Andrej Tarkovskij. K jeho filmům se lze vracet stejně, jako k dobrým autorům a knihám. Jsou jistotou, že skuteční umělci netvoří pro komerci a pro peníze, ale jejich umělecká výpověď rezonuje v mnohem vyšších dimenzích. Lidé s myšlením Tarkovského ani jinak tvořit nemohou. Jsou jedineční a proto budou svými díly oslovovat a inspirovat další a další generace.

Tarkovského jedinečnost netkvěla jen v režisérské práci. Ta pro něho byla jakousi otrockou nutností,. Jeho mimořádnost spočívala především v psaní scénářů, ve kterých se plně projevil zdroj jeho geniality. Přenesení jeho myšlenek na filmové plátno byla jen technická záležitost, vizualizace do posledního detailu již přesně vymyšleného a viděného.

Rytmus filmu se skládá z časového napětí uvnitř záběru. A podle mého přesvědčení výslovně rytmus je hlavním formotvorným prvkem ve filmu, a vůbec ne montáž, jak se všeobecně míní. /…/ montáž existuje v kterémkoli umění jako projev výběru a spojení, bez nichž neexistuje žádné umění. Zvláštnost montáže ve filmu ale spočívá v tom, že spojuje čas zapečetěný v nasnímaných úsecích. Montáž je spojení kusů a kousků, jež v sobě nesou čas různé, nebo téže konzistence. A jejich spojení dá nový pocit jeho protékání.
Andrej Tarkovskij

Moderní umění vůbec neuznávám. To znamená, že je to umění nebo něco, co se za to vydává. A protože je bez duše. Z hledání božské podstaty se to změnilo v ukázku metody.“
Andrej Tarkovskij, z režisérových deníků.

Nebylo s ním lehké pracovat. Na mnoho spolupracovníků působil jako tvrdohlavý režisér, který se od svých vizí nechtěl za žádnou cenu odchýlit. Proto i filmové záběry byly dlouho a precizně připravované celým týmem. Tarkovskij měl ve své hlavě film už dávno hotový a při výrobě si dokázal prosadit často i nemožné a je to vidět na všech přiložených ukázkách.

Ingmar Bergman, který viděl Tarkovského film poprvé v roce 1971, napsal:

Podplatili jsme promítače, aby nám pustil ten ruský film. Byl to Andrej Rublev. Za dvě a půl hodiny jsme se vypotáceli z promítací místnosti s vyzáblýma očima, nadšení, otřeseni. Nikdy na to nezapomenu. Co bylo pozoruhodné, že jsem nerozumněl ani slovo, film byl v ruštině, ale přesto jsme byli nadšeni. Hned další film Zrcadlo se mi líbil ještě víc

Jeho literární eseje a úvahy se čtou s opravdovou radostí.
Mají silné intelektuální přesahy a dotýýkají se zajímavých souvislostí.  Dennis Lim v Los Angeles Times  napsal:

“…Tarkovsky patří k stále vzácnějšímu druhu umělců, kteří se odvažují přemýšlet o umění jako o duchovním úkolu, a jimž při jejich hledání vznešenosti hrozí riziko výsměchu”.

Jeho filmy posuvají filmové umění do roviny skutečného umění a absolutně nejsou jen průmyslovým produktem, jak je tomu u naprosté většiny filmové bezduché tvorby, tvořené jen pro chvilkovou zábavu.

„Staromódním způsobem si myslíme, že válka začne ve chvíli, kdy se stiskne první tlačítko a vybuchne první bomba, což způsobí monstrózní zkázu, z níž se nebudeme moci vzpamatovat po celá staletí. Pokud zůstaneme naživu.
Ale problém je v tom, že Nová válka, atomová válka, již začala v okamžiku, kdy Oppenheimer explodoval svou experimentální bombu na testovacím místě.
…
„Kdybych se mě zeptal, jaké přesvědčení zastávám (jestli je možné „se držet“ přesvědčení) ve svém pohledu na život, řekl bych:
zaprvé, že svět je nepoznatelný, a (proto) zadruhé, že v našem vzdáleném světě je možné vše.”

Andrej Tarkovskij. Z režisérových deníků.

Filmy Tarkovského jsou skutečně fascinující obrazy, jež mnoha způsoby znovu a znovu aktivují naše vědomí. A to je jasný důkaz nesmírné nadčasovosti jeho myšlení a vidění světa, které geniálně převedl na filmové plátno. Jako jeden z mála světových umělců dokázal, že i film můžeme považovat za pravé umění.

Co je krása, nikdo neví. Naše představa krásy, idea krásy, se v průběhu dějin měnila, měnila se s filosofickými názory, i s proměnou bytosti během jejího vlastního života. Proto se domnívám, že krása je vlastně symbolem něčeho jiného. Čeho ale přesně? Krása je symbolem pravdy. Nemyslím pravdy ve smyslu pravda a lež, ale pravdy jako cesty, po níž se člověk ubírá. Krása každé epochy – tedy krása vztahující se k určité epoše – svědčí o úrovni vědomí, jaké lidé tohoto období měli o pravdě.
Andrej Tarkovskij

Filmy Tarkovského:
Zabijáci (Убийцы, 1958)
Dnes se nikam nejede (Сегодня увольнения не будет, 1959)
Válec a housle (Каток и скрипка, 1960)
Ivanovo dětství (Иваново детство, 1962)
Andrej Rublev (Андрей Рублёв, 1969)
Solaris (Солярис, 1972)
Zrcadlo (Зеркало, 1975)
Stalker (Сталкер, 1979)
Nostalgie (Nostalghia, italsky, 1983)
Oběť (Offret, švédsky, 1986)

Knihy o Tarkovském v češtině:
Andrej Tarkovskij – Krása je symbolem pravdy
Rozhovory, eseje, přednášky, korespondence, filmové scénáře a jiné texty 1967–1986 (Camera obscura, Příbram, 2005, 2011)
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas (Camera obscura, Příbram, Svatá Hora, 2009)

Další knihy:
Andrei Tarkovsky, Sculpting in Time
Andrei Tarkovsky, Elements of Cinema

Linky o aktuálním dění kolem S.Tarkovského:
http://nostalghia.cz/webs/andrej/
http://tarkovskij.wz.cz/
Foto: Andrej Tarkovskij. L’immagine dell’assoluto

Neznám jediného umělce, ať už maluje plátna nebo natáčí filmy, skládá básně nebo sochaří, jehož jediným cílem je rekonstruovat minulost, zůstat v hranicích historiografie.
Vezměte si stejného Shakespeara, Puškina, Tolstého. Všichni se zabývali velmi současnými problémy, když psali o Juliu Caesarovi, o Godunovovi, o válce v roce 1812. U nás je to stejné.
Samozřejmě jsme shromažďovali materiál, četli prameny, historické a historiografické práce, čerpali z kronik a děl historiků umění věnovaných dílu Rubleva a jeho současníků a ze všeho, co se o dané epoše dalo přečíst. A přesto nás znepokojovaly i jiné problémy.

Neznám jediné velké umělecké dílo ve světové kultuře, které by nebylo spojeno s problémem morálního ideálu, postaveného na jiných motivech, na temných stránkách života. Jsou tam talentovaná díla, ale žádná mistrovská díla.

Andrej Tarkovskij

The post Andrej Tarkovskij. Geniální ruský režisér bude oslovovat lidstvo po staletí first appeared on Čítárny.

Kdo se zajímá o dílo předního ruského filmaře Andreje Arseňjeviče Tarkovského, zná jeho výrok že Krása je symbolem pravdy. Ten byl také použit u jeho obsáhlé a velmi pozoruhodné knihy „Krása je symbolem pravdy“ která vznikla především z iniciativy filmového publicisty Miloše Fryše, který také přeložil většinu textů.

Kniha obsahuje rozhovory, eseje, přednášky, korespondenci, filmové scénáře a jiné texty, které Tarkovskij uskutečnil či sepsal v letech 1967—1986. Je to opravdu mimořádné dílo, které objasňuje mnohé z tvorby svérazného režiséra.

Vydavatelství Camera obscura, které Miloš Fryš založil
původně hlavně pro vydání sborníku Krása je symbolem pravdy, slibuje na budoucí léta další zajímavé tituly, mezi nimiž se nacházejí i další dva Tarkovského tituly, řekněme rovněž zásadní: úplné vydání teoretické práce Zapečeťený čas a opětovné vydání Tarkovského Deníku v novém překladu, větší úplnosti a s obsáhlým poznámkovým aparátem.

Co naleznete v knize?
Především rozhovory například s Alexandrem Lipkovem, Olgou Surkovovou, Toninem Guerrou, Glebem Panfilovem, Jurriënem Roodem, Igorem Pomerancevem, Jerzym Illgem a Leonardem Neugerem Poslední rozhovor (s Victorem Loupanem)
Eseje: Zapečetěný čas, Za Vladimirem Vysockým, Básník filmu, Slovo o Apokalypse, Rozhodnutí, Na cestě za vírou a svobodou a také přednášky o filmové režii. Dále filmové povídky a scénáře, korespondence celou řadu dokumentačních příloh a nechybí i obsáhlá biografie autora.

Andrej Arseňjevič Tarkovskij | Krása je symbolem pravdy
Rozhovory, eseje, přednášky, korespondence, filmové scénáře a jiné texty 1954-1986
Vydalo nakladatelství Camera obscura, 2011

Info:
www.tarkovskij.wz.cz
www.cameraobscura.wz.cz

Výpisky…

Film se tedy ubíral falešnou cestou a jsme povinni si přiznat, že smutné ovoce těchto dob sklízíme dodnes.
xxx

Podle mne je pro ženu nejdůležitější, aby zůstala ženou. Krása ženy spočívá ve skutečnosti v tom, že si zachová svou ženskost spolu s takovými vlastnostmi, jako je náklonnost a láska. Domnívám se, že žena je svou podstatou lepší než muž, ale jen tehdy, když si zachová svou ženskost. Pak u mne vzbuzuje největší úctu a lásku.
xxx

Mám jeden vážný nedostatek, nejsem tolerantní. Celý život jsem se snažil s touto vadou bojovat, ale nedaří se mi ji přemoci. Chybí mi ona shovívavost, kterou člověk nabývá s věkem. Velmi tím trpím. Je to právě ten nedostatek, který mi nedovoluje cítit k lidem sympatie. Hodně mě to trápí. Jsem vůbec neveselý člověk. Určitě proto, že život přede mě stále kladl obtížné, málem neřešitelné úkoly. Když se směju, mám vždycky pocit viny.
xxx

Film, kterým všechno začalo je Příjezd vlaku. Tento proslulý film bratří Lumiérů vznikl jednoduše díky vynálezu kamery, filmového materiálu a promítačky. Tato pouze půlminutová podívaná ukazuje část nástupiště osvětleného sluncem, promenující pány a dámy a vlak, který z hlubin záběru najíždí přímo na kameru. Postupně, jak se vlak přibližuje, lidé vstávali a prchali, v sále narůstala panika. Připadá mi, že právě toto byl okamžik zrození filmového umění.
…
Poprvé v historii umění, poprvé v historii kultury byl nalezen způsob, jak se bezprostředně zmocnit času.
xxx

Mám pocit, že lidstvo si přestalo věřit. Když myslím na dnešního člověka, vidím ho jako zpěváka, jak otvírá a zavírá ústa v rytmu, ale nevydává žádný tón.
Koneckonců všichni ostatní zpívají. Chová se tak, protože už nevěří v důležitost vlastních aktivit.
Člověk bez víry, bez naděje na to, že by ovlivnil společnost, v níž žije, svým chováním.
V každém případě vidím smysl lidské existence v úsilí zvítězit nad sebou, odlišit se od toho, kým jsme se narodili.

The post Andrej Tarkovskij. Krása je symbolem pravdy. Rozhovory, scénáře, přednášky, eseje first appeared on Čítárny.

Andrej Tarkovskij byl v roce 1984 v rámci londýnského filmového festivalu hvězdou. Uskutečnila se zde retrospektiva všech jeho filmů. Bylo to v době, kdy se chystal natáčet film Oběť. Při této příležitosti přednesl následující text v jednom z londýnských kostelů:

Nejsem příliš zvyklý na vystoupení, podobající se tomu, ke kterému se právě chystám, na vystoupení v takovém místě, jakým je kostel. Trošku se ostýchám předstoupit se svojí světskou koncepcí. Protože však nehodlám přednést odborný výklad, ale chci se prostě zamyslet nad tím, co znamená Apokalypsa pro mne jako pro umělce, snad to poněkud zachrání situaci a vysvětlí, proč se k tomu chystám právě zde.

Sama moje účast na tomto festivalu má podle mne apokalyptický charakter. V tom smyslu, že ještě před několika měsíci bych v její možnost nevěřil. Avšak v poslední době se sám můj život utváří jaksi apokalypticky, a tedy tento fakt je přirozený a logický.

Apokalypsa je zřejmě největším básnickým dílem, které vzniklo na Zemi. Je to fenomén, vyjadřující všechny zákony, postavené před člověka seshora.
Víme, že v průběhu věků se vedou spory o způsobu výkladu jednotlivých částí Zjevení svatého Jana. To jest, zvykli jsme si na to, že je různě interpretováno. A to by se podle mne dělat nemělo, protože to je nemožné. Protože v Apokalypse nejsou symboly – je to obraz. V tom smyslu, že jestliže symbol iterpretovat lze, obraz nikoli. Symbol se dá rozšifrovat, přesněji řečeno, dá se z něj vytáhnout určitý smysl, určitá poučka, zatímco obraz nemůžeme pochopit, ale jsme s to ho procítit a přijmout. Protože poskytuje nekonečné množství interpretací, má neomezený počet spojení se světem, absolutnem, nekonečností. Apokalypsa je posledním článkem v tomto řetězu, v této knize, posledním článkem, kterým se končí v duchovním smyslu lidská epopej.

Žijeme ve velmi těžké době a její složitost narůstá každým dnem. Ačkoli – vycházejíce ze znalosti historie – si jistě vzpomeneme, že již nejednou se mluvilo o blízkosti apokalyptických dob. Bylo řečeno:

“Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.”

Přesto, relativnost doby je natolik zřejmá, že nemůžeme s přesností určit, kdy nastane to, o čem Jan píše. Může to být zítra, ale i za tisíc let. V tom spočívá i podstata duchovního stavu člověka, který musí pociťovat odpovědnost za vlastní život. Nelze si představit, že Zjevení vzniklo tehdy, kdy náš čas vypršel. Přesto nelze na základě jeho textu dělat závěry o době jako takové.

Jistě jste si všimli, že v Apokalypse je mnoho přesných údajů a dat.
Uvádějí se počty obětí i počty pravověrných. Myslím si však, že to nic neznamená, je to jakési obrazné vyjádření, které se přijímá emocionálně. Nějaké přesné údaje jsou nutné pro procítění lidského osudu a poznání budoucnosti. Vysvětlím to na příkladu. Od dětství jsem miloval knihu Robinson Crusoe – vždy se mi velmi líbil a vzrušoval mne výčet všeho, co bylo vyvrženo na břeh a stalo se Robinsonovou kořistí. Žijeme materiálně, uvědomujeme si existenci prostoru a času. Jsme k nim velmi vnímaví, tvoří jakýsi náš fyzický rámec. Ale vždyť, jak známo, člověk byl stvořen podle obrazu božího a má proto svobodu vůle a schopnost tvorby.

V poslední, dost dlouhé době, si často klademe otázku – není tvorba vlastně hříchem?
Kde se tu tato otázka bere, když víme, že tvorba nám připomíná, že jsme stvořeni, že máme jednoho Otce? Proč vzniká tato přímo rouhačská otázka? Proto, že kulturní krize v posledním století umožnila, aby se umělec mohl obejít bez jakýchkoliv duchovních koncepcí. Kdy se tvorba stala jakýmsi instinktem či něčím takovým. Vždyť je známo, že i některá zvířata mají schopnost estetického cítění a mohou vytvářet něco dotvořeného ve formálním i naturálním smyslu. Řekněme plástve, které včely dělají, aby měly kam snášet med. Umělec se začal chovat k talentu, který mu byl dán, jako ke svému vlastnictví, a tady je příčina předpokladu, že nadání ho k ničemu nezavazuje. Tím se dá vysvětlit bezduchost, typická pro současné umění. To se mění buď v nějaká hledání formy nebo ve zboží, určené na prodej. Nemusím zdůrazňovat, že filmová tvorba je v čele tohoto trendu, vždyť se zrodila koncem minulého století na trhu s cílem čistého zisku.

Nedávno jsem navštívil Vatikánské muzeum. Je v něm mnoho sálů se současnou religiózní malbou. Chce to vidět, protože je to strašné. Nechápu, proč tato, s prominutím, díla, byla umístěna v tomto muzeu. Jak to může uspokojovat věřící, zejména církevní katolickou administrativu. Je to prostě hrozné.

A teď k současné krizi. Žijeme v pochybeném světě. Člověk je zrozen pro svobodu a volnost. Ale naše historie spočívá v přání schovat se a zachránit se před přírodou, která nás stále více nutí, abychom se tísnili vedle sebe.
Stýkáme se ne proto, že by se nám to líbilo, ale protože to přináší uspokojení a cítíme se jistější. Tato civilizace je pochybená, když naše vztahy jsou vytvořeny na tomto principu. Všechna technologie, celý tzv. technický pokrok provázející historii je ve své podstatě protézou. Prodlužuje naše ruce, bystří zrak, umožňuje rychlý pohyb. A to má principiální význam. Jsme teď mnohonásobně pohyblivější než v minulém století. Ale neudělalo nás to šťastnějšími. Naše osobnost se ocitla v konfliktu se společností. Nerozvíjíme se harmonicky, náš duchovní rozvoj natolik zaostal, že jsme se stali oběťmi lavinovitého technologického rozvoje. Nemůžeme se z něj vytrhnout, i kdybychom chtěli. Výsledkem je, že když vznikla potřeba nové energie pro technický rozvoj a když byla objevena, ukázalo se, že člověk není mravně připraven, aby jí využil pro své blaho. Jsme jako divoši, kteří nevědí, co dělat s elektronickým mikroskopem. Je k zatloukání hřebíků či boření zdí? Každopádně je zřejmé, že jsme raby tohoto systému, tohoto soukolí, které už nejde zastavit.

Navíc jsme si natolik začali nedůvěřovat, nevěřit, že bychom si mohli pomoci (ačkoli se to všechno dělalo proto, abychom se společně zachránili), že my sami, každý z nás osobně, se ve své podstatě neúčastníme společenského života. Osobnost nemá žádný význam. Stručně řečeno, ztrácíme to, co nám bylo dáno na samém počátku – svobodu volby a vůle. Proto považuji naši civilizaci za pochybenou. Ruský filozof a historik Nikolaj Berďajev velmi výstižně určil v dějinách civilizace dvě etapy. První tvoří dějiny kultury, kdy je rozvoj člověka více či méně harmonický a je založen na duchovnosti. V té druhé se začíná řetězová reakce, vymykající se vůli člověka a stávající se nekontrolovatelnou, když společnost ztrácí kulturu.

Co to je Apokalypsa?
Jak už jsem řekl, podle mne je to obraz lidské duše s její odpovědností a povinnostmi. Každý člověk prožívá to, co je tématem Zjevení svatého Jana. To jest, nemůže neprožívat. Koncem konců proto, a právě proto, můžeme říci, že smrt a útrapy se svou podstatou liší, jestliže trpí a umírá jednotlivec nebo když se končí cyklus historie a umírají a trpí miliony. Protože člověk může vydržet jen tu bariéru bolesti, která je mu dostupná.

O našem konformismu.
Ve Zjevení svatého Jana je řečeno: “Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.” Lhostejnost a netečnost se tady přirovnává k hříchu, k zločinu před Tvůrcem. Naopak: “Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.” Stručně řečeno, to je pocit kajícníka, to je začátek cesty. Tyto pocity se dostavují k lidem různě a v různý čas. Vezměme Dostojevského. Je verze, že to je religiózní, pravoslavný spisovatel, který vyprávěl o svém hledání a o vlastnostech své víry. Zdá se mi, že to zcela tak není. Dostojevskij se dopracoval svých velkých objevů jen proto, že byl prvním z těch, kteří pocítili a popsali problém bezduchosti. Jeho hrdinové trpí, protože nemohou věřit. Chtějí, ale ztratili orgán, kterým se věří. Zakrnělo jejich svědomí. A každým rokem se Dostojevskij stával jakoby více srozumitelným, ba dokonce módním. Právě proto, že se tento problém stává problémem všeobecným. Protože věřit je to nejtěžší. Protože spoléhat na zjevení nelze. Ovšem, že je šťastný ten, koho postihl tento stav. Avšak zdaleka ne každý se tím může pochlubit. Nejdůležitějším pro to, aby se člověk cítil svobodným a šťastným, je odvaha.

Jakým zázračným způsobem jsou všechny tyto problémy zachyceny v Apokalypse?
Apokalypsa – to je vlastně vyprávění o osudu. O osudu člověka, který nepociťuje rozpor mezi sebou jako individualitou a společností. Když příroda zachraňuje druh před vymřením, živočichové nepociťují drama existence. Pokud si člověk vybírá sám svou cestu v souladu se svobodou vůle, nemůže zachránit všechny, ale jenom sám sebe. A právě proto může zachránit ostatní. Nevíme, co to je láska, proto se chováme sami k sobě se zrůdným pohrdáním. Nesprávně chápeme, co to je milovat sebe samého, dokonce se ostýcháme pochopit to. Protože si myslíme, že milovat sebe je být egoistou. A to je omyl. Protože láska, to je oběť. V tom smyslu, že člověk ji nepociťuje, tu je možno shlédnout ze strany, někým třetím. Je napsáno – miluj svého bližního, jako sebe samého. Milovat sebe sama je základem citu, jeho mírou. A nejen proto, že člověk si uvědomil sám sebe a smysl svého života, ale i proto, že začínat se má vždy u sebe sama.

Nechci tvrdit, že jsem uspěl v tom, o čem teď mluvím. A přirozeně jsem dalek toho, abych se kladl za vzor. Naopak, myslím, že všechny mé nezdary jsou způsobeny tím, že se neřídím vlastními radami. Problém je v tom, že jsou nám jasné i podmínky i důsledky našeho chybného rozhodnutí. Bylo by však chybou si myslet, že Apokalypsa v sobě zahrnuje jen koncepci trestu. Možná, že to hlavní v ní je naděje. Ačkoliv doba je blízká (pro každého z nás jednotlivě skutečně blízká), pro všechny spolu nikdy není pozdě. Apokalypsa je strašná pro každého jako jednotlivce, ale pro nás jako celek je v ní naděje. A v tom je smysl Zjevení. Koncem konců tato dialektika, vyjádřená obrazně, je pro umělce takovým inspirujícím zdrojem, že se až člověk diví, kolik je v něm opěrných bodů pro jakékoliv hnutí duše.

O zániku prostoru a času, jejich přechodu v nové dimenze, bylo vyřčeno již mnoho krásných slov. O zániku prostoru:

“Nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstal na svém místě.”

Nebesa zmizela, jako když se zavře kniha – nic krásnějšího jsem nečetl. A ještě o tom, co se stalo po sejmutí sedmé pečeti. Co může říci kterýkoli umělec o způsobu, jak je to zachyceno. Jak je vyjádřeno nejen to napětí, ale i ten práh: “A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.” Jak řekl můj přítel, tady jsou slova přebytečná. Je odstraněna sedmá pečeť – a co se stane? Nic. Nastává ticho. To je k nevíře. Tato absence obrazu je v daném případě nejsilnějším obrazem, který si lze představit. Je to zázrak.

Existuje kniha, ve které autor popsal příběh novináře, t. j. svou vlastní historii o tom, jak se učil u jednoho mexického čaroděje. Je to velmi zajímavá kniha. Ale o to nejde. Objevila se verze, že žádný čaroděj nebyl, že se nejedná o deník, ale že si to autor všechno vymyslel – i vlastní studium, kterým chce změnit svět, i čaroděje a jeho metodu. To však podstatu věci nijak nezjednodušuje, naopak, dělá ji to složitější. Pokud to bylo všechno vymyšleno, je to ještě větší zázrak, než kdyby k tomu opravdu došlo. Chci tím říci, že umělecký obraz je ve svém konečném výsledku vždycky zázrakem.

A teď ještě kousek z 10. kapitoly. O času je zde také krásně řečeno:

“Potom Anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahou při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce.”

Působí to jako slib, jako naděje. A přesto zůstává tajemstvím. Protože v Apokalypse je jedno místo, které působí velmi podivně ve Zjevení: “jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění a nic nepiš!” Je zajímavé, co chtěl Jan před námi utajit. A proč uvedl, že to utajil. Čemu sloužil tento divný mezičlánek, tato poznámka? Tyto peripetie vzájemných vztahů mezi Andělem a Janem? Co to bylo, co nemá znát člověk? Vždyť smysl Zjevení je právě v tom, aby člověk znal. Že by nás snad sám pojem vědění dělal nešťastným?

Vzpomínáte si: “A vědění násobí bol”. Proč? Nebo bylo třeba před námi utajit náš osud? Nějaký jeho moment? Já, například, bych určitě nemohl žít se znalostí proroctví o svém životě. Život ztrácí smysl, když vím, jak skončí (ovšem mám na mysli svůj vlastní osud). V tomto detailu je nějaká nepravděpodobná, zcela nelidská šlechetnost, před kterou se člověk cítí jako dítě – bezbranným a současně chráněným. Je tomu tak proto, aby naše poznání bylo neúplným, aby nebyla potřísněna nekonečnost, aby zůstala naděje. V lidské nevědomosti je naděje. Nevědomost je ušlechtilá, poznání je vulgární. Proto mi starost, která je obsažena v Apokalypse, dává víc naděje než strachu.

A teď si kladu otázku; co mám dělat, když jsem si přečetl Zjevení. Je zcela jasné, že nemohu být dřívějším proto, že jsem se změnil, ale proto, co mě bylo řečeno. A když vím to, co jsem se dozvěděl, musím se změnit – mám povinnost se změnit.

V souladu s tím si začínám myslet, že umění, kterým se zabývám, je možné pouze tehdy, pokud vyjadřuje mne samého a akumuluji v sobě to, co mohu vstřebávat při styku s lidmi. Umění se stává hříšným, když ho začnu využívat pro své cíle. A co je hlavní, přestávám být sám sobě zajímavým. Možná, že právě tady začíná má láska k sobě samému.

Chci poděkovat těm, kteří mě pozvali na toto dnešní setkání, ačkoli jsem vám nechtěl objevit nic nového. Chtěl jsem – a dosáhl jsem toho – svou úvahou ve vaší přítomnosti pocítit důležitost tohoto momentu a procesu. Umožnili jste mi dojít k určitým závěrům a myšlenkám, kterých se nelze dobrat o samotě. Teď, když se chystám natočit svůj nový film, udělat nový krok v tomto směru, je mi jasné, že ho nemohu pojmout jako svobodnou tvorbu, ale jako závažný a vynucený čin, kdy práce nepřináší uspokojení, ale stává se těžkou, tíživou povinností. Po pravdě řečeno, nikdy jsem nechápal, že umělec by mohl být při své tvorbě šťasten. Nebo je to nepřesné slovo – šťasten? Ne, nikdy. Člověk nežije proto, aby byl šťasten. Jsou věci mnohem důležitější, než je štěstí.

(Podle přání Andreje Tarkovského byla magnetofonová nahrávka proslovu předána v Moskvě jeho synovi)

přeložila -es-,
citováno podle ekumenického překladu Bible, Praha 1979

Andrej Arseňjevič Tarkovskij (Андрей Арсеньевич Тарковский) (1932 – 1986) byl ruský režisér, scenárista a herec. Dnes považovan za jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry a světové kinematografie vůbec. Za sovvětského režimu natočil řadu skvělých filmů, Válec i housle, Andrej Rublev, Solaris, Stalker, Nostalgia. Trvale konfliktyí se sovětským filmovým vedením vyřešil emigrací do Itálie. V roce 1963 režíroval v londýnské Covent Garden Musorgského operu Boris Godunov. Zemřel na rakovinu ve Francii.

DOPORUČUJEME: Zrcadlo – http://www.nostalghia.cz/tarkovsky/zrcadlo/index.php

The post Andrej Tarkovskij. Apokalypsa jako obraz lidské duše. first appeared on Čítárny.