Spisovatel Fjodor Dostojevskij (1821–1881) a malíř Pavel Brjullov (1840–1914). Zajímavý dialog o vztahu k umění, vyprávěný synem malíře Borisem Brjullovem (1882–1940) a zaznamenaný podle vyprávění Brjullov více než čtyřicet let po údajném večeru.

Dostojevskij a malíř Brjullov se setkali ve druhé polovině 70. let 19. století u Sofie Kovalevské a jejího manžela Vladimira Kovalevského v Petrohradě.
Nebyli přátelé ani stálí známí. Šlo o jednorázové společenské setkání. Brjullov byl spřátelen s Kovalevskými (Sofie byla jeho sestřenicí z třetího kolena); Dostojevskij se s touto rodinou stýkal zvlášť. Známe jen tuto jednu scénu, kterou Brjullov později vyprávěl synovi.

Setkání ukazuje, proč Dostojevskij nesnášel čistě estetický, „odborný“ pohled na náboženské umění: madona pro něj nebyla obraz, ale skutečné zjevení.
Zároveň je to vzácný živý záznam jeho mluveného, nevybroušeného sporu, ne z románu, ale z večera u Kovalevských.

Smysl Dostojevského projevu spočíval v tom, že tvůrci a inovátory v Evropě byly pouze románské národy, zatímco Němci nic nového nevytvořili, pouze zpracovávali a komentovali to, co udělali Románové. Rozhovor se přesunul ke konkrétním příkladům, k umělecké tvorbě. A zde, což je pro Dostojevského typické, konkrétní jevy nabraly rozměry obrovských symbolů.

„U Řeků,“ říkal, „veškerá síla jejich představy o božství v krásném člověku se projevila ve Venuši Mélské. Italové představili pravou Pannu Marii — Sixtinskou madonu. A madona nejlepšího německého malíře Holbeina? Je to vůbec madona? Měšťanka! Nic víc…“

Vzali příklad z literatury.

„Dovolte, a Faust od Goetha, není to originální projev, zachycení v jednom ohnisku hlubokého tvůrčího německého ducha?“ zeptal se otec.
— „Faust od Goetha? To je jen přerušení knihy Jób. Přečtěte si knihu Jób a najdete vše, co je ve Faustovi nejdůležitější a nejcennější.“
— „Dovolte, ale v takovém případě je i Sixtinská madona také jen přerušení antiky, antického pojetí krásy…“
— „Jak? V čem to vidíte?“
— „No, ve všem, v celé interpretaci, v každém záhybu draperie…“

Musel jsem vyslovit to osudové slovo. Co se s Dostojevským stalo?
Můj otec přešel od slov k obrazu. Dostojevskij najednou vstal, chytil se rukama za hlavu, utekl, tvář se mu zkřivila a opakoval jen s jakousi zuřivostí a hrůzou: „Draperie… Draperie… Draperie…“
„Připadalo mi, že se mu blíží záchvat,“ říkal otec. Všichni zadrželi dech. Ale Dostojevskij se posadil, zmlkl, přestal mluvit a brzy odešel.

Můj otec jako malíř přistupoval k hodnocení obrazu z formálního hlediska. Pro Dostojevského byl takový pohled, zejména v otázkách spojených s náboženstvím, v němž žil celým srdcem, naprosto nepřijatelný. Byla mu nesnesitelná myšlenka, že u Sixtinské madony lze mluvit o nějaké draperii.

Setkání je zajímavé tím, že v pohledu na jeden obraz se setkávají dva neslučitelné pohledy na umění.

Dostojevskij v Sixtinské madoně (autor obrazu Raffael Santi) vidí náboženský ideál, pravou Bohorodičku, symbol krásy, který „zachraňuje svět“. Holbeinova madona je pro něj jen „měšťanka“, Faust jen variace na knihu Jób. Konkrétní díla u něj okamžitě nabývají rozměrů obrovských symbolů.

Pavel Brjullov, malíř, se na tentýž obraz dívá formálně: záhyby draperie, antická tradice, výtvarné zpracování. Právě slovo „draperie“ Dostojevského vyvede z míry: vstane, chytí se za hlavu a opakuje ho s hrůzou, jako by někdo snižoval posvátno na techniku.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (11. 11. 1821, Moskva – 9. 2. 1881, Petrohrad)
Ruský romanopisec. V mládí odsouzen v procesu petraševců; byla na něm vykonána simulovaná poprava. Na Sibiři nebyl politickým vyhnancem v úzkém smyslu, ale katoržníkem a poté vojákem. Autor dodnes ceněných románů Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi a Deník spisovatele. Byl epileptik, silně nábožensky založený.

Pavel Alexandrovič Brjullov (17. 8. 1840 – 3. 12. 1914)
Ruský malíř a architekt, syn architekta Alexandra Brjullova, synovec Karla Brjullova. Vystudoval fyzikálně-matematickou fakultu v Petrohradě. Krajinář a žánrista v duchu realismu peredvižníků. Témata: ruská vesnice (známý obraz Jaro, 1875, Tretjakovka), interiéry, obrazy z Alžíru. Také portréty, lept a litografie. V 70. letech se u Kovalevských setkal s Dostojevským; o večeru později vyprávěl synovi Borisovi.

Poznámky k rozhovoru:

Text poprvé vyšel v časopise Načala (1922, č. 2, s. 264–265) a později byl přetištěn ve sborníku F. M. Dostojevskij v zabytych i neizvestnych vospominanijach sovremennikov (Petrohrad, 1993).

Jde o vzpomínku z druhé ruky, zapsanou synem desítky let po otcově vyprávění a více než čtyřicet let po údajném večeru. Nezávislé svědectví neexistuje (Kovalevská ani Dostojevskij tuto konkrétní scénu nepopisují). Detail s „mladým Indem“ a přesný průběh scény proto nelze ověřit jinak než jako rodinnou tradici.

Epileptický záchvat se podle otce nekonal, Dostojevskij se posadil, zmlkl a odešel. Výklad „blížil se záchvat“ je Brjullovova interpretace.
V originále není slovo „přerušení“, ale pereživanije (проžití / přepracování starší látky).
Český překlad „přerušení“ je proto mírně zavádějící; smysl je: „Faust je jen variace na Jóba.“

Dostojevskij obraz Sixtinská madona (taky Madona di San Sisto) v Drážďanech dlouho kontemploval, považoval ho za ideál krásy a „pravou Bohorodičku“.
Reprodukce visela v jeho kabinetu nad pohovkou, na níž zemřel. Formální, „malířský“ pohled na posvátný obraz (záhyby draperie) mu byl nesnesitelný právě proto, že v madoně viděl náboženský a existenciální symbol, ne výtvarný objekt.

Holbein, kterého Dostojevskij odmítá jako „měšťanku“, není autor Mrtvého Krista z Basileje. Ten na něj naopak silně zapůsobil (téměř epileptickým záchvatem) a vstoupil do Idiota.
Zde jde o Holbeinovu madonu, nejspíš Madonu starosty Meyera.
Odkaz na Karla Brjullova (Poslední den Pompejí) sem nepatří; řeč je o Pavlu Brjullovovi.

The post Dostojevskij a malíř Brjullov. Debata o umění: Sixtinská madona first appeared on Čítárny.

Velmi poučná a inspirující diskuse dvou umělců na téma kultura a umění.
Milan Knížák (19.4. 1940 – 26.7. 2026), člověk, který je schopen se jasně zamyslet. Český výtvarník, hudebník a performer, který byl od roku 1966 evidovaný jako nepřítel státu, po roce 1989 se stal rektorem Akademie výtvarných umění a později byl ředitelem Národní Galerie v Praze.
Jan Paul, člověk přemýšlivý a hledající. Akademický malíř, člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, literární autor a publicista.

Jan Paul a Milan Knížák

Témata:
– Je současná kultura péčí o duši a umění jejím projevem
– Jak bychom charakterizovali stav současné kultury a umění?
– Za jakých podmínek lze hovořit o národním či českém elementu v kultuře, jak tomu bylo třeba v době národního obrození, či v době Devětsilu a Taigeho poetismu, což byl ryze český ismus a fenomén?
– Problém tématu a obsahu v kultuře a umění, co současné umění sděluje?
– Jakým způsobem dnes může umělec oslovit diváka či konzumenta, pokud ho nebude chtít jen prvoplánově šokovat?
– Současný divák prý nerozumí současnému umění, ale chápe umění minulé, proč?

The post Milan Knížák a Jan Paul: Je současné umění jen dekorace, inzultace nebo neumětelství? first appeared on Čítárny.

Co je umění? Duchamp a jeho vrstevníci si položili tuto zásadní otázku. Trvalo sto let pokusů, výbojů, experimentování i úvah a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: výtvarným uměním se může stát naprosto vše, včetně ready-madu, happeningu, graffiti, komiksu, parafráze, zabalené skály, sítotiskové kopie, skvrny na zdi nebo exkrementu.
Stačí chtít, nalézt galeristu a diplomovaného historika umění, který výplod za umění prohlásí. Umění je to, co je za umění označeno a jako takové vystaveno, klec spadla. Na rozdíl od mlýnů božích, tento mlýn mele rychle a vtahuje další a další uchazeče o pětiminutovou slávu.

Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů.
Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat.
Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem.
Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti.

Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel.
Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.

“My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic.
Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním.
Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem.
A už sto let víme, tak to může fungovat.
Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století….”
profesor Milan Knížák, Škola intermediální tvorby

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu.
Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat.
Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou – http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250
Lubomír Martínek

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě.
V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. 

Dokument ZKOUŠKA UMĚNÍ o přijímacích hovorech na AVU Praha. 
Příšerná realita o těch, kdo na AVU učí, co tam učí a kdo tam chce za každou cenu studovat.

Současné demonstrace kulturníků, tedy lidí pracujících v oblasti kultury, pro zachování všech fondů a podpor, jsou zrůdné. Zrušil bych všechny granty. (A nejen v oblasti kultury, jak jsem už dal mnohokrát najevo.)
Věnovat se kultuře a umění je svým způsobem poslání. Kdo není ochoten a schopen podstoupit tuto sádhanu, ať vypadne z kola ven. Stejně se většinou o kulturu nejedná…

Milan Knížák 21.10. 2025
www.milanknizak.cz 

The post Co je umění? Proč kdejaký matlal může být dnes umělcem first appeared on Čítárny.

Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největ­ší umělecká díla nesou tyto znaky.

Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatěj­ších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.

V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!

Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.

Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti  jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.

Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954

The post Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi first appeared on Čítárny.

Dříve se projekt jmenoval RUV Registr uměleckých výsledků, dnes RUV Registr uměleckých výstupů. Má prý být výstupem nejlepších děl, která v uvedeném období vznikla na českých vysokých uměleckých školách v oblasti architektury, audiovize, designu, hudby, literatury, divadla a výtvarného umění.

Velmi přesně tento paskvil okomentoval Milan Knížák.

Při vzniku systému RUV působil tým matematiků Přírodovědné fakulty univerzity Palackého v Olomouci zvláště při převodu slovních hodnocení do numerických tabulek. Jako dlouholetý pedagog, který působil jako rektor, vedoucí pedagog a přednášel na řadě univerzit v zahraničí, vím, jak je těžké, někdy nemožné, hodnotit kvalitu uměleckých děl a to i v případě, že je nezpochybnitelná. Umělecká díla i ze stejné doby jsou často založená na odlišných principech a přesto nelze ani jedno z nich označit za kvalitnější. Individualita hraje v umělecké oblasti nezastupitelnou roli a úkolem škol není vychovávat umělce, ale nabízet určitou pomoc na cestě vedoucí k umění.

A proto také daleko důležitější než směšná hodnocení je pomalý a důkladný studijní proces na který se dnes, bohužel, klade malý důraz. Školy hovoří o elitnosti, ale já na nich žádnou elitnost nevidím. Všude se propaguje bezbřehá kreativita, která je k ničemu, pokud nestojí na základech důkladné zkušenosti a širokého poznání. Stanovy RUV, kde se mj. hodnotí kladně i přebírání módních trendů by měly být na uměleckých školách zakázány, nebo alespoň zesměšněny, rozhodně by neměly být užívány.
Za tvůrce RUV je považován Miloslav Klíma z AMU v Praze. Takový člověk a jeho následovníci nemají na vysokých školách co dělat.

Celý článek REGISTR UMĚLECKÉ IDIOCIE

Kdo umí, učí RUV 2010 – 2015 / Miroslav Zelinský / Host, 2017

The post RUV 2010 – 2015. Idiotický socialistický paskvil hodnocení uměleckých škol first appeared on Čítárny.