Spisovatel a malíř Ladislav Stehlík svým poutavým vyprávěním ve své trilogii Země zamyšlená se stává jedním ze stěžejních autorů jihočeské regionální literatury. Stěží se jí jiná kniha vyrovná neuvěřitelnou šíří záběru, bohatostí kulturně-společenských odkazů, ale především skutečným a nezištným láskyplným vztahem k domovině.

Text se někdy ve své úzké provázanosti s krajinou, s její geografií a historií, ale především s lidmi, kteří v Jižních Čechách pracovali, tvořili a žili, stává pro přemíru kulturně-historických referencí poměrně čtenářsky náročným. Lyrická hloubka Země zamyšlené tím samozřejmě nijak neztrácí na působivosti, ale čtenář, není-li se zmiňovanými fakty důvěrně obeznámen, přichází o Stehlíkův text jako zdroj informací o místech, lidech a jejich díle.

Proto vzniká tento projekt elektronické verze Země zamyšlené: plně využívá možnosti tohoto média a kromě vlastního textu nabízí postupně budovanou databázi popisovaných míst včetně propojení s mapovou částí, encyklopedických údajů (kde jen lze, využívá Wikipedii) a odkazů na další online zdroje.

Ať už si budete v Zemi zamyšlené jenom číst, anebo se rozhodnete vložit do rozsahem nemalého projektu i vlastní síly, bude vám snad dílo Ladislava Stehlíka nejen příjemným zážitkem nebo zajímavým poučením, ale především inspirací ve vztahu ke své rodné krajině.
S pocitem hluboké pokory a čisté lidské vděčnosti se raduj z každé chvíle, která ti bude ještě dopřána na těchto potulkách; poděkuj za všechno krásné, čím tě podarovala a nežádala od tebe nic, tvá země zamyšlená, než synovskou upřímnost, lásku a věrnost.

Všechny ilustrace Ladislav Stehlík

KNIHA ONLINE: http://www.zemezamyslena.cz/

Ukázka z knihy:

Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody – a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek. Věřte, není věci smutnější nad vypuštěný rybník v mlze – pohled oka slepého, zrcadlícího už jen stesk šedavých mračen. Loviště oblétají křídla křičících racků, kteří za snadnou kořistí se sletují z celé krajiny. Čvachtavý krok rybářské hlídky obchází okolí zúžených hladin a chlad bahna se prodírá až ke kostem. Nadchází doba rybolovů. Rybolov, to není jen tak lecjaká práce – rybolov je obřad. Má svůj čas, svoji zákonnost, své služebníky.

Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané.

A tradice rybářská – toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků “třecích”, v nichž se pěstuje plůdek, rybníků “výtažních”, v nichž roste “násada”, aby pak přezimovala v rybnících “komorových” a dorostla ve “vážnou” rybu v rybnících “hlavních”. Musíš také vědět, co je ryba “vážná”, “jednohorková” nebo “dvouhorková”, poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. “Rybou” rozumějí rybáři hlavně kapra – ale i ostatní užitkové ryby…

The post Ladislav Stehlík. Země zamyšlená. Poutavé vyprávění o české krajině -ekniha first appeared on Čítárny.

Spisovatel, básník a malíř Ladislav Stehlík by se v roce  2018 dožil 110 let. Je znám především svou ikonickou trilogii Zemí zamyšlenou, půvabnými obrázky z cest.
Málokdo ale ví, že jeho poezie je stále živá.

Ukázky z knihy Ať polaská, či trnem zraní z roku 1988.
Vybral a uspořádal Vladimír Janovic, s ilustracemi Vladimíra Tesaře v grafické úpravě Oldřicha Hlavsy.
Vydal Československý spisovatel v edici krásných tisků Bohemia.

Kolikrát ještě

Kolikrát ještě povede mne
Ta cesta mezi ořeším?
Kolikrát ještě, smrky temné,
se s vámi večer potěším?

Kolikrát ještě, kroky moje,
se zastavíte v kručinkách?
Kolikrát, zbaven nepokoje,
jda nepocítím žádný strach?

Kolikrát ještě rozhlédnu se
k šumavským horám modravým?
Kolikrát ještě dny tvé rusé
pod letním nebem pozdravím?

Kolikrát ještě prodlévavě
třpytivá jitra projdou mnou?
Žampión v ovse, špičky v trávě
vydychnou vůni houbovou?

Kolikrát ještě budu z tebe
naslouchat, kraji, vlnám žit?
Studánko žabí, ptačí nebe,
zde chtěl bych věčně ticho pít.

Studánka na naší louce

Nebesa zdvižená, baldachýn modrobílý,
užaslé oči ros.
Zelení koníci z trav prudce vyskočili
před chlapcem, jenž jde bos.

Má louko rozkvetlá! – Už posté vyslovuji
kosatec, toten, kmín.
V mých smyslech voní chlad, oblaka lehce plují,
chví se v nich úklon třtin.

Skloněný nad vodou , mnu v prstech hořkou mátu,
tvář jednu hledaje.
Proč není v zrcadle? – Úsměvem zářila tu…

Maminko! Maminko!

The post Ladislav Stehlík. Ať polaská, či trnem zraní. Poezie o kráse české krajiny first appeared on Čítárny.

Na doprovodných snímcích poznáváme ještě mladičkou autorku při její rozsáhlé kurátorské činnosti v galeriích u nás, ale též v Japonsku.
Dlouhá léta pracovala v Kabinetu pro teorii, kritiku a dokumentaci Svazu čs. výtvarných umělců a po tříleté novinářské činnosti ve Večerní Praze (1968 – 1970) si zvolila svobodné povolání. Podařilo se jí sepsat a vydat rozsáhlou knižnici o našich předních výtvarnících a ilustrátorech, samostatně pak o Karlu Štěchovi, Adolfu Bornovi, Radku Pilařovi, Ondřeji Sekorovi, Zdeňku Burianovi, Oldřichu Hlavsovi. V angličtině vyšla pak její kniha Česká avantgarda a český knižní design (1996).

Je nadále velmi činná jako členka výtvarných porot, zejména literatury pro děti a mládež, ale také aktivně působí ve vědecké radě Památníku Terezín.
Není výstavy, na které bychom Blanku Stehlíkovou nepotkali anebo od ní nečetli výtvarné recenze v novinách a časopisech. Tak jako její tatínek poznala za svůj život tolik známých a ctihodných osobností, že nutně dospěla k závěru napsat o těch, které důvěrně poznala a jejichž příběhy si zcela určitě najdou své čtenáře. Je jich celá šedesátka a Blanka Stehlíková o nich vypráví vskutku pozoruhodné, často groteskní či dobrodružné životní postřehy a události s nimi spjaté. Nechybí v nich humor a příslovečné výroky nebo obdivná uznání, co všechno autorka z vystavených artefaktů vyhádala a vyzkoumala.

Také si myslíme spolu s autorkou, že nastala ta správná chvíle, že sáhla do své paměti pro vzpomínky, které rozčlenila do pěti částí:
Čas dětství, Čas nadějí, Čas odpovědnosti, Čas ztráty iluzí a Čas otevřené opony.

Čteme o všech těch bojích a zápasech našich předních umělců v dobách zlých i dobrých, zlomených a napřímených, strastiplných a nadějných, ale nikdy se nevzdávajících a bouřlivě se vyjadřujících svými artefakty – věrně ilustrujících atmosféru, za jakých vznikaly.

Všechno to byli něčí žáci, kteří na své učitele tak rádi vzpomínají.
Moje setkávání s Karlem Svolinským, V čarovné zahradě Cyrila Boudy, Filemon a Baucis z Kouřimské ulice (o Radovanu Lukavském), Nerozluční Majka a František Černý, S Janem Rambouskem na hrázi věčnosti, Třináctá komnata Karla Müllera, Patriarcha Lev Šimák, Tis Jindřicha Chalupeckého, Král humoru Adolf Born, Evy Bednářové svět meditace i trýzně, Díky, Jene Kutálku až po výtvarnou redakci Albatrosu (bylo jich sedm), něžnou duši Vladimíra Komárka a k osamělému běžci Zdenku Seydlovi – to je pouze část těch nádherných kapitol, které padnou hned do očí a neubráníte se jejich okamžitému přečtení.
V tom je ostatně kouzlo vyprávění, čeho všeho si autorka všimla, co v ní zůstalo hluboko zakořeněno, čím ji dotyčná osobnost uchvátila, zaujala, povznesla, zušlechtila, ale též roztesknila či naopak rozesmála v prostředí, jež je též popsáno velmi věrným způsobem a se znalostí podrobností, o nichž nelze ani na okamžik pochybovat, protože tu osobnost autenticky dokreslují.

Od autorky zasvěcených kritik a recenzí je to zvlášť milé, že nám kromě zevrubného hodnocení tvorby přibližuje slavné autory a tvůrce z jejich lidské stránky, v jejich až mnohdy nechtěných či nezáviděníhodných situacích. Tady je ten půvab, za nímž si lze představit také neuvěřitelný rozsah autorčina spektra a jejího duševního bohatství.

Každému takovému autorovi, který prožil chvíle radosti i štěstí, chvíle zarmoucení a nadějí s lidmi, jež jsme sice poznali, ale pouze podle jejich díla a uměleckých činů, patří poděkování. Neponechává si vzpomínky jen pro sebe nebo – jak říkáme, nebere si je sebou do hrobu – nikoli oslavnou formou (jak se stalo módou psaní o současných celebritách), ale způsobem, který lze označit jako umění vyprávět, povídat si a svěřovat se svým posluchačům a čtenářům.

The post Blanka Stehlíková. Dcera malíře Ladislava Stehlíka o osobnostech naší kultury first appeared on Čítárny.

Proč začal spisovatel, básník a malíř Ladislav Stehlík ilustrovat své knihy sám? Málo se ví, ale to byl Josef Lada, který ho k tomu přiměl.
Když se po Ladově smrti obrátilo nakladatelství Albatros s prosbou, zda by zastaralé texty v Ladových veselých učebnicích nemohl nahradit novými, splatil „dluh“ dokonale a zasloužil se o to, že si přítelovy obrázkové „Učebnice“ našly cestu do knihovniček dalších generací.

V roce 1979 poskytl Ladislav Stehlík rozhovor pro Život v Rudné, kde vypráví o svém životě, psaní i malování.

Žiji teď už šestý rok od jara do podzimu v Rudné u Prahy. V malé vilce v tiché ulici, stranou dopravního ruchu mám klid a pohodu k práci. A tak píši. A také kreslím.

Lidé jsou tu dobří. Jako všude u nás. Předseda MNV Jaroslav Šnajdr se občas přijde s tajemníkem podívat, jak žiji a zda něco nepotřebuji. Na oplátku zajdu za nimi na kus řeči o obci, o lidech a tak. Zavedli mě do školy: pěkná budova, veliká, a přece malá. Děti sem chodí zširoka daleka a je jich jako kvítí. Ředitel školy pan Pucholt hned na mě, abych jim šel „píchnout“, že je jich málo. Učil jsem 38 let a učil jsem rád. Ale teď už ne, práce je moc. A tak jsem mu alespoň slíbil přijít v září pobesedovat s dětmi.

Píši dopoledne, hlava je po ránu svěží, odpoledne jsou na řadě korektury, četba, studium. A procházky se skicákem a tužkou v brašně. Jsem Jihočech a tady mi schází voda a les, rybníky, louky, kopce. Přesto se s krajem pomalu sžívám. V mé tvorbě ho však ještě nehledejte. Člověk musí mít krajinu „ve šlápotách“, než o ní začne psát.

Jsou tu vděčné malířské motivy: kostelíky na Krtni, v Hořelici, v Rudné na Homoli, zámek v Hostivici, barokní statek v Jenči, vrby u jinočanského rybníka, Zbuzany, Tachlovice. Nejmilejší je mi Ořech, působiště J. Š. Baara. Při cestě k Jinočanům jsem měl takový hezký strom. Porazili mi ho. Mám ho alespoň na obrázcích.

Malování však není to hlavní, žiji pro literaturu, pro poezii. Tady v Rudné jsem napsal verše pro Ladův veselý přírodopis, jehož díl Ptáci vyjde ještě letos v Albatrosu. Tak mi vyšla i knížka Zvířata a zvířátka a brzy vyjde jako prémie pro mladé čtenáře Alšova vlast o 14 zpěvech s verši k alšovským lunetám. Mám také hotovou knihu A to je ta krásná země, což bude jakási východočeská Země zamyšlená. Pro budějovickou Růži dokončuji texty k překrásným dřevorytům národního umělce Karla Štěcha v knize Hrady a zámky jižních Čech. Bude to bibliofilie, vyjde toho jako šafránu, tak dvanáct set výtisků. Pro totéž nakladatelství jsem připravil knížku o jihočeských malířích a sochařích Jak jsem je znal. V Čs. spisovateli vyjde v edici Pegas výbor z mých básní a v Mladé frontě v roce 1981 v edici Květy poezie sbírka Krajina plná znamení.

Ptáte se, co dělám? Pracuji, poctivě, s neukojitelnou a stále znovu a znovu se obrozující touhou zachytit slovem krásu naší země, bohatství její minulosti i přítomnosti, slávu života.

The post Ladislav Stehlík. Pracuji s touhou zachytit slovem i obrazem krásu naší země. first appeared on Čítárny.