Pětina pro krále je jednou z dětských knih mého manžela. Nedávno si ji vzal přečíst znovu a jeho komentář, že jako malého kluka ho „moc nebavila“, ale teď, když ji po sedmadvaceti letech čte podruhé, mu prý přijde „docela dobrá“, mě přiměl k tomu, abych se do ní podívala taky. Zajímalo mě proč asi kniha nesplní očekávání malého čtenáře, ale vyhoví představám dospělého.

O čem příběh vypráví

Za časů španělských dobyvatelů z každého nalezeného pokladu se musela odvést králi jedna pětina jako daň. Sedmnáctiletý kartograf Estéban de Sandoval se účastní výpravy za hledáním bájného pokladu v dnešním Mexiku a skutečně získá velký náklad zlata, ale neodvede králi jeho pětinu. Je za to uvězněn a souzen a v deníku, který si píše tajně ve své cele, vypráví jak a proč došlo k tomuto provinění.

Příběh je vyprávěn ve dvou časových rovinách – retrospektivní kapitoly o cestě za zlatem se střídají s Estébanovými deníkovými záznamy ze současnosti o tom, jak probíhá soudní proces.

Knížku vydalo v roce 1980 nakladatelství Albatros v edici KOD a je otázka nakolik bylo její zařazení právě do této edice vzhledem k povaze textu správné.
Čtenář očekávající nenadálá nebezpečí, zdolávání různých úskalí, působivé střety s nepřáteli a troufalé záchranné akce by zůstal zklamaný. Příběh má sice dobrodružný motiv – dobývání nového světa a zážitky hrdinů v neznámé zemi – ale chybí mu ostré dějové zvraty, napětí a spád, vyprávění sleduje cestu dobyvatelů krok za krokem a bod po bodu s nezaujatostí pečlivého zápisu a docela nudně. Estéban totiž zaznamenává všechno, co se událo, ne z touhy vylíčit barvitě svá dobrodružství, ale z potřeby vypovídat pravdivě před vlastním svědomím a tím určit a přiznat vlastní podíl viny na zlu, které bylo spácháno. Pozornost jak autora, tak vypravěče jsou soustředěny na tom, co se odehrává uvnitř Estébana, ne na vnější cestě exotickou zemí.

Další rys typický pro dětskou dobrodružnou četbu – aby statečný a ušlechtilý hlavní hrdina odvážně a rozhodně čelil nějakému darebákovi – zde také chybí.

Co v knize nechybí je ale postava darebáka.
Je jím kapitán Mendoza se svojí skupinkou přisluhovačů a nohsledů, jenomže hlavní hrdina Estéban mu nevzdoruje a nečelí, naopak je členem jeho doprovodu a mlčenlivým svědkem jeho zločinů. Mladičký kartograf pokaždé ví, co má Mendoza za lubem, ale nijak mu v uskutečnění jeho plánů nebrání, nerozmlouvá mu je a nepřekáží, občas mu s nimi dokonce nepřímo pomáhá, čímž mu k nim dává tichý souhlas, až se postupně začne Mendozovi velice podobat.

Z nevinného a poctivého mladíka, jakým je na začátku, se Estéban postupně stane otrokem chamtivosti s kradmými pohyby, který miluje jenom zlato. Když jsou ostatní členové výpravy buď už setřesení nebo mrtví a celý obrovský poklad je pouze v jeho držení, kartografovi zůstane jen jeden jediný společník – otec Francisko. Kněz nedoprovází Estébana z pohnutky získat podíl na zlatě, ale v naději, že se mu podaří napravit jeho pokřivenou duši. „Vzhlédl ke mně. V očích měl výraz, na který nezapomenu. Ještě teď ho vidím. Budu ho vidět do smrti. Byl to pohled plný soucitu a lítosti. Ale bylo v něm ještě něco. Strach o mou duši, jako kdyby ji viděl vrávorat na samém pokraji zkázy.“

Nic ze slov otce Franciska o tom, že zlato je prokletí a neblahé břemeno a že by se ho Estéban měl co nejdříve zbavit ale kartografa nepřesvědčí. Až teprve smrt drobného kněze s ním otřese a přiměje ho si uvědomit obludnost svého pádu.

„Vykopal jsem hrob v trávě vedle pramene a pohřbil tam otce Franciska. Jeho slonovinový kříž jsem mu položil na prsa. Potom jsem šel k uvázaným zvířatům a hleděl na pytle zlata, jež jsem nebyl schopen složit. Jak jsem tam stál, slyšel jsem znovu hlas malého kněze, jak mi říká: „Kam půjdeme s tím neblahým břemenem?“
„Ano, kam?“ ptal jsem se sám sebe.
„Zlato je prokletí,“ slyšel jsem ho znovu říkat. „Tady už je konečně musíme zahrabat.“
„Je to prokletí,“ odpověděl jsem. „Bylo příčinou vaší smrti a vinu na vaší smrti nesu já.“

O něco dříve ve vyprávění Estéban komentuje jistou repliku kapitána Mendozy o tom že „Bůh je s námi“ slovy, že kdyby ji byl otec Francisko slyšel, jistě by byl s Mendozou nesouhlasil. „Byl by řekl, že každým krokem, který jsme učinili, zacházíme dál do pekel. A v tom, Bůh mi budiž svědkem, by měl pravdu.“

Cesta pokladu nakonec skončí v pekle doslova – v místě, které Estéban na mapě, kterou zhotoví později, pojmenuje Inferno. V poušti s nehybným žhavým vzduchem a oslnivě bílým pískem posetou krátery, v nichž bublá smrdutá voda s zápachem síry.

„Vybral jsem si největší z kráterů (…). Pak jsem odvázal náklad od sedel a začal spouštět do vody jeden pytel za druhým. Klesaly rychle, a protože kráter byl hluboký, dlouho stoupaly k povrchu vody bubliny. Každý pytel, který jsem upustil do kráteru, byl jako těžký kámen, který jsem nesl na svých zádech a nyní se od něho osvobodil.“

Nechci ani v nejmenším zlehčovat hodnotu O’Dellova románu, ale musím poznamenat, že jeho příběh o kartografovi je natolik jednoznačně moralizující, že mnohem víc nežli dobrodružnou četbu připomíná spíše parafrázi na slova Ježíše z Evangelia: „Co je platno člověku, kdyby získal celý svět – a ztratil svou duši?“
Toto silně moralizující vyznění románu s obracením pozornosti na niterná pochybení a klopýtnutí duše a chybějící jasně kladný hrdina (a možná, že ještě navíc i poměrně složitá zvolená forma s dvěma časovými rovinami vyprávění) jsou nejspíš důvody proč kniha nepřilehne k očekáváním malého kluka, hltajícího dobrodružnou literaturu.

O’Dell Scott / Pětina pro krále / knížka je z edice : KOD, číslo : 152 / vydal : Albatros (SNDK)
Originál: The King’s Fifth / Překlad: Magda Hájková / Ilustroval: Vítězslava Klimtová / Rok vydání: 1980

Článek vypracovala:

The post Pětina pro krále. Dobrodružná kniha pro děcka nebo pro dospělé? first appeared on Čítárny.