Nejzajímavější Němec, o jakém jsem kdy četl, byl Robinson, míní hrdina wallaceovky Černý opat a slyší námitku: „Měl jsem podobné charaktery za typicky anglické.” “Ne, byl Němec. A jeho otec kupec z Brém. Brémy jsou v Německu.“ Tolik Edgar Wallace. Ale není to úplně pravda.

Uvádí jen polovinu pravdy, a tak dočtěme:
„Má matka byla Angličankou. Z dobré rodiny.“ A Defoeovi (asi 1660-1731) předkové? Přišli z Vlámska. On sám se však jako host nechoval. Už v první významnější satiře Čistokrevný Angličan (1700) nazývá místní obyvatelstvo „nejzparchantělejší rasou bastardů, co kdy žila“ a „míchanými vejci všech národů“.

Kariéru Defoe zahájil tím, že se dobře oženil (1684). Pak se kupodivu postavil králi. Asi však ne kupodivu, ale pouze na oko.
Když povstání potlačili, popravili jen jeho tři spolužáky, a tak záhadně Defoe vyvázne ještě mnohokrát. Prokazatelně byl i konfidentem krále Viléma, ale jinak zkoušel mnohé: Dovážel tabák. Najímal lodě a stavěl je i pojišťoval(bankrot 1692). Prodával galanterii, ale společník prý ho okradl. Vedl cihelnu a vyhořela. Tchánovi pomáhal v obchodě s vínem, dělal do ústřic, do soli, do sýrů, do vlny, do lnu. Neúspěšně pěstoval cibetky. Podpořil stavbu ponorky, která marně plula pro poklad. Vybíral daně. Radil královně se zahradou. Řídil královskou loterii (1695) a byl švihák, vyhlášený. Rozhazoval. Spekuloval. Měl domy. Pozemky.

Pak zas čelil žalobám a mizel za mřížemi a kvůli věřitelům nakonec „pošel“ v úkrytu a byl pohřben pod jménem Dubow. Nesymbolizuje to snad nejlépe i jeho pravou „práci“? Vždyť byl i donašeč. Udavač! Organizátor výzvědné služby. Podle mnohých byl i jedním ze zakladatelů Britské tajné služby. (viz knihy P.R. Backscheider: Daniel Defoe and Early Modern Intelligence, 1996 // S. Peterson: Defoe and Westminster 1696-1706 pozn. redakce)
Co asi úspěšný tajný agent putoval Skotskem i Evropou v přestrojení a pod řadou jmen (kapitán Turner) a jindy se jako špicl vtíral do redakcí, aby tam kradl rukopisy! „Jako by si však některé z intrik i vymýšlel jen tak pro zábavu,” žasne encyklopedie špionáže a možná to signalizuje další Defoeovu schopnost.

Vše, co zažil, využil. Jak? Popsal to a prodal. A tak nám zanechal díla Dokonalý anglický obchodník i Úvahy nad pouličním lupičstvím i Politické dějiny ďábla. A když už je psal, měnil se v moralistu. A byl tak zažraný puritán, až to badatelé interpretují jako rafinovanou ironii…

Daniel Defoe na pranýři. Obraz: Anonym z roku 1862.

Jonathan Swift (1667–1745) ho však jednoduše nazval ničemou a „nesnesitelným dogmatikem“.
Sám stvořil, jak víme, fantaskní Gulliverovy cesty (1726), avšak jeho politický protivník svedl realitu sugerovat daleko záludněji, když mystifikoval a byl mistrem v řetězení detailů budících dojem seriózna. Schopnost balamutit Defoe rozvinul až do umění, jak dosvědčuje i jeho novinářská kachna o „zkáze“ ostrova Sv. Vincenc (1718). Je šokujícím, jak se právě i díky notorické prolhanosti stal uznávaným zakladatelem moderního románu.

Knih, letáků a článků napsal 1850, do rozsáhlejších děl se však pustil až před šedesátkou – a začal „literaturou faktu“, jak bychom dnes nazvali dokumentu.
Kapitán Avery aneb Král pirátů (1719). S pomocí fantazie ho pak Defoe předělal, a tak vznikl Život, dobrodružství a pirátské činy slavného kapitána Singletona (1720).
Mezi dalšími jeho díly se skví i slavná kniha s věru kratičkým titulem Štěstí a neštěstí slavné Moll Flandersové.
Ta se narodila v newgateském vězení, a nepočítaje dětství, byla za 60 let přepestrého života 12 let prodejnou děvkou, pětkrát se vdala (z toho jednou za svého bratra), 12 let byla zlodějkou, 8 roků žila ve Virginii deportována za krádeže, až posléze zbohatla a zemřela jako kajícnice (1722).

A Robinson? Vyšel přesně 25. 4. 1719 a jeho půvabně překotnou formu naprosto nelze napodobit.
A ducha? Už vůbec ne. Plný titul zní:
„Život a nezvyklá a překvapující dobrodružství Robinsona Crusoea z Yorku, námořníka, který prožil 28 let na neobydleném ostrově Ameriky, blízko ústí řeky Orinoko, když byl vyvržen na břeh po ztroskotání lodi, při němž zahynuli všichni muži kromě něho. S vylíčením toho, jak byl nakonec podivně zachráněn piráty. Psáno jím samým…”
Přičemž pokoutné vydání z podzimu 1719 záhadně dodává: „Doručeno příteli.”

První vydání z roku 1719.

Jak vlastně Robinson vznikl?

Existuje teorie, že autor pouze ukradl a upravil dílo (Robinson) státníka Roberta Harleye, pro něhož pracoval a jehož zradil.
Sám Defoe však prohlašoval něco jiného:
Jde o alegorickou autobiografii a tři klíčové scény (útěk, ztroskotání, šlépěj) jsou metafory. Co přesně znamenají, ovšem neupřesnil, a ztroskotání tak lze ztotožnit jak s mladickým odchodem z akademie (tady sedí věk), tak se zmíněným bankrotem. A od bankrotu do napsání Robinsona skutečně uplynulo právě 28 let, přičemž v půli onoho období si Defoe poznamenal:
“Už čtrnáct roků žiji v ústraní za útoků a svárů, většinu času odloučen od rodiny.”

Tady však připomeňme i známý lapsus. Robinson žil na ostrově 27 let (24 sám), ale Defoe jich napočítal 28 a dal to i do názvu.
Vážil si asi času, a tak jednou nahozené víckrát nečetl, na to měl příliš nepokojného ducha a po nečekaném úspěchu ihned vydal i Další dobrodružství Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života (20. 8. 1719). Hrdina (už 70 let) se vrací se synovcem na ostrov, urovná tam poměry a pluje do Brazílie, ale cestou ztratí v řeži s Indiány Pátka. Pak je na Madagaskaru svědkem, jak jeho synovec masakruje domorodce, a dá najevo znechucení. Musí proto opustit loď, ale v Indii se spřátelí s anglickým obchodníkem. Podnikají plavby do Indonésie. Při třetí je považují za piráty a zaženou do Číny, odkud se Robinson vrátí přes Sibiř.

Ilustrace z prvního vydání knihy z roku 1719, která vyšla pod názvem: Serious reflections during the life and surprising adventures of Robinson Crusoe

Třetí díl Vážné úvahy během života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoea (6. 8. 1720) už je sešpendlen jen z úvah pro časopisy a překvapeně čteme:

„Pravý poustevník nepotřebuje ostrov. Má ho v sobě… Tím nejostudnějším hříchem je lhaní a vymýšlení historek. Ne však vytváření podobenství.“

Pak autor-Robinson ostře zaútočí na celý pohanský zbytek světa:

„Nemyslím, že by se náboženství mělo hlásat mečem, ale kdyby se tak evropská knížata spojila! Jak snadno by smetla Turky. Persii. A vyhladila jméno Mohameda, toho nejhoršího podvodníka. Spojme se proti pohanství a divošská část lidstva spočine na kolenou. Válka přinese věčnou čest dobyvatelům.“

Načež Robinson těchto názorů putuje sluneční soustavou a najde rozumný život, byť jenom na Měsíci. Na Satana však naráží všude a…

„jeho nespočetné legie jsou nepřetržitě zaměstnány. Oponují Bohu a vládnou divošství obou Amerik i Tatarů i Číně a Japonsku a Africe. Tam všude Satan zaměstnává miliony poslů. A mnozí byli i na mém ostrově. Copak by se tam jinak lidojedi vraceli přes moře? Až z takové dálky a jen aby žrali jeden druhého?“

Kvalitními ilustracemi doplnil knihu Robinson Crusoe i známý malíř a ilustrátor František Tichý (1896 – 1961)

Robinsona II a III nekomentuji, ale ten úvodní se stal neuvěřitelným bestsellerem. Jen roku 1719 vyšel devětkrát, a to včetně vůbec prvního případu dějin, kdy byl nějaký román tištěn na pokračování v novinách.

Další knihy s tématem Robinsona
V Německu dílo zpracovali G. A. Grabner a J. H. Campe, jehož „Mladší Robinson“ (1779–1780, 2 díly) vycházel od roku 1797 opakovaně u nás – a žánr robinsoniád vzkvétal. Klasikou se stal Švýcarský Robinson (autor J. D. Wyss, 1812) i Kormidelník Vlnovský (F. Marryat, 1841) i Korálový ostrov (R. M. Ballantyne, 1857), oddaný přítel E. A. Poea, kapitán Thomas Mayne Reid (1818–1883) napsal Nejnovějšího Robinsona (česky 1854) a Francouz Gustave Aimard (rovněž 1818-1883) Alpského Robinsona (1888, česky 1913) a vznikl Dvanáctiletý Robinson (Mollarová) i Robinson písků (de Mirvallová).

Česká díla inspirované Robinsonem.
Houška: Dvacet měsíců na pustém ostrově (1874), Doucha: Robinson a jeho divodružné příhody (1875), Šulc: Robinson (1872), týž: Malý Robinson Crusoe (1885), Anderlík: Český Robinson Crusoe (1886), týž: Robinsonka (1893), týž: Robinsonka na Balkáně (1893), Klostermann: Robinson na Otavě (1911), Hanuš: Robinson na Želetavce (1929), Thiele: Robinzon Véna Kuk (1948), Pleva (vykrádaje Grabnera): Robinson Crusoe (1956).

Poněkud groteskní charakter mají ilustrace Robinsona od Adolfa Borna (1930)

A ještě připomínka: Ten, kdo dá žánru název, ho ještě nemusel vynalézt. To je i Defoeův případ a už např. kniha Henry Nevila Pinesův ostrov (1668) byla pravou předlohou Wyssova Robinsona…
Nicméně je pravda, že už zapadly příběhy ZCELA osamělých trosečníků z časů „před Robinsonem“.
A ještě něco? Že jsem opomněl Alexandra Selkirka (1676–1721)? A že ten přece žil na ostrůvku Juana Fernandeze (1704-1709)?
Ale ne. A každá souvislost už je dnes prokázaným mýtem. Ostatně srovnám-li osudy obou trosečníků, zbude mimo pobytu na opuštěném ostrově jen jediný společný aspekt. Kozy… A právě ty v deltě Orinoka (kam Defoe ostrov lokalizuje) dozajista nikdy nežily.

The post Daniel Defoe. Novinář grafoman, udavač, špion, obchodník. Historie knihy Robinson Crusoe z roku 1716 first appeared on Čítárny.

Po Malém princi našel světoznámý ilustrátor inspiraci v další dětské knížce, tentokrát anglické provenience: Robinson Crusoe.
Jeho titul ovšem nese název jen Robinson. A protože původní Robinson Crusoe Daniela Defoe ani snad nebyl určen dětem a je napsán poněkud složitěji, pro děti ho upravil velmi dobře J. V. Pleva, a rovněž Petr Sís pro své vydání volil svou zkratku a své vlastní, osobité převyprávění.
Hezký zážitek s opravdu krásnou obrázkovou knížkou!

Vydala Raketa v produkci Nakladatelství Labyrint, 2017

The post Robinson. Obrazová kniha Petra Síse, inspirovaná světovou klasikou Defoa first appeared on Čítárny.

Příběh Robinsona, který ztroskotal na pustém ostrově, četl snad každý kluk. Kniha Robinson Crusoe, kterou napsal Daniel Defoe, je natolik populární, že se objevili i různé spekulace o pravdivosti příběhu jako takového, ale také skutečnosti, týkající se samotného napsání knihy. Poslední, velmi zajímavé postřehy, publikoval ve své knize Seeking Robinson Crusoe (Hledání Robinsona Crusoe) populární cestovatel, spisovatel a filmař Tim Severin.

Tim Severin ve své knize Seeking Robinson Crusoe – tedy Hledání Robinsona Crusoe (vydalo nakladatelství Pan Macmillan v roce 2002) dosti přesvědčivě tvrdí, že všechno je jinak. Severin se totiž zabývá psaním knih o skutečných historických událostech. Napsal mimo jiné knihy o Odysseovi, Sindibádovi, Moby Dickovi, Křižácích a mnoho dalších…

Romantizující pojetí Robinsona a Pátka od anglického malíře a ilustrátora Charlese Dollmane (1851 – 1934)

Ve svém novém pátrání si vzal Severin na mušku postavu skotského námořníka Alexandra Selkirka, který byl opravdu zachráněn na začátku osmnáctého století z pustého ostrova. Jenže všechno bylo trochu jinak, než jak je psáno v knize.
Na výpravě do španělských držav v Americe, Selkirk se nesnesl s kapitánem a nechal se dobrovolně vysadit na ostrově několik set mil od chilských břehů, kde zakotvili kvůli doplnění zásob vody a potravin. Selkirk ale počítal s tím, že na ostrově, který ležel obvyklé trase britských pirátských lodí při výpravách do Pacifiku, někdo brzy zakotví. Trvalo to však 4 roky, což je podstatný rozdíl od 28 roků, který mu přisoudil Defoe. Navíc se příliš nesnažil farmařit nebo dokonce chovat kozy, ale jen čekal na loď. Ta když připlula a vzala Selkirka na palubu, odplula do Británie. Tam se stal Selkirk, v roce 1711, rázem velmi populární postavou, diky tomu, že se jeho příběh hodně medializoval, řečeno dnešní hantýrkou.

Severin si o tom vlastně přečetl, protože i v tehdější době se o plavbách dosti psalo.
Dokonce na palubě lodi, která zachránila Serkilka byli dva důstojnáci, kteří jeho příběh sepsali a publikovali. A tak dřív, než Defoe začal psát svůj příběh, mohl si jich přečíst dokonce hned několik. Severin jich objevil sedm.
Defoe tak jednoduše okopíroval to, co už bylo napsáno a první vydání knihy, v roce 1719, tedy osm let po návratu Selkirka do Británie, bylo vlastně jednou z prvních doložených pirátských kopii knih )))

V Česku nejznámější ilustrace Robinsona od Zdeňka Buriana (1905-1981)

Ve své knize Severin poukazuje i na další literární zdroje, z kterých Defoe čerpal. A těmi byly kupodivu pirátské memoáry, které byly ve své době velmi populární.
Příběh Pátka tak objevil v jednom příběhu, který popisuje zážitky jednoho ze středoamerických Indiánů, kteří se nechávali najímat britskými piráty, aby pro ně lovili ryby. Piráti ho ale zanechali na pustém ostrově, (mimochodem šlo o stejný ostrov, na kterém se o několik let později trápil Selkirk), protože se tam nečekaně objevily tři válečné španělská lodi, před nimiž museli uprchnout. Indián byl právě na lovu ve vnitrozemí a nikdo ho nemohl varovat. Vyzvedli ho až za několik let.

Zdá se však, že hlavní inspirací byla pro Defoa kniha Henriho Pitmana,ve které autor popisuje útěk  z nucených prací na ostrově Barbados v roce 1687, při kterém plul stovky kilometrů mezi Karibskými ostrovy.
Je v ní totiž až příliš podobností s příběhem Defoa. Například Pitman popisuje, jak koupil na jednom ostrově černého otroka, jak lovil želvy, jaký měl strach z lidojedů a nakonec Pitman utíká z posledního ostrova s piráty, stejně jako Robinson. Mnohé detaily se pak objevují v knížce Defoa.

Navíc je zajímavé, že nakladatelství, které vydalo jako první Robinsona, sídlilo na stejné adrese, kde Pitman po návratu prodával své patentní a zaručené medicíny. 
A ještě jedna pikantnost. Pitmanovu knížku, která se jmenovala “Vylíčení velkého utrpení a podivných dobrodružství chirurga Henryho Pitmana” vydal nakladatel, který byl otcem nakladatele Robinsona Crusoe, který knihu pojmenoval podobně: “Podivná, překvapivá dobrodružství Robinsona Crusoe”.

Cover knihy Robinson Crusoe z roku 1881.

The post Defoův román Robinson Crusoe je pirátská kopie. Tim Severin o tom vydal knihu first appeared on Čítárny.

Francouzský spisovatel Michel Tournier (1925 – 2016) charakterizuje sám sebe jako vypravěče. Příběhy, jež nám předkládá, nestvořil sám. Jsou to všeobecně známé náměty z mýtů a pohádek, které spisovatel ve svém vlastním podání obohacuje o nové rozměry, přetváří je a převrací. První Tournierova kniha z roku 1967 Pátek aneb lůno Pacifiku byla novou interpretací Robinsona Crusoea od Daniela Defoe.

Přesvědčen, že hodnotné literární dílo má být dost výstižné, stručné a jasné na to, aby ho mohly číst i děti Tournier po několika letech sám přepsal svůj první román na verzi pro malé čtenáře, kterou nazval Pátek aneb vítězství divočiny. V českém překladu byla tato verze vydána nakladatelstvím Albatros v roce 1977.

Jak je vidět hned z názvu, Tournierova pozornost se soustřeďuje na Pátka, divocha, jehož u Defoa Robinson zachrání a jehož následně „civilizuje“.
Tournier v jednom svém rozhovoru řekl, že pro Daniela Defoe Pátek nebyl plnohodnotným člověkem a že Defoe byl opravdovým rasistou – všemi dobrými vlastnostmi nadělil pouze Robinsona a Pátkovi nechal jenom uši, aby mohl poslouchat Robinsonova ponaučení. A že my Evropané bychom neměli opovrhovat Pátkem, ale mohli bychom se od něho mnohému přiučit.

Děj Tournierovy knihy ze začátku opakuje Defoův příběh jen s menšími obměnami. Jeho Robinson například neztroskotá na ostrově v Karibiku, tak jako je tomu u Defoa, ale v Pacifiku, což je místo, kde byl vysazen na pustý ostrov skutečný námořník Alexandr Selkirk, prototyp literární postavy Robinsona. Jeho první myšlenkou není najít si obydlí, ale dostat se z ostrova co nejdřív pryč.

Tournierův Robinson věnuje své první dny po ztroskotání vyrábění světelných a kouřových signálů, kterými by upoutal pozornost případné lodi, která by jela kolem a stavbě loďky, kterou by se zkusil sám dopravit na pevninu. Poznání, že z ostrova jen tak neuteče a že na něm zůstane uvězněný v úplné izolaci je trpké a Robinson při něm málem přijde o rozum. V naprosté beznaději sejde až na úroveň zvířat a rochní se v bahně močálu se stádem prasat pekari, odkud po večerech vychází po čtyřech omámený výpary ze zahnívajících rostlin, krmí se přímo ze země a nesmývá si z těla bahno, které na něm uschne a speče se v tvrdou zvířecí masku.

Až jednoho dne Robinson zažije halucinaci, kvůli níž se málem utopí. Tato příhoda se stane pro něho vážným varováním, po němž se rozhodne už nikdy nepodlehnout zoufalství a předcházet mu usilovnou prací a organizací svého času a života na ostrově. Od této chvíle následuje popis několika let, kdy racionální člověk vybavený pouze svým rozumem a důvtipem spoutává divokou přírodu, vtiskuje řád prvotnímu chaosu, kultivuje půdu a rostliny, ochočuje a pak i chová zvířata.
Přesně v duchu díla Defoa a v duchu klišé, které je stále živé jako modla dnešního západního člověka se Robinson stává symbolem vítězství lidského ducha nad divočinou a triumfu „selfmademana“, který se vypracoval prakticky z ničeho svou nezdolnou pílí, podnikavostí a metodickou prací a usměrnil přirozený tok věcí do koryta tak, aby mu nesl hmotné statky.

K vystavění miniaturního modelu západního světa Robinsonovi poslouží všechno to, co dokáže zachránit z vraku ztroskotané lodi Virgínie. Z těchto omezených zdrojů začne znovu rekonstruovat a budovat svůj svět – takový jaký ho zná ze své domovské Anglie. Už na těchto stránkách zaznívá Tournierovská ironie – Robinson převeze z vraku na břeh kromě všeho ostatního také truhlu s mincemi a postaví si vedle obytného domu a hospodářských budov ještě banku, ačkoliv na pustém ostrově jsou mu jak peníze, tak banka k ničemu.

Kromě smysluplných úkolů a povinností si ukládá také takové, jež hraničí s absurditou
– například každé odpoledne vychází „provést sčítání mořských želv, z nichž každá má své matriční číslo“. Po úspěšném zasetí semen a prvních sklizních se rozhodne, že si neupeče chléb, ale bude hromadit zásoby, jak nejdéle to půjde. Tournier sice vysvětluje toto rozhodnutí přímo lakotou, ale já bych spíš řekla, že v tuto chvíli Robinson jen ještě pořád jedná podle svých zažitých představ ze starého světa. Na exotickém ostrově není nutné si dělat zásoby, protože klima je příznivé, ale ve starém Robinsonově světě, v chladné Anglii, jich bylo opravdu potřeba, pokud člověk chtěl přežít dlouhé a těžké zimy. Pro Robinsona jsou zpočátku znalosti o jeho původním světě jedinou normou a ani ho nenapadne, že by mohly existovat i jiné možnosti.

Velmi hezkým Tournierovým obohacením příběhu je emocionální podpora, kterou ztroskotanci skýtá během prvních let na ostrově jeho pes Tenn. Pes je mu velkou oporou v osamělosti a dává mu lidské pocity jako přátelství a umění se radovat. Od svého psa se Robinson naučí znovu usmívat:

„Robinson nikdy nebyl marnivý a nikdy mu nedělalo zvláštní potěšení točit se před zrcadlem. Už dlouho se mu nestalo, aby ho něco tak překvapilo: Vytáhl totiž z lodního kufru zrcadlo a po dlouhé době zase spatřil svůj obličej. Ve skutečnosti se ani tolik nezměnil, až na to, že mu narostl dlouhý vous a na tváři se objevilo plno nových vrásek.
Přece jen se ale něčeho vylekal: svého vážného výrazu, jakéhosi smutku, kterého se nemohl zbavit. Pokusil se o úsměv. Bylo to otřesné, když se přesvědčil, že se nedokáže usmát. Marně se nutil a pokoušel se usilovně mhouřit oči a zdvihat koutky úst. Nedokázal to. Už se neuměl smát. V té chvíli cítil, že má tvář jako ze dřeva, že nosí na tváři nehybnou masku, která ztuhla do mrzoutského výrazu.
Přemýšlel o tom důkladně, až objevil, co se to s ním stalo. Bylo to proto, že byl na ostrově sám. Už dlouho neměl nikoho, na koho by se mohl usmívat, a tak už to ani nedokázal. Když se chtěl zasmát, svaly ve tváři ho neposlechly. Pořád a pořád se díval do zrcadla na ten svůj tvrdý a přísný výraz a srdce se mu svíralo zármutkem. (…)
Vtom Robinson pohlédl na Tenna. Myslel si, že se mu to asi jenom zdá: Pes se na něho usmíval! Černá psí tlama se křivila k jedné straně a bylo vidět obě řady zubů. Zároveň se Tenn komicky nakláněl hlavou na stranu a ironicky mžoural ořechově hnědýma očima. Robinson oběma rukama objal tu velkou chlupatou hlavu a oči mu zvlhly dojetím. A v tu chvíli mu takřka neznatelné chvění začalo poškubávat koutky rtů. Tenn si zachovával svůj výraz a Robinson jej hltal pohledem, aby se od něho zase naučil smát.“

Když na ostrov přibude Pátek, je hned vtažen do miniaturního modelu západního světa vystavěného Robinsonem. Po způsobu bílého muže si z něj Robinson hned udělá otroka. V jeho očích je Pátek podřadná bytost a ani si nezaslouží mít lidské jméno: „Robinson dlouho přemýšlel, jak Indiána pojmenovat. Jako dítěti divočiny mu nechtěl dát obvyklé křestní jméno. Nakonec se rozhodl pojmenovat ho podle dne, kdy se ho ujal. A tak druhý obyvatel ostrova dostal jméno Pátek.

„Robinson byl spokojený, protože měl konečně někoho, komu mohl přidělovat práci a koho mohl učit civilizovanému způsobu života. Pátek nyní věděl, že všechno, co pán poroučí, je dobré, a všechno, co zakazuje, je špatné. Je špatné sníst víc, než kolik určil Robinson. Je špatné kouřit z dýmky nebo chodit nahý či se schovávat a spát, když se má pracovat. Pátek se naučil být vojákem, když se pánovi zachtělo být generálem, dělal mu ministranta, když se pán modlil, stával se zedníkem, když stavěl, nosičem, když cestoval, nadháněčem, když lovil. A když Robinson spal, odháněl od něho mouchy.

Robinson měl ještě další důvod k spokojenosti. Teď už věděl, co dělat se zlatem a s mincemi, které zachránil z Virgínie. Začal dávat Pátkovi plat, a to půl zlatého sovereignu měsíčně. Za ty peníze si zase Pátek kupoval jídlo navíc nebo běžné drobné potřeby, pocházející rovněž z Virgínie, anebo si jednoduše koupil půldenní volno. Celý den volna se koupit nedal.“

„Zdálo se, že všechno je v nejlepším pořádku. Ostrov, zalitý sluncem, vzkvétal, vzkvétalo hospodářství, stáda, sady a každým týdnem rostly nové stavby. Pátek těžce pracoval a Robinson vládl jako pán. Stárnoucí Tenn si dopřával čím dál tím víc odpočinku.
Ve skutečnosti se ale všichni tři nudili.“

Pak nastane bod zlomu, od něhož se příběh podaný Tournierem už radikálně liší od vyprávění, které nám zanechal Defoe.
Pátek chodí kouřit tajně schovaný v jeskyni se zásobami, protože to má od pána zakázáno. Když jednoho dne zaslechne blížící se hlas rozhněvaného Robinsona, rychle odhodí zapálenou dýmku někam dozadu, aby nebyl přistižen při činu. Dýmka dopadne na čtyřiceti soudcích střelného prachu zachráněných z Virgínie a obrovský výbuch rozmetá na cimpr campr veškerý model západního světa, který tak pracně vybudoval Robinson.
Dva předměty civilizace zapříčiní při svém náhodném střetu její zánik, civilizace se v podstatě zničí sama svými výtvory. Nejsou už chlévy, ani banka, ani obytný dům, ani zásoby, ani pracovní nářadí – všechno je pryč.

A v ten moment se role obrátí, už ne Robinson poučuje Pátka, co je správné a jak se věci mají dělat, ale naopak Pátek jako domorodec začíná učit Robinsona jak přežít v divočině pouze z daných zdrojů. Ukáže mu tuzemské způsoby lovu, obživy a upravování jídel a naučí ho přizpůsobit se přírodě, místo aby si ji podřizoval a přetvářel ji podle svých představ.
Pod vedením Pátka se v druhé části knihy Robinson musí odnaučit od všeho, co si přinesl s sebou ze svého starého světa a začít se učit znovu. Zde v plné síle zaznívá morální poslání autora: musíme umět ocenit myšlení a praktiky jiných kultur, není správné se domnívat, že náš způsob života a naše kultura jsou lepší nebo nadřazené druhým, musíme umět chápat a uznávat ty, kdo jsou jiní než my. Tournier přitom neidealizuje původní kulturu a společenství Pátka, naopak.
Sám píše, že Pátek byl svým kmenem určen k obětování kvůli tomu, že byl míšenec, Indián s příměsí černošské krve:

„Pokožku měl temnější a podobal se spíše černochu než Indiánovi. To byl asi důvod, proč ho označili za viníka, neboť lidské skupiny ze svého středu vyvrhují ty, kteří se nepodobají ostatním.“

Robinson ale odhodí předsudky a na konci příběhu už není pánem Pátka, je jeho bratrem.
Změna Robinsonovy povahy a postoje k Pátkovi se odráží i ve změně jeho fyzického vzezření, Angličan jako by „omládne“. „Pokud jde o Robinsona, změnil se k nepoznání. Dříve nosil velice krátké, takřka vyholené vlasy a naopak dlouhý vous, v němž vypadal jako dědek. Vousy, stejně při výbuchu ohořelé, si ostříhal, ale nechal si narůst vlasy, takže měl hlavu celou pokrytou zlatými kadeřemi. Hned také vypadal mladší, skoro jako Pátkův bratr.“ Omládnutí se netýká jen Robinsonova vzhledu, ale také ducha. Jelikož Pátkův způsob života v souladu s přírodou není zatížen zbytečnými pracovními úkony a rozvrhy, zbývá dvěma společníkům spousta času pro hry a zábavu.

U Tourniera je Pátek jako primitivní Indián obdařen dětskostí vědomí, schopností stále něco tvořit a na něco si hrát a vychutnávat si radost okamžiku.
Tuto dětskou nevinnost od něj Robinson postupně přejímá a tím se jakoby symbolicky navrací do dětství, do časů her a bezstarostného vnímání a objevování světa neboli jinak řečeno – do Ráje. Ostrov vůbec jako izolované odlehlé místo navozuje asociaci s rajskou zahradou, s místem blaženství a věčného mládí.

Proto když po 28 letech života v odloučení u ostrova konečně zakotví loď s bílými lidmi je Robinson nakonec zklamán.
Doví se od kapitána aktuální datum a je překvapený kolik času uplynulo od jeho ztroskotání. Nechce uvěřit, že už je mu padesát, necítí se na tolik a ani na tolik nevypadá – cítí se mladý. Muži z posádky se mu svou krutostí, chamtivostí a hádkami o peníze zdají odporní. Se znechucením poslouchá nadšený výklad pomocníka kapitána o vzkvétajícím obchodu s černými otroky a dochází mu, že už nechce být jako tito muži a že raději zůstane s Pátkem na ostrově:

„Josef a Hunter mu bezděčně prozradili, že je mu padesát. Kdyby s nimi odešel, nebyl by ničím jiným než starým mužem se šedivými vlasy a s důstojným vzezřením. A stal by se z něho hlupák a zlý člověk, jako jsou oni.“

Jenomže Pátek je při své dětské naivitě okouzlen nádhernou rychlou plachetnicí a vidinou nového světa a v noci tajně uteče na loď. Ubohý Pátek, který nemá zkušenost se západním světem ani netuší, že u bílého muže jsou lidé jiné barvy pleti prodáváni za nelidských podmínek jako otroci. Robinson je z útěku Pátka a z vyhlídky jeho budoucnosti jako otroka zdrcený a pomýšlí na sebevraždu.
Ale ukáže se, že na ostrov zběhl z lodi kvůli nelidskému zacházení dvanáctiletý plavčík a že Robinson tedy nezůstal sám. Má nového druha, kterého může naučit všechno to, čemu se kdysi sám naučil od Pátka.

Tournierovo přepracování slavného Robinsonova příběhu staví tolik otázek a témat k zamyšlení, že jistě nikoho nepřekvapí skutečnost, že tato útlá knížka je již mnoho let na seznamu francouzské školní četby. Text je velice odlehčený a jednoduchý a k zvláštnostem autorova stylu patří například jeho občasná „vystoupení z příběhu“ a obrácení se přímo k dětskému čtenáři s krátkými a věcnými vysvětleními nějakých předmětů nebo jevů:

„Divoká zvířata, která ještě nikdy nespatřila člověka, před ním neutíkají. Naopak. Když se s ním potkají, zvědavě si ho prohlížejí.“
„Vampýři jsou obrovští netopýři s rozpětím křídel až pětasedmdesát centimetrů. V noci se nehlučně snášejí spícím zvířatům na hřbet a sají jim krev.“
„Šíp se skládá ze tří částí: z hrotu, dříku a opeření. (…) Pro účinnost šípu není nic důležitějšího než poměr mezi váhou hrotu a váhou opeření.“

Kromě morálního posláni o respektování jiných ras a kultur kniha má také hlubší sdělení: skutečným zrcadlem, které nám věrně nastaví odraz naší podoby není ta tretka, před kterou jsme zvyklí se nakrucovat, ale pohled jiného člověka. Bez možnosti se zhlédnout v očích druhého ztrácíme samotnou podstatu své lidskosti.
„Zůstat člověkem je hrozně těžké, když nemáte nikoho, kdo by vám v tom pomáhal,“ píše Tournier.

Michel Tournier / PÁTEK aneb VÍTĚZSTVÍ DIVOČINY / Ilustrovala Zdeňka Kabátová -Táborská / Přeložil Jaroslav Smetana
vyd. Albatros, 1977, 100 stran

Doporučujeme také od stejného autora: Pátek aneb Lůno Pacifiku, Červený Kostelec-Pavel Mervart, 2006, přeložil Michal Pacvoň

The post Tournierův Robinson a Pátek. Vynikajícím způsobem převyprávěný klasický příběh Defoa first appeared on Čítárny.