Miroslav Horníček. Mám rád jeho humor, který kdysi vnutil jak čtenářskému, tak televiznímu publiku. A šlo to. Například nesmírně populární Hovory H nebyla žádná laciná zábava. Jak dnes chybí, v době primitivních bavičů s puštěným smíchem na pozadí… aby lidé věděli, čemu se mají smát.

Naštěstí existuje spoustu záznamů s Werichem, Kopeckým, Sovákem a mnoha dalšími a také několik velmi dobrých knih, které tady budou další stovky let.

Asi nejznámější je kniha Dobře utajené housle, o které si Horníček myslel, že její sláva tak nějak odsunula na vedlejší kolej knihy další.
Jablko je vinno, Chvála pohybu, Listy z Provence, Jak hledat slunce, Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní etc.

Jedna z posledních knih, kterou ale celou nenapsal, je záznamem rozhovorů s Janem Hůlou, Zpověď na konci cesty.

Zpověď na konci cesty / Jan Hůla / nakladatelství Formát, 2000

Ukázka / výběr:

Jaké předměty jste měl nejraději? Český jazyk, dějepis?
Možná, že dějepis, protože jsem měl určité období, kdy jsem vášnivě rád četl historické romány. Když se později staly knížky Aloise Jiráska povinnou četbou, tak už jsem je měl všechny přečtené. Pak však následovalo období, kdy jsem nenáviděl všechno hodnotné. Takoví byli v Evropě pouze dva – jistý Joseph Goebbels a já. Nesnášel jsem slovo kultura. V té době jsem přečetl celou červenou knihovnu. U své tety v Klatovech, která ji měla kompletní. Oblíbil jsem si hlavně román Koho nikdy nezranila láska. Je tak dojemně krásný a pitomý. Nacházím tam komické prvky, které mne rozesmávají dodnes. Ten mám doma.

Jednou jsem o něm mluvil v televizi a jeden posluchač mi ho poslal. Náhoda však změnila můj přístup k literatuře. Jednou jsem si v městské knihovně v Plzni popletl číslo a místo nějakého škváru se mi dostala do rukou Nezvalova knížka „Dolce far niente“. Začetl jsem se do prvních stránek a pak jsem knížku ještě v jakési horečce dočítal v městském parku v Lochotíně. Odtud jsem pak ihned doběhl domů, sedl na okno a napsal svou první lyrickou prózu a poslal ji do studentského časopisu. Pepík Königsmark, který časopis vedl, mi dokonce odpověděl, ačkoliv mohl povídku rovnou hodit do koše. Napsal mi, abych psal dál a četl moderní autory. Nezval úplně proměnil moje myšlení a city.
Měl jsem tehdy pocit, že se stal jakýsi krásný zázrak. Od té doby jsem četl celou moderní literaturu: Halase, Holana, Seiferta, Olbrachta. Četba mi zabírala dost času. Na školu ho moc nezbývalo.

Pane Horníčku, jaké knížky patřily v raném dětství k vašim nejoblíbenějším?
Vyrůstal jsem v papírnictví dědečka Vojtěcha, který prodával nejen papírnické zboží, ale také noviny i časopisy pro dětí: Cvrčka, Kulíška, Dobrodružný svět a v něm jsem si přečetl na pokračování román pana Gallopina Aeroplánem kolem světa. A já jsem se tehdy styděl přiznat, natož to říci jiným, že odtud pramení moje láska k Francii. Ten osud francouzské posádky jsem sledoval jako kluk velice pečlivě. Všude, kde letadlo přistálo, hráli Marseillaisu a vlála francouzská vlajka. Hrdinou té knížky byl pařížský uličník Fifi. Bylo to kouzelné a dojemné. Později jsem si přečetl slavný román Jeana Paula Sartra Slova, v němž mluví o románu pana Gallopina. A tak jsem si říkal, když se k lásce k tomuto příběhu může přiznat Sartre, tak já také. To byla první moje knížka, kterou jsem si přečetl.

Vy jste v mládí knížky dostával, nebo jste si je půjčoval?
Nejdříve jsem knížky dostával a pak jsem byl pilným návštěvníkem plzeňské městské knihovny. Měl jsem období, kdy jsem miloval ty nejstrašlivější kýče. Červenou knihovnu jsem přečetl celou ve svých třinácti letech. A najednou se to zvrátilo a já jsem začal číst, jak už jsem říkal, Vítězslava Nezvala. Přede mnou se náhle otevřela fantastická krajina literatury, české i cizí. Ten zážitek bych přál každému mladému chlapci, aby překročil pomyslný práh a před ním ležela dodaleka, doširoka otevřená krajina literatury.

Vy jste četl kýče a nestydíte se za to. Myslíte si, že pro umělce může být literatura tohoto druhu prospěšná?
Nevím, jestli může být prospěšná, ale rozhodně nemůže ublížit. Nevěřím, že by někoho například neblaze poznamenala na delší dobu nebo dokonce navždy.

Dostával jste knížky například pod stromeček?
Budete se divit, ale nedostával. Vyrůstal jsem v živnostnické rodině a tam se knížky o Vánocích jako dárky nedávaly. Pod stromečkem jsem nacházel praktické věci jako boty, šály nebo čepice…

Vraťme se ještě k Nezvalovi. To byl autor, kterého vaši vrstevníci znali?
Já jsem jej poznal jako prozaika „dolce far niente“ a vůbec jsem netušil, že je to básník. Psal se rok 1935 a Nezval ještě nebyl pro většinu studentů z tehdejších středních škol pojmem. Já jsem si dokonce myslel, že je to hudebník, protože v jeho sbírkách byla taková přemíra hudebních metafor a termínů, že jsem si říkal, to je určitě muzikant. Pak jsem pochopil, že jde o básníka. Tehdy jsem také objevil Jiřího Wolkera, Františka Halase a Jaroslava Seiferta. A ten objev poezie byl pro mne fantastickým zážitkem, na který nemohu zapomenout.

Vy jste říkal, že nemáte rád Osudy dobrého vojáka Švejka. O jakou knihu českého nebo světového humoru byste naopak nerad přišel?
Mám rád ze světové humoristické klasiky pochopitelně Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma. Tam je přece ta nádherná scéna, kdy George usnul a zbylí dva kumpáni mu přisunuli k posteli vaničku s vodou, aby do ní ráno, až se probudí, skočil. A ta scéna je popsána tak civilně a krásně, že představuje čítankový příklad suchého anglického humoru. Miluji samozřejmě texty Jamese Thurbera a Woody Allena. A z českých autorů? Určitě bych nerad přišel o knížky Karla Poláčka. To je takovej moudrej, klidnej, židovskej humor.

Podobně jako vám. Vy jste člověkem mnoha uměleckých profesí. Kromě hraní ve filmu a na divadle jste napsal řadu knížek. Která z nich je vaším nejmilejším dítětem?
Vydal jsem jednadvacet knížek, ale že by byla některá z nich mým oblíbeným dítětem, nemohu říci. To je jako kdybyste měl jednadvacet dětí. Tak je budete mít všechny rád.

Když vyšly Dobře utajené housle, prodávaly se pod pultem. Vycházela další a další vydání. Ta knížka měla obrovský úspěch. Čím si to vysvětlujete?
Nevím, plno lidí mi o této knížce napsalo krásné dopisy. Získal jsem mnoho čtenářů, ale myslím si, že obliba této knížky trošku škodí dalším mým knihám. Čtenáři si říkají: „Dobře utajené housle už to nejsou.“ Samozřejmě, že nejsou.

Jaký je váš literární vkus?
Různorodý. Říkám si, že vkus má být různorodý i v jídle. Člověk má mít rád škubánky i kaviár. A podobný je i můj vkus, co se týče knížek. Mám rád Woodyho Allena, Thomase Manna, Dostojevského, Pagnola, to jsou autoři, k jejichž knížkám bych se rád vracel, ale už se mi špatně čte.

V kolika letech jste četl Zločin a trest?
To mně bylo asi dvacet. Zločin a trest je možná knížka, které si nejvíce cením ze všech románů světové literatury. Byla také mnohokrát zfilmována, jednou dokonce se Zdeňkem Štěpánkem. Ale všechny ty filmové verze končí Raskolnikovovým odsouzením a jeho vyhnáním na Sibiř. To není skutečný, pravdivý konec Dostojevského příběhu, ten najdete jenom v románu, kdy se Raskolnikov objeví na Sibiři mezi jurtami domorodců a dobytkem, který se tam pase stejně jako za dob Abrahámových. V tomto místě spojil Dostojevskij Raskolnikův trest se Starým zákonem a hrdina románu si uvědomuje své vykoupení trestem. Tahle Dostojevského knížka na mne ve dvaceti letech neuvěřitelně silně zapůsobila.

To je ten správný věk pro četbu této knížky. Myslím si, že právě v tomto věku nalézají mladí lidé v této knize spoustu odpovědí na řadu otázek, které je trápí.
Pokud mají vůbec potřebu otevřít knížku. Obávám se, že dnešní mladí lidé, a neberte to tak, že ze mne mluví přemoudřelý stařec, příliš nečtou. Stačí jim video, televize, počítačové hry. Otevřít knížku je pro ně příliš velká námaha.

Vy jste však v době svého mládí nejen knížky pilně otevíral, ale dokonce psal také povídky…
Nejprve jsem si psal sám pro sebe do šuplíku. Poprvé se mi podařilo umístit moje povídky v novinách po maturitě, když už jsem byl úředníkem plzeňské nemocnice. Pomohl mi profesor chemie Felix Vondruška, který mne doporučil jednomu redaktorovi a ten otiskl mou první povídku. Od té doby jsem psal asi do tří plzeňských deníků povídky do nedělní přílohy. Psal jsem je pod pseudonymem, takže jsou naštěstí neidentifikovatelné.

Jako student plzeňské reálky jste se setkal s Vladislavem Vančurou. O čem jste si spolu povídali?
Moje první role byla v jeho hře Učitel a žák. A já jsem hrál učitele, kterému mělo být podle Vančurovy poznámky padesát. Muselo to být směšné. Poděkoval za pozvání na premiéru, napsal, že nepřijede, ale zároveň vzkázal, že jestli se někdo z nás mladých zajímá o literaturu nebo dokonce píše, tak aby se u něho zastavil. Napsal jsem mu, že píšu povídky, a on mne pozval k sobě na Zbraslav. Strávili jsme spolu asi dvě hodiny při krásném rozhovoru. Měl jsem s sebou svoje povídky, on je odsunul stranou a říkal, že by rád věděl, než je začne číst, zda jsem vyznavačem nějakého speciálního směru v literatuře.
„Ano,“ řekl jsem hrdě, „realismu“. Strašně se rozčílil a říkal, jak může dnešní mladý člověk vůbec vyslovit slovo realismus. A já blbec ho začal poučovat, že nemám na mysli měšťanský realismus 19. století. A on se ptal: „A jaký tedy?“ A já odpověděl: „Socialistický realismus.“ Ptal se: „Co teď čtete?“ „Život Klima Samgina od Maxima Gorkého.“ Chtěl mne zřejmě vyprovokovat a tak řekl: „Toho pána neznám.“ Doporučil mi Joyceova Odyssea, velice těžkou knížku, nad kterou žasl i Šalda, který si s ní nevěděl rady. Mám ji ve dvou překladech doma. Přečetl jsem ho jednou celého. Byla to velice náročná četba. Potom se podíval do mých povídek a říkal: „Tady ten odstavec probouzení člověka je napsaný docela dobře, tohle už je slabší.“ A ptal se, píšete jenom povídky? Když jsem přisvědčil, tak mi doporučil, abych se pustil do nějaké delší věci. „Chápejte psaní tak, že i pozvání k obědu bude pro vás nepříjemné vyrušení. To je můj případ. Musíte sedět, psát a psát.“

Vy jste poznal tuším kromě Vladislava Vančury také nositele Nobelovy ceny za literaturu básníka Jaroslava Seiferta?
Ano, a považuji za velkou čest pro sebe, že jsem se s tímto básníkem svého mládí sblížil a měl možnost ho poznat. Připravoval, jsem večer jeho poezie ve Viole, Seifert k nám chodil, a moc hezky jsme si spolu vždycky popovídali. A po tom večeru poezie říkal: „Horníčku, já mám pocit, že vy nerecitujete, nýbrž vyprávíte své zážitky, které jste skutečně prožil.“ Byla to pro mne moc velká poklona.

The post Miroslav Horníček. Zpověď na konci cesty o knihách, které četl a měl rád first appeared on Čítárny.

Někdy kolem roku 2000 spolu pohovořili velcí čeští herci Jiří Suchý (1.10.1931) a Miroslav Horníček (10.11. 1918 – 15.2. 2003). Řekli si toho hodně a dobře se bavili. Vybrali jsme ty části, které se týkají humoru a jsou víc než nadčasové.

Horníček:
…podotkl, že svoboda je schopnost být svoboden. A tady nemohu nevidět příbuznost se štěstím. Štěstí není v tom, co mám nebo kolik mám, štěstí je schopnost být šťasten. Někdo ovšem není schopen svobody ani štěstí.

Suchý:
To je pravda, já si pamatuju, že i v dobách takzvaně totalitních jsem se vlastně necítil být příliš nesvoboden, protože jsem si začal hledat svobodu v jiných sférách. A nebýt útlaku, tak jsem se možná do těchto sfér vůbec nedostal.

Horníček:
Vidíš, to byla tvoje odpověď na problém.

xxx

Suchý:
Hele, když už jsme u facky, tak se mi hned vybaví klaunskej humor. Humor ve své nejčistší podobě. Tam i ta facka či kopanec má své oprávnění. Ty si si to klaunství ochutnal…

Horníček:
Kdepak, já jsem ho nikdy neochutnal. To, co jsem dělal s Janem Werichem, byly sice takové klaunské dialogy ještě z dob Voskovce a Wericha, ale když jsme jednou chtěli udělat klaunské číslo s Mirkem Lipským, Werich nám tehdy říkal: To nemůžete, to nedoděláte, herec může občas hrát klauna, ale to ještě neznamená, že klaun je. A je v tom opravdu velký rozdíl.

Suchý:
Pravda však je, že pokud jsem viděl klauny v cirkuse, ne vždy to bylo k smíchu.

Horníček:
Ano, protože jsou to obyčejně spíš takoví zaměstnanci cirkusu, kteří pomáhají překlenout pauzu, než přijde lev nebo zebra. Ale to není čisté klaunství. Podívej se, skutečný klaun byl třeba Grock. Viděl jsem jej v Praze v celovečerním programu a bylo to fantastický.

Suchý:
Já zase ve filmu Na shledanou, pane Grocku. Jeden můj přítel, propagační grafik, byl kdysi pověřenej, aby mu udělal plakát. A vyprávěl mi, jak šel za ním domů a Grock tam seděl a zašíval si ponožky…
Taková osobnost, a zašívá si ponožky! A Grock tomu překvapenému grafikovi říká – já když dělám tyhlety domácí práce, tak mne napadá nejvíc volovinek, při nich mně vznikají nejlepší etudy!

xxx

Horníček:
No a kdybychom měli jmenovat někoho z Čechů, tak rozhodně Béda Lak, jeho fantastické číslo: házel kuželky do číší a před nimi měl při tom dvě malé židličky a na nich cylindr. A on vždycky přerušil házení, šel k prvnímu cylindru, vzal jej a přelil z něj vodu do druhého. Prázdnej cylindr vrátil zpátky. Pak házel dál a znovu šel k onomu jakoby prázdnýmu cylindru a znovu z něj vylil vodu – voda neubejvala v jednom a nepřibejvala v druhém. Jednou byl na představení i prezident Zápotocký se ženou a Béda za nimi pak šel do lóže a paní Zápotocká se ptala: pane Lak, jak to děláte s těmi cylindry? A on jí odpověděl: Milostivá paní, já už to dělám třicet let a víte, že to nevím?

Suchý:
Jo, jo, humor je strašně krásná věc. My jsme ho s Jirkou Šlitrem někdy až přeceňovali. Byl pro nás tak rozhodující, že nám lidi bez humoru byli až podezřelí. Dnes vím, že ono to tak být nemusí, humor je dar a někdo jej nedostal. Může to být hodnej, slušnej a vzdělanej člověk, jen se neumí srdečně zasmát…

Horníček:
Tos mi připomněl, jak se na mém představení nesmál Miloš Kopecký. Přišel a povídá: Nezlob se, ale já se nebudu smát. Že prý bude studovat to představení jako obuvník cizí botu; jak je udělaná, jakou má fazonu a tvar. A také říkal: A dneska trošku uber, abych neměl mindráky. Pak přišel po představení a říká: Tos nemusel tolik ubírat…

Suchý:
Také v muzikantském humoru by se našla plejáda různých fórků. Třeba – ty hraješ den ze dne hůř a dneska si hrál už jako pozejtří.

Horníček:
A Miloš Kopecký to používal – ovšem opačně – na dívky: vy jste den ode dne krásnější, dneska vypadáte už jako pozejtří.
Suchý: Karel Vlach se zase prý po představení ptal: Doufám, že jsme si tady dneska nezkazili žádnou ostudu!

Suchý:
Slavný Benny Hill měl něco podobného – přichází na scénu a moderátor říká: Tady je pan Benny Hill. A on na to: Je to velká čest, že mohu vystupovat právě ve vašem programu. A ten moderátor říká: No ne, pro nás je to čest. Benny odvětí: Tak jsem to myslel.

Horníček:
To jsou ty nádherný věci, které člověk nemůže zapomenout. Jako bratry Marxe. Miluju tu scénu, jak jeden z nich chce být zvěrolékařem v sanatoriu. Přijde se představit do salonu majitelky. Za ní na stěně visí v nadživotní velikosti portrét muže v žaketu z minulého století.
A on povídá: Á, vaši paní matku jsem znal, před lety jsem ji požádal o ruku.
A ona: Ale to je můj otec. On na to: Tak proto mne tenkrát odmítla!

Suchý:
Měli zvláštní, absurdní humor. Povídá jeden druhému: mám informaci, že v sousedním domě je poklad. A druhý namítne – no jo, ale vedle žádnej dům není! Tak ho tam postavíme!

Horníček:
Hahá, to mi připomíná typicky anglickej fór, jak velice bohatý Angličan koupí pozemek na kraji džungle, všude jen strašná divoká příroda, bažiny, hadi. Tady jsi koupil pozemek? říkají mu. A on odvětí – Přijďte za tři roky a uvidíte. A oni přijedou, tam nádherný anglický park, tři domy. To je tvoje? – Ano, to jsem tady vybudoval, jak jsem vám říkal. – A co tři domy? V jednom bydlím, ve druhém je klub, kam chodím každý pátek. – A v tom třetím? – Tam je klub, kam zásadně nechodím…

xxx

Suchý:
Když už mluvíme o současném humoru, jak se ti líbí Česká soda?

Horníček:
Tu neznám. Já to moc nesleduju. Ale dávám přednost koňaku.

Suchý:
Satiru bychom ovšem opomenout neměli. Já se v ní tedy moc nevyznám, když se jí někdy dopustím, tak spíš tak levou rukou…

Horníček:
To je to správný slovo: dopustit se. Já také někdy utrousím něco, co vypadá satiricky, a přitom to nechce být. Já nemám rád satiru, tak jako ji neměl rád Werich, však on také chtěl odbourat ten název Divadlo satiry a změnil jej na Divadlo ABC – on, který byl satirický herec číslo jedna. Jo, ale to bylo v době, která satirické projevy z jeviště vyžadovala, potřebovala. Až potom přišla doba, kdy nám vytýkali, že neděláme satiru. Na co jsme ji však měli dělat? Na zlé domácí pány na Vinohradech? Na boháče?

xxx

Suchý:
Také by mne zajímal tvůj názor na toto: abych předeslal, já sprosťárny nemám rád. Ale viděl jsem jednu scénku Šípa s Bohdalovou, on dělá erotické služby do domu a ona myslí, že pozvala malíře. A ten výstup byl lascivní, ale tak vtipnej a tak nabitej – tak jsem uznal, že i humor, který by normálně člověk považoval za pokleslý, může být výborný. Co ty na to?

Horníček:
Werich vždycky říkal – Nemám rád sprostá slova a sprosté anekdoty. Ale kde je nutno říci slovo hovno, tak ho řekněte tak, jako byste řekl slovo růže nebo koleno, jen to tam nedodávat jako špek!

Suchý:
Někdy jde o problém nezastupitelný. Mám na něj jeden recept – když použiju sprostý slovo, pak v kontextu, který to slovo ospravedlňuje. Například když v Semaforu v Kytici matka nabízí svou dceru králi, povídá: Její nit, toť hedváb! A on říká: Seru na hedváb, babice. Kdyby tam nebyl hedváb a řekl já se na to vy…, tak to by nešlo, ale v kombinaci s hedvábem myslím, že to zaznělo.

Horníček:
Ovšem dnes tato slova v televizi prší, publikum se tomu směje – ale ne té kombinaci s hedvábem, ale jen tomu, že člověk řekl sprostý slovo. A nebo se smějou, protože bavič dodá ještě vlastní úšklebek, vydá nějaký zvuk nebo smích. A za úplný zločin dneška považuji mixování smíchu do pořadů. Smích je přece organický projev, nikoli organizovaný.

Suchý:
Což mohu doložit. Když jsme natáčeli loňského Silvestra, moderátor se obrátil na publikum a říkal: Podívejte, s jedním publikem natáčíme teď odpoledne a s jiným večer. Které bude líp reagovat, to v televizi bude. No a co se stalo. My jsme vyšli s naším skečem, který už máme nazkoušený z divadla. Řekli jsme první větu – která nebyla nic moc – a najednou strašný smích a potlesk. Řekli jsme druhou a zase – hahaha. Lidé se smáli, ne našim vtipům, ale aby se viděli v televizi. Rozsekali nám skeč, až ho zničili. Hurónský smích, kde by možná stačil úsměv. Zlaté divadlo!

Horníček:
To je přesně to, co chci říct. Mně je milejší úsměv než přehnaný smích. Nedostatek smíchu mi samozřejmě vadí, zvlášť když se nedostaví tam, kde jsem v něj doufal, ale když je ho přebytek… Jako v Neváhej a toč, kde lidi padají ze židle a drží se za hlavy, zmítají se… Říkal jsem to autorům pořadu i Edovi Hrubešovi: Přebytek smíchu je něco strašného. Ovšem nejen z tohoto pořadu, ale z televize vůbec mám špatný pocit, ubývá humoru a přibývá dělání legrace. Ubývá komiků a přibývá bavičů. A v tom je podstatnej rozdíl. Ne že by mne to trápilo, já to opíšu latinsky: sere mne to.

The post Miroslav Horníček a Jiří Suchý o humoru, srandě, smíchu, svobodě, Werichovi a o životě first appeared on Čítárny.