S rozličnými osobnostmi již uskutečnila stovky rozhovorů a knižně vyšlo například její interview s Jaroslavem Šterclem či Janem Vodňanským. Roku 2000 převzala „Evropskou cenu“ a „Kafkovu medaili za uměleckou činnost“, roku 2014 „Cenu Miroslava Ivanova“. Próza Portrét černé vdovy z téhož roku získala pak cenu České společnosti Sherlocka Holmese. Následující otázky zodpověděla v souvislosti se svou nedávno vydanou novinkou Setkávání s nesmrtelnými aneb deset neobyčejných životů.

ROZHOVOR S HEDOU BARTÍKOVOU:

Vaše kniha (osobnosti v ní řadíte podle data narození chronologicky) začíná portrétem Josefíny Bonapartové, jejíhož slavnějšího manžela si dnes někteří dokážou vážit, zatímco jiní jej již srovnali s Adolfem Hitlerem…
Myslím si, že je tu podobnost jen v jejich bojovnosti a rozpínavosti. Napoleon Bonaparte měl zájem dosáhnout co největší slávy pro Francii, zatímco Adolf Hitler usiloval o světovládu. Navíc tu byly u Hitlera ony výrazné rasové předsudky proti Židům, které z něho udělaly jednoho z největších zločinců světové historie. Což se o Napoleonovi říci nedá.

Co myslíte: která z desítky ve vaší knize shromážděných postav byla nejnezdolnější?
Všichni protagonisté byli svým způsobem nezdolní. Každý jinak a každý v jiných kontextech historických i společenských. Mému srdci nejbližší, mohu-li to takto vyčlenit, byl a je Antoine de Saint Exupéry. Už v útlém dětství se jeho Malý princ pro mne stal jakousi biblí. A Exupéryho nedokončené dílo Citadela mi tatínek četl místo pohádek před spaním, třebaže to bylo filozoficky velmi náročné čtení. Pak následoval Noční let a další Exupéryho knihy.
A kdo byl nejnezdolnější umělecky? Snad Paul Gauguin, který procestoval polovinu světa, mnoho trpěl, ale nikdy se nevzdal. Nikdy, dokud nenašel sám sebe a svůj jedinečný umělecký styl, který inspiruje, budí obdiv napříč generacemi.

Součástí knihy je i portrét významného lékaře…
Profesor Josef Švejcar, ač již není mezi námi, zůstává králem pediatrie. Pro něj se stala žena a mateřství celoživotním naplněním, smyslem jeho života. Matkám a jejich dětem pomáhal svými odbornými radami až do posledního dechu. Zemřel v nedožitých sto letech.

Letos 16. května uplynulo sto deset roků od narození spisovatele Františka Kožíka. I on patří k osobnostem, s nimiž jste se potkala: co říkáte na rané propojení jeho osudů s osudy Vladimíra Párala?
Jejich osudy byly propleteny už od dávné doby. Kožík jako mladý voják sloužil u brněnského pluku, jemuž velel Páralův otec Alois. Na jednu společnou zahraniční cestu však obzvlášť rádi vzpomínali oba.
Ocituji teď přímo Vladimír Párala: „…protože mi na té cestě vůbec nezáleželo, vzal jsem si úděsnou kravatu, což byl úzký proužek černé kůže či dokonce obyčejné koženky, která se připevňovala kolem krku gumičkou. František mne považoval za znalce módy, a tak se mi velmi jemně zeptal, zda se toto začíná nosit…, a když jsem mu prozradil, že ta hrůza nepatří mezi módní ikony, viditelně si oddychl.“
Myslím si, že to musel být roztomilý zážitek, jemuž se jistě oba srdečně zasmáli.

Kolik textů v této nové knize vyplynulo přímo z vašich osobních setkávání s dotyčnými osobnostmi?
Téměř polovina. S profesorem Josefem Švejcarem jsem se setkala dvakrát, a to v jeho pražském bytě. Tenkrát mne udivilo ne to, jak je dvorný a má o všem přehled, ale jak tento téměř stoletý člověk odpovídá na mé otázky pohotově a věcně. S Jaroslavem Foglarem jsem se setkala mnohokrát. Nejprve v jeho bytě a v klubovně Rychlých šípů na Žižkově. Později v Krčské nemocnici, kde trávil poslední roky života. Navštěvovala jsem ho tam každý týden a četla mu z jeho právě vydané foglarovky.

Proč zrovna vy?
Proč právě já? Pracovala jsem v nakladatelství Olympia a právě Foglarova díla redakčně patřila mně. Pan Foglar mi důvěřoval jak pracovně, tak lidsky, čehož jsem si samozřejmě vážila. Když mi dal přezdívku Bobřice, velmi mne tím dojal.
Mohla bych toho ohledně tohoto muže a našich setkání vyříkat vskutku hodně, ale vyberu jen dvě věci. Když mi pan Foglar vyprávěl o své mamince, o kterou se staral a která se dožila 104 let, byl velmi dojatý. Rád se ke vzpomínkám na ni vracel. Říkal, že spolu měli pro všechno zvláštní výrazy, nevyjímaje třeba hrnečky, talíře či misky.
Druhá věc, kterou chci zmínit, je Foglarova neuvěřitelná píle a trpělivost. Vidím ho dodnes, jak ťuká do psacího stroje, téměř slepý (na jedno oko neviděl vůbec a druhé měl tupozraké) a jen popaměti. Když popsal stránku, vzal velikou lupu a větu po větě po sobě četl…

A co (zmiňovaný už) František Kožík či autor knih z dostihového prostředí Dick Francis?
S Františkem Kožíkem jsem se setkala celkem třikrát. Na jeho zářivě akvamarínové oči, na jeho téměř prvorepublikové gentlemanství, na jeho laskavost a romantické vnímání života nikdy nezapomenu. Ostatně – větvičku rozkvetlé magnólie, kterou mi daroval ze své zahrady, mám dodnes.
S Dickem Francisem jsem se setkala, když navštívil Prahu a v jedné restauraci poblíž Staroměstského náměstí se konala na jeho počest tisková konference a párty. Přítomna byla také jeho hlavní překladatelka MUDr. Jaroslava Moserová. Druhé setkání s Francisem se odehrálo na Velké pardubické. Já, neznalá dostihového sportu, jsem se v jednom okamžiku podivovala nad zaujatostí až šílenstvím, se kterým někteří fanoušci dostihy prožívali. Tehdy Dick Francis řekl: „Jakákoli posedlost je důležitá. Protože vždycky k něčemu směřuje.“

Říkává se, že pracoval v týmu se svou manželkou, byť není její jméno na obálkách detektivek nikdy uvedeno.
Ano, také jsem to slyšela, ale nevím, co je na tom pravdy. Vím jen, že mu manželka texty redigovala. A někdy ho prý překvapila, když přišla s nápadem nějakého dějového zvratu.

Za fascinující osobnost jistě lze považovat Edgara Allana Poea. Jeho životu a dílu jste se věnovala dosti zevrubně. Jak ho vnímáte?
Zoufalé byly bezesporu jeho těžké závislosti na démonu alkoholu, na karetních hrách, na drogách. Ale jeho bída, deprese či běsy, které ho přepadaly zcela nepřipraveného, byly víc než jen zoufalé. Byly zničující.
A krásné? To, že dokázal tak silnou nepřízeň osudu obrátit v dobré, chcete-li krásné, když napsal své úchvatné povídky či básně. Když dal jako první na světě základ detektivnímu žánru. Krásná, čistá a nikdy nekončící mi připadá jeho láska k sestřenici Virginii.

Lze prozradit jména dalších objektů vašeho zájmu, které se do knihy nedostaly?
Je jich dost a vyberu aspoň několik. Americký romanopisec a básník Ray Bradbury, jehož 451 stupňů Fahrenheita miluji. Ale mám ráda i Jedenadvacet polibků britského spisovatele Roalda Dahla a oba by mohli najít místo v mé další knize. Taky bych tam však moc ráda uvedla dvě ženy, s nimiž jsem často přicházela do styku. Je to česká lékařka, spisovatelka, překladatelka, diplomatka a politička Jaroslava Moserová a další osobnost, která mi byla blízká, herečka Ljuba Skořepová.

Komu je kniha Setkávání s nesmrtelnými především určena?
Každému, kdo se zajímá o historii, výtvarné umění, literaturu. Hlavně ji však uvítají ti, které zajímají pozoruhodné lidské osudy. Žánrově se pak jedná o beletrizovanou literaturu faktu.

Máte psaní již v rodině, lze to říci?
Ano. Můj tatínek Alois Hříbal byl básník a spisovatel, který sice už nežije, ale zanechal jistý odkaz. Je to touha po poznávání, zvídavost. Mohu-li to takto neskromně říci, zanechal nám také talent na psaní. Moje dcera Markéta Bartíková píše od mala básně, a vyšlo jí už několik sbírek, například Od sebe k sobě. Druhá dcera Blanka ovládá dokonale český jazyk, takže je mou první kritičkou a poradkyní. Její syn Denis Rohožka, můj první vnuk, studuje Smíchovskou střední průmyslovou školu, a do školního časopisu Presík dělá rozhovory a publikuje tam také povídky. A aby toho nebylo málo, moje dvě malá vnoučata jedenáctiletý Karel Julián Peterka a sedmiletá Ella Peterková už také vymýšlejí vtipy a zapisují své zážitky. A světe div se, skládají i básničky.

Publicistka, fejetonistka a spisovatelka Heda Bartíková (*27. 3. 1944)
Bydlí v Praze na Malovance a má na kontě zhruba třicítku titulů, které se dají jenom částečně zařadit mezi „krimi“, ba horor: Slepí a hluší (1988), Cílová rovina (1989), 10x horor (1991), Umřeš v pachu benzinu (1993), Hrůzy (1993), Hledejte v kobkách (1993), Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995), Utajenky (1995), Hvězdné střípky (1996, s Olegem Reifem), Se mnou mě baví svět (1997), Případ první nájemné vraždy (1998), Ortel (1998, s Miroslavem Kučerou), Důvěrné rozhovory (1999), Až mě andělé (1999), Rvu se se životem (2000), Ukřižovaná krása (2002), Pivrncova bichle (2010), Na půl žerdi (2016).
Čtyři další knihy (Nezabiješ!, Stalo se pak, že zabil, Zločin v galerii, Velké zločiny české) napsala v letech 1997-2003 ve spolupráci s Romanem Cílkem.
S Vlastou Bittnerovou spolupracovala roku 2000 na trilogii Cesty ke štěstí, O smutku a štěstí a Trny do srdce.
Je spoluautorkou knih Čekání na sebe (1992), Podivné vraždění (2013) či Galerie nesmrtelných (1999-2002). Převyprávěla některé Pohádky Boženy Němcové (2000) a rovněž dvanáct verneovek i včetně méně známých románů Zelený paprsek či Černé indie (psáno správně, tudíž s malým I).

The post Heda Bartíková píše mimořádně poutavě o svém Setkávání s nesmrtelnými first appeared on Čítárny.

Heda Bartíková (*27. 3. 1944) se podílela asi na třicítce titulů a většinu prostě sama napsala. Žije Na Malovance a publikuje od roku 1977. Knižně debutovala deset let poté. mezi nejznámjěí knihy asi patří Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995). Více biografie >>

ROZHOVOR:

Zajímala by mě spousta věcí, ale nejprve se zeptám, kdy asi podruhé vyjde váš a Páralův Profesionální muž?
To víte, že o druhé vydání Profesionálního muže bych stála. Moc. A samozřejmě tu může být, pokud se najde nějaký nakladatel, který bude ochotný knihu uvést na trh.

A to by se jednalo o aktualizovanou verzi?
Ano; vždyť od té doby, co kniha v roce 1995 vyšla, se v Páralově literárním i osobním životě mnoho změnilo.

Vznikala bez problémů?
S Vladimírem Páralem (10.8. 1932) jsem se svého času setkala na jedné party a tam jsem ho požádala, zda bychom spolu mohli udělat jeho životopis. Tenkrát nás seznámil můj kamarád Tomáš Kolowrat. Vladimír Páral řekl: „Nejdříve uděláte se mnou rozhovor, pak se uvidí, zda nám to spolu půjde.“ A bylo rozhodnuto. Rozhovorů jsem s Vladimírem Páralem udělala několik (vyšly např. ve Story, v Sazce a v Blesku) a poté Mistr prohlásil: „S vámi, paní Hedo, půjdu až do pekla!“ Ale o peklo při práci na životopisu rozhodně nešlo. Naopak. Nazvala bych ten čas Páralovým příměrem Radost až do rána. Vždyť při každém setkání mi nosil kytici růžových růží a svazek petržele. Růže pro krásu, petržel pro zdraví.

Bylo hodně těch setkání?
Scházeli jsme se dvakrát týdně u něj nebo u nás doma. Jeho dvornosti a důvtipu i nevšední obraznosti jsem si užívala naplno. Pokaždé jsem měla připravené otázky, na které Vladimír odpovídal bez zaváhání a velmi květnatě. Někdy, třeba když šlo o vzpomínání na jeho již zesnulou ženu Marii, jsem byla svědkem velkého dojetí a slz. Naopak, když se jednalo o erotiku, stala jsem se svědkem toho, že mistr okamžitě nadmíru ožil a jeho oči byly plné jisker. S Vladimírem Páralem dodnes zůstáváme dobrými přáteli.

Ale vy jste realizovala stovky rozhovorů. Jakpak třeba vzpomínáte na Jaroslava Foglara? Interview s ním je dnes i součástí knihy Důvěrné rozhovory.
V letech 1985 až 1997 jsem pracovala jako redaktorka v beletristickém oddělení nakladatelství Olympia a měla jsem na starosti dobrodružnou literaturu – díla Karla Maye, Jaroslava Foglara i dalších autorů. Kromě toho jsem panu Foglarovi, skautským jménem Jestřábovi, chystala podpisové akce, na které se vždycky těšil, a chystala jsem mu i mnoho křtů a tiskových konferencí. Pokaždé v takových chvílích pil pomerančový džus a potrpěl si na to, aby byl dokonale učesaný a oblečený. Měl s sebou vždy několik tužek a pečlivě a neúnavně podpisoval příznivcům své knížky. Obdivovala jsem jeho vitalitu, jeho vstřícnost vůči svým čtenářům. Často jsem za ním jezdila do jeho žižkovského bytu a do tamní klubovny, ať už kvůli korekturám, nebo kvůli rozhovorům, kterých s ním vyšlo vrchovatě, např. i rozsáhlé materiály v Xantypě či ve Story. Rád prohlašoval: „Žižkov a jeho temné, křivolaké a kopcovité uličky ve mně vyvolávají sentimentalitu a také mi vnukají nápady pro další příběhy.“
Jaroslav Foglar, třebaže neměl peněz nedostatek, byl velice šetrný a obracel každou korunu, protože prožil útrapy války a hlad a bídu a dokázal si vážit jídla. Například láhev piva měl natřikrát. Oběd, který mu vozila sociálka, nadvakrát. Velmi rád vzpomínal na maminku, která umřela ve sto dvou letech. Říkal: „Moje maminka byla úžasná, jedna z nejhodnějších maminek, které se kdy narodily.“
Poslední roky, od června 1995 trávil čas v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Při každé návštěvě si přál, abych mu jako každá návštěva přečetla jednu kapitolu náhodně vybranou z jeho právě znovu vyšlé foglarovky. Důvodem bylo, že špatně viděl. Na pravé oko už vůbec a ve druhém se mu zrak rychle zhoršoval. Knihy psal na stroji víceméně popaměti a pak věty kontroloval lupou. Po skončení přečtené kapitoly vždy prohlásil: „Ani po letech bych v textu nic neměnil.“
Na otázku, kterou knihu má nejraději, odpověděl: „Dobrodružství v Zemi nikoho. Texty vznikaly na jedné vysoké skále za Pikovicemi, kam jsem se vyškrabal a pozoroval odtud kraj kolem Sázavy. Psal jsem tam s nesmírnou chutí.“
Jaroslav Foglar zemřel v roce 1999 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let.

Máte stejně jako on silný vztah k Praze?
V Praze jsem se narodila, žiji poblíž Petřína a mám v blízkosti mnoho zamilovaných míst, nevyjímaje Loretu, náměstí Pohořelec, samotný Petřín anebo Chotkovy sady s Letohrádkem královny Anny, zpívající fontánou či pískovcovou jeskyní věnovanou Juliu Zeyerovi s mramorovými sochami z jeho děl, například Radúz a Mahulena.
Několik pražských míst, která mají pro mne svou výjimečnost, souvisí právě s Jaroslavem Foglarem. Je to Kampa, kam jsem s ním jednoho jarního dne zašla a kde mi ukazoval, kde často psal – bylo to na lavičce u Karlova mostu. Psával také na opuštěném dětském hřišti, tam snad vznikala většina jeho knih, a ve vilové čtvrti na Kleovce na Vinohradech nebo pod Pražským hradem.

Jak vznikal váš (rovněž knižně vydaný) rozhovor s Františkem Kožíkem?
Moje maminka Hedvika Hříbalová mně často četla z jeho díla Největší z Pierotů. Byla jsem zvědavá na tohoto skvělého spisovatele, takže jsem si s ním velmi složitou cestou nakonec domluvila schůzku. Působil jako mírný člověk, rozvážný, měl akvamarínové, hloubavé oči, dokonale spisovnou řeč, uhlazené způsoby, a přesto působil velmi přirozeným dojmem. Jaký bych mu dala přívlastek? Laskavý.
Když jsme ukončili oficiální část interview, dopili kávu z míšeňského porcelánu, dojedli pocukrovanou mramorovou bábovku a poděkovali si za vstřícnost, pokynul mi, abych s ním zašla na balkón. Poslechla jsem. Pan Kožík ukazoval směrem k rozkvetlé růžové magnólii na své zahradě se slovy: „Rád se dívám do tajemných květů této divoucí krásy a mám pocit, že jsem se ocitl v době, kdy ženy nosily lehce se vlnící krinolíny a byly tak něžně stydlivé.“ Pak si povzdychl a pohladil mne po rameni. Romantický zážitek, který si ráda znovu a znovu vybavuji.

Jak vznikly vaše rozhovory s Milošem Zemanem?
Potkali jsme se na křtu knihy Profesionální muž, kam zavítal se svou ženou Ivankou. Krátce nato jsem ho navštívila v Lidovém domě; psal se rok 1995 a byl předsedou ČSSD. Pohostil mě výbornou kávou a skvělými makovými koláči a počastoval mne hojným množstvím bonmotů. Byl na mne velmi přívětivý a na všechny otázky odpovídal bez mrknutí oka vtipně a moudře. Na dotaz „Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?“ odpověděl: „Ve filmu s Járou Cimrmanem. Když chceš překonat nějakou překážku, tak ji přeskoč, ale nepodlézej.“
Na otázku „ Co byste si dal do erbu?“ odpověděl: „Jako znak knihu, jako heslo to, které v této republice zastával už první ministr financí Alois Rašín: „Blaho republiky – nejvyšší zákon.“
Další moje otázka zněla: „Co považujete v životě za nejdůležitější?“ Odpověděl: „Nestydět se za sebe.“

Mohla byste připomenout i pár dalších osobností, které jste vyzpovídala?
Rozhovor jsem dělala například s profesorem Josefem Švejcarem (1897-1997), s Miloslavem Šimkem, Miroslavem Mackem, s překladatelkou Jaroslavou Moserovou, s Janem Cimickým, s kreslířem Petrem Urbanem i galeristou Miro Smolákem, se skladatelem a dirigentem Varhanem Orchestrovičem Bauerem, s Ester Kočičkovou, Lubou Skořepovou, Luďkem Sobotou, Jiřím Krampolem, Vladimírem Rážem, se skromným Radovanem Lukavským, s textařem Pavlem Vrbou, s Ivetou Simonovou anebo Milanem Drobným.

Který probíhal nejvtipněji? Který byl nejroztodivnější?
Nejlegračnější byl rozhovor s Tomiem Okamurou v jeho luxusním bytě, protože nám do povídání kecal jeho veliký robot. Dodám jen, že každá robotova připomínka byla trefa do černého. – Nejroztodivnější rozhovor jsem zažila s Janem Saudkem. Nejprve v jeho vile v Braníku a posléze ještě v ateliéru na Žižkově. V Braníku se projevil jako exhibicionista, když předváděl svaly a vyprávěl o svých mocných orgasmech a ženách, kterým toto privilegium poskytl. Velký frajer… Ale na Žižkově jsem jej poznala ve zcela jiné roli; jako nadmíru citlivého, vnímavého a ohleduplného muže, který z lidských bytostí nejvíce miloval svého bratra Káju.

A ten nejsmutnější rozhovor?
Přičítám ho Josefu Bekovi, s kterým jsem se sešla na konci dubna 1995 v malé pražské kavárně v Klimentské ulici. Jeho halasný smích se nesl prostorem a nic nenasvědčovalo tomu, že je takto slyšet naposledy. Popíjel bylinkový čaj a vzpomínal na Hradec Králové, kde v prosinci 1918 začala jeho životní pouť, ale krátce nato jej odvezla sanitka do jedné pražské nemocnice, kde 5. května 1995 zemřel. Ten náš rozhovor byl poslední, který mohl poskytnout. Ještě se těšil na májové dny plné lásky, ale už se jich bohužel nedočkal.

Nechme však být interview, s výjimkou tohoto. Změňme téma. – Odkdy píšete své pověstné hrůzostrašné povídky? Kdy to začalo?
Po maturitě, tedy v mých osmnácti letech, kdy jsem se seznámila se schizofrenní dívkou Danielou. Ta si ve svém druhém já říkala Rebeka a v takových okamžicích krásně malovala, ovšem byly to obrazy plné hrůzy; temné, depresivní. Já jsem k nim psala hororové básně a úvahy. Měly jsme velké úspěchy v médiích, pořádaly jsme dokonce i výstavy. Později mne oslovil šéfredaktor časopisu Maska, zda bych v něm chtěla vést Černou kroniku a zda bych tam nepsala hororové a detektivní povídky. Byla jsem tím nadšená a mnoho let jsem tak činila. A nezůstalo jen u tohoto média, přidala se další a další a posléze mě s detektivní a hororovou tematikou vyšly také knihy.

Zrovna tak jste autorkou mnoha veršů. Vaše nejnovější sbírka Na půl žerdi je už pátá. Jak jste začínala s poezií?
Již na základní škole, ale psala jsem verše určené výhradně spolužákům a byly následovně nevalného typu:
Mirka sirka dikobraz
vylezla si na obraz,
pak s obrazu spadla
a hned tam zvadla

A potom?
Pak bylo dlouhé období, kdy jsem se zamilovávala, a právě o svých láskách jsem napsala mnoho milostných veršů. První básně mi otiskla Tvorba v roce 1977 a poezii jsem vlastně psát nikdy nepřestala.
Jste i členkou Obce spisovatelů České republiky. Nikoli však jen jí.
Jsem taky ve výboru Klubu autorů literatury faktu, čehož si velmi vážím; protože se setkávám s lidmi stejné krevní skupiny, kteří mi imponují. Ale hlavně proto, že KALF dává prostor dalším, i mladým autorům. A to například díky pravidelným setkáváním v Letohradě či prostřednictvím soutěží. Ať už se jedná o každoroční Soutěž Miroslava Ivanova, o Soutěž E. E. Kische nebo o Soutěž J. Golla. Jsem také členkou české pobočky mezinárodní organizace AIEP, soustřeďující a podporující autory dobrodružné a detektivní literatury, a patřím mezi dlouholeté členy Syndikátu novinářů ČR.

Které knížky vás ovlivnily v dětství? Které jste si oblíbila později?
Jsou jich spousty. Jako dítě jsem milovala Exupéryho Malého prince. Díky tatínkovi, spisovateli Aloisovi Hříbalovi, který mně před spaním předčítal básničky, jsem obdivovala francouzské prokleté básníky – P. Verlaina, Ch. Baudelaira, A. Rimbauda.
V pubertě jsem četla Haškova Švejka, ale také např. velmi těžký román norského spisovatele Knuta Hamsuna Hlad nebo Nanu Emila Zoly. Později se přidali Scott Fitzgerald – Velký Gatsby a Něžná je noc, dále Boris Vian – Pěna dní a Srdcerváč, a nově Octave Mirbeau – Zahrada muk.

Máte i mezi svými vlastními knihami některou oblíbenou?
Každou, která vyjde, považuji za své jako by právě narozené dítě, a mám nesmírnou radost. Ale kdybych měla některé dát přívlastek nejoblíbenější, byla by to sbírka poezie Utajenky.

Jak se díváte na literární tvorbu své dcery?
Uznávám ji, fandím jí, protože dokážu i objektivně posoudit, že jde o básnířku talentovanou s neotřelými nápady a mladou metaforikou. Ale hlavně svou dceru Markétu obdivuji, že se dvěma dětmi, které vychovává sama, a při těžké nemoci neztratila poetický pohled na svět – a píše verše dál. Její sedmiletý syn Karel Julián zřejmě zdědil rodinný talent, protože také píše. Bude to náš pokračovatel. Mnohdy mne překvapí, jak jsou jeho sloky krásné i nápadité a přesahují myšlení tak malého dítěte.

Co byste ještě chtěla napsat?
Hodně, hodně básní; hodně, hodně detektivek i hororů. Dále chystám knihu rozhovorů. Mám už jich na svém kontě přes tisíc. A v neposlední řadě chci dokončit rozepsaný román, jehož hrdinkou je Jana Samuela z Černého hradu. Děj se odehrává v temné době třicetileté války a prolíná se až do současnosti.

The post S Hedou Bartíkovou o Páralovi, Foglarovi, Kožíkovi, Saudkovi i Miloši Zemanovi first appeared on Čítárny.