Jaroslav Dušek a jeho Ze-mě. Cestu blázna a jeho vnitřní svět sepsala Pavlína Brzáková. Velmi zajímavé povídání / rozhovor s hercem a improvizátorem J. Duškem. Příjemně poučná koláž příběhů, asociací, samomluv a filozofických úvah o narození, životě, smrti, přítomnosti a setkávání se „Skutečností“. Název „Ze mě“ je slovní hříčka – zároveň „ze mě“ (z Duška) a „země“ nebo prostě „z nitra“. 

Výpisky z knihy Pavlíny Brzákové o Jaroslavu Duškovi.

Máme plnou pusu bezpečnosti na silnici, dítě strčíme do sedačky, spoutáme i psa, protože pes má mít také bezpečnostní pásy, a vedle toho jezdí naše auta dvě stě kilometrů v hodině!
To je to, co považuji za pokrytectví! Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdily by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy! Možná budeme chodit v helmách dokonce i po ulicích, nebo nám přikážou nosit brnění, protože se to bude někomu hodit. Vhodná by byla třeba molitanová vrstva, kdyby do nás někdo narazil, aby to tak nebolelo. Když to někdo vymyslí, tak si to koupíme. Protože to bude předpis.

Taky se rádi věnujeme drogové problematice, protože to vypadá ušlechtile.
Když se však zeptáme skutečných odborníků na drogy, dozvíme se s úžasem, že největší negativní dopad mají léky a alkohol. Jenomže nenápadná, plíživá závislost na lécích a alkoholu je společností tolerována. Stejnou společností, která začne otravovat pěstitele kaktusů, aby v sobě náhodou neměly mescalin!
Za chvilku se jistě dozvíme, že si z pokojových rostlin můžeme vypreparovat nějakou látku, která by nás mohla nějak povzbudit, a pak zakážou i je. A nám to svým způsobem patří. Jestliže si to totiž my, lidé, necháme líbit, tak nebudeme pěstovat žádné kaktusy, ale klidně si necháme do sebe sypat léky ve velkém. Proč se na benzinové pumpě prodává alkohol? To nikomu nevadí? Vadí někomu herny? A co závislost na automatech? Nikomu nevadí ta ohromná závislost?
Tečou z toho prachy, pro stát zisky… Vždyť je to směšné a legrační.
Když přestaneme vidět celek a soustředíme se na detailní pitomosti, vymyslí nějaký blázen zákaz kaktusů určitého typu jen proto, že mu to jeho pozice v politické straně umožňuje.

Když se objevil záměr stavět Kaplického Chobotnici na Letné, všichni o ní diskutovali jako diví, aniž si všimli, že tam roste  víceúrovňová křižovatka jako kráva.
Zdá se, že celá akce okolo budovy Národní knihovny mohla být jenom zástěrkou, měla odvést pozornost. Protože – jak všichni víme – Chobotnice se nakonec nestaví. Byla to jenom taková legrace. Ale ta křižovatka tam nejspíš bude, pokud se tunel Blanka nepropadne celý úplně.

Když totiž předhodíš lidem problematiku kaktusů, jestli je mohou pěstovat, nebo ne, tak odvedeš jejich pozornost od jiných závažných problémů. Třeba od těch, které se týkají medicíny nebo fungování zdravotnictví vůbec, pojišťoven… Odvedeš pozornost od jádra problémů. Bude se řešit, jestli můžeš mít doma kaktus.

Myslím si, že obecně nejvíc vadí látky, které by mohli být lidem opravdu prospěšné.
Které by je vytáhly z celého farmaceutického kolosu, vyjmuly by je z působení černokněžníků. Najednou bychom se vyléčili sami pomocí přírodních látek, díky svému důvtipu. Protože takové ,,nebezpečí” tady skutečně existuje, pořádají se tažení proti těmto látkám. Lobby chce, abychom se cpali ibuprofeny, ibalginy, které má dnes v kabelce každá holka na střední škole. Když ji při menstruaci není dobře, tak šup, a všechno je v nejlepším pořádku. Člověk má pocit, že jde hlavně o to, abychom nezačali být nějak zdraví sami od sebe. Abychom si doma nepěstovali něco, co by nám pomohlo.

Když jsem se ptal kluků, kteří pěstují technické konopí, proč je proti němu takové tažení, řekli mi, že je to obrovský konkurent pro ropu.
Z konopí můžeme totiž vyrobit úplně všechno! Olej, mouku, provazy, látky, pohonné hmoty, laky, masti, krémy, stavební materiál, tepelné izolace, brikety. Je to univerzální materiál, najde využití v odvětví potravinářském, oděvním, energetickém a stavebním. Konopí je přímý konkurent ropy. Proto o něm debatujeme jako o droze, jenže jde hlavně o to, aby se náhodou nerozšířilo. Co kdyby narušilo zavedené hegemonie…

Slyšel jsem přednášku doktora Greena, která zazněla na konferenci v Barceloně v červnu roku 2009. Mluvil o tom, kolik se ročně protáčí peněz v petrolejářském průmyslu.
Pamatujte si to číslo: čtyři sta trilionů eur! Doktor Green je americký obvodní lékař, který celý život bojuje za rozšíření informací kolem tzv. volné energie reprezentované vynálezy Nikoly Tesly a dalších vědců. Hovořil o tom, že komunikoval s prezidenty Clintonem a Obamou, kteří mají snahu tyto informace uvolnit. Tento lékař tvrdí, že od roku 1902 už nemusel být spálen ani litr ropy, ani kilo uhlí. Přístroje, které by to umožnily, už tady v té době byly. Green dokládá, že v Americe je přijato 1600 patentů na volnou energii a na všechny je uvaleno národně bezpečnostní embargo, protože patentovací úřad má v případech některých vynálezů právo na jejich zmrazení. Přijmou je, patentují, ale dál už je nepustí. Green říká, že přístroje na výrobu volné energie viděl, že existují. Vyjmenovává lidi, kteří byli kvůli tomu zabiti, dokonce včetně ředitele CIA, jenž byl ochoten na takovouto komunikaci přistoupit a určité informace uvolnit – v případě malých generátorů pro rodinné domy. Nalezli jej mrtvého dva dny před důležitou schůzkou.

Pořád nějak nechápeme základní princip našeho manipulativního světa, který spočívá v tom, že nějací ,,chytřejší lidé” něco zakazují.
Nacpou nám na hlavy helmy, do těla strčí čipy, oočkují nás, přikážou nám povinnou péči v tom či onom jenom proto, aby se náhodou někdo ze systému nevymanil. To by se jim nehodilo, je přece potřeba pro nějakou úzkou vrstvu lidí, majitelů korporací, aby všichni makali a minimálně padesát procent svých příjmů odevzdávali na daních, pojistkách a poplatcích. Hra je jasná, není na ní nic složitého.

Viděl jsem film Home, který ukazuje, jakým způsobem ničíme planetu.
Všechno jsme ,,zobchodovali” a připadá nám to jako normální. Unikl nám pocit celku. Nechápeme, že když chceme hospodářský růst, roste náš dluh. Myslím hospodářský růst, jak je dnes definovaný. Tím pádem je logické, že nejvíc rostou dluhy. A protože se nedíváme na svět celostně, myslíme si, že je výhodné plundrovat Zemi. Dneska už jsou státy jako Gabon, jejichž představitelé říkají: ,,Ano, budeme těžit vzácné dřeviny z pralesa, ale na jeden hektar pokácíme jen jeden strom za rok. Najdeme způsob, jak udržet celek. Ne že vykácíme všechny krásné stromy na židle, na podlahy a trámy. Nebo že je ztopíme…”

Nemusíme přece krásné stromy zničit, dokud židle, podlahy, trámy slouží. Nemusíme mít přece každý půlrok nové židle. Je to nesmysl a choroba naší mysli. Toužíme po věcech, které nepotřebujeme. Necháme si naoktrojovat nějakou společenskou reklamní masáží, že potřebujeme zbytečnosti, bez kterých bychom se klidně mohli obejít.
Kvůli téhle dysfunkci naší mysli může nekonečně fungovat obrovská nadvýroba a celé se to bude hájit hrozbou nezaměstnanosti. Nakonec se vždycky najde někdo, kdo ti řekne: ,,No, hele, počkej, a co by dělali ti nezaměstnaní?” Já mu na to odpovím: ,,Dělali by to, co by bylo potřeba! Uklidili by ulici, zahrabali by vykopaný výkop, někomu by pomohli.”

Slyšel jsem takovou věc. Nějaký člověk údajně mluví s gorilami. Zná jejich posunkovou řeč.
Zeptal se jich: ,,Proč používáte nástroje mnohem méně, než to dělají šimpanzi?” A gorila mu odpověděla: ,,My používáme nástroje méně, protože od nich je příliš blízko ke zbraním.”
Když toto odpoví gorila, nastavuje nám zrcadlo. Uvidíme svůj strach, ztrátu bdělosti. Uvidíme, jací jsme pitomci. Slovo ,,pitomý” původně znamenalo ,,krmený”. ,,Husa pitomá” byla ,,husa vykrmená”. Naše pitomost spočívá v naší vykrmenosti. Zejména naše civilizace obchodující s čímkoli. A především s našimi dušemi. Pitomci, kteří ztratili bdělost. Neboť jestli gorila toto odpoví, je to vrchol bdělosti. Protože se obejde bez nástrojů, zvládne věci, které potřebuje, a neví, proč by si připravila problém, že se těmi větvemi začnou všichni nakonec mlátit. Téhle příhodě věřím, protože vím třeba od spisovatelky Anick de Souzenelle, že na planetě existují domorodé kmeny, jež ovládají metalurgii, ale záměrně ji nepoužívají. Říkají, že metalurgie je přílišný zásah do těla Země. Že nástroje si mohou vyrobit z kamene a z kostí, a to jim stačí. A viděl jsem filmový dokument o Křovácích, jak kamennými sekyrami pokácejí strom. Slyšel jsem, že dodnes v některých afrických vesnicích je kovář něco jako kat. Žije trochu stranou jako zvláštní bytost.

Při metalurgických procesech se musejí dodržovat velice přísná pravidla, zvyky a očistné rituály. Takže si dovedu připustit myšlenku, že gorily nepoužívají nástroje vědomě.
Stejně jako Mayové neužívali kolo, ačkoli ho museli znát, ale z nějakých důvodů ho nechtěli užívat. My, jak jsme lační a neklidní, nechápeme celek, začneme se rýpat v genech, protože chceme být bohy naší umolousané části světa, a vyrábíme umělé myši. Nenechaví černokněžníci chtějí štěpit atom, chtějí se cpát do genetického kódu. A proč? Co tím získáme? Že vyrobíme umělou myš? Nebo že rozštěpíme půl zeměkoule v atomu a že nebudeme kam pak mít uložit odpad? Že otrávíme všechny podzemní vody kyselinou sírovou, abychom mohli vytěžit uran? Získáme větší pocit důležitosti, který nás ještě více zaslepí? Jak dlouho ještě chceme pěstovat svou nepozornost?

Výpisky z knihy Pavlína Brzáková / Ze-mě /Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

The post Jaroslav Dušek Ze-mě. Proč se lidé stávají dobrovolně pokrytci a hlupáky first appeared on Čítárny.

Jaroslav Dušek se ptá: “Jak být svobodný? Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak nehrát jejich hru na oběti a tyrany?”

Od dětství se lidé stávají obětí myšlenkových konstrukcí, do kterých vstupují zcela dobrovolně. Učí se mluvit, ovládají jazyk, učí se myslet. Aniž si uvědomují, že se učí myslet, naučí se myslet.
To je jeden z největších triků, proč je spousta lidí zmateno.
Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že způsob myšlení, který používají vůbec nesouvisí s jejich existencí, jejich bytostí.
Tím odevzdávají svojí osobní moc jiným a v celém životě pak nerozhodují oni, ale někdo jiný, kdo jim říká, co je správné, co mají dělat…

Jaroslav Dušek v rozhovoru pro DTV 7.2. 2015

Textový obsah videa…

Jak být svobodný?! Her Got! Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak být svobodný? Jak být svobodný v tak složité situaci, kde oko číhá hypotéka, úvěr, úřad, pokuta, policista, který by měl chránit, ale pokutuje! Jak být svobodný v této zvláštní počítačové hře, kterou jsme si vymysleli. Je to hra na oběti a tyrany.

Od dětství se lidé stávají obětí myšlenkových konstrukcí, do kterých vstupují zcela dobrovolně. Učí se mluvit, ovládají jazyk, učí se myslet. Aniž si uvědomují, že se učí myslet, naučí se myslet. To je jeden z největších triků, proč je spousta lidí zmateno. Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že způsob myšlení, který používají vůbec nesouvisí s jejich existencí, jejich bytostí. Tím odevzdávají svojí osobní moc jiným a v celém životě pak nerozhodují oni, ale někdo jiný, kdo jim říká, co je správné, co mají dělat…
Jaroslav Dušek v rozhovoru pro DTV 7.2. 2015

Toltécka cesta k osvobození vede v tom, že se člověk všechno odnaučí. Odnaučuje se všechno, co se doposud naučil. Odvrátí pozornost od tohoto světa, o kterém nám bylo tvrzeno, že je to realita. Natolik jsme uvěřili v reálnost tohoto světa, že jsme si ani nevšimli, že je vlastně virtuální. Ve skutečnosti neexistuje. Je to jen virtuální projekt (výplod) lidské mysli. Jak je to ale možné, když je to všechno pravda. Vždyť to vidíme! Psali o tom v novinách, mluvili o tom v televizi: někoho zabili, někoho přejeli, na někoho byli sprostí… byli jsme toho svědky!

Jenže v tom spočívá ta hra. Jedna z těch cest je, být občas sám. Zůstávat sám, chodit do lesa k vodě. Být tam sám a odnaučovat se všechno. Odnaučovat se tam myslet a uvidět tu hypnózu…

Poslední kniha Richarda Bacha se jmenuje: Jak zhypnotizovat Marii. Je to o tom tématu dnešního setkání: Svoboda v nesvobodném světě. Svoboda – to božství, kterým jsme ve své podstatě, které se ocitá v tom nesvobodném světě, tedy v té lidské hře, kterou vytvořili.

Jak si uchovat vztah ke svému Božství? Když se narodíme, tak se rodíme jako čisté božství. Když vznikáme, tak vznikáme jako čisté božství. Spermie a vajíčko vědí, co mají dělat. Nemusí jim nikdo radit, doporučovat, vyučovat. Stačí se pomilovat – nejlépe muž s ženou. (To bývá učinější…) … a spermie a vajíčko vědí, co mají dělat.

Muži by si přáli tu představu, že spermie se probíjí tou vagínou, prodírají se k vajíčku a bohatýři – nejsilnější spermie tlučou na vajíčko a ten vítězný spermie se prodere dovnitř! Dneska se už ví, že je to jinak. Vagína přebírá spermie, vyhodnocuje, posunuje si ty vyvolené k tomu vajíčku. A pak se vajíčko otevře podobně jako se otevírá Matka Země, která zeslabuje svůj magnetický tok a spermie může vstoupit. A tak se celkem ví, co se má dít. Božství pracuje tiše ve tmě těla – v životě.

Na začátku je to velice dramatické. Jsou to různé geometrické útvary. Krychle, osmistěn, pyramida – to vše byl každý z nás. Naprosto nádherná božská geometrie – nádherné božství. Pak plyne devět měsíců plné pohody. Božství ví, co má dělat. Procházíme stádiem krevety, stádiem mimozemšťana, … a postupně se Božství propracovává k tomu novorozenci, až dojde k tomu zrození. Náhle je Božství na světě – nesvobodném světě, kde je spoutáváno předpisy, představami, názory a pocity. Toltéci tomu říkají, že si Božství obléká lidskou podobu. V tom oblékání mu pomáhají všichni ti hodní lidé – rodiče, maminka, táta, babička, děda, starší kamarádi, sourozenci, učitelé, … v neposlední řadě časopisy, televize, rádio, filmy, … všichni pomáhají tomu človíčkovi, aby pochopil, jak vypadá člověk a jak se má chovat. Jak se má oblékat – člověk. Jak se má zdravit – člověk. Jak si má mýt ruce – člověk. Jak si má sednout na záchod – člověk. To všechno se musí to božství naučit. A najednou se pod tím nánosem lidské podoby ztratí to božství. Naši pozornost zaměstná natolik ta lidská podoba…

Musíme studovat mnoho let ve škole. Posloucháme tam a koukáme vyjeveně jako co máme dělat. Fyzika, chemie – sice tomu nerozumí, vlastně ani učitel – ne, ale když on předává vzorce, vzorečky, poučky. Zpaměti spočítejte tlak vody v ústí trysky, ze které uniká voda. My mechanicky počítáme…

Není to jen tak být člověkem. Chacha :). Během získávání té lidské podoby, probíhá jeden podstatný proces proto, abychom jako lidé mohli být snadno manipulovatelní. Zavírá se srdce. Zavírá se lidské srdce. Učíme se, že život je nesvobodný a nebezpečný. Že člověk člověku vlkem je. Toto je průchod slzavým údolím. Jsme upozorněni na mnohá nebezpečí. Jsou tu velká nebezpeční, třeba například vosa. Tři nebo čtyři vosí píchnutí a jdete! Komár – může být infikovaný. Cizí pes – cizí pes může být nevyzpytatelný. Cizí kočka může škrábnout drápem a ošklivě infikovat. Kočka nemá jinou zábavu než-li se přehrabovat nějakých sračkách celé dny. Ale to nejsou všichni naši nepřátelé! Může to být kůň, který nás kopne nebo kráva, která nás trkne. Nějaký ošklivý brouk si na nás sedne – yeah! Dokonce někomu přeběhne přes nohu myš a má z toho trauma. Velice nepříjemné – pavouk. Pavouk se pohybuje po bytě sám! Sám tam leze. A nezapomeňme na celou sérii hadů… Život je plný nebezpečí. A pak je tu jedna taková zvláštní rasa – lidská rasa na planetě – nebezpečná rasa, zvaná cizí lidé. Cizí lidé – těch je plná planeta. Oni mají své zájmy a úmysly. Chtějí nás nějakým způsobem zotročit a nebo přechytračit. Chtějí nás získat na svoji stranu! Jsou to cizí lidé se svým cizím učením a nepřátelskou propagandou. Se svými zbraněmi a náboženskými systémy. Cizí lidé! Je to velmi nepříjemný pobyt na této planetě. Jeden aby nebyl ani v klidu ani v noci. Když by byl jeden náhodou v pohodě, tak přichází noční můra. Přichází podivný poďobaný uhrovitý mládenec a je pro nás velice těžké i ve snu, abychom ho objali. Abychom pochopili, že to jsme my sami. Že ten divný uhrovitý nepříjemný mládenec jsme my sami. Indiáni naproti tomu trénují ve snu, že se propojují s tím, co se běžném světě považuje za nebezpečné. Ve snu se sjednocují s celou sérií jakoby nebezpečných sil. Ty síly jsou nebezpečné ale jen tím, že jsou mocné. Ony nejsou ve skutečnosti nebezpečné, ale opravdu mocné. Kdyby je člověk získal na svou stranu, tak by v sobě probudil celé své božství.

Je to jako v pohádce. Vždyť víte, jak je to v té pohádce. Jdou osvobodit tu princeznu ti starší dva bratři. Oni se spojí, protože ten třetí nejmladší je takový jelimánek. Ti dva jsou chytří a silní. Vždycky nad ním vyhráli, ve všem nad ním zvítězili a porazili ho. Porazili ho v jízdě na koni, ve střelbě, v běhu – zkrátka ve všem. Nechtějí se nechat zdržovat a proto nechají jelimana někde stranou a uhánějí za princeznou, protože mají svůj úkol a své poslání. Nemají čas se zabývat dědkem, který má hlad, nebo mravenci, a nebo malými krkavci. Na to není přeci čas, je tady úkol. Je tady lidská podoba – lidský záměr. Myšlení pracuje a chroustá. Není vůbec čas zabývat se nějakou realitou – přítomností. A pak jde za nimi ten jeliman. Zastaví se s dědkem, dá mu něco k jídlu. Pohovoří s mravenci, popovídá si s bednou (reproduktor na jevišti), nakrmí krkavce, … a tím je získává jako spojence.Tím se vlastně dostává do svého prostoru božství.

Ti dva starší bratři reprezentují svět lidské podoby. Ten třetí, ten nepraktický, ten má jen to dobré srdce… Chudák, ten to daleko nedotáhne. Je to naivní člověk! Maximálně osvobodí tu princeznu… Asi víte, že v symbolice ta princezna je naše duše. Ti dva starší bratři jsou vlastně intelekt a ego. Ten nejmladší pak představuje naše duchovní srdce a princezna je pak naše duše. A tak každý z nás během svého života osvobozuje svou duši zakletou drakem, černokněžníkem, mágem, čarodějem, který vytváří hru nesvobodného světa.

Na oné náročné cestě nám může pomoci to naše srdce – to naše božství, protože naše božství je přítomno neustále. Neustále tiše tiká ve všech buňkách našeho těla. Naše božství přesně ví, co má dělat. Naše buňky přesně vědí, co mají dělat. Naše proteiny přesně vědí, co mají dělat. Tiknou, tiknou, tiknou – tisíckrát za vteřinu! Takhle jede každá buňka našeho těla.

Božství ví přesně co má dělat. Je s námi neustále přítomno. Neustále je s námi. A  ta cesta, jak se osvobozovat z toho takzvaně nesvobodného světa je, neposkytnut mu pozornost. Naopak obrátit pozornost ke svému projevu božství. Ke všem projevům božství. Uvidět všechny bytosti a všechny lidi jako součást sebe sama. Je to přeci společná planeta. Jsme tu spolu. Ten kruh života je tu společný. Jeden bez druhého nemůžeme být na živu. Všechny životní formy si navzájem pomáhají a spoluvytvářejí ten prostor.

Když se vrátíme do proudu božství, do čistého nádechu a výdechu. Pak se ptám: kde je ten nesvobodný svět? Kde je? Kam zmizel? V okamžiku ponoření do svého božství, v momentě dotyku se sebou samým, s Matkou Zemí a se Srdcem Galaxie, kterému nevím proč, se říká černá díra… Není to moc hezký název. Na jedná straně Srdce Galaxie na druhé Černá díra.

Je vůbec zajímavé pozorovat, jak už samotné termíny (označení) jsou různě emotivně zabarvené. Temná hmota. Černá díra.Osa zla. Ve Vesmíru je Osa zla, to byste nevěřili. Ona se jmenuje Osa zla proto, protože vyvrátila všechny dosavadní teorie o Vesmíru. Tak to vědci nazvali Osa zla, protože to je zlá zpráva. A to i přesto, že Vesmír je inteligentní bytost, která je tvořena souměrně. V jejím centru je cosi, co vibruje a ovlivňuje všechno okolo sebe. Nepříjemné zjištění. Měl to být přece mrtvý prostor, který je studený a naprosto nelidský. Až by se člověk bál, že by tam vyrazil. Jenže to jsme my!

Tak to si myslím, že je ta cesta.

Zdroj videa >>

The post Jaroslav Dušek. Jak se osvobodit v nesvobodném světě first appeared on Čítárny.

Duchovní cesta je ta, kdy chceme být v životě šťastní. Ale štěstí bez pochopení vlastní duchovní cesty není možné.
Nevytvářejte si proto domněnky. Proč? Jaroslav Dušek a část jeho představení Čtyři dohody.

Kniha Čtyři dohody / Don Miguel Ángel Ruiz
Ve Čtyřech dohodách odhaluje Don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody založené na stare toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky.
Používá obrazných výrazů, aby přiblížila své poslání skrze pocit, spíše než slova.

Obsah knihy přenáší do svého vystoupení  herec Jaroslav Dušek / Divadlo Kampa.
ČTYŘI DOHODY
Nehřešte slovem, neberte si nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky, dělejte vše, jak nejlépe dovedete.
V hlavní roli tohoto divadelního představení je Jaroslav Dušek.
Spoluúčinkují: Pjér La Š´éz a Zdeněk Konopásek, světelný design Viktor Zborník, zvuk Martin Dušek.

The post Jaroslav Dušek. Čtyři dohody o domněnkách, lásce a milování first appeared on Čítárny.

ZeMě. Jaroslav Dušek aneb cesta blázna a jeho vnitřní svět. Kniha z pera Pavlíny Brzákové je vždycky něčím, s čím člověk touží se zaizolovat pěkně do peřin nebo kamkoliv, kde na něj vnější svět nemůže. A konkrétně kniha ZeMě je nesmírně intimní a hluboká, obnažená do morku kostí. Její čtení mi pohltilo celou mou pozornost. Svět kolem přestával existovat.

No jistě, dá se přečíst i ve vlaku, ale ten čtenářský zážitek by pro mne nebyl to pravé.  A to bych měla být jakože Blíženec, poměrně extrovert. Nejsem. Na tohle nejsem. V porovnání s knihou Tvarytmy, kterou jsem četla před ZeMí, je toto kniha temnější, smutnější, jdoucí více do hloubky, která mne zasáhla na nejcitlivějších místech. Na místech strach, obav, pochybností o svém místě na světě.

Možná je to tím, že Jaroslav Dušek otvírá řadu témat, jež jsou na jednu stranu vtipná a hluboká, ale někde uvnitř se dotýkají nějakého obnaženého duchovního nervu.
Probírá své dětství, své rodiče i jejich smrt. Vidí očima dospělého své dětství, pohnutky a život svých rodičů. Umí vzít do rukou své vlastní zkušenosti a podívat se na svůj život očima úplně jinýma. Za řadu let… Umí vystihnout a popsat běh svého vlastního života. Vidět retro a vidět současnýma očima. Vše je protknuto jeho moudrostí, která v něm zrála od samého jeho dětství.

Tato kniha je jemným vyprávěním, ve kterém pozorný čtenář prochází opatrně a našlapuje s lehkostí, protože se bojí jen nahlas otočit list.
Tak něžná a tenounká je nit, kterou jsem v textu cítila – nic lehkého, leč vytrvalého vývoje moudrosti Jaroslava Duška. Nit, která se bude pokaždé jevit jinak. Když si ZeMi přečtu za půl roku, uvidím ve vyprávění něco jiného. Jiná fakta, jiné zásadní životní kroky a události, které formovaly jeho duši.  A to je na této knize zajímavé.

Neřehtala jsem se smíchy, ale moje srdce se otevíralo dokořán.
A potřebovala jsem pokaždé trochu klidu, abych vše vstřebala – proto se to nedá číst ve vlaku, ve chvíli, kdy by přišel průvodčí, asi bych vypadala jako naprostý  mimoň.

Považuji tuto knihu za čtenářskou i životní příležitost. Pro každého.

O autorech:

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem.
Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  – Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka  měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl
Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.
Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

„Cítím, že Vesmír se raduje nejvíc, když se člověk chová unikátně. Všichni jsme unikátní, protože máme svoje parametry, které jsou nezaměnitelné.  A Vesmír od nás očekává unikátní odpovědi.
Někdo rád říká, že máme odpovědnost za své chování. Myslím si, že jediná naše odpovědnost spočívá v tom, že odpovídáme  Zdroji, Vesmíru, proudu života, svou realizací, tvořivostí a zkušeností. Takhle mu odpovídáme zpátky na to, že nás emanoval.  Jsme tu a reagujeme na jeho výzvu. Člověka nejvíc obohatí, když  pozná sebe sama, když odhalí a rozkryje své skutečné jméno. Co mu bude platné, když bude opakovat mechanicky nějaké stanovené pohyby?…“

A knihu velmi příjemně občas přerušují intermezza autorky, která ji sepsala. Vždy jsou příjemná, protože mi připomínají lidskost, kterou ona s Jaroslavem Duškem sdílela. V jemných okamžicích jejího života jsou to prchavé chvíle, kdy ji ON ovlivnil.V restauraci Phenix se díváme na řeku. Jaroslav je svěží, zatímco slunce klesá.

…Intermezzo Pavlíny Brzákové…
Jsou obzorem domy na protějším břehu?
Nebo je obzor až za domy?
Se sluncem klesajícím do Vltavy jsme stále vážnější. Při štrúdlu již mluvíme o konci světa. Které kultury ho znají? Úzkost zaháním šlehačkou. Nořím se do sladkosti…
Konec odešel, přichází Ráj!
Při loučení jsme zase Konci o kus blíž. Jarda o něm mluví lehce, jako by se těšil.
V metru mě zastavuje cizí starý pán. Čte mi z očí. Hovoří laskavě:
„Všimla jste si, jak svět končí? Nemějte strach, ten konec bude jemný. Jemňounký tak, abychom jej všichni přežili…“
Určitě každý z nás má někdy životní chvíle, náhody, příjemná setkání s cizími lidmi, při kterých se cítí podobně – očarován a okouzlen životem.
A celá ZeMě je podobná. Okouzlí vás životem.

Mřížka

Sníh není tady, pojeďme tam! * Pozor, nové objevy ohrožují staré * Jsme strnulí a Duch si vane… * Pusťme se, uvolní nás Půst

Technická společnost ráda staví přehrady, tunely a mosty. Vypadá to výhodně. Nepřejdeme řeku přes brod, my ji překleneme. Nemusíme se namočit, dostaneme se suchou nohou. Silnici nestavíme tak, že bychom objížděli horu, ale horu prorazíme, vyhloubíme tunel, uděláme díru. Nelíbí se nám silnice, která se kroutí a zatáčí, my chceme jet rovně a rychle. Je to pohodlné. Ale potřebujeme to doopravdy? Nekonečná energie víří svobodně v životadárných spirálách a křivkách, Duch si vane, kam chce, a my jsme se zamilovali do mrtvých přímek či zadržování a hromadění energií. Je to jen diktát naší mřížky. V realitě jsme pořád všude, můžeme se kamkoliv rozprostřít. To, co nás brzdí, co nám překáží, je naše ulpění na individuu. Na bodu energií – Teď sedím tady. Opomíjím, že jsem všude, proto se dopouštím všech těch vzdálenostních zkratek. Nerespektuji proud, který mě může nést. Zimní olympiáda bude, i kdyby sníh letos nenapadl. Prostě si jej přivezeme. To je naše mřížka. Nemůžeme čekat na sníh, protože mezi tím bude ještě jiné mistrovství. Sportovci jsou domluveni na dalších místech, mají své zakázky na půl roku dopředu. Nemůžeme říci: „Tady sníh není, ale je támhle, tak pojeďme tam.“ Proudění respektuje daný stav, přítomnost, my děláme opak.

Zkratky, mosty a tunely děláme také proto, abychom přepravili odněkud někam zboží. Běžně se stává, že nějaký druh, produkt nebo plodinu vezeme odsud tam a to samé nám jede naproti zpátky. Pročítal jsem například statistiku, ve které se psalo: Za loňský rok vyvezla Česká republika 57 tisíc tun jablek a přivezlo se 59 tisíc tun jablek. To je nějaká blbost, řekl jsem si. Proč jsme tedy nepřivezli dva tisíce tun jablek rovnou? Jenže to by neodpovídalo mřížce, kterou jsme si nasadili na život. My přece nebudeme jíst jablko, které vyroste tady! My si ho musíme přivést ze Španělska nebo z Austrálie, protože naše mřížka, naše mánie, nám řekla, že to bude tak. Už jsme si domluvili kontrakty, obchody, tak ať to sviští na kluzišti. Hop, a už jsme mimo Rytmus…

Jak se do Rytmu vrátit, když se nám nechce? Do rytmu jsme vráceni nejtvrdšími způsoby, když už selhaly ty jemné. Život k nám promlouvá nejprve v mírných náznacích, nad kterými většinou mávneme rukou. Potom varování sílí. Nakonec přijdou signály, nad nimiž rukou mávnout nelze… Nemoci, krize, vichry, hurikány, povodně, požáry, zemětřesení… Všechny tyhle živelní události nám nekompromisně sdělují, že tady je ten Rytmus. Je tady! Jestli ho neslyšíme, tak přidáme více, až se Země zatřese. Udělá to jednou, dvakrát, víckrát, dokud nám nedojde, že je potřeba se vrátit. Vstoupit do proudu se všemi zkušenostmi. Vnímat a chápat Proud je záležitostí pravé hemisféry, a proto je potřeba ji znovuobjevit. Probudit intuici, sestoupit k sobě dovnitř. K tomu je dobrým pomocníkem meditace. Meditujme! Uvidíme, že každá „věc“ skrývá ještě další smysl. Zklidníme své vědomí, vyladíme mysl, naše vyzařování se stane ladným, napomůžeme i zklidněním Matky Země, která je vzájemným zrcadlem stavu našeho vědomí.

Zdá se, že jsme podlehli kšeftu, obchodu, a ten nám všechno zatemnil. Na všem je třeba vydělat. Dokonce jsme si navykli obchodovat i s duchovnem. Tohle slovo je mi občas až protivné, protože se stalo zvykem, že když si zaplatím kurz, dostanu duchovní razítko. Stalo se, že jsme zaměnili slovo „výměna“ za „obchod“. Zatímco při „výměně“ bohatnou stejnou měrou oba, při „obchodu“ má jeden víc a druhý míň. Obchodník bohatne více než zákazník. Tenhle vztah je v nerovnováze a my jsme si na tu nerovnováhu zvykli. Zpeněžujeme duchovní hodnoty a přestali jsme vést v patrnosti, že vědění tu není od toho, abychom s ním kšeftovali.

Zarážející je paranoia zadržování mnohých vědeckých objevů, o nichž informace nikdo nezveřejňuje. Údajně existují stroje, které mohou pracovat se zcela jinou účinností, než jsme zvyklí. V tuto chvíli prý existuje 1600 patentů na volnou energii, na něž je uvaleno národně-bezpečnostní embargo. Četl jsem o tom v pojednání doktora Stevena Greera (Dr. Steven M. Greer – Utajovaná pravda – Zapovězené poznání), jenž píše, že několik strojů na volnou (zero-point) energii viděl. Jedná se například o auto na vodu, jehož možná výroba byla pozastavena, protože patentovací úřad projekt zapečetil. Úředníci se ohánějí zákonem, jenž jim umožňuje zmrazit takové patenty, které ohrožují národní bezpečnost. Důvody jsou srozumitelné. Nové objevy ohrožují staré. Obchod jsme povýšili natolik, že nepustíme lidem energii jen tak. A geniální nápady jsou příliš nenáročné. Autoři zmíněných projektů žijí ve strachu, mnozí z nich byli zavražděni. Tohle všechno se zřejmě děje!

A přesto přicházejí další nespoutaní duchové. Objevil jsem na Moravě kamaráda, jenž postavil vodíkový generátor do osobního auta a může snížit spotřebu vozu až o 40%. Sám ho používá, takže ví, že to funguje navzdory všem zatvrzelým teoretikům, kteří dokážou matematicky doložit, že to fungovat nemůže. Číňané říkají: „Ať ten, jenž tvrdí, že něco nejde, nezdržuje toho, který to dělá.“ Nejvíce ho překvapilo, jak je ten generátor ve skutečnosti jednoduchý. Každý si ho může v podstatě vyrobit v dílně sám a také výrobců takových generátorů přibývá…

Jiným z nenáročných objevů, tentokrát v oblasti zdraví, je léčba pitím vody. Autorem a propagátorem této metody je Flemingův žák, doktor Fereydoon Batmanghelidj, autor knihy – Water for Health, for Healing, for Life a Your Body’s Many Cries for Water (Voda pro zdraví, pro uzdravování, pro život, Mnohá volání vašeho těla po vodě), který přišel na to, že většina bolesti v lidském těle je způsobena dlouhodobou dehydratací. Doporučuje vypít denně dva litry čisté vody. Doktor Batmanghelidj byl také zakladatelem Národní asociace pro čestnost v medicíně (National Association for Honesty in Medicine). Pitím vody léčil od osmdesátých let. Lékařská obec jeho závěry ignorovala a bránila mu, aby své poznatky šířil. Takový je svět, ve kterém žijeme. Necháme lidi, aby si kupovali drahé léky, a přitom se mohou léčit přirozenějším způsobem. Zatímco medicína s oblibou předepisuje antihistaminika, která proudění vody v těle zadržují, existují daleko přirozenější způsoby, jak si můžeme zdraví upevnit. Podle doktora Batmanghelidje působí tyto medikamenty kontraproduktivně a lidskému organizmu velmi škodí.
Takzvaný normální člověk namítne: „Kdyby tohle všechno byla pravda, tak by vodu pili všichni a byli by zdraví!“ „Tak to zkus a uvidíš!“ Ale on se nedá: „Prosím tě, kdyby to byla pravda, tak by do toho šli už dávno všichni!“ Takto uvažuje a raději to ani nezkusí. Přitom ho to nic nestojí, když každé tři hodiny vypije dvě sklenky vody. Kdyby to zkusil, viděl by, jestli se cítí líp, nebo hůř. Doktor Batmanghelidj léčil lidi vodou z různých nemocí dvacet let a nikdo o něm neví. Je to snílek? Blázen? Smějí se mu v obavě, aby jim nezrušil obchod se strachem, se všemi nemocemi a očkováním. Přitom je tu Vesmír, Proud Života. Existuje miliony let! Formy života jsou pospolu a fungují v souladu.

Slyšel jsem, že dnes lékaři ve Spojených státech povinně očkují děti proti chřipce. Každý rok. Podle některých výzkumů prý vyvstává podezření, že následkem očkování vzrůstá u dětí výskyt autismu, alergií, astmatu, atopického ekzému. Japonci nedávno zakázali dávat lék Tamiflu mladým lidem, protože zjistili, že po jeho požití ztrácejí pud sebezáchovy – skáčou z okna a vrhají se pod auta. Kvůli „dobrému“ obchodu. Co kdyby zkusili pít vodu? Organismus má nesmírné sebeúzdravné schopnosti. Proč tedy nezkusit vysadit léky a prolít se vodou? Pročistit se? Nemusíme tomu přece bezmezně věřit, ale můžeme být otevřeni a mít chuť experimentovat…

Začal jsem působení vody chápat, když jsem procházel dlouhodobějšími půsty. Pil jsem vodu a sledoval její účinky. Dříve jsem četl o případech lidí, jimž při půstech začaly mizet nejrůznější nemoci a bolesti. Příčinou možná nebyl půst samotný, ale působení vody. Voda tělo vymývá a očišťuje. Můj kamarád držel půst čtyřicet dnů a poprvé v životě se zbavil úporných bolestí zad, které měl po celý život. Zkoušel všechno – lékaře, léčitele, cvičení, všelijaké manipulace. Pak se rozhodl držet půst, pil destilovanou vodu z destilačního přístroje a přestala ho bolet záda. Dokonce se mu vyléčil kotník, který měl kdysi zlomený a méně pohyblivý. To půst mu ho uvolnil. A zázračné očistné schopnosti vody.
Doktor Batmanghelidj tvrdí, že čistou vodu žádný jiný nápoj nenahradí. Limonády likvidují vodní hospodářství, o kofeinu a alkoholu ani nemluvě. Můžeme pít čerstvé džusy, ale kromě nich potřebujeme také neutrální vodu. Obrazně řečeno – voda vstupuje do těla otevřeně a napojuje se na tělesné informace podle potřeby. Ostatní tekutiny vnášejí do těla již svůj názor. Co umí voda udělat v přírodě, provede i v těle. Náš organismus potřebuje její neustálý přísun. Prahne po uvolnění, čistění, proudění, potřebuje „pravdu“.

A tak to zkouším, nepotřebuji předem vynášet nějaké soudy… Neříkám, že to nejde, ale jednoduše se do toho pustím. Jedině tak na sobě poznám, jak voda působí. Piju ji a je mi stále lépe. Když mě něco bolí nebo onemocním, už nepřemýšlím, jakou bylinou se léčit, ale dám si půst a piju vodu. A funguje to… Jenom našemu složitému mozku se to nelíbí – té levé hemisféře, která všechno zkomplikovala a vytváří překážky Proudu. Zamotala všechno vysvětlováním, vytvářením mřížky a všelijakými rádoby vědeckými dohady.

Ještě teď někteří lékaři říkají, že vysoká hladina cholesterolu je nebezpečná, přestože bylo jinými lékaři dokázáno, že tomu tak není. Mnohem nebezpečnější je nízká hladina, protože cholesterol funguje jako důležitá ochrana cév. Tělo zvyšuje hladinu cholesterolu v případě, když potřebuje cévy chránit. Batmanghelidj říká, že neexistuje zdokumentovaný příklad ve vědecké literatuře, který by potvrzoval, že cholesterol cévy ucpává. Nikdy se nic takového nestalo, přestože to lecjaký lékař tvrdí. Medicína hladinu cholesterolu snižuje, ačkoli je cholesterol nezbytný k tomu, aby krev cévami klouzala hladce. Když se hladina cholesterolu zvýší, chce tělo na něco upozornit. Někde je příčina, proč to dělá, a my bychom měli zjistit, co nám tím chce říct. Podobné je to se zvýšenou tělesnou teplotou. Tělo jejím prostřednictvím něco likviduje, s něčím se vypořádává. Snížíme-li mechanicky cholesterol nebo teplotu, jdeme proti Proudu. Nepřijímáme jej, stavíme proti němu překážku. Tělo zvyšuje cholesterol, teplotu nebo tlak proto, že chce nastolit harmonii, ale něco mu v tom brání. Oslabíme je, když nevhodně zakročíme. Jdeme proti toku přirozenosti, protože máme dojem, že jsme chytřejší. Pro tohle naše myšlení, nepochopení, chybné konání a jednání možná přibývá alergiků, astmatiků, takzvaných autistů a mentálně postižených, lidí s depresemi a syndromem vyhoření.

Naší společností prorůstá omezené uvažování jako zvláštní plíseň. Vyzkoušejme proto pití vody! Prolijme se, propláchněme se… Možná zmizí naše deprese a smutky. Levá hemisféra nás zamotává do složitostí, přijměme do života jednoduché rozhodnutí. Pokud nás levá polokoule zotročí, ochabne naše intuice a schopnost předvídat a správně reagovat. Zaměřme se tudíž na své tělo, rozmlouvejme s ním a nechme se jím vést.

The post ZeMě. Jaroslav Dušek aneb cesta blázna a jeho vnitřní svět first appeared on Čítárny.