Uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček hovoří moudře o chudobě a bohatství v rodinách.
Závist u dětí z majetkové nerovnovnosti je především psychická slabost a ze slabostí je vždycky potíž. Ale řešení, aby závist neohrozila děti v jejich přirozením vývoji, existuje…

Kdo byl profesor Zdeněk Matějček?

Profesor PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (16. srpna 1922, Chlumec nad Cidlinou – 26. října 2004, Praha)
byl významný český dětský psycholog, průkopník v oblasti studia psychické deprivace u dětí a popularizátor vědeckých poznatků o výchově.

Byl nestorem české psychologie, mezinárodně uznávaným vědcem a spoluzakladatelem organizací jako SOS dětské vesničky. Jeho práce ovlivnila změny v institucionální péči o děti, včetně prodloužení mateřské dovolené v Československu.

Po válce vystudoval češtinu, filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1950 působil jako psycholog v ústavech pro děti, v Sociodiagnostickém ústavu v Praze a na katedře psychologie UK.
Spolupracoval s Josefem Langmeierem na výzkumu psychické deprivace, což vedlo k reformám v dětských domovech.
Věnoval se dyslexii, diagnostickým metodám a prevenci stresu v rodinách.
Byl členem Učené společnosti ČR a zakladatelem Nadace profesora Matějčka.

Publikoval přes 300 prací a přednášel v zahraničí.
Knihy v nakladatelství Portál >>

Zdeněk Matějček / Psychická deprivace v dětství (spol. s J. Langmeierem)
Průlomová práce o dopadech nedostatku péče u dětí; přeložena do více jazyků, ovlivnila reformy v péči o děti.

Zdeněk Matějček / Rodiče a děti
Klasika o výchově v znejištěné době; obsahuje eseje o vztazích mezi rodiči a dětmi.

Zdeněk Matějček / Náhradní rodinná péče
Průvodce pro osvojitele a pěstouny; zaměřeno na vývoj vztahů v náhradních rodinách.

Zdeněk Matějček / Co děti nejvíc potřebují
Eseje o základních duševních potřebách dětí a jistotě ve vztazích.

Zdeněk Matějček / Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte
Normy vývoje, milníky a duševní potřeby dětí v prvních letech.

Zdeněk Matějček / Po dobrém, nebo po zlém?
O výchovných odměnách, trestech a umění odpouštět.

Zdeněk Matějček / Co, kdy a jak ve výchově dětí
Kritické periody vývoje, těhotenství, školní výchova a prevence strachu.

Zdeněk Matějček / Rodičům na nejhezčí cestu
Informace o normálním vývoji a ohroženích v prvních letech života dítěte.

Zdeněk Matějček / Psychologické eseje z konce kariéry
Úvahy o profesním zrání a odborných otázkách dětské psychologie.

Zdeněk Matějček / Škola rodičů
Praktické rady pro rodiče o výchově.

Zdeněk Matějček / Krizové situace v rodině očima dítěte
Reakce dětí na kritické situace v rodině.

Zdeněk Matějček / Osvojení a pěstounská péče
Vývoj vztahů a právní aspekty náhradní péče.

Zdeněk Matějček / Nevlastní rodiče a nevlastní děti
Podpora náhradní rodinné péče s důrazem na psychický vývoj.

Zdeněk Matějček / Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči
Rada pro rodiče po rozvodu o udržení rolí rodičů.

Zdeněk Matějček / Výbor z díla
Sbírka esejů o současných poznatcích dětské psychologie a osudech dětí.

The post Profesor Matějček. Uznávaný dětský psycholog o krádežích a zavisti u dětí v rodině a ve škole first appeared on Čítárny.

Prof. Matějček byl velmi uznávaný dětský psycholog o čtení malých dětí.

Ale je to skutečně pravda? Přečtěte si, co o tom řekl prof. Matějček v knize Co, kdy a jak ve výchově dětí.

„Jenomže, čím dříve se dítě něčemu naučí, tím líp,“ řeknou si někteří rodiče – a pravdu nemají.
Zvlášť, když to vezmou pěkně od podlahy a zavedou místo učení domácí drezuru. (Ve své sbírce zajímavostí mám jeden případ, kdy otec učil své dítě číst už od šesti týdnů po narození.) Už od dob Jana Amose Komenského totiž víme, že má-li se dítě něčemu dobře a lehce a s potěšením naučit, musí být k tomu náležitě psychicky zralé a vyspělé. Od toho jsou tu vývojová psychologie a pedagogika, aby nám poradily, kdy a co je vhodné dělat.

Sám život je však zpravidla rozmanitější, a tím i zajímavější, nežli školské předpisy i než dobrá mínění paní učitelek nebo snaživých rodičů. Je prostě celá řada dětí, které v šesti letech čtou už docela slušně a nikdo je tomu neučil – a jsou děti, které učil kdekdo (jsou jinak nepochybně normálně zdatné, schopné, inteligentní) a ještě v deseti letech čtou sotva jako prvňáčci.

Čtení bez učení
Už před třiceti léty jsme prováděli šetření, jehož předmětem byli tzv. hyperlektici (na rozdíl od dyslektiků), tj. děti, které se naučily číst do čtyř let věku. Shromáždili jsme takových dětí víc než 70. Jen ve dvou případech rodiče dítě číst učili – jeden z nich je ten, kdy učení začalo už v časném věku kojeneckém. Ve všech ostatních bylo pro rodiče překvapením, že dítě má takový zájem o písmenka a že se číst prakticky naučilo samo.

Ukázalo se ovšem, že znát písmenka zdaleka ještě není čtení. To začíná tehdy, když dítě je schopno písmenka spojovat v celky. Když ve vysloveném slově dovede „slyšet“ jednotlivé hlásky, slovo v tyto hlásky dovede rozložit a ze symbolů, které jednotlivé hlásky reprezentují, tj. z písmen, toto slovo zase složit. Těmto našim výjimečně časným čtenářům to trvalo zpravidla půl roku nebo celý rok, než dospěli od jednotlivých písmen ke skutečnému čtení. Ukázalo se také, že u některých z těchto dětí bylo jejich vyspělé čtení v souladu s jejich celkově vyspělou inteligencí, u jiných však že šlo o dovednost víceméně jednostrannou. Navíc tu však byl ještě jeden překvapivý poznatek: Mezi těmito hyperlektiky měli zřetelnou převahu chlapci. A ti nejlepší geniální čtenáři byli vesměs chlapci.

Čtenáři v MŠ
Na jaře roku 1998 a 1999 jsme provedli za pomoci obětavých spolupracovníků podobné šetření v mateřských školách, a to v celém okrese Most a Litoměřice, ve městě Česká Lípa a ve třech pražských obvodech. Požádali jsme paní učitelky, aby nám z dětí, které mají nastoupit do školy, označily ty, které podle jejich mínění už umí číst. To jsme si pak ověřovali jednotnými zkouškami. Byly školky, kde nebyl žádný čtenář, byly jiné, kde jich bylo třeba několik. Co se dále ukázalo?

V námi zkoumaných venkovských okresech bylo „čtenářů“ v mateřských školách méně, tj. 2 – 4 %, než v Praze, tj. v průměru kolem 8 %, a ne všechny děti, které paní učitelky za „čtenáře“ označují, se povznesly nad pouhé poznávání písmen. Rodiče těchto dětí patří většinou do kategorie „vyššího vzdělání“ (75 % jich má vzdělání nejméně středoškolské, přičemž vzdělání jen základní, bez vyučení, neměl ani jeden z rodičů těchto dětí). Většina „čtenářů“ projevovala zájem o čtení zcela spontánně a bez učení, a co je zvláště pozoruhodné, že ve venkovských okresech mezi nimi ve shodě s nálezy u hyperlektiků zřetelně převažují chlapci, zatímco v Praze převažují dívky nebo je rozložení přibližně vyrovnané (ovšem i zde nejvyspělejší čtenáři jsou zase chlapci).

Nad těmito nálezy samozřejmě můžeme vést nejrůznější úvahy a paní učitelky a rodiče tak jistě učiní. Já jsem zde však chtěl jen doložit starou zkušenost, že schopnost naučit se číst má v dětské populaci z hlediska vývojového času velice široké rozložení. Paní učitelky v základní škole si nemohou tedy představovat, že začnou stavět „na zelené louce“ a na stejných základech u všech dětí. Nemohou si také představovat, že by se nějakým záměrným „brzdícím“ procesem dalo zájmu dětí o čtení zabránit a srovnat všechny pěkně do jedné řady. Musíme prostě počítat s individuálními výkyvy nahoru a dolů, přičemž ty nahoru jsou jistě výhodnější než ty opačné.

Ve škole se nemusí nudit
Co tedy dělat s těmito dětmi v první třídě? Budou se nudit! Budou zlobit! Odpověď je překvapivá. Zní, že není třeba dělat nic zvláštního. Stačí jen to nejdůležitější, tj. to, co říká první článek moderní pedagogiky – individuálně zaměstnávat dítě přiměřeně jeho schopnostem. Zkušenost naznačuje, že tyto děti se nenudí a nezlobí, jsou-li zaměstnány něčím, co je pro ně přitažlivé, zajímavé, stimulující. A takové „učení“ pro dítě najít, vymyslet, připravit, to je přece podstatou pedagogického umění.

Někde takové dítě ostatním předčítá pro zábavu i poučení, někde má úkoly navíc v době, kdy ostatní čtou. Psaní a kreslení jsou dovednosti se složkou motorickou, která se jen zřídka vyvíjí ve shodě s intelektovými schopnostmi – čili máme tu velké pole působnosti. Ostatně každý máme své intelektové i mimointelektové schopnosti trochu jinak „namíchány“, takže při troše pozornosti najdeme další „slabá“ místa v psychické výbavě takovéhoto předčasného čtenáře. Je tedy vždycky něco, čím se nemůže zrovna moc „vytahovat“ a kde my můžeme nasadit svůj přiměřený „vzdělávací nátlak“.

A tak, žádný strach z předčasných čtenářů!

2.6.2000 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc, (Portál)
Kniha:
Profesor Matějček / Co, kdy a jak ve výchopvě dětí / Vydal Portál 

The post Profesor Matějček. Čtení u malých dětí. Radí uznávaný dětský psycholog first appeared on Čítárny.