Karel Moudrý Kryl. Jako filozofická báseň v próze o velkém českém básníkovi je kniha napsaná legendárním komentátorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa, blízkým přítelem Karla Kryla, Karlem Moudrým.
Autor vydává svědectví o Krylovi (12. dubna 1944 – 3. března 1994) a jeho době s nebývalou mírou osobního zaujetí.

Kniha skáče mezi časovými rovinami, místy a myšlenkami – od Mnichova přes osobní krize až po reflexe o svobodě, osamělosti a morálním postoji. Kryl je v ní ústřední postavou, ale ne jedinou. Moudrý ho líčí jako složitou, často mučivou osobnost – básníka, rebela, člověka s andělem (či andělem s polámanými křídly), který v exilu bojoval sám se sebou i s okolím.

Je to jedno z nejintimnějších svědectví o Krylovi z pera člověka, který ho dobře znal osobně (ne jen z pódia).
Zachycuje atmosféru českého exilu v Mnichově 70.–80. let – radost z práce proti režimu i těžkosti emigrantského života (osamělost, alkohol, konflikty, touha po domově).

Kryl v exilu bojoval nejen s režimem, ale hlavně sám se sebou.
Nálady se střídaly od euforie při psaní a vysílání až po hlubokou frustraci z „všech, co ho serou“ (kolegové, šéfové, Američani, ale i vlastní život).
Kniha je plná následujících drobných, intimních momentů:

„Legenda, což Kryl do konce života popíral a tvrdil
za a) že si vymejšlím,
za b) že kecám,
si se mnou ťukla a pravila:
‚Všechno mě sere. A všichni mě serou. Volný, Jezdinský a tak dál. A taky mě…‘ Legenda se opatrně rozhlédla, ‚serou i ty Američani. Jakou máš hodnost? Kapitán?‘
A Kryl se spokojeně zachechtal.“

Moudrý vysvětluje, že Kryl si zakládal na tom, že byl jediný, kdo od začátku tvrdil, že určitý člověk (Minařík) je fízl (agent StB). Všechny „nové“ příchozí v rádiu proto ironicky oslovoval jako „kapitáni“ (narážka na hodnosti v tajných službách). Ptával se jich: „Už tě povýšili?“

Karel MOUDRÝ Kryl | Vzpomínky Karla Moudrého na život v exilu, na práci ve Svobodné Evropě a zvláště na Karla Kryla.
Vydáva Práh, 2010

Ukázky z knihy

V létě neméně požehnaného roku, jakož jsou i požehnány roky jiné, L. P. 1984, jsem seděl v recepci Radio Free Europe/Radio Liberty, v mnichovské Oettingenstrasse, na samém okraji Anglické zahrady, mnichovského divu světa. Co by kamenem dohodil je proslulá Čínská věž, postavená u příležitosti jakési světové výstavy, a okolo ní neméně proslulá zahradní restaurace neboli Biergarten bei Chinesische Turm.
Co by ještě menším kamenem dohodil je naproti rádiu neboli rozhlasové budově, jak říkával Třešňák Vlastimil, tenisový klub TIVOLI, kde se scházela parta bohatých Mnichovanů, aby zvolna pinkala žluté míčky přes síť v lítých turnajích pro šedesátníky a více, aby zde trénovala v pinkání vlídných míčků podávaných přes síť vysloužilým matadorům tenisových kurtů, playboyům, kteří se živili tenisovým trenérstvím a míčky neméně vlídně vraceli, také přes síť, s obdivnými výkřiky:
„Milostivá ráčí mít nádherný bekhend!“
„Vašnosto, Váš forhend je čím dále tím lepší!“
Nebo – nevraceli míčky, dovedně se s nimi strefovali doprostřed sítě a bezmocně máchali raketou ve vzduchu:
„Milostivá má zkrátka nechytatelné podání… Letošní pohár vám nemůže uniknout!“
Oba body ve vesmíru – pivní zahrada u Čínské věže a tenisový klub s klubovou malou restaurací, kde pivo, nápoje a jídlo roznášel Portugalec Augusto (portugalsky Augušto) – sehrály v našem trojúhelníku s vrcholem rozhlasové budovy významnou roli. Zvláště na jaře a v létě a v podzimech, jež, povedou-li se Mnichovu, nelze jich zapomenout, jak by řekl Ignát Herrman, asi.
Seděli jsme s mou ženou Dášou v recepci, v kožených klubovkách a čekali na personálního šéfa Kamila Benu. Ze skleněných dveří se vyřítila poměnší postava a divoce se kolem sebe rozhlédla.
„Ty seš ten novej?“ zařvala divoká postava a zapíchla vzduchem prst směrem k nám.
„Jo,“ hlesl jsem.
Ivan Diviš, neboť to byl on, jak se posléze ukázalo, přiklekl k mé ženě Dáše, která se nestačila divit ve všech údivech, přicházejících s Divišem v celých příbojových vlnách.
Scéna vypadala jako: Cyrano pokleká k Roxaně.
„Milostivá,“ vykřikl Ivan naléhavě, „milostivá, odveďte si jej domů. Prý sem chce nastoupit! Musím vás varovat: to není rozhlas, to jsou solné doly!!!“
Obrátil se ke mně, povstal, scéna: praotec Čech se chystá promlouvat k zástupu věrných.
„A ty di na tenis, čeká tam na tebe Kryl, je na tebe zvědavej. A my jdeme, milostivá, do cafetééérie na kafe a on jde na tenis.“
Tak jsem šel na tenis za legendou, kterou jsem ještě nikdy neviděl živou, a měl jsem trému, neboť jsem nevěděl, jak se s legendami zaobchází.
Branka s nápisem TIVOLI zaskřípala, legenda seděla u stolku před dřevěnou klubovnou a popíjela bavorské pivo a vypouštěla modravé obláčky tabákového dýmu k modré obloze, v košili modrobíle pruhované.
„Budeme si tykat,“ rozhodla a pokynula rukou, v níž hořela cigareta v pověstné višňové špičce. „Dej si pivo, to platím já. Augušššto!!! Dej nám dva obstlery, ty taky platím já.“
Na židli jsem usedal s jistotou, že s legendou si už tykám, čímž legendárnost dost utrpěla.
Legenda, což Kryl do konce života popíral a tvrdil za a) že si vymejšlím, za b) že kecám, si se mnou ťukla a pravila:
„Všechno mě sere. A všichni mě serou. Volný, Jezdinský a tak dál. A taky mě…“ Legenda se opatrně rozhlédla, „serou i ty Američani. Jakou máš hodnost? Kapitán?“
A Kryl se spokojeně zachechtal.
Jak jsem o pár dní později pochopil, byla i to součást jeho legendy. Nesmírně si zakládal na tom, že byl jediný, kdo od začátku tvrdil, že Minařík je fízl a všichni „noví“ byli tudíž „kapitáni“, což občas oživoval dotazy: „Už tě povýšili?“
Jak patrno, metoda byla naprosto spolehlivá. Když se mýlil, dobře, mýliti se je lidské, kdyby mu to vyšlo, byl prozíravý jasnovidec.
Ostatně, jak jsem já pomlouval jeho, i ve své tvorbě prorokoval vždy s jistotou, že „to dopadne blbě, tedy nejhůře, jak to dopadnout může“, a tudíž se nemohl mýlit. Když to dopadlo o trochu lépe, dobře, volal radostně, což byly jeho okamžiky triumfu:
„Copak jsem ti to neříkal?“
Dodnes, když se tak kolem sebe dívám, vidím Kryla často, jak se spokojeně chechtá a praví ke mně:
„No, copak jsem ti to neříkal?“
„Budeš sedět s náma, tedy se mnou a Pepíkem Jedličkou v kanceláři,“ pravil Karel, který již nebyl legenda, ale kolega. „Tak si dáme ještě pivo, platím já, kapitáne,“ a zase se zachechtal tak spokojeně, že jsem řekl:
„Ty jseš vůl, já nejsem kapitán.“
„To jeden nemůže nikdy vědět,“ pravil rozšafně a pobaveně, čadil z višňové špičky, mlsal pivo a zase se rozesmál vlastním vtipem:
„Nebo tě třeba nepovýšili.“
„Na nás se před chvílí vyřítil nějakej člověk a řval, že jsou to tady solné doly…“ ozval jsem se.
„Tak to byl Diviš,“ řekl s jistotou Karel Kryl a já si pomyslel, že tady si užiju.
V čemž jsem se v zásadě nemýlil.
Za hodinu jsem seděl uctivě u psacího stolu velkého spisovatele Josefa Jedličky, který skláněl hlavu se svatozáří zbytku vlasů nad papírem a psal. Stěna za ním byla polepená různými obrázky.
Josef Jedlička dopsal, pohlédl na mne velkými brýlemi se silnými obroučkami a já v rozpacích, abych nějak navázal kontakt, jsem řekl:
„Jéje, vy máte rád Dostojevského?“ A pohlédl jsem směrem k portrétu velkého archeologa ruské duše.
Josef Jedlička nehnul brvou, díval se na mě zkoumavě jako profesor u zkoušky, když s klidem – já mám, studente, čas, a to jsem zvědavý, pane kolego, co z vás ještě vypadne – pravil klidně a s apodiktickou jistotou Sokrata:
„A kdo by neměl?“
A já věděl, že tady si nejenom užiju, ale že to bude stát za to.
Ani v tom jsem se nemýlil.
Vítej v klubu, neznámý hrdino. Čeká tě jenom peklo solných dolů.
Antické masky se na jednu stranu usmívaly, na druhou plakaly.
Tak jak to už v životě chodí.
Nicméně, tak začala nejlepší léta mého života.
Viděl jsem najednou obrázek, který mě už nikdy neopustil.
Jdu po mostě k rádiu a potkám Jedličku, Kryla, Diviše.
„Kam jdeš?“ ptají se.
„Ále, musím támhle rozbít jedno vokno kamenem.“
Začali by se shánět po svém kamenu a vytáhli by z kapsy praky – a když bychom to okno rozsekali a šli spokojeně původním směrem k rádiu, teprve pak by se zeptali, proč jsme to okno vlastně museli rozbít. Nebo spíš – ani by se neptali.
Já bych se jich v podobném případě také neptal.
Pádnost a nevyhnutelnost důvodu není třeba dokládat slovy.
David se s Goliášem také nebavil, než ho praštil šutrem.
—

Do týdne nedožitých šedesátin Karla Kryla vstoupila Viola Fischerová, manželka spisovatele Josefa Jedličky, neprávem zapomínaného, jak psávám a říkám pokaždé. Byl geniální, pokud máme právo razítkovat tímto razítkem neorazítkovatelné. Byl geniální jako Ivan Diviš. Chcete-li, Karel Kryl.
Genialita je individuální. Jako otisky prstů. Kdesi jsem teď četl, že mozek je složitější vesmír než vesmír nad námi. Tak si s tím poraďme, že.
Viola vstoupila do děje u příležitosti natáčení pořadu o Josefovi a vstoupila tam v kavárně Louvre na Národní třídě nad Redutou, kde Karel hrával pro sto zbylých věrných, když opadly časy sportovních stadionů. Viděl jsem ho tady naposledy hrát a bylo to intimní, komorní a spokojené. Dvacet skalních s námi šlo k Medvídkům přes ulici a Karel povídá:
„Pojď si sednout do rohu a povídat si.“
Sedli jsme si do rohu a povídali si a skalní fanoušci, kteří jej doprovázeli na každý koncert a možno-li na každý krok, mu nosili fotografie k podpisu.
Tahle tetě, tahle strýci, tahle naší Marušce.
Až přišla, položena na stůl jako karta nekonečného mariáše, fotka, s kterou Karel praštil a zařval:
„Pudly nepodepisuju.“
Na fotce byl pudl. Asi také příznivec. Podpisu se nedočkal. Psí život.
A tak jsem vstoupil do Louvru, prvorepublikově rozzářené kavárny a za mnou se ozvalo:
„Tady.“
A za mnou stála Viola, la femme fatale české literatury, vzpomínka na budoucnost, věčně krásná ženská; poslednímu plamínku hrává Mozart na Bertramce, když švindluje v útěku před dokončením overtury k Giovannimu.
A zlehka se vrací staré časy, jako do té kavárny Louvre, kde v patře šumí fontána a visí tam velký olej z pařížského Louvru se skleněnou pyramidou. Srdečné pozdravy zednářů zasílá, řeknu si a užíváme si číšníka, z nějž číšník nikdy nebude, neboť ten mladý muž se tváří jako ten fakan Milouš ze Saturnina, uražen tímto světem, jemuž dopřál potěšení šlapat po něm svou podrážkou.
A jdeme ještě za Týn, do Literární kavárny a vzpomínáme na Petra Kabeše, jak říkával Ivan Diviš – jeho korunního prince – a povídáme si o Josefovi, nekorunovaném rektorovi Univerzity Karlovy, renesančním vzdělanci, jemuž bolševický osud dopřál štěstí živit se po fabrikách. Když mohl občas učit, končívaly vzestupy na společenském žebříčku krkolomnými pády.
…………

The post Karel Moudrý Kryl. Vzpomínky z exilu. Jedinečná biografie o Karlu Krylovi first appeared on Čítárny.

Karel Kryl předčítal posluchačům Radia Svobodná Evropa spoustu svých trefných komentářů, které často veršoval a zpíval. Stal se tak zakladatelem nového žánru: veršovaného politického komentáře.

Všechny veršované politické komentáře i s doprovodnými texty vycházejí nyní v úplnosti vůbec poprvé v této knize. Jsou sžíravé, vtipné, přesné, výstižné a zcela srozumitelné – svou básnickou kvalitou dalece přesahují dobu, v níž vznikly.
Jde o mistrnou politickou poezii, pro kterou lze v novodobé české literatuře jen stěží hledat obdobu.

Rýmované komentáře | Karel Kryl | vydal Torst, 2013

Ač se lží ještě nežijem,
jsme s pravdou rozvedeni…
…

Co říci k únoru?
Čtyřicet dlouhých roků:
radostí na kilo –
na tuny utrpení.
…

„Čas scelil rány. Jizvy ještě bolí.
Opilý Lautrec kreslí na ubrusy
václavské kopí s pláštěm Jana z Husi
v době, jež ještě věří na symboly…“
11/1988
…

Vasil s Gustavem
před pohřebním ústavem
unaveně zafuní:
„Bacil je imunní.“
…

„Městem zní hymna. Národ místo nářku
v zástupu zpívá, jda si pro bolestné,
a v rohu zbrojnoš tluče květinářku:
neb v této zemi – jsou i květy trestné…“
…

„Vládne móda krátkých gatí
v naší republice.
Nedivte se, lidé zlatí,
Vždyť jde o pozice.“
…

„Západem cloumá nejistota
a klesá cena oběživa,
Burza – zas jednou – neduživá
A proletáře tlačí bota,

Když mění dolar za dináry.
Číňané mění premiéra,
Francouzům chudne Riviéra,
neb dělník lítá na Kanáry.

Afrika chcípá z podvýživy,
Gorbačov čeká na Godota.
Jen u nás – jásot Karla Gotta …“
/listopad 1988/
…

„Nad zemí prodanou
větry až přivanou
oblaka, zelená z žíravin,
vlasy tvé havraní
uchopím do dlaní:
z prstenu zaplane vltavín,
snítka nachových plodů
rozčeří vodu –
navzdory – posté
pak na břehu vzroste
rudý trs jeřabin.“
08/1988
…

„Táž hudba ve vzduchu
jenž plný exhalací.
Pro chudé na duchu
vždy totéž pro legraci –
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí.

I země skoro táž,
nad níž se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené
nebo ho upustíš –
někam se zakutálí …“
05/1989

The post Karel Kryl. Rýmované komentáře nejen o věčných politických podrazech first appeared on Čítárny.

Karel Kryl  (12. dubna 1944 – 3. března 1994) a jeho kritické ohlasy na politickou situaci a počínající korupci v letech 1990-93. Je to k neuvěření, ale stejně jako za bolševika byl Kryl zakazovaný i počátkem 90 let (a vlastně až do své smrti). Po dlouhou dobu měl  omezený přístup k mediálním zdrojům, jako byla televize, IDnes, Lidovky, Český rozhlas apod.
A nemalou zásluhu na omezování politckého vlivu Kryla měl Václav Havel.

Přitom Karel Kryl byl mimořádně nadaný publicista a komentátor, člověk vzdělaný a vzdělávající se.
Kryl také většinu svých textů četl na svých koncertech, což se tehdějšímu prohavlovskémnu režimu tuze nelíbilo.
dodnes jsou populární jeho parodující výroky tehdejšího prezidenta Václava Havla:

“Že vychcípáme? No a co? Hlavně, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.”
Už po několika letech ostře komentoval politické chování:
“Každý demokrat ví, že volby jsou jen ztráta času. Jdeme do koalice.”

Kryl se tak stává zřetelným důkazem, že žádná nastupující ani stávající totalitní moc nemá ráda kritické ohlasy.

„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem…
Demokracie dozrává do žaludečních vředů.
Bez poctivosti bez práva – a hlavně bez ohledů…”

Kryl veřejně pohrdal zaprodanými novináři a demagogickými médii.
Svého času i Svobodnou Evropu označil za již nesvobodnou a dal v ní výpověď. Osobně to pak komentoval:

“Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo – takže jsem se posléze rozcházel s … řekněme vysílací linií svých nadřízených.”

Za to byl kádrován hůř jak za bolševika. Když chtěl získat platné české doklady, chtěli po něm, aby prokázal nepřetržitý trvalý pobyt na území republiky a jeho nepohodlnost mu média dávala znát. Kryl tenkrát v naprosté většině publikovat  jen v regionálních médiích Moravskoslezský den a Znojemsko, v nichž většina těchto textů vyšla.

I po letech nebyla ochotna Mlada Fronta Dnes otisknout článek k výročí úmrtí, protože, podle jejich sdělení patří oslavné články tramských písničkářů do placené rubriky!!!

Poučná knížka pro všechny, kteří chtějí znát nezkreslenou pravdu budování tzv. demokracie, jehož volení představitelé dovedli úspěšně tento stát k totálnímu uctívání korupce a ekonomickému i společenskému krachu.

Země Lhostejnost | Karel Kryl | Torst, 2012

Když hrdost s prasaty se válí na kompostě,
v korytě perly jsou a nouze v podhradí.
Karel Kryl

Další knihy Karla Kryla:

Pochyby – Karel Kryl
Text s názvem Pochyby vydal jako soukromý tisk v počtu 350 výtisků v roce 1977 v Mnichově sám autor. Právě tato skladba se stala středem nového stejnojmenného výboru textů legendárního písničkáře Karla Kryla, jenž právě vychází v edicii Mocca. Písňové texty z let 1966 až 1991 dodržují stejnou tóninu a pokoušejí se především (jak již poznamenal v roce 1969 hudební kritik Jiří Černý) “vyzpívat z mučivé hrubosti, bezectnosti a lhostejnosti, jíž je doba plna”.

Znamení doby – Karel Kryl
Výbor z písňových textů Karla Kryla shrnuje texty písní vážných, tvořících jádro autorova díla. Sleduje písně v chronologii jejich vzniku od roku 1965 do roku 1990, čímž dává nahlédnout do proměny Krylovy poetiky a současně je svébytnou kronikou českého národního osudu – skutečným “znamením doby”

Kníška Karla Kryla
Zhudebněné básně Karla Kryla. Vydala Mladá Fronta 1990

Básně – Karel Kryl
První souborné vydání všech básnických sbírek známého zpěváka.(Torst)

Texty písní – Karel Kryl
Svazek obsahuje všechny texty písní Karla Kryla, které se podařilo editorům shromáždit. (Torst)

CD-Zas padá listí (Básně 1962-1991) Karel Kryl
Karel Kryl začínal svá veřejná vystupování na malých divadelních scénách a umění recitace suverénně ovládal. To se mu později hodilo v rádiu Svobodná Evropa, ale především na koncertech, kde básněmi často odděloval jednotlivé písničky. Teď se v této úloze představuje i na samostatném CD. Sestavovatel kompilace Jan Šulc sem zařadil více než čtyři desítky ukázek z Krylových básnických sbírek a knížek. Krylogie, Kníška, 7 básniček na zrcadlo, Z pod stolu, Sebrané spisy, Pod grafiku, Slovíčka, Zbraně pro Erató, Amoresky, Sněhurka v hadřících, Krylias a Odysea, Harakrylí, Lot a Ostrov pokladů plus tři nikdy nepublikované texty, jsou důkazem Krylova talentu básnického i recitátorského. Lze si jen stěží představit, že by někdo jiný dokázal tak přesně akcentovat jasné i skryté významy těchto slov.

Jaro desáté – Karel Kryl 1944 – 2004 – Karel Kryl
Sborník k desátému výročí úmrtí Karla Kryla.
Zbyněk Benýšek, Ivan Binar, Lída Divišová, Viola Fischerová, Milan Horčička, Karel Hvížďala, Ivan M. Jirous, Vojtěch Klimt a další…

Rozhovory – Karel Kryl
Obsáhlý soubor rozhovorů, které Karel Kryl poskytl v letech 1968-1994, tvoří nejen jedinečný autoportrét jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury druhé poloviny dvacátého století, ale i neocenitelnou kroniku doby, zachycující postřehy o stovkách osobností české a slovenské kultury, politiky a společnosti za dobu téměř čtyřiceti let. Téměř třetina rozhovorů je zde tištěna ve slovenštině – v jazyce, který Kryl miloval stejně jako češtinu. Rozhovory ze 60., 70. a 80. let zachycují Kryla bojujícího za svobodu a demokracii v Československu, rozhovory z let 1989-1994 jej představují jako prvního ostrého kritika chyb české a slovenské politiky a společnosti po roce 1989. Kniha je doplněna více než čtyřiceti unikátními fotografiemi a dokumenty, jmenným rejstříkem a ediční poznámkou. Svazek uspořádala a obrazovým doprovodem doplnila Marlen Krylová.

Půlkacíř – Miloš Čermák a Karel Kryl
V rozhovorech, které s novinářem Milošem Čermákem vedl těsně před svou náhlou smrtí, Karel Kryl bilancuje velmi otevřeně svůj umělecký i soukromý život. Fascinující je Krylova reflexe nových poměrů po listopadovém převratu, kdy se jeho postoje rozcházely s dobovou euforií. Teprve nyní překvapeně vidíme, v čem všem se Kryl nemýlil – teprve když utichly dobové vášně, můžeme porozumět hloubce jeho pohledu. Intuice velkých umělců je totiž stále budoucí.

————–

Divný kníže / Karel Kryl

Jel krajem divný kníže
a chrpy povadly
když z prstů koval mříže
a z paží zábradlí
on z vlasů pletl dráty
měl kasematy z dlaní
a hadry za brokáty
zlá slova místo zbraní

Kam šlápl vyrůstaly
jen ocúny a blín
když slzy nezůstaly
tak pomohl jim plyn
hnal vítr plevy s polí
a Kristus křičel z kříže
když rány léčil solí
ten prapodivný kníže

On pánem byl i sluhou
a svazek ortelů
si svázal černou stuhou
již smáčel v chanellu
a hluchá píseň slábla
když havran značil cestu
již pro potěchu ďábla
vyhlásil v manifestu

Měl místo básní spisy
a jako prózu mor
a potkany a krysy
a difosgen a chlor
měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba

Měl pendrek místo práva
a statky pro gardu
v níž vrazi řvali sláva
pro rudou kokardu
on lidem spílal zrádců
psal hesla do podloubí
v nichž podle vkusu vládců
lež s neřestí se snoubí

Dál kníže nosí věnce
tou zemí zděšenou
on strach má za spojence
jde s hlavou svěšenou
a netuší že děti
z té země v které mrazí
prostě a bez závěti
mu jednou hlavu srazí

Babylon / Karel Kryl

Když hrdost s prasaty se válí na kompostě,
v korytě perly jsou a nouze v podhradí,
jdu s tebou, plešatý, po babylonském mostě,
pod bledou kulisou na temném pozadí,
jdu s tebou, plešatý, po babylonském mostě,
pod bledou kulisou na temném pozadí.

Tvá ruka chvěje se, snad strachem nebo touhou,
v podpaží zvlhla jsi, jen chvíli od klína,
na špatné adrese, kde kdekdo chce být slouhou,
kde všichni souhlasí a každý proklíná,
na špatné adrese, kde kdekdo chce být slouhou,
kde všichni souhlasí a každý proklíná.

Ach, lásko, co se s námi stalo, vždyť blbství zívající
nám véčka prstů vzalo i světlá světla svící,
a správci staronoví dál v kalné vodě loví,
zvuk mincí mezi slovy, co říci, co říci, co říci?

Amora bez luku už překřičely žestě,
v hospůdce se sloupy si se mnou víno dej,
vedu tě za ruku po babylónském městě,
ty nejsi ke koupi, já nejsem na prodej,
vedu tě za ruku po babylónském městě,
ty nejsi ke koupi, já nejsem na prodej!
(Monology)

The post Země Lhostejnost. Karel Kryl a jeho nadačasové ohlasy na politické kupčení v letech 1990-93 first appeared on Čítárny.

Pro Lidové noviny a další bulvár Karel Kryl neexistuje. Již roky o něm neinformují nebo jen v minimální míře. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši. Místo snahy informovat dostal odpověď: “…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.

Bylo to v Břevnově, 11.3. 1994, kdy se lidé rozloučili s Karlem Krylem.
Básník Ivan Martin Magor Jirous se k tomu vyjádřil slovy:

„Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jackson!“

Své názory jasně říká v knize Půlkacíř, kdy je se společenskou situací v Česku a na Slovensku přímo zhnusený.
Jeho názory najdete i v knize: Země Lhostejnost, kritické ohlasy Karla Kryla na politické kupčení v letech 1990-93

Kryl byl jeden z mála, který si dokázal zachovat svojí tvář a nazývat věci pravým jménem.
Existuje naštěstí jeden zajímavý dokument, který dost přesně charakterizuje poslední roky Kryla, ale i celý jeho život. A ten koluje mezi lidmi i bez cenzury mainstreamových médií.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou
/: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce :/

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
/: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky :/

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda
/: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem :/

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
/: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo, abychom stáli :/

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Karavana mraků

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje boty rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Dopředu jít s tou karavanou mraků,
schovat svou pleš pod stetson děravý,
/: jen kousek jít, jen chvíli, do soumraku,
až tam, kde svítí město, město bělavý. :/

Vítr si tiše hvízdá po silnici spálený,
v tom městě nikdo nezdraví,
šerif i soudce – gangsteři, voba řádně zvolený,
a lidi strachem nezdravý.

Sto cizejch zabíječů s pistolema skotačí
a zákon džungle panuje,
provazník plete smyčky, hrobař kopat nestačí
a truhlář rakve hobluje.

Refrén: V městě je řád a pro každého práce,
buď ještě rád, když huba voněmí,
/: může tě hřát, že nejsi na voprátce
nebo že neležíš pár inchů pod zemí. :/

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje nohy rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Pryč odtud jít s tou karavanou mraků,
kde tichej dům a pušky rezaví,
/: orat a sít od rána do soumraku
a nechat zapomenout srdce bolavý. :/

Bílá Hora

Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na
Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední
praporec – moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl
do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.

Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto,
hanbou šarlatovou
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.

Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.

®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná,
věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná.

Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
na svatbu se Zubatou železné prsteny.

Není to med, zas píti číši vrchovatou
a věřit na proroky v chorálu polnice,
sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
na erbu pro otroky – pro naše dědice.

®: + bude kamenná, bude kamenná …

Synonymická

Armáda míru proudí ulicemi,
na líci úsměv, vlajky v pravicích,
veslaři v šiku s osmiveslicemi,
vápeníci s vápnem na nohavicích.
A já jdu s nimi a jsem dojatej
a samou radostí bych juchal,
ač zcela lysý – přece chlupatej,
ač bez čichu – jsem přece čmuchal.

Armáda kráčí ve volání slávy
s praporem míru v boji kaleném,
hasiči v přilbách, lidé z lesní správy,
za nimi jde vojsko v šatě zeleném.
A já jdu s nimi v masce mazáka,
a já jdu s nimi jako hajnej,
mne v knastu znají jako bonzáka
a v civilu jsem prostě tajnej.

Jde předvoj zítřka v šatě úředníků,
vždy hledět vpřed a nikdy dozadu!
Jdu s nimi též, ač stojím na chodníku,
na vycházku kráčím, nebo do sadu.
Po parcích slídím, hraju hlídače,
nechtěje, abych ňákou slízl,
já nosím hrdé jméno práskače
a moje přijmení je fízl.

Nesmíš se dáti špatnou cestou zlákat,
náš nový svět se zítra narodí,
posiluj mír, jen tak se můžeš flákat,
k shánění má čas jen ten, kdo marodí.
V čekárně tiše vrčí vysavač,
to čistí uklízečka běhoun,
někdo mne zná pod jménem udavač
a jiný pod přezdívkou špehoun.

Armáda míru: miliony strýčků,
tisíce známých: samí zloději,
zářivý zástup malých zlodějíčků
vítajících příchod nových nadějí.
A já jdu s nimi, nejsem outsider,
ač sedím v baru, piju tramín,
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin.

Nadešel čas a voní galejemi,
jsme předvoj lidu, panstvo z podruhů,
pochodeň pupků, bachor s idejemi,
pro tebe a pro mne, pro nás, soudruhu!
Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč,
kdo proti nám, je lump a břídil,
jde s námi špicl, špeh a donašeč,
konfident, informant a slídil!

Hlas

V měsíci září, kdy jablka zrají,
kdy mantilu noci svit měsíce protkal,
když dozněla hymna, již v půlnoci hrají,
já poprvé tehdy jsem Satana potkal.

Ten Satan měl líbeznou postavu panny
a nepáchla síra, však voněly květy,
a v úsměvu něha bez jediné hany,
jen z úst jako hadi mu syčely věty:

“Jen nech si svou duši, ta k ničemu není,
vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu,
však hlas – to je zboží, jež dneska se cení
a dobře se platí – to beze všech žertů!”

“Já pro ten tvůj hlas jsem si ohlávku uvil
a stráž mi ho do klece vsadí,
a kdybys pak stokrát i andělsky mluvil,
tvůj hlas tě zradí!”

Dnes jako kníže si v paláci žiji,
mám ve stájích koně a v zahradách pávy,
jím ze zlaté mísy a z křišťálu piji,
jen rádio nemám a nesnáším zprávy.

Neb kdykoli válkou se o lásce bájí,
když slaví se vrazi a obchody s časem,
když svatými slovy se bezpráví hájí,
když hlásá se lež – tedy vždycky mým hlasem.

Mé lůžko je měkké, však propíjím noci,
mám z démantů bazén a ze zlata ryby,
mám přebytek všeho, i pýchy, i moci,
mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí!

Dnes podruhé oko mé Satana spatří,
je krásný, byť s úsměvem krysím,
vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří,
když na větvi visím …

The post Básník Karel Kryl žije v srdcích lidí, bez zájmu novinářů. Ani Havel mu nebyl na pohřbu first appeared on Čítárny.

Karel Kryl. Jméno, které znal za bolševika každý, zatímco Havla jen hrstka vyvolených. Když po roce 1989 zpíval v Česku Bratříčku, zavírej vrátka, zpívali s ním všichni. Byl nesmírně populární, a tak se ho báli především ti, kteří se hrnuli skrze Havla k moci. Obávali se ho pro jeho kritickou přímost a nevlezdoprdelismus, rozuměj nediplomatičnost. A politika je diplomacie, jak velmi záhy pochopil i Havel. Možná proto, když Havel havloval na hradě, měl asi 400 poradců, z toho 200 bývalých příslušníku Stb. Kryl mezi poradci NIKDY nebyl.

Kryl byl nesmírně sečtělý, jazyků znalý a inteligentní člověk.
Václav Havel ho snad viděl jen jednou a chtěl po něm, aby zpíval… když ale začal ve svých písničkách kritizovat dění ve vládě a v politice, odkopli ho. A Havel neprotestoval. Nepotřeboval ho ani on, který kdysi nervózně přešlapoval u telefonu, jen aby si s ním mohl potykat, jak o tom osobně vyprávěl Magor.

Je docela možné, že kdyby se tehdy v roce 1989 skutečně udála revoluce a ne jen divadelní fraška, byl by prezidentem Kryl.
Lidé by ho volili spíš, jak nezásadového utopistu Havla, který své názory měnil, jak mu radili jeho podplacení rádcové. Kryl na prezidentování určitě měl a byl by zřejmě víc než slušným člověkem ve správný čas na správným místě. Kdyby se tak stalo, lidé by mnohem dříve pochopili, jaký neuvěřitelný podvod se na ně chystá.
Jenže všechno se semlelo jinak… přesně tak jak komunisté a USA připravovalo.

Je opravdu nesmírná škoda. že Karel Kryl (12. 4. 1944 – 3. 3. 1994) nečekaně umírá na infarkt, přepracovaný, uštvaný a nesmírně zklamaný ze všeho rozkrádání, které už v 90-tých letech v Česku viděl. Smutná předzvěst toho, co teprve mělo přijít.
Koneckonců to jasně řekl ve své písni: Demokracie rozkvétá.

Za svůj život byl Kryl u všech důležitých událostí v Československu.
Zpíval v roce 1968, zpíval v emigraci v Mnichově, kde pracoval v rádiu Svobodná Evropa a lidé tajně poslouchali i jeho skvělé eseje. Zpíval i na balkónu Václaváku v roce 1989.

Jeho písničky zlidověly a budou v nás stovky let.
Nevyprávějí totiž prázdné fráze o komunistické porobě, ale hovoří k lidem o nich samotných, o jejich chování a jejich morálce, o jejich slabostech i víře v lepší společnost. A uměl to mnohem líp jak Havel se svými hrami. Jeho slova jsou nadčasová a mají stále nesmírnou sílu, i když mu nikdo nestaví pomníky, knihovny a nepějí o něm titulky bulvárních novin.
Karel Kryl stále žije mezi lidmi, a to je mnohem víc.

http://www.karelkryl.cz/

YOUTUBE KANAL S KARLEM KRYLEM >>

Karel Kryl / Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou
Ti, kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky

Demokracie zavládla zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy Mcdonalda
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou velký partaje se u koryta sejdem
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Karel Kryl / Hlas

V měsíci září, kdy jablka zrají,
kdy mantilu noci svit měsíce protkal,
když dozněla hymna, již v půlnoci hrají,
já poprvé tehdy jsem Satana potkal.

Ten Satan měl líbeznou postavu panny
a nepáchla síra, však voněly květy,
a v úsměvu něha bez jediné hany,
jen z úst jako hadi mu syčely věty:

“Jen nech si svou duši, ta k ničemu není,
vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu,
však hlas – to je zboží, jež dneska se cení
a dobře se platí – to beze všech žertů!”

“Já pro ten tvůj hlas jsem si ohlávku uvil
a stráž mi ho do klece vsadí,
a kdybys pak stokrát i andělsky mluvil,
tvůj hlas tě zradí!”

Dnes jako kníže si v paláci žiji,
mám ve stájích koně a v zahradách pávy,
jím ze zlaté mísy a z křišťálu piji,
jen rádio nemám a nesnáším zprávy.

Neb kdykoli válkou se o lásce bájí,
když slaví se vrazi a obchody s časem,
když svatými slovy se bezpráví hájí,
když hlásá se lež – tedy vždycky mým hlasem.

Mé lůžko je měkké, však propíjím noci,
mám z démantů bazén a ze zlata ryby,
mám přebytek všeho, i pýchy, i moci,
mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí!

Dnes podruhé oko mé Satana spatří,
je krásný, byť s úsměvem krysím,
vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří,
když na větvi visím …

The post Básník a český bard Karel Kryl měl být prezidentem, ale komunisti jednomyslně zvolili Havla first appeared on Čítárny.