Poetický rok. Léto a velký výběr poezie s letní tématikou. Populární básně autorů: Seifert, Hora, Dyk, Neumann, Sládek, Goethe, Blake, Turgeněv, Skácel…
Proč lidé nevycházejí z domů za úsvitu, aby viděli, jak nad obzorem stoupá slunce? Uvědomují si, jak velká je to ztráta?
Jak je přínosné uvědomovat si takový okamžik a nikam nespěchat, vnímat tichý šepot větru v listí, sledovat ladnou siluetu břízky, poslouchat bzučení vzácného čmeláka!
Kir Bulyčev / Letní ráno
Poezie není jen v básních: je všude, obklopuje nás. Podívejte se na tyto stromy, na tuto oblohu – všude je cítit krása a život, a tam, kde je krása a život, tam je i poezie.
Ivan Turgeněv
Léto / Josef Hora
V nebeské modři oblečena,
jde mužským zrakem věčná žena.
Alt večerů a soprán rán,
nahotou její zadýchán,
rozechvěl hvězdy, proudí námi,
duje jak vůně zahradami
a v krvi poznamenav nás,
mizí jak vítr, jako čas.
Červen / Jaroslav Seifert
Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?
Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.
Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká – kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.
Letní odpoledne / J.V. Sládek
Větřík skoro nedýchal
a slunečko hřálo,
na záhonech v zahradě
kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky
lítaly jak šípy,
v úlu včely bzučely
zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava
pípla někde v stromu,
a zarostlý vodojem
šplounal tiše k tomu.
Nad vodou se rákosí
zvolna kolébalo,
nad ním tančil mušek roj
a šídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tíš,
tiše tak a spavě —
ó jak se to usnulo
v té vysoké trávě!
Létu / William Blake
přeložil Jaroslav Vrchlický
Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,
skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,
stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto
jsi často u nás rozbilo stan zlatý
a spalo pod našimi duby, žasem
líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.
Jak v stínech hustých slýchali jsme často
tvůj hlas, když Poledne na zářném voze
v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů
se posaď v údolích, v mech, na pokraji
čistého zřídla hedvábný šat odlož
a uvrhni se do šumících proudů!
Náš kraj miluje léto v jeho slávě!
Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí
v stříbrné loutny, bujnější mláď naše
nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,
jež tančit umějí. Dost máme písní
i nástrojů, ech sladkých, vody čisté
jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.
Letní večer / J.V. Sládek
Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou zticha
holubicí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi zticha
bleskla první hvězdička.
Píseň červencového dne / Viktor Dyk
A jasmín ještě
svou prudkou vůní opájí.
Mladistvě třeště
sen probudit chce o máji.
Mdlo chvíle této
umlčí ptáky, vládne vším.
To je to léto,
jež nutí myslit na podzim.
Déšť květů zbělí
cestu, jíž kráčíš v mrtvo, hluš.
Usměj se, lze-li.
Nebude pokdy zítra už!
Krásná noc / J.W. Goethe
Měsíc září v dubech, v mlází,
vánek hlásá, kudy šel,
každá z bříz ho doprovází
tím nejsladším z kadidel.
V letní noc, kdy luna svítí,
v chladu rozkoší se chvím!
Ó jak lze teď pocítiti,
co je duši blaženstvím!
Léto / Josef Hora
Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima
a v dálku zříš?
Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má,
rci, o čem sníš?
Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak,
co letí jím?
Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — —
Oh, což já vím — —
A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým,
číst budu z nich
o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým
tvá ňadra zdvih — —
Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné
u nohou tvých,
jenž ví, že dopijem se z téhož pramene
osudů svých.
Babí léto / Viktor Dyk
Poletuješ v zářijový den,
dálka kdy nás víc než jindy vábí.
Ještě záře v očích, v srdci sen.
Poletuješ, léto babí.
Jemnou svojí nitkou opřádáš
všechno, co tu bylo ještě živé.
Naši hlavu jako naši páž,
babí léto tiché, přičinlivé.
Babí léto, očaruješ-li
muže, že se opět změní v dítě,
za dny, které nikdy nevzešly,
na vždy budu proklínat tvé nítě.
Babí léto, jestli opředeš
pevnou ruku, jež se k dílu napne:
časný mráz chci spíše než tvou lež.
Babí léto, ale léto bab ne!
Babí léto / Jan Skácel
Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal –
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
V polích / Miroslav Florian
Kapku za kapkou krve
při každém verši ztrácet,
co si přát víc,
na vlně lánů zlatobrvé
v poledne vykrvácet
a nebýt nic
nežli jen slunce a vánek
na křídlech ptáků,
abyste si mě cestou natrhali
jak kytku vlčího máku.
Krásný letní den / Ivan Turgeněv
Krásný ruský teplý májový den…
Všechno se znepokojivě vrací k životu;
Chvějící se stín je stále tekutý
kudrnatá bříza; větrejte opatrně
Třese jejich svršky; myšlení je příliš líné
A je nemožné odstranit úsměv ze rtů…
A čerstvá, bílá konvalinka pod keřem
Stydlivě chráněný listem.
Stesk na konci léta / Stanislav Kostka Neumann
Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodi pokojné a bílé plachtoví;
vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový.
Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
– i cesta za květy a sluncem poraní –; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.
Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.
Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno – zda sytostí čí hladem? –
chce sladkou moudrostí být upokojeno.
Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové …
Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.
Pantoum babího léta / Jaroslav Vrchlický
Krajem jdeš jak ve pohádce,
polem, sadem, skrze louku.
Stříbro vzduchem svítí sladce,
jedno vlákno na klobouku.
Polem, sadem, skrze louku,
vše tak vlhké, snivé, nyvé.
Jedno vlákno na klobouku
chytá tě v hře dovádívé.
Vše tak vlhké, snivé, nyvé,
brilantem plá kapka rosy.
Chytá tě v hře dovádivé,
upomínka lká a prosí.
Brilantem plá kapka rosy,
jako slza na tvé řase.
Upomínka lká a prosí,
octněme se v dávném čase!
Jako slza na tvé řase,
tak se píseň v duši kmitá.
Octněme se v dávném čase,
křídlo snů kol hlavy lítá.
Tak se píseň v duši kmitá,
ale mysl divně líná!
Křídlo snů kol hlavy lítá,
kolem samá pavučina!
Ale mysl divně líná,
zalehlé jsou srdce struny,
kolem samá pavučina,
usedla i na ocúny.
Zalehlé jsou srdce struny,
nezní starou písní prostou,
usedla i na ocúny,
a ty z mého srdce rostou.
Nezní starou písní prostou,
ač v něm tóny kvílí sladce,
a ty z mého srdce rostou —
Krajem jdeš jak ve pohádce.
Poledne / Jaroslav Vrchlický
Při táhlé písni včel tak sladce monotónní,
jíž zvučí bílé akácie v květné třísni
(ó květy voní a v nich včely zvoní!),
jdu v poledne, jdu zabrán v těžké snění
a zdá se mi, že dolem v šumné tísni
se modlí zástupové nevidění
při táhlé písni včel tak sladce monotónní.
Kraj vyhřát do zlata, mha modravá jej cloní,
zvon z dálky cinká, ves je svahem lesa skryta
(ó květy voní a v nich včely zvoní!),
na polích ticho … v štěrku had se sluní
a velká modrá moucha kolem lítá,
i cítím, jak vše padá v ticha tůni
při táhlé písni včel tak sladce monotónní.
Lásko voníš deštěm / Jaromír Nohavica
Jde déšť a já jdu s ním
Jdu městem jenž znám
A hledám stopy včerejší včerejší
Jdu stejným směrem jak dřív
A vzpomínám
A všechno zdá se krásnější
Ach, Lásko, voníš deštěm
Tady si řek’
Myslím, že vítr tehdy vál, vítr vál
Jsou to už stovky let
Kabát si svlék’
A byl mi velký, ale hřál
Krásná Lásko ..
Jak dlouho dlouho ještě
Půjdu ti vstříc
Člověk je velmi krátce živ krátce živ
Má Lásko voníš deštěm
Jsi z plískanic
Však hřeješ stejně jako dřív
I déšť jak dřív je stejný
I já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
Óóó má Lásko ..
