Jan Keller píše: Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života.

Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost.

Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme,
my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.

Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.

Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní (rádoby vzdělanější) třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam.
To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří.

Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.

A k čemu směřuje nekvalitní vzdělávání neboli vzdělání výběrové?
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.

Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou.
On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.

Zdroj: Prof. Phdr. Jan Keller, Csc.
Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice (2011)

Více článků Jana Kellera: http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html

The post Jan Keller o katastrofických reformách ve školství a vzdělávání ČR first appeared on Čítárny.

Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Neomarxisté si tady dokonale popletli represi nutnou a represi přidanou. To jim umožňuje ztotožnit každou autoritu s utlačivou mocí, považovat každou normu regulující jednání za útok na lidskou svobodu a každé organizované úsilí za zárodek totalitarismu.

K čemu to může vést, si ukažme na příkladu vzdělávání a školství.
Právě v těchto oblastech se podařilo zpochybnit veškerou autoritu přímo frontálně. Takzvaná kulturní levice, která má proces destrukce autority ve svém programu, tím mimo jiné zpochybnila samotnou možnost předávání kulturního dědictví.

Je pravda, že ve vzdálenější minulosti působila škola jako místo velice intenzivní kontroly.
Vládla v ní přísná disciplína, žáci a studenti byli podrobováni tvrdým sankcím i za poměrně drobné prohřešky a vztah učitelů k jejich svěřencům mohl být až vrchnostensky přezíravý. Oprávněná kritika těchto praktik však záhy přerostla ve zpochybnění celého systému vzdělávání. Začalo se přehlížet, že škola musí vštěpovat určité zásady. Ne kvůli tomu, aby žáky týrala, ale aby je osvobozovala od nadvlády jejich nezkrocených vášní. Takto byl mimochodem vnímán úkol vzdělávání již ve starém Řecku.

Už po několik generací vybízí nová pedagogika rodiče a učitele, jejichž vliv se s postupující liberalizací stále více vytrácí, aby se přestali vůči dětem, žákům a studentům chovat autoritářsky.
Je to paradoxní situace. Mladí lidé jsou už v několikáté generaci vyzýváni, aby bojovali proti autoritě, kterou jejich rodiče nechtějí a učitelé nemohou vykonávat. Autorita učitele, která je krok za krokem zpochybňována, má být nahrazena přechodnými kontrakty, jejichž obsah si smluvní strany vyjednají jako rovný s rovným. Mladým lidem se tvrdí, že se narodili do éry diskutování o pravidlech. Jsou ujišťováni, že ve společnosti platí jen ty vztahy a ty normy, které vyplývají ze souhlasu všech zúčastněných. Vytváří se v nich dojem, že vše, co se ve společnosti provozuje a co v ní platí, existuje jedině kvůli tomu, aby jim sloužilo.

Zaujati úkolem odbourávat i rozumnou míru nutné represe, ponechávají myslitelé kulturní levice poněkud stranou masivní objem přidané represe, kterou škola vykonává. Ve skutečnosti má dnes škola a vzdělávání sloužit jako nástroj formování ohebné, flexibilní pracovní síly pro potřeby výroby, a tedy zisku.

Nová pedagogika se nijak nestará o strukturu reálné moci ve společnosti, do které žáci a studenti vyrůstají.
Jako se zakrývá jejich skutečná závislost na rodičích, kteří je po stále delší dobu živí, a na učitelích, kteří je po stále delší dobu formují, právě tak zůstává skryta hluboká mocenská asymetrie mezi nimi a těmi, s nimiž svobodně uzavírají formálně zcela rovné pracovní kontrakty.

Poslání učitele se stává nejistým.
Společnost od učitelů vyžaduje, aby žáky vzdělávali, ale přitom jim ponechali plnou svobodu, neuplatňovali nad nimi žádnou autoritu, nezatěžovali jejich mladé duše žádným kulturním dědictvím. Čím více se učitel snaží žákům předávat odkaz předchozích generací, tím více se proviňuje, neboť své svěřence zbavuje jejich spontaneity a brání jim být sebou samými. Snaha o předávání kulturního dědictví je z toho pohledu hříchem páchaným na mladých lidech: ubírá jim možnost vytvářet si své vlastní vidění světa nezatížené minulostí.

Co má učitel vlastně žákům a studentům předávat, jestliže ne historické vědomostní a kulturní bohatství?
A pokud jim nemá předávat nic, neboť vše potřebné lze nalézt na internetu, co vůbec dělá učitel ve škole?
Pokud je jeho úkolem pěstovat u studentů kritické myšlení, jak to lze provést bez přenosu vědění minulých generací?
Jestliže se nic nepřenáší, pak není ani co věcně kritizovat.

Autorem článku je známý sociolog Jan Keller.

Hybridní politika Jana Kellera. Vážně i s humorem o liberálních i pravicových šílenostech hybridního světa

The post Školství bez autority? Kellerovo varování před narůstající totální nedovzdělaností celé generace first appeared on Čítárny.

Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.
Kellerova Hybridní politika je o velmi vážných událostech dneška. Je především o tom, jak se Marx mýlil, když tvrdil, že Evropu obchází strašidlo komunismu. A on to byl vlastně neomarxismus, který dnes terorizuje celý svět. A to mírou děsivou.

Je o světě politické hybridnosti, politické korektnosti, kde vítězí korporátní třída bohatých, jenž si pro své účely koupila a podmanila levicové liberály do jakýsi novodobých Lidových milicí, dnes korporátních, nikým nevolených milicí.
Ti si myslí, že mění svět k lepšímu, jenže svět destruují, likvidují národní státy, národnosti, soudržnost lidí, rodinu. Každý den v novinách se dovídáme o naprosto stupidních názorech, které se do světa lidí protlačují díky mainstreamovým médiím, jež se už dávno stala PR agenturami pro prosazování jediného správného názoru. A na konci tunelu již skoro každý rozumný člověk vidí, jak se snaží vytvořit novou, globální feudálně otrokářskou společnost. Společnost vyvolených a oddaně sloužících. Jakoby si vzali příklad s Huxlee a jeho knih.
Jak Huxley lidem předvídal otrockou budoucnost. Fašistická WEF ho chce ale překonat

„Lidové vrstvy jsou pod dvojím ohněm. Zatímco pravicoví liberálové ruší jejich sociální práva, ti levicové k tomu přidávají obvinění z xenofobie. Levice chce globalizaci využít k tomu, aby byl lid nahrazen mozaikou všemožných menšin. Pravice chce globalizaci využít k tomu, aby zisky maximalizovala mimo svůj národ, který je v globální konkurenci příliš drahý,“
Jan Keller

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

O autorovi Petr Žantovský píše:
Oblastmi jeho odborného zájmu Jana Kellera jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů. Jak nečekaně přesně píše wikipedie, „v posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout komplexní diagnózu stavu moderní společnosti a sociologické výpovědi o ní.“ To je velmi přiléhavé hodnocení, které bychom mohli převzít i pro charakteristiku jeho nové, v těchto dnech vycházející knihy Hybridní politika.
Kdo zná texty Jana Kellera, ví, že se vyjadřuje velice přesně, věcně, konkrétně a bez zbytečných slov. Proto dejme slovo právě jemu, aby jako autor představil smysl a poslání té knihy. První dva úryvky jsou z úvodu, další pak napovídají, jak je kniha stavěna – jako soubor analýz jednotlivých fenoménů současné společnosti, jejich provázanosti a rizikům z nich plynoucích pro celou naši civilizaci. V tomto smyslu je to asi vůbec to nejlepší, co bylo řečeno, napsáno a vydáno.

ZÁHADA NAŠÍ DOBY

Žijeme ve velmi zvláštní době. Levicové politické strany prohrávají volby a prakticky ve všech zemích jsou na ústupu. Globální kapitalismus triumfuje ve stále dalších a dalších zemích. Všude se privatizuje. Sociální státy – někdejší pýcha levicové ideologie – jsou neúnosně zadluženy. Mluví se stále vážněji o agónii levice. Ve stejné době přitom zaznívá varování, že levicoví kulturní revolucionáři ovládli klíčové instituce a hrozí zlikvidovat celou západní kulturu. Z vysokých škol, z nejrůznějších společenskovědních ústavů a z médií se šíří ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Zmíněná kulturní revoluce se do celé společnosti šíří z univerzit, které jsou zároveň obviňovány, že jsou od společnosti odtrženy.
Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na „podnikatele se sebou samým“ a všemožně usilovat o zhodnocení svého lidského kapitálu. Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. V době, kdy demokracie zvítězila v nebývalém množství zemí, narůstají v každé z nich počty těch, kdo jsou obviňováni z populismu, jenž je prý pro demokracii smrtelně nebezpečný. Čím více se rozvolňuje morálka a padají i poslední zbylá tabu, tím hlasitěji se volá po odstranění přežívajících stereotypů, které prý nepřijatelně omezují naši svobodu. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co mělo kdysi dovést ke komunismu rozvojovou Čínu. V době, kdy ekonomická i vojenská moc se v celoplanetárním měřítku nebývale koncentruje, sílí hlasy po odstranění všech zbývajících forem moci a autority. Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci namířenou proti zastaralému myšlení nižších středních vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá.

Tato kniha pojednává o hybridní politice, tedy o velice zvláštní dělbě práce mezi pravicovými neoliberály, kteří zdeformovali liberalismus, a levicovými neomarxisty, kteří zkarikovali marxismus.

DVA VÝZNAMY SLOVA „HYBRIDNÍ“

Výraz „hybridní“ je poslední dobou používán stále častěji. Politologové hovoří o hybridních režimech a řadí mezi ně takové způsoby výkonu moci, které nelze považovat ani za čistokrevné liberální demokracie, ale ani za autoritářské či totalitní systémy. Mají totiž z každého něco. Nejedná se o jev nikterak okrajový, podle některých analytiků žije v těchto společenských zřízeních, které nejsou jednoznačně demokratické, ale ani vyloženě nedemokratické, až jedna třetina světové populace.

Ani ti, kdo v hybridních režimech nežijí, nemají vyhráno. Bezpečnostní analytici konstatují, že jsme obklopeni hybridními hrozbami. Řadí mezi ně například terorismus, extremismus, útoky v kyberprostoru, různé formy ohrožení energetické, surovinové a průmyslové bezpečnosti. Nejedná se o regulérní konflikty, aktéři hrozeb vystupují často anonymně, používají směs zákonných a nezákonných prostředků, nedeklarují otevřeně své nepřátelské úmysly, a ne vždy přebírají za své činy zodpovědnost. Jedná se vlastně o jakousi formu záškodnictví probíhající v době míru.

Někteří hovoří přímo o tom, že žijeme uprostřed hybridní války. Hlavní roli v ní nehrají vojenské nástroje, ale psychologické působení, manipulace veřejností a skrytá propaganda. To vše je doplňováno pestrou paletou nástrojů počínaje ekonomickými sankcemi přes kybernetickými útoky až po teroristické akce. Cílem hybridních válek není porazit protivníka v otevřeném konfliktu, ale zevnitř destabilizovat celou společnost.

Všechny tyto hybridní záležitosti mají společné to, že se v nich navzájem kříží a smíchávají prvky, které by v normálních poměrech nejen zůstávaly odděleny, ale představovaly by dva krajní póly škály. Může jít o škálu sahající od demokracie k režimům nedemokratickým, od dodržování pravidel k jejich překračování, anebo od mírového stavu k vyhlášení války.

Je docela možné, že o hybridních režimech mluví ti, kteří by nejraději viděli všechny země kráčet za jediným zářným vzorem, o hybridních hrozbách přemýšlejí ti, kterým nestačí stará dobrá civilizační a ekologická rizika, a o existenci hybridní války nás přesvědčují ti, kterým vadí, že už příliš dlouho žijeme v míru.

V každém případě je zvláštní, že o hybridizaci se mluví, jako kdyby se jednalo o něco zcela nového a dosud nevídaného. Přitom toto módní slůvko pouze zakrývá bytostně hybridní charakter ideologií, ve které se po generace věřilo, a neméně hybridní ráz politiky, ve které už několik generací žije. Politické ideály, či přesněji to, co z nich dnes ještě zbývá, jsou výsledkem nevídaného křížení a míšení. Strany politického středu nabízejí zvláštní koktejl tvrdé a nesmlouvavé ekonomické konkurence naředěný všeobjímající a nezištnou všelidskou solidaritou. Vzniká jakási hybridní novořeč, která ve snaze smířit nesmiřitelné užívá stále více protimluv. Politici a občané, kteří se této řeči zdráhají rozumět, jsou řazeni do kolonky populismu a prohlašováni za nepřátele demokracie.

Tato kniha se snaží popsat, jak hybridizace stála na samém počátku dvou velkých moderních ideologií, jak pokračovala při proměnách pravice i levice, jak se dnes projevuje na politické scéně a v jakém rozsahu poznamenala slovník těch, kdo dnešní společnost řídí, či přesněji – stojí v jejím čele.

Termín „hybridní“ přitom používáme ve dvojím významu, který získal už v antickém Řecku. Ve významu „kříženec dvou příbuzných druhů“ nemusí být nic špatného, i když bývá produkt takového mezidruhového křížení často impotentní. Hybris má však od počátku také druhý význam. Znamená přemíru, ztrátu měřítka, přehánění, nerespektování a překračování všech hranic, všech limit, všech tabu, prostě exces. A v tomto případě už se jedná o věc vysoce problematickou.

Aby bylo možno zachytit proces hybridizace politiky z různých úhlů, má kniha tři stylově odlišné části. První z nich sestává ze čtyřech kapitol. Prvá z nich líčí, jak křížením náboženských a „vědeckých“ prvků vzniklo jednak učení marxismu o kolektivní spáse, jednak liberální učení o prozřetelnostním trhu. Druhá ukazuje, jak dovedením jistých prvků obou ideologií do extrému vznikl z liberalismu neoliberalismus a z marxismu neomarxismus. Třetí kapitola ukazuje, jak tyto dva ideové proudy dohromady vytvořily hybridní povahu Evropské unie. A konečně kapitola čtvrtá je věnována reakci na všechno toto křížení, která bývá pravicovými neoliberály i levicovými neomarxisty opět společně označována hanlivým termínem „populismus“.

Ve druhé části knihy jsou probrány některé klíčové pojmy dnešní politiky. Tvoří ji třicítka poměrně stručných hesel. Každé z nich se snaží objasnit, jak se smíšením neoliberálního a neomarxistického přístupu zformovala klíčová slova dnešního diskurzu. Z tohoto zorného úhlu jsou zde vyloženy jednak pojmy často používané v řečech politiků a ve veřejných debatách (např. integrace, lidská práva, migrace, multikulturalismus, modernizace, občanská společnost, svoboda, xenofobie), jednak pojmy podstatné pro pochopení dnešního dění (např. globalizace, metropolizace, nerovnosti, paralelní společnost), ale také pojmy, které jsou sice hojně užívány, jejich obsah však zůstává často nejasný (např. gouvernance, politická korektnost, progresivismus, viktimizace).

GLOBALIZACE

Globalizace je vyústěním mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.

Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně. Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje. Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety. Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.). Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni. Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté. Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.

Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra. Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“. Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější. Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní. Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

LIBERALISMUS

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké. Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením. Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání. S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty. Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy. Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí. Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá. Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy. Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů. Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“. Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem. Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni. V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

MULTIKULTURALISMUS

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace. Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže. Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment. Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ. Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích. Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí. Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich. Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti. Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově. Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým. Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity. Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu. Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

OBČANSKÁ SPOLEČNOST

Je obtížné najít v oblasti politiky druhý takový pojem, který by postupem času proměnil svůj význam natolik jako koncept „občanská společnost“. Původně se tímto termínem označovaly spolky bílých majetných mužů, kteří se svými iniciativami vystupovali nezávisle na státu a prosazovali své skupinové požadavky. Svoji činnost zásadně financovali z vlastních zdrojů. Hovoříme-li o občanské společnosti dnes, míváme zpravidla na mysli aktivisty útočící na bílé majetné muže jako na symbol utlačivé většinové společnosti. Činnost těchto sdružení bývá z velké míry financována státem, tedy daňovými poplatníky, k nimž mívají aktivisté poněkud přezíravý postoj a které se snaží převychovat v souladu s prioritami, jež sami sledují.

Tato část nevládních neziskových organizací s vyhraněnými politickými záměry bývá s občanskou společností stále častěji ztotožňována přesto, že její složení je mnohem širší. Patří do ní mimo jiné sdružení vykonávající čistě charitativní činnost bez politického podtextu, různá sportovní a volnočasová sdružení, svazy chovatelů, odborové hnutí stejně tak jako obchodní sdružení a svazy podnikatelů, profesní komory, náboženské organizace, místní spolky, ale i pobočky mezinárodních organizací a nejrůznější zájmové skupiny.

Jestliže v debatách o charakteru občanské společnosti převládají úvahy o činnosti právě některých nestátních neziskových organizací, je tomu tak proto, že jejich aktivity nabývají paradoxních rozměrů.

Usilují o možnost ovlivňovat výkon moci a často tuto funkci získávají, aniž by podléhaly základnímu demokratickému regulačnímu mechanismu moci v podobě svobodných voleb. Kladou důraz na individuální a skupinovou autonomii, ale zároveň se vyslovují pro tvrdou opresi těch, kdo přicházejí s jinými názory, než jaké zastávají oni. Kritizují stát a jeho instituce, ale nerozpakují se financovat svoji činnost ze státních příspěvků. Mají aspirace vychovávat většinovou populaci, aniž by k tomu získali pedagogickou kvalifikaci. I když často vystupují s požadavkem větší průhlednosti, způsob jejich financování vždy zcela průhledný není, a to zvláště v případech, kdy jsou do něj zapojeny zahraniční společnosti a nadace.

Nevládní neziskové organizace požívají přízně jak levicových, tak pravicových liberálů. Neomarxisté na nich oceňují, že se staví do opozice vůči státní moci a jejímu byrokratickému správnímu aparátu. Chválí je za obhajobu práv reálně i třeba jen domněle diskriminovaných menšin a za ignorování hranic, ať již v demografickém rozměru, anebo v podobě nejrůznějších většinově respektovaných tabu. Neoliberálům je na nich sympatické, že přispívají k diskreditaci státních institucí tím, že se prezentují jako účinnější než ony. Líbí se jim také, že jejich financování má blíže k financování firem než státu, že používají marketingové techniky při získávání příjmů, že se pohybují v konkurenčním prostředí a že dokáží tržně provozovat něco tak zdánlivě neekonomického, jako je „byznys soucitu“.

Nevládní neziskové organizace vznikly většinou na půdorysu takzvaných nových občanských hnutí poté, co byla jejich činnost důsledně zprofesionalizována. Nejednou působí jako vnitrostátní partner nadnárodních organizací a asociací, které se snaží zvnějšku oslabit národní stát a odebrat mu i zbylé pravomoci. I když vystupují jako alternativa státní moci a klasických politických stran a cílevědomě si budují image ideologické nezatíženosti a nezištnosti svého působení, zdaleka ne vždy splňují naděje, které do nich byly částí veřejnosti i řadou teoretiků vkládány. Výzkumy ukazují, že čím více se tato sdružení profesionalizují, tím méně jsou otevřena účasti osob zvenčí. Jejich aktivisté přitom pocházejí ze stejných sociálních vrstev, rekrutují se z lidí stejného vzdělání a stejného věku jako členové politických stran. Skutečnost, že se stejný typ osob sdružuje v politických neziskovkách i v politických stranách, vůči kterým by rády představovaly alternativu, snižuje míru jejich přesvědčivosti.

I když často vystupují proti projevům takzvaného populismu, efektivita jejich boje s tím, co nazývají populismem, bývá jen minimální. Příslušníci vrstev, které jsou ohroženy dopady globalizace, sociálními problémy a ztrátou kulturní identity, se o činnost nevládních neziskových organizací zajímají právě tak málo jako o aktivity politických stran.

The post Hybridní politika Jana Kellera. Vážně i s humorem o liberálních i pravicových šílenostech hybridního světa first appeared on Čítárny.

Globalizace je vyústěním mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.
Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně.
Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje.

Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety.
Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.).
Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni.
Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté.
Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.
Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra.
Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“.
Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější.
Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní.
Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Jan Keller. Co je globalizace? Jaké jsou mocenské fiktivní a skutečné cíle first appeared on Čítárny.

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké.
Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením.
Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání.
S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty.
Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy.
Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí.
Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá.
Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy.
Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů.
Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“.

Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem.
Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni.
V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020
Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je liberalismus. Jan Keller o tom, proč vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody first appeared on Čítárny.

Profesor Jan Keller je sociolog s darem podat rádoby složité informace jednoduše a srozumitelně každému. V této knize klade vedle sebe fakta o proměnách sociální struktury dnešní společnosti, o ekonomickém hroucení nefunkčního modelu tzv. kapitalismu, o nezodpovědné politice v oblasti vzdělávání, sociální, o společnosti, která přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti.

Keller podává charakteristiku tří sociálních světů (elita, střední vrstvy, deklasovaní), které se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách. Zároveň je v knize popsáno, jakými způsoby společenské vědy zakrývají přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti. V této souvislosti autor analyzuje například pojmy sociální kapitál, sociální vyloučení a nová sociální rizika. Propojuje teorie sociální stratifikace, sociologie města, sociologie organizace a některých dalších disciplín a ukazuje, jakou hrozbu představuje sociální nesouměřitelnost pro demokracii a pro budoucnost otevřené společnosti.

Keller přesně definuje, že vládne ten, kdo má peníze. Jde o kastu nějakých šesti tisíc nejmocnějších lidí planety, cituje Keller z knihy Supertřída: Globální mocenská elita a svět, kterou napsal David Rothkopf, bývalý vysoký úředník Clintonovy administrativy. A sám dodává: Tahle kasta je fakticky jediná skutečná, stabilizovaná a patřičně cílevědomá třída, která tu z 20. století zbyla. Ví se o ní nesrovnatelně méně než o ostatních vrstvách dnešní populace, protože ji ani nenapadne nechat se sociologicky zkoumat.

Keller vypočítává a střízlivě uvažuje o možných rizicích, které se v blízké budoucnosti mohou na společnosti zobrazit. není to příjemné čtení, ale vy výpočtu mnoha předložených faktů si člověk neznalý udělá jasnější obraz, jak se na informace, kterými nás zaplavují nezodpovědná média, dívat vlastníma očima.

Tři sociální světy | Jan Keller | Vydalo Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2011

Prof. PhDr. Jan Keller, Csc., (1955) je český levicový sociolog a publicista.
V letech 1974-1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. V 70. a 80. letech byl členem KSČ. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně.
Jako stipendista francouzské vlády absolvoval v druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorboně. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu.
V roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na fakultě sociálních studií Ostravské univerzity.
Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Publikuje články věnované těmto tématům a také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a ekologie.

Počátkem roku 2012 obdržel na Slovensku významnou cenu Zlatý biatec pro zahraniční osobnost. Tuto cenu uděluje think tank Hospodársky klub osobnostem, které svou prací významně ovlivňují společnost. Mezi předchozími nositeli této ceny najdeme široké spektrum osobností, počínaje Jeffrey Sachsem až po Ferdinanda Piecha. Jan Keller byl jedinou osobností oceněnou za rok 2010.
Dále pak Jan Keller obdržel z rukou předsedkyně Akademie literatury české Evy Kantůrkové Cenu Boženy Němcové. Tuto cenu uděluje Akademie každoročně významným literárním počinům uplynulého období. Jan Keller na předání ceny uvedl: „Protože neumím napsat beletristickou knihu, která by zaujala sociology a ekonomy, jsem rád, že se mi podařilo napsat sociologickou práci, která zaujala spisovatele.“
Obě ocenění jsou významná nejen jako uznání odborných a literárních kvalit knihy „Tři sociální světy“, ale rovněž proto, že byla udělena v širokém odborném hlasování nezávislých osobností. Potvrzují zároveň, že nové výzvy, kterým je vystaven současný svět, vyžadují nový přístup v jeho chápání. Staré recepty potlačující člověka jako osobnost a redukující svět na finanční bilanci nemohou zajistit dlouhodobou vyváženou existenci ani jednotlivých lidí, ani lidstva. Společnost se škrtnout nedá.

Předmluva k druhému vydání:

Existují jen dvě věci, které dokáží autora nové knížky skutečně potěšit a rozradostnit.
Tou první je pochopení ze strany čtenářů, kteří celý náklad knihy během pár měsíců rozeberou. Tou druhou je nepochopení ze strany recenzentů, kteří knihu obracejí zprava doleva a zase zpět hledajíce, co všechno by se na ní dalo ještě překroutit. Obojího potěšení se mi tentokrát dostalo měrou vrchovatou.

Zájem čtenářů vyvolal tlak na dotisk a na urychlené druhé vydání knihy. Hloubavost kritiků mi zase připravila několik hezkých večerů při četbě jejich recenzí. A tak jsem se z Lidových novin dozvěděl, že se jedná o knihu zarytě levičáckou, zatímco díky Haló novinám zase vím, že jde o knihu nemarxistickou.
Haló noviny mají v tomto případě naprostou pravdu, Lidové noviny se naproti tomu i v tomto případě hluboce mýlí. Kniha opravdu není psána z marxistických pozic. Není ovšem psána ani z pozic protimarxistických.
Dovolil jsem si ji napsat ze svých vlastních pozic, i když jsem tušil, že budu kvůli tomu prohlášen za člověka málo původního.
Tvrdím v ní, že současná společnost se rychle mění způsobem, který odporuje tomu nejlepšímu z ducha modernity a který nás vrací do dob, kdy postavení i vyhlídky různých vrstev byly zcela neporovnatelné. Jako kdyby různí lidé už zase žili ve zcela odlišných sociálních světech. Aniž si toho kdokoliv z recenzentů povšimnul, konstruuji tuto tezi na hranici sociologických disciplín, které obvykle nemají šanci se v jedné knize setkat, neboť jsou pěstovány ve vzájemné izolaci. Jde o sociologii organizace, sociologii města a analýzu sociální politiky a sociálního státu.
Z recenzí jsem si vyslechl přísnou kritiku za množství omylů, které ovšem v knize marně hledám. Z jinak vlídné recenze v Britských listech jsem se dozvěděl, že se nevyjadřuji k problematice středních vrstev mimo Evropu.
Jako kdyby Čína a Indie, o jejichž středních vrstvách se zmiňuji, už patřily do Evropské unie. Autor jinak pozorné a důkladné recenze v časopisu Člověk mi vytknul, že věřím v misi průmyslového proletariátu. Asi to vyčetl z kapitoly, ve které se snažím doložit, že průmyslový proletariát už nějakou dobu neexistuje.

A všem recenzentům bez výjimky unikla ještě jedna drobnost. Kniha je psána z perspektivy středních vrstev, které přestávají věřit, že se jim podaří udržet status a kvalitu života, jež byly ještě donedávna PRÁVĚ S TĚMITO vrstvami spojovány. Je psána z perspektivy vrstev, jimž hrozí deklasování, i když se snaží sloužit společnosti, jak nejlépe dovedou. Přímo u kořenů je podrývána jejich víra, že dokáží svým dětem zajistit jakžtakž důstojnou existenci.
Pokud je obava středních vrstev z toho, že jsou obětovány na oltář profitu stále hamižnějších a stále více krátkozrakých mocenských elit, výrazem nějaké levicovosti, pak uctiví služebníci mocenských elit mají naprostou pravdu a tato kniha je vyloženě levicová.
Jan Keller

{youtube}JXa4IWB6MmY{/youtube}

The post Tři sociální světy Jana Kellera srozumitelně definují svět, ve kterém žijeme first appeared on Čítárny.

Kniha Petra Hampla Cesta z nevolnictví je pokračováním a prohloubením analýzy, které se věnoval v práci Prolomení hradeb. Název jeho nové knihy je příznačný. Narážkou na Hayekovu práci o cestě do nevolnictví autor upozorňuje, že existují nikoliv jeden, ale hned dva způsoby, jak ohrozit trh coby garanta lidské svobody.
Nejen nadměrné zásahy státní moci, ale také panství nadnárodních firemních kolosů nad státní mocí může být pro svobodu osudné.

Autor popisuje situaci, kdy vítězové v podobě globalizované mocenské elity vytvářejí celosvětově vysoce byrokratizované prostředí, zatímco poraženým, tedy většinovým populacím v zemích našeho civilizačního okruhu hrozí, že budou vyvlastněni od své národní kultury. Alternativou ke kulturně konzervativnímu postoji je totiž jen rozpuštění všech v jakémsi obřím tyglíku, z něhož bude vytékat poddajná masa.

V tomto rámci popisuje Petr Hampl to, co nazývá přelomovým generačním konfliktem.
Nejedná se o obyčejné spory mezi příslušníky různých generací, ty zde byly odnepaměti. Jde o to, zda nové generace neopustí právě ty hodnoty a principy, které si přes všechny dílčí spory dokázaly mezi sebou generace předchozí až dosud předávat.

Zlomovým se tento okamžik stává proto, že mentalita mladších generací je poprvé v dějinách masově formována tlaky nejmocnějších byrokracií všech dob. Jedná se o mechanismy, které tvoří organizační kostru velkých nadnárodních společností. Mezi principy jejich fungování nepatří nic, co by jakkoliv souviselo s hodnotami, jako je pocit náležení a uchování vlastní kultury, co by nějak souviselo s právem mít svůj vlastní domov.

Globální korporace samy žádný domov nemají a ani jim nechybí. Představují na první pohled krajně podivné propojení obrovského majetku a ekonomického i politického vlivu s ideologií neomarxismu.

Toto propojení je jen zdánlivě tak absurdní.
Velké korporace, které jsou ekonomicky silnější než jednotlivé státy a které nerespektují kulturní odlišnosti národů, přijaly zcela přirozeně za svou takovou ideologii, jež státy opovrhuje a národní prvek dehonestuje. I ty nejvýstřednější teze neomarxismu dnes zcela spolehlivě dokáží posloužit vítězům globalizace k tomu, aby poražené v procesu globalizace navíc ještě stigmatizovali jakožto nepřátele pokroku.

Praktiky globálních korporací a jejich ideologie tak ve skutečnosti kompromitují jak pravici, tak levici.
Globální korporace dokázaly zdeformovat princip trhu, který patří k hlavním hodnotám pravicového myšlení, a ideologie neomarxismu, která jim bezezbytku slouží, provádí karikaturu solidarity a emancipace, jež bývaly hlavní hodnotou myšlení levicového.

Do této historické konstelace, tedy do světa, kde korporativní elity kážou pravdy neomarxismu, se narodili mileniálové.
S oporou ve statistických údajích autor dokládá, že patrně nikdy v minulosti nežila generace, u které by byl tak obrovský rozdíl mezi vysněnými ambicemi a reálnými možnostmi. Oproti svým rodičům a prarodičům mají mladí lidé v zemích označovaných jako ekonomicky vyspělé v průměru nižší šanci získat srovnatelně kvalitní bydlení, zato jsou ve vyšší míře ohroženi nezaměstnaností, musejí počítat s rostoucí křehkostí rodiny a jsou vystaveni mnohem větší nejistotě profesní kariéry.

Tytéž statistiky přitom potvrzují zvláštní povahový rys mladších generací. Jsou zároveň méně kritičtí, a přitom snadněji podléhají iluzím než ti starší. Ve svých stanoviscích a názorech jsou zvyklí předjímat ty postoje, které patří k předpokladům kariérního postupu ve vysoce byrokratizovaném prostředí, tedy v prostředí, ve kterém image hraje neskonale větší roli než podaný výkon. Zároveň s touto tvárností rezonuje v mentalitě velké části příslušníků mladších generací jeden z charakteristických prvků neomarxismu – odpor k předávání dědictví stupňovaný mnohdy až do nenávisti k vlastnímu národu a jeho dějinám. To vše se stává přímo jedním z kvalifikačních předpokladů úspěchu v nadnárodních organizacích, ať již vyvíjejí aktivitu ve světě finančnictví, masové velkovýroby anebo čistě neziskového poskytování charity.

Nejen ti, kteří najdou ve velkých organizacích iluzorní náhražku domova, ale také ti, jejichž globalizovaná touha nebude vyslyšena a zbude na ně jen hůře odměňovaná práce v pobočkách poboček, si nacvičují postoje, které je mají povznést do vyšších pater korporátní aristokracie. Jsou to postoje často až nápadně vnitřně rozporné. Jsou však přesto (či spíše právě kvůli tomu) velice dobře slučitelné s procesy, které hrozí vyústit v civilizační obměnu Evropy a v její ovládnutí jinou kulturou.

Petr Hampl nad situací nelamentuje. Hledá mezi mladými lidmi ostrůvky nesouhlasu, projevy vlastního myšlení, které by se mohly, pokud je ještě čas, postavit podivné alianci obří ekonomické moci a obludného ideologického blouznění.

Jan Keller

Knihu lze koupit ve všech dobrých knihkupectvích nebo na e-shopu našeho distributora: https://www.knihcentrum.cz/cesta-z-nevolnictvi

Pokud chcete podpořit přímo autora, objednávejte na e-shopu Petra Hampla: http://www.pi-shop.cz/knihy/petr-hampl–cesta-z-nevolnictvi/

The post Cesta z nevolnictví. Jan Keller o knize Petra Hampla first appeared on Čítárny.

Prof. Jan Keller vysvětluje příčiny a ne jenom důsledky evropské masové imigrace. Dnes může asi každý soudný člověk potvrdit, že jeho analýza byla velmi přesná.
Přednáška je z 19. března 2015 na semináři: „Je masová imigrace podmínkou prosperity Evropy? Pořádal Institut Václava Klause.
{youtube}bZHGBa2-Xs8{/youtube}

The post Spisovatel a sociolog Jan Keller o příčinách multikulturalismu a masové imigrace first appeared on Čítárny.