V lednu 1793 rozhodoval Národní konvent o osudu svrženého krále Ludvíka XVI. K řečnickému pultu přistupovali poslanci jeden za druhým a navrhovali tresty. Mnozí žádali smrt. Louis-Sébastien Mercier, poslanec za Seine-et-Oise, pronesl větu, která se stala jednou z nejznámějších z celého procesu:
jako soudce uznává, že král si smrt zaslouží; jako zákonodárce, v zájmu lidu a mladé republiky, hlasuje za doživotní vězení.
Většina ale hlasovala pro smrt. A proto 21. ledna 1793 byl Ludvík XVI. popraven.
Mercier. Umírněný republikán i vězeň
Louis-Sébastien Mercier zasedal mezi girondisty, umírněnými republikány. Radikálům, které dějiny nazývají jakobíny, vadili. Po událostech z 31. května a 2. června 1793 byli girondisté vyloučeni z Konventu. Mercier podepsal protest.
Na začátku října 1793 Konvent nařídil zatčení jeho i dalších 72 poslanců, kteří protest podepsali. Na konci téhož měsíce, 31. října, bylo na gilotině popraveno 22 girondistů. Ve Francii začal Teror a Mercier se ocitl ve vězení.
V červenci 1794 byl hlavní jakobín Maximilien Robespierre svržen. Jeho pád Merciere zachránil. V prosinci téhož roku byl propuštěn a vrátil se do Konventu. Žil ještě téměř dvacet let a zemřel v Paříži 25. dubna 1814.
Tableau de Paris napsaná nohama
Ještě před vstupem do politiky se Mercier proslavil jako spisovatel.
V roce 1781, dvanáct let před hlasováním o králi, začal systematicky procházet Paříž a zaznamenávat, čím město žije. Poslouchal kočí, nosiče vody, krejčí, kadeřníky i bankéře. Z těchto pozorování vznikly naprosto originální Obrázky Paříže (Tableau de Paris). Sám Mercier napsal:
„Tolik jsem běhal, abych sepsal Obrázky Paříže, že mohu říci, že jsem je napsal nohama.“
Cenzura knihy
Dílo je výjimečné tím, že v něm Mercier ostře odkrýval sociální nerovnost a kritizoval daňový systém. Proto úřady první dva svazky ihned po vydání zakázaly. Knihkupec, který přivezl výtisky do Paříže, byl zatčen a policie se přes něj chtěla dostat k autorovi. Mercier odjel do Švýcarska, kde práci dokončil. Poslední svazek vyšel v roce 1788.knihy
Originální reportážní popis Paříže 1781
V předmluvě Mercier vyjádřil naději, že po sto letech se jeho pozorování spojí s pozorováními následujícího století.
Uplynulo více než dvě stě let a historici i dnes čtou Obrázky Paříže, když chtějí vědět, jak žili obyčejní Pařížané v ulicích a ne v salonech v posledních letech před pádem Bastily a Velkou francouzskou revolucí (1789 – 1799).
Mercier nebyl jen obyčejným svědkem života v Paříži.
Byl člověkem, který město nejdřív pečlivě pozoroval, potom se pokusil ovlivnit jeho politiku a nakonec jen o vlásek unikl tomu, aby se sám stal jednou z obětí revoluce, kterou pomáhal připravovat.
Mercierovy Obrázky Paříže (Tableau de Paris z roku 1781) sice nejsou historicky prvním městský průvodcem, ale je to přelomové dílo nového typu. Jakýsi sociálně kritický obraz města.
Mercier se ale nezaměřoval primárně na praktické itineráře pro turisty (památky, cesty, ubytování), ale na život lidí, zvyky, nerovnosti a každodennost.
Sám tvrdil, že „nikdo přede mnou se nepokusil udělat obraz obrovského města a vykreslit jeho mravy a zvyky do nejmenších detailů“.
Odborníci ho často považují za zakladatele moderního urban reportage / essay-reportage.
Výpisky z knihy…
„Budu mluvit o Paříži, ne o jejích budovách, chrámech, památkách a kuriozitách – o tom už psali jiní dost. Budu mluvit o veřejných i soukromých mravech, o převládajících myšlenkách, o současném stavu myslí, o všem, co mě v tomto podivném shromáždění bláznivých i rozumných, ale vždy proměnlivých zvyků zaujalo.
Budu mluvit také o její neomezené velikosti, o jejích monstrózních bohatstvích, o jejím skandálním přepychu. Nasává peníze i lidi; pohlcuje a požírá ostatní města…
Udělal jsem výzkum ve všech třídách občanů a nepohrdl jsem ani těmi nejvzdálenějšími od pyšného blahobytu, abych těmito protiklady lépe vystihl morální podobu této gigantické metropole.“
„Je to čtvrť, kde bydlí pařížská lůza, nejchudší, nejneklidnější a nejneposlušnější. V jednom jediném domě na faubourgu Saint-Honoré je víc peněz než v celém faubourgu Saint-Marcel dohromady.
V těchto obydlích vzdálených od centra města se skrývají zruinovaní lidé, misantropové, alchymisté, maniaci, omezení rentiéři a také několik pilných mudrců, kteří opravdu hledají samotu…
Děti tu chodí nahé a spí páté přes deváté. V neděli právě tato čtvrť zaplňuje Vaugirard a jeho četné hospody; člověk se musí otupit, aby zapomněl na své strasti.“
„Pont-Neuf je ve městě tím, čím je srdce v lidském těle – středem pohybu a oběhu. Tok a protiproud obyvatelstva na tomto přechodu tak bije do očí, že kdo chce někoho potkat, stačí, když se tu každý den hodinu prochází.
Dole na Pont-Neuf jsou rekrutéři, verbíři, kterým se říká prodavači lidského masa… Tito rekrutéři mají své krámky v okolí s heraldickým praporem, který vlaje jako vývěsní štít.“
„Říká se, že je třeba dýchat pařížský vzduch, aby člověk zdokonalil jakýkoli talent. Ti, kdo hlavní město nenavštívili, skutečně jen zřídka vynikli ve svém umění. Pařížský vzduch musí být, pokud se nemýlím, vzduch zvláštní. Kolik látek se smísí na tak malém prostoru!“
„Nosiči vody… jsou bledí, podsadití, spíše hubení než tlustí. Opřeni o patníky čekají, až jim někdo dá práci. Zavoláte na ně a hned jsou u vás se svými háky.“
Starší historické průvodce a popisy měst
Řím
Mirabilia Urbis Romae (kolem 1140–1143) – jeden z nejstarších „průvodců“ po památkách Říma.
Později řada renesančních a barokních průvodců (např. Francesco Albertini 1510, Andrea Palladio, Fioravante Martinelli Roma ricercata 1644).
Paříž
Gilles Corrozet: La Fleur des antiquitez de Paris (1532) – často uváděný jako první tištěný průvodce Paříží.Nejstarší knihyknihy
Germain Brice: Description nouvelle de ce qu’il y a de plus remarquable dans la Ville de Paris (1684) – velmi populární, mnoho vydání a přetisků.
Další praktické průvodce 17.–18. století (různé Guides, Mémorial de Paris, díla Jèzeho atd.).
Londýn
John Stow: Survey of London (1598).
James Howell: Londinopolis (1657).
Nathaniel Crouch (jako R.B.): Historical Remarques and Observations of the Ancient and Present State of London and Westminster (1681).
F. Colsoni: Le Guide de Londres (1693).
Edward Hatton: A New View of London (1708).
