Když měl Jan Vrba třicet devět let, čítala jeho bibliografie jednadvacet titulů převážně krásné literatury. Na jeho účet Šalda už připsal „velepsavec“ a „literární velkoprůmyslník“, Emil Felix že „lehká tvořivost zavádí jej k nadprodukci“ a Vladimír Ryba že „neobyčejný úspěch u čtenářstva podněcuje jej k zvýšenému tempu výrobnímu“.

Ovšem on ví svoje. On chce svoje. Od rozpadu monarchie píše tři knihy ročně a u Ottů už mu po tři roky vydávají sebrané spisy.
Byl poctěn Státní cenou za literaturu (1922) a Česká akademie mu dvakráte udělila cenu výroční. Zvláštních cen České akademie, cen Moravského zemského výboru či hlavních cen města Prahy z Turkovy nadace – těch se popaměti nedopočítá. Zkrátka mimořádně, vzácně mimořádně úspěšný mladý básník a spisovatel. Osobnost výrazná a výrazně sebejistá.

Ovšem vzdor tomu všemu ani Jan Vrba nepatřil ve svých devětatřiceti letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora.
Již jako dvaadvacetiletému začátečníkovi mu zkusil poradit Otokar Březina, a Vrba si dal říci. (Srovnej: Celoživotní žeň básníka par excellence Otokara Březiny čítá pět básnických sbírek a dvě eseje. Nedopsané torzo šesté sbírky mu vydali posmrtně.) Březina literárního benjamínka Vrbu přesvědčil, že je epik, nikoli poeta. A tak s „kompromisní“ tvorbou básní v próze došel Vrba nejen na meziválečný literární Olymp, ale také do literární historie.

Na konci dvacátých let pak oslovila expanzivního tvůrce Vrbu sociální tematika balad Wolkerových a Bezručových. Dokonce tak intenzivně, že v roce 1928 se sám o baladu pokusil. Ne docela informovaný čtenář se jen stěží rozhodne: zapůsobil více Jiří Wolker, nebo naopak Petr Bezruč?

Jiří Wolker (1900 – 1924) napsal “Baladu o očích topičových”. “V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, – nevidím! / … Neslyší slepec, – do tmy se propadá / a tma jej objímá a tma jej opřádá, / raněné srdce už z hrudi mu odchází …”

Devětatřicetiletý Jan Vrba (1889 – 1961) přidal do meziválečné sociální poezie patnáctistránkovou “Baladu o srdci”. I odtud ukázka:

“Když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily — snad prasklo cosi v nich, / snad povolily tlaku niter ohnivých … / Dělová rána — a žhoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí … // Teď chvíle nadešla! // Měl věru štěstí … // Směšný skok Klvaňův — srazil ho pěstí … // Však běda! Sám, on sám — Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivý tyč …”

Sotva zapochybujeme o tom, že Jan Vrba musil Wolkerovu tvorbu znát. Byl básníkovým čtenářem. Jenže musil znát i buřičské dílo slezského “ještěra”. Bezruč (1867 — 1958):

“Já kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu, / široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.”(Kovkop; dops. 1899)

Věru. Koho byl chodský objevitel žánru obrázků z přírody epigonem, a on v osmadvacátém do epigonství upadl v každém případě! – byl to snad Jiří Wolker, nebo spíše Petr Bezruč? A … nemohli to být oba dva? Jako se nelze nedomýšlet, nelze ani nehledat. Ovšem v publicistickém díle kulturního regionalisty a trpělivého badatele Podčerchoví Jana Prokopa Holého zaujme informace, že rozsáhlejší korespondenci s básníkem Petrem Bezručem “vedl zejména Jan Vrba, který jej i dvakrát navštívil v Kostelci na Hané”.

Záhada objasněna? Zdá se tím spíš, že buď jak buď epigonská “Balada o srdci” vyšla v Polské Ostravě – a bez pompy: z iniciativy Antonína Vojtěcha, výtisků jedno sto. Bylo to v roce 1932; a vícekrát už ne! (Fakt historický: Polská Ostrava byla už v roce 1919 úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, ale obyvatelstvo změnu hned nepřijalo. Proto v tiráži Vrbova dílka stojí Polská Ostrava, ačkoli fakticky již neexistovala.)

A tak zbývá konstatovat, že Vrbův “statný a dobrý hoch” Jindřich Klvaňa, kterého každý den “volala továrna, milenka neživá, / kde žhnuly výhně a duněla kladiva” a kde on nebyl spokojen, “protože oči měl – / často je obracel do pece plamenné, / často je přivíral, jen aby neviděl / postavy druhů svých sešlé a shrbené”, je tím typem literárního hrdiny, který nuzuje, v huti otročinou ničen, po úrazech zohaven, nebouří se, smysl svého údělu vidí a realizuje v sebeobětování pro druhého. Vrbu pak poznáváme jako člověka s nesmiřitelným postojem k zlořádu devastujícímu lidství.

K poezii veršového členění se umělec dal zlákat ještě jednou:
v letech čtyřicátých (1942-43, 1946). Už naposledy, a bylo to tentokrát neokoukané. V tomto druhém případě inspirativního ovlivnění Jana Vrby sehrála hlavní úlohu na prvním místě věda, astronomie, a po ní … po ní kniha. Ta kniha byla sbírka básní a byla to kniha solitérní bezmála už tři čtvrti století. Byly to Nerudovy “Písně kosmické”.

Vrba pojmenoval svůj cyklus, vymezený (a právem!) přívlastkem “darebné verše”, na “Kosmické”. Jde o básně a říkanky, na kterých nezaujme nijak zvláštní umělecká hodnota. Ale způsob, jakým se sedmdesát let po Nerudově excelentní poetice vypořádal s tematikou kosmu Vrba, ten zaujme.

Ostatně čím to, že “Písní kosmických” a jejich nenapodobitelného tvůrce si považují už ve třetím století? Třetím století! V čem tkví ona nezapomenutelnost? Je to značná myšlenková šíře a je to do hloubky sahající pronikavost vizí. (Povšimněme si jen častých “až” — “jak” — “jako”.) Vrchu ve sbírce nabyly tužba (jako “chtěl bych za cenu života / procítit slunečnou píseň!”) a také víra (jako “až na světě tom zas vypučí / tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: / pak snad zase drobounký atom můj / tam zazvoní kosmickou písní!”)

Tedy Jan Neruda — Jan Vrba. “Písně kosmické” — “Kosmické”.

Nerudův umělecko-filozofický potenciál výstižně pojmenoval Jiří Šotola, když o básníkovi napsal, že “stáhne na zem a obleče do lidské podoby celý vesmír — a vzápětí krutě zironizuje žabí rub takového snažení. Dovede neúprosně do konce depresivní motiv marnosti — a hned ho zas přebíjí vzpurnou a jistotnou myšlenkou, že člověk dobude i hvězd”.

Nicméně Jan Vrba s Nerudou v uměleckém kumštu nesoupeří. Ani mu to nelze.
(“Tatíčku Nerudo není to konkurence.”) I on je kontemplativní a s Nerudou nejprve polemizuje (“Tatíčku Nerudo, tohle přec / nesedí jaksi Tobě.”), využívá nových poznatků astronomie, o nichž je dobře spraven (“Víra se ve mně zřítila, / duší mi proudem šly ledy — / a tu v přetěžké úzkosti / chtěl jsem se zachytit vědy.”), ty poznatky vrství, eskaluje střízlivost v pesimismus, pesimismus v bezvýchodnost, tu do marnosti a nihilismu. To vše podle partitury Ironie. Vrba je ironikem na všechny strany. Ironizuje Nerudův emocionální optimismus. Ironizuje vědění i domněnky astronomů a astrofyziků. Také vesmír. Societu a historii. Jedince lidského rodu. (Přičemž s vervou mentoruje.)

Ale tu – !! – , jako když s jarem taje ledový krunýř země. Do básníkových strof vnikají iluze a zbožná přání, protože láska (“Ach, ne! To slunce zářící, / ať žluté nebo rudé, / předobré je a ze všech sil / nám věčně svítit bude!”) a s láskou ještě něha (“I naše Země je předobrá / jak každá lidská matka, / je požehnaný její klín / a její náruč sladká.”). Toť. Jinak ani není možno: Což snad pro člověkův způsob najdeš jinou … předurčenost?

V tomto je Jan Vrba zajedno s “tatíčkem” Nerudou — oba polidšťují kosmos. Nato kosmos činí jich sebedůvěru expanzivnější.

Není známkou cynismu místní parodie na existenciální nejistoty. Ani satira na světobol ne. Vrba zkrátka nezapřel, že je z kmene Buláků. Proto i žertéřství na bulácký způsob, proto i nikoli ojedinělá klopýtnutí, když snaha o nadhled za každou cenu nadiktuje příliš prostinký, neduchaplný rým.

Avšak chybil by každý, kdo by po epigonské “Baladě o srdci” viděl za “Kosmickými” lacinou snahu parazitovat na Nerudově historické popularitě. To Vrbův filozoficko-etický potenciál nekončí celoživotním naturae convenienter vive. Jeho duchovní svět není nijakým manstvím. V kosmu přec nenajdeš konce Existence, a konce nemá ani Vědění. Básníkovo na Zemi tím spíš ne.

“Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul.”

Po drahných desetiletích zbylo jen v málokterých knihovnách svědectví o netuctovém činu Jana Vrby: implantoval dobově nejmodernější vědecké poznatky do poezie a samé poezii jako filozoficko-estetické informaci snesl nepřeberně námětů a možností .
Knihu především polemizujících básní a žertovážných říkanek vytiskla autorovi Česká grafická Unie, a.s. na jeho vlastní náklady. 1947. V počtu pěti set výtisků a jako neprodejný soukromý tisk pro autorovy přátele.

Jan Vrba, milenec přírody objevitelského zaujetí, samorostlý básník a hloubavý přírodní filozof (Marie Vodičková) z těch nejpovolanějších, jaké kdy česká literatura měla, spatřil světlo světa v Klenčí pod Čerchovem. Letos tomu sto dvacet pět let.

(Postscriptum. V naší rešerši, u příležitosti Vrbova jubilea napsané, jsme usilovali vyhnout se okleštěnostem slovníkových hesel, časové účelovosti medailonů a opiskům ze studií a statí. Neb v lidském životě není jednoznačností. Jako v umění není vždycky dokonalosti.)

Všechny ilustrace v článku: Mirko Hanák
Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace

Autor článku: Miroslav Vejlupek

The post Jan Vrba. Zapomenutý básník a pozorovatel přírody. Veleúspěšný spisovatel své doby first appeared on Čítárny.

Svatá válka je dílem starého vojáka, dvaatřicetiletého Daumala (1908-1944), který žil v době dvou velkých válek. Báseň v próze je ohnivou výzvou do zbraně, aby se připojil k Mudžahádě , válce proti samolibým zrádcům snů a pohodlných iluzí.

„Nestačí vyjadřovat se jasně a zřetelně. Naše mluva musí někam směřovat, mít opodstatnění, jinak se z řeči stane povídání, z povídání blábol a z blábolu zmatek.“

Báseň je volně rozdělena do pěti částí, z nichž každá začíná jednou krátkou větou jako prohlášením o záměru.

Nejprve představuje mýtického „pravého básníka“. Tím je hinduistický kavi – básník/kněz popsaný v Daumalovi esejích, který čelí svým nízkým instinktům, než může alchymisticky přeměnit olovo na zlato, aby se o něj podělil s ostatními.

Později v básni popisuje nepřítele – „přízraky… vytesané z prázdnoty“, veškeré sebestřednosti a sebeklamy. Mluví k nim a dává jim hlas. Válečná strategie boje s nimi je jednoduchá: „Rozsvítím lampu,“ „otevřu oko.“ Jeho ironie se projevuje, když popisuje podmínky navrhovaného příměří nepřítele: zavřít oči před zločiny marnivosti a podrážděnosti, neustále se rozčilovat, přidat trochu lenosti a snění a vždy vinit ostatní za svou slabost.

V poslední části konečně co nejpřesněji vysvětluje podstatu války a představuje statečného bojovníka, jehož vnitřní klid se rozšiřuje na jeho druhy, i když vede svatou válku. Vyzývá také Ardžunu, bojovníka z Baghavadgíty , který se podřizuje své povinnosti a účastní se bitvy bez jakékoli myšlenky na zisk.

Na konci básně Daumal naráží na aktuálnost tématu války. „Svatá válka“ je ve skutečnosti datována na jaro 1940, přesně do okamžiku, kdy se nevyhnutelnost francouzské porážky stávala bolestně jasnou.
Gurdžijev a rodina de Salzmannů evakuovali Paříž. René se také chystal k odjezdu, protože měl velké obavy o bezpečnost své židovské manželky. Němci v červnu napadli Paříž. (Gurdjieff a de Salzmannovi se na podzim vrátili do Paříže. Gurdjieff ocenil, jak válka vytváří zvláštní podmínky příznivé pro sebeuvědomění, stejně jako to zažil během ruské revoluce a dřívějších válek.) V roce 1917, když si P. D. Uspenskij stěžoval Gurdžijevovi, že uprostřed „masového šílenství“ války nelze nic dosáhnout, Gurdžijev odpověděl:
„Teprve nyní je to možné a události vůbec nejsou proti nám.“

Zatímco Daumal hovořil o „zmítající se planetě“, cítil, že člověk žije v éře, kterou si zvolí:
„Ať už žijeme v době Hitlera, Attily nebo Napoleona, vždy existuje současně Zlatý věk, který udržují určití vzácní jedinci. Úkolem je získat moc a schopnost je najít.“

Více: Komentář Kathleen Ferrick Rosenblattové

Svatá válka, René Daumal

Napíšu báseň o válce. Možná to nebude skutečná báseň, ale bude o skutečné válce.

Nebude to skutečná báseň, protože skutečný básník, kdyby tu byl a kdyby se v davu rozšířila zvěst, že se chystá promluvit – pak by nastalo velké ticho, zpočátku těžké ticho, které by se rozhostilo, ticho s tisíci hromy.

Viděli bychom ho, básníka a věštce, viděl by nás; a my bychom zbledli ve svých ubohých stínech, měli bychom mu za zlé, že je tak skutečný, my neohrabaní, my nešikovní, my všelijací.

Byl by tu, plný k prasknutí zástupů nepřátel, které obsahuje – neboť je obsahuje a uspokojuje je, když chce -, rozžhavený bolestí a posvátným klidem jako umělce, ve velkém tichu by otevřel malý kohoutek, úplně malý kohoutek mlýnku na slova, a odtud by na nás vypustil báseň, takovou báseň, že bychom zezelenali.

To, co se chystám udělat, nebude báseň skutečného básníka, protože kdyby slovo “válka” zaznělo ve skutečné básni – pak by válka, skutečná válka, o níž by mluvil skutečný básník, válka bez slitování, válka bez kompromisů, definitivně vzplanula v našich srdcích.

Neboť v pravé básni slova nesou své vlastní věci.

Nebude to však ani filozofická diskuse. Aby byl člověk filosofem, aby miloval pravdu víc než sebe, musí být mrtvý pro omyl, musí zabít zrádné požitky snů a pohodlných iluzí. A to je cíl a konec války, a ta sotva začala, stále jsou tu zrádci, které je třeba odhalit.

A nebude to ani vědecké dílo. Abyste mohli být vědci, vidět věci tak, jak jsou, musíte být sami sebou a rádi se vidět tak, jak jste. Člověk musel rozbít lživá zrcadla, musel nemilosrdným pohledem zabít vtíravé přízraky. A to je cíl a konec války, a ta sotva začala, ještě je třeba strhnout masky.

A nebude to ani nadšená píseň. Vždyť nadšení je stabilní, když bůh povstal, když nepřátelé nejsou víc než beztvaré síly, když válečný hřmot hřmí dál a válka sotva začala, ještě jsme nehodili své ložní prádlo do ohně.

Nebude to ani vzývání kouzelníka, neboť kouzelník žádá svého boha “Udělej, co chci”, a odmítá válčit se svým nejhorším nepřítelem, pokud se mu nepřítel zalíbí, a přesto to nebude ani modlitba věřícího, neboť věřící žádá svého boha “Udělej, co chceš”, a proto musel do útrob svého nejdražšího nepřítele vložit železo a oheň, – což je skutečnost války, a válka sotva začala.

Bude to trochu toho všeho, trochu naděje a snahy o to vše, a bude to také trochu výzva do zbraně. Volání, které se ve hře ozvěn může odrazit zpět ke mně a které možná uslyší i ostatní.

Teď už asi tušíte, kterou válku mám na mysli.

Nebudu mluvit o jiných válkách – o těch, kterými trpíme. Kdybych to udělal, byla by to obyčejná literatura, náhražka, standard, výmluva. Jak jsem použil slovo “strašný”, když jsem neměl husí kůži. Jak jsem používal výraz “hladový”, když jsem ještě nedospěl k tomu, že bych kradl v obchodě. Jak jsem mluvil o šílenství, než jsem se pokusil podívat na nekonečno klíčovou dírkou. Když jsem mluvil o smrti, než jsem ucítil, jak můj jazyk nabral slanou chuť nenapravitelného. Jak někteří mluví o čistotě, která se vždy považovala za nadřazenou domácím prasatům. Jak někteří mluví o svobodě, kteří uctívají a přemalovávají své řetězy. Jako někteří mluví o lásce, kteří milují jen svůj stín. Nebo o oběti, která by si pro nic za nic neusekla ani ten nejmenší prst. Nebo poznání, kteří se maskují ve svých vlastních očích. Jelikož je naší velkou nemocí mluvit, abychom nic neviděli.

Byla by to bezmocná náhražka, stejně jako staří a nemocní lidé rádi mluví o ranách, které dávají nebo dostávají zdraví mladí lidé.

Mám tedy právo mluvit o té druhé válce – o té, kterou jsem nejen protrpěl, ale která se ve mně snad ani nenapravitelně nerozhořela? Dokud jsem ještě v potyčkách? Samozřejmě, že na to mám málokdy právo. Ale “málokdy mám právo” znamená také “někdy musím” a zejména “musím”, protože spojenců není nikdy dost.

Pokusím se tedy mluvit o svaté válce.

Kéž by nenapravitelně praskla Čas od času se rozsvítí, ale nikdy ne na dlouho. Při prvním zdánlivém vítězství se obdivuji, že jsem zvítězil, a hraji si na velkorysého a uzavírám smlouvu s nepřítelem. V domě jsou zrádci, ale vypadají jako přátelé, bylo by tak nepříjemné je odhalit! Mají své místo u krbu, svá křesla a bačkory, a když podřimuju, přijdou za mnou a nabídnou mi kompliment, napínavou nebo veselou historku, květiny a sladkosti a někdy i krásný klobouk s peřím. Mluví v první osobě, je to můj hlas, který si myslím, že slyším, je to můj hlas, který si myslím, že vydávám: “Já jsem …, já vím …. Chci…, křičí na mě: “Nezabíjej nás, jsme stejné krve!”, puchýře kňourají: “Jsme tvůj jediný majetek, tvá jediná ozdoba, tak nás dál živ, to tě tolik nestojí!

A je jich hodně a jsou okouzlující, ubozí, arogantní, vydírají, gangsterují, ale tihle barbaři nemají respekt k ničemu – tedy k ničemu skutečnému, protože před vším ostatním mají z respektu špunt. To díky nim jsem figurka, oni jsou ti, kdo okupují místo a drží klíče od skříně s maskami. Říkají mi: “Oblékáme tě bez nás, jak by ses prezentovala v krásném světě? -Oh raději jít nahý jako larva!

K boji s těmito armádami mám jen malý meč, sotva viditelný pouhým okem, ostrý jako břitva, pravda, a velmi smrtící. Ale opravdu tak malý, že ho každou chvíli ztrácím. Nikdy nevím, kam jsem ho dal. A když ho znovu najdu, zjistím, že je těžký na nošení a těžko se mi s ním manipuluje, s mým malým smrtícím mečem.

Já umím říct sotva pár slov, a i to jsou spíš nářky, zatímco oni umí i psát. Vždycky mám jednu v ústech a hlídá, abych něco řekla, když chci promluvit. Poslouchá je, všechno si nechává pro sebe a mluví místo mě stejnými slovy – ale se svým sprostým přízvukem. A právě díky němu jsem považován za inteligentního (ale ti, kteří vědí, se nemýlí: kéž bych slyšel ty, kteří vědí!).

Ti duchové mi všechno ukradli. Potom nemají problém mě politovat: “Chráníme tě, vyjadřujeme tě, děláme ti dobře. A vy nás chcete zavraždit! Ale jste to vy sami, koho trháte na kusy, když nám nadáváte, když plácáte naše citlivé nosy, své dobré přátele.

A ta špinavá lítost mě svou polovičatostí oslabuje. Proti vám, duchové, všechno světlo! Nech mě rozsvítit lampu a ty budeš mlčet. Nech mě otevřít oko a zmizíš. Jsi totiž vytvarovaná prázdnota, zamaskovaná nicota. Proti tobě, totální válka. Žádný soucit, žádná tolerance. Jen jedno právo: právo být víc.

Ale teď je to jiná píseň. Mají pocit, že byli spatřeni. Proto si hrají na smírčího soudce. “Vskutku, ty jsi mistr. Ale co je pán bez služebníků? Držte nás na našich skromných místech, slibujeme, že vám pomůžeme. Například: předpokládejme, že chcete napsat báseň. Jak byste to bez nás zvládli?

Ano, rebelové, jednoho dne vás postavím na vaše místa. Skloním tě pod své jho, budu tě krmit senem a každé ráno tě budu okřikovat. Ale dokud mi budeš sát krev a krást slovo, ach, raději nebudu psát poezii!

Podívejte se na pokoj, který se mi nabízí. Zavřete oči, abyste neviděli zločin. Neklidný od rána do večera, aby neviděl věčně zející smrt. Věřit si ve vítězství ještě předtím, než bojuješ. Mír lží! Vystačit si se svou zbabělostí, protože všichni ostatní si s ní vystačí. Mír poražených Trocha špíny, trocha opilství, trocha rouhání, pod duchaplnými slovy trocha maškarády, z níž se dělá ctnost, trocha lenosti a snění, a dokonce hodně, je-li člověk umělec, trocha toho všeho, a kolem toho celá cukrárna krásných slov, to je mír, který se mi nabízí. Klidný prodej! A pro zachování tohoto hanebného míru by člověk udělal cokoli, vedl by válku proti svým bližním. Existuje totiž starý a spolehlivý recept na to, jak si v sobě udržet mír: vždycky obviňovat druhé. Mír zrady!

Teď už víte, že mám na mysli svatou válku.

Ten, kdo v sobě vyhlásil tuto válku, je v míru se svými bližními, a i když je celým polem nejprudšího boje, v jeho nitru je mír aktivnější než všechny války. A čím více je uvnitř, v ústředním tichu a samotě, klidu, tím více je války proti vřavě lží a nesčetných iluzí.

V tomto rozlehlém tichu lemovaném válečnými výkřiky, skrytém před okolím neuchopitelným přeludem času, slyší věčný vítěz hlasy jiných tich. Sám, po rozpuštění iluze, že není sám, sám, už není sám v tom, že je sám. Ale oddělují mě od něj armády duchů, které musím zničit. Kéž bych se jednou usadil v této citadele Na hradbách, kéž bych byl rozervaný až na kost, aby do královské komnaty nevnikl rozruch!

“Ale mám zabíjet?” zeptá se bojovník Ardjouna. “Mám platit daň Caesarovi?” ptá se jiný. – “Zabij,” zní odpověď, “pokud jsi vrah. Nemáte na výběr. Ale i kdyby tvé ruce byly zrudlé krví nepřátel, ať ani kapka z ní necáká na královskou komnatu, kde čeká nehybný vítěz. – “Zaplať,” odpověděl, “ale ať se císař do královské pokladny ani nepodívá.

A já, který nemám v Césarově světě jinou zbraň než slova, já, který nemám v Césarově světě jinou měnu než slova, budu mluvit?

Budu mluvit, abych se povolal do svaté války.
Promluvím, abych odsoudil zrádce, které jsem živil.
Budu mluvit, abych svými slovy zahanbil své činy, až do dne, kdy v komnatě věčného vítěze zavládne hromový mír.

A protože jsem použil slovo “válka” a protože toto slovo “válka” už není pouhým zvukem, který vzdělaní lidé vydávají svými ústy, protože je to nyní vážné a závažné slovo, bude znát, že mluvím vážně a že to není marný zvuk, který vydávám svými ústy.

René Daumal (16. března 1908 – 21. května 1944) byl francouzský spirituální parasurrealistický spisovatel, kritik a básník, nejvíce známý svým posmrtně vydaným románem Hora analogová (1952) a také jako raný a otevřený praktik patafyziky.

Knihy Daumala v češtině:
René Daumal / Vysoká hra: Mýtus nenávratného / 2018
René Daumal / Dopisy hledajícího probuzení / 2015
René Daumal / Hora analogie / 2013
René Daumal / Vždycky ses mýlil / 2012
René Daumal / A mlčení rozhání temnoty / 2010
René Daumal / Mugle / Mugl / 2007
René Daumal / Černá poesie, bílá poesie / 1996
René Daumal / Velká pitka / 1994

The post Svatá válka. René Daumal vyzývá k válce proti samolibým zrádcům snů a pohodlných iluzí first appeared on Čítárny.