Vánoce a Velikonoce. Dva největší křesťanské svátky v české kultuře. Jsou spojeny s oslavou Ježíše Krista. O Vánocích se slaví jeho narození a na Velikonoce jeho zmrtvýchvstání.

Vánoce jsou především rodinným svátkem míru, štědrosti a pohody, s důrazem na tradice jako zdobený stromek, dárky od Ježíška, štědrovečerní večeři (smažený kapr s bramborovým salátem), pečení cukroví a zpívání koled. Náboženský význam (narození Ježíše Krista) je přítomný, ale v sekulární české společnosti převažuje kulturní a folklórní aspekt – čas setkávání rodiny a přátel.

Velikonoce symbolizují vítání jara, obnovu života a plodnost, s křesťanským základem v zmrtvýchvstání Ježíše Krista (nejvýznamnější křesťanský svátek). V Česku dominují lidové tradice: na Velikonoční pondělí koleda s pomlázkou (šlehání pro zdraví a svěžest), malování kraslic, pečení beránka a mazance. Náboženský význam ustupuje folklórnímu – oslava jara s pohanskými kořeny (symboly jako vejce, zajíc, vrba).

Vánoce a Velikonoce. Knihy.

Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury / Věra Frolcová, Eva Večerková / Vyšehrad, 2011
Kniha zachycuje nejrůznější zvyky související s oslavou Vánoc. Tematicky uspořádaná kniha hodnotí reflexe křesťanského kultu a vklad tradic lidové kultury vánočním svátkům, zařazeným v kalendáři nejen do období pohanských slavností spojených se slunečními kulty a novoročními hostinami, ale také do období temných, kdy se podle lidové víry na zem navracely duše zemřelých
Kniha líčí kulturní tradice spojené s oslavou Vánoc národů evropského Západu a Východu.
Mnohé se dochovaly do současnosti a mají křesťanské i mimokřesťanské kořeny. Kapitoly odhalují pozůstatky pohanských slavností spojených se slunovratem, s novoroční magií a hostinami uprostřed zimy; patří k nim obřadní spalování vánočního polena, pečení velkých kulatých chlebů nebo koledování. Zvláštní pozornost věnují autorky kultu Kristova narození, jak se projevuje v písních, betlémech a hrách.

Vánoce v české kultuře / Václav Frolc a kol. / Vyšehrad, 2001
V. Frolec ve studii Vánoce v tradici českého lidu podává přehled lidových zvyků od počátku adventu až do svátku Zjevení Páně .
J. Snížková v České vánoční hudbě rozprostřela před čtenářem neobyčejnou šíři českých vánočních zpěvů, koled, pastorel a mší, jak je vysledovala v pramenech již od vlády Lucemburků.
Vánoční motivy v českém výtvarném umění J. Davida zachytily vývoj zpodobení těchto motivů v českém malířství a sochařství od doby románské.
J.Červenka v Motivu Vánoc v české literatuře podává antologii typických textů s vánoční tématikou počínaje národním obrozením.
Z eseje L. Dvorského Vánoce na konci 20.století vyčteme, do jaké míry nahradil na konci socialistické éry konzumní životní styl duchovní obsah, mající základ v křesťanské tradici.

Velikonoce v české lidové kultuře / Věra Frolcová / Vyšehrad,2020
Dílo významné brněnské etnografky seznamuje s obyčeji, obřady, s lidovou tvorbou, které se váží k těmto nejvýznačnějším křesťanským svátkům. Soustřeďuje se zejména na dobu od Květné neděle do Velikonočního pondělí a věnuje se tradicím jak z venkova, tak z městského prostředí .
Výklad doplňuje množství ilustrací – maleb na skle, kraslic apod. – a kresby Magdaleny Říčné.
Ty čtenáři umožní představit si, jak vyhlížejí předměty spjaté s velikonočními zvyky (např. novoletní stromky, pomlázky) a jak se tyto zvyky a obřady provádějí ještě dnes. 

The post Vánoce a Velikonoce v tradicích české a evropské lidové kultury first appeared on Čítárny.

Velikonoce (latinsky pascha – přechod, přejití) jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Vedle toho jsou Velikonoce obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara, které s náboženským svátkem souvisejí jen volně.

Traduje se, že v předkřesťanské době se symbol vajíčka používal také. Zaorávalo se do polí, jako symbol plodnosti a nastupujícího jara.
Lidové zvyky dodnes pamatují na rituály pohřbívání či spalování různých figur, znamenající odchod zimy a nástup jara. Figury mají různá jména jako: Morana, Morena, Marzana, Mařena, Mařocha, Smrt, Smrtka nebo Smrtholka. etc. Podle regionu.
Většinou slaměná figura je vynášena z vesnice za zpěvu písní a poté vhozena do vody či pálena nebo zakopávána do země.

Výběr z poezie na téma Velikonoce. Čeští a světoví básníci.

Kristus vstal z mrtvých!
Ivan Bunin

Kristus vstal z mrtvých! Znovu za svítání
Stín dlouhé noci se ztenčuje,
Znovu se rozsvítilo nad zemí
Nový den pro nový život.

Houštiny lesa stále černají;
Stále ve svém vlhkém stínu,
Jezera stojí jako zrcadla
A dýchej svěžest noci;
Stále v modrých údolích
Mlhy se vznášejí… Ale podívejte se:
Už hoří na horských ledových krách
Ohnivé paprsky úsvitu!

Stále svítí vysoko.
Nedosažitelné jako sen
Kde hlasy země utichnou
A krása je neposkvrněná.

Ale každou hodinu se přibližovat
Kvůli červenajícím vrcholům,
Budou jiskřit, vzplanou,
A do tmy lesů a do hlubin údolí;
Vzejdou v požadované kráse
A z nebeských výšin budou zvěstovat,
Že zaslíbený den přišel,
Že Bůh skutečně vstal!

Velikonoce
Josef Hora

Také jsem se kdysi k tobě
blížil za hlaholu zvonů,
na zelené ratolesti
padal květonosný dech.
A pohledy milionů
hořely v tvém utrpení,
stoupaly jak ptačí hejna
nad jezera střech.

List a květ a pták a vítr
korunovaly den boží.
Jenom stíny na zahradách
ve tvar kříže kladly se.
A jak vítr jimi houpal,
ty tam, probodený noži,
výškou mého snu jsi stoupal
do nebeských bran.

Stromy vzpínaly své ruce,
zvony v šat svůj oděly tě,
křídla krve nesla nás
nad bolest a zmar.
A jak jsem stál na úsvitě,
jaro plakalo mi v rukou,
syn člověka odcházel jím
do svých legendárních jar.

Modlitba v postní době
Alexandr Sergejevič Puškin

Dost různých modliteb, i dojemných i vřelých,
nám složil světic řad i mužů osamělých,
by srdce sílily a v žití bouří zlých
je pozdvihovaly do výšin nadhvězdných;
z nich všech však nejvíce mne jedna podmaňuje:
toť ona, kterou kněz tak často opakuje,
když smutná nadchází zas doba – velký půst;
Ta sama mimoděk mi splývá s úst
a křísí padlého a zvedá silou živou:
„Ó Pane života, před myslí zahálčivou,
a panovačností, tou zmijí ukrytou,
a před žvanivostí chraň věrně duši mou;
a dej, ať hříchy své, ó Bože, jasně vidím,
ať soud vést nad bratrem a kárat ho se stydím
a ducha pokory a čisté lásky hlas
i trpělivosti v mém srdci probuď zas.“
(1836)

The post Velikonoce. Poezie významného křesťanského svátku first appeared on Čítárny.

Velikonoce jsou nejkrásnějším svátkem přicházejícího jara, s kterým je spojeno spousta básniček, říkadel pro děti.
Bude doplňováno!

Velikonoční koleda
Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný,
za kamny v koutku, na vrbovým proutku,
proutek se ohýbá, vajíčko kolíbá,
proutek se zláme, slepička z něj spadne.
Vajíčko se odkoulí do strejčkovy stodoly,
vajíčko křáp, slepička kdák,
panímámo, máte mi ho dát!

Koledníček
Já jsem malý koledníček, přišel jsem si pro trojníček,
trojníček mi dejte, nic se mi nesmějte.
Dědečku koleda

Dědečku, dědečku, koleda, dejte oříšek nebo dva.
Nedáte-li oříšek, provrtáme kožíšek.
Dědečku, dědečku, koleda.

Koleda
Dejte nám vajíčko nebo dvě, však vám jen maličko ubude.
Dejte nám grošíček nebo dva, však vám to Pánbíček požehná.

Pletu, pletu pomlázku
Pletu, pletu pomlázku z proutí a provázku.
Mašli si na ni přivážu a holkám ji hned ukážu.
Zazpívám jim koledu, snad to ještě dovedu.

Velikonoční / František Halas

Zakvokala kvočna,
kvokna ukvokaná,
zakdákaly slepice,
zlobily se velice
na kohouta.

Proč se zlobí, já už vím
teď já tomu rozumím.
Zlobí se ty slepice,
že on snáší kraslice,
kvočna jenom vejce bílá!
Bodejť by se nezlobila!

Zakvokala kvočna,
kvokna ukvokaná,
zakdákaly slepice,
zlobily se velice
na kohouta.

Co všechno musí dělat jaro / František Halas

Vytáhnout trávu z hlíny
a na zeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci nahé stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.

 

Slunéčko sedmitečné / František Halas

Jedna tečka, druhá tečka –
Vítek čeká na dědečka.
Třetí, čtvrtá, pátá –
leť, beruško zlatá!
Šestá tečka, sedmá tečka –
lítej broučku do kolečka!

The post Velikonoce. Poezie, básničky, říkadla pro děti first appeared on Čítárny.

Kniha Beránek by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve společnosti, která není svobodná.

Ježíšův příběh není příběhem Boha, jak se hluboce mýlí Hana Farná, ale příběhem obyčejného člověka, který lidem nese zprávu o jiné společnosti, o komunitě lidí, kteří ctí desatero, kteří nepotřebují být vedeni církvi jako stádo ovcí, kteří Boha nosí ve svém srdci tím, jak se chovají ke svému bližnímu a sami k sobě.

Velmi čtivý román Lenky Procházkové je o Ješuovi (Ježíšovi) z Nazareta, Miriam (Máří Magdaleně), Janu Křtiteli a učednících vypráví trochu jiný příběh než ten, který známe z evangelií. Ješua se s Janem Křtitelem seznámí během pobytu v komunitě vzdělaných esejců, ke kterým vstoupil do učení. Záhy jsou však oba vyhoštěni pro své „revoluční“ názory. Naplnit proroctví Starého zákona cítí jako své poslání. Během křtů u řeky Jordán získávají první učedníky. Tamtéž se setkávají s mladou ženou jménem Miriam. Úsilí o náboženskou reformu však vzbudí nepřátelství židovských konzervativců i římských okupantů. Po smrti Jana Křtitele pokračuje v šíření svého učení Ješua sám a neváhá pro věc obětovat i vlastní život.

„Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem,“ říká autorka příběhu a já si myslím, že není příhodnější shrnutí příběhu, který je mnohem pravdivější, jak tisíckrát přepisovaná Bible k obrazu církve. Můžeme s tímto tvrzením nesouhlasit, můžeme nadávat, autorku proklínat, ale to je asi tak všechno, co můžeme.

Beránek | Procházková, Lenka | 2012

Ukázka z knihy:

„Včera jsi uzdravoval Římana a dnes se vracíš s nevěstkou!?” vykřikl pobouřeně Křtitel, když se za soumraku znavený Ješua s Miriam objevili na břehu Jordánu. „Není tedy zrovna mírný,” šeptla žena a polekaně se zastavila.
„Takové uvítání si, Jene, nezasloužíme,” namítl Nazareťan. „Tato Miriam už není nevěstka! Je to kajícnice a touží po křtu z tvých dlaní.”
„Dnes už nekřtím,” odmítl Jan a zkřehle si přisedl blíž k ohni.
„Byly tu celé zástupy!” vyhrkl Tomáš. „Poutníci, co se vraceli z Jeruzaléma. Samé rodiny s dětmi. Celkem osmdesát šest pokřtěných, dělal jsem si čárky.”
„Skvostné!” potěšil se Ješua a smířlivě se dotkl Janova ramene. „I já mám dobrou zprávu. Setník se uzdravil!”
„Vím.”
„Ty to víš?” užasl Nazareťan. Pak se sklonil a s nadějí se zeptal: „Měl jsi snad… vidění, bratře?”
„Ne. Na to nebylo kdy. Ale kdyby se neuzdravil, nevrátil by ses. Římané neumějí odpouštět!”
„Tak co je? Mám odejít?” ozvala se zpovzdálí Miriam.
„Kam bys odcházela?” divil se Ješua. „Přisedni k ohni. Tomáš má pro tebe pečenou rybu!”
„Tu jsme schovávali tobě,” mračil se Jan.
„Je jí dost pro oba,” rozhodl Nazareťan.
„Čpíš hříchem, nevěstko!” zavrtěl se Křtitel, když
Miriam usedla k ohni.
„Máš pravdu, proroku,” přikývla pokorně. „Ale mám naději, že voda Jordánu mě očistí a tvoje milosrdné ruce mé hříchy sejmou. Protože už dlouho stojím na rozcestí a moje oči jsou vlhké slzami. Vyhlížím spravedlivého, nezatíženého vinami, jenž by mi ukázal cestu k pokání a vnitřní proměně. A teď vím, že ten spravedlivý jsi ty!”
„Mluvit tedy umíš,” prohlédl si ji překvapeně Jan.
„Spíš mám dobrou paměť,” přiznala odvážně Miriam. „To jsou totiž slova, která mi říkal Ješua, tvůj učedník.”
„Ješua je víc než můj učedník,” zašeptal Křtitel. (…)

The post Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková first appeared on Čítárny.