Když Jack London napsal: „Snad největším kouzlem vandráckeho života je vzácný nedostatek jednotvárnosti,” popsal tak jednu z nejdůležitějších etap svého života.
Jack London (*12. 1. 1876 – †22. 11. 1916), spisovatel a dobrodruh zúročil tyto své nevšední zážitky z cest Spojenými státy a Kanadou v letech 1892 až 1894 v autobiografickém románu Cesta. Jedna z nejpůsobivějších biografií co jsme kdy četli.
Barvitě a hlavně zajímavě nás seznamuje se svým životním obdobím vagabunda, v americkém názvu „hobo“.  A i když se tato kniha představuje v jiném světle, než Londonovy dobrodružné příběhy, jednotvárností a nudou při jejím čtení trpět nebudete.

Někteří nezasvěcení tvrdí, že London se stal tulákem, aby mohl studovat sociologii.
Pravdou však je, že se stal vagabundem, protože kypěl životem a v žilách mu vřela krev, která mu nedopřávala pokoje.
Sociologie přišla náhodně, tak jako se namočíte, když skočíte do vody.

Vydal se na Cestu, poněvadž nemohl jinak, neměl zkrátka na „lupen“ a nedovedl si představit, že by celý život „sjížděl jednu šichtu“. V 16ti letech se nechal zlákat kouzlem dálek. Stačilo k tomu jedno odpoledne strávené ve společnosti tuláků, které potkal v Sacramentu. Zážitky, které vyprávěli, překypovaly dobrodružstvím a tak ještě toho dne s nimi Jack odešel ke trati

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně.

Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty.

Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám. (Démon alkohol)

„Zvládnutí vlaku“ se London naučil od bandy „hobos“, kteří mladého Jacka naučili tuláckým dovednostem jako: žebrat, okrádat opilce, honit se s brzdaři nákladních vlaků, naskakovat a seskakovat z rozjetých rychlíků.
London sám předtím nikdy nežebral a bylo to pro něj tvrdé sousto, když na Cestě začínal. „Hobo“ nevlastní žádný majetek, nebo jen ten, co se mu vejde do kapes. Cestuje na lehko a žije ze dne na den. Z Londonova vyprávění získáváme dojem, že dle jeho popisu jsme schopni také takto cestovat a považovat to za zábavu.
Nezáleží na tom, kolik let oplynulo od dob, kdy se London a ostatní „hobos“ přepravovali na vlacích.

Při čtení hustě popsaných řádků máte pocit, jakoby ta Cesta probíhala právě teď a tady.
Děj vás pohltí natolik, až cítíte závan studeného vzduchu, který vám proudí kolem hlavy a otřepete se zimou, stejně jako London za mrazivého počasí. Nebylo to cestování nikterak přepychové a bezpečné, ale přesto nejrychlejší a nejdobrodružnější, jaké mohl „hobo“ v té době zažít. Nešlo jen o cestování a poznávání nových míst, London život trampa na čas přijal jako svůj životní styl, ve kterém si liboval.

Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost – jak se mu teď zdálo – školských, knižních filozofií…
Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno.
(Smoke Belew)

Jack London, 1905

London zpestřuje své vyprávění o tím, koho zajímavého potkal, co zažil, co se mu nesmazatelně vrylo do paměti.
Například jednoho odpoledne, při čekání na vlak do Baltimoru, se setkává se s americkými cikány, kteří bivakují na volném prostranství v obytných vozech. London se v mezičase stává pasivním pozorovatelem života a nepsaného zákona jejich komunity. Barvitě také zmiňuje svoji smůlu v Niagara Falls, kde byl zatčen a na třicet dní uvězněn za potulku. Stal se tak nechtěným svědkem hrůz vězeňského pekla, aby se již jednou pro vždy na míle vyhýbal policejním příslušníkům a nemusel si pobyt v cele zopakovat.

Ani tato zkušenost ho však nevedla k ukončení jeho trampského života. V den propuštění znovu naskakuje na vlak. Ke konci svého vyprávění se nezapomíná zmínit o krátké době, kterou strávil s dalšími tuláky v armádě generála Kellyho. Tvořili Kellyho dvoutisícový zadní voj cestující z Kalifornie přes celý Divoký západ ve vlacích. S Kellyho armádou dopluli po řece Mississippi až do Hanibalu, státu Missouri.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

„Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.“

Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným – něčím nesnesitelným. „…vždycky čeká věčná smrt na člověka…“
Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.
Smrt nebolí. To život, strasti života.

Báseň Jacka Londona Swan song, Labutí píseň. (přeložil Jan Pilař)

Cesta / Jack London
4. vydání, nakl. Tok, 1999, 1. české vydání Nakl. B. Procházka, 1922
Neuvěřitelná, biografická kniha nejpopulárnějšího amerického spisovatele
Velký dík patří překladatelce paní Olze Špilarové!!!!
Paní překladatelka si dala obrovskou práci s překladem, ve snaze zachovat jazykovou polohu originálu.
Čerpala z dobových materiálů, argotu a slangu 20. a 30. let, ze slangu současného, trampského i železničářského, podobu bychom také našli s brněnským hantecem. Její překlad Cesty dodává příběhu na autentičnosti. Sám London při jeho psaní využil autentické mluvy amerických tuláků.

The post Jack London. Neuvěřitelně inspirativní vandrácka Cesta first appeared on Čítárny.

Železná pata se řadí ke klasickým dílům americké literatury, jeden z nejsilnějších sociálních románů, kterým se inspiroval George Orwell při psaní utopistické legendy “1984”.
Formou zápisků ženy amerického lidového vůdce Arnošta Everharda, publikovaných kolem roku 2600 je zachycen obraz sociálních otřesů v korporátní USA na začátku 20. století.

V zápiscích se dovídáme o Everhardově úloze v boji dělnictva proti silám fašistické oligarchie a nadnárodních korporací na počátku dvacátého století. O tom, jak byli dělníci postupně uvrženi do hospodářského a politického otroctví, o jejich podzemním boji za hospodářskou a politickou spravedlnost, o první velké revoltě utlačovaných mas a o tom, jak tato revolta byla nemilosrdně potlačena žoldáky Železné paty.

Revolucionáře líčí London jako anarchisty z řad intelektuálů, kteří se po zradě odborářských vůdců stahují do podzemí a omezují se na individuální teroristické akce. Tohle téma se objevuje i v jiných scifi-románech např. v trilogii Liou Cch’-sina Vzpomínky na Zemi.Problém tří těles. Vynikající Liou Cch’-sinova vize střetu lidstva s mimozemskou civilizací

Bezesporu je to dílo vizionářské díky velmi slušným znalostem Londona o fungování korporátního fašismu, který popisuje v plné nahotě a krutosti. Koneckonců jeho logicky vyvozené vize se naplno projevily již počátkem 21.století nejen v USA.

Díla si údajně všiml i Trockij. Navíc inspirovala i další autory tzv. nové ekonomické školy: C. H. Douglase, Henryho George a Silvio Gesella a další.

Výpisky:

Začátek knihy:
Letní vánek kolébá korunami sekvojí a řeka Divoká lahodně zurčí přes omšelé balvany. Motýli se třepotají v slunci a ze všech stran se nese ospalý bzukot včel. Kolem je tak ticho a klidno, a já tu sedím a přemítám a jsem tak neklidná. Právě to ticho mě zneklidňuje. Je jako neskutečné. Všude klid, ale je to klid před bouří.

První význačné pole, na které Rockefellerové odbočili a zabočili, byly železnice. Roku 1895 kontrolovali pětinu všech amerických tratí. Co Rockefellerům patři nebo co kontroluji jako hlavni podílníci dnes? Maji rozhodující slovo ve všech společnostech velkých newyorských drah, severní, východní a západní, kromě jedné, na které se účastní jenom několika milióny. Mají účast na většině velkých tratí, které se rozbíhají z Chicaga. Ovládají několik pacifických linek. Jejich hlas činí Morgana tak mocným, ačkoli je třeba říci, že oni mají více zapotřebí jeho rozumu než on jejich hlasu – alespoň pro tuto chvíli – tato kombinace je základem jejich “zájmového společenství”.

“Sázím se, že si oligarchie najde omluvu,” řekl Arnošt, když vešla ve známost zrada na německém císaři. “Jako obvykle bude oligarchie přesvědčena, že jednala správně.”
A skutečně, oligarchie veřejně omlouvala tento čin tím, že to udělala ve prospěch amerického lidu, jehož zájmy hájí. Vyřadila prý nenáviděného soupeře ze světového trhu, a tak nám umožnila odbýt na tomto trhu přebytek výrobků.
“A to nejnesmyslnější na celé věci je, že nemůžeme víc dělat proti tomu, aby takoví idioti spravovali naše zájmy,” řekl k tomu Arnošt. “Umožnili nám prodat víc do ciziny, což znamená, že si budeme muset doma utahovat opasky.”

Anglii se podařilo potlačit proletářskou revoluci ve vlastní zemi a udržet si Indii, přestože byla na pokraji zhroucení. Byla také nucena přihlížet, jak se jí vymkly z rukou její velké kolonie. Tak se stalo, že se socialistům podařilo proměnit Austrálii a Nový Zéland v kooperativní republiky. Z téhož důvodu ztratila Anglie i Kanadu. Avšak svou vlastní socialistickou revoluci Kanada za pomoci Železné paty potlačila. Současně pomohla Železná pata potlačit revoluci v Mexiku a na Kubě. Důsledek byl, že se Železná pata v Novém světě pevně usadila. Sloučila celou Severní Ameriku od Panamského průplavu až k Severnímu ledovému moři v jeden pevný politický celek.

Průmysloví magnáti se nyní obrátili proti středním vrstvám. Podnikatelské svazy, které pomáhaly průmyslovým magnátům ujařmit a potřít dělnictvo, byly nyní samy rozdrceny svými dřívějšími spojenci. Zatímco střední vrstvy, drobní obchodníci a továrníci se zhroutili, trusty odolávaly. Ba víc než odolávaly. Vyvíjely horlivou činnost. Sely vítr do všech úhlů světa. Protože jen ony věděly, jak sklízet bouři a vydělávat na ní. A jak vydělávat! Byly to závratné zisky! Trusty byly dost silné, aby odolaly bouři, kterou z valné části samy rozpoutaly, a tak ji nechávaly řádit a drancovaly vraky, které se zmítaly kolem nich. Všechny hodnoty se zoufale a nepochopitelně rozplývaly pod rukama. Jen trusty ohromně rozmnožovaly svá bohatství, rozšiřujíce svůj vliv dokonce do mnoha nových odvětví – a vždycky na úkor středních vrstev.

Šila jsem celý život, tam doma za mořem i tady v San Francisku – třiatřicet let.
Když mám na činži, tak je to dobré. Domácí je velmi hodný, ale musím platit. To je správné. Počítá mi jen tři dolary za ten pokojík. To je levné. A přesto to není jen tak sehnat každý měsíc tři dolary.” Odmlčela se, a pokyvujíc hlavou, píchala dál.

Vyvlastnění farmářů, ke kterému došlo v této době, by bylo také rozmnožilo naše hlasy, nebýt agrární strany a jejího krátkého a planého rozmachu…. “Chudáci farmáři,” zasmál se jednou drsně Arnošt. “Trusty je teď mají úplně v hrsti.”

“Cesta peklem, na kterou jsem ho vzal s sebou, způsobila v jeho duši otřes. Provedl jsem ho příbytky několika našich továrních dělníků. Ukázal jsem mu trosky lidí, které stroj odhodil stranou. Vyslechl několik vyprávění z jejich života. Provedl jsem ho brlohy San Franciska a on poznal, že opilství, prostituce a zločinnost mají hlubší příčiny než vrozenou zkaženost. Je velmi nemocen, ba co více, ztratil hlavu. Jde na to pouze z mravní stránky. Dotklo se ho to příliš těžce. A jako obvykle je nepraktický. Vznáší se ve vzduchu se všemi těmi svými mravními přeludy a plány stát se misionářem mezi vzdělanci. Cítí, že jeho svatou povinností je vzkřísit starý duch církve a zvěstovat její poselství pánům. Je na konci sil. Dříve či později vybuchne, a to bude jeho zkáza. Jakým způsobem k tomu dojde, to si nedovedu představit. Je to ryzí, ušlechtilá duše, ale přitom je tak nepraktický! Je nade mnou. Nemohu ho přimět, aby se držel pevné země. Řítí se přímo vstříc své Getsemane. A pak přijde ukřižování. Údělem takových ušlechtilých duší je ukřižování.”

Zničením rolnických států zmizela z kongresu agrární strana. Její příslušníci byli odsouzeni pro velezradu a jejich místa zaujaly stvůry Železné paty. Socialisté byli v žalostné menšině a věděli, že se blíží jejich konec. Kongres a senát byly jen zástěrkou, fraškou. Rokovalo se s vážnou tváří o veřejných otázkách a usnášelo se podle starých zvyků, ale zatím vše, co se dělo, mělo ve skutečnosti jen jeden smysl, aby se příkazům oligarchie dostalo ústavní sankce.

Oligarchové sami prodělávali pozoruhodný, a nutno doznat, neočekávaný vývoj. Jako třída se ukáznili. Každý člen měl svou funkci ve světě a tuto funkci musel plnit. Nebylo již mladých zahálčivých boháčů. Jejich energie bylo třeba k tomu, aby jednotným postupem oligarchie získala na síle. Sloužili jako vůdcové vojenských oddílů, jako kapitáni průmyslu. Uplatňovali se v technických vědách a mnozí se stali význačnými inženýry. Pracovali v různých vládních úřadech, sloužili v koloniích a vstupovali hromadně do různých tajných služeb. Někteří vstoupili, abych tak řekla, do učení, aby se z nich stali význační ideologičtí pracovníci v oboru školství, umění, náboženství, vědy a literatury. V těchto oborech konali důležitou funkci tím, že formovali mysl národa a utvrzovali jej v přesvědčení, že vláda oligarchie musí trvat věčně.

Nemohu dost zdůraznit toto hluboké mravní přesvědčení celé třídy oligarchů, že jednají správně. V tom byla síla Železné paty a příliš mnoho soudruhů si to ne dost rychle a jen nerado uvědomovalo. Mnozí z nich připisovali sílu Železné paty jejímu systému odměn a trestů. To je omyl. Nebe a peklo jsou snad nejsilnějšími činiteli náboženské horlivosti u fanatika, avšak velká většina věřících lidí v nebi a pekle něco vedlejšího, co pouze symbolizuje dobro a zlo. Láska k spravedlnosti, touha po právu, nespokojenost s něčím, co není naprosto správné, zkrátka spravedlivý život -to je první faktor náboženství. A stejně tak tomu bylo s oligarchií. Žaláře, vypovídání, ponižování, anebo pocty, paláce a podivuhodná města, to všechno je vedlejší. Velikou hnací silou oligarchie je víra, že jsou v právu. Nezáleží na výjimkách, nezáleží na útisku a nespravedlnosti, které stály u kolébky Železné paty. To vše se přehlédne. Síla oligarchie spočívá dnes hlavně v jejím samolibém přesvědčení o vlastní spravedlnosti.

“Existuje ještě něco jako občanské zákony,” trval na svém pan Owen.
“Jen do té doby, než vláda jejich platnost zastaví. V ten den, kdy povstanete, jak to tady padlo, bude vaše síla obrácena proti vám. Budete muset nastoupit k milici, ať se vám chce nebo nechce. Slyšel jsem, jak někdo zamručel: Habeas corpus. Avšak místo habeas corpus dostanete post mortem. Když odmítnete nastoupit nebo se vám nebude chtít plnit rozkazy – už jako členům milice – stihne vás stanný soud a odstřelí vás jako psy. To je zákon.”

Chicago bylo vždy městem dělnických bouří, městem pouličních bojů a násilné smrti, s třídně uvědomělou organizací kapitalistů a s třídně uvědomělou organizací dělníků, kde za starých časů byli odborově organizováni dokonce i učitelé a společně se zedníky a nádeníky tvořili Americkou federaci práce. A tak se Chicago stalo středem bouře první předčasné vzpoury.

Dav nebyl dál než na deset metrů, když kulomety spustily. A v plamenné cloně smrti nezůstalo na živu nic. Zástup se hrnul dál, ale nemohl proniknout kupředu. Mrtvoly se kupily na sebe, hromada rostla, ohromná, tyčící se vlna smrti a umírání. Ti vzadu se tlačili vpřed a proud od domu k domu se zkracoval, jako by se zasouval sám do sebe. Raněné muže a ženy vymršťovala ta strašná vlna pres okraj a oni padali svíjejíce se před ni, až se nakonec skutáleli pod auta a k nohám vojáků. Ti dobíjeli zmítající se nebožáky bajonety, ale viděla jsem také muže, který se vymrštil a vrhl se s vyceněnými zuby jednomu vojákovi na hrdlo. Oba, voják i otrok, se skáceli do krvavého proudu.

Poslední část:
Mnoho našich soudruhů ztratilo rozvahu a mstilo se teroristickými akcemi. Zničené naděje z nich udělaly zoufalé ztroskotance. Vzniklo mnoho teroristických organizací, které s námi neměly nic společného, ale působily nám mnoho potíží. Tito svedení lidé nerozvážně obětovali životy, často nám zhatili naše plány a zdržovali naši reorganizaci.

A mezi tím vším kráčela Železná pata. Klidná a vyčkávající otřásala při své honbě za soudruhy samými základy společnosti, pročesávala řady Žoldnéřů, odborářské kasty, všechny své tajné služby, trestajíc bez milosrdenství a bez záští, snášela mlčky všechny odvetné akce a mezery ve svých bojových šicích doplňovala právě tak rychle, jak vznikaly. Arnošt a ostatní vůdcové měli plné ruce práce, neboť se snažili s Železnou patou udržet krok a reorganizovat revoluční síly. Obrovitost tohoto úkolu pochopíme, uvážíme-li…

The post Jack London. Železná pata, která inspirovala Orwella k napsání 1984 first appeared on Čítárny.

Ilustrace vynikajícího světového ilustrátora, o kterého v Česku není skoro zájem, se objevily v nové a krásné knize Jacka Londona / Volání divočiny.
Navíc v libozvučné francouzštině.
Knihu vydalo nakladatelství Editions Callidor, které se zaměřuje na klasickou literaturu s ilustracemi předních světových ilustrátorů.

Více o nakladatelství Editions Callidor:
https://www.editions-callidor.com
Mirko Hanák:
Mirko Hanák. Jeden ze světových velikánů české ilustrace

The post Skvostné ilustrace světového Mirko Hanáka v knize Jacka Londona Volání divočiny first appeared on Čítárny.