovna tak, jako každý dělník. Tyto organizace „Dělníků krásných umění“ mají stejně velkou autonomii a pravomoc na řízení státu, jako kterákoliv jiná odborová organizace. Rozhodují o všem, co se týká umění, jim, a nikoliv jednotlivcům jsou zadávány všechny veřejné práce, ať již jde o pomník, plakát, ozdobení ulice při veřejné slavnosti či cokoliv jiného, a na nich jest, aby uvnitř organisace o věci rozhodli. A od nich vychází také iniciativa o věcech týkajících se umění, kterou pak administrativně provádí **„Oddělení výtvarných umění“** při Narkomprosu, neboť ***právě ta věc to jest na socialistickém státě nejkrásnější, že iniciativa vychází nikoliv z ústředí, nýbrž ze zdola.*** Že při jednotě na venek jest uvnitř plno života, ruchu, sporů a bojů, tomu asi, pane Kvapile, rozumíte. Ale nedivil bych se pranic, kdyby nad tím někdo rozhořčeně vrtěl hlavou. Odpovídalo by to docela maloměšťácké psychologii Evropy, která ještě včera byla přesvědčena, že jest sovětské Rusko peklem, a dnes se již rozčiluje nad tím, že není nebem, kde by se patrně i sochaři a malíři přeměnili v bezpohlavní anděly, pějící s harfami v rukou slávu novému ráji. Umělecké individuality na sebe narážejí, kamkoliv pohlédnete. Sporných otázek jest mnoho, můžete je sledovati ve všech uměleckých i kulturních časopisech a často jsou hodně zásadní a jdou hodně do hloubky. Otázka proletářského umění jest stále časová a umělecká společnost rozdělena ve dva směry, stojící ostře proti sobě. Zástupcem jednoho jest **Lunačarský**, který pokládá za nutno seznamovati proletariát s dějinami umění a v tomto směru působí knižně, ve školách a svých přednáškách na dělnické universitě, mluvčím druhého směru jest **Keržencev**, který dokazuje, že nové umění může vzniknout jen tehdy, bude-li přervána spojitost s uměním minulosti a počne-li se budovati nezávisle od něho, byť z počátků sebeprimitivnějších. Umělecké individuality zde nikdo neznásilňuje. Ale obávám se, že se velmi často zaměňuje „nezbytná úcta k tvůrčí individualitě“ za úctu k individualitě kupujícího, a napadlo mne již také, nedopouštíte-li se této osudné chyby i Vy, pane Kvapile. Nebudeme si přece vykládati o tom, co talentů bylo zkaženo podřízením se individualitám kupců, co umělců se proměnilo v kýčaře proto, že podlehli konjunktuře, dennímu vkusu, prodejnosti svých věcí. Či myslíte, že například Riegrovo nábřeží v Praze vyjadřuje umělecké tvůrčí individuality? Bůh Vás chraň! Jen kupecké individuality domácích pánů. Zbohatlý řezník si poručil vystavěti dům „hodně secesní“, továrník viděl ve Vídni nějakou pseudogotiku a přál si to mít tak, paničce šťastného hráče na burse se líbil v Benátkách palác a přenesla si jej do Prahy, pan lékárník se dal přesvědčit, že v Praze je možný jen barok, dceruška obchodníka s obilím byla zrovna nadšena „Tisíci a jednou nocí“ a chtěla bydlit arabsky. I vzniklo Riegrovo nábřeží, kde se „tvůrčí individuality“ vzájemně políčkují tak nemilosrdně, že je člověku do pláče, jak mohlo býti takhle zohaveno jedno z nejkrásnějších míst Prahy. Tedy těmto „tvůrčím individualitám“ domácích pánů bude učiněn socialistickým státem definitivní konec. Nebude již soukromých majetníků domů, bude stavěti jen společnost, v níž o uměleckých věcech budou kolektivně rozhodovati umělci. Kde tu vidíte „neúctu k tvůrčím individualitám“? Bojíte se snad uniformity? Pohleďte na kutnohorskou svatou Barboru, vystavěnou rovněž kolektivem, pohleďte na Malou Stranu, jejíž „uniformita“ nikterak neznásilnila tvůrčí individuality Dienzenhoferovy, a rozhodněte pak mezi nimi a demokratickým zmatkem moderní Prahy! Že bude i výtvarné umění jednotnější, bude-li celá společnost jednotnější, je samozřejmo, a že budou vždy slabí umělci, podléhající dennímu vkusu a neschopní držeti krok s vývojem lidstva či jíti dokonce před ním, rozumí se rovněž samo sebou, ale nebezpečí tohoto podlehnutí bude při kontrole uměleckého kolektivu mnohem menší než dnes, kdy jest výtvarný umělec hospodářsky závislý na vkusu bohatých hostinských, advokátů a bankovních ředitelů. Ale abychom se vrátili k sovětskému Rusku, kde se tento budoucí umělecký život počíná krystalizovat! Povím Vám, kam až jde úcta vlády Rad k tvůrčím individualitám. Nově zřizované vzorné školy – tak mají v budoucnosti vypadati všechny – nemají více než 25 až 30 žáků stejných tělesných i duševních schopností. Děti přibližně shodného věku jsou nějakou dobu vychovávány společně a při tom lékařsky, pedagogicky a psychotechnicky zkoumány. Když se příslušní činitelé dokonale seznámí s jejich vlastnostmi, jsou děti tříděny v nové 25-35členné skupiny, které nejlépe odpovídají jejich individualitám a kde tedy budou malí soudruzi i nejspokojenější. Nenadané děti se dají dohromady, děti zvláštních schopností rovněž, děti zločinecky založené také atd. atd. a každé skupině jest přidělen učitel odborník, který ví, jak postupovati. Žáci ovšem naprosto nemají dojmu, že jedna škola je horší než jiná, nevědí vůbec, proč chodí do té a nikoli do oné, a vypravují si nejvýše, že soudruh Andrej Iványč (to je učitel) učí tak a soudruh Vasil Alexejevič onak, nebo si závidí „o jé, u vás je to lehké, u nás to máme mnohem těžší“. A zcela zvláštní školy jsou i pro děti umělecky nadané. Talentované děti jsou k uměleckému tvoření vychovávány již od nejútlejšího mládí nebo od věku, kdy se v nich umělecký talent projeví. O prospěšnosti takovýchto uměleckých škol možno debatovati, debatuje se také, ale o tom přece není sporu, že svědčí nejen o „**nezbytné** úctě k tvůrčím individualitám“, nýbrž o **dokonalé** úctě k nim. Tedy to jest má odpověď na Váš list, pane Jaroslave Kvapile. Předpokládám totiž, že Vaše psaní bylo diktováno opravdovým zájmem o kulturní život v sovětském Rusku a že nemělo znamenati jen: „Vrať se, synu, budeš-li se řádně chovat, můžeš dostat místo v ministerstvu!“ Jsem proto také přesvědčen, že mi nezazlíte, že Vám odpovídám veřejně. O nový život, který v Rusku vzrůstá, mají kromě Vás zájem i jiní. Pozdravuji Vás. Ivan Olbracht / V Moskvě v srpnu 1920. *Zdroj [Obrazy ze soudobého Ruska od Ivana Olbrachta aneb jak to bylo s bolševickou kulturou v sovětském Rusku v roce 1920… – Fórum KOB](https://kob-forum.eu/2025/12/19/obrazy-ze-soudobeho-ruska-od-ivana-olbrachta-aneb-jak-to-bylo-s-bolsevickou-kulturou-v-sovetskem-rusku-v-roce-1920/) https://kob-forum.eu/2025/12/19/obrazy-ze-soudobeho-ruska-od-ivana-olbrachta-aneb-jak-to-bylo-s-bolsevickou-kulturou-v-sovetskem-rusku-v-roce-1920/* **Categories:** Historie souvislosti, O politice **Tags:** historie, Olbracht Ivan, Rusko, socialismus, Sovětský Svaz **Spisovatel:** Olbracht --- ### [Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/vulgarita-vse-o-picusovi-duchanova) **Published:** April 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Vulgarita ve veřejném prostoru narůstá. S vulgaritou ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který ho posuzuje dvojím metrem. **Content:**  **Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.** **S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.** U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa, zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu. Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování. **Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako [Petr Fischer, používání vulgarit ](http://archiv.ihned.cz/c1-65540830-radek-banga-gipsy-profil)dokonce u Banga veřejně obhajuje.** Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on. Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident. A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení. Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o) **O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde. Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.**      **UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?** **Jindřich Rajchl** Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila. **Adam [Coubal](https://www.novinky.cz/clanek/krimi-srazil-se-svym-porsche-matku-s-kocarkem-zena-zemrela-byl-jsem-v-mdlobach-tvrdi-u-soudu-40563327) usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!! Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.** **Kvůli němu ji nikdy nepozná.** Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest. Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina [Bednářová](https://youtu.be/0CvPYrORMYs?t=729) za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí. A to už ani nemluvím o Tomášovi [Čermákovi](https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/muz-se-u-soudu-v-plzni-zpovida-z-podpory-terorismu-rozsudek-se-ceka-dnes/2344273), jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo. Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů. **Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.** **Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy. Přesto on do vězení nemusí.** Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!! **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Baobab nakladatelství, divadlo, duchanova, Duchaňová Anna, kritika společnosti, stupidita, vulgarismus **Spisovatel:** vulgarismus --- ### [Já Asimov. Víc jak stoletý Izák, zázračné dítě. Proč v životě hra pokračuje i po matu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/stolety-izak-aneb-asimov-zazracne-dite) **Published:** April 5, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Asimov, jeden z nejplodnějších autorů všech časů, dešel 6. dubna 1992 následkem ataku AIDS. Ač o svém postižení věděl, v životopise tragédii striktně zamlčuje **Content:**  **Asimov, jeden z nejplodnějších autorů všech časů, by se v lednu 2015 dožil pětadevadesátky; tedy pokud by neodešel 6. dubna 1992 následkem ataku AIDS. Ač o svém postižení věděl již od roku 1989, v životopise tragédii striktně zamlčuje a jeho manželka pravdu o ní vyzvonila teprve deset let po jeho smrti.** V téže autobiografii “Já Asimov” líčí [Asimov](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/isaac-asimov-o-psani-knihy) (2.1. 1920 – 6.4. 1992) i osudnou operaci z roku 1983, kdy se podrobil trojnásobnému bypassu srdce. Transfuze sice tenkrát byly již monitorovány, ale bohužel nikoli dostatečně důsledně, a jak Isaac vzpomíná, těsně po zákroku nedokázal ovládat jeden prst, takže prý po nemocnici hulákal: „Vemte si zpátky přemostění a vraťte mi malíček!“ A v knize zastřeně dodá: > „To jsem ještě nevěděl, že při napojení na přístroj udržující krevní oběh došlo k poškození ledvin.“ > Jeho paní byla přitom lékařkou a osobně dohlížela, aby Asimoc v příštích letech nevyhazoval léky, které měl brát. „A vždy stranila doktorům,“ durdí se Asimov, „ačkoli ji měla loajalita stavět spíš na mou stranu; proti nim. Bůhví proč je tak úzkostlivá? Stačí mráček a mám na sebou deštník. Ulice se orosí, nazuje mi galoše. Přituhne, nasazuji čepici; o křížovém výslechu po každém mém zakašlání ani nemluvě! A navíc mi doktor stále vyhrožuje, že na mě podá žalobu za porušení pacientského tajemství.“ Jen malý kousek dál pokračoval ještě zplihleji: > „A pak přišly dni s pocitem vygumování a třeba 17. listopad 1989 jsem celý strávil v posteli. Chyběla mi energie, ale to byl jen symptom něčeho, co bych si nepřipustil, ani kdybych to tenkrát věděl. Nicméně mě dojalo, když lékař přišel až k nám domů. Byl to důkaz, že je přítel? Určitě; a vím, že profesi naprosto oddán, takže mám dozajista obrovské štěstí být právě v jeho péči.“ **Zároveň Asimov obdržel nabídku na souhrnné vydání svého beletrického díla,** přičemž se nemohl zbavit pocitu, že něco podobného se dělává teprve po smrti. Na oslavě svých sedmdesátin se pak i rozpovídal o svých fantaziích z dnů osudné operace tepen, za což jej odměnili smíchem. Ale dcera slzela. Jen ona. > „Vaše chlopeň možná dál selhává kvůli infekci,“ sdělili Asimovovi a to již pochopil, že jej budou znovu „otevírat“ a že se podruhé ocitne na přístroji udržujícím krevní oběh. > „Pusť se do životopisu,“ navrhla vtom jeho paní a Mistr jen dodává: „To jsem udělal. A ona? Po celou dobu nemoci zachovávala zdání optimismu a teprve tato výzva ji usvědčila z pocitu, že chci-li biografii dodělat, musím si pospíšit.“ Nejprve však ještě napsal detektivku do svého cyklu Černí vdovci, která vypráví (nikoli náhodou) o jistém incidentu, k němuž došlo během hospitalizace po přemostění tepen. > „Proč píšeš povídky?“ rozčílila se paní Asimovová, když to zjistila, a v epilogu jeho pamětí dodává, že se manželovy „srdeční a ledvinové potíže stále zhoršovaly“ a chtěl si ještě před smrtí svou autobiografii prohlédnout. > „To se však už nemělo stát.“ **Asimov vyrůstal prvé tři roky v Rusku a jako jediný ze vsi přežil epidemii. „Byl jste zázračné dítě?“ ptávali se ho později. „Byl,“ odpovídal, „a stále ještě jsem.“** Číst a psát se naučil bez cizí pomoci, ještě než šel v pěti letech do své první americké školy, ve které užasl. Užasl, jak se čtením a psaním ostatní zápolí. To on ne. Jemu stačilo všechno vysvětlit jen jednou, měl takřka fotografickou paměť. Učebnice zdolával pokaždé za pár prvních dní a zbytek pololetí každého vesele přesvědčoval o své chytrosti, za což byl šikanován. > „Přesto jsem se léta nesmířil s faktem, že bych měl svůj oslnivý intelekt tajit. Ale přece jsem se začal držet zpátky, a tak dnes mám i přátele. Ze školy však ani jediného.“ A ptá se, proč vlastně bývá dětský atlet předmětem obdivu, zatímco duševní schopnosti terčem nenávisti. > „Chápou snad už děti podvědomě, že je to mozek a ne svaly, co lidi definuje, a že ty nešikovné děti prostě jenom nejsou sportovně založeny, ale ty hloupé ani nejsou hodny označení člověk?“ Asimovovi bylo šest, když tatínek koupil cukrárnu, a bylo mu devět, když k ní byl uvázán. Skoro totiž nezavírali a on se tou pracovní dobou pak vlastně řídil až do smrti. A protože byl maximalistou, nenudil se již ani v krámě plném čtiva, které jej smířilo se vším. Ale čtivo samozřejmě prodávali, tak se musel naučit číst rychle, a štěstí jej potkalo také v tom, že zrovna zanikly tzv. nickcarterovky, aby je nahradila zlatá éra science fiction. Matka brávala Asimova i do knihovny a ta se stala prvním místem, kam pak směl i sám. A poněkud osamělou bytostí doplněnou především knihami vlastně taky již zůstal. Zato… **Byl dítě – a znal už zpaměti Illiadu a přečteného měl i Shakespeara.** > „Jen si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl Hamleta a kdy Krále Leara. Má hlava asi uvěřila, že je zná odjakživa.“ **Dickensovy Pickwicky prý přelouskal šestadvacetkrát, ale úplně vynechal beletrii dvacátého století a nikdy se k ní nevrátil.** > Zda taky něco vyvádět s dětmi? Ani nic vyvádět nechtěl. „Pomyšlení na něco takového mě plnilo odporem,“ píše. „Vzpomínám radši na letní odpoledne, kdy se obchod nehýbal, a já – rodičům k ruce – sedával před krámem a četl. Z knihovny jsem chodil s knihami v podpaží, ale jednu jsem rovnou vždy hltal. Výstředník! říkali matce a ona mě peskovala, což jsem ignoroval. Život je přece báječný (chápal jsem) a dni tak bezstarostné, jste-li šťastni, a souhra myšlenek s představivostí dalece předčí souhru svalů a šlach. A tak se mi stala četba stavem až neuvěřitelné blaženosti, a chci-li si dnes vybavit chvíle klidu, vyrovnanosti a rozkoše, vzpomínám právě na ona líně se vlekoucí odpoledne, kdy jsem s knihou v klíně jen a jen tiše obracel stránky. Už nikdy nepřišlo nic, co by se dalo porovnat s těmito chvílemi pokojného štěstí. > A dnes? Čtu po celých strukturách, takže mi unikají překlepy. Ideální korektor by asi měl být lehce dyslektický.“ **V osmi letech se Asimov spřátelil s jedním chlapcem vyprávějícím příběhy, ale ten se bohužel odstěhoval. V jedenácti začal i proto psát. A co ještě je třeba mladému spisovateli?** Zlomené srdce? Podle Asimovových pamětí došlo i na to, a to jedinkrát. Bylo mu dvacet a „dospěl jsem k závěru, že život nemá smysl. Byl jsem si naprosto jist, že se už nikdy nedostanu z deprese,“ vzpomíná, *„a zvláštní, že si nepamatuji, že bych se kdy vzpamatoval. Ale zlomené srdce vám dá imunitu a já jsem po té zkušenosti už vždycky pečlivě dbal na to, abych se nikdy nenechal unést emocemi a měl city k mladým ženám pod kontrolou.“* Zajímavé, že? **„Dnes je mi právě osmnáct,“ napsala mu po letech jedna čtenářka, „sedím u okna, dívám se do deště a přemýšlím o tom, jak moc Vás miluji.“** „A kde jste byla, když mi bylo dvacet a byl jsem sám?“ reagoval a dodává: *„Je neuvěřitelné, jak se kolem mě teď, když jsem už starý, shlukují mladé dívky. Kde jste byly dřív?“* Zase taková záhada to však není, přiznává. „V prvních dvaadvaceti letech jsem totiž prakticky neopustil cukrárnu a své rodiče, tedy s výjimkou školní docházky.“ A později? Všude před ním vyvstávaly problémy s muži, kteří stáli hierarchicky nad ním. > „Vyšel jsem pouze s takovým šéfem, který mě neobtěžoval, a nikdy jsem nedospěl do stavu opravdového klidu, dokud jsem se neocitl na volné noze. Jednoduše nejsem stavěný na to, abych byl zaměstnancem, nicméně ne ani na to, abych byl zaměstnavatelem. Nikdy jsem třeba neměl sekretářku; interakce zdržují a lepší je vše si obstarat sám.“ **„Obstaral“ si tak postupně patnáct doktorátů a ještě jedno je příznačné. Při pokusu studovat ekonomii se nedostal přes první stránku skript.** Regulérní věta to není, usoudil. A bylo to ještě horší; nezvládl ani šachy. Již od dětství si navíc natolik navykl vidět řešení hned, že krachoval také jako vědec. Neměl trpělivost, zato ale byl chodícím slovníkem. Ne, nikdy v ničem se nestanu specialistou, pochopil a v laboratoři v jeho přítomnosti samy padaly zkumavky a selhávala veškerá chemická činidla. **O to víc exceloval při přednáškách, kde řečnil spatra a tak skvěle, až by mohl slušně vydělávat jen tím. Bavilo jej to.** A přece k stáru ignoroval pozvání z celého světa. „Kdybych chtěl být jen trochu něčím jiným, musel bych omezit psaní,“ a to nepřicházelo v úvahu. Ne že by ho nepřitahovala i jiná zaměstnání, ale… > „Jedno je zvláštní. Nikdy jsem neviděl ani jediný pořad o lékařích, který by ve mně vzbudil sebemenší touhu být jedním z nich. To spíš naopak.“ > Zato psaní se mu stalo dokonalým anestetikem a bavilo jej víc než co jiného. „Je to ta nejuspokojivější práce na světě,“ říká. „A kdybyste si měl vybrat mezi psaním a ženami?“ „Můžu psát tucet hodin denně – a neunavím se.“ Jeho smysl pro humor byl pověstný. Mohlo být kýmkoli řečeno cokoli a vždycky se to stalo přihrávkou Asimovovi na smeč. > „A kdyby vám už zbývalo jen šest měsíců?“ „Psal bych rychleji.“ Odjakživa prý toužil umřít uprostřed psaní „s nosem vklíněným mezi klávesy“. **A jak vlastně psal?** Občas čerpal z P. G. Wodehouse (1881-1975) a nechal se inspirovat jeho slavným Jeevesem. Něco vytěžil z Agathy Christie, jejíž detektivky měl za ty nejlepší. Ale jinak? Byl původní a stále ve střehu. Psaní se dokázal oddat kdykoli. Schéma každé své knihy měl navíc před očima dopředu, a přestože sám svou vůli označoval za slabou, pokaždé dílo dopsal. A bez problémů; ne, žádné vyrušení jej nikdy nemohlo rozhodit. A pokud ano, pokaždé hned klidně pokračoval. Uměl se dokonale soustředit a v pohodě pracoval třeba na tuctu projektů naráz.  **A jeho stinné stránky?** [Asimov](https://cs.wikipedia.org/wiki/Isaac_Asimov) obyčejně nevydržel spát víc než pět hodin a šlo o workoholika, jistě, ale je to v jeho případě slabé slovo. Litoval každé ztracené čtvrthodiny, stále sledoval čas a nakonec napsal skoro pět set knih. Stal se tak nejplodnějším americkým autorem. > „Je-li hezky a musím se ženou do zoo, stejně srdce nechám v klávesnici. Není nad plískanice.“ > „Ale já po tvém boku cítím depresi,“ vyhodnotila to vlažně jeho první žena a na dotaz, jaký byl táta, opáčila jeho krásná dcera: „Hrozně zaměstnaný.“ > „A konverzace se mnou?“ „Poslouchám monolog.“ **Asimov je tedy rekordmanem, avšak byl i mistrem recirkulace svých povídek v dalších a dalších antologiích.** I tak nenapsal nikdo na světě víc knih na rozličnější témata a víc sbírek esejů. Nepromarnil nikdy nic, vše publikoval. Public or perish! cítil, i vzniklo postupně čtyřicet dílů edice Jak jsme přišli na, sedmdesát jeho publikací o astronomii a dvacet dalších z oblasti historie. Zde začal prací o vlivu Franklinových výzkumů blesku na americkou revoluci a nakonec dal dohromady celou Asimovovu chronologii světa (1991). Ale vydal i po dvaceti knížkách o biologii a fyzice, šestnáct z oblasti chemie, jedenáct na zeměpisná a geologická témata, sedm na témata z matematiky atd. Chronologie vědy (1989) má přitom rovných sedm set stran. Sestavil i Slova vědy, Slova z mytologie a Slova na mapách a dvě publikace o pojmech z Bible, kterou navíc anotoval! Nadšen obdobně anotovanou Alenkou matematika Martina Gardnera okomentoval i Gullivera a dokonce kompletního Shakespeara. > „Což nestojí ani za komentář,“ vyhodnotily onu práci svého času pohrdavě Timesy ústy jednoho profesora. > „Je dobrý tak pro teenagery,“ shazovali ho i jiní. > „Megaloman. Muž s nestvůrným egem.“ **Hlavu si s těmi urážkami nelámal a nejvíce jej prý bavilo vymýšlení tzv. ušákových detektivek.** Šlo mu to – a jeden z jeho pátračů asi inspiroval Spielberga, když pomáhal doladit „lidský“ profil poručíka Columbo! A jeden Asimovův robot se zase stal vzorem pro ušatého Spocka ze Star Treku. A cyklus románů Nadace? Ne, není úplně původní (a psán na podkladě dějin starého Říma), ale stal se nepochybně i modelem pro Lucasovy Hvězdné války. **S Arthurem Charlesem Clarkem a Robertem Ansonem Heinleinem tvořil Asimov po léta tzv. Velkou trojku a stal se příkladným monumentem sci-fi žánru.** A přece zůstal i krajně konzervativní. „Nejspokojenější jsem, dělám-li něco špatně, ale po svém,“ říkával a někdy ještě dodal: *„Má kariéra se chýlí ke konci, tak mi dejte pokoj a nevšímejte si mě.“* **V zacházení s technikou byl ovšem beznadějný. Neuměl ani jezdit na kole či nastavit řádkování na počítači.** První verze delších textů psal „pro jistotu“ na stroji a byl „choulostín“ se sklonem odvracet se od všeho nepříjemného. „Zacpávám si uši, stočí-li se špatně hovor, anebo rovnou mizím,“ přiznává a onu úzkostnost svádí na vlastní obrazotvornost. **Co by pak šlo vytknout jeho knihám?** Až na souboje myšlenek jsou často bez napětí. A přece extrémně čtivá. Jednou to i vysvětlil. Svou vlastní teorií mozaiky a tabulového skla. Barevná okna katedrál propouštějí světlo ve fragmentech, ale nevidíme skrz, a toť ekvivalentem neprůhledně poetické tvorby, která se špatně čte. Oproti tomu tabulové sklo podle Asimova není ani krásné, ani vidět, nicméně skrz ně se můžeme volně dívat. „A i nápady plynou o ten typ skla volněji z autorovy mysli do vaší. Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří četbu k smrti nenáviděli, ale jen do chvíle, kdy narazili na některou z mých knih,“ kasá se. „Poprvé v životě díky mně tito lidé odhalili, že čtení může být zábava.“ **A že Asimov nemá styl?** A že jediný jeho poetický odstavec (finále povídky Soumrak, 1941) připsal kdysi jeho redaktor? Inu, zkuste psát absolutně bez příkras. Je to nejtěžší. On to však uměl a stěží je napodobitelný. „Pointa krátké povídky má být jako jehla vypálená z foukačky,“ vyjádřil se jen krátce před svou tragickou smrtí. „Bodne – a na dlouho ve vás zanechá účinek.“ **Je fakt, že měl pro psaní i další dispozici, která ho zvýhodňovala. Nesnášel volný prostor.** Až panicky se taky bál létat a disponoval i hlubokou averzí k cestování. Odmítal dokonce i propagační cesty, a když jedinkrát v životě přistál v Africe, nestála mu za vystoupení. Ale v Jižní Americe se aspoň postavil na molo. Obecně ovšem býval sužován obavami, že zabloudí nebo přijde pozdě. Radši byl doma a vůbec nejradši za staženými žaluziemi. Psal, psal, nerad vycházel i jen z bytu a záviděl Neronu Wolfovi. Byl to muž pohroužený totálně sám do sebe. > *„Mé absolutní zaujetí psaním okolo mě vytváří hřejivý, umělý svět, který mě chrání před oslepujícím sluncem drsného světa venku,“* napsal a v Ocelových jeskyních (1954) využil vlastní neurózy k líčení podzemního města bez oken. „Líbí se mi být sám, i když se umím chovat i nesmírně družně a zábavně, je-li mi ve společnosti dovoleno obstarat všechno mluvení.“ **„Je tu víc psychologie než v celém cyklu Nadace i s cyklem o Robotech dohromady,“ poznamenal za nás už Ivan Adamovič (Ikarie 8/96) na adresu Asimovovy autobiografie a srovnal ji s vlastním životopisem Kurta Vonneguta (1922-2007). „Asimov je chytrý, ale z Kurta cítíme moudrost,“ shrnul to lapidárně. Asi má pravdu. U Asimova má věda vždy přednost před psychologií i dějem.** Oxfordský slovník ho dokonce uznává za tvůrce hned tří nových pojmů. **ROBOTIKA. POZITRONICKÝ. PSYCHOHISTORIE.** „Jak je známo,“ chlubil se, „prví výzkumníci raket byli silně ovlivněni povídkami H. G. Wellse. A stejně jsou dnešní experimentátoři robotiky ovlivněni mnou.“ To, že se stal již zaživa klasikem, ovšem opět nahrávalo jeho ješitnosti. „Pro vězně, ať už provedli cokoli, si najdu vždycky špetku soucitu, zejména čtou-li mé knihy; což mě zároveň přesvědčuje, že možná byli odsouzeni neprávem,“ nechal se Asimov slyšet a jeden kritik o něm napsal: „Ano, je velmi neskromný, nicméně k tomu má zatraceně dobré důvody.“ **A kdyby nic jiného, zformuloval (už v jedenadvaceti letech) pověstné zákony robotiky.** 1\. Robot nesmí ublížit člověku či nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2\. Robot musí poslechnout příkazy člověka. Krom případů, kdy jsou v rozporu s prvním zákonem. 3\. Robot musí chránit sebe. Krom situací, kdy to bude v rozporu s prvním anebo druhým zákonem. U méně se ví, že ony poučky aplikoval i na lidi. V tom případě je první ze zákonů obdobou zákona robotiky, ale druhý a třetí jsou jiné: 2\. Pokud to neohrozí lidi, musíme jako lidé dávat robotovi příkazy, které chrání existenci robotů. 3\. Pokud to neohrozí lidi, nesmíme ublížit robotovi anebo nečinností umožnit, aby byl poškozen. „Jenže lidem – na rozdíl od robotů – zásady nevnutíte,“ uzavírá Asimov odevzdaně a robotické zákony už asi zůstanou jeho nejcitovanějšími slovy. Přesto mu to nestačilo a těch pět set knih možná taky ne. „Často si kladu otázku,“ napsal totiž krátce před smrtí, „zda jsem od onoho definování těch zákonů udělal kdy něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.“ **Doporučená četba: Já, Asimov (česky 1996)** **Categories:** Beletrie sci-fi, Spisovatelé a knihy **Tags:** Asimov Isaac, Biografie **Spisovatel:** Asimov --- ### [Nikola Tesla. Jeho základní vynálezy a vize dalšího vývoje lidstva. Rozhovor 1937](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/nikola-tesla-jiny-svet) **Published:** November 19, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Rozhovor. Nikola Tesla, kterému v době rozhovoru bylo sedmdesát osm let, je označován za otce rádia, televize, přenosu energie, indukčního motoru a robota etc. **Content:**  **Nikola Tesla, kterému v době rozhovoru bylo sedmdesát osm let, je označován za otce rádia, televize, přenosu energie, indukčního motoru a robota a za objevitele kosmického záření. Nedávno oznámil dosud neznámý zdroj energie, který je všude přítomen v neomezeném množství, a nyní pracuje na zařízení, které podle něj znemožní válku.** [Tesla](https://citarny.com/tag/tesla-nikola) a [Edison](https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Edison) byli často představováni jako soupeři. Do jisté míry byli soupeři v boji mezi střídavým a stejnosměrným proudem, v němž Tesla prosazoval první z nich. Zvítězil; velké elektrárny u Niagarských vodopádů i jinde jsou založeny na Teslově systému. Jinak byli oba muži pouhými protiklady. **Edison** byl geniální pro praktické vynálezy, které se daly okamžitě použít. **[Tesla](https://en.wikipedia.org/wiki/Nikola_Tesla),** jehož vynálezy daleko předběhly dobu, vzbudil antagonismus, který o léta zdržel realizaci jeho nápadů. **Velcí fyzikové jako Kelvin a Crookes však o jeho vynálezech hovořili jako o úžasných.** ele “Tesla,” řekl profesor A. E. Kennelly z Harvardovy univerzity, když byla vynálezci předána Edisonova medaile, “roztočil kola po celém světě… To, co předvedl, bylo zjevením pro vědu a umění až do konce věků.” “Kdybychom,” poznamenává B. A. Behrend, významný autor a inženýr,” chopili a odstranili výsledky práce pana Tesly, přestala by se kola průmyslu otáčet, naše elektrická auta a vlaky by se zastavily, naše města by byla temná, naše mlýny by byly mrtvé a nečinné.” Předpovídání je nebezpečné. Žádný člověk nedokáže nahlédnout příliš daleko do budoucnosti. Pokrok a vynálezy se vyvíjejí jinými směry, než se předpokládalo. Taková je moje zkušenost, i když si mohu lichotit, že mnohé z vývoje, který jsem předpovídal, se v první třetině dvacátého století potvrdily. **Zdá se, že jsem vždy předběhl svou dobu.** Musel jsem čekat devatenáct let, než byla Niagara spoutána mým systémem. Patnáct let, než byly základní vynálezy pro bezdrátové spojení, které jsem světu předal v roce 1893, všeobecně použity. Kosmické záření a svou teorii rádiové aktivity jsem oznámil v roce 1896. Jeden z mých nejdůležitějších objevů – pozemská rezonance -, který je základem bezdrátového přenosu energie a který jsem oznámil v roce 1899, není pochopen ani dnes. Téměř dva roky poté, co jsem bleskově přenesl elektrický proud kolem zeměkoule, Edison, Steinmetz, Marconi a další prohlásili, že nebude možné přenášet bezdrátově ani signály přes Atlantik. Vzhledem k tomu, že jsem předvídal tolik důležitých událostí, nepokouším se bez jistoty předpovědět, jaký bude pravděpodobně život v jednadvacátém století. **Život je a vždy zůstane rovnicí neschopnou řešení, ale obsahuje určité známé faktory.** Můžeme s jistotou říci, že je to pohyb, i když jeho podstatu plně nechápeme. Pohyb předpokládá těleso, které se pohybuje, a sílu, která ho pohání proti odporu. Člověk ve velkém je hmota poháněná silou. Proto se na člověka vztahují obecné zákony, jimiž se řídí pohyb v oblasti mechaniky. > **Existují tři způsoby, jak lze zvýšit energii, která určuje lidský pokrok:** > **Za prvé, můžeme zvýšit hmotnost**. To by v případě lidstva znamenalo zlepšení životních podmínek, zdraví, eugeniku atd. > **Za druhé můžeme snížit třecí síly,** které brání pokroku, jako je nevědomost, šílenství a náboženský fanatismus. > **Zatřetí můžeme znásobit energii lidské masy** tím, že spoutáme síly vesmíru, jako jsou síly Slunce, oceánu, větrů a přílivu. > > První metoda zvyšuje potravu a blahobyt. > Druhá má tendenci přinášet mír. > Třetí zvyšuje naši schopnost pracovat a dosahovat úspěchů. > Nemůže existovat žádný pokrok, který by neustále nesměřoval ke zvyšování blahobytu, míru a úspěchu. Mechanistické pojetí života zde splývá s Buddhovým učením a Kázáním na hoře. Ačkoli nejsem věřící v ortodoxním smyslu, náboženství chválím především proto, že každý člověk by měl mít nějaký ideál – náboženský, umělecký, vědecký nebo humanitární -, který by dával jeho životu význam. Za druhé proto, že všechna velká náboženství obsahují moudré předpisy týkající se životního chování, které platí dnes stejně jako v době, kdy byly vyhlášeny. **Mezi ideálem náboženství a ideálem vědy není žádný rozpor, ale věda stojí proti teologickým dogmatům, protože je založena na faktech.** Pro mě je vesmír prostě velký stroj, který nikdy nevznikl a nikdy neskončí. Lidská bytost není žádnou výjimkou z přirozeného řádu. Člověk je stejně jako vesmír stroj. Do naší mysli nevstupuje a naše jednání neurčuje nic, co by nebylo přímou či nepřímou reakcí na podněty tepající na naše smyslové orgány zvenčí. Díky podobnosti naší konstrukce a stejnosti našeho prostředí reagujeme na podobné podněty podobným způsobem a ze shody našich reakcí se stává porozumění. V průběhu věků se vyvinuly mechanismy nekonečné složitosti, ale to, co nazýváme “duší ” nebo “duchem”, není nic jiného než souhrn funkcí těla. Když toto fungování ustane, “duše” nebo “duch” ustane také. Tyto myšlenky jsem vyslovil dávno předtím, než behavioristé v čele s Pavlovem v Rusku a Watsonem ve Spojených státech vyhlásili svou novou psychologii. Toto zdánlivě mechanistické pojetí není v rozporu s etickým pojetím života. Přijetí těchto principů celým lidstvem nezničí náboženské ideály. Buddhismus a křesťanství jsou dnes největšími náboženstvími co do počtu stoupenců i co do významu. Věřím, že podstata obou bude náboženstvím lidstva v jednadvacátém století. **V roce 2100 bude všeobecně zavedena eugenika.** V minulých stoletích zákon, který řídil přežití nejsilnějších, zhruba vyřadil méně žádoucí kmeny. Pak začal nový lidský smysl pro soucit zasahovat do nemilosrdného fungování přírody. Výsledkem je, že nadále udržujeme při životě a rozmnožujeme neschopné. Jedinou metodou slučitelnou s našimi představami o civilizaci a rase je zabránit rozmnožování neschopných sterilizací a záměrným usměrňováním pářícího instinktu, Několik evropských zemí a řada států Americké unie sterilizuje zločince a duševně choré. To však nestačí. Mezi eugenisty převládá názor, že je třeba ztížit uzavírání manželství. Nikomu, kdo není žádoucím rodičem, by rozhodně nemělo být dovoleno plodit potomky. Za sto let nebude normálního člověka napadat spárovat se s osobou eugenicky nevhodnou o nic víc než uzavřít sňatek se zločincem. **Hygiena, tělesná kultura budou uznávanými obory vzdělání a státní správy.** Ministr hygieny nebo tělesné kultury bude v kabinetu prezidenta Spojených států, který bude úřadovat v roce 2035, mnohem důležitější než ministr války. Znečištění našich pláží, jaké dnes existuje v okolí New Yorku, bude našim dětem a vnukům připadat stejně nemyslitelné, jako nám připadá život bez vodovodu. Naše zásobování vodou bude mnohem pečlivěji kontrolováno a nesterilizovanou vodu bude pít jen šílenec. **Ze znečištěné vody zemře nebo onemocní více lidí než z kávy, čaje, tabáku a dalších povzbuzujících látek.** Já sám se vyhýbám všem stimulantům. Také se prakticky zdržuji masa. Jsem přesvědčen, že během jednoho století přestanou být káva, čaj a tabák v módě. Alkohol se však bude používat stále. Není to stimulant, ale skutečný elixír života. Ke zrušení stimulantů nedojde násilně. Jednoduše už nebude v módě otravovat organismus škodlivými látkami. Bernarr Macfadden ukázal, jak je možné zajistit chutnou stravu založenou na přírodních produktech, jako je mléko, med a pšenice. Věřím, že jídla, která se dnes podávají v jeho restauracích za pár drobných, budou základem epikurejských pokrmů v nejchytřejších hodovních síních jednadvacátého století. Pšenice a pšeničných produktů bude dostatek, aby nasytily celý svět, včetně hemžících se milionů lidí v Číně a Indii, kteří jsou dnes chronicky na pokraji hladomoru. Země je štědrá, a kde její štědrost selže, dusík získaný ze vzduchu znovu oplodní její lůno. Za tímto účelem jsem v roce 1900 vyvinul postup. O čtrnáct let později jej pod tlakem války zdokonalili němečtí chemici. Dávno předtím, než začne příští století, skoncuje systematické zalesňování a vědecké hospodaření s přírodními zdroji se všemi ničivými suchy, lesními požáry a povodněmi. Všeobecné využívání vodní energie a její dálkový přenos bude každé domácnosti dodávat levnou energii a zbaví ji nutnosti spalovat palivo. Tím, že se zmírní boj o existenci, by mělo dojít k rozvoji spíše podle ideálních než materiálních zásad. **Nejcivilizovanější země světa dnes vydávají maximum svých příjmů na válku a minimum na vzdělání.** Jednadvacáté století toto pořadí obrátí. Bude slavnější bojovat proti nevědomosti než umírat na bitevním poli. Objev nové vědecké pravdy bude důležitější než hádky diplomatů. Dokonce i noviny naší doby začínají považovat vědecké objevy a vytváření nových filozofických koncepcí za novinky. Noviny jednadvacátého století budou na zadních stránkách věnovat pouhý “špalíček” zprávám o zločinech nebo politických sporech, ale na titulních stranách budou uvádět vyhlášení nové vědecké hypotézy. “Bude možné zničit vše, co se přiblíží na vzdálenost 200 mil. Můj vynález poskytne energetickou zeď,” prohlašuje Tesla. **Pokrok v tomto směru bude nemožný, dokud budou národy pokračovat v divoké praxi vzájemného vyvražďování.** Po svém otci, erudovaném muži, který tvrdě pracoval pro mír, jsem zdědil nezlomnou nenávist k válce. Stejně jako jiní vynálezci jsem kdysi věřil, že válku lze zastavit tím, že ji učiníme ničivější. Zjistil jsem však, že jsem se mýlil. Podcenil jsem bojový instinkt člověka, jehož vypěstování potrvá více než sto let. Válku nemůžeme zrušit tím, že ji postavíme mimo zákon. Nemůžeme ji ukončit tím, že odzbrojíme silné. Válku můžeme zastavit nikoliv tím, že silné oslabíme, ale tím, že každý národ, ať už slabý nebo silný, bude schopen se bránit. **Dosud všechna zařízení, která mohla sloužit k obraně, mohla být využita i k agresi.** Tím se hodnota zdokonalení pro účely míru znehodnotila. Měl jsem však to štěstí, že se mi podařilo vyvinout novou myšlenku a zdokonalit prostředky, které lze použít především k obraně. Pokud bude přijata, způsobí revoluci ve vztazích mezi národy. Učiní jakoukoli zemi, velkou či malou, nedobytnou proti armádám, letadlům a dalším útočným prostředkům. Můj vynález vyžaduje velké zařízení, ale jakmile bude zavedeno, bude možné zničit cokoli, lidi nebo stroje, co se přiblíží v okruhu 200 mil. Takříkajíc vytvoří mocenskou zeď, která bude nepřekonatelnou překážkou proti jakékoli účinné agresi. **Pokud nebude možné úspěšně napadnout žádnou zemi, nebude mít válka smysl.** Můj objev ukončuje hrozbu letadel nebo ponorek, ale zajišťuje nadvládu bitevní lodi, protože bitevní lodě mohou být vybaveny některými potřebnými zařízeními. Na moři by se sice stále mohlo válčit, ale žádná válečná loď by nemohla úspěšně zaútočit na pobřežní linii, protože pobřežní vybavení bude lepší než výzbroj jakékoli bitevní lodi. **Chci výslovně prohlásit, že tento můj vynález neuvažuje o použití žádných takzvaných “paprsků smrti”.** Paprsky nejsou použitelné, protože je nelze vyrobit v potřebném množství a jejich intenzita se vzdáleností rychle klesá. Veškerá energie New Yorku (přibližně dva miliony koňských sil) přeměněná na paprsky a vyslaná na vzdálenost dvaceti mil by nemohla zabít člověka, protože podle známého fyzikálního zákona by se rozptýlila do takové míry, že by byla neúčinná. Můj přístroj promítá částice, které mohou být relativně velké nebo mikroskopických rozměrů, což nám umožňuje přenést na malou plochu na velkou vzdálenost bilionkrát více energie, než je možné pomocí paprsků jakéhokoli druhu. Proudem tenčím než vlas tak lze přenést mnoho tisíc koňských sil, kterým nic neodolá. Tato úžasná vlastnost umožní mimo jiné dosáhnout v televizi dosud netušených výsledků, neboť intenzita osvětlení, velikost obrazu ani vzdálenost projekce nebudou téměř nijak omezeny. **Neříkám, že nemusí dojít k několika ničivým válkám, než svět přijme můj dar. Možná se jeho přijetí nedožiji. Jsem však přesvědčen, že za sto let se každý národ stane imunním vůči útoku mým zařízením nebo zařízením založeným na podobném principu.** V současné době trpíme vyšinutostí naší civilizace, protože jsme se ještě zcela nepřizpůsobili věku strojů. Řešení našich problémů nespočívá v ničení, ale v ovládnutí stroje. Nesčetné činnosti, které dnes ještě vykonávají lidské ruce, budou vykonávat automaty. Právě v této chvíli se vědci pracující v laboratořích amerických univerzit pokoušejí vytvořit něco, co bylo popsáno jako “myslící stroj”. Tento vývoj jsem předvídal. **“Roboty” jsem skutečně zkonstruoval.** Dnes je robot uznávanou skutečností, ale jeho princip nebyl dostatečně posunut. V jednadvacátém století robot zaujme místo, které ve starověké civilizaci zaujímala otrocká práce. Neexistuje vůbec žádný důvod, proč by se většina z toho neměla uskutečnit za méně než sto let, což by lidstvu umožnilo realizovat jeho vyšší aspirace. A pokud nebude pozornost lidstva příliš násilně odváděna vnějšími válkami a vnitřními revolucemi, není důvod, proč by elektrické tisíciletí nemělo začít za několik desetiletí. **Zdroj:** A Machine to End War A Famous Inventor, Picturing Life 100 Years from Now, Reveals an Astounding Scientific Venture Which He Believes Will Change the Course of History Liberty, February 1937 **Nikola Tesla v rozhovoru s Georgem Sylvesterem Viereckem** **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** budoucnost lidstva, elektřina, frekvence, fyzika, Rozhovory, Tesla Nikola, věda, vzdělávání, **Spisovatel:** Tesla --- ### [Elektřina je neviditelná duha. Zásadní vliv frekvencí na všechno živé](https://citarny.com/souvislosti/priroda-lide/elektrina-firstenberg-neviditelna-duha-frekvence) **Published:** April 4, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Elektřina je součásti a podstatou našeho života. Každá myšlenka, každý pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích. Energie nepatrná, ale pro život nutná **Content:**  **Elektřina je součásti a podstatou našeho života. Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé v této souvislosti objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.** Energie našich buněk, které šeptají na frekvenci rádiových vln, je nepatrná, avšak pro život nezbytná. Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život. [Elektřina](https://citarny.com/tag/elektrina), kterou dnes používáme, látka, kterou bezmyšlenkovitě posíláme dráty a vysíláme vzduchem, byla kolem roku 1700 identifikována jako vlastnost života. Pouze později se ji vědci naučili extrahovat a použít ji k rozhýbání neživých věcí, přičemž ignorovali – protože je neviděli – účinky, které to mělo na svět živých. [Nevidtelná duha – Dějiny elektřiny a života / Arthur Firstenberg / Kniha ke stažení zde >>](https://kresadlo.com/wp-content/uploads/2020/11/Arthur-Firstenberg-Neviditelna-duha-redukovana-verze.pdf) **Arthur Firstenberg** je vědec a novinář, který stojí v čele globálního hnutí pro odstranění tabu, které toto téma obklopuje. Poté, co vystudoval Phi Beta Kappa z Cornellské Univerzity s titulem z matematiky, studoval na Lékařské Fakultě Irvine Kalifornské Univerzity v letech 1978 až 1982. Zranění rentgenem předčasně ukončilo jeho lékařskou kariéru. Posledních osmatřicet let je také výzkumníkem, poradcem a lektorem ohledně účinků elektromagnetické radiace na zdraví a životní prostředí, a také praktikuje několik technik léčivého umění. **Výpisky:** > Dnes žijeme s několika devastujícími nemocemi, které sem nepatří, jejichž původ neznáme, a jejichž přítomnost považujeme za samozřejmou a nezpochybnitelnou. Žít bez nich je stav vitality, na který jsme už zcela zapomněli. > > **„Porucha úzkosti,“** zasahující šestinu lidstva, neexistovala před lety 1860, kdy telegrafní dráty poprvé omotaly Zemi. Do roka 1866 o ní v lékařské literatuře není jediná zmínka. > > **Chřipka** v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem. Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo. > > **Před lety 1860 byla cukrovka** natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli. > > **Srdeční choroba** byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím. Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce. > > **Rakovina** byla také nesmírně vzácná. Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic. > > Toto jsou civilizační nemoci, které jsme přenesli i na naše zvířecí a rostlinné sousedy, nemoci, se kterými žijeme, protože odmítáme považovat sílu, kterou jsme si osvojili, za takovou, jaká skutečně je. 60Hz proud > xxx > > **Systematická elektrifikace Evropy začala v roce 1839** s otevřením magnetického telegrafu na Velké Západní Železnici mezi Západním Draytonem a Londýnem. Elektrifikace Ameriky začala o pár let později, když první telegrafní linka Samuela Morse vedla z Baltimoru do Washingtonu v roce 1844 podél Železnice Baltimore/Ohio. > xxx > > **Je trapným tajemstvím mezi virology, že od roku 1933 až do současnosti nebyly žádné experimentální studie, které by dokázaly, že chřipka – ať už virus nebo nemoc – je za jakékoliv situace přenášena z člověka na člověka běžným kontaktem.** > Jak uvidíme v další kapitole, veškeré snahy experimentálně ji přenést z člověka na člověka, dokonce i během té nejsmrtelnější epidemie této nemoci, jakou kdy svět spatřil, selhaly. > x > Symes Thompson na začátku prosince roku 1889 zpozoroval u britských koní nemoc podobnou chřipce, napsal do Britského Lékařského Deníku, že předpovídá brzkou epdiemii u lidí, což byla předpověď, která se ukázala být pravdivá.46 Během pandemie v letech 1918-1919 zahynulo velké množství opic a paviánů v Jižní Africe a na Madagaskaru, ovcí v severozápadní Anglii, koní ve Francii, losů v severní Kanadě, a buvolů v Yellowstonu. > Nejedná se o žádnou záhadu. Nechytáme chřipku od zvířat, ani oni od nás. > Pokud je chřipka způsobena abnormálními elektromagnetickými podmínkami v atmosféře, pak ovlivňuje všechny živé bytosti ve stejný čas, včetně bytostí, které nesdílí stejné viry nebo nežijí ve vzájemné blízkosti. > xxx > > Charles Dickens byl na návštěvě Nemocnice Sv. Lukáše pro Duševně Choré. > „Prošli jsme kolem hluchého, hloupého muže,“ napsal, „kterého sužovalo nevyléčitelné šílenství.“ Dickens se zeptal, kde tento muž dříve pracoval. „‚Ano,‘ povídá Dr. Sutherland, ‚to je ta nejpozoruhodnější věc ze všech, pane Dickensi. **Byl zaměstnán jako operátor elektro-telegrafických zpráv.‘“** Ten den byl 15. ledna 1858. > Telefonní operátoři v té době často trpěli trvalými zdravotními komplikacemi. Enrst Beyer napsal, že z 35 telefonních operátorů, které lěčil v průběhu pěti let, nebyl ani jeden z nich schopen vrátit se do práce. Hermann Engel měl takových pacientů 119. P. Bernhardt více než 200. > … **V roce 1989, Annalee Yassi nahlásila rozšířenou „psychogenní nemoc“** mezi telefonními operátory ve Winnipegu, Manitobě a St. Catharines, Ontariu, a společnost Bell Canada v Montrealu nahlásila, že 47 procent jejich operátorů si stěžovalo na bolesti hlavy, únavu a bolesti svalů v souvislosti s jejich zaměstnáním. > xxx > > Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem. > Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo. > Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli. > Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím. > Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce. > Rakovina byla také nesmírně vzácná. > Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic. > xxx > > Sir Jagadis Chunder Bose a další vědci provedli řadu elektrických pokusů na rostlinách a dalších živých organismech, jejichž výsledky ukázaly jednoznačné účinky. > Zjistil, že nervy rostlin nebo živočichů vykazují proměnlivé chování a že jejich odpor se může značně lišit v závislosti na aplikaci proudu a jeho polaritě. Všiml si také, že intenzita proudu potřebná ke změně vodivosti nervů je z hlediska použitého napětí nekonečně malá – něco v řádu 0,3 mikroampérů (0,3×10-6). > Tento proud je podstatně menší než proud, který je vyvolán telefonním hovorem pomocí mobilního telefonu. Bose rovněž zjistil, že práh bioaktivity proudu je jeden femtoampér (1×10-15)! Protože tento badatel byl obeznámen i s radiofrekvenčním vysíláním, provedl pokus, při kterém byla rostlina vystavena rádiovému signálu o frekvenci 30 MHz ve vzdálenosti asi 218 yardů (200 metrů), a zjistil, že růst rostliny byl po dobu vysílání zpomalen. > Stejně tak prokázal, že se při ozařování stejným rádiovým signálem zpomalil oběh mízy v rostlině. > xxx > > **V 80. letech 19. století byl Londýn zásobován stejnosměrným proudem, ale někteří fyzikové zjistili, že rozvod střídavého proudu vytváří ve vodičích menší ohmické ztráty.** > Následoval souboj proudů, přestože mnozí vědci včetně Edisona důrazně kritizovali nebezpečnější účinky střídavého proudu. Paradoxně právě proto, že střídavý proud je škodlivější, se používá v elektrickém křesle. A jak každý ví, elektrický proud v elektrické síti je… střídavý! V roce 1889 byla v USA a krátce nato i v Evropě provedena elektrifikace v plném rozsahu. V témže roce jakoby náhodou zaplavili lékaře případy chřipky, která se do té doby objevovala jen zřídka. Příznaky obětí byly mnohem více neurologického charakteru, připomínaly neurastenii a nezahrnovaly poruchy dýchání. Pandemie trvala čtyři roky a zabila nejméně milion lidí. > > **V roce 2001 kanadský astronom Ken Tapping prokázal, že pandemie chřipky v předchozích třech stoletích korelovaly s vrcholy sluneční magnetické aktivity v jedenáctiletém cyklu.** > Bylo také zjištěno, že některá ohniska chřipky se rozšířila na obrovských územích během několika málo dní – což je skutečnost, kterou lze jen obtížně vysvětlit přenosem z jednoho člověka na druhého. Rovněž četné pokusy, které se snažily prokázat přímou nákazu prostřednictvím blízkého kontaktu, kapiček hlenu nebo jiných procesů, se ukázaly jako bezvýsledné. > **Od roku 1933 až do současnosti nebyli virologové schopni předložit žádnou experimentální studii, která by prokázala, že se chřipka šíří běžným kontaktem mezi lidmi. Všechny pokusy se setkaly s neúspěchem.** > Inženýři britské pošty kontrolují Marconiho zařízení pro bezdrátovou telegrafii během demonstrace na ostrově Flat Holm > xxx > > **V roce 1904 začaly na ostrově Wight umírat včely poté, co tam Marconi instaloval rádiové vysílače.** > Tyto vysílače pracují na frekvencích blízkých megahertzovým úrovním. Na druhé straně Lamanšského průlivu Jacques-Arsène d’Arsonval prokázal, že “ostré a hákovité” elektromagnetické signály jsou mnohem toxičtější než signály sinusového tvaru. Pravda byla taková, že po roce a půl experimentování s rádiovými vysílači v plném zdraví ve věku 22 let začal Marconi dostávat horečky. Tyto záchvaty pokračovaly po zbytek jeho života. > V roce 1904, kdy pracoval na sestavení vysílače dostatečně výkonného pro transatlantickou komunikaci, byly tyto horečky tak intenzivní, že byly považovány za malárii. > V roce 1905 se oženil s Beatrice O’Brienovou a po líbánkách se usadili na ostrově v blízkosti vysílače. Jakmile se Beatrice zabydlela, začala si stěžovat na hučení v uších. Po třech měsících onemocněla těžkou žloutenkou. Musela se vrátit do Londýna, aby porodila dítě, které žilo jen několik týdnů a zemřelo z “neznámých příčin”. Ve stejném období Marconi několik měsíců trpěl horečkou a deliriem. > Bylo to v letech 1918 až 1921 trpěl při práci na krátkovlnném vysílači sebevražednými depresemi. > V roce 1927, během líbánek z druhého manželství, zkolaboval s bolestmi na hrudi a byly mu diagnostikovány vážné srdeční potíže. > Později, v roce 1934 až 1937, kdy vyvíjel mikrovlnnou technologii, prodělal devět infarktů – poslední ho zabil ve věku 63 let. > xxx > > Japonský doktor Tetsuharu Shinjyo roce 2014 publikoval studii před-a-po, která zvěstuje směr, kterým se svět musí ubrat. > **Vyhodnotil zdravotní stav obyvatel obytného domu v Okinawě, na jehož střeše byly mnoho let provozovány antény mobilních telefonů.** > Vyšetřil a promluvil si se sto dvaceti dvěma lidmi, kteří představovali 39 z celkového počtu 47 bytů. > Před odstraněním antén 21 lidí trpělo chronickou únavou; 14 točením hlavy, závratěmi nebo Ménièrovou chorobou; 14 bolestmi hlavy; 17 bolestmi očí, suchýma očima nebo opakovanými infekcemi očí; 14 trpělo nespavostí; 10 chronickým krvácením z nosu. > Pět měsíců poté, co byly antény odstraněny, nikdo v budově netrpěl chronickou únavou. Nikomu už netekla krev z nosu. Nikdo neměl problémy s očima. Pouze dva lidé stále trpěli nespavostí. Jednomu se stále točila hlava. Jeden měl stále bolesti hlavy. Případy zánětu žaludku a zeleného zákalu byly vyřešeny. Většina lidí na celém světě, tejně jako obyvatelé této budovy před uskutečněním studie nevědí, že jejich akutní a chronické nemoci jsou z velké části způsobeny elektromagnetickým znečištěním. Nemluví s ostatními o svých zdravotních problémech, a nejsou si vědomi toho, že mnoho z nich sdílí se svými sousedy. > xxx > > **1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.** > Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse [Teslovy patenty](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/nikola-tesla-jiny-svet) na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301. > > Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným. > A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů. > V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe. > > Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1 > > Ten samý rok Charles Dana, když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků. > Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře. > > A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí. **Categories:** Příroda a lidé **Tags:** Arthur Firstenberg, chřipka, elektřina, frekvence, nemoc, věda, virologie, zdraví **Spisovatel:** elektřina --- ### [Alexandr Blok. Milostné básně, které psal své ženě, dceři Mendělejeva](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/alexandr-blok-milostne-basne) **Published:** November 21, 2024 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** „Láska, která není pošetilá, trpí jen neduhem rozumu,“ napsal kdysi Alexandr Blok, když se zamiloval do dcery slavného chemika Dmitrije Mendělejeva. **Content:**  **„Láska, která není pošetilá, trpí jen neduhem rozumu,“ napsal kdysi [ruský](https://citarny.com/tag/rusko) básník Alexandr [Blok](https://citarny.com/tag/blok-alexandr), když se zamiloval do dcery slavného chemika Dmitrije Mendělejeva.** Nakonec se [Ljubov Dmitrijevna](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ljubov_Dmitrijevna_Blokov%C3%A1) stala jeho ženou. Jejich rodinné statky byly totiž nedaleko, mladí se znali od dětství a hráli spolu v rodinném divadle. Právě LÁSKA se stala hlavním prototypem jeho první básnické sbírky, „Básně o krásné paní“. Titulní fotografie zobrazuje Alexandra Bloka se svou ženou Ljubov Dmitrijevnou na balkoně jejich bytu v domě č. 57 na ulici Děkabristů v Petrohradě roku 1919. Téměř jediná fotografie, na které Alexandr Alexandrovič Blok opravdu usmívá. Mimochodem, Kornej Čukovskij odhadoval, že Blok věnoval své ženě Ljubě – Krásné dámě – 687 básní. Zde je jedno z prvních básnických věnování Ljubov Dmitrijevně, napsané v dalekém roce 1898. > **Mladá a krásná byla** A čistou madonou zůstala. > Jako zrcadlo klidné řeky, světlé, > úplně mé srdce roztrhala. > Byla bezstarostná jako modrá dálka, > Jako usínající labuť se zdála; > Kdo ví, možná byla i smutek… > Úplně mé srdce roztrhala. > Když mi zpívala o lásce, > Píseň v duši odpovídala, > Ale vášnivá krev neznala vášně… > Úplně mé srdce roztrhala. > (volný překlad) > > A. A. Blok / Což nebylas to Ty… > > Což nebylas to Ty, kdo se zpěvem v mých snách > procházel předměstím i nad nábřežím Něvy? > Což neodhodilas svůj tajuplný strach > s odvahou hrdinů a plná dívčí něhy? > Ty s písní bez konce roztálas na sněhu, > do jara mladého jsi vložila svůj výraz. > Ty hvězdou bylas mi, však v jitřním zábřehu > kameny uliček i rynků ozářilas. > O tobě zpívám! Ač zhasla zář Tvých duh, > v mlhavých dálkách rozplynula se mi. > Už obracím svůj zrak do tajuplných zemí > a když Tě nevidím, pak nikde není bůh. > Leč věřím, zjevíš se a rudý přísvit vzplane > a tajuplný kruh se sevře odevzdaně. > > Překlad Václav Daňek > > **A. A. Blok / Tuším Tě…** > > Tuším Tě. Míjejí nás roky kolem jdoucí. > A stále v jediné jen tváři tuším Tě. > V ohni je horizont – je k nesnesení žhoucí, > čekám Tě mlčky – v lásce, v tesknotě. > V ohni je horizont, už čas je na zjevení, > však hrozím se: svou tvář že změníš Ty > a odvážné probudíš podezření, > když proměníš se v přízrak nejistý. > Jak poklesnu – i truchlivě, i nízko, > nezdolav smrtelné ty zdejší sny! > Žhoucí je horizont! A zář je už tak blízko, > však hrozím se: svou tvář změníš Ty. > > Překlad Václav Daňek **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Blok Alexandr, Milostná poezie, poezie klasická, Rusko **Spisovatel:** Blok --- ### [Meyrink a jeho mystický text Zelená tvář o stavu prozření a bdění](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/meyrink-zelena-tvar-mysticismus) **Published:** April 3, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Meyrink a jeho mystická kniha Zelená tvář. Nejpodivuhodnější text z moderní literatury o možné psychologii stavu prozření v jeho základních podobách. Ukázka **Content:**  **Gustav Meyrink a jeho mystická kniha Zelená tvář je nejpodivuhodnější text moderní literatury. Román je považován za jeho vrcholné dílo, které zkoumá témata alchymie, magie a duchovního probuzení.** Příběh se odehrává v Amsterodamu, kde hlavní hrdina Fortunatus Hauberrisser vstoupí do podivného obchodu s kuriozitami. Tam potká starého muže s olivově bronzovou tváři a s černou páskou přes čelo. Tvář ho pronásleduje a stane se katalyzátorem jeho duchovní cesty, která je plná symbolických postav a obrazů. Ty čtenáři odhalují hlubší vrstvy lidské psychiky a mystické cesty k osvícení. > „Čti posvátné spisy všech národů země. Skrz všechny se jako červená nit táhne skrytá věda dosažení a udržení bdělosti.“ > Gustav Meyrink **Hlavním motivem je hledání nesmrtelnosti a transcendence – ne fyzické, ale duchovní.** Zelená tvář je spojována s legendou o Věčném Židovi ([Ahasverovi](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/ahasver-vycerpavajici-prehled-o-mytu-vecneho-zida)), ale u Meyrinka je to spíš archetyp prvního člověka (Urmenschen), předchůdce, který smrt nepocítil, nebo postava spojená s Chidherem / Zeleným (islámsko-súfijský věčný prorok Chidr). Symbolizuje věčné vědomí, které přežívá cykly. Gustav Meyrink zde využívá prvky surrealismu a mystiky k vytvoření atmosféry plné záhad a duchovního hledání, čímž čtenáře vede k zamyšlení nad tajemstvími života, smrtí a duchovním světem. Celkově je Zelená tvář mystičtější než Golem, protože v ní Meyrink mnohem méně spoléhá na pražskou atmosféru a více na přímé esoterické učení a vnitřní transformaci. **Gustav [Meyrink](https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Meyrink)** (19. 9. 1868 – 4. 12. 1932) byl významný rakouský spisovatel a mystik, známý svými díly plnými symboliky, tajemství a okultních motivů. Autor, který byl napůl ztracen, aby po nalezení o to víc vyčníval svým neobyčejným mysticismem nad povrch běžného života našich smyslů a povznesl nás k samotným vrcholům mystické intuice! **[Gustav Meyrink](https://citarny.com/tag/meyrink-gustav) / Zelená tvář, Das Grüne Gesicht 1916** > **„Člověk myslí, že bere, místo toho dává. Člověk myslí, že se zastaví a počká, místo toho jde a hledá.”** > > Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění. > Bdění, toť vše. > Člověk je pevně přesvědčen, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatky, lhostejných a bez myšlenek. > Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku. Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci. Jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle. > Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčně bdící já – lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče. > Bdění, toť vše. > > První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích. > Bdění, toť vše. > Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš. > Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: teď bdím! > Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek. > To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti. > Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení. > Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromu tyčí nad suchými větvemi. > Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem. > Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít. > Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou „noc“ s andělem Páně, až přijde „den“ a on dosáhne vítězství. > Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt. > Už spodní příčka se nazývá génius. > Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy. > > Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben. > Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu. > Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat – ale buď upřímný sám k sobě: chtěl bys i teď měnit se svým psem? > Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako „génius“. > Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru. > Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: teď se ode mne spánek vzdálil navždy. > Pak se udá zázrak, kterému lidé nemohou věřit – protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž – a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola. > Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali cestou před tebou. > > Všichni ostatní jsou stíny. > Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil nebyl opuštěn svými vůdci. > Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života. > Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy. > Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu. > Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale jestli je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby. > > Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dovíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami. > Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď: materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu. > Dnes jsou rozptýleni a fénix vnitřního života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch. > Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš. > > Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat „Smrt“ odvede na popraviště. > Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá, protože je to spíše lačnost než touha, protože chce brát jakýmkoli způsobem, místo aby se učila dávat. > Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň tak také, ale vědomě. > Ale existuje pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím. > Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku. > > Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které jsi miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo. > Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní. > Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů: příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás odděluje nepřekročitelná propast od těchto zbožných lidí. Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom očistili ducha. My víme, že náš duch musí jít nejprve do samoty, aby přeměnil tělo. > > Jen na tobě záleží volba cesty: buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle. > Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout podle tvého vlastního rozhodnutí hořký plod na stromě, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný. > Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutno jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou přijdem. **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Meyrink Gustav, mysticismus, psychologie **Spisovatel:** Meyrink --- ### [Alexandr Blok a jeho slavná poéma Dvanáct](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/blok-dvanact-poema-basen) **Published:** April 3, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Alexandr Blok ve své poémě Dvanáct symbolicky zachytil bourání starého společenského systému během Velké říjnové revoluce v roce 1917 v Rusku. **Content:**  **Alexandr Blok ve své (kdysi slavné) poémě Dvanáct symbolicky zachytil bourání starého společenského systému během revoluce v roce 1917, kdy proběhla [Velká říjnová revoluce](https://torden.sk/produkt/sovetska-civilizace-1-od-zacatku-do-velikeho-vitezstvi/) v ruském Petrohradě.** **Bylo to 21. ledna 1918, kdy Alexandr Blok začal pracovat na básni „Dvanáct“, která je vrcholem jeho básnické tvořivosti** Báseň byla vytvořena pod vlivem dvou revolucí roku 1917 a také eseje Ernesta Renana „Život Ježíše“, ve kterém je Kristus zobrazen jako revolucionář. Básník žijící v porevolučním Petrohradě byl inspirován „hudbou revoluce“. Byl to tak silný, téměř horečnatý tvůrčí nápor, že se mu podařilo napsat básni za několik dní a dokončit ji 29. ledna 1918. Avšak po dvou revolucích ve společnosti byly cítit jak duchovní vzestup, tak i únava z válečných dnů. V lednu 1918 pokračovaly zásahy a loupeže na ulicích, začínalo období zkázy a navíc existovala obava z přicházejících německých vojsk na Petrohrad: válečný stav byl vyhlášen o něco více než rok později – v květnu 1919. A to vše za podmínek pronikavého zimního chladu. **Báseň „Dvanáct“ byla publikována 3. března 1920. O dva měsíce později vyšla jako kniha.** A. Blok se stal příznivcem sovětské moci a vyzýval literární komunitu k podpoře bolševiků a k poslechu „hudby revoluce“. Mnoho jeho známých a přátel se od něj odvrátilo, protože nesdíleli jeho revoluční nadšení, neboť pro mnohé se revoluce stala tragédií a zánikem dřívějšího světa. Někteří příznivci bolševické moci byli také znepokojeni. Znepokojovala je nejednoznačný konec a zpodobnění rudých vojáků jako lupičů. Někteří se domnívali, že báseň je otevřenou parodií. Na konci života byl básník zklamán revolucí a bolševiky a v roce 1921 v předsmrtném deliriu požadoval od své ženy, aby slíbila zničit všechny výtisky básně. > „Nikdy v životě mi nebylo tak smutno jako když jsem jel z Porchova – s Lidou – v kočáru mlynářky – smutno až k sebevraždě. Každý dům v té zatracené vesnici se zdál být vytvořen z nudy – a to vše se změnilo v dlouhou touhu po Alexandru Blokovi. Ani jsem na něj nemyslel, ale cítil bolest kvůli němu… > Každý dům, pokřivený, šedý, říkal: „A Blok není. A Blok není potřeba. Mně je bez Bloka dobře. A já ani nechci vědět, kdo je Blok“. > A bylo cítit, že všechny ty zvrhlé domy ho skutečně sežraly – tj. to nebyl jen pocit, ale skutečnost: viděl jsem světlého, opáleného, krásného člověka, jak ho dusí malé domky, kde jsou vši, švábi, okurky, pálenka a – porchovská, pálenková nuda. > A tu jeho odsouzenou chůzi – a vždycky neúmyslnou důstojnost – dokonce i když nakoukl do Domu spisovatelů, aby si vzal šálek čaje nebo sendvič – celou tu nenapodobitelnou atmosféru Bloka jsem si připomněl – a bylo mi strašné, že ho nemáme. > V hrobě je jeho hlas, jeho písmo, jeho úžasná čistota, jeho rozkvetlé vlasy, jeho znalost latiny, němčiny, jeho malé elegantní uši, jeho zvyky, lásky, „jeho dekadentnost“, „jeho realismus“, jeho vrásky – to vše pod zemí, v zemi země.“ > K.I. Čukovskij po smrti Bloka v roce 1921 Poéma Dvanáct je ale dodnes součástí povinného čtení v ruských školách. **Alexander Blok** (1880-1921) je dodnes populární [ruský](https://citarny.com/tag/rusko) básník, kultivovaný bohém a přívrženec socialistického ideálu rovnosti. Psát začal jako pětiletý, za života se stal klasikem ruské literatury XX. století. Jedním z největších představitelů ruské symboliky. Symbolismus nakonec opustil. [Poslední vydání knihy Dvanácť A. Bloka ](https://torden.sk/produkt/poema-dvanast-blok/) > **A. A. Blok: “Dvanáct“ v překladu Václava Daňka** > > 1\. > Černý večer. > Bílý sníh. > Vichr s větrem. > Člověk beznohý je vích. > Víchr s větrem > chodí božím světem! > Vzdouvá vichr s větrem > sněžný svět. > Pod sněhem je led. > Na klouzačku > nelez teď – > ouha, nebožáčku! > > Z okna k oknu přes dláždění > visí na drátě > v plátěném plakátě > “Všecka moc Ústavodárnému shromáždění!” > A babka čte až bolí hlava, > nich nechápe a poplakává > …že se jim plejtvat chce na tydle plagáty? > bylo by na onučky pro chlapce, > jsou bosí, nahatý… > > Babička – slepička > se přerousala po pláni. > – Panenko svatá z nebíčka! > – Do hrobu přivedou nás bolšáni! > Uhni z cesty! > Vichry s mrazem svádí los! > Stojí buržuj na rozcestí, > do límce si balí nos. > A kdo je tohle? – Dlouhý vlas > a přitlumený polohlas: > – Zradili! > Zahubili Rus! > Pisálek asi – rodilý > Zlatoúst… > Ejhle… a po příkopě > šosatec… zadkem vpřed… > Hej, bráško pope, > co teď? > Kdepak máš to světlo, > které lidem kdys > z tvého pupku kvetlo > jako krucifix? > > K dámě dáma v persiánu > ulicí se plouhá: > – To nám dalo, dalo ránu… > Ouha! > Uklouzla… jak široká tak dlouhá. > Nekoukej! > Tahej, pofoukej! > Vítr až běda > fouká rád. > Poráží, zvedá > sukně a vlasy, > sápe se, tasí > na plakát > „Všecka moc Ústavodárnému shromáždění“ > a roznáší hlasy¨ > …my taky měly shromáždění… > …pod lampou…na dláždění… > …a projednaly… > …jó a protokolovaly… > Za číslo – pětku – za noc – dvaciáš! > …a za míň nejdu – nedáš – tak si maž… > …jsem na to…zejtra až! > > Je pozdní večer. > Ulice bez lidí. > Jen jeden nechleba > z mrazu se neklidí. > A vítr vešel… > Tuláčku, zebe? > Tak pojď blíž… > zahřeju, když mě políbíš… > Chleba! > Ach, co ty víš? > Zmiz! > Černé, černé je nebe. > Zloba, zoufalá zloba > od srdce sočí… > Černá je zloba, svatá je zloba… > Ostříží oči, > vám přišla doba! > > 2\. > Tancuje vítr, bodá sníh. > Dvanáct jich kráčí po pláních. > Vintovky černých řemenů > v planoucích pláních plamenů… > Kšiltovky v uchu, špačky v čelistech, > chybí jen rudý trestanecký cejch! > Svobodu, svoboděnku… > Bez kříže, bez kata! > Rra-ta-ta! > Zima, hej kamarádi, sklenku! > –A Katka s Vaňkou v kutlochu… > Na stehně cpe si punčochu! > – Váňuška, ten je bohatej… > – Byl Vaňka náš, je voják z něj! > – Vaňko, ty kurvo, buržouste, > má holka pro tě neroste! > Svobodu, svoboděnku! > Bez kříže, bez kata! > – S Vaňkou je Katka nahatá . . . > – S kým? S kým je nahatá? > Rra-ta-ta! > V planoucích pláních plamenů > ručnice černých řemenů… > A revoluční držte krok! > Nepřítel číhá na útok! > Neboj se bráško, vintovku si zkus! > Ať vodprásknem tu starosvatou Rus – > na kříž napjatou, > doškatou, > prdelnatou! > Bez kříže, bez kata! > > 3\. > Vyletěli chlapci z hnízda, > k rudé gardě budou brát, > k rudé gardě budou brát… > Škoda chlapců nastokrát! > Ach ty hoře přehoře, > živořeníčko, > ucouranej hacafráčku, > rakušácká flintičko! > Na popy a na buržuje > požár světa nastupuje, > rozfouknem ho do všech stran – > panebože žehnej nám! > > 4\. > Křičí vozka, křepčí bič. > Vaňka s Katkou fičí pryč – > na trojce je lucernička, > dvojitá je oj… > oj – do nebíčka! > Ve vojenském plášti Váňa > s cukrblikem tuli…pána > kroutí, kroutí černý knír. > Kruť si, nakrucuj si, > špásuj, pošpásuj si! > Vaňka, ten má ramena, > Vaňka, ten se pane má! > Hloupou Katku olizuje, > železo si kuje… > Zvrátila se do bryčky, > vycenila perličky… > Ach ty Káťo, či jsi Káťa… > boubelatá… > > 5\. > Čí to byla kudla, Káťo, > co ti sjela po krčku? > Vod čeho tam skrejváš, Káťo, > pod ňadýrkem jizvičku? > Nožky, tančete, > nejhezčí jste na světě! > Samá krajka bejvala jsi, > kdopak ti je kupoval? > S lampasama trajdala jsi > a teď trajdej se mnou dál! > Se mnou trajdej teď, > ať se točí svět! > Bejval, Káťo, oficírek, > dostal kudlu do těla… > Sáhni, holka, do vzpomínek, > snad jsi nezapomněla? > Nezapomínej, > postýlku nám ustýlej! > Za kamaše s miňonkama > drahej s tebou bejval špás… > Čupr kadet byl tvůj fláma, > teď si s uchem zavdáváš? > Zavdávej a hřeš, > odpuštění dostaneš! > > 6\. > Za trojkou sněžná oblaka > a vozka křičí, huláká… > Stůj! Stůj! Andrjúšo, tak se hni! > Petrucho, z boku nadběhni! > Trach-tararach-tach-tach-tach-tach! > K nebi se svíjí sněžný prach… > A koně s Vaňkou mažou dál… > A ještě jednou! Salvou pal! > Trach-tararach! Už naposled > jsi cizí holce hlavu splet! > Upláchnul, syčák, bůhvíkam… > Však já ti to zejtra spočítám! > A kde je Katka? – Pod vrbou. > Spí s prostřelenou kotrbou. > Hej, Katko, slyšíš? – Ani bú… > Tak si leť mrcho do limbu! > A revoluční držte krok! > Nepřítel číhá na útok! > > 7\. > Plným krokem jde dál dvanáct, > na řemenech ručnice. > Ten co vraždil, skleslý hranáč, > schovaný je do límce. > Kam tak chvátá, na co myslí, > pohroužený do kroku? > Jako kdyby ztratil smysly > s ženským šátkem na krku. > – Hele, bráško, proč tak schlíple? > Šlapeš jako rasův pes! > – Hele Peťko, kuješ pikle > nebo Katku lituješ? > – Kamarádi, kluci zlatý, > dyť já měl tu holku rád, > noci černý, chocholatý, > chodil jsem s ní protloukat… > Měla v očích čerty z pekla, > z ničeho snad nikdy strach, > měla pihu, z jamky kvetla > tam v těch krásnejch jablíčkách, > proč jenom…já mrcha vzteklá… > pitomě ji zabil… ach! > – Zaraž kliku, Petře, kuš ty! > Co jsi… baba nebo chlap? > – Vylejvat si svinskou duši, > to je z deště pod vokap! > – Držet krok se, chlapče, musí! > -–Nevylízej z řady, šlap! > – Nebude se s tebou dneska > nikdo párat, to snad víš? > Doba je beztak těžká, > eště na nás čeká kříž! – > Petr řadu vyrovnává, > stejným krokem šlape dál… > Pozvedla se bujná hlava, > opadává všechen žal… > Muzikanti, marš! > Napijem se na kuráž! > Petlicujte petlice, > hladová jde ulice! > Věšte zámky visací, > vypáčí je bosáci! > > 8\. > Ach ty muko, mučenko, > krásně rozkvítáš > k smrti až! > Dobu, dobičku > protřískám, protřískám… > Hlavu hlavičku > povískám, povískám… > Ořech oříšků > rozlouskám, rozlouskám… > Kudlu, kudličku > polaskám, polaskám… > \[zapráskám! > Buržujům, vrabcům, zapráskám, zapráskám! > Pustím červenou > pro mnou milenou > nepřebolenou… > Lehké odpočinutí dejž jí, ó Pane… > Žalm! > > 9\. > Nad Něvou zmlkly hlučné hlasy, > potichu šumí hladina. > A policajt už neobchází. > Flámujte, chlapci, bez vína! > A buržuj stojí na rozcestí > a do límce si balí nos. > Lísá se k němu, hladem vřeští > prašivý hafan, schlíplý chvost. > A buržuj stojí, hladem štvaný > jak pes, jak němá otázka . . . > Starý svět, hafan vypráskaný > ptá se s ním, kdo je polaská… > > 10\. > Přiletěla metelice, > metelice metelic! > Ani na krok do temnice > není vidět vůbec nic! > Sníh se kroutí v kornoutech, > sníh se zvedá ve sloupech… > – Konec světa, Spasiteli! > – Huba se ti, Petře, telí! > Už tě někdy spasil ten > malovanej spasitel? > Kdy ti dojde do kotrby, > proč jsou naše ruce v krvi? > Nebo je máš zbrocený > pro zradu svý Kačeny? > – Revolučních drž se kroků! > Nepřítel chce do útoku! > Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed – > a náš bude svět! > > 11\. > Tak jde všech dvanáct do daleka > bez boha pod čely, > A nic je nepoleká > a všecko oželí… > S nabitými ručnicemi > nepříteli do tmy vstříc… > Zapadlými ulicemi, > kudy křepčí sněžný bič… > Stahování vichrem k zemi > do závějí metelic… > S rudou vlajkou > v rytmu slok. > Duní dálkou > pevný krok. > Přesnou rankou > střílí sok… > Metelí se dnem i nocí > do všech očí > sněhomet… > Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed – > a náš bude svět! > > 12\. > …Mocným krokem táhnou dálkou… > Kdo je to tam? Z díry lez! > To jen vítr s rudou vlajkou > roztancoval v čele ples… > V čele strmá hradba sněhu. > – Kdo je to tam? Z díry lez! > Vzadu pokulhává v běhu > hladový a chorý pes. > – Stejská se ti po bodáku? > Čuchni si, však ucítíš! > Starej světe, prašiváku, > vytřepu ti duši – zmiz! > …Krvelačně cení držku – > neutíká – číhá – štváč – > vlčí skrčku – ničí skrčku… > – Hej ty tam, stůj, co jsi zač? > – Kdo tam rudou vlajkou mává? > – K čertu, tma jak v brlohu! > – Čí to byla asi hlava, > co se zdejchla na rohu? > – Máš to marný, neupláchneš, > polez, žádný, hlouposti! > – Vzdej se živej, bráško, skápneš, > slyšíš?, prst je na spoušti! > Trach-tach-tach! Jen echo vzlíná > v ulici, kde výstřel ztich… > Ještě dlouho meluzína > posmívá se v závějích… > Trach-tach-tach! > Trach-tach-tach… > …Mocným krokem táhnou dálkou, > pes jim do zad pohlíží. > V čele s krvavou jdeš vlajkou > metelicí chráněný, > kulkou neporaněný, > sněžnou bouří, něžnou chůzí > pod korunkou bílých růží > závějemi do chýší > s nimi… Kriste Ježíši! **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Blok Alexandr, poezie klasická, Rusko, VŘSR **Spisovatel:** Blok --- ### [Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/hans-christian-andersen-pohadky-trnka) **Published:** April 1, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Hans Christian Andersen byl člověk s neobyčejným životním osudem. Automaticky si ho spojujeme se slovem pohádk, ale psal i básně, romány, povídky, dramata **Content:**  **Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.** [Andersen](https://citarny.com/tag/andersen-hans-christian) byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata. To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec. Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, [Albatros](https://www.albatros.cz/) Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek. **** **Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,** ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.  Ilustrace Jiřího Trnky **Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí** (to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka: > „Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl: > „Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“ > „Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“ Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.  Ilustrace Jiřího [Trnky](https://citarny.com/tag/trnka-jiri) **Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.** Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů. **Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti**. To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa. Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou **v Císařových nových šatech** nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných. Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.  Ilustrace Jiřího Trnky **Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.** Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných. **Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka | Albatros, 1985** Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi. Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Andersen Hans Christian, Beletrie pro děti, Ilustrátoři a dětské knihy, Pohádky pro děti, Trnka Jiří **Spisovatel:** Andersen --- ### [Básník Pavel Šrut. Kolej Yesterday a jiné zpívané básně](https://citarny.com/poezie/poezie-hudba/pavel-srut-basnik-textar) **Published:** April 1, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Když Pavel Šrut napsal skvělou Kolej Yesterday a texty zhudebnil Prokop a Skoumal, staly se skutečným hitem. Jen málokdo nezná Šrutovy básně. **Content:**  **Když Pavel Šrut napsal skvělou Kolej Yesterday a texty zhudebnil [Michal Prokop](https://en.wikipedia.org/wiki/Michal_Prokop) a Petr Skoumal, staly se skutečným hitem. Proto si troufám tvrdit, že jen málokdo nezná Šrutovy básně.** Pavel Šrut (\*3. 4. 1940 – 20.4. 2018) nikdy nepatřil k mediálním hvězdám české poezie, je dnes prodávaný víc jak [Wernisch](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/christian-morgenstern-nonsenc), Brousek, Topinka. Snad jen Jiří [Žáček](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-detske-knihy/jiri-zacek-o-detech-basnickach-a-poezii-zivota) se může rovnat popularitě jeho textů, které jsou plné neokázalosti a básnické virtuozity. Je mistrem zkratky a nevysloveného, stejně jako dokáže pracovat s metaforou nebo působivými lyrickými zkratkami. **Šrutovy knihy (a nejen básnické sbírky) patří k těm, které se po přečtení odloží s úsměvem a naplněním.** To dokazují i jeho poslední knihy pro děti (Lichožrouti, Pan Kdybych hledá kamaráda), které často rodiče čtou dětem před spaním, ale kupodivu v četbě pokračují, i když jejich ratolesti dávno spí. Bohužel je jich čím dál míň. Ale i tak, co víc si může autor takových knih přát. Tady není třeba slov, protože Pavel Šrut je nejen básníkem a spisovatelem, ale především člověkem, který zanechal za sebou nesmazatelnou stopu. Mnohem větší, než jakou si dokážeme představit. **Pavel Šrut na psaní textů pro bigbít vzpomíná:** > Bigbít nebyl jen zábava, byl to ne snad protest, ale určitě pokus o nějaké pravdivé, neplytké a nekýčovité pojmenování nenormální normalizační skutečnosti, v níž jsme žili. Vzpomeňte si, jak byli lidi vnímaví při koncertech nebo i v divadlech k narážkám a jinotajům. A čtení jinotajů je zároveň bystření vnímavosti pro poezii. To říkám jen mimochodem. Vůbec se mi po těch jinotajných časech nestýská. Zaplaťpámbu, že už je to dávno ´Kolej Yesterday´. **V roce 2015 vyšla kniha Už ráno začal večírek, která shromažďuje přes 150 jeho písňových textů a zhudebněných básní.** Písňové texty Pavla Šruta patří již od začátku osmdesátých let k tomu nejlepšímu, co v české zpívané poezii vzniká. Jako první začal jeho překlady básní Roberta Gravese zpívat Luboš Pospíšil, poté nahrál dodnes nevydané demosnímky s písněmi se Šrutovými texty Petr Skoumal. V druhé polovině osmdesátých let přešly do nejširšího posluchačského povědomí jeho texty v interpretaci Heleny Arnetové, Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa a C&K Vocalu. V průběhu let přibyli ke zpěvákům jeho textů Lenka Filipová, Marta Kubišová, Petr Novák, Olympic, Radůza, Jiří Šlupka Svěrák a Lubor Šonka. Šrutovy písňové texty se dočkaly již dvou předchozích knižních vydání. Kniha Už ráno začal večírek obsahuje těchto písňových textů nesrovnatelně více. Je doplněna úplnou diskografií. **Ukázky:** > **Kolej Yesterday** > > To bejvávaly na koleji časy > Už ráno začal večírek > Někdo dal dvacet, někdo stovku > A stavěli jsme Eiffelovku > Ze snů a peří, ze sirek > > To tenkrát ještě holkám rostly vlasy > To bylo před tím vejbuchem > A kdo měl žízeň, tak ji hasil > A kdo měl žízeň, tak ji hasil > Vracel se s kytkou za uchem > > Prázdnou ulicí na kolej > Jo, to je dávno, Yesterday, Yesterday > To bejvávalo na koleji snění > Bramborák voněl v kuchyni > Někdo dal dvacet, někdo pade > Za to jsme měli kamaráde > Hned štěně píva ve skříni > > Tenkrát, hochu, ještě ozáření > Hrozilo leda od slunce > A byly řeky po setmění > A byly řeky po setmění > Kam jsi moh’ chodit na sumce > > A ty pak hodit na olej > Jo, to je dávno, Yesterday, Yesterday > > To bejvávaly na koleji časy > Už ráno začal večírek > Někdo dal dvacet, někdo stovku > A někdo zbořil Eiffelovku > Ze snů a peří, ze sirek > > A od tý doby ta kolej > Patří už dávno Yesterday, Yesterday > > **Balada** > > Ticho a modré peří. > To znám. > Chycené v keři. > > Podřezávají kohoutka. > To znám. > Chycený do poutka. > > Výkřik a bílé peří. > To znám. > Chycený v keři. > > Podřezávají slepičku. > To znám. > Chycená na kličku. > > Hony a dychtivý psí čenich. > To znám. > Chycený v obklíčení. > > To znám. > Chycený v lásce, která tě hostí > morkem z tvé vlastní kosti. > > ——————————— > > Slova se mění, stejná řeč. > Nacházíme jen to, s čím se míjíme. > Poblíž a nikdy blízko. > Umíme promlouvat jen mlčením. > Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín. > Daleko, ale nikdy vzdálen. > Umím se hájit jen vlastní obžalobou. > Kámen dne padá. > Kámen dna. **Categories:** Poezie v hudbě **Tags:** poezie a hudba, Šrut Pavel --- ### [Hans Christian Andersen. Chudý chlapec, pro něhož plakal i samotný král](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/hans-christian-andersen-pro-nehoz-plakal-kral) **Published:** April 1, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Hans Christian Andersen se narodil v nuzném příbytku na ostrově Fynu v městě Odense v království Dánském, starší pradleně a mladému nemocnému ševci roku 1805 **Content:**  **Hans Christian Andersen (1805-1875) se narodil v nuzném příbytku na ostrově Fynu v městě Odense v království Dánském, starší pradleně a mladému nemocnému ševci roku 1805 dne 2. dubna. Rodina živořila nejen na periférii města, ale i na okraji společnosti.** Chlapec míval krásné sny o lepším životě, bohatství a vznášel se ke slávě. V reálném světě zatím jel jak po skluzavce jen a jen dolů. Jako jedenáctiletý musel, z důvodu úmrtí otce, přerušit školní docházku a jít pracovat do místní továrny. Nevlastní sestra se začala živit prostitucí. Děda byl něco jako obecní blázen. Když se mu naskytla příležitost, opustil domov a vydal se do Kodaně. Do velkého města dorazil jako čtrnáctiletý chlapec. Nevíme co bylo, ale jisté je, že hocha se ujímají příznivci a mecenáši a díky nim může studovat a i odmaturuje. Hans neustále touží po slávě a lesku. Bídy a bahna si už užil dost. Píše a píše. Divadelní hry, básně, cestopisy… a úspěch nikde. Kdo ví, kdy ho napadlo napsat pohádku. **Napsal jich sto padesát šest** a každá byla stupínkem k jeho literární slávě a nesmrtelnosti. **Člověk Hans Christina [Andersen](https://citarny.com/tag/andersen-hans-christian) zemřel čtvrtý srpnový den roku 1875.** Den jeho pohřbu byl v celé zemi vyhlášen dnem národního smutku a jeho rakvi se uklonil i král Christian IX. > Po zmrzlé zemi > kroky cinknou > Cínový vojáček > hrdě stojí > Osud je chladný > vločky letí > sazemi z tanečnice > začouzený **Hans Christian Andersen (2. 4. 1805 – 4. 8. 1875) – bývá zvykem mluvit o něm jako o pohádkáři, ale jeho příběhy nelze označit jen slovem pohádka a dost – jsou i satira, bajka, fantazy i psychologické studie lidských vztahů ve zkratce.** Andersen je občas úplně unesen klasickou tragédií a vkládá ji do pohádek – Holčička se sirkami a Statečný cínový vojáček – jsou sice krátké, ale splňují všechna kritéria tragična. Zlo se zde přihodí obyčejné chudé holčičce a cínovému vojáčkovi – jehož tragický osud začíná už při odlévání, kdy se na něj nedostalo dost cínu a on má jen jednu nohu. Krátké pohádky vyvolají pocit soustrasti a velkého smutku a určitou katarzi. Po letech se zřejmě každému vybaví ten pocit zoufalství a i určitého mrazení z velkého autorova podvodu – dítě nečeká, že pohádka nedopadne dobře, cítí se oklamáno. Nejsou to prostě pohádky, ale krutý život, takový jaký ho Hans jako kluk dobře znal. V takovém životě nejsou dobré konce, ale smrt. **Pohádky a mýty, ale i vymyšlené povídky jsou, dalo by se říci, manuálem pro různé situace, co nás v životě potkají – radí nám, jak bychom se asi kdy měli zachovat. Zároveň nás mají vychovávat a i varovat.** Dítě, ovšem i dospělý, čte či poslouchá a vidí, že co se mu děje není nic nového a jako jsou vzorce pro matematické výpočty, tak jsou vzorce pro lidské chování a trochu ho toto poznání uklidní. Právě Andersenovy příběhy takové jsou – Ošklivé káčátko, Stín, Divoké labutě, Sněhová královna, Starý dům …  **Nejznámější je asi pohádka O malé mořské víle či žence, která se zamiluje do člověka a lásce obětuje úplně vše – tady už při čtení cítíme, že je to sepsané varování – “pozor, tento vzorec nefunguje!”** Proč její příběh dojímá a pořád oslovuje tolik lidi a láká k dalšímu zpracování i dnešní umělce? Jazyk příběhu je archaický a místy naivní a poplatný své době. Jenže zde nejde o stylistiku a slovní požitek. Je to příběh o silné lásce a osamění, který se stal určitým memem. Christian ho napsal vlastně o sobě, autor je samozřejmě ve všem, co napíše, v tomto případě máme i dalo by se říci “vědecký” důkaz. **Bibliografka Jackie Wullschlager napsala o H. CH. Andersenovi knihu – životopisnou studii.** Uvádí neoddiskutovatelná fakta – záznamy z jeho deníků a písemnosti. Asexuální Andersen se platonicky zamilovával a objektem lásky byli hlavně muži. V nikdy neodeslaném dopise své lásce – Edvardu Collinovi, píše „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce…“ Ovšem Collin absolutně odmítal jeho lásku – a Andersen se stal nešťastnou mořskou vílou. Ono se opravdu v životě někdy přihodí, že potkáte někoho, kdo se dotkne vašeho srdce a vyvolá tu “Lásku”. Je to krásný okamžik. Opravdu krásný. Jen do chvíle, než zjistíte, že ten dotyk jste si asi vyvolali sami a onen člověk se tváří, že nechápe o jakém vztahu, že to hovoříte? Ne, on žádný vztah nechce. Vy pak můžete podle povahy buďto brečet, trápit se, urážet se, dělat jako, že se nic neděje, a také si můžete myslet, že když vy milujete, dotyčný třeba začne taky. Nezačne, ono vůbec nic nezačne, co může vzniknout ze vztahu – nevztahu? Nic. A nutit někoho jiného do citu prostě nejde. Tak život nefunguje. **Andersen byl na tolik chytrý, že toto vše věděl a smutnil si jen sám pro sebe. Psal dopisy, které neodesílal.** Prostě si asi tak v hlavě urovnával své pocity. Neobjevil Ameriku, kolik lidí před ním a po něm se takto vyrovnává s trápeními, nejen s neopětovanou nešťastnou láskou. Je tak jednoduché napsat dopis nebo dialog, za sebe, ale přitom se maskovat za literární postavu. Malá mořská víla je o pocitu, že strojíte najednou sami, uvnitř divné prázdno a pošpinění lhostejným nezájmem a zradou, ale láska z vás neodchází. Kdyby nějaký opravdový vztah vznikl, odžil by se a třeba i zanikl, takhle je to takové zvláštní. Bylo – nebylo. > Hans Christian Andersen nedbal na svůj vzhled a oblékal se velmi nedbale. Jeho starý, otřepaný plášť znal celý Kodaň. > Jednou, když Andersen procházel ulicemi Kodaně, zeptal se ho nějaký kolemjdoucí: > – Ten ubohý předmět na vaší hlavě nazýváte kloboukem? > Velký pohádkář se neztratil a klidně se zeptal kolemjdoucího: > – A ten ubohý předmět pod vaším kloboukem nazýváte hlavou? **Z textu pohádky cítíte, jak si víla vyčítá všechno, že asi nebyla dost hodná, že … ne, nemůže přijít na to, co způsobilo obrat u člověka, kterému věnovala svůj opravdový cit a on ho, zdálo se, si vzal a pak zahodil.** Stydí se a pláče a snaží se něco napravit, pochopit. Co způsobilo, že odešel za jinou? Vždyť na ni ze začátku byl tak hodný, tak pozorný… copak to mělo znamenat? Copak to nebyla z jeho strany také láska? Skutečně si nevšiml, že ho víla miluje? To se nikdy nedozvíte, princ nic nevysvětluje. Ne víla, on je v příběhu vlastně ta němá postava – on je přeci vyvolávač víliných nadějí. Jeho mlčení je logické, prince autor nezná, a tak nevíte, co cítí, ale náznaky hovoří o sebestředném sobci, který naletí na pozlátko “té druhé”. Jenže to o něm píše vlastně víla, jaký opravdu je, nevíme. Proč by měl být sobecký? On se o lásku víly neprosil, on ji měl přeci „jen“ rád jako bytost, ne ženu. Princ nic netuší o dohodě s čarodějnicí. Víla tady je ta, co nic nepochopila a naříká na špatném hrobě. Nebohá pohádková bytost je vlastně stalker, narve se do princova života a chce jeho lásku, protože se do něj bláznivě zamilovala. **Naštěstí Andersen – víla ví, že nemůže člověka, do kterého se vášnivě zamiloval k ničemu přinutit, a že objekt lásky není zlý, když ji neopětuje.** Odpustil si tedy literární krutost, netušíme jak princovo manželství “s tou druhou” normální ženou dopadne, není ani probodnut a milující víla neumírá. Ono se opravdu v běžném životě na nešťastnou lásku neumírá, nezemřel ani pohádkář. **Víla nakonec sice neumírá, ale na Zemi už taky nežije, je větrnou neviditelnou bytostí utěšitelkou jiných.** Chtěl tím Andersen říci, že tu osudovou Lásku s vyvolávačem nadějí potkáte asi jen jednou za život a to setkání vás změní? Možná. Hlavním mementem samozřejmě je, že nemá smysl se sebeobětovat, jako to udělala smutná malá víla. To skutečně není vzorec pro život. Cítíme to a podvědomě chceme, aby se víla rozhodla jinak – vzala nůž a bodla… Jenže proč? Lásku si vysnila jen ona, zač bodat prince? Za co? Že chtěl jen kamarádku? Čili autor je soudný, nestane se tak, ona se stává vyvolenou bytostí vyvolávající úsměvy úlevy, takže ji nemusíme až tak litovat. Nemusíme? A co prince? Vše je tak tragické. JITA Splítková spisovatelka scifi, fotografka, básnířka… blog SciFant fotoblogy **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Andersen Hans Christian, Biografie, Pohádky pro děti **Spisovatel:** Andersen --- ### [Matky Andersenky připravily děckám v knihovně pěknou zašívárnu, fakt, že jo](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/matky-andersenky-knihovna-festival-knihy) **Published:** August 4, 2011 **Author:** M. Herman **Excerpt:**Ale jinak je to také soutěž veřejných knihoven celé naší vlasti "Kamarádka knihovna" a jako v prvním ročníku má za úkol najít nejlepší oddělení pro děti : takové, kam děti rády chodí, kde se dobře cítí a které je dokáže přitáhnout ke čtení.
**Content:**  **Ale jinak je to také soutěž veřejných knihoven celé naší vlasti a jako v prvním ročníku má za úkol najít nejlepší oddělení pro děti : takové, kam děti rády chodí, kde se dobře cítí a které je dokáže přitáhnout ke čtení. Do druhého ročníku soutěže je přihlášeno 104 knihoven.** V každé soutěžící knihovně jsou k dispozici formuláře vysvědčení, kde malí čtenáři v pěti předmětech mohou tu svou knihovnu oznámkovat jako ve škole, navíc ve slovním ohodnocení mohou vyjádřit důvody, proč je dobré chodit do knihovny. **V našem uherskohradišťském dětském knižním království** jsme rozdali více než 300 čistých formulářů, některé z nich se nám ještě zpět nevrátily, zato prázdných blanketů nám pochybělo, tož je nahrazujeme kopiemi, aby se dostalo na všechny čtenáře, kteří nás do 10.prosince t.r. chtějí ještě oznámkovat a získat netradiční záložku. Zároveň tak pomohou získat knihovně cenné body v soutěžním klání, které vyvrcholí 1.června 2009 v Praze. A když se tak probíráme dílky dětí, žasneme, na co všechno děti přijdou a co je pro ně v knihovně důležité. Dovolíme si citovat (i s pravopisnými chybami, neb ty nám nepřísluší hodnotit ani opravovat) a podělit se i s vámi o několik důvodů, abyste byli v obraze a znali, proč je užitečné chodit do knihovny, tak jak to vidí malí čtenáři z Uherského Hradiště i okolí.  **Do knihovny chodím: Protože se mně knihovna líbí ; Kamarádi si ji chválí ; Je tu klid, odpočinek, ticho ; Je tu teplo ; Máme možnost schovat se tu před deštěm ; Když mi třeba ujede bus, tak jdu sem ; Jsou tam dobré knihy, mnoho knih ; Po škole mám kam jít ; Kvůli Honzovi ; Je tu pěkná atmosféra ; Baví mě tam chodit, jsou tam ochotní…** **A také tam chodím, protože:** Vyjde to levnější, než si knihy kupovat ; Je lepší číst než sedět u počítače ; Když nemám kam jít, tak jdu do knihovny ; Najdu nové kamarády ; Je tady BOŽÍ klid ; Mají všechny knihy, které chci ; Když mám moc času, hodí se to ; Ráda čtu a tudíž jsem ráda v knihovně ; Protože musím psát čtenářský deník ; Protože se mi lýbý knihy ; Vždycky se tu něco najde ; Protože mě baví čtení… **Do knihovny chodím, protože když jsem naštvaná, skvěle se tu uklidním ;** Miluju knihy ; Cítím se tady dobře ; Je tady sranda ; Je blízko gymnázia ; Vždy se zasměju ; Nemusím to platit ; Hezky se čtou půjčené knihy ; Nikdo mě nevihodí ; Je tu útulno ; Je to tu dobrá zašívárna ; Sú tam počítače ; Pomůcky do školy ; Dají se tady najít věci na projekt ; Dobré počteníčko ; Rychleji mi tady ubýhá čas ; Takové zázemí ; Zábavná čekárna na kroužky ; Je tu WC a tak tu můžu být i dýl ; Máte tu dobrý vítach ; Je to tady prostě super a lepší místo na trávení času a lepší knížky neznám **Mají tu mazané knížky, které doma nemám;** Chodím sem, abych získal vědomosti ; Mají tady skvělý výběr CD ; Můžu si skopírovat materiáli ; Je to tu hodně zajímavé ; Vždy zde potkám spoustu přátel ; Možnost brouzdat po internetu ; Jsou tu hodní ; Já jsem chodím hlavně protože mi to tak vychází s autobusem ; Mám tu kamarády ; Ráda knihy vybírám ; Vždy se zasměju ; Odpočinu si od rodiny i od školy ; Zlepšení českého jazyka ; Jsou tu dobré soutěže Je to tam supééér ; Můžu přijít vždy ; Protože knihovna není drahá ; Protože číst se má ; Knihovna pomáhá při výuce ; Můžeš tam hrát stolní hry ; Je mi tu dobře ; Poznala jsem tady nové kamarády ; Mám kde přespat, když je Noc s Andersenem ; Když se čtou chytré knížky, jsme i my chytří ; Dostanu hezkou kartičku knihovny **A jaká je vlastně ta naše knihovna?** Je zajímavá a hezká ; Je prostě nej ; Pěkná výzdoba, je to tam pěkné ; Knihovna je bezvadná ; Mají tam pěkně seřazené knihy ; Je tam fůra dětských časopisů ; Je to tu dobrá zašívárna ; Je to prostě super!! Vřele doporučuji!! **Když mi je zima, ohřeju se tady Když mi je horko, je tu chládek Když mi je smutno, jsou tu kamarádi Když je mi veselo, najdu tu lidi, kterým náladu mohu zlepšit Když nemám doma co číst, kam jinam bych měla jít??** Autory nejoriginálnějších názorů jsme zařadili do losování a odměníme je knížkou. Jsou to čtenáři KBBB v Uherském Hradišti : Babeta Čápková, Petr Valenta, Eva Klementová, Lenka Horňáková, Jakub Skalka, Kateřina Vránová, Veronika Lipková, Josef Mikulka **[Více o knihovně: http://www.knihovnabbb.cz/](http://www.knihovnabbb.cz/)** **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Čápová Mirka, Hanáčková Hana, Noc s Andersenem, **Spisovatel:** Andersen --- ### [Noc s Andersenem a dánský velvyslanec Per Brixen v Kostomlatech pod Milešovkou](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/noc-s-andersenem-kostomlary-brixen-per) **Published:** April 4, 2017 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Letošní andersenovské Nocování v kostomlatské knihovně bylo oproti předcházejícím ročníkům přece jen trochu jiné. K 18 dětským nocležníkům přibyla ještě milá návštěva - 4 pracovníci Velvyslanectví Dánského království v čele se zástupcem velvyslance panem Perem Brixenem.
**Content:**  **Andersenovské Nocování v kostomlatské knihovně 2017 bylo oproti předcházejícím ročníkům přece jen trochu jiné. K 18 dětským nocležníkům (2. až 5. třída), 5 středo- a vysokoškolákům (pomocníkům při organizování programu) 2 pracovníkům Lesů ČR, s. p. (lesní pedagogika) 2 paním učitelkám a 2 knihovníkům přibyla ještě milá návštěva – 4 pracovníci Velvyslanectví Dánského království v čele se zástupcem velvyslance panem Perem Brixenem.** **Význam návštěvy dokládala spolupráce Obce, Sboru dobrovolných hasičů, Spolku pro záchranu hradu Kostomlaty, Klubu seniorek, souboru muzikálu Jakoubek a Místní lidové knihovny při zajišťování průběhu pobytu.** Přivítání proběhlo v Multifunkčním kulturním centru, kde žáci 2. stupně ZŠ připravili pěknou výstavu o Dánsku. Před zaplněným hledištěm byli hosté knihovníkem představeni a starostka obce je přivítala. Po roztomilém vystoupení dětí z mateřské školy předal návštěvě květiny a dárky kostýmovaný žáček, který se představil jako H. Ch. Andersen junior. Pan Brixen poděkoval za pozvání a rovněž předal dárky. Program zakončilo promítnutí videopísničky z pohádek H. Ch. Andersena. Po krátkém posezení s představiteli obce a knihovníkem se hosté vydali na projížďku po obci se zastávkou u budoucí nové knihovny a pokračovali na kostomlatský hrad, kde již byli žáci 2. stupně ZŠ, kteří si zatím zkoušeli různé rytířské dovednosti. Před výstupem na hradní věž si hosté ještě vyslechli výklad o historii hradu a také ochutnali právě dopečené buřty. Krásný, jasný den nabídl z ochozu věže jak daleké výhledy, tak i pohled na Kostomlaty. Po sestupu je v hradní krčmě chutným gulášem a pivem obsloužila krčmářka v kostýmu z muzikálu Jakoubek. Při návratu do knihovny ještě zhlédli poutní kapličku se zázračným pramenem. **V knihovně je už očekávala paní knihovnice se svými pomocnicemi a téměř dvacítkou pilně pracujících nocležníků, kteří milou návštěvu hned obklopili.** Pracovnice konzulátu, paní Anna Koláčková pak děti formou videoprezentace seznámila s Dánskem, pamětihodnostmi i přírodou. Nejvíce znalostí projevily děti, když se představil dánský fenomén – Lego. A to už se pan Brixen a jedna z pomocnic pohodlně usadili a připravili se na dánsko – český přednes pohádky Císařovy nové šaty, která letos slaví 180. výročí prvního vydání. Po tomto, pro děti nevšedním zážitku, podepsali milí návštěvníci pamětní listy pro každého účastníka kostomlatské Noci s Andersenem. Děti se odvděčily zpěvem písničky Pohádkový svět pana Andersena, jejíž autor do knihovny právě zavítal. V čítárně se zatím objevily dárečky, které přivezla návštěva – plyšová zvířátka a figurky z Lega. I nocležníci předali své dárečky, mezi kterými nechyběla písnička o Andersenových pohádkách. A pak přišlo loučení, vzájemné poděkování pana Brixena a paní starostky a závěrečný přípitek, při kterém se děti naučily asi jediné dánské slovíčko, a to Skol! Určitě to byl pro obě strany nezapomenutelný zážitek. {gallery}photogallery/andersen\_kostomlaty\_2017{/gallery} **Ve stejnou chvíli se ozval Český rozhlas, který reportáž z kostomlatské knihovny zařadil do celovečerního živého vysílání, věnovaného právě probíhající Noci s Andersenem.** A to už se děti připravovaly na noční výpravu, která se tentokrát odehrávala na novém náměstí a fotbalovém hřišti. Soutěže připravili pracovníci Lesů ČR, s. p. jak jinak syn knihovníků se svojí přítelkyní, kteří se zabývají lesní pedagogikou. Soutěží, které byly náročné, ale zábavné se zúčastnili i žáci 2. stupně ZŠ, kteří nocovali ve škole. Na hřišti se děti leccos dozvěděly o životě lesní zvěře a pěstování lesa. Odměnou jim byly opečené buřty a lampiony štěstí, které na závěr vypustily. V knihovně paní knihovnice se svým vnukem zatím připravili místo pro pelíšky pro nocležníky. Dětí bylo tentokrát více než v minulých ročnících, tak byl rébus kam je všechny uložit. Ale nakonec zalehly a do usínání je provázel film Čtyřlístek ve službách krále. Kupodivu po jedné v noci už všechny spaly. Ráno po nezbytné hygieně a snídani, jejímž hlavním chodem byl andersenovský dort od jedné z maminek, došlo na vyhodnocení soutěží a předávání odměn a pamětních listů. A pak už balení a loučení, což je vždycky nejsmutnější okamžik každého Nocování s Andersenem. Snad jim letošní, výjimečný zážitek nadlouho utkví v paměti. **Nezbývá než poděkovat všem, kdo se na hladkém průběhu letošní akce podíleli. Kromě již v úvodu vyjmenovaných to byli i další, kteří přispěli radou, pomocí i sponzorským darem. Velké poděkování patří také Čtyřlístku, který byl patronem letošní Noci s Andersenem.** Hana a Miroslav Bláhovi – Místní lidová knihovna Kostomlaty pod Milešovkou **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Hana a Miroslav Bláhovi, knihovny, kostomlaty, Noc s Andersenem, **Spisovatel:** Andersen --- ### [Cena Hanse Christiana Andersena – nositelé ceny](https://citarny.com/autori-knihy/literarni-ceny/cena-hanse-christiana-andersena-nositele-ceny) **Published:** March 30, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Cena Hanse Christiana Andersena je považována za nejprestižnější mezinárodní ocenění pro autory působící v oblasti literatury pro děti.
**Content:**  **Cena Hanse Christiana Andersena je považována za nejprestižnější mezinárodní ocenění pro autory působící v oblasti literatury pro děti. Uděluje ji International Board on Books for Young People (IBBY).** Má dvě kategorie: spisovatelé a ilustrátoři. Cena je pojmenována po slavném dánském autorovi a pohádkáři Hansi Christianu Andersenovi a zlatou medaili předává vyznamenaným dánská královna. Cena se vyhlašuje každý sudý rok. **HANS CHRISTIAN ANDERSEN AWARD / AUTOŘI** 2022 Marie-Aude Murail (France) 2020 Jacqueline Woodson (USA) 2018 Eiko Kadono (Japan) 2016 Cao Wenxuan (China) 2014 Nahoko Uehashi (Japan) 2012 Maria Teresa Andruetto (Argentina) 2010 David Almond (UK) 2008 Jürg Schubiger (Switzerland) 2006 Margaret Mahy (New Zealand) 2004 Martin Waddell (Ireland) 2002 Aidan Chambers (UK) 2000 Ana Maria Machado (Brazil) 1998 Katherine Paterson (USA) 1996 Uri Orlev (Israel) 1994 Michio Mado (Japan) 1992 Virginia Hamilton (USA) 1990 Tormod Haugen (Norway) 1988 Annie M. G. Schmidt (Netherlands) 1986 Patricia Wrightson (Australia) 1984 Christine Nöstlinger (Austria) 1982 Lygia Bojunga Nunes (Brazil) **1980 Bohumil Riha (Czechoslovakia)** [Honzíkova cesta aneb byl populární Bohumil Říha skutečně tak kontroverzní, jak píši různí pseudokritici?](index.php?option=com_content&view=article&id=387&catid=94) 1978 Paula Fox (USA) 1976 Cecil Bødker (Denmark) 1974 Maria Gripe (Sweden) 1972 Scott O’Dell (USA) 1970 Gianni Rodari (Italy) 1968 James Krüss (Germany) José Maria Sanchez-Silva (Spain) 1966 Tove Jansson (Finland) 1964 René Guillot (France) 1962 Meindert DeJong (USA) 1960 Erich Kästner (Germany) 1958 Astrid Lindgren (Sweden) 1956 Eleanor Farjeon (UK) **HANS CHRISTIAN ANDERSEN AWARD / ILUSTRÁTOŘI** 2022 Suzy Lee (Republic of Korea) 2020 Albertine (Switzerland) 2018 Igor Oleynikov (Russia) 2016 Rotraut Susanne Berner (Germany) 2014 Roger Mello (Brazil) **2012 Peter Sís (Czech Republic)** [Petr Sís a bilderbuch Pilot a Malý princ. Život Antoina de Saint-Exupéryho](index.php?option=com_content&view=article&id=5259&catid=22) 2010 Jutta Bauer (Germany) 2008 Roberto Innocenti (Italy) 2006 Wolf Erlbruch (Germany) 2004 Max Velthuijs (The Netherlands) 2002 Quentin Blake (UK) 2000 Anthony Browne (UK) 1998 Tomi Ungerer (France) 1996 Klaus Ensikat (Germany) 1994 Jörg Müller (Switzerland) **1992 Kveta Pacovská (Czech Republic)** [Ilustrátorka Květa Pacovská. První dáma dětské fantazie](index.php?option=com_content&view=article&id=722&catid=203) 1990 Lisbeth Zwerger (Austria) 1988 Dusan Kállay (Czechoslovakia) 1986 Robert Ingpen (Australia) 1984 Mitsumasa Anno (Japan) 1982 Zbigniew Rychlicki (Poland) 1980 Suekichi Akaba (Japan) 1978 Svend Otto S. (Denmark) 1976 Tatjana Mawrina (USSR) 1974 Farshid Mesghali (Iran) 1972 Ib Spang Olsen (Denmark) 1970 Maurice Sendak (USA) **1968 Jirí Trnka (Czechoslovakia)** [Nezapomenutelný ilustrátor a animátor Jiří Trnka](index.php?option=com_content&view=article&id=3770&catid=93) 1966 Alois Carigiet (Switzerland) Link: [](http://www.ibby.org/index.php?id=273) **Categories:** Literární ceny **Tags:** Hans Christian Andersen Awards, Pacovská Květa, Petr Sís, Říha Bohumil, Trnka Jiří **Spisovatel:** Andersen --- ### [Noc s Andersenem 2023 aneb kam se ztratilo slovo MÍR](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/noc-s-andersenem-2023-aneb-kam-se-ztratilo-slovo-mir) **Published:** March 31, 2023 **Author:** M. Herman **Excerpt:**Noc s Andersenem má v roce 2023 už 20 let. . Když jsem si ale přečetl, co chystají v tomto jubilejním roce, trochu mě zamrazilo.
Nejen tím, že se tam objevuje narativ samotného kýče Disneye, ale i podivným jednopohledným podsouváním knihou "Jmenuji se Olenka".
Mezihvězdná expedice se po 137 letech vesmírného putování vrátila na Zemi. A jsou šokováni. Byli poslední expedicí, která letěla ke hvězdám. Stali se posledními hrdiny. Svět se totiž rapidně změnil.
**Content:**  **Mezihvězdná expedice se po 137 letech vesmírného putování vrátila na Zemi. A jsou šokováni. Byli poslední expedicí, která letěla ke hvězdám. Stali se posledními hrdiny. Svět se totiž rapidně změnil.** **Co se na planetě stalo?** Planeta se proměnila v technologický a sociální ráj. Lidé se díky tzv. betrizaci dostali do stadia, kdy všechny touhy, pokud neohrožovali blaho všech, byly téměř okamžitě uspokojené, jakákoliv agrese byla okamžitě potlačena, společnost ovládá tzv. celoplanetární univerzální tolerance, benevolence, užívání konzumu a naprostý pocit bezpečnosti. Je striktně zakázána jakákoli činnost směřující k nějakému riziku. Zapovězeny jsou proto výzkumy a expedice kamkoliv, kde hrozí nějaký problém. Členové poslední expedice si uvědomují, že jejich svět navždy zmizel a řeší otázku, co a jak dál. *Stanislaw Lem / Návrat z hvězd / první české vydání MF 1962* **Výpisky:** > **První odstavec:** > Neměl jsem žádné věci, ani plášť. Říkali, že je to zbytečné. Dovolili, abych si ponechal svůj černý svetr: ujde. Ale košili jsem si vybojoval. Prohlásil jsem, že si budu odvykat postupně. Již v uličce pod trupem letadla, kde jsme stáli, podal mi Abs ruku se shovívavým úsměvem. > > „Před sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy třicet let. Expedice… byl jsem pilotem výpravy na Fomalhaut. To je dvacet světelných let. Letěli jsme tam a zpět sto dvacet sedm let zemského času a deset let palubního času. Před čtyřmi dny jsme se vrátili. Prométheus – má raketa – zůstala na Luně. Přijel jsem odtamtud – dnes. To je všecko.“ > > „Společnost, do níž jste se vrátil, je stabilizována. Žije klidně. Rozumíte? Romantika raného údobí astronautiky minula. Je to tak trochu obdoba historie Kolumba. Jeho výprava byla něčím mimořádným. Ale kdo se dvě stě let po něm zajímal… o kapitány plachetnic? O vašem návratu byla dvouřádková zmínka v reálu…“ > > Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při smáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru. > > V knihkupectví se zásadně vyskytovaly pouze jednotlivé „exempláře“ knih, a jakmile je někdo potřeboval, nahrával se obsah žádaného spisu do krystalku. > > Originály – „krystomatrice“ – byly neviditelné, byly totiž uloženy za ocelovými deskami, bledě modře naemailovanými. Takže knihy se teď tiskly pokaždé, když je někdo potřeboval. Otázka nákladu, jejich výše, rozebrání, přestal existovat. Bylo to skutečně velkolepé, ale přesto mi knížek bylo líto. Když jsem se dověděl, že jsou antikvariáty s papírovými knihami, vyhledal jsem jeden. Dočkal jsem se zklamání; vědecké tituly téměř neexistovaly. Literatura zábavná, trochu dětské, několik ročníků starých časopisů. > > Nejhorší to bylo s oděvy. Téměř nic z toho, co jsem znal, neexistovalo. Mimochodem řečeno – vysvětlilo se tajemství těch záhadných lahví v hotelové skříni, v té s nápisem „Koupací pláště“. Nejen koupací pláště, ale také oděvy, punčochy, svetry, prádlo – to všechno bylo postřikové. Chápal jsem, že pro ženy to musí být senzace. Operoval-li člověk jednou nebo několika lahvemi, z nichž tryskala tekutina okamžitě tuhnoucí v tkaniny s vazbou hladkou nebo drsnou, sametovou, kožešinovou nebo kovovou, mohl pokaždé vytvořit novou kreaci pro jednu jedinou příležitost. > > Hokej existoval, ale jaký! Hrálo se v kombinézách tak nafouknutých, že hráči vypadali jako obrovské míče. Komický byl pohled na dvě mužstva, která se spolu pružně srážela. Ale ona to také byla fraška a ne zápas. Skoky do vody ano, ale pouze ze čtyř metrů. Hned jsem si vzpomněl na svůj (svůj!) bazén a získal jsem skládací trampolínu, abych si zvýšil tu, kterou najdu v Klavestře. Celý ten krach byl důsledkem betrizace. Že zmizely býčí a kohoutí zápasy a jiná krvavá podívaná, toho jsem nelitoval. > > „A jak je to s pohonnými hmotami,“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem neměl představu, co je ukryto pod kapotou. > „Maličkost. Jeden náboj vám vystačí na celý život auta. Včetně parastatů.“ > > **…našel si rovnou kapitolu o betrizaci.** > Ke svému údivu jsem se dověděl, že to byli moji vrstevníci – svou práci publikovali asi rok po našem odletu. Narazili pochopitelně na obrovský odpor. Zpočátku nikdo nebral ten plán vážně. Pak se dostal na fórum OSN. … Pokusné práce však mezitím rychle pokračovaly, byla zavedena, zlepšení, konaly se masové pokusy na zvířatech, později i na lidech: jako první se zásahu podrobili sami autoři – Trimaldi byl nějaký čas ochrnutý, nevědělo se o nebezpečí, jaké hrozí dospělým při tomto zásahu. A ta osudová nehoda ochromila celou věc na osm dalších let… > > Ale v sedmnáctém roce od Nuly (to byl můj soukromý letopočet: Nula znamenala start Prométhea) padlo rozhodnutí o všeobecném zavedení betrizace. … Údobí zmatků, represálií, donucování a odporu trvalo dvacet let. … K definitivní změně názorů došlo teprve tehdy, kdy společnost již měla děti první betrizovaná generace. > > Nebyl to zásah do dědičné plazmy, jak jsem se vskrytu obával. Ostatně, kdyby byl, nebylo by třeba betrizovat každou následující generaci, pomyslil jsem si ulehčeně. Vždycky zůstávala aspoň teoretická možnost návratu. Zásah působil na vývoj předních laloků mozkových v raném údobí života prostřednictvím skupiny proteolitických enzymů. > Následky byly selektivní: redukce útočných pudů o osmdesát až osmdesát šest procent v poměru k nebetrizovaným. Eliminace vzniku asociativních spojení mezi útočnými činy a oblastí libých pocitů. Snížení možnosti vzít na sebe osobní riziko dosáhlo průměrně osmdesáti sedmi procent. Jako největší úspěch zdůrazňovala kniha, že změny neměly záporný vliv na rozvoj inteligence, ani na utváření osobnosti. A co je možná ještě významnější – vzniklé restrikce nepracovaly na základě strachových zpětných vazeb, jinými slovy: člověk nezabíjel proto, že by měl strach z vlastního činu. Takový důsledek by s sebou vzápětí přinesl neurotizaci, nakažení celého lidstva strachem. Člověk to nedělal, protože „ho to nemohlo napadnout“. > > … útočnost zanikala jako následek betrizace proto, že neexistoval rozkaz, a nikoli proto, že existoval zákaz. Úvahou jsem však dospěl k názoru, že to nevysvětluje nejzákladnější fakta: myšlenkové pochody člověka podrobeného betrizaci. Byli to přece lidé zcela normální. Představit si mohli naprosto všechno. Čili i vraždu. Co jim tedy bránilo, aby ji spáchali? > > Vysvětlení, jaká jsem konečně našel, se zcela neshodovala. Repulse podobná zošklivění; nepřekonatelný odpor znásobený měrou nepochopitelnou pro nebetrizovaného. Nejzajímavější byly výpovědi lidí, kteří se měli pokusit pod lékařským dozorem – před osmdesáti lety v Trimaldiho ústavu nedaleko Říma – o prolomení neviditelné hráze, zbudované v jejich myslích. To bylo snad to nejpodivuhodnější ze všeho, co jsem přečetl. Nikdo ji neprolomil! Ale každý referoval poněkud odlišně o prožitcích, jakými byly pokusy doprovázeny. U některých převládaly příznaky psychické: touha utéci, vyhnout se situaci, před niž byli postaveni. Opakování pokusů vyvolalo u této skupiny prudké bolesti hlavy. A tvrdošíjné, opětovné opakování experimentu způsobilo nakonec neurózy, které se však daly snadno vyléčit. > > Pročetl jsem ještě mnoho dalších spisů a dal jsem zapravdu těm, kdo tvrdili, že pochopit betrizovaného introspektivně může pouze jiný betrizovaný. Odkládal jsem tu četbu se smíšenými pocity. Nejvíce mě mátlo, že jsem nenašel vědecké práce psané v kritickém, případně až paskvilním tónu, žádné analýzy, které by shromažďovaly všechny negativní důsledky zásahu. > > Byla to doba velkých tragédií. Betrizovaná mládež se odcizovala vlastním rodičům. Nesdílela jejich zájmy. Ošklivila si jejich krvelačný vkus. Na mezidobí jednoho čtvrtstoletí bylo třeba zavést dva druhy časopisů, knih, divadelních her: jeden pro starší, druhý pro mladší pokolení. Ale to všecko se odehrálo před osmdesáti lety: nyní přicházely na svět děti třetí betrizované generace a nebetrizovaných zůstala na živu hrstka. Byli to starci stočtyřicetiletí. To, co tvořilo náplň jejich mladosti, zdálo se novému pokolení stejně daleké jako nám tradice starší doby kamenné. > > Ale takto uvažovala první betrizovaná generace. Potom přirozený běh událostí přinesl zapomenutí a nezájem. A když se děti dovídaly o romantickém údobí astronautiky, divily se a snad i pociťovaly trochu hrůzu před těmi svými nepochopitelnými předky, stejně cizími a stejně záhadnými, jako byli naši pradědové, účastníci loupeživých válek a výprav za zlatem. Mě nejvíc ohromoval právě ten nezájem, protože byl horší než naprosté odsouzení – naše životní dílo bylo zahaleno mlčením, bylo pohřbeno a zapomenuto. > > Byla to civilizace, která neznala strach. Všechno, co existovalo, sloužilo lidem. Důležité bylo pouze jejich pohodlí, uspokojení potřeb běžných i těch nejrafinovanějších. Všude, ve všech oblastech, kde přítomnost člověka, nestálost jeho citů, pomalost jeho reakcí mohla způsobit sebemenší riziko, byl člověk nahrazen mrtvými zařízeními, automaty. > > Byl to svět uzavřený před nebezpečím. Nebylo v něm místo na hrůzu, boj, násilí jakéhokoli druhu. Svět mírnosti, měkkých forem a obyčejů, neostrých přechodů, nedramatických situací, stejně překvapivých jako byla má nebo naše reakce na něj. > > **Posledni odstavec:** > Ledovce na vrcholku zaplály zlatem a bělostí. Štít, mohutný a odvěký, tyčil se nad údolím zaplaveným fialovými stíny. A já, aniž jsem zavřel oči plné slz, jež lámaly jeho světlo, pozvolna jsem vstal a začal sestupovat po kamenitém svahu k jihu, kde byl můj domov. **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, budoucnost lidstva, Lem Stanislaw **Spisovatel:** Lem --- ### [Kniha a čtenářství. Guinnessova kniha rekordů. Nejzajímavější údaje](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/kniha-a-ctenarstvi-guinnessova-kniha-rekordu) **Published:** March 31, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Kniha a čtenářství, knižní svět. Přehled nejzajímavějších a nejznámějších rekordů z Guinnessovy knihy rekordů (Guinness World Records) k roku 2025/2026). **Content:** **** Kniha a [čtenářství](https://citarny.com/tag/ctenarstvi), knižní svět. Přehled nejzajímavějších a nejznámějších rekordů z Guinnessovy knihy rekordů (Guinness World Records) k roku 2025/2026). > **Nejdelší slovo na světě** > Má 189819 písmen a s vaším svolením ho nebudeme uvádět celé. Je to název proteinu titinu a jeho vyslovení trvá přibližně tři a půl hodiny. > > **Největší publikovaná kniha:** > This the Prophet Mohamed (Dubaj, 2012) – rozměry 5 m × 8,06 m, váha cca 1 500 kg, 429 stran. Vyrábělo jí ji přes 50 lidí. > > I Am Texas (USA) – 7 stop 2 palce vysoká, 11 stop 1 palec široká, váha 496 liber (cca 225 kg), 400 stran. > > **Nejmenší tištěná kniha:** > „Malý Ted z města Ternip“, jejímž autory jsou bratři Malcolm Douglas a Robert Chaplin žijící v Kanadě. Tato kniha je křemíkový čip o velikosti pouhých 70 µm na 100 µm. Knihu lze vidět pouze pomocí speciálního elektronového mikroskopu s vysokým výkonem. Záznam jedné stránky stál celých patnáct tisíc dolarů! > > Flowers of the Four Seasons (Japonsko, Toppan Printing, 2012/2013) – rozměry 0,74 mm × 0,75 mm. Prodává se s lupou a zvětšenou verzí. > > **Nejprodávanější beletristická série:** > Harry Potter od J. K. [Rowlingové](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/rowlingova-lgbt-woke) – přes 600 milionů výtisků celé série. > > **Nejprodávanější samostatná beletristická kniha:** > První díl Harryho Pottera (Harry Potter a Kámen mudrců / Philosopher’s Stone) – přes 120 milionů výtisků. > > **Nejrychleji prodávaná beletristická kniha za 24 hodin:** > Harry Potter a Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows) – 8,3 milionu výtisků v první den (21. července 2007 v USA). To je přibližně 345 833 knih za hodinu. > > **Nejprodávanější kniha všech dob:** > Bible (křesťanská) – odhaduje se 5–7 miliard výtisků (přesně nelze spočítat kvůli stáří a distribuci). > > **Nejvyšší počáteční náklad beletristické knihy:** > Stejný díl Harryho Pottera – 12 milionů výtisků v prvním nákladu (USA). > > **Nejrychleji prodávaná non-fiction kniha (novější rekord):** > $100M Money Models od Alexe Hormoziho – 2 917 443 výtisků za jeden den (srpen 2025). > > **Nejmenší komiks:** > Dossier Minimum Bug (Nizozemsko, 1999) – 1 × 1,4 palce (2,54 × 3,56 cm), 16 stran (s lupou zdarma). > > **Nejdelší název knihy:** > Kniha o předpovídání cen akcií (27 978 znaků) – název je tak dlouhý, že se na Amazonu zkracuje. > Guinnessova vlastní kniha rekordů: Sama drží rekord jako nejrychleji a nejvíce prodávaná kniha svého druhu – od roku 1955 přes 140–150 milionů výtisků ve více než 40 jazycích. > > **Nejpomaleji prodávaná kniha:** > Překlad Nového zákona od Davida Wilkinse (Oxford University Press) – trvalo stovky let, než se prodalo významné množství. > > **Nejstarší spisovatelky, které vydaly první knihu** > Sestřičky Delaneyovy vydaly svou první knihu, když jedné bylo 103 let a druhé 105! > Dílo se jmenuje „Kniha každodenní moudrosti sester Delaneyových“. > Sestřičky Delaneyovy jsou jasným příkladem toho, že nikdy není pozdě začít něco nového. > Mimochodem, tři roky po vydání napsala starší sestra Sarah Delaney pokračování knihy – „Sama v 107 letech“. > > **Rychločtení** > Absolutní rekord v rychlosti čtení drží obyvatelka Kyjeva – Irina Ivančenko, které bylo při registraci rekordu pouhých 16 let. Přečetla 163333 slov za jednu minutu! Přitom plně pochopila a vstřebala význam přečteného, což potvrdili novináři přítomní při stanovení rekordu. > > [Kniha v Guinessově knize rekordů >>](https://www.guinnessworldrecords.com) **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** čtenářství, Čtení, knihy **Spisovatel:** knihy témata --- ### [Lewis Carroll. Jak Alenka v kraji divů vystoupila z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/carroll-alenka-v-kraji-divu-a-za-zrcadlem) **Published:** March 30, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Lewis Caroll napsal Alenku jako mimořádné dílo. Příběh v němž logika dospělého světa je úplně převrácená, slovní hříčky vládnou a nic nedává „normální“ smysl. **Content:**  **Lewis Carroll napsal mimořádné dílo, které ve své podstatě určeno nejen dětem, ale i dospělým. Jeho Alenka vysoce přečnívá všechna dobrodružná snění literatury pro děti a mládež. Je to příběh v němž logika dospělého světa je úplně převrácená, slovní hříčky vládnou a nic nedává „normální“ smysl.** > „Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“ Co také měla Alenka Houseňákovi odpovědět? Nehovoří ani tak o čase, ale o zkušenosti ze světa, v němž se dětsky prostá fantazie setkává ze světem dospělých. > **Jedna z nejabsurdnějších** **pasáží knihy.** > Nekonečný čajový dýchánek, kde se nikdy neuklízí nádobí a čas stojí. > > Pod stromem u domu bylo prostřeno a svačili tam Zajíc Březňák se Ševcem. Mezi nimi seděl Plch a tvrdě spal a oni loktem o něho opřeni bavili se mu nad hlavou. > „Žádné místo! Žádné místo!“ vykřikli, když spatřili Alenku. > „Místa je spousta!“ řekla Alenka rozhořčeně a posadila se do velkého křesla na konci stolu. > „Napij se vína,“ řekl Zajíc Březňák přívětivě. > Alenka se rozhlédla po stole, ale byla tam jen čajová konvice. > „Já tu žádné víno nevidím,“ poznamenala. > „Není tu žádné,“ řekl Zajíc Březňák. > „Tak proč mi ho nabízíš?“ řekla Alenka rozmrzelá. > „Protože je slušné nabízet,“ odpověděl Zajíc Březňák. > „A je také slušné sedat si k lidem, kteří tě nepozvali,“ řekl Švec. > > A pak přichází slavná hádanka, čistý nonsens. > „Proč je havran jako psací stůl?“ **O čem je kniha: Lewis Carroll / Alenka?** Alenka sedí na břehu řeky se svou sestrou, nudí se a najednou uvidí Bílého králíka s vestou a kapesními hodinkami, jak spěchá a mumlá, že „se zpozdí“. Zvědavá Alenka ho následuje do králičí díry. Propadne se hluboko dolů a ocitne se v podivném světě plném absurdity. Neustále mění velikost, zvětšuje se a zmenšuje díky magickým nápojům a koláčkům. Setkává se s řadou bizarních postav: Housenkou, která kouří vodní dýmku a radí jí, Bláznivým kloboučníkem a Březnovým zajícem na nekonečné svačině (mad tea-party), usmívajícím se Cheshirským kocourem, který mizí a zůstává jen jeho úsměv, Vévodkyní s dítětem, které se promění v prase, Srdcovou královnou, která neustále křičí „Sťat hlavu!“ Alenka prochází různými absurdními situacemi: Hraje kroket s živými plameňáky a ježky, poslouchá podivné příběhy (např. o Humřím čtverylce) a nakonec se dostane k soudu, kde je obviněn Spodek srdcový z krádeže vdolků. Když se Královna rozzuří a chce Alenku popravit, dívka se postaví na odpor, prohlásí všechny za pouhý balíček karet a… probudí se zpět na břehu řeky. **Celé to byl jen sen.** Kniha je plná slovních hříček, fantastického snění, logických paradoxů, nonsensu a satirických prvků na viktoriánskou společnost. Je to klasika dětské literatury, kterou si užívají i dospělí. Carroll dobře věděl, že skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií. **Nejtěžší místa v knize Alenka v říši divů pro děti** **(zejména mladší, do 8–10 let)** jsou hlavně ty, které spoléhají na anglické slovní hříčky, parodie na viktoriánské básničky a absurdní logiku dospělého světa. Děti obvykle milují dobrodružství, zmenšování/zvětšování a bláznivé postavy, ale tady se často ztrácejí. Děti často nechápou parodie na básně a absurdní „dospěláckou“ logiku (proč věci nemají smysl a proč se o tom pořád mluví). To vede bohužel k tomu, že se často vytvářejí zjednodušené verze příběhu, například v kýčovitém podání Disney produkce. **** **Dílo se dočkalo volného pokračování:** Za zrcadlem a co tam Alenka našla (též známé jako Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala; anglicky: Through the Looking-Glass and What Alice Found There, 1872). **Lewis Carroll (27.1. 1832 – 14.1. 1889),** anglický spisovatel, matematik a učenec vydal svou Alenku 16. dubna 1865 v Londýně. U nás ji nejspíše známe jako Alenku v říši divů. Kniha je pokládána za skvost klasické světové literatury. *Alenka (citováno podle Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros Praha 1988, přeložili Aloys a Hana Skoumalovi, ilustrace Markéta Prachatická, grafická úprava Oldřich Hlavsa)* Vynikající ilustrace Markéty [Prachatické](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/srut-kocici-kral-pohadky-pacovska-prachaticka).**  **Ukázka: Překlad: [Aloys a Hana Skoumalovi](https://cs.wikipedia.org/wiki/Aloys_Skoumal) / 6. kapitola Vepř a pepř** > Jak uviděla kočka Alenku, jen se zašklebila. Napohled vypadala dobrácky, ale měla dlouhé drápy a spoustu zubů, a tak k ní byla Alenka raději uctivá. > „Číčo,“ spustila nesměle Alenka, protože si nebyla jistá, zda se jí to oslovení zalíbí. Ale kočka se ještě víc rozšklebila. > „Vida, ono se jí to líbí,“ oddechla si Alenka a pokračovala: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“ > „Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka. > „To je mi jedno kam – ,“ řekla Alenka. > „Pak je jedno kudy půjdeš,“ řekla kočka. > „ – jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka. > „To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“ > Alenka měla dojem, že se to nedá popřít, zeptala se tedy na něco jiného. „Jací lidé bydlí tady v okolí?“ > „Tamtím směrem,“ mávla kočka pravou tlapkou, „bydlí Švec . A tamtím směrem,“ a mávla druhou tlapkou, „bydlí Zajíc Březňák. Jdi si ke kterému chceš, oba jsou potrhlí. > „Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka. > „Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“ > „Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka. > „To je jisté, jinak bys sem nechodila.“ > Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: „A jak víš, že ty jsi potrhlá?“ > „Předně,“ spustila kočka, „pes potrhlý není, to uznáš ne?“ > „Snad,“ odpověděla Alenka. > „Tak vidíš,“ pokračovala kočka, „pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No, a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá.“ > „Já tomu říkám předení a ne vrčení,“ řekla Alenka.  **Categories:** Beletrie pro děti, Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, caroll, Carroll Lewis, fantasy, Prachatická Markéta, **Spisovatel:** Caroll --- ### [Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/ezopovy-bajky-jagr-born-zacek-srut) **Published:** March 22, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Světové Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l. Kdo je v Česku převyprávěl a kdo je ilustroval? Žáček, Šrut, Born Mézl a další... **Content:**  **Světové Ezopovy bajky. V jedné z nejvtipnějších a nejmoudřejších bajek se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na úsměvný dotaz jednoho z okolojdoucích, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl: “Hledám člověka”. Možná, že právě tato věta, latinsky HOMINEM QUÆRO, by mohla být mottem celé knihy, ale i celé historie lidské společnosti.** **Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l.** Do veršované podoby je převedl Demétrios Falerón, autorem latinského, veršovaného textu je Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např Jiří Kolář, Pavel Šrut, Jiří Žáček. **Ezop pravděpodobně skutečně žil v 6 stol. př. n. l.** Pocházel z Malé Asie a byl nějakou dobou jako otrok. Po propustění se toulal po celém řeckém poloostrově a vyprávěl lidem své moudré příběhy, které se pak několik set let ústně tradovaly. Nakonec byl pravděpodobně shozen ze skály za údajnou svatokrádež v Delfách. Kdoví jak všechno nakonec bylo. Podle některých historiků byl Ezop tělesně postižený a jeho myšlení nezapadalo do davu, což mohl být nakonec hlavní důvod jeho zavraždění. Lidi často dráždí názor, který je ojedinělý, ať už v tom dobrém slova smyslu nebo ve zlém. **Adolf Born o tom, proč rád ilustruje bajky:** > Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti. Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží. > (Parlamentní Listy, 2.2.2016)  [Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině](index.php?option=com_content&view=article&id=5532&catid=20&Itemid=4344) **Ezopovy bajky v kvalitních českých překladech nebo převyprávěních.** V českém prostředí se bajky objevily např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop. V roce 1816 vydal Martin Neureutter Ezopovy bajky pod názvem Ezopowy básně pro mládež. Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky (1941). Dále je známé převyprávění Pavla Šruta s ilustracemi Miloslava Jágra (Ezopovy bajky, 1998). Známé je také přebásnění Jiřího Koláře (Ezop, 2000). Dalším převyprávěním je kniha Josefa Lady i s autorovými obrázky (posl. vyd. 2002). Nejnovější je převyprávění Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna ([Ezopovy bajky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zacek-born-ezopovy-bajky-cesky-bestseller-2015), 2015).  **Ezopovy bajky. Vypravuje Pavel Šrut, Ilustrace Miloslav Jágr**, vydal Albatros 1998 (viz. obrázky výše) > **Osel a vlk** (Pavel Šrut) > Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk. > Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral, že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí. > To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale nejdřív mi pověz, co se ti stalo?“ > „Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do kopýtka třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“ > „Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“ > „Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš tu mou třísku do žaludku!“ > „Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed vytáhnu. Ukaž kopyto!“ > Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na lékaře?“ > > : A takhle to dopadne často i s lidmi, kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.  [Ezopovy bajky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zacek-born-ezopovy-bajky-cesky-bestseller-2015). Převyprávěl Jiří [Žáček](https://www.jirizacek.cz/), Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015 > **Jak osel napálil vlka aneb Jen chytří přežijí** (Jiří Žáček) > > Na světě jsou i hloupé lišky, zbabělí lvi a mazaní osli. Potkal jednou jeden osel vlka. Bylo mu jasné, že rychlonohému vlkovi neuteče. Co teď? Dal se do kulhání a přitom zasmušile hýkal. > „Proč naříkáš?” zeptal se vlk. „A proč kulháš?“ > Vrazil jsem si do kopyta trn a bolí to jako čert,“ svěřil se mu osel. „Vytáhni mi ho, prosím tě! Vyděláš na tom, kdybys mě čirou náhodou chtěl sežrat, trn by ti rozpíchal břicho a ty bys bídně pošel!“ > „To bych vážně nerad,“ pravil vlk. „Kdo by chtěl mít díru do břicha? Raději ti ten trn vytáhnu! Kde ho máš?“ > „V levém zadním kopytu,“ upřesnil osel a zvedl kopyto. > „Nic nevidím,“ hlásil vlk. > „Musíš se podívat zblízka!“ > Ale sotva se vlk sklonil ke kopytu, osel vykopl takovou silou, že vlka omráčil. Chytrý osel nemeškal a upaloval domů do bezpečí. > Když se vlk probral z bezvědomí, tiše se odplížil do svého pelechu. Lízal se rány a velice se styděl, že se nechal napálit obyčejným oslem.  Ezopovy bajky. Přebásnil Jiří Kolář, Ilustrace Václav Hollar, vydalo Naše vojsko, 1957 > **Lev a osel** (Pavel Šrut) > > Jeden osel si připadal náramně silný a rád by se přátelil ještě s někým silnějším. Tak se dostal do spolku se lvem. > „Budeme lovit spolu,“ navrhl mu. „Ty máš tesáky a spáry a já mám silný hlas. Vyplaším zvěř z úkrytu a budu ti ji nahánět rovnou do chřtánu.“ > Lev spokojeně zamručel a dovedl osla k jeskyni, kde přenocovaly divoké kozy. > „Já se schovám tady v houští před jeskyní a ty mi kozy vyženeš,“ povídá. > Osel hned nadšeně souhlasil. Vpadl do jeskyně a začal hýkat tak silným hlasem, že kozy z úkrytu vypudil. > Lev všechny pohodlně pochytal a zadávil. > Osel vyšel z jeskyně a tuze se holedbal. „Neříkal jsem ti, že mám silný hlas?“ > „Opravdu,“ odpověděl lev. „Kdybych nevěděl, že jsi osel, sám bych ze samé hrůzy utekl. Ale protože vím, že jsi osel – a navíc ještě vychloubačný osel – musím tě zadávit jako ty nebohé kozy!“ > Osla chlubivost hned přešla. Začal hýkat silným hlasem o pomoc, ale nikoho nepřivolal. > > : Skončil tak jako každý, kdo ztratí soudnost a dá se do spolku s nepřítelem.  Ilustrace Zdeňka [Mézla](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/zdenek-mezl-svetovy-drevorytec) k Ezopovým bajkám z roku 1975. > **O lvu a oslu aneb Král zvířat** (Jiří Žáček) > > Osel přišel za lvem a začal se vychloubat: > „Já bych měl být králem zvířat, protože mě se každý bojí!“ > „Myslíš?“ usmál se lev, král zvířat. „Dokaž mi to!“ > Osel ho zavedl na kopec a začal hýkat. Jeho hrůzostrašný hlas vyděsil nejen kachny, zajíce a srnky, ale i lišky, jezevce a vlky. Celý průvod zvířat prchal z lesa pryč. > „Viděl jsi?“ pravil pyšně osel. „Všichni utekli, protože jsem jim nahnal strach!“ > „Já se jim nedivím,“ přikývl lev. „Kdybych nevěděl, že to je hýkání osla, tvůj křik by vyděsil i mne. Ale protože to vím, nebojím se tě a zachovám se jako král zvířat.“ > Skočil a bez váhání chlubivého osla zardousil. > Osel je osel a lev je lev, ale když se savanou valí stádo rohatých buvolů, i král zvířat jim uctivě ustoupí z cesty. **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** bajky, Born Adolf, drevoryt, hollar, Jágr Miloslav, Kolář Jiří, mezl, Mézl Zdeněk, Šrut Pavel, Žáček Jiří **Spisovatel:** bajky --- ### [Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka. Děti je milují a mají ušlechtilé výchovné poslání](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/zacek-hruzostrasne-pohadky) **Published:** March 25, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Hrůzostrašné pohádky Jiřího Ž8čka rozhodně nejsou hrůzostrašné programově Všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět **Content:**  **Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl. Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.** **Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.** Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo. **Slovy psychiatra Jana Cimického:** > „Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“ Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky. Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět. **Jiří [Žáček](https://citarny.com/tag/zacek-jiri)** vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít. ***Hrůzostrašné pohádky | [Jiří Žáček](https://www.jirizacek.cz/) | ilustroval Adolf[ Born](https://citarny.com/tag/born-2) | Slovart, 2011*** > #### Tři sta let / ruská lidová pohádka > > Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu. > > „I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec. > > „Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář. > > Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál. > > A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší. > > Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu. > > „Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil: > > „Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“ > > „Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“ > > Ale nebožtík se nenechal odbýt: > > „Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“ > > Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let! > > „Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“ > > Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let. > > „A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“ > > Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let. > > Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel. > > Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany? > > Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu. > > Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu! > > Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou: > > „To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“ > > Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel. > > „Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“ > > Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat. > > „Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“ **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, Born Adolf, Pohádky pro děti, Žáček Jiří **Spisovatel:** Jiří Žáček --- ### [John Laughland a znečistěný pramen vzniku Evropské Unie. O pomalé likvidaci demokracie i válce v Jugoslávii](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/john-laughland-a-znecisteny-pramen) **Published:** March 24, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** John Laughland velmi otevřeně píše o politické situaci v euroatlantické oblasti od devadesátých let, zvláště o evropské integraci nejen z pohledu historického **Content:**  **John Laughland velmi otevřeně píše o politické situaci v euroatlantické oblasti od devadesátých let, zvláště o evropské integraci z pohledu historického a filozofického.** Popisuje rozvoj EU, který je v rozporu s přáním obyvatel a která od počátku ničí principy demokracie už tím, jak bylo rozhodováno o vstupu do EU např. v Irsku, Francii, Belgii apod. Sám autor píše: *“…v posledních letech je evropská politika tupým, stále se opakujícím zvukem hřebíků zarážených do rakve demokracie.”* **Kniha také pojednává o nacistických základech poválečné evropské integrace. Dnešní Evropskou unii pak označuje za marxistickou.** pro PL říká: > „Evropskou integraci jsem označil rovněž za ´marxistickou utopii´, neboť jsem přesvědčen, že je do velké míry řízena postmoderními a marxistickými myšlenkami o neustálé revoluci a odstranění státu. Mnoho stoupenců EU miluje EU právě proto, že podle nich ztělesňuje jejich ideál beztvarosti. Ze stejného důvodu řada neomarxistických disidentů ve východní Evropě uvítala s otevřenou náručí volný trh, jelikož byli toho názoru, ostatně stejně jako Marx, že je více revoluční a snadněji naruší tradiční vazby, jako jsou národ a rodina.” > **[Více PL >>](https://www.parlamentnilisty.cz/tagy/Laughland)** **Autor naprosto správně chápe, že po celá 90. léta je veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu.** Motivací tohoto procesu je i neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni. **Je zde i pár šokujících vychytávek.** Např. fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo “La Waffen SS combat pour l´Europe” (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor pak poznamenává, že: “Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti.” **V sedmi kapitolách** se věnuje historickým kořenům evropské myšlenky, roli Německa v evropské politice od středověku po současnost a dnešní evropské zvrácené ideologii. Velmi poučná kniha, pokud chcete pochopit co se právě dnes děje v Evropě i celém světě! ***Laughland, John / Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje, 241 stran, Praha 2001*** Anglického originálu je z roku 1998, ale autor zcela přepracoval I., VI. a VII. kapitolu. Reagoval tím na rychlý vývoj událostí po roce 1999 a zvláště na důsledky tzv. kosovské války. **Ukázka: Počátek konfliktu v Jugoslávii** > “Již od ledna 1998 začaly z Kosova pronikat zprávy o ,[etnických čistkách](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/srebrenica-jugoslavie-masakr)‘ a v televizních zpravodajstvích se objevily záběry uprchlíků na traktorech. Přestože byly některé z nich vysílány opakovaně — jinými slovy, přestože ve zpravodajstvích docházelo k jasným případům manipulace -, existovaly v Kosovu skutečně tisíce vnitrostátních uprchlíků, kteří se vydávali na cestu, protože v jejich zemi začínala občanská válka. > Rozpoutala se ještě předtím, než začaly padat bomby. Tuto občanskou válku podněcovaly teroristické útoky proti srbské policii a ozbrojeným silám, jež prováděla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Rekrutovala se z nespokojených stalinistů, maoistů a stoupenců Envera Hodži v sousední Albánii. > > Až do začátku roku 1998 byl albánský charakter velmi nejasný. Její příslušníci upadli v Albánii v nemilost již v roce 1992, kdy Demokratická strana Saliho Beriši porazila ve volbách nástupce Envera Hodži Ramize Aliu. > Od roku 1992 do roku 1997 měla Albánie více méně demokratickou prozápadní vládu. V roce 1996 ale prezident Beriša zahájil tažení proti mafii, která v jeho zemi získala značnou moc. Albánie a Kosovo byly důležitými zastávkami na cestách prostitutek a drog do západní Evropy. Mafie ve spojení s Albánskou socialistickou stranou podnikla odvetu. Poté, co se zhroutily oblíbené hry typu ,letadlo’, zorganizovala mohutné lidové nepokoje. Jakmile byla země zaplavena zbraněmi, konaly se zfalšované volby a Demokratická strana byla odstavena od moci. > **Je pravděpodobné, že existuje přímé spojení mezi konsolidací moci mafiánsko-komunistické vlády v Tiraně a zahájením teroristické kampaně UCK, k němuž došlo o pouhých pár měsíců později.** Tato kampaň přinesla tisíce útoků proti občanům, policii, vojákům a dalším osobám. V prvních měsících roku 1998 bylo zabito 151 občanů: 69 Albánců, 37 Srbů a Černohorců, 3 cikáni a 42 osob, jejichž totožnost nebyla zjištěna. > > **Účelem těchto útoků bylo vyprovokovat srbskou odvetu a pak prezentovat jako etnický útlak.** > Tato taktika fungovala. Srbové na útoky odpověděli takovým způsobem, že tisíce lidí opustily své domovy a uchylovaly se k příbuzným. V provincii se rozběsnila občanská válka. Vnitřní přesuny obyvatelstva byly Západu systematicky prezentovány jako důkaz ,etnických čistek’, jichž se dopouštějí Srbové na Albáncích, zatímco zpravodajské pořady systematicky opomíjely zmínky o povstání vedeném UCK. > > Přesná povaha událostí, jež se v Kosovu odehrávaly, má klíčový význam, neboť válka, která nakonec vypukla, byla opakovaně a explicitně zdůvodňována humanitárními důvody. V průběhu útoků NATO pronikly ze samotného Kosova jen nečetné zprávy. Potvrdily však, že v provincii dříve klidně žily statisíce Albánců, aniž by je Srbové obtěžovali. Probíhalo něco jiného než etnické čistky: klasická protipartyzánská operace proti teroristickému povstání.” > > “Když bylo zahájeno bombardování, členové establishmentu NATO záhy formulovali princip této akce. Generální tajemník NATO Javier Solana řekl, že je součástí ,nové strategické koncepce’ NATO. Clintonovská a blairovská rétorika byla plná poukazů na ,nový internacionalismus’. Jeden německý stratég prohlásil, že kosovská válka je ,vojenské euro’, ,povzbudivá, sjednocující paralela k zavedení jednotné evropské měny’.”  **Categories:** Historie souvislosti, O politice **Tags:** ekonomie-ekonomika, Evropská Unie, Jugoslávie, Kosovo, Laughland, Laughland John, politika, totalita, válka **Spisovatel:** Laughland --- ### [Josef Čapek. Povídání o pejskovi a kočičce je stále nejoblíbenější kniha dětí i rodičů](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/josef-capek-povidani-o-pejskovi-a-kocicce) **Published:** March 23, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Josef Čapek vydal svou knížku Povídání o pejskovi a kočičce roku 1929. Od té doby patří tato dětská kniha k tomu nejlepšímu, co pro děti u nás vzniklo. **Content:**  **Josef Čapek vydal svou knížku Povídání o pejskovi a kočičce roku 1929. Od té doby patří k tomu nejlepšímu, co pro děti u nás vzniklo. Josef Čapek s nebývalým porozuměním pro dětskou duši, napsal pohádky o pejskovi a kočičce, kteří spolu hospodaří v malém domečku a zažívají jednoduché a humorné příběhy.** A protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana [Čapka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/capek-pudlenka-dasenka-povidani-o-pejskovi), kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti. **Ukázka z knihy:** > **Jak to bylo na vánoce s pejskem a kočičkou** > > *“Heč,” povídala kočička pejskovi, “já něco vím.” – “A copak?” divil se pejsek. “Heč,” povídá kočička, “já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.” – “Hehe,” těšil se pejsek, “ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!” – “Ba ne,” řekla kočička, “on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.” – “To je chyba,” prohlásil pejsek, “pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti.” – “No právě,” povídala kočička, “taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.”* > > “To je pravda,” řekl pejsek, “jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!” – “Tak půjdeme,” rozhodla kočička, “ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát.” > > Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. “Já už vím,” povídá pejsek cestou, “já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ.” – “Jakýpak zakletý princ,” smála se mu kočička, “když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi.” – “Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna,” řekl pejsek, “však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala.” – “Proč bych se nedrbala,” řekla kočka, “když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné.” – “A já bych mohl říci,” chlubil se pejsek, “že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko.” – “Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat,” usoudila kočka, “ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek.” – “Ba, to je pravda,” řekl pejsek, “od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek.” > >  > Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi. > > Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. “Propánajána,” povídá si, “copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!” > > Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: “Pane Čapek, my vám jdeme poradit.” – “Děkuji vám,” zvolal pan Čapek radostně, “vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,’ rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.’ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.” > > “Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,” povídá na to kočka, “třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.” – “To vím,” podivil se pan Čapek, “ale co s tím?” – “Ó panečku, s tím je mnoho,” řekla kočka, “kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.” > > “To taky vím,” povídá pan Čapek, “však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.”  > “Jakpak nebere?” řekla kočka, “malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát.” “Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení,” připojil se pejsek. “Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!’ – nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý. > > Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky.” > > “A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška,” připojila se kočka, “nás to taky bolí, zrovna tak jako psy.” – “A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi,” řekl pes. “Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu.” > > Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a – protože jsou vánoce – k tomu měchýř z ryby. Psovi – ten fíky, datle ani pomeranče nejí – dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. “Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino,” řekli pes s kočičkou, “zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!” > > Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli. > > Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. – Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou. > > Z knihy Josefa Čapka: Povídání o pejskovi a kočičce **Categories:** Beletrie pro děti, O Vánocích **Tags:** Beletrie pro děti, Čapek Josef, Vánoce **Spisovatel:** Čapek Josef --- ### [Karel Poláček. Dům na předměstí. Čtivá kniha o mezilidských vztazích na hranici psychotrileru a veselohry](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/polacek-dum-na-predmesti) **Published:** January 19, 2023 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Poláček napsal knihu o vztazích mezi lidmi s mistrně popsanými charaktery a opravdu krásnou češtinou. Poláček sice v knize popisuje vztah majitele bytu a nájemníka **Content:**  **Poláčkova kniha o vztazích mezi lidmi s mistrně popsanými charaktery a opravdu krásnou češtinou. A znám spoustu lidí, kteří na knihu rádi vzpomínají nebo se k ní i po letech vracejí.** **[Poláček](https://citarny.com/tag/polacek-karel) sice v knize popisuje vztah majitele bytu a nájemníka, ale cítíme, že se kriticky zamýšlí nad každým byrokratickým vztahem, kde jedna strana má moc uzurpovat druhé až do krajnosti. Mimořádně čtivá a nadčasová kniha.** Na postavě nadstrážníka Jana Faktora vykresluje osobnost člověka poníženě se klanící nadřízeným, ale v okamžiku, kdy cítí vlastní moc, jako majitel pronajímaného bytu, stáva se svou nadřazeností diktátorem se všemi negativními vlastnostmi jen proto, že může. Například když jeden z nájemníků chce v noci vyvolávat duchy, zakáže mu to, protože je po 10 hodině večerní. S láskou vzpomínám na našeho gymnaziálního profesora literatury, který nám tuhle knížku doporučil se slovy: ***“Naučíte jsme se rozeznávat lidské charaktery, porozumět věčně stejným vztahům mezi lidmi a zároveň si užijete napínavou četbu i nesmírnou radost z krásné češtiny”.*** A měl pravdu, jako vždy. Koneckonců dodnes vzpomínám na celohodinovou diskusi kolem knihy, do které se opravdu zapojila celá třída. **Kniha a film:** Mimořádný úspěch filmové adaptace Poláčkova románu Muži v offsidu přivedl o dva roky později producenta Františka Lepka ke koupi práv na Poláčkův román Dům na předměstí. Režii této povedené nadprůměrné veselohry měl [Miroslav Cikán](https://en.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Cik%C3%A1n) a do rolí obsadil skvělé herce Hugo Haase, Antonii Nedošinská, Hanu Vítovou, Jindřicha Plachtu etc… Oproti knize hlavní postavou není nadstrážník Jan Faktor, ale přísná vdova Faktorová, kterou docela hezky charakterizuje tento kratičký dialog z filmu: > **“Pane Zajíčku, vy jste tady z nás jedinej študýrovanej. Zastaňte se ubohý vdovy. Víte, že už o mě píšou, že jsem vypečená?** > **Paní domácí, buďte klidná, nerozčilujte se, mě můžete věřit – vy jste skutečně vypečená.”** > xxx > > Obešel svůj domek, přečetl si nápis: „Ó, srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy!“ a řekl si: „Krásný nápis a pěkný domeček. Tento domeček patří Janu Faktorovi, nadstrážníkovi.“ > xxx > > Ke konci týdne dostal domek nové nájemníky. Do mansardních pokojíčků nastěhoval se jednonohý trafikant. > Strážník přišel ke skládání nábytku, prohlédl si znalecky trafikantovy svršky a pravil k paní Syrové: „Tak je tu tedy máme. Už je to tady. Vzal jsem je do bytu, jak se říká, ze soustrasti. Pořád na mě lezli a škemrali, že nemají kde bydlet. Tak jsem si myslil: Jaképak copak. Mám měkkou povahu. Dívám se na ty jejich věci a vidím, že to bude nějaká verbež. No, dobře… Nebude-li to dělat dobrotu, tak poletí. Na nepořádné nájemníky dovedu býti štěnice.“ > Strážník si odplivl a odešel. > xxx > > “Nade všecky jsem se vyšvihl,“ blábolil strážník. > „Já jsem domácí pán a vy jste hadráři. Kdo si to se mnou rozhází, ten pocítí můj hněv. Ó, já jsem svině, to se musí pohledat…” > xxx > > Důvody, proč domácí páni pociťují vůči svým nájemníkům nepřátelství, jsou mnohé. Nájemníci jsou zpravidla hluční. Nejsou-li hluční, pak jsou podezřelí; zajisté přemítají o tom, jak by domácímu způsobili škodu. Mívají děti a drobné domácí zvířectvo. Domácí pán pak chová si domovníka; a tyto okolnosti jsou zejména na překážku dobrému poměru obou kontrahentů. Potom nedávají nájemníci najevo onu míru uctivosti vůči svým domácím, jakou jsou povinni. > xxx > > Úředník otevřel opatrně dveře a vyhlédl na chodbu. Pak pravil: „Já mu nikdy nevěřil. Zdál se mi příliš přívětivý. Za přemírou přívětivosti vězí nízký, vypočítavý duch. Když vložíme ruku do vody, v prvním okamžiku nepoznáme, je-li voda ledová nebo vroucí. Chybili jsme. Sedli jsme na vějičku. A nyní jsme vydáni v jeho ruce. A naděje na osvobození není; k tomu se nám nedostává peněz. Pro chudého není svobody…“ > xxx > > „Často jsem o tom uvažoval, jak upraviti poměr mezi domácími a nájemníky; a nikdy jsem k závěru nedošel. Pořád stejné věci. Děti, drůbež, domácí zvířata; znečišťování schodů, hluk v domě, plýtvání vodou; klepy, nájemníci nectí domácího, domácí se domnívá, že právě on je postižen nejhoršími nájemníky. Nekonečné křiky a nářky. Ve skutečnosti problém je v tom, že lidé spoluužívají cizího vlastnictví. Je to, jako by domácí i nájemníci byli přinuceni jíst z jedné mísy… Vlastnictví srůstá s lidskou individualitou. A tedy, když domácímu obývají cizí lidé dům, je mu, jako by žili v jeho útrobách.“ **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, český humor, Knihy a film, Poláček Karel **Spisovatel:** Poláček --- ### [Bylo nás pět. Mimořádné vydání Poláčkovy knihy s ilustracemi Ondřeje Sekory](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/polacek-bylo-nas-pet-sekora) **Published:** January 21, 2023 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Karel Poláček. Bylo nás pět. Nové vydání legendární knihy o pětici kamarádů, jejichž dobrodružství vždycky skončí nějakým malérem. Kniha s ilustracemi Sekory. **Content:**  **Karel Poláček. Bylo nás pět. Nové vydání legendární knihy o pětici kamarádů, jejichž dobrodružství vždycky skončí nějakým malérem, přináší vůbec poprvé Poláčkův text v doprovodu ilustrací Ondřeje [Sekory](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/ondrej-sekora-mene-zname-ilustrace).** Notoricky známé a nestárnoucí příběhy Petra Bajzy, Čeňka Jirsáka, Edy Kemlinka, Antonína Bejvala a Pepka Zilvara z chudobince jsou plné dětského smíchu, rošťáren a úsměvných historek, které nezastaraly a baví malé i velké čtenáře dodnes. **Karel Poláček a Ondřej Sekora byli vrstevníci, a přestože k jejich přímé autorské spolupráci docházelo zřídka, jejich pracovní cesty se neustále křížily a prolínaly.** Vzhledem k tragickému vyústění Poláčkova života v důsledku 2. světové války vyšel román až po autorově smrti, bez ilustrací. Až později, na přání redakce týdeníku Svoboda, se Sekora ujímá ilustrování knihy Bylo nás pět, respektive jejího časopiseckého vydání. Příběh vycházel od července 1954 do března 1955 a každou část doprovázela jedna či dvě Sekorovy ilustrace. Ty byly v průběhu času pozapomenuty a teprve nyní vycházejí poprvé jako celek v knižní podobě. *Karel Poláček / Bylo nás pět / ilustrace Ondřej Sekora / Nakladatelství [Akropolis](http://www.akropolis.cz), 2019*   **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** Beletrie pro mládež, Ilustrátoři a dětské knihy, knihy pro děti, Poláček Karel, Sekora Ondřej **Spisovatel:** Poláček --- ### [Karel Poláček. Bylo nás pět. Nezapomenutelný humoristický román pro děti](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/polacek-karel-bylo-nas-pet) **Published:** March 23, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Karel Poláček prožil své dětství v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1946 vydal "vzpomínkovou" knížku Bylo nás pět. Oblíbený humoristický román stále okouzluje **Content:**  **Karel Poláček (\*22.3. 1892 – 21.1. 1945) prožil své dětství v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1946 vydal “vzpomínkovou” knížku Bylo nás pět, přesto, že bratrů měl Karel sedm. Oblíbený humoristický román okouzluje už generace malých čtenářů nejen skvostnou Poláčkova češtinou.** Okouzluje děti i chytlavým dobrodružstvím, kterým dominuje vypravěč Péťa Bajza, Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s “nejzlejšími” Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, který se všemu “příšerně šklebí” a “dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním”, i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. **Vše začalo nevinně.** Blížily se prázdniny a malý Petr Bajza má slíbeno, že když bude mít dobré vysvědčení a nic neprovede, vezme ho tatínek na motorce zn. Harley do Mýta na trh. Péťa spořádaně odchází do houslí, pevně rozhodnut chovat se vzorně. Jenže potká své čtyři jedinečné kamarády a za jedno odpoledne všechna dobrá předsevzetí odletí jak divoké husy… Spolu s nimi objevíme atmosféru nejen východočeského městečka Rychnov nad Kněžnou, ale orientálnost dvora indického maharadži. Samozřejmě se v románu objevuje plno dalších postaviček z jazzu jako Otakárek Soumar, cukrárenská Evička, nepřející strýček Vařena, Ramerpurda a další.  **První vydání Poláčkovy knihy Bylo nás pět z roku 1946 a po něm i několik dalších edic vyšlo bez ilustrací.** Později, od července 1954 do března 1955 vycházel v týdeníku Svoboda. Každou část doprovázela jedna či dvě Sekorovy ilustrace. Ty byly v průběhu času pozapomenuty a vyšly poprvé jako celek v knižní podobě v roce 2019 v nakladatelství Akropolis. Až v roce 1960 se Československý spisovatel odhodlal vydat úsměvné vyprávění Petra Bajzy s výtvarným doprovodem tenkrát již **klasika české karikatury a ilustrační kresby Antonína Pelce,** jehož pohotové pérovky jsou typickou ukázkou práce tohoto doma i ve světě uznávaného karikaturisty a dlouholetého pedagoga Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Když o sedm let později totéž nakladatelství hledalo opět ilustrátora pro nové vydání knihy, byl Antonín Pelc již mrtev. **Los padl tenkráte na [Josefa Hlinomaze](https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_Hlinomaz).** Dětsky prostý malířský rukopis tohoto populárního herce a naivního umělce a jeho groteskní perspektiva, se kterou hleděl na náš svět, daly Poláčkově knize určitě jeden z nejzdařilejších výtvarných doprovodů. Snad proto kniha s Hlinomazovými obrázky vyšla ještě několikrát. V roce 1984 se Československý spisovatel znovu rozhodl pro další ilustrovanou edici. **Jen o dva roky později, v r. 1986, se na vlastní přání ujímá výtvarného doprovodu knihy pro první vydání v Albatrosu jedna z našich nejslavnější ilustrátorek, Helena [Zmatlíková](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/petiska-martinkova-citanka).** Více než čtyři desítky kreseb, doprovázejících tuto edici, známe asi nejlépe. Kniha s její ilustrační výbavou se dočkala nejen řady reedicí, ale kresby Heleny Zmatlíkové doprovázejí Bylo nás pět také jako knížku do ucha, jak ji namluvil František Filipovský. I v devadesátých letech trval o Poláčkovu knihu mezi nakladateli zájem. **V roce 1994 doprovodil nové vydání v Albatrosu svými kresbami nestor české ilustrace Jindřich [Kovařík](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/ilustrator-jindrich-kovarik-vzpominka-na-vynikajiciho-cloveka-a-ceskeho-umelce)** a byl za svůj výkon odměněn Zlatou stuhou pro nejkrásnější ilustrovanou knihu roku. Jiné vydání (v Knižním klubu o čtyři roky později) doprovodil deseti linoryty Juraj Horváth. **Naposledy mladý výtvarník Jiří Grus,** který se již stačil etablovat ve světě komiksu a proslavit na filmovém plátně kresbami k pokračování Saxány, připojil své kresby k anglickému překladu Marka Cornera pro vydání v Nakladatelství Karolinum v roce 2007,“ praví se v pozvánce na výstavu, která bude na Kolowratském zámku v Rychnově nad Kněžnou k vidění do 9. září. **** Těch bratří u Poláčků bylo celkem sedm. Čtyři měl vlastní a dva tatínek vyženil. Z gymplu ho vyhodili pro „vzdorovité chování”. A hned po tom přichází jedno z nejstupidnějších období, první světová válka, kde prožil 4 roky mladého života. V období první republiky je pátečníkem, kamarádem bratří Čapků, novinářem v Lidovkách. Pak přichází druhé tragické období. 2 světová válka. Rok Terezín, pak Auschwitz, pochod smrti leden 1945 z Hindenburg do lágru Gleiwitz… Umírá pravděpodobně v dubnu 1945. **Poláčkova kniha se stala předlohou pro jeden z nejvděčnějších dětských seriálů české televize.** **režie: Karel Smyczek | scénář: Ondřej Vogeltanz, Karel Smyczek | hudba: Petr Hapka** **Ukázka z knihy:”** > Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali. > > Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: “Tak co dělá dnes náš pacient?” > > Odvětil jsem: “Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky.” > > Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: “Jumbovi – z knížky? Kdo je Jumbo?” > > “Aha,” pravil jsem, “vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu porád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá.” > > Pan lékař si narovnal skřipec, usmál se a pravil: “Ajta! Tak, tak. Už rozumím. Hm. Abych pravdu děl, něco jsem už o Jumbovi slyšel. Povídá se o tom v městě. Až budu mít chvilinku kdy, tak se s ním seznámím. Potěšení na mé straně. Hm. Tak, tak. A nyní se podíváme, co dělá teplota.” > > Vytáhl mně teploměr zpod paždí, podíval se naň, zavrtěl hlavou a tichým hlasem mluvil s tatínkem a maminkou. Zaslechl jsem, že praví něco o Krizi, ale já jsem hnedky věděl, kdo ta Krize jest. > > Máte vědět, že ta paní Krize chodí v širokém, huňatém kožichu a má uši jako pes a nosí modré rukavičky a rukama se opírá o dva štíty, na nichž jsou vymalovány znaky měst. A na obou stranách hlavy má žaludy. Vyznačuje se širokou a děsně zubatou hubou. A ostává za řekou v jednom baráku, a když je tma, tak vychází, chytá malé děti do pytle a prodává je cikánům. > > Já proto tak dobře vím, jak Krize vyhlíží, protože jsem ji viděl vymalovanou na plakátu, který visí u pana trafikanta Žaloudka, a pamatuju si, že na tom plakátu byl nápis tiskacími písmenami: Piatnikovy hrací karty. > > Když pán lékař mluvil o Krizi, tak tatínek si čechral knír a třásly se mu ruce a maminka udělala velice starostlivý obličej. Ale já jsem pravil: “Nebojte se, ona mne nechytne, jelikož jsem chytrý a umím děsně rychle utíkat. A kdyby něco, tak to povím panu polecajtovi Letovskému, on vytáhne šavli a takovou jí dá, až se svalí.” > > A pak jsem ještě pravil: “A vůbec nemějte strach, protože tohle všechno je jenom sen. Žádná Krize není, ani pan doktor, co mně dal teploměr, nic není. Jen počkejte, co se probudím. Hned vstanu a půjdu k Bejvalom, jelikož tam mám sraz s hošma.” > > A taky, jen doktor vytáhl paty, skočil jsem z postele a utíkal jsem k Bejvalom a všichni hoši už tam byli. Kteří hoši tam byli: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk, Zilvar Josef a Venda Štěpánek, a když jsem přišel já, tak nás bylo šest. **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Grus Jiří, Hlinomaz Josef, Horváth Juraj, Kovařík Jindřich, Pelc Antonín, Poláček Karel, Zmatlíková Helena **Spisovatel:** Poláček --- ### [Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/malir-jan-zrzavy-o-maliri-josefu-capkovi) **Published:** March 23, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Jan Zrzavý píše Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jenže prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu **Content:** **** Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů [Jan Zrzavý](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zrzav%C3%BD) píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti. To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného. Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně. Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit. Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení. Jsou to ctnosti pravého muže a největší umělecká díla nesou tyto znaky. **** **Umění Čapkovo** (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění. Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatějších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.  **V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.** Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy. V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!  **Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.** Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.  **Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.** Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření. Jan [Zrzavý](https://citarny.com/vzdelavani/knihy-umeni/jirglova-jan-zrzavy-a-bohuslav-martinu-pratele-z-vysociny), část z eseje o [Josefu Čapkovi](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/josef-capek-stin-kapradiny), Život, 1954 **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** Art, Čapek Josef, ilustrátor, umění, Zrzavý Jan **Spisovatel:** Čapek Josef, Zrzavý JAn --- ### [Bibliofilní vydání knih Julese Verna s původními rytinami](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/bibliofilni-vydani-knih-julese-verna-s-puvodnimi-rytinami) **Published:** January 21, 2015 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:**Kouzlo původních vydání slavných knih Julese Verna se rozhodl obnovit Josef Vybíral z Moravy, jehož firma chystá vydání první knihy na září 2011.
**Content:**  **Kouzlo původních vydání slavných knih Julese Verna se rozhodl obnovit Josef Vybíral z Moravy, jehož firma vydala první knihy v roce 2011.** Je zajímavé, že do té doby žádný český nakladatel nezařadil do svých edic kompletní původní Hetzelův ilustrační doprovod. O barevných rytinách, které byly použity jen v několika málo případech, ani nemluvě. Původní černobílé a barevné rytiny byly z ilustračního doprovodu různě vypouštěny, zmenšovány, z barevných rytin vznikaly černobílé, nebo román ilustroval český malíř. **Původní rytiny tvořily nedílnou součást u všech románů** Později doplňovanými »chromotypografiemi – barevnými rytinami«. Nakladatel Hetzel k románům Julese Vernea použil více než dvě desítky různých variant knižních vazeb, zvláště varianta vazby »parník Aponte« používaná v letech 1892 – 1905 zůstává nepřekonaná. Úprava a rozměr knih byl impozantní: 28 x 20 cm. Naprostou většinu vydal v cyklu »Les Voyages Extraordinaires – Podivuhodné cesty«, nakladatel Hetzel.  **Projekt: Edice Jules Verne** Vychází z originálních vydání P.-J. Hetzela. V románech je plný počet původních, nezmenšených rytin, velikosti 1:1, a to jak barevných, tak černobílých. Původní překlad bude řádně přehlédnut, chybějící části budou doplněny, archaické výrazy upraveny, s kontrolou ke kritickému Hetzelovu vydání. **Vzhled knih** Desky mají vázanou červenou, celoplátěnou vazbu, s decentní zlacenou ražbou. Jednotně vydávaná edice bude má impozantní De Luxe rozměr 28 x 20 cm, s trojstrannou zlatou ořízkou, kde text románu doplňuje již zmiňovaný kompletní původní ilustrační doprovod, tedy také chromotypografie – barevné rytiny a mapy. Používá se vysokogramážní 120 g papír Munken Lynx – je to přírodně bílý papír, dobře držící barvu. Má unikátní volumen v oblasti kreativních papírů. Více informací:  **Categories:** Historické knihy **Tags:** historie knihy, Josef Vybíral, Verne Jules **Spisovatel:** Verne --- ### [Jak nakladatel Vilímek vyměnil názvy knih Julese Verna](https://citarny.com/vzdelavani/historicke-knihy/jak-nakladatel-vilimek-vymnil-nazvy-knih-verna) **Published:** March 2, 2017 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:**Jak všichni víme a známe, česká tvořivost nemá mezí. Doložila to roku 2005 i kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus). Také v ní se dočteme o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti názvů verneovek. Co vlastně pro své čtenáře nakladatel Vilímek ukuchtil?
**Content:**  **Jak všichni víme a známe, česká tvořivost nemá mezí. Doložila to roku 2005 i kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus). Také v ní se dočteme o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti názvů verneovek.** **Co vlastně nakladatel ukuchtil?** Jednak původní tituly krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672), jednak upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) a konečně si vymýšlel i tituly zbrusu nové: Ocelové město **místo** Pět set miliónů Bégumy (i když zde váhám, zda už ocelová varianta nevznikla ve Francii), Zemí šelem **místo** Slona na páru, Hra o dědictví **místo** Výstředníkova závěť, Zatopená Sahara **místo** Zaplavení mořem, O život **místo** Číňanovy trampoty v Číně (a novodobá filmová adaptace se – mimochodem vzato – jmenuje Muž z Honkongu). **Pan Vilímek ale taky vcelku bez milosti “odstřelil” i každičké jméno Vernova hrdiny umístěné do názvu knihy, a tak dosadil:** Na kometě za Hectora Servadaca, Nový hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa, Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele, Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela, V pustinách australských za Paní Branicanovou , Milionář na cestách za Clovise Dardentora.  **A ještě?** Kromě toho zkoušel i ztajemňovat, a proto dnes čteme Tajemství pralesa místo Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo „obyčejného“ Karpatského hradu a Vynález zkázy místo Tváří k praporu. Jak vidíte, Vilímkovy inovace se docela ujaly. **Categories:** Historické knihy **Tags:** historie knihy, Verne Jules, Vilímek Josef **Spisovatel:** Verne --- ### [Kuklení Julese Verna aneb jak jsem četl verneovky](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/kukleni-julese-verna-aneb-jak-jsem-cetl-verneovky) **Published:** February 7, 2013 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:**
Jednou, když jsem byl nemocný, dopadla na sněhobílou peřinu sněžná Země kožešin od Verna. Otevřel jsem, poprvé spatřil šrafovaný svět, začetl se, román mě strhl a léčil. Skvělé. A skvělé i to, že byl první.
Původní verzi Strýčka Robinsona napsal Jules Verne v letech 1861-62, kdy ještě na trhu nebyl jediný román Podivuhodných cest, nicméně autor už připravoval nejen Pět neděl v balóně (1862), nýbrž i Dobrodružství kapitána Hatterase (1866) a Děti kapitána Granta (1868).
**Content:**  **Původní verzi Strýčka Robinsona napsal Jules Verne v letech 1861-62, kdy ještě na trhu nebyl jediný román Podivuhodných cest, nicméně autor už připravoval nejen Pět neděl v balóně (1862), nýbrž i Dobrodružství kapitána Hatterase (1866) a Děti kapitána Granta (1868).** ******** Robinsonský projekt zatím odsunul a další poznámky na téma koncipoval teprve v létě 1865 v pauze práce na “Grantovi“. Posléze vznikla i druhá verze rukopisu, ale vydavatel Hetzel ji doplnil škálou námitek. V letech 1869-1871, kdy Verne Robinsona opět přepracovával, už byl autorem několika vydaných románů včetně titulů Cesta do středu Země a Se Země na Měsíc, přičemž dovolte kratičkou odbočku. Název Cesta do středu Země je volen o něco šalamounštěji, než se možná zdá. Co tím míním? Inu, pointou románu se přece stane, že Arne Saknussem, po jehož značkách hrdinové putovali, vlastně ve své zašifrované zprávě nehovořil o dosažení zemského jádra, nýbrž o dosažení Středozemí ve smyslu bodu na italského území ve Středozemním moři. My se ale vraťme se do Vernovy pařížské pracovny. **Na zašlých stránkách časopisu Magasin d´éducation et de récréation z 20. června 1870, kde Hetzel slibuje Strýčka Robinsona vydat jako „protějšek k Dětem kapitána Granta“. Sliby chyby.** Vypukla válka s Německem a uplynulo ještě pět let, než světlo světa uviděl legendární Tajuplný ostrov (1875); právě při jeho psaní totiž Verne zužitkoval část svého robinsonského opusu. **Druhá verze Strýčka Robinsona (přes 200 stran), která se – stejně jako první varianta (asi 80 stran) – zachovala, je ovšem od Tajuplného ostrova v mnohém odlišná. A to například?** Jako s jejími hrdiny se shledáme s rodinou šesti Američanů Cliftonových i včetně tří synů a malé dcerky. Tato rodina čelí v Pacifiku vzpouře a je s výjimkou tatínka vsazena do šalupy, ke které ještě doplave pikardský námořník Flip. Unikl vzbouřencům, ale otec oproti němu uprchne daleko později a zasahuje teprve do druhé části románu, jehož titulním hrdinou už zůstane rodině oddaný Flip. To díky němu taky přežijí první období na opuštěném ostrově, nicméně předobrazem Cyra Smithe z Tajuplného ostrova se stane až otec Harry Clifton. A Flip? Toť původní Bonaventura Pencroff. Teprve pod vedením inženýra Cliftona (který vede i deník) však hrdinové začnou ostrov i systematicky prozkoumávat, načež rukopis končí. Končí v momentě, kdy se Flip během večeře zahryzne skrz maso mladého zajíce do olověného broku. Ano, ano; zrovna jako když si Pencroff na Tajuplném ostrově kousl do olověné kulky. **Rukopisy Strýčka Robinsona dnes náleží mediatéce v Nantes, tedy ve městě, kde se Verne narodil, a oba mají shodný počet čtyřiadvaceti kapitol.** V druhé z variant jistě pobaví Hetzelovy připomínky a roku 1991 byly spolu s Vernovým textem využity i pro první vydání tohoto nedokončeného románu, takže si (a díky poznámkám Christiana Robina na jeho konci) lze dnes velmi dobře ověřit, nakolik Hetzel svého „koně“ šetřil. Anebo nešetřil? Hle, co vepsal mimo jiné do textu: > Str. 12: Začátek postrádá život, je pomalý. Myslím, že by měl být dialogem a postavy budou vykresleny v tom rozhovoru – ve vašem vyprávění vyznívají příliš měkce, bez něčeho význačného. Zvláště Flip. Toho udělejte barvitějším. > Str. 15: Mluvte o těch ranách, které je dokážou sklíčit ještě víc. > Str. 16: Dejte jim jako oblečení plášť a neoblékejte je jako děcka. > Str. 37: Je to příliš vlhké, raději rozvíjejte tu hrůzu, kterou ti vaši nutně museli mít z toho, že by neměli oheň, radí Hetzel poté, co škrtl slova „objímal děti a ukrýval slzy“. > Str. 41: Je hloupé je nutit tahat to, co se může valit. Jak je možné, že tu velkou konvici předtím neviděli? > Str. 45: Roberta už máte v Grantovi? > Str. 49: Zatím se Flip jako plný života neprojevil, ani sám moc jiné neoživuje. > Str. 60: Slov jako „zardousil“ zbytečně nepoužívejte. Ať ji zabije úderem hole na hlavu. – Ta cesta domů je nevýrazná, ať Flip se svou kapybarou přeplave. > Str. 64: Nechte tuto skrýš objevit při nějaké zajímavé příhodě. Jeden z nich vyleze na skálu – a zmizí, propadl se do díry. Je to jeskyně, průchod do ní udělají později. > Str. 65: Ať třou dřevo! – Flip i děti a matka málo improvizují, chybí jim představivost a předvídavost, ničím nepřekvapují a ještě k tomu jsou nezajímaví. > Str. 66: Zeptejte se na to nějaké kuchařky v městské rodině. – Vymyslete nějaký jiný způsob, jak pojídat kraba, než jej dát uvařit rozkrájeného v té konvici. > Str 68: Děti dosud mluvily tak málo a nijak nevystupují! Jejich povahy jsou tak málo zvýrazněny, že o nich nic nevíme. > Str. 68: Stránek je už 68 a není tam ani jeden nápad, který by neměl ten naivka Flip. – Starší syn už nás měl touto dobou naplňovat obdivem, ale každý už měl prokázat, co v něm je. Člověk si už přeje, aby je rozlišoval. > Str. 70: Ať jedno z dětí odpoví: „Ale kdyby člun převezl nás, nemuseli bychom přemýšlet, jak přeneseme my člun.“ A měl jste je nechat vyrábět si dřevěné uhlí. > Str. 74: Ať si vyrobí zbraně: luk, kyj, oštěp. Ať se děti vyzbrojí. > Str. 77: Měl byste dát dětem přezdívky. Je nezbytně nutné, aby byly viditelné – abychom je cítili. > Str. 81: Bylo by třeba, aby je Flip vedl k užitečným a zcela určitým cvičením: třeba házet oblázky na cíl. Protože to vaše vzdělávání se nějak neprojevuje. > Str. 84: Je naprosto nemožné tvrdit, že po šesti dnech bez kalendáře nevědí, jak to uběhlo – to bychom je museli mít za kretény. > Str. 93: Stezky mohou být jen tam, kde jsou ti, kdo po nich chodí. A toho ježka není potřeba zabíjet. > Str. 94: Vytí nemůže být křikem. – A nevymyslel nic, nic, nic, než co by napadlo největšího ťulpase. > Str. 97: Jsou příliš hloupí, když si neudělali ani kamenné obydlí, ani v jeskyni komín. Člověk o ně ztrácí zájem, když vidí, jak jsou pod úrovní jakéhokoliv očekávání. > Str. 100: Dejte jim sklo z brýlí, až bude svítit slunce, budou mít oheň. > Str. 103: To je 400 liber! Nebyli by schopni ji obrátit. > Str. 108: Jsou všichni moc nehybní, nemluví, nežijí. > Str. 121: Vůbec nejsou vynalézaví a až dosud si nezasloužili čtenářova zájmu. > Str. 143: Udělat ze všech těchto stránek 25. – Jsou moc pomalí, ani jeden není znázorněn živě. Kupa nudících bytostí. Žádná není bdělá, živá, oduševnělá. Začněte znova. > Str. 144: Jak to, že byla suchá po cestě vedoucí vodou? > Str. 154: Není třeba je dávat do obyčejné jeskyně; vymyslete si, k čertu, něco jiného, měl byste je strčit do bývalé sopky. Všechno by tu mělo být mimořádné, nic by se nemělo opakovat. **Tolik tedy k pracovnímu nasazení nakladatelů v devatenáctém století. Anebo minimálně tomu Hetzelovu. Šidil Verna, čistě mimochodem, na honorářích značně, a zde si, jak patrno, postupně, i když zvolna uvědomoval, že Strýček nedosahuje kvalit až dosud vydaných Vernových prací.** Což pochopitelně platí stejně tak dnes jako tenkrát, nicméně roku 1981 zaplatilo Nantes šest milionů franků zrovinka za tento a některé další Vernovy rukopisy, takže svým způsobem nezbylo, než je taky vydat. Je to jen dobře, řekl bych, a výsledný artefakt rozhodně není pro Vernovy obdivovatele nezajímavý. > **Ukázka ze závěru desáté kapitoly:** > „Jaký máme dneska den?“ opakoval Flip. „Na mou věru, musím přiznat, že nemám tušení.“ > „My vlastně nevíme,“ pravil Robert, „před kolika dny jsme se sem s člunem dostali?“ > „To bych nedokázala spočítat!“ odpověděla Mrs. Cliftonová. > „Neuměl bych to o nic líp než maminka,“ dodal Marc. > „Tak to já tedy vím,“ řekla malá Belle. > Všichni pohlédli na děvčátko a viděli, že hledá v kapse, vytahuje z ní oblázky a klade je na jednu lasturu. > „Bellinko,“ řekla jí její matka, „co ty kamínky znamenají?“ > „Maminko,“ odpovědělo dítě, „od té doby, co jsme vystoupili ze člunu, jsem si každý den dala jeden oblázek do kapsy. Stačí tedy, když je spočítáme.“ > Prohlášení malého děvčátka bylo přivítáno nadšeným voláním hurá. Flip Belle velmi blahopřál k vynálezu takového kamenného kalendáře, a objal ji za to, že na to pamatovala. Jules Verne: Strýček Robinson. Překlad Ladislav Mach. NÁVRAT, Brno 2015. Edice JULES VERNE – SPISY (ilustračné kompletní vydání). Svazek 78. 256 stran. 679 Kč. **Categories:** Beletrie pro děti **Tags:** Beletrie pro děti, hetzel, Verne Jules **Spisovatel:** Verna --- ### [Námořník a cestovatel Jules Verne a jeho jachta Saint-Michel III.](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/verne-jules-namornik-cestovatel) **Published:** February 6, 2023 **Author:** M. Herman **Excerpt:**Postavou byl spíše podsaditý, modrooký blondýn. Typický Bretoněc. Taky se narodil 8.února 1928 v bretaňském Nantes a ještě dnes je jedním z nejslavnějších Francouzů. Jmenoval Jules Gabriel Verne.
**Content:**  **Jules Verne byl spíše podsaditý, modrooký blondýn. Typický Bretoněc. Taky se narodil 8.února 1928 v bretaňském Nantes a ještě dnes je jedním z nejslavnějších Francouzů. Celým jménem se jmenoval Jules Gabriel Verne (1828 – 1905). Když slyšíme jeho jméno, hned se nám vybaví kapitán Nemo a jeho fantastický svět. Ve své době předpověděl snad všechno, co o sto let později lidé vymysleli.** **Přesto se ale za svého života se nedostal ani do slavné Francouzské akademie**. V roce 1872 akademici sice udělili jeho dílu výroční cenu, ale “obyčejného autora knih pro děti” mezi sebe, “nesmrtelné”, nepustili. A přesto se nesmrtelným stal. O jeho spisovatelském díle a životě se ví mnoho, ale málokdo ví, že Verne byl také milovník atlasů a map, zarputilý námořník a cestovatel, i když ve skutečnosti toho moc nepojezdil. **Ve své knihovně měl velký globus, který se postupně zbarvoval červenými čárami, znamenající cesty jeho hrdinů**. Podíváme-li se na jeho romány blíž zjistíme, že čtyři romány popisují cestu kolem světa, v patnácti knihách popisuje cesty po Evropě, v osmi v Severní Americe, v osmi v Africe, v pěti v Asii, ve čtyřech knihách cestuje Verne v Jižní Americe tak i V Arktidě, ve třech v Austrálii a Oceánii a jeden román věnoval autor Antarktidě. Kromě toho se děj sedmi románů odehrává výhradně na mořích a oceánech. Ale i sám Verne byl cestovatel. A to velmi neúnavným. Během svého života navštívil mnoho zemí. **V roce 1865 si Verne kupuje domek na severním břehu zátoky nedaleko ústí řeky Sommy. Splnil si tak svůj velký sen. Zajímavou shodou okolností si po čase v rybářské vesnici kupuje téměř novou barkasu, kterou pokřtil na Saint-Michel III.**  ***Pohlednice na které je potvrzena Vernova jachta pravděpodobně z roku 1877, kdy ji Verne koupil. Saint-Michel III měla před koupí dva majitele a stála 55.000 franků. Parní jachta byla 31m dlouhá, v nejširším místě 4,60m široká s ponorem 2,90m.*** Podle jeho nákresů ji natřeli na bílo a přestavěli na jachtu s jednou velkou kajutou, která se stala jeho pracovnou. Od té chvíle se Verne často, dlouho a rád zdržoval na své lodi, kde neúnavně pracoval, bezpečně vzdálen od své marnivé manželky a rušného společenského života, který nesnášel. Miloval především svou práci, ta byla pro něho posedlostí i jediným smyslem života. V lodní pracovně bylo všechno přizpůsobeno jeho práci. Stůl, židle i kalamáře byly upevněny a zajištěny pro případ kolébání lodě. Mohl zde v poklidu chodit spát v devět večer, jak bylo jeho skalním zvykem a stávat před pátou ranní, od kdy pracoval celé odpoledne. **Aby mohl na lodi kdykoliv vyplout, najmul si dva námořníky, veterány válečného loďstva.** Verne nebyl jenom “pisálek”, jak by se mohlo zdát, ale často pracoval i fyzicky. Byl opálený, šlachovitý a byl velmi potěšený, když v námořních hospodách ho brali námořníci mezi sebe jako sobě rovného. Když se z něho časem stal zkušený jachtař, trávil na své lodi i šest měsíců v roce. Výpravy na moři se však často neobešly bez jistého rizika. V létě 1868 je například zastihla prudká bouře přímo na moři. Po mnoha hodinách obtížné plavby se nakonec dostal ještě za bouře do přístavu Dieppe, kde čekal několik dní, až se bouře uklidní. Na jeho počest je dnes nazván prestižní non-stop závod jachet kolem světa “Jules Verne Trophy”. Možná i osud mu přál, když jeho poslední román byl o moři. Kniha se jmenuje Vpád z moře (The Invasion of the Sea).  *Ilustrace na obálce časopisu L’Algerie Magazine, 15.6. 1884.* **Jak už bylo napsáno, moře bylo pro Verneho velkou inspirátorkou.** V jednom ze svých nejznámějších románů o kapitánu Nemovi se Verne zmiňuje slovy svého hrdiny o možnosti získání elektrického proudu pomocí vodičů, ponořených do různých mořských hloubek. O mnoho desítek let později, jeho krajan Georges Claude, inspirován jeho knihou, uskutečnil projekt na jehož konci opravdu dokázal využít termickou energii, tak jak to Verne naznačil. **Zajímavý je jeho vztah k přírodě,** který je naprosto poplatný době. Rozděloval například zvířata na užitečné a škodlivé, které je třeba bez milosti pozabíjet. Na mnoha místech ve svých románech to taky popisuje, například vyvraždění vorvaňů kapitánem Nemem. **Během svého života napsal 63 románů, dva sborníky povídek, 40 divadelních her a deset knih s vědecko-populární tématikou.** K tomu ještě můžeme přidat stovky fejetonů a mnoho veršů, které jsou určitě pro mnoho lidí překvapením. V současné době patří jeho knihy stále k oblíbeným a hlavně čteným. Ve svých románech dokázal předpovědět vynálezy, které se skutečně realizovaly a započaly tak neuvěřitelně podivný (a snad i pochybný) nástup technické éry lidstva. **Dnes je Jules Verne nejpřekládanějším autorem krásné literatury na světě. Podle statistiky UNESCO byl v roce 1972 přeložen 128krát.** Po něm následovala Agatha Christie (93), Lev Nikolajevič Tolstoj (82), Maxim Gorkij (80) a Honoré de Balzac (71). Tento fakt je jedním ze svědectví světové obliby Vernova díla. A platí to i v době marketingového šílenství kolem takových knih, jakým je například Harry Potter. V Česku nově převyprávěl několik dílů Julesa Verna Ondřej Neff. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Verne Jules **Spisovatel:** Verne --- ### [Proč Jules Verne vydává po roce 1886 knihy temné a pesimistické](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/proc-jules-verne-vydava-po-roce-1886-knihy-temne-a-pesimisticke) **Published:** March 23, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Jules Verne seděl po krátké procházce u okna a třídil papíry Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Pak přichází jeho synovec a nastala tragédie **Content:**  **Jules Verne seděl u okna a třídil papíry. Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Taková rána se dějí jen v malých městech: někde zaskřípaly dveře, v zahradě lenivě zakrákala vrána a na stole vychladla káva, na kterou se zapomnělo.** Na stole před ním ležely mapy oceánů, náčrty nějakých podivných strojů a dopis vydavateli. [Verne](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/podivuhodny-jules-verne-aneb-co-vechno-nevite-o-jeho-romanech) rád si vymýšlel cesty. Do nebe, pod vodu, do středu Země. Sám ale žil poměrně klidně. Najednou se v předsíni ozvaly rychlé kroky. “Strýčku”, řekl mladík, který vešel bez klepání. Byl to jeho oblíbený synovec Gaston. Začátek rozhovoru byl obyčejný. Pak se stal neohrabaným. A nakonec těžkým. Takové rozhovory vždy začínají tiše a končí náhle. Mladík vytáhl revolver. Výstřely zazněly krátce, téměř všedně. Jako když prudce zavřete dveře. Verne se zhroutil do křesla. Druhá kulka ho zasáhla do nohy. Po pár minutách už v domě byli lidé, lékař, hluk, vyděšené hlasy. Zranění nebylo smrtelné. Ale od toho dne chodil Verne pomalu a kulhal, trpěl depresemi a melancholií. Gaston strávil zbytek života v ústavech. **Tento tragický incident byl jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů jeho života. Ukončil jeho éru cestování a optimismu a přispěl k tomu, že Verne strávil posledních 19 let života jako chromý, melancholický a introspektivnější člověk.** Existuje velká shoda mezi literárními historiky a biografy, že incident v roce 1886 (spolu s úmrtím matky a vydavatele [Hetzela](https://en.wikipedia.org/wiki/Pierre-Jules_Hetzel) ve stejném roce) přispěl k výrazné změně tónu a témat Verneovy tvorby. Před rokem 1886 byly jeho romány převážně optimistické, plné dobrodružství, vědeckého pokroku a víry v lidskou genialitu. Po roce 1886 se objevují temnější, pesimističtější a kritičtější prvky, zejména vůči zneužití techniky, tyranii, izolaci a selhání civilizace. **Tragédie se začíná projevovat v jeho [dílech](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/verne-jules-namornik-cestovatel):** > **Robur Dobyvatel** (1886) > Zde je Robur vyloženě tyranský génius, který zneužívá svou techniku k ovládání světa. Na rozdíl od dřívějších hrdinů jako Nemo, kteří měli aspoň morální motivaci. > > **Pán světa** (Master of the World, 1904) > Román je ještě extrémnější verze Robura; vynálezce se stává šíleným teroristou, který ohrožuje celý svět. Čistý pesimismus ohledně neovladatelné technologie. > > **Plovoucí ostrov** (L’Île à hélice, 1895) > Satira na bohatou společnost, kde technika slouží jen luxusu a vede k destrukci a chaosu. > > **Zvláštní tragédie** (Le Superbe Orénoque, 1898) > **Vzdušná vesnice** (Le Village aérien, 1902) > Oba romány jsou evidentně temnějším pohledem na kolonialismus, rasismus a selhání humanity. > > A pokud jste četli jeho **Nedokončené rukopisy**, po smrti vydané synem Michelem, tak víte, že v nich ohledně pokroku lidstva nic optimistického už není. **Život je zvláštně uspořádaný.** Můžete obejít zeměkouli, ale pak, náhle během sekundy, po náhodném výstřelu se už nikdy neprojdete bez bolesti vlastní zahradou. **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Biografie, Verne Jules **Spisovatel:** Verne --- ### [Srebrenica. Válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích NATO](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/srebrenica-jugoslavie-masakr) **Published:** March 23, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Sebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, masakru v Evropě **Content:**  **Srebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, na nichž se zprávy o „největším masakru v Evropě od konce 2. světové války“ zakládají.** Přináší také u nás dosud nepublikované detaily o sadistických postupech a rozsudcích bez důkazů tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Tento trestní tribunál byl zřízen protiprávně a na jeho provoz tzv. mezinárodní společenství doposud vydalo více peněz než na odstranění min po bosenské válce z let 1992-1995. 14\. září 1996 ve volbách v Bosně a Hercegovině odevzdalo hlas 914 voličů, kteří ale jako „oběti masakru Srebrenica“ měli být už více než rok po smrti ….. **V případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí mrtví, pachatelé i písemné rozkazy. *„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“* konstatuje autor knihy Alexander Dorin.** **A ptá se:** > „Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem vesnice Srebrenica, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného sebrenického příběhu věřit?“ Zde bych připomněl slova prof. [Fursova](https://citarny.com/tag/fursov-andrej), který ve zkratce přesně vystihl podstatu likvidace celé Evropy, které začalo sice už za 1. světové války a druhou světovou pokračovalo, ale novodobě se znovu rozjelo právě válkou v Jugoslávii. > Pokud mluvíme o Evropě, pak bychom se měli bavit ani ne tak o státech, ale o vládnoucích elitách, které mají nadnárodní charakter – kluby, lóže, komise, řádové i neřádové struktury. Jejich klanové a geopolitické zájmy se výrazně liší od národních zájmů států. > Severoatlantická elita, které obecně dominují Američané, má zájem vytvářet problémy konkurentovi – západní Evropě. A evropský segment severoatlantické elity (stačí připomenout přezdívku Sarkozy, který za svou kariéru vděčí Američanům, Sarco l’Americain) tuto hru hraje. > > **Vezměme si Jugoslávii. Koneckonců, vytvoření Kosova** – muslimského drogově-kriminálního “státu” – položilo bombu pod Evropu. Lídři západoevropských zemí, kteří to chápali, tomu však salutovali, neboť západoevropské elity jsou součástí severoatlantického nadnárodního komplexu s anglosaským jádrem. **V předmluvě k českému vydání, kterou napsal autor filmu [Uloupené Kosov](https://odysee.com/@ProudN%C3%A1rodn%C3%ADHrdosti:4/Uloupen%C3%A9-Kosovo:2)o režisér Václav Dvořák, se k českému čtenáři poprvé dostává stručná zpráva o činnosti nejznámějších tuzemských novinářských pudlů Nového světového pořádku, kteří mají politicky korektní protisrbský rasismus v popisu práce.** *Srebrenica / Alexander Dorin / Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. Vyšlo v prosinci 2013.* *Orig.: Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012* **Doslov Václava Dvořáka…** > Jediné, co nám zbývá ve společnosti otrávené kalem mediálních manipulací a při současné nemožnosti získat prostor pro nápravu, je internet a osobní mravenčí práce nových buditelů. Naučit se získávat alternativní zdroje informací na internetu je dnes stejné, jako číst samizdat v době totality. Osobní buditelská práce, podobná té, kterou naši předci podnikali pro znovuvzkříšení českého jazyka, je pak práce pro zachování zdravého rozumu a samostatného myšlení. Bez nich není ani společenské prosperity, ani spravedlnosti, ani demokracie. Proto knížku, kterou držíte v ruce, považujte za malý příspěvek do velkého celosvětového zápasu proti zotročení Novým světovým řádem, proti lžím a manipulacím, za opravdovou demokracii, přirozená lidská práva, lidskou důstojnost a občanskou svobodu. > > Srebrenica, její část Potočari a v nich velké vzpomínkové centrum a muslimský hřbitov – mezarje – se staly poutním místem evropských muslimů. Poutním místem, které má muslimy a zmanipulované lidi z celého světa přesvědčit o neexistující genocidě, spáchané prý Srby na nevinných bosenských muslimech. Slouží jako vykonstruované alibi pro agresory z NATO, pro jejich brutální protisrbské útoky a opravdovou genocidu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovině a na Kosovu a Metochii. Slouží ke stálému ponižování a vydírání Srbska,jeho vlád a občanů, kterým je neustále nasazována psí hlava. Stejně jako tzv. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu slouží ke vytírání zraku světové veřejnosti. Fakta, pravda a podrobnosti vás čekají na následujících stránkách. **RAJKO [DOLEČEK](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/humanitarni-bombardovani-podle-vaclava-havla-a-podvod-jmenem-srebrenica) – ZAJÍMAVÁ (OTŘESNÁ) FAKTA O UDÁLOSTECH V SREBRENICI** > Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů SDA, Strany demokratické akce Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, v Srebrenici a byl svým způsobem pro Muslimy „černou ovcí“ při líčení dění kolem Srebrenici. Muslimové na něho spáchali několik atentátů, po jednom sotva zůstal na životě. Po vstupu armády Srbů do Srebrenici byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće. Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění v Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda. > > V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14.července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27.-28.července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí z obklíčeného města v 1993-95. Ta mafie vůbec neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28.divize) pod velením Nasira Oriće ze Srebrenici do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho lidí zůstalo naživu“. Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenicu k svým politickým hrám. V Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy. Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993. > > V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenici, aby tam povraždili 5000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie v Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany): Hasan Hadžić„Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22.června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblasti Srebrenici, kde se měly stát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru. To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry. > > **V bělehradském deníku Politika vyšel 21.února 2013. jako zpráva on line rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil „domluvený genocid“ Muslimů mezi Clintonem a Izetbegovićem, který se měl uskutečnil hlavně během probíjení se z obklíčení 28.muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly, kolem 11.července 1995.** > Byl pro tuto příležitost připraven údajně seznam těch Muslimů, kteří „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodné teritorium Tuzly“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů, Muslimů. Kromě nich padlo jich ještě hodně v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých (tedy „legálně“ zabitých) Muslimů se různí. R.Butler, odborník obžaloby, je uváděl jako 2 – 4 000, šéf štábu muslimské armády E.Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000. > > O tom zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů s nim, byla to známá skutečnost. Jinak na konci uzavírá Mustafić, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v rámci propagandy, vidět co nejvíce mrtvých mezi bosenskými Muslimy. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), za které byli obžalování Západem i vládou v Sarajevu, bez dostatečného vyšetření, okamžitě Srbové: (1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5.února 1994) a Markale II (28.srpna 1995), po kterém začalo během 40 hodin předem plánované plošné bombardování a zabíjení a ničení v srbských oblastech Bosny, včetně použití (proč ?) munice s ochuzeným uranem, po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu Rupertem Smithem. > > Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), s ostatky údajně od Srbů povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995. > > **Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům.** > A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA studii alespoň 5 336 osob bylo popraveno po pádu Srebrenici. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale ABSOLUTNĚ nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo. Popraveno bylo jednoznačně, bohužel, podle toho, že byly u nich zjištěny zavázené ruce a převazem pokryté oči, 442 muslimských mužů. > > **Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenici, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí už před tím veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny, kolem Srebrenici.** > Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno:-„Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří…Odhaduje se, že kolem 1 – 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „Masakr v Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenici do bezpečí v oblasti Tuzly. > > Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28.muslimskou divizí ze Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se soudem prezidenta Miloševiće v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Nasir Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během 1993-95. > A o tom západní tisk moc nepsal. > > Při pádu vesnice Srebrenica je zarážející, že muslimské vojsko 11.července 1995 nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenicu prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4-5500 ku 1500 srbských vojáků + 4 tanky. 28.muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasira Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč ? Takto oslabená 28.divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28.divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění OSN vojenského pozorovatele Carlose Martinese Branco bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky v Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála? > > **Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal?** > Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“ (7-8 mužů ), kteří byli zatčeni až po knize G.Čivikova „Srebrenica: Korunní svědek“ (2009) o divném korunním svědku Erdemovićovi a divně se chovajících soudcích ICTY. **Poznámka / Píše se rok 2024, 27. březen** > **Bidenův US režim chce přenést vinu za bombardování Jugoslávie (Srbska) USA a NATO na Srbsko.** > Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které iniciovaly Spojené státy, pravděpodobně oficiálně prohlásí události ve Srebrenici za genocidu a obviní Srby. > > USA chtějí obvinit Srby žijící v Republice srbské jako součást Bosny, „kterou se pokusí zbavit její suverenity, a případně zatknout jejího prezidenta Milorada Dodika, který je jediným evropským vůdcem, který nadále přichází do Ruska. a budovat přátelské vztahy s Moskvou. > Další důvod k tlaku na Vučiće a Srbsko prostřednictvím RS. A zároveň „zrušit“ Republiku srbskou, která je pro Západ nepohodlná.“ > > To bude mít dalekosáhlé důsledky pro všechny Srby, jak v Republice srbské, tak v Srbsku.“ > “Jde o pokus jmenovat Srby jako autory genocidy na mezinárodní oficiální úrovni z tribuny OSN. A tato odpovědnost by měla být přenesena na Republika srbská.” **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Doleček Rajko, dorin, dvorak vaclav, Kosovo, lidska práva, Madeleine Albright, muslimové, Srbsko, srebrenica, válka **Spisovatel:** Srbsko válka --- ### [Jedinečný Merežkovskij a jeho tajemství Západu, Atlantis a Evropa](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/merezkovskij-tajemstvi-zapadu-atlantis-evropa) **Published:** March 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Dmitrij Merežkovskij byl ruský básník, kritik, spisovatel, konzervativní politický myslitel Svůj odpor k bolševickému režimu vyjádřil v románu Říše Antikristova **Content:**  **Dmitrij Sergejevič Merežkovskij (1865 – 1941) byl ruský básník, kritik, spisovatel a hlavně konzervativní politický myslitel. Roku 1919 emigroval do Varšavy a v následujícím roce do Paříže. Svůj odpor k bolševickému režimu vyjádřil v románu „Říše Antikristova“ (1922).** Centrem jeho tvorby je antiteze (protiklad) mezi Kristem a Antikristem, duchem a tělem, křesťanstvím a pohanstvím, asketismem a vitalitou, materialismem a spiritualitou. Viděl dějiny jako věčný boj dobra a zla, kde se hledá nová cesta. Spojení nietzscheovského individualismu s tolstojovským altruismem. Byl mystikem a prorockým typem myslitele, často označován za náboženského revolucionáře. Jistým ideálem člověka je pro něho, stejně jako pro Solovjova a Berďajeva, tzv. androgyn, mužena. Byl silně ovlivněn jednak [Dostojevským](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/dostojevskij-bratri-karamazovi-inkvizitor) a Solovjovem. Rovněž stopy filosofie Nietzscheho nacházíme v jeho mimořádné tvorbě. **Dmitrij Sergejevič Merežkovskij** byl devětkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale po 2. světové válce jeho dílo upadlo v nemilost (kvůli kontroverzním postojům k fašismu (Mussolinimu) jako „menšímu zlu“ než bolševismu). V Rusku byl zakázán až do konce 80. let 20. století. Dnes je oceňován jako inovátor historického románu a zakladatel ruského nábožensko-filozofického symbolismu. Zemřel v nouzi v Paříži na počátku Druhé světové války. **Mezi jeho klíčová díla patří:** **Trilogie Kristus a Antikrist** (1895–1905) – jeho vrcholné dílo: Smrt bohů (Julian Apostata) – pád pohanství a nástup křesťanství. **Petr a Alexej** – car Petr Veliký jako „antikristovská“ figura. **Esej O příčinách úpadku a nových proudech v současné ruské literatuře** (1893) – de facto manifest ruského symbolismu. **Kritické studie: Tolstoj a Dostojevskij** (1901–02), Gogol a ďábel (1906). **Další trilogie z ruské historie** (např. o Pavlu I., Alexandrovi I., prosincovém povstání). Pozdní díla v exilu: **biografie Napoleona, Danteho, Ježíše; romány jako Narození bohů** (1925). **Román Vzkříšení bohů (Leonardo da Vinci, renesance jako syntéza antiky a křesťanství).** V roce 1999 byl tento román zpracován jako vynikající desetidílný rozhlasový seriál. Spolu s knihou [Schulze Kámen a bolest](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/schulz-kamen-a-bolest) patří k těm nejlepším románům o Leonardovi. I tato kniha byla vynikajícím způsobem zpracována jako audiokniha. **Merežkovskij / Souborné dílo** vydalo v letech 1923–1935 nakladatelství Kvasnička a Hampl etc. [Další knihy Merežkovskij >>](https://www.mlp.cz/katalog/search?q=Mere%C5%BEkovskij&ctx=slovo) Merežkovskij D. S., Leonardo da Vinci. Praha: Academia 2000 Merežkovskij D. S., Tajná moudrost Východu: Egypt. Brno: Horus 1992 *Tajemství Západu: Atlantis – Evropa / Dmitrij Sergejevič Merežkovskij /vyd. 1933 v Praze)* **Výpisky: Merežkovskij / Tajemství Atlantidy** > Dnešní černoši vnitřního Konga vypichují si při tetování na čele soustředné prstence a kroužky; týž znak je na hliněných foinických maskách černochů z prvního tisíciletí před Kristem, možná týchž mouřenínů, které přivážely králi Šalamounovi koráby Chíramovy zároveň s ufským, atlantským zlatem; týž znak je v hieroglyfech azteckých – v soustředných kruzích náspů a příkopů, jimiž je obehnána hora Aztlan, jako podle Platónovy báje hora akropole v hlavním městě Atlantů; týž znak je v kruhovém uspořádání v megalitických stavbách obou polokoulí; týž znak je v tajné moudrosti, již podle knihy Enochovy zjevují ben elohimové, synové boží, dcerám lidským – v oběhu nebeských těles; týž znak je i ve vodním víru, jenž pohltil ostrov Atlantidu. > > „My jsme Atlanti,“ jako by říkali všichni, kdo nosí tento znak na čele. > > Nejmocnější bůh v dnešní Guinei, starém Ufazu, je bůh moře Olokun. Zde, v zemi Jorubů a Ibadanů, v posvátném městě Ifě, blízko ústí řeky Nigeru, byla nalezena bronzová Olokunova hlava, překrásná práce z prvního tisíciletí před Kristem, tedy z doby Šalamounovy. Pravý černoch s širokými lícními kostmi, širokým nosem a tlustými rty, opálený africkým sluncem a ošlehaný svěžím vzduchem Atlantického oceánu, s královským diadémem – prostou obručí mezi dvěma řadami perel, s nebeskou neboli mořskou hvězdou, nad níž se vznáší falický sloupek – Poseidon s černou koží, dvojník rudého staromexického boha Tlaloka. K němu se modlí veškeré stvoření na tomto i na onom břehu Atlantického oceánu, měkkýši, korály, vřes, motýli, suchozemští červi i lidé: My všichni jsme děti vody. „Ó Tlaloku-Olokune, vodní bohu, slituj se nad námi, nenič nás!“ > > V Evropě jsou lidé bílí, denní, v Africe černí, noční, v Asii žlutí, ranní, ale v Americe stále ještě červení, večerní, na něž svítí slunce věčného večera – západu. > > V Cuzco, hlavním městě Peru, je obrovský balvan, vážící 8.000 q, tak zvaný Unavený kámen, Piedra Cansada. Jednou jej zdvíhalo 20 000 lidí. Nadzdvihli jej, ale balvan se maličko naklonil, sklouzl se sochorů, rozmačkal 300 lidí, spadl a zabořil se do země tak hluboko, že už jím nemohla hnouti žádná lidská síla, a tak tam leží dlouhá staletí – odpočívá jsa „unaven“. Avšak čtyři balvany v Bráně slunce jsou ještě větší než tento balvan. Jejich plochy jsou otesány s takovou matematickou přesností a spojeny bez jakýchkoliv svor a cementu, toliko svou vlastní tíží, takže jimi nehnula ani tisíciletí, ani zemětřesení ani o vlas, a nepohnou jimi do konce světa. > > Tyto kameny jsou největší vítězství člověka nad hmotou. Opravdu člověka? Zdá se, že je mohli zdvihnout jenom nebenosci Atlasové. Tyto balvany budí v nás myšlenku o titánském pokolení bytostí vědoucích a prokletých za to, že věděli příliš mnoho. > > Machu Picchu > > Machu Picchu v Peru; v peruánských stavbách jsou dobře vidět dvě chronologické vrstvy; jak kdysi řekl Erich von Däniken, v době kamenné platí pravidlo, že čím starší, tím mohutnější; potomci Inků již neznali titánské technologie svých předchůdců a stavby poničené zemětřeseními opravovali tak, že prostě poskládali hrubé kameny na sebe (řada zdí byla dostavěna i v moderní době pro „tourists“) > > Inkové vypravovali Španělům pověsti o oněch kolosech z trachytu, čediče a porfyru, jejichž úlomky leží rozházeny po Tiahuanackém poli. V prastarých dobách, kdy ještě nebylo slunce, nýbrž jenom hvězdy a měsíc, žili v Tiahuanaku obři, stavitelé tamních paláců a chrámů. Jednou k nim přišel prorok a zvěstoval jim příchod slunce. Ale tyto děti noci slunce nechtěly a proroka ukamenovaly. Slunce však přece vyšlo, drtíc svými paprskovými blesky bezbožné pokolení, dokud celé nezahynulo. Tiahuanacké kolosy jsou zkamenělé mrtvoly těchto měsíčních titanů – nefelimů, byl by řekl Enoch, Atlantů, byl by řekl Platón. > > Z dětsky neumělých a naivních kreseb španělských mnichů s vyobrazením amerických obětí vane hrůza – čím jsou naivnější, tím jsou hroznější. > > Při posvěcení jednoho velkého pyramidového chrámu v městě Mexiku bylo obětováno 80 000 lidí, průměr v obyčejných letech dosahoval však 50 000. Průvody obětí se táhly často na několik kilometrů a jejich zabíjení trvalo několik dní. Z lebek byly stavěny celé pyramidy. „Naše kastilské jatky nepáchnou tak strašně jako tyto chrámy, jejichž stěny jsou pokryty ssedlou a podlaha čerstvou krví,“ vzpomíná španělský cestovatel Bernal Diaz. Tato zběsilost obětovat lidi je tak neslýchaná, že se zdá, jako by byl celý národ pozbyl rozumu a byl přesvědčen – tak pevně, jako že dvakrát dvě jsou čtyři – že Bůh je ďábel. > > Jeden mayský hieroglyf představuje spoutaného nahého člověka, sedícího na bobku s koleny pod bradou a hlavou hluboce skloněnou: to je člověk určený k oběti; vedle něho však je obrovská hlava kondora – smrt. Dívá-li se člověk pozorně na toto písmeno, začíná náhle chápat, že nepředstavuje jenom jednoho člověka, nýbrž celé lidstvo. > > Ukojit krvelačného boha krví – to je vnější myšlenka mytologie oběti, ale tajná myšlenka: mysteriemi spojiti se v oběti s bohem. Lidé jedí tělo a pijí krev lidských obětí, neboť oběť je sám bůh: „požívání boha“, teocualco – tak nazývají toto mysterium. > > V době okolo zimního slunovratu modelují z těsta, uhněteného z kukuřičné mouky a z krve obětovaných dětí, sošku boha slunce Huitzilopochtliho a stavějí ji na vyvýšené místo. Po dlouhých modlitbách a zaklínáních prostřelují kněží šípy srdce boha: zimní slunce umírá, aby ožilo v slunci jarním. Soška se drobí na kousky a zasvěcení ji pojídají. > > Na jednom konci zbořeného mostu, v Americe, přinášejí lidské oběti bohu Tlalokovi, Poseidonovi s rudou koží, na druhém, v Africe, bohu Olokunovi, Poseidonovi s koží černou. „Pili krev,“ praví Platón o Atlantech; „pili krev,“ praví Enoch o nefelimech. A právě tato krev spojuje obě polokoule. > > Znakem boha vody Tlaloka, boha ohně Xiuhtekutli a boha slunce Hutzlilopochtli a mnohých jiných je kříž. Na starých památkách peruánských a mexických je tolik křížů, že se Španělé nemohli vynadivit a s počátku se radovali, neboť se domnívali, že apoštol Tomáš, jenž hlásal slovo Boží v Indii Východní, přeletěl přes oceán do Indie Západní a přinesl Kristův kříž také tam. Měli radost, pokud si tu věc dobře neprohlédli. „Ďábel nám krade všecko, co leží nestřeženo!“ Nyní to na konec pochopili a zhrozili se těchto křesťanských obrazů, jako by obrácených v ďábelském zrcadle. > > Kříž na nástěnné plastice chrámu v Palenqué, v staré říši Maya – přesný obraz kříže křesťanského – zdvíhá se nad hlavou rohatého netvora, jenž připomíná boha Býka, Minotaura; na kříži sedí bůh Pták, rovněž obluda s tetřevím ocasem, s drápy kondora a hlavou tapíra; na levé straně stojí žena ve válečném brnění, druh Amazonky, mayská královna, a v ruce drží kadidelnici; na pravé straně stojí obrovská postava kněze s tlustými rty a zakřiveným nosem v kuchařské čepici a zástěře, drží na dlani dítě zavinuté v plenkách a podává je bohu jako lidskou oběť; dítě má stařecký, ohyzdný obličej, jako by bylo novorozený čertík, cení ostré zvířecí zoubky, jako by se smálo, a vyplazuje na boha jazyk. > > Kříž z Palenqué > > „Tak pohaněti kříž boží mohl jen ďábel,“ myslili si asi nábožní Španělé, průvodcové Fernanda Corteza, když hleděli na tyto kříže. > > S naším křesťanským křížem nemá staromexický kříž nic společného. Je to zjednodušený znak pěticípé hvězdy – slunce – nebo magický znak pro vyvolávání deště: déšť, jenž přinášejí čtyři větry ze čtyř stran světa, zaklíná se čtyřmi konci kříže – snaží se nás uspokojit učenci, ale marně. > > Kříž v Palenqué je strašný, ale kříž tlaskalanský, zasvěcený bohu Tlalokovi, je ještě strašnější. Národ Tlaskalanů přibíjel při oslavách boha Tlaloka člověka na kmen ve tvaru kříže a pozvolna ho usmrcoval šípy nebo utloukal holemi. Tento kříž nazývali „stromem života“. Ne, učenci nás nemohou uspokojit. Co vidíme, vidíme v ďábelském zrcadle. > > Bůh Quetzalcoatl, týž, jenž bývá zobrazován na staromexických kresbách jako nebenosec Atlas, narodil se jako člověk, jako smrtelný syn smrtelné ženy, aby spasil lidi. Bůh jest člověk; vpravdě bůh i vpravdě člověk: takové jest hlavní dogma nového neboli starého, věčného, jenomže zapomenutého náboženství. > > Jsa vůdcem, prorokem a zákonodárcem toltéckého národa v posvátném městě Tulle, učí lidi všem vědám, uměním a řemeslům. Jak velmi ho milují, je vidět z toho, že naň nemohou zapomenout. Pamatují si, že byl podoben přistěhovalci z cizí země, že měl bílou tvář mezi rudými, vous na bradě mezi bezvousými; pamatují se na jeho bílé roucho, ba i na jeho jemný vzorek – „červené křížky na bílém poli“, na vysokou, jakoby královskou tiaru. > > Čím je na zde, na starém západě „atlantství“, tím je na starém východě „křesťanství před Kristem“ v pohanských mysteriích trpícího boha člověka. Tajemství východu i západu je kříž. Mohl být kříž před Golgotou? Ó zajisté pro ty, kdo nejsou pokřtěni, nebo kdo odpadli od kříže, znamená kříž na Golgotě zrovna tak málo jako kříž na Yucataně: tam je to potupný nástroj římského mučení, zde magické znamení deště nebo slunce. Avšak vědoucí vědí, že Slovem ukřižovaným na kříži bylo stvořeno veškeré stvoření – jak tedy by nemělo být křížem poznamenáno? Proto je v obou světech, v tom, jenž zanikl, i v tom, jenž ještě může být zachráněn, v Atlantidě i v historii, jeden a týž kříž. > > Zdroj: výpisky z knihy **Merežkovskij /** Tajemství Západu: Atlantis – Evropa (vyd. 1933 v Praze) > **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Merežkovskij **Spisovatel:** Merežkovskij --- ### [Rajko Doleček o Špačkových lžích v knize Deset let s Václavem Havlem. Kosovo i Srbsko etc.](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/dolecek-spacek-havel-kniha-srbsko) **Published:** March 23, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Rajko Doleček oprávněně kritizuje knihu Deset let s Václavem Havlem (2012) Ladislava Špačka a poukazuje na evidentní lži idealizovaného prezidenta Václava Havla **Content:**  **Rajko Doleček píše: “Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu: Ladislav Špaček / Deset let s Václavem Havlem (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jaksi jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.** Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem. **Ale pak přišly dva šoky.** **Jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“.** To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica. kterou spojoval a jednostranně koloroval až idealizoval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat. **Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně ZEMŘELY TISÍCE LIDÍ.** Trapně zní ta nesmyslná věta toho, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton *„velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“*, kterou kdosi na Západě, ne bez „smutné“ vtipnosti, už před lety nazval „**balkánskou řeznicí“**, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování, ničení a zabíjení, mrzačení v Srbsku letectvem NATO v 1999. **Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na [Kosovu](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/dorin-srebrenica) a Metohiji (KosMetu – Metohije je jihozápadní část Kosova), o údajném masovém pronásledování, zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů.** A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi. Ve středu 24. března 1999 bez povolení Radou bezpečnosti začalo bombardování s tisíci mrtvých a zraněných civilistů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami. Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem mnoho z toho viděl, s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně (např. v okolí osady Hadžići). Po těch letech je už vidět vzestup výskytu některých druhů rakoviny, leukémie, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit. Kromě výše uvedeného se tu objevuje i morální dekadence těch, co vládnou světu, v rámci nedodržení Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č.1244 z roku 1999, která uváděla setrvání Kosova (Kosova a Metochije, Kosmetu) v rámci Jugoslávie („malé“ Jugoslávie, Srbska), zajištění návratu a ochrana uprchlíků. Bylo jich hodně přes 200 000. Rezolucí bylo slíbeno v dohledné době obnovení přítomnosti policie i vojska Srbska na KosMetu. Ale nic z toho nebylo dodrženo. **Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný, vlastně zločinecký postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem pronásledování, vyhánění i zabíjení Albánců armádou i policií, a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, aby svět lépe „spolknul“ kriminální ničení a zabíjení organizací NATO v Srbsku.** Napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety. Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců. „Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“ šířená medii Západu, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča… **Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000.** Je strašné takto mluvit o tisících mrtvých! Nakonec se ale objevil, jak již i jinde uvedeno, i článek M. Farleyové *„V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“.* Šlo o mrtvoly lidí všech národností! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna *„Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“* — Los Angeles Times 29.října 1999). Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Jo Kelly-Moore prohlásila 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny… **Ale moc se nešířila zpráva, že američtí (NATO) letci bombardovali z bezpečné výšky 5 000 metrů a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli DVĚ albánské kolony (mysleli, že jsou srbské).** Ty „vedlejší ztráty“ v těch dvou kolonách činily 155 albánských civilů, včetně žen a dětí. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje!) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl zcela bez viny. Na vyvrácení výmyslů až lží západní propagandy o masových vraždách Albánců na Kosovu se podíleli i španělští lékaři, forenzní (soudní) i policejní experti, které OSN poslala na Kosovo, aby pitvali zabité Albánce, jako hlavní oběti. Po návratu z Kosova napsal člen týmu Pablo Ortiz do španělského časopisu (El Pais 23. září 1999) – > „Zločiny války – Ano; Genocida – Ne: Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova (na severu, s městem Istok), že se máme připravit na více než 2 000 pitev do konce listopadu. Výsledek je ale zcela rozdílný. Našli jsme pouze 187 těl k pitvě a tak jsme už doma (září).“ > > „Těla byla bez známek mučení, nebyly tu masové hroby (Emilio Perez Pujol, forenzní pracovník). O myšlenkách bývalého premiéra Austrálie Malcolma Frazera o NATO napsal Michael Madigan (Herold Sun, 9. března 2000) článek *„Bývalý premiér buší do role Západu v Kosovu“:* > „Bývalý premiér M. Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal roli NATO v Jugoslávii ke španělské inkvizici … Angažování a válka na Balkáně byly ilegální a imorální … činnost NATO se podobala akcím španělské inkvizice a křižáků, kteří pobili milióny lidí ve jménu křesťanství…“ **Pan prezident Havel pošlapal tradiční česko-srbské přátelství** a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně proti srbsky – viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze – kdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy. **Prezident Havel se nikdy ani nepokusil vyslechnout tu druhou, srbskou stranu** a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars – Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“. **V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) vydali téměř výsměšně prezidentova slova:** > **„Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“** Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova tehdejšího našeho prezidenta styděl!!! **Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit.** Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá bombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i významné město Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3. kosovské armády generálem Nebojšou Pavkovićem… Dobře jsem si zapamatoval jeho slova: > „Věřte mi, profesore, že by se moji vojáci celý den smáli, jak nejsofistikovanější letectvo světa ničí naše atrapy mostů, tanků, děl, kdyby nevěděli, jak toto letectvo ničí naši zem, naši infrastrukturu, jak zabíjí a zraňuje naše civilní obyvatelstvo, kolik neštěstí přináší do jeho životů…“ **Tříměsíční bombardování** “vojenských cílů“ zničilo dohromady řádově jen desítky tanků, děl, obrněných transportérů – dodatečně to hlásily i zklamané zprávy agresora. **V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic…** Byly zničeny rafinerie nafty, veliké chemické závody (Pančevo, Novi Sad), mnoho škol, zdravotnických zařízení, nejrůznější továrny pro zcela civilní potřeby, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), byly postiženy řady civilních čtvrtí, některé cesty, atd. **Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda, za letecké podpory (bombardování) NATO, před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina) a přes tisíc jich povraždila), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc. Do té doby Srbové představovali kolem 12% obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 4,5%.** Známý britský novinář Misha Glenny rozhořčeně napsal: > **„Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“** (The Boston Globe, 16. srpna 1995). To je jen tak pár nahodile vybraných informací a úvah po přečtení jinak čtivé a vtipně napsané, i když bohužel zcela jednostranné a s mnoha nepravdami knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.  **Děkujeme panu Prof. Dr. Rajko Dolečkovi, DrSc. za souhlas ke zveřejnění !!!!** P.S. První bomby a rakety dopadly na Srbsko a Černou Horu 24.3. 1999. Akce trvala do 10. června 1999 Původní text: [NOVÁ REPUBLIKA ](http://www.novarepublika.cz/2017/03/nad-knihou-ladislava-spacka-o.html) > **Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučiće 18.5. 2021.** > > Prosím srbský národ o odpuštění > > Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu. > > A my jsme se mu odvděčili bombardováním. > > Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění. > > Celou dobu mě to trápilo. > > Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami. > > Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy. > > A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši. > > Miloš Zeman > prezident republiky **Categories:** O politice **Tags:** bombardování, Doleček Rajko, genocida, Jugoslávie, NATO, Špaček, Václav Havel, válka **Spisovatel:** Doleček, Havel Václav --- ### [Anton Pavlovič Čechov a jeho generacemi obdivované majstrštyky](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/cechov-anton-pavlovi-biografie-genialni-majstrtyky) **Published:** February 26, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** A.P. Čechov. Jeho knihy budete obdivovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života. Čechov psal tak, aby slova byla těsná a myšlenky prostorné. **Content:**  **Anton Pavlovič Čechov (\*29.1.1860 – †15.7.1904) publikoval už na vysoké škole v Moskvě. Své první humoristické povídky psal pod pseudonymy „Antoša Čehonte“ a „Bratr mého bratra“ v časopise „Builnik“.** Tento satirický časopis založil v roce 1865 v Petrohradu umělec Nikolaj Stepanov. V roce 1872 se publikace přestěhovala do Moskvy. (Časopis mimo jiné publikoval raná díla – básně o Volze – budoucího slavného novináře a spisovatele Vladimira Giljarovského. Ilustrace pro časopis vytvořil slavný ruský umělec a architekt Fjodor Šechtěl, autor návrhů budov Moskevského uměleckého divadla, Polytechnického muzea a kina Kudožestvennyj.) **Z té doby známe povídku Chameleon, která svým názvem i obsahem je nejen symbolickým krédem jeho dalšího psaní, ale i důkazem jeho mistrovské schopnosti napsat nadčasový příběh.** **Jaké bylo osudové memento A.P. Čechova?** Čechov žil proto, aby obsahem svých knih odkrýval dalším generacím skutečnost, že ubohost i sláva lidské civilizace je odpradávna spojena s hloupostí a pudovou prázdnotou, ve které pravda není jenom jedna. **Na jeho vizitce bylo ale vždy napsáno: „Doktor A.P. Čechov.”** To je vše. Tedy ani spisovatele, ani dramatika, díky čemuž se proslavil po celém světě, ani čestného akademika Císařské akademie věd v kategorii belles-lettres, ani nositele Řádu svatého Stanislava, ani ctitele říšské akademie věd v kategorii belles-lettre. a tak dále, ale prostě lékař. Tuto profesi vždy považoval za svou skutečnou. **Jak psal aneb proč bude slavný po další stovky let.** Celé generace čtenářů ví, že své povídky uměl Anton Pavlovič Čechov (\*29.1.1860 – †15.7.1904) vystavět mistrně a bez zbytečných vět. Dokázal napsal příběh, který je i po stech letech čtivý a aktuální. Jeho povídky se vyznačující jak úsporností stylu, tak dramatickým spádem a hlavně velkým uměním charakterizovat postavy i prostředí děje přesnými odpozorovanými detaily. Byl proto příkladem pro mnoho spisovatelů 20. století, jako například pro dalšího velikána světové povídky, Hemingwaye. > Anton Pavlovič Čechov napsal v dopise svému bratru Alexandrovi frázi, která se stala velmi populární: > **“Stručnost je duší vtipu.” Navzdory veškeré stručnosti jeho jazyka hloubka významů skrytých za slovy na jedné straně umožňuje čtenáři pokaždé objevit něco nového pro sebe nebo možná i v sobě, a na druhé straně činí samotné slovo maximálně výstižným a přesným. > „Čechov psal tak, aby slova byla těsná a myšlenky prostorné.“ > Maxim [Gorkij](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/maxim-gorkij-burevestnik-pisen-o-bourlivaku) > > Čechov je pro mě pěšinkou v poli hýbajícím se ve větrném počasí. Zdá se, že ji není, ale jakmile se podíváte pozorněji, už se zde objeví tu a tam. Ale dokud se nenaučíte naslouchat, dělat pauzy a dívat se trochu dál, neuvidíte to. > Nikita [Michalkov](https://citarny.com/vzdelavani/knihy-umeni/michalkov-uzemi-me-lasky), režisér **Jeho mistrovské povídky málokdo překoná.** Z jeho povídek není snadné některé vyzdvihnout. Ale asi nejpopulárnější jsou povídky psané v devadesátých letech 19. století. Rozhodně zajimavé je literární zpracování jeho cesty na trestanecký gulag na poloostrově Sachalin v povídce Sachalin. A pak celý cyklus povídek, které natočili vynikajícím způsobem v Českém rozhlase jako je: „Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894). „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Souboj“ (Duel, 1891). **Bez špetky soucitu nám ukazuje své postavy z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky. Ale paradoxně se jim nemůžeme jen smát. U Čechova je totiž vše komedie a zároveň to komedie není.** Čechov moc dobře věděl, že těžiště toho, čemu říkáme pravda, záleží jen na úhlu pohledu a jako schopný spisovatel nám naznačuje, že pravd je tolik, kolik je lidí. A v tom je jeho největší mistrovství a jedinečná nadčasovost. > Čechov o ruské hostině > > No, když vejdete do domu, stůl už by měl být prostřený, a když si sednete, okamžitě si natáhnete ubrousek přes kravatu a pomalu si nabídnete karafku s vodkou. Nejlepší chuťka, chcete-li vědět, je sleď. > > Snědli jste si ho s cibulkou a hořčicí, a teď, drahý příteli, dokud ještě cítíte v žaludku jiskry, snězte ikru samotnou nebo, chcete-li, s citronem, pak obyčejnou reďku se solí, pak zase sleď, ale nejlepší, drahý příteli, je slaná rybička, když ji nakrájíte na malé kousky jako ikrku a, chápete-li, s cibulkou, s provensálským olejem… to je lahůdka! Ale jaterka je tragédie! > > No, jakmile přinesou z kuchyně kulebjaku, hned, okamžitě, je třeba vypít druhou sklenici. > > Kulebjaka musí být chutná, nestydatá, ve vší své nahotě, aby lákala. Mrknete na ni očkem, nakrájíte si takový kousek a prsty nad ní pohrajete takhle, z přebytku city. Začnete ji jíst, a z ní vytéká máslo jako slzy, plná, šťavnatá náplň s vejci, s drobem, s cibulkou… Jakmile skončíte s kulebjakou, hned, abyste si nezkazili chuť, nechte podávat šťovík… > > Šťovík musí být horký, ohnivý. Ale nejlepší, drahý příteli, je boršč z červené řepy po chlupcům, s šunkou a s klobásou. K tomu se podává smetana a čerstvá petrželka s koprem. Skvělé je také rozsolnik z drobů a mladých ledvin, a chcete-li polévku, tak z polévek nejlepší je ta, která se zasype kořením a zeleninou: mrkev, chřest, květák a všechno takové právní vědomí. Jakmile skončíte s borščem nebo polévkou, hned nechte podávat rybí, drahý příteli. > > Z tichých ryb je nejlepší smažený kapr ve smetaně. Ale ryba nenasytí, to je jídlo nedůležité, hlavní věc u večeře není ryba, ani omáčky, ale hlavní jídlo. Když vám, například, podají k hlavnímu jídlu pár bažantů, a k tomu přidáte-li křepelku nebo pár tlustých křepelčích kohoutků, pak zapomenete na všechen kašel, čestné slovo. A smažená kachna? > > Bílá, tlustá, šťavnatá, víte, jako nymfa… Po hlavním jídle člověk je nasycen a upadne do sladkého zatmění. V té době je člověku dobře i na duši milostivě. > > Pro potěšení můžete vypít tři sklenky zapečenky\*. Domácí zapečenka je lepší než jakékoliv šampaňské. Po první sklenici vás zahltí vůně, takový zrcadlení, a zdá se vám, že nejste v křesle u sebe doma, ale někde v Austrálii, na nějakém nejměkčím pštrovi… > > Během zapečenky je dobré zakouřit doutník a házet prsteny, a v té době v hlavě přicházejí takové snové myšlenky, jako byste byli generálissimem nebo ženatým s nejkrásnější kráskou na světě, a že tato kráska celý den plave před vašimi okny v nějakém bazénu s zlatými rybičkami. Ona plave, a vy jí říkáte: „Drahoušku, pojď mě políbit!“ > > \* Zapečenka — vodka s medem, naložená na koření v peci, v zapečené nádobě.  [Melichovo](https://chekhovmuseum.com/en/). Bývalý statek Čechova. **Milan [Kundera](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/milan-kundera-a-zneuznavane-dedictvi-cervantesovo) před pár lety řekl, že velké dílo se nemá posuzovat podle toho, jaký člověk ho napsal. Je to podle mě velmi nešťastná myšlenka.** Charakter člověka velmi ovlivňuje jeho dílo a lidé by se měli učit, že obsah knih a charakter člověka spolu úzce souvisí. Pochopení této souvislosti je základem smysluplné cesty směrem k hledání sebe sama ve vztahu ke společnému, kolektivnímu myšlení. **Čechovovy povídky jsou psány v souladu s jeho humanistickým pohledem na svět.** Proto v jeho knihách nalézáme jak nesmírné sociální cítění, porozumění pro lidské ztráty a lidské sny, ale také nesmlouvavé pohrdání lidskou ješitnou hloupostí, kterou často s ironií i nadsázkou pranýřuje jako nejubožejší vlastnost, s kterou se lidská společnost potýká. To se týká hlavně jeho postav, které nazýváme termínem “zbytečný člověk”, rusky **lišnyj čelověk.** Ten termín je charakteristický nejen pro některé postavy z jeho knih, ale často se objevují v ruské literatuře 19. století vůbec. Koneckonců “lišnyj čelověk” povstal už v roce 1858, kdy vychází román Gončareva “[Oblomov](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/goncarov-oblomov-lisnyj-celovek)“. > Obecně lze poetickou strukturu Čechovova díla přirovnat k ledovci, jehož podvodní část je mnohem silnější a hlubší než to, co vidíme. > A Čechovova próza mi připomíná stezku v trávě. Je to prakticky neviditelné, všechny podtexty, všechny významy jsou skryté, ale když přiblížíte oči, ukáže se, že se jedná o velmi jasné a dvojité, trojité a dále větvené významy, ale zvenčí jsou zcela neviditelné. a hned. > Teprve když se přiblížíme a vykročíme na cestu, začneme to fyzicky cítit. Ale když se podíváte zvenčí, možná si toho prostě nevšimnete. Celý Čechov je pro mě tato cesta v poli pohybujícím se ve větru. **Jeho mistrovská dramata se hrají dodnes v celém světě** Povídky mu ale paradoxně literární slávu nepřinesly. Ta se dostavila až po odehrání jeho dramat a jednoaktových humoresek. Z těch jsou pak kvartet „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), největšími majstrštyky v jeho dramatické tvorbě a dodnes se hrají na všech velkých divadlech světa, stejně jako hry norského dramatika Ibsena, na jehož tvorbu Čechov svým osobitým způsobem navazuje. > „Višňový sad… Kolik v něm bylo stromů, kolik v něm bylo života. Rostly, rozrůstaly se, táhly se k nebi, a pod nimi, ve stínu, zůstal ten život, který jsme ztratili, ten, který možná nikdy nezískáme zpět. Tento sad je symbolem radosti i smutku, života i smrti, a stal se pro mě jediným útočištěm před chladným a lhostejným světem.“ > A. P. Čechov, „Višňový sad“ **Ve svých poznámkách ke hře Tři sestry si napsal:** > “Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům.” **Osobní život a tragická nemoc** Přesto, že vystudoval lékařskou fakultu, je celý jeho krátký život poznamenám tuberkulózou. Ta se projevila už za jeho studií, ale poprvé ho z větší silou zasáhla na jeho dvouroční cestě na Sachalin v roce 1890, která do velké míry ovlivnila jeho humanistické názory. V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů na Krym, do Jalty, kde se postupně potkává s dalšími ruskými spisovateli, (s L. N. Tolstým a M. Gorkým, etc) V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou, ale většinu života žijí odděleně. Ona hraje divadlo v Moskvě, on se léčí na Krymu. Tuberkulózu ale nedokáže zastavit a tak 15. července roku 1904 Čechov ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá v sanatoriu v německém Badenweiler. Pohřben je v Moskvě. > **ČTĚTE ČECHOVA! > Pokud hledáte a chcete číst dobré knihy, bez obav nalistujte Čechova. > Je to autor, jehož knihy budete obdivovat a milovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života.** **Povídky** Pavilon č. 6 (1892) Dáma s psíčkem (1889) Záchvat Člověk ve futrálu (1898) Tlustý a tenký Dům s mezaninem (1896) Anna na krku (1895) Step (1888) Mužici (1897) Černý mnich (1894) Chameleon (1884) Ostrov Sachalin (1893) Rodschildovy housle **Dramata** Platonov (1881) O škodlivosti tabáku (1886) Ivanov (1887) Medvěd (1888) Námluvy (1888-1889) Lesoduch (1889) Racek (1896) Strýček Váňa (1899) Tři sestry (1901 Višňový sad (1904) **Ukázky:** > **Ukázka z povídky Angrešt.** > Jen se podívejte na tento život: drzost a lenost silných, nevědomost a bestialita slabých, nemožná chudoba všude kolem, přelidněnost, degenerace, opilství, pokrytectví, lži… > > Mezitím je ve všech domech a na ulicích ticho a klid; Z padesáti tisíc žijících ve městě by ani jeden nekřičel nebo nebyl hlasitě rozhořčen. Vidíme ty, kteří chodí na trh pro zásoby, jedí ve dne, spí v noci, mluví své nesmysly, žení se, stárnou, samolibě tahají své mrtvé na hřbitov, ale nevidíme ani neslyšíme ty, kteří trpí, a co je v životě hrozné, to se děje někde v zákulisí. Všechno je tiché, klidné a jen němá statistika protestuje: tolik lidí se zbláznilo, tolik kýblů se vypilo, tolik dětí zemřelo na podvýživu… > > **Anton Pavlovič Čechov: Kniha stížností.** > Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý “uložen o nádražního strážníka”, ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst: > “Velectěný pane! Zkouška pera!” > K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno: > ” Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje.” > “Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin.” > “Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše.” > “Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev.” “Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev.” > “Nikandrov je socialista!” > “Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev.” > “Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař.” > “Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D.” > “Panstvo! Tělcovskij fixluje!” > “Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku.” > “Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov.” > “Žer, co je…” > “Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…” > “Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij.” > “Zušlechťujte se ctností.” > “Kátinko, šíleně vás miluju!” > “Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7.” > “Jak jsi sedmej, tak jsi blbej.” > > Přeložil Libor Dvořák > > **Nudná historie – Ze zápisků starého muže / výpisky.** > > Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou. > > Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních. > > Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu. > > Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně. > > „Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné…“ > > „To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“ > > Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili? > > V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa. > > „Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2 > > „Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost…“ > > „Některé typy jsou k popukání. Taková… dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin… A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“ > > Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená. > > Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin. > > Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu… Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí… > > Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl: > > Orlové níž než slepice se někdy snesou, však slepice se k nebi nikdy nepovznesou. > > Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití. > > Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi. > Tak tedy zkouším sebe: co chci? **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, Biografie, Čechov Anton Pavlovič,, dramata, povidky, Rusko **Spisovatel:** Čechov --- ### [Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/kurt-vonnegut-bombradovani-drazdan-1945) **Published:** March 11, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** V roce 1968, kdy jsem napsal Jatka č. 5, jsem konečně dozrál natolik, že jsem o vybombardování Drážďan mohl psát. Byl to největší masakr v evropských dějinách. **Content:**  **V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách. Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.** Hlavní postavou je Billy Pilgrim: voják, vězeň, očitý svědek bombardování Drážďan a… cestovatel časem. Scény se mění jako záběry snů: zajatecký tábor, poté mimozemská planeta Tralfamadore. Vonnegut skrze tento chaos ukazuje nesmyslnost a opakovatelnost války. Vonnegut nenapsal kroniku válečných akcí, ale hořkou ironickou snahu porozumět tomu, co válka dělá s lidskou psychikou. Struktura vyprávění je roztrhaná, jako film vědomí po vší té hrůze, kterou dokáže jen člověk člověku. Opakování v knize „Tak to je“ zní jako refrén naučené bezmocnosti před smrtí. **Román nedává hotové odpovědi, pouze ukazuje. Se suchým humorem, fantazií a hrůzou mezi řádky román odhaluje, jak velice snadno svět ztrácí lidskost a jak člověk je schopen všeho, co mu umožní, aby zůstal na živu.** Kurt Vonnegut v knize Muž bez vlasti o válce píše: > “Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle, pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V [Drážďanech 13. února 1945](https://cs.wikipedia.org/wiki/Bombardov%C3%A1n%C3%AD_Dr%C3%A1%C5%BE%C4%8Fan) zabily britské zápalné pumy asi 135 000 lidí za jedinou noc. > > **Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení.** > Celé město vyhořelo do základů, a bylo to britské zvěrstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry, přiletěli a celé město zapálili novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší malé skupiny válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztrousíte zápalné látky. > > Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlast níma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a odnášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem — na vlastní oči jsem to neviděl — že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byla příliš pomalá a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety. > Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím. > > **V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete.** A k čertu, viděl jsem něco takového, prožil jsem to na vlastní kůži, tak napíšu na kšeft knížku o Drážďanech. Rozumíte, takovou tu knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak. > > **Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy.** > Tak jsem šel na návštěvu k příteli — dávnému kamarádovi Berniemu O’Harovi. A snažili jsme se vzpomenout si na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech, na ten drsný jazyk a to všechno, na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena, Mary O’Harová, z toho rostla. Poznamenala: *„Byli jste tehdy jenom malé děti.“* > > A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou Duke Wayne. A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byli jsme děti, a Jatka č. 5 dostala podtitul **Křížová výprava dětí.** > > **Proč mi trvalo třiadvacet let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhů a všichni jsme je chtěli tak či onak zúročit. A Mary O’Harová mi vlastně řek la: „Proč pro změnu neřekneš pravdu?“** > Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní. Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy. > > Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem, nacistům. > **A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte.** > Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.” > > **Z knihy:** > [Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/vonnegut-muz-bez-vlasti)  **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, bombardování, Drážďany, Druhá světová válka, nacismus, Německo, Vonnegut Kurt **Spisovatel:** Vonnegut --- ### [Malý velký muž Alexandr Puškin a jeho cenzor, car Mikuláš I.](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/puskin-a-jeho-cenzor-car-mikulas) **Published:** June 6, 2014 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Puškin sice vzhledu ne příliš atraktivního, hýřil vtipem, inteligentními poznámkami na dobu 19.století až příliš odvážnými a tak se dostal do sporu s carem. **Content:**  **Puškin patří k mým nejmilejším básníkům. Patřím totiž k lidem, kteří si život bez knihy nedovedou představit. K mé dřívější četbě však nepatřila klasická literatura. Mou první zkušeností s ní byly až [knihy Puškina](https://citarny.com/tag/a-f-puskin). Paradoxně jsem od tohoto básníka nejprve přečetla prózu. Na Puškinovi obdivuji, jak v raném věku začal skládat básně. Většina patnáctiletých výrostků by nic podobného dnes nenapsala.** ***Já píši Vám – nač víc se ptáte? Což mohu více říci snad?*** Není lepšího příkladu než samotný autor těchto veršů. Alexandr Sergejevič [Puškin](https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Sergejevi%C4%8D_Pu%C5%A1kin) (6. 6. 1799 – 10. 2. 1837) Život tohoto muže byl stejně pozoruhodný jako on sám. Ačkoli se vyznačoval svou nehezkostí, malou vychrtlou postavou a vůbec jakousi exotičností, přesto všechno byl člověkem oblíbeným, ba dokonce by se dalo říct, že byl ozdobou všech večírků a plesů.… **Tento muž, sice vzhledu ne příliš atraktivního, hýřil vtipem, inteligentními poznámkami a originálními myšlenkami na dobu 19.století až příliš odvážnými. Vysmíval se chladnosti a odměřenosti, která se považovala za slušnost a známku dobrého vychování.** Nebýt však některých událostí, které poznamenaly Puškinův život, lze jen těžko posoudit, zda by se stal tak významnou osobností. Zejména ho ovlivnil rok 1812, kdy Rusko porazilo Napoleona. Mladý Puškin často pobýval mezi důstojníky, kteří se vrátili z Evropy a přinesli s sebou pokrokové myšlenky. Rusko bylo nevolnickým právem a absolutismem ve srovnání s ostatními evropskými státy zaostalé. Puškin se naučil obdivovat prostý lid a do mnohých básní jej obsadil do role hrdinů. **Pozdvižení vyvolala jeho první poema Ruslan a Ludmila, kde použil lidové mluvy…** I jeho další básně skrývaly mnoho jinotajů a takto se Puškin dostal do povědomí lidí. Vznikalo stále více básní s narážkami na politiku a Puškin byl vypovězen do vyhnanství na jih Ruska, kde začal vznikat jeho román Evžen Oněgin. Myslím, že předlohou pro hlavního hrdinu byl Puškin sám. Ať už to byl záměr, či ne, nelze popřít shodu duševních a snad i tělesných rysů. Ne všichni možná budou souhlasit, ale autor si v podstatě předpověděl svůj vlastní osud, když v románu nechal zemřít v souboji ne méně důležitého básníka Vladimíra Lenského. Ačkoliv to nikdy nebylo dokázáno, stýkal se Puškin nejspíš také s děkabristy. Neúspěšné povstání bylo další významnou událostí v jeho životě. Car nechal popravit mnoho Puškinových přátel a on sám byl stále hlídán ostražitou tajnou policí. Začínal trpknout čím dál víc. **Poslední kladný ohlas vyvolalo dokončení Evžena Oněgina. Každé jeho další dílo bylo důkladně prohlédnuto okem cara Mikuláše I., Puškinova cenzora.** Jako naschvál začali kritikové Puškinovu tvorbu pomlouvat, pomluvám se nevyhnul ani Puškin sám… Velký člověk se stával stále menším. Už nebyl vítaným hostem, ale spíš obtížným hmyzem. Nikdo nevěděl, kdy ztropí další skandál nebo další žárlivý výstup své manželce, petrohradské přední krasavici. Její půvaby přitahovaly mnoho mužů a i carovi doslova učarovala. V dlouhém zástupu jejích ctitelů stál i mladý Francouz d’Anthes. Nebýt intrik a pomluv, toto jméno by snad bylo navždy zapomenuto. Osud tomu chtěl jinak. K Puškinovi se donesly zvěsti o románku jeho ženy s francouzským mladíkem. Proto jej, jak pravila tehdejší etiketa, vyzval na souboj. Tento čin se mu stal osudným. Byl raněn a za několik dní vydechl naposledy. Zemřel básník, otrok cti své (M.J.Lermontov-Na smrt Puškinovu). **Puškinova tvorba mě natolik ohromila, že už zbývá jen málo jeho děl, které jsem doposud nečetla.** Každé z nich mě okouzlilo něčím jiným. Piková dáma je jistě velmi zajímavým kouskem. Nepostrádá ani zajímavý příběh obohacený trochou tajemna, ani vtip. Myslím ale, že lepší je novela Kapitánská dcerka. Přiblížila mi dobu Pugačovu, dnešním čtenářům tak vzdálenou, ve které je zasazeno mnoho historických faktů. Kupodivu zde Puškin staví krutého kozáka Pugačova do role kladné, bez jehož pomoci by hlavní hrdinové těžko přestáli všechny zkoušky. Velmi mne mrzí, že další próza, jako například Dubrovskij nebo historický román Mouřenín Petra Velikého nebyla dokončena. Z básní jsem si oblíbila samozřejmě Evžena Oněgina, ale také například Cikány nebo Kavkazského zajatce, kterého Puškiin napsal na motivy vyprávění svého strýce.  Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt **I když je v dnešní době výběr autorů široký a je mnoho modernějších témat, přesto všechno je v současné době Alexandr Sergejevič Puškin mým nejoblíbenějším autorem.** Alexandr Sergejevič Puškin. Těžko říct, které ze svých postav se víc podobal. Alekovi z Cikánů toužícímu po svobodě, nebo snad Evženu Oněginovi, člověku nešťastnému a mrzutému ze svého života? Alexandr Sergejevič Puškin byl, je a bude největším ruským básníkem všech dob. Velkou měrou přispěl k duševnímu ruskému rozvoji. Ač romantik, položil základ realismu, nasměroval budoucí ruskou literaturu. Alexandr Sergejevič Puškin – malý velký muž. Puškin Taťánin dopis Oněginovi***Já končím! Strašno čísti jest…* *Já ze strachu a studu zmírám…* *však zárukou mi Vaše čest,* *k ní s oddanosti smělou zírám…* Titulní obraz: Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911 **POZNÁMKA REDAKCE** tento článek jsme objevili na webu knihovny Uherského Hradiště. Je jednou z oceněných prací literární soutěže **“Píšu povídky, píšu básně… tentokrát Slon a mravenec aneb Velcí a malí 2006” a napsala ho Magdaléna Rubešová, 14 let !!!!!, ZŠ U Pálenice Kunovice.** Moc se nám líbil a proto jsme ho otiskli i na Čítárnách !! Copak asi dnes dělá Magdaléna Rubešová? **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** A.S. Puškin, Biografie, Mikulás I., Rusko **Spisovatel:** Puškin --- ### [Choltický a tajná láska. Příběhy s laskavým humorem z 19. století](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/cholticky-tajna-laska) **Published:** March 22, 2026 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Jaroslav Choltický Tajná láska. Chcete, aby na vás dýchla atmosféra 19. století? Kniha povídek Jaroslava Choltického, milé, úsměvné črty s nádechem nostalgie. **Content:**  **Jaroslav Choltický Tajná láska. Chcete, aby na vás dýchla atmosféra 19. století, pak doporučujeme knihu povídek Jaroslava Choltického Tajná láska. Kniha je krátká (kolem 80 stran), typicky „povídková“ – žádné velké romány, ale milé, úsměvné črty s nádechem nostalgie.** Sbírka humoristických a laskavě ironických povídek z venkovského života – plná svérázných postaviček z jeho rodného kraje, drobných lidských slabostí, lásky, chamtivosti a vesnických intrik. Jaroslav Choltický jako dobrý pozorovatel svého okolí, humorným způsobem vykresluje svérázné postavy ze svého rodiště v Cholticích, ale také z pedagogického působiště ve Světlé nad Sázavou a Ledče nad Sázavou. Příběhy jsou psány s laskavým humorem, ale také s pochopením a vcítěním pro tragické životní situace a jistě čtenáře zaujmou. Kniha obsahuje podobných 10–12 povídek, často s motivy lásky, která se skrývá nebo naopak přehání. **Jaroslav Choltický (1869 – 1955)** vlastním jménem František Janouch. Pedagog a spisovatel. Autor tří románů (Zámecký vychovatel, Přebytečný člověk a Dvě zlatá srdce) je autorem mnoha povídek, jež vycházely v dobovém tisku. Humorná knížka z jeho rodiště: Příběhy z Povedené Lhoty, z níž vyšlo několik povídek, zůstává stále zatím v rukopise. První kniha povídek „[Belhavý kůň](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/cholticky-belhavy-kun)“, vyšla v roce 2012. Kniha je ve stejném formátu a edici jako kniha Belhavý kůň, kterou také Ilustroval známý malíř, grafik a ilustrátor [Josef Velčovský.](https://www.krasnaumeni.cz/en/umelci/velcovsky-josef) Kniha vychází v malém, exkluzivním, číslovaném vydání. (100ks). Vydal Ladislav Janouch Praha, 2018. **Ukázka:** > Seděl starej Vojta na lavici před chalupou, kouřil fajfku a civěl přes plot na Aničku, jak mele obilí na ručním mlýnku. Anička byla vdova po půl druhýho roku, hezká, buclatá, s tvářema jako jablíčka. > „No jo,“ vzdychl si starej Vojta, „ta by mi slušela. Ale jak to říct? Tajně to mám v srdci už tři roky, a ona nic netuší.“ > Najednou se Anička otočila: „Copak, strejdo Vojto, tak smutně koukáte? Zase se vám něco stalo?“ > „Ale jo, Aničko,“ zakoktal starej, „já… já bych vám rád něco řek… něco důležitýho.“ > „Tak povídejte, já poslouchám.“ > Vojta se zvedl, popošel k plotu, zakašlal a najednou to vypadlo: „Víš, Aničko, já tě mám rád. Tajně. Už dlouho. A kdybys chtěla… no, abysme spolu…“ > Anička se zarazila, pak se zasmála tak, až jí slzy tekly: „Ale strejdo Vojto, vy jste mi to mohl říct dávno! Já vás taky mám ráda – ale ne tajně! Veřejně! Jenže vy jste furt jen koukal přes plot a nic neřek!“ > Starej Vojta zčervenal jako rak: „Tak to… tak to se vezmeme?“ > „No jasně,“ řekla Anička a podala mu ruku přes plot. „Ale teď už žádný tajnosti, jo? Lidi musí vědět, že starej Vojta konečně našel svou lásku!“ > A tak se na vesnici začalo mluvit o „té tajné lásce“, která nakonec byla nejvíc veřejná ze všech. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, cholticky, Choltický Jan, milostný román **Spisovatel:** Cholticky --- ### [Planina ticha. Jedinečná meditativní próza knihaře a básníka Stanislava Vodičky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/vodicka-planina-ticha-2) **Published:** January 16, 2023 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Vodička psal vždy útlé malé knížky. I tato knížka básnické prózy knihaře a básníka, přítele Demlova, je stejně křehká jako jeho život. Zde jsou slova zbytečná. **Content:**  **Stanislav Vodička psal vždy útlé malé knížky. I tato knížka básnické prózy knihaře a básníka, přítele Demlova, je stejně křehká jako jeho život. U takových knih jsou slova zbytečná. Čtení Vodičkovy prózy je podobno meditaci, je to příliš osobní věc. Čte se v tichu a v pokoře ke všemu živému neboť autor zde ticho velebí a předává nám ji na dlani jak křehkého, zranitelného motýla, jak táhlý tón zvonu.** > „Vždyť náš život je také takovým odléváním zvonu. Slitina všech našich okamžiků, dní, od zrození až do smrti, teče žhavým potůčkem do skryté formy a až tam odteče poslední kapka posledního skutku, teprve potom bude zvon ulitý.“ > Napsal Stanislav Vodička v povídce Na zdraví zvonu. Ilustrace Mirko Hanák Ilustrace Mirko Hanák **Stanislav [Vodička](https://citarny.com/tag/vodicka-stanislav) (15.10. 1910 – 26.11. 1982)** se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem. Stanislav [Vodička](https://www.mlp.cz/katalog/osoba/vodicka-stanislav/1162928) | Planina ticha | Vyšehrad, 1983 Kniha získala cenu Vyšehradu za nejlepší prózu. Ilustrace na obálce Mirko Hanák. **Ukázka z knihy: Stanislav Vodička / Planina ticha.** > Byl takový podivný den. Nic se nedělo. Na Městečku byl klid, ani povozy nejezdily, před okny mé dílny seděly u obecní pumpy ve stínu javorů husy, zobáky zasunuté za křídlem. Spaly. Několik much bzučelo na okenní tabuli. Chtěly proletět sklem do prosluněného červencového odpoledne. Co chvíli se s bzukotem doklepaly až k hornímu rámu okna a potom spadly dolů. Rozebíral jsem knihy. To je první knihařská práce na každé knížce. Odtrhávají se jednotlivé archy, očistí se z nich starý klih a pak se knížka přehlédne, jestli je celá. > > Tohle odtrhávání archů popraskává podobně jako klepání much na skle. A neustále se opakuje. Aby byl klid odpoledne dovršen, seděl za mými zády student práv. Učil se latinská slovíčka. Pobroukával si je stejně úporně jako ty mouchy, které chtěly proletět sklem. > > Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli. > Tahle stará židle zabloudila do knihařské dílny z nějaké restaurace. Pozvednutím za sedadlo se dala složit a zastrčit někam do kouta, a potom zase vytáhnout, klepnutím o zem rozložit a nabídnout hostu. A nebyl to lecjaký host, byl to básník, a ta židle nebyla také lecjaká, byla jenom jeho. Měl na ní vysezené právo ze svých každodenních návštěv. > > Někdo by se ostýchal nabídnout básníkovi rozvrzanou židli, ale v knihařské dílně, ostych neostych, to byla jediná židle s opěradlem, a proto, i když rozvrzaná, byla nejparádnější. > U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče. > > Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí. > Básník přišel, posadil se a vytáhl z kapsy dvě bělavě nazelenalá jablka. Pomologové jim myslím říkají letní průsvitná. Jedno dal studentovi a jedno knihaři. Byla to první spadlá jablka z jeho zahrady. > > „Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk.“ > Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem. > Student už nepobroukává latinská slovíčka, protože před básníkem, který zná latinu stejně dobře jako češtinu, by mu bylo trochu úzko. Jenom knihař dál oškrabuje archy, protože se živí knihařinou. Jeho práce nikoho neruší, i když sedí zády obrácený k hostům. Dnes oškrabuje, zítra bude lepit a zase bude k hostům zády. Je to tak jako s tou židlí. Při první básníkově návštěvě ji utřel hadrem a rozpačitě postával, jako kdyby neměl co dělat. Dnes už jsou všichni součástí letního odpoledne. Nikdo nikoho neruší, mouchy bzučí a husy spí. Básník si nacpe faječku, nosí tabák ve skládacím pytlíčku – kočičáku, zapálí si a sirku hodí na zem, ke kamnům. > A hovor jako by vypadl z oka červencovému odpoledni. Nic básnického ani kněžského, ani studentského, ani knihařského. > „Když to bude takhle pár dní trvat, obilí na těch škrkách podeschne.“ Ilustrace Mirko Hanák> Tak se pomalu odvíjí rozhovor. > Vidím, že naproti, v domě u Palasů, nejsou pootevřená vrata, a proto jen tak, abych přispěl do rozmluvy, říkám: „Dneska je takové horko, že ani Anotka se nerozhlíží po Městečku, aby mu něco neuteklo.“ > Tohle banální přispění do hovoru vyprovokovalo událost. > „Anotka že se nerozhlíží po Městečku?“ říká student. „Ten se rozhlíží pořád, i když má zavřená vrata!“ > Najednou se řeč obrací k Anotkovi. Básník i knihař pochybují o tak veliké zvědavosti, ale student řekne: „Já ho dobře znám, tomu na Městečku neunikne ani slepičí krok.“ > > Najednou je červencové odpoledne veselejší. Je tu zvědavost Anotkova a pochybovačná zvědavost v knihařské dílně. > „Víte co?“ navrhuje student, „zkusíme to!“ Básník se směje mezi zuby. Byl by ochoten k nějaké recesi, ale nesměla by utrpět jeho kněžská důstojnost. > „Tak jak to chceš zkusit? Přece vidíš, že vrata jsou zavřená a v okně nikdo není.“ > „Víš co?“ říká student po krátkém váhání, „Já vyběhnu z dílny, zdvihnu ruce nad hlavu a poběžím k našemu domu. Potom vyběhneš ty za mnou, také s rukama nad hlavou, a důstojný pán tady počká.“ > Tento návrh je přijatelný pro kněze i pro básníka. > A už z knihařské dílny vybíhá student s rukama nad hlavou a za chvilku vybíhá s rukama nad hlavou knihař. Vběhli do studentova domu, tam chviličku počkali, a potom zas běží knihař s rukama nad hlavou a za ním student. > > Husy u pumpy se probudily, ale když se nic nestalo, zastrčily zobáky za křídlo a spaly dál. Básník, knihař i student si stoupli k oknu a zvědavě se dívali na vrata protějšího domu. Čekali jenom chviličku. Najednou se vrata otevřela a vyšel Anotka. Byl bez čepice, jen v košili a v kalhotách. Rozhlédl se po městečku a poklusem se rozběhl ke knihařské dílně, pádil středem hejna hus, které se s kejháním rozlétly. > Básník si sedl na rozvrzanou židli, s mírným úsměvem pokuřoval, ale obláčky kouře mu vybuchovaly ze rtů jaksi humorně rychleji, knihař oškrabával archy a student jen tak ledabyle seděl. > > Anotka vešel do dílny, v pravé ruce nesl papírovou desetikorunu. Pozdravil křesťansky „Pozdrav pámbu“ a překvapeně se rozhlížel. Nic se nedělo. Všichni seděli v jakési červencové pohodě. > „Zkrátka a rozhodně,“ začal hovor svým obvyklým úslovím, „přetrhla se mi desetikoruna, a tak jdu, abyste mi ji slepil.“ > Vzal jsem desetikorunu. Byla čerstvě přetržená. Bylo vidět, že ji přetrhl schválně, jen aby měl důvod k návštěvě. > Ustřihl jsem proužek průsvitného papíru, natřel jej škrobem a slepenou bankovku jsem mu vrátil. Ve stařecké tváři, pod rozcuchanými vlasy, se rozhostila zklamaná zvědavost. Nakonec to Anotka přece jen nevydržel. > > „Zkrátka a rozhodně, co se děje? Vidím, Véna utíká, za ním knihař utíká, pak zase knihař běží a za ním Véna utíká. Co je?“ > Oči mu těkaly z jednoho na druhého a nikde nenašly příčinu překotného pobíhání. > „Ále, to nic, Václav si zapomněl doma latinská slovíčka, tak si pro ně běžel, a já jsem mu zas šel říci, že si tady zapomněl slovník,“ říkám Anotkovi přemáhaje smích. > „To je mi nějakýho kvaltu pro slovíčka,“ zabručel Anotka a odešel, bez pozdravu, se slepenou desetikorunou v ruce. > > A teprve když pochodoval mezi rozehnanými husami, začal se básník tak hlasitě smát, až se plácal přes kolena, a židle vrzala a faječka zhasla. A už nebylo nic ze studia latinských slovíček. Ani červencové odpoledne nebylo bez události. Anotka přece jen o všem věděl. Jeho zvědavost nikdy nezastrčila zobák za křídlo, aby spal. Jistě věděl také o tom, že básník odešel k Liškovům na pivo a celou cestu se smál. Ilustrace Mirko Hanák **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Hanák Mirko, Vodička Stanislav **Spisovatel:** Vodička --- ### [Orwell a 1984. DSA. Svoboda je otroctví, válka je mír, EU cenzura je svoboda slova](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/orwell-1984-svoboda-je-otroctvi-valka-je-mir) **Published:** March 18, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Každý den je jasnější, že EU si vzala jako svůj vzor Orwellův román 1984. Svoboda je otroctví a válka je mír. A samozřejmě cenzura znamená hájení svobody slova. **Content:**  **Orwell to napsal jasně. Svoboda je otroctví, válka je mír, nevědomost je síla. Každý den je jasnější, že EU si vzala jako svůj vzor Orwellův román [1984](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/orwell-a-jeho-genialni-stat-prasat-stale-aktualnji "Stát prasat, 1984, Orwell, totalitní jazyk Newspeak. Jsou to knihy o minulosti nebo o dnešku?"). A samozřejmě cenzura podle EU znamená hájení svobody slova.** Zákon DSA, který původně vzešel z pera Jourové, jejíž gesci nyní převzala finská eurokomisařka Henny Virkkunenová, však jasně jakoukoli svobodu slova popírá, neboť v rámci oné svobody slova uznává jen to, co je v souladu s politikou Bruselu. > **Americký Kongres se právem obává, že se cenzurní praktiky EU, které mají v létě ještě výrazně zesílit, dotknou také amerických občanů, jimž jsou ústavně zaručena práva na svobodu slova a projevu.** To máme sice ústavně zaručené i ve většině zemí v Evropě, nicméně nejpozději za Covidu se ukázalo, že většina evropských politiků ani samotná EU ústavní práva neuznává. Ostatně, samotné Covid pasy – výtvor EU – byly flagrantní ukázkou omezení ústavních práv části občanů pod zcela falešnou záminkou „potvrzení o bezinfekčnosti.“ **V USA se nyní nestačí divit tomu, co ji svým orwellovským jazykem z knihy 1984 sděluje finský eurokomisař** [Jonathan Turley](https://jonathanturley.org/2025/03/28/content-agnostic-eu-official-denies-anti-free-speech-policies-in-bizarre-letter-to-congress/), Ten se dlouhodobě profesionálně zabývá prosazováním svobody slova, což je i téma, na které napsal několik knih, se nedávno účastnil Světového fóra v Berlíně. Tam byla cenzura obhajována nejen evropskými politiky, ale také Hillary Clintonovou. Nyní varuje před dopadem cenzurních praktik EU nejen v Evropě, ale i v USA a zbytku západního světa. Nedávno bylo VAROVÁNO před hrozbou pro svobodu projevu plynoucí z používání Zákona o digitálních službách (DSA) Evropské unie. Předseda justičního výboru Sněmovny reprezentantů Jim Jordan se této záležitosti ujal a obdržel dopis od místopředsedkyně EU pro technologickou suverenitu Henny Virkkunen. [Dopis](https://api.politico.eu/editorial_documents/ea015e0b-7246-4f6d-8301-e3cde8046bcb) je vyhýbavý a klamný.  **Ve knize [The Indispensable Right](https://www.amazon.com/exec/obidos/ASIN/1668047047?tag=simonsayscom) je podrobně popsáno, jak byl DSA využíván k umožnění rozsáhlého vyšetřování a stíhání projevů.** V přímém rozporu s dřívějšími prohlášeními EU Virkkunenová popřela jakoukoli snahu regulovat svobodu projevu nebo vynucovat DSA mimo Evropu. **Obzvláště šílené je falešné tvrzení, že EU je i nadále „hluboce odhodlána chránit a prosazovat svobodu projevu.“** Mnozí v komunitě zabývající se svobodou projevu považují EU a DSA za největší hrozbu[ pro svobodu projevu](https://jonathanturley.org/2024/08/19/the-eu-just-declared-war-on-free-speech-in-america-it-is-time-to-fight-back/) na Západě. Jordan ve svém dopise správně vyjádřil obavu, že DSA by mohla „omezit Američany“ v jejich ústavně chráněné svobodě projevu ve Spojených státech tím, že by donutila platformy, aby zakročily proti tomu, co EU považuje za „zavádějící nebo klamavé“ projevy. Ve své odpovědi Virkkunenová bizarně popisuje DSA jako „[obsahově agnostický“](https://www.politico.eu/article/social-media-law-does-not-regulate-speech-eu-tech-chief-tells-us-lawmaker-henna-virkkunen/) a trvá na tom, že DSA „platí výhradně v rámci Evropské unie.“ **To není to, co představitelé EU dříve říkali, ani to, co zákon sám dovoluje.** [Články 34](https://www.eu-digital-services-act.com/Digital_Services_Act_Article_34.html) a [35](https://www.eu-digital-services-act.com/Digital_Services_Act_Article_35.html) DSA vyžadují, aby všechny stránky identifikovaly, posoudily a zmírnily „systémová rizika“ představovaná obsahem, včetně jakýchkoli hrozeb pro občanský diskurz, volební procesy a veřejné zdraví. Je na EU, aby tyto kategorie definovala a posoudila z hlediska souladu. > **Zákon vyloženě zakazuje projevy, které jsou EU považovány za „dezinformace“ nebo „podněcování.“** Výkonná místopředsedkyně Evropské komise [Margrethe Vestagerová ](https://thehill.com/people/margrethe-vestager/)oslavila jeho schválení prohlášením, že „již není sloganem, že to, co je nezákonné offline, by mělo být také považováno za nezákonné online. Nyní je to skutečná věc. Demokracie je zpět.“ **Někteří Američané se obrátili na EU, aby si vynutili cenzuru svých spoluobčanů.** Poté, co [Elon Musk ](https://thehill.com/people/elon-musk/)koupil Twitter a zrušil většinu cenzurního programu společnosti, mnozí na levici se zbláznili. Tato zuřivost se ještě zvýšila, když Musk zveřejnil „soubory Twitteru“, které potvrdily dlouho popíranou koordinaci a podporu vlády při zaměřování a potlačování projevů. V reakci na to [se Hillary Clintonová a další demokratické osobnosti](https://x.com/HillaryClinton/status/1517247388716613634) obrátily na Evropu a vyzvaly ji, aby použila svůj zákon o digitálních službách k vynucení cenzury proti Američanům. Clintonová[ hovořila na Světovém fóru](https://jonathanturley.org/2025/03/24/a-new-world-order-with-european-values-the-unholy-union-of-globalism-and-anti-free-speech-measures/) a obořila se na selhání při kontrole dezinformací. EU okamžitě reagovala tím, že Muskovi pohrozila konfiskačními sankcemi nejen proti jeho společnosti, ale i proti němu samotnému. Musí obnovit masivní cenzuru, jinak bude čelil drastickým finančním pokutám. Tato kampaň před časem vyvrcholila, když měl Musk tu drzost udělat rozhovor s bývalým prezidentem Donaldem Trumpem. V očekávání tohoto rozhovoru se jedna z nejznámějších postav bojujících proti svobodě projevu na světě rozzuřila. Bývalý evropský komisař pro vnitřní trhy a služby Thierry Breton vydal Muskovi výhružný vzkaz: > „Sledujeme potenciální rizika v EU spojená s šířením obsahu, který může podněcovat násilí, nenávist a rasismus ve spojení s významnými politickými – nebo společenskými – událostmi po celém světě. > Včetně debat a rozhovorů v souvislosti s volbami.“ **EU je již dlouho jedním z nejagresivnějších orgánů bojujících proti svobodě projevu na světě.** Aktivně podporuje vykuchání svobody projevu mezi svými 27 členskými státy. EU není „agnostická“, pokud jde o svobodu projevu. Dlouho prosazovala určitý druh ateismu založeného na svobodě projevu. Čelili jsme úředníkům EU, kteří se po léta zapojovali do orwellovského doublespeaku. Nicméně dopis Virkkunenové Jordanovi vyniká svou naprostou prolhaností… *ZDROJE: Zerohedge / Jonathan Turley org / Politico / X-Twitter* **Ukázka z knihy George Orwell / 1984** > „Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie. > On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno. > A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou. > Heslo Strany: > “Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost”. > > A přece minulost, svou povahou změnitelná, nikdy změněna nebyla. Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu “ovládání skutečnosti”, v newspeaku se tomu říkalo doublethink… > > Doublethink znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití doublethinku mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna. > > Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost. > Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá…“ > xxx > > „Nejhorší osamělost není ta, která pochází z toho, že jste sami, ale ta, která pochází z nedorozumění. Je to osamělost, když stojíte v přeplněné místnosti, obklopeni lidmi, kteří vás nevidí, neslyší vás, neznají vaši skutečnou podstatu. A v této osamělosti máte pocit, jako byste mizeli, rozplynuli se v pozadí, až se stanete pouze přízrakem, stínem svého dřívějšího já.“  **Categories:** Glosy Politika **Tags:** 1984, cenzura, Evropská totalita, Evropská Unie, Orwell George, svoboda slova **Spisovatel:** Evropská unie, Orwell --- ### [Jan Keller o katastrofických reformách ve školství a vzdělávání ČR](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/keller-skolstvi-vzdelavani-penize-kritika) **Published:** March 14, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Jan Keller Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti kdo se podřídí v zájmu zhodnocování velkých peněz **Content:**  **Jan Keller píše: Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života.** Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost. **Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme,** my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti. Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat. **Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní (rádoby vzdělanější) třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam.** To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří. **Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.** **A k čemu směřuje nekvalitní vzdělávání neboli vzdělání výběrové?** Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy. **Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou.** On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě. Zdroj: Prof. Phdr. Jan Keller, Csc. Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice (2011) Více článků Jana Kellera: [http://www.darius.cz/jankeller/index\_clanky.html](http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html) **Categories:** O vzdělávání **Tags:** ekonomie-ekonomika, Keller Jan, škola, vzdělávání, **Spisovatel:** Jan Keller --- ### [Nachové plachty. Alexandr Grin a jeho nenaplněné romantické sny](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/nachove-plachty-alexandr-grin) **Published:** March 16, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Jeho povídky voní člověčinou, protože k člověku měl Grin vždycky blízko. Byl za svého života snad vším, čím chudý člověk může být, ale nejvíc byl smolařem. **Content:**  **Říkáte Alexandr Grin? Zkuste si v dlaních rozetřít mateřídoušku nebo květy vřesu. Ucítíte stejné opojení a závrať, jaké mají jeho povídky. Voní člověčinou, protože k člověku měl Grin vždycky blízko. Ať už spal v noclehárnách, na lodích nebo na rohu ulice jako žebrák. Byl za svého života snad vším, čím chudý člověk může být, ale nejvíc byl smolařem. Přesto jeho pohled nikdy nezhrubl do nic neříkajících řečí opilých tupců, ale zůstal čistý. Aspoň tak se nám ve svých knihách jeví.** Stejně taková jsou jeho vyprávění, naplněná prostotou, radostí, touhami a sny. Vším tím, čeho nikdy ve svém životě nedosáhl. Pokud se vám zdá, že píši příliš romantická slova, máte pravdu. Grin byl romantik, který stále nutí své čtenáře, aby se nevzdávali naděje, ale pozdvihli hlavu a dělali první kroky, které mohou měnit. Všichni toužíme po nevšedních životech, jen odvaha nám mnohdy chybí. Grin to moc dobře věděl. > „Během dne člověk vnímá tolik myšlenek, dojmů, vět a slov, že by to vše mohlo naplnit několik tlustých knih.“ > Alexandr Grin, „Nachové plachty“ **Celý život miloval Alexandr Grin (23.08. 1880 – 8.07. 1932) moře a stal se velkým básníkem mořských zálivů, přístavů a lidí, které tam poznával.** Všechno je v jeho knihách poznamenáno voláním mořských dálek, touhou po dobrodružství, běsnícími živly, kořenitou vůní přístavů s opitými námořníky v divokých pitkách. Přesto se dokázal na všechno, ve svém neradostném životě, podívat s laskavým nadhledem a s poezii sobě vlastní. Posuďte sami z těchto náhodných úryvků: > “Zima umřela. Jaro ji srazilo nohou, růžovou nohou do studených strží, kde nyní bezvládně ležely plásty mrtvolného, šedavého sněhu a stařecky sípala sychravými výpary … Přerývavě z posledních sil.” > > “Naslouchal zvukům polnice. Byla v tom zvláštní poezie vojákova dne, elegie opuštěné vesnice, melancholie svátečně nablýskaných bodáků.” **Ve svých knihách nás k ničemu nenutí, ale přesto nás přesvědčí, abychom se na svět začali dívat jinýma očima, protože všechno co napsal, si dokázal obhájit.** Grin přesto jaký zažil rušný život, byl osamělým člověkem. I před smrtí zůstal na Starém Krymu sám, daleko od moře, pod modrými horami. Nedočkal se setkání se žádným čtenářem svých knih, ale zůstal krásným člověkem a poselství takového člověka si najde své čtenáře vždycky. > „Jednou zrána se daleko na moři zatřpytí ve slunci nachové plachty. Obrovské zářící nachové plachty nad bílou lodí poletí k tobě po vlnách. Ta loď popluje tiše, bez křiku a výstřelů; na břehu se shromáždí mnoho lidí, budou se divit a žasnout – a ty tam budeš stát. > Loď majestátně připluje až k samému břehu za zvuků krásné hudby; od ní se odrazí rychlý člun, bohatě vyzdobený koberci, zlatem a květinami. > – „Proč jste přijeli? Koho hledáte?“ – zeptají se lidé na břehu. > Tu uvidíš statečného krásného prince; bude stát a natahovat k tobě ruce. > – „Zdravím tě, Assol!“ – řekne. – „Daleko odtud jsem tě uviděl ve snu a přijel jsem tě navždy odvézt do svého království. Budeš tam se mnou žít v růžovém hlubokém údolí. Budeš mít všechno, po čem jen zatoužíš; budeme spolu žít tak svorně a vesele, že tvá duše nikdy nepozná slzy ani smutek.“ > Posadí tě do člunu, odveze na loď a ty odjedeš navždy do oslnivé země, kde vychází slunce a kde hvězdy sestoupí z nebe, aby tě přivítaly s příjezdem.“ > xxx „Ty budeš velká, Assol. Jednou ráno v mořské dálce pod sluncem se zatřpytí nachový placht. Zářící hora nachových plachet bílé lodi se pohne, rozrážejíc vlny, přímo k tobě.“ > xxx > > „Pronikl svitání – ne celou jasností osvícení, ale tím matným úsilím, v němž lze chápat okolní svět. […] Na černé dálce se už položila třesoucí se sněhová bělost; pěna se leskla a rudý roztržený pruh, vzplanuv uprostřed zlaté nitě, hodil po oceánu k nohám Assol rudou vlnku. […] Křídla pěny se chvěla pod mocným nárazem jeho kýlu; dívka už vstala, přitiskla si ruce k hrudi, ale kouzelná hra světla přešla v záblesk: vyšlo slunce a jasná plnost jitra strhla závoje ze všeho, co ještě lenošilo a protáhlo se na spící zemi.“ > > > Citace z knihy: Nachové plachty Nezapomeňte si někdy přečíst jeho Nachové plachty a uvidíte, jak napsal sám autor: > “… lidi neuspěchané, protože cíl mají na dosah ruky. Jsou klidní, protože cíl jim dává uspokojení. A jsou krásní, neboť vědí po čem touží.” **Napsali o Nachových plachtách…** > Petr Forman: Nachové plachty vyprávějí o druhu zázraků, které může člověk pro někoho udělat. To není jako že se to stane a nikdo neví proč. Když někdo ví, že druhý člověk po něčem touží,a když je to v moci a silách toho člověka to udělat, tak to pro něj udělá. Přání, touha a sen je tak veliké, že ten první ani nevěří, že by se to mohlo stát, a když to pro něj někdo udělá, tak se stane takový zázrak. O tom vypráví příběh Nachových plachet. **Film: Nachové plachty** Námět: Ivan Arsenjev, Petr Forman Scénář, režie: Miroslav Janek Účinkují: Divadlo bří. Formanů a Cabaret Theatre Dromesco Celovečerní dokument vychází z literárních textů Alexandra Grina a z představení Divadla bří. Formanů. Celý dokument se odvíjí na sedmdesát metrů velké lodi Tajemství, která se přeměnila na divadlo. Ve filmu sledujeme přípravu na divadelní představení někde na pomezí Vltavy a Labe, před očima diváků a za doprovodu příjemné muziky a textů A. Grina. **Divadlo:** Nový zájem o jeho dílo vzbudili [bratři Formanové](http://www.divadlobratriformanu.cz/) svou slavnou inscenací Nachových plachet na své lodi Tajemství, která kotví na Vltavě. Je to příběh dvojího snu o štěstí, v němž dívka a muž najdou jeden v druhém člověka věřícího v zázrak jako přirozenou složku života.  **Česká vydání [Alexandra Grina](https://search.mlp.cz/cz/?query=A.%20Grin&kde=all#/c_s_ol=kde-eq:all-amp:query-eq:A.%20Grin):** Běžící po vlnách, Komunistické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1928, přeložil K. Lukáš, Karneval v přístavu, Literární Máj, Praha 1947, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková, Nachové plachty, Melantrich, Praha 1958, přeložil Miloš Noha, výbor povídek. Zlatý řetěz, SNDK, Praha 1959, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková, znovu Albatros, Praha 1972. Cesta nikam, SNDK, Praha 1960, přeložila Zdeňka Psůtková, znovu 1968 a Melantrich, Praha 1980. Svědectví mého života, SNKLU, Praha 1964, přeložila Zdeňka Psůtková, Modré kaskády, Svět sovětů, Praha 1964, přeložila Zdeňka Psůtková, pět povídek. Kormidelník čtvera větrů, Naše vojsko, Praha 1965, přeložila Zdeňka Psůtková, šest povídek. Zářivý svět, Mladá fronta, Praha 1966, přeložila Zdeňka Psůtková, Jessie a Morgiana, Svět sovětů, Praha 1966, přeložila Zdeňka Psůtková, znovu Lidové nakladatelství, Praha 1969, 1973 a 1982. Poklad afrických hor, Albatros, Praha 1972, přeložila Zdeňka Psůtková, Na oblačném břehu, Odeon, Praha 1972, přeložila Zdeňka Psůtková Střelec ze Zurbaganu, Melantrich, Praha 1974, přeložila Zdeňka Psůtková, šestnáct povídek. Zářivý svět, Královna vln, Odeon, Praha 1975, přeložila Zdeňka Psůtková, Příhoda v ulici Psa, Práce, Praha 1978, přeložila Zdeňka Psůtková, osm povídek. Nachové plachty, Odeon, Praha 1980, přeložila Zdeňka Psůtková, Úžina mořských bouří, Odeon, Praha 1982, přeložila Zdeňka Psůtková, čtrnáct povídek. Břeh nesplněných snů, Odeon, Praha 1982, přeložila Zdeňka Psůtková, obsahuje romány Zářivý svět, Jessie a Morgiana a Královna vln. Zlatý řetěz, Cesta nikam, Albatros, Praha 1984, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková a Zdeňka Psůtková, Jessie a Morgiana, Královna vln, Lidové nakladatelství, Praha 1992 přeložila Zdeňka Psůtková, Nachové plachty, Academia, Praha 2001, přeložila Zdeňka Psůtková, výbor povídek.  > Poslední fotografie Alexandra Greena z roku 1932 > > V 60. letech fotografii uviděla školačka z Leningradu, Táňa Roždestvenská a napsala tyto verše: > > Ležel na úzké posteli, > Otočil se čelem k oknu. > Zlaté vlaštovky zpívaly > Umírající jaro. > > Někde moře hladilo břeh. > Rozlilo se to u nohou jako pěna. > Ležel tam a nechtěl uvěřit, > Že nemohl vidět moře. > > Ospalý vítr vál na prahu, > Město se topilo v horku, > A to pichlavé „nesahej na mě“ > Dveře začaly vrzat. > > Pohled je těžký a už nejasný… > Byl unavený z krutého mučení. > Ho, vstal, bolestně krásný, > Svět, o kterém snil. > > Kde kapitáni pluli po mořích, > Kde oči zpívaly štěstím, > A z Lissu do Zurbaganu > Plachty byly plné větru… > > Muž zemřel, aniž by věděl, > Že ke všem břehům země > Kráčeli jako hejno šarlatových ptáků, > Lodě, které vynalezli. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Alexandr Grin, Beletrie světová, Bratři Formanové, ruská klasika **Spisovatel:** Grin --- ### [Věra Provazníková. Ruth a Booz. Báseň o příběhu z knihy Rút](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/provaznikova-reynek-basen-ruth-a-booz) **Published:** March 14, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** V knize Rút se vypráví Věra Provazníková o setkání Bóaze, rodáka z Betléma, s Rút, cizinkou z moábské země. Básnířka na toto téma napsala výjimečnou báseň. **Content:**  **V knize Rút se vypráví Věra Provazníková o setkání Bóaze, rodáka z Betléma, s Rút, cizinkou z moábské země. Básnířka, malířka a spisovatelka Věra [Provazníková](https://citarny.com/tag/provaznikova-vera) (17.1. 1947 – 5.1. 2023) na toto téma napsala výjimečnou báseň.** Ale vraťme se ještě k příběhu z [knihy Rút](https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha_R%C3%BAt): Na začátku příběhu přichází Ruth o svého manžela. Bez muže následuje svou tchyni do oblasti Betléma, aby se začlenila do izraelského lidu a připoutat se k Bohu. Po přestěhování se Ruth setkává s Bóazem. Ten, jako majitel polí vidí, že Ruth sbírá zbytek úrody na jeho polích a hledá jídlo. Doma se Ruth od své tchyně dozvídá, že Boaz je příbuzný Elimelecha. Podle židovského zvyku má „právo vykoupení“, to znamená, že se může oženit s manželkou některého ze svých příbuzných, aby zplodil potomstvo. Ruth skutečně stráví noc pod jeho “pláštěm”. Pak mu nabídne mu sňatek s tím, že nechává volbu zcela na něm. Poté, co svým způsobem lstivě vyřeší právní problém, Bóaz si vezme Ruth za manželku. Její víra a věrnost umožnily toto spojení. Jejich vzájemný respekt umožňuje překonat všechny společenské překážky. Jejich spojení je požehnáno Bohem, který jim dává syna Obeda, dědečka krále Davida. Rut a Boaz tak zaujímají své místo v Kristově genealogii. *Ilustrace Bohuslav [Reynek](https://citarny.com/glosy/glosy-umeni/jiri-skoch-a-bohuslav-reynek-v-muzeu-fotografie-jindrichuv-hradec): Ruth a Booz*  > **Ruth a Booz > Věra Provazníková** > > Co oni mají – čím se modlí stoh > a pokleká tráva – nemá než je > > Už ohnuli pramen v němém úsilí > a drží pohár přímo na ráně > > Už – prořezání stříbrem – > zlatě se zajizvili > > Už jim vítr do očí vmetl > písek zrn > Už postavili klas, > rozváli bláznovu mouku > a s dlaněmi na sobě čekají > až se upeče chléb – > > Už poznali trvání i déšť > i věrnost šípů > které se chvějí v luku nemožného… > > Kraj si navléká dva prsteny > na pravici tmy > > Oheň si lehá – popel stává > > Soumrak se prodírá trním > a unáší i slunce > menší než krůpěj únavy > na čele Booze… > > Keř vzpomínek se ježí > a vítr rozhoupá bolavé šípky – > > Jen na krok snu bylo by k Ruth, > ale spánek nepřichází. > > Vždyť Ruth – ukrytá jako plamen > v slámě, > svírá kohouta bdění > > A jak poplašně ji v prstech bije > kohoutí krev, > nepoznává se s hodinou… **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Bible, poezie klasická, Provazníková Věra, Reynek Bohuslav **Spisovatel:** Provazniková, Reynek --- ### [Milan Machovec. Mistr dialogu. Hovory. Dvě knihy s vynikajícím, ale záměrně opomíjeným filosofem](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/machovec-hovory-mistr-dialogu) **Published:** March 17, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Milan Machovec je postava hledačská, osobitá. Zabýval se především významnými postavami českých dějin a filosofie, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologií **Content:**  **Profesor Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů. Usiloval o popularizací filosofie široké veřejnosti. Zabýval se především významnými postavami českých dějin a filosofie, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.** **Mistr dialogu. Milan Machovec** **Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce (23. 8.), připravený péčí jeho pražských studentů, představuje mnohovrstevnatý soubor různých textů – od odborných příspěvků po osobní vzpomínky přátel a osobností různých oborů.** Nalezneme tu řadu postřehů ze slavného „Dialogu“ konce šedesátých let, i řadu poznámek k bytovým univerzitám let osmdesátých i k poslednímu období Machovcova života. Díky této mozaice pohledů máme příležitost vést vlastní dialog s jednou z největších osobností české filosofie druhé poloviny dvacátého století. Asi nejvýraznější stopu zanechal Milan Machovec v roli zprostředkovatele – mezi velikány minulosti a palčivými problémy přítomnosti, jako jeden z iniciátorů marxisticko-křesťanského dialogu ve střední Evropě a především popularizací filosofie, přiblížením filosofických problémů široké veřejnosti. Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů. Zabýval se především významnými postavami české filosofie a myšlení, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem. > **Mezi jeho nejznámější publikace patří:** > Ježíš pro moderního člověka > T. G. Masaryk > [Smysl lidského života](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/milan-machovec-filosof-spisovatel) > Filosofie tváří v tvář zániku. Do sborníku přispěli mj. Milan Balabán, Egon Bondy, Petr Pithart či Jindřich Srovnal, biografickou část zpracoval Tomáš Novák, otištěn je dosud česky nepublikovaný starší text Ericha Fromma, dále pak bibliografie a řada dokumentárních fotografií. Zahraniční příspěvky jsou k dispozici v originálu i v českém překladu. Mistr dialogu. [Milan Machovec](https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Machovec) / Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce **Hovory. Milan Machovec** **Výbor publikovaných rozhovorů, které vedl s kolegy, publicisty a novináři, volně navazuje na sborník vydaný k autorovým nedožitým osmdesátinám (Mistr dialogu Milan Machovec, 2005 a 2006). Představuje Milana Machovce formulujícího své myšlenky v dialogu a tím nejen pamětníkům snáze zpřítomňuje svou provokující osobnost.** První část knihy tvoří překlad rozhovoru s profesorem teologie H. G. Pöhlmannem, jenž vyšel knižně zatím pouze v Německu (Gibt es einen Gott? Ein Atheist und ein Christ im Streitgespräch, 1990). V části druhé najdou čtenáři 25 interview z let 1967–2002. Tematicky se dotýkají mj. obrodného procesu Pražského jara, marxismu a křesťanství a období tzv. Dialogu v 60. letech, teismu, ateismu, ekologické problematiky či vztahu Milana Machovce s Erichem Frommem. Autory rozhovorů jsou např. Simone Thiedová, Enrico Savio, Olga Nytrová, Alexandr Kramer, Martin Fendrych, Jan Lipold, Vladimír Hulec ad. Knihu opět doplňuje řada dokumentárních fotografií. *Hovory s Milanem Machovcem / Milan Machovec a Pavel Žďárský* > **Ukázky z knih Milana Machovce:** > „Stále více jsem si tedy ověřoval, že to není jenom tak, osvobodit se od matky. Freud nebo Fromm tomu říkají incestní vazby, které jsou často prožívány vůči matce. Jsou tedy určité zkušenosti, kterým později porozumíme (a tak taky porozumíme sami sobě), které se odehrávaly dávno před naším narozením. A samozřejmě to má i mravní dosah. > Teď přejdu k rodovým záležitostem a k příbuzným. Dosud žijí příbuzní jak z otcovy, tak z matčiny strany. V mládí jsem je příliš nerozeznával… nanejvýš, která tetička dělala dobrou černou kávu se šlehačkou a která tetička byla lakomá. Příbuzní z matčiny strany byli všichni z Čech, dílem z Prahy, dílem z venkova. Otcova rodina byla z moravské vysočiny, hlavně z Třebíčska. Já jsem samozřejmě rozdíly mezi nimi vnímal nejdříve jako rozdíly mezi otcem a matkou. Jako dítě jsem nedumal o příčinách, ale pamatoval jsem si je velice dobře…“ > Milan Machovec / Mistr dialogu > > „Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. Jen dialog mi dá opravdového druha, člověka ne ‚vedle mne‘, ale ‚se mnou‘. > Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce… Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému ‚svou pravdu‘, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít ‚protivníkovi‘, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi.“ > Milan Machovec / Mistr dialogu > > „Pöhlmann: Jak dnes, po všech zklamáních, vidíte Boha? > Machovec: Bůh – to není entita, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit jako vědecký fakt. Bůh je spíše to, co v nás rezonuje, když se ptáme: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat druhé navzdory všemu zlu, které vidíme kolem? Nikdo tě nenutí věřit v tradičního Boha s vousy na nebi. Ale nikdo ti nemůže vzít otázku transcendence – to přesahování naší vlastní omezenosti. > Po Osvětimi, Gulagu, po ekologické katastrofě – jak můžeš ještě mluvit o Bohu? Právě proto. Protože bez transcendence zůstáváme uzavřeni v absurditě, v egoismu, v fetiši moci a spotřeby. Bůh je pro mě anti-fetiš: volání k dialogu, k otevřenosti, k naději, že člověk není jen produktem okolností, ale že má v sobě schopnost proměny. > Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Marxismus i křesťanství selhaly, když se uzavřely do dogmat. Ale v dialogu se rodí něco nového: humanismus, který není naivní, ale zodpovědný za přežití planety a za důstojnost každého člověka.“ > *Hovory s Milanem Machovcem* > > „Hus – to není jen historická postava, to je symbol statečnosti vůči moci, ať církevní nebo státní. V mládí jsem ho viděl především sociálně-revolučně, pod vlivem Nejedlého – jako boj proti feudalismu. Dnes bych řekl jinak: Hus byl dobrý a statečný křesťan, který riskoval vše pro pravdu a svědomí. Jeho velikost přetrvá věky, žádné komise ho nemohou umenšit ani zvětšit. > Když jsem v roce 1967 na sjezdu spisovatelů mluvil o ‘Husovi pro 20. století’, dnes bych volil slova opatrněji. Ale podstata zůstává: Hus ukázal, že pravda není majetkem institucí, ale odpovědností jednotlivce. To je lekce i pro nás – v totalitě, v konzumu, v jakékoli formě fetiše. Nikdo tě nenutí být hrdinou. Ale máš možnost – a ta možnost je naše největší svoboda.“ > *Hovory s Milanem Machovcem* > > „Dialog není jen výměna informací nebo slovní přestřelka. Dialog je setkání dvou svobod, které se navzájem respektují a zároveň se navzájem proměňují. > Když jsem v šedesátých letech začínal s marxisticko-křesťanským dialogem, mnozí to považovali za naivitu nebo zrady. Ale já jsem viděl, že obě strany mají v sobě něco pravdivého – a že pravda se nerodí z monologu, ale právě z otevřeného střetu a naslouchání. > Nikdo tě nenutí měnit se. Ale když se setkáš s druhým člověkem opravdově – ne jako s nepřítelem, ne jako s nástrojem, ale jako s ‘Ty’ – pak se něco v tobě pohne. Můžeš zůstat stejný, uzavřený, zajištěný ve svých jistotách. Nebo můžeš riskovat a stát se trochu víc člověkem. > Po roce 1968, když mě vyhodili z univerzity, jsem si říkal: konec. Ale pak přišly bytové semináře, samizdat, lidé, kteří hledali smysl. A já jsem pochopil, že dialog nekončí, i když oficiální svět mlčí. Dialog žije v malých kruzích, v osobním setkání, v odvaze říct pravdu nahlas – i když ti to může zničit kariéru, zdraví, život. > Dnes, na sklonku století, vidím, že největší hrozba není jen totalita, ale lhostejnost, fetišizace spotřeby, uzavření se do sebe. Dialog je jediná cesta ven – ven z absurdity, ven z beznaděje.“ > *Hovory s Milanem Machovcem* > > „Mnozí říkají: po Osvětimi, Gulagu, po Hirošimě – jak můžeš ještě věřit v pokrok, v člověka? Já odpovídám: právě proto musím věřit. Ne naivně, ne slepě. Ale věřit v to, že člověk má v sobě schopnost transcendence – překročit svou vlastní bídu, svůj egoismus, svůj strach. > Nikdo nás nenutí žít zodpovědně. Ale máme možnost. A ta možnost je to nejcennější, co máme. V dialogu s druhými, v dialogu s minulostí, v dialogu s přírodou – tam se rodí smysl. Ne nějaký velký, univerzální Smysl s velkým S, ale malé, konkrétní smysly: pomoci jednomu člověku, zachránit kus lesa, říct pravdu tam, kde se lže. To stačí. To je naše naděje.“ > *Hovory s Milanem Machovcem* > > „Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. A jen dialog mi dá opravdového druha, přítele, člověka ne ‘vedle mne’, ale ‘se mnou’. > Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle… I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádí, máš vždy možnost – a třeba i v okovech – neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se povznést, být jiný, proměnit se vnitřně… > Byl-li jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Nikdo mi nemůže vzít to, že jsem byl – a že jsem byl právě takový. To je má věčnost. Ne v nekonečném trvání, ale v neopakovatelnosti okamžiku, který se stal.“ > [Milan Machovec /Smysl lidského života](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/milan-machovec-filosof-spisovatel) > > „Absurdita existence není důkazem nesmyslnosti všeho – je to výzva. Člověk může žít tak, že absurditu přijme jako konečnou pravdu a poddá se jí (nihilismus, rezignace). Nebo ji může přijmout jako provokaci k tomu, aby sám sobě a světu smysl vytvořil – nikoli iluzorní, nýbrž reálný, drobný, ale opravdový. > Smysl není něco, co ‘je tam venku’ a my ho jen objevíme. Smysl je to, co my do světa vnášíme svou odpovědností, svou prací, svou láskou, svým dialogem. A právě proto, že svět je otevřený a nedokončený, máme v něm co dělat – a to je naše naděje.“ > [Milan Machovec /Smysl lidského života](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/milan-machovec-filosof-spisovatel) > > „Bůh – to není žádný starý muž na nebesích, žádný vládce s tresty a odměnami, jak si to představovaly děti a primitivní společnosti. Bůh je spíše to, co v nás přesahuje naši vlastní omezenost, co nás volá k zodpovědnosti za druhé, k překonání egoismu a fetišizace vlastního já. Když říkáme ‘Bůh’, nemluvíme o bytosti, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit – mluvíme o dimenzi transcendence v lidském životě. Nikdo tě nenutí věřit v Boha jako v nějakou entitu mimo svět. Ale nikdo tě také nemůže zbavit otázky: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat bližního, bojovat proti zlu, pokud je všechno jen slepá hmota a náhoda? Bůh není vysvětlení světa – Bůh je výzva k tomu, aby svět nebyl jen vysvětlen, ale aby byl proměněn směrem k větší lidskosti. Moderní člověk, který prožil hrůzy 20. století, nemůže věřit v Boha starého typu. Ale právě proto může objevit Boha jako dialog – jako to ‘Ty’, které v nás rezonuje, když se ptáme: ‘Proč žiji? Pro koho žiji?’ Bez transcendence zůstáváme uzavřeni v sobě – a to je cesta k fetiši, k idolům moci, peněz, národa. Bůh je tedy spíše anti-fetiš: volání k otevřenosti, k dialogu, k naději navzdory absurditě.“ > [Milan Machovec /Smysl lidského života](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/milan-machovec-filosof-spisovatel) > > „Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle – řekli bychom dnes. Nikdo tě nenutí promarnit svůj život. Nikdo tě nenutí být otrokem zvyků, konvencí, strachu, moci, peněz. Ježíšovo poselství je v jádru radikálně osvobozující – ne osvobozuje od práce, od odpovědnosti, od utrpení, ale osvobozuje k plnosti lidství. Člověk může žít tak, že se neustále ptá: ‚Co já z toho budu mít?‘ – a pak je otrokem. Nebo se může ptát: ‚Co je pravda? Co je dobré? Co je lidsky důstojné?‘ – a pak teprve začíná být svobodný. Ježíš nehlásá morálku strachu ani morálku odměny. Hlásá morálku, která vychází z hluboké důvěry, že člověk není pouhým produktem okolností, ale že má v sobě něco neopakovatelného, co ho přesahuje.“ > Milan Machovec / Ježíš pro moderního člověka **Categories:** Chování lidí **Tags:** Machovec Milan **Spisovatel:** Machovec --- ### [Hirošima a Nagasaki / 6. a 9. 8. 1945 / Nejstupidnější rozhodnutí USA v dějinách lidstva](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/hirosima-a-nagasaki-6-a-9-8-1945-nejstupidnejsi-rozhodnuti-v-dejinach) **Published:** August 6, 2025 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Hirošima a NAgasaki. USA demonstrativně vyhladily ve zcela válkou vysílené zemi, která již několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit **Content:**  **USA přijaly nejstupidnější rozhodnutí v dějinách a demonstrativně vyhladily dvě města ( Hirošima a Nagasaki ) ve zcela [válkou](https://citarny.com/tag/druha-svetova-valka) vysíleném Japonsku, která již několik měsíců hledala způsob, jak válku výhodně ukončit a zachovat císařství. A to i přesto, že Američané byli varování jadernými fyziky a tzv. [Einsteinovým dopisem](https://citarny.com/glosy/glosy-politika/einstein-a-jeho-dopis-prezidentu-rooseveltovi-1939-varovani-pred-jadernym-silenstvim) už v roce 1939 před jaderným šílenstvím, které bude následovat.** Po výbuchu první jaderné bomby byl poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.  **Hirošima 05.08. 1945** Pilot bombardéru B-29 Paul Tibbets obdržel rozkaz svrhnout bombu Little Boy na Hiroshimu a kreslí na nos letadla jméno Enola Gay. **Hirošima 06.08. 1945** V 08:16h exploduje Little Boy nad městem Hiroshima a pilot [Paul Tibbets](https://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Tibbets) je po návratu na základnu Tinian vyznamenán generálem Spaatzem. V Hirošimě zemřelo 90 000 – 166 000 lidí. Z toho cca 50% první den. **Nagasaki 09.08. 1945** Třetí den po Hiroshimě svrhly USA další nukleární bombu na Nagasaki. Opět bez varování. V Nagasaki zemřelo 60 000 – 80 000. Z toho cca 50% první den. **Jaderný nelidský útok na města Hirošima a Nagasaki nebyl zdaleka nejhorší v Japonsku na konci války.** **Nejděsivější a nelidské bylo Tokio pod útokem zápalných bomb B-29.” 26. května 1945.** V důsledku náletů, které trvaly jen několik hodin, zemřelo kolem 100 000 civilistů. Nicméně, známí historici, jako je Gabriel Kolko , kanadský akademik narozený v Americe, odhaduje počet těl v Tokiu na 125 000 – což se vyrovná konečnému počtu obětí bombového útoku na Hirošimu. Tokijský firestorming s kódovým názvem „Operation Meetinghouse“ byl jediným nejsmrtelnějším náletem druhé světové války na poměrně dlouhou vzdálenost. Přibližně milion obyvatel Tokia navíc při útoku utrpěl zranění a jeden milion zůstal bez domova. Více než 250 000 městských budov bylo zničeno, čtvrtina všech staveb v Tokiu v té době, jednom z největších světových měst. Město Tokio bylo totálně vyhlazeno. Velikost zničené oblasti (téměř 16 čtverečních mil) byla skutečně větší než zkáza způsobená bombovými útoky na Hirošimu a Nagasaki.   **Úplná realita je ale mnohem horší, než dokážeme popsat. Protože v Japonsku to byla jedna bomba. Jedna!** **Dnešní jaderné zbraně jsou TISÍCkrát silnější!** **Přečtěte si to znovu. TISÍCkrát silnější!** **Když rozumní lidé říkají, neposílejte zbraně Ukrajině,** přestaňte se zapojovat do zástupné války s Ruskem, zemí s největším počtem jaderných bomb na planetě (6 000), jsou pro to jasné důvody. Je třeba si uvědomit, že: Pokud budou vlády USA a státy EU pokračovat v tom, co dělají… Pokud bude Ukrajině umožněno vstoupit do NATO… Pokud budou provokace vůči Rusku posouvány stále dál… **Stiskne někdo červený knoflík.** Uvědomte si, že v roce 2025 jsme nebyli daleko od jaderné katastrofy jako za Studené války v době Kubánské krize!!! Pokud by se to stalo, bude pár miliónů živých, závidět miliardám mrtvých. Lidská civilizace bude opět na počátku, tak, jako už několikrát v dávné historii. Je jedno, co kdo říká. Je jedno, jaké jsou důvody pro vedení války. Nic neobstojí tváří tvář jaderné válce. Ve válce, kde jde jen o peníze korporací a touhy po moci několika psychopatických lidí. **Je třeba za každou cenu zastavit šílenství válkychtivých psychopatů a Fialovy vlády která válku podporuje za každou cenu: ODS, STAN, TOP09, KDU a Pirátů!!!!** **Příchází duben 2024 a Biden odlétá do Japonska, kde veřejně naplival na hroby všech Američanů, kteří za Druhé světové války padli v krutých bojích proti fanatickým Japoncům.** Při dubnové návštěvě Japonska Biden řekl: ***“Během druhé světové války bojovaly Amerika a Japonsko za společné hodnoty!”*** To byla asi důvod, proč na konci Druhé světové války americká armáda totálně vybombardovala kobercovými nálety všechna větší města v Japonsku a na města plné civilistů Nagasaki a Hirošimu shodili atomove bomby. Ale japonský premiér Fumio Kishida klidně řekl na adresu USA: > ***“Musíme pomoci Ukrajině a zabránit Rusku, aby někdy znovu použil jaderné zbraně.”*** *Tak to je ukázka nesmírné stupidity, velmi blízké politickému kretenismu.* [**FILMOVY DOKUMENT O AMERICKO-JAPONSKÉ VÁLCE*>>***](https://youtu.be/Eiirn25daF8?si=ZnajsmFMgLbIJKfK) **Naštěstí přichází rok 2025 a inciativa všech rozumných lidí začíná mít zelenou.** Ať už jsou důvody jakékoliv, Trump a jeho vláda háže vidle do snah válkychtivých pitomců z EU, kteří chtějí za cenu vyhubení Ukrajiny bojovat s Ruskem.  Deník pilota, který shodil první atomovou bombu na Hirošimu. Záznamy podrobně popisují průběh mise a obsahují jednu z nejslavnějších vět pilota: **„Bože můj, co jsme to udělali.“** Toto je již pátý prodej deníku, jeho cena od roku 1971 do roku 2026 vzrostla téměř 25krát a nyní činí 950 000 dolarů. Pilot se jmenoval Paul Tibbets (celým jménem Paul Warfield Tibbets Jr., později brigádní generál). Byl velitelem a prvním pilotem bombardéru B-29 Superfortress Enola Gay (pojmenovaného po jeho matce). Dne 6. srpna 1945 v 8:15 místního času shodil z tohoto letadla první bojově použitou atomovou bombu „Little Boy“ na Hirošimu. Druhý pilot byl Robert A. Lewis. **Categories:** O politice **Tags:** atomova bomba, Druhá světová válka, Hirosima, Nagasaki, válka **Spisovatel:** Druhá světová válka --- ### [Na Cestě. On the road. Jak Kerouac a Duch svatý napsali beatnickou bibli](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/na-ceste-on-the-road-kerouac) **Published:** March 14, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Román Na cestě přinesl Jacku Kerouacovi nesmírnou slávu, finanční zajištění a nakonec smrt z alkoholismu. Způsob psaní byl na svou dobu jednoznačně novátorský **Content:**  **Románem Na cestě získal Jack Kerouac (1922–1969) nesmírné opojení ze slávy, finanční zajištění a nakonec smrt z alkoholismu. Způsob psaní byl na svou dobu jednoznačně novátorský, jak po stránce obsahové, tak formální a proto oslovil především mládež, toužící po vzoru a jiném životě, než žili jejich rodiče. Vyznění a závěry z knihy však naznačují něco, čeho si málokdo všimne.** **Hlavní osou románu jsou osudy několika “věčných cestovatelů”, kteří stále někam putují.** Při tom putování se dosti detailně dovídáme nejen o krajině, ale i dění té doby. Oba dva hlavní hrdinové knihy Sal Paradise (odvozeno z sad paradise – smutný ráj) a Dean Moriarty se snaží žít podle vlastních představ a údajně se tak brání konzumnímu způsobu života. **Svým chováním a jednáním však paradoxně vytvářejí jen jiný uniformní dav.** Aby prožili svůj život naplno, používají drogy v domnění, že tento způsob uvolnění jim přinese osvobození od pozemského trápení. Oba však často pociťují bezvýchodnost takového života, (zvláště po ránu))) který je sice opakem toho konzumního, ale výsledek je skoro totožný. A tak se z románu vyklube standardní klišé o touze člověka po lepším a šťastnějším životě, kniha o cestě, která nikam nevede. **Při čtení knihy “Na Cestě” se nabízejí dvě základní otázky. Skrývá kniha budhistickou pravdu o tom, že život v tomto iluzorním světě je jen utrpením a vlastním smyslem života je jen věčné hledání? Musíme se oprostit od své animálnosti a uměle nabuzených vjemů při hledání smyslu našeho bytí?** Kupodivu odpověď v knize nenalezneme a tak vyznění pro mnoho mladých je jen pochybná euforie a naděje, že pomocí drog a všelikého sexování je možné učinit život blaženým na zemi. Jak snadné tomu uvěřit. Důkaz, že lidské pudy hrají v našem životě mnohem větší roli, než schopnost myslet. Možná si mnozí řeknete, nic nového pod sluncem. Ano, nic nového, pořád je to stejné. Tisíce let … [Beatnické prostředí](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/hippies-hipis-historie-knihy-filmy), o kterém tak básní všichni Neználci, docela trefně charakterizoval rocker Henry Rollins… > Marihuana je nejvýznamnější kalifornskou plodinou a alkohol je nejen veřejně prodáván, ale i glorifikován! Je to životní styl. Je to vášeň, závislost. Pomalu ubíjí, ničí vnitřní orgány. Nenávidím alkohol. Nenávidím cigarety. Marjánku a drogy také. Mám na ně vlastní názor. Nenávidím to všechno. Ale nebudu ti vyrážet sklenici z ruky. > Jo, když lidi mají v sobě marjánku, nefungujou! > Henry Rollins, Rozhovory **Myslím si, že tato kniha mohla být napsána mnohem lépe, kdyby ji Kerouacovi nediktoval [Duch svatý](https://cs.wikipedia.org/wiki/Duch_svat%C3%BD).** Díky tomu Kerouac skoro nepříčetně trval na tom, aby se v knize nezměnila jediná věta, písmenko nebo čárka. A to ke škodě knihy. Tato historka svědčí buď o velkém obchodním talentu autora nebo o jeho lehce schizofrení mysli, ovlivněnou drogami a alkoholem. Každopádně román Na cestě přinesl Jacku Kerouacovi nesmírné opojení ze slávy, finanční zajištění a nakonec smrt z alkoholismu. ******** **Kerouac začal “Na cestě” psát na základě zážitků své cesty napříč USA v prosinci 1946 z New Yorku na západní pobřeží, kde se chtěl dát najmout na nákladní loď.** Ale v tom okamžiku vstoupil do jeho života Neal Cassady, se kterým během dalších tří let až do léta 1950 podnikl řadu dalších cestovatelských exkurzí napříč Amerikou až do Mexika. Ze společných hovorů s Nealem Cassadym, Allenem Ginsbergem a William [Burroughsem](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/nahy-obed-williama-borroughse) si vytvořil řadu poznámek, ze kterých pak vznikla první verzi románu, jež se mu však zdála příliš standardní. Východiskem pro novou formu, jež by lépe charakterizovala jeho záměr napsat opravdický beatnický román, se mu stal legendární čtyřiceti stránkový dopis Cassadyho, známý jako dopis Joan Andersonové, jež byl napsán v jediné nepřerušované větě. A to byla Kerouacova skutečná inspirace, která rozhodla o formě. **Jack Kerouac psal svou knihu “Na cestě” tři týdny na roli papíru.** Bylo tomu tak proto, aby nepřerušil tok svých myšlenek. To je bezesporu dobrý nápad, který funguje v USA dodnes. Mediální prezentace knihy tak zcela zastiňuje její obsah. Ale ať je pravda kdekoliv, ve své době byla kniha pro mladou generaci generálním návodem, jak změnit svůj život, jak se úspěšně zbouřit proti společenskému a nudnému klišé. A o pár let později se román stal jednou z biblí hnutí Hippies. Ano těch Hippies, kteří později v 90 letech jezdili do Řecka vzpomínat na staré dobré časy a platili kreditkami jak diví.  Jack Kerouac čte ze své knihy – autor fota se hledá (???) --- Česky knížka vyšla 4x, poprvé v Odeonu v 1978, naposledy u [Arga](https://argo.cz/) v 1997, vždy v překladu Jiřího Joska. Kniha “Na cestě” se stala svého času biblí mladé generace Američanů a k její celosvětové proslulosti ji o více než deset let později pomohlo hnutí Hippies. Ukázka z knihy “Na Cestě / Jack Kerouac > »Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla – když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky. > > Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to “Hon” a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. “Co to má ten Sal za kamarády?” ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům. > > “Takže hele, bando,” řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. “Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!” Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. “No hele!” zařičel Dean. “Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši – tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši.” A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. “Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz – baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano,” řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. > > Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. “Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět,” řekl a šťouchnul do mě, “ale budem si prostě muset najít čas – Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle, teď hned a nikdy jindy, jasný?” Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží. > > Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: “Jo!” a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví. **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** beatnici, Beletrie světová, hippies, Kerouac Jack, Na cestě, On the road **Spisovatel:** Kerouac --- ### [Kouzelník Terry Pratchett a fascinující Zeměplocha na hřbetu vesmírné želvy s vynikajícím překladem Jana Kantůrka](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/terry-pratchett-zemeplocha-kanturek) **Published:** March 13, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Terry Pratchett napsal knihu Úžasná Zeměplocha, ale spíš bychom měli napsat, sérii knih, které se staly bestsellerem. V Británii patří dodnes k nejprodávanějším **Content:**  **Terry Pratchett (28.4. 1948 – 12.3. 2015) napsal opravdu mimořádnou knihu Úžasná Zeměplocha, ale spíš bychom měli napsat, sérii knih, které se staly bestsellerem. V Británii patří dodnes k nejprodávanějším spisovatelům. A nejen své jedinečné fantazii, ale také díky světově proslulým hláškám.** **NEJLEGRAČNĚJŠÍ A NEJPODIVUHODNĚJŠÍ FANTASY V TÉTO I JAKÉKOLI JINÉ GALAXII** Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstřední výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopným čarodějem Mrakoplašem, naivním turistou Dvoukvítkem, jehož Zavazadlo za ním běhá jako pes na stovce malých nožiček, s draky, kteří existují, pokud na ně opravdu věříte, a samozřejmě dojdete až na okraj této podivné planety. Zeměplocha se řítí k nevyhnutelné srážce se škodolibou rudou hvězdou a zachránit ji může pouze jediný člověk – neschopný a zbabělý čaroděj Mrakoplaš, který byl naposledy spatřen v okamžiku, kdy přepadl přes okraj světa… Když se na Zeměploše narodí osmému synovi osmé dítě a je to také syn, dostává podle tradice do vínku kouzelnickou hůl a stane se z něho mág. Dcer se tento nepsaný zákon netýká, protože s ženami zeměplošská magie vůbec nepočítá. Stařičký kouzelník Podomní kšaft si až příliš pozdě uvědomil, co způsobil, když svou hůl předal právě narozenému osmému potomku osmého syna, aniž by se přesvědčil, zda je to kluk.  Úžasná Zeměplocha | Terry Pratchett, vyd. Talpress **Terry Pratchett: Zeměplocha jako divadlo** 27\. února 2011 přijel do Prahy, kde se v divadle v Dlouhé zúčastnil derniéry hry Maškaráda aneb Fantom Opery. Ta byla napsána na motivy jeho knihy. Spisovatel podle jejích slov viděl v Dejvickém divadle také předchozí inscenaci Soudné sestry, která ho natolik zaujala, že přijal i další pozvání. česky[www.terrypratchettbooks.com](http://www.terrypratchettbooks.com) anglicky **Celá série knih Zeměplochy obsahuje k roku 2011 již třicet devět knih!!!** **Dvorním překladatelem Pratchettových děl v Česku – Jan [Kantůrek](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jan-kanturek-vynikajici-prekladatel-zemeplochy-pratchetta).** K práci, která jej později proslavila, se dostal díky své vášni pro Tarzana. Díky obnovení klubu Julese Vernea v roce 1986 začal překládat „na papír“, protože členové klubu si vyměňovali svá dílka mezi sebou. V letech 1975 – 1990 pracoval jako technický redaktor v nakladatelství Artia, pak přešel na dva roky do Aventina, kde se necítil příliš spokojen. Tehdy ho navštívil Vlastimír Talaš a nabídl mu práci profesionálního překladatele. Nejprve se jednalo o westerny, conanovky a horory. Pak ale přišel pan nakladatel s první Zeměplochou. Jan Kantůrek neměl tušení, že všichni profesionální překladatelé před ním tuto práci odmítli jako nemožnou. Někteří čtenáři sice Kantůrkovi vytýkají nedůslednost a občasné věcné chyby, Terry Pratchett se však nechal slyšet, že dobrým překladem svých knih si je jist akorát v Holandsku a u nás. **Jan Kantůrek čte z knihy:** **Úžasná Zeměplocha zfilmovaná:** V roce 2006 tv kanál Sky One přinesl dvojdílný film podle románu Otec prasátek se stejnojmenným názvem. Roku 2008 běžela na tomtéž kanálu premiéra filmu ze světa Zempělochy: Barva kouzel a Lehké fantastično, dvoudílný film naleznete pod názvem Barva kouzel. Mrakoplaše si zahrál David Jason, který hrál v Otci prasátek Alberta, Dvoukvítka hraje Sean Astin (Saměd Křepelka z Pána prstenů) a hlas Smrtě si vzal na starost samotný Christopher Lee (Drákula, Saruman z Pána prstenů). Nakonec v roce 2010 přináší kanál Sky One další ochutnávku ze světa Zeměplochy: opět dvoudílný film, tentokrát podle knihy Zaslaná pošta (název filmu je shodný s knižním). **Ukázka z knihy: Terry Pratchett / Zeměplocha** > Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy… > Pohleďme… > Tam přichází želva, Velká A’Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu. > V mozku větším než město probíhají s geologickou pomalostí myšlenky, které se upínají k jedinému – k váze. > Většinu váhy samozřejmě tvoří Berilia, Tubul, P’Phon Velký a Jerakeen, čtyři obrovští sloni stojící na krunýři želvy, na jejichž mohutných, hvězdami ožehnutých hřbetech spočívá koláč Světa. Svět je po okrajích lemován třpytivými závěsy dlouhých vodopádů a překlenut nebeskou bání v barvě modři dětských očí. > Astropsychologie zatím nebyla schopna odhalit, co si tato úctyhodná čtveřice myslí. > Velká želva byla také jen pouhou legendou až do dne, kdy se malému a velmi tajnůstkářskému království Krull, jehož pohraniční hory přesahují Okraj, podařilo sestrojit složité zařízení z kovových ramen, kladek a lan. Toto zařízení umístili na nejvzdálenějším výběžku hor a s jeho pomocí spustili přes Okraj několik pozorovatelů v mosazné kouli s křišťálovými světlíky, kteří konečně poodhalili závoj tajemství. > > Tito první astrozoologové, které z vesmírných hloubek vytáhla zpět na světlo světa úctyhodná armáda otroků, přinesli velké množství údajů o vzhledu a chování A’Tuin i všech čtyř slonů, ale nebyli schopni rozřešit žádnou ze základních otázek o původu a smyslu vesmíru. > > Tak například, jaké bylo pohlaví želvy A’Tuin? Astrobiologové, jejichž autorita vzrostla nebývalou měrou, tvrdili, že tuto životně důležitou otázku nelze rozřešit, dokud nebude zkonstruován mnohem větší a silnější jeřáb, na kterém by mohla být spuštěna z Okraje loď, určená k cestám do hlubokého kosmu. Zatím byla každá teorie o odhaleném vesmíru pouhou spekulací. > V této situaci vzniklo známé učení o tom, že A’Tuin přichází odnikud a bude kráčet svým pomalým, neohrabaným krokem navěky nikam. Tato teorie byla zvláště populární mezi akademiky. > Její obměna, hýčkaná především příslušníky všech náboženských kultů, říkala, že A’Tuin kráčí od zrození k času Páření, tak jako ostatně všechny hvězdy oblohy, pohybující se na zádech jiných želv. Až se všechny sejdou, krátce a divoce se spáří, poprvé, jedinkrát a naposled. Z těchto spojení se zrodí nové želvy, které na svých bedrech ponesou jiné a mladé světy. Tahle teorie byla známa také pod jménem teorie Velkého třesku. > > Tak se stalo, že mladý kosmoželvolog se skupiny příznivců Pravidelného kroku, testující nový teleskop, kterým se mu, jak doufal, podaří změřit přesné albedo pravého oka Velké A’Tuin, byl první, kdo zahlédl kouř, stoupající k nebesům. Ten kouř se valil z nejstaršího města světa. Mladý vědec se později v noci natolik zabral do svých výzkumů, že na to úplně zapomněl. V každém případě zahlédl kouř první. > A byli tady i další… **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, fantasy, Kantůrek Jan, Pratchett Terry **Spisovatel:** Pratchett --- ### [Nikolaj Gogol. Záhady nedlouhého života geniálního spisovatele a mystika](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/gogol-zahady-biografie-mystik-genius) **Published:** March 3, 2026 **Author:** Jane Geatwick **Excerpt:** Spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol byl génius a těžko to někdo bude zpochybňovat. Zároveň je známo, že jeho život byl zatížen mystickou až pochmurnou aurou. **Content:**  **Spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (\*1. 4. 1809 – †4. 3. 1852) byl génius a těžko to někdo bude zpochybňovat. Zároveň je známo, že jeho život byl zatížen mystickou až pochmurnou aurou.** Traduje se, že byl velmi svérázný člověk: vyhýbal se cizím lidem, strašně se bál bouřky a věřil, že bude pohřben zaživa. Ale také byl velký vtipálek! Čím víc byl kritizován, tím víc se bavil. Na jeho náhrobku byl vytesán citát z knihy proroka Jeremiáše, který nejlépe Gogola charakterizoval: > ***“Svým hořkým slovem se budu smát”.*** Každopádně Nikolaj Vasiljevič Gogol po sobě zanechal spoustu nejasností a záhad. Pojďme se a ně podívat. **1. JMÉNO A PŮVOD** Nikolaj Vasiljevič Gogol se narodil roku 1809 ve vesnici Soročince v Mirgorodském újezdu Poltavské gubernie (všechna tato jména klasik později zvěčnil ve svých dílech). Jeho rodné příjmení bylo Gogol-Janovskij. Jeho otec Vasilij Janovskij byl buď polského, nebo maloruského původu a byl chudým šlechticem. O spisovatelově rodině dokonce kolovala legenda, že jejich rod pocházel ze Záporožských hejtmanů. Až v dospělosti druhá část příjmení odpadla a zůstal jen Gogol. **2. JAK STUDOVAL?** V deseti letech Gogol nastoupil na Nežinské lyceum, které bylo uspořádáno po vzoru Carsko-selského lycea. Spisovatelovy studijní výsledky byly zcela průměrné. Lycea byla v té době potřebná především k výchově nové národní elity od dospívání. Tento úkol byl plněn i za cenu, že studenti nebyli vyhozeni, byl nedostatek řádně vzdělaných mladých lidí. Podílel se na tvorbě lyceálního časopisu a na produkci představení malého divadla, kde byl scénáristou, scénografem a hlavním hercem. Gogol, který měl od dětství umělecké nadání, dokázal němou rolí starce rozesmát publikum. Talentovaného národovce si přirozeně vzal pod křídla sám císař. Blázni se takovému sponzorství diví: kde je car a kde je pták na návštěvě? Ale se všemi studenty lycea se počítalo. Byl to Mikuláš, kdo určoval úroveň státního zřízení a sázel na vysokou kulturu. **3. DÍLO A ŽIVOT** Život starosvětských statkářů, historka o 80 rublech za kabát, anekdota o revizorovi, dobrodružství s mrtvými dušemi, popis Říma a Petrohradu – všechna tato témata Gogol čerpal ze svých zkušeností a života. Sám například po příjezdu do Petrohradu (v 19 letech ze svého Tmutarakanu) pracoval jako úředník – opisovač listin v kanceláři a šetřil peníze na nový kabát – stejně jako Akakij Akakievič. On sám se příběhů o revizorovi a vykupování mrtvých duší neúčastnil, ale Puškin, který Gogolovi tyto příběhy předal, byl svědkem takových příběhů. V Petrohradu se rychle dostává do okruhu Žukovského – jednoho z hlavních tvůrců nové ruské národní kultury. Jeho práce se objevují v edicích Svinyin a Delvig. Puškinovi je představen jako představitel kulturního establishmentu nového státu. Ve svých 25 letech zaujímá místo adjunkta na katedře historie Petrohradské univerzity. Jeho hrám se dostává nejlepších inscenací. Je financován samotným carem. > Starší a vážení úředníci křičí, že mi není nic svaté, když jsem se odvážil takhle mluvit o službě lidem. Policie je proti mně, obchodníci jsou proti mně, spisovatelé jsou proti mně. Nadávají a jdou do hry; vstupenky nelze získat na čtvrté představení. Nebýt vysoké přímluvy panovníka, moje hra by nikdy nebyla na jevišti a už se našli lidé, kteří se ji snažili zakázat. Teď chápu, co to znamená být spisovatelem komiksů. Sebemenší duch pravdy – a ne jen jeden člověk, ale celé třídy se proti vám bouří. > Nikolaj Gogol / Z deníku Sám Gogol nechápal nebo nechtěl chápat roli pro něj určenou. Toužil se stát profesorem v Kyjevě, kde by zazářil, samozřejmě jako “supernova”, i když provinčního rozsahu. Podle úrovně vzdělání ale nemohl na profesora dosáhnout ani v Kyjevě, ale podle úrovně talentu byl potřebný v prvotřídním carském týmu. **4. VELKÝ MYSTIK** A mystikem Gogol skutečně byl. Jeho dílo i život na této zemi jsou tímto duchem zatíženy. Ďábelskost a podivínství je i v “Noci před Vánocemi”, i v “Nosu”, i v “Portrétu”. Náboženské a mystické složení charakteru, které později silně ovlivní Gogolův konec, ho bude provázet po celý život. Zvláštním tématem je způsob, jakým Nikolaj Vasiljevič psal svá díla. Jak popisují současníci, snažil se představit si obraz hrdiny co nejpřesněji a často upadal do tvůrčího transu. Jeden z očitých svědků popsal, jak vstoupil do Gogolovy pracovny a viděl, že se na něj dívá nepřirozeným pohledem a on sám stojí v jakémsi nepochopitelném oblečení. A když se ho lékař psychiatr zeptal, jak mohl tak přesně vystihnout blouznění duševně nemocného člověka ze Zápisků šílence, odpověděl, že si to prostě představoval. **5. UNIVERZITNÍ UČITEL** Svého času se Gogol snažil najít sám sebe a dokonce získal místo učitele na katedře historie na Petrohradské univerzitě. Po několika přednáškách a napsání několika vědeckých článků si uvědomil, že to není jeho, a učitelství a obor vědce vůbec opustil. **6. MÍSTO POBYTU A RODINA** Spisovatel neměl žádné stálé bydliště. Bydlel v pronajatých bytech, v domech přátel, vystřídal mnoho adres. Jeho hlavním a oblíbeným městem byl Řím, v němž byl Gogol naprosto šťastný a velmi výkonný. Posledním útočištěm byl dům jeho přítele hraběte A. Tolstého, kde spisovatel zemřel. Gogol neměl ani žádnou rodinu. Nikdy nebyl ženatý a neměl ani nemanželské děti. Vztahů si také nevšímal a jeho hlavní neopětovanou láskou byl cit k hraběnce Vielgorské. S největší pravděpodobností byl takový způsob života u spisovatele způsoben jeho nábožensko-mystickým a poněkud mnišským způsobem života. **7. “NOS.”** Jedno z nejnepochopitelnějších a nejabsurdnějších jeho děl – povídka “Nos”, která vypráví o dobrodružstvích nosu, který se oddělil od tváře majora Kovaljova a stal se, nic méně, státním radou, chodil po Petrohradě a navštěvoval Kazaňskou katedrálu. Říká se, že toto dílo Gogol napsal o svém nose, o jehož délku se složitě zajímal. **8. ZÁLIBA V ŠÍTÍ** Je těžké si představit, že mistr satiry a gotického absurdismu Nikolaj Gogol, se zajímal nejen o literaturu, ale také o ruční práce. Jedním z jeho koníčků bylo pletení a šití — pravděpodobně to zdědil po svých sestrách. Postupem času Gogol nejen dohnal jejich dovednosti, ale také pro ně šil oblečení a doplňky. V „Mrtvých duších“ ironicky zmiňuje polštář s vyšívaným rytířem, jehož „nos vypadal jako schodiště a rty jako čtyřúhelník“. Je zřejmé, že autor věděl, o čem píše. **9. BLÍZKO KRISTA** V Římě se Gogol spřátelil s našimi umělci, kteří ve Věčném městě také čerpali inspiraci, zejména s Alexandrem Ivanovem. Ten právě psal svůj slavný obraz “Zjevení Krista lidu”, který podle některých badatelů zobrazuje právě Gogola. Zda je to pravda, či nikoli, není známo, ale osoba v červeném plášti stojící nejblíže Kristu je Gogolovi nápadně podobná. Jedno víme jistě: existuje samostatný portrét Gogola, který Ivanov namaloval. **10. OD SATIRIKŮ K MORALISTŮM / MRTVÉ DUŠE** Obrovskou roli v Gogolově životě a v jeho spisovatelské kariéře sehrály “Mrtvé duše”. Dílo, které autora proslavilo, se stalo stolní knihou o ruském životě. Sám autor však považoval báseň za nedokončenou a brzy začal psát druhý díl. Téměř deset let Gogolova života hrozilo přepsání druhého dílu Mrtvých duší, který se měl stát kázáním o proměně Čičikova z dobrodruha v dobrého občana s pomocí … Guvernéra a císaře. Během těchto let začal své známé a přátele neustále poučovat a vyzývat k pokání a změně života (jednoho ze svých známých nutil učit se nazpaměť žalmy), kvůli čemuž se mnozí z nich od Gogola odvrátili. A později napsal “Vybrané pasáže z korespondence s přáteli”, v nichž ospravedlňoval nevolnictví, dával rady pro duchovní život a správné chování. Toto dílo se nepovedlo, což vyvolalo kritiku nejrůznějších osobností, včetně Belinského, který doslova roztrhal ” vybraná místa **11. HOŘÍCÍ** Mezitím nebyl napsán druhý díl, kvůli čemuž Gogol prožíval záchvaty sklíčenosti a zoufalství, protože stav spisovatele vždy přímo závisel na jeho výkonu. Ke konci života se stal neuvěřitelně nábožensky založeným, což jeho duchovní život přivedlo ke smutné frašce. V roce 1852 se týden před začátkem půstu začal postit a přísně se omezoval v jídle. Duchovní výkony však sílu nepřidávaly, kvůli čemuž začal spisovatel duševně i tělesně slábnout a mluvit o blížící se smrti. V noci z 11. na 12. února probudil sluhu, nařídil otevřít západky sporáku, otevřel pec a spálil druhý díl “Mrtvých duší”. Se smrtí jeho výtvoru začal hynout i sám tvůrce. Dne 18. února ulehl do postele a přestal jíst. Přivolaní lékaři ho začali násilně léčit poléváním ledovou vodou, hořčicí a odvary, což spisovatelův stav jen zhoršilo. Ráno 21. února 1852 Nikolaj Vasiljevič Gogol nebyl. **12. POHŘBEN ZAŽIVA?** Ještě před smrtí trpěl Gogol otupělostí, v jejímž důsledku mu na chvíli přestalo bít srdce, takže se spisovatel obával pohřbení zaživa, kvůli čemuž sepsal závěť, v níž žádal, aby jeho tělo nebylo pohřbeno, dokud se neobjeví známky rozkladu. Sám Gogol tak vytvořil mýtus, že by mohl být pohřben zaživa. K tomu se přidaly záhady a pověsti, že při pitvě, která byla provedena během převozu spisovatelovy rakve z Danilovského kláštera na Novoděvičský hřbitov v roce 1931, očití svědci údajně s hrůzou zjistili, že Gogolova hlava je otočená na bok (podle jiných historek hlava v rakvi vůbec nebyla). S velkou dávkou pravdy však lze tvrdit, že jde o mýtus. Zaprvé je nepravděpodobné, že by Gogolovi přátelé mohli porušit jeho vůli ohledně pohřbu. Za druhé, posmrtná maska byla spisovateli sejmuta, což se dělá až po prvních stopách rozkladu. Za třetí, Nikolaj Vasiljevič byl pohřben, což v pravoslavné tradici také hodně znamená. A za čtvrté, v Gogolovi dlouho nebyl život, takže nemohl zemřít. **13. DĚDICTVÍ** Soupis majetku zemřelého Gogola ukázal, že zemřel téměř jako chudák. Peněz nebylo mnoho a všechny věci byly opotřebované a staré, kvůli čemuž byly oceněny na 43 rublů 88 kopějek. A knihy, kterých měl spisovatel více než dvě stě, nebyly ani zohledněny a prodávaly se po kopějkách za kus, takže se nikdy nedozvíme, co spisovatel četl. **14. O NÁHROBKU** Gogol byl pohřben v [chrámu mučednice Taťány](https://st-tatiana.ru/) na Moskevské univerzitě a pochován na hřbitově Danilovského kláštera v Moskvě. Jako náhrobek byl na spisovatelův hrob umístěn černý kámen (“golgota”) a na něm bronzový kříž. Na náhrobku byl vytesán citát z knihy proroka Jeremiáše, který nejlépe charakterizoval velkého Gogola: “Svým hořkým slovem se budu smát”. Za sovětské vlády byl spisovatel znovu pohřben na Novoděvičím hřbitově, a tak byl hrob otevřen a přemístěn. V roce 1952 byl postaven nový pomník, který stál až do roku 2009, a při 200. výročí spisovatelova narození byl jeho hrob navrácen do původní podoby. **Velmi zajímavý se ukázal osud černého náhrobního kamene bez majitele.** Vzala si ho manželka spisovatele M. [Bulgakova](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/bulgakov-byl-lekar-i-spisovatel), který Gogola považoval za svého duchovního učitele, a položila ho na manželův hrob, čímž se stala prorockými Bulgakovova slova adresovaná Gogolovi: “Učiteli, přikryj mě svým litinovým pláštěm”. **15. NEJZNÁMĚJŠÍ CITÁT** **“Nekoukej se do zrcadla, máš-li křivou hubu!”** Revizor **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, Biografie, Gogol Nikolaj Vasiljevič **Spisovatel:** Gogol --- ### [Jistě pane ministře! Jedinečná politická satira o podstatě politiky. Citáty](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/jiste-pane-ministre-politicka-satira) **Published:** March 1, 2026 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:** Vynikající politická satira "Jistě pane ministře!" je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Hackerem. **Content:**  **Vynikající politická satira “Jistě pane ministře!” byla po 106 týdnů v britském žebříčku nejprodávanějších knih “TOP 10”. Jistě pane ministře! je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Jamesem Hackerem. Ten byl zvolen do čela fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti, jehož činnost je zasazena do téměř reálné britské [politiky](https://citarny.com/category/souvislosti/o-politice). Ministr není příliš inteligentní a zajímá se především o přízeň voličů.** ## **Jistě, pane ministře! Obsah knihy** Stálý tajemník ministerstva s**ir Humphrey Appleby** je symbolem manipulativní politiky. Je inteligentní, bystrý a vtipný. Proto využívá různé důmyslné způsoby, jak ministrovy nápady usměrnit žádoucím směrem. Snaží se, aby se ministr Hacker příliš nevměšoval do záležitostí ministerstva. Skutečná výkonná moc tak zůstává v rukou stálých úředníků a tudíž v jeho vlastních. Další typickou postavou státní správy je tajemník ministra **Bernard Woolley**. Loajální pracovník státní správy, který za každých okolností neohrozí svůj další kariérní postup. Jeho vynikající pozorovací talent osvětluje čtenářům jednotlivé situace z jiného úhlu. ## **Jistě, pane ministře! TV seriál** **Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére byly napsány podle tv seriálu:** [Seriál “Jistě pane ministře!l](https://www.youtube.com/playlist?list=PLQZEgz-Wa2x1aahKmFMc8GnT7LftlVq4Z) patřil k nejsledovanějším pořadům ve Velké Británii. **Anthony Jay a Jonathan Lynn** společně pracovali od 70. let 20. století pracovali ve společnosti Johna Cleese (člena Monthy Python’s Flying Circus). V roce 1979 BBC schválila jejich nápad a byl natočen pilotní díl seriálu a dalších 21 epizod. **“Jistě, pane ministře” bylo poprvé byly vysílány na BBC 2 v roce 1980** a získaly neobyčejný úspěch jak diváků tak novinářů. Seriál si elmi pochvalovala britská premiérka Margaret Thatcherová. Na seriál “Jistě pane ministře!” navázal seriál “Jistě, pane premiére”. [Jonathan Lynn](https://en.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Lynn) & [Anthony Jay](https://en.wikipedia.org/wiki/Antony_Jay) / [Jistě pane ministře](https://cs.wikipedia.org/wiki/Jist%C4%9B,_pane_minist%C5%99e). I. a II. díl. Aurora, Praha 2003 Z angl. orig.: “The Complete Yes Minister”, BBC Books, London 2001. > **Výpisky: Jistě, pane ministře** > > Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.” > James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?” > Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.” > xxx > > **Ministr Hacker: „V Bruselu je binec. Víte, co se říká o jejich průměrném úředníkovi?”** > **Humphrey: „Hmm…”** > **Ministr: „Že má organizační talent jako Ital, pružnost jako Němec a skromnost jako Francouz.”** > **(Humphrey se chichotá.)** > **Ministr: „A k tomu všemu představivost jako Belgičan, štědrost jako Holanďan a moudrost jako Ir.”** > xxx > > Bernard: Co když premiér bude na pomoci trvat? > Sir Humphrey: V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie. > Bernard: Co je to? > > tajemník ministerstva zahraničí: > Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize, > v 1 fázi odpovíme, že se nic nestane. > Sir Humphrey: > Ve 2. tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat. > tajemník ministerstva zahraničí: > Ve 3. připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme. > Sir Humphrey: > A ve 4., že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě. > > James Hacker: Já znám ty tři články úřednické víry. “Konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější.” > xxx > > Jamec Hacker: „Co bulvár? Jak mám proniknout do masového deníku? Co fotografie?” > Bill Pritchard: „Víte, noviny dávají přednost fotografiím hezkých dívek.” > James Hacker: „Možná vám uniklo, že tomuto kritériu moc nevyhovuji.” > xxx > > Sir Humphrey Appleby: „Vznesl jste otázky, o nichž jsem doufal, že je nikdo nepoloží.” > James Hacker: „Opozice má klást nepříjemné otázky.” > Sir Humphrey Appleby: „A vláda se brání na ně odpovídat?” > James Hacker: „Vy jste ovšem na moje odpověděl.” > Sir Humphrey Appleby: „Jsem rád, že si to myslíte.” > xxx > > Sir Humphrey Appleby: Pane, kde jste sebral nápad na tak nebezpečný nesmysl? > James Hacker: Od někoho na ministerstvu. > Sir Humphrey Appleby: Víte dobře, jak jsem vás varoval, jak je nebezpečné mluvit s lidmi na ministerstvu. Já vás žádám, abyste nevstupoval na minové pole místních samospráv. Je to politický hřbitov! > Bernard Woolley: Promiňte mi, sire Humphrey, ale je nemožné zakládat hřbitov na minovém poli. Ti nebožtíci by mohli… (Naznačuje výbuch.) > xxx > > James Hacker: Bernarde, jak Humphrey věděl, že jsem u Cartwrighta? > Bernard Woolley: Kroky Boží jsou nevyzpytatelné. > James Hacker: Rád bych si s vámi jednu věc ujasnil. Humphrey není žádný Bůh. > Bernard Woolley: Mám mu to říct já či vy? > xxx > > **sir Humphrey Appleby: Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?** > **sir Arnold: Pardon, o tom nelze mluvit.** > xxx > > Huphrey Appleby: Korupce? > Desmond Glazebrook: Spíš nepřiznané provize pro zahraniční vládní činitele. > Humphrey: Úplatky? > Desmond Glazebrook: Ano. > xxx > > “Jsou ty odpovědi stoprocentně přesné?” chtěl jsem vědět. > “Jsou pečlivě vypracovány, aby vyjadřovaly stanovisko ministerstva,” odpověděl opatrně. > “Humphrey,” řekl jsem stejně opatrně, “tyhle zvláštní parlamentní výbory jsou velice důležité. Nemůžu dovolit, aby mě přistihli, že je klamu.” > “Nepřistihnou vás, že je klamete.” > To mě zcela neuspokojilo. Vzrůstalo ve mně podezření, že ten materiál není zcela pravdivý. “Je to všechno pravda?” naléhal jsem dál. > “Pravda a nic než pravda,” ujistil mě. > “A celá pravda?” > “Samozřejmě, že ne, pane ministře,” řekl už trochu netrpělivě. > To mě zmátlo. “Takže jim řekneme, že si některé věci necháváme pro sebe?” > S úsměvem zavrtěl hlavou. “To samozřejmě ne.” > “Proč ne?” > Sir Humphrey vstal a autoritativně prohlásil: “Ten, kdo chce zachovat tajemství, musí zachovat tajemství, že má tajemství k zachování.” S tím odešel. > Ta citace mě zaujala, připadala mi docela důvtipná. “Kdo to řekl? zeptal jsem se Bernarda. > Bernard vypadal udiveně. Hleděl na mě, pak na dveře, za nimiž Humphrey právě zmizel. > “To byl sir Humphrey…” **Categories:** O politice **Tags:** Anthony Jay, citáty, humor, Jonathan Lynn, politika, satira, stupidita **Spisovatel:** politická satira --- ### [Jan Vladislav. Esej o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jan-vladislav-o-vlastnim-a-cizim) **Published:** March 3, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Esej Jan Vladislav: Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých. **Content:**  **Jan Vladislav ve své Eseji o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov, píše: *Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie. Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých.* *Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“.* Tento rub má ovšem i svůj líc.** I o tom [Holan](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/vladimir-holan-meditativni-basnik) věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě. Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč. V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice. Patří k ní například i známá **Čapkova antologie moderní francouzské poezie.** **Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.** Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština? **Za války překládal [Jan Zahradníček](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jan-zahradnicek-knize-ceske-poezie) polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži.** V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o [Shakespearovy Sonety](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/shakespeare-sonety-vladislav), italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše. **Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval [Rimbaud](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/rimbaud-ma-bohema-preklady).** Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i [Hermann Hesse](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/hesse-stromy-esej), pozdější nositel Nobelovy ceny. **Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.** A setkání s [Henri Michauxem](https://en.wikipedia.org/wiki/Henri_Michaux), s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává. > ***„Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“*** *Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný.* Tušil to ostatně i další básník mého srdce, [Eugenio Montale](https://en.wikipedia.org/wiki/Eugenio_Montale): > **Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět, > spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.** > **Jediné, co ti dnes můžeme povědět,** > **je to, co nejsme, to, co nechceme. **Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce.** **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** čtenářství, eseje, Jan Vladislav, knihy a literatura, poezie klasická, Přehledy knih **Spisovatel:** Jan Vladislav --- ### [Josef Kremláček byl velmi osobitý a moudrý ilustrátor nejen dětských knih](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/josef-kremlacek-vyrazny-cesky-ilustrator) **Published:** March 6, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Český ilustrátor Josef Kremláček (*5. 3. 1937 - †22. 6. 2015) nebyl sice příliš známý, ale přesto velmi osobitý nezaměnitelným stylem. **Content:**  **Josef Kremláček (\*5. 3. 1937 – †22. 6. 2015) nebyl sice příliš známý, ale přesto velmi osobitý nezaměnitelným stylem. Mezi ilustrátory vstoupil koncem šedesátých let ilustracemi k románu Daniela Defoa, Robinson Crusoe. Během let se stal autorem ilustrací v sedmi desítkách knižních titulů pro domácí a zahraniční nakladatele. Získával nakladatelské a veletržní ceny u nás, v Bulharsku a v Rakousku. Je zastoupen v uměleckých sbírkách muzeí a galerií v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Portugalsku, Chile, Argentině, Belgii, Francii, Itálii a Japonsku.**    **Stejně jako knih měl Josef Kremláček výstav.** Ta první v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu v Lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Poslední měl v Třebíči v roce 2007 (Galerie Malovaný dům), pět výstav uskutečnil v zahraničí (Německo a Rakousko), zúčastnil se četných kolektivních výstav doma a v cizině, byl zastoupen na mnoha výstavách skupiny Sir up.   **O ilustracích pro děti řekl Josef Kremláček v rozhovoru pro Kulturní noviny pár inspirujících myšlenek.** Ilustrátor musí přistoupit jinak k leporelu pro malé děti, kde text téměř není, vše je zaměřeno na obrázek, a jinak k legendám o vzniku světa, jak si jej vysvětlovali indiáni Severní, Střední i Jižní Ameriky. V takovém případě musím prostudovat mnoho specifického i zpodobovacího materiálu a dát mu svou výtvarnou formu. Musím také pamatovat na věk čtenáře, jemuž je kniha určena, a spolupracovat s autorem textu. Přirovnávám ilustrátora k herci, který se také musí vžít do své role. Často si připomínám výrok Adolfa [Borna](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/born-ilustroval-pres-400-knih), že ten, kdo ilustruje například Robinsona, musí se na určitou dobu stát Robinsonem, obklopit se mnoha věcmi pomocného materiálu i atmosférou, a to vše vyžaduje mnoho studia a mnoho času. Čtenář si to většinou ani neuvědomí. Pro ilustrátora jsou opravdu důležité fantazijní představy a sny, ale ve spojení právě s tím, o čem jsem už mluvil. A pochopitelně je třeba umět to ztvárnit. Nelze také opomenout práci při tisku a celkovém zpracování knihy. Dobré dílo vzniká společně, spojením kvality autora textu, nakladatele, ilustrátora a tiskárny.  V průběhu čtyřiceti let jsem ilustroval asi osmdesát knih, většinou pro děti a mládež. Mám určitou praxi. Ale charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba, je těžké. Před rokem 1989 existovala na Moravě jen dvě nakladatelství, takzvaná krajská. Ostravský Profil a brněnský Blok. Další byla v Čechách, hlavní v Praze. Po takzvané sametové revoluci nastala změna. Vyrojilo se mnoho nových nakladatelů, vydavatelů a knihkupců. Mnozí předpokládali, že na knihách zbohatnou, ale brzy vystřízlivěli. Pro ilustrátora je situace v posledních letech špatná. Náklady knih jsou proti dřívějšku mizivé, ceny knih i jejich výroby nesrovnatelně vyšší, termíny na práci ilustrátora krátké a honoráře výrazně nižší. Nakladatelé jsou nuceni šetřit. Nejvíce šetří na spisovatelích a ilustrátorech. Elektronické čtečky nevěstí nic dobrého. Nahrazují a zvolna vytlačují klasickou papírovou knihu a hlavně velmi často nemají ilustrace. Josef Kremláček: Celý rozhovor [ZDE >>](http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2013/27-2013/ze-nekdo-prisel-pro-pohled-na-muj-bily-plnovous-tak-o-tom-silne-pochybuji)  **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** ilustrátor, Ilustrátoři a dětské knihy, Kremláček Josef **Spisovatel:** Kremláček --- ### [Pohádka máje. Vladimír Mrštík vás okouzlí první láskou a májovou přírodou české krajiny](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/mrstik-pohadka-maje) **Published:** March 5, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Vilém Mrštík Pohádka máje. Kdysi velmi populární román, který přes svou romatickou naivnost, oslovuje i dnes všechny mladé. Láska totiž překoná všechny překážky **Content:**  **Vilém Mrštík, Pohádka máje. Kdysi velmi populární román, který přes svou romantickou naivnost, oslovuje i dnes všechny mladé páry. A není divu, vždyť nesoudná víra zamilovaných v lepší život, v lásku, která překoná všechny překážky, se táhne lidským pokolením jako červená nit.** Stejně tak v románu Viléma Mrštíka (1863 – 1912), který začíná příjezdem studenta práv Richarda Gregora na bál do Ostrovačic u Brna, kde působí jeho strýce jako farář. Na bále se seznámí s šestnáctiletou Helenkou, dcerou revírníka. A tak se odvíjí komplikovaný příběh lásky, který nakonec končí šťastně. **Co je však na knize vůbec nejčtenější jsou lyrické pasáže, ve kterých Mrštík popisuje nezapomenutelným stylem kouzlo jarní přírody, lásku k domovu a k české krajině, čtení, při které se vaše fantazie proměňuje zlehka v impresionistický obraz.** Když k tomu připočteme pomalé tempo románu, které tak dokonale využil režisér Vávra ve svém filmovém zpracování, zážitek se promění v čtenářské pohlazení po duši. Kniha určitě padne jak ulitá všem romantikům, kteří podlehli toulkám českou krajinou. A nejen tou jarní. [Kniha online >>](http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:a079f500-404a-11e1-ac09-0050569d679d?page=uuid:a07ab851-404a-11e1-ac09-0050569d679d)  *Ilustrace Ludmila [Jiřincová](https://citarny.com/poezie/poezie-pro-deti/nejpovedenejsi-maminky-seiferta-ilustrace-s-trnkou-jirincovou-a-kiselovou-sitekovou)* **Výpisky z knihy: Vilém Mrštík / Pohádka máje.** > „A v tom vědomí měkla jeho duše, zprotivily se mu čpavé kavárny, hloupá se mu zazdála hra kulečníku, mysl jeho utíkala daleko, daleko do zapadlých let a srdce jeho se otvíralo tichým vzpomínkám na šťastnější, dětstvím vyzlacený věk. Sladké snění zapředlo jej ve zlatou svou niť. – Poesie rodného kraje sechvěla se k němu a slibovala mu krásné lesy, zelený ráj, květnaté stráně, bělounké cesty, svaté shromáždění dědiny. Ať nechá všeho mudrování, všeho žalování a zajde si tam na místo, kde bývalo a bude zase jeho nebe.“ > > xxx > > „Helenka obcházela záhony, prohlížela sazenici po sazenici a Ríša pro všechny věděl jména. Macešky, tulipány, narcisky, krokus, petrklíče, čečenky, kamilky, ty měla také, ale řebčík neměla; byly tu také jakěsi hyacinty, narcisky jinaké než měla sama.“ > > xxx > > Když ticho nastalo kolem myslivny, asi k šesté hodině jako laň zamihlo se stromy cosi bílého. A jen olše na potoce Obravě byly toho svědky, jak na úsvitě rána Helenka se objevila uprostřed vrb, plaše se ohlédla a zmizela v nich. > > Byl to o samotě vyhlédnutý kout, kam voda jako křišťál čistá svážela se v tichou hlubinu a kde všechno, i místo i celé vůkolí, zdálo se stvořeno býti jen proto, aby sloužilo za úkryt dívčích koupelí. Opodál byl les, na březích hojnost kvítí a vrby ze všech stran jak záclony uzavíraly sem přístup bohatým svým lupením. Záclony se roztrhly a Helenka vstoupila. Strhla ze sebe šaty, a nožky vyprošťujíc z bílého prádla, stála tu pojednou nahá v celé své rusé kráse, jak ji stvořil Bůh. A hlavou bujně natřásajíc rusé svoje kadeře, byla by se podobala Albíně v tu chvíli, kdyby měsíc na ni svítil a byla noc, ale na ni slunce zářilo a smál se bílý den… > > Byla jako stříbro. > > Lehla si do trávy a nahnula se z břehu. Usmála se na sebe. Jak byla krásná v radostném tom záření cudného svého tílka, v jehož kouzlu zhlížela se tu sama před sebou jak liliový květ. Vody chvěly se pod ní, zelenavé stíny rozestíraly se jí po tváři a po rukou, a celé nebe, pohříženo dolů v lesklé zrcadlo, zhlíželo se dole s ní. Hravě, jen jako maní dotknula se nožkou modra nebes pod sebou, a tu Helenka jediným pohybem ruky zavinuvši vlasy svoje v antický kužel, levou rukou zavěšena ještě za větev, sklouzla pojednou v čistou tu hladinu a vody se za ní zavřely, vody ji objaly a chvějící se, teplou zlíbaly ji jako svou. Vlnky se nad ní kolébaly, květiny z břehů kývaly na ni, olše zašuměly náhle slaďounkým jakýmsi šeptem a Helenka dole jako zdravé zvíře hověla si zatím v mrazivé své lázni pramenitých vod, nestřežená, nehlídaná, bujně jak rybka začala sebou zmítat, kolem sebe bít, šplíchajíc rukama, rozstřikujíc pěny, a s rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Ležíc tak naznak kolíbána, milována vlnami, hned do stínu, hned na slunce provalujíc hlaďounké své údy, ještě několikrát sebou tak uhodila, ještě několikrát jako bělice pod vodu sklouzla a zase nad ni se vynořila – a když pak růžová za větev se chytla a vzhůru se vyhoupla na břeh – vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se z ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd. > > xxx > > Jednoho dne byli spolu v lese. Helenka pobíhala sem, pobíhala tam, ptala se, co je to, co ono, a uhodila tak na jedinou zvučící strunu v jeho srdci – na živou kdysi a nyní utuchlou už jeho zálibu k bylinám. Velice dojemně jí vymaloval život rostlin za dne i v noci a v opravdový úžas ji přivedl tím, když jí řekl, že kořínek u rostlin je vlastně živý, že se vevrtává do země jako červ a cítí všecko jako člověk, jenom hýbat se nemůže. Na doklad citoval i Darwina (velice učený jeden pán, který si získal o vědu nesmírné zásluhy) a poznamenal, že právě Darwin to byl, který na špičce kořínku našel dokonce i mozek rostliny! A Ríša byl by snad mluvil i o myšlénkách rostlin, kdyby nebyl pozoroval, jaké napětí se jeví v Helenčině tváři – a že svého účelu dosáhl vlastně již mozkem. > > Jak před ní vzrostl! Jak se jí zdál moudrý! > > Ale úsměv, který Helence v tu chvíli zvlnil tvář, zmrzl jí pojednou na rtech: Ríša, ocitnuv se jednou nahoře, řítil se na ni celou lavinou duševní svojí nadvlády. > > „To – to není tedy jen trhat všecko kolem sebe, šlapat po květech a tak…“ pravil tónem nadšeného moralisty – „květiny mají také cit!“ > > xxx > > Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky. > > Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž. > > Srdcem nepřilnul k ničemu. > > Aby si ze svých studií neodnesl látku k některému oboru vědění, o to se už na gymnasiu postarali jeho profesoři, o chuť k práci připravil se on už sám. > > Ještě tak nejraději by byl verše čet a je dělal. > > Úvodních článků nečetl, o politice soudil, že je to sedmá, ale nejšpinavější velmoc na světě. > > I reformování společnosti se chyt. Dal se zapsat do Moravské besedy2 a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů. > > Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě? > > Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu. > > Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“ > > Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh. > > xxx > > Povahou tichá, skromná jak Helenka byla Albína. > > Obě prý měly těla krásně bílá jako lilie, vlasy dlouhé, lesklé, oči tmavé a plné modra kvetoucího lnu. Albína byla ještě o něco světlejší a štíhlejší než Helenka, zato ale choulostivá a smutná až do smrti. Vítr na ni dýchnout, a hasla jako svíce, slunce na ni zasvítit, a vadla jako vzácný květ. Skrývala se proto doma víc než na otevřených místech, a jako by ani nežila a jen duchem se vznášela mezi svými – jako krásná smrt bloudila po domě a do pláče bylo každému, kdo na ni pohlédnul. > > Když se vypravovalo o vílách a rusalkách, Albína zrovna pila každé to slovo, a kdykoliv hovor přešel do milých těch končin jejího světa, sladce se vždycky usmála, a při tom mdle se položila hlavou na stranu jako člověk, kterému o sluch zavadí nejkrásnější hudby vanutí. > > Jedinou radost měla, a to bylo v létě, kdy za teplých a lunojasných nocí tajně vycházela z domu k malé říčce Obravě a tam v úkrytu vrb a olší nahnutých při měsíčku koupala své sněhobílé údy. Tehdy stojíc uprostřed vod zhlížela se v tmavých jejich hladinách, a rozpouštějíc vlasy svoje po vůli vln, zdobila je květy chrp a vlčího máku s koukolem. To byl jediný okamžik, kdy ožila jak rybka vrácená vodě, jediná chvíle, kdy zapomenuvši na svět, laškovala, smála se, tleskala do vln a rukama jako děcko lovila stříbro měsíce. Tak sama sobě připomínala jednu z těch rozkošných vidin pohádkových nocí, za nichž na zem vystupují víly – > – A slýchala, jak jsou krásné; oblečeny v průhledně zelenavé šaty s pásy stříbrnými, že jsou těla tak průzračně jasného a bledého, že se zdá, jako by ani nebyly a jen ze světla měsíce živy byly. Tenké jak jedle, postavy štíhlé a lehké jako u ptáka – s vlasy zlatými, rozpuštěnými volně po zádech, za noci plují po řekách a na břeh vystupují, aby si natrhaly květin, jimiž si pak zdobí svoje hlavy. Slýchala, že rády sídlí na místech od přírody krásných, když dozrává obilí, že opouštějí křišťálové svoje paláce, kam vedou stezky stříbrné a zlatým pískem pokryté, a po těch vzhůru prý se nesou na povrch jezer a řek, aby po březích i po stromech prováděly svoje svévole. > – Tři a tři drží se vždy za ruce a v paprscích měsíce tancují při líbezné hudbě ptačí, nebo na větvích se houpají a hřebenem z rybích kostí češou svoje vlasy; nebo zase na vodu se spouštějí, v klubku se válejí v řece, vesele tleskají do dlaní, stříkají po sobě vodou a s křikem, jehož chechtot daleko se rozléhá v tichosti noční, vrhají se do hlubin vod; kuku! je slyšet po nich. > – Jednou zdálo se dokonce Albíně, že slyší jejich zpěv – ale ten byl takový sladký, líbezný a čistý, že jí byla až nesnesitelná ta síla touhyplného volání: vykřikla, ale tím okamžikem už zhasla pro ni všechna krása a Albína nevěděla, bylo-li to pouhé zdání nebo pravdy zjevení… Ale v duchu až do skonání slyšela ty kouzlaplné jejich hlasy, o jakých říkala Marta, že kdo jen jednou je uslyší, o hladu a žízni by je poslouchal až do smrti, zapomenout na ně nemůže a nemůže už po celý svůj věk. > > Nebála se jich. Jako by sestrou jejich byla, celým svým zjevem nesla se za tajemným jejich příkladem. A žijíc sama jako v pohádce přibírala na sebe všechny jejich zvyky, náklonnosti, dle jejich vzoru měnila nevědomky i svou podobu i svůj hlas a stroj. Ráda odívala na sebe roucho z čistého kmentu, a naříkajíc sobě na bolesti hlavy, s vlasy rozpuštěnými, s tvářemi bledými nešla, ale zrovna se vznášela, a chodíc po domě, hledala místo, kde by ukryla němý svůj bol. > – Celý její život nesl na sobě nádech bytosti neskutečné, neživé a byly chvíle, kdy se měnila už jen v přízrak, přelud bez krve a bez těla: jednou ji přistihli dokonce, jak nehybná a smutná stojí uprostřed domu a zpívá hlasem překrásným… Bledá a jakási zimničná jako socha svatá vznášela se víc než stála a jen ty oči jí svítily jako záře a obočí pozdvižené vzhůru měnilo výraz její tváře v nadšení – – > – Nikdo nezvěděl, nač v tu chvíli myslila, nikdo nikdy nepoznal, co v tu chvíli vycházelo z bezbarvých jejích úst – jen ten zpěv slyšeli všichni a ten je pohnul k slzám. > > Domácí pozorovali, že čím dále stále více a více chřadne a mění se v nic. Vypravovali si mezi sebou, že ji snad v noci navštěvují moci zlé a upíjejí z ní ještě i tu trochu krve, která jí zbývala. Viděli ji, jak bez pohnutí a bez dechu leží jako mrtvá a po čele a po tvářích jí stojí bílý pot. Zkropili ji svatými oleji, chránili modlitbou – ale trvalo věčnost vždy, než zase jménem přivolali duši její zpět. „Albíno, Albíno!“ volal na ni jeden přes druhého, brali ji za ramena, brali ji za ruce, ale jako mrtvolou když hýbá. Bez vlády a bez duše, bílá, s černými modlitbami v rukou, které jí dali, aby k ní neměly přístupu moci neznámé – spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského. > > Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc. > > Ve středu měla pohřeb. > > V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jako by někdo zakvílel… > > Marta mínila, že to lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí. > > xxx > > Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu. > > Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“ > > Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh. **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, impresionismus, Jiřincová Ludmila, mrstik, Mrštík Vilém, Příroda, romantismus **Spisovatel:** Mrštík --- ### [Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/karel-capek-o-valce) **Published:** March 2, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Karel Čapek válku nenáviděl. Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální. Až nás mrazí **Content:**  **Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.** Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného. **Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu. Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.** Jeho náhla [smrt,](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/karel-capek-zemrel-v-roce-1938) ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor. Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí. Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je jak prstů na jedné ruce. Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval. Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální. Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert [Einstein.](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/vonnegut-muz-bez-vlasti) #### **Jaké SMS by dnes [napsal Karel Čapek](https://www.mlp.cz/katalog/osoba/capek-karel/1125061) všem psychopatům, kteří chtějí války?** > **MIROVA SPOLUPRACE** > SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE > > **DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM** > ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR, ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST > > **BILATERARNI DOHODA** > UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU: > MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI. > > **NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU** > JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM. > > **NECHCEME VALKU** > JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI SVETOVEHO MIRU > > **NASE VÍTEZSTVI** > NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI > VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA > > **DUKAZ O DOBRE VULI** > NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST > > **PROTESTNI ZPRAVA** > NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA > > **ZPRAVA Z BOJISTE** > NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI. > > **PROTESTNI ZPRAVA** > ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI. > > **KONDOLENCE POZUSTALYM** > VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE **V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání [spisů Karla Čapka](https://www.mlp.cz/katalog/osoba/capek-karel/1125061), které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.** XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925 XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931 XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938 XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918 XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925 XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938 XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990) XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991) XXII. Korespondence I. (1993) XXIII. Korespondence II. (1993) XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Čapek Karel, politika, protiválečný román, psychopat, společnost, válka **Spisovatel:** Karel Čapek --- ### [Tajemný cizinec. Mark Twain o zrůdnostech, kterých je lidská společnost schopna](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/tajemny-cizinec-mark-twain) **Published:** March 1, 2026 **Author:** M. Herman **Excerpt:** Mark Twain (1835 – 1910). Tajemný cizinec je jeho posmrtně (1916) vydaný román, který plně odráží jeho způsob myšlení a hodnocení chování lidské společnosti. **Content:**  **Mark Twain (30. 11. 1835 – 2.4. 1910). Tajemný cizinec je jeho posmrtně (1916) vydaný román, který plně odráží jeho způsob myšlení a hodnocení chování lidské společnosti. Přesto, že se jedná o nedokončené dílo, patří text k jeho nejlepším “filozofujícím” textům, které napsal. Román je bezesporu nadčasový a hlavně je poučný.** Mark Twain popisuje svět, který není laskavý, je syrový a realistický se všemi zrůdnostmi, které je lidská společnost schopna. > “Pokud vezmete hladového psa a zajistíte mu prosperitu, nekousne vás. > To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem.” > Přesto tvrdí, že lidská rasa v celé své chudobě má jen jednu skutečně účinnou zbraň: Smích. Proti útoku smíchu nic neobstojí. **Existují tři nedokončené verze příběhu.** **První** podstatná verze nese název The Chronicle of Young Satan („Eseldorfská“ verze) a vypráví o dobrodružstvích Satana, bezhříšného synovce biblického Satana, v Eseldorfu, vesnici v Rakousku. **Druhý** text je známý jako Schoolhouse Hill nebo verze „Hannibal“. Odehrává se v USA a týká se dobrodružství známých postav Huckleberryho Finna a Toma Sawyera se Satanem. **Třetí** text je nazvaná č. 44, Tajemný cizinec. Vypráví o záhadném zjevení č. 44 ve dveřích tiskárny a jeho použití nebeských sil k odhalení marnosti lidské existence. V roce 1969 vydalo University of California Press jako součást série The Mark Twain Papers Series odborné vydání všech tří nezměněných rukopisů. **Děj posmrtně zpracované verze.** Příběh se odehrává ve středověké Evropě roku 1702, v rakouském městečku Eseldorf (Oslí vesnice). Jedná se o dobu rozšířených honů na čarodějnice, které vedly k pronásledování a popravám nevinných jedinců obviněných z účasti v okultismu. Místo navštíví podivný mladý muž a představí se třem chlapcům (Theodor, Seppi a Nikolau), kteří se s ním setkají, jako Filip Traum, cestovatel a kouzelník. Později se přizná, že je Satanův synovec. Chlapci se na něj obracejí s žádostmi a bez obav ho žádají, aby předpověděl jejich osud. Předpovědi však nejsou růžové, důsledky nejsou takové, jaké chtěli. Satan jim ukazuje podstatu lidského chování v celé své krutosti. Ve vesnici a na dalších místech po celém světě, kam je Satan magicky transportuje, jsou chlapci svědky náboženského fanatismu, čarodějnických procesů, upalování, oběšení, smrti, masové hysterie a dalších zrůdností, kterých je člověk schopen. **Nejděsivější část z knihy Tajemný cizinec od Marka Twaina.** Závěrečný solipsistický monolog, kde tajemné postavy (č. 44 / Satan) odhalí Theodorovi pravdu o realitě. Nejsilnější moment celé knihy – Twainova temná, nihilistická pointa. Geniální závěr, který si každý zapamatuje: > „Nic neexistuje; všechno je sen. Bůh – člověk – svět – slunce, měsíc, hvězdná poušť – sen, všechno sen; neexistují. > Neexistuje nic než prázdný prostor – a ty!“ > A hned pokračuje nejslavnější část, kterou lidé nejčastěji citují samostatně:„Neexistuje žádný Bůh, žádný vesmír, žádný lidský rod, žádný pozemský život, žádné nebe, žádné peklo. Je to všechno sen – groteskní a pošetilý sen. Nic neexistuje kromě tebe. A ty jsi jen myšlenka – bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova, bloudící osaměle prázdnými věčnostmi!“ ### [**Mark Twain Tajemný cizinec / audio >>**](https://odysee.com/@Nabopravdyfilm:5/Mark-Twain---Tajemn%C3%BD-Cizinec-%28Mluven%C3%A9-Slovo-CZ%29:e) > **Podobnost příběhů v jiných knihách:** > **Kaplický / Kladivo na čarodějnice** > [Kladivo na čarodějnice. Kaplického obžaloba katolické církve a její touhy po moci ](knihy/beletrie/beletrie-ceska/kladivo-na-carodejnice-kaplicky?highlight=WyJrYXBsaWNreSJd) > > **Le Sage / Kulhavý ďábel** > [Kulhavý ďáběl je neuvěřitelně čtivý román z roku 1707 od Le Sageho ](temata/souvislosti-z-knih/chovani-lidi/le-sage-kulhavy-dabel?highlight=WyJrdWxoYXZ5IiwiZGFiZWwiXQ==) > > **Bulgakov / Mistr a Markétka** > [Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. ](knihy/beletrie/beletrie-svetova/michail-bulgakov-a-mistr-a-marketka-svetovy-roman-s-ilustracemi-borise-jirku?highlight=WyJidWxnYWtvdiJd) #### Film podle knihy: **The Mysterious Stranger** / 1982 **Filipp Traum** /1989 Filmová adaptace ze Sovětského svazu s Igorem Maslennikovem. Traum je německé slovo pro „sen“. **Day of the Stranger** / 2020 Volná adaptace příběhu ve westernovém prostředí. **Výpisky: Mark Twain / Tajemný cizinec** > „Neexistuje žádný Bůh, žádný vesmír, žádný lidský rod, žádný pozemský život, žádné nebe, žádné peklo. Je to všechno sen – groteskní a pošetilý sen.“ > … „…který svým andělům dal věčné štěstí, třebaže si je ničím nezasloužili, a přece požaduje, aby si ostatní jeho děti štěstí zasloužily; který svým andělům dal bezbolestný život, ale na ostatní děti uvrhl klatbu palčivé bídy a nemoci duše i těla; který ústy mluví o spravedlnosti, a vynalezl peklo – mluví o milosrdenství, a vynalezl peklo – vyhlašuje desatero, hlásá sedmdesátkrát sedmeré odpuštění, a vynalezl peklo; který lidem mluví o mravnosti a sám nemá žádnou; který kárá zločiny a sám se všech dopouští…“ > > … > > Všechny monarchie, aristokracie i náboženství se opírají o ten veliký kaz, co lpí na tom tvém rodu – a ten kaz vězí v tom, že člověk nedůvěřuje člověku a že touží, snad kvůli své bezpečnosti, snad kvůli pohodlí, aby si ho ostatní moc a moc vážili. Ty instituce potrvají navěky, budou navěky vzkvétat, navěky vás budou utlačovat, urážet a ponižovat, protože vždycky budete a navěky zůstanete otroky menšin. Nikdy v žádné zemi nebyla většina národa v hloubi duše těmhle institucím věrná, ani jediné z těch institucí.“ > … > > „Radši bude žít s čerty z profese ve věčném zatracení než s těmi ďábelskými dilettanty tady v městečku.“ > > … > > „I život je jenom vidění, je jenom sen.“ > Zrovna to elektrizovalo. Bože! Když jsem tak hloubával, tisíckrát mě napadla právě tato myšlenka! > „Nic neexistuje; všechno je sen. Bůh – člověk – svět – slunce,¨měsíc, hvězdná poušť – sen, všechno sen; neexistují. Neexistuje nic než prázdný prostor – a ty!“ > „Já!“ > „A ty nejsi ty – nemáš žádné tělo, žádnou krev, žádné kosti, jsi pouhá myšlenka. Ani já neexistuji; jsem jenom sen, stvořila mě tvá představivost. Za okamžik si to uvědomíš, pak mě vyloučíš ze svých vidění a já se rozplynu do nicoty, co sis mě z ní stvořil… > … > > Lidská rasa v celé své chudobě má jen jednu skutečně účinnou zbraň: Smích. Proti útoku smíchu nic neobstojí. > … > > > > “Pokud vezmete hladového psa a zajistíte mu prosperitu, nekousne vás. > To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem.” > … > > „…viděl kdysi i zatracence, jak se svíjejí v rudých vlnách pekla; a když nám to líčil, přímo jsme to všechno viděli, jako bychom byli při tom… > > Vidění pekel, ubohá nemluvňátka, ženy, dívky, chlapci i muži řvoucí a úpěnlivě prosící v strašných mukách – ani jsme to nemohli snést, ale on o tom mluvil tak roztomile, jako by šlo o namalované krysy v ohni z papíru.“ > > Chlapci brečí hrůzou, Satan je uklidňuje: > > „Ale všichni jsou v pekle!“ > „Na tom přece nezáleží; můžeme jich udělat mnohem víc.“ > … “Ach, to je pravda. Znám vaši rasu. Tvoří ji ovce. Řídí ji menšiny, zřídka nebo nikdy většina. Potlačuje své pocity a svá přesvědčení a následuje hrstku, která dělá největší hluk. > Někdy hlučná hrstka je správná, někdy špatná; ale bez ohledu na to, dav je následuje. Naprostá většina rasy, ať už divoká nebo civilizovaná, je tajně dobrosrdečná a krčí se od způsobování bolesti.. **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, lidská společnost, Twain Mark **Spisovatel:** Twain --- ### [Mešita Matky Božej v Paríži. Vizionářský scifi román z roku 2048](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/cudinova-mesita-matky-bozej-v-parizi-rok-2048) **Published:** March 4, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Román Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048 o našej možnej budúcnosti. Odohráva sa v roku 2048 vo Francúzsku, ktorého sa zmocnili moslimskí imigranti. **Content:**  **Román Mešita Matky Božej v Paríži. Odohráva sa v roku 2048 vo Francúzsku, ktorého sa zmocnili moslimskí imigranti. Európska únia sa mení na islamský štát. Arabi žijú vo Francúzsku a Francúzi boli vysťahovaní do geta. Katedrála Matky Božej sa stala mešitou. Teroristami mimo zákona sú teraz bývalí Francúzi a Nemci, Srbi a Poliaci, ktorí bránia svoje práva na slobodu myslenie a vieru.** Hrdinovia zaplatia krvou za chyby svojich otcov. Tí, ktorí nebudú bojovať za svoju vieru, stratia ju, ako aj všetko ostatné. Ale tí, ktorí bojujú a odpúšťajú, získajú všetko. Aj ty a ja sa môžeme dožiť takejto budúcnosti. Autorka, ktorá sa považuje za kresťanku, neverí v dialóg civilizácií kvôli tomu, že ho moslimovia vedú z pozície sily. Román bol napísaný pod dojmom udalostí v Čečensku a zajatia školákov v Beslane. *Román Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048 / Jelena Čudinová / Vydal Torden, 2024 Ukázka z knihy na [Torden >>](https://torden.sk/produkt/mesita-matky-bozej-v-parizi-rok-2048/)* **Jelena Čudinová** je najmladšou dcérou známych paleontológov. Narodená v Moskve (1959), vyštudovala Moskovský štátny pedagogický inštitút, Fakulta ruského jazyka a literatúry. Jelena Čudinová je dramatička spisovateľka a publicistka. Najslávnejší je jej anti-utopický román Mešita Matky Božej v Paríži, ktorý vyvolal prudkú kritiku liberálnych a pro-islamistických táborov. Jelena vo svojej práci bojuje proti islamskej expanzii do Európy, je proti kultúre, ktorá sa snaží zničiť pravoslávnu tradíciu. Za jej najznámejší román dostala v roku 2006 výročnú cenu Bastion. **Doporučujeme i podobný román:** [Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška](index.php?option=com_content&view=article&id=6039&catid=225) > **Predslov autorky k slovenskému vydaniu knihy Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048.** > > Veľmi ma teší, že kniha nakoniec prichádza aj do tejto časti strednej Európy. Rozprávať o civilizačnej katastrofe totiž stále nepatrí medzi obzvlášť obľúbené témy. Aj napriek niektorým výhradám ohľadne „politickej korektnosti“ kniha nakoniec vyšla vo Francúzsku v roku 2009, v USA v roku 2015 a v Nemecku v roku 2018. K dnešnému dňu už bola preložená do desiatich jazykov. Svedčí to o tom, že hrozba nezmizla, ale sa ešte zvýšila. > > Pred napísaním tejto knihy sa mi budúcnosť mojej krajiny javila veľmi optimisticky. Ukazuje sa však, že nič nie je také ružové: vidíme ako sa radikalizujú národy Strednej Ázie, ktoré sa oddelili od Ruska. Milióny príslušníkov týchto stredoázijských národov prúdia do Ruska ako nekvalifikovaná pracovná sila, pričom v rôznych kútoch našej vlasti vyčkávajú na svoju hodinu Х. Zhubnosť podobného kurzu predpovedal už Alexander Solženicyn. Práve to sa teraz deje. > > Hlasom rozumu v otázke migrantov z islamských krajín je postoj Vyšehradskej štvorky, avšak pozícia Európskej únie ako celku je úplne opačná a skazonosná. A to aj napriek tomu, že obyvatelia západnej Európy sú už vyčerpaní z ekonomických a kriminálnych následkov masovej imigrácie. > > **To nás privádza k jednému konkrétnemu záveru: žiadna kresťanská krajina neprežije nezávisle od všetkých ostatných.** > Pred dvoma storočiami, v situácii odlišných, no taktiež kritických hrozieb, sa zrodila koncepcia Svätej aliancie: kresťan nemal bojovať proti kresťanovi. Bolo neodpustiteľné, že ďalší vývoj sa odklonil od tohto princípu. No ani teraz ešte nie je neskoro vydať sa touto cestou – pokiaľ chceme, aby si naše krajiny zachovali svoj civilizačný charakter a neskončili ako ruiny, kde bude vládnuť divočina. > > Európska únia si pôvodne zvolila ako zjednocujúci prívlastok „európska“. No ak tento prívlastok nechápeme ako synonymum slova „kresťanská“, potom je slovo „európska“ – iba prázdny pojem. Presviedčame sa, že také úzke kritérium nepostačuje na prežitie. Naša civilizácia – je kresťanskou civilizáciou, jej bohatstvo spočíva v rôznorodosti národných kultúr, rôznych konfesií, avšak zjednocujúcim prvkom je viera v Ježiša Krista. V súčasnosti si na nás brúsi zuby iná sila. Je najvyšší čas, aby sme začali veci nazývať ich menami a aby sme pochopili, že bez kresťanskej identity sme odsúdení na porážku. > > Za jeden a pol desaťročia už niečo v mojej knihe môže byť vývojom prekonané, niečo môže byť dnes ešte horšie ako si autor mohol pôvodne predstaviť, napríklad – Islamský štát (ISIL). Kniha sa však venuje tomu, čo je podstatné. S ohľadom na túto skutočnosť ponúkam moju knihu do pozornosti čitateľov. > > [Jelena Čudinová](https://torden.sk/autor/jelena-cudinova/?srsltid=AfmBOopinHbja2kh2z4E7U9etfc0ElN59weQbP59VltsiwpoqQbLMbiq) **Categories:** Beletrie sci-fi **Tags:** Beletrie scifi, Čudinová Jelena, islám, muslimové --- ### [Stefan Zweig. Beatrice Cenci. Mýtus a skutečnost velké renesanční tragédie](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/stefan-zweig-beatrice-cenci-mytus-pravda) **Published:** February 28, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Stefan Zweig a jeho mistrovské pojednání o tragické postavě italské renesance, o Beatrici Cenci, je dramatem člověka z roku 1599. Jde o vraždu, moc, peníze **Content:**  **Stefan Zweig a jeho mistrovské pojednání o tragické postavě italské renesance, o Beatrici Cenci, je dramatem člověka z roku 1599. V této mistrovské esejistické povídce, kde jde o vraždu, moc, peníze, o tajné těhotenství, potvrzuje Zweig svoji spisovatelskou jedinečnost a mistrosvtví.** **Stefan [Zweig](https://citarny.com/tag/stefan-zweig) / Legenda a pravda životního příběhu Beatrice Cenci** Dějiny se vždy nejprve jeví jako hrubá substance, které teprve básník, nebo onen anonymní básník, kterého nazýváme legendou, propůjčí tvůrčí formu. Zbásněním obnovuje minulost trvale svou životní sílu, fantazie svou odvážnou argumentací svazuje náhodný sled pravdivých událostí, a po určitém čase dochází ke zvláštnímu jevu. Legenda zastiňuje skutečnost a díky ní žijí postavy v naší paměti tak, jak ve skutečnosti nikdy nežily a jak je probudil k životu teprve básník. Nicméně. Podaří-li se čas od času spolehlivě porovnat již úžasně vžité postavy s jejich historickými předobrazy, legendu se skutečností, básnění s dokumenty, pak se někdy stává, že po desetiletích a staletích se nám skutečná postava zjeví pravdivěji, než její básnické zpodobnění. Dokumenty Albrechta z Valdštejna, proces s Janou z Arku kladou na psychologické objasnění událostí větší nároky než trochu zploštělé a kauzálně svázané formy Schillerových dramat. Obnažená dějinná přirozenost dojímá absencí veškeré sentimentality více než dramaticky upravená forma tragédie, rovněž věcná logika událostí působí přesvědčivěji, než její básnické zpracování. Spolehlivou a vytrvalou prací historiků vidíme v naší době blednout takových zkrášlených básnických obrazů celou řadu. Jedna taková legenda opět odkvétá, aby oživla jako – pravda. Je to tragická historie Beatrice Cenci. **V římské galerii Barberini visí obraz mladé ženy, který byl vytrvale považován za portrét Beatrice Cenci (viz obrázek), a jehož autorství bylo po dvě stě let připisováno Guido Renimu.** Nikdo menší než sám Stendhal nám popsal, jak byl obraz rozmnožován v tisících kopií, mědirytin a fotografií. Tato mladá žena, píše ten jinak tak střízlivý a neromantický muž, je onou nešťastnicí ve zvláštním, k vlastní popravě vlastnoručně připraveném oděvu; jejíž „velice něžné oči vyjadřují udivený výraz překvapení ve chvíli horkých slz“. Ve skutečnosti obraz zachycuje asi sedmnáctiletou dívku, která se zcela beze strachu a údivu obrací přes rameno na pozorovatele; prozrazuje zvědavost a jemný půvab, ani jediný rys, který by mohl patřit odhodlané otcovražedkyni, která má být za několik hodin před tváří všeho římského lidu sťata. Ten obraz vskutku nepředstavuje Beatrici Cenci, ani Guido Reni ji nemohl nikdy živou malovat, protože vkročil do Říma – historikové jsou vůči legendě nemilosrdní – až tři roky po její popravě. Proto je chatrný otřesený údiv Stendhala, proto je chatrná Shelleyho romantická tragédie, která nechává Beatrici sejít jako dojemnou oběť otcovské bestiality – skutečnost nám odhaluje, jak to dnes dokazují dokumenty, zcela jiný obraz. Obsahuje méně nevinnosti a méně čistoty, méně romantiky a přepjatosti – ale nekonečně více dramatické síly, víru vášní a hrdinské opovážlivosti. Ukazuje renesanci takovou, jaká byla : brutální a krvežíznivou, bezohlednou a krutou, ukazuje nesmlouvavý boj nespoutaných povah, ukazuje velkou a pronikavou tragédii, srovnatelnou s tragedií rodu Átreovců. Místo chladného popisu Stendhala, místo rétorického, krásného a trochu nasládlého dramatu Shelleyho, vyjevují dokumenty najednou pravdivou historii tohoto zlopověstného a divokého pokolení (Corrado Ricci : „Die Geschichte der Beatrice Cenci“, Stuttgart, R. Hoffmann 1925). **Historie rodu Cenciů zde začíná Franceskem Cencim.** A již po několika prvních tazích jeho obrazu člověk napíná pameť : odkud zná toho člověka, toho bídného, hrubého, cynického, peněz-chtivého brutálního starce, toho pavouka žádostivosti, který se dopouští všech myslitelných hanebností, který zotročuje a připravuje o dědictví své vlastní děti, který se uzavírá na svém odlehlém panství a tam se oddává nejsprostším výstřednostem; tohoto zlého démona, který je nakonec za tajemného souhlasu svými dětmi zavražděn ? Paměť se napíná – a najednou se rozpomene : ano je to každým rysem on, Fjodor Pavlovič Karamazov, o tři sta let později zvěčněný Dostojevským. Tah za tahem obraz souhlasí, člověk je touto náhodnou podobou až zděšen. Také Francesko Cenci je bohatý, a bohatý jenom špinavým vykořisťováním. Také on za své zcestné skutky uniká trestu jenom nedůsledností zákona, také on přichází stále a stále znovu do konfliktu s justicí, aniž by však strach nabyl nad jeho velkolepým cynismem převahu. Za vraždu a zneuctění je uvržen do vězení, ze kterého se za sto tisíc Scudi vykupuje. Jindy po podobném zločinu prchá do „nemocnice pro nevyléčitelné“, ze které se potom opět namáhavě vykupuje; vychází z ní špinavý a pokrytý svrabem, on jeden z nejbohatších a nejmocnějších dvořanů své doby. V procesu, který je neuvěřitelně podobný procesu s Oscarem Wildem, je obviněn z nečistého soužití se svými sluhy. Hořící hranici opět uniká úplatky a lstí. Stejně jako u Dostojevského, zuří mezi Franceskem a jeho dětmi trpký boj o dědictví, o zlato. O zlato, které Francesko využívá výhradně k dosažení slasti zotročovat lidi. Stejně jako Karamazov se krutý, uštvaný a vyděšený stařec uchýlí na své odlehlé panství Petrella a přesně stejně jako Fjodor, který vytrhne svého syna Aljošu z kláštera a zavleče ho na svou zahořklou samotu, odvede i Francesko Cenci svou druhou choť Lukrécii a svou šestnáctiletou dceru Beatrici s sebou do zdmi obehnaného hrůzného zámku jako své zajatce.  **Jako své zajatce. Ani jeho žena, ani jeho dcera nesmějí spatřit žádného člověka, nesmějí se s nikým stýkat. Okenice jejich pokojů jsou přibity, nedostane se k nim jediný dopis, ani jejich zpráva ven, a když se ten starý netvor jednou doví, že se Beatrice obrátila s prosbou o osvobození na papeže, vrhne se na ní s býkovcem a zkrvavenou ji srazí k zemi.** Zabrání její svatbě, aby ji nemusel dát peníze, brání jejímu styku s bratry, od nichž očekává – právem – to nejhorší. Jeho synové totiž zdědili jeho vlastní krev – jsou to opovážliví, divocí, zvrhlí chlapíci, kteří se nebojí zákona ani boha, jsou brutální a bezostyšně žádostiví. Francesko dobře ví, že nebudou váhat ani jeho v příhodné chvíli odstranit; způsobem jakým se v té době v Římě nepřítel odstraňoval – ranou dýky. Starý démon je proto neustále ve střehu. Nepozře jediné sousto, nevypije kapku vína, aniž by je nemusela předem ochutnat Beatrice nebo Lukrécie. Aby nemohl být přepaden ve spánku, svou ložnici zamyká – a stejně jako Fjodor Karamazov, je neustále pln ponurých předtuch svého osudu a divokého, zbabělého strachu o svůj život. **Světové dějiny znají jen málo takových osudových scenerií, jakými je těchto několik pokojů v kamenném zámku Petrella, naplněných zlem, brutalitou, strachem a hrůzou a pravděpodobně neexistuje žádné renesanční představení, které by líčilo tak velký zápas nepřemožitelných instinktů v úchvatném vzájemném konfliktu otce a dcery, ženy a muže, dětí a jejich otce. Snad jenom átreovský mýtus svými kolosálními rozměry a svým ponuře barbarským světlem zná tak krutou velkolepost postav, odvážně předjímajících nebezpečí.** **To všechno ale legendě nestačilo.** Do kontrastu s tímto tragickým prostředím si potřebovala stvořit něco sněhobílého. Jako protiklad tomuto ďábelskému démonovi, tomuto starému peněz-lačnému prostopášníkovi potřebovala pro rodící se tragédii povznášející impuls, dojímající postavu – a tak si vytvořila legendu bělostně čisté a cudné Beatrice Cenci. Panenská Beatrice měla být přepadena a zneuctěna svým vlastním otcem, pobouřená a vzteklá pak měla na otcovském násilníkovi provést pomstu – tak upravuje legenda události před vraždou. Avšak dokumenty, které Franceskovi rozhodně neprokazují nějaké sympatie, neříkají o takovém krajním přečinu vůbec nic. Vypovídají o odňatém zlatu, o ponižování, o surovostech – ale nikde a nikdy o onom posledním krvesmilném zločinu Franceska Cenciho. V dokumentech se Beatrice již nejeví jako nevinná mučednice, nýbrž – velkolepě v jiném smyslu – jako pravá dcera svého vlastního otce, jeví se jako odvážná a ke všemu odhodlaná žena, odhodlaná dokonce překročit i nejkrajnější hranice přírody. Je smyslově vášnivá a je vášnivá i ve své pomstě. Je to odvážná a smělá žena renesance, ve svém rozhodnutí nerozvážně odvážná. Její otec ji ponížil, její otec ji srazil, její otec ji uvězněním bere celý život – proto musí zemřít. A tomuto cíli nyní obětuje všechno, dokonce i své vlastní tělo. **Provést takový čin však nemůže sama, ani se svou stejně smýšlející nevlastní matkou.** Nemůže to dokonce provést ani v trojici se svým vlastním bratrem, který tento záměr sleduje z povzdálí. Použít jed na opatrného otce nelze. K použití sekery na mohutného, přes jeho stáří stále ještě silného a statného muže, jim chybí fyzická síla. Pátrají proto po pomocnících. Za cenu vlastního těla hledá Beatrice muže, který by zasadil smrtelnou ránu jako Aigysthos Agamemnonovi. Nalezne jej brzy. Sluha a domovní správce Olympio je statný člověk s fyzickou silou i duševní odvahou, je ctižádostivý a ješitný : svést ho nedá mladé ženě velkou práci. Beatrice zaplatí plnou cenu. Večer co večer vystupuje Olympio po žebříku do jejího pokoje, kde posléze ještě s jedním komplicem zosnují plán na zavraždění starého démona. A opět Karamazov. Francesko je přesně stejně jako Fjodor, poté co byl oslaben vínem, na dané znamení spiklenci přepaden. Jeden tlačí jeho ohromné tělo k zemi, zatímco druhý mu kladivem rozbíjí lebku. Mrtvé tělo pak vytahují a shazují z dřevěné terasy, kterou, aby vzbudili dojem, že shnilý balkon náhodou povolil a Francesko se zřítil do propasti náhodou, již den předtím poškodili. Příštího rána je roztříštěná mrtvola dole nalezena. **Nikoli rozum, vášeň byla matkou tohoto plánu, a vášeň tento plán i uskutečnila. Obě ženy se chovají příliš pyšně a sebevědomě, obě spí s nesmyslnou bezstarostností, nepřipouštějí si, že by na ně mohlo padnout nějaké podezření.** Zkrvavené koberce skryjí jen nedostatečně, zcela bez uvážení nechají půl města přijít do pokoje k mrtvému, kterého potom nechají zahrabat s podezřelou rychlostí jako nějaké zvíře. Jako praví lidé Cinquecenta, jako pyšní vládnoucí dvořané nepovažují za nutné být opatrnými a něco skrývat : pohrdají klepy luzy, povídáním služebných a šuškáním žen spolupachatelů (tímto obtížným hmyzem, který, pokud se odváží jen otevřít ústa, lze spolehlivě odstranit jedinou ranou dýky). Stejně jako vnitřně, cítí a domnívají se i otevřeně, že stojí nad každým zákonem, jsou přece bohatí a mají v rukou moc. Beatrice triumfálně oznamuje vykonaný čin bratrovi. Svého milence, vraha Olympia odměňuje jako komorníka za nějaký záslužný čin diamantovým náramkem a šatem zavražděného otce, aniž by ji napadlo, že tak vzbuzuje podezření. **Postupně však rostou a šíří se pověsti a neštěstí tomu chce, že zemi právě vládne silný papež.** Jako v případu Gillese de Raitze, jako v historii všech velkých zločinných šlechticů středověku a jako i v případě bohatých nového věku, je to vždy jeden případ pro celou generaci, na kterém stát, veřejná moc exemplárně demonstruje svoji sílu. Bohatství, které jinak ochraňuje, se pak zvláště pro nejbohatší stává nevýhodou, neboť potrestáním viníků a následnou konfiskací získá stát, v tomto případě papež, ohromný majetek. Papež Klement je pevně rozhodnut to s dodržováním zákona myslet opět vážně. Vyšetřování začíná nicméně velice vlažně, Beatrice, její matka, její bratr jsou internováni doma a vyslýcháni jen opatrně. Brzy to vypadá jako by celá trapná aféra měla být, jako to téměř vždy v podobných případech bývá, nedůsledností, podplácením a kompromisy zprovozena ze světa. Oba nejdůležitější svědkové, vlastní vrazi, se vypařili, jednoho z nich nelze najít, ten druhý, Olympio, však tak spoléhá na moc svých spojenců, že se dokonce otevřeně objevuje v Římě. A opět je to jenom nesmyslná pýcha, vášnivá opovažlivost lidí renesance, která přinese šlechtickým zločincům zkázu. Svědkové se mohou stát nepohodlnými, honorace se rovněž jen velmi nerada cítí zavázána takovému póvlu. Této „čestné“ vražedné rodině se moc málo líbí, že mladík tak nízkého původu, Olympio, se může holedbat, že spával s dívkou z rodu Cenciů. Proto se rozhodnou se ho jednou provždy zbavit. Seženou nájemného vraha, Olympio je násilně odvlečen a zavražděn. Zcela lhostejně nechají Bravi, nájemní vrazi, mrtvolu ležet na ulici, se stejně chladnou cynickou bezstarostností, s jakou jednají jejich nájemci. Tak nezměrně provokující arogancí a troufalostí vybičovaný zákon se však rozzuří a zasáhne. **A zákon má v té době po ruce jeden obávaný nástroj, jednu krutou zbraň : mučení.** Všichni ostatní účastníci činu jsou tak jako Beatrice, Lukrécie a bratr na papežův rozkaz uvrženi do vězení hradu Sant‘ Angelo. Nalezené dokumenty popisují jak ve vlhkých, ledových místnostech mučírny začínají hrozné výslechy, nervy-drásající tortury. Používají se struny a na natahování obratlů ďábelský vynález Veglia, „zvedák“. Mučení se velmi rychle ke všemu doznávají. Tragédie tak spěje nezadržitelnou rychlostí ke svému konci. Je vynesen rozsudek : pro nevlastní ženu a dceru znamená trest smrti mečem, pro otcovražedného syna smrt rozčtvrcením. **Krátce před smrtí se mezi všemi okolnostmi odkrývá – těm kdo vidí – ještě jedno, legendě velice nepohodlné tajemství:** Beatrice Cenci, která je později slavena jako nepokořená panna a jako druhá Lukrécie, činí závěť, v níž univerzálním dědicem ustanovuje „Serafické sestry ran svatého Františka“ a pamatuje asi na třicet kostelů, klášterů, nemocnic, kongregací a vězení. Nejpodivnějším nařízením této závěti je ale její zdánlivě bezvýznamný dodatek, jímž se značná částka odkazuje jedné důvěrné přítelkyni pro určité nejmenované dítě, kterému má být po dovršení dvaceti let i s úroky vyplacena. Několikerá zmínka tohoto bezejmeného, jen přítelkyni známého dítěte v testamentu neponechává pochyb, že onen vztah s Olympiem nezůstal bez následků a že jednou z příčin úmyslu Beatrice odstranit svého otce byl také strach před odhalením jejího mateřství. Tím se samozřejmě hroutí podstatná část sladké legendy, tím více se však zjevuje lidštější, jasnější a naléhavější vnitřní tragédie, kterou hrad Petrella po staletí skrýval.  Beatrice Cenci ve vězení. Obraz: Achille Leonardi, 1850 **Poprava se koná 11. září 1599.** O půlnoci vstoupí do cel děsivé postavy Confortatori, utěšitelů, s přehozenými černými kapucemi, s maskami na obličeji a lucernami v ruce. Odsouzení jsou odvedeni ke zpovědi a k příjímání : teprve potom nastupují cestu smrti. Před nimi kráčí příslušníci kongregace, bosí, zahalení do pytlů popelavě šedé barvy, s provazem a růžencem kolem pasu; následují vojáci a drábi, soudní dvůr a bratrstvo Misericordia – za károu s odsouzenými pak kráčejí zbožné řády, zpívající litanie, a nekonečné zástupy lidí. Celá ceremonie připomíná španělské autodafé. Ze všech oken a balkónů soucitně zhlížejí otřesení lidé. Upřeně hledí ani ne tak moc na Giacoma Cenciho, jemuž kat rozžhavenými kleštěmi rve kusy masa ze zmučeného těla, nýbrž jedině na dvaadvacetiletou mladou ženu, která vydržela všechna mučení ve věži a která je nyní, nádherně vypadající a andělsky krásná vedena na popraviště. Jakmile kat splní svou úlohu a u popraviště už stojí nosítka, ověnčí mladé dívky oddělenou hlavu nejkrásnějšími květy. Za nimi se tlačí další a další a brzy proudí nezměrné množství lidí, urozených i prostých, všechen lid, jako ohromné procesí. Všichni přinášejí květy a věnce, u nosítek staví a rozsvěcují svíčky jako by zde nezemřela otcovražedkyně, ale světice. **Neboť tak silná je moc mládí a krásy, že kdekoli a kdykoli se jich dotkne smrt, působí otřes a vzbuzuje tajemné rozpoložení, a navzdory veškeré nezvratné skutečnosti se svět vždy vzpírá uvěřit vině.** Od okamžiku, kdy první něžné květy zasypávají vybledlou tvář, začíná vzkvétat legenda Beatrice Cenci, mučednice, která na krvesmilném otci pomstila svou panenskou čest. Legenda se zmocňuje lidu, stává se tradicí a písní, vine se pevně staletími, a je vždy a znovu dojímavěji obnovována malíři a básníky. A ani sama nejskutečnější skutečnost, která dnes vystupuje z dokumentů opravdověji a velkolepěji než kdykoli dříve, ji již nikdy úplně nezničí. Neue Freie Presse 2.12.1926 *Z německého originálu eseje-recenze “[Legende und Wahrheit der Beatrice Cenc](https://www.projekt-gutenberg.org/zweig/histpers/chap001.html)i” zařazené do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: “Menschen und Schicksale”, vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil Jiří Nezval.* Titulní foto: Otec kárá Beatricii Cenci. Obraz [Charles Robert Leslie](https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Robert_Leslie), 1853 **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beatrice Cenci, eseje, renesance, Stefan Zweig **Spisovatel:** Stefan Zweig --- ### [Makarenko. Začínáme žít aneb Pedagogická poéma o výchově](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/makarenko-pedagogicka-poema-o-vychove) **Published:** February 22, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od 920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie mladých zlodějů u Charkova **Content:**  **Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova v [SSSR](https://citarny.com/?s=sovetsky+svaz). Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.** Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité. > **…V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.** > Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve “Vlajkách a věžích”: > **“Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!”** > *Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.* **Anton Semjonovič [Makarenko](https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Semjonovi%C4%8D_Makarenko)** (13. března 1888 – 1. dubna 1939) Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil Makarenko učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii. Od Maxima Gorkého převzal Makarenko víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě. Ve svých pracích Makarenko představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně. > Všichni si vymýšlíme výchovné systémy: takhle se má vychovávat, a takhle… > Ale ve skutečnosti mají rodiče a vychovatelé jeden úkol: > udržet nervovou soustavu dítěte neporušenou až do 18 let. Život na něj naloží takovou zátěž, že budou potřebovat zdravé nervy; a my je ničíme už od malička… > Anton Makarenko *Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít – “Pedagogická poéma”* Poučný román napsaný v letech 1925 – 1935. Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci. Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> **Výpisky z knihy: Makarenko / Začínáme žít** > „…Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy…“…“…Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit. > Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU…“ > > „…Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem… starší chovanci…byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se…“ > > „…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“. > > „…Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských. > To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout…“ > > „…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“ > > „…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“ > > „…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“. > > „…U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu…“ > > „…V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“ > > „…Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“ > > „…V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou. > A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností…“ **Categories:** O vzdělávání **Tags:** Děti výchova, Makarenko Anton, škola, socialismus, SSSR, vzdělávání, **Spisovatel:** Makarenko --- ### [Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek se dočkal i filmového zpracování](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/spolek-patel-krasne-literatury-a-kolae-z-bramborovych-slupek) **Published:** February 26, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek je mimořádný román. Je totiž prvotinou sedmdesátileté autorky Mary Shafferové, Jedinečný román! **Content:**  **Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek je mimořádný román. Je totiž prvotinou sedmdesátileté autorky Mary Ann Shafferové, která sama v 70. letech 20. století na ostrově Guernsey nečekaně na několik dní uvázla kvůli mlze. Její jedinečný román je výbornou ukázkou anglického humoru, okořeněného trochou romantiky, a současně skvělou sondou do dobových vztahů a detailů. Dýchá z něj autenticita a osobní vztah k tématu.** **O čem je tato opravdu čtivá a zábavná kniha?** Je o Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek a dovíte se vše, co jste chtěli vědět o [německé okupaci](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-nefalsovana-historie-quinn) [Normanských ostrovů](https://cs.wikipedia.org/wiki/Normansk%C3%A9_ostrovy) (pokud jste vůbec věděli, že nějaká byla). Juliet Ashtonová je mladá, pohledná, vtipná a úspěšná spisovatelka. Píše se rok 1946, její kniha humoristických válečných esejů se výborně prodává, ale co dál? Shoda okolností ji přivede do dopisového kontaktu s členy Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek, působícího na ostrově Guernsey. A tam všechno začíná. **Podivný název pro ještě roztodivnější společenství lidí, kteří jsou ochotni jí vyprávět své válečné osudy.** Juliet má náhle před sebou nové téma, které ji přitahuje víc a víc, a tak stejnou měrou, jakou se rozvíjejí příběhy jednotlivých lidí, se otevírá i celistvý válečný příběh Němci okupovaného britského ostrova. **Ve Velké Británii zaznamenal román obrovský úspěch.** O to smutnější pak je, že se ho jeho autorka již nedožila – zemřela počátkem roku 2008, krátce po té, co byl román přijat k vydání, a tak se posledních úprav musela ujmout její neteř Annie Barrowsová, uváděná jako spoluautorka. **Úspěch románu je o to úžasnější, že se jedná o román v dopisech – literární formu, která se už nenosí.** Spolek přátel krásné literatury však ukazuje, že tato forma v dobrých rukou může být neobyčejně živá a vtipná, dovede rozehrát patřičné emoce a především dokáže vyprávět velký příběh. **Mary Ann Shafferová + Annie Barrowsová: Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek** Vydal Knižní Klub – Euromedie, 2009 **FILM: The Guernsey Literary and Potato Peel Pie Society /** USA, 2018 Režie: Mike Newell Předloha: Annie Barrows (kniha), Mary Ann Shaffer (kniha) Scénář: Don Roos, Thomas Bezucha Kamera: Zac Nicholson Hrají: Lily James, Michiel Huisman, Jessica Brown Findlay, Matthew Goode, Glen Powell, Katherine Parkinson, Penelope Wilton, Tom Courtenay, Marek Oravec, Kevin Hudson, Scott Plumridge, Kit Connor **Categories:** Beletrie světová **Tags:** anglický humor, Barows Annie, Beletrie světová, humoristický román, Shaffer Mary Ann **Spisovatel:** Shaffer --- ### [Síla moudrosti. Učení o čakramech Františka Drtikola podle Evžena Štekla](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/sila-moudrosti-uceni-frantiska-drtikola-podle-evzena-stekla) **Published:** February 25, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Síla moudrosti seznamuje čtenáře s buddhistickou Kundaliní-jógou, a způsobuje zásadní převrat v nazírání na pojetí duchovní praxe., podle učení Drtikola. **Content:**  **Síla moudrosti seznamuje čtenáře s buddhistickou Kundaliní-jógou, a způsobuje zásadní převrat v nazírání na pojetí duchovní praxe. Evžen Štekl se detailně zabývá fenoménem čakramů a staví na praxi jejich procvičování, tak jak je začal učit František [Drtikol](https://citarny.com/tag/drtikol-frantisek).** Touto publikací se dostává do rukou zájemců o esoterické nauky dílo, které svou zasvěceností odhaluje dosud neznámé nebo utajované poznatky, má silný inspirační náboj a jasně, metodicky ukazuje možnost cesty k nejvyššímu poznání. **** Nenapodobitelnou předností knihy je její autentičnost. Evžen Štekl byl přímým a dlouholetým žákem patriarchy českého buddhismu (a světoznámého fotografa) Františka Drtikola (1883 – 1961). **Kniha Síla moudrosti je rozdělena do třech částí:** > **Část první: Vzpomínky na velikého Arahata** > Přináší svědectví každodenní práce a života Fr. Drtikola včetně hovorů zaznamenaných autorem. Vykládá nauku od teorie dharem přes odvislé vznikání až po dosažení Nirvány. > > **Část druhá: Kundaliní jóga – praxe** > Rozvádí poznatek, že Kundaliní jóga se dobře praktikuje zároveň s klasickou buddhistickou stezkou – to je mimo jiné bdění a jasné vědomí a celý soubor Buddhova učení. Uvádí podrobný praktický návod ke cvičení čakramů, vedoucí k plnému probuzení Hadí síly, a tím i k Osvobození. Nevyhýbá se ani sexuální otázce, zakončení života člověka či duchovnímu způsobu léčení. > > **Část třetí: Dodatky** > Obsahuje úryvky z nejdůležitějších buddhistických textů a také obrazovou a fotografickou dokumentaci. Názvy některých kapitol: Stezka Pravdy, Moudrosti a Světla. O snech. Zářivá nauka. Kundaliní Jóga – úvod do cvičení čakramů – praxe. O sexu z hlediska Kundaliní-jógy. O sebe léčení a léčení vůbec. **Na závěr dovolte jednu ukázku z textu (str. 98):** > “Nevěřit tomu je chyba, protože tato kniha pojednává o pravdivých věcech. Věřit – to je také chyba – protože víra je slepá. Buddhismus je návod k jednání – ke sledování jistého zákonitého vnitřního procesu za účelem poznání Pravdy. To se neobejde bez práce na sobě. Tedy: ani nevěřit – ani věřit – ale chtít se pomocí práce na sobě samém přesvědčit – to je jeden ze základních aspektů buddhismu, správně pochopený a prováděný. > **Proto: ne věřit, ale v ě d ě t !”** Kniha má 168 stran, fotografickou přílohu, tabulky, ilustrace. Ke stažení v pdf: >> [Síla moudrosti](http://silamoudrosti.unas.cz) **UPOZORNĚNÍ: Kniha nemá vůbec nic společného s blábolem Jana Němce o Františku Drtikolovi: Dějiny světla!** **Categories:** O vzdělávání **Tags:** buddhismus, Drtikol František, duchovní rozvoj, Lípa Jan, Štekl Evžen **Spisovatel:** Drtikol --- ### [Paul Brunton rozšířil východní filosofii v západní kultuře](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/brunton-paul-knihy) **Published:** February 25, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Paul Brunton (1898 – 1981) Uznávaný britský filosof, mystik, a cestovatel. Byl jedním, kteří přeložili západní kultuře zásadní díla duchovního myšlení východu. **Content:**  **Paul Brunton (21.10. 1898 – 27.07. 1981) byl a je uznávaný britský filosof, mystik, a cestovatel. Byl jedním z těch, kteří přeložili západní kultuře zásadní díla duchovního myšlení východu, jógu a mediatci. Už svého života vydal celkem 13 knih (1935–1952) a další vyšly po jeho smrti, například jeho duchovní krédo bylo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona (Notebooks of Paul Brunton). (1984 – 1988).** Během svého života Brunton důrazně odmítal pokusy jiných udělat z něho guru, duchovního učitele. Jak často zdůrazňoval: „Musíte najít svého P.B. ve svém vlastním nitru.“ Jeho dílem se důkladně zaobíral i český mystik František [Drtikol](https://citarny.com/vzdelavani/o-vzdelavani/sila-moudrosti-uceni-frantiska-drtikola-podle-evzena-stekla). Do češtiny jeho první tři spisy (Tajná stezka, Tajnosti indické a Tajnosti egyptské) převedl Karel Weinfurter. **Jeho další knihy jsou běžně dostupné na internetu.** **Paul Brunton. Kompletní přehled o díle.** **Výpisky z knihy: Zápisky Paula Bruntona / vydavatelství IRIS 1996** Advanced Contemplation / The Peace within You: The Notebooks of Paul Brunton > **V tomto světě můžeme potkat jen dva druhy lidí.** Nevědomé, kteří znají jen své vlastní ego se svými vlastními touhami, a vědomé, kteří ví, že jsou v přítomnosti Nadjá a radují se z jeho vznešeného míru. Duchovní evoluce člověka je naplněna jakmile je dosaženo trvale duchovní úrovně, kterou nazýváme osvícení. Tohoto stavu může dosáhnout kterákoli lidská bytost udělením milosti a zároveň i vlastním dosažením. Je to stav, kterého dosáhlo v jeho úplnosti v každém století jen velmi málo lidí, ale který ve formě záblesku zažilo velmi mnoho lidí. > > **Během svého života člověk nemůže poznat Boha ale může poznat svou duši**. Nemůže se spojit přímo s Bohem ale pouze se zástupcem Boha, se svým vyšším Jástvím, se svým vlastním Nadjá. Úplné osvícení je nedosažitelné, protože propast mezi člověkem a Bohem je příliš hluboká a příliš široká. Dosažitelné je pouze částečné osvícení, protože paprsek božství nosíme ve svém srdci. Nemůžeme se stát částí Boha ale můžeme se stát člověkem inspirovaným a řízeným Bohem. Konečná a omezená lidská inteligence se nemůže spojit přímo s nekonečným a neomezeným Mystériem. Spojit se může pouze s Nadjá. > > **Podle toho jak člověk vyvíjí své chápání, tak postupuje z obyčejné existence do pravé podstaty**. > Duchovní vyvrcholení života člověka nastává když vědomí rozpoznává a chápe sebe. Osvícení vytváří spojovací článek s absolutnem, a odpovídá na otázku: „Co jsem já?“ Odpověď je pociťována jako božská Přítomnost a jasně poznávána jako Význam a Mysl.Vyvíjející se lidská mysl vytváří vyšší a vyšší pojmy o božství, až je nakonec povznesena nad sebe samu do ohromujícího zážitku. Nejvyšší osvícení je čisté, klidné, vyvážené a vytříbené. Díky němu je dosaženo osvobození od vtělování ještě během života, ale plné uskutečnění vnitřního míru může nastat teprve po konečném odchodu z těla. > > **Osvícení je jedinou krátkou událostí, to co zabírá tolik času, je příprava mysli a srdce člověka.** > Dosažení může být trvalé nebo také jen částečné. A ať už osvícení přichází postupně nebo zcela náhle, musí být stavem bez jakékoli představy, dogmatu a rozpoznáním toho co vždy je. Jak náhle budeme ukotveni v Pravdě, může být u každého jiné, někdy se jedná o pár hodin a jindy o několik let. Pokud je trvalé, setrvá navždy, ale záblesk který inspiruje hledání pravdy je pomíjející. Pokud nejsme trvale zakotveni na samotné nejvyšší úrovni, může být vědomí narušeno a my můžeme klesnout zpět.Vize, mentální stavy a zážitky mohou přicházet velmi často, ale nejsou totéž jako trvalé uvědomování si toho, co je za všemi těmito dočasnými stavy. > > xxx > > **O temné noci duše / Paul Brunton** > > ,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“ > > Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená. > > V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokáží snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení. > > Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy. > > Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem. > > Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena. > > Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti. > > Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni. > > Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru. > > S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou. > > V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru. > > Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat. **Categories:** Chování lidí **Tags:** Brunton Paul, Drtikol František, duchovní rozvoj, mysticismus **Spisovatel:** Brunton --- ### [Kniha o Františku Drtikolovi. Nejlepší fotopublikace Evropy 2013](https://citarny.com/vzdelavani/art-knihy/cena-drtikol-etapy-zivota-a-fotografickeho-dila) **Published:** April 19, 2015 **Author:** Milan Kuba **Excerpt:**
Kniha František Drtikol "Etapy života a fotografického díla" získala v Mezinárodní soutěži o nejlepší fotografickou publikaci východní Evropy 2013 - 2014 Čestné uznání v kategorii historická fotografie.
Dvousvazková monografie fotografického díla Františka Drtikola. Text pro knihu napsala světově uznávaná historička umění PhDr. Anna Fárová (1928–2010). Publikace představuje nejobsáhlejší průřez tím nejpodstatnějším a nejdůležitějším, co ve své fotografické tvorbě Drtikol vytvořil.
Ivan M. Havel je šéfredaktorem časopisu Vesmír a jedním z těch českých vědců, jejichž obzor zdaleka nekončí na hranici vědy. (Rozhovor)
**Content:**  **Ivan M. Havel je šéfredaktorem časopisu Vesmír a jedním z těch českých vědců, jejichž obzor zdaleka nekončí na hranici vědy. Následující rozhovor (oíše se rok 2005), který jsem s ním učinil jako obvykle díky internetovému spojení, bude, věřím, velice inspirativní pro každého čtenáře, který miluje dobrodružství poznání a tvůrčí činnosti a který dovede ocenit jejich krásu.** **Rád bych Vás na začátku tohoto rozhovoru poprosil o pár slov o Vašem životaběhu.** To vám tedy děkuji. Co mi dělá největší potíže – rekonstruovat nebo aspoň vymýšlet si svůj vlastní uplynulý život. Řeknu tedy jen oklikou, že dvěma hlavními motory mého života byly zvědavost a závist. Zvědavost mě lákala k vědám a dovedla mě vlastně k tomu, co dělám teď. A závidím těm, kdo mohou dělat ještě něco jiného, než co zrovna dělám já. Neměl jsem to zprvu snadné, v padesátých letech nebylo studium buržoazním synkům povolováno, gymnázium (tehdy „jedenáctiletku“) jsem studoval večerně, v prvním roce dokonce tajně, na riziko ředitele. Maturoval jsem a současně se vyučil jemným mechanikem. Toužil jsem studovat nejdřív biologii, pak fyziku, pak matematiku. Čím tajemnější, tím líp, ale skončil jsem na vojně, kde jsem si četl – ze zvědavosti – knížky z vyšší matematiky. Až začátkem 60. let jsem se dostal na elektrotechnickou fakultu, opět jen večerně. Má zvědavost mě během studia nasměrovala k počítačům, oboru tehdy (a vlastně dodnes) v rozkvětu. To už byl konec šedesátých let, po skončení vysoké jsem se mohl dokonce stát řádným aspirantem (teorie logických obvodů). Pak se naskytla možnost studia v USA, v Berkeley – doktorát odtamtud jsem už mohl závidět sám sobě. Po návratu byly nějaké potíže (teď pro změnu kvůli bratrovi), nicméně našlo se pro mne klidné místo v Akademii věd (Ústav teorie informace a automatizace). Návratu z ciziny jsem vlastně nikdy nelitoval, aspoň jsem mohl spokojeně závidět těm, komu se otevřely kariéry na slavných světových univerzitách. V Akademii jsem se zajímal o umělou inteligenci a teoretickou robotiku (napsal jsem knihu o robotice, která na riziko redaktora SNTL i vyšla). To už jsem to zase neměl snadné, po Chartě se o mne začala zajímat StB, ani jsem si to moc nezasloužil, nic jsem nepodepisoval, jen jsem se staral o nepříliš závadný samizdat a v bytě jsem pořádal přednášky na různá zajímavá, i když opět nezávadná témata. Zvědavě jsem naslouchal filosofům, přírodovědcům a uměnovědcům a záviděl jsem jim, co všechno vědí. Odseděl jsem si za to pouhé čtyři dny ve vazbě, zato s obviněním z podvracení republiky se sazbou až 10 let. To už jsem nemohl být v Akademii, nějakou dobu jsem byl bez zaměstnání, půl roku v Terplánu na riziko šéfa, posléze se pro mne našlo klidné místo v podniku pro invalidy Meta, opět na riziko šéfa. Pracoval jsem tam jako domácký programátor-analytik pro ČKD, na riziko tamního šéfa. Přišel listopad 89, já záviděl těm, kteří to organizovali a byl jsem zvědav, jak se dělá politika – tak jsem půl roku pomáhal organizovat a dělat politiku v Koordinačním centru Občanského fóra. Ale to už se otevřela možnost být zcela legálně na Karlově univerzitě. Začal jsem přednášet na Matematicko-fyzikální fakultě (a přednáším dodnes jeden kurz: Umělé a přirozené myšlení), ale záhy jsme se se dvěma kolegy, astronomem a matematickým fyzikem, rozhodli využít všemu otevřené situace a založili jsme transdisciplinární Centrum pro teoretická studia (při Univerzitě, později též při Akademii věd). Lákala mě možnost mít kolem sebe vynikající specialisty ze všech možných oborů. Mám tak opět možnost zvědavě naslouchat filosofům, přírodovědcům a uměnovědcům a závidět jim, co všechno vědí… **Jste šéfredaktorem vědeckého časopisu Vesmír, který zná snad každý průměrně vzdělaný Čech. Až do konce minulého roku, celých třináct let, bylo možné na konci všech čísel najít prezentaci výtvarného umění. Jak tento pozoruhodný projekt vznikl?** To rovněž souvisí s onou všemu otevřenou situací po Listopadu. Redaktoři Vesmíru (který si mimochodem udržel skvělou úroveň přes všechny ty předešlé doby) se rozhodli „omladit“ (dnes už musím psát uvozovky) redakční radu. Hned z kraje jsme se rozhodli překračovat hranice přírodních věd v různých směrech, i k oborům humanitním a v malých dávkách i k filosofii. A aby nezůstalo stranou umění, ujal se jeden z nás poslední dvoustrany a v každém čísle ji věnoval některému českému nebo slovenskému výtvarníkovi s předností pro ty, kteří to neměli za komunismu snadné. Leckterý vědec se tak dověděl o umění, ale také nejeden umělec si oblíbil vědu. **Od začátku letošního roku (2005) se čtenáři Vesmíru na tomtéž místě mohou setkat zase s velkými díly architektury. O poezii do budoucna neuvažujete?** Myslím, že pro každé periodikum je dobré udržovat rovnováhu mezi zavedenou tradicí na jedné straně a jejím narušováním na straně druhé. Narušili jsme tradici stránky s výtvarným uměním a současně v ní pokračujeme, protože architektura je rovněž svého druhu výtvarným uměním. Co bude pak, zatím neuvažujeme, je na to ještě čas. Mimochodem, i poezie se za osvícené vlády Miroslava Holuba ve Vesmíru vyskytovala. **Vzpomínám si, že v úvodníku Vesmíru 1/2004 jste napsal: „Vzdělanec, který se nezajímá o věci na míle vzdálené jeho vzdělání, se rychle mění v nevzdělance. Ty míle jsou totiž domnělé.“ Někteří velcí vědci, jako např. Einstein, Mandelbrot, Popper, mluvili o tom, že věda a umění si jsou velice blízko. Také si to myslíte? A proč?** No to bychom se nejprve museli dohodnout na tom, co rozumíme blízkostí. Blízkost můžeme vidět na postavách velikánů typu Leonarda da Vinci, můžeme ji vidět v kterémkoliv tvůrčím duchu, který není podvodníkem natolik, aby nevěděl, co je to tvůrčí zážitek. Já mohu pouze říci, že závidím umělcům jejich tvůrčí zážitky. **Ano, myslím, že společná je ta tvorba, to tvůrčí úsilí… a její poctivost. Řekl bych, že přírodní vědci se uměním nebo humanitními vědami zabývají docela často, avšak že naopak humanitní vědci a umělci se přírodním vědám spíše vyhýbají. Existuje pro tuto, možná ale jen zdánlivou, skutečnost nějaké rozumné vysvětlení?** O zdánlivé, skutečné, vykonstruované, nutné, zbytečné, živené či potlačované rokli mezi přírodovědou a humanitními obory (nebo mezi přirodovědci a humanitními lidmi) bylo již mnoho napsáno, například pod heslem „dvojí kultura“. Jistá asymetrie, o které mluvíte, vyplývá z povahy oněch oborů a z jejich předmětných oblastí – toho jak se týkají lidí a jejich osobních problémů. Ostatně přírodních věd je mnoho, humanitních též, ani umění není jedno. Myslím, že se v těchto otázkách přílišným zobecňováním problém zamotává a že žádné „rozumné vysvětlení“, na něž se ptáte, neexistuje. Historika ve chvíli, kdy se zabývá třeba historií středověku, prostě příliš nezajímá kvantová povaha chemické vazby, zatímco kvantového fyzika jistě zajímá minulost jeho národa, určitě však ne ve chvíli, kdy hloubá nad teorií chemické vazby. **Vy sám máte, předpokládám, k umění kladný vztah. Kdybyste o tom však mohl trochu více pohovořit, velice by mne to zajímalo.** Jaké by to bylo, kdybych měl mít záporný vztah? Averze, alergie? Stačila by apatie? Přívlastky kladný-záporný jsou divné, trochu mi to připomíná onu etapu mého života, kdy se v kádrových materiálech psalo o kladném resp. záporném vztahu k našemu socialistickému zřízení. Až se mi nyní chtělo vám odpovědět: „Ovšemže mám kladný vztah k umění!“; raději tedy řeknu, že nejsem apatický. Chodím do galerií, na výstavy, kupuji umělecké publikace a maluji si ornamenty na okraje úředních dokumentů. Dívám-li se na obraz nebo čtu li nějaké literární dílo, představuji si vždy autora, jak to maloval či psal. Vymýšlím si ho, co asi prožíval, jak se soustředil, radoval z vlastních nápadů a vůbec, vžívám se do něj a závidím mu. **Byl byste pro mne ideální čtenář, a nikoli jen v žertu… Ale nemohu se Vás při té příležitosti nezeptat na tvorbu Vašeho bratra, jak ji vnímáte, co pro Vás znamená.** Právě. Toho si moc vymýšlet nemohu, protože jsem ho leckdy v jeho začátcích při práci i viděl. Byl jsem jako vždy zvědavý a asi proto byl on docela nevrlý, že jsem ho při práci rušil. Jen tu a tam svolal rodinu (rodiče a mne) a předčítal, co napsal. Byla to událost už pro svou jedinečnost, on to později totiž zpravidla zahodil a celé napsal znovu. Další událostí pak bylo sedět na premiérach jeho her, když už se pomalu mohly hrát (nebo nemohly, čímž myslím ono slavné počernické představení). Vždy chápavé elitní publikum, skvělá atmosféra. Nevím, zda odpovídám na vaši otázku po „vnímání“ – vnímáme očima, ušima, ale význam toho slova se dnes podivně rozmazává. Co pro mne jeho tvorba znamená? Že svět je složitý. **Mohl byste jmenovat některé ať už prozaiky, ať už básníky, kteří Vám obzvláště přirostli k srdci? A čím si vysvětlujete, že jsou to zrovna tito?** Dobrá, berete na sebe riziko, že na ty hlavní zapomenu, jsou to většinou postavy z mého dětství a v náhodném pořadí: Carroll, Joyce, Proust, Morgenstern, Kafka, L. Klíma, Čapek, Poe, Lovecraft, Beckett, Linhartová, Shakespeare… Jak vidíte, vesměs osobnosti, o nichž by bylo zvláštní říkat, že „přirostli k srdci“. **Možná spíše „přirostli k duši“ nebo „proměnili duši“… ale v každém případě jsem na sebe rád ono riziko vzal. Chtěl bych se při té příležitosti zeptat, zda čtete literární časopisy? Např. Host, Tvar, Aluze, Souvislosti… Čtete současnou českou beletrii?** Z časopisů si tak tak stačím něco prolistovat, spoléhám na intuici, že při tom listování narazím na něco hezkého. Závidím těm, kdo všechno stihnou přečíst. Závidím dokonce i redaktorům, přesto, že jsou za čtení placeni. **Osobně se domnívám, že v těchto časopisech se možná až příliš často mluví „o ničem“ a že pro člověka, který chce přemýšlet a rozumět, je jejich styl příliš esoterický a samoúčelný. Jak by podle Vás měl vypadat literární časopis, který by četl široký okruh inteligence, včetně přírodních vědců a inženýrů?** Já bych esoteričnost nikomu neměl za zlé, ta totiž živí moji zvědavost. Čím však méně rozumím, tím čtu pomaleji a tím pak méně přečtu a nic nedočtu. Čím více rozumím, tím méně mě to baví, pokud to ovšem není něco nápaditě a neprimitivně vtipného. To ale mluvím za sebe. Nevím, jaký časopis by četl „široký okruh inteligence“ a nevím také, je-li dnes vůbec nějaký takový „široký okruh“. Znám jen emergentní, diferencované, malé skupiny, které si asi pěstují své časopisy i čtenáře. **A možná je tomu tak jen proto, že žádný široce působící literární časopis zatím neexistuje… Chtěl bych se však ještě vrátit k umění. V čem vidíte jeho funkci a smysl? Myslíte, že se má prostě jen líbit, nebo že by mělo mít i jakousi duchovní funkci?** Je otázkou, je-li v souvislosti s uměním vůbec možné hovořit o nějaké funkci v běžném slova smyslu. Možná, že funkcí umění je žádnou funkci nemít. Jeho smyslem je snad zabývat se právě tím, co má spotřební společnost ve zvyku nazývat „esoterickým“, „samoúčelným“ a „o ničem“. Často se debatuje o umění, které není k líbení (v lidovém smyslu slova), ani nemá nějakou duchovní funkci (kromě toho, že „šokuje“), jako o konci umění („konec“ toho či onoho začíná být klišé). Pravda, nelze je rozvíjet, napodobovat. Ale takových konců mělo a má umění (jako celek) hafo a právě v těchto koncích může spočívat schopnost umění s námi stále být. **V té souvislosti napadá otázka, jak vnímáte šoubyznys? Je v nějakém smyslu nebezpečný?** Opět mám něco vnímat? Myslím, že jsem už poznamenal, že vnímat umím očima a ušima. Bohužel tedy, k mým očím a uším si šoubyznys jaksi nenalézá cestu. Vlastně občas, když přepínám kanály televize. Pak se dívám a nemohu se odtrhnout. **Pojďme tedy k jinému tématu. Vstoupili jsme do EU… co by to mohlo přinést pro českou vědu, resp. pro českou kulturu?** Vstoupili jsme do EU, stali jsme se Evropané. Kdekdo zkoumá, zda nám to přinese výhody nebo nevýhody, míněno zpravidla materiální. Já to vidím daleko víc symbolicky, že se hlásíme k evropské kulturní tradici po mnoha letech častušek, dědů Mrázů, mávátek, překročených závazků, brigád a kádrových rezerv. Možná se to překývne na něco obdobného z druhé strany, nevím. Česká věda je evropská protože světová, aspoň ve většině oborů. České kultuře vplynutí do Evropy pomůže (paradoxně) právě v tom, že jí v touze po zachování vzbudí k českosti a svérázu. **Evropská integrace je dost možná jedním z projevů té často skloňované, proklínané, ale i milované globalizace světa. Dalo by se říci, že přírodní vědy již mají globalizaci za sebou a že jejich zkušenost je povzbuzující?** V jistém smyslu byly přírodní vědy globalizované vždy a stěží to tedy lze nazývat zkušeností. Věc je ovšem složitější, protože ve vědě panuje jakýsi princip komplementarity: čím světovější obor, tím užším tématem se zabývá, a čím více institucí po světě se k nějakému tématu hlásí, tím méně jednotlivců mu dobře rozumí. **Sdílíte obavy Vašeho bratra ze současného bouřlivého vědeckého a technického vývoje? Je rozvoj vědy a techniky reálným nebezpečím pro životní prostředí a pro kulturní hodnoty?** Podle toho, co máte na mysli. Jeho obavy měly různou podobu co do filosofického postoje. Jednak se s nelibostí dívá na jakousi ideologii, která je někdy nazývána scientismem – je to jakási bezmezná důvěra ve vědu (v tradičním slova smyslu), důvěra v ní jako v jediný správný klíč ke všemu poznání a jako v zachránkyni lidstva před rozličnými přírodními útrapami. Tato nelibost se objevila již v jeho hrach, v nichž je scientismus skrytě nebo odkrytě ironizován, a později v některých jeho státnických proslovech. Potrefenými to zpravidla bylo interpretováno dokonce jako přímý útok na vědu samotnou a jako glorifikace nejhorších pavěd. Málokdo ví, že on ve svém mládí, měl o vědu velký zájem a s chutí studoval chemii daleko za rámec potřeb jeho profese chemického laboranta. Vy však asi myslíte něco jiného, jeho vztah k technice, která nás zaplavuje v každodenním světě. On byl vždy trochu ostýchavý před moderními technickými výtvory, pamatuji se, že jsem mu kdysi psal „návod pro úplného začátečníka“ k jeho počítači. Zvlášť zaskočen pak byl, když po skončení svého úřadu zjistil, co všechno nového se stalo mezi lidmi zcela běžné (mobily, skanery, internet, všelijaké digitální věci) za tu dobu, co jeho život organizovali jiní. Můj názor na techniku je ambivalentní. Velkou část mého života mě živila, musel jsem tomu všemu i dost rozumět. Jediné, v čem – obecně řečeno – vidím problém, je že technizace, digitalizace a virtualizace našeho života už postupuje rychleji, než je zdravé, totiž než se vystřídají generace. Takže lidstvo je trochu zaskočeno, jako ten můj bratr. **Možná jsme svým způsobem zaskočeni všichni, i když to třeba my mladší ještě nevíme. Ale pokud jde o globalizaci v součtu, je podle Vás spíše něčím pozitivním nebo negativním?** O vědě jsem už něco řekl, jinak přijde na to. Uniformita hotelů, restaurací, spotřebního zboží je odpuzující, ale to musí přejít, musí přece přijít další vlna, kdy nebude nad originálnost, každý po ní bude toužit. Jsem příznivcem oscilací, tak ať se třeba střídá pozitivní s negativním (v očích jednoho) a naopak (v očích druhého). Mnozí lidé používají v souvislosti se světovým děním po jedenáctém září 2001 slovního spojení „střet civilizací“. Dochází k němu opravdu? Myslím, že existují dvě světonázorové tendence, které do jisté míry předurčují stanovisko v této otázce: liberálně-osvícenský názor střet civilizací odmítá a věří v osvětu a v postupné šíření vzdělanosti, demokracie a blahobytu, naopak konzervativně-nacionalistický proud vidí střet civilizací jako ústřední věc současného i budoucího vývoje světové politiky. Víte, nejsem historik ani politolog, trochu i závidím těm, kdo mají na takovéto otázky připravenou chytrou odpověď. Myslím jen, že se málo ví o interakci úrovní. Co tím myslím: o „střetu“ jsme zvyklí mluvit na úrovni jednotlivců nebo skupin nebo národů nebo civilizací. Pak jsme najednou zaskočeni střetem napříč úrovněmi, například střetem mezi jednotlivcem a civilizací (bin Ladin versus Západ). **Nebo střetem malé skupiny, dobře vyzbrojené a manipulující fanatiky, s civilizací (v tomto případě tou západní)… Střet civilizací je podle některých ale pouhým střetem dvou různých náboženství, tedy křesťanství a islámu. Jakou úlohu podle Vás bude mít náboženství v příštím století a jakou by mít mělo?** Jako člověk nerozhodný ve ve věcích víry své i cizí, neumím Vám dost dobře odpovědět. Myslím jen, že je zvláštní, jak i při charakteristické lidumilnosti všech náboženství vždy docházelo a stále dochází k nelítostným střetům a šarvátkám v jejich jménu. **A možná je to spíš typické pro homo sapiens sapiens obecně než pro náboženství jako takové. Řekl bych, že kultura se tak nějak bez náboženských otázek neobejde a že zároveň naopak se náboženství tolerantní a vyspělé neobejde bez vyspělé kultury, která je mostem od člověka k člověku. Jak se na vztah mezi náboženstvím a kulturou díváte Vy?** A v doplňku ke své předchozí odpovědi mohu jen konstatovat, že náboženství vždy mělo a má úzký vstah ke kultuře a kulturnosti. Z jistého hlediska je dokonce součástí kulturnosti. Pak ovšem se bez ní neobejde, nemělo by čeho být součástí. Kultuře bez náboženství by zase cosi chybělo – vymezování se k transcendentnu a tajemnu v nejhlubším slova smyslu je povinností, potřebou a výsadou každého kulturního člověka. Děkuji Vám za rozhovor. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Ivan Havel, Rozhovory --- ### [Niccolo Machiavelli o občanské ctnosti i principech vládnutí a touhy po moci](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/niccolo-machiavelli-vladar) **Published:** September 10, 2015 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:**Když se řekne „machiavelismus“, leckdo si představí něco natolik sprostého a zcela přízemního, jako je podlý boj moc, o výhodu, o zisk, neboť vítězství platí a na postupy se poté vítěze už nikdo neptá.
**Content:**  **Když se řekne „machiavelismus“, leckdo si představí něco natolik sprostého a zcela přízemního, jako je podlý boj moc, o výhodu, o zisk, neboť vítězství platí a na postupy se poté vítěze už nikdo neptá. Tohle je podle mnohých ta pravá podstata života, proti které morálka či mezilidské vztahy jsou jenom pokryteckým výmyslem, kryjícím ty nejchytřejší a nejmocnější dravce.** **Něco takového si však nemůže nikdy myslet člověk opravdu vzdělaný, jakým právě Niccolo Machiavelli byl.** Kdokoli rozumí „machiavelismu“, sotvakdo však dokáže přemýšlet nad životem a dílem tohoto významného myslitele, nepřístupného primitivům, v kontextu a ve hloubce, jíž je hoden. Kultura a vzdělanost nemusí nutně dělat z člověka anděla, staví mu ale vždy otázky, jež si hlupák klást nemusí a jež v „machiavelismu“ lidových chytráků, kteří svou tupou hrou na švindly, podrazy a zločinnost chňapají po žni nejnižších pudů jako slintající zvěř, rozhodně obsaženy nejsou, ani být nemohou. **Machiavelli se narodil v roce 1469 ve Florencii a zemřel tamtéž v roce 1527.** Žil v době divoké, zmítané politickými i vojenskými boji, převraty, silnými idejemi, slavnými a odvážnými osobnostmi. V roce 1498 Machiavelli vstoupil do služeb města, a to v situaci, kdy se republikánská Florencie stabilizovala vyhnáním Medicejských a upálením Savonaroly. Od počátku, dá se říci, byl proto úředník, zaměstnaný v oblasti zahraniční politiky a vojenství, ve styku s tím, co to znamená pád. Změna mocenských poměrů mohla přijít ze dne na den, přičemž hráči, kteří se vyskytovali na hřišti, nebyli žádní umírnění lidumilové. Machiavelli musel čelit zájmům lidí, jako byl Cesare Borgia, papež Julius II., francouzský král či německý císař. Odtud lze pochopit jeho pozdější trpkost či cynismus. **Velmi dobře si uvědomoval krizi italské společnosti, vydané po staletí napospas partikulárním zájmům všelijakých suverénů,** a podobně jako Dante volal po sjednocení pod jedním silným vladařem (na rozdíl od Danta byl spíše republikán a monarchii vnímal jako východisko z nouze). Machiavelli odsuzoval úpadek ctností a vysoce oceňoval službu vlasti a všechno, co společnosti jako celku prospívá. Nikdy by nesouhlasil s tím, že jedinec má krást na úkor všech, dokonce ani s tím, že smysl života je užít si, získat nějaký materiální prospěch, uspokojit své potřeby. Cynikem, který uznával, že „účel světí prostředky“, byl pouze ve vztahu k zájmům státu, jehož vladař měl mít na mysli nade vše dobro lidu, čili byl povinen v mezinárodní politice jednat i proti morálce, kdyby tak mohl ty, za něž zodpovídal, ochránit před nějakým zlem. Po restauraci Medicejských musel republikánský úředník odejít do ústraní, kde psal svá stěžejní díla: **Napsal proslulého Vladaře, pak ale i komedii Mandragora nebo Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, Rozhovory o umění válečnickém a osmidílné Florentské dějiny.** Tím vším se stal významnou součástí renesanční vzdělanosti, která podněcuje k úvahám podobně jako Tacitovy Anály či Historie, které nejsou o nic méně cynické než Machiavelli. **Uvažovat Machiavelliho mimo kontext jeho doby a vzdělanosti, zejména pak bez znalosti antiky, je tak velkým zjednodušením jeho díla, že je čirým blbstvím.** Machiavelismus jako učení historické postavy, florentského republikánského úředníka, není totiž ve své podstatě odlišný od antické, realistické reflexe nad politickými dějinami, zdůrazňující občanskou ctnost a zájem obce nad zájem jednotlivců. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** historie, Machiavelli Niccolo, politika, renesance --- ### [Tragédie Faust. Celoživotní dílo básníka a myslitele J.W. Goetha](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/goethe-faust) **Published:** March 17, 2017 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:**
Obsáhlé drama na námět ze středověkých vyprávění o doktoru Faustovi (osoba historická, žijící v letech 1480 – 1540) psal Goethe od studentských let až do své smrti. Dílo vyšlo jako celek až posmrtně.
Když mluvím o Karlu Raimundovi Popperovi (1902–1994), málokdo ví. Jeho přínos je totiž stále málo propagován, ačkoli je mnohem převratnější než přínos většiny hvězd mediálního intelektuálního nebe.
Zájem o filozofii F. Nietzsche (1844-1900) byl ve dvacátém století veliký, méně je ale možné hovořit o jeho ocenění jako básníka, jenž je přirozenou součástí velké bitvy moderního umění o autenticitu.
Spolupráce Goetha a Schillera i jejich společná korespondence, jež začíná v červnu roku 1794 Schillerovou uctivou žádostí o příspěvky do časopisu Hóry (vydávaného kromě Schillera ještě Humboldtem, Woltmannem a Fichtem), je jedním z nejpozoruhodnějších jevů v dějinách kultury vůbec.
„Jakmile se rozletěla zpráva o jeho skonu, přerušily Senát i Sněmovna zasedání na znamení národního smutku. Bylo usneseno, že Panteon bude – na jeho počest – navrácen svému původnímu určení, které mu propůjčilo Ústavodárné shromážděn
Když jsem si v létě 1992 koupil jako šestnáctiletý gymnazista v malém krnovském knihkupectví Gutenberg brožovanou, v hladkém obale vázanou knihu přednášek Jana Patočky s názvem Platón, učinil jsem, aniž bych to tušil, svůj rozhodující krok k filozofii.
**Content:**  **Když jsem si v létě 1992 koupil jako šestnáctiletý gymnazista v malém krnovském knihkupectví Gutenberg brožovanou, v hladkém obale vázanou knihu přednášek Jana Patočky s názvem [Platón](http://cs.wikipedia.org/wiki/Platón), učinil jsem, aniž bych to tušil, svůj rozhodující krok k filozofii.** **Intelektuální bohatost klasického západního myšlení, jak mi ji v téže době zprostředkoval Úvod do filozofie Arna Anzebachera, ustoupila do pozadí před mohutnou otázkou, co je smyslel života a jak se probudit k pravdě.** Nebyl mi předkládán žádný seznam pouček, žádné spekulativní vysvětlení života či jeden z mnoha konkurujících si náboženských systémů, spíše šlo o jakési tajemství osobního příkladu člověka, skrze nějž Patočka chápe Platóna– totiž Sókrata. **Nesmírně silným zážitkem pro mne byla už jen ta linie osobního svědectví, v níž se ti nejohromnější duchové (Sókratés, Platón a Patočka) zabývali otázkami, které jsem také cítil jako stěžejní, které nicméně nikoho v mém okolí nezajímaly, ba zdálo se, že vůbec schopnost si je položit je něčím zcela výjimečným.** Bylo třeba vystoupit z banality konkrétna všedních dnů, z frází a samozřejmostí, ze strachu před otázkou, který ji zamete větou typu „smyslem života je život a plození života“, a k tomu lidé mají odpor. Výborně to ostatně bylo vidět na příkladu Sókrata samotného, na jeho snaze probudit myšlení, vytáhnout člověka ze stereotypu a z mylného domnění, že něco samozřejmě ví. Můj život i celý vesmír se stal otázkou, v níž bylo jasné jediné: že člověk se jí musí vystavit, že musí hledat, že smysl svého života nachází právě v ní, v poctivosti a v prožitku transcendence. Život se stal intenzivním zázrakem: mraky a stromy, ptáci a včely, vůně a barvy, to všechno bylo najednou zázračné, tajemné. Přes věky se do údolí malé doby, malé země, malého města, do duše v komunismu vychovaného dítěte přeneslo něco, čemu nemohl konkurovat nikdo z okolí, ani profesoři na gymnáziu, ani soused vševěda, ani moudrý děd, ani otec lékař a básník. S Platónem (427 př. n. l. – 347 př. n. l.) jsem se totiž dostal na půdu nejvýsostnějšího západního myšlení a zadělal jsem si na to, že mně české kulturní prostředí již navždy mělo připadat malé, hloupé a smrduté. Hltavě a s velmi obtížně vypověditelným nadšením jsem četl přímo překlady Platónových dialogů, které začaly tehdy opět vycházet, ale také celou šíři antiky a klasické evropské vzdělanosti. **Samotné Platónovo pozitivní myšlení, čili pozdní Platón, mne nikdy příliš nezaujalo a Sókratés Ústavy mi přišel nudný a snad i odpudivý.** V kontextu dějin antického Řecka jsem se nikdy nedokázal opravdu přesvědčeně postavit proti athénské demokracii, sofistům nebo i atomismu na stranu Platónova prospartského, konzervativního postoje. Přesto pro mne bylo víc než obtížné v roce 1998 číst a dočíst Popperovu slavnou knihu Otevřená společnost a její nepřátelé, v níž se velmi ostrou kritikou trefuje do nejposvátnějších pravd příznivců velikého, ba snad největšího filozofa Západu. Musel jsem nicméně Popperovi uznat de facto všechno, co tvrdil, ačkoli to znamenalo těžký vnitřní boj. **Dnes chápu, že jsem byl uhranutý [Platónem](http://cs.wikipedia.org/wiki/Platón) Patočkovým,** Platónem otázky a étosu autentického, otevřeného hledání, a stejně tak chápu, že přes nesporný génius Platónova ducha, přes jeho klíčovou roli v intelektuálním dobrodružství nejen filozofie Západu, přes jeho nepřehlédnutelnost a nepominutelnost, přes jeho oprávněné přední místo ve všech učebnicích dějin filozofie a dějin evropské kultury, zůstává jeho silně konzervativní učení útěkem před Sókratem s jeho otázkou k autoritativní jistotě, jež všechno svobodné hledání trestá a potlačuje. Tento Platónův strach je typický pro velkou část evropské spekulativní tradice (včetně Descarta, Kanta a Hegela) a stejně tak pro církevní instituce, které se tak zcela odklonily od biblické, osobní, existenciální, k Bohu (čili k pravdě) putující víry. Ne náhodou právě Kierkegaard, proslavený kritik církevnické víry, našel v Sókratovi důležitý obraz předbiblické víry, a tak nějak chápal Sókrata i Sókratem proměněného Platóna také Jan Patočka. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Antika a knihy **Tags:** antická literatura, patocka, Patočka Jan, Platón --- ### [Puškin. Jeho lyrika je ruské, nadčasové umění par excellence](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-lyrika-poezie-rozbor) **Published:** November 23, 2022 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Puškin. Jeho verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat **Content:**  **Stalo se zvykem pořádat Puškinovy lyrické básně chronologicky, protože netvoří žádné uzavřené celky ve smyslu básnických sbírek, nýbrž mají charakter příležitostné poezie.** **Při psaní tohoto článku vycházím ze dvou relativně rozsáhlých výborů, konkrétně z výboru Lyrika I-II (SNKLHU Praha 1956) a z výboru Arion (Československý spisovatel Praha 1965). Obecně se už od jeho nejranější tvorby projevuje spontánnost, nehledanost, lehkost výrazu a svrchované umění najít působivé, nekomplikované obrazy.** **Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým, resp. asonance působí lidově, bujaře a ukecaně… přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat a jejichž rým opravdu a ihned padne vnitřnímu sluchu.** Svěžest Puškinova ducha, jeho nápaditost, jeho schopnost s geniální výstižností, zajímavostí a lehkostí uhodit hřebíček na hlavičku dokazují už nejranější epigramy. Z roku 1814, kdy mu bylo teprve 15 let, pochází např. tento (Lyrika): „Pospíchal do ráje pln pýchy, / však mnoho na svědomí měl. / Nechť Bůh mu zapomene hříchy, / jak svět už verše zapomněl.“ Kouzlo těchto krátkých básní se u delších ztrácí, ty pak mají spíše rétorické vyznění. Naopak v Oněginovi, jehož verše Puškin jistě cizeloval, najdeme často podobně ohromující invenci jako v citovaném epigramu, je však více soustředěná a nepůsobí tak prostořekým dojmem. **V rané lyrice je obsažen vtip, didaktický cíl, žertovnost a antické motivy.** Snadno lze uhádnout, že ji Puškin psal pro pobavení svých kamarádů. Ostatně za jeho literární debut je považována relativně obsáhlá báseň Příteli básníkovi, již adresoval kolegovi z lycea. Úvod básně je charakteristický (Lyrika): > *„Ariste, také ty toužíš po Parnasu? > I ty chceš srdnatě vyrazit na Pegasu? > Po srázné stezce jdeš za slávou na výboj > a s přísnou kritikou se dáváš směle v boj.“* **Puškin v mladých letech básnickými dopisy nijak nešetřil; využíval je ve velké míře také k okázalému předvádění své sečtělosti.** O těch největších představitelích světové literatury mluvil jako o lidech, s nimiž podnikl nejeden flám (tak tomu je často u osobností, jež se při četbě geniálních děl minulosti cítí ve svém živlu, pro něž se duchovní spřízněnost s nimi stane nutně domovem víc než domov jejich všedního okolí, se kterým si nerozumějí a do nějž nezapadnou). Jeho univerzalismus, schopnost asimilovat různé kultury, vcítit se, prožít niterně (přitom nikoli historicky věrně, o to však samozřejmě nešlo) Francii, Anglii, Německo, antické Řecko atd. jej staví na úroveň lidí, jako byli Dante nebo Goethe. Už v okruhu básní z roku 1815 najdeme následující epitaf (Arion), jímž můžeme uzavřít období nejranější lyriky: > *„Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si,* > *když slavil s láskami a s múzou námluvy;* > *dobrotu nedělal – a v hloubi duše přeci* > *byl dobrý člověk, pánbůh ví.“* První náznaky usebrání, pramenící zjevně z odloučenosti od milované dívky, lze najít v básních Morfeovi, Pěvec, Jediná láska chladný život hřeje…, Anakreontova číše atd. Všechny byly napsány v roce 1816. Poslední jmenovaná v krátkých verších bez rýmu vytváří působivou apollinskou vizi, má plastickou sílu výtvarného díla, emoce jsou ztišené a tvarují se do podoby fiktivního, vysněného příběhu, který je uvolňuje, čímž dává duši pocit svobody od všeho trýznivě pozemského, jako by byla v platónské říši dokonalých jsoucen. **Kromě bolestí lásky měla na Puškina jistě hluboký, zvrásňující vliv ztráta náboženské víry, ke které se už v osmnácti letech přiznal patetickou básní Nevíra.** Existuje samozřejmě nesčetné množství různých typů ztráty víry, a často jsou naprosto nesrovnatelné. Pro Puškina to bylo trauma i póza, mluví jako romantik, který propadl sebestylizaci, zároveň však se ztrátou víry asi opravdu propadal beznaději a životní prázdnotě. Elegie věnovaná přátelům v několika verších koncentruje pocit, převládající v básníkově nitru po všech těch prvních proměnách chlapce v muže (Lyrika): > *„Vy stejní jste – však srdce jinak cítí,* > *už nade vše mu nejste v celém žití,* > *já změnil se… A neviditelně* > *se ztratil čas, kdy dny jen radost pijí,* > *je navždy pryč, a života, jenž míjí,* > *jas jitřní už mi bledne zřetelně.“* **K těmto změnám patří také celkem jednoznačný a jistě i bouřlivě prožívaný příklon na stranu svobody a hodnot měšťanského státu proti monarchii. Puškin tedy získal politický ideál, uvědomil si, jak strašný vliv má špatná politická situace na životy lidí.** Avšak ani v nejmenším nelze hovořit o tom, že by se stal přítelem revolučního radikalismu, spíše – domnívám se – byl blízký např. anglickému, mírně konzervativnímu modelu, jenž obhajoval E. Burke. V básni Volnost, která je dobrou ilustrací Puškinova probuzeného politického cítění, tvrdě kritizuje jak tyrany, tak vrahy krále Ludvíka XVI. Svobodu vidí zaručenu pouze tam, kde monarchie vládne omezena vládou zákona, kde platí rovnost před zákonem a občanský princip společnosti. Puškin by tedy zajisté byl přesvědčeným antikomunistou. Úvodní vichrná strofa jeho básně je totiž obrácena jak proti carovi, tak proti generalissimovi (Lyrika): > *„Pryč s očí, vari, skrýt se běž,* > *Cythery slabá panovnice!* > *Ty, králův postrachu, sem spěš,* > *za Volnost hrdá bojovnice!* > *Laur strhni s bledých skrání mých* > *a rozbij lyru zněžnělostí –* > *chci světu zpívat o Volnosti* > *a s trůnu srazit zlo a hřích.“* Občas však Puškinova nenávist k tyranii aliance trůnu a oltáře přerostla v poezii hodnou Marata (Burke, který nic podobného ruskému carismu nikdy nezažil, by takové myšlenky zděšeně odmítl), např. toto krátké čtyřverší bez názvu (Arion): > *„Občanům pro potěšení* > *ať na popravním lešení* > *na střívku posledního popa / poslední panovník se houpá!“* Ačkoli je velmi málo pravděpodobné, že tak radikální básně Puškin zveřejňoval (připomínají spíš ryze soukromý výbuch vzteku), sotva se budeme divit tomu, že car & spol. cítili v Puškinovi nebezpečného nepřítele. **** *Ajvazovskij: Loučení Puškina s mořem (výřez z obrazu)* Komunistický mýtus praví, že Puškin byl básník národní a politický. Ani jedno však není pravda.** Ruská mentalita, resp. ruské motivy se u něj vyskytují mnohem řidčeji než u jeho velkých současníků a následovníků (v tom je podobný Lermontovovi). Také si myslím, že ho Rusové nikdy nepřijali úplně za vlastního, a to i přes urputnou snahu sovětských kulturních agitátorů Puškina znárodnit, přizpůsobit, vykuchat. Puškinova politická angažovanost sotva někdy překročila výrazně rovinu osobního názoru či básnického étosu. Dokonce ani své apolitické poezii nedával za úkol veřejně působit. Jeho postoj dobře vysvítá z následujících veršů básně s názvem Turgeněvovi (Lyrika): > *„Co na tom, že jsou v básni chyby* > *a že ji špatně zazpívám?* > *Ninetin úsměv se mi líbí,* > *kéž tedy její úsměv mám,* > *ten vznítí mne a upokojí.* > *Marnost a chlad je práce má.* > *Za úsměv nejmilejší mojí* > *nestojí žádná poema.“* **Dá se říci, že v následujících letech se Puškin vrací zase ke svým epigramům, ke svým dopisům, hodokvasům, letmým láskám, k té okouzlující, i když celkem povrchní, milé romantice. Občas se mu podařilo vytvořit opravdu krásné obrazy a vždy a všude vládne svým umem svrchovaného génia.** Stesk, vědomí disharmonie a tragičnosti světa, jež se kumuluje především v úvahách nad ničivou mocí času nebo lidské nízkosti, proniká však jako stín i do jeho veselých básní, o těch smutných nemluvě. V roce 1821 napsal Puškin oslavnou, do hloubky jdoucí báseň Napoleon a bilanční dopis Čaadajevovi, adresovaný z Kišiněva. Tehdy také vznikají jedny z jeho nejpůsobivějších intimních básní. První strofu jedné z nich uvádím (Arion): > *„Přežil jsem přání svá a chtění* > *a zanevřel jsem na své sny;* > *zůstalo jen utrpení,* > *jež roste v srdci z pustoty.“* > > Puškin si také začal více všímat krásy ruské země a její spirituality, tak třeba v roce 1822 napsal tuto báseň (Lyrika): > > *„Na březích Moskvy poklidných* > *kupole starých chrámů s kříži* > *se třpytí mdle a podle nich* > *kláštery do ticha se hříží.* > *A vůkol pahorkatou zem* > *háj dosud nedotčený kryje,* > *spočívají tam pod mechem* > *dávného světce relikvie.“* Opět vidíme, jak prostým, zpěvným veršem shrnuje a komponuje živý dojem do bohatě výstižného celku, s jakou bravurou strefil hřebíček do hlavičky. **Vrchol lyrické tvorby A. S. Puškina spočívá podle mého názoru právě tam, kde se této jeho schopnosti dostane hlubokého, závažného, vysoce podnětného materiálu a kde usebranost, klidné soubytí s nitrem své vlastní bytosti převažuje nad pozérskými gejzíry mistrovství předváděnými před přáteli.** Příkladem může být také báseň Ptáček z roku 1823 (Lyrika): > *„V cizině věrně zachovávám* > *prastarou zvyklost dávných dní:* > *ptáčeti svobodu vždy dávám* > *v jarní čas velikonoční.* > > *Už útěchu znám místo vzdoru:* > *proč na Boha si stěžovat,* > *když aspoň jedinému tvoru* > *svobodu mohu darovat?“* **Epigramy jsou stále zahořklejší, útočnější, ale i básnický dialog mezi básníkem a nakladatelem, jenž Puškin nazval Rozmluva nakladatelova s básníkem (1824), končí vlastně cynicky.** Nakladatel se totiž snaží básníka přesvědčit, aby pro něj psal, básník však pohrdá slávou, pohrdá obecenstvem, nevěří, že by jej mohlo pochopit; též má malou motivaci psát milostné verše, protože se mu zdá, že z iluzí lásky už vystřízlivěl… jediné však, co básník ještě opravdu chce, je svoboda. Pro nakladatele je právě tohle nahrávkou na smeč (Lyrika): > *„Hm. Po svobodě… Nuže, pak* > *vám dobrou radu hodlám dáti:* > *náš věk je kšeftař; bez peněz* > *ni svobody už není dnes.“* > > Po odbočce pokračuje (Lyrika): > *„Chci podotknout jen jednoduše:* > *snad nelze prodat plamen duše,* > *lze zpeněžit však rukopis.* > *Nač ještě čekat? Lační trousí* > *se čtenáři k nám den co den;* > *kol krámu vyschlí pěvci brousí* > *i žurnalista nejeden:* > *ten hledá pastvu pro satiry,* > *ten duši chléb, ten referát;* > *a přiznám se, že z vaší lyry* > *i já svůj zisk bych viděl rád.“* > Na tuto nabídku básník kývne. Sympaticky se v tom samém roce nechal Puškin oplodnit islámem v krátkém cyklu Motivy z Koránu a své politické názory znovu obšírněji vyjádřil v básni André Chénier, která se jmenuje po francouzském básníku, jenž je jejím ústředním námětem a jenž sice zpočátku podporoval Francouzskou revoluci, avšak postavil se proti její jakobínské fázi, za což byl popraven. Protikladem hořkosti a realismu jsou stále častější idyly, někdy až kýčovitě pohledná zasnění, vzorem tu může být báseň Aquilon. **Zřejmě v důsledku zvětšujícího se pocitu osamění, ba obklíčení nechápavým nebo nepřátelským okolím objevuje se v Puškinově lyrice vize básníka jako proroka, který svou satisfakci nachází v Božím poslání, v absolutní autoritě pravdy, jejímž je služebníkem.** Nechci příliš spekulovat o tom, co se asi odehrávalo v nitru člověka, pokud místo horácovské pohody přistoupil na takto vyhrocenou víru, nicméně v obojím bych hledal velkou míru stylizace. On totiž Puškin nebyl ve skutečnosti blízký ani Horácovi, ani Dantovi. Když kdysi dával přednost úsměvu své milé před dobrým přijetím svých veršů u veřejnosti, mohl se těžko vyhnout tomu, že jeho poezie vzešla přímo z chvilkových nálad, jež zažíval a jež zprostředkovával ve skupině svých pijáckých přátel; Puškin se ostatně obracel v oněch svých slovech z básně Turgeněvovi právě k veselým druhům, k obecenstvu, nikoli k Ninetě. A když nyní čteme např. v básni Prorok, jak se stylizuje do role člověka, jemuž serafín bere oči, uši, jazyk, ba dokonce srdce, aby je nahradil novým zrakem, sluchem, jazykem a srdcem, tedy aby učinil z pouhého básníka proroka pravdy, neměli bychom v tom hledat o mnoho víc než velkou, nespokojenou a hluboce zraněnou hrdost na básnické poslání a vědomí té posvátnosti, jež mu náleží. A opět je tato stylizace více namířena k těm, pro něž Puškin většinu své lyriky psal, než k Bohu či k nějakému vyššímu duchovnímu principu. Těžko však pochybovat o opravdovosti Puškinova přesvědčení, o myšlenkových i emocionálních hloubkách, ze kterých pramenilo. Málokdy se nechal strhnout k takové intenzitě, k takovému ponoru. Pokusím se to ukázat na úvodních a závěrečných verších této ohromující básně (Lyrika): > *„Hnán žízní ducha do pustin,* > *trmácel jsem se chmurnou zemí* > *a šestikřídlý serafín* > *uprostřed cesty zjevil se mi.* > *Své prsty, lehké jako sen,* > *k mým očím vztáh, tím dotekem* > *zaplál mi zrak, tak jako plane* > *zrak orlí matky polekané. \[ … \]* > *I rozťal mečem hruď mou v půl* > *a vyňal srdce rozechvělé* > *a žhoucí uhel zasunul* > *hluboko do rány v mém těle.* > *Mrtvolou v poušti jsem se zdál.* > *I tu Bůh hlasem zavolal:* > *„Vstaň, proroku, jenž byl jsi němý,* > *slyš vůli mou a příkaz můj* > *a lidská srdce po vší zemi* > *ohňovým slovem zapaluj!“* Jsem si jist, že to není megalomanie, že to není souhrn frází a póz, že je to naopak upřímná zpověď trpícího, zlomeného génia, který hledá sílu být sám sebou až do trýznivého konce. Podobný tón mají vrcholné básně Básníkovi (o čtyři roky mladší, tj. napsaná 1830) a hlavně Svůj pomník vztyčil jsem… (1836). Ta druhá z nich může připadat nezaujatému pohledu jako šíleně pyšná, sebejistá a bez zdravého ponětí o pomíjivosti všeho lidského, o chaotičnosti a krutě hloupé ironii osudu. Jenže Puškin v paroxysmu svého utrpení, kdy žil prakticky bez vší reálné budoucnosti, prostě takto šíleně opravdu cítil, jeho báseň je podle mne autentickou výpovědí o něčem fascinujícím: o bezmocném triumfu mravní integrity člověka, který je (nejen) mravně na pokraji konečného rozkladu, nad svým osudem a svou bezmocí. To, co v básni připomíná pózu, to pózou také je, ovšem, a to je velice zvláštní, ba možná skandální, pózou svrchovaně autentickou!  Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911 **Mezitím Puškin více a více zrál, tvořil básně ve všech směrech bohatší, vytrysklé z usebraného (a neúspěšného) vyrovnávání se s absurditou života, s žahavou hořkostí jeho tupého koloběhu.** **Za zmínku určitě stojí báseň Slavík a růže.** Dlouhý, melodický verš s asonancemi i s rýmy vykresluje pohádkový příběh slavíka, jenž zpívá pro růži. Puškin v slavíkovi vidí básníka, v růži pak bezcitnou krásu. Mezi pěvcem a krásou tu není harmonie, není tu mezi nimi ani boj či jakýkoli jiný kontakt – růže prostě báseň nevnímá. Je to pravdivé doslova i symbolicky, je to univerzální výpověď o iluzích, v nichž žijeme a jež tvoří velkou většinu našich životů. Opravdu si myslím, že ačkoli Puškin hovoří v symbolu slavíka a růže především o klamnosti milostného citu, je jeho poselství mnohem širší… sama banální „realita“ je němá, nechápe, necítí (Arion): > „Dej pozor, básníku, na sen a touhu svou! > Nechápe, necítí, je pro básníka nemá; > díváš se – rozkvétá; a voláš – slůvka nemá.“ **V básni Anděl z téhož roku, tj. z roku 1827, se Puškin vžívá do psychologie prvního z andělů, Lucifera, když byl vyhnán z nebe.** Je to vize romantická, idealizovaná, nicméně klade velký otazník u celého tradičního pojetí dobra a zla. Vcítění, vžití se, tedy to, k čemu byl Puškin nejspíše zrozen, se ukazuje jako důležitý moment pro ujasnění, pro opravdové pochopení dobra a zla. Vážnost a znepokojivá hloubka pronikají i do poslání, do epigramů, do krátkých lyrických výlevů… Vyjmenuji několik příkladů, v nichž se tato tendence projevuje silně a s geniální sugestivností: Náhodný a marný dare…, Běsi, Kyklop, Myslil jsem, už se umoudřilo. U Puškina převažuje stále víc sklon k epickému snění, stejně jako stále větší inspirace kulturou jiných národů: uveďme třeba Kleopatru, Utopence, Delibáše, Z Háfize, Zimní jitro, Ódy LVI a LVII, Poutníka, Podzim nebo Písně západních Slovanů. Ale i žluči je víc, např. v básních Básník a luza, Když tvého mládí projev prostý… Puškin se neodvrátil ani od ryzí romantické milostné lyriky, tak to jsou např. básně Chtíc odplout k břehům dálné vlasti…, Tvůj obraz naposledy v duchu…, Vzývání, Když uchvátím tě v objetí… Samozřejmě, že rozmanitost Puškinovy lyriky je mnohem větší, než jsem tu zběžně vylíčil…. pominul jsem např. nacionálně orientované básně, které jsou sice výjimkou, avšak patří k jeho dílu zcela legitimně (Hanobitelům Ruska, Borodinské výročí). **Chtěl bych však svou pozornost soustředit na otázku, zda a v čem může být Alexandr Sergejevič Puškin inspirativní a krásný pro člověka dnešní doby.** V každé době existovali lidé, kteří považovali svou dobu za zcela výjimečnou, za dobu, jež překonala všechnu minulost a z jejíž perspektivy se staletí staří básníci nebo myslitelé nutně museli jevit uboze. A naopak: vždy byli také lidé, kteří svou současností pohrdali a opravdovou velikost viděli jen v minulosti. Nicméně doby míjejí, naše životy pomalu končí; brzy se staneme součástí pouhé historie lidstva – naše iluze pominou. Naše životy nejsou o nic reálnější než život Puškinův, vždyť my jsme stejně jako on vrženi na jeviště světa a podle mého názoru nejsou naše základní existenciální problémy příliš odlišné. **To, co dělá umění uměním, a nikoli jen pro současnost, je schopnost podat autentické svědectví o existenci, což nelze učinit prostě sdělovacím, „fakta“ líčícím stylem. Existence totiž nespočívá ve faktech, spočívá v prožitku. Puškin je v tomto smyslu nadčasový umělec par excellence.** Titulní portrét\_oto\_ Wikipedia\_ Alexandr Puškin / Vasilij Tropinin Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** A.S. Puškin, poezie klasická **Spisovatel:** Puškin --- ### [Alexandr Sergejevič Puškin. Slunce ruské poezie. Básně, které padnou vnitřnímu sluchu](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/puskin-basne-slunce-ruske-poezie) **Published:** November 23, 2022 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** B. Cvek: Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým působí lidově, bujaře a ukecaně... Puskin ihned padne vnitřnímu sluchu. **Content:**  **Alexandr Puškin (1799—1837), i když zemřel v 36 letech, zanechal lidstvu mimořádné nadčasové dílo.** Jak napsal Boris Cvek: “Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým, resp. asonance působí lidově, bujaře a ukecaně… přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat a jejichž rým opravdu a ihned padne vnitřnímu sluchu.” [Puškinova lyrika, nadčasové umění par excellence](index.php?option=com_content&view=article&id=5185&catid=93) **Puškin je slunce ruské poezie:** Vladimir Odojevskij byl první, kdo nazval spisovatele „sluncem ruské poezie“. Tento výraz použil při oznámení Puškinovy smrti. Za autora výroku byl dlouho považován novinář Andrej Krajevskij, ale znalecký posudek v roce 1954 to vyvrátil. > **Má svoboda** > Práv ústavních si draze necením, > byť jiným snad se od nich mozek točil. > To vše jsou slova, slova, slova pouhá! > Práv jiných, lepších lačna jest má touha, > mně jiná, lepší nutna svoboda… > Buď vládu poslouchat, buď davy lidu – > toť jedno přec! Jeť lepší výhoda > krom sebe nemít pána, účty v klidu > jen sobě klást. Či pro panskou snad službu > bych krčil plece, svědomí a tužbu? > Ne! Po své vůli těkat kdekoliv, > jen božským krásám přírody se kořit > a v uměn dílo, v nadšenosti div > se v slastném vytržení mlčky nořit, > toť štěstí! To jsou práva! > > **Rozsévač** > Jen paste se, ó národy! > Cti volání vás nevyruší. > Nač stádům dary svobody? > Jen řezat je neb stříhat sluší. > Jim za dědictví z rodu v rod > jho s rolničkou a bič jen vhod. > > **Volnost** > Chci zpívat volnost posvátnou > a zdrtit podlost vladařskou. > Ó žel! kam zrak své světlo metá, > zří zákony jen zdeptané, > zří všude biče, pouta kletá > a robské slzy bezbranné. > Hle, všude křivdy vláda bludná, > tma předsudků, lži chmurný hnus > a robství hrozný génius > a k slávě vášeň přeosudná. > Ó, zlosyne ty samozvolný, > jak mám tě v zášti s rodem tvým! > Tvůj zmar, tvých dětí úmor bolný > já s krutou slastí pozdravím! > Znak prokletí, jež sleduje tě, > skvrnou přírody a potupou jsi v světě. > > **Pěvec** > Stesk v reji rozkoší jej mrazí, > hluk davu zní mu cize již, > kde u noh modly lid se plazí, > on neskloní svou hlavu níž; > on plachý, přísný, prchá stranou > a zvuků, divů, vznětů pln > jde v lůno samot, k břehu vln, > kde šumných doubrav stíny vanou… > > **Venkovské zátiší** > Buď vítán, útulný ty koutku poklidný, > kde křísí v samotách se nadšení a snaha, > kde potůček mých dnů se vine nevidný > v klín zapomenutí a blaha! > Jsem tvůj: teď zaměněn hluk zábav, hodokvasů, > dvůr carův zbujnělý, rej vratkých zblouzení > za doubrav jemný šum, za ticho polních klasů > a snivou svobodu, tu družku myšlení. > Jsem tvůj! Jak miluji těch sadů stinnou skrýši, > kde věje chlad a květy kývají, > ten pokosený luh, kde vonné kupy dýší > a jasné potůčky zpod houštin bublají. > Zde, zproštěn planých pout a svazků nezdravých, > se učím pro štěstí se v hloubku pravdy nořit, > jí duší svobodnou se jako božstvu kořit > a nedbat reptání tlup neprozíravých, > i nezávidět velikosti liché > všech lotrů, hlupců ve Štěstěny vleku. > Zde vás se táži, orákula věků! > Zde v samotě té velebné a tiché > zní blíž mně útěšný váš hlas. > > **Podzim** / Překlad Petr Král > Do ovzduší se podzim vkrad > – Už zřídka zjasní sluncem sad… > Nade dnem zvítězila noc. > > Hvozdů a křů šero tajemné > Nahé přijímá chvilky dne. > > Pole se přikryla oparem > Od husí pokřiku ztichla zem – > Odtáhly na jih, za teplem… > > Stesk listopadu převzal moc. > > **Ó veta!** > Zda hanba sžehne zem? zda vzejde zkáza světa? – > Leč pod portikem tam – kdo s čelem schýleným, > kdo s holí poutnickou a s pláštěm odraným > tím šumným zástupem se béře zasmušile? > Kam, moudrý Daméte, kam kráčíš, pravdomile? > „Kam? nevím sám; jen vím, co dávno mlčky vidím; > Řím navždy opustím, neb robství nenávidím.“ > > Múze satiry > Přijď, satirická Múzo mstící, > můj hlas tě vzývá, vyslyš jej! > Mně netřeba dnes lyry hřmící, > jen Juvenalův bič mi dej! > Ne napodobitelům chladným, > ne překladatelům jen hodným, > ne veršotepcům něžných dam > svým ostřím hrozí epigram! > Mír s vámi, krotcí básníci! > Mír s vámi, hlupci švitořiví, > vy nešťastní a neškodliví! > Však na vás, podlí lotříci, > na všecku vaši sběř se ženu, > ji ztrestám bez slitování, > a jestli koho zapomenu – > jen prosím, račte říci, páni! > Co lící bez ruměnce studu, > co měděných tu drzých čel, > v něž hanby pečeť tlačit budu, > by nikdo již ji nesetřel! > > **Pomník** > Exegi monumentum > Svůj pomník buduji, ne ruk to dílo prosté. > Ne, neumru, to vím! Duch volný, věčně živý > v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví. > Dobrých citů vznět má lyra probudila, > v krutém věku svém jsem volnost uctíval. > > **Všední dav** > Procul este profani > Mlč, bezduché ty robství v tlupě, > jež nádeničí pro zisk tupě! > Tvá nízkost ve mně budí hněv. > Jsouc červem, neznáš nebes dráhy, > znáš zisk jen, – ceníš jen dle váhy. > Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý > svých dum vám nedá na pospas! > Byť v neřesti jste zkameněli, > vás neoživí lyry hlas! > Jste duši protivny jak hroby. > Vy za svá hlupství, za své zloby > jste dosud měli k výběru > bič, káznici a sekeru; > dost, chátro, vám je toho k spáse! > Z měst vašich smetí vymetá se. > > **Básníku** > Jsi carem – zůstaň sám. Jdi v pyšné ducha zbroji > svou dráhou svobodnou, kam svobodný chce um! > > **26. května 1828** > Dare náhod, dare marný, > živote! nač byls mi dán? > Zač mě trestá Osud chmurný, > zač jsem k tobě ukován? > Kdo směl vůlí zlomyslnou > poklid nicoty mně vzít, > dát mi duši vášní plnou, > rozum pochybnostmi zrýt?… > Nezřím cíle před svým krokem, > pusto srdce, prázden um, – > znavil mě svým teskným tokem > jednozvučný žití šum. > > **Probuzení** > Ó snění, snění, > ó znova počni! > Proč již tě není, > ty blaho noční? > Proč probuzen > jsem ochuzen? > Kdo vzal mi, kdože, > ten veselý > sen zmizelý? > Ó, lásko, slyš > mé prosby hlas: > ó sešli již > své sny mi zas! > A v spáče zrak > až jitro kmitne, > kéž umře pak, > leč neprocitne! > > **K moři** > Buď s Bohem, živle zvůleplný! > Dnes naposledy před sebou > zřím modré tvé se valit viny > a hrdou blýskat velebou. > > Jak druha mého repot rmutný, > jak jeho vzlyk v čas loučení, > tvůj zvavý šepot, šům tvůj smutný > teď naposled, v sluch mi zní. > > Mé duše cíli, dávno ždaný! > jak častokráte k břehům tvým > jsem chodil tichý, zadumaný > svým záměrem svým skrývaným! > > Jak rád jsem ozvěny tvé míval – > tvůj dutý hukot, bezdna hlas, > i ticho v podvečerní čas, > i svévolný tvých vzruchů příval. > > Tvůj rozmar bere do ochrany > rybářský skromný člun: ten snáz: > a smělej klouže přes vln sráz: > leč ty se vzdaluješ, nezdolaný, > a hejno lodi tone v ráz! > > Břeh nudný, pevný zůstaviti, > já neměl štěstí navždycky, > svým jásotem tě pozdraviti > a na tvých hřbetech oslaviti > svůj smělý rozlet básnický. > > Tys ždal, tys zval… duch, v pouta zkován, > se marně vzpínal k rozběhu: > svou mocnou vášní očarován, > já zůstal jsem tam na břehu. > > Proč tesknit ? Kde své putování > teď bez obavy skončil bych ? > jest předmět ve tvé pusté pláni. > jenž duši mou by steskem stih’. > > Hrob slávy, jeden útes dálný… > Tam v chladný sen se ubíral > řad upomínek triumfálný: > tam Napoleon umíral. > > Tam odpočal on umučený. > A za ním jako bouře šum > zas jiný opustil nás genij > a jiný vládce našich dum. > > Již zmizel nám. Jej Volnost želí. > Svůj vavřín světu vrátil… Duj > a pěň se divě rozkypělý; > on byl, ó moře, pěvec tvůj. > > V něm zpodoben byl vzdor tvůj burný: > on stvořen byl tvým duchem jen: > tak mocný, hluboký a chmurný > a jak ty ničím nezkrocen. > > Svět spusť… Kde nyní meta leží, > k níž, oceáne, bys mě nes’? > Los lidský stejný jest, žij kde žij: > kde krůpěj štěstí, tam ji dnes > buď zvůle nebo tyran střeží. > > Buď s Bohem, moře, nezabudu > čím hrdý půvab tvůj mi byl, > a dlouho, dlouho slýchat budu > tvůj hukot za večerních chvil. > > V tiš lesů, v pouště mlčenlivé > chci nésti v duší, tebou pln, > tvé zálivy, tvé skály divé, > i lesk, i stín, i hovor vln. > > **Skotská píseň** > Havran letí k havranu, > havran křičí havranu: > čím jen dnes se nasytíme? > havrane, jak o tom zvíme? > > Havran havranu dí: vím, > čím a kde se nasytím: > pod rokytou v poli širém > ubitým tam bohatýrem. > > Kdo však a proč ubil jej, > jenom sokola se ptej, > jenom jeho klisny vrané > a pak žínky milované. > > Sokol k lesům dal se v let, > na klisnu si nedruh sed´; > žínka čeká na milého – > živého ne ubitého. > > **Zimní jitro** > Mráz, slunce – jaké jitro dneska! > Ty ještě dřímáš, družko hezká; > má rozmilá, již čas je, vstaň: > s řas něhou semklých zapuď spaní > a severní vstříc zoři ranní > ty severní zas hvězdou vzplaň! > > Víš, večer vyla bouře vzteklá, > tíha po smutném se nebi vlekla, > a jako bledé skvrny rys > se žlutal z černých mraků měsíc. > a ty jsi seděla, se děsíc – > a teď… jen k oknu jdi a viz: > > Kobercem skvostným pláň i víska > se halí, sníh se v slunci blýská > pod modrým nebes pohledem; > šer průzračné teď lesy stíní, > smrk zelená se zespod jíní > a potok třpytá pod ledem. > > Náš pokoj jantarovým leskem > je zalit. Dovádivým třeskem > slyš lupat rozehřátou pec. > Je sladko dumat na divaně. > Než, pověz: nemáme-li v saně > dát hnědku zapřáhnouti přec? > > Po ranním sklouzajíce sněhu. > má družko, svěříme se běhu > netrpělivé kobyly. > a navštívíme lány pusté > a lesy, nedávno tak pusté > a břeh ten, mně tak přemilý. > > **Zimní cesta** > Z pod oblaků bílé vlny > luny tvář se probírá, > na kraj zimní, smutkuplný > truchlou záři rozstírá. > > Nudná cesta zimní: po ní > trojka letí zběsile, > pod obloukem zvonek zvoní > jednotvárně, unyle. > > Jamščikova táhlá píseň > čímsi rodným zaznívá: > tu z ní vane stesk a tíseň, > tu zas radost bláznivá. > > Světel ni chat neviděti… > hluš a sníh… A proti mně > řada pruhovaných letí > cestných sloupů jedině. > > Nudno, smutno… Zítra k Nině, > zítra k milé vrátím se. > u kamen si zasním líně. > hledě, nenahledím se. > > Zvučně střelka hodin měří > cifernfku kruhopás; > dotěravce honíc z dveří. > půlnoc nerozloučí nás. > > Nutká cesta; stesk mě rnučí; > jamščik spí – již nezpívá; > jednotvárně zvonek zvučí, > luna v mrak se ukrývá. > > **Zimní večer** > Bouře mlhou nebe kryje. > honí sněhu chumáče: > tu jak lačný šakal vyje, > tu jak dítě zapláče; > tu zas slamným doškem třepe > o krov stářím shrbený, > tu zas na okno nám klepe > jako poutník zpožděný. > > Potemněla naše chata, > jest jak smutkem zadychlá. > Proč jsi, stařenko má zlatá, > u okna tak utichla ? > Či snad rozběsněnou bouří, > družko má, jsi znavena, > či snad se ti oči mhouří > pod bzukotem vřetena ? > > Družko všech mých radovánek > a mé smutné mladosti, > spláchnem hoře; kde je džbánek? > v srdce smích se zahostí. > Zpívej o té sýkořici, > za moře jež odlétla; > zazpívej mně o děvici, > pro vodu jak ráno šla. > > Bouře mlnou nebe kryje. > honí sněhu chumáče: > tu jak lačný šakal vyje, > tu jak dítě zapláče. > Družko všech mých radovánek > a mé smutné mladosti, > spláchnem hoře; kde je džbánek? > v srdce smích se zahostí! > > **Nataše** > Krásné léto vadne, vadne, > jasní dnové prchají; > vlhké mlhy v noci chladné > v hustý stín se sléhají; > osiřely travné nivy, > stydne potok dovádivý, > kučeravý proříd les, > blankyt vybled z podnebes. > > Natašo, kde jsi, že venku > nestihne tě sluch ni vid ? > nechceš ani na chvílenku > s druhem srdce rozdělit? > Ani u jezerní tůně, > ani u lip plných vůně, > za šera ni svítání > není s tebou setkání. > > Záhy sněhem vání zimné > háj i pole postele, > jasný oheň v chatce dymné > zablýskne se vesele; > nespatřím svou krásku více, > i jak čížek v těsné klícce > budu jen se soužiti, > po Nataše toužiti. > > **Okno** > Kde svět, jenž dá mi, o čem snívám? > ten zdejši jest mi pustá sluj! > Já lhostejně se na vše dívám > a steskem nýt jest ůděl můj. > Ach, darmo pro mne v létě může > milovník hájů, luk a niv > si houpat květem plané růže, > ji s břehů stinných navštíviv. > > Ach, darmo kmitá na obzoře > mně blýskavice noční tmou, > neb po oblacích hybkých zoře > se lije řekou plamennou, > neb den se šeří zrůžovělý > a zvolna tmí se nebes týn, > a klen se stříbří v lunné běli, > k vod modrých břehu nakloním. > > Onehdy v podvečerním čase. > když luna, sirá poutnice, > svou mlžnou stezkou kulila se. > já vidím: sedí děvice > u okna – skráň si podepírá > a bázní se jí ňadra dmou, > a ona s nepokojem zírá > na temnou cestu pod horou. > > Zde, zde jsem! rychle šeptem děla; > a děva v chvějném rozpaku > a strachu okno otevřela. > Srp luny skryl se ve mraku… > Ty šťastlivče! – dím teskně k sobě – > ty potěšit se s milou jdeš, > Kdy, lásko, V podvečerní době > i mně své okno otevřeš? **Categories:** Poezie klasická **Tags:** A.S. Puškin, poezie klasická, Rusko **Spisovatel:** Puškin --- ### [Aristofanés. Oblaky. Dovedné zesměšnění a obvinění Sókrata ze zločinů, za něž byl později popraven](https://citarny.com/souvislosti/antika-a-knihy/kratky-bubaci-vasa) **Published:** January 10, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:**Proč Aristofanés promítl svůj negativní pohled na hnutí sofistů, jež v Athénách jeho doby mělo výrazný vliv, právě do Sókrata, zůstane asi navždy otázkou. Sókratés se totiž díky Platónovi, který se k němu hlásil jako k učiteli, stal pro západní myšlení přímým antipodem sofistů.
**Content:**  **Proč Aristofanés promítl svůj negativní pohled na hnutí sofistů, jež v Athénách jeho doby mělo výrazný vliv, právě do Sókrata, zůstane asi navždy otázkou. Sókratés se totiž díky Platónovi, který se k němu hlásil jako k učiteli, stal pro západní myšlení přímým antipodem sofistů.** Střet mezi Sókratovým étosem a hloupostí, přízemností sofistů nacházíme ve slavných dialozích Prótagoras a Gorgias, nazvaných podle dvou hlavních proponentů sofistiky. Ale též druhý z obou stěžejních zdrojů, jež nám zprostředkovávají postavu Sókratovu z pozice žáka, totiž Xenofón a jeho Memorabilie, nedává žádný důvod pro Aristofanovu nevraživost, spíše naopak. Nejúspěšnější athénský skladatel komedií zastával naopak podobné konzervativní postoje jako tento Sókratés, který (na rozdíl od Sókrata Platónova) nenese žádný étos osobní odpovědnosti proti běžné slepotě nereflektovaného života. Xenofón i Aristofanés věřili, jak lze vycítit z jejich spisů, v tradiční hodnoty, a to především z pragmatických důvodů. Slavný Sofokův střet mezi Antigonou a zákony obce by je oba postavil na druhou stranu. **Aristofanovy Oblaky, dovedné, ale prosté zesměšnění, ba přímo politické obvinění Sókrata ze zločinů, za něž byl později popraven, představují pro pozorného čtenáře nejedno dobrodružství úvah nad tím, čeho nebo koho se to vlastně konzervativní Athéňané báli.** Nebyl Sókratés v důležitém smyslu nakonec opravdu sofista? **Děj Oblaků je velmi jednoduchý a dá se shrnout takto:** Měšťan Strepsiadés se trápí dluhy, které mu natropil jeho nezvládnutý syn. Napadne ho, že by se mohl zbavit potíží, dá-li syna na učení k Sókratovi, jehož zkoumání se vysmívá tradičním názorům, aby za ně dosadilo své výmysly, a to i v otázce hodnot. Sókratés má syna naučit, jak dokázat jakémukoli věřiteli, že je v neprávu. To se také stane, celá věc se však obrací proti samotnému Strepsiadovi, neboť jej syn, nectící staré dobré mravy, začne bít a dokáže mu dokonce, že ho bije právem. Stejně jako děj jsou i dialogy srozumitelné, všude se setkáváme se žlučovitou ironií Aristofanovou, s níž deklasuje všechny postavy příběhu. Snad i proto Oblaky u athénského publika nezaznamenaly významnější úspěch, jsou totiž útočnější a trpčejší, než by se na komedii slušelo. Navzdory tomu autor právě tuto hru potřebuje diváku označit za svou nejlepší, a proto k původnímu textu připisuje výtky, které pronáší náčelnice sboru a jež působí prkenným, vnucujícím se dojmem. Osočuje soupeře, kteří prý skládají laciné komedie, stojící na necudné frašce. **Oblaky mají proti lacinému smíchu, to Aristofanovi nutno přiznat, závažné poselství:** Athénám hrozí mravní rozpad, jestliže nedohlédnou na sofisty. Ti ze sofistů, kteří měli vliv ve vyšších kruzích a nechali se dobře platit, Aristofana asi netrápili – on přece nebyl proti sofistice z principu. Vadit mu ale mohl právě Sókratés, který diskutoval rád s každým a zdarma, ba svým vzezřením a původem vzbuzoval důvěru prostých lidí. Ať už se u Sókratova působení jednalo v konečné intenci o cokoli, lze chápat, že Aristofanovi to bylo jedno: bál se praktického efektu na hlupáky, jakým byl Strepsiadés. Podobných hlupáků sedělo v hledišti asi mnoho a dramatik mohl sázet na to, že se v něm nepoznají, když zvýrazní jeho negativní rysy (málokdo pozná sám sebe v karikatuře sebe sama). Nepozná-li Strepsiadés sebe sama na jevišti, snadno odsoudí Strepsiadovo tupé jednání, na něž míří hrot hry. Autor karikoval taky Sókrata, proto ostatně postava nese přímo jméno žijícího muže. **Lidé patrně věděli, že Sókratés nemá žádnou svou školu, v níž by kázal o různých důmyslných přírodovědných zkoumáních (na ty hra útočí obzvláště sarkasticky), že nikoho neučí, jak obstát u soudu, ať proti pravdě nebo proti lži, a proto Aristofanés Sókrata odhaluje. Ukazuje obecenstvu údajnou pravou, i když skrytou tvář filozofa. Chce v něm najít zosobnění něčeho, čeho se bojí a co považuje za naléhavý problém obce.** Co to je? Všechno v Oblacích je účelový útok až na jednu věc – je to Sókratovo popření božství tradičních bohů a vysvětlení přírodních úkazů pomocí materiálních příčin. Proto Aristofanův Sókratés uznává za božstvo pouze Oblaky. Tento iónský způsob myšlení nemohl být v té době v Athénách, matce všech Iónů, ničím neobvyklým. Kritizuje obvyklé mínění a hledá rozumnou, střízlivou pravdu. Platónův Sókratés je právě takový a je už jedno, že na této cestě docházel spíše ke konzervativním názorům. **Jak snadno lze popřít Dia a přijít s jiným výkladem bouřky, než je to tradiční! Zde je ta zásadní pasáž:** > „Strepsiadés: Ach, pro pána krále, olympský Zeus > vám není pražádné božstvo? > > Sókrates.: Zeus? Jakýpak Zeus? Jen netlachej; > ten není. > > Strepsiadés: Že není? Co pravíš? > A kdože nám sesílá z nebe déšť? > Chci slyšet odpověď na to!“ Co mohl Strepsiadés jiného říci? Co by mohl sám Aristofanés proti prostému popření bohů vyargumentovat? A Sókratés tu odpověď dává. Proč to dramatik připustí? Je mu totiž jedno, zda je ta odpověď fakticky správná, či ne: nechá Sókrata odpovědět, aby v celém kontextu hry ukázal na to, že odpověď není důležitá, neboť zpochybnit bohy může jen hanebný podvodník a šibal – Sókratés. Pouhá možnost tak či onak podkopávat tradiční mínění, již Aristofanés z působení Sókratova musel patrně vycítit, vede v polis k pohromě, a proto je třeba ji pevně spojit s nejhoršími vlastnostmi, aby se stala navždy tabu. Na otázky, zpochybňující bohy, se nesmí hledat odpovědi. Proč? Protože potom je všechno zpochybněno a de facto se všechno může. Strepsiadův syn Feidippidés se po návratu ze Sókratovy školy chová opravdu tímto způsobem. Všechno navíc dokáže potměšile vyargumentovat. **Tato Aristofanova nedůvěra v konstitutivní logos, k níž se nakonec svou Ústavou přiklonil i Platón, to odmítnutí mravní spontaneity, jíž je třeba v člověku jen pomoci k porodu (u Platóna Sókratés mluví o svém porodnickém umění), je vskutku v rozporu se Sókratem, jak ho známe z raných Platónových dialogů, které snad lze pokládat za autentické zachycení učitelovy osobnosti.** Míří navíc ne jen na Sókrata a sofistiku, ale i na starší iónskou filozofii vůbec. Krom toho je velmi mělká. **Aristofanés v Oblakách podléhá (patrně vlivem celkové frustrace z prohrané peloponéské války) strachu ze změn, nereflektuje nijak povahu novot, nýbrž drtí je paušálně a hrubým způsobem.** Athény přitom – na rozdíl od největšího rivala, Sparty – v odvaze ke změnám starých řádů vyrostly do slávy demokratické éry. Aristofanés, Platón, Xenofón a další tuto tradici ovšem opustili. Ve svém vlastním puzení k jistotám minulosti nám zprostředkovávají právě člověka, jenž patrně uzavíral minulou etapu vývoje myšlení a jemuž proto nemohli porozumět. Kdybych se tedy chtěl vrátit k otázce, zda Sókratés přece jen nebyl sofista, mohl bych nyní připustit, že konzervativně smýšlející a po prohře v peloponéské válce působící myslitelé si mohli na sofistiku utvořit vlastní, dosti zkreslený názor. To však už není předmětem této recenze. **Aristofanova hra Oblaky je natolik prostá, že by ji nemělo smysl vůbec recenzovat, kdyby v ní nebylo obsaženo zajímavé, netriviální svědectví o podivném strachu společnosti z asi nejslavnějšího filozofa všech dob, jenž ho vsál do víru sofoklovské tragédie, končící popravou. Sókratés a jeho soud dělají z Oblaků hru netriviální a stále aktuální.** Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Antika a knihy **Tags:** antika, Řecko, Sókrates --- ### [Hrabal. Obsluhoval jsem anglického krále. Stačí vám to? Tím ale opravdu končím](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/hrabal-obsluhoval-jsem-anglickeho-krale) **Published:** April 25, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Bohumil Hrabal napsal román Obsluhoval jsem anglického krále, která má ale má dvojí tvář. Tou první je hlavní postava pikolíka, číšníka poustevnického ražení. **Content:**  **Bohumil Hrabal napsal román Obsluhoval jsem anglického krále, která má ale má dvojí tvář. Tou první je hlavní postava pikolíka, číšníka a nakonec cestáře bezmála poustevnického ražení. Po rodičích zdědil nejen miniaturní vzrůst, ale navíc i jméno Dítě, které jako by ztělesňovalo komplex méněcennosti – a ovšem i určitou životní naivitu a bezprostřednost.** Je to postava spíše z rodu antihrdinů, obdařená však neobyčejnou dávkou štěstí, díky které úspěšně proplouvá mocenskými zvraty rodné země. Pocit méněcennosti si kompenzuje nejprve penězi, jež mu zajišťují i přízeň žen, a potom – když je Československo [obsazeno Hitlerovými vojsky](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/protektorat-okupace-csr-1939-1945) – kolaborací. Posléze však rozpoznává, že pro Moc, ke které se přiklonil, je ve skutečnosti ještě bezvýznamnější, než byl předtím, a toto poznání už ho do budoucna neopouští. Po pobytu v komunistickém táboře pro podezřelé živly se na konci knihy hrdina odebírá do lesní samoty, aby se zvířaty a vzpomínkami dospěl k bezmála taoistickému pojetí smyslu vlastní existence. **Troufám si však tvrdit, že skutečně hlavní postavou románu je ale někdo jiný. Přesněji: něco jiného.** Je to temný samopohyb dějin, který do vyprávění nevstupuje přímo, zůstává v pozadí, ale o to mocněji utváří životní cesty lidí, smýká jimi v nepředvídatelných peripetiích, aby se jich posléze zbavoval jako použitého materiálu. V Hrabalově textu je onen samopohyb vyjádřen jako nezměrná hltavost, nabývající rozličných podob, od vysloveně poetických až po drastické. Již samotný text je vlastně konzumním tokem, který je na konci každé kapitoly přerušován příznačnou otázkou ***„Stačí vám to? Tím dneska končím.“*** **Klíčové jsou ale opojné scény hodů a orgií.** Jednou z nejkrásnějších je epizoda s návštěvou etiopského císaře, jehož dvorní kuchaři připraví pro zúčastněné skutečnou specialitu – nadívaného velblouda. Vytržení, do kterého se labužníci po ochutnání exotické krmě dostávají, je typickým explozionistickým projevem Hrabalovy poetiky: > „a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad ani panu vrchnímu Skřivánkovi se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet a v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jak o sletě, a pak se bil v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na císaře, ale císař byl na to asi zvyklý, jen se usmíval (…), > > …a ten vládní rada se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům, hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi.“ > > (Sebrané spisy BH, sv. 7, s. 91). Jinou podobou hltavého vytržení jsou sexuální scény, z nichž pro hrdinu ta nejosudovější má v sobě opět motiv úst a polykání: > „pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku (…), > skoro surově mě vysála až do morku mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem… skoro jsem se Lízy bál… když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí (…), > > …toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla, protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků…“ (s. 104). Hrdina je v této chvíli na jednom ze svých zdánlivých vrcholů. Sňatek s německou ženou, která je mu zprvu bezvýhradně oddána, mu má v nových politických podmínkách zajistit důstojné postavení ve společenské hierarchii; z pikolíka Dítěte se má stát vážený Herr Ditie. Všechno je ale jinak. Sebeztracení v opojné hltavosti věku mas se nepozorovaně, ale jistě mění ve vydanost žravému totalitarismu, když hrdina nahlíží, že sám je vlastně jen jakousi potravou. Z milence se stává pouhý biologický samec, dodavatel semene pro zrození nového stoupence režimu. V jedné z nejpůsobivějších hrabalovských scén, která se odehrává u sexuologa při testování kvality spermatu, se pak tento motiv pojí se symbolem nelítostné krutosti a bezohlednosti mocenského mechanismu: > „řekl vlídně, Herr Ditie, was ist den los…? a popleskal mi rameno, a dal mi nějaké fotografie a rozsvítil světlo a já jsem se díval na nahaté skupinky pornografie (…), > > ale čím dál jsem se díval na ty pornofotky, tím víc jsem viděl ty nápisy a zprávy v novinách, oznamující, že tihle a čtyři další byli odsouzeni a zastřeleni, každý den další a noví, nevinní… > a já tady stojím v jedné ruce s přirozením, druhou na stůl odkládám pornografické fotografie a pořád nedosahuji toho, oč jsem byl žádán (…)“; nakonec pomůže zručná zdravotní sestra a semeno je shledáno „za jedině schopné oplodnit důstojným způsobem árijskou vagínu… > a tak úřad pro ochranu německé cti a krve neshledal nic proti tomu, abych si vzal árijku německé krve a mocnými ranami razítek jsem obdržel svatební povolení, zatímco čeští vlastenci těmi samými ranami s těmi samými razítky byli odsouzeni k smrti.“ (s. 112). > > Ve věku mas, davů a zástupů se nakonec vše stává jen potravou pro nenasytný žaludek dějin, který je lačný jak po stoupencích, tak po obětech, nerozlišuje. > Opojné milování, jaké jsme poznali na začátku vyprávění, se vytrácí a je nahrazeno „vědeckým“ aktem početí podle norimberských zákonů. > Hrdina se přirovnává ke psům s rodokmenem, které nechávají spářit jejich vypočítaví majitelé. > > A „z toho nacionálně socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi ani nedotkla přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu nového Evropana.“ (s. 117). Nacistická perioda vyprávění posléze vrcholí v geniální metafoře dítěte vzešlého z onoho aktu: dítě nemluví, nic je nezajímá, nedokáže si normálně hrát – jediné, co bez ustání žádá, je kladivo a hřebíky. Neúnavné a nesmyslné údery, jež mají cíl v sobě samých, nám splývají s nemilosrdnými údery razítka jako symbolu mocenského mechanismu: > „a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo…“ (s. 136). Líza vzápětí umírá při spojeneckém bombardování a dítě, nepřestávající ve své nesmyslné činnosti, je odvezeno do ústavu. Hrdina marně hledá hlavu své ženy, která byla výbuchem utržena a zmizela neznámo kam. Sám nyní stojí před úkolem, jak s končící okupací znovu najít alespoň tu svou ztracenou hlavu. **Závěr knihy se odehrává na jakémsi smetišti dějin, na místech, kam samopohyb věku mas odkládá ty, kteří jsou k nepotřebě.** Po epizodách v pankrácké věznici a v komunistickém sběrném táboře volí hrdina tentokrát dobrovolnou a vědomou malost, sociální marginalizaci, která jde však ruku v ruce se nalezenou velikostí ducha. Odchází jako osamělý cestář na ztracenou vartu – do končin, které před časem museli opustit poražení Němci. Je to protiklad k prostředí, po němž až doposud Dítě toužil; zbavené někdejší hojnosti, opuštěné, přímo ztělesněná střídmost a vynucená skromnost, která je zároveň určitou „vyžraností“; je to krajina, přes kterou prošly hltavé dějiny dvacátého věku. Prázdnota, která po tom všem zbyla, hrdinu pročišťuje: > „A tak jsem zpíval a bylo mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody (…).“ (s. 173). Učí se „milovat i všechno to, co je nepříjemné a opuštěné“ (s. 177), > vede „hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti“ (s. 178). V hostinci, kde se scházejí lidé ze širokého okolí, se brzy stává známou osobností, jejíž neotřelá moudrost je oceňována více než kostelní kázání. Dítě čím dál tím častěji uvažuje o smrti jako završení života a garantu jeho smyslu: > „chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku (…) jako na hřbetu toho hřbitova (…), aby moje rakev se za čas ne té dělící čáře rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že si tedy přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického oceánu…“ (s. 178 – 179). Vlastně se tu znovu vracíme k onomu výjevu z povídky Prokopnutý buben, k onomu předělu nad dvěma světy, který je zároveň plebejsky všeobjímající – ale zároveň aristokraticky povznesený nad vše „pouze lidské“, počínaje sebou samým. > „A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým, jen temný pády a nářek… ale mě všecko ladilo a já jsem byl zachráněnej, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…“ (Sebrané spisy BH, sv. 5, s. 197). Přichází zima a cesta k lidem zapadává v odlehlé končině tunami sněhu. Hrdina v této chvíli začíná psát vzpomínky na svůj život, „odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost“, a zároveň se prokopává k lidem – aby se na Štědrý večer, který tráví sám se svými zvířaty, oni prokopali k němu. Trochu se vylekají, vidouce ho v kostýmu vrchního a se šerpou, kterou mu kdysi za vzorné obsluhování daroval habešský císař; na vrcholu životní cesty se Dítě stává skutečným aristokratem, aby se vzápětí o to vlídněji a s větším porozuměním přiblížil lidem: > „a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného (…), já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh… jak neuvěřitelné se stalo skutkem. Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.“ (s. 187). **To prolnutí plebejské vřelosti a aristokratické povznesenosti je pro Hrabala typické.** Jeho umění je věnováno všem „nízkým“, od žebráků po dělníky, ale přesto jde o umění, které je určeno nemnohým, neboť jeho moudrost, ukrytou za zdánlivou lehkostí pivního humoru, je nesnadné nahlédnout. *„Karlův most vypadá od Kampy jako dlouhá vana, ve které chodci jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách,“* píše se např. v Kafkárně. Lze takové psaní označit prostě za lidové? Hrabalův jazyk je plný dělnického žargonu i surrealistických invencí a taoistických aforismů. Nejvšednější prozaičnost se u něj stává vznešeným básněním – přesně jako je tomu na těch „smetištích dějin“, kam zažívací trakt režimu odkládal všechny nepohodlné jednotlivce, od cikánských trestankyň až po kritické intelektuály. *(V tomto textu, který je napsán u příležitosti Hrabalových nedožitých devadesátin, odkazuji k soubornému vydání Hrabalova díla, které v devadesátých letech vycházelo v nakladatelství Pražská imaginace.)* Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Beletrie česká **Tags:** Beletrie česká, Hrabal Bohumil --- ### [Jean Jacques Rousseau. Jak žil a myslel nekonformní myslitel před 300 lety](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/jean-jacques-rousseau-300-let) **Published:** April 28, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Jean Jacques Rousseau (1712 - 1778) byl téměř o dvacet let mladší než Voltaire, který představoval zcela jiný typ osobnosti a myšlení, který ho však přežil. **Content:**  **Jean Jacques Rousseau (28. června 1712, Ženeva – 2. července 1778) se narodil v ženevské kalvínské rodině a byl téměř o dvacet let mladší než Voltaire. [Voltaire](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/montaigne-michel-eseje), který představoval zcela jiný typ osobnosti a myšlení, ho však přežil.** Oba myslitelé jsou nesmírně významní pro 19. a 20. století, která jsou mezi ně všelijak rozštěpena. Na jedné straně je voltairovská důvěra v rozum, v humanismus, v lidskou civilizaci, druhou stranu mince tvoří kult přírody, citu, autentické osobnosti, která se vymyká společenským požadavkům. Rousseau se svým životním příběhem a svou otevřeností ve Vyznáních otvírá dveře romantismu, které vedou až k Nietzschemu, prokletým básníkům a dál k avantgardě a beat generation. Těch víc jak 300 let, jež uplynuly od jeho narození, jsou tak prosyceny a určovány Rousseauovým poselstvím. **Nelze říci, že by Rousseau žil z pohledu např. takové renesance příliš výjimečný život a tak i v 18. století, jež nebylo ještě stoletím měšťáků, získal mnoho příznivců mezi šlechtou, prudérní Ženeva mu udělila čestné občanství a Hume ho pozval do Anglie.** Přitom Rousseau utekl od rodičů již ve svých šestnácti letech (podobá se to Rimbaudovi) a několik let strávil jako milenec mnohem starší ženy na jejím statku. Zde se obrátil na katolicismus. **Brzy se však z nuly stal oslavovaným autorem spisů o společnosti, v nichž položil základy, dá se říci, pozdějšímu socialistickému myšlení.** Byl ostrým kritikem sociálního útlaku a uvažoval o státu jako o společenské smlouvě vzájemně si rovných lidí, čímž podnítil jak neblahou víru v konstrukci společnosti jako dohody, tak politické rovnostářství, bez něhož si dnes liberální demokracii nelze vůbec představit. Rousseau sice hlásal individualismus, ale pouze přírodní, ten měl být zkrocen společenskou smlouvou a podřízením jednotlivce obecné vůli, což hodně připomíná totalitní tendence. Je ovšem pravda, že Rousseau, podobně jako Platón, věřil v stát ideální, v němž je potlačení jednotlivce jen jednou ze součástí všeobecného dobra (v reálném státě je něco takového velmi riskantním předpokladem). **Po svém úspěchu žil Rousseau především v Paříži a ve Francii, kde se stal součástí osvícenského hnutí. Nikdy ale nepřijal osvícenskou víru v rozum a pokrok.** Žil nekonformně (např. své děti dával ihned po narození do nalezince!) a odmítal civilizaci. Jeho výbušná a víc než vrtkavá povaha mu nedovolovala navázat trvalá přátelství (bolestný vztah s Diderotem je toho důkazem). **Zemřel v Paříži roku 1778, přičemž se stačil setkat ještě s jedním důležitým obdivovatelem, jehož jméno bylo Robespierre.** Rousseauovy politické názory měly značný vliv na republikánskou fázi Francouzské revoluce, kde konstruktivismus vedl jako předzvěst totalit dvacátého století k tuhému, ideologickému teroru. Na rozdíl od nacismu a komunismu, ba i od socialistického marxismu a průmyslové revoluce, Rousseau nebyl pokrokář – spíše se vždy chtěl vrátit zpět do lesů a do polí. **Rousseau je všude v nás i kolem nás, jeho rozporuplnost umožňovala, aby se jeho vliv různě míchal s tím osvícenským (zejména voltairovým) a vytvářel nové kombinace, jimž nelze dost dobře porozumět bez přemýšlení nad jejich kořeny.** **To, co je podle mého názoru ale z Rousseaua živé navěky, je jeho důraz na člověka jako na citovou bytost a za vším jeho trváním na přírodě, přírodnosti a přirozenosti skrytá touha po autenticitě.** On nepředstavuje tak zlom, diskontinuitu v dějinách myšlení jako spíše přesvědčení, že to podstatné je člověku vždy a všude společné, a že jde o to původní, dobré a autentické. Pro mne osobně není tento přístup přijatelný, je-li chápán pelagianisticky (Rousseau je ostatně podivuhodnou směsicí dvou nesmiřitelných protikladů – právě pelagianismu a kalvinismu, právě důvěry v člověka a nedůvěry v lidské instituce, tradice, pravidla a řády), rozumím mu však jako cestě k pravdě před sebou, která je předpokladem Boží lásky, pokání, mravního zápasu a pochopení i přijetí vlastní deformity. Civilizace, rozum a pokrok jsou ve srovnání s tím opravdu vedlejší. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** filosofie, Nitzsche, Rousseau Jean-Jacques, Voltaire **Spisovatel:** Rousseau, Voltaire --- ### [Karel Hynek Mácha, Máj. Rozbor nejdiskutovanější české básně](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/karel-hynek-macha-maj) **Published:** April 30, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** To nejméně podstatné na básni: Karel Hynek Mácha - Máj, je jeho děj. Lze ho shrnout takto: mladý zbojník Vilém se mstí na svůdci své dívky a zabije svého otce. **Content:**  **To nejméně podstatné na básni*: Máj – Karel Hynek Mácha,* je jeho děj. Je-li vůbec jaký, zdá se, že jej lze shrnout takto: mladý zbojník Vilém se mstí na svůdci své dívky vraždou, stává se proto ovšem (mimoděk) otcovrahem – je zatčen, odsouzen k smrti a popraven. Nejprve stojíme – co se týče děje – před svedenou dívkou, která v bolestném napětí čeká na zrazeného milence. Je ale jasné, že po něm touží, že byla svedena, ne že sváděla.** Užuž se jí zdá, že to přijíždí on, je to však jeden z jeho druhů, a ten jí přináší krutou zprávu (K H. [Mácha: *Básně, pdf*](https://www.rodon.cz/admin/files/ModuleKniha/1151-Basne-rozlicne.pdf), Český spisovatel Praha 1997): > *„On hanu svou, on tvoji vinu / se dozvěděl; on svůdce tvého / vraždě zavraždil otce svého. / Msta v patách kráčí jeho činu. – / Hanebně zemře. – Poklid mu dán, / až tváře, jenž co růže kvetou, / zbledlé nad kolem obdrží stán, / až štíhlé oudy v kolo vpletou. / Tak skoná strašný lesů pán! – / Za hanu jeho, za vinu svou / měj hanu světa, měj kletbu mou!“* Po těchto slovech muž spěšně odjíždí a dívka se (patrně) rozhodne pro utonutí v jezeře. Mácha je v dějové rovině velmi stručný, to nejdůležitější se *už stalo*, jsou to mlhavé události, u nichž se musíme spokojit jen s náznaky… podstatné pro báseň je ale to, co děj otvírá procítěné reflexi. Patos je jistě spíš dobově konvenční, neposkytuje ovšem žádnou útěchu. Abychom rozuměli prvnímu zpěvu, u nějž se zatím zdržuji, zbývá nám, myslím, už jenom položit vedle sebe nesmírnou krásu přírody, jak ji Mácha líčí, a bezvýchodnou trpkost lidského osudu. A právě to je *idée fixe* celé skladby. Vrací se v jakémsi refrénu, který v prvním zpěvu zní takto: > *„Je pozdní večer – první máj – / večerní máj – je lásky čas. / Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: / Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“* Ze zoufalství mrtvá dívka (podotkněme, že sebevražda se v oné době považovala navíc za těžký hřích) je zvána k lásky hrám přírodní krásou… jak strašlivý nesoulad, jak drtivá disharmonie. Kolik vykřičníků! A propos… je teď jasné, že se jmenovala Jarmila. Vyřčení jména nešťastnice je typické: Mácha nesleduje prózu dne, ale napětí ve svém srdci, pro něž je slovo *Jarmila* podstatné až v okamžiku, když se v něm spojuje šepot přírody a tragika člověka. **Patrně každý zná první sloku Máje. Je to sen, opojení vnímavého poutníka, jakým Mácha podle všeho byl.** S tehdy ještě topornou češtinou je tu zacházeno nápaditě a melodicky (což se nedá říci o mnohých jiných verších skladby), nicméně hlavní krásu dává veršům jejich vroucnost, s níž kreslí přírodu plnou lásky, přírodu veskrze dobrou, antropomorfně úchvatnou. Domnívám se, že takto může chápat přírodu pouze mladý člověk, který navíc neprošel tradicí rozvinuté náboženské a filozofické reflexe, nýbrž upnul se k primitivnímu optimismu, kterým se vyznačovalo za Máchových dob naše národní obrození. Máchův cit, pokud se týká přírody, odhlížel od kolotoče porušenosti a utrpení, všímal si ho však v lidském osudu. Jestliže si nyní dobře vybavuji evropské kulturní dějiny, jedná se o jev mimořádný. Ovšemže přírodní idyla existuje a různě bují už od dob Theokritových, nikdy však nebyla tak intenzivně stavěna do kontrastu s lidským údělem, jako je u Máchy. **Už samo slovo *idyla* naznačuje, že není vhodné ji brát smrtelně vážně, že skutečnost není zdaleka tak utěšená.** Na druhé straně by se dalo jistě hovořit o filozofickém optimismu v pohledu na přírodu, tak třeba u Leibnize či u Herdera (a ten měl významný vliv na národní hnutí v českých zemích). Zde je ovšem vždy integrován též lidský osud. U Máchy se zdá, že by spíše dokázal odkrýt základní tragiku i v nitru přírody, než by před ní zavřel oči v nitru člověka (tím by měl blíže k Schopenhauerovi než k oběma zmíněným myslitelům. **Shrnu-li tyto úvahy, mohu nejspíše říci:** Máj je bolestnou epochou ve vnitřním vývoji mladého člověka, který citově hluboce lnul k přírodní kráse a k myšlence, že příroda je naivně, neproblematicky dokonalá, a jemuž tragika lidského osudu přestává do jeho přesvědčení zapadat. V tomto okamžiku jsou dvě možnosti interpretace: jedna předpokládá, že se obnoví starý stav a že disharmonie se vysvětlí jako vnos člověka (Vilém neměl vraždit, Jarmila se neměla zabít, Vilémův otec neměl svádět, Jarmila se neměla nechat svést…), který je třeba odsoudit. Druhá bude tvrdit, že disharmonie ovládne (alespoň na čas vše), čili ztotožní Máj s romantismem (byronismem). > **Mácha (patrně z pochopitelných důvodů konformity) volil první z obou možností, když píše (K. H. Mácha: *Jasná noc mne vzhůru vábí…*, Československý spisovatel Praha 1961):** > *„Nasledující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních.“* > Kdyby Máj měl být zamýšlen jako moralita, nemohl by být jistě psán s takovým zaujetím pro bolestnou bezvýchodnost lidského osudu, nesměl by tak trýznivě prožívat Vilémovo neštěstí, které se stává později symbolem trpké ztráty básníkova dětství. Skladba neposkytuje žádné morální poučení ani zadostiučinění. Obrozenci nemohli Máchův výklad Máje přijmout, věděli dobře, proč se ho bojí. **Situace Viléma, jeho otce i Jarmily je naopak zvolena tak, že připomíná attickou tragédii, ve které je vina spojena s osudovou nutností.** A Jarmilin čin má být chápán jako akt zoufalství čisté, proti své vůli (osudově) svedené dívky. Kdo po ní hodí kámen? Druhý zpěv je podle mého názoru samotné centrum básně a týká se Viléma. Mácha si dává práci, aby ve čtenáři vyvolal soucit, aby jej sama dovlekl do konvenčně pochmurné žaláře a dal mu okusit pocitů odsouzence k smrti. Ten má být díky reminiscencím zároveň co nejvíce přiblížen ke čtenáři, který ztrácí sebejistotu a sáhá do stínu lidské existence. Veršově se v Máji stále častěji potýkáme s průměrnou, konvenční rýmovačkou, z níž občas zasrší pasáže mimořádné krásy, do nichž básník vložil nejsilněji své citové pohnutí. **Druhý zpěv především líčí Viléma jako oběť svého otce, který ho vyhnal z krásného dětství pryč do světa.** Stal se sice loupežníkem, ale to je ihned zamluveno tím, že se líčí, jak dokázal mezi svými vynikat. Mácha také velice dovedně vyvádí Viléma z izolace od obce a společenství dobrých občanů. Poslechněme si, jak vězeň vzpomíná na svou dědinu (*ib.*): > *„Hluboká noc! ty rouškou svou / teď přikrýváš dědinu mou, / a ona truchlí pro mě! – / Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! / Ta dávno neví o mně.“* Ne že by ho zavrhla, ale zapomněla na něj, stejně jako *zapomene na každého*. Je-li třeba Vilém ostrakizován, je přece v mnohem hlubším smyslu osamocen jako každý z nás, kdo nepatříme ke zločincům – naše existence je pouze dočasná, dočasná jak fyzicky, tak v lhostejné paměti našich potomků. Vězeň se stává zosobněním lidské existence, její osudovosti, a to stále zřetelněji: klade si otázku o vině, o kletbě, o věčné i časné smrti, ptá se, proč jeho dívka klesla, proč klesla právě s jeho otcem… Naivní optimismus obrozenců se pod těmito otázkami musel bortit. Mácha otvírá základní témata světového umění, ale nedokáže k nim nic říci. Stále se soustředí také na krásu přírody, která zůstává kontrastem k tragice člověka, ba i smrt je chápána jaksi mimo ni: děje se totiž jaksi jen pro člověka, je to *jeho stav* (*ib.*): > *„Temnější noc! – – – Zde v noční klín / ba lůny zář, ba hvězdný kmit / se vloudí – – tam – jen pustý stín, / tam žádný – žádný – žádný svit, / pouhá jen tma přebývá. / Tam všecko jedno, žádný díl – / vše bez konce – tam není chvil, / nemine noc, nevstane den, / tam času neubývá. – / Tam žádný – žádný – žádný cíl – / bez konce dál – bez konce jen / se na mne věčnost dívá…/ To smrtelný je mysle sen, / toť, co „nic“ se nazývá. / A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden.“* **Pozoruhodně krásná je epizoda se strážcem.** Ten přichází, když slyší hřmot řetězů, ve kterých se vězeň zmítá. Vilém jako zrcadlo lidského údělu musí budit tajemnou empatii, a kdyby čtenář snad až do této chvíle stál v odstupu, nyní mu nezbývá než přistoupit (*ib.*): > *„Tu k ustům vězně ucho své / přiklonil strážce bázlivé; / a jak by lehký větřík vál, / vězeň svou pověst šepce dál. / A strážný vždy se níž a níž / ku vězni kloní – blíž a blíž, / až ucho s usty vězně spojí. / Ten šepce tíše – tíš a tíš, / až zmlkne – jak by pevně spal.“* Co se dozvěděl onen strážný? Co je ta vězňova *pověst*? Zdá se, že je to právě úděs nad smrtí. Mácha všechno vidí citem, v citu je síla jeho poezie, ale též její měkká neurčitost a nevyzrálost. Proto může smrt vidět tak izolovaně, proto ji nedokáže reflektovat, ale pouze nepřímo dává najevo to, co má za nevyslovitelné (*ib.*): > *„Leč strážný nepohnutě stojí, / po tváři se mu slzy rojí, / ve srdci jeho strašný žal. – / Dlouho tak stojí přimrazen, / až sebrav sílu kvapně vstal / a rychlým krokem spěchá ven. / On sice – dokud ještě žil – / co slyšel, nikdy nezjevil, / než navždy bledé jeho líce / neusmály se nikdy více.“* **První intermezzo představuje noční výjev z popraviště, kde se noc před exekucí scházejí různí duchové a domlouvají se spolu s žábami, větrem, měsícem, rosou atd. na tom, jak pohřbí naposledy popraveného, jenž jako kostlivec dosud držel stráž.** Jedná se o půvabnou féerii, vize přírody (nyní zřetelněji svázaná s prostonárodním živlem) vítězí nad nicotou smrti. V kontextu druhého zpěvu je však patrné, že žádná opravdová záchrana zde nekyne… ba víc se příroda odhaluje jako pouhá vize. Může být otázkou, nakolik Mácha přece jen hledal v této jednotě krás přírody a jejích duchů záchranu z tragiky lidského údělu, zdá se však jisté, že nic takového se mu nepovedlo. Féerie, kterou nabízí, nemá integritu Erbenových drsných balad, podobá se spíše kratochvilným baletům v Lullyho operách či rejům ze *Snu noci svatojánské*. **Třetí zpěv definitivně zvrací mentalitu prostonárodního dětství a vyostřuje jasněji základní kontrast Máje, nyní ve střetu mezi přírodou a popravou, z něhož sťatý a rozlámaný Vilém vychází jako mystérium, pověšené nad kraj i nad zástup lidí.** Ti jsou jím fascinováni (*ib.*): > *„Z daleka spěchá lid – vždy větší zástup ten – / vždy větší – větší jest – vždy roste tento pluk; / nesmírné množství již. – Vždy větší jeho hluk. / Nešťastný zločinec má býti vyveden.“ A později (ib.): „Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, / a srdce každého zajímá vážný cit. / V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál / slzící lidu zrak obrácen v hory výš, / kde nyní zločinec, v přírody patře říš, / před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.“* Jednolitý tento lid, ideálním pohnutím otřesený sbor, jak jej mohla zrodit jen básníkova fantazie, má stejnou úlohu jako příroda: kontrastuje s tragičností, již v sobě nese jednotlivec. Ale básník čtenáře nenechá vydechnout v anonymitě společenství, vtahuje jej opět do vězňova utrpení. Vilém se naposledy obrací k přírodě, zastoupené oblaky, s proslaveným vzkazem, který opět neříká nic jiného než rozechvěnost citu rozdrásaného stále se opakujícím napětím mezi osudem člověka a primitivně optimisticky vybarvenou přírodou. Vzkaz oblakům je dojemný pro dětinskost, do které nás vrací, úchvatnou fantazií rozvíjí básnický obraz oblaků, leč vnitřní stav odsouzence zůstává jen rozlítostněný nad svou láskou k zemi a posléze i k milované dívce (o ní je zmínka náznakem, což zvyšuje působivost), nic víc. Zajímavá je nyní otázka po významu slova *země* v kontextu poslední vězňovy řeči. Je to *rodná* země, je to tento svět vůbec nebo půda, prsť, ze které raší a bere sílu celá máchovská příroda? Možná je to spíše jen citová kategorie, která je ekvivalentní *přírodě*, již v Máji lze také jen obtížně oddělit od kraje, vlasti a pozemskosti. Po popravě hledí fascinovaný zástup na mrtvého „celý dlouhý den“. Třetí zpěv se končí jímavou vzpomínkou na dětství, které minulo, které dokonce bylo zmarněno… exekucí, již je tak třeba chápat jako jakýsi pendant Viléma-symbolu, jako „časů vztek“, který ničí vše krásné a vnáší všude zmar. Mácha je v závěrečných verších třetího zpěvu blízko zvolání Kazatele *vanitas vanitatum!*, leč jako by tento důsledek nedokázal přijmout, vidět v plnosti, a proto propadá trýznivému pocitu. Rozumím-li závěrečným veršům refrénu, skončilo nám dětství, jsme spolu s Máchou již na opačném břehu, nebo ještě mnohem dál (*ib.*): > *„Je pozdní večer – druhý máj – / večerní máj – je lásky čas, / hrdliččin zval ku lásce hlas: / „Viléme! Viléme!! Viléme!!!““* **Následuje druhé, krátké intermezzo.** Opět sledujeme omamnou vizi přírody, teď ale navíc i žal loupežníků nad smrtí jejich vůdce. Hlavní linie skladby se tu poněkud ztrácí a sama nabírá epičtějších rozměrů. Smysl této vsuvky je nicméně zřejmý z jejích posledních veršů (*ib.*): > *„Zachvěly se dalné, / ozvaly se nářky valné: / „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!““* Vilémova smrt rezonuje v zástupu spořádaných občanů i mezi lupiči. Přesto tato postava není titánská, neobsahuje v sobě nic vzpurného a sebevědomého, spíš se hroutí před poznáním své individuální vrženosti. Nebere svůj osud do svých rukou, ale je jeho obětí, která se nevyzná ani v sobě, ani v něm. **Čtvrtý zpěv líčí básníkovo putování po krajině, kde došlo k zmíněným událostem, básník se dozvídá o celém příběhu, navštěvuje kostlivce, který zbyl z Vilémova těla, a žalně nad ním dumá – to vše spojeno s navracející se krásou přírody.** Prvomájový motiv se nyní pojí s mrtvolou (*ib.*): > *„Byl opět večer – první máj – / večerní máj – byl lásky čas; / hrdliččin zval ku lásce hlas, / kde bojový zaváněl háj… / A kolem lebky pozdní zář / se vložila, co věnec růží; / kostlivou, bílou barví tvář / i s pod bradou svislou jí kůží. / Vítr si dutou lebkou, / jak by se mrtvý zhloubi smál. / Sem tam polétal dlouhý vlas, / jejž bílé lebce nechal čas, / a rosné kapky zpod se rděly, / jako by lebce zraky duté, / večerní krásou máje hnuté, / se v žaluplných slzách skvěly.“* Tyto jedinečné verše, jistě jedny z nejlepších v celých dějinách české poezie, jsou svědectvím o neustálém obnovování Máchova niterného rozporu, ba dalo by se říci, že se v nich sám natahuje na skřipec svého nemožného, laciného snu. Vší silou zde do něj vtahuje i toho, kdo měl být jeho otřásajícím popřením – Viléma. Hluboký prožitek, který za verši stojí, je způsoben intenzivní imaginací, která se zdá popírat marnou vrženost a probouzí mrtvého do života krásy. Jenže jde arci jen o chvilkový přelud, nikoli o vypracovanou, dozrálou vizi, již vytvořili třeba Goethe, Puškin, Byron či Proust. Proto Máj končí návratem marnosti, součástí je tu jaksi nově i básníkova zklamaná láska (*ib.*): > *„Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“ Dost možná jde o variaci základního rozporu mezi snem, láska, která je bez konce, a poznáním, že konec, porušenost je vlastní všemu. Celou skladbu pak uzavírá konečná podoba refrénu (ib.): „Je pozdní večer – první máj – / večerní máj – je lásky čas; / hrdliččin zve ku lásce hlas: / „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!““* Tak se Karel Hynek hlásí k jednotnému údělu všech lidí, který s tak trýznivou naléhavostí v sobě objevil, k údělu smrti, marnosti, absurdity. **Co říci o Máji na závěr? Jeho hlavní hodnotou je, domnívám se, otevření všelidské otázky, již můžeme vystopovat už v *Eposu o Gilgamešovi* a která se táhne celými dějinami lidské kultury: jaký je smysl života, porušeného, smrtelného, absurdního života (ano, absurdní život může mít smysl – jednou z nejpozoruhodnějších odpovědí tohoto typu je *křesťanství*).** Je to jistě skladba nezralá (myšlenkou i jejím zpracováním), bezvýchodná, nicméně vyrovnat se s jejím intenzivním poselstvím nebude lze nikdy beze zbytku. Mácha, který se autentickými, trýznivými otázkami, jež si kladl v pokojíčku svého srdce, v centru vlastní existenciality, tak zřetelně vymrštil do výsostných prostor geniality, nám dává zároveň otázku, kam jsme upřeni my: zda ven, nebo do nitra. Ilustrace: Jan Zrzavý [Máchův Máj vyšel poprvé v roce 1836. Dnes existuje víc než 300 vydání s významnými ilustrátory](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/macha-maj-pres-300-vydani "Máchův Máj vyšel poprvé v roce 1836. Dnes existuje víc než 300 vydání s významnými ilustrátory") Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Bouda Jiří, macha, Mácha Karel Hynek, poezie klasická, Zrzavý Jan **Spisovatel:** Mácha --- ### [Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor](https://citarny.com/autori-knihy/ilustratori-a-knihy/trnka-jiri-ilustrator-animator) **Published:** March 2, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2012 dožil 100 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, a připomněl jeho velké dílo. **Content:**  **Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.** **Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:** v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, [Andersenovy Pohádky](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/hans-christian-andersen-pohadky-trnka), Werichovo [Fimfárum](https://citarny.com/beletrie/beletrie-pro-nejmensi/fimfarum-pohadky-jana-wericha)).  Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci. **Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.** Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku. Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní. Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.  Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk **Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),** tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.  Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema)   **Categories:** Ilustrátoři a knihy **Tags:** animace, ilustrace, Ilustrátoři a dětské knihy, knihy pro děti, Spisovatelé a knihy, Trnka Jiří **Spisovatel:** Trnka --- ### [Torquato Tasso, polozapomenutý básník a Osvobozený Jeruzalém](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/torquato-tasso-osvobozeny-jeruzalem) **Published:** February 27, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Torquato Tasso (1544-1595) patří mezi nejvlivnější evropské básníky ačkoli dnes se může zdát jeho odkaz spíše zapomenut. Jeho vrcholné dílo Osvobozený Jeruzalém **Content:**  **Torquato Tasso (1544-1595) patří mezi nejvlivnější evropské básníky, ačkoli dnes se může zdát jeho odkaz spíše zapomenut. Co by také mohlo být našemu myšlení cizejšího než Itálie šestnáctého století, utužení katolicismu na úkor renesance (Tasso se narodil jenom chvíli před začátkem Tridentského koncilu), dvorská kultura a návrat k rytířským příběhům, ba oslava křižáckých tažení?** **Romány ve verších dávno vyšly z módy, o eposech ani nemluvě.** Ostatně rýmovaný verš vůbec to nemá dneska snadné – a Tasso nepatří mezi mistry Dantova formátu, jeho pravidelná oktáva (stance) o vzorci ABABABCC střídající desetislabičný a jedenáctislabičný verš může snadno připomínat drhnoucí, poněkud mechanický mlýnek. Co by tedy mohlo být na Tassově vrcholném díle, Osvobozený Jeruzalém, které je tak rozsáhlé, že se už prakticky vydává jen ve zkrácené formě (kde jsou nudnější pasáže převyprávěny prózou), tak vlivné a zajímavé, že by mělo mít smysl se k němu vracet ještě i v našem století? Zmiňme se nejprve o básníkově životě. **Pocházel z rodiny básníka a diplomata Bernarda Tassa.** Jeho matka umírá ještě před synovou pubertou. Potom se dostává do Padovy na studia práv a setkává se tu s mnoha významnými muži své doby.Už v roce 1562 pak vychází jeho epos Rinaldo, zapojuje se také do diskusí o povaze básnictví svým traktátem Rozpravy o básnickém umění. Odklání se přitom od poněkud dogmatického aristotelismu Sperona Speroniho elegantním argumentem, že románový epos ve verších je moderní umění, které nemůže podléhat starým normám.Kolem roku 1560 Tasso začal psát Osvobozený Jeruzalém. O pět let později vstoupil do služeb kardinála d´Este a jeho osudy se spojily s ferrarským rodem d´Estů. Byl výborně zabezpečen, měl přízeň vladařů, ale jeho život byl plný napětí. Již v pastorále Amanta, kterou napsal a režíroval, se projevuje silná touha po krásném, přirozeném věku, který je bohužel nedosažitelný. **Tasso se prostě nenarodil pro svou dobu, i když ta mu relativně přála. On sám se s ní však nedokázal vyrovnat.** Naplno se to projevilo v letech po dopsání Osvobozeného Jeruzaléma (1575). Jeho autor najednou měl silné pochyby o pravověrnosti své básně, pochyboval dokonce i o sobě.Dvakrát sám od sebe předstupuje před inkvizici, dvakrát byl inkvizicí upokojen, že všechno je v pořádku. Ale Tassovi to nestačí, pochybuje o tom, zda ho církev bere vážně. Všechno ústí v choromyslné záchvaty, díky nimž básník končí na sedm let uvězněn se svatoanenském špitálu ve Ferraře. **Podle Goethovy hry Torquato Tasso či podle Leopardího narážek za tímto žalářem byla Tassova nepovolená láska k vévodově sestře Eleonoře.** Zdá se ale, že jde o romantickou licenci a že ferrarský vladař měl pragmatičtější důvody (těžko mu např. mohlo být vhod, že se na jeho dvoře jen tak svobodně pohybuje agresivní blázen, který sám sebe obviňuje z hereze, a tím vrhá stín na celý ferrarský stát).Další Tassova tvorba je nevýznamná. Roku 1586 byl propuštěn ze špitálu, bloudí po Itálii, píše náboženské básně a znovu se snaží přepracovat svůj Osvobozený Jeruzalém. Zemřel v době, kdy jeho jméno stoupalo na vrcholek slávy.Tassova nespokojenost, ba strach ze svého největšího díla má, podle mého názoru, zcela racionální jádro. **V Osvobozeném Jeruzalémě se totiž spojuje ve zvláštní, silné jednotě exotika východních mágů a čarodějů s romantickou, vášnivou láskou a vůbec se smyslovou krásou přírody i lidí. Po dějové stránce by Tassův epos nejspíše zapadl do toho, čemu se dnes říká [fantasy](https://citarny.com/?s=fantasy).** S katolickou vírou má společný jen vnější rámec, který lze pominout bez velké škody na díle samotném. Množství podivuhodných epizod poskytuje hodně potravy pro naši fantazii, ale zároveň – a to je důležité – i citovou a morální hloubku. I když je dobro a zlo již předem jasně rozděleno, i když všechno spěje ke šťastnému dobytí (osvobození) Jeruzaléma, nad celým eposem se vznáší silná melancholie, protože jeho ústředním tématem jsou vlastně rozjitřené city, vášeň, bolest a nenávist. Fantastický obraz, nereálná země kdesi za horizontem vší banality dala básníku možnost rozvinout naplno v představách to, po čem toužil, totiž cit překotný, prudký, smyslný a proměnlivý. My dnes na jedné straně žijeme v jakémsi šťastném romantickém kýči vztahu dvou milenců, jak by měl vypadat, na druhé straně v cynické znalosti životních pokušení, svobody si jich užívat a platit daň v podobě niterné prázdnoty.Fantasy nám podává neobyčejné světy, které mohou zaujmout naši fantazii, jež v běžném, tvrdě realistickém životě spíše umírá. **Co je však největším zdrojem schopnosti žít i běžný život v neobyčejném světě, to je cit.** Možná jsme jako Tasso ve vězení své doby, která city uznává jen navenek, v kýči, ale stále méně je dokáže opravdu prožít. V tom ohledu je Osvobozený Jeruzalém, myslím, velmi současný.Tak jako kdysi, tak i nyní kultivuje traumatickou potřebu, aniž by vedl jako Goethův Werther ke krizi a k sebevraždě. Během romantismu mohl být tichý, fantastický Tassův svět zapomenut, neboť cit, až v abnormální a hrané míře, patřil k reálnému životu (odtud i ty sebevraždy). Ale romantismus postupně odezněl a záliba ve fantasy není, jak se zdá, dnešním návratem kamsi na začátek 19. století, ale reakcí na poušť rozumu, civilizační moci a pragmatismu. Chceme vidět svět barevněji. Ano, a v tom právě spočívá poselství Osvobozeného Jeruzaléma. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** poezie klasická, tasso, Torquato Tasso **Spisovatel:** Tasso --- ### [Jiří Orten. Nadšení pro jeho básně a úsměvy nad dnešní literární komunitou](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/basne-jiri-orten-recenze) **Published:** February 23, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Jiří Orten, proč o něm píši? Číst Ortena doporučuji každému, kdo ještě někdy v hloubi nitra přece jen nepřestal věřit, že současnost je posledním slovem dějin. **Content:**  **Jiří Orten, proč o něm píši? Že nejsem velkým příznivcem české poezie, to asi není třeba zvláště připomínat, ani to, že považuji naše vlastní myšlení nad naší literaturou za bezkontextové a vyžadující zásadní revizi v následujících desetiletích. To nemohu udělat já, který si za svůj úkol beru snad jen to vzbudit povědomí o a touhu po kontextu.** Na druhé straně některým úvahám o české poezii se nedá vyhnout, ať už jsem se věnoval [Zahradníčkovi](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/jan-zahradnicek-knize-ceske-poezie), [Zábranovi](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/jan-zabrana-cely-zivot), [Jirousovi](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/magor-jirous-basnik-ticha), anebo nyní také Jiřímu Ortenovi (31.8. 1919 – 1.9. 1941). Všichni tito čtyři básníci nepatří do hlavního proudu „svědomí“ národa, jejich verše jsou velmi osobní a až nepříjemně pravdivé, vydlabávající člověka z jeho pohodlného důlku, na němž každý sedí v koloniích stejnostejných bytostí a říká mu hnízdo. Jen těžko se v české poezii hledá poctivost, slova nad ní jednoznačně vítězí. A zejména dnes, kdy po Holanově vzoru jsou to už jenom slova, už ani hezká nebo uchvacující, ale esoterická, ba přímo nelidská slova, je třeba se vracet k básníkům, jakým byl Orten, jehož si – jako ale i třeba Komenského nebo Husa nebo Havlíčka – stačila maloměšťácká společnost zdomácnit ve formě bezduchého, nerozumějícího uctívání. Málokdo nicméně usvědčuje dnešní poezii z prázdnoty, zbytečnosti a rouhání tak jako Jiří Orten. **Předně, Ortenova poezie směřuje k niternosti, je reflexí jeho prožitků v tragickém životním údělu.** V žádném případě nerezignuje na srozumitelnost, ostatně je psána právě jako svědectví, nikoli jako pouhý zručný výtvor někoho, kdo stojí stranou a jehož život je banálně pohlcen ve vlnách konzumní společnosti. Orten věří v člověka víc než v dílo, a v tom je – tak jako třeba Rimbaud – věren prastaré tradici, jejíž stopu psali už Sofoklés, Dante nebo Goethe a Shakespeare. Nepřeženu, když řeknu, že jeho básně jsou modlitbou (některé tak výslovně nazval), a to ne disonantní, nýbrž ladně rýmovanou a melodickou. Modlitba je tu výraz jakési naivity, ne však ve špatném smyslu. Zpočátku je v Ortenově poezii patrný, pro českou poezii typický, důraz na slova, na omamný háv, v němž se ale mnoho neskrývá. Takové básně stojí zejména na efektních obrazech a přirovnáních, např. báseň Listopad (vycházím z výboru Jiří Orten: [Veliké stmívání, Odeon Praha](https://aukro.cz/velike-stmivani-jiri-orten-1987-odeon-praha-6994946275) 1987). Ale už tu vítězí sevřenost nad žvanivostí, už tu je jasně citelná kontemplativní, vážná atmosféra, které byl za kmotra František Halas. **Ortenova naivita zraje s tím, jak hledá únik. Není to únik před svědomím nebo před vlastní integritou, naopak je to únik k nim před tvrdým doléháním vnějšího světa.** Jako žid byl Orten za nacistické okupace diskriminován, postaven mimo společnost (k tomu připočtěme, že Češi ve svém antisemitismu stáli často proti židům na straně nacistů) a čekala ho další perzekuce. K tomu zbylé dny svého života, který se nakonec uzavřel kvůli tragické nehodě, nestrávil v osobním štěstí. Rozešel se svou dívkou, což ho traumaticky poznamenává. Jak velký kontrast oproti dnešku, kdy už umíme „zacházet“ s láskou jako s něčím, co je v prvé řadě třeba přežít bez úhony, ať už pomocí pragmatických rad („však on se najde někdo jiný“, „přece si nebudeš kazit víkend“, „zvaž, kde jsi učinil chybu, a pouč se pro příště“) nebo pomocí psychofarmak. **Ač Orten určitě nebyl tradiční věřící, jeho niterný svět se neobejde bez víry, že je to hloubka, čistota prožitku, co vítězí nad vnější hrůzou – odtud to zrání naivity, jež plyne ze zraňování, z napětí mezi absurditou smrti a utrpení na jedné straně a hledající vírou, jež nemůže, byť zmučená na dně kobky, přistoupit na jejich vítězství.** Tento postoj by měl být důvěrně známý každému člověku, který skutečně trpěl a byl natolik ušlechtilý, že šklebící se grimase hrůzy vzdoroval před pádem do cynismu a rezignace. A přesto ho dnes všichni chtějí ukřižovat jako něco nedospělého, smějí se slzám a smějí se víře, protože pro ně je všechno, co by mohlo snad být opravdové, a priori kýč – a pláčou jen nad nízkými dotacemi na jejich „kulturu“. Člověk a poezie už nesplývají, poezie je skupinovým zájmem blbečků, kteří dávno nemají co říci člověku. Slova zvítězila nad existencí. Ne tak u Ortena! **Jeho nevyžilá naivita je jeho silou, což se ukazuje třeba vrcholně ve slavných devíti elegiích.** Zde se spojuje obraznost a mistrovství slova s hloubkou vnitřního prožitku, s napětím mezi nitrem a vnějškem. A není tu žádného dozrání a přetavení, není tu úspornost: Orten využívá úzkého prostoru kouta, do nějž byl zatlačen, aby řekl všechno, dokud je čas to říci. Dychtivost a chvat vítězí nad delším usebráním. Básník nedospěl a dospět nemohl, jeho naivita zůstává dětskou, ne však dětinskou (dětinští jsou mnohem spíše starší básníci dneška, kteří se snaží vypadat, jako by ani stáří ani smrti nebylo – jako by ta tisíciletí kontemplace lidského údělu byla smetena ze stolu jenom proto, že oni nikdy nedospěli, protože nevstoupili do těžkého boje o vlastní duši, ale duší vždy pohrdali jako [Čapkovi mloci](https://citarny.com/beletrie/beletrie-scifi/capek-valka-s-mloky)). Nebudu rozebírat jednotlivé Ortenovy básně. Nebylo by to spravedlivé vůči němu a jeho osudu. Je příliš ovlivněn poezií svých českých předchůdců, nepodařilo se mu vymanit se z tohoto vlivu a více se opřít o světový rozhled – na druhou stranu je v naší poezii málo tvůrců s tak osobním svědectvím, jehož doušky obnovují člověka v člověku zvláště v této vyprahlé době neosobních lidí. **Číst Ortena doporučuji každému, kdo ještě někdy v hloubi nitra přece jen nepřestal věřit, že současnost je posledním slovem dějin. A také každému, kdo v poušti té dnešní poezie už přestal chápat, proč byla poezie po tolik staletí tak hluboce ceněna a proč by neměla být zapomenuta. Jestli čtenář zároveň s nadšením pro Ortenovy tak osobní básně bude cítit i hluboké pohrdání dnešní literární komunitou, pochopí, proč jsem napsal tuto recenzi.** > **SEDMÁ ELEGIE** > > Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, > zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, > zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. > Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek, > aby se nadlehčil. Poproste růže, paní, > aby se zavřely. Poproste rozpadání, > aby vám přečetlo list o mém rozpadu. > Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu > tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý, > že ve své mladosti podobám se již králi > zašlého království. Vy jste přec věděla, > co křídel chybí nám k rozletu anděla, > jak krví smějeme se a jak krví pláčem. > Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem. > > Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu) > ťala se průzračnost o rudou oblohu > a krvácela pak a šla a zapadala. > Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála > maminka s tatínkem, domov a oba bratři, > snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří > sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce, > snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce, > neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil, > neměl mne zanechat v plameni, který studil! > Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám, > bez blahé mocnosti, jež umí překážkám > snižovat výšiny, jež umí blížit dálku > a peklo zavírá na vůni, na fialku, > potom je chlapec sám a procítá a jde > za skutečností zel. Myslí, že nenajde. > > Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán. > > Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran, > pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce. > Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce > k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta, > co nikdy nemůže být větrem odváta, > byla to ona řeč, ta drahá mateřština > rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína, > v níž k loži sklání se nádherné bezpečí, > byla to ona řeč, jež mluví bez řeči. > Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly > a věci kolem ní dotčeny rychle chladly? > Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla > než sebe uvidět bez duše, bez těla > v zrcadle průhledném; shledávala jen slova > o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová, > toužila zvěděti o sobě v cizích snech. > Nebyla pramenem. Tonula v pramenech! > > Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme? > Čí noci probdělé se položily na mé > a rozšířily se, že místo nestačí? > Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči! > > Padaly slzy mé, padaly do močálů, > padaly na živé království běd a žalu, > padaly nestoudně, Karino, píši vám, > poproste náhrobek, jejž deštěm omývám, > připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob, > připadám si jak pláč, bez času, bez podob, > píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, > zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, > zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. > > Znám jednu holčičku. Je jako polibek, > jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále, > protahuje se jen na slunci, jež je malé, > nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. > Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, > jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí. > Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti? > Vy jste to věděla? A víte, Karino? > Znám také velkost žen: čekání matčino, > zda jednou vrátí se k ní její smutný syn. > Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin. > Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je. > Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje – > a je to málo, znát, a je to málo, chtíti, > je málo, zradu znát, když nelze odpustiti. > > Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním. > Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým? > Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá? > Co i tam umírá? Co i tam věčně padá? > Milenky? – Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet, > odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět, > rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem, > aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem, > aby jí duben dal, co květům náleží, > aby jí byla noc praporem na věži, > jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd, > aby ji milenci chválili za bolest. > > Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve, > směji se do krve a pláči kapky krve, > a Bohem opuštěn a Boha opustiv, > píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ… Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** Orten Jiří, poezie klasická **Spisovatel:** Orten --- ### [J. R. R. Tolkien. Proč naruživí čtenáři i nečtenáři jeho knihy milují](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/tolkien-oblibenost-knih) **Published:** September 3, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Tolkien. Jeho knihy patří k nejčtenějším, obracejí se k nim všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl skoro každý, kdo chodí do kina **Content:**  **J. R. R. Tolkien. Jeho knihy patří dnes k nejčtenějším, obracejí se k nim všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl dost možná skoro každý, kdo chodí do kina.** Jako svědek a účastník několika velice zajímavých debat o Tolkienovi nad voňavým pivem mohu jen potvrdit, že zájem, který u lidí vyvolává, je něčím fascinujícím. Přečetli jej (a třeba několikrát) i ti, kteří jinak nic nečtou – a milují ho i ti, kteří jsou opravdu sečtělí a potrpí si na náročnou literaturu. Chtěl bych si v tomto článku položit otázku, proč je tomu tak. **Mám za to, že hlavní důvod Tolkienovy popularity tkví v jeho veliké odlišnosti od tradice, která se v populární, širokým vrstvám určené beletrii, beletrii čtivé, ustálila v minulém století. Čtivost samozřejmě pro hlubší dojem, pro opravdové zaujetí a pro dlouhodobé přežití díla není dostačující ani určující.** Na druhé straně lidé jako Alexandre Dumas st., Jules Verne nebo Karl May se hluboce vryli do srdcí mnoha generacím čtenářů a přinesli jim zážitek více než nevšední, zážitek často opravdu umělecký a obsažný, myšlenkově bohatý. Z jejich příběhů se staly jakési moderní pohádky, pro něž se dovedou nadchnout sice převážně jen děti, ale jež nám zároveň stále zprostředkovávají ten úhel pohledu na svět, který se nám stal niterně blízký a vlastní. Ačkoli tedy víme, že žádný kapitán Nemo nikdy neexistoval, připadá nám přece jen fascinující jeho podmořská říše, jeho inženýrské schopnosti a jeho individuální vzpoura proti špatnosti a zlu. Podobně zjištění, že Karl May o amerických Indiánech prakticky nic nevěděl a že si poněkud příliš evropské přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem vymyslel, nic neubírá na síle tohoto příběhu a na naší emocionální angažovanosti v něm. Pokud jde o čtivost těchto autorů (a mohli bychom také jmenovat Marka Twaina, Waltera Scotta, Henryka Sienkiewicze, Rudyarda Kiplinga nebo Jacka Londona), spočívá podle mého názoru nikoli v tom že dokáží zajímavě psát nebo prodat nějaké již předem velmi atraktivní příběhy, ale že vytvářejí neschematickou (i když zajisté vždy idealizovanou), živou, konkrétní představu toho, co bych rád obecně nazval slovem ušlechtilost. Z hlediska umění, jež chce být autentickým svědectvím o životě, je takové příjemné opájení se iluzemi asi málo přijatelné a velice chudé, tedy spíše jen zábavné – tato zábava, jak už jsem řekl, však nemizí beze stopy, naopak právě ona do nás velkou měrou formuje naši identitu na celý život. Za prostým faktem, že zmínění autoři a zmíněný druh beletrie je dnešními dětmi téměř naprosto ignorován, že není atraktivní ani pro dospívající a pro čerstvě dospělé, se tedy skrývá velice závažná otázka. **Shrnout do několika vět to, co je všem společné a co dost možná v dnešní době už citelně zastarává , není jednoduchý úkol a vždy bude vyžadovat značnou dávku velkorysosti.** Spisovatel Mika [Waltari](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/nejsilnji-proza-waltariho-msto-smutku-a-radosti) ve své geniální knize Egypťan Sinuhet (Vyšehrad Praha 1969) to však – domnívám se – činí místo mne: > „Neboť já, Sinuhet, jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu – budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i v křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku – a proto netoužím po obětech u svého hrobu, ani po nesmrtelnosti svého jména.“ **Člověk je tu středem všeho, v sobě nachází ten či onen smysl života, není posazen do kontextu vesmíru, věčnosti a pravdy; jeho usilování je sice dobře pochopitelné zevnitř, z lidského pohledu, ale také nic jiného než toto uvnitř jako reálný pramen smyslu života pro něj neexistuje.** Mystika, kterou Waltari explicitně vyjadřuje a která leží v základu dost možná každého romantismu (a zřejmě ji snadno najdeme také u romantismu katolického, u Mickiewicze, raného Huga nebo u Chateaubrianda), se postupně vyčerpává. Vznikla někdy před dvěma stoletími jako reakce na barokní a osvícenskou vizi člověka zakořeněného ve veškerenstvu a dnes dospívá zřejmě do stádia, ve kterém už nedovede obohacovat a potřebuje korekci. **Lidský duch se, jako už tolikrát, vydává prostě jiným směrem.** Nevrací se ovšem ani k baroku ani k osvícenství… návraty jsou přece vždy jenom zdánlivé. Pohled zpět představuje důležitou inspiraci pro každý nový směr, ale zároveň je to, co bylo, příliš jiné, příliš svébytné (a čím hlubší a inspirativnější, tím svébytnější). **Tolkienovy knihy a vůbec celá obrovská vlna oné takzvané fantasy literatury (v níž stejně jako ve velkém množství někdejší „dobrodružné“ literatury převažuje brak nad kvalitou) se ovšem inspiruje o hodně starší mentalitou, než je baroko nebo osvícenství.** Zvláštní bytosti těchto příběhů nejsou objevovány na odvážných cestách do Afriky, do podmořských hlubin nebo do vesmíru, ba ani do historie – nejsou čímsi novým, co stojí před člověkem, který je zdroj smyslu svého bytí, ale jsou oproti němu v zásadním smyslu původnější, sdělují mu, tradují mu smysl, který všechny přesahuje a do nějž je i všechno lidstvo osudově vpleteno. V tomto ohledu připomínají staré kmenové ságy a církevní legendy, což platí především o Tolkienově gigantickém projektu, o jeho nové fiktivní mytologii, která je čtivá ve stejném smyslu jako Verne či May. Sděluje nám totiž svou idealizovanou, podmanivou verzi ušlechtilosti, a v tom je její hlavní síla. Zkusme ji však srovnat s podobně velkým a působivým projektem ze starší dobrodružné literatury, tedy např. s Dumasovými Paměťmi lékařovými (tento románový cyklus považuji jistě za vyspělejší a též za atraktivnější pro dospělého čtenáře, než jsou Tři mušketýři nebo Hugův Chrám Matky Boží v Paříži). **Dumas je pozemský, líčí s líbivým a konzervativním romantismem pád monarchie během Francouzské revoluce. Omezuje se na dějiny a hlavně na několik osobních příběhů, jež se odehrávají v kulisách velkých dějinných událostí.** Je mistr v lehkosti i v jiskrnosti, dokáže zdůraznit to lidské, přirozené, krásné. Ale celkem zřetelně vede naše sympatie, rozlišuje jasně dobro a zlo a přimlouvá se za starý svět monarchie. Těžko by se tedy dalo říci, že Tolkien ve srovnání s Dumasem mnohem více akcentuje polaritu dobra a zla nebo že by snad byl v tomto ohledu víc schematický. I když základní zabarvení obou děl je naprosto odlišné, nesvědčí to o jejich fundamentální jinakosti žádným způsobem. **Dumas byl člověk lehkomyslný, mondénní, byl jižansky profilovaný milovník života, v tom všem se lišil od seversky meditativního vědce Tolkiena.** Už v Pánu prstenů velice zřetelně cítíme, že příběh, o němž Tolkien vypráví, není jen nějakou jednotlivou událostí v běhu světa, není pouze osobním dobrodružstvím, kterému dávají smysl ti, co ho prožívají. Prsten, jenž vlastní Frodo Pytlík, je plný historie a sil, které přesahují jednotlivce i s jeho konkrétní vržeností. Tolkienovy bytosti jsou součástí velikého dramatu, které objímá veškerenstvo a o němž se dozvídáme jen velice postupně. **Dějiny jsou jen dějinami tohoto dramatu, které ovšem probíhá na paralelní úrovni i v lidských srdcí. Je to souboj mezi dobrem a zlem, avšak nikoli v ideologickém smyslu (nelze jej chápat ani žádným alegorickým způsobem, aniž bychom ho zúžili a připravili o jeho jedinečnost).** Zlo je pojato jako moc, jako sebeprosazení na úkor jiných, jako porušení prvotní harmonie kosmu. Dobro je tedy cosi původnějšího. Tolkien to velice působivě ozřejmil v propracovaném mytologickém systému, který lze najít v jeho knize Silmarillion (Mladá fronta Praha 1992) a v němž jsou obsaženy dějiny kosmu od jeho počátku po hranici, na níž začíná děj Pána prstenů. Christopher Tolkien, syn spisovatelův, v předmluvě k tomuto dílu poukazuje na to, že zamýšleným účinkem vyprávění je vyvolat věrnou iluzi prastarých bájeslovných tradic: > „Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci, shrnující vyprávění, složené dlouho po událostech z velmi rozličných pramenů (básní, letopisů a ústních pověstí), které přežily ve věkovité tradici… Například ve Valaquentě musíme předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co pochází z nejranějších dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších dobách přepracována; tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání, to, že se božské mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné, a vzápětí vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.“ **Proč je důležitá tato iluze, která prostupuje i Pána prstenů?** Jistěže se po nás nechce, abychom tomu, co Tolkien píše, uvěřili, abychom byli přesvědčeni, že tomu tak bylo. Avšak právě proto, že nemusíme ničemu věřit, ale že můžeme prožívat vkořenění člověka do kosmického dramatu, je asi to, co lidi na Tolkienovi tolik přitahuje. Tato změna mentality nepředstavuje nutně radikální zavržení toho, co bylo předtím, není příklonem ke konzervativním tendencím brát doslovně a rigorózně staré náboženské či nacionální texty. Spíše svědčí o pominutí strachu z takového prožívání světa, které by kdysi bylo označeno šmahem za nevědecké a naivní. Je dost možné, že ti, kdo ve svém dětství a v dospívání budou číst místo klasiků dobrodružné literatury Tolkiena a fantasy, získají značně jiný pohled na svět, než má většina dnešních dospělých lidí. **Bude to pohled, který bych rád charakterizoval dvěma hodnotami.** Předně zhruba dvě století stará víra v mikrokosmos našich jednotlivých životů bude zřejmě stále víc vystavovaná otázkám makrokosmického rozměru a potřebě hledat smysl života v příběhu veškerenstva, ne v příběhu jednotlivce. Tím se ale ihned otevře horizont bezmoci jednotlivce, ba lidstva vůbec. Ne bezmoci technické nebo bezmoci vůči osudu, nýbrž bezmoci, jak o ní hovoří Tolkienovo dílo: každá bytost je tváří v tvář tomu, co jsem nazval makrokosmem, slabá a bezbranná, její úsilí, které může mít sebevětší smysl uvnitř jeho řádu, zůstává vždy partikulární. Představy, které se zrodily v nitru a které jsou svědectvím mikrokosmu, chtějí u Tolkiena vyjít ven a porozumět člověku zvenku. Myslím, že je to přirozená reakce na dobrodružný romantismus a že je velice zajímavé sledovat její další směřování, její vývoj i její vliv na sebepochopení jejích čtenářů. > Tolkien: Pán prstenů > Frodo: „Kéž by se to nestalo za mých časů.“ > Gandalf: „Ale o tom nerozhodujeme my. Můžeme se rozhodnout jen o jedné věci, co uděláme s časem, který je nám přidělen.” > > Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Dumas Alexandr, May Karel, tolkien, Tolkien J.R.R., Verne Jules, Waltari Mika **Spisovatel:** Tolkien --- ### [Čtivé Paměti romantického Berlioze, který přesně chápe banální realitu světa](https://citarny.com/vzdelavani/film-umeni/ctive-pameti-romantickeho-berlioze) **Published:** September 13, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Berlioz měl různé styky s velkými umělci napříč Evropou, jeho postřehy nám dávají vniknout do zajímavého a geniálními duchy prosyceného života umění v 19. stol. **Content:**  **Ani nevím, kdy jsem ke jménu Hector Berlioz poprvé přišel. Zřejmě to bylo v době, kdy jsem si ještě jako dítě pouštěl spoustu gramofonových desek s vážnou hudbou a na jedné z nich bylo mj. napsáno: „Hector Berlioz Římský karneval“.** Tento Berlioz byl ovšem pouze jedním z mnoha skladatelů a nemohl konkurovat Beethovenovi, který mne uhranul přes četbu Rollanda. Ale byl to právě Rolland, kdo mne při mém dalším pátrání po krajích hudby dovedl až k Berliozovi jako k výjimečnému hudebníkovi „nové doby“. Tehdy, bylo to někdy v létě 1996, jsem pronikal do hloubky Fantastické symfonie a zároveň četl Berliozovy Paměti, které se měly stát jednou z osudových knih mého života. V českém vydání (SNKLHU Praha 1954) má kniha i s rejstříkem, předmluvami atd. necelých 600 stran, čili jde o poměrně obsáhlé a detailní vylíčení života jednoho z mála géniů hudby s literárním talentem. Dílo je čtivé, je též barvité. Berlioz měl různé styky s velkými umělci napříč Evropou, jeho postřehy nám dávají vniknout do bujného, zajímavého a geniálními duchy prosyceného života umění v 19. století, kde se ještě jasně prosazovalo staré elitářství, dávající umělci velkou svobodu od davu (i když třeba Rolland právě Berlioze chválí za jeho pompézní hudbu, určenou pro davy demokracie). To všechno by však Berliozovy Paměti nečinilo až tak zajímavými (a stavělo by je to do jedné řady s velice zajímavým Deníkem malíře Delacroixe). **Mnohem podstatnějším rysem knihy je to, že na pozadí romantické, umělecké, hádavé a cynické atmosféry uměleckých kruhů se jak osudově, tak zároveň banálně rozvíjí drtivá, deziluizivní tragédie Berliozova života, v níž on vystupuje zároveň jako romantický blázen, trpitel i jako hořký komentátor, který ztratil víru ve všechno. Výmluvný je citát z Macbetha, jak se objevuje na začátku Pamětí:** > Je život stín jen bludný, bídný herec, > jenž chvíli svou si řádí na prknech > a nadýmá se, a pak dost: jen bajka, > již vypravuje blb; v ní řev a vztek, > leč smysl žádný. > **Macbeth / [Shakespeare](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/shakespeare-sonety-vladislav)** **Berlioz, na rozdíl od Beethovena nebo ještě více od Bacha, nebyl robustní duch a jeho potenciál nenacházel své naplnění v tvorbě, naopak převáděl své blouznění, svůj horoucí cit ven do reality.** A to všechno se děje ve spojitosti s uměním, s Berliozovým géniem, nebo s géniem doby vůbec. Není to žádný šílenec, hlupák mimo realitu. Naopak chápe a vidí vše mnohem lépe, přesněji a bohatěji, uvědomuje si plně hluboký rozestup mezi světem srdce a tupou banalitou skutečnosti. V tom je jeho tragédie, která je ovšem vlastní lidskému životu jako takovému. Berlioz nerezignuje, ale bojuje, podobně jako Sisyfos a o to zarputileji a též bláhověji, že nevěří v Boha a nenachází na svůj základní vnitřní konflikt lék v náboženství. Už na podzim svého života se vrací k lásce svého dětství. **V roce 1848 (Berlioz se narodil roku 1803), po smrti svého otce, se vrátil do krajiny, kde poprvé prožil zamilovanost, což líčí těmito slovy:** > „Třiatřicet let uplynulo od chvíle, když jsem tam byl naposled. Byl jsem jako člověk, který byl celý ten čas mrtev a teď se probouzí opět k životu. A s probuzením se mi opět vrátily všechny pocity mého dřívějšího života, stejně mladé a stejně žhavé. (…) Ta krásná třešeň! Na jejím pni spočívala její ruka… Ale co to bylo, co zde stálo někde na blízku?… Něco, co ve mně musí oživit vzpomínku na ni víc než všechno ostatní… něco, co připomíná její půvab… její krásu… co to jen je? Má přetížená paměť selhává… Ach! Byla to mladá vikev, jejíž květy trhala… to bylo tam na ohybu cesty… spěchám tam… Věčná přírodo… Vikev tam je a je bohatší a silnější než dříve, pohybuje se závanem větru a šumí svými vonícími větvemi… Čas… náladová žnečka!… Skála zmizela, ale vikev zůstala…“ Za šestnáct let se tu Berlioz vrátí se znovu, dokonce bude kontaktovat kdysi milovanou ženu, nyní stařenu, která samozřejmě nerozumí tomu, co po ní kdysi zamilovaný chlapec, dnes stařec, vlastně chce. **A Berlioz má vlastně pravdu.** Pro mne je to však pravda pascalovská, pravda, jež se v duchu „srdce má své důvody“ odklání od cynického realismu k víře, že to všechno lidské, co je nám tak drahé, nemůže být smeteno cynickou realitou navždy do temného chřtánu smrti. Je to víra možná naivní, ale je to vlastně berliozovský protest. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Film a umění **Tags:** Beletrie světová, berlioz, Berlioz Hector, Biografie, hudba knihy **Spisovatel:** Berlioz --- ### [Patočka, Evropa a doba poevropská. Platón, Sokrates, Athény, Sparta](https://citarny.com/souvislosti/o-politice/patocka-evropa-a-doba-poevropska) **Published:** September 28, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Jan Patočka. Ačkoli si ho hluboce vážím i jako člověka i jako myslitele, nad knihou Evropa a doba poevropská cítím nemalé rozpaky, kdykoli se k ní vracím... **Content:**  **Jan Patočka. Ačkoli si hluboce vážím Jana Patočky i jako člověka i jako myslitele, nad knihou Evropa a doba poevropská (Lidové noviny Praha 1992) cítím nemalé rozpaky, kdykoli se k ní vracím. Tento nedokončený, původně německy psaný rukopis je podle mého názoru jasnou ukázkou velkého přecenění vlivu filozofie na evropský civilizační okruh a strachu z kolapsu spekulativního pojmosloví, které se navrátilo po osvícenské epoše na scénu v devatenáctém století.** Je přitom smutné vidět, jak i osobnost Patočkova formátu mohla podlehnout divným, ba až odstrašujícím omylům. Hned v Úvodu čteme slova, jež budou leitmotivem celé další Patočkovy studie: > „Už Platón sám, jakožto prapůvodce evropských ideálů a zakladatel filosofického učení o státu, zdá se nám být počátkem nebývalého rozvoje. Vláda rozumu, vláda duchovna a duchovních lidí, duchovní autorita, tato pro Evropu základní slova pocházejí od něho a jsou fundamentem pozdější stavby, jejíž linie jsou zčásti neobyčejně propletené.“ **Platón nenáviděl [athénskou demokracii](https://citarny.com/souvislosti/antika-a-knihy/platon-obrana-sokratova) a miloval Spartu s jejím autokratickým a rigorózně konzervativním režimem, což se také odrazilo na konstrukci ideálního státu v jeho hlavním díle, v Ústavě.** Jednou z pasáží Ústavy, z nichž vane duch Platónova konstruktivistického a totalitního pojetí státu, ve kterém jsou občané pouhé nesvéprávné stádo, nejsilněji, je např. následující text (Svoboda-Libertas Praha 1993): > „Na základě toho, na čem jsme se shodli, je nutné, aby se nejlepší muži stýkali s nejlepšími ženami co nejčastěji, a nejhorší s nejhoršími naopak co nejméně často. A potomky prvních je třeba vychovávat, potomky druhých ale ne, má-li být naše stádo opravdu vynikající. A tohle vše, co se přitom děje, má zůstat utajeno pouze s výjimkou vládnoucích činitelů, má-li být naše stádo strážců co nejlépe uchráněno vnitřních rozbrojů… V důsledku toho je třeba uzákonit nějaké slavnosti, při nichž svedeme dohromady dívky a mládence, a dále oběti, a naši umělci musí složit hymny, které se hodí pro nastávající sňatky. Počet sňatků dáme stanovit nejvyšším činitelům, aby co nejlépe dbali na uchování stále téhož počtu mužů vzhledem k válkám, nemocem a podobným případům, aby se nám, lze-li, obec nezvětšovala ani nezmenšovala… A potom, myslím, je třeba zavést nějaké důmyslné losování, aby ten horší muž vinil při každém spojení náhodu a nikoli činitele.“ Platónovým cílem je tedy konstrukce lidské společnosti podle nějakých ryze abstraktních, „racionálních“ představ, k čemuž má být použito cynické lži a devalvace občanů v nevědomý brav šlechtěný genetickými inženýry. To je ta vláda duchovní autority? Ano, z této pozice vědoucího se Platón na jiných místech svého díla vysmívá demokratu Periklovi a v ní zjevně předznamenává budoucí evropské genocidy. Vláda duchovní autority je však sotva, byť i mimo platónský kontext, typická pro evropské liberální demokracie, naopak jistě bude panovat obecná shoda, že v Evropě byla na vrcholu v době středověkého papežství, tedy za Inocence III. Pochopit smysl Patočkových slov tedy nebude snadné, neboť jeho úmyslem jistě nebylo podporovat diktaturu papežství nebo totalitarismus. K Patočkovým úvahám nad knihou G. Barraclougha, jež následují hned po Úvodu, by se dalo leccos podotknout, ale tím bychom zároveň byli povinni sestoupit ke konkrétním otázkám politologickým, historickým a hospodářským, na což v tomto článku není prostor. Snad bych se zmínil aspoň o tom, že se zdá, že Barraclough a s ním i Patočka oplakávají to, co bylo pro Evropu typické v devatenáctém století, ale neuvědomují si, že nový věk není bytostně neevropský, nýbrž že se ve svých základních ideálech velice podobá anglosaskému osvícenství a že stát, který na těchto ideálech stojí, totiž USA, po celé dvacáté století své mocenské, politické i ekonomické postavení ve světě rapidně zhodnocoval. **Třetí kapitola Patočkovy knihy nás však již přivádí do středu jeho autentického myšlení:** > „Je nyní důležité pochopit, že dějinný náhled není žádným „ideovým“ poznáním, že v dějinách vůbec nejde o „poznatky“ a jejich užití, nýbrž že tu jde o nahlédnutí těchto základních mravních vztahů vzmachu a úpadku, o možnost svobody a jejího podrývání. Mravní nahlédnutí není nic jiného než sedimentace a kodifikace této zkušenosti: točí se kolem vzestupu a pádu duše člověka, kolem „dobrého“ života v jeho dvojznačnosti; „dobro“ může znamenat stupňované pohodlné uspokojování bezprostředních „potřeb“, „dobro“ může však také znamenat odvážné vystoupení proti obecné nouzi, proti zalézání do ulit, pokus obrátit moc společenského celku proti jeho tíži a uvést jej na cestu záchrany.“ Tento důležitý impuls je však v další kapitole spojen s podivným principem nahlédnutí. Patočka tvrdí, že jakýmsi základním předpokladem pro to, abychom „byli dobří“, je odvaha, odvaha hájit se. Sama tato odvaha však nestačí, musí být totiž doplněna mravním nahlédnutím, které z ní vyrůstá a o němž čteme následující: > „Zaprvé je obtížné nahlédnutí nabýt a udržet je; snadno se zaměňuje s omylem… Patří nadaným, bystrým, vytrvalým, neúnavným… Samo si není dost jasné: nedokáže obecně a předem rozlišit, jak daleko sahá a do jaké míry je smíšeno s pouhým nerozumovým míněním… Tam, kde byl tento smělý čin podniknut, se ovšem nahlédnutí ukázalo jako pozitivní v tom smyslu, že platí za zajištěné vědění, na němž se vždy lze shodnout a jež je prosto veškeré skepse. Avšak o významu tohoto faktu samého žádná shoda nepanuje.“ Domnívám se, že jsme v těchto slovech svědky beznadějného pokusu obhájit to, co bych nazval starým metafyzickým intelektualismem klasické filozofie. Patočka se snaží říci „ano“ a „ne“ najednou. K mravnosti je podle Patočky tedy třeba nahlédnout, jak věci jsou, avšak zároveň vše, co člověk dokáže nahlédnout, poznat, uchopit, se zítra může ukázat jako naprostý omyl. Tedy žádné zajištěné vědění neexistuje, a proto o něm těžko může panovat nějaká shoda. V tomto bodě se Patočka snaží o lidsky nemožné. Člověk se nemůže hájit před radikální možností omylu, jež mu z neznáma hrozí v každé možné budoucnosti, a takováto odvaha hájit se připomíná spíše bláznivou pýchu. Vnímal bych na tomto místě velice silně rozdíl mezi odvahou hájit se a mezi odvahou vydat se, ale k tomu se dostanu později. Začátek páté kapitoly mluví o rozpadu mýtického myšlení jako o čemsi, co nastalo díky objevu písma: > „Je tedy v písmu přítomna za prvé moc znovuoživení, de-okasionalizace, odosobnění a idealizace, jež vede na práh distance od světa; dále šíření zobrazení, jež má původ v tom, že bylo zastaveno uplývání a z času se stal jakýsi druh prostoru; tím vším narůstá odcizení světu a takový poměr k němu, jaký dříve nebyl možný“. **V knize Masa a moc** (Arcadia Praha 1994) naproti tomu podstupuje Elias Canetii mimořádně důkladné bádání o v lidské existenci hluboce zakořeněných principech, které jsou zodpovědné za logiku mas a mocí, za rituály z toho vyrůstající a za mýtický způsob myšlení, který je podle všeho pouhým derivátem rituálů. **Friedrich A. Hayek v knize Právo, zákonodárství a svoboda III** (Academia Praha 1991) poukazuje na jinou, podle mne s Canettiho výsledky zcela kompatibilní příčinu rozpadu mýtů a vzniku racionality, než jakou určuje Patočka: > „Není k ničemu, že je někdo racionálnější než zbytek lidí, když se mu nedovolí, aby odvozoval prospěch z toho, že takový je. A není to tudíž obecně racionalita, čeho je zapotřebí, aby se konkurence uvedla do chodu, nýbrž konkurence nebo tradice, která konkurenci dovoluje, je to, co k racionálnímu chování povede. > Snaha počínat si lépe, než je to možné navyklým způsobem, je proces, v němž se rozvíjí ona schopnost myšlení, která se později projeví v argumentaci a v kritice. Žádná společnost, která nejprve nerozvinula obchodnickou skupinu, v jejímž rámci by zdokonalování nástrojů myšlení přinášelo jednotlivci výhodu, nikdy nezískala schopnost systematického racionálního myšlení.“ Z toho pohledu lze také snadno vysvětlit, proč mýtický pohled na svět v hloubi nitra nás všech stále doutná a stále vytryskává tam, kde se masa a moc vymknou hayekovské liberální racionalitě. Hayekovy a Canettiho myšlenky umožňují mimoto logické vysvětlení toho, že a proč je moderní, vysoce konkurenční a na obchodě založená společnost nadmíru individualistická a nedůvěřivá vůči moci. Patočka se po krátkém a svérázném pokusu o vysvětlení pádu mýtického myšlení, připomínajícím hegelovskou dialektiku, obrací k velkým příběhům rané západní kultury, tedy k příběhu o Gilgamešovi, k biblickému příběhu o pádu člověka a také k příběhu Oidipovu. O těchto třech příbězích říká: > „…vyjadřují všechny totéž pojetí člověka jako bytosti, jež byla věděním o dobru a zlu vyhnána z ráje nevědění (o smrti) a poznamenána ve svém bytí touto základní a ničím nesmytelnou vinou. Toto vědění je bytostným jádrem člověka, jeho osudem, jeho vinou a jeho zblouděním.“ Pokud se ale týká nejprve biblického příběhu o vyhnání z ráje, mluví Patočka příliš hrubě a nekorektně. Adam i Eva věděli dávno před pádem, co je dobré a co nikoli, věděli, že špatné je jíst ze stromu poznání a ze stromu ovoce, věděli také, že dobré je poslouchat Hospodina. Smrt je teprve následkem pýchy, kdy člověk svévolně rozhoduje o dobru a zlu a kdy koná podle svého, bez ohledu na Hospodina. Ve Výkladech ke Starému zákonu od ekumenické Starozákonní překladatelské komise je možné najít takovýto komentář (Kalich Praha 1991): > „Jaké to je poznání, za něž musí člověk tak draze zaplatit? Je jím vševědoucnost a bohorovné rozhodování, co je dobré a zlé… Člověk, který okusil ze stromu poznání, se vědomě přimkl ke zlému a postavil se proti Bohu, zřekl se jeho milostivého vedení, sebe sama zbožštil a v titánské pýše usiluje vymknout se úplně z rukou Stvořitelových a žít si po svém a podle svého.“ Samotné poznání tedy není vinno, nýbrž vina je na straně pyšné, šílené vzpoury. V Eposu o Gilgamešovi se také provinění netýká vědění o smrti, nýbrž smrt je trestem za pýchu, kterou projevil Enkidu vůči bohyni Ištar. Pro Gilgameše, který smrt viděl dnes a denně všude kolem, je mrtvý přítel jakýmsi vystoupením z masového, mýtického myšlení vstříc k individualitě a k smrti nenahraditelného individua, kterým se stal i sám pro sebe. **Proto když Mircea Eliade v Dějinách náboženského myšlení I** (Oikúmené Praha 1995) píše, že Gilgamešův příběh mohl znamenat zdramatizované vyprávění o nezdařené iniciaci, která měla vést k nesmrtelnosti bez pomoci bohů, lze snad otočit úhel pohledu a říci, že tento příběh je jakousi iniciací do postmýtického myšlení mezopotámské, na obchodu a řemeslech postavené společnosti. Konečně příběh o Oidipovi je asi nejtěžší nějak jednoduše vyložit, ale Robert Graves se o to pokusil ve svých Řeckých mýtech II (Odeon Praha 1982): > „Historka o Sfinze byla zjevně odvozena z výjevu, kde figurovala thébská okřídlená Měsíční bohyně. Její tělo, složené z nesourodých částí, představovalo dvě poloviny thébského roku – lev pro mladý rok, had pro rok už stárnoucí. Na výjevu jí nový král projevuje svou oddanost před sňatkem s královnou – její kněžkou. > Zdá se také, že hádanka, kterou se Sfinx naučila od Múz, měla vysvětlit obraz nemluvněte, válečníka a starce. Všichni tři Trojjedinou bohyni uctívají a každý se obrací k jiné postavě z trojice. > Avšak Oidipus nad Sfingou vyzrál a obluda se zabila; totéž udělala i její kněžka Iokasté. > Byl snad Oidipus nájezdníkem ze třináctého století, který vpadl do Théb, potlačil starý minojský kult bohyně a reformoval kalendář? Za starého zřízení byl nový král, i když cizinec, teoreticky synem starého krále. Toho zabil a s jeho ženou se oženil. Patriarchální dobyvatelé si tento zvyk nesprávně vykládali jako otcovraždu a incest.“ Avšak ani Sofoklův Král Oidipús nedává Patočkovým generalizacím dobrou oporu. V této hře se, řekl bych, podobně jako v Eposu o Gilgamešovi jedná opět o iniciaci do tragické osudovosti, která se otvírá se zážitkem individuální existence a vrženosti. V dalším textu páté kapitoly Evropy a doby poevropské dává Patočka opět velmi vážné podněty k diskusi. Předně zaráží jeho zvláštní idealizace světa mýtického myšlení: > „…nenalomený svět, který dává jsoucí bezprostředně, přizpůsobené krásné přítomnosti a otevřenosti smyslů, fantazie a impulsů…“ O mentalitě mýtické doby však podává svědectví např. Canetti, uvedu alespoň jednu krátkou pasáž, a to o zvyklostech ugandských králů: > „Potom přivedli před krále dva muže se zavázanýma očima. > Jednoho z nich poranil šípem a poslal ho jako obětního beránka do nepřátelské Kitary. > Druhý muž byl osvobozen a jmenován dozorcem králova vnitřního dvora a hlídačem jeho žen. > Tohoto nového dozorce odvedli spolu s osmi zajatci na obětní místo. Tam mu zavázali oči a v jeho přítomnosti zabili kyji sedm zajatců; na smrt osmého se směl dívat. Říkalo se, že tyto popravy dodávají králi magickou sílu. Dozorci propůjčovaly sílu a věrnost… > Král nechal zabíjet, aby ukázal, že nastoupil vládu, a aby stále znovu přežíval. Svoji moc čerpal z aktu přežívání… Představa, že přežíváním vzrůstá jeho moc, vedla k institucionalizaci lidských obětí… > Král byl považován za lva nebo levharta… Jeho lví nebo levhartí podstata znamenala, že musí zabíjet jako tato zvířata. Bylo správné a patřičné, že zabíjí; jeho vůle zabíjet mu měla být vrozena. Měl šířit stejnou hrůzu, jaká vychází z těchto zvířat.“ Lze tedy jasně vidět, že stín smrti, hrůzy a utrpení doléhal na mýtického člověka velice silně, avšak stále šlo o masu, a proto mýtus mohl přetrvat, ba mohl zůstat garantem orgií bestiality. Naopak mýtus končí tam, kde začíná individuum. Rozpornost patočkovského pojetí postmýtického člověka je dobře znát např. odtud: > „Člověk musel poznat sebe jako otázku – kdo jsem? co je toto všeobjímající veškerenstvo, v němž jedině dokážu být? – a naučit se očekávat odpověď jedině od sebe sama, ovšem od sebe v jiné formě a roli: naučit se zaujímat od sebe odstup, postavit se nad sebe, nacházet v sobě víc, než se dalo očekávat; musel se naučit žít ve výslovném vztahu k celku, a sice stále a od základu… > musel se naučit žít v podstatném a výslovném vztahu k nepomíjivému. To však pro něj zároveň znamenalo objevit v sobě cosi, co je tohoto vztahu schopno, a co je tudíž věčné (božské).“ Je tato cesta k božskému opravdu uskutečnitelná, když člověk má očekávat odpověď jedině od sebe sama? Domnívám se, že se jedná o zásadní rozpor. Zřejmě je to opravdu samota, co postmýtický člověk odkrývá jako základní trauma své existence – samota se svou smrtí a samota se svou vržeností. Jenže samota je právě ta nedostatečnost sebe sama. Proto je Homér pesimistický, proto je pesimistická celá antika před Platónem. Existují asi tři základní cesty, jak se s tím Evropa vyrovnávala: a) pragmatické přimknutí se k pozemskému životu, b) intelektuální nahlížení podstat, c) osobní vztah mezi člověkem a neuchopitelnou, absolutní transcendencí. V šesté kapitole vychází Patočka opět ze své idealizace starých mýtických dob a líčí postmýtické Řecko peloponnéské války jako období rozkladu starých dobrých hodnot: > „…A také zde je ovšem centrálním motivem zaslepení a světlo, které samo sebe uvádí na scestí. Během tohoto úpadku se rozkládá morálka polis, jednotlivci jsou odkázáni sami na sebe, rozmáhá se ničím neomezené sobectví a ctižádost, nespoutaná panovačnost, osvícenství k tomu ochotně propůjčuje své pomocné zdroje, básníci již nejsou tím, čím kdysi bývali – zvěstovatelé nenalomeného samozřejmého mravu…“ Válka ovšem vždy představuje rozklad a nejistotu, což platí ve starověké Číně, v kmenové Africe a stejně tak v antickém Řecku, podiv ovšem vzbuzuje, že Patočka zamlčel kontext peloponnéské války… jednou z válčících stran byl konzervativní režim Sparty, který se držel dědictví mýtického chápání, druhou stranou zas Athény, v nichž se prosadily myšlenky řeckého osvícentví a první ideály otevřené, stále více se od mýtické minulosti odpoutávající společnosti. Kritika Sparty u Patočky chybí, místo toho se platónsky pouští do zbabělé denunciace sražených Athén: > „Avšak rozpad dosáhl svého vrcholu teprve v okamžiku, kdy všední den ponížené athénské moci ovládla průměrnost, neschopna nového vzepětí, plná podezíravosti a rekriminací.“ Nebyla však tato bída Athén právě důsledkem vítězství lakedaimonského konzervativismu? Athény se už nemohly stát tím, čím byly za Perikla, svou svébytnou otevřenost a liberálnost ztratily nutně a navždy; stala se z nich loutka spartských zájmů – a Patočka se bohužel přidal na stranu spartofila Platóna, jenž Athénám nikdy jejich periklovskou minulost neodpustil. Nad zaniklou demokracii Patočka zjevně staví filozofický projekt Platónův: > „Ale filosofické myšlení mezitím již připravilo zcela jiné, mocné dědictví a vědomí o zcela jiných, mnohem vyšších úkolech, povznesené nad předchozí katastrofy.“ K Platónovi ovšem přibírá ještě osvícence a presókratika Démokrita. Společný motiv u atomistů a u Platóna nachází Patočka v sedmé kapitole a nazývá ho (se sókratovskými konotacemi) „péčí o duši“. Větší část této kapitoly je ovšem věnována podrobnému srovnání teoretické nauky Démokrita a Platóna, což pro nás není příliš podstatné. Důležitá jsou Patočkova slova o Démokritově verzi péče o duši: > „Tomuto druhu péče o duši jde o to, aby duše prodlévala u nepomíjivého a řídila svůj vztah k veškerenstvu a v něm k sobě samé výlučně nezahalenou pravdou. Na jedné straně působí tedy ve směru co největší střízlivosti, na druhé však vede k božskému, pokud nepomíjivé je božské. > Proto může také Démokritos říci – právě tak, jako to říká Platón –, že bohové dávají jen dobro… Atomista zaměnil svůj dobře zdůvodněný pohled na svět, vedoucí k překonání každodenní zaslepenosti, s bytím vůbec… Způsob, kterým Démokritos posléze provádí svou univerzální teorii světa, je v protikladu se začátkem, kde se tvrdilo, že my lidé… nepoznáváme nic v pravé podobě; Oidipovo bloudění tedy nakonec nepřekonal, nýbrž zahájil jeho novou etapu.“ Domnívám se, že z pohledu Patočkovy interpretace Démokrita by mělo spíše vyplývat, že tento atomista zcela opustil své původní stanovisko a že se domníval, že poznal svět v pravé podobě. Na druhé straně se přece jen zdá, že Patočka atomistiku příliš znásilňuje ve prospěch platonismu, že jejím cílem nikdy nebylo vrátit se k lakedaimonskému vyřešenému světu, nýbrž opustit staré představy a vrhnout se do smělých myšlenkových konstrukcí, jež jednoduše a technicky vysvětlí svět, aniž by ovšem byly více než pouhým instrumentem. Atomistika také sotva byla někdy v dobách mezi Aristotelem a Galileim opravdovým vzorem vědy, neboť věda tehdy chtěla být po vzoru aristotelismu apodiktická, kvalitativní a konzervativní. Po znovuzrození atomistiky, která se stala opozicí k metafyzice, ji naopak zastávali lidé velice skeptičtí a jistě ne tradicionalističtí. Péče o duši, jak ji pojal Démokritos, je pro Patočku moc intelektualistická: > „Duše je zde pouze nebo převážně kvůli poznávání světa – poznávání světa zde není kvůli duši a jejímu růstu… Že poznávání a vědění může být organon původní činnosti, tedy praxe původně mravní povahy, že dobro může být věděním v takovém smyslu, že nikoli vědění determinuje dobro, nýbrž dobro vědění, to přesahuje obzor této filosofie.“ Chtěl bych se Démokrita trochu zastat, a to sice v perspektivě instrumentalisticky pojatého vědění. Nezdá se totiž, že by z jeho konstrukce světa z atomů bylo možno vyvodit nějaké zřetelné etické závěry nebo rozpoznat nějaký pokus obhájit tímto způsobem ten či onen předem daný systém hodnot. Spíše je velmi zřetelná osvobozující tendence jeho učení, tedy snaha zbavit se mýtického pohledu na život, snaha vidět svět jako přehledný instrument připravený k různým činnostem člověka. I proto se Démokritos může považovat za vyvrcholení iónské přírodní filozofie, jejíž duch měl naprosto zásadní význam pro Evropu a civilizaci, když se znovu probudil v moderní přírodovědě. Na rozdíl od Platóna a Aristotela, autorit středověku, se Démokritos nesnažil o spekulaci jako o cestu k poslednímu smyslu lidské existence, nýbrž chtěl ji osvobodit od strachu před smrtí, před bohy atd. a umístil ji do středu světa ovládaného a ovladatelného jen materiálními silami. Démokritos je, na rozdíl od Platóna, osvícenec par excellence. Platón je pro Patočku představitelem péče o duši, která „v dosavadním průběhu řeckých dějin neměla předchůdce a vzor“. Myslím, že spravedlivé by bylo říci, že takovým vzorem byla Platónovi zcela jistě Sparta a že následující Patočkova slova by se určitě všem upřímným spartofilům líbila: > „Vzdorovat Peršanům, vnějšímu otroctví, se přirozeně dařilo jen tak dlouho, dokud lidé žili v těsném kontaktu se vším původním, byli vyzbrojeni nedotčeným mravem, obyčejem a vysokou, stabilní životní formou, to znamená dokud žili bezpečně pod ochranou bohů a důvěře k nim.“ Homérské eposy jsou zhruba o pět set roků starší než perské války, a přece o nějaké nedotčenosti mravů nebo vysoké, stabilní životní formě nepodávají svědectví. Ovšem byl to právě Homér, kdo měl na klasickou řeckou civilizaci nesmírný vliv a kdo spolu s Ióny a Hérodotem šířil směrem do evropského Řecka osvícenské myšlenky. Dá se říci, že v Athénách se tento duch opravdu uchytil a projevil se vůči Peršanům statečněji než váhavost spartských konzervativců. Porážka Peršanů představovala triumf athénského nového životního stylu, totiž demokracie. Nebyla to žádná ideální demokracie a brzy se stala obětí své vnitřní křehkosti, která se projevila v přehnané imperiální politice, ale také si na dokonalost nehrála. Liberální ovzduší Athén přálo nebývale rozvoji umění a myšlení, obchodu, hledání nových forem politického života, jež by pragmaticky garantovaly velkou míru svobody. Bylo snadné označit athénský lid za lůzu a posmívat se jeho vůdcům, jako byl Themistoklés nebo Periklés, ale obtížné bylo uhájit athénskou liberální svébytnost. Ti, kdo později po prohrané peloponéské válce odsoudili Sókrata k smrti, nebyli Periklovi stoupenci a demokraté, nýbrž ctitelé tradiční mravnosti, konzervativní, „poctiví“ občané. Patočka přiznává, že Platón měl naději ve stát, „jenž by představoval krystalizaci vítězného dobra ve světě“. Taková naděje ovšem nemůže nemít orwellovské rysy, a ty se dost jasně ukazují v Platónově politické teorii. Sókratovi, domnívám se, byl poválečný stav Athén osudovým nikoli proto, že „se obci zamýšlený návrat k původní ústavě vůbec nezdařil, nýbrž že ho jen předstírá“, ale proto, že byl již nemožný. Hegemonem Řecka byla Sparta, spartský duch pronikal do Athén a vládl jimi – a myslet Sókrata tam, kde vládli Sparťané, je prostě nemožné. Sókratův duch, který neustále zpochybňoval jistoty a otvíral člověka k promýšlení hodnot, k diskusi a k poctivé sebereflexi by byl naopak pro demokratické Athény velice inspirativní, měl v sobě totiž to, co potřebovaly k nesamozřejmé a obtížné vnitřní konverzi ke otevřenějšímu způsobu vnímání světa. Patočka vykresluje Sókrata, jak nám ho podávají rané Platónovy dialogy, ve kterých velký spartofil podlehl něčemu stejně fascinujícímu jako sobě cizímu, totiž Sókratovu negativnímu ideálu: > „…stále znovu odhaluje zaslepení… těch, kdo se domnívají, že mohou v době probouzející se otázky a reflexe setrvat v naivitě, ale toto odkrývání klamu nikdy neprovádí z pozice vědění… jen toto negativní je ta trocha moudrosti navíc, na niž smí člověk vznášet nárok…“ Další Patočkova slova však již citelně koření v půdě pozdnějšího, vystřízlivělého Platóna, který si Sókrata překrucuje podle svých spekulativních a politických ambicí: > „…muž, který představuje a praktikuje nyní jedině možnou přítomnost božství, je obžalován z asebie a je pro ni odsouzen.“ Slova o jediné možné přítomnosti božství znějí stejně nesnášenlivě jako žaloba z bezbožnosti, jež Sókrata stála život. Souhlasil by s nimi on sám? Nebo jsou základem ryze platónského snu idealizované, pravé obce? Patočka přijímá Platónovo salto mortale a negativní moudrost Sókratovu transformuje do této nové roviny: „Neboť duše znovuzrozená v sókratovské péči žije v nové obci, která již není tou starou, nýbrž její věčnou podstatou a vzorem; péče o duši je smrtí polis a mezi starým a novým životem, založeným na mínění a dochované tradici, a životem založeným na nahlédnutí (i když především negativním, hledajícím), již nebude smíru. Sókratés je tedy měřítkem pro polis jako lidský zástupce toho, co je vpravdě božské, který filosofii přivádí k jejímu vlastnímu poslání.“ Myslím, že Patočka opět upadá díky svému následování Platóna do rozporů. Jednak přece před chvílí chválil minulost, dobré mravy a tradici – proč ji nyní zpochybňuje? A dále: může být negativní, hledající nahlédnutí měřítkem obce, Prokrustovým ložem? Konečně: je někdo svým nahlédnutím osvobozen od pouhého mínění a od nutnosti hledat dál, prověřovat své myšlenky, otvírat se myšlenkám jiným a poctivě je uvážit? Není liberální Sókratés, který by byl požehnáním pro Periklovy Athény, někým, kdo by nikdy neřekl, že mezi nahlédnutími, která prezentuje, a mezi hodnotami dochované tradice, již nebude smíru? Sókratés nedělal takovými silnými slovy pořádek pro nějakou iluzorní ideální obec, nýbrž otvíral v reálné obci reálným lidem srdce pro naslouchání, sebereflexi a snášlenlivost, pro skromnost a toleranci. Cílem osmé kapitoly je zřetelně zasadit péči o duši do centra Platónova učení. Osou všeho je přitom přesvědčení, že vědění dobra činí dobrým: > „Jistěže lze o věci správně soudit bez znalosti její podstaty a bez určení jejího pojmu. Ale ve vlastním vědění, jež věcí proniká skrz naskrz, by tomu bylo jinak, zde by se každá jednotlivost jevila jako následek podstaty a vlastní vědění dobra by nemohlo nezpůsobit i samo bytí dobrým. Proto je třeba, aby ti, kteří se domnívají, že jsou vlastníky podstatného vědění, vědění lidského a občanského, politického vědění, byli usvědčeni z nevědomosti, a těm, kteří sice určité vědění mají, ale jen přejaté nebo speciální, aby bylo ukázáno, že vědění, které mají, není jejich vlastní nebo že to není vědění ve vlastním slova smyslu… > Jde mu \[mysliteli\] o podstatné vědění dobra, jehož vlastnictví samo je dobré, a proto dobrým činí.“ Kam se ztratilo to negativní, hledající? Není skromnost a pokora vědění o vlastním nevědění, což nikdy nebude lze označit jako „proniknutím věci skrz naskrz“, spíše pramenem dobra než ono absolutní nahlédnutí? Je třeba k lásce, kterou velký a pro Evropu určující proud křesťanské spirituality chápe za vrchol dobra, proniknutí a poznání věcí? A je naopak ten, kdo se domnívá, že poznal absolutně, že pronikl věci samotné skrz naskrz, opravdu automaticky dobrý… není v hrozném stínu pýchy, o níž křesťanství říká, že je pramenem všeho zla? Hned po Bibli nejrozšířenější kniha na světě, Čtyři knihy o následování Krista od Tomáše Kempenského (Cesta Brno 1991), k tomu říká: > „Mnozí však více usilují o vědění než o dobrý život, a proto často bloudí a nepřinášejí téměř žádný užitek… Až přijde soudný den, dojista nebudeme tázáni na to, co jsme četli, ale co jsme činili…“ Tady je zřetelně vyjádřená víra v to, že člověk před veškerým věděním má v sobě jakýsi princip dobra a že nikdo nemusí v prvé řadě poslouchat někoho, kdo ví více, ale že musí především jednat tak, aby to bylo v souladu s vnitřním pramenem dobra (který lze ztotožnit se svědomím). To, že nikdo z nás není ve své mravnosti odkázán na poučování vědoucích, ale že musí především hledat sám v sobě, co je správné, plyne i z mnoha biblických míst, tak třeba z Ř 2,14-15: > „Jestliže národy, které nemají zákon (BC: Boží zákon, který dostal Izrael na Sinaji), samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ Myslím, že teprve z podobných principů lze vysvětlit integritu osobnosti, její mravní nezávislost na učení autorit, neboť jednat v souladu se svým nejlepším svědomím i vědomím může každý, ať je v jakékoli situaci, nabýt vědění však může pouze ten, kdo má dostatek inteligence a kdo se může seznámí s poznáním, které obsáhli ti, kteří vědí (pokud nějací takoví vůbec existují). Je pravda, že Patočka se záhy vrací k tomu negativnímu, k tázání a k neustálé, bdělé otevřenosti: > „Péče o duši se vůbec děje tázajícím se myšlením… Je přitom důležitá ochota kdykoli nechat své stanovisko zproblematizovat; v ochotě ke zkoumání je spoluobsažena jistota, že neexistuje žádný konec. Jen naprosto jasná a jednotná, neodporující si a souvislá řeč o každé jednotlivosti a o všem celku by vedla také k vnitřně jednotné duši… Protože si tím ale zatím nejsme jisti a jen zkusmo snažíme se o tom ujistit, skýtá nám samo toto zkoušející stanovisko zvláštní jednotu: postavení věčného hledače je obrněné proti rozporu a jeho duševním následkům. Tento druh epoché je tedy nanejvýš pozitivní. Logos… poskytuje dílčí a podmíněná předběžná nahlédnutí, tato nahlédnutí jsou však nosná a zůstávají v platnosti při veškerých opravách, jež s sebou nese další tázání… Tak je cíl sice základním předpokladem pro to, aby hledané nebylo prázdným zdáním… ale nikdy se nelze pyšnit tím, že bychom jej dosáhli jinak než v podobě cesty. Tímto způsobem však v hledající duši jest přítomen, nachází se zde v podobě jiskry, jež zažehuje světlo, které živí samo sebe… čím dále člověk proniká, tím více osvětluje. K čemu však člověk proniká, to jsou důvody, základy. Cesta vede nejprve k základům, počátkům, zdrojům. Jelikož je cesta pevná, může se po ní chodit stál znovu, může se přezkoumávat. Přezkoumávání ovšem předpokládá pevnou půdu. Jistěže nemůžeme nikdy vědět, zda nebude třeba vykonat cestu znovu, zda nebudeme muset spatřené uznat za pouze partikulární pohled… ale každý takový partikulární pohled lze nahradit jen dalším pohledem, a tak musí nakonec jasnost vzrůstat.“ Zajímavé je Patočkovo tvrzení, že jen jasná, jednotná, neodporující si řeč o každé jednotlivosti i o celku by vedla k vnitřně jednotné duši – nebo představa, že hledající je obrněn proti rozporu a jeho duševním následkům. Copak není všechna evropská zkušenost rozpor a paradox, což není právě v napětí, které odtud plyne, ten základní motor vývoje, neustálé aktivity v objevování, tázání, problematizování? Platónovy dialogy se jistě snaží pomocí sofismat vyvolat jakousi celkem umělou nejistotu a dráždit nás idealizovanou představou jednotného rozumového náhledu, jenže tím jsme zaplétáni do věčné spekulace, která věří náhledům rozumu, považuje je za nosné, a přece se na ně nikdy nemůže plně spolehnout (máme-li zůstat u negativního platonismu). Je vnitřně jednotná duše ta, která vede všepronikající, absolutně racionální řeč, nebo ta, která naplní své nitro láskou a rozum se rozhodne využívat ke konkrétní službě lásky, např. k hledání léku proti AIDS? Jan Patočka ve svém textu předkládá náboženskou víru v rozum, který identifikuje s jakýmsi duchovním světlem. To, že jsme díky racionálnímu diskursu na cestě k pravdě, byť nekonečně vzdálené, nelze podepřít jinak než vírou. O její ušlechtilosti nemíním pochybovat, zdá se mi však velmi chudá, pokud je bez vztahu s transcendentní Boží osobou, jak víru chápe abrahámovské vidění světa. V okamžiku, kdy abrahámovská víra již nese tuto víru v rozum, může víra v rozum odumřít, neboť se snadno ukáže jako redundantní a umělá. Kdo se nepotřebuje křečovitě držet rozumu, ten zpravidla brzy pochopí, že jakž takž dokáže porozumět praktické aplikaci toho, čemu Heidegger říká příruční jsoucno, ale jinak nechápe nic. Co je kořenem Evropy: Platón nebo Abrahám, Sparta nebo Periklés, přesvědčení o racionalitě jsoucna nebo omezení rozumu na technickou, příruční sféru? Otázka, v níž se s Janem Patočkou zřejmě neshodnu. Na tuto otázku ukazuje i následující Patočkův text. Zda by se do něj vešel Abrahám, Kristus, Sókratés nebo Kierkegaard? > „Péče o duši je tedy zároveň objevem dvou základních možností duše, dvojí krajiny, v níž se pohybuje. > Duše každodenního styku s věcmi a s lidmi v naivně přijímané pospolitosti je duše neurčité bezprostřednosti, jejíž prostředí je vtíravé, spoutávající, ale neurčité, rozplývavé, kolísá bez pevných rysů a mezí: je to duše náležející doxa. > Naproti tomu je duše tázajícího zkoumání duší reflektovanou, setrvávající u pevných obrysů, čistoty a přesnosti… > Duše pečující o sebe je… v pohybu od… bezprostřednosti k… reflexi. > Tímto pohybem je filosofie a tento pohyb je skutečnost. > Filosofie je tedy uchopena a dokázána činem… V tomto pohybu spočívá… vlastní filosofování; proto nemůže být jeho věc postavena na nic na zemi ani zavěšena na nebi, nýbrž odehrává se v duši v podobě jiskry, jež živí sebe samu. > Tuto péči duše o sebe samu, o vlastní bytí, lze nyní předvést ze tří hlavních hledisek: > 1\. péče o duši v jejím obecném projevu jako ontologický rozvrh, > 2\. péče v obci jako konflikt dvojího způsobu života, smrt pravdivého a spravedlivého jako zánik polis a rozvrh duchovní obce, > 3\. péče o duši jako její vnitřní život, její poměr k tělesnosti a netělesnosti, problém nesmrtelnosti a věčný osud světa a duše.“ Pokud jde o ontologický rozvrh, zabývá se jím Patočka v deváté kapitole své knihy. Nejprve upozorňuje, že něco takového je pouze „nepřiměřený sediment“ zanechaný pohybem duše, *„doklad jeho cesty k základům a původům, nikoli tyto základy a původy samotné.“* Dá se říci, že v textu kapitoly se autor posléze snaží propojit (a podle mne velice krkolomně) platónskou ontologii s existenciálně akcentovanou péčí o duši. Zajímavější a hlubší je desátá kapitola, která se věnuje obci jako projekci duše. Příznačná jsou její úvodní slova: > „Protože nahlédnutí dobra (spolu s nevěděním) je majetkem jedině filosofa pečujícího o duši, zatímco druzí si na ně činí nárok naivně a bez reflexe, a vidí, že jsou vydáni filosofovu elenchos, usvědčení z vlastní nicotnosti, je konflikt nevyhnutelný: jediný pravdivý a spravedlivý člověk se musí jevit jako zloduch…“ Co je to za (údajné!) nevědění, když jeho majetkem je dokonce nahlédnutí dobra? Filosof svým elenchos usvědčuje lidi z nicotnosti? Stále si myslím, že to Sókratés, jak je nejpůsobivěji vylíčen v raných platónských dialozích, právě nikdy nedělal. On jistě problematizuje, usvědčuje z povrchnosti, avšak nabízí různé myšlenky, jež mají porodit jakousi samostatnou úvahu v hloubi duší jeho partnerů. Sókratés nebyl v žádném smyslu tím majitelem pravdy, za nějž ho Platón nakonec převlékl, naopak: byl takovými majiteli a právě jimi odsouzen k smrti. Kierkegaard ve Filosofických drobcích (Votobia Olomouc 1997) mluví o Sókratovi jinak než Patočka zde a nyní: > „…filosofové mají mnoho myšlenek, jež platí jen do určité míry, ale Sókratés má jen jednu a ta je absolutní… Pomáhat k porodu je mezi člověkem a člověkem to nejvyšší, protože samo rození náleží božstvu… Není tu už učitel a vykazuje-li učenost jiným způsobem, pak nedává, ale ochuzuje; už ani přítelem člověku není, tím méně učitelem. Zde je hloubka sókratovského myšlení, to je jeho šlechetně prokázaná humanita, jež by se jen neprávem samolibě vázala na bystré hlavy… V sókratovském nazírání je každý člověk sám sobě centrem, celý svět se v něm soustřeďuje, neboť jeho sebepoznání se rovná jakémusi poznání božstva.“ Patočka opět pomíjí, že Sókratův konflikt s obcí nebyl jeho konfliktem s Periklem a jeho demokracií: > „Dokonce i tím, že jen uplatňuje své občanské právo na svobodnou činnost ve svém volnu, napadá obec, a ta se domnívá, že se jenom brání, když tuto trouchnivou větev od sebe odřízne.“ Ale právě Periklovy ideály byly liberální a ono odřezávání větví bylo vždy typické pro Spartu a pro stát, který Platón konstruoval v Ústavě (z moderních filozofů se na obranu athénských konzervativců, již Sókrata zavraždili, klonil otec moderního totalitarismu, Hegel). Stejně tak když Patočka hovoří o tom, že filozof je uskutečněním situace, v níž člověk spravedlivý, jehož výtečnost je zcela vnitřní, může být žalován kterýmkoli ničemou a také být odsouzen, naprosto pomíjí fakt, že v reálných lidských podmínkách je liberální demokracie tím systémem mechanismů, jenž hrozbu něčeho podobného má minimalizovat. Sókratés je ale Patočkou postaven do centra jakési nové kristologie: > „Vždyť Sókratés byl pověřencem božím, a protože jej obec tím nejbezbožnějším způsobem… zasvětila smrti, přivolala na sebe soud, hněv boží… přetrvat může jen ryzí dědictví Sókratovo – tedy jen obec obnovená v jeho duchu. Spravedlivého a pravdivého čeká smrt u mučednického kůlu, na kříži, ale také znovuzrození v obnovené obci… Znovuvzkříšení pravdy a spravedlnosti… už není věcí božího pověřence, nýbrž jeho dědiců, a jejich péče o duši má podobu projasnění celé úlohy pomocí geometrické analogie mezi obcí a jednotlivou duší… na obci člověk poznává strukturu své vlastní duše a jí umožněný celkový pohyb, z nasměrování vlastní duše ke společnému celku má vyplynout přetvoření věcí obecných.“ Ale toto poloviční a podivné sekularizování kristologie, to spojení jedné duše s rozvrhem celé obce má obrovský totalitární potenciál: pravý následovník Sókrata je uskutečněním znovuvzkříšení pravdy a spravedlnosti, neboť poznává strukturu své duše na ideální obci, kterou má také politicky prosazovat. Patočka se poté snaží relativně podrobným rozborem platónského, sparťansko-nacistického státu ukázat jeho duchovní rozměr a způsob, pomocí kterého v něm může duše nahlédnout svou strukturu. Obraz duše, který z toho plyne, je obraz neustálých bojů, kast, abstraktních analogií a chladného hledání rovnováhy. Zážitky lásky, odpuštění, milosti, naděje a svobodné tolerance v něm nemají místo. Duše se stává strukturou, není místem osobního dialogu, není osobou, která se existenciálně vydává dobru, je rozpitvanou mrtvolou nebo mechanismem. A podobně i obec není v tomto pohledu ničím, co by připomínalo svobodné soužití občanů, vycházející z důvěry v božskou jiskru obsaženou v člověku, je naopak stálým protektorováním, je mrtvolným systémem institucí, kast, bojů a robespierrovské víry v konstruktivistické ratio. Jakýkoli vznešený ideál nedokáže potom být ničím více než agitkou z Orwellových realistických vizí. V jedenácté kapitole sice dostáváme příležitost pohlédnout do Patočkova pojetí existenciální tematiky duše hlouběji, bohužel však nacházíme opět platonismus: a) existuje jakási říše důvodů a původů, říše příčin a jejich řádu, b) duši lze odkrýt v její pravé podobě jen tak, že „vstoupíme na půdu neměnných jednotek s jejich komplikovanou, ale nanejvýš průhledně komponovanou strukturou…“, c) snaha být bez těla, touha po oddělení duše a těla jako po posmrtném cíli existence. Nemyslím, že by po tom všem, co už bylo řečeno, mělo nějaký smysl opět podrobně rozkrývat Patočkovo zhoubné uhranutí Platónem. Evropa byla často místem totalit, válek, kast a nezměrného utrpení obyčejných lidí. S takovou Evropou je podle mého mínění spojeno každé náboženství a každá filozofie, v níž existuje princip, že mravně lepší je ten, kdo ví a zná – a že existuje autorita, která ví a zná a jež je povolána k tomu, aby drtivé většině nevědomých zprostředkovávala pravdu tak, že té autoritě budou prostě věřit. Jan Patočka spolu s mnohými jinými filozofy jako by neviděl, že akceptování platonismu má právě takovéto důsledky. Myslím, že příčinou toho je nedostatek pragmatismu, přílišné snění a teoretizování, nepřítomnost otázky: co by se stalo, kdyby… Zde koření i naivní víra v rozum, který ve fantaskních světech může volně stavět vzdušné zámky, ale v praktické realitě často tvrdě naráží. Aristokrat Platón a staletá feudální tradice Evropy jsou zřejmě tím, co by Evropa po vzoru anglosaského světa již konečně měla překonat, ale nedovedl bych v takové změně vidět předzvěst úpadku evropské prosperity a moci… naopak. Liberální demokracie, filozofický pragmatismus, umírněné a pluralitní křesťanství, nesmírný respekt k individualitě, rozvoj vědy, techniky i důraz na existenciální stránku života s pokorou a skepsí k lidským možnostem obsáhnout a pochopit to podstatné, to je velice inspirativní zkušenost anglosaských zemí, jež je nepřivedla na dno, nýbrž na vrchol kultury, vlivu a stability. Jan Patočka je, jako kdokoli jiný, dítětem své doby, doufejme jen, že před námi jsou již doby svobodnější, méně uhranuté starověkým mágem, jenž nenáviděl liberální Athény a miloval brutální a tmářskou Spartu, ač by ve Spartě dost možná přežil jen o málo déle než jeho velký učitel. Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** O politice **Tags:** filosofie, patocka, Patočka Jan, politika **Spisovatel:** Patočka --- ### [Charles Dickens napsal Kroniku Pickwickova klubu jako geniální variaci na Cervantese](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/dickensova-kronika-pickwickova-klubu) **Published:** October 3, 2023 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Charles Dickens a jeho Kronika Pickwickova klubu je tak úžasnou knihou právě proto že je geniální variací na Cervantese, ať už záměrnou, nebo spíše jen náhodnou **Content:**  **Charles [Dickens](https://citarny.com/tag/dickens-charles) napsal Kroniku Pickwickova klubu jako geniální variací na Cervantese. Jediná otázka je, zda to byl záměr nebo spíš jen náhoda.** Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl vlastně až nedávno, totiž v té době, kdy už jsem za sobotních večerů u vína přečetl s nesmírným požitkem např. Dona Quijota či Báseň i pravdu, číst Kroniku Pickwickova klubu od Charlese Dickense bylo to, že jsem ji měl koupenou a četl jsem o ní tu či tam, že nejde o klasický román. V zásadě romány nemám rád, tedy ty typické romány 19. a 20. století, výpravné a popisné. Něco jsem z nich stihl přečíst za doby mé největší čtenářské hltavosti (třeba Balzaka si dodnes vysoce cením a také větší část Vojny a míru), ale Pickwick mi přišel pod ruce až v době, kdy jsem byl více vyhraněný, kdy už bylo méně času a kdy jsem si chtěl četbu opravdu vychutnat. A tu je třeba hned říci, že se mi četlo ne vždy snadno, zejména vložené příběhy a vypravování (v českém, dvojsvazkovém vydání Odeon Praha 1973, jsou vždy označeny podtrženým textem, např. Zápisky šílencovy) mi přišly nudné a dobové – asi podobně jako odbočky v Cervantesově velkém románu. Ale to není jediná podobnost mezi Donem Quijotem a Pickwickem. **Kronika Pickwickova klubu je tak úžasnou knihou právě proto, že je geniální variací na Cervantese, ať už záměrnou, nebo spíše jen náhodnou.** Děj obou knih je jaksi bezcílný, utopený v banální realitě, kterou prochází na jedné straně vznešený (i společensky) blázen či „idealista“, na druhé straně jeho prostý sluha se zdravým rozumem. Sancha u Dickense představuje mladý Sam Weller. Dickens ale píše ve skutečnosti zcela jiný typ románu, než je Don Quijote, který se z původního útoku na bláznivé rytířské romány rozvinul v hlubokou kontemplaci lidského údělu jako takového. Quijote je o mnoho úžeji spjat se svým Sanchem, a všechno ostatní jsou jen banální kulisy pro to, co nitro těchto dvou postav vypovídá o člověku. Pickwick je naopak obklopen věrnými, kteří si spolu s ním hrají na jakousi vyšší kulturu, jež je ve srovnání s Quijotovým šílenstvím jakousi velmi nevinnou hrou povrchních blbů, kteří se nikdy nedotkli hloubek ani vrcholů lidské vrženosti.  Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973 **Dickens využívá svého Pickwicka jako nástroj k barvitému vylíčení „staré dobré Anglie“ jako společnosti, v níž důstojnost a civilizovanost jsou vlastně jen formou povrchnosti, která nemá nijaké výsadní právo nad prostým světem Sama Wellera.** Quijote může představovat od Homéra po Burroughse sahající kulturu géniů, jeho opakem není jen Sancho, ale právě možná ještě více Pickwick jako představitel kultury, jež se začala šířit v posledních dvou stoletích, kultury výchovné, všeobecné, rovnostářské. Dickens přitom není nespravedlivě útočný, není hořký nebo sarkastický, i když někdy jsou postavy pro svou vlastně milou angažovanost, slušnou a společenskou snahu být kulturní, vlastně krutým výsměchem celé této kultuře, hraničícím s ostrým sarkasmem (případ pana Huntera, který zve Pickwicka na dýchánek své ženy). Pan Pickwick není zlý člověk, nemá rád extrémy, jde mu o ušlechtilé cíle a svou nemotorností a hloupostí (řekl by naopak o Quijotovi snad někdo, že je hloupý?) je lidský, opravdu sympatický. Dá se říci, že celý ten román je dobromyslný a také dobromyslně vtipný.  Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973 **Vlastně zpočátku jsem oceňoval zejména svébytný humor, jenže ten je možný právě proto, že Pickwick žije mimo realitu,** že jeho zapálení pro dobro vyplývá nikoli z jeho odvahy podrobit povrchní morální samozřejmosti kritickému hledání toho, co v lidech je autenticky hodnotné, nýbrž z jeho hlouposti. On je obětí i pilířem uniformní společnosti, ve které se na osobnosti hraje, aniž by tu osobnosti byly. Všechno, umění, věda, politika, láska či přátelství jsou v pavučině takové vzájemné hry – ne hry, která by falšovala to, co je uvnitř, a navenek by vystavila něco jiného, naopak hry, jež nemá pod sebou už žádnou realitu, protože to, co je autentické, vlastně vůbec neexistuje. Existuje ovšem utrpení a Dickens ho nechává, věren svému sociálně-kritickému zaměření, vybublat z hlubin společnosti třeba u příležitosti pobytu Pickwicka ve vězení pro dlužníky. Jenže tohle je jako mnoho vedlejších větví děje jen dobový kolorit. Kronika Pickwickova klubu ve skutečnosti svou dobu výrazně překračuje a je dobrým vysvětlením pro vzpouru prokletých básníků, avantgardy, beat generation, pro hnutí existencialistů, ale i pro sexuální revoluci apod.  [Šalamoun Jiří](https://www.nga.gov/artists/24802-jiri-salamoun) / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973 **Svět podle Pickwicka je svět dobra, k němuž se dá dospět konformitou, svět samozřejmostí bez konverzí a vnitřního vývoje, bez otřesů a autentického morálního dilematu.** Kdo bude toto Dickensovo dílo číst s myšlenkami na to, co vlastně je dobro a jak se člověk morálně vyvíjí, shledá knihu nejen vtipnou, barvitou a dávající určité svědectví o své době, nýbrž také vysoce aktuální ve zmatku globálního davu, kdy jsme po bojích právě proti pickwickovské kultuře 19. a první půlky 20. století jaksi ztratili směr a potřebujeme se znovu zamyslet, znovu uchopit, co mělo být vlastně potřeno, a co zachováno. **Na rozdíl od většiny klasických románů bude Dickensův Pickwick ještě po staletích chápán jako jedno z nejlepších vyjádření mohutného nástupu uniformní kultury a morálky během 19. století. Nebo také by se dalo říci: jak se původní osvícenská idea osvěty proměnila ve svůj opak a jak drzý, skandální rozum byl zkrocen a přeměn v řadovou „vzdělanost“, v uniformitu a konformitu.** Autor: Boris Cvek / [Téma](https://gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, Dickens Charles, Šalamoun Jiří **Spisovatel:** Dickens --- ### [Francesko Petrarca. Zpěvník aneb slasti světa jsou jen krátký sen](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/francesko-petrarca-zpevnik) **Published:** April 12, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Slavný itslaký básník Francesko Petrarca. Přečtěte si slova obsažené v jeho listu potomkům. Jsou z výboru Petrarkovy poezie Zpěvník. Zde jeho recenze... **Content:**  **Slavný itslaký básník Francesko Petrarca. Přečtěte si slova obsažené v jeho listu potomkům. Jsou z výboru Petrarkovy poezie Zpěvník (Československý spisovatel Praha 1979), který je předmětem úvah této recenze.** > „Byl jsem jeden z vašeho houfu, smrtelný človíček, nepříliš vznešeného ani nízkého rodu. Ze starobylé rodiny, jak o sobě říkal Augustus Caesar. Příroda mi nedala ani špatnou, ani nestoudnou povahu. Uškodily mi spíš špatné návyky. Oklamalo mě dětství, strhlo mládí a napravilo stáří, když mě vlastní zkušenost naučila, že pravda je to, co jsem četl dávno předtím: Mládí a rozkoše jsou plané věci… Největší králové mého věku mě milovali a hleděli si mě. Nevím proč – budou to vědět sami. A tak jsem se s některými stýkal jako rovný s rovnými a jejich vysoké postavení bylo pro mne zdrojem mnoha výhod a žádné nelibosti.“ **Francesko Petrarca se narodil dvacátého července 1304 a umřel skoro přesně o sedmdesát let později, 19.7.1374.** Pocházel z rodiny florentského notáře, který žil v politickém azylu ve městě Arezzo. V roce 1326 byl Petrarka po studiích v Montpellieru a v Bologni vysvěcen na kněze. Žil střídavě v Itálii a ve Francii, přičemž hodně a rád cestoval (nezřídka s politickými posláními). Byl typickým představitelem i šiřitelem obdivu k antice, antické archeologie a všemožného bádání v antických pramenech. Politicky snil o obnově starověkého Říma s jeho mocenským primátem na úrovni celé Evropy. Jeho básnické dílo lze dělit podle jazyka, jímž psal, na italské a latinské. Ačkoli si Petrarca vážil více svých latinských spisů (mezi hlavní patří epos Africa, oslavující antického hrdinu Scipiona staršího, Bucolicum carmen, soubor dvanácti eklog, De viriis illustribus, životopisy slavných Římanů, a dále poučná pojednání a četné listy), pozdější doba jednoznačně upřednostnila jeho italské verše, zejména milostnou poezii adresovanou Lauře, s níž se poprvé setkal šestého dubna roku 1327 v kostele Sv. Kláry v Avignonu. O tom, kdo byla Laura, nic přesného nevíme. Kromě této Petrarkovy tvorby, shrnuté v tzv. Canzioniere čili Zpěvníku, se budu věnovat ještě básním nazvaným Trionfi (Triumfy), které jsou součástí českého výše uvedeného českého výboru a jejichž ráz je silně reflexivní a vizionářský. **Petrarca přišel na svět v době, kdy Dante začal psát svou Božskou komedii a kdy italské básnictví mělo za sebou již více než stoletou a pohnutou historii.** Od básníků il Dolce stil nuovo, z nichž je Petrarkovi nejblíž Cino da Pistoia, převzal jemnost a dokonalost verše, sklon k blouznění a s ním milostnou tematiku vycházející z osobní zkušenosti kontemplativně transponované do mystické a filozofické roviny. Je ovšem mnohem víc soustředěný na sebe, čímž jeho poezie nabývá podoby reportáže (byť stylizované) o nitru člověka, o prožitcích a o světě kolem. Zatímco v Dantově nebo Cinově lyrice budeme jenom nesnadno hledat prolnutí všedních věcí a lásky, Petrarca je mnohem pozemštější. Je ve srovnání s Dantem i nábožensky chladný, pesimistický, pasivní a uctivý vůči mocným tohoto světa. Pro Danta zakořeněného v divoké epoše komun je odpor k svévoli vládců podložen robustním křesťanským zásvětím a kosmickou vizí univerzálních hodnot, pro Petrarku žije člověk v relativizující vrženosti svých prožitků, přičemž vzájemné sdílení, hledání harmonie a rozumění je cestou k univerzálnímu lidství, arci jen relativnímu. Vítězstvím svobody městských komun, za niž bojoval florentský prior Dante, padl ideál, který mu byl tak drahý, totiž středověký katolicismus. Petrarca se v novém světě relativity a pozemskosti cítí ještě smutný, je mu blízký i cizí zároveň, prožívá ho jako rozpor, zrcadlící se v jeho nitru. Naopak po Petrarkovi již lyrika ustupuje ironicky zábavným povídkám Boccacciovým, jemuž není svaté nic a jenž se v pozemskosti cítí lépe než ryba ve vodě, a o něco pozdější, podobně ironické, nicméně mnohem romantičtější epice Ariostově. Náboženskou vlažnost Petrarkovy Itálie a Petrarky samotného ostatně výmluvně prozrazuje již to, že byl otcem nemanželských dětí a že jej, kněze, i přesto lidé velice ctili. **O Zpěvníku můžeme získat úvodní informace např. v The Cambridge History of Italian Literature** (edited by P. Brand and L. Pertile, Cambridge University Press Cambridge 1996): > „The Canzoniere consists of 366 poems made up of sonnets (317), canzoni (29), sestine (9), ballads (7) and madrigals (4). The vast majority of these poems concern Laura and the vicissitudes of Petrarch´s love for her. Prominent among the poems of other than amorous inspiration is the political canzone Italia mia…, an indictment of Bavarian (i.e. mercenary) treachery… in respect of Italy´s „fair land“… With this may be grouped the canzone addressed to Giacomo Colonna on the ocassion of the 1333 crusade against Islam… and Petrarch´s hymn to Rome as the city most favoured by Fortune but, alas, the most destitue now of modern champions…, which probably belongs to the ocassion of hist first visit there in 1337. Another group of poems, including most conspicuously Una donna più bella assai che ´l sole… , conceived in the wake of Petrarch´s crowning as poet laureate in April 1341, concerns poets and poetry. Notable here is the sonnet S´i´ fussi stato fermo a la spelunca…, with its expression of the aridity of Petrarch´s inspiration in the vernacular… Other poems in the non-amorous sector of the Canzoniere include the moral meditation… But by far the majority of the poems in the Canzoniere are erotic in inspiration. They set out to explore the patterns of thought and emotion generated by Petrarch´s love for Laura, the subjective or psychological aspect of this love figuring, within the economy of the whole, altogether more prominently than its objective or descriptive aspect, than the figure of Laura herself.“ **Úvodní báseň Zpěvníku je sonet Čtenáři, až v mých rýmech zaslechneš (italsky Voi ch´ascoltate in rime sparse il suono).** Formálně jde o typicky Petrarkův, vyzrálý, umný sonet s verši o deseti či jedenácti slabikách a se strukturou: ABBA ABBA CDE CDE (alternativou je ABAB BABA CDC DCD, ABBA ABBA CDC DCD nebo jiné variace). Hojné přesahy (ne vždy zdařile) slouží k tvoření unikátních melodických celků. Básník nás uvádí do své sbírky z pohledu vzpomínajícího a kajícího se starce. Avšak mnohem spíše chce sonet čtenáře upozornit na Petrarku samotného, na to, že teď vstupujeme do jeho světa a že se v tom ohledu můžeme spolehnout na to, že je rozumným mužem, který ví, co se patří, a dokáže být patřičně zbožný i uvážlivý. Usiluje vyvolat soucit, vzbuzuje zvědavost, ptáme se po příčině jeho smutku, Petrarkův život a smutek máme toužit pochopit, seznámit se s ním. **Na začátku jedenadvacátého století se jeho verše mohou zdát o to víc umělé, směšné a bez básnického účinku.** Krkolomnost Dantova se dala snést, stála za námahu, neboť tryskala jako láva z jeho žhoucího srdce, vyjadřovala nesmírnou intenzitu i originalitu prožitku, byla autentická a se svým uměleckým ztvárněním často rezonovala a synergicky splývala. **Je ale Petrarca opravdu jen předchůdce marinismu, efektního, leč prázdnem dunícího veršotepectví?** Domnívám se, že nikoli, musíme ale přistoupit na jeho hru a hledat jeho osobnost ne tak přímo ve verších, jako v pohledu na jeho verše. Nevstupujeme do nitra, nýbrž do bytu, autor je totiž vedle nás a jeho pozvání směřuje k tomu, abychom se spolu s ním kochali nad jeho tvorbou. Jestliže Zpěvník nebudeme chápat právě tímto způsobem, Petrarku mineme a v ruce nám zbudou jenom umělé veršíky. **Připomíná mi v tom Michela de Montaigne, jenž ve svých Esejích (ERM Praha 1995) napsal:** > „Mým úkolem je stát v koutě knihovny a rozptylovat souseda, příbuzného, přítele, jemuž přijde vhod znovu se v této podobě se mnou setkat a opět si se mnou popovídat.“ Ve srovnání s tím je marinismus absolutně neosobní a pouze efektní, nic víc než efektní. **Úvodní sonet, co se týká věcného sdělení, má asi tento obsah:** kdysi jsem byl krásně pošetilý, miloval jsem a psal jsem o tom básně… myslím, že v tobě, čtenáři, vzbudím soucit a že mi má blouznění promineš; na druhou stranu si hořce uvědomuji, že jsem byl po celá léta lidem jenom k zábavě, a cítím lítost, poznávám, *„že slasti světa jsou jen krátký sen“.* Báseň je hladká, nikde nevzrušuje, nestrhává, forma a libozvučnost převažují nad obsahem, imaginace se nevlamuje do našeho srdce, aby je uchvátila, nýbrž se v kontrastu s Dantovou lyrikou spíše podobá jemnému, znovu a znovu vychutnávanému zasnění, o němž se ví, že není ničím více. A to lze říci i o každé jiné básni Zpěvníku. Valná část z nich je dokonce méně libozvučná a působí dojmem přílišné šroubovanosti i myšlenkové chudoby. Přesto lze nalézt velmi krásné a působivé básně, z nichž se nejprve zmíním o sonetech. Je to třeba sonet Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy, jenž ukazuje klady Petrarkovy lyriky: toporným veršotepectvím nijak nezkažená intimní vzpomínka, prosté soukromí, idealizované, ale bez romantického pnutí, dokonalost formy, libozvučnost, vyrovnanost a nadhled nad vlastní bolestí, a přece pravá osobitost, teplo opravdového prožitku. První dvě čtyřverší znějí takto: > „Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy > a v tisíc sladkých uzlů zaplétal; > nad všechnu míru v krásných očích plál > líbezný svit, skrovný v nich v dnešní časy. > > Zbarvil tvář vskutku soucit, nebo já si > to při pohledu jenom namlouval? > V prsou jsem tolik vznětů k lásce hřál: > Je to snad div, že vzplanul jsem z té krásy?“ Líčen je okamžik, konkrétní událost, jež se udála dávno a od níž má básník už odstup, což velice dobře naznačuje na konci první strofy… ale začátek druhé ho vtahuje ještě hlouběji do vzpomínky. Necítí pocit zmaru, ale současnost vnímá skrze živou minulost, skrze vyvstalý prožitek, který kondenzuje v intimní otázce. Petrarca se ptá sebe, ale také nás, a to ne proto, aby někdo odpověděl, nýbrž líčí tak to, co prožíval a co je pro něj stále ještě vroucně živé. V následujících trojverších vzniká idealizovaný obraz milované, ale bez vášně, spíše jen se spokojenou láskyplností, se šťastným usebráním: > „Ona jak smrtelnice nechodila, > šla krokem andělů a její slova > znívala jinak, než zní lidský hlas. / > > Duch z nebes, živé slunce tenkrát byla, > jak jsem ji viděl. Tak ji vidím znova. > Vem luku šípy – rána pálí zas.“ To přirovnání k andělům, k duchu z nebe, ke slunci má své opodstatnění, je jednak vytržením vzpomínky nad čas, naplňuje její prioritu před současností, jednak souvisí s intimitou líčené, konkrétní události, neboť v intimitě nejde o fakta, nýbrž o prožitek. A Petrarca nás k sobě nepozval, abychom zkoumali jeho curriculum vitae, nýbrž abychom se s ním empaticky sdíleli o to, co nelze popsat, avšak co lze aspoň zhruba navodit básní. Konec sonetu lze chápat jako návrat ke smutku, ale s ohledem na celek také jako vzdor, jako protest proti bolesti způsobené Amorem, čili jako by mu říkal: vím, že mne to bolí, aťsi… jen si střílej, je to příliš krásné, stojí to za to. **Mezi dobré sonety patří v první části Zpěvníku, nazvané Na život paní Laury**, ještě Mír nenacházím, k válce síla není… (líčící milostnou rozpolcenost) nebo Dští oheň z nebes, děvko na tvůj vlas… (útočící na avignonské papežství) a další. **V druhé části, která nese název Na smrt paní Laury,** za zmínku stojí sonety Zlomen laur svěží i sloup kolonád… nebo Život nám utíká a nezastaví… (oba kontemplují marnost a bezvýchodnost života). Podrobněji bych se však chtěl věnovat dvěma jiným sonetům. První z nich začíná slovy Když nářek ptáků nebo sladký šum… a pokračuje takto: > „ haluzí, jimiž letní vánek kývá, > je slyšet a když z řeky ke břehům > zurčení průzračných vln tiše zpívá, / > > sednu psát slova lásky zádumčivá. > Co nebe zjevilo, zem skryla snům; > paní – teď vidím, slyším, chápu – živá > odpovídá z dálky mým povzdechům.“ **Autor vnořený do své lásky se oddává v tichém ústraní iluzi, snaží se nám tím, jak líčí své okolí, opět otevřít svůj svět… jeho opravdu milé a lahodné verše se třesou osobním životem, autenticitou, slabě, ale znatelně.** Ve skutečnosti, vzhledem k obsahu, který báseň sděluje, jsou Petrarkovy strofy stručné, jednoduché a nesofistikované. Prožitek se vyvíjí, mohl jistě klesnout k nějakému umělému sebeudržování, mohl padnout do rozčarování nebo se také dalo hledat něco nového, překvapivého, Petrarca však navazuje na Danta a vstupuje do oblasti víry… nechává Lauru, aby ho poučila ze zásvětí. Zatímco Beatrice je teologickou projekcí, Petrarca se setkává s Laurou jako s živoucí pozemskou ženou, obohacenou novou zkušeností posmrtné existence: > „Proč před svým koncem stravuješ se sám?“ > slitovně řekla. „Jde ti z očí celá > bolestná řeka. Já pláč nežádám. > > Mé dny se staly věčné smrtí těla. > Tady jsem oči zavřela a tam, > ve vnitřním světle, jsem je otevřela.“ Jde o typickou, nám srozumitelnou útěchu. Laura nechválí onen svět, nevaruje Petrarku před soudem, nesnaží se mu vylíčit divy, které tam prožívá… nic z toho, jen ho utěšuje. Básník ve svém poklidném zasnění staví věc do pozemské perspektivy, v níž se mu spojuje krása přírody, vize žijící a spokojené Laury, jež ho nabádá, aby nesmutnil, a konečně i naděje v posmrtný život, který je – pro Petrarku typicky – uvnitř člověka. Dante vzal vážně středověkou teologii jako vskutku externí, objektivní fakt a z této pozice pranýřoval věčnými tresty své nepřátele – naopak Petrarca hledá věčnost právě v křehké niternosti, ve vnitřním, intimně známém světle, a tato jeho představa nedává mnoho možností k externalizaci a ke konfrontaci reality se snem. Pro Petrarku byla náboženská víra, aby ji dokázal brát upřímně, zřejmě čistě privátní věc, neboť mu nezáleželo na tom, jak to vše doopravdy je, pro něj byl důležitý jeho pocit, jeho nálada, jíž se poddal v snivém ústraní. A v tom byl asi velice moderní. Poslední sonet, o němž chci mluvit, uvádějí slova Jdu, oplakávám svoje prošlé časy. – a pokračuje: > „Pro smrtelnou věc v lásce vyprchaly. > Křídla jsem měl a nevzlét, aby daly > činy vzor, který úctu vyžádá si. > > Vidíš, duch k činům nehodný se hlásí, > neviditelný, věčný nebes králi. > Zbloudilou duši, křehkou, prázdnou, chvály > nehodnou naplň milostí své spásy – / > > tak abych, když jsem v bouři, válce žil, > v přístavu, míru zhas! Když tady žít > je nic, abych se ve cti rozloučil! > > Na těch pár chvil, jež tu mám ještě být, > a v smrti ruku pomocnou sem schyl! > Naději v jiného nemohu mít!“ **To vše jsou opět slova pozemšťana, kterému jde o to, aby život, jenž mu ještě zbývá, byl klidný – a aby neměl těžkou smrt.** Zabývá se tím, že se nestal vzorem, jde mu o úctu, tedy o podstatně světskou hodnotu. Stejně tak Bůh je osloven nejprve jako neviditelný a ve spojení s nebesy je postaven jako vládce čehosi vzdáleného, jenž může mocně zasáhnout do vezdejších dějů, aniž by ale proto byl tu s námi. Pocit marnosti a selhání, jemuž se asi neubrání nikdo, kdo na sklonku života vskutku upřímně uvažuje sám nad sebou v poklidu intimních zastavení, Petrarca nezastírá – opět nalézáme jeho srdce, i když teď v jiné náladě než jindy. A protože nechce ztratit svůj klid, obrací se na Boha. Dá se říci, že co se týká obsahu jeho přání, je Petrarca antickým člověkem, což platí o celém jeho světě, jenže podobně jako v milostné poezii, i tady je s antikou v příkrém protikladu svou něžností, se kterou odmítá připustit si tvrdou skutečnost. Jeho něžnost vypolstrovala byt, kam nás pozval, a tak i Bůh je její obětí, je někým, k němuž se může měkce snivý básník obrátit, aby si zajistil budoucnost, jež ho nebude příliš zneklidňovat. **Schéma Petrarkových balad lze vystihnout takto:** ABBA CDEDCEEGGA. Verš je slabičně nepravidelný, nicméně i přesto je téměř každá balada příkladnou ukázkou technické virtuozity. Celkové vyznění je ovšem často spíš krkolomné a mechanické. Nemyslím však, že by balady a madrigaly, obsažené ve Zpěvníku, přinášely něco opravdu nového oproti tomu, co jsem již řekl o sonetech. Mnohem zajímavější jsou kancóny, básně o 5-10 strofách s kratším závěrečným posláním (každá strofa obsahuje 11-16 veršů, např.: ABCBACCDEEDFDFF, ABCABCCDDEE či ABCBACCDEEDDFGFG atp.), v nichž Petrarca poněkud zdůrazňuje svůj rétorický talent na úkor básnictví. **Zmíním se o třech kacónách, které považuji za krásné i svébytné v rámci Petrarkova díla:** **Má Itálie, třeba slova marná…, Z myšlenky k myšlence, z hor k horám sám… a konečně Co mám dělat? Co teď, Lásko má?** Kancóna, obracející se k Itálii, vyjadřuje Petrarkovo politické i vlastenecké cítění. Její tón je pozoruhodně nálehavý a zainteresovaný, což je asi způsobeno tím, že tváří v tvář neustálým lokálním válkám, které vedly k úpadku Itálie, k jejímu rozštěpení a k bezmocnosti vůči cizím armádám, nestačilo uchýlit se do svého nitra a příjemně snít. Privátní atmosféra je pryč, básník se konfrontuje s tím, co nelze překonat krásnými sny. Najednou nestojí jen vedle nás, ale mluví k nám přímo ze své básně – cítíme napětí, verše jsou kratší, údernější, rým se víc podobá bubnům než hladkému, zahloubanému trylku flétny. Z toho všeho se snadno dá učinit závěr, že Petrarkovi na Lauře příliš nezáleželo, že byla jen extrapolací niterného snění, jeho zájmu o sebe sama. Neříkám, že Laura jako fyzická osoba neexistovala, jistě existovala, stala se však náhodným a lhostejným věšákem, na nějž uchytil své sny a svou „lásku“. Kdyby Lauru skutečně miloval, psal by o ní stejně jako o Itálii. První strofa kancóny zní takto: > „Má Itálie, třeba slova marná > jsou na smrtelné rány, > jichž sta z tvých krásných údů na mne zírá, > chci aspoň lítost pět, jak čeká na ni > kraj Tiberu, kraj Arna, > kraj Pádu, kde zlý čas mi srdce svírá. > Vladaři všehomíra, / soustrast, jež kdysi na zem jít ti dala, > kéž dnes tě vede k zemi milované: > hleď, laskavý náš Pane, > z tak planých příčin tak zlá válka vzplála. > A srdce okoralá, > surová, zprahlá, divá > otevři lásce, učiň přístupnými > a pravda tvá ať zpívá > (ač nehoden jsem) jasně ústy mými!“ To je silná strofa… Petrarca se soustředí na bolest vlasti bez jakýchkoli póz, připouští si její tragédii, a proto sám trpí, jeho smutek je poctivým setrváním u reality, díky které si Itálii představuje konkrétně, ba v jakési solidaritě jednotlivých krajů, čekajících na to, až vyzpívá společný bol. Přechází ke Kristu, jenž není vnímán v původním křesťanském smyslu jako Vykupitel, ale básník v něj spoléhá jako v učitele, který má za úkol otevřít lidská srdce lásce, a tak přinést úlevu od válek a od utrpení již na zemi. Proto Petrarca chce, aby Kristus opět fyzicky přišel a zjednal pořádek, neobrací ke Vzkříšenému, který sedí po Otcově pravici a který může zasahovat do běhu světa, i když v něm není fyzicky přítomen. Na druhé straně Petrarkova analýza příčiny italských konfliktů je příliš povrchní, věcný pohled je umlčen moralistickou vizí básníka-spasitele, který – když Kristus osobně nepřijde, což těžko bylo, byť sebeméně, očekávatelné – přes svou nehodnost přináší učení o lásce, která osvobodí vlast od válek. Dalších sedm strof je znatelně slabších. V druhé strofě se obrací k italským vládcům a rozhořčeně jim vysvětluje, že používat neitalské žoldnéře ve vzájemných válkách je zhouba pro celou Itálii. Rýmy zní přesvědčivě a úderně, nevnucují dojem, že de facto i bez nich by se dalo říci totéž stejně dobře, nicméně vskutku jde spíše o rétoriku než o poezii. Nemám ovšem nejmenší důvod zpochybnňovat, že je to rétorika efektní a že rýmy jí sluší. Další strofy znějí šroubovaněji a klopotněji, Petrarca napadá hloupost těch, kdo žoldnéře zvou do země, útočí na „tlupy těch barbarů“ a vzpomíná na doby antického Říma. Zmíním se o šesté strofě, kde se v básníkovi opět zvedá opravdové zaujetí svou vlastí: > „Zde první krůčky nosila zem sladká, > zde rodné hnízdo stálo, > zde od dětství zdroj životodárný je, > zde otčina, jíž srdce přísahalo, > laskavá, měkká matka, > prsť svatá, která rodiče mé kryje… > Probůh, což neožije / svědomí ve vás? Mějte slitování > s hořkými nářky lidu zmučeného, > jenž čeká konec všeho > po Bohu od vás jen; když aspoň zdání > lítosti hne teď vámi, > čest proti zběsilosti > vyrazí v boj – a krátký bude, skvělý: > vždyť naše dávné ctnosti > v italském srdci ještě nevymřely!“ **Tohle je určitě poezie par excellence.** Složitý melodický celek se spojuje s obsahem a vytváří emocionální atmosféru nenapodobitelnou prózou. Nejde o to, co říká, ba dalo by se to říci jistě naléhavěji, jde o to, že se u svého pocitu zdrží, že ho vyjadřuje tak, aby ho vyvolal, že se v něm odráží a formuje, čímž může teprve vstoupit k nám, do našeho srdce. Vyvolat akci, sdělit fakta nejsou jediné cíle, ba ani hlavní. Petrarca sází na to, že vtáhne do svého pocitu, že rozrezonuje nitro. Chtěl bych nyní přistoupit ke kancóně Z myšlenky k myšlence, z hor k horám sám… Vedle lásky k Lauře a k vlasti je pro Petrarku charakterstická láska k přírodě, která by se např. u Danta hledala těžko a jež se pojí s láskou tou i onou. Petrarca v první strofě říká, že veden Láskou chodí myšlenkami a horami, odmítá se prý dát „cestou prošlapanou“, v osamělé pouti přírodou nachází totiž klid. Je však třeba rozumět slovu klid a Petrarkův génius se zableskne, když v dalším představuje klid zamilovaného člověka, procházejícího se horami, jako bouři lásky, která si s ním dělá, co chce. Milující duše je pánem situace, přičemž všechno podřizuje lásce a vyvolává na tváři poutníka úsměvy, pláč, nutí ho k osamělým monologům, ba celá krajina kolem se mění ve výraz vnitřního života: > „A jak v ní Láska vznítí > v myšlenkách smích, pláč, strach – hned jistá zas > tvář obrací se tam, kam duše hne se; > chmuří se, zjasňuje se, > v témž tvaru setrvá jen krátký čas. > Kdo v takovém životě zkušený je, > řek by: žhne, neví, v jakém stavu žije.“ **Petrarca je opět vedle nás, sdílí se s námi a teplo jeho života lze cítit víc než kdy předtím.** Má nadhled, ale spád a ráznost strofy, její jednota vířící se jako ozvuk toho, co popisuje, svědčí o velice živé vzpomínce, již lze snadno obnovit. Spojením nadhledu, jenž umožňuje virtuozitu, a čehosi opravdu prožitého, co se hlásí o slovo, dosahuje Petrarca krásy typické pro složité renesanční strofy. Chybí mu však hloubka a zvrásněnost, mluví příliš obecně, nevstupuje do analýzy svého nitra nebo života a světa, jak je znát u Shakespearových Sonetů. Tento rozdíl mezi Petrarkovou a Shakespearovou lyrikou lze pochopit z předpokladu, že Petrarca je vedle nás, že své básně nebere jako svědectví o něčem, nýbrž že jeho typus sdílení je nad básní, nikoli v básni. Jako bychom s ním u něj doma vedli konverzaci nad jeho básněmi, zdvořilou, příjemnou, nicméně celkem povrchní. **Druhá i třetí strofa vyprávějí o tom, jak básník stále myslí na svou Lásku a jak jej Láska odrazuje od toho, aby se jí vzdal.** Za zmínku stojí závěr třetí strofy, který jde hlouběji a vystihuje důležitý, ostatně známý a snadno pochopitelný, paradox zamilovanosti: „Ze všech ji tak krásnou vidí cit, / že kdyby trval klam, víc nechci mít.“ Nabízí se závěr: klam by stačil, neboť z klamu zamilovanost žije – z klamu okouzlujícího a nádherného, v kterém se život zdá snadno smysluplný a nekonečný, ale právě proto je to klam. Čím víc se tento skvělý klam stupňuje, čím více se jím člověk opíjí, tím víc se blíží k bodu, kdy se fantazie zalkne a duše spadne zpět do obyčejné šedi. Petrarca to geniálně zachytil na konci čtvrté strofy: > „Pak, když ty sladké klamy > odvane pravda, sednu si zas chladný, > sám, mrtvý kámen v kameni, jenž dýše – > já člověk, který myslí, pláče, píše.“ Poslední dvě strofy pokračují v líčení toho, co je pro prožitky samotářské, blouznivé lásky typické: Petrarca pláče, když pomýšlí na to, jak je od Laury vzdálen, uklidní se ovšem představou, že ona cítí totéž vůči němu; poslání konečně metaforicky naznačuje, že básník je živ u své milované, ale bez ní žije mrtev, což je posléze řečeno naprosto jasně: > „Tam je mé srdce, ta, jež bere mi je; > tady jen bezduché mé tělo žije.“ **Když Laura umřela, píše Petrarca kancónu Co mám dělat? Co teď, Lásko má?** Tvoří ji osm strof, v nichž bychom marně hledali niternou vzpomínku na vztah k mrtvé, zapomenutí na svět, na rétoriku a na vypilovanou umnost… právě naopak! Kancóna se snaží dosti okázale upozornit na básníkovo utrpení i na to, co svět v Lauře ztratil. Oboje je ovšem pojato obecně, stejně jako u všech jeho básní: jestliže by mu někdo zadal úkol, aby napsal kancónu na smrt milované ženy, pak by to dokázal podobně, aniž by nějakou ženu miloval. Laura je sice oproti Beatrici, jak už jsem výše naznačil, pozemštější, Petrarca ji vidí optikou prostých milostných prožitků, které známe i my z vlastního života, nicméně mohla by to být klidně jen iluze ženy, s níž si spojoval svou niternou lásku, již nedokázal naroubovat na žádnou ženu, se kterou se vskutku fyzicky miloval nebo se kterou se aspoň pokusil „chodit“. Lauru i svůj cit k ní dává stále na odiv, aniž bychom se s ní však mohli v jeho bytu setkat. Dokonce by bylo překvapivé, kdyby někde na stolku měl její podobiznu. Nakonec to, co mu na smrti Laury vadí, je to, že nemůže snít, jak říká v první strofě: > „Že zde ji potkám – snít > už nemohu. Čekat mi protivno je, > když všecka radost moje > se jejím odchodem v pláč obrátila > a sladkost života mi vzata byla.“ Snít, že ji potká… možná by se to dalo říci takto: sním, že potkám ideální ženu, o níž pěji své básně, a protože jsem přestal věřit, že ji potkám, nechal jsem ji zemřít, a teď nad její smrtí pláču. Tohle by bylo naprosto petrarkovské! V další strofě poněkud pozérsky do svého smutku Petrarca zatahuje i Lásku, i svět, který neoslovuje zrovna s vlídností: > „Nevděčný, slepý světe! > Až příliš proč máš se mnou naříkat: > S ní ztratils, cos tu krásného měl rád.“ Třetí strofa tuto úvahu rozvíjí, čtvrtá medituje nad Lauřiným posmrtným údělem, ale ani zde, ani v dalších strofách, jež jsou pokračováním čtvrté, se nedá říci, že by Petrarkova víra v Lauřin život na onom světě byla přesvědčivá. Na druhou stranu nachází sám sebe, když si v šesté strofě uvědomuje, že on je hoden lítosti, a ne jen tak ledajaké lítosti, nýbrž lítosti ze strany žen: > „Měly jste, ženy, krásu před očima, > a jak andělsky žila, > nebesky na zemi se chovala. > Kéž se mnou soucit vás a bolest jímá, > ne s ní, jež vystoupila > v ten mír a mne zlé válce nechala.“ Moc bych se nedivil, kdyby se za těmito slovy skrývala určitá poťouchlost, ale stejně tak je to nanejvýš upřímný návrat do svého světa, a to tím spíše, když se v předposlední strofě nechává zemřelou Laurou utěšovat. To pro mne představuje vrchol celé kancóny, neboť rétorika naprosto ustupuje útěšné vizi, jež je básníku vlastní, byť je možná poněkud zbabělá, možná příliš lidská, ale o to méně pozérská. Najednou mu jde umnost snadno a takřka na jeden tah dosahuje myšlenkové bohatosti i kouzla prožitku: > „Dej uzdu strastem, jež tě přemáhají! > Když žádost přepíná se, > nebe, kam toužíš, ztratí choutka lichá. > Tam žije ta, již za mrtvou zde mají. > Nad svými ostatky se kráse > tělesné usmívá – nad tebou vzdychá. > Po slávě, která dýchá > tvým jazykem dál v mnoha částech světa, > prosí, ať není veta – > spíš ať s tím jménem zjasní hlas a sílí, > jestli ti sladké oči šperkem byly.“ V poslední strofě se sice Petrarca trochu lekne své radosti, ale pokouší se ji zahnat dosti neupřímně… vlastně to dělá jen kvůli tomu, co se sluší a nesluší. **Než přejdu k Triumfům, rád bych se aspoň krátce zmínil o Petrarkových sestinách.** Sestina je zvláštní provensálská forma skládající se ze šesti šestiveršových strof a závrečného trojverší. Verše (jedenáctislabičné) se nerýmují, na jejich konci se však stále opakuje šest stejných slov. Jestliže v první strofě označíme poslední slovo prvního verše 1, poslední slovo druhého verše 2 atd., pak v následující strofě musí být pořadí koncových slov jednotlivých veršů 615243, a to platí obecně. Jinými slovy řečeno: v jakékoli strofě je vždy poslední slovo prvního verše posledním slovem posledního verše předchozí strofy, poslední slovo druhého verše je posledním slovem prvního verše předchozí strofy atd. Napsat dobrou sestinu je velice obtížné, většinou se totiž podaří jen krkolomná a neživotná skládačka… tak dopadl i Petrarca, třeba v Toho, kdo pevně rozhod se hnát život… nebo Vzduch plný par a dotěravá mlha…, ačkoli obě tyto sestiny jsou přece jen jasným svědectvím důvtipu a zručnosti. Nejdůležitější a zároveň nejobtížnější při psaní sestin je udržet čtenářovu pozornost, nemluvit stále dokola o tom samém (k čemuž silně svádí forma), nýbrž zažít si mechanismus sestiny natolik, aby jaksi spontánně vznikala na základě autentických prožitků, stále a zajímavě rozvíjených. Potom se může stát nevšedním uměleckým zážitkem, něčím opravdu fascinujícím, jak rád věřím. **Ve výboru Petrarkovy poezie, z nějž čerpám, jsou přeložena torza z dvou Triumfů, první kapitola Triumfu smrti a závěr Triumfu času.** Triumfy jsou napsány jedenáctislabičnou Dantovou tercínou ABA BCB CDC DED… YZY Z. První kapitola Triumfu smrti popisuje střet mezi, řečeno s Petrarkou, líbeznou, vzácnou paní a Smrtí. Jedná se o podmanivou vizi, ve které se básník občas nechá strhnout k nádhernému, vysoce poetickému zhuštění reflexe nad pomíjivostí a smyslem života, jindy je však rétoricky chladný a šroubovaný. V Triumfu smrti můžeme najít to nejúpřímnější a nejhlubší, čeho byl Petrarca schopen na poli víry, totiž jeho potýkání se se smrtelností, v němž dospěl k syntéze Boha s ryze pozemskou krásou. Paní vzdoruje suverénní Smrti tím, že se odevzdává do rukou Božích (nic jiného jí taky nezbývá). A tehdy Petrarca vykresluje spektakulózní defilé mrtvých, nad nimiž zaznívají jeho překrásné verše: > „Ti „šťastnými“ nazvaní příliš záhy, > císaři, papežové, vládci zemí: > teď každý žebrák, ubožák a nahý. > > Kde jsou teď bohatství a pocty, gemy, > koruny, žezla, vavřín na věnec, > mitry a purpur, skvoucí nade všemi? > > Bloud skládá naději v smrtelnou věc > (kdo neskládá?), až vidí, jak se mění > v podvedeného – a právem nakonec.“ **Vědomí této pozemské marnosti života vrhalo antiku, a to už od dob Homérových, do náruče drsného pesimismu, leč Petrarca se vztahuje k Bohu, aby mohl měkce doufat, aby nemusel být zoufalý.** Bůh je pro něj jakýmsi háčkem, na který může zavěsit svou imaginaci přetvořující triumf smrti v triumfální vítězství věčné krásy a věčného života. Jeho pozemšťanství je tak mnohem poctivější než to, které se snaží odpovědět na marnost marností samou, zdajem života vezdejšího. Ti, kdo říkají, že náš život zde na zemi má smysl sám v sobě, se pouze blamují, odmítajíce připustit otázku (to se však nesmí plést s epikureismem, který nabízí kosmickou perspektivu!). Petrarca jde mnohem hlouběji, když popisuje tvář mrtvé paní těmito slovy: > „Téměř jak kdyby oči sladce snily, > když duch už vysvlečený z těla září: > zemřít to nazývají pošetilí. > > Smrt krásná zdála se v té krásné tváři.“ K tomu potřebuje Boha, ale zdá se, že právě jen k tomu. Na druhé straně těžko budeme ve světové literatuře hledat podobně elegantní, suverénní a podmanivé vyrovnání se se smrtí. To omračující defilé mrtvých, to zničení všeho materiálně ceněného má smysl v tom, že básník ve jménu věčnosti může s drtivou převahou říci ta sladká slova: zemřít to nazývají pošetilí. Duch a duchovní hodnoty (nota bene: včetně fyzické krásy!) vstávají tedy z popela a triumf smrti je triumfem duchovního života nad materiálním. **Triumf času (závěr) představuje poněkud fádnější líčení pomíjivosti všeho lidského bez nějakého pokusu o obrat, jaký se Petrarkovi povedl tak geniálně u Triumfu smrti.** Je cítit, že je časem fascinován, že si jasně uvědomuje jeho strašlivé mystérium i úplnou relativitu časových měřítek, které pocházejí z jepičí délky lidského života. I v tom je jeho středověký pohled poctivější než ti, kdo se snaží věřit, že v čase něco zůstane, třeba pověst, sláva, stopa… Pouhý čas dává jedině záruku věčné marnosti. Petrarca to shrnuje takto: > „Ať věří velkým bludům zvyklé davy, > že jméno září dál po dlouhý věk! > A co je vlastně to, co se tak slaví? > > Hrabivý Čas vše serve nazpátek. > Říká se věhlas – je to druhý hrob, > a na oba dva není žádný lék. > > Tak zmáhá Čas jména i svět všech dob.“ **Obecně zaměřené tercíny jdou Petrarkovy o poznání lépe než milostná lyrika, jak jsme ji měli možnost poznat.** Bere je vážněji, je v nich zaujat, a proto genialní, je před námi a nikoli vedle nás. Dokáže hořet pro obecné vize, jež se klenou jako skleník nad jeho křehkým vnitřním světem, v němž bydlí pozemský člověk soustředěný nejvíc na sebe – a teprve odtud se stylizuje jako milující muž, jako mluvčí Itálie nebo nábožný básník. **Považuji za důležité na závěr svého přemítání nad Petrarkou srovnat jeho poezii s pozdnější renesancí, s barokem a romantismem, neboť tak vynikne jeho osobitost (s Dantem jsem ho již srovnával).** Petrarca asi není renesančním básníkem, je-li typickou renesancí Burchiello, Ariosto, Ronsard, Chaucer, Spenser, de Vega či Sachs. Liší se od nich v tom, že je víc soustředěn na sebe než na svět a že svět v něm vyvolává náboženskou reakci, již ovšem nedokáže naplnit. Zůstává tedy sám se svým sněním, a v tom je mnohem intimnější než renesanční poezie, která ve srovnání s ním připomíná lomoz trubky, víření bubnů a pestrost radostného orchestru. Petrarkovi se podstatně víc podobají básníci z přechodu renesance k baroku, např. **Tasso, Michelangelo, Shakespeare nebo Donne.** Jenže jakýsi znepokojivý (více či méně náboženský) smutek těchto básníků je spojen s tím, co bylo Petrarkovi vždy zcela cizí, totiž s vášní a s leskem světských krás. Nebo jinak řečeno: baroko ve své předzvěsti i ve svém vrcholu je mnohem enegičtější, vášnivější a zároveň racionálnější než Petrarca. Je méně intimní… vskutku! Ačkoli se na první pohled jistě mnohé Michelangelovy verše budou zdát vrcholem milostné intimity, potkáváme se v nich víc s tím, co básník vyvrchlil, než s básníkem samotným. **Teprve romantikové se dokázali stejně jako Petrarca opravdu soustředit na vlastní nitro, zaobírat se jím při psaní a vnést do poezie hlubokou intimitu, jenže oproti němu se zmítali v prázdnu.** Jedině on mohl se svou povahou a ve své době najít rozhraní mezi ztrácejícím se světem dantovské víry a přicházejícím světem univerzálního a univerzálně relativizujícího humanismu, na kterémžto rozhraní vyrostl jako svébytný krystal, jehož zárodkem se stalo individuální já, jež se obalovalo středověkou vizí, která se proměnila v (pouhou?) útěchu. Kdyby Petrarca nebyl slabý, žádnou útěchu by nemohl potřebovat a jeho já bez ochranného skleníku, za nímž ho vidíme skoro jako v inkubátoru, by sežehl ostrý plamen rozčarování, o němž nám podává svědectví Boccaccio. Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Poezie klasická **Tags:** petrarca, Petrarca Francesco, poezie klasická **Spisovatel:** Petrarca --- ### [Cyril a Metoděj. Je přirozené, šířit nové myšlenky dialogem a ne cenzurou, násilím a arogancí](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/cyril-a-metodej-apostolove-prichod-pravda-nasili) **Published:** July 5, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Cyril a Metoděj. Je přirozené, šířit nové myšlenky dialogem a ne cenzurou, násilím a arogancí, jak tomu bylo po odchodu Cyrila a Metoděje z Velké Moravy. **Content:**  **Cyril a Medoděj. Pátého července je svátek slovanských věrozvěstů, kteří přišli z řecké Soluně, aby přinesli křesťanství a východní vzdělanost na Moravu, Slovensko a zprostředkovaně i do Čech.** Oba tito světci, kteří dodnes spojují ortodoxní a katolickou větev křesťanství, se narodili v první polovině 9. století v obci Thesaloniki (Soluň), které apoštol Pavel kolem roku 52 po Kristu adresoval svůj zřejmě chronologicky první dopis, obsažený v novozákonním kánonu, První list Tesalonickým (První list Soluňským). Kdysi (asi před 10 lety) jsem k úvodním slovům druhé kapitoly tohoto listu (1Te 2,1-16) napsal dosud nezveřejněný komentář, který se mi zdá poměrně aktuální i dnes. Třeba bude čtenáře zajímat. **Malá poznámka pro ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s dějinami [křesťanství](https://citarny.com/tag/krestanstvi).** Apoštolů kolem Krista Pána sice bylo 12, ale žádný z nich nerozšířil křesťanství mezi pohany. Původní kruh apoštolů se v zásadě držel velmi konzervativní verze původního „židokřesťanství“ (např. povinnost obřízky, omezení ve stravě, uctívání svátků). Teprve svatý Pavel z Tarsu, povolaný podle Nového zákona Bohem na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat křesťany, se stal tvůrcem a hlasatelem křesťanství, jak ho známe dnes a jako se rozšířilo mimo Palestinu. Jeho autentické listy jsou nejstaršími texty Nového zákona (byly napsány dříve než evangelia) a jeho pojetí křesťanství se dá shrnout do teze, že Kristus nás osvobodil od litery Zákona k životu z Ducha a z Lásky, ke svobodě dospělých lidí. Zmíněná pasáž z Prvního listu Tesalonickým se věnuje Pavlovým vzpomínkám na práci v Soluni. Apoštol zdůrazňuje, že příchod jeho a jeho společníků do Soluně nebyl marný. Upomíná adresáty na utrpení, které přestál před svým příchodem do města ve Filipech – a také mluví o odvaze, kterou jemu a jeho společníkům dal Bůh, aby přesto hlásali evangelium. Když toto všechno apoštol připomenul, obrací se na Soluňské těmito pohnutými slovy: > „Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“ **Předně si všimněme toho poselství, které Pavel se společníky přináší celému světu: je to evangelium.** Evangelium je určitá zpráva, které se musíme učit (především z Písma a potom z tradice apoštolských otců). Nejde jen o to zprávě rozumět, vyslechnout ji, je třeba mnohem více. Právě proto evangelium není text, nýbrž spíše způsob života, života ve vztahu k Bohu. Na základě této úvahy můžeme lépe porozumět tomu, proč raná církev dovedla schválit jako kanonické čtyři různé texty evangelia. Evangelium v plném slova smyslu je totiž celý Nový zákon, každé ze čtyř evangelií jsou pouze příspěvky k evangeliu, příspěvky podle Marka, podle Matouše atd. Ty texty nemají podávat přesnou zprávu, přesnou informaci o událostech, nýbrž všechny dohromady mají být prostředníkem, skrze nějž se nás dotkne Slovo Boží v Duchu svatém. Že nepochází z nekalých úmyslů, to může apoštol říci celkem s jistotou, protože při jeho poctivosti k sobě samému a inspirovanosti Duchem sv., je se svými úmysly jistě docela dobře seznámen. Na druhé straně vystává otázka, jak může říci, že jeho poselství nevychází z omylu? Copak se cokoli, co je lidské, neukazuje vždy nějak mylným – a copak apoštol není člověk, nejsou jeho slova slovy lidskými? Jistěže jsou. Avšak o ta slova právě tolik nejde, jde o Ducha, o evangelium. Proto apoštol jinde (2K 3,6) říká, že litera zabíjí, avšak Duch dává život. Proto jakékoli zákonické, paragrafové chápání Nového zákona prostě není evangelium. **Základem hlásání evangelia, jak o tom píše Pavel, je líbit se více Bohu než lidem, dbát na Boha, který zkoumá naše srdce. Proč srdce?** Má snad na srdci záležet zvěstování evangelia? V křesťanství se až příliš často myslelo, že srdce je slabá opora. Různým pastýřům tanulo na mysli, jak je člověk křehký, jak potřebuje jasný řád, jak ponechat ho svému srdci mimo závory explicitních pravidel je totéž jako nechat ho úplně zvlčit. A sám apoštol někdy má tyto sklony. Nemohou však být prostě primárním obsahem křesťanství, mohou být nanejvýše určitou praktickou pomůckou, kterou si vynucují okolnosti. První věc, již si v takové diskusi budeme muset asi vždy všimnout, je jakási prazvláštní představa, že položit důraz na srdce tak, jak ho klade sám apoštol Pavel, znamená ponechat člověka jeho svévoli. Jenomže ze čtyř evangelií jasně vidíme, oč Ježíšovi šlo: odmítal dodržování vnějších pravidel tam, kde buď byla v rozporu s láskou, nebo tam, kde sloužila k pouze vnějšímu náboženskému životu bez lásky. Člověk je přirozeně před Bohem odpovědný nikoli jen za to, jaká explicitní pravidla odmítne, nýbrž i za to, jaká poslouchá a proč. Nezbaví se v žádném případě odpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud je přenechá na někom jiném. Bůh bude vždy nakonec zkoumat jeho srdce a ptát se ho na to, jaký byl on sám. Že poslouchal to a to, ještě nevypovídá vůbec nic o tom, jaký je sám v sobě. **Když tedy apoštol dbal víc Boha, který zkoumá naše srdce, než lidí (a lidmi jsou jistě míněni i všichni možní kněží a autority), pak tím vůbec nedal přednost vlastní svévoli před poslušností Bohu, nýbrž vlastní odpovědnosti před neodpovědným a mechanickým poslouchání lidí.** Hlásání evangelia, čehosi duchovního, co nelze zamknout do mrtvého a dutého hlasu litery, tedy hlásání životní konverze a živého vztahu s Bohem, je dáno jasně do souvislosti s posloucháním Boha, který zkoumá naše srdce. Křesťan se bude ptát: jakého mne shledá Bůh, který přece vskutku vidí do mého srdce? Nebude se před tíhou této otázky schovávat za autority. Co mu pomohou autority před tváří a soudem Božím? Autorita Nového zákona (včetně Pavlových listů) nevytváří nějaký systém, za který bychom se mohli takto schovat se svou odpovědností a s tíhou problému. Apeluje na nás místo toho, abychom žili autenticky a vskutku odpovědně před tím, který zkoumá naše srdce. Hlásat evangelium bez takového postoje vůbec nejde; apoštol to dává poměrně jasně najevo, když staví do souvislosti s hlásáním evangelia právě rozdíl mezi posloucháním lidí a posloucháním Boha. A s tím chtě nechtě dost úzce souvisí ta řeč o lichocení a chtivosti majetku. Do jakéhokoli velkého, mocného a organizovaného náboženství se podíváme, uvidíme, že kněžská kasta, jejíž moc byla opřena právě o poslušnost věřících, měla sklon k různému politickému handlu, k lichocení a ke zločinu. Pavel ovšem nepřišel hlásat evangelium proto, aby jej někdo poslouchal, nýbrž aby lidé poslouchali Boha. Nikdy se nestal ničím, co by připomínalo církevního hodnostáře nebo vladaře. Nevyžadoval od nikoho pro sebe žádnou finanční nebo jinou materiální podporu, živil se prací svých rukou a opíral se o autoritu nevynucenou mocenskými prostředky (neměl vojáky ani justici), konečně také nestanovoval nějaké konkrétní doktríny a paragrafy, nýbrž vedl ke konverzi a na cestě celoživotní konverze k Bohu byl sám příkladem. Zdá se, že apoštol byl zvláště hrdý na to, že pod žádnou záminkou nebyl on ani jeho společníci chtiví majetku, opakuje to totiž na více místech svých dopisů. Konkurenční učitelé různých jiných směrů si asi naopak na získávání peněz od lidí potrpěli – a Pavel v tomto viděl jeden z nejlepších znaků jejich neopravdovosti a lživosti. Důležitá jsou i další slova apoštolova, která následují hned za těmi, jež jsme citovali, znějí takto: > „Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“ Těmito slovy končí první odstavec naší pasáže. Vidíme, že pro apoštola a jeho druhy se stali důležitější lidé, kterým hlásali evangelium, a láska k nim, než jejich vlastní důležitost jako poslů Kristových. Dokonce i svůj život by za ně položili! V žádném případě to však pro nás není rámci Nového zákona nějaká novinka, neboť Pán sám říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce (J 10,13-15). Z apoštolových úst potom museli adresáti jeho listu mnohem lépe rozumět řeči o matce, která chová svoje děti, než křesťané z pozdějších dob slovům mnohých hierarchů o svaté matce církvi. **Apoštol Pavel, který evangelizoval pohany, stál sám uprostřed obrovského pohanského světa, uprostřed Římského impéria s ideou, která byla naprosto nová, která byla pro pohany vlastně naprosto cizí a nepřijatelná, s ideou, kterou vyznávala hrstka jakýchsi podivínů kdesi v Palestině – jak se mu vlastně podařilo evangelizovat pohany?** Kde je tajemství toho obrovského úspěchu, jehož dosáhl a který mohl sotva někdo očekávat? Podobné otázky jsou palčivé zvláště dnes, kdy během emancipace člověka, během růstu kultury, vzdělanosti a svobody ztrácí křesťanství na všech frontách své pozice a jeho pověst spojená se středověkou církví mocipánů a tmářů není příliš dobrá. Naopak se křesťanství přesouvá do zemí třetího světa, kde mocipáni a různé mafie ovládají lidi v mnohem větší míře než v Evropě. Jak to že se apoštolovi Pavlovi podařilo ve velmi podobné společnosti jako ta dnešní evropská šířit myšlenku, která neměla z hlediska zdravého rozumu žádnou šanci na rozšíření – a jak to, že nám se to nedaří, že naopak lidé křesťanství opouštějí a vysmívají se mu i ti, kteří ještě nedávno věřili? Zdá se, že v Prvním listu Tesalonickým nacházíme docela tvrdou, ovšem naprosto jasnou odpověď. **Rozdíl mezi způsobem evangelizace apoštola Pavla a praxí církví v posledních staletích je otřesný.** Nicméně stejně tak i rozdíl mezi Pavlovým evangeliem a škatulkovacím systémem nauk různých církví, mezi Pavlovou přirozenou autoritou a represivním systémem církví, mezi Pavlovou láskou k těm, které evangelizoval, mezi jeho obětavostí a finanční skromností na jedné straně – a mezi tím, co známe z církevních praxí na straně druhé, i tento rozdíl je alarmující a zdrcující. Církve sice mohou nejrůznějšími úsměvy maskovat skutečný stav věcí, nicméně jejich ovoce i jejich pověst ve společnosti zůstane vždy neoddiskutovatelným svědectvím. Rehabilitovat křesťanství se dnes díky tomu může ukázat ještě nemožnější než rozšířit ho v Pavlově době. Ale aby nám to bylo ještě jasnější, upřeme svou pozornost na text druhého odstavce naší pasáže. > „Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.“ **To je plný text druhého odstavce. Vskutku nemalý je důraz tohoto podivuhodného muže na to, že hlásal evangelium, aniž by po komkoli cokoli chtěl, co se týče materiálního zaopatření – a nebylo to pro něj vůbec snadné!** Ve dne v noci on i jeho společníci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž. S tímto přístupem by měl nesporně apoštol výbornou reputaci i mezi dnešními lidmi, zároveň je patrné, že i pro tehdejší lidi to bylo velmi důležité téma, když ho apoštol tolik zdůrazňuje. A nejen to. Oproti nikoli řídké praxi, kdy se nepravosti nebo dokonce zločiny církevních hodnostářů omlouvají poukazem na křehkost člověka a svatost církve i navzdory všem lidským hříchům, Pavel velmi jasně zdůrazňuje své a jeho přátel zbožné, bezúhonné a spravedlivé chování. Je to logické i díky tomu, na co jsme poukázali již výše – totiž díky tomu, že evangelium není litera, nýbrž Duch, že není nějakou informací, nýbrž konverzí a způsobem života. Pavel každého ze soluňských křesťanů (aspoň to tak říká) jako otec napomínal, povzbuzoval a zapřísahal, tedy nikoli ho jen učil doktríně, nýbrž šlo o cosi mnohem více než o doktrínu – o cosi, co se v žádném případě nemohlo obejít bez poctivé snahy o spravedlnost, zbožnost a bezúhonnost. Závažný rozdíl oproti dnešku, jak už jsme naznačili kurzívou, je i v tom, že apoštol se staral o každého křesťana, že ho znal osobně, že se o něj zajímal, když byl v tom kterém městě. Tento zájem o osobu druhého člověka má velký psychologický efekt a nemůže ho nahradit žádný oficiální, úřední aparát, který eviduje a sekýruje věřící. Cílem, o němž mluví apoštol, není žádný život podle předpisů, nýbrž život podle Boha, život vztahující se k živému Bohu místo mrtvých, neosobních předpisů, život individuálně autentický, nikoli život masově uniformní. **Apoštolova pozornost je upnuta k přicházejícímu království Boha, v jehož brzký příchod v době psaní Prvního listu Tesalonickým asi nesmírně mnoho věřil.** Závěrečný odstavec pasáže je věnován Pavlovým díkům, že Soluňští přijali od něj i jeho společníků slovo Boží zvěsti nikoli jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, kterým skutečně je. Toto slovo Boží, jak říká apoštol, projevuje svou sílu v těch, kdo uvěřili – přitom poukazuje na pronásledování, kterého se Soluňským dostává od jejich vlastních krajanů stejně, jako se ho dostává církvím, které jsou v Judsku, od jejich krajanů. A o těchto lidech, kteří v Palestině umučili Krista a pronásledovali křesťany (přičemž se pochopitelně jedná především o zákoníky, farizeje a vysoký klérus, tyto typy lidí zažehnou později ohně inkvizice a teroru také jakožto křesťané uprostřed církví, které se budou hlásit k Ježíši Kristu dávno po Ježíšově ukřižování), říká apoštol toto: > *„Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“* Apoštol Pavel ve své době představoval alternativu k pevně organizované a etablované církvi, jejíž vůdcové si pro svůj zisk a pro své politikaření upravili Boží slovo tak, aby nechali umučit nevinného člověka, který byl Božím Synem, na kříži. **Cyril a Metoděj byli v situaci, když už církev představovala několik staletí mocenskou instituci, účastnící se politických zájmů své doby. Církevní hodnostáři představovali mocné muže, nicméně oba věrozvěstové přinášeli evangelium do nových zemí stejně jako apoštol Pavel, kde museli přesvědčit svým osobním příkladem a opravdovostí víry. Myslím, že list apoštola Pavla, adresovaný jejich soluňským předkům, vysvětluje výborně étos, který oba do našich zemí přinesli a který byl potom mnohokrát zrazen a pošlapán těmi, kdo se k nim z výše svých hierarchických postů hlásili a hlásí.** Photo: Sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti od [Albína Poláška](https://en.wikipedia.org/wiki/Albin_Polasek) Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** církev, cyril a metodej, katolicismus a katolická církev, lidská společnost **Spisovatel:** Cyril a Metoděj --- ### [Prezident T.G. Masaryk o dobrých knihách, spisovatelích a společnosti](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/masaryk-knihy-hovory-s-t-g-m-capek) **Published:** July 27, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** ¨První československý prezident Tomáš G. Masaryk. Neoslovil mne jako filozof, ani jako myslitel, ba málo i jako politik. Ale jeho osobností jsem byl uchvácen. **Content:**  **První československý prezident Tomáš G. Masaryk. Poprvé jsem ho prostudoval až v roce 1990, kdy mi můj třídní učitel (byl jsem v osmák) předal u jakési příležitosti [Hovory s T. G. Masarykem od Karla Čapka](https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/75/88/hovory_s_t_g_masarykem.pdf). Byla to doba popřevratové euforie, kdy člověk objevoval mnoho nových věcí, dříve potlačovaných a zakázaných.** A tak jsem si tu knihu nepřečetl už nikdy celou, byl jsem uchvácen jinými proudy, hltal jsem světové kulturní dědictví a k muži, jejž moje babička nazývala tatíčkem, jsem se vracel jen vlažně a příležitostně. **Neoslovil mne jako filozof, ani jako myslitel, ba málo i jako politik. Co ovšem stimulovalo mou pozornost vždy, když jsem se s Masarykem dostal do styku, byla jeho osobnost, v níž se obrazily mravní a kulturní hodnoty, jež mnozí Čechové kdysi ctili a jež definovaly tu podobu národní svébytnosti, za niž se netřeba stydět.** Náš tehdejší mnohonárodnostní stát se hlavně díky Masarykovu vlivu stal přes všechny své problémy v celé střední a východní Evropě výspou klidu, prosperity a civilizačních hodnot. Mohl se poměřovat s Francií, Bitánií a USA jako rovný s rovným, byť vzešel z po všech stránkách zaostalé monarchie. Nechci idealizovat první republiku, leckterá smradlavá pravda o Češích ostatně vyplula na povrch záhy po jejím pádu, nicméně Masaryk pro mne určitě patří k lidem, jako byl Komenský, Hus, Jiří z Poděbrad, svatý Václav, Karel IV. nebo Palacký, kteří zasazují českou ideovou kulturu do kontextu evropského civilizačního étosu a vedou ji k vysokým inspiracím a metám. **Zvláště blízko je mi Masaryk ve svém živém zájmu o světovou literaturu a leckdy se s ním shodnu i na hodnocení jednotlivých autorů.** Jak vyplývá z Hovorů, cenil si konkrétně v ruské literatuře především Puškina a Gogola (jmenuje i Gončarova… jistě se tomu není co divit, neboť ideový schematismus Oblomova hlásá Masarykovi drahé zásady prakticismu), a s tím plně souhlasím (přidal bych ještě Někrasova). Spolu s Masarykem chválím též Gorkého, s Tolstým se naopak hádám a vůči Dostojevskému jsem nedůvěřivý. O posledně jmenovaném čteme v Hovorech (Československý spisovatel Praha 1990) toto: > *„Dostojevskij mě zaujal i negativně, musil jsem být proti té ruské a slovanské anarchičnosti (BC: velice dobře ji může poznat čtenář Deníku spisovatele), které přes všecek svůj návrat ku pravoslaví nepřekonal. Stal se svou dvojakostí otcem ruského jezuitství.“ > Podobně jsem nadšením žasnul, když jsem četl Masarykova slova o mém milovaném Rabelaisovi: „…na tom jsem vyciťoval vlastní charakter francouzský.“* **A Masaryk byl frankofilem, byť v pozdějších letech dával přednost duchu anglosaskému** – tehdy ostatně mezi Francouzi a Anglosasy nebyl tak velký rozdíl, jako je dnes. Když chválí jednotlivé francouzské autory, překvapivě mi tam chybí Montaigne nebo Villon, Ronsard a Racine (čili stará katolická Francie), naopak poněkud přebývá Musset (kde je Maupassant?) a především Comte, který měl na Masarykovu filozofii rozhodující vliv. Již tady, na podkladě zkušeností mladého Masaryka, jak o nich mluví v Hovorech, si můžeme udělat obraz o jeho estetické senzibilitě: měl rád, stručně řečeno, to prostě zdravé okořeněné nyvou romantikou – možná by mu byl velice blízko E. Rostand se svou skvělou a proslavenou hrou Cyrano z Bergeracu, o níž se Masaryk ale vůbec nezmiňuje. **Hlouběji do Masarykova literárního světa vnikneme v jeho stěžejním díle, v pravém kompendiu „masarykismu“: ve Světové revoluci (Čin-Orbis Praha 1925).** Kontext celé knihy tvoří politická filozofie, ale myšlenky se často rozbíhají i do hloubek kulturního srovnávání, etiky nebo náboženství. Masaryk byl jednoznačně příznivcem nové doby a revolucí, které směřovaly proti konzervativismu Svaté aliance, proti spojenectví oltáře a trůnu. Pro něj byly demokracie, reformace, svědomí a individualismus prakticky totéž. Novodobou historii chápe jako mohutný emancipační proces, jako boj mezi demokracií a katolickou teokracií, to je ona světová revoluce, to je však také Masarykův horizont, který jej organicky včleňuje do století devatenáctého a problematizuje aplikovatelnost jeho myšlení ve století dvacátém. Já se však nebudu zabývat rozbory „masarykismu“, a všimnu si jen jeho názorů literárních. **Začnu Masarykovým srovnáním soudobé kultury francouzské a anglické, které se děje ve stínu jeho bipolárního vidění světa:** > *„Mne zarážel v romantismu francouzském ten zvláštní nervosní až zvrácený sexualism; myslím, že posud Musset je vlastním představitelem tohoto cítění ve Francii. Hledal jsem (myslím, že správně) v tomto prvku romantiky vliv katolicismu na katolíky podle jména: katolicism svým asketismem a ideálem celibátním příliš upozorňuje na pohlaví a zveličuje jeho význam a to již v útlém mládí…. Katolicisující básník Charles Guérin to formuloval: „věčný souboj mezi ohněm pohanského těla a touhou nadpozemskou katolické duše.“* A není to jen asketism, je to upřílišený transcendentism náboženský vůbec, který katolíka skeptika a nevěrce vede k protivě krajního naturismu… Protestantism je mnohem méně transcendentní, je realistický. V Baudelairovi romantické spojení ideálu katolické madony a naturalistické Venuše je drasticky a přímo representativně provedeno… Zola to salto provedl svým naturalistickým románem…“ Masaryk v tomto jevu vidí dekadenci, ztrátu francouzské odolnosti, ale Francie světovou válku vyhrála, ba vzešla z ní jako kontinentální hegemon. Je pravda, že jižanský katolický svět měl vždy poněkud větší sklon k sexuální uvolněnosti (stačí si přečíst Boccaccia nebo Rabelaise), ale s náboženskou extází to mělo pramálo společného. Mnohem víc se v katolicismu naopak vášnivost promítla do mystiky (srv. poezii svatého Jana od Kříže) či do situace v klášterech (výmluvná je Diderotova Jeptiška). **Z Masaryka mnohem hlasitěji než racionální úvaha mluví protestantská prudérie – od dob královny Alžběty dosahovala v Anglii přímo chorobných rozměrů.** Joyce (jejž Masaryk považuje za hlasatele „naturalistického a sexuálního terrestrismu“) a Lawrence představovali proto stejně přirozenou reakci jako Zola nebo Maupassant (nebo Nietzsche v Německu). USA si to ještě radikálněji prožily po druhé světové válce, kdy se konzervativní tendence prosadily a kdy se proti nim zvedla beat generation. Pokud jde o Baudelaira, je příznačné, že literární modernista a anglikán Eliot v něm proti Masarykovi viděl jednoho z posledních autorů, který autenticky vnímal napětí mezi dobrem a zlem, čili protiklad mezi Madonou a Venuší. Masaryk by asi těžko porozuměl sexuální revoluci jako emancipaci od pokrytectví, od idealizovaných ikon manželského vztahu, které přinášely schematismus a s ním nerovnost (dlužno poznamenat, že stejně by na tom byl také Eliot). Jakmile již není podstatné hlavně to, „co tomu řeknou lidé“, je radikálně otevřen prostor pro autenticitu vztahu dvou osob (na rozdíl od vztahu dvou sociálních rolí). Moderní „úpadková“ literatura chce říci pravdu, ne pohádky – a Masaryk to nikdy úplně nepochopil. **Úpadek a obrození bývají často definovány těmi, kdo chtějí de facto udržet status quo, a to je podle mne i Masarykův případ.** Byl pozitivista i platonik, stavěl Huma dosti jasně před Comta, ale jeho vize dějin je comtovská, ctil pravdu a demokracii, přesto prezidentství pojal dost autokraticky a přehlížel obrovskou zkorumpovanost prvorepublikové politiky. Tyto velké rozpory doby samotné, dědictví fin de siècle, mu nevadily – ale „dekadence“ ano, ačkoli právě ona vedla k tříbení chaosu do nové skepse vůči civilizačním předsudkům a do nového odhodlání jít k věcem samým, nic si nepředstírat. Masaryk se hlásí k Mussetovi, Tennysonovi, sestrám Brontëovým, Austenové, a tím se odřezává od nové doby. Jeho obdiv k anglosaským humanitním ideálům a k prosperitě Británie zase příliš zanedbává koloniální kontext, hodnotí tedy současnost poněkud falešným přitakáním. Zaslepenost britského humanismu se v plné míře ukázala neschopností jasně odsoudit Hitlerův nástup k moci a v dobrých předválečných vztazích s jeho režimem. Smysl avantgardy v nejrším slova smyslu, čili boj proti slepé konformitě za autentický život, jímž není myšlen život podle nějakých abstraktních ideálů považovaných za správné, ale úsilí bez přetvářky být sám sebou a hledat životní plnost, byl Masarykovi cizí. **Zajímavé je jeho spojení ruské revoluce z roku 1917 a soudobé literatury:** > „Největší spisovatelé ukazují nám ruskou duši nemocnou a chorobnou, ale ukazují nám také její živelní touhu po pravdě. Tolstoj jen reliéfně vyjádřil, po čem toužili všichni, když podstatu umění viděl jen v pravdě, pravdivosti. Carism právě pravdou nebyl, a vojna neobnažila tu nepravdu více a lépe než Puškin, [Gogol](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/gogol-zahady-biografie-mystik-genius), [Lermontov](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/michail-lermontov-genialni-basnik), [Gončarov](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/goncarov-oblomov-lisnyj-celovek), [Turgeněv](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/turgenev-lovcovy-zapisky), [Dostojevskij](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/dostojevskij-bratri-karamazovi), [Tolstoj](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/lev-tolstoj-otroctvi-nasi-doby), [Gorkij](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/maxim-gorkij-pisen-o-bourlivaku)! Dostojevského teď Rusové přímo zovou prorokem revoluce – a válka a revoluce je krvavým ověřením ruské literatury… Rusko padlo, muselo padnout svou vnitřní nepravdou, jak by řekl Kirějevskij. Válka byla jen velikou příležitostí, kdy se vnitřní nepravda objevila v plné nahotě, a carism se shroutil sám v sobě a sám sebou. Carism dovedl Rusko zhruba civilisovat, t. j. dát evropské vymoženosti šlechtě, byrokracii, důstojnictvu, ale mužík a voják-mužík – Rusko – žili vně té carské civilisace a proto se jí nezastali, když ve válce svou nedostatečností a vnitřní chudobou neobstála.“ **Masaryk v této souvislosti obviňuje ruskou pravoslavnou církev, že se málo starala o mravní výchovu lidu.** To je ten jeho idealismus: je možné, aby ve státě, který je staletí ve vleklém úpadku a jenž nedokáže civilizační ideou konkurovat Západu, církev zachránila situaci? Ruská literatura byla především záležitostí elit, mohla tedy obrazit napětí, jež prožívaly mezi svou ruskou identitou a západní kulturou, díky níž byly elitami, ale nemohla rozmělnit mentalitu carismu, a ten se vrátil s bolševiky. Mužici možná starý carský systém rádi neměli (zvláště zrušení nevolnictví je paradoxně uvrhlo do bídy – ve své pohnuté a velmi autentické sociální poezii o tom podává svědectví Někrasov), ale jeho pád se udál tak nějak bez nich, a tím méně se jich na něco ptal Lenin. **Když se Masaryk dostává k rozboru americké literatury, nachází v ní i dekadenci. Nedokáže si přitom odpovědět na otázku proč? – ba poukazuje na to, že důvody, kterými se vysvětluje její vznik v Evropě, jsou protikladné těm, kvůli nimž se mohla objevit v USA.** Díky Poeovi a Dostojevskému, jež oba považuje za dekadenty, se Masaryk dotýká toho, co dnes nazýváme globalizací a čehož byla dekadence možná jedním z prvních projevů (i když svět jako vesnice v západní režii byl už dávno předtím myšlen Vernem!): > „…uvažoval jsem o tom, že v „novém“ a „čerstvém“ světě americkém a ruském nalézáme, co nám podává „stará“ Francie – budeme muset ty obvyklé klasifikace národů důkladně revidovat.“ **Masaryk si ale všímá i boje soudobé americké literatury proti puritanismu (a sám puritány hájí), proti tomu, co on nazývá americký „kocourkov nejen duchovní, ale hlavně mravní.“** Je skoro senzační slyšet dnes o meziválečné Americe jako o nějakém maloměstském hnízdu, jež se oproti staré Evropě teprve líhne a prodělává nemoci dětského věku. Masaryk také tvrdí, že Amerika se ve své mladší generaci odříká anglosaské identity, což jen dokazuje, jak cizí je jeho doba době naší. Anglosas byl tehdy zřejmě chápán především jako imperiální Brit, a proto je jasné, že USA, osvobozená kolonie, nechtěly mít s britskou říší mnoho společného – na druhé straně dnes se anglosaský ztotožňuje s pohledem na svět a se zvyky vlastními Američanům a spolu s nimi Australanům, Kanaďanům či Novozélanďanům a až potom Britům. Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Čapek Karel, čtenářství, Masaryk T.G. --- ### [Johann W. Goethe. Dramata Faust, Egmont, Ifigenie na Tauridě](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/goethe-faust-egmont-ifigenie-na-tauride) **Published:** July 29, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Johann W. Goethe (1749 – 1832) napsal své nejslavnější dílo, kterým je Faust Dále je autorem mnoha lyrických básní, srdceryvného románu Utrpení mladého Werthera **Content:**  **Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) napsal své nejslavnější dílo, kterým je Faust. Dále je autorem mnoha lyrických básní, srdceryvného románu Utrpení mladého Werthera, vynikajícího cestopisu Italská cesta, pedagogických románů o Vilému Meisterovi, básnické autobiografie Z mého života, novely Spřízněni volbou, teoretických spisů o přírodě a rozhodně byl i dramatikem, ba divadelníkem.** Jako vlivný ředitel slavného výmarského divadla, pro které psal své hry Schiller, znal Goethe snad všechno z divadelního života. Ostatně svůj divadelnický nadhled vložil i do Předehry na divadle, která uvádí samotného Fausta. Samotný Faust je však mnohem spíše básní, či jak se říká „dramatickou básní“, než divadelní hrou, a to platí do značné míry i o všech jeho dalších dramatech a o celém Goethově díle. I jeho věda je vlastně poezie. **[Goethe](https://citarny.com/tag/goethe-johann-wolfgang), podobně jako Shakespeare či Dante, nebyl pouze kníže básníků, ale získal si i značnou popularitu a na svém díle vydělával peníze.** Jeho Werther (1774) spustil v Německu vlnu sebevražd z nešťastné lásky, diktoval také nějaký čas módu v oblékání. Ve své populární rané hře Götz z Berlichingen, kterou napsal podle svého nejvyššího vzoru, totiž Shakespeara (jenž byl také víc básníkem než dramatikem), ztělesnil ideály hnutí Sturm und Drang a vynalezl pak velmi oblíbenou nadávku „vyliž mi…“ (aspoň podle anglické verze wikipedie).  **Mezi další Goethova dramata patří Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, Egmont, slavnostní hry na motiv bájí o Prométheovi atd. Vybral jsem si pro účel této krátké recenze jednoho starého vydání Goetheových dramat (Výbor z díla II, Nakladatelství Svoboda Praha 1949) Ifigenii a Egmonta spolu s nahlédnutím do podobenstvích o Prométheovi.** Zatímco Faust (první díl 1808) je drama opravdu niterné, kde Goethe dost možná zapomněl na to, že píše pro publikum (a snaží se to zmírnit Předehrou na divadle), jeho dramata jsou jasně psána – a v kontrastu se Shakespearem – pro potřeby dobového publika bez jasného přesahu. Jistě, publiku se Goethe snaží sdělit to, co je přesahuje, ale způsobem rozhodně nepohoršlivým, aby snad nezpůsobil dojem, že ušlechtilé principy, které propaguje (ano, Goethe propaguje!) jsou v rozporu s tváří dobré společnosti.  *Ilustrace Goethova Fausta od [Harryho Clarka](https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_Clarke) (17.3. 1889 – 6.1. 1931) odrážejí vlivy secese a art deco. Jsou z roku 1920 a v knize jich najdete 30.* **Právě už Goethe byl zajatec měšťáka. Dokáže sice oživit své postavy, ale třeba v Egmontovi jde mnohem více o jejich argumenty než o ně.** Dívka, jež miluje vévodu Egmonta, má nakonec jen velké myšlence svobody učinit romantické, tragické pozadí citu, který se vzepře – neboť vlastně i láska ke svobodě je cit. Ačkoli naprosto sdílím Goethovy hodnoty, cítím velmi zřetelně, že Egmont je hra manipulativní, či možná ještě lépe řečeno: lidově-politická. Na druhou stranu Goethe zcela shakespearovsky využívá situací tak, aby vyjádřil mnohé obecné postřehy o životě, nedopouští se černobílého vidění (i když přece jen balancuje na hraně) a soustřeďuje se opravdu na to podstatné, neplýtvá časem. Jeho hra má spád, má i obrovskou sílu, pokud si člověk uvědomí, že boj měšťanstva za svobodu proti králům a císařům zdaleka nebyl v Goethově době skončen. Čili hra vychází z velmi dobře známých událostí, předcházejících nizozemskému povstání pro španělské nadvládě, onomu ideálnímu boji obchodnického měšťanstva proti staré feudální monarchii z jihu. Nemoudře se král, neznající fakta a nerozumějící situaci, rozhodne do Nizozemí poslat bezcitného vojáka, vévodu z Alby, který má krvavě potlačit neposlušnost nizozemského lidu. Jako první na tuto změnu králova postoje doplácí vévoda Egmont, dosud přední zastánce svých krajanů před umírněnou regentkou. Egmont přitom svou urozeností patří do starého světa a počítá s tím, že král bude jeho pravidla ctít, leč Alba dostal plnou moc a nechává Egmonta popravit. Ten ale nepodléhá strachu ani před jistotou smrti. To je konec hry, který by asi nemohl být koncem, kdyby všichni nevěděli, že Nizozemci nakonec Španěly vyženou. Egmont se díky Goethovi stal dobovým symbolem boje za svobodu proti vrchnosti, jak pochopil nejspíše i Beethoven, který ke hře napsal krásnou předehru – velice podobnou jeho Eroice (oslava Napoleona). **Ifigenie na Tauridě se vrací k řecké mytologii, což Goethe rád činil častěji. Je v ní zpracováván konflikt mezi vděčností a rodinným poutem, a to velmi ušlechtile, bez vadného charakteru.** Na jedné straně je tu kněžka Ifigenie, kterou bohyně Artemis odnesla z Aulidy na dalekou Tauridu dávno tomu, aby ji zachránila před smrtí. Na druhé straně je tu vladař této části světa, sice barbar, ale v nitru ušlechtilý (vliv Rousseaua?) a vnímavý k „civilizační misi“ Ifigeniině. On by si ji rád vzal za ženu a má na to vlastně právo za všechna dobrodiní, která vykonal, Ifigenie ale nechce; ona touží po domově. Když se pak v Tauridě objeví její bratr Orestés, kterému hrozí podle dávných pravidel z její ruky smrt, všechno se začne rozbalovat a z nitra minulosti, plné krve, se ukáže, že pouze odpuštění a pochopení může léčit, nikoli však msta a krev. Přijme to nakonec i zhrzený král, jemuž je Ifigenie „ukradena“ Orestem. Hra plní svou roli, má oslovit publikum, vzbudit v něm ušlechtilé pohnutky. Není dlouhá, má nádherné verše v antickém stylu, ostýchavě šetří se sentimentalitou… prostě, dobrý kus, pro svou dobu a svůj účel přímo skvělý. Ale oproti celé Goethově velikosti je to nezajímavé nic. **Slavnostní hry jsou opravdu slavnostní, jsou to jakási baletní představení, mající jen dramatický rámec, nikoli podstatu – možná ještě lépe řečeno: jsou to féerie.** Vše je vznešené, gesta i verš, hlavním tématem je Goethův helenismus, jeho pohádkově-filozofické uchopení řeckých bájí, které v mnohém připomíná a je jakýmsi předchůdcem druhého dílu Fausta. Je tu cítit síla a niternost, tady je proud, který Goetha autenticky strhl, a ne jen pro potřeby svého publika. Právě na rozdílu mezi jinými Goethovými dramaty a Faustem lze nejlépe vidět, jak moc velký rozdíl spočívá v umění mezi tím, co se dělá z přesvědčení, a tím, co se dělá zcela autenticky. Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie světová, dramata, Faust, Goethe Johann Wolfgang **Spisovatel:** Goethe --- ### [Orwell o manipulaci vědomí. Nadechnout se. Co vyvolává lidský strach a životní prázdnotu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/orwell-nadechnout-se) **Published:** August 16, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Orwell a jeho málo známý román Nadechnout se. Hlavním hrdinou Orwellovy knihy je George Bowling a obyčejný lidský strach strach z tzv. „neviditelného“ nebezpečí **Content:**  **Orwell a jeho málo známý a nedoceněný román “Nadechnout se” ([Coming Up for Air](https://en.wikipedia.org/wiki/Coming_Up_for_Air), 1939). To podstatné v knize je obyčejný lidský strach strach z tzv. „neviditelného“ nebezpečí. Byla to Orwellova reakce na válečnou politickou situaci v roce 1939, kdy nejen Hitlerovské Německo, ale také USA a Británie a další státy propagovaly různým způsobem válečnou psychózu mezi lidmi.** **Hlavním hrdinou Orwellovy knihy je George Bowling, pojišťovací agent, kterému je něco přes čtyřicet. Bowling jako by byl přímo ztělesněním šedivé středostavovské průměrnosti.** Hlavní hrdina má průměrný plat, dvě děti, ženu, kterou sice nemiluje a které občas zahne, ale bez níž de facto nedokáže žít, bydlí v malém dvojdomku na předměstí Londýna, má staré auto, jednou za rok vyrazí na dovolenou… Nic ho pořádně nezajímá, snad jen peníze a ceny zboží, ale i tomuto zájmu schází jakékoliv zaujetí. Nadprůměrně je snad jen obézní. Celý Bowlingův život připomíná určitou formu vegetativního přežívání, jež je provázeno brbláním týkajícím se cen a občasným povyražením. Na druhou stranu Bowling není v žádném případě hloupý primitiv. Někdy dokáže až překvapivě jasně a přesně analyzovat situaci či odhadnout lidi, díky čemuž je ostatně i docela úspěšný ve své práci. **Děj knihy “Nadechnout se” se odehrává v roce [1939](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-1939-1945-historie), v atmosféře blížící se války, latentního strachu a nejistoty. Každodenní život probíhá sice stále stejně, ale vinou hrozby visící ve vzduchu se ve skutečnosti zcela mění vnímání světa a vlastního života:** > „Silnice byly jako vždycky ucpané, velikánské červené autobusy se prodíraly mezi auty, motory burácely, klaksony troubily. > Dost hluku na to, aby probudil mrtvého. Ne však tenhle dav. Měl jsem pocit, že jsem jediný bdící člověk ve městě náměsíčníků. Je to samozřejmě jenom zdání. Když procházíte davem neznámých lidí, nemůžete si nemyslet, že jsou to jenom voskové figuríny. Oni si ale nejspíš myslí to samé o vás. Věštecká nálada, která se mě v tu chvíli zmocňuje, pocit, že válka je za dveřmi a že znamená konec všeho, mi ani nepřipadá zvláštní. Máme ho všichni. Někdo víc, někdo míň. Jsem přesvědčený, že některým z kolemjdoucích se hlavou honí obrazy vybuchujících granátů a hromad bláta. Myslete si o tom co chcete, ale vždycky na to myslí v tu samou chvíli dobrý milion lidí.“ **[Orwellovi](https://citarny.com/tag/orwell-george) se v knize “Nadechnout se” výborně daří zachytit a popsat onen zvláštní druh rozpolcenosti, kterou vyvolává „neviditelné“ nebezpečí.** Na jedné straně strach, na straně druhé obyčejné starosti a radosti života, jež vyvolávají představu, že žádné nebezpečí vlastně neexistuje. **Schizofrenní realitě Bowling uniká prostřednictvím piva, práce a vzpomínáním na minulost. Především vzpomínky na dobu dětství jsou pro Bowlinga tím nejlepším utišujícím prostředkem.** V nich je svět v období před první světovou válkou světem radikálně odlišným od toho současného, světem, kde bylo vše srozumitelné, kde se nic zásadního neměnilo a kde každý měl své více méně jasné místo. Orwell vytváří prostřednictvím Bowlingova vzpomínání na život v malém městečku nedaleko Londýna obraz, který do jisté míry připomíná to, co např. Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé nazývá mýtem o pádu člověka – minulost se svou stabilitou a relativní neměnností je přes všechna negativa dobou téměř rajskou. Naproti tomu neustále se měnící moderní společnost spěje k nelidské davovosti, unifikovanosti a odcizenosti. V Orwellově pojetí je cítit zejména velké obavy z budoucnosti. Varuje nejen před hrozbou očekávané války jako takové, ale hlavně před tím, co bude následovat: > „Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávisti a hesel. Stejnokroje, ostnatý drát, gumové pendreky. Tajné cely, kde umělé zářivky svítí dnem i nocí a fízlové vás sledují i ve spánku.“ Orwellova schopnost předjímat a vystihnout povahu totalitních režimů je úctyhodná. Na druhou stranu se však zdá, jako by si snad ani nedokázal představit, že může přijít změna, která by ve vztahu k onomu starému světu byla něčím pozitivním. **George Bowlinga jeho vzpomínky a šťastná shoda okolností, kdy vyhrál trochu peněz, které své úzkostlivě spořivé manželce zatajil, přivedly k nápadu, o němž se mluví hned úvodní větě románu.** (O tom, jaký nápad to je, se čtenář dozví až v poslední třetině knihy, díky čemuž se autorovi umně daří udržet jisté napětí, jež dává knize příjemný spád.) Při jedné pracovní cestě, okouzlen krásným jarním dnem, se na chvíli zastaví na louce plné petrklíčů. Hlavou se mu přitom honí úvahy o podivné nesmyslnosti lidského života, který je vyplněn mnoha zbytečnostmi, přičemž na věci podstatné a zajímavé většinou nezbývá čas. A v tomto neobvyklém duševním rozpoložení se Bowling rozhodne, že stráví týden ve svém rodném městě, Binfieldu. Nechce odejít od rodiny, opustit práci, radikálně změnit život, chce jen dočasnou změnu, návrat do míst, kde se cítil dobře a která jsou pro něj ztělesněním onoho starého dobrého světa. Návrat, byť krátký, se má stát oním nadechnutím se. **Na návštěvu rodného města se pečlivě připraví a zařídí vše tak, aby se jeho žena nic nedozvěděla, protože ví, že by jeho úmysl nebyla schopna vůbec pochopit. Samotná cesta do Binfieldu je naplněna vzrušením a radostným očekáváním. Oč větší a vzrušenější však byla touha vrátit se do rodného města, o to větší bylo Bowlingovo zklamání.** Již první pohled z kopce nad městem byl zdrcující: > „První otázka zněla, kde je Dolní Binfield? > Nemyslím tím, že byl zničený. Byl jenom utopený. Díval jsem se na poměrně velké průmyslové město. Pamatuju si – sakra, moc dobře si pamatuju! a v tomhle případě se nemůžu moc plést – jak Dolní Binfield vypadal z vršku chamfordského kopce. High Street mohla být dlouhá tak čtvrt míle a kromě několika odlehlých domků mělo město tvar kříže. Hlavní orientační body byly věž kostela a komín pivovaru. Teď jsem nemohl najít ani jeden.“ Přes počáteční deziluzi způsobenou radikální změnou vzhledu města se ubytovává v místním hotelu, a přestože je vnitřně nespokojen, rozhodne se v rodném městě setrvat. Rozhořčení v něm ale nevyvolává žádnou hlubší vnitřní aktivitu, naopak se Bowling zcela v souladu se svým naturelem pomalu ale jistě přizpůsobuje. Popíjí pivo a brandy, pokukuje po ženských a toulá se změněným městem. Z vysněného návratu do jiného světa se stává ušmudlaný výlet doprovázený několika vyčpělými vzpomínkami. Pro Bowlinga je především typické, že čeká změnu od vnějších okolností, což vyvrcholí v jeho pokusu najít starý zapomenutý rybník v zámeckém parku. Ten pro něj byl symbolem určitého tajemství, pravým opakem všedního života. Ze zarostlého rybníka ukrytého uprostřed neprostupného lesa a plného velkých ryb se však stalo přírodní koupaliště plné vřeštících dětí obklopené nespočetnou spoustou nových domů. Po tomhle zážitku začalo být Bowlingovi zcela jasné, že pokus o útěk do nějakého starého světa byl a je omylem. Nesmyslnost celého pokusu utéct jen podtrhuje samotný Bowlingův návrat. Žena odhalí, že nejel na služební cestu a podezírá ho z nevěry, a on ji není schopen nic vysvětlit. Vše zůstává při starém a Bowlingovou jedinou starostí nakonec je, jak s co nejmenším úsilím uklidnit nastalou situaci: „Hlavou mi problesky tyhle tři možnosti: > A. Říct jí, co jsem doopravdy dělal, tak, aby tomu uvěřila. > B. Vyrukovat se starým trikem o ztrátě paměti. > C. Nechat ji, ať si myslí, že v tom byla ženská, a vzít si svoje prášky. > Stejně jsem ale moc dobře věděl, co nakonec zvolím. Je asi jasné, že si zvolil třetí možnost. V Bowlingově životě se totiž vůbec nic nezměnilo. **Myslím, že se [Orwellovi](https://citarny.com/tag/orwell-george) v tomto krátkém románu “Nadechnout se” velmi dobře podařily zachytit mnohé rysy předválečné doby.** Na jednu stranu je zde spousta nových možností usnadňujících každodenní život. Na stranu druhou je však právě díky rostoucím možnostem na člověka kladen větší nárok, aby se se svým životem nějak sám vypořádal. Se ztrátou nutnosti trávit většinu času prací zajišťující holé přežití totiž vyvstává otázka, co si vlastně počít s životem, v němž není třeba se jen dřít. **V postavě George Bowlinga se pak jasně zrcadlí životní prázdnota, kterou vyplňují jen bezcenné cetky povrchní zábavy. I jeho útěk do rodného města je vlastně také jen jistým druhem povrchního odreagování. Bowling však od něj čeká mnohem více, stejně jako od všech vnějších věcí. Jeho tragédie tak spočívá především v nepochopení toho, že vnější svět je přes všechny změny vždy jen kulisou a že to opravdu důležité se děje uvnitř člověka.** **George Orwell / Nadechnout se / Vydalo [Argo](http://www.argo.cz)** Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) **Categories:** Beletrie světová **Tags:** kritika společnosti, manipulace, Orwell George **Spisovatel:** Orwell --- ### [Lev Tolstoj. Vojna a mír. Mravnost jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/tolstoj-vojna-mir-homosexualita-mravnost) **Published:** November 3, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Hlavní postava eposu Vojna a mír, kterou napsal Tolstoj, mě inspirovala k objasnění názoru, že mravní cítění má původ jako vnitřní protest proti homosexualitě **Content:**  **Hlavní postava eposu Vojna a mír, kterou bravurně napsal Lev Nikolajevič Tolstoj, mě inspirovala k objasnění názoru, že mravní cítění má původ jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu, který může být na nějaké hluboké úrovni podezřelý, ale na vědomé úrovni je nepochopený.** Analyzoval jsem další Tolstého postavu, tragického hrdinu Kreutzerovy sonáty, a ukázal jsem, že sadismus, stejně jako žárlivost, jsou důsledky tohoto tajného, zákeřného sklonu. I tam byl Tolstoj přiveden k morálním problémům a v prohlášení o morálních postulátech popíral a nenáviděl erotické sklony a dokonce odmítal reprodukci. **Válka a mír jsou samy o sobě morálním problémem.** [Tolstoj](https://citarny.com/tag/dostojevskij-f-m) ve svém dlouhém filozofování tento problém téměř nezmínil. Jeho hlavní starostí byl problém svobodné vůle. Jedná člověk svobodně? Dělají masy? Má vůdce? Je jejich čin výsledkem historických událostí? Tento pokus je opakovaně rozvíjen protichůdným způsobem. Vůdcova svobodná vůle je plně závislá na tom nejmenším z jeho vojáků. Je to protest proti muži, který si pro sebe uzurpoval historické poslání. Je to protest proti tyranům, jedovatá obžaloba přemožitele mnoha mužů. Tato osamocená obvinění ve filozofických kapitolách románu se znovu objeví jako ilustrace v postavách románu a ten, kdo, jak se zdá, nese nejvíce autobiografických rysů, bude jistě Tolstému srdci nejbližší. Vskutku: Hrabě Pierre Besuchov připravuje pokus o Napoleonův život v Moskvě. Tolstoj učinil ideologický pokus a jeho hrdina se toho chtěl dopustit fyzicky. **Asi vůbec nepřekvapí, že tentýž Pierre Besuchov v prvních kapitolách románu otevřeně odhalil své nadšení a lásku k Napoleonovi.** Tolstoj ze svého pohledu nic nevysvětlil, proč k této změně došlo. V roce 1805 byl Napoleon přesně ten samý despota jako v roce 1812. Pierre zažil morální proměnu; z častého návštěvníka bordel se měl vyvinout v hledače pravdy. Co bylo kořenem této transformace? Těch sedm let budeme Pierra doprovázet. Pierre, nemanželský syn starého hraběte, přichází do Petrohradu ze zahraničí, kde vyrůstal. Vede tam rozpustilý život a sdílí dobrodružství s Anatolem Kuraginem. Společně navštěvují bordely a společně se účastní nočních skandálů. Jeho otec, starý dvořan z dob Kateřiny, umírá v Moskvě. Je k němu přivolán syn, který se v té době shodou okolností nachází ve stejném městě. Zatímco tam jde, usne v droshce. Tento nezájem změkne jen nakrátko při pohledu na jeho umírajícího otce. Po smrti nejsou žádné otázky svědomí, žádné změny pocitů: emoční blokáda, jakou často nacházíme u neurotiků. Je legitimován a stává se bohatým. Zamiluje se do Heleny. > *“Ale ona je hloupá, říkal jsem si, že je hloupá,” pomyslel si.* V tom pocitu, který ve mně vzrušuje, je něco odporného, něco, co není legitimní.” **Helena je Anatolova sestra.** > Bylo mi řečeno, že její bratr, Anatole, byl do ní zamilovaný a ona do něj, že tam byl pravidelný skandál, a proto byl Anatole poslán pryč. . . současně meditoval o její bezcennosti a snil o tom, jak by mohla být jeho manželkou. . . a jak všechno, co si o ní myslel a slyšel, mohlo být nepravdivé. . . A znovu si řekl, že to není možné, že v tomto manželství bude něco odporného, nepřirozeného, jak se mu zdálo, a nečestného. . . . a zaplavila ho hrůza, že se mohl nějakým způsobem zavázat k tomu, aby udělal něco zjevně špatného, a ne to, co by měl udělat. Ale právě ve chvíli, kdy si to vyjadřoval, v jiné části jeho mysli vyplul její obraz na povrch se vší její ženskou krásou. > > Šest týdnů po večírku Anny Pavlovny a po něm bezesná a rozrušená noc, kdy se Pierre rozhodl, že svatba s Helenou bude neštěstí a že se jí musí vyhnout a odejít; šest týdnů po tomto rozhodnutí Pierre stále neodešel. . . a cítil s hrůzou, že . . . nemohl se vrátit ke svému dřívějšímu pohledu na ni, že se od ní ani nemohl odtrhnout, že by to byla strašná věc, ale že bude muset spojit svůj život s jejím. . . . Nevědomý pocit hříšnosti toho popudu paralyzoval jeho vůli. . . “ musí se to nevyhnutelně stát. Všichni to tak očekávají. . . že je nemohu zklamat. Ale jak to bude? Nevím, ale bude to neomylně, bude!“ **Co bylo zvrácené na zamilovanosti mladého muže do mladé ženy stejného společenského postavení?** Dalo by se říci, že nechvalně známá zamilovanost bratra a sestry byly „nelegitimní“ emoce. Jeho emoce však „nebyly legitimní“, protože miloval bratra v sestře. Tolstoj si myslel, že zkušenosti mezi bratrem a sestrou byly překážkou jeho odhodlání, ale byly příčinou Pierrova sklonu a jeho manželství. Později v podobné situaci s jinou dívkou bude stejný Pierre jednat znovu podobně. Nejen krasavec Anatol (Tolstoj popíše svou elegantní a přitom drsnou krásu jinde), ale i další chlípný, jeho a Anatolův přítel Dolochov, bude mít intimní vztah se svou ženou. > Dolochov využil jeho přátelských vztahů s Pierrem za jejich starých hlučných časů, přišel přímo do jeho domu a Pierre ho v něm usadil… Dolochov mu cynicky chválil krásu své ženy a… od té doby je nikdy neopustil. > > Pokaždé, když se jeho pohled náhodně setkal s Dolochovovými pohlednými, drzými očima, Pierre cítil, jako by v jeho duši stoupalo něco hrozného, ohavného, a spěchal se odvrátit. K Dolochovovi má však ambivalentní pocit. Miluje jeho, dobyvatele a jeho zvěrstvo. “Vzpomněl si na výraz Dolochovovy tváře ve chvílích krutosti.” Sám se pokusil hrát mužskou roli a vybíjel svou zuřivost proti pachateli. Anonymnímu dopisu, který dostal, nevěřil, ale vyzval Dolochova na souboj, a když ho smrtelně zranil, „stěží ovládl vzlyky“, rozběhl se k zraněnému Dolochovovi. > “Byl jsem hrdý.”… o její nepřístupnosti“ a o stránku později: „Věděl jsem, že je to rozpustilá žena, ale neodvážil jsem se to vlastnit.“ > „A teď Dolochov: tam sedí ve sněhu a nutí se k úsměvu; a zemře… jako odpověď na mé výčitky svědomí… Jsem na vině.” Kdyby byl Tolstoj nyní naživu, rád bych znal jeho vysvětlení pro pocit viny ze strany podvedeného manžela. Pocit viny pocházel z jeho citu k Dolochovovi. Jeho sebeklam, kterým chtěl uvěřit v její nedotknutelnost, a jeho pohostinnost vůči nechvalně známému mládenci byly prostředky k jeho cíli. Snaží se bojovat proti ženské roli ve svých homosexuálních svazcích, trucuje a vede souboj. Jeho nenávist patří ženě. > “Zabiju tě!” vykřikl a sebral ze stolu mramorovou desku se silou, kterou v sobě do té doby neznal, udělal krok k ní a zamával jí. > Pierre cítil opuštěnost a fascinaci šílenstvím. **To vše připomíná různé scény v Kreutzerově sonátě, a to i v detailech.** **Homosexuální instinkt, pokud není překonán, může jít buď cestou regrese do sadismu, nebo může jít cestou sublimace, k rozvoji etického systému. Poté, co se emoce sadistickým způsobem osvobodí, dojde k opačnému pokusu překonat impuls jeho sublimace.** Po souboji a odcizení od své ženy Pierre odchází. Na nádraží v Torchoku najde cestovatele, starého muže s povislým obočím. Doprovází ho sluha, malý stařík bez vousů a kníru, který nebyl oholený, ale zdálo se, že mu nikdy nenarostl. Tento zjevně svévolný popis Tolstého je příznačný. Pierre se mění v žáka. A jaký je duchovní rozdíl mezi učedníkem a mladíkem? “Pierre začal pociťovat neklid a pocit nutnosti, nevyhnutelnosti vstoupit do rozhovoru s cestovatelem.” Pierre se chtěl odvrátit od jeho pohledu, ale ty jiskřivé staré oči ho neodolatelně přitahovaly. Cestovatelův obličej byl nepřátelský, dokonce chladný a strohý, ale navzdory jeho slovu řeč a tvář nového známého Pierra neodolatelně přitahovaly. Byla dána nábožensko-mravní výuka. Byl to správný okamžik v Pierrově životě, protože toto setkání uvolnilo cestu k pozitivnímu vítězství nad homosexuálním pudem. > Pierre hleděl zářícíma očima do svobodného zednáře a se vzrušením v srdci naslouchal jeho slovům. . . a cítil radostný pocit uklidnění, obnovy a návratu do života. > > Pierre procházel po nádražní místnosti. . . Prohlédl si svou krutou minulost a s extatickým pocitem nového začátku si představil blaženou, bezúhonně ctnostnou budoucnost. Zde je zřejmé, jak „hřích a spása“ čerpají ze stejného zdroje. **Předpokládá se, že v jednom období svého života byl Tolstoj spojen s doktrínami zednářů.** (Samotný starý muž, Osip Alexejevič, je ve skutečnosti obrazem Tolstého, jakým bude o mnoho let později.) “Zdroj spásy není vnější, ale uvnitř nás.” Tolstoj toto kázání opakuje o mnoho let později: „Království Boží je v nás,“ nazývá jedno ze svých děl. Zasvěcení do lóže je záhada, která se odehrává v skrytu a ve tmě. Obnažená šavle se vysune a dotkne se prsou nového bratra v samotě s přivádějícím bratrem, který mu zaváže oči a políbí ho. **Cíle, které spisovatel vyjmenoval v samotě „pro zlepšení lidstva“, byly Pierrovi obzvláště blízké.** Dárky byly požadovány jako projev štědrosti a je vyzván, aby se vzdal jakékoli hotovosti, kterou má u sebe. Na znamení poslušnosti se po něm vyžaduje, aby se svlékl. Na znamení upřímnosti je požádán, aby se vyznal ze své největší vášně. “ Pierre se odmlčel a hledal odpověď. Víno? . . . lenost? ukvapená nálada? . . . ženy? . . . ‘Ženy.'” > Rétor odpovídá: > „Obraťte veškerou svou pozornost na sebe, dejte uzdu svým citům a nehledejte požehnání ve svých vášních, ale ve svém vlastním srdci. Tajemství požehnání není vně, ale uvnitř nás…“ **Během tohoto obřadu byl nazýván „hledačem“, „trpitelem“ a jindy „živitelem“, tj. byla mu přisuzována buď aktivní nebo pasivní vlastnost.** Bylo mu řečeno, že se tomu musí věnovat: poklekl před branou svatosti. Dostane lopatu, tři páry rukavic a zástěru. Velmistr mu říká, že nemá poskvrňovat bělost zástěry, která představuje sílu nevinnosti. “Pak o nevysvětlitelném rýči” mu velmistr “řekl, aby se s ním namáhal, aby si očistil srdce od neřesti a s nezlomnou trpělivostí uhladil cestu v srdci svého bližního.” **Hladit srdce svých bližních rýčem není příliš samozřejmá symbolika. Podle Freuda je lopata mužským symbolem a zástěra ženským.** Velmistrovo vysvětlení okamžitě potvrzuje náš názor, že jde o sexuální symboliku. První rukavice jsou „mužské“; nemůže znát jejich význam, ale má je mít v úschově. Další pár je také „mužský“ – má ho nosit na schůzkách. Třetí pár je „ženský“. Dva páry „mužských“ rukavic symbolizují možná bisexuální roli muže; „mužské“ rukavice, jejichž význam nelze poznat, na rozdíl od těch, které se nosí na schůzkách, odkazují na to, co je tajné, a nazývané maskulinní patří k sexuálnímu tajemství. > Pak je mu řečeno: > „Leť na pomoc bratrovi, ať je to kdokoliv… > Buď přátelský a zdvořilý. Poděl se o své štěstí se svým bližním a nikdy nebudeš závidět potíže tu čistou blaženost.” **Shromáždění svobodných zednářů se skládá pouze z mužů.** Je zřejmé, jak květy tohoto náboženského cítění a těchto morálních imperativů vyrůstají z kořenů instinktu. V houští se kořeny a květy proplétají. Pierre zkoumá každý jeho majetek a zavádí humánní reformy. Věří a prohlašuje svou víru, že přijde čas, kdy už žádné války nebudou. > Nyní jsme dětmi země, ale navěky dětmi celého vesmíru. Necítím ve své duši, že jsem součástí toho obrovského harmonického celku? . . . jedno zrnko, jeden krok vzhůru od nižších bytostí k vyšším? . . . Cítím, že nemohu zmizet, jako nic ve vesmíru nezmizí, že skutečně vždy budu a vždy jsem byl. Cítím, že vedle mě, nade mnou, jsou duchové a že v jejich světě je pravda. ” Venez demain večeře.” . . le soir. Il faut que vous veniez. . . Venez.” Boris Drubetskoj se stal důvěrným přítelem v domě hraběnky Besuchovové. > “Jsem se svou ženou smířený.” . . Vzpomněl jsem si na své rozhovory s Osipem Alexyevičem a . . . dospěl k závěru, že bych neměl prosebníka odmítat. . . a že musím nést svůj kříž. Ale pokud odpustím kvůli správnému jednání, ať má mé shledání s ní alespoň duchovní konec.“ Řekl své ženě, že ji žádá, aby mu odpustila, a že není nic, za co by jí musel odpustit. Cítil blažený pocit obnovy. Boris Drubeckoj byl nejintimnější osobou v domě Besuchova. Pierre trpěl tak bolestně urážkou způsobenou jeho manželkou před třemi lety, že před podobnou urážkou unikal, zaprvé tím, že nebyl manželem své manželky, a zadruhé tím, že nikomu nedovolil o ní pochybovat. > “Taková zvláštní antipatie,” pomyslel si Pierre; “A jeden čas jsem ho měl opravdu moc rád.” Tolstoj o tom říká: > To vše v Pierreově duši, zatímco probíhal složitý a pracný proces vnitřního vývoje, který mu mnohé odhalil a přivedl ho k mnoha duchovním pochybám a radostem. Tato věta je neúmyslně, ale nápadně vložena mezi vyprávění o spojení Boris-Helena a bezprostředně následující náhodný a zdánlivě náhodný příběh z Pierrova deníku o Borisově zasvěcení do zednářské lóže: Pierre je vítač. Zjevně neúmyslná, náhodná a nic netušící povaha motivů jeho chování je skutečně charakteristickým jevem. > Večer se konala recepce… Boris Drubetskoj byl přijat. Navrhl jsem ho a byl jsem rétor. Po celou dobu, co jsem s ním byla v temném chrámu, mě znepokojoval zvláštní pocit. Objevil jsem v sobě pocit nenávisti, který jsem se usilovně snažil překonat. A mohl jsem si upřímně přát zachránit ho od zla a uvést ho na cestu pravdy, ale zlé myšlenky na něj mě nikdy neopustily. Napadlo mě, že jeho cílem při vstupu do bratrstva bylo jednoduše získat intimitu a přízeň mužů v naší lóži. **Jak vidíme, při vší své blízkosti k zednářské ideologii z roku 1864 nebyl Lev Tolstoj slepý vůči negativním aspektům instituce svobodného zednářství.** > “Není schopen, pokud jde o mé pozorování, cítit úctu k našemu svatému řádu.” Proč ho tedy Pierre doporučil? Podvedený manžel, který zavře oči a nechce vidět, co se děje v ložnici jeho ženy, zavede podvodníka do svého bratrstva. Osoba považovaná za vhodnou pro zasvěcení musí mít čisté srdce. Je triviální racionalizací tvrdit, že iniciuje podvodníka, aby ho reformoval. “Měl jsem opravdu rád probodnout jeho holou hruď mečem, který jsem na něj držel.” Mezi Dolochovem a Borisem se objevila identifikace, jak tomu bylo dříve mezi Anatolem a Dolochovem. Na další stránce svého deníku Pierre píše, že „by si to rád promyslel“, ale tok myšlenek ho zavedl zpět k setkání s Dolokhovem po souboji, a „teď jsem si vzpomněl na všechny podrobnosti toho rozhovoru a v mé mysli z něj udělaly ty nejmstivější a nejkousavější repliky. “Pak okamžitě, bez přechodu: „Poté přišel Boris Drubetskoj. . . Řekl jsem mu něco hrozného. odsekl. Rozpálil jsem se a řekl jsem mu mnoho, co bylo nepříjemné a dokonce hrubé.” Pak následuje sen. > Zdálo se mi, že jsem šel ve tmě a byl jsem najednou obklopen psy. . . . jeden mě chytil svými zuby za stehno . . . Snažil jsem se to uškrtit rukama. . . další, větší, mě začal kousat. . . Začal jsem lézt na plot. . . Po velkém úsilí jsem vytáhl své tělo nahoru, takže moje nohy visely na jedné straně a mé tělo na druhé. Na druhé straně plotu byla „velká třída a zahrada a v zahradě velká a krásná budova“. Probudil se. „Pane, velký architektu přírody, pomoz mi odtrhnout tyto psy – mé zlé vášně, a zvláště ty poslední – které v sobě spojují násilí všech předchozích, a pomoz mi vstoupit do chrámu ctnosti, jehož jsem byl. zaručil vidění ve spánku.” Toto je jedna současná interpretace snu. Skrytá vášeň v sobě skrývá vášeň všech ostatních vášní. Existuje však i jiný výklad, paralelní určení obsahu snu. Abychom tomu porozuměli, musíme rozluštit význam trapné pozice na plotě. Co tato pozice znamená? Ve stejném svazku Vojny a míru, část 2, kapitola 16, čteme:*„Pes na plotě, živý pes na plotě,“* (řekl Denisson jako největší výsměch jezdce pěšákovi na koni). Tato asociace je natolik výrazná – pes a plot –, že ji můžeme bez váhání interpretovat: Pierre na plotě v nepříjemné pozici psa. Ostatní psi jsou jeho rivalové. Bezprostředně před snem byli zmíněni Dolochov i Boris. Pes je považován za sexuální (a homosexuální) zvíře. ***“Pomozte mi vstoupit do chrámu ctnosti,” uzavřel Pierre vyprávění svého snu.*** Tento chrám, k němuž vede „úzká cesta“, může mít dvojí význam, který opakuje téma našich komentářů: Vytváření mravního patosu a zápalu jako dobytí a sublimace „psího“ (v Kreutzerově sonátě „ prasečí” ) tendence. Po souboji s pokušitelem jsme vyjádřili přesvědčení, že mravní renesance vyplývající ze setkání se starým svobodným zednářem pochází ze stejného zdroje jako sexuální zmatek. Stejně tak by se to mohlo jevit jako Tolstého výsměch přímému významu: Stařec káže mladému muži, který prošel drsnými zkušenostmi, a my jako blázen v bouři ve spěchu utíkáme s výkřikem, že císař nemá šaty. Po tom v Pierreově deníku však následuje další sen: > Zdálo se mi, že Osip Alexejevič sedí v mém domě, a byl jsem velmi rád, že ho vidím, a dychtil jsem ho pobavit. . . a chtěl jsem se k němu přiblížit a obejmout ho. Ale jakmile jsem se k němu přiblížil, viděl jsem, že jeho tvář se změnila a omládl, a řekl mi něco tiše, nějakou nauku našeho řádu. . . . stalo se něco zvláštního. Seděli jsme nebo leželi na podlaze. Něco mi říkal. Ale ve snu jsem toužil ukázat mu svůj cit oddanosti, a když jsem neposlouchal jeho slova, začal jsem si představovat stav svého vlastního vnitřního člověka a milost Boží, která mě posvěcuje. A do očí se mi draly slzy. . . . Pak jsme se najednou ocitli v mé ložnici, kde stála velká manželská postel. Lehl si na jeho okraj a zdálo se, že jsem byl naplněn touhou obejmout ho a také si lehnout. A ve snu se mě zeptal: ‚Řekni mi pravdu, jaké je tvé hlavní pokušení? Víš to? Věřím, že to víš.“ Je možné, že to sám Tolstoj ještě nepochopil? Neobvykle silný případ slepoty! > Zahanbený touto otázkou jsem odpověděl, že mým pokušením je lenost. Nevěřícně zavrtěl hlavou. A ještě více zahanbený jsem mu řekl, že i když tu bydlím se svou ženou, nežiji s ní jako manžel. Na to odpověděl, že nemám právo zbavovat svou ženu objetí, a dal mi najevo, že je to moje povinnost. Ale odpověděl jsem, že bych se za to měl stydět. **Jsou to pravděpodobně autobiografické sny. Tolstoj a Pierre pochopili, že sen znamená, že se má žít se ženou.** Ale proč? Pokračovali v nesprávném pochopení, i když je to uvedeno zcela jasně. Pokud sen není pochopen, jeho myšlenka se opakuje v dalším snu. Nevědomí se neustále snaží najít způsob, jak mu porozumět. > Měl jsem sen, ze kterého jsem se probudil s bušícím srdcem. Zdálo se mi, že jsem byl v Moskvě ve svém vlastním domě, ve velké pohovce, a Osip Alexejevič vyšel ze salonu. . . . Políbil jsem ho na tvář a na ruce, zatímco on řekl: “Všiml sis, že můj obličej je jiný?” Podíval jsem se na něj a stále ho držel v náručí. V pokračování snu mu Osip Alexejevič ukazuje velkou knihu a > Řekl jsem: „To jsem napsal já“… a na všech stránkách byly krásné kresby. A ve snu jsem věděl, že tyto obrázky zobrazují milostná dobrodružství duše s jejím milovaným . . . krásný dar dívky v průhledných šatech… létat až k oblakům. A zdálo se mi, že vím, že tato dívka není nic jiného než postava Písně písní… Zahynu kvůli své ničemnosti, jako bys mě úplně opustil. Ale tohle byla Píseň písní; proč tedy korupce a zatracení? Mraky a zkaženost, náboženské cítění a homosexualita, spása a zkaženost. . . Císař skutečně neměl žádné šaty. **Natasha byla milovanou snoubenkou Pierrova „přítele Andreho“. Tento pocit byl opravdový; Tolstoj jej zobrazil jemným uměleckým štětcem.** Tato láska byla vystavena těžké zkoušce a blížila se katastrofě. Za to, co se stalo, mohl zmíněný Anatol. Tak se to pro Pierra stalo dvojitým magnetem: Anatol a Andre ve skutečnosti ve stejné dívce. Přišla katastrofa, magnet zafungoval dvojnásobnou silou, takže si Pierre uvědomil cit k dívce. U Heleny to byli Anatol a Dolochov as Natašou, Andre a Anatol, kteří pro něj udělali ženu přitažlivou. Pierre se Nataše vyhýbal. Zdálo se mu, že k ní chová silnější cit, než by měl mít ženatý muž k přítelově snoubence. A ano, nějaký osud ho neustále sváděl dohromady s ní. Kvůli Natašině nevěře Andremu na ni Pierre myslí s podezřením a antipatií. Andre říká, že není schopen soutěžit s gentlemanem. Pierre už to dělá podruhé. O několik minut později, jako odpověď na jeho otázku: „Rád bych věděl, miloval jsi … miloval jsi toho zlého muže?” slyší Natašin pláč; Pierre je zaplaven pocitem soucitu, něhy a lásky a činí z ní své ohnivé vyznání lásky. Toho večera, „při pohledu na oblohu, Pierre zapomněl na ubíjející podlost všech věcí pozemských ve srovnání s výškou, kam se jeho duše zvedla. **Zde opět vidíme původ zdroje mravního citu.** Pierre, který zůstal v Moskvě, aby zabil Antikrista (Napoleona), místo toho zachránil dítě a během svého uvěznění našel v sobě božské; Bůh je tady, všude. Naučil se ve všem vidět velké věčné nekonečno. Jeho další dobrodružství naši studii nezajímají. Helena umírá. Ožení se s Natašou. Cítíme ve vztahu stopu klamu,(1) , když řekne jak > často se mu zdálo, že všichni lidé jsou zaujati svým vlastním budoucím štěstím. Často se mu zdálo, že všichni mají radost ze stejných věcí, které dělá on, a jen se snaží tyto radosti skrývat a působit, že jsou zaneprázdněni jinými zájmy. V každém slově a v každém pohybu viděl náznak svého štěstí. **Pochopí Tolstoj situaci v prosperujícím buržoazním manželství svého hrdiny?** Všeobecný názor byl, že Pierre byl pod botou své ženy, a tak to také bylo. Přesto měl často pocit, že byl povolán, aby dal ruské společnosti a celému světu nový směr. Můžeme se spokojit s touto krátkou zprávou o romanci Pierre-Natasha a projít řadou názorných citátů. Mystika a velká historická mise blížící se k megalomanii jsou čerpány z pramene vody do výpustí, které jsme prozkoumali. **Písmena L’Empereur Napoleon, vyjádřená v číslech a sečtená, celkem 666, apokalyptické číslo.** “Zkoušel Le russe Besuhof a sečtením čísla bylo 671.” Pak spočítal L’russe Besuhofa a došel k 666. „Jeho láska k Nataše, Antikrista, Napoleonova invaze, kometa, číslo 666, l’empereur Napoleon a l’russe Besuhof . . . Pierre se ocitl v pozici, která se blížila k šílenství.“ „On, L’russe Besuhof, měl nějakým způsobem mystickou hodnotu čísla šelmy, 666, \[a\] jeho podíl na stanovení meze moci šelmy, ‚mluvení velkých věcí a rouhání‘, byl vysvěcen. od celé věčnosti.” Opouští svůj domov, ale zůstává ve městě, když se Napoleon blíží k Moskvě. *“Pierre opustil svůj vlastní dům, aby unikl z komplikované spleti, kterou kolem něj utkaly požadavky každodenního života, které ve svém tehdejším stavu nebyl schopen rozmotat.”* Hledá symbolickou blízkost k zesnulému Osipovi Alexjevičovi a skrývá se ve svém domě. Zatajil své jméno, musel najít Napoleona a zabít ho, buď aby sám zahynul, nebo aby ukončil trápení celého národa, které, jak to viděl Pierre, bylo způsobeno pouze Napoleonem. Měl „touhu po oběti a utrpení kvůli pocitu obyčejného neštěstí“. Pierre je ženský typ, který bojuje proti svým přirozeným sklonům. Velmi negativní vztah Tolstého k Napoleonovi je totožný s Pierrem, který se téměř symbolicky rozhodne po nedostatečné přípravě Napoleona zabít. Ve skutečnosti, > Pierre si nikdy jasně nepředstavoval samotný akt úderu, ani Napoleonovu smrt, ale s neobyčejnou živostí a truchlivým požitkem přebýval na svém vlastním konci… > “Ano, jeden muž za všechny, musím jednat, nebo zahynu.” **Masochismus a morálka: pokus překonat svou ženskost a provést mužský atentát.** Bezesné noci „přivedly Pierra do stavu… hraničící s šílenstvím.” „Soucit, láska k našim bratrům, k těm, kdo nás milují, láska k těm, kdo nás nenávidí, láska k našim nepřátelům; ano, láska, kterou Bůh kázal na zemi,“ pomyslel si umírající Andre, ale charakteristické jsou myšlenky, které by Tolstoj neměl připisovat Andrému, ale Pierrovi. Božská láska k nepříteli je pro nás v kultu Jahve neznámá. Božská láska ve skupině mužů je pojem, který nám připomíná řecké filozofy. V evangelickém kázání, mezi projevy nenávisti, se tento postulát tu a tam znovu objevuje. Morální imperativy hledají svou mízu a ráznost v rozkvětu nezkrotné tendence. Tolstoj však nechává kyvadlo svého morálního kázání nakonec v mnohem pozdějších letech vychýlit směrem k podřízenosti a lásce k nepříteli. V tomto díle uznává biologickou nutnost války. > **“Proč se miliony lidí zabíjejí navzájem, když se od počátku světa ví, že je to fyzické a morální zlo?”** **Více než to: Ve válce a míru nevidíme u Tolstého žádné pacifistické pocity. Válka mu přináší potěšení.** Zabíjení je opakující se obraz a v průběhu celého románu nikdy nešokující. I popis partyzánské skupiny a jejího strašlivého vyhlazení Francouzů je podán ve vysokých tónech kozáckého hrdinství. Je to rozpor s učením o lásce k nepříteli. **Tolstoj nenávidí Napoleona.** Skoro se zdá, že kvůli němu se rozvíjí teorie svobodné vůle ve společenském životě, aby ho ponížila. Podle této doktríny je člověk svobodný jako jednotlivec (jinak by nebylo místo pro vinu a odměnu), ale není svobodný jako společenská bytost. Zdá se mi, že v takovém svévolném a neurčitém vytyčování hranic je rozpor, pokud člověk současně nepředpokládá žádnou svobodu ve vědomí a závislost v nevědomí, život vedený instinktem. Je to v rozporu s další Tolstého doktrínou společenského jednání zobrazovat Napoleona jako závislého na každém z jeho vojáků a udržovat jeho „ubohou nehodnost“ vůči ruskému generálovi Kutusovovi (jehož byla přidělena druhá polovina ambivalentních pocitů) , nazvat ho „skutečně velkorysým charakterem“ a připsat jemu samotnému „neobvyklou sílu předvídavosti“, což je výsledek borodinské porážky a celé kampaně. **Všechny tyto rozpory pramení z jednoho vnitřního rozporu: nevědomý homosexuální instinkt nebyl dešifrován. O její dobytí se pokouší dvěma souběžnými směry: V sadismu války a v morálním a náboženském pokroku.** Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) --- **Reference:** Viz [Freudova studie o paranoii a homosexualitě](https://pro-lgbt.ru/cs/409/). > **Poznámka: Jaký je význam slova „mír“ v románu „Vojna a mír“?** V názvu románu Lva Tolstého Vojna a mír je slovo „mír“ použito jako antonymum pro válku (předrevoluční „mir“ ), a nikoli ve smyslu „okolního světa“ (předrevoluční „mir“ ). > Všechna doživotní vydání románu byla vydána pod názvem „Vojna a mír“ a sám Tolstoj napsal název románu ve francouzštině jako „Válka a mír“ . Kvůli překlepům v různých vydáních v různých dobách, kde bylo slovo psáno jako „мiръ“ , však spory o skutečný význam názvu románu stále neustávají. Majakovského báseň však byla naopak vydána jako „Vojna a mír“ . **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Mír Peace, ruská klasika, Tolstoj Lev Nikolajevič, válka **Spisovatel:** Tolstoj --- ### [Proč Tolstoj, Vojna a mír a další jeho knihy patří k základnímu vzdělání?](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/lev-nikolajevic-tolstoj-vojna-a-mir-dilo) **Published:** December 5, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Lev Tolstoj byl považován Rollandem vedle Michelangela a Beethovena za jednoho z největších duchů dějin lidstva. Jeho vliv ve světové kultuře je obrovský. **Content:**  **Lev Nikolajevič Tolstoj, který se narodil 9. září 1828 a umřel 20. listopadu 1910, tedy ne příliš dlouho před vznikem Sovětského svazu (1922) Byl považován Romainem Rollandem vedle Michelangela a Beethovena za jednoho z největších duchů dějin lidstva.** **Ať už jsem byl ovšem Rollandem kdysi velmi ovlivněn, zejména jeho spisy o Ludwigu van Beethovenovi, jeho nadšení pro Lva Nikolajeviče Tolstého jsem nikdy nesdílel.** Ne že bych snad o velikosti tohoto ruského génia pochyboval, raději mám ovšem Gogola – a ani toho, ani onoho nepovažuji za srovnatelné s Goethem, Shakespearem, Dantem nebo Cervantesem. [Tolstoj](https://citarny.com/?s=Tolstoj) je mi cizí z mnoha důvodů, jednak jako podle mého názoru dosti primitivní náboženský myslitel a filozof, jednak jako autor klasických románů, založených na popisu a na ději, jednak svou slavjanofilskou, mužickou orientací. Převáží-li u Tolstého (stejně jako u ještě mnohem většího ideologa Dostojevského) jejich hodnotová orientace, celý génius se propadne do mudrování. Ale zůstává-li na straně barvitosti světa, na straně vcítěni a porozumění, je Tolstoj vynikající malíř ruského života, třeba ve svém opus magnum Vojna a mír. Stále se kloním k tomu, že by se tento román neměl opomíjet a měl by ho přečíst každý, kdo chce mít potuchy o evropské kultuře. Sám jsem ovšem od Tolstého nic dalšího nečetl, i když jsem zkoušel. **Tolstoj pocházel ze staré ruské šlechty, účastnil se válek na Kavkaze, potom také obrany Sevastopolu a byl mnohem více Rusem než vzdělancem západního typu, jako Puškin nebo Lomonosov.** Cestování po Evropě mu ovšem otevřelo oči a uvědomil si, v jaké to bídě jeho vlast spočívá. Pokusil se sám o reformu na své statku tím, že dával mužikům vzdělání ve škole, ale ničeho tím nedosáhl. Žil svůj život v odloučení, v nemilosti carské i církevní a razil své náboženství nenásilí. Jeho rodinný život nebyl uspokojivý a velmi se míjel s ideálem, na stará kolena tak opouští rodinu a umírá vlastně na útěku z domova. Kromě zmíněné Vojny a míru napsal Annu Kareninu, Vzkříšení, [Kreutzerovu sonátu](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/zakazana-kniha-kreutzerova-sonata-o-sexu-a-manelstvi) a mnoho dalších děl. Jeho vliv ne jen v ruské, ale i ve světové kultuře byl a je obrovský. **Vojna a mír je román z doby vpádu Napoleona do Ruska.** Její ambice vedou ke kontemplaci nad dějinami, nad rolí jednotlivce v nich a to v tom smyslu, že čin a velkolepé úsilí mohou být mnohem slabší než nečinnost, podpořená osudovou rozlehlostí Rusi. V tom je možné hledat Tolstého bytostně ruskou mentalitu, ale v zásadě je v tomto aspektu román víc než přetížen hloupým mudrováním. Zbytek, jak už jsem zmínil, je krásnou dobovou freskou se zajímavým dějem a se všemi znaky mistrovství klasického románu. Rozhodně jsem nikdy nelitoval, že jsem tento – v češtině čtyřsvazkový – román četl. Obraz: Lev N. Tolstoj / [malíř Repin](https://www.tretyakovgallery.ru/exhibitions/o/ilya-repin-1/?lang=en), okolo roku 1887 Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) --- **1. Poznámka redakce: Tolstoj o „míru“ v názvu románu** Ve slavném díle Lva Tolstého „Vojna a mír“ je slovo „mír“ používáno jako opak války (předrevoluční pravopis „миръ“), nikoli ve smyslu „okolní svět“ („мiръ“). Všechna vydání za autorova života byla publikována právě pod názvem „Vojna a mirъ“, a sám Tolstoj často dával románu francouzský název — La guerre et la paix. Chyby a překlepy v různých vydáních vedly k napsání „мiръ“, což dodnes vyvolává spory o pravý význam názvu. Pro srovnání, Májovského báseň vyšla pod názvem „Vojna a мiръ“, což zcela měnilo význam slova „mír“. **2. Poznámka redakce:** V roce 1886 vyšel v Japonsku ruský román, který byl v překladu nazván: *„Plačící květiny a truchlící vrby. Poslední prach krvavých bitev v Severní Evropě“.* Kniha byla poměrně tenká – asi 150 stran. Překladatel Mori Tai vysvětlil, že v originále bylo „hodně zbytečností“, a proto si dovolil dílo „trochu“ zkrátit. Tak Japonci objevili světový román „Vojna a mír“. **3. Poznámka redakce:** Vojna a mír jsou celkem 4 knihy / díly. Každá má přes 400 stran. Pokud narazíte na tuto knihu, která ma stran podstatně méně, pak se jedná o silně cenzurovanou verzi: V této zrůdnosti vyniká jedno z nejhorších nakladatelství v Česku [Fragment.](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/fragment-vydava-paskvily-knih) **Categories:** Glosy Knihy **Tags:** Beletrie světová, Biografie, Repin, Tolstoj Lev Nikolajevič **Spisovatel:** Tolstoj --- ### [Mor. Albert Camus poukazuje na složitost rozhodování ve vynikající alegorii o lidském chování](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/camus-mor) **Published:** January 9, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** V knize Mor líčí Camus katastrofu...Celý jeho román je nesmírně vážným přemýšlením nad životem, jak se jeví optikou co nejméně zabstraktnělé katastrofy **Content:**  **Mor líčí katastrofu… zažil sám Camus něco takového? Může on sám vypovídat za lidi, kteří si něco takového vskutku prošli? Ale on to přece nedělá… Celý jeho román je nesmírně vážným přemýšlením nad životem, jak se jeví optikou co nejméně zabstraktnělé katastrofy. Stojí svým myšlením a cítěním tváří v tvář katastrofě, ale nestojí v ní samotné.** **V této recenzi bych se chtěl věnovat Camusovu románu Mor ([Odeon](http://www.odeon.cz) Praha 1993), jenž vyšel v roce 1947 a vedl k prvnímu ochladnutí vztahů mezi ním a Sartrem. Vylíčit jádro jejich sporu není snadné.** [Sartre](https://citarny.com/glosy/glosy-knihy/vybery-knih-sto-nejvyznamnejsich-knih-svetove-beletrie) byl příznivcem abstraktních ideálů, nedůvěřoval konkrétnímu životu, považoval lidský úděl za veskrze špatný; kromě toho stál na straně levého politického radikalismu. Jedním z hlavních poselství Moru je důraz na konkrétní život, jehož existenciální náboj dalece překračuje všechny abstraktní konstrukce. **Camus zpochybňuje schopnost lidí poznat, co je správné a co nikoli, jejich schopnost soudit druhého a obstát v kritické situaci.** Místo toho v jeho románu nalézáme složitou tragédii jednotlivců i společnosti, ve které lze vycítit schopnost smyslu, schopnost polarity dobra a zla, jež v lidském světě krystaluje kolem těžce poctivého hledání. Než se však dostanu k samotnému příběhu, chtěl bych se zmínit o tom, co je na románu umělecké par excellence, totiž o stylu. **Camus přistoupil k svému dílu jako ke kronice, kterou opatrně, pokud možno objektivně a s podmanivě tázavým nadhledem sepsala hlavní postava příběhu, lékař Bernard Rieux.** Obsahem jeho líčení je velká katastrofa, jež postihla ve čtyřicátých letech 20. století Oran, francouzský přístav na alžírském pobřeží (jedná se samozřejmě o fikci). Chybí tu však jakákoli nabubřelost, velká slova a bombastické napětí, je tomu úplně naopak: základní kontrapunkt Moru spočívá v pohledu na katastrofu střízlivýma očima, v zachycení všedních dní postižených lidí. Právě tak se Camus dostává k základním otázkám smyslu lidského života… a vypravěč příběhu, jehož identita (dr. Rieux) je sice odhalena až na konci, má i přes svůj tichý, pochybovačný a věcný postoj u čtenáře velkou morální autoritu, neboť je od prvních stránek zřejmé, že prožil tíhu katastrofy naplno a má o ní zcela autentickou (a proto nejednoznačnou) představu. Právě v tomto rámci se splétá několik příběhů různých lidí, přičemž nás autor neumisťuje do jejich nitra, nedělá nás jaksi všeznalými, naopak si vždy více nebo méně uvědomujeme, jak málo o každém z nich víme. **V Moru lze najít líčení města i přírody provedené s graciézní prostotou, dialogy a vnitřní život postav působí silně autenticky, avšak nic z toho nemá charakter reportáže:** téměř z každé věty románu lze vyčíst naprosto osobitý pohled na svět, onen zájem o konkrétní lidský osud, jenž se potýká s (nikoli verbálně, nýbrž svými skutky, svými problémy, svým životem) s těmi nejzávažnějšími otázkami lidské existence. Od první do poslední stránky tak čteme opravdové umělecké dílo, které není složitou konstrukcí, nýbrž je prožitou sondou do tajemství člověka. **Krátký úvod nejprve geniálně vykreslí povahu města, v němž má mor vypuknout. Camus tu doslova hýří úchvatnými postřehy, platícími sotva jenom o obyvatelích Oranu:** > Z nedostatku času a uvažování jsou lidé v Oranu právě tak jako jinde nuceni milovat se, aniž si to uvědomují. Mnohem originálnější je v našem městě potíž, s jakou se tu může člověk setkat, když umírá. Potíž není ostatně to pravé slovo, správnější by bylo hovořit o nepohodlí… Jak také myslet na umírajícího, chyceného do pasti za stovkami zdí praskajících vedrem, když v touž dobu všichni obyvatelé hovoří u telefonu nebo v kavárnách o směnkách… Pak pochopíte, jak nepohodlná může být smrt, třebas moderní, přepadne-li člověka v místě vyprahlém. Nejprve se v Oranu objevila spousta uhynulých krys, jež zaplavily ulice. Byla to jakási symbolická předzvěst masového umírání lidí. Postupnému šíření nákazy i mezi lidmi nechtěl zprvu nikdo věřit, a už vůbec ne tomu, že se jedná o nemoc známou ze středověku jako mor. Až potud je román pouze mistrným úvodem ke katastrofickému bestselleru. To se ale mění v okamžiku, kdy se čtenář začne hlouběji seznamovat s hlavními postavami. **Ještě před vypuknutím epidemie vyprovází Rieux svou manželku k vlaku. Ona trpí těžkou chorobou a jede se léčit do stovky kilometrů vzdáleného sanatoria. Camus brilantně zachytil atmosféru loučení, a tak zároveň čtenáři důvěrně představil svět doktora Rieuxe:** > Pak se k němu obrátila zády a dívala se z okna. Na nástupišti pobíhali lidé a vráželi do sebe. Supění lokomotivy doléhalo až k nim. Zavolal na ni křestním jménem, a když se otočila, viděl, že má na tváři slzy. Brzy poté přijíždí Rieuxova matka, aby se mu starala o domácnost po dobu ženiny nepřítomnosti. Setkáváme se také s mladým novinářem Rambertem: > Měl malou postavu, mohutná ramena, odhodlaný výraz, jasné a inteligentní oči, na sobě měl sportovní oblek a působil dojmem člověka, který je rád na světě. A stejně tak je nám představen magistrátní úředník Grand, který patří k dlouholetým pacientům doktora Rieuxe. Je chudý, takže jej doktor léčí zadarmo. Při návštěvě Granda (jehož Camus líčí jako padesátiletého muže se žlutými kníry, s dlouhou, sehnutou postavou, úzkými rameny a kostnatými údy) potkává Rieux tajemného sebevraha, jenž unikl smrti jen Grandovou zásluhou, neboť ten jej odvázal ze smyčky, ve které Cottard (tak se sebevrah jmenoval) připravoval svou smrt oběšením. Konečně se letmo mihne i postava pátera Panelouxe, jedné z pozdějších hlavních postav příběhu, a celkem podrobně je uveden Tarrou, člověk, o němž toho víme nejméně a jehož pohled na svět nejzřetelněji zdůrazňuje smysl pro paradoxy všednosti: > Otázka: co dělat, abychom nepromrhali svůj čas? Odpověď: prožít jej v zdlouhavosti. Prostředky: trávit dny v čekárně u dentisty na nepohodlné židli; nedělní odpoledne prožívat na balkóně; poslouchat přednášky v řeči, již nerozumíte; najít nejdelší a nejméně pohodlné železniční tratě a cestovat přirozeně vstoje… **Tarrou do svého deníku, z něhož Rieux citoval právě uvedená slova, zaznamenává událost s krysami skrze několik banalit:** 1\. stařík z protějšího domu, pro kterého bylo vrcholem potěšení plivat dolů na kočky, byl nerudný z toho, že se kočky přestaly pod jeho balkónem objevovat, 2\. noční portýr v hotelu rozpřádal úvahy o krysách opouštějících koráb, 3\. upjatý soudce Othon, který vyká svým dětem a mluví s nimi krajně prkenně, okřikl při rodinném obědě svého syna, když chtěl něco říci o krysách, 4\. ředitel hotelu je zoufalý z toho, že ve výtazích jeho hotelu se objevují krysy. O Tarrouovi se vědělo jen to, že navštěvuje španělské tanečníky a hudebníky. Rieux velmi podrobně líčí jeho vzhled, pro nás však bude stačit tohle: > Zdálo se, že tento stále se usmívající dobrák má zalíbení ve všech normálních radostech, aniž je jejich otrokem… Vypadá trochu jako sicilský sedlák s tou opálenou pletí, s těmi černými chlupy a v obleku skoro vždy tmavém, který mu však dobře padne. **V době, kdy se zdálo, že se morová epidemie v Oranu uklidňuje, a kdy do města přicházelo jaro, depeše z hlavního centra kolonie přikazuje město naprosto uzavřít. Tehdy se stal mor záležitostí všech, dolehl na každého. Lidé se najednou cítili trýznivě odloučeni od svých blízkých, kteří zrovna dleli mimo město.** V románu je vylíčení tohoto pocitu důkladné, snad právě i s přihlédnutím k tomu, že právě i vypravěčova manželka byla mimo Oran. Lidé se pod tlakem odloučení různě měnili, avšak málokdo si ještě připouštěl hrůznost epidemie samotné. Cottard díky katastrofě úplně okřál, těšil se představou, že se z ní všichni zblázní – špatné zprávy hltal přímo s nadšením. Rambert chce zase za každou cenu z města zmizet, je v Oranu jako novinář jen na návštěvě, v Paříži nechal milenku a nedovede připustit, že by měl zůstat v této nucené izolaci. Rieux mu marně vysvětluje, že by nemohl vycestovat ani tehdy, kdyby mu dal lékařské potvrzení, že mor nemá… Novinář obviňuje doktora, že přehlíží jeho nárok na štěstí, že se drží abstraktních ideálů. Doktor si podrobnější komentář nechal pro sebe do okamžiku, kdy Rambert odešel: > Novinář má pravdu, když tak dychtí po štěstí. Ale měl pravdu, když ho obvinil, že žije v abstrakci? Což to byla nějaká abstrakce, týdny prožité v nemocnici, kde mor zdvojnásobil svou hltavost a zahubil týdně průměrně pět set lidí? Ano, na tom neštěstí bylo něco abstraktního a neskutečného. Ale když vás abstrakce začne zabíjet, musíte se abstrakcí zabývat. Vzdorovat katastrofě bylo stále náročnější, Rieux, který nesl největší tíhu boje s nemocí, byl den ze dne vyčerpanější a mechaničtější. Zhoršující se epidemie přiměla k činnosti také církev, jež do čela své akce postavila jezuitu Panelouxe. Paneloux byl vědec, avšak především byl horlivý, zapálený křesťan, a proto se chopil svého poslání víc než energicky. Již dříve proslul cyklem svých přednášek o moderním individualismu: > Ukázal se v něm jako vášnivý zastánce náročného křesťanství, které je stejně vzdáleno modernímu volnomyšlenkářství jako tmářství minulých století. Při té příležitosti se nebál říci svým posluchačům do očí tvrdé pravdy. Tím si získal věhlas. **Jedním z prostředků církevního boje proti moru byl týden modliteb, jenž měl být uzavřen slavnostní mší, při které měl být vzýván sv. Roch, patron lidí postižených morem. Týdne modliteb se zúčastnilo mnoho věřících, většina z nich přesvědčená prostě o tom, že to nemůže škodit (když už to neprospěje). Vrcholem bylo kázání Panelouxe na slavnostní mši:** > „Páter byl prostřední postavy, ale zavalitý. Když se opřel o kraj kazatelny, svíraje dřevo velkýma rukama, bylo z něho vidět jen tlustou černou siluetu a nad ní dvě skvrny planoucích tváří po kovovými obroučkami brýlí.“ **Základní myšlenkou jeho kázání byl důraz na to, že mor je Boží trest za náboženskou vlažnost obyvatel Oranu**, jedinou cestou ven z katastrofy je podle něho vroucí láska k Bohu, ať činí, co činí. Paneloux byl o tomto svém postoji zjevně hluboce přesvědčen a rozhodně mu nechyběla logika. Lidé ovšem byli po jeho kázání spíše ještě zoufalejší než před ním. Vždyť to, co po nich žádal, bylo nad síly nejednoho proroka a světce, navíc ukázal katastrofu v perspektivě viny a trestu, což bylo více než silně pesimistické. Lidé si stále jasněji byli vědomi toho, co pro ně mor znamená: > Najednou si však pod žhavým příkrovem letního nebe uvědomili, že jde vlastně o vnucené omezování svobody a cítili nejasně, že toto uzavření ohrožuje celý jejich život, a když nastal večer, energie s chladem opět nabytá je občas doháněla k zoufalým činů… **Mezitím se dozvídáme víc o úředníku Grandovi.** Kdysi ho opustila žena, vlastně z důvodu chudoby a odcizení, avšak on ji stále v hloubi duše miluje. Centrem jeho života se stala práce na rukopise jakéhosi románu… jeho ideálem jsou naprosto formálně dokonalé věty, díky čemuž se také nedostal dále než k úplnému začátku. Přemýšlením nad vhodnými spojkami, nad zvukomalebností slov atd. tráví nesmírně mnoho času a energie. Jeho snem je dětinská touha po tom, aby redaktor nakladatelství, kam přinese svůj rukopis, řekl poté, co si jej přečte: klobouk dolů! Grand ani Paneloux, ba ani Rambert, který celou svou bytostí hledá vhodnou příležitost k úniku z Oranu, žádná z postav Moru není umístěná do nějakého abstraktního rámce, v němž bychom ji mohli opravdu posoudit. Každá je centrem svého života, v němž zápasí se smysluplností svého bytí. **Rambertovy umíněné snahy opustit město byly přes různé záblesky fata morgány naprosto beznadějné; propadal proto otupělému zoufalství:** > Také na nádraží trávil Rambert dlouhé hodiny. Vstup na nástupiště byl zakázán. Ale čekárny přístupné zvenčí byly otevřené a někdy za parných dní se tam usadili žebráci, protože tu byl stín a chládek. Rambert si tam chodil pročítat staré jízdní řády, cedule zakazující plivat na zem a policejní nařízení pro vlakovou dopravu… Rambert tu nahmatával onu drásavou svobodu, jakou člověk nalézá jen v nejhlubší bídě. **V té době se blížil konec června, nastalo parné léto. Ulice byly rozpálené a liduprázdné, k moři se nesmělo, počet mrtvých stále vzrůstal.** Kromě Cottarda se z epidemie těšil ještě jeden člověk, starý Rieuxův pacient, astmatik. Tento stařec se rozhodl, že od svých padesáti let nebude nic dělat, vlezl do postele, odstranil všechny hodiny a přenášel kuličky hrachu z jednoho hrnce do druhého; po každém patnáctém hrnci se najedl. Epidemie pro něj byla nejspíše jakýmsi potvrzením marnosti života, přiklání se k mínění pátera Panelouxe, jež vyslovil na slavnostní mši. Nepochybně je však tento člověk de facto blázen, který si vůbec neuvědomuje dosah svých tvrzení a který je více než čímkoli jiným zaměstnán pošetilostmi. I přesto nám však Camus nedává měřítko, díky němuž bychom se s ním mohli vyrovnat, dát ho do nějaké škatulky. Bude před námi stále jako nevyřízená výzva k otázce po smyslu života. **Mezitím se ve městě pod vlivem moru opět mění nálada obyvatel:** > Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství na místě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat života.Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tváři, se teď, v tom horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost, v neohrabanou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ. **Tarrou navštívil Rieuxe a nabízí mu organizování dobrovolnických zdravotních čet. Při této příležitosti se mez nimi odehrál zajímavý rozhovor, který je velmi obtížné stručně shrnout a reprodukovat.** Nejprve se tématem úvah stalo Panelouxovo kázání. Rieux je během celého rozhovoru opatrný, Tarrou je ovšem ještě méně otevřenější, jen se ptá a naznačuje, nic jasného nepoví. Panelouxovo kázání doktor komentuje takto: > Žil jsem příliš mnoho v nemocnicích, abych si liboval v představě kolektivního trestu. Ale víte, křesťani někdy takhle mluví, ale ve skutečnosti to tak nikdy nemyslí. Jsou lepší, než se zdají. Rieux v Boha nevěří, nicméně klade si otázku, co věřit, resp. nevěřit v Boha vlastně znamená: > Jsem uprostřed tmy a snažím se vidět jasně. A už dávno to nepovažuji za originální. Podle Rieuxe nikdo prakticky nevěří ve všemohoucnost Boží, protože nikdo zcela nerezignuje na svou aktivitu, neponechává všechno na Bohu: > Víte, že někteří lidé odmítají zemřít? Slyšel jste někdy křičet umírající ženu: Nechci? Já ano. A zjistil jsem, že se mi hnusí celý řád světa. Od té doby jsem se stal skromnější. Nicméně jsem pořád ještě nepřivykl pohledu na umírání. Nic víc nevím… Víte, vzhledem k tomu, že pořádek na světě řídí smrt, je snad pro Boha lepší, že lidé v něho nevěří a ze všech sil bojují proti smrti, a dokonce ani oči nezvednou k nebi, kde on mlčí. Tato slova vystihují velice dobře dvě diametrálně rozdílné možnosti pojetí Boha. Bůh, o kterém mluví Rieux, není účinně na straně člověka v jeho bídě, nedává naději tváří v tvář absurditě našeho světa. Nezapletl se do pozemského, trýznivého boje proti smrti, je právem postaven mimo to opravdu podstatné, co se tu na zemi děje. Paneloux hlásal právě takového Boha.  **Rieux v následujícím textu celkem široce přemítá nad významem Tarrouových zdravotnických čet, přičemž jej vůbec nepřeceňuje, spíše naopak. Nezdá se mu, že dobrá vůle je už důvodem k nějaké velké chvále, podle Rieuxe příslušníci těchto čet vlastně ani neměli jinou rozumnou volbu, než se pustit s morem do křížku, byť tím ohrožovali své životy více, než kdyby nedělali nic. Opravdu zajímavá je však tato pasáž doktorových úvah:** > Autor si ostatně velmi dobře uvědomuje případnou námitku, že totiž ti lidé riskovali život.Ale v dějinách vždycky přichází chvíle, kdy ten, kdo se odváží říct, že dvě a dvě jsou čtyři, je potrestán smrtí… A rozhodující není vědět, jakou odměnu nebo trest taková úvaha přinese. Rozhodující je vědět, zda dvě a dvě jsou nebo nejsou čtyři. Ti naši spoluobčané, kteří tehdy riskovali život, museli se rozhodnout, zda jsou či nejsou ohroženi morem a zda je třeba proti němu bojovat nebo ne. **Epidemie stále rostla, což v mnohých lidech vzbudilo náboženský postoj plný zoufalství, podle nich byl každý boj s epidemií k ničemu a zbývalo jen padnout na kolena.** Naopak u jiných se aktivita vystupňovala. Grand byl sekretářem zdravotnických čet a zároveň pokračoval ve své práci na rukopise. Camus dělá právě z něho opravdového hrdinu, konkrétně slovy, jež naprosto trefně vystihují jádro jeho sporu se Sartrem: > Je-li pravda, že lidé si rádi berou příklady a vzory, jimž říkají hrdinové, a je-li absolutně nutné, aby byl nějaký i v tomhle příběhu, navrhuje autor právě tohoto bezvýznamného a nevýrazného hrdinu, který neměl než dobré srdce a napohled směšný ideál. Tím se dostane pravdě, co její jest, a také součet dvě a dvě dá úhrn čtyři a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí. Domnívám se, že těmto slovům lze dobře rozumět v kontextu poválečné doby, kdy fašismus, nacismus i komunismu vyzdvihovaly kult hrdiny a přímo vyžadovaly, aby se člověk hrdinsky obětoval pro jejich „ideály“. **Hrdinství, říká Camus, nemá spočívat v tom, že člověk položí hlavu na oltář nějaké ideologie, ale jeho jádrem musí být konkrétní, poctivé hledání dobra pro sebe a pro všechny.** Pochopit to, co Camus nazývá ušlechtilým nárokem na štěstí, jako eudaimonismus, by bylo zavádějící. Nárok na štěstí je něco jiného než vidět ve štěstí cíl života. Dalo by se říci, že právě v tom spočívá myšlenka svobody, jak se prosadila v západním světě, totiž že každý má mít svůj prostor, v němž má možnost uspokojit své základní potřeby a svobodně dosahovat svých představ o štěstí tak, aby také jiným byl ponechán tentýž prostor. Tohle je důležitější než hrdinství, neboť bez toho se každé hrdinství stane pouze sluhou bídy, tyranie a útlaku. Grand s dobrým srdcem a se svým soukromým, opravdovým ideálem je proto příkladným hrdinou svobodné společnosti. **Téma hrdinství se stane později námětem rozhovoru mezi Rieuxem, Tarrouem a Rambertem, jenž odmítá v Oranu zůstat.** Spojil se s ilegální organizaci údajných převaděčů, jeho dobrodružství Camus líčí dosti obsáhle. Všechny novinářovy naděje jsou ale napořád zklamávány. Ve zmíněném rozhovoru Rambert klade milostný cit nad velké činy, jeho nezajímá člověk, není-li schopen citu – schopnost trpět, schopnost být dlouho šťasten, teprve to má podle Ramberta cenu. Rieux s ním celkem souhlasí, zdůrazňuje však, že v boji proti moru nejde o hrdinství: > Ale jedno vám musím říct: v tomhle všem nejde o hrdinství. Jde o poctivost. Může se to zdát směšné, ale jediný způsob, jak bojovat proti moru, je poctivost. Když se Rambert od Tarroua dozví, že Rieux má manželku daleko v sanatoriu, přihlásí se do dobrovolnických čet, v nichž chce působit tak dlouho, dokud se mu nepodaří z Oranu zmizet. Naproti tomu Cottard, o němž z mnoha náznaků tušíme, že se kdysi dopustil nějakého těžkého zločinu a že nebýt moru, byl by zatčen, se cítí v epidemii i přes její prudké zhoršování jako ryba ve vodě. Vůči moru má naprosto fatalistický postoj, je přesvědčen, že se mu nelze ubránit, a to ho těší. Cítí se totiž spojen s ostatními. Když mu Tarrou říkal, že jediný způsob, jak nebýt odloučen od lidí, Cottard mu odpověděl: „*Jestli je to pravda, nikdo není s nikým.*“ V Cottardovi nejspíše nebyla zlomyslnost. Tvrdil, že teprve mor dal lidi dohromady – a říkal také, že ti, kdo mor prožívají těžce, se prostě jen neumějí přizpůsobit. Pro Cottarda byl prostě stav katastrofy něčím přirozeným a byl rád, že jiní jsou v tom s ním. **Rozšiřovalo se rabování, proto městská správa přistoupila ke tvrdým opatřením, avšak v porovnání s nebezpečím moru, jemuž byli všichni vydáni, se i ty největší hrozby zdály celkem mírné. Hlavní problémy, které muselo město řešit, spočívaly ale v pohřbívání stále většího počtu obětí epidemie:** > …společnost živých od rána do večera trnula ve strachu, že bude muset ustoupit společnosti mrtvých. To byla skutečnost. Člověk mohl samozřejmě dělat, že ji nevidí, zakrýt si jednoduše oči a nebrati ji na vědomí, ale skutečnost má strašnou sílu, proto nakonec vždycky zvítězí. Jak chcete například nebrat na vědomí pohřbívání v den, kdy je třeba pohřbít vaše drahé? Nakonec se přistoupilo k tomu, že v noci se tramvajovými vozy svážely masy mrtvých těl do pecí za městskými hradbami: > K ránu se pak vznášela nad východními čtvrtěmi města hustá a odporná pára. Podle názoru všech lékařů nemohly tyto nepříjemné výpary nikomu ublížit. Ale obyvatelé těch končin vyhrožovali, že se okamžitě vystěhují, neboť byli přesvědčeni, neboť byli přesvědčeni, že mor na ně teď padá přímo shůry. Bylo třeba odvést kouřové výpary složitým systémem rour, aby se obyvatelé uklidnili. **Mor se stával fádní realitou. Obyvatelé Oranu již ani odloučení od svých blízkých neprožívali drtivě. Pod vlivem duševní i fyzické vyprahlosti ztráceli pomalu představu o tom, co bylo v době před vypuknutím moru:** > Ztratili paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno všechno se jim měnilo v přítomnost. Je třeba říci, že mor připravil všechny lidi o schopnost lásky, dokonce i o schopnost přátelství. Neboť láska potřebuje budoucnost, třeba maličkou, a pro nás už zbyly jen okamžiky. Samozřejmě Rieuxova služba se stávala více a více obtížnější. Musel být tvrdý a zatvrzovala ho také únava. Když epidemie vypukla, vnímali jej nemocní jako zachránce, nyní se to však změnilo: > Teď naopak přicházel v doprovodu vojáků, a teprve když pažbou několikrát udeřili do dveří, rodina se rozhodla otevřít. Byli by ho chtěli strhnout s sebou do smrti a stejně tak i všechno lidstvo. Rambert se při práci pro dobrovolnické čety rozhodne zůstat v Oranu a nesnažit se již o útěk. Tarrou mu naznačuje, že pokud se rozhodne sdílet neštěstí druhých, nebude mít už nikdy čas na své osobní štěstí. Proto se Rambert ptá Rieuxe i Tarroua: > Copak vy jste si vybírali? Copak vy jste se zřekli štěstí?“ Scéna se odehrává ve špitále, Rieux je plně zaměstnán prací mezi desítkami umírajících… Všechno je nesmírně sugestivní a autentické. Doktor nakonec odpovídá: „Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se kvůli tomu odvrátili od toho, co milujeme. A přesto já se taky odvracím a ani pořádně nevím proč. **V té době onemocněl syn pana Othona. Jednalo se o beznadějný případ. Kolem chlapcovy postele se postupně shromáždily všechny hlavní postavy románu:** Rieux, Tarrou, Paneloux, Grand, Rambert…. Rieux a jeho starší kolega doktor Castel se rozhodli dítěti dát sérum, jež vyvinuli; nicméně i to bylo marné. Umírání Othonova syna je vylíčeno v románu velmi podrobně, a tato hrůzná scéna otřásla všemi. Rieux se neudrží, řekne ostře Panelouxovi do očí: „*Tenhle byl určitě nevinný, vy to dobře víte!*“ Z toho se vyvine rozhovor mezi lékařem a knězem, krátký, avšak velice výmluvný. Ti dva si žádným způsobem nemohou porozumět, a přece je poctivost v přístupu k epidemii spojovala. Jakoby Camus chtěl ukázat, že právě tento poctivý přístup k odvráceným stranám skutečnosti musí lidi spojovat, musí přesahovat jejich příliš lidské pojmy, jež mezi nimi vytvářejí zdi a přehrady. Paneloux se snažil doktorovi jaksi naznačit, že bychom měli milovat i to, co přesahuje lidskou míru, co nás hluboce pobuřuje, co nedovedeme pochopit. Rieux ovšem prudce odmítne milovat Stvořitele světa, v němž jsou mučeny děti, a na Panelouxovu smutnou poznámku, že nyní pochopil to, čemu se říká milost, odpovídá: > To je něco, co já nemám, vím to. Ale nechci o tom s vámi diskutovat. Pracujeme společně pro věc, která nás spojuje navzdory rouháním i modlitbám. To jediné je důležité. Zároveň odmítá Panelouxova slova o tom, že i on, doktor, pracuje pro spásu člověka. Spása, říká Rieux, je příliš velké slovo, Rieuxe zajímá zdraví, zdraví především. Paneloux už nějakou dobu pracoval v dobrovolnických četách, po celý ten čas neopustil nemocnice a místa, kde pobýval mor. Smrt dítěte a rozhovor, jenž proběhl po ní, ba vůbec celý ten bezprostřední styk s morem v něm zahájily jakousi proměnu. Připravil si proto své druhé kázání. **V Oranu mezitím nastal veliký odliv lidí z kostelů. Lidé buď úplně opustili plnění náboženských povinností, nebo je nedokázali sladit se stylem života, jemuž propadli a který byl z pohledu církve hluboce nemorální. Kostelní pobožnosti byly často nahrazovány různými medailónky, amulety, pověrami a proroctvími.** Panelouxovo kázání je není snadné stěsnat do zkratky, přesto se o to pokusím. Mluvil tišším hlasem, používal místo slova vy slovo my, své první kázání neodvolal, nýbrž ho interpretoval v tom smyslu, že i strašná zkouška křesťanovi je ku prospěchu. Některé věci si podle Panelouxe nelze vysvětlit ani před zraky Božími, např. smrt dítěte. Velmi zajímavá je tato pasáž kázání (v Rieuxově převyprávění): > Páter Paneloux odmítá jako příliš pohodlné řešení zeď přelézt. Mohl by snadno prohlásit, že radosti, které očekávají dítě na věčnosti, vyváží jeho pozemské utrpení, ale o tom on opravdu nic neví. Kdo vůbec může tvrdit, že radost na věčnosti vyváží jediný okamžik utrpení? Rozhodně žádný, vždyť Pán poznal na svém těle a na své duši bolest. Ne, páter Paneloux zůstane pod zdí, věren mukám, jejichž symbolem je kříž, a tváří v tvář utrpení dítěte. **Podle Panelouxe je v tomto rozhodujícím okamžiku možné pouze dvojí: buď všemu věřit nebo všechno popřít.** V tomto všechno, nebo nic vidí Paneloux největší křesťanskou ctnost. Utrpení dítěte je „*náš hořký chléb, ale bez toho hořkého chleba by naše duše zahynula duchovním hladem.*“ Páter dále odmítl představu, že proti moru se má bojovat jen tím, že člověk padne na kolena, nýbrž schválil ochranná opatření a organizovaný, aktivní boj proti nemoci. Ale své kázání uzavírá vyhrocenou, paradoxní, těžko pochopitelnou vírou: > Bratři, láska k Bohu je láska nesnadná. Předpokládá naprostou odevzdanost a pohrdání vlastní osobou. Jenom on sám může odstranit utrpení i smrt dětí, jenom on ji může učinit nezbytnou, a protože je nemožné ji pochopit, člověk ji může jen chtít. To je nesnadné poučení, které jsem chtěl s vámi sdělit. To je ta víra, v očích lidí krutá, v očích Božích rozhodující, ke které je třeba směřovat. Tarrou pochopil Panelouxovo kázání takto: > Má-li vypíchnuté oči nevinnost, musí křesťan ztratit víru, nebo se smířit s tím, že má vypíchnuté oči. Paneloux nechce ztratit víru, vytrvá do krajnosti. **Myslím, že Camus opět velice dobře ukazuje boj o smysl života, tentokrát u katolického kněze, jenž se nechce odtrhnout od rigorózního pojetí víry.** Avšak to, co Panelouxovi pod všemi těmi jeho slovy zbylo (a těžko můžeme říci, zda jeho lpění na víře byla spíše statečnost, nebo zbabělost; Camus je génius nehodnocení, nedává nám příležitost k pohotovému řešení… ukazuje pokud možno co nejvíce opravdovou složitost života), je totéž, co zbylo Ramberovi nebo Tarrouovi, Rieuxovi, Grandovi… je to absolutně ničím nezdůvodnitelná naděje ve smysl života, která spočívá ve vnitřní poctivosti člověka. **Možná proto se někteří kritici domnívali, že Camus postavy příliš nepropracoval, že do značné míry splývají. Není taky jasné, zda Mor je víc alegorie nebo víc fiktivní reportáž.** Já osobně jsem toho názoru, že postavy jsou velmi realistické, že nesplývají, ačkoli jsou účelově vybráni právě ti lidé, kteří poctivě usilují o pravdu. To je jistě spojuje, to dělá jejich motivy i jejich závěrečnou bilanci tak podobnou. Jejich vnitřní poctivost není dokonalá, ale jde o to, že vůbec je. V tomto smyslu má Mor mnohem větší dosah, než by mohla mít jakákoli pouhá reportáž, ale pokud nebudeme brát vyprávění vážně se všemi jeho všedními detaily, s onou syrovou realitou, jeho poselství nám určitě unikne. Spočívá totiž ve svědectví, jak jiný, jak nepostižitelný je konkrétní život, na rozdíl od všech abstrakcí, systémů a doktrín, a jak má svá vlastní pravidla, jimiž odkrývá to, co v člověku je, aniž by používal prefabrikovaných šablon. **Paneloux po svém kázání brzy umřel v krutých bolestech:** > Požádal o krucifix, který visel u hlavy lůžka, a jakmile ho měl, obrátil se na druhou stranu a díval se jen na něj. V nemocnici nepromluvil ani slovo. Poddával se všem léčebným úkonům… ale krucifix už nepustil…. Horečka stoupala. Kašel byl stále chraptivější a trýznil nemocného po celý den… a když ho na druhý den ráno našli mrtvého s tělem zpola visícím z lůžka, nevyjadřoval jeho pohled nic. Nikoli dlouho po páterově smrt nadešel listopad. Camus líčí, jak Tarrou spolu s Rambertem navštívili jeden z izolačních táborů… pro vyznění díla je však důležitější dlouhý rozhovor mezi Tarrouem a Rieuxem, v němž Tarrou vypráví sám o sobě. Dozvídáme se, že Tarrouův otec byl generální prokurátor Rozhodujícím zážitkem v jeho životě byl jeden soudní případ, v němž byl obžalovaný jeho otcem odsouzený k smrti. Pro Tarroua tím začalo velmi bolestné období objevování abstraktních zásad, jež rozsévají smrt (opět jistě narážka zejména na dobová levicová hnutí), což ovšem přerostlo v následující pohled na svět: > Už je to dlouho, co se stydím, k smrti se stydím, neboť i já jsem si prostě všiml, že i ti, co jsou lepší než druzí, se dnes nemohou ubránit tomu, aby nezabíjeli nebo nenechali zabíjet, protože je to v logice jejich života, a že na tomto světě nemůžeme udělat jediné gesto, aniž bychom ohrozili životy lidí. Ano, bylo mi neustále hanba, uvědomil jsem si, že všichni žijeme v moru, a ztratil jsem klid… Přirozený je pouze mikrob. Ostatek, zdraví, neporušenost, čistota, chcete-li, jsou výsledkem vůle, a to vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, který takřka nikoho nenakazí, je pokud možno co nejméně nepozorný. A je zapotřebí vůle a vypětí, aby člověk nebyl nikdy nepozorný! Ano, Rieuxi, je velmi únavné být nakažený. Ale ještě únavnější je, když nechceme být nakažení. Proto také trpí únavou celý svět, protože dnes je celý svět do určité míry nakažený. A proto také ti nečetní, co už nakažení být nechtějí, pociťují krajní únavu, z které je vysvobodí leda smrt. Morem onemocněl i Grand, zrovna v době, kdy ho popadla zoufalá tesknota po své ženě. Když zjistil, že je nemocný, nechal spálit svůj rukopis. Nakonec se však uzdravil. Othon naopak umřel na mor v době, kdy nákaza již ustupovala a lidé dostávali zase naději. **Camusův román prakticky neobsahuje hluchá místa, všechno je v něm podstatné, všechno by si určitě zasloužilo obsáhlý komentář.** Avšak má recenze se protáhla přespříliš i jen několika pokusy přiblížit Mor do hloubky i do šíře. Závěrečné pasáže románu jsou velmi silné: Rieux dostane telegram o smrti své ženy, Tarrou umře na mor jako jedna z posledních obětí; doktor přemítá nad mrtvým přítelem a nachází jen v jiném smyslu totéž, co Paneloux, Tarrou nebo Grand (Rieux o své ženě v následujícím úryvku nehovoří, protože čtenář se o její smrti ještě nedozvěděl): > Ale co získal on, Rieux? Získal jen to, že poznal mor a že se na to pamatuje, že poznal přátelství a že se na to pamatuje, že poznal matčinu lásku a že se na to jednou bude muset upamatovat. Vše, co člověk může vyhrát ve hře s morem a s životem, je poznání a vzpomínka. Snad právě tomu říkal Tarrou vyhrát partii! Otevřely se městské brány, začaly jezdit vlaky, lodě…. Rambert se dočkal, avšak mnozí se setkání s blízkými již nedočkali. Cottard byl zatčen. **Poslední slova románu znějí poněkud zbytečně, v nich Camus připomíná, že nad morem nelze definitivně vyhrát, že jeho nebezpečí trvá stále. Proto budu citovat slova z odstavce téměř sousedního, ta mi shrnují, řekl bych, Camusovo poselství mnohem věrněji:** > Cottard, Tarrou, i ta, kterou Rieux miloval a ztratil, všichni, ať mrtví nebo provinilí, byli zapomenuti. Stařík měl pravdu, lidé jsou stále stejní. Ale v tom právě je jejich síla i jejich nevinnost a právě tady Rieux přes všecku bolest cítil, že k nim patří… uprostřed výkřiků, jež doléhaly až k terase, se Rieux rozhodl, že napíše příběh, který nyní končí; napsal ho, aby nebyl jedním z těch, kdo mlčí, aby svědčil ve prospěch postižených morem, aby zanechal aspoň vzpomínku na bezpráví a násilí, jež jim bylo způsobeno, a aby prostě jenom řekl to, čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, že totiž v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení. **Je otázkou, jak Camus ta poslední citovaná slova myslel.** Všechny hlavní postavy románu, až na Cottarda, byli lidé velice ryzí, byli to pro autorovy účely zvláště vybrané osobnosti… kdykoli naopak přišla řeč na obyvatele Oranu, na masu lidí, zdálo se, že Camus ukazuje více jejich slabost, pošetilost nebo neřest, než něco opravdu obdivuhodného. Ale co je vpravdě obdivuhodného? Možná, a tak chápu ta slova já, katastrofa změní obyčejná měřítka obdivu, možná, že člověk, který ji prožil, vnímá odvahu a vůli lidí žít, dávat druhým alespoň něco dobrého i přes tu nesmírnou slabost, kterou trpíme, jako to, co si zaslouží obdiv nade vše a co předčí všechny naše stinné stránky. Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) --- **Albert [Camus](https://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Camus) (7.11.1913 – 4.1. 1960)** Jedním z literátů, filozofů a obecně kulturních činitelů minulého století, k nimž se budu zřejmě celý život vracet přitahován jejich pronikavou poctivostí v pohledu na život, je rozhodně Albert Camus. Pokusím se krátce přiblížit jeho život. Narodil se sedmého listopadu 1913 v Alžírsku zemědělskému dělníkovi a negramotné služce španělského původu. Díky stipendiu vystudoval lyceum a vysokou školu, konkrétně filozofii. Tuberkulóza mu zabránila v tom, aby se stal středoškolským pedagogem, proto se začal věnovat ochotnickému divadlu a žurnalistice. Chvíli byl komunistou, brzy se však s ideologií rudého teroru rozešel. Roku 1940 byl vyhoštěn z Alžíru, odešel tedy do Francie. V Paříži v roce 1940 vyšel jeho román Cizinec a slavný esej Mýtus o Sisyfovi. Za války se účastnil protinacistického odboje. Po ní působil v deníku Combat, byl lektorem nakladatelství Gallimard a spolupracoval s divadlem. Když v roce 1951 vyšel esej Člověk revoltující, znamenal definitivní rozchod Camuse se Sartrem. Do své tragické smrti při autonehodě vydal Camus už jen román Pád (1956) a sbírku povídek Exil a království (1957). Román První člověk zůstal nedokončený. Camus se proslavil i svou dramatickou tvorbou (Caligula (1938), Nedorozumění (1944) a Spravedliví (1949)). V roce 1957 obdržel Camus Nobelovu cenu za literaturu. **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Beletrie světová, Camus Albert, kritika společnosti, válka --- ### [Alexandr Sergejevič Puškin a naprosto zbytečná smrt mladého génia](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/puskin-alexandr-zivotopis-genia) **Published:** February 10, 2026 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Alexandr Puškin (1799-1837) patří k mým nejoblíbenějším básníkům, to však není ani jediný, ani hlavní důvod, proč považuji za důležité vracet se k úvahám o něm. **Content:**  **Alexandr Sergejevič Puškin (**1799**-1837) patří k mým nejoblíbenějším básníkům, to však není ani jediný, ani hlavní důvod, proč považuji za důležité vracet se k úvahám o něm.** Bohužel v době komunistického režimu byly jeho památka a jeho dílo nestoudně zneužity ke lživé propagaci SSSR. Těch mýtů kolem [Puškina](https://citarny.com/tag/a-f-puskin) je však obecně velmi mnoho; zvykli jsme si v něm vidět všechny možné modly, schémata a učebnicové tlachy, jen jej samotného často míjíme. **Cílem tohoto článku je cesta za skutečným člověkem, který se jmenoval A. S. Puškin a který nemálo ze svých niterných prožitků vtělil do překrásných lyrických básní. Podobné putování je pro mne vždycky novým zdrojem inspirace, duchovní síly a svěžesti.** **Velmi zajímavá a plodná je už Puškinova doba, narodil se totiž v roce 1799, deset let po Francouzské revoluci.** Evropa vřela politicky i kulturně. Tehdy žili a působili Goethe, Schiller, Hölderlin, Kant, Chateaubriand, Coleridge, Blake, Beethoven a jiní. Stendhal právě dospíval a Byron, Schopenhauer i Keats byli děti. Mezi vrstevníky A. S. Puškina lze počítat Huga, Berlioze, Dumase st., paní Sand, Mickiewicze nebo Leopardiho. Devatenácté století, doslova plné velkých osobností, se právě začínalo. I v zaostalém carském Rusku docházelo k velkému intelektuálnímu a uměleckému pohybu, ale toho si blíže všimneme až při stručném vylíčení Puškinova života. Puškin byl po otci rodem ze staré statkářské šlechty, po matce měl v sobě africkou krev. Její dědeček totiž pocházel z Habeše a byl jako chlapec zavlečen do Cařihradu, kde ho ruský vyslanec vykoupil a daroval Petrovi Velikému. Z mouřenína se pak carovou péčí stal vojenský inženýr s mnoha vysokými hodnostmi. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury. **Tento nesmírný talent se stále více proměňoval v tvůrčí sílu, která neměla v okolí konkurenci.** Jako lyceista se Puškin seznámil s různými výraznými osobnostmi a s některými navázal i celoživotní přátelství, tak např. s Čaadajevem, Puščinem a Dělvigem. V roce 1815, kdy úspěšně završuje studium na lyceu, jej hlava ruské poezie Děržavin pasoval na svého nástupce. Jako tzv. koležský asesor působící po maturitě na ministerstvu zahraničí prožíval mladý básník divoké radovánky s elitou petrohradské mládeže. Stává se objektem pozornosti celého Petrohradu jak díky svému spontánnímu chování, tak díky své poezii.  [Ajvazovskij](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Ajvazovskij): Loučení Puškina s mořem (výřez z obrazu) **Vyhnanství.** Car Alexandr I., jeden z předních potentátů Svaté aliance, ve svém stihomamu a pod dojmem obecného napětí ve své říši i v Evropě velkou osobnost nakonec nesnese. Byl rozhodnut vyhostit Puškina na Sibiř, a to za proticarské verše a nevhodné myšlenky, jež šířil po hlavním městě. Na přímluvu literátů Žukovského a Karamzina ovšem Alexandr trest zmírnil a poslal jej do Jekatěrinoslavi. Jenom tři měsíce po odjezdu v Petrohradě vyšla Puškinova poéma Ruslan a Ludmila, která se přes noc stala senzací a zahájila novou, vrcholnou etapu ruské poezie. Samo vyhnanství se šťastně proměnilo v cestování po Kavkazu a Krymu; nakonec zakotvil Puškin v Kišiněvě, kde se stal téměř okamžitě středem pozornosti. V roce 1823 cestoval do Oděsy, a tady dokončil jednu ze svých nejslavnějších poém Bachčisarajskou fontánu. Ale začíná pracovat také na Oněginovi a na Cikánech. **Po ostrých střetech s místním gubernátorem Voroncovem, jemuž podle všeho svedl ženu, je carem internován za jakýsi „ateistický dopis“ (na Voroncovovo udání) do otcovy vesnice Michajlovské.** V Michajlovském je velmi negativně přijat rodinou, jež ho po vleklých hádkách opouští. Postupně si ale začal zvykat na zdejší atmosféru, našel přátele, zejména se sblížil se svou někdejší chůvou. V dobrém rozmaru dokončil tragédii Boris Godunov. **Pouhou náhodou po smrti Alexandra I. nedojel do Pertrohradu na setkání děkabristů a neúčastnil se pokusu o revoluci, který by ho stál nejspíše život.** Když se dozvěděl o popravě pěti vůdců děkabristů, vesměs jeho přátel, a o potrestání dalších sto padesáti lidí těžkým žalářem, začal Puškin pálit v panice své rukopisy. Ale vyšetřování se mu dokonale vyhnulo. Nový car Mikuláš za ním poslal své lidi, aby ho přivezli do Moskvy. Choval se k básníkovi velmi vstřícně, snažil se ho totiž získat na svou stranu a pro své účely. Puškin naivně uvěřil; přesvědčoval své přátele, že na cara, jenž zahnal děkabristy do kobek, má dobrý vliv.  [Ilja Repin](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ilja_Repin): Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911 **Jenže carova přímá cenzura všechny Puškinovy ideály rozmetala, ten začíná stále víc pít, nerozumí si s přáteli, vyhledává nejnižší vrstvy společnosti.** Ani přesídlení do Petrohradu (r. 1827) Puškina zásadně neobrodilo. Věnoval se především historii a postupně ho pohltila práce na Poltavě. Její neúspěch (r. 1829) žene Puškina zase na jih, do Tbilisi, kde ožil, ale kde také vyhledával kontakty s vyhnanci z řad děkabristů. Bohužel dohled tajné policie ho přinutil k návratu do Petrohradu, v němž upadl opět do duševní krize. **Svůj stav řešil svérázným způsobem: oženil se totiž s jednou z největších krasavic Petrohradu, N. N. Gončarovovou, která ovšem neměla nejmenší schopnost porozumět jeho tvorbě nebo jakémukoli hlubšímu umění.** Před svatbou, na podzim 1830, však uvázl kvůli epidemii cholery ve své vesnici Boldino. Tlak nervozity, zoufalství, opuštěnosti, pochyb a také volný čas vytvořily optimální podmínky pro tvůrčí rozmach, vrcholné období Puškinova života. Právě tady dokončil Oněgina, tady napsal na třicet lyrických básní i Povídky nebožtíka I. P. Bělkina. V únoru 1831 se [Puškin](https://citarny.com/tag/a-f-puskin) bez nadšení a očekávání oženil. Usídlil se v Carském Sele a dostal od panovníka placený úkol studovat archivní materiály o Petru Velikém, o němž měl nakonec vytvořit historickou práci. Jeho zprvu spokojený život se stával víc a více vyčerpávající, neboť rostly hmotné potřeby rozrůstající se Puškinovy rodiny. Bohužel si také stále méně rozuměl se čtenáři a kritiky svých děl, jež byla vítána spíše negativně. **Puškinova manželka byla naopak středem zájmu celého Petrohradu, naprosto svého muže zastínila.** Ten se stával stále nudnější, křečovitější a nesnesitelnější. Vyostřily se jeho konflikty s carem, jenž jakoby přetahoval Puškinovu ženu do své blízkosti. Jedinou rozumnou reakcí byl zřejmě odjezd na cesty: v srpnu 1833 zamířil k Uralu, aby sbíral materiály pro svou historickou studii Dějiny Pugačovova povstání. Při zpáteční cestě do Petrohradu se Puškin zastavil v Boldinu, kde se věnoval tvůrčí práci: domů si vezl Pikovou dámu a Měděného jezdce. V letech 1834-1835 se prohloubil jeho rozptýlený, zoufalý stav, začínal mnoho různých projektů, ale dokončil spíše jen drobnosti. Jeho poslední větší dílo byla Kapitánská dcerka. Smrt přítele Dělviga i smrt matky v roce 1836 prohlubují básníkovu vleklou duševní krizi, jež se začíná projevovat i panikou, strachem ze smrti a fatalismem. **Puškin se stále více stával posedlý myšlenkou na souboj. A když se k tomu nakonec naskytla vhodná příležitost, nemohlo jej zastavit už nic.** Kolem paní Puškinové se stále více objevoval mladý Francouz, baron d´Anthès, jenž podle pověstí homosexuálně žil se svým adoptivním otcem, holandským vyslancem Hekkerenem. Žárlivost manžela přecházela až do nepříčetných záchvatů. Dne 4. listopadu 1836 dostal anonymní dopis, v němž byl nazván velmistrem řádu paroháčů a jeho historiografem (teprve později se zjistilo, že autorství listu je třeba připsat známému petrohradskému udavači, knížeti Dolgorukovovi). Žena Puškinovi doznala, že se vůči d´Anthèsovi chovala lehkomyslně a chybně, a [Puškin](https://citarny.com/tag/a-f-puskin) vyzval barona na souboj. Vyslanec Hekkeren sice oficiálně nabídku přijal, ale ihned zaměřil všechen svůj um a vliv k tomu, aby souboj překazil. Vyvrcholením těchto aktivit byla 10. ledna svatba d´Anthèse se sestrou Puškinovy ženy. Ale ani to básníka nepřimělo podat ruku k smíru. Petrohradská společnost jej navíc k jeho nepříčetnému postoji otevřeně provokovala.  Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt **Souboj, který si Puškin nakonec vynutil strašlivě urážlivým dopisem, jejž poslal Hekkerenovi, se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837.** D´Anthèse zachránil knoflík uniformy, naopak básník byl zraněn smrtelně. Měl roztříštěnou pánevní kost, jejíž střepiny pronikaly do střev a způsobovaly nesnesitelné bolesti. V noci na lůžku se neúspěšně pokusil o sebevraždu; zemřel odpoledne 29. ledna. Autor: Boris Cvek / [Téma](gasbag.wz.cz/tema) --- > **ŽIVOT / PUŠKIN** > > Jestli život zklamal tebe, > nehněvej se, ani rmuť! > ve dnech útrap kliden buď: > slunnější dny dá ti nebe. > Přítomno je zasmušilé; > srdce k budoucnu se pne; > vše je mžik, vše pomine; > vše, co mine, bude milé. > > Přeložil V.A. Jung **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** A.S. Puškin, Biografie, Rusko, Spisovatelé a knihy **Spisovatel:** Puškin --- ### [Docent Štampach inspirující. O dobré beletrii, úpadku křesťanství a kultury vůbec](https://citarny.com/souvislosti/chovani-lidi/inspirujici-rozhovor-s-doc-stampachem-o-beletrii-upadku-krestanstvi-a-kultury-vubec) **Published:** August 27, 2025 **Author:** Boris Cvek **Excerpt:** Doc. Štampach a jeho nelehký život za socialismu Myslitel, který osobně pokládá náboženství za fascinující a zároveň nesmírně nebezpečnou oblast lidského života **Content:** **** **Doc. Štampach a jeho nelehký život za socialismu. Myslitel, který osobně pokládá náboženství za fascinující a zároveň nesmírně nebezpečnou oblast lidského života. Velmi zajímavě vedený rozhovor Borise Cveka.** [**Doc. Štampach**](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_%C5%A0tampach) se narodil jako potomek amerického vojáka, přítomného r. 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči. Téměř polovinu života prožil na Slovensku, kde dokončil školy absolvováním pedagogické fakulty. Následovaly čtyři roky komunistického kriminálu za pokus o spolupráci se Svobodnou Evropou, a pak pochopitelně ztráta učitelského povolání a práce pomocného dělníka. Posléze pracoval jako operátor a pak jako provozní programátor u (tehdy ještě sálových) počítačů a tajně pokračoval ve vzdělávání a věnoval se přednášení a psaní v podzemí. Po roce 1989 dalších šest let učil na Katolické teologické fakultě a od té doby se profesně věnuje naplno jen religionistice. Na několik let zkusil pozici řeholníka. **Rozhovor: Doc. Štampach / Boris Cvek** **Co pro religionistu a teologa znamená, resp. může znamenat beletrie?** Kněží, kazatelé a teologové, nakolik je znám, většinou beletrii nečtou. Někteří jsou prostě jen obhroublí a nekulturní. Jiní to prohlašují za světskou zábavu, na níž nemají při svých úkolech čas. Pro některé je beletrie nanejvýš ilustrací náboženských tezí a je přijatelná, jen pokud plní tento úkol. Pokládám to za smutné. Křesťanství se opírá o příběh, nikoli o abstrakce. Příběhy, zachycené různým způsobem v románech, povídkách, dramatech a jiných útvarech, mohou člověku víry posloužit jako svého druhu komentáře biblických příběhů. Teologické myšlení je bližší básnickému vnímání a básnické interpretaci světa než vědě a než většině filosofické tvorby. Já sáhnu po próze nebo poesii občas, ale bývá to pro mne velkým obohacením. Spíše ovšem jako pro člověka. Religionista snad může analyzovat nějaké literární dílo jako projev autorova náboženství nebo (s jistou opatrností) jako svědectví o náboženství nějaké doby a prostředí. **Lze označit autoritativní náboženské texty různých tradic za beletrii? A jakou roli hrají umělecké literární památky pro pochopení duchovního podhoubí jednotlivých kultur?** Biblické příběhy podobně jako třeba Mahábháráta a Rámajána a něco z Koránu připomínají prózu a prozaici je také uměli převyprávět. Románová převyprávění starozákonních příběhů u takového Thomase Manna pokládám za geniální. Tao te ťing se mi jeví jako lyrické dílo. Mezi kanonickou a nekanonickou literaturou bych nedělal ostrý předěl. Myslím, že existuje soubor zakládajících a určujících textů, které mnoho vypovídají o tom, co nazýváte duchovním podhoubím, ať už jsou to spisy oficiálně uznané nebo v širokém smyslu slova apokryfní. Nesmíme ale zapomínat, že staré texty a texty odlišných kultur žijí jen ve svých interpretacích a že existuje více legitimních interpretací téhož textu. **To bezesporu ano. K nejsilnějšímu propojení mezi náboženstvím a uměním došlo patrně u [antických Řeků](https://citarny.com/tag/anticka-literatura). Napadá mne otázka, jsou-li homérské eposy náboženské texty, nebo zda je takto pojala až klasická antika. Byl Homér (předpokládejme, že existoval) autor náboženský nebo, jak se zdá na první pohled, autor, který bohy zlehčoval?** Řekl bych, že archaický člověk ještě neodlišoval náboženství, filosofii, umění a vědu. Autor těchto eposů si jistě neříkal „píši náboženský text“. Jakého řeckého slova by ostatně užil při této úvaze? Pokud to mohu posoudit, klasická řečtina neměla výraz pro to, co dnes nazýváme „náboženství“. Ale také si pochopitelně neříkal „píši román ve verších“. Prostě vyprávěl podle dobových schémat, vyprávěl geniálně a vyjádřil i roli bohů v životě, i když si z nich tolik nedělal. Bohové jsou důležití, ale nejsou alfou a omegou života a světa. Autor nám dává nahlédnout do končící archaické spirituality, které podle mé zkušenosti dřímá i v nás. **Chtěl bych nyní přejít k něčemu jinému. V televizi jste se nedávno přihlásil ke členství v zednářské lóži, mohl byste říci, jakou roli hraje umění v zednářství?** Svobodné zednářství se někdy střízlivě definuje jako soustava etiky zahalená do alegorií a symbolů. V rituálu se čte na pokračování takzvaná chrámová legenda, což je text volně navazující na biblické motivy. Templ a jeho mobiliář jsou díly výtvarného umění nebo uměleckého řemesla. Odkazuji na občasné výstavy zednářských rituálních předmětů a na hojné prameny k zednářství, např. knihu Tomáše Srba Řád svobodných zednářů I. a II. s odkazy na další literaturu. Mezi zednáři je dost umělců. **Pokud se nemýlím, zednářem byl i Goethe a mnoho jiných významných spisovatelů. Z naší někdejší e-mailové korespondence vím o tom, že jste se Goethem dosti podrobně zabýval.** Nepokládám se za znalce Goethova díla ani jeho životopisu. Z dějin vědy mne zaujal Goethův spor s Isaakem Newtonem o světle. Řekl bych, že tito dva pánové se navzájem nepochopili a nedošlo jim, že jejich přístupy mohly být komplementární. Tak jako se na úrovni newtonovsky utvářené vědy nevylučuje korpuskulární a undulační interpretace světla, tak se nemusí vylučovat Goethův holistický, procesuální a syntetický přístup s mechanistickou, redukcionistickou a analytickou vědou. Mám pocit, že Goethe přišel se svým pozorováním a interpretací přírodních jevů příliš brzy. Ještě bych dodal, že Goethovo alternativní vědecké pojetí není projevem jeho zednářské příslušnosti. Zednáři byli i aktéři standardní moderní vědy. **Pro mne je Goethova teorie světla asi tím místem v jeho tvůrčí činnosti, kde bych mu vyčítal zaslepenost a zastaralost. On prostě nedocenil úlohu matematizace a matematiku nesnášel. Chtěl jsem se Vás však zeptat, zda existuje nějaký vztah mezi Goethem a Steinerem? Mohl byste čtenářům přiblížit antroposofii?** [Rudolf Steiner](https://citarny.com/glosy/glosy-spolecnost/rudolf-steiner-vsichni-jsme-jedno) (vzdělaný v oborech technických a humanitních) byl redaktorem souborného vydání Goethových přírodovědných spisů od r. 1882 a autorem uznávaných textů o goethovském světovém názoru. Steiner se pak považoval za Goethova pokračovatele. Cenil si z proudu myšlenkové a duchovní tradice také jeho současníky Fichta, Schellinga a Hegela, i pozdější myslitele Haeckela a Nietzsche. Psal zpočátku filosofické texty (nejvýznamnější: Filosofie svobody), ale odvolával se rovněž na vlastní duchovní zření. Antroposofie je mohutnou, komplexní školou zahrnující metodu přístupu ke skutečnosti, Steinerovy výklady, texty samostatných myslitelů na Steinera volně navazujících (za všechny H. Beckh, M. Scaligero, G. Kühlewind, Ch. Bamford, O. Barfield), výplody epigonů, úspěšné praktické aplikace jako antroposofická medicína, waldorfská pedagogika, biodynamické zemědělství. Antroposofie chce přemostit mezi vědou, uměním a spiritualitou, mezi kontemplací a aktivitou. **Dlouho jste byl aktivním římskokatolickým teologem. Vzpomínám si zřetelně, že pro mnoho lidí z mého okolí byly Vaše názory velice podnětné při jejich hledání vlastní katolické identity v postmoderní době. Jak vidíte budoucnost římskokatolického křesťanství, resp. křesťanství obecně dnes?** V posledních dvou desetiletích se tato církev (jako ostatně i jiné) dále centralizuje a uzavírá, je stále více autoritářská a projevuje se v ní fundamentalistický přístup k tezím učitelské autority. Bude-li to pokračovat, vidím její budoucnost tragicky. Může se ale ukázat, že je v principu dialogická, že je skutečně katolická, že tedy dokáže integrovat různé podněty. Snad tvůrčím způsobem naváže na velkou tradici, jíž symbolizují geniální umělecká díla, postavy mystiků a obětavých služebníků lidem v jejich potřebách. Pak má naději a pak bude nadějí pro lidstvo. Pak také ponese Kristův impuls věrohodně. **Může se křesťanství stát zdrojem inspirací pro umělce budoucnosti? Kde vidíte příčinu ústupu křesťanského umění z kulturní scény?** Pro mne je výmluvnou ukázkou Muzeum umění 20. století, které je součástí komplexu vatikánských muzeí. Je to několik desítek velkých sálů naplněných hlavně výtvarnými díly, věnovanými při různých příležitostech papežům. Je to až na pár výjimek sbírka ubohosti. Už to nejsou pestře pomalované sentimentální sádrové figury. Nastoupily jakoby moderní tvary, ale bez ducha a bez obsahu. Domnívám se, že křesťanství je nejméně sto let v hluboké krizi. Nevím, nakolik se to týká jeho základních myšlenek, ale určitě krize zachvátila křesťanské instituce. Myslitelé se stávají stále kritičtějšími, hudebníci, spisovatelé, malíři, sochaři a architekti tvoří umělecká díla na objednávku, tematicky křesťanská, ale prázdná, bez vnitřního porozumění, nebo silná a hodnotná díla, které jsou s křesťanským obsahem v napětí. Dovedu si představit obnovené křesťanství jako zdroj inspirace, ale zatím vidím nanejvýš jeho červánky. **Možná je dnes kultura v krizi jako taková… Napadají Vás nějaké cesty, které by vedly k překonání této krize?** V krizi se mi jeví být západní civilizace a s ní vše, co od ní přejímá její přístupy. Na začátku novověku se odtrhla od životodárných zdrojů. Renesance a po ní osvícenství se sice ještě napájejí ze spirituálních zdrojů (hermetismus, křesťanská kabala, martinismus, rosikruciánství, theosofie, svobodné zednářství), ale hlavní proud kultury a sociálních změn se pohnul jiným směrem. Převládla manipulativní racionalita, přesvědčení, že přírodě i společnosti lze diktovat. Novověkou společnost postupně ovládaly despotické režimy, jako „osvícenský“ absolutismus, jakobínství, bonapartismus, komunismus, fašismus a nacionální socialismus. Moderní liberalismus se zdál být humánnější, ale zejména ve své libertariánské verzi se veřejně vysmívá duchovním a etickým hodnotám. Co se týče životního prostředí, má tendenci podřezávat větev, na níž všichni sedíme. Prezentuje člověka jako zvlášť rafinované a kruté zvíře. Kdo se nechová „tržně“, je nemocný, ne-li nebezpečný. Kdo tento systém otevřeně kritizuje, je prohlášen za teroristu nebo aspoň obhájce terorismu. Politika přestala být péčí o věci veřejné a stala se zvláště výnosným druhem podnikání. Politika, ekonomie a zločin prorostly do jednoho celku. Kultura se komercializuje. Kasovní úspěch se stává jediným měřítkem hodnoty. Iniciativy, které totalitní režim zahnal do soukromí, jsou po obnově liberálně tržního systému likvidovány definitivně. Posledním útočištěm náročné kultury brzy snad bude jen internet. Vyhlížím kulturu spirituálně zakotvenou a sociálně kritickou a jsem smutný z toho, že vidím jen izolované nadšence, jimž se pragmatici za zády smějí. **Na můj vkus interpretujete věci příliš černě, ale libertariánství bych se nezastával snad ani já s opravdovým zápalem. Vraťme se však k literatuře. Co znamená beletrie pro Vás osobně?** Vezmeme-li to v celé šíři, tedy nejen prózu, s níž se beletrie v poslední době ztotožňuje, pak musím říct, že tato literatura je pro mne sváteční. Potřebuji se na ni naladit. Nejraději se pustím do čtení něčeho takového ve volných dnech, mezi Vánocemi a Novým rokem, o letních prázdninách. Je-li příběh dobře vyprávěn, obvykle mne do jisté míry vtáhne. Stávám se naivním čtenářem, který se sžívá s osobami, o nichž se vypráví. Ale jsem rád, když autor neřeší všechno za mne a dovolí mi události prožívat a promýšlet po svém. Zachovávám si i jistý nutný odstup a nechám se potěšit třeba i rafinovanostmi literární formy. Neumím spořádat moc básní na jedno posezení. Dobrá báseň je pro mne tak trochu meditací. Sbírky čtu spíš po malých úsecích s přestávkami. **Nemýlím-li se, máte blízko k Jakubovi Patočkovi a k Literárním novinám. Neřekl byste, že Literárky jsou pod Patočkovým vedením poněkud ideologizované? Čtete je pravidelně?** Obávám se nejednoznačnosti slova „ideologie“ a jeho odvozenin. Tyto noviny dnes navázaly na svou velkou tradici. V šedesátých letech minulého století sehrály jistou roli proto, že neodtrhávali literaturu od občanského života a že jejich autoři se nebáli zaujímat kritické postoje. Autoři tohoto typu článku v dnešních Literárkách zastávají různé politické názory. Sjednocuje je hledání alternativy a touha po obnově politické kultury. Přitom tam najdete texty konzervativní, liberální i sociální. Jsem rád, že je tam silně zastoupeno jedno z nejdůležitějších témat současnosti, téma environmentální. Čtu tyto noviny často a rád, nepřečtu je od první po poslední stránku, vybírám si. Občas mi některé číslo vypadne. **Sledujete i jiné literární časopisy, resp. nové básně a nové romány, které pocházejí z dílny dnes glorifikovaných umělců, jako jsou např. Topinka a Urban?** Literární módy jsou mi absolutně lhostejné. Ze současných dobře prodávaných autorů jsem četl něco od Jandourka. Ale stydím se přiznat, kteří další slavní literáti současnosti mne nechávají chladným. Literární časopisy jsou skutečně svérázný fenomén. Mám dojem, že se někdy čte spíše o literatuře, než literatura sama. Uznávám, že je třeba nové autory uvést na scénu, přinést ukázky z větších děl, která se právě prodávají. Občas se podívám do Tvaru. K mé celkem pravidelné četbě patří ještě magazíny, které by se případně daly označit i jako literární, totiž Souvislosti a Prostor. V druhém jmenovaném jsem členem redakční rady a přispívám do něj. **Kterému spisovateli z oblasti české literatury dáváte přednost a proč?** Nemám jednoho svého autora. Jisté souznění cítím s několika prozaiky a básníky. Jiní pro mne zůstávají uzavření a věřím, že jsou přínosem pro jiné. Mám se stydět přiznat ke K. J. Erbenovi, který bývá ne tak zcela právem kladem proti K. H. Máchovi? Ctím, ba občas čtu oba. Má krev pulzuje březinovským tepem, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Z literárních a myšlenkových zavrženců jsou mi sympatičtí Váchal, L. Klíma a Karásek ze Lvovic. Blížíme-li se k současnosti musím vzdát hold nejen povinný Hrubínovi, Holanovi, Seifertovi a Kainarovi. Ale spěchám k součanosti, kde na půl cesty ještě míjím autorku píšící pod pseudonymem Jan Kameník. Nejsem si jist, mám-li mezi dramatiky vyzvednout Václava Havla. Měl jsem jeho dramata rád, i když se přiznám, že mi připadaly vždy poněkud a la these. V současnosti nejsoučasnější mám své miláčky, ale pod náklady jejich básní či próz se knihkupecké pulty neprohýbají. Jsou to Josef Kroutvor, Michal Ajvaz, Václav Bidlo, Jakub Hlaváček… Za nadějné pokládám dva mladší básníky, jejichž díla se zatím spíše někde čtou a jen něco málo vyšlo roztroušeně po časopisech. Jsou to Adam Borzič a Petr Řehák. **Rozhodně máte v literatuře velice slušný přehled. Je podle Vás česká literatura srovnatelná s tou světovou? Nezahleděli jsme se my Češi příliš do své národní literatury?** Nevím, co přesně znamená konvenční výraz „světová literatura“. Obávám se, že něco takového vlastně neexistuje. Je to literatura celého světa kromě té, která je psána česky? Ale co by to bylo za srovnání? Myslím, že literatura je spjata s jazykem. Proto je literární překládání nesnadným a dnes poněkud zanedbávaným úkolem. S čím srovnávat českou literaturu? S literaturou psanou rusky, německy, francouzsky nebo anglicky? Nebo ji budeme chtít srovnávat s literaturou národů podobně velkých a podobně jazykově izolovaných, například s literaturou norskou, dánskou, nizozemskou? Možná nemáme svého Shakespeara, Goetha, Dostojevského, Balzaka nebo Huga. Ale nestěžuji si. Česká literatura vyjadřuje českou zkušenost a spoluvytváří českou realitu. Zahledění do sebe bychom byli, kdybychom chtěli číst jen původní české knihy. Partnery mých literárních chvil, abych tak řekl, jsou vedle zmíněných českých autorů třeba Rabindranáth [Thákur](https://citarny.com/poezie/poezie-klasicka/gitandzali-hrst-pisni-rabindranath-thakur), Hermann [Hesse](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/hesse-stromy-esej), Gustav [Meyrink](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/meyrink-zelena-tvar-mysticismus), Chalíl Džibrán, Džunčiró Tanizaki. Rád čtu překlady čínské a japonské poesie inspirované zenem. Někdy si odpočívám u Dorothy Sayersové nebo Gilberta K. Chestertona. **Rozhodný úspěch v zahraničí měla typicky česká kniha, totiž Haškův Dobrý voják Švejk. Cítíte k této knize stejné sympatie jako většina Čechů? Na podrobné zamyšlení nad Švejkem a kontroverzemi, jež vzbuzuje (odsuzoval ho např. Václav Černý),se chystám v jednom z příštích čísel Tématu.** Jsem individualista. Tržní úspěch není pro mne ani tak důležitý, abych po knize sáhl. Chápu, v čem je Švejk přínosný. Vím, že v té knize je mnohem víc než v pivních řečech strejců, kteří Haškova Švejka rádi citují. Sám Švejk je proteovská a svým způsobem tragická postava. Oceňuji sociálně kritický náboj Haškova díla, i když nakonec vychází naplano vinou jistého Haškova cynismu. Přiznám se, že mou krevní skupinou je spíše Březina než Hašek. Mám se za to kát? **Ani v nejmenším! Teď z jiného soudku: jaké místo byste přisoudil literatuře při výuce na základních a středních školách? Zdá se vám důležitá?** Mnohem více místa bych poskytl literatuře, a spolu s ní i hudbě a výtvarnému umění. Myslím, že svůj prostor by měla získat i řemeslná zdatnost. Ubral bych na historických detailech, nemyslím, že je nutné si pamatovat kdejakou továrnu v nějakém městečku. Víc bych učil zacházet s daty, než je uchovávat. Dával bych přednost celkovému přehledu před mnoha detaily. Umění vychovává srdce a to je v současné době katastrofálně zanedbané. „Paloušovská“ filosofie výchovy a od ní odvozená pedagogika, opomíjené vzdělávací systémy Obecná škola a Národní škola jsou jistým příslibem. Ale dnes převládá pragmatická výchova v podobě přípravy koleček do ekonomického mechanismu společnosti. **Není poněkud zvláštní, že žáci a studenti se toho více dozvědí o Antalu Staškovi apod. než o Marcelu Proustovi, Adamu Mickiewiczovi a jiných světových autorech?** To pokládám za katastrofální. Domníval jsem se, že se tato provinciální zabedněnost, toto dědictví komunistické vzdělanostní genocidy je už ze škol pryč. Platí to opravdu o většině škol? Občas slýchám od nedávných absolventů gymnasií lepší zprávy. Překlady autorů, které uvádíte, a dalších pokládám svým způsobem za součást české literatury. Často překládali spíše spisovatelé než lingvisté. Zvlášť to platí pro poesii. Napadá mne celá série překladů Shakespearových Sonetů. Dobrá česká literatura reagovala na světovou literaturu a patřila do jejích proudů. Tím chci říct, že ani literaturu vlastního národa není možné pořádně pochopit bez kontaktu s literaturou světovou. **Naprosto s Vámi souhlasím. Zkoušel jste někdy Vy sám psát básně, resp. uměleckou prózu? Nechystáte se k tomu?** Psal jsem básně v mládí. Ale jejich sešit mi zabavila StB a dodnes ho nemám zpět. Pak byla dlouhá pauza. Dnes mám uložen v počítači malý soubor příležitostných básní. Dávám to ale číst jen nejlepším přátelům. Na prózu nebo drama si netroufám. Některé mé texty (např. A nahoře nic nebo Tušili světelné záplavy) jsou esejistické, a tím se snad pohybují kdesi na okraji literatury. Tento článek byl převzat z časopisu [Téma](gasbag.wz.cz/tema) a ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autorů. **Categories:** Chování lidí **Tags:** křesťanství, kritika společnosti, náboženství, stampach, Štampach Ivo **Spisovatel:** Štampach --- ### [Svatopluk Čech a polozapomenuté, nadčasové výlety Matěje Broučka](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/svatopluk-cech-vylet-mateje-broucka) **Published:** February 21, 2026 **Author:** Ivo Fencl **Excerpt:** Svatopluk Čech. Také jste ho měli ve škole povinného a dodnes o něm nic nevíte? Třeba Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století? Já ano. **Content:**  **Svatopluk Čech. Také jste ho měli ve škole povinného a dodnes o něm nic nevíte? Třeba Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století? Já ano. Bohužel pocit povinnosti mi tuto jedinečnou knihu tak znechutil, že jsem ji po několika kapitolách odložil. Teprve po letech jsem se k Svatopluku Čechovi (1846-1908) vrátil. A konečně jsem pochopil jeho velikost. A to díky skoro neznámému třetímu a čtvrtému dílu jeho „ságy“ o pražském panu domácím Matěji Broučkovi.** Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888), mj. obsahuje i velice svébytné přetavení české hymny: Na Měsíci – domov můj! Bez předmluvy má tato knížka jen třináct kapitol, ale zapsala se do české literatury nesmazatelně. Vlastně i jako jedna z prvních českých sci-fi. Jistě, ve skutečnosti o regulérní science fiction nejde, vždyť se všechno odehraje pouze ve snu…)) **Je zajímavé, že kniha nebyla původně určena dětem, a přece ji dnes děti čtou.** Úvodem „Pravého výletu“ se nejprve dovíme, že Svatopluk Čech napsal následující román ve spolupráci s jistým panem Matějem Broučkem, pražským to měšťanem, který tedy skutečně existuje. Onu společnou práci odvedli prý na Pražském hradě a konkrétně ve stínu Chrámu Svatého Víta – na Vikárce. Svatopluk Čech v Předmluvě dále osvětluje význam slova „pravý“ umístěný do názvu – a má k tomu skutečně důvod. **Tou dobou existovala již knížka jistého B. Rouska o Broučkově výletu na Lunu, která však odhalila, že tam žijí jenom samí trpaslíci.** Ale už v té době Svatopluk Čech věděl, že je to lež.„Ale ta knížka jest zkomoleninou!“ Protestuje skutečný hrdina oněch dobrodružství proti Rouskově podání a znovu si „na to“ sedá ke společnému stolu se Svatoplukem Čechem. U milovaného moku, pochopitelně, a kniha, která o jeho výletu PŮVODNĚ vznikla (a vyšla už roku 1886 pod titulem „Výlet páně Broučkův do měsíce“) je následkem toho dnes již úplně zapomenuta a neznáma. Právě proto, že ji nahradila TA PRAVÁ. Ten PRAVÝ výlet, který začal tak, že pan domácí byl jedné noci – po odchodu ze své hospůdky (a pozor, i po přečtení publikace o Měsíci) přitažen právě na naši oběžnici. A to rovnou ze Starých zámeckých schodů. Přesné místo na těch schodech není bohužel udáno… **A co že Matěj nahoře na Měsící nalezl? Kupodivu opět „jen“ Čechy, ale spokojené. Živili se totiž pouze vůněmi a rosou a zabývali se výhradně uměními, a ten vůbec první umělec, se kterým se tu pan domácí setkal, byl básník Hvězdomír Blankytný.** Ujal se hrdinova provázení na létajícím (pochopitelně) Pegasovi a nejprve ho zavedl k filozofu Lunoborovi, do jehož dcery Etherey byl zamilovaný. Ta se však vbrzku zaláskuje do pana domácího a… Oba prchnou. V podivuhodném městě se poté setkají s mecenášem Čaroskvoucím a Brouček je postupně potrápen snad všemi uměními všehomíra. Znovu proto prchá, a to právě na Pegasovi. Uletí až do kosmu, když tu okolo frčí meteor, který zvířeti urazí křídlo. Následuje pád a… Pan Matěj Brouček se probírá nikoli na schodišti směřujícím kamsi na Malou Stranu (však víme kam), nýbrž rovnou doma v posteli, a až později se dozví, že ho na Starých zámeckých schodech našla policie. Ale příběh ještě nekončí. Hrdina ocitnuvší se nyní v realitě totiž později skutečně najde a dokonce si i zakoupí jistého „Pegasa“, až na to, že ten koník už nedisponuje křídly. Ani ne snovými, ani ne těmi skutečnými.  Ilustrace [Ruda Šváb](https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruda_%C5%A0v%C3%A1b) **Příběh se odehrává už v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Je výtečnou satirou na české umělce oné doby, ale i na autora samého. Ano, protože pan Svatopluk Čech byl schopen až kouzelné sebeironie.** I dočetli jsme právě první „román“ o Matěji Broučkovi – a pozor, celý jeho pobyt na Měsíci v něm vylíčený trval pouhé dvě hodiny, ale udivenému hrdinovi se zdál ten čas delší a trpěl tam „nahoře“ prý hrozným hladem. Snad i proto jím trpěl, že byl najednou šestkrát lehčím? Nevím, ale rozhodně jsem jako mladík během četby znejistěl nad tím, že je, tedy podle Svatopluka Čecha, na Luně absolutně dýchatelné ovzduší. **Roku 1889 uveřejnil tentýž Čech druhé a známější ještě pokračování své ságy. Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století.** Tentokrát se rozhodl konfrontovat pohodlného měšťáka Broučka s husitskou Prahou a kromě Předmluvy má jeho románek o kapitolu víc než ten předešlý. Děj se odehrává 12. až 13. července 1888, v podstatě jenom na Vikárce. Když se totiž Brouček rozloučí s hospodským Wurfelem (skutečná postava?), ocitá se v jakési propasti a… Strašidelnou podzemní chodbou doputuje až do jádra nikoli zemského, ale do jádra roku 1420. Ó, běda! Husitské války jsou v plném proudu a on zažije šňůru dobrodružství. Jenže právě jen ve snu, jak zjistí, když se posléze probudí… v sudu. Zde jsou zajímavé výpisky: > „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!“ zvolal pan Brouček a jal se hulákat husitské heslo: „Kdož jste boží bojovníci!“ > Ale hned nato, když se ho táborita zeptal, zda je hotov prolít krev za pravdu boží: > „Inu, pravdu boží – to zajisté! Ale krev… ehm… víte, já mám rodinu, činžovní dům… a pak – já jsem spíš na tu duševní stránku…“ > > „Ach, naši předkové! Jak hrdinní! Jak stateční! Ale já… já jsem přece jen z pokročilejší doby…“ > > „Já jsem také Čech! A vlastenec! Jenže já mám modernější názory… třeba na hygienu, na pohodlí… a na daně…“ **Následují „Pestré cesty po Čechách, díl I.“.** Tato kniha je ale trochu zvláštní. Působí spíš jen jako torzo rozsáhleji koncipované práce. Snad o takovou mělo i jít. A o jakousi českou variantu Dickensova Pana Pickwicka, v jejímž podtitulu čteme: Společnou prací Matěje Broučka, prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého, Václava Maliny, dra Dagoberta Špičky, Jana Vraného, Orlanda Furiosa, Břetislava Boubínského, Violy Těšínské a jiných učenců a spisovatelů domácích. Rediguje Svatopluk Čech. Ve skutečnosti se ale v knize ani zdaleka na všechny úvodem slibované autory nedostane a hned po úvodu následuje pouze báseň Čechám a po ní už jenom čtyři kapitoly. Koncipovány jsou ovšem zajímavě. Jsme teď už v roce 1890 a dovídáme se, že autor osobně vyslal z Prahy na všechny světové strany své výše jmenované společníky, aby od nich mohl domů dostávat zprávy z jejich cest. To se mu také podařilo, i když očividně jenom částečně, a v první kapitole „Společná cesta prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého a Jana Vraného“, dlouhé kapitole, která má tři části, popisuje se nám veledůležitá výprava za údajným zbytkem Královédvorského rukopisu. Najdou ho? No, kdesi v Českém ráji u Sobotky se mu hrdinové skutečně dostanou na stopu… **V druhé kapitole knížky obdařené titulem „Z cestovního deníku Jana Vraného“** se pak nalézá dalších pět básní pocházejících údajně z pera profesorova společníka. > **Na Humprechtě** > Na Humprechtě stojím já > a dívám se v dál, v šíř, v kraj, > kde se modrá nebe klenba > a země se v kráse skvěje. > Hle, tam Krkonoše bělostné, > tam Bezděz, tam Trosky z dáli, > a tam dole Jičín vroubí > zelené luhy a háje… > Ach, jak krásná je má vlast! > > **Maloměstská idylla** > > V malém městečku mém rodném > pokoj vládne, ticho svaté, > jen občas pes zaštěkne v noci > aneb kohout zapěje zrána… **Třetí kapitola „Z cesty Václava Maliny (Prozatím do minulosti)“** pak půvabný rozjezd knížky bohužel ruší a pět jejích částí už „jenom“ převypráví část životopisu Svatopluka Čecha. Respektive: kus jeho dětství. Ne, není to špatné, ale ony na začátku nádherně načrtnuté charaktery přicházejí vniveč. A nepokračuje se v už tak velice zábavné linka cestovních příhod. **Pak následuje ještě čtvrtá kapitola „Předběžné návěští M. Broučka“.** Ale ta už jenom (ne)vypráví o jeho cestě do Plzně (kam jinam!!!), která se však neuskutečnila pro (skutečně historické) zřícení Karlova mostu, po kterém jedině by totiž bezplatně přešel. A jinak než bezplatně, tedy po jiném mostě… Ne, nebylo lze jíti! A ještě něco, ovšem. Už na konci tohoto dílu jsme informování, že se Brouček chystá (aspoň) napřesrok (1891) navštívil slavnou Jubilejní výstavu…  Ilustrace zleva: Mario Stretti a Viktor Olíva **„Pestré cesty po Čechách, díl II. M. Brouček na výstavě“.** Právě tak se jmenuje poslední, čtvrtá část Čechovy „ságy“. Tentokrát jde o tucet kapitol, a to velice hutných. „Jubilejní výstava průmyslu a umění Čech“ je nám díky hrdinově návštěvě přiblížena opravdu zevrubně. Brouček se těší, vyráží za poznáním a prožívá pak na výstavišti mnohá takřka pitoreskní dobrodružství často až jaksi pouťového charakteru, přičemž kouzlo jeho optiky tkví mimo jiné i v tom, že je zde na tutéž úroveň stavěn stánek s buřty jako kdekterý významný technický vynález. Také (samozřejmá) osamělost (a staromládenectví) Matěje Broučka umožňují specifické vnímání okolního světa, jak jsme to už registrovali i dřív, nicméně právě až při střetnutí s realitou může mnohé čtenáře zaujmout nejvíc. Mně samotnému se to aspoň přihodilo, mám závěrečný díl nejradši a řekl bych, že právě zde je Brouček nejvýraznějším alter egem autora samotného. > „Ach, jaká čest! Takový hrabě! Taková kněžna! To je teprve pravé české panstvo! My, prostí měšťané, se musíme učit od nich…“ > (a pak si v duchu stěžuje na prašnost, na drahé vstupné nebo na to, že nemá pořádnou svačinu) > > „To je pokrok! To je naše česká píle! Jen kdyby to nebylo tak drahé… a kdybych měl víc času na hospodu…“ **A nevyprávějme si děj, protože tohle si opravdu nemůžete nechat ujít a knihu si musíte konečně už přečísti. Jedno ale prozradím. Celá ta návštěva výstavy skončí Matějovým odvedením na policii. Ale ještě předtím…** Ta knížka je zkrátka velenádherným vylíčením jednoho jediného dne na konci léta 1891, jednoho dávného třináctého září, které patřilo jak Čechovi, tak i Broučkovi, a které se už nikdy, nikdy nevrátí. **Knihy Svatopluka Čecha na téma Brouček:** Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, 1888 Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století, 1889 Matěj Brouček na výstavě, 1892 > **Poznámka k velikosti spisovatele Svatopluka Čecha:** > > “Když v únoru 1908 zemřel básník Svatopluk Čech, začal se národ přít, kde bude pohřben. Noviny připomínaly, že básník kdysi řekl, že nechce být pohřben „mezi těsnými cihlami Slavína”, ale na temeni hory Říp. „Na temeni Řípu měl by být náš Žalov. Tam vkročil náš praotec Čech, tam by měli odpočívat velcí Čechové,” prohlásil prý. Okolnosti spojené s pohřbem Svatopluka Čecha se měnily každým dnem: „Jak se v poslední chvíli dovídáme, nebude Svatopluk Čech pohřben ve Slavínu, nýbrž ve zvláštní hrobce na vyšehradském hřbitově blíže nových arkád,“ psaly noviny. > > Pohřeb Svatopluka Čecha připadl na neděli 1. března 1908. „Žádnému účastníku nedělního pohřbu nevymizí z paměti úchvatný a tklivý obraz, jakého pohřeb poskytoval.” Z velkolepých popisů pohřbu je znám údaj o počtu účastníků, který nejlépe dosvědčuje význam celého obřadu pro český národ: „Odhadovalo se, že na Václavském náměstí a ve špalíru v ulicích, jimiž se průvod ubíral, přítomno bylo na 200 000 účastníků. V průvodu samotném bylo 20 000 osob.” > (Miroslav [Sígl](https://citarny.com/autori-knihy/spisovatele-a-knihy/odesel-miroslav-sigl-nadseny-spolupracovnik-portalu-citarny)) **Categories:** Spisovatelé a knihy **Tags:** Beletrie česká, Beletrie scifi, Svatopluk Čech **Spisovatel:** Čech Svatopluk --- ### [Norimberský tribunál 1946 a poprava nacistických vůdců. Málo známé souvislosti](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/norimbersky-tribunal-1946) **Published:** October 16, 2025 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** 16. 10. 1946 skončil Norimberský tribunál s německými zločinci. 12 nacistických zločinců bylo popraveno, ačkoli na britské popravčí listině bylo 41 jmen. **Content:**  **Norimberský tribunál skončil popravou nacistických zločinců dne 16. října 1946. Spojenci se proti tribunálu postavili. Churchill navrhoval popravu bez soudu. Dokonce byl vypracován seznam 41 jmen. Stalin však na tribunálu trval, protože si uvědomoval, že to, co se stalo, se brzy obrátí naruby, což se děje dodnes.** Nicméně Spojenci různými způsoby odstranili ze soudu zástupce německého velkopodnikání, takže se nepřihlíželo k úzkým vazbám německého průmyslu na americký kapitál a k cennému vojenskému personálu. **Ačkoli na britské popravčí listině bylo 41 jmen, k trestu smrti bylo odsouzeno pouze 12 německých nacistických zločinců.** **Mimochodem, ideolog Říše, autor “rasové teorie” a “konečného řešení židovské otázky” Alfred Rosenberg**, který byl Norimberským tribunálem odsouzen k trestu smrti, se při své obhajobě v procesu snažil dokázat, že rasová teorie není jeho vynálezem a že ji tak či onak vypracovali jednotlivci ve Velké Británii, USA a Francii. **Rudolf Höss byl velitelem koncentračního tábora Osvětim/Auschwitz.** Höss byl jedním z mála vysokých nacistických důstojníků, kteří otevřeně přiznali rozsah nacistických zločinů. Jeho svědectví vyvrátilo tvrzení dalších obžalovaných, jako byl Hermann Göring, že o masovém vraždění nevěděli. Höss v Norimberku potvrdil, že byl v roce 1941 povolán Heinrichem Himmlerem, šéf SS, aby na rozkaz Adolfa Hitlera provedl „konečné řešení židovské otázky“. Popsal, jak v Auschwitzu-Birkenau dohlížel na systematické vyhlazování Židů a jak experimentoval s různými metodami zplynování, než se rozhodl pro Cyklon B, aby urychlil hromadné vraždy. **Přiznal, že v době, kdy velel táboru, bylo v Auschwitzu zplynováno 2,5 milionu lidí a další půl milionu zemřelo na podvýživu a nemoci.** > **Poznámka: > Kolik bylo odsouzeno německých nacistických právníků a soudců, kteří v německé říši odsuzovali lidi na smrt jak na běžícím páse?** > **Nikdo?** **V knize Poltoraka, Norimberský epilóg jsou například zaznamenány nijak neupravené výpovědi obžalovaných.** Když například prokurátor Roberts předložil Jodlovi obvinění, že barbarsky nechal vybombardovat Bělehrad a zeptal se ho kolik tisíc lidí zahynulo při náletu na Bělehrad, Jodl odpověděl: To nemohu říct, ale rozhodně ne více než desetina těch, co zahynuli v Drážďanech, když jste město naprosto zbytečně bombardovali. Je zajímavé, že pak už nikdo nepoložil otázku ohledně masivního bombardování Luftwaffe za druhé světové války. **Vzpomeňte si, co o genocidě řekl americký spisovatel a historik John Toland:** > *“Za Hitlerovu koncepci koncentračních táborů, stejně jako za praktickou stránku genocidy, vděčil Hitler studiu dějin Anglie a Spojených států”.* **A jaký je nejdelší holocaust / genocida v dějinách lidstva?** Vyhlazení téměř celé populace Indiánů na americkém kontinentu během cca. 300 let. **Z knihy: [Norimberský deník](https://www.goodreads.com/book/show/21452604-norimbersk-den-k) / Gustave Mark Gilbert** Během Norimberského procesu, 18. dubna 1946, poskytl Hermann Göring rozhovor psychologovi Gustavu Gilbertovi. Göring: „Lid samozřejmě nechce válku. Proč by měl prostý farmář riskovat svůj život, když to nejlepší, co z války může získat, je vrátit se bez úhony na svou farmu? Nikdo nechce válku – v Rusku, Anglii, Americe ani v Německu. To je zřejmé. V konečném důsledku však vůdci země určují politiku. A přimět lidi, aby tuto politiku podpořili, je snadné. Nezáleží na tom, zda se jedná o demokracii, komunismus, parlamentarismus nebo fašistickou diktaturu.“ Gilbert: „Ale demokracie má jeden rozdíl – lid může vyjádřit svůj názor prostřednictvím volených zástupců.“ Göring: „Samozřejmě, to je dobré, ale bez ohledu na to, zda má lid hlas, nebo ne, vždy ho lze donutit k poslušnosti. Je to jednoduché: Řekněte jim, že jsou napadeni, a pak obviňte pacifisty, že jsou nepatriotičtí a ohrožují zemi. To funguje v každé zemi.“  **Zajímavost: Na Norimberském tribunálu přednesen citát z Reichskomisariátu pro Ukrajinu od Kocha. [O záměrech Němců s Čechy](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/heydrich-v-roce-1941-genocida-ceskeho-naroda) ZDE:** > „Neexistuje žádná svobodná Ukrajina. Cílem naší práce musí být, aby Ukrajinci pracovali pro Německo, a ne to, abychom my činili tento národ šťastným. Ukrajina musí poskytnout to, co Německu chybí. Tento úkol musí být splněn bez ohledu na ztráty.“ **[Druhá světová válka](https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka) a ztráty na lidských životech.** Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.  [Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/golombek-co-nebude-v-dejepise/) [Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/quinn-historie-druhe-svetove-valky/) **Categories:** Historie souvislosti **Tags:** Druhá světová válka, fašismus, justice, nacismus, Německo, válka **Spisovatel:** Druhá světová válka --- ### [Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl](https://citarny.com/beletrie/beletrie-svetova/michail-solochov-osud-cloveka-protivalecny-roman) **Published:** February 20, 2026 **Author:** Redakce Čítarny **Excerpt:** Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román sovětské i světové literatury. Osud člověka je novela krátká, ale asi nejsilnější výpověď o zrůdnosti válek **Content:**  **Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.** Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál. Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu. Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text. **O čem je příběh?** Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don. Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér. Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. [22. července 1941](https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/druha-svetova-valka-nefalsovana-historie-quinn) zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz. V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942). Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk. Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945. Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne. ***Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/*** Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).  **Michail Alexandrovič Šolochov** (24. května 1905 – 21. února 1984) Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině. Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918. V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář. Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky. Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů. V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu. **Nejznámější knihy:** První úspěch: sbírka Donské povídky (1926). Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky) Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války. Rozrušená země (1932–1960) O kolektivizaci v SSSR. Osud člověka (1956–1957) **[Osud člověk](https://www.csfd.cz/film/100418-osud-cloveka/prehled/) / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)** Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze. Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: [Jeřábi táhnou](https://www.youtube.com/watch?v=2rINnJat-5k) či [Ivanovo dětství](https://www.youtube.com/watch?v=MOJ2FED0fzU). **Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka** > V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku. > Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“ > Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“ > A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“ > Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí… > > xxx > > Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“ > Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“ > On se zasmál: „Pij!“ > Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“ > On: „Tak pij na své zdraví!“ > Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“ > Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“ > Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je. > Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“ > On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“ > > xxx > > „Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“ > On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím. > Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím. > Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne. > Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“ > Šeptá: „Padl na frontě.“ > „A maminka?“ > „Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“ > „Odkud jste jeli?“ > „Nevím, nepamatuju si…“ > „A nemáš tu nikoho z příbuzných?“ > „Nikoho.“ > „Kde spíš?“ > „Kde se dá.“ > Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“ > Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“ > Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“ > Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou… > Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“ **Categories:** Beletrie světová **Tags:** Druhá světová válka, koncentrák, Michail Šolochov, nacismus, Německo, Rusko, Sovětský Svaz **Spisovatel:** Šolochov --- ### [Viktor Fischl. Hovory s Aničkou patří mezi knihy odposlouchané](https://citarny.com/beletrie/beletrie-ceska/fischl-rozhovory-s-anickou) **Published:** January 10, 2023 **Author:** Stanislava Zábrodská **Excerpt:** Jak sám Viktor Fischl řekl, Hovory s Aničkou patří mezi knihy "odposlouchané". Nejznámější z nich je bezpochyby ta, která byla věnovaná Janu Masarykovi. **Content:**  **Jak sám Viktor Fischl řekl, Hovory s Aničkou patří me