Podívejme se dnes mezi knihy pro děti. Rozdílů mezi Lewisem Carrollem (1832-1898) a Frankem Lymanem Baumem (1856-1919) je řada, ale jeden z kardinálních se skrývá v jejich přístupu k logice příběhů.

Zatímco Charles Dodgson byl matematik, jehož logika je přesto surreálná, Lyman Baum je americký byznysmen z „naftového“ rodu toho typu, jaký nám předváděly seriály Dallas a Denver, a nic ve zlém, ale vše do mrtě a někdy skoro až po selsku dopoví a dovysvětlí.
Z jednoho důvodu to ale nevadí. Jeho světy, objekty a postavy jsou často surreálnem samy!
V příběhu, o kterém se právě chystám referovat, tak narazíte i na strašidelné Chrliče, kteří jsou ze dřeva a současně mají křídla, takže neohrabaně poletují. A taky je tu podzemní zem, ve které jednoduše musíte být ve svém zájmu neviditelný, aby vás nesežrali medvědi. A rovněž projdete královstvím, kde…

„Naši lidé ožijí teprve, když opustí své keře… Všichni jsou, jak jistě vidíte, spojeni s rostlinami svými chodidly, a když jsou zralí, dají se snadno oddělit od stonků a ihned získají schopnost pohybu a řeči. Takže dokud rostou, nedá se mluvit o tom, že by opravdu žili, a než se stanou řádnými občany, musíme je sklidit… I já mezi ně patřím. A když se držíme v chladu a vlhku a nepotká nás žádná nehoda, často žijeme až pět let. Mne utrhli před víc než šesti lety, ale naše rodina je známá svým dlouhým věkem.“

Jak bylo vícekrát poukázáno, ze všeho nejvíc se Baumovy „fantasy“ podobají polosnovým hrám předškoláků s rozpohybovanými kousky zeleniny, s panáčky anebo se špalíky.
A je to krásně „magorózní“, nicméně nikdy, vskutku nikdy autor nedopustí, aby to zaskřípělo v soukolí syžetu. A precizně a předem odpovídá na potenciální všetečné otázky, až si po dospělácku nelze neříct: „Au; je to vážně potřeba? Až tak musel věci domýšlet? Není to spíš samoúčel?“ Pro někoho to bude samoúčelným vždycky, řekl bych, a ať ty knihy odloží. Ale dělá chybu. Jsou právem klasikou – a snílků typu Lymana Bauma tenhle svět neměl moc.
A hle, nakolik kompaktně vysvětlí – v právě česky vydané knize – realitu své země Oz.

Byl jednou jeden (politikův) syn (pocházeli z Omahy) a jmenoval se Oskar Zoroaster Dětřich Uriáš Tomáš Ámos Havel Lutobor Adam Valerián Adolf. Krátké jméno, že? Vlastně trochu dlouhé, což! To si myslilo i ono nebohé dítě. A tak… V dospělosti si zkrátka říkalo O. Z. Nedivte se! Ostatní iniciály dají totiž neblahé sousloví. DUTÁ HLAVA.
I čtěmež!

„Opravdu se nikdo nemůže divit, že jste si jméno zkrátil,“ řekla Ozma s pochopením. „Ale nezkrátil jste si ho až moc?“
„Snad ano,“ odpověděl Čaroděj. „Jako mladík jsem utekl z domova a dal se k cirkusu. Říkal jsem si Čaroděj a prováděl břichomluvectví… Taky jsem se pustil do balonového létání. Na svůj balon a na všechny další věci, které jsem v cirkusu používal, jsem namaloval své iniciály O. Z, abych ukázal, že to patří mně. Jednoho dne se mnou balon uletěl a přenesl mě přes pouště do této krásné země. Když mě zdejší lidé uviděli snést se na zem z nebe, přirozeně se domnívali, že jsem nějaká nadřazená bytost a klaněli se mi. Řekl jsem jim, že jsem Čaroděj, a ukázal nějaké jednoduché triky, které je udivily. Když pak viděli mé iniciály namalované na balonu, začali mi říkat Oz… V té době… byly v této oblasti čtyři různé země a každé z nich vládla čarodějnice. Lidé se však domnívali, že má moc je větší než jejich, a čarodějnice si to možná myslely také, protože se mi neodvážily protivit. Nakázal jsem jim vybudovat Smaragdové město na místě, kde ty čtyři země sousedily, a když bylo hotové, prohlásil jsem se vládcem země Oz, která zahrnovala země Mlaskalů, Čtvermoňů, Mrkalů a Kvadlinků. V této zemi jsem pak vládl v míru dvacet let, až jsem zestárnul a zatoužil opět uvidět své rodiště.
A tak, když sem poprvé Dorotku zahnalo tornádo, zařídil jsem, že spolu odletíme balonem, ale balon se vznesl příliš brzy a odnesl jenom mne. (Zde se autor vrací ke konci prvního z románů Baumovy epopeje, k příběhu známému z klasického filmu z roku 1939. Pozn. IF.) Po mnoha dobrodružstvích jsem dorazil do Omahy, kde jsem zjistil, že všichni mí staří přátelé jsou po smrti nebo se odstěhovali. Protože jsem neměl, co bych jiného dělal, dal jsem se znovu k cirkusu a prováděl výstupy v balonu, dokud mě nepostihlo to zemětřesení.“
„To je ale příběh,“ řekla Ozma, „v příběhu země Oz jsou ale ještě věci, které asi nechápeš – možná proto, že ti je nikdo nepověděl. Mnoho let předtím, než jsi sem přišel, byla tato země sjednocená pod jedním vládcem, tak jako teď, a jméno toho vládce bylo vždycky Oz, což v naší řeči znamená velký a dobrotivý. A když zrovna vládla žena, jmenovala se vždy Ozma.“

Nu, není to skvěle vymyšleno? Co říkáte?
A nic podle mého názoru nekazí ani ten fakt, že první knihu si Baum vymýšlel ještě nespoutaně a takříkajíc totálně svoboden, zatímco ty další už tak psát mohl jen do jisté míry. Cítil totiž, a myslím, že právem, závazek k jednou stanovenému i potřebu jednou řečené domýšlet. Vysvětlovat. Leštit. Stavět na pevnější nohy. Až…
To může být místy poněkud nepříjemné.

Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková

Ale vraťme se do našeho světa.
Bylo to v rice 2013, co pověstný Sam Raimi zrežíroval takzvaný prequel k muzikálu Čaroděj ze země Oz (1939), který jest veleznámou adaptací americké Baumovy pohádky z roku 1900.
Zfilmována byla ovšem už vícekrát, předtím i potom, a několikrát již vyšla i česky, než nakladatelství Aventinum přispěchalo roku 2004 s jejím pokračováním Čarodějná země Oz (originál 1904, překlad Monika Vosková). Nu, a loni následoval i Voskové překlad svazku Dorotka a Čaroděj v zemi Oz (originál 1908), přičemž zatím zůstává ignorována (předchozí) Ozma z Oz (1907).
A jak víme, fantasií obdařený autor pokračoval pak v psaní dalších a dalších knih na téma (a i jiných) až do své předčasné smrti; ani ta však nezabránila, aby se jím vysněných světů nechopili autoři další.

My se pro pevnou půdu pod nohama vraťme k našemu svazku a připomeňme, že prvá jeho kapitola je inspirována velkým sanfranciským zemětřesením z 18. dubna 1906.
A zatímco v první Baumově knize z roku 1900 odválo do Oz Dorotku Galeovou tornádo z Kansasu, nyní se propadne rozšklebivší se puklinou, a to s bryčkou, koníkem, kotětem Heurékou a s bratrancem Zebediášem Hugsonem.

Podzemí je však nezahubí a naopak se ukáže být prostorným. A po navštívení řady podivuhodných zemích se pak hrdinové znovu ocitají ve Smaragdovém městě.
A zde jsou (abych neprozrazoval moc) tajnosnubně znějící tituly dvaceti kapitol.

1. Zemětřesení
2. Skleněné město
3. Příchod Čaroděje
4. Zeleninové království
5. Dorotka utrhne princeznu
6. Hrozí nebezpečí od Mangabů
7. Do černé jámy a zase ven
8. Údolí hlasů
9. Boj s neviditelnými medvědy
10. Copatý muž z Pyramidové hory
11. Setkání s dřevěnými Chrliči
12. Nádherný únik
13. Dračí sluj
14. Ozma použije kouzelný pás
15. Shledání starých přátel
16. Tahoun Jim
17. Devět maličkých prasátek
18. Heuréka u soudu
19. Čarodějovo další kouzlo
20. Zeb se vrací na ranč

Závěrem bych ještě moc rád poukázal na to, že asociace samozřejmě lze najít mezi Baumem a mnohými (kupodivu i mezi ním a Edgarem Rice Burroughsem), ale jednou z nejzajímavějších je ta mezi ním a pohádkářem Carlem Sandburgem (1878-1967).
Ten měl podobný styl, rovněž, zdá se, preferoval ve svých příbězích děvčátka (před kluky) a měli společnou i touhu vymýšlet nová a nová jména. Ba celé mýty.
Rovněž pan Sandgurg pak dbá, všimněte si, aby zůstala pozemská logika aspoň na oko zachována. Dává si na tom dokonce záležet. Ne, nechci tím tvrdit, že by neměla i ta Carrollova logika dost do sebe…

Lyman Frank Baum: Dorotka a Čaroděj v zemi Oz. Pokračování příhod Dorotky a Čaroděje. Přeložila Monika Vosková. Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková. Garamond. Brno 2017. 176 stran. ISBN 978-80-7407-368-7

The post Dorotka a Čaroděj v zemi Oz. Logika příběhů Franka Bauma s ilustracemi Sýkorové-Pekárkové first appeared on Čítárny.

Létající opice se poprvé objevily v klasickém románu pro děti “Podivuhodný čaroděj ze země Oz” od L. Franka Bauma z roku 1900. Plnily rozkazy každého, kdo vlastnil Zlatou čepici, která symbolizovala jejich slepou poslušnost, aniž by pochybovaly o vlastní morálce.

Co se píše v knize:

“Kdysi jsme byli svobodní lidé, žili jsme šťastně ve velkém lese, létali jsme ze stromu na strom, jedli jsme ořechy a ovoce a dělali jsme si, co jsme chtěli, aniž bychom někoho nazývali pánem. Někteří z nás byli možná někdy až příliš plní rošťáren, létali dolů, aby tahali za ocasy zvířata, která neměla křídla, honili ptáky a házeli ořechy po lidech, kteří chodili po lese. Ale byli jsme bezstarostní, šťastní a plní zábavy a užívali si každou minutu dne. Bylo to před mnoha lety, dávno předtím, než Oz vystoupil z mraků, aby vládl této zemi.”

Kniha Frank Baum / Čaroděj ze země Oz, 1900

Zlatá čepice nebyla ve své podstatě ani dobrá, ani špatná.
Její síla závisela na jedinci, který ji vlastnil. V průběhu knihy se měnila z rukou do rukou.

Když Zlá čarodějnice ze Západu vlastnila Zlatou čepici, mohla zotročeným opicím přikazovat, aby páchaly zlé činy, například unesly Dorotku.
Když Zlatou čepici vlastnila Dorotka, byla schopna opice využít k tomu, aby jí pomohly vrátit se ke Glindě, Dobré čarodějnici do Smaragdového města.
Glinda na oplátku zajistila opicím svobodu tím, že už nikdy nedovolila čepici použít.

To všechno najdete v knize.
Ve filmu Čaroděj ze země Oz z roku 1939 nebyla Zlatá čepice nikdy zmíněna, ačkoli se v několika scénách objevila.

Pokud vám to něco připomíná z dnešního světa, pak to není náhoda.

The post Zlatá čepice ze země OZ, která zotročovala nebo konala dobro first appeared on Čítárny.

Čaroděj ze země Oz (1900) je klasická, i když nelidová fantasy pohádka, kterou proslavilo i  předválečné filmové a muzikálové zpracování, nicméně autor nezůstal jen u jednoho původního a nejslavnějšího příběhu a připisoval až do své smrti jako na běžícím páse jedno pokračování za druhým, načež se jeho pera chopili i další pokračovatelé. Kdo umí, umí, a kdo umí anglicky, může si tyhle FANTASY všechny přečíst, ale kdo zvládá jen češtinu, stěží.

Ano, ano, může si přečíst slavný první díl, jehož obsah tu nechci vyprávět, a potom i díl druhý, jenže to tím bohužel doposud skončilo. Proč?
Než odpovím, nakoukněme do Dorotčiných příhod číslo dvě, a pokusme se o pár úvah nad průkopnickým dílem fantastiky!

Jednou z nejvýsostnějších možností, jak zneužít umělecké dílo, chtěl bych zdůraznit především, je určitě vykládání autorovy psýchy prostřednictvím textu, a tak už bylo kupříkladu zkoumáno, kdo všechno „se toužil státi holčičkou, tam ve svém podvědomí“, i že to byli zrovna tak vynikající spisovatel Henry James (autor hororu Utažení šroubu) jako vynikající režisér Alfred Hitchcock.

A Frank Lyman Baum (1856-1919)? Inu, mladé dívky se u něj každopádně vynořují minimálně ve dvojí podobě.
1. Jako nebezpečí (bodají vás i jehlicemi!)
2. V nebezpečí (jejich pískot na úprku před myškami je šílený a jejich pád z okna třídy se přiblíží, když se holčičky zhrozí kafkovsky obřího brouka).

Ale pozor, abyste knihu s těmito a podobnými scénami vůbec v knihovně našli, protože uniká pozornosti rafinovaně, a to tím, že se úpravou podobá prvnímu dílu, a tedy Čaroději ze země OZ.
I názvy první a téhle druhé části jsou navíc nebezpečně si podobné a nakladatel vzadu na deskách propaguje první svazek tak nešťastně, až nasadil všem zmatkům císařskou korunu.
A Čarodějná země OZ (=druhý díl) jako by u nás tedy de facto ani nevyšla.

V Česku vyšla, je tu, občas ještě i v knihkupectví – a je to fascinující kniha.

Honza Dýně: „Kdyby vám také hrozila hniloba, pochopily byste mé obavy.“
Slaměný Hastroš:
„Jenže když se něco stane se mnou, je to můj konec, zatímco tebe by ještě použili na semeno.“

V USA se poprvé objevila roku 1904 a od první části se překvapivě liší.
První dál byl totiž, jak jest notoricky známo, památným příběhem Dorotky z Kansasu a začíná tornádem. Tady tornádo chybí, ale atakuje nás houf Dorotek. Je jich  hned čtyři sta, a zatímco původní Dorotka byla i tváří v tvář tornádu úplně mírumilovná, až jako kotě, nové jsou davem a vyzbrojily se. Mají armádu a rojí se jako vosy. Potom vyhrají válku.

A kdo že stál v opozici? Hoch.
A jmenuje se Tip, ale není to vlastně hoch a je odhalena jeho pravá identita. Je zakouzleným děvčátkem (zvíme a „však ono tě moc neubude, když budeš zase holka,“ konejší ho kamarád Plecháč známý už z prvního dílu, „a abych řekl pravdu, děvčata mi vždycky byla milejší.“
A co Tip na to?
Divné! Bez reptání se přeměně podvolí a stane se Ozálkou. Jinak by ostatně neměl šanci a nezdědil by trůn země OZ!

Naznačený příběh nám Baum servíruje úhledně popisnou metodou VIZUÁLU, která připomíná pozdější romány Edgara Rice Burroughse (1875-1950), i když jsou samozřejmě krvavější. Tak či tak, právě autor Tarzana (a taky třeba Johna Cartera z Marsu) Burroughs byl četbou o OZ v mládí ovlivněn.

A Baum?
On a Burroughs se podobají i důsledností pohádkové logiky, se kterou zvládají vést děje i napříč totálně fantazijním prostředím (Oz = Mars), a oba taky mají záviděníhodnou schopnost navazovat na předchozí děje nitkami stále nových a nových zápletek, aniž však kdykoli přestanou dynamicky vyprávět (nu, a k tomu je věru třeba talent).

Pro oba Mistry je typické i to, jak bedlivě vytěžují různé zapomenuté motivy z předchozích částí svých ság, přičemž Baum to s OZ dotáhl až na čtrnáct dílů konče Glindou z OZ (1920), ale Glindy se TADY nejspíš nedočkáme ani roku 2020, takže se pokorně vraťme ke druhému dílu…
„V životě je všechno zvláštní, dokud nepřivyknete,“ filozofuje tu slámou vycpaný Hastroš (také z dílu prvního) – a hle, taky on brzy přivykne nové náplni.

A jaké?
Nu, měl úraz, i operovali jej a je zase napěchován, ale tentokrát dolarovými bankovkami nejrůznějších nominálních hodnot – a připomínám, že samozřejmě čteme americké pohádky, ale naštěstí jsou hodnoty, které Baum od začátku až do konce adoruje, právě jako toto zacházení s penězi. „A nikdo není dokonalý, takže se každý smiřme s chybami toho druhého,“ uvědomují si hrdinové, když dostanou příležitosti „dokázat své právo na život“. A co ještě je tu vlastně za postavy?
A jde jenom o paňáci anebo i něco víc?
Samo sebou, že za platí za B, a paňácovitost (přitom) nejlépe reprezentuje postava jménem Honza Dýně, která byla původně vyrobena Tipem jen proto, aby hoch vyděsil nenáviděnou pěstounku Mombi, což lze dobře srovnat (i tady byla asi inspirace) s expozicí první Dahlovy knihy Jakub a obří broskev (1961).

Nu, a jak je na tom… tenhle pan Dýně?
Nelze se opět nezasmát. „Může být rád, že byl vůbec udělán,“ dočítáme se a po celou knihu tato bytůstka umírá hrůzou.
„Kdy už začnu hnít?“ táže se.
„Však tě ucítíme,“ konejší ho bezelstně kamarádi, a Honza si zoufá a touží po moudrosti. „Nedala by se ostatně semena přirovnat k mozku?“ ptá se – a sní, že to půjde, nicméně je prostě už jednou „surový“ a v obklíčení holčičkami se na jeho „mozek“ seběhnou dokonce (a běda) i kamarádovy sliny.
Hoch Tip ovšem původně oživil i další artefakty a kupř. tedy také kozu na řezání dříví.
„I já jsem pozoruhodná,“ nechá se tato koza slyšet, „a to prostě proto, že nemůžu být jiná.“
Ale Honzu Dýni udělal Tip dost ledabyle (neohnul mu nohy) a nešťastník tudíž musí putovat zemí OZ přišněrován, ano, právě na kozu, takže skoro jako „ten“ Quijote na Rosinantě!

A co víc?
Zástup pitvorných figur (alias symbolů) nekončí a tady v Čechách nás zvláště zaskočí Brouk Mrskavec, který „žil po tři roky žil ve školních kamnech ve třídě a odtud všechno viděl a všechno slyšel.“ A ači nikde jinde nikdy nebyl, dává „učenost“ patřičně povýšeně najevo už třicet roků před Sekorovým Pytlíkem.
Znal Onřej Sekora tuto americkou „předlohu“? Nepochybně. jeho vlastní dílo to však, myslím, nijak nesnižuje. A Baum?
Občas až anekdoticky odkazuje i na tradiční lidové pohádky (Karkulka, krejčí s devíti životy), ale prakticky píše (opravdu) hlavně fantasy, která je také zřetelným produktem jeho podvědomí, a to působivým, i když méně přesvědčivá jsou, myslím, místa, kde mu to jaksi nedalo a zkoušel psát cosi jako „novou Alenku“…

Co je to za scény?
Třeba ta s třemi jedovatými pilulkami, každá z nichž plní pouze jedno přání, nu, a také scéna „jak napočítat do sedmnácti po dvou“…
Baum se, pravda, vůči slavnějšímu Lewisi Carrollovi zajímavě vymezuje a fakticky se stává až jeho protikladem, nebo přinejmenším polemizuje s jeho étosem, a byl-li Dodgson britský matematik z Oxfordu, tak Baum rozkročený už na počátku dalšího století, to je chicagský novinář a počítá „po amerikánsku“ a „matematika je sklenice naložené zeleniny a čím hloub lovíš, co bys rád, tím menší máš šanci,“ dočítáme se.
Ne, to by se tvůrci Alenky moc nelíbilo.

Čteny dětem sto let po napsání, narážejí knihy o OZ na úskalí a jedním z těch úskalí je i jakási „předfilmovost“.
Když totiž Baum o všem tomhle snil a psal další a další díly nucen tisíci dopisů od dívek, jak se sám úvodem vychloubá, ležely ještě komiks a biograf v plenkách. Přitom šlo o formy, které jsou už Baumovým příběhům vlastní, a sám to ještě nemohl vnímat jako my, kdo už jsme odkojení filmovými obrazy, ale bylo to tak. A cítíme velmi přesně, nakolik už autor kinematografii simuluje (dá se to tak říct), a občas až úmorná popisnost jeho knížek vlastně možná i identifikuje éru žíznící už po vizuální formě.
Dobře, ale zrovna tak je Baum i ekvivalentem loutkového animátora a jeho specifický způsob vyjadřování je báječným návodem, jak rozpohybovat hračky. A tímtéž principem, na kterém později Milne postavil Medvídka Pú (1926-28).

A Alexandr Kliment u nás, dodejme, Dobrodružství s větrníkem (1969). A v jádru jde vždycky o dětskou hru – a snahu o ni nepřijít… a nezapomenout a zachytit a zaznamenat a schovat si tu hru i spolu s něhou, to tedy ano. A podivně namátkové sestavování letadla ve druhém dílu knih o OZ a následné oživení tohoto letadla třemi slovy kabaly(!) je zase geniální alegorií božího tvoření, avšak i „mapkou“ dětského přístupu k práci. A náhodnost výběru se zde snoubí s metodou surrealisty a totálně snovou logikou, přičemž adekvátní české ilustrace Jiřího Běhounka strčily do kapsy i Dalího…

A vedlejší téma knihy? Taky existuje, a je jím kupodivu KRITIKA dívčí emancipace.

„Starost o domácnost a o děti podlamuje sílu každého muže,“ píše Baum, a právě tyhle práce holčičky chlapům v románu po převratu přiřkly. „A když jsou těžké, jak to, že je zvládaly tak lehce?“ ptá se Hastroš. A odpověď?
„Možná jsou ženy ze železa.“

A snad jsou, nicméně myšky z Hastrošovy hrudi vyskákaly podle Bauma rovnou pod střevíčky pištících diktátorek, a ty musely „šupem zpátky k maminkám“.
A dál? Nic. Na třetí díl ságy léta marně čekáme, protože se jednoduše začalo překládat pozdě a svět je už trochu jinde. Osobně však věřím, že taky další neuvěřitelné knihy o OZ česky vyjdou.

Lyman Frank Baum | Čarodějná země OZ | Překlad PhDr. Monika Vosková | Aventinum, Praha 2004, ilustroval Jiří Běhounek

Další vydání v češtině: mimo adaptace a komiks
SNDK, 1962, přel. Jakub Markovič, ilustroval Arnošt Karásek
Svoboda, 1995, přel. Monika Vosková, ilustroval Jiří Běhounek
XYZ, 2011, přel. Helena Čížková, ilustroval Andrej Augustin

The post Čaroděj ze země Oz. Světová fantasy od Lymana Bauma first appeared on Čítárny.

Rok po úspěchu fantasy pohádky Čaroděj ze země Oz (1900) vydal americký spisovatel Lyman Frank Baum hned tucet „American Fairly Tales“ (1901). Česky letos vyšly v překladu Lukáše Houdka jako polovina dvojjazyčné publikace American Fairly Tales. Americké pohádky. Ale dají se po sto čtrnácti letech ještě strávit? A stejně jako v případě tradičních lidových pohádek dotkne se jich přitom občas dotkne hrůza?

Ne nebojte se, děti (ne)poleká ani nějaký ten brutální prvek. Krom toho… „L. Frank Baum“ disponoval věru pozoruhodnou dávkou fantazie a prvotřídním vypravěčským umem, nicméně obraznost u něj vždy má specifickou logiku. Ta dětem imponuje, ale při bližším ohledání jejích kořenů pokaždé narazíte na více či méně nápadné vyšinutí. Něco je vždy jinak. Nicméně důslednost, s níž autor tvrdohlavě naplňuje jednou stanovený vzorec, imponuje. Ba ohromuje.

Podobně jako (ve Spojených státech žijící Angličan) Hugh Lofting (autor Doktora Dolittla), uměl se také Američan Baum beze zbytku vtělit do dětí, pro které tvořil, a způsob jeho myšlení se ztotožňoval s tím jejich. Americké pohádky jsou bizarní, překvapivé a jen horko těžko z nich vyrýžujeme prvky jakýchkoli starších vzorů.
Dobrou ukázkou „umírněného hororu“ pro pětiletého čtenáře nebo okouzleného posluchače je bezpochyby vyprávěnka O dívce, která vlastnila medvěda. V podstatě jde o minimalismus, ale stojí za přečtení. V příběhu se jedná o knihu, jejíž ilustrace ožívají a vyskakují do pokoje, když dílem listuje malá čtenářka. Až děsivé se může zdát to, že dotyčné bytosti neexistují „zezadu“, neboť ani obrázky přece nemají zadní strany, a panický strach by mohl vyvolat už první šašek, kterým na straně jedna všecko začíná. Otázka zní: budou se – při následujícím listování – před dívenku postupně vymršťovat stále a stále hrozivější návštěvníci? Ožijí v jejím pokoji do jednoho? Nelze se toho než bát.

Podobná je úvodní pohádka O truhle plné lupičů, kde si opět nelze nevšimnout baumovsky vyšinuté logiky.
Když je loupežníků, vylézajících k dívence Martě, už přespříliš a představují jistou umírněnou hrozbu, prohlásí dotyčná, že u domovní schránky stojí policie.
„Je jich hodně?“ zeptal se Luigi rozechvělým hlasem.
„Sto dvanáct,“ zvolala, když chvíli předstírala, že počítá.
„Pak jsme ztraceni!“ prohlásil Beni. „Tolika se nemůžeme postavit a vyváznout živí.“ A lupiči se horempádem cpou nazpět do útrob truhly. Tu dívka šťastně uzamkne, nicméně podstatná otázka, proč jí takto vespolek uvěřili, aniž jediný mrkl pod okno, se neřeší.

Přesto byl Lyman Baum skvělý pohádkář a nikdo o tom dnes nepochybuje, tak jako ale nelze pomíjet, že náleží taky žánru fantasy.
V Pohádkách je ta příslušnost zvlášť patrná na historii O očarovaných literách, která začíná následovně: „Jednoho knůka jednou začal nudit jeho krásný života zatoužil vyzkoušet něco nového. Knůkové mají více podivuhodných schopností než ostatní nesmrtelní, tedy snad s výjimkou víl a rylů.“ Atd.
Subžánrově blízký je tomu příběh Jak se otec Čas dostal do zajetí, který také a jistěže asociuje Šípkovou Růženku, ale výrazněji vlastně mistrnou Wellsovu povídku Superstimulátor (respektive a v novějším českém překladu Superaktivátor). Dokonce mi přijde pravděpodobné, že tu jeden z velkých autorů své doby ovlivnil druhého. Wells, ten ovšem stvořil sci-fi, zatímco Baum burlesku. Američan zdárně plní sny, s nimiž děti občas toužívají nedopadnutelně provádět alotria i třeba celičkému světu. Příležitost se k tomu se jim naskytne, když tento svět ustrne – po zajetí „otce Času“; nicméně to nepůjde ani bez dalšího vymknutí z kloubů logiky. I dočítáme se:

„Jednu věc nechápu,“ řekl Jim.
„Jakou?“ zeptal se otec Čas.
„Jak je možné, že já se mohu hýbat, když všichni ostatní jsou… jsou…. zamrzlí?“
„To proto, že jsem tvým vězněm,“ zněla odpověď.

Je třeba to komentovat? Neřekl bych.

Staré Baumovy pohádky náležely i k četbě známého spisovatele Stephena Kinga, všimněme si proto (i když jen tak mimochodně), že podobně jako šašek z oné knížky je (nejspíš) částečným předobrazem klauna To, pohádka o Času má zas cenu jednoho z inspiračních zdrojů k děsivé knize Nezbytné věci.
Ale paralela existuje i mezi touhle povídkou „pro anarchisty“ a pohádkou O kouzelných bonbonech; v obou případech se čtenářům (a zrovna tak hrdinům) předkládá takřka vědecké zdůvodnění něčeho, co se poté přižene příběhem jako tajfun či tornádo i jako pěkný galimatyáš. „Vymysli tu nejšílenější situace a teprve najdi, pokud jen možno, logické vysvětlení toho, jak k nim mohlo dojít,“ navrhl v Baumových časech spisovatel John Buchan a není, zdá se, pochyb, že báchorka o čase i báchorka o bonbónech (předjímající mj. pozdější knihu Edith Nesbitové Pět dětí a skřítek) jsou společným výsledkem poslechnutí takového pokynu.
Ó, jak zvláštní, že podobné příběhy tak často připomínají klasické němé grotesky, jejichž čas tenkrát teprve nadcházel! – A pohádka O kouzelných bonbonech je i paralelou k Wellsovu Muži, který dokázal činit zázraky.

Baum ovšem měl velmi široký záběr a do vtělil do souboru i pár kiplingovských bajek O smějícím se hrochovi a O králi ledních medvědů. Celek pak uzavřel drastickým „východním“ příběhem O mandarínovi a motýlu, ve kterém jsou děti i dospělí brutálně proměňováni v prasata. I to je fakticky horor a onen mandarín reprezentuje zlověstné zlo.

Málo strašidelně naopak rezonuje pohádka O obživlé figuríně, která by vhodně působila i uprostřed českých Michalových Bubáků pro všední den; byť možná až moc rozmarně. Ale povšimněme si, že ani zde neožívá panna z výlohy nevysvětlitelně a sama, nýbrž teprve po doteku „scifoidní“ entity, která ji posléze i umrtví. Vše je tedy vysvětleno a opět nechybí zdánlivá logika.

Potměšilý Baum psal svobodně, avšak jedno neopomenul. Hodně pohádek uzavírá stereotypním odstavcem, ve kterém polopaticky předkládá závěrečné poučení. Ale činí to takovým způsobem, až to lze chápat i jako parodii. Anebo snad není očividné, že taká mudrctví před očima dětského čtenáře z rukávu?
Nebo snad ona „poučení“ nepůsobí poněkud oslovsky a nenaplánovaně? Asi jako by je dodával teprve z nouze a jen proto, že to je dobrým zvykem.
Úlitba rodičům? Možná; ale vazba poučení na předchozí pohádku je občas až moc volná a podobně nečekaně závěrečné moudro mnohdy chybí. Jako třeba u poslední pohádky i v té z nejdivnějších na světě, jež se jmenuje O skleněmém psovi a končí slovy: „Myslím, že tam pořád ještě je, což mě docela mrzí, protože bych s kouzelníkem rád probral ponaučení, které z toho příběhu plyne.“

Ne. „Mudrctví“, chybí-li, jistě nepostrádáme a není ani na koncích příběhů O očarovaných literách, O smějícím se hrochovi a O obživlé figuríně. Jinými slovy, výslovné poučení nezazní takřka v polovině Amerických pohádek. Naštěstí to ještě neznamená, že není implicitně rozpuštěno ve všech, a krom toho mě napadá otázka, zda je přítomnost poučení opravdu vždy nutná. Že ne, dokládá nejlépe finále už zmíněného „dramatu“ O dívce, která vlastnila medvěda. Hle: „Tento příběh by nás měl poučit o tom, že se za všech okolností vyplatí pohotově a logicky myslet, protože kdyby si bývala Jane Gladys nevzpomněla, že jí medvěd patří, asi by ji byl býval sežral dříve, než zazvonil zvonek u dveří.“

Jistě záslužné ponaučením, nicméně: Nejde snad o vtip? Aby nešlo. „Anebo snad nás, děti, nemůže sežrat také ten medvěd, který nám náleží?“ dodal by Lewis Carroll, jehož příběhy některé Baumovy „americké“ šarády připomínají.

Zajímavou otázkou je také, v čem vlastně tkví ona americkost jeho pohádek; tedy pokud nepočítám zmínky typu odkazu na Obří jeskyni v Kentucky.
Ano a jistě; kniha obsahuje i notně „americký“ příběh mamonu O podivuhodné pumpě, jenž výslovně vypráví o záhadném generování hromádek pětidolarových mincí, nicméně poučením se překvapivě stane, že máme jednat právě opačně, než jaký je tradiční americký postoj „přej a bude ti přáno“. Vlastně po česku. Je to možná víc český příběh – a předvádí, že budeme-li se chlubit svým (a zde navíc nejasně získaným) bohatstvím, dojedeme.

American Fairly Tales. Americké pohádky. Překlad Lukáš Houdek. Garamond. Praha 2015. První vydání v dvojjazyčné verzi.

The post Mimořádné Americké pohádky Franka Bauma, autora Čaroděje ze země Oz first appeared on Čítárny.