Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.

S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.
U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa,
zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu.
Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování.

Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako Petr Fischer, používání vulgarit dokonce u Banga veřejně obhajuje.

Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on.
Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident.
A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení.

Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o)

O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde.
Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.

UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?
Jindřich Rajchl

Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila.

Adam Coubal usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!!
Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.
Kvůli němu ji nikdy nepozná.

Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest.

Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina Bednářová za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. 

Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí.

A to už ani nemluvím o Tomášovi Čermákovi, jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo.
Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů.

Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.

Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy.
Přesto on do vězení nemusí.

Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!!

The post Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice first appeared on Čítárny.

Musíš se s těmi lidmi sžít, musíš je trochu poznat a oni musí poznat tebe… pak se teprve zakecáte… to je to, co dělá knížku knížkou… jinak by to nemělo cvek. Uvažovalas´ někdy o tom, co to je, když ti lidi někde v Tramtárii řeknou, že jseš jejich člověk? Pak to začneš vidět jejich vočima, pak už to nejsou jen domy a pamětihodnosti, ale život, takovej obyčejnej život, a ten ty města dělá.

Miroslav Šašek / To je Paříž
První ze série slavných obrazových průvodců po světových metropolích.
Paříž, to nejsou jenom pamětihodnosti, ale zejména její obyvatelé: domovnice „consierge“, jejich kočky, drobní trhovci, umčlci všichni ti Dupontové sedící v cafe-barech a také zahrady plné dětí…

Miroslav Šašek / To je Londýn
Saze, kouř, mlha, déšť, obloha je jako mokré prostěradlo…

Miroslav Šašek,
jeden z nejslavnějších českých emigrantů, světoběžník, malíř a ilustrátor, je u nás v Čechách téměř neznámý.

Původním povoláním architekt odešel z Československa v roce 1947 studovat do Paříže, odkud se už domů nikdy nevrátil. Později působil několik let jako redaktor Svobodné Evropy v Mnichově.

Na sklonku padesátých let nabídl londýnskému nakladatelství Allen první knížku z řady slavných ilustrovaných průvodců pro děti This is… To je Paříž.
Jak se nechal slyšet: kreslil „Paříž jednou docela jinak… Paříž takovou, jaká skutečně je. Jakou jsem ji viděl, když jsem tam poprvé přijel, a jak ji vidím i teď…“ Podle svědectví jeho redaktora se na knize nemusela měnit ani čárka a putovala rovnou do tiskárny.
This is Paris s jeho ilustracemi i textem vyšla v Londýně roku 1959, brzy poté i v nakladatelství McMillan v New Yorku. Po Paříži následovaly další metropole a státy.

Kniha This is Paris vyšla v roce 1959. Následují knihy o Londýně (1959), Římě (1960), New Yorku (1960), Edinburgu (1961) , Mnichově (1961), Benátkách (1961), San Francisku (1962), Izraeli (1962), Cape Canaveral (1963), Irsku (1964), Hong Kongu (1965),  Řecku (1966), Texasu (1967), OSN (1968), Washingtonu D.C. (1969), Austrálii (1970) a historické Británii (1974).
{youtube}aXKJZcpFRGU{/youtube}
Knihy z řady This is… přinesly svému autorovi řadu ocenění, mimo jiné zápis na čestnou listinu IBBY (1979).

Šaškovy knihy byly s úspěchem překládány: vycházely v desetitisícových nákladech ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, Jižní Americe, Japonsku i ve Skandinávii a přinesly svému autorovi řadu ocenění. Od roku 2003 vycházejí jejich reedice a Šaškovy knihy dnes zažívají celosvětový návrat.

Vydává BAOBAB
http://www.sasekfoundation.eu/

The post To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška first appeared on Čítárny.

Nové vydání předposlední ze série autorských bilderbuchů malířky a spisovatelky Daisy Mrázkové  Co by se stalo, kdyby… vychází v nové grafické úpravě a díky současným technickým možnostem i s lepšími reprodukcemi.

Daisy Mrázková se umí skutečně  podívat na svět dětskýma očima: tuto velkoformátovou knížku, jak sama říká, věnovala dětem, které ještě neumějí číst a jejich rodičům  ke společnému prohlížení obrázků  a povídání nad knížkou.
Má to být vlastně nenásilná výchova ke čtenářství skrze jednoduché zvědavé dětské otázky: Co by se stalo, kdybych šel do města bez kabátu… Co by se stalo, kdybych měl své letadlo, Co by se stalo, kdybych byl malý jako mravenec, Co by se stalo, kdybych vlezl do jeskyně…. a autorka odpovídá civilními fantaziemi i kresbami a barevným sněním. Prochladl bych a dostal rýmu, musel bych ležet v posteli a přečetl bych mnoho knih, Letěl bych, kam bych chtěl, nad mraky a všude …. Všecko bych si krásně zblízka prohlédl… Knížka Diasy Mrázkové je právě taková: můžete si ji krásně zblízka prohlédnout a uvidět spoustu krásných věcí.

Řada jedenácti autorských knih malířky Daisy Mrázkové, které vycházely na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech ve státním nakladatelství Albatros patří k tomu nejlepšímu, co na poli dětské knihy v druhé půlce dvacátého století vyšlo.
Daisy Mrázková v nich geniálně skloubila abstraktní křehký svět svých maleb a kvašů s drobnou perkovou, jakoby klasickou anglickou kresbou a textem na pomezí poezie a prózy. Její knihy jsou dětmi milovány, protože dokázala jednoduše vyprávět velká témata: přátelství, smutek, opuštěnost, dobrotu, radost, starat se o malé věci, kterých si dospělí většinou nevšímají a ukazovat to vše skrze blízké malé příběhy a motivy: nalezeného medvídka, o kterého je potřeba se postarat, procházky, zvířata, otázky i rodinné historky.

Daisy Mrázková (*5. 5. 1923 v Praze)
Je malířka a spisovatelka. Studovala na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Antonína Strnadela v letech 1943–1944.
Jako výtvarnice se účastnila řady výstav. Spolu s manželem byli členy výtvarné skupinyUB 12.
Věnovala se olejomalbě, od roku 1962 též dětské literatuře a ilustrování knih pro děti,později převažovala v její tvorbě perokresba, kresba barevnými tužkami a vdevadesátých letech malba vaječnou temperou.
Vystavuje od roku 1958. Je členkou Umělecké besedy.
Její literární díla jsou přeložena do slovenštiny, angličtiny, němčiny, japonštiny,litevštiny a slovinštiny.
V 70. letech se stala průkopnicí žánru bilderbuchu pro děti. A životním osudem zůstává spjata se svým manželem, malířem Jiřím Mrázkem (1920–2008).
Více… Mrázková Daisy

The post Co by se stalo, kdyby… Daisy Mrázková v novém baobabském kabátě first appeared on Čítárny.

V roce 2012 vydalo nakladatelství Baobab další reedici z roku 1980 této vynikající autorky Co by se stalo kdyby, v roce 2009 to byla novinka Píseň mravenčí chůvy, v roce 2007 to byly knížky dvě Můj medvěd Flóra a z nakladatelství Grantis knížku Haló, Jácíčku a v roce 2005 dvě literární ukázky ve výboru Gabriela Dubská dětem). Další čtyři reedice připravil Grantis od roku 2002. Je to málo nebo moc u tak skvělé autorky pro děti? Obě knížky, které zde připomínáme, jsou půvabné a „zvířátkové“. V obou se prolíná lyrika s epikou. A v obou autorka na osudech zvířátek seznamuje nejmenší čtenáře se světem kolem sebe, se základními otázkami života.

První z nich je knížka Slon a mravenec, kterou vydalo nakladatelství Grantis. Je to příběh o protikladech, toleranci a o lásce. České národní pohádky jsou obydlené princeznami a chasníky, ale i trpaslíky a obry. Tady ale není nikdo takový.

Hlavními hrdiny knížky jsou veverka, slon a mravenec, kteří žijí společně v jeskyňce a jejich soužití není vůbec snadné. Vždyť jsou každý tolik jiný! Ale přesto: “Poslyš, veverko, řekla jednou veverce jiná veverka, copak je tohle za hospodářství, ten slon je pro tebe moc velký a ten mravenec je přece pro tebe moc malý, odstěhuj se od nich! Ale veverka řekla: Co tě napadá, co bych si bez nich počala, vždyť já je mám  ráda!”

Druhá z knížek vypráví obrazem a slovem příběh “druhého života” jednoho odhozeného plyšáka a jmenuje se Můj medvěd Flóra.
Hlava mu sice visí na poslední nitce, má natržené ucho, je zoufale špinavý a mokrý, ale autorka svěří Flóru do náruče rodiny, v níž mají všichni velké pochopení: jednak pro krásy starého světa a jednak pro dětskou fantazii. Právě ta uvede do pohybu příběh, respektive sled situací, v němž se hračka navlečená do komických růžových šatiček a s prvorepublikovou hučkou na hlavě, stane málem plnoprávným členem domácnosti – nejen že se koupe ve vaně a suší u topení, ale nechá se krmit buchtami a jablky, drnká na kytaru, čte z knížek, zasněně si prohlíží mapu Austrálie, kde se vesele prohánějí její předobrazy.
A jednoho dne dokonce rodiče vyloví ze schránky dopis, jehož adresátem je právě Flóra. To je důvod k cestě: z garáže se vyveze bílý trabant, tatínek půjčí medvědovi na chvíli řízení a “Flóra šněruje”.

Autorka Daisy Mrázková sice příběh, prvně vydaný Albatrosem v roce 1973, určila dětem od čtyř do šesti, ale v jejím výtvarném rukopise se nezapře zkušenost s malířským světem “dospělých”: a to jak v barevnosti a tvarosloví, tak v některých motivech.

Daisy Mrázková / SLON A MRAVENEC / Ústí nad Orlicí : Grantis, 2007. 2. vydání (1. vyd. Albatros, 1982)

Svět hrdinů Daisy Mrázkové, mimochodem v 70. letech jedna z průkopníků žánru bilderbuchu u nás, je křehký, plný drobných událostí.
Věci mají své osudy, které jsou dětskými hrdiny prožívány intenzivně jako jejich vlastní. Z každého příběhu je cítit lidská účast, vztah k věcem, přírodě, lidem. Autorka objevuje v dětech to vzácné, co se pak časem a věkem zasouvá na dno lidského nitra: něhu, cit, touhu po volnosti, smysl pro čest a spravedlnost. Svým čtenářům se nepodbízí, jen jim vypráví, sděluje, učí je vidět, slyšet, cítit a rozumět. Svými knihami jakoby hledala cestu z citové chudoby dnešního světa.

Daisy Mrázková / MŮJ MEDVĚD FLÓRA / Praha : Baobab, 2007. 3. vydání (1. vyd. Albatros, 1973)

The post Neobyčejný medvěd Flora, slon a mravenec. Oblíbené zvířátka Daisy Mrázkové first appeared on Čítárny.

Je tolik zvířat. Každé jiné. Každé jinak vypadá, jinak běhá, jinak voní (nebo nevoní, jak chcete). A každé taky jinak spí. A sny? Možná že i ty má každé zvíře jiné. Ale možná jsou to stejné sny, jaké máme všichni a které si vždycky večer půjčujeme. Dobrou noc.

Atlas spících zvířat s ilustracemi čerstvé absolventky VŠUP Marie Štumpfové a texty kmenového autora Baobabu Jiřího Dvořáka. Knihu přeložila do japonštiny Yuko Kimura v roce 2017.

Jak zvířata vypadají, co dělají, co potřebují, na co myslí v čase spánku a čerpání sil?
Některé spí pořád a některé skoro vůbec, jedno spí pod vodou a jiné na jedné noze, jedno ve sněhu a jedno v horké poušti… Knížka navazuje na oblíbený „žánr“ zvířátkových leporel a obrací se k nejmenším čtenářům, kteří mají v nabídce současných knih pro děti omezený výběr. Vybízí také rodiče a učitele k interaktivní hře a otevírá jim i dětem prostor k přemýšlení: proč lidé a zvířata spí, co je to odpočinek, jak a kde žijí jednotlivá zvířata a k čemu jsou užitečná…

Jak zvířata spí / Jiří Dvořák / ilustrace Marie Štumpfová, vydal Baobab, 2014
Knihy nakladatelství Baobab si můžete koupit na www.gplusg.cz.

The post Jak zvířata spí. Úspěšná kniha Baobabu pro děti vyšla také v Japonsku first appeared on Čítárny.

Nakladatelská a tvůrčí činnost Juraje Horvátha a jeho ženy Terezy je na poli knih pro děti a mládež skutečným pojmem. Spoluzaložili významné nakladatelství Baobab, jehož knihy vyhledávají všechny generace čtenářů, a navíc dostávají mnohé domácí a zahraniční ceny. V posledních letech organizují například stále se rozvíjející festival Tabook.

Juraji, měl jste loni životní jubileum. Pokud shrneme vaše role, jste výtvarným umělcem, učitelem, nakladatelem, organizátorem festivalu Tabook, spolupracovníkem Galerie výtvarného umění v Chebu a také máte početnou rodinu. Je zřejmé, že v životě příliš nezahálíte. Odkud pocházíte? A jaký zážitek ve vás probudil směřování k výtvarné tvorbě?

J: Narodil jsem se v Bratislavě a vyrůstal v Devínské Nové Vsi. Devínska byla ves (už několik desítek let je součástí města), neplést s Devínem, ten má hrad a je nad soutokem Dunaje a Moravy. A to, co mě směrovalo k výtvarnému umění a knize, nebyl okamžik, ale celé dětství — rodiče jsou výtvarníci, rodný dům je zaplněn jako vetešnictví. Určitě však pro mne byla určující srážka s tím, čemu se souhrnně říká alternativní kultura — první koncert Bez ladu a skladu, sklepní výstavy, Tom Waits, bratislavští kamarádi a pak nekonečné jízdy vlakem z domova na střední školu, to bylo sedm set kilometrů, a jezdím pořád, v současnosti mezi Prahou a Táborem…

K ilustraci, nebo lépe řečeno ke knize mne s nadsázkou nasměrovala střední sklářská průmyslovka. Uvědomil jsem si, že nechci být pouhý řemeslník, že mne nezajímá forma bez ducha a že ve výtvarném umění mám rád i příběh.

Brusič skla se ze mne nestal, i když jsem tam odmaturoval. Chtěl jsem do Prahy, tak jsem se hlásil na UMPRUM i na Akademii ke Kokoliovi, jak to dopadlo, víte…

Máte vazbu na slovenskou ilustrační nebo knižní scénu?

J: Přirozeně. Na Tabooku a v naší dnes už exgalerii vystavovali Palo Čejka, Tomáš Klepoch a Daniela Olejníková. Daniela teď pro nás ilustruje Havětník Jiřího Dvořáka, který vyjde paralelně slovensky v bratislavském Artforu. S Tomášem Klepochem, Palem Čejkou a Janem Čumlivským jezdíme na Banskou Stanici, kde sídlí kulturní úderka Svätopluka Mikyty, tam se oddáváme létu a linorytu. Ostatně právě teď vychází v Revolver Revue blok věnovaný pracím Pala Čejky. Baobab měl výstavu v ASILu, jezdíme na BRAK a Artforum a Bagala zase jezdí na Tabook. Sleduji s radostí, jak dělá knížky Palo Bálik. Moje vazba je určitě silnější k scéně výtvarné než k té specificky ilustrační.

Na co se zaměřujete ve své volné tvorbě?

J: Na to, čemu se říká volná tvorba, nemám příliš času, jsem nevolník knihy — dávám do kupy knížky, pomáhám jim na svět i na UMPRUM, organizuju věci, domýšlím. Když mám čas, tak si jen tak kreslím a tisknu — naposledy z papíru a lina opracovaného skoblinou. Motivy — co mne obklopuje: les, kávovar, děti, vše zjednodušené, stylizované. Ale jsem už tak přezaměřený, že se těším, až se čas uvolní a budu malovat. Na stará kolena chci malovat — bohatě malovat.

A nyní k ilustraci — pokud vím, máte blízko k „punkové“ kultuře. Soudím tak podle výběru vzájemně souznících autorů. Jste například dvorním ilustrátorem Jáchyma Topola a Jaroslava Rudiše.

J: Ale ne, to je jenom taková stylizace — říkám tomu punk deco. Já mám rád i to měšťanské art deco, ale i tu každodenní špínu. Topol se už dlouho neozval a Rudišovy knihy jsou už pro konzumenty, takže musejí být levné a bez ilustrací nebo celkového konceptu, a proto na nich už nedělám. A k té punkové kultuře — rozhodně to není tak, že opovrhuju vysokou kulturou, královnou a tak dále, nikdy jsem nebyl pankáč, ale samozřejmé to nasrání na konzumní společnost, maloměšťáckou zaprděnost a na kariérismus někdy sdílím; na druhé straně se obávám, že ti klasičtí pankáči si bezohlednost pěstovali. Takže ne „Sex, Drugs & RnR“, ale „Kids, Books & RnR“. Drogy až na stará kolena, až po tom malování.

Knihkupectví Baobab Praha / Krymská 29 / Praha – Vršovice
Otevřeno: pondělí – pátek    11-18 hodin / sobota 11-15 hodin / www.facebook.com/baobabpraha

V tvorbě pro děti vypravujete zejména graficky téměř všechny tituly v Baobabu. Sám také ilustrujete. Jaký máte estetický názor na to, jak má kniha pro děti vypadat? Můžete mi jej přiblížit?

J: Já jsem pro různost — nemám na to jeden názor. Zajímá mne původnost — opravdovost, jestli chcete. Ale i dobře řemeslně zpracovaná žánrová věc. Ilustrace má tolik podob a tolik možností k upotřebení… Velice rád bych, aby mne ještě něco překvapilo, nebo aby bylo něco uděláno fascinujícím způsobem. Zajímá mne i drobnost, bezprostředně podaná. Mám rád, když z knihy čiší jednota, když ilustrace není zahlcená. Nemám rád prefabrikované, opulentní nebo pouze na efekt udělané věci. Nemám rád opajcované, nanicovaté ilustrace… vypěkněné a přepoetizované formy… Než estetickému názoru dávám přednost cviku a citu, nebo bezprostřední radosti! Chcete, abych přitlačil?

Klidně přitlačte, co vás třeba nejvíce štve?

J: Knížky s pitomými ilustracemi to nejsou, ty můžete vyškubnout. Obrazy svěsit. Papír odvézt do kontejneru. Horší jsou zmrzačená města, plastová okna, do roviny srovnané fasády i náměstí, ulice ucpané auty a navrch debilní sochy. Někteří lidé budou kvílet v pekle, respektive oni si ho už udělali. A pak tady máme školy — jak se dnes vede výtvarka, ale i hudebka na základkách? Jako nějaký doplněk stravy, jako podvod, bez zájmu a vhledu. A děti se nudí — přitom svět umění je tak krásný, ale bohužel nám vládnou inženýři a manaŽERská logika. Ta litanie by mohla zabrat celé vydání Hosta, tak toho raději nechám…

Co jste naposledy ilustroval? Jak vás dílo zaujalo?

J: Ilustroval jsem Muže z hodin od Vratislava Maňáka. Bylo mi potěšením udělat obyčejnou knihu, která vypráví příběh zasazený do belle époque. Text má pěkný rytmus, tak snad jsem ho nerozhodil. To byla poslední kniha, ale poslední ilustrace, respektive obrazová stavebnice, kde písmo a picto tvoří jeden celek, byla páteří loňského vizuálního stylu jihlavského festivalu, o který se po této stránce starám již patnáct let. Tam ilustrace expanduje i do veřejného prostoru, přeleze na plakáty, tašky, trika, pásky a na knihy taky. Festival je určen otevřenému zkušenému publiku, což mi umožňuje hrát s ním zajímavé hry…

Terezo, jak se díváte na současnou úroveň knih pro děti? Můžeme znát váš názor na zdejší tvorbu, ale i na francouzskou produkci? Jako romanistka se jí v nakladatelství  Baobab také věnujete.

T: Ve světě, a to zejména v Evropě, vychází spousta krásných knih, spousta knih prostředních, ale dobrých, také mnoho průměrných knih, miliardy tun odpadu, knih, které by žádné dítě do ruky nemělo brát, a ne mnoho opravdových zázraků. Když se procházíte festivalem dětských knih v Boloni, tohle všechno tam najdete. Pokud máte oko, rychle přijdete na to, že opravdu špičkových nakladatelství je v každé zemi jen několik málo. Když se dobře rozhlížíte, poznáte, co ve světě letí, že kvalitní knihy pro děti také podléhají malým uměleckým módám a že se v té oblasti točí jen pár skutečně zajímavých jmen.
V Česku je ta situace stále trochu zvláštní, literatura pro děti tu kvetla vždy — ve třicátých letech jako by bylo povinností každého autora udělat nějakou skvělou knížku pro děti, od padesátých let do roku 1989 byla dětská kniha vždy masivně dotovaná a vznikaly, zvláště v dobách uvolnění, nádherné věci. Pak to bylo na dlouho utnuté, jako by všichni měli jiné starosti. Dnes se zájem o kvalitní dětskou knihu pomalu vrací. Začínají vznikat zajímavé věci, etablují se nová malá nakladatelství. Jen škoda, že ta kvalita je stále víc vidět u nakladatelství malých než u těch velkých.

Ale výjimky tu už jsou. Ještě bych ráda řekla pár slov k podzimnímu týdennímu festivalu nakladatelů pro děti v Montreuil, protože jsme se právě vrátili z Paříže. Je to dnes obrovský festival, který ale začínal skromně s padesáti nakladateli pod stany na předměstském náměstí. To, co ve Francii funguje, je propojení nakladatelů, knihkupců, učitelů a knihovníků. Je to opravdu jako ve snu. Procházíte festivalovou výstavou a vidíte během toho deset učitelek, každou s hordou divokých dětí, které zapáleně a se zájmem provází děti výstavou. Mluví o vystavených obrázcích, jejich autorech a knížkách. Poslouchala jsem je a říkala si, že bych to líp neřekla, že by to možná líp nezvládli ani sami autoři… Tisíce návštěvníků, školní výpravy, které se prostě nasvačí v rohu a pak se derou ke knihám, nakladatelé sami stále u svých knih, v rozhovorech, v akci…
Pak je pondělí věnované knihovníkům a knihkupcům. Jeden nakladatel mi vyprávěl, jak ho vždycky bolí ruka, protože se na něj sesypou tihle profesionálové a chtějí se s ním pozdravit, připomenout mu, že má přijet nebo kde se naposledy viděli, žádají ho o informace, rozhovory…
Pak jsou autogramiády, je jich tak čtyři sta během těch pěti dní: autoři pokorně sedí na stáncích svých nakladatelů a kreslí do knih, vpisují autogramy (Timothée de Fombelle tam například podepisoval deset hodin v kuse, protože jeho nová kniha vyhrála cenu Pépites za evropský román roku), povídají si se čtenáři, pracují pro své knížky…
A to nemluvím o programu a celoročním angažmá organizátorů. Jejich zásadním a největším cílem je, aby dětem předali svou lásku ke knihám. Jasně že taky chtějí prodávat, ale je v tom zkrátka vidět velká vášeň.

Tabook 2014 v Táboře

A jaká zajímavá nakladatelství ze světa byste mohli jmenovat? Nebo jinak — jak si na Tabook vybíráte zahraniční hosty?

T: My hledáme malé zapálené nakladatele, kteří si razí svou vlastní neokoukanou cestu, a pak také profíky, kteří jsou ve světě autorských a obrazových knih jako doma. Corraini z Itálie, Media Vaca ze Španělska, Thierry Magnier a Albin Michel z Francie, Dwie Siostry a Wytwórnia z Polska, Magikon z Norska… Teď jsem vyjmenovala ty, kteří byli na Tabooku, ale je jich mnohem, mnohem víc…

A marketing? Vašeho nakladatelství? Festivalu Tabook?

T: Výstavy, setkávání, slavnosti — jako každoroční Baobabí léto — a Tabook, festival kvalitních malých nakladatelů. Šíříme zkrátka lavinovitě to, co máme rádi, a nesnášíme slovo marketing. Tabook je prostě místo, kde se má protnout odborná veřejnost, čtenáři a nakladatelé a společně mají prožít dva dny nabité kulturou všech možných kategorií. Je to místo setkání, zastavení, ale také formulování názorů a právě té osvěty. Vše je dobře popsáno na webu, alespoň myslím, adresa je: www.tabook.cz .

Také se podílím na některých aktivitách Svazu českých knihkupců a nakladatelů, zejména jeho dětské sekce a České sekce IBBY. Mám velmi dobrou zkušenost s knihovnami, ale zatím je obtížné vniknout s novou tvorbou do škol. Existují samozřejmě osvícení učitelé, ale je jich menšina. Jak se vám daří prosazovat tyto osvětové aktivity na Tabooku nebo jiných akcích?

T: Ano, souhlasím, je to těžké. Čeští učitelé nechtějí pracovat s literaturou, nechtějí často pracovat nad rámec, jedou striktně podle čítanek a stále nechávají děti biflovat… Přitom je to ohromný nevyužitý tvůrčí prostor, který je pro děti všeho věku zábavný. Uvažovala jsem nedávno o tom, co mně dalo ještě socialistické školství, byla jsem asi typický špatný žák. Škola mě nebavila, ba otravovala. Nechápala jsem, proč tam mám trávit tolik času, když si celou dobu stejně jenom čtu pod lavicí. Nebylo to tak úplně, samozřejmě, ale ten pocit velké šedivé beztvaré koule zvané nuda, ten stále mám, vzpomenu-li si na školu. Nicméně dobře si pamatuju ta kvanta knih, která jsme přečetla cestou ze školy, do školy, v tramvaji, v metru a samozřejmě pod lavicí. Z knih jsem se naučila všechno. To byla moje škola.

Proto je to od začátku moje téma. Loni jsme vydali knihu Daniela Pennaca Učení mučení, která je mimo jiné o tom, že literatura může děti změnit a že dobrý učitel literatury může pohnout osudem. Dost z našich knih je pro školu ideální. Dobří a aktivní učitelé si toho většinou všimnou a začnou je používat. Loni jsme na Tabooku měli seminář (připravovala ho s mou pomocí Městská knihovna v Táboře), který se jmenoval „Jak naučit děti číst“ — učitelé, knihovníci a další tam byli konfrontování s různými malými projekty, které vznikly „zdola“, prostě z potřeby těch lidí pracovat s knihou. A bylo velice občerstvující vidět, že s knihou pracovat lze… Táborské školy (mateřské, základní i střední) zapojujeme do našich tabookových a jiných aktivit naprosto samozřejmě. Na Tabooku jsme ušili na míru pro školy víc než deset různých čtení, setkání, diskusí, workshopů a jiných akcí. A jsme připraveni v tom pokračovat a stáhnout na festival i pražské školy, nadirigovat jim zkrátka páteční festivalový výlet do Tábora. Vždyť je to skoro stejné, jako by jeli z jednoho konce Prahy na druhý.

Jak v tomto směru spolupracujete s jinými nakladatelstvími? Táhnete za jeden provaz, nebo je mezi vámi velká konkurence?

Domnívám se, že tento druh osvěty (teď mám na mysli například Tabook nebo Knihex) nás tak nějak spojuje. A jinak? Zdravá konkurence je nutná k životu, ne?

Nyní otázka na vás oba: Kdybyste měli doporučit nějaký titul z vašeho nakladatelství, který by to byl?

J: Nevím, komu ho doporučuji, takže je to těžké… Do obrázkových knih se stačí podívat a do těch textových začíst. Dnes každý něco doporučuje, sestavuje žebříčky, lajkuje — já radím: Vydejte se na neznámou půdu a nechte se překvapit. Otevřete třebas Romanci od Blexbolexe, tu vydalo nakladatelství Albin Michel a my tady, tak to máme dvě mouchy jednou ranou.

T: Záleží na tom, komu bych ho doporučovala, mám ráda všechny naše knihy a každá z nich má ideálního čtenáře. Jsme malé nakladatelství a toto je jedna z výhod. „Konvenují“ nám prostě všechny naše knížky.

Spravujete Nadaci Miroslava Šaška, mohli byste přiblížit její činnost a třeba také způsob, jakým jste se dostali k jeho nápaditým průvodcům, které nám krásně zapadají do retro atmosféry? V Mexico City na kongresu IBBY jsem si všimla, že tam byly vystaveny průvodce dokonce v čínštině…

T: To je dlouhá a zajímavá historie. Řeknu to ve zkratce, která samozřejmě postrádá odér dobrodružného pátrání, kterým cesta k založení nadace a vydání Šaškových knih v češtině byla. Miroslav Šašek, proslavený ve světě jako autor řady ilustrovaných průvodců po metropolích This is…, je vlastně prastrýc „baobabí“ autorky Olgy Černé. Asi před sedmi lety mi nabídla knížky k vydání s tím, že netuší, kdo je vlastníkem autorských práv. Knížky jsem už znala ze zahraničí a moc se mi líbily.
Zapojili jsme do hledání po vlastnících autorských práv našeho kamaráda právníka, který byl v té době na stáži v New Yorku. On se spojil s původním nakladatelem Šaška Jeffreym Simonsem a vypátral, že práva ke knihám, vydávaným už od konce padesátých let všude na světě v obrovských nákladech, patří rodině Olgy Černé. Celá široká (a neuvěřitelná) rodina se po dohodě rozhodla vložit tyto neočekávané peníze do nadace, která se bude starat o dílo Miroslava Šaška, bude vydávat jeho knihy v češtině, ale také podporovat autory a ilustrátory autorských a obrazových knih a vůbec projekty, které mají nějakou souvislost se životem Miroslava Šaška.
Nadaci jsme pomáhali zakládat, ale teď už jsme ji předali do dobrých rukou. Jsou v ní samozřejmě angažováni i Šaškovi dědicové. Už se podařilo uspořádat první velkou pražskou výstavu, nadace také dohledává jeho dílo, které je roztroušené všude po světě, knihy vycházejí s podporou nadace v Baobabu… O tom všem si ostatně můžete přečíst na webu nadace: www.sasekfoundation.eu

Jaké tituly připravujete? A jak jste úspěšní v grantových řízeních na MK ČR? Ptám se i proto, že v každé vyspělé zemi se knihy pro děti dotují, a myslím si, že by se měly řízenou vzdělanostní politikou dotovat i nákupy těchto knih do školních knihoven.

T: Ano, každoročně žádáme o tolik titulů, o kolik žádat můžeme, tudíž o podporu tří současných ilustrovaných knih pro děti a tří knih na pomezí komiksu, autorské a obrazové knihy. Úspěšní jsme více či méně vždy. Občas nějaké tituly nepochopitelně neprojdou. Také v projektu Česká knihovna se nám daří naše původní české tituly prodat. Horší je to s překlady, které se na trhu těžko prosazují a knihovny na ně často nemají peníze. Rozhodně si dovedu představit, že by podpora státu mohla být větší.

A co připravujeme? Orbis Pictus s Terezou Říčanovou, To je Praha (jako poctu Šaškovi) s Míšou Kukovičovou a Olgou Černou, novou krabičku — tentokrát 12 ukolébavek, Knížku o knize s Mášou Makaevou, Klárku a jedenáct babiček od Olgy Černé s ilustracemi Bětky Skálové, Pepka a Námořníka, perfektní švédský komiks od Jockuma Nordströma a tak dále a tak dále.

Byly už některé vaše knihy vydány v zahraničí?

T: Ano, některé z našich knih už venku vyšly. Ale moc jich není, nemáme čas se věnovat prodeji autorských práv, jsme přece jen malé nakladatelství s jediným zaměstnancem.

Juraj Horváth  (nar. 1974) absolvoval ateliér ilustrace a grafiky na VŠUP a od roku 2003 jej vede. Věnuje se kresbě, grafice, grafickému designu a ilustraci. Ilustroval či graficky upravil desítky knih, je několikanásobným držitelem ocenění Nejkrásnější česká kniha. Za knihu indiánských Příběhů z parní lázně v adaptacích Herberta T. Schwarze získal na Lipském knižním veletrhu cenu Nejkrásnější kniha světa 2001. Více: Baobab

Tereza Horváthová  (nar. 1973) vystudovala francouzský jazyk a literaturu na Univerzitě Karlově v Praze. S mužem Jurajem a rodinou žije v Táboře. Publikovala prozaické knížky Modrý tygr (2005; ilustroval Juraj Horváth; Zlatá stuha, 2005) a Max a Saša aneb Zápisky z našeho domu (2009; ilustroval Juraj Horváth). Novela Modrý tygr, s hlavními motivy přátelství a revolty proti bezohlednosti moderních technokratů, byla přeložena do japonštiny a zfilmována (režie Petr Oukropec, 2011). Více: Baobab

Nakladatelství Baobab je malé alternativní nakladatelství ilustrovaných knih pro děti a mládež. Věnujeme se vydávání původních textů a zajímavých překladů. Spolupracujeme s nastupující generací výtvarníků. Organizujeme a iniciujeme menší kulturní akce zaměřené na propagaci nekomerční literatury a divadla, pořádáme literární čtení a výstavy. Více: Baobab

Jana Čeňková pro magazín Host, 2015

The post Baobab to jsou Tereza i Juraj Horváthovi a plno skvělých knih pro děti first appeared on Čítárny.