A tak ve Washingtonu na Woodrow Wilson University, běžely Postřižiny, polovička posluchačů se zvolna vytratila, paní Meda nakonec vyšla za mnou, já jsem už tolikrát Postřižiny viděl, že mi přicházelo špatně, seděl jsem a pil pivo s paní Medou Mládkovou, která mi řekla… Ještě že jste to zachránil. Nikdy ve vaší odpovědi nebylo to, nač se vás ptali…

Ovšem byla to literatura, to vaše povídání, škoda, že nejste clown, i tak, jak jste byl, byl jste clown… a já jsem pil pivo a jedl jsem prstoma to, co bylo připraveno pro hosty té mé besedy… Paní Meda hovořila pak o tom, že pracuje na studii o střední Evropě, že motto bude Úzkost, ta socha pana Gutfreunda…
Vážně? Optal jsem se udiveně, a paní Mládková s tím větší chutí, s tím svým apetitem a gustem mi líčila výtvarníky střední Evropy, ten Sovinec, a hlavně, viděl jste ty sochy pana Nepraše v mých pokojích. Povídám, to nejsou sochy, to jsou kramply ze staré stodoly, ze starých dílen a presy na výrobu patentních klíčů… Vy žertujete! Strčila do mne paní Meda… a pak hovořila dál o té úzkosti v dílech střední Evropy…

a  já jsem z ničeho nic řekl… A bylo by hezké téma… Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti, jako by nikdy ses neměl lásky dočkati… Kdo to napsal? Povídám: Ale, to je Pásmo od Guillaume Apollinaira… A paní Meda: A vy o tom musíte napsat esej, o té úzkosti… když tady byl pan Krčma, tak já jsem myslela, že by to mohl napsat on… ne, on ne, ale vy! A píchla mi do prsou nehtíkem zdobeným červeným lakem… Ten Krčma ale, to je střední Evropa! Víte, co udělal, když umřela Olga Scheinpflugová a současně dostala titul národní umělkyně? Krčma nařídil otevřít rakev a mrtvé Olze takhle v naklonění ukázal už zarámovaný titul s jejím jménem a že je národní umělkyně…

ale pane Hrabale, byla jsem specielně ve Vídni, u Vídně je potom zámek, šel mi naproti umělec, malíř ve fraku a s bradkou, bylo to na zámečku, kde už byla spousta lidí a auta z celé Evropy… a zděsila jsem se, viděla jsem, jak přivážejí jateční krávy a telata a prasata… a pak, když seance začala, tak ten umělec před diváky, a tedy obdivovateli svého umění, předvedl, jak podřízli tele a potom prase hnědé a tmavočervené barvy a na našepsované plátno tvořil gestickou malbu, bylo to úžasné… všechny obrazy jsou s přimísenou čerstvou krví… a diváci a kritici sledovali další porážku prasete a další podříznutí tak, jako to dělali židovští košeráci… a ten umělec je dneska milionář… celý ten styl mi děsil, byla to synagogální rituální jatka, hovořila paní Meda…

A já jsem slyšel, jak film spěchá ke svému konci, slyšel jsem, že se diváci smějí… povídám, raději tam vejdeme…  

Bohumil Hrabal, Listopadový uragán
Vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, v nákladu 150.500 výtisků.

The post Bohumil Hrabal, úzkost, Meda Mládková a zrůdná umělecká senace tzv. elit na zámečku first appeared on Čítárny.

Životní rozhovor s legendárním jazzovým trumpetistou, Laco Déczim, který je sprosťák, hulvát a křikloun, říká novinář Tomáš Poláček, autor knižního rozhovoru Totálně vytroubený mozek.

Slavný trumpetista pozval Poláčka do amerického Connecticutu, kde posledních třicet let žije. Lovili mušle v oceánu, vysedávali u ohně, poslouchali jazz, a během jejich rozhovoru se Laco Déczi otevřel. “Odhodil masku burana,” říká Poláček, “a já poznal svobodnou, něžnou a hravou duši.” A taková je i kniha – sprostá, politicky nekorektní, hravá a něžná.

Laco Déczi – totálně vytroubený mozek / Tomáš Poláček / BizBooks, 2017

Laco Dezci malíř
http://www.lacodeczi.com

Ukázka z knihy, kterou nečetl jen hudební barbar a jazzový nedovzdělanec…

Den čtvrtý
TADY NEJSME DÍVČÍ ŠKOLA • HEYDRICH OPĚT NA HRADĚ
•PODCHLASTEJ JI, ABY BYLA POVOLNĚJŠÍ • POMOHLA BY POHŘEBNÍ SLUŽBA • ŠUPITO PRO PIVO!

Když ráno vyjdu na terasu, zděsím se, protože po zahradě běhá Laco ve svém tradičním (ne)oděvu, vydává opičí zvuky, nad hlavou drží mého syna a tomu teče z pusy krev.
Pak mi dojde, že se Bárt směje – ten osmdesátiletej puberťák mu narval pusu kečupem.
Když mě Bárt zaznamená, praví, že mi něco důležitého musí říct, a tak jsem jedno ucho.
„Soused je čůlanec,“ ukáže směrem k Josephovi, který naštěstí ráno vždycky vyspává, pročež neotravuje naše smysly.
Možná proto bývá Laco po ránu nejveselejší.
„Tím čůlancem jsi mě potěšil,“ ocení Bárta, „seš bystrej kluk, ostatně kdybych měl pušku, byl by tak kvalitně mrtvej, že by se nikdy neprobral; celej život až do smrti už by byl mrtvej – ten by se dokonce i živil tím, jak je mrtvej! Tohle ty ještě nepochopíš, bráško,“ dodá pak k Bártovi něžně jako nikdy, „ale komunista, to pro nás vždycky byla kurva spojená s ruským blbem – a já ti říkám, že kdyby tady byl komunismus, tak pan Čůlanec by v něm dělal největšího udavače… Ale hlavně jsem ti chtěl říct něco jinýho – nesmíš pořád koukat na pohádky, aby se z tebe nestal Ray Charles.“
Když se nedočká reakce od malého, zkusí to i na mě:
„A ty víš, proč Ray Charles neuměl číst noty? Ne? Protože byl černej!“
Ale jo, tomu se zasměju, byl dobrej.
Bárt se zeptá, nešli-li by přece jen pustit televizní Mimoni, a Laco vysvětlí, že to bohužel nepůjde: „Ráno jsem viděl jednoho chlapa, jak odnáší všechnu elektriku z našeho domu v kýbli.“
Hoch smutně zasmrká a Laco spustí desátou variaci na tradiční téma: „Hele, my tady nejsme dívčí škola, vyvezeme tě na nádraží, kde zůstaneš, a my mizíme pryč – přijedeme za týden, a když tam nebudeš, je to tvoje věc…“
V tu chvíli se na zahradě objeví i Moon: „Mlč už, Laco,“ políbí svého muže, „ty dědku jeden protivnej!“

Opravdu jsi v šedesátých letech přespával na nádražích?
No jasně, já jsem ti ještě nevyprávěl o Liborovi Fárovi?

Zatím ne, ale vím, o koho jde.
Skvělej výtvarník a velikej kámoš – byl takovej dlouhej, důstojnej a koktal. Na sobě měl celý život pořád stejný kostkovaný sako, a hlavně takový řeči!

Kam jste chodívali pít?
Nejčastěji k Netukům na Vinohradech, což byla naše centrála kousek od budovy rozhlasu, kde jsme vždycky prochlastali výplatu.
Fára bydlel kousek a jednou říká: „Budeš spát u mě, snídani dostaneš do postele, takovej ko-komfort jsi ještě nezažil, to bude jak pětihvězdičkovej ho-hotel.“ Tak dobrý.
Vyšlápli jsme k němu do posledního patra a klíček nešlo zastr čit do zámku, protože ta jeho stará ho měla ze druhé strany. Takže zvonil a ježibaba vylezla: „Ty seš zase nalitej, dobytku, a ještě sem přivedeš toho ožralýho Slováka?“ vytlačila mě, zabouchla dveře a já šel jako obvykle spát na nádraží Těšnov…
Fára byl absolutně náš člověk, měl rád jazz, kvůli tomu koktání jsme mu říkali Jean Cocteau: „Po-po-pomocná sílo, pojď sem!“ říkal číšníkům, kteří ho trochu znali, objednal si „Ho-ho-holandské zátiší“ a oni mu přinesli malý pivo a velkej rum.
Ale chodívali jsme chlastat taky do Blatničky – postávali u výčepu, bavili se o Cliffordovi nebo Coltranovi, a najednou se k nám přifařil takovej čurák: „O čem to kecáte?“ Odsekli jsme, že o muzice, a on hned: „Člověče, já teď poslouchal novou Vondráčkovou a…“ A Libor ho hned přerušil: „Pojď sem blíž!“ Chytl ho za hlavu a říká: „Tohle není hlava – to je operetka.“ Génius! Nic takovýho nevymyslíš!

Pokud vím, Fára byl blízký přítel Václava Havla.
To byl, ale mně Havel nikdy moc nesedl.

Já vím – neposlouchal jazz.
To samozřejmě taky, na muziku byl tupej, nedostal se dál než k pojebaným rockovým písničkám, ale mně vadily jiný věci.
Fára měl po smrti v galerii Ve Smečkách výstavu, tam Havlovi říkám: „Tak co, Venco, jak je?“ A on: „Snad pan prrrezident!“ Nevím, jak to myslel, ale podle mě to byl vždycky nejvíc ze všeho rozmazlenec z bohaté rodiny, tak jsem mu řekl jen poslední dvě věty: „Víš co? Choď do piči a neráčkuj, ty hradní trpaslíku.“

Musíš uznat, že třeba tady v Americe nám udělal po převratu dobrou reklamu.
Dejme tomu, ale taky napáchal dost hloupostí a já ti garantuju, že kdyby se objevil třeba v Martině, tak ho lidi zbijou.
Bývala tam obrovská fabrika na tanky, pracovalo v ní pětadvacet tisíc lidí, jenže Havel přišel a řekl, že jsme demokrrratická země, takže teď nebudeme žádné zbrrraně vyrrrábět.
Všichni přišli o práci a kšeftu s tanky se okamžitě chopil Američan…
Zemana neznám, na první pohled taky mluví jako blb, ale úplně hloupej asi není, když dává jasně najevo muslimům, aby se Čechám radši vyhýbali – v tom s ním souhlasím.

Ty se ale musíš znát dobře s Klausem!
To jo, Klaus je můj kamarád, tykáme si, na jazz on chodil vždycky, a když byl prezidentem, zahráli jsme si občas na Hradě.
Jednou tam udělal výbornou scénu Vaicův spolužák Heydrich, co už umřel na rakovinu, ale býval to strašně šikovnej elektronik, kterýmu ve sklepě vrhaly žárovky miliony wattů na marihuanu, ovšem spotřeba elektriky nebyla žádná, protože se Heydrich prokopal do země a napojil na nějaký kabel, který vedl do vesnice nebo co, prostě figurka, a navíc opravdu vypadal přesně jak Heydrich.
A teď to poslouchej – než začal náš koncert na Hradě, v sále bylo úplně plno, jen v první řadě jedno místo volný, takže si Heydrich samozřejmě sedl na místo pro prezidenta, načež kytarista Krysa začal skandovat: „Heydrich opět na Hradě!“ Půl hodiny jsme pak nebyli schopní hrát… Podívej, první letošní rajče dozrálo, nechceš ho?

Ochutnej ho ty.
Já nemůžu – schramstne ho Bárt.

Já měl pocit, že se cpeš ovocem a zeleninou od rána do večera.
Rajčata já nesmím, kamaráde, mám na ně příšernou alergii, ale zjistil jsem to až nedávno.
Stávalo se mi, že jsem se ráno normálně rozehrál, šlo to dobře, ale po snídani jsem najednou nemohl zahrát ani dvě noty – na držce sice nebylo nic poznat, ale svaly uvnitř na několik hodin ochrnuly.
Nechápal jsem to, říkal jsem si, jestli nemám špatný nátisk, ale v místní lékárně pracuje kámoš Mike, tak za ním jdu a vysvětluju, že mě bolí pusa: „Strašně blbě se mi hraje!“
Mika zajímalo, co jsem ráno žral, já to začal vyjmenovávat a on mě zarazil u slova rajčata: „Aha, tak to budeš mít alergii na ně.“
Tenhle Mike hraje na trombon a potíže s rajčaty měl taky – díky bohu, že na to přišel, protože mně se ti stávalo, že jsem se postavil na pódium a najednou nemohl zahrát ani Hoří…
No ale úplně nejhorší na světě je opar – s tím ti po minutě nateče držka, nezahraješ ani tón, a pak o tobě nějakej vypatlanej českej novinář napíše, že seš legenda.

Ty už legenda jsi, Laco. Promiň.
Ne. Já jsem hovno. Ale možná jsem přesnej opak tady souseda, protože on si myslí, že je něco.
Lidi, co jsou naprostý hovno, si o sobě strašně myslej – to už mám vyzkoušený. Mozek jim neřekne, že jsou hovno, nefunguje v něm kolečko, které by jim to vyzradilo…
A mně to vtloukal do hlavy i můj životní učitel, fantastickej trumpetista Carmel Jones, se kterým jsem hrával v Německu. „Hele,“ říkával, „až se ti začne líbit tvoje hraní, tak se na to vyser – potom už se dál nedostaneš.“

Tomu nerozumím. Ty nemáš pocit, že hraješ dobře?
V ideálním případě si říkáš, že špatně nehraješ, a zároveň jasně víš, že je co dotahovat – jasně, u Clifforda Browna, Coltrana nebo
Adderleyho byla dotažená každá fráze až do konce, ale takových lidí je na světě málo.

U oběda napjatě poslouchám Moon a zajímá mě, jestli se Laco bude bránit. Nadhodila nečekané téma: „Já mám kolikrát strach, že mě zavřou za domácí násilí, protože co my dva tady předvádíme! Na tý pumpě, jak jsem tě málem vykopala z auta!“

Laco ji povzbuzuje pohledem.
„Byli jsme na Foridě, tam je vůbec nejrušnější křižovatka před dálnicema, z nichž jedna byla zpoplatněná a druhá ne. Laco padesát centů na dálnici nedá, jenomže ta zdarma nebyla označená a já se tehdy ocitla na Floridě poprvé v životě. Laco navigoval, samozřejmě jsme vjeli na tu zpoplatněnou, takže jsme hned příštím exitem odbočili, znovu hledali, a v takových situacích bývá Laco hned vzteklej: Jeď támhle, krávo blbá! Já se mu snažila vysvětlit, že naviguje špatně, ale špatně jsme najeli už popáté, on tvrdil, že to je moje vina, zases to posrala!, a já psychicky nevydržela – na křižovatce jsem vyhodila klíče, odešla se vyzvracet, potom čekala, co se bude dít; Laco si tam chodil v klídku, jako když hledá houby, nic ho nevzrušovalo, a já pak ty klíče musela najít…“
Konečně promluví i oholená hlava rodiny: „Ty si prostě pamatuješ, že jsem tě ve čtvrtek šestého pátý 2008 poslal o půl třetí odpoledne do prdele – takovéhle kokotiny nosíš v hlavě, k čemu ti to tam je?“ Tím Moon vyburcuje ke druhé historce: „Nedávno jsme přijeli na pumpu a já říkám: Taky bys mi někdy mohl přidat na benzin! Laco se diví, proč by mi měl něco přidávat, a já: Tak kdy jsi naposledy platil benzin? Nejmíň dva roky jsi nevytáhl ani vindru! A víš, co mi
na to odpověděl? Řekl: No vždyť já taky nikam nejezdím!“

I čtyřletý Bárt teď chápe, že si Laco občas vymýšlí – k moři nás přece každý den autem veze.
„Přesně to jsem řekla,“ navazuje Moon. „K moři lítáš na koštěti nebo co? A žrádlo se ti do tý držky servíruje jak?! Dostala jsem vztek, že se bojí o dvacet dolarů: A vystup!, zařvala jsem, oběhla auto, rvala jeho dveře, on viděl, že je zle, tak je držel zevnitř a nadával: Nech toho, ty krávo…“
Laco se už delší dobu tlemí: „A lidi měli užívačku.“
Moon ale zůstává vážná: „Kdyby někdo zavolal policajty, tak mě opravdu zavřou za domestic violence – lidi by ho litovali.“
Což je scénář, o kterém Laco vůbec nepochybuje: „Jo.“ přikyvuje,
„já bych udělal chuďátko a ty bys byla v base: Strýčenko, pustite ma, já už to nikdy neudělám!”

Laco, chodíš ty občas i v tričku?
Někdy po ránu, když je chladno, jinak na to kašlu.

Jednou jsem tě viděl do půl těla dokonce i na benzince.
Jo. A když je za kasou mladá buchta, tak se vždycky zeptám, kde tam mají pornáče.

Pornočasopisy?
Ona mi ukáže stojan, já začnu listovat a u nejtvrdší fotky říkám:
„Podívej, ta s těma dvěma černochama, to je moje žena!“

Smějou se?
Teď byla bezvadná jedna osmnáctiletá holka, která se na tu fotku koukla a řekla: „Ta se má!“ Chápeš to? Místo toho, aby mě poslala do prdele, udělala vtip – to jsem se smál jak hovado. Byla chytrá.

A nevadí ty fóry tvojí ženě?
Vůbec, copak jsi ji ještě nepoznal? Jednou jsem dělal interview do rádia s nějakým Pokondrem, z kapsy mi čouhala indulona, Moon čekala na chodbě před studiem, a když jsme odcházeli, tak se ten moderátor ještě zeptal: „Na co máš tu indulonu?“
Já na to, že když prcám svoji ženu, tak ji musím namazat, a ona z fleku: „To je zajímavý, že jenom s tebou musím být namazaná!“ Chápeš, jak je strašně pohotová?

Zajímala tě vůbec někdy móda?
Ne. Já vždycky hlavně cvičil na trumpetu a o módu se nestaral; spíš jsme chodili orvaní – na to, jak vypadáš, sral pes….
Ale víš, kde je ulice V Kotcích? Tam bylo vetešnictví, prodávali výrobky, které nikdo nechce, ale my šli kolem s pianistou Standou Slukovským a koupili si boty – jenomže brzo jsme zjistili, že jsou to boty do rakve.
Upřímně řečeno asi nám to mohlo dojít, protože byly za pět korun, takový polopapundeklový, a obě úplně stejný, ani jedna z nich nebyla levá nebo pravá.
Pak najednou sprchlo, odlepila se podrážka, naše rakvovky zmizly, a bylo. Chodit se v nich dalo jenom do prvního deště!

Nikdy sis nekoupil dražší boty jen z toho důvodu, že se ti líbily?
Ne. Většinou to bylo tak, že jsem šel do obchodu, koupil si první, které mi byly, a ty staré jsem tam rovnou nechal – strčte si je
někam, co bych s něma dělal, jdu. Ani oblečení mě v životě nezajímalo.
Na koncertech s Točrem jsi přece nemohl vystupovat v trenclích. To ne, v rádiu nám několikrát nechali ušít drahé obleky. Na jednom natáčení jsme si s Vobrubou koupili velkou a nabobtnalou klobásu, ta praskla, tuk nám vytekl na oblek a Vobruba se rozplakal: „Nové sako za pět tisíc korun v prdeli!“
A všichni ostatní měli obrovskou radost; na to nezapomenu.

Umíš si vázat kravatu?
No jo. Ale jestli to ty neumíš, tak buď rád, protože to v životě nebudeš potřebovat; leda bys byl v Grónsku, protože tam by ti trošku zahřála hrudník. Ale jinak má kravata stejnej význam, jako by sis pod krk uvázal mrtvou krysu…

A do jakých podniků jsi zval na večeři holky, když ti bylo dejme tomu pětadvacet let?
Ani si nevzpomínám, že bych nějak moc ty buchty zval, to je takový americký styl, že ji pozveš, ale pak je z toho dverobuch.
Na žrádlo vůbec nezvat, kdyžtak na chlast, na co ji krmit? Podchlastáš ji, aby byla povolnější, ale nesmíš do ní vrazit moc,
protože kdyby z toho náhodou přece jen nic nebylo, tak budeš litovat, že jsi zbytečně prodělal peníze…
Víš ty, co je ze všeho nejhorší? Lezení do zadku ženským. To chlapi zkazili tady v Americe, protože jim lezli do prdele příšerně, a Američanky z toho tak vyrostly a jsou tak zkažený, že je nikdo nechce. Kdo má pořád poslouchat to jejich „watch me, but don’t touch me“? To nepochopíš…
Sedím tuhle kousek za New Yorkem ve tři ráno po koncertě a přijdou dvě tamní typický buchty, mladý opuchlý krávy, ta opuchlejší najednou vstane a začne dělat scény, že na ni čumím.
No co jí na to máš říct?
Já řekl: „Nečumím na tebe, ale na stěnu za tebou, protože ta vypadá stokrát líp než ty.“ A ty vole, ta málem začala bečet.
Takže přesně to je důvod, kamaráde, proč mají Američanky tak strašnou pověst: nechají se obdivovat, a jinak hovno.

The post Skvělý a upřímný jazzman Laco Déczi – totálně vytroubený mozek first appeared on Čítárny.

Historik umění Gary Schwartz (*1940 v Brooklynu) studoval dějiny umění na Newyorské univerzitě i na Univerzitě Johna Hopkinse, ale roku 1965 se odstěhoval do Holandska, kde se specializuje na tamní malířství 17. století. Stal se tak i autorem knihy Jheronimus. The road to heaven and hell, která česky vyšla právě letos; jinak ovšem je spíš odborníkem na Rembrandta!

Co se pak skutečného „génia imaginace“ Hieronyma týká, jeho dílo (a pramálo známé osudy) zpracoval Schwartz původně v publikaci určené spíše mládeži a teprve následně se k tématu vrátil vážněji, i když…
Nad některými jeho soudy a úvahami možná zaváháme a vcelku vzato není text této – především obrazové – publikace ani zdaleka dokonalý.
To základní se ale, pravda, autorovi povedlo, neboť usiloval víc o „všezahrnující“ než o výlučný přístup k Boschovu dílu, i zabývá se tudíž soustředěně taky obrazy, jejichž autorství není jisté. V několika případech září totiž „působivý, autenticky vyhlížející podpis“ rovněž z malby, již jednoduše nemohla zhotovit tatáž ruka, co namalovala ony perly bujné obrazotvornosti, jakými jsou Zahrada pozemských rozkoší, Fůra sena, Pokušení svatého Antonína, Poslední soud a Klanění se tří králů!

Hieronimus Bosch byl i zdrojem rad (a inspirace) celé řadě dalších malířů.
Existuje jeho dílna, měl spoluautory a přechod mezi čistě jeho díly a díly dílny asi je pozvolný. Tak či onak si s tím Schwartz poradil. když umístil veškeré „výrobky“ dílny na tutéž pomyslnou platformu a zkoumá je více z hlediska sdělení než řemeslného zpracování… Knihu velice pozvedla i jeho do detailu propracovaná barevná tabulka hypotetické chronologie vzniku Boschových prací (neboli průnik často velice se lišících názorů několika expertů) a hodí se i výčet a přepis všech existujících zmínek o Hieronymovi; není jich věru moc.

Jak autor monografie diskutabilně tvrdí, neprahl prý Bosch po tom, aby bylo jeho dílo v budoucnu kdokoli jakkoli „luštil“ anebo dokonce rozluštil, a dost možná byl jen provokatér a – v jistém smyslu – mystifikátor.

Schwartzova práce má sedm částí, přičemž některé, zdá se mi, lepil dohromady až moc svižně.
Části se jmenují Svět, ve kterém žil; Jheronimus člověk; Jheronimus umělec; Kresby; Malby; Odkaz a Vědecká zkoumání a předposlední z nich se obírá díly ztracenými, ale rovněž vztahy k Bruegelovým pracem. Právem: „Druhý Bosch,“ říkali přece Bruegelovi a on se sám inzeroval co Hieronymova nástupce.

Hieronymus Bosch / Vůz na seno / 1516 / Triptych zachycuje Poutníka (Cesta života) a probíhající senoseč. Jedním z výkladů motivu je, že navzdory všelikým pokušením je možné najít správnou cestu. Logika celého triptychu je podobná Zahradě pozemských rozkoší. Vlevo ráj, uprostřed realita života, vpravo peklo.
Tento triptych byl součástí celkem šesti triptychů, které sesbíral španělský král Filip II (roku 1570). Později byl prodán a rozdělen na tři díla – střední panel vlastnila Isabella II., pravý panel putoval na královský zámek v El Escorial a levý panel do Prada.

Pracemi jen Boschem inspirovanými se Schwartz zabývá taky a Mistr, nutno říct, byl kopírován, adaptován a imitován nesčetněkrát. Otiskl se i do literatury. Schwartz si ovšem jako Boschem podstatně prý ovlivněné tvůrce vybral na tom poli jen Henry Millera a Vladimira Nabokova. Místně? Těžko říct.

Miller každopádně Boschovo jméno zaklesl do titulu svých memoárů z roku 1957 (slavným malířem zpodobené ovoce madroňo přitom popletl s pomeranči) a sběratel motýlů Nabokov, krajně alergický na jakékoli alegorie, odkazuje na Bosche v Adě (1969), kde se mj. hněvá, že nemá samice okáče lučního na „pekelném“ panelu Zahrady pozemských rozkoší kresbu ve spodní partii křídla, jak tomu je v reálu, ale v partii horní. „Jsem si naprosto jistý,“ míní jeho literární hrdina, „že se Bosch jen bavil. Jen se bavil křížením nahodilých fantazií, jelikož se mu líbily jejich tvary a barvy.“

Hieronymus ovšem byl, a to lze spolu se Schwartzem taky připomenou, rovněž laickým katolickým duchovním, i disponoval mj. oprávněním vymítat ďábla. Ryze vědecky jej začali zkoumat vlastně teprve až po (slavném) článku Carla Justiho, jenž byl otištěn v Berlíně roku 1889, a to zkoumání už neustane. Někomu může připomínat vaření z vody, ale tak to chodí.
A rozhodně má, řekl bych, bádání nad těmi několika obrazy větší smysl, než třeba „věda“ kol modrých o oranžových mauriciů (jichž se dochovalo jen o trochu méně).

Gary Schwartz: Cesta do nebe i do pekla. Hieronymus Bosch. Přeložil Milan Lžička. Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová. Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v edici Universum. Praha 2016. 256 stran. ISBN 978-80-242-5228-5

—–
Hieronymus Bosch (1450 -1516).
Nizozemský malíř pravým jménem Jheronimus van Aken (jeho jméno je odvozeno od města s-Hertogenbosch). Pocházel z malířské rodiny. Většina jeho děl je tématicky podobná. Hřích, lidská pokušení, morální selhání, zvířeckost v lidském chování. Jeho tvorbu ovlivnilo katolické dogma ráje, očistce a pekla, které ve středověku bylo hlavním propagandistickým motivem moci katolické církve. Fantastické figury znázorňují lidské emoce a vlastnosti a dodnes vzbuzují údiv nad mírou fantazie tohoto umělce.
Pozn. redakce.

Hieronymus Bosch / Detail obrazu Zahrada rajských rozkoší (mezi lety 1480 – 1490)

The post Hieronymus Bosch v kníze badatele Gary Schwartze Cesta do nebe i do pekla first appeared on Čítárny.

Monografie díla Oty Hofmana, z hlediska zpracování filmografie velmi podrobná s bohatým obrazovým doprovodem.
Stejně jako u skromnější knížky Ota Hofman, kterou uspořádal František Šalé v roce 1998 pomáhala autorovi monografie rodina autora, nyní ovšem mladší generace.

V žádném případě se nejedná o odborné recenze děl.
Zpracování literární části díla ovšem významně pokulhává, dle historika umění a filmaře Ondřeje Slaniny to napraví vydání sborníku z Konference Hofman 90.
Opět se necháme překvapit, protože, jak se to už dnes stává zvykem, naši noví badatelé začínají na zelené louce, jako by nic a nikdo před nimi neexistoval. Je mi líto, že pro tuto konferenci neoslovili dosud žijící redaktory knih Oty Hofmana a to:
Janu Štroblovou, Alenu Benešovou, Miladu Matějovicovou, Kristiána Sudu nebo jeho nakladatelskou přítelkyni Irenu Malou.
Určitě by to celkovému pohledu a důstojné vzpomínce pomohlo.

Každopádně se jedná o reprezentativnější upozornění na fenomén Ota Hofman, kterému by letos bylo devadesát let, bez jehož přítomnosti by historie filmu i literatury pro děti a mládež byla prostě jiná.

Ondřej Slanina / Poutník světem fantazie / Vyd. Charon media, 2018

www.otahofman90.cz

www.realfilm.cz

The post Ota Hofman / Poutník světem fantazie first appeared on Čítárny.

Každý obraz má svůj příběh. Nad třicítkou z nich, známých i neznámých se ve svém vyprávění zamýšlí Michael Třeštík, který vidí obrazy ve velmi zajímavých souvislostech. Když k tomu přidáme čtivý styl dostáváme do rukou velmi smysluplnou knihu, ve které je místo i pro ironický nadhled a vtip.

Soubor velmi čtivých esejů Slečny z Avignonu  je opravdu vzrušujícím a někdy i provokativním zamyšlením nad různými obrazy od středověku až po současnost. Autor často zpochybňuje ,,knižní” akademické přístupy k výtvarnému umění a uvolňuje tak prostor pro autentický osobní prožitek.
Slečny z Avignonu  svým originálním přístupem zaujmou nejen milovníky umění, ale i ty, kteří dosud nepocítili silný osobní prožitek z pohledu na ovýtvarné dílo.

Mne ještě pořád přivádí k úžasu, že kus plátna potřený nějakými barvami může člověku nadosmrti uváznout v duši. Snažím se přicházet na to, proč tomu tak někdy je a co si s tím vůbec má člověk počít, když už se mu to přihodí.
Michael Třeštík

Michael Třeštík
prozaik, vydavatel, výtvarný kritik, fotograf, dramaturg, scenárista, režisér, sběratel, kurátor a konzultant při investicích do umění. Působí jako kurátor a konzultant při investicích do umění a věnuje se několika sbírkovým projektům a publikacím s nimi spojeným. Jeho poslední dvě nové knihy: Slečny z Avignonu a Umění sbírat umění, vydává nakladatelství Gasset.

Slečny z Avignonu – Nutkavé psaní o obrazech | Třeštík Michael | Vydal: Gasset, 2010

Picasso s Mondrianem chtějí do Nebe, ale svatý Petr dělá drahoty, že už má v nebi malířů moc, že by museli splnit jeden hodně těžký úkol.
” Musíte namalovat obraz, co není obraz něčeho na něčem.
Ne nahatá ženská na draperii, ne kytka před oknem, ne strom před krajinou, ale ani ne nějaký černý čtverec na bílém pozadí,” vysvětluje svatý Petr,”
musíte prostě namalovat obraz, co se nedělí na figuru a pozadí, kde nejde určit co je pozadí a co figura.”
Picasso s Mondrianem že to tedy zkusí. Za nějakou dobu se vrátí s obrazy v podapží.
Picasso přinesl obraz Sklenice a láhev v Suze, Mondrianopvo plátno se jmenovalo Kompozice.
Petr to prohlédl, pokýval uznale hlavou a pustil je do Nebe.
Picasso i Mondian jsou nadšení, vesele poskakují, plácají se po zádech, viktoria a palce nahoru, ale najednou vidí, že před nimi na obláčku se rozvaluje Mastisse.
” Hele, Matissi, tys určitě nemusel dělat tak těžkej úkol jako my, ” říká Picasso.
Matisse zavrtí hlavou a povídá: ” No jo, po mně chtěli akorát věc, na který jsem dole pár let dělal, tak jsem s tím neměl žádnej problém.
Přinesl jsem jim Zátiší s lilky a pohoda, byl jsem tady…”
” A jak zněl tvůj úkol ? ” dorážel Picasso.
” Ále, ” mávl rukou Matisse, ” chtěli obraz, co nemá hloubku, co se nedělí na figuru a pozadí, kde nejde určit, co je pozadí a co figura, co je to všechno v jednom.”

Slečny z Avignonu není jen název knihy, ale i slavný obraz, který zrodil kubismus.
Pablo Picasso (1881-1973) ho dokončil na podzim v roce 1907. Původně se jmenoval Avignonský bordel a měli tam být také muži, student s lebkou a námořník. Picasso ale všechno změnil. Ironie, která z obrazu přímo srší je možná v tom, že vnáší primitivismus do tehdější moderny a dodnes šokuje svým inovátorským přístupem k malbě.

The post Slečny z Avignonu. Vzrušující vyprávění o slavných i neznámých obrazech first appeared on Čítárny.

Dřevěná kniha pana Patřičného – cesta dovnitř stromu i pod kůru člověka. Najdete v ní jak využít obrazy ze dřeva a kresby ve dřevě ve výtvarné práci a jaký bonus mají sochy ze dřeva proti těm z jiných materiálů.
Kromě uměleckých objektů na cca 150 barevných fotografiich, najdete i oddíl o autorské knize – ze dřeva, nic takového nikdo jiný nedělá. A poslední kapitola? To je úsměv a vtip ve dřevě, všichni to v téhle době potřebujeme jako sůl.

Martin Patřičný – znáte ho z televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu, z jeho výstav a knih. Novinka – Umění dřeva přináší další řadu nápadů i námětů. – Od časů jeho první výstavy v Národním muzeu i vydání Monografie uplynula řada let a Patřičného experimenty – nejen – se skládáním dřeva už inspirovaly celou řadu výtvarníků i amatérů.
Mnozí si od něj razantně vypůjčují techniku i nápady. Zkuste to i vy.

Jednoduché popisy i hlubší osobní svědectví pro vás budou vodítko k další práci a návod ke vnímání dřevěných obrazů.

Martin Patřičný / Umění dřeva / vydal ISMC Bohemia 2022

Ukázky z knihy:

Kapitola ÚSMĚV A VTIP

Dnes, kdy chlapi v hospodě už nehovoří o ženách, sportu a politice, nýbrž o vaření, přichystali jsme i my jeden nový a báječný recept, abychom byli cool, zkrátka in, víte?
Bukový steak na houbách.
Takže – kus buku pěkně od prostředka, od dřeně, vyřízneme a přes noc naložíme do kořeněného nálevu. Ráno vyjmeme, opláchneme a osušíme. Potom důkladně naklepáváme z obou stran a necháme 5 min. odpočinout. Připravíme si pánev, zpěníme cibulku, přisypeme půl hrsti suchých hub a steak prudce osmahneme. A potom podlijeme a dusíme na mírném ohni. Jestli jste dočetli až sem a nepochopili, že je to humor, přímo satira, dobře vám tak, dejte si místo steaku bukvice.
Podáváme na nahřátých mísách a s brusinkami.
Podávat na bukové míse je zvlášť stylové.

Kapitola o výstavách.

V r. 1997- Dneska už se tomu směju, jak jsem se tehdy rozčiloval u pana Generálního ředitele Národního musea – i když – tehdy se mu ještě asi neříkalo generální a mohli jste se k němu objednat. A já jsem mu říkal, že Národní muzeum má nekonečné nudné sály šutrů (rozuměj – nerostů) spousty zvířat a podobně ale nemá žádné dřevo. Žádné. Vůbec nic! Nemá ani základní vzorník, na který by si děti mohly sáhnout! Hernajs!! Jakoby dřevo nebylo! Pro Národní museum asi dřevo ani neexistuje! Dřevo! Materiál člověku nejbližší, teplý, přátelský – a tady ho ignorují!

A pan ředitel neztratil klid, zvednul ruku a ptal se – Co navrhujete?
Navrhl jsem výstavu dřeva – prostě jen dřevo. Dřevo krásných stromů…
Později jsem zjistil, že to přede mnou ještě nikdo neudělal. Takže poprvé!

A když pak byla výstava ve dvou obrovských sálech v prvním patře, naproti Pantheonu odsouhlasena, napětí ze mě spadlo a já jsem si umínil, že ukážu nejen dřevo obyčejné, ale vůbec všecky krásy dřeva…
Je to úkol nesplnitelný, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl.
A na téhle výstavě se na exponáty mohlo sahat. To bylo zřejmě v Národním muzeu taky poprvé.

The post Martin Patřičný. Umění dřeva aneb cesta dovnitř stromu i pod kůru člověka first appeared on Čítárny.

 O odkaz rodu Janouchů se stará sochař Ladislav Janouch (*1944), syn spisovatele a překladatele Jaroslava Janoucha (1903-1970).

Nově tak vydal historický román svého otce: Uhlířská růže.
Jemu vyšla monografie: Ladislav Janouch – sochy, plastiky, keramiky.
V neposlední řadě vyšla rovněž monografie jeho předčasně zesnulého syna Davida Janoucha (1967-2019): David Janouch – Dowdy – sochař, restaurátor, tramp a sbírka básní z pozůstalosti: David Janouch: Básně z notesu.

Tři generace a každá je zajímavá.

The post Monografie a knihy rodu umělců Ladislava Janoucha first appeared on Čítárny.

V roce 2012 uplynulo sto let od narození osobitého umělce a svérázného člověka Vladimíra Holuba (*1912 – †1995). Výtvarný a v menší míře také literární odkaz tohoto celoživotně nepokojného hledače, který s výjimkou pařížských výbojů v mládí a kratšího pražského působení prožil většinu života v rodném Jindřichově Hradci, si právem zaslouží naši pozornost

Jeho koláže, asambláže, ready-mades, návrhy tapiserií pro ruční tkaní a zejména nápadité kovové, kamenné, dřevěné nebo papírové objekty vzbudily – ve shodě s jeho osudem až po jeho smrti – větší pozornost zahraničních muzejníků, vystavovatelů a sběratelů.
Zájem odborné i laické veřejnosti o znovu objevované Holubovo dílo postupně narůstá i u nás. Jeho vtipné literární texty (aforismy, metafory, definice a další krátké útvary), které čtenáře pobaví i vyprovokují k zamyšlení, jsou dalším z klíčů k pochopení tohoto celoživotního outsidera. Rozhodně není náhodou, že se v poslední době jeho vrstevnatá tvorba stala tématem prací hned několika vysokoškolských studentů.

Kdy jindy, nežli v roce nedožitého stoletého výročí pro nás věčně svěžího a hravého mladíka Vladimíra Holuba, máme pádnější důvod kromě otevření tvůrcovy stálé expozice v Muzeu Jindřichohradecka vydat tuto monografii. Nikdy by nemohla vzniknout v této podobě bez pochopení a vstřícnosti autorů všech příspěvků, kterým patří naše velké poděkování.
Pro toho, kdo se pozastavil nad jejím neobvyklým názvem, uvádíme, že jsme Holubův termín “rozpomínky” převzali z jeho deníkových záznamů. Vladimír Holub si rád hrál se slovy a vytvářel různé novotvary.
Publikaci předkládáme v naději, že se čtenářům podaří poskládat její jednotlivé střípky do plastického obrazu, který nejlépe vypovídá o síle nakažlivé umělcovy tvůrčí svobody uprostřed lhostejné komunity.
kolektiv autorů, v Jindřichově Hradci, říjen 2012

Ze vzpomínky Antonína Málka (malíř)

„Bylo to, jako když ptáci zpívají. Já mám zkrátka pořád v uších toho pana doktora Brokhause s tím, že vítá Vladimíra Holuba do rodiny světových sochařů, nejen evropských. To jsou takové věci, kdy se člověk najednou zapýří, že je taky Čech.“

Vyd. Muzeum Jindřichohradecka, 2012

{youtube}2Pen2-q_XIg{/youtube}

The post Vladimír Holub. Dodatečné rozpomínky na jedinečné koláže a objekty first appeared on Čítárny.

Pořad ČT o výstavě Stanislava Kolíbala jsem viděl. Opravdu mimořádná pitomost. Pak jsem četl článek prof. M. Knížáka, který českotelevizní výpotek jasně formuloval na svém webu: www.knizak.cz : Zde je.

“ČT odvysílala program o výstavě Stanislava Kolíbala ve Veletržním paláci, který sestával z toho, že ředitelka moderní sbírky, což je cizinka neznající slovo česky a samozřejmě kajn ánunk o českém umění. Chodila po výstavě a vykládala jako paní učitelka o tom jaké jsou a jak vypadají (i když byly vidět) jednotlivé Kolíbalovy věci způsobem na úrovni vyučování nižších tříd základní školy. K tomu příšerná kamera, která diváka jen mátla.

Stanislava Kolíbala k tomu nepřizvali i když by měli být rádi, že tento klasický autor pozdní české moderny ještě žije (*1925) a navíc je schopen o své práci uvažovat a hovořit. A ještě to celé bylo v angličtině. Nemám s angličtinou problém, celý život jí používám, ale považuji za nesmyslné, aby v ČT zařadili zcela nesystémově jeden program (český program vyrobený českou televizí v Čechách pro Čechy) celý v angličtině. Ve světových muzeích pracuje řada lidí z jiných zemí, ale vždy komunikují v řeči země, v níž působí.

Byl to zkrátka medailonek o holce z Británie, kterou do Česka přitáhl nějaký hloupý a světachtivý Čech a natočila ho hloupá televize. Výstava, kterou dával dohromady samozřejmě Kolíbal a zaměstnanci NG jen následovali jeho pokyny, patří mezi jeho nejlepší. Prostor Malé dvorany jí sluší a monumentalizace některých drobnějších prací jí dodává velkorysosti. O to smutnější je, že kvůli bláznivé pandemii je galerie zavřená a televizní informace je tak pitomoučká.”

The post ČT a neobyčejně stupidní reportáž o vynikající výstavě Stanislava Kolíbala first appeared on Čítárny.

Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992. Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a památníky na veřejných prostranstvích, ale také sochařskou a reliéfní výzdobu architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren.

Nejkrásnější kniha za rok 2013 představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo.
Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Vychází česko-anglicky.

Při podrobnějším zkoumání normalizačních soch je patrno, že způsob, jak se část autorů  vyrovnala s nátlakem socialistické byrokracie, je velmi podobná dnešnímu stavu.
S větší nebo menší ochotou, podobně jako v mnoha jiných oblastech kultury, se autoři uchylují ke kompromisu. Na jedné straně chtějí modelovat své sochy svobodně, na druhé jsou nějakou výběrovou komisí nuceni do prvoplánové srozumitelnosti. Figurativní sousoší jim často slouží jenom jako hřiště pro biogeometrickou sochařskou hru.
{youtube}jlDLfr7tbJ8{/youtube}
Tato bizardní kombinace abstraktního a realistického umění nemá ve světě obdoby.
Zvláště, když vezmeme v úvahu častou existenci těchto socialistických děl na veřejných prostranstvích a můžeme ji tak konfrontovat s díly současných autorů. Často rozdíly nejsou vůbec patrné, i když jistá svoboda tématu je zřejmá.
Oproti dnešku, kdy existuje mnoho různých zadavatelů, jejichž vkusu či nevkusu se musí výtvarník přizpůsobit, bylo neštěstím těchto zakázek, že měly ve výsledku jenom jediného zadavatele, stranou kontrolovaný stát. Ale i na straně státu rozhodovali o zakázkách často stejně nesoudní a nevzdělaní lidé jako dnes. A právě takoví lidé-zadavatelé nakonec určují mantinely pro tolerované polohy výtvarného umění ve veřejném prostoru. Jednotlivé žánry se pak liší jenom v malých nuancích.

Skutečná otázka, která vyplývá z této knihy je, jakou svobodu mají umělci při tvorbě díla pro veřejné prostranství. Jakou svobodu měli za socialismu a jakou dnes. Je zřejmé, že rozdíly nejsou až tak velké.

Více o projektu: http://www.vetrelciavolavky.cz/

The post Vetřelci a volavky. O podobnosti uměni reálného socialismu a dnešní tzv. moderní architektury first appeared on Čítárny.