Populární Erbenova Kytice byla poprvé vydána v čínštině na Tchaj-wanu v péči ilustrátora Tomáše Řízka. A je to skvostné vydání.

Na jejím překladu z češtiny pracovali pod vedením tchajwanské profesorky bohemistiky Melissy Lin její bývalí studenti a v současnosti sami překladatelé. Předmluvu ke sbírce napsal prof. básník Lo Ch´ing.
Sbírku dokonce ocenilo i ministerstvo kultury v Tchaj-peji, které Kytici zařadilo na seznam 40 knih doporučené četby pro žáky základních a středních škol!!!!

Erbenova sbírka s ilustracemi od Tomáše Řízka uspěla mezi tisíci tituly, ze kterých každý rok úřad vybírá pouze čtyři desítky knih.

寶庫
一
小山上滿佈山毛櫸，
中間有座小教堂。
矮矮的塔樓上鐘聲響，
傳遍樹叢和村莊。
那不是悠揚的鐘聲，
迴蕩在山坡旁；
那是木梆鈍鈍響，
召喚人們進教堂。

虔誠村民一群群，
從四面奔來山崗上：
今天正是耶穌受難日₁ ，
禮拜上帝來教堂。

教堂裡面空蕩蕩，
聖壇上蓋著黑帷幔，
帷幔上掛著十字架，
詩班歌唱著耶穌的苦難。

Poklad
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
z věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.

A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.

Ilustrace: Tomáš Řízek, copyright Mi:Lu Publishing 2021 / https://www.milupublishing.cz/

Ilustrace: Tomáš Řízek, copyright Mi:Lu Publishing 2021 / https://www.milupublishing.cz/

The post Erbenova Kytice vyšla v překladu na Tchaj-wanu s ilustracemi Tomáše Řízka first appeared on Čítárny.

Český illustrátor Tomáš Řízek vystavoval na Tchajwanu. Výstava s názvem „Svět pohádek a snů“, mapující  především tchajwanskou tvorbu Tomáše Řízka pro děti, probíhá v prostorách National Library of Public Information v tchajwanském Taichungu již od listopadu 2013.

Vystavené ilustrace do tchajwanských knih jsou doplněné o nejznámější autorovy české ilustrace. Děti v tchajwanském Taichungu se tak mohou mimo jiné seznámit s Emou a kouzelnou knihou, Kačenkou a jejím tlustým dědečkem, Majdalenkou a samozřejmě i ilustracemi k zatím posledním knížkám : „Kluk a Měsíc“ a „O Bílé Karolíně a Černé Karolíně“.
K účasti na výstavě přizval autor mladou tchajwanskou ilustrátorku Yuhan Lin.

Český ilustrátor byl také 1. prosince 2013 – hlavním hostem celodenního programu zaměřeného na podporu čtení.

Téhož dne byla zahájena autorova druhá výstava v jiné části  budovy, která přibližuje čtenářům Českou republiku prostřednictvím vybraných ukázek z ilustrací autora, které se bezprostředně váží k České republice. Především zaujala jedinečná prezentace zvyků a tradic v průběhu ročních cyklů ze Zlatou stuhou oceněné publikace „Český rok od jara do zimy“.

V rámci programu Tomáš Řízek převzal z rukou ředitelky knihovny Chung-Chiao Lu ocenění.

Jako součást programu připravil ilustrátor čtení z jeho tchajwanských knížek pro maličké čtenáře.
Došlo též na setkání s tchajwanskými, nejen dětskými, čtenáři při autogramiádě zorganizované jeho tchajwanským nakladatelem.

Výstavy se konají za podpory Státního fondu kultury ČR a České ekonomické a kulturní kanceláře v Taipeii. Výstavy podpořilo ministerstvo kultury a ministerstvo školství Tchajwanu.
Výstava se od ledna příštího roku přesune na National Taipei University v San Shia nedaleko Taipeie.

The post Co vystavoval illustrátor Tomáš Řízek vystavoval na Tchajwanu? first appeared on Čítárny.

Renaissance Man – představení dlouhodobé spolupráce českého výtvarníka a ilustrátora Tomáše Řízka s významnými tchajwanskými umělci Lo Ch’ing a Wu Ming-yi.
Akce pod záštitou tchajwanského Ministerstva školství, Národní knihovny veřejných informací a České ekonomické a kulturní kanceláře se uskutečnila v Tchaj-peji dne 9. února jako součást mezinárodního knižního veletrhu TIBE 2017.

Organizátoři prezentovali nejnovější tituly, které vydalo nakladatelství Mi:Lu Publishing  v České republice i na Tchaj-wanu.

Jako zvláštní hosté se zúčastnili této akce, společně s českým ilustrátorem Tomášem Řízkem („Poletíme! Mi:Lu Publishing 2016 – orig. název “飛吧！“), významní tchajwanští spisovatelé Lo Ch’ing („Báseň je kočka“ Mi:Lu Publishing 2015) a Wu Ming-yi („Muž s fasetovýma očima“ Mi:Lu Publishing 2016)
Jako ocenění přínosu k rozvoji a podpoře čtenářství a při příležitosti konání výstavy jeho ilustrací v Národní knihovně veřejných informací v Taichungu bylo Tomáši Řízkovi předáno čestné uznání.
Po akci následovala autogramiáda autorů.

V rámci TIBE 2017 pak ilustrátor Tomáš Řízek vedl několik workshopů pro čtenáře a prezentací jeho ilustrací.

Program, spojený s tiskovou konferencí, organizovala Národní knihovna veřejných informací v Taichungu společně s českým nakladatelstvím Mi:Lu Publishing.

Wu Ming-Yi (吳明益) je jeden z nejpopulárnějších současných tchajwanských autorů, literární teoretik, vášnivý pozorovatel a ochránce přírody.
Narodil se v roce 1971 na Tchaj-wanu. Doktorát z čínské literatury získal na National Central University. Dlouhodobě přednáší na Department of Sinophone
Literatures na National Dong Hwa University v Hualienu. Velkou oblibu mu u čtenářů dosáhly jeho eseje inspirované přírodou, povídkové cykly a později i romány, v nichž se mísí realismus s fantazií, skutečnost se snem; dějinné události se vzpomínkami i vizí budoucnosti.
Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění, např. Literární cenu časopisu a deníku United Daily za nejlepší debut (1992), Liang Š’-čchiouovu literární cenu (1998), Literární cenu deníku Central Daily (1999), Literární cenu Tchaj-peje (2000), Ocenění nejlepších knih roku 2011 literární přílohy deníku China Times (2011), Velkou literární cenu TIBE (2012), Velkou literární cenu deníku United Daily (2014), Prix du livre insulaire (2014), Výběr 20 nejlepších čínských knih století v Time Out Beijing (2015).

Lo Ch’ing, (羅青) současný tchajwanský básník, esejista, malíř a kaligraf, se narodil v roce 1948 v Číně, od útlého dětství však žije na Tchaj-wanu.
Vystudoval anglickou literaturu na Katolické univerzitě Fu-žen v Tchaj-peji a literární komparatistiku na Washingtonské univerzitě v Seattlu. Působil jako profesor čínského umění a translatologie na Národní tchajwanské pedagogické univerzitě a jako ředitel tchajwanského Centra čínského jazyka a kulturních studií. Lo Ch’ingovy básně byly přeloženy do desítky světových jazyků a jeho obrazy jsou ve vlastnictví mnoha význačných světových galerií a muzeí.

Tomáš Řízek  ( 湯瑪士.瑞杰可) ilustrátor, grafik a malíř.
Narodil se v Praze.  V posledních letech žije střídavě v České republice a na Tchaj-wanu.
V letech 1984 – 1988 formoval svůj výtvarný názor pod vedením malíře a grafika Jaroslava J. Králíka a kopírováním gotických madon. Jeho zájem se postupem času přesunul také k ilustracím pro děti a mládež.
V oblasti dětské knižní tvorby spolupracuje s nakladatelstvími jako např.: ACME Cultural Enterprise Co. Ltd., Grimm Press Taiwan, Bohem Press, Gründ, Albatros Media a  Mi:Lù Publishing  
Získal několik významných ocenění: “Italská cena Hanse Christiana Andersena”, „Zlatá stuha“, SUK, „Oshima museum of picture book“
Je zastoupen v soukromých sbírkách v České republice, Velké Británii, Německu, Švýcarsku, Itálii, Číně a Taiwanu.
člen Klubu ilustrátorů dětské knihy, člen SCBWI-Taiwan
www.rizek-tomas.cz
www.milupublishing.cz

The post Renaissance Man Tomáš Řízek. O spolupráci českého ilustrátora s významnými tchajwanskými umělci Lo Ch’ing a Wu Ming-yi. first appeared on Čítárny.

ROZHOVOR S ILUSTRÁTOREM TOMÁŠEM ŘÍZKEM O JEHO POBYTU A PRÁCI NA TCHAJ-WANU

Tchaj-wan – pro mnohé z nás nedosažitelná země, jaké to je připravovat výstavu v zahraničí? Co všechno jste musel oběhat, přichystat, zajistit, aby se vaše obrazy dostaly na místo určení včas.

Vyrostl jsem za železnou oponou, proto si vážím toho, že všechny tehdy nedosažitelné země, mám dnes možnost navštívit. Jakmile se mi naskytne příležitost, tak se snažím rozšířit si své obzory. Jsem rád, že mé ilustrace a obrazy neztrácejí svou sdělnost ani za hranicemi a že se líbí i ve světě rodokapsů.
Co se týče přípravy výstav na dálku, není v ní v podstatě žádný velký rozdíl. V přípravě koncepce, a ve výběru ilustrací jsem měl poměrně volnou ruku. Pořadatelé na Taiwanu měli o výstavy velký zájem, proto jsem také s celou akcí souhlasil. Byl jsem rád, že svůj zájem potvrdili i pečlivým přístupem k organizaci výstav. Opravdu důležitá je hlavně důvěra. Počáteční fáze příprav probíhá na dálku přes internet a člověk musí mít důvěru v člověka, kterého zná jen prostřednictvím emailů. Byl jsem rád za preciznost, s jakou se na Taiwanu mým výstavám věnovali. Protože jsem byl osobně přítomen závěrečné instalaci a posléze slavnostnímu zahájení, mohl jsem se konečně s těmito organizátory setkat a získat i zpětnou vazbu od obecenstva a čtenářů.

Před výstavou na Taiwanu se čeští čtenáři mohli setkat s vašimi ilustracemi na výstavě v Liberci, která nesla název Ilustrace pro Taiwan. Viděli tak to, co jste přichystal pro svou zahraniční výstavu, nebo se jednalo o jiný projekt?

Každá výstava byla koncipována jiným způsobem a s ohledem na specifičnost daného prostředí, přesto se výstavy v mnoha bodech prolínaly. Na výstavě v Liberci tak mohli návštěvníci vidět ilustrace k sérii knih o umělcích, které byly vydané na Taiwanu. Zatímco liberecká výstava byla více tematicky zaměřená, na Taiwanu jsem vystavoval průřez celou svou dosavadní prací. Chtěl jsem tchajwanským návštěvníkům představit i knihy s mými ilustracemi, které se vydávají v České republice a jinde v Evropě. Jsem rád, že moji výstavu mimo jiné zahájil vedoucí obchodní a kulturní kanceláře v Taipei, Ing. Juraj Koudelka, který zastupuje zájmy České republiky v této ostrovní zemi, a mohl tak ještě více přiblížit Českou republiku návštěvníkům vernisáže.

Jaký rozsah měla tchajwanská výstava v Tainanu? Víte, kolik návštěvníků ji navštívilo?

Na výstavě je vystaveno asi sedmdesát děl mapujících více jak dvacet let mé ilustrátorské tvorby u nás i v zahraničí. Zatímco většinu mých knih vydaných na Taiwanu si zdejší čtenáři stále mohou koupit, knihy vydané v České republice jsou pro ně neznámé a tak jsem chtěl při besedách zdůraznit i je a dát tak čtenářům možnost seznámit se s něčím novým a možná i trochu pro ně exotickým.
Byl jsem mile překvapen zájmem a pozorností, kterou výstavám věnovali návštěvníci i místní média. Lidé, kteří se neradi fotí, by opravdu na Taiwan neměli jezdit (smích). V Asii jste prostě pořád v hledáčku objektivů, nikdy nevíte, na kterém blogu se zrovna objevíte. Prostory knihoven jsou hojně navštěvovány, proto jsem rád a cením si, že mé ilustrace může spatřit velké množství lidí.

Vystavoval jste pouze ilustrace nebo také volnou tvorbu?

Zatím zde vystavuji pouze ilustrace, neboť v jejich případě není takový problém s přepravou. Nevylučuji však, že v budoucnu se mi tento problém nepodaří vyřešit i pro obrazy.

Jak vás přivítali tchajwanští čtenáři? Jak se vám s nimi besedovalo? Inspirovala vás něčím výtvarná dílna, kterou jste prožil s místními dětmi?  

Tchajwanci jsou velmi přátelští a vřelí. Dosud se mi sice nepodařilo odbourat jazykovou barieru, i když se úporně snažím. Zatím jsem zvládl pouze krátké přivítání v tchajwanštině a i to mi zabralo mnoho času učení (smích).
Rád bych přispěl k rozvoji kulturní výměny mezi obyvateli České republiky a Taiwanu. Myslím, že mé výstavy a besedy jsou pro to jakousi pomyslnou startovní čárou. Z tohoto důvodu jsem také přivezl obrázky tchajwanských dětí do České republiky.

Které knížky tamní návštěvníky zaujaly nejvíc? Které autory jste svými ilustracemi popostrčil na Taiwan – vyjde některá z vámi ilustrovaných knih v některém z tchajwanských nakladatelství?

Děti samozřejmě třímaly knihy vydané na Taiwanu. Byli jsme všichni až překvapeni, kolik malých čtenářů na vernisáž v Tainanu dorazilo a dožadovalo se podpisu. Musím se přiznat, že při psaní věnování jsem měl občas problém s přepisem jejich jmen. Navíc se každý podpis neobešel bez již zmiňovaného fotografování, takže nakonec vernisáž s autogramiádou trvala několik hodin.
Jestli a kdy se objeví nějaká má v Česku vydaná kniha na Taiwanu, se teprve uvidí, nechci předbíhat.

Jak dlouho jste pobýval nyní na Taiwanu? Která místa jste navštívil, kolik besed jste absolvoval?

Na Taiwanu jsem se tentokrát zdržel měsíc a byl to měsíc plný aktivit a zařizování, takže jsem si vlastně přijel zpátky do Čech odpočinout (smích). Bohužel mí spolupracovníci se na to takto nedívají a nezapomínají mi to objednávkami připomínat.
Troufnu si říct, že Taiwan již tak trochu znám z dřívější návštěvy. Bohužel řadu míst jsem ani tentokrát neměl čas navštívit. Můj pobyt byl načasován především na několik konkrétních akcí. První z nich byla výstava v Tainanu, která právě skončila. Druhou je výstava v Yilanu, která na ni navazuje a která právě začala. Jako upoutávku na tuto akci zorganizovali organizátoři besedu s rodiči a dětmi. V rámci ní také proběhla výtvarná dílna. Také jsem samozřejmě využil mé přítomnosti na Taiwanu a připravil další akce na příští rok.
Jak zde přibývají mé knihy, tak přibývají i jména, pod kterými mě zdejší čtenáři znají. Každé nakladatelství volí vlastní přepis mého jména, což mi poněkud komplikuje vzhled vizitek a plakátů (smích).

Dokážete odhadnout, jací jsou tchajwanské děti čtenáři?  

Jak jsem měl možnost je poznat, tak bych řekl, že jsou velmi bezprostřední, hravé, některé stydlivé, prostě jako všechny děti.

Když srovnáte výstavy doma a v zahraničí, jak probíhá realizace, kde je to pro vás složitější? Co je vůbec nejsložitější na realizaci takové výstavy? Prozradíte nám něco ze zákulisí?

Nejsložitější je bezesporu vše na dálku naplánovat a dohodnout. Jinak každý mi dá jistě za pravdu, že vše je „jen“ o dobře promyšlené „logistice“, tedy o tom, zda si všichni plán pamatují a podle něj se řídí. Nezáleží tedy na tom, kde se výstava koná, ale zda je na obou stranách ochota, čas a samozřejmě i peníze.

Za dvacet let ilustrační tvorby je za vámi pěkná řádka titulů, když si je seřadíte vedle sebe – který byl pro vás k ilustraci nejtěžší? Který vám dal nejvíc zabrat?

Nevzpomínám si na žádný „ilustrátorský oříšek“. Snad jen bych připomněl historku, která je mimochodem také spojená s Taiwanem. Žádost o ukázkové ilustrace pro Artist serii mě zastihla v Číně, v horách v západním Sichuanu. Musel jsem je vyhotovit v hotelu na nočním stolku s improvizovaným malířským náčiním. O této příhodě jsem několikrát již hovořil a myslím, že svědčí o mé schopnosti improvizovat a poprat se o to, aby to dobře dopadlo.

Za tu dobu jste musel načíst spoustu příběhů, nemáte chuť se pustit do autorské knihy? Někteří výtvarníci k takovému projektu směřují, nepřipojíte se k nim?  

Tak na autorskou knihu stále čekám. Bohužel zatím se mi nedostává času, abych se nějakému projektu naplno věnoval, a tak tento plán stále odsouvám. Přesto od této myšlenky neupouštím, ambice k ní rozhodně mám.

Ve své ilustrační tvorbě máte pohádky – klasické i moderní –, dobrodružné knihy, encyklopedické, jsou snad zastoupeny všechny žánry literatury. Máte vy sám vysněný nějaký titul, který byste rád ilustroval? Co byste si chtěl zkusit, protože jste ještě nezkusil?

Tak rád bych si samozřejmě zkusil onen autorský projekt. Pár námětů již mám, tak snad se k nim brzy dostanu.

Z vámi ilustrovaných knih mám velmi v oblibě příběh o Eliášovi, který se musel starat o babičku, co se mu vylíhla z vajíčka. Napsala ho Iva Procházková. Když zavzpomínáte na dobu, kdy jste maloval Eliáše – chtěl byste mít doma takovou okřídlenou babičku?

Když je člověk malý, je pro něho přeci každá babička okřídlená, protože každá babička je kouzelná. A já zcela určitě takovou babičku také měl.

Jaká byla spolupráce s paní Ivou? Shodli jste se na podobě Eliáše nebo jste nad obrázky diskutovali?

Je zajímavé, že tuto knihu jsem ilustroval, aniž bych byl s autorkou v jakémkoliv kontaktu. My se osobně seznámili až poněkud později při jiné příležitosti. Tedy představa ilustrací k tomuto titulu byla jen výhradně na mně. Snad si troufnu říci, že jsem se od autorčiny představy moc neodchýlil, neboť se se mnou paní Iva stále baví (smích).

Nejslavnější v současné době je asi Ema, která má kouzelnou knihu – knížka Petry Braunové. Kde všude Ema s vámi byla a jak se dětem líbila?

 Kniha Ema a kouzelná kniha se mnou samozřejmě jela i na Taiwan. Při besedě v Yilanu jsem dětem příběh převyprávěl a musím říci, že je velice zaujal. Při následné výtvarné dílně, sáhly hned po tomto tématu, ač měly na výběr i z jiných. Pamatuji se, jak maminky souhlasně přikyvovaly, když jsem děti upozorňoval, aby se hodně dívaly kolem sebe, dokud jsou malé, protože až vyrostou, ztratí schopnost vidět víly. Tak aby něco nepropásly. Holčičky doslova koukaly s otevřenou pusou.

Máte za sebou výstavy doma a teď až v dalekém Taiwanu, jaké výstavy chystáte v nejbližší době, kde se s vámi mohou vaši fanoušci setkat a jaké tituly čekají na vaše ilustrace?  

Jak jsem již zmínil, připravuji další výstavy s podporou České obchodní a kulturní kanceláře v Taipeii na příští rok. Uskuteční se také nějaké besedy a workshopy v České republice. Ale hlavně bych se teď chtěl soustředit na práci a malování obrazů.

The post Český ilustrátor Tomáš Řízek propaguje českou knihu i čtenářství na Tchaj-wanu first appeared on Čítárny.

Tomáš Řízek stále populárnější na Tchaj-wanu. Zde si můžete podívat na reportáž na velmi populárním kanále „Formosa TV“. Prostě kdo umí, ten umí.

{youtube}N7DJf69W-14{/youtube}

The post Český ilustrátor Tomáš Řízek stále populárnější na Tchaj-wanu first appeared on Čítárny.

Ilustrátor Tomáš Řízek a Pavlína Kramská obdrželi za knihu „The Boy and the Moon“ (Kluk a měsíc) čestné uznání v mezinárodní soutěži muzea obrázkových knih Oshima.

Kniha „Kluk a Měsíc“ je volně inspirována básní „Jarní ráno“ čínského básníka Meng Haoran  孟浩然 (691 – 740 žijícího za dynastie Tang).

„Jarní ráno“  
Meng Haoran

Nevidím v jarním spánku
vycházet denici;
slyším však: vítají ráno
v sadu mém slavíci.

Než svítalo, rokotal déšť tam –
ó poryvy větru! –
a vím, kolik před domem
opadlo květů!

Překlad B.Mathesius

Ukázka z knihy:

Když se v pokoji rozezní hodiny, Míša ví, že je čas spát. Sám si už vyčistil zuby a vklouzl pod peřinu. Maminka vešla do pokoje s pohádkovou knížkou a přisedla si blíž. V ruce jí šustí stránky, jak otáčí jednu po druhé. Tichý šustot papíru a klidný maminčin hlas Míšu rychle uspává, snad usne i sama noc, co se v černém kabátu přitiskla k oknu, aby slyšela její vyprávění. Míša, hračky i noc tiše oddychují. Jen kulatá Země se stále kolem své osy otáčí, přes den k Slunci čelem, v noci k Slunci zády. Do rána budou všichni spát. Opravdu všichni? Míša dnes nemá klidné spaní.

Autorka textu Pavlína Krámská
Vystudovala obor Sinologie-Kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se současnou tchajwanskou literaturou.

Ilustrátor Tomáš Řízek
Narodil se 1.10.1963 v Praze. V letech 1984 – 1988 formoval svůj výtvarný názor pod vedením malíře a grafika Jaroslava J. Králíka a kopírováním gotických madon. Jeho zájem se postupem času přesunul také k ilustracím pro děti a mládež. V oblasti dětské knižní tvorby ilustroval přes 50 titulů. Spolupracuje s nakladatelstvími ACME Cultural Enterprise Co. Ltd., Grimm Press Taiwan, Bohem Press Zürich, Gründ, Albatros Media a dalšími. Knížky s jeho ilustracemi získaly ocenění v Čechách i v zahraničí.

www.rizek-tomas.cz

Více:
http://www.ehonkan.or.jp/recruit/contest/i-e_2014_prize.html

The post Ilustrátor Tomáš Řízek a Pavlína Kramská – čestné uznání v soutěži Oshima za knihu Kluk a měsíc first appeared on Čítárny.

Když jsem byl požádán, abych si pro konferenci o díle Václava Čtvrtka připravil příspěvek na téma, jak se mi ilustrovala knížka  „O Kačence a tlustém dědečkovi“, nemusel jsem složitě přemýšlet, o čem budu mluvit. O ilustrace mě požádalo nakladatelství Albatros.

Co se ve mně odehrávalo při práci na ilustracích pro tuto knížku:

Rukopis sestával ze čtrnácti příběhů, které umožňovaly  čtenáři  nahlédnout do důvěrného vztahu vnoučete a prarodiče, Kačenky a jejího tlustého dědečka.

Po přečtení rukopisu jsem měl na paměti především dvě věci:
a) postav a postaviček v knihách Václava Čtvrtka je takové množství a byly ve vzdálenější i nedávné historii ztvárněny našimi ilustrátory velkých jmen, že jsem cítil velkou zodpovědnost, kterou jsem ilustrováním Kačenčiných příběhů na sebe přijal.
b) byl to text, který do té doby nikdy nevyšel tiskem, a tak jsem nebyl svazován žádnou představou jiného autora, který by textu a jednotlivým protagonistům vtiskl silný charakter vyobrazení, s kterým bych se musel nějakým způsobem konfrontovat – ať již přijetím všeobecně známé představy postav, nebo naopak se radikálně vymezit a odlišit ve svém pojetí.

Není předmětem mého příspěvku hovořit o samotném textu, nejsem literární kritik ani žádný badatel. Jsem jen ilustrátor, který dostal za úkol doprovodit svými ilustracemi krásný text pana Václava Čtvrtka.

Nejprve mi tedy dovolte pohovořit o mém celkovém vnímání textu.
Především jsem na počátku, po přečtení rukopisu, vyšel z mého zjištění, že příběhy Kačenky a dědečka  nejsou vůbec pohádkové. Myslím, ve smyslu jak známe pohádkové příběhy… nevyskytují se zde žádné nadpřirozené síly, žádné pohádkové postavy, zvířata, rostliny, které mluví nebo jednají jako lidé.

Příběhy jsou jiné než většina čtvrtkovských pohádek – jsou to pohádky neobyčejně reálné a civilní, které vlastně samy o sobě ani pohádkami nejsou. Pohádkovými se stávají až pohledem dětskýma očima. Svět popsaný z perspektivy maličké Kačenky, která sama se stává hybatelem všech příhod, které se stanou jí i dědečkovi, je pro mne to zvláštní a nezapomenutelné, čím mne text oslovil.

Zamyšlení nad prací nad ilustracemi, musím doplnit také mým osobním vztahem k dílu Václava Čtvrtka jako takovému…:

Klasické čtvrtkovské pohádky – O Rumcajsovi, Mance a Cipískovi, O Hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi,  O Křemílkovi a Vochomůrkovi stejně jako O víle Amálce jsem jako snad každé dítě sledoval každý večer prostřednictvím Večerníčku. Do mého ještě rannějšího dětství sahají příběhy O vepříkovi a kůzleti.

Jako malý kluk jsem měl rád  knihu „Kosí strom“.  Knihu, která vyšla v roce mého narození …a později jsem měl zamilovanou Čtvrtkovu knihu: Pohádková muzika.
Tu jsem četl stále dokola a hudební svět jejího prostředí ve mně ještě dnes vyvolává příjemné pocity. A přitom u obou jsem se to, že jejich autorem je Václav Čtvrtek, dozvěděl poměrně nedávno.

Společně s textem Václava Čtvrtka mne samozřejmě velmi oslovovala i výtvarná podoba příběhů.
Především mi v podvědomí utkvěly dvě výtvarné osobnosti – Radek Pilař a Zdeněk Smetana.
Ostatně Radek Pilař měl, byť nepřímo, pravděpodobně i vliv na to, že jsem se stal výtvarníkem.
Když jsem byl totiž malý, vycházelo jako příloha časopisu Sluníčko, papírové loutkové divadlo, jehož autorem byl Radek Pilař. Autor Rumcajse, Manky a Cipíska. Já si papírové loutky sbíral, vystřihoval a pak s nimi hrál také divadlo.

Texty jednotlivých příběhů knížky „O Kačence a tlustém dědečkovi“, na mne zapůsobily také proto, že doba v níž se odehrávají, byla dobou, kdy i já sám jsem šel poprvé do školy. Byla dobou mého dětství.
Celý text mne nutil tedy lovit v mých vzpomínkách a konfrontovat jednotlivé příběhy s vlastními zážitky  z dětských let. Takže se mi do Kačenky promítla spousta událostí a vzpomínek, které jsem zažil přímo já. Ten text mi byl neobyčejně blízký…
Pod vlivem hřejivého rukopisu jsem si znovu vzpomněl na den, kdy jsem byl sám u zápisu v základní škole. Ostatně představa školy coby moderní budovy přesně pramení z těchto mých představ a vzpomínek, byla to přeci škola, kterou jsem navštěvoval já jako dítě, alespoň ta v představách.

Koneckonců jsem absolvoval zápis do školy dvakrát, neboť jsem se narodil v říjnu, a o to byl můj zážitek silnější.
Navíc sám jsem měl svého dědečka, který byl dokonce mým kmotrem. Sám dobře maloval, byl houslista a kapelník. Složil i pár pochodů.

Podobnou jízdu na sáňkách, jakou prožila Kačenka s dědečkem, jsem zažil jednou, jako dítě, ale ne s dědečkem, ale s mým bratrem, jízda bohužel nekončila tak vesele jako v knížce, jelikož jsme skončili pod koly, naštěstí zaparkovaného náklaďáku, takže to odnesly jen naše dětské šedé kožíšky, které byly těžce poznamenané jakousi kolomazí z podvozku auta. Ale jízda to byla jako vítr a byla vykoupená drobnou výchovnou exekucí po návratu domů…

Loutkové divadlo zase ve mně vyvolalo vzpomínku na pobyt v Žerčících, kde žila sestra mé babičky z matčiny strany. Pamatuji, jak strejda – jak jsme říkali manželovi její dcery, snesl z půdy statku, kde žili, krabici s loutkovým divadlem. A bylo tam všechno, co má v textu o divadle  pan Čtvrtek. Samotné loutky – od princezny, přes krále až po Honzu. A úžasné papírové kulisy, z nichž jste mohli sestavit černý hluboký les, stejně jako královskou síň.
Navíc mimo loutkové divadlo měl strejda na skříni berlu a mitru – to když chodil dělat po vsi Mikuláše – což jsem já jako naprosto neinformované dítě nebyl schopný pochopit.

Kouzlo zakázaných ohrad a dřevěných plotů, kde rostly třešňové větvičky, které hlídal buldok Eduard, je také již minulostí, stejně jako ořešák, u jehož sázení jsem asistoval. Ten dnes dosahuje svou korunou téměř patnáctimetrové výšky a poskytuje veverkám a v mém případě strakám neuvěřitelné množství ořechů.

Dědečka kutila z příběhu o červené pastelce, mi zase nahrazují vzpomínky na mého otce, který by si jistě poradil s problémem stejným způsobem. Pro mne  nejsilnějším jeho kutilským fíglem byl vánoční stromeček, který se rozsvítil přesně v okamžiku, kdy jsme s bratrem vstupovali do obývacího pokoje, opředeného tajemstvím Vánoc. Dlouhá léta jsme spolu s bráchou mudrovali nad jeho principem a cena v podobě všech dárků, prý  za odpověď na naši otázku: „jak je to možné“  byla pro nás přeci jen  nepřijatelná.

Kontaktům se zahrádkami a kytičkami jsem byl vystavován odmalička…

K příhodě se Žluťáskem, si dovolím jen poznamenat – kdo z nás by nikdy jako dítě nečekal na rodiče, nebo prarodiče, kteří spí, až se probudí… samozřejmě s vědomím, že tyto chvíle bez dospělých musí využít k poznání něčeho dalšího… pokud možno co by nám u dospělých neprošlo…

A nakonec v příběhu Jak Kačenka a tlustý dědeček trhali kopretiny mi obraz plujícího dědečka v řece, připomínající červený míč, doplnila vzpomínka z mého raného dětství – na pobyty u řeky Sázavy. V ní takto plul po řece pán, který si četl noviny. Pro mne jako pro dítě to byl nepochopitelný zážitek. Navíc sám jsem byl tehdy neplavec. Pán plul a nechával se unášet kamsi po proudu řeky směrem k převozu. Ještě dnes je tam funkční převoz s převozníkem s dřevěnou pramicí a nedaleko kiosek „Baštírna u přístavu“.

Jako způsob výtvarného ztvárnění jsem zvolil svou, mnou upřednostňovanou a oblíbenou techniku žloutkové tempery na papírové muchláži.
Pro celkové ladění knížky jsem považoval za vhodné zvolit tlumeně pastelové ladění podkladů jednotlivých stran. Dětský svět je vždy pestrý a barevný a také já, když se mi vybavovaly mé vlastní zážitky, jsem je viděl vždy takto pestře a barevně.

S podobou Kačenky jsem ani tak neměl problém, více starostí mi dělalo ztvárnění dědečka. Nad ním jsem poněkud déle přemýšlel. Měl být přeci tlustý a přitom pohodový. Jak jsem si s touto věcí poradil, musíte posoudit sami.

Vzhledem k odstupu doby vzniku rukopisu od vzniku ilustrací, bylo dále  jen logické, že jsem prostředí, ve kterém  Kačenka jednotlivé příhody prožívá, formuloval i pomocí světa, v němž jsem se sám pohyboval jako dítě a předmětů, které jsem důvěrně znal.

Tak se v mém podvědomí objevilo auto – sanitka škoda 1201 zvaná „sedan“, kterou tehdy naše rodina vlastnila.
Atmosféru nádraží zase doplnily vzpomínky na mé „krasobruslařské“ dětství, kdy jsem byl jako dítě na nádraží častým hostem.
Rádio s magickým okem, mám dodnes schované, stejně jako spoustu přístrojů a součástek po mém dědečkovi – mém kmotru, který byl v pozdějším věku vášnivý radioamatér.
Celek jsem navíc doplnil bílou dečkou, které v neuvěřitelném množství háčkovala babička z otcovy strany. Dodnes jich mám schovaný celý kufr a s vědomím, kolik svého času jim babička věnovala, se je neodvažuji vyhodit.
Ač můj příspěvek může vyznívat poněkud nostalgicky, dovolím si upozornit, že je to jen popis myšlenkových a emocionálních pocitů, jak vědomých či nevědomých, který byl pro mne klíčem k uchopení textů o malé Kačence a jejím tlustém dědečkovi.
Knížka jako taková, by jak po stránce textové i výtvarné měla samozřejmě, dle mého názoru i přispět k pochopení mezigeneračních vztahů. Výsledek – knížku O Kačence a tlustém dědečkovi tedy považuji za moderní.

Jsem rád, že redakce Albatrosu usoudila, že se právě já mohu stát ilustrátorem tohoto textu. Že na mne celá ta desetiletí (přesněji pětatřicet let) kdesi v redakčním šuplíku čekal. Za tuto důvěru jsem jí velice vděčný. Knížka, jež udělala za krátkou dobu radost tisícům dětských čtenářů,  udělala stejnou radost i mě samotnému. Kéž je tomu tak nejen díky kvalitním a krásným textům pana Václava Čtvrtka.
Navíc je třeba i připomenout odpovědný přístup redakce nakladatelství Albatros, která věnovala knížce maximální péči od začátku až po konečné polygrafické zpracování.

Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku z úvodu: „Jak se mi ilustrovala knížka O Kačence a tlustém dědečkovi“ odpovím po pravdě: velice krásně.

The post Tomáš Řízek: Jak jsem ilustroval knížku Václava Čtvrtka O Kačence a tlustém dědečkovi first appeared on Čítárny.

„Prezident Miloš Zeman v pondělí na setkání s čínským protějškem Si Ťin-pchingem prohlásil, že Česká republika uznává územní integritu Číny včetně Tibetu a Tchaj-wanu. Zeman rovněž deklaroval, že se ČR nehodlá vměšovat do vnitřních záležitostí Číny, a vyslovil naději ve sjednocení Tchaj-wanu s pevninskou Čínou.“

Dnešní prohlášení prezidenta Miloše Zemana v Čínské lidové republice, v němž se v předvečer našeho národního svátku vyjádřil, že doufá v brzké přičlenění Tchaj-wanu pod vládu Pekingu, mě naplnilo smutkem nad vzrůstající osamělostí malého státu ve vodách Tichého oceánu a nad obratem české zahraniční politiky k zištnému pragmatismu. Tento obrat byl zdůvodněn touhou našich politických špiček po diskuzi mimo jiné o lidských či občanských právech. K diskuzi o lidských právech již ovšem nedojde, protože prezident Zeman podepsal Pekingu za naši zemi bianco šek. Nyní je na nás, abychom se nad tím zamysleli zde v naší zemi, o které již tolikrát rozhodovali jiní a jinde, že je až zázrak, že můžeme 28. říjen stále slavit jako samostatný stát, a podle toho v budoucnu volit i naše představitele.

Jsem ilustrátor a malíř, který měl tu čest Tchaj-wan, s kterým již téměř deset let v umělecké oblasti spolupracuje, dobře poznat. Měl jsem možnost seznámit se nejen s historií tohoto ostrova, ale především s jeho přítomností a s lidmi, kteří zde žijí.

Nepovažuji tedy své znalosti o tomto prostředí za znalosti běžného turisty. Naopak si troufám při vhodných příležitostech prohlašovat, že na Tchaj-wanu jsem nalezl svůj druhý domov. Pokud za domov považujeme stát, či oblast, kde máme pocity, že se cítíme jako doma. Kde žijí lidé, které považujeme za blízké. A máme potřebu se tam stále a stále vracet.

Kultura a příroda je zde pestrobarevná tak, jak už to bývá na křižovatkách cest v jižních krajích. Osobně považuji Tchaj-wan za unikátní ostrov. Citlivý na veškeré vnější vlivy. S unikátními ekosystémy, krajinou a samozřejmě i obyvateli, kteří se zde v různých dobách usadili a nakonec zde dokázali vytvořit demokratický stát na principu svobody a občanské společnosti.
Je to pár dní, co jsem se z Tchaj-wanu vrátil a dovolím si konstatovat, že lidé, se kterými se tam setkávám, hledí směrem k budoucnosti opravdu se značnými obavami, neboť systém, který po všech peripetiích úspěšně vybudovali, jim za mlčenlivého přihlížení států jako je Česká republika, mohou mocenské nároky ČLR kdykoliv proměnit v prach.

Tchajwanci s obavami sledují současné události v Hongkongu, které jim připomínají, co je může čekat, pokud opravdu dojde ke sjednocení. Ani dnes však nejsou pasivní a běžní občané na odpovědnost za správu ostrova nerezignovali, jak ukázalo slunečnicové hnutí.
Tchajwanská společnost by podle mne mohla být velkou inspirací i pro naši zemi. Pro naši demokracii. Domnívám se, že jednou z předností současného politického systému na Tchaj-wanu je značná míra samoočišťujících mechanismů. Politik, na kterého se něco nepatřičného provalí, musí ve většině případů opravdu bez milosti z veřejného života odejít. Občané se hned ozvou, zmobilizují se a on nemá šanci svůj post či funkci obhájit. Podle mne pak nedochází k takové relativizaci a rozmazanosti hodnot, jak jsme zvyklí z našeho prostředí. Že politik si většinou obhájí i to, co je v jiných vyspělých zemích neobhajitelné.
Obdivuji v každodenním životě obrovskou míru optimismu běžných obyvatel, kterou si zachovávají i pod značným pracovním tlakem. Jsem vždy ohromen schopností lidí na Tchaj-wanu improvizovat a přizpůsobovat se životním situacím. To je věc, která mne velmi oslovuje.
V době svátků v ČLR je Tchaj-wan zaplavený turisty z pevniny. Tchajwanci rádi ukazují svou dobře fungující zemi cizincům a snaží se o dobré vztahy se všemi zeměmi v regionu.

Myslím, že pokud by někdy v budoucnu mělo ke sjednocení dojít – a pevně doufám, že si to jednou budou moci rozhodnout skutečně svobodně jak obyvatelé čínské pevniny, tak i ostrova Tchaj-wanu – Tchajwanci by z toho měli vyjít bez ztráty možnosti svobodně rozhodovat o své zemi. „Postrčení“ Tchaj-wanu do náruče ČLR, kterého se dnešního dne dopustil náš pan prezident Zeman, mi skutečně vadí. Jako prezident by měl ctít hodnoty, na nichž stojí naše země, kam patří také pocit sounáležitosti se státy jako je Tchaj-wan.

The post Ilustrátor Tomáš Řízek o Tchaj-wanu, Tibetu, Číně a vůbec first appeared on Čítárny.

Ti, kteří podle názvu hádají, že jsem si k rozhovoru přizvala některého z našich překladatelů, budou překvapeni. Můj host je sice svého druhu tlumočníkem, ale ne ledajakým.
V překladu jej neomezuje žádná cizí řeč, neboť hovoří oním prapůvodním jazykem obrazů, barev a tvarů. Své umění komunikovat, aniž by jej omezovaly jakékoliv hranice, ať státní či věkové, si letos v září vyzkoušel při své výstavě a workshopu na tchajwanské univerzitě daleko v Asii.

O výstavě, workshopu a nových knihách se budu bavit s ilustrátorem Tomášem Řízkem.

Koncem září byla na jedné z prestižních univerzit na Tchajwanu – National Taiwan Normal University v Tchajpeji zahájena vaše další výstava ilustrací. Těšil jste se na návrat do subtropů?
Těšil jsem se doslova jak malý kluk, co si po nocích pod peřinou čte rodokapsy a čeká, až na jeho dveře zaklepe kapitán Silver a pozve ho na velké dobrodružství. Tentokrát jsem se nechal pohltit městskou džunglí a neutichající vřavou Tchajpeje.

Byla příprava výstavy náročná?
Každá příprava je časově náročná, ale já měl štěstí, že jsem se mohl zcela spolehnout na organizátora výstavy. Díky mé dosavadní spolupráci s nakladatelstvími na Tchajwanu, jsem mohl také část příprav nechat přímo na nich. Další roli zde asi hrají též mé osobní vazby a vztahy, které se vyvíjí již dlouhý čas a díky nimž považuji Tchajwan za svůj druhý domov, a rád se sem vracím. Pokud má výstava alespoň trochu přispěje k utužení vzájemných vztahů a k ještě většímu sblížení obou států, bude to pro mě dostatečné zadostiučinění.
Stávající výstava má za partnery, kromě nakladatelství, které vydalo podstatnou část knih s mými ilustracemi na Tchajwanu, také Státní fond kultury ČR a Českou obchodní a kulturní kancelář v Tchajpeji. Při této poslední výstavě jsem kladl větší důraz také na knihy s mými ilustracemi, které vyšly poslední dobou v ČR.
Součástí výstavy byl bohatý doprovodný program a vzhledem k akademickému prostředí to byly workshop pro studenty a přednáška o ilustraci ke studentům univerzity. Obsahem přednášky byla práce ilustrátora a druhým tématem byl „Český krásný sloh – středověká malba – povídání o madonkách“ – toto téma bylo zvoleno právě kvůli workshopu. Na něm jsme malovali mou oblíbenou technikou vaječné tempery.
Jak se ukázalo v diskusi, studenti přišli velmi pečlivě teoreticky připraveni… takže bylo co rozvíjet. Vznášeli konkrétní otázky a sám jsem byl překvapený vysokou kvalitou jejich prací.

Co Vás tak fascinuje na Asii a konkrétně na Tchajwanu?
Určitě příroda. Hory, moře. A také lidé. Jsou tak hraví, bezprostřední, milí přátelští. A to si myslím, že mají život v mnoha ohledech mnohem těžší než my v Evropě.
Na počátku rozhovoru jste vyslovila větu – Jak se ne-ztratit v překladu. Přiznávám, že v době mých prvních návštěv na Tchajwanu byly mé pocity obdobné, jako měl Bill Murray ve vynikajícím filmu. Můj první střet s asijskou kulturou byl obdobně silný.  Myslím si, že ta moje „ztráta v překladu“ ke mně přišla jako osobní výzva, kterou jsem přijal. Soudím tak podle množství přátel a spolupracovníků na Tchajwanu. Jsou mezi nimi ilustrátoři, editoři dětských knížek, spisovatelé, ale taky obyčejní lidé, s nimiž se na svých cestách potkávám. A s nimiž udržuji čilé vztahy.
Mám také samozřejmě rád čínskou kulturu. Sám již mnoho let praktikuji Taiji-Chen. Kdysi v Pekingu jsem viděl jakéhosi pána v parku jak „honí“ rukama vzduch, přišlo mi to velice kuriózní. Dnes se cvičení taiji stalo neoddělitelnou součástí mého života.
U mne však není vztah k Asii jednostranný. To proudění u mne jde, myslím, oběma směry. Evropské kořeny ve svých ilustracích rozhodně nezapřu.
Ale upřímně – kdybyste mi před deseti lety řekla, že budu z roku dva měsíce trávit na Tchajwanu, tak vám nebudu vůbec věřit.
{youtube}p4QcCZPq0ZM{/youtube}
Jaké knižní novinky s vašimi ilustracemi nás právě teď mohou těšit?
Tak doslova novinkou na knižním trhu je knížka na text Jana Vladislava O Černé Karolíně a Bílé Karolíně jsou to pohádky z celého světa a já se snažil, aby knížka vypadala jinak, než jak zatím děti v Čechách znají mé ilustrace. Jsem velice rád, že jsem krásné texty mohl pro nakladatelství Albatros ilustrovat.
Nedávno vyšlo v nakladatelství Práh nové, ale celkem přepracované vydání klasické knihy nejen pro mládež Poklad na ostrově. Ilustrace jsou již staršího data, ale v pojetí právě čerstvě vydané knížky působí naprosto jinak, než ve vydání s mými ilustracemi v jiném nakladatelství kdysi před časem. Nyní má nový text, který převyprávěla paní PhDr. Anna Novotná a svým pojetím kniha více připomíná knihy z našeho dětství.
A do třetice, na listopad se chystá další novinka: Kluk a měsíc. Tato knížka je klasická obrázková, s krátkými texty. Chtěl jsem si již dlouhou dobu udělat čas na takovýto milý projekt a konečně se mi to poštěstilo. Dostali jsme s autorkou textu od nakladatelství Baset absolutně volnou ruku. Aniž jsem se o to nějak cíleně snažil, ač to není námětem knížky, cítím, že ilustrace odráží též mé tchajwanské zkušenosti. Vzpomínky, prožitky, prostě věci, které se do vás otisknou.

A jaké máte další plány?
Výstava na NTNU v Tchajpeji není poslední výstavou tohoto roku na Tchajwanu. Výstav bude ještě několik. Z nich bych vyzdvihl společnou výstavu s místní ilustrátorkou Yuhan Lin v National Taichung Library. Mám harmonogram výstav na Tchajwanu až do roku 2015. Žije si to tak nějak celé svým vlastním životem.
Samozřejmě každá výstava bude mít svůj vlastní doprovodný program, včetně workshopů a besídek s dětičkami. A samozřejmě, že pokud se nacházím na Tchajwanu, tak se vše koná přímo pod mým vedením.
Ani čeští čtenáři nebudou o nic ochuzeni. Příští rok v lednu bude zahájena výstava v Krajské vědecké knihovně v Liberci a je pravděpodobné, že pak poputuje po dalších knihovnách v dalších regionech. Na této výstavě budou k vidění samozřejmě poslední moje ilustrace. Ale také obrazy a fotografie z mých cest.
Připravuji samozřejmě ilustrace do dalších knížek a mám rozpracovaných několik věcí též z mé volné tvorby. Plánů mám spousty. Ve hře jsou také mé další aktivity, které se ale netýkají jen Tchajwanu.

 A něco závěrem?
Rozhodně nezapomenout na ten kousek dítěte, co je v každém z nás… To je velice důležité, a bohužel se na něj zapomíná…

The post Tomáš Řízek. Jak se ne-ztratit v překladu first appeared on Čítárny.

Po dvou samostatných výstavách se tentokrát tvorba Tomáše Řízka představí ve společnosti děl dvou tchajwanských autorek, ilustrátorek Yu-Han Lin a Vanny Pon a to v prostorách National Ilan University na Tchajwanu.

Výstava nazvaná „Čtenářova země snů – výstava českých a tchajwanských ilustrovaných knih“ se snaží propojit tvorbu dvou kultur a tří osobností. Výstava měla bohatý doprovodný program včetně worskhopů.

{youtube}SB38wRlP_R4{/youtube}

U příležitosti výstavy jsme všem třem ilustrátorům položili tři otázky, na které nám všichni ochotně odpověděli:

1)    Proč jste se rozhodl(-la) stát se ilustrátorem.
2)    Jaký příběh, kniha se Vám ilustrovala nejlépe.
3)    Co Vás na Vaší práci nejvíce baví.

Tomáš Řízek:

1)    odmalička jsem rád kreslil. A ta záliba mi zůstala až dodnes. Ilustrační tvorba se stala neodmyslitelnou součástí mého výtvarného projevu.  Na ilustracích mne fascinuje provázanost obrazu a textu, který ilustrátor nemusí jen popisovat, ale může i rozvíjet či doplňovat.
2)    každý příběh je jiný a každému věnuji stejné úsilí.
3)    práce na ilustracích pro mne jednoduše znamená, že si tak i v mém dospělém věku mohu hrát. Toho si velice cením. Pak také samozřejmě se mi líbí možnost prostřednictvím obrazů či ilustrací vyjadřovat svůj názor na svět. To by ale podle mne mělo být cílem každého ilustrátora.

Yu-Han Lin:

1)    Protože ráda kreslím a píši povídky. Vyjádřit něco obrazem je pro mě nejen zajímavé, ale považuji to také za výzvu.
2)    Ráda kreslím zvířata a fantasy.
3)    Hluboce mě ovlivnil Italský malíř Roberto Innocenti. Jeho díla jsou pečlivě propracovaná. Jediný obraz je s to vyjádřit celý příběh. Je to velmi schopný vypravěč mluvící k nám prostrednictvím obrazů. A toto je i mým cílem, o který stále usiluji.

Vanny Pon:

1)    Od mala jsem ráda malovala, od náčrtků jsem se přesunula k odbornému studiu akvarelů, absolvovala jsem studium na umělecké universitě. Postupně jsem si rozšiřovala znalosti a porozumění malbě, ale vždy jsem uvažovala nad tím, jak umění více přiblížit lidem, což mě dovedlo až k ilustracím.Obrazem je možné sdělit to, co slova nedokáží vyjádřit, jediný obraz představuje celý příběh. Největší zadostiučinění pociťuji, když vidím soustředěný výraz člověka ponořeného do světa fantazie. To je pro mě také největším přínosem studia umění.
2)    Pro mě každý příběh znamená novou výzvu, proto nemám žádný žánr, který bych preferovala, všechny jsou pro mě zajímavé.
3)    Nejvíce mě ovlivnila moje maminka.Když jsem byla malá, všimla si mého nadání pro malování a všemožně mě v tom povzbuzovala. Studium trvalo více jak dvacet let a ona mě nejen podporovala, ale také si zachovávala neustálý zájem o umění a lásku k němu. Když tvořím, dokáže mě překvapit novými neotřelými nápady. I když je často není možné použít, přesto jsou zdrojem nové inspirace. Je v tom mnoho zajímavého.

The post Ilustrátor Tomáš Řízek vystavoval na Tchaj-wanu s Yu-Han Lin a Vanny Pon first appeared on Čítárny.