Dostojevskij byl také tématem rozhovoru ministerského úředníčka Kopáče s tzv. historikem Martinem P. Putnou v toxickém DenikuN. Rozhovor je zřetelně naplněn nenávistí a zvráceným pohledem na historii. Přesto, že názory Putny jsou většině putna, rád bych ocitoval pár řádků z článku ze dne 10. listopadu 2021, který je ale zamčený. Obraz pseudointelektuální scény tak nabývá jasné ideologické kontury.

Kopáč: Má smysl ta letošní výročí připomínat?
Putna: Připomínat určitě, ale asi tak, jako se připomíná vstup Rudé armády do Československa v roce 1945.
…
Kopáč: Co je na Dostojevském tak negativního?
Putna: Je to s ním stejně dvojznačné jako se vstupem sovětských vojsk do protektorátu v pětačtyřicátém. Ukončila sice jednu okupaci, ale zahájila okupaci jinou: místo nacismu komunismus. Dostojevskij vytvořil některá díla, která jsou fantastická a dají se dodnes číst, zároveň je ale osobností toxickou, plnou nenávisti a zlých ideologií.
Kopáč: Konkrétně?
Putna: Konkrétně jde o velkoruské mesiášství, antisemitismus, explicitní pohrdání.

Dostojevskij by se nějakým Putnou asi nezaobíral, ale možná by mu připomněl prvního ruského “zahraničního” agenta Herzena, který prosazoval názor, že je škoda být Rusem.
Dostojevskij by proto možná jen poznamenal, že: Putna se s nenávistí sice nenarodil, ale dokonale si ji osvojil svým naprosto stupidním postojem k životu a pocitem méněcennosti. Podobně jako zmíněný Herzen, pak vnímá realitu jen pod jedním správným úhlem, který určuje státní propaganda.

Pokud tedy Putna říká něco jako “dvě století s toxickým spisovatelem,” pak se nabízí myšlenková paralela dvě desetiletí s toxickým pseudohistorikem.

Samozřejmě není sám při zpochybňování role Rudé armády při osvobozování Československa od německého a nacistického Protektorátu.
Podobné historické zpochybňování nám předvedl např. další proamerický profesor Klvaňa, na New York University, který tvrdil v podstatě to samé co Putna:

“Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu.
Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným.”
Více>>

Klvaňa ale nějak opomněl, že po osvobození ČSR Rudá armáda z československého území odešla. Celá! Komunistické převzetí moci, po demokratických volbách, proběhlo až v roce 1948.

The post Dostojevskij byl jednoznačně génius a je nám putna, co si myslí Putna first appeared on Čítárny.

Deník spisovatele je nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí tvorby ruského génia.

Ukázky z knihy:

STARÁ BAJKA KRYLOVA O JEDNÉ SVINI

A abych o tom všem posléze už úplně skončil, uvedu maličkou, velmi pěknou bajku Krylova, kterou jistě teď všichni zapomněli, neboť co je do Krylova v nynějším podnikavém století plném shonu?

Na tu bajku jsem si mimoděk vzpomněl, když jsem už začal psáti svůj článek o financích a o ozdravení kořenů. U Krylova má krásnou morálku, ale na jiné téma, na téma o jiných kořenech. Ale to je jedno, hodí se i na nás. Zde je ta bajka.

Pod staletým dubem Svině hojně žaludů se nacpala, vyspala se ihned líně, protáhla se, zívla a vstala a rypákem kořeny podrývat se jala.
“Vždyť tohle stromu škodí”, z dubu Havran Svini dí. Kořeny když obnažíš, uschnout může.”
“Ať si uschne”, Svině vece. “Mně z toho nebude hůře, nevidím v něm zisku přece, ať zmizí, není mi to líto, pravím, jen když jsou žaludy, na sádlo z nich trávím.”
Dub jí praví. “Nevděčnice! kdybys byla schopna, abys rypák zvedla, pak bys jistě ihned zhlédla, ty žaludy že na mně rostou přece.”

Jak se vám líbí bajka? A což budeme chtít se podobat takovému portrétu?

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
Avšak přece Evropa teď za nic neuvěří, že u nás v Rusku se mohou rodit nejen vědečtí pracovníci (velmi sice nadaní), nýbrž i géniové, vůdcové lidstva na způsob Bacona, Kanta a Aristotela. Tomu nikdy neuvěří, neboť nevěří v naši civilizaci a nezná naši přicházející ideu.
Ve skutečnosti mají i pravdu, neboť přímo nebude u nás ani Bacona, ani Newtona, ani Aristotela, dokud se nepostavíme sami na cestu a nebudeme duchovně samostatní. Ve všem ostatním stejně tak, ve svém umění, průmyslu: Evropa je ochotna nás chválit, hladit po hlavičce, ale za své nás neuznává, pohrdá námi tajně i zjevně a mnohdy se jí dokonce tak protivíme, protivíme se jí úplně, zvláště když se jim vrháme na krk s bratrskými polibky.

Ale odvrátit se od okna do Evropy je těžké, v tom je fatum. A přitom Asie – vždyť to přímo může býti naše východisko v naší budoucnosti – zase to volám! A kdyby se u nás alespoň zčásti dovršilo osvojení této myšlenky – ó jak by byl pak ozdraven kořen!
Asie, asijské naše Rusko – vždyť to je také náš nemocný kořen, který se musí nejen osvěžit, ale úplně vzkřísit a přetvořit! Princip, nový princip, nový názor na věc – to je nezbytné!…

…V Evropě jsme byli příživníky a otroky, ale v Asii jsme Evropany. Poslání, poslání naše civilizátorské v Asii podnítí našeho ducha a potáhne nás tam, jakmile se jen začne hnutí.
Postavte jen dvě železnice, začněte s tím, – jednu na Sibiř a druhou do Střední Asie a uvidíte ihned důsledky.
Nechcete málo! – zasmějí se mi. – Kde vezmeme prostředky a co dostaneme: pro sebe ztrátu a nic víc….

…Kdyby se mezi námi zrodil směr k Asii, pak by byl nadto i východiskem pro mnohé neklidné mysli, pro všechny, které pojal stesk, pro všechny zlenivělé, pro všechny znavené bez práce. Zařiďte vodě výtok – a zmizí plíseň a zápach. A až budou jednou strženi do díla – nebudou se už nudit, všechno se přerodí.
Dokonce i mnohý nenadaný člověk s poraněnou, smutnou sebeláskou našel by tam své východisko. Neboť nenadanost na jednom místě vzkřísí se mnohdy na jiném místě téměř jako génius. To se často děje i v evropských koloniích….

…”My prý jsme Evropa, co máme dělat v Asii?” Bývaly dokonce i velmi ostré hlasy: “Ta naše Asie! Ani v Evropě se nemůžeme domoci pořádku a zařídit se a tu nám ještě strkají Asii. Pro nás je ta Asie vůbec zbytečná, kdyby ji tak někam dali!” Tyto úsudky se ozývají někdy i nyní u našich rozumářů, ovšem pro jejich příliš velký rozum….

…Nač a do jaké budoucnosti? Čím je nezbytné obchodovat s Asií? Co v ní máme dělat?
Je nezbytnost, že Rusko není jen v Evropě, nýbrž i v Asii; protože Rus není jen Evropan, nýbrž i Asiat?
Nejen to: v Asii je snad ještě více nadějí našich než v Evropě.
Nejen to: v budoucích osudech našich bude snad právě Asie naším hlavním východiskem!…

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
V dnešní době se do Turků zamilovala téměř celá Evropa. Například ještě před rokem se sice Evropa snažila najít v Turcích nějaké velké národní síly, ale zároveň téměř všichni chápali, že to dělají jen z nenávisti k Rusku.

Od doby, kdy bylo Turecko ve válce s Ruskem, se na některých místech Evropy postupně upevnilo a prosadilo skutečné a vážné přesvědčení, že tento národ není jen organismem, ale má i velkou sílu, která má zase vlastnost rozvoje a dalšího pokroku.

Tento sen stále více uchvacoval mnoho evropských hlav, a nakonec se dostal i k nám: někteří lidé v Rusku začali mluvit o jakýchsi nečekaných národních silách, které Turecko projevilo. V Evropě však tento sen posilovala nenávist k Rusku, zatímco u nás pouhá zbabělost a strašlivý spěch s pesimistickými závěry, které byly vždy charakteristické pro intelektuální vrstvy naší společnosti, jakmile někde a v něčem začaly naše „neúspěchy“!

V Evropě se stalo totéž, co v pochroumané mysli Dona Quijota, jen v opačné podobě, i když podstata skutečnosti je naprosto stejná: aby zachránil pravdu, vymyslel si lidi se slimáčími těly. Zatímco oni (intelektuálové), aby zachránili svůj hlavní, pro ně tak utěšující sen o bezvýznamnosti a bezmocnosti Ruska, vytvořili ze skutečného slimáka lidský organismus, dali mu maso a krev, duchovní sílu a zdraví.

Nejvzdělanější evropské státy dnes o Rusku vášnivě šíří absolutní absurdity. V Evropě jsme byli i předtím málo známí, dokonce jsme se divili, že tak osvícené národy mají tak malý zájem dozvědět se něco o národu, který nenávidí a kterého se neustále bojí. Tato nedostatečná znalost Evropy, ba dokonce i určitá neschopnost Evropy nás v mnoha ohledech pochopit, to vše pro nás bylo doposud svým způsobem výhodné. Proto ani nyní nedojde k žádné újmě.

Ať si doma vykřikují o „hanebné slabosti Ruska jako vojenské mocnosti“, což je v rozporu se svědectvím desítek jejich vlastních zpravodajů ze samotného válečného pole, kteří obdivovali bojovnost, rytířskou pevnost a nejvyšší kázeň ruského vojáka a důstojníka; ať považují nejreálnější, byť významné chyby ruského štábu na počátku války nejen za nenapravitelné, ale za organické, stále přítomné vady naší armády a národa (zapomínajíce, jak často jsme je za celých dvě stě let v boji porazili).

Ať nakonec i jejich nejserióznější politická vydání informují Evropu o přesné pravdě a o obrovské vzpouře lidu, vedeného nihilisty na Vyborské straně v Petrohradě, a o ruskou vládou požadovaných dvou plucích na železnici z Dinaburgu na záchranu Petrohradu: ať to vše řeknou ve svém slepém hněvu.

Opakuji: je to dokonce v náš prospěch, protože oni nevědí, co dělají. Určitě by samozřejmě rádi všude podněcovali nenávist vůči nám jako „nebezpečným protivníkům jejich civilizace“, a proto nás představují v dekadentní podobě, aby nás směšně zostudili jako vojenskou mocnost a státní organismus.

Avšak když je někdo tak slabý a nicotný, jak může vzbuzovat nejen obavy, nýbrž i (zapříčinit) vznik koalic? Právě pro ně je výhodné obrátit jejich společnost proti nám. Mluví tedy sami proti sobě – pokud tomu tak je, pak nám tím jen prospívají, nikoli škodí. My si počkáme, jak to dopadne.

Deník spisovatele /1877

The post Deník F.M. Dostojevského. Bajka o svini, o rozumu, vztahu Ruska a západních států first appeared on Čítárny.