Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou. Takové jsou Ezopovy bajky. Pravda, jedná se sice o převyprávění Jiřím Žáčkem, ilustrované Adolfem Bornem, nicméně oba počiny autorů jsou nadstandardní. 

Za mimořádnou prodejností knihy je nejen oblíbenost obou autorů u čtenářů a všeobecná znalost kvalitních bajek, ale také talent spojený s mimořádnou pracovitostí, vlastnosti, které jiným, neprodejným autorům chybí.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány už ve 3. století př. n. l.
a do veršované podoby je převedl jako jeden z prvních Demétrios Falerón. Autorem latinského, veršovaného textu se stal Phaedrus.
Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např. Jiří Kolář, Pavel Šrut a právě Jiří Žáček.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Více o knihách… Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla

Jiří Žáček a Adolf Born pracovali spolu i na knize pro děti Hrůzostrašné pohádky

O tom, kdo byl Ezop, píše doslovu knihy Jiří Žáček:

„Podle dějepisce Herodota žil v Malé Asii v 6. století před Kristem otrok Aisopos čili Ezop. Byl prý hrbatý, znetvořený a koktavý, ale hlavu měl bystřejší a myšlení pronikavější než lidé urostlí a zdraví. Uměl pobavit posluchače zvířecími bajkami a vtipnými příběhy, ale zdaleka ne všichni jeho současníci byli jeho obdivovatelé. Traduje se, že byl v Delfách popraven za údajné rouhání bohům. Ezopovi byla připisována většina starověkých bajek, zapsány však byly až po třech stoletích od jeho smrti.
Mnohokrát byly převyprávěny prózou i ve verších a najde se jen málo těch, co by nevěděli, kdo byl Ezop. Ale ať už se ten moudrý muž jmenoval Ezop, nebo jinak, ať už žil v 6. století před Kristem, anebo jindy, ať už byl thráckého původu, nebo jiného, hlavní je, že jeho bajky dodnes nezestárly. Svět se za tu dobu změnil od základu, lidé létají do vesmíru a dorozumívají se přes celou zeměkouli, ale ovládají je tytéž radosti, vášně a zlozvyky jako Ezopovy současníky. Proto jim tak dobře rozumíme – dospělí i děti.
Vzít do rukou převyprávění Ezopových bajek od Jiřího Žáčka a číst si s dětmi moudré a vtipné příběhy, prohlížet si ilustrace Adolfa Borna a povídat si o životě, to může být chvíle, která se nám zapíše do paměti.“

Ukázky bajek:

Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí

Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem.

Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.

Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem!

Poutník a pes aneb Kdo se loudá

Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné.

Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze.

Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes.

„Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“

„Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“

Bůh a opice aneb Kdo je nejkrásnější

Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci.

Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek.

Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál:

„Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“

Pak důležitě odkráčel.

Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu:

„Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“

The post Ezopovy bajky, za které Jiří Žáček a Adolf Born obdrželi cenu Český bestseller 2015 first appeared on Čítárny.

Světové Ezopovy bajky. V jedné z nejvtipnějších a nejmoudřejších bajek se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na úsměvný dotaz jednoho z okolojdoucích, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl: “Hledám člověka”.
Možná, že právě tato věta, latinsky HOMINEM QUÆRO, by mohla být mottem celé knihy, ale i celé historie lidské společnosti.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l.
Do veršované podoby je převedl Demétrios Falerón, autorem latinského, veršovaného textu je Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např Jiří Kolář, Pavel Šrut, Jiří Žáček.

Ezop pravděpodobně skutečně žil v 6 stol. př. n. l.
Pocházel z Malé Asie a byl nějakou dobou jako otrok. Po propustění se toulal po celém řeckém poloostrově a vyprávěl lidem své moudré příběhy, které se pak několik set let ústně tradovaly. Nakonec byl pravděpodobně shozen ze skály za údajnou svatokrádež v Delfách. Kdoví jak všechno nakonec bylo.
Podle některých historiků byl Ezop tělesně postižený a jeho myšlení nezapadalo do davu, což mohl být nakonec hlavní důvod jeho zavraždění.
Lidi často dráždí názor, který je ojedinělý, ať už v tom dobrém slova smyslu nebo ve zlém.

Adolf Born o tom, proč rád ilustruje bajky:

Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti. Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží.
(Parlamentní Listy, 2.2.2016)

Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině

Ezopovy bajky v kvalitních českých překladech nebo převyprávěních.
V českém prostředí se bajky objevily např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop. V roce 1816 vydal Martin Neureutter Ezopovy bajky pod názvem Ezopowy básně pro mládež.

Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky (1941).
Dále je známé převyprávění Pavla Šruta s ilustracemi Miloslava Jágra (Ezopovy bajky, 1998).
Známé je také přebásnění Jiřího Koláře (Ezop, 2000).
Dalším převyprávěním je kniha Josefa Lady i s autorovými obrázky (posl. vyd. 2002).
Nejnovější je převyprávění Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna (Ezopovy bajky, 2015).

Ezopovy bajky. Vypravuje Pavel Šrut, Ilustrace Miloslav Jágr, vydal Albatros 1998 (viz. obrázky výše)

Osel a vlk  (Pavel Šrut)
Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk.
Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral, že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí.
To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale nejdřív mi pověz, co se ti stalo?“
„Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do kopýtka třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“
„Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“
„Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš tu mou třísku do žaludku!“
„Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed vytáhnu. Ukaž kopyto!“
Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na lékaře?“

: A takhle to dopadne často i s lidmi, kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Jak osel napálil vlka aneb Jen chytří přežijí  (Jiří Žáček)

Na světě jsou i hloupé lišky, zbabělí lvi a mazaní osli. Potkal jednou jeden osel vlka. Bylo mu jasné, že rychlonohému vlkovi neuteče. Co teď? Dal se do kulhání a přitom zasmušile hýkal.
„Proč naříkáš?” zeptal se vlk. „A proč kulháš?“
Vrazil jsem si do kopyta trn a bolí to jako čert,“ svěřil se mu osel. „Vytáhni mi ho, prosím tě! Vyděláš na tom, kdybys mě čirou náhodou chtěl sežrat, trn by ti rozpíchal břicho a ty bys bídně pošel!“
„To bych vážně nerad,“ pravil vlk. „Kdo by chtěl mít díru do břicha? Raději ti ten trn vytáhnu! Kde ho máš?“
„V levém zadním kopytu,“ upřesnil osel a zvedl kopyto.
„Nic nevidím,“ hlásil vlk.
„Musíš se podívat zblízka!“
Ale sotva se vlk sklonil ke kopytu, osel vykopl takovou silou, že vlka omráčil. Chytrý osel nemeškal a upaloval domů do bezpečí.
Když se vlk probral z bezvědomí, tiše se odplížil do svého pelechu. Lízal se rány a velice se styděl, že se nechal napálit obyčejným oslem.

Ezopovy bajky. Přebásnil Jiří Kolář, Ilustrace Václav Hollar, vydalo Naše vojsko, 1957

Lev a osel  (Pavel Šrut)

Jeden osel si připadal náramně silný a rád by se přátelil ještě s někým silnějším. Tak se dostal do spolku se lvem.
„Budeme lovit spolu,“ navrhl mu. „Ty máš tesáky a spáry a já mám silný hlas. Vyplaším zvěř z úkrytu a budu ti ji nahánět rovnou do chřtánu.“
Lev spokojeně zamručel a dovedl osla k jeskyni, kde přenocovaly divoké kozy.
„Já se schovám tady v houští před jeskyní a ty mi kozy vyženeš,“ povídá.
Osel hned nadšeně souhlasil. Vpadl do jeskyně a začal hýkat tak silným hlasem, že kozy z úkrytu vypudil.
Lev všechny pohodlně pochytal a zadávil.
Osel vyšel z jeskyně a tuze se holedbal. „Neříkal jsem ti, že mám silný hlas?“
„Opravdu,“ odpověděl lev. „Kdybych nevěděl, že jsi osel, sám bych ze samé hrůzy utekl. Ale protože vím, že jsi osel – a navíc ještě vychloubačný osel – musím tě zadávit jako ty nebohé kozy!“
Osla chlubivost hned přešla. Začal hýkat silným hlasem o pomoc, ale nikoho nepřivolal.

: Skončil tak jako každý, kdo ztratí soudnost a dá se do spolku s nepřítelem.

Ilustrace Zdeňka Mézla k Ezopovým bajkám z roku 1975.

O lvu a oslu aneb Král zvířat  (Jiří Žáček)

Osel přišel za lvem a začal se vychloubat:
„Já bych měl být králem zvířat, protože mě se každý bojí!“
„Myslíš?“ usmál se lev, král zvířat. „Dokaž mi to!“
Osel ho zavedl na kopec a začal hýkat. Jeho hrůzostrašný hlas vyděsil nejen kachny, zajíce a srnky, ale i lišky, jezevce a vlky.  Celý průvod zvířat prchal z lesa pryč.
„Viděl jsi?“ pravil pyšně osel. „Všichni utekli, protože jsem jim nahnal strach!“
„Já se jim nedivím,“ přikývl lev. „Kdybych nevěděl, že to je hýkání osla, tvůj křik by vyděsil i mne. Ale protože to vím, nebojím se tě a zachovám se jako král zvířat.“
Skočil a bez váhání chlubivého osla zardousil.
Osel je osel a lev je lev, ale když se savanou valí stádo rohatých buvolů, i král zvířat jim uctivě ustoupí z cesty.

The post Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla first appeared on Čítárny.

Nedávno se mi opět dostala do rukou prvotina Jiřího Kahouna, svěží pohádky a bajky o zvířátkách. Jednotlivé příběhy vycházely ve Sluníčku a knižní vydání je i po tolika letech milé a vhodné pro předčítání dětem předškolního věku, nebo později i jako vlastní čtení pro malé školáky. Trochu mě udivuje, že se knížka nikde znovu neobjevila, a zůstala téměř zapomenuta.

Autor sám mezitím ušel kus cesty v tvorbě pro děti a nutno říci úspěšné, tím spíše by Pískací kornoutek zasloužil nejen připomenutí ale i nové vydání.

Pískací kornoutek | Jiří Kahoun | ilustroval Miloslav Jágr | vyd. Albatros, 1984
doplněno poslední vydání 2013, Albatros

Kniha vyšla v roce 2016 i ve francouštině.

Ukázka z knížky

Jak si chtěl bodlínek hrát
Malý bodlínek si chtěl hrát. Tak hodně, až skoro brečel.
„S kým si mám vlastně hrát?“ fňukal bodlínek a vydal se na cestu. Šel a potkal pejska.
„Pejsku, pojď si se mnou hrát,“ prosil bodlínek.
„Kdepak, pícháš,“ štěkl pejsek a běžel pryč.
„Tak s kým si mám hrát?“ naříkal bodlínek. Šel dál a potkal kočičku.
„Kočičko, pojď si se mnou hrát,“ zaprosil bodlínek.
„A na co?“
„Třeba na auta.“
„Tak to ne, na auta nehraju,“ mňoukla kočička a uháněla pryč.
Bodlínek se dal do breku. Posadil se na bobek a brečel a brečel.
Kolem šel malý ježeček a povídá:
„Bodlínku, pojď si hrát.“
„Já píchám,“ vzlykal bodlínek.
„To nevadí, já taky,“ řekl ježeček.
„Ale já si chci hrát na auta,“ vzlykal bodlínek.
„Já taky,“ řekl ježeček, „a na závodní.“
„Na závodní,“ rozesmál se bodlínek, „tak jo.“ A šli si hrát.

Hroší maminka je tatínek

Z vody vylezli hroší bráškové.
„Pojď si hrát na maminku a na tatínka,“ řekl první.
„Ale budu maminka,“ povídá druhý.
„A proč?“
„Protože nevím, kde mi hlava stojí. To je samé vaření, úklid a prádlo.“
„Jenže já chci být taky maminka.“
„Nemůžeme dělat dvě maminky.  Maminka jsem já a basta!“
„Tak já jsem tatínek a jdu se vykoupat.“ „S tebou je tedy hraní. Tak dělej radši maminku a já tatínka.“
„To by se ti tak líbilo,“ řekl první hrošík. „Já budu vařit, uklízet, prát, a ty nic. Tak to ne, kamaráde. Jsme oba maminky, a hotovo!“ Vzali si zástěrky a pustili se do práce. Vařili, uklízeli, prali a vzdychali: „Uch, to je práce. Až mě v kříži loupe.“ „Víš co?“ povídá druhý hrošík, „začneme dělat radši tatínky.
„Jak můžu dělat tatínka, když jsem maminka?“ „Jak by, dobře.“ A vlezli do vody. Sotva se potopili, přišla maminka a zavolala:
„Kluci!“ Ale nikdo se neozval. Musí se zeptat táty, kde jsou: „Táto!” A z vody vykoukly tři páry očí. Táta a hrošíci.

The post Pískací kornoutek. Svěží pohádky a bajky o zvířátkách Kahouna a Jágra first appeared on Čítárny.

Ivan Andrejevič Krylov (1768-1844), knihovník petrohradské knihovny, během svého života napsal víc jak 200 bajek, kterými se zařadil mezi velikánány světových bajek jako byl Ezop, Jean de La Fontaine, Kipling.  První sbírka bajek byla vydána v roce 1809.

Vydával dokonce satirické časopisy Počta duchov, Zritěl, Sankt – Petěrburgskij Merkurij, které byly velmi brzy zakázané carskou cenzurou. Napsal několik dnes už neznámých komických oper například Hadačka, Blrodina, Autor v předsíni, Šibalové.
U nás jeho bajky přeložil a ilustrovali je vynikajícím způsobem Zdeněk Mézl a Bohdan Lacina.

Ukázky…

Dva sudy
Dva vinné sudy spadly z vozu. V prvním je víno, v druhém nic než vzduch. Ten první kutálí se bez lomozu, ten druhý o to víc. Hřmotí a rachotí, až lidem slábne sluch. A mračna prachu víří. Chodci se v strachu krčí pod arkýři. Prchají slečny, utíká houf kluků. Tak prázdný sud natropil plno hluku. Plný byl tichý – ale užitečný.
Nesedej na lep, nechoď na ruku tomu, kdo dělá mnoho humbuku.
Když někdo koná vskutku velkou práci, žvaněním čas a sílu neutrácí.

Liška a osel
Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dříve zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je s ním velmi zle. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho osel nechal na pokoji. Osel odpovídá, že je stejně odvážný jako ostatní, a také ho pořádně kopl, aby poznal, jaká jsou oslí kopyta.

Lev a liška
Když liška prvně uviděla lva. Zdálo se jí, že zcepení z té hrůzy. Když podruhé je osud svedl brzy, byla už menší její obava. Když vzápětí se sešli potřetí, cítila se už v bezpečí a dala se s ním do řeči.
Tak člověk často před někým se klepe, než si ho prohlídne a pozná trochu lépe.

Vlk a beránek
Hladový vlk spatřil malého beránka, jak pije u potoka. Vlk potřeboval najít důvod, pro nějž by mohl beránka sežrat. Vymýšlí si, že mu beránek kalí vodu, že byl na něj jednou drzý, ale beránek mu jeho obvinění vyvrací. Vlk se rozzlobí a nehledá již jiná obvinění:,, Už tím jsi vinen, že mám hlad…,, říká beránkovi a odnáší si ho v zubech.
Ponaučení: Kdo je bohatý, mocný a silný, je vždy v právu – slabý a chudý se spravedlnosti nedovolá.

Orel a slepice
Orel, car ptactva létal ve velkých výškách a jednou se mu zlíbilo usednout na nízký plot nedaleko stodoly. Chvilku tam poseděl a pak přeletěl na vedlejší plůtek. Pozoroval slepice na blízkém dvorku. Proč každý orla tak chválí, vždyť přeletět z plotu na plot umím také, řekla jedna z nich. Orel s nimi na oko souhlasí, ale pokládá jim otázku, zda mohou létat jako on taky do oblak?
Ponaučení: U talentovaných lidí bychom neměli vyhledávat jejich chyby, ale ocenit jejich nadání a jejich činy.

Rybí tanec
Lev jel ohlédnout své království. Na břehu řeky uviděl rybáře, který si nad ohněm opéká ryby na pánvi. Ryby bolestí poskakovaly. Rybář mu vykládal, že ryby radostně tančí na jeho počest. Na otázku, jak se žije jeho poddaným, odpovídá rybář, že se mají jako v ráji.
Ponaučení: Car se dal oklamat svými úředníky a netušil, jak se doopravdy žije jeho poddaným.

Osel
Rolník měl osla a byl s ním spokojen. Aby se osel nezatoulal, pověsil mu na krk zvonec. Osel byl velmi pyšný, domníval se, že má něco jako úřad. Dříve se klidně chodil pást do ovsa, do pšenice a do vojtěšky a nikdy ho při tom nenachytal. Teď ho každý slyšel, sedláci ho vyháněli holí a posílali na něj psy. Všude ho čekají jen rány.
Ponaučení: Malý zlodějíček a podvodník se snadno přehlédne. Jakmile má však řád nebo vysoký úřad, je všem na očích a nic mu neprojde.

Mravenec
V mraveništi žil velký mravenec, silný, uzvedl i zrnko ječmene, nebál se ani pavouka. Všichni ho chválili a jemu stoupá sláva do hlavy. Rozhodl se, že předvede svou sílu ve městě. Když jel kolem sedlák s fůrou sena, vlezl mravenec do sena. Myslel, že až dojedou do města, bude se mu každý obdivovat. V seně ho však nikdo neviděl, ať se snažil předvádět sebevíc. Postěžoval si psovi, že u nich v mraveništi by se na jeho sílu přišli všichni podívat.
Pes na to odpoví: „Co doma k slávě stačí, svět ještě neomráčí.“

Statečný osel
Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dřív zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je sním velmi zle. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila, a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho osel nechal na pokoji? Osel odpoví, že je stejně odvážný jako ostatní a také ho pořádně kopl, aby poznal, jaká jsou oslí kopyta.
Ponaučení: Zbabělci si netroufnou na toho, kdo je právě u moci. Jestliže se však jeho osud změní, dovolí si na něj nejslabší a nejhloupější.

The post Bajky Krylova s dřevoryty Zdeňka Mézla a Bohdana Laciny first appeared on Čítárny.

Autorka původních příběhů o vílách, paní Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy (1650–1705) zažila za svůj nedlouhý život plno dobrodružství a dozajista patří k zajímavým postavám století Ludvíka XIV. Narodila se kolem roku 1650 v Normandii v rodině nižší šlechty. Dostalo se jí tehdy běžné klášterní výchovy a základního vzdělání.

V patnácti letech ji provdali za třikrát tak staršího šlechtice, jehož navíc provázela nevalná pověst hazardního hráče a smilníka. V následujících třech letech mu porodila tři děti. Ještě před jejími dvacátými narozeninami došlo k prvnímu ze skandálů, které ji pak provázely po celý její život.
S pomocí své matky a dvou šlechticů, zřejmě milenců, obvinila svého manžela z úkladů proti králi. Proces se ale obrátil proti ní, oba šlechtici za křivé svědectví zaplatili hlavou a baronka d’Aulnoy musela i s matkou utéct do Španělska, kde strávila několik let, než se odstěhovala do Anglie. Za údajně špionské služby pro samotného krále Francie jí nakonec byla udělena královská milost a po téměř dvaceti letech se mohla vrátit zpátky domů. V roce 1690 se usadila v Paříži, založila si literární salon a brzy začala publikovat.

Paříž byla svými literárními salony vždy proslulá. Ženy z aristokratických kruhů zakládaly literární salony v 17. století poměrně často.
Bylo jim tehdy stále ještě odpíráno vyšší vzdělání, rodiny je nutily do předem domluvených sňatků a jejich hlavní úlohou bylo rodit děti. Muži a ženy, jejichž kontakty byly jinak ve společnosti omezovány jak tématy konverzace, tak postavením, se najednou mohli právě v salonech volně setkávat. Společně probírali problematiku manželství, lásku, touhu žen po finanční a fyzické nezávislosti a možnosti jejich přístupu ke vzdělání. Při diskusích v takovéto uzavřené společnosti se ženám dostávalo žádané podpory. Ženy toužily nejen po lásce, něžnosti a rovnoprávných sňatcích, ale chtěly konečně mít možnost projevit svou inteligenci a talent.

Stále více žen se proto věnovalo literatuře a jejich přičiněním vznikaly příběhy, rodila se poezie i divadelní hry.
Jednou z oblíbených salonních aktivit byla mluvní cvičení, při kterých bývali účastníci vyzýváni, aby se sami pokoušeli převyprávět staré příběhy či nově zpracovat dávná témata. Nikdo už nechtěl mít za vzor řeckou a římskou kulturu, přednost se dávala původním francouzským námětům. Ženy začaly psát o sobě a svém nelehkém údělu. Hrdinkami jejich děl se staly mladé ženy šlechtického původu, které se musely podrobovat svým otcům, svým panovníkům, svému úzce vymezenému postavení.

Baronka d’Aulnoy byla jednou z prvních žen, které s takovými příběhy vyšly na veřejnost.
Za zakladatele tradice tohoto typu francouzské prózy, z níž se vyvinuly pohádky, je považován její mnohem známější současník Charles Perrault, jehož Pohádky matky husy si vydobyly světovou proslulost. Ve stejné době se objevily i příběhy baronky d’Aulnoy. Oba tvůrce, Charlese Perraulta i baronku d’Aulnoy, lze považovat za pokračovatele slavného bajkáře La Fontaina. I ten ve svých bajkách skrytě kritizoval život u dvora, intriky, závist, boj o moc a celou francouzskou společnost 17. století.

Baronka d’Aulnoy mezi roky 1696 a 1699 vydala celkem osm svazků příběhů o vílách, které už obsahovaly nejslavnější příběhy jako Modrý pták, Dobrotivá myška, Ovčí král, Zlatá ratolest, Belinda a Cyprián či Květináč s karafiáty.
Autorka vychází z prostředí, které jí bylo blízké. Děje se odehrávají ve zdech královských paláců, v krásných zahradách, ale i v exotických dálavách, kde až oči přecházejí nad nádhernými šaty a drahými šperky či bohatě prostřenými tabulemi s těmi nejvybranějšími lahůdkami. Významné místo v nich ale zaujímají i city jednotlivých hrdinů. Baronka d’Aulnoy klade důraz na vykreslení nelehkého postavení žen, dokáže barvitě vylíčit jejich způsob uvažování a často je nepřímo ponouká k tomu, aby se nebály vzít osud do svých rukou. Příběhy jsou vyprávěny uvolněně, s často překvapivým realismem až krutým výsměchem. Ženské charaktery postav jsou velmi pestré, přičemž mnohdy největším nepřítelem ženy bývá jiná žena. V téměř každém příběhu vystupují víly, které jako nadpřirozené bytosti mohou leccos ovlivnit, v dobrém i ve zlém.

Někomu by se mohlo zdát, že líčení baronky d’Aulnoy jsou až příliš realistická a krutá,
avšak život žen v 17. století nebyl v ničem jiný a ona jako první dokázala strhnout líbivé pozlátko z představ o záviděníhodném životě princezen a královen. Na svou dobu to byl velmi odvážný počin. Baronka d’Aulnoy při svém vyprávění dokázala skvěle využít své vlastní zkušenosti z nepovedeného, vynuceného manželství i z dobrodružného cestování po cizích zemích. Její popisy přírody jsou barvité a neznámá krajina je často obydlená nejrůznější divokou zvěří, někdy i v rozporu se skutečností. Je zcela v logice dění, že mužské postavy příběhů baronky d’Aulnoy nejsou zdaleka tak výrazné a plné emocí jako postavy ženské.

Je také na místě si připomenout, že původní podoba příběhů se nehodila pro děti ani vzdáleně, a proto byly tyto „pohádky“ v dalších stoletích častokrát a v mnoha jazycích adaptovány.
Překladatelka vycházela z anglické adaptace, jež se od originálu liší právě významnou snahou o přiblížení těchto dávných příběhů dětskému čtenáři, aniž by jim však ubrala na jejich autentičnosti. I dnes z nich dokážeme snadno vyčíst, jak ženy prožívají své vztahy, co je dokáže naplnit štěstím, proti čemu se nesmí bát bojovat a také že je někdy nutné i leccos obětovat.

V království mocných víl | Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy | ilustrace Jindra Čapek | Vydala Euromedia, 2011

The post Baronka d’Aulnoy byla před 300 lety úspěšnou pokračovatelkou bajkaře La Fontaina first appeared on Čítárny.

Bájky, ktoré prežili stáročia, sa nám aj dnes prihovárajú s rovnakou naliehavosťou ako v časoch antiky. Ich nesmrteľnosť spočíva predovšetkým v pravde. Drobné príbehy o zvieratách a ľuďoch odhaľujú chamtivosť, lenivosť, násilie, klamstvo či iné ľudské chyby a v ponaučeniach ukrývajú životnú múdrosť mnohých generácií ľudského druhu, ktorý sám seba označuje ako “človek rozumný”. Bájky sú dôkazom, že ľudia sú v mnohom stále rovnakí a pri všetkej rozumnosti… nepoučiteľní.

Ezopove bájky v podaní Pavla Šruta sprevádzajú humorné ilustrácie Miloslava Jágra a sú skvelým čítaním pre malých i veľkých.

Ezopove bájky / Prerozprával: Pavel Šrut / Ilustroval: Miloslav Jágr / www.buvik.sk

Ukázka z knihy…

Labutia pieseň

Jeden cudzinec prišiel odkiaľsi, kde nepoznali labute. Natrafil na človeka, ktorý mu bol ochotný labuť predať.
— Je to vzácny vták, — dozvedel sa. Labuť si človek chová nielen na okrasu, ale aj preto, aby sa potešil jej krásnym smutným spevom.
Cudzinec labuť s radosťou kúpil a priviezol domov, do svojej záhrady s jazierkom. Labuť ani raz nezaspievala, ale cudzinec sa nehneval. Vedel, že aj človek musí mať na spev správnu náladu a príležitosť.
Raz k nemu prišla vzácna návšteva a chcel sa jej zavďačiť čímsi neobyčajným. Šiel teda k jazierku po labuť, pretože si myslel, že práve teraz je tá správna príležitosť, keď by sa mala pochváliť svojím umením.
No labuť gagotala ako hus. Na spev sa nedala uprosiť. Bola z toho hanba a cudzinec na labuť zanevrel.
Po čase ho zobudil krásny smutný spev. Labuť umierala a smutnou piesňou sa lúčila so životom.
— Bol som to ja ale hlupák, — pomyslel si cudzinec.
— Keby som jej namiesto prosenia vtedy pohrozil nožom, iste by mojim hosťom zaspievala.

Pozor na tých, ktorí prídu s hrozbou,
keď nepochodia s prosbou.

Voľba kráľa zvierat
V jednom nádhernom kraji si zvieratá volili kráľa. Vyberali dlho a veľa uchádzačov o kráľovský trón už z rozhodovania vypadlo.
Ťava preto, že bola dobrá, vlk preto, že bol zlý, sup pre mrzký vzhľad, páv pre okatú krásu, jeden pre to a ďalší pre tamto.
Nakoniec ostali iba tí najsilnejší a najstatnejší – lev a slon. Polovica zvierat hlasovala za leva a druhá polovica dávala prednosť slonovi.
Bolo to veru ťažké rozhodovanie. Najprv veľa kriku, ale keď sa misky váh ustálili zarovno, lebo na každej z nich bol rovnaký počet hlasov, zrazu nastalo veľké ticho. V tom tichu sa z ničoho nič ozvalo bzučanie komára.
Komár celý snem prespal, lebo dobre vedel, že svojím slabým hláskom aj tak o ničom veľkom nerozhodne. A teraz, rozospatý, vletel levovi rovno do ucha. Lev sa zľakol a rozbehol sa ako zajac, pretože lev je síce silný a statný, ale s komárom si neporadí.
To rozhodlo. V tej chvíli boli všetci za slona. Aj jedno malé prasiatko, ktoré sa k nemu rozbehlo a naradostene kvičalo. Ibaže slon sa vyľakal a pustil sa do behu rovnako ako predtým lev, lebo slon je síce silný a statný, ale prasiat sa štíti a neznáša, keď kvičia.
Tak sa stalo, že v tomto nádhernom kraji zvieratá kráľa nemajú, aj keď nahlas to nepovedia a radšej to taja.

Niekedy môže aj tá najmenšia
prekážka veľké veci prekaziť.

Ilustrace Miloslava Jágra

The post Světové Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině first appeared on Čítárny.