Alexandr Blok ve své (kdysi slavné) poémě Dvanáct symbolicky zachytil bourání starého společenského systému během revoluce v roce 1917, kdy proběhla Velká říjnová revoluce v ruském Petrohradě.

Bylo to 21. ledna 1918, kdy Alexandr Blok začal pracovat na básni „Dvanáct“, která je vrcholem jeho básnické tvořivosti
Báseň byla vytvořena pod vlivem dvou revolucí roku 1917 a také eseje Ernesta Renana „Život Ježíše“, ve kterém je Kristus zobrazen jako revolucionář.
Básník žijící v porevolučním Petrohradě byl inspirován „hudbou revoluce“. Byl to tak silný, téměř horečnatý tvůrčí nápor, že se mu podařilo napsat básni za několik dní a dokončit ji 29. ledna 1918.

Avšak po dvou revolucích ve společnosti byly cítit jak duchovní vzestup, tak i únava z válečných dnů.
V lednu 1918 pokračovaly zásahy a loupeže na ulicích, začínalo období zkázy a navíc existovala obava z přicházejících německých vojsk na Petrohrad: válečný stav byl vyhlášen o něco více než rok později – v květnu 1919. A to vše za podmínek pronikavého zimního chladu.

Báseň „Dvanáct“ byla publikována 3. března 1920. O dva měsíce později vyšla jako kniha.
A. Blok se stal příznivcem sovětské moci a vyzýval literární komunitu k podpoře bolševiků a k poslechu „hudby revoluce“. Mnoho jeho známých a přátel se od něj odvrátilo, protože nesdíleli jeho revoluční nadšení, neboť pro mnohé se revoluce stala tragédií a zánikem dřívějšího světa.
Někteří příznivci bolševické moci byli také znepokojeni. Znepokojovala je nejednoznačný konec a zpodobnění rudých vojáků jako lupičů. Někteří se domnívali, že báseň je otevřenou parodií.

Na konci života byl básník zklamán revolucí a bolševiky a v roce 1921 v předsmrtném deliriu požadoval od své ženy, aby slíbila zničit všechny výtisky básně.

„Nikdy v životě mi nebylo tak smutno jako když jsem jel z Porchova – s Lidou – v kočáru mlynářky – smutno až k sebevraždě. Každý dům v té zatracené vesnici se zdál být vytvořen z nudy – a to vše se změnilo v dlouhou touhu po Alexandru Blokovi. Ani jsem na něj nemyslel, ale cítil bolest kvůli němu…
Každý dům, pokřivený, šedý, říkal: „A Blok není. A Blok není potřeba. Mně je bez Bloka dobře. A já ani nechci vědět, kdo je Blok“.
A bylo cítit, že všechny ty zvrhlé domy ho skutečně sežraly – tj. to nebyl jen pocit, ale skutečnost: viděl jsem světlého, opáleného, krásného člověka, jak ho dusí malé domky, kde jsou vši, švábi, okurky, pálenka a – porchovská, pálenková nuda.
A tu jeho odsouzenou chůzi – a vždycky neúmyslnou důstojnost – dokonce i když nakoukl do Domu spisovatelů, aby si vzal šálek čaje nebo sendvič – celou tu nenapodobitelnou atmosféru Bloka jsem si připomněl – a bylo mi strašné, že ho nemáme.
V hrobě je jeho hlas, jeho písmo, jeho úžasná čistota, jeho rozkvetlé vlasy, jeho znalost latiny, němčiny, jeho malé elegantní uši, jeho zvyky, lásky, „jeho dekadentnost“, „jeho realismus“, jeho vrásky – to vše pod zemí, v zemi země.“
K.I. Čukovskij po smrti Bloka v roce 1921

Poéma Dvanáct je ale dodnes součástí povinného čtení v ruských školách.

Alexander Blok (1880-1921)
je dodnes populární ruský básník, kultivovaný bohém a přívrženec socialistického ideálu rovnosti.
Psát začal jako pětiletý, za života se stal klasikem ruské literatury XX. století. Jedním z největších představitelů ruské symboliky. Symbolismus nakonec opustil.

Poslední vydání knihy Dvanácť A. Bloka 

A. A. Blok: “Dvanáct“ v překladu Václava Daňka

1.
Černý večer.
Bílý sníh.
Vichr s větrem.
Člověk beznohý je vích.
Víchr s větrem
chodí božím světem!
Vzdouvá vichr s větrem
sněžný svět.
Pod sněhem je led.
Na klouzačku
nelez teď –
ouha, nebožáčku!

Z okna k oknu přes dláždění
visí na drátě
v plátěném plakátě
“Všecka moc Ústavodárnému shromáždění!”
A babka čte až bolí hlava,
nich nechápe a poplakává
…že se jim plejtvat chce na tydle plagáty?
bylo by na onučky pro chlapce,
jsou bosí, nahatý…

Babička – slepička
se přerousala po pláni.
– Panenko svatá z nebíčka!
– Do hrobu přivedou nás bolšáni!
Uhni z cesty!
Vichry s mrazem svádí los!
Stojí buržuj na rozcestí,
do límce si balí nos.
A kdo je tohle? – Dlouhý vlas
a přitlumený polohlas:
– Zradili!
Zahubili Rus!
Pisálek asi – rodilý
Zlatoúst…
Ejhle… a po příkopě
šosatec… zadkem vpřed…
Hej, bráško pope,
co teď?
Kdepak máš to světlo,
které lidem kdys
z tvého pupku kvetlo
jako krucifix?

K dámě dáma v persiánu
ulicí se plouhá:
– To nám dalo, dalo ránu…
Ouha!
Uklouzla… jak široká tak dlouhá.
Nekoukej!
Tahej, pofoukej!
Vítr až běda
fouká rád.
Poráží, zvedá
sukně a vlasy,
sápe se, tasí
na plakát
„Všecka moc Ústavodárnému shromáždění“
a roznáší hlasy¨
…my taky měly shromáždění…
…pod lampou…na dláždění…
…a projednaly…
…jó a protokolovaly…
Za číslo – pětku – za noc – dvaciáš!
…a za míň nejdu – nedáš – tak si maž…
…jsem na to…zejtra až!

Je pozdní večer.
Ulice bez lidí.
Jen jeden nechleba
z mrazu se neklidí.
A vítr vešel…
Tuláčku, zebe?
Tak pojď blíž…
zahřeju, když mě políbíš…
Chleba!
Ach, co ty víš?
Zmiz!
Černé, černé je nebe.
Zloba, zoufalá zloba
od srdce sočí…
Černá je zloba, svatá je zloba…
Ostříží oči,
vám přišla doba!

2.
Tancuje vítr, bodá sníh.
Dvanáct jich kráčí po pláních.
Vintovky černých řemenů
v planoucích pláních plamenů…
Kšiltovky v uchu, špačky v čelistech,
chybí jen rudý trestanecký cejch!
Svobodu, svoboděnku…
Bez kříže, bez kata!
Rra-ta-ta!
Zima, hej kamarádi, sklenku!
–A Katka s Vaňkou v kutlochu…
Na stehně cpe si punčochu!
– Váňuška, ten je bohatej…
– Byl Vaňka náš, je voják z něj!
– Vaňko, ty kurvo, buržouste,
má holka pro tě neroste!
Svobodu, svoboděnku!
Bez kříže, bez kata!
– S Vaňkou je Katka nahatá . . .
– S kým? S kým je nahatá?
Rra-ta-ta!
V planoucích pláních plamenů
ručnice černých řemenů…
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!
Neboj se bráško, vintovku si zkus!
Ať vodprásknem tu starosvatou Rus –
na kříž napjatou,
doškatou,
prdelnatou!
Bez kříže, bez kata!

3.
Vyletěli chlapci z hnízda,
k rudé gardě budou brát,
k rudé gardě budou brát…
Škoda chlapců nastokrát!
Ach ty hoře přehoře,
živořeníčko,
ucouranej hacafráčku,
rakušácká flintičko!
Na popy a na buržuje
požár světa nastupuje,
rozfouknem ho do všech stran –
panebože žehnej nám!

4.
Křičí vozka, křepčí bič.
Vaňka s Katkou fičí pryč –
na trojce je lucernička,
dvojitá je oj…
oj – do nebíčka!
Ve vojenském plášti Váňa
s cukrblikem tuli…pána
kroutí, kroutí černý knír.
Kruť si, nakrucuj si,
špásuj, pošpásuj si!
Vaňka, ten má ramena,
Vaňka, ten se pane má!
Hloupou Katku olizuje,
železo si kuje…
Zvrátila se do bryčky,
vycenila perličky…
Ach ty Káťo, či jsi Káťa…
boubelatá…

5.
Čí to byla kudla, Káťo,
co ti sjela po krčku?
Vod čeho tam skrejváš, Káťo,
pod ňadýrkem jizvičku?
Nožky, tančete,
nejhezčí jste na světě!
Samá krajka bejvala jsi,
kdopak ti je kupoval?
S lampasama trajdala jsi
a teď trajdej se mnou dál!
Se mnou trajdej teď,
ať se točí svět!
Bejval, Káťo, oficírek,
dostal kudlu do těla…
Sáhni, holka, do vzpomínek,
snad jsi nezapomněla?
Nezapomínej,
postýlku nám ustýlej!
Za kamaše s miňonkama
drahej s tebou bejval špás…
Čupr kadet byl tvůj fláma,
teď si s uchem zavdáváš?
Zavdávej a hřeš,
odpuštění dostaneš!

6.
Za trojkou sněžná oblaka
a vozka křičí, huláká…
Stůj! Stůj! Andrjúšo, tak se hni!
Petrucho, z boku nadběhni!
Trach-tararach-tach-tach-tach-tach!
K nebi se svíjí sněžný prach…
A koně s Vaňkou mažou dál…
A ještě jednou! Salvou pal!
Trach-tararach! Už naposled
jsi cizí holce hlavu splet!
Upláchnul, syčák, bůhvíkam…
Však já ti to zejtra spočítám!
A kde je Katka? – Pod vrbou.
Spí s prostřelenou kotrbou.
Hej, Katko, slyšíš? – Ani bú…
Tak si leť mrcho do limbu!
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!

7.
Plným krokem jde dál dvanáct,
na řemenech ručnice.
Ten co vraždil, skleslý hranáč,
schovaný je do límce.
Kam tak chvátá, na co myslí,
pohroužený do kroku?
Jako kdyby ztratil smysly
s ženským šátkem na krku.
– Hele, bráško, proč tak schlíple?
Šlapeš jako rasův pes!
– Hele Peťko, kuješ pikle
nebo Katku lituješ?
– Kamarádi, kluci zlatý,
dyť já měl tu holku rád,
noci černý, chocholatý,
chodil jsem s ní protloukat…
Měla v očích čerty z pekla,
z ničeho snad nikdy strach,
měla pihu, z jamky kvetla
tam v těch krásnejch jablíčkách,
proč jenom…já mrcha vzteklá…
pitomě ji zabil… ach!
– Zaraž kliku, Petře, kuš ty!
Co jsi… baba nebo chlap?
– Vylejvat si svinskou duši,
to je z deště pod vokap!
– Držet krok se, chlapče, musí!
-–Nevylízej z řady, šlap!
– Nebude se s tebou dneska
nikdo párat, to snad víš?
Doba je beztak těžká,
eště na nás čeká kříž! –
Petr řadu vyrovnává,
stejným krokem šlape dál…
Pozvedla se bujná hlava,
opadává všechen žal…
Muzikanti, marš!
Napijem se na kuráž!
Petlicujte petlice,
hladová jde ulice!
Věšte zámky visací,
vypáčí je bosáci!

8.
Ach ty muko, mučenko,
krásně rozkvítáš
k smrti až!
Dobu, dobičku
protřískám, protřískám…
Hlavu hlavičku
povískám, povískám…
Ořech oříšků
rozlouskám, rozlouskám…
Kudlu, kudličku
polaskám, polaskám…
[zapráskám!
Buržujům, vrabcům, zapráskám, zapráskám!
Pustím červenou
pro mnou milenou
nepřebolenou…
Lehké odpočinutí dejž jí, ó Pane…
Žalm!

9.
Nad Něvou zmlkly hlučné hlasy,
potichu šumí hladina.
A policajt už neobchází.
Flámujte, chlapci, bez vína!
A buržuj stojí na rozcestí
a do límce si balí nos.
Lísá se k němu, hladem vřeští
prašivý hafan, schlíplý chvost.
A buržuj stojí, hladem štvaný
jak pes, jak němá otázka . . .
Starý svět, hafan vypráskaný
ptá se s ním, kdo je polaská…

10.
Přiletěla metelice,
metelice metelic!
Ani na krok do temnice
není vidět vůbec nic!
Sníh se kroutí v kornoutech,
sníh se zvedá ve sloupech…
– Konec světa, Spasiteli!
– Huba se ti, Petře, telí!
Už tě někdy spasil ten
malovanej spasitel?
Kdy ti dojde do kotrby,
proč jsou naše ruce v krvi?
Nebo je máš zbrocený
pro zradu svý Kačeny?
– Revolučních drž se kroků!
Nepřítel chce do útoku!
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

11.
Tak jde všech dvanáct do daleka
bez boha pod čely,
A nic je nepoleká
a všecko oželí…
S nabitými ručnicemi
nepříteli do tmy vstříc…
Zapadlými ulicemi,
kudy křepčí sněžný bič…
Stahování vichrem k zemi
do závějí metelic…
S rudou vlajkou
v rytmu slok.
Duní dálkou
pevný krok.
Přesnou rankou
střílí sok…
Metelí se dnem i nocí
do všech očí
sněhomet…
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

12.
…Mocným krokem táhnou dálkou…
Kdo je to tam? Z díry lez!
To jen vítr s rudou vlajkou
roztancoval v čele ples…
V čele strmá hradba sněhu.
– Kdo je to tam? Z díry lez!
Vzadu pokulhává v běhu
hladový a chorý pes.
– Stejská se ti po bodáku?
Čuchni si, však ucítíš!
Starej světe, prašiváku,
vytřepu ti duši – zmiz!
…Krvelačně cení držku –
neutíká – číhá – štváč –
vlčí skrčku – ničí skrčku…
– Hej ty tam, stůj, co jsi zač?
– Kdo tam rudou vlajkou mává?
– K čertu, tma jak v brlohu!
– Čí to byla asi hlava,
co se zdejchla na rohu?
– Máš to marný, neupláchneš,
polez, žádný, hlouposti!
– Vzdej se živej, bráško, skápneš,
slyšíš?, prst je na spoušti!
Trach-tach-tach! Jen echo vzlíná
v ulici, kde výstřel ztich…
Ještě dlouho meluzína
posmívá se v závějích…
Trach-tach-tach!
Trach-tach-tach…
…Mocným krokem táhnou dálkou,
pes jim do zad pohlíží.
V čele s krvavou jdeš vlajkou
metelicí chráněný,
kulkou neporaněný,
sněžnou bouří, něžnou chůzí
pod korunkou bílých růží
závějemi do chýší
s nimi… Kriste Ježíši!

The post Alexandr Blok a jeho slavná poéma Dvanáct first appeared on Čítárny.

„Láska, která není pošetilá, trpí jen neduhem rozumu,“ napsal kdysi ruský básník Alexandr Blok, když se zamiloval do dcery slavného chemika Dmitrije Mendělejeva.

Nakonec se Ljubov Dmitrijevna stala jeho ženou. Jejich rodinné statky byly totiž nedaleko, mladí se znali od dětství a hráli spolu v rodinném divadle.
Právě LÁSKA se stala hlavním prototypem jeho první básnické sbírky, „Básně o krásné paní“.

Titulní fotografie zobrazuje Alexandra Bloka se svou ženou Ljubov Dmitrijevnou na balkoně jejich bytu v domě č. 57 na ulici Děkabristů v Petrohradě roku 1919.
Téměř jediná fotografie, na které Alexandr Alexandrovič Blok opravdu usmívá.
Mimochodem, Kornej Čukovskij odhadoval, že Blok věnoval své ženě Ljubě – Krásné dámě – 687 básní.
Zde je jedno z prvních básnických věnování Ljubov Dmitrijevně, napsané v dalekém roce 1898.

Mladá a krásná byla
A čistou madonou zůstala.
Jako zrcadlo klidné řeky, světlé,
úplně mé srdce roztrhala.
Byla bezstarostná jako modrá dálka,
Jako usínající labuť se zdála;
Kdo ví, možná byla i smutek…
Úplně mé srdce roztrhala.
Když mi zpívala o lásce,
Píseň v duši odpovídala,
Ale vášnivá krev neznala vášně…
Úplně mé srdce roztrhala.
(volný překlad)

A. A. Blok / Což nebylas to Ty…

Což nebylas to Ty, kdo se zpěvem v mých snách
procházel předměstím i nad nábřežím Něvy?
Což neodhodilas svůj tajuplný strach
s odvahou hrdinů a plná dívčí něhy?
Ty s písní bez konce roztálas na sněhu,
do jara mladého jsi vložila svůj výraz.
Ty hvězdou bylas mi, však v jitřním zábřehu
kameny uliček i rynků ozářilas.
O tobě zpívám! Ač zhasla zář Tvých duh,
v mlhavých dálkách rozplynula se mi.
Už obracím svůj zrak do tajuplných zemí
a když Tě nevidím, pak nikde není bůh.
Leč věřím, zjevíš se a rudý přísvit vzplane
a tajuplný kruh se sevře odevzdaně.

Překlad Václav Daňek

A. A. Blok / Tuším Tě…

Tuším Tě. Míjejí nás roky kolem jdoucí.
A stále v jediné jen tváři tuším Tě.
V ohni je horizont – je k nesnesení žhoucí,
čekám Tě mlčky – v lásce, v tesknotě.
V ohni je horizont, už čas je na zjevení,
však hrozím se: svou tvář že změníš Ty
a odvážné probudíš podezření,
když proměníš se v přízrak nejistý.
Jak poklesnu – i truchlivě, i nízko,
nezdolav smrtelné ty zdejší sny!
Žhoucí je horizont! A zář je už tak blízko,
však hrozím se: svou tvář změníš Ty.

Překlad Václav Daňek

The post Alexandr Blok. Milostné básně, které psal své ženě, dceři Mendělejeva first appeared on Čítárny.