Paní docentka Jarmila Bednaříková je historička s mimořádnými znalostmi. Její přednáška je o zániku velké civilizace Římské říše díky rozvinuté stupiditě myšlení.
Paní docentka nastiňuje krok za krokem souvislosti úpadku, které se datují od 3.-5. stol. n. l. V té době nastávají velké změny nejen ve světě Římské říše, ale i ve světě barbarů, což je území mimo Římskou říši.  
Zásadní změny v Římské říše nastávaly v oblasti zemědělství, finanční, daňové politiky, občanství, což vedlo k jinému chápání role občanů, kteří se postupně stávali nevolníky a otroky ve vlastním, kdysi svobodném Římě.
Postupná degradace systému nakonec vedla k oslabení státu a jeho okupaci silnějším protivníkem. Zcela v duchu dobyvačného chování staleté mocné Římské říše.

Přednáší:
Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. (* 1952), česká historička zabývající se dějinami pozdní antiky a raného středověku, působící na Ústavu klasických studií Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývala např. problematikou stěhování národů, historii Hunů, germánským státům a sociálním problémům pozdně Římské říše.

0:00 Zahájení
3:04 Úvod
6:00 Začátek přednášky
9:52 Germáni
21:13 Stěhování Germánů na jihovýchod
23:58 Markomanské války
31:46 Hunové a vyvrcholení velkého stěhování národů
38:44 Občanství
48:22 Města
1:11:26 Kolóni
1:14:50 Problémy integrace
1:25:53 Podivuhodný příběh Vandalů
1:30:56 Barbarská království na západě
1:42:09 Poděkování a organizační věci
1:43:47 Diskuze
2:41:34 Zakončení

The post Jarmila Bednaříková. Způsobili barbaři zánik mocné Římské říše? first appeared on Čítárny.

Ivan Jefremov v knize Athéňanka Tháis mistrně používá obsáhlé znalosti historii jako pozadí pro hluboké úvahy o člověku, společnosti a věčných hodnotách. Román popisuje život skutečné athénské hetéry Tháis v době Alexandra Velikého a historii používá jako zrcadlo pro úvahy o rovnosti, humanismu a možnosti lepší společnosti i v temných dobách.

Vše začíná v Athénách roku 337 př. n. l., kde mladá, už slavná Tháis potkává Alexandra a jeho přátele – Ptolemaia, Hefaistióna a Nearcha. Odtud se vydává na dlouhou cestu plnou dobrodružství: kupuje si otrokyni Hésionu, utíká z Athén, prožívá dramatické chvíle ve Spartě, na Krétě i v Egyptě, kde se setkává s nebezpečnými chrámovými mystérii.
Pak se připojí k Alexandrovi vojsku na perském tažení, prožívá bitvy, iniciační rituály Velké Matky i krátký, ale intenzivní románek s Alexandrem samotným.

„Ještě nikdy se nestalo, aby velký génius, vojevůdce nebo vládce — ať už patřil k jakémukoli národu — přinesl lidem štěstí. Čím je větší, tím větší neštěstí přináší.“

„Rozdíl mezi lidmi od narození je obrovský. Překonat ho, spojit všechny stejně jako překonat rozdíl národů, lze jen společnou cestou — cestou poznání. Ale je třeba se dívat, jaká to je cesta, která spojuje národy. Běda, jestliže není zaměřena k dobru, a ještě hůře, jestliže nějaký národ se považuje za vyvolený nad všechny ostatní…“

Vrcholem vyprávění je scéna v Persepolisi, kde Tháis navrhne spálení perského paláce.
Po Alexandrovi smrti se stane manželkou Ptolemaia a egyptskou královnou, ale nakonec se vzdá moci a s věrnou přítelkyní Eris odchází hledat utopické město Uranopolis, symbol svobodné a rovnostářské společnosti.

Nejde tu jen o dobrodružství a exotiku antického světa, ale o hlubokou úvahu nad rovností lidí v duchovní rovině (homonoia), o ženě jako vrcholu evoluce a o tom, jak i v tvrdé otrokářské společnosti mohou vznikat ostrůvky humanismu, přátelství a touhy po poznání.

„Když síla života v národě a zemi slábne, pak v ní ochabuje i krása a ti, kdo ji hledají, odcházejí do jiných zemí.“

Jefremov jedinečným způsobem ukazuje, jak Alexandrův velkolepý sen o sjednocení Východu a Západu v rovnosti nakonec selhal a přešel v obyčejné podrobení.
Spálení Persepolisu tu není jen historickou scénou, ale silným symbolem konce hierarchických a utlačovatelských říší.

Asi nejsilnější poselství knihy pro mě spočívá v naději, kterou Jefremov předává svým čtenářům.
Ukazuje, že i v temných dobách plných násilí a nemorálnosti se mohou objevit „ohniska“ rozumu a lidskosti. Ať už v podobě tajných mystérií, přátelství nebo pokusů o utopickou společnost jako Uranopolis.
Je to apel, abychom neztráceli víru v morálku, krásu, poznání a rovnost napříč hranicemi tříd i kultur.
Tháis by měla být pro nás symbolem svobodné a duchovně vyspělé ženy, která přes všechny překážky hledá smysl a lepší svět.

„Láska je umění odevzdat se a nic na oplátku nepožadovat.“

Historické pozadí románu
Jefremov uvádí, že dějovou kostru převzal z antických autorů Plutarcha, Arriana a Diodora. Klíčovou scénu spálení Persepolisu bere jako historickou událost, ale vše ostatní je jeho vlastní tvůrčí interpretace.
Plutarch ve svém Životě Alexandra (kapitola 38) věnuje Tháis jen krátkou, ale velmi výraznou pasáž. Jefremov z ní vychází jako z hlavního historického jádra, ale dramaticky ji rozšiřuje a přetváří v celý román.

Ivan Jefremov bohužel napsal Athéňanku Tháis jako svou poslední svou knihu.
Je také “třetí částí” mimořádné volné trilogie, která se dá velmi stručně charakterizovat takto:

O tom, jak nelze žít je scifi-román Hodina býka.
O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je scifi-román Mlhovina v Andromedě.
O tom, jaká je obecně historie lidstva, je historický román Athéňanka Tháis.

Přinášíme výpisky z jedné kapitoly Athéňanky Tháis, na kterých je vidět obrovský rozsah vědomostí Ivana Jefremova a i jeho jedinečný spisovatelský talent.
Je to delší ukázka, ale přesně na jeden dlouhý večer, protože počet slov je stejný jako počet otázek, které obsah vyvolává.

Doufáme, že zatoužíte číst celý příběh helenské hétery Thais a projít se s inteligentní kráskou barvitě podanou historii v době Alexandra Velikého (356 př.n.l. – 323 př.n.l.).

Ivan Jefremov na Čítárnách >>

Výpisky z kapitoly Moudrost Eridu / Ivan Jefremov – Athéňanka Tháis

Končila teplá babylónská zima. Blížící se léto hrozilo vedry a Alexandr o sobě stále nedával vědět, Lýsippos se rozhodl podniknout cestu do Eridu! … Řeka se na jihu rozdělovala na mnoho ramen, vyschlých koryt a odboček, čímž vytvářela obrovské bažiny v délce půl tisíce stadií, doslova moře rákosí a ostřice.
Jenom velmi zkušení kormidelníci mohli v tomto labyrintu najít hlavní řečiště, které se stáčelo k západu, kde mazlavá hlína a solončak chránily východní okraj syrské pouštní stepi. Za tři dny propluli asi padesát parasangů neboli půldruhého tisíce stadií a ani na chvíli nepřirazili k břehu. Dál už tekl Eufrat širokým řečištěm na východ. Po dalších pětadvaceti parasanzích obtékala řeka ze severu kamenitou vyvýšenou rovinu, na níž kdysi stála prapůvodní starobylá mezopotámská města.

Pátý den plavby přistáli k večeru u starého, napůl zničeného přístavu na pravém břehu řeky Eufrat se schodištěm z obrovských kamenných desek. …Mohutné zříceniny a ubohé nové domky i velký zájezdní hostinec obklopovaly tři velkolepé chrámy.
Dva z nich, správněji jeden zachovalejší, připomněly Tháidě hlavní budovu Kybeliny svatyně a podobné stavby v Babylóně a Súse.
Třetí chrám se stopami častého obnovování se vyznačoval zvláštní architekturou. Jeho základy podpírala cihlami obložená podstavba se zaoblenými rohy.

Po obřadném uvítání uvedli hosty do bočního přístavku, zřejmě určeného k odpočinku a noclehům, nabídli jim ořechy, datle, med, ječné placky a mléko. Když se poutníci po umytí nasytili, vstoupil vysoký kněz v bílé říze s hustým mohutným plnovousem a přisedl si k nim na lavici, ale střežil se cizinců dotknout. Tháis si všimla, jak Lýsippos udělal ve vzduchu znamení a ukázal očima na ni…Když si mezi sebou cosi vysvětlili (Tháis pochopila, že zasvěcení orfici mají přístup k tajemstvím chrámu), vyjádřili oba ochotu dát Helénum k dispozici veškeré své znalosti.

Zavedli Lýsippa a Tháidu do dlouhé chodby, po jejíž zdi byly svisle pevne napjaty stříbrné struny různé délky. Vysoký kněz se v chůzi dotýkal některých strun a ty se rozechvívaly krásným dlouhým zvukem, který se rozléhal ozvěnou po celé kamenné chodbě.

»Tohle zní v každém člověku a spojuje různá pokolení přes propast věků,« vykládal kněz, »a šíří se dál do neznámých dálav budoucnosti. Chápete-li tento symbol, pak vám nemusím vysvětlovat druhý« ukázal kněz na hluboké příkopy napříč chodbou překryté deskami s obrazy zvířat nebo pohádkových nestvůr. Tháis to pokládala za symbol rozdělení generací temnem a nevědomostí, za cestu k úpadku člověka. Nerozpakovala se zeptat se na to Inda. Kněz se přívětivě usmál.

»První kapky deště zemi nezavlaží, ale jsou předzvěstí plodivého lijáku,« řekl druhý kněz s tmavou pletí, »vy taky jste takové kapky. Uchylme se k rozmluvě tam, kde je nerušený klid.«

Tháis si všimla obrazů zvířat namalovaných na zdech mezi sloupy: tygrů, nosorožců, divokých býků. Ale nejčastěji tu byly obrazy slonů, obrovitých zvířat známých v Mezopotámii a někdy přiháněných i do Babylónu, ale nikdy nikde nezobrazovaných. Z dvou bronzových kadidelnic stoupal těžký vonný dým a ležel v sále jako modravá mlha.

»O čem byste chtěli rozmlouvat?« zeptal se kněz s tmavou pletí, zřejmě hodnostně vyšší než majestátní vysoký Ind.

»Během několika let našeho přátelství mi má žačka několikrát položila otázky, na které jsem jí nedokázal odpovědět. Možná že vy, kteří jste pronikli do tisícileté moudrosti, nás osvítíte oba,« skromně pravil velký umělec.

»Vědění je jako majetek,« odvětil starší kněz, »nesmí se jím ledabyle mrhat. A stejně jako bohatství nebo vojenská moc, ocitne-li se v nehodných rukou, slouží hloupému vyvyšování jednoho národa a ponižování druhého.
Kromě toho, a to je velmi důležité, velké objevy, jaké například že Slunce je koule, kolem níž obíhají planety, a že také Země je kulatá, a to nikoliv plošně, a visí v prostoru, mohou rozvrátit víru v bohy vytvořené jen lidskou fantazií.

Moudrému člověku poznání nijak nevyvrátí víru ve velikost světa a účelnost jeho zákonů, které tak dobře vyciťují básníci a umělci. Zato hlupák přijde o víru vůbec a zřítí se do černé propasti nesmyslného živočišného živoření. Hloupost nevědomců je ale k něčemu dobrá: zachraňuje neopatrné hledače pravdy – lidé jim prostě nevěří nebo se jim vysmívají, jak se to stalo vašemu filozofovi Anaxagorovi, když první v Heladě učil, že Slunce je rozžhavená koule. Pro tento ‚směšný blud‘ neměla na Helény nijak významný vliv ani jeho velká myšlenka o ‚nús‘, světovém rozumu, totožná s naší filozofií, ještě předtím váš myšlenkový velikán Anaximadros tvrdil, že člověk vznikl jako výsledek dlouhého vývojového řetězu pokolení zvířat z prvotních rybovitých tvorů. Dospěl k pochopem nekonečnosti vesmíru a obydlených světů.

Pythagorův žák, lékař Alkmaión, objevil před dvěma staletími, že mozek je orgán rozumu a vnímání citů. Věděl také, že planety obíhají po určených drahách, ale i on byl vysmíván. Avšak orfické učení, svým duchem indické, jsme přejali my, Indové, nebo naši společní předkové, takže vy teď můžete bez překážek ovládnout toto vědění a nemusíte se hloupě vypínat nad jinými.«

»Mluvil jsi o posměchu,« nerozhodně začala Tháis, »my máme boha Móma, zplozence Noci a propasti Tartaru, a ten všechno popírá, všemu se posmívá a narušuje dokonce i klid olympských bohů. Tady jsem se setkala s národy, pro něž je výsměch a rozklad všeho starého, velkého a krásného přímo základem jejich existence. Vysmívají se i Erótovi tím, že si vymýšlejí všelijaké odporné kejkle a snižuji božskou vášeň na zvířecký chtíč. V jejich očích jsem já prostě nevěstka, kterou se patří kamenovati.«

„Souhlasím s tebou, pokud jde o škodlivost ignorantského posměchu,« odpověděl vysoký Ind, »ale jeho příčina není podle nás v tom, že existuje nějaký bůh výsměchu. Malé národy obývající země mezi mohutnou egyptskou a mezopotámskou říší byly vždycky porobeny. Člověk odplácí za ponížení tím, že se vysmívá tomu, kdo ho ponížil, má-li k tomu ovšem dost sil. U malých národů je lidský život nejistý a prchavý, nic u nich není trvalé, a tak se tu tedy nemůže vytvořit ani pevná víra a filozofie.«

»Mohli bychom to přirovnat k opicím,« doplnil ho starší kněz, »v naší zemi je jich velká spousta a některé se pokládají za posvátné! Opice jsou ze všech zvířat nejlínější. Žijí si bezpečně na stromech, v lesích, kde mají dostatek ovoce, a proto neztrácejí čas a nemusí vyvíjet žádnou námahu na obživu jako ostatní zvířata – tygr, který se zuřivě honí za kořistí, nebo slon či býk, kteří musí dlouho spásat trávu, aby nasytili své obrovské tělo. Ti si proto váží času a neutrácejí ho na hlouposti. Ale zahálčivé opice se rychle nasytí a pak se baví ohavnostmi. Házejí ořechy tygrovi do očí, kálejí na hlavu slonovi a potom se jim posmívají, přičemž se v bezpečné výšce mohou popukat smíchy! Cítí svou ubohost a neužitečnost a mstí se za to na ostatních úctyhodných zvířatech.«

Heléni se zasmáli, ale Ind mluvil vážně, takže Lýsippos a Tháis v rozpacích zmlkli.

…V následujících dnech se Tháis dověděla o dvanácti Nidání neboli příčinách bytí.
Každá z nich se považovala za následek předešlé a za příčinu následující. Velká příroda, jinak rodící síla Šakti, se jen nepatrně lišila od Velké matky předhelénských kultů s hlavním ženským božstvem. Šesté znamení zvěrokruhu Kana neboli Panna, představující Šakti – sílu přírody neboli Machamaju – velkou iluzi, ukazuje, že prvotní síly musí odpovídat číslu šest a jdou za sebou takto:

1. Parašakti – mohutná síla tepla a světla, z které se rodí všechno na zemi.

2 Džnanišakti – síla rozumu neboli moudrého vědění je dvojstranná: první strana Smriti neboli paměť je nesmírná síla, schopná oživovat dřívější představy a budoucí očekávání; druhá strana je jasnozření čili prozření skrze závěs Maji v čase, jehož všechny tři aspekty – minulost, současnost a budoucnost – tvoří jednotu a jenž je mnohem složitější než čas odpočítávající tlukot lidského srdce.

3. Iččchašakti – síla vůle, napětí proudů uvnitř těla, aby se splnila naše přání.

4. Krijašakti neboli síla myšlení, která je materiální a může svou energií vyvolávat činnost.

5. Kundalinišakti – životní princip veškeré přírody. Tato síla je pohyblivá, hadovitě se plazí a spojuje v sobě dva velké protiklady přitažlivosti a odpuzování, proto se jí také říká had. Kundalini je v životě rovnováhou vnitřního a vnějšího. Její postupný pohyb uvnitř člověka mu dává sílu Kamy-Eróta a vede k převtělování.

6. Mantrišakti neboli síla řeči a hudby, znaků a písma.

Z tohoto výčtu mateřských sil se Helénům nejvíc líbilo Kundalinišakti, pojem blízký jim oběma, duchem umělcům a básníkům, pojem příbuzný dialektice Herakleita z Efesu, Anaxagora a Antifónta. Lýsippos upozornil, že u moudrých filozofů židovských národů je had silou zla, která zničila šťastný život prvních lidí.

Oba Indové se usmáli a starší řekl:

»Naše posvátná kniha Aitareia nazývá vaši Gaii-Zemi Sarporadžini, hadí královnou, matkou všeho, co se pohybuje, neboť had je ve hře protikladných sil symbolem pohybu. Podle našich pověstí existovalo nejdříve plemeno hadovitých lidí neboli nagů, kterých nebylo víc než tisíc.

Teď žije nový druh lidí, v pořadí pátý, jehož symbolem je býk a kráva. Býk je posvátné zvíře u vás na Západě, kráva u nás.
Od nagů zdědil můj národ schopnost podřídit si strašlivé jedovaté indické hady. Tady v našem chrámu je nagova kněžka, která vykonává obřad políbení posvátného hada. Nikdo jiný ze smrtelníků ani nejvyšší kasty nedokáže vykonat tento obřad a zůstat naživu!«

Tháis zahořela zvědavostí a získala slib staršího kněze, že jí strašlivý obřad ukáží.

Mnoho z toho, co jim Indové vyprávěli, zůstalo pro Tháidu i Lýsippa nepochopitelné.
Obrovská délka času, který počítali od stvoření světa, byla v zásadním rozporu s výpočty egyptských, foiníckých a pýthagorovských učenců. Nejkratší čas vypočítali Židé: šest tisíc let. Podle indických údajů se první skuteční lidé objevili na Zemi před osmnácti milióny šesti sty šestnácti tisíci pěti sty šestnácti lety. Se stejně úděsnou přesností vypočetli Indové hrůzné a temné období pohrom v dějinách lidstva, které nastalo po nesmírné bitvě v Indii, kdy vyhynul výkvět lidstva před dvěma tisíci sedmi sty sedmdesáti lety. Tato doba, či jak říkali Kalijuga, má trvat ještě čtyři sta dvacet devět tisíc let.

»Jiní učenci ji počítají kratčeji,« řekl vysoký Ind, »jenom něco přes pět tisíc let.«

Lýsippos a Tháis se po sobě podívali. Takový obrovský rozdíl odporoval přesnosti předchozích ohromujících údajů.
Indové si povšimli rozpaků Helénů a dál jim vyprávěli o přesných výpočtech, k nimž došli jejich matematikové. V knize »sluneční vědy« se čas dělí zvláštním, Helénům neznámým způsobem. Jedna hodina se rovná 24 minutám Helénů a jedna minuta či vikala 24 vteřinám. Dál se čas rozděluje neustále šedesátkrát a toto dělení dospívá až ke kastě: k nepředstavitelně krátkému okamžiku, jenž trvá jednu třísetmilióntinu vteřiny. Na Lýsippovu otázku, proč byla vymyšlena čísla, která nelze změřit a dokonce ani si je představit, odpověděl Ind, že lidský rozum má dva stupně vědomí. Na vyšším stupni, nazývaném »buddhi«, je s to vnímat zcela nepatrné veličiny a poznat složení světa z nejmenších částic, středosil, věčných a naprosto pevných, i když jsou to jen částice energie.

Helénové se také dozvěděli o velkém lékaři Dživakovi jenž žil před tři sta lety a měl kámen, jímž osvětloval vnitřní orgány lidského těla, a o dalším lékaři, ten zas uměl cnránit lidi před onemocněním neštovicemi tím, že jim vtíral do malé ranky krev, kterou vzal někomu, kdo tuto nemoc přežil.

»A proč teď lékaři neužívají všude tohoto způsobu?« zvolala Tháis. »A proč vy sami o tom vyprávíte jako o něčem skoro zapomenutém?«

Starší kněz se na ni dlouho a mlčky díval a mladší rozhořčeně vykřikl:

»Tak nesmíš mluvit, krásná zasvěcenkyně! To všechno a ještě mnoho jiného je tajemství, skryté ve starých knihách. Je-li zapomenuto, bylo to z vůle bohů v karmě. Když se my, kněží nejvyšší kasty, dozvíme, že čtení posvátných knih vyslechl někdo z nižší kasty, vlijeme mu do uší rozžhavené olovo!«

»Jak se potom snažíte rozšířit vědění?« zeptala se s jistou jízlivostí Tháis. »Před chvíli jsem slyšela něco o neštěstí plynoucím z toho, že jsou lidé nevědomí.«

»Nesnažíme se vědění rozšiřovat, ale uchovávat pro ty, kterým je přisouzeno je ovládat!« odpověděl vysoký kněz.

»V jedné kastě? A co ty ostatní, ty mohou žít dál v nevědomosti?«

»Ano. A plní to, co jim bylo určeno. A splní-li to dobře, narodí se v příštím životě v jiné, vyšší kastě.«

»Vědomosti chráněné v úzkém kruhu čeká nevyhnutelně úpadek a postupné zapomenutí,« vmísil se do hovoru Lýsippos, »a uzavřené kasty se hodí k pěstování dobytčích plemen, ale ne lidí. Sparťané chtěli vytvořit odrůdu vojáků, a dokonce se jim to podařilo, ale v životě se všechno mění rychleji, než si lidé uvědomují. Vojenský způsob života dovedl Sparťany na pokraj zkázy.«

»My nemáme jednu kastu, ale mnoho kast na všechno, co je potřebné pro život člověka,« namítl Ind.

»A přesto se mi helénský vztah k lidem zdá důslednější. Vy ve svých posvátných knihách a filozofických soustavách považujete lidi za rovné bohům, ale ve skutečnosti se na ně díváte jako na dobytek a udržujete je v nevědomosti,« tvrdě trval na svém Lýsippos.

»A Heléni snad neuznávají ušlechtilý původ?« zamračil se starší kněz.

»Uznávají. Rozdíl mezi námi je jen jeden, ale zato podstatný. My se domníváme, že ušlechtilý člověk se může narodit komukoliv a že je hoden znalostí i umění a mistrovství, kterého je schopen dosáhnout a užívat. Najde-li si k sobě ženu na stejné úrovni založí ušlechtilý rod a může se to stát v nějakém athénském paláci stejně jako v rolníkově chalupě někde v Chalkidice. Tam i onde může spatřit světlo světa dobro i špatnost. Obvykle se má za to, že mimořádně krásní lidé se rodí za účasti bohů nebo bohyň.«

»Ale otroky nepovažujete za lidi a ponižujete je na úroveň dobytka!« zvolal Ind.

Tháis chtěla něco namítnout. Lýsippos ji zarazil a nenápadně jí stiskl ruku. Vstal, ponechal Athéňanku o samotě s Indy a vyšel známou cestou ke své cele a vrátil se s velkou krabicí z fialového amarantového dřeva, okovanou na růžcích zlatými plíšky. Opatrně ji postavil na osmihranný stolek a nadzvedl petličku. Objevil se podivný mechanismus – změť ozubených koleček a páček nejrůznější velikosti. Na postříbřených okrajích byla vyryta písmena a znaky.

Indové se se zájmem nad krabičkou sklonili.

»Žák pythagorejců Hérakleidés z Pontu, Aristotelův přítel, zjistil, že koule Gáie se otáčí jako vlček kolem své osy a že osa tohoto vlčka je nakloněna vůči rovině, po níž se pohybují planety a Slunce.

Tento přístroj je určen k výpočtu pohybu planet, bez čehož není možné předpovídat budoucnost ani správně plout po moři. Jeho vytvořením podal lidský rozum důkaz svého důmyslu, takže teď stačí už na všechno ostatní jenom ruce a tabulky nahrazující paměť, které jsou zakresleny na víčku. Člověk nemusí provádět zdlouhavé výpočty a může se věnovat složitým problémům.«

Překvapení kněží ztichli. Lýsippos využil jejich rozpaků a řekl:

»My Heléni, místo abychom trestali hledače vědomostí roztaveným olovem, otvíráme brány a zahrady našich akademií a filozofických škol dokořán. A vás, kteří jste začali uvažovat o světě víc než o několik tisíciletí před námi, už doháníme.«

»To je proto, že je vás málo a musíte tudíž o své žáky všemožně pečovat, aby mohli předat pochodeň vědění dál! Ale nás je moc! Kdybychom vědění veřejně vybubnovali, okamžitě ho ignoranti všelijak znesváří a zneužijí proti opravdovým učencům.
V Krijašakti a Kundalini jsme našli tajemství osobní síly a velmi pečlivě chráníme techniku jejího ovládnutí a užívání. Kdyby toto vědění ovládl člověk nedokonalé karmy, přineslo by to vzápětí neštěstí!«

A Tháis se dozvěděla o zákoně karmy neboli odplaty, před nímž Nemesis, dcera Nykty (Noci), vyhlížela jako naivní, maličká a slabounká bohyně spravedlivého trestu.

Přímo v základech světa pracuje obrovitý mechanismus, karma, jemuž podléhá všechno, bozi, lidé i zvěř. Ti musí napravovat své chyby, nedokonalosti – a tím spíš zločiny – v řadě dalších převtělení, v nichž se jejich úděl buď zhoršuje, nebo zlepšuje podle osobního a společenského chování. Lež a klam, zvláště ty zaznamenané v knihách, patří ke strašlivým zločinům, protože mají škodlivé důsledky pro mnoho lidí a mohou být odčiněny až za tisíce let. Hanobení krásy patří rovněž k nejtěžším přestupkům. Ten, kdo komukoli cokoli zakáže, bere na sebe jeho karmu, ať už je jakákoli.

»To znamená, že když zakazujete nižším kastám vědění, berete na sebe jejich nevědomost? Nevědomost miliónů lidí?« znenadání se zeptala Tháis.

Starší kněz ucouvl a z očí vysokého kněze sálal hněv.

»Vy Helénové taky nedovolíte otrokům přístup k vědění,« odpověděl starší Ind, »vás svobodných je málo a jich je hodně a pořád víc. Proto váš svět brzy zahyne, přestože vaše výboje jsou velké.«

Lýsippos musel Athéňanku zarazit, neboť se zase chystala kněžím cosi vyvracet. Tháis si uvědomila že každá víra má své slabiny, a vzdala se námitek! Kritizovat tyto slabiny je snad vhodné ve veřejné diskusi, ale ne v přátelské besedě. Místo sporu se nakonec Athéňanka odhodlala zeptat se na něco, co ji už dlouho trápilo.

»Můj učitel, velký umělec Lýsippos, mě strašně odsoudil za jeden prohřešek a rok se mi vyhýbal.
Krása je to jediné, co lidi poutá k životu a pro co si ho váží, pro co přemáhají jeho útrapy, nemoci a nebezpečenství. Lidé, kteří krásu ničí, kazí nebo se jí posmívají, nemají právo na život. Ty je třeba ubíjet jako vzteklé psy, nositele nevyléčitelné nákazy. A umělci jako kouzelníci krásu tvoří a nesou za ni větší a hlubší odpovědnost než my, nevidoucí, neboť mají pronikavý zrak. To mi řekl Lýsippos před třemi roky.«

»Tvůj učitel má naprostou pravdu a je plně ve shodě se zákonem karmy,« prohlásil kněz s tmavou pletí.

»Z toho tedy vyplývá, že mě čeká strašlivý trest v tomto i v budoucím životě, protože jsem zničila nádherné paláce v Persepoli?« smutně se zeptala Tháis.

»To jsi byla ty?« Indové si se zájmem prohlíželi svou návštěvnici. Po dosti dlouhém mlčení promluvil starší kněz a jeho pádná a přesvědčivá odpověď jí přinesla ulehčení:

»Ti, kdož prahnou po moci, kladou důvěřivým lidem nástrahy. A nejenom důvěřivým, neboť my všichni, malí i velcí, toužíme po zázracích, a proto nás láká všechno neobyčejné. Ti, kdož chtějí ovládat myšlení lidí, kladou nám nástrahy svými hříčkami čísel, znaků a formulek, sfér a zvuků a vydávají je za klíč k vědomostem. Ti, kdož touží ovládat city, zvláště davu, jako jsou despotové a politici, budují obrovské paláce, které deptají lidi a ohromují jejich city. Jakmile člověk podlehne této nástraze, ztrácí svou osobnost a důstojnost. Paláce v Portipoře, jak říkáme Persepoli, jsou taková nástraha. Tys to zřejmě vycítila a stala ses nástrojem karmy, tak jako něhdy trestající zlo slouží dobru. Já bych tě Lýsippova obvinění zbavil.«

»Já už to sám pochopil a odpustil jsem jí,« souhlasil s ním sochař. »A proč jsi mi to takhle nevysvětlil?« vytkla mu Tháis.

»Nepochopil jsem to rozumem, ale citem, slovy nám to vysvětlili teprve oni, kteří znají karmu, naši učitelé z Indie,« Lýsippos se uklonil a po asijském způsobu si dal ruku na čelo.

Nato se kněží uklonili ještě níž.

…»Říkali jste nám,« začal, když všichni čtyři znovu usedli v okrouhlém sále, »že ve vědění je spasení. Podle vás by nebyla ani nepatrná část toho utrpení, které je dnes ve světě, kdyby se lidé víc zamýšleli nad neštěstím způsobovaným nevědomostí. Toto naprosto správné tvrzení se u vás dobře snáší s nelidskými zákony o tajemství vědění. Ale vedle rozumu jsou také city. Co víte o nich? Co dělat s Erótem? Velký sochař, tvůrce sochy, kterou získal váš chrám, hyne láskou.«

»Máš-li na mysli bohyni noci Ratri, nepatří chrámu a je zde jenom přechodně na cestě do Indie.«

»U nás je považována za bohyni měsíce, zdraví a mladých žen, podobnou Afrodítě,« řekla Tháis.

»Naše bohyně lásky a krásy Lakšmi je pouze jednou světlou stranou božstva. Jeho černou stranou je bohyně zkázy a smrti, trestající Káli. Dříve, v dávné minulosti, kdy každé božstvo projevovalo člověku přízeň i nepřátelství, splývaly obě strany v podobě bohyně moci Ratri, a tu uctívám já,« vysvětlil kněz s tmavou pletí.

»Jak můžeš uctívat pouze ženskou bohyni, když vaši bozi posílají nebeské krasavice, aby zlomily přílišnou moc mudrců?« zeptal se Lýsippos. »V tomto ohledu mi vaše náboženství připadá jednak vznešené, protože klade člověka na stejnou výši jako bohy, jednak nízké, protože jeho božstva využívají krásy jako zbraně k nedůstojnému pokoušení.«

»V takovém pokoušení není nic nedůstojného,« smál se kněz, »člověka přece nesvádí nějaká obyčejná jakšini, démon smyslného chtíče, ale sluneční krasavice, vzdělaná v umění i vědách, asi jako ona,« ukázal očima na Tháidu.

Rozvernost, kterou musela dlouho potlačovat, Tháidu pojednou strhla a ona vyslala ke knězi žhavý, dlouhý pohled.

»O čem jsem to mluvil?« třel si kněz čelo ve snaze rozpomenout se.

»Existují dvě cesty zdokonalení a zušlechťování, obě jsou tajné.
Jednou cestou je asketismus, naprosté zřeknutí se všech přání, hloubání, které spojuje nižší vědomí s vyšším. A především potlačení i nejmenšího pomyšlení na to, čemu vy říkáte Erós. Tady žena svým působením muže silně ohrožuje!«

»Jako u Židů, u těch je žena příčinou prvotního hříchu, vyhnání z ráje a jiných pohrom.«

»Ne, to ne. Kromě toho, jak vidět, neznáš jejich náboženství do hloubky, to si vzalo mnoho z babylónské moudrosti, a neznáš ani kabalu.
Tak jako u nás ve filozofických výšinách posvátných Upanišád neexistuje osobní bůh, ale jenom Parabráhman – realita všeobsáhlého Vesmíru, tak ani v kabale neexistuje strašlivý osobní Jehova, ale En Sof, nekonečné a neohraničené bytí.
Pravda se zjevuje prostřednictvím nahé ženy, skrývající se pod jménem Sefiroth. Sefiroth spolu s moudrostí Chochmou, mužským principem, a ženským rozumem Binou, tvoří trojici neboli Koronu, Kether, vrcholek Pravdy.
Ženy nemají zakázán přístup do svatyň.
Dívky kadešim jsou ve své nahotě posvátné, jsou zasveceny bohu stejně jako naše chrámové tanečnice, foinické a babylónské chrámové ženy, nemluvě uz o vašich služebnicích Afrodíty, Rheie a Démétry.
Vsechny staré kulty pocházející ze stejného základu a směřující ke stejnému cíli mají mnoho společného.«

»A proč tedy zuřiví židovští kazatelé o nás vykřikují, že jsme modloslužebníci, a nenávidí naše zákony a ustanovení?«

»Existují spisy elohické, které se vyznačují vysokou moudrostí, a pak o pět století později sestavené spisy o všemohoucím jediném Bohu, jenž se zabývá výhradně lidskými záležitostmi jako vrchní správčí Země.
Je to náboženství sledující jediný cíl: zachovat starý a nepočetný národ, obklíčený nepřáteli.
Právě především u nich najdeš pojem hříchu, jaký neznáte ani vy, Heléni, ani my, Indové. Přirozené určení lásky, totiž zachovat lidský rod, je u nás posvátnou povinností člověka.
Ani v nejdávnějších dobách nebyly u nás ženy nikdy odděleny od mužů a byly stejně jako oni svobodné. Tak je psáno v našich posvátných védách.
Jak bychom mohli považovat za nečistou vášeň, přirozenou jako sám život, v jejímž žáru se rodí budoucí pokolení?«

»Proč potom vaši bohové pomocí vášnivých apsar, nebeských hetér, brání mudrcům, aby se povznesli do nejvyššího světa?« ukázala Tháis vzhůru a vyvolala úsměv obou kněží.

»Nejvyšší svět se tak nazývá nikoli proto, že je někde nahoře, my tím označujeme, že je hodnotově vyšší než všechno kolem něho,« vysvětloval kněz s tmavou pletí, »ale začal jsem ti vykládat o různých cestách k dosažení dokonalosti. První cestou, opakuju, je cesta jasného myšleni – potlačení všech tělesných tužeb, dokonce i touhy po dalším trvání života. Avšak staří obyvatelé Indie s tmavou pletí, k nimž patřím i já, vypracovali jinou cestu, která tvoří filozofický počátek veškerého indického myšlení a současné době nevědomosti, závisti a hněvu, nazývané Kali-juga, velmi dobře vyhovuje. Obsahuje nejhlubší poznání a největší umění, jak ovládat síly lidského těla. Nazývá se tantra. Její podstata je krátce vzato v tom, že člověk musí všechny hlavni životní tužby žít co nejintenzivněji, aby je co nejdříve překonal a osvobodil se od nich.«

»A ty jsi stoupenec tantry?« zeptala se Tháis.

Kněz přikývl.

»A zbavil ses svodů a tužeb?« Podívala se na něj tak, že všechny svaly jeho mohutného těla se napjaly. Nadechl se zhluboka a pokračoval:

»Tantra nezavrhuje tužby, zvláště ne Eróta, neboť ho považuje za hybnou sílu života a vidí v něm možnost duchovního povznesení. A my nikdy neodmítáme pomoc jinému při takovém vzestupu výš, protože máme na paměti Bráhmův příběh.«

Ind jim vyprávěl rozkošnou legendu o lásce nebeské apsary k hlavnímu bohu indické trojice Bráhmovi Jsa ponořen do rozjímání a sebezdokonalování neodpověděl na její toužebné volání. Tu ho apsara proklela a předpověděla mu, že věřící ho budou uctívat méně než ostatní bohy. Bráhma se odebral k druhému bohu trojice Višnovi a ten mu vysvětlil, že se dopustil těžkého přečinu, jehož důsledků se může zbavit jen tím, že se stane apsařiným milencem, a ještě dalšími třiceti pokáními, aby se očistil, neboť žena je největší klenot a účinné ruce přírody – Šakti. Muž, jenž odmítne vášeň kterékoli ženy, dopouští se těžkého přestupku. Proto stoupenci tantry uctívají Šakti a v Erótu jsou velmi zkušení.

»I muži i ženy?«

»Samozřejmě!« odpověděl kněz. »Nestačí jen přání, je třeba činu. Dva, kteří se chystají k onomu obřadu, musí oba nebo alespoň jeden z nich projít dlouhou tělesnou a citovou přípravou, chtějí-li dosáhnout velkého duchovního povznesení a zbavit se nízkých prchavých žádostí.«

…»Když tantra tak mocně ovlivňuje city, srdce a tělo člověka, uměl bys vyléčit mladého umělce z přílišné a beznadějné lásky k mé přítelkyni?«

»Umělci jsou uprostřed mezi stoupenci asketismu a tantry.
Básnická duše se nebojí pokušení, protože spočívá v lásce, která je touha, a toužit znamená doufat v pokračování života. Opravdová poezie odvrhuje všechno falešné, a tím se podobá askezi, ale zároveň se spaluje v Erótových plamenech lásky k milované nebo k Múze. Tato rozdvojenost umělců ztěžuje léčení. Nicméně, pokusíme se.«

»V čem spočívá léčení?«

»Každá myšlenka, soustředíme-li k ní usilovně pozornost, se projeví navenek. Silné přání má svůj nezbytný důsledek.«

»Máš na mysli setep-sa, hypnózu?«

»I tu. Avšak u umělce je nejdůležitější zaměřit jeho žádost ke Khado-Lilit, ukrytou v srdci každého muže. Tak jako vy, Heléni, i my máme báji o několika lidských pokoleních, která žila před těmi dnešními. Heléni věří v lidi zlatého, stříbrného a bronzového věku, což svědčí o jednotném původu mýtů. Ale je tu jeden podstatný rozdíl: my považujeme dřívější lidi za bytosti nebeštější, vy naopak za pozemštější, než jsou dnešní, a tudíž za méně dokonalé.«

»Nemáš pravdu, kněže,« přerušil ho Lýsippos, »cožpak Titáni a Títánky byli horší než dnešní lidé? Prométheus a jeho druhové se obětovali, aby zbavili lidi nevědomosti.«

»A jenom jim připravili víc utrpení z poznané odpovědnosti, protože je obdařili snem o svobodné vůli, ale nezbavili je tíhy nesvobodného života,« dodal vysoký kněz.

»Podle našich mýtů požírá Kronos své děti, které mu zrodila Rheia-Gáia. Úranos je rovněž zabíjí.
Jinak řečeno, čas a nebe stírají z tváře země plody své. Znamená snad tento mýtus, že země, příroda neboli Šakti je neschopna stvořit lidi rovné bohům?«

»To znamená, že lidstvo musí koneckonců zdokonalovaním svého poznání a svého vývojového vzestupu samo sebe přetvořit. Naše staré spisy hovoří o někdejších pokoleních lidí – duchů. Nebudu mluvit o třech prvních, jsou od nás nesmírně vzdálena. Bezprostředně před námi žilo čtvrté lidské pokolení s nádhernými ženami nebeského původu. Židovská mytologie neuznává různá, po sobě jdoucí pokolení ale jen jednou stvořený pár lidí, stejných, jako jsou dnešní. Ale i podle jedné jejich báje prý první člověk, Adam, měl před lidskou ženou Evou už jinou – Lilit. Báje z ní udělala zlého démona, sice krásného ale všemožně ubližujícího Evě, až poslal Bůh tři anděly a ti vyhnali Lilit do pouště.

Indické Lilit jsou úplně jiné. Také umějí létat ve vzduchu, ale jsou k lidem bezmezně dobré. Královna všech těchto pražen, kterým říkáme khado, se jmenovala Sangie khado a byla nad pomyšlení krásná. Na rozdíl od apsar neměly khado rozum, ale jen city. A sen o krásném lidském těle a nadlidské Erótově schopnosti přetrvává u nás jako vzpomínka na tyto Lilit.«

»Slyšela jsem od Orientálců vyprávět legendu o peri, nebeských krasavicích, zrozených ohněm. Také létají ve vzduchu a občas se skloní k některým vyvoleným smrtelníkům,« řekla Tháis, neboť si vzpomněla na svůj pobyt u jezer poblíž Persepole.

»Je to nepochybně rovněž ohlas vzpomínky na Lilit,« souhlasil s ní starší kněz, zjevně se vůči Tháidě choval stále pozorněji.
»Naším úkolem je vyvolat tuto vzpomínku v umělcově duši, ovládnout ji a všechno další už svěřit obzvlášť dovedným posvátným tanečnicím, aby ho zbavily ničivé vášně k modelce, která s ním nemíní spojit svůj osud!«

»Děkuji ti, Lýsippe. Když jsi se mnou, nebojím se, že pochybím,« řekla Tháis na rozloučenou, »to asi dělá tvá moudrost…«

…»Být moudrý, Athéňanko, je málo příjemné. Moudrých proto nebývá mnoho.
Moudrost pozvolna zraje v tom, kdo nepodléhá chvále a odmítá lež.
Uplývají léta a ty pojednou zjišťuješ, že už nemáš někdejší touhy, a uvědomuješ si, jaké je tvé místo v životě. Člověk má menší nároky, je opatrný a váží důsledky svých činů, což znamená, že je – moudrý.
To není štěstí, jak ty to poeticky chápeš, vůbec ne. Lidé s oblibou překonávají úzkost a hněv písněmi a tanci, aniž vědí cokoli o jejich podstatě.
Je třeba hodně hloubat, takže pravým jazykem moudrosti je mlčení.
Lidé čistého srdce to dobře vědí.
Nemoudré je říkat pravdu lidem, kteří mají raději zázraky a chtějí dosáhnout cíle nejkratší cestou. Taková cesta vsak neexistuje. Je totiž jenom postupný vzestup.
Ale poslouchej, co ti teď prozradím, je to jedna z největších moudrostí: obdiv zničí zaručeně a rychle každého.«

»Máš na mysli obdiv k ženám?«

»V žádném případě. To je přirozené uctívání krásy a Eróta. Já mluvím o pochlebování králům a vojevůdcům, v jejichž rukou jsou osudy lidí, lhostejno zda nadlouho nebo krátce.«

»A myslíš přitom na Alexandra?«

»Vžij se na okamžik do člověka, jehož uctívají miliony nejrůznějších lidí, pravdomluvní i lháři, duše čestné i otrocké, statečné i zbabělé. Musel by mít vskutku božskou sílu, aby nepodlehl a nezradil své sny.«

»Lze se zpronevěřit vlastnímu osudu?«

»Zrádce vlasti odsuzují všechny národy právem k smrti.
Ale proč lidé nechávají bez povšimnutí zrádce vlastní duše?
Takoví zpronevěřilci přece už nemají schopnost žít v pravdě. Na takového člověka se nelze v ničem spolehnout. Kráčí od špatného k horšímu a zlo v něm neustále narůstá. Kdo je nečestný, ztratí brzy všechnu důstojnost.
Hodně se mluvilo o mé čestnosti. Snažím se nikdy nevyzradit tajemství a nepídím se po tom, co mi lidé nehodlají říci. Velký zločin vyrůstá z řetězu malých chyb a přestupků, a velkého, bohům rovného důstojenství dosahuje člověk tím, že dokáže být zásadně zdrženlivý a ovládá sám sebe.«

»A ty si myslíš…«

»Posuzuj jenom sebe, i to je nesmírně těžké, ale při posuzování velkých a tím spíš vynikajících lidí to přenech času a lidem.
Nestačí jednat správně, je také zapotřebí vědět, kdy správný čin vykonat. Nemůžeme nasednout do loďky, která už odplula, nebo do té, která ještě nepřiplula.
Vědět, co dělat, to je už půlka všeho, ale druhá půle je, víme-li, kdy svůj čin uskutečnit.
Každá věc na světě má svůj čas, jenže lidé ho obvykle nevystihnou…«

…Po několika dnech jejich pobytu v chrámě Eridu zavanul horký západní vítr.
Tháis v té dusné noci špatně spala. Vítr ze syrské stepi dul s rozčilující jednotvárností, hvízdal skrze nesčetné otvory a okénka na chrámových půdách a způsoboval tělesnou malátnost a duševní stísněnost. Vanul i příští den, aniž zesílil nebo zeslábl. Athéňanky se zmocnila melancholie.
Zdálo se jí, že žije zbytečně: pořád jen vzpomínat na ty, kdo odešli, hluboce utajovat svou lásku, nekonečně čekat na Ptolemaia, starat se o velký dům a ochraňovat společné bohatství, ve skutečnosti podíl z pokladů ukořistěných ve válce.
Mohla je rozmnožit. Ale proč?
Mohla… mohla hodně, ale stále před ní vyvstávala otázka: proč?
Unavilo ji snad její ustavičné nadšení, s nímž se do všeho vrhala, nebo její výbušná přecitlivělost?
Možná že nepozorovaně zestárla a už se nedokáže jako dříve nadchnout, jezdit na koni s větrem o závod, zadržovat slzy nadšení při pohledu na krásu nebo naslouchat se zatajeným dechem vyprávění a písním.

The post Jefremov a Athéňanka Tháis. Jedinečný historický román z doby Alexandra Velikého first appeared on Čítárny.

Pokud chceme pochopit jak fungovala antická společnost, římská historie, musíme znát pojem Sibylly. Ženy, které se od Apollóna naučily věštit, byly nazývány Sibylly. Zdržovaly se hlavně v Malé Asii. Nejznámější byla erythrejská Sibylla Hérofilé. Ta se přestěhovala do Kúm v Itálii. Neméně proslulá byla Déifobé, dcera věštného boha Glauka, která sídlila v jeskyni u jezera Avernského.

Jedna z těchto Sibyll přišla do Říma a předstoupila před krále Tarquinia. Vypadala jako velmi stará, letitá žena, a nikdo ji neznal. Nesla s sebou devět knih. Prohlašovala o nich, že to jsou nesmírně vzácné knihy, že obsahují božské věštby a že by je ráda králi prodala.

Král se nejdříve zeptal, co by za ně chtěla. Stařena požadovala cenu neuvěřitelně vysokou. Sám král byl přesvědčen, že je to cena nesmírně přehnaná. I dal se do smíchu. Myslil si, že ta stařena je při svém požehnaném věku už dětinská a že tedy neví, co chce.

Nato postavila stařena před krále malý krb s ohněm a před vládcovýma očima tři z nabízených knih spálila. Pak se znovu zeptala krále, chce-li koupit zbývajících šest knih za tutéž cenu. Král se rozesmál na celé kolo a pravil: „Stařeno, stařeno, ty to asi nemáš v hlavě docela v pořádku. A není divu. Při tvém věku už člověk ztrácí zdravý rozum.“

Sotva král domluvil, stařena popadla další tři knihy a vhodila je opět do ohně. Přitom ani brvou nehnula a klidně se znovu otázala krále, zdali chce koupit zbývající tři knihy za stejnou cenu, jakou předtím žádala za všech devět knih.

Ale tentokrát se už král nedal do smíchu. Zvážněl a hluboce se zamyslil. Zmátl ho klid té stařeny a její neochvějná jistota a sebedůvěra. To jistě něco znamená. Proto už ani na okamžik neváhal a dal té stařeně zaplatit za poslední tři knihy tolik peněz, kolik zprvu žádala za všech devět.

Potom stařena odešla a nikdo ji už nikdy nespatřil.

Knihy byly s posvátnou úctou doneseny do sklepení Iovova chrámu na Capitoliu a tam pietně uloženy.
Všechny ty knihy byly psány řecky a vskutku obsahovaly věštby. Nahlíželo se do nich při každé příležitosti.

Když později shořely, kněží pořídili novou sbírku věšteb a uložili ji do chrámu Apollónova na Palatiu.

Nad těmito věštbami bděl zvláštní kněžský sbor. Když pak hrozilo státu nějaké nebezpečí nebo došlo k velikým pohromám, přikázal senát nahlédnout do knih sibyllských. Z nich se pak národ dovídal, kterého boha mají vzývat o pomoc, jaké oběti přinášet a jaké slavnosti uspořádat.

Ale ty věštby byly psány řecky a skrze ně poznávali Římané řecké bohy. Proto se u Římanů šířilo uctívání řeckých božstev. První bůh, kterého si Římané nejdřív osvojili, byl právě Apollón. Proto i Římané často putovali do Delf.

Věštírny a věštci, potažmo Sibylly měly u Římanů ještě dlouho bezmeznou vážnost a úctu. Římané obdivovali řeckou vzdělanost i řecké báje a uctívání řeckých božstev u nich zdomácnělo.

Z knihy: Starověké báje a pověsti / Rudolf Mertlík / Svoboda, 1972

The post Sibylly a římská historie, která se do velké míry vytvářela nahlédnutím do jejich knih first appeared on Čítárny.

Prométheus. Byla to zřejmě Aischylos, který napsal tento antický skvost o titánovi Prométheovi, který pomohl Diovi k moci, ale pak se postavil proti jeho plánu zničit lidstvo. Daroval lidem oheň, umění, vědu a naději, čímž je pozvedl z primitivního stavu. Tím ponížil Dia a byl za trest přikovaný ke skále na odlehlé hoře v Skýtii.

Aischylos (525-456 př. Kr.) je prvním významným historicky doložitelným autorem tragédií v starověkých Athénách. Na počátku jeho působení vystupoval před diváky v atickém divadle pouze sbor a jeden sólový herec, Aischylos však zavedl druhého herce, čímž umocnil význam dialogu.

Nechci se nyní zabývat analýzou otázek o konkrétní podobě dramatu za Aischylovy doby, o Aischylově přístupu k režii, o jeho vztahu k politice a konečně také o dojmu, jaký mohl mít průměrný soudobý Athéňan z jeho her.
Za cíl si nekladu ani zkoumání Aischylova náboženského postoje nebo jeho role v duchovních dějinách Řeků. Upřednostnění toho všeho před textem hry samotné (původní atické provedení už těžko zrekonstruujeme, musíme tedy brát Aischylovy hry především jen jako texty) by znamenalo udělat z ní fosílii, a to by byla velká ztráta pro literaturu a její dějiny.

Představa, že se někdy dobereme nějakého skutečného poznání reálií Aischylovy doby, včetně reálií dramatu, je velice smělá a spíše neodůvodněná, naproti tomu domněnka, že bychom dnes, v 21. století, mohli vnímat Aischyla tak, jak ho vnímali jeho současníci, je zcela absurdní.

Má-li být Aischylos čten (nebo hrán), musíme si k němu najít vlastní cestu, na které se pro nás stane autentický a otvírající život novému hlubokému porozumění.

V této recenzi bych se chtěl pokusit ukázat, jak čtu Aischylova Prométhea a proč ho považuji za podnětné a velice krásné umělecké dílo.
Nejprve ovšem alespoň v základních datech přiblížím Aischyla člověka dle The Oxford Companion to Classical Literature (edited by M. C. Howatson, Oxford University Press Oxford 1995):

„Born at Eleusis, near Athens, of a noble family, he witnessed in his youth the end of tyranny at Athens, and in his maturity the growth of democracy. He took part in the Persian Wars, at the battle of Marathon in 490 (where his brother was killed) and probably at Salamis in 480… At some time in his life he was prosecuted, it was said, on the charge of divulving the Eleusinian mysteries, but exculpated himself. He visited Syracuse at the invitation of the tyrant Hieron I more than once… and died at Gela in Sicily…“

Z tohoto přehledu je naprosto zřejmé, že Aischylos nebyl člověk nezkušený či nezasažený životem, jeho dramata budou patrně mnohem víc než jenom snění nebo intelektuální hrátka.

Samotný Prométheus se ovšem nikoli vždy považuje za skutečně Aischylovo dílo a existují důvody pro domněnku, že ho napsal někdo jiný.
Podle mnohých argumentů se jedná o součást trilogie, jejímž je prvním dílem (správně se totiž jmenuje Upoutaný Prométheus, kromě této první části byla zřejmě součástí cyklu ještě dramata Osvobozený Prométheus a Prométheus přinášející oheň).
Všechny argumenty pro popření Aischylova autorství jsou však spekulativní, mohou být zpochybněny a nijak nevysvětlují, jak by bylo možné, že pravé jméno dramatika, jenž napsal Prométhea, jak ho známe dnes, by mohlo zůstat zapomenuto.

L. Canfora v Dějinách řecké literatury (KLP Praha 2001) cituje názor Winninga-Ingrama, že pod vlivem Aristofana a také Aristotela snadno přijímáme myšlenku, že existovali pouze tři velcí antičtí tvůrci tragédií.
K tomu bych osobně podotkl, že kauza Prométhus nemůže nic moc změnit, ať už k ní budeme mít postoj ten či onen. Nejsou-li známy de facto žádné jiné geniální hry kromě těch, jež jsou Aischylovy, Sofoklovy a Eurípidovy, Prométheus s pochybnostmi odňatý prvnímu z nich sotva přivádí na scénu nového autora.

Připomíná to Shakespeara… známe jeho texty (i když ne zcela jeho totožnost), známe také texty jeho současníků (Jonsona, Chapmana nebo Fletchera), a přece málokdo odmítá skoro všeobecné mínění, že alžbětinec srovnatelný se Shakespearem je pouze jeden, a to on sám.

Obraťme se však nyní přímo k textu (překladu textu) Aischylovy hry (Prométheus, Petr Rezek Praha 1994, překlad F. Stiebitze).

Ocitáme se na prostranství před vrcholem skály, personifikovaná Moc a Síla vlečou Prométhea… Síla mimoto nese hřeby a okovy… za nimi jde Héfaistos (bůh ohně a kovářského umění) s kladivem. Moc žádá Héfaista, aby Prométhea přikoval ke skále, a chytře připomíná Prométheův prohřešek:

„Je přece oheň, všeho umění / zářivý zdroj, tvá ozdoba a skvost; / a on jej vzal a lidem daroval! / I musí před bohy to odpykat.“,

Ale Héfaistovi se do díla nechce.
Vymlouvá se na příbuzenství, nicméně z jeho řeči k odsouzenci je cítit soucit, neztotožněnost se spravedlivostí tak strašného trestu. Úžasná majestátnost verše, která spočívá i v jeho košatosti, důrazu na vnitřní melodii (kterou se básně lišívají od rýmovaček) a v prostotě myšlenek je naprosto souladná s povahou děje, v němž vystupují bozi a naznačují se mystéria kosmu. Za citování stojí např. tato slova Héfaistova, jimiž popisuje Prométheův budoucí úděl:

„Žár sluneční ti zžehne tělo tak, / že ztratíš nádech pleti růžový. / I budeš rád, až noc ten vroucí třpyt / vždy skryje hávem pestrobarevným, / a až zas ráno slunce rozptýlí / chlad jitřní rosy. Břímě toho zla / tě bude stále mučit. Nezrodil / se dosud, kdo tebe vrátí svobodě.“

Přesahy vytvářejí plynoucí celek řeči, v němž nelze melodicky odloučit strofy, ale který je složitou a propracovanou jednotou.
Síla těch veršů je jednak v jejich citové opravdovosti a prostotě, jednak v imaginaci, která proměňuje kosmos z banality příručního v oživenou souvislost božského, a konečně i v jakémsi apolinském spočinutí, jež se nežene bezhlavě dál, ale které tragédii zvnitřňuje a zůstává u ní.

Mimochodem v tom nesouhlasím s dichotomií mezi apolinským a dionýským, jak ji pojímá Nietzsche ve svém raném spise Zrození tragédie z ducha hudby. Neboť jestliže definuje oba pojmy tak, jak to činí, nelze apolinství spojovat výlučně s výtvarnem a epikou a dionýství výlučně s tragédií. Starořecké výtvarno není jen Feidiás nebo Praxitelés, vždyť i dionýsie měly svou výtvarnou stránku (podobně masky herců v dramatu jsou výtvarná díla), nemluvě o ozdobných malbách na keramice, z nichž mnohé nikoli jen zpracovávají dionýský námět, nýbrž obsahují typický dionýský náboj.
Podobně lze najít v Homérových eposech dionýská místa – a v tragédiích místa apolinská.
Např. Aischylův Prométheus je celý spíš tragédií apolinskou než dionýskou.

Héfaistos naznačuje, že Zeus je strohý, neboť vládne krátce, a nepřímo ztotožňuje s jeho rozhodnutími pojem právo.
Prométheus je tak alternativou k mocensky určenému právu a jako příslušník starší generace bohů (je jedním ze sedmi Titánů) zosobňuje rudimentární mystiku v kontrastu s Diem, který je příliš lidským, marnivým, náladovým a hloupým „světlem“ mocenské logiky. Abychom lépe tomuto napětí rozuměli, musíme si připomenout, že podle některých mýtů byl Prométheus stvořitelem lidí a že vždy stál na jejich straně, a to i ve sporu o to, co z obětního býka se má předložit bohům a co si mají ponechat lidé – cituji R. Gravese (Řecké mýty I, Odeon Praha 1982):

„Byl přizván Prométheus, aby při rozsoudil. Stáhl tedy a vykostil býka, sešil kůže do dvou otevřených pytlů, které naplnil tím ostatním. V jednom pytli bylo všechno maso, ale Prométheus je přikryl žaludkem, který je ze všech zvířecích částí nejméně lákavý.
V druhém byly kosti, ukryté pod silnou vrstvou tuku. Když nabídl Diovi, aby si vybral, dal se Zeus snadno oklamat a vybral si pytel, v němž byly kosti a tuk (a ty dostávají bohové dodnes). Ale potrestal Prométhea, který se mu chechtal za zády, a odepřel lidem oheň.
„Ať si to maso jedí syrové!“ křičel. Prométheus šel hned za Athénou a poprosil ji, aby ho vpustila zadním vchodem na Olymp. Bohyně svolila. Jak se tam ocitl, zapálil si od Héliova vozu pochodeň a po chvíli z ní odlomil kus žhavého dřevného uhlí, které zastrčil do dutiny, vydlabané v dřeni tlustého fenyklového stonku. Potom pochodeň zhasil, odkradl se, aniž si ho někdo všiml, a předal oheň lidstvu… Zeus teď zuřil jako ještě nikdy a Prométhea nechal nahého přikovat na skalní stěnu v kavkazských horách….“

Prométheus během doby, kdy je přivazován hřeby a řetězy ke skále a kdy mu bůh Héfaistos protíná hruď klínem, nemluví – naopak Héfaistos je v neustálé rozmluvě se Sílou a s Mocí povzbuzován k tomu, aby neváhal a dělal svou práci důkladně. Samotná Moc ovšem nevědomky relativizuje Prométheovu bídu, když říká „Je trpké vše, jen vládnout bohům ne. / Krom Dia nikdo není svoboden.“ V neustálém pobízení Moci i Síly vůči Héfaistovi lze poznat strach. I v jiných důležitých detailech snadno identifikujeme Moc jako slabocha: vyhrožuje, skrývá svou odpovědnost za postavení poslušného sluhy – a její poslední slova, která se velice podobají vysmívání, jakému byl vystaven na kříži Kristus, vycházejí z úzkosti a z potřeby se ujistit o svém triumfu.
Po dokonaném díle odejdou Síla, Moc i Héfaistos pryč a Prométheus zůstává sám. Chvíli mlčí, ale brzy se pouští do obšírného monologu.
Začíná takto:

„Blankyte jasný, větry rychlokřídlé, / úsměve nesčíslných mořských vln, / prameny řek a Země, matko všeho, / i vševidoucí Kruhu sluneční, / vás za svědky si beru: pohleďte, / jak trpím, zkouším od bohů – já bůh! / Ó vizte mou trýzeň a potupu zlou, / má muka, kterými tisíce let / se soužit mám!“

Všechno kolem žije, Titán nemluví jen v jakési romantické potřebě oslovovat neživé předměty, ale obrací se k osobám, které zná, které totiž spolu s ním jsou součástí předolympského, chthónického, přírodního světa a jeho božstev. Prométheus nepřijímá svůj osud rezignovaně, cítí se ukřivděn, mluví – zvláště v dalším – snad i plačtivě. Téměř ztratil hlavu, ale pak si uvědomuje, že předem přesně ví o všem, co ho ještě čeká, a „že síla nutnosti je nezdolná.“
A přesto se nedokáže přimět k tomu, aby mlčel, aby si nezopakoval příběh, jenž ho dovedl až k takovému trestu. Vědění o tom, co nás čeká, nás jen velmi málo uchraňuje před neznámem, neboť konkrétní prožívání události, z nějž pramení i naše reakce, je neznámo.
Dokonce i kdyby naše reakce nemohla nijak ovlivnit budoucnost, těžko se jí dokážeme zdržet a těžko v okamžiku, kdy jednáme, odoláme iluzivnímu dojmu, že tím něčeho dosahujeme.

Prométheus ale přestává být sám… slyší šumění křídel, v hlavě se mu rojí otázky, kdo by to mohl být, kdo to přilétá za ním na skálu, k níž je přibitý. Nejsou to ptáci?

„Snad to letí ptáci? Zní šuměním vzduch, / jak bije v něj lehounkých perutí tep! / Ach, vše, co se blíží, mě leká!“

Reálná bázeň vyrůstající z bolesti fyzické i duševní dělá z Titána živoucí postavu bez schematického hrdinství. Kdyby byl slabochem, nešel by na Olymp pro oheň, ale právě proto je hrdinou, že riskoval bolest, o níž musel vědět, že pro něj bude strašná.
Kdo to nakonec přilétá?
Sbor Ókeanoven, dcer mořského praboha, nezřídka označovaného za původ všech věcí, Ókeana.
Na jevišti se objevuje sbor, nezbytná součást atické tragédie. Příchozí družina dívek zpívá o tom, že je trestanému bohu příznivě nakloněna a že zaslechla ozvěnu kovových ran, které ji přiměly k letu. Vznešený verš plný umných přirovnání, verš vracející se neustále k apolinskému dlení u Prométheovy hrozné bolesti, plyne nyní v harmonii mezi Prométheem a Ókeanovnami. V řeči dcer praboha zase silně zaznívá kontext neblahé novosti Diovy vlády:

„Mrak slz mi zastírá zrak / a běduji, když vidím tvůj zmar. / Jak mučí tě, Titáne žalný, / těch železných okovů spár! / Noví teď správcové vládnou, / Diův je olympský hrad: / všechno, co bývalo mocné, / zdeptává dnes nový řád.“

Dokonce říkají, že nikdo neví, zda Diův trůn „se do prachu nezkácí zas“ – a Prométheus na to navazuje přímou vyhrůžkou Diovi, že jednou přijde den, kdy bude trestaného Titána potřebovat, aby zachránil svou vládu, jenže dokud ho neodpoutá od skály, nemůže čekat ani v nejmenším Prométheovu vstřícnost. Moc a postavení jsou tak relativizovány časem, a to s takovou hrdostí vědoucího, až to nebohé dívky vyleká:
„Jsi příliš smělý, nevzdoruj: / nás hrůzou plní osud tvůj.“
Ony nevěří, pohlceny sílou přítomnosti, že by mohl Prométheus někdy dosáhnout svobody, nevěří v nějaké obměkčení nebo v proměnu Diova srdce které je prý „z kamene“ a „zlé“.

Síla Prométheova vědomí, že Zeus bude muset v touze uniknout příští neodvratné (ano! – podle některých veršů Dia nakonec nezachrání nic, ani Prométheus, jenž deklaruje, že vládci bohů bude pomáhat, pokud odvolá svůj krutý trest) katastrofě hledat smír právě s ním, je klíčem ke pochopení celého pozdějšího vývoje tragédie.

Dozvídáme víc o důvodech Prométheova trestu dík obšírnému vysvětlení, které Titán dává sboru. Jeho matka Themis (již ztotožňuje se Zemí) mu při nedávných rozbrojích mezi bohy, kdy se o trůn utkali Kronos (otec Diův), Zeus a také Titáni, věštila, „že zvítězí, kdo předčí druhého / ne silou, ne mocí, spíš lstí.“

Když ale Titáni neposlechli Prométheových rad, přidal se na stranu Diovu a zajistil jeho vítězství.
Diova zaujatost vůči pozemšťanům (smrtelníkům) však brzy nutila Prométhea k opozici:

„Já lítost s lidmi cítil, proto jsem / však nebyl uznán hodným lítosti; / jsem trýzněn bez citu – ach, neslavná / to věru podívaná pro Dia.“

Vězeň pak náčelnici sboru přesněji objasňuje, zač konkrétně je trestán a co všechno podnikl pro nás smrtelníky; zmiňována je konkrétně třeba neschopnost lidí předvídat osud, čehož Titán dosáhl tak, že „naději slepou vložil jsem jim do srdce“ – pojetí naděje typické pro antický pesimismus, jak ho nacházíme už u Homéra.
Prométheus, jak říká, věděl, co ho stihne, ačkoli konkrétní způsob provedení trestu ho nakonec nepříjemně překvapil (v tom není nutně rozpor, spíše jen určitá rozostřenost Prométheova předvědění). Ve chvíli, kdy se chystá Ókeanovnám říci vše, co jej ještě čeká (a kdy na ně apeluje (typicky antickým způsobem chápánou) solidaritou:

„Ó pojďte, pojďte, pomozte tu strast / mi snášet! Vždyť přec stejná pohroma / dnes toho stíhá, zítra onoho.“,

objeví se na scéně jejich otec Ókeanos, jenž přiletěl na okřídleném koni.

Tento Prométheův strýc (a strýc Diův… Zeus a Prométheus jsou bratranci) přichází s úctou, se soucitem, s nabídkou pomoci, kterou ale neví, jak by měl poskytnout.
Jenže vězeň se k němu nechová přátelsky, čehož důvod lze snadno objevit v dalších Ókeanových slovech: moc dobře totiž ví, co je synovci třeba, a snaží se ho přesvědčit, aby byl k Diovi vstřícnější:

„Hle, řiď se tímto poučením, slyš / a nevzpouzej se biči! Vidíš přec, / jak drsně vládne bohů panovník, / a není odpovědný nikomu. / Teď půjdu a pokusím se znovu, / zda bych tě mohl smírnou přímluvou / tvých těžkých útrap zbavit.“

Prométheus k tomu není ochoten a první dvojverší jeho odpovědi na Ókeanovy návrhy bude asi navždy patřit mezi skvosty světové literaury, říká:

„Jsi šťasten, že jsi dosud bez viny, / ač soustrast mít sis troufal s trýzní mou.“

Dále mu radí, aby si nemyslel, že Dia uprosí, a aby si dával spíš pozor na jeho hněv. Ókeanos zůstává na povrchu věcí, dotýkají se ho jen zevnějškem, chce dosáhnout osvobození svého synovce, aniž by pochopil, že on svou vinu nemůže uznat za vinu – a že právě toto vědomí nevinnosti je hlavním důvodem jeho trýzně, který slepě soucitný strýc vůbec nevidí.
Řešit situaci ústupkem moci a servilitou, to je pro Prométhea nepřípustné. Ačkoli Ókeanos patří ke starší generaci bohů a mohl by vůči Diovi vystupovat sebevědoměji, je zbabělec. Prométheus mu připomíná osud svých bratrů, Atlanta a Týfóna, které Zeus potrestal strašnými tresty (Atlás nese nebeskou klenbu, Týfón je zaživa pohřben pod sopkou Etnou), a znovu ho nabádá, aby dbal raději sám o sebe, jinak dopadne špatně. Strýc se nechá přesvědčit, odejde ze scény a už se nevrátí.

Ókeanovny neorgiasticky zpřítomňují vězňovo utrpení, nevyvolávají v nás bolestný soucit či palčivou sklíčenost… naopak v souladu s atmosférou tragédie transponují hrůzu v apolinský zážitek piety a vzdoru, v niterné rozhořčení, jež si žádá spravedlnost.
Velice působivá je scéna, v níž náčelnice sboru upozorňuje na daleká, ale slyšitelná lkání příbuzných bohů, potrestaných Titánů i smrtelníků nad trestem, k jakému byl Prométheus odsouzen. Svět, dosud nesený pospolitou souvislostí vznešené mytologie, pro niž je všechno živé a plné bohů, je nyní ještě působivěji obsáhnut a zpřítomněn. Sbor se dostává pod tímto dojmem do transu, stává se médiem vší té bolesti absurdního útlaku.

Je zvláštní, že Aischylos k Diovi, jenž představuje celou garnituru olympských bohů, přistupuje tak tvrdě a jednostranně, jak cítíme z dosavadního průběhu tragédie.
Snad v tom lze vidět pokračování homérské tradice určitého znevažování bohů, nyní však z pozice značně emancipovaného člověka, který je volá (v osobě jejich vládce) před svůj soud.

Ve své knize Dějiny náboženského myšlení I (Oikúmené Praha 1995) M. Eliade ukazuje velký rozdíl mezi Aischylovým a Hésiodovým pojetím roztržky Dia a Prométhea.
Pro konzervativce Hésioda, hlasatele mýtu o dějinách jako o neodvratném úpadku, je Prométheus ztělesněním lstivé ošemetnosti, jež způsobila všechno zlo, které stíhá lidi, neboť za to nás bozi oprávněně trestají.
Aischylos naopak zosobňuje athénskou svobodu a její étos, jenž odsoudí bohy, kteří se chovají tyransky a příliš nečestně, a neudělá to jménem nějakých starých chthónických božstev, ale jménem persekuovaného, statečného soucitu, jenž se sklání k z hlediska bohů zbytečným, nicotným smrtelníkům, aby jim pomohl. Je to soucit obdařený důležitým vědomím, jímž je napojen na archaická, fundamentální tajemství kosmu, a v tom je záruka jeho budoucího vítězství, k němuž spěje cestou sebezapření a hořkého bolu. Eliade píše:

„…v Athénách pátého století měl Prométheus již svůj každoroční svátek; byl mimo jiné spojován s Héfaistem a s Athénou. Ostatně od jisté doby, snad pod vlivem určitých duchovních hnutí, která zachvacovala jak intelektuální elity, tak široké vrstvy…, byl kladen důraz na Diovu moudrost a dobrotu. Nejenom, že se nejvyšší pán kál, když ustanovil Krona králem v Elysiu, ale odpustil také Titánům.“

Aischylovo pojetí v Athénách zvítězilo natolik, zdá se, že si příznivci starých mýtů museli vytvořit několik nikoli jen kosmetických úprav, aby je přizpůsobili novému duchu.

V další rozmluvě mezi vězněm a Ókeanovnami Prométheus vzpomíná na to, co lidi naučil, a dalo by se říci, že to jsou všechna důležitá umění, ba vůbec každý rozmysl a důmysl.
Příznačné je pro něj spojení rozumu s praxí, s konkrétní dovedností… jen tak lze zajistit lidskou existenci a s ní dát šanci soucitu Prométheovu vůči mocné Diově bezcitnosti. Ostatně: zač je Prométheus uvězněn a trýzněn? Donesl lidem oheň, oheň nezbytný k vzdorování tvrdé přírodě a k rozvoji praktických dovedností.

Rozhovor mezi Ókeanovnami a Prométheen končí fatalisticky: Titán staví nad všechnu, i Diovu, moc osud („tři sudice a pamětlivé Lítice“) a naznačuje, že tajemství o tom, co konkrétně v budoucnosti čeká Dia, nemůže říci, chce-li uniknout svému věznění (z hlediska fatalismu však nezáleží na něm, zda je řekne a jaké důsledky to bude mít, to jen ve fata morgáně prožívání žije stále překvapován tím, co čekal a věděl, neboť to nachází zcela jiné a obdařené zdáním ovlivnitelnosti).
Ókeanovny se následně, jakoby postrašeny tím, o čem vězeň hovoří, oprostí od soucitu s ním a propadnou, dalo by se říci, uměřenosti, kterou radil jejich otec, zpívajíce:

„Kéž bych nikdy nezhřešila, / nikdy slovem nezranila / vůli Dia vševládnou… Sladko žíti mezi všemi / radostnými nadějemi, / jásat štěstím, neznat žal. / Ale trnu vidouc tebe: / nelekl ses vládce nebe, / lidi příliš milovals! / Ach nečekej, příteli, vděku: / co může ti smrtelník dát?“

A vzpomínkou na lepší časy končí jejich zpěv, kdy se s křikem rozprchávají před přicházející Íó.

Kdo je Íó? Cituji z knihy R. Gravese (který používá poněkud jinou transkripci než Stiebitz):

„Ió, dcera říčního boha Inacha, byla kněžkou argejské Héry. Zamiloval se do ní Zeus, kterého očarovala Iynx, dcera Pana a Échó. Když ho Héra obvinila z nevěry a Iynx se za trest proměnila v krutihlava, lhal: „Nikdy jsem se Ió nedotkl.“
Proměnil ji (BC: Ió) potom v bílou kravku, kterou si Héra přivlastnila a předala ji do opatrování Argu Panoptovi s příkazem: „Přivaž tohle dobytče tajně v Nemeji k olivovému stromu.“

Zeus však poslal Herma, aby ji přivedl zpátky, a sám šel před ním do Nemeje… přestrojený za datla. I když byl Hermés ze všech zlodějů nejchytřejší, věděl, že nemůže Ió ukrást, aniž ho zahlédne jedno ze sta Argových očí. Proto mu hrál na flétnu, až přičaroval spánek, rozdrtil Arga pod balvanem, uřízl mu hlavu a Ió vysvobodil.
Když Héra umístila Argovy oči na paví ocas jako stálou památku na tu ohavnou vraždu, poslala střečka, aby Ió bodal a štval ji po celém světě. Ió utíkala nejprve do Dódóny a zakrátko dorazila k moři, kterému se po ní říká Iónské. Ale tam se obrátila a putovala na sever k pohoří Haimos a potom přešla přes dunajskou deltu za sluncem kolem Černého moře, přešla krymský Bospor a podél řeky Hybristes šla až k jejímu prameni na Kavkaze, kde Prométheus stále ještě chřadl na své skále.“

A právě v této fázi její cesty ji potkáváme v Aischylově dramatu. Íó je typickou obětí Diova chtíče a Héřiny pomsty, jakých je v řecké mytologii spoustu. Každá z nich je svědectvím sprosté zvůle božstva.

„Jaký hřích, ó Die, jaký hřích / jsem spáchala, že jsi mě spjal / jhem takové trýzně a muk, / proč k šílenství mě štveš, / když bolest a hrůza mě zničily již? / Ó zžehni mě bleskem svým, / neb zemí mě zasypej, / dej za kořist obludám mořským! / Co zeměmi vedla mě bludná ta pouť, / a nemohu zvědět, zda ujdu těm mukám. / Ach slyšíš, slyšíš můj hlas?“

Tato poslední slova jsou určena Titánovi, kterého nepoznává, ale on ji ano. Když se dozví, s kým se setkala a když se letmo seznámí s důvodem Prométheova trestu, soutředí se na to, aby od něj zjistila, co ji čeká v budoucnosti a jak se zbaví svého prokletí.
V tom okamžiku, kdy se Prométheus chystá Íó vyjevit její příští utrpení, vstoupí do všeho náčelnice sboru (jenž tedy stále postává na jevišti a je účasten příběhu), která chce, aby se Íó nejprve rozhovořila o těch strastech, které už prožila. Íó velice stručně vylíčí svůj příběh, jímž dojme Ókeanovny… ale vše spěje dál, k Prométheově předpovědi budoucnosti. Líčí dalekou pouť, již má Íó projít a uzavírá obraceje se na sbor:

„…ó dívky, nezdá se vám bohů pán / a vladař ve všem stejně násilným? / Měl touhu pomilovat ženu smrtelnou, / on, bůh, a takováhle odměna / ji stihla: bloudit světem.“

Rozhovor mezi Titánem, Íó a náčelnicí dostává postupně sugestivní sílu gradující hrůzy a lidské vydanosti neštěstí, přičemž v okamžiku, kdy vězeň naznačí možnost pádu Diova, napětí se uvolňuje otázkou nebohé Íó:
„Což může snad být svržen s trůnu Zeus?“
A Prométheus na to odpovídá:
„Ten pád bys asi ráda viděla!“
Možná poněkud stržen soucitem s Íó odhaluje své tajemství hlouběji a naznačuje, že Zeus „uzavře sňatek, jenž ho bude mrzet.“ Bude to zřejmě syn vzešlý z tohoto manželství, kdo Dia přemůže. Titán také předpovídá, že a kdy bude on sám osvobozen Héraklem. Jsme stále udržováni v napětí, ač neustále kroužíme kolem téhož.

Prométheus se opět zmítá mezi fatalismem a vírou ve svou vlastní schopnost Dia zachránit, pokud bude zproštěn pout – snad je to tím, že mluví k Íó a chce mimoděk zdůraznit sám sebe.

Další líčení strastí, které má Íó zažít, je otřásající, vzbuzuje živý soucit a hlubokou lítost nad osudem osaměle putující, bohy stíhané kravky. Toto i další dlouhé vyprávění o tom, co Íó už zažila, a o vysvoboditeli Prométheově, svou rozmáchlostí i apolinským setrváním u nazírání různých dějů, hrůz a předurčeností umělecky dotváří obraz světa, světa, který není možné přijmout z pohledu jednotlivce, jeho strádání a ztracenosti, nýbrž jenom z nadhledu, dá se říci, nazíravé vize, jež ho modeluje v estetický fenomén.

Aischylos je v tom jedním z mála opravdu věrných pokračovatelů Homérových (pro Sofokla je už charakterističtější podstatně jiná, existenciální tematika).
U Aischyla stejně jako u Homéra je jedinec ztracen v naprosto neodvratně nepřejícím kosmu, je vydán bolesti a definitivnímu zmaru. Obžaloba bohů spolu s oslavou soucitu, umu a jakési dějinné, nadindividuální spravedlnosti kosmického původu je však zřetelně Aischylovým étosem, který nemá před ním ani po něm (pokud můžeme vědět) v antice obdobu. Tím se ale svět stává víc než jen estetickou vizí, je i vizí dějinně-mravní, v níž je obsaženo politické poselství. Řekl bych, že totéž lze říci o Peršanech nebo o Oresteii.

Íó, postava v celé tragédii nejtragičtější, představuje dost možná (tedy aspoň pro nás moderní čtenáře) tu nejhlubší pravdu, před níž všechny naděje v pád Dia, všechen soucit a um blednou, ba žádají si hlubší zakotvení, v němž bude nějak řešena ztracenost jednotlivců.
Ale to klasická antika neumí, dokáže pouze hledat vhodný úděl pohledu, z nějž neúprosná fakta budou snesitelnější. Stižena záchvatem šílenství Íó odbíhá z jeviště pryč:

„Hoj, kupředu, hoj! / Zas pálí mě horkost a šílenství žár / a opět mě bodá ten střečkův hrot, / jenž bez ohně kut. / Mé zděšené srdce mi buší v hrudi; / mé oči se stáčejí dokola kol, / a zběsilý dech a šílenství zlé / mě z dráhy štve zas a mate mi řeč; / má zkalená slova jsou v příboji vln / zlé záhuby slepou hříčkou!“

Všimněme si, že na těchto verších není nic romantického (což vyniká nejvíc v kontextu celé tragédie), jejich úžasná síla a ohromující svědectví pramení z bolesti, která se vydává osudu bez stanoviska vlastní vše hodnotící subjektivity, jsou v schillerovském smyslu naivní, podobné lidovým baladám.

Když Íó odejde, ujímá se slova sbor a přivádí na scénu opět uměřenost probíraje ponaučení z jejího osudu:

„Sudice svaté, nedejte nikdy, / abych se stala milenkou boží; / velebné Sudice, nedejte nikdy, / abych kdy propadla Diovu loži! / Íó, přenešťastná Íó, / trnu nad tvým osudem. / Bez lásky ses matkou stala, / stíhá tě trud za trudem.“

Prométheus se pod dojmem toho všeho vrací k Diově budoucnosti a zaujatě rozvíjí věštbu jeho pádu.

Aischylos od počátku, jak jsme viděli, dobře pracuje s psychologií postav – téměř žádnou výpověď v tragédii nelze pochopit bez jemného vcítění se do emocí a hnutí, která v nitru promlouvajících vyvolává kontext děje.
V náčelnici sboru Prométheova slova probouzejí strach z Diovy reakce, tentokrát se ale přiklání spíše na stranu Prométheovu:
„Ach, moudrý, kdo se klaní Nemesis.“
Zřejmě právě v tomto trendu ji chce Titán posunout ještě dál, a proto se nechává unést hrdostí přímo romanticky moderní:

„Nu, klaň se, koř se, lichoť každému, / kdo se kdy právě k moci dostane! / Mně je Zeus ještě méně nežli nic. / Ať jen si jedná, vládne, jak si chce, / ten krátký čas: však dlouho nebude / už bohům panovat jak tyran zlý!“

V té chvíli vstupuje na jeviště bůh Hermés, posel Diův, a snaží se zjistit podrobnosti o sňatku, jenž má jeho pána zničit.

S Hermem přichází závěr tragédie
– sluha vládnoucí moci a nespravedlivě trestaná, sebevědomá oběť její zvůle jsou ve své mistrovsky zpracované konfrontaci tak moderní, že se tomu dá sotva uvěřit.

Před dvěma a půl tisíci lety, v lůnu athénské demokracie se rodí táž hrdost šlechetnosti a inteligence, jak ji známe z novověku. Hermés, který stojí nohama na zemi a uvažuje chladně, se snaží přes veškerý svůj odpor k Prométheovi chovat korektně. Střet mezi ním a Titánem zůstává neřešitelný, nemohou najít společnou řeč, oba mají svou, přesvědčivou pravdu. Čtenář si není jist, na čí stranu se má přiklonit (typický zážitek při četbě největších dramatiků, třeba Shakespeara nebo Sofokla).

Z Prométhea číší svrchované pohrdání trpitele, hořká nenávist a odhodlanost snést jakékoli příští utrpení. Mluví s velkou emocionální zainteresovaností. Může to být i reakce na Hermovu klidnou a ryze racionální podmanivost:

„Nu ovšem, asi lépe otročit / zde této pusté skále, nežli být / snad věrným poslem otci Diovi… Ty nechceš povolit mým domluvám, / nu, rozvaž, jaká bouře, jaký vítr / tě stihne hrůzy, které nelze ujít! / Zde skalnatý ten útes rozdrtí otec hromem, bleskem bouřlivým, / tvé tělo skryje v jeho sutinách, / a budeš pohřben v náručí těch skal. / A dlouhý, předlouhý čas uplyne, / než budeš na světlo zas uveden. / A orel, okřídlený Diův pes, / krvavý dravec, bude celý den / ti drásat tělo v cáry veliké…“

Tato hrozba Prométhea neoblomí, a to i přes naléhání náčelnice sboru. Prométheův vzdor přitom není schematický, nýbrž z jeho slov jde opravdu cítit ohromující mravní síla a sebejistota:

„To není však hanba, snášet zlo, / jímž od svého soka je postižen sok!“

Chce snést cokoli, zůstává si totiž jist svou nesmrtelností a konečným vítězstvím.
Ókeanovny, jejichž sbor, jak je v atické tragédii zvykem, do jisté míry představuje aktivního diváka a zosobňuje nás všechny, kdo se díváme či čteme, prodělávají na konci tragédie pozoruhodný vývoj: i přes svou uměřenost, přes výzvy k Prométheovi, aby Herma poslechl, se odmítají zařídit dle rady Diova posla, aby odešly, ale seskupí se kolem Prométhea, aby s ním nesly jeho úděl:

„My poneseme s ním, co strpět má. / Jsme zvyklé toho vždy v zášti mít, / kdo zrádcem se stal. / Tou špatností nejvíce zhrdám.“

Když Hermés odejde, ozve se hřmění a Prométheus i věrné dívky padají s celou skálou do podzemí. Poslední slova Titánova se přitom vůbec nesoustředí na připomenutí pomsty, nýbrž dovolává se Země i Nebe za svědky svého utrpení. Jeho role trpitele tedy dominuje.

Zkusme nyní Aischylova Prométhea rekapitulovat ve světle jeho závěru.
Zeus je spolu s vládnoucí garniturou bohů odsouzen, a to mravně i dějinami. Má sice moc, ale proti ní se staví nezkrotný princip soucitu a hrdého trpitelství, jenž žije z mystické naděje v budoucí vítězství. Osud jednotlivce i sám svět je sice beznadějný a předurčený (jako u Homéra), ale subjektivně svobodné bytosti se mohou rozhodnout v perspektivě dějin pro prométheovský směr, čímž dají svému životu dosud netušený smysl.

Aischylův Prométheus je tedy na pozadí duchovních dějin antiky pozoruhodným svědectvím dějinného optimismu demokracie, který se pojí s humanismem a s elementární hodnotami soucitu, hrdé svobody a věrnosti, a to vše navzdory dočasnému utrpení a drtivé převaze moci cynických bohů.

Čin Ókeanoven, které se přidaly k oběti Titánově, lze těžko chápat jinak než jako radikální výzvu spoluobčanům, jako snahu vrhnout je aktivně do zkoušek přítomnosti, v nichž by se mohlo zdát, že je všechno už ztraceno (Prométheus byl napsán nejspíše v kontextu řecko-perských válek).
Zrak upřený do budoucnosti je pro cyklické pojímání času, jaké bylo v antice zvykem, také něčím novým. Onen „měsiáš“, který má svrhnout Diovu tyranii, je neznámý a neurčitý, je tajemstvím toho, kdo je svým životem i svým vhledem garantem nového směru života, totiž Prométhea.

Víme však celkem jistě, že se nemá jednat o nějakého staršího boha, o návrat, ale o něco opravdu nového, byť souvislého s pradávnými kořeny prométheovské kosmické naděje.
Zároveň není nikde řečeno, že se Prométheus nemýlí, že celá sázka na budoucnost nemůže být zmarněna… její síla není totiž v jistotě, ale v přesvědčení, že tento smysl má být naplněn, že stojí za něj žít a též umírat.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Prométheus. Aischylos o pokroku, obětování, vzpouře proti tyranii first appeared on Čítárny.

Kam cestoval Platón po smrti svého učitele Sokrata v roce 399 př.n.l., který byl přinucený verdiktem aténského soudu vypít jed, aby odčinil své údajné zločiny? Platón byl jeho věrný žák a jako osmadvacetiletý opustil Athény na krátký pobyt v Megaře, po kterém následoval delší pobyt v Itálii a na Sicílii (Syrause); cestoval také na Blízký východ. O této cestě je známo jen velmi málo.

Když asi desetiletý chlapec, Platón slyšel od svého přítele a spoluhráče Critiase mladšího příběh o Atlantidě, který mu vyprávěl jeho děd, Critias starší, který to zase slyšel od svého přítele Solona, ​​který přišel Sais v Egyptě, aby se naučil moudrosti a naslouchal starověké tradici.

Od velmi starého kněze se dozvěděl, že v minulosti došlo k několika globálním katastrofám;
v jednom z nich Atlantidu pohltily vody Atlantského oceánu;
v jiné — té, kterou Řekové spojovali s Faethónem — došlo k velkému požáru způsobenému „odchýlením těl, která se točí v nebi kolem země“. (1)

Na svých cestách se Platón také snažil učit moudrosti od mudrců z Východu. Ale od doby Solonovy návštěvy v Egyptě prošla tato země duchovním znehodnocením a je sporné, zda by někdo z tamní kněžské třídy mohl být považován za duchovního vrstevníka Ezry nebo za důstojného učitele Platóna při hledání moudrosti.

Pozdější řečtí filozofové považovali Platóna za ovlivněného mojžíšským učením.
„Platón odvodil svou představu o Bohu z Pentateuchu. Platón je Mojžíš přeložený do jazyka Athéňanů,“ napsal Numenius a citoval ho Eusebius.(2)

Vezmeme-li v úvahu Platónův monoteismus, jeho pojetí neviditelné a nejvyšší duchovní bytosti, tak odlišné od převládajícího polyteismu jiných řeckých filozofů a tak vzdáleného od Homérova panteonu a jeho skandálních olympioniků s jejich neustálými spory a manželskými a mimomanželskými vztahy s smrtelné ženy, člověk má sklon myslet si, že Platón, v době své třicetileté cesty do Egypta, náhodou seděl u nohou Ezdráše.

Pozdně řecká tradice říká, že Aristoteles na své cestě do zemí východního Středomoří potkal velmi moudrého Žida, od kterého se naučil mnoho moudrosti.(3)
Není však známo, zda Aristoteles někdy odešel do Palestiny a Egypta. Kromě toho u Aristotela a jeho žáka Platóna, je cítit návrat k polyteistickému astrálnímu náboženství.
Je možné, že zadluženost řeckého myšlení v dobách Platóna vůči semitské myšlence jediného a jediného neviditelného Stvořitele pocházela z Ezdráše?
Také nevíme o žádném „moudrém a znalém muži“, který by se v příštích několika generacích přibližoval Ezrově postavě.
To vše patří do oblasti možného, ​​ale neprokázaného, ​​a pravděpodobná přítomnost Ezry v Jeruzalémě po roce 398 (v dobách Artaxerxa II.) je zajímavá pro tento zajímavý problém.(4)

Autor článku: Emmanuel Velikovský

Reference:
Platón, Timaeus 22 CD, 25 A, D.
Eusebius, Příprava na evangelium (přel. Gifford), XIII, 12.
Klearchos ze Soli, citovaný v Theodore Reinach, Textes d’auteurs grecs et romains relatifs au Judaisme (Paříž, 1895), s. 10-11.
Viz Národy moře, „ Ezra“.
Foto: Aristoteles Platón

The post Kam cestoval Platón jako Mojžíš, přeložený do jazyka Athéňanů? first appeared on Čítárny.

Stoikové. Z filozofických škol, které vznikly či působily v době helénistické, tj. po smrti Alexandra Velikého, má nejdelší životnost škola stoická. Její zvláštní ráz je dán právě dobou, v níž působí. Působí totiž v době, kdy Řekové už ztratili tvou samostatnost, kdy na místo drobných městských států (polis, mn. č. poleis) nastoupily větší státní celky, monarchie.

Tehdy se občan už nemohl účastnit veřejného života jako dříve.
Nemožnost uplatnit se v politickém životě vedla k tomu, že člověk se zaměřoval více na sebe samého, a v důsledku toho se místo etiky sociální stále více hlásila ke slovu etika individuální.

Dalším význačným znakem antického stoicismu je jeho systematičnost.
Stoičtí myslitelé usilují o vytvoření jednolité myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosti školy, která kladla velký důraz i na udržování své filozofické tradice. Šířeji mohla stoá ve světě působit rovněž proto, že zmizela uzavřenost malých městských obcí. Člověk se začíná cítit součástí větších celků, ba celého lidstva. Na místo polis nastupuje představa jakési kosmopolis. I šíří se sklon ke kosmopolitismu, jenž znamená tehdy projev internacionalismu. Světoobčan se cítí příslušníkem celého lidstva, jež vlastně tvoří jednotu. Rodí se tak i humanismus, neboť všichni lidé jsou tu spřízněni. Proto se ke stoi mohou brzy hlásit i cizinci. Hlavní myšlenkou, jíž ve stoickém systému všechno slouží, je samo pojetí filozofie jako návodu k dosažení blaženého života. Ideálem je mudrc. Jen on může dosáhnout blaženosti.

Stoá prošla třemi vývojovými etapami.
Mluvíme proto o stoi starší, střední a nové
(tato poslední se projevuje v době tzv. císařské, již počítáme od vlády císaře Augusta).

ZALOŽENÍ PŮVODNÍ STOY, JEJÍŽ PŮSOBENÍ SPADÁ DO 3. A 2. STOLETÍ PŘ. N. L., MŮŽEME DATOVAT PŘIBLIŽNĚ ROKEM 300 PŘ. N. L.

Zénón z Kitia na Kypru a Chrýsippos ze Soloů v Kilikii

Své jméno dostala tato škola podle místa, kde působila. Byla to v Athénách stoá poikilé, sloupová síň vyzdobená obrazy Polygnótovými.
Zakladatelem stoické školy byl Zénón z Kitia na Kypru (asi 335–263).
Ale systematikem jejího učení se stal Chrýsippos ze Soloů v Kilikii (280–207). Byl velmi významný. Už ve starověku se říkalo, že nebýt Chrýsippa, nebylo by ani stoy.

Rozdělení filozofie převzal už Zénón ze školy akademické. Dělil filozofii na logiku, fyziku a etiku.
Logiku prý přirovnával ke kostem a šlachám, fyziku k duši a etiku k masu. Do logiky, jíž snad teprve stoikové dali tento název, počítal dialektiku, tj. nauku o myšlení, a rétoriku, nauku o výraze. V dialektice se pojednávalo především o definování a o kritériích pravdy, tedy i o problematice noetické. Vedle elementární logiky se tu probírala i gramatika, ba dokonce poetika.
Do fyziky patřilo vše, co se nějak týkalo přírody, ale i teologie, neboť za nejvyšší princip všehomíra bylo pokládáno Božstvo totožné s Praohněm, jenž vše prostupuje.
Etika byla systematicky vykládána a zdůvodňována věděním. Hrála u stoiků hlavní roli, zcela podle přirovnání prý Zénónova: filozofie je ovocný sad, logika jej ohrazuje, fyzika jsou stromy v něm, etika je ovoce.

Začněme své výklady stoickou teorií poznání.
Je to radikální empirismus, resp. senzualismus. Naše poznání vychází ze smyslového vnímání vnějšího světa, z vjemů (aisthéseis) jednotlivin.
Při narození je naše duše prázdná, nepopsaná deska (scholastikové ji později označovali jako tabula rasa); teprve zkušenost na ni píše. Děje se to tak, že do naší duše se vtiskují různé představy (fantasiai), jež jsou otisky (typóseis) věcí v duši. Tyto představy, ať už jsou tím míněny vnější vjemy, či vnitřní dojmy, mohou popřípadě naši duši i obměnit.

Z vjemů vznikají a nám zůstávají vzpomínky, díky paměti (mnémé).
Na nich se zakládá veškerá zkušenost (empeiriá). Zobecňováním vznikají z vjemů obecné představy (ennoiai), jakési obrysy blížící se pojmům. Některé obecné představy v nás však vznikají samy od sebe. Jsou to jakási společná přesvědčení (koinai ennoiai), z nichž zvlášť významné jsou předpoklady (prolépseis), jež předcházejí vědeckému zkoumání.
Na vědění a vědu kladli stoikové velký důraz. Věda však je nemožná, nedovedeme-li tvořit pojmy a provádět důkazy.

Mezi našimi představami jsou i takové, jež se nám přímo vnucují. Stoikové je nazývají fantasiai kataléptikai, čili (doslova přeloženo) představy uchopující; mohli bychom je také zvát představami pojmovými, už proto, že jsou schopny pojmout svůj předmět.
Tyto fantasiai kataléptikai se nám vnucují takovou silou, že je pokládáme za samozřejmé, evidentní, a nemůžeme pochybovat o tom, že jsou pravdivé. V nich právě stoikové nalézali kritérium pravdy. Jimi postihujeme předměty samy, ony jsou pojmy (katalépseis). Od představy stejného obsahu se každý takový pojem liší pevným vědomím, že se shoduje s příslušným objektem poznání. Někdy mluvívají stoikové též o pojmech vrozených (emfytoi ennoiai); to je však nedůslednost, neboť to odporuje původnímu čistě empirickému východisku, jež bylo senzualistické. Souhrnně řečeno: Vychází se z jednotlivin, jež se sobě nikdy zcela nepodobají, neboť ani dva listy téhož stromu nejsou nikdy stejné. Tyto jednotliviny mají reálnou jsoucnost. Duše si z nich vytváří nakonec pojmy. Stoikové jsou tedy skutečnými nominalisty, konceptualisty.

Do dialektiky patří, jak už jsme řekli, také formální logika, tj. především nauka o pojmu, soudu a úsudku.
V nauce o pojmu je zvlášť důležitá nauka o kategoriích. Jsou to nejvyšší, nejobecnější pojmy (genikótata) a jsou – proti Aristotelovým deseti – jen čtyři:
1. to hypokeimenon či úsiá, případně to, což je podstata, doslovně substrát;
2. to poion (jaké, nějaké), což je podstatná vlastnost či jakost;
3. to pós echon – stav (spíše nahodilý) a
4. pros ti pós echon – vztah (poměr jedné věci k druhé).

Přitom každá další kategorie je zároveň bližším určením předešlé (např. jakost podstaty, stav jakosti podstaty).

V nauce o soudech stoikové dělí soudy podle poměru našeho rozumu k našim představám: jsou pak soudy kladné (souhlasné), záporné (odmítavé) a nerozhodné (zde jsme uplatnili zdržení se soudu, takzvanou epoché). Jde tedy především o to, je-li nějaký soud pravdivý či nepravdivý.
Dále dělili soudy také na jednoduché (kategorické) a složené. S oblibou se zabývají těmi složenými, a to z důvodů vědeckých. Neboť sem patří soudy hypotetické.

Podobný postoj nacházíme i v nauce o úsudku. Zde je jim základním tvarem úsudku úsudek hypotetický. Právě o úsudky hypotetické a disjunktivní projevují největší zájem. Vždy šlo – jako ve vědě vůbec – o stupeň jistoty v poznání. Zénón prý tyto stupně jistoty znázorňoval takto: vjem jako ruku s roztaženými prsty, souhlas jako ruku napolo uzavřenou, uchopující představu jako ruku v pěsti, a konečně vědění jako ruku obemknutou druhou rukou.

Stoická logika je tedy sloučení senzualismu (zvláště kynického) s aristotelskou elementární logikou.
Stoická noetika pak silně připomíná novodobý anglický empirismus, zvl. senzualistickou teorii poznání Johna Locka (1632–1704).
Podle Locka vychází veškeré lidské poznání ze smyslového vnímání. Neboť podle Locka není v naší mysli nic, co dříve neprošlo smysly. Také on odmítal vrozené ideje, které ještě uznával Descartes, a duši lidskou při narození si představoval jako čistý, nepopsaný list papíru (white paper), na nějž píše až zkušenost, a to vnější (sensations) a vnitřní (reflections), se zřetelným důrazem na první, přicházející zvnějšku.

Ale i racionalista René Descartes (1596–1650) má se stoiky něco společného, a to pokud jde o kritérium pravdy: evidentním je poznání jasné a zřetelné, to, co bylo poznáno (clare et distincte).

Do fyziky stoikové zahrnují i teologii, jak už víme, ale také psychologii.
Jejich filozofické stanovisko tu lze nazvat materialistickým monismem, i když jsme si vědomi, že v tom nejsou zcela důslední. Skutečné je jen to, co je tělesné. I božstvo i lidská duše jsou tělesné. Tělesné jsou však také všechny vlastnosti a činnosti věcí, protože záleží ve vzduchových proudech (pneumata). Tyto proudy se jimi rozšiřují a vyvolávají tak pocit napětí (tonos) jako projev soudržnosti.
To platí i o tělesnosti duše, takže sem patří i všechny stavy duše: vášně, ctnosti, moudrost apod.
Netělesný je prý jen prostor a čas a vše myšlené. (Je možno to však pokládat za nedůslednost.)

Dění vykládali stoikové (s příklonem k Aristotelovi) dvojím principem: činným (to poiún) a trpným (to paschon), totiž látkou.
Tím činným principem byla někdy míněna příčina, bůh, i když také zde jde o látku. Božstvo je totiž z látky nejdokonalejší, velmi jemné. Je to (hérakleitovský) oheň či teplý dech (pneuma enthermon), neboť teplo vše plodí, oživuje a uvádí v pohyb. Toto pneuma enthermon vše proniká a sjednocuje, projevuje se jako duše, duch (nús) a rozum (logos) světa. Božstvo je tu tedy pojato jako poslední příčina světa, jako bytost nejvýš dobrotivá a k člověku laskavá. Že tomu tak je, toho důkazem je dokonalost světa, účelnost ve všem i rozumnost lidské povahy.

Máme tu tedy panteismus, ztotožnění božstva a světa.
Zkrátka: toto vše je příroda, v níž rozum-logos je výrazem přísné přírodní nutnosti. Oheň vše pronikající je pralátka, z níž vše vzniklo. Je to oheň tvůrčí (pýr technikon). Z praohně vznikly všechny ostatní látky postupným zhušťováním. Ale nakonec se zase vše vrací v oheň. V ohni totiž svět periodicky střídavě vzniká a zaniká. Zaniká tím, že v určitých dlouhých intervalech časových shoří: dojde k světové konflagraci (ekpyrósis).
Vznik světa z ohnivé látky se děje postupným zhušťováním tak, že božstvo jako světový rozum, rozum-sémě (logos spermatikos) vytváří rozumné zárodky (logoi spermatikoi) věcí. Toto tvoření se však neděje libovolně, nýbrž podle sudby (heimarmené).
Sudba je vlastně totéž co božstvo a totéž co kauzální nexus, příčinný svazek, pevné sřetězení příčin a účinků. Sudba pak vládne vším podle neměnných zákonů. Proto je také možné věštění (mantiké).

Periodický zánik a opětný vznik světa je u stoiků spojen s představou věčného koloběhu a tím i věčného návratu téhož.
Neboť vznikající svět je do všech podrobností týž, jako byl svět minulý. Jsou v něm tíž lidé s týmiž osudy. Je to představa, která v 19. století opět inspirovala filozofa-básníka Friedricha Nietzscheho. Přitom svět je pro stoiky jen jeden, kulovitý a ohraničený, obklopený prázdnem. Zato čas je nekonečný.

Vše tedy podléhá sudbě. I lidské jednání. Co sudba určí, to musíme vykonat.
Tady vládne strohý determinismus. Jenže něco konáme ochotně, pokud je to ve shodě s naším pudem (hormé), něco naopak nedobrovolně. Ale měli bychom se sudbě podřizovat rádi, neboť v ní se přece projevuje božská prozřetelnost (pronoia), která vše na světě účelně a moudře uspořádává. Možno říci, že celek světa je dokonalý, i když je nám ta dokonalost utajena. Setkáváme se stále s nedokonalostí v jednotlivostech, a proto těžko chápeme, že tato nedokonalost částečná má vyšší smysl v celkovém cíli, jenž je prozřetelností sledován. Touto naukou je bůh ospravedlňován, říkáme jí theodicea. Přitom vzpomeňme podobných názorů Leibnizových (1646–1716): jsoucnost zla ve světě nijak neodporuje boží dobrotě (což Voltaire zesměšnil v Candidovi).

Přírodu stoikové rozdělovali ve čtyři třídy (podobně jako Aristotelés), takže uváděli její čtyři stupně. Jsou to :
1. věci anorganické, které mají jen držení (hexis).
2. rostliny, které mají fysis, tj. tvořivou přírodní sílu.
3. živočichové, mající duši (psyché), projevující se pudem (hormé) a schopností vytvářet si představy; živočichové si už uvědomují sami sebe, takže je možný vznik lásky k sobě, totiž pudu sebezáchovy.
4. nejvýš stojí člověk, který má navíc rozumnou duši či rozum (logos), jenž je částí rozumu světového neboli boha.

Lidská duše je povahy ohnivé a má osm částí: pět smyslů, pak schopnost řeči, schopnost plození a konečně vládnoucího ducha, sídlo lidské osobnosti.
Tento duch či rozum je vůdčí částí duše (to hégemonikon) a sídlí v prsou, podle jiných v hlavě. Sem patří veškerá činnost duševní, nižší i vyšší, a tedy i rozhodování naší vůle. Lidská duše není naprosto nesmrtelná. Trvá po naší smrti ještě nějakou dobu, nejdéle duše mudrcova, ale i ta nanejvýš do nejbližší světové konflagrace. Při shoření světa se duše vracejí k božstvu, aby se zase obnovily při novém vzniku světa.

Stoická etika zná několik hlavních zásad, jež ji spojují s logikou i fyzikou a z nichž lze odvodit veškerou morální nauku.
Všecko se řídí vesmírnými zákony, jež může člověk poznat. K tomu má rozum. A pozná-li je, může se podle nich řídit. Vždyť ctnost je vědění a nectnost je nevědění. V etice samé se stoikové především ptali, co je cílem (telos) lidského života, a tudíž nejvyšším dobrem. Z panteisticky pojaté jednoty světa jim jako hlavní pravidlo jednání vyplynulo: žít ve shodě s přírodou (homologúmenós té fysei zén), resp. přirozeností, což znamená žít ve shodě s vesmírem, jehož jsme částí.
Lze to vykládat i tak, že člověk má být svůj, že má žít život důsledný, to jest shodný v sobě samém, ve shodě s lidskou přirozeností.
Zde je základní pud sebezáchovy, který nás nakonec přivede až k vytouženému cíli životnímu, k blaženosti (eudaimoniá).

Ale nezapomínejme, že člověk je bytost rozumová a že tedy k zachování vede jen to, co je ve shodě s rozumem, totiž správný poměr (orthos logos), což je ctnost. Jen ctnost je dobro, jediné dobro, a sama postačuje k blaženosti.
Tady se opět hlásí ke slovu sókratovský racionalismus, – že ctnost záleží ve správném, tj. rozumovém názoru o tom, co máme dělat.
Jediným zlem je špatnost (kakiá). Všechno ostatní je lhostejné (adiaforon), ať už máme na mysli bohatství či chudobu, zdraví či nemoc, čest a slávu či hanbu, ba dokonce i život či smrt. Ani smrt není zlem.

Ctnost je stav, který nezná stupně.
Člověk nemůže být ctnostný více nebo méně, jako nemůže být číslo více nebo méně sudé či liché. Prostě: kdo není ctnostný, je nectnostný, špatný. Je však možné se ke ctnosti přibližovat. Ale i ti, kdo tak činí (prokoptontes), jsou ještě nectnostní. Ctnostný je jedině mudrc (sofos), stoický ideál dokonalosti. On jediný je blažený, bohatý, král, a od bohů se liší jen smrtelností. Je prost potřeb a strázní, je jediný přítel bohů. Kdo nemá ctnost, je pošetilý (afrón), blázen, nesvobodný, protože nevědomý, otrok. A to je většina lidí.
Ctnost je tedy vždy jediná, celá, je nedělitelná. Má však různé stránky, jež stoikové opět nazývali ctnostmi.

Obyčejně se uvádějí čtyři hlavní ctnosti:
1. rozumnost (fronésis)
2. mírnost záležející v sebeovládání (sófrosyné)
3. statečnost (andreiá)
4. spravedlnost (dikaiosyné).
Jsou to lidské znalosti. Lidské jednání nemáme posuzovat podle výsledku, nýbrž podle úmyslu, záměru, s nímž něco konáme. Řádné jednání (katorthóma) je to, které konáme s ctnostným úmyslem. Jestliže něco děláme jen proto, abychom splnili svou povinnost, mluvíme o činu jen náležitém (kathékon).

Vedle pudů rozumných jsou v nás i pudy nerozumné.
Ty nutno přemáhat, je to náš hlavní mravní úkol. Míněny jsou vášně (pathé). Každá vášeň (pathos) je nepřirozená, protože je nerozumná; je to nerozumné hnutí duše (alogos psychés kinésis), založené na nesprávném úsudku. Opět se nám tu hlásí onen intelektualismus. Hlavní vášně jsou čtyři:
1. rozkoš (hédoné) se týká přítomného domnělého dobra,
2. žal (lypé) se týká přítomného domnělého zla,
3. touha (epithymiá) se týká budoucího domnělého dobra,
4. strach (fobos) se týká budoucího domnělého zla.

Vášně škodí vždycky. Proto ctnost s nimi musí stále bojovat, aby se nestaly trvalými nemocemi duše (nosoi psychés).
Snažme se tedy docílit oproštění od nich (apatheia). Tento stoický mravní rigorismus je někdy poněkud mírněn ohledy na praktický život. A tak se místo vášní připouštějí aspoň nálady (eupatheia), a to tak, že se jako obdoba rozkoše připouští radost (chara); strachu odpovídá opatrnost (eulabeia) a touze vůle (búlésis); jen žal nemá obdoby. Další zmírnění je možno vidět i v rozdělení věcí lhostejných (adiafora) na věci relativně cenné (proégmena), jako je zdraví, bohatství, nadání i život sám, a na relativně bezcenné (apoproégmena). Absolutně cenná je jen ctnost. Vedle uvedených věcí lhostejných jsou ještě adiafora naprosto lhostejná (např. mám-li sudý či lichý počet vlasů).

Moudrý člověk, i když už je pro svou ctnost blažený, se nevyhýbá společenskému životu.
Vždyť každý člověk je příbuzný se všemi ostatními bytostmi obdařenými rozumem. A tak stoikové nepožadují, abychom se zdržovali veřejné, politické činnosti. Uznávají vázanost jedince k vlastnímu národu, ale nad vlast a stát kladou společnost veškerého lidstva. Hlásají světoobčanství. Všichni lidé jsou spřízněni, neboť mají týž původ a totéž určení. Všichni jsme podrobeni týmž kosmickým zákonům, všichni jsme občany téhož vesmírného státu. Proto máme být vlídní ke všem bližním, i ke svým nepřátelům. Také otroci mohou být hodni úcty.

Je-li život, jak bylo řečeno, také adiaforon, je dovolena sebevražda, a vskutku ji spáchal například už sám zakladatel školy Zénón i jeho nástupce ve vedení školy Kleanthés z Assu v Tróadě.
Vcelku lze říci, že stoická etika je přísná a ušlechtilá. Ale trpí základním rozporem: uznává fatum a přitom klade velké nároky na lidskou vůli.
Sám Chrýsippos to už cítil. Proto se pokusil o rozlišování příčin na příčiny hlavní a pomocné. Máme například chudého člověka; jeho bída je potenciálně pomocnou příčinou případné krádeže; jestliže však skutečně něco ukradne, byl jeho pud příčinou hlavní. Ale ani tak ovšem není problém vyřešen. Co když je ten pud výsledkem sudby, tedy příčiny, na niž člověk nemá vliv?

Poměr stoiků k náboženství.
Jestliže mluvili o zbožnosti, rozuměli tím znalost, jak uctívat bohy. Tato znalost však předpokládá, že o bozích máme správné představy. Jen pak můžeme poslouchat jejich vůli a blížit se k nim v dokonalosti. Tedy i tady opět hraje roli moudrost a ctnost. Pravé náboženství se proto vlastně neliší od filozofie. Přesto stoikové nevystupovali proti tradičnímu lidovému náboženství, i když mu vytýkali antropomorfismus, nedůstojnou mytologii a pošetilost obřadů. Pokoušeli se o alegorický výklad mýtů, ale běžné náboženství tolerovali už proto, že v něm viděli mravní oporu prostých lidí.

STŘEDNÍ STOÁ SE UPLATŇUJE V 2. A 1. STOL. PŘ. N. L.

Upouští od původního radikalismu a dostává se až k eklekticismu, což se stávalo tehdy i ostatním filozofickým školám. Docházelo k tomu hlavně pod vlivem některých platóniků. Tak na stoiky útočil sám zakladatel tzv. střední akademie Arkesiláos z Pitany (asi 314–240) a také zakladatel Akademie nové Karneadés z Kyrény (asi 212–128).

Arkesiláos se staví už proti důležité tezi o uchopujících představách. Poukazuje na to, že pravdivá představa se neliší svou přesvědčivostí od představy klamné. Ale tato nejistota, pokud jde o pravdu, nám neznemožňuje jednání, protože pro jednání stačí odůvodněnost (eulogon). Tyto výklady jsou ovšem také pod vlivem pyrrhónské skepse, podobně jako námitky Karneadovy. Ten tvrdí, že nelze-li rozeznat představy pravdivé od klamných, je vědění vůbec nemožné. Ani dokazování nás nepřivede k pravdě, protože bychom předtím museli dokázat oprávněnost dokazování atd. až in infinitum. Karneadés však napadal i stoickou teologii: představa boha je tu plná rozporů, nelze tedy uznat ani prozřetelnost, ani moudré řízení světa.

Mezi představitele střední stoy patří především:

Boethos ze Sídónu (zemřel r. 119 př. n. l.)
Ten se blíží aristotelismu. Kritériem pravdy mu nejsou jen vjemy, nýbrž i rozum (nús). Proti důslednému panteismu odděluje boha od světa. Nevěří ve spálení světa, svět je podle něho věčný.

Významný myslitel byl Panaitios  z Rhodu (180–110).
Žil dlouho v Římě, patřil ke kroužku Scipiona Mladšího a byl přítelem Laeliovým. Ani on neuznával zánik světa a snad ani vznik; svět je podle něho věčný. Odmítal nesmrtelnost duše. Shodně s Karneadem neuznával mantiku: věštění není možné. Protože Panaitios vždy přihlížel ke skutečnému životu, byl v etice umírněný.
Jeho patrně hlavní spis Peri tú kathékontos (tj. o tom, co se sluší činiti, neboli o povinnostech) byl popudem i Marku Tulliu Ciceronovi, aby napsal známý spis De officiis (0 povinnostech). Tady se dobře ukazuje, jak učení stoické v etice dobře odpovídalo římské národní povaze.

Velký žák Panaitiův Poseidónios ze syrské Apameie (135–51) žil jako polyhistor na Rhodu.
Byl také pod vlivem Platónovým a napsal komentář k jeho Tímaiovi. Tento komentář je někdy pokládán za jakési východisko k novoplatónismu. Z Platóna zdůrazňoval protiklad mezi rozumnou a vášnivou mohutností (dynamis) lidské duše, která sídlí v srdci. Duši pokládal za hmotnou, jenže je z hmoty daleko jemnější než hrubé tělo. Tento ostrý protiklad mezi tělem a duší se už hodně vzdaluje od původního stoicismu a svými platónskými elementy vede k pozdějšímu sbližování stoicismu a křesťanství. Poseidónios věří, že duše už byla před tělem a že po smrti opouští tělo, aby vzlétla k výšinám. Jeho etika je podobná etice Panaitiově. Jediným dobrem je ctnost, ale i zdraví a bohatství má svou cenu. Ve fyzice uznává věštění i světový požár.
Vliv Poseidóniův na budoucí staletí byl značný. Pod jeho vlivem je Cicero, Varro, Seneca, Filón z Alexandrie i křesťanští spisovatelé.

Poseidónios ze syrské Apameie a Panaitios  z Rhodu

POSLEDNÍ ETAPA VE VÝVOJI STOICISMU SE ODEHRÁVÁ V DOBĚ CÍSAŘSKÉ.

Stoicismus je tu ve zřetelném úpadku, myšlenky, jež se tu nyní vyskytují, jsou nesamostatné a nepůvodní.
Od nynějška bude po řadu staletí vládnout převážně eklekticismus a synkretismus. Stále zjevnější budou sklony k náboženství, ba i k mysticismu, k čemuž snad už první krok učinil Poseidónios. Přes tuto celkovou situaci, projevující se směsicí proudů a škol, možno říci, že nejvýznamnější představitele má v této době právě stoá. Pro nás je významné, že některé jejich spisy se zachovaly, zatímco spisy zakladatelů stoy známe jen z nepřímého podání. To platí nejen o Zénónovi a Chrýsippovi, ale i o Poseidóniovi. V této vývojové etapě už naprosto převládá zájem o problémy morální. Uvedeme jen krátce některé ze známých představitelů pozdního stoicismu.

Jako prvního jmenujme Neronova vychovatele Lucia Annaea Seneku.
Narozen ve španělské Córdubě kolem počátku našeho letopočtu, zemřel r. 65 sebevraždou na rozkaz císaře Nerona. Seneca nebyl systematik a často mísil myšlenky, jež našel v různých filozofických soustavách. Vyjdeme-li ze stoického dělení filozofie, můžeme říci, že logika Seneku příliš nezajímá, že o něco víc se zabývá fyzikou, i když tu nejde hlouběji, protože ho převážně zajímají důsledky poznání přírody pro praktický lidský život. Tím víc ho zajímá etika.

Otázkami fyziky se Seneca zabývá v díle Naturales quaestiones (Otázky týkající se přírody), a to v sedmi knihách. Pojednání z etiky napsal mnoho. Vedle spisů útěšných (konsolací) jsou to rozpravy o boží prozřetelnosti, o stálosti mudrce, hněvu, blaženém životě, volném klidu duševním, krátkosti života, o laskavosti apod.
Hojně čteny byly Senekovy Epistulae morales (Listy o morálce), psané synovci Luciliovi a pojednávající o otázkách praktické filozofie. Tematika těchto 124 listů je pestrá, ale je nesena stejným duchem. Dílo má obvykle název Ad Lucilium epistularum libri XX.

Také u Seneky pozorujeme zmírnění původní strohé stoické etiky a zdůrazňování soucitu a vlídnosti k druhým. I on mluví stále o příbuznosti všeho lidstva a o lásce k bližnímu. Bůh je pro něj mimo svět a pečuje otcovsky o lidi. Jako Poseidonios pod vlivem Platóna, tak také Seneca učí, že duše lidská má část rozumnou a nerozumnou a že rozum pocházející od boha může být i v otrokovi. Tělo je vězení duše, teprve smrt duši osvobozuje. Také se zdůrazňuje nutnost potírat vášně a usilovat o dosažení ctnosti. A tak vidíme, že přes stoicismus se stává platónismus blízký křesťanství. Některé myšlenky musely přímo připomínat evangelia, takže není divu, vznikla-li pověst, že Seneca měl styky se sv. Pavlem, a byly-li dokonce podvrženy jejich listy. Seneca byl vskutku křesťany vysoce ceněn a horlivě čten.

Oblíbenou četbou byl po mnoho staletí také Epiktétos.
Otrok pocházející z fryžské Hierápole, později propuštěnec Římě (žil v 1.–2. stol. n. l., bližší data neznáme).
Když byli císařem Domitianem vypuzeni filozofové z Itálie, odejel Epiktétos do Épeiru a tam si založil filozofickou školu v Níkopoli. Měl horlivého žáka Arriána, který sepisoval výklady svého učitele, aby je uchoval potomstvu.

Díky tomu máme zachovánu polovinu jeho Rozprav (čtyři knihy s názvem Diatribai) a stručný výtah z jeho výkladů pod názvem Encheiridion (Příručka), do češtiny přeloženo jako Rukověť mravních naučení.
Epiktétos se v mnohém vrací k původnímu učení stoy až k Chrýsippovi.
Hlavní jeho myšlenkou je, že jedny věci jsou v naší moci, jiné nikoliv.
Tyto první jsou naše vůle a představy. Jen ony nám náleží, proto máme o ně dbát. Mimo naši moc je zdraví, bohatství apod.
Jeho oblíbeným heslem bylo: Trp a odříkej se! (anechú kai apechú!). Podobně jako Seneca prohlašuje i Epiktétos boha za dobrotivého otce lidí, lidské osudy jsou dílo boží, a proto má být lidský život službou boží. I zde je zase hlásána láska k bližnímu a světoobčanství. Všichni lidé jsou bratři, máme si navzájem odpouštět. Přestože nelze mluvit o nějakém přímém vlivu, je i tady podobnost s evangelickými myšlenkami nápadná, takže křesťané Epiktéta považovali za tajného křesťana. Epiktétovým ctitelem byl také moderní křesťan Lev Nikolajevič Tolstoj.

Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césářům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny.
Marcus Aurelius, narozený 26. dubna 121 v Římě, měl tedy v mládí dobré prostředí. Bylo o něj všestranně pečováno a dostalo se mu dobrých učitelů.
Vedle rétora M. Cornelia Frontona (asi 100–175), s nímž žil i později v přátelství – je zachována dokonce část korespondence – měl na něho značný vliv vynikající řečník a státník Herodes Atticus (asi 101–177), jenž tehdy z Athén vytvořil nejskvělejší snad město římské říše. Ve filozofii vzdělávali M. Aurelia, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.

Jeho filozofické názory poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému.
Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc.

Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat.
Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné. M. Aurelius jako by kolísal mezi stoickým panteismem a běžným lidovým polyteismem. Ale je zřejmě přesvědčen, že bůh se o svět stará.

Člověk je s bohem příbuzný. Skládá se ze tří částí:
z těla (sóma), jež má schopnost vnímání,
z duše (psyché), jež je sídlem vášní,
z mysli (nús), orgánu myšlení.

Toto trojdělení je nové; stoikové ho nemají, upomíná spíš na Platóna, poněkud i na Aristotela. S bohem souvisí člověk právě svou myslí. Ona je ten duch (daimón), kterého nám dává Zeus jako vůdce na cestu životem. Protivit se tomuto daimónovi znamená tolik jako protivit se bohu. M. Aureliovi jde stále a dosažení nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále.

Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát?
Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.
Proto také M. Aurelius neschvaloval sebevraždu jako někteří jiní stoikové. Bylo by to uhýbání povinnosti, tedy slabost, ba zbabělost. Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Nejvýše lze připustit sebevraždu tam, kde člověk už nemůže sloužit ctnosti.

Z panteismu vyplývala také M. Aureliovi láska k bližnímu a myšlenka všelidského bratrství. Přesto – z důvodů ovšem veřejných – i on pronásledoval křesťany; jeho postoj k nim byl podobný jako Trajánův. V ohledu společenském chtěl M. Aurelius obrodit celé lidské soužití skrze morální obrodu jedinců. Jako vladař se snažil o obrodu své říše zlepšením zvláště zákonodárství a soudnictví. Vládu vykonával tak, že se vždy důkladně radil s odborníky.

Není naším úkolem ani úmyslem podrobně zde mluvit o obsahu Aureliova díla. Vždyť čtenář si je chce přečíst a promýšlet sám.
Předmluva má být jen uvedením do filozofických i životních souvislostí, z nichž se Hovory zrodily. Tato morálně povzbudivá a moudrá kniha byla vždy oblíbenou četbou, zvláště v dobách pohnutých. I u nás byla hojně čtena a vyhledávána, a to v několika překladech: v překladu Fr. Šíra – Marka Aurelia Antonina, římského samovladaře, zápisky, které sobě samému snesl (Jičín 1842), v částečném převodu K. Steinhausera v programu čáslavského gymnázia r. 1891–2, v překladu Emanuela Peroutky (Myšlenky, Praha, Laichter, 1908) a konečně v překladu Rudolfa Kuthana Hovory k sobě samému r. 1934 v Praze. Dodejme jen ještě, že mezi slavnými čtenáři tohoto díla nacházíme i francouzského myslitele Blaise Pascala.

Ludvík Svoboda v přemluvě ke knize: Marcus Aurelius / Hovory k sobě
Knihy: Antická knihovna

The post Stoikové. Úvod do myšlení a doby slavné antické školy. Zénón, Seneka, Epiktétos, Marcus Aurelius etc. first appeared on Čítárny.

Publius Vergilius Maro (15.10. 70 př. n. l. v Andes u Mantovy – 21.9. 19 př. n. l. v Brindisi) byl jeden nejslavnějších římských básníků Augustovy doby, která často bývá označována jako zlatý věk římské literatury. Vergilia obdivoval i císař Augustus, který ho štědře finančně podporoval.

Své nejslavnější dílo Aeneis, vytvořil Vergilius na přání Augustovo a piloval ho jedenáct let.
Aeneis dosáhla po vydání obrovského ohlasu a byla všeobecně považována za vrcholné dílo. Vergilius se stal nejčtenějším autorem antické éry. Toto mínění převzalo i vzdělanci ve středověku, kteří ho řadili k nejobdivovanějším antickým autorům.

Díky své popularitě se stává i průvodce v Dantově Božské komedii.
V Dantové obsáhlé skladbě představuje Virgil rozum a moudrost, díky čemuž je dokonalým průvodcem v Pekle.
Tam ho nejen chrání, ale přepečlivě mu vysvětluje všechny funkce Inferna / Pekla. Občas, když má sám Virgil potíže něco vysvětlit, řekne Dantovi, aby počkal, protože ho nechce vyděsit. Dobře ví, že Dante je na něm zcela závislý. Je jeho jedinečný průvodce peklem i jeho myšlením.
Dante a Božská komedie pod gilotinou hloupé dehonestace a stupidní politické korektnosti

Bukolika, zpěvy pastýřské, jsou sbírka deseti nevelkých básní rázu idylického.
Největší z nich, třetí, má 111 veršů. Ale tyto básně nebyly hned vydány jako sbírka, nýbrž každá byla vydána zvlášť. Teprv později sestavil tu sbírku sám Vergilius a dle svědectví gramatika Servia ze IV. stol n. l. nazval ji Bukolika od řeckého slova búkolos, pastýř, búkolikos, pastýřský. Jsou to tedy podle tohoto názvu zpěvy pastýřské, carmina pastorum, jak praví básník sám v předposledním verši čtvrté knihy Georgik.
Každá jednotlivá báseň je v rukopisech označována názvem ekloga, tj. vybraná báseň (od řeckého eklegein, vybírat).
Bukolika byla složena v době od října r. 42 do října r. 39 př. n. l. a je zasazeno do idylické krajiny Arkádie.

Georgika (z řec. geórgos — rolník), zpěvy rolnické jsou básně ve čtyřech knihách.
Vergilius ji sepsal na podnět Maecenata, bohatého a vzdělaného římského rytíře, horlivě podporujícího literaturu. Pracoval o ní sedm roků, v letech 37/36–30/29 př. n. l. Poslední báseň dokončil v Neapoli, jak se dovídáme z posledních osmi veršů čtvrté knihy.

Obsah podává básník sám v prvních čtyřech verších prvé knihy:
V první knize čteme o osení, vzdělávání pole atd.,
v druhé o pěstování stromů, hlavně révy,
v třetí o chovu dobytka,
ve čtvrté o chování včel.
Některé důležité stránky života rolnického vynechal, např. zahradnictví. Chov některých zvířat. Podal jen výběr, který se hodil jeho účelu.

Georgika je báseň naučná, didaktická. Ale není to naučná báseň podobná školním příručkám dnešních odborných škol. Vergiliova Georgika není a nemá být takovou učebnicí, nýbrž ušlechtilou a krásnou básní, jejímž účelem není učit, nýbrž ducha čtenářova těšit, povznášet a zušlechťovat! Proto jejich sloh, jejich výrazy a celá mluva je co nejvíc básnická.

Vergilius neměl velké nadání, aby vymýšlel nové styly, v tom rozhodně není originální.
Musy ale daly ušlechtilé duši Vergiliově něžnost a půvab, jak praví Horatius v Satirách.
A tak, co z převzaté látky vytvořil, můžeme směle pokládat za práci samostatnou.

Umírá v přístavu Brindisi, když se vracel nemocný lodí do Říma. Před smrtí si přál, aby jeho sbírka Aeneis byla zničena, protože byla nedokončená. Na přímý zásah císaře byla zachována, redakčně upravena a vydána.

Z doslovu knihy. Otmar Vaňorný 1937

Výpisky: Překlad Otmar Vaňorný

Písně rolnické

Co žene osení ve zdárný růst, kdy vhodno je půdu
zorávat, Maecenate, kdy k jilmům vázati révu,
kterak chovati skot, jak chovat kozy a ovce,
jaké má znalosti míti, kdo šetrné včely chce chovat,
o tom zpívati počnu.
x
V lesích mlaďounký jilm hleď záhy si násilně ohnout
na kleč, až dostane tvar, jejž vidíme u křivých pluhů.
Dole je připjata voj, jež osm je střevíců dlouhá,
s náhlavím dvojího hřbetu a se dvěma po stranách prkny.
Jařmo je z lehké lípy a z vysokých buků jsou kleče,
jimiž běh spodního rádla se odzadu říditi může;
dřeva však pověs dřív nad krb a dej je tam vyzkoušet kouřem!
x
Jakmile po ránu Sol nás ovane šupotem koní,
na jihu Večer se rdí, když pozdní zažíhá světla.
Odtud počasí roční, byť obloha nejista byla,
můžeme bezpečně určit: čas žní, čas příhodný k setbě,
kdy jest vhodná chvíle, bys mořem se šalebným plavil,
nebo kdy s nákladem loď má na moře spuštěna býti,
aneb kdy v pravý čas máš v lesích káceti sosnu
x
Také, ač ještě je dešť, už z jistých znamení můžeš
předvídat sluneční záři a oblohu znova zas jasnou,
neboť viděti není, že slabě by zářily hvězdy,
ani, když vychází Luna, že světlem bratrovým svítí,
mráčky jak hebká vlna se nenesou po nebes báni,
ani jak křídla si svá pták ledňáček na teplé slunce
rozpíná, Thetidě milý, jak cuchá otýpku sena
rypákem nečistý vepř, z níž kusy pak po dvoře hází.
Mlha však snáší se níže a uléhá na polích dole,
sedí na střeše sůva, a čekajíc na západ slunce,
houká dlouhý čas své noční nadarmo nářky.
Vysoko v jasném vzduchu se zjeví najednou Nisus,
Skylla pak za rudý vlas svou pokutu snášeti musí.
Kdekoli lehounký vzduch svým prchavým protíná křídlem,
vtom již nepřítel zlý, pln krutosti, s velikým křikem
vzduchem stíhá ji Nisus. Když Nisus se do vzduchu vznese,
Skylla zas lehounký vzduch svým prchavým protíná křídlem.
x
Také pozoruj pilně, když mandlovník, po lesích hojný,
z jara se odívá v květy a sklání voňavé větve:
Jestliže plodů je víc, též obilí zdaří se dobře,
velký pak s velkým vedrem se také dostaví výmlat;
když se však rozbují listí a pod ním je nadbytek stínu,
mlat by pak marně tvůj klas, jen plevou bohatý, drtil
x
Velikán silné větve jak ramena na všecky strany
vzpíná a ohromnou, stinnou sám uprostřed korunu nese.
Ať se ti vinice tvá též nechýlí k západu slunce,
do rév nesázej lísky a neber šlahounů révy
s vršků, a stromů neroubuj ze špičky řezaným roubem.
Takto je milá jim zem!
x
Tak jsem pěstění rolí a dobytka, stromoví zpíval,
tenkrát, když velký Caesar až u hlubin Eufratu v dáli
metal ve válce blesky a národům zákony dával,
po jejich vlastním přání, a k Olympu cestu si razil.
Tenkrát Neapol luzná mě hostila, Vergilia,
když jsem v neslavné prázdni se honosil skládáním básni,
pastýřské zpíval písně a unášen smělostí mládí,
pod buku košatou klenbou jsem o tobě, Tityre, zpíval.

 

Zpěvy pastýřské

Před kým, bloude, to prcháš? – i bohové bydlili v lesích,
dlel tam i trojský Paris – nechť Pallas ve městech bydlí,
kterým základy dala – my nade vše milujme lesy.
x
Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba;
velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,
již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše,
nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe.
Chraň jen, Lucino cudná, vždyť tvůj již panuje bratr,
chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě,
zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě.
x
Až pak dospěješ věkem a zralým mužem se staneš,
obchodník opustí tůň sám od sebe, nebude zboží
měnit už loď, vždyť každý kraj pak ponese všecko.
Motyk nebude zem již snášeti, vinice žabek,
také mohutný oráč už býkům odváže jařmo,
nebude učit se vlna, jak různými barvami šálit:
sám teď na pastvě beran své vlastní zamění rouno
za šafrán žlutavé barvy a za nach ladně se rdící,
jehňata od sebe sám, hned na pastvě, ošatí červec.
„Taková století přeďte!“ svým vřetenům pravily Parky,
svorně, vždyť osudu vůle se nijak nemůže změnit.
x
Jaký, jaký jen dar mám za takou píseň ti dáti?
Šustot jižního vánku mi nedělá takovou radost,
ani když vlny a příboj bičují pobřeží s třeskem
nebo když skalnatou strží se řítí bystřina horská.
x
Nejhezčí v lesích je jasan a v zahradách pinie zase,
topol na březích řek, však na horách vysokých jedle:
jestliže častěji přijdeš, ó sličný Lycide, ke mně,
jasan ti ustoupí v lesích a v zahradách pinie krásná.
x
Prameny obrostlé mechem a nad spánek jemnější trávo,
planiko zelených listů, jež řídkým stínem je kryješ,
ochraňte před letním žárem můj dobytek — vedra se blíží
žhoucí, již na pružné révě se nalévá pupenec bujný.
x
Povstaňme již, vždyť stín nám pěvcům na škodu bývá,
jalovec škodný má stín, též obilí škodny jsou stíny.
Jděte již, kozičky syté, jest večer, jděte již domů!“

The post Publius Vergilius Maro. Zpěvy pastýřské a rolnické nejobdivovanějšího básníka antiky i středověku first appeared on Čítárny.

Darja Dugina (15.12. 1992 – 20.08. 2022), mladá ruská filosofka, novinářka, politoložka, která byla za své názory podle zavražděna ukrajinskými teroristy před zraky svého otce.
Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…napsal po její smrti významný novinář a publicista Pepe Escobar.

Ve “starořeckém” mýtu o jeskyni vyprávěném v Platónově Republice vězeň z jeskyně iluzí uteče a poznává skutečnou realitu vnějšího světa a nebes nahoře, jen aby si uvědomil, že se musí vrátit, aby osvítil svého bližní, třeba i s rizikem smutku a dokonce smrti.

Sokrates trvá na tom, že pravý filozof a spravedlivý státník se nespokojí s blažeností nastoupeného poznání a harmonie, ale odvažuje se žít, myslet, učit a bojovat ve světě iluzí, tady a teď.
Eschatologický optimismus, posmrtné filozofické svědectví Darie Platonové Duginy, zkoumá a rozvíjí tuto starověkou myšlenku uprostřed ohromujícího kaleidoskopu jeskyně moderního světa.

Zapojením širokého spektra filozofických, teologických, sociologických a literárních perspektiv Dugina ukazuje, že rozhodnutí rozluštit iluze naší „reality“ a postavit se jim je pouze začátkem intelektuální, existenciální, duchovní a politické cesty, kterou různí myslitelé, starověké a moderní, se odvážili podniknout.

Filosofická tzv. hermeneutická čočka a způsob života, „Eschatologický optimismus“
je orientace, které inspiruje člověka k tomu, aby se odvážil poznat, žít a zemřít pro vyšší principy, které navždy prosvítají skrz a za hranicemi světa, za hranice jeskyně.

Citát z části „Eschatologického optimismu“ Darie Platonové Duginy převzaté z otázek a odpovědí po jedné z jejích přednášek:

Otázka: Je tedy nutné, aby eschatologický optimista čekal na vnější hovor?

Daria Dugina:
Ne, ne. Eschatologický optimista nikdy nečeká na vnější volání. Začínají svou cestu z volání zevnitř. Heidegger to nazýval „voláním bytí“ nebo „voláním svědomí“ (der Ruf des Gewissens).
Nebo to může být existenciální volání, když člověk čelí smrti a čelí konečnosti. Může to být vnitřní volání, když člověk čelí tragédii nebo pandemii.

Například když zemřou blízcí. Nebo když jsou konfrontováni s ostrým vědomím konečnosti okolního světa. Tohle je ostré volání. Hovor musí růst zevnitř. Nikdy to nebude exteriér, někde venku, a pokud ano, pak to uslyšíte, až když už uslyšíte volání zevnitř.

Je to jako proroctví. Budete schopni to rozluštit, až když budete vnitřně připraveni to rozluštit. Jinak zůstane nesrozumitelnou abstrakcí.

Mimochodem, stále je mi záhadou, jak jsou zákony v Platónově republice vůbec možné, protože ve čtvrté knize Platón píše, že tyto zákony budou zákony Apollónovy a Apollónovy zákony jsou zákony Pýthie, což znamená, že jsou to výpovědi podobné koanu, proroctví, která teprve mají být rozluštěna. To pro mě bylo vždy záhadou.

Pokud máte volání uvnitř, pokud je kultivujete v sobě, pak uslyšíte volání zvenčí. Ale v tomto ohledu nelze být pasivní. Měli byste se pokusit vyvolat toto volání různými praktikami, ať už náboženskými, existenciálními, nebo prostřednictvím zkušenosti pozorného vůči světu.

Pokud nic takového nemáte, pak si jednoduše přečtěte knihy, přečtěte si všechny, které jsem dnes vyjmenoval – platonisty, novoplatonisty, Hegela, Nietzscheho, Ciorana, Heideggera, Evolu. Toto volání k vám přijde prostřednictvím těchto knih. I když je to zcela pomíjivé, může ve vás přetrvávat. Bylo by úžasné, kdyby to vydrželo. Pak vše začíná. “

Eschatologický optimismus je první svazek Duginových posmrtně sebraných děl, který vyšel v angličtině.
Kniha zatim v češtině nevyšla.
Kniha Dugina:  Eschatologický optimismus >>

Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…
Napsal významný novinář a publicista Pepe Escobar

Daria Platonova Dugina (1992 – 20.8. 2022)
Byla ruská filozofka, novinářka, politická analytička a umělkyně. Studovala filozofii na Moskevské státní univerzitě a na Univerzitě Bordeaux Montaigne se specializací na novoplatonismus. Byla aktivním členem Mezinárodního eurasijského hnutí.

Darja Duginová, dcera Alexandra Dugina, chytrá, silná, energická a podnikavá mladá žena, byla brutálně zavražděna v noci 20. srpna 2022 ve věku 30 let.
Ten večer odjela se svým otcem z rodinné slavnosti, kde měl Dugin přednášku. Darja na poslední chvíli nasedla do terénního vozu a Dugin za ní jel v jiném autě. Podle očitých svědků došlo k výbuchu pod autem, které okamžitě zachvátily plameny a narazilo do budovy u silnice. Darjino tělo bylo spáleno k nepoznání.

Ruský vyšetřovací výbor brzy zjistil, že nálož přibližně 400 g TNT, byla nastražena pod spodní částí auta.
Co už je známo, je, že její otec Alexandr Dugin byl cílem na seznamu Myrotvorec. Myrotvorec je zkratka pro Centrum pro výzkum příznaků zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny.

Nepřehlédnutelná Maria Zacharovová, mluvčí MZV Ruska diplomaticky sdělila: “pokud se potvrdí ukrajinská stopa, bude to konfigurovat politiku státního terorismu nasazenou Kyjevem.

Jak lze na eschatologický optimismus nahlížet…
Z přednášky Dariny Dugin z roku 2020 https://www.youtube.com/watch?v=7fRX3JfDL_o

Za prvé
to lze brát jako hypotézu pro seznámení se s historickým a filozofickým procesem a považovat některé myslitele za eschatologické optimisty. To pomůže zvýraznit dva následující prvky v jejich dílech. Jsou to uznání konečnosti světa, který je nám dán, relativně řečeno „konečnost iluze“, a navzdory této iluzorní povaze a uznání světa daného jako absolutně iluzorního, určitý pozitivní a dobrovolný postoj k tomuto iluze.
Jinými slovy, toto není jen vědomí konce, vědomí případné smrti, vědomí přijetí této smrti do svého života. To je také moment rozhodnutí se mu vzepřít. Toto je okamžik takové radikální transcendence, radikálního „ne“ tomuto světu a radikálního „ano“ světu, který je na druhé straně iluze.
To je hypotéza pro čtení textů, tj. tímto způsobem můžeme vidět, jak různí myslitelé vyzdvihují konečnost iluze, simulakrum toho, co nás obklopuje, a pozitivní, volní postoj ke konci iluze. Můžeme takto přistupovat k textům téměř všech historiků filozofie, všech filozofů.

Za druhé,
eschatologický optimismus lze chápat nejen jako hypotézu, nejen jako interpretační mřížku, nejen jako kód pro rozlousknutí toho či onoho textu, ale také jako životně důležitou filozofickou strategii.
Ve skutečnosti všichni myslitelé, které jsem dnes již zmínil a které jsem právě uvedl do středu naší pozornosti, byli podle mého názoru eschatologičtí optimisté. Navíc to byli oni, kdo přijal konečnost světa spolu s touto vůlí žít.
Pokud si vzpomínáte, že jedna z knih René Guénona končí tímto vzorcem (…… la fin du monde est comme la fin des iluzí) „nezapomeňte, že konec světa není nic jiného než konec iluzí“.

The post Darja Dugina. Platónova jeskyně iluzí, ze které utekla za poznáním first appeared on Čítárny.

Předpokládá se, že sbírka vtipů Filogelos (Φιλόγελως) byla napsána ve 4. století našeho letopočtu, ale některé vtipy budou určitě i starší.
Sbírka vtipů obsahuje dvě stě šedesát pět vtipů rozdělených do různých témat z doby antiky.

Ukázky s použitím překladu Radislava Hoška, Na veselé struně, Ikar Praha 2000.

Scholastik potkal svého přítele a řekl mu: „Slyšel jsem, že jsi zemřel.“
Ten mu odpověděl: „Vidíš mě však živého!“
Scholastik na to: „To ano, ale ten, kdo mi to říkal, byl mnohem věrohodnější než ty.“

Jednatel oznámil scholastikovi, že mu jeho pozemek vzala řeka.
Ten odpověděl naučeným soudním výkřikem: „Je na nás pácháno násilí!“

Učenec přišel po delší době na venkov a uviděl jehňata, která šla na pastvu. Když slyšel, jak
bečí, tázal se po příčině.
Jeho hospodář si ho dobíral, takže odpověděl: „Vzdávají ti poctu!“
„Tak tedy na mé zdraví a kvůli mně“, řekl učenec, „jim dej volno a po tři dny je na tu pastvu
nevyváděj!“

Spartský král Ágis byl otázán, kolik je nepřátel. Odpověděl: Na tom nezáleží, hlavní věc je, kde jsou.

Učenec rozmlouval se dvěma přáteli. Jeden z nich tvrdil, že není spravedlivé zabíjet ovce,
když nám dávají mléko a vlnu. Druhý řekl, že nemáme zabíjet ani krávy, protože nám dávají
mléko a ořou.
A učenec prohlásil: „Není spravedlivé zabíjet ani prase, protože nám dává játra a lalok!“

Scholastikos náhodou natrefil na svého rodinného lékaře. Na to se urychleně schoval za rohem, aby zůstal nepovšimnut.
Jeho přítel se zeptal, proč tak činí.
„Je to už tak dávno, co jsem byl naposledy nemocný. Stud mi nedovolí přijít mu na oči takhle zdráv!“ vysvětlil.

Student jde k lékaři a říká: „Doktore! Když se probudím, točí se mi hlava. Pak se po půl hodině cítím dobře.”
“Počkejte půl hodiny, než se probudíte,” radí lékař.

Scholastikos vlastnil pozemek vzdálený mnoho mil, a tak aby zkrátil vzdálenost, odstranil sedm kamenů, ukazujících po jedné míli.

Mladík si podvě žádostivé stařeny a svým domácím otrokům řekl: Tu, co chce pít, napojte, tu, co chce milovat, pomilujte. A tu ony jedním dechem prohlásily: My žízeň nemáme!

Kymaean se koupe, když začne pršet. Protože se nechce namočit, ponoří se dolů tak hluboko, jak jen může…

Muž z Kyme doručí tělo svého mrtvého otce egyptským balzamovačům v Alexandrii. Když ho jde získat zpět, balzamovač – který tam má několik dalších těl – se ptá, zda měl jeho otec nějaké charakteristické rysy. “Špatný kašel,” odpovídá muž.

Na tržišti stál misogyn a oznámil: “Dávám svou ženu k prodeji, bez daně!” Když se ho lidé ptali proč, řekl: “Aby ji úřady zabavily.”

Když misogyn onemocněl jeho žena mu řekla: “Pokud zemřeš, oběsím se,” vzhlédl k ní a řekl: “Udělej mi laskavost, dokud jsem ještě naživu.”

Muž se po dlouhé době vrací domů, ale ještě před tím zašel k věštkyni. Zeptal se na svou rodinu a věštkyně odpověděla: “Všichni jsou v pořádku, zvláště tvůj otec.” Když muž namítl, že jeho otec je už deset let mrtvý, přišla odpověď: „Nemáte ponětí, kdo je váš skutečný otec.“

Věštec sepsal horoskop na právě narozeného chlapce: “Bude právníkem, pak městským úředníkem, pak guvernérem.” Ale když toto dítě zemřelo, matka ho konfrontovala: “Je mrtvý – ten, o kterém jsi říkal, že bude právník, úředník a guvernér.” Věštec odpověděl: “Kdyby žil, byl by tím vším!”

The post Filogelos je zřejmě nejstarší existující sbírka vtipů na světě first appeared on Čítárny.

Co je demokracie? Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů.

Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň.

Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění.
Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“.
V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva).
Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není.
Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.
Při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast.
Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
Platón

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“. (Andreas Popp)

Je zvláštní, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie.
Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra na demokracii je velmi jednoduchá: Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde.
Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Podle Andrease Poppa a Rahima Taghizadegana
Fotografie: Aténská škola, Rafael, Vatikán

The post Demokracie ve starém Řecku. Stručná historie nejvíc zneužívaného slova v politice first appeared on Čítárny.