Josef Hora (8.7. 1891 – 21.6. 1945) byl nejen básníkem tří generací a bezesporu jedním z největších českých básníků, ale také mystik, člověk duchovně vidoucí.
Nejbližší přátelé František Halas, Vilém Závada, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín se shodovali v jednom:
Byl to upřímný, oddaný, skromný, hluboce čestný člověk, neocenitelný přítel, vždy ochotný ke každé pomoci. I ve vztahu ke svým druhům a spolupracovníkům byl nadán zvláštní jasnozřivostí, která ostatní ohromovala. Nikdy se nesnažil být Básníkem, Osobností, někým, s nímž se počítá ve společnosti, a jestliže tím vším byl, stalo se tak téměř proti jeho vůli.
Skromnost, ticho a ohleduplnost byli jeho nejsilnější životní potřebou. A touha být s lidmi, které měl rád. Nenáviděl předstírání, okázalou nebo falešnou hru v umění a v životě, toužil po společenské užitečnosti a projevoval laskavost, jež pramenila z vnitřní potřeby krásy a z vědomí podmanivosti, přechodnosti, ba i náhodnosti lidského života.
Snad to zní paradoxně, ale právě ten, kdo protrpěl všechny formy lidské strázně, smutku a bolesti nad lidskou nicotností, je schopen zároveň vážit si těch chvil, kdy se pro člověka „zastavuje čas“, těch vteřin milosti, kdy je stržen okouzlením z chvilkového pocitu trvání, který vzápětí nemilosrdně míjí a mizí.
Neboť Hora je stejně jako magnus parens české poezie Mácha především básníkem míjení, uplývání a věčné proměny.
Znovu a znovu se pokouší o vyslovení „živého času“, toho, co člověka přes vědomí zákonitého zániku přitahuje k aktivní činnosti, co ho nutí k radostnému přitakání bytí navzdory nepřízni doby, nepravostem lidí a nenávratností času.
Více: https://www.josefhora.cz/
Od této chvíle
Od té chvíle, co se soumrak snáší
na zem tichou, na vody a města,
přimykají se sny duše naší
k tvarům věcí.Rukou našich gesta
splývají se světelnými rytmy
listí, které vzdouvá se a sklání
po vánku ke světlu hvězd a v přítmí…A jsme částí vesmírného vlání
pohledů a pocitů, jež prýští
v křehká srdce z tónů, barev, vůní,
z jejichž výhně roste naše příští
jako leknín z hlubin modrých tůní…Čas plyne
Čas plyne. Ty, mimo pohled mých očí,
jdeš fialovou dálavou kdes.
Jiný než mně pták v keři ti zpívá
a v okno jiný voní ti bez.Že stejné slunce nám oběma svítí
v zvlněné vrchy, hluboký kraj?
Ve vanu větrů v tvář že nám dýchá
oběma tentýž laskavý máj?
Z utkvělé dálky, z plynoucích časů
v polosnu volá ke mně tvůj hlas.
A není možno zrušit tu dálku
a možno není zničit ten čas?Čas, bratr mého srdce
Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny
dny, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,ustaňte v běhu, dny větrné,
postavte do trávy své stany,
Ruka, jež ticho rozhrne,
vymyje šátkem tmy mé rány.Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.Zpěv rodné zemi
Země, země, stokrát pokoušená,
kolikrát
vídala jsi cizí ruce z věna
tvého lidu cáry rvát!
Krev a slzy tekly po tvé skráni,
mlčel hlas božího slitování,
a jen smrt a jenom hlad
sily zrno do tvých lad.Bůh a svět
postavili tě v svůj střed,
drtili tě v rukou jako květ,
jako kalich v střepy rozbili tě,
jako stromu zas ti dali zrát.
Mnich a voják bili, líbali tě,
trhali a látali tvůj šat.Rozkvetlá větev
Bílá krajka, vzdušné zpěnění, jitřní sen,
stříbrná pára, již vydechla země.
Přelud, jenž mizí, nehmotné zdání jen,
rozkvetlá větev, jež naklání se ke mně.Plachý úsměv, bojácné: Smím?, mlha, cit,
melodie hodiny ranní.
Kterak tě, zrosená, do hrubých rukou vzít
a nepomačkat tě v pevné dlani?Bouraný dům
Století milovali se tu
a vtichu hodin odlehlých
stavěli na stůl vázy květů
a do tmy lampy lásek svých.A dnes, dnes krumpáč v tvrdé dlani
obnažil malbu pokoje.
Dávno usnulo milování
a ještě nad ním modro je.Podzim
Stříbrný večer v chladu tál,
hnal větrem dívčí hlasy.
Srp měsíce šel, očesal
tmou porosené vlasy.
Jen slova vln, jen slova žen,
stín za záclonou světla jen,
jen zrcadlo, v něž podzim dých
stříbrný popel snění mých.Léto
Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima
a v dálku zříš?
Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má,
rci, o čem sníš?
Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak,
co letí jím?
Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — —
Oh, což já vím — —
A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým,
číst budu z nich
o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým
tvá ňadra zdvih — —
Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné
u nohou tvých,
jenž ví, že dopijem se z téhož pramene
osudů svých.Kámen
Kameny bílé, rudé, modravé
na písku spí. Ač tvrdé, libí se mi.
Den pohasne a mráček uplave,
zůstane kámen, věrný rodné zemi.
Nic, nežli tvar. Nic, nežli tíha snad.
Nic, nežli pevná, trvanlivá hmota.
Nic, nežli schopnost necítiti chlad
a ničeho si nepřát od života.
A snad se klamu. Snad i v kameni
podivná hnutí k životu se budí.
A snad i on je svět, kde v plameni
se rodí myšlenka jak v lidské hrudi.Máchovské variace I.
Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly
jak mír nad zběsilými roky.
Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jez výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily
prapory mračen nad lesy.
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v zestřízlivělé věky hnané.
Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež ze zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.V slunci
Ani mráčku na obzoru,
ani mráčku v srdci mém.
Cítím ještě vůni boru,
kudy včera kráčel jsem.
Větru van mi cuchá vlasy
jako měkká ruka čís,
na všem leží přísvit krásy,
jíž jsem duši svou dal kdys — —
Zmizel neklid, hoře dřímá
v bílém světle slunečním.
Ženy zjev jde zraky mýma
v úsměvu svém nejčistším —
A jak s minutami míjí,
v niterný se mění sen.
Ve snu tom s ním šťasten žiji
sluncem zalévaný den…Otevři, neotvírej
Zaťukal někdo na dveře.
Hlas pravil mi: Neotvírej!
Jaro to nemohlo být,
je podzim již.
Láska to nemohla být,
ta neodešla.
Hlas pravil mi: Neotvírej!Zaťukal někdo po druhé.
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!
Snad je to pozdrav z daleka,
dech palem a pomoří.
Snad je to přítel, jenž usměje se:
Buď zdráv!
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!Zaťukal někdo po třetí,
hlas pravil mi: Neotvírej!
Láska, ta plachá je, odchází
a pravý přítel neruší,
tak vytrvalé je na světě
jenom neštěstí.
Hlas pravil mi: Neotvírej!Ticho přikrylo dveře zas.
Musel jsem, musel jsem otevřít.
Na schodech dozníval kroků hlas,
slyšel jsem někoho ze vrat jít.
Štěstí to nemohlo být,
není-li ve mně.
Jen vzduch se ještě po někom třás.
