Jedná se o celoživotní dílo. Postupně byly některé básné publikované časopisecky již od roku 1845. První vydání v roce 1845 bylo okamžitě cenzory zabaveno, i když vyšlo v nákladu pouhých 1320 kusů. Baudelaire byl spolu s nakladateli obviněn z urážky náboženství a veřejné mravnosti, odsouzen k peněžité pokutě.
Baudelaire se ale zapsal do literární historie také svými překlady E. A. Poea bylo poprvé přeloženo do francouštiny.

O své básnické sbírce Květy zla v roce 1865 napsal: …do té hrozné knihy jsem vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství, celou svou nenávist…

Předmluva

Blud, hloupost, skrblictví, hřích plný nepravosti,
nám sedá na duších a těla trápí nám,
a my pak skýtáme krm milým výčitkám
jak pobudové vším, jež na své kůži hostí.

Máš hřích je zavilý a lítost bez odvahy,
své kání dáme si vždy dobře zaplatit,
a doufajíce kal svým podlým pláčem smýt,
hned zpět se vracíme na bařinaté dráhy.

To Satan Trismegist svou řečí kouzly jistou
nám na podušce Zla k snům ducha konejší,
a drahocenný kov té naší vůle vší
je měněn v oblak par tím chytrým alchymistou.

To Ďábel, drže nás, na drátkách hýbá námi.
V odporných předmětech vidíme vděky, žel,
a denně ujdeme kus cesty do Pekel,
bloudíce bez děsu čpavými temnotami.

Jak bídný zhýralec, jenž hryza žádostivě
zmučený scvrklý prs nevěstky zvadlých vnad,
toužíme tajnou slast narychlo vychutnat,
jak starý pomeranč ji mačkajíce chtivě.

Namačkán, hemže se jak hlístí miliony,
nám hýří ve hlavě dav Běsů o překot,
a vydechneme-li, Smrt, řeka skrytých vod,
nám do plic stéká v tmách se strašlivými stony.

Nevetkalo-li nám svůj vzorek roztomilý
v napjatou kanavu osudů plných běd
až dosud násilí, oheň, dýka či jed,
toť proto jediné, že není v nás dost síly.

Než v oné hromadě zlých opic, štírů, hadů,
pantherů, šakalů, fen, supů nebo můr,
plíživých, chrochtavých, štěkavých, řvavých stvůr,
v nečistém zvěřinci neřestí bez příkladu,

je jedna strašlivá, jež trůní nade všemi!
Ač šetří posunky a křiky, na dumách,
přec mileráda by svět obrátila v prach
a jedním zívnutím hned spolkla celou zemi.

Tot Nuda! – V očích pláč, jejž roní každou chvíli,
sní o popravištích, v snách kouříc huku svou.
Ty znáš, můj čtenáři, tu stvůru zhýčkanou,
čtenáři pokrytče – můj bližní, bratře milý!

Majáky

Veliký Rubensi, ty Lethe, sade snění,
panenský polštáři, kde nelze milovat,
kde život však se dme a zmítá bez umdlení
jak vítr v povětří čí moře v moři snad,

dá Vinci, zrcadlo hlubokých temných svitů,
kde krouží andělé s tajemným úsměvem
ve stínu ledovců a sosen skalních štítů,
jež uzavírají tu jejich chladnou zem,

Rembrandte, zjevení smutného hospitalu,
kde jenom velký kříž svou černí zdobí sál,
kde v slzách modlitba se vypařuje z kalů
a zimní paprsek se náhle zamíhal,

ó Michelangelo, pustino v spoustách mraků,
kde vidět Herkuly se s Kristy proplétat
a strašné fantomy se zvedat za soumraku
a prsty dlouhými si rubáš vztekle rvát,

chlípnosti faunovy a boxerovy vzteky,
ty, jenž jsi dovedl snést krásu žoldáků,
vznešený Pugete, nažloutlý, mdlý a měkký,
císaři zločinců se smutkem ve zraku,

Watteau, ty mumraji, kde žhnouce poletují
proslulá srdce v hrách tak jako motýli,
lehoučké kulisy, jež lustry osvětlují,
lijíce ztřeštěnost v ten tanec opilý,

Goyo, sne plný hrůz, až dosud skrytých světu,
zabitých zárodků, pečených o sabat,
bab s lesklým zrcátkem a nahých panen v květu,
jež budí, v punčoškách, ve vilných běsech hlad,

přízračný Delacroix, krvavé pleso v boru,
kde padlí andělé se rojí v obzorech,
kde dlouze nesou se pod nebem s leskem móru
podivné fanfáry jak tichý Webrův vzdech,

ty kletby, rouhání a žaluplné lkáni,
ty křiky, extase, pláče a Te Deum,
toť echo, vracené sty bludišť bez ustání,
v němž srdce smrtelné má božské opium,

křik, opakovaný sty hlídek na vše strany,
heslo dne, volané sty hlásnic v nočních tmách,
toť maják, na hradbách sty tvrzí zažíhaný,
hlas lovců, zbloudivších ve strašných houštinách!

 
Albatros

Aby čas na moři za plavby krátilo si,
tu mužstvo posádky si chytá v dlouhých dnech
své němé průvodce na cestách, albatrosy,
spějící za lodí po hořkých propastech.

Ti vládci blankytu, jen postaveni na zem,
hned neohrabaní a plni ostychu,
svá křídla veliká jak vesla spustí rázem
a zplihlá po bocích je vlekou potichu.

Jak nemotorný je ten poutník okřídlený!
On, prve krásný tak, jak směšný, chudák, je!
Ten zobák dráždí mu svou lulkou z možské pěny,
ten po něm, bezmocném, zas chodí kulhaje.

A Básník také je jak tento kníže výší,
jenž létá bouřemi a z šípů má jen smích;
když stojí na zemi, kde posměch v tvář mu čiší,
při chůzi vadí mu pár křídel olbřímích.

Harmonie večera
Hle, čas, kdy na stvolech za mdlého zachvívání
jak kadidelnice květ vydechuje pach;
parfumy se zvuky těkají v pozdních mlhách,
ten valčík zádumný a nyvé rozkochání!

Jak kadidelnice květ vydechuje pach;
viola naříká jak srdce, když se raní;
ten valčík zádumný a nyvé rozkochání!
Obloha smutně ční jak širý oltář v tmách.

Viola naříká jak srdce, když se raní,
to srdce, které má z nicoty temný strach!
Obloha smutně ční jak širý oltář v tmách;
v svou ssedající krev se slunce zvolna sklání…

To srdce, které má z nicoty temný strach,
na světlou minulost je plno vzpomínání.
V svou ssedající krev se slunce zvolna sklání…
Jak zlatá monstrance se skvíš v mých vzpomínkách!

 
Vzlétání

Vysoko nad doly, vysoko nad jezery,
nad lesy, nad moři a nad pohořími,
daleko za sluncem, za kraji prázdnými,
za samým etherem, kde končí hvězdné sféry,

se vlníš, duchu můj, pln hybné jarosti,
jak plavec, který rád se dává proudem nésti,
hlubokou nesmírnost tam brázdíš v mužném štěstí,
s nevylíčitelnou opojnou radostí.

Vzleť nad ty miasmy, ze kterých zhouba dýše,
do vyšších prostorů se rozleť očistit
a jako božský mok pij dlouze jasný svit,
plnící průhledné, jak křišťál čisté výše.

Je šťasten, kdo je s to se z nud a stálých běd,
svou tíhou tlačících mlhavý život k zemi,
velkými, širými, mocnými perutěmi
k těm světlým krajinám svobodně rozletět!

Ten, jehož myšlenky se zrána v šťastném vzletu
tak jako skřivani vstříc nebi vznesou hned,
kdo krouží nad žitím a je s to rozumět
tichému hovoru němých věcí a květů!

Spojitosti
Příroda, to je chrám s živým sloupovím,
jímž se čas od času změť tichých hlasů nese,
a lidé chodí tu v tom symbolovém lese,
bdělými pohledy se sklánějícím k nim.

Tak jako ozvěny, jež z dálek melodicky
se spojí v hlubokou a temnou jednotu,
objemnou jako ta tma a jako to světlo tu,
též barvy, parfumy a zvuky splynou vždycky.

Jsou vůně čerstvé tak jako líčko dítěte,
s libostí hoboje a se svěžestí trávy,
a jiné, vítězné, mdlé, těžké, prokleté,

s rozpínavostí drog, jež pranic nezastaví,
tak ambra, kadidlo a různé silice,
kterými pějí duch a smysly žíříce.

Miluji vzpomínku

Miluji vzpomínku na staré rajské časy,
kdy Foibos zlatíval rád sochy svými jasy.
To muži s ženami, jaří a ztepilí,
se bez vší přetvářky a strachu těšili,
užívajíce tu ústrojí svého těla,
a nebe milostné jim laskávalo čela.
Kybélé, úrodná na ušlechtilý plod,
neměla za těch dob své syny za nevhod,
a jako vlčice, v svém srdci ke všem vřelá,
snědýma prsama svět štědře napájela.
Nádherný silný muž se právem radoval,
hrd na to množství krás, jimž vládl jako král,
ovoce bez kazu, bez vady, bez zprýštění,
probouzející chuť svou tuhou lesklou dření!

Dnes, chce-li pojmout kdy tu ryzí velikost,
dnes, básník všude tam, kde lid je šatů prost,
kde nahost mužovu či ženinu lze zříti,
však před tím obrazem, tak strašidelným, cítí,
jak duši najednou mu svírá temný chlad.
Truchlivé zrůdnosti plačící pro svůj šat!
Ó směšné komolý, vy masek hodná těla,
zkroucená, vychrtlá či zase zbřichatělá,
jež bůžek Prospěchu, v svém hněvu osvícen,
zamotal, robata, do krutých hrubých plen!
A vy pak, ženy, vy, žel, bledé jako síra,
živené zhýralstvím, jež vaši krásu zžírá,
vy, panny, vlekoucí svůj úděl, první hřích,
a všechnu šerednost a hrůznost plodných břich!

My, lidé zkažení, však zato, pravda, máme
teď krásy jinaké, dřív lidstvu málo známé:
tvář, kterou stravuje rak srdce napořád,
což se nám uzdálo, žel, nyvou krásou zvát.
Než tyto objevy těch našich zvrhlých vznětů
nemohou zabránit churavícímu světu
se klanět před mládím, před mládím posvátným,
s upřímným pohledem, zářícím jasem svým,
s čirýma očima pramenné průzračnosti,
jež kráčí pyšně vpřed a šíří, bez starosti,
jak azur oblohy, jak skřivan nebo květ,
své vůně, písničky a něhyplný vznět!

Člověk a Moře

Svobodný člověče, je moře láskou tvou!
Máš v moři zrcadlo, jež za tvou lásku stojí;
ve věčném běhu vln přec vidíš duši svoji,
a duch tvůj není pak míň hořkou hlubinou.

Rád zahloubávás se v tvář svého zpodobnění,
očima, rukama ji bereš v objetí,
a srdce nejednou bez tepu ztichne ti,
když ozve se ten pláč, jejž ztišit možno není.

Jste oba záhadní a oba mlčíte:
on nikdo, člověče, tvých hlubin neprohlédl
a clonu s tajů tvých, ó moře, nepozvedl,
jak svoje tajemství žárlivě střežíte!

A přec již od věků se potíráte v klání,
v němž není výčitky a ani milosti,
jak máte řež a smrt již oba v libosti,
ó věční sokové, ó bratři rozvadění!

Exotický parfum

Když večer v podletí, k snům oči přihmouřeny,
chtiv dýchám zvláštní pach na žhavém prsu tvém,
vídávám před sebou se vinout šťastnou zem,
mámenou nebesy se sluncem beze změny:

mdlý ostrov, uprostřed vod v svou lenost pohroužený,
rodící stromoví se sladkým ovocem,
a muže siláky, ač štíhlé v těle svém,
a přímé, bezelstné, div vzbuzující ženy.

Kouzelným končinám tvou vůní veden vstříc,
zřím přístav se stěžni a ráhny plachetnic,
znavených dosavad mořskými potulkami.

A parfum, linoucí se ze hřebenčíků,
který je v povětří a chřípí nadouvá mi,
v mé duši mísí se se zpěvem plavčíků.

Nářek Ikarův

Milenec, děvkám dvořící se,
je spokojený, zdráv a syt.
Mně, když jsem mrak chtěl v náruč vzít,
však náhle ruce zlomily se.

Toť z hvězd, jež svítí v modrých tmách
a jež nic v záři nezastíní,
že moje zhaslé oči nyní
zří slunce jen v svých vzpomínkách.

Já ve vesmíru slídil marně
po konci nebo po středu.
V nevímčím žhavém pohledu
svou peruť cítím praskat žalně.

A spálen láskou ke kráse,
žel, nedočkám se již té slávy,
že by ta propast, hrob můj tmavý,
snad jednou po mně zvala se.

Mršina

Co jsme to viděli to letní jitra boží.
vy moje Lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,

a nohu zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena,
své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéc hned
a vrátit Přírodě, co spojovala v tělo,
ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslojakn vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované v sítě
a natřásané o překot.

Tvar mizel, spíše sen, nic nežli skica matná,
dlouhými časy otřelá
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se, nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

– A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězda očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bobem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, kráska, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvar a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.

 Přeložil Svatopluk Kadlec

The post Prokletý básník Charles Baudelaire. Cenzurovaná sbírka Květy zla first appeared on Čítárny.