Knihy o Sherlocku Holmesovi, této ikoně starých mládenců a snad i intelektuálů, plní pouze v českých překladech dvě menší skříně. James Lovegrove (*1965) do kánonu přispěl opakovaně a také titulem Sherlock Holmes and the Shadvell Shadows (česky koncem února 2024 s vročením 2023).

„Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Opravdu, někdy si myslím, že máte nadlidské schopnosti.“
Inspektor Stanley Hopkins v povídce Opatské sídlo.

Premisa příběhu je pro „tradicionalisty“ za čarou.
Profesoru Moriartymu, tomuto zločinnému matematikovi, vlastně od začátku pomáhaly nadpřirozené potvory lovecraftovského mýtu Cthulhu.

Než řekneme další, zastavme se, prosím, u silné zásady, kterou sir Arthur Conan Doyle nikdy neporušil, když psal o Sherlockovi, ale na kterou Lovegrove trošku plivl.
Ač spousty případů Sherlocka Holmese na začátku vypadají jako útok nadpřirozena, pokaždé se causa vystříbří a zvíme, že měla pouze ukrutnicky abnormální nádech a veskrze lidské pozadí. Konkrétně? Vyberu případy Strakatý pás, Žlutá tvář, Nezvěstná šlechtična, Pes baskervilský, Ďáblovo kopyto, Voják bílý jako stěna, Upír v Sussexu, Šplhající muž, Lví hříva.

Vše jsou, to nepopřete, fakticky horory a pokaždé začínají informací o groteskním efektu, u kterého rozum zůstává stát. Následuje drama, nakonec si ale pokaždé poklepeme na čelo, jak nás mohlo nenapadnout přirozené vysvětlení.
Příkladem je Nezvěstná šlechtična, představující (v příjemných paprscích podzimního sluníčka) přirozenou a nikterak fantaskní reflexi na Draculu Brama Stokera. Manipuluje se zde s rakví a Sherlock vypadá skoro jako Abraham Van Helsing. Nebo chvílemi.

Spoustu reálně vysvětlených případů největšího detektiva vymyslelo za dalších sto let (a do dneška) ještě asi milion mistrů a konkrétně u nás pánové Martin Petiška, Ilja Hurník, Rudolf Čechura anebo Petr Macek. A to jsou korektní tvůrci. Všechna čest.

Ale našli se – v menší míře – i tací, kteří zásady pravé detektivky porušili, čemuž se SIR vzpíral.
Příklad? Sbírka povídek více autorů a autorek Duchové na Baker Street (česky 2007), v jejímž úvodu Watson říká:

„Co se týká vědeckého přístupu, já neznám nikoho, kdo by tak trval na důkazech, a to nikoliv nabídnutých lidskými smysly (neboť Holmes věděl, že smysly mohou člověka oklamat a zradit), ale těch z materiálního světa… Moje žena se tím dobře bavila, neboť Sherlock dosáhl největších úspěchů a slávy zrovna v době, kdy v Anglii vrcholila obliba duchařských příběhů.“

A následují jednotlivé případy, které Watson zaznamenal potají, „když Holmes nebyl doma“, a kde většinou nezbývá než uznat, nakolik člověka svět „přesahuje“.
Ale to praktický pátrač slýchal nerad a v příběhu o upíru ze Sussexu nám až polopaticky sděluje:

„Naše firma, Watsone, stojí pevně nohama na zemi a tam taky musí zůstat. Svět je pro nás velký dost. Nadpřirozené jevy se nemusí hlásit.“

To jsou tedy hranice, které sám sobě stanovil Conan Doyle, a sotva kdy sám slyšel o Howardu Philipsi Lovecraftovi; takže by byl překvapen dnešní existencí sbírky lovecraftovských holmesovek Stíny nad Baker Street (česky 2007), do které mj. přispěli Brian Stableford, Neil Gaiman anebo Barbara Hamblyová.

A my díky té knize víme, že roku 1894 luštil Sherlock Záhady červa a roku 1898 případ Arabova rukopisu.
Snad i tahle publikace plná bizarních nápadů se stala vzorem pro nynější Shadwellské stíny, jejichž autor se jinak dostal do užšího výběru Ceny Arthura C. Clarka i Pamětní ceny Johna W. Campbella.
Tady pak umně vykresluje alternativní svět, kde se racionální doylovské příběhy prolínají s „běsy H. P. Lovecrafta“ a „navzájem se doplňují jako jin a jang“.

Na sklonku života, roku 1928, přiznává doktor Watson, že bylo všechno krapet jinak a že tajil ve svých vzpomínkách na Holmese notnou část pravdy.

„Ve skutečnosti jsem vyprávěl pouze jeden druh příběhu, abych odvedl pozornost od jiného, a vytvořil jsem umělou slupku okolo temného, shnilého jádra. To proto, abych ochránil civilizaci před fakty, které by uvrhly do zmatku její útulnou sebejistotu.“

Máme tím alternativní historii Sherlockovy kariéry, kterou doktor Watson (a skrze něj lstivý Lovegrove) předestírají celou trilogií Sherlock Holmes a shadwellské stíny, Sherlock Holmes a miskatonická monstra a Sherlock Holmes a ďáblové v Sussexu.

Další dvě knihy česky teprve vyjdou a ústřední události těch románů se odehrávají přesně v patnáctiletých intervalech let 1880, 1895 a 1910.
V první z knih, kterou držím v rukách, mimo jiné poznáme ztracené město Ta´aa, abychom posléze zjistili, že mohli být sourozenci Mycroft a Sherlock Holmesovi hned na úsvitu kariér zadušeni Moriartym. A zavražděni by taky byli, kdyby, inu, toho profesor (a stejně jako všichni padouši dobrodružných románů) tváří v tvář už spoutaným zajatcům tak hrozně moc nenakecal.
Hle, jak vzpomínku reflektuje dobrý Watson:

„Ve folklóru je řada bytostí, které v sobě spojují vlastnosti člověka a hada,“ řekl Holmes. „Zdá se, že byly méně mytické, než se domníváme,“
„To rozhodně,“ odpověděl Moriarty. „Kekrops, první král Athén, byl údajně napůl had.“
„Stejně tak Lamia a Gorgony.“
„I aztécký bůh Tlaloc, hinduistická Naga, řecký bůh Glykón a nezapomínejme na čínského Adama a Evu, F-siho a Nü¨wu… Kdo může říct, že se tyto mýty nezakládají na faktech? Kdo může říct, že nejsem taky já vzdáleným potomkem jedné takové bytosti?“
„I Satan byl had, ne?“ řekl jsem.

James Lovegrove je tudíž taky eklektik a vedle plíživého Chaosu neopomíná vytáhnout i eso:
knihu Nekronomicon, jejíž kopie byla ukradena z Britského muzea.
A zrovna tak využívá magické zaříkávání, vyslovované ve finále osobně oním bídným a přemoudřelým matematikem:
„Fhtagn! Ebumna fhtagn! Hafh´drn wgah´n n´gha n´ghft!“
A protože autor počítal taky s tebou, ty nerudo-čtenáři, kterému se zajídá přitaženost za vlasy, omluvil se úvodem své knihy takto:
Eastbourne, Velká Británie. Listopad 2016.

Nechávám na tobě, čtenáři, aby sis udělal obrázek.
Sám se rozhodni, zda podstatně přepisuji holmesovský kánon a zda jej křivím skrze zkreslující hranol kánonu lovecraftovského, anebo jde o výplody pisálka využívajícího popularity ne jedné, ale hned dvou ikonických figur naší doby.
Můžeš tomu říkat, ano, crossover, a můžeš tomu říkat „splácanina“ a můžeš tomu říkat i „tahání peněz z lidí“.
Nebo tomu říkej zjevení. Je to na tobě.

James Lovegrove: Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Přeložil Marek Čtrnáct. V edici Vendeta vydal Dobrovský. 320 stran.
Sherlock Holmes a Shadwellské stíny – James Lovegrove | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Sherlock Holmes a shadwellské stíny. Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Inspektor Hopkins first appeared on Čítárny.

Renomovaný editor Otto Penzler (*1942) není nejspíš žádný megaloman, ale možná ano. Dohromady totiž ukul dosud nejrozsáhlejší knižní komplet povídek na téma Sherlock Holmes.
Nyní vyšel i česky, ale navzdory údaji na krabici, v níž je uschován, je beletrických textů jen 81, a tedy o jeden méně. Co hůře, další dva příběhy odpadly zvůlí majitelů práv a chybí tak detektivky Barry Daye The Adventures of Curious Canary i Johna Cecila Mastermanna (1891-1977) The Case of The Gifted Amateur.

Některé Penzlerem shromážděné texty tu vyšly knižně poprvé a ještě víc se jich prvně objevuje česky.
Ne ovšem dvě Doylovy úvodní legrácky Dobročinný bazar a Jak se Watson naučil Holmesovu fintu; ty už známe od roku 2004 ze sbírky Zapomenuté případy Sherlocka Holmese jiného editora Petera Haininga. Nutno však podotknout, že se jedná spíš o Doylem přehnaně nerozvíjené úvody k nikdy jím nenapsaným příběhům… a charakteristické jsou dle očekávání tím, že zde Sherlock před Watsonem exhibuje a předvádí deduktivní um.

Dost kilogramů vážící kniha nicméně začíná jinak: oním 82. textem. Jmenuje se Conan Doyle vypráví, jak to doopravdy bylo s koncem Sherlocka Holmese (1900) a patrně představuje zárodek rozsáhlejšího spisovatelova rozprávění Pravda o Sherlocku Holmesovi (1923), které taktéž už můžeme znáti z Hainingova souboru.

Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese ovšem do útrob schramstla i tři povídky „neznámých autorů“. A to?
1. Sherlock Holmes vs. Conan Doyle (1892).
2. Herlock Shomes opět v akci (1916).
3. Sherlock mezi duchy (1925).

V prvním z těchto případů se jedná o skutečně zábavnou parodii zveřejněnou dávným londýnským časopisem jen patnáct dní po prvním vydání úvodní holmesovské sbírky, která se stala bestsellerem. A Sherlock? V pastiši umně doloží, že ho Doyle nevylíčil právě nejpřesněji.
Série textů Herlock Shomes znovu v akci je ovšem až katastrofálně nezdařeným cyklem z šesti čísel stařičkého časopisu The Wiper Times a Penzler neměl tuhle reedici prostě dopustit, myslím si.
Oproti tomu příběh Sherlock mezi duchy bývá připisován G. K. Chestertonovi a v jeho časopise byl přinejmenším poprvé zveřejněn.

O některých dalších povídkách v knize se zmiňoval už Josef Škvorecký v letech šedesátých (Nápady čtenáře detektivek), a vidíte, na jejich překlady se přesto dostalo teprve teď.

Mezi tolika desítkami autorů pak figurují například i humorista John Kendrick Bangs, klasik vtipné povídky O. Henry, původce Medvídka Pú Alan Alexander Milne, zcela nezaměnitelný Pelham Greenville Wodehouse, Francis Bret Harte, Stephen Leacock, Julian Symons, Colin Dexter, Kingsley Amis, Anthony Burgess a esa hororu, jakými byli August Derleth, Manly Wade Wellman či Edward Frederic Benson. Nechybí ani Stephen King a Laurie Kingová (*1952) populární poněkud kontroverzní sérií víc než deseti bestsellerů o Holmesově něžné nevěstě Mary Russellové (vycházející od roku 1996). Tato dáma tu má povídku Případ paní Hudsonové (1997)… Ale zrovna tak zaujme přítomnost klasiků science fiction Poula Andersona, Tanith Leeové či Michaela Moorcocka – a zastoupeni jsou rovněž John Lutz, Anthony Boucher, Ross MacDonald či Edward D. Hoch. A taktéž předseda „Amerických detektivkářů“ Robert Lloyd Fish (1912-1981), který jest – mimo jiné – pachatelem románové předlohy známého filmu Bullitův případ (která nese název Němý svědek, 1963, a Mistr Fish ji kdysi vydal pod jménem Robert L. Pike).

Hned třikrát boduje i tvůrce Petra Pana James Matthew Barrie, jenž se upřímně přátelil s Conanem Doylem a spolu tak rovněž vytvořili totální operetní propadák Jane Annie (1893). Barrieho Večer se Sherlockem Holmesem (časopisecky 28. 11. 1891) je přitom vůbec tou nejranější holmesovskou parodií.
Barrie pak ovšem vymyslil i další povídku téhož typu Případ dvou spolupracovníků (1893), a psal ji rovnou na předsádky jisté své už vydané knihy. Tu pak věnoval Doylovi (zklamanému z jejich neúspěchu). I další Barrieho text Zesnulý Sherlock Holmes byl časopisecky uveřejněn roku 1893.
Následuje už dnes zapomínaný autor Triumfů Eugena Valmonta (1906) Robert Barr (1850-1912) a přítomen je hned dvěma příběhy. Prvý, Dobrodružství Sherlawa Kombse, je z května 1892 a pro svou knihu Obličej a maska (1894) ho autor přejmenoval na Velkou pegramskou záhadu. A roku 1904, a to v prosincovém čísle měsíčníku Idler (1892-1911), jenž Barrr osobně založil, se pak ještě objevilo Dobrodružství s druhým váčkem, což však už věru není žádná sláva, ba naopak. S editorem však rád připomenu, že mimo holmesianu Barr přece vyspekuloval jednu z naprosto nejdůvtipnějších záhadných povídek všech dob. Sdružení roztržitých.

Otto Penzler sice texty rozčlenil na deset okruhů, vzhledem k tomu, že řada próz spadá do více kategorií současně, však i sám doporučuje si kategorií moc nevšímat. A kdyby?
Například jde o osm „nejpopulárnějších a nejčastěji vydávaných povídek“ či o fantaskní kategorii Mimo tento svět a dokonce se dobereme série jedenácti textů nepovedených, které však dle editorova názoru mají „historickou hodnotu“. A velice překvapivě je uzavírá práce talentovaného držitele hned několika cen Edgar, už zmíněného pana Fishe, Dobrodružství v Ascotu (1960), již v poklidu zařadil do knihy Neuvěřitelný Schlock Homes (1966).

Oddíl Mimo tento svět uvádí americký spisovatel, recenzent a kritik William Anthony Parker White (1911-1968), známý jako Anthony Boucher, a to povídkou Strašidelný vlk (The Adventure of the Bogle-Wolf, 1949).
Boucher byl eso, každoroční celosvětové konferenci detektivkářů se na jeho počest přezdívá Bouchercon a on sám byl znalec mnoha jazyků a jeden z prvních překladatelů Jorge Luise Borgese do angličtiny.
Psal i oblíbené detektivní romány – už počínaje Případem sedmi z Golgoty (1937) – a jeho kniha Devět krát devět (1940), vydaná pod jménem H. H. Holmes, byla dokonce zvolena „devátou nejlepší záhadou zamčeného pokoje všech dob“. Podotkněmež nicméně, že H. H. Holmes (1861-1896, https://cs.wikipedia.org/wiki/H._H._Holmes) byl pověstný sériový vrah, který možná připravil o život dvě stě třicet lidí.

Oddíl Mimo tento svět (možná jsme mimo něj ovšem v celé této knize) pokračuje prózou „Velmistra“ sci-fi Poula Andersona (1926-2001) Marťanské korunovační klenoty (1958), avšak do antologie se již vtisknout neměly další Andersonovy holmesovské příběhy jako Čtyřnásobná Eva (1960) či Královna vzduchu a temnoty (1971). Poul Anderson byl, vzpomíná editor, i mužem, jenž si zřetelně povšiml značného průniku mezi příznici Sherlocka a příznivci sci-fi.

A další sci-fi Velmistr? Je jím Michael Moorcock (*1939) – a přispěl Dobrodružstvím nájemníka z Dorset Street (1993).
Ve značné míře hororovým tvůrcem byl pak (Stephenem Kingem milovaný) Manly Wade Wellman (1903-1986), duchovní to otec detektiva-playboye Johna Thunstona (nadaného paranormálními schopnostmi) i „okultního“ soudce Keitha Hillary Persuivanta. Wellman psal i o skutečných zločinech a za knihu Mrtev a pochován (1954) převzal díky tomu cenu Edgar. Ale stvořil i čtrnáct knih pro děti a roku 1946 dokonce porazil v literární povídkové soutěži samotného Williama Faulknera, jenž zareagoval rozhněvaným dopisem. V naší knize si můžeme přečíst Wellmanův text Náš hrdina však nebyl mrtev (1941).

Dalším esem lovecraftovských hrůz byl August Derleth (1909- 1971), autor asi sta knih a víc než tří tisíc povídek a článků.
Jeho detektiv Solar Pons se krajně podobá Sherlocku Holmesovi a je to záměr. Než mu Derleth našel jméno, prosil totiž Doyla, aby směl pokračovat přímo v příbězích se Sherlockem. Povolení nedostal, ale nakonec napsal o Ponsovi víc povídek, než kdy Conan o Holmesovi. Derlethovi příběhy přitom samozřejmě nevypráví Watson, ale jistý doktor Lyndon Parker, a oba jeho hrdinové žijí na adrese Praed Street, 7B. Co víc? I Pons má bratra, který ho intelektuálně ještě předčí, a jen se nejmenuje Mycroft, ale Bancroft. A tituly některých Ponsových caus? August Derleth je převzal ze slavných, ale Doylem nikdy nenapsaných příběhů, o nichž se Watson, jak asi víte, občas zmiňuje. I došlo na detektivky Ricoletti s golfovou nohou (a jeho odporná žena), Hliníková berla i Politik, maják a cvičený kormorán. Nu, a taky na zde přítomný Případ pozoruhodného červa (1952). Jak tedy zjišťujeme, August Derleth ani zdaleka nedoplňoval jen přítele Lovecrafta.

Do okruhu holmesovských povídek ne od Doyla „vydávaných nejčastěji“ náleží kupříkladu i mistrná (a již Josefem Škvoreckým zmiňovaná) parodie Ukradené pouzdro na doutníky (1900) od Francise Breta Harta (1836-1902), jehož vliv na své vlastní psaní Doyle přiznával. Pátrač v téhle povídce se ovšem jmenuje Hemlock Jones.

Rovněž O. Henryho (1862-1910) Slídilové (23. 10. 1904) však patří mezi nejpopulárnější holmesovky nikoli od původního autora a napsal i dva další pastiše: Případy Shamrocka Jolnese (7. 2. 1904) a Detektivní detektor (26. 3. 1905).

Všem dodnes známý Stephen Leacock (1869-1944) je pak v téže kategorii mistrů zastoupen bezvadnou mikropovídkou, která má jen něco přes dvacet řádek! Jmenuje se Nezmenšitelný detektivní příběh (1916). Ale o „Velikém detektivovi“ psal (vedle stejnojmenné povídky z roku 1928) i v Záhadě k zbláznění (1911) a v Co se stalo pak? (1937).

K nejvydávanějším holmesovkám nikoli od Doyla náleží i Holmesova kočka (Holmes and the Dasher, 1925), již vymyslil a napsal zakladatel prestižního londýnského Detektivního klubu Anthony Berkeley Cox (1893-1971), jeden „z nejduchaplnějších a nejvlivnějších autorů své doby“, jak Penzler upozorňuje. Tento dnes zapomínaný spisovatel stvořil roku 1925 vysoce originálního soukromého detektiva Rogera Sheringhama, jehož nejslavnějším případem zůstává brilantní Případ otrávené bonboniéry (1929). Dva svazky napsal Cox i pod pseudonymem Francis Iles a jeho Promyšlený úklad (1931) je založen na skutečném případu Herberta Armstromga. Tento zbabělý lékař zabil svou ženu a Penzler zdůrazňuje, že je v tomto díle vrah znám od samého začátku, podobně jako v epizodách televizního seriálu Columbo.

Takřka kuriózním případem rozhodně zůstává případ chaoticky psané povídky Muž, po kterém byla sháňka. Je to historie zmizení člověka z lodní paluby (před očima více svědků) a roku 1911 ji prý Doylovi dal či poslal jistý Arthur Whitaker (1882-?).
Poprvé však vyšla až roku 1948 a česky pak v Zapomenutých případech. V jiném překladu a jako Hledaný muž. Tam je brána co Doylovo dílo a zůstává tu otázka. Text, pravda, obsahuje hned několik trapných rozporů a Haining ho má za „nejkontroverznější“ z děl spojených s holmesovským Kánonem. Tato povídka byla objevena mezi Doylovými listinami a „přese všechno, co o ní bylo už řečeno a napsáno, se nemohu ubránit pocitu, že se Doyle na jejím vzniku nějak podílel,“ píše Haining. Naráží hlavně na mistrnou úvodní scénu, ale Penzler je asi po právu neoblomný. A architekt Whitaker? Počátkem roku 1949 napsal Doylovu životopisci Heskethu Pearsonovi dopis, v němž se označil za autora, přičemž předložil uhlový papír s průklepem rukopisu, který vnikl při přepisování příběhu na stroji. Po pohrůžce právními úkony Doylova rodina tehdy jeho tvrzení přijala.

Amisova (1922-1995) povídka je z květnového čísla Playboye, ročník 1978, nicméně téhož roku vyšla co samostatný sešitek.

Uloupený Sherlock od Milneho, autora medvídka Pú (1882-1956) je už z roku 1903 a Penzler doslova píše: „Označit toto dílko za triviální je přílišná chvála. Uvádíme je zde pouze jako kuriozitu – nic víc.“ Nicméně pozor. Milne se vypracoval – a roku 1922 se dokonce stal autorem „jednoho z tří nejlepších detektivních románů všech dob“. Jmenuje se Tajemství červeného domu (česky 1924) a sporu není ani o tom, že to byl právě Milne, kdo se jako první odvážil „legrací kolem mrtvoly“. Kterýžto humoristický typ detektivky předtím neexistoval. A je i duchovním otcem potrhlého amatérského detektiva Antony Gillinghama, jemuž přezdívali Magor. Úspěchy sklízela rovněž jeho detektivní hra Čtvrtá zeď (1928).

Wodehouse přispěl textem Z detektivova zápisníku (1959) a zde editor připomíná, že jeho Wooster a Jeeves se prvně vynořili roku 1915, a to v povídce Jak jsem tahal bratránka z bryndy. Alžběta II., dodejme, jmenovala tohoto (s Hitlerem svého času flirtujícího) gentlemana komandérem Řádu Britského impéria.

Autor životopisu Sherlock Holmes, muž a jeho svět (1979) Henry Raymond Fitzwalter Keating (1926-2011) napsal rovněž hrstku pastišů – i včetně (zde přítomné) Nicotné záležitosti (1980). A vedle víc než padesátky detektivních románů je i autorem řady populárních knih o záhadách a zločinu: Vražda musí chutnat (1975), Velké zločiny (1982), Jak psát detektivky (1986), Detektivky: 100 nejlepších (1987), Příruční průvodce detektivkou (1989).

Další z mistrů Julian Symons (1912-1994) – oceněný Edgarem za skvělou histori detektivního žánru Bloody Murder (1972) – je i autorem Doylovy biografie a taky napsal tři holmesovské pastiše: Jak byl poustevník vytržen z odpočinku (1981 v knize Slavní detektivové, která česky vyšla roku 1986), Případ ztrácejících se diamantů (1987) a Setkal se Sherlock Homes s Herculem… ? (1987). Ten poslední najdete v naší knize. – Ale Symons vytvořil i romány Problém na tři dýmky (1975) a Vraždy na panství v Kentu (1988), jejichž hrdinou je herec Sheridan Hayes, který se do velikého detektiva… takříkajíc vtěluje.

Tvůrce detektiva Archera Ross MacDonald (vlastním jménem Kenneth Millar, 1915-1983) je poté v naší bibli přítomen úplně prvním svým literárním dílem, a to povídkou už z roku 1931, kterou uveřejnil ve vlastním středoškolském časopise a v níž vystupuje jistý Herlock Sholmes.

Americký humorista J. K. Bangs (1862-1922) se zase proslavil dílem Literatura v kostce. Edice extraktů ze světových bestsellerů nakrájených na tenké plátky pro uspěchané spotřebitele (1908), kde vyšla i jeho zde přítomná holmesovka.

Už Škvorecký se – v Nápadech čtenáře detektivek – zmiňuje o veslařském trenérovi a britském poslanci Rudolphu Chambersi Lehmannovi (1856-1929), nejvyšším to soudci hrabství Buckinghamshire, jenž roku 1901 vydal Dobrodružství Picklocka Holese. Jako povídky byly ony případy uveřejňovány od roku 1893 a toho roku taky vyšlo nám tu předložené Klausovo, promiňte, Vévodovo pero.

Povídku od tvůrce prchlivého inspektora Morse Colina Dextera (*1930) známe česky už od roku 2007 díky sbírce Největší případy inspektora Morse (1993), ale naše bichle se nezastaví a pilně saje i z Příběhů Sherlocka Holmese od Edwatda D. Hocha (2013), a to textem Šifra v písku (samostatně vyšel sešitově roku 1999). E. D. Hoch (1930-2008) byl, jak možná víte, jedním z vůbec nejplodnějších povídkářů a krátkých próz napsal přes devět set.

Ale všimněme si ještě pár velikánů.
Až neuvěřitelně všestranný gigant literatury a plodný hudební skladatel Anthony Burgess (1917-1993) je tu také zastoupen, a to Vraždou za zvuků hudby (1989), a do naší publikace byl vybrán i Případ smrti a medu (2011) geniálního Neila Gaimana (*1960), jednoho z deseti nejvýznamnějších postmoderních spisovatelů.

„Velká kniha“ obsahuje i dvě povídky o elegantním zloději klenotů A. J. Rafflesovi, nikoli však od jeho původního autora Hornunga, nýbrž z pera Philipa Atkeyho (1908-1985), který se domluvil s Hornungovými dědici a nakonec vyprodukoval víc příběhů s tímto lupičem-gentlemanem než původní Doylův švagr! Ve dvou povídkách zde přítomných – a na sebe navazujících (1975) – se Raffles utká (jak jinak) se Sherlockem.

Když si odmyslíme ony dvě úvodní Doylovi legrácky, je svazek uveden možná nejlepším holmesovským pastišem, jaký kdy kdo napsal, a to Jedinečným Hamletem (1920). Stvořil jej „Poslední knihomil“ Vincent Starrett (1886-1974), jehož autobiografie nese velmi příznačný název. Narozen v knihkupectví (1965). Za jeho druhý nejvýznamnější počin (ohledně velkého pátrače) je pak obvykle označována kniha Soukromý život Sherlocka Holmese (1933).

O Sherlocku Holmesovi už dnes, dodejme s jistou únavou, existuje víc než pětadvacet tisíc knih, povídek a článků.

Editor Otto Penzler: Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese. Přeložilo dvanáct překladatelů. Euromedia Group, a. s – Knižní klub. Praha 2017. 896 stran. ISBN 978-80-242-5931-4

The post Sherlock Holmes Největší kniha 81 příběhů světového detektiva first appeared on Čítárny.

Dva britští scénáristé Mark Gattis a Steven Moffat nejsou jen fanoušky Sherlocka Holmese, ale speciálně i fandy Sherlocka představovaného hercem Basilem Rathbonem v letech 1939-1946. Některé z oněch čtrnácti filmů, kde figuroval, se odehrávají v tehdejší současnosti, aby Holmes mohl potírat Adolfa Hitlera, a to se stalo inspirací.

„Co Sherlocka OPĚT přenést do přítomnosti. I dnes?“ napadlo Gattise s Moffatem, i vznikl televizní seriál, jehož úspěch jistí rovněž představitel titulní role Benedict Cumberbath.
Nestačil by na to nicméně možná sám. Jistěže ne. Základem úspěchu bývá přece i kvalitní scénář; je tomu tak také tady. I díky tomu, že bylo využito dosud nevyužité.
„V Doylových knihách byly celé rozsáhlé pasáže, kterým se veškeré dosavadní adaptace (a jsou jich stovky) vyhýbaly,“ konstatuje Gatiss v knize Guy Adamse Sherlock: The Casebook (2012, česky 2015 jako Sherlock. Archiv případů) a Steven Moffat zdůrazní, nakolik překvapeně vzpomíná na „obrovský šok“, který ho čekal během prvního čtení románu Studie v šarlatové. Čeho byl ten šok následkem?

Moffat nikdy předtím nečetl žádnou holmesovku, takže si poprvé uvědomil, jak je Sherlock povahově nepříjemný.
„Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu jako James Bond – silný, odvážný a moudrý; ale on takový ve skutečnosti není, je příšerný a dělá spoustu pěkně podivných věcí. A pak navíc začne brát drogy.“
Původní Moffatova reakce proto podle Adamsovy knihy zněla: „Proboha, to je vážně síla!“
Od toho okamžiku čirého úžasu vedla ovšem cesta a počínaje rokem 2010 vzniklo dodnes už víc na čtrnáct hodin úspěšné série Sherlock, členěné zatím na devět dílů. Česky zrovna přeložená kniha o tom seriálu přináší i poutavý sumář barevnách ilustrací a fotografií plus srovnání původní a nejposlednější verze holmesovských příběhů.

Na první pohled by se leckterému nezasvěcenci mohlo zdát, že moderní Sherlock má s viktoriánskými díly sira Arthura Conana Doyla pramálo společného. Promiňte, omyl. Byť se někdy, taky pravda, jedná o oslí můstky.
Tak například: Spolek zvědavců – v jedné televizní části – je narážkou na povídku Spolek ryšavců.
Strakatá kráska zase odkazuje na silně hororový Holmesův případ Strakatý pás. A „Stříbrný rypáček“? Jistěže diskutabilní vtip, anžto původní Sherlock bodoval rovněž na stránkách trochu delší povídky o koni, známé(m) jako Stříbrný lysáček.

My se nicméně věnujme ruku v ruce s Guy Adamsem serióznějšímu parafrázování.

Tak například televizní díl Skandál v Belgravii kopíruje v první polovině Doylovu prózu Skandál v Čechách, a to dosti pietně a obratně.
V obou případech potkáme dobrodružku vybavenou kompromitující fotografií, v obou případech si Sherlocka najme člověk, který se zprvu snaží utajit vlastní identitu (viz i Doylovu povídku Vznešený klient), původně i aktuálně se Sherlock Holmes přestrojí za kazatele a konečně fingování požáru je převzato z finále povídky Stavitel z Norwoodu. Ale teď si všimněme, jak moderní tvůrci naložili s Psem baskervillským, jehož adaptace „pro 21. století“ je „plná materiálu“ z knižní předlohy. Co víc, Gattis dokonce vymyslel rafinovaný způsob, jak zachovat nesmrtelnou větu (parafrázovanou už H. P. Lovecraftem): „Byly to otisky tlap obrovitého psiska!“ a okolo slova „psisko“ ovinul celou ústřední zápletku.
„V původní verzi byl potenciální obětí nestvůry sir Henry Baskerville,“ připomíná v české verzi své knihy Adams, „a Henry Knight alias jeho moderní ekvivalent sice v televizi přišel o šlechtický titul, ale aristokratické kořeny se odrážejí alespoň v jeho jméně. Knight znamená v angličtině rytíř.“

Román Pes baskervillský památně začíná scénou, ve které detektivní poradce z Baker Street zkoumá vycházkovou hůl, zapomenutou jeho potenciálním klientem. Watsona poprosí, aby mu o ní něco pověděl, jistěže za použití dedukce. Jak jej tomu učil. Lékař… se pokusí – a přehlédne naprosto všechno důležité. Jak už bývá jeho zvykem.
„Vy se skutečně překonáváte, Watsone,“ reaguje smírně jeho nejlepší přítel. „Je třeba říct, že kdykoli jste tak laskavě popisoval mé vlastní drobné úspěchy, nesmírně jste podceňoval své vlastní schopnosti. Vy možná sám o sobě nejste zářným příkladem inteligence, ale dokážete jiné ke světlu navést. A víte, co vám povím? Někteří lidé, ač nejsou geniální, mají až neuvěřitelnou schopnost genialitu stimulovat. Přiznávám, drahý příteli, že vám dlužím za mnohé.“
Právě druhá část toho monologu, jenž Adams asi právem má za „nejubožejší lichotku v historii literatury“, se probojovala i do seriálu Sherlock.
Jakožto další „štěpné“ sekvence. Už diskutabilněji, pravda, modernisté laborují se „světélky na blatech“ (která v knize pozoruje ue zámku za strašidelné lomorník Barrymore). Učiní je důsledkem sexu. Nu, a scéna, v níž Sherlock v Psisku dorazí do bytu s harpunou v ruce poté, co trávil dopoledne propichováním prasat? Ta jest věrně a zodpovědně převzata z úvodu (jinak spíše průměrné) Doylovy povídky Černý Petr.

Přesto se našly momenty, jež scénaristi na obrazovku nedokázali přenést úplně.
„Tím jedním je Doylovo novátorství,“ říká Moffat. „To, jak nesmírně chytré a originální byly jeho nápady ve své době. Tak například myšlenka, že Holmes negativně recenzuje příběhy, v nichž se sám objevuje! To je přece naprosto geniální koncept, se kterým jsme se sotva stačili sžít. – Anebo další geniální Doylův nápad: Přidat do textu zmínky o nikdy nenapsaných případech a nechat hrdiny hovořit o čemsi, co čtenáři neznají – perfektní! Ano, dnes jsme na to zvyklí, ale přesto je to úžasné.“
I proto, že v původních Doylových pracích skutečně nešlo jen o „fraky a plynové lampy“, jak to Moffat metaforizuje, seriál mocně zabral a kniha o něm představuje poutavý bonusový materiál, ve kterém narazíte rovněž na zevrubný portrét Conana Doyla či na historii úhlavních filmových adaptací holmesovek – včetně pietního seriálu s Jeremy Brettem, herce Sherlockem posedlého a bohužel snad i proto předčasně zesnulého. A co se týká zmíněného Basila Rathbona?

Za nejlepší jeho sherlockovský snímek bývá považována Pavoučí žena (1944) a nejen podle Moffata a Gatisse má tenhle laciný, béčkový a jen hodinu trvající snímek daleko silnější dějovou linku, než ostatních třináct. „Nejlepších 59 minut v dějinách,“ míní dokonce Moffat. „Opravdu působivé, vskutku dějově bohaté vypravěčství, které má spád. Po deseti minutách si začnete říkat: Vždyť se už všechno stalo, víc toho ani nemůžou mít!“

Závěrem poslední zajímavost.
Tvůrci seriálu Sherlock původně uvažovali, že budou natáčet na skutečné Baker Street, ale museli od záměru zkroušeně upustit. Proč?
Byli by během natáčení nuceni bez přestání zakrývat „milion“ cedulí s nápisem Sherlock Holmes. A to byl nadlidský úkol. Vchod označený 221 B tudíž byl kamuflován až na kilometr vzdálené North Gower Street.

Guy Adams: Sherlock. Archiv případů. Překlad Jana Hejná. Editor Jan Pavel. Nakladatelství Slovart, Praha 2015. 160 stran

The post Jak vznikl filmový a na drogách závislý Sherlock Holmes first appeared on Čítárny.