Bratři Arkadij a Boris Strugačtí patří k nejvýznamnějším autorům světové science fiction. Jsou řazeni po bok Asimova, Jefremova, Lema, Bradburyho, Liou Cch’-sina etc. Jejich tvorba prošla výrazným vývojem. Od optimistických vizí budoucnosti k hluboké filozofické skepsi.

Mezi jejich nejčastěji čtené a diskutované tituly patří:
Je těžké být bohem (1964), Pondělí začíná v sobotu (1965) a Město zaslíbených (Град обреченный, napsáno 1969–1972, vydáno 1988–1989).
Tyto tři knihy sice nestojí v přímé dějové kontinuitě, ale tvoří důležitý most v jejich myšlenkovém vývoji a nabízejí silná tematická propojení.

1. Je těžké být bohem

(Трудно быть богом, 1964) Román patří do cyklu tzv. Světa Poledne,  utopické budoucnosti 22. století, kde lidstvo dosáhlo komunistické harmonie, odstranilo války, nemoci a chudobu a vysílá „progresory“ na méně vyspělé planety. Podobné téma zpracoval Jefremov v knize Hodina býka (1968).

Hlavní hrdina Anton (pod jménem don Rumata) působí jako pozorovatel v království Arkanar, které se nachází na úrovni pozdního středověku. Jeho úkolem je pouze sledovat a nezasahovat. Realita je však krutá: mocichtivý don Reba a jeho „Šedí“ systematicky likvidují vzdělance, umělce a všechny, kdo se odchylují od mediokritní ideologie. (nedávný obraz globálního kovidismu)
Rumata, vybavený téměř božskými schopnostmi a znalostmi, prožívá morální agónii. Chce pomáhat, ale je mu to zakázáno. Intervence by mohla zkreslit přirozený historický vývoj.

Kniha je temnou alegorií totalitarismu, meditací o etice moci, limitech humanismu a o tom, že dějiny se nedají uspíšit zvenčí. Napsána byla v době, kdy po „relativním uvolnění“ opět přitvrdila cenzura, a stala se jednou z nejcitovanějších knih sovětské sci-fi 60. let.
AUDIO >>

2. Pondělí začíná v sobotu

(Понедельник начинается в субботу, 1965) O rok později vyšla satira, která je naopak plná humoru, ironie a optimismu.
Mladý leningradský programátor Saša Privalov se náhodou dostane do NIICHAVO – Vědeckého výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví v severoruském Solovci. Zde se mísí ruský folklór (Baba Jaga, mluvící zrcadla, kočky) s přísně vědeckým přístupem k magii.

Vědci pracují s takovým nasazením, že „pondělí začíná v sobotu“ a volný čas prakticky neexistuje. Příběh satiruje byrokracii, kariérismus, pseudovědu (postava Vyběgalla je zjevnou narážkou na Lysenka) a zároveň oslavuje skutečné nadšence, kteří žijí objektivním poznáním. Kniha je veselá, plná slovních hříček a absurdních situací, a stala se kultovní generací sovětských vědců a studentů.
Má i poněkud temnější pokračování Pohádka o Trojce, které byrokracii zesměšňuje ještě ostřeji.

3. Město zaslíbených

(Град обреченный, 1969–1972) Nejdelší a filozoficky nejtěžší román Strugackých vznikl „do šuplíku“. Autoři dobře věděli, že za sovětské éry nevyjde. Odehrává se ve zvláštním Experimentálním městě, kam Mentori (neznámé síly) přivezli dobrovolníky z různých epoch a zemí 20. století. Město leží mezi nekonečnou Pustotinou a neprostupnou Zdí, slunce se rozsvěcí a zhasíná podle libovůle.

Hrdina Andrej Voronin, astronom z Leningradu 50. let, prochází řadou profesí. Od popeláře přes detektiva až po vysokého funkcionáře. Sledujeme, jak se idealista mění, jak se utopický experiment rozpadá do diktatury, chaosu a absurdity. Román je syrovou alegorií sovětského projektu, meditací o lidské přirozenosti, moci, zradě ideálů a o tom, zda vůbec existuje smysl historie. Mnozí ho považují za magnum opus autorů a jejich nejsilnější filozofické dílo.

Bratři Strugačtí a souvislosti všech tří knih.

Společná témata všech tří děl jsou především o roli intelektuálů a vědců ve společnosti. V byrokratickém SSSR vidí autoři jasný konflikt mezi teoriemi a realitou, která ubíjí smysluplnou tvořivost. Ve vzduchu visí otázka jak se dá společnost posunout dál.

V knize “Pondělí začíná v sobotu” autoři věří v nadšené vědce, inteligenci, dobře nastavenou a zabezpečenou vědu i moc. V příběhu najdete hodně humoru, optimismu i naději.

V knize “Je těžké být bohem” ukazují počínající bezmoc. Tzv. “božská” intervence selhává a historie se nám obnažuje ve své nahotě. Plná krve a byrokratické setrvačnosti.

V knize “Město zaslíbených” jdou Strugačtí nejdál. Téměř rezignují na možnost smysluplného společenského experimentu či vývoje. Je to čistá parodie na rozvinutý byrokratický systém, do kterého se sovětský socialismus a UVKSSS beznadějně vnořily. Ideály ztroskotávají na lidské povaze a na samotné struktuře moci.

Bratři Strugačtí v těchto tří knihách přesně mapují své postřehy o tom, jak postupně vnímali fungování a směřování socialistické společnosti, ve které žili. Od naděje 60. let přes ironii až k hluboké skepsi.
Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co napsali. Každá kniha má jiný styl, ale všechny jsou si podobné nezaměnitelnou intelektuálním a morálním apelem.

The post Bratři Strugačtí. Znáte souvislosti tři nejzajímavějších knih? first appeared on Čítárny.

Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.

Bratři Strugačtí a cenzura knih

Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.

Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.

„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.

Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.

Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.

Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.

Bratři Strugačtí – Piknik u cesty

Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.

Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.

Hlavní myšlenka knihy totiž je:

Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.

Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:

„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…

A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“

„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“

Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990

Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.

„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij

Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď. 
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.

The post Arkadij a Boris Strugačtí. Proč je “Piknik u cesty” geniální název? first appeared on Čítárny.