První věta, kterou Antoine De Saint Exupéry věnoval dětem zní: “Odpusťte děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému!“ A to je klíč k úspěšnému přečtení.
Malý princ opravdu není pro děti z několika prvních ročníků základních škol. Není to klasická pohádka, ač se tak tváří. A pravý poklad v něm lze najít až ve chvíli, kdy děti začínají hlouběji hloubat nad okolním světem. Opravdu si netroufám říci, jestli je to v deseti či patnácti letech…

Kdo by neznal Exupéryho a Malého prince!
Přiznám se, že jako dítě mě příliš nezaujal, jaksi jsem ho nechápala a v povinné četbě jsem si ho zařadila mezi knížky, které bylo třeba číst z čirého donucení.

Jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury je něčím, co by mělo být v knihovničce snad každého.
Líbezně psaná knížka v sobě skrývá obrovský poklad, celou pokladnici lidských vlastností, dobrých i zlých a pokaždé vás přinutí se zamyslet. Nad smyslem příběhu o malém galaktickém cestovateli, nad svoji současnou situací i nad svojí vlastní minulostí. A je možné, že se k ní budete v průběhu života čas od času vracet. A náhle uvidíte v obchodníkovi podobného „závisláka“ jako v opilci, možná spatříte ve vztahu růže a Malého prince cosi podobného ze vztahu milostného…

Moudrá liška
Navždy mě ovlivnil například ten nesmrtelný výrok a výjev s liškou. Co je to ochočit? „Znamená to vytvořit pouta… Až si mě ochočíš, budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“„Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem…“

A liščino malé velké tajemství, které vyjevila Malému princi?

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„…Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

To je klasika, kterou tomuto jedinečnému dílu už nikdo nikdy neodpáře.

Úplný závěr – jak ho děti chápou?
Jako dítě jsem neměla šanci pochopit epizodu s hadem, kdoví, jak ji chápou dnešní děti.

„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst…“
„Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had.

Malý princ se usmál:

„No, příliš mocný nejsi…Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…“
„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had.

Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.

„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě.
„Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…“
Malý princ neodpověděl.

„Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…“

Nebo ano?

“Máš dobrý jed? Jsi si jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“
Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl…
…Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa… „
„U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo…“

Pokud tápete a hledáte v Malém princi dodnes tu hlubokou moudrost mnoha rovin, sáhněte po takovém malém komentáři…

Na pultech knihkupectví se nedávno objevila miniaturní podoba Malého prince.
Dá se říci, že je to varianta pro dospělé. Mathias Jung napsal malou publikaci s krásnou textilní záložkou Malý princ v nás. A jak je příjemná knížka navenek, tak je krásná i uvnitř. Co vám zůstalo v Malém princi skryto, to Mathias Jung odhalí. Nebo vás podnítí k přemýšlení společně s citáty z jiných psychologických děl, děl Antoine de Saint-Exupéryho a svým vlastním úsudkem.

Víte, že i v Malém princi můžete nalézt tato moudra?

„Zas jednou my lidé stavíme na místo čehosi pravého (touhy) cosi nepravého (chorobnou závislost). Pomocí pilulky se katapultujeme do spánku, vybuzujeme k vyšším výkonům, zlepšujeme si náladu. Saháme po surogátech, místo abychom získávali spánek, pracovní schopnosti a životní radost přímo ze života.“

„To, čemu říkáme „výchova“, znamená ve skutečnosti často jen vlečení dětí naším směrem a bránění jim v rozhledu, místo abychom je nechali projít nádherným obloukem jejich životního a slunečního cyklu.

Když se necháte zkrotit, pak se stane, že budete plakat.

Každý člověk má své vlastní hvězdy. Těm, kdo bloudí, ukazují cestu. Pro ostatní jsou to jen světla.

Znovu projdete s Malým princem všemi planetami, kde jednotliví obyvatelé reprezentují lidské vlastnosti, tak přirozené a přesto tak pokřivující. Uvědomíte si hlubší souvislosti ve vztahu s liškou či růží. Nebo s hadem… Vřele doporučuji!

Malý princ | Antoine de Saint-Exupéry | přeložila Zdeňka Stavinohová, 1972 | Ilustroval Antoine de Saint-Exupéry |
Vydal Albatros, 2007, dotisk 12. vydani | 1. vydání v SNDK v roce 1959 ilustrovala Helena Zmatliková, 2. vydáni v roce 1966 Vladimirem Fukou, ostatni autor.

The post Malý princ a Exupéry odkrývá tajemství: Co je důležité, je očím neviditelné! first appeared on Čítárny.

V doslovu ke knížce Malý princ, kterou napsal Antoine de Saint-Exupéry píše Anton Hykish, že když četl dětem tuto knížku a viděl jejich rozzářené oči, tak se sám rozplakal. Také jsem slyšel, že ti, kteří neumí plakat celým srdcem, neumí se od srdce zasmát.
Malý princ je právě o takových věcech, kterých si v životě málo všímáme nebo si jich nevážíme. Je to poetická knížka pro děti o dospělém světě, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro ně bylo napsáno.

Pohádka se nečte jen proto, aby uspala děti, ale také proto, aby probudila dospělé.
Rúfus 

V jednom ze svých dopisů matce se přiznal:
„Nenávidím lidi, kteří píší pro zábavu a hledají efekty. Musíš mít co říct.”

Saint-Exupery byl romantik nebes, který se nevyhýbal pozemským radovánkám. Podle jeho přátel miloval psaní, mluvení, zpěv, hraní, pronikání do podstaty věci, jídlo, přitahování pozornosti na sebe, péči o ženy. Byl to muž bystré mysli s vlastními výhodami a nevýhodami, ale který vždy stál za obhajobou univerzálních lidských hodnot.
A hlavně měl o čem psát a dodnes oslovuje celé generace.

Jeho slavná pohádka Malý princ, která vyšla poprvé šestého dubna 1943, je o tom nejdůležitějším v tomto životě. O životě na jedinečné planetě Zemi.

O čem je světově známý příběh…
Kdykoliv jsem knížku četl, napadalo mě jedno slovo, vždy, když narazím na tuto větu:
“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu …,” řekl malý princ.
Tím slovem je naděje. Příběh je o naději v různorodém světě, tu velikášském, tu narcistickém, tu laskavém, tu veskrze špatném. O naději, která stojí nad tím vším, o naději, skrze kterou chápeme tento těžko uchopitelný svět… proč funguje a proč má smysl. Slovy Saint-Exupéryho:
“Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…”

Saint-Exupery vypráví jednoduchý příběh pilota, který havaruje v poušti a potkává úplně malého kluka, Malého prince.
Ten přichází na naší planetu ze vzdálených vesmírných světů a vypráví mu o své podivuhodné životní pouti. Na své planetě měl tři sopky, které jednou za týden vymetal, semena baobabů, které denně vyrýval, neboť jejich kořeny by mu mohly jeho planetu roztrhnout. A také květinu. Ta však byla velmi pyšná protože si myslí, že je jediná svého druhu ve vesmíru. Malý princ si přesto květinu zamiloval. Stále mu však chyběl přítel a vydal se ho hledat.

Svým vyprávěnímř řekne Malý princ mnohem víc: prozradí nám tajemství, které tajemstvím vlastně vůbec není!
Fantastické putovaní po vymyšlených planetách je blízké dětem a duchovní přesah knížky osloví vnímavé dospělé.

NENÍ IDEÁLNĚJŠÍ KNÍŽKA PRO RODIČE, KTEŘÍ CHTĚJI ASPOŇ CHVILKU ČÍST SVÝM DĚTEM.

Malý princ probouzí každého vnímavého čtenáře, protože nikdy se nenechá odbýt polopravdou či výmuvou.
Malý princ nikdy nepoučuje, ale sám je poučován ze všech stran co má dělat, co je správné nebo ne. V tom je právě velikost příběhu, který má tolik rovin, kolik je schopen čtenář unést nejen ke svému věku, ale i schopnosti přemýšlet.

Útlá knížka o dospělém a dětském vnímání světa, je tak po právu zařazována mezi to nejlepší, co v oblasti knížek pro děti bylo napsáno.
A čím jsem starší, tím víc s touto větou víc souhlasím. Kniha Malý Princ by měla zářit v každé dětské knihovně tak dlouho až přijde čas, kdy dítě pochopí nejen příběh, ale celou knihu. Pak přijde čas, aby ji předalo dál, svým dětem.

Malý princ | Antoine de Saint-Exupéry | přeložila Zdeňka Stavinohová, 1972 | Ilustroval Antoine de Saint-Exupéry |
Vydal Albatros, 2007, dotisk 12. vydani | 1. vydání v SNDK v roce 1959 ilustrovala Helena Zmatliková, 2. vydáni v roce 1966 Vladimirem Fukou, ostatni autor.

Ukázky z knihy…

Takže sedmá planeta, kterou navštívil, byla Země.
Země není jednoduchá planeta!
Je tu sto jedenáct králů (včetně samozřejmě černochů), sedm tisíc geografů, devět set tisíc obchodníků, sedm a půl milionu opilců, tři sta jedenáct milionů ambiciózních lidí – celkem asi dvě miliardy dospělých.

Abyste měli představu o tom, jak velká je Země, řeknu jen, že dokud nebyla vynalezena elektřina, musela být na všech šesti kontinentech držena celá armáda lampářů – čtyři sta šedesát dva tisíce pět set jedenáct lidí .

Při pohledu zvenčí to byl nádherný pohled. Pohyb této armády se stejně jako v baletu podřizoval nejpřesnějšímu rytmu.
Jako první vystoupili lampáři z Nového Zélandu a Austrálie. Když rozsvítili světla, šli spát. Za nimi přišli na řadu lampáři z Číny. Poté, co předvedli svůj tanec, zmizeli také v zákulisí. Pak přišli na řadu lampáři Ruska a Indie. Pak v Africe a Evropě. Pak do Jižní Ameriky. Pak v Severní Americe. A nikdy neudělali chybu, nikdo nešel na pódium ve špatnou dobu. Ano, bylo to skvělé.
Pouze lampář, který musel zapálit lucernu na severním pólu, a jeho bratr na jižním pólu – jen tito dva žili snadno a bezstarostně: svou práci museli dělat jen dvakrát do roka.
…

Každý člověk má své vlastní hvězdy. Těm, kdo bloudí, ukazují cestu. Pro ostatní jsou to jen světla.

…

Je mnohem těžší soudit sebe než ostatní. Dokážete-li se správně posoudit, jste skutečně moudří.
…

Každý člověk má své vlastní hvězdy. Těm, kdo bloudí, ukazují cestu. Pro ostatní jsou to jen malá světýlka. Pro vědce jsou jako problém, který je třeba vyřešit. Pro obchodníka jsou zlato. Ale pro všechny tyto lidi jsou hvězdy němé. A budete mít velmi speciální hvězdy…
Jak to?
Podíváš se v noci na oblohu a tam bude taková hvězda, kde bydlím, kde se směju, – a uslyšíš, že se všechny hvězdy smějí. Budete mít hvězdy, které se umí smát!
…

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.
“Víš,” řekl jsem malému princovi, “ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.”
“Moje přítelkyně liška…,” řekl mi.
“Človíčku, už nejde o lišku.”
“Proč?”
“Protože umřeme žízní…”
Nepochopil, proč takhle uvažuji, odpověděl mi:
“Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…”
Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…
Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:
“Mám taky žízeň … hledejme studnu …”
Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.
Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžínat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.
“Tak ty máš také žízeň?” zeptal jsem se ho.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: “Voda může dělat dobře i srdci…”
Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem … Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.
Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:
“Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…”
“Ano, jistě,” řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny v písku ve svitu měsíce.
“Poušť je krásná…,” dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic … Neslyšíme nic … A přece něco září v tichu …
“Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu …,” řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
“Ano,” řekl jsem malému princi, “ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!”
“Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,” pravil.
Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…
A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…
A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitu studnu.
…

“Jsi krásná, ale prázdná,” pokračoval Malý princ. “Nebudu chtít zemřít kvůli tobě.”
Samozřejmě, že náhodný kolemjdoucí při pohledu na mou růži řekne, že je úplně stejná jako ty. Ale ona jediná je mi milejší než vy všichni. Koneckonců, byla to ona, ne ty, koho jsem zaléval každý den. Přikryl ji, ne tebe, skleněným krytem. Zablokoval ji clonou a chránil ji před větrem. Zabil jsem pro ni housenky a nechal jsem jen dvě nebo tři, aby se vylíhli motýli. Poslouchal jsem, jak si stěžuje a jak se chlubí, poslouchal jsem ji, i když ztichla. Ona je moje.”

The post Malý princ. Proč se kniha Saint-Exupéryho bude číst i za 200 let? first appeared on Čítárny.

Citadela Exupéryho. Jsou knihy, které s vámi proputují celý život. A pokaždé, když do nich nahlédnete, jste autorem vyprovokováni k přemýšlení.
Takové knihy jsou hodny, aby byly ve vašich knihovnách a vašich myslích.

Saint-Exupery v jednom ze svých dopisů matce přiznal:
„Nenávidím lidi, kteří píší pro zábavu a hledají efekty. Musíš mít co říct.”

V této knize můžete začít číst kdekoliv, nemá počátek a nemá konec, ale každá strana je výzvou pro ty, kteří chtějí hledat odpovědi na otázky, jenž si kladou všichni přemýšlející na tomto světě.

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, Vyšehrad spol. s r. o., Praha 1994, překl. Věra Dvořáková, výběr
Antoine de Saint-Exupéry: Citadelle, Gallimard, France 1997, kompletní vydání
Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, Vyšehrad spol. s r. o., Praha 2002, překl. Věra Dvořáková, kompletní vydání

Výpisky z knihy Citadela:

Vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku.
Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou.
Jestliže uvěřím v mír dosažený zbraní, pak zemřu, sotva odzbrojím.
Mír mohu nastolit jen tehdy, pokud ho sám vytvářím.

Není důležité, co zanecháš, ale co zaseješ. Katedrála není kameny, ale duší těch, kdo ji stavěli.

Člověk je jako citadela. Zboří zdi, aby získal svobodu, ale stane se jen zříceninou otevřenou hvězdám. Pravá svoboda není v rozbití zdí, ale v tom, co si v sobě vybuduješ.

Litovat ran, které jste utrpěli, je stejné jako litovat toho, že jste se narodili na tento svět nebo že jste se narodili ve špatnou dobu. Minulost je to, co utká vaši přítomnost. Nedá se s ním nic dělat. Přijměte to a nepřenášejte v tom hory. Stále s nimi nelze pohnout.

Bůh není něco, co bys mohl spatřit nebo pojmenovat. Je v tichu mezi slovy, v prázdnotě mezi věcmi, v touze, která tě vede dál.

Přikázal jsem proto povolat vychovatele a řekl jim: “Vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani dělat z nich mravence, kteří mají žít v mraveništi. Nepovažují za důležité, bude-li člověk více nebo méně uspokojen. Důležité je, bude-li více nebo méně člověkem. První pro mne není otázka, bude-li člověk nebo nebude šťasten. A nejsou pro mne důležitá tučná břicha lenivců, kteří jsou jako dobytek v chlévě.
Nebudete je přecpávat prázdnými formulkami, nýbrž obrazy, které jsou nositeli struktur.
Nebudete je sytit především mrtvými znalostmi. Ale ukujete jim styl, aby mohli věci uchopit.
Nebudete jejich způsobilost posuzovat podle schopností, které snad projeví v tom či onom směru. Neboť nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Budete proto přihlížet především k lásce. Nebudete zdůrazňovat užitek. Ale lidskou tvorbu, aby určitý člověk hobloval své prkno poctivě a věrně, a on je pak ohobluje lépe.
Budete učit úctě, neboť ironie je věcí darmochleba a znamená, že byly zapomenuty tváře.
Budete bojovat proti poutům, která člověka svazují s hmotnými statky. Budete vytvářet z lidského mláděte člověka, a to tak, že je budete učit především směně, neboť kde není směny, zbývá jen zkornatění. Budete učit rozjímání a modlitbě, neboť jimi se duše stává širší. A lásce. Neboť co může nahradit lásku? A sebeláska je opak lásky. Trestat budete především lež a také udavačství, i když to obojí může být zajisté člověku prospěšné a obci zdánlivě také. Ale silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky. A není věrný ten, kdo dokáže zradit druha, s nímž pracuje. Já potřebuji silné město a nehodlám opřít jeho sílu o lidskou hnilobu.

Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si jí opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč.
V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo, vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví se vraceli s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné.

Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.

Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je. I mně se v mládí líbilo nést kolem čela tuhle aureolu sečných ran, jež utržili druzí. Vracel jsem se a oháněl mrtvými kamarády a jejich strašnou beznadějí. Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu — že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu.

V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha. Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

Chátrou však nazývám ty, kteří jsou živi z činů druhých lidí a podle nich se mění jako chameleóni a hledí s láskou jen tam, odkud jim plynou dary, a mají rádi potlesk a soudí sami sebe z pohledu davů: nikde je nelze najít, nejsou podobni citadele, uzavřené nad vlastním pokladem, a nepředávají své heslo z pokolení na pokolení, ale nechávají své děti naopak vyrůstat, aniž je hnětou. A vyrážejí po světě jako houby.

Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo odmítl lásku, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď.

Všechno jsme pochopili,” začali vykřikovat logikové a navzájem si blahopřáli.

Jen si nedělej iluze,” řekl mi otec. “Nemysli si, že je ten člověk zoufalý, že v noci nespí a lomí rukama a bouří hněvem proti Bohu nebo proti sobě či lidem. Není v něm totiž nic, jen čím dál větší nepřítomnost. Co by mohl mít společného s lidmi? Teče mu z očí a paže z něho visí jako větve. Z celého města už k němu doléhá pouze vzdálený šum. Život už ho vyživuje jen matnou podívanou. Podívaná nic není. Žít můžeš jen z toho, co přetváříš. Ne však z toho, co je do tebe ukládáno jako do skladiště. Kdyby ten člověk mohl vzít bič a šlehat koně a nosit kameny a pomáhat při stavbě chrámu, žil by. Ale jemu je všechno dáváno.

Podobal jsem se také člověku, který na své cestě zvedl dívku, probodenou dýkou. Nese ji v sukovitých pažích zhroucenou, odevzdanou jako náruč růží, tichounce uspanou zábleskem ocele a skoro s úsměvem opírající bledé čelo o okřídlené rameno smrti, ale nese ji k planině, k lidem, kteří ji uzdraví.
“Ty spící krasavice, kterou naplním svým životem, neboť mi už nezáleží na lidských marnostech, hněvech a pachtění, ani na majetku, který bych mohl získat, ani na bolestech, jež by mne mohly potkat, ale jen na tom, za co se směňuji. A nesu teď své břemeno k ranhojičům v pláni a stanu se světlem očí, kadeří vlasů na čistém čele, a jestli ji, až se uzdraví, naučím modlitbě, celá se vzpřímí vnitřní dokonalostí jako stvol květu, pevně podpíraný kořeny …”
Mé tělo praská jako stará skořápka a už mi není vězením. Pozvolna sestupuji z horského svahu a připadá mi, že vleču za sebou jako široký plášť všechny kopce a pláně a tu a tam, jako zlaté hvězdy, světelné body příbytků. Ohýbám se jako strom obtěžkaný dary.
Žehnám ti, můj spící lide, ještě spi.

The post Citadela Saint-Exupéryho. Neobyčejně inspirující hledání svorníků našeho chování a myšlení first appeared on Čítárny.

Petr Sís s empatií, lehkostí a citem pro dobovou atmosféru vypráví příběh legendárního francouzského letce, dobrodruha a spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho (1900–1944).
Mimořádně zpracovaný obrazový životopis sleduje rodinné zázemí, dětské sny, práci pro leteckou poštu i osudový poslední let nad Středozemním mořem. Je to portrét muže, jenž s oblibou četl i psal přímo v kokpitu letadla, odvážně překonával hranice dosud možného a zároveň zůstal velkým snílkem. Po celý život si v sobě uchoval zvědavé a hravé dítě – svého Malého prince.

KNIHA O OSAMĚLOSTI, HLEDÁNÍ KRÁSY A SMYSLU ŽIVOTA.

Petr Sís se narodil v roce 1949 v Brně. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a The Royal College of Art v Londýně. Od roku 1984 žije v USA. Věnuje se animovanému filmu a autorské knize pro děti; jeho tituly vycházejí vedle češtiny také v anglických, francouzských, německých, španělských ad. mutacích. Za svou bohatou tvorbu získal mnohá ocenění po celém světě, mj. Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně (krátký film Hlavy, 1980) a dvakrát Ragazzi Award (knihy Strom života, 2004; Zeď, 2007) plus Cenu H. Ch. Andersena v Boloni (2012). V České republice vycházejí jeho práce, snoubící osobně laděný, často vzpomínkový text s imaginativním výtvarným doprovodem, od poloviny 90. let: Tři zlaté klíče (1995), Hvězdný posel (1996), Tibet (2005), Ptačí sněm (2011) aj.
{youtube}kEWPRC6S8w4{/youtube}

The post Petr Sís. Bilderbuch Pilot a Malý princ o životě Saint-Exupéryho first appeared on Čítárny.

Může za to druhá světová válka, před kterou musel Saint-Exupéry odejít do USA. Žil tady asi tři roky, než v roce 1943 dostal povolení od generála Eisenhowera pokračovat ve válce jako pilot. Jeho věk totiž přesahoval 8 let povolenou hranici.  Nakonec 31. července 1944 odletěl na průzkumnou misi nad Středozemním mořem a nikdy se nevrátil. Bylo mu 44 let, když zahynul. Části jeho letadla byly nalezeny o několik let později. Rybář poblíž Marseille chytil Saint-Exupéryho stříbrný náramek do své sítě. Ten je dnes v muzeu The Morgan Library & Museum.

S jeho smrtí je spojeno jedno malé tajemství.  V jeho knize Malý princ sledoval slunce přesně 44krát.

Kniha Malý princ.
Byl duben 1943. Nedlouho před tím, než Saint-Exupéry z USA odletěl, přišel ke své přítelkyni Silvii Hamiltonové a dal ji hnědý a pomačkaný sáček se slovy. “Rád bych vám něco nádherného dal, ale to je všechno co mám”. Uvnitř byl rukopis a Saint-Exupéry ilustrace pro Malého prince, které od roku 1968 vlastní The Morgan Library & Museum.
Celkem 25 rukopisných stránek s přeškrtanými slovy, popálené cigaretou a skvrnami od kávy. A 43 kreseb pro knihu.
V roce 2014 byly součástí vzácné výstavy v The Morgan Library & Museum. Byly zde k vidění i osobní dopisy, fotografie a artefakty zapůjčené ze soukromých sbírek, muzei a knihoven ve Francii a ve Spojených státech. V muzeu si kopie jeho kreseb můžete dnes za pár dolarů koupit.

Malý princ byl do rodného jazyka Saint-Exupéryho přeložen až za dva roky po anglické verzi. A dokonce i v době vydání v New Yorku úspěch knihy nebyl až tak očividný.
Dnes byla kniha přeložena cca do 260 jazyků a dialektů a stále vychází v miliónech výtiscích.

Když jsem se zeptal, Saint-Exupéryho, jak Malý princ vstoupil do jeho života, řekl mi, že jednoho dne se podíval dolů na to, co mělo být prázdným listem a uviděl tam malou dětskou postavu. Zeptal se jí, kdo je a on odpověděl, že Malý Princ.
Novinář John Phillips, rozhovor se Saint-Exupérym pro Life

Kniha Malý Princ by měla zářit v každé dětské knihovně tak dlouho až přijde čas, kdy dítě pochopí nejen příběh, ale celou knihu. Pak přijde čas, aby ji předalo dál, svým dětem.

The post Tajemství Malého prince a skutečný příběh Saint-Exupéryho originálních ilustrací first appeared on Čítárny.

O knize Malý princ není třeba psát. Sama o sobě je světově proslulým literárním klenotem, kterým se například inspiroval i Petr Sís (Pilot a Malý princ). Ale určitě je málo lidí, co dílo Exupéryho znají jako pop-up knihu.

Pokud vím, kniha ještě v Česku v této podobě nevyšla. V anglické verzi je dostupná na Amazonu.

{youtube}tRu9L2-aT1c{/youtube}

The post Malý princ Exupéryho jako pop-up kniha first appeared on Čítárny.