C.G. Jung (26.7.1875 – 6.6.1961). Jediné nebezpečí, které skutečně existuje, je člověk sám. Člověk představuje velké nebezpečí a my si toho zoufale nejsme vědomi. Nic o člověku nevíme, ani malý zlomek! 
Víte, že existují ony zvláštní schopnosti psýché, které musí nebo nemusí nutně zcela proniknout do prostoru a času. Můžete mít sny nebo vize o budoucnosti. Můžete vidět jednorožce a podobné věci a nikdo nemůže tvrdit, že pro vás neexistují a ve skutečnosti existovaly vždycky…

Otázka: Vím, že říkáte, že smrt je psychologicky stejně důležitá jako narození a že je nedílnou součástí života, ale jistě nemůže být jako narození, když je to konec. Může to tak být?

Jung: Ano. Pokud je to konec. Ale tím koncem si nejsme zcela jisti, protože víme, že existují zvláštní schopnosti psychiky, které nejsou omezeny na prostor a čas. Můžete mít sny nebo vize budoucnosti. Můžete vidět za roh a podobné věci. Jen igonanti tyto fakta popírají. Je zcela evidentní, že to existuje a vždy existovalo. Nyní tato fakta ukazují, že psychika, alespoň částečně,
není omezená. To znamená, že psychika nefunguje jen v prostoru a čase. A pokud není podřízena těmto zákonům, pak zřejmě existuje mimo prostor i čas.

Otázka: Věříte vy sám, že smrt je pravděpodobně konec, nebo věříte…

Jung: No, to nemohu říci, slovo “věřit” je pro mě obtížné. Já “nevěřím”, já musím mít pro určitou hypotézu důvod. Buď vím; a když VÍM, nemusím jí věřit. Nedovolím si například něčemu věřit jen proto, že jí věřím. Nemohu tomu věřit! Když však pro určitou hypotézu existují dostatečné důvody, pak tyto důvody přijmu. A mohu říci: “Musíme se smířit s možností toho a toho.” To je přece možné. Víte?

Otázka: Teď jste nám řekl, že bychom měli považovat smrt za cíl a odchýlit se od ní znamená vyhnout se životu a jeho smyslu. Jakou radu byste dal lidem v pozdějším věku, aby to dokázali, když většina z nich vlastně věří, že smrt je konec všeho?

Jung: Víte, léčil jsem mnoho starých lidí a je docela zajímavé sledovat, co dělá jejich vědomí s tím, že mu zřejmě hrozí úplný konec. Neberou na to ohled. Život se chová, jako by pokračoval, a proto si myslím, že pro starého člověka je lepší žít dál… těšit se na další den; jako by měl před sebou staletí a pak žil šťastně, ale když se bojí a nedívá se dopředu, ohlíží se zpátky. Zkamení. Ztuhne a umírá předčasně.
Jen když žije dál a těší se na velké dobrodružství, které ho čeká, pak teprve skutečně žije. A to je zhruba to, co má vaše vědomí v úmyslu. Samozřejmě je zcela zřejmé, že všichni zemřeme a že je to smutné finále všeho, ale přesto je v nás něco, co tomu vzpírá, ale to je pouze psychologický fakt. Neznamená to pro mě, že to něco dokazuje. Prostě to tak je. Například nemusím vědět, proč potřebujeme sůl, ale raději si ji také dáme, protože se cítíme lépe. A tak když myslíte určitým způsobem, můžete se cítit podstatně lépe. A myslím si, že když přemýšlíte v souladu s přírodou, tak přemýšlíte správně.

„Myšlení je obtížné, proto ho většina lidí odmítá.“
„Existuje překvapivě mnoho lidí, kteří nikdy nepoužívají svůj rozum, a stejně tolik lidí, kteří ho používají, ale úžasně hloupým způsobem.“
C. G. Jung

Část rozhovoru s C. G. Jungem v televizním pořadu pro BBC o slavných lidech nazvaný Tváří v tvář s moderátorem Johnem Freemanem, z října roku 1959.

– Freeman: „Když jste byl mladý chodil jste do kostela?“
– Jung: „Ó ano! Všichni jsme chodili do kostela.“
– Freeman: „A věřili jste v Boha?“
– Jung: „Ó ano! Všichni jsme věřili.“
– Freeman: „A teď, věříte?“
– Jung: „Právě teď? …
… To je obtížné odpovědět…
… teď… vím… já nevěřím… já vím

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let.

Carl Jung: Face to Face The John Freeman Interview BBC (1959)

The post Carl G. Jung o smrti. Já nevěřím… já vím. Psyché existuje mimo čas i prostor first appeared on Čítárny.

Rozhovory s Jungem. U nás, respektive na Moravě je s Carlem Gustavem Jungem spojena fenomenální (nejen překladatelská) práce profesora Karla Plocka, nicméně na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se nepodílel, je dílem Ondřeje Fafejty, který dotyčné rozhovory vybral z originálu a doplnil předmluvou i ediční poznámkou. Kniha C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters je jinak o celou polovinu rozsáhlejší a krom přepisů rozhovorů (rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých i novinových) zahrnuje Jungovy přednášky a články o Carlu Gustavovi, což dnešní české vydání opomíjí.

V originále i v češtině je všech třiatřicet (a ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961.
Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory.
Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. O následném jejich setkání nebo setkáních (došlo na dvě) psal ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí.
Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta v úvodu chápe ovšem jako první Jungem poskytnutý rozhovor až ten v této knize čtvrtý – z 26. června 1933 -, který pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker.

Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.
Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic).

Jiné interview – s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 a točené uvnitř Jungova domu v Küsnachtu – proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu.
„Nemusím věřit, ale vím.“ – Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další.

Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim.
V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit.
„Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost… U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi… Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“

Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.
Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.)

Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha,
pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal i odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal jeho sebraná interview. – Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.)

Z knihy…

Jung o asociacích: Není zajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně.

O nemocech: Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem.

O hlouposti davu: Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude?

O Hitlerově „náboženství“: Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit… A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným.

Rozhovory s C. G. Jungem. Portál. Praha 2015. 304 stran

The post Rozhovory s C.G. Jungem. Nejslavnější rozhovory se světově uznávaným psychoterapeutem first appeared on Čítárny.

Tato Jungova vize – nikoli sen – pochází z počátku roku 1944, kdy si C. G. Jung zlomil nohu a poté dostal srdeční infarkt. Několik dní byl ve stavu bezvědomí, na pokraji života a smrti, kdy prožíval deliria a vize.

Zdálo se mi, jako bych byl vysoko nahoře ve světovém prostoru. Daleko pod sebou jsem viděl zeměkouli ponořenou do nádherně modrého světla. Viděl jsem tmavomodré moře a kontinenty. Hluboko pod mýma nohama ležel Ceylon a přede mnou indický subkontinent. Mé zorné pole nezahrnovalo celou Zemi, avšak její kulovitý tvar byl zřetelně rozpoznatelný a její obrysy stříbrně probleskovaly skrze nádherné modré světlo. Zdálo se, že zeměkoule má na několika místech barevné či tmavozelené skvrny jako oxidované stříbro.

„Vlevo” ležela v dáli široká rozloha – červenožlutá poušť Arábie. Bylo to, jako kdyby tam stříbro Země nabralo červenožlutý odstín, pak přišlo Rudé moře a zcela daleko vzadu, takřka „vlevo nahoře” jsem mohl právě ještě postřehnout výběžek Středozemního moře. Můj pohled směřoval především tam. Všechno ostatní se jevilo jen nezřetelně. Viděl jsem sice i sněhová pohoří Himaláje, avšak bylo tam zamženo nebo oblačno. „Napravo” jsem se nedíval. Věděl jsem, že hodlám odejít ze Země.

Chvíli jsem se díval a pak se otočil. Stál jsem takřka zády k Indickému oceánu, obličejem k severu. Pak se mi zdálo, jako bych udělal obrat k jihu. V mém zorném poli se objevilo cosi nového. V malé vzdálenosti jsem v prostoru zahlédl obrovský kamenný blok, jako nějaký meteorit – asi velikosti mého domu, snad ještě větší. Ve světovém prostoru se vznášel kámen a já sám jsem se vznášel ve vesmíru.
Podobné kameny jsem viděl na mořském pobřeží Bengálského zálivu. Jsou to obrovské kusy z černohnědé žuly, do nichž jsou někdy vytesávány chrámy. Takovým obrovitým tmavým kusem byl i můj kámen. Vchod vedl do malé předsíně.

Vpravo seděl na kamenné lavici černý Ind v lotosové pozici. Měl bílé roucho a byl v dokonale uvolněném klidovém stavu. Tak mě mlčky očekával. K této předsíni vedly dva stupně a na její levé vnitřní straně byla brána do chrámu.
Nesčetné, do malých výklenků umístěné prohlubně naplněné kokosovým olejem a hořícími knoty obklopovaly dveře věncem jasných plaménků.
Když jsem se blížil schodům ke vchodu do skály, stalo se mi něco zvláštního: měl jsem pocit, jako by ze mě stahovali všechno dosavadní. Vše, co jsem se domníval, co jsem si přál nebo myslel, celá fantasmagorie pozemské existence ode mě odpadávala nebo mi ji uloupili – byl to krajně bolestivý proces.
Avšak něco zůstávalo, jako kdybych všechno, co jsem kdy zažil nebo udělal, vše, co se kolem mě dělo, měl nyní při sobě. Mohl bych také říci: bylo to u mě a to jsem byl Já. Z toho jsem se takříkajíc sestával. „Jsem uzlík toho, co bylo vykonáno a co bylo.

Tento zážitek mi přinášel pocit krajní chudoby, avšak zároveň velkého uspokojení. Nic jsem už nechtěl, nic si nepřál, nýbrž existoval jsem takříkajíc objektivně: byl jsem to, co jsem žil. Zprvu sice převažoval pocit zkázy, oloupení nebo vyplenění, ale náhle se i ten stal vratkým. Zdálo se, že všechno ustává, zůstal jen nezměnitelný stav, fait accompli, bez nějakého zpětného vztahu k tomu, co bylo dříve. Neexistovala už lítost, že něco odpadlo nebo že mi něco vzali. Naopak: měl jsem vše, co jsem byl, a měl jsem jen to.

Ještě něco jiného mě zaměstnávalo: zatímco jsem se blížil ke chrámu, měl jsem jistotu, že přijdu do osvětlené místnosti a zastihnu tam všechny lidi, k nimž ve skutečnosti patřím. Tam bych – i to byla jistota – konečně pochopil, do jaké historické souvislosti já nebo můj život patří. Věděl bych, co bylo přede mnou, proč jsem vznikl a kam by dále plynul můj život. Můj žitý život mi připadal jako historie, která nemá začátek ani konec. Měl jsem často pocit, že jsem historickým výřezem, k němuž chybí předcházející a následující text. Můj
život se mi zdál jako vystřižen nůžkami z nějakého dlouhého řetězce a mnoho otázek zůstávalo bez odpovědi. Byl jsem si jist, že bych na vše dostal odpověď, jakmile bych vstoupili do kamenného chrámu. Tam bych poznal, proč všechno bylo tak, a ne jinak.
Zatímco jsem ještě přemýšlel o této věci, stalo se něco, co upoutalo mou pozornost: zdola, z Evropy vystupoval
nějaký obraz. Byl to můj ošetřující lékař nebo lépe jeho obraz zarámovaný zlatým řetězem nebo zlatým vavřínovým listem.
Nyní však přicházel ve své prapodobě, jako Basileus z Kosu.
V životě byl vtělením tohoto Basilea, časovým ztělesněním jeho prvotní podoby, která existovala odjakživa.
Bezpochyby jsem i já ve své prapůvodní podobě. To jsem sice nevnímal, představuji si jen, že tomu tak bylo. Když se ke mně vynořil jako obraz zhloubi a stál přede mnou, došlo mezi námi k němému předání myšlenek. Můj lékař byl totiž vyslán ze Země, aby mně přinesl poselství: že prý se ozývají protesty proti tomu, že hodlám odejít. Nesmím prý opustit Zemi a musím se vrátit. V okamžiku, kdy jsem to uslyšel, vize přestala.
Byl jsem zklamán, neboť nyní se vše jevilo marné.
Bolestný proces „zbavování” listí byl marný a já jsem nesměl do chrámu, k lidem, kteří ke mně patřili.

Ukázka je z knihy:
C. G. Jung / Duše moderního člověka / překlad K. Plocek / vydal Atlantis

The post Třetí oko. Vize C.G. Junga z roku 1944 first appeared on Čítárny.

Starý esoterický text čínského taoismu, ovlivněného buddhismem, konfucianismem a snad i nestoriánským křesťanstvím, přeložil sinolog Richard Wilhelm z čínštiny do němčiny, opatřil odborným komentářem a požádal svého přítele , slavného psychologa C. G. Junga o psychologický komentář. Text totiž obsahuje praktický návod k meditačním cvičením, umožňujícím čínskému adeptovi vymanit se z pout světa, dosáhnout zdraví a především zrození “zlaté květiny”, to jest duchovního znovuzrození. Dějiny nauky která je stará snad 4 000 let.

Kdo byl Carl Gustav Jung (1875 -1961)
Pravděpodobně jeden z největších myslitelů 20. století a zároveň jeden z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka.
Jungovo dílo je často nepochopeno, stejně jako autor sám. Považovat Junga jen za Freudova někdejšího spojence a později odpadlíka je jedním z rozšířených omylů.
Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat s ideálem materialistické přírodovědné filozofie 19. století s její pozitivistickou metodologií, Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je – vypracováním postupů enantiodromické amplifikační analýzy a syntézy – k noetickým vrcholům.

Způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému, jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř, odhalováním vztahů mezi personou a jástvím, mezi různými úrovněmi vědomí a nevědomí, vztahu k animovi či animě, mezi stínem a sebereflexí atd. Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce, jako pro psychology. V oblasti psychopatologie Jung zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické.

Skutečné v oboru psychologie je to, co působí, to, co vyvolává účinky, a pro takto pojatou subjektivní realitu navrhuje Jung metodu s kontrolovatelnými postupy.
Jung je zakladatelem a průkopníkem autentické psychologické cesty zkoumání psýché, cesty, která neodbočuje ani do fyziologického redukcionismu, ani do abstrakcí matematického modelování.

Kdo je Richard Wilhelm (1873-1930)
Narodil se ve Stuttgartu 10. května 1873. Měl široké kulturní zájmy a hlubokou lásku k dílu velkého německého básníka Johana Wolfganga Goetha. Byl od přírody hluboce duchovní osoba a jeho studia přirozeně směřovala k teologii. Mladý Richard byl idealista a toužil po poznání a dobrodružství. Ve věku 26 let se připojil k Allgemein Protestantischer Missionsverein a rozhodl se sloužit jako misionář v Číně v německém koloniálním městě Tsingtao.

Stal se zaníceným badatelem čínských náboženských textů. Studoval na univerzitě v Tsingtao a Pekingu, kde se setkal s mnoha z kulturních vůdců Číny té doby.
Byl badatel, který pronikl do opravdových hlubin čínského duchovna bez ztráty jeho evropského souřadného systému.
Žil v Číně více než dvacet let a viděl z první ruky ohromné kulturní a duchovní rozdíly mezi Východem a Západem.
Richard Wilhelm věnoval deset let studiu a překladům knize I-ťing (Kniha proměn), sbírce věšteckých prohlášení, jež snad pochází z druhého tisíciletí před Kristem.

Tajemství zlatého květu — Čínská kniha života
Carl Gustav Jung, Richard Wilhelm
Z německého originálu Das Geheimnis der Goldenen Blüte — Ein chinesisches Lebensbuch,
vydaného nakladatelstvím Walter-Verlag AG Olten roku 1992 (12. vydání)
přeložili Karel Škoda, Jan Spousta a Jan J. Škoda.
Nakladatelství Vyšehrad, 2004

Ukázka z knihy:

VZNIK KNIHY

Kniha pochází z okruhu čínských esoteriků. Její text byl dlouho tradován ústně, teprve později v rukopise. Vytištěna byla prvně za dynastie Čchien-lung (v 18. století). Naposledy nově vyšla v r. 1920 ve společném svazku s knihou Chuej-ming-ťing v tisíci exemplářích. Podělil se o ně úzký okruh lidí, u kterých vydavatel předpokládal, že porozumějí otázkám, o nichž se v knize pojednává. Díky tomu se mi podařilo jeden výtisk získat. Podnět k tomuto novému vydání a šíření knížky byl vyvolán novým oživením jistých náboženských proudů za krizových politických a hospodářských poměrů v Číně.

Vznikla řada tajných sekt snažících se cvičením ve starých tajných praktikách dostat do psychického stavu, ve kterém by člověk překonal bídu života. Metodou byla kromě mediálních seancí, v Číně značně rozšířených, při kterých se přímé mediální spojení navazuje planšetou (poletujícím „štětcem duchů“, jak zní čínský výraz), magie písma, modlitba, oběť.
Vedle toho se rozvinul esoterický směr, přiklánějící se energicky k psychologické metodě, k meditaci, případně k józe.
Jeho stoupenci — na rozdíl od evropských „jogínů“, pro něž jsou tyto orientální cviky pouhým sportem — dospívali téměř vždy ke kýženému centrálnímu zážitku, takže lze říci, že tu jde o dokonale osvědčenou metodu, jak čínská mentalita (která je, jak správně ukazuje C. G. Jung, až do nejnovější doby v některých základních směrech podstatně odlišná od mentality evropské) dosahuje určitých duchovních prožitků. Nejen že se člověk vymaní z pout vnějšího zmateného světa, ale různé sekty si kladou i mnohé jiné cíle a usilují o ně.

Nejvyšším stupněm je úsilí dospět tímto vysvobozením buď buddhistické nirvány anebo, jako např. podle spisu, kterým se zabýváme, spojením duchovního principu v člověku s přidruženými psychickými silami získat možnost žít dále po smrti ne pouze jako vágní pokleslá stínová bytost, nýbrž jako vědomý duch. Mimo to a často spolu s tím působí směry, které se snaží takovouto meditací ovlivnit jisté vegetativně animální životní procesy (po evropsku bychom tu mohli mluvit o funkci endokrinních žláz) posílením, omlazením a normalizováním životních pochodů, čímž se překoná i smrt, takže se připojí k procesu života jako jeho harmonické zakončení:

Duchovní princip (schopný dále samostatně žít jako duchovní tělo vytvořené vlastními silami) opustí pozemské tělo, a to pak zbude jako vyschlá slupka, asi jako kukla po vylíhlé cikádě. V nižších úrovních těchto sekt chtějí lidé takovýmto způsobem nabýt čarodějné moci, schopnosti zažehnávat zlé duchy a nemoci, při čemž hrají roli i talismany, kouzelné průpovědi a nápisy. Může při tom někdy vypuknout i davová psychóza, jež se vybíjí v náboženských nebo politických nepokojích (jako bylo např. povstání boxerů).

V poslední době se synkretický sklon k taoismu, který ostatně existoval vždy, projevuje tím, že jsou do svazků sekt přijímáni příslušníci všech pěti světových náboženství (konfucianismu, taoismu, buddhismu, islámu, křesťanství, někdy jsou zvlášť připomínáni i židé), a nemusí ani vystoupit ze svých náboženských společenství.

—————

NEBESKÉ VĚDOMÍ (SRDCE)

Mistr Lü-cu pravil: “Je něco, co existuje samo sebou; říkáme tomu smysl (tao).”
Smysl nemá jméno ani tvar. Je to jediné bytí, jediný prvotní duch. Bytí a život nemůžeme vidět. Jsou obsaženy ve světle nebe. Světlo nebe nemůžeme vidět, máme je obsaženo ve dvou očích. Dnes chci být vaším průvodcem a odhalit vám tajemství zlaté květiny Velké jednoty, a z ní pak vyložit vše další.
Velkou jednotou myslíme to, co nemá nic víc než sebe sama. Tajemství magického života spočívá v tom, že jednáme, abychom mohli nejednat, nelze totiž vše přeskočit a chtít do toho útočiště vniknout rovnou. Řiďme se tedy dávnou zásadou a dejme se do práce na Bytí. Přitom jde o to nesejít na scestí.
Zlatá květina je světlo. Jako barvu má světlo? Zlatou květinu berme jako přirovnání. Je to pravá síla transcendentní Velké jednoty. K ní poukazují slova: „Olovo dodává širým vodám všude stejnou chuť.“

V Knize proměn se to říká takto: „Nebe Jednotou vytváří vodu.“
Právě v tom je skutečná síla Velké jednoty.
Dosáhne-li člověk této Jednoty, bude živ, ztratí-li ji, zemře. Avšak ačkoli člověk žije v síle (jíž je vzduch, prana), sílu (vzduch) nevidí, právě tak jako ryby žijí ve vodě, vodu však nevidí. Člověk umírá, nemá-li k životu vzduch, právě tak jako ryby bez vody hynou. Proto zasvěcení učili lidi, aby se drželi nejzákladnějšího a sledovali jediné, oběh světla a zachovávání jeho centra.

The post Tajemství zlatého květu. Čínská kniha života s předmluvou C.G. Junga first appeared on Čítárny.

Bohatě ilustrovaný svazek shrnuje veškeré známé výtvarné dílo C. G. Junga – od kreseb přes knižní malby, obrazy až po dřevěné a kamenné sochy.

Vydání Červené knihy vyvolalo extrémní zájem o Junga nikoli jen jako zakládající osobnost psychologie a spisovatele, ale též jako o výtvarného tvůrce s neobyčejnou imaginací, smyslem pro kompozici, figuru a barvy. Tento dosud málo známý, přesto ale podstatný rozměr Jungovy osobnosti je poprvé kompletně představen v tomto unikátním díle, které obsahuje přes 250 barevných reprodukcí.

Obrazy jsou doplněny úvodními studiemi, které se zaměřují na kořeny Jungova výtvarného projevu, na souvislosti s jeho teorií mandal, na Jungův profil jako umělce, sběratele i diváka.
Carl Gustav Jung je jedna ze zakládajících a klíčových osobností psychologie.

Portál postupně vydává všechna jeho zásadní díla.

Umění C. G. Junga / kolektiv autorů / Portál, 2019

Jung / Strom

Jedním z nejvýraznějších projevů Stínu je ostré podráždění, které v nás někteří lidé způsobují.
Když si na druhém člověku všimneme těch vlastností, které jsme si kdysi zakázali, pak v nás vře neopodstatněný vztek – na tomto člověku vybijeme všechen hněv, který vůči sobě cítíme. Pamatujte na každého, kdo vás rozzuří – pozorně se podívejte a uvidíte v něm svůj zkreslený odraz. Ale jakmile se vyrovnáte sami se sebou, nebude už žádné podráždění. Přijetím sebe sama se automaticky učíme přijímat celý svět takový, jaký je.

Navíc ty vlastnosti, které se kdysi ukázaly jako prostě k ničemu, často končí ve Stínu. Například dítě s dobrým sluchem od rodičů, kteří nemají rádi hudbu, se nikdy nenaučí používat svůj sluch a kus duše spojený s touto vrozenou schopností se ztratí v temnotě duše a bude odtamtud vybroušen nejasná touha po promarněné příležitosti a ztracené cestě.

Stín je úložištěm síly a duchovního potenciálu, a ne ztělesněním všeho zlého v člověku. Stín je nedílnou součástí duše, se kterou je určitě potřeba se seznámit a spřátelit se, kterou je potřeba přijmout a naučit se ji vědomě používat.

Carl Jung

Jung / Krajina ze zasněženými kopci / 1899

Podle Junga může seberealizace probíhat ve dvou fázích.

V první polovině života se člověk odděluje od komunity a snaží se vytvořit si vlastní identitu (já).
Proto je u mladých lidí mnoho destruktivity a vztah teenagera s jeho rodiči je často plný nepřátelství. Jung také řekl, že procházíme „druhou pubertou“ kolem 35-40 let, kdy přesouváme důraz z materiálních hodnot, sexuality a plození na hodnoty komunity a spirituality.

V druhé polovině života se člověk znovu sjednocuje s lidskou rasou a stává se opět její součástí.
V této době začíná být dospělý více ochoten něco sdílet s ostatními (dobrovolně věnovat svůj čas společným záležitostem, věnovat se stavebnictví, zahradničení, umění), než ničit. V tomto období si více všímá svých pocitů – vědomých i nevědomých. Podle Junga by mladý člověk jen zřídka řekl „Jsem naštvaný“ nebo „Jsem smutný“, protože by to znamenalo připojit se k univerzální lidské zkušenosti, ke které obvykle přichází ve svých zralejších a moudřejších letech. Mládí se vyznačuje tématem hledání své pravé podstaty a pro holistickou osobnost je vůdčí myšlenka přispívat k celkovému zážitku.

Carl Gustav Jung

Jung / Selské stavení / 1900

Přiznání vlastní touhy není snadný úkol. K tomu mnozí potřebují zvláštní úsilí v poctivosti.
Příliš mnoho lidí nechce vědět, kde je jejich touha, protože se to zdá příliš nemožné nebo příliš rozrušující.
A přesto je touha způsob života. Pokud svou touhu nepoznáváte, pak nenásledujete sami sebe, ale jdete po cizích cestách, které vám ukázali ostatní.

Carl Jung

Jung / Mandaly

To, co Východ nazývá „mysl“, by mělo více odpovídat našemu „nevědomí“ než „mysli“ v našem chápání, které je víceméně totožné s vědomím. Vědomí je pro nás nepředstavitelné bez ega, protože se rovná uvádění obsahu do spojení s egem. Pokud neexistuje ego, pak prostě není nikdo, kdo by si byl něčeho vědom…

Nicméně východní mysl nemá potíže s pochopením vědomí bez ega. Věří se, že vědomí je schopno překročit hranice svého stavu ega, protože ve „vyšších“ formách vědomí ego beze stopy mizí.

Carl Gustav Jung

The post Umění C.G. Junga. Kresby, knižní malby, obrazy, dřevěné i kamenné sochy first appeared on Čítárny.