Ludvík Aškenázy popsal v povídce Stín nejzrůdnější čin americké vlády. Atomovou genocidu v Hirošimě a Nagasaki / 6. a 9. 8. 1945 /, která byla pro světovou veřejnost silným otřesem. Dle mého je to povídka světového významu, protože Aškenazyho poetika vyprávění na pozadí lidské zrůdnosti se do každého rozumného člověka otiskne nezapomenutelným způsobem.

V roce 1945 přijaly Spojené státy jedno z nejstupidnějších politických rozhodnutí ve své historii.
Pomocí atomové bomby demonstrativně vyhladili dvě japonská města Hirošimu a Nagasaki ve zcela válkou vysílené zemi, která evidentně několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit, ale za předpokladu zachování cisařství.
Konečný poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.

Přitom tento výbuch nebyl rozhodujícím faktorem kapitulace Japonska.
Tím byla likvidace miliónové japonské armády v Číně Rudou armádou, kterou Japonci měli jako pojistku pro vyjednávání míru a která mohla být použita v boji proti oslabenému SSSR po válce. Třetí světová válka tenkrát nebyla jen fikcí na papíře.

Ukázka z povídkové knihy Ludvíka Aškenazyho, Vajíčko. (Čs. spisovatel 1963)
Soubor krátkých tragikomických povídek, které překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okamžiku,

Stín / Ludkvík Aškenázy

Šestého srpna 1945 ráno přečetl luteránský polní kurát modlitbu nad letadlem se zvláštní náloží. Nálož svrhlo letadlo v 09 hodin 15 minut japonského času na město, klidně oddychující v pastelově svěžím ránu.
Tehdy se stala naší dobré zeměkouli podivná věc.
Poprvé v dějinách lidstva (pokud je nám známo z psaných pramenů) vpálil oheň lidské stíny do hlíny. Tak se podoba člověka nadlouho spojila se Zemí. Podivná hlína, z níž jsme prý vzešli, se v tom pekelném žáru stala fotografickou deskou.
Země je jak známo matka, budiž, pak se jí nedivme, že se o nás bojí.
V ten den si všichni ve městě mysleli, že tentokrát vážně, ale docela vážně konec.
„Musím si to strašné dítě rychle vyfotit,” řekla si Země, „zbude mi po něm medailon. Po tom milém dítěti.”
Ve světle ďábelského magnézia odtrhla naše rodná matička Země stín od jeho hmoty — což je věc nevídaná — a zhmotnila ho. Snad na památku, spíš jako vzorek bez ceny. A možná jen tak: nevěděla, chudák co má dělat.
Tak v hirošimské půdě zůstaly vypáleny fotografie lidí, navždy zachycené stíny. Každý ten stín volal nebo pádil nebo se sám v sobě zlomil. Na tom neobvyklém panoptiku vyrostly pak nové domy, ještě větší, ano, ještě větší.
Každý rok šestého srpna přilétá letadlo, stejně osamělé a stejně nenápadné jako tamto, a shazuje věnec bílých chryzantém. Snášejí se, ty chryzantémy,
na padáku z balonového hedvábí, jako hvězda zvolna klesající do hlubin.
Je to míněno trochu jako pozdní pokání a milá pozornost Spojených států.
Malá japonská holčička, která se jmenovala Šimoko Murai, našla na nedostavěném hřišti krásně zachovalý stín, dokonce v betonu. Byl to malinký stín, s copánkem a ještě školní brašnou na zádech.
Běžela tedy ta Šimako Murai, která vypadala celá jako něžné žluté kolínko, za brejlatou paní učitelkou, která vypadala jako zlatá hruštička z podhoří.
A když obě uviděly, daly se do pláče. Přeskočilo to z jedné na druhou. Slaně a světle se z nich všecko vylilo a hned se mohly krásně na sebe usmát.
„To jsme ale hloupé holky, Šimáčku, řekla ta brejlatá Hruštička. „My jsme tak hloupé holky, tak hloupé.”
„No, jsme holky,” drahá paní učitelko, řeklo Kolínko, „to se nedá nic dělat.”
„Tak proč špulíš pusinku?” řekla ta Hruštička. „A kam schováváš očka, ty líbezná? Stul se ke mně, pošeptej mi to do ucha.”
Pak odešly na to nedostavěné hřiště, k té školačce v betonu. Poseděly nad ni, popovídaly si, posnídaly a nechaly té holčičce půlku broskve. Byl příjemný chládek.
„Milá paní učitelko,” vzdychla Šimako, „tak hezky je tu pod tím malým stromem, přímo božsky.”
„Krásně je tu pod tím mladým stromem,” řekla zlatá brejlatá Hruštička. „Škoda, že to není na kopci,
kočičko, byla by odsud pěkná vyhlídka na celý milý svět.”
„Ach, jaká škoda, že to není na kopci, drahá paní učitelko,” vzdychlo si to děvčátko. „Panečku, kdyby tak krásné posezení bylo na kopci, to by bylo.”
„Vezmi si tady tu bílou sladkou placku,” řekla Hruštička, „jez oříšky, schrupni je, drahoušku.”
To víte, že ta Šimoko schrupla sladkou placku, rtíky se jí zbarvily višní.
„Paní učitelko,” zeptala se pak, „může se stát zas, co se stalo už Jednou?”
„Nevím o ničem, co by se stalo jen jednou,” řekla ta malá paní. Věděla to odmalinka. Zvedla se s příjemným žvatláním a vzorně se odporoučela. Byla zářivá, křehká a uvnitř trochu nahlodaná.
Možná, že její záře, křehkost a trouchnivění bylo totéž.
Šimako zůstala sedět na bílém nedostavěném hřišti pod vyjeveným stromkem; vtom se rozzářila velká fialová neónová reklama nejlehčích tranzistorových přijímačů a přenosných televizorů. Uviděla svůj vlastní stín.
„Ejhle, můj vlastní stín,” řekla si. „Stíneček. Můj milý, malý… Kdyby naše stíny uměly mluvit, kdyby tak ty stíny mluvily, jak pěkně by se nám holčičkám umíralo. Klidně bychom si všechny umřely, kliďánko. A vždycky, když potom budou naše mámy smutné, zajdou si za tím stínem té své a stín hlesne:
„Mami. Ahoj, mami.”
Když se neón zbarvil do nachova, vrátila se k ní úzkost. Utěšila se cucavým bonbónem. Vycucala ho do mrtě.
„Možná, že ho naučím aspoň jedno slovo,” řekla si. „Možná, když na něj budu mluvit a mluvit a mluvit. Co, stíne? Stíne! No tak, stíne. Hej, stíne, pane stín.”
Stín kýval hlavou, že jo, ale neřekl nic.
Pohrozila mu rukou, jako paní učitelka. Stín také pohrozil. Na ruce mu scházely dva prsty, prsteník a malíček. Jeden žlutý japonský gén v malé žluté mamince zapomněl, v té naší popletené době, co má všechno udělat, a pokazil tomu Kolínku jednu ručičku.

The post Aškenázy. Povídka Stín o nejzrůdnějším činu americké politiky. Genocidě v Hirošimě a Nagasaki first appeared on Čítárny.

Jedna z nejkouzelnější knih pro děti, ve které se střetává pohádkový svět se světem skutečným. Knížka, která je psána s láskou a citem pro češtinu, ve které děti spolu s Pitrýskem začínají chápat, že skutečným smyslem života není cíl, ale samotná cesta, putování a hledání spřízněných duší.

Knížka vypráví o trpaslíkovi Pitrýskovi, který utekl z pohádkové knížky, aby našel další trpaslíky.
Má své dobré i špatné vlastnosti, ale snaží se vystupovat vždy jistě a nedává nejistoty najevo.
Na své cestě potká pana Srdce, jezdí taxíkem a dokonce bude hrát v divadle osmého trpaslíka u Sněhurky. Jenže pak se vše tak zamotá, že Pitrísek se objeví až v daleké Africe, kde ho černoši z kmene Bambuti jmenují svým králem.
Důležité je ale setkání s Velikým Gnomem, jehož srdce je rozkouskováno a trpí ve všech trpících bytostech. Mytologické a náboženské asociace jsou nasnadě: od na kousky roztrhaného a vzkříšeného Dionýza až po Ježíše, pro kterého pomoc hladovějícím a opuštěným znamená pomoci jemu samému.

Mimořádná a přesto málo známá knížka pro děti, která by neměla chybět v žádné dětské knihovničce.

K nedožitému jubileu malířky a ilustrátorky Heleny Zmatlíkové (90 let) vydal Albatros knihu Ludvíka Aškenazyho PUTOVÁNÍ ZA ŠVESTKOVOU VŮNÍ, kterou ji  ozdobila svými ilustracemi. Mimochodem Helena Zmatlíkoví si nejvíce cenila ilustrací právě v této knize.
Putování za švestkovou vůní | Ludvík Aškenazy | Ilustrace Helena Zmatlíková | vydal Alabtros, 2013
{youtube}7daDQ1jGxeU{/youtube}

The post Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho patří ke skvostům české knížky pro děti first appeared on Čítárny.

Ludvík Aškenazy (1921–1986) byl nejen mistr slova, ale především oplýval nesmírnou fantazií. Když čteme jeho Praštěné pohádky je zcela zřejmé jak přímo laskal své krátké příběhy, s jakou radostí pro děti psal.
Potvrzuje pravidlo, že psát pro děti je velké umění a tento dar není dán každému spisovateli, jak si mnozí myslí.

Praštěné pohádky jsou jiné, bez princezen a vodníků, draků, jsou jiné protože jsou prostě praštěné. Autor si vymýšlí nezvyklé otázky a nutí děti přemýšlet: Který strom může mít na jedné větvi jablko s ořechem? K čemu je dobrý kulový blesk? Vyzývá je, aby pohostili kouzelníka Kikse alias Tomáše Nechybu, pokud by ho potkali. Co může a nemůže způsobit výkop brankáře?

Mimořádné pohádky, které lze srovnat s legendárními pohádkovými příběhy z bramborových řádků od Sandburga.
Carl Sandburg – Pohádky z bramborových řádků s Pacovskou a Skálou

Praštěné pohádky / Ludvík Aškenazy / ilustrátor Bohumil Štěpán / SNDK, Praha, 1965

The post Praštěné pohádky Aškenázyho se Štěpánovými ilustracemi patří mezi skutečné české skvosty pro děti first appeared on Čítárny.

Soubor krátkých tarigikomických povídek překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okmažiku a jsou známkou velikého talentu Ludvíka Aškenazyho (24.2. 1921– 18.3. 1986).

První polovina této knihy podává další svědectví o tom, jak se prostý cit rozbíjel za války – a Aškenazy jej staví do popředí s takovou naléhavostí, že se děsivost tehdejší skutečnosti mění až v neskutečný mýtus, ve zlou pohádku, v podivné, tajuplně těžké okolnosti, jež se stavěly v cestu dobrému lidskému bytí.
Druhá polovina se pozorně a křehce dotýká citové unavenosti dnešních dnů a hledá cesty i cestičky k vzájemnému porozumění mezi lidmi.

Zvláštní oddíl v knize zastupují příběhy blízké cestopisné reportáži, přece jenom však povídky; každá z nich má právě tak jako ostatní své křehké filosofické jádro, platné pro náš život, třebaže vzrostlé z živin jiných zemí nebo dozrálé na vzdušné cestě mezi světadíly.

Ludvík Aškenazy / Vajíčko. (První vydání Čs. spisovatel 1963)

Ludvík Aškenazy – Vajíčko

Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Buď řekli „Pan hrabě byl raněn v souboji”, anebo „Alenka vás srdečně pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit”. Přitom se na vás zasvěceně usmáli anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem. Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často statista; štěk našeho života se někdy stává osudem.
Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji.
Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal:
– Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže.
Anebo nařídil:
— Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně
očkováni. Děkuji vám.
Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor:
– Dobrý den!
– Dobrý den.
– Je prosím doma pan Slepička?
– O, nikoliv! odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení, – u telefonu Eduard Kohoutek.
– Tak Slepička není doma? říkával pokaždé s novým úžasem student. – A snesla vám včera vajíčko?
– Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas. – Máte rád vajíčka, studente?
– Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. – Tak to bude asi omyl.
Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.
Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně.
Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil.
Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji.
Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku.
Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil.
Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád. Přežil to.
A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si:
– Než bych si vymyslel, jak znovu začínat.. . stejně nic nevymyslím . . . než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které
si pamatuju.
Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo.
– Dobrý den, řekl.
– Dobrý den.
– Je prosím doma pan Slepička? řekl, a málem se rozplakal.
Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl: – Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné.
– 2iju, pane Kohoutku, řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo.
– Musíte tam přece mít někde slepičku, řekl. – Nesnesla vám včera k snídani vajíčko?
– Ale snesla, snesla, pravil starý pan Kohoutek. – Včera snesla, mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko.
A to je vlastně všechno, ale kdoví?

The post Povídky talentovaného Aškenazyho jsou čtivou a citlivou sondou do mezilidských vztahů first appeared on Čítárny.