Jan Skácel a verše pro děti. Jeho knížky pro děti jsou skvostné, plné hříček, humoru a laskavého slova. Jan Skácel jich napsal celkem sedm a všechny jsou, bez výjimky, pokladem české slovesnosti. Přežívají generace a jejich oblíbenost neklesá.
Jan Skácel vlastní děti neměl. Přesto pro ně psal soustavně a vážně.
Ne jako úlitbu, ale proto, že dětství považoval za zvláštní způsob vidění světa. Říkal, že děti jsou rozumnější než dospělí. V celé jeho poezii, i té „dospělé“, se dětství vrací jako ticho, čistota pohledu a schopnost žasnout nad věcí, kterou dospělý už přechází. Pro děti to jenom vyslovil naplno.
První knížky vyšly už v roce 1961: Jak šel brousek na vandr a Pohádka o velkém samovaru.
Ta druhá je dlouhá veršovaná pohádka, ve které jsou schované narážky, jichž si cenzoři prý skoro nevšimli, a právě proto se pak šířila.
Po roce 1969 nesměl Skácel dlouho oficiálně vycházet. Dětská poezie mu občas otevírala dveře, které u „vážných“ sbírek zůstávaly zavřené. Některé uspávanky nejdřív vyšly anonymně, pod cizím jménem, třeba v programu Laterny magiky.
To nejlepší přišlo až v osmdesátých letech. Uspávanky (1983) s kresbami Oty Janečka se často dávají vedle Halasova Před usnutím.
Jsou to vyprávěnky před spaním, ale s vtipem, obráceným světem a tichou moudrostí. Chlapec stojí na hlavě, a najednou je nebe na zemi a lodě plují v mracích a on se nesmí pohnout, „pro jedinou chrpu nepřevrátil svět“. To je Skácel v kostce: hra, která není hloupá.
Pak uviděl pastely Josefa Čapka s hrajícími se dětmi, do té doby skoro neznámé.
Z toho vznikly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988). Čapkovy děti a zvířata mu seděly k ruce: stejná něha, stejná přesnost, žádné poučování.
Co měl Jan Skácel nejraději?
Způsob, jakým dítě ještě drží svět pohromadě . Ticho, louku, zvíře, slovo, které se nesmí zbytečně rozbít.
V dospělé poezii hledal totéž: aby slza byla slza a zázrak zůstal prostý. U dětí to jenom nemusel skrývat.
Uspávanky
1983, ilustrace Ota Janeček
Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti.
Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě
Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.
Pohádka o velkém samovaru
1961, Ilustroval Karel Svolinský
Dlouhá veršovaná pohádka, která má hodně zajímavých chytlavých narážek, kterých si tenkrát cenzoři ani nevšimli, ale o to víc pak kolovala pohádka mezi lidmi.
Za sedmi horami a lesy
žil kdysi dávno
jeden car.
Měl černý vous,
měl divné oči,
a velikánský samovar.
V té zemi bylo strašně zima,
i písnička tam
mrzla v led.
Car roztopit dal samovárek
a v zámku bylo teplo hned.
Kam odešly laně
1985, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka s obrázky hrajících si dětí.
Cyklus Čapkových obrazů byl veřejnosti prakticky neznámý, dokud jej v roce 1981 neuviděl Jan Skácel. Čapkovy pastely ho inspirovaly k veršům, které jsou svou hravostí a hladivostí osloví jhak děti, tak jejich rodiče.
Hádanka
Jak rozeznáme otakárka
od modré chrpy v obilí?
Motýl je kvítí, které lítá,
když nelítají motýli.
Proč ten ptáček z větve nespadne
1988, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka, tentokrát s obrázky zvířat
O čem se ptáčkům zdává
Zpívají ptáci celý den
a mají hlásky jako len.
Zpívají dnes tak jako včera,
po celý den až do večera.
Až dozpívají, půjdou spát,
sny krásně se jim budou zdát.
O loukách, o voňavém kvítí
a o měsíčku, který svítí
celou noc ptáčkům do hnízda,
když ticho na prst zahvízdá.
O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla
1998, Ilustrovala Vlasta Baránková
Verše jsou z autorovy pozůstalosti a k jejich vydání připravil J. Opelík
Málo známá knížka Skácelových veršů pro nejmenší děti, o zvířátkách, plná humoru a autorovy osobité poetiky.
Každé zvířátko má práci,
zbytečně čas neutrácí.
Zeptejte se třeba výra,
pročpak oči nepřivírá.
Význam výra velmi tkví
v tom, že výrá na větvi.
Neboť ze všech možných zvířat
Dovede výr nejvíc výrat.
Výrá výr a výrá moc,
nevadí mu, že je noc.
Oči ve tmě přivírat
nehodí se pro výra.
Pohádky z Valašského království
2006 (2. vyd.), ilustrovala Galina Miklínová
Pohádky z Valašska, které před stopadesáti lety sesbíral B. M. Kulda (Moravské pohádky) a před dvaceti lety převyprávěl Jan Skácel.
Druhé vydání knihy, která v době, kdy měl Jan Skácel zakázáno publikovat, vyšla pod jménem jeho přítelkyně Blanky Stárkové.
Jak šel brousek na vandr
1961, ilustroval Jan Kubíček
Veršované vyprávění s pestrými obrázky o brousku, který se vydá do světa hledat práci. Téma je sice dost poplatné socialistickému realismu, ale talent i tady Skácel nezapře a koneckonců i malé ponaučení, že bez práce nejsou koláče.
