Román přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů – Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl.
 
Autorka zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. V roce 2001 byl román oceněn hlavní literární cenou Knižního klubu. Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.

Talentovaná autorka bohužel zemřela ve svých 34 letech.
Přesto nám zanechala čtyři skvělé knihy, které dodnes jsou na pomyslém vrcholu české prózy na počátku 21.století. Je opravdu škoda, že o jejích knihách dnes už málokdoí ví.
2001 – Zvuk slunečních hodin
2002 – Srdce na udici
2010 – Nebe nemá dno
2014 – Vzpomínky, co neuletí

Zvuk slunečních hodin / Hana Androniková / Vydal Odeon 2008 (Knižní klub, 2001)

Ukázka z knihy …

Vrátil se brzy z práce a našel prázdný dům. Odložil sako, zašel do kuchyně a nadzvedl víčko čajové konvice. Povytáhl obočí a povzdechl. Nalil si zbytek čaje do šálku, chvíli pátral po cukru, ale v duchu nad tím mávl rukou. Zamířil do pokoje. Povolil si kravatu, rozepnul horní knoflík límce a rozložil se v křesle s Times of India. Když dočetl, sáhl po týden starých novinách ze Zlína. Titulní strana z března 1936 hlásala: Německo zbrojí – Francie se bojí!
Pod titulkem veselá karikatura nadutého nácka po zuby vyzbrojeného moderní technikou a přikrčeného frantíka s vojenskou výbavou z doby železné. Po zádech mu přeběhl mráz.

Najednou stála za ním. Neslyšel kroky, ponořený do žhavých novinek. Položila mu ruku na rameno, sklonila se nad ním a zhluboka se nadechla. Milovala tu vůni. Jeho pot. Směs cedrového dřeva a máty peprné. A tabák, který ulpíval na bílých košilích. Natáhl pravou ruku a dotkl se tváře nad sebou. Vzala dlouhé prsty do dlaně a položila si je na rty. Znovu se nadechla. Nikotinová mlha mezi prostředníčkem a ukazováčkem. Chvíli ji pozoroval a pak zaklonil hlavu a přitáhl si její obličej. Otevřel rty, jako by ji chtěl pohltit.

Stál jsem ve dveřích a zíral na rodiče, kteří se jako vystřižení z filmového plátna vášnivě líbali. Upustil jsem tenisák, na který jsem pod intenzitou okamžiku zapomněl. Prudce se od sebe odtrhli, míček do ztracena bubnoval o podlahu. Nejdřív vypadali zaraženě a pak se rozesmáli.

The post Zvuk slunečních hodin jedinečné a talentované Hany Andronikové first appeared on Čítárny.

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském pralese, v nevadské poušti a v Čechách. Pohnuté události v životě se staly impulsem k nečekané výpravě, během níž se proměňuje příběh a s ním i vypravěč. Kniha se stává cestou, cestování po vnějších krajinách je metaforou putování do nejzazších koutů vlastní duše. Předěl mezi realitou a snovými vizemi se stává nezřejmým, průchozím a nepodstatným. Kde začínají a kde končí naše možnosti a schopnosti? Jak se bolestná zkušenost stává mystickou?

Autorka nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako cennou příležitost k transformaci a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá. Strach a nejistota se tak může přerodit v radost a hravou bezstarostnost. Mozaikovitá próza střídá formu úsečného, syrového deníku se záznamy ve stavu změněného vědomí. Stejně tak osciluje mezi sarkastickým černým humorem a lyrickými pasážemi blízkými básni v próze.

Nebe nemá dno je kniha, která se do vás nastěhuje, zaplaví vás mnohostí barev, tvarů, chutí a zvuků, a začne žít svým vlastním životem.

Hana Andronikova
vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2001 debutovala románem Zvuk slunečních hodin (Literární cena Knižního klubu 2001, Magnesia Litera za objev roku 2002), poté vydala povídkový soubor Srdce na udici (2002). Kromě prozaických děl je podepsána jako scenáristka pod projekty Divadla Archa Tanec přes plot (2008) a Pakosti a drabanti (2010).

Nebe nemá dno | Hana Andronikova | Vydal Odeon, 2010

UKÁZKA Z KNIHY

21. 3. 08 svatá trojice. velký pátek, úplněk a první jarní den.
stará omlácená toyota má polepené přední sklo křížem krážem, řidič musí být bystrozraký, zkušeně trhá volantem, auto skáče po rozbředlé hlíně jak jojo. gloria se děsí a snad se i modlí, aby se za dva dny dostala zpátky. za zabláceným oknem farmy, koně, krávy a pár odvážlivců na motokárách. po třech hodinách kostitřasu, během kterého enrique nepochopitelně klimbá, řidič zastavuje. vítejte v honorii. rio pachitea se vylévá, rozvodněná hustá kaše čpí bahnem, loďaři odmítají plout.
hej, tigre, pojedeš?
starý tygr se nebojí, přikyvuje, enriqua i dámy převeze. vychrtlý, bezzubý, nosí kargo na palubu, opatrně skládá, vyvažuje. pak mávne na hrstku tichých domorodců, ať si taky nastoupí. tygr odráží, loď cáká, řádně ponořená, naložená proviantem, z enriqua jde klid. žena vedle glorie se směje ve zlatě. dlouhé bílé vlasy a obě nohy jeden puchýř, sahá jí až pod kolena. gloria zírá, vyzvídá. šla jsem přes vařící řeku, víte, skákala z kamene na kámen, ale neměla jsem brýle. a ten kámen, na který jsem šlápla, nebyl kámen, ale pěna. no, démon ohně mi dal co proto, málem jsem přišla o nohy.
rio pachitea, chladná a dravá, řeka v barvě indiánů, prámy a větve sviští kolem jak jelení parohy. ama si zapisuje krajinu, osamělé chýše, lidské tváře v bárce, peřeje, co nechávají za sebou. má ráda ten pocit, když neví, kde se nachází, to zvláštní chvění, když neví, kam padne další krok, jaký výhled přijde za zatáčkou, za horama, za řekou. ví, že bloudí, aby našla, co  kdysi dávno vlastnila, ví, že je to v ní. v cizích krajích se rozeznává a obdivuje ty, co všechno najdou, když zůstanou ležet doma na ošuntělém gauči. ona musí harcovat, ustavičně bloumat, aby se v ní něco pohlo, aby něco docvaklo.
tady vystupujeme.
vstupní brána pralesa, je čas na gumáky. enrique jí bere velký batoh, ten menší zvládne sama. gloria je neoblomná, svůj batoh hodí na záda, chce ho mermomocí nést, sílu na to má. v prvním prudkém kopci supí, vaří, nedaří se, ujíždí. ááááá, enriquééé! jede dolů po břiše, bahno ji nechytí, rukama lapá, hrabe po nohách větví a chábí. nevraživá žahavka jí zatne krvavý šrám přes celou dlaň.  
to nic není, to se zahojí.
enrique teď nese dva batohy, k tomu svoji tašku, lehkonoze stoupá, a snad se ani nepotí. za ním duo gringa & gringa, funí, plazí se. glorio, vidíš tu krásu? ne. leje ze mě jak z necek, žere mě kdeco, i když jsem se slila repelentem. ty mrchy probodnou všechno, i košili a kalhoty!
ama se na ni dívá, jako by nemohla uvěřit. znají se krátce, necelý rok. ama ví, že její hlavní předností vždycky byli přátelé, měla by psát oslavné ódy na svůj největší klad, na své poklady a pokladnice. kde by jinak byla? někdy si říká, jak k nim přišla. svět je malý, když je opředený sítí hlasů, tváří, těl; rukama ji drží, nenechají propadnout.
glorio, mám pocit, že jsme se v iowě potkaly, abys se mnou mohla do džungle.
taky mě to napadlo. to bych totiž nevymyslela!
zastávka na nadechnutí, na posledním kopci výhled, který táhne dolů, svádí k letu, horizont jako z filmu, nebo kde to viděla.
enrique, počkej!
gloria s enriquem sjedou pátou reprízu stejného rozhovoru:
jak je to ještě daleko?
už jen kousek, docela malý kousek.
ne, to mi nestačí. jak je to daleko, kolik minut, dvacet, třicet?
maximálně patnáct.
co to říkal, glorio?
že ještě patnáct minut.
tak vidíš, to už zvládnem.
jo, totéž říkal před patnácti minutama.  
není to jedno? stejně to musíme dorazit. pak si dáš studenou sprchu a lehneš si do postele.
jo, studenou sprchu, to je fakt vtipný.
za zatáčkou se objevují šamanovi bratři a učedníci, zbavují ho nákladu, podávají ruce, vítají.
už je to jen malý kousíček.
otevře se výhled na palmové střechy na kůlech, sahají do vroucí vody, jídlena a kuchyň v oblacích páry a hukotu, žádné stěny, jen horký dech řeky.
na břehu se gloria hroutí. tohle já nepřejdu! opravdu nemůžu, spadnu tam a bude ze mě fritovaný šnek. nechejte mě tady. jeden z mužů ji převádí, chyť se mě a tuhle tyč si vezmi do druhé ruky, můžeš se o ni opírat. salvy nepříčetného smíchu ve spirálách nad vodou, na druhém břehu čeká reina s čerstvým chapo a úsměvem. vítejte v santuariu.

santuario huishtin. v jazyce indiánů shipibo je huishtin hvězda. jitřenka.

plánek kuchyně. dlouhý stůl, lavice po stranách, stěna přihrádek, vzdáleně připomíná kredenc, všechno z hrubého dřeva. otevřené ohniště.
glorio, jsi hrdina. tohle bych do tebe nikdy neřekla.
ani já ne!
při představování padají roztodivná jména. manu, belisario, hegner, franco, ginder. a pak diego a carlos, čistokrevní indiáni, ostatní jsou mix, mesticové. všichni samá šlacha a sval, hbitost a lehkost, se kterou nosí pytle rýže a brambor přes řeku.

santuário huishtin. viděl jsem to místo ve snu a věděl jsem, že ho musím najít. bůh mě sem zavedl. řekl mi, tady budeš žít.
jasná věc, enrique. vypadá to, že ani gloria, která věří jen v mechaniku, o tom nepochybuje. překládá úvodní proslov, oči se jí přitom mží, hlas škobrtá, kapky potu se sbíhají v soutěsce pod krkem.
k vyléčení potřebuješ pozitivní mysl, klid v duši a lásku ke všemu. příroda ti pomůže, ale musí si na tebe nejdřív zvyknout, stromy, rostliny, voda, až tě líp pozná, přijme tě. když s ní splyneš, dá ti sílu. duchové mi řekli, že máš schopnosti. naučím tě všechno, co umím, když budeš chtít.
to by moc ráda. kvůli tomu přijela, chtěla by splynout s přírodou. i hemingway se neustále vracel k přírodě. žil s ní, čerpal z ní sílu, inspiraci, splýval s ní. nakonec se zastřelil.

noční obřad. písně duchům, aby přišli, oběti a zaklínání, svíce samy zhasnou, když se objeví. jejich kroky vlají tmou, deštěm odemknou, pustí stíny z podzemí. pavouci svítí v obrazcích, chechtají se v ní, nemůže to zastavit. tělo se zmítá, klubko v křeči, trnová koruna. panebože, proč? temnotou se křižují komáři a zpěv. uplynuly v ní tři dny a tři století, venku tatáž noc. škemrá, nešlo by to nějak zkrátit nebo přeskočit? havranův smích ze stropu, hlavou dolů v ní kolíbá. chtěla by vstávat z mrtvých, aniž před tím umřela!
v břiše jí klíčí světlo luny, záblesky světa, jak se otáčí, hlasitě cvaká, klíčem zapadá.

The post Nebe nemá dno. Fantaskní, autobiografický příběh talentované Hany Andronikové first appeared on Čítárny.