Jaroslav Hašek a jeho vtipná přednáška o falšovaných a zkažených potravinách.

Milí voličové!
O svých protikandidátech nemohu říct nic dobrého. Jest mi to velice trapné, tím trapnější, poněvadž bych tak rád řekl vše nejlepší, abych dokumentoval, jak nejkrásnější pomstou může býti, neohlížeje se napravo ani nalevo, podvrátit činnost svých protikandidátů, abych jim jaksi tímto skutkem vyrazil z ruky zbraně proti sobě. Bohužel však není mi to možné, chci-li promluviti k voličstvu úplnou pravdu.

Ctění přátelé!
Zajisté že dovolíte, abych v této pohnuté politické době, kdy jest třeba vyslati do parlamentu lidi, bojující za nejsvětější statky lidstva, promluvil k vám několik slov o tom, co jest nám světější než všechno ostatní, o tom, co plní nitro všech voličů i kandidátů poslanectví a což tak krásně bylo již vyjádřeno ve starém Římě nápisem nade dveřmi městských krčem slovy: „Nacpi se.“

Podíváte-li se však kolem sebe, tu spatříte kormutlivý zjev, že se dnes vše, co patří k životním potřebám, falšuje. Bohužel však jakýkoliv předmět, který patří k poživatinám, málokdy vyskytne se v pravé jakosti, spíše bývá nahražen různými surogáty méně cennými.

Obchodníci mají ďábelskou rozkoš, když mohou do potravin něco namíchat.
Tento neblahý zvyk přenesl se tedy i na voliče. Touha po falšování potravin způsobila onen smutný zjev, že jsou falešní voličové a falešné voličské seznamy.
Znám jednoho kupce, který, když zfalšoval všechny potraviny ve svém krámě a už nevěděl, co má ještě falšovat, šel falešně odvolit.
Z těchto důvodů jest, velectěné shromáždění, nutností, aby budoucí parlament chránil žaludky voličů, a běda tomu národu, který do parlamentu vyšle hokynáře…

Z knihy: Jaroslav Hašek / Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. (napsáno 1911, knižně vydáno 1963)

The post Jaroslav Hašek: Falšování potravin falešnými obchodníky vytváří falešné voliče i cinknuté volby first appeared on Čítárny.

Pokud jste zděšeni tím, co se děje ve společnosti a myslíte si, že to tady nikdy nebylo, pak se mýlíte.
Jaroslav Hašek popisuje totalitu Rakouska Uherska, jako by popisoval Evropsko Unijsko. Stačí vyměnit pár slov a budete překvapeni, kde všude se liberální poskoci inspirovali.

V rakouském parlamentě si všechno pěkně zrekapitulovali, aby celému světu byly jasny nesmyslnosti a zvrhlosti válečného absolutismu rakouského, a celý svět je dnes přesvědčen, že se rakouský stát zbláznil.

Rakousko však ve svém šílenství spáchalo sebevraždu, jak napsaly nedávno brněnské “Lidové noviny”, které se nebojí ani státního návladního, ani dra Šmerala.
S tou sebevraždou Rakouska každý upřímný Čech, bývalý poddaný, nejen souhlasí, ale jeho loyalita k roztrhané chalupě jde tak daleko, že je tomu k smrti rád, jen to je při tom mrzuté, že při sebevraždě Cis a Translajtanie teče krev občanů.
S tou sebevraždou Rakouska stal se doopravdy malý omyl. Rakousko se spletlo a místo sebe pověsilo doposud asi 6000 občanů. Doufejme však, že přece jednou strčí hlavu do kličky a my jako pořádní bývalí poddaní podkopneme pod ním stoličku.

Pravil jsem, že je to velké slovo, říci, že se stát zbláznil, ale všechny doklady o šílenství rakouského státu byly předloženy slavnou sněmovnou.
I Němcům se to přestalo líbit a němečtí synové vydatně řežou do matičky Austrie.

To, co provozoval rakouský válečný dozorčí úřad, bylo velikolepé křižácké tažení proti zdravému lidskému rozumu.
Censurní soustava rakouská tvoří opravdu ojedinělou kapitolu v dějinách tisku na celém světě a snad ani censura bolševiků petrohradských ji nemůže předčit. Vyšlo na jevo, že byly konfiskovány zprávy c. k. meteorologické stanice o východních větrech.
Ježíš Kristus byl mezi zabavenými autory, censura zabavila i projev samotného rakouského císaře Karla polskému klubu.
Na Moravě zavřeli redaktora, který se opovážil tvrdit, že Čechové jsou Slované.

Zabaveno bylo každé slovo, které se tomu či onomu policajtovi nelíbilo, pražské policejní ředitelství spálilo na 1200 exemplářů zabavené knihy “Dějiny české hudby”, a když bylo podniknuto tažení proti československé obchodní akademii v Praze pro její velezrádný titul, málem, že se nedostal před válečný soud prof. Zykán, v jehož bytě našli a zabavili rukopis přednášek nauky o zboží díl II.: “Něco o skořici, vanilce, pepři a jiném koření”.

Noviny byly plny úředních zpráv, takže se nedalo již nic mimoúředního zabavit, a tu přišli na dobrý nápad, jak odpomoci tomu nedostatku.
Jeden úřad konfiskoval, co dával do novin úřad druhý, a “Lidové Noviny” donutila policie tisknout každého dne na úvodním místě slohová cvičení policejního zřízence, takže čtenáři nevěděli, mají-li se smát, či plakat.

Ministr odpověděl na to kulatě. Jeho odpověď připomíná staroindické přísloví:
“Kdo mluví s hlupákem, jako by mluvil se spáčem. Když je po rozmluvě, tu se optá: Co pak se vlastně stalo?”

V rakouském parlamentě se dnes často s vládních křesel ozývá zmínka o Bismarckovi.
Pánové zapomínají, že týž Bismarck řekl:
“Hloupost je též dar boží, ale nemá se jí příliš zneužívat.”

Kdybychom se drželi přísloví knihy Sirach: “Plačte nad zemřelými sedm dní a nad hlupáky celý život,” tu bychom si jistě nad Rakouskem musili oči vyplakat, proto se raději zasmějeme tomuto:

V Rakousku je nedostatek bramborů a proto se objevily ve vídeňských novinách zprávy, které pomalu snažily se připravit ubohé brambory o popularitu a vyličovaly je jako nejjedovatější rostlinu na zeměkouli.
Nápad není špatný. Když stojí dnes metrák ve Vídni 120 K, je to prozatím pokus znechutit rakouskému občanu jídlo, aby týž děkoval bohu, že nejsou brambory a že tak byl zachráněn z náručí smrti. Vídeňský prof. Feicherle totiž dokázal, že stříkne-li se morčeti do krve dva litry odvaru bramborů, že to nevydrží.
V nejbližší době přijde na řadu mouka a profesor Feicherle dokáže, že mouka je nejnebezpečnější jed na světě a zejména ve formě chleba, že působí zhoubněji, než kyanovodík.

Za pokus to stojí a nebude osamocen v reformě výživy.
Alespoň nedávno přinesl berlínský “Lokal Anzeiger” zprávu, že požívání tuků je velmi nebezpečné a může mít v zápětí onemocnění neštovicemi, a kdo se nají vepřového masa, že je ztracen, poněvadž dostane zkornatění tepen, zánět středního ucha a padoucnici.

Kde jsou proti nim ti staří lháři z dob Mikuláše Dačického, zapisující do kroniky zprávy, že v zemi švejcarské se narodilo židovce medvídě, které, zaškrábavši se za uchem, umřelo.

Německý žurnalista dnešní doby jde ještě dál, což ukázalo se v nedávném sporu o platnosti slov “czechisch” a “böhmisch”.
V “Hamburger Nachrichten” dokázal zcela nevyvratitelně redaktor Walstein, že vůbec žádní Čechové nejsou, nýbrž jen česky hovořící Rakušané (böhmisch sprechende Oesterreicher).

Hradčany že jsou původu německého, totiž, že se správně jmenovaly “Hartlein”, z čehož vzniklo “Hratšan” a konečně “Hradčany”.

Pokud se týká nebožky kněžny Libuše, připravil nás redaktor Walstein o tu sympatickou mythologickou postavu.
Libuše byla Němkyně, německá princezna, která se musela před násilnostmi bémátského obyvatelstva ukrývat ve křovinách pohraničních hvozdů, takže o ní Němci říkali: “Die liebte Busch” a od toho později “Böhmisches Wort”: “Libuše”.

Nijak se nedivím, že Heine napsal: “Každý má právo být hloupým”.
To musel napsat jen německý básník, aby to bylo německy a pro Němce.

The post Jaroslav Hašek o rakousko-uherském parlamentu a falšování dějin. Jako by to psal o EU first appeared on Čítárny.

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno. Tuto legendární větu řekl Zdeněk Mahler. A je tomu skutečně tak. Kniha knih, to je Haškův Švejk. Kniha, kterou můžete číst celý život a neustále v ní budete objevovat nové souvislosti. A to i přesto, že první díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921.

Přesný začátek cesty dobrého vojáka Švejka ale nelze určit.
Příběh začíná u jeho posluhovačky paní Müllerové neznámo kde, ale určitě nedaleko pražské hospody U kalicha, v okruhu tak maximálně 0,5 km. Dál by přece na pivo nešel. Kdo by si myslel, že jeho bydliště leželo někde jinde a měl pro to pádný důvod, rád to napravím.

Švejk pravděpodobně žil přímo vedle pražské hospody U kalicha, v ulici  Na Bojišti č. 12.
Bohužel není uveden zdroj této informace. Další možnost, kde Švejk žil, nabízí přímo román: „U nás na rohu Bojiště a Kateřinský ulice, poslušně hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden degenerovanej člověk.

Jeho otec byl jeden polskej hrabě a matka byla porodní bábou.
Von met ulice a jinak si po kořalnách nenechal říkat než pane hrabě.“ Ulice Kateřinská a Na Bojišti se nikdy nesetkávaly. Kateřinská ústila do Ječné na dnes již neexistujícím naměstí Komenského a Na Bojišti ústí i dnes do Sokolské.

Jediná možnost je, že se jednalo o domy, které stávaly na tomto místě v ulici Sokolské, mezi ulicemi Ječnou, Kateřinskou a Na Bojišti. Na mapě z roku 1913  ve žlutém kruhu. Vzdálenost jeho bytu k hospodě U Kalicha je ale v každém případě, s ohledem na celou anabázi, zanedbatelná.

Pokud si dáte práci s vyhledáním všech Švejků na policejních přihláškách, pak jedni Švejkovi skutečně žili v těsné blízkosti hospody U Kalicha, v domě hned vedle. Další Švejkovi, jejich příbuzní, bydleli v dnešní ulici Ke Karlovu (na mapě U Karlova).

Naposledy se v místě svého bydliště  objevuje, když byl buršem u Feldkuráta Katze:.. V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové.: “V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Müllerová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek…”

Víte, že Palivec byl skutečným hostinským U Kalicha?
To, že Josef Švejk bydlel v ulici Na Bojišti a jeho domovskou hospodou byla ta U Kalicha ví skoro každý.
Ale málokdo ví, že cca 30 let po Haškově smrti, tedy v dobách socialistického RaJe, tam byl hostinským jistý Palivec. Skutečně!

Mnoho dalšího: http://svejkmuseum.cz/

Ukázka:

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě.
Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

The post Haškův Švejk už měl 100 let. Kde se v Praze narodil a v kterých ulicích skutečně žil? first appeared on Čítárny.

Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Každý člověk chce být mentorován a veden. Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923) o němž se skoro neví, že psal i básně.

Jako básník se v různých seznamech autorů ani neuvádí. Jen občas je citován jako spoluautor básnické sbírky s názvem „Májové výkřiky“ a známých je i několik veršů z románu o dobrém vojáku Švejkovi. Ostatní básnické práce vycházely sporadicky v různých sebraných spisech spolu s prózou, podle toho, jak byly znovu objevovány ve starých časopisech a archivních sbírkách badateli.

Kniha: Opilec s buclatýma rukama.
Sebrané básně Jaroslava Haška / Jaroslav Šerák a Jomar Hønsi, editoři / vydal Siberian House, 2016

Zde malé, ale velmi aktuální ukázky…

Svět špatný je i lidi na něm,
dnes neváží si vrchnosti víc,
dnes vrchnost světská a též kněžská,
ta za terč vtipům slouží mnohým,
jež slzu v oči vloudí jistě,
kdo není dosud zkažen zcela.

Neb lotr taký zapomíná,
že od Boha jest vrchnost dána
nám lidem, bychom nezbujněli
a navzájem se nepobili.

A jaký život bez daní je?

Tu každý by hned zpyšněl, věru,
stal by se z něho fláma také,
bez daně žil by, a též v Boha
by přestal věřit, neboť jistě
pro radovánky čas by neměl
na Boha myslet, hojnost maje
těch peněz, které dneska dává
ne státu, by stát mohl klidně
zřít do budoucna, nemusel se
tu dlužit tam, tu dlužit tady.

Daně jsou tedy požehnáním,
a božím k tomu, věřte, lidé,
neb pracovat tu člověk musí,
by zaplatit moh svoje daně,
kdo pracuje však, nemá času
na radovánky, požitkářství,
jež ničí lidi v mladém věku
a nevěrce, jež tvoří z lidí.

Ta kola letí v továrně…
Zní píseň smutným obsahem:
“Jsou otroci zde doby,
jich úděl, pot a strádání,
a cílem jsou jen hroby.”

The post Jaroslav Hašek jako neznámý básník. List poctivého občana first appeared on Čítárny.

Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923) píše: Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Každý člověk chce být mentorován a veden. Dovoluji si podat též několik rad pro život a uvidíte, že se vám bude, jestliže se jim podřídíte, jistě líbit na světě.

1. Těš a raduj se!
Jestliže se nám samým nedostalo nic radostného a nemáme-li sami ani malou, ani velkou radost, nalezneme pěknou náhradu v radosti jiných, abychom se nezapomněli těšit.
Odtáhnou-li nás do průjezdu a dají svěrací kazajku, musíme se tvářit co nejpřívětivěji, abychom jim tu radost nezkazili.

2. Nesmějme se cizímu neštěstí!
Velice často se stává, že jsme svědky cizího neštěstí. Musíme být v takovém případě cituplnými. Vidíme-li například, že někomu elektrika uřízla obě nohy, nesmíme se mu vysmívat a ptát se ho, čím teď bude hrát fotbal! Vystříhejme se dělat posměšné poznámky. Uřízne-li nákladní automobil někomu hlavu, nesmíme ji brát do ruky a potěžkávat. Je pravdou, že jemnocitnému člověku taková uříznutá hlava ukládá často neobyčejnou zkoušku.
Pokuste se však obstát a vystříhejte se surových poznámek. Utrpení vašeho spoluobčana nesmí vám být nikdy směšným. Vidíte-li, že se někdo topí a dělá při tom různé grimasy, nesmíte se chechtat na celé kolo. Nemůžete-li se udržet, raději odejděte od takového případu. Nesmějte se postiženému! Hoří-li divadlo, nechte si všechny poznámky pro sebe. Pravý vzdělanec nesměje se nad oteklou hubou člověka, kterého bolí zuby, nedělá si legraci z pohřbu či železniční katastrofy.

3. Nenadávejte!
Sprostá nadávka velice často raní. Musíme být pamětlivi toho, že člověka nadávkou můžete urazit. Taková slova jako „vole“ nebo „krávo“ neměla by být v rozhovoru používána. Názor o účincích nadávek není správně rozšířen. Nemyslete si, že když někomu hrozíte do očí, že je pitomec, že dotyčný to vždycky přeslechne a nemůže na to reagovat. Jest sice pravdou, že jsou lidé, kteří dostali v životě tolikrát vynadáno, že mají opravdu už hroší kůži, ale to jsou výjimky, to se týká jedině poslanců, politiků a lidí veřejně činných. Většina z nich je na nadávky zvyklá z parlamentu.

Musíme si však být toho vědomi, že život není žádné Národní shromáždění, kde nadávka patří k politické debatě. Zabočit vně parlamentu na dráhu sprostoty svědčí o malé inteligenci. Kromě toho musíme si přiznat, že v nadávkách, kterých používáme, bývá mnoho nevkusu. Obyčejně spokojíme se nějakou prasprostou nadávkou, plácneme, co nám slina přinese na jazyk, neuvažujíce o tom, že i v nadávání může být jistá elegance a že se může leccos říci vybranými slovy.

Proč musíme použít právě fráze: „Vy jste hloupý jako poleno,“ když se to dá obejít slovy: „Tak se mně zdá, že vy také učíte ovci aportovat.“ Doporučuji vystříhat se sprostých nadávek a mluvit více v aforismech, kterými se dá velice mnoho říct. Aforismus tolik nebolí a je těžko na něj odpovědět a vítězství v hádce je vaše. Říci někomu: „Koukejte, kde tesař nechal díru,“ není tak elegantním jako slova myslitele Tom. Carlyla: „Nejvýhodnějším pro vás jest neukazovat se v dosahu naší sluneční soustavy, nýbrž poohlédnouti se, zda není pro vás někde jinde nějaká shnilá oběžnice.“

4. Nechoďte světem s obličejem zasmušilým a nevlídným!
Máme si být toho vědomi, že není nic ošklivějšího jako kabonit se, když nás pronásleduje neštěstí. Díváš-li se na věci z jejich veselé stránky, budeš šťasten a nebudeš mrzut. Ztratíš-li své jmění, máš se smát na celé kolo. Vedou-li tě k šibenici, vypravuj knězi anekdoty, směj se a tvař se klidně.

5. Nekupujte zajíce v pytli!
Kromě toho strkání zajíců do pytle jest týráním zvířat.

6. Čím více se do tebe mluví, tím méně mluv!
Jestliže tě chce například otec dospělé dcery, za kterou chodíš, přimět záplavou slov k zasnoubení, musíš si ihned pomyslit, že obchodník mnoho nemluví. Musíš si připamatovat, jak veliká by byla škoda, kterou bych si způsobil ukvapeným rozhodnutím, jedině na základě žvanění toho mluvky. Vezmi klobouk a beze slova odejdi a nevracej se nikdy víc. Pozoruj takového žvanila, který ti vnucuje dceru, s naprostým klidem. Čím více mluví otec, tím méně mluv ty. Podobně se chovej i vůči své manželce. Nech ji mluvit, ať se unaví a vybije svou energii. Choď při tom po pokoji a hvízdej si z nějaké operety. Nedej se strhnout přívalem slov své manželky. Nech ji útočit, ona se unaví. Nemluv nic. Až tě to omrzí, učiň jako v prvém případě. Seber klobouk a odejdi. U soudu mnoho nemluv. Pamatuj si, že mnoho lidí bylo právě proto zavřeno, že mnoho mluvili.

7. Odlož rozhodnutí učiněné ve zlosti!
Pamatuj si, že není slušné si myslit: „Já ho musím zabít,“ a že je ještě neslušnějším konat dalekosáhlé přípravy k uskutečnění svého úmyslu.

8. Nepomáhej, pokud pomoci žádající sám si může pomoci!

The post Jaroslav Hašek. Osm vychytaných rad pro šťastný rodinný život first appeared on Čítárny.

První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921. To bylo Jaroslavu Haškovi 38 let (*30. 4. 1883). Pokud se zamyslíme nad geniální figurou českého Švejka, pak si uvědomíme, jak je mimořádně nadčasová a to i přesto, že hrdinu knihy zná každý, ale jen promile knihu skutečně četlo.

Zajímavými otázkami je, zdalipak jsme opravdu národem, jehož typickou vlastností je švejkování nebo proč se z postavy Haškova románu stal tak populární národní symbol?

Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech zbytečné první světové války.
A s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu a udělal ho nesmrtelným.
Z literární postavy se stal symbol rádoby českého národního charakteru.
A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.
Nejdříve Rakouska-Uherska, pak komunistické moci a dnes tzv. demokratické anarchii.

Nejvýstižněji ohodnotil Švejka Zdeněk Mahler dnes už legendární větou:

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.

V českých zemích se vžil pojem „švejkovina“ pro všechno, co se původně tváří vážně, avšak nakonec vyzní jako karikatura.
Jenže život přináší spoustu podobných situací po celém světě, stačí si jich všimnout a zjistíme že švejkovina je celosvětový fenomén. Neboť jak pravil sám Hašek:

“Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.”

{youtube}pzbTYhOvbpA{/youtube}

Citáty z knihy i z filmu:

Poslušně hlásím, že ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl… – No dovolte? – Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.

Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.

Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!

Paní Müllerová: Milostpane, milostpane. Tak nám zabili Ferdinanda!
Josef Švejk: Kerýho paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, ten je sluhou drogisty Průši a vypil mu tam omylem nějaký mazání na vlasy!
Paní Müllerová: Ale milostpane, pana arcivévodu z Konopiště! Toho tlustýho, nábožnýho!

Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo… Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

Je to tam bezpečný? – Choděj tam pouliční holky a různá dobrá společnost.

Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císaře pána… – Jo, visel, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti… Copak to potřebuju?

Předseda baráčníků: „Měli jsme zahradní slavnost – dva metráky řízků! Bohatá tombola! A v tom přišel jeden pán, ať toho necháme, že má Rakousko smutek… Řekl jsem jen – počkejte, až dohrají Hej Slované… a už jsem tady…”
Karbaník: „No to si posedíte… mě zašili jen proto, že jsem při kartách vykřikl – sedm kulí jako v Sarajevu!”

Švejk: „Paní Müllerová! Paní Müllerová – sundejte mně z almary tu vojenskou čepici… Paní Müllerová, já jdu na vojnu.”
Müllerová: „A co tam budou dělat?”
Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
Müllerová: „Dyť se nemůžou hejbat!”
Švejk: „Vy mě na tu vojnu vodtáhnete na vozíčku. Cukrář z protějšího vchodu jeden takovej vozík vlastní, vozili v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch…”

Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.’ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Vona celá politika je pro malý děti. – No jó, nebo pro takový pitomce, jako je Franc Josef!

Jestli vede někoho strážník, tak je to těžkej moment v životě lidským…

Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!

Řekněte rychle: Je rádium těžší než olovo? – Já ho prosím nevážil…

Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných…

Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy byty vychytralé a blázince byly přitom plny. Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal být hezkým vládě…

Byly tam nejrůznější druhy politických šílenců… Když se Švejk octl v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: “Vy si vezmete tento pluk a obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu.” Přitom ukázal na uschlou třešni u zdi…

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit…

Co blázníte, vždyť jsou tady lidi! (slavný závěr filmu Poslušně hlásím)

Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ponětí.

The post Haškův Švejk. Nejvtipnější citáty z nejznámější české knihy z roku 1921 first appeared on Čítárny.

I když je Haškovo dílo poměrně prozkoumané, dnes může ledaskoho až překvapit vydání takřka třicítky jeho cestopisných črt a povídek. Dojde-li v nich na humor, stane se to často jenom náhodou, a detail vedle detailu před námi vyvstávají obrázky z někdejších „Uher“, ze Srbska, Haliče, Rumunska, Itálie a tak dále.

Jen někdy jde o takřka syrový cestopisný záznam (Z Nikopole na Rusčuk), většinou však autorovu osobnost vůbec nevnímáme (například ve Třech črtách z uherské roviny, kterými jsou texty Pasák Lajko, Cikánská poezie a Na polní práci). Haška zaujal i Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu či Oslík Guat v Bernských Alpách, který se mohl stát doručitelem milostného psaníčka, kdyby ovšem nekopal.

Črty a povídky Nešťastný gondoliér Vittore, Láska v Mezimuří, O krásné paní a medvědu ze Začaljanské doliny či Židovská povídka ze Zapustny v Haliči editoval pod názvem Křížem krážem Evropou známý autor řady publikací o Jaroslavu Haškovi Radko Pytlík (*1928) a knihu doplnil vlastními texty Haškovy toulky Evropou, Jak vznikl Švejk? (tři kapitoly), Skelivka a Jak vznikly Osudy dobrého vojáka Švejka (pět kapitol).

Zde jen dodejme, že zrození „dobrého vojáka“ nutno situovat již do jara 1911, kdy stvořili Jaroslav Mach a Jaroslav Hašek kabaretní představení Pevnost s figurou horlícího rakouského vlastence a blba, jenž je tu ovšem ještě osobním strážcem „Otce vlasti“ Karla IV. Hra prý byla provedena jen třikrát, a to na Vinohradech, nikoli nicméně v divadle, nýbrž v hostinci U Zvěřinů.
Už tenkrát se prý stal Švejk miláčkem publika a vynořil se následkem toho také v dalších hrách, z nichž Mona Lisa reagovala na zmizení stejnojmenného Leonardova díla z Louvru 22. března 1911. V tomto dramatu je Švejk pro změnu sluhou malíře Alfonse Muchy. Jak tedy zjišťujeme, jeho figura vystupovala z Haškovy mysli s podobnou pozvolností, jako se víc než půl století nato jen zvolna rodil Jára Cimrman v rozhlasové Vinárně U pavouka.

Ale nazpět k cestování.
Radko Pytlík se ve stati Skelivka věnuje stejnojmennému ukrajinskému městu, které jsme dřív znali jako Felštýn a sehrálo i roli během přesunu Haškova praporu na haličskou frontu.
Spisovatel měl výhodu, že se dokázal s místními obyvateli domluvit, a že zdejší kraj znal z mládí. Zvláště v letech 1900-1905 byl totiž jako poutník Evropou v až neuvěřitelném pohybu, který by mu mohl závidět už zmíněný Cimrman. Kdyby ovšem nebyl Cimrman postavou pouze fiktivní a tyto výpravy naopak nebyly často tvrdou realitou.

Ony cestovatelské pohyby vlastně nastartovala smrt Haškova otce, po níž jej matka vzala do Zlivi, Protivína a Ražic (1897).
Jižní Čechy tedy poznal už tehdy a následovalo léto v Ledči nad Sázavou a okolí. Roku 1900 se seznámil se Svetozárem Hurbanem-Vajanským na Slovensku a jeho črtu Smrt horala zveřejnil list našich krajanů až v americkém Baltimore.
Po roce se Hašek na Slovensko vrátil, aby úspěšně a bez průvodce překročil Vysoké Tatry. Provázeli jej ovšem bratr, Ján Čulen a Viktor Janota. Pronikli mezi Poláky, ale i Maďary a cikány do Podhalí.

Roku 1902 zdolal Hašek Ďumbier a navštívil Zvolen, Levoču, Rožňavu, Spišské Podhradí, Poprad a obojí Tatry.
Dostal se až do údolí řeky Ráby a nato do Malých Karpat. Přebrodil Hron a zřejmě navštívil Bánskou Štiavnicu. „Při návštěvě rázovité Detvy přespali u faráře Judelky a v Prenčově pobyli u faráře Andreje Kmeťe,“ jehož poznal již dva roky předtím. V jednom pozdějším dopise Hašek uvedl, že se na Slovensku vyspal s cikánkou z Myjavských Kopanic, a tvrdí, že ho pohlavně nakazila. Jeho dojmy nato uveřejnil Servác Heller v Národních listech.

Roku 1903 následovala takzvaná balkánská cesta „na pomoc makedonským povstalcům“, během níž padl do tureckého zajetí.
Navštívil Sedmihradsko a celkem dvakrát byl zadržen při pokusu přejít ruskou hranici. V Krakově jej pak chytili ruští pohraničníci, když chtěl proniknout ma uzemí tehdejší „haličské“ gubernie, a dostal se do vězení. Při návratu potkal v Helfštýně svou známou Slávku Hajnišovou, a jelikož studovala v Praze na Vyšší dívčí škole, mohl se později jejím prostřednictvím seznámit se svou budoucí manželkou Jarmilou Mayerovou.

Roku 1904 cestoval Hašek na ukradeném bicyklu až do Norimberka a překonal švýcarské Alpy do Itálie, kde se podle všeho dostavil k odvodu.
Radko Pytlík se zřejmě oprávněně domnívá, že v přijímači zkolaboval (snad při výstupu na Vale di Calagno v nesmírném vedru, jak je to zmiňováno v novele Dobrý voják Švejk v zajetí), načež získal odklad. Otázkou zůstává, zda pak navštívil ještě Benátky a Terst. Svědčilo by o tom pár reportážních črt.

Roku 1905 prošel Hašek s baleťákem Hněvsou a malířem Kubínem část údolí Dyje a navštívil Znojmo, odkud se dostali do Vídně (snad vlakem). Našli sice zdejší dům J. S. Machara, ale přijala je pouze jeho choť. „Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka,“ posteskl si nad tím Hašek, „ten nebyl doma.“
Po několika dnech pokračovali k Neziderskému jezeru a k Balatonu. Jak Hašek zaregistroval, už tenkrát tu byli Češi známi jako výteční fotbalisté.

Nato šel Hašek úplně sám až do Chorvatska, byl fascinován romantickou krajinou mezi řekami Murou a Drávou, navštívil Istrii a vrátil se přes štýrské Alpy.
Nejde ovšem jen o putování, jedná se rovněž a snad především taky o umné zachycení mnoha jeho sekvencí v Haškově díle, a to si již může objevit každý z nás sám.

Jaroslav Hašek: Křížem krážem Evropou. Radko Pytlík: Jak vznikl Švejk. Editor publikace Radko Pytlík. Vydalo nakladatelství Věra Dyková – EMPORIUS. Praha 2019

The post Cestovatel Jaroslav Hašek, který všechno viděl, všude byl, i tam, kde se Švejk narodil first appeared on Čítárny.

Málokdy tak chválíme, ale kompletní dílo Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka načetl jako audioknihu Oldřich Kaiser. A řekněme na rovinu, že výtečně.
První ucelené vydání vychází z rozhlasových nahrávek z let 2012 – 2017 v režii Markéty Jahodové. Český rozhlas Vltava a Radioservis završily tak dlouholetý projekt kompletní nahrávky Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.

V nabídce také jednotlivé díly:
CR0681-2 CD mp3 Díl I. V zázemí
CR0760-2 CD mp3 Díl II. Na frontě
CR0952-2 2CD mp3 Díl III. Slavný výprask a Díl IV. nedokončený Pokračování slavného výprasku

{youtube}n9XjWlSGbNg{/youtube}

The post Osudy dobrého vojáka Švejka v podání Oldřicha Kaisera. Jedinečné audio je komplet. first appeared on Čítárny.