Gilbert Keith Chesterton (1874–1936) esej o tyranii: V poslední době jsem dospěl k přesvědčení o jisté teorii týkající se povahy tyranie. Může být správná nebo chybná, ale já si myslím, že stojí alespoň za zamyšlení ve spojitosti s jistou nesmírně zajímavou záležitostí.

V širším smyslu dosud běžně přijímaná teorie tyranie tvrdila, že lidé po staletí reptali v nějakém systému a nakonec se proti němu vzbouřili.
Ale já si myslím, že lidé udělali něco úplně jiného.
Vzbouřili se proti systému, proti němuž nereptali.

Celá záležitost je ovšem natolik popletená a rovněž natolik palčivá, že mi snad tím spíš bude povoleno několik slov na vysvětlenou.

Vezměme například – abychom rozproudili debatu – dvě vzpoury proti tyranii, o nichž se nejčastěji uvažuje v současné literatuře:
anglické povstání z první poloviny 17. století a Francouzskou revoluci.
Podle běžně přijímané teorie měl Karel I. být dědicem nejméně dvaceti nesnesitelných despotů. Je ovšem pravda, že byl dědicem jednoho nesnesitelného despoty (který nepěstoval despotismus zcela účelně) a všechno ostatní bylo jinak.
Královna Alžběta nebyla snesitelná, a také nebyla jen snášena.
Pokud ji současníci vydrželi, také ji touž měrou zbožňovali. Kavalíři stejně jako puritáni vzpomínali na její panování (nepochybně neprávem, ale o to jistěji) jako na vrcholné období oblíbené monarchie.

Zkrátka angličtí puritáni se nevzbouřili proti starému zřízení – ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo staré.
A i kdyby byl Karel I. mnohem horším králem, než jaký skutečně byl, neměl by stejně dost času na založení obecné a kruté tradice, která by zastínila tradici Alžbětinu.
Několik let před Karlovým stětím byla většina Angličanů ochotna položit život, aby Alžbětě zůstala hlava na krku.

Podíváte-li se na francouzskou monarchii před revolucí, spatříte přesně stejný stav.
Ještě velmi krátkou dobu před revolucí byla francouzská monarchie všeobecně přijímána jako symbol Francie. Král vládnoucí před Ludvíkem Gilotinovaným byl Ludvík Milovaný. Monarchie (ve Francii stejně jako v Anglii) se stala velice nepopulární velmi brzy poté, co byla ještě velice populární.
Neexistovalo žádné přechodné období slabosti, žádný dlouhý úpadek; porážka následovala krátce po prvním vítězství.

Karel I. nebyl posledním z anglických despotů. Byl naopak jedním z prvních anglických despotů – jenomže další už nepřišli.
Povzbuzen arogancí a popularitou královny Alžběty, která ztělesňovala patriotismus, protestantství a vzdorování Španělsku, Karel se pokusil pracovat s alžbětinskou Anglií, a bohužel zjistil, že alžbětinská Anglie už neexistuje. Nebyla příliš stará na to, aby vydržela, byla na to naopak příliš mladá.
Ludvíkem XVI. nekončila dlouhá řada neoblíbených panovníků. Naopak, Ludvík XVI. byl prvním z řady oblíbených panovníků, kteří se stali nepopulárními.

Tohle všechno dokážu vysvětlit pouze svou soukromou teorií o tyranech, která zní:
Lidé se nebouří ani tak proti starému, jako spíš proti novému.
Vrhnou se na cokoli, jakmile zjistí, že je to chytilo do pasti.
Nebouří se proti něčemu, co je nepopulární. Bouří se (a velice oprávněně) proti něčemu, co je populární.
Nenáviděli Karla I., jelikož milovali Alžbětu. Zabili Ludvíka XVI., protože byli zabíjeni kvůli Ludvíkovi XIV.

A právě tohle je zřejmě míněno zdánlivě nesmyslným výrazem „vrtkavost davů“, který má znamenat, že dav pozná rychleji než ostatní, že se člověk dostal do pasti.
Anglie se div nezbláznila radostí z anglické monarchie, protože španělská Armada nedobyla Anglii. A potom se táž Anglie zničehonic div nepominula vztekem, jelikož si uvědomila, že (během toho vzrušujícího mezidobí) anglická monarchie dobyla Anglii. Unikli jsme sice Filipovým osidlům, ale chytili jsme se do Alžbětiných. Osidla Karla I. jsme roztrhali.

ZÁKLADNÍM ZNAKEM TYRANIE JE TOTO:
Tyranie je vždycky nová věc.
Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždycky přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.
Lidé hledící tváří v tvář Armadě neviděli královnu, a proto ji posílili. Když později nehleděli na krále, nevědomky posílili krále. A stejně když později zaútočili na aristokracii, nezpozorovali bohaté obchodníky, kteří na ni útočili – a které pozorovat měli.
Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie.
Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje a stěží existuje něco jako staré pověry.

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti – mezi králi, kněžími nebo vojevůdci.
Děláte-li to, pouze hledíte na španělskou Armadu, zatímco vám za zády někdo obrací Anglii v zemi ovládanou despocií. Monarchie kdysi bývala velmi oblíbeným nástrojem vlády, ale tento nástroj byl obrácen proti lidu.

Nezapomínejte, že noviny jsou oblíbené nástroje, ale také mohou být obráceny proti lidu.
Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.

Poznámka redakce:
A proto každá nová tyranie s nesmírným úsilím kritizuje starou tyranii, aby odvedla pozornost od své tyranie.
To je je jeden ze základních znak propagandy. Otočení nepříjemných faktů o 180 stupňů a onálepkovat tímto oponenty dřív, než s tím ve velkém začnou proti nám.
Proto například systémy s nacistickými prvky vládnutí označují své oponenty nacisty.

Z knihy Eseje o věcech veřejných / Vybral a přeložil Zdeněk Hron / Dybbuk v Praze 2010
V knize jsou eseje z pera autorů:
Francis Bacon (1561–1626)
Thomas Dekker (asi 1572–1632)
Jonathan Swift (1667–1745)
William Butler Yeats (1865–1939)
Gilbert Keith Chesterton (1874–1936)

The post Gilbert Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou first appeared on Čítárny.

G. K. Chesterton „Ohýbá vítr stromy, nebo stromy vytvářejí vítr?“ (Do Trees Make the Wind?) Tato esej je filozoficko-literární úvaha, která se zabývá otázkami příčinnosti, vnímání reality a lidské tendence zaměňovat příčinu s následkem.
Chesterton, známý svým paradoxním stylem, v této eseji zkoumá, jak lidé často špatně interpretují vztahy mezi jevy. A to na základě nedovzdělanosti, nedostatku inteligence a kritického myšlení nebo důsledku manipulace vědomí na různé úrovni společenského života.

Chesterton také zdůrazňuje důležitost pokory před poznáváním složitostí světa a varuje před arogancí, která vede k přílišnému zjednodušování a závěrům.
Jeho styl je klasicky vtipný, inteligentní, ale také provokativní, což zvídavé čtenáře nutí přemýšlet o základních předpokladech, na nichž stavíme své chápání reality.

Sedím pod vysokými stromy, mohutný vítr se nad jejich vrcholy vaří jako příboj, až se živé břemeno listí kymácí a řve ve zvucích, které jsou zároveň výkřikem radosti i zoufalé bolesti. Ve skutečnosti si připadám, jako bych opravdu seděl na mořském dně mezi kotvami a lany, zatímco mi nad hlavou a nad zeleným příšeřím vod burácí věčný příval vln a námaha, nárazy a ztroskotání obrovských lodí. Vichr cloumá stromy, jako by je mohl vyrvat i s kořeny ze země jako nějaké drny. Anebo – abych zkusil použít další zoufalý obrat řeči pro tuto nevýslovnou energii – stromy sebou kroutí, zmítají a škubou, jako by byly rodinkou draků přivázaných k sobě za ocas.

Při pohledu na tyto obry s těžkými korunami, mučené neviditelnými a prudkými kouzelnickými čarami, se mi v mysli vynořuje jistý slovní obrat. Vzpomínám si na známého malého hocha, který jednou v parku v Battersea také musel projít pod přesně stejně potrhanými mračny a kymácejícími se stromy. Vítr se mu vůbec nezamlouval, příliš foukal do obličeje, až musel zavírat oči, a také mu odfoukl klobouček, na který byl velice pyšný. Byly mu, jestli mě paměť neklame, asi čtyři roky. Nejdřív si několikrát po sobě zkoušel stěžovat na atmosférické poruchy, a nakonec řekl matce: „Proč prosím tě nedáš pryč ty stromy, pak by přece přestal foukat vítr!“

Nic nemohlo být inteligentnějšího ani přirozenějšího než tento omyl. Každý člověk, který by se na ty stromy díval poprvé, by si věru dokázal představit, že jsou to velikánské obří vějíře, které svým pouhým máváním dokážou rozvlnit vzduch na míle daleko. Nic, znovu opakuji, by nemohlo být lidštější a omluvitelnější než přesvědčení, že právě stromy dělají vítr. Ta víra je vskutku tak lidská a omluvitelná, že ji vlastně vyznává devadesát devět ze sta filozofů, reformátorů, sociologů a politiků velké doby, v níž žijeme. Můj malý kamarád se vlastně velice podobal významným moderním myslitelům, ale na rozdíl od nich byl mnohem milejší.

V této drobné obraně či v tomto podobenství, za jejichž objevení mu připadá všechna čest, stromy zastupují všechny viditelné a vítr všechny neviditelné věci.
Vítr je duch, který vane, kam se mu zachce, stromy jsou hmotné věci světa, které jsou odvanuty, kam se zachce duchu. Vítr je filozofie, náboženství, revoluce, stromy jsou města a civilizace. My víme, že vítr vane jenom proto, že se stromy na nějakém vzdáleném kopci najednou zblázní. Víme, že revoluce skutečně probíhá jenom proto, že se všechny komíny celého městského panorámatu najednou zblázní. Stejně jako rozeklaný obrys stromu zničehonic začne být ještě rozeklanější a vzdouvá se do fantastických chocholů a orvaných chvostů, i lidské město se pod náporem duchovního vichru vzdouvá do kácejících se chrámů nebo nečekaných štíhlých věží. Žádný člověk ještě nespatřil revoluci. Davy valící se paláci, krev tekoucí proudem veřejnými stokami, gilotina vztyčená nad trůn, vězení v troskách, národ ve zbrani – tohle není revoluce, ale pouze její následky.

Člověk nemůže vidět vítr, může vidět jen, že vítr vane. Tak také nikdo nemůže vidět revoluci, může vidět jen, že revoluce probíhá. A v celých dějinách světa ještě nedošlo ke skutečné, brutálně aktivní a rozhodující revoluci, kterou by nepředcházely neklid a nové dogma ve sféře neviditelných věcí. Všechny revoluce začaly tím, že byly abstraktní. Revoluce většinou začaly tím, že byly naprosto pedanticky abstraktní.

Vítr nad světem se zvedne dřív, než se na stromě pohne ta nejmenší větvička. Proto také musí dojít k boji na nebi dřív, než se strhne bitva na zemi. Jelikož je zákonné modlit se za příchod království, je také zákonné modlit se za příchod revoluce, která království obnoví. Je zákonné modlit se: „Tvůj hněv přijď jako na zemi, tak v nebi.“

Velké dogma tedy tvrdí, že vítr hýbá stromy. Velké lidské kacířství tedy tvrdí, že stromy hýbou větrem. Když lidé začínají tvrdit, že hmotné okolnosti samy o sobě vytvářejí morální okolnosti, vylučují jakoukoli možnost vážné změny. Neboť když ze mě okolnosti, v nichž žiji, udělají úplného blba, jak si mám být jist, že je správné chtít tyto okolnosti změnit?

Člověk, který vykládá veškeré myšlení jako nahodilý produkt prostředí, prostě ničí a znevažuje všechny své vlastní myšlenky – včetně této základní. Vycházet z toho, že lidská mysl disponuje konečnou autoritou, je nezbytné pro každé myšlení, dokonce i pro svobodné. Ale nic v naší zemi a v naší době nebude napraveno, dokud si neuvědomíme, že tato morální skutečnost má přednost.

Například většina z nás, jak předpokládám, četla v tisku nebo slyšela v debatních klubech diskusi, která se do nekonečna vleče mezi socialisty a naprostými abstinenty. Ti druzí tvrdí, že pití vede k chudobě, kdežto podle prvních naopak chudoba vede k pití. Mně nezbývá než se divit, jak se obě strany mohou spokojit s tak prostoduchým mechanickým vysvětlením. Samozřejmě že věc, která anglické proletáře přivádí k chudobě, je totožná s tím, co je přivádí k pití – nedostatek pevné občanské důstojnosti, nedostatek vrozeného pudu, který vzdoruje vlastní degradaci.

Když jste zjistili, proč obrovský anglický pozemkový majetek nebyl před časem rozparcelován na drobná hospodářství, jako se to stalo s půdou ve Francii, určitě jste přišli i na to, proč je běžný Angličan větší opilec než Francouz. Angličan má kromě milionu jiných příjemných vlastností i tu přednost, že dokáže žít, přesně řečeno, „z ruky do úst“, protože jejím vlivem ruka každého člověka automaticky hledá vlastní ústa, místo aby hledala nos svého utlačovatele. A člověk, který tvrdí, že anglická nerovnost v držbě půdy je způsobena výhradně ekonomickými faktory nebo že opilost rozšířená po celé Anglii je rovněž způsobena výhradně ekonomickými faktory, tvrdí něco tak absurdního, že vlastně ani nemohl přemýšlet o svých slovech, než je vyřkl nahlas.

A přesto se takto nepřirozené věci říkají a píší pod vlivem onoho nádherného tyjátru dětinské nemohoucnosti zvaného ekonomická teorie dějin. Máme mezi sebou lidi, kteří prohlašují, že všechny zásadní historické impulsy byly ekonomické povahy, a pak tedy musí vší silou vřískat, aby přiměli i moderní demokracii jednat na základě ekonomických pohnutek. Extrémně marxističtí politikové se v Anglii předvádějí jako nepatrná hrdinská menšina pokoušející se marně přimět svět dělat to, co – podle jejich teorií – svět přece dělá odjakživa. Je ovšem pravda, že v okamžiku, kdy věci přestanou být ryze ekonomické povahy, dojde k sociální revoluci. Nikdo nemůže dělat revoluci za tím účelem, aby zavedl demokracii. Kdo chce dělat revoluci, musí nejdřív mít demokracii.

Vstávám zpod stromů, neboť vítr i slabý déšť už utichly. Stromy stojí na jasném slunci zpříma jako zlaté sloupy. Kymácení stromů i foukání větru přestalo zároveň. Proto předpokládám, že se pořád ještě najdou moderní filozofové, kteří budou zarytě tvrdit, že stromy dělají vítr.

Chesterton: Esej Stromy a vítr.

The post Chesterton řeší lidské dilema: Ohýbá vítr stromy nebo stromy vytvářejí vítr? first appeared on Čítárny.

Asi nejlepší českou monografii o Gilbertu K. Chestertonovi (29. 5. 1874 – 14. 6. 1936) vydal roku 2008 spolupracovník Lidových novin Jan Lukavec (nar. 1977) pod titulem Fanatik, prorok či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti. Tato jenom na první pohled náročná knížka má 260 stran a podívejme se pro dnešek na Chestertona právě jejím prostřednictvím…

Především je nutno zdůraznit, že jednou z příčin jeho obliby v Čechách byla naše i jeho náklonnost k malým a menším.
Chesterton třeba kdysi – na rozdíl od většiny Anglie – stranil jihoafrickým Búrům a historikové ještě nezapomněli ani na to, jak promluvil v předmluvě ke spisu na Husovu počest (Londýn 1915) o českém kultu národního mučenictví a naší “odvozenosti z porážek”.

Chestertonovo jméno se v českém kraji poprvé vynořuje roku 1905.
(dokládá pan Lukavec) a první článek o něm uveřejnil už rok nato sám budoucí president Edvard Beneš. Chesterona však četli i básník Otokar Březina či filozof Ladislav Klíma a Josef Florian ho roku 1910 poprvé umístil do českého časopisu (statí o Johance z Arku).

“Největším hříchem není pýcha, ale podceňování.”
– Gilbert Keith Chesterton

Různí Chestertonovi vykladači, pravda, vytrhli tohoto Mistra už tenkrát z “pouhé” literatury a prezentovali jej hlavně jako katolíka, ale to se stává. Neublížilo mu to, ale pokud vůbec měl něco společného se zbožností Florianovy Staré Říše, leda různé kulty.
Johančin… Napoleonův… Jest ostatně nepochopitelné, píše dnes pověstný historik Paul Johnson, jak mohli Napoleona vyzdvihovat i Shaw, Hardy či Emerson.

V případě Chestertona dlužno podotknout, že měl maminku Francouzku, a to snad také sehrálo roli na jeho odlišnosti a svérázu. Boom popularity pana Chestertona nastal u nás ovšem až se vznikem Československa a zabral pak celé jedno politické a generační spektrum. Nová interpretace se však lišila od té florianovské. Jak?

Po zániku Rakouska jsme v Gilbertu Chestertonovi prostě konečně uviděli pragmatika, a to takového, kterého NIJAK nemohlo ochromit ani to, že zjistil, že neví nic. Ovlivnil rozhodně celá naše dvacátá léta a co humorista stanul po Klapkově boku. Jen “bídný” dekadent Arnošt Procházka tenkrát Chestertona odmítal, ale Procházka neuznával dokonce ani detektivku, návštěvy přijímal… vleže.

Jeho spolupracovník Miloš Marten naopak vyzdvihl podivuhodný Chestertonův intelekt a Chesterton sám měl původně blízko i k dekadenci, se kterou se ovšem spíš jen bil sám v sobě – od puberty. I tak jí v něm hodně zůstalo.

Chesterton o tyranii.
„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.
Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje.
Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti.
Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Vančura na něm, pravda, nedokázal najít pranic moderního a modernost (ostatně) nespočívá v novém způsobu vyjadřování, ale v názoru a stanovisku, zdůraznil. To je pravda, my sami však připomeňme, že právě Rozmarné léto obsahuje až překvapivé paralely s Gilbertovou Létající hospodou.

A Nezval? Měl GKC za “literárního podivína”. Hoffmeisterovi naopak učaroval, i když jej chápal jako nebezpečného nepřítele revoluce. Nu, a 23. 9. 1927 měl v Národním divadle premiéru Kamarád Čtvrtek. Neuspěl, to je fakt, ale Chesterton se do českého divadla přesto otiskl, a to prostřednictvím Klubu podivných živností, který je i na pozadí Vestpocketky, vždyť jejím jádrem je krátká Werichova povídky Muž, který sbírá fotografie rozzuřených.

Chestertonova vyzývavá věta z Heretiků o poštovní schránce, která se nezdá poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni, inspirovala zase Wolkera – k veršům Poštovní schránka. Nu, a Wolkerovo známé Stanu se menším a ještě menším… upomíná zase na Ohromné maličkosti.

Podle Václavka byl Chesterton zjevem přechodu od reakcionáře k revolucionáři a jeho katolictví jako by vycházelo z nesnesitelnosti buržoazního světa představovaného také policií v románu Koule a kříž (Čapkově nejoblíbenějším).

I kritika Teiga Chesterton nadchl, ale když chtěl Teige nějak vysvětlit jeho modernost, nevěděl, co s tím! Chestertonovo umné propojování realismu s fantastičností bohužel přitom kupodivu vůbec nezaregistrovali naši surrealisti, a tak ho aspoň pochválil za dětský přístup ke světu.
Ano, dětský, anžto právě dětství se podle Bretona blíží pravému životu.

Nikde jinde v Evropě ovšem Lukavec nevypátral (ani po mnoha letech) místo, kde Chestertona tolik propojili s moderně levicovým uměním, a to i navzdory tomu, že jde o dezinterpretaci. Česká avantgarda to však udělala a jaksi z trucu zavrhla celou tradiční literaturu, ale i církev. A to byl v Anglii ve stejnou dobu týž autor hodnocen jako katolický tradicionalista!

Chesterton je totiž neuchopitelný. Tetauer tak jeho kult nakonec radši za podvod a viděl ho spíš jako měšťáka bez sociálního zápalu a extrémního individualistu, mystika i „romantika pohodlí“.

Blahoslav Čapek přirovnal jeho dílo sice ke středověkým Miracle plays, ale bylo mu “do morku kostí prosáklé změkčujícím, sterilizujícím vlivem komfortu a do sebe propadlého, klubovkového, pudinkového stylu”. Jako egoista mu Chesterton byl i nezodpovědným příslušníkem Britského impéria a skutečně i bezděčným dekadentem.

A Karel Čapek?
Ten vnímal Chestertona jako pragmatického obránce obyčejných lidí i demokracie a měl s ním nejen strpení, nýbrž i totožné bytostné sklony. Oba bavily ohromné maličkosti, oba pojil i civilní přístup ke zločinu a Čapek od něj občas opisoval, takže Chestertonova Božská frivolita koresponduje s Čapkovým Ochočeným kolem, Co jsem našel v kapse s Čapkovou Škatulkou sirek a Co je špatného na světě se odráží v Čapkově Ženě v povolání.

A co víc, píše-li Chesterton O ležení v posteli, vytvořil Čapek Chválu zahálky. Čapkova povídka Vražedný útok rozvíjí pak i Chestertonu větu ze Stroj se zmýlil – o touze propuštěného z práce zabít průmyslníka. Ale Chesterton má detektiva inspirovaného od boha, píše Hora (1929), zatímco Čapek ne. Ten je dokonale občanský a demokratický.

A jsou tu i další rozdíly. Chestertonovi zločinci jsou bohatí, Čapkovi ne, a Čapkovy povídky většinou ani nejsou ryzími detektivkami…

Ještě víc než Čapek věnoval Chestertonovi pozornosti Peroutka. Napodoboval ho i stylem, celoživotně se k němu vracel a polemizoval prostřednictvím jeho názorů s Nietzschem i Tolstým. Chesterton je reakcí na vývoj evropského duchovního života posledních padesáti let, který vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, hrůzám materialismu a determinismu, k omrzení, nudě a nervose, psal POZITIVNĚ Peroutka, nicméně zase ignoroval náboženské Gilbertovo ukotvení. Správně ovšem asi vnímal přecenění hospody a ulice, i když nikdy nepochopil, jak mohl Chesterton milovat svět, aniž mu důvěřoval.

Podle Pavla Kosatíka je ostatně mezi Chestertonem a Peroutkou nejméně jeden velmi příkrý rozpor, a to v názoru na šance rozumu. Peroutka, ten totiž nikdy nemohl spolknout Chestertonův bonmot, že šílencem je člověk, který ztratil vše kromě rozumu. Ale Peroutka i Čapek i Chesterton si navzdory tomuhle všemu přece podali ruce ve své nechuti k příliš anarchistickému kapitalismu odporujícímu “základnímu principu inteligence vnášet rozumný pořádek do věcí”.

Ale pokračujme. Takový Eduard Bass postřehl, že Chesterton nikdy nevtipkoval “z rozpaků”, ale vnímal ho jako autora “úzkého okruhu”. Kdybychom víc znali anglický život, věděli bychom, že není veselejších a družnějších lidí, než jsou chladní, uzavření Angličané, napsal v souvislosti s Chestertonem právě Bass.

Jaroslav Paulík zase Chestertona viděl jako dandyho “s rapírem v holi” a roku 1939 přikvačil i sám Zdeněk Nejedlý a psal o příslušníku buržoasie, který pro vlastní klid obětoval snad vše.

Jako Čapek, setkal se s Chestertonem osobně i Masaryk a v myšlení obou nahmatáme paralely svazující zaujímavě demokracii s křesťanstvím.
A co se týká katolické recepce?

Snad jediným, kdo se u nás dlouhodobě vyjadřoval k Chestertonovi, byl Jaroslav Durych.
Sice ho odmítl jako spisovatele, uznával však v něm myslitele a dokonce politika a chyběly mu jen “stopy přestálých bolestí”, takže mu Chesterton “odpadal od srdce”.
Spisovatelé příliš pozitivní a neznalí bolesti a bídy Durycha ovšem odpuzovali vůbec.

Timotheus Vodička zůstal pak snad jediným Čechem, který vydal o Chestertonovi před Lukavcem i monografii.
Vyšla, existuje, to je pravda, ALE pominula bohužel Chestertona – zcela jako beletristu a Vodička – navíc (a jak si všiml Martin Putna) – přizpůsobil Chestertona určité koncepci. Jaké?
Zdůraznil až moc jeho racionalitu a vážnost a bohorovně zbavil jeho dílo protikladů. Za absolutní pravdy měl vše, co Chesterton kdy tvrdil, a tak je jeho interpretace nakonec obdobně redukující a zplošťující jako Peroutkova.

V kapitole o českých nekrolozích na Chestertona (mnohé si všímaly i současné smrti ve stejném roce narozeného Karla Krause) zaregistroval Jan Lukavec další zpochybňování kvalit Chestertonovy beletrie a (naopak) vyzdvihování toho, že byl “víc než spisovatel” či… Či přímo jedna z největších postav katolického myšlení.

Čep si zase stěžoval, že nás jeho romány nechávají chladnými a že byl Chesterton básník a mlžil a dařilo se mu obklopit smyšlené příběhy konzistentní atmosférou, avšak dějovým schématům se nedostávalo konkrétní tělesnosti a aplikace ideových principů byla ve stadiu pouhé intelektuální hry. Předurčený založením, snahou i výrazovými prostředky k největší srozumitelnosti, dosáhl tak Chesterton jen toho, že je brán co zábavný vtipkař a sofistický eskamotér, před kterým se lze tvářit, že mu nerozumíme a hlavně nevěříme ve vážnost myšlenky. Uvážíme-li, z jaké ideologie vychází (pokračuje Čep) a za které věci se celý život bil, stojíme v rozpacích před tím, že se o něm vůbec mohlo mluvit jako o pragmatickém žurnalistovi a že se mohli na jeho řemesle učit lidé, kterým je jeho ideový svět jinak k smíchu.

Ano, ano, Chesterton byl ztělesněný paradox a… Čtenáři se naučili bavit jeho karamboly, aniž se dali bohužel zranit ostnem jeho myšlenky. A kritik Tetauer zase ve svém nekrologu vnímá, že je na Chestertonovi lepší jeho anglickost než jeho katolictví. V Anglii byl katolicismus vždy spíš pojmem radosti ze života, lesku a epikurejství, na rozdíl od puritanismu, upozorňuje.

Za války u nás Chesterton (spjatý s duchem první republiky) nevycházel, a to i navzdory tomu, že býval obdivovatelem Mussoliniho jako “léku“ na zkorumpovaný parlamentní liberalismus zotročující chudé. Pokud byl ovšem ve dvacátých letech vnímán levicovými autory jako socialista, do roku 1948 ho tak interpretovali i pravičáci (i když pravicoví po našem). Aloys Skoumal vnímal Chestertona jako společenského vyděděnce na válečné stezce bojujícího s dobou královny Viktorie a jako co deklasovaného příslušníka vyšší střední vrstvy, který se obrátil k chudým. Chestertonovou negací Sovětského svazu se Skoumal prostě nezabýval a zdůraznil jeho zavrhování kapitalismu, ale… Ale co to bylo platné?

I ZAVRHUJÍCÍ byl Chesterton po roce 1948 opět na indexu, a to jako maloburžoazní ideolog imperialismu, a vrátil se (mimo bibliofilie a Příběhů otce Browna z roku 1960) teprve v polovině šedesátých (kdy o něm napsal Oleg Sus).

Lukavec nám také v jedinečné knize připomíná Chestertonův vliv na tvorbu Jiřího Suchého, ke kterému se tento Angličan dostal od Emanuela Frynty staršího i katolíka Ivana Vyskočila, kterýžto navštěvoval právě Vodičku.

Chesterton i Wilde však měli více společného, než si byl Chesterton kdykoli ochoten připustit, a žádný tedy div, že Chestertona „probírá“ na konci wildovské kapitoly i Rakušan Leon Kellner v Anglické literatuře. Chesterton dohnal Wildův vtip klaunsky na ostří, ale právě proto ten vtip vyšel z módy.

V letech osmdesátých vyzdvihl u nás dosud pomíjenou donkichotskost Chestertonových postav Antonín Přidala „sám Chesterton,“ postřehl, „sice vystačí s pár charakterovýmni typy lidové komedie, ale píše bohatou novoklasickou prózu a vnitřní logika a symbolika jsou u něj tak hluboké, že vlastně korigují i jeho publicistické názory.“

Po roce 1989 má pak tady o Chestertonovu aktualizaci velkou zásluhu Alexandr Tomský, jehož otec-archeolog rovněž konvertoval pod Chestertonovým vlivem. Také Tomského publicistika je Chestertonem poznamenána a ve svých Rozmluvách tento muž reeditoval i zmíněnou Vodičkovu monografii. Přeložil navíc dvě knihy Chestertonových výroků.

A nově se Chestertonem zabývali i Ivo Budil, Václav Cílek, Marie Štemberková, Věroslav Mertl, Mojmír Trávníček, Karel Komárek, Jaroslav Med a Přemysl Rut (který ho vnímá i jako předchůdce dnešního mytopoetického myšlení). V Anglii přitom Chesterton nebyl nikdy prorokem a v mnohých příručkách nebývá vůbec zmiňován!!! S výjimkou katolických autorů zůstal tam zájem o něj konstantně slabý a… Teprve v letech sedmdesátých se začal hledat nový klíč v jeho opožděně traumatickém dospívání, během něhož Chesterton následkem jakýchsi sexuálních obsesí nabyl víry v (jakousi) stálou přítomnost ďábla. Tohoto ďábla ovšem krajně diskutabilně přenesl i na dobové myšlenkové proudy, jako byl impresionismus.

Jezuita Medcalf chápal zase Chestertona jako blízkého Kierkegaardovi a zdůraznil, jak se tento tlustý muž během opožděného dospívání zhrozil možnosti, že snad existuje jen on… a okolí je iluzí. I následkem toho postrádají Chestertonovy postavy psychologickou hloubku, milostné vztahy u něj přešlapují na okraji zájmu a jeho styl je únavně verbalistický.

Takové sondy nás ovšem vracejí k Chestertonovým sebehodnocením a propojují ho i třeba s osobností Alfreda Hitchcocka. “Falstaff řekl, že být tlustý automaticky neznamená být nenáviděn, ale být tlustý jistě znamená být vysmíván,” mínil Chesterton.

Lukavec knihu uzavírá kapitolou o Borgesovi. Ten se k Chestertonovi vyjadřoval často a měl ho za nejlepšího Poeova dědice. Poea podle něj Chesterton ještě předčil a Borges se opakovaně vrací k Chestertonovu výroku, že máme v duši překvapivější, početnější a pojmenovatelnější odstíny než je barev podzimního lesa. A každý ten odstín lze vyjádřit něčím na škále mručení až skučení…

Podle Borgese jde o vůbec nejbystřejší postřeh o jazyce, jaký byl kdy vysloven, ale Argentinec zrovna tak vnímal, nakolik tvořila Chestertonovu přirozenost jeho vnitřní rozpolcenost mezi harmonickým a katolickým přístupem. Svět, jak se zdá, mu byl divým chaosem… a Borges otevřeně přebral řadu Chestertonových námětů a rozvinul je v jiných kontextech.
Tak třeba příběh O zrádci a hrdinovi vyšel z Chestertonovy povídky U zlomené šavle.
Teologové jsou perzifláží Koule a kříže.
A jako jeden z mála příkladů epického umění dvacátého století uvádí Borges Baladu o bílém koni.

Vedle Borgese, Ameryho či Martina Komárka (jehož Smrťáky podvědomě inspirovala Létající hospoda) ovlivnil Chesterton i další autory fantastiky a konkrétně třeba Laffertyho či Gene Wolfa. Silně také inspiroval Terry Pratchetta. Už diskutabilnějším mi připadá tvrzení, že na něj navazuje i tzv. steampunk…

Parafrází Chestertonovou jsou nesporně i části Tolkienovy stati O pohádkách a Ecovo Foucaultovo kyvadlo stojí zas na výroku: Od chvíle, kdy lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli.
Chesterton (ostatně) varoval před čímsi daleko horším než komunismus. Před amorálním liberalismem. A neměl snad pravdu? Právě tento (agresivně) ekonomický liberalismus vede nás přece dnes k morální anarchii.

A Chestertonův skepticismus?
Skepticismus hlavně vůči mezím vědeckého poznání? Je, jak dnes vidíme, až překvapivě blízký postmoderní filozofii, jejíž hlasatelé ho sice neřadí mezi své předchůdce, avšak Blaise Pascala ano (a ten bývá s Chestertonem srovnáván).

Jako i Spengler choval ovšem Chesterton odpor k myšlence evropocentrismu a pokud dnes jiný filozof Bauman tvrdí, že postmoderna se snaží obnovit svět, který moderna odvrhla, a to znovu-začarováním světa a znovu-okouzlením světa, který se moderna urputně snažila odkouzlit, musíme si uvědomit, že tutéž snahu měl již Chesterton.

Není racionalistů, říkával, a věříme v pohádky a žijeme v nich. A je-li dnes odsuzován pro bláznivost svých hrdinů či alegoričnost a dokonce pro neživotnost? Zbytečné! A spousta čtenářů ho bude pořád cenit pro jeho blázniviny. Pro nezkrotně donkichotský optimismus. A ačkoli měl Chesterton za ideového protivníka Nietzscheho, velebil také člověka vlastní nezávislé vůle a na moderní době uznával (jen?) poezii každodennosti, a to i vč. krejcarových krváků.

Chválil tak i Stevensona (o kterém letos píši celý rok do časopisu Tvar), a právě Robert Louis Stevenson uměl prý podle Chestertona jako jediný psát o „vzrušující náladě chvíle, kdy se oči velkoměsta rozsvěcují jako oči kočky”.

Musíme uznat zásluhy populární literatury, která vprostřed blábolení pedantů a školometů odmítá nazývat přítomnost prozaickou a obyčejné věci všedními, tvrdil… a vyznával potěšení z malých věcí, což je přece jen a skutečně i vlastnost Angličanů (z “malého“ ostrova). Navazoval na Carrolla i na Leara a rovněž filozof Hegel (blízkost jeho dialektiky Chestertonovým paradoxům bije do očí) postřehl, že v Anglii nemají abstraktní a obecné principy pro lidi přitažlivost a že tu obecné doktríny a těžko pochopitelné teorie zkrátka… nezabírají…

Chesterton je mrtev víc jak tři čtvrtě století, ale nejvýznamnější z jeho společností The American Chesterton Society ( www.chesterton.org  ) oživuje i dál zájem o “nejnespravedlivěji opomíjeného autora dvacátého století”. A tento zájem, věřme tomu, je aktuálnější než kdykoli předtím…

The post Jak viděli spisovatele Gilberta Chestertona čeští spisovatelé a kritici first appeared on Čítárny.

IVO FENCL / PUBLICISTA, SPISOVATEL

Nový Chesterton – znáte chytřejšího spisovatele?
Na mezinárodním veletrhu Svět knihy 08 v Praze jsem párkrát potkal Alexandra Tomského a jenom čirou náhodou si před jedním z těch setkání koupil jím do češtiny přeloženou knihu citátů z G. K. Chestertona. Tomský ony pasáže vybral z Angličanových článků… Líbí se mi podobné náhody a překladatel mi knihu podepsal plný energie i radosti a pohotově vylovil (a to rovnou z hlavy) i aforismus. Alkoholik i abstinent jsou na tom ve vztahu k alkoholu stejně. Oba ho vnímají jako drogu, smál se: „Vy jste ňákej smutnej!“ Měl pravdu – a když jsem sklopil oči k deskám knihy (Karmelitánské nakladatelství 2007, 304 stran), teprve jsem si povšiml celého znění titulu: Úžas, radost a paradoxy života v díle G. K. Chestertona…

Stále skvělý Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880)
V Praze jsem si (také úplnou náhodou) koupil i několik let starý výbor z Flaubertových dopisů Dílo je vše (Arbor vitae 2005). Nejčastější adresátkou těchto psaníček byla Louise Coletová, ale i George Sandová, Guy de Maupassant či Edmond de Goncourt. Poměrně extrémní Flaubertovy názory na psaní jsou známy, přesto či právě proto stojí jejich esence za projití. Cituji z dopisu na téma psaní paní Bovaryové: … byl velmi spokojený s mojí scénou líbání. Ale před tímto místem je jiné, jež obsahuje osm řádek a stálo mne pět dní práce.

Klasika v novém kabátě
Knižní veletrh na Výstavišti byl opravdu mezinárodní, a tak tu své dílo Bartleby a spol. (Garamond 2006) podepisoval i portugalský autor Enrique Vila-Matas (nar. 1948).
Písař Bartleby je, jak známo, už klasická povídka Hermanna Melvilla (česky vyšla samostatně) o muži, který náhle odmítne účast na šedi svého světa a zemře. Vila-Matas vztáhl dnes tento „nečin“ na životy celé dlouhé řady spisovatelů, kteří se odmlčeli anebo dokonce zmizeli a kteří možná i udělali lépe, že v psaní nepokračovali. Pověstný J. D. Salinger je ovšem jenom jedním z nich…

Neutápějme se ale pouze v literatuře, ačkoli útěkem ona určitě není, číst znamená postavit se tváří v tvář skutečnosti v jejím nejkoncentrovanějším stavu, míní totiž ústy své hrdinky belgická spisovatelka Amélie Nothombová (nar. 1967 v Japonsku), autorka nejen loni u nás vydané knížky o vztahu krásky a ošklivky Antikrista (Garamond).

Biografie génia jménem Nikola Tesla
Ne, neutápějme se, a čtěme proto i sborník Davida Childerse Nikola Tesla a jeho tajné vynálezy (DOBRA 2008). Autorem podstatné části textu je tu přitom sám titulní génius, a to díky pozoruhodné stati Problematika zvyšování energie lidstva (se zvláštním přihlédnutím k využití energie Slunce). Teslův moderní životopisec Marc Seifert, jehož kniha Nikola Tesla: vizionář – génius – čaroděj vyšla loni rovněž česky, přispěl sem dvěma závěrečnými kapitolami Teslovy laserové zbraně a paprsky smrti a Tajná historie bezdrátové komunikace, po čemž publikaci uzavírá přesný přepis dokumentů FBI o Teslovi. Bohužel ale plný navždy začerněných míst!

Redakce doporučuje oceněnou knihu!
Domek pana Stilburyho, magický román Ivo Fencla

The post Spisovatel Ivo Fencl doporučuje knihy Chestertona, Flauberta i Teslovu biografii first appeared on Čítárny.