Joseph Conrad a Srdce temnoty. Zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny. Ve svých knihách se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě.

Srdce temnoty je zároveň dobrodružným i filosofickým pohledem do otrokářské Afriky 19.století.
Skvěle napsané drama z africké džungle, příběh o věčném sváru dobra a zla, sžíravé touze po moci. Silná kritika britského koloniálního dobývání světa.

Vypravěč, anglický kapitán Marlow, vypráví svůj příběh od chvíle, kdy je vyslán z Evropy do nitra Afriky.
Obchodní společnost pro kterou pracuje mu dala za úkol nalézt nejúspěšnějšího obchodníka společnosti, Kurtze, který najednou přestal o sobě podávat zprávy.
Po strastiplné cestě Marlow nakonec nachází Kurtze v pološíleném stavu uprostřed pralesa, jako vůdce místní černošské komunity, která v něm vidí boha.

Slunce zapadalo. Ústí Temže se před námi prostíralo ja počátek nekonečné vodní cesty, směřující do nejvzdálenějších končin světa.
Dobýt nějaké země, řekl Marlow, znamená většinou vzít ji těm, kteří mají jinou barvu pleti. Vykoupit to může jen idea. Idea a nesobecká víra v tu ideu. Něco, co si člověk postaví před sebe, čemu se může klanět a nabídnout oběť.

Vynikající román Srdce temnoty Conrada lze chápat nejen jako dobrodružnou cestu překvapivých pohledů na tehdější koloniální svět, ale také jako Marlowovu očistnou pouť.
Setkání s pološíleným Kurtzem v něm vyvolá zásadní změnu v jeho myšlení, při kterém přehodnocuje svůj dosavadní pohled na život a svět kolem.
Marlow v knize říká:

Představa toho člověka – to byl pro mne hlas. Neznamená to ovšem, že jsem si ho nespojoval s nějakou aktivitou.Což mi neříkali všemi tóny žárlivosti a obdivu, že nashromáždil, vyměnil, podvodně vylákal či ukradl více slonoviny, než všichni ostatní agenti dohromady?
O tohle nešlo. Šlo o to, že to byl schopný a talentovaný člověk a že mezi všemi jeho schopnostmi dominovala právě ta, která vyvolávala pocit, že je skutečně přítomen – jeho schopnost hovořit, jeho slova – dar výrazu, ten matoucí, vysvětlující, krajně exaltovaný a opovrženíhodný, chvějivý proud světla nebo snad jiný, falešný proud ze srdce neproniknutelné temnoty.

Srdce temnoty je jeden z nejlepších románů světové literatury,
kterou napsal spisovatel, jenž je považován za světového velikána prózy o oceánech a mořích a nezvyklých lidských osudech.

Kuriózní na Conradovi je, že se narodil v Polsku a angličtina byla jeho druhý jazyk. Přesto v něm dosáhl takového mistrovství, že sami Angličané ho považují za národního autora a jsou na něho patřičně hrdí.

Román Srdce temnoty vyšel anglicky roku 1899 pod názvem Heart of Darkness, česky byl vydán až v roce 1980.
Od svého prvního vydání má nesčetná vydání po celém světě. Román také vychází jako velmi vydařená audiokniha. 

Film:
Conradovo téma volně zpracoval v roce 1979 režisér F. F. Coppola ve svém slavném filmu Apokalypsa (Apocalypse Now), Conradova televizní verze se však daleko víc přibližuje knižní předloze. Heart of Darkness (1993) John Malkovich byl za vedlejší roli nominován na Zlatý globus. 

Joseph Conrad – Srdce temnoty / (z anglického originálu The Heart of Darkness, 1902)
první vydání v jiném povídkovém souboru již dříve
vyd. v roce 1980, Vyšehrad, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři (Heart of Darkness, End of the tether)
vyd. v roce 1996, Mladá Fronta, přeložili Skoumal Aloys, Zábrana Jan
vyd. v roce 2006, Alpress, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři

Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nalęcz Korzeniowski, (3.12. 1857, Berdyčiv –  3.8. 1924, Canterbury)
Conrad byl nglický spisovatel polského původu. Narodil se v dnes ruském městě Berdyčiv (poblíž Žytomyru). V sedmnácti letech se po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Ke konci sedmdesátých let přešel k anglickému loďstvu, roku 1886 dosáhl hodnosti kapitána a získal britské státní občanství. Roku 1890 při plavbě po řece Kongo vážně onemocněl malárií a musel se postupně vzdát své námořnické kariéry.
Roku 1894 se proto natrvalo usadil v Anglii a začal se věnovat literární činnosti.

Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy.

Za jeho nejvýznamnější prózy jsou považovány:
Román Lord Jim a novela Srdce temnoty, spojené vypravěčem Marlowem a zachycující psychologickou složitost jednání člověka, vyvázaného ze světa západní civilizace v době koloniálního dobývání světa britským impériem.

Josepha Conrada překládal vynikajícím způsobem Jan Zábrana: Píše:

Conradova kniha Heart of Darkness / Srdce temnoty se stala podkladem Coppolova filmu Apokalypsa (Apocalypse Now). Poslouchal jsem to a měl před sebou na stole poslední tři stránky dokončovaného překladu Srdce temnoty. Doufám, že teď si to někdo nedá dohromady – má to vyjít v Panoramě – „utopeno“ mezi jinými, méně třeskutými a vykřičenými Conradovými povídkami.
Pokud to někdo nevyhodí z plánu, nic se neděje, poněvadž knížka při dnešních výrobních termínech vyjde za rok nebo za půl druhého – a do té doby „naši vedoucí intelektuální soudruzi“ zapomenou, že nějaký Conrad existuje, pokud to ovšem vůbec zaregistrovali.

9. prosince 1979, 1 hodina 40 minut v noci. Dokončen překlad Conradova Srdce temnoty.
Vidět, jak anděl boží naučil Conrada anglicky…. Poněvadž zázrak je zázrak. Zázrak zůstane zázrakem… Asi proto, že jeho slovo mělo zůstat zachováno.

Výpisky z knihy Srdce temnoty:

…Žádný strach neobstojí před hladem, žádná trpělivost ho neukonější; znechucení prostě neexistuje tam, kde je hlad, a pokud jde o pověry a víru, nebo jak chcete nazvat zásady, – ty jsou míň než plevy ve větru.
Copak neznáte ďábelská muka prodlužovaného hladovění, jeho rozdražďující trýzně, jeho černé myšlenky, jeho ponurou a skličující zuřivost? Já tohle znám. Chce-li člověk jaksepatří vzdorovat hladu, připraví ho to o všechnu sílu, kterou má. Opravdu je snadnější čelit opuštěnosti, zneuctění a zatracení vlastní duše než takovému dlouhotrvajícímu hladu. Je to smutné, ale je to tak.

…Dřív než se s tlumeným rachotem zastavil, v neprůhledném vzduchu se pomalu rozlehl výkřik – velice hlasitý a nekonečně bezútěšný výkřik. Ten ztichl a vzápětí nám zalehly uši od naříkavého řevu, modulovaného v nesouzvučných divošských tóninách. Vlasy se mi pod čepicí zježily z toho, jak nečekaně to přišlo.
Nevím, jakým pocitem to naplnilo ostatní; mně však se zdálo, jako by zavřeštěla sama mlha, tak náhle a zřejmě na všech stranách najednou ta bouřlivá a ponurá vřava propukla.
Vyvrcholila chvatným výbuchem téměř nesnesitelně vystupňovaného jekotu, který náhle přestal, jako když utne, a zanechal nás celé ztuhlé v nejrůznějších hloupých pózách, napjatě naslouchající skoro stejně ohromujícímu a vystupňovanému tichu.

…Všechno mu patřilo. Skoro se mi až dech zatajil – čekal jsem, že uslyším, jak se divočina otřese bouří velkolepého smíchu, při kterém nehybné hvězdy poskočí na svých místech. Všechno mu patřilo – jenomže to byl detail. Šlo o to poznat, čemu patří on, jak mnoho mocností temnoty ho přijalo za svého.

…Může samozřejmě být dost pošetilý, aby sešel na scestí – dost hloupý na to, aby si vůbec uvědomil, že na něho mocnosti temnoty zaútočily. Mám za to, že žádný pošetilec ještě nikdy nezaprodal duši ďáblovi, na to je buď ten pošetilec moc pošetilý, nebo moc ďábelský ten ďábel – nevím, který z nich.
Nebo to může být člověk tak třeskutě povznesený, že je naprosto hluchý a slepý ke všemu kromě povzdechu a zvuků přicházejících z nebe.
Pak je pro něho země jen přechodná zastávka a jestli tím získává nebo ztrácí, to si netroufám rozsuzovat. Většina z nás ale nepatří k těm ani oněm. Pro nás je země místo k životu, kde se musíme smířit s tím, co vidíme, co tu slyšíme a cítíme – hrome, dokonce i když to třeba je maso z mrtvého hrocha!

Za jedno krátké odpoledne změřil hloubku hrůzy a zoufalství a těď se utěšoval vědomím, že život už pro něho nemá tajemství a smrt taky ne! Seděl vedle mrtvoly a přemýšlel; přemýšlel usilovně; promýšlel nové myšlenky. Jako by se odpoutal od sebe sama. Konečně se mu objevily v pravé podobě jeho dřívější myšlenky, názory, záliby i nechuti, věci, jimž se kořil, i věci, jichž se štítil! Jevily se mu malicherné a dětinské, falešné a směšné. Jak tak seděl vedle člověka, kterého zabil, kochal se svou novou moudrostí.

…Bílý rubáš té země žalu náhle prorazil pronikavý nelidský jekot. Po něm se ozvalo trojí krátké, netrpělivé zavřísknutí a potom se v strašlivém tichu dál nerušené převalovaly kupy mlhy. Další a další prudký a ostrý jekot se rozlehl jako skřek nějakého rozzlobeného, nelítostného tvora. Od řeky volal Kayertse pokrok. Pokrok a civilizace a veškeré ctnosti. Lidská společnost volala své zdárné dítko, aby se ho ujala, aby je poučila, postavila před soud, odsoudila; volala ho, aby se vrátil na smetiště, od něhož se zatoulal, aby se dal průchod právu.

Zvedl jsem hlavu. Tam, kde začínalo moře, uzavíral ústí řeky černý břeh z nakupených mraků a klidný proud vodní cesty směřující do nejvzdálenějších končin světa se pochmurně valil pod zataženou oblohou – jako když vede do srdce nesmírné temnoty.

The post Fascinující Conrad. Srdce temnoty o sebezhoubné touze po nesmírné moci first appeared on Čítárny.

Bílé otroctví existovalo stejně jako otrokářství, otroctví žluté nebo černé. Neobyčejný příběh jednoho z milionů evropských otroků v severní Africe. Thomas Pellow byl v létě roku 1716 spolu s jednapadesáti svými druhy zajat na moři berberskými korzáry a strávil roky v zajetí jako otrok.

Giles Milton knihu napsal podle skutečného životního příběhu skutečného bílého otroka, Angličana, který po návratu z Afriky do vlasti sepsal svoje paměti z otroctví a ty pak byly poprvé knižně vydány v roce 1740 pod názvem:
The history of the long captivity and adventures of Thomas Pellow, in South-Barbary.

Pellowa a ostatní zajatce z lodi koupil marocký sultán, který budoval rozlehlý císařský palác. Thomas Pellow byl inteligentní a vtipný, takže byl vybrán za osobního sultánova otroka a stal se jedním z těch mála, kteří přežili.
Později Davis podrobně prozkoumal korzárské aktivity od šestnáctého do osmnáctého století a sestavil také seznam všech dostupných počtů otroků za toto období. Kromě toho vzal v úvahu úmrtnost zajatců, ať umírali následkem mučení, či nemocí, a počty těch, jež kněží a vyslanci vykoupili.
Dospěl k závěru, že mezi roky 1530 a 1780 “muslimové na erberském pobřeží zotročili určitě milion a dost možná dokonce milion a čtvrt bílých, evropských křesťanů”.

Bílé zlato je neobyčejný a otřesný příběh bélého otroctví. Je založen na nezveřejněných dopisech a rukopisech psaných otroky, jakož i kněžími a vyslanci, kteří byli posíláni je vysvobodit.
Odhaluje znepokojivou a opomíjenou kapitolu evropských dějin.

Bílé zlato / Giles Milton / Nakladatel: BB art 2005

Trh s otroky /1884/ Jean-Léon Gérôme (1824-1904) 
Malíř, sochař a učitel, jeden z nejvýznamnějších akademických umělců z konce 19. století ve Francii.

Výpisky…

Korzáři ze Salé se rychle naučili mistrovsky ovládat lodi s ráhnovými plachtami, což jim umožnilo rozšířit útoky hluboko do severního Atlantiku, a záhy shromáždili flotilu čtyřiceti lodí. Drancovali bez ustání a útočili na vesnice a námořní přístavy přímo na pobřeží Španělska, Portugalska, Francie a Anglie.

Jeden korzár ze Salé Amurates Rayobi, dovedl více než deset tisíc válečníků do Španělska, jehož pobřeží nelítostně vyplenili. Tento úspěch dodal odvahy jejich souvěrcům v jiných částech Berberska. Al-ghuzát z Alžíru se zaměřovali na zranitelné obchodní lodě proplouvající Gibraltarským průlivem. Bylo pro ně štěstím, že své útoky podnikali v začátcích věku merkantilismu, kdy se na volném moři dala získat bohatá kořist. Mezi roky 1609 a 1616 se zmocnili ohromujícího počtu 466 anglických obchodních lodí.

Také Wales byl opakovaně napadán a několik ničivých útoků postihlo rybářské flotily v Newfoundland Banks. V roce 1631 spočinul zrak Muráda Rejjise na hustě osídleném pobřeží jižního Irska. Postavil sílu dvou set islámských vojáků a vyplul s nimi do městečka Baltimore. Když vyrazili s tasenými meči na břeh, zastihli obyvatele zcela nepřipravené. Murád odvlekl 237 mužů, žen a dětí a odvezl je do Alžíru, kde, jak věděl, na nich hodně vydělá.

Černí strážci byli absolutními pány otroků, jež měli na starosti, a mnohé Múláj Ismaíl pečlivě vybral pro jejich tělesnou sílu a ochotu své zajatce bít. Germain Mouette podal
živé písemné vylíčení svého prvního setkání se strážcem francouzských otroků, jehož samozvanou úlohou bylo zajišťovat, aby tito muži žili co nejžalostněji. Tento “černoch,
ohromně vysoké postavy, staršného vzhledu a s hlasem tak hrozným jako štěkot Kerberův”, byl surový tyran a stále svíral “v ruce hůl úměrnou své výšce, s níž každého z nás pozdravil, a pak nás odvedl do skladišť, abychom si vybrali zvlášť těžké krumpáče.”
Mouettův strážce byl zvyklý v noci svázat muže řetězy a dělalo mu sadistické potěšení francouzské zajatce trýznit. “V našich vězeních nebylo v noci slyšet nic jiného, než bezútěšné sténání, vyvolávané prudkými bolestmi, jež nám působilo bití”, psal Mouette.

Bílé otroctví v Evropě:

Mapa: Oblasti nájezdů na otroky ve východní Evropě mezi lety 1453 a 1777. Vizualizace se současnými hranicemi.

Přibližně 3 miliony Evropanů bylo mezi 15. a 18. stoletím odvlečeno do otroctví v rámci Krymsko-Nogajského otrokářství.

Toto otroctví skončilo když Rusko dobylo Krym.
Stejně jako barbarské pirátství skončilo teprve tehdy když je Američané porazili ve válce.
Nikdy nezrušili otroctví sami od sebe, museli k tomu být donuceni vojenskými prostředky.

The post Bílé zlato, bílé otroctví. Skutečný příběh bílého otroka v Africe first appeared on Čítárny.

Bůh tomu asi chtěl, že právě za izraelsko-palestinské krize přichází na pult kniha velkého přítele židovského národa, kterému taky říkali „kmotr izraelské armády“. Jmenoval se John Henry Patterson (1867-1947) a jeho bestseller (třikrát zfilmovaný) přeložil do češtiny Petr Mečíř. Jmenuje se Lidožraví lvi ze Tsava a další dobrodružství z východní Afriky.

Začalo to roku 1896. Keňa byla tenkrát protektorát Britská východní Afrika a Britové tu stavěli takřka tisícikilometrovou železnici mezi pobřežním ostrovem Mombasa a Viktoriiným jezerem.
Ručně bylo potřeba prosekat průsmyky ve skalách, vyklestit stovky kilometrů džungle, přemostit řeky a rokle a zasypat úžlabiny.
Hlavní inženýr George Whitehead už budoval tratě v Indii, Mexiku, Peru, Chile a Bolívii – a stavbyvedoucí Ronald Preston 11 let stavěl železnice v Indii. Kvůli špatným zkušenostem s Afričany bylo rozhodnuto najímat dělníky právě z Indie, říkalo se jim kuliové a Preston jich shromáždil 2 600. Ale docházelo mezi nimi k bitkám hinduistů s muslimy.
V táborech podle budované trati bujely hazard i prostituce, včetně té dětské. Přinutit dělníky pracovat byl taky problém. Stavbyvedoucí nechápali, že i v úseku s měkkou zemí vykope kuli sotva půl krychlového metru za den.

A když kolejnice položili až k poušti Taru, začalo teprve peklo. Mouchy tse-tse vybily většinu pracovního dobytka a mnoho dělníků. Za stavbou zůstávala země poseta mršinami a lidskými mrtvolami, do kterých se pouštěly hyeny (možná i dva lvi), a nade tím visela hustá mračna kroužících supů.
Kuliové umírali v polních nemocnicích na malárii, úplavici, vředy a zápal plic. Soustavně prý ležela v nemocnicích třetina pracovní síly. Ale i v tak extrémních podmínkách Preston položil za dva roky 180 km kolejí. Až k řece Tsavo, na tzv. Místo masakrů (kterých se zde nedávno dopouštěli Masajové).

Podle pověsti se jednalo o prokletou lokalitu. Hle, skutečně začali mizet dělníci.

Tehdy bylo rozhodnuto, že Preston musí být vystřídán. Na jeho místo vstoupil J. H. Patterson (původem Ir), osvědčený již také v Indii.
Uměl hindsky, a tak byl předpoklad, že se domluví. Navíc měl zkušenost s lovem tygrů, když narušovali práce v Asii. Jeho žena Francis byla původně indická učitelka a zrovna těhotná. Když Patterson obdržel 16. 4. 1898 hned čtyři její dopisy, na konci posledního zjistil, že jeho syn žil jen tři dny.
Měl teď vybudovat most přes Tsavu – a dostavět okolo 100 km tratě. Stanice, nádraží.

První třetina jeho slavné knihy ale líčí cosi dramatičtějšího.
Jak se dokázal důmyslně vypořádat s dvojicí krvelačných lvů, jimž zachutnalo lidské maso a kteří již zabili asi 140 lidí – a zastavili úplně stavbu železnice.

Ale Patterson zaznamenává i následné události, kdy pomáhal založit Nairobi, dnes hlavní město Keni.
Koncem roku 1899 se však pohádal s nadřízeným a rezignoval na funkci. Sice chtěl hned výpověď stáhnout, nicméně už místo obsadili. Zjara 1901 pak dosáhly koleje břehu Viktoriina jezera a účet za stavbu, ten dosáhl (dnešních) 827 milionů liber, čímž byl původní rozpočet třikrát překročen.

Částka ale nezahrnuje cenu půdy, kterou si Britové prostě přisvojili, a naopak zahrnuje extrémně nízké mzdy kuliů. Těch se podílelo na věci 35 729, přičemž 2 493 jich zahynulo. Za pět let ti muži položili 1 200 000 pražců a zasadili takřka 5 milionů čepů.

A Patterson?
Britská vláda mu jako poděkování za služby ve východní Africe nabídla několik tisíc hektarů půdy. Dar odmítl, tak jako předtím odmítl peníze za odstřel lvů. Viděl jen pustinu a neměl s Afrikou plány a netušil, co přijde, a že díky jeho železnici. Přišla civilizace.

Města rostla jako houby po dešti a hodnota pozemků vzrostla za deset let exponenciálně. Patterson litoval příliš pozdě. Bojoval ve druhé búrské válce na jihu Afriky, ale když zemřela královna Viktorie, vyžádal si ho následník trůnu Eduard VII. do osobní stráže.
Tenkrát se Patterson spřátelil i s nejlepším anglickým hercem Henry Irvingem či generálem Baden-Powellem, pozdějším zakladatelem skautingu.
A jeho paní? Francis Pattersonová se stala teprve duhou ženou Anglie, co byla doktorkou práv.

Když vyšla (1907) kniha jejího muže Lidožraví lvi, sklidila obrovský úspěch.
A nešlo jen o chvilkový hit, prodává se dodnes. První filmová adaptace Bwana Devil (1952) měla reklamu jako „první film historie ve 3D“ (i když to nebyla docela pravda) a roku 1959 vznikl snímek Zabijáci z Kilimandžára.

Roku 1996 Lovci lvů s Valem Kilmerem a Michaelem Douglasem; zde jen osobní poznámku.
Tehdy jsem se nechal zlákat; šel do kina. Film mě celkem nezklamal, ale ještě jsem nic netušil o knižní předloze. Reálném kontextu. Pattersonovi.
{youtube}zMK_gyYmusY{/youtube}
Co pak zvláště z filmu utkví?
Jak rychle mizíte skoleni ve vysoké trávě, kterou se k vašemu pasu přiřítí lidožravý lev. Je to půlsekunda, ještě méně. Člověk je pro lva proti buvolovi pírko. Je neštěstí, ochutná-li lev dobré lidské maso. Nechce už jiné. Projde třeba stádem, jen aby dostal honáka.

Po vydání knihy byl Patterson nějaký čas celebritou – a dokonce si mohl pořídit větší dům.
Přesně podle instrukcí jeho knihy se vydal do Afriky dvaatřicetiletý poslanec Churchill.
28. října 1907 přijel do Mombasy. Vyřídil si loveckou licenci a pokračoval do Nairobi: navštívil všecka doporučená místa u Jezer. Bohužel mu to úplně nešlo. Přesto roku 1909 vydal (tento budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu) knihu Má africká cesta, kde líčí, jak klidně střílel na spícího krokodýla, či z vlaku na cokoli, co se kde hnulo! Lva nedokázal skolit ani jednoho, zatímco Patterson jich jen za první pobyt v oblasti ulovil osm. Jejich krásné hlavy ostatně vidíme hned na obrázku úvodem knížky.

Na safari pozval Patterson také amerického prezidenta Thea Roosevelta.
,0Kniha o lvech pak odstartovala turistiku do Keni. Pattersona jmenovala britská vláda vrchním revírníkem Britské východní Afriky a uvolnili jej z armády a přeřadili pod Koloniální úřad. V Nairobi měl kancelář a uděloval licence. Byl průvodce výprav.

V březnu 1908 tak šel i s Audley Blythem a jeho ženou Ethel.
Blyth onemocněl, ale odmítal výpravu ukončit. Jeho choť byla přitom schopnější lovkyní. Jedné noci se Blyth – během horeček a blouznění – zastřelil.
Patterson ho klidně pohřbil a spolu s mladou vdovou a nosiči ještě šest týdnů pokračoval ve výpravě. Ethel se navíc stala jeho milenkou. Teprve v květnu poslal Patterson do Londýna telegram o tragické události, přičemž otec zesnulého byl blízký přítel krále.

Pattersona obvinili z vraždy a sám Churchill jej označil za cizoložníka i vraha. Řadu let byl lovec vyvrhel společnosti a případ inspiroval Hemingwaye k povídce Krátké štěstí Francise Macombera, zfilmované roku 1947 s Gregory Peckem v roli Pattersona (respektive jeho obdoby).

John Henry Patterson přijal pozvání do Bílého domu a setkal se s Theo Rooseveltem.
Ten se vydal na černý kontinent a během roku zastřelil a polapil přes tisíc zvířat, o čemž napsal knihu Po stopách africké zvěře. Právě ta patrně částečně inspirovala Ondřeje Sekoru ke známému komiksi Kapitán Animuk loví v Africe.

Když vypukla první světová válka, Patterson odcestoval do Egypta a ujal se velmi neobvyklého úkolu: zformovat a vést jednotku židovských vojáků, složených z Židů, které z Palestiny vyhnali Turci. Jako dítě byl Patterson fascinován příběhy z Bible. Viděl tento úkol jako obrovský, historický význam.

V roce 1916 se Patterson spojil s Vladimirem Jabotinským, aby vytvořili plnohodnotnou židovskou legii v britské armádě, která by bojovala za osvobození Palestiny z područí Osmanské říše a umožnila židovskému lidu vytvořit si tam domov.
První jednotkou, která byla zřízena v srpnu 1917, byl 38. prapor královských střelců, z nichž Patterson byl velitelem. Celkem 5 000 lidí.
Získávali si respekt, i když zvolna. Dokonce ani Churchill nevěřil, že budou s to organizovaně bojovat. Tvrdil, že jsou židé na to moc samorostlí a tvrdohlaví. Pattersonova jednotka ale sehrála významnou roli v bitvě na Gallipolském poloostrově a zformovala se v Židovskou legii.

Nezávislí pozorovatelé psali, že je to prvně za dva tisíce let, co se židé dokázali sjednotit a organizovat.
Jistě, to bylo přehnané, ale závěrem války Židovská legie – pod Pattersonovým vedením – vyhnala Turky z Palestiny.
Ale Patterson sám byl jediným britským důstojníkem v první světové válce, který nedostal vůbec žádné povýšení – výsledek jeho otevřeného úsilí jménem židovského národa.
Do konce života zůstal jen podplukovník.

Roku 1920 odešel z armády a zbytek života zasvětil lobbování za práva židů, práci v diplomatických službách ve jménu sionismu a aktivní podpoře myšlenky židovského státu v Palestině.

Psal články o právech židů na sebeurčení, přednášel na to téma po světě a spolupracoval s aktivistou Bencijonem Netanjahu, otcem pozdějšího premiéra Benjamina.
A Bencijon – dokonce – pojmenoval svého prvorozeného syna po Pattersonovi, který byl – tomuto pozdějšímu izraelskému národnímu hrdinovi – kmotrem.

Roku 1939 se Patterson navždy odstěhoval do USA a dá se říct, že je dnes v Anglii zapomenut. Vzpomíná-li Británie zabíječe lidožravých šelem, je to vždycky a pouze jen Jim Corbett, slavný lovec indických tygrů. Patterson s pouhými dvěma lvy ostrouhá.

Když vypukla druhá světová válka, Patterson, nyní starý muž, bojoval za vytvoření další židovské legie.
Po velkém úsilí byla židovská pěší brigáda schválena. Kromě bojů s Němci se členům brigády podařilo propašovat do Palestiny mnoho přeživších z koncentračních táborů. Mnoho dalších přeživších bylo krutě odmítnuto a Patterson proti tomu protestoval u prezidenta Trumana a využil svého dřívějšího vztahu s Rooseveltem. To přispělo k Trumanově podpoře židovského státu.

Patterson zemřel roku 1947, jen devět měsíců před založením státu Izrael a jeho poslední přání bylo ležet vedle bojovníků, jimž velel v Židovské legii.
Splněno. Ale teprve roku 2014. Ostatky jeho i Francis byly exhumovány a přepraveny z Kalifornie do Izraele, kde je obřadně uložili na vojenském hřbitově v Avichailu.

Nově vzniklá země Izrael by bez vycvičených vojáků nevyhrála válku za nezávislost – a vojáci byli vycvičeni veterány Pattersonovy židovské legie a židovské pěší brigády. Plukovník John Patterson zajistil přežití židovské vlasti.

John Henry Patterson / Lidožraví lvi ze Tsava a další dobrodružství z východní Afriky
Původní předmluva Frederick Selous. Překlad, česká předmluva i doslov Petr Mečíř.
Nakladatelství STAIR JUMPER. Liberec 2023. 296 stran.

Foto: Na fotce je James Henry Patterson v uniformě z 1. světové války, ale s univerzálním neplukovním odznakem čepice označujícím jeho tehdejší nepřiřazený status.

The post Plukovník Patterson. Podivuhodný život zakladatele africké lovecké turistiky a izraelské armády first appeared on Čítárny.

Joy, která přijela do Keni na sklonku éry kolonialismu, také symbolizuje nový postoj Evropana k Africe. Joy nepřijela tento kontinent využít, ale naopak mu něco dát a z tohoto dědictví těží Keňa dodnes. Při prosazování svých ideálů zaplatila nejdříve svým zdravím a následně svým životem. I přes tragický konec byl její život hodnotně a plně prožitý, tak, jak by si asi přál každý z nás.

Příběh Joy Adamson, opavské rodačky, jako ochránkyně přírody začal v momentě, kdy jí George přinesl lvíče Elsu, protože  v sebeobraně zastřelil její rozzuřenou matku, která bránila svá mláďata. Joy, která si při experimentu s Elsou psala poznámky, vydala svou první knihu „Příběh lvice Elsy“ v roce 1963.
Za okamžitým úspěchem knihy stálo i její načasování.   Evropa se zrovna  vzpamatovala z útrap druhé světové války a lidé žíznili po pozitivním směru, který by je ujistil, že život je nádherný a má pestré dimenze. Kniha o Else v nich znovu navodila představu ráje, kde beránek, lev i člověk odpočívali vedle sebe, než Adam neprozřetelně kousnul do jablka. Nikdo asi nečekal, že existuje nebe na zemi.

Příběh Elsy však ukázal, že za určitých podmínek je možno dosáhnout harmonie mezi člověkem i zvířetem, která se ráji přibližuje. Ještě jeden aspekt čtenáře oslovil. Příběh o Else je příběhem lásky. A to přímé, čisté a hluboké lásky. Joy milovala Elsu a Elsa jí za to bezmezně důvěřovala. Přísloví, že láska i hory přenáší, se ukázalo pravdivé i v tomto případě, kdy se Joy prostřednictvím silného citu přenesla přes pradávný strach z nebezpečných zvířat zakořeněný v lidských genech.

Druhou šelmou, kterou Joy vrátila divočině, byla gepardice Pippa.
Joy ji před experimentem představila v nairobském hotelu New Stanley, kde tato rozmazlená a bázlivá kočka způsobně ležela na stole a popíjela brčkem limonádu. Ale Joy z ní znovu vychovala predátora, který se pak na pláních  africké savany honil za kořistí rychlostí až 140 kilometrů v hodině.

Když se Joy  v rezervaci Shaba věnovala experimentu s levharticí, měla rozepsánu ještě další knihu „Příběh levhartice Penny,“ protože vše nasvědčovalo tomu, že i návrat této šelmy do divoké přírody bude úspěšný. I když před experimentem ji přátelé varovali, že se v sedmdesáti letech nemá pouštět do projektu se záludným leopardem, neposlechla, protože vždycky věřila přírodě více než lidem.

Joy Adamsonová byla zavražděna před osmadvaceti lety. Je její příběh zajímavý pro čtenáře i dnes, kdy se svět potýká s úplně jinými problémy, jako jsou například hrozby terorismu a neustálé přírodní katastrofy? Příběh Joy však v sobě obsahuje poselství, které platí  za každé situace. Joy přišla do Afriky najít samu sebe. Svou identitu i vnitřní soudržnost úporně hledala uprostřed drsné a nádherné krajiny, která člověka buď posílí nebo zabije. Příběh Joy Adamsonové je příběhem o poznání nezdolnosti lidského charakteru a jeho síle nejen v této krajině přežít, ale také vytvořit něco pozitivního.

Joy svým příkladem, svou odvahou, vizí, obětavostí i svou velkorysostí ukázala cestu. Joy nezištně a pouze na základě osobního přesvědčení přispěla k záchraně ohrožených druhů a ty, co nemohla zachránit z klecí, tak se jim alespoň snažila zlepšit podmínky k životu. Přesvědčila ostatní, proč je třeba zvířata chránit a ukázali i praktické způsoby, jak to udělat. A pak prostřednictvím knih i filmů tyto své zkušenosti rozšířila po celém světě.

Joy Adamson v roce 1960. Kenya. Zdroj britannica.com

Joy Adamson – originální malířka a ilustrátorka

Cesta malířky Joy Adamsonové zakončená mistrovskými díly, jako jsou botanické kresby nebo portréty příslušníků keňských kmenů, byla dlouhá a komplikovaná. Co je však nejdůležitější – na jejím konci Joy uspěla.

První malířské zkušenosti získala Joy Adamsonová od své matky. Později, v třicátých letech, si na kratších kurzech ve Vídni vylepšovala techniku, avšak tehdy ještě netušila, že jí malování vynese světovou proslulost.

Do techniky botanických kreseb ji zasvětil její druhý manžel Peter Bally, který ji brával s sebou na botanické expedice. Nemohl čerstvé novomanželce věnovat tolik pozornosti, kolik žádala, a proto se snažil přijít na aktivitu, která by nepokojnou Joy zabavila. Sám byl zkušeným ilustrátorem botanických atlasů a tak se rozhodl, že Joy naučí kreslit květiny. První kresbu lilie Joy v rozčilení roztrhla a zahodila, protože se jí zdála velmi nedokonalá. Peter ji však zvedl a šetrně slepil, načež Joy ujistil, že má ve svém úsilí pokračovat, neboť jednou z ní bude velká malířka. Měl pravdu.

V období od roku 1938 do roku 1943 Joy dokončila 700 botanických kreseb, za které mimo jiné získala v Londýně Grenfellovu zlatou medaili. Část kreseb byla vystavena, část použita jako ilustrace celkem sedmi knih, které byly vydány pouze v zahraničí a dodnes se využívají.

V oblasti botanických kreseb dosáhla Joy Adamsonová skutečného mistrovství. Její kresby splňují nejen náročné technické požadavky spojené s přesným zobrazením rostlin, ale současně se stávají uměleckým dílem. Joy pochopila sílu tropického světla a dokázala uplatnit jeho odraz v sytosti barev.

V roce 1946 se Joy zapsala do kurzu zaměřeného na malování portrétů, který probíhal v Londýně na Slade School. Jakoby tehdy Joy tušila, že portréty se po několik dalších let stanou její životní náplní.

V roce 1949 získala Joy zakázku od britské koloniální vlády, která spočívala ve zhotovení portrétů příslušníků všech keňských kmenů. Britská koloniální vláda se oprávněně obávala zániku tradiční kultury, a proto chtěla rychle mizející hodnoty zdokumentovat. Nemohla úkol zadat nikomu lepšímu, než byla Joy.

První kresby Joy Adamsonové však byly koloniálními úředníky zamítnuty, neboť neměly potřebnou kvalitu. Malířce například činilo potíže zobrazit tmavou pleť Afričanů. Kdokoliv jiný by to vzdal, ne však Joy. Ta věnovala projektu všechnu svou energii. Nedbala na útrapy spojené s vedrem nebo nemocemi, živila se hlavně banány a vařenými vejci, aby se nezdržovala přípravou jídel a jídlem samotným. Neustále se zlepšovala, a tak většina jejích kreseb se postupně stávala uměleckými výtvory. Joy současně při kreslení sesbírala řadu etnografických údajů, které jsou vedle portrétů velice ceněným pramenem o africké kultuře, neboť řada kmenů dnes již zanikla.
Její modely však musely vystát celou řadu otázek.“Jak byl zhotoven Váš nádherný účes? Proč se Vašich vlasů mohou dotýkat pouze muži? K čemu slouží amulet, který máte zavěšený na krku?, a podobně. ”

Joy nakonec v první polovině padesátých let dokončila 600 portrétů obyvatel Keni.

Portréty dnes tvoří základ stálé expozice Keňského národního muzea, kromě toho je část originálů vystavena v sídle keňského prezidenta. Kresby i etnografické údaje byly vydány také knižně pod názvem “The Peoples of Kenya.”

V Česku vyšla zajímavá knihy Zuzany Beranové.
Setkání se smrtí / Zuzana Beranová / 2007 / Kniha o formátu A5 má 300 stran textu a 50 stran obrazových příloh.
Knihu vydala její autorka Zuzana Beranová vlastním nákladem.

Objednat knihu  /  http://www.joyadamson.cz/

The post Joy Adamson a lvice Elsa. Opavská rodačka, ochráňkyně zvířat a malířka first appeared on Čítárny.

Ahmadou Kourouma napsal originální, výjimečnou a hlavně nadčasovou knihu. Popisuje Afriku očima 12letého dětského sirotka Birahimy z kmene Malinké, kterému vyvraždí rodinu a který se se vydává na pouť za tetou do Libérie. Cestou se dostává do různých situací a stává se dětským vojákem, je svědkem všech ukrutností, vražd amorálního chování, které si ve válkách lze představit. Zde navíc o to krutějšímu, že ho provádí i děti.

Kourouma svérazným popisuje africkou kulturu a způsob uvažování o životě a smrti, které je v Evropě pro naprostou většinu nepochopitelný.
V dnešní době je román o to víc aktuální, protože podobné děti a mládež i dospělí, jejichž příběhy popisuje, čím dál častěji vidíme přímo v Eropě a jsme oprávněně zděšeni. Jen vzpomeňte Ceutu v Maroku, naprosto barbarský úutok na hranici, chování migrantů v jižní Itálii či Španělsku. Po přečetení románu vám bude mnohem víc jasnější, proč tomu tak je.

Román Alláh není povinen (Allah n’est pas obligé) mrazí svoji autentičností, anglickým humorem a čtenářsky přitažlivým vyprávěním. Faforo! Gnamokodé!

Velmi se povedlo i audio, uvedené i na Vltavě.
Vynikající přednes Aleše Procházky. Překlad: Petr Komers / Připravila: Jovanka Šotolová / Režie: Vlado Rusko

Ukázka z knihy…

Šli jsme (my, to znamená kulhavý bandita, rozmnožovatel bankovek a muslimský fetišér, a já, Birahima, dítě ulice bez bázně a hany, the small-soldier) k jihu, když jsme potkali našeho přítele Sekoua, jak jde s balíkem na hlavě naopak z jihu na sever. Rozešli jsme se v Niangbu a ani jsme se nerozloučili. Když se Ďulové potkají v liberijském lese, zdraví se a zdraví, takže jsme i my řadili kilometrové pozdravy. A na samém konci pozdravů přišel Sekou s něčím úžasným. Všichni lidi v celém vesmíru už měli po krk koukání na to, jak se domorodí černí afričtí negři v Libérii podřezávají jako divá zvěř, zpitá krví.

Celý svět už měl po krk koukání na to, jak se arcibanditi, co si rozdělili Libérii, dopouštějí zvěrstev. (Zvěrstvo znamená strašný zločin.) Lidi ve světě už banditům nechtěli dovolit, aby v tom pokračovali. Státy se obrátily na OSN a OSN požádalo ECOWAS (Společenství států západní Afriky), aby zasáhlo. A ECOWAS požádalo Nigérii, aby v Libérii provedla humanitární zásah. (Humanitární zásah je právo udělené státům, aby poslaly vojáky do jiného státu zabíjet nevinné chudáky odtamtud, v jejich vlastní vesnici, v jejich vlastní chýši, na jejich vlastní rohoži.)

A Nigérie, nejlidnatější země v Africe, která má spoustu vojáků a neví, co si s nimi počít, poslala do Libérie svůj přebytek vojáků s právem pobíjet nevinné civilní obyvatele a vůbec kdekoho. Vojenským jednotkám z Nigérie se taky říká zásahové jednotky ECOMOG. A jednotky ECOMOG teď působí všude v Libérii, a dokonce i v Sieře Leone, kde ve jménu humanitárního zásahu pobíjejí lidi, jak se jim zachce. Říká se, že se tak vložili mezi soupeřící skupiny.

The post Kourouma a jeho Allah není povinnen být spravedlivý ve všech svých věcech tady na zemi. first appeared on Čítárny.

Snem a bájí od jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedavě zbarvené, mohutné velekočce, které místní usedlíci prostě říkají… buď POŽÍRAČ LIDÍ nebo stroze MNGVA (respektive MGVA), přičemž výraz prý pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Ano, ano, možná jsou zprávy jako tak často nadsazené a přehnané, nicméně pralesní podivnosti MGVĚ se připisuje i vylekání celé čety tanzanské armády. Není to jen fáma.
Vojáci byli prý dokonce napadeni rovnou dvěma bestiemi. Jeden muž zůstal těžce raněn, další jako by se vypařil – odvlečen v neznámo. Do pralesa. Což rozhodně není k smíchu, pokud se to celé skutečně tak semlelo…
Jiná, částečně snědená oběť svírala údajně v pěsti chuchvalec šedé srsti a víc lékařů britské národnosti prokazatelně ošetřilo potrhané oběti – a slovo či jméno MGVA přitom nešťastníci přepouštěli přes práh rtů.

Že by jen blouznivě, horečně snili? Hrůzou snad uprostřed Afriky zveličili, co zažili? Kdo ví. A jisté je i to, že to byla japonská firma Canon, která šero stromů u jezera rozčeřila svého času tím, že přízrak zkoušela cíleně vyfotit, aby tím propagovala svůj v letech osmdesátých nový přístroj, konkrétně model T 90.
Marně. Tým splakal nad výdělkem a snímek MGVY dál neexistuje, anebo je nezřetelný. Údajně ho (přece) pořídil Mitsuaki Iwago, z informace však trčí jako sláma reklamní pozadí. Nic ve zlém, chtěli vyzdvihnout kvality a um svého fotoaparátu.

Ale ke skutečnějšímu. Český cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937), který zemřel zhruba před rokem (5. května 2021), připomíná ve své skvělé knize Legendární příšery a skutečná zvířata (vydané v dubnu 1993) i teorii, že MGVA vůbec není kočka, ale primitivnější zástupce pravěkého řádu Hyaenodonta.
Ten měl šavlozubé formy a spadá sem taky devět set kilo vážící zástupce rodu Megistotherium, jehož ostatky vybavené dlouhými špičáky v tlamě se našly především v Libyi.
„Je pravděpodobné,“ uvádí ing. Mareš, že také lovil mastondonty. Problém však je v tom, že už před pěti miliony let.
„Šavlozubý tygr“ se ostatně dnes jaksi souhrnně říká všem dávným představitelům vícera vědci přesně odlišených rodů, přičemž ještě Afrika dvacátého století mohla v pralesích skrývat „potvory“ s šavlovitě zahnutými špičáky. Říkali jim horský tygr a ve Středoafrické republice VASSOKO či GASSINGRÁM. Z Čadu je pak jméno HADŽEL – a dle pověsti loví dokonce slony.
Podobné zvíře zřejmě existovalo a v lopatkách muselo být o dost vyšší než lev. Hřbet poté výrazně klesal a na rozdíl od „šedého démona“ MGVY měl tvor matné skvrny. Byly na hnědém až zarudlém podkladě, přičemž není jasné, nakolik se jednalo o barvu kůže a nakolik barvu srsti.

Zatímco v dřívějších časech se zdá existence VASSOKA jistou, dnes asi vymizel. Ale dokud žil, kořist zabíjel velmi brutálně. Podle všeho tak, že ji „vstoje“ páral už zmiňovanými zahnutými tesáky (se zoubkovaným okrajem). Pravděpodobně by to však nesvedlo zvíře osamělé, a tak oblud obvykle útočilo víc; dělají to tak rovněž lvi.

Onen výrazně se propadající hřbet odpovídá ovšem podle Jaroslava Mareše spíš druhu Homotherium sainzelli – z konce doby ledové. Což byl čas, kdy mohl děsit už i lidi; a kdož ví, zda ne tak mocně, že pověsti dodnes nepomřely.

O MGVĚ v současnosti píše i cestovatel a kryptozoolog Vojtěch Sláma, autor řady knih.
Chystá i novou, jejíž pracovní titul zní Lexikon příšer. Jeho starší přítel Jaroslav Mareš se MGVOU obíral rovněž v publikaci Po záhadných stopách (listopad 1994) – a zdůrazňuje, že domorodci od jezera Tanganjika MGVOU vysvětlovali nepřítomnost lvů na vlastním území. A zcela jistě mylně se domnívali, že lvi nežijí ve volných savanách z toho důvodu, že jim to je vrozeno, ale proto, že tam byli z pralesa vytlačeni právě větší a strašlivější MGVOU…
Je to zřejmý nesmysl, i když… Něco tu bylo! I ptejme se:

Je MGVA (schopná prý odnést v tlamě krávu) pouze neznámý příslušník rodu Panthera? To by bylo jednou z možností a někdejší šelma Panthera fotilis byla nepochybně ještě o třetinu větší než sibiřský tygr.
Anebo jde v případě MGVY prostě o poddruh lva? To by zrovna neodpovídalo lvím zvyklostem a odporu lvů k houští! Z hlediska dlouhodobého vývoje ale mohl podobný lev skutečně ztratit v pralese hřívu (a ta ostatně není podmínkou ani u běžného lva), přičemž i zabarvení se mohlo kvůli bezpečí přizpůsobit šeru a stínům…
Anebo se dokonce jedná o poddruh tygra, lovce hustých džunglí? Před sto lety se v Číně rozhodně obávali legendárního Modrého tygra, o kterém pak sepsal misionář a lovec Caldwell stejnojmennou knihu. Nebyl to ani trochu tygřík z českého pohádkového filmu, ale napadal a požíral lidi. Nikdy se ho nepovedlo odlovit a jeho barva jistě nebyla přímo modrá, ale spíše šedomodrá, což asociuje šedou MGVU.

Ve starší literatuře se nejčastěji opakuje líčení nočního útoku MGVY na policistu, což je onen muž s chomáčem „dlouhých“ chlupů, které prý (vědci to zkoumali) nepocházely ze žádné známé kočkovité šelmy.

Někdejší předseda Mezinárodní kryptozoologické společnosti, belgický profesor Bernard Heuvelmans (1916-2001) byl o reálné existenci MGVY přesvědčen a dokonce bombasticky tvrdil, že je „větší než lev, strašnější než tygr, rychlejší než leopard a chytřejší než rys“. Onu historku se sežraným policistou zaznamenal u nás již doktor Ludvík Souček – v knize Velké otazníky (1967) – a cituje tu nejmenovaného britského lékaře:

„Jednou ke mně přinesli na nosítkách strašlivě rozsápaného stopaře. Na otázku, kdo ho tak zřídil, odpověděl – mgva. Bylo by samozřejmě snadné a prosté říci, že mgva neexistuje, ovšem já, který jsem cestoval dlouho po oblasti, kterou mgva sužovala a terorizovala, a pomáhal jsem lidem, které potrhala, to nemohu tvrdit.“

Skvělý spisovatel science fiction a záhadolog, sběratel otazníků Ludvík Souček pak silně dramaticky pokračuje:

„V nedávné době řádila mgva tak strašlivě, že byly pralesy dokonce pročesávány řetězem vojska, byly kladeny pasti, otrávené návnady – všechno marně.“

Když jsem to četl na počátku let sedmdesátých, udělalo to na mě v jeho podání mocný dojem, a později jsem o MGVĚ načrtl několik dobrodružných příběhů do šesti sešitů, které jsem s úspěchem půjčoval ještě spolužákům ze střední školy. Jako zázrakem se žádný neztratil a leží tu. Opakovaně jsem z nich předčítal nejprve synovi své mladší sestry, potom synovi vlastnímu. Ne že bych jim horlivě nečetl knihy lepších autorů, avšak co se týkalo mé rané tvorby, MGVY jako jediné obstály i při hlasité deklamaci. Přesto jsem nakonec druhé tři sešity zavrhl. Ty úvodní tři (Tichá smrt pralesa, Šedý démon, Netvoři džungle) jsem nechal přepsat Radmile Irrlacherové, spisovatelce v domácnosti, která má těžce postiženého syna. Aniž bych jí pak za přepis cokoli dal, začal jsem své dílko překopávat od píky. Výsledek jsem letos zveřejnil v nakladatelství Periskop, přičemž ta šílená koláž na obálce je rovněž má. Hrocha jsem odcizil ze staré britské obrázkové knížky Animals Everywhere, již mi v raném dětství sehnal táta.

A co si o svém dobrodružném románu myslím?
Nic moc. Je to nereálný naivismus a pokus o kouzlo, kterým na mě kdysi působili Emilio Salgari a Edgar Rice Burroughs. S ničím se moc nepárali, ale na druhou stranu ještě jejich knihy nebyly žádný Kopřiva či Kyša, a tedy jen umírněně brutální. Taková je i ta má. V čele všech výprav za MGVOU, které líčím, přitom vždy stojí skromný Samuel Rockefeller. Tuším sice, že příslušník rodu miliardářů toho jména nikdy neexistoval (určitě ne), ale jeho přítomnost aspoň vysvětluje, kde na to pídění se pořád brali jeho braši peníze. Krvavá to historie. Má i české hrdiny (třeba Jakuba Paška znám osobně z místního koupaliště) a věřím, že se zapíše do dějin fantasmagorií:-). Bez legrace.

Autor chabě ospravedlňuje své knihy v televizi:
https://www.facebook.com/1643766338/videos/4997202621533

The post V nitru Kamerunu, kde žije podivná šavlozubá Mngva, požírač lidí first appeared on Čítárny.