František Běhounek. Vědec a legendární polárník, přezdívaný “český Verne”. Ale nebyl jediný. Na českého Verna už pasovali řádku adeptů. Také školní inspektor František Flos (1864-1961) mezi ně přišel, tento autor románů Lovci orchidejí, Pod sluncem rovníkovým, Vzducholodí do srdce Brazílie, Z pralesů Konga, V bažinách argentinských, Lovci kožišin, Na modrém Nilu nebo Nad Tichým oceánem. Flosovy práce se vynořovaly mezi roky 1920 a 1938 a jsou fajn, ale nic naplat, nazval bych jej spíš českým Karlem Mayem. To Josefu Matzal Troska (1881-1961) chutě převzal od Verna kapitána Nema.

Českým Vernem byl zván i Karel Hloucha (1880-1957) i akademik František Běhounek (1898-1973). Ten Verna prohlašoval za svůj vzor a parafrázoval jeho dílo někdy až ke hranici plagiátu – a srovnejte jen finále románu Projekt Scavenger s koncem Ledové sfingy, inspirace je to více než okatá. Běhounek ji, pravda, nezastíral a nemá se za co stydět.

Běhounek byl ale jako spisovatel pozoruhodně všestranný.
Napsal totiž třeba i brakovou detektivku  Zrádce podzemí (1940) a vydal ji pod cizím jménem v Rozruchu (Románech vzrušené chvíle). V téže edici se měl objevil také jeho román Tajemství zavřených dveří, aspoň jej autor pod tím titulem nabízel k vydání, ale nejspíš jde o knihu totožnou s tou předchozí. A začněme od mládí.

Robinzoni z “Kronborgu
Když jsem byl ještě kluk, František Běhounek mě bavil a Robinzoni z “Kronborgu” (1944) v mých očích dokonce Verna předčili. Jak to? Nu, Jules kdysi na tajuplném Lincolnově ostrově uchystal trosečníkům hotový ráj, a František Běhounek nikoli. Jeho robinzoni se museli činit daleko víc. Ano, i ti Vernovi začínali od píky, ale tady se začínalo doslova z nicoty, neboť hrdinové byli z autorovy vůle svrženi do absolutní bezútěšnosti na sopkou zrovinka porozený ostrůvek. O to působivější je následující líčení toho, jak si poradili. Harbert, Pencroff a Cyrus Smith rostou tu pod Běhounkovýma rukama ve zbrusu nové hrdiny dvacátého století. Se svými předchůdci pak mají rozhodně společný nezdolný optimismus, s nímž udělují názvy jednotlivým částem nové pevniny, již pojmenují Rádiový ostrov.

A jak by zde také nenarazili na rádium, když byl Běhounek radiolog, v mládí po dva roky žák Marie Curie-Sklodowské a později mezinárodní autorita v oblastech tohoto výzkumu a autor publikací Pierre Curie (1957) a Fréderic Joliot-Curie (1965).

Ale vraťme se do románu. Kronborg je dánský hrad, ve kterém údajně přebýval Hamlet, a v tomto případě jde také o jméno lodi, na jejíž palubě se plaví Běhounkův Cyrus Smith jménem Joel. Ztroskotá i s kamarády a ocitnou se mořem omývané ploše, která jako by vystoupila z nějaké Hodgsonovy nebo Lovecraftovy povídky, nicméně ani tu čočku slepenou ze dvou hodinových sklíček Joel nepotřebuje, anžto oheň uloví co novodobý Prometheus přímou čarou z mraků za pomoci draka (jistěže ne pohádkového). Nu, a uměl snad inženýr Smith sestrojit vysílačku? Ani to umět nemohl, zatímco Joel se narodil do modernějších časů a zde ji vykouzlit takřka z ničeho.

Vskutku udiveni obracíme stránky Běhounkovy knihy a málo záleží na tom, že byla inspirována historickou příhodou, totiž zmizením skutečné lodi Kodaň v roce 1928. I když… Přece na tom záležet může a nebude to pouhá náhoda, jelikož Kodaň se vypařila zrovinka v tom roce, kdy spolu se vzducholodí Italia ze světa zmizel i Běhounek, tedy na chvíli. A vynořil se zachráněn z ledové kry, aby mohl napsat právě i o Kronborgu, kde mě v dětství upoutal taktéž padouch jménem Harry Morrison, v televizním seriálu adekvátně zosobněný Ladislavem Mrkvičkou. Tohoto ambivalentního Morrisona jsem měl vždycky rád, protože se ve finále postaví na stranu dobra, a to ještě počestněji, než to učinil někdejší Stevensonův Dlouhý Honza Silver. I Morrison, tak jako kapitán Silver, začne posléze chránit hlavního hrdinu, chlapce, a tím je tentokrát a po Jimu Hawkinsovi jistý Petr, za něhož bandita dokonce položí život. Není to zdaleka všechno a Trosečníky z „Kronborgu” koření i součkovský motiv chobotnice, záludně se ukrývající v nitru vraku.

Vedle čidel pro dobrodružná vyprávění a talentu uchopit vědeckofantaskní motivy je pro Běhounka typické občasné a až jaksi jinošské rozcitlivění. Když psal, dojímal se nad svými hrdiny, jak to má být, a dával do knížek kousky srdce.

V Trosečnících na kře ledové (1928) líčí už zmíněnou katastrofu vzducholodi Italia generála Umberta Nobile (1885.1978).
Právě tento po havárii degradovaný důstojník si původně také vytrucoval účast mladíka Běhounka na polárním letu a právě díky němu se stal František prvním Čechem nad pólem. Jenže spadli, když se vraceli, a došlo ke ztrátám na životech. V ohni následného pátrání po světle červeném stanu zmizel i polární badatel Roald Amundsen a zůstává pohřešován od 19. 6. 1928. Běhounek na to všechno poutavě vzpomíná ve třetí osobě a nezaujatě líčí i pohyby sebe samého. On jediný taky po pádu na led pokračoval v plnění úkolů, zatímco byli sedm týdnů hnáni Severním ledovým oceánem, zkoumal kosmické záření, a přece i přikládal ruce k dílu všude, kde to bylo třeba.

Charakteristický je v knize moment, kdy Běhounek snaživě láme trosku vzducholodi na trochu paliva a je rozčarován, když to není potřeba. „Běhounka v beránčí kožešině jsem miloval víc, než toho pozdějšího, přísného a suše odměřeného akademika,” vzpomíná Umberto Nobile, který kru opustil s pomocí letadla nepříliš čítankově jako první.
Běhounek ještě mohl několik let před smrtí vidět filmovou adaptaci oněch událostí, ale jistě si je takto oživovat nemusel, vždyť slova robinzon a trosečník září z názvů hned šesti jeho knih, mezi něž patří taky Tajemství polárního moře (1942), což je příběh, ve kterém je jiná arktická výprava zachráněna jen díky troskám vzducholodi Italia a jejímu benzínu.
Fantaskním motivem je tu vynález superpevné hmoty, ze které se dají budovat právě vzducholodi a není úplně vyloučeno, že se tady autor částečně inspiroval Troskovým románem Vládce mořských hlubin, poprvé vycházejícím na pokračování v letech 1936–37.

Než se mohl Nobile chopit kormidla s úmyslem stočit vzducholoď k rovnější ploše, narazil zadní motor na led a utrhl se i se svým mužem, který byl na místě mrtev. Odlehčená záď se zvedla, na řadu přišla příď. Kabina narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se počala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami.
(Trosečníci polárního moře)

Dlouho se mělo za to, že je Tajemství polárního moře Běhounkovým debutem v oblasti vědecké fantastiky, ale šlo o omyl.
Napsal již předtím románek Boj o zeměkouli (1939) a získal za něj druhou cenu v soutěži Rodokapsu. Podobně jako Zrádce podzemí vyšel ovšem Boj pod jménem V. S. Martina.
Není ovšem ani vyloučeno, že obě dílka napsala Ludmila Běhounková, rozená Felixová (1907-76), kterou si vzal spisovatel roku 1928 za ženu.

Ale vraťme se k jeho robinzonádám.
Náš Běhounek-Verne subžánr obohatil i Knihou robinzonů (1944), ve které mj. zbeletrizoval osudy Alexandra Selkirka, trojstěžníku Bounty a také škuneru Essex, jehož muže vehnala roku 1820 do člunů pověstná bílá velryba. Během následující strastiplné plavby došlo ke kanibalismu a jedná se o jeden z více inspiračních zdrojů pro Poeovy Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838).

Jen Robinsoni vesmíru (1958) z ranku robinzonád poněkud vybočili, neboť ke ztroskotání tu dojde na povrchu komety, opět pod Vernovým vlivem. Ostatně i režiséru Karlu Zemanovi (1910-89) připomněli Robinsoni vesmíru onu zapadlou verneovku Hector Servadac aneb Světem slunečním (1877) a on ji spolu s Janem Procházkou brilantně adaptoval ve film Na kometě (1970).

Se stejnou chutí jako o trosečnících ovšem psal dobrý František Běhounek o cestovatelích a ve své africké knížce Na sever od Zambezi (1947) se věnuje Emilu Holubovi.
Kniha vyšla u příležitosti stého výročí cestovatelova narození, jen rok po Druhých houslích Edvarda Valenty na totéž téma.

V knize Fregata pluje kolem světa (1942) předkládá autor beletrizovaný deník cesty dvou plavčíků přetékající za vlasy přitaženými příhodami. Ano, toto je skutečná, regulérní česká verneovka, i když dojem pokazí předčasný závěr, vlastně v půli cesty, jako by autorovi došel dech. O vylíčení celé cesty okolo světa se tedy nejedná a co se týká zběsilých dobrodružství, která hoši prožijí pod Gibraltarem, nelze než žasnout, neboť chlapcům jde takřka neustále o krk, okolo uší jim hvízdají kulky a přinejmenším pasáž, ve které sebevražedně plavou úplně zatopenou podzemní chodbou bezhlavě kupředu, postrádá pravděpodobnost. Navíc tyto scény ve zbytku tománu už nic nepřebije, takže jsou poněkud disproporční.

Dlouho zapomenuta zůstala Běhounkova sci-fi s motivem ztraceného světa Swansonova výprava, již její nakladatel Hynek sice vydal roku 1949 v nákladu 5500 výtisků, ale státem bylo přikročeno k jejich likvidaci, takže se román podruhé objevil až po dalším převratu, a to v obnovené edici KOD.

Jiná sci-fi Na dvou planetách (1967) byla pro změnu po léta ke čtení leda v polštině, načež ukázky a synopsi uveřejnil měsíčník Ikarie (1990).
Ve Spojených státech v tomto příběhu přistanou Marťané a zkritizují zdejší režim, což je, pravda, značný posun od Běhounkových batličkovských povídek známých pod titulem Z příběhů jednoho torpédoborce, které předváděly oddané americké vojáky za války na palubě lodi John Ford, kde odolávali japonským kamikadze. Tento cyklus se dočkal reedice v Magazínu ABC 1990 a jeho hrdinou je elektrotechnik jménem Tom Farrell, živoucí maskot vlastní lodi. Je sice pravda, že jí nosí štěstí, ale má také tendenci si dělat všechno po svém. Sotva se do těchto příhod začteme, pochopíme bohužel i to, že by Farrell v reálu zahynul již uprostřed prvé bitvy a prvé povídky.

Závěrem připomeňme, že se všestranný František Běhounek etabloval i jako komiksový scenárista a podobně jako později Ludvík Souček přepracoval některé vlastní povídky do obrázkových seriálů pro dětský časopis.
Učinil tak ovšem už čtvrt století před Součkovými komiksy Desetioký a Kraken v Ohníčku a zvolil pro ten akt pseudonym dr. V. Tomek. Stalo se po válce ve Vpředu a vznikl díky tomu značně bujný kreslený příběh Výprava Toma Bartona. Také tady je zajímavé odhalovat cizí vlivy, a to třeba i Doylova Ztraceného světa. Naopak režisér Zeman si zaběhl osvěžit fantazii také sem a srovnejte jen putování po prehistorické řece u Běhounka a poté ve filmu Cesta do pravěku (1955). Ten sice vznikl podle románu Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ale nejen – a stačí se podívat na Běhounkův/Zemanův útěk hrdiny do koruny před pravěkým netvorem. Seriál bohužel zůstává neukončen a dosud se nanašel tvůrce, který by jej překreslil.

V letech 1967-78 vydal Albatros výběr z Běhounkových děl ve třinácti svazcích a i kdybych se rozkrájel, musely se mě (a mé generace) dotknout. Vnímal jsem tenkrát ona dobrodružství jako příliš krotká, ale s odstupem se promíjí všechno a Běhounka mám radši. Tvůrců jako on nebylo nikdy dost.

The post František Běhounek. Všestranný vědec, spisovatel, polárník. Český Verne first appeared on Čítárny.

S Osudem velrybářského škuneru Essex se příslušníci mé generace často setkali prvně ve stejnojmenné povídce Františka Běhounka, části Knihy robinzonů (1974). Příběh Essexu přitom disponuje minimálně trojitým těžištěm – Běhounkem akcentovanou robinzonádou části posádky, kanibalismem v záchranných člunech a úvodním setkáním s třicetimetrovým vorvaněm, který škuner o délce 27 metrů potopil „drcnutím“ zepředu, k čemž došlo na vlnách Pacifiku 20. listopadu 1820, jen kousek pod rovníkem.
O následujícím pojídání jednotlivých členů posádky informoval mj. sám kapitán Pollard, i když nikoli naprosto pravdivě (ale výpovědi veškerých přeživších se trochu lišily, jak tomu v podobných případech už bývá).

Pollard o antropofagii zpravil taky pastora Misijní londýnské společnosti na ostrově Rataj, a to slovy, která František Běhounek parafrázuje či cituje následovně:

„Snědli jsme zásoby už za několik dní a brzy nato dva z nás zemřeli. Nezbývalo nám nic jiného, než živit se jejich pozůstatky. Pekli jsme je na ohni, který jsme zapálili v písku na dně člunu. Ale co jsme měli dělat, když jsme spotřebovali i tuto zásobu? Dívali jsme se s černými myšlenkami jeden na druhého, ale drželi jsme jazyk za zuby. Ujišťuji vás, že jsme se měli rádi jako bratři, ale naše pohledy říkaly za nás, co se nevyhnutelně stane. Metali jsme los a ten padl na plavčíka. Vyskočil jsem a zvolal: Hochu, drahý hochu, nechceš-li se sám podrobit rozhodnutí osudu, zastřelím každého, kdo se tě dotkne! Ubohý chlapec se na nás zaraženě díval a chvilku váhal, ale pak klidně položil hlavu na okraj člunu a řekl: Pane, podřizuji se tomuto rozhodnutí osudu jako každému jinému. Brzy byl odpraven; a nezůstalo z něho nic. Když potom jeden z nás zemřel, i jeho jsme snědli. Ale víc vám říct nemohu; mám hlavu při té vzpomínce jako v ohni.“

Běhounek, pravda, nevěděl, že sedmnáctiletý nešťastník s příznačným jménem Owen Coffin byl navíc kapitánův bratranec. Vzápětí se znova losovalo, aby určili toho, kdo chlapce zavraždí.
„Černý puntík“ si vytáhl jeho kamarád Charles Ramsdell. Coffina zastřelil. Navzdory čerstvému „přídělu“ masa umřel 11. února 1821 i další člen posádky jménem Ray a po zbytek plavby ohlodávali kpt. Pollard a jediný další přeživší kosti obou mrtvol. 23. 2. je zachránila už na dohled amerického pobřeží nantucketská loď Dauphin, nicméně ani jediný z lidojedů na její posádku nehalekal, ba naopak se vyděsili. Seděli či leželi, aniž si Dauphina všimli.- Ke kanibalismu došlo i ve druhém člunu a třetí zmizel úplně.

Také škuner Essex byl z velrybářského přístavu Nantucket, který měl tehdy jen osm tisíc obyvatel, a tragédie se přiřadila k tradovaným zkazkám onoho typu, nestala-li se rovnou jedním z archetypů v jejich pozadí. A že jenom námořní latina? Ale kdeže, ta tu ji považovat nebylo možné. Vše zůstává doloženo.
{youtube}pQ2Xprndc6A{/youtube}
V prvním vydání Knihy Robinsonů (1944) a opět v časopise Pionýr ilustroval Běhounkovo vyprávění Zdeněk Burian, později vytvořil působivé ilustrace také Václav Junek a nyní tedy můžeme jejich efekty srovnat s americkým filmem.
Jelikož se však jednalo v Běhounkově případě jako takřka vždycky o dílo určené dětem, kanibalismus je v něm podchycen pouze strohou citací z Pollardovy výpovědi. „Byl to osud tak hrůzný, že se v jeho líčení omezíme,“ omlouvá se dokonce František Běhounek přímo v textu a akcentuje radši trosečnické osudy těch mužů z Essexu, kteří zůstali na ostrově Ducie, respektive Henderson v soustroví Tuamotu.

Aktuálně do multikin nasazený snímek režiséra Rona Howarda V srdci moře nemá však (a chvála Bohu) kanibalismus za ústřední téma. Navíc je adaptací stejnojmenné knihy (2001) Nathaniela Philbricka, která získala National Book Award.
Přesto je k diskusi, nakolik nepřesně vytváří ze smrtícího kytovce přímo legendární Bílou velrybou alias Mocha Dicka. neboť ani jeden z těch, co Essex přežili, nikdy nemluvil o jakékoli světlé barvě na pokožce rozzuřeného vorvaního „beranidla“.
Pětatřicetiletý George Pollard z Bostonu podle všeho nebyl tak úplně mužem na svém místě a je otázkou, zda se měl nechat přesvědčit, aby neveslovali k západu a nejbližší pevnině, již bylo souostroví Markézy. Námořníci se tam podle všeho báli plout i kvůli kanibalismu praktikovanému bezesporu domorodci, což je také největší paradox celého příběhu, a dali přednost plavbě k jihu!
Kapitánu Pollardovi později svěřili další loď, ale také ztroskotala, tentokrát u Sandwichských ostrovů, a tak se začal živit jako noční strážný v nantucketském přístavu. Třicet let předtím a ještě jako velitel Essexu mohl jen děkovat za rozvahu svému důstojníku Owena Chaseovi, jak to zachycuje i film a jeho knižní předloha.

V kapitole vyřazené z knihy Otazníky nad hroby, která se jmenuje Kapitán Achab a Bílá velryba, ztotožnil také Ludvík Souček útočníka na Essex s Mocha Dickem, ani on pro to ale neobjevil žádné podklady.
Přestože byl totiž vorvaní albín poprvé neúspěšně harpunován už roku 1810 při pobřeží Chile (a zlikvidován teprve v srpnu 1859 při pobřeží Brazílie, kdy z něj již trčelo devatenáct harpun), loď kapitána Pollarda patrně napadl jiný kytovec.

O čem však sporu není? O tom, že pozoruhodný stylista Hermann Melville (1819-1891) skutečně získal od Chaseova syna vylíčení události, jak je podal osobně jeho otec, tedy ještě než skončil v blázinci.
A také o tom, že se Melville setkal se zestárlým Pollardem, jak ukazuje ve svém orámování i film. Herman (vlastně také neúspěšný) dokonce neúspěšného kapitána obdivoval, nicméně ten skutečně neměl nač být hrdý a pokaždé ve výroční den srážky s oním vorvaněm se prý postil. On i Chase se ovšem stali jen jednou z řady Melvillových inspirací, a pokud si tohoto klasika v téhle souvislosti připomínáme, měl by zrovna tak být vzpomenut předčasně zesnulý Edgar Allan Poe (1809-1849); vždyť taky on se tragédií Essexu (i když rovněž nejen jí) inspiroval při psaní svého románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu (1838)…

Nepříliš umělé vylíčení zkázy Essexu vydal Owen Chase malým nákladem už roku 1821, nicméně zkušený Nathaniel Philbrick vyšel ve své knize víc ze zprávy Ztráta lodi Essex potopené velrybou a utrpení posádky v otevřených člunech (vydáno teprve roku 1984), kterou dal dohromady plavčík Thomas Nickerson (a již František Běhounek znát nemohl).
Historická práce, která se stala předlohou filmu V srdci moře, je nepochybně záslužným činem, ale ani tak se nedokážu neptat, proč ji vlastně adaptovali jako senzační spektákl. Odpovědí by se určitě našlo víc, ale sporu není o tom, že se film touží nést na vlně slávy filmových adaptací Melvillova románu v čele s tou nejslavnější z roku 1956, již sepsal sám Ray Bradbury, režíroval sám John Huston a kde hrají Gregory Peck či Orson Welles.

Jenomže nic naplat, kytovci z tohoto i dalších podobných filmů nemají asi moc společného s Essexem. A jasné je taky to, že se natočení snímku V srdci moře může rentovat teprve dnes, když už digitální moc vizuálně simuluje i bezpočet jiných katastrof, ať už skutečných nebo fiktivních.

Propojení Essexu a reálného Mocha Dicka je tak silně účelové, ba komerčně drzé. Nesporná souvislost Essexu, jeho kapitána a románového Moby-Dicka nicméně nepochybně existuje.

V srdci moře / In the Heart of the Sea / Režie Ron Howard. USA 2015. 121 minut.
Podle světového bestselleru: Hermann Melvill – Mobby Dick, Bílá velryba

The post V srdci moře. Film o Essexu, Mobby Dicku, kanibalimu na moři a dalších historických souvislostech first appeared on Čítárny.