Asimov, jeden z nejplodnějších autorů všech časů, by se v lednu 2015 dožil pětadevadesátky; tedy pokud by neodešel 6. dubna 1992 následkem ataku AIDS. Ač o svém postižení věděl již od roku 1989, v životopise tragédii striktně zamlčuje a jeho manželka pravdu o ní vyzvonila teprve deset let po jeho smrti.

V téže autobiografii “Já Asimov” líčí Asimov (2.1. 1920 – 6.4. 1992) i osudnou operaci z roku 1983, kdy se podrobil trojnásobnému bypassu srdce.
Transfuze sice tenkrát byly již monitorovány, ale bohužel nikoli dostatečně důsledně, a jak Isaac vzpomíná, těsně po zákroku nedokázal ovládat jeden prst, takže prý po nemocnici hulákal: „Vemte si zpátky přemostění a vraťte mi malíček!“

A v knize zastřeně dodá:

„To jsem ještě nevěděl, že při napojení na přístroj udržující krevní oběh došlo k poškození ledvin.“
Jeho paní byla přitom lékařkou a osobně dohlížela, aby Asimoc v příštích letech nevyhazoval léky, které měl brát. „A vždy stranila doktorům,“ durdí se Asimov, „ačkoli ji měla loajalita stavět spíš na mou stranu; proti nim. Bůhví proč je tak úzkostlivá? Stačí mráček a mám na sebou deštník. Ulice se orosí, nazuje mi galoše. Přituhne, nasazuji čepici; o křížovém výslechu po každém mém zakašlání ani nemluvě! A navíc mi doktor stále vyhrožuje, že na mě podá žalobu za porušení pacientského tajemství.“

Jen malý kousek dál pokračoval ještě zplihleji:

„A pak přišly dni s pocitem vygumování a třeba 17. listopad 1989 jsem celý strávil v posteli. Chyběla mi energie, ale to byl jen symptom něčeho, co bych si nepřipustil, ani kdybych to tenkrát věděl. Nicméně mě dojalo, když lékař přišel až k nám domů. Byl to důkaz, že je přítel? Určitě; a vím, že profesi naprosto oddán, takže mám dozajista obrovské štěstí být právě v jeho péči.“

Zároveň Asimov obdržel nabídku na souhrnné vydání svého beletrického díla, přičemž se nemohl zbavit pocitu, že něco podobného se dělává teprve po smrti. Na oslavě svých sedmdesátin se pak i rozpovídal o svých fantaziích z dnů osudné operace tepen, za což jej odměnili smíchem. Ale dcera slzela. Jen ona.

„Vaše chlopeň možná dál selhává kvůli infekci,“ sdělili Asimovovi a to již pochopil, že jej budou znovu „otevírat“ a že se podruhé ocitne na přístroji udržujícím krevní oběh.
„Pusť se do životopisu,“ navrhla vtom jeho paní a Mistr jen dodává: „To jsem udělal. A ona? Po celou dobu nemoci zachovávala zdání optimismu a teprve tato výzva ji usvědčila z pocitu, že chci-li biografii dodělat, musím si pospíšit.“

Nejprve však ještě napsal detektivku do svého cyklu Černí vdovci, která vypráví (nikoli náhodou) o jistém incidentu, k němuž došlo během hospitalizace po přemostění tepen.

„Proč píšeš povídky?“ rozčílila se paní Asimovová, když to zjistila, a v epilogu jeho pamětí dodává, že se manželovy „srdeční a ledvinové potíže stále zhoršovaly“ a chtěl si ještě před smrtí svou autobiografii prohlédnout.
„To se však už nemělo stát.“

Asimov vyrůstal prvé tři roky v Rusku a jako jediný ze vsi přežil epidemii. „Byl jste zázračné dítě?“ ptávali se ho později. „Byl,“ odpovídal, „a stále ještě jsem.“
Číst a psát se naučil bez cizí pomoci, ještě než šel v pěti letech do své první americké školy, ve které užasl. Užasl, jak se čtením a psaním ostatní zápolí. To on ne. Jemu stačilo všechno vysvětlit jen jednou, měl takřka fotografickou paměť. Učebnice zdolával pokaždé za pár prvních dní a zbytek pololetí každého vesele přesvědčoval o své chytrosti, za což byl šikanován.

„Přesto jsem se léta nesmířil s faktem, že bych měl svůj oslnivý intelekt tajit. Ale přece jsem se začal držet zpátky, a tak dnes mám i přátele. Ze školy však ani jediného.“ A ptá se, proč vlastně bývá dětský atlet předmětem obdivu, zatímco duševní schopnosti terčem nenávisti.
„Chápou snad už děti podvědomě, že je to mozek a ne svaly, co lidi definuje, a že ty nešikovné děti prostě jenom nejsou sportovně založeny, ale ty hloupé ani nejsou hodny označení člověk?“

Asimovovi bylo šest, když tatínek koupil cukrárnu, a bylo mu devět, když k ní byl uvázán. Skoro totiž nezavírali a on se tou pracovní dobou pak vlastně řídil až do smrti. A protože byl maximalistou, nenudil se již ani v krámě plném čtiva, které jej smířilo se vším.
Ale čtivo samozřejmě prodávali, tak se musel naučit číst rychle, a štěstí jej potkalo také v tom, že zrovna zanikly tzv. nickcarterovky, aby je nahradila zlatá éra science fiction.
Matka brávala Asimova i do knihovny a ta se stala prvním místem, kam pak směl i sám. A poněkud osamělou bytostí doplněnou především knihami vlastně taky již zůstal. Zato…

Byl dítě – a znal už zpaměti Illiadu a přečteného měl i Shakespeara.

„Jen si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl Hamleta a kdy Krále Leara. Má hlava asi uvěřila, že je zná odjakživa.“

Dickensovy Pickwicky prý přelouskal šestadvacetkrát, ale úplně vynechal beletrii dvacátého století a nikdy se k ní nevrátil.

Zda taky něco vyvádět s dětmi? Ani nic vyvádět nechtěl. „Pomyšlení na něco takového mě plnilo odporem,“ píše. „Vzpomínám radši na letní odpoledne, kdy se obchod nehýbal, a já – rodičům k ruce – sedával před krámem a četl. Z knihovny jsem chodil s knihami v podpaží, ale jednu jsem rovnou vždy hltal. Výstředník! říkali matce a ona mě peskovala, což jsem ignoroval. Život je přece báječný (chápal jsem) a dni tak bezstarostné, jste-li šťastni, a souhra myšlenek s představivostí dalece předčí souhru svalů a šlach. A tak se mi stala četba stavem až neuvěřitelné blaženosti, a chci-li si dnes vybavit chvíle klidu, vyrovnanosti a rozkoše, vzpomínám právě na ona líně se vlekoucí odpoledne, kdy jsem s knihou v klíně jen a jen tiše obracel stránky. Už nikdy nepřišlo nic, co by se dalo porovnat s těmito chvílemi pokojného štěstí.
A dnes? Čtu po celých strukturách, takže mi unikají překlepy. Ideální korektor by asi měl být lehce dyslektický.“

V osmi letech se Asimov spřátelil s jedním chlapcem vyprávějícím příběhy, ale ten se bohužel odstěhoval. V jedenácti začal i proto psát. A co ještě je třeba mladému spisovateli?
Zlomené srdce? Podle Asimovových pamětí došlo i na to, a to jedinkrát. Bylo mu dvacet a „dospěl jsem k závěru, že život nemá smysl. Byl jsem si naprosto jist, že se už nikdy nedostanu z deprese,“ vzpomíná, „a zvláštní, že si nepamatuji, že bych se kdy vzpamatoval. Ale zlomené srdce vám dá imunitu a já jsem po té zkušenosti už vždycky pečlivě dbal na to, abych se nikdy nenechal unést emocemi a měl city k mladým ženám pod kontrolou.“
Zajímavé, že?

„Dnes je mi právě osmnáct,“ napsala mu po letech jedna čtenářka, „sedím u okna, dívám se do deště a přemýšlím o tom, jak moc Vás miluji.“
„A kde jste byla, když mi bylo dvacet a byl jsem sám?“ reagoval a dodává: „Je neuvěřitelné, jak se kolem mě teď, když jsem už starý, shlukují mladé dívky. Kde jste byly dřív?“

Zase taková záhada to však není, přiznává. „V prvních dvaadvaceti letech jsem totiž prakticky neopustil cukrárnu a své rodiče, tedy s výjimkou školní docházky.“
A později? Všude před ním vyvstávaly problémy s muži, kteří stáli hierarchicky nad ním.

„Vyšel jsem pouze s takovým šéfem, který mě neobtěžoval, a nikdy jsem nedospěl do stavu opravdového klidu, dokud jsem se neocitl na volné noze. Jednoduše nejsem stavěný na to, abych byl zaměstnancem, nicméně ne ani na to, abych byl zaměstnavatelem. Nikdy jsem třeba neměl sekretářku; interakce zdržují a lepší je vše si obstarat sám.“

„Obstaral“ si tak postupně patnáct doktorátů a ještě jedno je příznačné. Při pokusu studovat ekonomii se nedostal přes první stránku skript.
Regulérní věta to není, usoudil. A bylo to ještě horší; nezvládl ani šachy. Již od dětství si navíc natolik navykl vidět řešení hned, že krachoval také jako vědec. Neměl trpělivost, zato ale byl chodícím slovníkem. Ne, nikdy v ničem se nestanu specialistou, pochopil a v laboratoři v jeho přítomnosti samy padaly zkumavky a selhávala veškerá chemická činidla.

O to víc exceloval při přednáškách, kde řečnil spatra a tak skvěle, až by mohl slušně vydělávat jen tím. Bavilo jej to.
A přece k stáru ignoroval pozvání z celého světa. „Kdybych chtěl být jen trochu něčím jiným, musel bych omezit psaní,“ a to nepřicházelo v úvahu.
Ne že by ho nepřitahovala i jiná zaměstnání, ale…

„Jedno je zvláštní. Nikdy jsem neviděl ani jediný pořad o lékařích, který by ve mně vzbudil sebemenší touhu být jedním z nich. To spíš naopak.“
Zato psaní se mu stalo dokonalým anestetikem a bavilo jej víc než co jiného. „Je to ta nejuspokojivější práce na světě,“ říká. „A kdybyste si měl vybrat mezi psaním a ženami?“ „Můžu psát tucet hodin denně – a neunavím se.“

Jeho smysl pro humor byl pověstný. Mohlo být kýmkoli řečeno cokoli a vždycky se to stalo přihrávkou Asimovovi na smeč.

„A kdyby vám už zbývalo jen šest měsíců?“ „Psal bych rychleji.“ Odjakživa prý toužil umřít uprostřed psaní „s nosem vklíněným mezi klávesy“.

A jak vlastně psal?
Občas čerpal z P. G. Wodehouse (1881-1975) a nechal se inspirovat jeho slavným Jeevesem. Něco vytěžil z Agathy Christie, jejíž detektivky měl za ty nejlepší. Ale jinak? Byl původní a stále ve střehu. Psaní se dokázal oddat kdykoli. Schéma každé své knihy měl navíc před očima dopředu, a přestože sám svou vůli označoval za slabou, pokaždé dílo dopsal. A bez problémů; ne, žádné vyrušení jej nikdy nemohlo rozhodit. A pokud ano, pokaždé hned klidně pokračoval. Uměl se dokonale soustředit a v pohodě pracoval třeba na tuctu projektů naráz.

A jeho stinné stránky?
Asimov obyčejně nevydržel spát víc než pět hodin a šlo o workoholika, jistě, ale je to v jeho případě slabé slovo. Litoval každé ztracené čtvrthodiny, stále sledoval čas a nakonec napsal skoro pět set knih. Stal se tak nejplodnějším americkým autorem.

„Je-li hezky a musím se ženou do zoo, stejně srdce nechám v klávesnici. Není nad plískanice.“
„Ale já po tvém boku cítím depresi,“ vyhodnotila to vlažně jeho první žena a na dotaz, jaký byl táta, opáčila jeho krásná dcera: „Hrozně zaměstnaný.“
„A konverzace se mnou?“ „Poslouchám monolog.“

Asimov je tedy rekordmanem, avšak byl i mistrem recirkulace svých povídek v dalších a dalších antologiích.
I tak nenapsal nikdo na světě víc knih na rozličnější témata a víc sbírek esejů. Nepromarnil nikdy nic, vše publikoval. Public or perish! cítil, i vzniklo postupně čtyřicet dílů edice Jak jsme přišli na, sedmdesát jeho publikací o astronomii a dvacet dalších z oblasti historie. Zde začal prací o vlivu Franklinových výzkumů blesku na americkou revoluci a nakonec dal dohromady celou Asimovovu chronologii světa (1991). Ale vydal i po dvaceti knížkách o biologii a fyzice, šestnáct z oblasti chemie, jedenáct na zeměpisná a geologická témata, sedm na témata z matematiky atd. Chronologie vědy (1989) má přitom rovných sedm set stran. Sestavil i Slova vědy, Slova z mytologie a Slova na mapách a dvě publikace o pojmech z Bible, kterou navíc anotoval! Nadšen obdobně anotovanou Alenkou matematika Martina Gardnera okomentoval i Gullivera a dokonce kompletního Shakespeara.

„Což nestojí ani za komentář,“ vyhodnotily onu práci svého času pohrdavě Timesy ústy jednoho profesora.
„Je dobrý tak pro teenagery,“ shazovali ho i jiní.
„Megaloman. Muž s nestvůrným egem.“

Hlavu si s těmi urážkami nelámal a nejvíce jej prý bavilo vymýšlení tzv. ušákových detektivek.
Šlo mu to – a jeden z jeho pátračů asi inspiroval Spielberga, když pomáhal doladit „lidský“ profil poručíka Columbo! A jeden Asimovův robot se zase stal vzorem pro ušatého Spocka ze Star Treku. A cyklus románů Nadace?
Ne, není úplně původní (a psán na podkladě dějin starého Říma), ale stal se nepochybně i modelem pro Lucasovy Hvězdné války.

S Arthurem Charlesem Clarkem a Robertem Ansonem Heinleinem tvořil Asimov po léta tzv. Velkou trojku a stal se příkladným monumentem sci-fi žánru.
A přece zůstal i krajně konzervativní. „Nejspokojenější jsem, dělám-li něco špatně, ale po svém,“ říkával a někdy ještě dodal: „Má kariéra se chýlí ke konci, tak mi dejte pokoj a nevšímejte si mě.“

V zacházení s technikou byl ovšem beznadějný. Neuměl ani jezdit na kole či nastavit řádkování na počítači.
První verze delších textů psal „pro jistotu“ na stroji a byl „choulostín“ se sklonem odvracet se od všeho nepříjemného. „Zacpávám si uši, stočí-li se špatně hovor, anebo rovnou mizím,“ přiznává a onu úzkostnost svádí na vlastní obrazotvornost.

Co by pak šlo vytknout jeho knihám?
Až na souboje myšlenek jsou často bez napětí. A přece extrémně čtivá. Jednou to i vysvětlil. Svou vlastní teorií mozaiky a tabulového skla.
Barevná okna katedrál propouštějí světlo ve fragmentech, ale nevidíme skrz, a toť ekvivalentem neprůhledně poetické tvorby, která se špatně čte.
Oproti tomu tabulové sklo podle Asimova není ani krásné, ani vidět, nicméně skrz ně se můžeme volně dívat. „A i nápady plynou o ten typ skla volněji z autorovy mysli do vaší. Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří četbu k smrti nenáviděli, ale jen do chvíle, kdy narazili na některou z mých knih,“ kasá se. „Poprvé v životě díky mně tito lidé odhalili, že čtení může být zábava.“

A že Asimov nemá styl?
A že jediný jeho poetický odstavec (finále povídky Soumrak, 1941) připsal kdysi jeho redaktor? Inu, zkuste psát absolutně bez příkras. Je to nejtěžší. On to však uměl a stěží je napodobitelný.
„Pointa krátké povídky má být jako jehla vypálená z foukačky,“ vyjádřil se jen krátce před svou tragickou smrtí. „Bodne – a na dlouho ve vás zanechá účinek.“

Je fakt, že měl pro psaní i další dispozici, která ho zvýhodňovala. Nesnášel volný prostor.
Až panicky se taky bál létat a disponoval i hlubokou averzí k cestování. Odmítal dokonce i propagační cesty, a když jedinkrát v životě přistál v Africe, nestála mu za vystoupení.
Ale v Jižní Americe se aspoň postavil na molo. Obecně ovšem býval sužován obavami, že zabloudí nebo přijde pozdě. Radši byl doma a vůbec nejradši za staženými žaluziemi. Psal, psal, nerad vycházel i jen z bytu a záviděl Neronu Wolfovi. Byl to muž pohroužený totálně sám do sebe.

„Mé absolutní zaujetí psaním okolo mě vytváří hřejivý, umělý svět, který mě chrání před oslepujícím sluncem drsného světa venku,“ napsal a v Ocelových jeskyních (1954) využil vlastní neurózy k líčení podzemního města bez oken. „Líbí se mi být sám, i když se umím chovat i nesmírně družně a zábavně, je-li mi ve společnosti dovoleno obstarat všechno mluvení.“

„Je tu víc psychologie než v celém cyklu Nadace i s cyklem o Robotech dohromady,“ poznamenal za nás už Ivan Adamovič (Ikarie 8/96) na adresu Asimovovy autobiografie a srovnal ji s vlastním životopisem Kurta Vonneguta (1922-2007). „Asimov je chytrý, ale z Kurta cítíme moudrost,“ shrnul to lapidárně. Asi má pravdu. U Asimova má věda vždy přednost před psychologií i dějem.

Oxfordský slovník ho dokonce uznává za tvůrce hned tří nových pojmů.
ROBOTIKA. POZITRONICKÝ. PSYCHOHISTORIE.
„Jak je známo,“ chlubil se, „prví výzkumníci raket byli silně ovlivněni povídkami H. G. Wellse. A stejně jsou dnešní experimentátoři robotiky ovlivněni mnou.“
To, že se stal již zaživa klasikem, ovšem opět nahrávalo jeho ješitnosti. „Pro vězně, ať už provedli cokoli, si najdu vždycky špetku soucitu, zejména čtou-li mé knihy; což mě zároveň přesvědčuje, že možná byli odsouzeni neprávem,“ nechal se Asimov slyšet a jeden kritik o něm napsal: „Ano, je velmi neskromný, nicméně k tomu má zatraceně dobré důvody.“

A kdyby nic jiného, zformuloval (už v jedenadvaceti letech) pověstné zákony robotiky.
1. Robot nesmí ublížit člověku či nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2. Robot musí poslechnout příkazy člověka. Krom případů, kdy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sebe. Krom situací, kdy to bude v rozporu s prvním anebo druhým zákonem.

U méně se ví, že ony poučky aplikoval i na lidi. V tom případě je první ze zákonů obdobou zákona robotiky, ale druhý a třetí jsou jiné:
2. Pokud to neohrozí lidi, musíme jako lidé dávat robotovi příkazy, které chrání existenci robotů.
3. Pokud to neohrozí lidi, nesmíme ublížit robotovi anebo nečinností umožnit, aby byl poškozen.

„Jenže lidem – na rozdíl od robotů – zásady nevnutíte,“ uzavírá Asimov odevzdaně a robotické zákony už asi zůstanou jeho nejcitovanějšími slovy. Přesto mu to nestačilo a těch pět set knih možná taky ne.
„Často si kladu otázku,“ napsal totiž krátce před smrtí, „zda jsem od onoho definování těch zákonů udělal kdy něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.“

Doporučená četba: Já, Asimov (česky 1996)

The post Já Asimov. Víc jak stoletý Izák, zázračné dítě. Proč v životě hra pokračuje i po matu first appeared on Čítárny.

Neznámý Asimov je komentovaná antologie „pouhých“ 27 próz klasika vědeckofantastické literatury, kde vidíme, jak se prosazoval během jedenácti let 1939-1949. To ještě nepsal romány a jenom občas novelu.

„Myšlenka na vydání skutečných knih tenkrát mou mysl nikdy nenavštívila,“ tvrdí bard v této knize. Jistě nelže. Při psaní užíval deník a skutečně, až v letech 1950-69 se dostalo do desítky jeho povídkových sbírek (mj. I, Robot; Foundation; Foundation and Empire, Second Foundation; The Rest of the Robots; Nightfall and other Stories) na devadesát textů předtím dodávaných časopisům.
A pozor. Česky vydaná, šestisetstránková antologie shromažďuje pouze jeho prózy roztroušené v časopisech i jinde a mimo těchto deset sborníků.

Isaac Asimov (1920-1992) začal psát v jedenácti letech.
Už předtím „nezřízeně“ četl, jak vzpomíná, a jako zanícený fanoušek sci-fi se cítil přibližně od roku 1929. To mu nebránilo v tom, aby každý první týden školního roku „zhltl jako ztělesněný plamen“ veškeré přidělené učebnice. V dalších měsících se jimi – na rozdíl od spolužáků – již takřka neobíral; většinu obsahu si pamatoval.

Ve čtrnácti letech Isaac Asimov debutoval ve školním časopise povídkou Bratříčci – a zjara 1937 ho poprvé pragmaticky napadlo (nucen byl vnějšími okolnostmi), že by měl publikovat za peníze. S přestávkami napsal tudíž během roku příběh o cestování v čase Kosmická vývrtka – a 21. 6. 1938 stanul s ním v podpaží v recepci newyorského (sám taky bydlel v New Yorku) časopisu Astounding Science Fiction. Zaměstnaná zde dívka mu po chvíli povídá: „Ale ano, pan Campbell vás přijme.“

Tenkrát teprve osmadvacetiletý šéf tehdy nejvýznamnějšího žánrového časopisu byl už známý spisovatel a předvedl Isaacovi, že brzy otiskne jeho fanouškovské dopisy.
Vitální John Campbell (1910-71) sice Vývrtku, kde mu mj. vadila sebevražda na konci, zamítl, ale mladíkovi napsal dvoustránkový dopis, ve kterém dílo rozebral. I návštěva u redaktora trvala hodinu a tento nadšený muž podle všeho vycítil, že Asimov psát nepřestane. Na rozdíl od mnohých jiných.

A jeho druhou povídku Černý pasažér odmítl a prohlásil, že přijde rok práce, než bude mládenec vůbec s to něco prodat, ale Asimovovo nadšení neuhasil. Navíc vznikl konkurenční časopis editovaný – budoucím slavným spisovatelem – Frederikem Pohlem (1919-2013), jen o měsíc starším než Asimov: Astonishing Stories. A 17. 11. 1939 v tu Pohl Černého pasažéra zveřejnil, i když pod vlastním titulem Hrozba z Kallistó. Touto šťastnou hrozbou publikace Neznámý Asimov začíná – a povídky, upozorňuji, nejsou dodatečně sebeméně vylepšeny.

Ještě před zveřejněním Hrozby z Kallistó naťukal Asimov na psacím stroji Underwood 5 (stál deset dolarů) tři jiné prózy vč. Ztroskotání u Vesty, za niž mu časopis Amazing Stories (protože Campbell opět text odmítl) vyplatil 64 dolarů. Tato suma tenkrát zhruba odpovídala psavcovu celoročnímu kapesnému a jistě, o penězích se nemluvívá, když jde o „kultúru“, ale v této knize se autor – obecně – věnuje honorářům dost. Má důvod. Platily mu studia, ale na druhou stranu nebyly tak gigantické, aby jej ze školy odlákaly na volnou nohu- Na to byl navíc příliš opatrný.

Časopisu Future Fiction prodal další z výš zmíněné trojice próz.
Jmenuje se Kruh kolem Slunce. A pak? Po třeťáku střední jej prostě nevzali na medicínu, i psal dál. Náhle však, přizná, slabší věci. V jedné takové (dnes nezvěstné) dělá z bájného Minotaura mimozemšťana. Až Campbell koupil jeho povídku Trendy, kde jsou budoucí lety na Měsíc trefně situovány do 70. let. Asimov inkasoval 69 dolarů. Podle taxy: cent za slovo. K tomuto obchodu došlo v lednu 1939 a byl to již devátý Isaacův pokus během sedmi měsíců. Text vyšel, ale musel jej upravit a byl nucen přistoupit na nový titul. Nezdá se to snad ani možné, ale o těch prázdninách začal také touhle povídkou Trendy (která mj. první předpověděla dnešní odpor mnohých k průzkumu vesmíru) „zlatý věk sci-fi“.
A taky začal, samozřejmě, prvními díly A. E. van Vogta a Roberta Heinleina v tom samém časopise.

U Asimova následoval příběh Zbraň příliš hrozná, než aby bylo možné ji použít (Amazing Stories v květnu 1939), ale dál je odmítán a kupř. Černého mnicha plamene předělával – před zveřejněním v Planet Stories, kde ho přijali na podzim 1941, – šestkrát. Příběh končí kosmickým střetnutím, které koncipoval podle bitvy u Salamíny. Titul je dosazen až redakčně, ale text je nepochybně předchůdcem úspěšných Asimovových knih Nadace či Oblázek na nebi. Lidstvo zde obývá víc planet – a situace je odvozena od poměrů v Judeji v čase římské nadvlády.

V květnu 1939 napsal Asimov i svou první povídku o robotech Robbie, ale Campbellem byla odmítnuta, že má slabý konec.
Autorův kamarád Fred Pohl se však mezitím stal šéfem Super Science Stories a zjara 1940 ji vydal pod titulem Divný kamarád na hraní. Dnes tento příběh uvádí už klasickou knihu Já, robot.

Na obálce jakéhokoli časopisu se Asimovovo jméno objevilo prvně až v souvislosti s novelou Míšenec, zveřejněnou taky u Pohla, a nikoli prvně se zde Isaac obírá rasovými předsudky. U Žida vyrůstajícího za Hitlerova nástupu to není tak zvláštní.

A někdy koncem roku 1940 prodal pak Donu Wollhemovi povídku Tajný smysl. Ta v naší knize uzavírá první část.
Ta druhá sestává z dalšího tuctu próz i vč. závěrečné Časokočky (napsané 7. 12. 1941). Asimov ji uveřejnil po pseudonymem George Dale. Druhá část naší knihy zahrnula krom toho Malého muže v metru a Zákonná práva, jejichž základy či nápady dodal Fred Pohl; obě povídky nakonec vyšly až roku 1950 – a my se vraťme do léta 1939, kdy měl Asimov už titul bakaláře Kolumbijské univerzity, ale na medicínu ho ani podruhé nepřijali. Rozhoduje se proto dosáhnout doktorátu z chemie a současně – inspirován Campbellem editovaným časopisem Unknown – zkouší psát v žánru fantasy: Život před narozením.

Ale i sci-fi: Bratři. Oba texty jsou dnes nezvěstné, i když Campbellovýma rukama prošly. Ale teprve 17. 4. 1940 obdržel Asimov od svého mentora další šek – za dvakrát předtím přepracovaný a Campbellem navíc rozšířený. Šlo o 72 dolarů a vzpomíná:

„Ve spojitosti s tím si vybavuji příhodu, k níž ten večer došlo v otcově cukrárně, kde jsem i za studií pracoval (a měl ještě dva roky pracovat). Nějaký zákazník se urazil, když jsem mu zapomněl poděkovat za nákup, a řekl: Hochu, za poslední týden jsem si tvrdou prací vydělal 50 dolarů. Čím se živíš ty?
Řekl jsem: Já píšu. A tohle jsem dnes dostal za jedinou povídku.“

Strčil zákazníkovi šek pod nos. A v říjnu 1940 uveřejnil díky Pohlovi v časopise zvaném Astonishing povídku Míšenci na Venuši; byl to první případ, kdy jeho text inspiroval také ilustraci na obálce. Dáma Irene z této prózy je inspirována jednou jeho blonďatou kolegyní ze školní laboratoře.

Následující povídku Imaginární veličina odmítli jakl Pohl, tak Campbell. Prodal ji, ale teprve za dva roky. Jde přitom o předzvěst jeho slavné „psychohistorie“, která měla sehrát roli v Nadacích, a psychologii tady prvně prezentuje jako matematiku. U Pohla vydal i povídky Historie a Dědičnost, s druhou byl zase na obálce. Jeden budoucí významný literární agent jej ovšem právě tady upozornil, že má na začátku Dědičnosti dvě postavy, o kterých už dál nepadne zmínka. „To by nemělo být.“

V Historii pak Asimov píše – už v září 1940 – o Hitlerově konci. A to konci na Madagaskaru, anžto snil, že tento šílenec dožije – podobně jako Bonaparte – na ostrově. Campbell však přijal až jeho další robotickou povídku Rozum (Astounding, duben 1941) a jednalo se o první text, kdy ho neprosil o úpravy. Ba byl nadšen.

Teprve v létě 1941 prodal Asimov časopisu Startling Stories své Vánoce na Ganymédu, ale daleko podstatnější je debata nad povídkou Lhář!, k níž došlo 16. 12. 1940. Tehdy prý vznikly dnes klasické tři zákony robotiky, přičemž Asimov opakuje, že je vymyslel Campbell.

V Astounding vyšel Lhář! v květnu 1941. Pak… Po dnes ztracené próze Masky napsal pro Thrilling Wonder Stories povídku Kanadský žertík a u Pohla opět uspěl až textem Superneutron. Do poloviny března 1941 tak vytvořil 31 povídek, nicméně deset nikdy neprodal a už neexistují.
Také z ostatní jedenadvacítky mají vlastně zásadní význam jen ty tři, které jsou o (pozitronických) robotech: Robbie, Rozum a Lhář. Tak tedy proběhly tři úvodní roky géniovy kariéry a sám Asimov je má dodatečně za roky „autora třetího řádu“. Ale…
17. 3. 1941 mu John Campbell osudově předložil citát z Ralpha Walda Emersona:

„Pokud by se hvězdy objevily jen jedné noci za tisíc let, jak by mohli lidé věřit, obdivovat a uchovávat po tolik generací vzpomínku na město boží?“

Asimov šel domů a do 9. 4. dopsal prózu, kterou společně s Campbellem už předem pojmenovali Příchod noci. Isaac za ni dostal 166 dolarů – a povídka byla pak často označována nikoli jen za majstrštyk, ale za nejlepší sci-fi všech dob. A ještě s náskokem. Asimov se díky ní prvně dostal na obálku Astoundingu, kde vyšel příběh jako úvodní.
Tou dobou, tedy zjara 41, se snažil o doktorát, ale neprošel. V opravném termínu však získal aspoň magisterský titul. A 6. 6. přijal Campbell jeho povídku Definitivní. Během tří prvních let vydělal Asimov psaním jeden tisíc dolarů, přičemž školné za stejnou dobu obnášelo 1200 dolarů.

V únoru 1942 zveřejnil poté v Amazingu další robo-povídku Ztratil se robot AL-76, která byla později zařazena až do knihy Zbytek robotů (1964). Podobně se stalo s povídkou První zákon, zatímco Velká hra, již dokonce nabídl serióznímu magazínu Collier´s, je dnes nezvěstná.

8. 9. 1941 odevzdává Campbellovi první povídku známé série Nadace (vyšla v květnu 1942) a za osm dalších let má napsat ještě sedm dalších povídek pro celkem tři knižní díly Nadací, které získají Huga jako ta „nejlepší SF série všech dob“.
Jak Asimov připomíná, za druhou z těchto povídek inkasoval už 180 dolarů. A následovaly další příběhy o robotech.
Známá Hra na honěnou byla odevzdána 20. 10. 1941 a vyšla v březnu 1942.

Sedm závěrečných povídek naší knihy pak představuje konec raného období Asimovovy tvorby, na které později nostalgicky vzpomínal.
Po napsání Časokočky se několik měsíců věnoval jen studiu, aby napodruhé přece prošel kvalifikačními zkouškami. Pro případ, že by to nevyšlo, se ale přihlásil i na Newyorskou univerzitu. Po zkouškách, a když (koncem ledna 1942) ještě neznal ortel, napsal robo-povídku Bezděčné vítězství. Campbell ji překvapivě odmítl, ale v březnu ji Asimov prodal do časopisu Super Science Stories, kde vyšla v srpnu (a dnes je v knize Zbytek robotů).

Mezitím, a to už 13. 2., Asimov zvěděl, že na univerzitě prošel a může začít s výzkumy pro doktorandskou práci.
Nepsal pak nějakých 14 měsíců a bylo to nejdelší neplodné období, které v tom směru kdy zažil. Jednak dělal seriózní výzkum, za druhé i dál pracoval v rodinné cukrárně a za třetí se – na Valentýna 1942 – seznámil s budoucí manželkou, již si vzal 26. 7. 1942.

Přerušil – kvůli válce – i doktorandský výzkum a do roku 1944 získával odklad díky tomu, že pracoval na experimentální letecké základně – za víc než 200 dolarů měsíčně a podobně jako spisovatel Robert Heinlein. Roku 1944 povolali Asimova k „fyzickému přezkoumání“ a stanovili ho neschopným služby pro krátkozrakost.
Už 4. dubna 1943 dokončil fantasy povídku Autor! Autor! – a Campbell ji přijal, aniž vyžadoval úpravy. A zaplatil 150 dolarů. Teprve na šestý pokus se tak dostal Asimov do jeho časopisy Unknown, ale povídka bohužel nevyšla pro nedostatek papíru a konec magazínu. Objevila se prvně až roku 1964 v jedné z knižních antologií utvořených z próz tohoto časopisu.

8. 7. 1943 ještě přijal Campbell Asimovovu povídku Rozsudek smrti a za zbytek války napsal Isaac i další dvě povídky o robotech Chyť toho králíka (vydána v únoru 44) a Únik (srpen 45). Do května 1945 napsal také čtyři povídky pro Nadaci a za tu poslední (Mezek) inkasoval od Campbella 875 dolarů! Mimo série vytvořil jen Slepou uličku, přijatou v říjnu 1944 a inspirovanou pompézním stylem vojenských dopisů. Jde o jeho první povídku uveřejněnou v jakékoli antologii (1946).

Pět dní po kapitulaci Japonska přece dostal Asimov „povolávák“ a nastala další prodleva v psaní. Teprve 7. 9. 1946 začal tvořit povídku o robotech Důkaz, ale 17. 2. 47 měl pořád jen hrubý náčrt. V uniformě psal pomalu. A vzápětí byl převelen na atol Bikini. 10. 4. byl ještě v Honolulu a dílko tu dopsal. Pošta je doručila Campbellovi a v září 1946 vyšla povídka v jeho časopise. Sám Orson Welles tenkrát telegraficky požádal o filmová práva a Isaac mu prodal i ta rozhlasová a televizní. Dne 28. 5. jej pak poslali zpět do Států, kde si zažádal o propuštění, aby se vrátil k doktorandské práci. 26. 7. 1946 šel jako desátník do civilu a získal nárok na vládní příplatky pro veterány. Dne 30. 8. 1946 vyšel v jedné antologii jeho skvělý Příchod noci a v březnu 47 se objevil Malý ztracený robot (psaný od září).

V květnu 1947 napsal povídku Žádné spojení a…
„V červnu 1947 jsem uvažoval, že bych se pustil i do psaní disertace, ale měl jsem z toho hrůzu. Protože obvyklý styl disertací je mimořádně pompézní a já měl – po letech snahy o co nejlepší psaní – strach, že nedovedu psát dost špatně na to, abych si vysloužil titul.“

Do června ale napsal povídku ve stylu vědecké zprávy a cvičil se tak právě v takovém psaní. Vyšla v únoru 1948 a tři měsíce nato dělal ústní zkoušku, výtisky magazínu kolovaly katedrou chemie. Bál se, že mu to uškodí. 20. 5. probíhala zkouška a každý v komisi povídku četl. Zkoušení trvalo hodinu a dvacet minut. Prošel. Profesor nakonec udělal narážku právě na jeho beletrický text. Asimov se opil. Od 1. 7. byl doktor. A tvrdí, že díky oné parodii s falešnými odkazy prvně překročil hranici žánru.

V září 1947 taky napsal povídku Zestárni se mnou, ale dva roky se mu ji nepovedlo udat. A rok pak nevytvořil vůbec nic. Tedy v oblasti beletrie. V červenci 1948 napsal svou 58. povídku Závod Černé královny a v říjnu dopsal Matku Zem, předehru k románům Ocelové jeskyně a Nahé slunce.
Za další povídku do cyklu Nadace mu Campbell dal v březnu 1949 rovnou tisíc dolarů. A to už začal čas sci-fi románů. Nikoli jen Asimovových.

Do 25. 5. 1949 dokončil – na prosbu editora nakladatelství Doubleday Waltera Bradburyho – rozšíření povídky Zestárni se mnou a přejmenoval ji na Oblázek na obloze. Asimovova prvá kniha tak vyšla v lednu 1950. Už v březnu 1949 mu přitom za pět tisíc dolarů ročně nabídli místo na fakultě biochemie při lékařské fakultě Bostonské university. Ale již roku 1952 vydělával víc jako spisovatel než jako profesor. 1. 7. 1958 se vzdal platu na této škole a zůstal jen mimořádným profesorem. Začal vydávat v průměru osm knih ročně.

„Ale musím říct, že od roku 1949 jsem nezažil nic, co by se vyrovnalo vzrušení prvních jedenácti campbellovských let, kdy mi každé odevzdání rukopisu přinášelo nesnesitelnou úzkost, kdy každý odmítnutý rukopis znamenal zoufalství a každý přijatý probouzel euforii.“

Neznámý Asimov. Přeložil Zdeněk Uherčík.
Doslov o autorovi sestavil Martin Šust. V edici Trifid (svazek 655) vydala nakladatelství Argo a Stanislav Juhaňák – Triton. Praha 2023. 584 stran

Z knihy:

Ale čas psaní knih nakonec přišel a já začal shromažďovat materiál, který jsem dříve napsal pro časopisy. Mezi lety 1950 a 1969 bylo vydáno deset sbírek (všechny vyšly u Doubleday). Obsahují osmdesát pět povídek (plus čtyři komické básničky) původně zamýšlených pro science fiction časopisy, a v nich také vydaných. Téměř čtvrtina z nich pochází z oněch prvních jedenácti let.
Pro úplnost jsou to tyto knihy:
Já, robot (I, Robot /1950/)
Nadace (Foundation /1951/)
Nadace a Říše (Foundation and Empire /1952/)
Druhá Nadace (Second Foundation /1953/)
Marťanský způsob a jiné povídky
(The Martian Way and other Stories /1955/)
Země je dost veliká (Earth is Room Enough /1957/)
Devět zítřků (Nine Tomorrows /1959/)
Zbytek robotů (The Rest of the Robots /1964/)
Asimovovy detektivky (Asimov’s Mysteries /1968/)
Příchod noci a jiné povídky (Nightfall and other Stories /1969/)

The post Neznámý Asimov. Jak začínal kariéru světový spisovatel scifi first appeared on Čítárny.

V kultovní sbírce povídek Já, Robot Isaac Asimov popisuje tři zákony robotiky, které mají sloužit k ochraně lidí před roboty.

TŘI ROBOTICKÉ ZÁKONY
1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

PŘÍRUČKA ROBOTIKY / 56. vydání, 2058 n. l.

Co se ale stane, když robot začne zpochybňovat svého stvořitele?
Může mít robot smysl pro humor?
Dokáže robot lhát?
Jak potom rozlišit robota od člověka?
Talentovaná robopsycholožka Susan Calvinová stála u zrodu umělé inteligence. Pomohla robotům zhmotnit se ze snů na skutečné vědecké výtvory a zapsala se do dějin robotiky.

Co je na knize zajímavé? Slovo inteligence se tam objevuje jenom jednou.

Isaac Asimov se od svých prvních děl ujal problému robota – humanoidního, samočinného stroje, ale přistoupil k němu zajímavou a přesvědčivou analýzou rozporů a potíží ve struktuře „mozku“ takových automatů.

Soubor povídek „Já, robot“ nabízený našim čtenářům patří k poměrně raným dílům spisovatele. „Hrdinové“ každého z příběhů, které tvoří jeden řetězec vyprávění – paměti specializovaného robo-psychologa z firmy vyrábějící roboty – jsou roboty různých konstrukcí, plní různé úkoly a čelí vážným kolizím a rozporům v důsledku nesoulad jejich „psychologie“ se složitým prostředím, který je způsoben téměř každým.aktivní v životě. Asimovovy příběhy, psané s jemným humorem a, dalo by se říci, sympatií k robotům.

V sérii pozdějších románů zaměřených na budoucnost (Založení, Druhé zřízení, Ocelové jeskyně, Nahé slunce atd.) Isaac Asimov vytváří roboty zcela podobné lidem, kteří působí jako detektivové v mrtvém světě. kapitalista civilizace – přelidněná, na hranici možností urbanizovaná, žijící na hranici hladomoru a jaksi z ní uniká jen vynálezem nové potraviny – kvasinek a řas.

Brilantní román „Konec věčnosti“ stojí stranou – složitá spleť dobrodružství ve světě budoucnosti, kdy si lidé osvojili schopnost volně se pohybovat v čase do minulosti a budoucnosti. Asimov kreslí nejsložitější spojení různých měření času, kombinaci „světů“ s různými úrovněmi civilizací, nad nimiž stojí „Rada všech“, skládající se z lidí, kteří jsou prakticky nesmrtelní.

Ivan Jefremov / Asimov Isaac. Jsem robot. Moskva: Vědomosti, 1964, s. 3–5.

Výpisky z knihy: Isaac Asimov / Já, robot

Všechno, co se od poloviny 20. století udělalo na „počítacích strojích“, bylo Robertsonem a jeho pozitronickými mozkovými buňkami postaveno na hlavu. Míle obvodů a fotobuněk ustoupily houbovitému glóbu z platinomiridia o velikosti lidského mozku.
Naučila se vypočítávat parametry nezbytné k zavedení možných proměnných hodnot do pozitronického mozku. Uměla na papíře zkonstruovat takové mozky, jejichž reakce na dané stimuly se daly správně předvídat.
…

„Nic nepřijmu z donucení. Teorie musí být založena na rozumové úvaze, jinak je bezcenná — a to, že byste mě mohli stvořit vy dva, je v rozporu se všemi zákony logiky.“
…

„Protože já jako bytost nadaná rozumem jsem schopen odvodit pravdu z apriorních předpokladů. Vy jste inteligentní, ale neumíte logicky uvažovat, a tak vám musí být vaše existence vysvětlena, což Pán učinil. Že vám poskytl tyhle směšné představy o vzdálených světech a lidech, je pro vás nepochybně nejlepší.

Vaše mysl pravděpodobně není na přijímání absolutní pravdy dost jemná. Protože si však Pán přeje, abyste věřili svým knihám, nebudu už o tom s vámi diskutovat.“
Na odchodu se ještě otočil a laskavým hlasem dodal: „Ale nebuďte z toho nešťastní. Náš Pán pamatuje na všechny. I vy, obyčejní lidé, máte svou funkci, a přestože je skromná, budete odměněni, jestliže se osvědčíte.“
…

Stáhl se ze světa, jeho právnická kariéra byla stejně v ruinách. Zbyla mu pouze jeho inteligence a ruce. Nějakým záhadným způsobem si obstaral nejdokonalejší pozitronický mozek, který byl zatím vyvinut.
Tento mozek totiž dokáže formovat a posuzovat etické problémy. Stvořil pro tento mozek tělo a naučil bytost, která tak vznikla, všechno, co by byl dokázal on, kdyby jen býval mohl. Vyslal ji do světa pod jménem Stephen Byerley a sám zůstal v ústraní jako starý, zmrzačený učitel, kterého nikdo nikdy neviděl…“
…

„Pocity u robotů? To je protimluv.“ (Oxymoron)
…

Tihle roboti měli zvláštní mozek. Tři zákony robotiky pro ně platily, to ano. Musely. Všichni zaměstnanci Národní americké společnosti pro výrobu robotů, počínaje samotným Robertsonem a konče právě přijatou uklízečkou, by za to dali krk. Takže CHTR—l určitě byl bezpečný.
A přece — modely CHTR byly první svého druhu a tenhle byl první z nich. Matematické hieroglyfy na papíře nezaručovaly vždycky spolehlivou obranu před robotickou skutečností.
…

Jste psycholožkou Národní americké společnosti pro výrobu robotů, viďte?“
„Robopsycholožkou,“ opravila ho.
„To se roboti mentálně od lidí tolik liší?“
„Neuvěřitelně.“ Bezvýrazně se usmála. „Roboti jsou v podstatě slušní.“
…

„Každé stadium lidského vývoje, Susan,“ řekl koordinátor, „mělo svůj vlastní jedinečný typ lidského konfliktu — svou vlastní paletu problémů, které bylo údajně možné vyřešit jedině silou. A ve skutečnosti, ačkoliv je to skličující, síla nikdy dotyčný problém nevyřešila. Ten místo toho přetrval řadu konfliktů a pak zmizel sám od sebe — jak se to řekne — už vím — ‚nezarachotilo to, ale jen zašumělo.‘ Zároveň se změnou ekonomického a společenského prostředí. A pak přišly nové problémy a nové série válek. Zjevně nekonečný cyklus.
…

„Jsou proti Strojům?“
„Brojili by proti matematice nebo proti umění stylistiky, kdyby žili v příslušné době. Tihle zpátečníci tvrdí, že Stroj olupuje člověka o jeho duši. Poznamenávám, že schopných lidí nemá naše společnost nazbyt. Stále ještě potřebujeme člověka, který je dost inteligentní na to, aby mohl položit správnou otázku.
Kdybychom měli dost takových lidí, nejspíš by nedocházelo k těm výchylkám, které vám dělají starosti.“
…

Jak my můžeme vědět, co je nakonec pro lidstvo nejlepší? My nemáme k dispozici tu nekonečnou záplavu informací, které má k dispozici Stroj! Možná — a tím neříkám nic nového — že celá naše technická civilizace vytvořila více neštěstí a bídy, než odstranila.
Možná že agrární nebo pastýřská civilizace s méně vyvinutou kulturou a menším počtem lidí by byla lepší. Je-li tomu tak, Stroje v tomto směru jistě něco podniknou a nám raději nic říkat nebudou, protože díky svým hloupým předsudkům víme, že dobré je jedině to, nač jsme zvyklí. A proto bychom se jakékoliv změně bránili. Co když konečnou odpovědí na naše problémy je úplná urbanizace, kastovní společnost či dokonalá anarchie? My to nevíme. To vědí jen Stroje a míří k tomu a nás berou s sebou.“
…

„Ale vy mi říkáte, Susan, že Společnost pro humanitu má pravdu, když tvrdí, že lidstvo už ztratilo možnost rozhodnout o své budoucnosti.“
„Tu ve skutečnosti nikdy nemělo. Bylo vždy vydáno na milost a nemilost hospodářským a sociologickým procesům, které nechápalo — rozmarům počasí a válečné štěstěně. Stroje těmto procesům rozumí; a není nikdo, kdo by je mohl zastavit, protože Stroje si s ním poradí stejně, jako si poradily se Společností. Mají totiž k dispozici tu největší ze všech zbraní — absolutní kontrolu nad naší ekonomikou.“
…

„Zažila jsem to od začátku, kdy chudáci roboti nedovedli mluvit, až do konce, kdy se postavili mezi lidstvo a zkázu. Víc už neuvidím. Můj život je u konce. Vy uvidíte, co přijde dál.“

The post Asimov. Já, robot a zákony robotiky. Mistrovský kultovní román o lidskosti a smyslu života first appeared on Čítárny.

V letech, která uplynula od okamžiku, kdy jsem se začal plně věnovat psaní, jsem v průměru vytvořil třináct knih ročně – a určitě jsem tedy nejplodnějším americkým autorem všech dob! A co víc, zatímco většina skutečně plodných autorů má sklon psát prakticky a výhradně jeden žánr (detektivky, westerny, milostné romány), moje knihy tematicky pokrývají celou škálu třídění, jak se nadšeně vyjádřil jeden knihovník. Nikdo v dosavadní historii nenapsal víc knih na rozličná témata než já. Otázka zní: jak se člověk stane takto plodným spisovatelem?

To je věc, o které jsem častokrát přemýšlel, a řekl bych, že prvním a základním předpokladem je, aby příslušný jedinec vášnivě miloval samotný akt psaní. Nemyslím tím, že ho musí těšit pomyšlení, že píše knihu, nebo že se musí vyžívat ve vymýšlení zápletek. Nemyslím tím také, že ho musí těšit, drží-li v ruce hotovou knihu a triumfálně jí mává na lidi kolem sebe. Myslím tím, že musí vášnivě milovat proces, který probíhá mezi okamžikem, kdy dostane nápad na nějakou knihu, a jejím dokončením.

Musí milovat skutečné okamžiky psaní, škrábání pera po listu nepopsaného papíru, pohled na písmena objevující se na obrazovce textového procesoru. Nezáleží na tom, jaké konkrétní metody používá, musí však být zamilován do procesu psaní.
Aby bylo jasno, tato vášeň není nezbytným předpokladem toho, aby se z někoho stal spisovatel, dokonce třeba i slavný spisovatel. Existují mnozí slavní spisovatelé, kterým se psaní příčí a kteří vyprodukují jednu knihu za deset let. Taková kniha může být zázrakem spisovatelské techniky a může svému autorovi zajistit nesmrtelnost, není však produktem plodného spisovatele a já momentálně mluvím pouze o plodných spisovatelích.

Já tuto vášeň mám. Psaní mě baví víc než cokoli jiného. Dokonce se jednou stalo, že nějaký vtipálek, který věděl o mém sklonu chovat se galantně k mladým ženám, mi v čase vyhrazeném pro dotazy položil otázku: „Pane doktore, kdybyste si musel vybrat mezi psaním a ženami, pro co byste se rozhodl?“ Bez váhání jsem odpověděl: „To je jasné, můžu psát dvanáct hodin a neunavím se.“
Lidé mi někdy říkají: „Musíte mít obrovskou sebekázeň, abyste se přinutil každý den sedět u psacího stroje.“ „Nemám vůbec žádnou sebekázeň,“ odpovídám jim. „Kdybych nějakou měl, dokázal bych se přinutit alespoň čas od času od počítače odejít, protože jsem ale takový líný lajdák, nikdy se mi to nepodaří.“ A je to pravda. Lidé jako Bing Crosby nebo Bob Hope nepotřebují sebekázeň, aby se přinutili celý den hrát golf. Chlápek, co miluje pivo, nepotřebuje sebekázeň, aby se přinutil podřimovat v křesle a dívat se na televizi. A já nepotřebuju sebekázeň k tomu, abych se přinutil psát.

A nezviklá mě žádné pokušení. Skutečnost, že je venku překrásný den, na mne nijak nepůsobí. Necítím sebemenší touhu vyjít si a upevnit zdraví pobytem na slunci. Překrásný den mě naopak naplňuje nepojmenovatelnými chmurami a obavami (které se obvykle vyplní), že za mnou přijde má žena a řekne: „Pojď se projít do parku.“ Samozřejmě s ní jdu, protože ji miluji, musím vám ale říct, že srdce nechávám doma, zastrčené mezi klávesami.

Asi mě tedy pochopíte, když vám povím, že můj oblíbený den je chladný a lezavý, plný větru a plískanice, kdy mohu v klidu a bezpečí sedět u textového procesoru.
Dalším předpokladem je, že člověk, který je k psaní nutkán svou vlastní vnitřní potřebou, musí být připraven psát za všech okolností. Sci-fi autor Sprague de Camp kdysi prohlásil, že každý, kdo chce psát, si musí vyhradit čtyři hodiny nerušené samoty, protože trvá dlouho, než se do toho dostanete, a kdyby vás někdo vyrušil, museli byste začít znovu od samotného začátku. Možná je to tak, jenže nikdo, kdo nedokáže psát, nemůže-li počítat se čtyřmi hodinami nerušené samoty, se pravděpodobně nemůže stát plodným autorem. Důležité je být schopen dát se do psaní kdykoli. Nemáte-li právě patnáct minut co dělat, stačí to k napsání stránky nebo dvou. Nepotřebuji se nikde posadit a promarnit dlouhou chvíli uspořádáváním svých myšlenek, abych se mohl dát do psaní. Někdo se mě ale kdysi zeptal, co musím udělat, než se pustím do práce. „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Chci vědět, jestli si nejdřív potřebujete zacvičit, ořezat si všechny tužky nebo třeba vyluštit křížovku – rozumíte, něco, co by vás dostalo do té správné nálady.“
„Ach tak,“ řekl jsem s porozuměním. „Už chápu, jak to myslíte. No jistě! Než se vůbec můžu pustit do psaní, musím vždycky nejdřív zapnout počítač a dostat se k němu do takové blízkosti, abych dosáhl prsty na klávesy.“
Čím to je? V čem spočívá tajemství mé schopnosti okamžitě se dát do psaní? Za prvé je to tím, že nejsem spisovatelem jen tehdy, když skutečně píšu. Když právě nesedím u psacího stroje – když jím, usínám nebo obstarávám své hygienické potřeby – , můj mozek neustále pracuje.
Čas od času se mi stává, že slyším, jak se mi do myšlenek mísí útržky dialogu nebo popisné pasáže. Obvykle se týkají něčeho, co právě píšu nebo co se chystám psát. Dokonce i v případech, kdy neslyším slova jako taková, je mi jasné, že se tím moje mysl podvědomě zabývá. To je i důvod, proč jsem neustále připraven dát se do psaní. V jistém smyslu už je vlastně všechno napsáno. Stačí, abych se posadil a všechno, co mi moje mysl diktuje, přepsal rychlostí až sto slov za minutu. Kromě toho mi naprosto nevadí, když mě někdo vyruší. Po přerušení práce se prostě vrátím ke svému rozpracovanému dílu a podle svého duševního diktátu pokračuji v psaní.

To samozřejmě znamená, že když vás něco napadne, musí vám to utkvět v mysli. Odjakživa to považuji za samozřejmost, takže si NIKDY nedělám žádné poznámky. Krátce po svatbě se mi v oněch vzácných okamžicích, kdy jsem byl v noci vzhůru, občas stávalo, že jsem ženě řekl: „Už vím, jak by ten román měl pokračovat.“
„Tak vstaň a zapiš si to,“ vybízela mě starostlivě.
„To není třeba,“ odpověděl jsem pokaždé, otočil jsem se na druhý bok a nechal se ukolébat spánkem. A druhý den ráno jsem si to samozřejmě pamatoval. Janet nejprve říkávala, že se z toho nejspíš zblázní, pak si ale zvykla.
Obyčejný spisovatel nevyhnutelně během psaní trpí záchvaty nejistoty. Dává ta věta, kterou právě zplodil, vůbec smysl? Je formulována tím nejlepším možným způsobem? Nevyzněla by lépe, kdyby byla napsána nějak jinak? Obyčejný spisovatel proto neustále něco přepisuje, neustále něco vyškrtává a pozměňuje, neustále hledá jiné způsoby sebevyjádření a osobně se domnívám, že nikdy není s výsledkem úplně spokojen. Tak ovšem rozhodně není možné stát se plodným autorem.

Plodný autor si proto musí být jist sám sebou. Nemůže vyčkávat, zaplaven pochybnostmi o kvalitě svých děl. Musí naopak svá díla obdivovat.
To je můj případ. Mohu vzít do ruky kteroukoli svou knihu, otevřít ji na libovolné stránce a okamžitě se do ní začtu a pokračuji ve čtení tak dlouho, dokud mě z okouzlení nevytrhne nějaký vnější podnět. Janet to považuje za legrační, já si ale myslím, že je to naprosto přirozené. Kdybych svoje díla tak neobdivoval, jak bych proboha všechno to psaní vydržel?

Výsledkem je, že si jen zřídkakdy – pokud vůbec někdy – lámu hlavu s větami, které moje mysl samovolně produkuje. Když jsem je napsal já, předpokládám, že pravděpodobnost, že jsou naprosto dokonalé, je asi tak dvacet ku jedné.
Nejsem si tím samozřejmě úplně jistý. Robert Heinlein mi říkával, že „to přesně vystihl hned napoprvé“ a že poslal do redakce hned první verzi. Tvrdí to o sobě i Ray Bradbury a totéž údajně platilo pro detektivkáře Rexe Stouta. Já až tak dobrý nejsem. První verze svých děl upravuji a dělám v nich změny, které obvykle nepřesahují pět procent celkového textu, a teprve pak je posílám do redakce.

Jedním z důvodů mé sebejistoty je možná skutečnost, že v povídce, v článku nebo v knize vidím určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích slov. Vím přesně, jak do tohoto schématu zabudovat každý jednotlivý článek, takže nikdy nemusím pracovat podle předem připravené osnovy. I ta nejkomplikovanější zápletka, i to nejsložitější pojednání, má tu správnou podobu a všechno je přesně na svém místě.
Domnívám se, že šachový velmistr také v partii šachu vidí určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích tahů. Dobrý baseballový trenér vidí v zápase určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích herních prvků. Stejně tak já vidím ve své specializaci schémata, nevím ale, jak to dělám. Prostě to umím a uměl jsem to už jako kluk.

Samozřejmě také pomáhá, nesnažíte-li se psát příliš literárním stylem. Máte-li v úmyslu napsat nějakou poetickou prózu, chce to čas, to platí i pro tak vybroušené poetické prozaiky, jakými jsou Ray Bradbury nebo Theodore Sturgeon.
Já sám jsem si proto cílevědomě vypěstoval velice obyčejný styl psaní, používající snad dokonce poněkud hovorového jazyka, kterým lze psát velice rychle a kterým nemůžete prakticky nic zkazit. Někteří kritici, kteří mají v hlavě víc kostí než mozku, to samozřejmě interpretují tak, že nemám „žádný styl“. Pokud se ale někdo domnívá, že je jednoduché psát absolutně jasně a bez jakýchkoli příkras, doporučil bych mu, aby to někdy zkusil.

Být plodným autorem má samozřejmě také své nevýhody. Komplikuje to autorův společenský a rodinný život, protože plodný autor musí být ponořen sám do sebe. Doopravdy musí. Musí doslova nepřetržitě buď psát nebo o psaní přemýšlet a nemá čas na nic jiného.
Je to těžké pro jeho manželku. Janet je přímo ztělesněním tolerantnosti, má mě velice ráda, má ráda i všechny moje zvláštnosti a extravagance, dokonce ani ona se však občas nedokáže zdržet poznámky, že bychom si spolu měli častěji promluvit.
Moje dcera Robyn ke mně chová – jak už jsem řekl – velice vřelé city a já jsem se jí před nedávnem zeptal: „Robyn, jaký jsem byl otec?“
Doufal jsem, že řekne, že jsem byl milující otec, že jsem byl štědrý a velkorysý otec, že jsem byl laskavý a pečující otec (tím vším jsem podle svého názoru skutečně byl a dosud jsem), Robyn se ale zamyslela a nakonec řekla: „No, byl jsi hrozně zaměstnaný otec.“
Nejspíš to musí rodinu unavovat, má-li manžela a otce, který nikdy nechce nikam cestovat, který si nikdy nechce udělat žádný výlet, nechce chodit na večírky ani do divadla, který nikde nechce dělat nic jiného než sedět ve svém pokoji a psát. Řekl bych, že to bylo částečně důvodem neúspěchu mého prvního manželství.

Gertruda se mě kdysi, když jsem se blížil ke své sté knize, rozhořčeně zeptala: „K čemu to je vlastně všechno dobré? Až budeš umírat, uvědomíš si, o co všechno jsi v životě přišel, vzpomeneš si na všechny báječné věci, které sis mohl dovolit za ty peníze, co vyděláváš, a kterých sis v tom svém šíleném chrlení dalších a dalších knih vůbec nevšímal. K čemu ti bude stovka knih?“
„Až budu umírat,“ odpověděl jsem, „nakloň se ke mně, abys slyšela moje poslední slova. Budou znít takhle: Jaká smůla! Jenom stovka!“
Skutečnost, že jsem dnes dospěl k počtu čtyř set jedenapadesáti knih, na tom nic nemění. Kdybych umíral dnes, zašeptal bych: Jaká smůla! Jen 451!“

Kdysi se mnou mimochodem dělala interview Barbara Waltersová, a když jsme právě netočili, očividně se velice zajímala o mou autorskou plodnost a ptala se, jestli nemám někdy chuť místo psaní dělat něco jiného.
„Nemám,“ ujistil jsem ji.
„Co kdyby vám doktor řekl, že vám zbývá jen šest měsíců života?“ zeptala se. „Co byste dělal pak?“
„Psal bych rychleji,“ odpověděl jsem.

Tento článek z The Magazíne of Fantasy and Science Fiction (česky v čísle 5/1993)
Asimov později zkrátil v kapitolu autobiografie Já, Asimov (1994, česky 1996 v překladu Pavla Medka, Český spisovatel a Arcadia)
Podklady připravil Ivo Fencl
Fotocredit: www.sciencefictionandfantasy.co.uk

The post Isaac Asimov o psaní knih. Nepotřebuju sebekázeň k tomu, abych se přinutil psát. first appeared on Čítárny.