V roce 1947 napsal Orwell knihu 1984. Dva roky poté (8.6. 1949), kniha vychází a dodnes je je jedna z nejznámější vizí budoucnosti. Je ale děsivé, jak se vyplňují Orwellovy vize vývoje společnosti, které napsal na základě svých psychologických pozorování a novinářských zkušenosti.

A možná ta děsivost trochu zesílí, když obrátíme kartu a uvidíme, že Orwellova kniha se stala příručkou, jak vytvořit globální chaos, rozložit státy pomocí politických loutek a manipulovat s lidmi pomocí médií a jediné pravdy.

Orwell by dnes svůj román asi nazval 2024.
Nový světový řád, do kterého tlačí svět malá skupina lidí mající finační moc, nelze nazvat fašismem, ale digitální a otrockou kontrolou nad člověkem, myšlenky zlaté miliardy a redukce populace.
Neodpovídá to myšlenkám nacismu?

Málokdo ale ví, že Orwell napsal už v roce 1944 dopis jistému Noelu Willmettovi, jenž se ptal, zda totalita, uctívání vůdců etc. jsou skutečně na vzestupu.
Tento dopis byl zveřejněný na stránkách The Daily Beast.

Musím říci, že se domnívám nebo obávám, že ve světě jako celku jsou tyto věci na vzestupu.
Hitler nepochybně brzy zmizí, ale jen na úkor posílení 1. Stalina, 2. angloamerických milionářů a 3. nejrůznějších drobných führerů typu de Gaulla. Zdá se, že všechna národní hnutí všude na světě, dokonce i ta, která vznikla z odporu proti německé nadvládě, nabývají nedemokratických forem, seskupují se kolem nějakého nadlidského vůdce (Hitler, Stalin, Salazar, Franco, Gándhí, de Valera jsou různé příklady) a přijímají teorii, že účel světí prostředky.

Všude na světě se zdá, že se pohybuje směrem k centralizovaným ekonomikám, které mohou “fungovat” v ekonomickém smyslu, ale nejsou demokraticky organizované a mají tendenci vytvářet kastovní systém.
S tím souvisí hrůzy emocionálního nacionalismu a tendence nevěřit v existenci objektivní pravdy, protože všechna fakta musí odpovídat slovům a proroctvím nějakého neomylného vůdce. Již nyní historie v jistém smyslu přestala existovat, tj. neexistuje nic takového jako historie naší doby, která by mohla být všeobecně přijímána, a exaktní vědy jsou ohroženy, jakmile vojenská nutnost přestane držet lidi na uzdě.
Hitler může říci, že válku začali Židé, a pokud přežije, stane se to oficiální historií. Nemůže říct, že dvě a dvě je pět, protože pro účely, řekněme, balistiky musí dělat čtyři. Ale pokud nastane takový svět, jakého se obávám, svět dvou nebo tří velkých superstátů, které se nebudou schopny navzájem podmanit, může se ze dvou a dvou stát pět, pokud si to vůdce bude přát. To je, jak vidím, směr, kterým se skutečně ubíráme, i když je tento proces samozřejmě vratný.

Co se týče srovnatelné imunity Británie a USA. Ať si pacifisté apod. říkají, co chtějí, zatím jsme se nestali totalitními, a to je velmi nadějný příznak. Velmi hluboce věřím, jak jsem vysvětlil ve své knize Lev a jednorožec (The Lion and the Unicorn), v Angličany a v jejich schopnost centralizovat svou ekonomiku, aniž by přitom zničili svobodu.

Je však třeba mít na paměti, že Británie a USA nebyly skutečně vyzkoušeny, nepoznaly porážku ani těžké utrpení a že existují některé špatné symptomy, které vyvažují ty dobré. Začněme obecnou lhostejností k rozkladu demokracie. Uvědomujete si například, ţe v Anglii dnes nemá nikdo mladší 26 let volební právo a že pokud je vidět, velká masa lidí tohoto věku na to kašle?

Za druhé je tu skutečnost, že intelektuálové mají totalitnější názory než obyčejní lidé. Anglická inteligence se vcelku postavila proti Hitlerovi, ale jen za cenu přijetí Stalina. Většina z nich je dokonale připravena na diktátorské metody, tajnou policii, systematické falšování dějin atd. tak dlouho, dokud mají pocit, že je to na “naší” straně. Ostatně tvrzení, že v Anglii nemáme fašistické hnutí, do značné míry znamená, že mladí v tuto chvíli hledají svého vůdce jinde.

Nelze si být jistý, že se to nezmění, ani tím, že prostí lidé nebudou za deset let smýšlet stejně jako intelektuálové nyní. Doufám, že nebudou, dokonce věřím, že nebudou, ale pokud ano, bude to za cenu boje. Pokud někdo pouze hlásá, že vše je v nejlepším pořádku, a nepoukazuje na zlověstné příznaky, jen pomáhá přibližovat totalitu.

Ptáte se také, jestli si myslím, že světová tendence směřuje k fašismu, proč podporuji válku.
Je to volba zla – mám dojem, že taková je téměř každá válka. Znám britský imperialismus natolik, že se mi nelíbí, ale podpořil bych ho proti nacismu nebo japonskému imperialismu jako menší zlo. Podobně bych podpořil SSSR proti Německu, protože si myslím, že SSSR nemůže zcela uniknout své minulosti a zachovává si dost původních myšlenek revoluce, aby byl nadějnějším fenoménem než nacistické Německo. Myslím si, a myslím si to už od začátku války, tedy od roku 1936 nebo tak nějak, že naše věc je ta lepší, ale musíme ji stále dělat lepší, což zahrnuje neustálou kritiku.

S pozdravem,
George Orwell

The post Orwell otevřeně o totalitě tři roky před napsáním knihy 1984, z které se stala příručka first appeared on Čítárny.

Orwell vydal knihu “1984” 8.6. 1949. Kniha svým obsahem předběhla dobu tím, že se prakticky proměnila v příručku pro zavádění globálního korporátního totalismu pomocí liberální demokracie a neustáleho rozdělování společnosti pomocí různých menšin a migrace.

Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí, můžeme vystihnout citací z uvedené knihy:

Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.
Prvotním cílem moderní války… je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň.”

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. A proto:

Cílem moci je moc.
Skutečné moc se dosáhne, když vládnoucí třída kontroluje materiální nezbytnosti života, uděluje je a zadržuje masám, jako by to byla privilegia.

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou.
Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře.
Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost.
Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo.

Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy nedaří dosáhnout svého cíle.
Dokud se nespojí…

Chcete-li představu budoucnosti, představte si botu, která šlape lidskou tvář – navěky.
Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.
Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované.
George Orwell, 1984

Pokud se tak nestane, pak:

Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.
neboť
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.
George Orwell , 1984.

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

Ve svém románu „1984“ se J. Orwell opíral výhradně o realitu Británie během druhé světové války.
Kopíroval nechvalně známé „Ministerstvo pravdy“ BBC, kde v té době pracoval. Samozřejmě měl i jiné informace o chování fašistů i nacistů, ale základem, fundamentem modelu vytvořeného v románu bylo přesně to, co osobně viděl v Churchillově Británii.

Pokud jde o sovětský život, Orwell o něm věděl velmi málo a to ještě zprostředkovaně.
Proto mezi SSSR a „1984“ nemohly existovat žádné paralely.
Román by proto měl být používán výhradně jako „materiál o britském životě“, „britském myšlení“ a britských obavách. Ty spočívaly v tom, že mohla být vytvořena určitá „skrytá struktura kontroly nad společností“, založená na „totalitním pronikání“ do všech sfér lidského života, včetně sexuality…

Taková struktura byla a skutečně byla nakonec v Británii skutečně vytvářena za premiéra Starmera: Kamery jsou na každém rohu Británie (téměř 8 milionů kusů, 1 kamera na každých 10 lidí). V roce 2025 je pronásledování lidí za názory (nejen na soc. sítích) na denním pořádku. Muslimská kultura má jasnou zelenou na úkor původního obyvatelstva. Staletá koloniální sláva a arogance prožívá svůj tragický karmický návrat.

JAK VZNIKL NÁZEV 1984?
Málokdo to ví, ale kultovní román George Orwella byl původně zamýšlen pod názvem „Poslední člověk v Evropě“.
Tento název lépe odrážel atmosféru osamělosti a beznaděje, ale ukázal se být příliš ponurým a nechytitelným.

Na podnět vydavatele bylo rozhodnuto knihu přejmenovat. Tak se zrodilo stručné a znepokojivé „1984“. Datum, které znělo jako varování. Existuje verze, že se jednalo o převrácený rok 1948, kdy autor dokončoval práci na románu.

Na závěr je nutno napsat, že konkrétní rok 1984 stal univerzálním symbolem antiutopie, a pojmy jako „Velký bratr“ a „novojazyk“ se pevně zavedly do každodenního jazyka — jako připomínka rizika totální kontroly a ztráty svobody.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku.
Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit, že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znovu z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade vším aplikovat týž proces na proces sám.
To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl.
Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.

The post Orwell popsal v 1984 fungování světa jako psychopatickou touhu po moci a penězích first appeared on Čítárny.

Orwell to napsal jasně. Svoboda je otroctví, válka je mír, nevědomost je síla. Každý den je jasnější, že EU si vzala jako svůj vzor Orwellův román 1984. A samozřejmě cenzura podle EU znamená hájení svobody slova.

Zákon DSA, který původně vzešel z pera Jourové, jejíž gesci nyní převzala finská eurokomisařka Henny Virkkunenová, však jasně jakoukoli svobodu slova popírá, neboť v rámci oné svobody slova uznává jen to, co je v souladu s politikou Bruselu.

Americký Kongres se právem obává, že se cenzurní praktiky EU, které mají v létě ještě výrazně zesílit, dotknou také amerických občanů, jimž jsou ústavně zaručena práva na svobodu slova a projevu.

To máme sice ústavně zaručené i ve většině zemí v Evropě, nicméně nejpozději za Covidu se ukázalo, že většina evropských politiků ani samotná EU ústavní práva neuznává.

Ostatně, samotné Covid pasy – výtvor EU – byly flagrantní ukázkou omezení ústavních práv části občanů pod zcela falešnou záminkou „potvrzení o bezinfekčnosti.“

V USA se nyní nestačí divit tomu, co ji svým orwellovským jazykem z knihy 1984 sděluje finský eurokomisař  Jonathan Turley,
Ten se dlouhodobě profesionálně zabývá prosazováním svobody slova, což je i téma, na které napsal několik knih, se nedávno účastnil Světového fóra v Berlíně. Tam byla cenzura obhajována nejen evropskými politiky, ale také Hillary Clintonovou.

Nyní varuje před dopadem cenzurních praktik EU nejen v Evropě, ale i v USA a zbytku západního světa.

Nedávno bylo VAROVÁNO před hrozbou pro svobodu projevu plynoucí z používání Zákona o digitálních službách (DSA) Evropské unie.

Předseda justičního výboru Sněmovny reprezentantů Jim Jordan se této záležitosti ujal a obdržel dopis od místopředsedkyně EU pro technologickou suverenitu Henny Virkkunen.
Dopis je vyhýbavý a klamný.

Ve knize The Indispensable Right je podrobně popsáno, jak byl DSA využíván k umožnění rozsáhlého vyšetřování a stíhání projevů.
V přímém rozporu s dřívějšími prohlášeními EU Virkkunenová popřela jakoukoli snahu regulovat svobodu projevu nebo vynucovat DSA mimo Evropu.

Obzvláště šílené je falešné tvrzení, že EU je i nadále „hluboce odhodlána chránit a prosazovat svobodu projevu.“
Mnozí v komunitě zabývající se svobodou projevu považují EU a DSA za největší hrozbu pro svobodu projevu na Západě.

Jordan ve svém dopise správně vyjádřil obavu, že DSA by mohla „omezit Američany“ v jejich ústavně chráněné svobodě projevu ve Spojených státech tím, že by donutila platformy, aby zakročily proti tomu, co EU považuje za „zavádějící nebo klamavé“ projevy.

Ve své odpovědi Virkkunenová bizarně popisuje DSA jako „obsahově agnostický“ a trvá na tom, že DSA „platí výhradně v rámci Evropské unie.“

To není to, co představitelé EU dříve říkali, ani to, co zákon sám dovoluje.
Články 34 a 35 DSA vyžadují, aby všechny stránky identifikovaly, posoudily a zmírnily „systémová rizika“ představovaná obsahem, včetně jakýchkoli hrozeb pro občanský diskurz, volební procesy a veřejné zdraví.

Je na EU, aby tyto kategorie definovala a posoudila z hlediska souladu.

Zákon vyloženě zakazuje projevy, které jsou EU považovány za „dezinformace“ nebo „podněcování.“

Výkonná místopředsedkyně Evropské komise Margrethe Vestagerová oslavila jeho schválení prohlášením, že „již není sloganem, že to, co je nezákonné offline, by mělo být také považováno za nezákonné online. Nyní je to skutečná věc. Demokracie je zpět.“

Někteří Američané se obrátili na EU, aby si vynutili cenzuru svých spoluobčanů.
Poté, co Elon Musk koupil Twitter a zrušil většinu cenzurního programu společnosti, mnozí na levici se zbláznili.

Tato zuřivost se ještě zvýšila, když Musk zveřejnil „soubory Twitteru“, které potvrdily dlouho popíranou koordinaci a podporu vlády při zaměřování a potlačování projevů.

V reakci na to se Hillary Clintonová a další demokratické osobnosti obrátily na Evropu a vyzvaly ji, aby použila svůj zákon o digitálních službách k vynucení cenzury proti Američanům.
Clintonová hovořila na Světovém fóru a obořila se na selhání při kontrole dezinformací.

EU okamžitě reagovala tím, že Muskovi pohrozila konfiskačními sankcemi nejen proti jeho společnosti, ale i proti němu samotnému. Musí  obnovit masivní cenzuru, jinak bude čelil drastickým finančním pokutám.

Tato kampaň před časem vyvrcholila, když měl Musk tu drzost udělat rozhovor s bývalým prezidentem Donaldem Trumpem.
V očekávání tohoto rozhovoru se jedna z nejznámějších postav bojujících proti svobodě projevu na světě rozzuřila.

Bývalý evropský komisař pro vnitřní trhy a služby Thierry Breton vydal Muskovi výhružný vzkaz:

„Sledujeme potenciální rizika v EU spojená s šířením obsahu, který může podněcovat násilí, nenávist a rasismus ve spojení s významnými politickými – nebo společenskými – událostmi po celém světě.
Včetně debat a rozhovorů v souvislosti s volbami.“

EU je již dlouho jedním z nejagresivnějších orgánů bojujících proti svobodě projevu na světě.

Aktivně podporuje vykuchání svobody projevu mezi svými 27 členskými státy.
EU není „agnostická“, pokud jde o svobodu projevu. Dlouho prosazovala určitý druh ateismu založeného na svobodě projevu.

Čelili jsme úředníkům EU, kteří se po léta zapojovali do orwellovského doublespeaku. Nicméně dopis Virkkunenové Jordanovi vyniká svou naprostou prolhaností…

ZDROJE: Zerohedge / Jonathan Turley org / Politico / X-Twitter

Ukázka z knihy George Orwell / 1984

„Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie.
On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno.
A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou.
Heslo Strany:
“Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost”.

A přece minulost, svou povahou změnitelná, nikdy změněna nebyla. Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu “ovládání skutečnosti”, v newspeaku se tomu říkalo doublethink…

Doublethink znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití doublethinku mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna.

Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost.
Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá…“
xxx

„Nejhorší osamělost není ta, která pochází z toho, že jste sami, ale ta, která pochází z nedorozumění. Je to osamělost, když stojíte v přeplněné místnosti, obklopeni lidmi, kteří vás nevidí, neslyší vás, neznají vaši skutečnou podstatu. A v této osamělosti máte pocit, jako byste mizeli, rozplynuli se v pozadí, až se stanete pouze přízrakem, stínem svého dřívějšího já.“

The post Orwell a 1984. DSA. Svoboda je otroctví, válka je mír, EU cenzura je svoboda slova first appeared on Čítárny.

George Orwell si velmi pozorně všímal chování jedinců ve společnosti. Mimo jiné poukazoval na typ člověka, který se často vysmívá své vlastní zemi. Ne proto, že by o něčem hluboce přemýšlel, ale protože si myslí, že samotný výsměch je známkou jeho výjimečnosti a tím i nadřazenosti.
Je to stále stejný druh lidí.
Stejný úšklebek. Stejně falešný výsměch.

“V levicových (progresivních) kruzích je vždy pociťováno, že být Angličanem je něco hanebného a že je povinností se pochechtávat každé anglické instituci, od koňských dostihů po lojové pudinky.
Je to zvláštní fakt, ale je nepochybně pravda, že téměř každý anglický intelektuál by se styděl stát v pozoru, zatímco oslavná píseň God Save the King se hrála chudým, nedovzdělaným, aby nekradli a měli v úctě autority.”
George Orwell, Lev a jednorožec (1941)

Tento jev výsměchu vidíte napříč médiemi, univerzitami, uměním, politikou.
Tento povýšenecký rituál smíchu všemu anglickému: historii, písním, tradicím, průvodům, přízvukům, vesnicím, starým způsobům. Jako by opovržení toho všeho bylo vrcholem sofistikovanosti.

Mezitím se prostý Angličan nezměnil.
Nepředvádí se v tom, jak mluví o své zemi, o domově, o tom, jak se stará o svoji rodinu, o tom, za čím stojí, když je třeba za něčím stát a za něco bojovat. Je někdy tichý, ale vždy skutečný.

Rozpor, o kterém Orwell mluví, je po tisíciletí neměnný:
Jsou tací, kteří cítí povinnost, sounáležitost a ctí historické kořeny svých předků.
A jsou tací, kteří si myslí, že jsou moderní v jedině správném názoru, které jim propaganda vtloukla do hlavy.

Kniha: George Orwell / Eseje
Slavné Orwellovy eseje „Poprava oběšením“, „Jak jsem střílel slona“, „Uvnitř velryby“, „Lev a jednorožec“, či recenze na Obratník Raka Henryho Millera a Mein Kampf Adolfa Hitlera patří mezi 51 textů, které George Orwell napsal v letech 1928 až 1941.

Ve svých publicistických dílech vystupoval nejen jako myslitel a homo politicus, ale především jako člověk vztahující se k druhým, „a fellow human being“; zabýval se sociálními, ekonomickými, a především obecně lidskými otázkami. Jeho eseje dodnes nabízejí příklad, jak lze k životu, myšlení i psaní přistupovat jednoduše a ryze, a staví na přesvědčení, že bez ohledu na ideologie je potřeba zůstat slušným a čestným člověkem.

Plánovaný čtyřsvazkový projekt nakladatelství Argo, nazvaný Eseje I.–IV., bude obsahovat celkem 241 esejí, včetně Orwellových literárních recenzí a proslulých novinových sloupků „As I Please“.
V této podobě se bude jednat o nejúplnější, nejširší a naprosto vyčerpávající souhrn Orwellových esejí v češtině.

Ukázka z knihy: George Orwell – Noviny za šesták
G. K.’s Weekly, 29. prosince 1928 pdf>>

Ami du Peuple (Přítel lidu) jsou francouzské noviny. Vznikly asi před půlrokem a ve světě, kde se to jen hemží „senzacemi“, docílily něčeho skutečně zvláštního a obdivuhodného – tím, že se prodávají po deseti centimech, což je něco jako anglický čtvrťák. Je to solidní formát běžné velikosti, který přináší zprávy, články a kreslené vtipy obvyklé úrovně, zaměřuje se obzvlášť na sport, vraždy, národní cítění a protiněmeckou propagandu. Není na nich nic neobvyklého kromě té ceny.

Není třeba vyjadřovat překvapení nad tímto jevem, neboť vlastníci Ami du Peuple právě všechno vysvětlili prostřednictvím rozměrného manifestu, který je vylepen po pařížských zdech všude, kde to není výslovně zakázáno. Když si člověk tento manifest přečte, s příjemným překvapením zjistí, že Ami du Peuple není jako jiné noviny, k jeho vzniku napomohl čistý veřejný zájem, nezkalený žádnými nízkými vidinami zisku.
Majitelé, kteří se rdí v jakési anonymitě, si tímto vyprazdňují kapsy a činí tak z pouhé rozkoše plynoucí z konání dobra potají. Dozvíme se také, že jejich cílem je válka s mocnými trusty, zápas za nižší životní náklady, a především boj proti mocným novinám, které ve Francii dusí právo na svobodu slova. Nehledě na to, že se tyto noviny zlověstně snaží vyřadit Ami du Peuple z oběhu, bude tento deník bojovat až do posledního dechu – ve všech ohledech, které jeho název naznačuje.

Člověk by tomuto poslednímu zastánci demokracie jistě tleskal ještě o poznání hlasitěji, kdyby náhodou nevěděl, že majitelem tohoto deníku je pan Coty, význačný průmyslník, vedle toho také majitel listů Figaro a Gaulois.
Člověk by též pohlížel na tento bohulibý deník s menší podezíravostí, kdyby se politicky tak vehementně nestavěl proti radikálům a socialistům, kdyby nezastával politiku dobré vůle mezi výrobci a dělníky, poplácávání po zádech a smířlivých postojů. V tuto chvíli je však tohle všechno vedlejší. Důležité otázky pochopitelně zní: Vydělá si Ami du Peuple na sebe? A pokud ano, jak?

Na té druhé otázce skutečně záleží. Jelikož jde pokrok směrem ještě rozsáhlejších a ohavnějších trustů, stojí za povšimnutí každý krok, který nás přiblíží době, kdy noviny budou jednoduše prostředkem reklamy a propagandy, a jen jako takové jemné přislazení té hořké pilulky budou obsahovat jisté množství důkladně cenzurovaných zpráv. Je docela dobře možné, že Ami du Peuple žije z reklamy, ale stejně tak je možné, že vydělává pouze nepřímo tím, že v něm vychází právě ta propaganda, kterou potřebuje pan Coty a jeho společníci.
V tom výše zmíněném manifestu se prohlašuje, že vlastníci se mohou povznést k ještě závratnějším výšinám filantropie a rozdávat noviny zdarma. V Indii jsem viděl deník, který se nějakou dobu rozdával zdarma se zjevným ziskem pro své podporovatele, kterými byla skupina reklamních agentur, jež zjistily, že bezplatné noviny jsou levným a uspokojivým prostředkem, jak vytrubovat vlastní cíle. Jejich noviny dokonce převyšovaly indický průměr, ale poskytovaly samozřejmě pouze takové zprávy, které byly vlastníkům vhod. Ty neznámé indické noviny předpověděly logický cíl moderního žurnalismu – a Ami du Peuple by měl být nazírán jako nový krok stejným směrem.

Nicméně ať už jsou jeho zisky přímé, či nepřímé, Ami du Peuple rozhodně prosperuje. Už teď má značný náklad, a třebaže vznikl jako ranní noviny, nyní vychází i odpolední a pozdně večerní verze. Jeho majitelé mluví čistou pravdu, když prohlašují, že některé jiné noviny se snažily, seč jim síly stačily, aby potlačily tohoto nového zastánce svobody slova. Ony jiné noviny (které samozřejmě také jednají z naprosto lidumilných pohnutek) se udatně pokusily vypudit Ami z trafik a novinových stánků, a dokonce se jim to podařilo, pokud jde o kiosky na nárožích.
V některých krámcích, které vlastní socialisté, je možno dokonce spatřit ve výloze nápis:
„Ici on ne vend pas Ami du Peuple.“ P
rodává se však mohutně na ulicích a v kavárnách, je k dostání také u holičů, trafikantů a všemožných dalších obchodníků, kteří v životě s novinami neměli nic společného. Někdy je prostě nechávají na bulvárech na hromadách, spolu s pokladničkou na dvoucentimové mince, úplně bez dozoru. Člověk vidí, že majitelé jsou rozhodnuti po dobrém či po zlém dosáhnout toho, aby se deník stal nejčtenějším v Paříži.

A pokud se jim to podaří – co nastane pak? Ami du Peuple očividně vystrnadí jedny nebo i vícero méně úspěšných novin – některé z nich už pociťují ztráty. Nakonec je tlak buď zničí, nebo přežijí tím, že napodobí taktiku Ami du Peuple. Z toho plyne, že každé noviny toho druhu, ať mají jakékoli cíle, jsou nepřítelem svobody slova. V současné době je Francie domovem svobody slova, přinejmenším v tisku. V samotné Paříži vycházejí desítky deníků – nacionalistické, socialistické i komunistické, klerikální a antiklerikální, militaristické a antimilitaristické, židovské i antisemitské. Naleznete tu Action Française, royalistický deník, dosud jeden z předních, ale také L’Humanité, což jsou ty nejrudější noviny mimo sovětské Rusko.
Objevuje se zde La Libertà v italštině, která se nicméně v Itálii nesmí prodávat, tím méně vydávat. V Paříži se tisknou noviny ve francouzštině, angličtině, italštině, v jidiš, němčině, ruštině, polštině, i v jazycích, jejichž písmo člověk ze západní Evropy nedokáže číst. Kiosky jsou přímo nacpané všemožnými novinami. Novinářský kartel, do kterého se už francouzští novináři navážejí, vlastně ve Francii zatím neexistuje. Nicméně přinejmenším Ami du Peuple se udatně snaží, aby se stal realitou.

A pokud se zjistí, že něco takového se vyplácí ve Francii, proč to nevyzkoušet jinde? Proč bychom v Londýně neměli mít noviny za čtvrťák, nebo aspoň za půl pence? Pokud je tu novinář pouze jako propagátor velkého byznysu, bude vysoký náklad, ať už dosažený férově, nebo křivácky, jediným cílem novin. Až do nedávné doby různé naše noviny dosahovaly žádoucího prodeje jednoduchou metodou – tím, že občas věnovaly pár tisíc liber na ceny pro výherce fotbalových kvízů.
Nyní jsou fotbalové kvízy zákonem zakázané a nepochybně některé náklady v důsledku toho prudce klesly. Zde tedy předkládám příklad hodný následování pro magnáty našeho anglického tisku. Nechť se pustí cestou Ami du Peuple a prodávají své noviny za čtvrťák. I kdyby z toho neplynulo žádné dobro, veřejnost bude mít aspoň pocit, že dostává za své peníze odpovídající hodnotu.

The post George Orwell. O člověku, který se vysmívá vlastní zemi first appeared on Čítárny.

Orwell a jeho málo známý a nedoceněný román “Nadechnout se” (Coming Up for Air, 1939).  To podstatné v knize je obyčejný lidský strach strach z tzv. „neviditelného“ nebezpečí. Byla to Orwellova reakce na válečnou politickou situaci v roce 1939, kdy nejen Hitlerovské Německo, ale také USA a Británie a další státy propagovaly různým způsobem válečnou psychózu mezi lidmi.

Hlavním hrdinou Orwellovy knihy je George Bowling, pojišťovací agent, kterému je něco přes čtyřicet. Bowling jako by byl přímo ztělesněním šedivé středostavovské průměrnosti.
Hlavní hrdina má průměrný plat, dvě děti, ženu, kterou sice nemiluje a které občas zahne, ale bez níž de facto nedokáže žít, bydlí v malém dvojdomku na předměstí Londýna, má staré auto, jednou za rok vyrazí na dovolenou… Nic ho pořádně nezajímá, snad jen peníze a ceny zboží, ale i tomuto zájmu schází jakékoliv zaujetí. Nadprůměrně je snad jen obézní.

Celý Bowlingův život připomíná určitou formu vegetativního přežívání, jež je provázeno brbláním týkajícím se cen a občasným povyražením. Na druhou stranu Bowling není v žádném případě hloupý primitiv. Někdy dokáže až překvapivě jasně a přesně analyzovat situaci či odhadnout lidi, díky čemuž je ostatně i docela úspěšný ve své práci.

Děj knihy “Nadechnout se” se odehrává v roce 1939, v atmosféře blížící se války, latentního strachu a nejistoty. Každodenní život probíhá sice stále stejně, ale vinou hrozby visící ve vzduchu se ve skutečnosti zcela mění vnímání světa a vlastního života:

„Silnice byly jako vždycky ucpané, velikánské červené autobusy se prodíraly mezi auty, motory burácely, klaksony troubily.
Dost hluku na to, aby probudil mrtvého. Ne však tenhle dav. Měl jsem pocit, že jsem jediný bdící člověk ve městě náměsíčníků. Je to samozřejmě jenom zdání. Když procházíte davem neznámých lidí, nemůžete si nemyslet, že jsou to jenom voskové figuríny. Oni si ale nejspíš myslí to samé o vás. Věštecká nálada, která se mě v tu chvíli zmocňuje, pocit, že válka je za dveřmi a že znamená konec všeho, mi ani nepřipadá zvláštní. Máme ho všichni. Někdo víc, někdo míň. Jsem přesvědčený, že některým z kolemjdoucích se hlavou honí obrazy vybuchujících granátů a hromad bláta. Myslete si o tom co chcete, ale vždycky na to myslí v tu samou chvíli dobrý milion lidí.“

Orwellovi se v knize “Nadechnout se” výborně daří zachytit a popsat onen zvláštní druh rozpolcenosti, kterou vyvolává „neviditelné“ nebezpečí.
Na jedné straně strach, na straně druhé obyčejné starosti a radosti života, jež vyvolávají představu, že žádné nebezpečí vlastně neexistuje.

Schizofrenní realitě Bowling uniká prostřednictvím piva, práce a vzpomínáním na minulost. Především vzpomínky na dobu dětství jsou pro Bowlinga tím nejlepším utišujícím prostředkem.
V nich je svět v období před první světovou válkou světem radikálně odlišným od toho současného, světem, kde bylo vše srozumitelné, kde se nic zásadního neměnilo a kde každý měl své více méně jasné místo. Orwell vytváří prostřednictvím Bowlingova vzpomínání na život v malém městečku nedaleko Londýna obraz, který do jisté míry připomíná to, co např. Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé nazývá mýtem o pádu člověka – minulost se svou stabilitou a relativní neměnností je přes všechna negativa dobou téměř rajskou.
Naproti tomu neustále se měnící moderní společnost spěje k nelidské davovosti, unifikovanosti a odcizenosti. V Orwellově pojetí je cítit zejména velké obavy z budoucnosti. Varuje nejen před hrozbou očekávané války jako takové, ale hlavně před tím, co bude následovat:

„Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávisti a hesel. Stejnokroje, ostnatý drát, gumové pendreky. Tajné cely, kde umělé zářivky svítí dnem i nocí a fízlové vás sledují i ve spánku.“

Orwellova schopnost předjímat a vystihnout povahu totalitních režimů je úctyhodná. Na druhou stranu se však zdá, jako by si snad ani nedokázal představit, že může přijít změna, která by ve vztahu k onomu starému světu byla něčím pozitivním.

George Bowlinga jeho vzpomínky a šťastná shoda okolností, kdy vyhrál trochu peněz, které své úzkostlivě spořivé manželce zatajil, přivedly k nápadu, o němž se mluví hned úvodní větě románu.
(O tom, jaký nápad to je, se čtenář dozví až v poslední třetině knihy, díky čemuž se autorovi umně daří udržet jisté napětí, jež dává knize příjemný spád.) Při jedné pracovní cestě, okouzlen krásným jarním dnem, se na chvíli zastaví na louce plné petrklíčů. Hlavou se mu přitom honí úvahy o podivné nesmyslnosti lidského života, který je vyplněn mnoha zbytečnostmi, přičemž na věci podstatné a zajímavé většinou nezbývá čas. A v tomto neobvyklém duševním rozpoložení se Bowling rozhodne, že stráví týden ve svém rodném městě, Binfieldu. Nechce odejít od rodiny, opustit práci, radikálně změnit život, chce jen dočasnou změnu, návrat do míst, kde se cítil dobře a která jsou pro něj ztělesněním onoho starého dobrého světa. Návrat, byť krátký, se má stát oním nadechnutím se.

Na návštěvu rodného města se pečlivě připraví a zařídí vše tak, aby se jeho žena nic nedozvěděla, protože ví, že by jeho úmysl nebyla schopna vůbec pochopit. Samotná cesta do Binfieldu je naplněna vzrušením a radostným očekáváním. Oč větší a vzrušenější však byla touha vrátit se do rodného města, o to větší bylo Bowlingovo zklamání.
Již první pohled z kopce nad městem byl zdrcující:

„První otázka zněla, kde je Dolní Binfield?
Nemyslím tím, že byl zničený. Byl jenom utopený. Díval jsem se na poměrně velké průmyslové město. Pamatuju si – sakra, moc dobře si pamatuju! a v tomhle případě se nemůžu moc plést – jak Dolní Binfield vypadal z vršku chamfordského kopce. High Street mohla být dlouhá tak čtvrt míle a kromě několika odlehlých domků mělo město tvar kříže. Hlavní orientační body byly věž kostela a komín pivovaru. Teď jsem nemohl najít ani jeden.“

Přes počáteční deziluzi způsobenou radikální změnou vzhledu města se ubytovává v místním hotelu, a přestože je vnitřně nespokojen, rozhodne se v rodném městě setrvat. Rozhořčení v něm ale nevyvolává žádnou hlubší vnitřní aktivitu, naopak se Bowling zcela v souladu se svým naturelem pomalu ale jistě přizpůsobuje. Popíjí pivo a brandy, pokukuje po ženských a toulá se změněným městem. Z vysněného návratu do jiného světa se stává ušmudlaný výlet doprovázený několika vyčpělými vzpomínkami. Pro Bowlinga je především typické, že čeká změnu od vnějších okolností, což vyvrcholí v jeho pokusu najít starý zapomenutý rybník v zámeckém parku. Ten pro něj byl symbolem určitého tajemství, pravým opakem všedního života. Ze zarostlého rybníka ukrytého uprostřed neprostupného lesa a plného velkých ryb se však stalo přírodní koupaliště plné vřeštících dětí obklopené nespočetnou spoustou nových domů.

Po tomhle zážitku začalo být Bowlingovi zcela jasné, že pokus o útěk do nějakého starého světa byl a je omylem. Nesmyslnost celého pokusu utéct jen podtrhuje samotný Bowlingův návrat. Žena odhalí, že nejel na služební cestu a podezírá ho z nevěry, a on ji není schopen nic vysvětlit. Vše zůstává při starém a Bowlingovou jedinou starostí nakonec je, jak s co nejmenším úsilím uklidnit nastalou situaci: „Hlavou mi problesky tyhle tři možnosti:

A. Říct jí, co jsem doopravdy dělal, tak, aby tomu uvěřila.
B. Vyrukovat se starým trikem o ztrátě paměti.
C. Nechat ji, ať si myslí, že v tom byla ženská, a vzít si svoje prášky.
Stejně jsem ale moc dobře věděl, co nakonec zvolím.

Je asi jasné, že si zvolil třetí možnost. V Bowlingově životě se totiž vůbec nic nezměnilo.

Myslím, že se Orwellovi v tomto krátkém románu “Nadechnout se” velmi dobře podařily zachytit mnohé rysy předválečné doby.
Na jednu stranu je zde spousta nových možností usnadňujících každodenní život.
Na stranu druhou je však právě díky rostoucím možnostem na člověka kladen větší nárok, aby se se svým životem nějak sám vypořádal.
Se ztrátou nutnosti trávit většinu času prací zajišťující holé přežití totiž vyvstává otázka, co si vlastně počít s životem, v němž není třeba se jen dřít.

V postavě George Bowlinga se pak jasně zrcadlí životní prázdnota, kterou vyplňují jen bezcenné cetky povrchní zábavy.
I jeho útěk do rodného města je vlastně také jen jistým druhem povrchního odreagování. Bowling však od něj čeká mnohem více, stejně jako od všech vnějších věcí.
Jeho tragédie tak spočívá především v nepochopení toho, že vnější svět je přes všechny změny vždy jen kulisou a že to opravdu důležité se děje uvnitř člověka.

George Orwell / Nadechnout se / Vydalo Argo

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Orwell o manipulaci vědomí. Nadechnout se. Co vyvolává lidský strach a životní prázdnotu first appeared on Čítárny.

George Orwell vydal knihu “1984” 8.června 1949 jako román. Časopis Time zařadil “1984” dokonce mezi stovku nejvlivnějších knih od roku 1923.
Bohužel někteří méně inteligentní nebo více fanatičtí lidé v ní vidí příručku pro zavádění různých pofiderních totalitních metod ve společnosti.

Jednou z těchto metod je woke ideologie.
Když román vyšel k 75. výročí vydání knihy, objevila se v něm mimořádně stupidní předmluva prof. literatury Dolen Perkins-Valdezové.

A její poznámky jsou vskutku stupidní.
Například v předmluvě si stěžuje, že v románu „neexistují žádné černošské postavy“!!!
Šokující pro ni bylo i to, že se v knize vůbec nehovoří o rase, etnické příslušnosti.
Podle této inteligentní paní tmavé pleti je kniha jen dobrý příběh, který má velké nedostatky.
Např. hlavní postava Winston Smith se „ukáže jako velmi problematická postava“, která má na ženy opovrženíhodné názory. „Zvlášť ne ty mladé a hezké“. Je to „ten typ postavy, která mě dokáže donutit odložit knihu,“ píše profesorka literatury.
S tím se snoubí další nešvar hlavní postavy, která bojuje proti autoritě státu! Nevídané!
Vůbec ji nedochází, že Orwell varuje před totalitním státem plným cenzury a dohledu, státu, který pronásleduje „myšlenkové zločiny“ svých občanů, likviduje jazyk a totálně omezuje svobodu individuálního rozhodování.

A tady se dostáváme k mimořádnému paradoxu předmluvy:

Perkins-Valdezová obviňuje Orwella přesně z toho, z čeho stát v knize „1984“ obviňuje postavu Winstona Smitha: ze spáchání ideozločinu.
Ideozločin je podle Orwella zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale též myšlením. Možná dokonce i pomyšlením.
Pokud je hlavním tématem románu manipulace vědomí totalitním systémem, pak Valdéziová se chová přesně podle knihy.
Dokonce v předmluvě používá stejné metody, které Orwell kritizoval jako jedině správné a tudíž totalitní. ))

Šílenství probuzených (woke ideologie) tak konečně dospělo do fáze, kdy se stává vlastní karikaturou.
V tom je přínos prof. Dolen Perkins-Valdezové fenomenální.
Zda se jedná o nedostatek inteligence, vzdělání nebo přemíry stupidního myšlení naočkovaného fanatickou ideologii woke, nevíme.

Kniha 1984 byla psána jako scifi román. Nicméně ani Orwell nebyl schopen domyslet, že kniha se jednou stane obyčejnou příručkou, jak budovat totalitní stát.
Navíc Orwellova fantazie nikdy neobsáhla takový totalitní úpadek myšlení, jaký v předmluvě předvedla naše woke-profesorka.

Válka je mír
Svoboda je otroctví
Nevědomost je síla

The post George Orwell, román 1984 a mimořádný paradox woke ideologie first appeared on Čítárny.

Román 1984 napsal Orwell v roce 1949. O padesát let později se kniha stala světoznámá a mnoha lidem začalo docházet, že obsah není jen kritikou počáteční politiky SSSR 20 – 30ých let, jak se většinou píše, ale kritikou jakékoliv totality. Lidé rychle objevují, co se  skutečně děje ve světě křivých zrcadel.

Bylo jen otázkou času, kdy vystartují první náznaky na zákaz knihy. V tomto případě se tak stalo (mimo jiné) v deníku Telepgraph. (15.října 2023)

“Západní liberálové se rozhodli pokusit zakázat díla George Orwella, protože se kvůli jeho dílu cítí “nekomfortně”.

Liberální autorka Anita Singh píše, že kniha “1984” a další klasické Orwellovy knihy jsou pro společnost škodlivé, protože sám autor byl “sadista, misogyn, homofob a krutý člověk”.

Základ tohoto dehonestujícího textu vychází z autobiografických záznamů Orwellovy manželky Eileen O’Shaughnessyové, která se za Orwella provdala v roce 1936.
Její život na základě dopisů popsala spisovatelka Anne Funderová. Ta z nich vykouzlila, že např. Orwell vyškrtl ženy ze svého života. V knize dále uvádí, že temnota a tíseň, která je typická pro děj knihy 1984, odráží Orwellův stav mysli.

Schizofrenně uvádí, že jeho žena byla velkou inspirátorkou např. knihy Farma zvířat, ale na druhé straně a bez důkazů označuje Orwella za homofóbního, velmi ho prý přitahovali muži a nezajímal se o ženy. A v jeho románech je to prý znát.

Faktem je, že Orwell se účastnil Španělské občanské války, bojoval na straně trockistů (POUM), účastnil se „květnových událostí“, spolupracoval s anarchisty proti stalinistům a republikánům, to většinou proto, aby poskytl britské MI5 seznam lidí s komunistickým nebo marxisticko-leninským myšlením.

Nutno ale přiznat, že podobné bláboly z psoudointelektuálního prostředí o Orwellovi, budou mít zcela opačný účinek.
Pseudointelektuálnost názorů je pro liberální “myslitele” čím dál víc přiznačná. Neradi se učí fakta, rádi dehonestují a popisují své dojmy, jako pojmy. Stačí si poslechnout celou škálu politiků z řad Pirátů, TOP09, ODS, STANu, KDU nebo na Slovensku jsou velmi poučené rozhovory s členy pol.strany Progresivní Slovensko. Zvláště Šimeček a Stohlová jsou přímo učebnicové příklady.

Kdo je pseudointelektuál:
Osoba, která chce být považována za osobu výrazně inteligentní, která má obsáhlé znalostmi, ale ve skutečnosti je průměrně inteligentní a nemá většinou ani základní faktografické znalosti.
Nejčastěji hloupě a automaticky popisují přečtené, aniž by jím docházely souvislosti.
A to se většinou děje na základech narcismu a touhy být obdivovaný.

The post Orwell! Zakažte jeho knihy! Byl to prý sadista, misogyn, homofob a krutý člověk first appeared on Čítárny.

Petr Drulák, Benjamin Kuras, Alexandr Tomský a řada dalších autorů i autorek se potkávají ve stostránkové knize Orwellovské reminiscence vydané koncem minulého roku nakladatelstvím Pro libris v Plzni.

Do knihy se sice nedostalo zahájení ředitelky KMP Heleny Šlesingerové a úvodní slovo poslankyně Ivany Mádlové, zato disponuje ilustracemi Stanislava Bukovského, a to převzatými přímo z – paralelně s konferencí probíhající – výstavy Farma zvířat. A Divadlo Alfa si program vylepšilo představením ALFA farma.

Vedle úvodního textu Jana Kumpery (kterýžto historik také vydává rozšířenou verzi svého díla o Komenském) Od utopií k dystopiím aneb Dlouhá cesta od Mora, Bacona a Komenského přes Verna k Huxleymu a Orwellovi lze v naší publikaci rovněž číst Kurasovu úvahu Od orwellizace k diverzitokracii.
Její autor se vrací přesně dvacet let zpátky, a totiž do roku 2004 a do vlastní knihy Sekl se Orwell o dvacet let?
Kuras připomíná tamní „desatero“ oborů lidské činnosti, ve kterých nás už-už dohání „plíživá orwellizace“, a jsou to – jeho slovníkem – kontextuální trivializace, kulturní warholizace , hodnotová postmodernizace, významová lingvinizace, právní saltomortalizace, sociální inspektorizace, pouliční kamerizace, instituční vydřidušizace, ústavní vandalizace a ekonomická globalizace.

„Trivializací a ztrátou kontextu se to pokaždé rozbíhá,“ pokračuje Kuras. „A významy se mohou měnit natolik, že takový Biden může označit za porušení svobody projevu floridský zákon zakazující cenzuru. A říct (byť to, uznávám, zřejmě byl pokus o vtip):
„My, demokraté, dáme přednost pravdě před fakty.“
Warholizací míní Kuras vše, co plyne z jeho názoru na Andy Warhola, kterého vnímá jako podvodníka a mj. zdatného plagiátora fotografií Marilyn Monroe. I plechovek s Campbellovou polévkou.
A původce věty „umění je, co vám projde“. Byť i zde BK uzná, že to Warhol také řekl jako fór; nicméně to nemění nic na tom, že otevřel dveře „šmejdu“. Ale ano, už měl předchůdce (a částečně třeba Duchampa), ale ty má každý – a Warholovy dveře už získaly velikost vrat od hangáru, aby – do jisté míry (ač o tom lze diskutovat) – napadl i obecné standardy slušnosti.

Nedávno zesnulý britský historik Paul Johnson, mj. autor známé kritické knihy Intelektuálové, častoval „warholistickou“ tvorbu (a ještě víc její Británií subvencovanou administrativu) slovy umělecký stalinismus.

Benjamin Kuras ještě pokračuje, před dvaceti roky věru nezakrněl a má teď v hledáčku minimálně dalších deset orwellizací. Mj. politickou korektnost, genderizaci, dehistorizaci, green-dealizaci a great-resetizaci. Jak varuje, nejedná se tu o útok na demokracii, ale na civilizaci; a je veden prostřednictvím diverzitokracie.

Právě ona člení a napůl rozsekává společnost podle šablony Karla Marxe a máme tak ohrožované (takže hodné ochrany) kontra ostatní podezřelé (alias ohrožující). Je místné tyto zneškodniti. Či alespoň převychovati. Léčiti. To vše po dobrém?

Po zlém? Ono se někdy už nepozná, kde dobro končí. Hlavní nakonec bude zjištění, že by se i sám Orwell podivil. Aby taky ne. Vyčleněné diverzity se staly „preferovanou a normativní většinou“, zatímco nediversifikovaný zbytek = menšině (alias zavrženým).

Saša Tomský se účastnil i závěrečné diskuse v Polanově síni, která je ve sborníku rovněž přetištěna; ale jinak publikace končí právě jeho příspěvkem.
Ten zdůrazňuje, že román 1984 je daleko menší abstrakcí než Zamjatinovo My. Ale jako značně abstraktní bere Tomský dokonce dílo Aldouse Huxleyho, které jinak mnozí kladou – co do schopnosti odhadnout budoucí – ještě před Orwella.

Tomský se odvolává na Karla Poppera a srovná 1984 s obdobným dílem Platónovým.
Práce Platóna a Orwella vnímá dokonce jako „dvojčata“. Taky v Platónově dystopii se povolují jen mravoučné pohádky, zatímco humor, ten je odhalen coby lenošivý podvraceč pořádku. A kdo četl 1984, ví, že zdejší Ministerstvo pravdy rovnou zadalo práce na přepsání veškeré literatury, což má být hotovo roku 2050.

Bradbury to viděl ve svém slavném románu o spalovačích-hasičích ještě dramatičtěji a Tomský doslova říká: Orwell nás fascinuje termíny, jež vylepšují leninský ideologický jazyk. S jeho pomocí stát kontroluje myšlení. Mj. jde o though police (ideopolicii), novořeč, doublethink, prolefeed (proletářskou kulturu), blackwhite (černoběl) a o myšlenkový zločin (crimethink).

Po vítězství liberalismu ve studené válce se od počátku tisíciletí prosazuje na Západě spontánní hnutí za společenskou spravedlnost (DEI – diverzity, equity, inclusion), ale již předtím (celá desetiletí) se tahle neomarxistická ideologie klubala na humanitních fakultách amerických univerzit.

Nejméně jedno má společné s Orwellovou dystopií, inspirovanou Koestlerovou Nocí o polednách. Cenzuruje myšlení. Orwell poznal totalitu jako nátlak státu shora proti většině. Masovému hnutí zdola – za podobný režim útlaku – by se proto jistě divil. Koneckonců: dnes chtějí zakázat i toho Orwella. V Británii je na ministerském seznamu nedoporučené literatury.

——————–
Podnětem pro vznik sborníku byla říjnová konference v Polanově síni pořádaná Knihovnou města Plzně, spolkem Svatopluk, spolkem Pro libris, Střediskem západočeských spisovatelů, Kruhem přátel knižní kultury a Divadlem Alfa.

Benjamin Kuras, Jan Kumpera, Alexandr Tomský, Jitka Hošková Prokšová, Ladislava Lederbuchová, Petr Drulák, Dana Hamplová, Jan Jirák, Tomáš Malina: Orwellovské reminiscence. Ilustrace Stanislav Bukovský. Nakladatelství Pro libris. Plzeň 2023. 100 stran.

Konference ORWELLOVSKÉ REMINISCENCE (Plzeň, 19.10. 2023) – YouTube

The post Orwellovské reminiscence. Orwell, Drulák, Kuras, Tomský etc. first appeared on Čítárny.

Orwellův román 1984 vyšel 8.6. 1949. Román, který svým obsahem předběhl dobu tím, že se proměnil v příručku pro zavádění novodobého totalismu, tentokrát výrazně korporátního.

Klasický Orwell 1984 v bilingvní verzi.
Zbrusu nový překlad ikonického Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Překladatelka Petra Kůsová – Martínková se musela vyrovnat zejména s převodem nově vytvořeného totalitního jazyka newspeaku:
V knize 1984 používá Orwell svůj umělý jazyk zvaný „Newspeak” o kterém sám píše:

“Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni osvojí a oldspeak (stará řeč) bude zapomenut, stane se myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“

„Za předobraz české obdoby tohoto fiktivního jazyka jsem zvolila skutečnou řeč české totality, tzv. reálného socialismu. Z jejího charakteru jsem jako základní stavební princip vybrala dva typické znaky: hybridní kompozita a svévolné gramatické lapsy. To jsem doplnila jevy drobnějšími, ovšem neméně příznačnými, jako je například kumulování předpon. Domnívám se totiž, že takové řešení, takový jazykový paskvil, dá svou zhuštěnou obludností českému čtenáři nejpalčivěji pocítit obludnou paskvilnost režimu, v němž se odehrává děj románu a který možná zažil i on sám.“

Uhádnete, které české termíny odpovídají anglickým? Kdo uhádne, pojede za odměnu do rekretábora!

a) psychot            1) artsem
b) normostyk         2) newspeak
c) insemika           3) goodsex
d) neolekt             4) thought-criminal

Posuďte v bilingvím provedení sami, nakolik je překlad přesný, věrný a výstižný – jinak vás poctí návštěvou Psychopol! A ten se už rodí v americkém kongresu!! A nejen tam!

Ilustrace Jonathan Burton

Ukázka z knihy:

Česká verze:

Byl jasný, chladný dubnový den a právě odbíjela třináctá hodina. Winston Smith, tisknoucí bradu k hrudi ve snaze vzdorovat lezavému vichru, se rychle prosmekl skleněnými dveřmi Rezidence Vítězství, ovšem ne dost rychle na to, aby zároveň dovnitř nenaprášil hrubý prach.

Na chodbě to páchlo vařeným zelím a starými rohožkami. Na jednom konci byl na zdi přitlučený barevný plakát, na uzavřený prostor až příliš velký. Zobrazoval jen obrovitou tvář, přes metr širokou: obličej asi pětačtyřicetiletého muže s mohutným černým knírem a hezkými, ostře řezanými rysy. Winston zamířil ke schodům. Výtah nemělo cenu zkoušet. I v nejlepších časech fungoval jen zřídka a momentálně se elektrický proud přes den vypínal. To patřilo k hospodářské kampani v rámci příprav na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém poschodí a Winston, který měl ve svých devětatřiceti letech nad pravým kotníkem bércový vřed, šel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každé podestě, naproti výtahové šachtě, shlížel ze zdi plakát s obrovskou tváří. Obraz byl upravený tak, aby oči člověka sledovaly, kamkoli se hnul. VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, stálo naspodu.

V bytě pak medový hlas odříkával přehled čísel, která nějak souvisela s výrobou surového železa. Hlas vycházel z obdélníkové kovové desky podobné matnému zrcadlu a zabudované naplocho do zdi po pravé straně. Winston otočil vypínačem a hlas se poněkud ztišil, ačkoli slova se dala i pak rozeznat. Zařízení (říkalo se mu telestěna) se mohlo sice ztlumit, úplně vypnout se však nedalo. Došel k oknu: drobná, vetchá postava, jejíž chabou konstituci jen podtrhovala modrá kombinéza, uniforma Strany. Vlasy měl velmi světlé, obličej od přírody ruměný, pleť zdrsnělou hrubým mýdlem, tupými žiletkami a chladem zimy, která právě skončila.
Svět venku působil i přes zavřenou okenní tabuli studeně. Dole na ulici zvedal vítr v lehkých poryvech víry prachu a roztrhaných papírů, a třebaže slunce svítilo a nebe se ostře modralo, nic jako by nemělo barvu, krom všude visících plakátů. Černě kníratá tvář shlížela z každého velkého nároží. Jedna se dívala z fasády domu přímo naproti. VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, hlásal nápis, zatímco temný pohled se upíral Winstonovi do očí. Dole v úrovni ulice ve větru přerývaně povlával další plakát, v rohu utržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo: ANGSOC. V dáli se mezi střechami propletl vrtulník, na okamžik se zastavil ve vzduchu jako masařka a zas odletěl obloukem pryč. Byla to policejní hlídka, slídila lidem v oknech. Hlídky však neměly váhu. Váhu měl jedině Psychopol.

Hlas z telestěny za Winstonovými zády stále drmolil cosi o surovém železe a o překročení plánu Deváté tříletky. Telestěna sloužila souběžně jako přijímač i vysílač. Zachytila jakýkoli Winstonův zvukový projev hlasitější než velmi tlumený šepot; pokud navíc zůstával v záběru kovové desky, mohlo ho být nejen slyšet, ale i vidět. Nedalo se samozřejmě určit, jestli vás v tu kterou chvíli pozorují. Jak často či podle jakého klíče se Psychopol napojoval na jednotlivé kabely, zůstávalo hádankou. Dalo se dokonce usuzovat, že policie neustále hlídá všechny. V každém případě se vám však mohli napojit na kabel, kdy se jim zlíbilo. Museli jste žít – a také jste žili, ze zvyku, který se stal reflexem – v domnění, že každý váš zvukový projev odposlouchávají, a když právě není tma, každý pohyb sledují.

Winston dál zůstával k telestěně zády. Bylo to jistější; ačkoli, jak dobře věděl, i záda mohla leccos prozradit. O kilometr dál se nad zaneřáděnou krajinou tyčilo mocné, bílé Ministerstvo pravdy, jeho pracoviště. Tohle, pomyslel si s jakýmsi nejasným znechucením, tohle byl Londýn, metropole Letového pásma 1, třetí nejlidnatější provincie v Oceánii. Pokoušel se vydolovat nějakou dětskou vzpomínku, která by mu napověděla, jestli Londýn vypadal vždycky právě takhle. Táhly se tam vždycky tyhle řady chátrajících domů z devatenáctého století, s bočními zdmi podepřenými trámy, s okny záplatovanými kartonem a střechami zalátanými vlnitým plechem, s polorozpadlými zahradními zídkami vyboulenými do všech stran? A vybombardované proluky, kde vzduchem poletovala rozdrolená omítka a po hromadách rumu se plazila vrbovka; i plochy, kde bomby vytloukly větší prostor a kde nato vyrostly ubohé kolonie dřevěných, kurníkům podobných příbytků? Nemělo to však smysl, nedokázal si vzpomenout: z jeho dětství nezbylo nic než sled jasně ozářených výjevů, většinou nesrozumitelných a vyvstávajících bez pozadí.

Ministerstvo pravdy – neolektem Miniprav  – se od kteréhokoli jiného objektu v dohledu lišilo. Ohromná pyramidová stavba ze zářivě bílého betonu se vypínala, patro po patru, tři sta metrů do výšky. Z místa, kde Winston stál, se ještě dalo přečíst úhledné písmo, jímž byla na bílém průčelí vyvedena tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA

Ilustrace Jonathan Burton

Anglická verze:

It was a bright cold day in April, and the clocks were striking thirteen. Winston Smith, his chin nuzzled into his breast in an effort to escape the vile wind, slipped quickly through the glass doors of Victory Mansions, though not quickly enough to prevent a swirl of gritty dust from entering along with him.

The hallway smelt of boiled cabbage and old rag mats. At one end of it a coloured poster, too large for indoor display, had been tacked to the wall. It depicted simply an enormous face, more than a metre wide: the face of a man of about forty-five, with a heavy black moustache and ruggedly handsome features. Winston made for the stairs. It was no use trying the lift. Even at the best of times it was seldom working, and at present the electric current was cut off during daylight hours. It was part of the economy drive in preparation for Hate Week. The flat was seven flights up, and Winston, who was thirty-nine and had a varicose ulcer above his right ankle, went slowly, resting several times on the way. On each landing, opposite the lift-shaft, the poster with the enormous face gazed from the wall. It was one of those pictures which are so contrived that the eyes follow you about when you move. BIG BROTHER IS WATCHING YOU, the caption beneath it ran.

Inside the flat a fruity voice was reading out a list of figures which had something to do with the production of pig-iron. The voice came from an oblong metal plaque like a dulled mirror which formed part of the surface of the right-hand wall. Winston turned a switch and the voice sank somewhat, though the words were still distinguishable. The instrument (the telescreen, it was called) could be dimmed, but there was no way of shutting it off completely. He moved over to the window: a smallish, frail figure, the meagreness of his body merely emphasized by the blue overalls which were the uniform of the party. His hair was very fair, his face naturally sanguine, his skin roughened by coarse soap and blunt razor blades and the cold of the winter that had just ended.

Outside, even through the shut window-pane, the world looked cold. Down in the street little eddies of wind were whirling dust and torn paper into spirals, and though the sun was shining and the sky a harsh blue, there seemed to be no colour in anything, except the posters that were plastered everywhere. The blackmoustachio’d face gazed down from every commanding corner. There was one on the house-front immediately opposite. BIG BROTHER IS WATCHING YOU, the caption said, while the dark eyes looked deep into Winston’s own. Down at streetlevel another poster, torn at one corner, flapped fitfully in the wind, alternately covering and uncovering the single word INGSOC. In the far distance a helicopter skimmed down between the roofs, hovered for an instant like a bluebottle, and darted away again with a curving flight. It was the police patrol, snooping into people’s windows. The patrols did not matter, however. Only the Thought Police mattered.

Behind Winston’s back the voice from the telescreen was still babbling away about pig-iron and the overfulfilment of the Ninth Three-Year Plan. The telescreen received and transmitted simultaneously. Any sound that Winston made, above the level of a very low whisper, would be picked up by it, moreover, so long as he remained within the field of vision which the metal plaque commanded, he could be seen as well as heard. There was of course no way of knowing whether you were being watched at any given moment. How often, or on what system, the Thought Police plugged in on any individual wire was guesswork. It was even conceivable that they watched everybody all the time. But at any rate they could plug in your wire whenever they wanted to. You had to live — did live, from habit that became instinct — in the assumption that every sound you made was overheard, and, except in darkness, every movement scrutinized.

Winston kept his back turned to the telescreen. It was safer, though, as he well knew, even a back can be revealing. A kilometre away the Ministry of Truth, his place of work, towered vast and white above the grimy landscape. This, he thought with a sort of vague distaste — this was London, chief city of Airstrip One, itself the third most populous of the provinces of Oceania. He tried to squeeze out some childhood memory that should tell him whether London had always been quite like this. Were there always these vistas of rotting nineteenth-century houses, their sides shored up with baulks of timber, their windows patched with cardboard and their roofs with corrugated iron, their crazy garden walls sagging in all directions? And the bombed sites where the plaster dust swirled in the air and the willow-herb straggled over the heaps of rubble; and the places where the bombs had cleared a larger patch and there had sprung up sordid colonies of wooden dwellings like chicken-houses? But it was no use, he could not remember: nothing remained of his childhood except a series of bright-lit tableaux occurring against no background and mostly unintelligible.

The Ministry of Truth — Minitrue, in Newspeak  — was startlingly different from any other object in sight. It was an enormous pyramidal structure of glittering white concrete, soaring up, terrace after terrace, 300 metres into the air. From where Winston stood it was just possible to read, picked out on its white face in elegant lettering, the three slogans of the Party:

WAR IS PEACE
FREEDOM IS SLAVERY
IGNORANCE IS STRENGTH

Ilustrace Jonathan Burton

The post Nový Orwell 1984 česky a anglicky aneb Psychopol je na cestě k vám. Bděte! first appeared on Čítárny.

Výroky mnoha novinářů, kteří tvrdí, že Orwell napsal knihy Farma zvířat a 1984 jako kritiku komunistického režimu SSSR, je hodně nedomyšlený a potvrzuje to, o čem Orwell v této knize psal. Že vymývání mozků se nevyhýbá ani mnoha novinářům.

Vizionářská kniha Orwella je evidentně kritikou každé totalitní společnosti, kterou lidstvo prochází.

Orwell velmi trefně popisuje jak podstatu individuálního lidského chování, tak kolektivní stupidity.
To je aktuální pro současnou společnost,  kterou nazýváme sebevědomě demokratickou nebo kapitalistickou, ale která se od roku 2000 jasně profiluje na novou korporátní a otrokářskou totalitu. Pomalu a stejně razantně jako vznikala nacistická společnost v Německu ve 30ých letech.

“Všichni jsou si rovni – a někteří jsou si rovnější”
„Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla!“
„Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“
„Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“
„Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými.“
„Lidé mohou být šťastní jedině tehdy, pokud nepředpokládají, že cílem života je být šťastný.“
„Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“
„Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“
Z Orwellových knih.

Kdo byl George Orwell?
George Orwell (*25. 6. 1903 – †21. 1. 1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair se narodil v Indii (Monthihar) a ve věku jednoho roku odcestoval s matkou zpátky do Británie, kde vyrůstal v Oxfordshiru. Jeho pseudonym vznikl podle zdejší říčky Orwell. Po studiu na soukromé střední škole v roce 1922 začal pracovat pro policii v Britské Indii na území dnešní Barmy. Po pěti letech se vrátil do Anglie, kde pracoval jako novinář. Ve 30. letech jako člen interbrigády ve Španělské občanské válce bojoval proti Francovu režimu.

Portrét George Orwella od Ralpha Steadmana

První knihy
Orwell svoje zážitky z konce 20-tých let, kdy se jako tulák pohyboval mezi naprostou spodinou velkých měst sepsal do své první knihy Na dně v Paříži a Londýně.
Další, román nazvaný Barmské dny je příběh rozervance, který prožije milostný román se ženou, která přijela do Barmy vdát se za bohatého muže. Román vydává Orwell asi 10 let po návratu s Barmy  a téma bylo to ve své době velmi modní. Svým způsobem se v knize zabývá příběhy, které bylo příznačné pro spoustu spisovatelů té doby, včetně Hemingwaye a to je téma ztracené generace po první světové válce.
Hold Katalánsku je další knihou, ve které zpracovává svojen zážitky z působení ve Španělské občanské válce a o rok později (1939)  publikuje skoro neznámý román Nadechnout se, kde popisuje útěk do vzpomínek a střet s realitou.

Esejista a novinář Orwell.
Do roku 1940 publikoval Orwell knižní recenze v Novém anglickém týdeníku a od roku 1940 do 1943 čte eseje na BBC a píše do novin. V listu Tribune měl dokonce vyhrazený sloupek s názvem: “As I please” (Jak mně se líbí).
Protože se kvůli tuberkulóze nemohl aktivně zapojit do bojů 2. světové války, vytvořil rozsáhlé esejistické dílo, které česky vyšlo také v knize Uvnitř velryby a jiné eseje.
V době druhé světové války byl již naprosto pevně přesvědčen, že stávající kapitalistický systém nemá šanci na přežití. To se odráželo v jeho novinářské a esejistické tvorbě. Jeho eseje se týkají nejen politiky, literatury či kultury obecně, ale komentují život své doby v celé jeho pestrosti. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů vůbec.
Kompletní sbírka esejů vyšla anglicky ve čtyřech svazcích Sebrané eseje, novinové články a korespondence.

Vztah politiky a jazyka vnímá velmi málo lidí.
Orwell velmi důrazně upozorňoval (nejen v eseji o anglické politice a jazyku – 1946) na to, jakým způsobem se šíří totalita v lidském společenství. Ne vždy ji provází krvaé ataky na vybrané skupiny lidi, ale čím dál častějí je totalita skrytá za slovy politiků a to pod rouškou systémů, které nayýváme různě. Třeba komunismus, demokracie. Je to úplně jedno. Proto je důležité, řečeno slovy Stalina, sledovat kdo, co a jak nám sděluje.
Příklad mediálního tlaku na obyvatelstvo USA po 11. září v New Yorku, lživá propaganda prezidenta Bushe a dalších amerických politiků, zcela otevřená totalitní politika EU skrze Green Deal či omezovaní svobody slovy je krásným příkladem, jak se dá naprostá lež prosadit jako pravda při důrazném využití koupených médií a momentu překvapení.

Orwellův totalitní jazyk se používá stále.
V knize 1984 používá Orwell svůj umělý jazyk zvaný „Newspeak” o kterém sám píše:
“Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení.
Záměr byl ten, že až si newspeak všichni osvojí a oldspeak (stará řeč) bude zapomenut, stane se myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“

Ve skutečnosti podobné jazykové systémy fungují samozřejmě i dnes, za všeobecné snahy všech zaplacených presstitutů, kteřé objektivitu novinařiny proměnili na politické a dezinformační PR články.
Velmi známým mediálním, ale i politickým narativem je otáčení skutečnosti o 180 stupňů.
Potřebujeme-li cenzurovat názory, kritizující vládu a EU, pak musíme zavčasu označit naše protivníky tím, čím by zcela právem označili oni nás. Proto jsou veřejně titulováni a dehonastování všichni oponenti systému slovy dezinformátoři, fašisti, nacisti, malá nezajímavá skupina, extremisté, antidemokraté…, ale zásadně bez dalšího vysvětlování.

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

Ilustrace Ralph Steadman. Farma zvířat.

Orwell / Farma zvířat.

V roce 1945 vychází novela Farma zvířat, otevřená kritika totalitních režimů vystavěná na motivu zvířecí bajky, kde roli vedoucí společenské kasty, která ovládá dav, reprezentují vepři.
Právě jim dal Orwell do úst slavnou větu: “Všichni jsou si rovni – a někteří jsou si rovnější”. Tato věta platí naprosto přesně jak v bolševických režimech, tak i dnešních tzv. demokratických systémech.
Kniha byla napsána již v průběhu války, ale s jejím uveřejněním byly problémy. Proto vychází až po skončení války, kdy se západní společnost spojuje do jednotné politické roviny proti Sovětskému Svazu a komunismu vůbec. Kniha byla často ideologicky označována jako kritika totalitniho režimu v SSSR, což zdaleka není přesné a Orwell se nikdy v tomto duchu o knize nevyjádřil. Zcela evidentní je kniha kritikou jakékoliv totalitní společnosti.

Všichni jsou si rovni – a někteří jsou si rovnější.

Román 1984 se za své děsivé vizionářství a přesné vystižení fungovaní lidské společnosti stal jedním z nejuznávanějších děl dvacátého století.
Časopis Time jej zařadil mezi stovku nejvlivnějších knih po roce 1923.

1984, Naše vojsko 1991, přeložila Eva Šimečková -1. vydání
1984, Levné knihy, 2000, přeložila Eva Šimečková -2. vydání

The post Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity first appeared on Čítárny.