Jeho sluch nesnáší „příliš povyku!“… To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši…slova Romaina Rollanda v knize o Ludwiku van Beethovenovi (17.12. 1770 – 26.03. 1827) říká dle mého to podstatné o způsobu vidění světa tohoto génia.
Však také Beethoven sám píše: „Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí!…“
V jednom rozhovoru řekl Beethoven, že hudba vpravdě sděluje duchovní život smyslovému. Pravda, skutečná hudba géniů do nás vniká nejen našimi smysly, ale prochází k nám prostorem o němž jen tušíme…

V knize Rollanda píše Dr. V. Holzknecht v předmluvě o setkání dvou géniů, Beethovena a Goetha…
Cesty obou umělců se střetly poprvé a naposled v Teplicích roku 1812; příhoda, kterou tu společně prožili, stačila, aby rázem osvětlila rozpor v jejich povahách a aby je od sebe oddělila. Událost je známa. Jdouce procházkou zavěšeni do sebe, potkali na cestě královskou rodinu pruskou s dvorem. Beethoven naznačil Goethovi, že se ho nemá pustit a že se panstvu nevyhnou. Goethe se však vyvinul z Beethovenovy paže, stanul po straně cesty se smeknutým kloboukem v hluboké úkloně, zatímco Beethoven klátě rukama se pustil středem skupiny jako povětroň. Princové se zdvořile rozestoupili a přátelsky skladatele zdravili; Beethoven se sotva dotkl prsty okraje klobouku, počkal, až dvůr přejde, a když ho Goethe dostihl, pokáral ho těmito slovy: „Počkal jsem na vás, protože si vás vážím a ctím vás, jak si zasluhujete; ale prokazujete jim přílišnou úctu.“ Není známo, zda a co Goethe odpověděl. Je však jisté, že byl lekcí dotčen a že Beethovena až do smrti ignoroval.
Beethovenovo gesto chtělo být symbolické. Beethoven si přál projevit hloučku aristokratů opovržení. Lichnovskému1 přímo napsal, že děkuje náhodě zrození za to, čím je; „za to, čím jsem já, děkuji sobě“ – a aby nebylo mýlky, dodává: „Princů bylo a bude ještě na tisíce. Beethoven je jen jeden!“
{youtube}dbfa86bTD34{/youtube}

Výpisky z knih s Beethovenem a jeho hudbou

Z knihy Romain Rolland, Goethe a Beethoven
Beethoven je přírodním živlem, řekou, která se řítí vodopády. Strhuje ducha, nadnáší tělo.
Je to hudba, která pochoduje, která běží na zteč. Jak tu rozpoznáváme toho, jenž komponoval v chůzi, na čerstvém vzduchu, „spazierend dichtete“,59 jak sám říkával! Ani zdání oné hudby za zabedněnými okny, která čerpá z kalamáře. Ani zdání hudby do sebe zabrané, která se zhlíží v sobě, zmalátnělá ve svém snu! Beethovenova hudba dýchá a jde a nutí jít a dýchat. Vane po jarních a letních pláních. Je to oddechování polí a lesů, oddechování muže, který zápasí.
Žádná hudba na světě nikdy nepůsobila dojmem takové duševní čistoty.
Sluch Beethovena nesnáší „příliš povyku!“… To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši…

Z knihy Richard Wagner: Beethoven
V Schillerově básni, kterou podložil podivuhodnou závěrečnou větu své Deváté symfonie, rozeznal především radost přírody, zbavené vlády „módy“. Všimněme si zvláštního pojetí básníkových slov:
Kouzlo tvoje víže,
 co kdy dělil módy přísný duch.
Zvláštní je, že toto umírněnější epitheton („přísný“) pro činnost módy vzniklo teprve později, kdy je básník zeslabil; v prvním vydání své Ódy na radost dal ještě tisknout:
 „Co kdy dělil módy meč!“
Ani tento „meč“ nevyjadřoval – podle Beethovena – to pravé: připadal mu v souvislosti s módou příliš ušlechtilý a heroický. Proto tam z vlastní všemocnosti dosadil „drzý“, a tak zpíváme nyní:
„Co kdy dělil módy drzý duch!“
Může být něco pádnějšího, než je tento zvláštní, až k vášnivosti prudký, umělecký postup? Připadá nám, že před sebou vidíme Luthera v jeho zlobě proti papeži.

Z knihy August Strindberg: Osamělý
Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.

V knize MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství
V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B¹² Lester Smith. Rovněž slavný běžec dlouhých tratí Nurmi byl vegetariánem.

V knize Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu
Těsně po válce se dokonce psávalo „němci“ s malým „n“, jako kdyby Němci nebyli národ, ale jen nějaká zvířata, či co. Ani toho chudáka Beethovena nechtěli hrát! Wagnera nehrají v Izraeli dodnes!
Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli! Dnes vám budou lidi pro změnu tvrdit, že Beethoven je pes z filmu.
Ludwigu van Beethovene, slyšíš? Tys byl přece také jako štvaná zvěř; nastotisíckrát tě vystěhovali z domova kvůli „hluku“ – a ona to zatím byla jen tvá geniální hudba! Tys byl hluchý, ale oni to byli, kdo neslyšel!
Z těchto vpravdě metalových oper nemůže mít prožitek jen tak ledajaká pouliční sebranka, tak jako nemohla v minulosti ani dnes plně procítit klasická díla Beethovenova, Wagnerova, ale i Mozartova.

Z knihy  Bettinas Leben und Briefwechsel mit Goethe od Fritze Bergemanna, 1927
Ale v srdci se hýbá tajné hnutí, zjeví se a zmizí, aniž vyjeví svůj původ. Náhle propukne ve své plnosti génius, jenž byl už dávno rozptýlen v neuspořádaném chaosu, ale jenž rostl stupeň po stupni… (Beethoven). Takový je nyní stav hudby. Génius je v ní vždy osamělý a neuznán, neboť si razil svou cestu sám, nikoli v plném světle, nýbrž skoro aniž si to uvědomoval a nemaje o sobě povědomost.
Je třeba mnoha lidí, aby se zjevil génius. A naopak je třeba, aby génius živě a trvale působil na lidský průměr: bez čehož není génia. – Bez obecenstva není hudby.
Z dopisů Bettiny Arnimové o hudbě

Doporučujeme další knihy…
R. Rolland / Goethe a Beethoven, Beethoven a ženy (1956)
R. Rolland / Beethovenův život (1957)
A. Amenda / Appassionata (1972)
K. David / Stretnutie s nesmrteľnosťou (1974)
A. Amenda / Appassionata (1972)
Bohumil Plevka / Beethoven a Praha, audio, LP (1975)
Bohumil Plevka / Beethoven v českých lázních (1975)
É. Herriot / Beethoven (1967)
V. F. Odojevskij / Poraněné sny (1974)
Ludwig van Beethoven / Ó vy lidé… Úryvky závěti a dopisů přátelům  (audio-kniha)   
Lewis Loockwood / Beethoven, Hudba a život (2005)
Milan Vároš / Záhady Nesmrteľnej milenky (2010)
Miloslav Hronek / Ludwig van Beethoven. Poselství génia (2015)

Výřez z obrazu: Portrét Beethovena od Josepha Karl Stielera, 1820

The post Génius Ludwig van Beethoven. Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí! first appeared on Čítárny.

Přestože Friedrich Schiller zemřel velice mladý ve 45-ti letech, dokázal se nesmazatelně zapsat do německé literární historie. I po jeho smrti jsou jeho díla silná a inspirující. Patrně nejznámější příkladem bude báseň Óda na radost (Ode an die Freude).

Báseň byla napsaná Friedrichem Schillerem v létě 1785 a oslavuje přátelství mezi lidmi.
Vznikla jako hold Schillerovu příteli a nakladateli. Báseň byla zhudebněna Ludwigem van Beethovenem, který ji použil jako čtvrtou a závěrečnou část Deváté smyfonie v roce 1824.
{youtube}WrluytDFbwc{/youtube}

Mnohem méně známé jsou zhudebněné verze Franze Schuberta z roku 1815 nebo Petra Iljiče Čajkovského z roku 1865 a dalších.
{youtube}Gch2ho5dx2Q{/youtube}
{youtube}wr8bMF2RjIU{/youtube}

Óda na radost/ Friedrich Schiller

Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.

Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

Komu štěstí v žití přálo,
v příteli že štít svůj máš,
komu věrnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!

Sám byť jenom jednu duši
svojí na tom světě zval!
V díle tom kdo nezdar tuší,
od nás ber se s pláčem dál!

Radost každá bytost sáti,
přírodo, chce z ňader tvých;
zlý a dobrý chce se bráti
v jejích stopách růžových.

Révy žár nám, pocel smavý,
na smrt věrný přítel dán;
vášně plam dán červu žhavý,
světlý cherub dlí, kde Pán.

Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.

V náruč spějte, milióny!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.

Dlíte v prachu, milióny?
V bázni Tvůrce tuší svět?
Pátrej, hvězd kde bezpočet!
V záři ční tam Božské trůny.

(překlad Pavel Eisner)

An die Freude / Friedrich Schiller

Freude, schöner Götterfunken,
Tochter aus Elysium!
Wir betreten feuertrunken,
Himmlische, Dein Heiligtum.

Deine Zauber binden wieder,
Was die Mode streng geteilt,
Alle Menschen werden Brüder,
Wo Dein sanfter Flügel weilt.

Wem der große Wurf gelungen,
Eines Freundes Freund zu sein,
Wer ein holdes Weib errungen,
Mische seinen Jubel ein!

Ja, wer auch nur eine Seele
Sein nennt auf dem Erdenrund!
Und wer’s nie gekonnt, der stehle
Weinend sich aus diesem Bund.

Freude trinken alle Wesen
An den Brüsten der Natur;
Alle Guten, alle Bösen
Folgen ihrer Rosenspur.

Küße gab sie uns und Reben,
Einen Freund, geprüft im Tod;
Wollust ward dem Wurm gegeben,
Und der Cherub steht vor Gott!

Froh, wie seine Sonnen Fliegen
Durch des Himmels prächt’gen Plan,
Laufet, Brüder, eure Bahn,
Freudig, wie ein Held zum Siegen.

Seid umschlungen, Millionen.
Diesen Kuß der ganzen Welt!
Brüder! Über’m Sternenzelt
Muß ein lieber Vater wohnen.

Ihr stürzt nieder, Millionen?
Ahnest du den Schöpfer, Welt?
Such’ ihn über’m Sternenzelt!
über Sternen muß er wohnen.

The post Óda na radost Friedricha Schillera je asi nejznámější zhudebněnou básní first appeared on Čítárny.