Maminka a Jaroslav Seifert. Nejmilejší básničky o rodině a dětství

Jaroslav Seifert. nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954. Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Když čtu Maminku, nepřipadá mi, že se dívám na básníka. Připadá mi, že se dívám do zrcadla, které mi někdo nastavil zezadu. Seifert píše o své matce, ale já v tom slyším i sebe: tu únavu, kterou dítě nepojmenuje, jen ji vytuší, ten mlýnek, tu lampu, ty bosé nohy za dveřmi. Matka v jeho verších není socha. Je to žena, která vaří, plače u okna a nechce říct proč, která zavře knížku a pošle syna do pelíšku, i když by si ještě četl. To znám.

Nejvíce mě bere, že chudoba u něj není hanba ani prázdné slovo. Je to jenom prostor, ve kterém se musí žít krásně, protože jinak by se žít nedalo. Petrolejka, pruhované peřiny, košíček na šití, prstýnek. Malé věci, které drží dům pohromadě, když peníze ne. Já taky vím, že dítě si jednou nebude pamatovat, kolik jsme měli, ale jestli voněla káva a jestli jsme večer ještě stihli být hodní.

A pak je tu ta tichá věta, kterou Seifert skoro nevysloví nahlas: že matka už není. Rodinné hnízdo je opuštěné. Do klína už není komu plakat.
Čte se to jinak, když sama máte děti. Najednou pochopíte, že tahle knížka není jen vzpomínka syna.
Je to i zpráva pro nás, které ještě jsme tady: že z obyčejného dne, který nám připadá všední a unavený, se jednou stane někomu celý svět. A že to, co teď jen „zvládáme“, může jednou někdo zpívat.

Anna Horvátová /  z dopisu pro Čítárny

S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury.

Seifert sbírku vydal, až když mu bylo třiapadesát a měl za sebou kus těžkého života
Od konce čtyřicátých let byl v komunistické nemilosti. Po Písni o Viktorce z roku 1950 na něj padl faktický zákaz publikovat, nakladatelství s ním ukončila smlouvy. K tomu se od padesátého roku přidala vážná choroba pohybového ústrojí. Maminka proto mohla vyjít teprve po částečném uvolnění, které přišlo po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953. Byla to jedna z knih, jimiž se zase vracel mezi oficiálně vydávané autory.

O páe let později, v pětapadesátém, za ni dostal Státní cenu Klementa Gottwalda. Zvláštní na tom je, že uspěla právě intimní, nepolitická lyrika o matce a Žižkovu. To bylo v době, kdy se jinak propagovaly verše socialistického realismu o stavbách, kolektivu a strojích. Ten kontrast jí paradoxně pomohl. Režim ji mohl přijmout jako něco lidového a českého, aniž by z ní musel dělat ideologii.
Pro doplnění je třeba vzpomenout, že maminka Seiferta Marie Seifertová byla zbožná katolička, otec „uvědomělý socialista“ a zámečník. Rodina žila chudě na Žižkově (činžák s pavlačemi, pod okny jezdily vlaky).

Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016

Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert / Maminka

Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert / Maminka

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8.
První vydání (Československý spisovatel, 1954) má zhruba 34–38 básní.
Sbírku Maminka Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla. Jedno z posledních vydání je s ilustracemi Jany Kiselové-Sitekové.

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

Petrolejová lampa

Všichni už spí a měl bych spát,
však lampa bzučí. Stávalo se,
že zapomněl jsem poslouchat
a neuslyšel nohy bosé.
Maminka zavřela mi knížku
a já jsem musil do pelíšku.
Byl bych ji celou přečtl snad.

Často jsem hadrem přikryl práh,
pod dveřmi škvíra totiž byla,
a plamen opatrně stáh,
aby mě lampa nezradila.
A noční můry pod stínidlem
vrážely do cylindru křídlem.
Dočetl jsem až po obsah.

Hora Říp

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bleděmodré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje bílou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby jej vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.

Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jak růže.

A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řeka: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

Po létech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

U okna

Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.

Ukolébavka

Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.

Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.

Pojedeš s ním k černé skále
po silnici u maštale.
Černá skála spí.

Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.

Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.

A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.

Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.

V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak už tak šťastně neusínám.