Roku 2017 editovala Lucie Antošíková 27 statí 29 autorů na téma kultury protektorátu Čechy a Morava a pišme to po vzoru knížky takto s malým „p“.

Sama editorka sem přispěla výtečnou studií o zobrazování takto tehdy nazývaného českého území v dobové literární produkci, přičemž nepreferovala kvalitu analyzovaných děl, ale spíš se jí jednalo o „způsob pojmenování výchozí materie“; a Lucie Antošíková přitom nahlédla do (rozličně významných) knih

Děti a dýka (1942) Františka Langera
Most (1943) Jiřího Muchy
V zajetí Antikristově Čestmíra Jeřábka (1945)
Co nebude v dějepise (1945) Bedřicha Golombka
Ďáblem posedlí Václava Kaplického (1946)
Volání o pomoc Jana Weisse (1946).

Svou studií, jak sama upozorňuje, do jisté míry navazuje na příspěvek Jana Budňáka obírající se „Imaginací protektorátu“ v exilových románech česko-německých autorů Franze Carla Weiskopfa a Ludwiga Windera, a tedy dílech, jež jsou vývojovými prózami s hrdiny jen postupně dospívajícími k odporu vůči nacismu.

Ale je tu ještě jedna skvělá studie (a faktické těžiště knihy) a napsal ji Daniel Jakubíček. Analyzuje na stránkách 207-228 poměrně zevrubně tehdejší početnou historickou prózu, a to hlavně jako prostředek aktualizace a aktivizace historického vědomí, a připomíná, že právě „historismus“ byl českou specialitou i celospolečenskou „zálibou“ již počínaje 19. stoletím a pak až do zkázy monarchie. A znovu za pokračování první světové války ve světové válce druhé.
Jakubíček cituje mimo jiné Mojmíra Grygara, jenž (roku 1965) napsal, že „význačným rysem Vančurovy dějinné koncepce bylo to, jak zpřízvučňuje účast opomíjeného lidového prvku na světodějných obratech… Třebaže nikdy nejde tak daleko, aby spolu s Tolstým nadobro popíral význam hrdinství jedincova.“
Také Daniel Jakubíček se více zajímá o časoprostorové určení děl než o tematická, umělecká a žánrová dělící kritéria a dějinami postupuje od nejstarších časů spolu s analyzovanými knihami. Vedle už námi dotčených Obrazů z dějin národu českého (1939-1948) připomíná pak mnohé, takže například i Olbrachtovu knihu Ze starých letopisů (1940) či Staré pověsti a legendy (1941) Leontiny Mašínové. A nač upozorňuje? Na to, že aktualizační náboj zde většinou nechtěl být prvoplánový.

To nakonec „dodržela“ i dobrodružná Jeřábkova trilogie Legenda ztraceného věku (1938-1939) z času starých českých pověstí a taktéž Mistr Jeřábek historii příhodně vyhodnotil soudobými etanoly.
Nato Jakubíček analyzuje:

Křelinův román Dcera královská, blahoslavená Anežka Česká (1940)
Mařánkovu Trilogii pětilisté růže (1938-1942).
Husitský román Karla Nového Rytíři a lapkové (1940)
Dva soubory novel Františka Heřmánka U bratra celého světa (1944)
O nesmrtelném regentovi (1949).
Nu, a zcela jediná za okupace vydaná kniha týkají se osudovosti bitvy na Bílé hoře byla prvotina Miloše Václava Kratochvíla Bludná pouť (1939).
Minimální průchodnost mělo téma revoluce roku 1848 a přesvědčil se o tom Eduard Bass ve svém Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), jež bylo ostře zcenzurováno a v pravé podobě poprvé vydáno teprve roku 1948.

Z literárního hlediska přitom zůstalo zvláštním, že název této populární kroniky nekoresponduje s jejím obsahem! Bass totiž popisuje děje let třicátých a čtyřicátých a končí hned na prahu roku 1848.
„Bassovu apoteózu češství“ navíc skvěle rozebírá Erik Gilk v další ze studií, a to na genezi, okolnostech vzniku a recepci až dosud třiadvacetkrát vydaného (a všemožně adaptovaného) románu Cirkus Humberto (1941).

Příspěvek Karla Komárka Jaroslav Durych za protektorátu rekapituluje a prověřuje občanské postoje talentovaného autora.
Dochází k závěru, že byl po válce – možná záměrně – souzen pouze za článek znevažující Masarykovu památku, který nacismu „pomohl“ leda nesmírně nepřímo. Avšak stejně se příliš neprovinil a i „horší“ Durychovy texty mají do jednoznačné propagandy daleko; takže tu Glik víc než jen maně připomíná současné pátrání po jednom Peroutkově článku o Hitlerovi.

Vedle těchto pěti pro mnohé možná stěžejních textů o protektorátní literatuře obsahuje kniha i dvě studie o lyrice Jaroslava Kolmana Cassia (napsali je Frances Jackson a Martin Pilař), Obraz české poezie v časopise Akord v době protektorátní od Ivy Málkové a text Zdeňka Brdka o Protektorátní debatě o mladé literární produkci.

Další z celkových šesti oddílů knihy se věnují protektorátnímu tisku.
Pasivně rezistentní postoje v úvodnících Lidových novin na jaře a v létě 1939 od Pavla Večeři
Proměny obsahu populárních týdeníků v období protektorátu od Pavla Suka
Satira vnitřní i vnější od Michala Jareše)
Filmu a rozhlasu (mj. Vávrovým adaptacím literárních děl), Divadlu (mj. tu najdeme kapitoly Blanky Jedličkové o soukromých divadlech a Vladimíra Justa Konformisté, kolaboranti, nebo hráči s ohněm?).

Hudby se týkají studie Gabriela Gössela a Filipa Šíra Texty populárních písní z období protektorátu a Petra Koury Jazzová hudba v protektorátu Čechy a Morava, přičemž posledně jmenovaný a velezajímavý text uzavírá celou knihu.
Koura zde přitom ruší některé mýty, neboť se „zakázaným“ jazzem (a tedy „kulturou negrů“) se v reálu za války šlo setkávat dosti hojně, ač byl různě maskován a kryt.

Svazek je – kromě už zmíněného a naznačeného – uveden sedmi dalšími obecnějším studiemi o kulturních kontextech, literárních cenách a soutěžích (Volker Mohn), politizaci jazykových kódů (Václav Velčovský), Dvou světech jazykovědné bohemistiky (Martina Šmejkalová), Pražském lingvistickém kroužku (Maria Havránková a Vladimír Petkevič). Dalšími autory jsou František Podhajský (Julek Fučík džendrující? Ohlas a metoda Boženy Němcové bojující), Kateřina Piorecká a Pavel Janoušek.
Ten se ve své (knihu uvádějící) studii ve finále dostane až ke svému skorojmenovci Pavlu Janáčkovi, a to v souvislosti se znejistěním vztahu mezi uměním a populární kulturou.

Lucie Antošíková (také editovala) a 27 dalších autorů: Zatemněno
Česká literatura a kultura v protektorátu. Jako desátý svazek edice 1938-1953 vydala Academia. Praha 2017. 424 stran. ISBN 978-80-200-2802-0

The post Zataženo. Česká literatura a kultura v německém Protektorátu Böhmen und Mähren first appeared on Čítárny.