Fráňa Šrámek (*19. 1. 1877 – †1. 7. 1952) věděl o životě i smrti víc, než kdokoliv jiný. Šrámek prožil jak První tak Druhou světovou válku přímo na frontě. Přesto nebo právě je jeho poezie přímo opojená životem, přírodou i naději.

Splav / Fráňa Šrámek

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…

Písecká / Fráňa Šrámek

Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.

A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry s věže vyhrávají.

Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.

A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest —
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!

Jarní poutník / Fráňa Šrámek

Když jaro přišlo, stromy podél cest
za druhy zvolil si a skřivany,
dal očím plápolat a ústům kvést,
šel pohan mezi pohany
a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,
dal uspávat se loutnou hvězd.

Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
stem něžných slůvek pírko obetkal,
jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
jak oblékl by nový, snubní šat,
a míse prosby ve smích kukaččin,
toužil a toužil, an se večer krad,
zda bozi dovolí mu uhlídat
tančící žínku v stříbru kapradin…

Podzimního deštivého dne / Fráňa Šrámek

Má krásná Evo, kdybych měl posla
a nebyl chud a nebyl smuten,
já bych dnes vypravil posla,
aby ti donesl dar.

Člověče boží, řekl bych poslu,
před tebou leží nejsladší cesta.
Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města,
slunce se otaž, kde leží jih.

Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou.
Snad se i schýlíš, políbíš zemi.
Po březích půjdeš, vinicemi,
za tebou sever, před tebou jih.

Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře.
Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.
Snad najde v tobě zalíbení.
A přijme můj dar.

V dalekém jihu potkáš ji kdesi,
chodívá za ní mladý bůh s flétnou.
Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou.
Pokloň se hluboce. Mluv!

Pověz jí… pověz… O zlých dnech nemluv.
Také ne o mně. Překrásná jména
dej jí jen a řekni: velebena!
Pověz jí… pověz… Mlč!

Balada rodácká / Šrámek Fráňa

Pojďme mu vstříc, dneska prý přijede,

ať taký, onaký, přece je náš!

S tvým klukem divousil, sousede,
a pro naši žábu ten satanáš jednou byl pořádně od táty bit.
Z žáby je máma, tvůj kluk to chyt,
o něm však ve světě jedva co znáš.
Ale, co mluvit? Taky je náš.

A tak si myslím, zda ještě vzpomene:
před naším krámkem, a kluk byl jak píď,
jak na ty schůdky dva kamenné
čmárával křídou: Mařenko, přijď.
Však, to jsou léta. A co se napsalo,
dávno už, dávno se smazalo.
A křídou napsáno, smazáno snáž.
I snad si vzpomene, taky je náš.

Řekls co, sousede? Neslyšet hlas,
jak vrabci dnes v okapech brebentí.
– Měl halenku modrou, v šešulku vlas.
Pak jednou říkali studenti,
nebo snad to v novinách čet –
co? nevím už. To už je let,
dceru jsem zrovna vdal. A ten shon znáš,
svůj je svůj. Ale on taky byl náš.

Přišlo prý psaní. Co a jak,
to člověk jen napolo zví.
A loudáš se brachu, zmeškáme vlak,
a kdopak tu šešulku pozdraví?
Není to hezké, když nikdo nevítá,
pro svého nesmíš být necita.
Přivítá někdo, ihned je snáž.
A kdyby byl cizí! Je přece náš.

A tak tu jdeme, kupec a švec,
a ty jen mlčíš, jak věděl bys víc,
nu, co bys nevěděl, proto jsi švec,
to však vím také, komu jdem vstříc:
že ho k nám vezou jenom už spát,
a tak nám řekl, že nás měl rád,
že se mu u nás spočine snáž
a že byl náš.

Vzpomínka na Písek / Šrámek Fráňa

Kolébka, rozbité kalhoty první,
to hrálo se na scéně jiné,
vlastní však počalo drama,
kde Otava plyne.

Vhodnějších kulis nalezneš stěží,
abych hned zprvu poklonu vysek,
jedna je pouze jen Otava,
jeden je Písek.

Jedna jen Putimská ulice,
se starým hradebním domem,
tam ničím by nesměli hnout,
kdyby šlo po mém.

Bývala Putimská ulice,
zda ještě do ráje ústí?
Na jednom dvoře tam na hradbách
peroutky začly mi růsti.

Někdy se třískou sic zadřelo,
kantoři dělali bubu,
tady však na hradbách míval jsi
jen mlsnou hubu.

Chtělo se větřit a pokoušet,
chtělo se trochu též hřešit,
do oslích uší se zvarhanil
latinský sešit.

Tam dole řeka, jako ty právě,
chytala blaženě lelky.
Zda by ses, Mařenko, vešla mi
do útlé znělky?

Hradišťský les kukačkou zval,
a to by nemělo býti,
utečeš za tím, a čerte kropáč,
je hromobití.

Bývalo, bývalo, hřmělo.
Bývala všeliká potíž;
vzpomeneš jedné budovy v sadech
a již se potíš.

Ménin aeide! Sinusy.
Ty kose venku, zalkni se písní.
V notýsku puma. Censura.
A jaro třísní.

Jaro je silnější censur všech,
silnější všech školních škamen.
A svých jar píseckých vzpomenuv teď,
řekl jsem díky a amen.

Les / Fráňa Šrámek

Kyj v pravé ruce, v levé mladou, krásnou ženu,
jež vínem smíchu třísní jalovčí a mech,
tak potkám já tě zas, hruď rozhalenu,
kyj křikem pozdravím a zpěvem uctím ženu
a s vámi třetí dám se v lehkonohý běh.

Tu zkrásní úsměv tvůj, jak čerstvě trysklý pramen,
a kyjem o vzduch udeříš, jak v slavný zvon —
a žena, všechny bohy vábíc do svých ramen,
v med lesní sládnouc, uzrávajíc v plamen,
šíp vyšle nejsladší, své touhy zpěv a ston.

Utančen vámi, až v rokyt pak se k spánku schýlím,
dva kosy zavoláš, bys s nimi tiše hrál.
Pokyneš ženě. Šeptne v sny mé, nazve mne svým milým.
A obláčkem pak zajde letním, bílým,
až vzbudím se, bych na ni krásně vzpomínal…

Kdybych byl pastevcem koní / Fráňa Šrámek

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratří tví, jako ty pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
líto jim sebe, líto je koní,
budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý…

Romance / Fráňa Šrámek

Nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
já jsem sic zdráv, nejsem však doma,
jednoho večera, není to dávno,
v hlubokém lese jsem na chatrč bušil,
na nebi bouře svítila zuby,
z ohnivých nozder les dole frkal,
zevnitř se tázali, kdo že to buší
a zda jsem snad ztratil za bouře cestu,
a já jsem řekl, že jsem ji našel.

Smáli se uvnitř: To už jen tedy
bys po ní kráčel teď a za nosem rovně.
Smáli se uvnitř, dva smíchy se objaly,
slyšel jsem smáti se muže a ženu,
když bouře bubnuje, žena je na lůžku horká,
z ohnivých nozder les na mne frkal,
a tu jsem se srdcem na dveře tiskl,
bylo to, jako bych na ně zabušil znovu,
a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku,
nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese.
Nestřílí Spatně, horce se zasmála žena,
nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku
mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří,
ožeň se s bouří, i čert se dnes žení,
ohoho – –

Ráno, když žena z chatrče vyšla,
vykřikla. Neb já jsem na prahu seděl,
veliké oči jak střelený jelen.
Šla asi k prameni, okovy nesla,
les se k ní vrhl, velký pes, zrousaný,
by, větře, v sukni vrazil jí čenich.
Bral jsem jí okovy a že jí
pomohu. Rozliješ, řekla,
a hlas se jí spekl. Neřekla ale,
abych s ní nešel a že jsem cizí,
a že se to nehodí. Ba, snad i kulháš,
řekla pak a šla nejdřív za mnou,
ale já nekulhal i ramena nesl jsem statně,
věc pevnou, kde se to dobře otáčí v čepu,
ale já nekulhal a snad jsem se obrazil více
na jejích zubech než na jejích očích,
a pak už snad viděla všechno,
co chtěla vidět, šla přede mnou nyní
a tu já mohl jsem viděti opět,
co je to pěšinka lesní a na ní žena
po noční bouři;

to mohlo též všechno být, co jsem chtěl dostat,
až přijdu k prameni, tam jí to řeknu,
děkuji, ženo, a půjdu;
ale pak se to stalo, prameni, prameni,
když jsem chtěl mluvit, snad mne už neznala,
clonila oči a hleděla jinam,
schválně jsem rozléval, by něco řekla,
neřekla, hleděla jinam,
schválně jsem kulhal pak, by se snad smála,
nesmála, hleděla jinam,
k chatrči došla, okovy vzala,
nepoděkovala,
hleděla jinam,
v chatrči zašla –
s lesem jsme, druhu druh,
v záhadné, zlověstné
zřeli si oči.

Tu
muž vyšel. Nesl brašnu a pušku.
Snad se též podivil, ale jen málo, jen
jak se na muže sluší.
Měl šedé oči, jak pára je nad jitřní řekou,
vím, co si myslím o šedých očích,
a tu už říkám: Lovec buď ctěn,
lovci zdar a já ti, pane, ponesu pušku.
I tu se podivil, zase jen málo,
ženu máš krásnou a tu jsi pán,
les se ti po ránu pokloní, má úcta,
vše ti chce sloužit, pes i chlap,
nes tedy, řekl, a nemluvil mnoho,
jen pohledem očí líným a sytým
po stromech, po keřích rozvěšel lásku,
již propotil v noci,
neděkoval, nectil a nechválil,
jen na slunci vyhříval nadmutou pýchu –
pak v korunách těžce zatloukla křídla,
podávám pušku, zavrtěl hlavou,
podávám znovu, zavrtěl hlavou,
z kostnatých obočí les na mne hledí
a z očí zlověstných druh druhu žerem;

a je tam kdesi v hlubokém lese
takové místo,
stoupati můžeš buď veselým smrčím
neb klouzati dolů v jedlinu temnou,
na onom rozhraní světla a temna
já lovce zabil.

Propadl v kolena, pak svinul se na bok,
odpadl směšně, jak od láhve piják,
vous ještě zrousaný.
Myslím, že zahrály v lese
varhany.

Pak
bral jsem se nazpět a s keřů a stromů
jsem sbíral, co po nich rozvěsil lovec,
sbíral a pozorně zahrabal hlínou a mechem
jak trus svůj kočka.
K poledni, silnému poledni,
rovný a na prahu neskloněn
vešel jsem v chatrč.

Pohlédla na mne, na nic se neptala,
na trám když věšel jsem pušku,
pohlédla na mne, na nic se neptala,
když sedl jsem za stůl,
přede mne kladla mléko a chleba,
na nic se neptala
a jedla se mnou,
nebyla tou, jíž byla ráno,
pokojně, slavně proudil z ní život
jak z česna úlu,
pokojně na stole ležely osmahlé lokty
jak druhý chleba,
a zuby dobře svou konaly práci,
jako by v ústech tam měla
polední louku a sekáče na ní,
a potom řekla: Musíš pak dohlédnout,
bouře mi v noci shodila chlívek. Hleď,
ať se zalíbíš mým slečnám kozám. Té větší,
abys to věděl, šenkýřka říkám,
té menší Jelenka, s tou musíš něžně.
A starý smrk před prahem tady,
to mrzout je, bručál, říkám mu četník.
A prameni, kdes se mnou byl ráno,
štěbeta říkám, však chceš-li, nazvu jej nyní
krásněji nějak. Ale já vstávaje,
děl jsem jen, pochválen budiž
chléb tvůj i četník, šenkýřka, Jelenka,
štěbotka také. Na mléko zapomněls, řekla
a smála se nyní, ach, byla moudrá
a byla polední
a nyní ještě nebyla pro mne,
proto jsem vyšel, a ránu a ránu
mohl jsi potom slyšeti, lese,
to já jsem sbíjel na chlévci stříšku,
a mohl jsi, lese, slyšeti píseň,
to v chatrči zpívala žena,
v městech jsou na věžích hodiny, zvony,
v lese však hlubší hlas hovoří shůry,

– pak přišel večer,
na prahu žena clonila oči,
ne snad, by hleděla jinam,
hleděla na mne,
tak rovnou na mne,
jak z rovného průseku srdce,
a nebyla tou, jíž byla ráno,
a nebyla tou, jíž v poledne byla,
byla teď večerní žena
a příslib noci,
temná a vonná, keř na kraji lesa,
z nějž světlušky vzletí – –

– Nezvoňte u nás a vizte jen, bloudi,
zda mohu být doma, Vinohradská č. 1,
když jsem kdes daleko v hlubokém lese,
ale tam jsem byl včera a dnes jsem již opět
bůhvíkde jinde, neb sen můj se utrh,
hřebeček v cvalu, neb touha má smolná
mi za školu běhá v letošním jaru,
hledá svět osmahlých, dmoucích se tvarů,
hledá svět syrové, úderné krásy,
zem, která v plápolu puká a v lijáku kouří,
syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne,
k nejstaršímu vyzdvihne bohu,
zda mohu být doma, zda mohu být doma
ve Vinohradské pod pivovarem,
nablízku Waldesky, Maršnerky, remis,
a nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
nezvoní,
přijdeš-li, poraď mu aspirin, lipový odvar,
ať se brach vypotí, a se schodů scházeje,
nadávej, chceš-li…

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

The post Fráňa Šrámek. Poezie opojená životem, láskou i přírodou first appeared on Čítárny.

Fráňa Šrámek a Stříbrný vítr. Generacemi oblíbený příběh. Už od roku 1910 znají mladí čtenáři Jeníka Ratkina a jeho nelehké probouzení z jinošského, naivního věku do neúprosné reality světa. Neideální rodina, smrt strýce a neopětovaná láska rozmazlené Anny Karasové, rozpory ve škole. Komplikace, které Ratkina trápí, ale také probouzejí.

Bolesti mládí jsou stále stejné, stejně jako nepochopení dospělých. Nadčasový a romantizující příběh. Ratkin se v něm stává jakýmsi generačním symbolem postupné ztráty ideálů, které v sobě nosí každý mladý člověk. Touha po kráse, nadšení z pravdy, víra v lepší svět každému proteče mezi prsty různým způsobem. Vždy ale něco zachytíme, sevřeme v dlani a odnášíme si do života. A často pak slyšíme, jak někde tiše šumí stříbrný vítr a připomíná nám naše sny a touhy. Někteří jen povzdychnou, jiní se nabudí novou enegii, ale jsou i takoví, kteří stříbrný vítr neslyší.

Vzpomínám si, jak náš profesor literatury, vizáže Chestertona, připomínal, jak je důležité knihu číst a proč ji nemáme považovat za literární romantický kýč.
Za prvé pochopíte, co je krásná čeština a řadil Šrámka (*19. 1. 1877) k Vančurovi, Čapkovi, Březinovi a dalším.
Za druhé si uvědomíte, že sny, které dnes máte, si musíte udržet až do smrti. Bez takových snů byste neprožili smysluplný život, ať už budete dělat cokoliv. Vše čeho v životě dosáhnete, bude zrozeno z vašich snů…

„Pojď!“
„Kam?“
„Na luka!“
„Slyšíš…?“ ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.
„Co…?“
„Stříbrný vítr…“
„Stříbrný vítr?“
„Pst… teď! Slyšíš?“
Náhle oba najednou:
„Ty, to je krásné…!“
Ratkin se vyrušil. Co že je krásné, ptá se Malkusa.
„Co… Vždyť víš…“
„Nevím…“
„No… všechno je krásné…“
„Hm, všechno je krásné…“

Mimořádně povedený film Stříbrný vítr (1954) komentuje Misantrop:

Po všech stránkách mistrovské umělecké dílo, plné vznětu, poetiky a lyriky, které do určité míry překonává i samu literární předlohu. Režisér neměl totiž k dispozici jen slovo a obrazotvornost, jako básník, ale i obraz a hudbu.
Už jen nasvícení interiérů je báseň jako od vlámského mistra šerosvitů. Proč se dnes už takovéto filmy nedělají, proč nevznikají a proč už nikdy nevzniknou? Nemáme už ani typ takového extatického herectví, jaký s nadšením obdivujeme ve Stříbrném větru. Buď je chyba v dnešních lidech, anebo je to ta nejvýmluvnější obžaloba doby, která nepřeje takovýmto filmovým básním a která nemá pro ně pochopení, protože se v poezii nemůže zrcadlit – tedy zase zpátky chyba lidí, kteří tuto dobu stvořili. V době prvního uvedení Stříbrného větru do kin přišly na něj tři milióny diváků. Kolik by to bylo asi dnes?

Výborní jsou všichni herci. Např. na projevu Jany Rybářové hned vidíte nejen její až sebevražedně citlivou duši, již zraní a zahubí i zdánlivá maličkost, ale i její nesmírný herecký talent, kromě její tělesné krásy, kterou podle svědectví pamětníků obdivovali všichni tehdejší mladí mužové.

Na některých místech prosvítají v řece zlaté písky; je to jako čistá chvějící se nahota pod vodou a hochu chvějí se brvy. Neusměje se však. Slunce se zrcadlí v něm jako v řece a on je šťastný a nepřemýšlí o svém štěstí, jako plynoucí vlna, poletující vážka, odpočívající veslo. K něčemu dobrému se teď přivinul, někdo dobrý hledí do jeho srdce. Ale oko dobrého plní se neobyčejnou tesknotou. Hoch to neví. Oko dobrého nemá, proč by zatesknilo nad vlnou nebo nad vážkou; leč nad srdcem hocha zatesknilo. Hoch to neví. Oněměl teď nepochopitelným něčím, sám neví, co to je… Tiše, tiše, říká v nitru, prst by si na ústa chtěl položit a pokynout všemu, aby se nepohnulo a zůstalo tak, jak je… Několik pouze veršů napadlo mu napsati a teď je hotov. Je šťasten, deštík spadl na horké srdce.
…

„Žít se mi nechce. Krásný obraz v sobě nosím a krásně žít nelze. Když si něco krásného představuji, je to vždycky jakoby někde daleko, daleko … snad docela na jiném světě. Co tedy? Půjdu na jiný svět. Půjdu potichu, jako bych rozhrnoval houštiny…“
…

„Mám ráda lesy; a snad jsem přece jenom divoká, lesní ženka. Nejsem nějaká moudrá, nemyslete si. Není v tom žádné moudrosti, co povídám. Ale v lesích jsem se lecčemus naučila. – Měla jsem lesy ráda a lesy byly na mne hodné, povídaly mi, když lidé nabízeli jen zajíce v pytli. Chodíš po lesích, vrátíš se potom a už se ani do městečka nehodíš. Mnoho, mnoho, snad i tohle mi pověděly lesy –
Mám tam takovou svou jedli. Nesedám pod ní, oh ne, vytáhla si mne k sobě nahoru, do větví, ptáci i veverky si už na mne zvykli.“
…

„Zní zase jen ona píseň: Život! Život! – Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním my chceme se dáti v zápas! I s ním – vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte…!“
…

Svět jej obkličoval nenávistným kruhem úkladů a lží. Láska nechodila světem s pomněnkovýma očima, nýbrž s hadem za ňadry. Řekneš s hadem, a ani tím nic nepovíš. Snad ještě hůře je, vše na tobě bude jednou pokáleno, už si sám jaksi z útroby páchneš, nečistá věc do tebe již sestoupila.
…

„Po pokoji chodím, zastavím se u okna – a vyplivnu. Střechy, okna, vozy, kouř – cožpak lze tady žíti? Lidi tu smrdí pod nos jeden druhému. Chodí za bránu na procházku, za bránou je silnice, na silnici prach, tráva je šedá prachem, stromy jsou šedé prachem – a dost! Víš, takhle… lesy, ohoho lesy, lesy!“ Vika vtáhl labužně vzduch, oči zaplanuly. „Když takhle na pasece slunce jenjen slévá! Stojíš a zdá se ti, že máš v ústech a ve všech žilách tmavě červenou hustou šťávu z malin! Nebo sprchne, houby cítíš, tu a tam větvička tě pokropí, jako by s tebou žertovala! Buky jdeš, tmavou bučinou, víš, je to jako zelený sklep… no, rozumíš mi snad? Chlad a ticho, že se promluvit bojíš, a tu už zase mezi modříny a smrčí přejdeš, světla je tu a bzukotu – no, kolikrát si myslím, je to tak krásné, báseň bych o tom napsal, kdybych dovedl…
…

Chodí také rád v navečerech městem. Na náměstí byla promenáda, ostrov světla uprostřed tmy. A velmi živo bylo na ostrově světla. Kolem Jeníka tekla řeka hlasů, smějící se ústa a vesele se blýskající oči, klobouky nadzdvihované k pozdravu a doutníkový dým vznášející se nad hlavami. I studenti tu chodili, celé zástupy, a Jeník si všiml, jak někteří z nich pozdravovali se s děvčaty, vyměňovali s nimi významné pohledy, nebo je dokonce i oslovovali. Činilo jej to zprvu jaksi rozpačitým. Ale pak zveselil. Chlapíci, myslil si. Nevěděl ani, proč právě chlapíci, ale cítil to tak. Líbilo se mu to prostě. Přijde čas a také to bude dělat. Ale tu — ano, tu se něco stalo. Vlastně nic zvláštního se nestalo, jenom — hrdlo se mu jaksi stáhlo, jako by se byl teplý vítr proti jeho tváři přihnal a dech mu odňal. Vydýchl několikrát rychle a hluboce. Bylo to cosi jako pocit štěstí a zároveň tesknoty, kratičké zjevení nějaké — nebo co? co? co? Na radnici byla asi toho dne večerní schůze, všechna okna v prvním poschodí byla osvětlena. Jeho pohled padl na ta zářící okna. I jeho oči zářily…
…

Pak, když přišel domů, stál dlouho u okna. Tma, tma, jen světýlka v předměstí. Několik zlatých teček na silnici. A jak tu tak stál a tiskl obličej k okenní tabuli, měl náhle pocit, že zvenčí se také něčí obličej tiskne ke sklu okna! Sklo zamhlilo jeho dechem, musil je utříti. Teď ony zlaté tečky tančily v očích toho druhého! Bylo mu blaženě.

Písecká / Fráňa Šrámek

Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.

A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry s věže vyhrávají.

Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.

A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest —
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!

Recitace z filmu “Měsíc nad řekou“.

The post Stříbrný vítr a Fráňa Šrámek. Poetický příběh nám navždy připomíná naše sny a touhy first appeared on Čítárny.