Dáte mi asi za pravdu, že přinejmenším od roku 1968 raší mezi spoustou lidí rusofobie. Pamatujeme její odlivy, nicméně nastal čas přílivu. I jít na Alexandrovce je provokace.
Té zášti samo sebou oponují četní příznivci a emisaři Moskvy či aspoň ruské literatury, samo sebou se nejedná pouze o občany Karlových Varů a podobným vyzyvatelem matky Rusi byl i populární malíř a vypravěč Vladimír Komárek (1928-2002).

Pokud máte za pravděpodobnou jistou jeho odtrženost od reality, můžete mít kus pravdy, a přece bych řekl, že taky Komárkovy názory dnes soutěží o nárok posloužit jako konglomerát něčeho z toho, co rusofily občas až magnetizuje na povaze našich východních bratrů, existuje-li tedy vůbec něco jako národní povaha.

Ocitujme jako důkaz několik sekvencí z poslední Komárkovy knihy (2000), i když rovnou předesílám, že malířova konfese v důsledcích ani zdaleka nevypadá jako selanka a nejde o nijaký paradox: zpodobitel židlí a dveří určitě optimistou nebyl.
Na straně 66 Vladimír Komárek míní:

„Chagall (1887-1985) podle mě dosáhl toho, čeho dosáhl, především proto, že vyšel z pravoslavné ruské kultury. Bez Ruska by nebyl nic.“

Už na straně 13 podotýká:

„Mám rád Rusy, jejich zvláštní duši, citlivou a pravoslavnou. I jejich literaturu a mše. Je zajímavé, že také ruští ateisté byli ateisty pravoslavnými. Od posledního izvosčika až po generálního tajemníka. – Rád jsem jezdil do Ruska a miluji obrazy žida Chagalla, který je taky pravoslavný žid. Miluju i filozofii toho národa: Vodku popijem, ogurjec zakousneme a pak se oběsíme nebo neoběsíme – ještě nevíme. – A když byl malíř Jíra (1929-2005) v Moskvě, toužil se s kamarádem napít vodky. Tu ale prodávali až večer v obchodě. Koupili ji tedy a u parku si z láhve nedočkavě každý cucnul. Tu ze šera šeříkových keřů vystoupil domorodec a povídá: „Nužno kultůrno popít…“ a vytáhl z kapsy usmoleného frťana, vzal láhev – nalil si – a pak nalil těm českejm malířům…
Můj přítel – Ukrajinec – sice nepije, ale švagr Toník měl dojem, že by ho u nás mohl alkoholem znemožnit. Sám jsem byl na to zvědavej a pozoroval jsem Anatola, jak po každém panáku ulamuje kousek chleba. Je pravda, že vousy mu po čase začaly vstávat, ale neožral se. Nalitej švagr jezdil po zábradlí a sovětskej člověk šel bez problémů domů…“

Čímž malíř (snad pouze napůl vědomě?) parafrázuje i známou ústřední scénu z Osudu člověka (1957), jehož titulní hrdina si rovněž „soustíčko“ chleba nakonec od fašisty v koncentráku vzal, nicméně jinak před ním – a tváří v tvář odsouzení k smrti – jen a jen udatně pil.
„Já první sklínku ničím nezajídám…“ přeložila to kdysi Věra Vendová.
„Promiňte, Herr Kommandant, ale nejsem zvyklý jíst ani po druhé skleničce…“

Avšak zpět na čtrnáctou stránku Komárkovy knihy, kde rozumuje dál:

„Carismus… vytvořil nedemokratickou atmosféru, která se stala ohromným podhoubím pro literaturu a výtvarné umění. Dostojevský by se nikde jinde narodit nemohl a právě carismus vytvořil kult osobnosti. Rusové, ti potřebují uctívat svoje velikány. Viděl jsem davy lidí s kyticemi, co denně chodily ke hrobu Vysockého; a nebyl uznávaný světec.“
„Rusové říkají velmi hezkou věc,“ dodává Komárek.
„Člověk je inteligentnější než zvířata a proto, kdyby po Kyjevě v těch nacpaných tramvajích měla jezdit zvířata, tak to nevydržej a vyhynou. Ale člověk, protože má rozum, tak si to dovede vysvětlit a nevyhyne a těma přeplněnejma tramvajema může jezdit furt.“

Zda má smysl číst dnes tuto anekdotu jakkoli předzvěstně a asociativně – s ohledem na dnešní situaci na Ukrajině, nechám již na vás. – Sám Vladimír Komárek pokračuje na straně 58 takto:

„Byla doba, kdy jsem četl intenzivně beletrii, a nejvíc na mě zapůsobil můj velmi oblíbený ruský spisovatel Dostojevský, který mě velice oslovil a přivedl mě k celé ruské literatuře, kde skutečně existuje jakýsi surrealismus života. Celá ruská kultura je totiž absurdní, a to proto, že vychází z absurdního carského zřízení; a ruský komunismus, jak říkal Masaryk, je jen carismem naruby.
Rusové ostatně dovedou nosit naruby všechno, i boty; takže proto já tíhnu k ruskému umění a k Dostojevskému.“

I sám „carismus“ Komárek ovšem interpretoval jako „do značný míry surrealismus, proto mi to je tak blízko“ (str. 66), a v samostatné kapitole „(Jen) Rusové“ poté přemítá nad domnělými příčinami své lásky k Rusům.

„Určitý vliv musel být od mýho táty, který byl ruským legionářem a o Rusku často mluvil. Potom tu ale byla i krajina, ve které jsem žil – u Malacek. Tamní borovice jsou strašně blízké Rusku. Slovensko má k východu daleko blíž než Češi, a taky má blíž k typu fantazírování, který mají pouze Rusové… A šokovala mě už od dětství taková příhoda. Turisté ze západu jdou po ruské ulici a průvodkyně zastaví u velkého balvanu, který stojí uprostřed cesty. Všichni se ptají, co tam ten balvan dělá, a ona říká, že je to jeden z dokladů chytrosti ruského mužika. Proč? Ten balvan chtěl car odstranit, ale nevěděl jak. Pozval Angličany, ti nepřišli vůbec na nic. Pozval Němce, ti koupili traktory, aby balvan odvezli. A ruský mužik? Přišel na to, že vedle toho balvanu vykope díru, do ní balvan hodil a balvan byl pryč…
Ruská vesnice mě strašně přitahuje,“ pokračuje trochu naivně. „Lidovým zpěvem a vším. A je to právě krajinou kolem Malacek, kde jsem žil v jakémsi takovém ruském prostředí, v ruské enklávě.“

Nedá však dopustit ani na prkna, která někdy vskutku znamenají svět, a dodá:

„Jsem fascinovaný ruským divadlem; právě tou absurditou. Ruský herec umí uhrát skutečnost tak, až musím říct, že u nás uměl Rusa uhrát akorát Kemr. – Prostě jsme Evropa – a nedovedeme to. Kdyby bylo na mně, tak se ruské divadlo všude hraje v originále. A pak… Ten jejich geniální balet.“

Myslil si, že to vše opravdu vycházelo až „z toho šíleného carského režimu, který vlastně navozoval již fantazii kulturních pracovníků. A to je i ta už připomenutá jednoduchá teorie: Posedíme, vodky popijem, ogurjek zakousneme a buďto se voběsíme nebo se nevoběsíme, ještě nevíme.“

Vladimír Komárek a Petra Petráková-Sluncová: Řeči s Pavlínou.
Ilustrace Vladimír Komárek. Návrh obálky a grafická úprava Jan Rapin. Fotografie Jarmila Kutová. Odpovědná redaktorka Pavla Slancová a sazba Jaroslav Slanec. Radioservis. Praha 2000. 104 stran. ISBN 80-86212-13-0

The post Komárek a jeho poučné Komárkovy řeči s Pavlínou o ruské povaze a směšné rusofobii first appeared on Čítárny.