Poetický rok. Podzim. Poezie českých a světových básníků

Poetický rok – podzim. Výběr z podzimní poezie českých a světových básníků.
Na úvod bych přesto začal výběrem prózy Karla Čapka: Jsou to ukázky z novinových sloupků z roku 1938, které později vyšly v knize Kalendář v roce 1947. Krásná čeština!!! A tak mě napadá, kdo by dnes ve stejných novinách vytiskl tak působivou lyriku? Nikdo! A to rozhodně není dobrá zpráva o české kultuře.

“Tedy tohle dovede jenom podzim: aby jeden den byl celý zlatý sluncem a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu; a druhý den aby se urodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána.
Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim. Ještě maličko, a bude tu už nové slunce: bude se den za dnem silněji zavrtávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad širou a studenou zemí. Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali i sklidili; ještě dožíváme svůj starý rok…”
…
Jsou ještě dny zlaté a modré; neboť nic na světě není zlatějšího než listopadové slunce. Avšak pravá hodinka listopadová, to není úsvit zastřený mlhou ani zlaté poledne, nýbrž soumrak. Soumrak vonící bramborovou natí, pochladlé šero, které na tebe studeně sáhne, zlodějská tma, ve které se zavrtí vzdálené světlo nějakého lidského okénka.
Domů, domů!
Jak pěkné jsou stěny, lampa, lenoška a knížka! Teprve v těchto dlouhých hodinách tmy pozoruješ zvláštní slávu a dokonalost lidských příbytků: že září.”

A nelze nevzpomenou Stanislava Vodičku a jeho básnícké vidění v próze “Popásání”.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček.
Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

… A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Listopad mezi buky / Stanislav Kostka Neumann

Všechny jizvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité. Suchá voda větru šumí steskem lesů, po vrších je slunce měkce rozlité.

Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti stromů vrcholky již polobezlisté … chladný den má vůni hrdé rezignace, barvy rozkladu a lesky zlatisté.

Bloudím žleby mezi bukovými lesy. Ještě mají stromy trochu zeleně,

vydechující do spleti kmenů choře lehce fialovou páru jeseně.

Bloudím tiše s křídly klidně složenými, zhnědlé zlato buků šustí pod nohou, na dně žlebu ručej zvoní ledovitě,
ptáci – touho! – ptáci zpívat nemohou …

Stojím v klíně kopců; harmonií stesků sladce dýše píseň listopadová.
A mne mrzí jedno: v černém haveloku že tu stojím jako skvrna surová.

Raději byl bych faunem chlupatým a hnědým, v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod: na bukový pařez s píšťalkou bych used
listům padajícím hráti doprovod.

Podzim / František Hrubín

Padá listí, zlaté, rudé,
je ho plná zahrada.
A co potom padat bude,
až to listí opadá?

Potom bude padat sníh,
co ho bude na větvích.
Co ho bude všude, všude,
jen to slunko bude rudé!

Říjen / Antonín Sova

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Podzim / Jiří Žáček

Na obloze tiše čtu si:
na jih odlétají husy.
Na zahradě za úvozem
jablíčka už zvoní o zem.
Na polích podzim hospodaří,
k večeru si mlhu vaří.

Podzim / František Halas
Bohumilu Novákovi

Nebe podzimní tisíci ptačích křídel laskané
rosou naděje svlaž naše hrdla sevřená
vnuknutím rozšiř oči tam vzhůru upřené
pro nová čekání ach tolik úzkostná

Hleď na husy jak o plot lámou křídla
když šedé sestry k jihu odlétají
toť obraz duše která chvilku zhlídla
krásu návratů již snad jen mrtví znají

Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá
pro krásu pobíhající vždy v nových úžasech
pro pláňata co lásky nepoznala
a něhu květů sevřela v trpkostech

Už je podzim / František Hrubín

Už je podzim, hnědá hlína lepí se nám na paty
a z modrého nebe zbylo jenom Hance na šaty.
Draku, hledej mezi mraky ještě kousek plátýnka,
ať si může modrou sukni ušít také maminka.

Podzimní jitro / Jaroslav Vrchlický

Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi;
kol pole jen a pole bez hrází.
Jen žluté listí, oč zavadí nohy,
na obzoru jen černají se stohy.

Ach druhdy jaké vášní útoky
mi v srdce na témž místě hřměly!
Teď všady mír, sen hluchý, hluboký,
háj bezlistý je a luh osiřelý.

Na úděl svého žití klidně zřím.
To věru dost, ba víc než srdce žádá.
že mohu klidně patřit na podzim,
jak houstne mlha a jak listí padá.

Říjen / Antonín Sova

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Jan Vodňanský + Petr Skoumal / Podzim

Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný,
rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů,
a lije jako z putny,
jak je ten podzim smutný.

Jak je ta zima krutá…
Jak je ta vesna děsná…
Jak je to léto strašné…

Vtom je také řešení
a smysl této básně:
že i když se to necení,
je na podzim i v jeseni
tak sakramentsky krásně
a to je konec básně.

Podzim / František Halas

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé.

Déšť v listopadu / František Halas

Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval

Taková voda padá

A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá

A já bych chtěl
slzavý úsměv smutné ženy
co mě má ještě ráda

Listopad / Jan Skácel

Bez hlesu téměř trpělivě
jako by tu smrt potřeboval
snáší se k zemi list a ovál
je snášenlivě skryt v tom pádu
Nehlučné kroky slyšet všade
v houštinách dávno zmlkli ptáci
a les se propadá a ztrácí
zbyla jen v jmelí hnízda jedu
K půlnoci vyjde z mlhy měsíc
a jako krásný klempíř mladý
za ňadry přinese dva hady
a vypustí je oba do rzi
Ráno však začne znovu padat
ze stromů trpělivé listí
po celý den a bez závisti
bude se tiše snášet k zemi
A ticho větší nežli stromy
a v barvě staré plástve medu
postará se o nápovědu
pro všechno co je naposledy

Podzimní / Jan Skácel

Vítr a doposud spal v břidlicích
jablka střásá z udivených stromů
dlouhými kroky vracíme se domů
i psům je venku zima psíčkům toulavým
Nedali jsme si pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl
Budeme vyčkávat co jiného nám zbývá
a marně hledat pro ty věci slova
A přijde podzim s novým loučením
a klíny křídel zasáhnou nás znova

Podzimní motýli / Bohuslav Reynek

Za zdmi a za ploty,
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.Poslední motýli,
za zdmi a za ploty,
závětří hřálo nás
v nadějích samoty.Tajemní motýli,
na dlaních jeseně
v tichu jste zářili
zlatě a ruměně.Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli,
touze v tmu zakleté.

Na podzim / Josef Václav Sládek

Mé jaro přešlo
a léto s ním
a vítr duje
už na podzim.

Zhluboka duje
přes pláň i sráz,
v hlasu má smutek
a v dechu mráz.

Však v duši moji
se nevkrádá,
tam kvete čarovná
zahrada.

Mnohý tak odkvet
mi v žití stvol,
já střádal je všechny,
i slast, i bol.

Ať v jitru mi lásky,
ať na hrobech kvet,
když zvad, já neuměl
naň zapomnět. —

A vítr-li duje
přes pláň i sráz,
v mé duši ten každý
květ pučí zas.

A voní a rosy
se krůpějí skví —
jde přes něj vzpomínek
dech májový.

A málokdo měl jich
v svém jaru, to vím,
co já květů v duši
měl na podzim.

Ballata o podzimním větru / Jaroslav Vrchlický 

Ze strnišťat chladný vítr čiší,
korouhvička střechy pod ním skřípá,
žalným vzdechem chví se stará lípa.
Rychle sem dej Mělnického číši!

Jako hřebec, který uzdy nemá,
letí vítr, volný hetman stepí,
oblak prachu za ním a mrak před ním;
západ v krvavé se krajky třepí.

Jako orel tluče perutěma,
na strništi zhasí tepem jedním
oheň pasákův. — Před žitím všedním,
jež jak vichr na tebe se řítí,
oheň skryj, jenž ve tvém srdci svítí!
Ze strnišťat chladný vítr čiší.

sbírka Moje sonáta (1893)
Refrén vracející se na začátek i na konec je typické pro italskou ballatu, ne baladu.

Paul Verlaine / Chanson d’automne (Poèmes saturniens)
překlad: Vladimír Holan / Píseň podzimní

Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.

Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.

A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.

Rainer Maria Rilke / Herbsttag (Das Buch der Bilder)
Překlad: Vladimír Holan / Podzimní den (Slavení, 1937)

Pane: je čas.
Byl léta velký dech.
Teď na sluneční hodiny vrz v půli
stín svůj a vůli v nivách větrům nech.

Posledním plodům vel se naplnit;
dva jižnější dny dej jim ještě, pohni
je, by se naplnily a vžeň v ohni
do těžkých vín poslední sladký třpyt.

Kdo dům teď nemá, už jej nevystaví.
Kdo teď je sám, bude jím dlouho, jist,
bdít bude, dlouhé listy psát a číst
a brát se alejí, když neklid rvavý
žene i s ním
jak v sistrech listí svist.

(sistrum je starověký chrastící nástroj)